"PRVNÍHO ODDÍLU" HEIDEGGEROVA BYTÍ A ČASU 1. Vůdčí teze

Komentáře

Transkript

"PRVNÍHO ODDÍLU" HEIDEGGEROVA BYTÍ A ČASU 1. Vůdčí teze
TEMATICKÝ OKRUH 1
ARGUMENTAČNÍ STRUKTURY V POZADÍ "PRVNÍHO ODDÍLU" HEIDEGGEROVA
BYTÍ A ČASU
1. Vůdčí teze: V základu Heideggerovy pozice v Prvním oddílu Bytí a času (a v příbuzných
textech – viz seznam literatury) stojí teze, které jsou otevřeny filosofickému zkoumání
splňujícímu standardy ne-fenomenologických filosofů. Lze konstruovat ne-idiosynkratické a
metodologicky koherentní argumenty ve prospěch těchto základních Heideggerových tezí.
2. Celková charakteristika Heideggerova filosofického východiska.
Heidegger rozvíjí svou filosofickou pozici na pozadí přijetí (i) tradiční role filosofie jako v jistém
smyslu privilegovaného teoretického přístupu ke světu vcelku, a (ii) tradičního předpokladu, že
základní otázkou v rámci tohoto privilegovaného přístupu je otázka po ens qua ens. Heidegger je
zásadně nespokojen se samotnými dosavadními přístupy k řešení této otázky a značná část jeho
projektu v Prvním oddílu Bytí a času a příbuzných textech – a zajisté pak ta část, jež je podstatná pro
vyhodnocení jeho celkové strategie z hlediska argumentace a metodologie – je věnována identifikaci a
explikaci "horizontu", v němž lze vůbec otázku po (smyslu) bytí v intencích otázky po ens qua ens
adekvátně položit.
Základním kamenem pro splnění tohoto úkolu se ukazuje být náležitý výklad struktury tzv. ´bytí ve
světě´, pro jehož rozvíjení je v prvním kroku určující struktura transparentního ´bytí u´, v jehož rámci
se odbývá tzv. "vypořádávání se" se "světem", přičemž vypořádávající se (Dasein) a to, s čím a
prostřednictvím čeho se vypořádává ("fenomén světa"), nejsou tematicky odlišeny.
3. /=Teze 1/: Na základě Heideggerovy kritiky jistých filosofických stanovisek během rozvíjení
uvedeného východiska lze extrapolovat jisté předpoklady, které jsou určující pro jakýkoli pokus
rekonstruovat metodologickou a argumentační výstavbu Heideggerovy pozice v Prvním oddílu
Bytí a času.
Uvedené předpoklady lze podat v podobě následujících tří tezí:
(I) Theoria obecně nemá privilegované postavení postoje, jehož tematizací se (jedině) lze dobrat toho,
jak se věci vskutku mají.
(II) Základní struktury, jejichž tematizací se lze dobrat toho, jak se věci vskutku mají, se esenciálně
vymykají úplné teoretické artikulaci na bázi evidence.
(III) Původním zdrojem smysluplnosti není individuum, nýbrž doména průměrných veřejných praktik.
Kritizovaná stanoviska, z nichž jsou uvedené teze extrapolovány, lze subsumovat pod následující
antiteze odpovídající popořádku uvedeným tezím:
(i) Vše, co lze vůbec vykázat jako smysluplné, se vposledku zakládá na implicitní teorii,
representované v mysli jako intencionální stavy a jako pravidla pro uvádění těchto stavů do vztahů.
(ii) Základní struktury, jejichž tematizací se lze dobrat toho, jak se věci vskutku mají, jsou v principu
úplně teoreticky artikulovatelné způsobem, který je vyvazuje z jakéhokoli kontextu, který by vůči nim
byl logicky dřívější.
(iii) Smysl a uspořádání společenských praktik jsou cele redukovatelné na činnosti individuí.
4. /=Teze 2/: Heidegger chápe uvedené teze přinejmenším jako koherentní alternativy uvedených
antitezí. Pokud jde o náznak argumentační strategie pro jeho alternativy, jsou antiteze vesměs
podány jako (a) nedokazatelné nezávislým argumentem, (b) revizionistické (ve Strawsonově
smyslu), a (c) neplausibilní tváří v tvář universální explikaci fenoménů. Zatímco rys (a) sdílí dle
Heideggera i jeho teze, podává tyto teze oproti antitezím jako deskriptivní a plausibilní tváří
v tvář universální explikaci fenoménů.
Ukáži,
(i) v jakém smyslu jsou Heideggerovy teze koherentními alternativami uvedených antitezí;
(ii) jak desideratum deskriptivismu souvisí s Heideggerovým chápáním ontologie jako fenomenologie
a postulát nedokazatelnosti nezávislými argumenty k chápání fenomenologie jako hermeneutiky;
(iii) jak na pozadí souvislostí uvedených v (ii) krystalizuje metoda fenomenologického vykázání
"ontologické geneze" jednotlivých ontických výkladových stanovisek jako legitimní alternativa
pojmového redukcionismu při universální explikaci fenoménů;
(iv) jak lze specifikovat Heideggerovu obecnou strategii vykazování "ontologické geneze"
jednotlivých ontických výkladů jsoucen.
5. /=Teze 3/ Nejsilnějším argumentem proti jednotlivým antitezím – slučitelným
s Heideggerovými metodologickými předpoklady – by bylo vykázání jejich neplausibilnosti ve
smyslu bodu 3. (c), a to podrobným vypracováním protipříkladů, které by přesunulo onus
probandi na bedra zastánců antitezí. Takové argumenty lze konstruovat.
Budu prezentovat uvedené argumenty, jak je v Heideggerových intencích v současnosti rozpracovali –
mám za to, že úspěšně - někteří interpreti.
Základem pro jejich vypracování je vyhodnocení (prozatímního?) selhání projektu výzkumu umělé
inteligence tváří v tvář oblastem vymezeným v Heideggerových analýzách Zmíněný projekt lze totiž
pokládat za extrapolovanou verzi kognitivismu, jehož výrazem jsou antiteze (i) a (ii), na vykázání
jejichž neplausibilnosti se pak ukazuje být závislé vykázání neplausibilnosti antiteze (iii)).
Ad antiteze (i): Konstrukce protipříkladů na základě selhání pokusů o převedení ´vědění jak´ na
´vědění že´ na bázi počítačových tzv. "expertních systémů".
Ad antiteze (ii): Konstrukce protipříkladů na základě selhání pokusů o formalizaci ceteris paribus
podmínek a pravidel pro určení relevance, potřebných pro úplnou artikulaci jednotlivých jsoucen
v jejich významovosti.
6. Závěr:
Přestože Heidegger otázku standardní argumentační výstavby své filosofické pozice v Bytí a času a
příbuzných textech nikde systematicky nediskutuje, lze tuto výstavbu částečně rekonstruovat na
základě textových podkladů a částečně konsturovat v jejich intencích.
Vyběr z literatury:
Dreyfus, H.
Being-in-the-World: A Commentary on Heidegger´s Being and Time,
Division I. Cambridge (Mass.), 2001.
Dreyfus, H.
Husserl, Intentionality, and Cognitive Science. Cambridge (Mass.), 1982.
Dreyfus, H., Dreyfus, S. Mind Over Machine. New York, 1986.
Flores, F., Winograd, T. Understanding Computers and Cognition: A New Foundation for Design.
Norwood (NJ), 1986.
Haugeland, J.
Artificial Intelligence: The Very Idea. Cambridge (Mass.), 1985.
Heidegger, M.
Bytí a čas. Praha, 1996. [=SuZ]
Heidegger, M.
Metaphysische Anfangsgründe der Logik im Ausgang von Leibniz. Frankfurt
a/M, 1978. [=MAL]
Heidegger, M.
Die Grundprobleme der Phänomenologie. Frankfurt a/M, 1976. [=GP]
Husserl, E.
Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen
Philosophie. Tübingen5 1995.
Husserl, E.
Karteziánské meditace. Praha2 1993.
Merleau-Ponty, M.
Phénoménologie de la perception. Paris 1998.
Olafson, F.A.
Heidegger and the Philosophy of Mind. New Haven, 1987.
Searle, J.
Intentionality: An Essay on the Philosophy of Mind. Cambridge, 1983.
TEMATICKÝ OKRUH 2:
DESCARTOVA STRATEGIE PŘEKONÁNÍ METODICKÉ SKEPSE OHLEDNĚ „O SOBĚ
ZŘEJMÝCH“ POZNATKŮ
1. Vůdčí teze: V Descartově strategii při překonávání důsledků nejradikálnějšího kroku na cestě
jeho metodické skepse (personifikovaného v Meditacích v hypotéze existence zlotřilého démona),
zpochybňujícího i platnost „o sobě zřejmých poznatků“, hraje rozhodující úlohu – v té či oné
podobě - instituce jistého epistemicky privilegovaného vztahu konstruovaného na bázi
neotřesitelné jistoty poznatků cogito/sum. Rozhodnutí otázky úspěšnosti Descartovy strategie se
vposledu přesouvá na mimofilosofickou půdu problematiky přirozené theologie.
2. Východisko:
(i) Budu krátce předběžně diskutovat povahu a status Descartova nejradikálnějšího skeptického kroku
(od nynějška k němu budu referovat zkratkou AVK [=argument všeobecného klamu]), zejména se
zřetelem k přesnému vymezení povahy poznatků, které představují jeho vlastní předmět.
(ii) Představím poznatky, které Descartes pokládá za bezpodmínečně se vymykající dosahu působnosti
AVK.
3. Teze 1: (1) Po identifikaci poznatků bezpodmínečně se vymykajících dosahu AVK hraje
rozhodující úlohu při přesnějším vymezení oblasti působnosti AVK instituce jistého epistemicky
privilegovaného vztahu poznávajícího k danému poznatku, pro nějž platí: Kdykoli a právě potud,
pokud je tento vztah instanciován, stojí příslušný poznatek mimo dosah AVK; a kdykoli a právě
potud, pokud tento vztah instanciován není, spadá příslušný poznatek do působnosti AVK. (2)
Nejplausibilněji lze uvedený vztah explikovat jako sestávající ze vztahů (i) rozlišeného poznání
daného předmětu/obsahu, a (ii) neschopnosti zpochybnit soud o daném předmětu/ přiřazení
pravdivostní hodnoty danému obsahu, přičemž platí implikace ((i)→(ii)).
Ad (1).
(i) Představím a budu krátce diskutovat textové doklady pro uvedenou tezi: (Med. V, AT VII 69 n.;
Med. III, AT VII 36; PP 1:13).
(ii) Ukáži, v jakém smyslu závisí zavedení instituce uvedeného epistemicky privilegovaného vztahu na
předchozí identifikaci poznatků bezpodmínečně se vymykajících dosahu AVK.
Ad (2).
Ukáži, že uvedená explikace je jednou z možných amendací Descartových standardních formulací
zkoumaného vztahu a obhájím volbu právě tohoto řešení:
(a) Ukáži, že při zachování ostatních okolností lze Descarta standardně číst jako navrhujícího
namísto vztahu (ii) vztah (ii*) neschopnosti nemít rozlišeně vnímaný předmět/obsah za
pravdivý, a předvedu neudržitelnost této pozice s ohledem na Descartovo vlastní
vysvětlení atributu rozlišeného poznání.
(b) Uvedu dvě základní možnosti uvedení Descartova stanoviska do udržitelné podoby:
jednak řešení uvedené v tezi, jednak řešení nahrazující vztah (ii) vztahem (ii*) a zároveň
popírající platnost implikace ((i)→(ii*)).
(c) Zdůvodním upřednostnění prvního z obou řešení. (K takto určenému epistemicky
privilegovanému vztahu budu od nynějška referovat výrazem „EP-vztah“.)
4. Teze 2: (1) Nejvlastnější desideratum Descartova překonávání AVK představuje ustavení
postačujících podmínek pro platnost tzv. „pravdivostního pravidla“, jehož nejplausibilnější explikací
je následující výrok: „Pro každého poznávajícího y, pro každý obsah x: (((y byl alespoň v jednom
okamžiku t0 v EP-vztahu k x) & (y v t0 soudil o x, že P) & (v libovolném okamžiku ta jiném než t0 si y
na zmíněná fakta spolehlivě vzpomíná)) → soud P učiněný o x v t0 je pro y nezpochybnitelně pravdivý
v ta). (2) Descartes předkládá 2 základní strategie pro ustavení oněch postačujících podmínek: (a) další
rozpracování implikací faktu instanciace EP-vztahu nezávisle na poznatku Boha; (b) zavedení
poznatku Boha a jeho integraci do pojmového rámce EP-vztahu.
Ad (1).
(i) Upřesním, v jakém smyslu zavedení EP-vztahu extrapoluje hrozbu AVK ve vztahu k „o sobě
zřejmým“ poznatkům a vykáži přímou souvislost s formulací desiderata Descartova konstruktivního
postupu navrženým způsobem.
(ii) Budu hájit charakteristiku navržené formulace jako nejplausibilnější explikace toho, k čemu
Descartes občas referuje výrazem „pravdivostní pravidlo“ (Med. III, AT VII 35; Med. V, AT VII 70;
AT VI 33).
Ad (2).
(i) Předběžně představím obě uvedené Descartovy strategie.
(ii) Ohledně strategie (b) ukáži, jak hrozba petitio principii zavazuje k integraci poznatku Boha jakožto
postačující podmínky pro platnost „pravdivostního pravidla“ do rámce EP-vztahu.
(iii) Ukáži, že obě strategie implikují eliminaci atributu normativity z oblasti lidského poznání.
5. Teze 3: Descartův argument odpovídající strategii (a) teze 2 je vnitřně nekoherentní.
(i) Na základě textových podlkladů uvedu poloformální podání jádra příslušného argumentu.
(ii) Ukáži, v čem spočívá nekoherentnost argumentace.
6. Teze 4: Pro platnost Descartova argumentu odpovídajícího strategii (b) teze 2 je kruciální premisa,
pro niž platí, že rozhodnutí otázky její pravdivosti je záležitostí mimofilosofické diskuse na půdě
theologie.
(i) Na základě textových podkladů uvedu poloformální podání jádra příslušného argumentu.
(ii) Identifikuji kruciální premisu argumentace: „Pro všechny obsahy P: (Poznávající y může být
vlastní a pozitivní příčinou omylu u svého vlastního soudu ↔ ((y nepoznává P rozlišeně) & (y soudí o
P))).“
(iii) Uvedu původně Leibnizův protiargument z theologických premis, který implikuje nepravdivost
kruciální premisy uvedené v 6.(ii).
7. Závěr:
Je-li premisa uvedená v 6.(ii) nepravdivá, selhává po strategii (a) (viz Teze 3) i Descartova strategie
(b) pro překonání AVK. Předvedená argumentace ukazuje, že neexistuje-li k těmto strategiím
koherentní alternativa, vylučuje již samo zavedení AVK veškerou možnost soustavného jistého vědění
(scientia), což problematizuje samu legitimnost kladení AVK v rámci Descartova projektu metodické
skepse. Odmítnutí kladení AVK na těchto základech je pak de facto ekvivalentní rehabilitaci tzv. „o
sobě zřejmých rozumových poznatků“ jako prvních principů vedle cogito/sum.
Výběr z literatury:
Bennett, J.
Caton, H.
Cottingham, J.
Descartes, R.
Descartes, R.
Descartes, R.
Frankfurt, H.G.
Garns, R.
Hanfling, O.
Kennington, R.
Leibniz, G.W.
Williams, B.
Learning from Six Philosophers. Vol. I. Oxford 2001.
„The Theological Import of Cartesian Doubt“, International Journal for Philosophy
of Religion 1 (1970).
„The Role of the Malignant Demon“, Studia Leibnitiana 8 (1976).
Meditationes de prima philosophia/Meditace o první filosofii. (transl. P.Glombíček,
T.Marvan). Praha 2001.
Principy filosofie. Výbor doplněný dvěma dopisy princezně Alžbětě Falcké (transl.
P.Glombíček, T.Marvan). Praha 1998.
Rozprava o metodě (transl. V.Szhatmáryová-Vlčková). Praha 1992.
„Descartes on the Consistency of Reason“, in: Hooker, M. (ed.), Descartes: Critical
and Interpretative Essays. Baltimore 1978.
„Descartes and Indubitability“, Southern Journal of Philosophy 26 (1988).
„Can there be a Method of Doubt?“, Philosophy 59 (1984).
„The Finitude of Descartes´ Evil Genius“, Journal of the History of Ideas 32 (1971).
„Animadversiones in partem generalem Principiorum Cartesianorum“, in: Gerhardt,
C.I. (ed.), Die Philosophischen Schriften von Gottfried Wilhelm Leibniz. Vierter
Band. Hildesheim 1978 (reprint 1. vyd. Berlin 1880).
Descartes: The Project of Pure Inquiry. Harmondsworth 1978.
TEMATICKÝ OKRUH 3:
"EMPIRISMUS" A "RACIONALISMUS" VE SVĚTLE SOUČASNÝCH DISKUSÍ POJMŮ
APRIORITY A APOSTERIORITY
1. Vůdčí teze:
Jestliže rozlišení (i) "poznání a priori – poznání a posteriori", a (ii) "analytická proposice - syntetická
proposice" jsou smysluplná a všechny příslušné třídy jsou neprázdné, pak: Má-li rozlišování mezi
"(umírněným) racionalismem" a "empirismem" ve vztahu k teorii apriority / aposteriority v poznání
mít reálný základ (tj. nemá-li se jednat o pouhý pseudospor stanovisek, mezi nimiž nelze stanovit
skutečný rozdíl), je nejslibnější pokusit se formulovat tento rozdíl v termínech rozlišení mezi "přírodní
realitou" a "konvencionální realitou".
Poznámka: Umírněný racionalismus se od extrémního racionalismu odlišuje požadavkem, aby se při
vysvětlování disponování pojmy nekladly – jakožto relevantní - kausální a/nebo explanatorní vztahy
mezi vlastnostmi věcí ve "třetí říši" pojmů či významů. "Racionalismem" od nynějška vždy míním
umírněný racionalismus.
2. Krátká diskuse námitek proti pravdivosti antecedentu vůdčí teze:
Ad "analytické – syntetické": Quinova kritika; odpověd dle Grice&Strawson (1995).
Ad "a priori – a posteriori": (i) klasická quinovská kritika a (ii) Kitcherova kritika.
3. Východisko a výkladová strategie:
Výchozí hrubá formulace sporu mezi "racionalismem" a "empirismem" ohledně apriority na základě
presentací v Ayer (1946), Boghossian (1997) a BonJour (1998), Cassam (2000):
racionalismus:
(R1) Zdrojem některých nebo všech našich apriorních poznatků je "racionální intuice".
(R2) Je možné apriorní poznání jistých oblastí "reality".
empirismus:
(E1) "Racionální intuice" není zdrojem žádného z našich poznatků.
(E2) Není možné apriorní poznání žádné oblasti "reality".
Strategie – "eliminační analýza": Za pomoci nezávislých argumentů v termínech současných diskusí
postupně eliminovat návrhy na taková zpřesnění výchozí formulace, která by se mohla stát základem
pro vedení reálného rozdílu mezi "empirismem" a "racionalismem", až zbude jediná plausibilní
možnost – totiž uchopit tento rozdíl na bázi lockovské distinkce "přírodní realita" – "konvencionální
realita".
4. Výklad:
Krok 1 /=Teze 1/: (E2) je neudržitelná.
Rámcový argument proti (E2):
(1) Je možné apriorní poznání pravdivosti analytických proposic/vět. /ex hypothesi/
(2) Analytické proposice/věty jsou o "realitě".
(∴) (E2) je nepravdivé, tj. platí (R2).
Ukáži,
(i) že k popření rozhodující premisy (2) je zastánce teze (E2) zavázán přijmout právě jedno
z následujících tvrzení:
(a)
Analytické proposice/věty nenabývají v pravém slova smyslu pravdivostních hodnot.
(b)
Analytické proposice/věty nabývají pravdivostních hodnot čistě na základě svého
významu.
(ii) že obě tato tvrzení jsou vysoce neplausibilní.
Krok 2 /=Teze 2/: (E1) je udržitelná pouze v podobě, v níž se rozdíl mezi "empirismem" a
"racionalismem" stává ryze nominálním.
Rámcový argument proti (E1):
(1) Je možné apriorní poznání pravdivosti analytických proposic/vět. /ex hypothesi/
(2) K poznání pravdivosti analytických proposic/vět je třeba "racionální intuice".
(∴) (E1) je nepravdivé, tj. platí (R1).
Ukáži,
(i) že k popření rozhodující premisy (2) je zastánce teze (E1) zavázán k jednomu z následujících
stanovisek:
(a) Apriorní poznání pravdivosti analytických proposic/vět skutečně předpokládá jistý druh intuice,
tato intuice však není totožná s intuicí, k níž referuje výraz "racionální intuice" v (R1) a (E1).
(b) Apriorní poznání pravdivosti analytických proposic/vět nepředpokládá žádný druh intuice.
(ii) že veškeré pokusy odlišit "empiristickou intuici" od "racionální intuice" v intencích stanoviska (a)
ztroskotávají;
(iii) že explikace v intencích bodu (b) vede k tomu, že takto chápaný "neintuicionistický empirismus"
je co do východiska nerozlišitelný od "umírněného racionalismu".
Krok 3 /=Teze 3/: Aniž bychom se dostali do rozporu s výsledky dosavadní argumentace, lze teze
(R1)/(E1) i (R2)/(E2) reinterpretovat v termínech rozlišení "přírodní realita" – "konvencionální
realita" tak, že se uchová smysluplnost rozlišování mezi "empirismem" a "racionalismem".
(i) Vymezím krotéria rozlišování mezi "přírodní realitou" a "konvencionální realitou". /vodítko: Locke
(1975)/
(ii) Ukáži, že spor v termínech (R1)x(E1) se stává smysluplným, interpretujeme-li výraz "racionální
intuice" jako referující k intuici mimo doménu konvencionální reality (s tím, že výrazu "racionální
intuice" je pak lépe se vzdát); a že spor v termínech (R2)x(E2) se stává smysluplným, interpretujeme-li
výraz "realita" jako referující k "mimokonvencionální", tj. "přírodní" realitě.
5. Závěr:
Pokud se kruciální rozlišení "přírodní realita" – "konvencionální realita" ukáže nekoherentní nebo
prázdné, ústí provedená diskuse v závěr: Je-li soubor probraných alternativ úplný, je "spor" ohledně
apriority/aposteriority artikulovaný v termínech "empirismu" a "racionalismu" pouhým pseudosporem.
Vyběr z literatury:
Ayer, A.J.
Boghossian,
P.
Boghossian
P., Peacocke,
Ch.
BonJour, L.
Cassam, Q.
Grice, H.P.,
Strawson,
P.F.
Kitcher, P.
Locke, J.
Peacocke, Ch.
Quine, W.V.
Quine, W.V.
Quine, W.V.
Language, Truth and Logic. 2. vyd. Harmondsworth 1946.
"Analyticity", in: Hale, B., Wright, C. (eds.), A Companion to the Philosophy of
Language. Oxford 1997
"Introduction", in: Boghossian, P., Peacocke, Ch., New Essays on the A Priori.
Oxford 2000.
In Defence of Pure Reason. Cambridge 1998.
"Rationalism, Empiricism, and the A Priori", in: Boghossian&Peacocke (2000).
"Na obranu dogmatu", in: Peregrin, J., Sousedík, S. (eds.), Co je analytický
výrok?. Praha 1995.
"A Priori Knowledge Revisited", in: Boghossian&Peacocke (2000).
An Essay Concerning Human Understanding. Ed. P.H.Nidditch. Oxford 1975.
"Explaining the A Priori: The Programme of Moderate Rationalism", in:
Boghossian &Peacocke (2000).
"Dvě dogmata empirismu", in: Peregrin, J., Sousedík, S. (eds.), Co je analytický
výrok?. Praha 1995.
"Carnap and Logical Truth", in: Quine, W.V., The Ways of Paradox,
Cambridge 1976.
Philosophy of Logic. 2.vyd. Cambridge (Mass.) 1986.
TEMATICKÝ OKRUH 4:
INTERPRETACE ARGUMENTŮ V RÁMCI KANTOVÝCH "ANTINOMIÍ ČISTÉHO
ROZUMU"
1. Vůdčí teze: Jednou z možností, jak v konfrontaci s problematičností Kantových argumentů
v rámci antinomií podržet relevanci exposice antinomických konfliktů v architektonice Kritiky
čistého rozumu v tom smyslu, jak tuto relevanci vymezuje sám Kant, je chápat ony argumenty
jako programově nekonsekventní.
2. Východisko:
(i) Krátce představím obecnou úlohu antinomií v architektonice Kritiky čistého rozumu, jak ji
vymezuje Kant.
(ii) Krátce klasifikuji jednotlivé antinomie a zdůvodním omezení výkladu na první "matematickou"
antinomii.
(iii) Identifikuji historické zdroje Kantových argumentů a odmítnu klasifikaci v termínech rozlišení
"empirismus"-"racionalismus" jako adekvátní pro uchopení sporu ztělesněného v antinomiích.
3. Teze 1: Pro Kantovy argumenty v rámci první antinomie jsou kruciální zamlčené premisy
mající formu definic klíčových termínů.
(i) Představím obě antinomické teze a příslušné argumenty a provedu základní klasifikaci argumentů:
(a) ukáži, že v tezích nejde o konečnost resp. nekonečnost prostoru resp. času, nýbrž o
konečnost resp. nekonečnost světa jako agregátu věcí v prostoru resp. čase;
(b) ukáži, že zatímco v rámci argumentů pro "tezi" antinomického konfliktu Kant podává
tentýž typ argumentu pro prostorový i časový aspekt, v rámci argumentů pro "antitezi"
podává pro časový a prostorový aspekt různé typy argumentů
(ii) Budu analyzovat jednotlivé argumenty a identifikuji a vyostřím jejich kruciální zamlčené premisy:
"(Aktuální) svět =df syntetický agregát všech (aktuálně existujících) jsoucen chápaný jako
syntetická totalita." v argumentu pro tezi;
"Rozlišující podmínka pro existenci věci =df věci inherentní určení, zakládající dostatečný
důvod, pro to, že věc (a) existuje spíše než neexistuje, a (b) existuje spíše tak a tak než jinak."
v argumentu pro "antitezi".
4. Teze 2: Kantovy argumenty v rámci první antinomie jsou non sequitur. Za nekonsekventnost
všech argumentů je zodpovědný nedostatek téhož typu – totiž závislost na termínech, které
připouštějí navzájem kontradiktorni "quasiantinomické" definice.
(i) Analyzuji tyto zamlčené premisy a ukáži, že k těmto definicím lze v příslušném pojmovém rámci
konstruovat kontradiktorní alternativu v intencích fundamentální kontroverse mezi Newtonem a
Leibnizem
(ii) Ukáži, že vzniklé dvojice definic mají "quasiantinomickou" povahu v tom smyslu, že neexistuje
apriorní ani aposteriorní instance, která by v daném pojmovém rámci umožnila dané dilema
rozhodnout.
(iii) Uzavřu, že je-li tomu tak, jsou Kantem uvedené argumenty samy o sobě non sequitur.
5. Teze 3: S ohledem na úlohu exposice antinomických konfliktů, jak ji vymezuje Kant, lze
uvedené důkazy hájit jako relevantní navzdory jejich vykázané nekonsekventnosti.
(i) Je-li teze 2 pravdivá, rýsuje se při interpretaci Kantovy exposice antinomického konfliktu
následující dilema:
Buď bylo Kantovým záměrem dokázat pravdivost "teze" i "antiteze" v rámci antinomie pomocí
absolutně konsistentních argumentů s pravdivými premisami splňujícími i standardy implikované jeho
vlastní pozicí rozpracovanou v Kritice čistého rozzumu: pak se jeho záměr nezdařil kvůli výskytu
"quasiantinomických" alternativ mezi premisami, což znehodnocuje relevanci exposice antinomických
konfliktů pro celkový rozvrh Kritiky čistého rozumu.
Anebo – chceme-li (což je žádoucí) uchovat relevanci exposice antinomických konfliktů pro celkový
rozvrh KdrV – je třeba popřít antecedent předchozí možnosti, což ovšem zavazuje k reinterpretaci
Kantova záměru a strategie při exposici antinomických konfliktů.
(ii) Ukáži, že popření antecedentu zahrnuté ve druhé možnosti v rámci dilematu v 5.(i) lze
textově podložit:
(a) Představím nejvýznamnější pasáže, v nichž se Kant ke statusu argumentů v rámci
antinomií vyjadřuje způsobem relevantním pro přítomný problém.
(b) Ukáži, že přinejmenším dvě z nich jsou prima facie slučitelné s uvedeným "popřením
antecedentu".
(iii) Na základě přesnějšího vyhodnocení dopadu výskytu "quasiantinomických" definic na vyznění
argumentů navrhnu následující reinterpretaci Kantova záměru při exposici antinomických konfliktů:
"Bezsmyslnost dilemat generovaných takovou aplikací čistých rozvažovacích pojmů na
předměty smyslového světa, která překračuje každou možnou zkušenost, je Kantovou exposicí
antinomických konfliktů doložena (nebo alternativně: ilustrována) v tom smyslu, že užité
argumenty – záměrně nekonsekventní ve smyslu výskytu ´quasiantinomických´ definic –
exemplifikují tvrzení, že každý důkaz na půdě dogmatické metafysiky pro antinomickou tezi
resp. antitezi musí vposledku nevyhnutelně zahrnovat premisu obsahující nějakou
´quasiantinomickou´ definitorickou alternativu."
(iv) Ukáži, že zbývající pasáže představené v 5.(i) jsou dostatečně dvojznačné, aby mohly být
s navrženou reinterpretací uvedeny v soulad.
6. Závěr:
Je-li podaný výklad správný, platí, že výskyt "quasiantinomických" definitorických alternativ
v argumentech presentovaných Kantem v rámci exposice antinomických konfliktů v Kritice čistého
rozumu nejenže tuto exposici nediskvalifikuje jako relevantní složku Kritiky čistého rozumu, nýbrž
dokonce je pro relevanci této exposice konstitutivní.
Výběr z literatury:
Al-Azm, S.
Allison, H.E.
Gram, M.S. (ed.)
Grover, S.
Kant, I.
Kant, I.
Kant, I.
Khamara, E.J.
Koriako, D.
Leibniz, G.W.
Martin, G.
Russell, B.
Strawson, P.F.
The Origins of Kant´s Arguments in the Antinomies. Oxford 1972.
Kant´s Transcendental Idealism. An Interpretation and Defense. New Haven
1983.
Kant: Disputed Questions. Chicago 1967.
"West or Best? Sufficient Reason in the Leibniz-Clarke Correspondence", Studia
Leibnitiana 28/1 (1996), 84-92.
Kritik der Reinen Vernunft. Berlin 1968.
Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou. Praha2 1992.
Inaugural Dissertation and Early Writings on Space (transl. J.Handyside).
Chicago 1929.
"Indiscernibles and the Absolute Theory of Space and Time", Studia Leibnitiana
20/2 (1988), 140-159.
"Unerweisliche Sätze, erdichtete Begriffe: Kant über den Gebrauch
mathematischer Argumente in Philosophie", Studia Leibnitiana 30/1 (1998), 2448.
Korespondence se S.Clarkem (1715-1716). In: Gerhardt, G.I., G.W.Leibniz: Die
philosophischen Schriften, Bd. 7, Berlin 1875, str. 345-440.
Kant´s Metaphysics and Theory of Science. Manchester 1955.
Our Knowledge of the External World. London 1914.
The Bounds of Sense: An Essay on Kant´s Critique of Pure Reason. London 1966.
TEMATICKÝ OKRUH 5:
METAFYSICKÁ PROBLEMATIKA INDIVIDUALITY VE "DRUHÉ SCHOLASTICE"
1. Vůdčí teze: Pro řešení metafysické problematiky individuality v pojmovém rámci "druhé
scholastiky" představují nejpřijatelnější řešení dva vzájemně neslučitelné návrhy – scotistický a
suarezovský. Rozhodující úlohu při vyhodnocení těchto dvou návrhů hraje otázka pravdivosti
postulátu: "Pro všechna x, y: Jestliže x, y nemají jednu nedělitelnou entitas v předmětu, pak x, y
jsou metafysicky oddělitelné."
2. Východisko:
(i) Terminologie: vymezení termínů "individuum", "individualita", "individuace", "princip
individuace".
(ii) Analýza možných přístupů k filosofické problematice individuality: logický – metafysický –
epistemický – filosoficko-lingvistický aspekt; zúžení přítomné problematiky na logickou a
metafysickou oblast.
3. Teze 1: (1) Nemožnost instanciace a (2) distinkce jsou základními intensionálními znaky
individuality.
(i) Představím pět možných intensionálních znaků individuality: (1) nemožnost instanciace, (2)
distinkce, (3) divisi, (4) identitu v čase, (5) nepredikovatenost.
(ii) Ad nemožnost instanciace ukáži, (ii a) že uchopení příslušného znaku v termínech instanciace je
přesnější než jeho tradiční uchopení v termínech "dělitelnosti" či "komunikovatelnosti"; a že (ii b)
nemožnost instanciace je nutnou a postačující podmínkou individuality.
(iii) Ad distinkce (iii a) ukáži, že je postačující podmínkou individuality, a (iii b) naznačím jádro sporu
ohledně otázky, zda je také podmínkou nutnou.
(iv) Ad divise a identita v čase ukáži, že nepředstavují ani nutnou ani postačující podmínku
individuality.
(v) Ad nepredikovatelnost ukáži, že se jedná o reflexivní črtu, která vymezení individuality již
předpokládá.
4. Teze 2: Nejpřijatelnějšími kandidáty na titul universálního principu individuace jsou
následující principy v rámci tzv. esenciálních teorií individuace: haecceitas scotistů (jako
varianta esenciální sui generis teorie) a entitas tota suareziánů (jako varianta esenciální formové
teorie).
(i) Představím základní typy teorií individuace: (1) svazková teorie; (2) akcidentální teorie; (3)
existenční teorie; (4) esenciální teorie.
(ii) V negativní argumentaci ukáži, že všechny základní typy teorií kromě scotistické a suareziánské
již prima facie selhávají v konfrontaci s nárokem poskytnout universální princip individuace: Základní
verse svazkové teorie v nejlepším případě uspokojivě vysvětlují intensionální znak distinkce, nikoli
však nemožnosti instanciace.
Hlavní verse akcidentální teorie neposkytují universální princip individuace.
Hlavní verse existenční teorie buď spadají v jedno s esenciální teorií entitatis totae, anebo se
dopouštějí chyby petitio principii.
Esenciální látková teorie neposkytuje universální princip individuace.
(iii) Podrobněji představím realistickou scotistickou teorii haecceitatis a nominalistickou
suareziánskou teorii entitatis totae jako principů individuace.
(iv) Ukáži, že tyto teorie neselhávají v tom smyslu, v jakém se ukázaly selhávat všechny ostatní (viz
bod (ii)): poskytují universální princip individuace, jsou vnitřně konsistentní a uspokojivě osvětlují
intensionální znaky nemožnosti instanciace i distinkce.
5. Teze 3: Při vzájemném porovnání přijatelnosti obou řešení hraje rozhodující úlohu otázka
platnosti suarezovského postulátu: "Pro všechna x, y: Jestliže x, y nemají jednu nedělitelnou
entitas v předmětu, pak x, y jsou metafysicky oddělitelné."
(i) Předvedu základní positivní argumenty na podporu obou stanovisek:
scotistický z nemožnosti vysvětlit numerickou jednotu ze specifické jednoty naturae communis
jakožto reálného principu, a
suarezovský z konvertibility transcendentálií jedno a jsoucno.
(ii) Ukáži, že obě řešení mají hlavní slabinu téhož typu, totiž ad hoc charakter jedné z podstatných
explanačních složek: zavedení haecceitatis u scotistů pro explanaci individuality resp. zavedení
naturae u suareziánů pro explanaci relace podobnosti.
(iii) Předvedu (a) argument proti suarezovskému řešení, který považuji za nejsilnější, totiž argument
založený na předpokladu, že mezi entitas a unitas individua platí tzv. distinctio rationis ratiocinatae, a
(b) možnou odpověď (reductio ad absurdum).
(iv) (a) Převedu základní suarezovské argumenty proti scotistickému řešení – založené na
předpokladu, že mezi specifickou a numerickou jednotou platí pouze distinctio rationis ratiocinatae a (b) ukáži, že pro všechny je vposledku kruciální postulát uvedený v přítomné tezi.
6. Závěr:
Proti oběma analyzovaným řešením lze uvést tenýž typ námitky – námitku ad hoc charakteru jistého
explanačního principu. Ve prospěch suarezovského řešení pak hovoří argument analyzovaný v 5.(iv),
který ovšem závisí na nejisté premise.
Výběr z literatury:
Bonansea, B.M.,
Ryan, J.K. (eds.)
Barber, K.
Castañeda, H.
Gracia, J.J.E.
Gracia, J.J.E.
Gracia, J.J.E.
Gracia, J.J.E. (ed.)
Gracia, J.J.E.
(trans.)
Grajewski, M.J.
Kolář, P.
Loux, M.
McCullough, L.
Sousedík, S.
Suarez, F.
John Duns Scotus 1265-1965. Washington, 1965.
"On Representing Numerical Difference", in: Southwestern Journal of
Philosophy 10 (1979), 93-103.
"Individuation and Non-Identity: A New Look", in: American Philosophical
Quarterly 12 (1975), 131-140.
Introduction to the Problem of Individuation in the Early Middle Ages.
München, 1984.
"Individuals as Instances", in: Review of Metaphysics 37 (1983), 37-59.
"What the Individual Adds to the Common Nature According to Suárez", in: The
New Scholasticism 53 (1979), 221-233.
Individuation in Scholasticism: The Later Middle Ages and CounterReformation, 1150-1650. Albany (NY), 1994.
Suarez on Individuation: Metaphysical Disputation V: Individual Unity and Its
Principle. Milwaukee, 1982.
The Formal Distinction of Duns Scotus: A Study in Metaphysics. Washington,
1944.
"Individua", in: Kolář, P., Argumenty filosofické logiky. Praha, 1999, str. 105121.
"Kinds and the Dilemma of Individuation", in: Review of Metaphysics 26 (1974),
773-784.
Leibniz on Individuals and Individuation. The Persistence of Premodern Ideas in
Modern Philosophy. Dordrecht, 1996.
Jan Duns Scotusdoctor subtilis a jeho čeští žáci. Praha, 1989.
On the Various Kinds of Distinction (trans. C.Vollert). Milwaukee, 1947.

Podobné dokumenty

Analogický pojem po Scotovi?

Analogický pojem po Scotovi? Prostředky, které zpřítomňují či reprezentují něco od sebe odlišného, nazývá tradice znaky; výše uvedený závěr tedy můžeme vyjádřit i tak, že k poznání reality je třeba, aby byla zpřítomněna skrze ...

Více

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY Doporučení I-3 – Výměna a dostupnost vědeckých dat Doporučení I-4 – Poradní činnost SCAR Doporučení I-5 - Vědecká a technická spolupráce s mezinárodními organizacemi Doporučení I-6 - Upřesnění info...

Více

Cíkevní dějiny - archiv pdf - farnost

Cíkevní dějiny - archiv pdf - farnost Císař sám se považoval za spolubiskupa a zasahoval do otázek náboženských i vnitrocírkevních a ovládal biskupy jako své úřednictvo. Velkým sporem této doby byl spor o Kristovo božství. Alexandrijsk...

Více

Kompletní ŠVP

Kompletní ŠVP Škola vznikla v roce 1949 osamostatněním polských paralelních tříd, které existovaly od roku 1938 při Českém reformním reálném gymnáziu v Českém Těšíne. Od roku 1953 sídlí v budově společně se Zákl...

Více

Ekonomické modely

Ekonomické modely hospodářství“, který byl řešen v období let 2002–2004. Na jeho řešení se podílel expertní tým složený ze zástupců nositele projektu IREAS, Institutu pro strukturální politiku a odborníků na odpadov...

Více

Univerzita Palackého v Olomouci Úvod do studia jazyka

Univerzita Palackého v Olomouci Úvod do studia jazyka Lingvistika je společenská, humanitní disciplína; jazyk je společenský jev. Někteří jazykovědci však považovali jazyk za organismus (vyvíjí se, některé jazyky „rostou”, jiné zanikají, vymírají, sro...

Více

teorie vztahu u jana poncia v kontextu scholastické tradice

teorie vztahu u jana poncia v kontextu scholastické tradice Otázka po ontologické povaze vztahu je jednou z těch, které se svými důsledky dotýkají těch nejzákladnějších filosofických problémů. Otázka „co je to vztah“ totiž vyvstane vždy, když filosof začne ...

Více

1 Teologie světla v podání sv. Řehoře Palamy Vladimír Losskij

1 Teologie světla v podání sv. Řehoře Palamy Vladimír Losskij pravoslavné církve. Ale právě proto by nás jeho teologie měla zajímat, neboť je jedním z opravdových výrazů věroučných pilířů pravoslavného duchovního života, a to jak byzantského, tak i ruského a ...

Více