THE PURSUIT OF HAPPINESS DAVID G. MYERS AND

Komentáře

Transkript

THE PURSUIT OF HAPPINESS DAVID G. MYERS AND
THE PURSUIT OF HAPPINESS
DAVID G. MYERS AND ED DIENER
Many people believe that the job of health professional is to fix problems. Just as
medical doctors are trained to understand illness, psychologists have devoted
considerable attention to understanding psychological disorders such as depression and
anxiety. The logic of studying medical and psychological problems is straightforward: if
you understand the problem, you can fix it. However, in recent years social psychologists,
as well as practitioners in a new branch of psychology known as “health psychology”,
have suggested an alternative approach that focuses on health rather than illness.
For social psychologists, one important aspect of health is subjective well-being.
As you will see in the next reading, subjective well-being is a combination of happiness
and satisfaction. The authors of this article are not concerned with temporary states of
happiness, such as joy after accomplishing an important goal. Instead, they are interested
in understanding a form of happiness that is more global and stable – the kind of
happiness people use to describe how they feel about their life as a whole.
In the following reading, social psychologists David Myers and Ed Diener review
the findings of many recent studies of subjective well-being. They find that most people
are reasonable happy about their lives. When they next try to uncover why some people
are happier than others, they make some surprising discoveries. After reading their
report, you may discover that many of your intuitions about the secrets of happiness are
wrong.
Compared with misery, happiness is relatively unexplored terrain for social
scientists. Between 1967 and 1994, 46,380 articles indexed in Psychological Abstracts
mentioned depression, 36,851 anxiety, and 5,099 anger. Only 2,389 spoke of happiness,
2,340 life satisfaction, and 405 joy.
Recently we and other researches have begun a systematic study of happiness.
During last two decades, dozens of investigators throughout the world have asked several
hundred thousand representatively sampled people to reflect on their happiness and
satisfaction with life – or what psychologists call “subjective well-being”. In the U.S. the
national Opinion Research Center at the University of Chicago has surveyed a
representative sample of roughly 1,500 people a year since 1957; the Institute for Social
research at the University of Michigan has carried out similar studies on a less regular
basis, as has the Gallup Organization. Government-funded efforts have also probed the
moods of European countries.
We have uncovered some surprising findings. People are happier than one might
expect, and happiness does not appear to depend significantly on external circumstances.
Although viewing life as a tragedy has a long and honorable history, the responses of
random samples of people around the world about their happiness paint much rosier
picture.
In the University of Chicago surveys, three in 10 Americans say they are very
happy, for example. Only one in 10 chooses the most negative description, “not too
happy”. The majority describe themselves as “pretty happy”. (The few exceptions to
global reports of reasonable happiness include hospitalized alcoholics, new inmates, new
psychotherapy clients, South African blacks during apartheid, and students living under
conditions of economic and political oppression.)
How can social scientists measure something as hard to pin down as happiness?
Most researches simply ask people to report their feelings of happiness or unhappiness
and to assess how satisfying their lives are. Such self-reported well-being is moderately
consistent over years of retesting. Furthermore, those who say they are happy and satisfied
seem happy to their close friends and family members and to a psychologist-interviewer.
Their daily mood ratings reveal more positive emotions, and they smile more than those
who call themselves unhappy. Self-reported happiness also predicts others indicators of
well-being. Compared with the depressed, happy people are less self-focused, less hostile
and abusive, and less susceptible to disease.
We have found that the even distribution of happiness cuts across almost all
demographic classifications of age, economic class, race and educational level. In
addition, almost all strategies for assessing subjective well-being - including those that
sample people’s experience by polling them at random times with beepers – turn up
similar findings.
Interviews with representative samples of people of all ages, for example, reveal
that no time of life is notably happier or unhappier. Similarly, men and women are equally
likely to declare themselves “very happy” and “satisfied” with life, according to a
statistical digest of 146 studies by Marilyn J. Haring, William Stock a Morris A. Okun, all
then at Arizona State University. Alex Michalos of the University of Northern British
Columbia and Ronal Inglehart of the University of Michigan, summarizing newer surveys
of 18,000 university students in 39 countries and 170,000 adults in 16 countries,
corroborate these findings.
Knowing someone’s ethnicity also gives little clue to subjective well-being.
African-Americans are only slightly less likely than European-Americans to feel very
happy. The National Institute of Mental Health found that rates of depression and
alcoholism among blacks and whites are roughly equal. Social psychologists Jennifer
2
K. Crocker of the University of Michigan and Brenda Major of the University of
California at Santa Barbara assert that people in disadvantaged groups maintain
self-esteem by valuing things at which they excel, by making comparisons within their
own groups and by blaming problems an external sources such as prejudice.
WHAT MONEY CAN’T BUY
Wealth is also a poor predictor of happiness. People have not become happier over
time as their cultures have become more affluent. Even though Americans earn twice as
much in today’s dollars as they did in 1957, the proportion of those telling surveyors from
the national opinion Research Center that they are “very happy” has declined from 35 to
29 percent.
Even very rich people – those surveyed among Forbes magazine’s 100 wealthiest
Americans – are only slightly happier than the average American. They whose income has
increased over a 10-year period are not happier than those whose income is stagnant.
Indeed, in most nations the correlation between income and happiness is negligible – only
in the poorest countries, such as Bangladesh and India, is income a good measure of
emotional well-being. Are people in rich countries happier, by an large, than people in not
so rich countries? It appears in general that they are, but the margin may be slim. In
Portugal, for example, only one in 10 people reports being very happy, whereas in the
much more prosperous Netherlands the proportion of very happy is four in 10. Yet there
are curious reversals in this correlation between national wealth and well-being – the Irish
during the 1980s consistently reported greater satisfaction than the wealthier West
Germans. Furthermore, other factors, such as civil rights, literacy and duration of
democratic government, all of which also promote reported life satisfaction, tend to go
hand in hand with national wealth. As a result, it is impossible to tell whether the
happiness of people in wealthier nations is based on money or is product of other
felicities.
HABITS OF HAPPY PEOPLE
Although happiness is not easy to predict from material circumstances, it seems
consistent for those, who have it. In one National Institute on Aging study of 5,000 adults,
the happiest people in 1973 were still relatively happy a decade later, despite changes in
work, residence and family status.
3
In study after study, four traits characterize happy people. First, especially in
individualistic Western cultures, they like themselves. They have high self-esteem and
usually believe themselves to be more ethical. More intelligent, less prejudiced, better
able to get along with others, and healthier than the average person. (Such findings bring
to mind Sigmund Freud’s joke about the man who told his wife, “If one of us should die, I
think I would go live in Paris.”) Second, happy people typically feel personal control.
Those with little or no control over their lives – such as prisoners, nursing home patients,
severely impoverished groups or individuals, and citizens of totalitarian regimes – suffer
lower morale and worse health. Third, happy people are usually optimistic. Fourth, most
happy people are extroverted. Although one can expect that introverts would live more
happily in the serenity of their less stressed, contemplative lives, extroverts are happier –
whether alone or with others.
The causal arrows for these correlations are uncertain. Does happiness make
people more outgoing, or are outgoing people more likely to be happy, perhaps explaining
why they marry sooner, get better jobs and make more friends? If these traits indeed
predispose their carriers of happiness, people might become happier by acting in certain
ways. In experiments, people who feign high self-esteem report feeling more positively
about themselves, for example.
Whatever the reason, the close personal relationship that characterize happy lives
are also related with health. Compared with loners, those who can name several intimate
friends are healthier and less likely to die prematurely. For more than nine out of 10
people, the most significant alternative to aloneness is marriage. Although broken marital
relationship can cause much misery, a good marriage apparently is a strong source of
support. During the 1970s and 1980s, 39 percent of married adults told the National
Opinion Research Center they were “very happy”, as compared with 24 percent of those
who had never married. In other surveys, only 12 percent of those who had divorced
perceived themselves to be “very happy”. The happiness gap between the married and the
never-married was similar for women a men.
Religiously active people also report greater happiness. One Gallup survey found
that highly religious people were twice as likely as those lowest in spiritual commitment
to declare themselves very happy. Other surveys, including a 16-nation collaborative
study of 166,000 people in 14 nations, have found that reported happiness and life
satisfaction rise with strength of religious affiliation and frequency of attendance at
worship services. Some researches believe that religious affiliation entails greater social
support and hopefulness.
Students of happiness are now beginning to examine happy people’s exercise
patterns, world views and goals. It is possible that some patterns discovered in the
4
research may offer clues for transforming circumstances and behaviors that works against
well-being into ones that promote it. Ultimately, then, the scientific study of happiness
cold help us understand how to build a world that enhances human well-being and to aid
people in getting the most satisfaction from their circumstances.
QUESTIONS
1. According to psychologists Jennifer Crockes and Brenda Major, why may members of
advantaged and disadvantaged groups report similar levels if happiness?
2. How does happiness change over the life span? How is this change different for people
who become increasingly wealthy over time? What two explanations have been given
for finding that people in wealthier countries tend to be happier than people in not so
wealthy countries?
3. What four traits characterize happy people in Western cultures? Do you think that
extroversion causes happiness or that happiness lead to extroversion?
4. What role does self-efficacy have in happiness? Based on your reading of this article,
who would be happier – people who are high self-monitors or those are low
self-monitors?
5. After reading this article, what advice could you give to help someone become
happier?
5
HLEDÁNÍ ŠTĚSTÍ
DAVID G. MYERS AND ED DIENER
Mnoho lidí si myslí, že prací těch, kdo se starají o psychické zdraví, je
soustřeďovat se na problémy: Tak jako se lékaři podrobují výcviku, aby chápali choroby,
tak také mají podle nich psychologové věnovat zvýšenou pozornost pochopení duševních
potíží (např. depresi nebo úzkosti). Důvod studia tělesných nebo psychických problémů je
jasný – jestliže pochopíme problém, můžeme mu věnovat více pozornosti. V posledních
letech však sociální psychologové (stejně tak jako pracovníci v novém odvětví psychologie
– v tzv. „psychologii zdraví“) navrhují alternativní přístup. Ten se soustřeďuje spíše na
zdraví než na chorobu.
Pro sociální psychology je důležitým hlediskem zdraví tzv. subjektivní ohodnocení
kvality vlastního života. Jak uvidíte v následující studii, subjektivní ohodnocení kvality
vlastního života je kombinací štěstí a uspokojení. Autoři následujícího článku se
nezabývají dočasnými stavy štěstí (jako je např. radost po dosažení nějakého důležitého
cíle). Namísto toho zkoumají formu štěstí, která je rozsáhlejší a více trvalá – formu štěstí,
o které lidé hovoří, když popisují to, jak se cítí celkově ve svém životě.
V následující studii se sociální psychologové David Myers a Ed Diener probírají
nejnovějšími studiemi o subjektivním ohodnocení kvality vlastního života. Objevují, že
většina lidí je ve svém životě poměrně šťastná. Když se poté oba psychologové snaží
odhalit, proč jsou někteří lidé šťastnější než druzí, uskutečňují několik zajímavých objevů.
Po přečtení jejich zprávy možná objevíte, že mnohá z vašich tušení ohledně tajemství štěstí
jsou mylná.
V porovnání se svým protikladem – neštěstím – je štěstí pro sociální vědce
poměrně neprozkoumanou oblastí. Mezi léty 1967 a 1994 se 46 380 článků uvedených
v Psychological Abstracts věnuje depresím, 36 851 úzkosti, 5 099 hněvu. Pouze 2 389
mluví o štěstí, 2 340 o životním uspokojení a 405 o radosti.
V poslední době jsme my a další badatelé započali systematickou studii štěstí.
Během posledních dvaceti let desítky výzkumníků po celém světě žádaly reprezentativní
vzorek několika stovek tisíc lidí, aby se zamysleli nad štěstím svého života a nad svým
životním uspokojením – čili nad tím, co psychologové nazývají „subjektivní pocit zdraví“.
V USA výzkumníci z The National Opinion Research Center na University of Chicago
zkoumali reprezentativní vzorek zhruba 1 500 lidí a to každoročně od roku 1957; The
Institute for Social Research na University of Michigan vytvořil podobné studie na méně
6
pravidelném základě v porovnání s The Gallup Organization. Aktivity podporované
vládními zdroji pak také prozkoumaly stav v evropských zemích.
Odhalili jsme některé zajímavé skutečnosti. Za prvé – lidé jsou šťastnější, než by
kdo čekal. Za druhé – zdá se, že štěstí podstatně nezávisí na vnějších okolnostech. První
bod je možná nečekaný, protože sledování životních tragédií má dlouhé a úctyhodné
dějiny. Odpovědi náhodného vzorku lidí z celého světa ohledně jejich štěstí však
navzdory těmto dějinám vykreslují mnohem růžovější obrázek – šťastných lidí je více, než
bychom čekali.
Na University of Chicago byl proveden výzkum: tři z deseti Američanů tvrdili, že
jsou „velmi šťastní“; pouze jeden z deseti zvolil zápornou odpověď („nejsem dost
šťastný“); většina sama sebe popsala jako „docela šťastné“. (Těch pár případů, které
odporovaly pravidlu o všeobecném štěstí, zahrnovalo hospitalizované alkoholiky, nedávné
přistěhovalce, nové klienty psychoterapeutické léčby, černé Jihoafričany během období
apartheidu, studenty žijící pod ekonomickým a politickým útlakem.)
Jak mohou sociologové měřit něco tak obtížně uchopitelného, jako je štěstí?
Většina badatelů jednoduše požádala některé osoby, aby jim sdělily své pocity ohledně
štěstí či neštěstí a aby ohodnotily své uspokojení ze života, který vedou. Takové osobně
podané svědectví o kvalitě svého života je poměrně stabilní i po nových testech
uskutečněných s odstupem několika let. Navíc, osoby, které samy sebe považovaly za
šťastné a spokojené, se zdály šťastné taktéž svým blízkým přátelům, svým příbuzným a
taktéž psychologům, kteří s nimi měli interview. Jejich denní nálada zahrnuje více
kladných emocí, tyto osoby se smějí více než ti, kdo sami sebe označili za nešťastné. To,
že někdo sám sebe považuje za šťastného, rovněž předpovídá další známky dobrého
života. Např. ve srovnání s depresivními osobami jsou šťastní lidé méně sebestřední, méně
nepřátelští, méně hrubí a méně náchylní k chorobám.
Objevili jsme také, že rozložení štěstí dokonce proniká téměř všemi
demografickými kategoriemi – kategoriemi věku, ekonomické třídy, rasy, dosaženého
vzdělání. Navíc téměř všechny postupy pro zjištění subjektivního ohodnocení kvality
vlastního života vykazují podobné výsledky – včetně ověřování stavu určitého vzorku
lidí ve zcela náhodnou denní dobu pomocí přístrojů zvaných pípače.
Rozhovory s representativním vzorkem lidí všech věkových kategorií
např. odhaluje, že žádná část života není nějak výrazně šťastnější nebo nešťastnější
než jiná. Podobně – muži i ženy mají stejnou pravděpodobnost, že budou svůj život
hodnotit jako „velmi šťastný“ a „uspokojující“. O tom svědčí statistický přehled
143 studií, které provedli psychologové ze State University of Arizona - Marilyn
J. Haring, William Stock a Morris A. Okun. Tyto výsledky potvrzují rovněž Alex
Michalos z University of Northern British Columbia a Ronald Inglehart z University of
7
Michigan, kteří shromáždili nejnovější průzkumy mezi 18 000 univerzitními studenty
v 39 zemích a mezi 170 000 dospělými v 16 zemích.
Dále se zjistilo, že také národnost dává malé vodítko pro pochopení subjektivního
ohodnoceni kvality vlastního života. Např. Afroameričané jen o něco málo častěji
vykazují výpověď, že se cítí „velmi štastní“, než Evroameričané. The National Institute of
Mental Health zjistil také, že zastoupení alkoholismu a depresí mezi černými a bílými je
zhruba stejný. Sociální psycholožka Jennifer K. Crocker z University of Michigan a
Brenda Major z University of Santa Barbara v Kalifornii tvrdí, že i lidé v rizikových
skupinách si udržují vysoké sebehodnocení, a to tím, že oceňují věci, ve kterých vynikají,
že se porovnávají pouze s lidmi ze svých vlastních skupin a že svalují vinu za své potíže
na vnější skutečnosti (jako např. na předsudky ze strany druhých lidí).
CO SI NEMŮŽEME ZA PENÍZE KOUPIT
Bohatství je rovněž chabou známkou štěstí. Lidé se totiž nestávají šťastnějšími,
když jejich kultura bohatne. Přestože Američané vydělávají dvakrát tolik peněz než v roce
1957, procento těch, kdo tazatelům z The National Opinion Research Center odpovídali,
že jsou velmi „šťastní“, pokleslo z 35 na 29 %.
Dokonce velmi bohatí lidé – např. ti, kteří byli časopisem Forbes zařazeni mezi sto
nejbohatších Američanů – jsou jen o něco šťastnější než průměrní Američané. Ti, jejichž
příjem v posledních deseti letech vzrostl, nejsou šťastnější než ti, jejichž příjem zůstává na
stejné úrovni. V mnoha zemích je vzájemný vztah mezi příjmem a štěstím zanedbatelný –
pouze v nejchudších zemích (jako je kupříkladu Bangladéš nebo Indie) je příjem dobrou
známkou kvalitního emocionálního života.
Jsou lidé v bohatých zemích šťastnější než lidé v méně bohatých krajích? Zdá se,
že všeobecně jsou šťastnější, avšak ?. Např. v Portugalsku pouze jeden z deseti lidí
odpovídá, že se cítí „velmi šťastný“. Naopak v mnohem více rozvinutém Nizozemí jsou
„velmi šťastní“ čtyři lidé z deseti. Tento vzájemný vztah mezi národním bohatstvím a
kvalitou života však může mít i výjimky: např. u Irů bylo během osmdesátých let zjištěno
větší životní uspokojení než u bohatých obyvatel Západního Německa. Navíc, s národním
bohatstvím jdou ruku v ruce ostatní faktory, jako jsou občanská práva, gramotnost, trvání
demokratické vlády atd., které rovněž kladně ovlivňují odpovědi respondentů ohledně
jejich životního štěstí. Není tedy možné říci, zda je štěstí lidí v bohatých zemích závislé na
penězích, anebo je výsledkem jiných vhodných okolností.
8
ZVYKY ŠŤASTNÝCH LIDÍ
Přestože není snadné usuzovat na štěstí z hmotných podmínek, zdá se, že štěstí je
poměrně trvalou skutečností u těch, kdo jej vlastní. V jedné studii konané The National
Institute on Aging, která zkoumala 5 000 dospělých, se zjistilo, že osoby jevící se v roce
1973 jako nejšťastnější byly poměrně šťastné i o deset let později – a to bez ohledu na
změnu zaměstnání, bydlení či rodinných poměrů.
Studie za studií pak ukazují čtyři charakteristiky šťastných lidí.
Za prvé (a to platí především pro individualistické západní země): šťastní lidé mají
rádi sami sebe. Mají vysoké sebehodnocení a obvykle si o sobě myslí, že mají větší
etickou úroveň, že jsou inteligentnější, že mají méně předsudků, že jsou schopnější vyjít
dobře s druhými a že jsou zdravější než průměrní lidé. (Tyto objevy připomínají vtip
Sigmunda Freuda o muži, který říká své ženě: „Kdyby náhodou někdo z nás dvou umřel,
myslím, že bych se odstěhoval do Paříže.“)
Za druhé: šťastní lidé mají vládu sami nad sebou. Ti, kteří takovou vládu nad svým
životem nemají, nebo ji mají jen velmi malou (např. vězni; pacienti, kteří jsou léčeni
v domácí péči; lidé či celé skupiny osob žijící v kruté chudobě; obyvatelé žijící
v totalitních režimech…) – mají nižší morální úroveň a horší zdraví.
Za třetí: šťastní lidé jsou obvykle optimističtí.
Za čtvrté: většiny šťastných lidí jsou extroverti. Dalo by se spíše očekávat, že
šťastnější budou introverti, kteří žijí v klidu svých rozjímavých a méně stresujících životů
– avšak extroverti jsou podle výzkumů šťastnější, ať už žijí sami nebo s druhými.
Příčiny těchto vzájemných vztahů jsou nejisté. Způsobuje štěstí, že jsou lidé více
společenští, anebo je u společenských lidí větší pravděpodobnost, že budou šťastní (což
by vysvětlovalo, že dříve uzavírají sňatek, že mají lepší zaměstnání a více přátel)? Jestliže
tyto charakteristiky disponují tyto osoby k tomu, aby dosáhly štěstí, pak by lidé mohli být
šťastnější, kdyby takto jednali. Např. v pokusech, kdy lidé předstírali vyšší
sebehodnocení, odpovídali, že o sobě smýšlí kladněji.
Ať už je důvod jakýkoli, blízký osobní vztah, který charakterizuje šťastný život, je
také spjatý se zdravím. Ve srovnání s těmi, kdo jsou sami, jsou osoby, které jsou schopné
jmenovat několik blízkých přátel, šťastnější a mají menší pravděpodobnost, že předčasně
zemřou. Pro více než devět lidí z deseti je manželství nejdůležitější alternativou k samotě.
Přestože rozpadlé manželské svazky mohou způsobovat řadu utrpení, dobrý sňatek je
zjevně silným zdrojem podpory. Během výzkumů The National Opinion Research Center
konaných v sedmdesátých a osmdesátých letech odpovědělo, že se cítí „velmi šťastných“
39 % ženatých či vdaných osob. Na tutéž otázku však odpovědělo stejně pouze 24 % těch,
9
kdo nikdy sňatek neuzavřelo. V jiných výzkumech se za „velmi šťastné“ považovalo jen
12 % rozvedených. Rozdíl v posouzení svého stavu byl podobný u mužů i žen.
Nábožensky aktivní osoby vykazovaly taktéž větší štěstí. Jeden průzkum
organizace Gullap zjistil, že velmi nábožensky založené osoby sami sebe považují za
„velmi šťastné“ dvakrát tak často jak osoby méně nábožensky aktivní. Jiné průzkumy
(včetně mezinárodní studie organizací ze šestnácti států, která zahrnula 166 000 lidí ze
čtrnácti národů) zjistily, že ocenění svého stavu štěstí či uspokojení stoupá spolu s mírou
náboženského zapojení a s častostí návštěv bohoslužeb. Někteří badatelé věří, že
náboženské zapojení způsobuje větší sociální podporu a zdroj naděje.
Ti, kdo zkoumají štěstí, se nyní věnují výzkumu vzorců cvičení u šťastných lidí,
jejich pohledu na svět a jejich cílům. Je možné, že některé v tomto výzkumu objevené
vzorce mohou poskytnout klíč k tomu, aby okolnosti a chování směřující proti dobrému
životu, mohou být přeměněny v takové vzorce, které by dobrý život podporovaly.
Konečně by nám také vědecké studie štěstí mohly pomoci pochopit, jak budovat svět, jež
by zvyšoval lidské štěstí a který by pomáhal lidem, aby získávali větší uspokojení
z podmínek, v nichž svůj život vedou.
OTÁZKY:
1. Proč podle psycholožek Jennifer Crocker a Brenda Major vykazují členové
zvýhodněných i znevýhodněných osob podobnou úroveň štěstí?
2. Jak se štěstí mění během života? Jak se tato změna liší u lidí, kteří se stali postupem
doby velmi bohatí? Jaké jsou dvě vysvětlení pro skutečnost, že lidé v bohatých zemích
mají tendenci být šťastnější než lidé v méně bohatých zemích?
3. Jaké jsou v západních kulturách čtyři charakteristiky typické pro šťastné lidi? Co
myslíte: způsobuje extrovertnost štěstí anebo vede štěstí k extrovertnosti?
4. Jakou roli hraje subjektivní hodnocení vlastní úspěšnosti ve vztahu ke štěstí? Na
základě četby článku se pokuste rozhodnout, kdo by byl šťastnější: lidé, kteří sami
sebe sledují, anebo ti, kdo to činí méně často?
5. Po přečtení tohoto článku, jakou radu byste dali tomu, kdo by se chtěl stát
šťastnějším?
10
KLÍČOVÁ SLOVA:
Psychologie zdraví – health psychology – poměrně nové odvětví psychologie, které se
zabývá aplikací psychologických znalostí a technik na ovlivňování zdraví jedince
Zdraví – health – well-being – stav fyzického, kulturního, psychosiciálního a duchovního
dostatku
Štěstí – happiness – definice je obtížná; rozlišujeme přechodný stav štěstí (např. radost po
dosažení nějakého důležitého cíle) a formu štěstí, která je rozsáhlejší a trvalejší (tedy
formu štěstí, o které lidé mluví, když popisují to, jak se cítí celkově ve svém životě)
Subjektivní ohodnocení kvality vlastního života – subjective well-being – vlastní
reflexe nad štěstím vlastního života a nad uspokojením z něho; je kombinací štěstí a
životního uspokojení
PRAMENY:
MEYER, DG., and DIENER E. The pursuit of Happiness. In COATS, Erik J., and
FELDMAN, Robert S. Classic and contemporary readings in social psychology.
2nd edition. Upper Saddle River (New Jersey, USA): Prentice-Hall, 1998. s. 88-91,
ISBN 0-13-743907-5.
11

Podobné dokumenty

Elektronické hry, sebepojetí, sociální dovednosti a

Elektronické hry, sebepojetí, sociální dovednosti a dovednostmi (empatie, kognitivní komplexnost a abstrakce) u chlapců. Nelze však s jistotou tvrdit, že intenzivní hraní elektronických her způsobuje u hráčů snížení jejich sociokognitivních dovednos...

Více

česká republika republic

česká republika republic Další části se zaměřují na soubor osvědčených postupů, jejich praktické využití v České republice v různých sektorech, které by se daly označit za uživatelsky přívětivé prostředí, a také na úspěšné...

Více