i. knihovnička

I. KNIHOVNIČKA
Rubrika „Knihovnička“ fungovala v devadesátých a nultých létech v tehdejších Literárních novinách za Vladimíra Karfíka i
Jakuba Patočky a navazovala na podobné formáty z let šedesátých, jako např. Metr na metr knih v Orientaci či Devaterník
v Plameni. Princip spočíval v tom, že jedna osobnost si vybrala ve smluvním knihkupectví hromádku knih a pokusila se je na
ploše několika normostran stručně představit. Knihovnička mi vyhovovala (nejen kvůli balíčku knížek zadarmo) a rád jsem se
jí ujímal. Chápal jsem jí jako zvláštní žánr, jakousi kombinaci komentované anotace, kritické glosy a fejetonu. V podstatě
jsem digresivní meandrofil – odbočky a zákruty miluji pro jejich půvab a dobrodružnost a mohu v nich rozvíjet svoje snivé a
publicistické sklony. Pokusíme se tedy v Existenciálech na tuto rubriku navázat a upozorňovat na zajímavé tituly z oblasti
psychologie a psychoterapie, ale též z dalších společenskovědních oborů – nejen na ty vycházející, nýbrž i poněkud starší
(ale stále dostupné), jež mohly uniknout naší pozornosti. Rovněž vyzdvihneme některé texty z oblasti krásné literatury
související s oblastí psychologicko – psychiatrickou, ať už tematicky či osobou autora; zde připouštíme i licenci poukázat i na
přínosné dílo mimo tyto kategorie. Rubrika je přísně výběrová a subjektivní – rozhodně nehodláme suplovat vyhledávač na
Kosmasu. Rovněž podtrhuji, že moje soudy neaspirují na obecnou platnost a daní za charakter rubriky může být jistá
povrchnost. Tu se s boží pomocí pokusím omezit na nezbytné minimum. Knihy si musíme opatřit na svůj vrub, proto se rádi o
tuto rubriku budeme dělit s každým, kdo projeví zájem a bude mít chuť a čas ji naplňovat. Za každý pokus Knihovničku
rozhojnit o další příspěvky předem děkujeme.
První titul přede mnou – JOLANDE JACOBI: Psychologie C.G.Junga (Portál, Praha 2013, 216 str. + 16 str. příloh, přeložili
Ludmila Menšíková, Jiří Kocourek a Zdeněk Jančařík, 359 Kč) nám revokuje devadesátá léta. Však také jde o druhé vydání,
první vyšlo v Kocourkově dnes utlumeném Psychoanalytickém nakladatelství roku 1992. První porevoluční dekáda byla do
jisté míry zasvěcená Jungovi, ostatně do Listopadu tu od něj nevyšla ani čárka. Brněnští jungiáni začali vydávat jungovský
fanzin Bollingenská věž (přežil sotva rok), silnou vazbu na Junga měla i pražská revue Prostor (existuje dosud). Jeho spiritus
agens Rudolf Starý hned roku 1990 publikoval Potíže s hlubinnou psychologií, svérázného průvodce po Jungovi, ale
konvertoval posléze k astrologii a publikuje ve vlastním nakladatelství Sagittarius. Tomáš Janeček začal s obsáhlým výborem
z Jungova díla (poslední devátý svazek, Člověk a kultura, vyšel nedávno); projekt na paralelní realizaci kompletních
Jungových spisů se ukázal být přece jen velkým soustem a zůstal z něho pouze jeden svazek jako torzo (Aion, 2003). Na trhu
se objevily a objevují desítky jungian: Jung a křesťanská spiritualita, Jung a filozofie, Jung a hermetismus, Jung a tarot, Jung
jako komiks…Atlantis přinesla jeho slavné paměti Vzpomínky, sny, myšlenky (1998, patrně přibarvené Anielou Jaffé do
výrazně ezoterické podoby), je tu dvousvazkový Haymanův Život C.G.Junga (práh 2001), Kerrova Nebezpečná metoda o
milostném trojúhelníku Freud – Jung – Sabina Spielrein (Prostor 2.vyd 2012, Portál ve stejném roce vydal životopis
Spielreinové pod názvem Život mezi Freudem a Jungem) a zároveň máme k dispozici kritický, přehodnocují a demýtizující
Nollův opus Árijský Kristus (Triton 2001). Každý si tedy může vybrat, jakého Junga chce mít – zároveň z našeho výčtu
nemůže být pochyb o tom, že tu v jeden moment bylo poněkud přejungováno. Zvlášť když trh začaly zaplavovat desítky děl
„jungiánů“ (sám Mistr ovšem prohlásil: „Jediný jungián jsem já!“), často narychlo splácaných podle receptu vyber si
atraktivní téma, nasypej do něj trochu kulturní historie, přidej dostatek pohádek a mýtů, marinuj chvilku v archetypech,
proceď skrz symboly, dochuť špetkou umění, zamíchej a hotovo. Někteří taková díla produkují jako na běžícím páse.
Ale zpět k Jacobi. Její práce je pokusem vytvořit z Jungova učení systém. Nemyslím, že je to nejšťastnější. Jeho dílo se sice dá
systematizovat, ale Jung myslím systematik, tak jako mnoho jiných velkých postav, v podstatě nebyl a snaha uchopit jej tak
může být spíše matoucí. Autorka prezentuje Junga jako empirika, za čímž bude vůle exkulpovat jej z výtky „nevědeckosti“
(jiná Jungova žačka a následovnice, Marie Louise von Franz dokonce odmítala brát vážně Lévi- Strausse, protože prý pouze
vykradl Junga), kterou mu dávali najevo nejen akademičtí psychologové, ale samozřejmě i freundiáni (v rejstřících jejich knih
budeme jakýkoli odkaz na Junga hledat marně). Sám Jung v krátkém úvodním slovu charakterizuje svoje dílo jako „náměty a
pokusy o formulování nové přírodovědecké (!) psychologie“. Jacobi z něj vypreparovala teze a pojmy (projekce, symbol, znak,
libida, anima a animus atd.) a věnuje se i aplikaci Jungova díla ve společenských vědách s důrazem zejména na výklad snu.
Pracuje se zde s termínem „pravé já“, ale mezitím již se v překladech zavedl spíše termín „bytostné já“. Jako literaturu ke
zkoušce, snad můžeme tuto příručku doporučit, jako úvod do Jungova díla spíše nikoli.
Další dvě publikace z téhož nakladatelství se věnují onomu tématu všech témat, u něhož prý všechny hovory končí. GALE
HOLZ GOLDEN se svou knihou V sevření touhy, Sexuální tajemství v psychoterapii (Portál, Praha 2013, přeložil Ondřej
Fafejta, 320 str., 445 Kč) slaví tuším v češtině premiéru. Zatímco THOMAS MOORE, autor díla Duše sexu, Péče o život jako
akt lásky (Portál, Praha 2012, přeložil Ivo Müller, 344 str, 429 Kč) by již pomalu zaplnil půl regálu (Temný eros, 2001, Kniha o
lásce a přátelství, 2007, Kniha o duši, 2007, Temné noci duše, 2009, Léčebná péče o duši, 2010, A psal prstem do písku,
2010, Život jako hra na osmnáct jamek, 2012, vše Portál, Návrat k okouzlení, Talpress 1997, Planety v nás, Malvern 2011).
Intence knih z edice Spektrum, v níž se objevuje práce paní Golden, nebývá teoretická. Tak je tomu i v tomto případě –
cílovou skupinu tvoří zájemci o obor, téma či možná i sami postižení či jejich blízcí. Těm vyhovuje velká přístupnost, názorný
a pomalý postup výkladu s množstvím zkušeností, rad a kazuistik. Problémem knih bývá poněkud chatrný styl a rozbředlost.
Golden se zabývá kompulzivním sexem, krkolomně řečeno „sexem v kategorii příliš mnoho“, za kterým se dnes lidé stále
více vydávají do rozměru virtuálního. Stimulace pornografií a explicitní sexuální komunikací se váže na tzv. nová média,
zvláště na internet. Metoda autorky se blíží spíše poradenství – nejprve shromažďuje maximum informací o klientovi a
problému a poté se pouští do léčby (součástí je poskytování obšírných a vyčerpávajících odpovědí na jeho četné dotazy).
Zabývá se rozlišováním mezi fantazií a chováním a hledáním jejich hranic, v souvislosti s patologií zvažuje často mechanický
úraz nebo Aspergův syndrom.
Golden se (jen okrajově) věnuje posunu vnímání odlišného chování od hříchu k nemoci a k názoru, že odchylka znamená
obohacení. Vskutku jsme nedávno v „Psychologii dnes“ mohli číst článek o tom, že výraz „deviace“ je třeba nahradit pojmem
„parafilie“. Prý jsou všechny bez výjimky vrozené, aktivují se cestou impulsu v dospělosti, např. subjekt spatří v televizi
bičování Angeliky a v tu chvíli se program rozjede a už se nedá zastavit. Také neplatí, že lidé s parafilií něčím „trpí“, spíše
proti ostatním vykazují něco navíc. (Skutečnost, že tedy např. neholduji nekrofilnímu sadismu, výrazně omezuje můj
prožitkový repertoár. Ale možná se bez toho dá i vydržet.) Golden tak daleko nejde – přece jen působí v USA, kde ještě
v řadě států za „nestandardní“ sexuální chování (třeba ženská dominance při pohlavním aktu) hrozí podle zákona pár let
vězení.
Její citát z Woodyho Allena („Masturbace je sex s osobou, kterou na světě nejvíc milujete“) znám jinak (“Masturbace je
jedinečná příležitost k sexu s osobou, které si doopravdy vážíte“). I další její citát vyvolává podiv; Jimmy Carter prý kdysi
prohlásil, že „každý, kdo se žádostivě podívá na jinou ženu, už spáchal cizoložství“ (153) a Golden mu bouřlivě oponuje. Řekl
to však někdo jiný, při vší úctě k americkému exprezidentovi pro naši civilizaci přece jen významnější. Už ani Američané ze
Středozápadu nečtou evangelium? Prosté vysvětlení však najdeme v úvodu, který jsme nejprve přeskočili („I já často
potkávám svoje klienty – např. v restauraci nebo divadle, v synagoze…“30).
Z pasáží o internetu mrazí. Závislost některých získává evidentně extrémní charakter. Síť se jim stává mateřským prsem, od
něhož se neumějí odtrhnout. Před několika lety se v rozhovoru dvou klasiků české science fiction ptal Ondřej Neff Josefa
Nesvadby, proč klesá zájem o sci-fi. Protože ve sci-fi už žijeme, geniálně odvětil tázaný. Internet umožnil milionům dosud
anonymních naplno se projevit. Plní se černá můra konzervativců minulých století, že demokracie přinese nivelizaci, která
jako potopa spláchne a pohřbí svět? Kniha Golden je snesitelně afektovaná s přínosným materiálem a interpretačními limity.
Duše sexu patří do kategorie tzv. moudrých knih. Dobře se čtou, obsahují řadu trefných postřehů a objevných souvislostí,
jsou obzíravé a kultivované a jejich studium příliš nevysílí. Moore strávil dvanáct let jako řeholník v klášteře, po odchodu si
založil rodinu a nyní se věnuje spiritualitě a psychologii. Kromě katolicismu je ovlivněn i hlubinnou teorií a inklinuje
k synkretismu. Východiskem je mu teze, že sexualita je otázkou duše a nikoli biologie a medicíny. Odděluje erotiku od sexu
a přibližuje ji v bohatém kulturním vrstvení a zřasení. Zkoumá erotická gesta, symboly a mýty, např. Marilyn Monroe. Chce
ponechat erotice její složitost a mnohovrstevnatost a sex osvobozovat ze zajetí stereotypů a zvykových tlaků. O sobě říká: „
Z oněch dvanácti let celibátu jsem si odnesl poznání, že sexualita je hlubší a jemnější, než jak si ji obvykle představujeme.
Určitě jsem se nikdy nepovažoval za asexuálního nebo utlačovaného. Má sexualita byla naprosto živá a přítomná v mých
fantaziích, v mém chápání sebe, v mých citových vztazích, v mém objevu bohatého a fascinujícího světa a v mé práci. Nemít
milenku bylo jen malou mezerou v jinak bohatém životě smyslnosti, touhy a fantazie.“ (206) Z knihy sálá klid a harmonie,
kterou staví proti světu nedorozumění a poranění způsobených nezvládnutým sexem. Moore nabízí možnost chápat a
přijímat erotiku v širokém smyslu a v nečekaných vazbách. V jeho vysoce individualizovaném pojetí si každý může nalézt to
nezaměnitelně vlastní.
Portál je kupodivu křesťanské nakladatelství. Z edičního plánu to příliš nepoznáme, z cen už vůbec ne. To nás přivádí do říše
knižních slev. Podobně jako po roce 1929, v čase, kterému se způsobem důvěrně známým psychiatrům a psychoterapeutům
říká Velká deprese, se dnes řada nakladatelů, distributorů a knihkupců ve snaze přežít uchyluje k značnému zlevňování
skladované produkce. Pro bibliomaniaky závažnějšího typu velké nebezpečí a těžká zkouška. Ostatně i začátkem třicátých
let si mnoho bibliofilů pořídilo celé poklady za babku. Tam ještě nejsme (možná bude hůř, uvidí se), ale slev se vyplatí všímat.
Upozorním na některé.
Dvojice knih Být či nebýt otcem a Být či nebýt matkou (Volvox Globátor 2010, přeložil kolektiv, 306 – 296 str., původně
179 Kč, nyní 49 Kč) nese podtitul O životě bez dětí. Český překlad titulu působí neutrálně a je zavádějící, originál nese
přímější a sugestivnější název Nobody´s Father (Mother). Jde o více než čtyři desítky esejů na téma bezdětnosti. „Bezdětnost
je nechtěná sestra dětnosti“, říká se v úvodu. Narážíme zde na problémy její dobrovolnosti a nedobrovolnosti, mluví se o
nevyzpytatelnosti jejích příčin a okolností. Prolíná se tu přístup genderový, antropologický, sociologický, psychologický – ale
především tu vždy zazní osobní příběh. Jeden třeba vypráví indián z kmene Kríú, jenž se může honosit dvěmi stovkami
synovců a neteří, sám však potomka nezplodil, neboť je gay. Setkáme se tu s různými strategiemi a odpověďmi na
nevyřčenou (ale často vyřčenou a opakovanou, nejen okolím, ale hlavně sebou samým) otázku proč k tomu došlo, co to
znamená a jak se s tím vyrovnat. Každý po svém se dobírá závěru, že bezdětnost není vina ani katastrofa, lze jí relativizovat
(„Myslím, že nejsem bezdětná. A nikdy jsem nebyla. Jen jsem prostě nikdy neměla děti.“ (Matka, 127) a rozhodně platí, že „
existuje mnoho způsobů, jak tuto zemi zabydlet a mnoho způsobů, jak prožít plnohodnotný život“ (Otec, 254). Může to být
péče o jiné či o přírodu, tvorba a práce, hledání dítěte v sobě, možnost stát se rodičem „metaforicky“ atd. Jistou vadu knihy
možno vidět v tom, že všichni respondenti jsou intelektuálové nebo umělci, tj.“lidé s posláním“ a bohatým životem, pro něž
smíření nemusí být tak složité. Sdělení lidí, kteří nejsou tak pozitivní a optimističtí, tu nenajdeme; ani výpovědi „obyčejných
lidí“, které by mohly být neméně zajímavé a třeba v něčem i přesvědčivější.
Dále spíše telegraficky. IVO ČERMÁK – IDA KOTRLOVÁ: Sebevražedná triáda. Virginia Woolfová, Sylvia Plathiová, Sarah
Kaneová (Academia 2009, 268 str., 234 Kč, nyní 50 Kč). Mám z knihy zvláštní pocit. Sebevražda přece jen patří sebevrahu
samotnému, je v ní něco bytostně metafyzického a posvátného – přijde mi svatokrádežné příliš se v ní pitvat a převádět ji do
hyperodborného jazyka, tabulek a statistik. První dvě jsou skvělé spisovatelky (třetí neznám), sáhnul bych raději po jejich
dílech než po téhle analýze.
ROBERT BURTON: Anatomie melancholie (Prostor 2006, 332 str., původně 325 Kč, nyní 39 Kč) představuje půvabnou
klasiku z roku 1621 (Co tohle datum kdysi pro Čechy znamenalo! O půlnoci mohli lidi budit, a každý jim jeho význam
odrecitoval.To zdá se zmizelo, a snad je to dobře.) jejíž styl potěší a zahřeje – mnoho věcí uměli v sedmnáctém století
postihnout a pojmenovat lépe než dnes, kdy vědecký jazyk působí někdy spíše jako skalpel v rukou robota.
JAN STERN: Psychoanalytický výklad Bible (Malvern 2011, 151 str., 187 Kč, nyní 69 Kč). Stern je podivuhodný fenomén.
V Malvernu stačil kromě této vydat ještě šest dalších knih (Média, psychoanalýza a jiné perverze, 2006, Totem, incest a
odkouzlení buržoazie, 2007, Anální vesmíry, 2008, Mystika západu, 2009, Psychoanalýza všednosti, 2010, Černé libido, 2012;
píše také někdy i vtipné sloupky do Nového prostoru). Nelze mu upřít nápaditost, provokativnost a až surrealistickou
houževnatost. Závislost na Freudovi absolutní, mnohé výklady však zajímavé a originální. Před časem přisel s prohlášením,
že celé jeho dílo představuje grandiózní mystifikaci, jíž hloupí čtenáři sedli na lep. I jiné jeho proklamace nesvědčí o ideálním
duševním zdraví. Stern je laickým psychoanalytikem, který s praxí nemá sebemenší zkušenost, k terapii tedy nepřičichl
z jakékoli stránky. Možná by mu její vydatná porce prospěla. V komentáři k rozhovorům, které jsme před několika lety udělali
pro časopis A2 s Lukášem Rychetským, píše slovo daseinsanalýza pouze v uvozovkách a jejího významného představitele
nazval „čvaňhalem“. Psychoterapie je obor, v němž úsloví „lépe zrnko praxe než tuna teorie“ platí povýtce. Sternovu
legitimaci vyslovovat se k jednotlivým školám či jejím představitelům tedy nelze uznat. Pro tento případ je neplatná. Snad je
mu ještě pomoci. Seznámit se s jeho texty však není bez užitku.
Na závěr jsem si nechal prózu. A beru do rukou dvě knihy s psychoterapeutickými náměty.
Velká literatura nás nemá uklidňovat. Nemá nás utvrzovat v našich stokrát přežvýkaných mýtech, starých i nových. Nemá
říkat – takhle to tedy je a zapamatuj si to dobře! Velká literatura možná může být jen proto velkou, že od nás taktéž žádá
něco velkého. Třeba překročit svou zkušenost a momentální ladění a otevřít se, odevzdat i oddat zkušenostem a laděním
zcela jiným. I s tím, že neumíme, nerozumíme, ztrácíme se, vrávoráme, musíme s textem zápasit a ne vždy jsme my ti, kdo
vítězí. A některé knihy chtějí, abychom s nimi šli do krajnosti, do příslovečného morku kosti, do posledního nervu.
ZUZANA BRABCOVÁ píše takové knihy a myslím, že Stropy (Druhé město, Brno 2012, 200 str., 249 Kč) zatím představuje
její vrchol a překonává i vynikající debut Daleko od stromu z roku 1984. Ve Stropech platí, že nic není jisté. Skutečnost je
neskutečná a imaginárno reálné, text je halucinační a deliriantní, ale i deziluzivní, ostře sarkastický i jemně humorný,
sevřený i chaotický, přímočarý i naprosto unikavý. Přesto se nezbavím pocitu, že naše dnešní realita se tu odráží přesněji a
věrněji než v deskriptivních románech s tendencí bezmála fotografickou, prošpikovaných reáliemi a sociologickými fakty.
Můžeš se tu dotknout světů, o kterých raději nechceš nic vědět a už vůbec je nechceš ochutnat na vlastní kůži, ani
z bezpečné vzdálenosti diváka. Brabcová je umí zachytit s věcností dokumentaristky, ale dokáže je evokovat i v magicky
nadčasové apoteóze utrpení a bolesti. Sociální propad svojí hrdinky zachytí jen jakoby na okraj a v pár větách, ale nad
autenticitou situace stejně tak běžné jako krutě nedůstojné jen zamrazí. Jeden kritik si nad Stropy povzdechnul, že autorka to
čtenářům vůbec neulehčuje. To sice ne, ale copak nepotřebujeme, aby s námi právě takhle někdo zalomcoval? Nedává nám
to nekonečně víc, než díla, která nám nebrání nerušeně plout po povrchu?
K psychoterapii je ovšem Brabcová nelítostná. Tak to však u umělců bývá. „Moje oči viděly celé houfy pomatených terapeutů,
/kteří nikdy nenazřeli, že neexistuje pomoc zvenčí/, že neexistuje pomoc zvenčí“, píše ve svojí strhující skladbě Moje oči
musely vidět, básník Ivan Diviš. Léčba se (především dříve) citlivému člověku musela jevit jako nesmyslný sled násilných a
ponižujících aktů, toužících znásilnit nebo zlomit lidskou osobnost. Pro někoho to takové může být ještě i dnes. Autorka líčí
prostředí léčebny s až brutální sarkastičností, utrpení je tu zasazeno do takového oceánu všednosti a banality, až se samo
stává marginální banalitou. „Terapie. Mluvit a mluvit bez konce. Proudy promluv, potoky slov. Mluvit a někdy i poslouchat,
jako kdyby to byly jediné dva výtahy, jimiž je možné se dostat šachtou dolů. Žvanit a mlít, mluvením zamlčovat a marně
skrývat, protože terapeut přece ví, co leží před vaší verbální skladbou a kdy je ta pravá chvíle vám před ostatními stáhnout
kalhoty; rozpomínat se a asociovat, zpytovat se a kát, svěřovat se a odhalovat a v slzách vytahovat kdejakou dávno už
vyhnilou třísku, nevědomky přijmout určená pravidla, donekonečna s tupou poslušností vybarvovat obrysy, které nám
předkreslili ti druzí.… A někteří lidé za to dokonce i platí“. (122 –123). Ano, tak to někteří lidé mohou také vnímat, milí
terapeuti. My jsme tam s Emou (Zuzanou) neseděli a neslyšeli, jak jí primář vysvětluje, že například jako matka totálně
selhala. A při popisu groteskní biblioterapie se závěrečným agresivním úletem terapeuta si raději nedosazujme žádná jména.
Nejsou vlastně k politování ti terapeuti?
Stropy obdržely po zásluze Magnesii Literu za prózu a soudím, že aspirují na jednu z knih dekády.
S BARBOROU KINDLOVOU a její prózou Ploty uvnitř nás (Gasset, Praha 2012, 104 str., 210 Kč) se po literární stránce
dostáváme do jiného patra, možná i domu nebo čtvrti. Ale vlastně na tom nesejde. Autorka (1979) napsala knihu jako zprávu
pro „předsudkáře“ o údělu bytosti s klinickou depresí na příkladu svého pobytu v Bohnicích. Je to ukázka toho, čemu se říká
„psychoterapeutické psaní“; v popředí je snaha všechno si utřídit, ujasnit, usouvztažnit, provést bilanci. Svoje pocity
vyjadřuje pěkně po lopatě, slovy nehledanými, zároveň však s nápadnou naléhavostí, smyslem pro humor, s důvěrou ve svět
a srdcem na dlani. Žádná umělecká ambice ji nesvazuje, prostě nám chce vypovědět „takhle já to mám“. Na jednom místě
náhodně koinciduje s Brabcovou, když mluví o tom, jak se stala „divákem stropu“; ale na rozdíl od ní tam nic nespatřila.
Úvahy Kindlové o spolupacientech jsou citlivé, spontánní i věcné. Příznačné je, že vyjadřuje k terapeutům naopak velkou
důvěru, věří jim a spoléhá na ně. Nakonec se autorka dobírá závěrečného zobecnění: „Ani ti nejsilnější z nás nemohou tušit,
jak tenká hranice je dělí od plotů uvnitř nich samotných“ (100). Ploty jsou knížečka koneckonců prostinká, ale přesto její
četba, už jen kvůli té dojemné upřímnosti, vůbec není ztrátou času.
Autor: Jiří Zizler | Datum vytvoření: 25.06.2013 17:59:01 | Datum poslední změny: 25.06.2013
22:57:42