vizualni_antropologie_blahova

B.Bláhová
Camino de Santiago de Compostela
Námětem následující práce je rituální povaha a symbolika poutní cesty Camino de Santiago de
Compostela, která je od dob středověku jednou z největších poutních cest v Evropě. Na cestu se
každoročně vydávají tisíce poutníků, aby pěšky, na kole anebo na koni došli či dojeli ke hrobu Sv.
Jakuba v Santiagu de Compostela na severozápadě Španělska. Konkrétně jsem se zaměřila na pěší
variantu této pouti a to po její hlavní trase, tzv. Camino Francés (dále jen Camino) kterou jsem v létě
2010 podnikla. Pouť, někdy také označovaná jako Navarrská cesta1, začíná ve francouzském městečku
Saint Jean-Pied de Port a prochází 795 kilometrů napříč celým severem Španělska do Santiaga. Město
patří ke světovému dědictví UNESCO a Camino Francés je od roku 1984 první uznávanou evropskou
poutní trasou. Někteří poutníci se rozhodnou pokračovat v cestě ještě na mys Fisterry na pobřeží
Atlantiku, který byl ve středověku někdy také považován za konec světa. Tato 90 kilometrů dlouhá
poutní cesta je od Camina oficiálně oddělena, ale často se mezi poutníky objevuje názor, že právě na
útesech u majáku Faro de Fisterre je pouť symbolicky dovršena. Sama jsem se pro tuto část cesty
rozhodla a do práce jsem proto zařadila popis i rituálu, který je s Fisterrou spojen.
Struktura práce a metodologie
V práci vycházím z předpokladu, že poutnictví samo o sobě představuje určitou formu lidské mobility
jako přechodového rituálu, jak ho popisuje např. Turner.2 V samotné struktuře poutní cesty je pak
možné vypozorovat fáze takového rituálu a to: 1. fáze separace, kdy se člověk odjezdem na cestu
vyřazuje ze zavedených struktur svého každodenního života. Na cestě je pak zbaven své předchozí
identity i společenského statusu a je mu přidělen amorfní status „poutníka“. Identitu poutníka a
symboly, které ji upevňují, rozebírám a fotodokumentuji v první části práce. Samotný pobyt na cestě
v komunitě ostatních poutníků, kteří jsou ve stejné situaci, obsahuje prvky druhé fáze rituálu, fáze
liminality. V této fázi vzniká mezi poutníky tzv. communitas, jehož členové vzájemně vytváří jakési
společenství solidarity, s typickým vztahy. V tuto chvíli dochází např. k tomu, že se k sobě poutníci
vzájemně chovají jako rovný k rovnému a společně ignorují svou předchozí společenskou pozici. 3
V druhé části této práce blíže rozebírám řadu každodenních činností a rituálů, spojených zpravidla
s fyzickým aspektem cesty, které dle mého názoru vznik communitas podporují. 3. Po návratu domů
dochází k reintegraci poutníka do původních společenských struktur. Zda, a za jakých podmínek
dochází k vnitřní proměně poutníka po ukončení cesty je prozatím námětem mého dalšího výzkumu,
v závěru této práce jsem se proto věnovala cílům cesty jako takové a zvykům, které jsou spojeny
s jejich dosažením.
Informace k práci jsem čerpala zejména z vlastního pětitýdenního výzkumu mezi poutníky a také
z literatury, která je k tématu poutnictví a turismu k dispozici. Informace jsem během celého výzkumu
získávala pomocí neformálních rozhovorů a zúčastněným pozorováním. V příloze práce připojuji za
přehledem literatury poznámky k metodologii a tabulkový přehled informátorů, jejichž výpovědi
v práci uvádím. Každá část práce je doplněna fotodokumentací s využitím popisků.
1
2
3
Lebedová 2008, str. 20
Turner and Turner 1978, str. 34-35
Turner, the Forest of Symbols, str. 99
1. Symbolika poutní cesty, atributy a identita poutníka
Tradice poutní cesty do Santiaga de Compostela se formovala už od středověku a vzhledem
k náboženské povaze cesty je většina symbolů, se kterými se na ní setkáváme spojena s křesťanstvím.
Postupem času se mnoho původně známých symbolů vytratilo a moderní poutníci si je často ani
neuvědomují, jiné symboly ale byly předávány dál a dnes jsou na cestě hojně k vidění, ačkoli je jejich
původní význam, který měly pro poutníky ve středověku, často pozměněn anebo přenesen. Objevuje i
řada symbolů nových, které jsou spojeny s moderní formou poutnictví. Mezi nejznámější atributy
poutníka, které zmíním, patří mušle, poutní hůl, pas poutníka a v moderní době také oblečení a batoh
na zádech ( který nahradil středověké poutní mošny). Všechny tyto symboly posilují identitu poutníka
a odlišují ho od ostatních turistů. Místní se k poutníkům obvykle chovají velice vstřícně a poutníci
mohou čerpat řadu výhod jako např. levné ubytování, slevy na jídlo v restauracích (tzv. menu de
peregrino) atp.
Poutní hůl
Poutní hůl byla už pro středověkého poutníka
důležitým symbolem, tzv. „třetí nohou“, která
ho na cestě podepírala a zároveň také
symbolem Boží trojice. 4 Na pouti sloužila
mimo jiné i k osobní obraně.
V dnešní době tato funkce do jisté míry
přetrvává a mnoho poutníků hůl používá
k obraně před psy, kteří v této oblasti
Španělska volně pobíhají v okolí vesnic.
Poutní hůl je dnes ale často nahrazena
trekovými holemi, které plní spíše účelovou,
než-li symbolickou funkci - ulevují tlaku na
klouby a celkově zlepšují stabilitu poutníka.
Z mé výzkumné skupiny používalo hole
dvanáct poutníků, z toho šest hole trekové.
Pouze tři poutníci si zakoupili na začátku
pouti společně se Svatojakubskou mušlí také
dřevenou okovanou poutní hůl, která pro ně
byla naopak více symbolem cesty, než
potřebou. Dva z nich popsali, jak si na hůl
během cesty rychle přivykli, ačkoli ji k opoře
při chůzi původně nepotřebovali - anebo jim
dokonce překážela - a neuměli si pak
Obr. 1 : C. Na cestě do Najery - na batohu nese poutní hůl
s okovanou špičkou, kterou si před začátkem cesty koupil společně
představit pokračovat cestu bez ní. Někteří
s mušlí jako symbol cesty.
poutníci pak takovou hůl nesli na batohu, jako
symbol, společně se svatojakubskou mušlí (viz obr. 1).
4
Vrbová 2006
Zvláštní podskupinu tvořili ve skupině tři poutníci, kteří si
dřevěnou hůl opatřili cestou pod vlivem bolesti kvůli úlevě a
ti všichni k ní měli velice zvláštní vztah – každý z nich měl
svůj příběh, jak hůl získali, který zpravidla obsahoval prvek
nadpřirozena, kdy opatření hole dovolilo poutníkovi
pokračovat v cestě. Mnoho poutníků si takto získanou poutní
hůl během cesty různě vyřezává a upravuje. Pro hůl jsou
ochotni se i celé kilometry vracet, pokud ji někde zapomenou:
„Zapomněl jsem si svojí hůl ráno v albergue, a doslova jsem
pro ní běžel celé ty tři kilometry zpátky, hrozně jsem se bál, že
mi jí někdo odnese! Naštěstí tam byla.“ Poutník si pak hůl
často odváží i s sebou domů - případně ji zanechává na konci
cesty u poutní kanceláře v Santiagu de Compostela anebo ji
hází ze skály u majáku na mysu Finisterry. Mnoho poutníků
používá poutní hůl i ve větších městech, ačkoli už ji
nepotřebují k chůzi – často se stává pouze symbolem jejich
identity.
Poutní průkaz
Obr. 3: Poutní průkaz, který je poutníkovi vydáván
na začátku cesty. Na deskách je nakreslen další ze
symbolů cesty – mušle hřebenatka.
Je dokument, kterým se poutník na cestě prokazuje
v ubytovnách pro poutníky, tzv. albergue a všude tam, kde může čerpat služby za zvýhodněné ceny.
Na těchto místech poutník do pasu dostává razítko, jako potvrzení, že danou lokalitou skutečně prošel.
Po příchodu do Santiaga pak průkaz v poutní kanceláři předkládá, a pokud razítka mapují cestu
o minimální
délce 100 km
pěšky anebo
200 km na
kole, získává
poutník
osvědčení o
vykonání
pouti.
Obrázek 2 : Druhý den cesty, při přechodu Pyrenejí; atributy poutníka: nalezená poutní hůl, batoh, svatojakubská
mušle, kterou SA. nese ze strany na batohu bohužel není v záběru vidět.
Svatojakubská mušle
Se symbolem mušle se v průběhu cesty nelze
nesetkat. Před cestou si většina poutníků opatří také
atrapu mušle, kterou nosí připevněnou na batohu
anebo na provázku na krku po celou dobu pouti.
Původní význam mušle, který měla ve středověku je
ale zcela jiný, než jak se prosadil dnes: „...ti, co se
vracejí z Jeruzaléma, přinášejí palmovou ratolest,
stejně tak ti, co se vracejí ze svatyně sv. Jakuba,
přinášejí mušli (...) přišijí si ji na své pláště k uctění a
na vzpomínku apoštola, nesouce ji s velkou radostí do
svých domovů jako odznak tak velké cesty.“ 5 Tento
typ mušle je možné najít pouze na Galicijském
pobřeží a poutník si tedy mušli původně přinášel zpět
domů, nikoli na cestu s sebou. O této skutečnosti
věděla ale pouze menšina poutníků.
Cesta samotná je označena žlutými šipkami a často
také právě symbolem svatojakubské mušle. Celkově
se objevují značky: žluté šipky namalované barvou,
cedule, které v průběhu času umístili místní
obyvatelé, patníky s reliéfem mušle a oficiální cedule Obr.4: Poutníci často sami označují cestu ostatním
poutníkům na sebe naskládanými kameny atp.
s motivem mušle hřebenatky (obr.5). Na mnoha
místech, kde je cesta hůře značená se můžeme setkat i se symboly, které vytváří sami poutníci – na
sebe naskládanými kameni, botami co dosloužily atp. (obr. 4).
Obr.5 – Cesta je obecně dobře značená, málokdy ale tak důkladně jako na fotce; jsou vidět různé
způsoby označení směru, se kterými je možné se setkat.
5
Liber Sancti Jacobi 2004, str. 204-205.
Z mé výzkumné skupiny mělo mušli čtrnáct informátorů, většina z nich uvedla, že to je pro ně symbol
cesty, jakýsi výraz statusu poutníka a jeho podobu s ostatními poutníky: L: „ Když vidím někoho
s mušlí na batohu, je mi hned o něco líp, cítím k němu takovou zvláštní sounáležitost (..) jakože jsme
na tom stejně.“. D., který mušli neměl, uvedl : Nějak jsem necítil, že bych si ji měl koupit. Možná
proto, že nejsem křesťan, tak bych si nepřipadal dobře. Vnímám se spíš jako poutník vnitřně, než že
bych potřeboval dávat najevo, že jdu Camino.“ Často se ozýval i názor, že pokud místní vidí poutníka
s mušlí na batohu, chovají se vstřícněji. Sama jsem se s tímto přístupem nesetkala – vzhledem k tomu,
že se na cestě pohybovalo opravdu velké množství poutníků, bylo zpravidla jednoznačným průkazem
poutníka cestovní oblečení a batoh na zádech.
Batoh a oblečení
Z mého pozorování vyplynulo, že mnohem podstatnějším symbolem poutníka než je mušle a hůl je
cestovní oblečení (s postupem cesty onošenější a často zaprané, zašívané atp.) a zejména batoh na
zádech. Poutník, který batoh z různých důvodů nenese je skupinou často vyloučen – absence batohu je
spojena s poutníky, kteří jdou třeba jen úsek cesty anebo si cestu ulehčují posíláním batohu napřed do
cílového města, které zajišťují za poplatek některé ubytovny. Na cestě jsem se ze strany Španělů
setkala s termínem „turegrinos“ 6, který
označoval ty poutníky, kteří šli jen
krátký úsek cesty (zejména pouze
posledních 100 km), jezdili úseky cesty
autobusem a podobně. Charakterizovala
je často právě absence batohu (ačkoli
mušli i poutní hůl zpravidla nesli) anebo
jen malý batoh a zářivě čisté oblečení.
Ke konci cesty byl rozdíl mezi poutníky,
kteří šli již delší dobu a „turegrinos“
viditelný na první pohled. Vhledem
k tomu, že tito krátkodobí poutníci díky
malé zátěži a často pomocí jízdy
autobusem často dorazí do cílového
města první a obsadí všechny levné
ubytovny, na poutníky, kteří jdou celý
úsek cesty poctivě, nezbývá místo a
musí spát venku, příp. v hotelu. Mezi
skupinami proto vzniká napjatá a často
nepřátelská atmosféra – termín
„truegrino“ má jednoznačně negativní
konotace. Dočasné posílání batohu
napřed anebo využívání autobusu je
ostatními poutníky tolerováno jen
Obr.6: L. na cestě z Burgosu, v typickém cestovním oblečení
s batohem (na batohu schne ručně vyprané oblečení, tento
systém používají takřka všichni poutníci), trekovými holemi a
mušlí na batohu.
6
Sloučení španělských slov turistas – turisté a peregrinos - poutníci
v případě těžšího zranění.
Ztráta atributů poutníka, ohrožení identity?
Zajímavý byl moment, kdy skupina, kterou jsem pozorovala, zůstala jeden den v Burgosu, kvůli
mistrovství světa ve fotbale, kdy se Španělsko dostalo do finále, a všichni se shodli, že by na
rozhodující zápas chtěli zůstat. Většina informátorů se během dne vydala na prohlídku města, často
sami anebo v malých skupinkách,
bez batohu a dalších symbolů, které
identitu poutníka stvrzují. (Někteří
poutníci si alespoň mušli na batohu
ponechali anebo dokonce po městě
chodili s poutní holí. Jiní, kteří to
neudělali, situaci popsali takto: L:
Cítila jsem se divně, jako bych tam
nepatřila. Mohla jsem klidně být
jedna z místních a nikdo by nic
nepoznal (..) nevím úplně proč, ale
bylo mi hodně nepříjemně, jako by
se na mě všichni dívali (…)
Odpoledne jsem si na hostelu vzala
alespoň bandáže na kolena, i když
jsem je už úplně nepotřebovala,
nějak jsem se pak v očích místních
cítila méně zranitelná. Jako že se na
mě podívali a řekli si „jasně,
bandáž, to je určitě poutník. No a
pak mi už bylo líp. Po tomto dni
všichni informátoři vyjádřili, že se
nemohli dočkat, až město opustí a
budou zpátky na cestě, většina
dokonce uvedla, že vstali mnohem
dříve než obvykle, aby mohli na
cestu vyrazit.
Obrázek 7: D. v Burgosu během dne volna – někteří poutníci si i během
„volna“ mimo dny chůze ponechávali věci, které běžně používali na cestě,
např. lahev s vodou, poutní hůl a podobně.
II. Fyzický rozměr cesty
Jak jsem už zmínila v úvodu práce, společná situace na cestě a status poutníky na cestě stmeluje a
zakládá vztahy vzájemnosti. Poutníci obecně věří, že prostřednictvím fyzického pohybu na cestě –
pěšky anebo na kole – dochází k silným prožitkům či prožití zkušeností, které vedou k osobní
proměně. Věří, že dosáhnout podobné zkušenosti a osobního růstu je nemožné pro ty, kdo cestují
autobusem atp. Z výsledků mého výzkumu vyplynulo i potvrzení toho, co píše Freyová – že pocit
komunity zakládá zejména právě tento fyzický aspekt cesty jako sdílená zkušenost.7
Z výpovědí a pozorování mnoha poutníků jsem došla k názoru, že právě různé každodenní, opakované
rituály spojené s péčí o tělo zakládají mezi poutníky zvláštní blízkost, která často překonává i rozdíly
v osobní rovině. Z vyprávění L. : „ Před několika dny jsme potkali na cestě jednu holku, nemohla jsem
jí vystát. Byla afektovaná, arogantní neustále na sebe strhávala pozornost ostatních, v její přítomnosti
nebyl vůbec prostor pro jiný názor než její. Večer se k nám přidala na večeři a snažila se mi vnutit
názor, že moje zaměstnání je vlastně úplně na nic, nemohla jsem jí snést. Ráno jsem vyšla na cestu a
potkala ji, jak sama sedí stranou u cesty a prohlíží si chodidla. Přišla jsem blíž a viděla ji, jak brečí,
nohy měla úplně od krve z puchýřů. Seděla jsem tam s ní asi hodinu, půjčila jsem jí na to Betadine a
povídaly jsme si – vyprávěla mi jak se už týden nemůže zbavit infekce a já jí zas vyprávěla jak mě
v Los Arcos bolely ty kolena. Nakonec jsme se objaly a rozloučily a i když s námi pak šla ještě dva dny
a večer se zas chovala jako předtím, už mi nevadila. Jen jsem se nad tím vždycky usmála.“ To, co
popisuje L., je klasický průběh sblížení, které vzniká mezi dvěma poutníky, kteří si na cestě pomohou.
Je to jakési vzájemné přiznání si fyzické slabosti, a často zakládá silný vztah i mezi poutníky, kteří se
v podstatě neznají – i pokud se pak na nějakou dobu rozdělí a po několika týdnech znovu potkají,
často se vřele vítají např. objetím.
Obr. 8: CL. a M. si vzájemně ošetřují puchýře Betadinem a provádí tradiční „rituál“s jehlou a nití
7
Frey 2004, str. 106
Ve chvíli, kdy tělo přestává fungovat, dochází k tomu, že si ho poutník začíná mnohem více
uvědomovat. V případě poškození těla se vytváří se zároveň jakýsi emocionální odstup, k noze se
odkazuje jako „ta noha“ atp.8 Dochází k jakési éterizaci vlastní identity, která se zaměřuje na duševní
život a od těla se odděluje. Ztrácí se tak do jisté míry pocit vlastní sebezáchovy a největší obavou j pro
poutníka eventuelní nutnost cestu přerušit. Tělo se podřizuje duševní motivaci - často jsem se setkala
např. s nadužíváním analgetik, kdy zraněný bral až 4000mg ibuprofenu v několika dávkách denně a
odmítal na cestě zastavit. Na druhou stranu mnoho poutníků takové chování odsuzuje. L. : „V takových
dávkách musí úplně ztratit představu, co se s tělem vlastně děje a jakmile přestanou prášky působit,
zblázní se bolestí (…) Myslím, že je na cestě stejně důležité umět se zastavit, jako umět překonat
bolest, i když to třeba znamená ztrátu skupiny, se kterou momentálně jdete.“
Objevuje se i vnímání „těla jako stroje“, o který je třeba pečovat, aby nedělalo problémy. Právě
uvědomění si mechaničnosti těla popisuje
mnoho poutníků. D: „Čím víc tu jsem, tím
víc mi připadá, že tělo je jako stroj, často
na obtíž – někdy už ani nepřemýšlím, co
vlastně jím, protože toho jím hrozně moc a
pořád, a připadám si, jako kdybych jen
neustále doplňoval palivo.“ Každodennost
poutníků se tímto imperativem péče o tělo
řídí a během dne se opakují určité rituály,
které k udržování těla slouží. Péče o tělo
zabírá v průměru dvě hodiny denně.
Péče o nohy
Velká většina poutníků si už na začátku
cesty uvědomí, jak důležitá je péče o nohy.
Puchýře, ze kterých může snadno
vzniknout infekce, která zabrání v cestě
pokračovat, jsou jedním z nejčastějších
komplikací. Den často začíná tím, že si
poutníci ještě ráno na ubytovně potírají
nohy alkoholem, aby tak eliminovali
případné množení bakterií, oblíbená
prevence nežádoucího tření kůže je i
lékařská vazelína. Někteří poutníci se ale
přiklání k tomu, že puchýře je nejlepší
neléčit nijak a nechat odeznít. Problémy
s puchýři mělo z mé výzkumné skupiny
třináct z patnácti poutníků. V průběhu dne Obr.9: B. odpočívá po sedmi hodinách chůze. Na fotce je vidět stav jeho nohou
po dvou týdnech cesty. Až do konce Cmina se mu ale po celé ploše chodidel
je pak při každé přestávce třeba sundat
tvořily další a další puchýře.
boty i ponožky a místa, kde poutník cítí
tření oblepit jednovrstvou náplastí bez
podložky. Stávající puchýře se pak vydesinfikují roztokem na puchýře, ve Španelsku je častý tzv.
8
Obdobně jak popisuje Murphy v případě úrazu a postižení . Murphy, 2001 str. 86
Betadine, roztok s antimikrobiálním účinkem. Pak se příčně propichují jehlou s navlečenou nití, nit se
v puchýři ponechá, aby odvedla vnitřní tekutinu z puchýře a puchýř se přelepí (viz obr. 6) Názory na
tuto léčbu se různí, mnoho poutníků využívá
speciální náplasti na puchýře, které se na
postiženém místě nechávají několik dní. Během
této procedury poutníci často sedí společně
v kroužku anebo si s ošetřováním vzájemně
pomáhají. Diskutuje se přitom obyčejně o
různých tématech spojených s cestou,
nejprocítěněji o fyzických obtížích, únavě, jídle
ale samozřejmě také o osobních věcech. Rituál
péče o nohy se opakuje při skončení chůze
odpoledne nebo večer v ubytovně. Poutníky je
pak často možné vidět, jak odpočívají s nohami
ve vodorovné poloze a málokdy nosí boty na
chůzi, které přes noc nechávají větrat u dveří
albergue.
Mimo problémů s puchýři provází nohy spoustu
dalších možných zranění – bolest z velké zátěže,
výron kotníku, záněty šlach, ekzémy atd.
Oblíbeným rituálem je proto chlazení nohou ve
vodě a to ať v řece, fontánách při cestě anebo
bazénech, které jsou výjimečně u některých
ubytoven.
Obr. 10 Boty poutníků na chodbě ubytovny – větráním bot je možné
předcházet vzniku puchýřů.
Obr. 11 : Poutníci si chladí unavené nohy v bazénu.
Santiago de Compostela
Ze skupiny, kterou jsem pozorovala, skončilo deset poutníků svou cestu v Santiagu de Compostela,
pět pak pokračovalo dalších 90 km na mys Finisterre. Dosažením cíle v Santiagu, účastí na bohoslužbě
a modlitbou u hrobu Sv. Jakuba by měl být poutník dle křesťanské tradice očištěn od svých
dosavadních hříchů a cesta završena.
Prvním cílem poutníků po příchodu do
Santiaga je náměstí před katedrálou, Plaza del
Obradoiro. Mnoho poutníků popisuje, že když
poprvé přišli ke katedrále, prožívali až
euforický pocit, který definovali jako radost
spojenou s pláčem. Tento popis mi poskytli
bez výjimky všichni ti, kteří uvedli jako
motivaci k cestě náboženské důvody. Od
ostatních jsem se ale setkala i se zklamanými
reakcemi, například D. : Když jsem přišel
před katedrálu, měl jsem pocit, jako kdyby se
nedělo nic zvláštního, nerozuměl jsem, co
z toho všichni tak nadělají. Víc mě mrzelo, že
cesta už končí a nemůžu jít dál – ale je
pravda, že jsem sám původně chtěl
pokračovat do Fisterre, Santiago jsem si jako
cíl určil až na poslední chvíli, když mi
docházel čas do odletu domů. Možná proto mi
to tak silné nepřišlo.
Dalším cílem je po příchodu do Santiaga
bohoslužba za poutníky, která se slouží
v katedrále. Na mši jde mnoho poutníků ve
svém nejlepším oblečení, které si často
nechávají poslat do Santiaga, už když cestu
začínají. Při příchodu do katedrály tak je
člověk zbaveni identity poutníka a ven už
vychází „proměněn“. V katedrále je pouť
oficiálně považována za dokončenou.
V průběhu mše nejsou výjimkou silné reakce,
mnoho poutníků pláče, atmosféra je plná
Obrázek 12 Neznámý poutník v Santiagu v katedrále v průběhu bohoslužby za
poutníky.
napětí. V době, kdy jsem byla v Santiagu, to
vše poněkud narušoval obrovský počet turistů,
kteří katedrálou procházeli sem a tam a devalvovali tak jakousi auru klidu a posvátna. Někteří poutníci
byli ale po celou dobu bohoslužby jakoby ve svém vnitřním světě, nehledě na okolí.
B. mi později řekl: V katedrále na mě najednou dolehla hrozná úleva a zároveň nekonečná únava, cítil
jsem všechny ty kilometry a najednou už se mi ani nechtělo pokračovat nikam dál, byl to opak mého
původního pocitu, kdy jsem se hrozně netěšil, až to všechno skončí. V tu chvíli jsem tak nějak věděl, že
i když mi Camino hrozně dalo a bylo to skvělé, je čas jít zpátky domů. Určitým způsobem tam pro mě
Camino skončilo.
Dalším bodem cesty je poutní kancelář, kde poutníci obdrží certifikát v latině anebo potvrzení o
vykonání Camina – s ohledem na to, zda uvedou, že cestu podnikli z náboženských důvodů, anebo ne.
Poutníci musí také potvrdit, že šli celou cestu anebo alespoň posledních100 km z ní pěšky a že
nevyužívali žádné dopravní prostředky. Nejednou jsem se setkala s tím, že poutníci uvedli v poutní
kanceláři své důvody jako náboženské a to zcela bez ohledu na to, zda mi předtím svojí motivaci
popsali jako náboženskou. Převládal názor, že latinský certifikát je „ten pravý“ a za námahu si ho
„zaslouží“. Jednoho z informátorů jsem se ještě před Santiagem ptala, z jakého důvodu neplánuje
přiznat svou skutečnou motivaci k cestě. CA. : Když lžou oni mně, můžu i já lhát jim. („Oni“= církev)
(Obecně bylo ale velice těžké motivace kategorizovat – mnoho poutníků uvedlo, že k pouti měli
spirituální či náboženské motivy, ale necítí se jako křesťané a neztotožňují se tedy plně se všemi
náboženskými významy, které se s poutí spojují.)
Obr. č. 13: Neznámí poutníci v katedrále během bohoslužby. Camino podnikaly celé rodiny, často i s malými dětmi
Obr. 14 : Poutníci v cíli cesty - na náměstí Plaza del Obradoiro, před katedrálou v Santiagu.
Fisterra
Dalším cílem cesty byl, pěšky už jen pro menšinu poutníků, mys u městečka Fisterra u pobřeží
Atlantiku, který byl ve středověku někdy považován za konec světa (ačkoli se ve skutečnosti nejedná o
nejzápadnější místo Iberského poloostrova) a odkud už Keltové pozorovali západ Slunce. Většina
poutníků, která se na tuto cestu vydala, mluvila o
rituálu, kdy je celé Camino opravdu dovršeno
právě až na mysu Fisterry. Tradice spojená
s koncem pouti, která se během středověku
rozvinula, pravděpodobně navazuje na
předkřesťanské zvyky. Dle ní má poutník po
koupeli v oceánu u majáku (Faro de Fisterre)
spálit oblečení, které měl na pouti na sobě (anebo
alespoň některé jeho části) a následně pozorovat
západ Slunce. Legenda slibuje, že druhý den se
poutník probudí jako nový člověk. Často jsem se
setkala ještě s dalšími prvky rituálu, jako
například tím, že se má poutník dotknout
posledního kamene na útesu bosou nohou, koupat
přímo v moři u majáku a podobně. Většina
poutníků se ale drží tří základních bodů rituálu. Je
zajímavé, že každý poutník pojal rituál po svém,
někteří odmítli své oblečení pálit v ohních, které
k tomu byli určeny - obklopeni ostatními
poutníky - a slézali proto na skály níže, až takřka
k moři. Všichni informátoři popsali, že na ně měl
příchod do Fisterre neočekávaně silný dopad a to
nejen v průběhu rituálu a po něm. Výpovědi se
ale často nelišily od toho, co popsali poutníci,
kteří skončili cestu v Santiagu. Např. S. : „Ve
Obrázek 15: S. pálí své cestovní oblečení dole na útesech Fisterry.
chvíli, kdy jsem spatřil po všech těch kilometrech
oceán došlo mi, že už není kam dál jít, že cesta končí. Bylo to pro mě hodně emocionální, jako by ve
mně něco skončilo. Cítil jsem hroznou únavu a už jsem se skoro těšil, až se vrátím domů.“
Obr. 16 : B. dokončuje rituál u majáku Farro de Fisterra; oblečení pálí v oficiálním
ohništi.
Závěr
V průběhu cesty jsem se během výzkumu setkala nejen se znaky pouti jako přechodového rituálu, ale
také s řadou každodenně opakovaných činností, které upevňují vztahy mezi poutníky a zakládají pocit
komunity. Celý přechodový rituál pouti může vést po završení třetí fáze k vnitřní proměně poutníka,
dle Nashe 9 ale také nemusí - jde o dobrovolný, nikoli společensky nutný proces. Se skupinou
poutníků, které jsem na cestě pozorovala, zůstávám i nadále v kontaktu a do budoucna bych se ráda
zaměřila na otázku, za jakých podmínek a jakým způsobem k dovršení přechodového rituálu dochází.
Použitá literatura
FREY, N.L.: Pilgrim Stories: On and Off the Road to Santiago, University of California Press,
Berkeley 1998.
FREY, N.L Pilgrimage and Its Aftermaths in BADONE, E : Intersecting Journeys. The Anthropology of Pilgrimage and
Tourism; University of Illinois Press; 2004
NASH, D. : Anthropology of Tourism; New York: Pergamon1996.
LEBEDOVÁ, Š. Funkce poutnictví v dějinách evropské kultury Diplomová práce (Bc.) Univerzita
Karlova v Praze, Filosofická fakulta
LIBER SANCTI JACOBI, „Codex Calixtinus“, traduccion por los Profesores A. Moralejo, C.
Torres, J. Feo, [Santiago de Compostela] : Consellería de Cultura, Comunicación Social e Turismo,
Xerencia de Promoción do Camiño de Santiago, 2004
TURNER, V.: The Forest of Symbols : Aspects of Ndembu Ritua, Ithaca, N.Y.: Cornell University
Press, 1967
TURNER, V., TURNER. E., Image and Pilgrimage in Christian Culture. Antropological
Perspectives, Columbia University Press, New York 1978
VRBOVÁ, Kateřina. Fenomén současného náboženského poutnictví na příkladu pouti do Santiaga de
Compostela Diplomová práce (Bc.) Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií
MURPHY, Robert F.: Umlčené tělo; Slon 2001
9
Nash, 1996, str. 41
Příloha č. 1 – Poznámky k metodologii a tabulkový přehled informátorů
-
-
Všichni informátoři, které jsem pozorovala, absolvovali z celkové cesty min. vzdálenost 600
km a to formou pěší chůze. Tabulka ukazuje bližší údaje o věku, povolání, původu a vzdělání
informátorů, a dále heslovitě shrnuté motivace k vykonání cesty. Jména klíčových informátorů
jsou v tabulce zvýrazněna tučně.
Všichni informátoři se na cestu vydali sami (až na výjimku CL. a SA.) a skupina se formovala
až v průběhu cesty.
V průběhu cesty nešli všichni členové stále společně – několik členů se vždy odpojilo a šli den
či dva napřed / pozadu, zároveň ale měli všichni ze skupiny snahu o opětovné shledání
s ostatními (např. na sebe čekali ve větších městech atp.)
Jméno
Věk
Povolání
Liana
L.
26
Herečka, zpěvačka
Země
původu
AUS
Vzdělání
Motivace k uskutečnění cesty
VŠ
Čas k reflexi vlastního života, rozhodnutí se
o budoucnosti, kontakt s přírodou,
spirituální motivace
Využití cesty k reflexi vlastního života,
rozhodnutí se o budoucnosti, zjištění hranic
vlastních fyz. možností, spirituální motivace
Forma cestování ve volném čase,
dobrodružství, zábava
Forma cestování ve volném čase,
dobrodružství, zábava
Vyrovnání se se smrtí manžela, sebeobnova,
jeden z mnoha cestovních plánů během
celého roku.
Cesta jako dobrodružství, překonání sama
sebe
Náboženské motivy, ŘK; kontakt s přírodou,
oddělení se od každodennosti
Forma cestování ve volném čase,
dobrodružství, zábava
Forma cestování ve volném čase,
dobrodružství, zábava
Forma cestování ve volném čase,
dobrodružství, zábava, snaha najít sama
sebe
Forma cestování ve volném čase,
dobrodružství, zábava ale také náboženské
motivy – křesťanské, ŘK
Forma cestování ve volném čase,
dobrodružství, zábava i náboženské motivy,
snaha rozhodnout se o budoucnosti
Forma cestování ve volném čase,
dobrodružství, zábava, snaha dokázat si, zda
cestu sama zvládne
Snaha vyrovnat se na cestě s vlastní
minulostí, ztrátou blízkého člověka
Náboženské motivy – křesťanské, ŘK
Náboženské motivy, ŘK
Drew
D.
30
Herec
USA
VŠ
Carlos
C.
22
Nezaměstaný
SP
studuje
Sergi
SE.
22
Student - Informatika
SP
studuje
Marry
M.
46
Koordinátorka
humanitárních projektů
AUS
VŠ
Brian
B.
33
Life couch
SŠ
Romano
R.
35
Fyzioterapeut, trenér
SOUTH
AFR.
IT
Gavin
G.
25
Barman
IRL
SŠ
Claudia
CL.
24
Studentka - Ekonomie
CAN - FR
studuje
Sarah
SA.
22
Asistentka prodeje
CAN - FR
SŠ
Dominik
D.
22
Student – Enviromentální
studia
GER
VŠ
Simon
S.
23
Student – Humanitní
studia
GER
studuje
Ashley
A.
24
Učitelka na SŠ
IRL
VŠ
Kyle
K.
35
Učitel na SŠ
CAN - EN
VŠ
Attila
Fabrizio
AT.
F.
29
29
Řidič
Inženýr
HUN
IT
SŠ
VŠ
VŠ