Skripta

Vypracoval: Václav Cajthaml 4.A
2/33
Obsah
Počátky záznamové technologie pro zachycení obrazu…………………………………….3
Rozdíl principu záznamu analogového a digitálního obrazu……………………………….6
Videokamery a jejich parametry……………………………………………………………8
Telecine……………………………………………………………………………………11
Filmové skenery…………………………………………………………………………...13
Timecode a střihové systémy……………………………………………………………...16
Záznamová média………………………………………………………………………....18
Filmové triky………………………………………………………………………………26
Výroba hraného filmu……………………………………………………………………..30
3/33
Počátky záznamové technologie pro
zachycení obrazu
Sledování pohyblivého filmu, lze jako důsledek nedokonalosti lidského oka. Doznívání
zrakového vjemu je příčinou toho, ţe oči, které vnímají čtyřiadvacet obrázků za vteřinu, je vnímají
jako ucelený pohyb. Neţ však vznikly filmové přístroje, lidé si pomocí různých hraček vytvářeli iluze
pohyblivého obrazu.
Od roku 1826 je znám thaumatrop, coţ není nic jiného papírový kruh
se dvěma obrázky po obou stranách a provázky upevněnými proti
sobě. Při roztočení se oba obrázky spojí v jeden obraz.
Za předchůdce filmové kamery je povaţována camera obscura.
Byla to tmavá skříňka s promítacím otvorem v přední stěně, kterým
pronikalo světlo a tak kreslilo převrácený obraz předmětů před
otvorem. Tento jednoduchý přístroj ovšem zachycený obraz
neuměly nijak ustálit, pouze promítaly objekty před nimi. Tento
princip promítání znali jiţ staří Číňané.
camera obscura
Avšak abychom dostaly do pohybu skutečné obrázky, bylo nutné najít způsob, jak uchovat obrázky,
které byly zatím pouze kreslené světlem na stěnu. Tento problém vyřešil aţ vynález fotografie.
Za první fotografii je povaţován snímek, který zhotovil roku 1826 francouzský vynálezce Nicéphore
Niépce. Vznikl ve fotopřístroji a čas expozice byl celých osm hodin za slunného dne. Tento
zdlouhavý proces se ukázal býti slepou uličkou a Niépce začal experimentovat se sloučeninami stříbra,
přičemţ vycházel z poznatků Joanna Heinricha Schultze, který zjistil, ţe směs křídy a stříbra tmavnou,
pokud jsou osvětleny.
4/33
Eadweard Muybridge (* 9. dubna, 1830, Anglie - 8.
května, 1904)
Proslavil se svými studiemi pohybu, vynálezem
zoopraxiskopu a kinematoskopu, coţ byla zařízení na
promítání pohyblivých obrázků. Je povaţován za
vynálezce chronofotografie ( sled fotografických snímků,
které v celku zobrazují pohyb).
Studii pohybu se začal zabývat v roce 1873. Byl poţádán
kalifornským milionářem Leland Stanford, aby zjistil, zda
v určitém bodě klusající kůň zvedne zároveň všechna čtyři
kopyta. Práce mu trvala šest let. Postavil 24 fotografických
přístrojů na okraj závodiště a na druhy okraj umístil řadu
fotoaparátů. Přes dráhu natáhnul provázky, které běţící kůň
postupně zpřetrhal a uvolnil pruţinové závěrky
fotoaparátů. Vytvořil k tomu sérii fotografických přístrojů
a nafotografoval přes 20000 snímků. V roce 1878
fotografie za obrovského zájmu zveřejňuje, a dokazuje, ţe
kůň se opravdu na chvíli nedotýká země. Uţ v té době
pouţíval expoziční dobu aţ 1/6000 sekundy. Většina snímků, byla exponována 1/1000 sekundy.
Vynalezl jednu z prvních kamerových závěrek. V roce 1883 vynalezl kameru, schopnou zachytit celou
sérii expozic na jednu desku. Později zkonstruoval kameru, která při každém osvitu
udělala samostatný snímek jedné pohybové fáze.
Zajímavost
Zoopraxiskop
Muybridgeův kotouček (1893)
Některé americké prameny považují
za první filmy ty, které natočil v roce
1888 v Leedsu Louis Le Prince
Zachovaly se z nich dva fragmenty.
Jeden ukazuje záběry ze zahrady
Princeova tchána, druhý zachycuje
dopravu na mostě v Leedsu. Údajně
používal performaci (děrování na
okraji svitku filmu) a maltézský kříž
(ozubené kolo) pro krokový posun
materiálu. V roce 1890 Le Prince
sestrojil nový promítací přístroj,
který jel ukázat do Francie. 16. září
1890 nasedá v Dijonu do vlaku, ale
do Paříže již nikdy nedorazil. Zmizel
beze stopy a policie nikdy
nedokázala vysvětlit jeho záhadné
zmizení.
5/33
Na výzkumy E. Muybridge navazuje fyziolog a ornitolog
Etienne-Jules Marey, který jiţ delší dobu prováděl pokusy
se zvířaty v pohybu. Je vynálezcem fotografické pušky.
Jako první od roku 1889 pouţívá celuloidový filmový
pásek.
fotografická puška
Příklad animace
Zdroje: http://cs.wikipedia.org/
http://images.google.cz/
http://referaty.sk/
6/33
Rozdíl principu záznamu analogového a
digitálního obrazu
První kamery dostupné běţným domácím uţivatelům byly filmové kamery. Většinou pouţívaly
nějaký druh 8mm filmové suroviny, odvozené z profesionálního 16mm filmu (kazeta s filmem v
kameře byla 16mm, v polovině snímání se otočila a při vyvolání se film pak podélně rozřízl, takţe
vznikl 8mm filmový pás, s perforací na jedné straně). Rozlišení 8mm filmového pásu nebylo nijak
velké, informaci o obraze uchovávala jednotlivá světlocitlivá zrnka chemické emulze, nanesené na
pásu, snímala buď černobílé nebo tři barevné obrazy (pomocí několika emulzí na sobě) v negativu či
pozitivu.
Analogový obraz se získával záznamem materiální stopy na nosiči (zanecháním pigmentu na plátně,
záznam fotochemické stopy na fotografii, fotoelektrické stopy v případě videa), digitální obraz v sobě
tuto stopu nenese. Je jen numerických hodnot, které nejsou organicky spojeny se svým nosičem. Z
toho také plynou důsledky týkající se moţností manipulace a přenášení obrazu. Změna a přenášení
analogového obrazu byly vţdy obtíţné a byly doprovázeny ztrátou. Obraz v digitální podobě, který je
naopak na nosiči i na zachycené realitě nezávislý, lze coby sled binárních hodnot libovolně měnit, ale
také bezztrátově přenášet.
Analogové kamery
Rozdíl mezi oběma typy kamer nejlépe vynikne,
porovnáme-li v analogovém a digitálním systému cestu
obrazového signálu od snímače obrazu aţ do PC. Snímač
obrazu (CCD, popř. CMOS) dodává v obou systémech
analogový obrazový signál. V klasickém analogovém
systému se obrazový signál v elektronických obvodech
kamery pouze upravuje, a pak je kabelem přiváděn v
analogovém tvaru na vstup externího převodníku obrazu. Teprve zde se
převodníkem A/D převádí z analogového tvaru na digitální, a potom se po
sběrnici PCI přivádí do hlavní paměti PC. Aţ na několik málo výjimek se ve
většině převodníků obrazu nabízených na trhu pouţívají pro převod
obrazového signálu osmibitové převodníky A/D. Je třeba si však uvědomit, ţe
ţádný převodník A/D nepřenáší přesně takový počet bitů, který se udává.
Obvykle se ztrácí 1 bit, ale to závisí na typu převodníku, rychlosti přenosu dat
apod.
7/33
Digitální kamery
Snímání obrazu digitální kamerou se příliš neliší od fotochemických
technik, kdy se odraţené světlo po průchodu optickou soustavou
otiskuje do emulze filmu. Také u digitální kamery musí obraz projít
optickou soustavou, ale potom je světelný paprsek zaznamenám
snímací destičkou, na které jsou umístěna fotocitlivá čidla (buňky).
Ty změří mnoţství světla, které na ně dopadlo, a vyjádří je
elektrickou energií, jeţ je dále převedena pomocí analogovědigitálního převodníku do binárního kódu
Digitalizovaný signál se vede přes sériové rozhraní do hlavní paměti
PC. Na rozdíl od analogového přenosu jsou všechny synchronizační
a obrazové signály zcela odděleny. Na vstupu počítače stačí
jednoduchá adaptační karta, standardně vyráběná, a tedy levná, která
zajišťuje nejenom přenos obrazových dat, ale současně umoţňuje i konfiguraci kamery podle povelů z
počítače a často dodává do kamery potřebné provozní napětí, aniţ by k tomu byl zapotřebí další kabel.
Digitální vstupy/výstupy pro spouštění kamery a určení okamţiku záblesku jsou začleněny přímo do
kamery.
Vedle převodníku A/D a digitálních vstupů/výstupů se
přesouvají z převodníku obrazu do digitální kamery
obvykle ještě další obvody, jako mikroprocesor,
paměť obrazu, programové hradlové pole apod. To
otevírá zajímavé moţnosti ke zvýšení inteligentních
schopností digitální kamery, která můţe obrazová data
v reálném čase předzpracovat, filtrovat, binarizovat,
komprimovat nebo podrobit korektuře stínování
(shading-correction) apod. Mikroprocesor přejímá
řízení kamery a můţe podle povelů z PC ovládat její
parametry, jako dobu osvitu, velikost zorného pole,
zisk, offset apod. Flexibilita sériového rozhraní dovoluje tok obrazových dat libovolně rozšířit a
přenášet vedle originálního obrazu i předzpracovaná obrazová obrazu, různé statistické údaje,
histogramy apod.
Zdroje: http:// wikipedia.org/
http://www.videoproduce.cz/
http://images.google.cz/
http://www.referaty.sk/
http://www.seminarky.cz/
8/33
Videokamery a jejich parametry
Kaţdá videokamera (filmová, analogová, digitální) má několik základních částí. Zaprvé je to
objektiv (optická soustava), který dopravuje světlo na snímací čip (nebo filmovou surovinu u
filmových kamer).
Druhou částí je u videokamer se snímacím čipem (CCD nebo CMOS) vstupní kamerová část, která
převede ČB a analogový signál z čipu na digitální, pomocí kvalitního A/D převodníku (pouţívají se 10
- 14bitové, tedy s jemnou škálou). Následně se signál upraví v obrazovém procesoru kamery, v co
nejvyšší kvalitě (rozlišení je u HD kamer vţdy plných 1920x1080).
Po úpravách signál putuje do záznamové části kamery, kde je zkomprimován pomocí záznamové
komprese a uloţen na záznamovém médiu (kazeta, disk, paměťová karta) v niţší kvalitě (10 nebo 8bit,
s niţším rozlišením jasu i barev, podle typu záznamové komprese daného záznamového formátu).
Nyní se podíváme na jednotlivé části podrobněji:
Objektiv
Jeho parametry naprosto zásadním způsobem předurčují kvalitu celé videokamery (tedy výslednou
kvalitu obrazu). Zajímavý je i fakt, ţe zatímco videokamer je mnoho, různých druhů objektivů je
podstatně méně. Dá se říct, ţe vţdy několik typů videokamer (stejného výrobce) má zcela stejný
objektiv.
Širokoúhlost
Maximální hodnota úhlu, která je schopna kamera zachytit. Hodnoty se
udávají v přepočtu na kinofilm 35mm. Je-li v přepočtu širokoúhlost menší neţ
35mm, je objektiv širokoúhlý, je-li větší neţ 35mm, je spíš méně širokoúhlý
(coţ je u videokamer nevýhodné). Běţná širokoúhlost u rodinných
videokamer je kolem 40mm, od 35mm níţe je dobrá širokoúhlost, v rozmezí
32mm - 28mm to je vynikající širokoúhlost.
9/33
Proměnná ohnisková vzdálenost
Praktický význam má pouze skutečné optické přiblíţení (zoom), elektronické
přiblíţení degraduje kvalitu obrazu. Běţné hodnoty jsou 10x aţ 12x, špičkové
hodnoty 16x aţ 20x přiblíţení.
Optický nebo elektronický stabilizátor obrazu
Optický stabilizátor je součástí konstrukce objektivu. V levnějších kamerách
začala tento kvalitní stabilizátor montovat firma Canon, která zde uplatnila
několik svých patentů. Velmi účinný je ale např. i elektronický stabilizátor
firmy Sony, byť ten optický bývá o trochu účinnější. Účinnost stabilizátoru
snadno vyzkoušíme, pokud optiku nastavíme na maximální přiblíţení a
pozorujeme, jak si poradí s chvěním rukou. Samozřejmě platí, ţe drahé
kamery mají velmi kvalitní stabilizátory s vícefrekvenční analýzou chvění
kamery pomocí otřesových.
Hloubka ostrosti
Tento parametr řadíme mezi významné umělecké výrazové prostředky.
Hloubka ostrosti je výslednicí dvou parametrů - velikosti snímacího čipu (či
okénka filmu) a nastavení clony (která je součástí objektivu). Čím větší je
snímací čip a čím menší je nastavená clona, tím MENŠÍ je hloubka ostrosti.
Parametr přiblíţení (zoom) hloubku ostrosti nemění, ale dík menšímu
zornému úhlu kamery ji opticky zvýrazní (zviditelní).
Snímací čip videokamery
Snímací čipy videokamery (nebo 3 čipy u tříčipových kamer) je druhou nejdůleţitější částí
videokamery. I tento prvek zcela zásadním způsobem ovlivňuje výslednou kvalitu obrazu,
nasnímaného kamerou. Jedním z hlavních hledisek je počet světlocitlivých bodů na čipu (respektive
jejich skutečná fyzická velikost, čím jsou větší, tím pro kvalitu obrazu lépe) a celková fyzická velikost
čipu. Pokud má videokamera optický stabilizátor, můţe mít snímač menší počet bodů (na stejné ploše)
a tím získá uţivatel kvalitnější obraz (především s větší dynamikou velkých kontrastů).
Druhé zcela zásadní rozdělení videokamer je pak ve způsobu
snímání barev - kamery jednočipové pouţívají před čipem
fyzicky uloţený mozaikový filtr, zatímco kamery tříčipové
pouţívají pro snímání barev skleněný dělící hranol, který světlo
rozdělí do tří směrů, následně je před kaţdým snímačem jeden
celistvý barevný filtr (nikoliv mozaikový). Druhé řešení má
mnoho výhod, ale samozřejmě také (v kvalitním provedení)
znatelně vyšší cenu.
CMOS snímač
10/33
Dalším důleţitým faktem je, ţe technologie CCD je vyvíjená podstatně déle, neţ (novější) technologie
CMOS. To je nutné brát v úvahu, neboť CMOS snímače mají (stejně jako snímače CCD) určité
nectnosti, které jsou postupně vývojem upravovány a korigovány.
snímací plocha čipu má často pouhých několik milimetrů (5 aţ 6mm), na této ploše je umístěn často
víc neţ 1mil bodů, u jednočipových kamer navíc s předsazeným barevným mozaikovým filtrem a mini
čočkami. Je zřejmé, ţe technologie výroby takových čipů je vysoce náročná záleţitost. Čipy samy o
sobě jsou "černobílé", proto je nutné, aby pro snímání třech barev před nimi byly uloţeny barevné
filtry (podobně jako tři emulze snímají tři barvy na filmovém pásu, viz první kapitola), které propustí k
jednotlivým světlocitlivým bodům snímače ţádoucí část světelného spektra, odpovídající jednotlivým
třem barvám. U jednočipových kamer k tomu slouţí jiţ zmíněné mozaikové filtry.
První mozaikový filtr (Bayer) používá CCD snímač (vždy dva pix jsou zelené, jeden modrý a jeden červený),
druhý CMOS snímač (vždy z 8pix je 6 zelených, jeden červený a jeden modrý, což podporuje rozlišení jasové
složky, jejímž základem je zelený kanál, u nových jednočipových HD kamer).
Zdroje: http://images.google.cz/
http:// wikipedia.org/
http://www.automatizace.cz/
http://www.seminarky.cz/
11/33
TELECINE
Telecine představuje systém ( skener) schopný převádět celuloidový film nebo přijímat videosignál a
následně zapsat na digitální nebo analogové obrazové medium. Je zároveň schopný převádět i zvuk.
Název telecine vznikl spojením řeckých slov ‘vzdálený’ a ‘pohyb’.
Telecine jak ho dnes známe, vzniká na konci 70. let. Objevuje se krátce po nástupu analogových
videokamer a videorekordérů. Vznikl z potřeby převádět filmy a jiná audiovizuální díla
z celuloidových pásů na digitální signál.
Hlavním rozdílem telecine oproti filmovému skeneru je schopnost pracovat v reálněm čase a nativní
podpora analogových obrazových medií. Také je označována jako nezáznamové videozařízení oproti
počítačovému vstupnímu zařízení v případě filmového skeneru.
Telecine se skládá z transportního mechanismu filmového pásu, optického bloku se zařízením
schopným skenovat oblast filmového políčka, vstupní, výstupní a komunikační rozhraní. Pro snadnější
a přehlednější ovládáni mí vyveden kontrolní panel.
Většina telecine podporuje širokou škálu filmových formátů, obrazových norem, reţimů a rychlostí
snímání, přizpůsobení snímacích zařízení. Především
je to snaha výrobců, nabízet postprodukčním studiím
velice dobře vybavená zařízení. Další vlastností
telecine je schopnost ovlivňovat barevné podání filmu,
který snímá a to i v reálném čase. Rozlišení
naskenovaného obrazu je záměrně jen v náhledové
kvalitě z důvodu úspory místa na discích. Takto
zpracovaný materiál dále pokračuje do střiţny.
Jako vstupní medium můţe být pouţito i běţné
videozařízení. Pro výstup na film slouţí „filmová
laserová vypalovačka“.) Mluví se tak tedy o přepisu
Film2Tape nebo Tape2Tape.
Princip skenerů
telecine je nejčastěji
dvojího druhu. V
případě jednoho jde o
skener na bázi CCD
prvku nebo obdobného
světlocitlivého čipu,
který skenuje pouze jeden řádek postupně a spojitě projíţdějícího
filmového pásu. Druhý typ (nazývaný téţ flying spot) vysílá periodicky
záblesk světla na filmový pás v kaţdém okamţiku, kdy filmové políčko
přesně lícuje s poţadovanou oblastí a snímá tak celý obraz najednou.
HD Telecine
OVLÁDACÍ PANEL
TELECINE
12/33
K telecine mohou být také nainstalovány dodatečné moduly jako univerzální čtečka. Její vlastnosti je
moţnost čtení některých informaci z okrajů filmového pásu(KeyCode, ArriCode) nebo zvuk v optické
nebo magnetické podobě. Při připojení speciálního hardwaru lze k vytvářenému filmovému obrazu,
přidat synchronizovaný zvuk z externího média. Stejně tak existují optické bloky sanamorfotickou
čočkou nebo speciální efektové filtry, které se vkládají do dráhy světla.
Telecine má větší rozměry a hmotnost (váţí běţně přes půl tuny) a je poměrně náročné na provoz.
Kromě nároků na elektřinu vyţadují čisté, teplotně stabilní a bezprašné prostředí, s nejmenším vlivem
parazitního světla, a stabilní charakteristiky zdrojů světla (většinou jsou to xenonové ţárovky), které
film prosvěcují. Jsou také velice drahé (řádově přes milion Euro), proto si je mohou dovolit jen větší
studia se stálým přísunem zakázek.
Zajímavost
V České republice jsou momentálně čtyři
pracoviště s Telecine, shodou okolností
všechny v Praze (Barrandov, Česká televize
a dvě soukromá studia). Na světě je pouze
několik stovek instalací.
.
16MM HD TELECINE
Zdroje: http:// wikipedia.org/
http://www.ceskatelevize.cz/- pořad port
http://images.google.cz/
SUPER 8 & 8MM HD TELECINE
13/33
Filmové skenery
Filmové skenery jsou určeny pouze ke skenování filmů a k ţádné jiné práci je nelze pouţít. Kvalita
výstupu kvalitního filmového skeneru je prvotřídní, skeny z nejlepších stolních filmových skenerů se
blíţí nebo i rovnají kvalitě skenu pořízeného bubnovým skenerem. Filmový skener se odlišuje od
plochého skeneru zejména konstrukcí. Zatímco u plochého skeneru je cesta obrazové informace:
předloha - zrcadlo - zrcadlo - zrcadlo - optika - snímač, u filmového skeneru je předloha - filmové
políčko z jedné strany prosvětleno a na druhé straně políčka obraz usměrněn optikou přímo na snímač
: předloha - optika - snímač. Navíc optika pouţívaná u filmových skenerů je nesrovnatelně kvalitnější
neţ u průměru plochých skenerů a to uţ jen proto, ţe filmový skener pracuje s velice malou předlohou
ve srovnání s převáţně A4 kancelářskými předlohami pro skenery ploché. Optika pouţívaná u
filmových skenerů kvalitativně odpovídá špičkovým snímacím objektivům digitálních fotoaparátů.
Nejdůležitější vlastnosti skenerů:
1. Rozlišení
Rozlišení se udává v počtu bodů na palci čtverečním (dpi - dots per inch). Čím vyšší je uvedená
hodnota v dpi, tím lepší bude i kvalita obrazu. Pokud plánujete skenování fotografií, zvolte skener s
vyšší obrazovou kvalitou. Rozlišení skenerů se nejčastěji vyjadřuje ve tvaru násobku (např. 2 500 x 2
500 dpi). První údaj znamená rozlišení snímače a druhý údaj počet kroků krokového motorku. U
levnějších, zejména plochých skenerů, je obvykle první údaj niţší, časté rozlišení udávané u
kancelářských plochých skenerů je 600 x 1 200 dpi. Filmové skenery mají oba údaje sladěny, takţe u
filmových skenerů se často udává rozlišení jako jedno číslo. Pokud tedy výrobce u filmového skeneru
udává rozlišení 4 000 dpi, je to ve skutečnosti rozlišení snímače, které se rovná počtu kroků, skener
tedy pracuje s rozlišením 4 000 x 4 000 dpi.
2. Barevná hloubka
Udává, kolik moţných hodnot můţe mít elektrický náboj produkovaný jednotlivými buňkami
snímače. Je udávána v 'bitech' a větší číslo udává věší počet barev, který je schopen skener rozeznat. V
praxi se u barevných skenerů setkáme s hodnotami 24 aţ 48 bitů. Platí, ţe čím vyšší barevná hloubka,
tím jemnější odstíny zařízení rozliší.
3. Konektivita
V současné době jiţ snad nenalezneme skener, který by se připojoval do paralelního portu počítače.
Jeho zásadní nevýhodou je pomalost, proto v současné době se pro připojení skeneru (ale i tiskáren,
digitálních fotoaparátů, databank apod. Dnes nejpouţívanější rozhraní - USB 2.0 jiţ zvládne přenést aţ
480Mb/s, proto většina periferií v současné době toto propojení s počítačem pouţívá. USB umoţňuje
14/33
komunikovat s počítačem na vzdálenost aţ 5 metrů, umoţňuje připojit více zařízení a hlavně
podporuje současný nejrozšířenější standart plug & play.
Stále častěji se můţeme setkat také s připojením FireWire. Zajišťuje také vysokou rychlost toku
informací - aţ 400Mb/s méně zatěţuje procesor počítače. Označuje se také jako IEEE 1394.
Formáty filmových skenerů
Základním kritériem, které dělí filmové skenery do dvou skupin je formát filmu, který je přístroj
schopen skenovat. Kinofilmové skenery zvládnou maximální formát filmového políčka 24x36 mm,
některé umoţňují práci i s menším formátem APS. Tzv. multiformátové skenery umoţňují pracovat
jak se svitkovým filmem tak s kinofilmem, zvládnou tedy největší formát filmového políčka 6x9 cm
(tedy i 6x6 cm a 6x4,5 cm). Tyto dvě skupiny skenerů se neliší jen formátem filmu, který jsou schopné
zpracovat, podstatně se liší také cenou. Multiformátové skenery jsou bez výjimky profesionálními
skenery, vybavené špičkovou optikou a vysokým rozlišením. Jejich cena je dva aţ třikrát vyšší neţ
velmi dobrého skeneru kinofilmového a pohybují se kolem hranice 100.000 Kč.
Kvalita skeneru
Kvalita filmových skenerů je ošidná kategorie a proto neţ se do ní pustíme, musíme se zmínit o tom, k
čemu lze kvalitu vztáhnout a jak ji hodnotit. S trochou nadsázky by se totiţ dalo říci, ţe v současné
době nenajdeme na trhu značkových výrobků špatný skener, rozdíly mezi nimi jsou ovšem značné.
Pro střední kategorii práci je nutné zvolit skener s vyšším rozlišením alespoň 2700 aţ 3000 dpi a
kvalitnější optikou. Tyto skenery jsou sice stále určeny pro amatérské pouţití, ale např. Minolta, dnes
Konica Minolta nabízí v této třídě velice kvalitní stroje za zajímavé ceny - např. Minolta Dimage scan
Dual III. a IV. Další významný výrobce filmových skenerů - Nikon - má v této třídě zastoupení
modely NIKON LS 30, nebo LS 2000. Reflecta v této třídě nabízí typ Pro Scan 3600. Optika těchto
skenerů je jiţ velice kvalitní, ovšem postrádá např. optické členy ze speciálních skel, také jejich
softwarové vybavení je chudší neţ u skenerů nejvyšší třídy. Výsledky jiţ ale jsou na velmi slušné
úrovni, v podstatě odpovídají výsledkům z profesionálního skeneru, který je nastaven na niţší
rozlišení a rychlejší (méně kvalitní) práci. Tyto skenery uspokojí i velice náročného amatérského
fotografa, pokud nechce vyrábět zvětšeniny větší neţ 40x50 cm nebo pokud nechce mít na velkých
zvětšeninách ostře naskenované i zrno filmu.
NIKON COOLSCAN LS-9000 ED
Nejvyšší kategorií jsou profesionální kinofilmové skenery a
skenery na svitkový film. Tyhle mašinky toho umí uţ
opravdu hodně. Jsou bez výjimky osazeny kvalitními snímači
s tím nejvyšším rozlišením a to přes 4000 dpi, snímač se na
film dívá tou nejkvalitnější optikou odvozenou z
profesionálních objektivů i s vyuţitím prvků ze speciálních
skel. V této třídě uţ opravdu nenajdete špatný přístroj,
výsledky jsou v zásadě rovnocenné. Patří sem např. Minolta
Dimage scan Elite 5400, která umoţňuje skenovat bez
interpolace s úţasným rozlišením 5400 dpi, denzitou 4,8,
16bitovou barevnou hloubkou a políčko filmu je schopna aţ
15/33
16x přeskenovat, v obdobné obrazové kvalitě, ale mnohem rychleji pracují profesionální skenery
Nikon, např. Coolscan 5000 ED, který umoţňuje skenovat aţ v rozlišení 4000 dpi, má 16 bitový A/D
převodník a optiku s vyuţitím ED skel (skla s jiným úhlem lomu neţ skla běţná). Také Canon vyrábí
kvalitní, i kdyţ pomalejší skener Canoscan FS-4000 US s rozlišením 4000 dpi. Nikon a Konica
Minolta nabízejí navíc multiformátové skenery a zejména Nikon Coolscan LS-9000 ED je vlastně
kategorií sám pro sebe, stojí ovšem téměř 100.000 Kč. Nic lepšího ale asi v současné době na trhu
stolních filmových skenerů není.
Nikon Coolscan 5000 ED
Zdroje: http:// www.nikon.cz/
http://www.wikipedia.org/
http://www.grafika.cz/
http://images.google.cz/
16/33
Timecode a střihové systémy
Timecode
Timecode je jakýsi časový čítač, zaznamenávaný do samostatné stopy na DV kazetě. Kód je uloţen
ve formě HH:MM:SS:FF (hodiny:minuty:vteřiny:frame/okénko). Ke kaţdému okénku/frame je přidán
unikátní časový kód, který po převodu do počítače slouţí také jako prostředek pro vymezení délky
záběru. Timecode slouţí jako základní orientační mechanismus pro střihače a střihové systémy. Pokud
se totiţ pohybujeme v rámci určitého videozáznamu, potřebujeme pevné orientační body, podle
kterých lze nalézt jednotlivé záběry a dále s nimi pracovat. Vytvoříme-li určitý střih, počítač si uloţí
definované ohraničení jednotlivých záběrů uloţí do tzv. střihové soupisky v podobě např. 01:10:12:20
- 01:10:18:11 a při přehrávání postříhané sekvence pak vlastně ze zdrojového materiálu přehrává
pouze vybrané úseky, a to v pořadí, které jsme vytvořili při samotném střihu.
Timecode rovněţ slouţí pro přesnou synchronizaci se zvukovou stopou a je velice důleţitý, kdyţ
provádíme prvotní střih v Off-line kvalitě.
Lineární a nelineární střihové systémy.
Lineární
O prvních střihových systémech se začíná mluvit s nástupem videotechniky. Osobní počítače ještě
nebyly běţné zboţí, a proto nebylo jiné moţné řešení, neţ řešit střih videozáznamu lineárně. Pokud
lineární systém zjednodušíme, můţeme říci, ţe je tvořen dvěma stroji - příspěvkovým (playerem) a
nahrávacím (recorderem). Samotný střih pak probíhá tak, ţe v přehrávači běţí pásek s originálním
záznamem a na recorder se nahrávají pouze vybrané záběry v poţadovaném pořadí a délce. Limity
takového řešení jsou přitom zřejmé na první pohled: neustále musíte převíjet kazetu s originálním
záznamem (nemluvě o náročné orientaci v hodinách natočeného materiálu) a především není moţné
zpětně upravovat jiţ provedené střihy. Tento způsob je však jiţ jen ozvěna minulosti. S nástupem
počítačové techniky, byl tento systém vytlačen a nadále jiţ téměř nepouţíván.
Nelineární
Právě stoupající výkon počítačových procesorů a rostoucí kapacita pevných disků s vysokou
přenosovou rychlostí pomohly vzniku NLE (Non-Linear Editing) neboli nelineární střihový systém.
Nelineární je označován proto, ţe umoţňuje záznam v počítači uspořádat do jednotlivých záběrů, a
které lze libovolně poskládat v poţadovaném pořadí. To vše pouhým přetaţením myší. Tento systém
přinesl mnoho výhod oproti lineárnímu střihu. Mezi základní výhody určitě patří zpětná návratnost.
Kdykoliv se lze vrátit a libovolný záběr upravit nebo změnit jeho pořadí. Také nabízí neomezené
mnoţství změn a tak bez větších problému upravovat finální podobu filmu. Snadnou orientací ve
zdrojovém záznamu a organizací hotových záběrů můţeme zkrátit celkový potřebný čas.
17/33
On-line a Off-line střih
Při nástupu prvních nelineárních střihových systémů byla kapacita pevných disků dosti omezená a
navíc i pekelně drahá, takţe záznam se digitalizoval pouze ve sníţené komprimované kvalitě. Tím
bylo umoţněno provést "hrubý sestřih" v efektivnějším nelineárním systému (Off-line) a poté podle
soupisky s timecodem provést finální střih v plné kvalitě (On-line). Tato závěrečná fáze se přitom
odehrává v lineární střiţně (opět pomocí playeru a recorderu), ale defacto jde pouze o mechanický
proces (často i automatizovaný), kdy stroje jednotlivé záběry kopírují podle soupisky vygenerované
počítačem. Tím jsou zachovány výhody nelineárního systému pro samotnou střihačskou práci a
zároveň se ještě uplatní draze pořízené lineární systémy ;)
off-line střih v programu Sony vegas
Pojmy On-line a Off-line střih jsou ovšem
často pouţívány i v případě, kdy celý střih
probíhá nelineárně. Důvodem je opět úspora
úloţného prostoru, takţe pro samotný střih,
kdy potřebujete mít v počítači hodiny
originálního záznamu, provedete digitalizaci v
niţší kvalitě.(viz kapitola Telecine) Kdyţ
máte dostříháno, můţete z disku všechno
smazat a necháte si pouze soupisku obsahující
timecody. Podle ní pak počítač natáhne v plné
kvalitě jen potřebné záběry a automaticky je
seřadí. Nespornou výhodou je v tomto případě
fakt, ţe nepotřebujete drahou lineární střiţnu a
především jsou pro On-line sestřih
automaticky pouţity také veškeré filtry či
obrazové efekty, tak jste je nastavili. V
případě, ţe je On-line prováděn v lineární
střiţně, musíte totiţ všechny prolínačky,
barevné korekce, klíčování atp. provést znovu.
EDL (STŘIHOVÁ SOUPISKA)
Zdroje: http://www.grafika.cz/
http://www.wikipedia.org/
http://images.google.cz/
18/33
Záznamová média
Rozlišujeme 2 druhy záznamových médii - Analogová a digitální.
Analogová záznamová média:
VHS (Video home system)
Standart byl vyvinut firmou JVC a poprvé zveřejněn 1976. V devadesátých letech 20. století
se VHS stalo nejpouţívanějším formátem pro amatérské nahrávání a to především díky
nabízené větší délce záznamu oproti konkurenci.
VHS ukládá obraz i zvuk na videokazetu velikosti přibliţně 185×100×25 mm. Zvuk byl
zpočátku nahráván pouze monofonně do podélné stopy s kvalitou horší neţ na analogové
audiokazetě. Později byly na trh uvedeny tzv. šestihlavé videorekordéry, které nahrávají
dalšími dvěma hlavami na rotujícím bubnu stereofonní zvuk v kvalitě blízké CD.
Šířka pásma byla však nedostačující, odpovídalo horizontálnímu rozlišení 240 řádků. V roce
1987 byl na trh uveden systém S-VHS a horizontální rozlišení se zvýšilo na 400 řádků.
Existují i menší verze nazývané VHS-C a S-VHS-C. Ty umoţňovaly nahrát aţ 60 minut
videa.
Video 8
Analogový záznam videa vynalezený společností Sony v 80. letech. Umoţňuje záznam
obrazu aţ s 250 řádky jako VHS, avšak na menší kazetu.
19/33
Hi-8
Zdokonalený analogový záznam videa (Y /C) vynalezený společností Sony v 80. Vychází ze
systému Video 8 (8 v názvu znamená šířku pásku) a je s ním částečně kompatibilní (na Hi-8
zařízeních lze číst záznam Video 8 (jedná se o kompatibilitu směrem dolů). Stroje tohoto
formátu dosahují horizontálního rozlišení okolo 400 řádků jako S-VHS, avšak na menší
kazetu jako pro Video 8.
Betacam SP (Superior Performance)
Jedná se o analogový televizní systém vyvinutý firmou SONY v roce 1986. Tento formát se
stal na dlouhou doby formátem, pouţívaným studii a televizními stanicemi. Jasová a
barvonosná sloţka je zaznamenávána do dvou oddělených stop, tzn. komponentním
způsobem. Rozdíl oproti původnímu je ten, ţe pouţívá metalickou pásku, barva kazety je
vţdy šedá. Rotační hlavy jsou usazeny po dvou a dvě rozdílové barevné sloţky jsou
komprimovány a zaznamenávány do jedné stopy, do druhé stopy je zaznamenávána jasová
sloţka. Frekvenční rozsah končí frekvencí 5,5 Mhz z čehoţ vychází horizontální rozlišení
20/33
okolo 500 řádků. Systém Betacam SP je nejrozšířenější televizní systém.
U-MATIC
Další formát vyvinutý firmou SONY. Byly vyvinuty tři odlišné verze, které pouţívají
rozdílných jasových a barvonosných frekvencí. Páska má šířku 19,05 mm.
U-MATIC S (Low Band) byl pouţíván v 70.letech a je jedním z nejstarších kazetových video
systémů.
U-MATIC HB (High Band) má rozšířenu barvonosnou frekvenci, která zvyšuje barevné
rozlišení. U systému U-MATIC SP byla rozšířena frekvence obou sloţek signálu (jasové i
barvonosné), to vedlo k dalšímu zvýšení rozlišení systému.
U-matic S, HB pásky byly často pouţívány vzhledem k jejich nízké ceně a nízké hustotě
záznamu která je činí odolnými proti vlivu času.
21/33
Digitální záznamová média:
DV (Digital Video)
Původně se tento systém sice jmenoval DVC (Digital Video Cassete), ale jiţ od počátku byly
stanoveny technické parametry, které platí dodnes. Základem je metalický pásek o šíři 6.35
mm a záznam vyuţívá stejného rozlišení jako profesionální Digital Betacam, tedy 720 pixelů
na řádek. V tomto formátu lze poslat do PC přes IEEE-1396 rozhraní a dále upravovat, popř.
nahrát zpět do videokamery.
DV je mezinárodní standard, na jehoţ vývoji se podílelo 10 firem z oblasti spotřební
elektroniky (mj. Sony, JVC, Panasonic, Philips), a postupem času se k nim připojila ještě
další padesátka. V současné době tedy nad vývojem a dodrţováním standardu bdí konsorcium
tvořené šedesáti nejvýznamnějšími producenty spotřební elektroniky.
Aby bylo dosaţeno niţšího datového toku, vyuţívá DV standard kompresní algoritmus
Discrete Cosine Transform (DCT), který funguje na obdobném principu jako dobře známý
motion-JPEG (MJPEG). Narozdíl od něj však DCT umoţňuje při zachování kompresního
poměru 5:1 dosaţení vyšší obrazové kvality. DV vyuţívá tzv. interframe kompresi, kdy je
kaţdé okénko videozáznamu komprimováno coby samostatný obrázek nezávislý na ostatních
(stejně jako v případě klasického statického JPEGu, tzv. intraframe encoding). MJPEG oproti
tomu sází na tzv. temporal encoding, při němţ jsou komprimovány pouze některá okénka,
například kaţdé desáté (keyframe), zatímco u ostatních jsou ukládány pouze rozdílné pixely
(delta frame) a zbytek je dopočítáván právě na základě předchozího keyframu. Tím je
samozřejmě dosaţeno niţšího datového toku, nicméně v pasáţích s dynamickým střihem nebo
rychle se pohybujícími objekty dochází k rozpadu obrazu, který určitě dobře znáte z
internetových streamů. Krom toho je tento princip komprese velice náročný na hardware.
22/33
Poslední poznámka na adresu DV se týká datového toku. Ten je v tomto případě konstantní a
má hodnotu 25 megabit za sekundu.
MiniDV
Na jednu kazetu se vejde 30 aţ 90 minut pohyblivých obrázků a vynikající je také rozlišení,
které dosahuje parametrů profesionálních kamer. Díky malým rozměrům kazety mohou být
MiniDV kamery konstruovány jako kompaktní přístroje, jeţ se bez problémů vejdou do lidské
dlaně. Pro zpracování obrazu je pouţíván kompresní kodek DV, který lze pomocí rozhraní
FireWire jednoduše přenášet do počítače a z něj pak sestříhaný zpět na kazetu.
Digital 8 (D8)
Tento formát byl vyvíjený výhradně firmou Sony, která se po masovém nástupu DV nechtěla
vzdát analogového Hi8 a draze vybudované výrobní linky odepsat na smetiště dějin.
Zachovala tedy kazetu, ale nekvalitní analogový záznam nahradila digitálním, přičemţ
vyuţívá DV komprimovací algoritmus, takţe obraz dosahuje srovnatelné kvality a uţivatel při
počítačovém zpracování prakticky nepozná rozdíl. Kamery formátu Digital8 jsou navíc
cenově dostupné a lze v nich pouţívat staré analogové Hi8 kazety, nicméně musíte počítat s
tím, ţe pásek sviští kolem nahrávacích hlav větší rychlostí, takţe na šedesátiminutuvou
analogovou Hi8 se vejde pouze 45 minut digitálního záznamu.
23/33
D-9 a DVCPRO50
I v tomto případě se sice jedná o stále stejnou DV písničku, ale tentokrát uţ je obrazová
kvalita výsledného záznamu skutečně vyšší. V případě D-9 (dříve známého téţ pod názvem
Digital-S, vyrábí JVC) i DVCPRO50 (Panasonic) je totiţ vyuţito dvou paralelních DV
codeců, takţe výsledný datový tok je dvojnásobný (50 mbps), coţ znamená menší kompresní
poměr a tím i kvalitnější obraz, který je srovnatelný s digitálním Betacamem, nicméně s
mnohem menšími pořizovacími náklady. Zajímavostí přitom je, ţe JVC pro záznam vyuţívá
staré S-VHS kazety (formát je díky tomu zpětně kompatibilní s analogovým VHS a S-VHS),
zatímco Panasonic sází na obyčejné DVCPRO kazety, na které se ovšem vzhledem k
dvojnásobnému datovému toku přirozeně vejde jen polovina záznamu (například na pásek v
délce 123 minut tak nahrajete jen 61 minut).
D-9HD a DVCPROHD
Hudbou budoucnosti jsou pak nejnovější varianty D-9HD a DVCPROHD, které jsou určeny
pro záznam s velkou rozlišovací schopností (dobře známé HDTV). Zhruba dvojnásobná
velikost obrázku HDTV oproti stávajícímu systému PAL (1920x1080 oproti 720x576)
samozřejmě přináší zvýšené nároky na datový tok, coţ obě firmy vyřešily pouţitím hned čtyř
paralelních DV codeců, tedy 100 Mbps.
Zcela jinou koncepci pak zvolila
firma Sony, která jde vlastní
cestou a vytvořila formát
HDCAM. Ten disponuje
datovým tokem aţ 135Mbps a s
původním DV nemá nic
společného. Teprve aţ
budoucnost a masovější nasazení
HDTV do praxe tedy ukáţe,
jakým směrem se bude ubírat
další vývoj.
24/33
Digital Betacam
Tento formát je následovník komerčně nejúspěšnějšího formátu Betacam SP. Byl uveden na
trh v roce 1993 firmou Sony, pouţívá stejnou půlpalcovou kazetu jako Betacam SP a dovede
přehrávat snímky zaznamenané v tomto analogovém formátu. Kapacita malé kazety je 40
minut, velké 124 minuty. Záznam je komponentní a intraframe komprese 2:1 je zaloţena na
DCT. Kaţdý půlsnímek je kódován zvlášť. Celkový bitový tok včetně zabezpečovacích dat je
126 Mbit/s, samotný obraz 84 Mbit/s. Zvukový doprovod je zaznamenáván bez komprese,
4kanály, 20 bitů / vzorek při fVZ=48 kHz s moţností rozšíření aţ na 8 kanálů. 10 bit, 13,5
MHz (Y).
D-VHS
Formát vyvinutý firmou JVC. Je určen pro ukládání komprimovaného digitálního signálu.
Idea je taková, ţe aţ bude v provozu digitální pozemní vysílání, tak záznam pořadů bude
ukládán na pásek přímo beze ztráty kvality v té digitální komprimované podobě, v jaké bude
přijímán (např. MPEG-2 MP@ML) . Videorekordéry budou samozřejmě vybaveny rozhraním
IEEE 1394, a budou tedy schopny komunikovat i s přístroji DV, nelineárními střiţnami apod.
Nejdelší pásek zaznamená 44.4 GB dat, coţ znamená záznam 3,5 hodiny v kvalitě HDTV aţ
po 49 hodin při dat. toku 2 Mbit/s. Standardní mód zaznamená aţ sedmihodinový pořad při
19,14 Mbit/s.
Digital S
Profesionální digitální formát zpětně kompatibilní s S-VHS. Pouţívá se kazeta VHS zajištěná
proti vnikání prachu a plněná kvalitním páskem s vysokou koercitivitou. Tento systém je
velkou konkurencí pro Digital Betacam, protoţe při niţší ceně nabízí díky nízké kompresi a
kvantizaci 4:2:2 obdobně kvalitní obraz.
25/33
DVC
Relativně nový formát, na jehoţ vývoji se podílelo několik výrobců (Sony, Matsushita,
Thomson atd.) a který poprvé stírá rozdíly mezi profesionální a spotřební videotechnikou. DV
pouţívá kompresi 5:1 zaloţenou na DCT. V závislosti na snímaném záběru kodér
automaticky určuje, zda zkomprimuje kaţdý půlsnímek zvlášť nebo pouţije dva půlsnímky v
jednom kompresním bloku. DV kódování je tedy něco mezi systémy M-JPEG a MPEG.
DVCPRO
Profesionální varianta systému DV vypracovaná firmou Panasonic. Vůči systému DV je
zdvojnásobena rychlost posuvná pásku, která je nutná pro sníţení počtu dropoutů a pro
zvýšení celkové odolnosti systému nutné pro profesionální praxi. Tím se také zvětšila šířka
stopy na 18 um. Je také moţné přehrávat data z kazety čtyřnásobnou rychlostí. To je výhodné
zejména při přenosu dat v dalším zpracování (nelineární střih apod.).
DVCam
Systém DV zlepšený firmou Sony, je u něj taktéţ zvýšena posuvná rychlost a šířka stopy (15
um), ale ne do té míry jako u DVPRO. Navíc se pouţívá klasický pásek s napařovanou
metalickou vrstvou, zatímco u DVPRO to je pásek "metal particle". Co se týče kvality obrazu,
všechny tyto "komerční" systémy jsou pouţitelné pro televizní vysílání, zejména pokud je
studio vybaveno nelineární střiţnou a je tedy moţné pracovat s digitálním signálem, aniţ by
se musel převádět na signál analogový. V některých případech je však komprese příliš vysoká
a kvantizace 4:1:1 (NTSC) resp. 4:2:0 (PAL) můţe být nedostačující např. při klíčování
barev.
Zdroje: http://www.radovan.bloger.cz/
http://www.svethardware.cz/
http://images.google.cz/
http://www.volny.cz/meixnej/reserse/teorie.htm
http://www.tvfreak.cz/
http://www.amacom.cz/
26/33
Filmové triky
Triky klasické a digitální
Triky se obecně dělí na ty, které byly produkovány klasickou technologií, a na ty, které byly
vytvářeny digitálně.
Dá se říci, ţe z velké části je vytváření filmových triků o kompozicích, skládání jednotlivých
natočených nebo počítačem vygenerovaných záběrů dohromady. Pokud se vytváří sloţitější trik, v
přípravné fázi je nejprve třeba vytvořit kreslený storyboard – tedy scénář, v němţ se nakreslí, jak
budou záběry následovat po sobě, postavení kamery a další základní věci.
Na základě storyboardu pak specialisté určí mezi jiným to, co dostanou na starost klasičtí modeláři, a
vytvoří tak reálný model ze skutečných materiálů. Jiné věci zase dostanou za úkol modeláři
počítačoví, kteří vytvoří modely ve specializovaném 3D software.
Matte painting (dokreslování pozadí)
Je to kombinace filmového obrazu a obrazu domalovaného nebo zčásti skládaného z fotografií.
Postupně se vše slaďuje s natočeným záběrem, a pomocí masek komponuje do hotového celku.
Pouţívá se photoshop, který pracuje s plnohodnotnou barevnou škálou, tedy rovnocennou kvalitou
jako film.
Color Grading (barevné korekce)
Barevné korekce jsou kreativní bombou současnosti. Donedávna se totiţ mohl obarvovat pouze celý
pás filmu najednou, a to chemickou cestou. Pomocí digitálního projektoru se pouští film na plátno a v
reálném čase se srovnávají poměry barev, dotváří se konečná atmosféra jednotlivých scén.
27/33
Klíčování
Tato technologie, se pouţívá v případech, kdy je natočený objekt či postavu třeba vyjmout a zasadit do
jiného záběru (například herce je třeba zasadit do nějaké počítačem vygenerované krajiny). Potom, při
zpracování v počítači, se pomocí klíčovací barvy vygeneruje maska herce a to je pak moţno moţné
pouţít do jakéhokoli záběru.
Při závěrečné počítačové postprodukci pak probíhá skládání jednotlivých vrstev – tedy reálných
modelů, virtuálních modelů vytvořených v počítači a natočených záběrů.
Maskování ve filmu
Co to je technologie maskování? Tento postup se vyuţívá právě v případech, kdy z různých důvodů
není moţné objekt natočit na klíčovací pozadí. Provádí se tak, ţe se kolem ručně nakreslí ořezávací
křivka. Pak se ovšem nabízí otázka: není takové ruční vymaskování příliš pracné a časově náročné,
jestliţe se má provádět pro několik stovek políček filmu?
K tomu určený software, pochopitelně práci ulehčuje tím, ţe operátor nakreslí ořezávací křivku třeba
jenom pro první políčko filmu, pak pro poslední, a počítač pak tvar křivky vypočítá pro celý záběr.
Digital matte painting (digitální dokreslovačka)
Ruční kreslení, neboli takzvaná digitální dokreslovačka – digital matte painting – se v oblasti
filmových triků pouţívá velmi často. Kreslí se pomocí tabletu v kreslícím programu – např.
Photoshop. Ruční kreslení do záběrů je ţádoucí také z toho důvodu, ţe výsledná kompozice působí
daleko přirozeněji – dá se říct, ţe jakákoli nepřesnost či nepravidelnost je správně.
28/33
Motion capture (zachycení pohybu).
Postava Gluma v Pánovi prstenů byla rozpohybována systémem motion capture. Předlohou pro Gluma
byl herec Andy Serkis. Herec si navleče speciální oblek s několika desítkami senzorů, a počítač pak
zachycuje kaţdý jeho pohyb. Figurka Gluma vymodelovaná v počítači opakuje pohyby herce, takţe
celková animace potom působí přirozeně. V domácích podmínkách se však systém motion capture
pouţívá jen zcela výjimečně.
Motion control camera
Jedná se o drahé zařízení, kameru upevněnou na pohyblivém automatickém rameni, to celé řízené
počítačem. Kameru lze naučit, aby třeba stokrát opakovala stále stejný pohyb. Je moţné jí třeba
naprogramovat tak, ţe se celý systém posune o dva metry a kamera se pootočí o čtyřicet stupňů.
29/33
Jaké je vyuţití tohoto zařízení? V minulosti byl velmi pouţívaným postupem tzv. stoptrik. Kdyţ je
například potřeba natočit skleničku, která mizí ze stolu, natočí se nejprve sklenička na stole, potom
stůl bez skleničky, udělá se prolínačka obou záběrů, takţe to pak vypadá, ţe sklenička zmizela. Díky
tomu, ţe systém motion control camera můţe opakovat tentýţ pohyb s matematickou přesností třeba
stokrát, je moţné mnoho podobných triků dělat i za pohybu kamery.
motion control camera
Zdroje: http://www.grafika.cz/
http://images.google.cz/
30/33
Výroba hraného filmu
I. Literární příprava hraného filmu
Synopse (stručný popis děje - 5 aţ 10 stránek); je z ní patrná základní myšlenka a stručně hlavní
dramatický děj. Slouţí jako důkaz toho, ţe se námět hodí k filmovému zpracování.
Filmová povídka (50 aţ 60 stránek). Obsahuje úplnou uměleckou koncepci hraného filmu. Má
podrobně vypracovaný děj včetně epizod, s charaktery všech postav filmu i s jeho prostředím.
Vypracování trvá od 2 do 4 měsíců. Výsledek této fáze by měl výrobní skupině jiţ naznačit, zda bude
literární příprava filmu úspěšná a jak hodnotný film lze dle této předlohy očekávat.
Literární scénář (průměrně 2 aţ 6 měsíců). Od filmové povídky se liší nejen rozsahem, ale především
tím, ţe je striktně přizpůsoben budoucímu filmovému zpracování, totiţ ţe je rozdělen na jednotlivé
obrazy. Počet obrazů (v průměru 60 aţ 80 obrazů literárního scénáře), je pouze pomocná informace,
ve skutečnosti rozhoduje jejich vnitřní rozsah a náročnost.
II. Přípravné práce výroby hraného filmu
Do doby mezi schválením literárního scénáře a zahájením přípravných prací výroby hraného filmu
můţe být zařazeno ještě jedno přípravné období, totiţ průzkum výroby. To je získání předběţné
znalosti o realizovatelnosti některých mimořádných triků, o exteriérech filmu, o hereckém obsazení; o
předpokladech technického scénáře, výrobního plánu a rozpočtu filmu. Zda jde o film barevný nebo
černobílý, formát natáčeného filmu, někdy i předpokládané hlavní herecké obsazení filmu, termín
odevzdání technického scénáře a rozpočtu nákladů na film.
Návrh na zahájení přípravných prací:
1. datum zahájení výroby a termín odevzdání první kopie filmu.
2. délka filmu.
3. finanční limit filmu.
4. průměrná denní uţitá metráţ.
5. koeficient spotřeby negativního materiálu obrazu.
Období příprav je nesporně jednou z nejvýznamnějších fází pro konečný výsledek filmu, poněvadţ v
nich musí být vyřešen a připraven celkový plán výroby hraného filmu.
Přípravné práce (cca 2 měsíce). Je obvyklé rozdělit přípravu výroby na dvě přibliţně stejné poloviny.
1. Napsání technického scénáře, vypracování a schválení výrobního plánu a rozpočtu nákladů na film.
2. Zahájení práce v dílnách na výrobu kostýmů, masek a rekvizit, podloţenou schváleným rozpočtem.
Dále včasné uzavření smluv s herci a hudebním skladatelem a zajištění definitivních ateliérových a
exteriérových termínů.
31/33
Hlavními úkoly první poloviny příprav by samozřejmě mělo být odevzdání a schválení technického
scénáře, výrobního plánu a rozpočtu nákladů na film, ke splnění těchto nejdůleţitějších předpokladů
výroby pak vyhledání exteriérů, předběţný výběr hlavních, představitelů, vypracování návrhů
dekorací, masek kostýmů a rekvizit, případně vyřešení některých otázek trikového snímání záběrů.
Druhá polovina příprav obsahuje filmové i jiné zkoušky s herci a stanovení definitivního hereckého
obsazení, uzavření smluv s herci, hudebním skladatelem a ostatními externími pracovníky, objednávku
a postupné zhotovení kostýmů, masek a rekvizit, vypracování zastavovacích plánů stavebních
komplexů, včetně plánů jednotlivých dekorací se všemi detaily pro oddělení stavebně dekorační
techniky, definitivní zajištění ateliérových a exteriérových termínů, záznam hudby (playback) a
všestranné zajištění technických a organizačních podmínek budoucího natáčení.
Od počátku výroby filmu pracují z hlavních tvůrčích pracovníků: reţisér, kameraman se svojí
posádkou, architekt se svým asistentem, umělecký maskér, a v první řadě vedoucí výroby. S prvním
dnem zahájení příprav, pomocný reţisér, skript, zástupce vedoucího výroby, a to jak výrobní, tak
hospodářský, vedoucí výpravy, vedoucí kostymér. Teprve později, nejdříve k termínu hereckých
filmových zkoušek, se připojují mistr zvuku, střihač, asistent výroby, štáb maskéra a kostyméra.
Technický scénář je filmovým přepisem schváleného scénáře literárního. V něm musí reţisér, v
dohodě s autorem námětu či literárního scénáře, filmově promyslet jeho představu, popsanou v
literárním scénáři a znázornit z filmového hlediska atmosféru příběhu i jednající osoby. Technický
scénář není však v ţádném případě literárním dílem, nýbrţ vyjadřuje reţijně technickou koncepci
reţisérovu. Kaţdý obraz scénáře má odhadem stanovenou metráţ. Na levé straně vlastního
technického scénáře je popis děje, technické podmínky natáčení i pomocná zařízení. Na pravé straně
dialog, jednotlivé zvuky a ruchy, a hudba. Děj je rozepsán do jednotlivých záběrů různé velikosti.
Výrobní plán je předpokládaný sled výroby hraného filmu, který je zejména denním programem
staveb a natáčení filmu. Pouze kaţdodenní program natáčení se operativně přizpůsobuje změněným
okolnostem, výrobní plán zůstává základem filmové práce. Základem výrobního plánu jsou výtahy z
technického scénáře, které se nazývají scénářové sloţky.
III. Natáčení v ateliéru
V průběhu přípravy staveb i jejich realizace uvaţuje architekt o všech moţnostech úspory. Některé
dekorace nejsou proto prostavovány celé, zejména do výšky; části jsou nahrazeny maketami,
perspektivním náznakem nebo dokreslením. Je řada dalších způsobů úsporného řešení: stavba koutů o
dvou stěnách, vestavění menší přenosné dekorace do velké, různé makety a modely, anebo ryze
scénáristický způsob úspory ateliérového prostoru, totiţ přenést děj z nevyuţité dekorace do jiné.
Jsou-li nadměrně velké dekorace, zařazuje se do výrobního plánu před první natáčecí den jeden den
zasvětlovací. Kameraman si určí v tomto dni základní světlo velké dekorace a zasvětlí si všechna
pozadí. Také můţe natočit zkoušku.
32/33
IV. Natáčení v exteriéru
Exteriérové natáčení tvoří v průměru dvě třetiny celkového rozsahu natáčení hraného filmu. Je
zásadně výhodnější, natáčet exteriérové scény před ateliérovými, protoţe se herec lépe propracovává k
charakteru postavy v reálném prostředí a reţisér i kameraman docilují opravdovější atmosféru
filmového příběhu.
Určitou dobu před natáčením v exteriéru připraví zástupce vedoucího výroby nový zájezd, kterého se
zúčastní reţisér, kameraman, architekt s asistentem, vedoucí výroby se svým zástupcem, mistr zvuku,
pomocný reţisér, skript a vrchní osvětlovač. Jsou-li na místě potvrzeny podmínky hladkého průběhu
práce v exteriéru, rozhodne vedoucí výroby o hromadném odjezdu celého štábu do terénu.
Zástupce vedoucího výroby vypraví, jeden nebo dva dny předem, osvětlovací park, kabely, rekvizity,
kostýmy, maskérské potřeby, odrazné desky, praktikábly a ostatní techniku na místo natáčení.
Agregát, jeřáb a zvuková aparatura jsou dopravovány spolu s příslušnými pracovníky. Kamera spolu s
negativním materiálem obrazu je dováţena ve zvláštním voze, aby byla zajištěna před poškozením.
Pokud jde o potřebu intenzivního slunečního světla, v létě je moţno natáčet od 9 do 17 hodin, na jaře i
na podzim od 11 do 16 a nejnevýhodnější je natáčení v zimě. Pokud to charakter filmu a jednotlivých
scén dovoluje, natáčí se bez slunce. Dnes není natáčení bez slunce velkým problémem. Je však
překvapující, ţe bývá natáčení v exteriéru výhodnější neţ v ateliéru. Při takovém natáčení se
nezdůrazňuje technika, obtíţe s lampami a jejich přemísťováním odpadají, prostor není omezen jako
ateliérová dekorace, a v důsledku se natáčí nepřetrţitě. V případech obvyklých se pouţívá
osvětlovacího parku buď na noční scény, nebo přisvětlování zejména detailů a polodetailů. Jinak se při
natáčení za slunce pouţívá staniolových odrazných desek.
V. Dokončovací práce
Celková doba dokončovacích prací je v průměru dva měsíce. V období sestřihu a ozvučování filmu
zaznamenává štáb postsynchronem speciální zvuky a dialogy, které nemohly být z technických
důvodů přijaty kontaktně během natáčení, dále hudbu a uskutečňuje míchání filmu. Potom jsou
filmové pásy odevzdány laboratoři ke zpracování první kombinované kopie filmu.
Práce ve střiţně je věcí střihače a reţiséra, asistují jim skript, pomocný reţisér, asistent střihu, a v
určitém období mistr zvuku a hudební skladatel. Základním vodítkem čistého střihu je technický
scénář. Do tohoto období patří i sestřih ukázkového filmu. Ukázkový snímek je součástí pozdější
propagace hraného filmu.
Hudba
Schválený čistý sestřih filmu je předpokladem, ţe se dokončovací práce mohou plně rozvinout. Pak se
dohodne reţisér se střihačem a hudebním skladatelem, které scény budou podloţeny hudbou. Skript
vypracuje se střihačem takzvaný hudební scénář, totiţ seznam všech záběrů, popřípadě obrazů, s jejich
krátkým popisem, a metráţí i minutáţí hudby, aby bylo zafixováno, které části filmu budou podloţeny
hudbou.
33/33
Zúčtování
Celou dobu dokončování filmu prolíná jeho zúčtování. Doba sestřihu a dalších prací stačí
hospodářskému zástupci vedoucího výroby k likvidování všech dodávek, které se týkaly natáčení
filmu. Vedoucí pracovníci výpravy předkládají konečné materiálové a finanční zúčtování rekvizit,
kostýmů, masek; odevzdávají vypůjčené i nově zhotovené věci do skladů studia, sepisují protokoly o
poškození a ztrátách některých výpravných prostředků. Brzy po natáčení vyúčtovala posádka kamery
spotřebu negativního materiálu obrazu a architekt s asistentem a mistrem stavby zbývající stavební
materiál k dobropisu a výslednému zúčtování staveb filmu. Zbývají laboratorní dodávky a vyúčtování
závěrečných zvukových prací i průběţné náklady na mzdy štábu.
Podle I. kopie filmu nebo servisky je skriptem zhotovena MONTÁŢNÍ LISTINA, která tvoří
prakticky nový technický scénář filmu. Popisuje chronologicky záběr po záběru, včetně jejich velikosti
a způsobu, jakým byly snímány, postup a děj filmu, přesný text dialogů, hudbu a ruchy, jakoţ i
přesnou metráţ, v detailech i v celku.
Schválením servisky filmu na dvou pásech a závěrečným hodnocením výroby, výrobní zprávou a
vyúčtováním filmu končí výroba hraného filmu.