Stát a jeho architektura: České meziválečné stavby

Transkript

Studie
The state and the architecture.
Czech buildings in German Liberec
during the interwar period
ABSTRACT
JAROSLAV ZEMAN | Liberec - the „capital city of Czech Germans“ - is
famous first of all for German speaking architects, but no less interesting
creations were built thanks to initiative of the state and local Czech minority
groups of so called “bordermen”. This study helps to understand a not very well
explored topic of the Czech “peripheral“ architecture in border regions.
KEY WORDS
K L Í Č O VÁ S L O VA
Liberec, Horní Růžodol,
Liberec, Horní Růžodol,
Sudetenland, interwar period
Sudety, meziválečná
architecture, Czech minority,
architektura, česká menšina,
peripheral, school buildings,
periferie, školní budovy,
tenement houses, neoclassicism, činžovní domy, neoklasicismus,
26
Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 26
traditionalism, purism,
tradicionalismus, purismus,
functionalism
funkcionalismus
FONTES NISSAE | PRAMENY NISY
11.12.2012 23:29:01
Stát a jeho architektura.
České meziválečné stavby
v německém Liberci
JAROSLAV ZEMAN
Ačkoliv je Liberec a obecně celá širší oblast Sudet zmiňována spíše v souvislosti s pozoruhodnou tvorbou německy hovořících architektů, neméně zajímavá díla vznikala
i z iniciativy státu a místních českých menšin, tzv. hraničářů. Cílem předkládané studie je přispět alespoň částečně ke zmapování dosud spíše opomíjené meziválečné
tvorby českých architektů v Liberci a jeho bezprostředním okolí. Zaměřuje se zejména na tehdejší předměstí
Horní Růžodol, které získalo v roce 1925 městský statut
a jež v rámci liberecké aglomerace mělo specifické postavení, neboť představovalo jediné sídlo s mírnou převahou
českého obyvatelstva.
Česká architektura neměla v Liberci nikdy ustláno
na růžích a neustále narážela na odpor nacionálně orientované radnice – stačí zmínit obstrukce ze strany města,
které provázely výstavbu Národního domu pro spolek
Česká beseda v ulici Na Rybníčku,1 o čemž dobře vypovídá emotivní zpráva k otevření domu v deníku Národní
politika: „Dnes v bývalé baště severočeských Němců
stojí nádherná budova – i velké Praze byla by ozdobou – kde zvučí český hlahol jako v nejčeštějším
městě, kde cítíte se zcela tak doma, jako na Žofíně
nebo ve vinohradském Národním domě, protože
v pestrém zástupu jejích návštěvníků buší stejně pod
elegantní robou jako pod kazajkou dělníkovou dobré
české srdce. Národní dům v Liberci je tepnou, střediskem celého českého života na sopečné té, nehostinné
půdě.“2 Situace se však příliš nezlepšila ani se vznikem
samostatné Československé republiky, neboť vypjatý
nacionalismus, trvale přítomný od poloviny 19. století,
a výrazně akcelerující v 90. letech, se nijak neoslabil, spíše naopak, což dokládají i složité peripetie doprovázející
výstavbu financovanou státem či českým kapitálem.
Největší státní zakázku v meziválečném Liberci představovalo sídlo okresního úřadu čp. 750 - III (bývalá budova Skloexportu). Poněvadž se po roce 1918 v Liberci
nenašla vhodná budova, úřady dlouho hledaly pozemek
pro novostavbu. Pro obstrukce místních nacionalistů se
ho podařilo zakoupit až v roce 1925 od firmy Liebieg.3
Tato situace výmluvně ilustruje pragmatický postoj Theodora Liebiega, který tak deklaroval svůj navenek loajální
XIII 2012 2
F. Vahala: Budova státních úřadů v Liberci Foto autor
(a pro firmu výhodný) postoj k československému státu.
Navíc se jednalo o nadmíru výnosný obchod, neboť v novostavbě získal bezúplatně moderní skladovací prostory.4
Zpracováním projektu na nároží Žitavské ulice a třídy
1. máje byl v roce 1928 pověřen pražský architekt František Vahala (3. června 1881 Hustopeče nad Bečvou –
24. března 1942 Praha), který absolvoval Vysokou školu
uměleckoprůmyslovou v Praze u Jana Kotěry a Stanislava Suchardy. Vahala se nevěnoval pouze architektuře, ale
podílel se i na návrzích interiérů a nábytku. Není tedy náhoda, že krátce zastával místo profesora na Státní škole
bytového průmyslu (1921–22).5
Pětipodlažní puristický objekt na lichoběžníkovém
půdorysu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími reminiscencemi má hlavní vchod z třídy 1. máje. Vahala ho
umístil do nápaditě koncipovaného uskakujícího nároží
s předsazeným schodištěm a výrazným arkýřem. V celkové koncepci budovy byl kladen důraz na monumentalitu
a reprezentativní účin. Význam objektu podtrhuje i umístění na lukrativní parcele naproti nádraží, při ústí hlavní
urbanistické osy města. Nápadným prvkem střídmé fasády je parter zdůrazněný pilastry s překladem, upravený
1_CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana.
140 let České besedy v Liberci:
(komentáře k výstavě). Liberec:
Česká beseda v Liberci, 2003.
ISBN 80-239-1317-4; Národní
dům v Liberci. Národní listy,
28. 4. 1904, s. 2; Národní listy
10. 4. 1896, s. 3.
2_Slavnostní dny české menšiny
v Liberci. Národní politika,
27. 3. 1905, s. 2.
3_Das Staatliche Zentral –
Aemterhaus. Reichenberger
Zeitung, 8. 4. 1928, s. 21.
4_Stejně tak firma využívala
permanentní liberecké bytové
krize a nabízela vyšším státním
úředníkům, o které měla
zájem, ubytování ve své kolonii,
Liebiegově městečku. JOZA,
Jaroslav. K některým otázkám
sociální demagogie firmy Liebieg. In
Z minulosti a přítomnosti Textilany:
Sborník statí a vzpomínek. Praha:
Práce 1965, s. 27.
5_MAYER, Josef. Architekt
František Vahala, Architektura:
spojené časopisy Stavba, Stavitel,
Styl., roč. 3, Praha: Klub architektů,
1941, s. 190-191. ISSN 1803-5574.
27
11.12.2012 23:29:01
Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci
6_Magistrát města Liberce, Archiv
stavebního úřadu, složka domu čp.
750-III.
7_SOkA Liberec, Sbírka map
a plánů, Stavba budovy státních
úřadů v Liberci (čp. 750-III.?), inv.
č. 1129, sig. K/24.
8_S obdobným příkladem
situování zaměstnaneckých bytů
se lze setkat téměř ve všech
meziválečných úředních budovách.
Naposledy se této problematice
obšírně věnuje příspěvek Jiřího
Falty, zaměřený na Hradec Králové.
FALTA, J. Bydlení ve veřejných
budovách „Salonu republiky.“
Ztracená funkcionalistická „vila“
přednosty okresního úřadu
v Hradci Králové. In: JAKL, Jan,
ed. Královéhradecko: historický
sborník pro poučenou veřejnost.
7/2010, Zrození moderního města
(1890–1939). Hradec Králové:
Státní oblastní archiv v Zámrsku,
2010. s. 59-80. ISBN 978-8085031-86-7.
9_Národní listy 8. 11. 1930, s. 3.
ISSN 1214-1240.
10_Das Staatliche Zentral –
Aemterhaus. Reichenberger
Zeitung, 8. 4. 1928, s. 21. ISSN
1214-6587.
11_Na druhou stranu je
třeba poznamenat, že stejným
způsobem de facto ignorovala
tvorbu sudetských architektů
i československá odborná
periodika jako Styl či Stavba.
Čestnou výjimkou byla brněnská
Revue moderní kultury Horizont,
vycházející v letech 1927–1932,
a zejména bratislavské Forum,
Zeitschrift für Kunst, Bau und
Einrichtung vydávané architektem
Endrem Szönyim v letech
1931–1938, které představuje
jeden ze základních pramenů
k architektonické tvorbě nejen
německých, ale i maďarských
architektů, působících
v meziválečném Československu.
12_Ein Neubau in der Schücker
Strasse in Reichenberg.
Reichenberger Zeitung 25. 2.
1936, s. 3-4, ISSN 1214-6587;
LUG, Viktor. Zum Abbruche der
„Sandschenke.“Reichenberger
Zeitung, 28. 2. 1936, s. 3. ISSN
1214-6587.
13_Tamtéž.
28
coby podnož (čímž bylo docíleno vyrovnání svažujícího
se pozemku s novostavbou), sloužící k obchodním účelům. V suterénu se nacházelo vedle provozních prostorů
(kotelna, uhelné sklepy) rozsáhlé skladiště celní správy,
obchody, v přízemí byl situován poštovní a celní úřad
a skladiště firmy Liebieg. Centrální prostor budovy tvoří
prosklená dvorana. První patro bylo vyhrazeno finančnímu ředitelství, druhé úřadovně okresní správy politické,
třetí berní správě, čtvrté živnostenskému inspektorátu
a v podkroví se nacházela prádelna, žehlírna, půdy k bytům a archivy úřadů, sídlících v budově.6 Dispoziční schéma je poplatné typu stavby a příkladem racionálně komponovaného půdorysu, v němž jsou jednotlivé úřadovny
situovány podél centrální chodby, procházející všemi
křídly objektu. Zadní trakt obrácený k dnešnímu autobusovému nádraží obsahoval 16 bytů, určených pro zaměstnance jednotlivých úřadů.7 V této době se jednalo o běžnou praxi,8 kterou využívala i řada privátních investorů,
neboť tím docílili částečné refundace nákladů a zároveň
měli nárok na nemalé státní subvence na základě zákona o stavebním ruchu, kterým stát finančně podporoval
stavbu bytových domů (srov. palác Dunaj na Soukenném
náměstí od Adolfa Foehra, expozitura Riunione Adriatica
di Sicurtá od Maxe Kühna v Rumunské ulici či palác Nisa
vyprojektovaný architektem Fritzem Lehmannem).
Objekt je kvalitním reprezentantem tradicionalistické
oficiální architektury, deklarující v tomto případě silné
postavení centrální vlády mladé republiky v „německém“
městě. Tomu odpovídají také záměrně zvolené nadčasové, monumentální klasicizující formy. Výslednou stavbu
provedlo konsorcium, složené ze dvou německých (Josef
Bayer & Co., Karl Hocke) a dvou českých (Otakar Pavlů,
František Zejdl) stavebních firem, zvolených tak, aby se
zamezilo případným výtkám, že stát podporuje pouze české stavitele a naopak. Krátká zpráva o dostavbě se posléze
objevila i v Národních listech, kde je uvedeno, že „svým
vkusným provedením přispěje nová budova jistě
k výstavnému vzhledu města Liberce“.9 Je s podivem,
že o stavbě se pochvalně vyjádřil i české architektuře málo
nakloněný místní deník Reichenberger Zeitung, který ji
označuje za „dílo moderní architektury s účelným,
hladkým průčelím a plochou střechou, což podtrhuje
„americký“ charakter objektu“.10 Pozitivní hodnocení
je o to víc zarážející, že až na několik výjimek nacionálně
STUDIE
orientovaný deník tvorbu českých architektů ostentativně
přehlížel.11 To dokládají např. příspěvky o výrazné novostavbě firmy Brouk a Babka, které se omezují jen na spor
firmy s magistrátem týkající se stavební parcely a historii
někdejšího hostince „Zur Sandschanke“.12 Navíc se zde
neobjevila ani zmínka o autorovi stavby a článek ilustruje
perspektivní kresba obchodního domu od místního ateliéru Reukert & Henke, který na základě Gillarova projektu
pouze vypracoval prováděcí dokumentaci.13
Mimořádně vlivným a zároveň kontroverzním českým
architektem, jenž se podepsal na meziválečné tváři Liberce, byl Osvald Polívka (24. května 1859 Enns–30. dubna
1931, Praha). Polívka nechvalně proslul snahou získat
zakázku za každou cenu a nerespektováním výsledků
architektonických soutěží. Po studiích na pražské technice pracoval jako asistent v letech 1885–90 u Josefa
Zítka na německé technice v Praze a následně si otevřel
vlastní praxi. Počátky tvorby byly ovlivněny historizující
O. Polívka: Liberecká expozitura Živnobanky
Foto autor
11.12.2012 23:29:01
Filozofická fakulta UK v Praze
STUDIE
V. Karfík: Obchodní dům Baťa na Soukenném náměstí se sousedním palácem Dunaj od Adolfa Foehra
Foto http://i.idnes.cz/11/082/org/OKS3d29c6_121052_831145.jpg%E2%80%9C Vyhledáno 13. 11. 2011
architekturou, přes niž se posléze dopracoval k secesi
a na sklonku života ke klasicizující moderně. V Liberci je
podepsán pod adaptací domu čp. 15-IV pro potřeby Živnostenské banky.14
Neorenesanční dům od místního stavitele Adolfa Hübnera na nárožní parcele při styku ulic Moskevská a Felberova získal svou dnešní strohou klasicizující podobu
během rekonstrukce v roce 1929 a náleží k Polívkovým
slabším realizacím, což je dáno i faktem, že architekt
v tomto případě pouze upravoval stávající historizující
objekt. Podrobnější analýzu objektu bohužel znesnadňuje absence původní plánové dokumentace. Záměrně zvolené střídmé formy odpovídaly konzervativnímu vkusu
zadavatele a volba architekta také nebyla dílem náhody,
neboť Polívka byl již od sklonku 19. století úzce spojen
s českými finančními a politickými elitami. K nejvýznamnějším patřil Polívkův tchán, někdejší pražský starosta,
advokát a konzervativní politik Tomáš Černý, člen Panské
sněmovny, spoluzakladatel Zemské banky a náměstek
předsedy správní rady Živnostenské banky. Díky svému
tchánovi mj. získal možnost pracovat na svém nejznámějším díle, Obecním domě v Praze, a stojí i za dalšími
zakázkami, především pro Živnobanku.15
Naproti tomu moderní funkcionalismus se ve středu
města uplatnil pouze minimálně a není překvapením,
že byl úzce spjat především s českým kapitálem. Prvním
čistě funkcionalistickým objektem v Liberci byl obchodní
dům Baťa. Pro stavbu firma zakoupila parcelu s domem
čp. 23-III na rohu ulic Pražské a Revoluční, přičemž
se snažila získat i sousední domy čp. 19–22-III, což se
XIII 2012 2
však nezdařilo.16 Tato skutečnost následně ovlivnila podobu stavby, která byla ve své době nejvyšším obchodním
domem firmy u nás. Projekt vypracovala Baťova projekční kancelář v letech 1930–1931 pod vedením Vladimíra
Karfíka (26. října 1901 Idrija – 6. června 1996 Brno).17
Žák Josefa Fanty a Antonína Engela po absolvování České
vysoké školy technické (ČVUT) odešel do Paříže, kde v letech 1925–26 působil u Le Corbusiera a následně u Franka
Lloyda Wrighta ve Spojených státech amerických. Zahraniční praxe bezesporu do značné míry ovlivnila jeho
následnou tvorbu, v níž se projevil jak racionální funkcionalismus, tak i Wrightovo organické pojetí architektury.
Americká zkušenost stála rovněž za jeho angažováním
Janem Antonínem Baťou během pobytu v Chicagu.18
Elegantní devítipodlažní funkcionalistická stavba
vybudovaná přibližně na půdorysu deformovaného písmene D má železobetonovou konstrukci s proskleným
pláštěm, členěným pásy z umělého kamene. Stejně jako
v případě protějšího Foehrova paláce Dunaj jsou poslední
dvě patra terasovitě řešena. Přestože objekt vykazuje většinu prvků typických i pro další baťovské prodejny (např.
oblé nároží), lze ho považovat za jednu z nejzdařilejších
realizací Baťovy projekční kanceláře. Jak ostatně poznamenal sám autor: „Tato uniformita jest nutná. Kamkoliv přijdeme, musíme poznávat tyto stavby jako
svého dobrého známého. Liberecký obchodní dům je
příkladem typu pro velká města a zároveň ukazuje,
že standart nesmí pozbýti přispůsobivosti.“19
Zásadní podíl na atypickém řešení a celkovém vzezření
domu má nepochybně úzká stavební parcela na expono-
14_KARPAŠ, Roman, ed. Kniha
o Liberci. 1. vyd. Liberec: Dialog,
1996, s. 222.
15_VYBÍRAL, Jindřich. Výrobce
pražské architektury. Osvald
Polívka ve střetu idejí a zájmů.
Dějiny a současnost 2005, roč.
XXVII, č. 9, s. 19-21. ISSN 04185129.
16_Magistrát města Liberce,
Archiv stavebního úřadu, složka
domu čp. 23-III.
17_Stavitel: odborný uměleckotechnický měsíčník, roč. 14.
Praha: Klub inženýrů a stavitelů,
stavitelská sekce 1934, s. 159.
18_Fascinace Jana Antonína
Bati kultem modernity, italským
fašismem a racionalizací výroby
v duchu fordistického kapitalismu
se odrazila nejen v obraze Zlína,
jehož základní jednotkou se stal
modul o rozměrech 6,15 x 6,15
metrů a z něhož jsou složeny
pravidelné půdorysy všech budov
– továrních hal, obchodního domu,
hotelu i internátů, ale i ve snaze
vytvořit v rámci města ideální
utopickou společnost.
19_KARFÍK, Vladimír. Náš
nový dům služby v Liberci. Zlín:
sdělení zaměstnanců firmy Baťa.,
24. 10. 1930, s. 1. ISSN 1801-2965.
29
11.12.2012 23:29:01
20_Realizaci novostaveb firma zpravidla zadávala místním stavebním podnikům, které byly
pověřeny také jednáním se stavebním úřadem. Jednalo se o pragmatický krok, neboť místní
stavitelé logicky mnohem lépe znali situaci v konkrétním městě. Zástupci společnosti Baťa
se stavebního řízení účastnili pouze, když se vyskytly nějaké komplikace. VELEBILOVÁ, Irena.
František L. Gahura a první moderní obchodní domy ve středních Čechách. Brno, 2006. Diplomová
práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Seminář dějin umění. s. 21–22.
21_Architekt Drofa. Zlín: 2005 [cit. 2012-03-15]. Dostupný z WWW:
http://www.drofa.com/architekt/pages/cz/verejna/obchodomy.html.
22_Obchodní dům Baťa, ÚSTÍ///AUSSIG - architektura na severu Čech [online]. Ústí nad Labem
2007-12-21 [cit. 2012-03-15]. Dostupný z WWW: http://usti-aussig.net/stavby/karta/nazev/1obchodni-dum-bata.
23_KERL, Karl. Das Bata Haus in Reichenberg. Reichenberger Zeitung, 13. 11. 1931, s. 3. ISSN
1214-6587.
24_Tamtéž.
25_Výrok, že nový obchodní dům není architektonickým dílem, paradoxně konvenuje se stavební
filozofií firmy, která usilovala o typizovanou „architekturu bez architektů.“
26_Architekt a stavební rada Karl Kerl (25. července1892 Skalná u Chebu–?) vystudoval
Německou vysokou školu technickou (Deutsche Technische Hochschule) v Praze a od roku 1918
působil na územně plánovacím oddělení města Liberce. Patřil mezi radikální nacionalisty a v roce
1933 se stal z politických důvodů předsedou uměleckého spolku Metznerbund. O rok později
vedl bouřlivou polemiku s libereckým muzeem, kterému vyčítal, že se málo inspiruje výstavami
v sousedním Německu. Kromě své architektonické praxe se věnoval přednáškové činnosti,
výtvarné kritice a psaní odborných textů zaměřených na historii a stavební vývoj Liberce.
27_“Účel světí prostředky. Pohodlné axioma, které právě v hlavách moderních architektů
natropilo mnoho zla. Věcnost a účelnost mnohdy nebezpečně hraničí se suchopárem
a prostředností! Dosti hesel, dosti nových směrů a více opravdové tvůrčí práce. Architektura není
jen konstrukcí. Má býti nový dům, nový byt jen strojem k bydlení? Má účel uskutečněný chladnými
konstruktivními recepty a formulkami udusiti poslední jiskru opravdového tvořivého nadšení?
vaném nároží. Administrativní prostory byly situovány
v posledních podlažích a přidružené služby (manikúra,
pedikúra, správka obuvi, masáže apod.) se nacházely v zadním traktu objektu. Přístup do vyšších podlaží
umožňovalo postranní schodiště s dvojicí výtahů. Stavbu
provedla v letech 1931–32 místní pobočka stavební firmy
Ing. Fanta & Co. z Prahy.20 Svou koncepcí mají k liberecké realizaci blízko obchodní domy firmy Baťa v Mariánských Lázních (1931) a Kroměříži (1931), na kterých
se podílel architekt Miroslav Drofa (1908–84),21 spolu
s domy služeb v Berouně (1931) od Františka Lydie
Gahury (1891–1958), Turnově (1932, Vladimír Karfík)
a v Ústí nad Labem-Střekově od dosud neidentifikovaného autora.22
Přes své nesporné kvality si krátce po dostavbě nový
obchodní dům Baťa vysloužil ostrou kritiku místního
konzervativně založeného architekta Karla Kerla.23 Ten
sice konstatoval, že „dům je jistě nejmodernější kancelářskou budovou v Liberci, což dokládá i konstrukce
složená ze skla, železa a betonu“ a ocenil její „lehkost
a eleganci, kdy vedle Bati vypadá Dunaj jako „cementový žalář“, nicméně tím kladné stránky novostavby
dle Kerla končí. Konstatuje, že „pravá architektura,
30
STUDIE
i když slouží k ryze praktickým účelům, vyžaduje
víc“ a v této souvislosti zmiňuje „dobré německé továrny“ od Hanse Poelziga, kterým nechybí „duše a temperament.“ Dále poznamenává, že dobrý dům „musí
z každého pohledu tvořit harmonický celek, což se
v tomto případě nepodařilo. Je to jen torzo, které jako
by bylo „vyříznuté“ z větší administrativní budovy
podél Revoluční a Pražské ulice.“ Zároveň parafrázuje Le Corbusierův výrok „Dům je stroj na bydlení,“ kdy
říká: „Baťa je stroj na nakupování. Není to architektura v pravém slova smyslu, je to jen dobře technicky
řešený objekt.“ Vedle samotné architektury negativně
hodnotí i urbanistické zapojení novostavby do organismu města: „Soukenné náměstí, situované v údolí
pak musí být esteticky podřízené hornímu Benešovu
náměstí. Pokud bychom se drželi uměleckých zásad
pro stavbu měst, musely by být budovy na hlavním
městském náměstí a strmé Pražské ulici výraznější
a to je v tomto prostoru nemožné. Budova je téměř
vyšší než vršek, na jehož úpatí stojí, což je zcela proti pravidlům koncipování architektury ve městě. To,
jak budova narušila obraz města, je nejlépe vidět při
pohledu od nádraží. Špatné je i umístění novostavby
do prostoru náměstí, kde místo toho, aby se vytvořilo příjemné, intimní místo, v němž by se člověk cítil dobře, vznikl náhodný prostor, do nějž ústí osm
ulic a jehož jedinou dokončenou stranu představuje
palác Dunaj. Právě Dunaj byl svou polohou v čele
náměstí předurčen stát se jeho dominantou a Baťův
dům tento koncept narušil svou přílišnou výškou.
Nezbývá tedy než doufat, že dnešní tristní dojem
ze Soukenného náměstí pomůžou vylepšit pozdější
stavební zásahy.“ Své emotivní hodnocení pak končí
ostrým soudem, že „Baťa není architektonickým dílem, neboť nevykazuje žádné rysy umělecké stavby
měst“.24 Přestože řada Kerlových postřehů má racionální
základ,25 podpořený navíc perfektní znalostí stavebního
vývoje Liberce, v tomto případě hlavní roli sehrálo nepochybně nacionální hledisko.26 Nejednalo se však o osamocený názor. V českém prostředí např. představoval
obdobnou reakci, vyhraňující se ostře vůči propagátorům
hesla „Architektura není umění“, bojovně laděný příspěvek Mé credo o moderní architektuře! historika umění
Eugena Dostála, uveřejněný v časopise Horizont.27
11.12.2012 23:29:02
STUDIE
J. Gillar: Hlavní a dvorní
průčelí obchodního domu
Brouk & Babka v Pražské
ulici, výřez z původní plánové
dokumentace. (NPÚ ÚOP
v Liberci, Sbírka SHP
a odborných studií, ULRICH,
et al. Dům č.p. 15/23, ul.
Pražská – Brouk a Babka.
Stavebně historický průzkum
a inventarizace obchodního
domu, 2003, sign. SHP 156.)
Kerlův příspěvek měl posléze ještě dohru, neboť vyvolal nevoli rovněž u městské rady, zejména u ředitele
stavebního úřadu Ing. Grünwalda, který článek označil
za „nevhodný“, a Kerl obdržel oficiální napomenutí,
na což kontroval svou plamennou obhajobou.28
Druhou čistě funkcionalistickou libereckou stavbou
byl obchodní dům firmy Brouk & Babka, postavený i přes
značný odpor ze strany magistrátu v dolní části Pražské
ulice.29 Příznačným rysem tzv. broukáren byla (až na výjimky) kvalitní funkcionalistická architektura,30 která šla
ruku v ruce s nejmodernějšími dobovými obchodními
trendy – samoobslužným prodejem, zásilkovou službou,
prodejem na úvěr, potrubní poštou, eskalátory, dětskými
koutky, vlastní ambulantní místností či odpočinkovým
zázemím pro zaměstnance.31 Projekt šestipodlažního
domu na obdélném půdorysu se železobetonovou konstrukcí z let 1935–36 je dílem předního funkcionalistického architekta Jana Gillara (24. června 1904 Příbor –
7. května 1967 Praha), který vystudoval architekturu
u Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění v Praze.
Ještě v průběhu studia se úspěšně účastnil řady veřejných
soutěží a následně pracoval u architektů Jana Zázvorky,
Josefa Záruby-Pfeffermanna a Jaromíra Krejcara. Příznačným rysem Gillarovy tvorby je programové uplatňování vědeckého funkcionalismu, ovlivněného Karlem
Teigem.
XIII 2012 2
J. Kittrich, J. Hrubý, J. Gillar: Obchodní dům Bílá
Labuť v Praze Foto autor
Nikdy!“ DOSTÁL, Eugen. Mé
credo o moderní architektuře!
Horizont: revue současné kultury
v Československu. 1928, roč. 2,
č. 20-22, s. 153.
28_Vytýkán mu byl zejména
fakt, že svůj příspěvek publikoval
bez souhlasu a předchozího
informování městské rady. SOkA
Liberec, Archiv města Liberce díl
14. - D - Osobní spisy: Karl Kerl,
stavební rada, inv. č. 308, sig.
307/18.
29_NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka
SHP a odborných studií,
ULRICH, et al. Dům č.p. 15/23,
ul. Pražská – Brouk a Babka.
Stavebně historický průzkum
a inventarizace obchodního
domu, 2003, sign. SHP 156;
Neubau in der Schücker Strasse
in Reichenberg. Reichenberger
Zeitung 25. 2. 1936, s. 3–4, ISSN
1214-6587.
30_Na projektech obchodních
domů se podíleli např. Josef
Kittrich s Josefem Hrubým
(Praha), Karel Kotas (Ostrava),
Miroslav Kopřiva (Brno), Karel
Chochola (České Budějovice) či
Christian Ludwig (Bratislava).
31_25 let práce a dobré služby
obchodních domů: Brouk a Babka.
Bratislava: O. Waldes, 1933.
31
11.12.2012 23:29:02
STUDIE
M. Babuška: Masarykova obecná a měšťanská škola v Liberci, výřez z původní plánové dokumentace. (SOkA
Liberec, Sbírka map a plánů, škola v Liberci (Komenského ulice, nyní budova TUL), kat. č. 1261, sign. L/3)
domu čp. 15-III.
33_Tamtéž.
34_LUG, Viktor. Zum Abbruche
der „Sandschenke.“Reichenberger
Zeitung, 28. 2. 1936, s. 3. ISSN
1214-6587.
35_Reichenberger Zeitung, 29. 8.
1936, s. 12. ISSN 1214-6587.
36_Reichenberger Zeitung, 5. 9.
1936, s. 14. ISSN 1214-6587.
37_POLÍVKA, Jaroslav. Sklo
Thermolux: novodobý výtvor
sklářského průmyslu: několik
kapitol o stavebním skle. Praha:
Mühlig-Union, 1936.
38_Bílá Labuť: obchodní palác
světové úrovně. Praha: Bílá Labuť
1939.
32
Stavební návrh liberecké pobočky vypracovala místní firma Peukert & Henke a samotnou realizaci provedla firma
Václav Nekvasil z Prahy.32 Firma Brouk a Babka se neúspěšně snažila i o získání sousední parcely, na které se nacházela výstavní síň libereckého Metznerbundu, kde měla
vzniknout na základě projektu z června 1936 úzká přístavba k obchodnímu domu, obložená keramickým obkladem
a členěná dvoudílnými okny.33 Perspektivní kresba tohoto
návrhu, signovaná tandemem Peukert & Henke se posléze
objevila i v deníku Reichenberger Zeitung, kde ilustruje text
Viktora Luga, věnovaný historii hostince „Zur Sandschanke“, na jehož místě byl obchodní dům postaven. 34
Slavnostní otevření obchodního domu se uskutečnilo
5. září 1936, kdy bylo vypuštěno 300 balónků s bezplatnými poukázkami na nákup.35 V reklamě otištěné v den
otevření je pak novostavba označována za „největší
a nejkrásnější obchodní dům v severních Čechách“.36
Pro Liberec atypickým motivem je především celoskleněná zavěšená fasáda, užitá na celém průčelí kromě posledního ustupujícího patra s administrativními prostorami.
Poutavým prvkem přísně ortogonálního průčelí obráceného do Pražské ulice je nápaditě uplatněný kontrast
mezi subtilní prosklenou partií fasády rámovanou keramickým obkladem a provzdušněným parterem. V jednotě
s progresivní architekturou bylo i užití nejmodernějších
stavebních materiálů, zejména skla Thermolux na zavěšené fasádě, zvoleného pro vynikající izolační, tepelné
a světelné vlastnosti.37
Promyšlená půdorysná osnova byla koncipována tak,
aby co nejlépe vyhovovala obchodním účelům. V suterénu se nacházela kotelna, prostory k uskladnění otopu,
skladiště, zázemí pro zaměstnance (šatna, kolárna)
a některé provozy (balírna, místnost pro aranžéry). So-
ciální zařízení (toalety) spolu s komunikačním zázemím,
tvořeným výtahem a elegantním dvouramenným schodištěm, na které navazovaly nečleněné, variabilní prodejní
plochy, bylo situováno v severovýchodní části objektu.
Strojovna výtahu se nalézá na střeše posledního, administrativního patra s předsazenou terasou.
Mimořádně zdařilé je pak pasážové řešení hlavního
vchodu, před který Gillar navrhl dvojici zaoblených prosklených čtvercových výkladních skříní, rámovaných
ušlechtilou ocelí Anticorro. Vstup se tak nalézá až ve třetině hloubky parcely a zákazník měl možnost prohlédnout
si zboží v pasáži ještě před vstupem do obchodu. Užitý
koncept představuje jeden z typických znaků obchodních
domů Brouk a Babka, neboť se s ním kromě Liberce lze
setkat také v Brně, Bratislavě či Praze. Zajímavé je, že
liberecká realizace sloužila o tři roky později jako vzor obchodního domu Bílá labuť, postaveného pro společnost
Brouk & Babka v ulici Na Poříčí v Praze (1939), kde byl
Gillar autorem interiérů.38 Přestože je zde uplatněna takřka identická koncepce včetně pásažového vstupu, mohutný exteriér navržený architekty Josefem Kittrichem
a Josefem Hrubým působí navenek do značné míry těžkopádně a nedosahuje elegance a subtilnosti své liberecké
předlohy.
Specifický fenomén české stavební produkce v pohraničí představují školní budovy. Tzv. menšinové školy
primárně pokrývaly potřeby rostoucí české menšiny v Sudetech a zároveň tvořily významný politicko-národnostní
instrument, neboť měly rozvíjet národní cítění. Proto není
překvapením, že právě školství bylo mnohdy nejkonfliktnější oblastí vzájemného soužití mezi Čechy a Němci.
To ilustruje i nová budova obecné a měšťanské školy
v Komenského ulici z let 1934–35, vybudovaná z iniciaFONTES NISSAE | PRAMENY NISY
11.12.2012 23:29:02
STUDIE
tivy Inspektorátu státních menšinových škol a Národní
jednoty severočeské. Projekt se již od počátků potýkal
s řadou komplikací, přičemž výtky se týkaly především
zvolené parcely, kterou město odmítalo uvolnit s účelovým poukazem, že se jedná o veřejný park. Stavební
povolení bylo vydáno teprve po zásahu Ministerstva veřejných prací. Autorem návrhu byl jeden z nejznámějších
architektů první republiky Milan Babuška (20. listopadu
1884, Dubí u Kladna – 17. října 1953, Praha), absolvent
architektury na ČVUT v Praze. Před první světovou válkou si nakrátko otevřel vlastní praxi a poté byl jmenován
profesorem na průmyslové škole v Jaroměři. Současně
s profesurou pracoval jako samostatný architekt. Od roku
1923 se věnoval čistě projekční činnosti a specializoval se
především na projekty škol a průmyslových staveb.
Pro zdejší českou menšinu představovalo založení školy mimořádnou událost a tak není divu, že o slavnostním
položení základního kamene dne 3. června 1934 referovaly o dva dny později i Národní listy pod emotivním
titulkem Svátek českého Liberce, kde se mj. píše: „Bylo
zapotřebí velkého úsilí, aby byly získány potřebné
prostředky a také k tomu, aby byla budova přes odpor
liberecké radnice postavena na místě, v němž český Liberec spatřuje pro svou školu jediné důstojné umístění, totiž v zámeckém parku“.39 Stavbu provedla pražská
firma Václav Nekvasil a ke slavnostnímu otevření došlo
ve dnech 27. a 28. října 1935.
Mohutná, tradicionalisticky orientovaná budova na půdorysu písmene E, zastřešená valbovou střechou, má hlavní průčelí orientované do Komenského ulice. Horizontálně
komponovanou hlavní fasádu rytmizuje pravidelný rastr
rozměrných čtvercových oken a po stranách jsou situovány
vstupy do budovy. Dvorní průčelí, obrácené do někdejší
zámecké zahrady ukončují krátká boční křídla, svírající
nádvoří s hřištěm, a střední symetrický rizalit, v přízemí
s tělocvičnou a v patře s kreslírnou. Racionálně řešená
dispozice byla podřízena funkční náplni novostavby, nicméně vedle obligátních učeben situovaných podél střední
chodby, ukončené na obou stranách dvouramenným
schodištěm, se zde nalézala rovněž herna s opatrovnou
pro děti předškolního věku, situovaná v nižším, předsazeném rizalitu, asymetricky přisazeném k hlavnímu průčelí, a nechyběl ani byt školníka.40
XIII 2012 2
Jen o málo dříve vyrostla další ryze česká škola v Horním Růžodole (dnešní Gymnázium a Střední odborná
škola pedagogická Jeronýmova). Počátky úsilí o zřízení
české školy v Horním Růžodole se datují již od konce
19. století, nicméně novou reprezentativní budovu se
podařilo postavit až v letech 1932–33, přičemž hlavním
iniciátorem stavby byl starosta Josef Votoček.41 Zprvu se
uvažovalo o možnosti přístavby ke staré německé měšťance v ulici U Školy, ovšem nakonec převážila myšlenka
na postavení samostatné budovy, kterou svými interpelacemi podpořil i poslanecký klub Republikánské strany
zemědělského a malorolnického lidu (agrárníků) a v roce
1924 se začalo s hledáním vhodného pozemku.42 Parcela
byla zakoupena v roce 1931 a provedení školy bylo zadáno architektu Václavu Frýdovi z Jilemnice a jeho společníkovi Albertu Vosátkovi z Velkých Hamrů. Jako autor bývá
sice někdy uváděn pražský architekt František Cuc,43
nicméně archivní rešerše složky domu uložené ve stavebním archivu toto tvrzení nepotvrdila. Atribuci projektu Václavu Frýdovi navíc podporuje budova někdejší
tkalcovské školy v Jilemnici postavená v roce 1933, která
má obdobný charakter jako hornorůžodolská realizace.
Stavební povolení bylo vydáno 2. září 1931 a slavnostní
položení základního kamene proběhlo 26. června 1932.
Rozložitá budova na půdorysu písmene L se vyznačuje
39_Národní listy 5. 6. 1934, s. 5.
ISSN 1214-1240.
40_SOkA Liberec, Sbírka
map a plánů, škola v Liberci
(Komenského ulice, nyní budova
TUL), kat. č. 1261, sign. L/3.
41_Do té doby probíhala
výuka v provizorním dřevěném
pavilonu v Jeronýmově ulici
(1905–1906), který byl využíván
i po dostavbě sousední budovy
čp. 232, a od roku 1919 v části
rozsáhlé budovy německé
měšťanky (dnešní ZŠ U Školy).
VOMÁČKOVÁ, Kateřina. Boj
o českou školu v Horním Růžodole.
Liberec: Česká beseda, 1994.
domu čp. 425-VII.
43_KARPAŠ, Roman ed. Kniha
o Liberci. 1. vyd. Liberec: Dialog,
1996, s. 551; TECHNIK, Svatopluk.
Liberecké domy hovoří II. Liberec:
Úřad města Liberce 1993, s. 39.
V. Frýda, A. Vosátko: Masarykova obecná a měšťanská škola v Horním Růžodolu
Foto autor
33
11.12.2012 23:29:02
44_HAVLÍČEK, Ferdinand.
O stavbách školních budov.
Styl: měsíčník pro architekturu,
umělecké řemeslo a úpravu měst,
roč. IV, Praha: Mánes 1923-1924,
s. 117. ISSN 1802-6125.
a plánů, Projekt stavby a přístavby
Dělnického lidového domu (DTJ)
v Liberci (Zhořelecká ul. čp. 344-I),
inv. č. 1115, sig. N/1.
domu čp. 344-I.
47_Tamtéž.
48_Z německých družstev to byla
např. Deutsche Gemeinnützige
Bau- und Wohnunggennosenschaft,
Die Heimstätte, Gemeinnützige
Bau- und Wohnunggennosenschaft,
Gemeinnützige Arbeiter- Bauund Wohnunggennosenschaft
für Reichenberg und Umgebung
Gemeinnützige Bau- und
Wohnunggennosenschaft „Eigener
Herd“ z Teplic - Trnovan, které
vystavělo v letech 1931-32
mohutný obytný blok, tzv. Krb
v dnešní Americké ulici.
strohými tradicionalistickými formami, příznačnými pro
oficiální stavební produkci mladé republiky, nicméně
ve srovnání s Babuškovou školou v Komenského ulici
představuje spíše průměrnou realizaci. Svým architektonickým řešením však obě budovy výmluvně odrážejí
dobové požadavky na stavbu škol, které shrnul Ferdinand
Havlíček v časopise Styl: „Budova školní má býti nejen
stavěna technicky správně, jak v nařízení je uvedeno, ale má býti i vzorem co do účelnosti, architektonické výpravy a čistoty a sloužit obci k ozdobě.
Tím není řečeno, že by měla býti nádherná, právě
naopak má býti co nejjednodušší, má se přimykati
rázu budov v obci a má zevnějškem svým hlásati
své učení. Nikoliv hromaděním architektonických
ozdob, ale umělecky vyváženými poměry, harmonickými barvami a pravými látkami stavebními budiž
hledán dobrý účinek školních budov.“44 Významným
„menšinářským“ podnikem v meziválečném Liberci
na místě hostince zvaného Prátr byla rovněž stavba Lidového domu čp. 344-I ve Zhořelecké ulici od mladoboleslavského architekta Václava Bečvárovského (29. srpna
1889 Mladá Boleslav – 25. února 1945 Dachau) pro
V. Bečvárovský: Axonometrická kresba Lidového domu ve Zhořelecké ulici. (SOkA
Liberec, Sbírka map a plánů, Projekt stavby a přístavby Dělnického lidového domu
(DTJ) v Liberci (Zhořelecká ul. čp. 344/I), inv. č. 1115, sig. N/1)
34
STUDIE
Dělnickou tělovýchovnou jednotu v Liberci.45 V meziválečném období byl Lidový dům důležitým střediskem
českého kulturního a politického života v Liberci, neboť
zde sídlily sekretariáty ČSDSD (Československé sociálně
demokratické strany dělnické) a Všeodborového sdružení
československého i redakce sociálně-demokratického periodika Ještědský obzor.
Investorem byla lidová knihtiskárna Antonína Němce
a spol. z Prahy, která Prátr zakoupila v roce 1927 a následně ho nechala přestavět. Na základě stavebního povolení
z 15. července 1927 bylo zprvu přistoupeno k přestavbě
stávajícího objektu a ještě téhož roku byly vypracovány
dvě varianty rozsáhlé přístavby.46 Ta znamenala výrazné
rozšíření objektu, zahájena byla následující rok a musela
být rozdělena do tří etap, neboť nebyl dostatek náhradních bytů pro nájemníky původního Prátru.47 Hlavní průčelí elegantního, horizontálně koncipovaného objektu
konstruktivistického charakteru vybudovaného přibližně
na půdorysu ve tvaru písmene L, bylo obráceno do Zhořelecké ulice a oživovalo nápadité seskupení kubických
hmot a kontrast mezi světlými fasádami a tmavými,
pravděpodobně cihlovými pásy. Původní podoba Lidového domu je dnes patrná již jen na historických snímcích
a plánové dokumentaci, neboť v letech 1987–89 prošel
objekt radikální rekonstrukcí na základě projektu Karla
Hubáčka.
V přízemí se nacházel divadelní sál o rozměrech 18×12
metrů s předsálím, tělocvična a šatny Dělnické tělovýchovné jednoty, restaurace, kavárna, obchodní prostory
a v zadním traktu tiskárna Antonína Němce. V prvním
patře byl sklad filmů s promítárnou, kavárna, redakce
Ještědského obzoru, sekretariáty a zbylá část domu byla
využívána k bydlení a pro potřeby hotelu.
Vzhledem k palčivé bytové krizi, se kterou se Liberec
potýkal již od poloviny 19. století, vznikaly v hojném
počtu také činžovní i rodinné domy, budované pro místní českou menšinu a státní úředníky. Nová výstavba se
koncentrovala poměrně logicky především v katastru
tehdy ještě samostatného Horního Růžodolu situovaném
v těsném sousedství Liberce. Výstavbu financovala vedle
státu také stavební družstva, zejména Občanské stavební
družstvo v Horním Růžodolu. Jednalo se o běžnou dobovou praxi, neboť stát družstevní výstavbu v rámci zákona
o stavebním ruchu podporoval různými finančními úleFONTES NISSAE | PRAMENY NISY
11.12.2012 23:29:02
STUDIE
J. a K. Fišerovi: Vila Jana Fišera v Ruprechticích, půdorys
přízemí. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního
úřadu, složka domu čp. 509-XIV)
J. a K. Fišerovi: Východní průčelí vily Jana Fišera
v Ruprechticích, výřez z původní plánové dokumentace.
(Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka
domu čp. 509-XIV)
vami.48 Na rozdíl od vnitrozemí se zde však až na několik
případů takřka neuplatnil dobový fenomén funkcionalistických vil a když, tak spíše u architektů německé národnosti.49 Jistou výjimkou jsou vily čp. 509-XIV a 520-XIV
v katastru obce Ruprechtice (dnes Liberec XIV) v Mošnově a Kropáčkově ulici od pražských architektů Jaroslava
a Karla Fišerových a stavitele Otakara Pavlů z Horního
Růžodolu.
Jaroslav a Karel Fišerovi patří spolu s Janem Gillarem a Vladimírem Karfíkem k nejprogresivnějším architektům, kteří se podepsali na podobě meziválečného
Liberce.50 Starší z bratrů Jaroslav Fišer (17. ledna 1904
Liberec – 3. března 1984 Praha) bývá občas chybně
zaměňován za svého jmenovce, působícího v Plzni.51
Po studiích ve Vídni a na Akademii výtvarných umění
v Praze u Josefa Gočára pracoval krátce u mimořádně
vlivného nizozemského architekta Henrika Petruse Berlageho (1856–1934) a participoval na jeho posledním
projektu, městském muzeu v Haagu (1934–35).52 Před
válkou se vrátil do Čech, kde se ve firmě Philips podílel
na vývoji osvětlovací techniky a později působil jako docent a později profesor na AVU. Mladší bratr Karel (1905
Liberec – 1971 Praha) vystudoval pro změnu architekturu na ČVUT (1926–1932). Zabýval se kinematografií
a projektoval letní kino v Karlových Varech (1946), první
svého druhu u nás.
Na jejich rané dílo, odborné i laické veřejnosti doposud neznámé, vilu Jana Fišera v Ruprechticích poprvé
upozornila až Petra Šternová.53 Zřejmě nejhodnotnější
a nejčistší funkcionalistická vila v Liberci má svým pojetím a dispozičním řešením velmi blízko k takřka současně
budované Joskově vile v kolonii Baba (1932) od týchž
autorů.54 Nedatovaný projekt byl vypracován pravděpodobně v roce 1932 a stavba byla dokončena v květnu
1933 stavitelem Otakarem Pavlů z Horního Růžodolu.
Vzhledem k původu obou architektů lze předpokládat, že
se stavebníkem vily Janem Fišerem byli s největší pravděpodobností v příbuzenském vztahu. Tuto domněnku
podporuje i fakt, že je na situačním nákresu v rámci původní plánové dokumentace uváděn jako soused a majitel
sousední parcely č. 18 právě architekt Jaroslav Fišer.55
Čtyřpodlažní dům na přibližně čtvercovém půdorysu
je situován v mírně svažitém terénu pod úrovní Mošnovy
ulice. Hmota vily je tvořena dvěma kvádry nestejné výškoXIII 2012 2
49_K nejhodnotnějším ukázkám funkcionalistických vil v Liberci od německy hovořících
architektů patří čp. 1132 a 1153-I v Bendlově ulici od pražského architekta Bertholda
Schwarze, vila čp. 512-XIV v Kropáčkově ulici od Ericha Möldnera, vila čp. 518-XIV od Otto
Zückerta ve Staškově ulici a vila čp. 1158-I od místních architektů Carla Webera a Ernsta
Englera v Baarově ulici.
50_Vedle vily Jana Fišera a letního domu v nedalekém Hamru na Jezeře (1931), jsou oba
architekti údajně rovněž autory zatím neidentifikovaných družstevních domů v Liberci. SVOBODA,
Jan E. Dílo architektů bratří Fišerů. Zprávy památkové péče. Praha: Jalna 2000, s. 237. ISSN
1210-5538; Letní dům v Hamrech pod Ještědem (projektanti Jaroslav & Karel Fišer). Stavitel:
odborný umělecko-technický měsíčník, roč. 11. Praha: Klub inženýrů a stavitelů, stavitelská
sekce 1931, s. 158–160.
51_Srov. VLČEK, P., P. DOMANICKÝ a P. DOMANICKÝ. Heslo Fišer, Jaroslav. In: VLČEK, Pavel,
ed. et al. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. vyd. 1. Praha:
Academia, 2004, s. 177. ISBN 80-200-0969-8.
52_TEMPL, Stephan. Baba: osada Svazu čs. díla Praha. Praha: Zlatý řez, 2000, s. 174.
ISBN 80-901562-4-X.
53_NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, ŠTERNOVÁ, Petra. Vědeckovýzkumný
úkol NPÚ č. 402. Plošný průzkum, zhodnocení a dokumentace architektonického kulturního
dědictví 19. a 20. století. Liberec 2007. Karta Obytný dům pro rodinu Fišerovu.
54_ŠENBERGER, Tomáš et al. Osada Baba: plány a modely. Praha: Fakulta architektury Českého
vysokého učení technického, 2000, s. 81-83. ISBN 80-01-02282-X.
35
11.12.2012 23:29:02
domu čp. 509-XIV.
56_NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP
a odborných studií, ŠTERNOVÁ,
Petra. Vědeckovýzkumný úkol
NPÚ č. 402. Plošný průzkum,
zhodnocení a dokumentace
architektonického kulturního
dědictví 19. a 20. století. Liberec
2007. Karta Vila štábního kapitána
Čeňka Krykorky.
57_Tamtéž. Karty Obytný dům pro
rodinu Fišerovu, Obytný dům pro
Emila Dolenského a Emila Lišku,
Vila Reinholda Porsche a Vila
štábního kapitána Čeňka Krykorky.
domů čp. 290-VII a 291-VII.
59_Právě omezené finanční
prostředky určené pro výstavbu
stály patrně za angažováním
takřka neznámého místního
architekta a stavitele Bedřicha
Němce.
domu čp. 386-VII.
61_ŠRÁMKOVÁ, Jarmila. Kdo
stojí i dnes za vzpomínku: Jarmila
Šrámková vzpomíná na otce,
architekta Františka Šrámka. Res
Musei Pragensis: Měsíčník Muzea
hlavního města Prahy: Historie –
archeologie – dějiny umění, roč. 9,
č. 12 Praha: Muzeum hl. m. Prahy,
1999, s. 8–10. ISSN 0862-4984.
vé úrovně, čímž vznikla při podkroví na jižním a východním průčelí průběžná předsazená terasa. K severní fasádě
se přimyká mírně vystupující schodišťový kubus, členěný
dvojicí francouzských oken.
V suterénu se nacházelo zázemí domu, zahrnující sklepy, prádelnu se sušárnou a garáž. V přízemí se přes schodišťovou halu vcházelo do předsíně s toaletou. Z předsíně
se vstupovalo do kuchyně s přilehlým pokojíkem pro služku a spíží a také do dvojice obytných místností s navazující koupelnou a předsazenou zaoblenou terasou. Patro
pak opakovalo dispoziční schéma přízemí a v podkroví se
nalézal zřejmě hostinský pokoj s terasou, přístupný skrze
předsíň s toaletou. Bohužel vila byla nedávno poznamenána znehodnocujícími zásahy, kvůli kterým je současný
stav pouze torzem původního řešení.
Druhá funkcionalistická vila čp 520-XIV, postavená
v roce 1933 pro štábního kapitána Čeňka Krykorku, se
nachází v nedaleké Kropáčkově ulici.56 Těleso vertikálně
orientovaného domu na půdorysu písmene L je tvořeno
dvěma přisazenými kvádry s ustupujícími horními podlažími. Strohé fasády domu oživuje žulový sokl z haklíkového zdiva. V suterénu byl umístěn kromě zázemí (sklepů a prádelny) i malometrážní byt s předsíní, kuchyní
a pokojem. Nadzemní podlaží měla shodnou dispozici,
kdy se vstupovalo přes schodiště do předsíně, na kterou
navazovaly další místnosti – hostinský pokoj, toaleta
B. Němec: Státní obytné domy čp. 290 a 291-VII
v Horním Růžodolu Foto autor
36
STUDIE
s koupelnou, kuchyně se spíží a pokojem pro služebnou,
obývací pokoj, ložnice a jídelna. V podkroví se nacházela
půda a bytová jednotka s předsíní, kuchyní a pokojem přístupným na terasu.
Autorem návrhu i realizace je pravděpodobně Otakar
Pavlů z Horního Růžodolu, přičemž se jedná o poněkud
těžkopádnou realizaci. Přestože se Pavlů podílel jako
stavitel např. na ruprechtických funkcionalistických
vilách od architektů Jaroslava a Karla Fišerových (čp.
509-XIV, Mošnova ul.), Ericha Möldnera (čp. 512-XIV,
Kropáčkova ul.), či Otto Zückerta (čp. 518-XIV, Staškova
ul.), nepodařilo se mu navázat na invenci výše uvedených
tvůrců.57
Liberecké meziválečné obytné architektuře však jednoznačně dominovala levnější činžovní zástavba s malometrážními byty. Jednou z prvních větších realizací financovaných státem byly státní obytné domy čp. 290-VII,
291-VII a 386-VII v Horním Růžodole. Úřednické domy
vystavěné na obdélném půdorysu s byty o dvou a třech pokojích, přístupnými skrze střední dvouramenné schodiště v ulici 28. října, navrhl architekt Bedřich Němec z Růžodolu I, v květnu 1923.58 Investorem i majitelem byl stát,
který na základě zákona z 27. dubna 1922 věnoval 20
milionů korun na stavbu státních obytných domů pro své
zaměstnance v místech, kde byla činnost úřadu ohrožena
bytovou krizí, přičemž bylo přihlíženo „k nejnutnější
potřebě a omezeným finančním prostředkům“.59 Oba
výrazně tradicionalistické domy se vyznačují střídmými
klasicizujícími fasádami a na svou dobu poskytovaly podnájemníkům poměrně vysoký obytný standard.
Z architektonického hlediska o poznání zajímavější
projekt domu čp. 386-VII vypracoval v únoru 1928 pražský architekt František Šrámek (4. října 1884 Strakonice – 2. února 1952 Praha), žák Friedricha Ohmanna.60
Po absolvování Akademie výtvarných umění ve Vídni, kde
byl mj. vyznamenán prestižní Římskou cenou (1912),
podnikl studijní cestu do Itálie a po návratu pracoval do začátku první světové války v Ohmannově ateliéru. Po skončení války odešel do Prahy a otevřel si vlastní praxi.61
Liberecký projekt je typickým příkladem typizované,
tradicionalisticky orientované státní činžovní zástavby
se sociální kategorizací bytů. Hlavní průčelí, obrácené
do Kubelíkovy ulice, po stranách flankují dva nižší rizality se vstupy do domu, svírající předzahrádku. Poměrně
11.12.2012 23:29:02
STUDIE
F. Šrámek: Státní
obytný dům čp. 386VII v Kubelíkově
ulici. (Magistrát
města Liberce, Archiv
stavebního úřadu, složka
domu čp. 386-VII)
jednoduchou fasádu oživuje kontrast mezi břízolitovou
omítkou a cihlovým obkladem soklu a ostění vstupů.
V domě vybudovaném na půdorysu mělkého písmene
U se nacházelo celkem 18 převážně jednopokojových
bytů s kuchyní a příslušenstvím. V suterénu byly dvě
bytové jednotky, z nichž jednu obýval domovník, sklepy
a prádelny. Zbylá patra obsahovala byty, přičemž komfortnější dvoupokojové byly situovány v bočních rizalitech. Samostatná koupelna se zřídila pouze u čtyř dvoupokojových bytů, ve zbylých její funkci suploval speciální
výklenek v kuchyni. Investorem domu bylo Ministerstvo
veřejných prací a stavbu provedl Václav Frýda z Jilemnice.62 Téměř identicky koncipovaný státní obytný dům
vznikl současně také v nedaleké Rochlici v ulici Horní
Kopečná. V tomto případě projekt vypracoval pražský
architekt Miroslav Kroupa a stavbu provedl v roce 1929
pardubický stavitel V. L. Hořenovský.63 Na každém patře
bylo vždy šest bytů, přičemž dva větší o dvou obytných
místnostech s příslušenstvím se nalézaly v centrální části
domu. Pouze v přízemí byly tři malometrážní byty a jeden
dvoupokojový, neboť zbylé prostory zabíraly sklepy s prádelnami, v podkroví se nacházely dva dvoupokojové byty
s příslušenstvím. Obytný standard obyvatel pak zvyšovala
přilehlá, parkově upravená rozsáhlá zahrada s bělidly.64
V bezprostředním sousedství Šrámkova domu se nacházejí další dva, tentokrát družstevní bloky čp. 409-VII
62_Státní obytný dům v Horním
Růžodole. Styl: měsíčník pro
architekturu, umělecké řemeslo
a úpravu měst, roč. VIII, Praha:
Mánes 1927–1928, s. 16. ISSN
1802-6125.
domu čp. 394-VI.
64_Tamtéž.
M. Kroupa: Státní obytný dům v Rochlici. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 394-VI)
XIII 2012 2
37
11.12.2012 23:29:02
STUDIE
A. Vavrouš a syn: Činžovní dům čp. 410-VII v Družstevní ulici.
domů čp. 409-VII a 410-VII.
a 410-VII, vybudované v únoru 1931 známou pražskou
firmou Alois Vavrouš a syn pro Občanské stavební družstvo v Horním Růžodole.65 Stejně jako v případě sousední
realizace se jedná o tradicionalisticky orientované činžovní bloky na prostém obdélném půdorysu, zastřešené
valbovou střechou. Mohutné pětipodlažní domy svým
obyvatelům již poskytovaly lepší obytný standard, neboť
i jednopokojové byty disponovaly samostatnou koupel-
nou. Volba kanceláře Alois Vavrouš a syn jistě nebyla
náhodná, neboť měla s hraničářskou výstavbou v Sudetech bohaté zkušenosti – namátkou lze zmínit současně
budovaný družstevní dům v Trutnově (1931), zbořené
domy Stavebního družstva v Mostu (1931) či avantgardní činžovní dům v Teplicích, postavený pro družstvo
Bytová péče v roce 1931.66 Takřka současně firma Alois
Vavrouš vypracovala další projekt na družstevní dům pro
A. Vavrouš a syn: Družstevní dům ve Šlikově ulici krátce po dostavbě. Alois Vavrouš a syn, stav. návrhy
a stavby firmy arch. Alois Vavrouš a syn, stav. v Praze VIII v roce 1892–1932. V Praze:
Nákladem fy A. Vavrouš a syn, 1932.
38
11.12.2012 23:29:03
STUDIE
V. Krýš: Návrh činžovního domu v Hradební ulici, hlavní průčelí. (Magistrát
města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 405-VII)
V. Krýš. Družstevní činžovní dům čp. 517-XIV v Ruprechticích. Nerealizovaná varianta západního
průčelí. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 517-XIV)
téhož zadavatele ve Šlikově ulici v prostoru tzv. „Českého
kopce“, jehož součástí byl i Lidový dům s kinem Lípa,
postavený pro stejnojmenný spolek na zřízení domu Národní jednoty severočeské v Horním Růžodole.67 Největší
a nejkvalitnější realizace této kanceláře na Liberecku se
vyznačuje netradičním architektonickým řešením, kombinujícím dobové tradicionalistické tendence s prvky
expresionismu (centrální vstupní partie), vnášejícími dynamiku do jinak poměrně statického tělesa domu. Vysokou úroveň má i urbanistické řešení objektu, který citlivě
navazuje na terénní konfiguraci a sleduje průběh komunikace, čímž vznikl půdorys ve tvaru široce rozevřeného
písmene V. Stejně jako v případě činžovních domů v Kubelíkově ulici převažovaly malometrážní byty. V parteru
se kromě obytných prostor nacházely rovněž obchody
(mj. prodejna tabáku) a garáže s dílnou a čistírnou automobilů. Většina bytů sestávala z předsíně, pokoje, kuchyně, koupelny, spíže a toalety a opět nechybělo několik
dvoupokojových bytů. Rozsáhlá novostavba Lidového
domu s kinem Lípa, které svého času patřilo k největším
v Liberci, byla situována v dvorním traktu domu. V meziválečném období představovala společenské a kulturní
centrum českých obyvatel Růžodolu i sousední Rochlice.
Na rozdíl od obytného domu však Lidový dům prošel řadou znehodnocujících úprav, a proto se dochoval pouze
torzálně.
Již rok na to družstvo zamýšlelo komplex ve Šlikově
ulici rozšířit o další činžovní dům s dvorním křídlem s tiskárnou v Hradební ulici, na který získalo 2. května 1933
stavební povolení.68 Z realizace však nakonec sešlo, pravXIII 2012 2
děpodobně z finančních důvodů. Vypracováním projektu
byl pověřen turnovský architekt Vladimír Krýš (15. června 1897 Malšovice u Hradce Králové – 12. dubna 1951
Turnov), mj. autor atypických expresionisticky orientovaných rodinných domů v Turnově.69 Krýšův tvůrčí rozptyl
byl velmi rozmanitý a zahrnoval jak realizace v duchu expresivní moderny, tak i klasicizující tradicionalistické objekty, později ovlivněné zdrženlivým funkcionalismem.
Dle plánové dokumentace z listopadu 1932 se mělo
jednat o zajímavý, expresivně pojatý čtyřpodlažní dům
na půdorysu mírně rozevřeného písmene L se symetricky komponovaným průčelím se středním vstupem s masivním tříosým balkonovým arkýřem. V dvoupodlažním
suterénu měly být sklepy a dva byty. V přízemí byly navrženy tři malometrážní byty, obsahující předsíň, kuchyň
se spíží, pokoj a sociální zařízení spolu s jedním větším,
dvoupokojovým bytem. Přístup k jednotlivým bytům
umožňovala centrální chodba, z níž stoupalo dvouramenné schodiště do vyšších podlaží. Dispozici přízemí
opakují i další patra, jediným rozdílem je bytová jednotka
nad průjezdem do tiskárny v přízemí. Podkroví pak mělo
sloužit jako prádelna a sušárna. Druhý, tentokráte realizovaný Krýšův liberecký projekt se nachází v Ruprechticích. Jedná se o mohutný, velkoryse koncipovaný obytný
blok čp. 517, postavený v roce 1933 na nárožní parcele
mezi ulicemi Vrchlického a Na Valech.70 Rozložitý objekt
vybudovaný na půdorysu písmene U se vyznačuje nepřehlédnutelnými klasicizujícími formami a je reprezentantem umírněnější polohy Krýšovy tvorby. Dominantním
prvkem všech tří průčelí jsou mělké centrální rizality,
66_Alois Vavrouš a syn, stav.
Návrhy a stavby firmy arch. Alois
Vavrouš a syn, stav. v Praze VIII
v roce 1892–1932. V Praze:
Nákladem fy A. Vavrouš a syn,
1932.
domu čp. 405-VII.
68_Tamtéž.
69_ŠTERNOVÁ, Petra. Moderní
bydlení v Turnově. Z Českého
ráje a Podkrkonoší. Vlastivědný
sborník, 2010, č. 23, Semily: SOkA
Semily 2010, s. 97–100. ISBN
978-80-86254-21-0; ŠTERNOVÁ,
Petra. Vila Antonína Žáka, Krýšova
vlastní vila a Loumova vila, In:
HALÍK, Pavel et al. Slavné vily
Libereckého kraje. Praha: Foibos
2007, s. 91–92, 100–104. ISBN
978-80-87073-06-3.
domu čp. 517-XIV.
39
11.12.2012 23:29:03
STUDIE
V. Krýš: Družstevní činžovní dům čp. 517-XIV v Ruprechticích, současný stav Foto autor
domu čp. 517-XIV.
72_Tamtéž, složka domů
čp. 710 a 711-III.
73_Tamtéž, složka domu
čp. 737-III.
74_CHODĚJOVSKÁ, Eva a Milan
KUDYN. Čeněk Musil – regulační
plán města Jičína z roku 1935.
Praha: Historický ústav 2009. ISBN
978-80-7286-158-3.
40
završené masivními trojúhelnými frontony. V průběhu
stavebních prací došlo k menším úpravám fasád, které
částečně potlačily výrazně klasicizující nádech původního návrhu se štukovými pilastry, rytmizujícími střední
rizality bočních průčelí. Blok se skládá ze tří vzájemně
propojených domů, přičemž Krýšovi se podařilo výrazně monoblokový charakter objektu odlehčit za pomoci
elegantních zaoblených nároží a dvou vertikálních balkónových pásů na hlavním průčelí. Návrh pochází z roku
1932 a stavbou byla pověřena nám již dobře známá firma
Alois Vavrouš a syn.71 Racionálně řešený půdorys je koncipován jako trojtrakt se střední chodbou s malometrážními byty po stranách. Přístup do domu umožňovaly čtyři
vstupy, dva po stranách rizalitu na hlavním průčelí a zbylé
dva na konci postranních křídel.
Další významnější enklávu s činžovními domy pro státní zaměstnance představovala městská část Jeřáb v bezprostřední blízkosti nádraží, kde nákladem Ředitelství
státních drah v Hradci Králové vznikl v letech 1926–28
soubor obytných domů pro železniční zřízence. Starší z nich, dvojice domů čp. 710 a 711-III, vybudovaná
na základě projektu pardubického stavitele Karla Berana
a stavebního odboru Ředitelství státních drah v Hradci
Králové z listopadu 1925, je ukázkou tradicionalisticky
orientované moderny, příznačné zejména pro menší
venkovská města, čemuž odpovídá i hmotové řešení
novostaveb.72 Hlavní průčelí, obrácené do Krkonošské
ulice, využívá kontrastu mezi hladkou omítkou a režným
zdivem v oblíbeném „holandizujícím“ duchu, vertikálně
členícím fasádu a dvojice trojúhelníkových štítů a mansardové střechy s obytným podkrovím.
Komunikační páteř konvenčního obdélného půdorysu
tvoří střední chodba, ústící na dvojramenné schodiště
do vyšších pater, podél níž jsou situovány vždy čtyři malometrážní dvoupokojové byty s příslušenstvím.
O poznání zajímavější je sousední dům čp. 737-III
na nároží ulic Krkonošská a Na Bojišti. Pod projektem
z března 1926 je podepsán architekt a urbanista Čeněk
Musil (5. března 1889 Kolín nad Labem – 1. listopadu
1947 Jičín),73 mj. autor pozoruhodných meziválečných
regulačních plánů Jičína a Lázní Bělohrad.74 Musil byl
ve své tvorbě silně ovlivněn Janem Kotěrou, což se pro-
Čeněk Musil: nerealizovaná varianta hlavního průčelí domu
pro železniční zřízence v Krkonošské ulici z roku 1926.
11.12.2012 23:29:03
STUDIE
jevuje zejména v přehledné dispozici, tvarové pestrosti,
vyvážené kompozici i zdůrazněné tektonice Musilových
staveb. Tyto rysy nezapře ani jeho spíše okrajová liberecká realizace. Třípodlažní dům s obytným podkrovím
je vybudován na půdorysu písmene L a kryje ho masivní
mansardová střecha. Do domu vedou dva vstupy, jeden
z ulice Na Bojišti, druhý situovaný na půlkruhovém schodišťovém rizalitu, z vnitrobloku.
Výrazně monumentalizující fasády se vyznačují lapidárními, čistými formami a jasnou tektonikou, oživenou záměrnou asymetrií mohutného patrového arkýře na bočním průčelí, procházejícího mansardovou
střechou.
Centrem logicky strukturované dispozice je dvouramenné schodiště s podestou, z níž se vstupuje do jednotlivých bytů. Ty již mají ve srovnání se sousedními
domy vyšší obytný standard a vedle toalety je každý byt
vybavený i vanou. Na každém patře byly vždy čtyři byty
a z toho tři dvoupokojové se samostatnou kuchyní, předsíní a příslušenstvím a garsoniéra, skládající se z předsíně
a obytné kuchyně s vanou. Největší byty, obrácené do ulice Na Bojišti, disponovaly navíc i balkony. Zázemí bytů
(sklepy a prádelna) se pak tradičně nacházelo v suterénu.
Ke Krýšově expresionismem ovlivněné tvorbě má blízko
dílo architekta a stavitele Františka Zejdla (1897 Smidary-Černěves – 27. listopadu 1971 Liberec), který představuje bezesporu nejvýraznější architektonickou osobnost
české národnosti v meziválečném Liberci.75 Svým osobitým dílem se do značné míry vymyká místní produkci
a v některých svých polohách může evokovat až tvorbu
svého vrstevníka Jiřího Krohy. Kromě Liberce a okolí,
kde je např. autorem Sokolovny v Malé Skále (1932)76 či
nové chaty na Smědavě (1935), působil také ve východních Čechách, kde je podepsán pod stavbami Obecných
a měšťanských škol v Libštátě (1931) a Chomutovicích
(1932). Pro rodné Smidary navrhl Sokolovnu, postavenou v letech 1936–37.77
Do Liberce, resp. Horního Růžodolu, se mladý Zejdl
dostal díky sňatku s dcerou starosty Josefa Votočka Boženou v roce 1928. Poměrně brzy se etabloval jako „dvorní
architekt“ zdejší české menšiny, které nabízel své služby
pod heslem „Architekt František Zejdl, stavitel staví
dobře a levně, radí zdarma“.78 Kontakt se svým rodištěm však zcela nezpřetrhal, neboť ve Smidarech měl pobočný závod své projekční kanceláře.79
Jednou z prvních větších zakázek, kterou mladý architekt po svém příchodu do Liberce získal, byla adaptace
zdejšího Národního domu z roku 1904 od Antona Worfa
pro spolek Česká beseda v ulici U Besedy, vypracovaná
v květnu 1929.80 Počítalo se s rozšířením obytné kapacity
o osmnáct pokojů v podkroví a došlo k odstranění části
stávající střechy a jejímu nahrazení jednoduchou kubickou nástavbou s pásem oken. K Národnímu domu se Zejdl znovu vrátil o pět let později, kdy v květnu 1934 navrhl
75_K osobnosti Františka Zejdla
zejm. BRUNCLÍK, Zdeněk. František
Zejdl (1897–1971), První český
prezident Obchodní a živnostenské
komory v Liberci a politický vězeň.
In: Fontes Nissae. Prameny Nisy
10, 2009, s. 69–85. ISBN 978-807372-553-2.
76_Český deník 14. 1. 1933, s. 3.
ISSN 1801-2639.
77_Za architektovým
angažováním stál bezesporu
jeho otec Josef Zejdl, který byl
starostou Smidarské tělocvičné
jednoty. VANÍČEK, František.
Přerušená štafeta. Úvaha nad
poselstvím našich předků. Ozvěny
Smidarska 1992, č. 5., s. 9–16.
78_BRUNCLÍK, Zdeněk. cit.
v pozn. 75, s. 73.
domu čp. 143-III.
a plánů, Adaptace „Národního
domu,“ inv. č. 1121, sig. N/9.
F. Zejdl: Nová fasáda Národního domu v ulici U Besedy. (SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Adaptace „Národního
domu,“ inv. č. 1121, sig. N/9)
XIII 2012 2
41
11.12.2012 23:29:03
domu čp. 143-III.
82_Tamtéž. Organizaci
Sturmabteilung (SA), neboli tzv.
„Hnědé košile“, založil v roce
1920 Adolf Hitler pod názvem
Ordnertruppen (pořádkové oddíly)
a primárně byla určena k ochraně
mítinků NSDAP a narušování
schůzí opozice, zejm. komunistů
a sociálních demokratů.
83_FRIČ, Vít, DURYCH, Jan (ed.).
Padesát let Sokola v Liberci:
1886–1936. Liberec: Tělocvičná
jednota Sokol 1936, s. 44–47.
84_Český deník 14. 1. 1933, s. 3.
ISSN 1801-2639.
85_Lidové noviny 11. 1. 1938, s.
6. ISSN 1802-6265.
domu čp. 406-VII.
87_Tamtéž, složka domu
čp. 412-VII.
88_Tamtéž, složka domu čp.
415-VII.
89_Četnická stanice jistě
představovala pro Zejdla vítaný
stálý zdroj příjmů z nájemného
a zároveň byla zárukou
zabezpečení domu s minimem
nákladů.
42
nápaditě pojatou novou fasádu ovlivněnou purismem,
realizovanou v létě téhož roku, která setřela dosavadní
secesní ráz objektu.81 Liberečtí Češi se však dlouho z modernizovaného spolkového domu netěšili, neboť v letech
1938–39 byla drážďanským architektem Maximilianem
Heinsiem von Mayenburg provedena další přestavba, tentokrát v duchu tzv. Heimatstilu pro liberecký Sturmabteilung.82
S Českou besedou částečně souvisí i patrně poslední
Zejdlův předválečný projekt, nerealizovaný návrh na libereckou Sokolovnu. Pro stavbu byl zvolen pozemek v ulici
Na Rybníčku 3 s činžovním domem náležejícím Sokolské
jednotě a letním cvičištěm (dnes zde stojí prodejna Billa).
S vybudováním reprezentativního objektu se počítalo již
při zakoupení pozemku v roce 1927, ovšem kvůli nedostatku prostředků se nepodařilo stavbu zahájit ani v jubilejním roce 1936.83 Ke konečnému rozhodnutí dospěla
až mimořádná valná schůze v roce 1937, ale do příprav
zasáhlo připojení Sudet k Říši a ambiciózní plán se tak
nakonec realizace nedočkal. Zajímavé je, že kromě Zejdla,
který na projektu pracoval již od roku 1933,84 byl osloven i přední funkcionalistický architekt Bohuslav Fuchs
(24. března 1895 Všechovice pod Hostýnem – 18. září 1972
Brno), autor Sokolovny v Jihlavě (1934–35), a Lev Krča (24.
května 1902 Velká Bíteš – 27. dubna 1945 Velká Bíteš), jenž
stojí za projektem Sokolovny v Domažlicích (1930).85
Zejdlovy nejzdařilejší liberecké realizace se nacházejí
v prostoru již zmíněného tzv. Českého kopce v Horním
Růžodolu. Jako první postavil dům čp. 406 pro pekaře
Jaroslava Jágra na rohu Tylovy a Šlikovy ulice. Prvotní
nerealizovaný tradicionalisticky laděný projekt pochází
z května 1931. Jedná se horizontálně koncipovaný objekt
na čtvercovém půdorysu, vyznačující se invenční skladbou hmot s dominantní schodišťovou věží, kontrastující
se strmou valbovou střechou s mohutným arkýřem.86
Postaven však byl nakonec modernější, expresivně pojatý
puristický projekt. V suterénu byl vedle sklepů, dřevníků
a prádelny situován také pekařský provoz (sklad na mouku a chléb, pekárna s pecí). V přízemí se nacházela prodejna s přilehlým bytem a zbylá dvě patra byla vyhrazena
k bydlení. V podkroví byl pak vedle nezbytné půdy malometrážní byt s menší terasou a místnost určená k přespání pekařských pomocníků. Další dvě Zejdlovy realizace,
obytný a obchodní dům čp. 412 pro manžele Jaschkovy a vlastní činžovní dům čp. 415 se nalézají v dolní partii Tylovy ulice.
STUDIE
F. Zejdl: Dům pekaře Jaroslava Jágra na rohu
Šlikovy a Tylovy ulice Foto autor
Pro Ferdinanda a Vilemínu Jaschkovy zprvu Zejdl
vypracoval v lednu 1932 funkcionalisticky orientovaný
čtyřpodlažní dům na půdorysu písmene L a s výrazným
nárožím, nakonec však bylo od předposledního poschodí
„vzhledem na hospodářské postavení upuštěno a toť
výjimečně stavební komisí schváleno“.87 Obchod v přízemí zabíral cca 1/3 půdorysu a navazoval na něj menší
dvoupokojový byt. V prvním patře se nacházely obytné
prostory a v podkroví půda se sušárnou a dvoupokojový
byt. Strohý nárožní objekt je pendantem protějšího činžovního domu, který si postavil Zejdl pro své potřeby
téhož roku. Značnou část domu na obdélném půdorysu
využívala státní policie, která zde měla svou úřadovnu
a kasárna.88 Četnické stanici bylo vyhrazeno přízemí
s prvním patrem a zbylá patra byla obytná.89 Druhé patro využíval Zejdl s rodinou, měl zde velký byt s kanceláří
a ateliérem. Ve třetím podlaží byly situovány dva velké nájemní třípokojové byty s kuchyní a pokojíkem pro služku
a v podkroví půda se dvěma malometrážními byty. Mohutný funkcionalistický dům se svým hlavním průčelím
obrací do ulice Milady Horákové a dominantním prvkem
střídmé fasády je mělký dvouosý rizalit procházející prvním, druhým a třetím patrem. Hlavní vstup do domu byl
ze dvora a do četnické stanice se vcházelo dnes již zaniklým bočním vchodem z Tylovy ulice.
11.12.2012 23:29:03
STUDIE
Návrh obchodního a obytného domu Ferdinanda a Vilemíny Jaschkových. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu,
složka domů čp. 412-VII)
Vedle privátní klientely Zejdl pracoval i přímo pro město Horní Růžodol, pro které navrhl v říjnu 1930 činžovní
dům s 22 malými obecními byty v Jilmové ulici.90 Obec
na stavbu věnovala pozemek a stavbu financovala z půjčky poskytnuté Ústřední sociální pojišťovnou v Praze a ze
státní podpory poskytnuté v rámci zákona o stavebním ruchu.91 Rozložitý dům s kamennou podezdívkou situovaný
v drobnější zástavbě tvořené rodinnými domky je kvalitní
ukázkou funkcionalistické architektury s expresionistickými prvky. Z dochované plánové dokumentace vyplývá,
že byly navrženy dvě varianty. První, tradičnější návrh
z května 1930 na půdorysu písmene L je zastřešen sedlovou střechou a vyznačuje se výrazným členěním hmot,
kdy mírně převýšenou centrální partii po stranách zakončují jednoduchá kubická křídla, čímž vzniká dojem, že se
dům skládá z několika samostatných objektů. Nakonec
však byl zvolen progresivnější a elegantnější „funkcionalistický“ návrh s rovnou střechou a masivními okenními
šambránami. Horizontálně koncipované hlavní průčelí
obrácené do Jilmové ulice oživují symetricky situované
balkóny. Kvality realizace ještě více vynikají ve srovnání s nedalekou Masarykovou obecnou a měšťanskou
školou. Dům má půdorys ve tvaru písmene H s delším
křídlem obráceným do Jilmové ulice a kratším dvorním,
spojenými vzájemně schodišťovým krčkem. V suterénu se
XIII 2012 2
nacházely dva byty s předsíní, kuchyní, jedním pokojem
spíží, koupelnou a toaletou, dále pak dřevníky k jednotlivým bytům a prádelna se dvěma kotli. Zbylá patra byla
využívána čistě k obytným účelům a na každém podlaží
se nacházelo vždy šest bytů, sestávajících se z předsíně,
toalety, koupelny, kuchyně a pokoje. Můžeme jen litovat,
že nedávno objekt prošel necitlivou rekonstrukcí, kdy došlo mj. ke kompletní výměně okenních výplní a zateplení
fasád, což se negativně odrazilo na jeho vzhledu.
Při pohledu na architekturu české menšiny v meziválečném Liberci prezentovanou na předchozích stránkách
lze konstatovat, že vzhledem ke specifickým místním
podmínkám „hlavního města českých Němců“ zákonitě
zaostává za stavební produkcí zdejší německé majority
kvantitativně a až na několik případů i kvalitativně. Typickým rysem menšinářských staveb je také povětšinou
periferní situování na nejméně lukrativních pozemcích,
neboť nacionálně orientovaná radnice pochopitelně neměla zájem o českou architekturu v centru města. Tento
diskriminační přístup se podařilo prolomit jen výjimečně a vždy z iniciativy silného protihráče města – státu či
movitého investora (Baťa, Brouk a Babka). Autory nejhodnotnějších realizací nadregionálního významu byli
bez výjimky mimoliberečtí, ponejvíce pražští tvůrci a lokální architekti až na výjimky (František Zejdl, Vladimír
domu čp. 400-VII.
91_Tamtéž.
43
11.12.2012 23:29:04
F. Zejdl. Vlastní dům v Tylově ulici Foto autor
92_Postoj německých architektů k funkcionalismu výstižně shrnuje úvodní text
Josefa Wolfa k monografii jabloneckého architekta Rudolfa Güntera: „Architektura
prošla po několika desetiletích, kdy se dusila v bezmyšlenkovitě přebíraných a strnule
děděných, z části vskutku nešťastných nebo přepjatých slohových formách, před zhruba
jedním desetiletím neskutečně rychlou evolucí, často skutečně násilnou a zatíženou
nemyslitelnými výstřelky, která se jevila jako výbuch sopky a při působení fantazie svých
stoupenců vyhnala často skutečně zvláštní květy.“ WOLF, Josef. Ingenieur Architekt
Rudolf Günter, Gablonz a. N. München: G. Hirth 1932, s. 1.
93_Lidové noviny 14. 8. 1927, s. 22. ISSN 1802-6265.
94_V obdobném postavení se však ocitali i architekti německé národnosti v českých
městech, kde byli odkázáni buď na spolupráci s českými kolegy (např. pražský palác
Riunione Adriatica di Sicurtá od Pavla Janáka a Josefa Zascheho), či na zakázky
od svých soukmenovců, ať už jednotlivců či podniků. Proto je pochopitelné, že si „své“
území bedlivě střežili a s nelibostí nahlíželi nejen na angažování českých architektů, ale
poněkud paradoxně i na říšskoněmecké architekty, které také (a mnohdy oprávněně)
chápali jako svou konkurenci.
95_Zdejší architekti české národnosti jako třeba František Zejdl proto vzali zavděk
i lukrativními zakázkami na provádění stavebních prací pro velké investory, o čemž
svědčí Zejdlova účast při stavbě okresního úřadu od Františka Vahaly.
44
STUDIE
Krýš) nedisponovali invencí a širším rozhledem svých
souputníků. Sledované stavby a jejich dobový ohlas v meziválečném Liberci tak dokládají nejen přinejmenším rezervovaný postoj zdejší německé majority vůči „cizímu“
funkcionalismu, který nikdy nepřijala za svůj, ale také až
na několik případů absenci movitějších českých stavebníků, kteří by do Liberce přinesli progresivnější (a tím
pádem kontroverznější) architekturu.92 Stejně tak českou
reflexi architektury zdejší německé majority vyjadřuje lakonický výrok „hezké, ale cizí“.93
Pro místní prostředí atypické moderní řešení obchodních domů Brouk a Babka a Baťa naproti tomu souvisí
především s rozvojem nového životního stylu i jeho proklamativním zdůrazněním v architektuře. Projevil se
v nich vliv nových obchodních trendů přicházejících ze
západní Evropy a zejména ze zámoří, což je patrné především v rámci obchodní politiky a strategie firmy Baťa.
Pestrý soubor zmapovaných objektů, zahrnující administrativní, školní, obchodní i obytné budovy vytváří rozmanitou mozaiku stylů i forem, jdoucích od oblíbeného
tradicionalismu přes expresivní modernu až ke konstruktivismu a funkcionalismu. To také odráží skladba angažovaných architektů, mezi nimiž lze nalézt jak avantgardní
funkcionalisty (Jan Gillar, Bohuslav Fuchs, bratři Fišerové), tak i konzervativněji založené „oficiální“ architekty
(Osvald Polívka, František Vahala, Milan Babuška, František Šrámek).
Z toho vyplývá, že neexistoval jednotný proud, který
bychom mohli označit za skutečně „národní“ sloh a který
bychom mohli jednoduše kategorizovat, přičemž navenek deklarovaná národnostní otázka se projevovala spíše
programovým angažováním architektů a stavitelů české
národnosti, kteří neměli moc šancí k získání zakázek
od místních Němců.94 Navíc velké podniky a státní instituce si zpravidla přivedly své vlastní architekty a zdejší
tvůrci se tak logicky orientovali na místní, konzervativnější a méně movitou klientelu, což se projevilo i ve formálním řešení novostaveb.95
Svébytný a dosud minimálně zpracovaný fenomén
charakteristický pro pohraničí pak představují vedle škol
také státní obytné domy, určené k zabezpečení ubytování
zaměstnanců, důležitých pro chod státních institucí v oblastech s německou majoritou. Jejich do značné míry typizovaná podoba se řídila jasnými pravidly, aby následná
11.12.2012 23:29:04
STUDIE
výstavba byla rychlá, nenáročná a rentabilní, což se také
odrazilo v charakteru masové meziválečné činžovní výstavby, nevybočující z běžné produkce daného období. To
ovšem nic nemění na skutečnosti, že tyto doposud spíše
přehlížené „periferní“ realizace doplňují jako pomyslné
střípky mozaiky naše poznání moderní české architektury o nové informace a pomáhají tak dotvářet celistvý
a plastický obraz jejího vývoje.
Paradoxem je, že i v rámci „hraničářské“ architektury
v pohraničí jednoznačně dominoval tradicionalistický
proud, stejně jako v případě realizací zdejší německé
majority, vůči níž se česká menšina snažila vyhraňovat.
Ten stále představoval vůdčí směr oficiální „československé“ architektury i přes snahu avantgardy etablovat
jako „národní“ sloh funkcionalismus, demonstrující demokratické ideje a internacionalismus mladé republiky.
Ačkoliv lze najít řadu vzájemných paralel a v obou případech architektura představovala výrazný instrument
k vyjádření národní identity, nelze mnohdy expresivně
laděný, strohý neoklasicismus, či naopak regionálně
zabarvený tradicionalismus sudetských architektů odvolávajících se na místní (heimisch) tradice směšovat
s neoklasicistní a střízlivou tradicionalistickou tvorbou
českých architektů. Mezi ně patřili např. Antonín Engel,
Bohumil Hübschmann, Josef Sakař, Alois Mezera či
František Roith, kteří se snažili vytvořit univerzální sloh
„nové doby“, který spatřovali především v internacionálním „republikánském“ neoklasicismu.
Tradicionalismus a moderní „historismus“, jehož podstatou je kombinace retrospektivních tendencí, historické
kontinuity a moderních prvků představoval donedávna
díky své údajné nepůvodnosti rozporuplně hodnocený
fenomén, zejména mezi badateli, preferujícími lineární
„funkcionalistický“ model vývoje architektury. To také zapříčinilo jeho dlouhodobé odsunutí na periferii dějin umění, čímž vznikl značně deformovaný a neúplný obraz jejich
vývoje. Během posledních dvou dekád se však tento stále přežívající pohled začíná měnit a pozvolna dochází k rehabilitaci
historizující a tradicionalistické architektury, která získává
zpět své zasloužené místo v dějinách architektury.
F. Zejdl: Nerealizovaná varianta hlavního průčelí činžovního domu čp. 400 v Jilmové ulici z května 1930. (Magistrát města Liberce, Archiv
stavebního úřadu, složka domů čp. 400-III)
XIII 2012 2
45
11.12.2012 23:29:04

Stát a jeho architektura: České meziválečné stavby

Transkript

Podobné dokumenty

Perla architektury zdroj: Camic magazine

Rodinný dům a pozemky 1450 m2 v Pluhově Žďáru

Rozklikněte si též článek o našem projektu v časopise Chatař

Itálie ( výz. města a oblasti): Etna – sopka na Sicílii ( 3323 m.n.m

zde - SPKLi

Zpravodaj 7/2010