Asociace českých filmových klubů uvádí Projekt100/2013 v kinech

Asociace českých filmových klubů uvádí Projekt100/2013 v kinech

Aso c i ac e česk ých filmovýc h k lu b ů u vád í
P r oje kt 10 0/20 13
v k i n ec h o d 2 1 . 3 . 2 0 1 3
w w w. p r oj e k t 1 0 0.c z
Projekt100/
Tenkrát na
Západě
Mistrovské dílo Sergia Leoneho a jeden
z nejlepších westernů vůbec splétá osudy
čtyř ikonických postav – ovdovělé ženy,
nemilosrdného zabijáka, tajemného mstitele
a bandity – do příběhu umírajícího Západu
a jeho mýtů.
Technické údaje/
Programování
C’era una volta il West
Once Upon a Time in the West
Itálie,USA 1968 / 166 minut
Produkce
Fulvio Morsella
Hudba
Ennio Morricone
Žánr
drama/western
Originální verze
anglicky
Režie
Sergio Leone
Hrají
Henry Fonda
(Frank),
Charles Bronson
(Harmonika),
Claudia Cardinaleová
(Jill McBainová),
Jason Robards
(Cheyenne),
Frank Wolff
(Brett McBain),
Gabriele Ferzetti
(Morton),
Keenan Wynn
(šerif),
Paolo Stoppa
(Sam)
Monopol
Od: 21. 3. 2013
Do: 31. 10. 2013
Titulky
české
Scénář
Sergio Leone,
Sergio Donati
podle námětu
Daria Argenta,
Bernarda Bertolucciho
a Sergia Leoneho
Kamera
Tonino Delli Colli
Střih
Nino Baragli
Dop. přístupnost
od 12 let
Kopie
DCP a DVD
Formát
2.35 : 1
Programování
David Huspenina
[email protected]
telefon: +420 724 339 341
Další informace
www.acfk.cz
/tenkrat-na-zapade.htm
www.projekt100.cz
Materiály ke stažení
www.acfk.capsa.cz
(jméno a heslo: guest)
Synopse
Tenkrát na Západě kombinuje dva základní
konflikty: příběh mlčenlivého muže, zvaného
Harmonika, který přijíždí do malého městečka Flagstone na Jihozápadě a z důvodů, jež
zná jen on, hledá muže jménem Frank. Jeho
trpělivá cesta za pomstou se splétá s příběhem mladé ženy, Jill, která opustila svůj život
v neworleanském bordelu, vdala se za farmáře Bretta McBaina a přijíždí za ním na farmu
Sweetwater. Nachází však svého muže a jeho
tři děti mrtvé, a stává se tak majitelkou půdy,
která je zdánlivě bez ceny – ovšem jen na první pohled. Je to jediné místo se zdrojem vody
v kraji a blížící se stavba železnice by z farmy
učinila důležitý uzel a jádro nového města. To
ví velmi dobře železniční magnát Morton, jehož snem je spojit obě pobřeží Ameriky, i jeho
„výkonná ruka“ Frank, který měl pozemek od
McBaina koupit, ale místo toho vyvraždil ce-
lou rodinu a nechal vinu padnout na místního
banditu Cheyenna a jeho muže.
Harmonika s Cheyennem se, každý z vlastních pohnutek, stávají ochránci Jill proti
Frankovi, jehož krutost a ambice už nedokáže ovládnout ani Morton, a komplikovaný tanec smrti, v němž umírají sny i jejich nositelé
a odchází starý dobrý Západ, se blíží ke svému poslednímu akordu.
o filmu
„Western začal upadat, když do něj scenáristé a režiséři začali příliš sebevědomě vkládat
psychologické prvky. John Ford a ostatní
pracovali tak, jak to cítili. Spaghetti westerny Sergia Leoneho žánr oživily, protože se
vědomě vrátil k mýtickým příběhům, dbal na
věrohodnost struktury i detailů, ale nemilosrdně osekal současné výhonky „skutečného“ západu a jeho psychologických motivací.
V Hollywoodu to bohužel nepochopili… Jediný, komu Leoneho nápověda došla, byl Sam
Peckinpah… V Tenkrát na Západě dosáhl
western svého vrcholu. Leoneho název je vyjádřením jeho záměru a také darem Americe, která ztratila své pohádky. Je to ten druh
mistrovského díla, které se objevuje mimo
všechny trendy a módu. Je to největší a také
poslední western.“
—John Boorman
Po veleúspěšné „dolarové trilogii“ – Pro hrst
dolarů, Pro pár dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý – která přinesla Sergiu Leonemu slávu
i nečekanou tvůrčí svobodu, chtěl režisér za
americké peníze natočit adaptaci románu
Harryho Greye The Hoods - Tenkrát v Americe. Natažená americká ruka byla ale otevřená jen podmínečně: studio nechtělo ságu
o židovských gangsterech ve 20. a 30. letech,
ale další western s tím, že právě on bude vstupenkou k Leoneho projektu snů.
A Leone se tedy rozhodl, že natočí western,
jímž dá vale své předchozí tvorbě a začne
novou trilogii o klíčových okamžicích amerických dějin: Tenkrát na Západě, Plné kapsy
dynamitu a Tenkrát v Americe.
Postmoderní western
Leoneoho epická freska vědomě pracuje
s klasickým mýtem, že právě stavba transamerické železnice byla důkazem americké
podnikavosti a houževnatosti a její vznik de
facto představuje zrod moderní Ameriky.
Motiv železnice je také základem celé řady
westernů (např. Železný oř/The Iron Horse,
1924, Union Pacific, 1939, Jak byl dobyt Západ/How the West Was Won, 1962), ovšem
Leone nechtěl točit jen další variaci. Záměr-
ně použil desítky prvků, postav a motivů
z klasických westernů, tak, aby měl divák
pocit, že sleduje cosi, co důvěrně zná, a přesto vidí zcela originální příběh. Tenkrát na
Západě mělo být stejně výrazem jeho lásky
k americkému westernu jako jeho pochybností o americké ideologii.
Začal tedy tím, že s dvojící mladých intelektuálů – začínajícím režisérem Bernardem
Bertoluccim a filmovým kritikem Dariem Argentem – měsíce sledovali své oblíbené westerny, diskutovali o nich a vymýšleli vlastní
příběh. Jeho zpracování do scénáře se pak
ujal Leoneho oblíbený scenárista Sergio Donati. V 60. letech nebylo zcela běžné, aby
film citoval jiné snímky a z tohoto pohledu lze
Tenkrát na Západě označit za první postmoderní western, neboť obsahuje na tři desítky
citací z jiných snímků (nejvýrazněji asi Johnny Guitar, 1954, V pravé poledne/High Noon,
1952, Shane, 1953, Stopaři/The Searchers,
1956). Není to však pouhá sumarizace – zažitá dějová klišé Leone důsledně obrací a tvoří
díky nim svůj vlastní Západ. Například úvodní
scéna je přímou citací na V pravé poledne,
jen s tím rozdílem, že trojice pistolníků nečeká na svého šéfa, ale na muže, kterého chtějí
zabít. Hra s diváckým očekáváním se týká
i hlavních postav, které Leone vybral podle
klasického westernového kánonu – „Chtěl
jsem si vypůjčit ty nejstereotypnější postavy z amerických westernů. Nejlepší děvku
z New Orleansu, romantického banditu, zabijáka, který je napůl byznysmen, napůl vrah
a chce vstoupit do nového světa byznysu,
byznysmena, který se považuje za střelce,
a osamělého mstitele.“ Jejich prostřednictvím chtěl jak vzdát poctu starému westernu, tak zachytit proměnu, kterou v jeho očích
Amerika procházela.
Ona proměna je podle Leoneho stejně melancholická jako cynická. Všechny postavy
(až na Jill) vědí, že jsou odsouzeny k morální i fyzické smrti, že se nezbytně musejí
stát obětmi nové, nastupující éry. Tato éra
je ovšem podle Leoneho ne dílem velikosti
amerického ducha, ale je prezentovaná jen
jako výraz sobectví a hrabivosti.
Svou epickou fresku o smrti staré a zrození
nové Ameriky pak představuje jako elegii,
v záměrně pomalém tempu, pomocí úchvatných panoramatických záběrů krajiny a typických velkých detailů.
Třešničkou na dortu je obsazení trojice pistolníků, kteří nepřežijí úvodní titulky. Původně je chtěl na důkaz svého rozchodu s dola-
rovou trilogií nabídnou jejím hrdinům Clintu
Eastwoodovi, Elimu Wallachovi a Lee Van
Cleefovi, ale po Eastwoodově odmítnutí
(„Neměl moc smysl pro humor,“ kvitoval to
Leone) obsadil jako výraz úcty westernové
herce Woodyho Strodea, Ala Mulocka a Jacka Elama.
Melodie smrti
Legendární soundtrack Ennia Morriconeho,
obsahující především čtyři klíčové hudební
motivy pro každou z hlavních postav – nejslavnější je vedle melodie harmoniky motiv
Jill, jehož vokály jsou dílem italské zpěvačky Eddy Dell‘Orso – je pozoruhodný mimo
jiné tím, že vznikl na základě scénáře (který
obsahoval jen 15 stran dialogů) a Leone ho
používal při natáčení tak, aby herecké akce
přizpůsobil jejímu rytmu. Dosáhl tak neuvěřitelně působivé souhry obrazu se zvukem.
Přestože Leone tvrdil, že právě hudba tvoří
na 40 % kvality filmu, je zajímavé, že jedna
z jeho kultovních scén, úvodní desetiminutová sekvence čekání na příjezd vlaku, se
odehrává zcela bez hudby a její atmosféra je
tvořena jen zvýrazněnými zvuky prostředí.
Hodný, zlý, ošklivý – a krásná
Trumfem (a také jedním z důvodů, proč se Leone do filmu vůbec pustil) byl Henry Fonda.
Leone ho léta zbožňoval ve Fordových westernech a možnost obsadit ho byla pro něj
splněným snem. Geniálním tahem ovšem bylo
obsadit ho v polemice s jeho ikonou do role
nelítostného zabijáka. Přestože se Fonda snažil připravit a do Itálie dorazil s hnědými kontaktními čočkami a bradkou, což splňovalo
jeho představu zloducha, Leone jeho návrhy
šmahem zamítl a postavil Frankovu chladnokrevnou krutost právě na Fondových jasně
modrých očích.
Roli Harmoniky sice Leone původně nabízel Clintu Eastwoodovi a po jeho odmítnutí
zvažoval Jamese Coburna, Terence Stampa
či návrhy studia např. na Warrena Beattyho
a Rocka Hudsona, nakonec se ale rozhodl pro
v té době zcela nehvězdného Charlese Bronsona. „V Americe jsem se setkal se spoustou
důležitých lidí – byznysmeny, šéfy korporací
– vážně, a ti byli ještě tvrdší než Bronsonova
postava. A všichni měli přesně stejný úsměv
jako Charles Bronson, hrozivý a znepokojivý,“
komentoval to Leone.
Obsazení Jasona Robardse do role romantického bandity Cheyenna bylo dalším z překvapivých Leoneho tahů, protože Robards byl
v té době vnímán především jako charakterní
divadelní herec bez většího filmového charismatu a nadto měl minimální zkušenost s westerny. Ale Leone ho viděl na jevišti v Cestě
dlouhým dnem do noci a byl fascinován: „Má
v sobě zneklidňující sílu charakteru a přitom
vypadá romanticky. Pravda je, že vypadá jako
Humphrey Bogart, ale může hrát i role Leslieho Howarda, což Bogart nemohl.“
Obsazení Claudie Cardinaleové bylo naopak
krokem velmi logickým: k roli Jill ji předurčoval
nejen její statut sexuálního idolu (David Niven
o ní mluvil jako o „největším italském vynálezu
hned po špagetách“), ale především kombinace její živočišnosti a herecké inteligence, kterou prokázala v řadě italských filmů.
Cesta monumentů
Leone byl odhodlán natáčit ve Spojených státech, ale nedokázal najít vhodné, civilizací nezatížené lokace, a proto většina snímku vznikla
ve španělské Andalusii. Jediným místem, kterého se ovšem nemohl vzdát, bylo Údolí monumentů. Kameraman Tonino Delli Colli vzpomí-
nal, jak se tam s Leonem vypravili a režisér mu
s nadšením dítěte ukazoval, který záběr pro
jaký western tu natočil John Ford. Kromě několika sekvencí si odtud nakonec odvezli i pytle plné charakteristicky červeného prachu,
který měl španělským lokacím pomoci k větší
autenticitě.
Když už tedy Leone nemohl točit v Americe,
rozhodl se se svou pověstnou péčí o každý
detail ji zrekonstruovat a donutil architekta
Carla Simiho nastudovat desítky dobových
záběrů a fotografií městeček, staveb a kostýmů. Ranč Sweetwater, který má být základem McBainova snu, přitom vznikl z materiálu, zanechaného štábem Orsona Wellese po
natáčení Falstaffa.
Krátce po začátku natáčení ovšem Leone
s hrůzou zjistil, že pokud bude trvat na tempu
vyprávění, jež si zvolil, bude film trvat přes tři
hodiny a vyslal SOS do Říma. Přerušil natáčení a spolu se Sergiem Donatim začali scénář přepisovat, resp. vyhazovat některé scény a kondenzovat jejich motivy a dialogy do
scén, které ve filmu měly zůstat. Na hotovém
snímku je to v některých detailech znát, zato
se ale podařilo zachovat elegicky pomalé
tempo, o něž Leone usiloval.
Přijetí
Přes veškerou snahu mělo Tenkrát na Západě ve finále 168 minut a americké předpremiéry byly skličující. „Nuda mezi kaktusy,“
glosoval film místní tisk. Paramount zpanikařil a nechal z filmu vystříhat 20 minut (především scény z hostince, kde se poprvé setkají Jill, Cheyenne a Harmonika, a pak celou
sekvenci Cheyennovy smrti). Filmu to příliš
nepomohlo a jeho přijetí bylo vlažné, protože
byl obecně pokládán za příliš dlouhý a pomalý. Oproti tomu například ve Francii, žijící
revolučním rokem 1968, byl snímek promítán v původní verzi a zaznamenal fantastický
úspěch.
Režisér
Sergio
Leone
3. ledna 1929 – 30. dubna 1989
Sergio Leone se, jak sám říkal, „narodil v kině…
skoro.“ Jeho otec režíroval němé filmy a matka byla herečka. Leone tedy vyrůstal ve světě filmu a svou cestičku si do něj vyšlapal od
píky. Začínal jako poslíček, klapka, pak začal asistovat (např. Comencinimu, Soldatimu, Camerinimu). Pracoval tak na celé řadě
italských , ale i amerických filmů (např. Quo
Vadis, 1951 a Ben-Hur, 1959), které se v té
době i Itálii točily. Jako režisér druhého štábu se podílel např. na velkofilmech typu Paris
a Helena (Helen of Troy, 1956), Poslední dny
Pompejí (Gli ultimi giorni di Pompei, 1959) či
Sodoma a Gomora (Sodom and Gomorrah,
1962). V podobném tónu se nesl jeho celovečerní debut Rhodský kolos, ovšem Leoneho
kariéru skutečně odstartoval až v roce 1964
western Pro hrst dolarů, který nejen oživil
upadající italský filmový průmysl po krizi na
počátku 60. let a stal se úhelným kamenem
Režijní filmografie:
kariéry Clinta Eastwooda, ale především
založil tradici tzv. spaghetti westernu, který
se stal v 60. letech veleúspěšným italským
vývozním artiklem (byť ne vždy kvalitou dosahoval Leoneho snímků). „Dolarovou trilogii“, typickou jak nebývalou měrou brutality,
tak obrazovou monumentalitou a klíčovou
rolí hudby, pak doplnily Pro pár dolarů navíc
a Hodný, zlý a ošklivý. Úspěch trilogie otevřel
Leonemu cestu do Spojených států a právě
díky americkému financování pak začal realizovat svou druhou, americkou trilogii - Tenkrát na Západě, Kapsy plné dynamitu a Tenkrát v Americe. Prvotní neúspěch Tenkrát na
Západě v USA ovšem vedl Leoneho k tomu,
že se pak dlouhá léta věnoval především
produkci a ke svému nejambicióznějšímu
projektu, gangsterské sáze Tenkrát v Americe se vrátil až v roce 1983. Snímek ovšem
postihl podobný osud jako Tenkrát na Západě. Z původní distribuční stopáže 229 minut
se do amerických kin dostala zmrzačená
139minutová verze, která propadla. V roce
2012 byla na festivalu v Cannes promítnuta
256minutová verze, která se nejvíce blíží původní Leoneho představě.
• 1960 – Rhodský kolos
( Il colosso di Rodi)
• 1964 – Pro hrst dolarů
(Per un pugno di dollari)
• 1965 – Pro pár dolarů navíc
(Per qualche dollari in più)
• 1966 – Hodný, zlý a ošklivý
(Il buono, Il brutto, Il cattivo/
The Good, The Bad and The Ugly)
• 1968 – Tenkrát na Západě
• 1971 – Kapsy plné dynamitu
(A Fistful of Dynamite/
Giù la testa)
• 1984 – Tenkrát v Americe
(C’era una volta in America
/ Once Upon a Time in America)
Herci:
Henry
Fonda
16. května 1905 – 12. srpna 1982
Sergio Leone sice obsadil Henryho Fondu do
Tenkrát na Západě na základě obdivu, který
léta choval k jeho westernovým rolím, ikonická postava Fondy jako ušlechtilého Američana, symbolu jeho mravních a lidských
hodnot, se ale konstituovala i mimo tento
žánr. Původní aspirant novinářského řemesla
přesedlal koncem 20. let k divadlu (kde také
začalo jeho celoživotní přátelství s Jamesem
Stewartem) a v polovině 30. let se přesunul
do Hollywoodu, kde měl opakovat jednu ze
svých úspěšných divadelních rolí v The Farmer Takes a Wife (1939). Jeho úspěch byl
okamžitý – pohledný mladý muž, vybavený odzbrojující opravdovostí a přirozeností
projevu, se jakoby pro plátno přímo narodil.
Studiová politika mu sice nabízela širokou
škálu žánrů, jeho nejvýraznějšími úspěchy
před válkou byla ale dramata Johna Forda Mladý Lincoln (Young Mr. Lincoln, 1939)
a steinbeckovské Hrozny hněvu (The Grapes of Wrath, 1940). Po válečné službě v námořnictvu dokončil Fonda svou smlouvu se
studiem skvostnou sérií (většimou) westernů
s Johnem Fordem – Můj miláček Klementina
(My Darling Clementine, 1946), Uprchlík (The
Fugitive, 1947) a Fort Apache (1948) a noirovým dramatem Anatole Litvaka Dlouhá noc
(The Long Night, 1947) – a pak se na osm let
přesunul k divadlu. Na plátna se vrátil v roce
1955 v adaptaci svého divadelního úspěchu,
válečné komedii Pan Roberts (Mr. Roberts).
Jeho divadelní i filmová kariéra pokračovala
pak další čtvrtstoletí – např. Vojna a mír (War
and Peace, 1956), Nepravý muž (The Wrong
Man, 1956), Dvanáct rozhněvaných mužů (12
Angry Men, 1967), Jak byl dobyt Západ (How
the West Was Won, 1962), Bitva v Ardenách
(Battle of the Bulge, 1965), Tenkrát na Západě, Cheyennský klub (The Cheyenne Social
Club, 1970), Mé jméno je Nikdo (Il mio nome
e Nessuno, 1973) – a uzavřela se strhujícím
dramatem Marka Rydella Na Zlatém jezeře
(On Golden Pond), kde vedle Katharine Hepburnové účinkovala i jeho dcera Jane.
Charles
Bronson
3. listopadu 1921 – 30. srpna 2003
„On je Osud… jako kus žuly, neproniknutelný,
ale poznamenaný životem.“
—Sergio Leone
Charles Bronson pocházel z patnácti dětí
chudé imigrantské rodiny s polskými a litevskými kořeny. Jako první z rodiny sice dokončil střední školu, ale své dospívání přesto strávil v dolech jako úředník a poté havíř.
Zlom v jeho životě znamenala 2. světová válka, kdy sloužil v letectvu a za zranění, která
utržil v boji, byl vyznamenán Purpurovým
srdcem. Po válce se rozhodl věnovat herectví, ale podařilo se mu uchytit v podstatě až
počátkem 60. let (v 50. letech si pod vlivem
dobové atmosféry změnil jméno z Buchinsky
na Bronson) a i pak byly role drsných, mlčenlivých mužů, které dostával, většinou jen ved-
lejší – byť i ve velmi kvalitních filmech (Sedm
statečných/The Magnificent Seven, 1960,
Velký útěk/The Great Escape, 1963, Tucet
špinavců/The Dirty Dozen, 1967). Evropa
k němu byla mnohem přívětivější a právě od
Tenkrát na Západě se tam často uchyloval –
příkladem budiž Cestující v dešti (Le passager de la pluie, 1969), Krvavé slunce (Soleil
rouge, 1971) či Valachiho svědectví (The Valachi Papers, 1972). Dalším mezníkem v jeho
kariéře se stal v roce 1974 thriller Michaela
Winnera Přání smrti (Death Wish) a s ním role
samozvaného mstitele Paula Kerseyho, která
ho proslavila snad nejvíc a k níž se pak ještě
čtyřikrát vrátil.
Tématu drsných mlčenlivých mužů, usilujících
o spravedlnost, zůstal pak věrný prakticky po
zbytek své kariéry, která se uzavřela v 90. letech 20. století na televizní obrazovce.
Claudia
Cardinaleová
15. dubna 1938
„Je jako nádherná kočka, odpočívající na
ohromné pohovce a čekající na pohlazení ale pozor! Kočka se může změnit v tygra.“
—Luchino Visconti
Cestu tuniské rodačky ke slávě neodstartovalo ani tak vítězství v soutěži krásy v roce
1957 a následná cesta na filmový festival do
Benátek jako osobnost producenta Franca
Cristaldiho, který potřeboval najít náhradu
za dvě velké hvězdy italského filmu, Sophii
Lorenovou a Ginu Lollobrigidu, které stále
častěji pracovaly v Americe, a vybral si Claudii. Posepsal s ní dlouhodobou smlouvu, staral se o její kariéru a v roce 1966 se s ní oženil
(manželství vydrželo do roku 1975, od té doby
je jejím partnerem režisér Pasquale Squitieri). Filmografie Cardinaleové dnes čítá hod-
ně přes stovku filmových a televizních rolí,
její kariéra ale kulminovala v 60. a 70. letech
20. století, kdy hrála např. u Luchina Viscontiho ve snímcích Rocco a jeho bratři (Rocco
e i suoi fratelli, 1960), Gepard (Il gattopardo,
1963), Hvězdy Velkého vozu (Vaghe stelle
dell‘Orsa, 1965) a Rodinný portrét (Gruppo di
famiglia in un interno, 1974), ve Felliniho 8 ½
(Otto e mezzo, 1963) či v Herzogově Fitzcarraldu (1982).
Jason
Robards
26. července 1922 – 26. prosince 2000
Robards pocházel podobně jako Leone z herecké rodiny a byl i svědkem toho, jak kariéra
jeho otce skončila s nástupem zvukového filmu. Přesto se rozhodl věnovat herectví, ovšem
až po službě v námořnictvu, kterou prožil jako
radista na válečných lodích v Pacifiku. Poté se
na radu svého otce zapsal na Americkou akademii dramatických umění v New Yorku. Prvního hereckého úspěchu dosáhl na jevišti v inscenacích O´Neillových dramat The Iceman
Cometh (Ledař přichází, 1956) a Cesta dlouhým dnem do noci (Long Day’s Journey Into
Night,1957). Jakkoli se stal divadelní hvězdou,
ve filmu se prosazoval pomalu, až od konce
60. let, například prostřednictvím komedie Tisíc klaunů (A Thousand Clowns, 1965) či právě
Tenkrát na Západě. Z desítek jeho dalších rolí
připomeňme např. Balada o Cablu Hogueovi
(The Ballad of Cable Hogue, 1970), Pat Gar-
rett a Billy the Kid (Pat Garrett and Billy the Kid,
1973), Všichni prezidentovi muži (All the President‘s Men, 1976 – Oscar za vedlejší roli), Julie
(Julia, 1977 – Oscar za vedlejší roli), Přijíždí jezdec (Comes a Horseman, 1978), Den poté (The
Day After, 1983, TV), Rodičovství (Parenthood,
1989), Proces (The Trial, 1992), Philadelphia
(1993), Noviny (The Paper, 1994), Krvavý příliv
(Crimson Tide, 1995), Nepřítel státu (Enemy of
the State, 1998), Magnolia (1999).