Stáhnout dokument

Příhody dědečka Milana
Nejprve vás musím seznámit s naší rodinou. Maminka Ivana, tatínek Albert, můj mladší
brácha Petr a já – Pavel, tak to je naše rodina. Do ní ale také patří pejsek Artur. S tím je
vţdycky strašná sranda. „ Haf, haf, haf “ zaštěkal Artur jako by věděl, ţe o něm mluvím. Ale i
s námi ostatními je sranda. Moţná se o tom přesvědčíte. Tak čtěte dál a nenechte se ničím
rušit.
Bylo krásné slunečné odpoledne. Ve škole jsme měli prázdniny, rodiče si v práci vzali volno a
řekli si „ Uděláme dětem bezva výlet „. Vţdy, kdyţ byl nějaký svátek nebo prázdniny, rodiče
vymýšleli program. Na výsledek jsme se vţdycky těšili. Pravda, někdy to bylo větší
překvapení a někdy zase naopak menší. „Pojedeme na výlet“, oznámili nám najednou, ale
neřekli kdy a kam, aby to bylo pro nás zajímavější. To jsme měli rádi. Začali jsme hádat, kam
asi pojedeme, co kde budeme dělat. Nikdy jsme se ale netrefili. Rodiče nás překvapili
pokaţdé. A myslím, ţe nás překvapí i tentokrát.
Jediné, co jsme nakonec uhádli bylo, ţe jedeme na Slovensko. Jeli jsme dlouho. Já a Petr jsme
byli znudění, a proto jsme chtěli na chvíli zastavit na benzince. Měli jsme chuť na něco
dobrého a chtěli jsme se také tak trochu odreagovat od sezení v autě, od nudného míjení
krajiny, od nicnedělání. Jet velkými městy, kde se něco děje, to byla paráda. V tu chvíli jako
bychom oţili. To bylo úplně něco jiného. Jeli jsme uţ přes pět hodin, ale stále byl před námi
ještě pěkný kus cesty. Najednou se mi začínaly vybavovat vzpomínky z dětství.
Vzpomínky, kdyţ jsme touto cestou asi pětkrát do roka jezdívali k dědovi Milanovi a babi
Janě na prázdniny do vzdáleného kraje na Slovensko. Moc nejsme zvyklí s bráchou na
přírodu, protoţe jsme z předměstí. Máme raději takový ten městský ruch, lidi kolem sebe,
obchodní centra, multikina a podobně. Ale přesto máme rádi i stanování. Kdyţ jsem měl sedm
let, chodil jsem s dědou poměrně často stanovat na okraj lesa nebo alespoň na zahradu za
domem. Petr byl mladší a tak mu děda s babičkou stanovat tenkrát ještě nedovolili. To mi
vţdycky záviděl a nebyla s ním řeč. Později, to jsme si to pak pěkně uţívali oba dva. Kdyţ
jsem vyrostl, nebyl čas a na Slovensko jsme jezdili čím dál tím méně. Cestou na Slovensko
Petr asi myslel na to samé jako já, protoţe najednou se zeptal: „ Myslíš, ţe jedeme k babi a
dědovi, ţe budeme stanovat?“ Tatínek najednou pokýval hlavou, ţe je to pravda. Ani si to
neuvědomil. My v tu chvíli ale na sebe koukli a věděli, ţe tam opravdu jedeme. A v hlavě
nám začaly lítat nápady. Tatínka jsme nakonec tak dlouho otravovali, aby nám řekl, zda tam
opravdu jedeme, aţ nám to potvrdil, a dokonce i svolil, ţe s námi a s dědečkem, jestli bude
chtít, půjde stanovat.
Hned co jsme přijeli, přivítali jsme se s dědečkem, babičkou a ostatními známými. Babička
udělala dobrou svíčkovou, takţe jsme se dobře najedli. Pak jsme šli vybalit a neţ jsme se
nadáli, pomalu se setmělo se a my jsme pomalu začali vybalovat i stany, které nám tatínek s
maminkou potají připravili. Tatínek s dědečkem se rozhodli, ţe budeme stanovat na okraji
lesa. Kdyţ jsme přišli do lesa, byl celý vypálený a na to navazovala jedna povídka, kterou
vám teď povím i s ostatními jinými a strašidelnějšími
příběhy.
• Vypálený les
Je to asi pět let, co se mi zdál sen. Byl o tom, ţe v dávných keltských dobách sem k lesu
přijeli rytíři na koních, všude měli brnění od hlavy aţ k patě a chtěli po lidech peníze. Ale lidé
uţ byly tak dost chudí a nechtěli jim ani haléř dát a také nakonec nedali. Rytíři se vrátili k
hradu ke králi s nepořízenou. Byl naštvaný a řekl, ţe kdyţ nepřinesou ani halíř, ţe jejich les
vypálí. Rytíři jeli zpět, ale králi přivezli jenom halíř, jak původně ţádal. Král je druhý den
poslal zpět do vesnice, protoţe to bylo pro něj málo a ţádal dva halíře, jinak vypálí les. Rytíři
jeli tedy zpět a králi přivezli dva halíře. Král byl nespokojen a třetí den je poslal pro tři halíře.
A co myslíte, jak to asi dopadlo?
Rytíři přivezli tři, jak chtěl král. Král uţ to neunesl. Myslel, ţe si z něj lidé dělají srandu, a
tak nechal les opravdu vypálit. Lidé si šli ke králi stěţovat. Kdyţ přišli, ptali se ho: „ Proč jsi
nám náš milý pane, nechal les vypálit? Vţdyť jsme ti poslali peníze po rytířích, jak jsi ţádal.“
Král byl dlouho neoblomný. Lidé se mu snaţili vysvětlit, ţe peněz tolik nemají, všude je bída
a kaţdý peníz je pro jejich rodiny důleţitý. Král se jim z celého srdce omluvil a dal jim
nakonec nějaké peníze, aby měli alespoň na ţivobytí.
A ptáte se, co se stalo s lesem? Pan král nechal znovu les osázet mladými stromky. Všichni
ale věděli, ţe uţ to nikdy nebude takový hustý, temný les, jaký byl kdysi, ale koneckonců lidé
z vesnice byli rádi, ţe nepřišli o peníze, smířili se i novým lesem, a dokonce začali mít krále
rádi. Král se také změnil, začal s lidmi mluvit a nechal si i poradit. Lidé, kdyţ zjistili, ţe je to
férový a vlídný král pro jejich vesnici, ho brali jako váţeného krále.
• Strašidelný hřbitov
Byly tři kamarádi, kteří se rozhodli přespat ve stanu na hřbitově. Šli tedy na hřbitov, rozdělali
stany a lehli si. Po chvíli se ale začali strašně nudit. Všechno jídlo, co měli s sebou, uţ měli
dávno v sobě a všechny vtipy, co si vyprávěli, uţ znali nazpaměť. Tak se tedy rozhodli, ţe se
půjdou projít po hřbitově.
Bylo asi kolem půl druhé v noci. Aby toho nebylo málo, řekli si, ţe si u toho budou vyprávět
strašidelné historky. To ale dělat neměli. Sotva, co vylezli ze stanu, uslyšeli prapodivné
zvuky. Ale nezastavilo je to a šli dál po cestičce. Kdyţ najednou se něco ozvalo v keři, přivála
se divná mlha a jeden z kamarádů byl najednou pryč.
Pokoušeli jsme se ho hledat, ale neměli jsme odvahu tam dlouho zůstávat a proto ještě ten
večer jsme rychle všechno zabalili a utíkali rychle domů. Celou noc jsme nemohli spát, nikdo
nevěděl, co se s ním stalo, a uţ vůbec nikdo nevěděl, kdo nebo, co to bylo. A proto hned ráno
jsme to řekli rodičům a šli jsme s nimi na policii. Tam nám řekli: „Vţdyť tohle uţ se ale
jednou stalo. “Dodali ještě, ţe ho budou hledat, ale ţe nevědí, jestli ho někdy vůbec najdou.
Ano. Uţ se to stalo kdysi. Úplně ten stejný příběh. Prý se na hřbitově zjevuje stín ducha, který
jednou za čas odnese jedno dítě s sebou a vysaje z něho duši. Kdyţ byl duch ještě malým
klukem, právě na hřbitově byl zabit a od té doby se tam zjevuje. Duch bere s sebou děti, aby
prý věděly, jaké to bylo hrozné kdysi pro něj. Zjevuje se tam ale jenom na Halloween.
• Tajný poklad
Malý klučina jménem Marek a jeho maminka si spolu hráli na zahradě na princeznu a na
rytíře. Plnili různé úkoly. Ale najednou se spustil liják. Rychle všechno sklidili a běţeli se
schovat domů. Tatínek ještě nebyl doma a Marek se strašně nudil. Maminka vymyslela, ţe mu
bude vyprávět příběh z dávných dob.
Jednou kdysi dávno tady na naší zahradě byl zakopán poklad. Ale nikdy ho nikdo nenašel.
Vyprávěla mu, ţe to bylo dědictví našich předků. Maminka řekla, jestli se ho chce pokusit
najít, tak můţe, ale ţe mapa je na půdě někde zahrabaná a musel by jí jít pomoct. Chlapec
přikývl. A tak šli spolu hledat mapu.
Kdyţ přišli na půdu, byla plná prachu a kolem samé zaprášené truhly. Kdyţ v tom najednou
uviděli, ţe z jedné truhly něco trčí. „Já se mami bojím.“ ozval se Marek. „Neboj se. Není čeho
se bát.“ uklidňovala jej maminka. Šli k truhle a ona to byla ta ¸¸zázračná mapa¸¸ .
Venku se najednou zase rozjasnilo. Jako nějaké znamení. Marek nelenil a šel podle mapy
hledat poklad. Chlapec rozkopal celou zahradu, ale nic nikde nenašel. Byl smutný a
zklamaný, ţe neodhalí ten poklad.
Kdyţ tatínek přišel domů, nebyl sám. Byl s ním pes. Ptali jsme se: „Kde jsi ho vzal?“ Říkal,
ţe ho našel po cestě domů z práce a ţe mu bylo líto dát ho do útulku, takţe to je prý dárek pro
mě. Začal jsem mu prozatím říkat Ferda, neţ pro něho najdu jiné vhodnější jméno, které by ho
lépe vystihovalo. Měl jsem velikou radost. Maminka mezi tím stihla uvařit skvělou večeři, tak
jsme se navečeřeli a sedli jsme si k televizi a Ferdu jsme nechali běhat venku. Najednou se
ozval ohromný štěkot, ozývající se snad na sto kilometrů. Rychle jsme k pejskovi přiběhli.
Před ním se blýskala zlatá truhla s naším dědictvím. A od té doby jsem mu začal říkat Štístko,
protoţe nám přinesl štěstí. A já tajně doufám, ţe přinese ještě nějaké další. „Haf, haf, haf “
zaštěkal Štístko, jako by mi rozuměl.
• Badatelé
Jednoho slunečného dne se jedna rodinka vydala na výlet. Řekli si, ţe si udělají hezké
odpoledne. A kde jinde v létě, kdyţ ne na pláţi u vody. Ale víc neţ na pláţi se tenhle příběh
odehrával jakoby v tajemnu. A proč? Tak si to v klidu přečtěte.
Děti si hrály ve vodě, pak zase s létajícím talířem, nato hrály badminton, potom si házely s
míčky a pálkami. Lítaly do vody a z vody jako pominutí. Chvíli byly ve vodě, chvíli zase na
lehátkách. A rodiče se slunili a občas se šli smočit do vody, aby se neupekli z toho vedra. Děti
uţ nevěděly, co by dělaly. Všechno uţ vyzkoušely. Všude byly. Ale přece jenom. Na jednom
místě přece jenom nebyly.
Byl to takový menší pahorek. Maminka jim dala za úkol vyfotit něco zajímavého. Ţe by si to
potom vytiskla, zarámovala a pověsila na oblíbeném místě. Děti z toho nebyly zrovna moc
odvázané, protoţe nevěděly, co mají vlastně nafotit, aby se to mamince opravdu líbilo.
Vyfotily různé hezké květiny, kameny, stromy a všelijaké okouzlující věci, které by se
mamince snad mohly zamlouvat.
Další den děti na internetu stahovaly fotky. Maminka jim dala další úkol. „Najděte, co to jsou
za kytky. Jaké to jsou druhy.“ Děti hledaly, aţ našly kytku, kterou si myslely, ţe také vyfotily.
Musely se podívat, protoţe se jim ta kytka nezdála. Našly ji a byla to opravdu ona. Děti četly:
„Je to velice čarovná kytka, která roste na vyvýšených pahorcích blízko vody. Je růţová s
bílými tečkami a na konci má fialovou barvu. A všeho všudy na světě jsou jen tři.“
Všechno sedělo, ale dětem se přesto stále nezdálo, ţe by to mohla být právě ta stejná kytka,
kterou vyfotily. Proto se vydaly zpátky k vodě, aby to prozkoumaly. Skutečně, byla to ona.
Všechno přesně sedělo. Děti se na internetu o té květině dozvěděly, ţe plní přáni. Ale jen v
případě, ţe ji vytrhnou, dají si ji na noc pod polštář a ráno se jim splní to, co večer chtěly. Děti
se radovaly, hlavně kdyţ se dočetly, ţe kytka nemá omezenost přání, takţe si můţou přát, co
chtějí donekonečna. Nikomu to ale nemohly říct. To rozhodně neměly vůbec v plánu. Ale co
v plánu mají, je to, ţe se chystají najít ty dvě zbývající květiny, které existují.
• Strašidelný dům
Mladý, čerstvě sezdaný pár si sháněl ke koupi nějaký krásný domek se zahrádkou. Dívali se
na všelijaké domy, ale ţádný nebyl podle jejich představ.
Kdyţ jednoho dne se jim ozvali z realitní kanceláře, ţe pro ně mají vysněný dům. O tom, ţe v
něm nedávno zemřel člověk, se nezmiňovali. Jen to, ţe je ke koupi, jestli by se na něho
nechtěli podívat. Ţe je to právě takový dům, jaký by chtěli a který by se jim určitě zalíbil.
Kdyţ přišli, byl tam velký, prostorný dům s velkou zahradou. Příjemní sousedé. Krásné
prostředí. Klid. Šli dovnitř, aby viděli, v jakém stavu dům je. Všude spousta staršího nábytku.
Zvenku dům byl porostlý všelijakými popínavými rostlinami, ţe ani na omítku vidět nebylo.
Nemohli se zbavit pocitu, ţe je někdo stále sleduje.
Po prohlídce domu měli málo času na rozmyšlenou, protoţe na dům bylo hodně zájemců. Ale
nakonec se rozhodli dům koupit. Dům ale ještě potřeboval pár vnitřních a vnějších úprav. Po
dokončení úprav se mohli nastěhovat. A tak nelenili a rychle se nastěhovali. Ale stále tam byl
ve vzduchu pocit, ţe je někdo sleduje. Zašli za sousedem z vedlejšího domu a ptali se ho,
jestli se v tom domě nestalo něco strašného.
Chvíli rozmýšlel, jestli mladému páru má říci vše nebo ne. Dostali to z něho ale velice rychle.
Stačilo pár lichotivých vět a pán začal vše sypat jak z rukávu. Prozradil jim, ţe ten pán, co
nedávno umřel v jejich domě, neumřel normální smrtí. Ţe uţ tam celá staletí straší hroziví
duchové, kteří zabíjejí lidi pro pobavení a ţe ten dům nechce nikdo kupovat, kdyţ se o tom
dozví. „ To nám ale nikdo neřekl. Nikdo se o tom ani slovem nezmínil.“ Prohlásili naštvaně
novomanţelé. „ Co teď budeme dělat?“ ptali se sami sebe. No, kdo by také chtěl umřít v
náručí hrozných duchů. Nelenili a dům rychle prodali zpět. Nechtěli byt dalšími oběťmi.
O domě uţ nechtěli nikdy v ţivotě ani slyšet. Ale přesto slyšeli. Kdyţ si na něho vzpomenou,
běhá jim mráz po zádech. Jediné, co o něm slyšeli, bylo, ţe se tam stěhovali stále noví a noví
majitelé. Jestli zjistili včas strašnou historii domu jako oni a včas utekli, nebo jestli si je vzal
duch pro pobavení, to uţ se ale asi nikdy nedozvědí. Dnes ţijí v malém poklidném městečku v
malém domku a uţ i s dětmi.
Povídky dědy Milana
K. Zámečníková
Ilustrace K. Zámečníková
Marion
Obsah
1. Vypálený les…………………….. 5
2. Strašidelný hřbitov……………… 8
3. Tajný poklad…………………….. 10
4. Badatelé…………………………. 12
5. Strašidelný dům………………… 14