Restaurování a konzer- vování sbírek muzejní povahy – dřevo

Transkript

Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Restaurování a konzervování sbírek muzejní
povahy – dřevo, nábytek,
šperky, usně a kůže
Jiří Vávra
metodika přednášky
RESTAUROVÁNÍ
A KONZERVOVÁNÍ SBÍREK
MUZEJNÍ POVAHY
– DŘEVO, NÁBYTEK
Hlavním smyslem muzeí je shromažďovat a uchovávat
nejrůznější hmotné doklady o člověku. Pro velkou část
předmětů uchovaných v těchto institucích, se stalo výrobním materiálem dřevo. Ve sbírkách se s dřevem setkáváme
nejčastěji v podobě nábytku.
DEFINICE NÁBYTKU
A DŘEVA
Nábytkem rozumíme skupinu předmětů, která je úzce
spjatá s bydlením a potřeby člověka. Typologie historického nábytku je popisována v mnoha literaturách, avšak
nebývá jednotná. Následující základní rozdělení je převzato od Milana Tognera z knihy Historický nábytek.
1. Nábytek sloužící k spánku (postel s baldachýnem/
bez baldachýnu, kolébka, odpočívadlo ap.)
2. Nábytek sedací (sedátko, židle, křeslo, lavice,
pohovka, lenoška ap.)
3. Skříňový a ukládací nábytek (truhla, skříň, příborník,
kabinet, sekretář, komoda,komodový sekretář,
knihovna, šperkovnice, noční stolek ap.)
4. Stolový nábytek (stůl, psací stůl, stolek ap.)
5. Interiérové doplňky utilitárního charakteru
(hodiny, etažér, konzola, podstavec, podnož,
stojan, plivátko, svícen, věšák, kazeta, kufr ap.)
6. Sakrální nábytek (faldistorium, chórová lavice,
katedra, kazatelna, klekátko, oltář, relikviář ap.)
Mimo toto základní dělení můžeme použít i další způsoby, např. dělit na lidový nábytek, dětský nábytek, kovový nábytek atd.
Dřevo je rostlinná hmota, která se tvoří v kmeni,
kořenech a větvích stromů nebo keřovitých rostlin.
U dřeva se rozlišují tři základní řezy: příčný (vedený kolmo na osu kmene), radiální (procházející středem kmene)
a tangenciální (tvoří tečnu k některému z letokruhů). Vztah
řezů k ose kmene je důležitý kvůli anizotropnosti (rozdílné vlastnosti v jednotlivých směrech). Nejvýznamnějšími
vlastnostmi nábytku jsou: hustota, tvrdost, pevnost, houževnatost, ohebnost, štípatelnost a trvanlivost. Dřevo bylo
vždy základním materiálem pro nábytkářskou výrobu.
Používalo se nejčastěji dřevo masivní (nejčastěji prkna
nebo fošny) nebo tzv. dýhy (cca 0,6-5 mm tenké plátky
zhotovené krájením, loupáním nebo řezáním dřeva, které
byly klíženy na podklad z podřadného masivního dřeva).
Přibližně až do poloviny 19. století se používaly pouze
dýhy řezané (cca 2-5 mm). Na výrobu nábytku do interiéru se dnes používá dřevo vysušeně na zhruba 8-10% (dříve
ale často více než 15%). Sušením se předchází možnému
napadení biologickými škůdci a také „borcení“ či praskání
dřeva vlivem vysýchání.
Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy – dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže
3
PŘEHLED ZÁKLADNÍCH
MATERIÁLŮ POUŽÍVANÝCH
PŘI LEPENÍ A POVRCHOVÝCH
ÚPRAVÁCH NÁBYTKU
V MINULOSTI
3.
4.
Mimo dřevo bylo na výrobu nábytku v menších mírách
používáno i jiných materiálů, jako např. kov, kámen, kost,
perleť, slonovina, želvovina, čalounické materiály, sklo,
galalit atd. Velkou pozornost musí ovšem konzervátorrestaurátor věnovat také materiálům používaným k lepení
a povrchovým úpravám.
Od nábytkářství starověkých Egypťanů, až po první
polovinu 20. století se k lepení dřeva téměř výhradně užívalo glutinového klihu. Nejčastěji docházelo ke kombinaci
kožního a kostního klihu. Tyto druhy lepidla bývaly k dostání většinou ve formě tabulek nebo granulí. V této formě
se lepidla nechávala přes noc nabobtnat. Před použitím
se klih rozehřát ve vodní lázni. Takto připravené lepidlo
se nanášelo na obě strany lepených ploch, které byly
předem zdrsněny. Jinými živočišnými lepidly byly kaseinová a albuminová lepidla. Rostlinná lepidla se používala ojediněle. Patří mezi ně např. rostlinné gumy, škroby
či přírodní pryskyřice.
Povrchová úprava představuje několik postupů, týkajících se přípravy povrchu a jeho závěrečných úprav.
Účelem povrchové úpravy je chránit nábytek a zvyšovat
jeho estetickou hodnotu. Materiály používané pro úpravy
historického mobiliáře se dělí na:
1. Balzámy – husté, silně lepivé tekutiny, rostlinného
původu. Obsahují těkavou část (terpentýnová silice)
a pryskyřičnatou část. Např. balzám benátský, balzám
štrasburský, balzám peruánský, balzám kanadský,
kopaiva, elemi, kafr.
2. Přírodní pryskyřice – většinou vznikají odpařením
silic z balzámů. Jsou to beztvaré, sklovité látky, které
5.
6.
7.
8.
při zahřívání měknou a tají. Dělí se na pryskyřice
recentní ze stromů živých (mastix, damara, sandarak,
měkké kopály), fosilní pryskyřice (některé druhy
kopálů, jantar) a živočišné pryskyřice (šelak).
Vosky – jsou pevné, chemicky neaktivní látky
rostlinného (japonský, karnaubský) a živočišného
původu (včelí, čínský).
Polysacharidy a sacharidy – modifikují vlastnosti
lakových systémů. Např. třešňová guma, med,
arabská guma.
Rostlinné oleje – husté, tekuté látky, které polymerují. Mají velký význam při přípravě laků. Získávají
se lisováním nebo méně kvalitní extrakcí. Např. lněný
olej, makový olej, ořechový olej, ricinový olej, olivový
olej.
Éterické oleje – těkavé tekuté látky, které rozpouští
vosky a některé pryskyřice. Zpomalují schnutí
olejových maleb. Vzdušným kyslíkem se oxidují
a pozvolna přecházejí v pryskyřičnaté látky. Např.
terpentýnový olej, rozmarýnový olej, hřebíčkový olej,
levandulový olej, eukalyptový olej, spikol.
Rozpouštědla – kapaliny schopné rozpouštět různé
látky, aniž by došlo ke změně jejich chemického složení. Např. etylalkohol, butylalkohol, isoamylalkohol,
éter.
Sikativa – látky urychlují vysýchání olejových
laků. Patří mezi ně různé sloučeniny olova, kobaltu,
manganu a zinku.
Na nábytku se setkáváme s nesčetným množstvím
druhů povrchových úprav, které se liší jak použitím
a kombinací materiálů, tak i poměry. V minulosti jsme se
často setkávali s tím, že si jednotlivé nábytkářské dílny
svoje recepty pečlivě tajili a předávali z generace na generaci. Oborem proslulým svým pečlivým výběrem a volbou
kombinace materiálů se stalo houslařství.
Přibližně v polovině 17. století se do Evropy začala
dovážet šelaková pryskyřice. Jejím rozpuštěním v etylalkoholu (přibližně v poměru 1:6) se získávala šelaková
Právní úprava a ochrana
4
politura, která se nejčastěji nanášela bavlněným smotkem
ve lněném plátně na dokonale připravený povrch. Tato povrchová úprava se brzy stala nejoblíbenější.
Ojediněle se můžeme na nábytku setkat s povrchovou
úpravou zlacením, polychromií nebo také s japonskými
laky a jejich evropskými napodobeninami.
HISTORIE KONZERVOVÁNÍ
DŘEVĚNÝCH PŘEDMĚTŮ
Konzervování dřevěných objektů v historii až na výjimky spočívalo v provedení kvalitní povrchové úpravy,
která dřevo chránila před poškozením. Zmíněné výjimky tvořili např. již v pravěku předměty opalované, které
chránila jejich karbonizovaná vrstva na povrchu. Zřejmě
nejstarší zmínka o konzervování dřeva se nachází v bibli.
Konkrétně v příběhu o stavbě Noemovy archy. Archa měla
být postavena ze „stromu gofer“ (nebo také „pryskyřičný
strom“ – znalci považovaný za cypřiš) a zevnitř a zvenčí
potřena dehtem. Pravděpodobně první recepty na sanační
konzervaci dřeva pochází z renesance. Onou osobou, která
počala s výzkumy konzervováním soli arsenu na rámech
svých obrazů, nebyl nikdo jiný, než všestranný Leonardo
da Vinci. Především z prostředí lidových staveb jsou také
známy nátěry s býčí krví. Tato krev obsahovala vápennou
vodu, která měla konzervační účinky. Důvod používání
býčí krve byl pravděpodobně mystický, nebo měl dodat
dřevu lepší vzhled.
TYPY POŠKOZENÍ DŘEVNÍ
HMOTY
Dřevo je organický materiál a přirozeně podléhá degradačním procesům, které mohou vést až k jeho úplnému
zničení. Nejvýznamnější druhy poškození jsou:
1. Fyzikální – jsou zapříčiněné atmosférickými vlivy.
Nejčastěji jde o kombinaci vlhkosti a teploty prostředí
– dochází k změnám rozměrů, „borcení“ a praskání
hmoty. Další faktory jsou sluneční záření (především
je škodlivá UV oblast, dochází k barevným změnám),
vzdušný kyslík (iniciátor chemických reakcí), vítr
(eroze, abrazivnost), mráz (praskání při zamrznutí
vody) a znečištění ovzduší (viz. chemická degradace).
2. Chemické – působením vodných roztoků kyselin
a alkálií dochází k hydrolýze (rozkladu) dřeva.
Chemikálie se dostávají na povrch především
z ovzduší. Následně reagují se vzdušnou vlhkostí.
Další chemickou degradací dřeva je hoření
(od 130 C° rozklad hmoty).
3. Biologické – především jde o poškození houbami,
plísněmi a hmyzem, které souvisí se změnami vlhkosti
a teploty oproti doporučeným hodnotám.
4. Mechanické – souvisí s používáním předmětu. Může
se jednat o běžné opotřebení (např. opotřebené boky
zásuvek) nebo o násilné opotřebení (např. ulomená
noha židle).
5
PRŮZKUM STAVU
PŘEDMĚTU, ANALÝZY
Prvním krokem při převzetí předmětu by měl být
průzkum. Při zjišťování stavu předmětu je postup
následující:
1. Optické zhodnocení celkového stavu.
2. Stav degradace dřevní hmoty – především hledáme
napadení biologickými škůdci. Jejich aktivita
je spojena se zvýšenou vlhkostí dřeva = je nutné před
restaurováním předmět vysoušet. Aktivitu červotoče
lze sledovat položením papíru pod výletové otvory
hmyzu. Z výletových otvorů při aktivitě hmyzu
vypadávají drobné piliny, které se na papíru objeví.
Napadení hmyzem lze vyloučit až po více než půl roce
(hmyz napadá nábytek ve dvou generacích ročně).
3. Stav konstrukce – citlivě mechanicky zkoušíme
pevnost spojů a zjišťujeme, zdali některé části
nechybí.
4. Stav zdobných technik – nejčastěji jde o intarzie
a dýhování. Zjišťujeme chybějící části a poškození
klihové vrstvy – při poklepání nehtem na dýhu
povrch šustí.
5. Stav povrchové úpravy – opticky zkoumáme její
celistvost. Případné sekundární úpravy je možné
zjistit při analýze pod UV zářivkou.
6. Stav kování a ostatních materiálů.
V průběhu těchto průzkumů, nebo po nich je nutné
pořídit základní fotodokumentaci celků a poškozených
detailů.
Analytické metody pomáhají při určování údajů
o předmětu, které je nutné znát při jeho konzervování
a restaurování. Dle nutnosti odběru vzorku se metody analýz rozlišují na destruktivní a nedestruktivní.
Přehled používaných analýz:
1. Určení dřeviny – makroskopicky a mikroskopicky.
2. Určení povrchové úpravy – zkoušky rozpustnosti,
zkoumání povrchu a nábrusů v UV a VIS světelných
spektrech, IR spektroskopie, plynová chromatografie,
tenkovrstvá chromatografie.
3. Určení stáří předmětu – dendrochronologie,
radiokarbonová metoda (jen pro archeologické
dřevo), datace, signatury, slohové zařazení,
rozlišování ručního a strojního opracování
(počátky strojní výroby v první polovině 19. století),
použití spojovacích materiálů (např. strojní/ručně
vyráběné kolíky a hřebíky, typy vrutů atd.)
KONZERVOVÁNÍ
A RESTAUROVÁNÍ DŘĚVA
V tomto stavu je nutné, aby byl konzervátor-restaurátor rozhodnutý, jakým směrem bude zásah směřovat. Musí
tedy zvolit, zda bude zasahovat pouze do prostředí kolem
předmětu (preventivní konzervace) nebo bude zásah směřovat do předmětu. Zásah do předmětu může být veden
pouze za účelem zachování komplexní hodnoty (sanační
konzervace) nebo s úmyslem obnovení jeho celistvosti
(restaurování). Z hlediska nutnosti zachovávání co největšího možného množství informací, jsou konzervátořirestaurátoři v moderním muzejnictví vedeni ke směřování
zásahů k preventivní konzervaci.
Z provedeného výzkumu a jeho vyhodnocení by měl
konzervátor-restaurátor být schopen vypracovat návrh na
postup zásahu.
Postup při zásahu vedeném do předmětu je velice individuální, je však nutné dodržovat operace v tomto pořadí:
6
1.Demontáž
• Z důvodu snazšího přístupu rozebíráme spoje určené
k demontáži. Nedemontovatelné spoje (např. klihové
spoje) rozebíráme pouze tehdy, je-li nutná jejich
oprava. Při demontáži začínáme vždy od povrchových
výzdob, pokračujeme k spodnějším výzdobám
a nakonec rozebíráme konstrukci. Demontované díly
je dobré číslovat. K uvolnění spojů používáme především ruční nářadí a klíny. Demontáž je možné provést
mechanicky, mechanicko-fyzikálně a mechanickochemicky.
• Klihové spoje je možné uvolnit nabobtnáním – pomocí aplikace etylalkoholu na lepenou spáru.
2. Vysoušení
• Dřevěné předměty musí být před zásahem vysušené
na hodnotu odpovídající prostoru, ve kterém bude
předmět uložen. Nábytek určený pro interiér by měl
být vysušen na 8-10 %.
3. Asanace
• Asanací likvidujeme biologické škůdce a zabezpečujeme před nimi předmět. Metody asanace jsou chemické
nebo fyzikální.
• Chemické metody mohou být jak preventivní, tak
likvidační. Aplikují se plynováním, injektáží, lázní,
nátěrem, infúzí, vzlínáním atd. Schopnosti impregnace
tekutých látek můžou být zlepšeny změnou tlaku
v prostředí. Nejpoužívanější látkou jsou pyretroidy.
• Mezi fyzikální metody patří sterilizace za snížené
či zvýšené teploty, asanace ionizujícím zářením,
vysokofrekvenční ohřev a mikrovlnné záření.
Tyto metody jsou pouze likvidační.
4. Petrifikace (také konsolidace)
• Petrifikací zpevňujeme roztroušenou dřevní hmotu.
Aplikace probíhá stejnými způsoby jako u tekutých
asanačních látek. Používají se přírodní látky (pryskyřice, vosky, oleje a sacharidy) a syntetické polymery
(Paraloid B-72, Solakryl BMX). Nejpoužívanější je
Paraloid. Dodává se jako 15 % roztok nebo v granulích rozpustných v toluenu.
• Složitou operací je konsolidace polychromovaných
děl. Petrifikační látky mohou polychromii rozpouštět,
změnit její barvu nebo jí mohou poškodit změnami
rozměrů dřevní hmoty, vlivem bobtnání a následného
smršťování. Je proto před operací dobré znát její
složení.
• Petrifikační látky jsou ze dřeva odstranitelné spíše jen
teoreticky. Dřevo, které je zpevněné polymery již není
možné lepit klihem.
5. Odstranění nevhodných nátěrů
• Často se na nábytku setkáváme s poškozenou
povrchovou úpravou, která již neplní ochrannou
funkci. V takovém případě je nutné její odstranění.
Odstranění je také možné, pokud zjistíme, že je
úprava nepůvodní. Pokud se pod úpravou nepůvodní
skrývá zachovalá úprava původní (např. malba na
původním transparentním laku), je vhodné ji zachovat.
Nepůvodní úpravu zachováváme v případě, že neruší
vzhled a již tvoří součást historie předmětu.
• Universální prostředek na snímání povrchových úprav
neexistuje. Rozpouštědlo volíme na základě výsledků
analýz povrchových úprav.
6. Opravy konstrukcí a doplnění
chybějících částí
• Oprava konstrukce má vždy přednost. Konstrukce
je nositelem předmětu a tvoří podklad pro zdobné
techniky. Její oprava však není podmínkou – předmět
je možné vystavovat i v torzálním stavu.
• Při opravách nábytku se často setkáváme s poškozenou konstrukcí pod zachovalými zdobnými technikami (např. poškozená spárovka pod intarzií). V tomto
případě je občas nutné zdobné techniky sejmout.
7
7. Opravy zdobných technik
• Na nábytkových kusech ze sbírek muzeí se nachází
celá řada zdobných technik. Nejčastěji jde o dýhování,
intarzie, inkrustace, soustružení, řezbování nebo kombinované techniky (např. Chebská reliéfní intarzie).
• Při doplňování chybějících částí je nutné dodržovat
charakteristický rukopis zhotovitele nábytku (např.
je-li intarzie zhotovena s prořezem pilového listu 1
mm, musí být tento prořez proveden i u doplněných
částí).
• Měl by být dodržován původní materiál. Výjimku
tvoří možnost doplňování částí, u kterých se o tvaru
a složení pouze domníváme (hypotetická rekonstrukce). V tomto případě by měl být doplněné části
zřetelně odlišné – měli by pouze nastiňovat, jak mohli
tyto části vypadat.
8. Přípravné práce před povrchovou
úpravou
• Patří sem tmelení, broušení, bělení, moření a barevné
retuše.
• Tmelením odstraňujeme nežádoucí nerovnosti na
povrchu. Tmely se skládají obvykle z plniva a pojidla.
Rozlišujeme tmely přírodní a syntetické. Pro tmelení
je možné použít i nereverzibilní materiály. Jejich
odstranitelnost lze umožnit nanesením separační
vrstvy mezi dřevo a tmel. Obzvláště vhodné tmely
pro restaurování jsou z včelího vosku. Jejich tvrdost
a barvu je schopen konzervátor-restaurátor upravovat
sám. Tvrdost se upravuje příměsí vosku karnaubského
a damary. Barevný tón lze upravovat přírodními
pigmenty. Dále jsou vhodné průmyslově vyráběné,
vodou rozpustné tmely. Jejich největší výhodou je
snadné retušování.
• Broušení provádíme pouze u nově doplněných částí.
Nejvíce používané brusné prostředky jsou brusná
plátna, brusné papíry, pemza brusná vata.
• Bělením se odstraňují nežádoucí barevné změny
na povrchu (např. inkoustové skvrny). Nejčastěji
se používá peroxid vodíku, kyselina šťavelová
a kyselina citronová.
• Moření dřeva dělíme na chemické (např. černání tříslovin obsažených ve dřevě, které je způsobné reakcí
s oxidy železa) a fyzikální (mořidla lihová a vodová).
• Retuše slouží k zahlazení stop po zásahu. V dnešní
době se nejvíce využívají akvarelové barvy, které mají
dobrou barevnou stálost.
9. Nanesení povrchové úpravy
• Tato operace spočívá v nanesení ochranného filmu,
stanoveného na základě průzkumu předmětu. Při
rekonstrukci původní úpravy by měl být dodržován
také způsob nanášení.
10. Montáž předmětu
Celý průběh restaurování by měl být zdokumentován.
Z důvodu stále chybějících osnov pro zhotovení restaurátorské dokumentace v muzejnictví, doporučuji používat
osnovy uvedené na internetových stránkách Ministerstva
kultury.
DOPORUČENÉ PODMÍNKY
ULOŽENÍ, ÚDRŽBA
PŘEDMĚTU
Prostor, ve kterém bude předmět ze dřeva uložen nebo
prezentován, by měl splňovat klimatické podmínky (teplota 18-20 C°, relativní vlhkost ovzduší 50-55 %). Dále
by měl být bezprašný a na předmět by mělo dopadat co
nejmenší množství světla.
Běžnou údržbou předmětu odstraňujeme z povrchu
volně ležící prach. K tomuto účelu se nejvíce hodí antistatická prachovka. Textilní prachovky zanáší nečistoty do
8
nerovností povrhu a mohou také povrch odřít ostřejšími
částicemi prachu. Po odstranění prachu je možné povrch
přeleštit měkkým flanelovým hadrem. Tento způsob údržby by se měl provádět nanejvýš jednou za měsíc. V žádném případě by se neměli používat průmyslově vyráběné
leštěnky.
POUŽITÁ LITERATURA
Doplňování částí soustružení
E. MEDKOVÁ, A. BOHMANNOVÁ: Starožitný nábytek
(údržba a opravy). STNL 1985
B. SLÁNSKÝ: Technika malby I. – II. Paseka 2003
M. TOGNER: Historický nábytek. Datel 1993
Dokument o profesi konzervátora-restaurátora, AMG ČR
2011
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
Foto pod UV zářivkou. Na předmětu byly rozpoznány dvě
povrch. úpravy, které na bězném světle rozpznatelné nebyly
Barevné úpravy - mořením a bělením
Klížení zakřivených ploch dýhování pomocí vrstev plexiskel
a hobry
Právní úprava a ochrana
9
Průběh opravy dýhování
Srovnávání dřevin pod mikroskopem. V levo vlastní vzorek,
v pravo vzorek z lexikonu MZLU
Výroba soustružených noh podle dochovalého originálu
Případ nahrazení poškozené podkladové konstrukce.
Materiál je odfrézován do dvou třetin, tak aby nebylo poškozeno
dýhování z druhé strany
Zkouška rozpustnosti povrchové úpravy
10
RESTAUROVÁNÍ
A KONZERVOVÁNÍ ŠPERKŮ
Definice:
Šperk je zpravidla drobný ozdobný předmět, který se
nosí na těle nebo na oděvu, obvykle vyrobený z drahých
kovů a drahých kamenů, v tom případě se může nazývat
klenot. Nebo je zhotoven z obecných kovů (kovová bižuterie) či syntetických materiálů (plasty, syntetické drahokamy) nebo skla (skleněná bižuterie). V poslední době
vznikají šperky také spojením drahého kovu se syntetickým
kamenem (např. zirkonia), často z chirurgické oceli nebo
titanu.
Historickým posláním šperku bylo nejen zdobení, ale
často byl symbolem určitého společenského postavení,
moci a bohatství. Šperky nosili muži, ženy, děti i domácí zvířata. Ve většině kultur bývá šperk častější ozdobou
žen. V mužském šperku v minulosti převažovaly ozdoby
zbraní, klobouku, opasku a obuvi. Některé šperky mohou
být odznakem moci, společenského postavení, osobního
závazku, osobního zaslíbení, identifikace (u vojáků), nebo
úřadu či diplomatického pověření úkolem. Profesionální
výrobou šperků se zabývají zlatníci, stříbrníci, klenotníci,
šperkaři. Sériovou výrobou se pak zabývají šperkařské
závody, velkovýrobou šperkařský průmysl.
Nejstarší nálezy archeologických předmětů, které zřejmě sloužily jako šperky, jsou provrtané mušle, které jsou
asi 100 tisíc let staré. Různé ozdoby, zejména náhrdelníky,
spony a záušnice, se objevují už v pohřbech z doby bronzové a byly patrně odznakem vyššího postavení svých
nositelů. Náhrdelníky se vyráběly z provrtaných zvířecích
zubů, ozdobných mušlí, hliněných a později i skleněných
barevných korálků. Brzy se začaly zhotovovat ručně
zpracováním drahých kovů, nejprve tvářením a tepáním,
později i odléváním a dalšími zlatnickými technikami. Už
z 1. tisíciletí př. n. l. pocházejí „zlaté poklady“ s množstvím
zlatých šperků a slavnostních zlatých nádob, jaké se našly
například ve starověkém Egyptě, Asýrii, Mezopotámii,
Persii, Řecku, Itálii, ve Španělsku i v dnešním Turecku
a Tádžikistánu. Svědčí o nesmírném bohatství tehdejších
vládců, vojevůdců či obchodníků.
Některé šperky sloužily i jako amulety, jako ochrana
proti uřknutí nebo zlým silám, jiné byly výrazem postavení a autority. Na Blízkém Východě se hojně užívaly pečetní prsteny s glyptikami. Vysokou úroveň dosáhlo šperkařství ve starém Egyptě, kde byly prsteny, přívěsky i větší
náprsní pektorály také odznaky moci a úřadu. V pozdním
egyptském období se neobyčejně rozšířily drobné stříbrné
amulety, které se vyráběly hromadným odléváním do kamenných forem.
V antickém starověku se šperky zdobily děti, ženy
i muži a řada tehdejších literárních autorů si na to výslovně stěžuje. Na římských freskách a mozaikách lze vidět
bohaté ženy s náhrdelníky a náušnicemi s drahými kameny, muže s drahocennými sponami a prsteny. Rané křesťanství šperkům nepřálo, nicméně se už od raného středověku vyskytují biskupské prsteny jako odznaky úřadu,
někdy zlaté, někdy i bronzové. Bohaté nálezy stříbrných
a vzácně i zlatých šperků pocházejí z velkomoravské doby,
hlavně typické spony a záušnice, ale také náprsní kříže.
Velký rozmach evropského šperkařství nastal v bohatých městech pozdního středověku a renesance, jak je vidět i na dobových portrétech zámožných lidí. Velké oblibě
se těšily prsteny u mužů i žen a výrazně se zdokonalilo
broušení drahých kamenů. V měšťanských rodinách se
šperky dědily po řadu generací a tvořily rodinné bohatství.
V 19. století dosáhlo řemeslné šperkařství technického
vrcholu a zároveň mu začala konkurovat strojová výroba,
levná lisovaná a hromadně odlévaná bižuterie z obecných
kovů se sklíčky místo drahokamů. Důležitým střediskem
výroby bižuterie byly severní Čechy, zejména Jablonec
nad Nisou.
Ve 20. století se šperkařství stává nejen uměleckým
řemeslem, ale také průmyslovým designem, v němž je
návrh oddělen od sériové průmyslové výroby. Zároveň
šperk rychleji podléhá proměnám módy a využívá nové
technologie přesného lití, lisování či úplné strojní výroby.
11
Drahé kameny se vyrábějí synteticky a od 10. let 20.
století se objevují levnější a dokonalé kultivované perly.
V poslední době se oživil zájem o stříbrné šperky
i o šperky z ušlechtilých ocelí, případně z karbidu wolframu a dalších nových materiálů.
ZLATO
– ušlechtilý kov s vysokou chemickou stabilitou vůči
vzduchu i chemikáliím. Jeho hmotnost se vyjadřuje v tzv.
trojských uncích (1 trojská unce = 31,1 g). Je to velmi
tvárný kov a za studena lze tepáním vytvořit zlaté fólie
o tloušťce 0,1 µm. Tyto fólie se v restaurátorské praxi hojně využívají při opravách poškozených předmětů tzv. formou zlacení. Rozpouští se v kyanidech, lučavce královské
a ve rtuti. Čisté zlato velmi snadno podléhá opotřebení,
a proto se ve většině aplikací dává přednost jeho slitinám nejčastěji se stříbrem, mědí, niklem, platinou nebo
palladiem.
STŘÍBRO
– bílý kov, velmi tvárný, neoxiduje na vzduchu. Časem
ztrácí jeho povrch kovový lesk a tmavne, což je způsobeno jeho reakcí se sirnými sloučeninami za vzniku sulfidu
stříbrného. I stříbro se dá vytepat do velmi tenké fólie
o tloušťce několika milimetrů. Pevnost a tvrdost čistého
stříbra jsou poměrně nízké, a proto se zlepšují přísadami
dalších kovů (mědi, niklu, cínu, wolframu, rtuti, kadmia
apod.)Velmi důležitou vlastností stříbra je jeho elektrická
vodivost, která je nejvyšší ze všech kovů. Proto je hojně
využívání v elektronice na výrobu stříbrných nebo postříbřených kontaktů.
UMĚLECKO-ŘEMESLNÉ
ZPRACOVÁNÍ ZLATA
A STŘÍBRA
Zpracovatelské techniky:
Legování
– starý zlatnický termín pro přípravu slitiny drahých
kovů (obsah drahého kovu ve slitině (ryzost) se uvádí
v tisícinách. Nejčastěji se vyrábí šperky ze zlata o ryzosti 585/1000, obsahující 58,5 % ryzího zlata. V praxi se
využívá jednotka jeden karát. Ryzí zlato má 24 karátů.
Ekvivalentem jednoho karátu je 41,66/1000. Legováním
zlata se kromě jeho mechanických vlastností vlivní i jeho
barva (zlatočervená, bílá, žlutá).
Dukátové zlato – zlato vysoké ryzosti (986/1000),
užívané pro ražbu mincí.
Lití
– používáno při výrobě členitých předmětů a tam, kde
byla práce jinou technikou příliš zdlouhavá a náročná.
Drobné předměty byly odlévány technikou ztraceného
vosku (model byl vypracován z vosku a opatrně zalit
hmotou ze směsi sádry a ohnivzdorné hlinky. Po vysušení a vytvrdnutí se forma zahřála a vosk vytekl a dovnitř
byl vlit kov). Šperky, zvláště bronzové se odlévaly do
kamenných forem – tzv. kadlubů. Lití do sépiové kosti (model odlévaného předmětu byl vmáčknut do obou
polovin rozříznuté a zarovnané sépiové kosti, do vzniklé
dutiny se pak vlil kanálkem roztavený kov). U většívh
stříbrných předmětů byla používána metoda slévárenské
techniky spočívající v zaformování předlohy předmětu do
pískové formy. Předměty lité do písku jsou obvykle dobře
rozpoznatelné podle viditelných spojů (švů) formy a licích
a odvzdušňovacích kanálků.
12
Tváření
– výroba nádob a předmětů z tepaného plechu
Tepání
– řízená deformace plátu kovu, prováděná údery
kladivem nebo paličkou s vhodně tvarovanou pracovní
plochou.
Cizelování
1) závěrečná úprava litých kovových předmětů, při
které se odstraňují povrchové nerovnosti a defekty
2) výzdobná technika, kterou lze vytvořit na ploše
plechu plastické ornamenty pomocí čakanů a cizelérských kladiv
Lisování
– tváření tenkého deskového materiálu pomocí kovových raznic s negativním a pozitivním reliéfem.
Ražení
– formování masivního materiálu, který vyplňuje dutinu mezi razníkem a raznicí. Stláčením kovu do raznic
vznikají především mince a medaile.
VÝZDOBNÉ TECHNIKY
Filigrán
– starověká technika. Základem je drát, s jehož pomocí
se vytvářejí ornamenty.
Granulace
– natavování drobných, nejčastěji zlatých kuliček, na
podklad ze stejného kovu. U etruských šperků se uvádí
průměr jednotlivých zrnek 0,2 mm.
Rytí
– ornamentální zdobení ocelovými rydly, při kterém
vzniká různě široká linka. Užívá se samostatně nebo jako
podklad pro další výzdobu (cello, inkrustace, smalt).
Niellování
– zaplnění rytého dekoru taveninou síry, mědi, stříbra,
olova a tetraboritanu sodného. Po vychladnutí se jemně
rozdrcená směs nanáší do vyhloubených míst rytiny a poté
se předmět vypálí. Cello se hojně používalo v 15. století
a v období secese.
Kovotlačitelství
– výroba rotačních dutých předmětů pomocí kovotlačitelského soustruhu.
Lept
– leptaná výzdoba na stříbře se objevuje na přelomu
19. – 20. století. Většinou se kombinovala se smaltem,
niellem nebo tausií.
Spojování
– složení konečného tvaru předmětu nejčastěji pomocí
pájení. Některé gotické předměty jsou nýtovány nebo spojovány stěžejkami (kovové duté trubičky). Stará technika
– falcování – ohýbání okrajů.
Smaltování
– tradiční dekorativní technika spočívající v natavení
barevné skloviny na kovový podklad. Smalty jsou barveny oxidy kovů, jsou ve formě prášku.
Prolamování
– vyřezávaný ornament, který byl podložen opačně
vypouklým plechem nebo materiálem s jinou barevností.
Používalo se i prosekávání sekáčkem, to obvykle zanechalo otřepy na zadní (vnitřní) straně.
13
Inkrustace
– vkládání kovu jiné barvy do základního materiálu,
kterým je rovněž kov. Obvykle jde o rozklepání tenkého
drátku do vyryté drážky nebo vyleptané plochy.
Zlacení
– zušlechťování méně hodnotného kovu, nejčastěji
stříbra a mědi. Bylo známo již ve starověku. Nejstarším
způsobem je zlacení v ohni. V současné době se používá
elektrolytické (galvanické) zlacení.
Zasazování drahých kamenů
• skříňová obruba – kámen je zasazen tak, že je
obruba připájena na kovový podklad.
• průsvit – kov kámen obepíná a obruba není zespodu
podložena
• krapny – úchytky přidržující kámen a přesahující
jeho okraj
KOROZE ZLATA A STŘÍBRA
Zlato je z korozního hlediska stabilní za všech běžných
podmínek, a tak pokud se mluví o korozi zlata, většinou se
jedná o projevy koroze kovů (především Ag a Cu), které
byly do slitiny za různým účelem přidány. S klesajícím
obsahem zlata ve slitině, klesá i jeho odolnost vůči korozi.
Ve vnitřním prostředí dochází k tmavnutí a ztrátě lesku,
většinou reakcí se sírou ve formě sulfidů, přičemž slitiny
se stříbrem jsou k tmavnutí náchylnější. Stříbro se působením atmosféry pokrývá slabou vrstvičkou oxidu stříbrného Ag2O, která v suchém prostředí povrch kovu chrání.
Tato vrstva ovšem nemá dostatečnou ochranu, pokud jsou
v blízkosti předmětu sloučeniny obsahující síru, které na
povrchu vytvářejí tmavé povlaky.
Stříbro vlivem klimatických podmínek koroduje (vlhkost, přítomnost sulfidových či chloridových iontů), přičemž dochází k tvorbě korozních produktů a jejich vrstev.
Dle chemického složení lze korozní produkty stříbra rozdělit do dvou hlavních skupin: sulfidy a halogenidy.
PRŮZKUM
Provádí se pro zjištění složení materiálu, historie
předmětu a jeho současného stavu. Při určování složení
materiálu bývá vodítkem úřední punc, který určuje ryzost
použitého kovu. Jen vzácně se objevují falšované puncovní značky, kdy se výrobce snažil obejít puncovní úřad
a opatřil výrobek vlastním puncem. Avšak mohou se objevit předměty, vyrobené z mědi a postříbřené, kdy došlo
k oklamání úřadu, který předmět opatřil značkou.
Pro přesné zjištění složení materiálu lze využít nedestruktivní analýzu pomocí rentgenové fluorescence.
U zlacených předmětů je nutné zjistit, jakým způsobem
byly zlacené – v ohni nebo elektrolytickým pokovením.
U často používaných předmětů nacházíme stopy zlacení
pouze v prohlubních dekoru.
Jakým způsobem byl předmět udržován a čištěn nám
napoví i zbytky čistidel, jež nacházíme většinou v prohlubních, na rubu předmětu a v jeho dutinách.
KONZERVOVÁNÍ
A RESTAUROVÁNÍ ZLATA
Odmaštění
– nejdříve je nutné předmět dokonale odmastit.
Na špercích se většinou nachází nečistoty organického původu, které se snadno odstraňují organickými
rozpouštědly.
14
POZOR! Pro odmaštění šperků nelze použít organická rozpouštědla, pokud jsou součástí těchto předmětů
i organogenní kameny (dají se velmi dobře leštit), jantar
(45 milionů let stará fosilní pryskyřice jehličnanů) – čistí
se vodou s neutrálními saponáty (Syntapon L), gagat (černá, houževnatá a lesklá hmota – typ ligninu, který obsahuje značné množství pryskyřičných látek), švartna – podobný materiál s gaganem, užívala se už v pravěku (čistí se
pouze vodou) a jiné materiály rostlinného a živočišného
původu. K poškození organickými rozpouštědly může
dojít i u želvoviny a slonoviny (čiští se v roztoku vody
a Syntaponu L) a u dupletu a tripletu (imitace drahých
kamenů složené ze vzácných minerálů (opál, smaragd)
a méně hodnotného opálu a skla. Lepí se k sobě navzájem.
Mohlo by u nich dojít k poškození zatečením a následným
rozlepením.
Odstranění korozních produktů za slitin
zlata
– korodují přísadové (legující) kovy – odstranit korozní produkty lze 10 – 20% roztokem kyseliny mravenčí,
octové, citronové nebo sírové. Vysokou čistící schopnost
má také roztok Chelatonu III. Mohou se použít pouze na
kompaktní zlacený povrch. Při zbytkách zlacení by mohlo
dojít k odstranění zlata společně s korozními produkty.
Čištění
– lze provádět v ultrazvukové čističce. POZOR! Nelze
čistit šperky s emailem, kameny a s inkluzemi (prasklinky uvnitř materiálu) – ty se čistí za sucha, mechanicky,
pomocí měkkých hadříků bez chlupů, protože někdy byly
kameny po vybroušení olejovány. Olej zaplnil trhlinky
a zlepšila se optická „čistota“ minerálu. Při odmaštění by
kámen ztratil svůj lesk.
Sušení
– provádí se při teplotě 60 – 80 °C po dobu 3 – 4 hodin. Teplota a doba sušení je závislá na dalších použitých
materiálech. Na teplo jsou citlivé gagat, jantar, korál, la-
zurit, malachit, opál, perla, smaragd, tyrkys – 20 – 25 °C
(pokojová teplota). Opálům pak neprospívá ani nízká vlhkost okolního prostředí, protože obsahují 20 % vody.
Pasivace
– šperky ze zlata nepotřebují pasivaci. Pouze tam,
kde byly použita slitina (pozlacené předměty) je nutné
tyto materiály ošetřit konzervačním olejem nebo lakem
(Paraloid B 72 v xylenu, ethanolu, silikonový olej).
KONZERVOVÁNÍ
A RESTAUROVÁNÍ
PŘEDMĚTŮ SE SMALTY
Jedná se o spojení kovu a skloviny. Smalt bývá nanesen na zlatý plech 0,3 – 0,4 mm silný a je relativně pružný. Doplnění smaltů se provádí odmaštěním (etanolem,
xylenem) a doplněním Paraloidem B 72 s pigmenty odpovídající barevnému odstínu. Užít lze také Hextal NXL – 1
(epoxidová pryskyřice) – má shodný lesk a lom se sklovinou. Vodě a různým čisticím prostředkům by měly být
smalty vystaveny co nejméně.
KONZERVOVÁNÍ
A RESTAUROVÁNÍ
PŘEDMĚTŮ ZE STŘÍBRA
Odstraňování korozních produktů musí být provedeno
velmi opatrně, aby nedošlo k poškození kovu, který je
značně měkký.
15
Čištění – nehomogenní nečistoty (prach) odstranit
teplou vodou s přídavkem neutrálního detergentu, nejlépe
sprchováním do odplavení nečistot. Teprve po odplavení
nečistot použijeme měkkou houbu nebo silikonový kartáček. Někdy si můžeme pomoci při odstraňování nečistot
i ultrazvukem (neodstraní kompaktní korozní produkty).
Odstranění korozních produktů
Mechanicky
– pomocí sražené křídy a čpavkové vody štětinovými kartáčky. Sraženou křídu používáme proto, že jde
o naprosto čistou křídu bez dalších příměsí, jež se mohou
vyskytnout v plavené křídě. Štětinové kartáčky různých
tvarů upínáme do zubotechnické vrtačky nebo jiného zařízení s regulací otáček. Štětiny jsou zalisovány v ocelovém
pouzdře, je proto nutné pracovat opatrně, aby se ocelové
pouzdro v žádném případě nedotklo předmětu.
Chemicky
– ponoření předmětu do chemického roztoku, který
obsahuje sloučeniny schopné vázat stříbro do komplexu
a převádět tak nerozpustné sloučeniny stříbra na rozpustné
komplexy (př. 8% thiomočovina, 5% kyselina chlorovodíková, 0,5% neionogenní tenzid).
Pasivace
– způsob úpravy povrchu šperků před černáním.
Za tímto účelem se používá lak, vosk nebo olej. (Paraloid
B 72 v xylenu, Veropal KP 709 v xylenu, bělený včelí
vosk, silikonový olej). Ošetřené předměty necháme volně
24 hodin vyschnout a pak s nimi můžeme manipulovat
v suchých, čistých, bavlněných rukavicích.
ULOŽENÍ A PREZENTACE
ŠPERKŮ
Nejdůležitější bývá jejich zabezpečení před
možnou krádeží. Nejlépe do trezorů a trezorových skříní.
Zlato nevyžaduje dodržování parametrů doporučovaných
pro uložení méně ušlechtilých kovů. Ovšem šperky jsou
obvykle kombinovány s jinými vzácnými materiály, často organického původu. Z tohoto důvodu se doporučuje
ukládat sbírky při relativní vlhkosti 40 – 50 % a teplotě
18 – 20 °C. Při jejich transportu je nutné vyvarovat se výrazným výkyvům stanovených hodnot.
Ve špercích bývají často křehké kameny, proto s nimi
manipulujeme nad měkkou podložkou. Při manipulaci je
nutné vždy používat bavlněné rukavice. Šperky přenášíme
na podložkách nebo v etuích či krabičkách. Opály může
poškodit teplo žárovek uvnitř vitrín. Akvarely užívané na
portrétních miniaturách zasazených do vzácných kovů
jsou citlivé na světlo a teplo.
Pro balení šperků a vzácných předmětů pro transport
se používají speciální papíry, kazety a krabičky.
Pozor na psaní inventárních čísel na sbírkové předměty. Obvykle se číslo píše na vrstvu laku, kterým se také
překrývá. Podkladový lak je nutný, aby nedošlo k poškrabání povrchu sbírkového předmětu, protože psací pera
jsou z oceli tvrdší, než jsou slitiny drahých kovů.
16
PŘÍKLAD RESTAUROVÁNÍ
ARCHEOLOGICKÉHO
ŠPERKU
Hrob ze starší doby bronzové
Při hloubení sklepa rodinného domu v Kunovicích
u Uherského Hradiště v dubnu 2013 byla porušena zásobní jáma s lidskou kostrou na dně. Postupně byl při archeologickém výzkumu odkryt celý prostor a bylo zjištěno, že
se v jámě nachází dvě kostry ženy a muže v atypické poloze. U ženy byl nalezen na pravé ruce bronzový náramek
s jantarovým korálkem. Dle nálezů keramiky v objektu
byl hrob datován do konce starší doby bronzové cca 1500
p.n.l.
Stav před konzervací:
Kostra ženy byla převezena do konzervačních dílen
Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Bronzový spirálový náramek s jantarovým korálkem byl odpreparován
skalpelem od kosti ruky. Kost v místě uložení vykazuje
charakteristické zelené zabarvení způsobené kontaktem
s bronzovým předmětem. Šperk byl pokryt vrstvou zeminy. Na několika místech je evidentně poškozen formou
ulámaných částí spirály. Na povrchu předmětu se částečně
vyskytuje zelená ušlechtilá patina, místy je patrná světle
zelená divoká patina. Korozní patina je měkké, vředovité
povahy, znetvořující povrch předmětu.
Postup při konzervaci:
Náramek a jednotlivé části byly v destilované vodě
v ultrazvukové pračce zbaveny usazené vrstvy zeminy.
Korozní, vředovitá patina byla odstraněna lokálně mechanicky štětcem se skleněným vláknem, tak aby ušlechtilá
patina nebyla narušena. Následně byl předmět vyvařen
a vyluhován v destilované vodě, která byla několikrát
vyměněná. Po vysušení pod infra lampami byl náramek
a zlomky napuštěny roztokem akrylátového laku Paraloidu
B 72 v toluenu. Jednotlivé, rozlomené části nebyly lepeny, byly ponechány v dochovaném stavu. Po zaschnutí
byl povrch opatřen nátěrem mikrokrystalického vosku
INKOR. Předmět byl uložen do plastového boxu s přidáním silikagelu.
Autorka výše uvedené restaurátorské zprávy
a fotodokumentace k této zprávě:
Ludmila Štefánková, vedoucí konzervačního, restaurátorského oddělení Slováckého muzea v Uherském
Hradišti.
Obr. 1 - hrobová jáma
Obr. 2. - nález bronzového náramku v terénu
17
Obr. 3 - detail bronzového náramku
Obr. 5 - detail předmětu v průběhu konzervace
Obr. 6 - předmět po konzervaci
Obr. 4 - očištěná kostra s označeným místem nálezu šperku
Kolektiv autorů: Konzervování a restaurování kovů.
Technické muzeum v Brně, Brno, 2011. ISBN
978-80-86413-70-9.
Mgr. MODRÁČKOVÁ, Dana: Preventivní ochrana sbírkových předmětů. In: Múzeum, 1/2010, roč. LVI, s. 2-7.
Mgr. MODRÁČKOVÁ, Dana: Depozitáře a uložení sbírek
v Regionálním muzeu v Chrudimi. In: Sborník z konference konzervátorů a restaurátorů konaného ve dnech 4. - 6.
9. 2007 ve Znojmě, s. 59-63. ISBN 80-86413-41-1
PÁGO, Ladislav a kol.: Úvod do muzejní konzervace a
restaurování. Univerzita J. E. Purkyně, Brno, 1986.
BRAČOK, Július: Konzervovanie a raštaurovanie vybraných muzeálních predmetov (Interné študijné texty pre
konzervátorov). Bratislava, 1985.
18
RESTAUROVÁNÍ
A KONZERVOVÁNÍ USNĚ
Definice:
Kůži (useň) lze definovat jako pokrývku těla obratlovců, která je surovinou pro výrobu kožených materiálů, usní
a pergamenů. Chrání živé organizmy proti klimatickým
a mechanickým vlivům a brání pronikání mikroorganizmů.
Na živém organizmu je v rovnováze s okolím.
Kůže je známá od nejstarších dob až dodnes. Protože
se jedná o biologický materiál, který velmi rychle podléhá
zkáze, nezachovaly se z tohoto období do dneška žádné
výrobky, pouze nástroje, kterými člověk kůži opracovával. Ulovené zvíře se zužitkovávalo všestranně. Maso
a tuk jako potravina, kosti na přípravu nástrojů a kůže na
výrobu a zdobení oděvu a obuvi.
U všech obratlovců rozeznáváme v kůži přibližně stejné vrstvy, má také podobné chemické složeni, přesto má
každý druh zvířete odlišnou vnitřní strukturu kůže, což
ovlivňuje nejen její konečné vlastnosti, ale také umožňuje
identifikaci konečného produktu.
STRUKTURA KŮŽE
• pokožka (epidermis) – buněčný útvar kůže s několika
vrstvami buněk
• škára (cutis) – je nejsilnější část kůže. Skládá se
z nebuněčné hmoty hustě protkané vlákny kolagenu,
albulínu, globulínu, elastinových a retikulárních
vláken. Škára se dělí na papilární a retikulární vrstvu.
Poměr mezi těmito vrstvami je různý: hovězí kůže –
1:4, telecí – 1:1, vepřová kůže retikulární vrstvu nemá
vůbec.
• podkožní vazivo – vyživuje a spojuje tkáň
Chlup patří histologicky k epidermu, ale je uložený
v cutisu, kde se nachází chlupová cibulka, odkud chlup
prorůstá pokožku.
Obr. 1 – Struktura kůže
19
CHEMICKÉ SLOŽENÍ KŮŽE
Surová, čerstvě stažená kůže obvykle obsahuje
následující procentuální zastoupení složek: voda 50-70 %,
bílkoviny 33-35 %, tukové látky 0,5-50 % a 0,25-0,65 %
minerálních látek. Z celkového množství vody je zhruba
40 % vázáno přímo na kožní vlákno, jako tzv. voda koloidní. Koloidní vodu nelze odstranit mechanicky, při vyčiňování činící látky vytěsňuji koloidní vodu z vláken, na
která se následně vážou. Zbytek tvoří voda kapilární, která
je uložena ve volných prostorách škáry.
Při zpracování kůže se ve většině případů epidermis
a podkožní vazivo odstraňují. Pokožka se na škáru váže
lehce hydrolyzovatelnými bílkovinami, které se působením enzymů a alkálií dají snadno odstranit. Podkožní
vazivo se odstraňuje mechanicky zároveň s chlupy, chlupovými cibulkami, potními a mazovými žlázami. Činěním
kůže se dosáhne biologické stability a kůže se stává odolná vůči vodě, ztrácí schopnost bobtnání, ve vlhku je odolnější proti hnilobě, za sucha zůstává ohybná a pružná, je
chemicky stabilnější a je odolná vůči horké vodě.
ZPRACOVÁNÍ KŮŽÍ ZÁLEŽÍ
NA JEJÍM DALŠÍM VYUŽITÍ
• na kožešinu - neodstraňuje se srst, kůže se jen očistí
(nenechá se loužit) a probíhá jen činění.
• na pergamen - či blánu na buben: odstraní se srst,
bez činění.
• na obuv, rukavice, atd. - odstraní se srst, činění.
Obr. 2 – Činění kůže
ZÁKLADEM VÝROBY KŮŽÍ
JE LOUŽENÍ A ODCHLUPENÍ
1. přivezení nasolené kůže do koželužny.
2. namáčení = koželuh kůže máčí a pere v hašpli
(sud) kvůli očištění, zbavení soli.
3. loužení se zahníváním (dříve) a odchlupování kosou
na odchlupování (koželužský nůž) nebo loužení
v roztoku sulfidu sodného a vápna (dnes) kvůli
odstranění srsti a vznikne holina.
4. mízdření pomocí kosy na mízdření (dříve) nebo
mízdření mezi soustavou válců (dnes) = odřeže se
vazivo a zbytky svalů
5. omykání kosou na omykání (dříve) nebo omykání
mezi válci = odstraní se kořínky chlupů
6. štípání pomocí štípacího stroje tak, aby byla kůže
všude stejně tlustá
20
7. činění kůží pomocí tříslovin z kůry a jiných rostlin
v sudu (dříve) nebo solemi chromu (od konce
19. století). Odstraní se tak vápno a tuky a kůže
bude vláčná.
8. ždímání (odstraní se voda)
9. barvení
10. mazání aby se kůže nelámaly
11. vyrážení neboli hlazení aby se vyhladily vrásky
12. sušení
13. postřikování lakem proti vlhku
14. leštění
15. žehlení
16. měření
17. výroba kožených výrobků
CO ZPŮSOBUJE DEGRADACI
USNĚ A VÝROBKŮ Z NÍ
Voda případně vysoká vzdušná vlhkost
v okolí předmětů
– kůže vodou bobtná. Bobtnání je fyzikálně-chemický
proces, při kterém kožní vlákna pohlcují vodu a tak zvyšují svůj objem. Kůže přijímá vodu buď kapilárami, nebo se
váže chemicky na vedlejší řetězec kolagenu. Příjímáním
vody se zvětšují vzdálenosti mezi řetězci, čímž se jejich
příčné vazby zeslabují. Pokud se kůže nachází v alkalickém prostředí, dochází ke zmýdelňovatelnění vláken.
Prachové polutanty (znečištěné ovzduší)
– poškozování kůže způsobují především exhaláty v ovzduší za účasti kovových iontů. Kůže přijímá
z okolního ovzduší kysličník siřičitý, z kterého postupně
za katalického účinku kovových iontů vzniká kyselina
sírová (tzv. červená hniloba). Dále kůže přijímá z okolního ovzduší kyslík, z kterého katalytickou reakcí vzniká
peroxid vodíku, který se důsledkem katalytického účinku
kovových iontů redukuje na kyslík ve stavu zrodu, který
napadá kůži. Termolabilita kůže přímo souvisí i s vlhkostí
okolního prostředí.
Obr. 3 – Zpracované kůže, ilustrativní foto: web
V muzeích se v současné době nachází velmi mnoho
předmětů vyrobených z kůže, kožešin a pergamenu. Jsou
to předměty historické, etnografické a archeologické.
Vzhledem k tomu, že se jedná o biologický materiál, je
velmi náchylný k různým druhům poškození a následně
k degradaci.
Mikroorganizmy
– surová kůže tvoří výbornou živnou půdu pro
rozličné druhy bakterií. K poškozování kůže dochází
prakticky okamžitě po jejím stáhnutí ze zabitého zvířete. V této první fázi se jedná o proteolytické bakterie,
které rozkládají kolagen. Po vyčinění se kolagen změní tak, že je proti rozkladu a působení enzymů odolný.
Po vpravení olejů a tuků do vyčiněných kůží se kůže stává
náchylnou pro další škůdce – plísně, které se živí tuky.
To způsobuje ztrátu pevnosti. Na kůži vznikají různé barevné skvrny, které kazí vzhled kůže. Kolagen není napaden. Po zahnízdění kolonií mikroorganizmů na povrchu
kůže ji tyto kolonie udržují v nežádoucí vlhkosti, čímž
21
dochází k hydrataci kůže. Při určitém stupni hydratace
začíná být kůže citlivá na bakterie.
UV záření
– barvená kůže a kožešiny jsou vysoce citlivé na světlo
(max. osvětlenost 50 lx) nebarvená kůže je středně citlivá
na světlo (max. osvětlenost 200 lx). Světlo s vysokou intenzitou spolu s polutanty z ovzduší mění především tanin.
Světlo má negativní vliv na rostlinně činěné usně.
KONZERVACE
A RESTAUROVÁNÍ
TŘÍSLOČINĚNÝCH USNÍ
Konzervační metoda Leather
Conservation Centre
- doporučuje k mechanickému čištění čistící houba
nebo prášek Wishab. K chemickému čištění metoda LCC
doporučuje isopropylalkohol.
Konzervační metoda Britského muzea
- chemické čištěni se provadí Stoddardovým rozpouštědlem, jedná se o směs nasycených alifatických alicyklických uhlovodíků s počtem uhlíků C7 až C12 a maximálně
25% obsahem aromatických uhlovodíků, které obsahuji
7-12 uhlíků. Rozpouštědlo je naneseno tamponem na ošetřovaný povrch. Ten je vytírán tak dlouho, dokud se uvolňují nečistoty. Poté jsou zbytky rozpouštědla setřeny tampony namočenými v destilované vodě. K tukování využívá
metoda buď směsi se včelím voskem: 15 g včelího vosku,
330 ml cedrového oleje a 200 g bezvodého lanolinu; nebo
směs bez včelího vosku: 330 ml – cedrového oleje a 200 g
bezvodého lanolinu; nebo směs bez včelího vosku: 330 ml
– trichlóretan, 30 ml cedrového oleje a 200 g lanolinu.
Tukovací směsi se nanáší tampóny na useň stejnoměrně
a v několika nátěrech. Vždy je nutné počkat, než se předchozí nátěr vstřebá. Na třísločiněné usně je dle Britského
muzea doporučena tukovací směs o složení: 280 g
extrakčního benzinu 60/80, 200 g rafinovaného lanolinu,
15 g včelího vosku, 65 g Preventolu O Extra a 27 g cedrového oleje.
Konzervační metoda VÚK
- chemické čistění se provádí 1% roztokem Alvolu ve
vodě (původně Flavol OMK, neionogenní tenzid na bázi
kokosaminoxidu60). Několikanásobným vymačkáním textilních tamponů v Alvolu se v misce vytvoří pěna a tampony smočenými v pěně se vytírá lícová vrstva usně tak
dlouho, dokud se uvolňuji nečistoty. Po skončení čištěni
se zbytky pěny a roztoku Alvolu pečlivě setřou tamponem
nebo houbou smočenou v destilované vodě a důkladně
vymačkanou. Useň se osuší přiložením filtračního papíru. Bezprostředně po čištění následuje tukování. Používá
se tukovací směs VUK, která se před aplikací zahřeje ve
vodní lázni na 25° C. Přípravek se nanáší štětcem vhodné velikosti. Nanášení musí být stejnoměrné a provádí se
v několika nátěrech (zpravidla 2-4 podle savosti usně).
Useň se pak nechá vyschnout při pokojové teplotě.
Vysychání trvá dle druhu materiálu dvě a vice hodin.
Složeni tukovací směsi VUK: 96 g rafinovaného lanolinu, 16 g japonského vosku, 38 g paznehtového oleje, 50 g
Preventolu O extra, 536 g extrakčního benzínu 60/80.
22
KONZERVACE
A RESTAUROVÁNÍ PSACÍHO
PERGAMENU
Čištění
- je preferováno suché čištění různými mechanickými
prostředky před mokrým. To platí i všeobecně. Mokré konzervační zásahy se volí jen v případě zvláštních nutných
konzervačních a rekonzervačních zásahů. Krátkodobě lze
pracovat s roztoky např. etanolu a vody (musí být však
nejméně 50% etanolu v roztoku). Jiná rozpouštědla jako
aceton, benzín se používají jen pro zvláštní účely.
Fixace barevné vrstvy
- shromažďují se zkušenosti s analýzami a posouzením stavu barevné vrstvy a možnostmi fixace poškozené.
Existuje mnoho variant poškození barevné vrstvy a každé
se musí řešit do značné míry individuálně. Některá akutní
poškození je možné citlivě a uspokojivě fixovat (např. želatinou nebo vyzinou).
Desinfekce
- lze uspokojivě provést v parách (páry alkoholů, nejčastěji ethanolu a buthanolu). Výhodou je, že
je vyloučen přímý styk pergamenu s další chemikálií
a všechny nevýhody mokrých procesů.
Odstranění deformací a vyrovnání
- využívá se přirozené vlastnosti pergamenu, jeho hygroskopicity (t.j. schopnosti absorbovat vodu z okolního prostředí). Vlivem změkčení, které nastává následkem působení vodních par, je možné odstranit nežádoucí deformace.
Pro vyrovnávání po změkčení je používáno měkké lisování, které zachovává typický sametový povrch se stopami broušení a škrábání.
Opravy
- jsou prováděny se zřetelem na budoucnost. V případě pergamenu jsou mnohdy obtížné a existuje několik
metod, které se volí podle počátečního stavu. Při tomto
zásahu se projevují zkušenosti restaurátora. Je možné
opravovat záplatami z japonského papíru nebo pergamenu. Pergamenové listiny poškozené plísní je možné dolévat speciální dolévací pergamenovou směsí. Volí se pokud
možno i lepidla odstranitelná v budoucnosti.
Obr. 4–5 – Rekonstrukce koženého houpacího koně – stav před
a po rekonstrukci. Soukromý fotoarchiv: Hana Tefal Juránková
– soukromá restaurátorka textilu a kůže
23
by následně mohly způsobit velké poškození předmětů.
Relativní vlhkost vzduchu by se měla pohybovat v rozmezí 55 – 60 %. Pokud vlhkost v ovzduší přesáhne 70 % je
nastartován hnilobný proces – jsou vytvořeny podmínky
pro výskyt a růst plísní. Teplota by se měla pohybovat
v rozmezí 15 – 18 °C – při vyšší teplotě nad 20 °C v součinnosti s vysokou relativní vlhkostí dochází k biologickému poškozování sbírek (růst plísní, bakterií, hub).
Předměty by měly být opatřeny ochrannými textilními
obaly z bavlny (plátnové vazby), která je vzdušná, takže se
předměty „nepotí“ (nesráží se vlhkost na jejich povrchu),
také chrání sbírky před polutanty a před UV zářením.
Místnosti s řízeným vzduchem (klimatizací) nemusí
mít okna, a potom předměty neohrožuje UV záření. Pokud
jsou uloženy v prostředí s okny, pak by měla být okna
vybavena fólií s UV absorbérem (pozor! Tyto fólie mají
pouze omezenou dobu funkčnosti – cca 10 let).
Mobiliář v depozitářích by neměl být vyroben z tvrdých dřev, které uvolňují VOC látky. Vhodné pro uložení
předmětů jsou kompaktní pojízdné kovové regály, které
splňují všechny podmínky stanovené pro uložení předmětů z biologických materiálů.
Obr. 6-7 – Restaurování doktorského kufříku – stav před a po
restaurování. Soukromý fotoarchiv: Hana Tefal Juránková –
soukromá restaurátorka textilu a kůže
ULOŽENÍ PŘEDMĚTŮ Z USNĚ
Vzhledem k tomu, že se jedná o biologický materiál,
který je velmi nestabilní vůči výkyvům teploty, relativní
vlhkosti, polutantům, UV záření apod. je nutné dodržovat
striktní podmínky pro uložení. Prostředí, ve kterém jsou
předměty uloženy, by mělo být neustále monitorováno,
aby nedocházelo k výkyvům sledovaných hodnot, které
PREZENTACE PŘEDMĚTŮ
Z USNĚ
Vzhledem k jeho nízké stabilitě vůči okolním klimatickým podmínkám je vhodné i při vystavování předmětů
dodržovat podmínky určené pro jejich uložení. Těmto
předmětům velmi škodí změna prostředí, a proto je
vhodné dodržovat teplotu a vlhkost shodnou s parametry
v depozitáři.
Předměty by měly být při prezentaci chráněny proti UV
záření použitím krycích fólií s UV filtrem, okna výstavních místností by měla být také vybavena touto ochrannou
fólií a i použitý výstavní mobiliář by měl být chráněn před
UV zářením.
24
ZÁVĚR
Pro všechny předměty z biologických materiálů platí,
že musí být uloženy i prezentovány v prostředí se stabilním klimatem – bez výkyvů teploty a vlhkosti s eliminací
UV záření!!!
Mgr. MODRÁČKOVÁ, Dana: Preventivní ochrana sbírkových předmětů. In: Múzeum, 1/2010, roč. LVI, s. 2-7.
Bc. KUŇÁKOVÁ, Kateřina: Srovnávací studie konzervačních postupů pro třísločiněné usně. [Diplomová práce na
PF MU v Brně.] 2009.
Mgr. MODRÁČKOVÁ, Dana: Depozitáře a uložení sbírek
v Regionálním muzeu v Chrudimi. In: Sborník z konference konzervátorů a restaurátorů konaného ve dnech 4. - 6.
9. 2007 ve Znojmě, s. 59-63. ISBN 80-86413-41-1
PÁGO, Ladislav a kol.: Úvod do muzejní konzervace a restaurování. Univerzita J. E. Purkyně, Brno, 1986.
BRAČOK, Július: Konzervovanie a reštaurovanie vybraných
muzeálních predmetov (Interné študijné texty pre konzervátorov). Bratislava, 1985.
Autor: Jiří Vávra, Dis., konzervátor RM v Chrudimi
Spoluautor: Mgr. Dana Modráčková, soukromá
restaurátorka
25
Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy –
dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže
metodika přednášky
Jiří Vávra, DiS.
Muzeum východních Čech v Hradci Králové
Eliščino nábřeží 465, 500 01 Hradec Králové 1
tel.: +420 495 512 391, +420 495 512 392
e-mail: [email protected]
www.muzeumhk.cz

Restaurování a konzer- vování sbírek muzejní povahy – dřevo

Transkript

Podobné dokumenty

Návod - Gama Kladno

m2b-mocek-metodika - Projekt oblasti podpory OP VK