průzkumu - Národní centrum zahradní kultury

Transkript

Dílčí stavebně-historický průzkum
zámku v Kroměříži
Zpracoval: Mgr. Dalibor Janiš, Ph.D.
Odborná spolupráce: Mgr. Jan Štětina, Radim Vrla
Kroměříž 2014
Zpracováno pro Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v
Kroměříži
SHP zámek Kroměříž 2014
Obsah
I. Úvod……………………………………………………………………………………….4
II. Přehled stavebních dějin zámku v Kroměříži z pohledu písemných
pramenů……………………………………………………………………………………..6
III. Ikonografie a historická plánová dokumentace……………………………25
IV.
Průzkumové
práce
provedené
v letech
2006–2014
v objektu
kroměřížského zámku………………………………………………………………….26
IV.1. Prostory v 1. a 2. NP vstupního křídla a stavební úpravy ve 2. NP jihozápadního
křídla a západního rizalitu
IV.2. Odkryv základových zdiv v jižní části nádvoří zámku
IV.3. Menší zámecká kuchyně v 1. NP jihozápadního křídla
IV.4. Barokní záchody ve 3. NP jihovýchodního křídla
IV.5. Průzkum někdejšího jihovýchodního parkánu a části nádvoří
IV.6. Rizalit vystupující z vnějšího průčelí jihovýchodního křídla
IV.7. Prostory 1. NP jihovýchodního křídla
IV.8. Průzkum zámecké věže
IV.9. Průzkum sklepů zámku
IV.10. Průzkum půdních prostor
IV.9.1. Popis jednotlivých půdních prostor
IV.9.2. Zhodnocení půdních prostor
IV.9.3. Půdní prostory – seznam příloh
IV.9.4. Půdní prostory – seznam fotodokumentace
V. Stavební vývoj hradu/zámku v Kroměříži……………………………………..98
V.1. Stavební vývoj předbarokního sídla na základě nových poznatků
V.1.1. Problematika biskupského sídla ve středověku
V.1.2. Pozdně gotický hrad biskupa Stanislava Thurza
V.1.3. Renesanční zámek ve druhé polovině 16. – první třetině 17. století
V.2. Barokní biskupská rezidence Karla II. z Lichtenstein–Castelcorna
V.2.1. Exkurz: biskupův dům v Kroměříži
V.2.2. První barokní přestavba (1666–1672)
V.2.3. Druhá barokní přestavba (1686–1698)
–––
2
V.2.4. Shrnutí hlavních zjištění ke stavebnímu vývoji kroměřížského zámku
v období biskupa Karla II. z Lichtenstein-Castelcorna
V.3. Stavební vývoj zámku od poloviny 18. století
V.3.1. Pozdně barokní přestavba zámku po roce 1752
V.3.2. Úpravy zámku v 19. – počátku 21. století
V.4. Pokus o interpretaci účelu a provozních souvislostí jednotlivých prostor zámku
V.4.1. Komunikační schéma barokního zámku
V.4.2. Problematika hygienických a odpadových zařízení barokního zámku
VI. Závěr…………………………………………………………………………………172
VII. Prameny a literatura…………………………………………………….……..173
VIII. Popisy vyobrazení………………………………………………………………180
VIII.1. Exteriéry zámku
VIII.2. Interiéry zámku
VIII.3. Výzkumy v objektu kroměřížského zámku v letech 2004 – 2014
VIII.4. Tabulky
–––
3
I. Úvod
Arcibiskupský zámek představuje jednu z významných dominant historického
města Kroměříže. Zámek samotný svojí architektonickou výpravou a mobiliárním
vybavením náleží k předním památkám tohoto typu nejen na území Moravy, ale i v
širším evropském prostoru, což potrhuje i jeho zápis do Seznamu světového
kulturního dědictví UNESCO v roce 1998.
Záměrem předkládaného průzkumu kroměřížského zámku je analýza objektu
především z hlediska stavebního vývoje a funkčních vazeb jednotlivých částí tohoto
rozsáhlého objektu. Následující text proto pomíjí interpretraci zámku z pozice
uměleckohistorického bádání, i proto, že tento pohled přineslo v poslední době vícero
publikačních titulů. Předkládaný průzkumový elaborát sestává z několika částí – první
seznamuje s problematikou archivních (písemných a obrazových) pramenů ke
stavebním dějinám zámku, další část je věnována několika průzkumovým pracem,
které byly realizovány pracovníky NPÚ ÚOP v Kroměříži v areálu zámku v letech
2006–2013. Tyto starší výzkumy byly v roce 2014 obohaceny o nové poznatky, mimo
jiné o stavebně-historický průzkum půdních prostor kroměřížského zámku. Účelem
těchto pasáží, vycházejících bezezbytku z hloubkových průzkumů částí objektu, je
bližší seznámení s informačním potenciálem zámku, který dosud podrobnému studiu
formou hlubších stavebně-historických analýz ani archeologických výzkumů nebyl
podroben. Uvedené průzkumové práce se shodou okolností odehrávaly v částech
objektu, ukrývajících klíčové informace o stavebním vývoji předbarokního objektu i
barokní rezidence (části nádvoří, zámecké sklepy, hranolová věž, půdní prostory).
Řada takto získaných dílčích zjištění podstatnou mírou doplňuje současný stav
vědomostí a je tedy nejen možné, ale i žádoucí jejich zařazení do kontextu postupně
objasňované problematiky stavebního vývoje velkolepé hradní a zámecké stavby.
Vzhledem k rozsahu a složitosti stavby může být předkládaný text pouze
zjednodušeným stavebně-historickým průzkumem. Z důvodu jednodušší orientace
byly vypuštěny popisné pasáže vztahující se k jednotlivým prostorám zámku. Naopak,
–––
4
důraz je kladen na syntetické zpracování stavebního vývoje objektu, a to především
dvou jeho nejdůležitějších stavebních fází – předbarokní stavby, tedy v jádru pozdně
gotického hradu biskupa Stanislava Thurza (1496–1540) a monumentální zámecké
rezidence Karla z Lichtensteinu–Castelkorna (1664–1695).
Předkládaný dílčí stavebně-historický průzkum rozhodně není vyčerpávající,
což ani nebylo jeho posláním. Jedná se spíše o souhrn aktuálních vědomostí,
vztahujících se k danému tématu. Takto koncipovaná práce může být v budoucnu
využita jako podklad pro další badatelské aktivity, jejichž rozvinutí si kroměřížský
zámek nepochybně zaslouží.
–––
5
II. Přehled stavebních dějin zámku v Kroměříži
z pohledu písemných pramenů
Kroměřížská rezidence olomouckých biskupů (od roku 1777 arcibiskupů) patří
k nejvýznamnějším sídlům nejen v rámci českých zemí, ale celého středoevropského
prostoru. Dějinám zámku v Kroměříži byla opakovaně věnována pozornost ve starší i
novější literatuře, je však pravdou, že většina prací se věnovala uměleckohistorickým
tématům v návaznosti na architekturu zámku, jeho vnitřní vybavení, mobiliář a cenné
sbírky.1 Samotným stavebním dějinám byla pozornost věnována zpravidla jen v
kontextu uměleckohistorického bádání a teprve v posledních letech byla zvýšená
pozornost zaměřena na samotný stavební vývoj zámku a zhodnocení jeho
dochovaných konstrukcí.2 Poznatky z výzkumu archivních materiálů k dějinám
kroměřížského zámku je postupně doplňován také poznatky z dalších nově
zpracovávaných fondů, jako je např. sbírka a archiv fotografií kroměřížského zámku.3
Počátky biskupského sídla v Kroměříži jsou ve starší a částečně i v novější
literatuře tradičně spojovány s osobou olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku
(1245–1281). Podle dlouho tradované představy většiny starších autorů měl být
tento významný biskup a diplomat krále Přemysla Otakara II. stavebníkem
biskupského hradu, který měl stát v místech dnešního barokního zámku. Situaci navíc
komplikuje fakt, že součástí předlokační Kroměříže měl být uvažovaný biskupův
románský dvorec. Kroměříž získal do majetku biskupství olomoucký biskup Jan
Nověji např. TOGNER, Milan (ed.): Kroměřížská obrazárna. Katalog sbírky obrazů
Arcibiskupského zámku v Kroměříži. Kroměříž 1998; MĚSÍC, Cyril: Mobiliář Manského sálu v
1. polovině 20. století. Ingredere Hospes 5, 2012, s. 31–33.
1
V posledních letech byla vydána syntéza, která mj. shrnuje starší literaturu – PERŮTKA,
Marek: Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek
– TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 9–
11.
2
K tomu nověji KINDL, Miroslav: Sbírka a archiv fotografií kroměřížského zámku. Ingredere
Hospes 6, 2013, s. 6–16.
3
–––
6
(1104–1126), jak o tom svědčí známá listina biskupa Jindřicha Zdíka, datovaná nověji
do roku 1141.4 Zpráva dokládá, že Kroměříž představovala významný sídelní útvar
(původně zeměpanský), jehož součástí měl být trh, krčmy a mostní mýto (tj. zdroje
příjmů) a také curia, tj. dvůr, dvorec.5 Poloha tohoto románského dvorce v období
před lokací středověkého města Kroměříže bývá tradičně ztotožňována s lokalitou
uvažovaného středověkého hradu, nacházejícího se v místě barokní zámecké
rezidence.6 Tato úvaha však v zásadě vychází z předpokládané kontinuity mezi raně
středověkým dvorcem a pozdně středověkým hradem a v zásadě nebere do úvahy
vývoj předlokačního a následně vyspělého města ve 13. a 14. století. Kroměříž se
proměnila z raně středověké trhové vsi na středověké město ve druhé polovině 13.
století a stala se významným centrem středního Pomoraví a od Brunovy doby také
hlavní rezidencí olomouckých biskupů.7 Město bylo založeno v návaznosti na starší
osídlení olomouckým biskupem Brunem a poprvé se výslovně připomíná v listině
vydané týmž biskupem v roce 1266. Týká se vinic založených u Kroměříže a mezi
svědky je uveden také nejstarší jménem známý kroměřížský rychtář Arnold.8
Privilegium biskupa Dětřicha, Brunova nástupce, z 19. června 1290 pro Kroměříž
4
CDB I, s. 121, č. 115.
O povaze tohoto raně středověkého dvorce nevíme nic, v literatuře se často hovoří, ovšem
bez jakékoliv opory v písemných pramenech či archeologických zjištěních, o opevněném
dvorci – nověji např. CHYBOVÁ, Helena: Kroměříž zmizelá a znovu objevená aneb Historie
ukrytá pod dlažbou města. Kroměříž 2009, s. 70, zde úvahy o možné poloze dvorce, s. 70–
72.
5
6
K tomu viz blíže v kapitole o stavebním vývoji kroměřížského zámku.
Základní charakteristiku města přináší nověji KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku. III. Kolín–Miro. Praha 1998, s. 204–220; PERŮTKA, Marek (ed.):
Kroměříž. Historické město & jeho památky. Kroměříž 2013. Dějinám Kroměříže věnoval
obsáhlé několikasvazkové dílo PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. I–IV.
Kroměříž 1913–1950. K jeho osobě a dílu PINKAVA, Jaroslav: F. V. Peřinka. Ojedinělý
badatel. Ed. Petr Pálka. Kroměříž 2004; ZEZULOVÁ, Jitka: Vlastivěda moravská a František
Vácslav Peřinka. In: 100 let Vlastivědy moravské a vlastivědná práce na Moravě. XXV.
Mikulovské sympozium 1998. Mikulov – Brno 1999, s. 125–129.
7
CDB V/1, s. 688–689, č. 466. Srov. STOOB, Heinz: Bruno von Olmütz, das Mährische
Städtenetz und die Europäische Politik von 1245 bis 1281. In: Heinz Stoob (ed.), Die
8
mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen Europa (Städteforschung – Veröffentlichungen
des Instituts für vergleichende Städtegeschichte in Münster. Reihe A. Darstellungen. Bd. 4.).
Köln – Wien 1977, s. 90–133, zejm. s. 104–108.
–––
7
výslovně dokládá, že město užívalo brněnské městské právo (ius ciuitatis
Brunnensis).9
Pozůstatkem původního raně gotického hradu, který měl být založen biskupem
Brunem, resp. který se měl vyvinout ze staršího dvorce, měla být dle většiny starších
autorů přízemní část či „jádro“ dnešní zámecké věže, tvořící výraznou dominantu
celého objektu i města.10 Někteří z autorů spojují jádro věže s původním biskupským
hradem, její vznik však kladou až k době okolo roku 1400.11
Chybějící svědectví archeologických pramenů či dochovaných stavebních
konstrukcí nenahrazuje ani řeč písemných pramenů. Dochované písemné prameny
sice dávají tušit existenci nějakého biskupského sídla v Kroměříži již ve středověku, o
čemž ostatně svědčí četné pobyty biskupů v Kroměříži i skutečnost, že zde bylo
centrum lenního dvora,12 z písemných pramenů však zřetelně nevyplývá jeho
stavební povaha (hrad ?, palác ?), ani jeho poloha. Biskup Bruno sice v Kroměříži
datoval několik listin (in Cremesir, apud Cremesir), tyto písemnosti však postrádají
jakýkoliv údaj o možném hradě a stejně tak chybí zmínky o hradě či jeho zbudování v
CDM IV, s. 367–369, č. 291. K obsahu privilegia PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I. Kroměříž 1913,
s. 25–28; k některým souvislostem KEJŘ, Jiří: Vznik městského zřízení v českých zemích.
Praha 1998, s. 153.
9
Tak např. JŮZA, Vilém – KRSEK, Ivo – PETRŮ, Jaroslav – RICHTER, Václav: Kroměříž.
Praha 1963, s. 12; HLOBIL, Ivo – PETRŮ, Eduard: Humanismus a raná renesance na Moravě.
Praha 1992, s. 139; PLAČEK, Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a
tvrzí. Praha 2001, s. 313; TÝŽ: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, s. 202;
SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska. 2. (J–N). Praha 1999, s. 222;
SPURNÝ, František a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II.
Severní Morava. Praha 1983, s. 131.
10
DURDÍK, Tomáš – BOLINA, Pavel: Středověké hrady v Čechách a na Moravě. Praha 2001,
s. 194.
11
Srov. JANIŠ, Dalibor: Ke skladbě dvora olomouckých biskupů ve 13. století. In: Dana
Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka (edd.), Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a
kultura dvorské společnosti (Mediaevalia Historica Bohemica, Supplementum 2). Praha 2008,
s. 347–362 (zde odkazy na starší literaturu týkající se dvora olomouckých biskupů).
12
–––
8
dalších pramenech (Vita Brunonis, tzv. Brunova závěť apod.).13 Stejné konstatování
platí i o jeho bezprostředních nástupcích na biskupském stolci.14
Někteří z olomouckých biskupů v průběhu 14. století, jak vyplývá z
dochovaných listin a dalších písemností, v Kroměříži déle nepobývala, zachycené jsou
např. účasti na zasedáních manského soudu, což by nepřímo ukazovalo na fakt, že se
zde nenacházela nějaká rozsáhlejší biskupova rezidence.15 Občasným a krátkodobým
pobytům plně vyhovoval dům, který biskupové od neurčené doby (patrně již od doby
biskupa Bruna) ve městě vlastnili. Tento dům se poprvé výslovně připomíná za
biskupa Jana ze Středy (1364–1380), který v roce 1374 hovoří ve svém listu o stavbě
(přestavbě ?) biskupského domu v Kroměříži (... operarios domus Cremsirensis).16
Dům se připomíná také v nedatovaném listu patrně z roku 1372 (... in domo
nostra).17 V nedatované korespondenci téhož biskupa je také připomínán správce
biskupova kroměřížského domu Štěpán (... procuratori domus nostre Cremsirensis).18
Pravděpodobně v tomto biskupově domě se také konala prameny doložená
zasedání manského soudu. Dům byl vybaven v patře velkou místností (sálem): v roce
1372 byl manský soud konán in curia episcopali in stuba maiori in Chremsir. Že se
nejednalo o hrad, dokládá obdobný údaj z následujícího roku: in stuba maiori
superiori domus episcopalis, další podobné údaje jsou z let 1382, 1390, 1391, 1392,
1404, 1412, 1422.19 V roce 1398 biskup Jan Mráz (1398–1403) datuje listinu v
Kroměříži in domo habitationis nostre, tedy v domě, kde se nacházelo biskupovo
13
CDB, CDM dle rejst.; PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I, s. 18–19.
14
Tamtéž, s. 24–25.
15
Srov. tamtéž, s. 41, 44.
TADRA, Ferdinand (ed.): Cancellaria Johannis Noviforensis episcopi Olomucensis (1364–
1380). Briefe und Urkunden des Olmützer Bischofs Johann von Neumarkt. Archiv für
österreichische Geschichte 68, 1886, s. 124–125; PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I, s. 81; TÝŽ:
Dějiny, III. Kroměříž 1940, s. 23.
16
17
PIUR, Paul (ed.): Briefe Johanns von Neumarkt. Berlin 1937, s. 204–205, 248.
18
TADRA, F. (ed.): Cancellaria, s. 122–123; PIUR, P. (ed.): Briefe, s. 398.
19
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I, s. 81, pozn. 3.; LECHNER, passim.
–––
9
obydlí.20 Je třeba na tomto místě zdůraznit, že v řadě jiných případů jsou běžně
zmiňovány biskupské hrady v Modřicích, ve Vyškově, hrad Melice, Mírov či Hukvaldy,
zpravidla označované výslovně jako castrum, tedy běžně užívaným termínem pro
hrad. Skutečnost, že v poměrně četných dochovaných písemnostech olomouckých
biskupů se neobjevuje hrad v Kroměříži (či alespoň jeho správce – purkrabí), je v
uvedených souvislostech více než nápadná. Analogicky lze poukázat na možné
analogie s biskupovými sídly v Osoblaze, Mohelnici a patrně také Kelči, které
existovaly v podobě opevněných domů situovaných na okraji městských areálů
v návaznosti na městské hradby.21
Hrad, označený dobovým ekvivalentem zámek, se v souvislosti s Kroměříží
výslovně poprvé uvádí až v 15. století, a to v letech 1435 a 1437, kdy město bylo již
v rukou zástavních držitelů – Smila z Moravan a jeho bratrů.22 Z dalších souvislostí
tak vyplývá, že hrad byl v Kroměříži vybudován velmi pravděpodobně olomouckým
biskupem Janem Železným (1416–1430).23 Jeho poloha byla pravděpodobně již
identická s místem dnešního zámku. K otázce staršího biskupského hradu ve 13. a
14., resp. 15. století chybí také jednoznačně interpretovatelná archeologická
zjištění.24
20
CDM XII, s. 409, č. 460.
KOUŘIL, Pavel – PRIX, Dalibor – WIHODA, Martin: Městské hrady v českém Slezsku.
Archaeologia Historica 22, 1997, s. 249–272; JANIŠ, Dalibor – KOHOUTEK, Jiří: Hrady a
jejich úloha ve struktuře osídlení horního Pobečví. Archaeologia Historica 27, 2002, s. 179–
195.
21
22
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I, s. 76–78.
23
K této možnosti se klonil i F. V. Peřinka – tamtéž, s. 81.
K tomu nověji ŠTĚTINA, Jan: Gotický hrad. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek –
TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 17–20;
JANÁL, Jiří – ŠTĚTINA, Jan: Příspěvek ke stavebním dějinám zámku v Kroměříži. In: Dějiny
staveb 2006. Plzeň 2006, s. 33–42; ŠTĚTINA, Jan: Úvahy nad problematikou stavebního
vývoje kroměřížského zámku. Ingredere Hospes 3, 2010, s. 8–9. Ze starších autorů se k
otázce údajného Brunova hradu stavěl kriticky již zmiňovaný PEŘINKA, F. V.: Dějiny města
Kroměříže, I, s. 18–19.
24
–––
10
J. Štětina v novějším monografickém zpracování urbanistického vývoje města
Kroměříže a jeho památek rozvíjí v kontextu utváření a vývoje středověkého města
možnost, že původní raně gotické biskupské sídlo, zbudované Brunem ze
Schauenburka, mohlo ležet v blízkosti johanitské komendy s kostelem sv. Jana
Křtitele, ležící na vyvýšené poloze v severozápadní části pozdějšího města. Johanitská
komenda vznikla kolem roku 1200 (první písemná zpráva pochází z roku 1238) při
křižovatce dálkových cest v návaznosti na západní část původní trhové vsi. V této
souvislosti pak není vyloučeno, že biskupské sídlo (dvorec ?) mohlo vzniknout v její
blízkosti již za Brunova předchůdce, olomouckého biskupa Roberta (1202–1240).25
Samotná johanitská komenda v Kroměříži zanikla během husitských válek (1423), její
majetky si později nárokovali johanité na Starém Brně.26 Vznik kroměřížského hradu
až v období pozdní gotiky naznačuje také průběh městské hradby.27
V neklidných časech 15. století se Kroměříž nacházela řadu desetiletí v rukou
zástavních držitelů. K vyplacení zástavy došlo až v roce 1500 na počátku episkopátu
biskupa Stanislava Thurza z Bethlenfalvy (1496–1540), který měl zásadní podíl na
podobě kroměřížského biskupského sídla – hradu.28
Podobu původního goticko-renesančního hradu zbudovaného biskupem
Stanislavem Thurzem lze dnes poměrně obtížně rekonstruovat, neboť ke staršímu
vývoji kroměřížského zámku chybí jakékoliv plány a nejstarší dochovaná ikonografie
biskupského sídla spadá až do závěru 16. století (1593), tedy do doby episkopátu
biskupa Stanislava Pavlovského (1579–1598). Hrad biskupa Stanislava Thurza tvořila
25
Písemné prameny k tomu ale neposkytují žádné indicie – srov. PEŘINKA, F. V.: Dějiny
města Kroměříže, I, s. 10–11.
ŠTĚTINA, Jan: Počátky osídlení a vymezení raně středověkého města. In: Perůtka, Marek
(ed.): Kroměříž. Historické město & jeho památky. Kroměříž, Město Kroměříž 2013, s. 44–45.
26
ŠTĚTINA, Jan: Středověká Kroměříž. In: Perůtka, Marek (ed.): Kroměříž. Historické město
& jeho památky. Kroměříž, Město Kroměříž 2013, s. 57.
27
K biskupově osobě a dvoru nověji BALETKA, Tomáš: Dvůr olomouckého biskupa Stanislava
Thurza (1497–1540), jeho kancelář a správa biskupských statků. Sborník archivních prací 54,
28
2004, s. 3–236.
–––
11
pravděpodobně trojkřídlá dvojpatrová dispozice, otevřená k severozápadu. Rozsah
celé hradní dispozice však byl o něco menší, než je rozsah dnešního raně barokního
čtyřkřídlého zámku.29
S původním Thurzovským hradem souvisí objekt dnešní zámecké věže, která
tvoří určitý spojovací prvek pro všechny pozdější přestavby a tvoří dodnes výraznou
dominantu kroměřížského zámku. Původ je podle novějších výzkumů považován za
pozdně gotický a její vznik je spojován se stavebními aktivitami biskupa Thurza.30
Tyto závěry potvrzují i výsledky SHP z roku 2012 (viz podrobněji níže v samostatné
kapitole). S původním Thurzovským hradem lze patrně spojit i zjištěné nejstarší
stavební konstrukce ve sklepních prostorách pod dnešním severovýchodním a
severozápadním
palácovým
traktem,
byť
jejich
datace
je
nejistá
(obecně
předbarokní).31
Dochované písemné prameny ovšem k otázce přestavby či výstavby objektu
hradu v době biskupa Stanislava Thurza neposkytují žádné přímé relevantní údaje. Z
různých souvislostí vyplývá, že stavba biskupovy rezidence v Kroměříži byla alespoň
ve své hlavní části dokončena již kolem roku 1509.32 Biskup datoval listiny vydané v
Kroměříži in arce Cremsiriensi, tedy na kroměřížském hradě či zámku, neboť tento
termín nemá jednoznačný český ekvivalent.33 Dokončovací práce potom pokračovaly
v neurčitelném rozsahu až do závěru Thurzova episkopátu (1540). Tuto skutečnost
dokládá rozbor některých zachovaných architektonických prvků i některé písemné
zprávy. K dalším výraznějším opravám biskupského sídla v Kroměříži, které jsou
zachyceny zejména v biskupské korespondenci, došlo za biskupa Marka Khuena
JAKUBEC, Ondřej: Renesanční zámek. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek – TOGNER,
Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 23.
29
VÁCHA, Zdeněk – VRLA, Radim: Kroměřížská biskupská rezidence na konci středověku.
Archaeologia Historica 33, 2008, s. 357–376.
30
31
K tomu viz dále v samostatné kapitole.
32
HLOBIL, I. – PETRŮ, E.: Humanismus, s. 139.
33
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, III, s. 24.
–––
12
(1553–1565). V letech 1556, 1559, 1561 a 1562 byly opravovány či doplňovány
zejména dřevěné střešní konstrukce biskupského sídla (v písemnostech je zmiňován
stavební materiál – trámy, krokve, pálená střešní krytina). Pro rok 1561 jsou
doloženy práce na vnitřním zařízení zámku – dveře, táflování apod.34 V době
episkopátu biskupa Khuena se poprvé (1556) připomíná na zámku kaple Matky Boží
(byla vybavena bohoslužebným náčiním). Je zřejmé, že byla zbudována již v
Thurzově době.35
Další opravy pokračovaly za episkopátu Viléma Prusinovského z Víckova
(1565–1572). V roce 1566 se opět jednalo o materiál ze dřeva (prkna), v letech
1566–1567 biskup objednal 12000 (200 kop) kruhových skleněných terčíků pro
zasklení oken (některé ze zámeckých místností byly v té době skutečně zaskleny). V
roce 1569 byla v areálu zámku vystavěna lázeň (v návaznosti na jakési šnekové
schodiště). Existovala zde však nějaká starší lázeň, doložená k roku 1567/68. Jedna
lázeň tak byla patrně biskupova soukromá (za biskupa Pavlovského byla obložena
borovými deskami), druhá panská byla patrně určena pro biskupské dvořany a
úředníky.36
K roku 1572 se připomíná pokoj a místo jenž slove libraria, tedy knihovna. V
roce 1569 je zmiňován nový pokoj a k roku 1570 také sklep nový, kterýž pod novým
pokojem naším jest.37 Termín sklep však ve starší češtině označoval obecně klenutou
místnost, nemuselo se tedy jednat o suterénní prostoru. Podle O. Jakubce tato
zpráva souvisí se stavebními pracemi, které jsou zmiňovány k roku 1568 a týkaly se
zámeckého křídla v blízkosti vstupní věže.38 Konstrukce související patrně se
sklepními prostorami původního jihozápadního zámeckého křídla byly částečně
JAKUBEC, Ondřej: Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské doby.
Olomouc 2003, s. 214–215; PEŘINKA, F. V.: Dějiny, III, s. 24.
34
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I, s. 158; ŠTĚPÁN, Jan: Dvůr olomouckého biskupa Stanislava
Pavlovského z Pavlovic v letech 1579–1598. Olomouc 2009, s. 209.
35
36
ŠTĚPÁN, J.: Dvůr, s. 210.
37
Tamtéž, s. 210.
38
JAKUBEC, O.: Kulturní prostředí, s. 223; PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I, s. 175.
–––
13
odhaleny při archeologicky sledovaných výkopech v zámeckém nádvoří. 39 V době
episkopátu biskupa Prusinovského se ve sklepení hlavní zámecké věže nacházela
prachárna a sklad děl a munice.40 V samotné vstupní věži se k roku 1571 měla nad
bránou nacházet velká klenutá místnost (světnice veliká sklepová).41
Neutěšený stav kroměřížského zámku potom vedl k dalším stavebním pracím v
době biskupa Jana Mezona z Telče (1576–1578).42 Opravy byly zahájeny v roce
1577, týkaly se pravděpodobně biskupových obytných prostor, neboť biskup Mezon
téhož roku požádal Jana Nekeše z Landeku, aby v době stavebních prací na zámku
mohl využívat jeho dům, který měl v Kroměříži. Prameny dokládají, že na stavební
práce bylo spotřebováno větší množství dřeva z biskupských statků, dále sklo (12
truhel) a také železo, které byo dodáváno v podobě tyčí (štafů). Stavební práce (vedl
je jakýsi najatý Vlach) v době náhlé smrti biskupa Mezona nebyly zdaleka skončeny,
nedokončené stavení mělo být provizorně zastřešeno. Stavební aktivita na zámku tak
pokračovala za Mezonova nástupce.43
Za episkopátu biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic (1579–1598) došlo k
dalším podstatnějším stavebním úpravám zámku. Samotné stavební práce byly
zahájeny na jaře 1580 a patrně trvaly až do konce Pavlovského episkopátu. Stavební
práce se týkaly, jak vyplývá z dochovaných zpráv, zejména nadzemních částí zámku
(reprezentativních prostor), krovů, velká pozornost byla věnována zámecké věži. V
roce 1588 stavbu vedl jistý Šimek Vlach.44
JANÁL, Jiří – ŠTĚTINA, Jan: Příspěvek ke stavebním dějinám zámku v Kroměříži. In: Dějiny
staveb 2006. Plzeň 2006, s. 33–42; ŠTĚTINA, J.: Úvahy nad problematikou stavebního
vývoje, s. 15.
39
40
JAKUBEC, O.: Renesanční zámek, s. 28.
41
ŠTĚPÁN, J.: Dvůr, s. 211, 212.
JAKUBEC, O.: Renesanční zámek, s. 24–27; PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, III,
s. 24; JAKUBEC, O.: Kulturní prostředí, s. 233–234.
42
43
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I, s. 200–201; JAKUBEC, O.: Kulturní prostředí, s. 234.
44
JAKUBEC, O.: Kulturní prostředí, s. 246.
–––
14
V roce 1588 biskup Pavlovský jednal o zajištění tesaře pro budování
zámeckých krovů a v dané věci jednal také s brněnskou městskou radou. Nový krov
věže nakonec postavil opavský tesař Paul Tschantschler, který zahájil práci v roce
1589 a měl zhotovit zastřešení věže s ochozy. Současně také měl osadit věžní
hodiny, které zhotovil olomoucký hodinář Georg Hechperg (Již v roce 1586 biskup
Pavlovský usiloval pořídit na věž hodiny (cimbál). Práci na nich svěřil nejprve
litomyšlskému hodináři Pavlovi; z realizace však sešlo.). Již na konci roku 1589 byly
základní práce hotovy, plech na pokrytí střechy biskup objednal u Hynka staršího
Bruntálského z Vrbna, majitele hamrů na severní Moravě. V roce 1590–1591 byla s
Tschantschlerem uzavřena další smlouva týkající se prací na ochozu, pokrytí střechy,
doplněné o pozlacenou makovici. Část krycích plechů byla dovezena z Vídně. Nová
střecha věže byla impozantní, tvořily ji dvě cibulovité helmice, které měly v lucernách
ochozy, střechu zakončoval jehlanec s výše uvedeným znamením z erbu Pavlovských.
V roce 1590 kameník Petr Tytl zhotovil kamenný ochoz na věži. Skládal se z 20
půlkruhovýcg sloupových arkád. Ve stejném roce pokračovaly stavební práce v
interiéru věže (zbudování čtyř místností s cihlovou dlažbou, zbudování krbu s
komínem). Samotná střecha zámku byla pokryta plechem (věž) a břidlicí (1590). V
roce 1590 probíhaly také kamenické práce spojené se zámeckým portálem (kameník
Hanuš Joss) a kamennými ostěními oken blíže brány.45 J. Štěpán se domnívá, že se v
tomto případě jednalo o druhou bránu (vedle vstupu v Thurzově věži), která
existovala přibližně v místech dnešního hlavního vstupu do zámku.46
Zámecké pokoje se nacházely nejméně ve dvou podlažích, za biskupa
Pavlovského byla zbudována patrně druhá zámecká kaple (v letech 1601, 1607, 1609
se hovoří o dolní zámecké kapli, která tak existovala vedle kaple horní; jedna byla
patrně biskupská, druhá sloužila služebnictvu).47 Vedle starších lázní se na zámku
nacházela zbrojnice, prostory pro kanovníky a účastníky manských soudů a sněmů, v
JAKUBEC, O.: Renesanční zámek, s. 23, 31; TÝŽ: Kulturní prostředí, s. 246–249; PEŘINKA,
F. V.: Dějiny, I, s. 201–204; VÁCHA, Z. – VRLA, R.: Kroměřížská biskupská rezidence, s. 362.
45
46
47
Ke kaplím ŠTĚPÁN, J.: Dvůr, s. 209.
–––
15
blízkosti velké věže, resp. přímo v jejích prostorách se nacházely kanceláře (srov.
také doklad z roku 1666).48 V roce 1588 byly přestavovány (nebo stavěny nové)
zámecké maštale.49
Dřevořezy Jana Willenbergera a neznámého monogramisty MC z 90. let 16.
století ukazují kroměřížský zámek v jeho podobě na konci 16. století. V roce 1594 se
poprvé připomíná také zvláštní chodba při městské hradbě, která spojovala zámek a
kostel sv. Mořice.50
V zámecké věži se již v 16. století nacházel biskupský archiv, který byl
několikrát reorganizován a v letech 1643 a 1758 odvezen před vojenským
nebezpečím do Vídně. K velké reorganizaci písemností došlo v roce 1839.51
Písemnosti byly ve věži uloženy až do 90. let 20. století.
Za biskupa Františka kardinála z Dietrichsteina (1599–1636) pokračovaly další
stavební práce (1602 úprava biskupových pokojů), jejich charakter je však nejasný.
Doložené zprávy se týkají nadzemních částí zámecké rezidence.52 Písemné prameny
jen neurčitě zmiňují některé práce, které se mohly týkat střech (působení brněnského
tesaře Šimona Doucha v letech 1604 a 1606, dodávka olověného plechu jako střešní
krytiny).53
Kroměřížský zámek i celé město byly za třicetileté války výrazně poškozeny
(ničivý byl požár města a zámku v roce 1643). V roce 1644 došlo k nějakému
provizornímu zakrytí budov jako ochrany před deštěm (pokryta byla i věž). K dílčím
opravám zámku došlo až v roce 1649, kdy byly opraveny některé obytné místnosti v
48
49
Tamtéž, s. 211.
JAKUBEC, O.: Kulturní prostředí, s. 250.
50
51
52
JAKUBEC, O.: Renesanční zámek, s. 31.
53
Tamtéž, s. 31.
–––
16
zámku a byla obnovena střecha nad místností vedle věže. V roce 1651 byly strženy
některé klenby a nahrazeny novými. Ještě v roce 1652 se však na zámku nacházely
spálené střechy a zámecké místnosti (klenby) byly proto výrazně poškozeny deštěm a
sněhem. V témže roce došlo k obnově střech (materiál byl přivážen zejména z lesů
na kelečském panství), ty byly pokryty šindelem. Opravy pokračovaly v letech 1653
(dovoz železa a dřeva – prkna a fošny) a 1654 (dovoz latí a desek).54
Následky požáru a následné neúdržby tak byly postupně odstraňovány, když v
červnu 1656 vypukl požár nový. Zničena byla mimo jiné nově pokrytá věž zámku a
část přilehlých střech.55 Jak vyplývá z ikonografických pramenů, věž byla opatřena
provizorní valbovou střechou, která byla po nějakou dobu zachována ještě v době
lichtensteinské přestavby.56 Opravy pokračovaly koncem 50. let 17. století, opravena
však byla jen část zámeckých budov (patrně jedno křídlo), a to ještě velmi
nedostatečně, jak dokládá zpráva z roku 1663.57
Bezprostřední nástupci kardinála Dietrichsteina na stolci, biskupové Leopold
Vilém (1637–1662) a Karel Josef (1663–1664) sídlili mimo olomouckou diecézi a
jejich zájem o kroměřížskou rezidenci byl minimální (kroměřížský zámek byl v
havarijním stavu a dokonce zde přestal zasedat manský soud, který byl přeložen do
Vyškova).58 V roce 1664 se olomouckým biskupem stal Karel z LichtensteinuCastelkorna (1664–1695), který opět trvale sídlil v olomoucké diecézi. Ve volební
kapitulaci byl biskup Lichtenstein-Castelkorn olomouckou kapitulou zavázán mimo
jiné k obnově kroměřížské biskupské rezidence. V roce 1665 biskup Karel zahájil
54
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 258–259, 418–421.
55
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 385.
56
VÁCHA, Z. – VRLA, R.: Kroměřížská biskupská rezidence, s. 357.
57
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 420, 565.
58
–––
17
jednání s architektem Filibertem Luchesem, který připravil základní projekt obnovy
zámku. Luchese však již v roce 1666 zemřel.59
Později byly na objektu zámku prováděny jen opravy a udržovací práce, jejichž
příprava byla zahájena záhy po biskupově nástupu v roce 1664 (výměna některých
dřevěných prvků, zasklení oken).60 Opravy pokračovaly až do roku 1672, stavební
podobu zámku však výrazněji nezměnily.61
Teprve v letech 1686–1698 byla provedena stavba nové monumentální
zámecké budovy, a to podle projektu architekta Giovanniho Pietra Tencally, který
převzal a upravil původní Lucheseho návrhy.62 Z původní pozdně gotické dispozice
byla respektována především hmota zámecké věže, a to patrně na přímý popud
biskupa Lichtensteina-Castelkorna. Podle jeho vyjádření z roku 1690 biskup budoval
zámek, ne pouhý palác, a právě přítomnost věže měla symbolický význam a byla
vyjádřením zámeckého charakteru celého objektu.63 F. V. Peřinka přinesl poprvé
soupis stavitelů (architektů), kameníků, štukatérů, sochařů a malířů, kteří se na
stavbě podíleli (pozdější uměnovědná literatura tyto údaje zpřesnila a doplnila).64
TOGNER, Milan: Barokní rezidence. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek – TOGNER,
Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 35–36.
59
60
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 12880, sg. F30/19-2, kart. 1711 (Odběr stavebního materiálu
pro stavbu zámku z let 1664–1687); PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 619–624 zde
podrobněji k jednotlivým dílčím opravám).
61
Výstavbu zámku na základě archivních pramenů podrobně popsal PEŘINKA, F. V.: Dějiny,
II-1, 2, s. 619–672. Srov. TOGNER, M.: Barokní rezidence, s. 35–50; PAVLÍČKOVÁ, Radmila:
62
Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z Liechtensteinu–Castelkorna 1664–
1695. Olomouc 2001, s. 24–46. ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 12880, sg. F30/19-2, kart. 1711
(Odběr stavebního materiálu pro stavbu zámku z let 1664–1687); tamtéž, fond AO II, inv. č.
588, sg. 116, kart. 173 (Stavba biskupské residence (zámku) v Kroměříži a jiné stavební
záležitosti za biskupa Karla z Liechtenštejna (připojeny též nákresy a plány), 1657–1700).
63
TOGNER, M.: Barokní rezidence, s. 37; PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 659.
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 671–672. Odkazy na archivní prameny k této
problematice shromáždily ŠABATOVÁ, Lenka – KALÁBOVÁ, Lenka: Arcibiskupský zámek a
zahrady Kroměříž. Stavebněhistorický průzkum. I. část. Rukopis NPÚ Brno. Brno 2004, s. 10–
15.
64
–––
18
Práce na stavbě byly zahájeny v roce 1686. Byl připravován stavební materiál
– kámen byl lámán v lomu v nedalekých Kvasicích, železo bylo dováženo z
hukvaldských železáren, z biskupských panství bylo dováženo také stavební dřevo.
Písemné prameny dokládají stavební práce, není však zřejmé, jakým způsobem a v
jakém rozsahu byl demolován objekt stávajícího zámku. S ohledem na zprávy o
stavbě saly terreny bylo pravděpodobně strženo nejprve severovýchodní palácové
křídlo. Stavebně-historický průzkum sklepních prostor zámku ukázal, že konstrukce
byly sneseny pod úroveň stávajícího nádvoří. Stavbu v té době vedl kroměřížský
stavební mistr Matyáš Porst, kamenické práce v sale terreně provedl Andreo Aglio,
původem Ital usedlý v Kroměříži.65 Biskup se v prvních fázích stavby potýkal zejména
s nedostatkem zedníků – na stavbu byli povoláni ze všech biskupských panství, v
řadě případů se biskup Lichtenstein-Castelkorn obracel se žádostmi na jiné vrchnosti.
V každé sezóně pracovalo na stavbě asi 50 zedníků.66
V roce 1690 byla pravděpodobně dokončena stavba severovýchodního a
jihovýchodního křídla a patrně také přestavba zámecké věže. V červnu 1690 byl
zaklenut prostor kuchyně a také hlavní schodiště (v témže roce byl také lámán
kámen na zábradlí a další kamenické prvky schodiště), práce na zaklenutí
jednotlivých prostor však narážely na různé obtíže (nedostatek materiálů a pracovní
síly). Dokončené střechy měly být přikryty pálenými taškami, které byly natřeny
olejovou barvou (na půdě byly umístěny měděné kotle na sbírání dešťové vody). V
srpnu 1690 byla osazena okna ve velkém sále v severovýchodním křídle. V roce 1691
byla uzavřena smlouva na zhotovení okenních rámů a dveří, až z Čech byly dovezeny
skleněné okenní tabulky. V následujících letech pokračovaly práce, které se týkaly
vnitřních prostor, biskup mj. objednal v roce 1694 kachlová kamna se svým erbem.67
TOGNER, M.: Barokní rezidence, s. 37–38; PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 624;
ZATLOUKAL, Ondřej – PERŮTKA, Marek (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži.
Průvodce. Kroměříž 2011, s. 29–30.
65
66
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 624–627.
67
Tamtéž, s. 650–663.
–––
19
Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna zemřel v září 1695 a dokončení přestavby
kroměřížské biskupské rezidence se nedočkal.
Původní hranolová věž z doby biskupa Thurza byla opatřena zděným
oktogonálním nástavcem a cibulovou bání s lucernou a makovicí (v této podobě je
věž vyobrazena na Nypoortových rytinách z roku 1691).68 Věž byla v říjnu 1667
natolik opravena, že měla být osazena bání; brněnský mistr, který ji zhotovoval, však
zakázku nestihl dokončit ve stanoveném termínu.69 V roce 1698 nárokoval plat tesař
Kristián Schwartz za práci na zámecké věži.70
Biskup Lichtenstein-Castelkorn velmi aktivně komunikoval s architektem
Tencallou. Pozoruhodná zpráva týkající se zaklenutí saly terreny dokládá biskupovy
zásahy i do stavby a v daném případě i dataci postupu prací. V květnu 1690 biskup
rozhodl, že prostory sala terreny budou zaklenuty kamennou klenbou silnou tři stopy,
všechny klenby nad nimi ale měly být zaklenuty cihelnou klenbou. Tencalla jej
upozornil na možné přetížení klenby a poruchy ve statice, takže biskupův požadavek
nebyl realizován.71 V roce 1690 byly prostory sala terreny zaklenuty a v průběhu
následujícího roku byla výstavba severovýchodního křídla ukončena (společně s
nepodsklepeným jihovýchodním křídlem).72 Práce na výzdobě sala tereny pokračovaly
až do roku 1695.73
68
TOGNER, M.: Barokní rezidence, s. 38–39.
69
70
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-4 s. 36.
71
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 651; TOGNER, M.: Barokní rezidence, s. 38.
72
73
ZATLOUKAL, Ondřej – PERŮTKA, Marek (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v
Kroměříži. Průvodce. Kroměříž 2011, s. 50–52.
–––
20
Jihozápadní zámecké křídlo bylo dokončeno až po biskupově smrti v roce 1698
(přestavba věže byla zakončena patrně již v roce 1690, ještě v roce 1698 nárokoval
plat tesař Kristián Schwartz za práci na zámecké věži).74
Stavba zámku pokračovala i po smrti biskupa Lichtensteina-Castelkorna v roce
1695. Za episkopátu biskupa Wolfganga Hannibala Schrattenbacha (1711–1738)
došlo k úplnému dokončení stavby kroměřížského zámku.75 Nákladně vybudovaná
rezidence však v polovině 18. století, v době episkopátu biskupa Ferdinanda Julia
kardinála Troyera (1746–1758), postihla další živelná pohroma. Dne 16. března 1752
vypukl v Kroměříži rozsáhlý požár, který se přenesl také na budovu zámku. Požár
zničil všechny střechy a krovy včetně střechy zámecké věže, poškozena byla také
horní patra zámku. Šíření požáru napomohla skutečnost, že zámecká střecha byla
kryta šindelem (což je ale do jisté míry v rozporu se staršími údaji).76 Opravy zámku
byly zahájeny krátce po požáru, k jejich dokončení došlo až za biskupa Maxmiliána z
Hamiltonu (1761–1776).77 V rámci oprav byly odstraněny poškozené klenby nad
Manským sálem, knihovnou a prostory nově zaklenuty. V západním nároží zámku
vznikla nová kaple sv. Šebestiána.78
Podle pamětní listiny z roku 1768 uložené původně v zámecké věži (objevené
v roce 1945, ale známé i ze soudobého opisu)79 byla zámecká věž šestnáct let v
troskách, biskup ji však dal opravit, pokrýt mědí a 25. srpna 1768 byla opatřena bání
74
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-4, s. 36.
ZAOpO, fond AO II, inv. č. 2318, sg. Temp 189, kart. 506 (Stavební úpravy na zámku v
Kroměříži 1701–1756); ZAOpO, fond AO II, inv. č. 3206, sg. 33, kart. 16 (Příkazy a pokyny
biskupů a jejich úřadů k stavebním záležitostem zámku v Kroměříži).
75
TOGNER, Milan: Biskupské a arcibiskupské sídlo. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek
– TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 53;
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, III, s. 25; TÝŽ: Dějiny města Kroměříže, II-4, s.
36–37.
76
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv. č. 12881, sg. F30/20-1, kart. 1712; inv.č. 12895, sg. F31/1-2,
kart. 1714.
77
78
ZATLOUKAL, O. – PERŮTKA, M. (edd.): Arcibiskupský zámek, s. 31.
79
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 12895, sg. F31/1-2, kart. 1714, fol. 5 an.
–––
21
s biskupovým monogramem (zůstala na věži až do roku 1945).80 V roce 1768 tak
byla dokončena oprava zámecké věže a její střecha byla pokryta měděným plechem,
který zůstal zachován až do roku 1945. Novou věž postavil biskupský architekt Jan
Antonín Křoupal z Grünnenberku. V roce 1770 byly na celé zámecké budově
provedeny nové fasády, včetně věže.81 V 18. století bylo ve druhém patře zámku
také divadlo, později zrušené.82
Další dochované písemnosti v Arcibiskupském archivu obsahují jen několik
málo informací k dílčím stavebním úpravám v 18. a 19. století.83 V roce 1792 byly
opravovány rozvody vody v zámeckých sklepech (související snad se salou
terrenou).84 Písemnosti týkající se pronájmu zámeckých sklepů z let 1906–1947,
které by případně dokládaly novodobé stavební úpravy, jsou v současnosti
deperditní.85
Za arcibiskupa Antonína Theodora Colloredo-Waldsee (1777–1811) byla k
zámku přistavěna lodžie s arkádami.86 Výrazné změny, které byly provedeny v letech
1832–1834 arcibiskupským architektem Antonem Archem, se týkaly především okolí
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 14705, sg. ÚŘ-F11/6, kart. 1992, fol. 275; inv. č. 12882, sg.
F30/20-2, kart. 1712.
80
TOGNER, M.: Biskupské a arcibiskupské sídlo, s. 60; PEŘINKA, F. V.: Dějiny, III, s. 25;
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 14705, sg. ÚŘ-F11/6, kart. 1992, fol. 265; i.č. 12881, sg. F30/201, kart. 1712 (opravy po požáru).
81
82
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 12891, sg. F30/22-8, kart. 1713, Stavební úpravy kuchyně a
spižírny 1814–1846; ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 12892, sg. F30/22-9, kart. 1713, Dláždění v
různých místnostech zámku, opatření kamenných desek u příjezdní brány, 1830–1864;
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 12853, sg. F30/1-2, kart. 1709, Stavební záležitosti hlavní
strážnice v zámku.
83
84
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 12890, sg. F30/22-7, kart. 1713.
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 14339, sg. ÚŘ-F1/27b-18, kart. 1925, Pronájem zámeckých
sklepů, 1906–1947. Deperditum.
85
86
ZATLOUKAL, O. – PERŮTKA, M. (edd.): Arcibiskupský zámek, s. 33.
–––
22
arcibiskupského zámku. Ze strany směrem k historickému jádru města byl zasypán
hradební příkop a plocha vzniklého náměstí byla upravena.87
K dalším větším stavebním úpravám došlo za arcibiskupa Theodora Kohna
(1893–1904). V jihovýchodním křídle zámku byla řada místností přebudována na tzv.
Zimní byt zahrnující ložnici, pracovnu a kapli. Změněn byl také vstup ze zámeckého
nádvoří do schodišťové haly – v letech 1901–1902 zde byl vybudován pilířový
portikus balkónem s kuželkovou balustrádou.88
Poslední velkou pohromou, která postihla budovu zámku a zejména zámeckou
věž, byl požár, který vypukl na samém konci 2. světové války. Dne 2. května 1945
zeď věže zasáhly dvě zápalné střely, které ji prorazily a zapálily její vnitřek (německé
hlídky před odchodem z města tam rozlily značné množství benzínu). Požár zničil
celou střechu věže, která se následně zřítila do zámeckého dvora. Věž byla
provizorně zastřešena nízkou střechou pokrytou lepenkou, jejíž podobu a konstrukci
ukazuje dochovaný výkres z roku 1945 i dobové fotografie. Postavil ji na podzim
1945 kroměřížský tesařský mistr Josef Halamíček.89
Arcibiskup Leopold Prečan rozhodl o stavební obnově věže, kterou financovalo
olomoucké arcibiskupství. Průběh prací spojených s opravou věže řídil arcibiskupský
stavební úřad v Kroměříži. Původní projekt počítal s kombinovanou železnou a
dřevěnou konstrukcí, nedostatek železa v poválečném období však vedl k rozhodnutí
provést
konstrukci
rekonstruována
báně
podle
jako
návrhu
celodřevěnou
brněnského
konstrukci.
architekta
a
Zámecká
památkáře
věž
byla
Klaudia
Madlmayera (1881–1963), který na základě starších fotografií (z roku 1942) navrhl
87
K Archeho činnosti a vedení kroměřížského stavebního úřadu nověji ŠIŠKOVÁ, Martina:
Arcibiskupský architekt Anton Arche. Ingredere Hospes 6, 2013, s. 83–91; ZATLOUKAL, O. –
PERŮTKA, M. (edd.): Arcibiskupský zámek, s. 34.
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv. č. 13878, kart. 1870 (stavební úpravy, 1871–1899); ZATLOUKAL,
O. – PERŮTKA, M. (edd.): Arcibiskupský zámek, s. 36.
88
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 14705, sg. ÚŘ-F11/6, kart. 1992, fol. 265, 271; inv.č. 55248, sg.
IV/193, poř.č. 11861.
89
–––
23
tvar bývalé věže.90 Samotná konstrukce pak byla navržena firmou kroměřížského
tesařského mistra Josefa Halamíčka. Stavební práce provedla na základě výběrového
řízení kroměřížská stavební firma Ing. Jana Krajči. Pokrytí střechy bylo svěřeno
kroměřížské klempířské firmě Jana Suma. Hrubá stavba byla dokončena dne 14.
listopadu 1947. Firma Krajča následně provedla na věži také zednické práce (oprava
vnějších a vnitřních omítek). Opravy omítek na budově zámku vedle firmy Krajča
prováděla také firma Ing. Luky Antiče. Střecha zámecké věže byla pokryta měděným
plechem o tloušťce 0,65 až 1 mm (celkem o váze 6250 kg a výměře 700 m2). Věžní
hodiny dodala a instalovala pražská firma Ludvík Hainz. Oprava věže definitivně
skončila 26. června 1948. Báň věže byla opatřena znakem s iniciálami biskupa
Hamiltona (za jehož episkopátu došlo k poslední větší opravě; MHE) a současného
arcibiskupa Josefa Matochy (JCM). Autorem návrhu91 byl Ing. Zdeněk Horáček z
arcibiskupského stavebního úřadu. Z původní výzdoby vrcholku věže byla použita
pouze původní koruna, která nebyla požárem poškozena. Nové součástky vyrobila
firma Vulkania z Prostějova a pozlatila je firma František Staněk z Prahy (použito bylo
zlato o celkové váze 2,6 kg, které uvolnila Národní banka v Praze v hodnotě 140 tisíc
korun). Celkové náklady na obnovu věže dosáhly částky 3,5 miliónu korun
československých.92
Podle výsledného popisu rekonstrukčních prací Ing. Madlmayer používal zejména starší
fotografie, které zvětšil Fotoměřičský ústav v Praze, neboť neměl k dispozici jiné „ podklady a
plány“. Tato skutečnost je ale v jistém rozporu s existencí starší dochované plánové
dokumentace (viz např. výkresy z roku 1942, které však Madlmayer patrně neměl k
dispozici). Podle jiné zprávy starší plány neodpovídaly skutečnému tvaru věže. Nalezen byl
také malý dřevěný model věže, ani ten ale nedpovídal skutečnosti. ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č.
14705, sg. ÚŘ-F11/6, kart. 1992, fol. 271.
90
Ze shořelé věže se zachovalo pár kusů měděného plechu a také poškozená pozlacená
makovice s křížem a dvěma monogramy. Po požáru byla uschována na zámku, později však
nemohla být nalezena (!). Stalo se tak, až když byl hotový nový návrh (ten byl následně
korigován). ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 14705, sg. ÚŘ-F11/6, kart. 1992, fol. 271.
91
92
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 14705, sg. ÚŘ-F11/6, kart. 1992, fol. 259.
–––
24
III. Ikonografie a historická
plánová dokumentace
Problematice obrazových pramenů, které se vážou k dějinám zámku v
Kroměříži, byla opakovaně věnována zvýšená pozornost. Dochované ikonografické
prameny představuje zejména soubor vedut, které svým vznikem spadají do období
od konce 16. až do 20. století. Zásadní význam mají veduty z předbarokního období,
neboť poskytují ojedinělé informace o původní podobě kroměřížského zámku před
jeho radikální přestavbou ve druhé polovině 17. století. Svůj význam si ovšem
uchovávají veduty vzniklé po uvedené přestavbě, neboť poskytují cenné informace o
stavebních zásazích, které proběhly po požáru zámku v roce 1752 (mj. nová
konstrukce střech).
Druhý okruh těchto archivních materiálů pak představuje dochovaný početný
soubor map a plánů, z nichž významné místo náleží původním plánům z konce 17.
století. Dochovaná plánová dokumentace umožňuje sledovat některé dílčí stavební
změny, které se v organizmu zámku odehrály. Důležitá role připadá také mapám,
které zobrazují bezprostřední okolí zámku, zejména pak proměny Podzámecké
zahrady a objektů v ní umístěných.
Řada ikonografických pramenů včetně historické plánové dokumentace byla
publikována ve starší i v novější literatuře (viz výše, zejména v nové syntéze dějin
zámku). Přehled relevantních pramenů tohoto typu pak byl v základním přehledu
(veduty, mapy, plány, fotografie) s odkazy na literaturu zahrnut do nepublikovaného
rukopisu z roku 2004.93
ŠABATOVÁ, Lenka – KALÁBOVÁ, Lenka: Arcibiskupský zámek a zahrady Kroměříž.
Stavebněhistorický průzkum. I. část. Rukopis NPÚ Brno. Brno 2004, s. 51 an. Některé z
93
dalších map a plánů zde neevidovaných byly zahrnuty do dílčích SHP, které jsou citovány
níže v textu.
–––
25
IV. Průzkumové práce provedené v letech 2006–
2014 v objektu kroměřížského zámku
IV.1. Prostory v 1. a 2. NP vstupního křídla a stavební úpravy ve
2. NP jihozápadního křídla a západního rizalitu (2006)
V 1. NP jihozápadního křídla proběhl průzkum prostor, situovaných mezi
vstupním průjezdem a jižním rizalitem, ve 2. NP byly pak sledovány všechny
místnosti křídla včetně interiérů západního rizalitu. Odstranění recentních omítek
svislých konstrukcí u místností v přízemí umožnilo sledovat i strukturu zdiva a zásahy
do terénu odhalily dosud nevyužitý archeologický potenciál tohoto prostoru. Průzkum
místností ve 2. NP se vzhledem k charakteru stavebních úprav (provedení nových
elektroinstalací a maleb) mohl omezit pouze na základní dokumentaci obnažených
částí zdiva a prověření podlahových násypů.
1. NP jihozápadního, vstupního křídla je tvořeno podélným dvoutraktem
s řadou místností při vnějším průčelí křídla, komunikačně spojených chodbovým,
traktem při průčelí nádvorním. Středem křídla prochází průjezd, přístupný barokním
portálem ve výřezu pro padací most. Interiéry 1. NP jsou ve většině klenuty valenými
klenbami se styčnými trojúhelnými výsečemi.
V místnosti A, původním chodbovém traktu, situovaném při dvorním průčelí
objektu a dodatečně předěleném několika cihelnými příčkami, byl po odstranění
recentní betonové podlahy a dílčím vyzvednutí rozměrných kamenných dlažebních
desek realizován technologický výkop při patě dvorní zdi. Výkop hloubky přibližně 50
cm odhalil předzáklad dvorní severovýchodní zdi, zděný z pískovcových kamenů na
kvalitní vápennou maltu a před nadzemní partii předstupující asi o 15–20 cm.
Předzáklad svojí horní hranou respektoval niveletu barokních podlah, jejíž úroveň se
od doby výstavby zámku podstatně nezměnila. Přibližně ve středu dvorní zdi, mezi
dvojicí okenních výklenků, bylo ve výkopu nalezeno základové zdivo šíře cca 90 cm,
–––
26
ve sledované partii k předzákladu dvorní zdi přiložené v pravém úhlu na spáru. Zdivo,
kladené na kvalitní vápennou maltu, sestávalo opět z pískovcových hrubě
opracovaných bloků s vloženou cihlou, rozměrově identickou s cihlami z obvodových
zdí barokní fáze. Horní hrana odkrytého zdiva ležela asi 15 cm pod horní hranou
předzákladu, základová spára zdiv nebyla odkryta. Uvedená základová konstrukce se
nacházela přesně v prodloužení barokní dělicí zdi mezi prostorami B a D. Po realizaci
výkopu dále k severozápadu, podél vnitřního líce dvorní zdi, bylo analogické torzo
základové konstrukce nalezeno rovněž v prodloužení další barokní dělicí zdi,
oddělující prostory D a E od místnosti vedle průjezdu, využívané dnes jako vrátnice.
Tento úsek základového zdiva byl charakterem staviva i malt zcela analogický výše
popsanému zdivu94.
U obou identifikovaných fragmentů základových zdiv předpokládáme souvislost
s barokními příčnými zdmi, dělícími jednotlivé prostory v přízemí křídla. Dedukujeme
tedy, že prostory B a D měly podle původního záměru dosahovat až k dvorní zdi
křídla. Ještě v rámci barokní výstavby však došlo ke změně plánu a místnosti,
původně projektované na celou šíři budovy, byly vložením chodbového traktu
zkráceny na stávající délku cca 6,3 m. Současnou realizaci chodbového traktu a
místností B a D (alespoň v nadzemních partiích) dokládá nejen organický vztah jejich
valených výsečových kleneb ke zdivu, ale i barokní portál, primárně osazený ve zdi
oddělující zmíněné místnosti od chodby.
Terén, do kterého byly ve zkoumaných místech zahloubeny základové
konstrukce jihozápadního křídla, měl charakter ulehlého násypu. Nálezy se omezily
na hrudky maltoviny, drobné úlomky kamenicky neopracovaného pískovce a
fragmenty keramické krytiny – prejzů, ojediněle i s částmi malty. Vznik násypu (resp.
zkoumané terénní situace) předpokládáme v blíže neurčitelném období před
výstavbou stávajícího zámku, možná až v souvislosti s přípravnými pracemi ve
spojitosti s výstavbou barokní biskupské rezidence ve druhé polovině 17. století.
Zkoumaná partie jihozápadního zámeckého křídla byla tedy patrně založena do
Horní partie obou základů byly po odkrytí částečně poškozeny necitlivými průrazy.
V souvislosti s výkopy v interiéru byla v odpovídající partii exteriéru před dvorní zdí
jihozápadního křídla vyhloubena šachta hloubky cca 80 cm a velikosti asi 100 x 80 cm.
Prohlídka výkopu, složeného ze zásypových vrstev, nepřinesla krom zjištění pozůstatků starší
dlažby nádvoří žádné podstatné informace.
94
–––
27
zasypaného příkopu, náležícího nejpozději k fázi biskupského Thurzova hradu
z přelomu 15. a 16. století. Vzhledem k výškové úrovni, v níž byl sledovaný výkop
proveden i s ohledem na skutečnost, že čelní zámecké křídlo se s největší
pravděpodobností nachází již mimo obvod někdejšího pozdně gotického hradu a
renesančního zámku, nebylo v tomto prostoru možno očekávat relikty starších
vývojových etap objektu ani nepoškozené archeologické situace.
Místnost B má půdorys cca 3,5 x 6,3 m a vyjma jihozápadní zdi, tvořené asi
2,2 m silnou vnější obvodovou zdí zámku, je vymezena přibližně 80–90 cm širokým
kamenocihelným zdivem, vzájemně organicky provázaným a vzniklým již při výstavbě
barokního zámku. Místnost, přístupná od severovýchodu zmíněným barokním
portálem, je klenutá valenou klenbou přibližně půlkruhového profilu s dvojicí styčných
výsečí a osvětlená okem v jihozápadní zdi. Pomineme-li recentní, cihlovým
materiálem provedené zúžení šířky vstupního portálu a jeho niky, nejkomplikovanější
skladbu vykazovala spodní partie severozápadní zdi, do výšky 0,8–1 m zbavená
novodobých omítek. Složitá skladba stěny, z jejíhož barokního zdiva zůstala
dochována pouze nevelká převážně kamenná část, svázaná s čelní (obvodovou) zdí,
souvisí se změnami poloh vstupních otvorů a patrně i výstavbou topenišť v mladších
vývojových fázích. Přibližně ve středu stěny byla zjištěna 1,40 m široká cihelná
zazdívka, zřejmě dveřního otvoru. K ní zprava přiléhalo několik převážně cihelných
zazdívek, zjištěn byl také poškozený pískovcový architektonický článek, snad prvek
sekundárně použitého barokního ostění. Stávající průchod do místnosti D byl upraven
až při některé z přestaveb na počátku 20. století – jeho špalety jsou totiž vyzděny
z tzv. vážanských cihel, kladených na vápennou maltu s příměsí cementu.
Místnost C (o obdélném půdoryse cca 2,4 x 6 m) je situována pod podestou
schodiště, vedoucího z 1. do 2. nadzemního podlaží vstupního křídla. Prostor je
zaklenut podélně orientovanou valenou klenbou s trojicí trojúhelných výsečí.
Stoupající vrcholnice klenby odpovídá nestejné úrovni podest zmíněného schodiště.
Přibližně středem jihozápadní, cca 2,2 m silné obvodové zdi proniká segmentově
klenutá okenní nika s lehce rozevřenými špaletami. V místnosti C byly stávající omítky
osekány do výšky 1,4 m–1,6 m nad úrovní podlahy. Bylo tak možno studovat
charakter zdiva, složeného především z deskových pískovcových kamenů relativně
pravidelného tvaru s vloženými cihlami (obvodová zeď), resp. rozměrných cihel
–––
28
velikosti 30,5–32 x 6–6,5 x 16 cm (severovýchodní a jihovýchodní zeď).
V severovýchodní stěně bylo možno spolehlivě identifikovat zazdívku, zaujímající
severní část této stěny v plné výši. Zazdívka šířky 15 cm, sestávající ze strojně
vyráběných cihel běžného rozměru je zděna na vápenocementovou maltu. Zazdívka
zaslepila otvor do prostoru pod nástupním ramenem schodiště do 2. NP, charakter
staviva (cihly okrověoranžové barvy vyráběné v blízkých Vážanech) prozrazuje její
vznik nejdříve počátkem 20. století. Boční, jihovýchodní stěna prostoru byla
k obvodové zdi připojena na nezřetelnou spáru, stejně jako polopilířek ve východním
rohu místnosti a okenní parapet. Uvedené horizontální spáry neinterpretujeme jako
stopu etapového vývoje objektu. Jedná se evidentně o spáry technologické,
dokládající podle našeho názoru postupný vznik konstrukcí v rámci jediné stavební
fáze.
Z povrchových
úprav,
dochovaných
z doby
výstavby
pokládáme
za
nejzajímavější úsek hrubě provedeného spárování cihelného zdiva, identifikovaný
v severním úseku severovýchodní stěny a dokládající zednickou úpravu zdiva před
nanesením finálních vrstev omítek. O jejich charakteru vypovídaly nevelké fragmenty
velmi kvalitní, zřejmě kovem hlazené vápenné omítky s vrstvami vápenných liček,
zachycené pod novějšími omítkami na obou podélných stěnách. Krátká severozápadní
zeď prostoru se vstupními dveřmi byla vystavěna z cihel „na kant“ zřejmě až
v průběhu 20. století. Dosud dochovaným půlkruhovým pasem se tedy prostor C
původně otevíral do velké místnosti B.
Místnost D měla původně téměř shodné rozměry jako sousední prostor B, byla
osvětlena jedním oknem v průčelní zdi a dodnes si dochovala shodnou valenou
výsečovou klenbu. Severovýchodní část místnosti byla dodatečně, patrně v krátkém
časovém odstupu od výstavby, oddělena širokým půlkruhovým pasem. V pasem
oddělené části původní místnosti zůstaly dochovány autentické barokní omítky klenby
i horních partií stěn. Omítky nesou výrazné stopy zakouření a místy i nános sazí,
poukazujících na někdejší intenzivní dymný provoz v prostoru E. Nevylučujeme tedy,
že místnost D byla dodatečně upravena na kuchyni s vyčleněným prostorem E,
sloužícím k přípravě či ohřevu potravin, zřejmě nad otevřeným ohništěm. Kouř mohl
stoupat do klenby a odtud být odváděn dosud existujícím průduchem, dodatečně
proraženým těsně pod vrcholem klenby v horní části severovýchodní mezitraktové
zdi. Vznik předpokládané kuchyně neumíme bohužel přesněji časově určit, vzhledem
–––
29
ke kolizi zaústění komínového průduchu s dispozicí 2. NP, vzniklou po požáru ve
druhé polovině 18. století, není vyloučeno fungování kuchyňského provozu v rozmezí
od konce 17. do poloviny 18. století. Po zrušení kuchyně (tedy zřejmě po polovině
18. století) došlo k výstavbě stávající cihelné, asi 70 cm silné zdi, podložené starší, z
převážné části zbořené dělicí arkádě a definitivně oddělující prostory D a E. Do 2.
poloviny či konce 18. století můžeme také pouze hypoteticky datovat předělení
prostoru E subtilní příčkou a vznik nevelké místnosti F. Zmíněná příčka vynáší
dřevěný trámový strop, nad nímž zůstala dochována barokní klenba s povrchem,
poznamenaným někdejším dymným provozem.
Nevelký prostor E zřejmě mohl sloužit k obsluze lokálních topenišť,
situovaných v místnostech D a zřejmě i B (ve východním rohu místnosti D se
zachovala levá partie segmentem klenutého ústí, které patrně náleží přikládacímu
otvoru, dodatečně překrytému mladším zdivem). K nejmladším zásahům ve
sledovaném prostoru D patří proražení dveřního otvoru do prostoru sousední vrátnice
a jeho opětné zazdění časově spolehlivě zařaditelnými „vážanskými“ cihlami.
Složitější je již situace nynějšího vstupního otvoru v protější dělicí stěně mezi
místnostmi B a D. Zde byla odkryta spodní partie a kompletní práh kamenného
portálu s odsekanou lištovou profilací, prozrazující jeho barokní původ. Portál nebyl
v původní poloze, jak prozrazovaly zřetelné cihelné dozdívky po jeho bocích.
Uvažujeme tedy o dodatečném přenesení barokního portálu (původně snad mohl být
osazen v čelní zdi místnosti a před jejím předělením spojovat místnost D s chodbou)
patrně někdy v 18. či 19. století. Do stávajícího rozměru byl vstup upraven zúžením
postranními pilířky až počátkem 20. věku, opět za použití místních „vážanských“
cihel.
V rozmezí konce 18.–první poloviny 20. století se přikročilo k výstavbě několika
dělicích příček v prostoru někdejší chodby A (příčky byly založeny na dlažbu
z kamenných desek, kterou chodba dostala nejpozději po požáru v roce 1752).
Utilitární zásahy ve 20. století přizpůsobily sledovaný prostor obytným účelům,
degradovaly však jeho architektonické kvality (betonové podlahy, vložení příček,
osazení typových ocelových zárubní, nevhodné povrchové úpravy).
–––
30
Stávající průjezd a vrátnice nemohly být v rámci prováděného průzkumu
podrobněji sledovány. Subtilní dělicí zdiva v interiéru vrátnice však nasvědčují
pozdějšímu vzniku a patrně souvisí až s přestavbou vstupního prostoru po polovině
18. století. Původní průjezd sestával tedy z rozměrné prostory mírně deformovaného
čtvercového půdorysu o rozměrech cca 9,2 x 9,2 m. Předpoklad situování branky pro
pěší vedle dochovaného vjezdového portálu, známé z historického plánu95 a
situované v místě dnešního okna vrátnice by bylo třeba ověřit hloubkovým
průzkumem96. Pro období výstavby zámku počítáme tedy se spojením vstupního
vestibulu s prostorami v jižním rizalitu právě prostřednictvím průběžné chodby při
dvorním průčelí křídla.
Stavební zásahy, realizované v lednu – dubnu 2006 z důvodu umístění
kancelářských prostor NPÚ ÚOP v Kroměříži ve 2. NP vstupního křídla, přinesly nové
informace i o stavebním vývoji této části kroměřížského zámku. Charakter
realizovaných úprav (pouze lokální zásahy do zdiva a podlah a obnova barevnosti
interiérů) dovolil pouze velmi omezený rozsah průzkumu. Zjištěný vývoj nátěrové
stratigrafie v jednotlivých místnostech není součástí tohoto sdělení. Prostory 2. NP
jsou tvořeny sledem plochostropých místností, řazených při vnějším průčelí křídla a
komunikačně propojených jak interiérovou enfiládou, tak dlouhým chodbovým
traktem při dvorní fasádě křídla.
V technologickém prostupu, vedeném těsně pod stávající podlahou v místě
navázání stěny, vymezující chodbu při dvorním průčelí na schodišťovou zeď byla
objevena kvalitní hlazená omítka s vápenným nátěrem. K takto upravenému povrchu
se v mladší fázi na spáru připojila uvedená příčka, ve sledované partii zděná z cihel.
Tato příčka, oddělující místnosti 2. NP od průběžné chodby při nádvorním průčelí, má
hrázděnou konstrukci (s výplní převážně z cihel), kombinovanou se zděnými pilíři
v místech přikládacích komor a komínů, navazujících na mohutné vnitřní dělicí zdi. Na
hrázděnou konstrukci příčky upozorňovaly souvislé šikmé praskliny v místech nosných
Tzv. Tencallův plán 1. NP kroměřížského zámku, na který bude v textu ještě mnohokrát
odkazováno.
95
Na dodatečné zřízení okna v místě předpokládané (a historickým plánem doložené) branky
pro pěší odkazuje ostění okna, v detailu odlišné od ostatních oken 1. NP vstupního křídla.
96
–––
31
trámů a celková subtilnost konstrukce. Obdobná situace byla prokázána i
v místnostech 2. NP západního nárožního rizalitu. Trojice prostor při severozápadním
obvodu je od střední chodby oddělena lehkými hrázděnými stěnami s cihelným
výplňovým
zdivem,
hrázděná
je
i
dělicí
příčka
mezi
dvojicí
prostor
při
severovýchodním nároží rizalitu. V nárožní dvojici místností byla zjištěna i bedněná
klenba, napojená na úseky původní klenby zděné. Původní barokní klenba tedy dosud
zůstala dochována, falešné bedněné klenby byly zřízeny nepochybně z důvodu
dosažení kýžené pravidelnosti nového „klenebního“ obrazce.
Částečné rozkrytí podlah přineslo ve všech sledovaných místnostech obdobné
nálezy. Podlahový násyp byl tvořen převážně stavební sutí, tvořenou maltovinou,
drobnějšími pískovcovými úlomky a kameny beze stop kamenického opracování,
cihelnými fragmenty, zlomky prejzů kamnových kachlů, keramiky, dřevěných uhlíků a
osteologického materiálu. Oproti výkopu v 1. NP byly zdejší nálezy obohaceny o kusy
kvalitní hlazené a natírané omítky, nezřídka s otisky rákosového podkladu, na který
byla nanesena. Další skupinu omítkových fragmentů tvořily různě profilované zlomky,
související zřejmě se štukovou výzdobou některých místností zámku z doby před
požárem v roce 1752.
Dílčí průzkum vstupního jihozápadního křídla zámku přinesl následující
poznatky, které kromě poznání mnoha konkrétních stavebních situací pomohly
vysvětlit i některé momenty ze spletitých stavebních dějin objektu. Rekapitulujme
tedy zjištěné skutečnosti:
- vstupní, jihozápadní křídlo kroměřížského zámku neobsahuje (alespoň ve své
prozkoumané části) zdiva, která by bylo možno spolehlivě řadit do období před
započetím výstavby zámku, tj. před 80. roky 17. století. Předbarokní původ části
dvorní zdi křídla nelze na základě provedeného dílčího průzkumu jednoznačně
potvrdit, ale ani vyvrátit;
- jihozápadní křídlo bylo založeno do nasypaného terénu v místech předpokládaného,
v době výstavby křídla již zasypaného příkopu, oddělujícího minimálně od přelomu
15. a 16. století předchůdce dnešního zámku od navazující části města;
- jak naznačuje odkrytá dvojice základových zdí v prodloužení dělicích zdí mezi
stávající vrátnicí a schodištěm do 2. NP, původně plánovaná dispozice zkoumané
–––
32
části 1. NP nepočítala s chodbovým traktem při dvorním průčelí. Chodbový trakt byl
vložen po změně původního plánu, avšak současně s výstavbou příčných zdí mezi
místnostmi B, C a D;
- spáry ve zkoumaných místnostech 1. NP nasvědčují minimálně třem technologickým
fázím výstavby uvedené části již v rámci barokní etapy: 1 – výstavba obvodového
zdiva s převažujícím podílem pískovcového staviva, 2 – stavba kamenocihelných
příčných zdí křídla, přiložených na technologickou spáru k obvodovým konstrukcím, 3
– vložení cihelných kleneb;
- původní průjezd čelního křídla byl chodbou při dvorním průčelí (vloženou po změně
prvotního plánu) propojen s malým dvorkem u paty hranolové věže a komunikačně
obtížně dosažitelnými místnostmi jižního rizalitu97;
- půdorysná situace a rozměry jednotlivých prostor vstupního křídla svědčí o
prvotním záměru na použití jednotného skladebného „modulu“ – místnosti o přibližně
čtvercovém či lehce obdélném půdorysu o délce hran cca 8 – 9,5 m x cca 9,5 m při
„sestavení“ dispozice křídla. Původní záměr byl poněkud znečitelněn vložením
chodbového traktu, resp. předělením místností jihovýchodně od průjezdu příčnými
zdmi. Sestavy aditivně řazených rozměrných místností o čtvercovém či téměř
čtvercovém půdorysu bylo u kroměřížského zámku použito i v severozápadním a
jihovýchodním křídle a obdobnou snahu prozrazuje i dispozice jižního nárožního
rizalitu;
- sestava čtvercových prostor se původně uplatnila i v dispozici 2. NP. Stávající řešení
pokládáme za výsledek mladší úpravy, provedené zřejmě po požáru v roce 1752.
Tehdy byla z původně čtvercových místností lehkou příčkou hrázděné konstrukce při
dvorním průčelí křídla vydělena průběžná chodba, navazující na starší (?) chodbu
severozápadního křídla;
- hrázděného zdiva bylo využito i při dodatečném rozdělení interiéru západního
rizalitu ve 2. NP. Vznikla zde vnitřní chodba, vedoucí k průchodu na tzv. Colloredovu
Opět upozorňujeme na dosud nevyužitou vypovídací schopnost zmíněného, dosud blíže
nekomentovaného plánu.
97
–––
33
kolonádu, vystavěnou před vnějším průčelím rizalitu v roce 1795.98 Nevylučujeme, že
výstavba kolonády a vložení interiérové chodby mají přímou funkční a časovou
souvislost. Dendrochronologická datace hrázděných konstrukcí bohužel nemohla být
z technických důvodů provedena;
- násypy pod podlahami ve 2. NP z větší části patně sestávají z materiálu, získaného
přímo ze zámku při jeho přestavbě po požáru v roce 1752. Tomuto závěru
nasvědčuje značný obsah stavební suti včetně početných zlomků kvalitních
interiérových štukových omítek.
IV.2. Odkryv základových zdiv v jižní části nádvoří zámku
(2007)
V listopadu roku 2007 byl realizován liniový výkop pro přívodní kabel
elektroinstalace v jižní části nádvoří zámku. Výkop byl veden ve stejné trase jako
původní vedení, položené v hloubce max. 80–90 cm pod povrchem zámeckého
nádvoří někdy v 80. letech 20. století.
Trasa výkopu směřovala z prostoru před zámkem a dále vstupním průjezdem
ve středu jihozápadního křídla do zámeckého nádvoří. Zde pokračoval po pravoúhlém
zalomení, ve vzdálenosti cca 6 m od nádvorní fasády jihozápadního křídla, do jižního
sektoru dvora. Po dalším pravoúhlém zalomení výkop dále směřoval, vzdálen cca 3,5
m před dvorním průčelím jihovýchodního křídla, ke dveřnímu otvoru, vedoucímu do
prostoru se studnou v 1. nadzemním podlaží severovýchodního (zahradního) křídla.
V délce cca 11,5 m bylo ve střední partii výkopu odhaleno podélně orientované
lícované zdivo, probíhající přibližně rovnoběžně s dvorním průčelím vstupního,
jihozápadního zámeckého křídla ve vzdálenosti 7,5–8 m. Na oba konce lícovaného
zdiva navazovaly další konstrukce; celková délka odkrytých zdiv tedy činila asi 19,5
Uplatnění samonosných hrázděných příček ve 2. NP vyplývalo nepochybně ze snahy o co
možná nejmenší zatížení kleneb v přízemí zámku.
98
–––
34
m. Zdivo bylo nepřesně lícováno, složeno z bloků lomového pískovce (místy v podobě
rozměrnějších neopracovaných kvádrů) různé velikosti. Objevená část zdiva
nevykazovala stopy po horizontálních vyrovnávacích vrstvách. Nezůstaly dochovány
ani zbytky omítek, lokálně však byla patrná malta vyhřezlá ze spár. Ve vzdálenosti
518 cm od výběhu jižní příčné zdi (viz dále) byla do podélného zdiva zavázána příčná
dělicí zeď tloušťky 212 cm, jejímž stavivem byl opět vápennou maltou pojený
pískovec. K severozápadnímu líci zdiva byla na spáru přiložena kamenná přizdívka
tloušťky 46 cm. Ve vzdálenosti přibližně 130 cm od jižního líce této příčné zdi se
objevila pata segmentového pasu, vynášejícího střední partii podélného zdiva v délce
asi 250 cm. Poměrně plochý pas byl vyklenut z neopracovaných, plochých
pískovcových kamenů, ve vrcholu měl maximální šířku 50 cm. Pod severozápadní
patou záklenku se nacházelo hrubě rovnané kamenné zdivo, opět pojené vápennou
maltou; v sondě pod pasem byl zřetelný jižní líc tohoto zdiva.
Na obou koncích zkoumaného zdiva se objevily složitěji utvářené situace.
V jižním ohybu výkopu (tj. v části nádvoří pod zámeckou věží) byla s podélným
zdivem svázána pravoúhle navazující, opět celokamenná zeď tloušťky 165 cm. Na
jihu bylo k tomuto zdivu na spáru přiloženo další, z lomového pískovce stavěné zdivo,
v němž byla ve vzdálenosti 130 cm od spáry identifikována patka roznášecího (?)
pasu, sestaveného z plochých pískovcových kamenů a pokračujícího dále k jihu.
Zdiva v jižním zakončení výkopu včetně kamenného pasu byla těžce poškozena již
předchozími výkopovými pracemi. Přesto se podařilo zjistit polohu vnějšího líce
segmentového záklenku, který ležel cca 105 cm za vnitřním lícem podélně
orientovaného zdiva. Pokračování pasu nebylo odkryto; vztah této části zdiva
k sousední velké věži zůstává tedy neznámý.
Další složitá soustava zdiv se objevila v západním ohybu výkopu, tedy ve
vstupní části nádvoří ve vzdálenosti asi 7 m od vnitřního portálu vstupního průjezdu.
Zakončení podélné zdi zde tvořilo nároží, do kterého byla vložena nevelká šachta
lichoběžného půdorysu, vyzděná opět s výhradním využitím zdiva z lomového
pískovce. Zatímco s podélným zdivem byla šachta svázána, k severněji pokračujícímu
zdivu v nároží byla přiložena na spáru. Tloušťka zdiva šachty byla 47–55 cm (?) při
–––
35
vnitřních rozměrech 58 x 69 x 72 x 75 cm a délkách vnějších stran 116 a 121 cm.
Šachta byla na severu přiložena k 95 cm tlustému torzu další příčné zdi (?), za nímž
dále k severu v délce přesahující 175 cm pokračovalo masivní zdivo, složené opět
z pískovce deskovité odlučnosti s vtroušenou cihlou (formát 29 x 14 x 7 cm),
pojeného kvalitní vápennou maltou. Poloze západního líce šachty přibližně odpovídala
poloha nízkého lícovaného zdiva, v délce asi 150 cm pravoúhle navazujícího na
zmíněný výběh 95 cm tlustého příčného (?) zdiva. Zdivo v tomto přibližně pravoúhle
vymezeném prostoru radiálním kladením vrstev kamene nevylučuje příslušnost
k patce záklenku neznámého otvoru nebo dalšího pasu, který by bylo možno
očekávat v severozápadním zakončení zdiva. Tato partie zdiva však ležela mimo
rozsah výkopu a nebyla odkryta. V žádné části odkrytých zdiv nebyly zjištěny
primárně ani sekundárně použité architektonické články.
Dno výkopu se nacházelo v hloubce max. 80–90 cm pod stávající niveletou
zámeckého nádvoří; v části podélně orientovaného zdiva s pasem byl při výzkumu
výkop prohlouben o cca 40 cm. Maximální výška zdiva činila 45–60 cm u podélné zdi,
výběhy příčných zdí byly v místě výkopu ubourány již při předchozích zásazích do
terénu. Při průzkumu došlo pouze k začištění jejich dochované koruny a zjištění
průběhu líců. Na dochovanou korunu zdiva nasedala nerovnoměrná vrstva destrukce,
tvořené lomovým pískovcem a jeho úlomky, fragmenty cihel a kousky malty,
promísenými se zeminou. Podobným materiálem (nepochybně stavební destrukcí)
byla zasypána i převážná část zdiva v místech, která nepoškodila starší trasa
elektrické přípojky. Na slabou vrstvu destrukce nasedala cca 15–18 cm silná vrstva,
tvořená kamennou valounovou dlažbou, kladenou do pískového lože. Shodná
valounová dlažba se fragmentárně dochovala také pod stávající dlažbou chodníku
v jižním rohu dvora. Zde byla v roce 2006 odkryta severně vstupního portálu,
vedoucího z nádvoří na schodiště v interiéru jihozápadního křídla.
V severní části (tj. v oblasti šachty a navazujícího zdiva) tato destrukční vrstva
chyběla; koruna zdiva zůstala dochována v hloubce 25–30 cm pod stávajícím
nádvořím. Vrstvička destrukce a pozůstatky starší valounové úpravy povrchu dvora
–––
36
byly dále překryty cca 15–20 cm silnou vrstvou drobného štěrku, tvořícího současný
povrch pochozích ploch nádvoří.
Možnosti nálezů dosud neznámých částí předbarokní zástavby, snad dokonce
přímo zdiv odhalených průzkumem v roce 2007, naznačovala již zpráva z roku 1929,
kdy údajně „při ...instalačních pracích v arcib. zámku na dvoře blízko věže... ve
hloubce asi 1 m přišli dělníci na různé základy a sklepení...99
Přes skromný rozsah průzkumu, daný časovými možnostmi závislými na
postupu prací, se můžeme pokusit o interpretaci nalezených zdiv i jejich zařazení do
vývojového schématu objektu, byť naše závěry nemohou zatím překročit rámec
pracovní hypotézy.
Odkryté zdivo dokládá existenci doposud neznámé stavby v jihozápadní části
zámeckého nádvoří. Pouze částečně odhalené kamenné zdivo neznámé tloušťky,
běžící téměř rovnoběžně ve vzdálenosti cca 8 m od dvorní zdi čelního (jihozápadního)
křídla, pokládáme za někdejší vnitřní líc průčelního (?) zdiva objektu. Zdiva
vystupující z jeho jihozápadního líce pravděpodobně náleží dělícím zdem interiéru.
Absence omítek i charakter zdiva upozorňuje na skutečnost, že odkrytá zdiva zřejmě
náleží úrovni pod podlahou nejnižšího nadzemního podlaží předpokládaného objektu.
Niveleta podlahy předpokládaného interiéru ani úroveň terénu dvora v době výstavby
objektu však nemohly být určeny. V odkrytých zdivech můžeme rozlišit minimálně
dvě stavební fáze.
S první fází spojujeme vznik kamenného zdiva, běžícího paralelně s dvorní zdí
barokního jihozápadního křídla, včetně dvojice pravoúhle navazujících příčných zdí
(?), jejichž rozdílné dimenze prozatím neumíme uspokojivě vysvětlit. Zarážející je
zejména značná tloušťka zdiva severní, navíc dodatečně rozšířené zdi, která se blíží
tloušťce zdiva pozdně gotické vstupní věže zámku. Při pokusu o vysvětlení dimenzí
NOVÁK, A.: Nálezy na Kroměřížsku a v Kroměříži. Vlastivědný sborník střední a severní
Moravy (Vlastivědný sborník pro mládež župy olomoucké) 7, 1928–1929, s. 151–152.
99
–––
37
odkrytých konstrukcí je však třeba mít na paměti neznalost základových poměrů i
fakt, že se podle nálezových okolností nejedná o nadzemní zdiva. Široce rozkročený
segmentový pas přibližně uprostřed délky zkoumaného úseku zdiva dovoluje dvojí
interpretaci. Buď šlo o odlehčovací pas nad dveřním či okenním otvorem, nebo o
roznášecí základový pas. První varianta by předpokládala existenci dnes neznámých
suterénů, které však průzkumem nebyly doloženy. Naopak nutnost zřízení
roznášecího kamenného pasu by bylo možno vysvětlit nestabilním podložím,
způsobeným např. situováním stavby v místě starších sídelních aktivit. Roznášecí
základové pasy, ovšem většinou s půlkruhovým až mírně hrotitým průběhem, byly v
Kroměříži
uplatňovány
zejména
u
měšťanských
domů,
vznikajících
při
gotickorenesanční a renesanční výstavbě města, vrcholící po požáru v roce 1558
(např. dům čp. 24 na Velkém náměstí, dům čp. 48 tamtéž, renesanční dům čp. 64 ve
Ztracené ulici).
Za výsledek druhé stavební fáze lze pokládat zdivo s dalším kamenným
pasem, na jihu prostřednictvím spáry přiložené ke zdivu starší fáze objektu. Situování
tohoto zdiva, u kterého zřejmě známe i polohu vnějšího líce, však při svém liniovém
prodloužení koliduje s polohou vnitřního portálu vstupního průjezdu pozdně gotické
branské věže. Pokud tedy zdivo jižní dostavby dobíhalo až k věži, muselo z důvodu
zachování
komunikační
funkce
vjezdového
portálu
patrně
končit
při
jejím
severozápadním nároží. Pravděpodobně teprve ve druhé stavební fázi, soudě podle
průběhu dělicích spár, vznikla nevelká šachta neznámého účelu a subtilní přizdívka
při severnější příčné zdi, která snad mohla souviset s úpravami dnes zmizelých
nadzemních úrovní objektu (např. vložením klenby?).
Jednoznačné datování průzkumem zjištěných zdiv ani určení časového
odstupu, v jakém obě předpokládané stavební fáze proběhly, není za současného
stavu poznání možné. Nápadné je zejména dochování zdiv těsně pod terénem, jehož
niveleta se od doby barokní výstavby zámku pouze nepatrně navýšila. Tento fakt
nejspíše znamená, že objekt, kterému zdiva náležela, přetrval až do barokní
přestavby, při níž byl demolován. Minimálně pro období celého 16. století a první
poloviny století 17. nepředpokládáme výrazně odlišnou úroveň nádvoří – ta je pro
–––
38
tento časový úsek fixována osazením vstupního portálu v 1. nadzemním podlaží
pozdně gotické branské věže. Neznáme však vývoj výškových úrovní nádvoří ve
starším horizontu osídlení. Hypoteticky tedy nemůžeme vyloučit ani snížení úrovně
terénu nádvoří např. již při výstavbě pozdně gotického hradu biskupa Stanislava
Thurza. S přihlédnutím k situaci terénu v mladšími úpravami relativně nejméně
změněném severním a východním předpolí dnešního zámku můžeme však
pravděpodobněji očekávat úroveň původního terénu hluboko pod současnou
niveletou nádvoří, jíž bylo zřejmě dosaženo teprve dodatečným zvýšením úrovně
původního terénu, realizovaným nejpozději právě v souvislosti s pozdně gotickou
výstavbou Thurzova hradu. Indicií pro ztotožnění nalezených zdiv s dosud neznámou
palácovou stavbou je dále téměř souběžný průběh nově zjištěného, podélně
situovaného zdiva se zdivem dvorního průčelí jihozápadního zámeckého křídla,
obvykle alespoň v základových partiích ztotožňovaného s pozůstatkem obvodové
hradby předbarokního hradu. Průzkum krátkého úseku vnitřního líce obvodového
zdiva v odpovídající partii jihozápadního křídla uvažovaný starší původ zdiva
nepotvrdil – nacházel se zde mírně předstupující předzáklad, na němž spočívalo
teprve barokní zdivo dvorní zdi. Další informace o charakteru navazujících úseků jižní
partie dvorní zdi však chybí; využití starší konstrukce nelze tedy spolehlivě vyloučit.
Jedním z důvodů, který dovoluje předpokládat předbarokní původ zdi, je plán 2.
nadzemního podlaží zámku, jehož autorem by měl být Giovanni Pietro Tencalla. Šířka
takto vymezeného prostoru (kolem 8 m) odpovídá obvyklé šířce interiéru budovy.
Tyto skutečnosti nasvědčují pravděpodobné interpretaci zjištěných zdiv jako
základových partií dosud neznámé zástavby, která se přikládala k vnitřnímu líci
obvodové hradby. Předbarokní původ zdiv je jednoznačný vzhledem k poloze reliktů
v nádvoří i ze situace stávajícího průjezdu, jehož poloha se od barokní výstavby
zámku neměnila a s nímž nalezená zdiva objektu v nádvoří kolidují. Podle našeho
názoru lze odmítnout i hypotetickou možnost, že by se mohlo jednat o zdiva teprve
barokní, související např. s první stavební fází Lichtensteinovy biskupské rezidence a
eventuální, jinak nedoloženou změnou plánu její výstavby. Organická vazba čelního
(jihozápadního) křídla na nárožní rizality prakticky vylučuje možné výraznější změny
plánu v průběhu výstavby této části zámku.
–––
39
Pokud přijmeme domněnku o současné existenci pozdně gotické vstupní věže
a nově identifikovaného objektu při jihozápadní hradbě, musíme současně upozornit
na neorganickou vazbu vstupní věže a zdiv první fáze stavby, zachovávajících asi
šestimetrovou distanci od severozápadního nároží věže. Z dílčí rekonstrukce dispozice
předbarokního hradu je však zřejmé, že ani jihovýchodní křídlo, u nějž je předbarokní
původ jistý, nedobíhalo až k dvornímu průčelí vstupní věže (viz dále). Odstup obou
křídel zástavby od mohutného hranolu vstupní věže můžeme přičíst nejen provozní
nutnosti, spočívající v zajištění volného průjezdu z věže do nádvoří, ale snad také
snaze po maximálním uplatnění dvorního průčelí věže, na kterém můžeme
předpokládat přinejmenším stejně reprezentativní výzdobu jako na průčelích,
orientovaných vně hradu.
Na základě zjištěných údajů se jako nejpravděpodobnější jeví pozdně gotický
nebo renesanční původ odkrytých zdiv, naopak chybí jakékoliv důkazy pro úvahy o
možné souvislosti zdiv se středověkým, resp. předthurzovským biskupským hradem.
Jsou - li výše prezentované úvahy správné, nález základových partií neznámého
křídla naznačuje, že renesanční zámek byl přinejmenším trojkřídlý, což neodporuje
dosavadním představám ani známým ikonografickým pramenům. Ikonografickými
prameny však existence křídla, kterému by měly patřit nalezené základové
konstrukce, není doložena. Nejstarší známé vyobrazení kroměřížského zámku
(dřevořez J. Willenberga, zobrazující objekt před rokem 1593 při pohledu od
severovýchodu) dokládá existenci půdorysně předsunuté části jihozápadního křídla,
předstupující před tehdejší obvod zámku k Mlýnské bráně. Zda vysunutá část tohoto
křídla byla pokračováním objektu v nádvoří, jemuž náležely nalezené základové
partie, je velmi pravděpodobné. Toto mimo obvod zámku vysunuté křídlo mohlo plnit
důležitou komunikační úlohu jako spojnice mezi zámkem a blízkou Mlýnskou bránou,
resp. mezi zámkem a krytou chodbou na koruně městské hradby, jíž vedl přístup ze
zámku do kostela sv. Mořice.
–––
40
IV.3. Menší zámecká kuchyně v 1. NP jihozápadního křídla
(2010)
Na podzim roku 2011 probíhala adaptace jedné z místností v 1. NP
jihozápadního křídla pro kancelářské využití. Místnost má obdélný půdorys (9,2 x 6,6
m), osvětlení zajišťuje dvojice obdélných oken prostupujících vnější, asi 230 cm
tlustou jihozápadní obvodovou zdí. Okenní niky mají – jako ostatně i jinde na zámku
– do interiéru rozevřené špalety a segmentové záklenky. Odhalená zdiva vnější
obvodové zdi se svým smíšeným stavivem i použitou, velmi kvalitní a pevnou maltou
ve všem shodují s dalšími zdivy, jednoznačně vzešlými z barokní výstavby zámku.
Pozoruhodným způsobem je utvářena necková klenba místnosti, bez ohledu na
dispoziční členění rozepjatá nejen nad půdorysem samotné kuchyně, ale i nad
přístupovou chodbou, vydělenou cca 100 cm tlustou zdí. Nad okenními nikami
klenbou prostupuje dvojice koutových výsečí s typickým křížovým obrazcem,
vytvořeným štukovými hřebínky. Obdobná dvojice výsečí se nacházela i nad okny ve
dvorní zdi – zde je však, jak již bylo uvedeno, předělena příčnou zdí probíhající mezi
chodbou a kuchyní. Klenbu přibližně v polovině délky dělicích zdí vylehčuje ještě
trojúhelný výseč, na protilehlém pólu (tedy směrem ke vstupnímu vestibulu) jí pak
odpovídá rozměrná výseč přibližně obdélného půdorysu, opatřená samostatnou
segmentovou klenbičkou. Vstup do prostoru vede z již zmíněné chodby, situované při
dvorním průčelí, barokním portálem s olištovaným ostěním a profilovanou římsou,
zřejmě primárně umístěným v dělicí zdi mezi chodbou a místností. Vnitřní líc zdi
zřejmě původně ustupoval a vytvářel širokou vnitřní niku s půlkruhovým záklenkem,
nasedajícím na prosté přízední pilíře. Větší část předpokládané niky při některé
mladší úpravě vyplnilo zdivo lícující s pilíři, takže zůstal dochován jen pilíř s patou
záklenku v severním nároží. Se vstupním portálem z chodby shodný, dnes zazděný
barokní portál (ovšem s osekanou lištovou profilací) se nachází i v dělicí zdi pod jižní,
nárožní klenební výsečí. Existenci dalšího vstupního portálu v protilehlé dělicí zdi pak
naznačuje segmentově zaklenutá portálová nika.
Severozápadní (tedy vstupní) polovina místnosti si uchovala pravděpodobně
původní dlažbu z rozměrných, hladce tesaných pískovcových desek pravoúhlého
–––
41
tvaru a velikosti až 55 x 55 cm. V navazující jihovýchodní polovině byla dlažba
z kamenných desek odstraněna nejspíše při některé novověké úpravě, kdy došlo
k oddělení této části místnosti příčkou a zřejmě i položení nové (dřevěné?) podlahy.
Tato úprava nebyla však již v době průzkumu zachycena, v místě podlahy se
nacházel pouze podpodlahový násyp tvořený hlínou promísenou s drobnou stavební
sutí (úlomky kamene, cihel, maltoviny).
Pro interpretaci původního účelu místnosti má stěžejní význam tzv. Tencallův
plán přízemí zámku, jehož výpovědní hodnotu vhodně doplňují výše podaná zjištění
z operativního průzkumu. Klíčový detail představuje právě zmíněná, zcela prostá
obdélná klenební výseč uprostřed jihovýchodní zdi místnosti. Výseč se svým tvarem i
účelovým provedením odlišuje od ostatních klenebních výsečí, prostupujících středy
neckových kleneb – tyto výseče mají obvykle trojúhelný půdorys a hrany zdůrazněné
plasticky vystupujícími omítkovými hřebínky. Účel zmíněné výseče (a místnosti
samotné) pak odhalí Tencallův plán, jenž zde zaznamenává jednu ze zámeckých
kuchyní. Na půdorysu chybí dělicí zeď vymezující chodbu při dvorním průčelí; prostor
tak měl přibližně čtvercový půdorys rozměrů cca 9,2 x 9,2 m, završený zmíněnou
neckovou
klenbou
s koutovými
výsečemi
nad
okenními
nikami.
Ke
středu
jihovýchodní (tedy dělicí) zdi přiléhal zděný, kvadratický útvar ohniště, z nějž byl kouř
odváděn zmíněnou klenební výsečí do komína v nitru jedné z mohutných dělicích zdí
křídla. V parapetní části jedné z okenních nik se dodnes dochovala i kamenná nádrž
s profilovaným pláštěm, jež nepochybně sloužila jako rezervoár vody využívané
kuchyňským provozem. Zcela shodná nádrž dosud existuje i v hlavní zámecká
kuchyni (viz dále). Citovaný barokní plán spolehlivě dokumentuje dodatečný vznik zdi
se vstupním portálem, jež nerespektovala klenební obrazec navržený pro původně
nedělenou místnost. Tvarosloví vstupního portálu z chodby (shodného či velmi
podobného ostatním, primárně osazeným portálům v interiéru 1. NP jihozápadního
křídla) však jednoznačně prokazuje, že dělicí zeď vznikla ještě v rámci barokní
výstavby. Jedná se tak o jednu z řady dílčích změn původního plánu, v daném
případě zřejmě vynucenou požadavkem na zprůchodnění interiéru této části
jihozápadního křídla (viz kapitola o komunikačních souvislostech zámecké dispozice).
Poznatky z průzkumu uvedeného prostoru, doplněné o zjištění z získaná interpretací
–––
42
tzv. Tencallova plánu, tedy dovolily ztotožnění zkoumané prostory s jednou ze
zámeckých kuchyní – tento nález lze pak zasadit do širších souvislostí ve vztahu
k funkční interpretaci zámecké dispozice.
IV.4. Barokní záchody ve 3. NP jihovýchodního křídla
Při stavebních pracích, realizovaných ve 3. NP jihovýchodního křídla zámku
v Kroměříži v souvislosti s adaptacemi této část objektu pro potřeby Národního
centra zahradní kultury, byly prověřeny některé doposud neznámé nálezové situace
v místnosti č. 304 (tj. prostoru historických i stávajících toalet při barokním točitém
schodišti vedoucím nitrem křídla na hranolovou zámeckou věž).
Historické plány (počínaje tzv. Tencallovými plány výstavby zámku ze 70.–80.
let 17. století, stejně jako plány vyhotovené při různých úpravách zámku převážně
v 19. století a první polovině 20. století) zaznamenávají v interiéru jihovýchodního
křídla, přiléhajícího k vnějšímu plášti točitého schodiště vedoucího na hranolovou věž,
nevelký prostor s vnitřním dělením do dvou samostatných, půdorysně nevelkých kójí.
Zaznamenaná situace daného prostoru je, vyjma drobných odchylek, prakticky
shodná v úrovni 1.–3. NP zámku.
Při operativním průzkumu v listopadu 2012 byla ve zdi, dělící mč. 304 od
zmíněného točitého schodiště (tj. v plášti zmíněného schodiště), nalezena poměrně
rozměrná vertikální šachta přibližně obdélného průřezu (asi 75 x 45 cm). Šachta je
velmi pravděpodobně průběžná, dosahuje tedy od podzemního kanálu pod
jihovýchodním křídlem a prokazatelně vyúsťuje v půdním prostoru. Šachta je
zaznamenána na většině historických půdorysů zámku ve všech podlažích. Její
zakreslení na tzv. Tencallových plánech společně s detaily zjištěnými aktuálním
průzkumem (vnitřní obklad šachty kamennými plotnami, výdřeva nejvyšší partie
šachty, železné objímky upevněné do spar mezi díly vnitřního obkladu) dokládají, že
šachta byla zřízena již při výstavbě stávajícího barokního zámku, tedy v 80. či 90.
letech 17. století. Účel šachty – resp. potrubí šachtou procházejícího – spočíval buď
–––
43
v odvodu srážkových vod ze zaatikových střech zámku (zničených požárem v roce
1752)
nebo
pravděpodobněji
v
odkanalizování
dosud
blíže
nezkoumaných
hygienických prostor v interiérech zámku, těsně navazujících na zmíněnou šachtu.
Tomuto účelu nasvědčuje i zaústění svislé šachty do barokního kanálu, nalezeného
pod podlahou 1. NP v září 2012.
Dvojice výše uvedených kójí v předmětných prostorách 1.–3. NP zámku
obsahovala vždy po jednom záchodu. Jejich existenci v zájmovém prostoru věrně
dokumentují historické plány (tzv. plán Tencallův ze 70.–80. let 17. století, dále např.
plán stavebních úprav části přízemí z roku 1838, i označení prostoru „Abort“ (v
překladu z němčiny záchod) na jednom z plánů přízemí patrně ze závěru 19. století).
Zjištění lokalizace historických záchodů do prostor navazujících na točité schodiště je
podstatné i pro vysvětlení funkce dosud existujícího (sdruženého) větracího průduchu
dochovaného mezi stropem stávající (novodobé) záchodové vestavby v místnosti č.
304 a barokní klenbou tohoto prostoru. Vizuálním průzkumem bylo zjištěno, že vnější
plášť komínového či větracího průduchu, předstupující před líc zdiva, je vyzděn
z historického cihlového zdiva a pokryt omítkou s vícero vrstvami nátěrů (jejich
stratigrafie nebyla blíže zkoumána). Dosud dochovaný zdvojený větrací průduch
sloužil k odvětrávání dvojice uzavřených záchodových kójí známých z věrohodných
historických půdorysů. Větrací průduchy ústí v půdním prostoru, resp. v úrovni 4. NP
zámku. Zatímco rozměrná odpadová či větrací šachta v barokním zdivu schodiště je
zaústěna do zděného stupně v segmentově klenuté nice prostupující obvodovým
zdivem schodiště v úrovni 4. NP, pro vyústění větracího průduchu historických
záchodových kójí se nabízí dvě možnosti. Buď jím může být nevelký obdélný otvor ve
spodní partii výše uvedené segmentově završené niky, nebo obezděný „komínový“
nástavec krytý sedlovou stříškou z dvojice půdovek, vyrůstající poblíž nároží zděného
kubusu schodiště v úrovni nasazení kopulové klenby ve 4. NP zámku. Určení
souvislosti těchto průduchů s ventilačními šachtami ve 3. NP není jednoznačné
z důvodu nepravidelného či v síle zdiva zalomeného průběhu šachet.
Odvod splašků z obou záchodů v úrovni 3. NP zřejmě zprostředkovávalo
železné potrubí, dosud dochované uvnitř barokní vyzdívané šachty, k jejímž stěnám
–––
44
je potrubí fixováno železnými objímkami. Zaústění záchodu v kóji blíže oknu vedlo
nejspíše otvorem, v němž se dnes nachází dvířka vedoucí do zděné šachty (nadpraží
otvoru má podobu mělkého segmentového záklenku z cihel). K zaústění odpadu
záchodu v kóji blíže dveří nejspíše sloužila přibližně horizontální drážka ve zdivu,
dosud obtížně patrná z vnitřního prostoru barokní šachty (do jejíž pravé stěny ústí).
V souvislosti s provozním režimem záchodů jistě není bez zajímavosti existence
železné nádrže na vodu, nacházející se dodnes v úrovni 4. NP v dřevěné vestavbě
v sousedství zděného kubusu ukrývajícího točité schodiště. Toto technické zařízení
patrně vzniklo někdy ve 2. polovině (?) 19. století a sloužilo zřejmě jako rezervoár
vody používané pro splachování záchodů ve 3. NP (případně i v nižších podlažích). Již
starší fáze záchodů z doby biskupa Lichtensteina, tedy ze závěru 17. století, přitom
mohla využívat určitý vodní režim (viz potrubí v šachtě, napojení na barokní
kanalizaci, zmínky o plechových vanách, v nichž mohla být jímána voda ze střech –
vany byly osazeny v podkroví původních střech a o jejich existenci víme
z historických pramenů (viz Peřinkovy Dějiny nebo promyšlený vodní režim
Lichtensteinovy Rotundy v kroměřížském Libosadu).
V místnosti záchodů byla zmapována i poměrně dobře dochovaná historická
dlažba. Dlažba sestávala ze čtvercových dlaždic – půdovek (formátu 19 x 19 cm),
kladených patrně do lůžka z vápenné malty. Půdovky se dochovaly zejména
v prostoru niky vstupních dveří a niky v boční zdi místnosti 304. Patrně dodatečně,
na komunikačně exponovaných místech před vstupem do záchodových kójí, byla
poškozená a vyjmutá dlažba z půdovek nahrazena dlažbou z cihel běžných formátů.
Oba druhy dlažby byly v nestejné míře narušeny mladšími zásahy, souvisejícími
především s vedením novodobých instalací v podlaze. K narušení dlažby došlo patrně
až ve 20. století, v souvislosti s několika fázemi rekonstrukcí WC.
Cihlová dlažba byla položena v mírně vyšší úrovni než navazující dlažba
z rozměrných kamenných dlaždic ve vstupním prostoru; dataci cihlové dlažby nelze
zpřesnit, patrně pochází z doby úprav po požáru zámku v roce 1750 nebo
z následujících úprav interiérů v dalším průběhu 18. a 19. století. Zatímco v partii
navazující na vstup z místnosti č. 303 byla cihlová dlažba zachována v celistvosti,
–––
45
v další ploše půdorysu místnosti bylo možno na základě sond konstatovat výrazně
horší stav dochování dlažby, místy i její celkovou destrukci. Špatný stav dlažby
způsobilo zejména její překrytí neprodyšnou cementovou maltou, sloužící jako
podklad pro položení novodobé keramické dlažby (v době průzkumu odstraněné).
Výsledky průzkumu prostoru č. 304, doplněného o zběžnou dokumentaci
dosud neznámých barokních odpadových šachet a informace získané studiem
historických plánů velmi podstatným způsobem doplňují naše vědomosti o technické
infrastruktuře barokní biskupské rezidence. Hlavní závěry lze shrnout do několika
bodů:
- již od doby výstavby barokní rezidence biskupa Karla z LichtensteinaCastelkorna (stavba probíhala mezi lety 1686–1698) byla v prostorech 1.–3. NP
jihovýchodního křídla, navazujících na kubus obsahující točité schodiště při hranolové
věži, v každém podlaží situována dvojice záchodů. Jejich kolize s prostorem rozměrné
okenní niky ve vnější fasádě nebyla z hlediska celkového vyznění monumentálního
exteriéru barokní architektury podstatná
- okno prostoru obsahujícího záchody dodržovalo rytmus dalších okenních os a
záchody zůstávaly vnějším pohledům ukryty v interiéru zámku.
- v místnosti č. 304 se dodnes dochovaly čitelné stopy zaústění záchodů do
odpadové
šachty
a
především
dvojice
obezděných
průduchů,
původně
odvětrávajících každou záchodovou buňku do prostoru podkrovního 4. NP zámku.
Nemůžeme sice předložit přesnější dataci těchto cihlových průduchů, na základě
kontinuálního využití prostoru jako záchodů a předpokládaných mladších transformací
klademe jejich vznik pouze obecně do doby rekonstrukce po požáru zámku v roce
1752, nejpozději však do 19. století. Vyloučit přitom nelze ani poněkud větší stáří
průduchů (viz situace v úrovni půdního 4. NP, kde je vyústění průduchů součástí
barokního zdiva schodiště vzniklého již za biskupa Lichtensteina v posledních
desetiletích 17. století).
–––
46
IV.5. Průzkum někdejšího jihovýchodního parkánu a části
nádvoří (2012)
Tyto práce byly realizovány v závislosti na zásazích do terénu – výkopech
instalačních rýh, provedených při stavebních pracech, souvisejících s opravami
interiéru 1. NP jihovýchodního křídla. Rýhy byly dokumentovány archeologem NPÚ
ÚOP v Kroměříži Jiřím Janálem, proto níže v textu podáváme pouze nejpodstatnější
zjištění, vztahující se ke stavebnímu vývoji zámku.
Prostor jihovýchodního parkánu známe především díky tzv. Tencallovu
půdorysu přízemí zámku z 80. let 17. století a plánových podkladů z doba před 30.
lety 19. století, kdy zanikl v souvislosti s novou úpravou bezprostředního okolí zámku.
Ve vzdálenosti 240–275 cm od vnějšího průčelí jihovýchodního křídla byla
v prostoru někdejšího jihovýchodního parkánu vyhloubena asi 55 cm široká
kanalizační rýha, jejíž dno dosahovalo do hloubky 120–130 cm pod povrch terénu.
V distanci 174 cm od jihozápadní obvodové zdi rizalitu se na dně výkopu objevila 90
cm široká zeď, s uvedenou obvodovou zdí rizalitu paralelní. Ve vzdálenosti 410 cm od
rizalitu dnem výkopu prostupovala velmi mohutná, pravděpodobně homogenní zeď
tloušťky 290–310 cm, na jižním líci opatřená mělkým ústupkem. Ve zdivu, pojeném
kvalitní maltou, se překvapivě nacházel lomový kámen i cihly.
Asi 13,3 m od boční zdi rizalitu byla odkryta 100 cm silná zeď a ve vzdálenosti
380 cm dále k hranolové věži další, s touto zdí souběžná, 104 cm silná zeď.
V konstrukci obou zdí, pojených pevnou vápennou maltou, se opět nacházel lomový
kámen, v menší míře i cihly.
O dalších 360 cm dále (směrem k hranolové věži) byl výkopem odhalen rub
cihlové klenby barokního kanálu, procházejícího pod jihovýchodním křídlem. Výkopy
se pohybovaly v násypových vrstvách, ukládaných pravděpodobně od doby barokní
přestavby zámku až po konečnou úpravu okolí ve 30. letech 19. století.
–––
47
Zčásti odkrytá, do prostoru někdejšího parkánu orientovaná boční zeď rizalitu
byla zděna z lomového kamene, na němž se uchovaly zbytky kvalitních exteriérových
omítek, nepochybně předcházejících barokní úpravu v závěru 17. století. Pozůstatky
omítek totiž zabíhaly pod sokl pilastru při jižním nároží rizalitu, který byl ke staršímu
rizalitu připojen na spáru. Dodatečně přiložený sokl opět souvisel s novověkou
adaptací a povrchovou úpravou rizalitu v závěru 17. století, jejíž součástí bylo i
připojení pilastrů.
Poměrně subtilní zdiva tloušťky kolem 100 cm, která se velmi pravděpodobně
v pravém úhlu napojovala na vnější fasádu jihovýchodního křídla (ač tento detail
nebyl výkopy odkryt) nejspíše souvisela s hranolovými rizality, vystupujícími
z předbarokního jihovýchodního křídla směrem do parkánu. Spodní partie jednoho
z rizalitů ostatně dodnes zůstala dochována v barokní úpravě, další zaznamenaly
veduty z posledního desetiletí 16. století. Poměrně subtilní zdivo tloušťky kolem 100
cm výraznějšímu výškovému vyvinutí rizalitu zdánlivě nenasvědčuje, je však třeba
zdůraznit, že obdobnou dimenzi mají i zdiva spodní části posledního dochovaného
předbarokního rizalitu, jenž podle zmíněné ikonografie rovněž dosahoval třípodlažní
výšky (viz výše). V souvislosti s konstrukcemi rizalitů je problematická nejsubtilnější
zeď tl. 90 cm, situovaná nejblíže dochovaného rizalitu. Její vzdálenost od
dochovaného rizalitu a především to, že nebyl odkryt protějšek zdi, spojitost tohoto
zdiva se zmíněnými konstrukcemi poněkud problematizuje. Koneckonců nemůžeme
ani zcela vyloučit variantu, že příčné zdi mohly být součástí vnitřního členění zcela
neznámého traktu, vloženého nejspíše při uvažovaných přestavbách koncem 16.
nebo na počátku 17. století do prostoru jihovýchodního parkánu (což byl při
rozšiřování obytných paláců zcela obvyklý postup). Zmíněný trakt by ovšem sloužil
pouze krátce, přestavba ve druhé půli 17. století s ním již totiž nepočítala. Vůbec
nejproblematičtější se však jeví interpretace mohutné, výkopem půdorysně šikmo
procházející zdi tloušťky kolem 3 m, dodržující přibližně východozápadní orientaci.
Nelze dokonce vyloučit, že se jedná o část zdiva městské hradby, probíhající před
pozdní výstavbou pozdně středověkého hradu napříč jeho areálem. Kroměřížské
městské
hradby
vznikaly
pravděpodobně
až
v průběhu
14.
století
a
je
pravděpodobné, že v době jejich výstavby nebylo místo pozdějšího hradního areálu
–––
48
nijak výrazněji osídleno. Jedná se však pouze o jednu z vícero interpretačních
možností, další poznání je závislé na míře podpovrchových zásahů do daného
prostoru.
V listopadu 2012 probíhaly výkopové práce také ve východní části zámeckého
nádvoří. Výkop byl situován ve vzdálenosti 320 cm od dvorního průčelí
jihovýchodního křídla, měl šířku 55 cm a hloubku 100 – 115 cm. Výkop nezasáhl do
dlažby chodníku, probíhal těsně vedle obrubníku, tedy již v prostoru vysypaném
štěrkovou drtí. Nejzajímavější nálezy se koncentrovaly ve vzdálenosti do 5 m od
novodobé kanalizační vpusti ve východním koutu dvora. V hloubce asi 105 cm od
stávajícího terénu se nacházela pískovcová dlažba, složená z pískovcových desek
poměrně pravidelného tvaru, osazených zřejmě do pískového lože. Dlažba byla
spádována k východnímu koutu nádvoří a vykazovala značný stupeň opotřebování
ošlapáním. Dále, směrem k hranolové věži, již dlažba nebyla celistvě zachována,
v její úrovni se však nacházela do červena přepálená vrstva, patrně drť, v níž se
změnila požárem poškozená dlažba.
Ani interpretace dlažby nemůže být za současného stavu jednoznačná. K její
dataci se nepodařilo nalézt žádné přímé opory. Výškovou úrovní se blíží předbarokní
cihlové dlažbě, odkryté pod stávající podlahou v 1. NP rizalitu jihovýchodního průčelí.
Zbytek dlažby v nádvoří tedy můžeme pouze zcela obecně datovat do některé
z předbarokních vývojových etap hradu či zámku.
IV.6. Rizalit vystupující z vnějšího průčelí jihovýchodního křídla
(2012)
Místnosti v 1. NP jihovýchodního křídla s navazujícím interiérem hranolového
rizalitu byly zkoumány na podzim roku 2012 v souvislosti s adaptací těchto prostor na
nové návštěvnické centrum. Bližší poznání stavebního vývoje zámku zejména
v oblasti rizalitu umožnilo dílčí odstranění omítek z vnitřních líců zdiva.
–––
49
Především bylo zjištěno, že obvodové zdivo spodní části rizalitu je zbudováno
z lomového
kamene
bez
výrazné
příměsi
cihel.
Výjimku
tvořil
vnitřní
líc
severovýchodní obvodové zdi rizalitu, kde bylo dokumentováno cihlové zdivo
s vtroušeným kamenem, v němž však byla rozpoznána přizdívka, dodatečně přiložená
ke staršímu obvodovému zdivu. Protější boční, jihozápadní zeď, k obvodovému zdivu
zámku přiléhala na svislou spáru beze stop omítky, bylo zde rozpoznáno pouze
bodové provázání zdiv prostřednictvím většího kamenného bloku. Průčelní, vstupu
protilehlá obvodová zeď obsahuje mělkou, segmentem překlenutou niku s obdélným
okenním otvorem. Okenní nika byla do obvodového zdiva dodatečně vylámána, což
dokumentují cihlové dozdívky špalet. Ve výšce asi 150 cm nad úrovní podlahy 1. NP
rizalitu byly v obou vnějších nárožích (jižním a východním) nalezeny pravidelné
dozdívky z cihel. Východní dozdívka zabíhala za zmíněnou dodatečnou přizdívku a
respektovala tedy půdorys místnosti před výstavbou přizdívky. Tvar a jednotné
výškové umístění cihlových dozdívek umožňuje jejich ztotožnění s patami cihlové
výsečové klenby, která jednoznačně předcházela výše situované klenbě stávající,
barokní, ze závěru 17. století. Tvar i výšková úroveň osazení této klenby
korespondují s dalšími klenebními konstrukcemi z konce 17. století, dochovanými
v prostorách kroměřížského zámku.
Výkop, realizovaný v jižním koutu interiéru rizalitu, v hloubce asi 115 cm pod
stávající podlahou odkryl starší dlažbu, sestavenou z cihlových dlaždic čtvercového
formátu 20 x 20 cm. Dlažba byla v nevelkém dokumentovaném úseku celistvě
dochována, překrývala ji cca 100 cm mohutná vrstva násypu tvořeného především
stavební sutí a hlínou. Již výšková úroveň dlažby prakticky vylučuje její souvislost
s barokní stavební fází, jejíž podlahy (zachycené hned v navazujících místnostech 1.
NP jihovýchodního křídla) se nacházely o zmíněných cca 100 cm výše. K dlažbě
dobíhala dobře dochovaná, hlazená omítka se zbytky vápenného nátěru na povrchu.
Omítka nasedala přímo na lomové zdivo vnitřních líců rizalitu.
K podstatným zjištěním, dotvářejícím naše povědomí o složitém vývoji dané
partie zámku, musíme přičlenit i informaci o podobě špalet průchodu, vyzděných
z cihlového zdiva. Průchod je nepochybně barokní, ze závěru 17. století, což dokládá
–––
50
i jeho olištované ostění. Cihlová dozdívka špalet indikuje, že průchod byl v závěru 17.
století vylámán do starší, předbarokní zdi. Velmi zajímavá situace se objevila v líci
zdiva mezi portálovou nikou a severním koutem místnosti. Zde se ve výšce asi 95 cm
nad podlahou objevila pravidelná, cca 35 cm široká a necelých 40 cm vysoká cihlová
zazdívka, jež svojí pravidelností navozovala dojem úzkého zazděného otvoru
neznámé výšky (sondáž do vyšší partie předpokládaného otvoru, kryté omítkami,
znemožnil rozvod elektřiny). Dalším indikátorem možných souvislostí této anomálie
s neznámým otvorem bylo i použití většího bloku kamene v jeho parapetu.
Jednoznačná interpretace zjištěné situace však opět není, zejména kvůli malému
rozsahu průzkumu, možná.
Informace získané průzkumem rizalitu jsou využitelné pro doplnění našich
znalostí zejména o stavebním vývoji předbarokního objektu. Všechny interpretace
však mohou být, až do provedení dalších průzkumů, pouze předběžné.
Za nejstarší konstrukci ve zkoumaném prostoru považujeme zeď, vymezující
interiéry 1. NP zámku od interiérů rizalitu a tvořící součást vnější zdi jihovýchodního
zámeckého křídla. Zeď má tloušťku 210–220 cm, jíž se odlišuje od poněkud
subtilnější (190–195 cm) vnější obvodové zdi jihovýchodního křídla, směřující
k hranolové věži. Dále k východnímu nároží zámku, tedy již v prokazatelně barokní
části budované v posledních desetiletích 17. století, také pokračuje obvodové zdivo o
více než dvoumetrové tloušťce. Předbaroknímu původu zdiva, tvořícího součást
interiéru rizalitu, nasvědčuje jednak jeho skladba z lomového kamene, jednak i
možná existence okénka s prostým ostěním vyzděným z lomového zdiva, z nějž byla
snad zachycena spodní část. Kamennou zeď tedy považujeme za jednoznačně
předbarokní konstrukci, jejíž datace však, za současného stavu našich vědomostí,
není možná. Z níže uvedených důvodů ji však považujeme za předthurzovskou.
Mohutnost zdi i její poloha nepochybně svědčí o tom, že se jednalo o obvodovou
zeď, vymezující na jihovýchodní straně areál opevněného sídla vůči blízkému městu.
Nález zbytku okénka (?), prostupujícího zdí, nás uvádí na nejistou půdu problematiky
vnitřní zástavby předthurzovakého hradu. Nelze sice předkládat žádné konkrétnější
–––
51
závěry, z logiky věci však plyne, že zástavba se mohla přikládat k vnitřnímu líci
obvodové hradby.
Druhou stavební fázi, zaznamenanou v předmětném prostoru, prezentuje
obvodové, poměrně subtilní (tloušťky cca 100–110 cm), z lomového kamene zděné
zdivo hranolového rizalitu (o obdélném půdorysu asi 7,4 x 4,6 m). K mohutnému
staršímu zdivu je přizděno na spáru, uchovává i zbytky předbarokní klenby a podlahy,
nekorespondující s niveletou podlah barokního zámku. Výstavbu rizalitu tedy můžeme
zatím pracovně řadit do nejspíše do období episkopátu biskupa Stanislava Thurza
(1496–1540), jenž prováděl velmi radikální přestavbu (či spíše znovuvýstavbu)
staršího hradu. Hranolové rizality dobře zapadají do rejstříku pozdně gotické a raně
renesanční architektury a díky ikonografii víme, že byly charakteristickým prvkem
také vnějšího obvodu kroměřížského předbarokního sídla (při vnějším obvodu
jihovýchodního křídla se nacházel ještě minimálně jeden, spíše však dva podobné
rizality).
Třetí stavební fázi pak prezentuje barokní přestavba rizalitu, který byl (jako
jediný z podobných prvků při vnějších fasádách) převzat do nově budované stavby.
Obvodové zdivo zůstalo ponecháno, pouze jednu boční zeď posílila přizdívka. Starší
klenba byla odstraněna a ve výši, odpovídající konstrukční výšce nového 1. NP
barokního zámku, provedena nová výsečová klenba. Na nově stanovené výškové
poměry zámku reagovala i podlaha rizalitu, vyvýšená cca o 1 m oproti předbaroknímu
stavu. Převýšený interiér rizalitu byl průrazem skrze nejstarší zeď, osazeným
barokním portálem, spojen s interiérem 1. NP přilehlé části zámku.
Poslední zaznamenanou úpravou rizalitu snad někdy z první půle 19. století je
jeho snížení do jednopodlažní podoby, spojené s úpravou exteriérových fasád a snad
i jednoduchou linkovou výmalbou interiéru (o tom dále v příslušné části textu).
–––
52
IV.7. Prostory 1. NP jihovýchodního křídla (2013)
Průzkum uvedených prostor v prvních
měsících
roku
2013 navázal
na
dokumentační práce v rizalitu a jeho rozsah byl závislý na míře stavebních prací,
které se zde omezily prakticky pouze na zásahy do omítek a podlah. Na rozdíl od
průzkumu v navazující oblasti rizalitu zde nebyly nalezeny předbarokní konstrukce.
Zkoumaný prostor obsáhnul trojici místností 1. NP jihovýchodního křídla, jimž je
bližší pozornost věnována v části textu zaobírající se stavebním vývojem barokního
zámku. To platí i o pozoruhodných barokních klenbách nad dvojicí nejvýznamnějších
prostor.
V mohutné, asi 135 cm silné dělicí zdi mezi dvojicí barokních klenutých místností,
byla při napojení dvorní zdi nalezena 155 cm široká a celkově cca 350 cm vysoká
nika, završená segmentovým
záklenkem. Nika zřejmě
souvisela s topeništi,
umístěnými v přilehlých koutech obou místností. Do jejího interiéru směřovala i
nevelká topná dvířka, otevírající se z exteriéru v jednom z pilastrů dvorní fasáda
jihovýchodního křídla. Na niku navazovaly vnitřní vestavby, vymezené cihlovým,
omítaným zdivem tl. 32–48 cm. Vestavby byly součástí barokní fáze, což potvrdila
jejich zřetelná vazba na původní, barokní podlahy (k nim dále). Polohu topenišť i
půdorys vestavby s topnou komorou ostatně zaznamenává i tzv. Tencallův plán
přízemí zámku z 80. let 17. století. Později došlo k částečnému přeorganizování
situace barokních topenišť, což dokládá půdorys z roku 1838, který zde zaznamenává
ne zcela zřejmá zařízení. V rámci úprav zámku v blíže neznámém úseku 20. století
byla zmíněná barokní vestavba odstraněna a nika zazděna novodobým cihlovým
zdivem. Poslední zbytky vestavby byly odstraněny při novodobé opravě v roce 2013.
V rámci těchto úprav došlo i k odstranění recentní parketové podlahy obou
místností, položené ve druhé půli 20. století. Pod touto novodobou podlahou se
objevila kvalitní dlažba, složená z rozměrných desek přibližně čtvercového formátu
s hranou o délce přesahující 60 cm. Podlaha s hrubě tesaným povrchem byla zřejmě
položena do maltového lože a zaspárována kvalitní maltou s hlazeným povrchem.
–––
53
Nepochybně se jednalo o primární, tj. barokní dlažbu, položenou již při výstavbě této
části zámku kolem roku 1690. Tento závěr potvrdila i organická vazba lokálně
odkryté barokní omítky vnitřních líců zdí právě na tuto dlažbu. Shodné, vlivem
opotřebení však hůře dochované barokní dlažby jsou dosud položeny v užitkových a
komunikačních prostorách 1. NP zámku (dvorek v jižním rizalitu, úseky chodby a část
interiéru bývalé kuchyně v jihozápadním křídle). Barokní dlažba z pískovcových desek
byla osazena také v průchodu mezi oběma zkoumanými místnostmi v 1.NP
jihovýchodního křídla. Samotný průchod má dnes obložkovou zárubeň ze závěru 19.
století, jíž však předcházelo kamenné ostění barokního portálu, z nějž zůstal in situ
dochován kamenný práh.
Rámcová pozornost byla věnována i předsíni, zprostředkující vstup ze zámeckého
nádvoří k popisovaným místnostem ve středu jihovýchodního křídla (a současně
k točitému schodišti do věže). Ve vstupu z nádvoří zaujme předsazený sokl
s oblounem v bočních špaletách – jedná se tedy o shodnou profilaci soklu, jakou jsou
opatřeny arkády protějšího severozápadního křídla i všechny sokly lichých arkád po
obvodu nádvoří. Dedukujeme tedy, že vstup původně postrádal portál ve dvorním líci
a byl řešen jako volná, půlkruhová arkáda. Tomuto řešení odpovídalo i výhradně
komunikační poslání prostoru předsíně, do nějž zmíněný vstup z nádvoří vedl.
Náročnější, plošně odkrytá povrchová úprava (iluzivní rámce na růžovém podkladu),
pocházející z adaptací patrně na přelomu 18. a 19. století, byla v roce 2013 z větší
části nejprve restaurována, později však došlo k nepochopitelné změně v náhledu na
prezentaci vstupního prostoru a překrytí zčásti restaurované historické výmalby
neutrálním, lomeně bílým nátěrem.
–––
54
IV.8. Průzkum zámecké věže (2012, 2013)
Tato část textu je převzata a doplněna ze samostatného průzkumového
elaborátu z roku 2012.
Hmota dochované hranolové části věže je s velkou pravděpodobností dílem
jediné stavební epochy. Svědčí o tom především stejně provedená nárožní armatura,
dochovaná po celé sledovatelné výši (nejvyšší omítané partie věže nemohly být
zkoumány). Věž byla již od počátku koncipována jako vstupní (v přízemí byl situován
portál průjezdu i drobnější branky pro pěší). Podle existence padacích postů,
doložených obdélnými vpadlinami, ve kterých jsou umístěny zmíněné portály, je
jasné, že před hlavním, jižním průčelím věže se nacházel příkop. Jednalo–li se o
vyzděnou šachtu, či širší příkop, nejsme zatím schopni určit. Integrální součástí
původní stavby (s přihlédnutím ke zjištěné stratigrafii, popisu přístupných omítkových
vrstev a zdicích malt), byla i omítková úprava fasád, přiléhající ke kamenickým,
architektonickým článkům. Ta svým povrchovým utvářením (kombinace hrubých a
hladkých ploch doplněných kreslenou iluzivní architekturou) náleží k typickým
příkladům středověkých exteriérových omítek. Je zřejmé, že původní součástí stavby
jsou i zachované kamenické architektonické prvky, ke kterým je nutno řadit např.
bosovanou, nárožní armaturu, soklovou římsu ve spodní části věže, především však
honosný portál vjezdu v přízemí, torzo okenního ostění ve 3. NP věže.
Starší bádání většinou předpokládalo, že věž kroměřížského zámku vznikla již
ve 2. polovině 13. století100, nebo v závěru století následujícího.101 Výsledky
provedených průzkumů však umožňují tyto předpoklady vyloučit a potvrzují nedávno
formulovanou tezi o pozdně středověkém stáří věže. To prokazuje především
dendroanalýza trámu, dochovaného při západním nároží věže (v dnešním půdním
prostoru). Ta prokázala, že dub, ze kterého byl trám vyroben, byl pokácen v období
100
PLAČEK, M.: Ilustrovaná encyklopedie, s. 313.
101
DURDÍK, T. – BOLINA, P.: Středověké hrady, s. 194.
–––
55
let 1495–1502. Na základě dosavadních znalostí lze tedy konstatovat, že věž je dílem
olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540).
Zkoumaná vstupní věž je pozoruhodná už svými neobvyklými rozměry (cca
13x13m). Pokud se pokusíme o srovnání s jinými hradními věžemi, musíme
konstatovat, že ve starším období jsou mohutné vstupní věže poměrně vzácným
jevem (navíc přičemž torzální stav těchto konstrukcí většinou neumožňuje
podrobnější analýzu a srovnání); vzpomeňme zde, vedle zcela výjimečné vstupní
věže hradu. Hojnější analogie pro takto pojednaný vstup do sídla nalézáme
především v období pokročilé 2. poloviny 15. století. V Čechách uveďme např.
vstupní věže hradů Blatná, Rožmitálu pod Třemšínem, Tuchorazi, na Moravě pak
především nádherně zdobenou, časově i zeměpisně naší věži nepříliš vzdálenou věž
zvanou Turis Formosa z r. 1492 v Tovačově. Z moravského prostředí ještě uveďme
např. dnešní 2. bránu hradu Helfenštejna či tvrze Budkov. 102 Užitím nárožních
bosovaných kvádrů i utvářením portálu průjezdu bylo kroměřížské věži poměrně
blízké vnější průčelí dnes již neexistující věže Židovské brány v Brně, vystavěné
v roce 1508. K portálu průjezdu v přízemí kroměřížské věže jsou typově blízké portály
hradu Šternberka (portál brány předhradí, datovaný 1508) a Pernštejna (portál 2.
předhradí, z počátku 16. století). Zde je shledávána analogie s portálem pernštejnské
Kunětické hory, datovaným rokem 1507.
Obě kamenné reliéfní desky se původně nacházely v nikách pod arkýřem nad
průjezdem brány. Na své stávající místo byly přeneseny v rámci utilitárních úprav,
zřejmě již v závěru 17. století. V první řadě je nutno konstatovat, že výskyt putti coby
štítonošů je na obou kroměřížských deskách nesporně jedním z nejranějších na
našem území, zřejmě vůbec nejstarším. Tento motiv se k nám dostává někdy po roce
1500. Kolem roku 1520 se podobní andílci objevují též na oltáři sv. Anny v levočském
farním kostele, v němž Stanislav Thurzo pro svého otce zemřelého v roce 1508
nechal postavit náhrobek, tamtéž oltář sv. Janů z r. 1520 s motivem okřídlených
andělských hlaviček, u kterého se předpokládá vliv vídeňské tvorby, především díla
102
PLAČEK, M.: Ilustrovaná encyklopedie, s. 137–140.
–––
56
Mistra oltáře sv. Anny z roku 1512. Po roce 1530 jsou putti užíváni i olomouckým
Mistrem PH, jenž pro Thurza pracoval. V Zaalpí se putti nesoucí konzoly vyskytují
ještě hlouběji v 15. století.
Dalším výrazným prvkem je zde motiv suchého větvoví, který se u nás
objevuje již od 80. let 15. věku. Tento motiv je v době kolem roku 1500 již zcela
běžný, vyvrcholeným dílem je v našem kontextu již královská oratoř svatovítské
katedrály na pražském hradě od Hanse Spiesse z let 1490–1493, co do použití motivu
je zase zde nutno zmínit i originální sloup klenby v podobě osekaného kmene
v interiéru paláce hradu v Bechyni. Spojení suchého (osekaného) větvoví s motivem
putti se opět objevuje po roce 1525 na zámku Valečských z Mírova v jihomoravské
Miroslavi, tentokrát na portálu saského typu. Kmeny zbavené větvoví též tvoří rámec
retabula Světelského oltáře (asi po roce 1525). Autorství kroměřížských erbovních
reliéfů je připisováno augšpurským mistrům, či dílně Franceska Fiorentina. V každém
případě však je prokázáno, že Thurzové v Augsburku objednávali náhrobky. Za
současných
znalostí
zatím
nelze
přesvědčivě
stanovit
autora,
ani
původ
kroměřížských děl.
Výjimečnou kvalitu však představuje architektonické utváření vstupního
průčelí, které jistě představuje výtvarnou manifestaci stavebníkova významu a jeho
postavení v prostředí soudobé moravské společnosti. Při kompilaci informací
zjištěných předešlými i novými výzkumy s prvořadým ikonografickým pramenem,
jakým je vyobrazení věže z doby před výstavbou barokního zámku, se můžeme
pokusit o částečnou rekonstrukci výrazu sledované části průčelí v době po dostavbě
věže, tedy na počátku 16. století. V ose průčelí, nad portálem průjezdu s nápisovou
stuhou, římsou a iluzivní nápisovou deskou, byl umístěn trojicí krakorců nesený arkýř,
prosvětlený rozměrným, šestidílným oknem obdélného (čtvercového?) tvaru. V obou
„nikách“, vymezených krakorci, byly umístěny reliéfní kamenné desky se znaky,
jejichž plastické, v kameni sekané partie (pravděpodobně polychromované) byly opět
doplněny iluzivními paspartami. V horní části sledované plochy se nacházelo
šestidílné okno, vybavené v kameni sekaným ostěním, provázeným vně malovanou,
iluzivní paspartou. Obě vně hradu orientovaná nároží věže byla, jak je zjištěno
–––
57
výzkumem ve spodní partii jižního nároží a dále v půdním prostoru, opatřena
bosovanými armovacími kvádry (výška kvádrů se, dle přístupných partií, pohybuje
mezi 0,3–0,6m, délky ložných hran mezi 0,5–1,3m), na které navazovala iluzivní
kresba. Na podkladě hlazené, přírodní omítky, opatřené plastickými, vodícími linkami,
byly širokými čarami nakresleny prvky iluzivní nárožní armatury, jejíž plasticitu
navozovalo stínování. Kresba znázorňovala pravidelně se střídající cca 0, 8–1 a 1,3m
dlouhé kvádry, jejichž iluzivní ložné spáry odpovídaly ložným spárám skutečných
kvádrů nárožních. Jejich boční a přečnívající spodní hrany byly zvýrazněny cca 0,1m
silným pásem znázorňujícím stín, vrhaný armaturou na rovnou plochu fasády. Tento
prvek se ve výrazu věže jistě uplatňoval poměrně výrazně; co se týká barevného
řešení, narážíme zde u zkoumaných partií na poněkud nejednoznačnou situaci. Ve
spodní partii, zjištěné u jižního nároží, byly tyto linky i iluzivní stínování provedeny
v černé barvě. Nebyly zde dochovány stopy polychromie ploch iluzivních kvádrů.
Odlišná situace byla zjištěna u západního nároží v půdním prostoru (severozápadní
stěna věže), kde je použito dvojice odstínů červené barvy, přičemž tmavší vyznačuje
dělící spáry a plochy stínů, světlejší pak pokrývá plochy kvádrů. Průzkum zde
neprokázal přítomnost starší (černé) malby pod současnou a celek budí dojem
původního řešení. Je možné, že barevné řešení iluzivní armatury bylo odlišné ve
spodní a horní partii, vyloučit však nelze ani eventualitu, že by přístupnější partie
fasády (tedy ty nižší) podléhaly v průběhu času větším opravám, při kterých nebyla
dodržena původní jednotná barevnost.
Barevnost ostatních ploch vnějších fasád věže dokládají další nálezy. Lze
zmínit úseky šedé podmalby (nápisová deska nad průjezdem, pasparta kolem okna
v horní části) a na vnějších fasádách můžeme předpokládat i bohatší barevnost
(stopy červeného a žlutého okru), kterou však, díky fragmentárnosti dochování,
nejsme schopni rekonstruovat. Nároží mohutné stavby vstupní věže byla tedy
zvýrazněna plasticky vystupujícími, jakoby „rostlými“ a poněkud nepravidelně
uspořádanými bosami, jejichž pohyblivé, nepravidelné stíny ve slunném dni klouzaly
přes rastr přísně geometricky řešené iluze jejich pokračování. Přitom původní barva
omítkových ploch odpovídala v podstatě odstínu horniny, ze kterých byly zhotoveny
bosované kvádry (na kterých se v přístupných místech nedochovala stopa jejich
–––
58
eventuálního nátěru, či překrytí omítkou) a prvky výzdoby tedy na sebe pohledově
navazovaly bez viditelných rozdílů v materiálu povrchu. Hladký povrch omítky při
nárožích za plochou iluzivního stínu svislé hrany delších kvádrů malované armatury
přecházel v povrch hrubší struktury, který pokrýval většinu plochy průčelí. Zajímavé
je porovnání s dobře dochovanou malbou iluzivních hlavic klenebních přípor
v presbytáři nedalekého chrámu sv. Mořice.103
Zmíněné jižní, vstupní průčelí branské věže bylo řešeno, až na jednu výjimku
přísně symetricky. Zmíněnou výjimkou byl hrotitý průchod branky pro pěší, umístěný
v obdélné vpadlině pro padací most po levé straně monumentálního portálu vnějšího
vyústění průjezdu. Plochu průčelí prolamoval velký arkýř místnosti 2. NP věže a
situovaný na střední osu nad průjezdem. Další, ještě větší arkýře se nacházely
v horní partii věže, v úrovni 3. NP. Jejich existenci dokládá série krakorců,
zachycených na zmíněné vedutě. Na severozápadní fasádu věže bylo „zavěšeno“
subtilní vřetenové schodiště s polygonálním vnějším pláštěm (zřejmě se jednalo o pět
stran oktogonu). Schodiště bylo rovněž vynášeno krakorci. Výmluvným pozůstatkem
schodiště je svislé ukončení exteriérové omítky, dochované na SZ fasádě věže –
v půdním prostoru; z tohoto detailu je zřejmé, že zdivo pláště schodiště nebylo do
zdiva věže vevázáno (alespoň ve sledovatelné partii), ale bylo přiloženo před
provedením finální omítky věže. S neméně zajímavou situací se setkáváme v půdním
prostoru u jihovýchodní stěny věže. Pozoruhodný je zde otisk šikmé střešní
konstrukce (?), kterou pravděpodobně původní omítka respektuje. Pro stáří této
konstrukce svědčí též fakt, že tvoří hranici mezi omítkou s plastickými vodícími
linkami iluzivní armatury (ta je zde ve fragmentech rovněž dochována) a omítkou
zcela hladkou, která je pravděpodobně stejného stáří. Tento pozoruhodný detail
může svědčit o existenci střechy, či nástřešku, přisazených v poměrně velké výšce
k fasádě věže. Nelze vyloučit předpoklad, že se zde nacházela stříška, kryjící část
náročnější výzdoby (malbu?), která mohla přerušit i pás iluzivní bosáže. Druhým
vysvětlením je existence vícepodlažní vnější přístavby či rizalitu při východní fasádě
věže (srov. situaci rizalitů při vnější fasádě jihovýchodního křídla). V této souvislosti
103
HLOBIL, I. – PETRŮ, E.: Humanismus, s. 143–146.
–––
59
je nápadné i půdorysné rozšíření parkánu právě pod východní stranou věže (viz tzv.
Tencallovy plány z 80. let 17. století). Na základě dnešních vědomostí k tomuto
objevu nelze zatím připojit žádné podložené vysvětlení – to je by mělo být
předmětem dalšího výzkumu, který může přinést nová zjištění.
Další pozoruhodná situace byla zatím zběžně dokumentována v půdním
prostoru přiléhajícím k severovýchodní fasádě věže. Pod novodobým průchodem
z místnosti ve 3. NP věže se nachází otisk čela valené klenby, vymezený kvalitní
omítkou s pozůstatky nástěnné malby. Velmi pravděpodobně se jedná o horní partii
valeně zaklenutého interiéru arkýře nacházejícího se v nižším, 2. NP hranolové věže.
Pokud je tento závěr správný, honosná místnost ve 2. NP věže, zaklenutá žebrovou
klenbou a zdobená nástěnnou malbou, měla arkýř nejen na vstupním, jižním průčelí,
ale i na nádvorní fasádě. Dokumentaci této situace bude však ještě nutno věnovat
další detailní pozornost. Původní zastřešení věže z doby její výstavby neznáme – již
v závěru 16. století bylo nahrazeno mohutnou, vysokou bání, známou z renesanční
ikonografie (viz dále).
I přes dílčí neznalosti je nutno předpokládat, že velmi náročně pojednané
fasády věže, vykazující kvality monumentálního výtvarného díla, byly mimořádně
působivé a jistě patřily k předním architektonickým realizacím tohoto druhu v zemích
Koruny české.
V interiéru věže je možno rovněž sledovat několik pozoruhodných prvků i
celků, souvisejících s původní stavbou. Ke sklepnímu prostoru se dnes nelze vyjádřit
z hlediska datace klenby. Je pravděpodobné, že se jedná o druhotnou úpravu, strop
mezi průjezdem a sklepem mohl být původně dřevěný.
U prostoru v přízemí už můžeme rozpoznat více. Předně zde máme s velkou
pravděpodobností dochovány stopy původního, trámového stropu, který průjezd
původně kryl. Jedná se o ústupky v šířce zdiva jihozápadní a severovýchodní stěny,
které byly později zapraveny. Je pravděpodobné, že k nahrazení rovného stropu výše
situovanou klenbou došlo již v průběhu prvotní výstavby na počátku 16. století.
–––
60
Nejlépe vybavenou, z hlediska hierarchie interiérů nepochybně nejdůležitější
místnost věže nacházíme ve 2. NP. Funkce místnosti s klenbou hvězdicového
schématu není zcela zřejmá, byla však dostatečně prosvětlena trojdílnými okny
nejméně ze tří stran. Jihovýchodní, jak vidíme na uvedené kresbě, se nacházelo
v arkýři nad portálem vstupního průčelí, obdobný arkýř existoval i nad dvorním
portálem, v úrovni 2. NP. Okno místnosti v severozápadní stěně je posunuto z osy
směrem jižním, patrně v důsledku umístění exteriérového vřetenového schodiště
tvořícího vertikální komunikaci právě z úrovně 2. NP. Toto okno má z vnější strany
dochován fragment v kameni sekaného, původně čtyřdílného ostění. Předchozí
průzkumy prokázaly přítomnost barevné výzdoby na klenebních žebrech v místnosti,
v současné době je zde odkryta větší plocha, prokazující náročnější, iluzivní malbu na
žebrech. Zde se nacházela raně renesanční výzdoba, jejímž hlavním motivem byl
průběžný vejcovcový pás. Rovněž klenební žebra pokrýval nátěr – střídala se zde
červeně a okrově natíraná žebra, oddělená linkami imitujícími styčné spáry (linky
přitom nerespektovaly skutečný spárořez žeber). Lze předpokládat, že nástěnná
výmalba alespoň zčásti pokrývala omítku klenebních kápí – zde se však po barokních
a dalších úpravách nezachovala. Pozoruhodná výmalba, zjištěná na klenebních
žebrech, má přímou analogii v raně renesanční úpravě presbytáře kolegiátního
kostela sv. Mořice v Kroměříži, datované do let 1516–1517. Lze předpokládat, že
analogická výmalba klenby v interiéru 2. NP věže kroměřížského zámku s výmalbou
svatomořického presbytáře pojí nejen dílenské souvislosti, ale i shodná doba vzniku.
Typ osmicípé hvězdicové klenby, uplatněné ve 2. NP věže, neprozrazuje bližší
přiřazení ke stavební huti či okruhu mistra. Dvojnásobně projmutý, klínový průřez
žebra a použití objímavých patek rovněž nepřinášejí možnost určení stavitele (pro
období kolem r. 1500 se jedná o běžné prvky). Zkoumaná klenba na zámku je
považována za vyspělejší v porovnáním s klenbami kroměřížského kostela sv. Mořice,
kde biskup Thurzo dostavoval trojlodí.104 V regionu střední Moravy má nejblíže
k olomouckým klenbám sakristie dómu sv. Václava, resp. místnosti v podlaží nad ní.
Vyskytují se zde klínová žebra a objímavé patky hvězdicových schémat, která mají
104
JŮZA, V. – KRSEK, I. – PETRŮ, J. – RICHTER, V.: Kroměříž, s. 22.
–––
61
mít podobnost se závěrem středního chóru kostela sv. Mořice v Olomouci z roku
1483. Porovnání kamenických značek kroměřížského portálu se svatomořickými
z Olomouce však prakticky vylučuje totožnost hutí. Rozhodující zde patrně bude, že
předpokládaný časový rozdíl vzniku kroměřížské a olomoucké stavby je však téměř
čtvrt století. I v místnosti 2. NP narazíme na stopy složitějšího stavebního vývoje
hned v počáteční fázi výstavby. Především se jedná o zaslepený otvor v jihozápadní
stěně (ten ústil do arkýře nad vstupem). Dnes je z něj zachována segmentem
zaklenutá nika, nad kterou je situována objímavá patka klenby; tato patka je však
vetknuta do zdiva, které je zazdívkou staršího, podstatně vyššího otvoru. Jiná
zajímavá situace je dochována při jihovýchodní stěně – k ní je přiložena subtilní
přizdívka, podklenutá stlačeným pasem. Je pravděpodobné, že klenba byla do
prostoru vložena až po provedení těchto úprav – tedy snížení záklenku otvoru a
zřízení přizdívky. Domníváme se, že i tyto úpravy mohly proběhnout v době výstavby
věže a že jsou – spolu s předpokládaným trámovým stropem nad přízemím –
dokladem výrazné změny stavby před dokončením.
Klenbu 3. NP věže můžeme pravděpodobně označit již za renesanční. Je
samozřejmě možné, že mohla vzniknout v závěru realizace „změny původního
záměru“, její přesnější datace však zatím není možná. I zde je přítomen zesilující pas
při JV stěně, jako ve 2. NP. V severozápadní stěně místnosti máme dochovánu
zaslepenou niku vstupu do zmizelého vřetenového schodiště; utváření jejího vyústění
do interiéru může nasvědčovat tomu, že bylo vybaveno kamenným ostěním, které
bylo později vybouráno.
–––
62
IV.9. Průzkum sklepů zámku (2013)
Tato část textu je převzata a doplněna ze samostatného průzkumového
elaborátu z roku 2013, s nímž souhlasí i číslování jednotlivých popisovaných prostor.
Nejprve
předložíme
severovýchodním
a
výsledky
dokumentačních
severozápadním
zámeckým
akcí
realizovaných
křídlem.
pod
Předbarokní
konstrukce se v úrovni zámeckých sklepů podařilo dokumentovat ve dvorním traktu
severovýchodního křídla. Jak jednoznačně vyplývá z dokumentovaných nálezových
situací i výše uvedeného přehledu ikonografie, jedná se o nejnižší podlaží severního
palácového křídla předbarokního sídla, zachycené v renesančně přestavěné podobě
na dřevorytu Jana Willenberga z roku 1593. Průzkum sklepů přispěl k bližšímu
rozpoznání rozsahu těchto předbarokních zdiv, vzhledem k absenci jakýchkoliv
datovatelných detailů však příliš nenapomohl jejich přesnějšímu časovému zařazení.
Za zdiva, vzniklá v období před výstavbou raně barokního zámku, můžeme
jednoznačně považovat příčné zdi mezi místnostmi 011 a 014, související zdiva
vymezující místnost 013, dělicí zdi mezi prostorami 014 a 016, včetně zdi mezi
chodbou 015 a místností 016 a dále též jádro příčné zdi, oddělující místnosti 018 a
019. Za předbarokní pokládáme také dvorní zeď v úrovni sklepů, půdorysně
odpovídající rozsahu místností 014–020. Jedná se o zdiva, která se od zdiv barokních
sklepů odlišují nejen jinými dimenzemi (především poněkud menší tloušťkou), ale
především půdorysnou orientací nekorespondující s výhradně pravoúhlým rozvrhem
velkoryse zbudovaných barokních sklepů. Dalším společným znakem je i napojení
všech příčných zdí předbarokního palácového křídla na dvorní zeď přibližně v pravém
úhlu (dnes je návaznost zdiv porušena probouráním barokních průchodů).
Sklepy si ve výše naznačeném rozsahu své předbarokní části nedochovaly
jediný architektonický článek, který by umožnil přesnější dataci jednotlivých zdiv
nebo dochované dispozice. Vzhledem k rozpoznání rozsahu barokních přestaveb
můžeme však alespoň rámcově rozpoznat původní (předbarokní) stav. Jeho
–––
63
teoretická rekonstrukce je důležitým předpokladem pokusu o časové zařazení
předbarokních konstrukcí.
Mohutná zeď, dnes oddělující prostory 014 a 011, vznikla složitějším vývojem.
Jak již bylo uvedeno, stávající dimenze (2,80 m) zeď dosáhla dodatečným rozšířením,
přičemž barokní přizdívka posloužila k půdorysnému vyrovnání sousedního prostoru
011 i k opření jeho valené klenby. Původní tloušťka zdi před barokním rozšířením
byla cca 1,60–1,70 m. Mohutnou zeď můžeme pravděpodobně ztotožnit se západní
obvodovou zdí předbarokního paláce, známého z výše zmíněné ikonografie. Velmi
zajímavý útvar představují přibližně pravoúhle nasazená mohutná zdiva, vystupující
z půdorysně šikmo vedené severní zdi prostoru 014 a vymezující prostor 013.
Předbarokní původ těchto zdí indikuje nejen jejich orientace, ale i tloušťka cca 2 m.
K severní zdi místnosti 014 přibližně pravoúhle nasazenou, k severu vybíhající
západní zeď místnosti 013 považujeme za pozůstatek pravoúhlé či polygonální
podnože válcové bašty, zaznamenané renesančními vedutami v severním nároží
palácového křídla. V horním patře sklepů se dokonce dochovala dvojice se zdivem
současných hranolových kapes po trámech někdejšího stropu (třetí kapsa byla patrně
likvidována výběhem barokní klenby). Díky kapsám poznáváme, že předbarokní
interiér podnože válcové bašty (patrně vyšší úroveň suterénu) byl kryt rovným
stropem se severojižně kladenými, poměrně mohutnými trámy. Kvalitní omítkové
úpravy, dodnes fragmentárně dochované v tomto někdejším interiéru, nesvědčí pro
jeho utilitární funkci. Situace dvojice pravoúhle navazujících, vzájemně provázaných
zdiv v horním podlaží suterénů dovoluje soudit, že útvar v severozápadním nároží
vznikl v rámci téže stavební fáze jako palácové křídlo. Z výše psaného plyne, že
předbarokního stáří by měla být i mohutná kamenná zeď, zvedající se nad ústupkem
poněkud odlišně orientované severní zdi prostoru 014. Neumíme prozatím určit, zda
dochovaný líc, charakterizovaný uplatněním rozměrných lomových kamenů (podobně
jako vnitřní – předbarokní líc téže zdi) a od ostatních zdiv odlišený výskytem pětice
drobných hranolových kapes je pouze barokní přizdívkou ke starší zdi, nebo
originálním (pozdně) středověkým zdivem, což považujeme za pravděpodobnější.
Pouze detailní průzkum by zde mohl přinést další informace.
–––
64
Zeď mezi sklepy 014 a 016 je s výše zmíněnou zdí 011 opět paralelní.
Pokládáme ji v jádru za rovněž předbarokní, a to i přes existenci obtížně
vysvětlitelných stavebních jevů v oblasti severovýchodního nároží prostory 014 (sokl
nad podlahou, patrně osekané zdivo nad ním). Tyto detaily však mohou souviset
např. s dílčím přezděním zdiva v souvislosti s vložením barokní valené klenby. Část
zdi je nepochybně skryta pod barokní vyrovnávací přizdívkou v prostoru 017 a
dosahuje nepochybně až k mezitraktové dělicí zdi mezi sklepy a sala terrenou, která
je nepochybně až barokního původu. Předbarokní původ zdi jednoznačně potvrzuje i
vztah obou částí barokní valené klenby místnosti 016 ke koruně zmíněné zdi – pata
klenby nenasedá na zeď při jejím líci, ale je posunuta až 0,40 m za líc.
Ve sklepě 016 se rýsuje velmi zajímavá situace, vztahující se k předbaroknímu
stavu palácového křídla. Zůstala zde dochována jediná podélně orientovaná a
poměrně subtilní (0,85 m) dělicí příčka suterénu palácového křídla. Nerovný, do
interiéru místnosti 016 orientovaný líc zdi prozrazuje, že původní podlaha ve
zmíněném dílu paláce byla situována podstatně výše než podlaha stávajícího sklepa
016. Nelze dokonce vyloučit, že tato část paláce nebyla před barokní přestavbou
podsklepena. Důvody tohoto stavu však neznáme. Příčka mezi chodbou 015 a
sklepem 016 je provázána s mohutnější, pravoúhle navazující dělicí zdí mezi sklepy
016 a 018. Předbarokní původ této dělicí zdi potvrzuje shodná půdorysná orientace
(tj. paralelní průběh) s dalšími původními příčnými zdmi starého palácového křídla.
Také obvodová zdiva prostoru 018 jsou předbarokního původu (vyjma zdi
severní). Vznik východní zdi sklepa 018 ještě před velkorysou barokní přestavbou
potvrzuje, kromě její půdorysné orientace, i dnes slepá nika, původně patrně dveřní.
Zazdění niky souvisí pravděpodobně právě s raně barokní přestavbou. Tehdy byla
západní zeď místnosti 018 rozšířena směrem k východu přizdívkou, která jednak
zaslepila zmíněný dveřní otvor, především však vyrovnala půdorysnou nepravidelnost
zdi vůči sousednímu prostoru pod schodišťovým ramenem 019. Přizdívka současně
posloužila k opření klenební paty valené klenby pod schodišťovým ramenem
v místnosti 019. Polohu a průběh nedochované, východní zdi místnosti 020 můžeme
přesvědčivě rekonstruovat podle výběhu kamenného zdiva v jihovýchodním rohu
–––
65
prostoru a nerovnosti severní zdi. Zjištěné indicie naznačují, že zmizelá předbarokní
zeď dodržovala shodnou půdorysnou orientaci s dalšími předbarokními příčnými zdmi
ve sklepech a stejně jako ony pravoúhle navazovala na dvorní zeď.
Jednoznačná datace při průzkumu sklepů identifikované rozměrné palácové
stavby není na základě zjištěných skutečností možná. Existenci biskupského hradu či
sídla v poloze stávajícího Arcibiskupského zámku pro období druhé poloviny 13. a 14.
století nelze zatím potvrdit. Historické okolnosti, především zástava Kroměříže
šlechtickým držitelům v letech 1435–1496, nesvědčí pro velkorysou stavební činnost,
jejímž výsledkem by mohla být náročná palácová stavba (jakkoliv je možné, že
nevelká hradní stavba – sídlo zástavních držitelů Kroměříže mohla vyrůst právě v této
době). Za nejpravděpodobnější proto musíme považovat vybudování severního
paláce právě v dobách olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1496–1540). S jeho
jménem byla dosud spojována především výstavba obrovské vstupní hranolové věže
v jižním nároží hradního areálu, provedená kolem roku 1500 (viz samostatný SHP z
roku 2012). Monumentální palác odpovídajících rozměrů a honosné architektonické
výbavy mohl být nejspíše součástí téže biskupovy stavební akce. Přestože vypovídací
schopnost zčásti dochovaného nejnižšího podlaží palácové stavby nelze přeceňovat,
pro srovnání uveďme alespoň obdobně řešené dispozice 1. NP východního křídla
hradu v Moravské Třebové (patrně mezi lety 1486–cca 1490) nebo jižního křídla
hradu v Pardubicích (po roce 1491). V uvedených případech jsou, podobně jako v
Kroměříži, nejnižší podlaží palácových staveb řešena jako sled valeně zaklenutých
prostor obdélného půdorysu.
Velkorysá raně barokní přestavba zámku, kterou patrně už od druhé poloviny
60. let 17. století projektovali architekti Filiberto Luchese a Giovanni Pietro Tencalla,
přinesla rozšíření původní stavby o nový vnější trakt severovýchodního paláce, zcela
nově vzniklo též severozápadní a jihozápadní křídlo, s využitím starších konstrukcí
vyrostlo křídlo jihovýchodní. Po druhé fázi barokní přestavby, realizované v letech
1686–1698, zůstala z předbarokní stavby v celistvosti dochována pouze hranolová,
původně vstupní věž v jižním nároží, nově integrovaná do jižního rizalitu, který
–––
66
společně se svým západním protějškem obohatil půdorys a hmotovou skladbu
zámku.
Starý severovýchodní palác byl z převážné míry odstraněn – pouze v úrovni
sklepů zůstala dochována jeho jižní, dvorní zeď (která podmínila znatelně
nepravidelný půdorys dvorního traktu severovýchodního paláce) a zmíněná čtveřice
mohutných dělicích zdí v interiéru sklepů. Je však jisté, že i ponechaná dvorní zeď
prošla radikální úpravou, způsobenou nepochybně statickými nároky – v suterénu
020 je patrno, že její nadzemní část byla snesena a ponechána zůstala jen zdiva
v úrovni suterénů. U dalších místností podzemního podlaží rozsah dochování
předbarokních zdí (kvůli překrytí barokními klenbami) neznáme. Mezitraktová zeď,
oddělující ponechané suterény starého paláce od nově budované sala terreny, byla
patrně kvůli nevyhovující půdorysné orientaci v plné délce zbořena a nahrazena
průběžnou, cca 2,30 m silnou zdí v nové půdorysné stopě, respektující ortogonální
půdorys nově budované zámecké stavby. Záměr na rozšíření severního paláce o sala
terrenu se stal osudným i oběma vnějším nárožím staré palácové budovy –
odstraněno bylo severozápadní nároží s mohutnou válcovou baštou i nároží
severovýchodní s předpokládanou hranolovou věžicí. Právě tato část paláce nejvíce
kolidovala s pravidelným půdorysem nového vnějšího traktu.
Zásahy do ponechaných dělicích zdí starého paláce byly nesmírně radikální.
Nejlépe je tento zásah patrný v prostoru 014 – jeho předbarokní západní zeď
ponechali pouze do výšky cca 2,0 m nad podlahou sklepů, severní zeď však dosud
stojí v bezmála trojnásobné výšce a dosahuje až do vyššího podlaží sklepů. Situaci
zde problematizuje existence výrazného ústupku, patrného z místnosti 014 – ten
však zjevně neznačí předěl stavebních fází (k interpretaci zde dokumentované situace
dále). Za raně barokní přestavby se patrně snižovala i úroveň podlahy sklepů, jak
dokládají místy odhalená, pouze zběžně a bez snahy o lícování a vrstvení zděná
zdiva, původně patrně budovaná jako zdiva základová. Především vzhledem ke
špatné čitelnosti zdiv pokrytých novodobými povrchovými úpravami neumíme však
bezezbytku rozpoznat míru a razanci barokních zásahů.
–––
67
Velmi složitá situace byla prokázána u západní obvodové zdi prostoru 014. Na
ponechané torzo mohutné, cca 1,60–1,70 m tlusté (pozdně) středověké zdi zde
nasedá zeď o mocnosti kolem 2 m, poněkud odsazená od jejího vnitřního líce. Tato
zeď nepochybně prezentuje odlišnou stavební fázi nežli spodní úsek ponechaného
středověkého zdiva. Datace této druhé stavební fáze je nejistá, už kvůli vztahu
barokní klenby ke zdivu. Zdivo mohutné valené klenby je totiž se zdivem druhé
stavební fáze západní zdi neprovázané, přiložené na spáru. Přesná datace klenby,
jejíž západní polovinou prostupuje dvojice mohutných nik se segmentovými
klenbami, je proto poněkud problematická. Od nepochybně barokních kleneb
nejnižšího podlaží se odlišuje právě dvojicí nik, jejichž poloha by mohla nasvědčovat
existenci dvojice větracích okének. Po nich však v kamenném zdivu klenebních čel
nenacházíme stop (viz i situace v horním podlaží sklepů). Severní čelo valené klenby
dobíhá k ponechanému torzu (pozdně) středověké severní zdi místnosti 014. Až do
detailního průzkumu, který jediný by mohl přinést bližší informace o chronologii
výstavby jednotlivých konstrukcí, však valenou klenbu považujeme teprve za barokní.
Jedním z hlavních argumentů je i rozpoznání dalších technologických návazností
pojících se ke zmíněné zdi a také přizpůsobení klenby výškové úrovni zámeckého
nádvoří, ustálené při barokních úpravách.
Snad zcela nově byl při barokní přestavbě vyhlouben i sklep ve druhém
oddělení paláce od západu (místnost 016). Sklep zde snad vznikl kvůli nutnosti
rovnoměrného a ve shodné úrovni realizovaného založení nosných zdí hlavního
barokního schodiště, které proto musely být spuštěny až do nejnižší, suterénní
úrovně. Valené klenby jednotlivých sklepů, u nichž místy pozorujeme neorganický
vztah v nasazení na starší zdiva, jsou bez výjimky rovněž výsledkem barokních
přestaveb. Bohužel, za současného stavu poznání nejsme vždy bezchybně schopni
vypozorovat předbarokní zdiva už proto, že jsou často kryta barokními i mladšími
přizdívkami.
Barokní sklepy, vzniklé v přímé návaznosti na novostavbu severozápadního
křídla (tj. původně jednotný prostor „dvoulodí“ 010 společně se sousedním
chodbovitým útvarem 012) od ostatních barokních sklepů odlišuje výrazně rozdílný
–––
68
konstrukční systém. Setkáváme se zde s mimořádně masivními, plnými pilíři zdiva,
mezi něž jsou rozepjaty neméně masivní valené pasy a klenby. Odlišnou konstrukci
této části sklepa předurčilo její (v případě kroměřížských zámeckých sklepů
výjimečné) dvoupodlažní řešení ale i to, že nad pasy, zakotvenými do zmíněných
pilířů, v úrovni 1. NP vznikly mohutné vnitřní dělicí zdi. Půdorysná orientace
chodbovitého prostoru 012 může být určena i jeho zamýšleným komunikačním
využitím – pravděpodobně měl spojovat interiér sklepů s vnitřním prostorem
severního bastionu, k jehož výstavbě však nejspíše nikdy nedošlo (srov. situaci na
vnějších průčelích zámku v oblasti severního nároží). Více k problematice bastionů
mohlo prozradit odkrytí příslušných partií zdiv zámku počátkem 90. let 20. století (viz
letopočet 1991, vyrytý v betonu při patě severního průčelí). Práce však nebyly
odborně sledovány.
U jednoznačně definovaných barokních zdiv můžeme konstatovat pozoruhodné
stopy stavebního růstu, který zjevně probíhal ve vícero stavebních mikrofázích. Jedná
se zejména o pozorování, učiněná v prakticky autentickém sále horního podlaží
sklepů. Výraznou horizontální spáru, prostupující asi 1,30–1,40 m nad podlahou sálu,
definujeme pouze jako spáru technologickou. Nejedná se tedy o známku složitějšího
vývoje stavby ve více stavebních etapách. Jednomu velkorysému stavebnímu záměru
nasvědčuje i provázání dvorní, jižní zdi s boční, západní zdí horního podlaží suterénů.
Také místy patrné dodatečné rozšíření kapes pro paty klenby v horním suterénu lze
přičíst ledabylému zednickému provedení těchto detailů v rámci hrubé stavby. Tyto
nepečlivě provedené stavební detaily pak musely být před vložením barokních kleneb
(realizovaným v závěrečné fázi stavby) dodatečně upraveny. Obdobně interpretovat
lze, podle našeho názoru, i situaci zjištěnou v obou klenebních lunetách při západní
zdi místnosti 014. Těsně pod segmentovými záklenky nik zaznamenané úseky
horizontální spáry hodnotíme jako stopu stavební mikrofáze. Pravděpodobně se jedná
o shodnou spáru, jaká byla ve výšce cca 1,35 m nad podlahou zjištěna na jižní a
západní obvodové zdi v horním patře sklepů. Situaci, zaznamenanou na západní zdi
prostoru 014 interpretujeme tak, že v první barokní stavební mikrofázi bylo
ponechané torzo středověké zdi navýšeno vysokou nadezdívkou dosahující výšky cca
4 m. V této úrovni, tj. přibližně 5,80–5,90 m nad podlahou sklepů, byla zeď prozatím
–––
69
zakončena. Prozatímní zakončení zdi indikuje zmíněná spára ve výšce cca 1,35 m nad
podlahou bezprostředně sousedícího horního podlaží sklepů. V další mikrofázi došlo
k vložení mohutné valené klenby nad sálem 014 – k založení její západní paty bylo
využito ústupku, ponechaného na předělu spodní (předbarokní) a nově vyzdvižené
horní (barokní) zdi. Obě podélné zdi obou klenebních výsečí respektovaly výškovou
úroveň prozatímně zarovnané koruny barokní zdi. Mírně vzepjaté segmentové
záklenky klenebních výsečí se však dostaly poněkud výše než koruna zdi. V další
mikrofázi, kdy již existovala klenba prostoru 014, došlo ke vložení barokní klenby
horního podlaží sklepů. Zdivo, jež vyplnilo spáru mezi korunou barokní zdi a záklenky
výsečí klenby prostoru 014, bylo zděno z interiéru horního podlaží sklepů a nemohlo
již být lícované (ve stavebně dokončeném prostoru 014 již zřejmě neexistovalo
lešení). Dalším zaznamenáníhodným svědectvím postupné výstavby v rámci jediné
barokní přestavby je situace podchycená v prostorách 016 a 018 – v první fázi bylo
zde zbudováno masivní kamenné zdivo nosných pilířů hlavního schodiště, k němuž se
následně, ale ještě v rámci barokní přestavby, na spáru připojila další zdiva.
Mladší úpravy sklepů, pravděpodobně ještě z období pozdního baroka (nebo
19. století?), reprezentuje především vložení stlačeně valené, až segmentové klenby
do chodby 015. Klenba byla podložena pod starší, výše situovanou barokní klenbu, o
jejíž existenci dodnes svědčí její cihlové čelo orientované do sálu 014. Důvody zřízení
nové, značně nízko vsazené klenby neznáme. Úprava mohla nejspíše souviset
s výstavbou výtahové šachty. Její zřízení mělo zřejmě souvislost s požadavky na
rychlejší transport vína ze sklepů do 1. NP zámku (výtahová šachta ústila ve vestibulu
před hlavním schodištěm).
Do druhé či třetí třetiny 19. století klademe i posílení barokních valených
kleneb severozápadního křídla. Ještě půdorys zámku od A. Archeho z roku 1838
zaznamenal
raně
barokní
stav
sklepů,
tvořených
dvoutraktem
přístupným
jednoramenným schodištěm v jižním čele. Někdy po roce 1838 tedy došlo k vložení
trojice cihlových (?) pasů do kleneb velkého sálu 005 a prostoru 007 (resp. chodby
v suterénu pod arkádou). Ze zaměření vyplývá, že se u obou klenebních konstrukcí
jednalo o koncepční krok, provedený patrně v rámci řešení blíže neznámého
–––
70
statického narušení kleneb. Vsazení pasu si dokonce u jednoho z průchodů
mezitraktovou zdí vyžádalo jeho dílčí zazdění, jemuž padla za oběť i příslušná část
klenebních výsečí. S dalšími drobnými dispozičními změnami (vestavba dělicí zdi
vymezující prostor 009) nepochybně souviselo zazdění barokního dveřního otvoru,
který (opět podle plánu z roku 1838) spojoval chodbu pod dvorní arkádou
severozápadního křídla s východním dílem dvoulodí navazujících sklepů pod křídlem
severovýchodním (prostor 010). Pětice kapes, vysekaných v jedné linii do klenby nad
severní částí sálu 005, indikuje výstavbu dnes opět odstraněné příčky – opět však
nevíme, kdy se tak stalo. Teprve po roce 1838 došlo k propojení prostoru pod
schodištěm do sala terreny 017 a sousední místnosti 016. Tato změna následně
vyvolala zazdění vstupu ze sala terreny právě do prostoru 017.
Do 20. století (pravděpodobně jeho druhé poloviny) spadají i drobné úpravy
interiérů vinných sklepů. Jedná se zejména o subtilní příčky, které zaslepily některé
barokní průchody a pozměnily i historické komunikační návaznosti. Další novodobé
zásahy přinesly položení betonových podlah, keramických obkladů ve spodních
částech stěn ve sklepech severozápadního křídla a dále nové omítky a nátěry.
Naštěstí v převážné části interiérů vinných sklepů, především na klenbách zůstaly
dochovány negativy klenebního šalování, jakkoliv tyto zajímavé technologické detaily
nejsou dnes pod rozbujelou vinnou plísní dobře patrny.
Neméně podrobné informace lze podat i ke stavebnímu vývoji druhé, menší
skupiny sklepů pod velkou věží a jižním rizalitem. Nejstarší rozlišitelnou částí
sledované části zámku je hranolová zámecká věž z období přelomu 15. a 16. století,
kdy ji nechal vystavět olomoucký biskup Stanislav Thurzo (1496–1540). V době
pozdního středověku a renesance plnila věž rovněž funkci brány, situované na okraji
příkopu. Bohužel, zatím neznáme hloubku tohoto příkopu, je možné, že dno příkopu
leželo někde v úrovni dnešních podlah sklepa. Jižní průčelí věže bylo pravděpodobně
vysunuto do příkopu. Na její nároží s mírným odstupem navazovaly oba úseky
parkánové hradby. Je pravděpodobné, že spodní partie tohoto průčelí měla
skarpovitý průběh. Výrazné bloky zdiva, situované při nárožích jižního průčelí věže
–––
71
mohou být pozůstatkem tohoto řešení. Může se však jednat i o fragmenty opěrných
pilířů, vzpírajících nároží věže.
Událostmi třicetileté války závažně poškozený hrad byl v období episkopátu
Karla z Lichtensteina–Castelkornu (1664–1695) radikálně přestavěn. Spodní část
vnějších fasád monumentálního sídla tvořila skarpovitě utvářená trnož, korunovaná
mohutnou oblou římsou. Fasáda této části byla členěna horizontálně probíhajícími
pásy tesaného kvádrového zdiva. Stěny těchto partií pod nárožními rizality, které
svým půdorysným utvářením odpovídají klasickým pětibokým bastionům, byly
prolomeny drobnými střílnovitými otvory. Interiér jižního rizalitu byl tvořen systémem
klenutých prostor, navzájem propojených širokými otvory. Interiéry sklepů jižního
rizalitu
byly
neomítané
(stávající
omítky
jsou
novodobé
a
jsou
současné
s odstraněnými příčkami (v jizvách po nich je vidět lícované, cihelné zdivo). Mezi
místnostmi 004 a 006 a dále mezi 003 a 005 se otevíraly velmi široké otvory. Jejich
šířka činila cca 5,5 m a mezi 004 a 006 dokonce přibližně 7 m (!). Užší byl průchod
mezi místnostmi 005 a 006 – „pouze“ 2,8 m; šířka ostatních průchodů je limitována
přítomností starší hranolové věže a jejích přizdívek.
Jediným architektonickým detailem dochovaným v interiéru zkoumaných
sklepů pod jižním rizalitem je rozměrný obdélný, olištovaný portál vstupu do
podzemní
prostory
věže.
S ohledem
na
jeho
architektonickou
podobu
je
pravděpodobné, že pochází rovněž z tohoto období, tedy z barokní fáze výstavby
zámku. Je možné, že honosněji pojednaný vstup náležel místnosti s nějakým
zvláštním určením – tento předpoklad však zatím nelze doložit.
Ze zmíněných střílnových otvorů, které jsou zachyceny na starších vedutách i
plánech, je v současnosti dostupný pouze jediný – v místnosti č. 006. Rozmístění
dalších si dnes, přímo ve sklepních prostorách, zatím ověřit nemůžeme. Protože
nalehlé fasády rizalitu jsou na obou stranách trojosé, je logické, že by na každé
straně bylo po třech střílnových otvorech. Rozpaky budí ovšem konstrukce klenby při
jihovýchodní stěně místnosti č. 004. Na schematickém zaměření je zde nakreslen
jediný takovýto otvor, a to přibližně v ose stěny; čela dobře vyvinutých lunet zde
–––
72
dovolují uvažovat spíš o dvojici takovýchto otvorů – plocha v ose místnosti je zakryta
patou klenby, která vylučuje existenci takovéhoto otvoru (alespoň v době existence
klenby – tu ale můžeme považovat za součást původní zámecké stavby ze závěru 17.
století).
Střílnová okna mířila z boků rizalitu i na „kurtiny“ zámecké fasády. Střelbou
skrze tyto střílny bylo jistě možno účinně hájit prostor přilehlého příkopu, vstup do
zámku i jihovýchodní bok zámecké budovy. Význam takto pojednaného soklu
zámecké budovy byl však především výtvarný. Fascinace strohou, inženýrskou
pevnostní architekturou je živá již v období renesance (viz např. bastionové rizality
zámku v Nelahozevsi z poloviny 16. století). V pobělohorském období lze tento spodní
pás, toto podloží monumentální zámecké architektury vnímat jako jakýsi symbol
válečného vítězství, na jehož „základech“ vyrůstá nová doba klidu a tvůrčích činů.
Strohé neomítané prostory sklepů zřejmě sloužily především ke skladovacím
účelům (zde znovu lze zmínit otázku účelu – snad významnějšího – sklepu pod věží).
Vzhledem k tomu, že naprostá většina ploch stěn a kleneb prostorů je překryta
novodobými omítkami, není možno provádět detailnější průzkum. Nemůžeme se tak
vyjádřit blíže např. k severozápadní části zkoumaných prostor, k jejímu stáří; je však
možno důvodně předpokládat, že i tato část je součástí původní stavby raně
barokního zámku.
Bizarní utváření kleneb ve sledovaných prostorách rovněž nemusí být nutně
dokladem složitějšího stavebního vývoje. Nejedná se zde o žádnou architektonicky
prvořadou realizaci, nicméně neuvěřitelná tvarová variabilita klenebních konstrukcí
svědčí o schopnosti stavitele vyrovnat se jak s nestandardním půdorysem prostor, tak
i s potřebou uchovat vnější stěny místnosti nezakryté klenební konstrukcí téměř po
celé výšce (důvodem zde bylo situování střílnových oken).
Ve zkoumaných interiérech můžeme snadno rozlišit pouze některé evidentně
následné úpravy (podezdění širokých spojovacích otvorů, snad z doby po požáru
v roce 1752; zaslepení střílnových oken, související se zasypáním příkopů v 19.
–––
73
století; přeměna ve sklad civilní obrany ve druhé půli 20. století, následné vybourání
novodobých příček).
IV.9. Průzkum půdních prostor (2013, 2014)
(dokumentace na přiloženém CD)
Rozsáhlé půdní prostory arcibiskupského zámku v Kroměříži kryjí všechna čtyři
křídla budovy. Mimo zájem tohoto průzkumu byly prostory nad zámeckou věží, které
vznikly po požáru věže v poválečném období (okolnosti jejich znovuzbudování byly
popsány v samostatném průzkumu zámecké věže).
Průzkum se soustřeďuje především na zdivo přístupné z půd (obvodové zdi,
komín aj.) a na pozůstatky starších konstrukcí stropů a krovů, předcházejících dnešní
situaci. Ta je dílem obnovy po zničujícím požáru zámku dne 16. března 1752, který
strávil střechy, krovy i stropy nad nejvyšším patrem zámku.
Ze starší, předpožárové situace, pocházející z doby výstavby zámku (po roce
1686) se zde dochovaly převážné části obvodových zdí s okny, komíny s otisky
staršího zastřešení a také pozůstatky starších, dřevěných konstrukcí (dochované, či
patrné ve formě otisků ve zdivu.
Zjištěné situace jsou dokumentovány fotograficky, zaměřením (typické situace
u kapes po dřevěných konstrukcích apod.), hlavním kresebným materiálem je pak
půdorys s vyznačením všech zjištěných situací. Součástí je i podrobný slovní popis
prostoru půdy a vyhodnocení zjištění.
–––
74
IV.9.1. Popis jednotlivých půdních prostor
Jednotlivé popisované prostory jsou číslovány dle schématu v tab. č. 1.
1
JZ stěna: stěna je prolomena segmentem zaklenutou, nízkou okenní nikou,
jejíž vnější vyústění je opatřeno v kameni sekaným ostěním. Parapet je přímý,
opatřený cihelnou dlažbou (obr.1). Toto půdní okno je ve spodní části zaslepeno
tenčí zídkou (širokou cca 60cm), zachovaná část koruny této zídky je opatřena
cihelnými půdovkami. V líci zídky jsou dochována poškozená lůžka po trámech; ve
spodní části se jedná o otisk povalového stropu, nad ním pak 5 samostatných lůžek
po jiných trámech. Tyto trámy byly situovány ve směru JZ – SV. V JV části vyrůstá ze
zídky omítané, komínové těleso. Vnitřní líc zídky kopíruje líc níže situované, širší
partie této zdi (viz dále).
Nad půdním oknem je ve zdivu patrný soubor kapes po dřevěných prvcích
(obr. 2); v pravidelných rozestupech jsou zde dochována lůžka po dřevěné
konstrukci, sestávající ze styku tří prvků (viz tab. 2/T1 a tab. 3), mezi nimi se pak
nacházejí 2 – 3 mělká, jednoduchá lůžka, situovaná o cca 10cm výš, než jsou výše
popsaná lůžka. Tato situace je konstantní u JZ i SV stěn prostorů 1–4. Popsané
otvory po trojice prvků jsou situovány půdorysně naproti sebe.
JV stěna; pata zdiva věže i přístavby před její J fasádou jsou ztenčeny
průběžným, horizontálním probráním (obr. 3) pro uložení již neexistujících dřevěných
prvků (do zdiva věže je probrání vsekáno dodatečně).
SV stěna: Ve zdivu je zde patrno vyústění okénka, budovaného obdobně, jako
ostatní půdní okna, jenomže je užší (šířka u vyústění činí cca 90 cm). JZ špaleta
okénka je půdorysně kolmá ke stěně, druhá špaleta probíhá šikmo. Cihelná,
segmentová klenba se svažuje do nádvoří (k SV). Vnější vyústění okénka je
zaslepeno zazdívkou (obr. 4).
Vyšší partie zdi – viz popis u JZ stěny – pouze v horní partii je zde situována
užší nadezdívka.
SZ stěna: je tvořena smíšeným zdivem útvaru přístupového schodiště; u paty zdiva je
rovněž patrna průběžná nika s otiskem trámu (obr. 5).
–––
75
Podlahu prostory tvoří rub plackové klenby.
2
Prostora je situována nad přístupovým, dvojramenným schodištěm a
chodbičkou v SV části. Do prostoru půdy proniká rub hmoty schodišťové chodbičky,
uzavřený železnými dveřmi.
JZ stěna: koruny zídek, kryjících spodní partie půdního okna jsou pokryty
půdovkami, které přecházejí i na podlahu prostoru – ta je situována výš, než
v prostoře č.1.
Horní partie stěny – viz popis u č.1
SV stěna: v dolní části je půdní okno, jako v protější stěně, horní partie – viz
popis u č.1 (obr. 6).
Podlaha: v rubu cihlové klenby nad mezipodestou schodiště je podélně
situovaná, hluboká rýha, zřejmě otisk dřevěného prvku, orientovaného ve směru JV –
SZ (tab. 2/1).
3
Prostora nad dvojicí místností a chodbičkou v SV části (původně se jednalo o
jednu místnost, rozdělenou později ve dvě prostory a chodbičku).
JZ stěna: Zídky, kryjící spodní partie oken jsou poškozeny, jsou v nich opět
otisky po povalovém stropu (trámy kladeny ve směru JZ – SV), v Z koutě je
dochován zbytek interiérové omítky s ličkami, přecházející na SZ stěnu (obr. 8).
Omítka sahá pouze pod spodní úroveň otisku povalového stropu – jedná se tedy o
původní interiérovou omítku plochostropého sálu, předcházejícího dnešním klenutým
prostorám.
Horní partie stěny – viz popis u č. 1.
JV stěna: Téměř po celé délce stěny jsou dochovány zbytky interiérové omítky
s ličkami, dosahující pod spodní hranu zaniklého, povalového stropu (obr. 9). Do
plochy stěny jsou zde druhotně vloženy 3 úzké náběhy cihelných pasů (jejich povrch
je opatřen hrubou omítkou), nesoucích na svých korunách železná táhla – tytéž
konstrukce jsou patrny i v protější, SZ stěně.
–––
76
SV stěna: Zídky ve spodních partiích oken jsou rovněž poškozeny, patrny jsou
zde otisky zhlaví trámů povalového stropu (viz u JZ stěny) a zbytek interiérové
omítky původního plochostropého sálu (obr. 10).
SZ stěna: V Z části dochován zbytek interiérové omítky plochostropého sálu,
situace napravo přestavěna (vložením pasů s táhly – viz u JV stěny, výstavbou
komína, propojeného oble vedeným průduchem s příčkou mezi místnostmi pod
půdou (obr. 11).
Podlaha: rub klenby, pokrytý skelnou vatou.
4
Prostora nad klenutým sálem.
JZ stěna (obr. 12): zídky u oken srovnány do úrovně okenních parapetů (mezi
okny dochované amorfní pozůstatky zídky).
SV stěna (obr. 13): zídky u oken srovnány do úrovně okenních parapetů (mezi
okny dochované amorfní pozůstatky zídky).
Horní partie stěny – viz popis u č.1
SZ stěna: její koruny je situována výš, sahá cca do ½ výšky JZ a SV stěn (obr.
14). Má rovnou, plochou korunu. V S koutě je situováno komínové těleso
s přidruženým, oble vedeným sopouchem z JZ strany. Komín je vevázán do SV stěny
(!), ne jeho povrchu však nejsou patrny žádné stopy staršího zastřešení.
Podlaha: je tvořena vysokým útvarem rubu cihelné klenby, armovaným
příčnými, cihlovými pasy.
5
Velká prostora nad Manským sálem; klenba je situována podstatně výš, než u
č. 4.
JZ stěna: Patrny 4 cihelné záklenky půdních oken – otvory oken jsou však
zaslepeny zužující zazdívkou, vyplňující mezeru mezi původním okenním otvorem a
ruby klenbiček, vybíhajících kolmo k oknům a nořících se do hmoty rubu zmíněné
velké klenby prostoru (obr. 15). Nad záklenky původních oken je ve stěně průběžný,
–––
77
vodorovný stupeň s otisky trámů zaniklého povalového stropu (trámy orientovány ve
směru JZ – SV, otisk stropu je na několika místech přerušen novějšími
nadezdívkami),
pod
ním
jsou
dochovány
poměrně
velké pozůstatky
ploch
interiérových omítek s bílými ličkami. Jak je patrno, tyto interiérové omítky sahaly po
vyústění špalet oken, zmíněné zazdívky jsou mladší. Uprostřed, mezi dvojicí oken je
situováno torzo komína, svázaného se zdivem, v popředí je patrno jeho pozdější
rozšíření (obr. 16).
Horní partie stěny – viz popis u č. 1, lůžko po dřevěném prvku na SZ straně
má svislou část nahoře ohraničenu (není však možno zjistit, jestli se nejedná o
druhotné zaslepení při přestavbě koruny (srov. tab. 3, obr. 17).
JV stěna: Jak je výše uvedeno, koruna zdiva je rovná a odpovídá úrovni
spodních hran trámů zaniklého povalového stropu (obr. 18). Na povrchu stěny jsou
dochovány
plochy
interiérové
omítky
s
ličkami,
pocházející
se
zaniklého,
plochostropého sálu.
SV stěna: dtto JZ stěna, komín, situovaný naproti komínu popsanému je
pokrytý hrubou omítkou, beze stop starších úprav (obr. 19).
SZ stěna: je tvořena vysokým, cihelným štítem (obr. 20), kopírujícím tvar
střechy (nad rovinu střechy neproniká). Spodní část zdi je starší, s otiskem
trámového, povalového stropu. Součástí zdi je i mohutné, komínové těleso, které
souvisí se starší fází (jsou na něm zachovány ostrůvky exteriérové omítky, bohužel,
otisk starší střechy se zde nezachoval. V SV partii je situován prostý vstup do č. 6 (je
dílem pozdější stavební fáze).
Podlaha: rub mohutné, cihlové klenby, cihelná dlažba po okrajích.
6
Prostora nad dvojicí místností 2. patra
JZ stěna: v JV části je jedno půdní okno klasických rozměrů, pod ním otisk čel
stropních trámů povalového stropu, v SZ části dominují mohutná, komínová tělesa,
mezi kterými je situován průchod do prostory č. 7. Uprostřed délky stěny je torzo
komínu, vevázaného do zdiva (obr. 21).
–––
78
JV stěna: je tvořena mohutným, cihelným štítem, sahajícím a ž pod střechu, z
něj vyčnívá těleso mohutného komína se zbytky exteriérových omítek (srov. SZ stěna
u č. 5).
SV stěna: nízká zeď se zbytky otisků lůžek povalového stropu (trámy probíhaly
směrem JZ - SV, jejich druhá zhlaví byla uložena na JZ zdi této prostory).
SZ stěna: nízká zeď se zbytkem otisku boku trámu povalového stropu (obr.
22).
Podlaha: ruby mělkých kleneb.
7
Prostora nad místností v J partii Z nárožního rizalitu.
JZ stěna: Půdní okno se zbytkem předsazené zídky s otisky zhlaví trámů
povalového stropu (obr. 23), koruna zídky je v dochovaných úsecích hladká, rovná,
tvořená maltovou krou. Trámy byly uloženy přibližně ve výšce parapetu půdního
okna, trámy měly rozměry cca: Š = 30, V = 27cm. Nad trámy se nacházela cca 40
cm vysoká nadezdívka s poškozeným lícem; zde je dochován otisk zhlaví výše
situovaného trámu. Trámy situovány ve směru JZ – SV. Ve spodních partií špalet
okna jsou dochovány otvory po zaniklých, dřevěných táhlech, situovaných
rovnoběžně s lícem zdiva.
Horní partie stěny – viz popis u č.1.
JV stěna: Půdní okno se zbytkem předsazené zídky s otiskem boku krajního
trámu povalového stropu (srov. obr. 23). Ve spodních partií špalet okna jsou
dochovány otvory po zaniklých, dřevěných táhlech, situovaných rovnoběžně s lícem
zdiva.
V horní partii stěny je dochována vodorovně orientovaná dutina po trámu,
situovaného mělce za lícem (tab. 2/2, obr. 24).
SV stěna: Ta je tvořena mohutným, cihlovým komínem s přidruženým, oble
podklenutým bočním sopouchem (obr. 26).
SZ stěna: režná, cihelná stěna s rovnou korunou, situovanou ve výšce paty okenního
záklenku (obr. 25).
Podlaha: Rub cihelné klenby
–––
79
8
Prostor nad místností, zaklenutou dvojicí vysoko posazených, kopulových
kleneb (obr. 27).
JZ stěna: Plná stěna, půdní okno je patrno pouze shora (v parapetu okna je
dochováno podélně situované, dřevěné táhlo).
Horní partie stěny – viz popis u č.1.
SV stěna: cihelná zeď, perforovaná vysokými otvory, směřujícími k č.10.
Podlaha: ruby dvojice kopulových kleneb
9
Prostor lichoběžníkového půdorysu nad nárožní místností Z rizalitu.
JZ stěna: V dolní části zídky, předsazené oknu, je otisk povalového stropu
(hluboký cca 30cm), v nadezdívce nad ním jsou cca 40 cm hluboká lůžka po šesti
trámech, osově vzdálených cca 90cm (trámy orientovány ve směru JZ – SV); líc
nadezdívky nad zaniklým stropem ustupuje o cca 10cm za líc zdiva pod stropem (obr.
28). Zčásti dochována i koruna této zídky, krytá cihelnou dlažbou (cihly o rozměrech
6x16x33cm). V parapetu okna je dochováno podélně situované, dřevěné táhlo.
JV stěna: cihelné zdivo, související se zaklenutím v prostoru č.8, ve spodní,
starší partii je však dochován otisk boku trámu povalového stropu (obr.29).
SV stěna: ve spodní části je patrný stupeň - otisk zhlaví povalového stropu
(obr. 30). Na této konstrukci je druhotně posazená hmota cihelného zdiva s
vysokým, valeně klenutým průchodem do prostoru č. 10.
SZ stěna: ve spodní části je před půdním oknem zídka, jejíž koruna končí v
úrovni horních hran trámů povalového stropu (obr. 31). V parapetu okna je
dochován otisk podélně situovaného, dřevěného táhla. Ve vnějším líci zídky, kryjící
spodní partii okna, je na povrchu zdiva patrno zčervenání po ožehu ohněm.
10
Poměrně velká prostora s převýšeným rubem klenby, pokrytým skelnou vatou
(obr. 32 a 33).
V parapetech oken jsou patrny otisky podélných, dřevěných táhel.
–––
80
11
Prostora nad částí chodby ve 2. patře
JV stěna: spodní část cihelná, v JV nároží nádvorní zdi se nacházejí dva
zazděné okenní otvory (obr. 34); SZ z nich (tab. 2/3, obr. 35) má rovnoběžné
špalety, jejichž průběh je zešikmen k V, JZ špaleta je dodatečně rozšířena vysekáním
líce, cihelný záklenek klesá směrem k JV, vnější vyústění je zaslepeno upravovanou,
cihelnou zazdívkou. JZ okénko (tab. 2/4, obr. 36) má rovněž cihelný záklenek; jeho
vnitřní (JZ) část probíhá vodorovně, vnější (SV) pak strmě klesá do nádvoří; vyústění
je rovněž zazděno.
Horní partie stěny – viz popis u SZ stěny v č. 13.
SV stěna: ve V části je prostora uzavřena omítanou stěnou s novodobým
vstupem, v S části je spodní partie stěny tvořena otiskem zhlaví trámů povalového
stropu, nad ním jsou pak patrna lůžka po samostatných trámech (obr. 37).
SZ stěna: V S části se nachází cihelné, režné, komínové těleso (po jeho JZ
boku je vstup do č. 13). V SV části je stěna tvořena cihelnými zdivy uzavřeného
vyústění schodiště (vstup je opatřen železnými dveřmi). Podlaha: ruby cihelných
kleneb, v JZ části se nachází podélný otisk po zaniklém trámu, pronikajícím rubem
klenby, SV od něj probíhá klenbou torzo druhého trámu, situovaného hlouběji (obr.
38); shora jsou v něm zatlučeny velké tesařské skoby (tab. 2/5).
12
Prostora nad schodištěm.
Do prostoru půdy vystupuje hmota rubu klenby SV ramene schodiště, kopule
klenby nad schodišťovým zrcadlem a hmota zaklenutého prostoru nad JZ ramenem –
s výstupem na půdu (obr. 39). Nástavba s kopulovou klenbou (nad zrcadlem) má ve
svých přístupných stěnách po zazděném otvoru. V zadní části je prostora, zastropená
segmentovými klenbičkami do traverz.
Na SV straně je komínové těleso s otiskem zaniklé střechy v nižší úrovni, než
je střecha dnešní. V horní části je komín opatřen cihelnou nadezdívkou (obr. 40).
–––
81
13
Velká prostora nad 4 místnostmi ve 2. patře. Široká, dělící příčka uprostřed
není v současné době přístupná kvůli překrytí skelnou vatou. Je možné, že na ní jsou
dochovány rovněž stopy interiérových omítek (?).
JZ stěna: je tvořena cihelným zdivem, kryjícím útvar schodiště (viz prostora č.
12), nalevo je popsaný komín, napravo pak vyšší, omítané zdivo se vstupem,
opatřeným železnými dveřmi (obr. 41).
JV stěna: je tvořena cihelným zdivem, ze kterého vystupují dvě mohutná,
komínová tělesa, nahoře s omítanými stěnami (obr. 42), v horní části je zde
dochována římsa, nad ní pak novější, cihelné zdivo. Komíny jsou nasazeny na starší
zdivo – v něm jsou patrny otisky po zhlavích zaniklého povalového stropu (trámy
orientovány ve směru JV – SZ), pod zaniklým stropem jsou dochovány zbytky
interiérových omítek s bílými ličkami (obr. 43).
SV stěna: pouze koruna nízké zdi s otiskem boku trámu povalového stropu,
pod ním zbytky interiérových omítek s ličkami.
SZ stěna: Stěna se čtyřmi půdními okny, v jejichž parapetech se dochovala
dřevěná táhla (obr. 44).
Ve zdivu nad okny je dochována vodorovná řada otvorů po zaniklých
dřevěných konstrukcích; v pravidelných rozestupech se zde střídají mělčí kapsy pro
trámy a hlubší kapsy s otiskem vodorovného trámu (rozměr trámu cca: Š = 15-20cm,
V = 20cm, hloubka kapsy cca 60cm), cca 45 cm za lícem zdi je situován otisk po
svislém trámu, vycházející z vodorovného prvku a mířícího vzhůru do zdiva
v nezjištěné výšce (tab. 2/ T2, tab. 8).
Spodní části oken jsou překryty zbytky tenčí zídky s otisky zhlaví trámů
povalového stropu.
14
Prostora nad dvojicí místností ve 2. patře.
JZ stěna: pouze koruna nízké zdi s otiskem boku trámu povalového stropu,
pod ním zbytky interiérových omítek s ličkami (obr. 45).
JV stěna: je tvořena cihelným zdivem, ze kterého vystupují dvě mohutná,
komínová tělesa (obr. 46), nasazená na starší zdivo – v něm jsou patrny otisky po
–––
82
zhlavích zaniklého povalového stropu (trámy orientovány ve směru JV – SZ), pod
zaniklým stropem jsou dochovány zbytky interiérových omítek s bílými ličkami.
SV stěna: ve spodní partii jsou zbytky interiérových omítek s bílými ličkami,
nad nimi se dochoval otisk boku trámu zaniklého povalového stropu; nad ním jsou
v cihelném zdivu dochovány 2 vodorovné řady kapes po trámech (obr. 47). Horní
řadou prochází nerovná koruna tohoto zdiva, na kterou je nasazena horní partie
mladšího, cihelného zdiva, náležející vysokému štítu, sahajícímu až pod střešní
krytinu. Ve zdivu je prostý průchod do č. 15, opatřený železnými dveřmi, napravo
pak se zdivem souvisí komínové těleso s omítanými stěnami a plastickou římsou
nahoře; výše pak navazuje režné, cihelné zdivo.
SZ stěna: Stěna se dvěma půdními okny, v jejichž parapetech se dochovala
dřevěná táhla (obr. 48). Spodní části oken jsou překryty zbytky tenčí zídky s otisky
zhlaví trámů povalového stropu.
Horní část stěny – viz popis u č. 13.
15
Velká prostora nad Sněmovním sálem ve 2. patře.
JZ stěna: cihelná stěna štítu s průchodem z č. 14, a komínovým tělesem v JV
části (obr. 49). V koutech při krajích stěny jsou patrny zesilující, hranolové pilíře.
Koruna štítu je tvořena dvojicí trojúhelníkových útvarů, kopírujících původní, barokní
řešení střechy nad SZ zámeckým křídlem.
JV stěna: vysoký, cihelný štít, v něm průchod do č. 16 (v JZ partii), ve spodní
části jsou patrny zaslepené, půlkruhem zaklenuté, odlehčovací otvory této zdi. Před
její líc předstupuje těleso mohutného komínu, k němuž se na JZ straně připojuje
subtilnější komín (obr. 50). Prvně zmíněný má na povrchu exteriérové omítky a
v horní partii má dochovanou jednoduchou římsu; nad ní je zdivo komínu neomítáno.
Dále k SV vystupuje další komínové těleso s obdobným řešením (obr. 51).
SV stěna: Pod podlahou prostory je trojice okenních půdních nik se
zachovanými dřevěnými táhly v parapetech. Nad krajními z nich jsou ve zdivu kapsy
po rozměrných, dřevěných prvcích (tab. 2/T4). Levý z nich (SZ) obsahuje otisky po
třech prvcích (tab. 4, obr. 52); nahoře je to lůžko po mohutném trámu, situovaném
kolmo k fasádě (š=40, v=45cm, hloubka uložení je 60 cm), pod ním je otisk po
–––
83
krátkém (cca 90 cm) trámu, uloženém rovnoběžně s fasádou stěny (š=30cm, v=32),
jeho levá hrana byla seříznuta šikmo. Pod ním je situována mělčí kapsa (hl. cca 30
cm) druhého trámu, rovněž kolmého k fasádě (š=30, v=40cm). Všechny 3 prvky byly
vloženy do zdiva při jeho zdění, jsou zde dochovány otisky boků i čel trámů. Pravý
otisk (JV) má složitější utváření (tab. 5, obr. 53). Předně je situován na rozhraní dvou
šířek půdní zdi; zleva se výše situovaná koruna širší partie zalamuje svisle dolů (po
levém okraji otisků a cca v půli jejich výšky se opět zalamuje do vodorovného
průběhu a pokračuje dál doprava. Popisovaný útvar je nahoře završen obdélnou
kapsou bez otisků dřevěných konstrukcí (v=30, š=47 cm, hl.=20 cm v užší části,
40cm v širší části zdiva); pod ní je situován otisk po vodorovném, dřevěném prvku,
rovnoběžném s fasádou (š=?, v=18cm), vlevo je otisk jeho čela, délka není
zjistitelná, je však situován na koruně spodní, širší partie – mohl probíhat v poměrně
značné délce k JV. Pod tímto prvkem je otisk krátkého kusu mohutného trámu
(š=cca 28 cm, v=25 cm, délka max. 55 cm – jeho pravé čela bylo seříznuto šikmo).
Pod ním je dochována kapsa po trámu, orientovaném kolmo k líci zdiva (š=37, v=32,
hl=44 cm), pod ním jsou otisky podkladní fošny (š=32, v=7, d=cca 30 cm – otisk
pravé hrany není dochován). Kromě horní kapsy jsou všude dochovány otisky čel a
boků zaniklých dřevěných prvků; konstrukce byly tedy vkládány do zdiva při jeho
zdění. Nápadné jsou zde poměrně velké dimenze prvků.
Horní část zdiva je převážně cihelná, související s dnešním krovem, pod ní je
převážně kamenná partie, která je širší o cca 20 cm; V SZ části (od S koutu až po
pravý otisk prvků (viz výše) je její koruna nerovná, v jejím průběhu se snad propisují
lůžka drobnějších trámů (?), v JV části (u pravého otisku T4) je dochován svislý
ústupek (vysoký cca 100 cm) v šířce zdiva (probíhá levým okrajem horní části otisku
T4), na který pak navazuje užší partie shodně provedeného zdiva (obr. 54). V pravé
(JV) části stěny je nad ústupkem v šířce zdiva situována další, obdélná, na šířku
situovaná kapsa bez otisků dřevěných prvků (?).
SZ stěna: obsahuje 5 půdních oken, většinou nepřístupných (jsou rovněž pod
úrovní podlahy, v jejich parapetech jsou pravděpodobně zachována dřevěná táhla).
Podlaha: je tvořena vysoko situovaným, výrazně vzedmutým rubem cihelné
klenby.
–––
84
16
Velká prostora nad celou střední partií SV křídla zámku. Ohraničená je na JV a
SZ stranách vysokými, cihelnými štíty, uprostřed, v ose SZ – JV je předělena
mohutnou, cihelnou zdí s vylehčovacími otvory, nesoucí vnitřní strany dvoutraktového
krovu (obr. 55). Starší půdorysné členění je zde nezřetelné.
JZ stěna: Obsahuje 9 půdních oken, zdivo mezi 2. a 3. z nich (počítáno od SZ)
je rozšířeno dodatečně zřízenými pilířky. Parapety oken střední, vyvýšené části (6 ks)
jsou utopeny pod úrovní podlahy prostory, probíhají jimi dřevěná táhla, či jejich
otisky (podobně u všech oken v JZ stěně). U 4. okna od SZ (tab. 2/6) je ve
vyvýšené, cihelné podlaze patrný otvor čtvercového průřezu (cca 10x10cm),
probíhající šikmo dolu do prostoru okenní niky (snad otisk zaniklého, dřevěného
prvku? – obr. 56). U dvojice JV oken jsou v podlaze patrny otisky po dvojici
vodorovných trámů, půdorysně umístěných ve tvaru písmene „V“ (směrem k oknům
se prvky rozbíhají) (tab. 2/T5)
Horní část stěny – viz popis u č.13.
JV stěna: je tvořena mohutnou bariérou cihelného štítu, vylehčeného v dolní
části otvory s půlkruhovými záklenky; JZ z nich je zazděn a v zazdívce je prolomen
vstup do prostory č.18. V horní části stěny je patrný vodorovný úskok v její šířce;
těsně pod tímto úskokem jsou dochována lůžka pro již neexistující trámy, původně
orientované ve směru JV – SZ (obr. 57). Nad úskokem jsou dodnes dochovány dva
cihelné štíty trojúhelníkového tvaru, sahající pod dochované dvojice barokních krovů.
Součástí zdiva těchto štítů jsou i dva komíny, situované vždy mimo vrchol štítu,
směrem k úžlabí mezi oběma krovy. Komíny mají dochované omítané (původně
nadstřešní) partie, završené jednoduchou římsou. Nad římsou je pak patrno režné
zdivo, současné s pozdějším nadstřešením úžlabí.
SV stěna: obsahuje rovněž devět půdních oken, cihelná podlaha prostory kryje
jejich parapety (v nich se však rýsují niky po dřevěných táhlech. U prvních 3 oken od
JV jsou v podlaze patrny otisky po dvojici vodorovných trámů, půdorysně umístěných
ve tvaru písmene „V“ (směrem k oknům se prvky rozbíhají) (tab. 2/T5, obr. 58). Po
straně SZ z těchto oken je dochován pozůstatek zídky předsazené oknu (na jiných
místech jsou parny pouze stopy).
–––
85
SZ stěna: podobně jako stěna protější, je tvořena štítem, sahajícím až pod
střešní krytinu. Spodní část stěny je prolomena pěti vylehčovacími otvory
(zaslepenými ze strany od č.15), uprostřed je oválný výklenek, zaklenutý konchou
(nad vřetenovým schodištěm). Ve střední části je patrna předsazená spodní partie s
nerovnou korunou (obr. 59).
Příčná zeď nad dělící zdí traktu: mohutná cihelná zeď s vylehčovacími oblouky
s polokruhovými záklenky. Z jeho koruny vycházejí tělesa komínů, která jsou omítána
a vybavena jednoduchými římsami (nad nimi je komínové těleso režné, cihelné. Ze
strany spádu střechy jsou zde otisky malých, sedlových stříšek (obr. 60). SZ komín
(obr. x/6) nese na svých JV a SZ lících v omítkách rytá obdélná zrcadla s projmutými
rohy; jedná se o pozůstatek původního zdobení komínových těles nad úrovní
staršího, barokního zastřešení (obr. 61).
SV plocha: nachází se zde komínové těleso s otisky starší střechy (tab. 2/8).
Na JV straně jsou v komínovém tělese otisky po níže situovaných, vodorovných,
dřevěných prvcích zaniklého krovu staršího zastřešení (obr. 62).
JZ plocha: Je zde rovněž dochován komín s otiskem staršího zastřešení (tab.
2/9, obr. 63). V centrální ploše vystupují nástavby nad velkým schodištěm.
Podlaha: SZ část podlahy je situována níže, v centrální části JZ partie pronikají
nad podlahu objekty nástavby velkého schodiště, jinde jsou patrny ruby kleneb.
17
Prostora nad místností ve V nároží zámku.
JZ stěna: je tvořena mohutným cihelným tělesem s valeně zaklenutým
vylehčovacím otvorem a šikmou korunou v JV partii (pod korunou je jistě situován
šikmý komínový sopouch). V dolní partii je dochován otisk boku stropního trámu
zaniklého stropu.
JV stěna: je prolomena dvojicí půdních oken (obr. 64), jejich parapety jsou
překryty cihelnou dlažbou (průběh dřevěných táhel se však v jejich povrchu
propisuje).
SV stěna (obr. 65): je rovněž prolomena dvojicí půdních oken, SZ z nich má
půdorysně šikmé, rovnoběžné špalety (vyhýbá dělící zdi mezi č. 16 a 17). Zídka před
–––
86
spodními partiemi oken je přerušena několika průlomy, její koruna má zčásti
dochovanou maltovou úpravu a na vnitřním líci je dochován otisk boku stropního
trámu. Ve V rohu jsou těsně nad současnou podlahou partny tři kapsy po subtilních,
dřevěných trámcích, vodorovně uložených ve zdivu, jejich půdorysný průběh se
vějířovitě sbíhá v interiéru (snad prvky lešení?, obr. 66).
V horní části stěny je nad zdivem mezi okny otisk zaniklých dřevěných
konstrukcí (zhlaví dvojice nad sebou situovaných trámů, propojených subtilnějším,
svislým prvkem (tab. 2/T6, tab. 6, obr. 67). Horní trám (š=32, v=25 cm) byl vetknut
45 cm hluboko do zdiva a byl situovaný kolmo k jeho vnitřnímu líci. Jeho spodní
hranu vzpíral subtilní, hranolový sloupek (š=15, hl=17, v=55 cm), situovaný v líci
zdiva; dole nasedal na další trám, rovněž kolmý k líci zdiva (š=27, v=25, hl. uložení
=20 cm). Prvky byly vloženy do zdiva současně s jeho zděním.
SZ stěna: cihelný štít s vylehčovacími oblouky (obr. 68), ve spodní části starší zdivo s
rovnou korunou (snad pozůstatek ložné plochy zhlaví stropních trámů?). Štítem
probíhá mohutné, komínové těleso (viz u prostory č. 16), z něhož do prostoru
vystupuje hmota staršího, omítaného komínu, se zbytkem vodorovné úrovně zaniklé
střechy (?), tvořené vodorovnou maltovou vrstvou s pultovitě spádovanou horní
hranou
Podlaha: rub převýšené, cihelné klenby, ztužený pasy, vrcholem útvaru je
vedena vodorovná nika - otisk trámu, situovaného ve směru JZ – SV (tab. 2/10).
18
Prostor nad místností ve 2. patře.
JZ stěna: v dolní části (především v JV partii) je dochován otisk boku stropního
trámu, nahoře na tuto partii nasedá komínové těleso s bočním sopouchem, oble
připojeným (obr. 69). V koruně zdi je otisk po podélně vloženém trámu (tab. 2/11)
JV stěna: Je prolomena dvojicí půdních oken, v jejich rovných parapetech se
propisují dřevěná táhla. Pod úrovní oken je dochován průběžný stupeň nad
rozšířenou partií zdiva, snad s otisky čel trámů povalového stropu (?). Ve V koutě je
dochována koruna této zídky (obr.70).
V horní části zdiva je dochována řada lůžek po dřevěných konstrukcích (obr.71,
tab.2/T3, tab. 7). Na rozdíl od JV stěny prostory č. 17 jsou zde dochovány otisky po
–––
87
uložení dvojice bočními stěnami k sobě přiložených trámů (celková šířka je cca
50cm); levý z nich (při pohledu z interiéru) byl uložen cca 110cm hluboko, pravý
uložen mělce a ve hmotě zdiva z něj vybíhá nahoru otisk dalšího, svislého, dřevěného
prvku (jeho výška byla minimálně 90 cm, horní část však může být druhotně
přestavěna při úpravě koruny zdiva) – horní partie, viz popis u JV stěny prostoru č.
21.
SV stěna: ve spodní části je patrný otisk boku stropního trámu, vyšší partie viz JZ stěna u č. 17)
SZ stěna: cihelná stěna se vstupem z č.16, ve spodní části, zčásti překryté
přizdívkou, související se zmíněnou horní partií jsou patrny otisky čel zaniklého,
povalového stropu.
19
Prostora nad trojicí místností ve 2. patře.
JZ stěna: nízká konstrukce, nese v sobě otisky vodorovně kladených trámů
(tab. 2/12) - v JV části jeden, rovnoběžný s lícem stěny, v SZ části je pak další,
posunutý k JZ (jeho JV čelo je patrno v otisku). V dolní části dochován zbytek
interiérové omítky s bílými ličkami (obr.72). V SZ části je situováno novější komínové
těleso (s ním časově souvisejí přiléhající zdiva). Součástí tohoto komínu je i starší,
komínové těleso, s otiskem vodorovného trámu (souvisí s dochovanými otisky
v bočních stěnách prostoru (obr. 73)
JV stěna: je prolomena dvojicí půdních oken (obr. 74); v jejich parapetech je
patrný průběh dřevěných táhel. ve spodní části je dochována ložná spára a otisk čel
zaniklého povalového stropu, níže jsou pak situovány plochy interiérových omítek s
bílými ličkami – horní partie, viz popis u JV stěny prostoru č. 21.
Horní část zdiva – viz prostora č. 18.
SV stěna: srov. č. 18; ve spodní části dochován otisk boku stropního trámu,
pod ním je dochována plocha interiérové omítky s bílými ličkami (související se
zaniklým stropem).
SZ stěna: dtto JV stěna, v S části jsou pod otisky stropu dochovány zbytky
interiérové omítky. Výše situované partie stěny – viz popis u č. 13 – horní část, viz
popis u JV stěny prostoru č. 21.
–––
88
20
Prostora nad místností ve 2. patře.
JV stěna: JV stěna: je prolomena dvojicí půdních oken; v jejich parapetech je
patrný průběh dřevěných táhel. Ve spodní části je dochována ložná spára a otisk čel
zaniklého povalového stropu. Uprostřed je situováno železné táhlo s obezděním.
Horní část zdiva – viz prostora č.18 + popis u JV stěny prostoru č. 21.
JZ stěna: v horní části je tvořena vlevo cihelnou stěnou, napravo pak
komínovými sopouchy. Ve spodní části dochován otisk boku stropního trámu. Pod
otiskem trámu jsou dochovány pozůstatky interiérové omítky s bílými ličkami. V SZ
části koruny otisk podélně situovaného trámu (tab. 2/13).
SV stěna: viz JZ stěna u č. 19, ve spodní části dochován otisk boku stropního
trámu, v S části dochovány zbytky interiérové omítky s bílými ličkami (obr. 75). V SZ
partii se nachází novější zdivo, související s komínovým tělesem.
SZ stěna: dtto JV stěna, horní partie stěny – viz popis u č. 13 + popis u JV
stěny prostoru č. 21. V Z koutě je situováno komínové těleso
21
JZ stěna: jedná se o stěnu hranolové, zámecké věže, na které je dochován
pozůstatek interiéru zaniklého arkýře (jizvy po bočních stěnách a interiérová omítka J
stěny arkýře s pozůstatky pozdněgotické malby – tato situace, objevená při
předkládaném průzkumu bude popsána a vyhodnocena později samostatně – obr.
76). Ve spodní partii druhotná úprava pro uložení trámového stropu.
JV stěna: je zčásti překryta tělesem schodišťové nástavby, ve spodní partii
otisk čel trámů povalového stropu. Nad půdním oknem je patrna situace,
zaznamenaná v č. 18. V horní části stěny je patrný horizontální stupeň, kterým se
zdivo zužuje – v užší partii jsou v líci patrny anomálie – snad otisky zaniklých,
přiléhajících dřevěných konstrukcí (?). Stejná situace je i v protější stěně a u SZ JV
stěn prostor 18 – 21.
SV stěna: patrno zdivo komínového tělesa, dolní partie zdiva jsou překryty
skelnou vatou, uloženou na rubu kleneb (obr. 77).
SZ stěna: je prolomená trojicí půdních oken s patrnými průběhy dřevěných
táhel. Horní partie stěny – viz popis u č. 13 a u protější stěny.
–––
89
22
Prostora nad SZ částí J rizalitu (JV část je situována výrazně výše a
neobsahuje tedy žádné z půdy viditelné součásti "předpožárových" konstrukcí kromě zdiva věže, která byla předmětem starších průzkumů.
JZ stěna (obr. 78): je prolomena půdním okem. Nalevo od něj je dole patrna
partie širšího zdiva, napravo tato partie dosahuje úrovně paty záklenku okna. V horní
části jsou patrny 3 kapsy po uložení zaniklých trámů (JV je otiskem tří prvků – viz
popis u JZ a SV stěny prostoru č. 1, u zbylých dvou se jedná o obdobě utvářené
kapsy, jako u SZ stěny č. 13) a 3 obdélné otvory, vyplněné cihelnými zazdívkami.
JV stěna (obr. 79): V horní části cihelného zdiva jsou patrny tři niky, budované
zřejmě pro dodatečné vložení trámů (?), v dolní partii jsou ve zdivu patrna lůžka po
stropních trámech (nejednalo se o povalový strop, jako v jiných zkoumaných
částech). Přibližně uprostřed je situováno komínové těleso, ze kterého vybíhá další,
téměř vodorovného průběhu.
SV stěna (obr. 80): V levé části předsazený náběh oblého pasu (?), cihelné zdivo
nahozeno hrubou omítkou, v nižší partii je zde patrný vodorovný, cca 30 cm vysoký
pás režného, cihelného zdiva (pozůstatek zaniklého, vodorovného trámu). V pravé
partii v koutě komínové těleso.
SZ stěna (obr. 81): Její JZ partie je prolomena půdním oknem (napravo
pozůstatek předložené zídky s otiskem čela v ní vloženého trámu). V horní partii
stěny je patrný otisk šikmého, dřevěného prvku (tab. 2/T7).
Podlaha: tvořena ruby cihelných kleneb.
Poznámka k exteriéru sledovaných prostor:
Na V fasádě věže jsou dochovány zbytky původní, vysoké atiky, završující
vnější (a snad i nádvorní) fasády zámku před požárem v 18. století (obr. 81). Na
nádvorních fasádách se její zbytky nezachovaly (obr. 82).
–––
90
IV.9.2. Zhodnocení půdních prostor
Informativní průzkum prokázal, že převážná část obvodových zdí půdního
prostoru pochází z doby výstavby zámku, tedy z 80. let 17. století. Je zřejmé, že
horní části vnější atiky byly výrazně sneseny (na V fasádě věže je část atiky
dochována). Výšku vnitřních, nádvorních atik zatím z dochovaných zbytků neznáme.
Do těchto obvodových zdí byly kotveny prvky krovu, který byl situován níže a
byl tedy pohledově výrazně nižší, než je krov dnešní. Sklon střech a částečně i jejich
řešení je možno odhadovat z několika dochovaných otisků na starých komínových
tělesech. Z těch je zřejmé, že nad SZ křídlem se nacházela střecha pravděpodobně
sedlového tvaru – viz zachovaný otisk na komíně v prostoře č.12. Po stranách byla
střecha do jisté míry pohledově zakryta vysokými atikami. Při atikách byly
pravděpodobně situovány podélné, odtokové žlaby (srov.tab.č. 9).
Neznáme tvar zakončení střechy na JZ (vzhledem ke složitější půdorysné
situaci je pokus o rekonstrukci obtížný). Dochované otisky T4 na SV straně mohou
být pozůstatky mohutných průvlaků, podpírajících krov, budovaný nad poměrně
značným rozpětím. Střecha samotná zde mohla být ukončena štítem, popř. valbičkou.
Otisky na dvojici komínů, situovaných volně v prostoru v č. 16 nejspíše mohou
svědčit pro dvě možnosti rekonstrukce tvaru původních střech nad SV křídlem;
jednak zde mohla být situována dvojice rovnoběžných, sedlových střech (tab. č.
9/B,2), nebo jediná střecha sedlová (srov. tab. č. 9/B,1).
První uvedená
rekonstrukce se i vzhledem k podobné předpokládané výšce střešního hřebene nad
SZ křídlem (tab. č. 9/A, tab. č. 9/B,2) jeví jako pravděpodobnější. Druhá, už i
vzhledem k velkému rozponu – cca 32m – je méně pravděpodobná.
Blíže konstrukci původní podoby, či konstrukce krovu zatím nelze zcela
rekonstruovat.
Otvory, dochované v koutech kolem nádvoří mohou souviset s vyvedením
srážkové vody ze zaatikových žlabů do chrličů, či svislých svodů.
–––
91
Z dochovaných pozůstatků vyplývá, že celá stavba byla v úrovni parapetů
půdních oken (ve vnější i vnitřní obvodové zdi), svázána subtilními, dubovými táhly,
tvořícími v podstatě spojité, ztužovací prvky (spojení prvků je zřejmě provedeno ve
zdivu, ve zkoumatelných částech nebylo nikde zjištěno), přispívající k vodorovné
tuhosti objektu. Na povrchu některých z nich jsou stopy po ožehnutí ohněm.
Průzkum prokázal, že převážná část místností ve 2. patře zámku, byla před
požárem roku 1752 opatřena trámovými, povalovými stropy. Stropní trámy byly po
obvodu kladeny do zdiva, mírně překrývajícího spodní části výřezů půdních oken.
Interiéry byly vybaveny kvalitní omítkou a opatřeny bílými nátěry (stopy barevných
vrstev zatím nebyly nikde nalezeny). Úroveň stropů byla převážně stejná, výjimku
tvoří výrazně výš situovaný strop nad č. 5 (Manský sál). Nedovedeme rozhodnout,
jestli i některé klenby, jejichž ruby jsou patrné v půdním prostoru, pocházejí rovněž
z doby výstavby zámku. V úvahu přicházejí klenby s otisky zaniklých, starších trámů
(č. 2, 11, 17), povrchy jejich rubů však nenesou stopy po požáru.
Zásadním pramenem pro podobu zámku v době jeho výstavby, resp. stavu
těsně před jeho dokončením, jsou veduty Justuse van den Nypoorta z roku 1691, ve
kterých je nad hlavní římsou vnějších fasád zámku zachycena nízká, pultová stříška,
obíhající po obvodu koruny zámku. Nad ní, půdorysně zasunutá za plochu průčelí, se
nachází řada nízkých, koulí završených sloupků, mezi nimiž jsou zachycena různě
pojednaná pole. Na vedutě Podzámecké zahrady jsou výplně tvořeny plnými rámy
s reliéfní, či mřížovou výplní (?), na jiné vedutě (celkový pohled na Květnou zahradu
a město se zámkem) jsou pole v uvedeném rámu vyplněna snad dvojicí, diagonálně
zkřížených břeven (?).
Už tyto odlišnosti svědčí pro určité pochybnosti o celkové věrohodnosti těchto
vedut (můžeme si zde rovněž povšimnout jiného utváření zastřešení věže, či
zachycení bastionů, které zřejmě nebyly realizovány). Vzhledem k historické situaci,
kdy zámek v době vzniku vedut (1691) ještě nebyl zcela dokončen (ještě 1695
probíhaly práce na fasádách) je možné, že některé zachycené detaily jsou umělcem
domyšleny, či mohou zachycovat nějaký provizorní stav.
–––
92
Hmatatelným pozůstatkem atiky je výše zmíněná pasáž na V průčelí věže,
která zachycuje sled obdélných, na šířku orientovaných polí, plasticky ustupujících za
hladké plochy rámů. Nad pilastry, vertikálně rytmizujícími fasádu zámku, jsou tato
pole čtvercového tvaru. U paty popsaného útvaru se nachází pultová stříška, kryjící
hlavní, výrazně vyloženou římsu zámecké fasády. Tato stříška je zachycena i na výše
zmíněných vedutách.
S přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem je možno konstatovat, že hřebeny
střech zřejmě výškově přesahovaly horní úroveň atik a (na rozdíl od historických
vedut) se pohledově projevovaly (tab. 9). To samozřejmě neplatilo z pohledů, které
se naskýtaly z blízkosti zámku, zvláště ze vstupní strany, kde byl odstup poměrně
malý.
Další informace získané průzkumem půdních prostor se vztahují k velké
hranolové věži a byly již představeny v oddílu textu, věnovaném její problematice.
IV.9.3. Půdní prostory – seznam příloh
Tab. 1) Kroměříž, zámek; půdorys s vyznačením jednotlivých prostor dle popisu
Tab. 2) Kroměříž, zámek; půdorys s vyznačením nálezových situací dle textu
Tab. 3) Kroměříž, zámek; zaměření dřevěných prvků T1 (viz tab. č. 2) a situace
zaniklých povalových stropů.
Tab. 4) Kroměříž, zámek; zaměření otisků SZ dřevěných prvků T4 v SV stěně
prostory č. 15
Tab. 5) Kroměříž, zámek; zaměření otisků JV dřevěných prvků T4 v SV stěně prostory
č. 15
Tab. 6) Kroměříž, zámek; zaměření otisku dřevěných prvků T6 v SV stěně prostory č.
17
Tab. 7) Kroměříž, zámek; zaměření otisků dřevěných prvků T3
Tab. 8) Kroměříž, zámek; zaměření otisků dřevěných prvků T2
–––
93
Tab. 9) Kroměříž, zámek; nákres příčných, svislých řezů SZ a SV křídel zámku
s vyznačením stávajících a možné polohy zaniklých, raně barokních střech. Poloha
řezů A-Á a B-B´ je vyznačena v tab. č. 2
IV.9.4. Půdní prostory – seznam fotodokumentace
Obr. 1) Kroměříž, zámek; prostora č. 1, půdní okno v JZ stěně (od S)
Obr. 2) Kroměříž, zámek; prostora č. 1, půdní okna v JZ stěně (napravo je okno
v prostoře č. 2), nahoře otisky po trámových konstrukcích (od SV)
Obr. 3) Kroměříž, zámek; prostora č. 1, JV stěna s nikou po trámovém stropě (od Z)
Obr. 4) Kroměříž, zámek; prostora č. 1, SV stěna, zaslepený otvor (od JZ)
Obr. 5) Kroměříž, zámek; prostora č. 1, SZ stěna (vlevo), stěna schodišťové nástavby
(od JZ)
Obr. 6) Kroměříž, zámek; prostora č. 2, SV stěna, vlevo schodišťová nástavba (od JZ)
Obr. 7) Kroměříž, zámek; prostora č. 2, otisk po trámu v rubu klenby schodiště (od
JV)
Obr. 8) Kroměříž, zámek; prostora č. 3, JZ stěna (od V)
Obr. 9) Kroměříž, zámek; prostora č. 3, JV stěna s pozůstatky interiérové omítky,
v popředí táhla s podezděním (od S)
Obr. 10) Kroměříž, zámek; prostora č. 3, SV stěna (od J)
Obr. 11) Kroměříž, zámek; prostora č. 3, SZ stěna s komínovým tělesem (od JV)
Obr. 12) Kroměříž, zámek; prostora č. 4, JZ stěna (od SV)
Obr. 13) Kroměříž, zámek; prostora č. 4, SV stěna (od JZ)
Obr. 14) Kroměříž, zámek; prostora č. 4, SZ stěna (od JV)
Obr. 15) Kroměříž, zámek; prostora č. 5, JZ stěna, J část, vlevo J kout prostory (od
SV)
Obr. 16) Kroměříž, zámek; prostora č. 5, JZ stěna, střední část s torzem komínu (od
V)
Obr. 17) Kroměříž, zámek; prostora č. 5, JZ stěna, Z část, napravo Z kout, nalevo od
něj otisk dřevěné konstrukce (od V)
Obr. 18) Kroměříž, zámek; prostora č. 5, JV stěna (od SZ)
–––
94
Obr. 19) Kroměříž, zámek; prostora č. 5, SV stěna, střední část, vlevo komínové
těleso (od Z)
Obr. 20) Kroměříž, zámek; prostora č. 5, SZ stěna s komínovým tělesem (od JV)
Obr. 22) Kroměříž, zámek; prostora č. 6, SZ stěna (nalevo), vpravo dole koruna SV
stěny (od JV)
Obr. 23) Kroměříž, zámek; prostora č. 7, JZ stěna, nalevo J kout prostory (od SV)
Obr. 24) Kroměříž, zámek; prostora č. 7, JV stěna, detail dutiny po trámu v horní
partii stěny (od S)
Obr. 27) Kroměříž, zámek; prostora č. 8, ruby kleneb (od Z)
Obr. 29) Kroměříž, zámek; prostora č. 9, JV stěna (od SZ)
Obr. 30) Kroměříž, zámek; prostora č. 9, SV stěna (od J)
Obr. 32) Kroměříž, zámek; prostora č. 10, SV stěna, V kout (od Z)
Obr. 33) Kroměříž, zámek; prostora č. 10, SZ stěna s okny (od V)
Obr. 34) Kroměříž, zámek; prostora č. 11, roh SV (vpravo) a JV stěn se zaslepenými
otvory (od Z).
Obr. 35) Kroměříž, zámek; prostora č. 11, zaslepený otvor v JV stěně (od SZ)
Obr. 36) Kroměříž, zámek; prostora č. 11, zaslepený otvor v SV stěně (od JZ)
Obr. 37) Kroměříž, zámek; prostora č. 11, SV stěna, S. část (od J)
Obr. 38) Kroměříž, zámek; prostora č. 11, rub klenby v JZ části (v popředí), za ním
zčásti dochované táhlo (od JZ)
Obr. 39) Kroměříž, zámek; prostora č. 12, schodišťová nástavby (od V)
Obr. 40) Kroměříž, zámek; prostora č. 12, komín s otiskem staršího zastřešení
(označeno šipkou), od J.
Obr. 42) Kroměříž, zámek; prostora č. 13, JV stěna (od Z)
Obr. 43) Kroměříž, zámek; prostora č. 13, JV stěna, detail otisku povalového stropu
(od Z)
–––
95
Obr. 45) Kroměříž, zámek; prostora č. 14, JZ stěna (nízká zídka v popředí s otisky
zaniklého stropu (od SV)
Obr. 50) Kroměříž, zámek; prostora č. 15, JV stěna s JZ komínovým tělesem (od Z)
Obr. 51) Kroměříž, zámek; prostora č. 15, JV stěna se SV komínovým tělesem (od
SZ)
Obr. 52) Kroměříž, zámek; prostora č. 15, SV stěna s detailem SZ otisku dřevěných
konstrukcí T4 (od J)
Obr. 53) Kroměříž, zámek; prostora č. 15, SV stěna s detailem JV otisku dřevěných
konstrukcí a V koutem (od Z)
Obr. 54) Kroměříž, zámek; prostora č. 15, SV stěna; celkový pohled na korunu širšího
zdiva s otisky trámových kapes v koruně(?) a se SZ otiskem dřevěných konstrukcí
v popředí (od Z)
Obr. 55) Kroměříž, zámek; prostora č. 16, střední stěna dvojtraktu, střední část (od
SV)
Obr. 56) Kroměříž, zámek; prostora č. 16, JZ stěna, 4. okno od SZ s otvorem po
dřevěném prvku (v podlaze v popředí (od SV)
Obr. 57) Kroměříž, zámek; prostora 16, JV stěna, dole vstup do č. 18, nahoře
ústupek v šířce zdiva (od Z)
Obr. 58) Kroměříž, zámek; prostora 16, SV stěna s půdními okny, JV část; před okny
jsou v podlaze otisky dřevěných prvků (od JV)
Obr. 59) Kroměříž, zámek; prostora 16, SZ stěna, SV část (od V)
Obr. 60) Kroměříž, zámek; prostora 16, dvojice krovů, opírající se o střední zeď
dvojtraktu, vpopředí komíny s dochovanými římsami, SZ část (od SZ)
Obr. 61) Kroměříž, zámek; dtto, SZ komín s rytým zrcadlem v omítce (pod římsou),
SZ stěna (od komín
Obr. 62) Kroměříž, zámek; prostora 16, komín v SV ploše prostory s otiskem staršího
krovu (od J)
–––
96
Obr. 63) Kroměříž, zámek; prostora č. 16, komín v JZ ploše s otisky staršího krovu
(od Z)
Obr. 66) Kroměříž, zámek; prostora č. 17, SV stěna, V kout (vpravo) s otisky tří
dřevěných prvků lešení (?) (od JZ)
Obr. 67) Kroměříž, zámek; prostora č. 17, SV stěna, otisk dřevěných konstrukcí
v horní části stěny (od JZ)
Obr. 68) Kroměříž, zámek; prostora č. 17, SZ stěna (od J)
Obr. 69) Kroměříž, zámek; prostora č. 18, JZ stěna (od S)
Obr. 70) Kroměříž, zámek; prostora č. 18, JV stěna (od Z).
Obr. 71) Kroměříž, zámek; prostora č. 18, JV stěna, kapsy po trámech v horní části
stěny (od SZ).
Obr. 72) Kroměříž, zámek; prostora č. 19, JZ stěna s otisky trámů (od S)
Obr. 73) Kroměříž, zámek; prostora č. 19, Z kout prostory, šipka míří na fragment
staršího komínu (od V)
Obr. 77) Kroměříž, zámek; prostora č. 21, SV stěna (od JZ).
Obr. 79) Kroměříž, zámek; prostora č. 22, JV stěna, JZ část (od SZ)
Obr. 82) Kroměříž, zámek; exteriér, V fasáda věže s pozůstatky staré atiky (označeno
šipkou), od V.
Obr. 83) Kroměříž, zámek; exteriér, nádvorní fasáda JV křídla, vpravo zámecká věž
(od SZ).
–––
97
V. Stavební vývoj hradu/zámku v Kroměříži
V.1. Stavební vývoj předbarokního sídla na základě nových
poznatků
V.1.1. Problematika biskupského sídla ve středověku
S nejstarší historií kroměřížského biskupského sídla je spojena řada dosud
nezodpovězených otázek, týkajících se nejen polohy a charakteru předpokládaného
biskupova sídla, ale i jeho samotné existence.
Při hodnocení předbarokních fází dnešního zámku narážíme na nedostatek
informací. Postrádáme především dokumentaci zásahů do terénu, souvisejících
s opravami zámku v 80.–90. letech 20. století. Při výstavbě barokní rezidence biskupa
Karla z Liechtensteina–Castelkorna v závěru 17. století došlo totiž nejen ke stržení
většiny nadzemních konstrukcí předbarokního hradu, ale i k zásahům do terénního
reliéfu, zejména v souvislosti s rozšířením zámku severozápadním a severovýchodním
směrem.
Za pozůstatek gotického hradu byla donedávna považována především
hranolová věž105 a pod jižním rizalitem situované sklepy s úzkými raně gotickými
střílnami.106 Úvahy o raně gotickém stáří věže, zdánlivě podpořené výskytem
bosovaných nárožních kvádrů, se střídaly s domněnkami o stavbě věže až v době
kolem
roku
1400.107
Výsledky
aktuálních
stavebně-historických
průzkumů,
prezentované mimo jiné i v předkládaném textu, však dokládají výstavbu věže teprve
105
JŮZA, V. – KRSEK, I. – PETRŮ, J. – RICHTER, V.: Kroměříž, s. 12.
Tamtéž, s. 12. Určení věže jako bergfritu – tedy obranné, případně útočištné stavbypatrně vyplývá z terminologické neujasněnosti.
106
107
DURDÍK, T. – BOLINA, P.: Středověké hrady, s. 194; KUČA, K.: Města, III, s. 210.
–––
98
v době biskupa Stanislava Thurza kolem roku 1500. Přestože byla hranolová branská
věž budována s dílčí změnou plánu, její pozdně gotický původ dokládají primárně
osazené architektonické články i heraldická a malovaná výzdoba průčelí a jejích
interiérů.
Ani klenuté suterény pod jižním zámeckým rizalitem, ztotožňované s původním
hradem, nemají gotický původ – byly zbudovány při barokní přestavbě. Zmíněné
„střílny“ jsou barokními větracími okénky, ústícími původně do zámeckého příkopu.
Jediným pozdně středověkým prostorem v úrovni suterénů zůstává valeně klenutý
sklep věže. Ani mohutné sklepy pod severozápadním zámeckým křídlem neskrývají
konstrukce středověkého hradu–křídlo představuje barokní novostavbu.
Roku 2007 došlo v jižním rohu zámeckého nádvoří k odkryvu zdiv neznámého
objektu. Pod povrchem nádvoří se objevila koruna kamenné zdi, orientované
přibližně rovnoběžně s dvorním lícem jihozápadního (vstupního) křídla, od nějž bylo
zdivo vzdáleno asi 7,5–8 m. Zdivo odkryté délky téměř 20 m vzniklo ve dvou
stavebních fázích. Do líce byly zavázány dvě dělicí zdí šířky asi 2 m. Odkryta byla i
subtilní šachta a dvojice kamenných základových pasů. Zdiva lze interpretovat jako
pozůstatky předbarokní zástavby, nejspíše dosud neznámého palácového traktu.
Pravděpodobnou souvislost zdiv se zástavbou thurzovského hradu bude muset
potvrdit teprve další průzkum. Nález ovšem přesvědčivě dokládá nevyužitý a velmi
bohatý archeologický potenciál kroměřížského zámku.
Po rekapitulaci údajů o doložených hmotných reliktech předchůdce barokního
zámku je možno podat několik hypotéz k nejstarším dějinám kroměřížského
biskupského sídla.
Poloha uvažovaného románského dvorce v období před lokací středověkého
města bývá tradičně ztotožňována s lokalitou (pozdně?) středověkého hradu,
nacházejícího se v místě barokní zámecké rezidence. I v rámci předlokačního stavu
se jednalo o strategicky dosti výhodnou polohu, vyvýšenou nad zaplavovanou nivu
řeky Moravy. Existence románského biskupova sídla či dvorce v této poloze však
–––
99
zatím nemá oporu v archeologických ani stavebně-historických nálezech, ačkoliv
tento stav může odrážet pouze aktuální úroveň našich vědomostí.
Předpoklad románského hradu (dvorce), vyslovený na základě údajné
existence románského karneru či kaple sv. Michala při farním kostele Nanebevzetí
Panny Marie na dnešním Riegrově náměstí, neobstojí.108 Archeologický průzkum roku
2007 vyvrátil uvažovaný románský původ svatomichalské kaple, která byla až barokní
novostavbou na místě staršího (zřejmě vrcholně gotického) objektu. Existenci
případného románského biskupského sídla tedy zatím nemůžeme podpořit ani tímto
nepřímým argumentem. O tom, kde (a zda vůbec) mohlo biskupovo sídlo stát nebo
jakou mělo podobu, nelze pro nedostatek indicií ani spekulovat.
Také vědomosti o kroměřížském gotickém hradu zůstávají víc než zlomkovité.
Obvykle bývá pouze zcela obecně konstatována jeho existence v místech dnešního
zámku. Výstavba hradu je spojována s vysazením středověkého města (po roce
1260), jehož severní nároží měl zaujmout. Pro tato tvrzení však nenacházíme
relevantní důkazy, které přirozeně nelze hledat v nekritickém zařazení teprve pozdně
gotické architektury zámecké věže již do rané gotiky. K hradu se měly vázat městské
hradby, domněle vystavěné rovněž Brunem ze Schauenburgu. Aktuální průzkumy
však raně gotický původ kroměřížských hradeb vyvrací. Dnes dochované zděné
opevnění vyrostlo nejspíše až ve vrcholné gotice, podstatných oprav se dočkalo ještě
po polovině 17. století.
Jediný F. V. Peřinka na základě kritiky známých písemných pramenů
zpochybnil existenci biskupského hradu v době Bruna ze Schauenburgu.109 Nápadná
absence jakýchkoliv dokladů o kroměřížském hradu vyniká ve srovnání s dalšími
hrady, doložitelně spojovanými se jménem biskupa Bruna (Mírov u Mohelnice – před
1266; Šaumburk – po 1272; Blansko – před 1275). V síti biskupových sídel 2.
108
JŮZA, V. – KRSEK, I. – PETRŮ, J. – RICHTER, V.: Kroměříž, s. 14–15.
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I, s. 18–19, 81–82. V listinách, vydaných v Kroměříži biskupem
Brunem, není hrad (castrum) vůbec zmíněn, viz blíže v kapitole věnované písemným
pramenům.
109
–––
100
poloviny 13.–1. poloviny 14. století zřejmě dosti důležitou úlohu hrál i hrad při
kostele sv. Václava v nedalekém Hulíně.110
V souvislosti s výše uvedenými hypotézami zůstávají dosud nevysvětleny
některé stavební detaily kostela sv. Mořice, založeného právě olomouckým biskupem
Brunem ze Schauenburgu. Presbytář chrámu, vystavěný v první stavební fázi v 80.
letech 13. století, je ve spodní partii zbudován z kamenného zdiva, proloženého
četnými
neprofilovanými
pískovcovými
kvádry,
poznamenanými
požárem
a
následujícím přelíčením vápennými nátěry.111 Kvádry poukazují na likvidaci nějakého
staršího zděného objektu vyšší stavební kvality. Určení původu druhotně použitého
stavebního materiálu a především stavby, jíž náležel, není však prozatím možné.
Problematika nejstarších fází předpokládaného gotického hradu v Kroměříži
zůstává tedy nadále otevřená. Současný stupeň poznání umožňuje pouze velmi
schematickou rekonstrukci možného vývoje sídla v období 13.–konce 15. století.
Existenci gotického hradu v Kroměříži v době biskupa Bruna ze Schauenburgu
nelze prokázat. Pravděpodobnější je spíše existence palácové stavby, sloužící
občasným
biskupovým
pobytům
(podobně
jako
palác
v rovněž
biskupské
Mohelnici112). Biskupovo kroměřížské, zřejmě výrazněji neopevněné sídlo se mohlo
nacházet buď v místech dnešního zámku, nebo daleko pravděpodobněji v areálu
kolegiátního kostela sv. Mořice. Nejnadějnější lokalitu, v níž bychom měli raně
gotické biskupovo sídlo hledat, je zřejmě volné prostranství před severním průčelím
kostela sv. Mořice (dnes parkově upravený dvůr Arcibiskupského gymnázia).
Složitějšímu stavebnímu vývoji objektů v této části Kroměříže může nasvědčovat
právě sekundární užití tesaných kvádrů, použitých jako stavivo raně gotické fáze
tohoto kostela.
110
Janál 2000, s. 74 – 81.
111
SAMEK, B.: Umělecké památky, s. 238–244; JANÁL, J. – ŠTĚTINA, J.: Příspěvek, s. 33–42.
PLAČEK, M.: Ilustrovaná encyklopedie, s. 397–398; SAMEK, B.: Umělecké památky, s.
542–543.
112
–––
101
Nastíněné otázky kolem nejstarších fází biskupského sídla v Kroměříži jsou za
současného stavu poznání řešitelné pouze s přispěním archeologického výzkumu,
hloubkového stavebně–historického průzkumu a především přesné interpretace
písemných pramenů. Na základě současné úrovně poznání kroměřížského zámku
nelze předpokládat dochování stavebních situací z období 13. nebo 14. století ve
hmotě stávajícího, mnohokrát razantně přestavěného zámku. Předhusitské období,
které pro Kroměříž znamenalo časy relativního klidu a stavebního rozmachu
(probíhala dlouhodobá výstavba kolegiátního chrámu sv. Mořice, stavba farního
kostela Panny Marie, zděného městského opevnění) se tedy poněkud překvapivě
výstavbou rozsáhlejšího biskupova sídla ve městě nejspíše neprojevilo.
Hrad se v Kroměříži výslovně poprvé uvádí až v letech 1435 a 1437, kdy město
bylo již v rukou zástavních držitelů – Smila z Moravan a jeho bratrů.113 Z dalších
souvislostí tak vyplývá, že hrad byl v Kroměříži vybudován velmi pravděpodobně
olomouckým
biskupem
Janem
Železným
(1416–1430).114
Jeho
poloha
byla
pravděpodobně již identická s místem dnešního zámku. Z konstrukcí nejstaršího
hradu (datovaného pouze hypoteticky do druhého – třetího desetiletí 15. století) by
mohlo pocházet mohutné kamenné zdivo ve vnějším obvodu jihovýchodního křídla
dnešního zámku, snad i se stopou vnitřní zástavby přiložené k hradbě (k tomu dále).
Osudy biskupského sídla v období husitských válek neznáme; jistě nezůstalo
ušetřeno při obsazení města husity roku 1423 a 1432. V dalším průběhu 15. století,
kdy Kroměříž spočívala v rukách zástavních držitelů, nelze na hradě předpokládat
výraznější stavební aktivitu, olomoučtí biskupové sídlili na jiných objektech (např. Tas
Černohorský z Boskovic realizoval pozdně gotickou přestavbu hradu ve Vyškově115).
Bouřlivé 15. století jistě systematičtěji rozvíjené stavební činnosti nepřálo, stejně jako
dlouhodobá zástava města šlechtickým držitelům.
113
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, I, s. 76–78.
114
K této možnosti se klonil i F. V. Peřinka – tamtéž, s. 81.
115
PLAČEK, M.: Ilustrovaná encyklopedie, s. 713–716.
–––
102
Teprve počínaje obdobím episkopátu Stanislava Thurza můžeme sledovat
kontinuální stavební vývoj kroměřížské biskupské rezidence. Ta tehdy vyrostla
v mohutnou vícekřídlou budovu s vnitřním dvorem a impozantní, dodnes stojící
hranolovou vstupní věží.
V.1.2. Pozdně gotický hrad biskupa Stanislava Thurza
Poslední rekapitulace stavebního vývoje Thurzova (1496–1540) sídla počátkem
16. století díky kvalifikované komparaci dostupných ikonografických pramenů,
archivních údajů a dílčích stavebně historických zjištění podala poměrně celistvou
informaci o stavebních proměnách objektu v období pozdní gotiky a renesance,116
přesto je však k tomuto tématu možno doplnit další podstatné informace získané
průzkumem vlastního objektu.
Dispozice a rozsah Thurzova sídla byly na základě známých údajů a existujících
konstrukcí již vícekrát řešeny. Správně byla rozpoznána existence mohutného
severovýchodního palácového křídla a navazujícího křídla jihovýchodního. K
rekonstrukci jejich půdorysného rozsahu a dispozice však posloužily téměř výhradně
barokní plány, nikoliv detailní stavební rozbor konstrukcí zámku. Podle barevného
rozlišení zdiva prvního patra na Tencallově plánu z 80. let 17. století117 se obvykle
usuzuje, že barokní zámek kromě věže využil ještě nádvorní průčelní zeď
jihovýchodního křídla, část vnější obvodové hradby tamtéž a někdejší obvodovou
hradbu na jihozápadě, která měla posloužit jako nádvorní zeď jihozápadního křídla.
JAKUBEC, Ondřej: Renesanční zámek. In: Daniel, Ladislav – Perůtka, Marek – Togner,
Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 23–32.
116
117
TOGNER, Milan: Barokní rezidence. In: tamtéž, s. 40.
–––
103
Nejvýraznější
korekce
starších
představ
lze
provést
v případě
severovýchodního křídla. Poznatky z průzkumu zámeckých sklepů pod tímto křídlem
totiž předpoklad významnějšího využití zdiv pozdně gotického hradu v podstatě
vylučují. Pozdně gotická jižní, tedy nádvorní zeď se v rozsahu sklepů zčásti dochovala
a při barokní přestavbě byla její (pod úroveň nádvoří snížená) nejnižší partie využita
jakožto substrukce nové nádvorní zdi severovýchodního křídla. Předbarokní situace
tedy ovlivnila pouze půdorysnou orientaci dvorní zdi tohoto křídla; její nadzemní
hmota je však v plné výši výsledkem barokní výstavby. Stavebně-historický průzkum
zámeckých sklepů z roku 2013 odhalil i dobře dochované dělicí zdi v západní polovině
severovýchodního palácového křídla, ponechané a využité barokní přestavbou.
Otázkou, jíž nelze prostřednictvím metod nedestruktivního stavebně –
historického
průzkumu
vyřešit,
však
zůstává
poloha
vnější
obvodové
zdi
severovýchodního palácového křídla i jeho délka na východě. Mezitraktová zeď,
oddělující sklepy pod dvorním traktem od sala terreny, je až barokního původu,
vznikla kolem roku 1690 v půdorysné stopě odlišné od předbarokního stavu. Ani tzv.
Tencallovy plány z 80. let 17. století nedokládají, že by v případě mezitraktové zdi
bylo v 1. NP využito starších konstrukcí. Předpokládáme, že původní vnější,
severovýchodní zeď byla paralelní se zdí dvorní, dochovanou v suterénech. Nalezení
polohy vnější obvodové zdi paláce snad napomáhají poznatky statického průzkumu
z roku 1990, jenž zaznamenal polohu trhlin v příčných zdech sala terreny. Nacházely
se přibližně v předpokládané linii vnějšího průčelí a snad indikovaly i polohu východní
zdi sklepa. Teoretická rekonstrukce průběhu vnější zdi však koliduje s tradovaným
předpokladem o jejím napojení na městskou hradbu, která měla dobíhat
k východnímu nároží hradu. Situace předbarokního východního nároží však mohla být
shodná jako na severozápadě, kde zůstalo dodnes dochováno okosené nároží
s předpokládanou bází ikonograficky doložené válcové bašty. Obdobný půdorysný
zlom severovýchodního nároží by vysvětloval i polohu vysoké hranolové věžice,
zaznamenané právě ve východní části severního průčelí renesančními vedutisty.
Pokud skutečně zpevňovala půdorysný zlom vnějšího palácového průčelí, což
přinejmenším Willenbergova veduta nevylučuje, jednalo by se o typickou diagonálně
posazenou věžici – charakteristický prvek pozdně gotické a raně renesanční
–––
104
architektury, který zobecněl v samém závěru 15. a v první třetině 16. století
(Moravská Třebová, Boskovice, Pardubice, Prostějov a další). Těsně při napojení
zkoseného nároží palácové budovy se, při nejsevernějším úseku východního průčelí
nacházela další hranolová věžice či rizalit, z nějž dosud zůstalo barokně přestavěné
nejnižší podlaží (viz dále). Pod severní obvodovou zdí tohoto rizalitu se ke hmotě
předbarokního sídla napojovala již zmíněná městská hradba.
Rozpoznání původní délky paláce na východě problematické. Ikonografie ze
závěru 16. století dokumentuje, že palácová budova dosahovala až k vnějšímu průčelí
jihovýchodního křídla. V tom případě by východně od barokně přetransformovaného
sklepa 020 bylo možno předpokládat ještě dva sklepy, které však byly nejspíše
zasypány při raně barokní přestavbě. Důvodem mohla být např. existence studny
v prostoru východně od stávajícího sklepa 020 (teprve bližší průzkum studny, dnes
vyzděné do úrovně 1. NP, by prokázal, zda její spodní část skutečně náleží starší
stavební etapě a měl by ozřejmit i funkci otvorů, pronikajících pláštěm studny).
Rovněž předpokládaný nejvýchodnější sklep byl zřejmě vyřazen z funkce stavbou
barokního vnějšího traktu se sala terrenou, s jejíž východní, tzv. Důlní grottou by
půdorys předpokládaného sklepa bezprostředně kolidoval.
Přestože výše podané úvahy mohou být za současného stavu poznání pouze
pracovní, umožňují – společně s ikonografickými doklady – alespoň hypotetickou
rekonstrukci
severovýchodního
křídla
předbarokního
kroměřížského
sídla.
Ze
získaných poznatků dedukujeme, že se jednalo o rozměrnou jednotraktovou
palácovou stavbu o délce cca 52 m a šířce max. 18 m, s delší osou orientovanou ve
východozápadním směru. Interiér nejnižší úrovně rozdělily příčné zdi pravděpodobně
do šesti oddělení, přičemž druhý oddíl od západu nemusel být podsklepen. Tomu by
odpovídala i existence úseku spojovací chodby při dvorním průčelí paláce v rozsahu
nepodsklepené části. Severozápadní nároží palácového křídla zpevňovala mohutná
válcová bašta na hranolovém soklu, zlom fasády na severovýchodě patrně
zpevňovala subtilnější hranolová věžice. Nad suterény palác obsahoval tři nadzemní
podlaží. Nakolik dispozice 1. NP opakovala rozvrh nejnižší úrovně, již však vzhledem
k jeho razantní barokní přestavbě nelze zjistit. Mohutnost obrovské palácové stavby,
–––
105
vztyčené na hraně terénního zlomu spadajícího k řece Moravě, si vynutila její
vzepření ikonograficky doloženými opěrnými pilíři a věžicemi, z nichž jedna patrně
nesla presbytář kaple Panny Marie.
Pozoruhodné doklady předbarokního stavu nabízí i jihovýchodní křídlo,
navazující na severovýchodní palác v pravém úhlu. Podle tzv. Tencallových plánů
barokní přestavby zámku v úrovni prvního patra měla být ze starší situace převzato
obvodové zdivo nádvorních průčelí a část vnější obvodové zdi, navazující na
severovýchodní nároží vstupní věže. Přestože přesný rozsah začlenění těchto
konstrukcí do barokní (novo)stavby neumíme doložit, zmíněný plán alespoň dokládá
půdorys pozdně gotického či renesančního jihovýchodního křídla v rozsahu čtyř
severních okenních os křídla barokního a ve shodné šířce jako barokní, jihovýchodní
křídlo. Dík plánu také víme, že starší fáze jihovýchodního křídla před barokní
přestavbou nedobíhala až k hranolové vstupní věži, ale z komunikačních důvodů při
věži ponechávala volný prostor, do nějž ústila vstupní komunikace z průjezdu
podvěžím. Do tohoto nezastavěného, jižního koutu nádvoří se obracela i severní
fasáda věže, která nepochybně svojí reprezentativní výzdobou (z níž známe arkýř
v úrovni 2. NP) konkurovala vstupní, jižní fasádě věže. U jihovýchodního křídla, jako
u jediného ze zámeckých křídel, zůstaly dochovány i zajímavé pozůstatky členění
jeho vnějšího obvodu. Jednoznačně předbarokní původ zde má část vnější obvodové
zdi jihovýchodního průčelí zámku přinejmenším v oblasti balkonového rizalitu. Ten,
jak bylo popsáno výše, přiléhá k asi 12 m dlouhému úseku cca 220–230 cm tlusté zdi
z lomového kamene, tvořící součást obvodového zdiva barokního zámku. Zmíněná
tloušťka zdi poněkud převyšuje dimenze vnější obvodové zdi jihovýchodního
zámeckého křídla – ani u této zdi však nemůžeme vyloučit předbarokní původ,
jakkoliv je možné, že starší konstrukce zůstaly dochovány pouze v základech. Také
jádro jednopodlažního rizalitu mírně obdélného půdorysu, předstupujícího před boční
frontu zámku v těsné návaznosti na původní východní nároží hradu (dnes na
východní terase před schodištěm sestupujícím do Podzámecké zahrady) jednoznačně
představuje relikt předbarokního stavu. K východnímu nároží rizalitu dobíhala
městská hradba, dochovaná dodnes v dlouhém úseku v Podzámecké zahradě.
Návaznost městské hradby na rizalit ostatně potvrdil archeologický průzkum v roce
–––
106
1989 i výkopové práce na podzim roku 2012.118 Rizalit i přes svůj jednoznačně
předbarokní původ nepředstavuje nejstarší stavební strukturu v daném prostoru.
Jeho jihozápadní (boční) obvodová zeď byla totiž na spáru přisazena k výše
zmíněnému, mohutnému staršímu kamennému zdivu, pracovně ztotožněnému se
zdivem předthurzovské stavby, snad z první poloviny 15. století. Rovněž východní
nároží rizalitu spočívá na starší substrukci z kamenného lomového zdiva. Může se
nejpravděpodobněji jednat o blok zdiva (např. opěrného pilíře), který zajišťoval
východní nároží předbarokního hradu, situované již na hraně srázu.
Další pravděpodobné pozůstatky předbarokního stavu byly zachyceny na
podzim roku 2012 liniovým výkopem podél vnějšího průčelí jihovýchodního křídla.
Jednalo se zejména o zdiva přibližně metrové dimenze, vzdálená asi 380 cm,
situovaná přibližně pod okny místnosti s barokní štukovou klenbou v 1. NP
jihovýchodního křídla. Blíže jihozápadní obvodové zdi rizalitu bylo zastiženo obdobně
dimenzované zdivo, ovšem bez logicky předpokládaného protějšku. Je otázkou
dalšího průzkumu, nakolik lze odkrytá zdiva propojit s informacemi z ikonografie.
Ikonografické prameny z konce 16. století totiž zaznamenávají při boční frontě zámku
zřejmě trojici hranolových věžic či rizalitů, završených vysokými jehlancovými
střechami a o patro převyšující korunu zdiva třípodlažních zámeckých budov. Odkrytá
zdiva by tedy hypoteticky mohla být základovými konstrukcemi těchto rizalitů (tomu
však neodpovídá poměrně subtilní obvodové zdivo, k tomu však dále). Druhou
interpretační možností je pak ztotožnění zdiv s nějakou neznámou zástavbou
někdejšího parkánu, která by však zde musela existovat před velkou barokní
přestavbou v posledním dvacetiletí 17. století.
Jistotu ohledně předbarokního původu máme u již výše zmíněného
balkonového rizalitu, dnes na terase schodiště do Podzámecké zahrady. Ve
střízlivé, (pozdně) klasicistní podobě dochovaný rizalit jednoznačně představuje
spodní část jedné z pozdně gotických či renesančních věžic, situované bezprostředně
při
118
východním
nároží
někdejšího
hradu.
Bez
významu
ve
vztahu
k výše
CHYBOVÁ, H.: Kroměříž, s. 102.
–––
107
komentovaným zdivům snad není skutečnost, že i tento rizalit má jen poměrně
subtilní obvodové zdivo tloušťky kolem 100 cm. Půdorys 1. patra zámku na nástěnné
malbě ve Velkém sále Staré zámecké knihovny a lept Josefa Fischera z roku 1802
dokládají, že do dnešní přízemní podoby byl rizalit upraven teprve v 19. století. Ještě
Fischerovo vyobrazení jej totiž zachytilo v původní, tedy barokní třípodlažní podobě a
s patrně nízkým pultovým (nebo zaatikovým) zastřešením.
Zatím nedořešený zůstává stavební vývoj a rozsah kroměřížského sídla biskupa
Thurza na severozápadní straně. Důvodem je opět velmi razantní přetvoření tohoto
prostoru v rámci barokní výstavby, která na severozápadě zjevně nerespektovala
obrys staršího objektu. Přestože známe polohu a přibližnou podobu severního nároží
předbarokního hradu, předpokládané pokračování zástavby směrem k Mlýnské bráně
je nezjistitelné kvůli výstavbě barokního severozápadního křídla, jehož mohutné
sklepy zničily či převrstvily všechny relikty starších konstrukcí. Dochovaná situace ve
sklepech pod navazujícím, severovýchodním křídlem dovoluje soudit, že vnější zeď
předbarokního sídla probíhala před dvorním průčelím barokního severozápadního
křídla, tedy v prostoru zámeckého nádvoří. Výkop, který protnul nádvoří podél
arkádového traktu severozápadního křídla na podzim roku 2012, však žádné relikty
zástavby tohoto prostoru nezachytil (byly patrné pouze uloženiny, nasypané zřejmě
při dorovnávání nádvoří souvisejícím s barokní výstavbou). Jedině další archeologický
průzkum nádvoří před arkádou severozápadního křídla by mohl objasnit, zda se pod
povrchem dvora nachází zbytek někdejší hradby nebo (pravděpodobněji) dalšího
křídla předbarokní zástavby, jehož existence však není jednoznačně podchycena
ikonografickými prameny. Lze však důvodně předpokládat, že obvod pozdně
gotického hradu a renesančního zámku na severozápadní straně nepřesahoval před
linii městských hradeb, dodnes dochovaných v krátkém úseku mezi západním
rizalitem zámku a Mlýnskou bránou. Dnes však nelze určit ani to, zda městská hradba
původně pokračovala i před severozápadním obvodem hradu (v tom případě se zde
mohla napojovat na hranolovou podnož válcové bašty v severním nároží hradu).
Bohužel neznáme rozsah ani detaily archivně doložené stavební činnosti,
kterou biskup Thurzo na svém kroměřížském sídle vyvíjel v posledním desetiletí
–––
108
svého episkopátu (cca 1530–1540). Hypoteticky právě této době by mohla patřit
výstavba dnes zcela zmizelého jihozápadního křídla, jehož základy v jižním sektoru
dvora opakovaně odkryl archeologický výzkum v letech 2007 a 2012.119 Vnější líc
dvorní zdi tohoto křídla probíhal ve vzdálenosti cca 8,5 - 9 m před lícem stávajícího,
barokního křídla. Velmi mohutné základové zdi křídla, dosahující tloušťky kolem a
přes 2 m, nejspíše dokládají značnější výškové vyvinutí stavby, u níž proto důvodně
předpokládáme třípodlažní výšku (která je ostatně ikonograficky doložena i u
severovýchodního a jihovýchodního křídla předbarokního objektu). Nádvorní zeď
jihozápadního křídla spočívala na minimálně dvou segmentových základových
pasech, s jejichž hojným uplatněním se setkáváme u řady kroměřížských domů,
datovaných rámcově do konce 15.–1. poloviny 16. století. Křídlo patrně vzniklo až
následně po výstavbě pozdně gotické vstupní věže. Průzkumem zachycená dvorní
zeď tohoto křídla by totiž v prodloužení k branské věži kolidovala s portálem
průjezdu, otevírajícím se v jejím dvorním průčelí. Rozsah křídla se zmíněnými dílčími
odkryvy nepodařilo objasnit; výsledky starších zjištění z rekonstrukce v 90. letech 20.
století však naznačují, že probíhalo přes celou délku dvora.120 Dvorní zdi
jihozápadního křídla náleží nepochybně také výběh kamenného zdiva pojeného
kvalitní vápennou maltou, začleněného do západní stěny novodobé šachty
v západním koutu zámeckého dvora. Souvislost tohoto zdiva s již dříve odkrytou
dvorní zdí předbarokního jižního křídla potvrzuje i vazba obou torz na jednu
půdorysnou linii, nacházející se přibližně v ose druhého pilíře barokní arkády
severozápadního křídla. Vnější obvodová zeď jihozápadního křídla se nacházela
v půdorysné linii stávající dvorní zdi barokního jihozápadního křídla. Bez dalších
podpovrchových průzkumů však nelze jednoznačně určit, zda byla předbarokní zeď
využita při stavbě barokního křídla. Tzv. Tencallův plán prvního patra zámku z 80. let
17. století vyznačil předmětnou zeď šedě, z čehož vyplývá přinejmenším záměr na
ŠTĚTINA, Jan: Co skrývá nádvoří kroměřížského zámku? In: P. Rožmberský (ed.): Dějiny
staveb 2008, s. 59–65.
119
CHYBOVÁ, H.: Kroměříž, kumulace lomového kamene na fotografii na s. 94 dovoluje
usuzovat na polohu dělicích zdí křídla. Komparací výsledků průzkumu z roku 1998 a 2007
tedy dospíváme k představě o původně šestiprostorovém dělení křídla.
120
–––
109
její ponechání a začlenění do dvorní zdi novostavby jihozápadního křídla. Tuto, již
vícekráte nadhozenou otázku však za současného stupně poznání nelze vyřešit.
Další, byť jen velmi kusé informace o předbarokním jihozápadním křídle nabízí
ikonografie. Nejstarší známé vyobrazení kroměřížského zámku (již zmíněný dřevořez
J. Willenberga, zobrazující objekt před rokem 1593 při pohledu od severovýchodu) i
přes svoji nejednoznačnou vypovídací hodnotu dokládá existenci koncové, západní
části jihozápadního křídla, dobíhající zřejmě až k městské hradbě. V průčelí patrně
pouze dvoupodlažního západního úseku jihozápadního křídla rozeznáváme rozměrná
pravoúhlá okna s vnitřním dělením, podél průčelí zřejmě probíhala pavlač. Zda
předpokládaná, z obvodu hradu vystupující stavba byla pokračováním jihozápadního
křídla v nádvoří, jemuž náležely nalezené základové partie, nelze bez dalších
průzkumů určit, ač se to zdá nanejvýš pravděpodobné. Mimo obvod zámku vysunutá
část křídla mohla plnit důležitou komunikační úlohu spojnice mezi zámkem a blízkou
Mlýnskou bránou, resp. zámkem a krytou chodbou na koruně městské hradby, jíž
minimálně od konce 16. století vedl přístup ze zámku do kostela sv. Mořice.121
Interpretace
patrně
dvoupodlažních
objektů
s vysokou
valbovou
střechou,
zachycených Willenbergem někde v poloze či před vnějším průčelím pozdějšího
(barokního) severozápadního křídla, představuje nadále velkou neznámou. V poloze
zakreslené
Willenbergem
by
se
nejspíše
nacházely
mezi
hradem
a
jeho
hospodářským zázemím, lokalizovaným do dnešní ulice Na Kopečku. Otázkou však
zůstává věrohodnost tohoto vyobrazení, neboť autor pracoval se zřejmou snahou o
zachycení
co
možná
největšího
množství
dominant
v rozvinutém
pohledu.
Předbarokní zástavbu tohoto prostoru může však naznačovat blíže neinterpretovaný
a nedokumentovaný nález zdiv, učiněný zde v 70. letech 20. století.122
Na tomto místě pouze krátce zmíníme velkou, hranolovou vstupní věž hradu,
jež nepochybně tvořila dominantu celého hradního areálu. Důležitou roli věž plnila i
JAKUBEC, O.: Renesanční zámek, s. 29, 31. Poslední, mladšími zásahy upravený úsek této
chodby se dochoval na vrcholu krátkého úseku původní městské hradby mezi západním
rizalitem zámku a Mlýnskou branou.
121
122
CHYBOVÁ, H.: Kroměříž, s. 103.
–––
110
v rámci městského urbanismu – její jižní, architektonicky bohatě prokomponované
průčelí tvořilo zadní pohledový plán severního nároží hlavního kroměřížského
náměstí, které v podstatě sloužilo jako vstupní předprostor biskupského sídla. Věž,
která představuje nejlépe dochovaný celek Thurzova hradu, je podrobně představena
v předchozí části textu.
Doposud blíže nepovšimnutou složkou Thurzova (či obecně předbarokního)
objektu je problematika opevnění na straně k městu. Zde se nacházel příkop, jehož
existenci jednoznačně dokládá svodivý most brány v přízemí hranolové vstupní věže.
Boční, jihovýchodní frontu hradu, orientovanou do Ztracené ulice, obíhal úzký
parkán, vymezený hradbou, vyrůstající zřejmě přímo ze dna hradebního příkopu.
Parkánová hradba byla provázána se zdivem pozdně gotické vstupní věže.123 Před její
východní, boční frontou ponechávala rozměrnější prostor, jehož existence (společně
s otiskem střechy na fasádě věže) dovoluje hypotetickou úvahu o existenci rizalitu, či
vysokého a úzkého křídla, přiloženého v tomto prostoru k boku věže. Před dnešním
hlavním průčelím zámku, orientovaným do Sněmovního náměstí, není sice existence
parkánu a parkánové hradby doložena, nicméně–vzhledem k vysunutí vstupní věže
z půdorysu hradu–je možno parkán předpokládat i zde. Situaci případné zástavby
v prostoru, oddělujícím biskupův hrad od města (tj. na dnešním Sněmovním
náměstí), nelze pro období celého 16. století rekonstruovat. Výpovědní hodnotu
tohoto prostoru výrazně omezilo, ne – li likvidovalo, razantní snížení terénu
v souvislosti s klasicistní úpravou Sněmovního náměstí v první polovině 30. let 19.
století. Nevíme proto ani, zda přístup k biskupovu sídlu z náměstí kontrolovala nějaká
další opevňovací linie či stavba. Archeologie doložila pouze existenci kamenného,
v suterénu valeně zaklenutého objektu při jihozápadním nároží Mlýnské brány, který
však s organismem hradu zřejmě bezprostředně nesouvisel.124
VÁCHA, Zdeněk – VRLA, Radim: Kroměřížská biskupská rezidence na konci středověku.
Archaeologia Historica 33, 2008, s. 357–376. Zde dosud nejucelenější pohled na Thurzův
hrad z hlediska jeho stavebně historického vývoje a dispozice před renesančními a barokními
přestavbami.
123
124
CHYBOVÁ, H.: Kroměříž, s. 219, 221.
–––
111
Na protilehlé, jihovýchodní straně byl vnější obvod hradního areálu omezen
měšťanskými domy při jižní straně náměstí. V této souvislosti je pozoruhodná situace
domu čp. 41 (na nároží Velkého a Sněmovního náměstí). Tento, v porovnání
s ostatními (pozdně) středověkými domy odlišně řešený, pouze jednotraktový dům
byl zjevně dodatečně připojen k sousednímu domu, zaujímajícímu parcelu
s „plnohodnotnou“ šířkou blížící se v kroměřížském prostředí obvyklým 10 m. Nárožní
dům čp. 41 obsahuje pouze goticko – renesanční (byť po polovině 20. století
razantně obnovené) architektonické detaily - ostění trojdílných oken v hlavním i
bočním průčelí 2. NP, datovatelná nejspíše do druhé čtvrtiny 16. století. Situace
poměrně přesně datovatelného domu čp. 41 tak relativně přesně dokládá, že teprve
v době jeho výstavby se zřejmě ustálila struktura zástavby v bezprostředním okolí
biskupského sídla.
Na vně městského organismu orientovaném obvodu hradu (tedy do dnešní
Podzámecké zahrady) nejsou příkop, parkán ani jakékoliv opevnění doloženy. K
zajištění obranyschopnosti zde zřejmě postačoval výškový rozdíl mezi staveništěm
hradu a okolím, obtížně přístupným vzhledem ke složité situaci říčních ramen Moravy.
Při úvahách o dispozici Thurzova hradu se nelze spokojit se starší představou
uzavřeného čtyřkřídlého „kastelu“ pravidelného půdorysu. Shrneme-li dosavadní
poznatky o podobě objektu počátkem 16. století, můžeme jej rekonstruovat jako
deformovaně obdélný celek s mohutnou vstupní věží v jižním nároží a zpočátku dvou
či trojkřídlým, na průčelích do dnešní ulice Ztracené a Podzámecké zahrady věžicemi
opatřeným palácem. Na stranách orientovaných do města byl objekt opevněn
parkánovou hradbou a příkopem. S představou nikoliv renesančního, ale převážně
ještě pozdně gotického hradu biskupa Stanislava Thurza koresponduje i dochovaná
architektonická výbava jediného celistvěji zachovaného předbarokního objektuvstupní věže (portál průjezdu v přízemí, žebrová hvězdicová klenba interiéru v patře
věže, okna s protínavými ostěními v druhém patře věže, bosovaná nároží). 125 I v
VÁCHA, Z. – VRLA, R.: Kroměřížská biskupská rezidence, s. 363–368; VRLA, Radim –
HODAŇOVÁ, Klára – MICHOINOVÁ, Dagmar: Věž kroměřížského zámku – průzkum části
125
–––
112
Kroměříži tedy patrně raně renesanční detaily (putti nesoucí znaky, v kameni tesaný
nápis nad portálem věže, oslavný malovaný nápis na hlavním průčelí, iluzivní bosáž
kolem nárožní armatury a raně renesanční výmalba interiéru 2. NP věže) tvořily
„exkluzivní“ doplňky pozdně gotické architektury. Podobnou situaci, kdy rané
renesanční detaily doplňovaly ještě pozdně gotickou architekturu, shledáváme
ostatně i na (s kroměřížským sídlem biskupa Thurza souměřitelných) rezidencích
Ctibora Tovačovského z Cimburka v Tovačově126 a Ladislava z Boskovic v Moravské
Třebové, budovaných v posledním desetiletí 15. století.127
V.1.3. Renesanční zámek ve druhé polovině 16. – první třetině 17. století
Na rozsáhlé stavební aktivity biskupa Stanislava Thurza navázali jeho
renesanční následovníci v úřadu olomouckého biskupa, především Marek Kuen
(1553–1565), Vilém Prusinovský z Víckova (1565–1572) a Jan Mezon z Telče (1576–
1578). Nejvýraznější podíl renesančních přestaveb, alespoň podle svědectví
archivních pramenů, však zřetelně připadá olomouckému biskupu Stanislavu
Pavlovskému (1579–1598). Teprve jeho době lze přičíst přeměnu dosud převážně
pozdně gotického hradu v renesanční zámek. Pramenně doložené stavební práce
neumožňují přesnou představu o rozsahu a charakteru Pavlovského přestaveb, jistě
reálná je domněnka o rozšíření obytných prostor zámku, stejně jako pokračující
zásahy směřující ke statickému zajištění jednotlivých objektů sídla, které prozrazuje
řada pilířů při vnějším průčelí severovýchodního paláce, patrná na Willenbergově
vedutě. Z konkrétních výsledků renesančních stavebních aktivit je nepochybný
jihozápadní fasády. Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 3, s. 209–214; KARBAN, Aleš:
Případ zámecké věže. Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 3, s. 215–216.
MLČÁK, Leoš – ŽUREK, Karel: Zámek Tovačov. In: Ivo Hlobil – Marek Perůtka (edd.): Od
gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550. III. Olomoucko. Olomouc
1999, s. 235–238.
126
ŠTĚTINA, Jan: Stavební vývoj zámku v Moravské Třebové v době Ladislava z Boskovic.
In: Moravskotřebovský zámek – renesance v evropském kontextu. Problematika nových
objevů, rekonstrukce, prezentace. Moravská Třebová 2010, s. 15–30.
127
–––
113
renesanční původ Willenbergem zaznamenaného arkádového ochozu v koruně
vstupní věže a především vysoké věžní helmice komplikovaného, dvojnásobně
odstupněného tvaru s vrcholovou korouhví, zdobenou Pavlovského heraldickou
figurou. Mohutná hranolová věž zřejmě stála v popředí zájmu renesančních biskupů,
jak svědčí i obnovované malované nárožní kvádrování, dodržující však rozvrh a
barevné řešení nárožní výzdoby z počátku 16. století. Bližší poznání Pavlovského
přestavby vlastních zámeckých budov ovšem znemožňuje absence architektonických
prvků a zřejmě také úplná likvidace renesančních konstrukcí, kterou přinesla již o
necelé století později následující barokní přestavba.128
Písemné doklady, shromážděné a publikované především O. Jakubcem,
zaznamenávají řadu odkazů na stavební práce, které byly na zámku realizovány
v pozdním 16. století. V pramenech se např. hovoří o blíže nelokalizovaném
„rondelu“, nejspíše horní válcové části věžovitého útvaru v severním nároží paláce.
Časté zmínky o „lázni“ na kroměřížském zámku dosvědčují vysoký hygienický
standard biskupské rezidence, zprávy o kamenících, připravujících kámen na tesaná
ostění i vlastní ostění oken a dveří a dokonce zámeckého portálu (!), pak lze
interpretovat v kontextu dobově obvyklých snah o zvýšení obytného komfortu
objektu a jeho přiblížení ideálu renesančního zámku. Na rozdíl od řady starších
autorů nelze podle našeho názoru, ani na základě roztříštěných údajů písemných
pramenů, uvažovat o existenci renesanční arkády při některém z křídel vnitřní
zástavby. Po polovině 16. století do pramenů vstupuje zámecká kaple zasvěcená
Panně Marii (snad situovaná do rozměrného arkýře vystupujícího z vnějšího průčelí
severovýchodního paláce – viz Willenbergova veduta). V roce 1602 se měly na zámku
nacházet hned dvě kaple.
Samostatnou
kapitolu,
úzce
však
související
s renesanční
podobou
kroměřížského zámku, představuje krytá komunikační chodba, zbudovaná v místě
JAKUBEC, O.: Renesanční zámek, s. 23–32. Z doby před barokní přestavbou jistě
pocházejí prvky okenních ostění s otvory pro uchycení mříží, při přestavbě v období Karla z
Liechtensteina-Castelkorna druhotně použité jako ostění a prahy některých barokních portálů
v přízemí severozápadního křídla a západního rizalitu. Profilace těchto prvků zůstává
neznámá vzhledem k orientaci jejich profilů do nitra zdiva.
128
–––
114
středověkého ochozu na vrcholu městské hradby mezi zámkem a kostelem sv.
Mořice. Chodba umožňovala biskupovi přístup do nedalekého kapitulního chrámu a
podle některých názorů plnila i funkci vyhlídkové galerie, využívané snad i
k prezentaci uměleckých předmětů ze sbírek renesančních biskupů. Krytá chodba,
procházející skrze 2. NP Mlýnské brány, má skutečně v naší renesanční a
manýristické architektuře četné obdoby (Český Krumlov, Pardubice, Brandýs nad
Labem atd.). Pro úvahy o komunikačních návaznostech renesančního kroměřížského
zámku je podstatné, že tato nepochybně renesanční komunikace musela být ze
zámecké budovy přímo přístupná. K tomu sloužilo nejpravděpodobněji právě dlouhé,
mimo obvod thurzovské stavby vysunuté jihozápadní křídlo, jež jsme popsali již dříve.
Do souvislosti s renesanční či pozdně renesanční přestavbou zámku byla
v minulosti –především s poukazem na analogickou situaci při přestavbě zámku v
jihomoravských Valticích – kladena výstavba čtyř bastionů v nárožích zámecké
budovy, které měly být při barokní přestavbě zámku využity jako substrukce jižního a
západního nárožního rizalitu.129 Tato domněnka však předpokládá shodný půdorys
předbarokního zámku a mladší barokní rezidence, a to jak na straně orientované
k městu, tak i v průčelí obracejícím se do Podzámecké zahrady. Jak zcela
jednoznačně
vyplývá z výsledků
průzkumů
provedených
v posledních
letech,
současný půdorys zámku je však právě v těchto úsecích teprve výsledkem radikální
barokní přestavby. Navíc samotná existence dvou bastionů na nárožích zámku,
orientovaných do Podzámecké zahrady, je neprokazatelná a odvozuje se pouze z
barokních ikonografických pramenů (viz dále).
129
PLAČEK, M.: Ilustrovaná encyklopedie, s. 315.
–––
115
V.2. Barokní biskupská rezidence Karla II. z LichtensteinuCastelkorna
Když nově zvolený olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–
1695) v srpnu roku 1664 poprvé navštívil Kroměříž, nalezl někdejší rezidenční město
olomouckých biskupů ve zbědovaném stavu: mnohé domy zůstávaly po třicetileté
válce neopravené, stejně jako městské hradby, kolegiátní kostel sv. Mořice a zámek,
který nebyl ani způsobilý k trvalému obývání. Na vině byly události třicetileté války,
v jejímž závěru (1643) Kroměříž vydrancovali Švédové a Valaši, stejně jako nezájem
předchozích olomouckých biskupů, arcivévody Leopolda Viléma Habsburského
(1637–1662) a Karla Josefa Habsburského (1662–1664). Karel z Lichtensteinu–
Castelkorna, jenž se při volbě zavázal nejen k obnově chodu celé diecéze, ale i
k opravě Kroměříže s někdejší venkovskou rezidencí olomouckých biskupů, tedy
neváhal a s vervou se pustil do díla. Nejprve nechal stavebně zabezpečit zchátralý
zámek, v jádru stále ještě pozdně gotickou stavbu z dob Stanislava Thurza (1496–
1541), renesančně přestavěnou biskupem Stanislavem Pavlovským (1579–1598).
První fáze opravy kroměřížského zámku probíhala mezi lety 1665–1672. Prozatím
v zámku našly své místo především biskupské úřady, zabezpečující administrativu
rozsáhlých biskupových statků. Na počátek velkolepé barokní přestavby si však
kroměřížský zámek musel počkat až do poloviny následující dekády. O to větší
pozornost biskup věnoval zřízení Libosadu, založenému mezi měšťanskými zahradami
a štěpnicemi v jižním předpolí města, v blízkosti předměstské vsi Štěchovic. Ve druhé
polovině 17. století se biskup, společně s městskou obcí, dále podílel na opravě
prstence městského opevnění, v režii biskupství probíhala rovněž oprava kolegiátního
kostela sv. Mořice. Podobu obnovovaných měšťanských domů kolem náměstí i
hlavních městských ulic spoluurčovala biskupská stavební kancelář, striktně vyžadující
jednotné řešení průčelí s atikovými patry, kryjícími střechy. Znovuobnovení
někdejšího postavení Kroměříže jako rezidenčního města olomouckého biskupství ve
druhé polovině 17. století tedy nalezlo odpovídající odraz v celkové podobě města,
které postupně dostávalo reprezentativní barokní tvář.130
–––
116
Podobná charakteristika velkolepé barokní proměny Kroměříže se objevuje
snad ve všech pracích věnovaných historii a architektonickému vývoji města. Jistě
právem, vždyť biskup Karel z Lichtensteinu–Castelkorna doslova vzkřísil upadající
město k novému životu. Zdálo by se proto, že pohled do dějin Kroměříže ve druhé
polovině 17. století, již nemůže přinést zásadní nová zjištění, zvláště zohledníme–li
nepřekonatelné dílo kroměřížského historika Františka Vácslava Peřinky.131 Opak je
však pravdou. Problematika rezidenční sítě biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna
se nedávno dočkala nového zpracování, které ozřejmilo úlohu všech biskupových
rezidencí, tedy Olomouce, Brna, Kroměříže, Vyškova, Mírova a Hukvald, a v případě
Kroměříže přineslo i mimořádně zajímavé svědectví o existenci literaturou dosud
opomíjeného kapitulního domu, majícího v rámci celé rezidenční sítě olomouckého
biskupa nezastupitelnou roli, snad neméně významnou nežli jeho další sídla.132
V.2.1. Exkurz: Biskupův dům v Kroměříži
Nyní
pokusíme
nalézt
místo
kroměřížského
domu
biskupa
Karla z
Lichtensteinu-Castelkorna na mapě i v historii města Kroměříže. Dům, kde sídlila Jeho
knížecí Milost – právě takto je hledaný objekt označen v pozůstalostním inventáři,
pořízeném po smrti biskupa Karla dne 23. září 1695.133 Inventář obsahuje výčet
místností a jejich zařízení, jak to odpovídalo dobovým zvyklostem. Dočítáme se, že
biskupův dům stál na náměstí, byl dvoupatrový a jeho křídla uzavírala vnitřní dvůr.
V přízemí se nacházela kuchyně, pokoj kuchyňského písaře a prostor určený
kuchyňskému personálu. V prvním patře (patrně v části orientované k náměstí) jsou
Z literatury věnující se Kroměříži připomeňme alespoň základní tituly: JŮZA, V. – KRSEK, I.
– PETRŮ, J. – RICHTER, V.: Kroměříž; KUČA, K.: Města, III, s. 204–220; SAMEK, B.:
Umělecké památky, s. 220–00257; DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek – TOGNER, Milan
(edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009; PERŮTKA, Marek (ed.):
Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Průvodce. Kroměříž 2011; PERŮTKA, Marek
(ed.): Kroměříž. Historické město & jeho památky. Kroměříž 2013.
130
131
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, III/1.
132
PAVLÍČKOVÁ, R.: Sídla, s. 24–46.
133
Tamtéž, s. 40.
–––
117
inventářem evidovány tři místnosti bez určení účelu. Zřejmě v navazujícím dvorním
křídle měly své místo knížecí ložnice, pokoj komorníka, komorního topiče a dvě šatny,
dále ještě předsíň, lokajský pokoj, komora a krejčovství. Ve druhém patře nalezly
umístění další prostory bez definované funkce, v části orientované do náměstí pak
navíc jídelna a audienční pokoj. Dům obsahoval i místnosti obývané purkrabím,
několik hostinských pokojů a komory, určené pro ubytování sloužícím. Zadní, podle
popisu pravděpodobně také dvoupatrové křídlo, obsahovalo kromě několika pokojů a
předsíní i jídelnu úředníků (patrně v prvním patře) a jídelnu sloužících (snad ve
druhém patře?). Vedle biskupova domu se měl nacházet byt (či dům?) knížecího
hejtmana. Funkce uvedených prostor (biskupova ložnice, audienční místnosti, jídelna)
nás nenechává na pochybách v tom, že se skutečně jednalo o dům určený
k běžnému obývání biskupem, jeho nejbližším doprovodem a úřednictvem. Veškeré
pochybnosti o obytném určení domu pak zmizí, začteme – li se do další části
inventáře, vypočítávající předměty, které se v místnostech nacházely v době
biskupovy smrti. Obytné pokoje měly běžnou výbavu křesly a truhlami, na stěnách
visely četné obrazy, zmíněny jsou i koberce s hedvábnými třásněmi a přehozy z
červeného damašku. V místnostech určených pro uložení garderoby se nacházelo
biskupovo zimní i letní oblečení, stejně jako několikero sad ložního prádla. Zásuvky
dvou stolků v biskupově ložnici, tedy vůbec nejintimnějším soukromém prostoru,
obsahovaly předměty běžné denní potřeby - modlitební knížky, drobné krucifixy,
závěsné hodinky, krabičku tabáku a zejména několik lékárniček s medikamenty, které
byly pro stářím a nemocemi sužovaného biskupa naprosto nezbytné.
Otázkou zůstává, kde se biskupův dům, tak dobře známý z inventáře, vlastně
nacházel. Podle zmínky o souvisejících kapitulních domech a tzv. domě Rottalově
(dnes čp. 45 na Velkém náměstí) bylo rozpoznáno, že hledaný dům musel stát
v severozápadní frontě náměstí, tedy v linii domů počínající u vyústění Janské ulice a
pokračující dále k zámku. Údaje, obsažené v inventáři, lze však vcelku spolehlivě
využít pro i přesnější lokalizaci biskupova domu. Z počtu místností a zmínky o
vnitřním dvoře je zřejmé, že se muselo jednat o velmi rozsáhlý a reprezentativní
objekt. Z popisu víme, že na hlavní, dvoupatrový dům při náměstí (s biskupovou
ložnicí, jídelnou a místnostmi určenými k audiencím) patrně navazovalo dvorní křídlo
(nejspíše se zmíněnými hostinskými pokoji). V zadní části parcely stál další,
–––
118
pravděpodobně také dvoupatrový dům, určený především úředníkům. Tato
charakteristika domu je pro naše další úvahy naprosto směrodatná. I po barokních
přestavbách totiž většina domů na kroměřížském náměstí zůstávala jednopatrová, a
to v rozsahu předních domů i dvorních křídel. Jediným dvoupatrovým domem na
náměstí, rozsahem odpovídajícím objektu známému z popisu, byl dům čp. 38, tedy
objekt dnešního Muzea Kroměřížska. Tento výstavný a dominantní objekt se skutečně
nachází v sousedství kapitulních domů, uprostřed severozápadní strany náměstí.
Jedná se o rozsáhlý komplex budov na parcele o půdorysu šířky cca 22 a délky asi 62
m. Šířka parcely prozrazuje, že před výstavbou stávajícího objektu se zde nacházela
dvojice měšťanských domů, na jejichž zcelených parcelách vyrostl stávající objekt.134
Přední dům má tři osy klenutého podloubí, hlavní fasádou v obou patrech prostupuje
trojice
sdružených
oken,
vybavených
kamenným
ostěním,
obohaceným
o
profilované římsy v nadpražích a parapetech, které navíc podepírají volutové
konzolky. Průčelí, v souladu s patrováním domu horizontálně dělené kordonovými
římsami, v každém patře rytmizuje pilastrový řád. Na osu průčelí jsou umístěny znaky
kardinála Františka Dietrichsteina (ve druhém patře a Karla z Lichtensteinu–
Castelkorna (v prvním patře).135 Dvorní křídlo má prosté fasády prolomené okny,
zčásti vybavenými kamenným ostěním. Dvoupatrový, v přízemí průjezdný „zadní“
dům při ulici Pilařově má obdélná okna s olištovaným ostěním a nad půlkruhově
završeným portálem opět erb biskupa Karla. Fasády člení jednoduché kordonové
římsy a nárožní omítková rustika.
LÍBAL, Dobroslav – BEISETZEROVÁ, Milena – FLODROVÁ, Milena: Kroměříž, historické
jádro. Stavebně historický průzkum. Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a
134
objektů, ateliér odborných služeb, skupina pro historický a asanační průzkum. Blok č. 1, s.
55–62. Praha 1958, blok č. 2, str. 102–106.
Pokud je deska v původním umístění (což je velmi pravděpodobné), současně potvrzuje
dvoupatrové řešení domu již pro první fázi výstavby. Na desce pod erbem kardinála
Dietrichsteina se nachází nápis:
FRANCISCVS CARDINALIS
A DIETRICHSTEIN ME
EREXIT ANNO MDC
IX EPISCOPATVS X.
135
–––
119
Dům při náměstí si uchoval téměř nedotčenou dispozici interiérů. Přízemím
prochází široký průjezd do nádvoří, opatřený valenou výsečovou klenbou, v celém
rozsahu zaklenuté je i přízemí dlouhého dvorního traktu. V patře domu při náměstí se
nachází trojice rozměrných místností, zaklenutých valenými klenbami s trojúhelnými
výsečemi, opatřenými dekorativními štukovými obrazci. Rovněž dvorní křídlo i zadní
dům jsou v patře opatřeny valenými výsečovými klenbami s omítkovými hřebínky.
Místnosti druhého patra mají trámové stropy. Vnitřní komunikaci zajišťovalo
reprezentativní dvouramenné schodiště, spojující průjezd v přízemí s obytnými a
reprezentativními prostorami někdejšího biskupova bytu v obou patrech předního
domu. Méně pohodlné vřetenové schodiště, vtěsnané do věžovitého rizalitu, sloužilo
k propojení nádvoří s interiéry zadního domu a nacházelo se na styku zadního domu
a krátkého (levého) bočního křídla. Odlišná podoba schodišť dosti zřetelně odráží i
hierarchizaci využití jednotlivých částí domu, která věrně kopíruje stav zaznamenaný
v inventáři z roku 1695. Vyjma náročněji ztvárněného hlavního průčelí a štukové
dekorace kleneb předního domu není využito bohatšího architektonického členění –
dochované portály a okenní ostění mají obvyklý pravoúhlý tvar s jednoduše
profilovanými nadpražími římsami a prostou lištovou profilací.
Poznání objektu vhodně doplňují informace získané z ikonografie i historických
pramenů. Náš dům vůbec poprvé zaznamenal anonymní autor, jehož rytina
Kroměříže vznikla patrně v 70. nebo počátkem 80. let 17. století.136 Dům čp. 38
jednoznačně identifikuje vysoká dvoupatrová hmota, s průčelím v přízemí otevřeným
třemi osami arkád a osově navazujícími okny v patrech, což prakticky odpovídá
dnešnímu stavu. Dům vrcholí atikou, ukrývající zastřešení pultovými střechami
spádovanými ke středovým úžlabím. Jednopatrové kapitulní domy, navazující na
boční průčelí biskupova domu, jsou rovněž opatřeny atikovou nadezdívkou.
Jednoduché, nicméně přesvědčivé vyobrazení je současně jediným pramenem, který
nás informuje o podobě domu čp. 38 v Lichtensteinově době; další zobrazení Velkého
náměstí z 19. století již zaznamenávají podobu domu po klasicistních úpravách,
136
MOTALÍK, Zdeněk (ed.): Kroměřížské veduty. Praha 2006, list č. 2.
–––
120
spojených se změnou zaatikových střech na stávající střechu sedlovou. 137 Podle
Peřinky byl dům čp. 38 zbudován v roce 1609 kardinálem Dietriechsteinem, což
potvrzuje i jeho erb na průčelní fasádě. Zda byla již od počátku budova určena
jezuitům, kteří se zde v době třicetileté války na krátký čas skutečně usadili, nelze
určit. V roce 1644 jezuité odešli do Uherského Hradiště, načež dům potomně páni
z kapitoly olomúcké na sebe přijali.138 Osudy sledovaného domu v dalších dvaceti
letech neznáme, pouze ze zmínky v roce 1664 tušíme jeho zpustlý stav. Erby biskupa
Karla z Lichtensteinu–Castelkorna, osazené na průčelí předního i zadního domu,
nejspíše vypovídají o rekonstrukci, provedené zřejmě v prvních letech jeho
episkopátu.
Přesnější určení stavebního vývoje domu je ztíženo jeho současným stavem i
skutečností, že při radikální generální rekonstrukci v 80. letech 20. století nebyl
prováděn odborný průzkum. Podle autorů pasportu města z roku 1958 je téměř celý
komplex v rozsahu domu při náměstí, dvorního křídla i zadního domu při Pilařově ulici
pozdně renesanční novostavbou z roku 1609.139 Tomu nasvědčují i dochované
klenby, opatřené charakteristickými výsečemi s pozdně renesančními hřebínky a
štukovými obrazci. Ani dispozice sklepů, tvořených dlouhým chodbovitým prostorem
pod podloubím, z nějž je přístupna dvojice valeně zaklenutých místností, nesvědčí
pro významnější začlenění konstrukcí starších domů a vznikla tedy současně
s nadzemními zdivy. Zásahy raného baroka se měly omezit na vestavbu krátkého
dvorního křídla při dvorním průčelí zadního domu a snad i přilehlého vřetenovitého
schodiště. Ponecháme – li stranou, že stále vycházíme z více než padesát let starého
elaborátu, lze s navrženým modelem stavebního vývoje domu i dnes souhlasit.
V prvním desetiletí 17. století tedy na kroměřížském náměstí pod patronátem
kardinála Dietrichsteina vyrostl monumentální objekt palácového charakteru, kvalitou
architektury i utvářením svého průčelí výrazně přesahující úroveň renesanční
kroměřížské měšťanské architektury. Palác přečkal třicetiletou válku, byť zřejmě
137
Tamtéž, list č. 15.
138
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, III/1, s. 202.
139
LÍBAL, D. – BEISETZEROVÁ, M. – FLODROVÁ, M.: Kroměříž.
–––
121
nikoliv bez úhony, a pravděpodobně v polovině 60. let 17. století byl upraven pro
ubytování biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna i jeho dvora. Na otázky, jak
biskup Karel využíval kroměřížský zámek a zda v něm vůbec přebýval, případně
v jakém vzájemném poměru byly biskupovy pobyty na zámku a v domě na náměstí,
nelze bez kritického rozboru autentických písemných pramenů odpovědět. Rámcová
analýza biskupova itineráře přitom zřetelně vypovídá o četnosti biskupových pobytů
v Kroměříži – pobýval zde osmdesát až sto deset dnů v roce a od roku 1690 až do
své smrti o pět let později zde sídlil trvale.140 Vkrádá se domněnka, že palác na
náměstí byl jen jakýmsi „provizoriem“, které mělo saturovat potřeby ubytování
biskupa i jeho doprovodu při pobytech v rezidenčním městě v době komplikované a
dlouholeté přestavby kroměřížského zámku. Vytvoření vhodných obytných kapacit
přímo
na
zámku
nepochybně
nebylo
pro
stavebníka
biskupova
formátu
nerealizovatelné. Důvod, proč biskup se svým dvorem při pobytech v Kroměříži
preferoval městský palác před blízkým zámkem, tedy zřejmě musíme hledat jinde –
podle R. Pavlíčkové zámek zřejmě představoval především reprezentační objekt
s výrazně komemorativním charakterem, budovaný Karlem z Liechtensteinu–
Castelkorna nejen k vlastnímu užívání, jež nejméně v posledních letech jeho
episkopátu zůstávalo nenaplněno, ale také pro své nástupce v biskupském úřadu.141
V.2.2. První barokní přestavba (1666–1672)
Barokní přestavba, provedená olomouckým biskupem Karlem z LichtensteinuCastelkorna (1664–1695), ve dvou hlavních stavebních fázích, přinesla chátrající
rezidenci zcela novou architektonickou kvalitu a měřítko. Následující text, věnovaný
velice rozsáhlým stavebním aktivitám v době Lichtensteinova episkopátu, přináší
souhrn informací k oběma stavebním fázím, jimiž se chátrající objekt změnil ve
velkolepou barokní rezidenci. Přestavba kroměřížského zámku byla nepochybně
vůbec nejvýznamnějším a umělecky nejnáročnějším stavebním počinem, který
140
PAVLÍČKOVÁ, R.: Sídla, s. 40.
141
Tamtéž, s. 45.
–––
122
olomoucký biskup realizoval. Přesto zůstává dodnes nezodpovězenou otázkou, proč
biskup k celkové přestavbě kroměřížské rezidence přikročil až dvacet let po svém
uvedení na biskupský stolec. V Kroměříži se v prvních dvou desetiletích svého
episkopátu biskup Karel soustředil zejména na velkorysé budování Květné a
Podzámecké zahrady. V případě zámku se v této fázi uvažuje o provedení provizorní
úpravy staršího, válečnými událostmi a neúdržbou poškozeného objektu tak, aby
mohl být sídlem biskupských úřadů.142 Dlouhý časový úsek od biskupova zvolení
v roce 1664 po počátek vlastních prací na přestavbě zámku (1686) mohly snad
vyplnit přípravné a projekční práce, patrně spojené i se zabezpečením potřebných
finančních zdrojů a zejména stavebního materiálu a realizačních kapacit.
První fáze raně barokní přestavby kroměřížského zámku, zdevastovaného
v třicetileté válce, tedy přinesla provizorní opravu zámku, v němž prozatím nalezly
útočiště zejména biskupské úřady. Práce na první stavební etapě jsou vymezeny lety
1666–1672. V těchto letech se tedy podle dosavadních zjištění ještě nestavěl
monumentální raně barokní zámek, pouze se obnovovala a stavebně zajišťovala
předchozí stavba, vzniklá převážně v době biskupa Thurza (1496–1540), následně
renesančně přestavěná především biskupem Stanislavem Pavlovským (1579–1598) a
Františkem kardinálem z Dietrichsteina (1599–1636).
V době, kdy zámek podstupoval první barokní přestavbu, tedy předpokládáme
dochování původní, zřejmě čtyřkřídlé dispozice zámku s pozdně gotickou hranolovou
vstupní věží v jižním nároží. Charakter prováděných prací názorně ilustruje situace
zachycená v suterénech pod severovýchodním palácovým křídlem. Zde se obnova
z let 1666–1672 zřejmě projevila patrně pouze realizací nového vstupu do sklepů
přímo ze zámeckého nádvoří. Jedná se o široký pískovcový portál s půlkruhovým
ostěním, jehož případnou profilaci (vzhledem k pozdějšímu zazdění) neznáme.
Komunikační návaznosti portálu umíme opět rekonstruovat pouze hypoteticky.
Vzhledem k výškové úrovni osazení portálu předpokládáme, že s nádvořím jej musela
spojovat schodišťová šíje. Je otázkou, zda schodiště procházející pod portálem bylo
142
–––
123
přímé,
nebo
zda
se
již
v interiéru
sklepů
pravoúhle
zalomilo
a
vyústilo
v jihovýchodním koutu sousedního sklepa, případně zda se větvilo na obě strany.
Tomuto řešení by mohly odpovídat jednak rozsáhlé cihlové plenty po odstraněných
schodišťových ramenech a snad i odsekaný negativ (?) kamenných stupňů v jižním
líci dnešního průchodu vedoucího ke zmíněnému portálu. Pro dataci portálu je
směrodatná jeho absence na tzv. Tencallových plánech 1. NP zámku z 80. let 17.
století, které již počítají s komunikačním propojením nádvoří prostřednictvím
jednoramenného schodiště, z nádvoří přístupného stávajícím pravoúhlým barokním
portálem osazeným někdy kolem roku 1690. Předesíláme, že druhá fáze přestavby
zámku započala v roce 1686, v nejnižší úrovni severovýchodního křídla se pracovalo
v roce 1690 (tehdy se klenula sala terrena). Přesnou analogií půlkruhového portálu je
shodně utvářený portál na přístupové schodiště do sklepů pod severozápadním
křídlem, dochovaný v chodbě prostupující 1. NP tohoto křídla dále do nitra západního
nárožního rizalitu. Portál má šířku 1,75 m (odpovídá portálu ve sklepě) a výšku 2,07
m (portál ve sklepě má zazděnou spodní partii, jeho výška proto zůstává neznámá).
Nejjednodušší myslitelný tvar portálu samozřejmě nevylučuje možnost jeho staršího
původu, např. v přestavbách prováděných za Františka kardinála Dietrichsteina
(1599–1636). Totožný portál nepochybně raně barokního severozápadního křídla, jež
se začalo budovat v roce 1686, může být osazen v sekundární poloze (další podobný
portál se na zámku nenachází).
Jak se první barokní přestavba vepsala do tvářnosti nadzemních partií
zámeckých křídel, nelze již zjistit. V průběhu šesti let jejího trvání nepochybně mohly
být provedeny i poměrně rozsáhlé stavební práce, které překračovaly meze běžné
údržby či opravy chátrající stavby. Přesto je dosti pravděpodobné, že biskup od
počátku svého episkopátu nepomýšlel na prostou rekonstrukci starší stavby, ale na
její téměř úplnou náhradu velkorysou barokní rezidencí. Tomu odpovídaly snad už
první návrhy Filliberta Lucheseho, rozpracované později Giovanni Pietro Tencallou.
Biskupův záměr radikální přestavby (či spíše novostavby) zámku zřejmě dlouho zrál,
jeho realizaci možná oddálily i značné finanční nároky na stavbu a nedostatek
kvalifikovaných realizačních kapacit, s nímž se nakonec stavba potýkala i v době své
realizace v posledních desetiletích 17. století. Po celou dobu svého episkopátu přitom
–––
124
biskup prováděl na řadě svých rezidenčních objektů velmi rozsáhlou stavební činnost
(srov. např. zámky Mírov a Vyškov nebo olomouckou biskupskou rezidenci). Na
otázku, jaké pohnutky biskupa vedly k poměrně pozdnímu započetí stavebních prací
svého kroměřížského sídla a proč byly upřednostněny přestavby dalších, v porovnání
s kroměřížskou biskupskou rezidencí méně důležitých objektů, nelze však zatím, bez
zjištění relevantních historických souvislostí, přesvědčivě odpovědět.
V.2.3. Druhá barokní přestavba (1686–1698)
Druhá barokní přestavba dala nedávno provizorně opravenému, zřejmě však
biskupovy představy stále nesplňujícímu zámku, konečnou půdorysnou rozlohu i
nesmírně monumentální vzezření. Samotné výstavbě nového zámku přirozeně
předcházely rozsáhlé demolice dosavadních budov, jež nevyhovovaly velkorysým
biskupovým představám o rozsahu své rezidence, vtěleným do plánů architekta
Giovanni Pietro Tencally. Tencalla pro novostavbu zvolil (či spíše od svého
předchůdce Lucheseho převzal) v zásadě pozdně renesanční architektonický typ,
definovaný jako „palác ve tvrzi“ (palazzo in fortezza) – tedy schéma, kombinující
formální znaky palácové architektury s určitými prvky fortifikační architektury.
V kroměřížském případě se aplikace zmíněného schématu projevila především
výstavbou dvou obrovských nárožních rizalitů, vystupujících ze hmoty zámku na
straně k městu. Byla ponechána i hranolová zámecká věž, a to na výslovné přání
biskupovo – právě věž totiž odlišovala architekturu městského paláce od zámku,
jehož výstavba byla biskupovým cílem. Ponechání staré věže přirozeně provázely i
symbolické důvody – právě věž totiž mohla být vnímána jako určitý formální znak,
prokazující kontinuitu obnovovaného olomouckého biskupství s Lichtensteinovými
předchůdci.
Novým budovám biskupské rezidence musela ustoupit převážná část
dosavadní zámecké zástavby. Byla odstraněna většina nadzemních konstrukcí
původní stavby, s výjimkou velké hranolové věže, části suterénů severovýchodního
paláce a možná některých zdiv jihovýchodního křídla. Razanci přestavby nejlépe
–––
125
dokumentuje příklad předbarokního jihozápadního křídla, které bylo (snad z důvodů
nevyhovující situace v rámci nové koncepce objektu) zcela odstraněno, přičemž bylo
nahrazeno půdorysně pouze posunutou, barokní novostavbou (viz dále). V porovnání
s částečně známým předbarokním stavem je nápadný důraz, jaký biskup a jeho
architekt kladl na velikost objektu, přičemž zcela novým dimenzím přizpůsobil nejen
hmotu jednotlivých, nově budovaných zámeckých křídel, ale i plochu podstatně
rozšířeného vnitřního nádvoří. Návštěvník měl být zřejmě ohromen novou zámeckou
budovou; již samotné dimenze novostavby měly zřetelně symbolizovat biskupovu
moc i jeho ekonomické možnosti.
Sama hrubá stavba nových částí zámku trvala přibližně jedno desetiletí. Dobu
výstavby rámcově vymezují letopočty 1686, kdy se kopaly základy pro severozápadní
a snad i severovýchodní křídlo143 a rok 1695, kdy se dokončovaly fasády.144 S
naznačeným postupem stavebních prací koresponduje také rok zaklenutí sala terreny
v podnoži severovýchodního křídla (1690),145 stejně jako dendrochronologicky
doložená datace některých dochovaných podélných táhel v koruně zámecké budovy,
vytesaných z dubů smýcených v letech 1686–1687.146 Po zběžné rekapitulaci
nejdůležitějších dat, která nám rámcově zakotvují dobu výstavby zámku, si
podrobněji přiblížíme výsledky rozsáhlé, tzv. druhé barokní přestavby, která dala
kroměřížskému zámku monumentální podobu respektovanou všemi mladšími
úpravami.
Jako úplná novostavba vzniklo dlouhé severozápadní křídlo, vysunuté před
obvod dosavadní stavby. Především díky nové poloze tohoto křídla bylo možno docílit
požadovaných rozměrů vnitřního nádvoří, díky nimž mohla vyniknout nesmírně
ušlechtilá a monumentální architektura dvorních průčelí. Předpokládaný, svojí
polohou nevyhovující, přinejmenším renesanční předchůdce severozápadního křídla
143
Tamtéž, s. 37.
144
Tamtéž, s. 39.
145
Tamtéž, s. 38.
146
–––
126
byl zcela odstraněn. Datum započetí prací na novostavbě neznáme, na základech
sousedního, severovýchodního křídla se začalo pracovat na podzim roku 1686, je
tedy možné, že obě křídla vznikala současně. Předpokládáme, že do konce desetiletí
již byla hrubá stavba severozápadního křídla dokončena. Pod celým půdorysem
podsklepené křídlo získalo ve všech podlažích racionální dvoutraktovou dispozici,
v niž užší, dvorní trakt byl jednak vyhrazen komunikaci mezi navazujícími křídly a
v nadzemních úrovních současně umožňoval přístup do trojice čtvercových sálů
v dvojnásobně širším, vnějším traktu. Integrální součástí křídla se stalo i trojramenné
schodiště, jehož poloha na jihozápadním konci křídla byla patrně zvolena i vzhledem
ke komunikačním návaznostem jihozápadního (vstupního) křídla a západního rizalitu.
Schodiště je poněkud zmenšenou obdobou hlavního zámeckého schodiště, kterému
se detailněji věnujeme v dalším textu. Zmíněný komunikační trakt při dvorním průčelí
se v 1. NP otevíral řadou půlkruhově završených, mírně převýšených arkád,
spočívajících na mohutných pilířích čtvercového půdorysu. Půdorysu dvorní arkády
v 1. NP odpovídaly ve 2. a 3. NP chodby, vůči nádvoří však již uzavřené plnou zdí
s okny. Poněkud těžkopádná podoba arkádového traktu v 1. NP je jednak výsledkem
zvoleného systému členění fasád (k tomu dále), ale především faktu, že masivní
hranolové pilíře vynášejí celou dvorní zeď křídla, do níž jsou ve všech třech podlažích
opřeny výsečové klenby dvorního komunikačního traktu. Rovněž interiéry křídla měly
klenby – dodnes se ve třech sálech 1. NP křídla dochovaly neckové klenby, vždy
opatřené čtyřmi koutovými výsečemi. Obě vyšší podlaží dispozici přízemí opakovala,
zaklenutí se zde však nepodařilo prokázat – zatímco ve 2. NP prvotní barokní řešení
neznáme, nad 3. NP byly zjištěny pozůstatky rovného, povalového stropu, jež zanikl
při požáru roku 1752. Zajímavé komunikační souvislosti křídla ve vztahu
k suterénnímu podlaží i vertikálním komunikacím jsou řešeny v příslušné části tohoto
textu.
K vnějšímu obvodu ponechaného torza předbarokního severovýchodního
křídla (k jeho stavebnímu vývoji viz výše) byl při barokní přestavbě, započaté zde
v roce 1686, přiložen nový trakt se sala terrenou v interiéru. Křídlo tak dostalo
dvoutraktovou skladbu s šířkou 26–33 m. Původní vnější, severovýchodní zeď, svým
půdorysným průběhem nevyhovující záměru pravidelného barokního řešení, však
–––
127
byla i s východní částí suterénů odstraněna. Přirozeně zanikla i válcová věž na
hranolové podnoži, situovaná v severním nároží. Barokní přestavba využila i
v suterénech ponechanou substrukci dvorní zdi předbarokního severovýchodního
křídla. To jasně dokládá situace v suterénech i její (vůči barokní dispozici) značně
nepravidelný půdorysný průběh. Průzkum suterénů prokázal, že nadzemní partie
předbarokního severovýchodního křídla včetně dělicích interiérových zdí byly
v celistvosti odstraněny, zřejmě nejen v obavách o statickou únosnost starších
konstrukcí, ale i s ohledem na nutnost nového dispozičního řešení, sestávajícího
z řady
rozměrných
sálů
téměř
pravidelného
půdorysu
(viz
dále).
Nutnost
respektování části nosných (byť jen v suterénu) zdí pozdně gotického paláce se
projevila odlišnými půdorysy místností ve dvorním a vnějším traktu nadzemních
podlaží severovýchodního křídla. Základní dispoziční sestava je zde velmi prostá.
Dvorní trakt tvoří trojice obrovských, mírně lichoběžných sálů (z nichž východní je
dále předělen barokní zdí, vymezující vstupní chodbu do sálů vnějšího traktu; západní
sál je dodatečně přepříčkován). Zatímco oběma bočním sálům připadaly komunikační
či obecně podružné funkce, střední sál zaujímalo monumentální tříramenné
schodiště, vyvinuté na celou výšku objektu. Jednalo se o hlavní schodiště celého
zámku, čemuž odpovídala jeho náročná architektura. Nosný systém schodiště tvořila
čtveřice mohutných pilířů mírně obdélného půdorysu, jež musela být, přirozeně,
zakotvena až v úrovni suterénů, kde základ schodiště tvoří masivní pilíře
z obrovských tesaných kvádrů. Pilíře uzavíraly prostor vnitřního schodišťového
světlíku – zrcadla, probíhajícího po celé výšce zámecké budovy. Nosný systém
schodišťových ramen tvořily deformovaně půlkruhové pasy (tvaru tzv. koňských
hlav), zakotvené do zmíněných pilířů a využité také pro opření křížových kleneb nad
schodišťovými rameny. Stabilitu konstrukce schodiště zajišťovaly příčné klenební
pasy půlkruhového tvaru, rozepjaté mezi pilíři a zdmi schodišťového prostoru. Nad
podestami, ozvláštněnými vždy dvojicí vysokých nik se sochařskou výzdobou, se
klenuly kupolové klenby. Dynamický účel schodišťovému prostoru propůjčovaly nejen
stoupavé křížové klenby nad schodišťovými rameny, ale také střídavý rytmus dříků
kuželek balustrového zábradlí na vnější straně schodišťových ramen. Další zajímavý
detail, snad daný nutností bezproblémového využívání schodiště, pak představuje
absence profilovaného madla na vnitřním obvodu zábradlí. Střední šachta
–––
128
schodišťového prostoru vrcholí nízkou plackovou klenbou, jejíž neorganické nasazení
na nosné pilíře prozrazuje, že pravděpodobně vznikla dodatečně (po požáru 1752?)
nebo mimo rámec původního projektu. Za řešení, odpovídající architektuře schodiště,
bychom mohli hypoteticky považovat pavilonovou nadstřešní nástavbu, jejíž okna by
umožnila prosvětlení schodišťového prostoru horním světlem. Architektonická
působivost schodiště by tak byla ještě znásobena.
Vnější trakt křídla v šířce odpovídající dvornímu průčelí vyplňovala trojice
velkých sálů obdélného půdorysu přibližně 14 x 10 m, doplněných menší obdélnou
prostorou ve východním nároží a úctyhodně dimenzovaným sálem zámecké kuchyně
v nároží severním (ke kuchyni viz dále). Nad uvedenou trojicí sálů se v 1. NP (které
však, vzhledem ke sníženému terénu před zahradním průčelím mělo povahu prvního
patra) klenuly obvyklé klenby, kombinující neckový tvar při vnitřních dělicích zdech
s klenbou valenou ve střední části. V koutech sálů se, v závislosti na poloze trojice
okenních otvorů ve vnější obvodové zdi, nachází rozměrné koutové výseče o
půdorysně čtvercovém tvaru. Základní neckový tvar kleneb je tedy v krajních polích
redukován na úzký klenební pas, oddělující dvojici koutových výsečí. Střední, valený
klenební úsek je pak opatřen buď prostými nespojitými klenebními výsečemi
trojúhelného půdorysu, nebo dotýkající se dvojicí výseči, vytvářející typický křížový
vzorec. V severním sále vnějšího traktu, dnes přístupném z bývalé kuchyně, zůstaly
patrně v intaktním stavu dochovány i omítkové hřebínky, uplatněné jak ve středním
křížovém poli, tak v koutových výsečích, jež díky vymezení hřebínky vytváří iluzi
křížové klenby. Subtilní omítkové hřebínky mají trojúhelný profil, ostrým zlomem
vystupující z plochy klenebních kápí. V koutech místnosti dokonce zůstala zachována
i omítková ostruha, opticky změkčující přechod hřebínku ve svislou hranu vnitřního
nároží. S existencí pozoruhodných úprav kleneb je poněkud v rozporu již od počátku
pravděpodobně zamýšlený záměr na předělení velkých sálů vnějšího traktu na
několik menších samostatných prostor. Tento stav je zakreslen na tzv. Tencallově
plánu barokní výstavby zámku – zmíněné, zčásti zřejmě barokní dělicí příčky zde
existovaly ještě v první polovině 20. století, v rámci novodobých úprav však byly
některé z nich odstraněny ve prospěch uplatnění půdorysné celistvosti sálů.
–––
129
Již vícekrát zmíněná hlavní zámecká kuchyně se konstrukčními zvláštnostmi a
především architektonickou působivostí vyrovná, ba dokonce předčí popsané sály ve
vnějším traktu severovýchodního křídla. Kuchyně, situovaná v severním nároží
zámku,
měla
obdélný
půdorys
rozměrů
asi
14
x
17
m,
její
osvětlení
zprostředkovávalo celkem šest oken (po třech v každé z vnějších obvodových zdí).
Přístup vedl přes širokou, třemi poli křížové klenby zaklenutou chodbu, situovanou
v prodloužení vnější arkády severozápadního křídla. Kuchyně byla půdorysně
koncipována jako trojlodní hala, zaklenutá celkem osmi poli křížových hřebínkových
kleneb, vzájemně oddělených půlkruhovými pasy. Klenby ve středu sálu vynášely
čtyři pilíře čtvercového půdorysu, do nichž zabíhaly dělicí pasy mezi jednotlivými
křížovými klenebními poli. Paty pasů u podélných stěn i koruny středních pilířů
zdůrazňovaly profilované římsy. Individuální řešení mělo střední pole, přiléhající
k vnitřní dělicí zdi křídla. Zde křížová klenba chyběla - nacházelo se zde totiž
topeniště, odvětrávané rozměrným dymníkem do komína, stoupajícího příslušnou
vnitřní zdí křídla. Dymník po bocích vymezovaly segmentové pasy, zakotvené do
dvojice středových hranolových pilířů. Do interiéru kuchyně orientované čelo dymníku
má stlačeně půlkruhový tvar, odpovídající tvaru klenby s mírně stoupající vrcholnicí
v klenebním poli nad bývalým topeništěm. Toto řešení klenby umožňovalo plynulé
odvedení kouře z otevřeného topeniště do zmíněného komína. Zaklenutí kuchyně
křížovými klenbami podepíranými čtveřicí pilířů si vyžádalo i ojedinělé řešení
nejsevernějšího prostoru suterénního podlaží – tedy tzv. Jeskynní grotty sala terreny.
Jak bylo rozpoznáno při průzkumu sklepů, neobvyklá vestavba uvnitř grotty je
vlastně nosnou konstrukcí nejsevernějšího pilíře klenby kuchyně. Další dvojice pilířů
(směrem k severozápadnímu křídlu) pak stojí na koruně mezitraktové zdi suterénů,
čtvrtý z pilířů, dokonce vynášející dymník, bylo však nutno odvážně založit na rubu
klenby (nejspíše však rubovém pasu klenby) zmíněné severní grotty sala terreny.
K technickým zajímavostem kuchyně náleží i nádrž s profilovaným obvodem, vložená
do spodní části noky středního okna severozápadní stěny. Sloužila jako zásobník vody
a její obdoba se dochovala i v chodbě před druhou, menší zámeckou kuchyní
v jihozápadním křídle. Prostorovou celistvost kuchyně sice potlačila výstavba mladší
dělicí zdi, která v úrovni nosných pilířů klenby oddělila trojici jihozápadních
klenebních polí, nicméně původní, barokní stav zůstává velmi dobře rozpoznatelný.
–––
130
Za zmínku stojí i komunikační návaznosti kuchyně. S klenutými sály ve vnějším
traktu severovýchodního křídla byla kuchyně spojena kvalitním barokním portálem
s nadpražní římsou, olištovaným ostěním, uchy a kapkami. V mohutné (cca 180 cm)
vnitřní zdi, jež oddělovala kuchyni od dalších prostor situovaných směrem
k severozápadnímu křídlu, se pak nacházelo půdorysně zalomené schodiště, vedoucí
do horního podlaží sklepů v severním nároží zámku. Jsou to tytéž sklepy, které byly
přístupné i z horní podesty schodiště do sala terreny a v nichž předpokládáme
zásobárny a skladiště potravin, čekajících na své zpracování právě v zámecké
kuchyni. Poblíž jižního, vnitřního koutu kuchyně se dochovala zděná šachta
kuchyňského výtahu, vedoucího o podlaží výše – do prostoru zvaného Kredenc,
přímo spojeného s Malou a Velkou jídelnou (Sněmovním sálem). S nutností přímého
výstupu z hlavní kuchyně do reprezentativních prostor 2. NP pak souvisí i točité
schodiště, vetknuté do mohutné mezitraktové zdi severovýchodního křídla v místě
napojení zdi kuchyně. Vstup na točité schodiště (olištovaný portál s uchy a obdélným
nadsvětlíkem) se nacházel v bezprostřední blízkosti kuchyňského topeniště.
Dispozice 2. NP severovýchodního křídla v zásadě odpovídala 1. NP – opět se
zde tedy nacházela trojice mírně lichoběžných sálů, půdorysně se blížících čtverci ve
dvorním traktu, jimž v traktu vnějším odpovídal shodný počet rozměrných sálů
obdélného půdorysu cca 14 x 10 m. Právě zde, ve vnějším, do Podzámecké zahrady
orientovaném traktu, se nacházelo jádro reprezentativních a audienčních prostor
biskupova sídla (Poradní sál, Trůnní sál a Malá jídelna). Každou místnost ve dvorním i
vnějším traktu osvětlovala trojice rozměrných obdélných oken. Střední díl dvorního
traktu opět vyplňovalo trojramenné schodiště, přimknuté k mezitraktové zdi.
Opačnou polovinu zaujímala komunikačně využívaná hala, zaklenutá třemi poli
obvyklých křížových kleneb. Konstrukční zajímavost představuje rozdílná tloušťka
dvorní obvodové zdi u každé z místností dvorního traktu – tato úprava, nejlépe
patrná v okenních nikách, je nepochybně původním, barokním řešením a měla
přispět k alespoň částečnému optickému vyrovnání mírně lichoběžného půdorysu
všech tří prostor, jenž byl dědictvím půdorysného respektování polohy dvorní zdi
–––
131
předbarokního paláce. Obdobně byl ostatně řešen i do dvorního traktu orientovaný líc
mezitraktové zdi.
Nejvýznamnějším prostorem celého zámku, jímž vrcholila sestava výše
zmíněných reprezentativních místností severovýchodního palácového křídla, byl
obrovský sál v severním nároží, o půdorysu obdélníka s délkou bezmála 30 m a
šířkou asi 14,5 m. Sál vyplňoval celou výšku 2. a 3. NP a jeho vznosný prostor
osvětlovalo celkem 16 oken, seřazených ve dvou řadách – deset v severozápadní a
šest v severovýchodní obvodové zdi. Spodní řada oken dostala výrazně převýšený
formát a půlkruhové záklenky, horní si (alespoň zevně) podržela obvyklý obdélný
formát. Okna obou řad byla přirozeně soustředěna do symetrických os, přičemž okna
odpovídající jedné ose byla ze strany interiéru vložena do jediné, značně vysoké
okenní niky, završené půlkruhovým záklenkem. Nad sálem se původně klenula
vysoká klenba neckového tvaru, jejíž cihlový rub je dosud dobře patrný z půdního
prostoru. Klenba postrádala výseče a můžeme předpokládat, že její výsečemi
nerozdělený líc nesl reprezentativní štukovou a malířskou výzdobu. Klenbu nad sálem
zaznamenávají plány s návrhem pozdně barokní štukové výzdoby, datované do doby
kolem roku 1770. Dochovaly se však i původní (?) plány navrhovaného barokního
stavu patrně z 80. let 17. století – podle nich měl stěny velkého sálu (Velké jídelny)
členit vysoký pilastrový řád, neckovou klenbou měly prostupovat koutové výseče (ty,
jak víme, nakonec realizovány nebyly). Lze předpokládat, že realizovaný barokní stav
interiéru sálu alespoň v hrubých rysech odpovídal dochovanému plánu. Z písemností
víme, že dokončovací práce reprezentativních místností biskupa probíhaly v letech
1691–1692, kdy byly sály (zřejmě včetně Velké jídelny) zdobeny štukovou výzdobou
Baldassare Fontany. Významu sálu odpovídalo i jeho zapojení do vnitřního
komunikačního schématu zámku – přirozeně byl dosažitelný reprezentativním
schodištěm
prostřednictvím
rozsáhlého,
plochostropého
vstupního
sálu
(tzv.
Kredenc). Další vstup, situovaný podobně jako vstup předchozí poblíž jižního nároží
interiéru, se vázal na širokou chodbu ve 2. NP dvorního traktu navazujícího
severozápadního křídla. Neméně důležité bylo komunikační napojení Velké jídelny na
sérii
tří
sálů
v nitru
vnějšího
traktu
severovýchodního
křídla,
určených
reprezentativním a audienčním potřebám biskupa (Poradní sál, Trůnní sál a Malá
–––
132
jídelna jakožto nástupní prostor Velké jídelny). Přestože se tedy – zřejmě kvůli
nutnosti dosažení co možná největších půdorysných rozměrů a pravidelného
půdorysu – velký sál kroměřížského zámku dostal do ne zcela obvyklé nárožní (a
v rámci zámku vlastně okrajové) polohy, byl organicky začleněn do vnitřní
komunikace sídla, v jehož dispozici hrál co do významu prvořadou úlohu. Ostatně,
nebyly to jen půdorysné rozměry a výškové vyvinutí přes dvě podlaží, co odlišovalo
Velkou jídelnu od ostatních sálů vnějšího traktu severovýchodního křídla. Ty se totiž
odlišovaly i absencí kleneb, neboť byly opatřeny rovnými stropy neznámé konstrukce
(stávající podoba těchto místností vznikla až v závěru 18. století).
V souvislosti s Velkou jídelnou a jejím zařazením do komunikačního schématu
zámku lze zmínit ještě ne zcela obvyklé, nicméně elegantní řešení komunikačního
problému, který nastal vzhledem k poloze jižního rohu Velké jídelny na styku
severovýchodního a severozápadního křídla. Poloha nároží sálu přerušila plynulou
vnitřní komunikaci mezi oběma zámeckými křídly. Měla-li průběžná komunikace mezi
oběma křídly zůstat zachována, musela by vést přes Velkou jídelnu, což zřejmě
nebylo shledáno jako žádoucí. Problém vyřešila vnější rohová pavlač, osazená na
čtveřici kamenných konzol s volutově utvářeným čelem. Zprostředkovávala přechod
z chodby ve 2. NP dvorního traktu severozápadního křídla do předsálí Velké jídelny
(tzv. Kredence). Půvabný přechod je zaznamenám už na tzv. Tencallových plánech
patra zámku, na rozdíl od jeho shodně řešeného protějšku ve východním koutu
nároží, v místě styku severovýchodního a jihovýchodního křídla (což však nutně
nemusí znamenat mladší původ této pavlače). Zdá se, že exteriérová pavlač
nepředstavovala ideální řešení – nejpozději při opravě zámku ve druhé půli 18. století
byl plný blok zdiva na styku nádvorních zdí obou křídel perforován půdorysně šikmo
vedenou chodbou, která zajistila přímou vnitřní komunikaci bez zásahu do prostoru
Velké jídelny. Dvojice vnějších přechodů pak byla v 19. století překryta dřevěnými,
prosklenými nástavbami a změněna v kryté lodžie. Pozdně (?) barokní kované
zábradlí, upozorňující na někdejší účel i nekrytou formu přechodu, zůstalo přitom
dochováno na původním místě.
–––
133
Rovněž vnitřní dispozice 3. NP severovýchodního křídla se shodovala s oběma
nižšími podlažími, stejně jako podoba hlavního vstupního schodiště uprostřed
dvorního traktu křídla. Jediný podstatnější rozdíl spočíval v přepříčkování některých
interiérů ve vnějším traktu, přičemž dělicí příčky snad náleží již barokní výstavbě.
Máme na mysli zejména dvojici úzkých místností s chodbou probíhající při
mezitraktové zdi, situovanou po bocích jedné z dělicích zdí vnějšího traktu (nad
Malou jídelnou). Zmíněné dispoziční dělení snad reprezentuje původní barokní stav,
případně mladší, ovšem ještě barokní úpravu – pod omítkami se totiž rýsuje obrys
pravoúhlého portálu s nadsvětlíkem, který spojoval severnější prostor se zmíněnou
chodbou. Důležité je zjištění, že některé interiéry 3. NP byly klenuty. Kromě vstupní
schodišťové haly se to týkalo především rozsáhlého sálu lehce lichoběžného
půdorysu, situovanému ve dvorním traktu nad prostorem Kredence. Půdorys podmínil
neckový tvar klenby, probrané v patě každé ze stran trojicí pětibokých výsečí. Pro
barokní klenební konstrukce typické koutové výseče se zde již tedy neuplatnily –
naopak, v koutech místností se nachází úzký klenební pas, dělící sousední výseče.
Tvar výsečí se zdá nasvědčovat až pozdně baroknímu původu klenby v době po
polovině 18. století, čemuž však odporuje absence stop původního trámového stropu
v půdním prostoru. Předpokládáme tedy, že necková výsečová klenba vznikla
nejspíše již v závěru 17. století, může být však i dílem některé mladší, časově
nezakotvené úpravy z první půle 18. století. Také místnost po opačné straně
vstupního schodiště má neckovou klenbu, ovšem bez výsečí. Nejinak tomu je i
v případě trojice sálů vnějšího traktu, jejichž barokní neckové klenby, zbudované
snad rovněž v závěru 17. století, jsou však zčásti (až na klenební paty) skryty pod
mladšími rovnými podhledy se štukovou výzdobou.
Problematice
stavebního
vývoje
nejužšího,
jihovýchodního
křídla,
spojujícího hranolovou věž se severovýchodním palácem, jsme se již věnovali v části
věnované pozdně gotickému, resp. předbaroknímu hradu (zámku). Rozsah pozdně
gotického či renesančního křídla v tomto prostoru je známý – křídlo mělo shodnou
šířku s křídlem barokním, jeho délka byla však přibližně poloviční (v rozsahu čtyř
okenních os při severovýchodním křídle). Bez hloubkových průzkumů neumíme
posoudit, zda do vnější obvodové či nádvorní zdi byla začleněna předbarokní zdiva, či
–––
134
zda tato zdiva zůstala zachována pouze pod úrovní terénu. Pravidelný rytmus
rozměrných, hustě řazených okenních otvorů na vnější i nádvorní fasádě, stejně jako
konstantní, v porovnání s ostatními obvodovými zdivy zámku shodná tloušťka zdiv
však předpokladu o využití starších konstrukcí spíše nenasvědčují. Základní dispozice
interiéru je tříprostorová, sestávající ze dvou sálů přibližně čtvercového půdorysu o
délce hrany 7,2–7,4m. Hlavní vstup vedl oddílem nejbližším věži a to prostřednictvím
půlkruhově završeného vstupu, teprve dodatečně vyplněného barokní zazdívkou
s obdélným olištovaným portálem. Půdorysně lichoběžný vstupní oddíl zčásti
vyplňovala vestavba s barokním točitým schodištěm, vedoucím do interiérů
jihovýchodního křídla a výše na věž. Po boku schodiště se nacházela valeně
zaklenutá prostora záchodů, jež se ve stejné poloze objevily i ve 2. a 3. NP (viz
samostatný oddíl textu). Barokní je, podle podoby obdélného portálu s olištovaným
ostěním a nadpražní římsou, i dělicí příčka vymezující nevelkou místnost, jejíž
lichoběžný půdorys ovlivnila poloha severního, dvorního průčelí hranolové věže.
Zmíněná subtilní příčka sice nerespektuje rytmus klenebních výsečí, přesto ji lze
považovat nejvýše za výsledek některé z barokních stavebních mikrofází, jež v závěru
17. století formovaly konečnou podobu zámeckých interiérů.
Dvojice místností v 1. NP křídla má pozoruhodné klenby. Jižnější místnost
(blíže k věži) má pravidelnou klenbu neckovou, opatřenou čtveřicí půdorysně
obdélných koutových výsečí, odpovídajících svojí polohou okenním otvorům ve vnější
i dvorní obvodové zdi. Ve středech kleneb se pak nachází menší trojúhelné výseče
nad osově situovanými portály. Hrany výsečí pokrývá plně plastický štukový
ornament s florálními motivy, střední pole opatřené nástropní malbou vymezuje
štukový lem s listovým vzorem. Druhá místnost zprostředkovává příchod k dalším
prostorám rozšířeným o rizalit a dále do interiérů ve východním nároží zámku. Tuto
prostoru charakterizuje komplikovanější utváření klenební sféry. Jihozápadní polovina
klenby je řešena jako necková, s dvojicí nevelkých koutových výsečí nad okenními
otvory, navazující jihovýchodní část má přibližně půlkruhově valený tvar vylehčený
dvěma protisměrnými, styčnými výsečemi trojúhelného půdorysu (nad portálem
vedoucím z nádvoří a oknem ve vnější obvodové zdi). Hřebínková síť zmíněným
koutovým výsečím dodává iluzi drobných, tvarově bohatých křížových klenbiček.
–––
135
Dvojice následujících sálků již pak má obvyklá dvě pole křížových výsečových kleneb,
interiér rizalitu pak obsahuje jediné výsečové pole.
Dispozice 2. NP jihovýchodního křídla byla výrazně změněna úpravami po
požáru roku 1752 a znovu v 19. století. Tehdy došlo ke vložení úzké dvorní chodby
při dvorním průčelí a rozdělení větších sálků na několik menších místností. Barokní
architektonické detaily si tak dochoval alespoň vstupní prostor 2. NP, přístupný
zmíněným točitým schodištěm a dvouramenným schodištěm jihozápadního křídla,
k němuž vedla úzká chodba přes severozápadní nároží hranolové věže (viz dále).
Zmíněná, dnes plochostropá předsíň disponuje trojicí kvalitních barokních portálů
s profilovanými ostěními a římsami (osazeny jsou na výstupu z průchodu věží a
točitého schodiště a ve vstupu k sálům jihovýchodního křídla). Z předsíně vede i
zalomené schodiště k portálu do interiéru ve 2. NP hranolové věže. Z původního,
barokního stavu v úrovni 3. NP zůstalo pouze obvodové zdivo a vnitřní nosné zdi, jež
respektují dispozici nižších podlaží. Sály mají neckové klenby s koutovými výsečemi
bez omítkových hřebínků; výseče ne vždy dodržují symetrický rozvrh (což je
způsobeno polohou okenních nik). Klenby nevznikly současně se stavbou zámku –
nad sály 3. NP křídla i dvojicí sálů při východním nároží zámku (náležících již dispozici
severovýchodního křídla) se totiž původně nacházel rovný, povalový strop, jehož
pozůstatky odhalil průzkum podkroví. Poloha přikládacích dvířek do topenišť,
přístupných z bočních špalet průchodů mezi jednotlivými sály, souvisí až s úpravou
po požáru roku 1752, kdy byla dispozice rozdělena příčkami shodně jako ve 2. NP.
Později bylo pozdně barokní členění opět odstraněno a sály 3. NP obnoveny ve své
původní velikosti.
Stavební vývoj vstupního, jihozápadního křídla je podobný jako geneze
právě popsaného křídla jihovýchodního. Celé dlouhé křídlo představuje barokní
novostavbu, vznikající nepochybně až po roce 1686. Jedinou výjimku představuje
možnost začlenění starší (snad ještě thurzovské, pozdně gotické), původně vnější zdi
do dvorního průčelí barokní novostavby. Tento předpoklad vychází ze studia tzv.
Tencallových plánů z 80. let 17. století, důkazy získanými průzkumem objektu jej
však doložit zatím nelze. Pokud byla předbarokní zeď v nadzemní partii přece využita,
–––
136
dosahuje od někdejší vstupní věže maximálně po dvorní vyústění vstupního průjezdu,
kde registrujeme nepatrnou změnu tloušťky dvorní zdi a disharmonii v řazení
okenních os dvorní fasády. Bez podomítkových sondáží však více nezjistíme.
Dispozice
1.
NP
křídla
vyplývala
z jeho
komunikačně
–
utilitární
funkce.
Nejdůležitějším prostorem byl zřejmě vstupní vestibul uprostřed křídla, řešený jako
prostorná
hala
s klenbou
podepíranou
středním
hranolovým
sloupem.
Ze
vstupního vestibulu vedla interiérem křídla klenutá chodba dále k vnitřnímu schodišti
a do jižního rizalitu (viz samostatná část textu). Ve směru k západnímu riizalitu se
pak v interiéru vstupního křídla nacházela dvojice obdélných místností zaklenutých
prostými barokními, křížovými klenbami o dvou polích, dosažitelná z vestibulu rovněž
zaklenutou vstupní chodbou. Následovala menší zámecká kuchyně (původně o
čtvercovém půdorysu zaujímajícím celou vnitřní šířku křídla) a menší, klenutá
prostora patrně hospodářského poslání. Vývoj a komunikační souvislosti dispozice 1.
NP jihozápadního křídla analyzujeme v jiné části textu.
2. NP jihozápadního křídla, přístupné prostým dvouramenným schodištěm
poblíž hranolové věže a jižního rizalitu, mělo racionální, původně jednotraktovou
dispozici sestávající ze čtyř sálů přibližně čtvercového půdorysu, osvětlených z vnější i
nádvorní strany vždy dvojicí oken. Předpokládáme, že 2.NP křídla nebylo původně
klenuto – alespoň viditelné situace nesvědčí pro existenci kleneb. Úzký komunikační
trakt při dvorním průčelí a subtilní příčky, jež rozdělily některé sály 2. NP, vznikly až
v rámci rekonstrukce zámku po požáru v roce 1752. Také informace o prvotní
barokní podobě 3. NP vstupního, jihozápadního křídla mohou být jen kusé. Největší
prostorou podlaží byl předchůdce pozdně barokního Manského sálu – velký
plochostropý sál, osvětlený čtveřicí oken z vnější i nádvorní strany ve dvou etážích
(tedy i okénky půdního podlaží). Stěny sálu pokrývala kvalitní, hlazená a bílená
omítka, stopy barevných úprav nebyly – alespoň v prostoru pod nasazením
původního povalového stropu – při průzkumu podkroví zastiženy. Rovné stropy,
nejspíše opět povalové konstrukce, se patrně nacházely i nad další dvojicí menších
čtvercových sálků 3. NP, řazených od Manského sálu směrem k dvouramennému
schodišti v nitru křídla. Požár zámku v roce 1752 znamenal odstranění dosavadních
rovných stropů a zaklenutí patrně všech místností. Tehdy vznikla i odvážně vyklenutá
–––
137
necková klenba nad Manským sálem, jež svojí vrcholnicí přesáhla výškovou úroveň
starších stropů. Sousední sálek rovněž dostal neckovou klenbu a místnost
v bezprostředním sousedství schodiště neckovou klenbu s koutovými výsečemi,
shodnou patrně s klenbami nad 3. NP jihovýchodního křídla. Po vložení mladší krátké
chodby při dvorním průčelí, rozdělení sálu příčkou a osazení rovného podhledu,
existenci klenby indikuje pouze její rub patrný v půdním prostoru a klenební výběh,
zřetelný v meziokenním pilíři v prostoru zmíněné chodby.
S výstavbou a dispozicí vstupního křídla úzce souvisí problematika obou
nárožních rizalitů, vystupujících z jižního a západního nároží zámecké budovy.
Obrovské rizality, vymezené mírně proměnlivou tloušťkou zdiva (v 1. NP osciluje
kolem 250 cm), dynamicky vystupují před linii vstupního i bočních průčelí zámku
svými více než 22 m dlouhými průčelními frontami, sbíhajícími se v ostroúhlých
nárožích. Každé průčelí rizalitu obsahuje trojici okenních os, krátké fronty, jimiž se
rizality pojí k vlastnímu zámku, mají po jedné ose. Vnitřní uspořádání obou rizalitů
bylo odlišné, jižní rizalit se lišil podsklepením a koneckonců i výbavou kvalitními
barokními portály dochovanými v 1. NP. Sestava tří místností v jižním rizalitu
obemykala
malý
nezastřešený,
vstupní
dvorek
s dvouosou
arkádou.
Lehce
nepravidelný sál v jižním nároží rizalitu opět klenula smělá necková klenba se čtveřicí
koutových výsečí, opatřených dělicí hřebínkovou sítí. Menší místnost v západním
nároží rizalitu měla dvě pole barokní křížové klenby. Její východní kolegyně, jejíž
půdorys deformovalo jihovýchodní nároží hranolové věže, dostala obdobnou klenbu
vystupující z přízedních pilířků (a tedy snad dodatečnou), vloženou nejspíše opět
v rámci některé barokní mikrofáze. Dispozice 2. NP rizalitu souhlasila s 1. NP, zdejší
neckové klenby však překryly mladší podhledy, související s vložením střední chodby
a přepříčkováním jižního traktu rizalitu. 2. PN rizalitu bylo jen dvouprostorové,
vyhrazené zámecké knihovně. Její hlavní prostor - velký knihovní sál s neckovou
(patrně až pozdně barokní klenbou) - zaujímal nejen 3. NP, ale i příslušnou část
půdního podlaží, což knihovně přineslo nejen větší užitný prostor, ale díky dvěma
etážím oken i výhodnější světelné podmínky. Přímé napojení jižního rizalitu na
vstupní křídlo, jeho výbava kvalitními portály i otopnými zařízeními, stejně jako
znalost
někdejšího
funkčního
určení
některých
interiérových
prostor
–––
jasně
138
dokumentují, že tento rizalit, orientovaný ostatně do náměstí, měl být od počátku
začleněn do organismu zámku jakožto jeho plnohodnotná součást.
U rizalitu západního, půdorysně poněkud většího (snad vzhledem k jeho
vysunutí vně města i zámku) byla situace poněkud odlišná. Z dvorní arkády
navazujícího, severozápadního křídla byl skrze průchod jihozápadním křídlem
přístupný obrovský, původně zřejmě nečleněný sál, zaklenutý široce rozepjatou
neckovou klenbou s koutovými výsečemi, rozdělenými hřebínkovou sítí a trojúhelnými
výsečemi uprostřed delších stran. Při vnějším průčelí se pak nachází dvojice menších,
rovněž klenutých místností. V úrovni neckovými klenbami klenutého 2. a původně
plochostropého 3. NP je dispoziční řešení poněkud odlišné, zdá se však, že co do
polohy nosných zdí pochází již z původní barokní výstavby v závěru 17. století. I zde
však proběhly utilitární úpravy ve druhé polovině 18. a v 19. věku. Ve 2. NP se
projevily vložením obvyklé střední chodby, která zřejmě souvisela s výstavbou
Colloredovy kolonády (1795), na níž chodba ústila. Rovněž původní dispozice 3. NP
západního rizalitu je čitelná, barokní stav zde však setřela vestavba pozdně barokní
kaple sv. Šebestiána s navazujícími úpravami a zejména následné zásahy 2. poloviny
19. i počátku 20. století. Nicméně, na základě rámcových znalostí dispozice a vnitřní
výbavy západního rizalitu, dané jeho barokní výstavbou můžeme soudit, že této části
zámku nebyla v rámci barokní biskupské rezidence předurčena reprezentativní ani
obytná funkce, sloužil nejspíše jen ke skladovacím či užitkovým účelům.
Barokní přestavba v posledním dvacetiletí 17. století se přirozeně dotkla i
hranolové věže – jediného objektu, celistvě ponechaného z Thurzovy pozdně
gotické rezidence. Většina úprav věže byla již zmíněna, proto se omezíme jen na
několik dílčích poznámek. Interiéry věže zůstaly bez podstatnějších změn, věž však
bylo nutno nově zapojit do komunikačních os zámku, určených radikální barokní
přestavbou. Především šlo o zajištění průběžné komunikace mezi jihozápadním a
jihovýchodním křídlem zámku a to v úrovni jejich 2. i 3. NP. Poblíž severozápadního
nároží věže tedy byla v obou podlažích do jejího interiéru vložena půdorysně šikmo
vedená, segmentově zaklenutá, půdorysně mírně zalomená chodba, spojující
interiéry
obou
křídel.
Chodbu
vynášely
segmentové
pasy,
vsazené
–––
do
139
severozápadního koutu interiéru věže. Proražení chodby ve staticky citlivém bodu
poblíž jediného, obvodovými zdivy okolních křídel nezajištěného nároží nepochybně
představovalo velmi složitou stavební operaci. Řešení statických problémů nebylo
však barokním stavitelům cizí – dokládá to i zajištění jihovýchodní části pozdně
gotické klenby 2. NP věže. Tato partie klenby zřejmě vykazovala nějaká poškození,
proto byla (nejpravděpodobněji právě v rámci barokní přestavby) doslova připnuta
k obvodovému zdivu věže rozměrnou železnou kotvou, jejíž závlač byla dobře patrná
v omítce zmíněné klenební kápě v době oprav interiérů věže.
Jiného druhu byly práce, které změnily podobu nejvyšší části hranové věže.
Zde nově vznikla půdorysně osmiboká, dvoupodlažní nástavba. Její plášť si dosud
uchoval barokní členění nárožními pilastry s vpadlými poli v dřících, tedy motiv, hojně
uplatněný na fasádách zámku. Věž přikryla vysoká helmice cibulového tvaru, která
však nepřežila ničivý požár v roce 1752.
Krátkou zmínku si zasluhuje i tvarosloví původních kleneb, dochovaných
především v 1. NP zámku. Jedná se především o pozoruhodný soubor neckových
kleneb s koutovými výsečemi, u nichž se uplatňují buď deformovaně čtvrtkruhová,
nebo stlačená půlkruhová klenební čela. Konstrukční výška podlaží (týká se to opět
zejména 1. NP) umožnila uplatnění stlačeně valeného profilu neckových kleneb. U
místností obdélného půdorysu jsou, vyjma koutových výsečí, uplatněny i výseče
běžného trojúhelného tvaru. Nad čtvercovými půdorysy je základní neckový (nebo
spíše kupolový) tvar kleneb redukován pouze na dva pasy, pravoúhle se prostupující
ve svých středech. Pasy zjevně tvoří základní nosnou konstrukci celé klenby, do níž
jsou opřeny i zmíněné koutové výseče o přibližně půlkruhovém příčném profilu.
Pozoruhodné byly omítkové úpravy kleneb. Pomineme-li náročnou štukovou výzdobu,
dochovanou v sala terreně a dvou místnostech 1. NP zámku, jedná se o omítkové
hřebínky, vymezující obvod koutových výsečí, v nichž hřebínky naznačují i schéma
křížové klenby. Hřebínky se dochovaly ve většině místností 1. NP, lze však
předpokládat jejich dodatečné úpravy v souvislosti s mladšími zásahy. Původní tvar
hřebínků se zůstal dochován v sálu severovýchodního křídla, navazujícím na hlavní
zámeckou kuchyni. Výrazně plasticky vyvinuté hřebínky mají trojúhelný profil a do
–––
140
koutů místnosti zabíhají měkce tvarovanou omítkovou ostruhou. Trojúhelný profil
hřebínku se na plochu klenební kápě napojoval zřetelnou hranou, která dovolovala
plné vizuální uplatnění hmoty hřebínku v ploše klenby. V ploše klenby tak byl
hřebínek jednoznačně definován díky přirozenému osvětlení, jež jednu plochu (tj. linii
boční hrany) ponechávalo ve stínu, zatímco druhá ploška byla osvětlena. Lze
předpokládat, že podobně byla řešena vazba i omítkové hřebínky ke kápím i v dalších
místnostech. Uplatnění výrazných omítkových hřebínků lze snad považovat ještě za
reziduum renesančního výtvarného názoru.
Samostatný komentář je nutné přidat i k tvarosloví vnějších i nádvorních fasád
zámku, jež charakterizuje poněkud odlišné utváření. Na vnějších fasádách se v plné
monumentalitě uplatňuje vysoký pilastrový řád, osazený prostřednictvím hranolových
soklů přímo na masivní oblounovou římsu, jíž vrcholila podnož zámku. Výtvarný účin
fasád spočívá především v aditivním řazení okenních os, prostřídaných právě pilastry
se vpadlými dříky. Plasticitu fasády zajišťovaly jak soklové římsy, tak i římsy ve
vrcholech pilastrů, podepírající mohutné kladí a mocně vyloženou korunní římsu, nad
níž si musíme ještě domyslet průběžnou nadstřešní atiku. Dvorní fasády mají
složitější kompozici, v úrovni 1. NP obohacenou o sled lichých arkád, jejichž uplatnění
si
vynutilo
otevření
přízemí
jednoho
z křídel
funkční
arkádovou
chodbou.
Jednoduché, hmotné řešení nádvorních fasád přízemní partie podporují mohutné
vrcholové klenáky arkád, prostupující horizontálním, nečleněným pásem, tvořícím
bázi vysokého pilastrového řádu. Teprve od úrovně 2. NP počíná vysoký pilastrový
řád, převzatý z vnějších fasád, přece však poněkud drobnějšího měřítka. Dvorní
fasády obohacují detaily, jež bychom na fasádách vnějších hledali marně (např.
rozetky v parapetních polích, konzoly podepírající korunní římsu s vegetabilním
ornamentem). Při bohatosti a zejména celkově monumentálním účinku členícího
systému vnějších i nádvorních fasád proto ani nepřekvapí, že architektonické prvky
fasádních otvorů (okenní a dveřní ostění) mají pouze poměrně jednoduché tvarosloví
– uplatnění zde nalezla typická olištovaná ostění s uchy a podvěšenými kapkami,
doplněná o subtilní podokenní a nadokenní římsy.
–––
141
V.2.4. Shrnutí hlavních zjištění ke stavebnímu vývoji kroměřížského zámku
v období biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna
Přestože kroměřížský zámek zejména díky svým monumentálním rozměrům a
jednotnému řešení fasád působí jednolitým dojmem, bližší analýza půdorysu stavby a
dochovaných detailů prozrazuje, že přestavba provedená Karlem z Lichtensteinu–
Castelkorna nebyla jednorázovou stavební akcí. Jak vyplývá z předloženého rozboru,
barokní přestavba respektovala půdorys starší stavby pouze na jihovýchodě, kde se
musela vyrovnat se situací existující městské zástavby. Na zbývajících třech stranách,
obracejících se do dnešního Sněmovního náměstí a Podzámecké zahrady, však nová
biskupova rezidence nekopírovala obvod předbarokního hradu, resp. renesančního
zámku a výrazně překročila jeho půdorys. Základní skladebnou jednotku dispozice
zámku
tvořila
místnost
přibližně
čtvercového
půdorysu,
jejíž
velikost
byla
v jednotlivých křídlech uzpůsobena konkrétní půdorysné situaci. Složení dispozice ze
čtvercových prostor bylo jistě výhodnější i z hlediska ekonomiky výstavby, zejména
při zaklenutí (např. kvůli možnosti opakovaného použití klenebního bednění).
Čtvercové, půdorysně jen mírně deformované místnosti nacházíme i v jižním
nárožním rizalitu. Napojení prostor v rizalitech na vnitřní dispozici zámku působí dosti
krkolomně, zvláště u rizalitu jižního. V jeho nitru, při patě hranolové věže mezi
pravidelnou
strukturou
trojice
místností
a
velkou
věží
vzniknul
miniaturní,
komunikačně využívaný a původně nezastřešený prostor tzv. dvorečku s dvouosou
arkádou v přízemí a uzavřenou chodbou umožňující přístup do místností ve 2. NP
rizalitu.
V dvoutraktovém severovýchodním křídle, tvořeným sestavou rozměrných sálů
obdélného půdorysu, se však základní skladebný modul čtvercových místností
uplatňuje pouze v omezené míře. Důvodem bylo zřejmě převážně reprezentativní
poslání, které měly sály od úrovně 2. NP plnit. Tímto se letmo dotýkáme interpretace
dispozice zámku nikoliv z hlediska širšího uměleckohistorického kontextu,147 ale z
pohledu funkčního určení a vzájemných souvislostí. I přes ne zcela uspokojivý stav
KROUPA, Jiří: Kroměřížský zámek na sklonku 17. století. Zpravodaj Muzea Kroměřížska,
1984, č. 2, s. 22–25.
147
–––
142
našich znalostí o funkčních vazbách kroměřížského biskupského sídla můžeme
rekonstruovat poslání některých prostor alespoň v přízemí. Víme, že severní nároží
zaujímala
hlavní
zámecká
kuchyně,
jejíž
funkční
a
schodišťovým
šnekem
zprostředkované komunikační vazby na tzv. Malou i Velkou jídelnu (dnešní Sněmovní
sál) v 1. patře jsou zjevné. Podobně logická je i vazba hlavní zámecké kuchyně na
velké zásobovací sklepy pod severním sektorem zámku a nikoliv bezprostřední,
nicméně zjevná souvislost kuchyně s velkými sklepy pod severozápadním křídlem.
Další, méně rozsáhlá a jistě podružnější kuchyně byla podle Tencallových plánů
situována v jihozápadním křídle, mezi průjezdem a západním rizalitem. Prostory v
přízemí bočních křídel, z nichž některé byly na klenbách opatřeny náročnou štukovou
výzdobou, patrně sloužily shromažďovacím potřebám biskupova dvora a rovněž
biskupským úřadům.148
Výstavbu rozsáhlého zámku provázely jistě četné změny plánu. Jejich
svědectvím může být ojedinělé řešení přízemí severozápadního křídla, otevřeného do
nádvoří arkádovou chodbou s masivními zděnými pilíři hranolového půdorysu.
Důvody, které vedly stavebníka k výstavbě arkády pouze u jediného křídla, však
neznáme. Další křídla měla již od počátku v úrovni přízemí provedeny pouze slepé
arkády, které podivuhodným způsobem zakomponovaly funkční, otevřenou arkádu do
jednotného kompozičního systému nádvorních fasád. Arkády svedené na masivní
pilíře se objevily ještě ve středu přízemní partie severovýchodního křídla, který byl
původně (v rozsahu dvorního traktu) řešen jako rozměrná, vzdušná hala, otevírající
se do nádvoří trojicí pilířových arkád. Toto řešení odpovídá situování haly nejen v
logické komunikační vazbě na prostor nádvoří, před vstupem do sala terreny a na
reprezentativní schodiště, vedoucí do sálů 2. a 3. NP, ale i v reakci na protilehlý
prostor vstupního vestibulu do celého zámku, s nímž byla schodišťová hala spojena
jednou kompoziční (a pohledovou) osou.
Z hlediska rekonstrukce chronologie výstavby nápadné je rovněž nepravidelné
nasazení severovýchodního a severozápadního křídla v místě prvního polopilíře
TOGNER, M.: Barokní rezidence, na s. 48 dovozuje, že v místnostech přízemí
jihovýchodního křídla se nacházelo sídlo biskupského stavebního úřadu.
148
–––
143
arkádové chodby, tj. v severním rohu nádvoří. Ne zcela organický vztah konstrukcí
v tomto místě, patrný zejména ve vzájemné vazbě stýkajících se zdí, svědčí však
patrně pouze o postupné výstavbě zámku v rámci jednotlivých barokních stavebních
fází. Chronologický význam může mít i výše zmíněná (a hypoteticky interpretovaná)
nepravidelnost v řazení okenních os dvorního průčelí vstupního, jihozápadního křídla.
Pro bližší poznání výstavby barokního zámku je důležitá vnější fasáda
jihovýchodního křídla, orientovaná do ulice Ztracené. Poblíž východního nároží zámku
se prodlužuje osová vzdálenost jednotlivých okenních os149 v porovnání s částí,
navazující na hranolovou věž. Pokud odlišnosti v rytmu pilastrového řádu v tomto
úseku průčelí skutečně reprezentují raně barokní stav, což je velmi pravděpodobné,
mohou být opět vysvětlitelné postupem prací v rámci vleklé a možná i ne zcela
systematické barokní přestavby. Není prozatím možno potvrdit, nakolik zhuštěný
rytmus oken v úseku fasády navazujícím na věž vychází z předbarokního stavu a zda
může nepřímo dokládat i obvykle předpokládané dochování starší hradby a k ní
přistavěného předbarokního objektu v organismu jihovýchodního křídla.
Větší osovou vzdáleností pilastrů a jimi vymezených okenních polí se vyznačuje
i oblast severního nároží. Poněkud jiný rytmus fasády je však v této části zámku zcela
záměrný – je odůvodněn existencí nejvýznamnějšího prostoru v interiéru objektu –
Velké jídelny. Obdélnému půdorysu Velké jídelny odpovídá i zmíněná odlišnost
pojednání fasád v rozsahu pěti (na severozápadní), resp. tří (na severovýchodní)
vnější fasádě. S umístěním sálu souvisí ostatně i podoba okenních ostění v úrovni 2.
NP, kde byl obvyklý obdélný formát okenních otvorů vystřídán vysokým obdélníkem
s půlkruhovým záklenkem. Prestižní postavení, jež velký sál ve struktuře místností
celého
zámku
zaujímal,
zde
tedy
bylo
prostřednictvím
v detailu
odlišného
architektonického aparátu vepsáno přímo do vnějších fasád. V zájmu symetrie
zahradní fasády byla stejně rozměrná okna, jako u Velké jídelny, provedena i
v rozsahu tří okenních os při východním nároží zahradního křídla.
Jedná se o čtyři okenní osy před východním nárožím zámku. Asymetrické řešení vztahu
pilastrů a okenní osy nad balkonovým rizalitem může být vynuceno právě nutností
respektovat polohu rizalitu, tvořeného spodní částí předbarokní věžice.
149
–––
144
Dílčí dispoziční změny, ke kterým docházelo v průběhu barokní výstavby
zámku, dobře ilustruje situace chodbového traktu vstupního, jihozápadního křídla.
Klenutá chodba při dvorním průčelí křídla v úrovni přízemí byla do původně
zamýšleného jednotraktu vložena dodatečně, ale ještě v průběhu barokní výstavby.
Archeologická sondáž, provedená roku 2006 v místnostech mezi průjezdem a
schodištěm vstupního křídla, odkryla základové zdivo příčných zdí, dobíhající až
k vnitřnímu líci nádvorní obvodové zdi.150 V prostorách mezi vstupním vestibulem
křídla a západním rizalitem sekundárnímu vložení chodbového traktu nasvědčují
zejména klenby, rozepjaté původně nad celým půdorysem jednotlivých místností a
teprve dodatečně přetnuté vnitřní zdí chodbového traktu s barokními portály.
Podobná byla ostatně i situace v přízemí vnějšího traktu severovýchodního křídla,
jehož rozměrné obdélné klenuté sály byly již v rámci barokní výstavby předěleny
příčkami v menší místnosti. Barokní původ příček, odstraněných s ohledem na
jednotný klenební obrazec místností patrně ve druhé polovině 20. století, dokládá již
tzv. Tencallův plán zámku z 80. let 17. století. Podobně je třeba hodnotit i řadu
poměrně subtilních zdí, začasté osazených barokními portály ze závěru 17. století,
porůznu dochovaných v interiérech zámku. Z prostého nerespektování klenebních
obrazců, resp. systému klenebních výsečí, nelze podle našeho názoru usuzovat na
výrazně mladší vznik těchto dělicích zdí oproti obvodovým či nosným zdivům
vynášejícím klenby. Opět zde poukazujeme na pravděpodobné rozfázování výstavby
barokního zámku, kde, zdá se, byla nejprve realizována velkorysá hlavní dispozice,
jejímž jednotlivým částem, v případě potřeby vyděleným subtilnějšími zdmi, byla
teprve následně dána konkrétní funkce.
Zcela nově bylo v rámci barokní přestavby řešeno komunikační schéma – jak
již víme, vstupní brána do zámku zaujala střed dlouhého, jihozápadního křídla. Vstup
do rezidence byl tedy komponován na osu dnešní Pilařovy ulice. Nelze vyloučit, že
tato ulice, spojující zámek s kostelem sv. Mořice a areálem kapitulních domů,
soustředěných kolem ulice Jánské s přímou komunikační vazbou na hlavní městskou
(Kovářskou) bránu, byla zamýšlena jako hlavní přístupová cesta k zámku, z níž se
150
JANÁL, J. – ŠTĚTINA, J.: Příspěvek, s. 33–42.
–––
145
otevíral celistvý pohled na monumentální jihozápadní průčelí nové biskupovy
rezidence.
Interiéry zámku o své původní barokní podobě a architektonickém členění
dnes mnoho nevypovídají, zejména kvůli přestavbě po požáru roku 1752 a četným
adaptacím v 19. a na počátku 20. století. Bez větších změn zůstalo v barokní podobě
dochováno pouze přízemí, v celém rozsahu zaklenuté. Vzhledem k čtvercovému
půdorysu většiny místností se zde objevují zejména klenby s koutovými výsečemi,
oddělenými středními pasy křížového tvaru. Prozatím ne zcela vyřešeným problémem
je původní podoba 2. NP, z nějž po mladších úpravách můžeme rekonstruovat pouze
základní, dodnes nezměněný dispoziční rozvrh. Většina prostor 2. NP má dnes rovné
stropy, zaklenuty jsou pouze schodišťová hala, nárožní rizality a chodbový trakt
severozápadního křídla. Zaklenutí rozměrných prostor hlavního, severovýchodního
křídla znemožnily jejich značné rozměry. I koncem 17. století se zde tedy musely
nacházet rovné stropy. Teprve průzkum dnes nepřístupných partií nad mladšími
podhledy stropů v 1. patře by však mohl přinést konečný soud o možné existenci
kleneb alespoň nad některými místnostmi tohoto podlaží. Existenci dnes pohledově
částečně skrytých kleneb ve 3. NP dokládá situace v půdním prostoru, kde jsou velmi
dobře patrny ruby cihlových kleneb. Podobně jako v přízemí i nad 3. NP se nacházejí
klenby s koutovými výsečemi, oddělenými středními pasy a klenby neckové.151 I
zaklenutí interiérů však mohlo být prováděno postupně, po dobu celé první poloviny
18. století, i když je zřejmé že řada z klenebních konstrukcí 3. NP byla obnovena po
ohni roku 1752. V některých částech zámku zřejmě k realizaci kleneb vůbec nedošlo,
vyloučit nelze ani jejich odstranění při mladších přestavbách. Původním záměrem na
zaklenutí všech interiérů v úrovni 1. NP a některých prostor v nejvyšším, 3. NP může
být také vysvětlitelná enormní tloušťka obvodového zdiva objektu, dosahující v
přízemí kolem 220 cm (u rizalitů až 250 cm) a v jednotlivých podlažích pouze mírně
zeslabená obvyklými patrovými ústupky.
Není zřejmé, zda se jedná až o výsledek přestavby z doby po požáru v roce 1752 nebo
zda některé klenby vznikly ještě v rámci některé předchozí barokní fáze. Přestavbě po roce
1752 naopak s jistotou přičítáme zřízení neckové klenby nad Manským sálem a patrně i
některých kleneb severovýchodního křídla.
151
–––
146
Průzkumem půdních prostor se nepodařilo prokázat případné využití 4. NP
zámku pro obytné účely služebnictva, jak bývá některými autory předpokládáno.
Nejvyšší podlaží zámku jistě nepostrádalo dostatečné osvětlení, zprostředkované
sledem pravidelných okenních otvorů. Vnitřní líce zdí si však neuchovaly pozůstatky
interiérových omítek a plné funkčnosti oken vlastně bránila jejich poloha. Do prostoru
půdy navíc přesahovaly ruby kleneb 3. NP i výškově nejednotné horní partie rovných
stropů téhož podlaží. Věcně vzato, v rozměrném a jistě využitelném půdním prostoru
nemůžeme zcela vyloučit zbudování dřevěných či např. hrázděných vestaveb, jejichž
případná existence však na obvodových zdech nezanechala žádné stopy. Je
pochopitelné, že eventuální vestavby nepřežily požár roku 1752, po němž vznikly
klenby prostor 3. NP, jejichž vzedmuté ruby jakékoliv další využití 4. NP znemožnily.
Komplikovaný stavební vývoj, do značné míry závislý na ekonomických
možnostech stavebníka a jeho konkrétních potřebách, není u rozsáhlých zámeckých
objektů 16.–17. století neobvyklý. Analogický stavební postup nacházíme např. na
zámku Albrechta Černohorského z Boskovic v Bučovicích, jehož obytné prostory v
patrech byly dokončovány teprve za Liechtensteinů ve 30.–40. letech 17. století, tedy
více než půl století po začátku výstavby zámku. Vnější plášť stavby včetně
arkádového nádvoří byl však dokončen již v první fázi výstavby nepochybně z důvodů
společenské reprezentace stavebníka.152 Postupně dokončován byl také zámek Jana z
Rottalu v Holešově-jeho jihovýchodní křídlo se výsledné dvoupatrové podoby dočkalo
teprve ve 30. letech 18. století. Interiér 2. patra starší části zámku, od doby výstavby
po polovině 17. století existující pouze v podobě hrubé stavby, byl dokončován ještě
po půlce 18. století.153 Podobně jako u zmíněných Bučovic byla v případě
kroměřížského
zámku
dána
přednost
finálním
úpravám
vnějších
fasád
(dokončovaných na podzim roku 1695) před dohotovením interiérů, na nichž se
pracovalo ještě v prvním desetiletí 18. století. Biskup Karel z Lichtensteinu–
Castelkorna tedy, zřejmě opět z důvodů společenské reprezentace, upřednostňoval
ŠABATOVÁ, Lenka – VÁCHA, Zdeněk: Bučovice – nové poznatky ke stavebnímu vývoji
zámku v první polovině 17. století. Památková péče na Moravě, 11, 2006, s. 7–26.
152
ČÍHALÍK, M. – ČÍHALÍKOVÁ, B. – PECHOVÁ, S.: Stavebněhistorický průzkum zámku
v Holešově I. Textová část. Brno 2005, nepublikovaný rukopis, s. 15, 127.
153
–––
147
dokončení vnější podoby své monumentální kroměřížské rezidence na úkor jejích
obytných a provozních funkcí.
Ikonografie zámku z doby před požárem v roce 1752 (zejména pohledy v albu
J. van Nypoorta a mladší rytina F. B. Wernera, která však zjevně vznikla na základě
Nypoortova zobrazení) informuje o završení zámku souvislým pásem horizontální
atiky. Z vyobrazení není zřejmé, zda se jednalo o atiku s balustrovou výplní nebo zda
jednotlivá pole byla plná, vyzdívaná. Na vnější, východní fasádě věže doposud zůstal
nad korunní římsou zámku dochován úsek této atiky v rozsahu dvou plných polí,
oddělených hranolovými pilířky. Je patrna i návaznost na odstraněné úseky atiky nad
severovýchodní vnější fasádou zámku a krátkou, na věž navazující zadní fasádu
jižního rizalitu. Zřízení atikové nadezdívky nad dvorními průčelími nelze dnes potvrdit;
vzhledem k předpokládanému původnímu systému zámeckých střech (viz příslušné
části textu) se to však zdá být pravděpodobné. Určité pochybnosti o existenci atik
přinejmenším nad dvorním průčelím zámku naopak posiluje absence pozůstatků
atikové nadezdívky na fasádách poblíž severního nároží věže (v partii nad korunní
římsou navazujících zámeckých křídel). Je tedy otázkou, zda byly atiky skutečně
realizovány a pokud ano, v jakém rozsahu.
Dalším, teprve nedávno objasněným tématem je zastřešení barokního zámku
z doby před požárem v roce 1752. Vyobrazení zámku a města z mírného nadhledu od
severovýchodu, datované do 3/4 17. století, schematicky zaznamenalo nad nejširším,
severovýchodním křídlem zřejmě sestavu nízkých zaatikových sedlových střech s
hřebeny kolmými k obvodové zdi. Je otázkou, zda se jednalo o konečnou či
(pravděpodobněji) provizorní podobu střech – vyobrazení totiž zachycuje zámek v
době probíhající přestavby a navíc, průzkum podkroví zámku spolehlivě doložil
odlišnou definitivní podobu zastřešení z doby před požárem roku 1752. Především
podle otisků na komínech z doby před požárem z roku 1752 bylo rozpoznáno, že nad
severovýchodním a severozápadním zámeckým křídlem se nacházela s podélnou
osou křídel rovnoběžná dvojice sedlových střech se středními úžlabími, skrytá za
vysokými atikami. Zastřešení jihozápadního a jihovýchodního křídla nelze z dostupné
ikonografie ani hmotných pozůstatků spolehlivě rekonstruovat, pravděpodobně i zde
–––
148
bylo tvořeno zaatikovou sedlovou či spíše valbovou střechou. Lze předpokládat, že
nad západním rizalitem střechy navazujících zámeckých křídel pokračovaly a
vytvářely nároží – při vnějším obvodu rizalitu pak doplněné nižší pultovou střechou,
svedenou do vnitřního úžlabí. Jižní rizalit mohl krýt nejspíše komplikovanější systém
zaatikových valbových střech, svedených do vnitřního dvorku. Velká výhoda zdánlivě
nepraktických zaatikových střech spočívala především v minimalizování negativních
účinků srážkových vod na fasádu – voda ze střech byla totiž zmíněnými úžlabími
odváděna k předpokládaným svodům, situovaným v nárožích zámecké budovy.
Svody pak vodu odváděly do podpovrchové barokní kanalizace v nádvoří (a nejspíše i
vně zámku). Zámecké fasády, kryté navíc mohutně vyloženou korunní římsou, tak
zůstávaly prakticky ušetřeny od destruktivních vlivů srážkové vody, jimž by byly
vystaveny
v případě
existence
jiného
způsobu
zastřešení
(např.
střechy,
odvodňované systémem chrličů vně budovy). Nižší zaatikové střechy byly také
výhodnější pro průběžnou údržbu, která zřejmě, vzhledem k použité krytině, jíž byl
dřevěný šindel, musela být poměrně častá. Z výše uvedeného je jisté, že původní
barokní zastřešení se od stávajících střech nižší výškou střešních rovin výrazně
odlišovalo, což dokládá například dodatečně zazděné okno s barokním ostěním
v severní fasádě 3. patra věže, přetnuté vysokou valbovou střechou jihovýchodního
křídla z doby pozdně barokní rekonstrukce po roce 1752.154 Jediným důvěryhodným
vyobrazením zámku s původní formou zastřešení, pomineme-li Nypoortovy sporné
rytiny, zůstává veduta Kroměříže datovaná do doby kolem poloviny 18. století, na níž
(i přes špatnou čitelnost) zřejmě spatřujeme pás vysokých atik, ukrývajících průběžné
sedlové střechy.
Nejstarší ikonografické prameny, přes svoji malou detailnost a omezenou
důvěryhodnost, poskytují poměrně věrnou představu o podobě exteriéru biskupské
rezidence před požárem roku 1752. Monumentální hmota zámku vyrůstala ze dna
příkopu prostřednictvím mírně zešikmené skarpovité podnože, obložené kvádrovým
Zaatikové střechy by v dobovém kontextu představovaly poměrně obvyklé řešení (např.
shodně konstruované střechy na budově druhé brány hradu Buchlova z posledního desetiletí
17. století). Průčelní atiky, skrývající zastřešení, se pak dočkaly masového rozšíření u
kroměřížských měšťanských domů.
154
–––
149
zdivem a prolomené pouze malými sklepními okénky. V úrovni podlahy 1. NP podnož
zámecké budovy ukončovala masivní tesaná římsa jednoduchého oblounového
profilu, patrná dnes v úrovni dodatečně navýšeného terénu. Na římsu nasedala
hlavní, čtyřpodlažní hmota zámku (tři nadzemní podlaží doplňovalo nižší čtvrté, půdní
podlaží). Teprve nad mohutnou korunní římsou se zvedala atika, sjednocující střešní
partii celého objektu.
Výkopové práce, související se statickým zabezpečením zámku prováděným
v 80. letech 20. století, odkryly na východní terase před schodištěm do Podzámecké
zahrady dosud neznámé konstrukce. Jednalo se o nevelký rizalit přibližně
čtvercového půdorysu cca 4,5–5 m, předstupující před fasádu zámku mezi východním
nárožím a dodnes existujícím jednopodlažním balkonovým rizalitem, posazeným ve 3.
okenní ose od východního nároží. Interiér rizalitu měl kruhový půdorys, byl hladce
vyomítán a vylíčen. Obsahoval kapsy po vetknutí stupňů vnitřního točitého schodiště.
Exteriérovou omítku tohoto útvaru členily pravidelné horizontální spáry, budící dojem
zřejmě pozdně barokní nebo klasicistní omítkové úpravy. Zajímavým detailem bylo
okénko opatřené železnou mříží, obracející se do úzkého prostoru mezi oběma rizality
a ze strany interiéru dodatečně zaslepené neomítanou cihlovou zazdívkou.155 Účel
drobného rizalitu je zřejmý – ukrýval vnitřní točité schodiště, spojující přízemí zámku
snad se suterénem (v němž se však v uvedeném místě nacházela východní grotta
sala terreny) nebo spíše Podzámeckou zahradou. Vyloučit nelze ani možnost, že
točité schodiště umožňovalo propojení zámku se studnou, situovanou v interiéru
poblíž východního nároží. Vyzděný plášť studny se totiž v určité hloubce pod svým
ústím otevírá několika otvory. Je otázkou, zda vznik schodišťového rizalitu můžeme
spojit již s výstavbou zámku–tzv. Tencallův plán na jeho místě zaznamenává
dvouramenné schodiště, vedoucí do východního bastionu. Schodišťový rizalit
spatřujeme na vyobrazení domů při spodní frontě Velkého náměstí, zaznamenávající
podobu této části města někdy ve druhé půli 18. století (po požáru zámku z roku
1752). Toto zobrazení zachytilo rizalit jako dvoupodlažní, završený pultovou střechou.
Schodišťový rizalit zaznamenaly ještě plány zámku a Podzámecké zahrady z první
CHYBOVÁ, H.: Kroměříž, s. 97, 101–104. Autorka uvádí, že rizalit byl k obvodové zdi
zámku přiložen na spáru.
155
–––
150
poloviny 19. století. Při nasypání terasy před schodištěm sestupujícím do Podzámecké
zahrady byla horní partie schodištového rizalitu ubourána a jeho nejnižší část zůstala
ukryta v tělese sypané terasy.
Také barokní zámek od města vydělovaly příkopy. Jejich vnější hranu vzpírala
konstreskarpová zeď, jejíž průběh lze na jihovýchodě ještě dnes zřejmě vytušit z
nerovností v dlažbě uličního úseku, spojujícího Sněmovní náměstí se Ztracenou ulicí
(tj. mezi uliční frontou nárožního domu čp. 41 na Velkém náměstí a zámkem).
Historické plány156 v otázce průběhu kontreskarpové zdi příkopu nepotvrzují
věrohodnost tzv. Tencallova půdorysu přízemí kroměřížského zámku. Podle něj měl
vnější obvod příkopu kopírovat obrys zámecké budovy včetně rizalitů. Realizovaný
stav se však značně lišil – kolem jižního rizalitu měla kontreskarpová zeď půdorysně
nepravidelný podkovovitý průběh, k realizaci příkopu kolem západního rizalitu
nakonec zřejmě kvůli městské hradbě směřující k Mlýnské bráně a sypanému
zemnímu opevnění vůbec nedošlo a ani pod severozápadním průčelím zámku
vyzděný příkop patrně nikdy nevzniknul. Zajímavé je, že před bočním průčelím zámku
i po barokní přestavbě zůstala v úseku mezi jižním nárožním a balkonovým rizalitem
patrně dochována pozdně gotická parkánová zeď (viz historické plány). Podoba
vstupního portálu uprostřed jihozápadního křídla dokládá i pro barokní fázi existenci
padacího mostu, dosedajícího do mělké vpadliny před portálem. První okenní osu
vpravo od hlavního portálu zaujímala menší branka pro pěší. Chodbou v interiéru
jihozápadního křídla bylo možno projít až k patě hranolové věže, na malý dvorek
v nitru jižního rizalitu, odkud vedly samostatné vstupy do jednotlivých prostor v jeho
interiéru. Po zrušení branky a přepříčkování vstupního vestibulu (při obnově zámku
po roce 1752?) došlo v jejím místě ke zřízení obdélného okna s kamenným
olištovaným ostěním. Mladší původ okna v místě branky pro pěší prozrazují dimenze
jeho ostění, poněkud robustnějšího než subtilní raně barokní okenní rámy. Příkop a
zajištění vstupu padacím mostem již zřejmě neměly aktivní obrannou úlohu; plnily
spíše symbolickou roli a „separovaly“ zámeckou budovu od okolního města.
DANIEL, L. – PERŮTKA, M. – TOGNER, M. (edd.): Arcibiskupský zámek, s. 108, 113, 118;
mapa stabilního katastru z roku 1830.
156
–––
151
Plány zámku od G. P. Tencally, vyobrazení zámku a města v Nypoortově albu
a na mladší grafice F. B. Wernera ve východním a severním nároží zámecké budovy
zaznamenaly mohutné trojúhelné bastiony, opatřené nad šikmým skarpem masivní
římsou a nadezdívkou se střílnami. Před zahradním průčelím zámku a čelními
frontami bastionů se podle ikonografie navíc měl nacházet vodní příkop, překlenutý
můstkem, spojujícím sala terrenu v suterénu zámku s Podzámeckou zahradou. 157 Bez
nalezení dalších archivních nebo archeologických dokladů o existenci bastionů není
však možno jejich výstavbu potvrdit. Pochyby o realizaci bastionu při severním
vnějším nároží zámku (tedy pod dnešním Sněmovním sálem) posiluje i dnes patrná
nálezová situace, přestože byla pozměněna statickým zabezpečením provedeným
v roce 1991. Pod pilastrem oddělujícím třetí a čtvrtou okenní osu na severozápadní,
boční fasádě je zde zachováno rozmezí dvou odlišných povrchových úprav soklu
zámecké budovy. Do vzdálenosti asi 20m od severního nároží dosahuje novodobě
hladce omítané zdivo, pročleněné několika nepravidelnými ústupky. Na omítané zdivo
podnože zámku směrem k západnímu nárožnímu rizalitu navazuje zdivo soklu,
obkládané
mohutnými, hrubě
tesanými pískovcovými
kvádry. Styčná hrana
kvádrového a omítaného zdiva není svislá, ale svým lekce šikmým průběhem kopíruje
tvar podnože zámecké stavby. Cihlové plomby, patrně dodatečně vložené do
negativních šmorců, vynechaných již při stavbě v každé druhé řadě na styku
kvádrového a omítaného zdiva, byly původně určeny k zavázání krátké jihozápadní
(zadní) strany zamýšleného bastionu. K jeho výstavbě však pravděpodobně již nikdy
nedošlo. Popsaná situace v nejsevernější části severozápadní zámecké fasády
představuje dnes nejčitelnější pozůstatek plánovaných bastionů, které měly zaujmout
severní a východní nároží stavby. Zahradní průčelí zámku bylo totiž v soklové partii
sjednoceno při výstavbě stávajícího balkonového portiku a případné stopy zřejmě
rovněž nerealizovaného bastionu při východním nároží překryla koncem 19. století
rozměrná terasa se schodištěm do Podzámecké zahrady.
Srov. KŘESADLOVÁ, Lenka – ZATLOUKAL, Ondřej: Podzámecká zahrada. In: DANIEL, L. –
PERŮTKA, M. – TOGNER, M. (edd.): Arcibiskupský zámek, s. 102; TOGNER, M.: Barokní
rezidence, s. 45.
157
–––
152
Wernerova rytina, vznikající s využitím Nypoortova grafického alba, navíc před
rizality vstupního, jihozápadního křídla zaznamenala dvojici nízkých trojúhelných
bastionů. Ani tento pás opevnění podle dnešního stavu našeho poznání nikdy
neexistoval. F. B. Werner patrně při definitivním zpracování terénní skicy mylně
zakreslil skarpovou podnož zámecké budovy. Další nesrovnalostí je vztah západního
rizalitu zámku a Mlýnské brány, přičemž dodnes existující úsek pozdně středověké
hradby s chodbou na vrcholu není Wernerem vůbec zaznamenán.
Zmíněné ikonografické doklady ze závěru 17. a první poloviny 18. století
zachycují tedy velmi pravděpodobně pouze investorem zamýšlený, v úplnosti nikdy
nerealizovaný a tedy ideální stav zámku po dokončení výstavby. Tomuto závěru
nasvědčuje i datace Nypoortova alba – v době jeho vydání (1691) totiž stále
intenzivně probíhaly hlavní stavební práce, završené teprve roku 1695 konečnou
úpravou fasád. Nypoort tedy ve svém albu sotva mohl zaznamenat již dokončený
zámek. Ani Wernerova rytina, opakující většinu omylů a zkreslení rytin z Nypoortova
alba, tedy nemůže sloužit pro detailní poznání skutečného stavu zámku v době před
požárem v roce 1752. Je velmi pravděpodobné, že určitá zjednodušení původního
projektu, z nichž nejzřetelnější je právě odlišné provedení příkopu a rezignace na
výstavbu opevnění zámku v nárožích orientovaných do Podzámecké zahrady,
můžeme přičíst období snížené stavební aktivity, které nastalo po smrti biskupa Karla
v roce 1695. Původní velkolepý projekt zámku nebyl tedy realizován v úplnosti.
Jakékoliv informace bohužel postrádáme k původnímu stavu exteriérových
fasád, obnovených jednak po polovině 18. století, dále v průběhu 19. století a velmi
radikálně v 90. letech 20. století. Případné poznatky z poslední rekonstrukce, které by
mohly obohatit naše znalosti o předchůdcích dnešního zámku i vývoji barokní
biskupské rezidence, nebyly publikovány. Neznáme tedy raně barokní barevné řešení
zámeckých fasád ani charakter a barevnost mladších fází zámku. Barokní barevné
řešení fasád kroměřížského zámku mohlo být velmi zajímavé, soudě podle
překvapivých nálezů původní barevnosti a strukturového řešení vnějších fasád zámku
v nedalekém Holešově, vznikajících podle projektu F. Lucheseho po polovině 17.
století.
–––
153
Nové informace pro dosud neřešenou otázku povrchové úpravy zámeckého
nádvoří přinesl archeologický průzkum v jižním sektoru dvora v roce 2007. Cca 20–25
cm pod stávajícím štěrkovým povrchem dvora byla odkryta průběžná vrstva
valounové dlažby v pískovém loži. Výšková úroveň dlažby i její vztah k reliktům zdiva
dosud neznámého předbarokního křídla v jižním rohu dvora, které bezprostředně
překrývala, nasvědčují baroknímu původu dlažby, kterou tedy předběžně datujeme
do závěru 17. století.
V.3. Stavební vývoj zámku od poloviny 18. století
V.3.1. Pozdně barokní přestavba zámku po roce 1752
Další významnou kapitolu stavebních dějin kroměřížského zámku představuje
jeho pozdně barokní přestavba, provedená po požáru v roce 1752. Požár zavdal
příčinu nejen ke změně zastřešení, ale i četným dispozičním změnám především
v interiérech 2. a 3. NP objektu. Současně se stal impulsem pro modernizaci a nové
řešení prakticky všech obytných i reprezentativních interiérů, jimž dal před více než
půl stoletím honosnou barokní podobu biskup Karel II. z Liechtensteinu–Castelkorna.
Projekčních prací se zhostil nejprve biskupský architekt Ignác Josef Cyrani
z Bolleshausu
(kolem
1700–1758)
a
po
jeho
smrti
Jan
Antonín
Křoupal
z Grünenbergu. Pozdně barokní obnova zámku spadá do období episkopátu biskupa
Ferdinanda Julia kardinála Troyera z Troyersteinu (1746–1758) a jeho nástupce,
biskupa Bedřicha z Egkhu a Hungersbachu (1758 – 1760). Obnovné práce
v interiérech však byly dokončeny až v období episkopátu prvního olomouckého
arcibiskupa, Antonína Theodora Colloredo-Waldsee (1777–1811).
Lze důvodně předpokládat, že rozsáhlý požár strávil především zámecké
střechy a poškodil barokní povalové stropy nad 3. NP zámku. Spodní dvě podlaží, zdá
se, nebyla požárem výrazněji poškozena. Oprava zámku po požáru zásadně
neovlivnila dispozici interiérů, což ani nebylo možné, vzhledem k poloze vnitřních
–––
154
nosných a dělicích zdí. Je rovněž navýsost pravděpodobné, že ani pozdně barokní
přestavba neměnila funkci a využití jednotlivých, zejména reprezentativních prostor,
koncentrujících se v severovýchodním křídle zámku. Větší změny se přirozeně týkaly
křídel, určených privátním potřebám biskupa a úřednickému provozu – tedy zejména
interiérů jihovýchodního a jihozápadního křídla. Protože jsme pozdně barokní úpravy
(ve snaze rozpoznat barokní stavební struktury od mladších doplňků) již vícekrát
naznačili v předchozím textu, věnujeme úpravám, obecně datovaným do 2. poloviny
18. století, jen nezbytně nutný prostor.
Z koruny zámeckých budov byla – s výjimkou krátkého úseku na boční,
východní frontě věže-odstraněna průběžná atiková nadezdívka. Tato úprava souvisela
s novým zastřešením, tvořeným vysokými valbovými střechami s jednotnou úrovní
střešního hřebene. Nové střechy nasedaly na barokní korunní římsu, která požár
pravděpodobně přežila. Nad nejširším zahradním, severovýchodním křídlem i
navazujícím křídlem severozápadním vznikly dvojice souběžných valbových střech,
oddělených středním úžlabím. Nové valbové střechy získal i jižní rizalit – konstrukci
zastřešení zde ulehčil vnitřní dvorek, který dovolil oboustranné svedení srážkových
vod. Také západní rizalit překryly složitěji konstruované valbové střechy, spádované
do vnitřního svodu. Koncepce nových střech (jejich sdružení do dvojic nad nejširšími
křídly, skladba střech nad rizality) prozrazuje záměr střešního hřebene s jednotnou
výškou. Nové zastřešení tedy dodalo hmotě zámecké budovy zámku další vertikální
akcent. Svůj dodnes existující tvar dostala i střešní helmice zámecké věže
(rekonstruovaná po zničení v roce 1945). Konstrukce krovu nad všemi zámeckými
křídly tedy vznikla náhradou za požárem zasažený krov z doby výstavby zámku až po
roce 1752; dřevo použité pro stavbu stávajícího krovu bylo dendrochronologicky
datováno do let 1751–1753.158 Vzhledem k dochování některých kleneb nad 3. NP,
z nichž část vznikla již před požárem z roku 1752 (např. klenba nad Velkou jídelnou),
nelze předpokládat úplnou devastaci nejvyššího podlaží. Ani půdní prostory zámku
(tedy 4. NP) nevykazují známky rozsáhlé devastace požárem, byť místy se nachází
sežehlé líce zdiv s hloubkově přepáleným lomovým zdivem. I na základě tohoto
158
–––
155
poznatku se tedy můžeme domnívat, že pozdně barokní přestavba zámku byla
podmíněna nejen nezbytnou nutností odstranění škod po požáru, ale i přizpůsobením
interiérů novým, dobově aktuálním požadavkům na podobu biskupské a od roku
1777 arcibiskupské rezidence.
Nejrazantnější stavební zásahy se přirozeně soustředily do nejvyššího, 3. NP
zámku. Při požáru zanikly patrně všechny barokní povalové stropy. Ty byly ve druhé
půli 18. století důsledně nahrazeny klenbami. Většina kleneb měla prostý neckový
tvar (klenba nad Manským sálem a většinou místností severovýchodního křídla).
Zejména nad místnostmi čtvercového půdorysu se však objevily i tvarově zajímavé
neckové klenby, opatřené koutovými výsečemi – tyto klenby, u nichž je základní
neckový či kupolový tvar redukován na dvojici pravoúhle se prostupujících klenebních
pasů, ostatně nebyly na zámku použity poprvé, v různých variacích se objevily již při
jeho výstavbě v 80.–90. letech 17. století. Je zajímavé, že na rozdíl od staršího
horizontu neckových výsečových kleneb ze závěru 17. století nejsou koutové výseče
mladších kleneb z druhé půlky 18. století opatřeny omítkovými hřebínky (pokud
ovšem dochovaný stav reprezentuje úpravu z doby výstavby). Snad do druhé půli 18.
věku můžeme zasadit i předělení vstupní haly uprostřed jihozápadního křídla dělicí
příčkou, jež od průjezdu separovala prostor nové vrátnice. Druhou datační možností
této slohově nezařaditelné úpravy pak jsou 30. léta 19. století, kdy došlo k zasypání
příkopu a patrně i zazdění branky pro pěší. Vestavba vrátnice zřejmě výrazně omezila
(či likvidovala) průchodnost vnitřní chodby, vedoucí ze vstupní haly do jižního rizalitu.
Jednalo se současně o největší (a jediný) podstatnější zásah do vnitřního
komunikačního schématu objektu. Ilustrativní případ novověkých úprav, prováděných
v rámci snah o komfortnější bydlení zaměstnanců zámku, představují výše uvedené
nálezové situace dokumentované v bytě, situovaném v nitru jihozápadního křídla,
mezi vstupním průjezdem a dvouramenným schodištěm. Četnost zněn poloh otvorů
ve vnitřních zdech a proměn otopných systémů dobře odpovídají zvyšujícím se
nárokům na užitnou hodnotu prostoru, jenž byl trvale zobytněn zřejmě právě
v souvislosti se zneprůchodněním spojovací chodby při dvorním průčelí.
–––
156
Jak vyplývá z výsledků několika dokumentačních akcí, po požáru v roce 1752
prošly nejpodstatnější úpravou zámecké interiéry. Netýkala se pouze jejich nové
výzdoby, ale také dispozičního řešení. Ze sálů v úrovni 2. NP jihozápadního
(vstupního) křídla a obou navazujících rizalitů byly samonosnými hrázděnými příčkami
vyděleny menší plochostropé místnosti, komunikačně napojené na nově vložený
chodbový trakt při dvorním průčelí. Podobná dispoziční úprava proběhla i v
severozápadním a jihovýchodním křídle. Tyto změny, zřejmě vedené snahou o lepší
využitelnost jednotlivých prostor a jejich snazší dosažitelnost v rámci komunikačního
schématu celého zámku, můžeme téměř s jistotou spojit s opravou prováděnou po
roce 1752 – spolehlivou datační pomůcku zde představuje nástropní malba Josefa
Sterna Apoteóza biskupů Lichtensteina-Castelkorna a Leopolda Egkha ve Velkém sále
Staré zámecké knihovny (vznikla v roce 1759), zaznamenávající půdorys 2. NP zámku
již s upravenou dispozicí, obohacenou o chodbový trakt při dvorním průčelí.
Konstrukčně shodně řešené prostory se nacházejí i ve 3. NP západního rizalitu a
severozápadního křídla – není však prozatím jisto, zda se jedná o úpravu již z druhé
poloviny 18. století (čemuž však odpovídá napojení na chodbu vedoucí k Colloredově
kolonádě z roku 1795), nebo teprve z průběhu 19. století. Meziprostory s původními
klenbami nad vloženými rovnými stropy některých místností nemohly být zatím
zkoumány. Nelze vyloučit, že právě zde mohly zůstat některé pozůstatky barokní
štukové a malířské výzdoby z doby výstavby zámku. Ve vztahu k novému
dispozičnímu řešení části zámeckých interiérů probíhala i reorganizace vnitřních
topenišť. Při obnově ve druhé půli 18. století vznikla řada typických koutových nik o
půlkruhovém půdorysu, završených konchou. Tyto niky sloužily pro umístění nových
těles (pozdně barokních kamen), obsluhovaných z topných komor situovaných
obvykle v mase původních, barokních dělicích zdí. Koutové niky zůstaly dosud nejlépe
dochovány ve 2. NP jihozápadního křídla, kde jsou ostatně úpravy druhé půli 18.
století nejlépe patrné v rámci celého zámku. Některé místnosti této části dostaly i
nenáročnou vnitřní výzdobu (štuková zrcadla na stropech, nástěnná výmalba
komponovaná do rámců imitujících architektonické členění stěny).
V celku lze stavební (nikoliv malířské a sochařské) úpravy druhé poloviny 18.
století
hodnotit
jako
dosti
utilitární,
realizované
většinou
bez
výraznějších
–––
157
architektonických ambic. To se projevuje v materiálovém řešení nově vložených
dělicích příček (hrázděné zdivo, rovné stropy, případně bedněné, omítané klenby) –
volba materiálu i celkově nenáročné provedení však mohou být způsobeny obavami
z přílišného zatížení klenebních konstrukce nižších podlaží, na jejichž rubech byly
nové příčky zčásti založeny. Jedinou kvalitativní výjimku představuje vestavba (či jen
razantní obnova?) zámecké kaple sv. Šebestiána, umístěné ve 3. NP západního
rizalitu. Kapli zpřístupňoval obdélný portál, v němž se střídal pískovec s mramorem.
Obdélný půdorys kaple završovala dvojice kupolových kleneb, spočívajících na
vtažených pilířích. Interiér, osvětlený jediným oknem, dostal bohatou malířskou a
sochařskou výzdobu, vrcholící v bohatě prokomponované oltářní architektuře.
Náročností interiérové výzdoby se zámecká kaple pojí po bok pozdně barokně
vyzdobených, reprezentativních sálů zámku. Nová kaple, sloužící výhradně potřebám
(arci)biskupa, byla svěcena roku 1766. Z technického hlediska zajímavý byl také
zásah do podoby Velké jídelny (Sněmovního sálu), provedený v letech 1770–1772.
Barokní necková klenba zůstala dochována, byla však překryta dřevěným podhledem,
na němž spočívala dřevěná konstrukce vynášející obrovská plátny nesoucí nástropní
výmalbu.
I přes celkovou obnovu, která završila pozdně barokní rekonstrukci zámku,
zůstaly fasády zámku dochovány s původním barokním členěním. Patrně jediným
jejich obohacením se staly girlandové závěsy pod parapety okének 4. (tedy půdního)
NP, provedené zřejmě z terakotových tvarovek. Třebaže fasády zámku byly
ponechány v prakticky neměnném barokním stavu, celková podoba zámecké
rezidence se výrazně změnila právě díky odstranění vysokého pruhu nadstřešních
atik, navíc opatřeného členěním vycházejícím z kompozice fasád. Zámek tedy ztratil
architektonicky prokomponovanou nejvyšší etáž, jíž nahradila strohá, masivní a
nečleněná hmota střechy. V průběhu existence zámecké budovy se jednalo o vůbec
nejvýraznější zásah do jejího exteriéru.
Naopak, zněny se dotkly exteriéru nejviditelnější části zámku – nadstřešní
partie hranolové věže, patrně výrazněji poškozené požárem. Starší, barokní členění
hranolové části bylo patrně odstraněno a nahrazeno nárožními lisénami, členěnými
–––
158
horizontální omítkovou rustikou. Nad odsazeným oktogonem, jehož členění přetrvalo
z barokní výstavby, byla osazena vysoká, otevřenou lucernou završená věžní helmice
komplikovaného tvaru. Dnes se zde nachází její věrná kopie z roku 1948.
V.3.2. Úpravy zámku v 19. – počátku 21. století
V průběhu 19. století již zámek nedoznal výrazných změn, přirozeně vyjma
nezbytných oprav a modernizačních adaptací na exteriéru i v interiérech. Podstatným
zásahem s výrazným dopadem na celkové vnímání zámku a jeho vztah k měřítkově
zcela odlišné městské zástavbě bylo zasypání příkopu před průčelími, obracejícími se
do Sněmovního náměstí a Ztracené ulice. Tento zásah nejen přispěl k organičtějšímu
zapojení zámku do urbanistické struktury města,159 ale skrytí skarpovité podnože
zámecké budovy, vyrůstající ze dna příkopu, významně zastřelo proporční vztahy
objektu, změněné už dřívějším odstraněním atiky a osazením nových, pozdně
barokních střech. Z architektury zámku tak zmizela výrazná podnož z hrubě tesaných
kvádrů, vytvářející jednoduchou soklovou partii, z níž teprve vyrůstala monumentální
zámecká architektura. V souvislosti s neogotickou úpravou Mlýnské brány z roku
1833 došlo ke snížení terénu v jejím průjezdu a bezprostředním okolí. Přitom bylo
odstraněno patrně barokní předbraní, připojené k vnějšímu průčelí Mlýnské brány.
Relikty předpokládaného sypaného rondelu bezprostředně sousedícího s Mlýnskou
branou však zůstaly dochovány a později byly začleněny do vyvýšené, parkově
upravené terasy, dodnes vyplňující kout mezi Mlýnskou bránou, západním rizalitem a
vnějším průčelím Colloredovy kolonády. Novou podobu vstupního předprostoru do
zámku završila sjednocující úprava hradby mezi západním rizalitem zámku a
Mlýnskou branou. Před její, do Sněmovního náměstí orientovaný líc byla předložena
ušlechtilá sloupová galerie, překrytá nízkou pultovou střechou.
TOGNER, Milan: Biskupské a arcibiskupské sídlo. In: DANIEL, L. – PERŮTKA, M. –
TOGNER, M. (edd.): Arcibiskupský zámek, s. 66.
159
–––
159
Nejspíše někdy v první půli 19. století byl do jednopodlažní podoby snížen i
rizalit, vystupující z vnějšího průčelí jihovýchodního křídla. Úpravu provázelo
zjednodušení vnějších fasád, zcela nově vznikla otevřená vyhlídková terasa v úrovni
2. NP. Někdejší existenci vyšších podlaží rizalitu tak dodnes dosvědčuje už jen sotva
patrná nepravidelnost líce zdiva a zřetelná disharmonie v poloze oken příslušné
okenní osy nad terasou.
Z dalších významnějších úprav exteriéru zámecké budovy musíme alespoň
zmínit výstavbu portiku ve středu zahradního průčelí. Ušlechtilý sloupový portikus zde
vzniknul v roce 1838 podle plánů arcibiskupského architekta Antona Archeho (není
ovšem zaznamenán na plánu úprav Podzámecké zahrady z roku 1838; jeho podoba
je však zachycena již i fotograficky). V roce 1871 byla však Archeho stavba
odstraněna a nahrazena stávajícím neobarokním arkádovým portikem, jenž vznikl
podle plánů Gustava Meretty a Františka Drbala.
Mezi lety 1901–1902 vyrostl nový vstupní portikus i před vstupem do hlavní
schodišťové
haly,
tedy
v nádvoří
před
střední
částí
dvorního
průčelí
severovýchodního křídla. Architektonické tvarosloví arkádového portiku navazuje na
dvorní fasády, celek doplňuje sochařská výzdoba z dílny kroměřížského Jana
Antonína Becka. O výstavbě dvorního portiku se uvažovalo již od 30. let 19. století,
kdy architekt Arche před vstupem na hlavní schodiště vyprojektoval rozměrný
sloupový (nikdy však nerealizovaný) portikus, tvaroslovně blízký portiku zahradního
průčelí.
Drobné změny se dály i v blízkém okolí zámku. Patrně do 20.–30. let 20.
století spadá výstavba jednoduchého vstupního objektu Arcibiskupských vinných
sklepů. Jednopodlažní objekt s nízkou sedlovou střechou byl zasazen do rohu
vyvýšené terasy před západním rizalitem zámku, resp. Colloredovou kolonádou. Se
sklepy pod zámeckou budovou byl spojen klesajícím vyzdívaným tunelem, zaústěným
do jihozápadního nároží sklepů pod severozápadním křídlem zámku. Nově zbudovaná
komunikace zajistila zámeckým sklepům nezávislost na historickém komunikačním
schématu zámku, přestože propojení sklepů a nádvoří prostřednictvím barokního
–––
160
schodiště ústícího bylo stále zachováno. Naopak, snad právě v souvislosti s výstavbou
separátního přístupového tunelu bylo zrušeno barokní jednoramenné schodiště,
spojující chodbu v 1. NP severozápadního křídla s velkým sálem sklepů.
Interiérové úpravy zámku v první polovině 20. století byly, soudě dle
dochované dokumentace, zcela minimální. Pokračovalo přepříčkování starších,
rozměrnějších prostor – např. bedněné omítané příčky ve 2. NP západního rizalitu
vznikly až ve 20. letech 20. století. Ve druhé polovině 20. let 20. století probíhala i
nová zádlažba chodníku podél dvorních průčelí zámku. Při té příležitosti došlo v roce
1929 i k odkryvu kamenných zdiv v jižní části nádvoří (buď se jednalo o zdiva
předbarokního jihozápadního křídla, nebo barokního kanálu). V roce 1942 bylo
provedeno podrobné zaměření zámku, které i dnes představuje vlastně jedinou
podrobnou dokumentaci celé stavby.
Ve druhé půli 40. let probíhala obnova zastřešení zámecké věže, zničeného
v květnu 1945. Úpravy v interiérech zámku, zpřístupněného nejširší veřejnosti a
využívaného i k různým kulturním akcím, vedly k postupnému odstraňování
sekundárních, zděných i lehčích příček, rozdělujících některé místnosti (např. velké
sály vnějšího traktu severovýchodního křídla). Prostor dvorečku v jižním rizalitu
překryla skleněná střecha, což vytvořilo předpoklady jeho budoucí kvalitní památkové
prezentace realizované v prvních letech 21. století. Poslední tři desetiletí 20. století se
nesla ve znamení komplexní rekonstrukce interiérů exteriérů kroměřížského zámku,
jenž byl v prosinci roku 1998 zapsán na seznam UNESCO. Rekonstrukční práce
v některých interiérech, určených pro využití odbornými institucemi (Národní
památkový ústav, Arcidiecézní muzeum Olomouc) pokračovaly i na počátku 21.
století. Nejvýznamnějším objevem je odkrytí a příkladná prezentace pozdně
gotického portálu v přízemí hranolové věže, kvalitními počiny byly však i obnovy
interiérů obou rizalitů, 1. NP severozápadního a jihovýchodního křídla a 2. NP křídla
jihozápadního. Zatímco místnosti v 1. NP bočních křídel zůstaly v pouze mírně
pozměněné barokní podobě, v prostorách 2. NP byla provedena obnova v duchu
poslední hodnotné slohové vrstvy ze závěru 19.–počátku 20. století.
–––
161
V.4. Pokus o interpretaci účelu a provozních souvislostí
jednotlivých prostor zámku
V.4.1. Komunikační schéma barokního zámku
Určení komunikačních návazností rozsáhlého a dispozičně složitého komplexu
kroměřížského zámku představuje jeden z podstatných kroků k interpretaci funkcí
nejen jednotlivých částí zámku, ale i objektu jakožto celku.
Věnujme nejprve pozornost návaznostem sklepů a 1. NP zámku, resp.
vnitřního nádvoří. Především, na základě poznatků zjištěných při průzkumu
zámeckých sklepů, se jeví jejich jednoznačná provozní návaznost na prostory v 1. NP
zámku. Týká se to zejména rozsáhlých sklepů v nejnižší úrovni barokní novostavby
severozápadního
křídla,
kde
zcela
bezpečně
rozpoznáváme
jejich
původní
dvoutraktovou dispozici, odpovídající rozvrhu celého křídla (užší komunikační trakt
orientovaný do nádvoří, širší trakt obsahující obytné místnosti, orientovaný k vnější
obvodové zdi). Pouze připomínáme, že obrovský nedělený prostor sklepa pod
vnějším traktem křídla, překlenutý mimořádně odvážnou valenou klenbou (na jejímž
rubu byly založeny dělicí zdi 1. NP, jež samy vynášely klenby) je vynikající ukázkou
stavitelského umění i důkazem velkých praktických zkušeností navrhujícího architekta
i mistrů, realizujících výstavbu. Sklepy pod severozápadním křídlem byly umístěny
poněkud výše než sklepy pod navazujícím křídlem severovýchodním a není jisté, že
s těmito sklepy byly původně vůbec komunikačně propojeny. Snad právě to je důvod
existence samostatného vstupu do sklepů pod severozápadním i severovýchodním
křídlem (viz dále). Sama racionální dispozice sklepů pod severozápadním křídlem
zjevně odráží jeho původní skladovací účely (potraviny?/víno?), což je potvrzeno i
bezmála bezprostředním napojením na zámecké nádvoří prostřednictvím pohodlného
(dnes již zaniklého) jednoramenného schodiště. To prostřednictvím prostého,
půlkruhově završeného portálu ústilo do chodby pod jedním z ramen schodiště při
západním rizalitu. Nabízí se zde velmi reálná domněnka o souvislostech sklepa se
zámeckými kuchyněmi (z nichž hlavní se nacházela v 1. NP severního nároží zámku a
–––
162
vedlejší v jedné z prostor 1. NP vstupního, jihozápadního křídla zámku – k funkcím a
poloze kuchyní viz dále). Hlavní zámecká kuchyně by byla od vstupu do sklepů
jednoduše dosažitelná prostřednictvím arkády severozápadního křídla, k vedlejší
kuchyni pak vedla chodba nitrem jihozápadního zámeckého křídla. Napojení na obě
zámecké kuchyně bylo v obou případech vedeno chodbami, chráněnými před nepřízní
počasí a mohlo tedy bez problémů fungovat v jakémkoliv ročním období. Další
komunikační souvislost sklepů pod severozápadním křídlem se jeví ve vazbě na
vnitřní dispozici křídla, tvořenou trojicí rozměrných sálů čtvercového půdorysu,
přístupných z nádvorní arkády. Prostory měly neckové klenby s koutovými výsečemi;
střední místnost si dodnes dochovala kvalitní štukovou výzdobu z počátku poslední
dekády 17. století. Účel, jaký byl místnostem původně určen sice neznáme, z jejich
zmíněných komunikačních návazností však soudíme, že mohly nejspíše sloužit např.
při slavnostnějších příležitostech.
V baroku zcela nově zbudovaný vnější trakt určený pro sala terrenu se, pokud
se týká stavební podoby, nijak nevymykal dalším částem zámku, vzniklým při raně
barokní přestavbě. V sala terreně uplatněné neckové klenby s koutovými výsečemi,
resp. valené výsečové klenby, nacházíme i v ostatních částech zámku, např.
v místnostech jeho 1. NP (zde však povětšinou bez náročné štukové výzdoby – např.
interiéry 1. NP jižního rizalitu atd.). Masivní dělicí zeď mezi Apollónovou grottou a
západním „obslužným“ prostorem sala terreny nebyla samoúčelná – tvořila totiž bázi
jednomu z nosných pilířů klenby hlavní zámecké kuchyně, situované přímo nad
grottou, v 1. NP severního nároží zámku. Kuchyňské topeniště bylo pak odvážně
založeno na rubu klenby sala terreny. Mimořádné dimenze obvodových i vnitřních
zdiv vnějšího traktu nepochybně vyvolaly nároky, kladené na statickou únosnost
nosných konstrukcí – nový palácový trakt byl totiž klenut nejen v suterénu (sala
terrena) a 1. NP, ale klenby byly projektovány (a provedeny?) i v nejvyšším, 3. NP
(viz i obdobná situace u dalších křídel zámku). Pro úvahy o vodním režimu sala
terreny, doloženém nálezy in situ, snad není nepodstatný již uvedený fakt, že o
podlaží výše, tj. v 1. NP zámku, se nacházela hlavní zámecká kuchyně. Její provoz
nepochybně vyžadoval zásobování vodou; jakým způsobem však vodní režim
kuchyně souvisel s vodním režimem sala terreny, nevíme (zde pouze upozorňujeme
–––
163
na vodní potrubí a místo pravděpodobného rezervoáru na vodu v jižním oddílu
obslužné části Apollónovy grotty). Ke srovnání se nabízí nová zjištění ze stavebně
historického průzkumu Rotundy v kroměřížské Květné zahradě. Zde byly rovněž
nalezeny důležité doklady o fungování vodního stroje, v podkroví byla doložena i
pravděpodobná lokalizace nádrží na vodu (viz SHP Rotundy z roku 2011, NPÚ ÚOP v
Kroměříži).
Zatímco
o
případné
souvislosti
rozsáhlých
barokních
sklepů
pod
severozápadním křídlem s provozem či zásobováním obou zámeckých kuchyní byla již
řeč výše, původní účel rozsáhlých prostor v horním patře sklepů severovýchodního
křídla se zdá být jasný. Masivní železné háky, zabudované do jeho mohutné valené
klenby současně s jejím budováním, nepochybně sloužily k zavěšení potravin
(masa?), které mohlo být dlouhodobě skladováno v prostoru s celoročně prakticky
neměnným mikroklimatem. Blízkost hlavní zámecké kuchyně, situované v těsném
sousedství horního podlaží sklepů v 1. NP severovýchodního křídla, tomuto využití
neodporuje. Platnost předestřeného závěru podporuje i dosud dochované přímé
komunikační napojení skladovacích prostor na hlavní zámeckou kuchyni, zajištěné
schodištěm v síle jedné z obvodových zdí kuchyně. Horní podlaží sklepů bylo dalším
schodištěm propojeno jednak s obrovskými klenutými sály, nacházejícími se ve
vnějším traktu 1. NP a jednak s hlavním přístupovým schodištěm, spojujícím nádvoří
zámku se sala terrenou. I komunikační vazba horního podlaží sklepů právě na sala
terrenu je vysvětlitelná záměrem na případný transport potravin do sala terreny,
využívané především k reprezentaci biskupova majestátu, jejíž neodmyslitelnou
součástí byly i opulentní hostiny.
Také obrovské sklepy pod dvorním traktem severovýchodního křídla (tedy
sklepy někdejšího předbarokního paláce) nepostrádaly logickou souvislost s vnitřní
komunikací zámeckého komplexu. Široké jednoramenné schodiště zprostředkovávalo
pohodlnou komunikaci mezi nejvýchodnějším sklepem (resp. dalšími navazujícími
sklepy pod dvorním křídlem) a zámeckým nádvořím, do kterého ústilo rozměrným
obdélným portálem. Napojení sklepů pod někdejším předbarokním palácem na
nádvoří právě v tomto prostoru nebylo ostatně až výsledkem radikální barokní
–––
164
přestavby, jak dokumentuje starší, půlkruhově završený vstupní portál, osazený ve
dvorní zdi pod stávajícím portálem vedoucím na barokní schodiště do sklepů (viz
obsáhleji výše). Také sklepy pod dvorním křídlem severovýchodního paláce sloužily
k uskladnění vína, což potvrzuje i přímé propojení jejich střední části s ústředním
(vstupním) sálem sala terreny. Komunikaci mezi sklepy a sala terrenou obstarával
barokní portál, později zazděný. Vazba sala terreny přímo na vinné sklepy jen
potvrzuje využití jejího prostoru ke společenským účelům, vyžadujícím konzumaci
značného množství vína.
Velmi zajímavým způsobem bylo řešeno také komunikační schéma zámku
v úrovni 1. NP i vyšších podlaží. Nejzásadnější role zde přirozeně připadala trojici
schodišť v severovýchodním, severozápadním a jihozápadním křídle (k nim dále), bez
významu však nebyl ani vstupním vestibul uprostřed jihozápadního, tedy vstupního
křídla. Půdorysně čtvercový prostor vestibulu – vstupní prostor celého zámku - byl
jezdcům a povozům přístupný vstupní branou a pěším menší, později odstraněnou
brankou po jejím boku. Oba vstupy zajišťovaly padací mosty, jejichž pozůstatkem je
mělká pravoúhlá vpadlina u hlavního zámeckého portálu, doplněná dvojicí (zřejmě
původních) kladek ve štěrbinových otvorech pod horním okrajem vpadliny. Prostor
vstupního vestibulu (haly) měl čtyři nízce vzepjaté křížové klenby, vystupující
z pilastrů uprostřed, resp. v polovinách jednotlivých stěn a uprostřed podepírané
hranolovým pilířem z tesaných pískovcových bloků. Z pohledu příchozího pravá
polovina vstupní haly byla později oddělena příčkou (dnes je tato část využívána jako
vrátnice). Do nádvoří se vstupní hala otevírala prostým, nečleněným portálem se
stlačeným záklenkem. Vestibul měl zásadní význam i pro komunikaci v rámci
jihozápadního zámeckého křídla i obou jeho nárožních rizalitů. Do jižního rizalitu totiž
z vestibulu vedla krátká, valenou výsečovou klenbou opatřená chodba, přístupná z
jižního koutu zámeckého dvora barokním portálem při patě hranolové věže. Z chodby
bylo dosažitelné i prosté dvouramenné schodiště, spojující jednotlivá podlaží
jihozápadního křídla. Zmíněná chodba, úsporně situovaná při dvorním průčelí křídla,
umožňovala vstup nejen do 1. NP velké věže, ale i do sklepů pod jižním nárožním
rizalitem a také do drobného, původně nezastřešeného dvorečku, situovaného v nitru
rozsáhlého rizalitu před jižním průčelím věže. Protilehlou, jižní stranu dvorečku pak
–––
165
tvořila prostá dvoudílná arkáda, spočívající na mohutném středním pilíři. Zpod
arkády, zaklenuté dvojicí obvyklých barokních křížových kleneb, pak bylo možno
dvojicí rozměrných barokních portálů s bohatě utvářenými ostěními vstoupit do
místností v 1. NP jižního rizalitu. Prostor arkády chránil i přikládací dvířka kamen
v obou zmíněných místnostech. Třetí prostora 1. NP rizalitu, rovněž půdorysně
deformovaná průnikem tělesa hranolové věže, vstup z dvorečku zřejmě postrádala
(dnešní portál byl asi osazen sekundárně, vzhledem k nepřesnostem v sestavení
stojek a překladu). V úrovni 2. NP arkáda v nitru dvorku vynášela uzavřenou chodbu,
vedoucí k místnostem v interiéru jižního rizalitu.
Ze vstupní haly uprostřed jihozápadního křídla se dalo vstoupit i do západní (z
pohledu příchozího levé) poloviny křídla. Dosud dochovaný barokní portál poblíž
vyústění průjezdu do nádvoří i v levé části křídla vedl do krátké chodby při dvorním
průčelí, jíž byla dosažitelná jedna ze zámeckých kuchyní v jihozápadním křídle.
Projektovaný barokní stav, kdy kuchyně není od pokračující chodby oddělena, je
dobře zaznamenán na tzv. Tencallově půdorysu přízemí zámku. Provozní nutnost,
spočívající v propojení vstupní haly zámku a jednotlivých prostor v 1. NP levé (z
pohledu příchozího) poloviny jihozápadního křídla, však nejspíše ještě v průběhu
barokní výstavby vedla k prodloužení chodby i podél kuchyně. Touto změnou byla
nejen zajištěna dosažitelnost jednotlivých prostor jihozápadního křídla, ale i
dostupnost arkády severozápadního křídla a západního rizalitu nikoliv přes nádvoří,
ale přímo ze vstupního vestibulu zámku. Západní rizalit přitom nebyl dosažitelný
z chodby pod schodištěm severozápadního křídla jako dnes (chodba vedla pouze
k záchodům v síle zdi), ale pouze přes předsíň v dvorním traktu jihozápadního křídla.
Pozornost musíme věnovat i dalšímu důležitému komunikačnímu uzlu celého
zámku, kterým je vstupní hala v 1. NP dvorního traktu severovýchodního
křídla. Hala se nachází na podélné ose zámku, stejně jako výše popsaný vstupní
vestibul uprostřed jihozápadního křídla. Hala má mírně lichoběžný půdorys a do
nádvoří se otevírala trojicí širokých, půlkruhově završených arkád spočívajících na
mohutných hranolových pilířích, jejichž sokl završený oblounovou římsou je utvářen
shodně jako sokly arkád severozápadního křídla. Do nádvoří otevřená hala, klenutá
–––
166
trojici barokních křížových kleneb, byla vlastně reprezentativním nástupním
prostorem do nejvýznačnějších prostor zámku. Sestupovalo odtud schodiště do sala
terreny, jejíž prostory vyplňovaly nejnižší podlaží vnějšího traktu severovýchodního
křídla. Jak již bylo zmíněno, z horní podesty tohoto schodiště se dalo vstoupit také do
vrchního podlaží sklepů (jež plnilo funkci zásobárny či skladů potravin) a rovněž do
sálů v 1. NP vnějšího traktu severovýchodního křídla. Ještě důležitější však byla
funkce vstupní haly jakožto nástupního předprostoru k reprezentativním sálům ve 2.
NP severovýchodního křídla. Celou polovina půdorysu haly, situovanou při podélné
mezitraktové zdi, totiž vyplňovalo monumentální trojramenné schodiště, v celé výši
budovy podepíranými masivními pilíři, sestupujícími až do úrovně suterénů pod
dvorním křídlem. Nesmírně monumentální a architektonicky vytříbená podoba
schodiště
odpovídala
jeho
poslání
jakožto
hlavní
přístupové
komunikace
k reprezentativním sálům ve 2. NP severovýchodního křídla. Vazba vstupní haly
s monumentálním schodišťovým tělesem na sala terrenu jen podpořila význam, jaký
biskup schodišťovému prostoru v rámci architektury celého zámku nepochybně
přikládal.
Architektonicky shodně řešené, přesto rozměrově poněkud skromnější
schodiště
se
nachází
také
v severozápadním
křídle,
při
jeho
styku
s navazujícím křídlem jihozápadním, resp. západním rizalitem. Jedná se o prostor,
který měl v rámci provozu celého zámku velmi důležitou úlohu – směřovaly tudy
vnitřní komunikační trasy ze sklepů pod severozápadním křídlem do dvorní arkády,
resp. obou zámeckých kuchyní. Primární účel schodiště spočíval ve zpřístupnění
prostor určených k pořádání manských soudů (zejména barokního „soudního“ sálu,
nacházejícího se v místě stávajícího Manského sálu). Fungování manského soudu,
instituce spjaté s Kroměříží již od středověku, zřejmě z provozních (a snad i
prestižních)
důvodů
bylo
nutné
oddělit
od
reprezentativního
vstupu
v severovýchodním křídle, určeného biskupovi a jeho hostům. Je však zřejmé, že
schodiště vedoucí k Manskému sálu sloužilo i pro pohodlnější vstup do obou podlaží
vlastního severozápadního křídla a zejména pro vstup do interiéru 2. a 3. NP
západního rizalitu, který byl přece jen (vzhledem ke své okrajové poloze) ve vztahu
ke vnitřní komunikaci sídla poněkud znevýhodněn.
–––
167
Na tomto místě věnujeme krátkou zmínku i již uvedenému schodišti v nitru
vstupního, jihozápadního křídla. Od výše popsaných schodišť v severovýchodním
a severozápadním křídle se odlišuje jednoduchou podobou – jedná se sice také o
tříramenné schodiště (byť střední rameno je redukováno na několik stupňů),
postrádající
zmíněnými
ovšem
jakoukoliv
reprezentativními
architektonickou
schodišti
výbavu
(balustrové
srovnatelnou
zábradlí,
vylehčení
s výše
pláště
arkádami, náročnější klenby). Nástupní i výstupní rameno zde separuje plná dělicí
zeď, nad schodištěm se klene pouze jednoduchá stoupavá valená klenba (s výjimkou
podest, opatřených prostou klenbou výsečovou). Podoba schodiště opět odpovídá
účelu, kterému bylo předurčeno – směřovalo do 3. NP jižního rizalitu, kde se
nacházela zámecká knihovna. Ta byla určena nikoliv jen potřebám biskupovým, ale
od prvopočátku sloužila i jako knihovna veřejná, určená pro celé olomoucké
biskupství. O podlaží níže, ve 2. NP, pak schodiště vedlo do krátké chodby, na jejímž
konci bylo možno vstoupit buď do úzké, půdorysně zalomené chodbičky procházející
skrze severní (nádvorní) nároží věže dále do interiérů jihovýchodního křídla, nebo (již
zmíněnou) uzavřenou chodbou, podepíranou dvěma arkádovými oblouky, z níž bylo
možno vstoupit do místností ve 2. NP jižního rizalitu.
Pouze podružný význam v rámci vnitřního komunikačního schématu celého
zámeckého objektu pak mělo barokní točité schodiště, přiložené (již v organismu
jihovýchodního křídla) k někdejšímu dvornímu průčelí hranolové věže. Vstup do
širokého schodiště s pohodlnými stupni nevedl však přímo z nádvoří, nýbrž z nevelké,
půdorysně lichoběžné místnosti zaklenuté barokními křížovými klenbami. Jak dokládá
série barokních portálů v jednotlivých stěnách místnosti, měla tato prostora,
definovatelná jako předsíň, již od doby výstavby zámku výhradně komunikační
poslání. Do předsíně z nádvoří původně vedl jen rozměrný půlkruhový vstup bez
barokního portálu, odpovídající rozměrům slepých arkád členících dvorní průčelí
jihovýchodního křídla. Tuto úvahu dovolují ponechané úseky soklu a oblounové
římsy, přecházející na boční špalety průchodu právě z fasády. Barokní portál
s nadsvětlíkem byl zřejmě osazen až dodatečně, byť ještě v rámci barokní výstavby.
Zmíněné točité schodiště přirozeně spojovalo jednotlivá podlaží zámku, ale stoupalo
–––
168
ještě výše, do 3. NP věže. Ochoz věže i byl pak dosažitelný jen vnitřním dřevěným
schodištěm. Z půdního prostoru je dobře patná nejvyšší část obvodového pláště
tělesa točitého schodiště a zejména kupolová klenba, jíž je jeho interiér překryt.
V.4.2. Problematika hygienických a odpadových zařízení barokního zámku
Je zřejmé, že barokní zámek biskupa Lichtensteina musel být vybaven
hygienickými a technickými zařízeními, umožňujícími jeho každodenní provoz. Mnohé
v tomto směru naznačily již tzv. Tencallovy plány zámku ze 80. let 17. století,
schematicky zaznamenávající (mimo řady dalších, v textu komentovaných jevů)
projektovanou trasu barokní kanalizace, ale také polohu záchodů v jednotlivých
křídlech. Průzkumové práce posledních let dovolily konfrontaci informací, obsažených
v barokních plánech, s řadou zjištění získaných analýzou vlastního zámku. Díky tomu
lze rekonstruovat i „technickou infrastrukturu“ barokní biskupské rezidence.
Tzv. Tencallův plán přízemí zámku zaznamenává trasu kanalizačních stok,
které měly odvodňovat zámecké střechy a nádvoří. Před dvorním průčelím
jihovýchodního křídla je vyznačena půdorysně mírně zalomená kanalizační stoka,
zřejmě procházející poblíž jižního rizalitu přes jihozápadní křídlo do okružního
příkopu. Stoka pokračovala dnem příkopu, pod terasou někdejšího parkánu a ústila
přes městskou hradební zeď vně zámeckého areálu. Další větev stoky podle plánů
procházela pod jihovýchodním křídlem, jejím účelem bylo odkanalizování záchodů,
umístěných ve všech podlažích uvnitř tohoto křídla.
Existenci této větve kanalizace potvrdily výkopy v roce 2011 a 2012. Potvrdily,
že přibližně v trase, odpovídající baroknímu plánu, pod povrchem nádvoří probíhá
zděná kanalizační stoka. Její dno, vyskládané z plochých kamenných desek, se
nacházelo v hloubce asi 120 cm od současné dlažby nádvoří. Vlastní kanalizační stoka
byla vyzděna z lomového kamene pojeného vápennou maltou, stejným způsobem
byla konstruována i valená klenba stoky. Celková šířka kanálu byla asi 45–50 cm,
výška po klenbu dosahovala asi 70 cm, většina profilu kanálu byla však již zanesena
–––
169
hlinitými usazeninami. Vzhledem k poloze klenutého kanálu před dvorním průčelím
jihovýchodního křídla můžeme předpokládat, že odvodňoval nejen zámecké nádvoří,
ale prostřednictvím svislých svodů, situovaných v jižním i východním nároží dvora,
odváděl i srážkovou vodu ze zámeckých střech. Navazující větev kanalizace,
procházející pod jihovýchodním křídlem směrem ke Ztracené ulici, dokumentoval
v roce 2012 archeolog NPÚ ÚOP v Kroměříži, Mgr. Jiří Janál. Přestože tato část
kanalizační stoky prošla novodobými úpravami, zachovává princip a většinu
konstrukcí barokní kanalizace. Nálezy z terénu tedy existenci jihovýchodní větve
barokní kanalizace potvrzují.
Otázkou zůstává existence podobné větve kanalizace i před průčelím
severozápadního zámeckého křídla. Tento předpokládaný úsek barokní kanalizace
není zaznamenán na tzv. Tencallových plánech, pozůstatky kanalizačního systému
nebyly ani odkryty výkopovými pracemi. Existenci barokních kanalizačních štol i při
dvorním průčelí severozápadního křídla nasvědčují však otvory po zaústění střešních
svorů, dochované ve zdivu půdního patra poblíž severního a západního nároží, stejně
jako novodobě upravené kanalizační vpustě v obou nárožích dvora, jež dodnes slouží
k odvádění srážkové vody jak z nádvoří, tak ze střešních svodů. Lze tedy důvodně
předpokládat, že jedna z větví barokní kanalizace procházela i podél dvorního průčelí
severozápadního křídla. Podobná je situace u vnější větve kanalizace, která se –
alespoň podle tzv. Tencallova plánu – měla nacházet před vnějším průčelím
severozápadního křídla. Ani její existenci se nepodařilo prokázat - vzhledem k tomu
že právě na této straně nebyla výstavba zámku realizována v plánovaném rozsahu
zůstává otázkou, zda vůbec byla tato část barokního kanalizačního systému
vybudována. V souvislostí s rekonstrukcí kanalizace barokního zámku nabývá na
důležitosti zjištění podoby zastřešení objektu v době před požárem v roce 1752. Je
totiž zřejmé, že rozsáhlé zaatikové sedlové střechy s hřebeny rovnoběžnými
s průčelími jednotlivých křídel musely být odvodňovány nejen směrem do nádvoří,
ale i vně zámecké budovy. Zde mohla srážková voda stékat volně po terénu (resp. u
jihovýchodní části budovy po dně příkopu), nicméně výhodnější bylo odvedení
velkého množství srážkových vod ze střech do podpovrchové kanalizace, jejíž
–––
170
existence však zejména v severozápadní partii zámku nadále zůstává v rovině
pravděpodobných hypotéz.
Zjištění barokního kanalizačního systému pod zámkem není v rámci barokní
Kroměříže ojedinělým nálezem – pozoruhodnou analogii shledáváme v objektech
blízké piaristické koleje u kostela sv. Jana Křtitele. Koleji, budované na přelomu 80. a
90. let 17. století patrně za projekční účasti G. P. Tencally, předcházela písemně
doložená výstavba kanalizačního systému, který na objektu koleje zůstal ve funkční
podobě dochován dodnes.
S odpadovým systémem zámecké stavby bezprostředně souvisí již vícekrát
zmíněná problematika původních, barokních záchodů. Zcela jednoznačně (nálezy na
stavbě samé a historickou plánovou dokumentací) máme záchody doloženy ve všech
podlažích jihovýchodního křídla a to sice v nevelké místnosti, přiložené k plášti
točitého schodiště vedoucího na hranolovou věž. U těchto záchodů, jejich část byla
podrobněji zkoumána v roce 2012, je známý i systém odvětrávání šachtami do
půdního prostoru, stejně jako návaznost na barokní kanalizační stoku, probíhající
přímo pod záchody. Vazba přímo na kanalizační systém, proplachovaný srážkovou
vodou jímanou ze střech, zajišťovala dlouhodobě udržitelný provoz těchto
nezbytných hygienických zařízení. Další záchody byly situovány v rizalitech. V jižním
rizalitu se nacházely v malé místnůstce, vydělené příčkou ze vstupní prostory –
nebyly tedy přímou součásti trojice prostor v rizalitu, nacházely se vlastně ještě před
vstupem na vnitřní dvorek. U západního rizalitu záchody pouze předpokládáme na
základě tzv. Tencallova plánu, a to sice v místě dnešního širokého průchodu,
vedoucího z přístupové chodby do rozměrného barokního sálu, v němž je dnes
vestavěn novodobý kontejner návštěvnických WC. Téměř ve shodném místě se
ostatně záchody nacházely i ve vyšších podlažích (což je společné všem třem
lokalitám barokních zámeckých záchodů). Není bez zajímavosti, že i v případě jižního
a západního rizalitu je plány zaznamenána vazba na barokní podpovrchovou
kanalizaci a můžeme předpokládat, že i zde fungoval přirozený režim čištění
kanalizace prostřednictvím proplachování kanalizačních stok srážkovou vodou.
–––
171
Všechny tři baterie záchodů se tedy nacházely v části zámku, vyhrazené
„běžnému“ užívání např. zámeckým úřednictvem nebo při zasedáních Manského
soudu. Jak vypadala hygienická zařízení v reprezentativních či dokonce privátních
místnostech biskupa, však nelze určit. Zde pouze na okraj zmiňujeme existenci
záchodu v tloušťce vnitřní dělicí zdi 2. NP, v návaznosti na vstup do 2. NP
hranolového rizalitu severovýchodního křídla (nachází se tedy v dělicí zdi mezi
Růžovým a Carským salonem). Záchod nebyl zatím blíže zkoumán, na tzv. Tencallově
půdorysu 2. NP jej však hledáme marně.
VI. Závěr
Kroměřížský zámek představuje nesmírně kvalitní objekt, který byl dosud
hodnocen zejména z pohledu dějin umění – což je zcela legitimní, vzhledem k účasti
předních architektů, sochařů a malířů druhé půli 17. století na jeho výstavbě a
výzdobě. Stavba sama zůstávala však dlouho poněkud opomíjena. Provedený
stavebně-historický průzkum, jenž mohl zúročit desetiletí badatelských aktivit
věnovaných poznání kroměřížského zámku i dosud opomíjenou vysokou vypovídací
schopnost
stavby,
definoval
základní
vývojové
etapy
biskupské
a
později
arcibiskupské rezidence a představil i postupně rozpoznávané provozní souvislosti
tohoto všestranně mimořádného objektu. V souvislostech předchozích průzkumů se
jedná o vůbec první celistvý pohled na stavební vývoj kroměřížského zámku - stále se
však jedná pouze o dílčí zhodnocení, jež je možné a vhodné doplňovat dalšími
zjištěními, čerpanými zejména z detailního průzkumu stavby samotné. Již na základě
dosavadních znalostí je však jisté, že stavební vývoj představuje integrální, nesmírně
bohatou a pro komplexní poznání kroměřížského zámku podstatnou součást
památkových hodnot objektu, srovnatelnou s jeho interiérovou výzdobou a
mobiliárním vybavením.
–––
172
VII. Prameny a literatura
1. Prameny
a. Archivní prameny
Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc
AO – fond Arcibiskupství Olomouc
ÚŘAS – fond Ústřední ředitelství arcibiskupských statků
b. Edice, katalogy a specializované průzkumy
CDB – FRIEDRICH, Gustav – KRISTEN, Zdeněk – ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ,
Sáša – VAŠKŮ, Vladimír – SVITÁK, Zbyněk – KRMÍČKOVÁ, Helena – KREJČÍKOVÁ,
Jarmila (edd.): Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. I–VI. Pragae 1904–
2006.
CDM – BOČEK, Antonín – CHYTIL, Josef – CHLUMECKY, Paul v. – BRANDL, Vincenc –
BRETHOLZ, Bertold (edd.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. IV.–XV.
Olomouc 1845; Brno 1850–1903.
EMLER, Josef (ed.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae.
II. (1253–1310). Pragae 1882; III. (1311–1333). Pragae 1890.
LECHNER – LECHNER, Karl (ed.): Die ältesten Belehnungs– und Lehensgerichtbücher
des Bisthums Olmütz. I-II. Brünn 1902.
PIUR, Paul (ed.): Briefe Johanns von Neumarkt. Berlin 1937.
–––
173
ŠABATOVÁ, Lenka – KALÁBOVÁ, Lenka: Arcibiskupský zámek a zahrady Kroměříž.
Stavebně historický průzkum. Část I. Ikonografický a spisový materiál z dostupných
archivních fondů. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, Brno
2004.
TADRA, Ferdinand (ed.): Cancellaria Johannis Noviforensis episcopi Olomucensis
(1364–1380). Briefe und Urkunden des Olmützer Bischofs Johann von Neumarkt.
Archiv für österreichische Geschichte 68, 1886.
ZLÁMAL, Bohumil (ed.): Katalog moravských biskupů, arcibiskupů a kapitul staré a
nové doby. Olomouc 1977.
2. Literatura
BALETKA, Tomáš: Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540), jeho
kancelář a správa biskupských statků. Sborník archivních prací 54, 2004, s. 3–236.
BRANDL, Vincenc (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XII. Brünn 1890.
DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek – TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a
zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009.
DURDÍK, Tomáš: Ilustrovaná encyklopedie Českých hradů. Praha 1999.
DURDÍK, Tomáš – BOLINA, Pavel: Středověké hrady v Čechách a na Moravě. Praha
2001.
FIŠER, Zdeněk – KROUPA, Jiří: Kroměříž, průvodce městem. Brno 1991.
HLOBIL, Ivo – PETRŮ, Eduard: Humanismus a raná renesance na Moravě. Praha
1992.
–––
174
HOLEČEK, Jan – KUNRÁTKOVÁ, Lenka: Obnova části arcibiskupského zámku
v Kroměříži. Zprávy památkové péče 3, 2007, s. 205–206.
CHYBOVÁ, Helena: Kroměříž zmizelá a znovu objevená aneb Historie ukrytá pod
dlažbou města. Kroměříž 2009.
JAKUBEC, Ondřej: Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské
doby. Olomouc 2003.
JAKUBEC, Ondřej: Olomoučtí biskupové jako renesanční mecenáši? In: Prix, Dalibor
(ed.), Pro Arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila. Praha 2002, s. 261–270.
JANÁL, Jiří – ŠTĚTINA, Jan: Příspěvek ke stavebním dějinám zámku v Kroměříži. In:
Dějiny staveb 2006. Plzeň 2006, s. 33–42.
JANIŠ, Dalibor: Ke skladbě dvora olomouckých biskupů ve 13. století. In: Dana
Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka (edd.), Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba
a kultura dvorské společnosti (Mediaevalia Historica Bohemica, Supplementum 2).
Praha 2008, s. 347–362.
JANIŠ, Dalibor – KOHOUTEK, Jiří: Hrady a jejich úloha ve struktuře osídlení horního
Pobečví. Archaeologia Historica 27, 2002, s. 179–195.
JŮZA, Vilém – KRSEK, Ivo – PETRŮ, Jaroslav – RICHTER, Václav: Kroměříž. Praha
1963.
KARBAN, Aleš: Případ zámecké věže. Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 3, s. 215–
216.
KEJŘ, Jiří: Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha 1998.
–––
175
KINDL, Miroslav: Sbírka a archiv fotografií kroměřížského zámku. Ingredere Hospes
6, 2013, s. 6–16.
KOUŘIL, Pavel – PRIX, Dalibor – WIHODA, Martin: Městské hrady v českém Slezsku.
Archaeologia Historica 22, 1997, s. 249–272.
KROUPA, Jiří: Kroměřížský zámek na sklonku 17. století. Zpravodaj Muzea
Kroměřížska, 1984, č. 2, s. 22–25.
KRSEK, Ivo – KUDĚLKA, Zdeněk – STEHLÍK, Miloš – VÁLKA, Josef: Umění baroka na
Moravě a ve Slezsku. Praha 1996.
KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. Kolín–Miro.
Praha 1998.
MĚSÍC, Cyril: Mobiliář Manského sálu v 1. polovině 20. století. Ingredere Hospes 5,
2012, s. 31–33.
MLČÁK, Leoš – ŽUREK, Karel: Zámek Tovačov. In: Ivo Hlobil – Marek Perůtka (edd.):
Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550. III.
Olomoucko. Olomouc 1999, s. 235–238.
MOTALÍK, Zdeněk (ed.): Kroměřížské veduty. Praha 2006.
NOVÁK, A.: Nálezy na Kroměřížsku a v Kroměříži.
Vlastivědný sborník střední a
severní Moravy (Vlastivědný sborník pro mládež župy olomoucké) 7, 1928–1929, s.
151–152.
PAPROCKÝ, Bartoloměj: Zrcadlo slavného Markrabství moravského. Olomouc 1593.
Reprint Ostrava 1993.
–––
176
PAVLÍČKOVÁ, Radmila: Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z
Liechtensteinu–Castelkorna 1664–1695. Olomouc 2001.
PERŮTKA, Marek (ed.): Kroměříž. Historické město & jeho památky. Kroměříž 2013.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. I. Kroměříž 1913.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. II-1, 2. Kroměříž 1947.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. II-3. Kroměříž 1948.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. II-4. Kroměříž 1948.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. III. Kroměříž 1940.
PINKAVA, Jaroslav: F. V. Peřinka. Ojedinělý badatel. Ed. Petr Pálka. Kroměříž 2004.
PLAČEK, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996.
PLAČEK, Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha
2001.
PLAČEK, Miroslav: Zámek v Miroslavi. In: Chamonikola, K. (ed.), Od gotiky
k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550. II. Brno 1999, s. 166–
167.
SALIGER, Arthur: Moravské umění ve vztahu k Vídni. In: Podzim středověku. Brno
2001, s. 89–99.
SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska. 2. (J–N). Praha 1999.
–––
177
SPURNÝ, František a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
II. Severní Morava. Praha 1983.
STOOB, Heinz: Bruno von Olmütz, das Mährische Städtenetz und die Europäische
Politik von 1245 bis 1281. In: Heinz Stoob (ed.), Die mittelalterliche Städtebildung im
südöstlichen Europa (Städteforschung – Veröffentlichungen des Instituts für
vergleichende Städtegeschichte in Münster. Reihe A. Darstellungen. Bd. 4.). Köln –
Wien 1977, s. 90–133.
ŠABATOVÁ, Lenka –
VÁCHA, Zdeněk: Bučovice – nové poznatky ke stavebnímu
vývoji zámku v první polovině 17. století. Památková péče na Moravě, 11, 2006, s. 7–
26.
ŠIŠKOVÁ, Martina: Arcibiskupský architekt Anton Arche. Ingredere Hospes 6, 2013,
s. 83–91.
ŠTĚPÁN, Jan: Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic v letech
1579–1598. Olomouc 2009.
ŠTĚTINA, Jan: Co skrývá nádvoří kroměřížského zámku? In: P. Rožmberský (ed.):
Dějiny staveb 2008, s. 59–65.
ŠTĚTINA, Jan: Stavební vývoj zámku v Moravské Třebové v době Ladislava
z Boskovic. In: Moravskotřebovský zámek – renesance v evropském kontextu.
Problematika nových objevů, rekonstrukce, prezentace. Moravská Třebová 2010, s.
15–30.
ŠTĚTINA, Jan: Úvahy nad problematikou stavebního vývoje kroměřížského zámku.
Ingredere Hospes 3, 2010, s. 8–27.
TOGNER, Milan (ed.): Kroměřížská obrazárna. Katalog sbírky obrazů Arcibiskupského
zámku v Kroměříži. Kroměříž 1998.
–––
178
VACKOVÁ, Jarmila: Ikonografie Kroměříže od konce 16. století do poloviny 19. století.
Zprávy památkové péče 19, 1959, s. 81–88.
VACKOVÁ, Jarmila: Kroměříž, městská památková rezervace a státní zámek. Praha
1960.
VACKOVÁ, Jarmila: Nové poznatky k stavební historii Kroměříže, I. část, 16. a 17.
století. Umění 5, 1957, s. 153–155.
VÁCHA, Zdeněk – VRLA, Radim: Kroměřížská biskupská rezidence na konci
středověku. Archaeologia Historica 33, 2008, s. 357–376.
VRLA, Radim – HODAŇOVÁ, Klára – MICHOINOVÁ, Dagmar: Věž kroměřížského
zámku – průzkum části jihozápadní fasády. Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 3, s.
209–214.
ZATLOUKAL, Ondřej: Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. Olomouc 2004.
ZATLOUKAL, Ondřej – PERŮTKA, Marek (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v
Kroměříži. Průvodce. Kroměříž 2011.
ZATLOUKAL, Pavel: Příběhy z dlouhého století, architektura let 1750–1918 na Moravě
a ve Slezsku. Olomouc 2002.
ZEZULOVÁ, Jitka: Vlastivěda moravská a František Vácslav Peřinka. In: 100 let
Vlastivědy moravské a vlastivědná práce na Moravě. XXV. Mikulovské sympozium
1998. Mikulov – Brno 1999, s. 125–129.
–––
179
VIII. Popisy vyobrazení
1. Exteriéry zámku (dokumentace na přiloženém CD)
Obr. 1. Letecký pohled na zámek v Kroměříži od jihovýchodu. Foto archiv NPÚ ÚOP
v Kroměříži.
Obr. 2. Celkový pohled na zámek s dominantou hranolové věže od jihu. Všechny
fotky Jan Štětina 2009 – 2014, není-li uvedeno jinak.
Obr. 3. Celkový pohled na zámek s dominantou hranolové věže od jihovýchodu.
Obr. 4. Celkový pohled na zámek s dominantou hranolové věže od jihozápadu, z věže
kostela sv. Mořice.
Obr. 5. Zámek s dominantou hranolové věže přes měšťanské domy na Velkém
náměstí, pohled od jihozápadu.
Obr. 6. Vnější průčelí jihozápadního křídla s dominantou hranolové věže, vpravo jižní
rizalit.
Obr. 7. Rizalit v jižním nároží zámku, v pozadí velká hranolová věž – pozůstatek
pozdně gotického hradu.
Obr. 8. Celkový pohled na zámek od severu, z Podzámecké zahrad. Vpravo
severozápadní, vlevo severovýchodní křídlo.
Obr. 9. Vnější průčelí jihovýchodního křídla, vpravo pozůstatek hranolového
předbarokního rizalitu.
Obr. 10. Napojení pozdně středověké hranolové věže na jižní rizalit (vlevo) a vnější
průčelí jihovýchodního křídla (vpravo).
Obr.
11.
Vnější
průčelí
severovýchodního
palácového
křídla
při
pohledu
z Podzámecké zahrady.
Obr. 12. Vnější průčelí severozápadního palácového křídla, vpravo západní rizalit,
v popředí Colloredova kolonáda (1795).
Obr. 13. Vnější průčelí severozápadního palácového křídla, západní rizalit zcela
vpravo.
Obr. 14. Vnější průčelí jihovýchodního křídla, vlevo pozdně gotická hranolová věž,
vpravo pozůstatek hranolového předbarokního rizalitu.
–––
180
Obr. 15. Skladba okenních os na vnějším průčelí severozápadního palácového křídla,
při severním nároží. Trojice půlkruhově završených oken vyznačuje polohu Velké
jídelny (Sněmovního sálu).
Obr. 16. Střední partie vnějšího průčelí jihozápadního křídla se vstupním portálem
(1698).
Obr. 17. Barokní vstupní portál zámku, akcentovaný náročněji provedeným ostěním
okna ve 2. NP.
Obr. 18. Nápisová kartuš nad vstupním portálem zámku (1698).
Obr. 19. Maskaron z nápisové kartuše nad vstupním portálem zámku (1698).
Obr. 20. Maskaron z nápisové kartuše nad vstupním portálem zámku (1698).
Obr. 21. Nejnáročněji provedené okenní ostění celého zámku – okno ve 2. NP nad
vstupním portálem jihozápadního křídla.
Obr. 22. Erb biskupa Karla II. z Lichtenstein-Castelkorna v nadpraží okna ve 2. NP
jihozápadního křídla.
Obr. 23. Skladba soklu vysokého pilastrového řádu, nasedajícího na oblounovou
římsu v úrovni 1. NP zámku, při jižním nároží jižního rizalitu.
Obr. 24. Skladba soklu vysokého pilastrového řádu, nasedajícího na oblounovou
římsu v úrovni 1. NP zámku, na jihozápadní fasádě zámku.
Obr. 25. Ostění okenního otvoru z 1. NP zámku (jižní rizalit).
Obr. 26. Kvádrový sokl, dochovaný v podnoži severozápadního křídla. Vlevo ozuby
pro napojení nerealizovaného severního bastionu.
Obr. 27. Podnož severozápadního křídla, detail místa plánovaného napojení
severního bastionu.
Obr. 28. Západní nároží západního rizalitu, detail oblounové římsy nad kvádrovou
podnoží.
Obr. 29. Oblast východního nároží zámku s cihlovým stavivem obvodového zdiva
(nad mladší dlažbou terasy).
Obr. 30. Charakteristická skladba vnějších fasád zámku (jižní rizalit), nasedajících na
oblounovou římsu nad dodatečně zasypaným soklem (dnes v úrovni terénu).
Obr. 31. Převýšený okenní otvor s půlkruhovým záklenkem, indikující existenci
nejvýznamnějšího prostoru na zámku – Velké jídelny (Sněmovního sálu).
–––
181
Obr. 32. Okenní otvor 4. NP (půdního podlaží). Barokní olištované ostění s uchy a
kapkami z 90. let 17. století bylo při pozdně barokní úpravě fasád doplněno
dekorativním parapetním polem.
Obr. 33. Jižní nároží jižního rizalitu, detail završení sdružených pilastrů, kladí a
korunní římsy.
Obr. 34. Detail členění kladí, rozvinutého nad 4. NP zámku, s profilovanou korunní
římsou.
Obr. 35. Detail završení jednoho z pilastrů vnější fasády a jeho navázání na korunní
římsu.
Obr. 36. Východní fasáda hranolové věže s kladím, korunní římsou a posledním
dochovaným úsekem barokní nadstřešní atiky.
Obr. 37. Detail dochovaného úseku barokní nadstřešní atiky na východní fasádě věže.
Obr. 38. Profil spodní části barokní nadstřešní atiky na východním průčelí věže,
odstraněné po požáru v roce 1752.
Obr. 39. Spodní část patrně pozdně gotického hranolového rizalitu, předstupujícího
před
průčelí
jihovýchodního
křídla
v blízkosti
někdejšího
východního
nároží
předbarokního hradu.
Obr. 40. Asymetrické uspořádání okenní osy v místě odbouraných horních podlaží
rizalitu před průčelím jihovýchodního křídla.
Obr. 41. Okenní ostění po pravém (severovýchodním) boku rizalitu jihovýchodního
průčelí, v detailu řešené odlišně od ostatních oken. Původní komunikační využití
(snad vstup ke dveřím vedoucím do točitého schodiště ve schodišťovém rizalitu
poblíž východního nároží) dokládá přítomnost tesaného prahu.
Obr. 42. Odkryté torzo barokního točitého schodiště poblíž východního nároží zámku,
překrytého novodobou terasou vstupu do Podzámecké zahrady. Foto archiv NPÚ ÚOP
v Kroměříži, počátek 90. let 20. století.
Obr. 43. Otvory po schodišťových stupních točitého schodiště v nitru rizalitu poblíž
východního nároží. Foto archiv NPÚ ÚOP v Kroměříži, počátek 90. let 20. století.
Obr. 44. Pohled na portikus při zahradním průčelí zámku (80. léta 19. století).
Obr. 45. Celkový pohled do severního sektoru zámeckého nádvoří.
Obr. 46. Dvorní průčelí jihovýchodního křídla, vzniklého zčásti v půdorysné stopě
předbarokní zástavby.
–––
182
Obr. 47. Celkový pohled do jihovýchodní části zámeckého nádvoří s tělesem
hranolové věže na styku jihovýchodního (vlevo) a jihozápadního (vpravo) křídla,
vlevo dvorní průčelí severovýchodního křídla.
Obr. 48. Celkový pohled do jihozápadní části zámeckého nádvoří.
Obr.
49.
Dvorní
průčelí
severovýchodního
zámeckého
křídla,
v suterénech
ukrývajícího pozůstatky pozdně gotické palácové budovy.
Obr. 50. Dvorní průčelí severozápadního křídla, barokní novostavby z doby po roce
1686. Křídlo je jako jediné v úrovni 1. NP otevřeno arkádovou chodbou.
Obr. 51. Dvorní průčelí vstupního, jihozápadního křídla, vzniklého kolem roku 1690
náhradou za demolované předbarokní křídlo v nádvoří.
Obr. 52. Frontální pohled na dvorní průčelí vstupního, jihozápadního křídla se
zřetelně širším polem fasády vpravo od průjezdu.
Obr. 53. Jihovýchodní část zámeckého dvora s průčelím jihovýchodního křídla a
dominantou pozdně gotické hranolové věže, vystupující do nádvoří.
Obr. 54. Charakteristická skladba nádvorních fasád – v 1. NP se uplatňují liché
arkády, ve vyšších podlažích vysoký pilastrový řád.
Obr. 55. Fasáda severozápadního křídla se odlišuje otevřenou arkádou v 1. NP, jejíž
existence určila podobu členění fasád celého nádvoří.
Obr. 56. Ponechání pozdně gotické hranolové věže ovlivnilo tvářnost jižního koutu
zámeckého nádvoří.
Obr. 57. Mohutné hranolové pilíře, vynášející dvorní obvodovou zeď severozápadního
křídla, jsou vybaveny sokly završenými oblounovou římsou.
Obr. 58. Členění dvorních fasád v úrovni 1. NP s hranolovými pilíři, vynášejícími
dvorní obvodovou zeď severozápadního křídla.
Obr. 59. Průhled do nádvoří otevřenou chodbou v 1. NP severozápadního křídla.
Obr. 60. Dvojice barokních portálů v napojení dvorní chodby severozápadního křídla
na křídlo severovýchodní – portál s nadsvětlíkem (vpravo) ústil do vnitřní chodby
před
hlavní
zámeckou
kuchyní,
portál
vlevo
mířil
do
jedné
z místnosti
severozápadního křídla.
Obr. 61. Barokní portál, směřující ze dvorní chodby severozápadního křídla do vnitřní
chodby křídla jihozápadního a dále do menší zámecké kuchyně.
–––
183
Obr. 62. Redukované omítkové členění 1. NP v oblasti severozápadního nároží
hranolové věže.
Obr. 63. Omítkové členění krátké, severozápadní fasády věže, shodné s členícím
systémem dalších zámeckých fasád, zapojilo její mohutnou nečleněnou hmotu do
prostoru nádvoří. Na rozdíl od průčelí zámeckých křídel jsou na věži uplatněna pouze
iluzivní okna.
Obr. 64. Severozápadní nároží hranolové věže, vystupující do zámeckého nádvoří.
Obr. 65. Členění cviklu nádvorních arkád v 1. NP dvorních fasád.
Obr. 66. Iluzivní okno v úrovni 2. NP severozápadní fasády hranolové věže.
Obr. 67. Okenní ostění ve 2. NP nádvorních fasád zámku.
Obr. 68. Okenní ostění ve 3. NP nádvorních fasád zámku.
Obr. 69. Okenní ostění ve 3. a 4. NP nádvorních fasád zámku.
Obr. 70. Sestava římsového kladí a korunní římsy na dvorním průčelí zámku.
Obr. 71. Detail římsového kladí a korunní římsy, obíhající severovýchodní nároží
hranolové věže.
Obr. 72. Konzoly s vegetabilním ornamentem, podepírající korunní římsu zámku na
dvorním průčelí.
Obr. 73. Detail konzol podepírajících korunní římsu na styku dvorního průčelí
jihovýchodního křídla a hranolové věže (vpravo).
Obr. 74. Barokní polygonální nástavba hranolové věže si uchovala i původní omítkové
členění s nárožními pilastry.
Obr. 75. Severní fasáda věže – barokní okenní otvor v úrovni 3. NP věže přetíná
střecha nad jihovýchodním křídlem z doby po požáru roku 1752.
Obr. 76. Interiér průjezdu v 1. NP jihozápadního křídla, upravený patrně ve druhé
polovině 18. století. Vpravo barokní portál vedoucí k menší zámecké kuchyni.
Obr. 77. Vnitřní nika vstupního portálu s kladkami pro vytahování padacího mostu.
Obr. 78. Barokní portál vedoucí k menší zámecké kuchyni, prostupující boční zdí
průjezdu. Za okny 1. NP se skrývá vstupní chodba k menší zámecké kuchyni.
Obr. 79. Trojice rozměrných, půlkruhově završených, do nádvoří původně otevřených
arkád v 1. NP dvorního traktu severovýchodního křídla. Arkády původně vedly do
vstupní schodišťové haly.
–––
184
Obr. 80. Barokní portál s nadsvětlíkem, vedoucí do vnitřní chodby severovýchodního
křídla.
Obr. 81. Barokní maskaron, související původně s vodním systémem – viz otvor
v jeho tlamě a osekání boku pilastrového soklu (vpravo), poukazující snad k někdejší
existenci vodní nádržky (?).
Obr. 82. Barokní portál s nadsvětlíkem (sekundárně upravený na okno), osazený ve
dvorním průčelí severovýchodního křídla, poblíž severního nároží dvora.
Obr. 83. Barokní, původně nekrytá pavláčka v úrovni 2. NP zámku, spojující
severovýchodní a severozápadní křídlo.
Obr. 84. Volutově utvářené krakorce, vynášející barokní přechod v severním koutu
dvora.
Obr. 85. Neobarokní portikus, počátkem 20. století představěný před dvorní průčelí
severovýchodního křídla.
Obr. 86. Znak arcibiskupa Theodora Kohna (1893 – 1904) na zábradlí terasy v 1. NP
dvorního portiku.
Obr. 87. Dlažba chodníku před dvorním průčelím jihozápadního křídla, položená ve
druhé polovině 20. let 20. století.
2. Interiéry zámku (dokumentace na přiloženém CD)
Pozn.: v souladu se zaměřením průzkumu se i dokumentační část soustředí
především na záležitosti stavebního vývoje objektu; reprezentativní interiéry tedy
prakticky pomíjí.
Obr. 88. Pozdně gotický vstupní portál v jižním průčelí 1. NP bývalé vstupní věže,
pohled z dvorečku v útrobách jižního rizalitu. Všechny fotky Jan Štětina 2010 – 2014,
není-li uvedeno jinak.
Obr. 89. Biskupský znak Stanislava Thurza (vlevo) a znak zemí Vladislava
Jagellonského (vpravo), osazené v druhotné poloze nad branou v 1. NP velké věže.
Obr. 90. Pozdně gotická klenba v interiéru 2. NP hranolové věže, stav po
restaurování v roce 2013, kdy byla prezentována raně renesanční výmalba žeber.
–––
185
Obr. 91. Pozůstatek vnitřní chodby při dvorním průčelí jihozápadního křídla, pohled
od velké věže. Vpravo vstup z nádvoří, vlevo barokní portál do sklepů pod jižním
rizalitem, dále vlevo vstup na schodiště do vyšších podlaží jihozápadního křídla,
v čele dveře v dodatečně vložené dělicí zdi chodby.
Obr. 92. Zakončení vnitřní chodby při dvorním průčelí jihozápadního křídla se
vstupem do 1. NP hranolové věže (větší barokní portál s nadsvětlíkem vlevo) a
barokním portálem do jižního rizalitu (vpravo).
Obr. 93. Vstupní prostor jižního rizalitu. Vlevo vstupní portál do dvorečku v nitru
jižního rizalitu, portál s nadsvětlíkem (vpravo) vedl do prostoru někdejších barokních
záchodů v 1. NP.
Obr. 94. Vstupní portál do jižního sálu jižního rizalitu, situovaný pod arkádou v tzv.
dvorečku; po jeho boku je situována dvojice obslužných dvířek topenišť. Pravou
stojku portálu překrývá nepochybně barokní, vnitřní nosná zeď rizalitu – jedná se o
jeden z dokladů postupné výstavby této části zámku v rámci rychle následujících
stavebních mikrofází.
Obr. 95. Detail bohatě profilovaného nadpraží a římsy vstupního portálu do jižního
sálu jižního rizalitu.
Obr. 96. Nejrozměrnější sál v jižním nároží jižního rizalitu, barokní necková klenba
s koutovými výsečemi a průhledem ke vstupu ze dvorečku.
Obr. 97. Část klenby místnosti v jihovýchodním nároží jižního rizalitu, patrně
dodatečné vůči zdivu (viz koutový pilíř klenby zcela vlevo).
Obr. 98. Severozápadní část místnosti v jihovýchodním nároží jižního rizalitu; do
místnosti proniká jihovýchodní nároží hranolové věže. Patrný je i přízední pilíř
vynášející barokní klenbu, zřejmě dodatečnou vůči rovněž barokním obvodovým
zdivům rizalitu (vpravo).
Obr. 99. Část přístupové chodby ze vstupního vestibulu jihozápadního křídla do menší
zámecké kuchyně, zpřístupněné barokním portálem (v pozadí). Vlevo dělicí zeď
s portálem vedoucím do místností mezi vestibulem a kuchyní, vpravo nádvorní zeď
jihozápadního křídla s okenními nikami.
Obr. 100. Část koutové výseče barokní klenby s omítkovými hřebínky nad menší
zámeckou kuchyní v jihozápadním křídle. Vlevo rovněž barokní zeď s portálem, jež
z původně čtvercového půdorysu kuchyně vydělila úzkou chodbu při dvorním průčelí,
–––
186
která zajistila průběžnou komunikaci mezi vstupním vestibulem a dvorní arkádou
Obr. 101. Vstupní chodba z dvorní arkády severozápadního křídla do nitra západního
rizalitu. Chodba je situována pod výstupním ramenem schodiště severozápadního
křídla, vlevo stojka portálu, vedoucího ze sklepů pod severozápadním křídlem.
Obr. 102. Rozměrný klenutý sál v 1. NP západního rizalitu s vestavbou nově
vložených návštěvnických WC z počátku 21. století.
Obr. 103. Necková klenba s koutovými výsečemi a štukovou výzdobou z doby kolem
r. 1690, dochovaná v jedné z místností v 1. NP severozápadního křídla.
Obr. 104. Detail koutové výseče se štukovou výzdobou z doby kolem r. 1690,
dochovaná v jedné z místností v 1. NP severozápadního křídla. V pozadí horní část
niky určené původně pro umístění kamen, nyní druhotně využité dveřním otvorem.
Obr. 105. Schématický nákres koutové klenební výseče, odkrytý na barokní omítkové
vrstvě v místnosti se štukovou výzdobou z doby kolem r. 1690 v 1. NP
Obr. 106. Místnost v 1. NP severozápadního křídla s klenbou s koutovými výsečemi a
jednoduchou výmalbou ze závěru 19. století.
Obr. 107. Vstupní chodba k hlavní zámecké kuchyni (interiérové pokračování
komunikace dvorní arkádou severozápadního křídla). Barokní portál vedoucí do jedné
z užitkových místností v 1. NP, v koutové vestavbě jsou osazena obslužná dvířka
topeniště.
Obr. 108. Barokní železné dveře, vedoucí ze vstupní chodby 1. NP do místnosti
v sousedství kuchyně severovýchodního křídla.
Obr. 109. Dekorativně zdobený zámek na barokních železných dveřích, vedoucích ze
vstupní chodby 1. NP do místnosti v sousedství kuchyně severovýchodního křídla.
Obr. 110. Původně jihozápadní část hlavní zámecké kuchyně v 1. NP severního nároží
zámku. Prostor byl od kuchyně oddělen patrně pozdně barokní příčnou zdí (vlevo).
Vstup na točité schodiště v síle zdi (portál s nadsvětlíkem vlevo) a zděný plášť
výtahové šachty, vedoucí v místnosti zvané Kredenc ve 2. NP.
Obr. 111. Hlavní zámecká kuchyně v 1. NP severního nároží zámku, pohled
k topeništi (vpravo). Vlevo barokní portál do místností 1. NP vnějšího traktu
–––
187
Obr. 112. Severní kout hlavní zámecké kuchyně v 1. NP severního nároží zámku
s nosným pilířem klenby, situovaným nad vestavbou v interiéru Apollónovy grotty
sala terreny.
Obr. 113. Hlavní zámecká kuchyně v 1. NP severního nároží zámku. Stlačená valená
klenba nad někdejším topeništěm, vpravo dodatečná dělicí zeď, jež patrně v pozdním
baroku zmenšila půdorys kuchyně na 2/3 původního stavu.
Obr. 114. Hlavní zámecká kuchyně v 1. NP severního nároží zámku. Segmentový pas
vymezuje prostor někdejšího topeniště při jihovýchodní zdi, odkud byl kouř
prostřednictvím stoupající valené klenby odváděn do komína.
Obr. 115. Detail hlavice nosných sloupů klenby v hlavní kuchyni v 1. NP severního
nároží zámku.
Obr. 116. Kamenná nádrž na vodu v parapetu jednoho z oken v hlavní zámecké
kuchyni. Shodná nádrž se
dodnes
dochovala i
v menší
zámecké
kuchyni
v jihozápadním křídle.
Obr. 117. Část výsečové klenby ve velkém sále vnějšího traktu severovýchodního
křída, přiléhajícím k hlavní zámecké kuchyni.
Obr.
118.
Koutová
výseč
v klenbě
nad
velkým
sálem
vnějšího
traktu
severovýchodního křída, přiléhajícím k hlavní zámecké kuchyni.
Obr. 119. Plasticky vymodelovaný omítkový hřebínek v jedné z výsečí sálu vnějšího
traktu severovýchodního křída, přiléhajícího k hlavní zámecké kuchyni.
Obr. 120. Velký sál vnějšího traktu severovýchodního křída, situovaný nejblíže
východního nároží zámku.
Obr. 121. Schodišťová hala uprostřed dvorního traktu severovýchodního křídla. Pilíře
původně otevřených, později zasklených arkád vstupní haly byly posazeny na sokly
završené oblounovou římsou.
Obr. 122. Průhled schodišťovou halou uprostřed dvorního traktu severovýchodního
křídla.
Obr. 123. Nástup na hlavní zámecké schodiště, situované uprostřed dvorního traktu
Obr. 124. Průhled vnitřní šachtou (zrcadlem) hlavního zámeckého schodiště,
situovaného uprostřed dvorního traktu severovýchodního křídla.
–––
188
Obr. 125. Stoupavá křížová klenba nad hlavním zámeckým schodištěm, zakotvená do
valeného pasu mezi dvojicí nosných sloupů.
Obr.
126.
Kamenné
balustrové
zábradlí
hlavního
zámeckého
schodiště,
charakterizované střídavým rytmem kamenných kuželek.
Obr. 127. První podesta části hlavního zámeckého schodiště, sestupující k sala
terreně v nejnižší úrovni vnějšího traktu severovýchodního křídla. Dvojice barokních
portálů spojovala schodiště s předsíní před vstupem do sálů v 1. NP vnějšího traktu
křídla a horním podlažím sklepů (portál vlevo) a schodištěm vedoucím přímo do 1. NP
vnějšího traktu křídla (portál vpravo).
Obr. 128. Úprava soklu s oblonovou římsou v průchodu k točitému schodišti v nitru
jihovýchodního křídla dává tušit, že stávající barokní vstupní portál s nadsvětlíkem je
teprve mladším doplňkem, osazeným v rámci některé barokní mikrofáze.
Obr. 129. Trojice barokních portálů v interiéru vstupního prostoru v 1. NP
jihovýchodního křídla. Portál vlevo vedl do prostoru záchodů, portál uprostřed na
točité schodiště spojující jednotlivá podlaží křídla a stoupající i do hranolové věže,
portál vpravo směřoval do malé místnosti při napojení jihovýchodního křídla na
hranolovou věž.
Obr. 130. Klenba s koutovými výsečemi a bohatou štukovou výzdobou nad vstupním
sálem v 1. NP jihovýchodního křídla (kolem 1690).
Obr. 131. Střední pole klenby se štukovým listovým ornamentem a nástropní malbu
s námětem Alegorie dobré rady ve vstupním sále v 1. NP jihovýchodního křídla
(patrně Antonio Pellegrini, kolem 1690).
Obr. 132. Klenba s koutovými výsečemi a křížovým polem nad jednou z prostor v 1.
NP jihovýchodního křídla.
Obr. 133. Bohatě promodelovaná koutová klenební výseč nad západním okenním
otvorem prostory v 1. NP jihovýchodního křídla.
Obr. 134. Schodiště v severozápadním křídle - pro kroměřížský zámek typické členění
schodišťového prostoru vysokými nikami se štukovou a sochařskou výzdobou.
Obr. 135. Vyústění schodiště v severozápadním křídle zámku ve 2. NP. Schodiště má
shodné uspořádání jako hlavní schodiště v severovýchodním křídle, avšak skromnější
rozměry a sloužilo především pro potřeby manského soudu, jehož místnosti se
nacházely ve 3. NP.
–––
189
Obr. 136. Neorganické nasazení nízké plackové klenby nad vnitřním zrcadlem
schodiště v severozápadním křídle zámku.
Obr.
137.
Detail
utváření
nejvyšší
části
obvodového
pláště
schodiště
v severozápadním křídle zámku do podkroví s motivem nefunkčního balustrového
zábradlí.
Obr. 138. Komunikační uzel ve 2. NP zámku - před vstupem do západního rizalitu
(vpravo vzadu). Výstup ze schodiště v severozápadním křídle zámku (za prosklenou
stěnou vpravo), vlevo dveře z chodbového traktu ve 2. NP jihozápadního křídla,
vloženého ke dvorní zdi barokního křídla po požáru roku 1752.
Obr. 139. Nástupní rameno schodiště v jihozápadním křídle, vedoucího z chodby při
dvorním průčelí do vyšších podlaží křídla, jižního rizalitu a 2. a 3. NP jihozápadního
křídla.
Obr.
140.
Valená
výsečová
klenba
nad
mezipatrovou
podestou
schodiště
v jihozápadním křídle. Výseč vlevo náleží okennímu otvoru ve vnější fasádě,
nereagujícímu na polohu podesty a zachovávajícímu pravidelné řazení okenních
otvorů na průčelích.
Obr. 141. Chodba, procházející diagonálně poblíž severního nároží hranolové věže a
spojující 2. NP jihovýchodního a jihozápadního křídla.
Obr. 142. Barokní portál při vyústění chodby, procházející diagonálně poblíž
severního nároží hranolové věže, do předsíně před místnostmi ve 2. NP
jihovýchodního křídla.
Obr. 143. Vstupní prostor před místnostmi ve 2. NP jihovýchodního křídla, pohled na
jižní stěnu s barokním portálem vedoucím od schodiště jihozápadního křídla (vpravo)
a na schodiště se vstupem do 2. NP pozdně gotické hranolové věže (výše posazený
portál vlevo).
Obr. 144. Průhled střední chodbou ve 2. NP jižního rizalitu směrem ke vstupnímu
prostoru v návaznosti na schodiště v jihozápadním křídle.
Obr. 145. Průhled střední chodbou ve 2. NP západního rizalitu, vedoucí ke vstupu na
Colloredovu kolonádu (1795 – vstup kryje mříž v pozadí).
Obr. 146. Pata klenby (vlevo nahoře), odpovídající baroknímu rozvrhu dispozice 2. NP
západního rizalitu, v rámci úprav 2. poloviny 18. a 19. století překryté omítaným
rovným podhledem s nyní obnovenou linkovou výmalbou.
–––
190
Obr. 147. Chodba ve 2. NP jihozápadního křídla, ke dvornímu průčelí křídla doplněná
při obnově zámku po ohni z roku 1752. Význam chodby spočíval v zajištění plynulého
spojení
jihozápadního
a
severozápadního
křídla
nezávisle
na
místnostech
soustředěných ve vnějším, širším traktu křídla.
Obr. 148. Sál ve střední partii jihozápadního křídla, v současném půdorysu vzniklý při
rekonstrukci po roce 1752. Sál je opatřen výmalbou navazující na historický stav,
zjištěný při poslední rekonstrukci v roce 2006. Vpravo koutová nika půlkruhového
půdorysu s kamnovým tělesem – typická situace topného zařízení z doby obnovy
zámku po požáru z roku 1752.
Obr. 149. Barokní, velkoryse řešená chodba ve dvorním traktu severozápadního
křídla v úrovni 3. NP (zcela shodná chodba existuje i ve 2. NP tohoto křídla).
Obr. 150. Krátký úsek chodby 3. NP jihozápadního křídla, situované mezi schodištěm
ke Staré knihovně a Novou knihovnou. Z vnitřního líce obvodové zdi vyrůstá klenební
pata klenby z doby obnovy po požáru roku 1752, v závěru 18. nebo 19. století
překryté mladším podhledem souvisejícím s vydělením zmíněné přístupové chodby.
Obr. 151. Detail klenebního výběhu ze situace popsané na obr. 150.
Obr. 152. Pohled z místnosti ve 3. NP dvorního traktu severovýchodního křídla (sál
nad Kredencí ve 2. NP) do spojovací chodby z doby po roce 1752, ústící v barokní
klenuté chodbě ve 3. NP dvorního traktu severozápadního křídla.
Obr. 153. Místnost ve 3. NP dvorního traktu severovýchodního křídla (sál nad
Kredencí ve 2. NP) s klenbou opatřenou pravidelným systémem pětibokých výsečí.
Obr. 154. Jeden ze sálů 3. NP vnějšího traktu severovýchodního křídla s neckovou
klenbou, zčásti skrytou pod nižším podhledem, osazeným ve druhé polovině 19.
století.
Obr. 155. Jeden ze sálů 3. NP vnějšího traktu severovýchodního křídla s neckovou
klenbou, zčásti skrytou pod nižším podhledem, osazeným ve druhé polovině 19.
století; pohled k okenní stěně.
Obr. 156. Sál ve 3. NP na styku dvorního traktu severovýchodního a jihovýchodního
křídla, po roce 1752 sklenutý klenbou se čtveřicí koutových výsečí.
Obr. 157. Detail nepravidelně utvářeného čela koutové klenební výseče klenby z doby
po roce 1752 (celek viz obr. 156). Nika topeniště zřejmě pochází ještě z první fáze
–––
191
barokní výstavby z doby kolem roku 1690, kamna jsou klasicistní, z první třetiny 19.
století.
Obr. 158. Sál ve 3. NP jihovýchodního křídla, zaklenutý klenbou s koutovými
výsečemi z doby po požáru z roku 1752. Průchody s odsazenými stlačeně valenými
záklenky (vlevo) indikují polohu chodby při dvorním průčelí, vložené v souvislosti
s přepříčkováním sálů provedeným v závěru 18. nebo v 19. století a odstraněné ve
druhé půli 20. století.
Obr. 159. Klenba s koutovými výsečemi nad jedním ze sálů ve 3. NP jihovýchodního
křídla.
Obr. 160. Pozdně barokní portál do kaple sv. Šebestiána, orientovaný do vstupního
prostoru ve 3. NP západního rizalitu.
Obr. 161. Interiér kaple sv. Šebestiána (svěcena 1766), pohled k oltáři.
Obr. 162. Interiér kaple sv. Šebestiána, pohled ke vstupu.
Obr. 163. Vstupní místnost ve 3. NP západního rizalitu, rokoková kamna z druhé
poloviny 18. století.
Obr. 164. Necková klenba z pozdního 18. století v jedné z místností 3. NP
severozápadního křídla, upravená po vložení dělicí příčky v 19. století. Historizující
výmalba klenby z posledních let 19. století. Příklad charakteristické historizující
úpravy, dochované v místnostech 3. NP severozápadního křídla.
Obr. 165. 3. NP severozápadního křídla, typická dveřní výplň z interiérových úprav
prováděných v závěru 19. století.
Obr. 166. Podlaha v místnostech ve 2. NP západního rizalitu patrně z prvních
desetiletí 20. století.
Obr. 167. Vyzdívaná odpadní šachta s kovovým (barokním?) potrubím (přichyceným
ke zdivu železnými sponami), zjištěná ve vazbě na záchody ve 3. NP jihovýchodního
křídla.
Obr. 168. Nástavba se završením točitého schodiště v jihovýchodním křídle, patrná
z půdního prostoru. Nad schodištěm je kupolová klenba, omítaný komínek vpravo
patrně souvisí s odvětráním barokních záchodů v nižších podlažích.
Obr. 169. Větrací (?) šachta s výdřevou, vystupující nad barokními záchody ve 3. NP
jihovýchodního křídla do nástavby v půdním prostoru (viz obr. 168).
–––
192
Obr. 170. 2. NP západního rizalitu, barokním portálem přístupný prostor v tloušťce
obvodové zdi rizalitu poblíž jeho severního nároží obsahuje obslužná dvířka topeniště
s barokním olištovaným ostěním, přístupná dveřmi z okenní špalety. Dodatečně byl
prostor upraven na WC s kvalitní dlažbou z počátku 20. století.
3. Výzkumy v objektu kroměřížského zámku v letech 2004 –
2014 (dokumentace na přiloženém CD)
Pozn.: Jedná se pouze o ilustrativní výčet nálezů, které jsou podrobněji zhodnoceny
v nálezových zprávách nebo publikačních výstupech.
Obr. 1. Jihovýchodní nároží hranolové věže v úrovni 1. NP jižního rizalitu, pozůstatek
bosovaných nárožních kvádrů, doplněných iluzivní malbou. Foto Radim Vrla 2004.
Obr. 2. Místnost s pozdně gotickou klenbou ve 2. NP hranolové věže, raně renesanční
malba na klenebních žebrech. Všechny fotografie Jan Štětina, 2006 – 2013, není – li
uvedeno jinak.
Obr. 3. Místnost s pozdně gotickou klenbou ve 2. NP hranolové věže, detail prostupů
žeber a jejich kamenického zpracování.
Obr. 4. Celkový pohled na zčásti odkrytá základová zdiva předbarokního palácového
křídla (z první poloviny 16. století?) v jižní části nádvoří.
Obr. 5. Základový pas v odkrytém základovém zdivu předbarokního palácového křídla
v jižní části nádvoří.
Obr. 6. Torzo dvorní zdi předbarokního palácového křídla, nacházející se ve
vodovodní šachtě před průčelím severozápadního křídla barokního zámku.
Obr. 7. Odkrytá dlažba z tesaných pískovcových desek ve východním koutu nádvoří,
před průčelím jihovýchodního křídla.
Obr. 8. Propálená destrukce odkrytá ve výkopu ve východním koutu nádvoří, před
průčelím jihovýchodního křídla.
Obr. 9. Interiér 1. NP hranolového rizalitu při jihovýchodním křídle, cihlová plomba
neznámého otvoru, možná okénka v předbarokním zdivu.
–––
193
Obr. 10. Interiér 1. NP hranolového rizalitu při jihovýchodním křídle, jihozápadní
kamenná zeď přiložená na spáru ke staršímu zdivu, hypoteticky z první půli 15.
století.
Obr. 11. Interiér 1. NP hranolového rizalitu při jihovýchodním křídle, jihozápadní
kamenná zeď přiložená na spáru ke staršímu zdivu (vpravo), hypoteticky z první půli
15. století (detail).
Obr. 12. Interiér 1. NP hranolového rizalitu při jihovýchodním křídle, předbarokní
omítka a torzo dlažby, odkryté v jižním koutu interiéru.
Obr. 13. Interiér 1. NP hranolového rizalitu při jihovýchodním křídle, vnitřní líc
jihovýchodní obvodové zdi zděné z lomového kamene s výběhy cihlové předbarokní
klenby, viditelnými po bocích barokní okenní niky dodatečně vložené do staršího
zdiva.
Obr. 14. Vztah obvodového zdiva hranolového rizalitu při jihovýchodním křídle
k městské hradbě (zdivo v popředí).
Obr. 15. Hranolový rizalit při jihovýchodním křídle, pozůstatky předbarokní omítky,
dochované na zdivu pod úrovní současného terénu.
Obr. 16. Předbarokní zdiva odkrytá ne terase bývalého jihovýchodního parkánu.
Obr. 17. Interiér menší zámecké kuchyně v 1. NP jihozápadního křídla – vpravo
novodobě zazděný barokní portál, vlevo v klenbě otvor do někdejšího komína.
Obr. 18. Odkrytý barokní klenutý kanál před dvorním průčelím jihovýchodního křídla
s patrnou úrovní dna.
Obr. 19. Půdorys barokní cihlové vestavby, zachycený v severním koutu místnosti se
štukovou klenbou v 1. NP jihovýchodního křídla.
Obr. 20. Teplovzdušné topení (?) ukryté v nadpraží průchodu ve střední chodbě ve 2.
NP jižního rizalitu. Foto Klára Hodaňová, 2005.
–––
194
4. Tabulky (dokumentace na přiloženém CD)
Pozn.: v tomto oddílu je pro přehlednost zařazeno i několik archivních plánů,
nejčastěji zmiňovaných v textové části průzkumu. Nejucelenější soubor archivní
dokumentace je obsažen v titulu Šabatová – Kalábová 2004.
Tab. 001. Kroměříž, celkový pohled na město od severovýchodu před rokem 1593 od
J. Willenberga (Paprocký 1993, list CCCXCI).
Tab. 002. Kroměříž, výřez z předchozího vyobrazení se zámkem při pohledu od
severovýchodu. J. Willenberg, před rokem 1593 (Paprocký 1993, list CCCXCI).
Tab. 003. Kroměříž, celkový pohled na město od severovýchodu, asi 1593-1598,
monogramista MC (převzato: Motalík 2006).
Tab. 004. Kroměříž, výřez z předchozího vyobrazení se zámkem při pohledu od
severovýchodu. Monogramista MC, asi 1593-1598 (převzato: Motalík 2006).
Tab. 005. Kroměříž, celkový pohled na Kroměříž od severozápadu před r. 1686
(převzato: Vácha - Vrla 2008).
Tab. 006. Pohled na zámek a město Kroměříž patrně v 80. letech 17. století, celek.
Tab. 007. Pohled na zámek a část města Kroměříže patrně v 80. letech 17. století.
Nad zahradním, severovýchodním křídlem jsou snad schematicky zachyceny
(provizorní?) příčné sedlové střechy se středovými úžlabími.
Tab. 008. Celkový pohled na zámek a město podle rytiny J. van Nypoorta z roku
1691. Chybějící hradební úsek mezi Mlýnskou branou a zámkem neodpovídá realitě.
Tab. 009. Kroměříž, zámek. Ideální pohled na průčelí zámku z Podzámecké zahrady
podle rytiny J. van Nypoorta (1691). Bastiony při nárožích zámku nebyly patrně nikdy
realizovány. Vpravo od zámecké budovy věž Mlýnské brány, pod níž je patrně
zachycen sypaný rondel městského opevnění s vyústěním městského příkopu.
Tab. 010. Kroměříž, zámek. Pohled na Kroměříž se zámkem a Libosadem, před
rokem 1752 (30. léta 18. století), Ferdinand Bernhard Werner, kresba perem,
lavírováno, fotokopie (převzato: Šabatová – Kalábová 2004).
Tab. 011. Kroměříž, zámek. Návrh na úpravu parteru Podzámecké zahrady
v Kroměříži s pohledem na město a zámek, kolem poloviny 18. století (před rokem
–––
195
1752), anonym, kresba perem tuší, pergamen 785 x 645 mm (převzato: Šabatová –
Kalábová 2004).
Tab. 012. Kroměříž, zámek. Tzv. Tencallův půdorys přízemí zámku, mezi 1665 1686. Papír 43,4 x 60,2 cm, rýsováno tuší, položeno šedě, měřítko označeno, později
nadepsán: No 107 Cremsierer Schloss (převzato: Šabatová – Kalábová 2004).
Tab. 013. Kroměříž, zámek. Tzv. Tencallův půdorys prvního patra zámku, mezi 1665
– 1686,
papír 310 x 393 mm, rýsováno perem tuší, kolorováno, neznačeno, ve vyobrazení
(převzato: Šabatová – Kalábová 2004).
Tab. 014. Kroměříž, zámek. Plán přízemí jihovýchodního a části severovýchodního
křídla zámku, Anton Ache, 1838. Papír 243 x 364 mm, rýsováno perem tuší,
kolorováno, sign. Arche - Josef Lippner/Mauermeister, dat. Kremsier den 14 ten
Jänner 1838. Při vnější fasádě zámku jsou zachyceny oba hranolové rizality. Rizalit
blíže východního nároží původně obsahoval točité schodiště (převzato: Šabatová –
Kalábová 2004).
Tab. 015. Kroměříž, historické jádro města na mapě stabilního katastru z roku 1830.
Tab. 016. Kroměříž, zámek a Podzámecká zahrada na mapě stabilního katastru
z roku 1830. Dobře patrný je příkop kolem jihovýchodního a jihozápadního obvodu
zámku i parkán před jihovýchodním křídlem.
Tab. 017. Kroměříž, zámecká věž, půdorys sklepa a 1. NP s rámcovým vyhodnocením
stáří zdiv věže (legenda je u tab. 018, kresba Radim Vrla 2012).
Tab. 018. Kroměříž, zámecká věž, půdorys 2. a 3. NP s rámcovým vyhodnocením
stáří zdiv věže. Kresba Radim Vrla 2012.
Tab. 019. Kroměříž, zámecká věž, pokus o rekonstrukci podoby jižního (vstupního)
průčelí věže v době po dokončení v 1. půli 16. století. Kresba Radim Vrla 2012.
Tab. 020. Kroměříž, zámek. Půdorysné schéma zkoumaných sklepů v jižní části
zámku s vyznačením předpokládaného stáří zdiv: 1 – pozdně gotická hradní věž
(kolem r. 1500), 2 – konstrukce, související s existencí věže (opěrné pilíře ?), 3 –
zdivo první barokní přestavby zámku (závěr 17. století), 4 – klenby z doby barokní
výstavby (kolem roku 1690), 5 - stavební konstrukce z 18.–19. století, 6 – záklenky
z 18.–19. století. Kresba Radim Vrla 2012.
–––
196
Tab. 021. Kroměříž, zámek. Stavebně historická analýza zdiv spodního podlaží sklepů
pod severovýchodním a severozápadním křídlem: červeně zdiva 15.–počátku 16.
století, hnědě zdiva z 60.–90. let 17. století, zeleně zdiva pravděpodobně z 19.
století, žlutě zdiva z 20. století. Světlejší tón značí vyhodnocení kleneb. Všechny
kresby Jan Štětina, 2007 – 2014, není – li uvedeno jinak.
Tab. 022. Kroměříž, zámek. Stavebně historická analýza zdiv přístupné části horního
podlaží sklepů: červeně zdiva 15.–počátku 16. století, hnědě zdiva z 60.–90. let 17.
století, zeleně zdiva pravděpodobně z 19. století. Světlejší tón značí vyhodnocení
kleneb.
Tab. 023. Kroměříž, zámek. Nálezová situace pozdně středověkých zdiv dochovaných
ve vstupním prostoru horního podlaží sklepů. Nahoře jižní zeď, K – kapsy po
stropních trámech odstraněného stropu podnože válcové bašty v severozápadním
nároží objektu (tečkovaně – obrys předpokládaných kapes překrytých zdivem barokní
klenby). Dole východní zeď s průchodem do velkého sálu sklepů, šipky značí spáru,
oddělující pozdně středověké zdivo s fragmentem interiérové omítky (vlevo) od
barokního zdiva s půlkruhově završeným průchodem (vpravo).
Tab. 024. Kroměříž, zámek. Nákres nálezové situace, dokumentované na jižní zdi
prostor 019 (vpravo) a 020 (vlevo) spodního podlaží sklepů. 1 – osekaný výběh
pozdně středověkého kamenného zdiva směřujícího k severu, 2 – barokní větrací
okénko ve starším, pozdně středověkém zdivu, 3 – cihlové barokní zdivo, 4 –
pískovcový portál patrně z doby po roce 1660, vedoucí na odstraněné schodiště, 5 –
cihlová plenta na kamenném zdivu, patrně překrývající jizvy po odstraněných
schodišťových ramenech.
Tab. 025. Kroměříž, zámek. Pokus o rekonstrukci půdorysu pozdně gotického
severního paláce kroměřížského hradu v úrovni sklepů. Křížkovaně – dochovaná
předbarokní zdiva, šedě s čárkovaným obrysem předpokládaná a ikonograficky
doložená zdiva. 1 – zdivo hranolové či polygonální podnože válcové bašty
v severozápadním nároží paláce, 2 – pravděpodobná poloha nárožní hranolové věžice
(viz Willenbergova veduta), 3 – poloha v jádru dochované hranolové věžice poblíž
severovýchodního nároží hradu.
Tab. 026. Kroměříž, zámek. Půdorys odkrytých zdiv v jižní části zámeckého nádvoří. 1
– lícované podélné zdivo se
segmentovým pasem, 2 – výběhy příčných zdí,
–––
197
svázaných s podélným zdivem, 3 – dodatečně přiložený jižní blok zdiva s dalším
segmentovým pasem, 4 – přizdívka, na spáru přiložená k severnější příčné zdi, 5 –
šachta, 6 – severozápadní blok zdiva snad s patou záklenku nebo dalšího pasu.
Tab. 027. Kroměříž, zámek. Podélný řez odkrytých zdiv v jižní části zámeckého
nádvoří.
Tab. 028. Kroměříž, zámek. Půdorys přízemí jižního rizalitu, pozdně gotické věže a
navazující partie jihozápadního křídla se vstupním průjezdem. Silnou čarou vyznačena
trasa vstupu do dvorku uvnitř jižního rizalitu, vedoucí brankou pro pěší přes průjezd a
dále chodbou vstupního křídla. Zdiva mladších příček z doby po roce 1752 tečkována.
V nádvoří
vyznačeno
ve
dvou
fázích
vzniklé
zdivo
předbarokního
křídla
(předpokládaná, výzkumem neodkrytá zdiva tohoto úseku křídla položena šedě).
Tab. 029. Kroměříž, zámek. Jedna z možných variant rekonstrukce vzhledu zámku
v Kroměříži počátkem 17. století, před zničením za třicetileté války a následnými
barokními přestavbami. Vlevo Mlýnská brána. Není zaznamenána navazující domovní
zástavba.
Tab. 030. Kroměříž, zámek. Půdorys 1. NP zámku se srovnáním předbarokního a
barokního rozsahu. 1 – dochovaná nadzemní zdiva pozdně gotického hradu, 2 –
zdiva půdorysně respektující půdorysný průběh konstrukcí předbarokního objektu
(případně zdiva zachovaná v základových partiích), 3 – zjištěný rozsah doložené
předbarokní zástavby (délka jihozápadního křídla je nejistá, půdorys a rozsah objektu
v severním nároží nelze zjistit, není proto celý zakreslen), 4 – předpokládaný průběh
hmotnými pozůstatky zatím nedoloženého předbarokního severozápadního křídla, 5 –
přibližný rozsah parkánu pod jihovýchodním křídlem.
Tab. 031. Kroměříž, zámek. Půdorys 1. NP zámku s rámcovým vyhodnocením
stavebního vývoje. 1 – předpokládaná zdiva snad z 1. poloviny 15. století, 2 –
konstrukce z doby biskupa Stanislava Thurza (1496 – 1540), 3 – zdiva z barokní
přestavby za biskupa Karla II. z Lichtenstein-Castelcorna (1686 – 1698), 4 – zdiva
z doby po roce 1752 – cca poloviny 19. století, 5 – zdiva 2. poloviny 19 – 20. století.
stavebního vývoje (legenda zdiv tab. 031).
stavebního vývoje (legenda zdiv tab. 031).
–––
198
Tab. 034. Kroměříž, zámek. Pokus o rekonstrukci vzhledu zámku po přestavbě
provedené biskupem Karlem z Lichtensteinu-Castelcorna, předpokládaný stav na
počátku 18. století. Vlevo Mlýnská brána, není zaznamenána navazující domovní
zástavba.
Tab. 035. Kroměříž, zámek (okr. Kroměříž). Celkový půdorys zkoumaných prostor
v 1. NP jihozápadního křídla. Plně šrafovaně barokní zdiva včetně stavebních
mikrofází, křížkovaně barokní zeď, vzniklá po změně plánu v rámci výstavby zámku,
dvojitou šrafurou zdiva 20. století, další chronologie drobných stavebních úprav
přesně nedefinována (viz text). 1 – stávající vstup z konce 19. století, 2 – raně
barokní vstupní portál s pískovcovým ostěním, 3 – dlažba z písovcových desek,
nasedajících na terén, 4 – technologický výkop z počátku roku 2006, 5 – odkrytý
předzáklad dvorní zdi křídla, 6 – nevyužitý základ zdi mezi prostorami B a D, 7 –
základ v pokračování zdi mezi místností D a vrátnicí, 8 – novodobá cihelná příčka, 9 –
příčka pod klenebním pasem mezi místnostmi B a C, 10 – recentní zazdívka niky
barokního vstupního portálu, 11 – zazdívka portálové niky patrně z počátku 20.
století, 12 – druhotně osazený barokní portál se souvisejícími úseky dozdívek po
bocích, 13 – min. dvě stavební fáze zdi, určující snad polohu někdejšího průchodu, 14
– dodatečný otvor se segmentovým záklenkem, zabíhající za nároží a později zazděný
(otvor související s topeništěm), 15 – výběh cihelné omítané arkády, původně
oddělující předpokládané topeniště a kuchyni, 16 – dveřní otvor v mladší cihelné zdi,
vzniklé po odbourání arkády, zazděný roku 2006, 17 – recentní zazdívka někdejší
portálové niky do vrátnice, 18 – nika snad dveřního otvoru z mladších fází, 19 –
příčka, na níž spočívá trámový strop - podhled barokní klenby, 20 – příčka z doby po
roce 1752 (?) v prostoru vrátnice, 21 – novodobá příčka se zazděným otvorem,
založená na dlažbě někdejší chodby, 22 – Příčka bez základu, spočívající na stávající
dlažbě z kamenných desek, 23 – novodobá příčka z počátku roku 2006, 24 –
nepřístupný prostor pod schodištěm. Neměřené klenební konstrukce nezakresleny.
Tab. 036. Kroměříž, zámek. Tzv. Tencallův půdorys přízemí zámku zaznamenává i
trasu plánovaných barokních kanalizačních stok (zvýrazněny červeně) a polohu
záchodů (v černých kroužcích).
Tab. 037. Kroměříž, zámek. Půdorys 1. NP zámku s vyznačením původních rozměrů
větší zámecké kuchyně v severním nároží zámku a menší zámecké kuchyně
–––
199
v jihozápadním křídle; dále značena místnost v dvorním traktu severovýchodního
křídla, obsahující studnu (žlutě). Barevně odlišeny prostory barokních záchodů
v jihovýchodním křídle, na styku jižního rizalitu a jihozápadního křídla a v napojení
severozápadního křídla na západní rizalit.
Tab. 038. Kroměříž, zámek. Půdorys 1. NP zámku se zvýrazněním prostor s výhradně
či převážně komunikační rolí (červeně).
Tab. 039. Kroměříž, zámek. Půdorys záchodů ve 3. NP jihovýchodního křídla se
zakreslenou šachtou v obvodovém plášti točitého schodiště. Vyhodnocení zdiv: 1 –
barokní zdiva z doby kolem roku 1690, 2 – mladší zdiva pravděpodobně z období po
roce 1752 a průběhu 19. století, 3 – novodobé konstrukce z 20. století (záchodová
vestavba demolovaná v roce 2012). Není zakreslen půdorys větrací (?) šachty
z nižších podlaží, jejíž poloha není známa.
Tab. 040. Kroměříž, zámek. Zjednodušený půdorys 2. NP jihozápadního křídla a
západního rizalitu bez zakreslení kleneb. Silně šrafovaně zdivo bývalé vstupní věže,
černě zdivo barokní (1686 – 1698), šrafovaně zdivo mladších úprav včetně přestavby
po roce 1752 a fází 19. a 20. století.
–––
200

průzkumu - Národní centrum zahradní kultury

Transkript

Podobné dokumenty

Dům čp. 249 v Nerudově.indd - Odbor archeologie NPÚ Praha

průzkumy

zoologická a botanická zahrada města plzně

SBORNIK 04 - Agentura Bonus

konstrukce pozemních staveb – komplexní přehled

OTEVŘENÉ BRÁNY

Evidenční list objektu v území městské památkové

Sociálně-ekonomické aspekty typologie hospicových