V699-708_Orel_p stavy12.p65

698
VESMÍR 81, prosinec 2002
http://vesmir.cts.cuni.cz
Victorie na plavbě kolem světa
IVAN OREL
11. Pitcairn
s
s
1. Plejtvák malý (Balaenoptera acutorostrata) je nejmenším druhem
plejtváků. Dorůstá délky 8,5 metru a hmotnosti 9 tun. Je rozšířen
téměř ve všech mořích a oceánech, ale dává přednost mírnému
a chladnému pásu. Živí se rybami, hlavonožci, krilem ap.
k Pitacairnu. Čas od času na ostrov jezdí Pitcairňané sbírat dřevo toro miro (Thespecia populnea) vhodné pro řezbu.
Victoria kotví u severní, a pak u východní pláže.
Vylodění je i při poměrně klidném moři nesnadné,
protože pláže jsou obklopeny korálovým prahem,
který při odlivu vystupuje nad hladinu. Dva dny si
užíváme krás pustého ostrova, jehož návětrné pláže
jsou posety snad vším, co se z lodi může ztratit nebo
zahodit, od japonských přepravek na ryby přes meteorologické bóje i s vysílačkami až po stovky lahví
(z 99,9 % od alkoholických nápojů) a rybářské bóje
i se sítěmi.
Z Hendersonu na Pitcairn je pouhých 169 km. Pitcairn (4,5 km2) byl v minulosti obydlen některou
z pacifických civilizací, jejíž původ a osud nejsou známy. Dokladem je 22 petroglyfů (skalních rytin)
v Down Rope, menší a jednodušší sochy podobné
těm z Rapa Nui a kamenné sekery. Pro Evropu objevil Pitcairn r. 1767 anglický kapitán Philip Carteret na HMS Swallow (zkratka HMS předznamenává
jména válečných lodí britského Královského námořnictva a znamená His/Her Majesty’s Ship), pojmenován byl podle kadeta, který tento členitý a hornatý
ostrov spatřil první. Do historie se zapsal jako útočiště účastníků vzpoury na Bounty.
R. 1788 z Anglie vyplula HMS Bounty do Pacifiku
pro náklad chlebovníků, které jako nová plodina
Na protější straně: Oficiální název
Pitcairnových ostrovů zní The British
Territory of Pitcairn, Henderson, Ducie and Oeno Islands . Administrativně jsou řízeny britským konzulátem
v novozélandském Aucklandu. Hlavní příjmy ostrova plynou ze zemědělství, investic a prodeje poštovních
známek. Pitcairn má satelitní telefonní spojení, které nahradilo dřívější
radiotelefonické spojení. Nová technologie je ale podstatně dražší, a tak
12 ostrovanů vlastní licenci na amatérskou vysílačku, a tím pádem má
Pitcairn největší počet radioamatérů na obyvatele ve světě. Elektřina
se vyrábí v dieselové elektrárně, která je v provozu dopoledne od 9 do
12 hodin a odpoledne od 16 do 22 hodin. Na ostrově je škola a poslední
půlrok i internetové připojení.
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, prosinec 2002
699
TÉMA ROKU – NÁMOŘNÍ PŘÍSTAVY
Po zastávce na Velikonočním ostrově čeká Victorii
druhá nejdelší pacifická trasa – na Pitcairnovy ostrovy. Plavba dostatečně dlouhá na to, abychom se utvrdili v dojmu z předchozí cesty Pacifikem, že na rozdíl
od Atlantského oceánu tu je vidět daleko méně kytovců. Zatímco v Atlantiku nás delfíni doprovázeli téměř denně (nejčastěji delfín obecný) a velryby byly
k vidění alespoň dvakrát týdně (nejčastěji vorvaň),
Tichý oceán se zdá být z tohoto hlediska výrazně pustší. O to víc nás těší zatím nejbližší kontakt s kytovci
– dvěma plejtváky malými. Při slabším větru
a rychlosti 2 uzly nás hodinu doprovázejí v těsné blízkosti a my – uvázáni k lodi lanem – je můžeme pozorovat v jejich přirozeném prostředí.
Po 14 dnech příjemné plavby se na obzoru vyloupne nízký profil atolu Ducie, nejvýchodnějšího z Pitcairnových ostrovů. Jediný vjezd mezi útesy na jihozápadní straně ostrova je vhodný jen pro malé čluny. V laguně jsou víry způsobené podvodními tunely, jimiž je laguna spojena s mořem. Fouká severovýchodní vítr a mořské dmutí na korálových útesech
kolem celého atolu zdvihá „bílé koně“ – zalamující
se příbojové vlny – do výšky tří metrů. Na vylodění
můžeme zapomenout a ostrov jen objíždíme.
Plujeme k největšímu z Pitcairnových ostrovů Hendersonu. Korálový ostrov o rozloze 31 km2 ční 30
metrů nad hladinu moře a je hustě porostlý tropickou vegetací. Pobřeží je tvořeno vysokými útesy (cca
15 m), které jsou na severu přerušeny třemi písčitými plážemi. Na Hendersonu není větší zdroj pitné
vody a jen na severovýchodním cípu lze najít slabé
prameny. Proto nebyl nikdy obydlen. Roku 1819
potopil vorvaň jižně od souostroví Tuamotu americkou velrybářskou loď Essex. Posádka v záchranných
člunech doplula na ostrov, který pojmenovala Elisabeth (podle kapitánovy dcery), ale protože nenašla vodu ani jídlo, pokračovala v plavbě směrem
k jihoamerickému pobřeží. Událost inspirovala Hermana Melvilla k napsání románu Bílá velryba. Ostrov Elisabeth byl později přejmenován na Henderson, roku 1902 anektován Velkou Británií a připojen
vzbouřenci, polynéští muži byli zabiti všichni.
R. 1800 žil už jen námořník John Adams, devět žen
a devatenáct dětí. Adams zůstal na Pitcairnu až do
smrti, zemřel r. 1829 ve věku 65 let. Britská admiralita od jeho stíhání upustila.
R. 1838 se ostrov oficiálně stal britskou kolonií.
R. 1856 bylo všech 199 ostrovanů proti své vůli převezeno na ostrov Norfolk (severozápadně od Nového
Zélandu), ale r. 1858 se dvě rodiny vrátily a o šest
3. Ducie objevil r. 1791 Edward Edwards, kapitán HMS Pandora, pátrající po vzbouřencích z Bounty. Pro svou odlehlost a nepřístupnost
je Ducie jen velmi zřídka navštěvován a 6,4 km2 korálové půdy
s řídkou vegetací je domovem tisíců vodních ptáků.
měly obohatit jídelníček karibských otroků v anglických koloniích. Po pěti měsících pobytu na Tahiti
došlo na zpáteční cestě 28. dubna 1789 ke vzpouře.
Stalo se to poblíž ostrova Tofua v souostroví Tonga.
Vzpouru vedl 24letý Fletcher Christian. Kapitán
William Bligh a 18 mužů byli vsazeni do člunu
a opuštěni. Po 41 dnech a 3618 námořních mílích
plavby doplul Bligh se 17 muži do holandské kolonie Timor. Bounty se vrátila na Tahiti, kde část
vzbouřenců zůstala. Ti byli r. 1791 zajati na HMS
Pandora a odvezeni do Anglie, tři z nich byli popraveni. Fletcher Christian a osm dalších námořníků
spolu s šesti polynéskými muži a dvanácti ženami
odpluli na Bounty, aby se ukryli jinde. Na 18 let se
po nich slehla zem.
Teprve r. 1808, když americká tuleňářská loď Topaz připlula na Pitcairn, vešel ve známost osud zbytku vzbouřenců. Bounty sem připlula 15. ledna 1790.
Loď byla odstrojena, zapálena, potopena v zátoce
nazvané Bounty Bay a ostrov rozdělen mezi bělochy.
První roky malé kolonie byly v důsledku nedostatku
žen léty násilí a vražd. R. 1794 byli naživu jen čtyři
7. Ostrov Oeno, nejzápadnější z Pitcairnových ostrovů, leží severně
od naší trasy. Je to malý atol o rozloze 5,1 km2, do map byl zanesen
r. 1875, kdy na korálový útes u ostrova narazila anglická loď Khandeish. Jen malé čluny mohou vjet do laguny úzkým průlivem na severní straně a i Pitcairňané ostrov navštěvují jen zřídka, aby si zde
nasbírali lastury a korály.
700
VESMÍR 81, prosinec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
let později další čtyři. Dnešní obyvatelstvo tvoří potomci těchto šesti rodin, téměř polovina jich má příjmení Christian, další se jmenují Warren, Brown
a Young. Nejlidnatější byl Pitcairn r. 1937, kdy tu
žilo 233 lidí. V červenci 2002 měl ostrov 47 obyvatel. Všichni Pitcairňané jsou adventisti, na ostrově
se nesmí pít alkohol, kouřit, jíst vepřové maso ani
tancovat.
Není tam letiště ani přístav. Všechny lodě musí
kotvit na závětrné straně ostrova. Žádné z kotvišť
není bezpečné, a když se vítr otočí, je nutné kotviště změnit nebo odplout. Nejznámější je Bounty Bay,
kde byla Bounty 23. ledna 1790 potopena a každý
rok je při tomto výročí v zátoce zapálen model Bounty. Nejsou tu dobré podmínky pro kotvení – dno zátoky tvoří písek a skála. Je dobré držet kotevní hlídky po celou dobu postoje. Vylodění je obtížné. Ostrované skvěle ovládají své (dnes už) hliníkové čluny se silnými motory a jsou schopni projet příbojovou vlnou i za velmi nepříznivých podmínek. Těmito
čluny převážejí na ostrov veškerý materiál, když zásobovací lodě na trase Nový Zéland – Panama za-
ANDERSON D. A., HUSTON A. C., SCHMITT K. L., LINEBARGER
D. L., WRIGHT J. C.: Early Childhood Television Viewing and Adolescent Behavior
Monographs of the Society for Research in Child Development, No 264, Vol.
66, 2001, Blackwell publ., Boston, 158 stran
O tom, jestli má televize vliv na chování dětí, se diskutuje již od doby, kdy se vysílání prosadilo do každodenního života. Prokázána byla řada negativních
důsledků: vzrůstá agresivita dětí, snižuje se jejich
práh citlivosti k násilí, omezují se, popřípadě hrubnou sociální vztahy, chudne jazykové vyjadřování,
klesá tvořivost a objevují se zdravotní následky způsobené nedostatkem pohybu. Výsledky však nebývají jednoznačné a na některé otázky dosud neznáme odpověď: Jsou děti agresivnější, protože sledují
násilí v televizi, nebo televizi sledují spíše děti, které
mají sklon k agresi (mají odpovídající temperament,
jsou poznamenány výchovou, špatnými příklady
v okolí apod.)? Existuje vztah mezi časem tráveným
před obrazovkou a chováním? Rozhoduje spíše obsah sledovaných programů, nebo jde o nespecifické
působení televizních pořadů obecně? Mění se sledovanost televize a výběr programů s věkem dětí? Mění
se v průběhu desetiletí televizní pořady? Jak působí
nové techniky (internet, video, hry apod.), které pasivitu spojenou se sledováním obrazovky do jisté míry
snižují? Podobných otázek se objevilo mnoho a na
některé z nich tato monografie hledá odpověď.
Vyhodnocovala se data adolescentů sledovaných
již před 10 lety (v předškolním věku), kteří nyní byli
ochotni zúčastnit se nového šetření. Krom toho,
že s nimi psychologové hovořili, převzali od nich tý-
/Dnešním dílem končí seriál o cestě Viktorie kolem
světa. Další putování plachetnice a její posádky
krátce shrneme v některém z budoucích Vesmírů./
denní podrobný záznam o sledování televize (čas
i obsah sledovaných programů), zaznamenali si jejich školní výsledky, demografické údaje, dále údaje
o četbě, trávení volného času, školské motivaci, kreativitě, představě o sobě samém, zdravotním stavu aj.
Použita byla data z denních záznamů o sledování televize v době před 10 lety, kdy bylo těmto adolescentům 5 let, a to dle týdenních záznamů jejich rodičů. Kontrolovala se řada proměnných z doby původní studie, např. vzdělání matky, její zaměstnanost, pořadí dítěte v rodině, dětský slovník aj.
Skupiny byly poměrně velké – asi 700 dětí v původním šetření ze dvou států USA. V druhém šetření po 10 letech bylo podchyceno zhruba 75 % respondentů z původní sestavy. Děti, které výzkum nedokončily, sledovaly ve věku pěti let televizní vysílání zhruba o 9 hodin týdně déle než ostatní děti a jejich matky byly převážně zaměstnány na plný úvazek (televize se dětem stávala „náhradním vychovatelem“). Autoři sami uvádějí, že se výzkumu výjimečně zúčastnili příslušníci různých menšin a děti pocházely převážně z nižších či středních vrstev. Výsledky proto nemusí být jednoznačně zobecnitelné.
Při rozboru získaných dat autoři rozlišovali tři kategorie televizních programů: informační a výchovné, agresivní a akční, zábavné a sportovní. Z rozsáhlých výsledků uvedu jen základní nálezy.
l Informační a výchovné programy. Děti, které
v předškolním věku sledují výchovné programy, mívají ve škole lepší známky a také větší školní motivaci. Čím častěji děti tyto programy sledují, tím lepší mají později známky z matematiky, angličtiny
a přírodních věd, tím vyšší je také jejich tvořivost
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, prosinec 2002
701
NAD KNIHOU
kotví na několik hodin dvě míle od Bounty Bay. Za
malým vlnolamem je betonový nájezd s kolejnicemi,
po kterých jsou čluny vtahovány do hangáru.
Z Bounty Bay vede prašná cesta (za deště blátivá)
do jediného osídleného místa – Adamstownu. Pro
návštěvu Pitcairnu není třeba žádné vízum ani povolení, každý návštěvník je vítán.
Další kotviště je při východních větrech Ted Side
na západní straně ostrova a při severozápadních větrech zátoka Down Rope. Obě místa jsou ale spíše
nouzová útočiště a za jakéhokoli vlnění je bezpečné
vylodění nemožné. Navíc přístup k Down Rope, jak
už název napovídá, je pomocí lan po strmém útesu.
V Bounty Bay kotví Victoria tři dny a po všechny
dny je možné se dostat na břeh. Většina jachet omezí
zdejší pobyt na jeden den, mnohé jen zakotví na noc
a pro špatné podmínky plují dál, aniž se posádka
dostane na pevninu.
I přes příznivé podmínky je kotvení v Bounty Bay
neklidné a navzdory kouzlu ostrova i pohostinnosti
jeho obyvatel s ulehčením zvedáme kotvy a vyplouváme ke Gambierovým ostrovům v jihovýchodní části
Francouzské Polynésie.
o
Kresba © Vladimír Renčín
702
a jsou méně agresivní. Uvedený vztah je nápadnější u chlapců než
u dívek. U dětí byla prokázana častější mimoškolní četba, vyšší sebedůvěra, četné mimoškolní aktivity, zejména vyšší účast v uměleckých
kurzech. V adolescenci je zřejmý větší zájem o široký svět, dospívající
sledují noviny, aktivně vyhledávají příležitosti k akademické kariéře (vybírají si školu i předměty), jsou tvořivější.
Autoři soudí, že časné sledování výchovných programů v televizi navozuje jisté zaměření další životní dráhy. Děti častěji rozvíjejí své dovednosti již v předškolním věku, mají lepší výsledky při vstupu do školy,
bývají zařazovány do skupin s vyššími schopnostmi, učitelé je lépe posuzují, jsou úspěšnější, dostává se jim lepších příležitostí ve specializovaných kurzech či ve výchovných postupech atd. Podobné nálezy
byly však popsány v americké pedagogické literatuře i při sledování jiných dlouhodobých faktorů v časné výchově. Vtírá se také otázka, zda
by podobné nálezy platily i v české poměrně homogenní škole.
l Agresivní a akční programy. Sledování násilných programů se pojí
s poklesem školské motivace a se sníženou tvořivostí. Růst vlastní agresivity však jednoznačně prokázán není. Děti, pro které je sledování násilí v televizi spojeno s tím, že tyto zkušenosti převádějí do vlastních
her či skupinových konverzací, prokazují nápadně vyšší agresivitu v dospívání. Naopak děti, které sugestivnímu vlivu televize (hlavně kreslených násilných seriálů) příliš nepodléhají, agresivní nebývají. Časté sledování násilných programů je v adolescenci spojeno s nižšími známkami ve škole (zejména u dívek), s vyšší asertivitou a s přeceňováním vlastních výkonů i schopností. Dospívající, kteří násilné pořady sledují často, se méně prosazují v mimoškolních aktivitách, méně často zastávají
vedoucí roli ve skupině vrstevníků a mají menší zájem o školní výsledky. V dětském věku jsou nejrizikovější kreslené násilné seriály, kde
se k agresivnímu obsahu připojují nápadné grimasy, zvuky a rychlý
dějový spád plný ohrožujících momentů. To vše zvyšuje agresivní fantazii dětí, klesá jejich kreativní potenciál i jejich kontrola chování.
l Zábavné a sportovní programy. Sledování zábavných programů nemívá na děti jednoznačný vliv. Ten je patrný až v dospívání, a to spíše
u jedinců pasivních, méně populárních, sociálně izolovaných a nespokojených se sebou. Sledované programy bývají myšlenkově méně náročné a nepodněcují ani tvořivost, ani vrstevnické aktivity. Sportovní
programy mají rozporný efekt. U některých dětí podpoří aktivní sportovní činnost, u mnohých však vedou pouze k pasivnímu sledování,
které často (především u dívek) vyvolává nespokojenost s vlastním vzhledem i s vlastní výkonností. V adolescenci bývají tyto děti častěji obézní,
a přitom nemotivované k pohybové aktivitě.
l Celkové sledování televize. Větší sledovanost v předškolním věku
mívá za následek mírně lepší průměrné známky ve škole u chlapců,
horší průměrné známky u dívek, častější četbu ve volném čase, nižší
tvořivost i účast v uměleckých kurzech. Větší sledovanost ve věku v dospívání pak kromě častější četby a nižší tvořivosti souvisí s menší účastí
v akademických aktivitách a také s vyšší hmotností (u dívek). Ukazuje
se však, že celkový čas trávený před obrazovkou není vhodný parametr,
pokud se blíže nesleduje obsahová stránka pořadů.
Uvedené nálezy jsou zcela jistě podmíněny mnohem složitěji. Menší
zájem o výchovu dítěte v rodině bývá spojen s tím, že děti mohou častěji a déle sledovat obrazovku, častěji volí dobrodružné a násilné programy, postupně se odtahují od rodiny, která se jim v důsledku toho věnuje ještě méně apod. Odvíjí se složitý řetězec vazeb, ve kterém byl
na počátku chybný výchovný styl, či přímo nezájem o děti.
I když tato monografie přináší mnohé nálezy, které vypadají přijatelně, přece jen vyvolává řadu pochybností. O výběru osob jsem se zmínil
již výše. Výzkum je považován za dlouhodobý, což však není vhodné
označení. Volba dvou časových bodů, mezi nimiž uplyne 10 let, má řadu
slabin. Vývoj dítěte v období od 5 do 15 let je nesmírně dynamický.
Zasahuje do něj velké množství vzájemně se ovlivňujících momentů,
které izolované působení televize překrývají. Kromě toho se i televize
během deseti let změnila – objevují se nové formy, mění se struktury
pořadů, roste počet kanálů a prezentované násilí je zřejmě výraznější
než před lety. Něco jiného je pasivní sledování násilí na obrazovce
a naopak možnost aktivně zasahovat do děje v různých interaktivních
programech či hrách a násilí vlastně – byť pouze na obrazovce – aktivně vyvolávat.
Dlouhodobé výzkumy mají další slabinu. Jejich výsledky se mnohdy
uplatňují ve změněných podmínkách. Za 10–15 let se změnila společnost, rodiny i výchovné styly. Mladí rodiče jsou sledováním televize
VESMÍR 81, prosinec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
dětmi v roce 2002, 2005, 2008 atd.). Tak lze sledovat vývojovou dynamiku společnosti i mnoho
dalších vlivů.
Nepochybně jsou potřebné i výzkumy v České republice, protože americké poměry, styl výchovy a televizní programy jsou odlišné. Mechanické uplatnění nálezů by mohlo vést k omylům. Je na místě žádat příslušné agentury, aby podobné výzkumy v ČR
podpořily.
Václav Břicháček
Křivice jako biologická zbraň?
FATIMA CVRČKOVÁ
KEN ALIBEK, STEPHEN HANDELMANN: Biohazard
Naše vojsko, Praha 2002, překlad Dagmar Brejlová, Vlastislav Kotouček, Jiří
Zedník, 362 stran, náklad neuveden, doporučená cena 239 Kč
Alibekova kniha poprvé vyšla ve světě poklidnějším
a z dnešního pohledu skoro idylickém (Random
House, New York 2000). Přesto se jí už v časech,
kdy se ještě z poštovních schránek nesypaly spory
bakterií sněti slezinné, dostalo nezanedbatelné popularity na stránkách amerického tisku. Není se co
divit – nestává se každý den, aby z někdejšího Sovětského svazu do Ameriky emigroval bývalý náměstek šéfa programu výroby biologických zbraní, navíc ochotný zveřejnit své paměti (jeho spoluautor
Stephen Handelmann byl zřejmě spíš redaktorem,
jazykovým poradcem a tvůrcem celkového stylu
knihy). Výňatky z recenzí na obálce původního vydání i redakční komentář k vydání českému hovoří
o šokujícím zasvěceném pohledu do světa sovětského supertajného výzkumu, o smrtících mikrobech
v rukou elitních vědců ruské armády a o děsivých
technologiích, které umožňují udělat zbraň i z něčeho na první pohled tak nepraktického, jako je virus aidsu.
Překlad vskutku tvořivý
Čtenáři Alibekovy knihy musí být připraveni na leccos, také na autorův nepříliš čtivý styl, který ještě
utrpěl českým kolektivním překladem. Překladatelé
směle stanovují nové meze toho, jak hluboko může
„kamenné“ nakladatelství klesnout – nečiní rozdílu
mezi virem a bakterií („bakterie neštovic“ na straně
25), krysou a potkanem (s. 54), chorobou akutní
a chronickou („obzvláště akutní případy se vlekly celé
měsíce“ – s. 91), baterkou a fotobleskem (s. 239
a 269) a občas ani mezi i/y (překlepů, stylistických
neobratností a zjevných slovakizmů i anglicizmů je
v textu hojně). Rusky zřejmě neumějí ani pasivně,
jinak si nelze vysvětlit kuriózní transkripci a skloňování mnoha místních i osobních jmen (např.
i u nás známí funkcionáři AN SSSR Ovčinnikov, Mirzabekov a Skrjabin vystupují jako Ovčinikov, Mižabekov a Scriabin, Samokatnou ulici přejmenovali
na Samokatnajou). A je i hůře: s čím si překladatel
neví rady, to nechá v angličtině, takže tajné sovětské projekty nesou anglická jména („projekt Bonfire“, jen jednou nesměle v závorce přeložený jako
„Vatra“) a z nepochopitelných důvodů jsou i sovětské
instituce „přizdobeny“ anglickými překlady názvů.
Vrcholem překladatelské tvořivosti je pak „křivičná
nemoc tyfus“ (s. 53), tyfus způsobují rickettsie; křivice, choroba z nedostatku vitaminu D, se anglicky
nazývá rickets (pro změnu tedy někdo přeložil i to,
co neměl).
I se všemi nedostatky českého vydání však stojí Alibekova kniha za čtení, protože do zákulisí vývoje biologických zbraní se čtenář těžko podívá, a toto zákulisí je vskutku šokující, i když odhlédneme od překladu.
Ne však proto, že bychom se dověděli něco o děsivých
objevech, na nichž pracují geniální vědci v dokonale
ukrytých laboratořích. Naopak: „strašlivá tajemství
sovětského vojenského výzkumu“ se ukazují býti tajemstvími druhu nám dosti povědomého.
Atmosféra utajování a absurdní humor
Jak armádám, tak sovětskému systému je vlastní
atmosféra utajování, a ta zákonitě nepřeje přirozeným zpětnovazebným mechanizmům, které při troše štěstí dosti úspěšně regulují chod civilních odvětví společnosti. Kolik teprve šlendriánu, nekompetence a pusté neschopnosti může bujet v systému,
který je současně armádní a sovětský! Vskutku: příběh o tom, jak se z pravnuka kazašských chánů
a absolventa vojenské lékařské fakulty v Tomsku poručíka Kanatjana Alibekova stal nejprve plukovník
a náměstek ředitele sovětského programu výroby
biologických zbraní, posléze po rozpadu SSSR nepříliš úspěšný obchodník v Alma-Atě, a nakonec po
emigraci do Spojených států mezinárodní expert na
biologické zbraně Ken Alibek, je především příběhem
o politikaření, špionáži, aktivitách KGB, o intrikách
a nezřízených potěmkiniádách, a až v druhé řadě
vyprávěním o víceméně diletantských „hrátkách“ se
smrtícími mikroby.
Kdyby nešlo o záležitosti tak smrtelně vážné, jako
byly třeba plány na vyhlazení obyvatelstva New Yorku, Chicaga a Los Angeles bakteriemi sněti slezinné, nepostrádalo by Alibekovo vyprávění ani jisté
prvky (zřejmě nechtěného) absurdního černého humoru někde mezi Franzem Kafkou, Patrickem Ryanem a Viktorem Pelevinem:
…[Moje kancelář byla] velká místnost s vysokým
stropem a oknem, které shlíželo na park u nábřeží.
Dubový pracovní stůl, který jsem zdědil po svém
předchůdci, zabíral téměř polovinu místnosti. Byl to
právě ten psací stůl, který nesl symboly mého postavení. Pět telefonů. V Sovětských vládních kancelářích byl váš výkonný status měřen právě tím, kolik měl člověk telefonů. Více telefonů, více autority!
Já měl dokonce i kremlovku, malý bílý telefon, který spojuje všechny členy horních pater Sovětské vlády. Od generálního tajemníka Komunistické strany
až po obyčejné ministry svazových zemí. … V rohu
stál západní počítač. Nikdy jsem ho nepoužil, ale byl
to zase jen další symbol mého „zvláštního“ postavení. Já sám bych dal přednost televizi nebo rozhlasovému přijímači, ale ty byly ostražitou KGB v našich
kancelářích zakázány (s. 30–31, pravopis překladatelův).
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, prosinec 2002
703
NAD KNIHOU
ovlivněni mnohem více než předcházející generace.
Na důkladné a dlouhodobé studie vlivu současné
televize (i dalších sdělovacích prostředků) na vývoj dětí, dospívajících i dospělých si ještě počkáme. Předpokladem je sledovat určitý soubor dětí
v častějších intervalech a zároveň pozorovat, jak
se mění televize i výchovné myšlení, a výzkum vždy
po několika letech opakovat s nově vytvořeným
souborem dětí téhož věku (tedy např. s pětiletými
NAD KNIHOU
Těžko se ubránit úsměvu, čteme-li o tom, jak velitelství sovětského zbrojního programu vlastnilo jedinou kopírku, ke které měli kromě příslušníků KGB
přístup jen dva náměstci ředitele zbrojního programu (jejich sekretářky už ne), nebo jak se budoucí
špičkový projektant biologických zbraní a čerstvý
vynikající absolvent medicíny se specializací na epidemiologii a infekční choroby (!) poprvé setkává se
základy bakteriologie až v tajné laboratoři v Omutninsku – a nepřímo přiznává, že vše, co z praktické
mikrobiologie umí, pochytil od tamních laborantek
(s. 77). Scény, které se odehrály v průběhu inspekce britských a amerických expertů za gorbačovovského oteplení r. 1990, by také dělaly čest nejednomu dramatikovi:
„Co je tam?“ zeptal se Davis.
Nikdo neodpovídal.
„Mohl byste ty dveře, prosím vás, otevřít?“
„Bohužel jsme ztratili klíč,“ lhal Petuchov. „Půjdu
se zeptat, jestli někde nemají náhradní.“
Delegáti netrpělivě čekali. Petuchov si s hledáním
„nového“ klíče dával načas. Nakonec jej přece jen
našel. Když dveře otevřel, vstoupili do tmavé místnosti.
„Mohl byste rozsvítit?“ zeptal se podrážděným tónem Davis.
„To nepůjde,“ odpověděl Petuchov. „Je tady prasklá žárovka.“
Davis se nedal odradit. Obešel Petuchova a vytáhl
z kapsy baterku. Hra na vstřícnou mezinárodní spolupráci okamžitě skončila.
Petuchov po něm skočil. Davis zařval. Oba muži
se chvíli přetahovali, až někdo navrhl, aby se celá
záležitost probrala v zasedací místnosti, kde jsem
na ně čekal.
Když se vřítili do místnosti, prostřednictvím tlumočníka jsem se zeptal: „Co se stalo?“
„Nic,“ zasyčel Davis. „Tedy kromě toho, že když
jsem chtěl v jedné místnosti použít baterku, tak
se na mě vrhnul tenhle agent KGB a chtěl mi v tom
zabránit.“
„To snad ne!“ dotčeně jsem se ozval. „Tento muž je
velice uznávaný vědec. A rozhodně není členem KGB.“
Na druhou stranu jsem připustil, že používání baterek není zakázané.
Když se Davis vrátil zpátky a posvítil si vybojovanou baterkou, zjistil, že zdi kolem dveří jsou poškozené. Drobné jamky byly zřetelným pozůstatkem výbuchů.
„Vy jste tady pracovali s výbušninami,“ konstatoval Davis.
„Ne, nepracovali,“ namítl Petuchov. „Ta zeď byla
poničena kladivy při instalaci dveří. Zedníci neodvedli
právě nejlepší práci.“
Petuchov zareagoval rychle, ale špatně. Každý zaměstnanec dostal instrukce a v nich byla uvedena
mnohem lepší odpověď. Měl říct, že tam skutečně byly
používány výbušniny, ale jen pro testování aerosolu
v rámci obranného programu (s. 238–239).
Úsměv se mění v mrazení
Zejména když čteme o tom, jak z velkovýrobny biologických zbraní v centru Sverdlovska roku 1979
utekly bakterie sněti slezinné, což vyvolalo epidemii
přibližně se stovkou obětí (prostě proto, že jeden
ze zaměstnanců továrny zapomněl po čištění namontovat filtr na potrubí – s. 93), nebo o pokusech
s virem Ebola, při nichž se nakazil a za dosti drastických okolností zemřel jeden z výzkumníků – tentýž, který několik týdnů předtím před autorem odvážně žertoval o tom, že kdyby se občas nepřiživil
704
VESMÍR 81, prosinec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
na krmivu pro pokusné opice, už by snad ani nevěděl, jak chutná čerstvé rajče nebo pomeranč (s. 153;
překlad ale působí dojmem, jako by výzkumníci hladově pošilhávali po opicích samotných).
Snad ještě znepokojivější než tyto scény jako
z hororu jsou jiné momenty. Například prázdnota,
v níž po celé měsíce žil personál testovacího pracoviště na ostrově uprostřed Aralského jezera, kvůli
utajení zcela odříznutého od světa. Jedinými možnými „rekreačními aktivitami“ tam bylo sledování
starých válečných filmů, popíjení čistého lihu či domácí kořalky a sex (s. 36). Popis prostředí nápadně
kontrastuje např. s téměř idylickými vzpomínkami
Richarda Feynmana na podobně utajené vědecké
městečko v Los Alamos. Znepokojivé je také nenápadné a nekomentované konstatování, že v sovětském zbrojním výzkumu se (na rozdíl od armády)
odchází do penze nejpozději v pětapadesáti (s. 170)
– možná také proto, že v tomhle věku roste pravděpodobnost, že bývalí oddaní vyplňovatelé rozkazů
podlehnou pochybnostem...
Mýtus zlých vědců
Je dobře, že Alibekova kniha byla zpřístupněna i českému čtenáři. Mimo jiné také proto, že může přispět k rozbití jednoho z mýtů o vojenském výzkumu. Případ atomové bomby, který je v očích veřejnosti prototypem zneužití vědeckých poznatků, je výjimečný v tom, jak aktivní roli hráli vědci ve vývoji
ničivých technologií; kdyby nebylo bomby, nebylo by
mnoha zásadních fyzikálních objevů. Situace sovětského vojenského biologického výzkumu je však jiná.
Alibekovy vzpomínky dávají tušit, že převážná část
činnosti celého odvětví spočívala ve vývoji technických modifikací už zavedených civilních technologií
(autor sám ostatně připouští, že se metody pěstování virů a bakterií moc neliší, ať už připravujeme vakciny nebo biologické zbraně). Jinak řečeno: průmyslový vývoj něčeho, co si dovedli poměrně konkrétně
představit i biologicky nevzdělaní generálové, byl
vydáván za špičkovou vědu – a naopak skutečný základní výzkum se bez konkrétních výstupů přiživoval na obecných proklamacích typu „musíme si udržet převahu v biologických zbraních“. Pod tímto heslem prý pozdější akademik Jurij Ovčinnikov přesvědčil Brežněva, že genetika a molekulární biologie není
jen buržoazní pavěda. Jen tak lze pochopit, že v době
vrcholného rozkvětu zbrojního programu přijímal
moskevský Ústav molekulární biologie (dle Alibeka
jedno ze středisek základního výzkumu v oblasti biologických zbraní) ochotně zahraniční stipendisty,
kteří se mohli volně a bez dozoru pohybovat po ústavu a s kýmkoli hovořit. (Strávila jsem v zmíněném
ústavu 10 týdnů v létě roku 1989. Nejenže jsem tam
neshledala žádné známky čehokoli utajeného, ale
názorové klima mezi pracovníky ústavu se mi zdálo
podstatně otevřenější a volnější než na obdobných
pracovištích u nás v oné době.)
I vnucuje se otázka, nakolik se na přísném utajení biologického zbrojního programu podílel kromě
obav, aby výsledky nepadly do rukou nepřítele,
i strach, že by se mohla provalit ostudná bublina
předstírání, lží, nekompetentnosti a zoufalých improvizací, která prohlédá celým Alibekovým vypravováním. Obraz vedoucího vědeckého pracovníka
přísně tajné laboratoře, stojícího v louži vysoce virulentní bakteriální kultury a zoufale shánějícího
nějaký dezinfekční prostředek – s. 87 – je zde více
než příznačný. Zvláštní je, že tento aspekt celé záležitosti americké recenze zcela pomíjejí; pozoruhodně podobnou atmosférou se však vyznačuje jiná
Máme, co jsme chtěli?
Bylo by však omylem vinit ze všudypřítomné potěmkiniády jen Kanatjana Alibekova (tak se autor knihy
jmenoval původně) a sovětské vojenské mocipány.
I v nás, dědicích desetiletí reálného socializmu a klientech bruselských grantových agentur, je hluboko
zakořeněno přesvědčení, že mezi vědou a průmyslovým vývojem není vlastně tak velký rozdíl, že
základní výzkum lze provozovat podle plánu či na
objednávku, nebo dokonce že věda, která neprodukuje bezprostředně prakticky využitelné výsledky,
nemá právo na existenci. Abychom to shrnuli: tak
dlouho se vědecká komunita snažila dokázat, že také
patří mezi „bezprostřední výrobce materiálních hodnot“, až jí zbytek společnosti přestal věřit, že je i něčím jiným; a výsledky teď padají na naše hlavy.
Mimochodem: zajímá vás, jak to bylo s vojenským
využitím aidsu? Jednoduše: po déletrvajícím a zajisté dobře financovaném výzkumu dospěli sovětští
vojenští badatelé k závěru, že se příslušný virus
k výrobě zbraní pro svou dlouhou inkubační dobu
nehodí (s. 38); dopadl tedy stejně, jak by zajisté byla
dopadla i zmíněná křivice, kdyby nebyla bývala jen
plodem překladatelské obrazotvornosti. K tomu by
však snad, dle skromného mínění autorky těchto
řádků, byla stačila i nepříliš důkladná literární rešerše...
o
Jak chránit ohrožené jazyky
PETR KADERKA
Zájem o mezikulturní komunikaci patří podle teoretiků postmoderny k typickým rysům postmoderní
doby. Poznání, že neexistuje jedna univerzální pravda, ale množství alternativních způsobů pojímání
světa, přivodilo podle teoretiků postmoderny v euroamerické kultuře vzpouru proti všemu centralizovanému a univerzalizovanému a podnítilo dialog s odlišnými tradicemi a kulturami. Dítětem postmoderního věku je také myšlenka kulturního pluralizmu,
kterou je prodchnuta tato knížka.
Svůj výklad zahajuje etnolog L. Šatava pojednáním o různých názorech na povahu etnického vědomí. Tyto názory se podle něj pohybují na škále mezi
dvěma krajními polohami. Na jednom pólu škály stojí
„tradiční“, původně romantická koncepce, podle níž
je vědomí národní (etnické) příslušnosti jevem, který existuje nezávisle na vůli osob a je trvalou, nezpochybnitelnou hodnotou, něčím posvátným, čemu
můžeme podřídit ostatní hodnoty.1 Na opačném pólu
pomyslné škály stojí názor, který etnické vědomí
pokládá za umělý konstrukt, jehož bychom se měli
vyvarovat, protože může být politicky zneužit. S názory na povahu etnického vědomí pak v praxi souvisejí různé přístupy k etnické identitě. L. Šatava rozlišuje opět dva protikladné přístupy.
šin s většinovou společností. Tento koncept vícenásobné etnické identity mě upomenul na svědectví
klasika americké sociolingvistiky Joshuy A. Fishmana, které myslím pěkně dokládá, že vícenásobná etnická identita je nejen myslitelná, ale že ji příslušník menšiny také běžně zažívá. Zároveň Fishmanova
slova ukazují, že uvědomování si různých rovin vlastní etnické identity je situačně podmíněné: „Když jsem
na Univerzitě Ješiva, obvykle si příliš neuvědomuji,
že jsem ortodoxní Žid; zato když jsem na Stanfordově
univerzitě, uvědomuji si tuto svou identitu zřetelněji, možná proto, že jsem jako Žid v tomto kontextu
lépe rozpoznatelný, nosím totiž vždy jarmulku (ortodoxní mužskou pokrývku hlavy). Na žádné z těchto
univerzit si ale tolik neuvědomuji, že jsem také Američan, jako když se účastním konference v Uppsale
nebo v Santiagu de Compostela. Na Univerzitě Ješiva je mnoho lidí, s kterými mohu hovořit jidiš, takže je nemusím zvlášť vyhledávat. Na Stanfordu mě
potěší, když natrefím na někoho z té hrstky lidí,
kteří hovoří jidiš stejně rádi jako já. V Santiagu de
Compostela se nicméně snažím sednout si při jídle
vedle anglicky hovořících, protože neumím ani slovo
galicijsky a neovládám španělštinu tak dobře jako
Galicijci.“2
Ač se zdá, že dnes jednoznačně převládá multikulturní pojetí etnické identity a že pojetí „buď-anebo“
je již dávno zastaralé a nevyhovující, upozorňuje nás
L. Šatava na to, že koncepce „buď-anebo“ je stále
živá. Politicky se uplatnila např. v souvislosti s rozpadem Jugoslávie či Sovětského svazu.
Koncepce „buď-anebo“ a „nejen-ale i“
Jazyková otázka
l Koncepce „buď-anebo“ vychází ze zmíněného romantického pojetí etnického vědomí: člověk je buď
příslušníkem jedné etnické skupiny, anebo jiné etnické skupiny, nikdy ale nemůže být příslušníkem
několika etnických skupin. Na politické rovině odpovídá této koncepci z hlediska většinové populace
úsilí o kulturně a etnicky homogenní stát, z hlediska menšiny pak úsilí o etnické sebevymezení.
l V koncepci „nejen-ale i“ je etnicita definována prostřednictvím kulturních a jazykových aspektů a připouští se v ní možnost vícenásobné etnické identity. Příslušník menšiny se může cítit součástí jak
menšinové, tak většinové kulturní formace. Na politické rovině odpovídá této koncepci úsilí o stát s více
kulturami, v němž bude zajištěno dobré soužití men-
Těžiště knížky však nespočívá v teoretických úvahách nad podobnými fenomény, na to je teoretická
LEOŠ ŠATAVA: Jazyk a identita etnických menšin (Možnosti zachování a revitalizace)
Cargo Publishers, Praha 2001, 160 stran, bibliografie, věcný a jmenný rejstřík,
anglické resumé, ISBN 80-902952-1-5, náklad a cena neuvedeny
1) Poněkud se zdráhám připustit pro tuto romantickou koncepci
označení „herderovská“, jak to činí L. Šatava, třebaže uznávám,
že němečtí romantici ve svých úvahách o národní identitě na dílo
tohoto osvícenského filozofa navázali.
2) Fishman J. A.: Sociolinguistics. In: J. A. Fishman (ed.), Handbook of Language and Ethnic Identity, Oxford University Press,
New York 1999, s. 153–154. Univerzita Ješiva sídlí v New Yorku
a je nejstarší americkou vzdělávací institucí „pod židovskou záštitou“. Stanfordova univerzita se nachází v Kalifornii. Galicijština je
jeden z malých jazyků Španělska, kterým se mluví na severozápadě země.
Mgr. Petr Kaderka (*1973) vystudoval češtinu a němčinu na
Filozofické fakultě UP v Olomouci. V Ústavu pro jazyk český
AV ČR se zabývá stylistikou a textovou lingvistikou.
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, prosinec 2002
705
NAD KNIHOU
autobiografie z „přísně tajných“ kruhů, totiž zpověď
někdejšího šéfa předválečné československé rozvědky
Františka Moravce (Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy, Praha 1990).
NAD KNIHOU
část knihy až příliš stručná. Autor zdůrazňuje,
že jeho úmyslem ani nebylo přispět k beztak již bohaté teoretické literatuře o fenoménu etnicity, nýbrž
pojednat v obecné rovině o praktických aspektech
této problematiky, především v souvislosti s jazykovou otázkou.
Situace v dnešním světě je taková, že zhruba devadesát procent všech jazyků pravděpodobně v tomto
století zanikne. Tento osud se týká odhadem několika tisíc malých jazyků, jimiž se dosud hovoří, avšak
s postupující asimilací jejich mluvčích do většinových společností ustává nebo se omezuje proces předávání jazyka mladším generacím. Tyto jazyky buď
zcela zaniknou, jakmile se jejich nositelé plně asimilují a přijmou jazyk politicky silnější populace,
anebo budou zatlačeny do „okrajových“ funkčních
oblastí a v prestižnějších funkcích nahrazeny většinovým jazykem. V lepším případě dojde následkem
mohutného přejímání ke změnám v jazykové struktuře a malé jazyky „pouze“ ztratí něco ze své kulturní jedinečnosti. Tak alespoň znějí prognózy odborníků, které L. Šatava v knize cituje. Jaký postoj zaujmout vůči této skutečnosti?
Lze zániku jazyka zabránit?
Je zřejmé, že jazyky stejně jako společnosti jsou systémy dynamické a že neustále podléhají změnám.
Zánik je jistě krajním případem změny. Otázka, kterou si položíme, tedy může znít: Lze vůbec zániku
jazyka zabránit? Stojí za to se o to snažit? A pokud
odpovíme kladně, jak máme postupovat? Na tyto
otázky podává L. Šatava bohaté odpovědi. V prvé řadě
na dostatečném množství příkladů ukazuje, že zastavit kulturní asimilaci a oživit skomírající jazyk je
možné. Oživit se podařilo v posledních desetiletích
např. gaelštinu ve Skotsku, laponštinu v Norsku,
katalánštinu ve Španělsku, maorštinu na Novém
Zélandu aj. Argumenty, které se ve prospěch oživovacích jazykových programů používají, rozdělil
L. Šatava na idealistické a praktické.
l Idealistická argumentace zdůrazňuje, že se lidská existence neomezuje na pragmatický aspekt,
ale že má také své emocionální, estetické a kulturní
rozměry. Jazyk je v této argumentaci úzce spjat
se všemi dimenzemi lidské existence, je chápán jako
společná paměť etnika, jako jeho kulturní dědictví.
Jeho případný zánik je pokládán za nenahraditelnou
ztrátu pro kulturu lidstva.
l Praktická argumentace zdůrazňuje výhody znalosti menšinového jazyka pro praktický život, ať už
se tyto výhody týkají intelektuálního rozvoje bilingvního dítěte nebo větších šancí dvojjazyčného
mluvčího při hledání zaměstnání apod.
Postupně L. Šatava prochází všemi oblastmi, které jsou pro zachování jazyka nějak významné. Jsou
to legislativní záruky práv menšin, míra etnické uvědomělosti, pozitivní postoje k vlastnímu jazyku (především u mladé generace), jazyková situace ve školství, na úřadech, v médiích, v ekonomické sféře apod.
Výklad mohou použít jako návod i pracovníci v oživovacích programech. Jelikož je však celá kniha nesena ideou aktivizmu, zdá se mi, že se někdy ztrácí
rozdíl mezi vědeckým poznatkem a aktivistickou ar3) Vůli menšinového kolektivu zachovat vlastní jazyk a vlastní
identitu lze posilovat účinnou argumentací a agilní propagací. Týž
způsob může být využit rovněž k obhajobě menšinových aktivit
v očích většinové populace a může též přispět k pozitivním změnám postojů většiny k menšinové otázce, menšinovému jazyku
i menšině jako takové.
4) Neustupný J. V.: The Romani Language and Language Management, Center for Theoretical Study, Prague 1992.
706
VESMÍR 81, prosinec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
gumentací. Příklady posilování etnického vědomí
a argumentování ve prospěch „kulturní diverzity“
jsou vlastně jen opakováním aktivistického způsobu vyjadřování, jehož cílem je prosadit skupinový
zájem.3
Hlubší socioekonomický problém
V důsledku toho, že je středem autorovy pozornosti
jazyková otázka, může čtenář ztratit ze zřetele, že
skutečné problémy menšiny leží třeba jinde a že postupné ztrácení jazyka je jen průvodní okolností
hlubších socioekonomických problémů. Faktory, které spolurozhodují o zachování nebo zániku jazyka,
jsou nejazykového charakteru. Jsou to skutečnosti
sociální, ekonomické, demografické, politické, kulturní. Často se tvrdí, že před zánikem jsou uchráněny jen jazyky s dostatečným množstvím mluvčích
a jazyky, které se těší oficiální státní podpoře. Tato
podpora jazyka je pro menšinovou komunitu jistě
významná, může však buď zůstat pouze „na papíře“, nebo být jen jakýmsi náhražkovým řešením, které bude státní správa prosazovat jenom proto,
aby se vyhnula řešení hlavních existenčních problémů komunity.
I přes poměrně aktivní promenšinovou politiku
může být postavení menšiny neuspokojivé. Jako příklad lze jmenovat situaci Romů u nás. Jazykovědec
Jiří V. Neustupný věnoval problematice romštiny
studii, v níž pohlíží na otázku menšinového jazyka
z odlišné perspektivy než L. Šatava, a proto jeho názor uvádím pro srovnání: Jestliže se chceme zabývat problémem romského jazyka, musíme nejprve
uznat primárnost socioekonomických a sociolingvistických (komunikačních) problémů této menšiny,
tvrdí J. V. Neustupný.4 Omezené socioekonomické
podmínky života Romů mají totiž za následek,
že se Romové účastní jen omezeného počtu komunikačních situací, a proto je jazyk, kterým mluví (ať
už je to romština nebo většinový jazyk), chudý
na konverzační témata a lexikálně i stylisticky málo
rozvinutý. Slabá jazyková způsobilost pak omezuje
možnosti utváření širokých komunikačních sítí (a to
jak s členy dalších romských komunit, tak s členy
většinové společnosti), které by vedly k zvýšení komunikačních potřeb, a tím i ke zlepšení komunikační
způsobilosti. Budeme-li tedy chtít, aby se romština
rozvíjela, musíme nejprve zlepšit socioekonomické
podmínky života této menšiny.
Příspěvek k ekologickému pohledu na svět
Šatavova kniha je dobrým úvodem do problematiky
jazykové revitalizace. Toto nesporně zajímavé téma
u nás dosud nebylo knižně představeno. Ocenění
navíc zaslouží bohatý materiálový doprovod, množství příloh a také slovníček pojmů. Text je veden jasným cílem: podat věcnou informaci o možnostech
a způsobech ochrany a podpory ohrožených jazyků.
Knihu můžeme chápat jako příspěvek k ekologickému pohledu na svět, který v rozmanitosti světa vidí
hodnotu, již stojí za to zachovat.
o
IDEA, VIZE, MOTIVACE. Stejně jako při jiných společenských aktivitách
a snahách je i v souvislosti s etnicko-jazykovými snahami nejdůležitější nalezení adekvátní ideje – vize pro budoucnost. To ovšem není
možné bez hluboké reflexe. Staré modely 19. století již většinou nejsou účinné; mnohdy mohou být naopak kontraproduktivní. Etnickým
aktivistům na všech rovinách by mělo být jasné, jaký raison d’ tre
a jaký cíl jejich činnost má. Tato rovina musí být jasně definována
a pociťována samotnými příslušníky menšiny. Jde tedy o vlastní požadavky a aktivity – ne o to, co státní nebo jiné majoritní instituce
menšině „umožní“ nebo „dovolí“.
Leoš Šatava: Jazyk a identita etnických menšin
Cargo Publishers, Praha 2001, s. 64
Lidský rod vždy chtěl mít budoucnost pod kontrolou nebo přinejmenším toužil vědět, co se v budoucnosti stane. Proto je také astrologie tak populární.
Tato „věda“ tvrdí, že události na Zemi souvisejí
s pohyby planet po obloze. To je vědecky testovatelná hypotéza – nebo by byla, kdyby se astrologové
odvážili nést svou kůži na trh a vyslovili konkrétní
předpovědi, které by mohly být testovány. Astrologové však své předpovědi docela rozumně formulují
tak neurčitě, že se mohou vztahovat k libovolnému
výsledku. Výroky typu „Osobní vztahy se mohou zintenzivnit“ nebo „Naskytne se vám finančně příznivá
příležitost“ nelze nikdy vyvrátit.
Skutečným důkazem, proč většina vědců astrologii nevěří, však nejsou vědecké důkazy, či lépe řečeno jejich nedostatek, ale to, že není v souladu s jinými teoriemi, které byly ověřeny pokusem. Když
Koperník a Galilei objevili, že planety obíhají kolem
Slunce, a nikoli Země a když Newton objevil zákony,
které řídí jejich pohyb, začala být astrologie vysoce
nepravděpodobná. Proč by polohy ostatních planet na
pozadí oblohy, jak se jeví při pohledu ze Země, měly
mít nějakou souvislost s makromolekulami na jedné
menší planetě, které samy sebe nazývají inteligentním životem? A právě tomu bychom podle astrologie
měli věřit. Některé teorie popisované v této knize nejsou podloženy více experimentálními daty než astrologie, a přece jim věříme, protože jsou v souladu
s teoriemi, které testování přestály. […]
Jakmile však připustíme zakřivený časoprostor,
otevíráme tím dveře možnosti, že časoprostor by
mohl mít strukturu, která nepřipouští čas spojitě
narůstající pro všechny pozorovatele, jak bychom
u rozumného času očekávali. Představte si například,
že by časoprostor byl jako svislý válec.
Výška podél válce by představovala čas, který by
narůstal pro každého pozorovatele a běžel by od mi-
STEPHEN HAWKING
KOSMOLOGIE 2002
Je náš vesmír skutečně nekonečný? Jaká je pravděpodobnost vzniku života? Jak hluboko lze nahlédnout do
budoucnosti vesmíru? Vznikl celý náš vesmír skutečně
z jediné nepatrné částečky? A co tento proces spustilo? Uspějeme ve snaze o úplnou sjednocenou teorii, jíž
se řídí Vesmír i vše, co obsahuje? Co je čas?
Posedne-li vás touha najít odpověď na podobné
otázky, prostírají se před vámi dvě cesty ke studiu kosmologie. Jedna vede přes diferenciální počet, později
přes řešení diferenciálních rovnic k dalším partiím
vyšší matematiky a teprve někde v nedohlednu a mimo
oblast zájmu je místo pro výše zmíněné otázky. Není
divu, že někteří z těch, kteří se vydali touto cestou,
se nedostanou k cíli.
Druhou cestou k poznání současné kosmologie je sáhnout po některé z dobře prodávaných knih v tomto oboru, které jsou určeny laikům. Tady hrozí nebezpečí, že
sáhneme po špatné knize. Rozhlédneme-li se však po
nabídce, která v poslední době v češtině vyšla, je z čeho
vybírat. Jména Martina Reese, Stephena Hawkinga či Richarda Gotta III. jsou zárukou, že předkládané knihy*
nejsou jalové spekulace nedoučených nebichů. Přesto
Stephen Hawking v knize Vesmír v kostce upozorňuje:
„Některé teorie popisované v této knize nejsou podloženy více experimentálními fakty než astrologie, a přece
jim věříme, protože jsou v souladu s teoriemi, které testování přestály.“
Ivan Boháček
*) Martin Rees: Náš neobyčejný Vesmír, nakl. Dokořán, Praha 2002,
2000 stran, doporučená cena 225 Kč
Stephen Hawking: Vesmír v kostce, Argo, Praha 2002, 216 stran,
náklad a cena neuvedeny
Stephen Hawking: Stručná historie času v obrazech (Aktualizované
a rozšířené vydání), Argo, Praha 2002, 256 stran, náklad a cena
neuvedeny
J. Richard Gott III.: Cestování časem v Einsteinově Vesmíru (Fyzikální možnosti cestování časem), Argo + Dokořán, Praha 2002, 266
stran, náklad neuveden, doporučená cena 298 Kč
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, prosinec 2002
707
UKÁZKA Z KNIHY
Vesmír v kostce
UKÁZKA Z KNIHY
nus nekonečna do plus nekonečna. Představte si
však místo toho, že by časoprostor byl jako válec
s držadlem (neboli „červí dírou“), které by z něj odbočilo do strany, a potom se opět připojovalo. Potom by kterýkoli čas musel obsahovat body stagnace v místech, kde by se držadlo připojovalo
k hlavnímu válci – musel by obsahovat body, kde
by čas stál. V těchto bodech by čas pro žádného pozorovatele nenarůstal. V takovém časoprostoru bychom nemohli k jednoznačnému určení vývoje vlnové
funkce použít Schrödingerovu rovnici. Dávejte si
pozor na červí díry – nikdy nemůžete vědět, co se
z nich může vyklubat.
Existence černých děr je důvodem, proč se domníváme, že čas nemusí narůstat pro každého pozoroDAVID BURNIE (hlavní redaktor): Zvíře
Euromedia Group k. s. – Knižní klub, Praha 2002, 624 stran, náklad neuveden, cena 1399 Kč. Z anglického originálu Animal, vydaného nakladatelstvím
Dorling Kindersley v Londýně roku 2001, přeložil RNDr. Jiří Šmaha
„Zvíře“ razantně vtrhlo na předvánoční trh. Na jeho
výpravných barevných stránkách jsou propojeny statické encyklopedické snímky s akčními fotografiemi,
či dokonce fotoseriály (např. o rybožravém netopýrovi se zmínil i Vesmír 77, 450, 1998/8, ale netopýří lov ryb jsem si dosud představit neuměl) a množství textových informací, které jsou encyklopedicky
stručné a zhuštěné. Nejvíce prostoru je věnováno čtenářsky atraktivním savcům (170 stran), méně ostatním skupinán (ptákům 100, plazům 65, obojživelníkům 30, rybám 60, bezobratlým 75);
není zapomenuto ani na prostředí, v němž zvířata žijí
(50 stran). Asi by se
dalo diskutovat o výběru druhů, použitém názvosloví – a to jak
Kozorožci
horští
(Zvíře,
s. 255)
708
VESMÍR 81, prosinec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
vatele. První pojednání o černých dírách se objevilo
v roce 1783. Někdejší cambridgeský profesor John
Mitchell předložil následující argument. Vystřelímeli částici, například dělovou kouli, kolmo vzhůru,
bude její vzestup zpomalován gravitací, až se nakonec ve svém pohybu vzhůru zastaví a spadne zpět.
Bude-li však počáteční rychlost vyšší než jistá kritická hodnota nazývaný úniková rychlost, nestačí
gravitace na to, aby částici zastavila, a ta unikne.
Úniková rychlost je okolo 12 kilometrů za sekundu
pro Zemi a okolo 618 kilometrů za sekundu pro
Slunce. […]
Je jasné, že vytvoření dokonalejších lidí způsobí
velké sociální a politické potíže, protože zde stále
budou lidé, kteří zdokonaleni nebudou. Nemám
v úmyslu bránit genovou manipulaci lidí jakožto žádoucí vývoj, jen bych chtěl říct, že je pravděpodobné, že k ní dojde, ať ji chceme či nikoli. Proto také
nevěřím science fiction, jako je Star Trek, kde lidé
v budoucnosti vzdálené 400 let jsou v podstatě stejní, jako jsme my dnes. Myslím si, že složitost lidského rodu a jeho DNA se bude poměrně rychle zvyšovat. Měli bychom připustit, že je pravděpodobné,
že k tomuto vývoji dojde, a zvážit, co s tím uděláme.
Svým způsobem potřebuje lidský rod zlepšit své
duševní a fyzické vlastnosti, má-li se vyrovnat s narůstající složitostí světa kolem sebe a plnit nové úkoly, jako jsou například kosmické lety. Lidé také svou
složitost potřebují zvýšit, pokud si mají biologické
systémy udržet náskok před elektronickými. V současnosti mají počítače výhodu rychlosti, nevykazují
však žádné známky inteligence. To nijak nepřekvapuje, protože dnešní počítače jsou méně složité než
mozek žížaly – druhu, který nijak nevyniká svými
intelektuálními schopnostmi.
o
/Z knihy „Vesmír v kostce“, Argo, Praha 2002,
s. 103–104, 109–111 a 165/
českém, tak latinském – ale posláním knihy je podnítit zájem o naše zvířecí souputníky a nikoliv obsáhnout všechny poslední novinky zoologických kuloárů. David Burnie, který vedl autorský kolektiv,
studoval zoologii na univerzitě v Bristolu. Je autorem více než 75 knih a multimediálních děl a ve Zvířeti zhodnotil nejen své znalosti, ale i proslulé skvosty zoologické fotografie a předchozí nakladatelské počiny Dorling Kindersley.
V souvislosti se Zvířetem by asi stála za připomenutí i jiná díla. Doba, kdy se kladl větší důraz na
text, je již minulostí a dnes je žádána kniha „na prohlížení“. V šedesátých letech 20. století uchvátily milovníky zvířat knihy SNDK a Albatrosu „Světem zvířat“ od J. Hanzáka, Z. Veselovského, K. Hudce ad.
Knihy se bez obrázků neobešly (ilustroval je
A. Pospíšil), avšak barevné tabule byly vzácností.
Text se tehdy bral velmi vážně – titulní list nese poznámku „pro děti upravil J. Alda“. Nový monumentální projekt „Světem zvířat I–XII“ představil Albatros pod vedením M. Anděry v letech 1997–2001.
Těchto dvanáct knih sice nese poznámku „pro děti
od 10 let“, ale poučení v nich najdou i čtenáři mnohem starší. Mezi podobné knihy patří „Encyklopedický průvodce světem zvířat – Obratlovci (savci, ptáci, obojživelníci a plazi)“, který vyšel r. 1994. Ze soudku s poněkud vyšším standardem je anglická „The
New Encyclopedia of Mammals“ editora Davida Macdonalda (Oxford University Press, 2001, 930 s., knihu lze pořídit za 1930 Kč např. u MegaBooks).
Zvíře okouzlilo nejen mne, ale při nákupu této knihy pod vánoční stromeček jsem přistihl i jednoho
z členů redakční rady Vesmíru.
Stanislav Vaněk