Věří křesťané v tři Bohy?

Věří křesťané
v tři Bohy?
www.BiblickaKnihovna.cz
Obsah
Otázky u dveří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1
Jak důležité je učení o trojjedinosti? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2
Jaký je vztah Otce, Syna a Ducha svatého? . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bůh Otec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bůh Syn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bůh Duch svatý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
4
4
11
Věří křesťané v tři Bohy nebo v jednoho Boha? . . . . . . . . . . . . . . 12
Časté otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Proč na tom záleží? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Jak poznávat Boha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
Název: Věří křesťané v tři Bohy?
Původně: Do Christians Believe In Three Gods?
Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.
Publikační řada: Discovery – Knowing God (Poznáváme Boha).
Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další
překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická
bible.
Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.
Sazba provedena typografickým systémem TEX.
Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně.
Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.
Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.
Věří křesťané v tři Bohy?
Muslimové, židé, svědkové Jehovovi a mormoni si to myslí. Tvrdí, že ortodoxní křesťanské učení o Trojici Boží je nebiblické a že bylo převzato z řeckého polyteismu a římské mytologie. Je to pravda? Anebo je víra v trojjediného
Boha základem biblické víry?
Redaktor RBC Herb Vander Lugt nám v této publikaci ukáže, co Bible říká
o vztahu mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Modlíme se, aby vám tato
brožura ukázala, proč Kristovi následovníci věří v trojjediného Boha a proč
je učení o Trojici tak důležité.
Martin R. De Haan II
Otázky u dveří
Je sobota dopoledne, těsně po desáté hodině. Víkend se rozbíhá jen pozvolna.
Ke stolu si nesete kávu a své oblíbené noviny. Po snídani byste se rádi chvíli
věnovali rodinným financím. Najednou se ozve zvonek.
U dveří vás s úsměvem zdraví dva mladí muži v bílých košilích a obleku.
Nikdy jste je předtím neviděli, ale hned víte, kam si je zařadit. Už jste měli
tu čest mluvit o víře s jejich kolegy. Očekáváte, že i oni vám položí otázky,
které jste slyšeli už předtím. Zdvořile vám nabídnou nějakou útlou publikaci o problémech ve společnosti či o duchovní krizi. Hledají lidi, kteří jsou
ochotni spolu s nimi studovat Bibli.
Nezvete je dále, ale připadá vám těžké je jen tak odmítnout. Připadá vám,
že by si za svou snahu zasloužili alespoň pár minut vašeho času. Říkáte si, zda
byste také byli ochotni dělat pro svou víru tolik jako oni. Byli byste ochotni
chodit za lidmi a mluvit s nimi o budoucnosti a o Bohu?
Tito lidé to dělají. Své poselství přinášejí se značnou naléhavostí. Říkají, že
vám mohou ve vaší vlastní Bibli ukázat, jak je značná část církevního učení
v rozporu s Biblí. Podle nich křesťané věří lži.
Řeknou vám něco jako: Vezměte si například učení o Trojici. Křesťané
uctívají Otce, Syna a Ducha svatého. Ale Mojžíš, skrze něhož dal Bůh svůj
zákon a kterého uznávají židé, křesťané i muslimové, vyučoval, že Bůh je
pouze jeden: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Miluj
Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou
silou“ (Dt 6,4–5).
1
Návštěvníci na vás pak naléhají: Jak mohou být křesťané věrní Mojžíšovi
a Starému zákonu, když uctívají tři rozdílné osoby – Otce, Syna a Ducha
svatého? Je možné, že jste se nechali zmanipulovat k učení, které je v rozporu
s naprosto základním učením Bible? Je možné, že byste nevědomě přijali
učení, jímž ohrožujete své postavení u Boha?
Tito návštěvníci u vašich dveří nejsou jediní, kteří se stavějí proti trojičnímu učení. Společně se židy, muslimy a dalšími skupinami uvádějí, že lidé
věřící v Trojici vlastně porušují posvátné hebrejské šéma, jež zbožní židé
odříkávají dvakrát denně: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“
Jestliže mluvíme o Bohu ve třech osobách, věříme podle těchto skupin ve
tři Bohy. Dále uvádějí, že výraz trojice se v Písmu nikde nevyskytuje – v čemž
mají pravdu. A dodávají, že koncepce trojjedinosti byla do křesťanství převzata z řeckého a římského pohanství.
Nemohli by nakonec mít pravdu? Lze nějak doložit, že toto učení má původ
v pohanství? Je učení o trojjediném Bohu biblické?
Jak důležité je učení o trojjedinosti?
Odpůrci trojičního učení uvádějí vážné námitky. Trvají na tom, že vírou v trojjediného Boha porušujeme první přikázání, kde o sobě Bůh vypovídá: „Já
Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne“ (Ex 20,2–3).
Naproti tomu církevní teologové po mnohá staletí uvádějí vážné argumenty na podporu trojičního učení. Podle církevních otců toto učení nepochází
z pohanské filozofie, nezavádí polyteismus a ani se nejedná o hraní se slovíčky. Jediný pravý a nejvyšší Bůh podle církevních teologů existuje ve třech
osobách. A jedná se o biblické učení nejvyšší důležitosti.
Katolíci, protestanté i pravoslavní křesťané věří tomu, že novozákonní učení o trojjediném Bohu má pevný základ v Písmu a nikoli ve filozofii. Zcela se
shodují v tom, že Trojice nám vyjevuje, jak je Boží vlastní existence zakořeněna v radosti tohoto věčného vztahu. Boží trojjedinost nám ukazuje věčnou
podstatu Boží lásky a úžasnou cenu, jakou Bůh zaplatil, když dal svého Syna
jako oběť za náš hřích. Boží trojjedinost nám ukazuje, že naše vlastní vztahy
jsou pro Boha důležité, protože vztah a láska jsou samotným základem Boží
existence. Boží trojjedinost je pro nás dokladem, že Bůh existuje nejen jako
jeden Bůh, ale zároveň i v nevýslovné radosti a tvořivosti v rámci dokonalého vztahu. Tento Bůh je vždy jedné mysli – na rozdíl od mnoha vzájemně
2
soupeřících pohanských bohů a na rozdíl od našich vlastních dějin plných
rozbitých vztahů.
Všechny hlavní křesťanské směry se shodují také v tom, že učení o trojjediném Bohu je v souladu s tím, jak je tato doktrína pojímána ve Starém zákoně.
Ve Starém zákoně vidíme, že Bůh je sice jeden, ale nejedná se o osamocenou bytost. Starozákonní pisatelé často používají při popisu jediného Boha
množné číslo.
Například ve Starém zákoně se přibližně 2570krát vyskytuje výraz Elohim,
který je v množném čísle a který do češtiny překládáme výrazem „Bůh“. S výjimkou pěti případů se tento výraz vždy vztahuje na jediného Boha, který je
Stvořitelem a Pánem všeho.
Když o sobě Bůh vypovídá, někdy používá určitou vazbu či zájmeno v množném čísle. Například: „Učiňme člověka k našemu obrazu“ (Gn 1,26). Když
Adam s Evou pojedli ze zakázaného stromu, Bůh řekl: „Hle, člověk je jako
jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé“ (Gn 3,22).
Když Mojžíš uvádí, že Bůh je jeden (Dt 6,4), používá zde stejný výraz
jako při popisu vztahu manžela a manželky, kteří mají být „jedno tělo“ (Gn
2,24)). Výraz jediný v Deuteronomiu 6,4 vyvolává myšlenku množného čísla
v rámci jednoho Boha.
Starý i Nový zákon nám tedy dávají důvody věřit, že jeden či jediný může
znamenat více než matematicky jeden. Ano, nejsme schopni tomu plně porozumět. To však neznamená, že tuto skutečnost zavrhneme. Lépe je snažit se
porozumět co nejvíce tomu, co nám Bůh o sobě zjevil.
Jaký je vztah Otce, Syna a Ducha svatého?
Někteří křesťané se pokoušeli vysvětlovat Boží trojjedinost tak, že Bůh se
nám zjevuje třemi různými způsoby – někdy jako Otec, někdy jako Syn a někdy jako Duch svatý.
Toto vysvětlení jediného Boha se třemi různými rolemi ale naráží na doklady, které poukazují na pluralitu v rámci jedné osoby, jak jsme si to již
ukazovali. Starý zákon nám zjevuje Boha, který říká: „Učiňme člověka k našemu obrazu.“ Díky tomu je pro nás snadnější chápat, že podle Písma existuje
mezi Otcem, Synem a Duchem svatým určitý vztah, vzájemná podřízenost
a věrnost.
Nový Zákon nám tyto tři osoby nezjevuje odděleně, ale ukazuje jejich podivuhodnou jednotu. Tyto tři osoby jsou ukazovány ve vztahu naprosté jednoty
a vzájemné lásky.
3
Novozákonním vztahem mezi Otcem, Synem a Duchem svatým se vyvrací
názor, že pouze Otec by měl být považován za jediného pravého a nejvyššího
Boha. Lze sice pochopit, že někteří by se mohli snažit chránit jedinečnost
Boha tím, že by Syna a Ducha považovali za nižší bytosti či síly, ale takový
závěr prostě nelze odůvodnit.
Starý zákon jasně uvádí, že jediný pravý Bůh je žárlivý Bůh. Podle Izajáše
nedá svou slávu nikomu jinému (Iz 48,9–12).
Bůh Nového zákona ale své vlastní jméno spojuje s trojím označením –
Otec, Syn a Duch svatý. Stejně důležitá je i skutečnost, že podle Nového
zákona činí Otec náš vztah se sebou závislým na našem vztahu se Synem;
a náš vztah se Synem je závislý na našem vztahu s Duchem svatým. Tento
Bůh evidentně sdílí svou slávu mezi uvedenými třemi osobami, které nabízejí
svou lásku všem, kteří přijmou lásku Otce, Syna a Ducha svatého.
Abychom viděli, jak je sláva Boha sdílena v této jednotě Božích osob, podívejme se na základě Bible krátce na každou z nich.
Bůh Otec
Mezi těmi, kteří uznávají Bibli jakou autoritu, asi těžko
najdeme někoho, kdo by zpochybňoval božství Otce.
Otec je v Bibli v mnoha ohledech zjevován jako osobní Bůh, jako Bůh který stojí za stvořením všeho. Písmo
o Bohu mluví jako o Otci izraelského národa (Dt 32,6;
Iz 1,2; Oz 11,1; Mal 2,10). Ježíš o Bohu mluvil jako
o svém Otci (Jan 5,17–18) a učil nás modlit se: „Otče
náš na nebesích“ (Mt 6,9). K Otci máme přicházet v Ježíšovu jménu (J 16,23). Ježíš také uváděl, že spolu s Otcem svým učedníkům
brzy pošle Božího pomocníka (J 15,26).
Z těchto veršů je patrné, že Otec je Bůh. A Bůh je Otec. Apoštol Pavel
napsal, že to je „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství
a Bůh veškerého povzbuzení“ (2K 1,3).
Na způsobu, jakým se nám Otec zjevuje, je však důležité, že vztah s námi
zakládá na našem vztahu se svým jediným Synem.
Bůh Syn
Novozákonní pisatelé o Ježíši Kristu opakovaně mluví jako o Synu Božím.
Ale co toto označení znamená?
Podle svědků Jehovových má z tohoto označení vyplývat, že Ježíš je v podstatě jedním z Božích synů, podobně jako andělé či lidé. Ježíš byl podle nich
4
archanděl Michael v lidské podobě. Současní vedoucí představitelé judaismu
říkají, že Ježíš byl velký prorok, ale nic více. Stejný názor zastávají i muslimové. Suzanne Haneefová, vysoce vzdělaná muslimka, poukazuje na to, jak
Korán Ježíšovi vzdává úctu, když učí, že se narodil bez přičinění lidského otce a že byl velkým prorokem. Ale zároveň zdůrazňuje, že svatá kniha islámu
„uvádí v jedné pasáži za druhou, že Ježíš není Boží Syn. . . a že takové pojetí má více co do činění s pohanskými mytologiemi, v nichž ‚bohové‘ plodí
s ženami polobožské děti, než s pravým náboženstvím pocházejícím od Boha“ (What Everyone Should Know About Islam and Muslims, Haneef, 1979,
Kazi Publications, Chicago).
Nový zákon však učí, že Ježíš Kristus je „jediný“
a naprosto jedinečný (viz část Časté otázky) Boží Syn
(J 1,14.18; 3,16.18; 1J 4,9). Písmo uvádí, že Kristus má
podíl na slávě žárlivého Boha, který skrze Mojžíše nechal zapsat, že kromě Boha nesmí být uctíván nikdo
jiný. Tento Bůh se sice dělí o svou lásku s anděly i lidmi, naproti tomu s Ježíšem Kristem, Synem Božím, se
dělí o svou slávu.
Je důležité vidět, do jaké míry má Syn podíl na slávě Otce. Podívejme se
tedy s tímto cílem na Kristova vlastní slova, na svědectví apoštolů, na předpovědi starozákonních proroků a na prohlášení církevních otců.
Kristova slova
Ve čtyřech evangeliích je zaznamenáno mnoho z toho, co Ježíš řekl během
své pozemské služby. I kdybychom nevěřili, že Nový zákon byl inspirován
Bohem, jsou pádné důvody přijmout tento záznam jako přesný. Pádné důkazy svědčí o tom, že evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše byla napsána
dlouho před rokem 70 n. l. Janovo evangelium sice vzniklo až kolem roku 90
n. l., ale existují důkazy, že skutečně pochází od apoštola Jana, který byl s Ježíšem po celou dobu jeho pozemské služby. Apoštolové nepochybně Kristova slova často opakovali, když zvěstovali evangelium. A z Ježíšových slov je
patrné, že sám Ježíš se považoval za Boha. Podíváme se pouze na dva takové
Ježíšovy výroky.
U Jana 8,58 o sobě Ježíš uvádí, že neměl počátek. Vzhledem k tomu, že
věčný je jedině Bůh, Ježíš se zde vlastně hlásí ke svému božství. Skupině nepříznivě nakloněných náboženských vůdců řekl: „Amen, amen, pravím vám,
dřív než byl Abraham, já jsem.“ Povšimněme si, že Ježíš neřekl, „narodil jsem
se dřív, než byl Abraham“. Řekl: „Než začal existovat Abraham, JÁ JSEM.“
5
Abraham se narodil v určité době. Ježíš prohlašuje, že jeho vlastní existence
přesahuje hranice času. Existoval totiž vždy. Neměl žádný počátek.
Již samotné toto prohlášení stačí, abychom viděli Kristovo božství. Někteří bibličtí učenci ale
„Amen, amen,
v tomto prohlášení vidí ještě další skutečnost.
pravím vám, dřív
Uvádějí, že Kristus se zde prohlašuje za Boha,
než byl Abraham,
který pro sebe v Exodu 3,14 použil označení „JÁ
JÁ JSEM.“
JSEM“. O této skutečnosti je sice možné polemiJežíš
zovat, naproti tomu Kristovo božství je dostatečně prokázáno tím, že Kristus neměl žádný počátek.
Ježíš o sobě mluví jako o Bohu také u Jana
10,30. Během svátku Posvěcení chrámu o sobě
„Židé mu [Ježíšovi]
říká: „Já a Otec jsme jedno.“ Náboženští vůdci
odpověděli:
dobře rozpoznali, že o sobě mluví jako o Bohu
‚Nechceme tě
a chtěli jej kamenovat „pro rouhání, že ty, člokamenovat pro
věk, děláš ze sebe Boha“ (J 10,30). Slova našedobrý skutek, ale
ho Pána chápali jednoznačně lépe než novodobí
pro rouhání, že
svědkové Jehovovi. Velmi dobře si uvědomovaty, člověk, děláš
ze sebe Boha.‘ “
li, že Ježíš řekl více než něco, jako když třeba
Jan 10,33
nějaký muž řekne „já a manželka jsme jedno“.
Manžel by tím měl na mysli, že se svou manželkou mají společné plány, cíle či ambice. Ale
Ježíš měl očividně na mysli mnohem více. Říkal, že má se svým Otcem jednu,
stejnou podstatu. Židé jasně věděli, že Ježíš o sobě mluví jako o Bohu.
Ježíš se tedy jasně viděl jako Syn Boží. Vnímal sám sebe jako Boha.
Svědectví apoštolů
Pisatelé Nového zákona také neměli pochybnosti o božství Ježíše Krista. Někteří z nich si dobře pamatovali na den, kdy Tomáš viděl vzkříšeného Krista
a zvolal: „Můj Pán a můj Bůh!“ (J 20,28). Nejednalo se o zvolání typu „můj ty
Bože“, které dnes slýcháváme. V prvním století by žádný Žid takto Boží jméno nepoužil. A apoštolové si velmi dobře pamatovali, jak Ježíš toto označení
svého božství přijal.
Apoštol Jan byl při tom také přítomen. A na začátku svého evangelia uvádí:
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh (Jan
1,1).
6
A dále prohlašuje, že toto Slovo se stalo tělem, přebývalo mezi námi a „spatřili jsme jeho slávu“ (J 1,14). Vyjádření z 1. verše „Slovo bylo Bůh“ je tak
jasné, že prakticky všichni bibličtí učenci je vnímají jako prohlášení o tom, že
Ježíš Kristus je Bůh. Svědkové Jehovovi s tím však nesouhlasí. Tvrdí, že toto
slovní spojení u Jana 1,1 by mělo být přeloženo jako „Slovo bylo božské“.
Zdůrazňují, že před výrazem Bůh není v řeckém originále určitý člen. Není
zde tedy doslova vyjádření: „A to Slovo bylo ten Bůh.“
Mají pravdu, že zde v řečtině skutečně není určitý člen, ale mýlí se ve svém závěru. Robertson,
„Na počátku bylo
Westcott, Morris a další uznávaní učenci ukazuSlovo a to Slovo
jí, že Jan měl dobrý důvod zde určitý člen vybylo u Boha a to
nechat. Pokud by byl napsal, „A to Slovo bylo
Slovo bylo Bůh.“
ten Bůh,“ byl by tím popřel rozdíl mezi Otcem
Jan 1,1
a Synem. Tento názor prosazoval například Sabellius, ale raní církevní otcové jeho postoj rázně
zamítli.
Kdyby Jan chtěl uvést, že Ježíš je nějakým menším „bohem“, mohl k tomu
místo výrazu theos použít řecký výraz theios. Morris uvádí:
Tento výraz byl k dispozici a v Novém zákoně se vyskytuje (např. ve
Sk 17,29; 2Pt 1,3).
A nadto je z daného kontextu jasné, že Slovo
je Bůh, tedy nikoli cosi skoro jako bůh ani co„Očekávajíce tu
si mezi Bohem a stvořenými bytostmi. Slovo již
blahoslavenou
existovalo na samém počátku (J 1,2). Slovo se
naději, zjevení slávy
účastnilo stvoření všeho (v. 3). Slovo má život,
velikého Boha
který je zcela jedinečný – nestvořený život od saa našeho Zachránce
mé věčnosti. Slovo je také zdrojem duchovního
Ježíše Krista.“
světla (v. 4).
Titovi 2,13
Je tedy zřejmé, že správný překlad Jana 1,1
skutečně zní: „A to Slovo bylo Bůh.“ Tento překlad je správný s ohledem na slovosled v řeckém originále, s ohledem na
kontext i s ohledem na to, že Jan zde použil silný výraz theos (Bůh) a nikoli
oslabený výraz theios (božský).
Kromě Janova svědectví o božství Ježíše Krista, nacházíme ještě jednoznačnější vyjádření u apoštola Pavla. Pavel napsal, že očekáváme „blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista“
(Tt 2,13). Pavel zde v původní řečtině nepoužívá dva určité členy, jimiž by
7
rozlišil dvě osoby; nepíše tedy o „zjevení slávy [toho] velikého Boha a [toho]
našeho Zachránce Ježíše Krista“. Pavel používá v řeckém originále pro celou
tuto formulaci pouze jediný určitý člen, píše tedy doslova o „zjevení slávy
[toho] velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista“.
Z tohoto vyjádření je tedy zřejmé, že Ježíš Kristus je náš ‚veliký Bůh‘.
Podobnou stavbu v řeckém originále použil
i apoštol Petr, když píše „těm, kdo dostali stej„O Synovi: ‚Tvůj
ně vzácnou víru jako my spravedlností našeho
trůn, Bože, je
Boha a Zachránce Ježíše Krista“ (2Pt 1,1).
na věky věků.‘ “
Pisatel listu Židům 1,8.10 cituje několik staroŽidům 1,8
zákonních veršů, které se jednoznačně vztahují
k Bohu, a uplatňuje je na Ježíše Krista.
O Synovi: ‚Tvůj trůn, Bože, je na věky věků‘ [citace ze Ž 45,7]. . . ‚Ty,
Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa, jsou dílem tvých rukou‘
[citace ze Ž 102,26–28].
Pisatel této epištoly byl Žid, monoteista důkladně vyškolený z Písma Starého zákona, a přesto se nezdráhá připisovat Ježíši Kristu absolutní božství.
O Ježíši mluví jako o „Bohu“ a „Pánu“.
Předpovědi starozákonních proroků
V Písmech Starého zákona, tolik ceněných Židy, bylo božství budoucího Mesiáše uváděno zcela jasně. Mezi těmito pozoruhodnými proroctvími je například Izajáš 9,5.
Neboť chlapec se nám narodil, syn je nám dán; na jeho rameni spočinulo panství. Dal mu jméno Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Věčný
Otec, Kníže pokoje.
Ve dvou označeních tohoto budoucího Mesiáše – „Mocný Bůh“ a „Věčný
Otec“ – je nepopiratelně poukazováno na jeho božství. Svědkové Jehovovi
zde ve svém překladu sice uvádějí „Silný bůh“, ale nepostupují důsledně,
protože stejné slovní spojení u Izajáše 10,21 překládají následovně: „Pouhý
ostatek se vrátí. . . k Silnému Bohu.“ Jasně tedy přiznávají, že toto slovní spojení se vztahuje na Boha Jahveho, Boha Izraele. Označení „Mocný Bůh“ je
tedy jasným prohlášením o božství Ježíše Krista.
Označení „Věčný Otec“ lze také přeložit jako „Otec věčnosti“, přičemž ale
obě tato slovní spojení vyjadřují božství. Pouze Bůh je totiž věčný a pouze
pro Boha lze použít označení „Otec věčnosti“. A prorok Izajáš uvádí, že toto
označení se vztahuje na onoho ‚chlapce‘, který přijde jako Mesiáš.
8
Prohlášení církevních otců
Raní církevní otcové se potýkali s otázkou, „Kdo je Syn?“ Věděli, že Písma
mu připisují božství. V Písmu ale viděli doklady, že byl zároveň skutečně
i člověkem. Lámali si hlavu, jak se v jedné osobě Ježíše Krista mohla spojovat stránka lidská a božská. Někteří z nich natolik zdůrazňovali Kristovo
božství, že popírali jeho lidskou přirozenost. Další se dopouštěli omylů v jiných směrech.
Následně kněz Arius přišel s učením, jímž zcela popíral Kristovo božství. Tvrdil, že než Ježíš
„Chlapec se nám
přišel na svět skrze Pannu Marii, existoval jako
narodil, syn je nám
první a nejvyšší ze všech stvořených bytostí. Ačdán; na jeho rameni
koli se k tomuto popírání Kristova božství připospočinulo panství.
jily některé významné vůdčí osobnosti té doby,
Dal mu jméno
nemohl tento názor obstát tváří v tvář vážnému
Podivuhodný rádce,
biblickému studiu. Učenci, kteří pečlivě pracoMocný Bůh, Věčný
Otec, Kníže pokoje.“
vali s biblickými texty, postupně docházeli k záIzajáš 9,6
věru, že Ježíš Kristus je plně člověkem a plně
Bohem. Dále uváděli, že v této jedné osobě se
dokonale spojují obě dvě podstaty – lidská a božská. Athanasiovo či athanasiánské vyznání víry to uvádí následovně:
Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici,. . . abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. . . Tak je Bůh Otec, Bůh Syn
a Bůh Duch svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh.
Křesťané tedy, až na pár výjimek, po celá staletí potvrzovali Kristovo božství, jak je to vyjádřeno v Athanasiovu vyznání. Na tomto bodu se shodují
všechny hlavní církve – církev římskokatolická, pravoslavná i církve protestantské. Naprostá většina těch, kteří se hlásí ke Kristu, jej považují za Boha
a člověka v jedné osobě.
Bible jasně uvádí, že Ježíš byl plně člověkem. Narodil se jako člověk, vyrůstal stejně jako ostatní chlapci (Lk 2,40.52), učil se na tesaře (Mk 6,3), pociťoval únavu jako každý jiný (J 4,6), dokonce přiznával, že nevěděl určité věci
(Mt 24,36), a v noci před svou popravou se děsil své zkoušky (Mt 26,36–46).
Ale Bible zároveň učí, že Ježíš je plně Bohem.
Raní církevní otcové si kladli otázku (kterou si klademe dosud), jak Ježíš
mohl žít jako člověk a přitom být plně Bohem. Jsme ale vděčni za to, jak nám
tuto otázku alespoň trochu osvětluje apoštol Pavel v následující pasáži, která
popisuje, jak se Ježíš vzdal své věčné slávy:
9
Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na
své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu
služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk,
ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži! Proto jej
Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval, aby
před jménem Ježíš kleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí
a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.
(Fp 2,5–11 B21)
Apoštol Pavel tedy popisuje, jakou slávu sdílel Ježíš, než se stal člověkem: „Sdílel Boží pod„Abychom uctívali
statu“ (v. 6). Pavel zde používá řecký výraz morfé
jednoho Boha
(podstata), čímž ukazuje, že Ježíšova sláva v nev Trojici,. . .
besích odpovídala samotné jeho podstatě. Ježíš
abychom ani
je tedy ve své základní podstatě Bůh.
nezaměňovali osoby,
Apoštol dále uvádí, že Ježíš „na své rovnosti
ani neoddělovali
s [Bohem] netrval“ (v. 6). Zanechal slávu, kterou
podstatu. . . Tak
je Bůh Otec, Bůh
měl jako Bůh, aby se mohl stát členem lidské roSyn a Bůh Duch
diny a naším Spasitelem.
svatý,
a přece nejsou
Následující vyjádření „vzdal [se] sám sebe“
tři
bohové,
ale je
v řečtině doslova znamená „učinil se prázdným“.
jen jediný Bůh.“
Čeho se vzdal, když se stal členem lidské rodiAthanasiánské
ny? Nevzdal se svého božství, protože zůstal plvyznání víry.
ně Bohem. Ale vzdal se své nebeské slávy a zaujal postavení, kdy byl naprosto závislý na svém
Otci a na Duchu svatém. Stal se tedy člověkem,
ačkoli zůstal plně Bohem.
Ježíš se musel stát členem lidské rodiny, aby za nás mohl zemřít na kříži.
To také vysvětluje, proč byl na Duchu svatém závislý stejným způsobem, jak
to očekává od svých následovníků. Byl „plný Ducha Svatého“, když šel do
pustiny, kde byl pokoušen Satanem (Lk 4,1). Vyháněl démony „v moci Ducha
Božího“ (Mt 12,28). Ježíš zůstal Bohem, ale dobrovolně žil s omezeními,
která máme jako lidé.
Patrně plně nepochopíme, v jakém vztahu byla lidská a božská podstata
našeho Pána, když zde žil. Avšak Písmo jasně uvádí, že i když byl Ježíš Bůh,
veškeré zkoušky, útrapy a bolesti, i svůj kříž, snášel coby člověk.
S tímto Synem tedy Otec sdílel svou slávu. Tento Syn je natolik úzce spjat
s Bohem Otcem, že podle Otce je náš vztah k němu zcela závislý na tom, jaký
10
vztah máme k jeho Synu. Ale náš vztah s trojjediným Bohem tímto nekončí.
Podle Otce je náš vztah k němu zcela závislý na tom, jaký vztah máme k jeho
Synu. A podle Syna je náš vztah k němu závislý na našem vztahu k Duchu
svatému. Stejně jako Otec sdílí svou slávu se svým Synem, sdílí Syn svou
slávu s Duchem svatým.
(Více informací o Kristově božství je k dispozici v publikaci Kdo je ten
muž, který o sobě mluví jako o Bohu? na www.BiblickaKnihovna.cz.)
Bůh Duch svatý
Někteří věřící, kteří používají Bibli, nevěří, že Duch
svatý je Bůh. Například v jedné publikaci svědků Jehovových se uvádí: „Svatý duch. . . je ovládaná síla, kterou používá Jehova Bůh k uskutečnění rozmanitých cílů. Je ji možné do jisté míry přirovnat k elektřině, síle,
jež se dá použít ke konání velmi rozličných činností“
(Měl bys věřit v trojici?, str. 20). Podle toho je Duch
svatý určitá síla, která například podle zastánců hnutí
New Age má prostupovat celým vesmírem. Naprosto však odmítají myšlenku, že Duch svatý je božská osoba.
Odporují tím ale Ježíši Kristu, který Ducha svatého evidentně vnímal jako
osobu. Když v noci před svým ukřižováním mluvil s apoštoly, řekl jim:
A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na
věčnost – Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí
ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude. (J 14,16–17)
Duch svatý je ‚jiný Zastánce‘. Jak to chápat? Ježíš se chystá odejít, ale
pošle jim Ducha svatého, který je bude vést a posilňovat. Takovou činnost
přece vykonává osoba.
I z dalších biblických pasáží je zřejmé, že Duch svatý je osoba. Pavel mluvil
o ‚lásce Ducha‘ (Ř 15,30). Také nás nabádá: „Nezarmucujte Ducha Svatého
Božího“ (Ef 4,30). Pouze osoba může projevovat lásku a může být zarmoucena.
Duch svatý dále poskytuje vedení (Ř 8,14), vyučuje (J 14,26), povolává
duchovní pastýře a ustanovuje je (Sk 20,28).
Kromě toho je tato osoba zmiňována spolu s Otcem a Synem v pasážích,
jako Matouš 28,19. Apoštol Petr výslovně mluví o Duchu svatém jako o osobě, když konfrontuje Ananiáše: „To tě tak ovládl satan, že jsi lhal Duchu
svatému?“ (Sk 5,3) A dodává: „Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ (v. 4)
11
Kdo je tedy Duch svatý? Podle Písma je Duch svatý osoba, která s Otcem
a Synem oprávněně sdílí titul a slávu nejvyššího Boha.
Věří křesťané v tři Bohy nebo v jednoho Boha?
Bible tedy s určitostí učí, že Otec je Bůh, Syn je Bůh a Duch svatý je Bůh.
Také ukazuje, že každý z nich má svou vlastní osobnost. Tím pádem bychom
zde měli tři Bohy. Bylo by to tak z hlediska běžné matematiky. Ale snažíme
se pochopit Boha, který je v Bibli zjeven jako jeden Bůh, ale který věčně
existuje ve třech osobách.
Bůh je jedna bytost, nejedná se o tři bytosti. Z toho vyplývá, že Otec, Syn a Duch svatý
„Jděte ke všem
nejsou tři samostatné, oddělené bytosti. Můženárodům a získávejte
me mezi nimi rozlišovat, ale nemůžeme je odděmi učedníky, křtěte
lovat.
ve jméno Otce i Syna
Každá z těchto Božích osob se projevuje svým
i Ducha svatého.“
specifickým způsobem. Otec je Původce, Syn je
Matouš 28,19
Zprostředkovatel a Duch svatý je Vykonavatel.
Žijí spolu ve vzájemném vztahu. Každá z těchto
osob má vlastní vědomí a řídí sama sebe. A přesto nikdo z nich nikdy nejedná
nezávisle na dalších dvou osobách ani v opozici proti nim. Mysl, vůle a city
každé z těchto osob jsou v dokonalé jednotě s myslí, vůlí a city dalších dvou
osob.
Všechny tři osoby se účastnily stvoření celého vesmíru. „V něm“ (v Ježíši Kristu) bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi (Ko 1,16). Genesis 1,2
ukazuje, že „Duch Boží se vznášel nad vodami“.
Pokud jde o spásu, Bůh Otec tak „miluje svět, že dal svého jediného Syna“
(J 3,16). Když byl Kristus vzkříšen a vystoupil na nebesa, Syn a Otec seslali
Ducha svatého (J 14,16; 16,7).
Tři osoby trojjediného Boha byly dobře vidět při křtu našeho Pána. U Matouše 3,16–17 se popisuje, jak Syn vystupuje z vody, Duch svatý sestupuje
v podobě holubice a je slyšet Otcův hlas: „Toto je můj Syn, Milovaný, v němž
jsem nalezl zalíbení.“
Ježíš potvrdil, že Bůh je trojjediný, když dal svým učedníkům příkaz, aby
křtili „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19).
Jeden Bůh ve třech osobách! To je Bůh, jehož křesťané uctívají a jemuž
slouží. V tomto Bohu máme nebeského Otce, který nás miluje otcovskou láskou a který poslal svého jediného Syna, aby zemřel na kříži za naši spásu.
12
V tomto Bohu máme Ježíše Krista, bratra, který se stal jedním z nás, aby na
sebe vzal náš trest, který chápe naši bolest a který se nestydí nazývat nás bratry a sestrami, přestože jsme slabí a nedokonalí. V tomto Bohu máme osobu
Ducha svatého, Pomocníka a Utěšitele, který žije v nás, aby nás posiloval
a dával nám vítězství nad hříchem.
Tento trojjediný Bůh nás slyší, když se modlíme. Chápe nás a soucítí s námi, když snášíme utrpení. Bude s námi ve chvíli naší smrti, aby nás uvedl
do našeho věčného příbytku. Je tedy velmi důležité věřit v trojjediného Boha
Bible a je to pro nás zdrojem velké útěchy!
Časté otázky
Jak se dívat na obvinění ze strany muslimů a svědků Jehovových, že trojiční učení údajně pochází z pohanství?
Toto obvinění je neopodstatněné. Pohané uctívali mnoho bohů. Někdy byli ve
skupině i tři bohové, ale vždy se jednalo o tři jednotlivé bohy. Pohané nikdy
neuctívali jednoho Boha ve třech osobách.
Lidé, kteří se staví proti trojičnímu učení, často uvádějí hinduistickou triádu: Brahmu, Višnu a Šivu. Ale tito tři bohové nejsou v jednotě. Často se
hádají, bojují spolu a poddávají se podlým vášním.
Lidé se někdy snaží vidět určitou podobnost mezi Pánem Ježíšem a Krišnou, hinduistickým bohem, který je zobrazován jako inkarnace boha Višnua.
Ale Krišna není historickou osobou. A kromě toho jej mýty vyobrazují jako
boha s dobrými i špatnými vlastnostmi. Například měl milenky a nejednal
vždy poctivě.
Vzhledem k tomu, že všechny tři osoby v rámci Trojice jsou Bůh, není
chybou označovat je jako první, druhou a třetí osobu?
Ne, tyto termíny neoznačují postavení. Označují funkci každé z těchto osob;
Otce jako Původce, Syna jako Prostředníka a Ducha svatého jako Vykonavatele. Například spása má původ v Otcově lásce, je zajištěna příchodem Ježíše
a je uskutečněna Duchem svatým. V takovém ohledu tedy můžeme mluvit
o první, druhé a třetí osobě Trojice.
Bible pro Ježíše používá označení „jednorozený“ a „prvorozený“. Nemá
to naznačovat, že Ježíš má počátek?
Pro označení Ježíše je v Novém zákoně pětkrát použit řecký výraz monogenes
(J 1,14.18; 3,16.18; 1J 4,9). V Bibli kralické se tento výraz překládá jako
13
„jednorozený“. Křesťanští učenci věřící v Kristovo božství dříve uváděli, že
Kristus je „věčně zrozen“ nebo „věčně zplozen“. Díky novým výzkumům
však dnes tento řecký výraz monogenes učenci vykládají jako výraz složený
ze dvou částí – jediný a druh či třída. Ježíš Kristus je tedy „jediný Syn“ nebo
„jedinečný Syn“, je ‚jediný svého druhu‘. Každý další „syn“ Boží (ať anděl,
nebo člověk) je stvořenou bytostí. Naproti tomu Ježíš existoval vždy.
Termín prvorozený se v Novém zákoně používá dvěma způsoby. V Koloským 1,18 a Zjevení 1,5 je použit pro Ježíše, který jako první vstal z mrtvých
v oslaveném těle. V Římanům 8,29, Koloským 1,15 a Židům 1,6 je použit
pro Ježíše Krista jako Bohočlověka, který má nadřazené postavení nade vším
stvořením, podobně jako měl v židovské rodině nadřazené postavení prvorozený syn nad svými sourozenci. V těchto pasážích není v žádném případě
popíráno Kristovo božství.
Je-li Ježíš Bůh, jak by mohl zemřít? Kdo udržoval svět v chodu, zatímco
byl Bůh mrtev?
Svědkové Jehovovi mají pocit, že takovou otázkou dostali křesťany do neřešitelné pozice. Neuvědomují si však, že podle Bible smrt neznamená zánik
existence. Smrtí přestává žít tělo, ale duch žije dál. Když Ježíš zvolal, „Dokonáno jest“ (J 19,30) a řekl, „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46), nepřestal tím existovat. Jeho duch nadále existoval, stejně
jako duch onoho zločince, který projevil pokání (Lk 23,43). A třetího dne, po
vzkříšení, se Ježíšův duch spojil s jeho oslaveným tělem.
Jestliže Ježíš je Bůh, proč tedy řekl „Otec je větší než já“ (J 14,28)?
Ježíš jako člověk dobrovolně odložil svou slávu Boha a byl dočasně „postaven níže než andělé“ (Žd 2,9). V tomto stavu tedy mohl říci, že Otec je větší
než on sám. Neřekl by to před svým vtělením ani by to neřekl nyní ve svém
oslaveném stavu.
Proč Ježíš zdánlivě popřel své božství, když poukazoval na to, že starozákonní proroci používali termín „bohové“ i pro lidské soudce?
Tato otázka vyvstává z příběhu zaznamenaného u Jana 10,31–39. Židovští
představitelé chtěli Ježíše kamenovat za to, že řekl, „Já a Otec jsme jedno“
(v. 30). V této chvíli je Ježíš upozorňuje na skutečnost, že v Žalmu 82,6 se
o lidských soudcích uvádí, „jste bohové“. Ježíš se tím ovšem nekladl na úroveň s pouhými lidmi. Jasně se od nich odděloval, když říkal, že byl jedinečným způsobem seslán z nebe. V tomto případě ovšem dále nevysvětloval své
absolutní božství, protože tito lidé nebyli na pravdu vůbec připraveni.
14
Ježíš pomocí podobenství zjevoval pravdu těm, kteří byli připraveni, a zároveň ji zakrýval před těmi, kteří připraveni nebyli (Mt 13,10–17). Stejně
i nyní mluvil způsobem, kdy určité skutečnosti zjevoval a zároveň je zakrýval. Lidé zatížení svými předsudky pak jeho řeč nechápali. Proto Petr jen
o několik měsíců později mohl mluvit k lidem, kteří souhlasili s ukřižováním
Krista, a řekl jim: „Bratři, vím, že jste to udělali z nevědomosti stejně jako vaši vůdcové“ (Sk 3,17). Krátce řečeno, Ježíš tedy nepopřel své božství. Mluvil
o něm takovým způsobem, aby nevyvolal hněv v těch, kdo na plné vyjádření
skutečnosti nebyli připraveni.
Je-li Ježíš Bůh, proč se v 1. Korintským 15,24–28 uvádí, že na konci odevzdá království Bohu Otci a podřídí se mu?
Apoštol Pavel v této pasáži rozebírá, jak Ježíš dokončí své dílo Mesiáše a Prostředníka. Když byl Ježíš na zemi, dokonale naplnil zákon, zaplatil cenu za
náš hřích a zlomil moc smrti. Dnes je hlavou církve. V budoucnosti povolá
svou církev do nebe (1Te 4,13–18). Pak se vrátí vládnout na zem, jak je to
popisováno v řadě starozákonních textů (Iz 2,1–4; 11,1–9; Jr 23,5–6). Po tisíciletí rozdrtí konečnou vzpouru (Zj 20,7–10), očistí naši zemi ohněm a přivodí
nová nebesa a novou zemi (2Pt 3,10; Zj 21–22).
Pavel popisuje, jak v této chvíli Ježíš Kristus jako Bohočlověk a Prostředník odejde ze středu pozornosti, podřídí se Bohu Otci a zaujme své původní
místo v rámci Trojice, tedy místo, jaké měl před svým vtělením. Jediným
rozdílem bude, že si již po celou věčnost ponechá své oslavené lidství.
Je-li Ježíš Bůh, proč říkal, že se vrátí ke svému Bohu?
Tuto otázku často kladou svědkové Jehovovi. Mají na mysli verš u Jana 20,17,
kde Ježíš říká: „Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.“ Podle svědků Jehovových se měl tímto výrokem Ježíš vzhledem
k Bohu stavět do stejného postavení, v jakém byla Marie Magdalská, s níž právě mluvil. Je-li to tak, proč tedy Ježíš prostě neřekl jen: „Vystupuji k našemu
Otci a našemu Bohu?“
Ježíš se vyjádřil tímto způsobem, aby Marie Magdalská viděla, že jeho
vztah s Bohem je jiný než její vztah s Bohem. Ježíš je Boží Syn samotnou
svou podstatou. Marie Magdalská je Božím dítětem, protože ji Bůh přijal do
své rodiny. Ježíš mohl o Bohu mluvit jako o svém Bohu, protože s ním má
věčný vztah. Marie Magdalská mohla o Bohu smýšlet jako o svém Bohu díky
milosti zjevené v Kristu. Slova zaznamenaná u Jana 20,17 tedy ukazují, jak
unikátní je Ježíšův vztah k Bohu Otci.
15
Je v pořádku oslovovat v modlitbě Ježíše či Ducha svatého?
Víme, že je správné modlit se k Bohu Otci. Ježíš řekl, abychom se modlili:
„Otče náš na nebesích“ (Mt 6,9). Také víme, že k Otci máme přicházet ve
jménu Ježíše Krista (J 14,14). Štěpán těsně před svou smrtí volal k Pánu Ježíši
(Sk 7,59–60). V Bibli není žádná pasáž, která nám říká, že se máme modlit
k Duchu svatému, nebo v níž bychom viděli příklad takové modlitby. Víme
ale, že Duch svatý je v modlitbě zapojen, protože „se spolu s námi ujímá naší
slabosti“ a „Duch se za nás přimlouvá“, když nevíme, oč se modlit (Ř 8,26).
Obvykle se tedy v modlitbě obracíme k Bohu Otci. Měli bychom k němu
přicházet ve jménu Ježíše Krista. A měli bychom spoléhat na Ducha svatého,
že nás v modlitbě povede. Také bychom se měli spoléhat na to, že Duch svatý
se za nás bude přimlouvat, když nevíme, co říci. Ale patrně si nemusíme dělat
přehnané starosti ohledně toho, koho ze svaté Trojice oslovujeme, protože nás
slyší všechny tři osoby trojjediného Boha. A všechny tři osoby se účastní,
pokud jde o odpověď na naši modlitbu. A kromě toho, v rámci trojjediného
Boha neexistuje žádná soupeřivost či žárlivost.
Lze učení o Trojici nějak znázornit?
Patrně ne. Někteří na příkladu vajíčka ukazují: „Vajíčko má tři části – skořápku, bílek a žloutek, ale je to pořád jedno vajíčko.“ Ale žloutek je v podstatě
tuk, bílek jsou bílkoviny a skořápka je vápník – takže se nejedná o skutečnou
jednotu. Jiní ukazují, že voda je ve skupenství pevném, tekutém a plynném.
Jenže v každém z těchto skupenství je to stále voda, takže zde opět nemáme
tři v jednom. Jistý pastor použil následující znázornění, když řekl: „V rodině
jsem otec, v církvi jsem pastor a dále jsem ještě občan – jsem tedy tři v jednom.“ Ve skutečnosti ale jen zopakoval kacířské učení modalismu, že Otec,
Syn a Duch svatý mají být pouze tři různé projevy jednoho jediného Boha,
který se údajně zjevuje a působí jednou jako Otec, jindy jako Syn a opět jindy
jako Duch svatý.
Nejbližší analogie možná nacházíme v následujících skutečnostech:
1. Ve vesmíru – je prostor, čas a hmota.
2. Ve hmotě – je energie, pohyb a jev.
3. V čase – je minulost, přítomnost a budoucnost.
Ale tyto analogie nám nijak zvlášť nepomáhají, pokud jde o otázku trojjediného Boha. Odráží se v nich však cosi z podstaty samotného Stvořitele.
Pokud by křesťanství bylo cosi, co jsme si vymysleli, mohli bychom si
vše usnadnit. Ale není tomu tak. Pokud jde o jednoduchost, nemůžeme
16
soupeřit s těmi, kteří si náboženství jen tak vymyslí. A jak bychom
s nimi vůbec mohli nějak soupeřit? Vždyť se musíme vyrovnávat se
skutečností! Každý může být samozřejmě jednoduchý, pokud si nemusí
dělat starosti s fakty (Beyond Personality: The Christian Idea Of God,
London: Geoffrey Bles, 1944, str. 19).
Proč na tom záleží?
Proč klást na učení o trojjediném Bohu takový důraz? Co když třeba někdo
věří v osobního Boha, Ježíše považuje za nejvyššího ze všech stvořených
bytostí a věří, že Ježíš zemřel za hříšníky, vstal z mrtvých, a důvěřuje, že spása
je pouze v Ježíši? Nestačí taková víra ke spáse? Ano, stačí. Ale takový člověk
bude jistě věřit v trojjediného Boha, jakmile mu bude toto učení předloženo.
Jedná se totiž o jedno ze základních učení Bible, které má velký dopad na náš
život.
Abychom si podtrhli důležitost tohoto učení, podívejme se, jaký dopad má
na jeden z nejznámějších veršů v Bibli:
Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo
v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16).
Musíme se tedy učit žít s pojetím Boha, jehož
nejsme schopni plně chápat. C. S. Lewis k tomu
Musíme se učit žít
napsal:
s pojetím Boha,
Pokud nevěříte v Trojici, museli byste tento
jehož nejsme
verš vysvětlovat tak, že Bůh poslal první stvořeschopni plně chápat.
nou bytost, aby zemřela za naši spásu. Ale proč
pak z toho dělat takovou věc? Proč dělat něco
závažného z toho, že Bůh poslal jednu stvořenou
bytost (i když byla stvořena jako první) ke spáse jiných stvořených bytostí?
Jak se zde projevuje svrchovaná Boží láska? Vždyť jde jen o to, že Bůh pošle
jednoho ze svých tvorů, aby zachránil jiné tvory.
Ale pokud věříme v Trojici, promlouvá k nám tento verš úplně jinak. Říká
nám, že Bůh nás miluje natolik, že k nám sám přišel, a to v osobě Ježíše Krista,
aby sdílel naši bolest a aby nám i za cenu nesmírné oběti poskytl záchranu.
Apoštol Pavel napsal, že „Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou“ (2K
5,19). Kalvárie se tímto stává tím nejvyšším vyjádřením Boží svatosti a lásky.
Často mluvíme o tom, co Kristus vytrpěl na kříži. Ale co Otec? A co Duch
svatý? Jestliže matka s otcem trpí, když vidí své dítě v bolesti, netrpí pak tedy
i Otec a Duch svatý? A mějme na mysli, že vztah osob v rámci trojjediného
17
Boha je nesrovnatelně užší a těsnější než vztah mezi členy rodiny. Máme
trojjediného Boha, který sdílel a stále sdílí bolest svého stvoření. Bůh stvořil
tvory s mravním cítěním a svobodou hřešit, což do tohoto světa přináší bolest
a smrt. Ale týž Bůh také sdílí naše utrpení a naši bolest.
Sloužíme Bohu, který za nás trpěl, Bohu, který za nás v Kristu zvítězil
nad smrtí, Bohu, který v Kristu chápe naši bolest, Bohu, který díky tomu,
co vykonal v Kristu, přivede jednoho dne všechny své děti do světa, kde už
nebude utrpení, bolest, slzy ani smrt.
Takovým Bohem není Alláh muslimů. Takovým Bohem není Jehova, jak
jej představují svědkové Jehovovi. Takovým Bohem může být jedině trojjediný Bůh Bible.
Jak poznávat Boha
Jeden profesor, který zjistil, že mu byl nadobro zastaven kariérní postup jen
proto, že se dostal do střetu s určitými vlivnými osobami, řekl J. I. Packerovi:
„Nezáleží na tom, protože jsem poznal Boha, ale oni jej nepoznali.“ Muslimům a mnoha dalším by takové vyjádření znělo jako rouhání. Bůh je pro ně
tak veliký a je natolik nad nimi, že mohou pouze znát jeho vůli a mohou se
snažit mu podřizovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Ano, Bůh je tak úchvatně veliký, že jej nikdy plně nepochopíme. Ale můžeme jej poznat!
Proč? Protože se k nám snížil. Dával se lidem poznat prostřednictvím toho,
že se jim nadpřirozeným způsobem zjevoval a slyšitelně k nim promlouval.
A přibližně před 2000 lety se nám dal poznat v osobě Ježíše Krista. V Židům
1,2 se uvádí, že „na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu“.
Boha tedy můžete poznat, pokud se zahledíte na Ježíše a budete v něj věřit.
Ježíšův portrét je vykreslován v evangeliích. Čtěte si je. Věnujte pozornost
tomu, co zde Pán Ježíš říká. Chtějte jeho slova poslouchat. Ježíš zaslíbil:
„Bude-li někdo chtít činit jeho vůli, pozná, zda je to učení z Boha, nebo
mluvím-li sám ze sebe.“ (J 7,17)
Jakmile uvidíte, že Ježíš je skutečně „ta Cesta, Pravda i Život“ (J 14,6), a přijmete jej jako svého Spasitele, stanete se Božím dítětem (J 1,12). A již brzy
budete i vy moci říci, že znáte Boha.