10/2010 ročník 19 (13)

10/2010 ROČNÍK 19 (13)
Světla i stíny
moderních médií
| 22
www.focolare.cz
Dvacet let
jednoho Německa
|3
Vytvářet domov | 12
Připomíná se dvacáté výročí sjednocení Německa.
Vzpomněla jsem si na loňský výrok Angely Merkelové, že proces sjednocování
ještě není ukončen. Jaký je
váš názor?
M. S.
Ž
iji v oblasti bývalé
NDR, v Lipsku. Jako dítě i jako student jsem poznal
a pocítil státní tlak
na církev. Později,
už jako kněz, jsem
prožil a byl svědkem ztráty
svobody mnoha, především
aktivních členů církevního
společenství. Nejen pro ně
byl pak pád železné opony
vysněným a nečekaným zázrakem, který otevřel prostor
svobody, možnost cestování, čtení necenzurovaných
novin a netušený přístup
ke zbožím přeplněným výlohám obchodních domů.
První setkání na hranicích
byla prodchnuta ohromnou
radostí.
Tato atmosféra ale netrvala dlouho. Brzy začalo reptání a volání po „egyptských
hrncích“, po starých jistotách pracovního i sociálního
zabezpečení. Kdo očekával,
že se budou členové strany
po odhalení zkorumpovanosti vládních představitelů
Drážďany,
jedno z měst
bývalé NDR.
Sjednocení Německa
distancovat od temné minulosti, mýlil se. Straničtí
sekretáři a další straničtí
členové si rychle dopomohli
k novým dobrým pozicím.
Idealisté v řadách soudruhů, kteří svá nejlepší léta
zasvětili předávání a šíření
svých ideálů, najednou stáli
před zásadní otázkou, zda si
své ideály jako je solidarita
s chudými celou dobu špatně
nevykládali. Když se v nové
společnosti začaly objevovat mnohé nedokonalosti
a chyby, bylo pro leckteré lidi
snadné se od ní distancovat,
případně se znovu navracet
do starých kolejí (ale zároveň využívat jejích výhod).
Kdo dnes pracuje na východě, byť jen poblíž bývalé hranice, vydělává skoro
o pětinu míň než jeho západní kolegové ve stejném
pracovním zařazení. Po pádu velkých státních podniků
přišlo mnoho lidí o práci.
Ještě dnes je vysoká nezaměstnanost (v oblasti Lipska,
Erfurtu a Magdeburku přibližně 13 procent, ale v Bavorsku a Baden-Würtenbersku zhruba poloviční). Tato
situace má za následek, že
mnoho mladých lidí a rodin
Foto: Terezie Horáková
CO VÁS ZAJÍMÁ ...
kvůli hledání práce opouští
východní část.
Tím lze také vysvětlit, proč
dnes Die Linke, strana Levice,
sdružuje až 20 procent voličů, přestože mnoho bývalých
občanů NDR ani nechodí
k volbám, ať už kvůli hašteření stran nebo nedostatečnému demokratickému
smýšlení.
V bývalé NDR si dnes přeje
návrat k samostatnému státu
přibližně 11 procent občanů
a v bývalé NSR dokonce 17
procent. V západních spolkových zemích mohou hrát
roli nejrůznější důvody; mimo jiné byly přejaty některé
východoněmecké zákony,
včetně legalizace potratů.
Angela Merkelová, která
– ač se narodila v Gamburku,
ale prožila celý život v NDR
– se vyjádřila, že proces
sjednocení není ukončen.
Někteří prominentní politici sice tvrdí, že rozdíly mezi
východem a západem země
nejsou větší než rozdíly mezi
některými západními spolkovými zeměmi, ale toto mínění všichni nesdílí.
Osobně si myslím, že jsme
ohledně sjednocení obou
částí Německa na dobré cestě
a že i přes všechny těžkosti je
mnoho důvodů k vděčnosti.
Paul Christian
OBSAH
Sjednocení Německa 2/
Dvacet let
jednoho Německa 3/
Šla bych do toho znovu 4/
Pákistán 6/
Vnější pomoc
a manželské krize 8/
Prchající okamžik 10/
Vytvářet domov 12/
Škola Abba 13/
Slovo života 15/
Komunikace 16/
V srdci krakovské
2
| Nové město | 10/2010
10/2010
průmyslové čtvrti
Nowa Huta 17/
Hoď si kostkou
a… začni 19/
Noční pozorování 21/
Světla i stíny
moderních médií 22/
Soutěž Bible a my 24/
Komiks 25/
Samotář na Mariapoli 26/
Doplňovačka 27/
Dobrovolně na pár dní 28/
„Nadační fond časopisu
Nové město“ vás zve ke spolupráci
Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné
posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím
časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc
pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky.
Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme.
Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100
IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00,
[email protected], m: 00420 737 436 810
Správní rada:
Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma,
Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek,
Ing. Jana Friedová
„M
oderní pohádka“
– tak nazval šéf
německých liberálů Guido Westerwelle dramatické
události, které
přesně před dvaceti lety vyvrcholily „šťastným koncem“,
sjednocením Německa.
Jejím hlavním hrdinou byl „odvážný
Helmut“, čili tehdejší spolkový kancléř
Kohl. Dokázal chytře využít všeobecné
euforie, vyvolané hroucením komunistických režimů v Evropě na podzim roku
1989, a již 28. listopadu předložil ve spolkovém sněmu desetibodový plán na sjednocení Německa. Všechny tím překvapil,
protože svůj krok s nikým nekonzultoval.
Ve skutečnosti to však nebylo nic jiného
než naplňování stále živé vize mezi německými křesťanskými demokraty. Už
Konrád Adenauer, jeho slavný předchůdce ve funkci kancléře, vytvářel ústavu poválečné západoněmecké spolkové republiky s perspektivou znovusjednocení obou
německých států.
Kohlův návrh se nesetkal s pochopením u domácí opozice ani u jeho francouzských a britských partnerů, kteří se,
každý z jiného důvodu, silného Německa
zalekli. A tím méně mu tleskala Moskva.
Přesto však obratným a důsledným diplomatickým jednáním dokázal během pár
měsíců doma i venku všechny uklidnit
a v kontextu sjednocování Evropy přesvědčit o reálnosti a smysluplnosti tohoto
kroku. Proto mohla být posledního srpna
roku 1990 podepsaná tisícistránková,
s německou důkladností vypracovaná,
smlouva o přistoupení NDR ke Spolkové
republice Německo, které se pak uskutečnilo 3. října téhož roku.
Helmut Kohl dosáhl svého cíle a všechno mu dávalo za pravdu. Dokazovalo to
i drtivé vítězství v parlamentních volbách
v prosinci roku 1990, které se konaly již
ve sjednocené zemi a při nichž jeho strana
získala více než padesát procent hlasů.
Pozdější vývoj však ukázal oprávněnost
některých kritik. Země musela zaplatit
vysoké pokuty za rychlost svého sjednocení, jak v oblasti politické, tak i ekonomické. „Pohádka“ se začala měnit na tvrdou
skutečnost.
Bývalá NDR – neboli nové spolkové
Pád Berlínské zdi.
země – jak začala být nazývána, nebyla
na rychlé převzetí všech spolkových zákonů politicky připravena, a mnohým se to
jevilo tak, že silnější země prostě zabrala
slabší.
Z ekonomického hlediska se v plné
nahotě ukázala nevýkonnost východoněmeckého hospodářství. Zastaralé podniky nebyly ani ve snu schopné konkurovat rozvinutým západním a postupně
krachovaly. Vláda začala posílat ze Západu na Východ obrovské finanční dotace, které se však ukázaly být jen slabou
náplastí a neřešily podstatu problému.
Až pětina obyvatel bývalé NDR udělala
novou životní zkušenost – nezaměstnanost.
Demografický vývoj nových spolkových
zemí začal být ve znamení stálého odlivu
obyvatel. Ročně jich i nadále odtud odchází až sto tisíc. Takový regionální úbytek je v Evropě srovnatelný jen s balkánskými zeměmi.
Je tedy pochopitelné, že důvodů k na-
Foto: archiv
Dvacet let jednoho Německa
pětí mezi obyvateli starých a nových spolkových zemí, mezi takzvanými „Wessies“
a „Ossies“, je více než dost. Na Východě
se u mnohých ze starší generace projevuje
stesk po minulosti, který dostal v slangovém novotvaru jméno „ostalgie“, znamenající nářek nad ztraceným „východním“
režimem. Mají dojem, jako by bylo popřeno či zneplatněno vše, co za čtyřicet let
prožili v bývalém zřízení. Mladí se sice
z devadesáti procent stavějí ke sjednocení země kladně, ale u některých dochází
k nebezpečné politické radikalizaci.
Jak dál? Jednoduchá otázka, avšak bez
snadné odpovědi, a to nejen pro Německo,
ale i pro celou Evropu na její cestě k jednotě. Německý příklad napovídá, že cestu
k integraci evropských zemí a regionů je
třeba hledat za hranicemi pouhé ekonomiky, a sice v duchovních kořenech „evropanství“, o jejichž existenci zakladatelé
Evropského společenství věděli. Kéž by je
politici hledali i dnes.
Jiří Kratochvíl
10/2010 | Nové město |
3
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
B
arborko, z jaké rodiny pocházíte?
„Narodila jsem
se v roce 1924 ve
Světlé pod Ještědem. Byli jsme
čtyři sourozenci,
dvě děvčata a dva chlapci.
Tatínek byl zedník a postavil postupně dva domky –
v Doubí, kde jsme žili dva
roky a kde jsem začala chodit
do školy, a pak ve Vesci u Liberce. Tam od nás tatínek
odešel a maminka zůstala
s námi sama. Protože na domek byla uvalena exekuce,
museli jsme se vystěhovat
do továrního bytu, kde jsme
přečkali válku. Polovičku
tatínkova dluhu musela maminka zaplatit. Po připojení
Sudet k Říši jsme se stali pro
Němce ´Ausländer´ (cizinci), a jelikož byly potraviny
na lístky, dostávali jsme jen
snížené cizinecké příděly.
Pro maminku to byla moc
těžká doba.
Když byla okupace Sudet,
bylo mi čtrnáct roků. Šla
jsem tenkrát sloužit, nejdříve do města k jedněm
výborným lidem. Když mě
propustili, sloužila jsem
u sedláka. Tam jsem nebyla
dlouho, byla jsem nemocná,
bylo mi 15 – 16 roků. Potom
jsem byla s maminkou v továrně, maminka byla tkadlena a patřila mezi ty nejlepší,
jezdila na výstavy, na Liberecké trhy. Pak mě zase nasadili na práci k německému
sedlákovi. Tam jsem dostala
silné revma, svalové i kloubové. Od toho mám srdeční vadu a poničené klouby.
Když jsem se vyléčila, chodila jsem pracovat k lékaři,
byl to Němec z Liberce. Pak
jsem musela jít do továrny
na munici. Protože jsem byla častěji nemocná, dávali mi
práci i domů, ale bylo to jen
krátkou dobu.“
4
| Nové město | 10/2010
Šla bych
do toho znovu
Jak jste se seznámila se
svým manželem?
„Chodila jsem s ním od
18 let, byl o půl roku mladší
než já. Seznámila mě s ním
jeho sestřenice. Pracoval
v Liberci a pocházel také
z této oblasti. Jako Češi jsme
se setkávali v kavárně Pošta. Tam byli i čeští číšníci.
Brali jsme se až po válce,
v listopadu roku 1945. Náš
domek ve Vesci měli mezitím Němci, po válce jsme se
do něho vrátili. V říjnu 1946
se narodil nejstarší Luboš,
Milan se narodil v prosinci 1948, Radek v červenci 1951 a Vlastík v květnu
1954. Manžel mezitím začal
farmařit. Jeden čas jsme také čtyři měsíce pracovali
v pekárně v Českém Dubu.
Manžel byl pekařem, byl na
pekařinu výborný odborník.
Peklo se bílé pečivo a objednávek bylo tolik, že to nešlo
Barbora
Božena
Kotková.
stihnout. Byli jsme tam jen
sami dva a pracovalo se od
10 hodin v noci do odpoledne druhého dne. Doma
ovšem zůstávali chlapci sami, Vlastovi byly čtyři roky
a starší, kteří měli do té doby
ve škole vyznamenání, obdrželi tři pětky. Peněz jsme
v pekárně měli dost, ale mně
byly přednější děti. Tak jsem
dala výpověď. Vrátili jsme se
zpátky do Vesce, manžel začal pracovat ve slévárně a já
šla do zahradnictví.“
A jak jste se ocitli v Praze?
„Manžel nebyl spokojený,
zapletla se do toho jiná žena
a on od nás odešel. Bylo to
pro mne hrozně tvrdé období. Od roku 1958 jsem si
sedm let myslela, že se to zase srovná. Sama jsem z rozvedené rodiny, a proto jsem
se snažila všemožně rodinu
udržet. Nechtěla jsem se roFoto: Ilona Špaňelová
Rozhovor s Barborkou Boženou Kotkovou
zejít, měla jsem manžela ráda. Ale nešlo to.
V domě byly dva byty, manžel mě přestěhoval
s dětmi do jednoho a druhý
byt si nechal on. Nastaly ale
různé konflikty, které byly
pro moji povahu a pro děti moc tvrdé, a tak jsme se
museli odstěhovat. Dostala
jsem byt v Ročově, kde byla
dětská léčebna a kde Milan
pracoval o prázdninách a víkendech jako pomocný vychovatel. Já jsem šla pracovat
do zahradnictví. Dostali jsme
byt ve starém opuštěném pivovaru, kde nebylo jediné
okno zasklené, netekla voda
a nebyl tam ani záchod. Museli jsme všechno postupně
vybudovat.
Pak už jsem nemohla práci v zahradnictví dělat, šlo
tehdy o půlhektarovou zahradu. Milan tam dokončil
ekonomickou školu a přešel do Prahy na vysokou.
Mezitím jsem v roce 1967
koupila v Praze ve Kbelích
domek, kam jsme se v prosinci 1968 nastěhovali a kde
dodnes žiju. Kluci vycházeli ze středních škol a Milan
začal studovat na Filozofické
fakultě.“
Co ovlivnilo váš další život?
„Dvaadvacet roků jsem
byla v komunistické straně.
A věřila jsem tomu. Stále mě
posílali na nějaké akce – jen
kolika brigád jsem se účastnila, na které jsem musela brát
děti s sebou… A když jsem
potom potřebovala byt – a to
jsem prosila jen o byt čtvrté
kategorie, o kuchyň a pokoj,
přesto pro mě nic neměli, jen
samé sliby. Na práci jsem byla dobrá, ale pak pro mne neměli ani dvě místnosti. A tak
mi to prostě zhořklo. Když
jsem byla v Ročově v zahradnictví, prodávala jsem také
květiny a jednou tam přišly
sestry voršilky. Skrze ně jsem
poznala, jak má člověk žít.
Viděla jsem, že to, co hlásají,
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
U kostela Nejsvětějšího srdce Páně v Praze.
také žijí. To bylo to, co mně
chybělo. Díky jim jsem se navrátila k víře.“
A jak jste poznala spiritualitu Hnutí fokoláre?
„Když jsme začali žít v Praze, poznala jsem P. Reinsberga a také pak P. Pilíka. Kluci
tehdy byli opravdu senzační.
Milan chodil hodně do Karlína do kostela. I když kluci
byli vždycky hodní, přesto
když přišel Milan domů, zdál
se mi být nějaký jiný, a byl takový i na kluky. Snažila jsem
se vyzvědět, čím to je, ale Milan nic neříkal. Jednou P. Pilík pozval do Karlína rodiče
mladých, kteří se tam scházeli. Bylo nás tam víc a začal
nás tam opatrně seznamovat
se základy spirituality Hnutí,
aniž by je nebo někoho jmenoval. Postupně jsme začali hodně chodit do Karlína
a v létě roku 1969 měl jet Milan na Mariapoli na Vranově,
ale pár dní před tím se vyboural na motorce a skončil
v nemocnici. Do nemocnice
za ním přišli hned z Mariapoli P. Karel Pilík, Roberto
Santini a Pino Tradigo – Italové, kteří sem do Čech přinášeli spiritualitu Hnutí fokoláre. Jednou se u nás objevil
P. Pavel Jančík, Marlis1 a Pino. Zřejmě přišli za Milanem,
ale on tehdy nebyl doma. Já
B. Kotková se svými syny (zleva Luboš, Milan, Radovan, Vlastík).
jsem zrovna přišla z práce.
Tenkrát jsem měla v práci
nějaké nepříjemnosti, byla
tam jedna paní, se kterou to
bylo velmi těžké. Ale ani ne
do půl hodiny jsem se díky
jejich přítomnosti uklidnila, což byl u mne tak trošku
zázrak. Vyprávěli mi o Díle
Mariině a já jsem si řekla, že
to je ono. Bylo to ono, k čemu nás vedla maminka.“
A co to je, to „ono“?
„Spravedlnost. Jak hlásám,
tak jednám. Ne mít plno řečí
o lásce a nevidět, že druhý
nemá ani suchý chleba. Na to
jsem byla moc citlivá. U nás
jsme často měli doma k večeři jen hrnec brambor, třeba jen se solí. Ale jak chodili
dráteníci nebo žebráci, přišli
a dostali to samé, sedli si ke
stolu a najedli se s námi.“
Co pro vás v životě znamenalo poznat Hnutí fokoláre?
„Když jsem byla poprvé
na Mariapoli v Německu,
v Erfurtu, říkala jsem si, že
takhle to bude asi v nebi.
Nebylo to setkání s nějakou
´sladkou´ láskou. Už když
jsme tam jeli, bylo nás v kupé několik, včetně mladých
kluků. Najednou byli jako
mí vlastní. Tam jsem také
poznala Natalii2. Vyměnily
jsme si růženec. Bylo mi ja-
ko po životní zpovědi. Lehce
a svatě. Všichni lidé mi připadali, že mají svatozář.
Já neměla Němce ráda,
i když jsem poznala také
hodné Němce a jako děti
jsme se spolu kamarádili.
Neviděli jsme rozdíl mezi
českými a německými dětmi, namlátili jsme si, nadávali, ale také jsme si spolu
chodili hrát a dělili se spolu.
Ale jak přišel Henlein, nastala zlá doba. A tady jsem najednou poznala jiné Němce
a byla jsem šťastná. Každá
Mariapoli byla úžasná.
Vzpomínám také na jednu prožitou v lesích. Byla tak
silná a krásná. Rostly houby, ale nikoho nezajímaly.
A když už si ani já nevšimnu
nějaké houby a neseberu ji,
tak to je div divoucí.“
Bolestí jste v životě prožila mnoho… Dva synové
vám zemřeli…
„Ano, ale v manželství to
bylo ještě horší. Od smrti
Vlastíka to budou v říjnu
tři roky a od Radkovy smrti uplynulo sedm let. Mezitím zemřel i manžel. Měl ze
slévárny nemocné plíce, tak
jak mívají skláři. Než zemřel,
chodila jsem za ním do nemocnice. Tam jsem mu navrhla smír. On říkal: ´Já do
kostela nechodím.´ Ale já mu
odpověděla: ´Vlasto, k tomu
není zapotřebí kostel, tady
jde o to, že odpouštíš ty mně
a já tobě.´ A to se stalo.
Byl v nemocnici v Turnově, kluci mě tam vozili,
a když se to chýlilo ke konci, byl tam s ním týden Milan a druhý týden nastoupil
Vlastík. Jako dítě ho manžel
nikdy nepohladil. A právě on
mu dosloužil. Myslela jsem
si, že by měl být pochovaný
u svých příbuzných v Liberci. Synové si ale přáli, aby byl
tady poblíž, a tak je pochován na vinořském hřbitově.“
O co byste se na závěr našeho rozhovoru ještě ráda
rozdělila?
„Jednou jsem na Mariapoli v Tatrách vypravovala, jak
jsem přišla k této spiritualitě.
Tenkrát jsem řekla: ´Mám za
sebou dost fyzických bolestí, operací, ale žádná fyzická
bolest není nic proti tomu,
když se prožívá psychická
bolest. Kdybych však měla
volit, tak bych šla do toho
znovu, jen abych poznala
Dílo.´ A to znovu opakuji.“
Za rozhovor děkuje
Ilona Špaňhelová
1. Marlis – fokolarínka z NDR.
2. Natalia Dallapiccola – první
společnice Chiary, která v té době žila v NDR.
10/2010 | Nové město |
5
LIDÉ A UDÁLOSTI
Ve zničené severní části Pákistánu.
6
| Nové město | 10/2010
Fota (2): Asad Zaidi pro CRS
J
V provizorním přístřeší.
Pákistán
ky, hrozí riziko vážných epidemií, které zasáhnou v prvé
řadě ty nejmenší. V takových
situacích je třeba se obávat
především cholery.
Z naší strany se snažíme
dělat, co můžeme, abychom
zmírnili veliké utrpení
těchto lidí. Dospělí a mladí
z komunit fokoláre dokázali pomoci 381 křesťanským
i muslimským rodinám,
které se ubytovaly v několika křesťanských školách
v Risalpuru pod správou armády. Sehnali jsme základní potřeby (sušené mléko,
kartáčky na zuby, kbelíky,
prostěradla a ručníky, knihy pro děti atd.) a lidé byli
Zpráva o vážné situaci v Pákistánu způsobené srpnovými záplavami obletěla svět. Tato v posledních letech velice zkoušená země potřebuje pomoc i nyní.
všech, alespoň co do rozsahu a počtu postižených osob.
Pro představu o závažnosti situace poslouží některé
statistické údaje: v prvních
dnech záplav bylo zhruba
1600 mrtvých. Když přestalo pršet a situace se trochu
zlepšila, musely asi čtyři
milióny lidí opustit své domovy, aby si zachránily holý
život. Mnoho z nich přišlo
o všechno, včetně domova.
Úřad pro koordinaci humanitární pomoci OSN ve
zprávě z 6. září uvedl, že
přírodní katastrofou v Pákistánu je přímo zasaženo
asi 21 miliónů obyvatel, oficiální počet obětí stoupl na
1752, počet zničených budov
dosahuje čísla 1,8 miliónu,
zemědělství a infrastruktura země jsou silně poničené.
Charita Česká republika
zná Pákistán již z období,
které následovalo po zemětřesení před pěti lety a kdy
zde spolu se švýcarskou
Pokud někomu zůstal dům,
voda třeba zničila veškeré
zařízení. Škoda způsobená
těmito záplavami překročila
škody způsobené tsunami
(2004), zemětřesením v Pákistánu (2005) a zemětřesením na Haiti (2010) dohromady.
Stále přetrvávají velké starosti o osud velkého množství dětí. Nedostane-li se
k nim rychle pitná voda a lé-
Charitou postavila dvě školy. Tentokrát se zapojila do
pomoci spolu se svojí partnerskou organizací, která
dlouhodobě působí přímo na
místě, a to v provincii Chajber Pachtunchwa (KPK).
Její pomoc směřuje do oblasti Šangla, kde podporuje
mobilní lékařské týmy, které
intenzivně pomáhají postiženému obyvatelstvu, neboť
se začaly objevovat nemoci
způsobené závadnou vodou,
zejména průjmová a kožní
onemocnění. Další oblastí
podpory je distribuce balíč-
Foto: archiv
e d n í m z e z áv a ž ných problémů, které sužují Pákistán,
je nedostatek vody,
nezbytné pro zemědělství (čtvrtina pákistánské ekonomiky) a pro výrobu elektřiny.
Například minulý rok téměř
nepřišly monzunové deště
a v podstatě nepršelo. Letos
byly naopak monzunové
deště velmi vydatné a vytrvalé. Voda, která neměla kam
odtékat, způsobila náhlé záplavy a ničila všechno, co jí
stálo v cestě.
V Pákistánu nejsou přírodní katastrofy a další
neštěstí výjimečnými událostmi. Připomeňme jen ty
poslední: katastrofální zemětřesení v roce 2005 s asi
75 tisíci mrtvých, 220 sebevražedných atentátů za poslední tři roky s 3500 oběťmi
a tisíci raněnými, boje v roce 2009 proti šíření Talibánu
v několika horských údolích
a následný exodus dvou miliónů lidí, několikahodinové denní výpadky elektřiny,
vysoká inflace, která postihuje zejména ty nejchudší, ekonomická nestabilita
atd.
Přesto je tato přírodní katastrofa možná největší ze
Při pomoci postiženým povodněmi.
ků s nepotravinovou pomocí, zejména s tabletami na
čištění vody, hygienickými
potřebami a potřebami na
vaření. Několik tisíc rodin
také obdrží materiál vhodný k vybudování provizorního přístřeší (igelitové
celty, provazy, kolíky, tyče
apod.). Na sbírkovém kontě Charity Česká republika
3933682/0800, var. symbol 132, se sešlo ke 14. září
1 545 000 Kč.
Ilona Gajdíková
(Charita ČR)
Přechod přes vodu po zničení mostu, Pákistán.
velmi rádi, že tuto pomoc
dostali, a projevovali velkou vděčnost. I přes potíže
nebyli zoufalí a uchovávali
si naději.
Pro nás to byla velmi krásná zkušenost. Mladí lidé se
svými přáteli měli radost,
že mohli pro potřebné něco
udělat, a děkovali, že jsme
je požádali o spolupráci. Už
máme zkušenosti s pomocí
obětem zemětřesení v roce
2005 a 2006 a víme, že jsou
s touto pomocí vždycky
velké organizační problémy. Tentokrát se zdálo, že
všechny potíže mizí, všechny
dveře se otevírají (například
jsme hned dostali potřebná
povolení, pustili nás do tá-
M
Raspenava na Liberecku, srpen 2010.
bora distribuovat věci, což
bývá obvykle velký problém
kvůli bezpečnostním opatřením). Vzhledem k tomu, že
zde bylo o 81 rodin více, než
se předpokládalo, rozhodli
jsme se po zvážení našich
finančních možností snížit
předpokládanou částku na
každou rodinu tak, aby se
na každého něco dostalo.
Dohodli jsme se rovněž, že
nebudeme kupovat nádoby
na vodu. K našemu překvapení (i když už jsme zvyklí
na každodenní zásahy Prozřetelnosti) jsme po příchodu do tábora zjistili, že jedna
telekomunikační firma právě poslala kamion (hádejte
čeho?) nádob na vodu. S ra-
Letos – ne poprvé za poslední roky – ničivé povodně zasáhly i některé oblasti České republiky. Dopad katastrofy? Obrovský. Tváří
v tvář postiženým lidem a velkým
škodám na majetku se však zvedla i velká vlna solidarity: nesčíslné
iniciativy formou okamžité pomoci institucí, neziskových organizací, dobrovolníků, finančních sbírek, benefičních koncertů a dalších.
ěla jsem možnost zeptat se
Lukáše Bajera, studenta Matematicko-fyzikální fakulty
Univerzity Karlovy v Praze,
Foto: Lukáš Bajer
Foto: Asad Zaidi pro CRS
LIDÉ A UDÁLOSTI
dostí jsme si uvědomili, že je
zrovna svátek Nanebevzetí
Panny Marie.
Když jsme se setkali s lidmi v táboře, blízké rodiny nás
upozornily na jednu křesťanskou rodinu, která byla
velmi smutná a skutečně trpěla. Jejich dvanáctileté dceři Mishbě byl asi před dvěma
týdny operován nádor na
mozku. Rodina byla velmi
chudá a nemohla si dovolit
další léčbu, protože injekce
byly příliš drahé. Situace byla velmi vážná, Mishba byla
v kómatu, a nyní, po útěku
před záplavami a kvůli hygienickým podmínkám v táboře byla ve vážném ohrožení
života. Všichni cítili, že musí
nějak pomoci, a tak se během několika dní podařilo
převézt ji do nemocnice luteránských sester v Rawalpindi, kde o ni bude velmi
dobře postaráno. Nevíme,
zda vzhledem k dosavadním
podmínkám přežije a prosíme vás také o modlitbu za
ni.
Podle našich možností
a podle finanční pomoci,
která dorazí, se budeme snažit, aby se dostala základní
pomoc k lidem v táborech,
kteří ji nutně potřebují.
Veronika Semmler a Ruperto Battiston (Pákistán)
(redakčně kráceno)
Pomocná ruka
svůj program, a tak jsem se v pondělí
ráno vypravil na postižená místa. Jeli
se mnou ještě dva kamarádi.“
který pochází z Liberce, jak srpnové
záplavy prožíval on.
„Dověděl jsem se o tom na svatbě
přátel. Kamarádi tam za mnou chodili a ptali se mě, jestli jsem už slyšel
o povodních na Liberecku. Víc jsem se
pak dověděl druhý den v televizních
zprávách. Dotklo se mě to, protože to
bylo blízko mého domova. Říkal jsem
si, že ti lidé potřebují v první chvíli
osobní kontakt, pomocnou ruku, že
je v ten okamžik lepší se zvednout
než poslat peníze. Mohl jsem změnit
Jak vaše pomoc probíhala?
„Rozjeli jsme se do Raspenavy.
Mojí snahou bylo pomoci tam, kde
to bylo nejvíc zapotřebí. Viděl jsem,
kolik tam bylo práce, co bylo nutné
udělat rychle – vyklidit sklepy, vymýt od bahna… V jedné škole jsme
vyklízeli sklep. Druhý den mě cesta
zavedla do Nové Vsi. Tam jsem hned
ráno narazil na lidi z ADRY a musel
jsem ocenit, jak dobře pomoc organizovali.“
Ludmila Šturmová
10/2010 | Nové město |
7
RODINA
Foto: Domenico Salmaso
Vnější pomoc a manželské krize
S manželem máme „lepší i horší
chvilky“, ale žádné velké problémy.
I tak nám ale radili, abychom zašli do
manželské poradny. U nás je to tak
trochu móda, jak předcházet mnoha manželským krizím. Jako by páry
nebyly schopné samy pochopit, co
prožívají, a potřebovaly psychologa, aby jim pomohl. Co si o tom myslíte?
M. D.
K
dysi možná tuto ochrannou
a preventivní úlohu proti manželským krizím hrál okruh
přátel a širší rodina, ale dnes je
často každý se svým neštěstím
sám. Prohlubuje se mezigenerační propast, rozvolňují se
příbuzenské vazby a šíří se individualismus, který zamlžuje to, co je pro člověka
8
| Nové město | 10/2010
dobré, i to, jak to lze uskutečnit. Přesto se
člověk se svými problémy touží někomu
svěřit, „vypovídat se“. Z psychologického a sociologického hlediska svědčí
o této potřebě mimo jiné i to, jak si lidé
zvykli telefonovat do nejrůznějších televizních programů, zamýšlených právě
jako prostor pro řešení jejich vztahových
problémů. Tyto pořady ale nemohou nabídnout adekvátní pomoc.
Když prožijeme upřímné a hluboké sdílení s někým, kdo vyznává naše
hodnoty, cítíme se lépe. Mnoho věcí
v životě, které se zdají jako nepřekonatelné překážky, najednou vypadá jinak,
a vlastní náhled na problémy se poopraví. Najdeme i sílu a odvahu učinit
rozhodnutí. Naslouchání a dialog v páru i mezi lidmi obecně nejsou volitelným nadstandardem, ale zásadní pod-
mínkou zdravého vývoje člověka a jeho
vztahů. Proto je velmi důležité naučit
se, co vše je třeba do vztahu investovat
a jak druhé přijímat.
Někdy může být přínosné svěřit se
do rukou odborníků z manželské a rodinné poradny. Je ale dobré se předem
informovat o jejich zaměření, způsobu
práce a vyznávaných hodnotách. Nicméně to nejpodstatnější vždy zůstává
na manželské dvojici, která musí vzít
vlastní situaci odhodlaně do rukou
a nasadit všechny síly pro její zlepšení.
Krizi je také třeba zachytit včas, ne
až se problémy nebezpečně prohloubí
a smíření je hodně obtížné. Myslím, že
vnější pomoc může být pomocí, ale jen
pokud ji skutečně potřebujeme, nikoli
protože je to moderní.
Giovanna Pieroni
RODINA
Raději se rozvést?
S manželem se často před dětmi hádáme a prožíváme častá nedorozumění. Každý z nás si stojí za svým
a pak se utíká ke svým kamarádům
a příbuzným. Už několik kolegyň mi
říkalo: „A kdo tě nutí to snášet? Když
se rozvedeš, děti budou méně trpět
a také na tom získáš finančně.“ Nevím, jak se rozhodnout.
P. B.
Z
dá se, jako by snaha čelit problémům a nečekaným těžkostem
v manželství byla při současné
mentalitě už předem prohranou
bitvou.
Kdo dnes žije v manželství nebo se
chystá ke sňatku, vnímá možnost rozvodu jako svoje nezadatelné osobní
právo, jako společenský výdobytek.
Ano, existují závažné konfliktní situace v rodině, které vedou k extrémnímu
řešení. Přesto ale závazek dvou lidí, kteří si dobrovolně zvolili svého partnera
pro společný život, nebo dokonce dali
život dětem, nemá pozbývat svůj smysl.
Ve vztahu se mohou vyskytnout chvíle, v nichž si budeme klást otázky typu:
„Jaký smysl má každé ráno se znovu
hádat kvůli stále stejným nedorozuměním?“ „A proč bych měla dál čekat na
to, že snad jednou bude manžel ochotný podělit se se mnou o domácí práce
a péči o děti?“ „Když už s manželem
nejsem šťastná, proč nepřistoupit na
návrhy kolegy, který si mne tolik váží?“
Na místě je ale třeba spíš otázka: nejde
o moji snahu po seberealizaci, při níž
druhý, jeho očekávání, nároky, možnosti i omezení, jsou pro mne překážkou?
Lidská přirozenost je orientovaná
na vztah. Člověk se plně realizuje až ve
vztahu s druhými, je-li schopen s nimi
budovat vzájemnou jednotu. A takový
vztah jednoty má své místo především
v manželství.
Je-li partnerský vztah znejistěn, je
dobré snažit se odkrýt vlastní pohnutky,
které k tomu přispěly. A také rozumně
a realisticky probrat možné objektivní
a subjektivní skutečnosti, které mohou
hrát nějakou roli, například zaměstnání, zdraví a podobně. Je-li ve hře vztah
k další osobě, pokusit se o co nejrealističtější pohled na ni i na vztah. Dobré je
také vyhledat pomoc někoho zkušené-
ho a kompetentního a snažit se o vše, co
může ve vzájemném vztahu napomoci
novému začátku.
Někdy se říká, že pro děti je lepší
dobrý rozvod než špatné manželství.
Dlouhodobá profesionální zkušenost
psychologů a manželských poradců ale
dokazuje, že rozchod rodičů způsobuje
dětem ohromné trauma. Pro život dětí
je důležitější, uvidí-li, že i přes všechna nedorozumění, jichž jsou svědky, je
možný dialog, úcta, naslouchání důvodům druhého. Důležitá je pro ně naděje, že je možné vztah i přes obtíže dál
budovat.
A pak, nedělejme si iluze – i v dobrých rodinách přicházejí období krize,
rozčarování, neschopnosti komunikace.
Ani po mnohaletém soužití není ještě
vše dobojováno.
Potvrdit to může i tato zkušenost třicetiletého manželství: „Když šel manžel
do důchodu, byl celý den doma a já
jsem se s ním začala hádat o jediný počítač v domě. ´To u něj opravdu musíš
pořád sedět?´ říkala jsem mu. Musela
jsem sebrat všechny síly, abych mu jeho
chování přestala vyčítat. Nakonec jsme
problém společně vyřešili. Od té doby
jsme také dobrovolníky v jedné dobročinné organizaci.“
Dá se říct, že když se v páru hledá
cesta dialogu, tak i když to tu a tam vypadá, že je vše při starém, přesto z toho
mohou všichni získat.
Letizia Grita Magri
Psychologické
dopady
asistované
reprodukce
MUDr. Taťjana Horká se s dětmi narozenými za pomoci asistované reprodukce a jejich rodiči setkává ve své
psychiatricko – psychologické a psychoterapeutické ambulanci.
U
dětí narozených z darovaného
vajíčka nebo spermie je nezanedbatelný problém nejasných biologických kořenů a případné dě-
dičnosti. Rodiče mohou prožívat vnitřní konflikt, po kom dítě je, případně
mohou dítěti tajit jeho biologické kořeny, takže do vztahů v rodině vstupuje
určité tabu.
V somatické medicíně se ukazuje, že
děti z asistované reprodukce mají vyšší
nemocnost, jsou častěji hospitalizovány
a do dvou let až dvakrát častěji navštíví
lékaře. Podle názoru některých lékařů
je to tím, že rodiče jsou úzkostlivější
a víc se o dítě bojí. Výzkumy též vykazují větší pravděpodobnost vrozených
vývojových vad.
Matka je při asistované reprodukci vystavena obrovskému psychickému stresu, který zřejmě nepramení jen z toho,
že se dlouho nemohla stát matkou, ale
také z toho, že musí předem podstoupit
určité množství kontrolovaných hormonálních stimulacíí, připravujících tělo na
těhotenství. A to i vícekrát za sebou.
Další riziko souvisí s tím, že u asistované reprodukce jde často o vícečetná
těhotenství (u přirozeného těhotenství
je pravděpodobnost asi 1:80, zatímco
při AR 1:5). To klade na organismus
matky větší nároky, častěji s tím souvisí rizikové těhotenství, nízká porodní hmotnost novorozence a předčasný
porod. Otvírají se i další témata, například: Je-li dítě v inkubátoru, nemá od
prvních okamžiků přirozený kontakt
s matkou aj.
Není-li prokázaná závažná organická
porucha bránící otěhotnění, může někdy napomoci psychoterapie. Stává se,
že osvojí-li si manželé dítě, nebo se jim
narodí díky asistované reprodukci, žena spontánně otěhotní, přestože byl pár
přesvědčen o své neplodnosti.
Medicína sice nabízí řešení, ale je
otázka, zda jsou probádaná všechna
rizika. Asistovaná reprodukce není
v žádném případě léčba neplodnosti,
ale substituce, která dítě zprostředkuje.
V podmínkách, kdy tento nový život
vzniká, je mnoho invazivního, včetně
selekcí. Nebylo výjimkou při vícečetném těhotenství, nechala-li matka některý z plodů usmrtit. Takže kromě toho, že vznikl život, došlo ve stejné chvíli
k jeho redukci. Asistovaná reprodukce
je tématem medicínským, právním,
etickým a v neposlední řadě i filozofickým a budoucí rodiče by před svým
rozhodnutím jít do tohoto „léčebného“
procesu měli dostat co nejvíce informací.
Taťjana Horká
10/2010 | Nové město |
9
SPIRITUALITA JEDNOTY
Prchající okamžik
Nedatovaný dopis (pravděpodobně
z roku 1944), adresovaný mladým
františkánským terciářkám, nepochybně pochází z počátků Chiařina
dobrodružství, protože klade důraz
na konkrétní lásku k bližnímu. První Chiařinou odpovědí na objev Boha Lásky byla totiž pomoc chudým
v Tridentu. Přestože Chiara ještě nehovoří o jednotě a důraz je kladen
na vzájemnou pomoc, otevírá obzor
pro univerzální bratrství.
M
dole budeme mít odvahu se bezpodmínečně milovat, ocitneme se všechny tam
nahoře sjednoceny na celou Věčnost.
Sjednocené pro stejný Ideál, pro univerzální bratrství v jediném Otci, Bohu,
který je na Nebesích.
Pracujme, aby byla naše láska pravdou
a činem!
„Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“1
Proč se bojíme všem říci, že zde dole jen
oje sestry!
Chiara Lubichová
Svatý František, sva(uprostřed)
tý ohně a činů, shlíží
s Martitou Blanco (vlevo)
z nebeských výšin, kde
a Giò Vernuccio.
blaženě žije i toužebně
očekává naplňování díla,
Chiara
které mu Bůh svěřil,
až Lubichová
v Douale s některými
do konce věků, na nás, dívky s planoucími
průkopníky Hnutí
srdci, s nadějí Světce.
fokoláre v Africe,
Naslouchejte srdci své sestry či bratra!
červen 1965.
Bořte všechny překážky, překračujte
všechny stíny, překonávejte všechny obtíže, malicherné myšlenky a miřte k Nebi,
které nás očekává, a k odměně, ze které se
pak budeme radovat bez konce.
Moc málo myslíme na Ráj!
Shlíží na nás, na naše planoucí srdce,
která ještě nejsou spoutána pozemskými
věcmi!
Na nás, v našem mládí plném energie,
leží úkol přinést na zem Nebe a do Nebe
zemi! Andělé na zemi a lidé v nebi!
Miřte k cíli, jehož brzy dosáhneme. Jen
my a Bůh! Každá z nás bude stát před
Ním a skládat účty z toho, co na zemi nashromáždila trvalého a věčného.
Čas je jako blesk a v našich rukou je jen
přítomný, prchavý okamžik.
Zakořeňte jej v Bohu a konejte na své
cestě díla pro Nebe! Rozhlédněme se kolem sebe. Všichni jsme bratři, nikdo nestojí mimo! Pod osobitými rysy každého
člověka spatřujme Krista, který v nás
musí růst – Ukřižovaného a Opuštěného Krista v ubohých a hříšných lidských
schránkách.
Ale důvěřujte – On přemohl svět!
Znejme se tak, jak nás zná Bůh, ne
abychom se posuzovaly a ztrácely naději,
ale abychom byly vůči druhým milosrdné
a pomáhaly si.
Milujme se! Jednoho dne, jestliže zde
10
| Nové město | 10/2010
procházíme, kdežto tam nahoře budeme
navždy?
Proč nepřinášíme světlo slepým bratrům, když máme Světlo?
Milujme pravdou,
milujme činy!
Jako děti Nejvyššího jsme se narodili
a vyrostli v Božím milosrdenství. Buďme
jako náš jediný Otec živoucím milosrdenstvím! A konejme skutky milosrdenství.
Kolik bratrů kolem nás projde za jediný
den našeho života! V každém je Kristus,
který se chce narodit, růst, žít, být vzkříšen, který nás prosí o pomoc, útěchu, ra-
SPIRITUALITA JEDNOTY
Sestra Chiara
1. Viz 1 Jan 3,18.
Velké poslání
ta. Říká Lilianě: „Ty se vdáš jako já za
Lásku Ukřižovanou a Opuštěnou.“
Nový rok 1945
ilá Janny,
také dnes uběhl v Lásce den,
který „velcí ptáci“ chtěli učinit
ošklivým a krutým. Vyšla jsem
z krytu až po šesti hodinách. Nebyla zima
a mé srdce bylo plné Ježíše opuštěného,
pro kterého žiji a snáším všechny ty malé
bolesti, které mě nechává vytrpět, aby už
nebyl opuštěný!
Milá Janny, vidíš jak je můj život od
tebe vzdálený, přestože bych ho tak jako
nikdy chtěla s tebou sdílet v opravdové
sesterské náklonnosti a povzbuzení.
Ty ale víš, Janney, že jsem byla povolána k velkému poslání, abych naplnila
svoji Lásku.
Musím, chci způsobit, aby byl všemi
milován, protože kvůli mně On se stal
ukřižovaným a opuštěným!
A ty, Liano, která mě máš ráda a kterou
jsem viděla vedle sebe růst v Lásce, i když
jsi daleko, ale odevzdala ses Lásce, smiluj
se nad tímto Ježíšem, který vytrvale tluče
na tvé srdce, abys Ho utěšila!
Musíš, můžeš obejmout můj Ideál!
I když tvoje cesta je trochu jiná než moje. Ty se nemůžeš vdát, jako to dělají jiná
děvčata ve světě! Ne, ne! Ty se nevdáš za
Paola jako člověka. Ne, ty se vdáš jako já
za Lásku ukřižovanou a opuštěnou!
Jak se to může stát?
Jestliže se Paolo vrátí (a určitě se vrátí), uvidíš v něm projev Boží vůle. Uslyšíš
v jeho hlase hlas Ježíše, který ti říká: „Spoj
svůj život s mým, abych v naší rodině už
nikdy nebyl opuštěný.“ A pak ty, poslušná
Lásky, vytvoříš rodinu s jediným cílem,
abyste ani ty, ani Paolo, ani děti, které ti
Láska dá, už nikdy Lásku neopustili!
Tak, milá Janney! Tak! Vidíš, jaké
úžasné věci mi Láska dává díky tobě říkat? Trpěla jsem myšlenkou, že v životě
obejmeš menší ideál, než je ten můj…, ale
Pán, který mě miluje, mi řekl: „Nevíš, že
vnější skutky, jako sňatek s jinou osobou,
nic neznamenají, a že to, na čem záleží, je
srdce? I Lilianu mám rád jako tebe a i jí se
odevzdávám do jejího malého srdce, aby
mě nikdy neopustila!“
Tak mi to řekl Ježíš a tak ti to říkám
v první den tohoto roku! Přeji ti, Janny,
aby ti tento rok přinesl jenom Lásku a jako velký dar Lásky tvého nejdražšího Paola.
Tvoje Lila
M
Tento dopis z 1. ledna 1945 adresuje
Chiara své rodné sestře Lilianě. Utěšuje ji v její úzkosti o snoubence Paola, který je ve válce, a dodává jí odvahu, aby plně důvěřovala v Boha. Podepisuje se zdrobnělinou Silvie: Lila.
Dopis ukazuje, nakolik je Chiařin pohled založen spíše na myšlence jednoty než rozdílnosti v křesťanském
povolání, které spočívá v účasti na
utrpení, smrti a zmrtvýchvstání KrisFoto: archiv
du a napomenutí, o světlo, chléb, nocleh,
oděv, modlitbu…
Žijme přítomný okamžik a v něm skutek milosrdenství, který po nás Bůh žádá.
Jedině tak budeme kráčet k Ráji.
10/2010 | Nové město |
11
CITADELA
12
| Nové město | 10/2010
Vytvářet domov
Zwochau je nenápadná vesnice nedaleko Lipska. Obyvatelé bývalého východního Německa mají její jméno
spojené s rozsáhlými povrchovými doly hnědého uhlí,
na jejichž místě vznikla v posledních letech přírodní rezervace s krásnými jezery. Zde jsem trávila část letošní
dovolené. Důvod byl však jiný: společná návštěva rodičů
Clarissy Urban z pražského fokoláre, kteří zde již téměř
patnáct let spoluvytváří vznikající citadelu.
Isabella a Werner Urbanovi
zde již žije asi 35 členů Hnutí fokoláre: svobodní, rodiny, kněží, kteří zde tráví svůj
důchod. Citadela dostala od
Chiary Lubichové jméno
Enzo, podle italského lékaře
Enza Fondiho, jednoho z fokolarínů, kteří na začátku
60. let přišli na území východního Německa, aby
podporovali ty, kteří chtěli
poznávat a žít spiritualitu
jednoty.
Isabella a Werner Urbanovi se sem přestěhovali
v samých začátcích. Isabella nám vyprávěla, jak se na
jednom setkání Hnutí hovořilo o vznikajícím Centru
a o tom, jak by bylo pěkné,
kdyby se sem někdo přestěhoval. Byla to možnost lidem
Fota: Terezie Horáková
T
i, kdo poznali spiritualitu Hnutí fokoláre před rokem
1989, si vzpomenou, jak silné společné kořeny nás
pojí. Kolik českých
Mariapolí se uskutečnilo
v bývalém východním Německu, jakého přijetí se nám
dostávalo a kolik jsme toho
z této spirituality mohli čerpat díky těmto kontaktům.
Monika Thomalla, která
pracuje v Centru Mariapoli ve Zwochau, vypráví:
„Mariapoli jsme v době komunismu pořádali většinou
pod ochranou církve, často
v Erfurtu, v Berlíně. Ale už
dlouho jsme hledali a přáli
si mít vlastní dům, Centrum
Mariapoli. V té době také
konalo mnoho farností v západním Německu na tento
úmysl sbírky.
V roce 1992 nám magdeburské biskupství nabídlo za
symbolickou cenu exerciční
dům. Místo nebylo atraktivní, ve dne v noci tu jezdily bagry do blízkých dolů.
Hned jsme však nabídku
přijali a snažili jsme se dům
zrekonstruovat a rozšířit
o novou část.“
„Dům Centra je otevřený
především pro lidi z Hnutí fokoláre, pro Mariapoli
a různá setkání,“ pokračuje.
„Dělá zde však svá setkání nebo duchovní cvičení
i mnoho dalších duchovních
společenství, o jejichž spolupráci a společenství s nimi usilujeme. Přijíždějí jiná
církevní hnutí, evangelická
společenství, farnosti z okolí, děti, které se připravují na
první svaté přijímání nebo
na biřmování. Přijíždějí i vojáci na programy duchovenské služby v armádě (evangelické a katolické). Když
je volno, dáváme prostory
k dispozici například i pro
oslavy místních obyvatel.“
V c it a d e l e p o s t up n ě
vznikly i další budovy a nyní
Centrum Mariapoli „Einheit“ (Jednota) ve Zwochau u Lipska.
v okolí ukázat, že neexistují
jen svobodní fokolaríni, ale
i manželé a rodiny. „Naše
děti již byly samostatné, tak
proč ne. Ale Werner by musel souhlasit,“ vzpomínala
na své rozhodování. Reakce
Wernera, v té době již důchodce, byla podobná: „Proč
ne, musím jen vědět, co si
o tom myslí Isabella.“ Žít
v citadele znamená „vytvářet
domov pro ty, kteří sem přicházejí,“ říká Isabella. „Když
přijdeš domů a někdo na tebe čeká, je to jiné než přijít
do prázdného domu.“
A vztahy s místními obyvateli? „Na začátku byli
hodně skeptičtí. Museli jsme
proniknout do jejich srdcí,“
vypráví Monika. „Teď říkají:
´To je naše centrum.´ Starosta je naší práci a našemu
působení velmi nakloněný.
Snažíme se být aktivní i v občanských sdruženích, abychom byli zapojeni i v obci.“
Isabella vzpomíná: „Snažili
jsme se s nimi sjednotit. Je tu
zvykem, že se všichni zdraví
i několikrát za den, tak jsme
začali také. Přihlásila jsem
se i do sportovního klubu,
kde se setkávají místní ženy. Když se stavěla nová část
Centra Mariapoli, sousedé se
dívali, co je to zač. Po dokončení jsme všechny pozvali do
Centra. A přišli i s koláči. Tak
vznikalo naše přátelství.“
Werner s Isabellou ještě
vzpomínali, jak své rozhodnutí prožívali se svou rodinou: „Děti by asi bývaly měly rády babičku trochu blíž.
Když se vdala dcera Cordula, pomáhali jsme u nich na
stavbě. Pak se vdala Claudia,
narodily se děti a v té době
jsme se odstěhovali z Erfurtu do Zwochau. Neměli babičku na hlídání. Ale vidíme,
jak díky tomu mají intenzivní okruh přátel, se kterými si
hlídají děti navzájem. Když
jde ale o nějaké S.O.S., jedeme do Erfurtu.“
Ludmila Šturmová
I V.
Kresba: Petr Ettler
= vidět jediného Otce
sloužit jedinému Bohu v bližním
mít jediného bratra Ježíše.
I.
Proto tím, že se stane Kristem (skrze neustálé konání dobra),
slouží Kristu v bližním, aby rostl na těle, na duchu (aby se stal
moudrým podle Kristovu příkladu) i v milosti (ta roste s tím, jak se
náš život ve službě Bohu stále více zbožšťuje).
Duše si nesmí dopřát pokoje, dokud díky své neustálé službě
nespatří v bratru duchovní rysy Krista.
Prosté oko vidí v každém člověku „rodícího se Krista“.
Dává se do služby Ježíši ve všech „bližních“, aby se v nich Kristus
zrodil a aby v nich rostl.
Vidí v každém Krista, který se rodí, který má růst, který má žít
a konat dobro jako nový Boží syn, který má zemřít, vstát z mrtvých a být oslaven. „Et ego claritatem, quam dedisti mihi, dedi
eis, ut sint unum, sicut et nos unum sumus.“ („A slávu, kterou
jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.“)
Prosté oko
(= jediný pohled)
Buďme vždy připraveni sloužit mu, protože v něm
sloužíme Bohu.
ůležité je, abychom měli jasnou představu o „bližním“.
Je to bratr, který je vedle nás v přítomném okamžiku našeho života.
DOKONČENÍ
D
Jednota
Škola Abba
TEOLOGIE JEDNOTY
10/2010 | Nové město |
13
ČLOVĚK
TEOLOGIE
V DNEŠNÍ
JEDNOTY
DOBĚ
Duše, aby byla Kristem, musí být jako on – Spasitelem a milosrdenstvím. Protože Kristus nepřišel proto, aby se „ukázal”, ale
aby srovnal to, co bylo nalomené, aby zachránil to, co bylo ztracené, aby miloval a přitáhl k sobě ty, kteří se odloučili.
Duše musí cítit, že je na zemi, aby byla tak jako Kristus schopna „milosrdenství”.
Ale nikdy nebude taková, jaká má být, tedy jako Ježíš, pokud
nebude konat „skutky milosrdenství”, to je skutky srdce, které je
celé milosrdenstvím.
Právě tím duše naplní svůj Ideál (jediný Ježíšův ideál) – „Ut
omnes unum sint” („Ať všichni jsou jedno“) – když využije přítomného okamžiku ke službě bližnímu.
Tak uvidí, že Boží vůle jí bude okamžik za okamžikem nabízet
ten či onen skutek milosrdenství – a ona bude na tuto vůli odpovídat: „Ita Pater.“ („Ano, Otče.“)
2. prosince 1946, 11 hodin
Jednota je pouze tam, kde již neexistuje osobnost.
Nemáme vytvářet „směs“, ale „sloučeninu“, a tu vytvoříme jedině tehdy, když se každá rozpustíme v Jednotě, v Žáru Plamene
Božské Lásky.
Co zůstane, když se sloučí dvě nebo více duší? Ježíš – Jedno.
Nikdo neoslavuje Boha tolik jako Bůh a Bůh je v duši, která se
stává ničím, aby v ní žil Kristus a v Kristu Otec. Bůh je též mezi
dvěma dušemi, které splynou (jde o vzájemné láskyplné bytí ničím, jež je důsledkem hrdinské pokory a planoucí lásky) a dávají
tak vyniknout Kristu.
Když přechází Jednota, zůstává po ní jediná stopa: Kristus.
Kdo splyne v Jednotě, ztrácí všechno, ale každá ztráta je ziskem.
Jednota vyžaduje duše, které jsou připraveny zříci se vlastní
osobnosti, celé vlastní osobnosti.
Protože Jednota je Bůh a Bůh je Trojjediný.
Tři božské osoby žijí tak, že jejich přirozeností, kterou je Láska,
je sjednocovat se. Tím, že se sjednocují (= zříkají se sebe), sebe
nalézají a dochází k této dynamice: 3 p 1 p 3. Tři se stávají jedním z lásky a nalézají sebe sama v jediné Lásce.
II.
12. prosince 1946
Jedině Kristus je tím, kdo činí ze dvou jedno. Protože Kristus působí, že umíráme sobě a žijeme v milosti, kterou je láska.
Abychom patřili Kristu, musíme být jedno s bratry. A to nikoli
ideálně, ale reálně. Nikoli v budoucnosti, ale v přítomnosti.
Být jedno = cítit v sobě pocity druhých. Nakládat s nimi jako
se svými, protože se staly našimi díky lásce. Být jimi. A to z lásky
k Bohu, k Ježíši v bratru.
Rozvázat pouta tohoto našeho tvrdého srdce „z kamene“ a mít
srdce z masa, abychom milovali bližní.
„Milujme skrze skutky a v Pravdě“, nikoliv „konejme skutky
a říkejme pravdu“. Ale milujme. Záleží na tom, abychom milovali.
A naše skutky nesmějí mít za cíl dílo, nýbrž Ježíše v bližním –
v bližním, s nímž budeme z lásky k Ježíši jedno.
Pouze Kristus může ze dvou učinit jedno, protože jeho láska,
která je zřeknutím se sebe, opakem egoismu, nám umožňuje proniknout do hlubiny srdce druhých. Milovat. Já v tobě a ty ve mně.
Milovat bližního jako sebe sama. To nastane jedině tehdy, když
dva jsou jedno, když jeden se stane druhým a druhý prvním.
Záleží na tom, abychom tento proud lásky a pokoje mezi námi
udržovali živý, zapálený a vřelý. Snažme se, aby stále více pronikal
mezi všechny, kteří žijí okolo nás.
Chiara Lubichová
Každý velký člověk, když někam přijde, mění okolní prostředí
a přináší do něj stopu své země.
Ježíš pocházel z Nebe, a když přišel na zem, dělal všechno pro to,
aby do svého nového prostředí přinesl to, co poznal tam nahoře!
V Ráji se uskutečňuje jediná vůle – vůle Boží – proto tam vládne radost, pokoj a jednota.
Ježíš zůstal na zemi s touhou po Nebi, a proto dělal všechno,
abychom zde dole mohli žít jako tam nahoře. Proto nás miloval.
A jeho poslední modlitba byla: ut unum sint (ať jsou jedno)!
III.
| Nové město | 10/2010
10/2010
14
SLOVO ŽIVOTA
Kresba: Petr Ettler
Slovo života na říjen 2010
„MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO
JAKO SÁM SEBE.“ (MT 22,39)1
„MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO
JAKO SÁM SEBE.“
T
Evangelium jasně říká, že bližním
je každá lidská bytost, muž nebo žena,
přítel či nepřítel. Máme k němu chovat
úctu, brát na něj ohled, mít jej ve vážnosti. Láska k bližnímu je univerzální
a osobní zároveň. Vztahuje se na celé
lidstvo a konkretizuje se vůči tomu, kdo
je ti nablízku.
Kdo nám však může dát tak velké
srdce? Kdo v nás může vyvolat takovou dispozici k lásce, která způsobuje,
že jsme si blízcí – bližní – také s těmi,
kteří jsou nám cizí, a která nám pomáhá překonávat lásku k sobě a dává nám
schopnost vidět sebe v druhých? Je to
Boží dar, je to dokonce sama Boží láska,
která „je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“6
Není to tedy běžná všední láska, není
to prosté přátelství, ani pouhá filantropie, ale láska, která nám byla vložena
do srdce již při křtu. Láska, která je samotným Božím životem, životem Nejsvětější Trojice, láska, na které můžeme
mít účast.
Láska je tedy vším. Abychom ji ale
mohli dobře žít, je potřebné poznat
její vlastnosti, které vyvěrají z evangelia a vůbec z Písma. Snad bychom je
mohli shrnout do několika základních
aspektů.
Ježíš, který miloval všechny a za
oto Slovo nalezneme již ve
Starém zákoně2.
Ježíš v odpovědi na jednu
otázku navazuje na velkou
prorockou a rabínskou tradici, která usilovala o nalezení
sjednocujícího principu tóry,
tedy Božího učení obsaženého v Bibli.
Jeden Ježíšův současník, rabín Hillel,
řekl: „Nečiň bližnímu nic, co nemáš
rád ty. V tom spočívá celý zákon. Vše
ostatní je pouze vysvětlením (této zásady).“3
Učitelé židovství chápali, že láska
k bližnímu vychází z lásky k Bohu,
který stvořil člověka ke svému obrazu
a podobě. Proto nelze milovat Boha
bez lásky k jeho stvoření. Zde je pravá
pohnutka lásky k bližnímu, „velký a základní princip Zákona“4.
Ježíš tento princip zdůrazňuje a dodává, že výzva milovat bližního je podobná prvnímu a největšímu přikázání – milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší. Ježíš potvrzuje
podobnost mezi dvěma přikázáními,
definitivně je tím spojuje – a tak tomu bude v celé křesťanské tradici.
Apoštol Jan výstižně říká: „Neboť kdo
nemiluje svého bratra, kterého vidí,
nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“5
všechny zemřel, nás především učí, že
pravá láska je orientována ke všem. Není jako naše mnohdy pouhá lidská láska,
která je často omezena na rodinu, přátele, blízké… Pravá láska – ta, kterou Ježíš
vyžaduje – nepřipouští diskriminaci, nerozlišuje, zda je někdo sympatický nebo
nesympatický, pro ni neexistuje člověk
hezký či ošklivý, velký nebo malý, spoluobčan či cizinec, souvěrec či jinověrec,
příslušník mého nebo jiného náboženství. Tato láska miluje všechny. Takto
máme jednat i my – milovat všechny.
Pravá láska dále miluje jako první.
Nečeká, že bude milována, jak je to
běžné pro lásku lidskou, kdy milujeme
toho, kdo miluje nás. Ne, ryzí láska je
sama iniciativní. Jako to udělal Otec –
když jsme byli ještě hříšníky, tedy těmi,
kdo nemilují – on poslal svého Syna,
aby nás spasil.
Tedy milovat všechny a milovat jako
první.
Pravá láska vidí Ježíše v každém
bližním. Při posledním soudu nám Ježíš řekne „Pro mne jste to udělali.“7 To
platí nejen o dobru, které prokazujeme,
ale bohužel také o zlu.
Pravá láska miluje přítele i nepřítele,
prokazuje mu dobro a modlí se za něj.
Ježíš také chce, aby se láska, kterou
přinesl na zem, stala vzájemnou, aby
jeden miloval druhého a naopak, a aby
se tak dospělo k jednotě.
(Pokračování na str. 16)
10/2010 | Nové město |
15
ŽIVOT ZE SLOVA
(Dokončení ze str. 15)
Všechny tyto vlastnosti lásky nám
dávají lépe pochopit a žít Slovo života
tohoto měsíce.
„MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO
JAKO SÁM SEBE.“
Ano, opravdová láska miluje druhého jako sebe sama. Toto je třeba vzít
doslova. Je potřebné v druhém vidět
své druhé já a prokazovat druhému to,
co bychom dělali pro sebe. Skutečná
láska umí trpět s tím, kdo trpí, radovat se s tím, kdo se raduje, dokáže nést
břemena druhých, umí se stávat jedno
s milovaným člověkem, jak říká sv. Pavel. Je to láska, která není jen v citu či
16
| Nové město | 10/2010
války a přírodní katastrofy. Kdysi byli
tito lidé neznámí a vzdálení tisíce mil.
Nyní se i oni stali našimi bližními.
Láska nám napoví, co kdy a jak máme dělat a postupně rozšíří naše srdce
na míru Ježíšova srdce.
Chiara Lubichová
1. Slovo života na říjen 1999, otištěné v časopise Città Nuova č. 18/1999, s. 7 a v časopise Nové město č. 10/1999, s. 11.
2. Lv 19,18.
3. Šab. 31a (Babylonský Talmud).
4. Rabín Akiba.
5. 1 Jan 4,20.
6. Řím 5,5.
7. Srov. Mt 25,40.
8. Srov. Wulhelm Mühs, O lásce, Nové město, Praha 1997, č. 278.
Komunikace
Foto: Spada/La Presse
U
čím na základní
škole. V kontaktu
s dětmi si uvědomuji, jak jsou deformovány pasivním přijímáním
z médií, filmů,
počítačových her atd. Učím
na půl úvazku, a to znamená, že často dostávám hodiny
suplování. Je celkem zavedená
věc, že když se supluje, pouští
se dětem nějaké video, popřípadě DVD, které si přinesou.
Nevyžaduje to přípravu a děti
jsou spokojené. Já jsem si říkala, že si budeme místo promítání povídat. Ze začátku byly
děti samozřejmě překvapené,
ale teď už vědí, že když přijdu
já, tak se povídá.
Není to vždycky jednoduché, záleží na třídě, na dětech,
na osobnostech. Někdy to jde
docela ztuha. Snažím se dávat
otázky a říkám, že ony se můžou ptát mne. Občas se stává,
že se dá dost říct i o vztazích,
o jejich budování, o odpuštění
apod.
Když děti poslouchám, říkám si, že se musím vyprázdnit, a prosím Ducha Svatého,
abych jim hned nepředkládala
svou odpověď, co „já“, abych
květnatých slovech, ale také v konkrétních skutcích.
Ten, kdo je jiného náboženského
vyznání, usiluje také tak jednat díky
takzvanému „zlatému pravidlu“, které
nacházíme ve všech náboženstvích. To
požaduje, abychom dělali druhým to,
co chceme, aby druzí činili nám. Gándhí to vysvětluje velice jednoduchým
a účinným způsobem: „Nemohu ti ublížit, aniž bych poranil sám sebe.“8
Tento měsíc by měl být příležitostí
k tomu, abychom se znovu zaměřili na
lásku k bližnímu, která má tolik podob
– od vztahu k sousedovi, po spolužačku, od přítele po nejbližší příbuzné.
Láska může mít také podobu souženého lidstva, kterou do našich domovů
přináší televize z míst, kde probíhají
je nesrovnávala v tu chvíli se
svými dětmi, se svým životem,
se svou rodinou, ale abych byla prázdná od sebe a snažila se
pochopit jejich problém.
V tom se musím cvičit
i v kontaktu s dospělými. Například mám-li trabanta a někdo mi vypráví, že si koupil
nový mercedes, neřeknu „jé,
to my máme jenom trabanta“,
ale „to je skvělé, že máte dobré
auto“. Nebo když jede někdo
na dovolenou k moři a já ne,
snažím se radovat s tím člověkem. Žiju-li takto přítomnost,
dostávám z toho sílu, je to
osvobozující a v každou chvíli to přináší obrovskou radost
a myslím, že to i ostatní vnímají. Snažím se zkrátka při
komunikaci radovat s radujícími a plakat s plačícími.
V kontaktu s kolegyněmi
je pro mne citlivou záležitostí
kritika. Mám svůj kabinet, ale
když přijdu do sborovny, vnímám jakýsi nešvar mezi kantory. Často se o někom mluví,
někdo se kritizuje. Přiznám
se, že jsem se i někdy přidala.
V poslední době si vědomě ří-
kám, že nemůžu, nechci se přidat. Velmi mi pomohla jedna
myšlenka Chiary Lubichové,
když říká, že lidi, kteří kritizují, je třeba vyslechnout, možná
je kritika i pravdivá, ale nepřidat se. A že ti, kteří kritizují,
potřebují hodně lásky. A tak
se snažím najít způsoby lásky
k těm, kdo kritizují.
Hodně komunikuji s Bohem
o lidech, se kterými se scházím, a to mi dává velký klid.
Mám jednu radost. Několikrát
týdně, vždy brzy ráno před
prací, se mohu na půl hodinky
sejít se sestrou stejného ducha.
Společně prosíme, děkujeme,
předkládáme životy naše, našich dětí, společenství, problémy pracoviště. A zakoušíme
naplnění onoho příslibu „Kde
jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já
mezi nimi.“ (Mt 18,20) A pak
jdu v klidu domů, do školy, do
obchodu… Snažím se každému, koho potkám, vyjádřit, ať
už slovy nebo pohledem, něco pozitivního. Pravdivě, bez
pochlebování. V tomto cvičení
zjišťuji, že se postupně i sama
učím vidět více to pěkné kolem
nás.
M. D.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
V srdci krakovské průmyslové čtvrti
Nowa Huta
Duch jednoty pronikal do
Polska už v dobách reálného socialismu, jak o tom
svědčí dosud nepublikované vzpomínky italské lékařky Anny Fratta, známé
též pod jménem Doni.
N
a jaře roku 1974
už byli lidé, bydlící v krakovské
průmyslové části Nowa Huta,
zvyklí brzy ráno
potkávat italskou
paní doktorku, jak míří rychlými kroky do práce. V časech totalitní společnosti,
kdy přitahovalo pozornost
vše nezvyklé a kdy se zprávy o takových věcech dokázaly rychle šířit, se už lidé
ze sousedství dozvěděli, že
italská lékařka Anna Fratta
působila také v sousedním
východním Německu, tehdejší NDR, a že tam dokonce obdržela trojí významné
ocenění. Nešlo přitom jen
o oficiální uznání její lékařské práce, ale i o to – jak bylo
zdůvodněno – že „přispěla
ke sjednocení a vyšší produktivitě kolektivu“. Nebyla
však členkou vládnoucí strany. Když se jí někdo zeptal
na její přesvědčení, odpovídala sice s nutnou opatrností, ale přitom beze strachu,
že je křesťanka. To ji s jejími
novými sousedy, převážně
polskými dělníky, sbližovalo, protože i oni si, navzdory
okolnostem, stále uchovávali
hluboce zakořeněnou katolickou víru svých otců.
Lékařka Anna Fratta bydlela spolu s Barbarou Schejbalovou, umělkyní, a Evou
Spolinskou, také lékařkou,
v miniaturním bytě v místě,
Italská lékařka Anna Fratta (první zleva) v době, kdy pobývala v Polsku.
jehož jméno je pro cizince nevyslovitelné. Ve svém
okolí, dělnické čtvrti a vzoru
socialistické industrializace,
upoutávalo pozornost, co
zde dělají tyto tři ženy intelektuálního zaměření. Jednu
věc však zvědaví sousedé nedokázali vypátrat, a sice to,
že byt byl prvním centrem
Hnutí fokoláre v Polsku. Italská lékařka, která tam žila,
byla „rodilá Římanka“, která
vystudovala s vynikajícím
prospěchem medicínu na
římské univerzitě Sapienza.
Od roku 1992 působí v Mezinárodním centru Hnutí
fokoláre.
Hnutí bylo v sovětském
bloku přítomné už od šedesátých let, ale teprve po
roce 1989 se mohlo o tomto
důležitém úseku jeho dějin
mluvit. Kdy jste se usadila
za „železnou oponou“?
„Odjela jsem do Lipska
v roce 1962 s Natalií Dallapiccola, první Chiařinou
družkou. Večer jsem dorazila
do nemocnice, kde jsem měla pracovat a bydlet. Vítalo
mě velké mramorové schodiště, kde na mne nahoře čekala přede dveřmi do kaple
reprodukce Michelangelovy
Madony. Ještě to mám před
očima! Vešla jsem do potemnělé a prázdné kaple. A tam
jsem o samotě v posvátném
tichu řekla své bezpodmínečné ano Ježíši, který mne
očekával zde, za „železnou
oponou“.
Anna Fratta (Doni) dnes.
Tehdy v roce 1969, kdy
cizinci mohli dostat vízum
platné 24 hodin, nás 9. listopadu přijela za zeď navštívit Chiara Lubichová. První
přátelé z Východu ji nikdy
osobně neviděli. Bylo nás
celkem asi čtyřicet. Aby se
k nám dostala, musela i ona
překonat onu zeď, která dělila a jizvila město. Mluvila
o Berlíně jako o ´zraněném´
městě (měla na mysli Ježíše
opuštěného a jeho nejbolestnější ránu). ´Rána, kterou
láska může proměnit, takže
už to nebude rána bolesti, ale
lásky,´ řekla nám tehdy. ´Nakonec zeď spadne,´ uzavřela.
Když o dvacet let později
– opět přesně 9. listopadu
– zeď opravdu padla, vzpomněli jsme si na její slova.“
Vy jste založila v Nowa
Huta první polské fokoláre.
Můžete nám vyprávět něco
z těchto let?
„Když jsem poprvé vstoupila na polskou půdu, bylo
léto roku 1969. Několik lidí
slyšelo něco o Hnutí, a protože se o něm chtěli dozvědět
víc, zorganizovali ´týden dovolené´ v Zakopaném, turistickém středisku v Tatrách.
V této první skupince se již
vyprofilovali ti, kteří se pak
stali v Polsku protagonisty
dějin Hnutí v této zemi. Jak
mezi nimi nevzpomenout na
mladého inženýra Jerzyho
Cieselského? Cítil povolání,
aby se jako ženatý otec rodiny daroval zcela Bohu. Práce
ho za několik měsíců odvedla do Súdánu, kde měl učit
na jedné univerzitě. Po cestě
loď, na níž cestovali, ztroskotala a on přišel spolu se dvěma mladšími dětmi o život.
10/2010 | Nové město |
17
a ambulancí, což byla zdravotnická zařízení určená
pro zaměstnance železáren
ve čtvrti Nowa Huta. Ten si
vzal můj případ tak k srdci,
že mezi mnoha obtížemi
a nejistotami – jemu samému hrozilo, že kvůli mně
přijde o místo – pro mne
získal na jaře 1974 všechna
povolení. A tak jsem se konečně mohla přestěhovat do
Polska.“
láku ve čtvrti Nowa Huta tedy bydlelo první fokoláre…
„Když jsme šli za kardinálem Wojtylou, abychom
ho informovali, pamatuji si,
že nám vložil ruce na hlavu, požehnal nám a dodával
nám odvahu. I v nejtěžších
represích se Hnutí stále rozvíjelo a nikdy jsme neměli
problémy s policií. Sice jsme
se dozvěděli, že jsme byli na
každém kroku sledováni a že
jsme ve zvláštní ´péči´, ale
pohybovali jsme se svobodně, všechny jsme milovali
a láska odzbrojuje. Stejně
tomu bylo i v Německu, kde
to potvrdily záznamy Stasi,
do nichž jsme mohli po pádu režimu nahlédnout. Na
našich setkáních, i dost velkých, jsme mluvili tak, že nás
mohl slyšet každý.
Pak po událostech v roce
1989 vyšlo Hnutí z podzemí,
dokázalo upevnit své struktury a založit nakladatelství
a dvouměsíční periodikum
Nowe Miasto.“
V miniaturním bytě o 34
metrech čtverečních v pane-
Za rozhovor děkuje
Caterina Ruggiu
Zachránila se jen jeho starší
dcera Marisia. Dnes ho církev již prohlásila za ´Božího
služebníka´.“
Jak jste poznala tehdejšího kardinála Wojtylu?
„To bylo prostřednictvím
jedné přítelkyně, Sofie Staporové, která sehrála během prvních kroků Hnutí
v Polsku významnou úlohu.
Stejně jako Jerzy patřila do
skupiny intelektuálů, kteří se
s kardinálem přátelili. Moje
první setkání s budoucím
papežem bylo velmi prosté.
Okamžitě jsem pocítila jeho velikou důvěru a velkou
úctu vůči tomu, o čem tušil,
že je Božím dílem, navzdory tomu, že v té době Hnutí
v Polsku představovalo jen
několik lidí. Naposled jsme
se s ním v Krakově setkali
v květnu roku 1978, pár měsíců předtím, než byl zvolen
papežem.“
Jak jste se dokázala v Polsku usadit? Nebylo asi jednoduché získat povolení
k pobytu…
První polská
Mariapoli
v roce 1969
v Zakopaném.
18
| Nové město | 10/2010
Dobový snímek ze čtvrti Nowa Huta.
„Komunity rostly. Ukázalo se, že je nutné založit
centrum i v Polsku. Bylo
rozhodnuto, že tam půjdu já.
V NDR bylo poměrně snadné získat povolení k pobytu,
chyběli tam lékaři, ale v Polsku jich bylo spíše nadbytek.
A pak, co tu chce ta Italka,
když by všichni chtěli raději z této země pryč? Všechno to byly více než logické
otázky. Díky Prozřetelnosti
jsme se setkali s dr. Julianem Zabinským, vedoucím
velkého komplexu klinik
Fota: archiv
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Katolické školy v kraji Lebialem, ve kterém leží Fontem, městečko Hnutí fokoláre, byly od samého začátku svěřeny do správy
kněžím z Hnutí fokoláre.
Před několika lety byla do
našich jedenácti škol zavedena tzv. kostka lásky, která se brzy osvědčila jako
výborný způsob, jak uvést
do života umění milovat,
jak ho učí evangelium: milovat jako první, milovat
všechny, milovat nepřítele, milovat se navzájem, vidět v druhém Ježíše a sjednocovat se s druhými.
T
radiční africká
sp olečnost by la
založena na rodinných a kmenových
vztazích, které byly
často motivovány
strachem: strachem
z vyloučení ze společnosti,
z trestu, z čar a prokletí…
Moderní společnost tyto
vztahy „úspěšně“ nabourává,
takže mnohé tradiční hodnoty pomalu mizí, ale různé
strachy přetrvávají.
Přijít do této rychle se
měnící společnosti s něčím,
jako je kostka lásky, znamená pro lidi skutečnou šanci
na vytvoření nových vztahů,
motivovaných ne už strachem, ale láskou. Učitelé
a děti v našich afrických školách to velmi rychle pochopili a chopili se příležitosti.
Každé ráno si hodí kostkou
a snaží se žít ten druh lásky,
který padne. Největší výzvou
pro ně je „milovat nepřítele“. V tom jsou jejich zkušenosti nejsilnější. Dělí se
o ně mezi sebou, a tak proč
by se nerozdělili i se čtenáři českého Nového města.
S přáním, aby vám byly zajímavým počtením i inspirací.
Foto: archiv
Hoď si kostkou a ...začni
Studenti školy ve Fontem.
MILOVAT NEPŘÍTELE
Jmenuji se Nyanga Bruna a chodím do 6. třídy. Žiji se svým otcem, nevlastní
matkou a jejími třemi dětmi. Moje vlastní matka žije v Nigérii. Macecha je na
mne velmi přísná. Udělala
si ze mne domácí služku.
Patřím do Letniční církve,
protože tam patří moje nevlastní matka.
Tatínek se nehlásí k žádné
církvi. Líbilo se mi téma „Milujte své nepřátele“. Můj tajný
nepřítel byla moje nevlastní
matka, pro kterou jsem byla
jen domácí otrokyní. Pořád
si na mne otci stěžovala a on
mě trestal, aniž by mě vyslechl. Dokonce mi odmítl koupit učebnice do školy.
Rozhodla jsem se milovat
svého nepřítele. Začala jsem
maceše projevovat zvláštní
lásku. Vyprala a vyžehlila
jsem jí šaty. Pracovala jsem
v domácnosti ještě víc. Myla a oblékala jsem její děti
a snažila jsem se věnovat jí
zvláštní pozornost. Postupně
si uvědomila, že jsem se změnila. Začala mě otci chválit.
Jednoho dne mě otec překvapil tím, že si mě zavolal
a zeptal se, co potřebuji do
školy. Také mi poděkoval, že
se doma dobře chovám. Viděla jsem, že se mi podařilo
vnést do našeho života lásku a pokoj. Tatínek mi koupil některé školní pomůcky
včetně učebnic.
V této atmosféře nového
života jsem se obrátila na
otce s prosbou, aby mi dovolil stát se katolickou křesťankou. Otec mi neodpověděl, ale dovoluje mi chodit
v neděli na mši do katolického kostela. Modlím se, aby
moje prosba byla vyslyšena,
a děkuji Bohu, že se mi daří
milovat nepřítele.
MILOVAT
JAKO PRVNÍ
Jmenuji se Azabafac Tinnia a chodím do 5. třídy.
Jsem přítelkyně matky Angely a její rodiny. Jednoho
dne jsem se vracela z práce na našem poli unavená
a hladová. Bylo asi pět hodin odpoledne. Potkala jsem
matku Angelu, která se také
vracela z pole. Nesla otep
suchého dříví na oheň. Byla
na takový náklad opravdu
slabá. Přestože jsem byla
unavená a hladová, chtěla
jsem stařence projevit lásku. Pomalu jsem k ní přišla
a zeptala se, zda můžu pomoct. Ona souhlasila, ale
když jsem zdvihla otep dříví,
zjistila jsem, že je příliš těžká, a tak jsem ji rozdělila na
dvě části. Matka Angela mě
pozorovala s údivem. Dala
jsem jí lehčí otýpku a donesla tu těžší až k jejímu domu.
Když její děti viděly, co jsem
udělala, děkovaly mi a přály
mi vše nejlepší. Matka Angela to vyprávěla mojí mamince. Obě rodiny se od té
doby velmi přátelí. Uvědomila jsem si, že kdyby každý
udělal nějaký dobrý skutek,
ve společnosti by mohla panovat láska.
MILOVAT SE
NAVZÁJEM
Přestal jsem kvůli lásce
krást. Za dva roky, co v této škole používáme kostku
lásky, se mi podařilo přestat brát druhým lidem věci, hlavně jídlo. Přestoupil
jsem do této školy před dvěma roky ze státní školy. Byl
jsem tam známý jako zloděj
a lhář. Kradl jsem jídlo svým
kamarádům. Jindy jsem zabavoval jídlo slabším dětem.
Mockrát jsem byl potrestán
vedením školy. I doma mi
říkali „Nchong“, „zloděj“.
Lhal jsem na svou obranu
a trestáni byli moji bratři.
Ale když mě rodiče přivedli
do této školy, všiml jsem si,
jak často se tu mluví o Bohu, o Ježíši a Marii, o modlitbách a lásce. Zpočátku
jsem nechápal každodenní
praxi takzvané kostky lásky,
modlitby každé ráno i odpoledne a učení náboženství,
nedělní chození do kostela
atd. Jednou jsem cosi ukradl
a kamarád mě nahlásil řediteli školy. Čekal jsem bití jako obvykle. Zatímco ředitel
10/2010 | Nové město |
19
Foto: archiv Františka Slavíčka
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Při ranním nástupu a sdílení zkušeností.
přemýšlel, co se mnou, dva
starší učitelé se mnou hovořili, jakým zlem je krádež.
Kdo krade, nemiluje, řekli
mi.
Toho dne mě nikdo nepotrestal. Příštího dne mě na
shromáždění vyvolali, abych
hodil kostkou lásky. Potom
jsem byl požádán, abych
přečetl, co je tam napsáno
a bylo tam „Milujte se navzájem“. Učitel ze šesté třídy
se mě zeptal, zda jsem miloval kamaráda, kterému jsem
ukradl jídlo. Vysvětlil mi
zlobu krádeže. Styděl jsem
se a slíbil jsem, že už nebudu krást a slib stále dodržuji.
Také nikdo nikdy neukradl
žádnou moji věc, a to znamená, že mi každý prokazuje
lásku. Už nikdy nebudu krást
ani podvádět.
VIDĚT
V DRUHÉM JEŽÍŠE
Jsem Effuetlacha Patriomic ze 6. třídy. Jak si představuji, že Ježíš je v každém?
Jednoho dne, když se konal
20
| Nové město | 10/2010
trh, spěchal jsem se svým
bratrem Edwinem do školy. Edwin, který šel přede
mnou, uviděl černý sbalený
papír a kopl ho do strouhy.
Kopl jsem ho zpět na silnici. Jen tak jsem ho rozbalil
a našel uvnitř 35 000 franků
(ekvivalent 55 Euro – pozn.
redakce). Zavolal jsem Edwina a zaradovali jsme se.
Edwin plánoval, co uděláme
s penězi. Budou na boty, na
oblečení a také na oslavu,
kterou uspořádáme, mysleli
jsme si. I ve škole byla celá
moje pozornost soustředěna
na štěstí, které nás potkalo.
Shromáždili jsme se jako
každé ráno. Po všech formalitách jsme hodili kostkou
lásky. Téma bylo vidět Ježíše
v každém. Náš učitel nám
dával příklady, řekl, že jestliže je Ježíš v každém, neměli
bychom nikoho zarmoutit.
Měli bychom vracet druhým
knížky, pera, tužky a dokonce i peníze. Edwin se na mne
podíval. Náš učitel právě zabránil našemu plánu. Když
jsme přišli do třídy, byl jsem
v nitru velmi neklidný. Po
návratu domů jsem otci řekl,
co se stalo. Když mě požádal,
dal jsem mu peníze, ale ani
jsem nechtěl vědět, co řekne.
Rychle jsem navrhl, že bychom měli najít majitele peněz a vrátit je. Příštího dne
matka Theresa oznámila, že
ztratila veškeré svoje peníze.
Zavolal jsem Edwina, donesli jsme jí peníze a vysvětlili
jí, jak jsme k nim přišli.
Byla přešťastná. Líbala nás, objímala, děkovala
nám a ptala se nás na školu,
na rodiče a také proč jsme
se rozhodli najít vlastníka
peněz. Řekli jsme jí o životě v naší škole, a že se tam
učíme vidět Ježíše v každém
člověku.
PROBLÉM SE VYŘEŠIL
Jsem Akawung Emmanuela ze 6. třídy. Jednou jsem
šla na naše pole sklidit cocoyamy pro trh v Alou. Naše
pole je dost daleko a sousedí
s pozemky jiných žen.
Jedna z nich se nesnáší s mojí maminkou. Už se
dokonce ani nezdraví. Byl
horký den a my jsme si přinesly na pole pitnou vodu.
Maminka a já jsme těžce
pracovaly a po čase maminka dostala žízeň a řekla mi,
ať jí donesu tu vodu. Hltavě
pila, až téměř nic nezbylo.
Naše nepřátelská sousedka
neměla žádnou vodu. Měla tak velkou žízeň, že když
maminka pila, natáhla ruku a prosila o trochu vody.
Maminka mi pošeptala, ať jí
řeknu, že už nemáme. Otočila jsem se k ní a prosila, abychom té ženě daly, co zbylo
v láhvi. Maminka se rozzlobila a křičela na mne, ať jí
řeknu, že už vodu nemáme.
Moc se podivila, když jsem
řekla, že jí vodu musíme dát
kvůli lásce. Ježíš miloval každého a umřel za každého. Jen
si uvědomme, že Ježíš je v té
ženě a prosí nás o vodu. Maminka mě poslouchala a dovolila mi vodu jí dát. Donesla jsem ji sousedce a ta
ji naráz vypila. Viděla jsem
na ní, jak je ráda, že se napila, a vzkazovala díky mojí
mamince. I poté, co jsem ji
nechala s prázdnou lahví,
děkovala na dálku mojí matce. Maminka jí neodpověděla, jen si cosi mumlala. Když
jsem k ní přišla, ptala se mě,
co teď budu pít, až dostanu
žízeň. Řekla jsem jí, že nic,
ale Ježíš v té druhé ženě se
napil. Při práci jsem jí vyprávěla o kostce lásky. Pozorně
mi naslouchala. Záhy potom
jsme odnášely na zádech naši sklizeň. Kupodivu maminka na tu ženu zavolala, že už
odcházíme. Řekla nám, že by
se k nám ráda přidala, a pak
šla s námi. Obě si začaly poprvé přátelsky povídat a já
jsem měla radost, že se ten
problém mezi oběma vyřešil
i bez soudce.
František Slavíček
(redakčně kráceno)
PŘÍRODA
Fota: Fausto Minelli
Noční
pozorování
Jestliže se někdy necháme zlákat
návštěvou nějaké pozoruhodné přírodní lokality, nemusíme hned objevit, v čem je skryta její výjimečnost
a jaká zvířata v ní mají své teritorium.
„J
sme v přírodním parku,
tak kde jsou zvířata?“
„Pořádně se podívej… Ale
vážně, nejsou vůbec žádná
vidět…“ Tatínkovi, nebo
mamince, podle toho, kdo
přišel s nápadem navštívit
takové území, pak nezbývá než použít
únikového manévru a odvést pozornost malého návštěvníka jinam. „Tamhle odtud je krásný výhled“, nebo „tahle kytka je nesmírně zajímavá“, snaží
se dítě přesvědčit. Ale malý návštěvník
se už cítil jako objevitel a doufal, že
se v doprovodu rodičů setká s něčím
mnohem zajímavějším, že uvidí třeba
velikého divočáka nebo lišku.
Očekávání bylo zklamáno. Nezbývá
než si hrát s fantazií a představovat si,
že tamhle v houští je schovaný jelen,
nebo že tamta díra ve skále asi bude
nora starého jezevce.
Ale existuje ještě jiná možnost, jak
dosvědčit, že toto území je opravdu něčím výjimečné. Na kloub tajemství přírodního parku jsme se rozhodli přijít
trpělivým pozorováním. Tedy ne naším
osobně, ale našeho objektivu, pro který
jsme vybrali vhodný úkryt, z něhož byl
dobrý výhled. Nijak jsme nespěchali –
a skutečně, za několik dní a nocí, když
Srnec.
Dikobraz.
jsme se přišli podívat, co se podařilo
odhalit, jsme nebyli zklamáni.
V tichu přírody se za soumraku jako
první ukázal jezevec. Legračně se pohupoval na svých krátkých nožičkách
a slídil kolem v naději, že najde nějakou
žížalu, která se ve večerním vlhku vydala na povrch. O něco později prošel
kolem srnec a hledal, kde by našel nejčerstvější a nejkřehčí trsy trávy, aby si je
i následujícího rána v klidu, po návratu
do lesa, vychutnal. Liška se přikradla až
v noci, čenichala kolem a snažila se překvapit nějakého hraboše nebo myšku,
kteří by náhodou nepozorně vyběhli
z úkrytu. Dikobraz vláčel na zádech tak
obrovitou otep sena, že se mu při chůzi
ostny úplně ohýbaly. A najednou celou
scénu přerušila skupina divočáků, která
sem vběhla a zaplnila celé místo. Běhali
sem a tam, ryli se v zemi a hledali potravu. Protože to jsou všežravci, vzali
zavděk každou hlízou, kořenem, různými bobulemi na keřích, ale i žížalou
v hlíně. Ve chvíli ticha proklouzla rychle v trávě kuna, aby nebyla spatřena, ve
snaze překvapit nějakou kořist.
S blížícím se úsvitem seběhla ze stromu veverka. Je to nejméně noční živočich ze všech. Na zemi, která pro ni
není tak blízká jako větev nebo kmen,
se pohybuje těmi nejpodivnějšími pohyby. Takže zvířata zde žijí! Objektiv je
odhalil ve tmě, ve chvílích, kdy bychom
je nečekali. Denní světlo totiž mnoho
býložravců považuje za nebezpečné,
protože jsou snadno zranitelní, pokud
vyjdou z lesa. A masožravci jsou lépe
viditelní svou potenciální kořistí. Proto
obě skupiny raději využívají výhod nočního života. Málo světla jedny uklidňuje
a v druhých probouzí touhu najít něco
k snědku. Příroda nás v nejneočekávanějších chvílích dovede překvapit. S trochou snahy lze některá její tajemství odhalit, tak jako zdánlivou nepřítomnost
zvířat při denních výletech do přírody.
Fausto Minelli
Pár divočáků.
10/2010 | Nové město |
21
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
Světla i stíny
moderních médií
Na toto téma hovořil P. ThLic. Jan Balík také na letošní Mariapoli ve Volyni.
V
jednom z témat o komunikaci se Chiara Lubichová
vyjádřila, že vnímá média
jako hru světel a stínů. Naproti tomu někdy vidíme,
že se současná média přijímají buď nekriticky, nebo se
jim vyčítá, že nabízejí jen nemorálnost,
násilí a povrchní zábavu. Co s tím? Jde
o téma obrovsky široké, kterému přibývají i nové otázky. Máme s ním v podstatě všichni určité zkušenosti a snažíme se nějak orientovat, někdo lépe,
někdo hůře.
Často se říká, že církev je pomalá a na
všechno přijde pozdě, ale kupodivu
možnosti, které média přinášela, papežové využili poměrně rychle. Například
v roce 1861 vznikl deník Osservatore
Romano, v roce 1931 vznikla rozhlasová stanice Radio Vaticana, která za
druhé světové války dobře posloužila
papeži Piu XII. Díky rozhlasu se jeho
nejdůležitější projevy dostávaly k co
22
| Nové město | 10/2010
nejširšímu okruhu lidí. Jeho prostřednictvím pranýřoval vyhlazování celých
národů, a přesto mu dodnes někteří vytýkají domnělé mlčení.
Prvním papežem, který zavedl funkci tiskového mluvčího, byl Jan Pavel II.,
který tuto pozici obsadil laikem, španělským psychiatrem Joaquinem Navarro-Vallsem, členem Opus Dei. Jan
Pavel II. začal také okamžitě využívat
další média, takže v roce 1983 založil
CTV, Vatikánské televizní centrum. Od
roku 1995 existují informacemi nabité
vatikánské webové stránky. Neexistuje
církevní dokument nebo slovo papeže,
které by nebylo tímto způsobem zveřejněné. A to nejen současného papeže.
Každým dnem na www.vatican.va přibývají nové a nové archivní dokumenty.
Je patrné, že papežové jsou si vědomi
významu médií pro hlásání evangelia
a využívají je, co nejvíce mohou. O Janu
Pavlu II. napsal režisér Krzystof Zanussi: „Křesťanské učení dokázal přeložit
do jazyka masmédií.“ Vzpomeneme-li
na jubilejní rok 2000, zjistíme, že všechny stěžejní události byly vysílány v přímém přenosu. Tak se jich mohlo zú-
častnit a papežovi naslouchat ohromné
množství lidí. Obdobným příkladem je
i poslední papežova návštěva u nás, kdy
ve Staré Boleslavi bylo zhruba 50 tisíc
účastníků, ale v televizi tuto poutní
slavnost sledovalo na 2,5 milionu diváků, v podstatě čtvrtina národa.
Je vidět, že dopad médií je obrovský
a může být i velice pozitivní. V současnosti se zrychluje jejich rozvoj; nejde
už jen o noviny, rozhlas, televizi, ale
i o elektronická média. Říkají-li někteří, že Jan Pavel II. dokázal využít médií
a uzavřít s nimi určitou spolupráci, tak
k tomu někdy dodávají, že ho Bůh poslal do doby, kdy nová média začala být
běžně dostupná, a tudíž zmnohonásobila jeho hlas. Mimo to média papeže,
který se zdá být vzdálený a vyvýšený,
ukazují lidsky blízkého. Umožňují to
pohledy kamery na jeho tvář a gesta.
Je-li někdo lidsky blízký, naslouchá se
mu raději. Mimo to se díky médiím dá
to, co řekne papež, za pár chvil přečíst
v rodném jazyku na webových stránkách vatikánského rozhlasu (www.
radiovaticana.cz). Hlas církve, hlas papeže, je dnes ve světě tak slyšitelný, jak
ještě před několika desetiletími nebyl.
Dnes si každý může zjistit, co papež říká, a obohatit tak svůj život. Prostřednictvím médií máme informace na dosah. Jejich dostupnost a rychlost je obdivuhodná. Jedná se o velké pozitivum,
kterého je třeba si odpovídajícím způsobem vážit a vytěžit z něj maximum.
V této souvislosti je třeba vzpomenout internet. Ten umožňuje vytváření
virtuálního prostředí komunikace, z něhož dnes těží sociální sítě a komunitní
weby. Říká se, že na Facebooku žije 400
milionů lidí, kteří o sobě sdělují druhým podrobnosti ze svého života. Kromě Facebooku si lze vybrat i z dalších
podobných nabídek. Sekce pro mládež
České biskupské konference není pozadu a provozuje komunitní web signály.
cz, na kterém je zaregistrováno přes pět
tisíc mladých lidí.
Před časem se redakce dívčího křesťanského časopisu IN! rozhodovala, zda
bude mít časopis svůj profil na Facebooku. Zvítězilo kladné rozhodnutí,
protože děvčata často tuto sociální síť
navštěvují a měly by mít možnost kamarádit se i s INem. Dnes je jich registrováno několik set. Není pak od věci
využít této sítě pro organizaci setkání
čtenářek INu.
Avšak je třeba nezamlčet, že se tyto možnosti komunikace snadno dají
zneužít. Oprávněně můžeme hovořit
o určitém nebezpečí. Jsou známy kriminální případy oklamání důvěry dětí
či mladistvých. Též je nutné zvažovat,
co o sobě na internetu řekneme, protože se nám to může jednou vymstít
například při hledání práce. V této souvislosti je třeba připomenout, jak je přístup k internetu a těmto službám díky
mobilu stále snazší. Mladí lidé, stejně
tak jako dospělí, mají v podstatě neustálý přístup na internet. Přesto je třeba
určité opatrnosti.
Počítačová gramotnost je dnes velmi
důležitá. Kdo neumí elektronická média používat, hůře se orientuje ve světě
a obtížněji shání práci. Možná proto
někteří rodiče už v předškolním věku
dopřávají dětem používání počítače, díky čemuž i malé děti získají překvapivé dovednosti: od kreslení na počítači,
přes pouštění si pohádek až po počítačové hry. Dítě se tak mnohé naučí. Řada
psychologů ale už varuje před vznikem
závislosti na počítačových hrách, které
se v dětském kolektivu, bez ohledu na
morální dopad, stávají kritériem sociální prestiže dítěte. Kolik rodičů nakonec
musí každodenní nepřiměřené utíkání
dítěte do virtuálního světa řešit s psychology.
Možnosti elektronických médií jsou
značně pozitivně využitelné, ale zároveň se před námi objevují i rozporuplné skutečnosti, které volají po naší obezřetnosti, po zdravém rozumu. Je třeba
předvídat možná pochybení.
Pokud bychom chtěli zmínit některá
další ohrožení, která přináší současná
média, určitě bychom neměli opomenout obrovskou schopnost manipulace. To se týká nejen zpravodajství, ale
i reklam, včetně těch drásavých od farmaceutických firem, až po volbu tematických okruhů, kterým média – nikoli
bezdůvodně – věnují pozornost. Příklady známe, ať už jde o „zadluženost
státu“, „počet starobních důchodců“,
„nedostatek peněz ve zdravotnictví“,
„rostoucí počet imigrantů“ atd., politické konotace jsou u nich rozklíčovatelné. I dnešní války se vedou prostřednictvím médií. Úspěchy politických
stran a profily politiků se vytvářejí
skrze média. Celé týmy odborníků
hledají nejúspěšnější mediální strategie, ať už ve prospěch firem, výrobků,
Fota: archiv
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
politických stran, zájmů lobbistů…
Jedná se o vytváření mediální reality
a virtuálního světa. Již dávno zpravodajství není zcela spolehlivým nositelem objektivních a skutečných informací.
Avšak jedno z největších ohrožení,
které média přináší, je jistě zvýraznění
konzumního života. Před naše oči se
staví lákavost všeho toho, co můžeme
vlastnit; přitažlivost nejnovějších výrobků, trumfujících ty, které jsme ještě
nestačili opotřebovat. Utvrzujeme se ve
lži, že konzumní život je správný a normální. Díky médiím jsou tyto obrazy
dostupné i těm, kteří s námi zdaleka nesdílejí naše civilizační výdobytky. Konzumní svět se tak stává cílem lidí ze zemí, které jsou chudé, a jichž je ve světě
většina. Je to ten nejlepší obraz o naší
kultuře, který jim předáváme? Obdobné je to s podněcováním nízkých pudů,
na které média bez skrupulí redukují
lidskou sexualitu, s eskalací přízemních
prožitků nahrazujících pravý smysl života, s obrazy násilí jako běžné součásti
života.
Vidíme-li úskalí médií, nesmíme se
nechat fascinovat zlem. Naopak je třeba využívat dobro, které nabízí. Proto
základním postojem ve vztahu k médiím zůstává schopnost pozitivního výběru. Avšak nesmíme opovrhovat ani
základní prevencí. Pedagogové tvrdí, že
připojení k internetu by měl mít pouze
jeden počítač v rodině a to ten, který
je umístěn uprostřed jídelny či obý-
vacího pokoje. Kromě toho je důležité
počítat s mediální manipulací; je třeba
pátrat po tom, kdo za médii stojí, jaké
má úmysly a morální hodnoty, zda není
pro zisk schopen čehokoliv.
Církev má ohledně médií, jejich vlivu, ale i jejich využití pro dobro člověka
a lidstva naprosto jasno. V Redemptoris missio, encyklice Jana Pavla II., je
napsáno, že soudobou kulturu do velké
míry vytvářejí média. (čl. 37) Proto je
třeba média využívat nejen pro hlásání
evangelia, ale zároveň víru inkulturovat
do mediální řeči současnosti. Inkulturace je dnes v církvi jedno z klíčových
témat, které mimo jiné znamená předávat naši víru mediální řečí současnosti,
což není až tak snadné. Proto je důležité
vstupovat do médií, nebát se jich, hledat vhodné způsoby. Náboženství není
soukromá věc, která patří jen do privátní sféry, je důležité jít s kůží na trh,
je třeba učit se předávat víru řečí médií,
které by lidé rozuměli, je třeba vyjít na
toto novodobé „nádvoří pohanů“, aby
se i ti mimo církev mohli dotknout
pravdy evangelia. Papež Benedikt XVI.
při modlitbě Anděl Páně v Brně hovořil
velice jasně. Řekl, že i když máme možná někdy nostalgii po starých časech,
pro současnost musíme to podstatné
přetlumočit novým způsobem, a ne žít
v nostalgii. Dodejme – ve které se žije
snadno, ale sterilně. Hledání, jak oslovit
dnešní svět, je jistě náročné, ale přesto
to není nemožné.
Jan Balík
10/2010 | Nové město |
23
U ŠÁLKU ČAJE S PETREM TOMEČKEM....
Naše rubrika by se dnes
mohla nazývat i U číše vína, protože rozhovor se
odehrává ve Strážnici,
v čase sklizně a výroby vína. Povídáme si s magistrem Petrem Tomečkem,
ředitelem Základní školy
M. Kudeříkové ve Strážnici.
Soutěž Bible a my
V
24
| Nové město | 10/2010
Průběh soutěže Bible a my.
je dobrý pocit z dobře vykonané práce v oblasti budování vztahů mezi námi, dětmi
a Biblí.“
Jak soutěž probíhá?
„Podoba soutěže se také
postupně měnila. V současné době je organizována ve
čtyřech kategoriích: I. (4.–5.
třída), II. (6.–7. třída), III.
(8.–9. třída) a IV. (střední
školy). Soutěž je tříkolová:
školní kolo se koná na jednotlivých školách, pokud se
najde víc škol v okrese, pokračuje se okresním kolem,
z něhož postupují tři nejlepší do ústředního kola. To
proběhne v letošním ročníku
1. února 2011 v Kroměříži.
Školní kolo probíhá formou
testu, okresní i ústřední kolo
má dvě části: test a veřejné
finále. Podrobnosti se dají
zjistit v organizačním řádu
soutěže.“
Kolik dětí a škol se do
soutěže zapojuje? Mohou se
zapojit i další školy?
„Posledního 17. ročníku
soutěže Bible a my se v různých kategoriích soutěže
zúčastnily téměř 4000 žáků
a studentů a zapojilo se do ní
141 základních nebo středních škol. Do celostátního
kola, konaného ve Strážnici,
přijelo 109 nejlepších soutěžících, kteří postoupili ze školních a okresních kol konaných ve dvanácti moravských
okresech (Brno, Břeclav, Hodonín, Kroměříž, Olomouc,
Prostějov, Přerov, Uherské
Hradiště, Vsetín, Vyškov, Zlín
a Znojmo). Základní nebo
Fota: archiv soutěže Bible a my
aše škola každoročně pořádá soutěž Bible
a my. Jak se tato
soutěž zrodila?
„Její počátky
sahají do roku
1993, kdy jsem jako začínající učitel na hodonínském
gymnáziu dostal nabídku
z tehdejšího okresního pedagogického střediska v Hodoníně podobnou soutěž vytvořit a realizovat. Zpočátku
ji organizovalo pedagogické
středisko v Hodoníně, od
školního roku 2008–2009 se
vyhlašovatelem soutěže stala Základní škola M. Kudeříkové ve Strážnici. Ve školním roce 2010–2011 bude
probíhat již 18. ročník této
soutěže.“
Jak se vám podařilo vytvořit tým spolupracovníků?
„Tým se rodil postupně
a průběžně se měnil a mění.
Výhodou pro rozjezd soutěže byla podpora pedagogického střediska v Hodoníně,
kde měla soutěž materiální
zázemí a mohla využít kontaktů na základní a střední
školy v okrese. Velmi mi pomohli také kněží: pan děkan
z Hodonína nebo členové
řádu piaristů, kteří se vrátili do Strážnice v roce 1994.
V současné době již existuje
tým spolupracovníků, který
vytváří otázky, a také tým
organizátorů, který soutěž
organizuje v jednotlivých
okresech. Za všechny bych
jmenoval Ing. Jiřího Hrabovského z Brna, bez jehož
pomoci by soutěž asi už
dávno zanikla. Myslím si, že
hlavní motivací pro všechny
střední školy se do soutěže
mohou zapojit ještě během
září nebo října, všechny informace o soutěži by měly
být dostupné na webové adrese: www.bibleamy.cz.“
Bývají soutěže každoročně stejné nebo přichází i něco překvapivého?
„Myslím si, že každým
rokem přibude něco nového, v letošním roce je například novinkou místo konání ústředního kola, a to
Arcibiskupské gymnázium
v Kroměříži.“
V čem vidíte smysl a přínos soutěže?
„Od počátku jsem se pokoušel o to, aby soutěž bořila tu nedůvěru a opovržení
k Bibli, kterou vypěstoval
v našich generacích předchozí režim. A také aby spojovala různé děti a učitele ke
společné práci na objevování duchovního bohatství této základní knihy naší civilizace. Bylo by výborné, kdyby
se nabídka soutěže dostala ke
všem dětem i mladým lidem
v naší vlasti, kteří si chtějí
vyzkoušet svoji znalost Bible
se stejně starými vrstevníky,
a tato zkušenost je obohatila
v jejich vlastním životě.“
Co vás na soutěži nejvíce
těší? Vy máte velkou rodinu.
Neunavuje vás už tato aktivita?
„Těší mě pocit z dobré a dobře vykonané práce, spokojenost soutěžících
a jejich doprovodu a chuť
spolupracovníků pokračovat v nastoupené cestě. S postupným zvětšováním naší
rodiny (mám tři dcery: 16,
13 a 7 let) ubývalo času na
podobné aktivity, ale díky
pochopení mé ženy se zatím
vše podařilo skloubit dohromady. Je pravda, že jsem
několikrát zažil pocit únavy
a myšlenku na ukončení celé
soutěže, ale jsem rád, že jsem
je nevyslyšel.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
10/2010 | Nové město |
25
Kresba: Petr Štěpán
Samotář na Mariapoli
A
si nikomu ze
svých „necírkevních“ známých
nebudu vyprávět
o naší týdenní
dovolené ve Volyni. Nejspíš by
nepochopili, proč jsem tam
byl se stovkou dalších rodin,
celkem asi se třemi sty lidmi. Takováto verze dovolené
by pro ně byla něčím zcela
absurdním a nepravděpodobným, zvláště když znají
mé poustevnické sklony. Asi
bych jim nedovedl vysvětlit,
proč jsme se s manželkou
a jeden a půlletým vnukem
ubytovali v panelovém internátním komplexu bez výtahu, v pokoji, do něhož jsem
denně bloudil labyrintem nepřehledných schodišť a spo-
26
| Nové město | 10/2010
jovacích chodeb. Nemohl
bych mluvit o školní jídelně
burácející dětským křikem,
v níž jsem se třikrát denně
přejedl vydatnými jídly, na
která bych vzhledem k hladině cholesterolu v krvi neměl
ani pomyslet. Nemohl bych
vylíčit prosluněná letní dopoledne strávená v přehřátém
sále, upravené dřevařské dílně, s takzvaným duchovním
programem, což se pro mnohé rodiče s nejmenšími dětmi zúžilo na marnou snahu
eliminovat jejich rušivý vliv.
Nevysvětlil bych jim to, že
jsem kromě kostela neprošel
místní pamětihodnosti, neboť jsem se na této výstřední
akci trochu organizačně podílel, a tak nezbyl čas na toulky po malebném okolí.
Je těžké vyjádřit se o Mariapoli, o tom, co se na ní
děje a proč tam jezdíme. Dokonce i my samotáři, introverti a individualisté. Potlačujeme své obavy, nedůvěru,
plachost a začleňujeme se
na týden do tohoto pestrého shromáždění, od kojenců
po důchodce. Dobrovolně
se vystavujeme nepřetržité
konfrontaci s druhými, potřebě neustále reagovat, hledat slova, usmívat se, opouštět svoje představy a návyky.
Není asi pro nikoho jednoduché existovat, byť jenom týden, v takovémto davu. Samozřejmě, jsou tu lidé
vstřícní, podobně naladění,
ale tím je to ještě těžší. Nelze
se schovat, ustoupit do anonymity. Příliš se odlišit zna-
mená dát se všanc křesťanskému milosrdenství neboli
zachraňování bratra v krizi.
Je proto nutné nasadit úsměv
a nepovolit. Obléknout radost, ohleduplnost, být sdělný, pokud možno vtipný, ke
všemu ochotný, pozorný,
neustále připravený ke službě, přívětivý… Po několika
dnech takové gymnastiky si
může člověk, introvert, připadat jako neohrabaný kašpárek s rolničkou, jako špatně obsazený herec, nebo jako
úplný pitomec. Dospěl jsem
k tomuto vzácnému poznání i na letošní Mariapoli. Ke
spatření vlastní neschopnosti
a bídy. Bylo pro mě cennější
než duchovní moudra, která
jsem vyslechl v programu.
Mariapoli dává samotáři
nevšední příležitost zahlédnout své přízraky, své mýty
a idealizace, posunuté představy o sobě. Uvidět se v ostrém světle přítomnosti. S vymazaným rejstříkem zásluh,
výsad, titulů, výjimečných
schopností, prestiže, postavení. Zůstat s prázdnýma rukama. Je užitečné takto být,
alespoň chvíli. Je to dobrá
pozice. Pokud se nezatvrdí
nebo neuteče, může člověk
vyjít ze svých hradeb, ze svého kruhu. Může zažít kousek
toho, co se píše v Apokalypse: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat
mezi nimi a oni budou jeho
lid; on sám, jejich Bůh, bude
s nimi, a setře jim každou slzu s očí.“ (Zj 21,3) Z tohoto
příslibu jistě není vyňata slza, tekoucí po tváři samotáře.
Hledal radost a útěchu v přírodě, v umění, v meditacích
nad texty teologů, v četbě
těch nejlepších duchovních
autorů a našel ji uprostřed
hlučícího davu. Na ošklivé
chodbě panelového internátu, v burácející školní jídelně, v přehřátém sále, jenž
sloužil a patrně opět slouží
jako dřevařská dílna.
Petr Štěpán
DOPLŇOVAČKA
1. října má svátek sv. Terezie z Lisieux. V tajence doplňovačky nejdete části z jedné její myšlenky.
Časopis Hnutí fokoláre
Říjen 2010, ročník 19 (13)
„Má-li svatá Panna něco víc než my, je to skutečnost, že nemohla hřešit. Ale na druhé straně měla
zase mnohem menší štěstí než my, protože neměla (1. a 2. ČÁST TAJENKY), aby ji mohla (3. ČÁST
TAJENKY).“
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Naše doplňovačka
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
Časopis je v distribuci
též v Knihkupectví Paulínky,
Jungmannovo nám. 18, Praha 1.
Roční příspěvek 440,- Kč
Půlroční příspěvek 220,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
IBAN:
CZ71 2700 0000 0060 4314 1003
Swift: BACXCZPP
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
L
L
L
L
L
L
L
L
Vpisujte vždy dva pětipísmenné výrazy.
Druhý začíná posledním písmenem prvního.
L
L
L
L
L
L
L
L
L
12/ indiánský posvátný předmět
• šaty od návrháře
13/ obyvatelé Turecka • výrobce PC procesorů
14/ název knihy • cestoval vzduchem
15/ opak chladu • rozsudek
16/ druhý sovětský kosmonaut • ruské
jméno (chrám na Rudém náměstí)
17/ starověký městský stát, který dobyl
Odysseus • jméno spisovatele Staška
18/ šmátral, hledal • cesta skálou
Pomůcka: Titov
Hledám
svou cestu.
TIPO
1/ stav vytržení • vlákno z agáve
2/ dýně • man
3/ zvířecí huba • nebeská bytost
4/ nepřestávat • otáčel
5/ tímto způsobem • vojenská jednotka
6/ královská židle (2. pád) • schoval
7/ zálesák • Šavel po konverzi
8/ učebna • pozemek se skupinou staveb
9/ jedovatá látka • stát na sever od Indie
10/ zemský povrch • vynálezce dynamitu
11/ tepají • odebral část
L
Administrativa redakce:
Veronika Němečková
Redakční rada:
Štěpán Filcík
Dott. Martina O’Byrne
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Překlady a redakční spolupráce:
Mgr. Anna Černá
P. Bohumil Kolář
Mgr. Veronika Matiášková
Mgr. Zdeňka Růžičková
PhDr. Jarmila Synková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON
ISSN 1212 – 0782
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
A
Nové město ve světě vychází celkem
ve 37 vydáních ve 23 jazycích
(viz www.focolare.cz)
Ta je
pro tebe!
PIPO
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
e-mail: [email protected]
Watter Kostner
Díky! A našel
jsi svou cestu?
Nenašel,
ale už znám
směrovky.
Titulní strana:
Pád Berlínské zdi.
Foto: archiv
27
J
á a moje starší kamarádka jsme
se rozhodly věnovat několik
prázdninových dnů dobrovolnické práci pro hospic v Kamenné ulici v Brně. Kamarádka tam
totiž pracuje, a tudíž věděla, že
by něco takového bylo potřeba.
Chtěly jsme také udělat něco užitečného
pro město, ve kterém žijeme, a toto byla
dobrá možnost. Během května jsme se
sešly, abychom připravily projekt.
Na prázdninový týden, který jsme
práci pro hospic chtěly věnovat, jsme
si naplánovaly, že budeme pracovat
každý den společně od 8 do 16 hodin
(s přestávkou na oběd) a že pokaždé ve
zbytku odpoledne podnikneme nějaký
zábavný oddechový program. Napsaly
jsme a rozeslaly pozvánky, vymyslely
program, a pak už jen čekaly, kdo se
přihlásí. Samozřejmě jsme také pozvaly
své kamarády z farnosti a třeba i ze školy. Bohužel ne všichni mohli přijet.
Nakonec se nás ale během jednoho
srpnového podvečera sešlo v hospici asi
dvanáct ve stáří mezi třinácti a dvaceti
lety.
Během tohoto večera jsme se stačili
najíst, zběžně se poznat a podniknout
pěknou procházku. Další den, jak bylo
Arteterapie – malování na hedvábí.
domluveno, jsme začali pracovat. Chlapci sekali trávu, dívky myly okna, někteří
pomáhali uklízet ve skladu s pomůckami nebo dělali spoustu dalších potřebných prací. V určité hodiny se každý
mohl rozhodnout, zda chce být raději
venku s pacienty a věnovat se jim.
Tuto akci hodnotím velmi kladně.
Mezi námi dobrovolníky byla velká
vzájemná úcta a ochota pomáhat jeden
druhému. Zároveň jsme se mohli za
těch pár dní trochu víc poznat a zažít
hodně legrace. V čase volna jsme hráli hry, dívali se na filmy a byli i v cukrárně. Nejdůležitější byl ovšem fakt, že
jsme mohli aspoň trochu přiložit ruku
k dílu a vzít si z toho ponaučení i do
vlastního života.
Leckdo by si mohl myslet, že mezi
umírajícími to není moc veselé a že je
mnoho lepších míst, kde trávit čas volna.
My jsme se přesvědčili o opaku. V hospici vládla moc hezká rodinná atmosféra. Je místem pro lidi, kteří prožívají
poslední část života plně a důstojně.
Moc bych si přála, abychom příští rok
mohli tuto akci zopakovat a prožít znovu krásu, která je mnohem větší v dávání než v přijímání.
Marie Slavíková
Fota: Jaroslav Florian
Dobrovolně na pár dní
Rodinná atmosféra – návštěvy.
Na pokoji (v půdní vestavbě).