Právníkům slouží nová knihovna

Komentáře

Transkript

Právníkům slouží nová knihovna
Měsíčník Masarykovy univerzity | www.online.muni.cz | duben 2015
Akademický senát
zvolí rektora
Jediným kandidátem je dosavadní
rektor Mikuláš Bek.
>> strana 3
Jak zasáhla světová
válka univerzitu
>> 4
Porodnost vzdělaných
žen roste
>> strana 6
Právníkům
slouží nová
knihovna
Nobelista přednášel studentům
O více než 500 m² se rozrostla knihovna právnické fakulty.
Zrekonstruované prostory, které se studentům i akademikům
otevřely koncem března, nabízí komfortnější podmínky lidem
a také knihám a trochu exkurzu do historie. Na místě stojí základní
kámen někdejšího kampusu, který se našel při přestavbě.
Dělníci v objektu vyměnili kanalizaci,
jejíž většina sloužila už od 30. let. Podle
tajemnice fakulty Blanky Přikrylové se budova díky stavebním úpravám vrátila k myšlenkám architekta objektu Aloise Dryáka.
„Odkryli jsme například jedno ze schodišť,
které překryly necitlivé zásahy prováděné
za minulého režimu,“ uvedla Přikrylová
a odkázala i na řešení svítidel nad regály
s knihami. Ty vydávají takzvané biodynamické světlo, které je téměř k nerozeznání
od toho denního. Svítidla navíc svým vzhledem připomínají prosklený strop v univerzitní aule tak, jak to navrhl právě Dryák.
Do knihovny se dnes vejde najednou asi
200 návštěvníků. Využívat mohou různé
studijní a odpočinkové zóny rozmístěné po
celé ploše, dvě místnosti pro práci ve skupinách nebo čtyři studijní boxy. Kdokoliv
přijde, může se také přímo na místě seznámit s částí historie celé univerzity. Na
místě je vystavený základní kámen kdysi
plánovaného kampusu pod Kraví horou
i listiny, které se při jeho objevení v létě
našly uvnitř.“
Martina Fojtů
>> více na straně 2
Barevný svět proteinů přiblížil v polovině března v rámci přednášek Mendel lectures
brněnským odborníkům i studentům laureát Nobelovy ceny za chemii Kurt Wüthrich.
Švýcarský vědec získal prestižní ocenění v roce 2002 za rozvoj metod nukleární
magnetické resonance, které se využívají ke zkoumání prostorové struktury
a časové proměnnosti bílkovin.
Pomoc pro
Ukrajinu
V čele FSS
zůstane Dančák
Rozehnalová se
stala prorektorkou
Plný kamion s humanitární pomocí pro
ukrajinské rodiny sesbírala katedra sociální pedagogiky. Na východ zamířilo zejména oblečení nebo trvanlivé potraviny.
>> online.muni.cz/udalosti/5886
Také následující čtyři roky by měl fakultu sociálních studií vést současný děkan
Břetislav Dančák. Akademický senát ho
znovu zvolil do čela fakulty koncem března. Pokud bude jmenován do funkce rektorem, povede fakultu od letošního září po
další čtyři roky.
„Fakulta si musí udržet reputaci skvělé
vzdělávací instituce, která si může vybírat mezi nejlepšími uchazeči o studium.
Je potřeba dále prohlubovat spolupráci se
zahraničními partnery a posilovat mezinárodní profil fakulty,“ uvedl Dančák.
>> online.muni.cz/aktualne/5918
Dosavadní děkanka právnické fakulty Naděžda Rozehnalová je od 1. dubna členkou
nejužšího vedení celé univerzity. Na starosti
bude mít zejména vnitřní legislativu a přebere většinu agendy někdejšího prorektora
pro záležitosti studentů Jiřího Němce, který
se od začátku února ujal pozice děkana pedagogické fakulty.
„S ohledem na členitost svěřené agendy
bude úkolů mnoho. Pozornost je třeba věnovat například dalšímu rozvoji kariérního a poradenského centra, celoživotnímu
vzdělávání nebo ubytovací politice,“ řekla
Rozehnalová.
Foto: Tomáš Škoda.
Jestli mají některé rekonstrukce jen kosmetický účinek, tak ta, která se udála na právnické fakultě, mezi ně nepatří. Návštěvníci,
kteří pamatují předchozí knihovnu, jež
zavřela před rokem a půl, a vidí tu novou,
změny rozpoznají na první pohled.
Místo uličky se skříňkami je prostor
s křesílky a vystavenými odbornými časopisy. Místo tělocvičny, která se dřív v suterénu budovy také nacházela, jsou na místě
regály s knihami. Těch je teď mimochodem
vystaveno asi 90 procent z celého knihovního fondu, takže si zájemce o publikace
může najít téměř cokoliv sám.
„Díky rekonstrukci se podařilo vyřešit
hned dva problémy. Fakulta má knihovnu,
která splňuje parametry moderních zařízení tohoto typu, a odpadly navíc potíže
s vlhkostí, které způsobovala zastaralá kanalizace a celkově stáří budovy,“ uvedla při
otevření děkanka Naděžda Rozehnalová.
Fakulta získala na rekonstrukci dotaci z rozvojového programu ministerstva
školství ve výši 64,4 milionu korun. V celé
budově se díky ní udělala řada viditelných
i méně viditelných opatření.
Pronikáme na samu
hranici poznání
Dlouho o ní vědci nevěděli, a přitom má zřejmě
zásadní vliv na všechno
kolem nás. Řeč je o temné
hmotě genomu, jež stojí
za fungováním organismů.
Právě na její výzkum získal
prestižní grant Richard
Štefl z Ceitecu MU.
>> čtěte rozhovor na straně 10
2 / události
Knihovna představuje
zapomenutou historii
Necelé tři minuty trvá historický snímek z roku 1928, který ukazuje, jak
se pokládal základní kámen budovy Právnické fakulty Masarykovy
univerzity. Ten kámen, který byl po 86 letech znovu objeven v červnu
loňského roku a od konce března se na něj může kdokoliv přijít podívat
do fakultní knihovny, kde zůstane vystavený.
hlédnout v právnické knihovně. Originály zůstávají uložené v univerzitním archivu, kam se
dostaly po tom, co prošly rukama restaurátorů
z Moravského zemského archivu.
Léta strávená ve zdi se na jejich vzhledu a stavu trochu podepsala, i když podle Pulce nijak
závažně. Restaurátorské práce trvaly jen přibližně dva měsíce.
„Šlo hlavně o odstranění nebezpečné plísně,
ale listiny byly jinak v dobrém stavu, podařilo se
zachovat téměř veškeré písmo. A kupodivu ještě lépe na tom byl nalezený dobový tisk,“ uvedl
ředitel, který už má zkušenost se schránkou nalezenou na přírodovědecké fakultě, a tak může
porovnávat. S jejím obsahem to bylo horší, protože stála ve vodě.
Obsah schránky z právnické fakulty však čekal v příjemnějších podmínkách, takže téměř
90letý pobyt v kusu kamene neměl vliv ani na
pečeť, kterou ochránilo dobře utěsněné kovové
pouzdro. „V podstatě ji stačilo jen oprášit,“ dodává s úsměvem Pulec.
Martina Fojtů
MASARYKOVA UNIVERZITA
DIES ACADEMICUS
AKADEMICKÝ OBŘAD
S TRADIČNÍM PŘEDÁVÁNÍM CEN REKTORA ZA ROK 2015
6. května 2015, 10.00 hodin,
aula Masarykovy univerzity, Právnická fakulta MU,
Veveří 70, Brno
Vstup volný. Po skončení programu jste zváni na pohoštění
ve foyer právnické fakulty.
A VEČERNÍ SPOLEČENSKÝ PROGRAM
U PŘÍLEŽITOSTI 70. VÝROČÍ OD KONCE 2. SVĚTOVÉ VÁLKY
úvod, historický kontext, rozhovor, film, neformální setkání
6. května 2015, 19.00 hodin,
Univerzitní kino Scala,
Moravské náměstí 3, Brno
Vstupenky na večerní program bude možno získat v časové
soutěži, sledujte www.muni.cz a is.muni.cz.
Foto: Ludmila Korešová.
Záběry na centrum Brna a náměstí Svobody,
davy lidí mávajících historickému vozu, ve kterém sedí prezident Tomáš Garrigue Masaryk
mířící na slavnostní zahájení stavby právnické
fakulty. A nakonec přímé záběry na prezidenta,
který za přihlížení řady významných představitelů univerzitního a veřejného života pronáší slavnostní řeč u kamene, který za pár týdnů
vloží dělníci do stavby.
To všechno lze na kratičkém snímku z Národního filmového archivu vidět. Dobře dokládá, jak
velkou událostí příjezd prezidenta pro město byl.
„Pokládání kamene se účastnil i Leoš Janáček,
který k této příležitosti složil kantátu na slova lékaře Antonína Trýba, jenž na univerzitě dlouhá
léta působil a zakládal zde dermatovenerologickou kliniku,“ uvedl ředitel Archivu Masarykovy
univerzity Jiří Pulec.
Kámen sloužil mimo symbolu také jako schránka. Předchůdci dnešního vedení Masarykovy
univerzity do něj vložili pamětní listiny s pečetí, dobové výtisky novin nebo vzorky tehdejších
mincí. Dnes si může kopie listin kdokoliv pro-
Anglické divadlo
oslavilo padesátku
Přes čtyřicet divadelních představení v angličtině, mezi nimiž nechyběla ani Farma zvířat nebo
My Fair Lady. The Gypsywood Players, divadelní
skupina studentů katedry anglistiky a amerikanistiky filozofické fakulty, má za sebou pestrou
historii – léta slávy, ale i dlouhou třináctiletou
krizi.
Za padesát let své existence prošlo nejstarším univerzitním spolkem přes 400 studentů.
Více než stovka z nich v březnu dorazila na
setkání k 50. výročí divadla pořádané katedrou
anglistiky.
Za vznikem souboru stála v roce 1965 snaha docentky Jessie Kocmanové oživit týdenní
soustředění v univerzitním středisku v Cikháji
na Vysočině. Nechala studenty připravit jednoaktovku. A tak vzniklo divadlo, jehož jméno je žertem nesprávně přeložený název Cikháj.
Kocmanová byla společně s Donem Sparlingem,
Kanaďanem, který na katedru přijel vyučovat
v roce 1977, nejdéle působící členkou divadla.
„Hráli jsme snad všechny žánry angloamerických her krom tragédie. Naši studenti vyhráli
i v národním kole soutěže. Vystupovali v Polsku,
Německu i Rakousku,“ říká Sparling.
V listopadu 1989 nacvičil soubor Orwellovu
Farmu zvířat. Shodou okolností měla hra premiéru v pátek 17. listopadu. „O přestávce někdo říkal, že se v Praze stalo něco zajímavého,“
vzpomíná Sparling.
Hned v pondělí se studenti zapojili do generální stávky a další den měla hra premiéru
v aule filozofické fakulty. Tentokrát ale v češtině. „V aule se nedalo hnout, jak byla plná.
V životě jsem nezažil tak aktuální představení.
Všechno rezonovalo,“ popisuje Sparling.
Po roce 1989 se ale souboru už tolik nedařilo.
„Za socialismu bylo divadlo skoro jediný způsob, jak něco tvořit. Po revoluci byl velký hlad
po angličtině, i studenti prvních ročníků si přivydělávali výukou,“ líčí Sparling.
S velkým ohlasem se ještě v roce 1999 setkala Vražda v katedrále, v níž hrálo 30 studentů.
S výjimkou roku 2005 to však byla na dlouhou
dobu poslední hra Gypsywoodu. Až v roce 2012
studenti znovu obnovili tradici divadla. Jejich
třetí sezóna loni v prosinci patřila muzikálové
podobě Farmy zvířat, kterou přichystali k pětadvacátému výročí sametové revoluce.
Irena Diatelová
Muni, měsíčník Masarykovy univerzity
Ročník 11, duben 2015, vychází 13. dubna. Vydává: Masarykova univerzita, MK ČR E 15641 ISSN (tištěná verze) 1801-0806, ISSN (on-line verze) 1801-0814 Náklad: 6 000 ks Šéfredaktor: David Povolný Redakce: Irena Diatelová, Martina Fojtů, Dita Chovancová, Eva Lalkovičová, Hana Oherová, Monika Stachoňová, Jolana Rumanová, Ema Wiesnerová Grafický návrh,
fotoeditace a sazba: Petr Hrnčíř Písma: Skolar, Adelle a LFT Etica Tisk: Profi-tisk group, s.r.o. Inzerce: Petr Dimitrov, tel.: 721 575 746, e-mail: [email protected] Adresa redakce:
Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno, tel.: 549 49 4646, e-mail: [email protected] Příští uzávěrka: 4. května. Online: online.muni.cz www.věda.muni.cz iPad: online.muni.cz/ipad
události / 3
Volba rektora
Anketa
Jediný kandidát byl navržen na rektora Masarykovy univerzity pro čtyřleté funkční
období od 1. září 2015. O znovuzvolení do čela univerzity se uchází jen současný
rektor Mikuláš Bek, který získal podporu všech děkanů. Volit bude Akademický
senát MU na svém zasedání v aule na právnické fakultě 20. dubna ve 14:00.
Co by mělo být
prioritou nového
rektora?
Několika členů Akademického senátu MU,
který rozhodne o tom, jestli Mikuláš Bek
povede univerzitu i po další čtyři roky, jsme
se zeptali, čemu by měl nový rektor věnovat
nejvíc pozornosti.
Foto: Ondřej Surý.
Michal Bulant,
předseda Akademického senátu MU
Chcete posunout MU v žebříčku světových
univerzit z šesté do páté stovky. Jak toho
dosáhnete?
Jsem si samozřejmě vědom toho, že posun
v prestižních žebříčcích vysokých škol závisí
jen zčásti na naší univerzitě samotné, zčásti pak
na konkurenci, která je stále dravější. Posun
v žebříčku je však strategickým cílem, který se
dá velmi jednoznačně „přeložit“ do celé řady
dílčích univerzitních politik nebo opatření. Je
například nezbytné dále snižovat počet studentů připadajících na jednoho učitele, internacionalizovat učitelský sbor univerzity a zlepšovat
publikační výkon měřený mezinárodními databázemi. Tedy cíl pojmenovaný jako postup
v žebříčku je dobrou zkratkou pro celou řadu
prospěšných a rozumných dílčích kroků.
Novela zákona o vysokých školách by
měla začít platit už tento rok. Co to bude
v praxi pro univerzitu znamenat?
Pokud bude novela přijata, univerzita bude
mít především možnost získat větší autonomii
v oblasti studia. Může usilovat o získání tzv. institucionální akreditace a vytvářet a měnit studijní programy v určitých oblastech vzdělávání
samostatně. Na to jsme dobře připraveni. Po léta
rozvíjíme nástroje vnitřního hodnocení studijních oborů, které je významnou součástí budoucího „systému zajišťování kvality“. Také jsme
pokročili v přípravě příslušné vnitřní legislativy.
Řada českých univerzit se na nás v posledních
měsících obrací s prosbou o radu či sdílení našich zkušeností a nástrojů. Museli bychom ale
přijmout nový statut univerzity, protože novela
předpokládá některé změny v pravomocech našich orgánů, nejde však o žádnou revoluci.
Kladete důraz na vytváření mezioborové
spolupráce a podporu pro vědce při získávání náročných zahraničních grantů. Jak to
bude vypadat?
V oblasti výzkumu je na univerzitách nezbytná vysoká míra decentralizace pravomocí
a zodpovědnosti. Jednotlivé vědní obory a výzkumné týmy mají mít široké pole pro vlastní
iniciativu, byť při budování výzkumné infrastruktury je nezbytná společná koordinace. Rád
bych, abychom pokračovali v podpoře mezioborových projektů a využívali tak potenciál, který
spočívá ve spolupráci vědců napříč hranicemi
ústavů a fakult. Podpora získávání náročných
mezinárodních grantů má pak na univerzitní
úrovni smysl proto, že je pro jejich přípravu třeba expertízy, zkušenosti a takové zázemí, které
se ekonomicky „nevyplatí“ budovat na jednotlivých fakultách či ústavech.
Na univerzitě se mluví o tom, že skončily
hojné časy. Co to bude reálně znamenat?
Není třeba, abychom podléhali nějaké panice,
ale také si nelze dělat iluze. Prostředky na vzdělávací činnost univerzity budou na příští rok
přinejlepším stagnovat. Rozpočet na vědu sice objemově roste, ale v posledních letech narostl počet
„živených krků“ v nových výzkumných centrech.
A byli jsme zvyklí využívat prostředků ze dvou
operačních programů (OP VK a OP VaVpI). Místo
nich bude jen jeden s polovičním objemem peněz
a Prahou jako rovnocenným regionem pro čerpání. Tedy podle mého odhadu bude peněz ze strukturálních fondů k dispozici pouhá čtvrtina proti
letům 2013 nebo 2014. Jaké dopady bude mít nová
rozpočtová situace na konkrétní pracoviště, závisí hlavně na vedeních jednotlivých fakult. Přesto,
že v posledních letech, kdy rychle rostl celkový
rozpočet univerzity, centrální výdaje univerzity
stagnovaly, budeme muset šetřit i na nich, to je
přirozené.
Zmiňujete v programu dobudování infrastruktury univerzity. Co jsou nejbližší cíle?
Vidím v této oblasti ještě dvě priority pro
strukturální fondy. První z nich je dobudování kampusu o prostory pro simulační centrum,
stomatologii a nelékařské obory lékařské fakulty. A pak dobudování zázemí pro fakultu informatiky a ústav výpočetní techniky v areálu na
Botanické. Zbývá také dokončit rekonstrukci
filozofické fakulty z národního investičního
programu.
>> celý rozhovor a další aktuality
o volbě na www.online.muni.cz,
programové prohlášení najdete na
is.muni.cz/volba-rektora-2015
David Povolný
Je nezbytné
snižovat
počet studentů
připadajících na
jednoho pedagoga a internacionalizovat
učitelský sbor.
Za důležité považuji, aby rektor nepodlehl pokušení vládnout, ale dokázal se spolehnout na
schopnosti a zkušenosti fakult. Věřím, že rozhodovací autonomie bude i nadále ponechána fakultám a že pravidla hodnocení kvality či
rozpočtu zohlední jejich odlišnosti. V oblasti
evropských projektů doufám, že se finanční prostředky „neutopí po cestě“, ale budou
v rámci možností směřovat do smysluplných
univerzitních, fakultních a katedrových aktivit spíše než do manažersky orientovaných
projektů „shora“. Obecně řečeno: Je velkým
úkolem nového rektora neustále se utkávat
o to, aby akademičtí pracovníci mohli více
času věnovat tvůrčím činnostem a méně činnostem byrokratickým či formálním.
Ondřej Vymazal,
předseda Studentské
komory AS MU
Chtěl bych, aby nezapomněl, že univerzita
slouží primárně studentům, a aby se snažil
vytvářet příjemné prostředí jak pro studium,
tak pro každodenní život na univerzitě. Přál
bych si, aby na každé fakultě byl prostor pro
studenty, kde se budou moct scházet, společně jíst, učit se, diskutovat. Neméně podstatné je také to, aby udržoval prestiž studijních
oborů a dále upevňoval výzkumné postavení
naší univerzity. Takovou univerzitu můžeme mít rádi a můžeme být hrdí, že jsme její
součástí.
Markéta Sedláková,
senátorka za pedagogickou fakultu
Domnívám se, že primární intencí rektora je
systematickými kroky demaskovat tendence,
jež by slovy Liessmanna mohly prohlubovat
nevzdělanost a omyly společnosti vědění.
Opatření souvisí s udržováním kvality vzdělávání napříč jednotlivými fakultami, stejně
jako s pečlivým uvážením počtu přijímaných
studentů. Konkrétní snahy korespondují s dlouhodobým záměrem MU (například
koncepce inkluzivního vzdělávání, podpora
mezinárodního a výzkumného rozhraní univerzity či standardizace doktorského studia).
Leitmotivem celého jeho snažení by pak mělo
být facilitování otevřeného a respektujícího
prostředí, které motivuje k odpovědnému
přístupu všechny aktéry na univerzitě.
Po válce se hlásilo dvakrát tolik
Je to už sedm dekád, co vrcholily v Evropě boje druhé světové války. Brno osvobodila vojska Rudé armády a rumunské armády
26. dubna. Přes velké ztráty na lidských životech i materiální škody se poválečná obnova velmi brzy dotkla i vysokých škol.
Na Masarykově univerzitě začaly první přednášky už v červnu roku 1945.
České vysoké školy během války nefungovaly.
Nacisté je uzavřeli 17. listopadu 1939, záminkou
pro tento čin byly nepokoje způsobené smrtí
studenta Jana Opletala.
Původně měly být školy zavřené tři roky, nakonec se ale muselo na obnovu počkat téměř
šest let. „Školy naštěstí nebyly zrušeny úplně,
některé ústavy pracovaly ve veřejném zájmu dál,
především na přírodovědecké a lékařské fakultě,“
řekl ředitel Archivu Masarykovy univerzity Jiří
Pulec. Doplnil, že poslední ústavy lékařské fakulty přestaly pod hlavičkou univerzity působit
až v roce 1944.
Protože Němci školy zcela nezrušili, zůstalo
i jejich vedení. Masarykova univerzita ale přišla
o svého rektora Arna Nováka velmi záhy. Zemřel
v listopadu roku 1939 a univerzitu až do roku 1942
formálně řídil prorektor Josef Podpěra, který byl
poté penzionován.
„Řízení univerzity pak přešlo do rukou kanceláře s názvem Abwicklungsstelle der Tschechischen Universität in Brünn, která vznikla spojením děkanátů a rektorátu. V jejím čele stál rektorátní komisař Stanislav Zháněl,“ řekl Pulec.
Zdecimování profesorského sboru
Tvrdé zásahy do vysokoškolského prostředí
však začaly už na počátku roku 1939. Na základě
důvěrného pokynu Ministerstva školství a národní osvěty z 27. února měli být mimo službu
postaveni všichni státní zaměstnanci židovského původu. Po zabrání Československa museli
na dovolenou odejít i další profesoři.
„Přímá persekuce profesorského sboru začala 1. září, kdy se v Brně odehrálo rozsáhlé zatý-
kání, jemuž se nevyhnuli ani čtyři akademici
Masarykovy univerzity. Další zatčení proběhla
v listopadu a nová vlna zatýkání pak nastala po
vyhlášení stanného práva, s příchodem Reinharda Heydricha,“ uvedl Pulec. Doplnil, že řada ze
zatčených nejen z Masarykovy univerzity byla
v únoru 1942 odeslána transportem do koncentračního tábora v Mauthausenu, odkud se většinou už nevrátili.
Z celkového počtu 112 profesorů univerzity
jich bylo popraveno nebo umučeno patnáct, přírodovědecká fakulta přišla v podstatě o čtvrtinu
svého sboru. „Bilance ztrát v řadách profesorů
Masarykovy univerzity patří k mimořádně tragickým i v evropském měřítku. Mezi možná
vysvětlení tak rozsáhlých perzekucí patří fakt,
že šlo o českou univerzitu ve městě s významnou německou menšinou. Mládí profesorského
sboru také vedlo k tomu, že se řada z nich angažovala v odbojové činnosti,“ doplnil ředitel
Archivu MU.
V začátcích
obnovy fungování univerzity
se učilo doslova
všude. V kině
i divadle.
Zničený majetek
Kromě nenapravitelných ztrát v řadách akademiků, ale i studentů sčítala na konci války
univerzita také škody na majetku. Většina jejích budov sloužila během války jiným účelům.
Filozofická fakulta připadla správnímu úřadu
oberlandrátu, budova přírodovědecké fakulty
pak německé vysoké škole technické a na lékařskou fakultu na Úvoz se nastěhovali členové
Hitlerjugend. Všechny prostory si noví nájemníci přetvářeli podle svých potřeb.
Nejznámější je pak osud právnické fakulty,
kde od roku 1940 sídlila Řídící úřadovna gesta-
pa pro Moravu a Slezsko v Brně. „Fakulta byla
pro jeho potřeby přestavována a na konci války
byla ještě poškozena v boji o budovu,“ připomněl
Pulec.
Výrazné škody utrpěly kvůli bojům i filozofická a přírodovědecká fakulta v Kotlářské ulici. „Takřka srovnán se zemí byl ústav fyziologie
rostlin a rozbombardovaná byla i budova fakulty
v Kounicově ulici,“ doplnil Pulec.
Poválečná obnova
Za rychlou poválečnou obnovou výuky stálo podle Pulce několik faktorů. Už 30. dubna 1945 jmenovalo vedení Brna pověřence pro
zajištění a zabezpečení majetku vysokých škol.
Intenzivně pracovat začali i vyučující.
„Obnově přednášek pomohlo i to, že první snahy o zahájení výuky existovaly už v roce 1942,
kdy mělo skončit původně tříleté uzavření
vysokých škol. Po konci války se pak i s těmito
plány začalo pracovat. Od května se například
v týdenních intervalech scházely profesorské
sbory fakult a volba nového rektora se konala
18. května 1945,“ uvedl Pulec.
Ministerstvo školství také vydalo prohlášení,
že činnost vysokých škol se obnovuje k 1. červnu 1945 a školy se měly snažit o zahájení výuky
už v tomto měsíci. Stihla to přes veškeré ztráty i Masarykova univerzita. „Zahájila takzvaný mimořádný letní semestr, který vypsaly
všechny čtyři fakulty, tedy lékařská, právnická,
přírodovědecká i filozofická. Velmi brzy se rozběhlo i rigorózní řízení,“ uvedl Pulec.
V asi nejsložitější situaci byla po válce lékařská fakulta, která hledala zcela nové budovy, kte-
Připomínkové akce
6. května 19.00 hodin
Tmavomodrý svět MU v období 2. světové války v Univerzitním kině Scala
Masarykova univerzita připravila k 70. výročí
konce druhé světové války připomínkový
večer v rámci Dies Academicus 2015.
Vstupenky bude možné získat v časové soutěži. Sledujte web muni.cz nebo is.muni.cz.
4.–22. května
Výstava fotomontáží Johna Hearfielda
Filozofická fakulta pořádá ve spolupráci
s Muzeem města Brna výstavu fotomontáží umělce Johna Hearfielda. Německý
umělec odešel krátce po nástupu Hitlera
k moci do Československa a po okupaci
pak do Anglie. Část jeho snímků, které
v roce 1967 věnoval muzeu, bude k vidění
v chodbě vedoucí k aule filozofické
fakulty.
5. května a 13. května
Přednášky ke druhé světové válce
Součástí výše zmíněné výstavy bude
5. května připomínkový večer, na němž
zazní mimo jiné přednáška historika
Lukáše Fasory na téma Masarykova
univerzita a druhá světová válka.
13. května pak bude následovat přednáška o osobě Johna Heartfielda, kterou
přednese profesor Jindřich Toman
z Michiganské univerzity. Filozofická
fakulta, budova C.
studentů
téma / 4–5
Jak se studovalo
v roce 1945
(zleva) Tankové jednotky Rudé armády na postupu ulicí Křenovou, sovětská armáda osvobodila Brno 26. dubna. Boje o město poničily aulu dnešní fakulty sociálních studií. A například pavilon fyziologie rostlin přírodovědecké fakulty byl takřka srovnán se zemí.
ré by nahradily původní areál na Úvoze. Zázemí
nakonec našla v budovách na Komenského náměstí a v Joštově ulici, kde před tím sídlila brněnská německá technika.
O třetinu víc studentů
Přes intenzivní snahu opravit poškozené budovy, náporu studentů nestačily. „Po válce se totiž
počet posluchačů dramaticky zvýšil. Na vysoké
školy zamířili nejen ti, co nemohli po roce 1939
dostudovat, ale i všechny válečné ročníky. V začátcích obnoveného fungování univerzity se tak
učilo doslova všude, v kině i divadle, protože škola neměla pro tolik studentů vhodné prostory,“
poukázal na zajímavý fakt ředitel archivu.
A tak zatímco v akademickém roce 1939/1940
bylo na univerzitě zapsáno asi 3 300 studentů,
v mimořádném letním semestru jich bylo 4 800
a například v roce 1947 to bylo už 7 100, kteří
se kromě čtyř původních fakult hlásili i na nově
vytvořenou pedagogickou fakultu. Například
ještě v prosinci roku 1946 bylo přes 23 procent
posluchačů starších 26 let. Těsně po válce se navíc na vysokých školách neplatilo zápisné ani
školné a bezplatné byly i koleje.
Na tu dobu vzpomíná i profesor Rudolf Musil,
který začal na přírodovědecké fakultě studovat
v zimním semestru roku 1945.
„Všichni posluchači byli rozděleni do tří skupin a každá měla poněkud rozdílné přednášky.
Do první skupiny patřili ti posluchači, kteří
studovali již před válkou a nemohli studium
dokončit pro uzavření vysokých škol. Do druhé patřili ti, kteří se přihlásili ke studiu, ale
nezačali studovat, poněvadž vysoké školy byly
zavřeny. Třetí skupinu pak tvořili lidé jako já,
kteří skončili studium střední školy v roce 1945
a ještě tentýž rok se přihlásili na vysokou školu,“
uvedl paleontolog.
Zdůraznil, že dodnes nemůže pochopit, jak
vše děkanát i katedry zvládly s tak malým počtem pracovníků. „Jistě k tomu přispěla i poválečná euforie, v níž všichni, počínaje úředníky
a přednášejícími a posluchači konče, vkládali
do učebního procesu mnohem více nadšení, než
tomu je za dnešní poměrně klidné doby,“ poznamenal Musil.
Ředitel archivu dodal, že nával studentů mimo
jiné vedl k úvahám o zavedení přijímacího říze-
ní a směrných čísel. Mluvilo se o tom například
na rektorské radě už v roce 1946 a o rok později
připravili nekomunističtí poslanci návrh zákona
o zamezení přílivu studentů na vysoké školy přijímacím řízení,“ připomněl Pulec.
Vysoký počet studentů a prořídlé řady profesorů však ani těsně po válce podle něj neznamenaly horší výuku. Univerzita situaci ustála
i přes to, že další profesoři odcházeli například
do Prahy nebo na nově zakládanou olomouckou
univerzitu.
„Masarykova univerzita byla škola velmi mladá
a dlouho se připravovala na své založení, takže
její profesorský sbor byl velmi dynamický a snažil se vychovávat si následovníky. Poválečné
obnově nahrál i fakt, že školy tehdy podléhaly
přísné systemizaci a nová profesorská místa
musela povolovat státní správa. Univerzita o jejich navýšení usilovala ještě před válkou, ale
neúspěšně. V Brně tak byl i po válce v podstatě
přetlak vhodných a schopných lidí, kteří mohli
být velmi rychle jmenováni řádnými profesory,“
vysvětlil rychlé a úspěšné doplnění sboru vyučujících Pulec.
Očista od kolaborantů
I když se zdá, že byla situace příznivá, zasáhl
hned po válce do obnovy univerzity další prvek – očista od kolaborantů. Týkala se jak vyučujících, tak studentů. I když byla spolupráce
s nacistickou mocí na univerzitě spíše výjimečná, jednu fakultu zasáhla víc.
Ta právnická přišla kvůli kolaboraci hned
o tři členy profesorského sboru. „Jedním z nich
byl Jaroslav Krejčí, za války předseda protektorátní vlády, pak odborník na církevní právo
Rudolf Dominik, který se k nacistické ideologii
hlásil už před válkou, a nakonec Rudolf Wierer,“
uvedl ředitel archivu.
Očista se týkala i studentů. I když byl tehdy
zápis ke studiu opravdu jednoduchý, stačilo přijít na děkanát a doložit potvrzení o absolvování
střední školy, mohli být později vyloučeni. „Jako
kolaborace se bralo mimo jiné to, když studenti
po uzavření českých vysokých škol pokračovali
ve studiu na německé univerzitě, což se dělo například mezi mediky,“ podotkl Pulec.
Ema Wiesnerová
Foto: David Povolný.
Foto: Historické oddělení MZM a Archiv MU.
Před sedmdesáti lety nastoupil ke studiu
v zimním semestru na Přírodovědeckou
fakultu MU. Paleontolog Rudolf Musil tak
pamatuje dobu, kdy studenti ještě chodili
na přednášky do válkou poničených budov.
„Abych přiblížil začátky svého univerzitního studia,
musím se vrátit do doby dřívější. Studium osmých
tříd všech českých gymnázií totiž bylo ukončeno
příkazem protektorátní vlády již v létě roku 1944
a studenti byli v rámci takzvaného totálního nasazení vysláni do nejrůznějších podniků jako manuální
pracovní síly. Do školy jsme se mohli vrátit teprve po
skončení války, abychom během několika málo měsíců probrali učební látku osmých tříd,“ začíná své
vzpomínky paleontolog Musil.
Kdo chtěl pak studovat na univerzitě, měl to poměrně jednoduché. „Zájemcům stačilo přijít na děkanát přírodovědecké fakulty, který sídlil v dnešní
vrátnici. Tam předložil příslušnému referentovi doklad o absolvování střední školy a uvedl, které obory
chce studovat. Byl ihned zapsán jako řádný posluchač,“ říká Musil. Přednášky zimního semestru mu
začaly v říjnu 1945.
Ačkoliv bylo mnoho učitelů odvlečeno do koncentračních táborů, kde zahynuli, podařilo se děkanátu
a vedoucím kateder zajistit výuku tak, aby se to projevilo co nejméně. Vedení se také snažilo zpřístupnit
budovy, které nebyly příliš poškozené. „Pro přednášky sloužila jako jediná vyhovující takzvaná velká chemická posluchárna, která dnes již neexistuje. I tam
však některá okna nebyla ještě zasklená. V některých
budovách se ještě topilo v kamnech, což znamenalo
zajistit i uhlí a dřevo,“ přibližuje situaci na fakultě
profesor.
Vedle řady přednášek z vybraných oborů si podle něj museli posluchači zapsat i některé, které více
méně sloužily k doplnění středoškolského studia. Pro
všechny studující tak byly povinné třeba tyto přednášky: cvičení z mluvnice spisovné češtiny I, II a III,
přehled československých dějin I a II, stručný přehled dějin české literatury I a II či praktická filozofie.
„Spočítal jsem ze svého indexu všechny přednášky
v zimním semestru a došel jsem k tomu, že jsem týdně absolvoval 68 hodin, tedy 24 různých přednášek.
I když nebyly povinné, nešlo je nenavštěvovat. V té
době většinou neexistovala k žádné přednášce literatura, kterou by bylo možné ke zkoušce nastudovat,“
zdůraznil Musil.
Zkoušky z přednášek pak byly u každého přednášejícího individuální, ale v žádném případě, i když bylo
posluchačů poměrně hodně, se nepoužívaly písemné
testy. Den zkoušky nebyl stanoven a bylo možné jej
domluvit s přednášejícím. „Tehdejší posluchači si většinou zapisovali přednášky ze dvou různých oborů, ze
kterých pak předkládali státní práci a složili i příslušné státní zkoušky. Tím dosáhli možnosti vyučovat jako
profesor na středních školách,“ dodává Musil.
Ema Wiesnerová
6 / věda
Vysokoškolačky rodí víc, než se čekalo
Krátce po dokončení střední školy následovala svatba, stěhování od rodičů a o nějaký ten rok později narození prvního potomka.
Generace mladých lidí v socialistickém Československu většinou naplňovaly podobný scénář rodinného života, první děti měly
ženy v průměru kolem 22 až 23 let a většinou v manželském svazku. Po listopadu 1989 se však začala situace radikálně měnit.
byly partnerské situaci. Podle jejich závěrů se
bouřlivý vývoj, kterým prošla společnost, začíná ustalovat a vypadá to, že republice nehrozí
katastrofické scénáře z počátku 90. let o extrémně nízké plodnosti a masové bezdětnosti.
„Jako hlavní proměnnou pro pochopení společenských změn v rodinném chování jsme vzali
vzdělání, které můžeme považovat za jakýsi indikátor společenského postavení. Například před
dvaceti lety se soudilo, že s vyšším vzděláním
klesá porodnost a vzdělanější matky mají méně
dětí. My jsme však zjistili, že mnohem významněji ovlivňoval počet dětí věk prvorodiček,“ uvedl
Fučík.
Zdůraznil, že před dvěma desetiletími existovala silná provázanost mezi vzděláním a věkem
prvního porodu a méně dětí měly ženy, které
vstupovaly do rodičovství později. Postupně se
však chování rozdílných skupin přiblížilo. Věk,
kdy ženy mají první dítě, se výrazně posunul na
pozdější dobu a také srovnal mezi vzdělanostními skupinami. „Když se tedy podíváme na vývoj
společnosti, tak nejvíc proměnili svůj přístup
k zakládání rodiny středoškoláci. U nich je nyní
časová prodleva mezi ukončením vzdělání, nástupem do práce či osamostatněním se od rodičů a založením vlastní rodiny nejdelší,“ podotkl
sociolog.
Zkrátily se
rozestupy mezi
prvním a dalšími
dětmi.
Foto: Jiří Salik Sláma.
Například průměrný věk prvorodiček se v poslední době posunul až k 28 letům a ani spojení
manželství a rodičovství už není tak silné jako
dřív. „Rodičovské dráhy byly tehdy podobnější
a jasněji strukturované, dnes je situace mnohem
pestřejší a popsat nějaký průměr v podstatě nejde. Můžeme jen konstatovat, že se dnes už nikdo nebude divit, když žena odloží rodičovství
do vyššího věku ani když bude mít děti hned po
střední škole,“ uvedl sociolog Petr Fučík, který
s kolegyní Beatrice Chromkovou Manea zkoumal rodičovské dráhy v České republice za posledních dvacet let.
Sociologové a jejich studenti pracovali se speciálně upraveným souborem od Českého statistického úřadu, díky kterému měli k dispozici
ojedinělé údaje o tom, kdy ženy poprvé rodily,
s jakým odstupem měly další dítě nebo v jaké
Manželství jako předpoklad rodičovství
Uvedl také, že v současnosti má na vstup do rodičovství větší vliv přístup k manželství jako instituci, která je s rodičovstvím historicky spojena.
Stále více dětí se totiž rodí mimo manželství.
Nejen že roste počet nesezdaných matek, ale tato
skupina je i pestřejší. „Už nejde jen o ženy z nižších vzdělanostních skupin bez partnera, ale
stále častěji jde o ženy s partnerem nebo z vyšších sociálních vrstev,“ doplnil sociolog. Vzdělání
však hraje roli i tady. Čím je u ženy vyšší, tím silněji vnímá tradici manželství jako předpoklad
rodičovství.
Manželství přitom ovlivňuje celkový počet
dětí i odstupy mezi nimi. Podle Fučíka se například ukazuje, že když svobodná matka či
rozvedená žena s dítětem vstoupí do druhého
partnerství, tak má v průměru více dětí. Ale
i tyto rozdíly podle sociologů slábnou s tím, jak
si společnost na nesezdané matky dětí postupně
zvyká a slábne jejich stigmatizace.
Výzkum podle odborníků také ukazuje, že je
třeba upravit odhady vývoje plodnosti. Scénáře
z počátku tisíciletí předpokládaly, že s rostoucím počtem vysokoškolsky vzdělaných lidí
bude plodnost ještě více klesat, ale to se nestalo. „Zkrátily se totiž rozestupy mezi prvním
a druhým, případně dalšími potomky. Takže například vysokoškolačky, u nichž se v 90. letech
předpokládalo, že budou mít podstatně méně
dětí, svoji plodnost v posledních letech naopak
zvýšily,“ dodal Fučík.
Ema Wiesnerová
Pobyt v Antarktidě zlepšil vědcům imunitu
Členům expedice
vzrostl počet
červených krvinek.
Foto: Pavel Kapler.
Co se děje s organismem lidí, kteří se účastní
vědeckých expedic na stanici Johanna Gregora
Mendela v Antarktidě, sledují už několik let lékaři výpravy. Letos se k nim přidala i bioložka
Alena Žákovská, která u patnácti členů výpravy
sledovala hematologické, imunologické a biochemické parametry krve.
„Chtěla jsem doplnit výzkum lékařů o tom,
jaký vliv má extrémní prostředí Antarktidy na
účastníky výpravy. První výsledky, které z analýzy krve vyplynuly, ukazují, že se jejich zdravotní stav při pobytu na stanici zlepšil,“ uvedla
Žákovská. Studovala vzorky odebrané před odjezdem na expedici, v její polovině a na konci
pobytu na stanici.
Pobyt na nejjižnějším kontinentu podle Aleny
Žákovské vědcům i technikům velmi svědčil.
„Významně se u nich zvýšil počet červených
krvinek, krevního barviva hemoglobinu i transferinu, který přenáší v organismu důležité železo,“ přiblížila některé z výsledků svého měření
bioložka.
Výrazně se u účastníků také zlepšila obranyschopnost organismu, což potvrdilo snížené
množství imunoglobulinu A na základní fyziologickou hodnotu.
„Tato skupina protilátek vypovídá v podstatě
o obranných mechanismech na sliznicích člověka. Jakmile výzkumníci opustili Česko, kde bylo
hodně virových infekcí, a dostali se do prostředí,
kde je virů i bakterií méně, imunita se zlepšila,“
vysvětlila Žákovská.
Zároveň se účastníkům při pobytu na stanici
zvedl i počet nezralých forem bílých krvinek,
neutrofilů, které fungují při prvních fázích zánětu. Podle Žákovské se tak organismus vědců,
kteří byli v extrémním chladném počasí, preventivně mobilizoval a zároveň měl čas začít
produkovat více imunitních buněk.
„Zlepšení zdraví jsem pociťovala i sama na
sobě. Hodně jsem si i odpočinula. Je nutné ale
říct, že expedice pobývají v Antarktidě v letním
období, kdy počasí není tak extrémní. V zimě by
se mohly projevit na zdraví účastníků i jiné, negativní dopady,“ zdůraznila Žákovská. Podotkla,
že velký vliv měl i fakt, že se členové expedice
odpoutali od běžného prostředí, a zbavili se tak
řady každodenních starostí a stresů.
Nová zátěž ale na členy expedice naopak
čekala. Jedním z hlavních úkolů Žákovské byl
odběr krve tučňáků pro následnou genovou analýzu, což však nebylo jednoduché. „Chytali jsme
je na osm kilometrů vzdáleném mysu, kde jsme
navíc museli slaňovat asi 50 metrů skály a čekat
i několik hodin, zda se objeví,“ popsala „lov“ na
tyto nelétavé ptáky.
Ema Wiesnerová
věda / 7
Karcinogeny a těžké kovy
Ekotoxikologové vytvořili mapy znečištění půdy
Mapy vytvořili specialisté z Centra pro výzkum
toxických látek v prostředí Přírodovědecké fakulty MU spolu s odborníky z Výzkumného
ústavu meliorací a ochrany půdy. Obě skupiny
sledovaly kontaminaci půdy tři roky na 120 místech v povodí českých řek. Zaměřili se přitom
na fluvizemě, druhy půd v bezprostřední blízkosti toků, které jsou velmi úrodné, ale často zaplavované, a proto náchylné ke znečištění.
Vědci už z předchozí práce věděli, kde by mohli očekávat potíže, a jejich předpoklady se potvrdily. „Neobjevili jsme žádné kritické oblasti, ale
zásadnější problémy jsme zaznamenali v povodí
Ohře a Bečvy. Zatímco u Ohře je místy vysoká
koncentrace některých rizikových prvků, v téměř celém povodí Bečvy jsme naměřili vysoké
hodnoty karcinogenních polyaromatických
uhlovodíků,“ sdělil Milan Sáňka, který měl projekt zpracovávaný především pro ministerstvo
vnitra na MU na starost.
Badatelé při měřeních množství toxických látek sledovali dva typy hodnot. U většiny nebezpečných látek existuje preventivní limit, jehož
překročení ještě člověku přímo nezpůsobuje
zdravotní rizika, ale už se musí zvažovat, jaké
další látky se na půdu aplikují. Na taková místa
se například nesmí navážet odpadní kaly a sedimenty. V případě překročení vyššího, indikačního limitu, už je situace závažnější. Následovat
by pak mělo podrobnější šetření, aby se zjistilo,
co je příčinou špatného stavu, a návrh opatření,
která ho vylepší.
Nadlimitní znečištění polycyklickými aromatickými uhlovodíky a kadmiem
Odra
Ohře
Labe
Praha
Ostrava
Bečva
Brno
Na toxické půdy
se nesmí navážet
odpadní kaly.
Data ze studie ukazují, že v povodí řeky Ohře
došlo k překročení indikačních limitů pro kadmium a měď a problematické jsou zde i další
prvky.
„Pravděpodobně je to způsobeno kombinací
několika příčin. V půdě pořád zůstávají látky,
které se sem dostaly z německé strany, kde před
lety nefungovaly dobře podniky na zpracování
rud a kovů. Řeka navíc teče přes oblast těžby
uhlí a kolem několika elektráren,“ hledá příčinu Sáňka, jenž měl s kolegy na starost mapování
Moravy. Ve studii se spolupracovníky upozorňují hlavně na polyaromáty vyskytující se na
lokalitách kolem Bečvy.
Také v tomto případě je podle Sáňky příčinou
několik negativních jevů najednou. „Toxické
látky pochází částečně z ostravské aglomerace,
Grafika: Petr Hrnčíř. Zdroj: Recetox.
Stejně jako se orientují v mapách
cestovatelé, můžou si teď v jiném
typu mapy počíst zemědělci
a úředníci, kteří mají na starost
kvalitu české půdy. Nový materiál,
který se dá zjednodušeně označit
jako mapy znečištění půdy,
ukazuje, kde by měli být lidé s jejím
zemědělským využíváním opatrní.
ale i z dopravy a do půdy se dostávají také proto,
že lidé nešetrně topí pevnými palivy.“
Studie teď bude sloužit jako podklad ministerstvům. V ohrožených lokalitách na ni navážou
podrobnější pozorování. Kromě map vznikla
i certifikovaná metodika pro hodnocení rizik
kontaminace. Inovační je v tom, že spojuje hodnocení prováděné chemickými analýzami s ekotoxikologickými testy.
Práce expertů z MU se objevuje v době, kdy
je téma aktuální i na legislativní úrovni. Kromě
jiného se chystá vyhláška, která upravuje podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu. Na kvalitu půdy se teď víc zaměří také Česká
inspekce životního prostředí, takže v každém
regionu bude specialista, jenž dostane téma na
starost. Martina Fojtů
Hudba je všude. Studenti se v ní ale nevyznají
minuty týdně,“ říká Bedřich Crha, docent z katedry hudební výchovy, který se proto s kolegy pustil
do zkoumání, jaký vliv taková výuka má.
Hudební pedagogové se poslední tři roky zabývali hudebními preferencemi českých a evropských vysokoškoláků a jejich schopnostmi
identifikovat různé žánry. „Když se někoho zeptáte, co rád poslouchá, je schopen vyjmenovat
určité kategorie. My jsme ale zjistili, že každý
může pod určitou kategorií vnímat něco jiného,“
říká vedoucí výzkumu Crha, přičemž jeho slova
doplňují data z výzkumu.
Respondenti dostali takzvaný zvukový dotazník se 33 ukázkami skladeb. „Překvapující
byla vysoká míra tolerance, která se pohybovala
kolem 80 procent. Méně dobře dopadlo přiřazování žánrů, při němž v okruhu populární hudby
bylo správně necelých 50 procent. A vážná hudba dopadla ještě hůře. Správných odpovědí byla
méně než jedna třetina,“ uvedl Crha.
V rozsáhlé studii, která vyšla koncem loňského roku na téměř 550 stranách, se tak lze dočíst, že čeští respondenti nejlépe identifikovali
muzikál (91 %), dechovku (89 %), reggae (88 %)
a rock‘n‘roll (86 %). Naopak nejproblematičtější
byly romantismus reprezentovaný skladbou od
Vážnou hudbu
rozpoznala ve
výzkumu jen
třetina lidí.
Schuberta (18 %) nebo klasicistní hudba v podání Beethovena (15 %).
Badatelé získali reprezentativní data z Česka
i z Evropy. Mají tak srovnání, které podle Crhy
říká i to, že globalizace se projevuje také v hudbě. Všichni Evropané mají víceméně obdobný
vkus.
Martina Fojtů
Foto: Martin Kopáček.
Ohromnou proměnou prošlo za staletí vnímání
hudby. Zatímco kdysi se její poslech soustřeďoval na výjimečné příležitosti, dnes člověka
obklopuje ze všech stran, aniž by to kolikrát
vnímal. Mimo jiné to plyne z výzkumů katedry
hudební výchovy.
Výsledky navíc ukazují, že české školství žáky
k hladu po kvalitní hudbě nepodněcuje. Jestli se
má hudební výchova o něco snažit, tak o to, aby
se díky ní člověk naučil akceptovat co nejširší
spektrum hudby. Jednoduchou pojme posluchač
bez pomoci, vnímání té kvalitní už chce ovšem
trénink.
Z předchozí vědecké práce ale odborníci
z Pedagogické fakulty MU vědí, že prostředí na
školách pro to není úplně nastavené. Vyšlo to
z dotazníků, které vyplnily asi dva tisíce žáků
a 600 učitelů základních škol a jejichž výsledky
později potvrdilo i šetření dělané na středních
školách.
„Kvalifikovanému poslechu hudby s výkladem
je na základních a středních školách věnováno mezi pěti a deseti minutami, s inklinací spíš
k pěti, a těchto pět minut je rozděleno mezi populární a vážnou hudbu. Dítě tak má ve škole šanci
setkat se s vážnou hudbou průměrně asi dvě a půl
8 / expert
Mluvíme díky genům
Německý lingvista hledá prapůvod řeči
Kladli jste si někdy otázku, jak je vůbec možné, že člověk mluví, když jiní savci nic takového neumí?
Pokud ano, ale nedokážete najít uspokojivou odpověď, nevadí. Klade si ji totiž také německý
lingvista s českými kořeny Peter Kosta, který přitom přichází na velice zajímavé věci.
Ikonická KE Family
Více či méně přitom vychází ze zásadního objevu genu FOXP2, který je poprvé zmiňován
v roce 1998 v souvislosti s rodinou, v níž mnoho
členů trpělo těžkými poruchami řeči. Rodina,
která žije v jižním Londýně, je pro odborníky
natolik známá, že má v literatuře i své označení, říká se jí KE Family.
Přibližně polovina z jejích třiceti členů má
značné problémy s gramatikou, větnou strukturou a slovní zásobou. Trpí totiž poruchou,
které se říká jazyková dyspraxie. Americký genetik Anthony Monaco se svou skupinou zjistil,
že pacienti postižení poruchou řeči mají mutaci
regulujícího genu FOXP2 na chromozomu 7. Pro
gen se posléze vžil termín „jazykový gen“ a pod-
Foto: Ludmila Korešová.
Kosta ve své práci vychází z provokativních
myšlenek lingvisty Noama Chomského, podle
něhož je jazyková schopnost člověku vrozená,
daná geneticky, a tedy ne něco, co by si člověk
až postupně osvojoval učením. „K jejímu zrození došlo náhle, někdy před sto tisíci lety, díky
mutaci genů,“ přibližuje Kosta, který se teď za
pomoci dalších expertů snaží přijít na kloub
přesnému složení genetického mixu, který jazykovou schopnost podmiňuje.
Před pár týdny svůj výzkum nastínil i na
brněnské filozofické fakultě, kam přijel přednášet. Ačkoliv je dnes Němec, zvládnul to v češtině, protože odsud pochází. Jako rodilý Čech
emigroval v roce 1968.
Ačkoliv asi každý člověk má tendence vnímat
schopnost komunikace jako to nejdůležitější (to,
že na sebe navzájem mluvíme, zkrátka upoutává pozornost), co člověk zmíněnou mutací
získal, Kosta a jeho kolegové a předchůdci pokládají za mnohem důležitější jinou věc. Totiž
to, že prvotní funkcí lidského verbálního dorozumívání je myšlení.
„Jazyk je základem pro lidské poznávání,
je odrazem našeho myšlení. Jak říká Noam
Chomsky, jen člověk umí spojit význam a výraz
jazykového znaku záměrně tak, aby díky tomu
mohl komunikovat a myslet.“
Přesvědčení o existenci takzvané univerzální
gramatiky opírá Kosta a jeho předchůdci i současníci o řadu dílčích argumentů.
Například o ten, že každé normálně vyvinuté
dítě, ať už je odkudkoliv, si nezávisle na své inteligenci dokáže osvojit jazyk během relativně
krátké doby, a to jen na základě chudých a neúplných podnětů. Děti navíc nikdy nenapodobují
gramatiku dospělých, protože v tom případě by
musely mít od začátku tutéž jako oni. Jejich jazykové struktury ale narůstají krok za krokem
podle zhruba stejného receptu.
„Děti jsou také rezistentní vůči instrukcím.
Každé jazykové stadium určité gramatiky určitého jazyka má svůj průběh. Jedinec jimi musí
projít stejně jako dětskými nemocemi,“ přidává
další argument Peter Kosta a zmiňuje také skutečnost, že zhruba do nástupu puberty člověk
dokáže během osvojování jedné gramatiky (té
patřící mateřskému jazyku) přijmout za vlastní celou řadu dalších, aniž by jedna narušovala
druhou.
On a jeho kolegové se věnují především tomu,
jak se jazyková schopnost vyvíjí u normálních
dětí i dětí s poruchami, co za genetickými poruchami jazyka stojí a jaké vlastně geny mají na
jazyk vliv.
Schopnost mluvit se u člověka
objevila asi před
100 tisíci lety.
le Kostova vyprávění byl jako takový propagován v médiích. Tentýž gen má ale, jak se později
ukázalo, mnoho dalších obratlovců, i když se
u nich o jazykové schopnosti mluvit nedá.
„Studie k funkci tohoto genu potvrdily, že nejde o gen čistě jazykový, ale regulující motoriku
mluvících svalů u všech obratlovců, u člověka
tudíž u svalů čelistních. Proto mají členové KE
Family jazykové potíže týkající se tvoření fonémů, slabik, slov a vět, což ale nijak neomezuje
sémantiku a celkovou inteligenci,“ upozorňuje
vědec, jenž se spolu s kolegy snaží najít další aspekty, které sehrávají v lidském umění mluvit
svoji roli. Ví už třeba to, že co naopak k mentál-
ní retardaci a autismu vede, to je narušení genu
s označením FOXP1.
Kosta by si jako biolingvista se složitým úkolem sám neporadil, proto je součástí velkého
mezinárodního týmu. Ze své kanceláře na univerzitě v německé Postupimi tak díky moderním technologiím komunikuje se specialisty
z celého světa – kolegy má ze Spojených států,
Kanady, Izraele, Francie, Nizozemska a jiných
německých univerzit. Na jednom velkém vědeckém projektu se společně potkávají lingvisté,
počítačoví experti, bioinformatici, genetikové
nebo třeba psycholingvisté.
Martina Fojtů
víte / 9
Obnovuje se
Mozek není jen degenerující orgán.
Domnívali se, že jediné změny, které můžou
v mozku nastat, jsou degenerativní, tedy výsledek onemocnění a úrazů. Dnes už víme, že mozek
je i v dospělém věku schopen přeorganizovat své
funkční spoje a tvořit nové, změnit své fyziologické nastavení a někdy také vytvářet zcela nové
neurony. Tento jev se označuje jako neuroplasticita a představuje možnost, jak léčit onemocnění
centrální nervové soustavy různého původu.
Jednu z prvních studií, která spustila zájem
o téma plasticity mozku i mezi laiky, provedla
Eleanor Maguire z University College London.
Zjistila, že londýnští taxikáři mají co do objemu
mnohem rozvinutější hipokampus než řidiči autobusů. Hipokampus je část mozku zodpovědná
mimo jiné za představování si prostoru a vzhledem k tomu, že si řidiči taxíků musí pamatovat
mnoho jmen ulic a jejich umístnění a vzájemné
vztahy, existuje předpoklad, že je tato změna vyvolaná výcvikem v prostorové orientaci, který
řidiči autobusů postrádají.
Problém nejen této studie ale je, že neodliší
vrozenou a získanou vlastnost. Ucházet se a získat místa taxikářů totiž mohli i lidé s vrozenou
výjimečně dobrou prostorovou orientací. V této
souvislosti jsou proto zajímavé výsledky zobrazovací studie houslistů, u kterých se zjistilo, že
mají mnohem větší povrch motorické kůry věnovaný prstům levé ruky. Shoduje se to s faktem,
že při hře na housle musí každý prst levé ruky
dělat nezávislý pohyb, u pravé pracují všechny
prsty společně.
Proti námitce, že se u těchto lidí jedná o genetickou predispozici, svědčí také to, že rozdíl mezi
organizací kúry levé a pravé mozkové hemisféry
byl přímo úměrný věku, kdy hudebníci začali
trénovat hru na housle.
Reorganizace mozkové kůry byla pozorována
také u lidí s vrozenými vadami zraku nebo sluchu. Podle principu „use it or loose it“ může nevyužívanou mozkovou kůru převzít jiná funkce.
Oblasti původně určené ke zpracování zrakových,
potažmo sluchových podnětů jsou ochuzené o stimuly a jejich prostor je využitý pro jiné funkce,
například hmat. Reorganizace je výsledkem růstu
dlouhých výběžků neuronů, takzvaných axonů.
Po poranění mozku se díky tomu mohou obnovit
spoje mezi neurony, případně se navážou úplně
nová spojení, která umožní kompenzaci ztracené
funkce jinou částí mozku.
Jedno z největších překvapení poslední doby
pak představuje objev, že dospělý mozek doká-
Foto: Katarína Motalová.
Současné století je už teď označováno jako století výzkumu mozku. Jedním z nejvíc vzrušujících
témat se stala schopnost mozku měnit své strukturální a funkční vlastnosti jako odpověď na
zkušenosti jedince v průběhu života. Většinu historie totiž měli neurovědci za to, že základní
struktura mozku je dána ještě před narozením.
Podle principu
use it or loose it
může nevyužívanou mozkovou
kůru převzít jiná
funkce.
že v některých oblastech vytvářet zcela nové
neurony z kmenových buněk a že je tento proces ovlivněn zkušenostmi a zážitky člověka.
Neurogeneze, jak se tento proces nazývá, byl
pozorován v místě, kam přicházejí čichové vjemy (čichový bulbus), a v hipokampu, který hraje
důležitou roli v zapamatování.
Odborníci také zjistili, že nové mozkové buňky produkuje i poškozený mozek. Důkazy o vyšší neurogenezi během nemoci přinesla studie
novozélandské University of Auckland u lidí
postižených Huntingtonovou nemocí, která snižuje mentální schopnosti člověka a projevuje se
nekoordinovanými pohyby. Tvorba nových neuronů byla nejintenzivnější v nejvíce postižené
tkáni. Bohužel to k utlumení nemoci nestačí.
Odhalení podmínek, za jakých k tomuto jevu dochází, a jejich úprava by však mohlo vést k léčbě
Huntingtonovy nebo i Parkinsonovy nemoci pomocí transplantace kmenových buněk do napadených oblastí mozku.
V poznávání neuroplasticity mozku jsme však
zatím na začátku. Dalším krokem je popsat přesně podmínky, za jakých změny nastávají, a určit
konkrétní dopad na jednotlivé funkce v životě
člověka. K porozumění a využití poznatků o neuroplasticitě je také třeba analýza genů spojených
s růstem axonů nebo tvorbou neuronů z kmenových buněk, tedy to, jak naše zkušenost ovlivňuje přepis genetické informace v mozku.
Zůstaňte tedy naladěni na zprávy z výzkumu
mozku, pravděpodobně nás čeká v této oblasti
přelomové období.
Katarína Durkáčová,
studentka psychologie na FF MU
Komiks
věda.muni.cz/newsletter
Novinky ve vědě a výzkumu ve Vašem emailu
Díky ERC grantu se konečně vrátím
Na Masarykově univerzitě je Richard Štefl teprve druhým vědcem, který dosáhl na prestižní ERC grant. Evropská
výzkumná rada ho uděluje jen projektům, které mají šanci zásadním způsobem posunout lidské poznání. Štefl,
který má svoji výzkumnou skupinu v Ceitecu, chce proniknout do tajů temné hmoty genomu, jež představuje
dosud chybějící článek pro pochopení buněčných mechanismů a lidských nemocí.
Temná hmota genomu zní v kontextu
jiných termínů ve vaší disciplíně jako
podezřele atraktivní název. Co to
vlastně je?
To je takové nadnesené označení pro takzvané nekódující RNA (ribonukleové kyseliny).
Zdá se, že jsou klíčem k pochopení mnohých
buněčných mechanismů, jež jsou u základů
toho, jak vůbec funguje celý lidský organismus.
A jsou také klíčem k pochopení celé řady závažných onemocnění.
Ten název nějak souvisí s temnou hmotou vesmíru?
Je to přímá paralela. Temná hmota genomu
také nebyla dlouho vidět, vždycky jsme ji pozorovali pouze nepřímo skrze její působení na
dobře charakterizované buněčné komponenty.
Je to majorita, která zřejmě všechno řídí. My se
teď snažíme zmapovat, jak vzniká a proč a jaké
přesně má funkce.
Co se změnilo, že se na tak zásadní věc
přichází právě v tuto chvíli?
V minulosti se o temné hmotě moc nevědělo,
protože má krátkou dobu života. V buňkách
jsme ji objevili až s novými technologiemi.
Máme taky více znalostí a nových postupů, jak
nekódující RNA studovat.
Se svými laickými znalostmi ze střední
školy mám RNA zafixovanou jako ne
zrovna podstatnou věc v celém procesu
zpracovávání genetické informace.
Ono se původně myslelo, že RNA je primitivní molekula, která pouze přenáší genetickou
informaci. Pak se postupně ukázalo, že RNA
může mít i katalytickou funkci. Dnes už víme,
že vůbec nejdůležitější enzym v těle je takzvaný RNA enzym, který syntetizuje bílkoviny. No
a teď se ukazuje, že RNA má i regulační roli.
Všechno seshora z pozadí řídí.
Zní to jako něco, co by mohlo vyvolat
revoluci. Jak se zrovna vám povedlo tohle
téma uzmout pro sebe?
Nejsme samozřejmě jediní, kdo se tím zabývá. Ale navrhli jsme nový neotřelý přístup,
jak strukturně zmapovat vznik temné hmoty.
V polovině března jsme tu měli na přednášce
Kurta Wüthricha, nositele Nobelovy ceny za
rozvoj metod nukleární magnetické rezonance.
Maloval jsem mu tady na svou tabuli schéma,
jak toho chceme dosáhnout, a Kurt říkal, že
kdyby byl v mých letech, tak by to chtěl dělat
taky. To mě ohromně potěšilo.
Co myslíte, že na vás v temné hmotě
čeká?
Kromě samotného poznání je tam poměrně
jasný přesah do diagnostiky a léčby některých
onemocnění. Když zjistíme, jak nekódující RNA
vzniká a v jakých mechanismech je implikována, tak dokážeme pochopit i to, jak vznikají
některá onemocnění, a umožní nám to do nich
specificky zasáhnout.
Máte tím na mysli třeba specificky cílenou léčbu rakoviny, kterou se v Ceitecu
zabývají skupiny v programu molekulární
medicíny?
Přesně tak. My z programu strukturní biologie Ceitecu se snažíme popsat mechanismy,
které oni se snaží ovlivňovat. Budeme-li procesy znát lépe, bude pro ně jednodušší léčbu
zacílit. Jednoduše řečeno jim můžeme otevřít
další dveře.
Možná si to myslí lidé v každé éře, ale
nedostáváte se už k samotným hranicím
poznání? Čekáte, že bude ještě něco za
onou nekódující RNA?
Myslím, že k pochopení regulace genové exprese jsme blízko dna. Je samozřejmě možné,
že je ještě něco dalšího za tím, ale nemáme pro
to teď žádné indicie.
Nemáte z toho mrazení?
Je to vzrušující, nicméně objevy neděláte každý den, týden ani měsíc. Je kolem toho ohromná
spousta rutiny v laboratoři a zdlouhavé administrativy.
Zažil jste za svou kariéru nějaký moment, kdy jste měl opravdu pocit, že se
vám právě povedl zásadní objev?
Extrémně vzrušující byl objev, který se nám
v týmu podařil, když už jsem před lety částečně
působil v Brně, ale ještě jednou nohou zůstával
v Curychu. Týkalo se to toho, jak je primárně
uložena sekvence nukleotidů ve dvoušroubovici RNA a jak ji čtou bílkoviny. Do té doby jsme
tyto znalosti měli jen o DNA, které se dříve
věnovalo více pozornosti. Mechanismy u RNA
známé nebyly. A právě nám se podařilo část
rozkrýt. Byla to tehdy velká věc.
Splnily se vám nějaké studentské cíle
a ambice?
Vůbec jsem tehdy nepřemýšlel tak daleko do
budoucna. V tom, že se věnuji právě této práci
a že jsem přišel na nějaké věci, je příliš mnoho
proměnných. Je to shoda náhod.
Jakým způsobem se vyvíjela vaše specializace?
Studoval jsem původně výpočetní chemii.
Když se chce dnes člověk věnovat komplikovaným procesům, znalost jednoho oboru nestačí.
Sám jsem se z chemie přesunul do biologie a dodnes to vidím jako velkou výhodu. Dalo mi to
širší perspektivu.
Na úrovni, kde se pohybujete, je asi hranice mezi chemií a biologií dost tenká.
Je to tak. Studujeme chemickou komunikaci
molekul, ale díváme se na to v kontextu biologie. Hnací síla pro mě vždycky byla touha poznat, jaká je strukturní podstata za nějakým
biologickým jevem. Jen s pomocí výpočetní
chemie to nešlo popsat. Musel jsem načerpat
znalosti z fyziky a biologie.
Co byste poradil vysokoškolákovi, který
zatouží po vědecké kariéře, aby udělal ve
vztahu ke svému studiu?
Cestovat, cestovat, cestovat. Určitě by si měl
vyzkoušet více institucí. Měl by měnit laboratoře po diplomové práci, měl by jít jinam na
doktorát a jinam na postdoc. Udělá si tak rozhled, získá zkušenosti a zjistí, co je to pravé, co
by chtěl dělat a kde by to chtěl dělat.
Jste soutěživý typ?
Velmi soutěživý. V dnešní vědě to ani jinak
nejde.
Předpokládám, že bez toho byste se ani
nemohl ucházet o tak prestižní grant, jako
je ERC.
Dlouho jsem zvažoval, jestli do toho jít.
Vždycky na začátku musíte zvážit, jaká je vaše
šance. A vzhledem k tomu, jak je to prestižní
soutěž, tak jsem to moc dobře neviděl. Pak ale
přišel můj tým s revolučním nápadem. Rozhodli
jsme se ho přihlásit a dopadlo to dobře.
Nápad je klíčový?
Je to kombinace několika elementů. Dosažené
výsledky, kvalita vědeckého pracoviště – takže to, že jsme uspěli, je i výborná známka pro
Ceitec – a pak revoluční nápad, o kterém si
Evropská výzkumná rada bude myslet, že přinese fundamentální posun v poznání.
Jakou roli vlastně hraje vědec ve vašem
postavení ve svém týmu? Máte ještě čas
bádat, nebo jste už spíš manažer, který se
snaží sehnat schopné lidi.
Doufám, že právě ERC grant mi pomůže k tomu, abych se vrátil zpátky do laboratoře. V současné chvíli jsem de facto jenom administrátor
a manažer portfolia malých grantů. Samozřejmě
komunikuju s lidmi v týmu, ale do laboratoře se
prakticky nedostanu.
Prohlídky soch
Komentované prohlídky sochařského umění
umístěného na univerzitě pořádá v březnu
katedra výtvarné výchovy. První šedesátiminutová procházka se bude týkat kampusu
v Bohunicích a odehraje se ve středu 4. března
od 13 hodin. Další bude následovat v 15 hodin.
Sraz je vždy před hlavním vchodem.
Dlouho
jsem
nevěděl, jestli
se o grant vůbec
ucházet. Můj tým
pak ale přišel
s revolučním
nápadem.
Co se změní?
Doufám, že nebudu muset tolik shánět malé
granty, abychom vůbec udrželi provoz laboratoře. ERC grant je dost flexibilní, dává vám velkou svobodu na pět let. Samozřejmě nám ty dva
miliony eur nevystačí na provoz celé laboratoře
a budeme se ucházet o další granty, ale bude to
významná část rozpočtu a po administrativní
stránce si vydechneme.
Kdo byli v soutěži vaši soupeři?
Do poslední chvíle jsem to nevěděl, ale samozřejmě v den interview v Bruselu jsem se s nimi
potkal. Byli to lidé typu vedoucí skupiny po osmi
letech v European Molecular Biology Laboratory
(EMBL) nebo z ETH v Curychu. Čili z těch opravdu nejšpičkovějších evropských institucí. V mém
panelu molekulární a strukturní biologie a biochemie uspělo třináct uchazečů, což bylo zhruba
deset procent žádostí. Ale to se bavíme o těch už
předvybraných po prvním kole. K interview jde
opravdu jen zlomek.
Co celý proces přípravy žádosti obnášel?
Přišli jsme s docela složitým projektem,
a kdybychom ho předložili jen jako nápad od
stolu, tak by bylo velice nepravděpodobné, že
bychom uspěli. Proto jsme v průběhu posled-
Foto: Ondřej Surý.
zpátky do laboratoře
osobnost / 10–11
ních dvou let generovali předběžná data,
abychom ukázali, že náš koncept bude fungovat. Potřebovali jsme podat důkazy, že to není
projekt na zelené louce. Bylo to tedy dva roky
generování dat a testování hypotéz.
Ve druhém kole jste musel absolvovat
pohovor v Bruselu. Jak vypadala vaše
příprava?
Věnoval jsem tomu asi měsíc. Především načítání literatury, aby mě komise nenachytala na
hruškách. Musíte mít absolutní přehled o dosaženém poznání. A musíte taky znát všechny slabiny
projektu, abyste je dokázali zdůvodnit. Je potřeba
mít připravený plán B k celému projektu.
Jak ten úspěch prožíváte?
Nemohli jsme tomu uvěřit. Je to moc příjemné.
V Ceitecu jste už spolu s Pavlem Plevkou
dva nositelé tohoto typu grantu. Je to rozběhnutý trend? Budou následovat další?
Bylo by to skvělé, ale je potřeba stát nohama
na zemi. Jestli budou další, tak to budou určitě
jednotky, rozhodně ne desítky. Můj diplomant
byl nedávno na pohovoru na doktorské studium
na EMBL a v ETH, a jak je ještě mladý a nemá
rozhled, tak jim tam vykládal, jak přichází ze
skvělého Ceitecu, kde máme dva ERC granty. Oni
se usmáli a řekli, že jich je na patře osm a mají
jich tam pět. Tak jim říká, jaké tady máme skvělé přístrojové vybavení a jaký máme mikroskop.
A oni říkají, ty my tady máme dva. Ceitec je velice dobrá instituce v porovnání s evropským průměrem, ale musíme přidat, abychom se dostali
do skutečné špičky.
V čem je potřeba přidat?
Těch věcí je více. Ceitec především trpí pokřiveným systémem hodnocení a financování české
vědy. V tomto systému se jen těžko dají obhájit
a financovat dlouhodobější a průlomové projekty
typu ERC. Systém nás tlačí publikovat předběžná
data, není čas dokončit velký příběh a publikovat
ho v top žurnálu. Stejně tak nelze vytvořit dost
atraktivní pozice se střednědobým výhledem pro
nově příchozí elitní vědce. A to je špatně.
Ještě nedávno vědci říkali, že motivací
pro návrat domů ze zahraničí je samotný
návrat a že musí dělat kompromisy. V poslední době už to ale tolik slyšet není. Jak
jste to měl před osmi lety vy?
Mění se to hodně. Já jsem se už vracel s prospektem institutu Ceitec. Tehdy byl ještě na papíře a trvalo to déle, než se očekávalo, ale dočkali
jsme se a je to velký příslib do budoucna pro čes-
kou vědu. Nezastírám ale, že české kořeny byly
klíčová motivace. Chtěl jsem se vrátit navzdory
dalším atraktivním nabídkám ze zahraničí.
Rozjížděla by se vám dnes vlastní laboratoř obtížněji nebo snadněji?
Podmínky pro start jsou teď lepší. V době, kdy
jsem se vracel, toho bylo hodně na mých bedrech. Peníze na zařízení laboratoře jsem si musel
kompletně sehnat sám, podařilo se mi získat zahraniční startup granty. A dost se změnilo i prostředí na univerzitě a zázemí pro vědce. Je to tu
v tomto smyslu už daleko kultivovanější.
David Povolný
ERC granty
Evropská výzkumná rada (ERC) uděluje granty
špičkovým vědcům z 28 členských států EU
nebo přidružených zemích, kteří chtějí bádat na
hranici poznání. Otevírá čtyři dotační schémata.
Richard Štefl uspěl v kategorii Consolidator
Grants pro výzkumníky, kteří mají sedm až
dvanáct let po doktorátu. Další vědec z Ceitecu
Pavel Plevka už dříve dostal tzv. Starting Grant.
12 / komentáře
Jsme závislí na biosféře. Uvědomme si to
Josef Šmajs,
filozof
Den Země si 22. dubna připomene celý svět.
Poprvé se slavil v roce 1970 v San Francisku. Senátor Gaylord Nelson pověřil studenta Harvardovy univerzity Denise Hayese organizací série protestních setkání
s cílem podpořit environmentální hnutí po celých Spojených státech. To mimo
jiné vedlo k založení Americké agentury
pro ochranu životního prostředí a k přijetí Zákonů o čistotě ovzduší, o čistotě vody
a o ohrožených druzích.
Organizace spojených národů začala
tento svátek slavit od roku 1971. V roce
1990 byl Denis Hayes opět požádán o zorganizování environmentální kampaně,
tentokrát na globální úrovni. Tato akce
pomohla připravit světové veřejné mínění na Summit Země v Riu de Janeiru
organizovaný o dva roky později pod hlavičkou OSN. Dnes slaví Den Země víc než
miliarda lidí v mnoha státech světa. Tento
den se stal největším sekulárním svátkem,
který lidé oslavují bez ohledu na původ,
víru či národnost.
Proč je planeta Země hodna takového
uctívání? Především proto, že je jediným
možným domovem všech lidí a kultur
v dosud poznaném vesmíru. Není sice jeho
středem, jak se domnívali Řekové, ale je
jedinečná tím, že s její velikostí, složením
a polohou mohla vzniknout čtvrtohorní
biosféra a v jejím rámci i člověk jako biologický druh. Je vzácná tím, co stará filozofie
i vědy přehlížely: vysokou úrovní přirozené a dnes i kulturní uspořádanosti.
Kultura, kterou náš biologický druh vytváří, totiž existenčně závisí na biosféře.
A pouze biosféra jako celek je patrně nejmenším relativně autonomním systémem
schopným dlouhodobého vzestupného
vývoje v čase. Všechny její subsystémy,
jedinci, populace, biocenózy i umělá kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé
na prosperitě biotického celku.
Měli bychom však vědět i to, že kultura
nepatří k řádu přirozenému, k němž patří
Země, ale k řádu artificiálnímu – vytvářenému naším biologickým druhem. Jako
nebiologická struktura nemohla vzniknout zpředmětněním přirozené genetické
informace. K tomu, aby se mohly objevit
a udržet první jednoduché kultury, musela vzniknout kulturní, odlišně konstitutivní informace zakódovaná v pojmech
etnického jazyka. Ale její obsah rovněž
pochází z přírody, vzniká rozpoznáváním a čtením produktů přirozené evoluce. Konrad Lorenz, jehož přírodovědecké
zkušenosti můžeme důvěřovat, v této souvislosti dokonce napsal, že „vědecká pravda je něčím, co lidský mozek nestvořil,
nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti, která ho obklopuje“.
Proto ubývání přirozené uspořádanosti Země, které má dnes podobu ztráty jedinečných struktur živé a neživé přírody,
může lidskou kulturu ohrozit také informačně: zánikem uspořádanosti, kterou,
i kdyby se z ní lidé chtěli poučit, už nebudou mít k dispozici.
Už téměř padesát let vyjadřují významní vzdělanci své obavy o další existenci
lidstva a navrhují způsoby, jak zajistit jeho
budoucnost. Vedle systémového přístupu
autorů Římského klubu se do tohoto úsilí
svými iniciativami zapojila také OSN – komise H. Brundtlandové, Světová Charta
Země, summity o životním prostředí a udržitelném rozvoji, známé jsou rovněž inicia-
tivy mimovládních organizací jako Charta
Země, Skončeme s ekocidou, Hranice Země
a další.
Většina deklarací těchto hnutí však není
návodem na změnu, ale jen morálním přemlouváním, výčtem zbožných přání a seznamem chyb, jichž se lidé dopouštějí ve
vztahu k přírodě. Všechny ušlechtilé snahy o pochopení a řešení krize, které pomíjejí rozdělení planety na dva protikladné
systémy – kulturu a přírodu – jsou předem odsouzeny k nezdaru. Dnes všeobecně rozšířená antropocentrická představa
světa není totiž nesprávná v jednotlivostech či v dílčích argumentech, nýbrž ve
své nejhlubší podstatě, v celku.
Proto předkládám návrh Ústavy Země
založený na ontologickém předpokladu,
že lidská kultura není pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Vůči
přírodě je kultura opozičním umělým systémem. Bude-li však nastavena biofilně, tj.
tak jako příroda, bude se růst její svébytnosti vyvíjet žádoucím směrem. Kultura
bude přírodu respektovat a vznikne vyšší
úroveň vzájemné spolupráce mezi oběma
různými systémy.
>> více na ustavazeme.cz
Co nám říká narůstající vlna islamofobie o současné Evropě
David Václavík,
ústav religionistiky
Televizní obrazovky i stránky novin a časopisů plní v posledních měsících obrázky
ze stále masovějších protestů směřovaných
proti narůstající migraci a zejména proti
údajně sílícímu vlivu islámu v evropských
zemích. Mnozí evropští politici i komentátoři pak v této souvislosti dokonce mluví
o „přirozené snaze bránit evropské hodnoty a identitu“.
Nechme stranou fakt, že jakkoli se současná vlna islamofobie zdá být celoevropským fenoménem, máme ve skutečnosti co
do činění s mnoha různými islamofobiemi.
Některé z nich jsou motivovány sociálně
(Francie), jiné etnicky (Německo, Velká
Británie) a jiné, například ta česká, mají
v mnoha ohledech čistě „virtuálně-mediální“ charakter a souvisí především se snahou
některých politických subjektů a proudů
mobilizovat potencionální voliče prostřednictvím obrazu vnějšího nepřítele.
Mnohem zajímavější je sledovat, jaké
politické a mocenské skupiny a především
jakým způsobem se tohoto tématu ujaly.
Předně je podle mne nutné odmítnout
velmi zjednodušující interpretaci, podle
níž za současnou vlnou islamofobií stojí
především extrémně pravicové, případně
ultranacionalistické kruhy. Jakkoli tyto
subjekty najdeme jako účastníky a mnohdy i spoluorganizátory protiislámských
protestů, právě probíhající vlna islamofobie ukazuje na mnohem komplikovanější
a hlubší problém, který je třeba vnímat ve
dvou vzájemně propojených rovinách.
Tou první je v jistém ohledu selhání současných evropských elit, které, zvláště po
velkém rozšíření Evropské unie na začátku
tisíciletí, nebyly schopné srozumitelně a
jasně vysvětlit, co projekt EU znamená a co
si má v jeho kontextu představit průměrný
Portugalec, Polák, Čech, Němec či Angličan
pod pojmem evropské hodnoty a identita.
Řeknu-li to stručně, současný strach z islámu je tak vlastně výrazně ovlivněn, ne-li
přímo založen na tom, že my sami nevíme,
kdo jsme a kam patříme.
Druhou rovinu pak tvoří evidentní snaha
stále sílící nové generace politiků vycházející z lokální a národní politiky ovlivňovat dění na celoevropské úrovni, které
zatím relativně pevně drží v rukou „tradiční“ evropská politická a technokratická
byrokracie.
Tato snaha o „vystřídání“ vládnoucích
garnitur je spojena s poměrně razantním
útokem na diskurz, který je spojen s tou
současnou. Islamofobie je pak jeho srozumitelným a dobře uchopitelným beranidlem, kterým se „nové“ a zatím ne zcela
dostatečně saturované politické elity snaží
rozbít „magická“ slovíčka tvořící vládnoucí
evropský diskurz, a tím ukázat svoji odlišnost a novost.
Podtrženo, sečteno: bagatelizovat současnou vlnu islamofobie jako nahodilou
a jednorázovou skutečnost, kterou ke svému zviditelnění využívají okrajové a extrémistické politické skupiny, by bylo velmi
nemoudré. Myslím, že nastal čas ji naopak
zkoumat jako poměrně významnou součást signifikantního posunu souvisejícího
s proměnou evropské, ale pochopitelně
i národní a lokální politiky, k níž evidentně
začalo docházet.
Jak bojovat s předsudky? Střetáváním kultur
Stanislava Kováčová,
Katedra psychologie
FSS MU
Gordon Allport formuloval v roce 1954 tzv.
kontaktní hypotézu, která se později rozvinula do jedné z nejvlivnějších sociálně psychologických teorií 20. století. Setkávaní
příslušníků různých společenských skupin může podle ní za určitých podmínek
vést k odbourávaní předsudků a zlepšování
vztahů mezi skupinami lidí.
Inspirací se Allportovi staly studie
z období druhé světové války, které dospěly k tehdy překvapujícím zjištěním.
Navzdory segregační politice americké
armády bojové podmínky vyžadovaly, aby
vojáci bílé barvy pleti působili ve stejných jednotkách jako afroameričtí vojáci. Výsledkem byly mnohem pozitivnější
postoje k lidem afroamerického původu
u vojáků bíle pleti, kteří se s afroamerickými kolegy setkávali, než u vojáků bílé
pleti, kteří se do kontaktu s Afroameričany
nedostali. K podobným výsledkům dospěly také studie z oblasti námořnictví, desegregovaného bydlení nebo z univerzitního
prostředí.
Kontaktní hypotéza navrhovaná Allportem zdůrazňuje několik podmínek, které
by měly být splněny, aby to vedlo ke snižování předsudků. Setkávající se by měli mít
ve společnosti přibližně stejné postavení,
měli by spolupracovat a sledovat stejné cíle.
Pozitivní dopad takového kontaktu je dále
zesilován institucionální podporou, tj. ze
strany zákonů nebo zvyků.
Shrnutím výsledků více než padesátiletého výzkumu američtí badatelé Pettigrew
a Troppová potvrdili, že kontakt mezi lidmi z různých skupin předsudky skutečně
redukuje. Ve své studii také prokázali, že
kontakt funguje i bez nutnosti splnění
podmínek navrhovaných Allportem. Když
však tyto předpoklady splněny jsou, kontakt zlepšuje postoje k nečlenským skupinám ještě efektivněji.
Myšlenka teorie meziskupinového kontaktu je zakotvená v mnoha politických
strategiích ve světě. Konkrétní kroky ke
zlepšení vztahů mezi etnicky, rasově nebo
nábožensky se lišícími skupinami lidí byly
úspěšně uplatněny při tvorbě speciálních
opatření například ve Spojených státech,
v Severním Irsku, Izraeli nebo Jižní Africe.
Jde o vzdělávací programy, vyjednávací
techniky, studentské výměnné programy
nebo rodičovské kurzy, které byly sestavovány na základě výzkumných zjištění
o optimální podobě kontaktu.
absolvent / 13
Historičce Flodrové chybí
v Brně ulice Elišky Rejčky
Proč jste se pustila do knihy o ženách?
Během své práce jsem se setkávala s řadou
ženských jmen v historii města, ale když se píše
o významných osobnostech Brna, tak v nich logicky převažují muži. S nápadem připomenout
alespoň některé z nich přišel můj spoluautor
Miloš Šenkýř, já sama bych to už asi nedokázala
a možná by jejich jména zapadla.
Výběr osobností do nové knihy byl asi
docela složitý?
Byl, ale to je osud každé encyklopedie, že v ní
nikdy nezachytíte úplně všechno.
S kolegyněmi z Muzea města Brna jste se
ale o něco podobného pokusily, když jste
začaly pracovat na internetové Encyklopedii dějin města Brna.
Původně, když jsme přemýšlely o tom, že by
Brno potřebovalo nové zpracování svých dějin,
zvažovaly jsme, že je abecedně sestavíme do
historických encyklopedických hesel. Do toho
se však začaly víc a víc využívat počítače, a tak
zhruba před patnácti lety začala vznikat v návrzích první podoba hesel jako encyklopedie internetová. Umístili jsme tam postupně například
zpracované názvosloví ulic, brněnské osobnosti
a řadu dalších věcí. Výhoda této encyklopedie je
v tom, že je možné ji stále doplňovat a opravovat
a navíc do ní může přispět kdokoliv.
Jste ráda, když se lidé zajímají o historii?
Určitě. Brno vždycky stálo tak nějak ve stínu
a pořád se vyzdvihovala Praha. Ta má samozřejmě své výsadní postavení a svá specifika a Brno
by se nikdy nemělo snažit být Prahou, naopak,
má být tím, čím je. Já si na Brně například cením
jeho tolerance. Rozlišuji také jeho obyvatele na
Brňany a Brňáky. Brňané jsou lidé, kteří mají
město rádi, snaží se mu porozumět a propagovat ho. Brňáci tady žijí, využívají toho, co město
nabízí, ale nijak jim na něm nezáleží. Je dobré,
že se občas z Brňáka stane Brňan.
Vy jste se Brňankou stala zřejmě už jako
malá holka.
Můj otec byl středoškolský profesor a učil češtinu, dějepis a zeměpis. Když jsme se přistěhovali
do Brna, bylo to přesně 13. března roku 1939, tak
on se mnou chodíval po ulicích Brna a vysvětloval
mi, kde co je. Tehdy se mi město začalo líbit.
Ovlivnilo to i váš výběr toho, co a kde
budete studovat?
Tatínek mi samozřejmě nosil různé historické romány a knihy, a já jsem tak byla od mládí
orientovaná na historii. Při podávání přihlášky
na školu jsme samozřejmě zvažovali možnosti, kde potom budeme mít práci, ale mně Brno
tak přirostlo k srdci, že jsem si říkala, že se tady
snad nějaké místo najde.
V roce 1953 jste začala studovat jednooborovou historii, ale studia jste dokončila
na archivnictví. Co se stalo?
Asi po roce studia historie se mi zalíbil seminář pomocných věd historických. Dozvěděla
jsem se ale, že abych je mohla studovat, musela
bych si přibrat archivnictví. Dva roky jsem tedy
dělala dva obory a pak přešla už jen na archivnictví. V roce 1957 se mi navíc naskytla možnost pracovat v Muzeu města Brna, a protože
v Brně tehdy pro absolventy filozofické fakulty
příliš mnoho míst nebylo, nabídku jsem přijala
Foto: Katarína Motalová.
Známá brněnská historička a absolventka filozofické fakulty Milena Flodrová vydala nedávno spolu s novinářem
Milošem Šenkýřem knihu Brno a Brňanky. Společně v ní připomínají 15 žen, které jsou spojené s tímto městem.
Jejich příběhy doplněné rozhovory obsáhly téměř tisíciletou historii města i různé oblasti. Flodrová je také jednou
z osobností stojících za internetovou encyklopedií Brna. Je totiž expertkou na názvosloví místních ulic.
Brno by
se nikdy
nemělo snažit
být Prahou,
naopak, má
být tím, čím
je. Cením si
jeho tolerance.
a poslední ročník dostudovala při zaměstnání.
V muzeu jsem pak pracovala až do důchodu plných 33 let.
Jaké byly vaše první úkoly?
Práci mi nabídla tehdejší ředitelka doktorka Hálová, které jsem dělala sekretářku.
Byla to doba, kdy jsem se vlastně učila znovu.
Nevěděla jsem, co je faktura, splatnost, jak se
píše objednávka nebo chodí pro výplaty, a to
všechno jsem se musela naučit. Nahlédla jsem
však díky tomu i do organizační stránky muzea, takže pak už mě žádná úřednice nemohla
oblafnout (směje se).
To ale s historií či archivnictvím nemělo
moc společného.
V roce 1958 přišel do muzea nový pan ředitel,
který chtěl, aby zaměstnanci dělali práci odpovídající vzdělání. Dostala jsem tedy na starost
knihovnu, protože jsem si ještě při zaměstnání dodělala nadstavbový kurz knihovnictví.
Postupně jsem se začala spolu s dalšími kolegy
starat i o přidělenou část historických sbírek,
jichž mělo muzeum tehdy více než 40 tisíc. Při
pořádání sbírkového fondu bylo vždycky třeba
najít k danému kusu archivní podklady a díky
tomu jsem postupně čím dál víc pronikala do
historie Brna.
Mnohokrát jsem také musela ověřovat věci,
na které se ptali lidé. Třeba volali a chtěli vědět, jak se dnes jmenuje ulice, která měla název
Erzherzog-Rainer-Gasse. Pro mě to byla tajenka
a musela jsem projít adresáře v knihovně muzea a zjistila, že je to Úvoz. A protože se různé
dotazy opakovaly, začala jsem si dělat pomocné
kartotéky, abych je mohla rychle zodpovědět.
Tak vlastně vznikla moje specializace na názvy
brněnských ulic, které jsem pak dala dohromady a které se dodnes využívají.
K názvům ulic máte hodně blízko, pracovala jste také v názvoslovné komisi města
Brna.
V jejím čele jsem byla deset let a všichni jsme
se snažili vnést do označování ulic určité zásady. Nejvíc práce jsme měli v letech 1990 až 1991,
kdy se ve městě přejmenovalo na dvě stě ulic.
Je vůbec zajímavé, jak se v jejich názvech asi
nejvíc odráží politický vývoj země. Například
Masarykova byla přejmenována asi šestkrát.
A zajímavé také je, že jen jediná ulice v Brně si
zachovala svůj název od 14. století do dneška,
a to Zámečnická.
Jsou osobnosti, které vám v názvosloví
brněnských ulic chybí?
Chybí mi například ulice či náměstí Elišky
Rejčky. Byla to osobnost, která pro Brno hodně udělala. Vybudovala mimo jiné baziliku
na starém Brně a někde tam by si určitě ulici
zasloužila.
Celý život se věnujete dějinám moravské
metropole a za vašeho působení v Muzeu
města Brna jste měla na starosti i brněnské
kronikáře. Jak se vůbec psaly kroniky za
totality?
Tehdy mělo Brno šest částí a každá měla svého
kronikáře. Jednou za čtvrt roku jsem je musela
obejít a podívat se, co a jak napsali. Někdy to
opravdu bylo problematické, protože chtěli zachycovat skutečnost, ale tenkrát se spíš dbalo na
to, aby bylo popsáno víc úspěchů než neúspěchů.
Bylo mi to nemilé, protože jsem si samozřejmě
jako historička říkala, že když z nich budou později lidé čerpat, tak to bude zkreslené. Ale nedalo
se nic moc dělat, snažili jsme se nicméně pravdu
v zápisech zaobalit tak, aby tam alespoň trochu
zůstala. Snad to dnešní čtenáři chápou.
Ema Wiesnerová
Seriál: Umění na univerzitě
Projděte se Brnem s čestnými doktory
Čestných doktorátů udělila Masarykovy univerzita za svoji existenci desítky. Jen dva
ale patří architektům. Co tak využít jarní počasí a podívat se, jakou stopu po sobě
Ernst Wiesner a Endre Steiner v Brně zanechali a za co si ocenění zasloužili?
Stiassni je vila Münz, jejíž rekonstrukce končí
nyní. Na rozdíl od vily Stiassni byla ale ve velmi
špatném stavu, takže autoři rekonstrukce spíše
znovu vytvářeli její dokonalou repliku. Další dva
domy stojí jen kousek od ekonomicko-správní fakulty, v ulici Vinařské je Neumarkova vila
a hned pod školou stojí vila Haasova.
Z okraje do středu města
Jiné stavby lze najít přímo uprostřed města.
Wiesner je autorem budovy v Beethovenově
ulici, kde dnes sídlí Český rozhlas. Ve 20. letech
minulého století ji lidé znali jako Českou banku
Union. Hned vedle (a také u jezuitského kostela) v Mozartově ulici pak navrhnul někdejší sídlo Moravské zemské pojišťovny, dnes krajského
státního zastupitelství.
„Projekt si dalo původně zhotovit ředitelství
Vítkovických železáren, ale jejich vedení se na-
Komplex na
Malinovského
náměstí má
nepravidelný
tvar kvůli podzemní vodě.
Foto: Ludmila Korešová.
Začít se dá různě. Dobrá varianta je naplánovat
si hned zkraje asi nejznámější brněnské dílo
Ernsta Wiesnera, vilu Stiassni v Hroznové ulici.
Architekt ji navrhnul pro textilního továrníka,
který předtím skoupil hned několik pozemků
dohromady, aby mohl vzniknout dům patřičně
velkolepý.
„Na vilu se můžeme dívat jako na zámek vystavěný v moderně puristickém stylu, což je
vidět už z charakteru příjezdu k domu. Uvnitř
jsou místnosti pro sloužící a zvlášť rozčleněné
dámské, pánské a dětské prostory,“ zmiňuje
historik umění Jiří Kroupa z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Národní památkový
úřad nedávno dokončil rekonstrukci objektu
a teď se do něj může přijít kdokoliv podívat každý pátek, sobotu a neděli.
Wiesnerův podpis mají však plány hned několika dalších brněnských vil. Na té samé ulici jako
konec rozhodlo, že v Brně stavět nebude. Plány
proto odkoupila pojišťovna, která je jen mírně
upravila,“ říká Kroupa a upozorňuje ještě na
portál, který stojí kousek vedle druhé zmíněné
stavby. Připomíná totiž historii univerzity, respektive její osvícenské předchůdkyně. Sídlila
v areálu zrušeného jezuitského řádu, kam byla
v letech 1778 až 1782 přemístěna z Olomouce.
Ale zpět k architektům. Ernst Wiesner je rovněž autorem Paláce Morava a navazující Moravské zemské životní pojišťovny, tedy celého jednoho bloku v Divadelní ulici známého svým
nepravidelným tvarem. Zadní multifunkční budova stojí na nepevném podloží se spodní vodou.
Wiesner proto novostavbu navrhnul tak, aby předešel možným problémům se statikou.
S bankami měl vůbec hodně zkušeností.
Muž, který studoval ve Vídni, působil v Brně,
ale v roce 1939 odsud utekl před nacisty do Velké
Británie, má svůj velký podíl i na vybudování té
na náměstí Svobody, dnes sídla Komerční banky. „Na definitivním projektu spolupracoval
s Bohuslavem Fuchsem, takže fasáda je funkcionalistická Fuchsova, ale vnitřní prostory
Wiesnerovy mají poněkud jiný charakter,“ vysvětluje Kroupa.
Cestou nahoru po České potká pěší konečně
i dílo Endreho Steinera. Podle jeho návrhu vznikl objekt nájemního domu s obchody, ve kterém
dnes sídlí Raiffeisenbank. Steiner zemřel v roce
2009 ve věku 101 let v Atlantě ve Spojených státech, kam se dostal po dobrodružných letech prožitých v Evropě.
Pocházel z židovské rodiny a za války se na
Slovensku snažil jako člen ilegální organizace
zabránit deportacím židů do koncentračních táborů. Na konci války ze Slovenska odešel a přes
Kubu se dostal do USA. Američané o jeho dobrodružném životě dokonce natočili film.
V Brně si ho může kdokoliv připomenout
v kavárně kousek od Obilního trhu, která je po
něm pojmenovaná. Sídlí v domě, který Endre
Steiner projektoval. Architekti z brněnského
ateliéru RAW ji vytvořili na jeho počest a roku
2003 za ni obdrželi ocenění pro interiér roku.
Martina Fojtů
Anketa: Využíváte služby celouniverzitních center?
Masarykova univerzita svým studentům bezplatně poskytuje kariérní či psychologické poradenství, pomáhá posluchačům se
specifickými nároky nebo těm, kteří chtějí vyjet na zahraniční pobyt. Více o nabídce najdete v článku na straně 20.
Margareta Fisinger,
filozofická fakulta
O kariérním a poradenském centru jsem
už slyšela, vím, že studentům poskytují poradenství zdarma. Sama jsem jejich
služeb ale zatím nikdy nevyužila, neměla jsem potřebu se na ně obrátit ani jsem
se o ně nějak blíž nezajímala. Obecně si
ale myslím, že to pro mnoho studentů
může být užitečné a může jim to pomoct.
Já sama bych spíš než tyto služby ocenila
ze strany univerzity zprostředkování více
možností praxe.
Zuzana
Tomášková,
fakulta sociálních studií
Ondřej Klabačka,
právnická fakulta
Radek Maleček,
fakulta
informatiky
Už přes dva roky využívám služeb Kariérního centra MU. Někdy na jaře jsem náhodou zahlédla letáček, který lákal k návštěvě
workshopu o stresu a relaxačních technikách, což bylo přesně to, co mě s mým tehdy hektickým režimem zajímalo. Odnesla
jsem si z něho hodně tipů, a tak jsem se
zaregistrovala na stránky centra, aby mi
přicházely informace o nových kurzech.
Navštívila jsem dva ročníky konference Job
Academy a letos kurz Sebeprezentačního
minima, ze kterého jsem si odnesla hodně
užitečných rad. Letos se ještě chystám na
konzultaci CV, tak i na kurz o vystupování
a odívání.
Ano, hned v prvním ročníku. Jako čerstvě přijatý student jsem se snažil zjistit
co nejvíce informací. Na stránkách univerzity jsem se proklikal ke Kariérnímu
centru MU. Z nabízených kurzů mě oslovila Argumentace v praxi. I přes počáteční
obavy jsem se nakonec přihlásil a nelitoval.
Naučil jsem se zde zákonitostem pro tvorbu argumentů, které využívám dodnes,
a to nejen ve škole. Určitě chci v budoucnosti využít kurzů zaměřujících se na prezentaci či vytvoření kvalitního CV. To by
měl být základ pro každého studenta, jestliže chce uspět v současné džungli pracovního trhu.
S kariérním a poradenským centrem
jsem byl seznámen už v rámci Prvákovin.
O psychologické poradně jsem se dozvěděl nedávno, avšak prozatím jsem nemusel žádných služeb využít. Co se týče
kariéry se vzděláním z FI, je bezproblémová. Nabídky jsou vždy a jsou pestré.
Pokud je student aktivní, může si vybrat
z velkého množství. Kladně hodnotím
především studijní oddělení, které beru
jako rozcestník. Stačí se jen zeptat. Fakt,
že MU podobné služby svým studentům
poskytuje, a ještě k tomu zdarma, je znakem, že univerzita se o své studenty stará,
a není jí lhostejný jejich osud.
Běhat je móda
sport / 15
Není to ale pro každého
Chodíte běhat? Tak to nejste žádná výjimka. Jeden z nejjednodušších druhů
sportovní aktivity se v Česku v posledních letech rozmohl. Podle doktoranda fakulty sportovních studií Tomáše Kaliny ale možná až moc.
O čem disertace bude?
O vlivu silového tréninku na krátkodobé změny v ekonomice běžeckého pohybu. Kondiční
příprava determinuje u běhání 99 procent výkonu, ale i u tak jednoduchého sportu, jako je
běhání, je vytvoření optimální přípravy magie.
Jsou věci, které jsou pro trenéry zvenku blackbox. Víme, co se dovnitř nasype a co vyjde ven,
ale přesně se neví, jak to funguje. Tenhle blackbox se ovšem dá trochu rozebrat a nahlédnout
dovnitř. Vezměte si období Emila Zátopka, od té
doby se toho dost změnilo.
Jak to myslíte?
Zátopek přišel na konci 40. let s variantou metody intervalového tréninku. Dnes už z toho těžit
nejde, vždyť jeho čas z olympijského maratonu
není ani v top 50 nejrychlejších českých časů.
K jednomu cíli vede mnoho cest a ta jeho byla
dobrá ve své době.
Pracujete jako konzultant v obchodě s běžeckými botami. Jaké lidi potkáváte?
Cílíme hlavně na začátečníky. Zkušený běžec
ví, co a jak, takže jen přijde a řekne, co chce.
Vážně je někdo takový? Kdo si jde nejdřív
nakoupit a pak až běhat, aniž by věděl, jestli ho to bude bavit?
Jistě a tenhle postup má i svoje výhody. Člověk
pak aspoň neběhá v botách na sálový fotbal, které mu to můžou dost znechutit, nebo nemá botu
o číslo a půl menší. Někdo k nám ale přijde až
potom, co mu tělo dává nějakou negativní zpětnou vazbu.
S jakými požadavky chodí lidé nejčastěji
a jaké chyby nejčastěji odbouráváte?
Chyby reprezentuje jedna kniha, mám ji dokonce v kanceláři, ale raději ji schovávám, aby
ji nikdo neviděl. Je to takové vědcovo peklo,
autor v ní oslavuje „přirozený běh“. Jenže my
žijeme ve střední Evropě, každý druhý má nadváhu a všichni by chtěli zázraky hned. Lidi si tam
přečtou, že někdo běžel spoustu kilometrů bosky
nebo v minimalistické botě. Ale někdo, kdo seděl
léta jenom za počítačem a jedl klasicky nezdravě,
si nemůže dovolit chovat se podle téhle knížky.
Zákazníci často chodí s tím, že je něco pobolívá.
Já zjistím, kolik kilometrů člověk běhá, on mi
řekne jedno číslo za minulý měsíc a pak následuje, že tento měsíc je to dvakrát tolik a příští měsíc
by chtěl běhat třikrát tolik. Lidi to zkrátka přehání. Mělo by se uplatňovat pravidlo deseti procent,
o tolik by se měla za měsíc navyšovat kilometráž.
Ale kolik je deset procent z nuly? Musí se začínat
pomalu a dát tělu čas adaptovat se.
Jak s lidmi pracujete?
Když vidím jasnou nadváhu, nastoupí diskuse
o tom, že tudy cesta úplně nevede a je potřeba, aby
se člověk nejdřív dostal do stavu, kdy mu běhání
nebude škodit. Ať třeba nejdřív chodí, pak střídá
chůzi s během a přes jogging se dostane k běhu.
Na závody, kterých se objevuje také čím
dál víc, se ale hlásí kdekdo. Souhlasíte?
Také my pořádáme sérii vlastních závodů, kde bývá na každém asi 200 nebo 300 lidí
a z 99 procent mají soudnost. Moje zkušenost
ale říká, že čím víc roste počet účastníků, tím
klesá soudnost. Člověk se ztratí v davu a spoustu věcí neřeší. Z velkých závodů se pak stává
spíš happening.
Ale vždyť je fajn, že se lidé hýbou.
To samozřejmě ano. Jen je pak nebezpečné,
když se lidé s takovou výkonností hlásí na ma-
Spousta
závodů
dnes připomíná
happening. Je
to spíš společenská
událost.
Foto: Ludmila Korešová.
„Jsou prostě lidé, pro které se běhání nehodí,“
říká muž, který jinak také radí s výběrem běžeckých bot ve specializovaném obchodě, o běhání
napsal bakalářskou a magisterskou práci a teď
chystá i disertaci.
raton. Kolem něj se totiž vytvořilo takové mystérium. Spousta lidí ani neví, kolik je to přesně
kilometrů, ale tím, že to má svůj název, tak trať
nějak víc přitahuje. Ve firmách, kde se dřív chodilo na golf, se lidé najednou hlásí na závody.
Myslíte, že bude třeba zájem o velké
podniky ještě stoupat?
Řekl bych, že víc nahoru už to nepůjde.
Například pražský maraton je plný a nikde
jinde v Česku podle mě velký maraton uspořádat nejde. Pak jsou závody typu půlmaratonu,
těch pořád přibývá, a pak ty atypické, jako je
Vokolo Príglu nebo Masaryk run na okruhu.
Češi jsou šílení v tom, že snad nikde jinde není
na počet běžců tolik závodů. Co se velkých akcí
týče, tam se můžeme s Evropou rovnat, ale pak
máme spoustu mikrozávodů do 150 účastníků.
Megaakce k nám dorazily poměrně nedávno,
ale jinak to má historické důvody – kdysi bývaly v termínovkách za rok stovky závodů, a to
ještě neberu 80. léta, kdy je aktivně podporoval i režim, protože nic jiného dělat nešlo. Dnes
praskají ve švech hlavně velké závody. Díky
bohu, protože i když si někdo kupuje startovní
číslo na černém trhu, tak pořád to dost eliminuje blázny, kteří se rozhodnou jít do maratonu
ze dne na den.
Co si mám pod černým trhem představit?
Většina organizátorů velkých akcí nedovoluje
přepis závodníka. Jakmile si startovné koupíte,
měla byste běžet. Čím dřív má peníze organizátor
na účtu, tím líp pro něj, může lépe vyjednávat se
subdodavateli. Kdybyste chtěla letos běžet pražský maraton, už se tam nedostanete. Registrace
na další se spustí v říjnu, aby se to dalo koupit
jako vánoční dárek, ale v lednu už bude plno. Co
pak? Buď budete hodně dobrá a vyběhnete si nominaci na mistrovství republiky. Nebo začnete
vyčkávat, až lidi s přílišnými ambicemi odpadnou, a vy si pak koupíte jejich startovní číslo. Což
je nefér, ve výsledcích pak figurujete pod jménem
někoho jiného, takže je nepořádek v tabulkách.
Nemluvě o tom, kdyby se vám něco stalo, protože
existuje něco jako zodpovědnost pořadatele. I tohle už je prostě velký byznys.
Dovedete odhadnout, kolik takových lidí
na závodech je?
Pražský maraton má aktuálně kapacitu deset
tisíc lidí a tohle budou jednotky procent. V jiných
věcech se ale prostředí kultivuje. Ještě v roce 2005
stavěl marketing akce na tom, že kdo měl mít svoji maratonskou premiéru tam, neplatil startovné,
což je dost hrozné. Láká to právě lidi, kteří si můžou dost ublížit.
Martina Fojtů
16 / student
Vést tým není nic jednoduchého. Natož tým
složený z lidí z různých kultur, který se potkává jen virtuálně. Podle Bloomberg ambasadora Lukáše Režňáka, který zprostředkovává
studentům Masarykovy univerzity možnost
nechat se otestovat tzv. Bloomberg Aptitude
Testem (BAT), to má své výhody i nevýhody.
Na nástroji, který hodnotí finanční schopnosti lidí po celém světě, ho zaujala jeho myšlenka. „Test umožňuje lidem, kteří nejsou
z top světových škol, dostat se do povědomí.
Zaměstnavatelé preferují absolventy prestižních škol, ale test dokáže tuhle nerovnoměrnost
potlačit. Jde v něm jen o znalosti,“ pochvaluje si
student ekonomicko-správí fakulty.
Lukáš organizuje testování, která se odehrávají jednou za dva týdny na jeho fakultě jako na
jediné brněnské škole, a k tomu koordinuje tým
zahraničních ambasadorů. „Před testováním
domlouvám místnost s fakultou, s centrálou
v Londýně řeším zadání do systému a zvu studenty. K tomu využívám facebookové události
a zajišťuji offline marketing formou plakátů,
článků nebo prezentace studentům v hodinách,“
vysvětluje Lukáš svou pracovní náplň.
Tím ale jeho povinnosti teprve začínají. Ambasadorů je po celém světě asi šest set.
Lukáš vede skupinu osmi dalších ambasadorů
z Evropy a Asie. „V týmu mám osm lidí z Anglie,
Irska, Ruska, Holandska a Dánska. Členy svého
týmu motivuji a dohlížím na plnění úkolů. Vedu
si přehled o tom, co dělají, kolik mají registrovaných termínů testování, jak probíhá kampaň
na jejich školách, probírám s nimi marketingové strategie,“ vyjmenovává Lukáš.
Komunikace v týmu probíhá přes Skype, individuálně si ambasador volá s jednotlivými
členy a jednou měsíčně pořádá konferenci s celou skupinou. „Snažím se hovory odlehčit, aby
to nebylo jen o práci. Jmenujeme se BATmani,
máme i vlastní logo,“ říká ambasador, který ko-
Foto: Ludmila Korešová.
Pomáhá studentům ukázat, co v nich je
Angličané naši
přímočarou komunikaci považují za
neslušnou.
munikuje i s Londýnem, podává zpětnou vazbu
a sděluji, jaká je nálada v týmu a v čem by mohla
centrála pomoct.
Práce se skupinou, která se setkává jen virtuálně, má ale podle Lukáše více nevýhod než výhod. „Když někdo nechce komunikovat, nemám
ho jak nahnat. Člověk nikdy neví, jaký efekt
jeho zpráva má, nepozná, jak na druhé sdělení
působí, nevidí jim do tváře,“ uvádí Lukáš.
Dalším problémem je rozdílné kulturní zázemí. „Je těžké poznat, jestli s tebou někdo nekomunikuje, protože není zvyklý nebo nechce.
Musím být opatrný i v tom, abych komunikaci
přizpůsobil tomu, s kým mluvím. Angličané
naši přímočarou komunikaci považují za neslušnou, naučil jsem se zaobalovat sdělení do
zdvořilostních frází,“ doplňuje.
I když dnes už má vše pod kontrolou, na začátku se potýkal s nejistotou. „V prvních týdnech to pro mě bylo těžké, nechtěl jsem zklamat
vloženou důvěru. Poté, co jsme se v Londýně viděli osobně s vedením i některými členy týmu,
se to ale obrátilo o sto osmdesát stupňů,“ vzpomíná ambasador.
>> více na bit.ly/batbrno
Dita Chovancová
inzerce
Seriál: Kariérní centrum radí
Proč potřebujete kariérní plán
Když chcete jet autem do Španělska, vezmete si mapu a naplánujete si, kudy pojedete. A co když se chcete stát manažerem
v Google? Vezmete si papír a sepíšete si,
jakými způsoby toho můžete dosáhnout.
Přesně k tomu slouží kariérní plán: pomůže vám dosáhnout vytyčeného cíle.
Kariérní plán je jako mapa, kterou použijete na cestě za svým vytouženým zaměstnáním. A kariérní poradce je kompas, díky
němuž se v mapě zorientujete.
Dnes jsem žurnalista, protože jsem si
v 15 uvědomil, jak moc mě baví psát. A do
Španělska pojedu, protože mám rád teplé
počasí, příjemné moře a sangriu. Jenomže
někteří cestovatelé nevědí, kam chtějí.
Prostě někam chtějí. Postaví se na krajnici
(trh práce), zvednou prst a doufají, že jim
někdo zastaví. Často to bohužel bývá pracovník úřadu práce.
Někteří cestovatelé si aspoň řeknou, že
chtějí do Španělska za mořem, do Chorvatska
za zmrzlinou nebo do Norska za fjordy. Tak
jako někdo ví, že chce dělat manažera, úředníka, závodníka, hasiče. Postaví se na silnici
vedoucí správným směrem a zvedne palec.
Někam se dostane, pravda. Chvíli mu to potrvá a za rok možná skončí v Madridu. Nebo
v Paříži. Anebo v Sarajevu.
Někdo přemýšlí víc. Ví, že chce do Madridu a chce tam být brzy. Zjistí si, jak mu
létají letadla a jezdí vlaky. Aby našetřil peníze, posune svoji cestu o půl roku. Ale pak
už bude na pláži a bude si užívat zasloužených požitků. Zrovna tak můžete vědět, že
chcete být žurnalistou v Reflexu. Zjistíte si,
jaké vlaky tam jedou (studium žurnalistiky), jaké mají přestupní stanice (Deník,
MF Dnes atd.) a jak dlouho budete muset
pracovat, abyste si vydělali na jízdenku.
Cestou se může přihodit cokoliv. Vlak vykolejí, přepadnou ho teroristi nebo je kvůli
špatnému počasí zrušen. Tehdy musíte improvizovat, hledat alternativní cesty. Ale
pořád víte, že chcete do Madridu – a toho
plánu se držíte.
Nakonec se vám může stát i to, že dorazíte do Madridu, abyste zjistila, že místní
sangria zase za tolik nestojí. Nic vás tu ale
nenutí zůstat. Stačí se trochu porozhlédnout a zjistíte, že nejlepší sangriu mají
v Barceloně a že v Portugalsku je stejně dobré moře a mnohem hezčí hory.
Nejezděte tedy za svojí kariérou na blind
a nejdřív se zamyslete nad svým cílem
i nad cestou k němu. Podívejte se na web
Kariérního centra MU a využijte pomoc
zdejších profesionálů. Je zdarma. A k nezaplacení!
Vojtěch Žák
>> jobacademy.cz/aktualni-projekty
inzerce
student / 17
Děvče u plotny
Švédsky jsem se naučila i díky receptům
Kdy jste v sobě objevila zájem o pečení?
Byla jste už od mala děvčetem u plotny?
V podstatě ano. Moje babička měla doma
spoustu koření v malinkých kořenkách
uložených ve velké skříni. Dávala mi z nich
často vonět a já hádala, co za koření to je.
Byla to taková škola hrou. Tak to pro mě
celé začalo. Sama babička pekla strašně
krásné dorty. Mám to po ní a asi je to i v rodině, moje tety také hodně pečou. Když mi
bylo patnáct let, začala jsem zkoušet první
recepty a hrozně mě to bavilo. Postupem
času jsem pekla víc a víc a dva roky zpátky
jsem založila blog, díky čemuž jsem začala
péct častěji a pravidelně.
Jak často tedy pečete?
Skoro každý den. Dvakrát týdně peču
dorty v bistru Franz, ale často něco připravuji i kamarádům k narozeninám, anebo
peču jen tak na blog, když mám chuť otestovat nějaký nový recept. Jím docela dost
sladkého. Ale paradoxně čím víc a častěji
sladké peču, tím míň ho pak jím. Už to potom asi tolik nepotřebuju.
Většina receptů na vašem blogu má
původ ve Švédsku. Čím si vás získala
právě tato kuchyně, pro Čechy pořád
tak trochu neznámá?
V první řadě je to dáno tím, že studuji
skandinávská studia na filozofické fakultě.
Mám k severské kultuře vztah. Ještě před
nástupem na vysokou jsem byla několikrát
v Norsku. Když jsem se rozhodovala, co
studovat, bylo to pro mne celkem jasné. Po
druhém ročníku jsem strávila několik měsíců ve Švédsku. Rodina, u které jsem bydlela, měla doma spoustu kuchařek a další
stohy jsem si vozila z knihovny. Pořád jsem
si z nich přepisovala recepty a pak je i zkoušela. Díky tomu jsem ke švédské kuchyni
jaksi „přičichla“ a zůstalo mi to dodnes.
Je v pečení švédských a českých
zákusků velký rozdíl?
Vůbec ne, jsou si celkem podobné.
Švédové využívají hodně kynutého těsta
a pečou i podobné koláče, jako máme my.
Proto není tak těžké péct je tady v Česku,
protože suroviny se moc neliší. S čím je občas problém, je kardamom, takové zvláštní
koření, které je tady trochu těžší sehnat.
Také pärlsocker, velké bílé krystalky cukru, které tady nekoupíte. Já používám ještě
pořád ten, co jsem si dovezla ze Švédska.
Typickým švédským zákuskem je kladdkaka, čokoládový koláč, a také skořicoví
šneci kanelbullar plnění směsí skořice
a kardamomu, ty mají v každé kavárně.
Pomohlo vám nějak studování švédských receptů i při studiu?
Rozhodně, i recepty jsem si zpočátku
prostě překládala ze švédštiny a učila se na
nich. Obecně mě ale pobyt ve Švédsku, co
se týče studia, posunul hlavně v řeči. Odjela
jsem na konci druhého ročníku, hodně jsem
se tam rozmluvila a dokázala jsem se plynule bavit s místními lidmi.
Jaký mají Švédi vztah k jídlu?
Jsou u nich běžně k sehnání lepší potraviny než u nás. Jídlo mají rádi, jedí hodně
zeleniny, saláty a kvalitní maso. Kvalita je
pro ně důležitá, zakládají si na ní. Také je
tam trendy vegetariánství. I díky seznámení se s pravou domácí švédskou kuchyní
si zakládám na tom, aby byly moje koláče
Foto: Ondřej Surý.
K pečení ji přivedla vůně a chuť babiččiných dortů. Na filozofickou fakultu zase láska k severské kultuře.
Kristina Hrubá, studentka skandinávských studií, se kromě švédštiny věnuje pečení a fotografii.
Pod přezdívkou Děvče u plotny už více než dva roky píše úspěšný blog.
Ráda
dělám
nové věci. Je to
dobrodružství.
Člověk něco
smíchá a pak
jen doufá, že
se to
povede.
skutečně poctivé. Používám jenom ty nejlepší suroviny, pravé máslo, recepty nijak
nešidím. Jinak to lidem nechutná.
I díky vašemu blogu se v Česku stává
skandinávská kuchyně čím dál známější. Obrací se na vás čtenáři s radami
o pečení?
Často mi píší, ptají se na recepty, chtějí
se poradit. Ale také já své fanoušky často
žádám o radu, třeba naposledy jsem měla
problém s kváskovým chlebem a přišlo mi
mnoho zajímavých tipů, jak na něj. Blog je
čím dál populárnější a já mu věnuji hodně
času. Například když peču dort, trvá to tři
čtyři hodiny, pak jej musím nafotit, napsat
článek, zveřejnit jej… Někdy to nestihnu
ani za celé odpoledne.
Jaké jsou vaše další plány s blogem?
Nechtěla byste si třeba otevřít vlastní
kavárnu nebo cukrárnu? Už teď mají
o vaše dorty zájem mnohé brněnské
podniky.
Právě se rozhlížím po prostorech, kde
bych mohla otevřít provozovnu a prodávat
dorty kavárnám. Je ale celkem těžké takové
místo najít. Ale byla bych ráda, kdyby se
mi to podařilo. Péct mě baví, dělám si teď
i cukrářské rekvalifikační kurzy, abych se
pečení mohla věnovat naplno. Jednou bych
ráda napsala knihu švédských receptů.
Mám pocit, že v posledních letech lidi tady
v Česku Skandinávie hodně zajímá a jistě
by je zaujaly i originální švédské recepty.
Na téma kaváren a kávové kultury
jste psala i bakalářskou práci. Co je
zajímavého na vztahu Švédů ke kávě?
Ve Švédsku dodržují takzvanou „fiku“,
což je tradiční přestávka na kávu, k níž si
rádi dají i něco sladkého. Je to pro ně typické. Do Švédska se káva dostala jako do jedné z prvních zemí v Evropě a nějak to tam
zdomácnělo. Švédové pijí hodně kávy, je to
taková jejich sociální instituce. Všude v kavárnách mají černou překapávanou kávu,
kterou si dolíváte zdarma. Bez kafe by asi
nedokázali fungovat, je pro ně jako droga.
Vaším oblíbeným zákuskem je prý
panna cotta s ovocem. Který dezert ale
nejradši pečete?
Těžko říct. Nejvíc mě baví dorty. Když ale
peču něco pořád dokola, začne mě to nudit.
Ráda dělám pořád nové věci a zkouším nové
recepty, upravuji si je podle sebe. Je to vlastně dobrodružství, člověk něco smíchá a pak
jen doufá, že se to povede. Ale naštěstí mi to
většinou vyjde.
Eva Lalkovičová
18 / student
Doktorandka se stará o nejlepší umělce
Cena Jindřicha Chalupeckého je nejprestižnější ocenění, jaké může mladý umělec či umělkyně v Česku dostat. Možnost řídit ji
je ovšem také čest. Od března má její organizaci i péči o vítěze na starost doktorandka z filozofické fakulty Karina Kottová.
Sama o vítězích nerozhoduje, to je úkol odborné
poroty, ve které mají mimochodem zastoupení
experti z renomovaných evropských či světových galerií. Prezentace finalistů a laureátů
v tuzemsku i v zahraničí a starost o to, aby svou
účast využili co nejlépe a dostali svoje dílo k co
největšímu počtu lidí, to už je její úkol.
„Když jsem nabídku dostala, vzala jsem si pár
dnů na rozmyšlenou. Je to velká výzva. Ale přijala jsem ji, moc se těším,“ říká nadšeně Kottová,
která dosud pracuje jako kurátorka v pražském
centru současného umění MeetFactory.
Výměna ve vedení ceny je změna nejen pro ni,
ale pro akci samotnou. Na místě střídá o 25 let
starší Lenku Lindaurovou, ženu z úplně jiné
generace. „To byl jeden z důvodů, proč jsem
váhala. Přemýšlela jsem, jestli mám na něco
takového dost zkušeností,“ popisuje svoje myšlenkové pochody mladá specialistka.
Dilema nakonec rozsekla s tím, že ve svých
31 letech je v podobném věku jako umělci, kteří
cenu dostávají. S většinou z nich se profesionálně i osobně potkává od začátku svého působení
v umělecké branži, některým dokonce dělala
první punkové výstavy v alternativních galeriích, a tak má velice dobrou představu o tom,
v jakém prostředí se pohybuje.
A co se zkušeností týče, těch má také spoustu.
Kottová studovala nejdřív na Univerzitě Karlově,
magisterský titul má ovšem z holandského Maastrichtu. Právě tam se začala zajímat o to, čemu
se v angloamerickém prostředí věnuje celý obor
s názvem Visitor Studies. „Snaží se popsat to, jací
lidé do galerií chodí, co od návštěvy čekají, jakou
mají motivaci a jak jim tedy instituce mohou vyjít
vstříc,“ naznačuje Kottová, která po návratu začala myšlenky oboru prosazovat i doma.
trémy – divák na místě dostává informací příliš
mnoho, nebo naopak příliš málo.
„Celé je to tedy o snaze hledat kompromis.
Návštěvník není neinteligentní. S orientací
v díle potřebuje pomoc, ale zároveň musí mít
prostor pro vlastní vnímání,“ nastiňuje Kottová
jednoduše něco, co však vyžaduje náročné
zamyšlení.
Sama z toho teď bude čerpat při přípravě dalšího ročníku Chalupeckého ceny. Ten letošní je
víceméně hotový, prezentace umělců začínají
v Moravské galerii 24. září. Kottová teď vymýšlí,
jak celý podnik posunout do budoucna. Ráda
Vítěz ceny získává pobyt v New
Yorku. Ráda
bych mu tam
zprostředkovala
víc kontaktů.
by výherce dostala víc do povědomí české veřejnostia nabídne jim také kontakty v zahraničí. „Vítěz získává mimo jiné šestitýdenní pobyt
v New Yorku, kde může tvořit. Ráda bych mu
ale zprostředkovala ještě víc kontaktů s tamějšími kurátory a dalšími umělci. Chci se také
soustředit na zahraniční výstavy umělců spojených s cenou nebo zvát renomované zahraniční
hosty k místním prezentacím finalistů.“
Starat se však ještě trochu musí i sama o sebe.
Zbývá jí ještě na filozofické fakultě obhájit onu
disertaci.
Martina Fojtů
Foto: Michal Králíček.
Začínala na pokladně
Chvilku to trvalo. Jak sama vzpomíná, před lety
začínala tak, že v Museu Kampa prodávala vstupenky. „Měla jsem ale velké štěstí. Díky pobytu v Holandsku jsem mohla v muzeu zakládat
oddělení, které k nám tento přístup přenášelo,
a později jsem dělala také celou koncepci vzdělávacích programů v pražském Centru současného umění DOX.“
Jaké faktory ovlivňují prožitek diváka z toho,
co v muzeu nebo galerii vidí či potká, zkoumala
i v nedávno odevzdané disertaci na Masarykově
univerzitě. A došla k tomu, že míra vstřícnosti instituce k divákovi je často velice sporná.
„Vzájemný dialog by měl být rovnocenný. Ale on
je spíš přeceňovaný nebo podceňovaný,“ myslí
si doktorandka. Výsledkem tak bývají dva ex-
S průvodcem najdete stipendia z celé Evropy
Stipendijních programů, které mohou studenti
využít, je nespočet. Kdo se v nich ale má vyznat?
Užitečnou pomůckou je nedávno spuštěný
Evropský stipendijní průvodce, největší evropský portál umožňující hledání stipendií jednoduše a takřka na míru každému studentovi.
Portál s anglickým názvem European Funding
Guide zahrnuje více než 12 tisíc stipendií, grantů, cen a odměn v hodnotě 27 miliard eur. Jeho
největší výhodou je, že pracuje s vyhledávacím
mechanismem, který zobrazuje jen ty možnosti, které odpovídají individuálnímu profilu studenta. Na úvodní stránce si totiž student vyplní
své údaje: stupeň studia a to, v jaké fázi se nachází, a pak už jenom stačí zvolit zemi a studijní
obor.
Aplikaci lze využít
jako návod, kde
hledat dál.
Malou nevýhodou je, že pro vyhledávání
v databázi stipendií je třeba se na stránkách
průvodce nejprve zaregistrovat a uvést i některé podrobnější informace. Za odměnu pak ale
uživatelé mají možnost hledat vhodné stipendium na jediném místě místo hledání na desítkách různých stránek.
„Aplikací jsem se i já sama proklikala. Její jednoznačná výhoda je, že poskytuje návrhy stipendií, zejména vítám odkazy na webové stránky
přímo těch institucí, kterých se to týká. Ovšem
nemám z aplikace dojem, že bych tam skutečně
vhodné stipendium vždy našla. Spíše ji vnímám
jako inspiraci, kam se případně dále podívat
nebo kterým směrem se zaměřit,“ hodnotí vedoucí studijního odboru Rektorátu Masarykovy
univerzity Martina Vlková. „Pokud Evropský
stipendijní průvodce usnadní přístup ke stipendiím mimo domácí školu nebo stát a inspiruje
studenty k aktivnímu snažení peníze získat, pak
to bude její nesporný přínos,“ dodává.
Evropský stipendijní průvodce je spolufinancován Evropskou komisí. Pokrývá Německo,
Francii, Velkou Británii, Španělsko, Itálii,
Nizozemsko, Belgii, Irsko, Rakousko, Řecko,
Finsko, Dánsko, Švédsko, Polsko, Portugalsko
a Česko. Projekt je dílem německé neziskové organizace ItS: Initiative für transparente
Studienförderung (iniciativa za transparentní
studijní granty).
>> www.european-funding-guide.eu
Eva Lalkovičová
Foto: Ludmila Korešová.
student / 19
Talentovaný medik vyvíjí
hodinky pro epileptiky
Patří mezi 40 talentovaných studentů, kteří prošli výběrovým řízením lékařské fakulty a byli
přijati do programu s rozšířenou vědeckou průpravou, takzvaného P-Poolu. Dvaadvacetiletý
Senad Kolář se tak už od začátku studia připravuje na dráhu výzkumníka.
Lékařská fakulta před dvěma lety otevřela
P-Pool po vzoru zahraničních univerzit a nabídla jej 150 úspěšným studentům s výborným
prospěchem. Do prvního ročníku jich přijala 19.
„S přihlášením jsem váhal, bál jsem se výběrového řízení. Nakonec jsem se přihlásil až od druhého ročníku. Je to prestižní program a má řadu
výhod,“ říká medik.
Kromě standardního vzdělávání v oblasti
lékařství musí studenti absolvovat přednášky
a semináře navíc. Po celou dobu studia mají také
povinný předmět Vědecká příprava a pod vedením erudovaných školitelů z řad akademických
pracovníků se aktivně podílí na výzkumných
projektech.
Kolář začal ještě v prvním ročníku pracovat
jako asistent výzkumu v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny. „V červnu 2013 jsme na
semináři klinického výzkumu měli vymyslet
Hodinky
zaznamenávají
informace o pacientovi a dokážou
předpovídat,
jaká je pravděpodobnost
záchvatu.
profitabilní výzkumný projekt. Napadlo mě
vytvořit hodinky pro epileptiky, které díky senzorům zaznamenávají informace o pacientovi
a pomocí algoritmů dokážou předpovídat, jaká
je ten den šance na epileptický záchvat,“ popisuje Kolář.
Jeho nápad zaujal lékaře Vladimíra Šulce.
Nabídl Kolářovi možnost pracovat na zobrazovacích metodách u epileptiků, jejichž cílem je
zjistit, kde přesně v mozku záchvat vzniká. Své
výsledky loni v květnu prezentovali na světovém
kongresu neurologů v Berlíně.
A ve výzkumu epilepsie stále pokračuje. Letos
v březnu dostal příležitost odjet na dvoutýdenní stáž do laboratoře Mayo Clinic v Minnesotě,
prestižního mezinárodního centra lékařského
výzkumu a vzdělávání. „Zjišťoval jsem, jak moc
zobrazovací metody fungují nebo nefungují při
hledání místa vzniku záchvatu. Podobné metody
už existují, snažíme se je ale pomocí algoritmů
ještě zpřesňovat,“ vysvětluje Kolář.
Vyjet v průběhu semestru na krátkodobou zahraniční stáž není pro studenty medicíny jednoduché, na většině seminářů nemohou chybět ani
jednou. Studenti P-Poolu si však mohou zameš-
kané hodiny individuálně nahrazovat. „Jen díky
tomu jsem mohl odjet do USA. Studijní program
P-Pool také finančně podporuje zahraniční stáže
studentů, čehož chci v budoucnu určitě ještě využít,“ oceňuje Kolář.
Program ale není určený jenom budoucím výzkumníkům. Podle Koláře využijí medici řadu
poznatků i při práci na klinikách. V průběhu
studia můžou třeba bezplatně složit zkoušky
USMLE, bez nichž by nemohli vůbec pracovat
v nemocnicích v USA. Takový test přitom stojí
skoro dvacet tisíc korun.
Studenti P-Poolu dostávají i motivační prospěchové stipendium a po dokončení studia jim
dá vedení programu doporučující dopis. „Zvlášť
v USA má takový dopis velkou roli, u nás to teprve začíná,“ říká Kolář.
On sám vidí největší přínos po kariérní stránce. „Každý rok přibývají stovky nových absolventů medicíny. Hledám způsob, jak se odlišit
a zároveň být užitečný. V budoucnu bych ale rád
zůstal v oblasti klinického výzkumu a v kontaktu s pacienty. P-Pool je v tomto ohledu skvělá příležitost, jak toho dosáhnout,“ vysvětluje.
Irena Diatelová
Zajímáte se o duševní vlastnictví? Vycestujte na roční stáž
Studenti právnické a přírodovědecké fakulty mohou nově vyrazit na prestižní roční stáž
k Evropskému patentovému úřadu do německého Mnichova nebo na Úřad pro harmonizaci na
vnitřním trhu (ochranné známky a průmyslové
vzory) do španělského Alicante. Masarykova
univerzita se totiž zařadila mezi dvanáct evropských univerzit, které s úřady spolupracují.
„Rozhodně se nemusí hlásit jen právníci,
oblast duševního vlastnictví je multioborová.
Právníci nerozumí technické stránce, což může
být naopak pro uchazeče například z přírodovědecké fakulty při výběru výhodou,“ uvedl
garant spolupráce a odborný asistent z katedry
občanského práva Pavel Koukal.
Studenti, kteří se o oblast patentového práva
zajímají a rádi by na stáž od září vyrazili, mohou
poslat své přihlášky do 30. května vedoucí oddělení pro zahraniční a vnější vztahy právnické fakulty na e-mail [email protected]
Přihlášky musí obsahovat životopis, důkaz
o znalosti některého z pracovních jazyků úřadů (angličtina, němčina, francouzština na obou
úřadech, v případě Úřadu pro harmonizaci se
uznává i španělština nebo italština) a motivační dopis. Hlásit se mohou pouze studenti posledního ročníku nebo čerství absolventi – stáž
má totiž za cíl pomoci nadějným talentům po
ukončení školy zlepšit dovednosti v oblasti
duševního vlastnictví a zvýšit jejich následnou
Hlásit se mohou
studenti posledního
ročníku nebo čerství
absolventi.
uplatnitelnost na trhu práce. „Stáž tohoto typu
může určitě v další pracovní kariéře pomoci,“
potvrdil Koukal.
Univerzita ze všech obdržených přihlášek
odešle předvýběr deseti uchazečů, ze kterých si
už úřady samy vyberou ty nejvhodnější. Zhruba
stovka studentů z celé Evropy pak nastoupí od
září tohoto roku na placenou praxi. Finanční
podpora na pokrytí životních nákladů spojených se stáží činí 1 000 eur na měsíc.
Více informací najdete na webových stránkách právnické fakulty v sekci Mezinárodní
spolupráce nebo na stránkách Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu.
Monika Stachoňová
20 / student
Nebojte se říct si o radu
Univerzitní centra vás v tom nenechají
Nastartujte si kariéru
Málokterý student má už od začátku studia
jasno, kterým směrem se bude po škole ubírat.
V Kariérním centru MU vám pomohou objevit
vaše silné stránky a možnosti jejich uplatnění.
Tamější odborníci vás promění v dokonalého
pracovního kandidáta – naučí vás, jak obstát na
pracovním trhu a získat své vysněné povolání.
V rámci konzultací, kurzů a tréninků vám řeknou, jak vyšperkovat životopis a sestavit kariérní plán. Na přednáškách a workshopech se zase
dozvíte, jak vyzrát na pracovní pohovor, jak se
na něj vhodně obléci, a díky praktickému nácviku pomocí videonahrávek zjistíte, jak na vás
i ostatní působí váš projev.
Dokonce si můžete vyzkoušet výběrové řízení nanečisto formou půldenního assessment
centra, kde si ověříte své kompetence na modelových situacích a dozvíte se, jak byste na
zaměstnavatele zapůsobili.
>> kariera.muni.cz
Proti stresu a nejistotě
Stohy seminárních prací, rozepsaná diplomka,
do toho rozchod nebo špatné vztahy v rodině
či v práci. I takhle může někdy vypadat studentský život. Když už nevíte kudy kam, první
pomoc v takové situaci nabízí Poradenské centrum, kde můžete absolvovat až šest bezplatných
sezení s psychologem.
S jakými problémy se studenti nejčastěji potýkají? Podle jednoho z pěti odborníků působících v centru, Marka Navrátila, je to zejména
zvládání studia – opakování zkoušek a dokončování prací v termínech. Ale také vztahové
a osobní problémy nebo narovnávání starých
křivd. „Sezení trvá padesát minut a každý, kdo
se rozhodne k psychologovi zajít, by si měl odpovědět na otázku, kolik času a energie hodlá
řešení svého problému věnovat. Nejedná se
o jednoduchou cestu, neexistuje univerzální
návod,“ vysvětluje psycholog.
Pokud se snažíte řešit své problémy nebo dosáhnout vytyčených cílů, ale nedaří se vám to,
využijte koučování. V rámci hodinového sezení vám kouč pomůže najít vlastní cestu řešení.
Další práce je už ale na vás.
>> poradenstvi.muni.cz
Studijní řád znají nazpaměť
Nevíte si rady se studijními záležitostmi? Jak
je to s poplatky nebo za jakých podmínek si
nechat odregistrovat předmět? Zeptejte se
Studentských poradců. Třináct vysokoškoláků
z osmi fakult poskytuje ostatním studijně-právní poradenství a zcela zdarma. Objasňují práva
a povinnosti studentů plynoucí z legislativy,
poskytují informační servis nebo zastupují studenty a pomáhají jim při vyjednávání s univerzitními orgány či vyučujícími.
„Jaké problémy studenti řeší, souvisí s obdobím, ve kterém se ptají. Nyní jsou to nejčastěji
Foto: Ludmila Korešová.
I když má student hlavu plnou
vědomostí, tu a tam se dostane
do situace, kdy potřebuje radu
zkušenějších. Ať už se to týká
průběhu studia, budoucí kariéry,
osobních vztahů nebo třeba
zahraničního výjezdu. Při řešení
svého problému si může vybrat
z několika center či spolků, které
poskytují poradenství.
Nastartovat
kariéru, odbourat stres, vyřešit
problémy s administrativou. S tím
vším umí centra
pomoct.
poplatky za prodlouženou dobu studia,“ tvrdí
poradkyně Věra Olšanská.
Jedním z těch, kterým poradci se zmíněným
problémem pomohli, byla i studentka fakulty
sociálních studií Zuzana Tomášková. „Služeb
jsem využila v prvním ročníku, abych zjistila,
jaké poplatky mě čekají při zanechání jednoho studia. Poradci mi odpověděli do druhého
dne a poslali mi přehled internetových odkazů.
Hodně mi to pomohlo se zorientovat,” pochvaluje si studentka.
>> poradci.muni.cz
Studium s handicapem
O nevidomé, slabozraké, nedoslýchavé nebo neslyšící či jinak handicapované studenty se stará centrum Teiresiás. Díky němu už dnes není
výjimkou, že mladí lidé s postižením navštěvují
přednášky a cvičení také se svými nehandicapovanými kolegy. Středisko pro pomoc studentům
se specifickými nároky totiž zajišťuje, aby bylo
studium přístupné všem bez rozdílu.
Jméno centru propůjčil bájný thébský věštec
Teiresiás, kterého bohyně Athéna potrestala
slepotou, když ji v lázni spatřil nahou.
V Teiresiásu pořádají speciální výuku, zajišťují průběh studia handicapovaných a vyvíjejí vlastní technologická řešení. Pod Teiresiás
spadá i Brailleské vydavatelství, Tlumočnické
a přepisovatelské centrum či Dispečink osobních asistencí. Centrum se také spolupodílí na
InfoServis
11. dubna – 30. června
Výstava Migrace očima obyvatel
Bretaně a jižní Moravy
Mendelovo muzeum prezentuje
francouzsko-českou výstavu o migraci.
Vstup je volný.
>> facebook.com/migrace2015
od 22. dubna
adaptacích studijních a testových materiálů pro
studenty s postižením.
>> teiresias.muni.cz
U zdroje informací
Knihovny zdaleka neslouží jen k půjčování tamních knih. Kromě tisku, skenování a kopírování
v nich můžete využívat také meziknihovní či
mezinárodní výpůjční služby a především elektronické informační zdroje. Nejeden student objeví jejich kouzlo až před diplomovou prací a pak
se zpětně diví, jak mohl doteď vůbec existovat.
Nejrůznější databáze, digitální knihovny, e-knihy, e-časopisy jsou dostupné z počítačů MU nebo
prostřednictvím vzdáleného přístupu.
>> library.muni.cz
Jak vyrazit do světa
Chystáte se na zahraniční výjezd, stáž nebo
letní školu? Pro informace běžte do Centra zahraničních služeb, které se stará o rozšiřování
příležitostí pro mezinárodní mobilitu studentů
a akademiků. Centrum rozvíjí kontakty s univerzitami po celém světě, propaguje, navazuje
a podporuje s nimi vzájemné vztahy. I díky tomu
si můžete vybrat z pestré nabídky programů.
A v Centru vám dokonce nabídnou i praktické
rady a pomoc, pokud třeba připravujete vlastní
mezinárodní projekt.
>> czs.muni.cz
Dita Chovancová
Výstava Eyalama noi – pomáháme
v Ugandě
Expozice v atriu fakulty sociálních
studií začne 22. dubna v 17:00 vernisáží. Na programu je vyhlášení zadání
soutěže Můj projekt pro Ugandu
a ochutnávka ugandské kávy a dalších
farmářských specialit.
30. dubna 9.30 – 13.30
Business research forum MU
Vůbec první příležitost pro soukromé firmy, jak se hromadně setkat
s vědci Masarykovy univerzity, kteří
mají zájem o spolupráci, se chystá na
konec dubna. Akce se koná v pavilonu
Ceitecu v bohunickém kampusu.
>> ctt.muni.cz

Podobné dokumenty

jaro / podzim 2016

jaro / podzim 2016 Další důkaz našeho štěstí s počasím byl, když jsme a konečně v pondělí 23. května 2016 vyjíždíme. zůstali přes noc v městečku Tully. Tady mají zajímavý Moře bylo dost rozbouřené, strávili jsme v ka...

Více

Univerzita má dva nové patenty - Asociace institucí vzdělávání

Univerzita má dva nové patenty - Asociace institucí vzdělávání tužku či objev důležitých vlastností rostlinného alkaloidu makarpinu. David Povolný

Více

PDF /10,9 MB - Duha - Moravská zemská knihovna v Brně

PDF /10,9 MB - Duha - Moravská zemská knihovna v Brně museli při převzetí stavby překonávat a kolik nedorozumění vznikalo při „spolupráci“ s architekty. V devadesátých letech jsme si totiž postupně všichni začali uvědomovat skutečné problémy při přípr...

Více

Projekty - Recetox Education

Projekty - Recetox Education 250 milionů korun na sedm nových projektů. V  květnu byly také podány dva celouniverzitní projekty: Zaměstnáním čerstvých absolventů doktorského studia k vědecké excelenci a Síť expertních pracoviš...

Více