Dušková, Pavla dopisy z let 1922 –24, Egypt, cesta tam a zase zpátky

Komentáře

Transkript

Dušková, Pavla dopisy z let 1922 –24, Egypt, cesta tam a zase zpátky
EGYPT, CESTA TAM (A ZASE ZPÁTKY)
PAVLA DUŠKOVÁ, DOPISY Z LET 1922 –24, VÝBĚR
-
Na lodi Heluanu, 7. 1. 1922 (psaná hlavička)
Milí, drazí,
Šťastně jsme se všichni dostali až sem na loď a máme za sebou už jednu noc na
moři. Cesta vlakem ubíhala jakž takž, dostali jsme pohodlné dvojcoupé a Růženka mohla
být přes noc také u nás. Již ve Voticích bylo napadáno sněhu, v Dvořišti také, o Alpách
ani nemluvím, tam jsme se kvůli němu trochu opozdili. Přejet však tolik států znamená,
že jsme měli v coupé stálé kontroly pasů. Cestující bez pasů diplomat.(tických) měli též
kontroly zavazadel, nebylo to však nijak zlé.
Vlak opoždění dohonil a my šťastně dojeli do Terstu, kde jsme byli očekáváni
gen.(erálním) konsulem Šebou, konsulem/,/ a celým personalem konsulátu našeho
v Terstu. Každý se chopil něčeho ze zavazadel a pohodlně nás dovezli do hotelu. Tam
jsme měli připraveny 2 vytopené pokoje ve stejném poschodí a vyspali jsme se blaženě
po noci ve vlaku všichni. Druhý den ráno viděli jsme z oken již náš Heluan, jak stál
klidně v přístavu a očekával nás. Prošli jsme se městem, byli v rybí tržnici, kde bylo tolik
talianského hluku, že nebylo slyšet vlastního slova. Jinak všude plno přístavních
zevlounů jako vždy. A nade vším překrásný jarní den se sluncem a s chůvami a
dětičkami, dámami na molech. Pak jsme se podívali také do čtvrtí starých s nízkými
uličkami a tam zase tolik cárů a špíny a bídy, který je vždy rub nádhery. Tyto zbědovaní
strhaní lidé nejsou bohudík již u nás vidět tolik. V poledne jsme byli zváni k Šebům na
oběd všichni 4. Pan gen. Konsul Šeba je velmi milý demokratický pán, legionář a má
hodnou paní. Vedli si zcela upřímně a rozumně a nezdržovali nás zbytečně jídlem a
posezením zbytečným u nich; za to nás p. Šeba dovezl všechny do našeho skladiště, které
má naše republika v přístavě. Jsou to ohromná skladiště se 6ti ohromnými jeřáby, vše
práce našich inženýrů (před válkou). A ve skladištích spousty našeho zboží všeho druhu.
1
Po návštěvě skladiště dovezli nás, do Miramaru. Nevím, zda se nám to tehdy zdálo tak
krásné nebo zdali jsme nesměli tehdy ani do těch zahrad, tentokráte bylo to úžasné v té
opuštěnosti a náladě zimního podvečera. Všude cypřiše a pinie, bludiště křovin a osamělé
sochy, stoleté břečtany se spletenými kmeny a tvořící po sloupech skulpturu ornamentů.
A nade vše ty výhledy na moře, věčné moře.
Přišli jsme zrovna k západu slunce a když jsme viděli tu ohnivou kouli ohromnou do
polovic úplně bílou rudou a od polovic bílou jak sníh jako ohromný kalich s hostií jak
pomalu se ztápí k moři tu nám všem uvázla slova na rtech a i Mánička stanula v němém
úžasu. Jak zapadlo slunce do moře, začali ze zámku vyzvánět klekání. Katolické mravy,
ale dobře vypočtené na city i pro člověka nekatolického, a zbožnost obyčejně vyplývá
z dojmů smyslových. Pak nás dovezli zase do hotelu a my nemohli pochopit, jak nám ten
den tak rychle utekl.
Večer jsme měli pozvány Šebovy k večeři k nám do hotelu a ráno chystali jsme se na loď
k odjezdu.
Druhý den ráno všude sníh, tak nám to stáhlo všem naše odhodlaná srdce. Nebe se však
probíralo my za svitu slunce dojížděli autem k přístavu již po 11. hod. dop.(olední).
Loď odjížděla až v 1. hod.
Pohodlně jsme se usadili do své kabiny, kde jsme měli připravena už všechna svá
zavazadla. Pak jsme šli na palubu, loučit se naposled s pevninou. Obyčejný ruch přístavní
všude, lidí doprovázejících a všude plno čumilů také. Nás byli doprovodit naši páni
z konsulátu avšak bez dlouhých ceremonií, slušně a upřímně.
Jakmile loď odrazila, šli jsme na prohlídku 3. třídy a kabiny pro Růženku a tu jsme viděli
teprve co to byla rakouská demokracie. 1. třída nádhera, druhá nevím a 3. třída už ale
docela šófl. Prohlásila jsem, sama, aby Růženka spala s námi v jedné kabině s Máničkou
na mé posteli a já že si lehnu na pohovku připravenou pro Máničku. A s jídlem rovněž
tak. Cyril se však dohodnul s intendantem lodi, a dali nám z ochoty kabinu ještě jednu
v I. třídě a Růženka chodí k nám na oběd sedí ale s nějakými cizími hostmi u stolu.
My s Máničkou sedíme u čestného stolu s p. Komandantem (kapitánem lodi) starým
ošlehaným námořníkem, elegantním však pánem, který měl syna na studiích v Praze a
s nějakým lékařem dr. Strossem, Čechoslovákem, který však umí asi 10 řečí jen ne česky
a který od svého mládí žije v Orientu a nyní v Kahýře a je zároveň presidentem České
2
obchodní komory. S tím se bavíme po obědě a po večeři při černé kávě a já se ho
vyptávám na všechny možné věci a rady o Kairu a ten pán pěje o tom hymny. Obědy i
večeře jsou dlouhé co se pořadu jídel týká ale porce jsou malé, tak že se člověk zbytečně
nepřejí.
K večeři jsou páni v smokingu a dámy ve večerním úboru, tak i Mánička se do večerního
úboru oblékne. A já zase ten tetin „špicnkleid“1, který si sám nemyslel že bude dělat
takové služby.
Večeře byla takováto:
Polévka, smažená ryba se salátem, pak smažený salám krájený na kolečka s různou
zeleninou jako dušené cibulky, endivie a zelí. To vše servirováno na stříbrné míse na
jejímž jednom konci jako ozdoba skvěla se bílá labuť ze sádla a v křídlech jako ozdobu
měla jemno krájený salát křen.
Pak přišlo pečené kuře zase se salátem, pak chřest s máslem a pak puding s crémem pak
ovoce, mandarinky utržené i s větvičkou, pomeranče obrovské podlouhlé jak hrušky,
kalvilská (?) jablka a opravdické hrušky. A pak černá káva.
Snídaně je buď káva nebo čaj, kostičky másla, marmeláda šunka a vajíčka, teď v 10.
hodin roznáší se v koflíkách teplý bullion2 a k tomu obložené chlebíčky. Obědy jsou o 1
chod kratší než večeře, také bez polévky, za to bohaté hors d´euvry. Svačina buď čaj,
káva nebo kakao, a zase housky, bisquity a máslo a zavařenina.
A tak se zde jen jí a převléká, a spí.
Včera po večeři u kávy bavili jsme se ještě s komandantem, najednou začnou houkat
sireny co výstražná znamení, komandant vyskočil a už byl na svém můstku.
Strhla se totiž sněhová bouře a nebylo vidět na krok a proto musely sireny houkat aby se
nám nic nepřiblížilo. Moře však bylo klidné při tom, tak že jsme všichni zcela dobře spali
až na chladno, jaké je ve všech kabinách, v těch se netopí a je dobře.3 Přikryli jsme se
plášti a Cyril kožichem, dobře se osvědčil Cyrilův pléd a šťastna, že jsem tu peřinu přece
vzala.
1
Krajkové šaty – něm. Spitzenkleid.
Má být správně bouillon – vývar.
3
I dnes se v italských hotelech v pokojích v zimě často příliš netopí – topí se zato ve společných
prostorách, restauracích atd.
2
3
Dnes v 1. hod. přijedeme do Brindisi, proto honem píši, abych hodila psaní tam a byste je
co nejdříve dostali. Psaní z Kahýry je nejlépe prý psáti v úterý, ve středu je hodit aby
přijelo do Alexandrie k této lodi a za týden je pak máte v Praze. Obráceně vy musíte psáti
každý čtvrtek, aby v pátek se mohlo hodit na poštu a za 10. dnů je v Kahýře. Budete-li
psáti pravidelně, budeme mít týden co týden od Vás zprávy a vy od nás také.
Zatím končím, vzpomínám a pozdravuji Vás všechny nastokráte.
Vaše
Pavla
W
4
CLARIDGE’S HOTEL
ALEXANDRIE
EGYPTE (tištěná hlavička)
Alexandrie, 11. ledna 1922
Druhé psaní
Milí, drazí,
tož jsme šťastně přistáli v Alexandrii a to již v pondělí po 4té hod. odpoledne.
protože však Helouan jede až pozítří t. j. v pátek zpět do Terstu a může tedy vzíti poštu a
tehdy píši teprve dnes. Doufám však pevně, že moje psaní z lodi poslané z Brindisi již
máte a to, dle výpočtů již v úterý, jakož i telegram z lodi bezdrátové telegrafie, který
Cyril poslal dr. Kronskému (?), a ten vám dal vědět o tom.
Nyní věru nevím, kde mám dříve začít a co nejdříve popsáti. Tak postupem.
Jakmile loď odrazila z Brindisi v sobotu odpoledne, začal nás na nebi strašiti mrak
s jedné i s druhé strany. komandant začal nad tím kroutit hlavou, my se však začli
utěšovat tím, že jsme jeli do zapadajícího slunce a trochu jasna. Svačina ještě odbyta
zcela hladce. K večeru však začal se vzmáhati nepokoj mezi cestujícími, zvláště
ženskými. Mánička našla si na lodi 2 děvčátka, s kterými mluvila francouzsky, a které
byly náhodou ze Švýcarska4 z Fribourgu a jely k dědečkovi za Alexandrii. Avšak i na
těch hrách dětí bylo vidět nepokoj. Lidé začli zuřivě se promenovati na palubách a
zrychlovali svoje tempo až skoro k útěku jen aby svým vlastním pohybem přerušovali
stále vzrůstající pohyby lodi. Když nepomohlo to, šla jsem si prostě lehnout do kabiny.
Večer, když nás Cyril komandoval obléci se k večeři, nebylo to již více možno, ani
Mánička, ani Růženka ani já. Cyril chtěl namítati něco o představě a chtěl to zlomit
přísností a sebezapřením, viděl však, že to více nezmůže a tak jsme si lehly všechny 3 a
Cyril šel večeřet sám. My začly vyndavat kufříky. Po večeři přinesl Cyril novinky, že
skoro všechny spolucestující dámy, až na ty docela staré u večeře již chyběly a i někteří
4
předchozí vyslanecké působení C. D. bylo v Bernu.
5
pánové a komandant mu řekl, že budeme mít zlou noc. Přišly opravdu bouře a to 2. Jedna
s krupobitím, tak velká, že nabírali hrstě krup na palubě velké jako fazole a druhá bouře
s hromy a blesky. My v kabinách sic o těchto ukázech ničeho nevěděly, jen jsme se
úporně držely postelí, abychom nevypadly. A v šroubech na stropě a v příčných stěnách
to úporně kvílelo, jako by se loď měla co chvíli roz....(vrátiti?).
Odevzdávaly jsme se svému osudu a vím ze své zkušenosti jen tolik, že najednou je
člověku tak vše jedno, kdyby se dělo nevím co a kdyby do kabiny vstoupil třeba sám
archanděl Gabriel. Pak mi to potvrdily též Mánička s Růženkou. Cyril se však držel
statečně a ošetřoval nás všechny 3 jak náleží a donášel mi zprávy o Máničce, jak s klidem
se odevzdala svému osudu. Sklenice a nádoby lítaly dle pohybu s jednoho kouta kabiny
do druhého, rozbíjely se napořád a kdyby to snad bývaly nejdrahocennější vázy severské5
bylo to lhostejno. A tak jsme ležely všechny 3 celou neděli na to a neměly jsme dosti síly
vstát ani jíst, ale bylo nám všem značně lépe. Ani v pondělí jsme skoro ničeho nepozřely,
jen Mánička kousek jablka na doporučení lékaře lodního všem lidem a Růženka polévku.
Lékaře však zvláště nepotřebovala z nás bohudík žádná. Jen ošetřovatelka chodila se ptát
přes tu chvíli čeho si přejeme a když nesla něco natáhla sebou v kabině jak byla dlouhá.
Z venčí z restaurace bylo slyšet hromadné rozbíjení nádobí a bouchání dveří padání lidí a
úporné kvílení všech šroubů a plátů železných, z kterých je loď konstruována. V kabině
jsme si pustili větráky, abychom mohli dýchat, a tolik vím, že Cyril jen zuřivě kouřil, tož
snad pociťoval chvílemi také tíhu této kritické cesty.
Jinak však vydržel až do poslední chvíle bez jakéhokoliv onemocnění a chodil k obědům
a k večeři jako by nic.
Až když nám v pondělí ke čtvrté hodině zvěstoval, že je vidět již Alexandrii, bylo nám
jako Kolumbovým lidem a vydechli jsme si všichni „země“ začaly jsme se oblékat a
potácely jsme se na palubu přesvědčit se o tom, že blížíme se k zemi. Kymácení však
nepřestalo a my musely se držet vší silou zábradlí abychom neupadly. Až za vlnolamem
v Alexandrii se umírnily vlny a my mohli začíti teprve se skládáním všech svých věcí
do kufrů. K parníku přijela loďka plná Arabů a druhá policejní hlídky pobřežní. Za to
spustil se velký liják a očekávající lidé na pobřeží zahnal s velkým křikem schovati se
pod střechy skladišť. Křik Arabů nosičů neartikulovaný a výkřiky ve všech možných
5
Myslí samozřejmě sévreské.
6
řečech evropských i orientálních, pobíhání po lodi i po nábřeží, pleskot deště a rychlé
stmívání s blikáním lampiček na nábřeží byl náš první dojem.
Za chvíli začli jsme teprve rozeznávat jednotlivé lidi a národy. Araby ve fezích a
hedvábných šálách, ovinutých kolem těchto v dlouhých světlých pruhovaných kaftanech
a plandavých nohách v sandálech.
Mezi tímto davem byl nám nápadný jeden Arab v zlatem vyšívané uniformě se
zakřivenou šavlí s fezem na hlavě a v dlouhých baňatých kalhotách s gesty paši nebo
sultána. Cyril byl zatím někde na pasové prohlídce a my 3 ženské stály jsme tam jak 3
vykuchaná (?) boží dopuštění a dívaly se na to vše vyjevené když tu pojednou skloní se
před námi ten sultán sám se vznešeným gestem, pozdravem (?) jako vysílají Mohamedáni
Allahovi nebo slunci a ptá se nás „čekoslovak“ Zatajil se nám dech a řekly jsme, že ano.
V tom však vystoupí ze zástupu prostovlasý mladší elegantní pán a představuje se jako
pan konsul Blahovský. Vlasy mu vlály jako umělci – ulít mu klobouk do – moře a já po
prvním přivítání s ním ohlížím, kde je vlastně Cyril. Ten přišel a začlo velké stěhování.
Znáte náš český strach o každý kufřík a hadřík, a nyní se chopil každého kufru jeden
Arab a ujížděli s tím bůh ví kam do tmy a p. Blahovský nestačil nás ujišťovat, že to není
jako u nás, abychom se nebály, že než dojedeme do hotelu, bude tam vše bezvadně
dopraveno.
Pak jsme sedli do auta i s p. Blah. a ten sultán na stupátko a zase prohlídka, kterou
ten sultán vyřizoval a pak v hotelu zase ten sultán vyřídil ta zavazadla a když jsem se
nemohla zdržet zeptat se kdo je ten pán v té uniformě, Cyril mi řekl pak v nepřítomnosti
p. Blah. že to je „kavas“ sluha, který je přidělen každému konsulovi jako jeho osobní
sluha a nosí mu aktentašky a obstarává všechny tyto všechny nepříjemnosti. Za chvíli
jsem se zeptala znovu Cyrila jak se jmenuje takový sluha, jestli „keťas“ a on mi řekl
abych vám to napsala domů, že prý se Sláva nasměje. Tak Vám to píši.
A nyní v pondělí večer v hotelu. Auto nás vezlo ulicemi, kde bylo plno ozářených krámů
vesměs s pařížským zbožím, a hluk Arabů a nejrůznější vůně olejů, špícy, a pigmentu
arabského.
A nyní hotel: Velká budova, nově zřízená, hall vybílená se skupinkami exotických rostlin
v koutech, s rákosovým nábytkem a různými lehátky v zákoutích s polštáři velkými jako
7
měsíc nebo slunce samo, paráda pseudoorientální potahovaná vesměs s Printemps nebo
Lafayette z Paříže vypočtená na efekt a la Madame am Rhein.
Pak samí arabští sluhové černější tím že jsou vesměs v bílých dlouhých plátěných
kaftanech s červenými pásy s červenými fezy (vyráběnými skoro jedině u nás v Čechách)
a s červenými mokasiny na nohou.
Ti nás dovezli vytahovadlem nahoru do pokojů. Salon, thmavěrudě tapetovaný, vysoký
jak kostel, s pseudoorientální garniturou vykládanou perletí, zrovna taková jaká se svého
času blahé paměti povalovala dlouho za výkladem čalounického obchodu na Perštýně
nebo tam někde. Vím že se na ni všichni pamatujete, a myslím, že ji nikdo tehdá v Praze
nekoupil. K tomu vykládanému orámování má rudě květovaný povlak místy již protřelý.
Pak ložnice s arkýřem a okny zase pseudoorientálními, vysokými jako v kostele a postele
železnomosazné a bílými tylovými nebesy a záclonami proti moskytům. Všichni v nich
vypadáme jak Desdemona i Cyril pod těmi nebesy. A na všech oknech jsou hedvábné
záclony s malo vanými slunečnicemi a luskami, vše ruční malba, jako plenta co malovala
kdysi Pepa. Nejkrásnější je koupelna, po které jsme všichni toužili po tolikadenní cestě.
Za to schodiště v hotelu a balkony, jaký máme také u salonu je z nejčistšího bílého ....
mramoru a i facady domů jsou zde poctivě mramorové. A pak ta dojemná obsluha těch
černých lidí, bez hlesu tiše se pohybují, pružní, vysocí v těch kaftanech a s takovou
poctivostí postaví ten pár vzorně vyleštěných bot. Nezdají se mi ani dost málo úskoční
nebo zákeřní. Mnozí z nich ačkoli muži mají typ nohaté Máry, a proto snad mne tak
dojímají.
A nyní po ulicích. Ty nejzbědovanější typy Arabů, jednoocí, zchromlí snad
malomocenstvím, otrhaní, špinaví. Děti rovněž tak, malí otrhánci s překrásnýma
úpřimnýma očima, z kterých září přeblažená rajská radost nad pohozenou slupkou
banánu, kterou si pro radost vyhazují do výše jako míč a která jim pleskne na chodník
zpět. A ještě více dojímá jak takový ať výrostek nebo muž nebo klouče otrhané v cárech
třeba začne přepečlivě chránit svůj fez – jediná to jeho pýcha patrně a nejlepší kousek
jeho zbědované toilety – buď starým špinavým kapesníkem nebo kouskem novin před
deštěm, a po dešti dává papír nebo kapesník dolů a přeblaženě se usmívá řadou
vyceněných bílých zubů, že nemá ani kapičky na svém vznešeném fezu. Ta čistá radosť
z maličkostí u nás překulturních lidí není a nebude. Ženy Arabky snad (nevím dosud)
8
černé ale krásné, černě oblečené v krepový háv, i přes hlavu, zahalené ne však závojem,
nýbrž háčkovaným ručníkem z černé bavlny a zachyceným shora mezi očima na nose
snad zlatým snad mosazným .... náprstkem. Ať bosy ať obuty, vždy se stříbrným
náramkem na každé noze a podmalovanými červeně nehty. Mají i punčochy, jsou
štíhlonohé, protože náramek od mládí jednou na nohu navlečený, nepovoluje. I děti
ženského pohlaví mají ty náramky, třeba že v cárech a žebrají po ulicích. Ženy nejsou
otrhané vůbec a nesou li něco, vždy na hlavě.
Včera jsme byli ve městě na prohlídce. A zase všude plno rámusu, křiku, pohlavků atd.
Odpoledne jsme si vyšly bez Cyrila a dostaly jsme se za město do parku. Buloňský
lesíček en miniature, alej palem, park sám samý cizí strom a keř, nyní kvetou nějaké
fialové květy, které se pnou po všech zdivech zahrad, pak rudé květy podivných tvarů a
v záhonech naše pelargonie s kmeny tlustými jak malé stromky. Vzduch nasycen
vlhkými parami, takže takový park je jako ohromný skleník pod širým nebem, kde
kvetou aloe tak vysoko jako stromy a juky jsou jak palmy. Pak jsme přišly na katolický
hřbitov francouzský s mramorovými bílými pomníky méně vzácné skulptury (škoda toho
mramoru). Tam si kapucínek klidně opatruje hroby a zalévá. Pak jsme potkaly arabský
pohřeb. V předu průvod vede Arab v kaftanu a ve fezu a klidně si pokuřuje. ..... Za ním
nesou rakev, snad jen z prken .... sbitou polepenou růžovým papírem a za tou pak hlouček
přátel zesnulého a ženy ve čtyřstupu, které kvílí a mňoukají nahlas jako kočky a řvou až
mráz po zádech pobíhá zatím co jedna žena plačka odříkává snad něco z Koránu. A
kolem toho prapodivného smutného průvodu jedou automobily a kočáry dam
alexandrijských, které se jdou projeti na nábřeží a z vozů vykukují vyšlechtění psi, vozy
s vojskem a jiní uniformovaní lidé a žádný se nepozastaví ve slušném tempu pomalejším,
ani smeknutím nedají na jevo, že těmto ubožákům zemřel někdo jejich drahý. Ta černá
rota je jim méně než ten šlechtěný vyžraný pes. Cyril mi však radil, že tyto poznatky
nemám příliš hlásat do světa, bych neupadla v podezření, že jsem bolševík. Kdyby to
však u nás lidé viděli, přestali by reptat na naši republiku.
Tož ukončím toto svoje povídání. Mánička píše také svůj dopis domů mamince. Cyril si
nyní utekl do města sám, nechce se courat s průvodem. Ráno byl na burse, kde prý bylo
takového rámusu a když se ho ptali, co jde kupovat a on řekl že nic, jen se dívá, řekli mu,
že tam nesmí za barieru mezi kupce.
9
Chodí si po knihkupcích a kupuje si francouzsko–arabské gramatiky. To bude beden
nových knih až pojedeme odtud. Ani dosud nezjistil, zda nám vlastně přivezli naše bedny
sem do hotelu a nespletli to. Pak chceme se podívat ještě do zdejšího musea a v pátek
jedeme do Kahýry.
Cyril slíbil Máničce, že jí koupí něco trvalého na památku na hrdinství první cesty po
moři a ona neví co by si měla přát. Radíme jí jako nejtrvalejší památku na celý život že
by byl kroužek do nosu nebo do ucha to že jí zůstane navždy a nikde to alespoň
nezapomene jako všechno zapomíná. Ona ale nechce o takovéto památce ani slyšet.
Vzpomínám na Vás na všechny, jak se asi máte jaké máte tam v Praze počasí. To
zpropadené počasí nás pronásleduje. Už z Bernu. Nyní zde, kam se Cyril tolik těšil na
slunce, ani ho mnoho není, každý den prší, bláta je zde po kotníky a nevyjdeme bez
deštníku. V pokojích je chladno, topení tu nikde není zařízeno, dobře, že jsem vzala tu
peřinu pro Cyrila. Dámy jsou vesměs v kožichu a páni mají kožich a k tomu slaměné
klobouky někteří.
Do příštího pátku, kdy odjíždí nová loď zpět do Evropy, napíši už z Kahýry a snad už
naší adressu, abych měla zprávu od Vás.
Tisíc pozdravů, na všechny vzpomíná
na Vás
Vaše Pavla
Q
10
GRAND CONTINENTAL HOTEL CAIRO
(pseudoeg. postava sedícího božstva jako ozdoba)
Kahýra 19. ledna 1922
(Třetí dopis)
Milí, drazí,
řídím se dle rady zdejších lidí, píši dnes ve čtvrtek, v naději, že můj dopis odveze loď
zítra v pátek z Alexandrie a v týdnu jej pak dostanete do Prahy. Jsme v Kahýře od
minulého pátku.
Z Alexandrie je to vzdáleno 3 ½ hod.. stejně jako z Bernu do Ženevy. Cestou již je
krajina úplně biblická, domky ve vesnicích uplácány z hlíny a bláta, beze střech a bez
ozdob. Palmové háje a oranžerie plny plodů mandarinků a pomerančů, po polích pasoucí
stáda bůvolů, velbloudi s náklady a oslíci cupitající buď s nákladem nebo s Araby. Ženy
s dítětem na oslátku dávají úplný obraz P. Marie s Ježíškem a myslím, že ta P. Maria
měla ten svůj černý hábit stejně ulepený jako kleriku patera Vařečky a že stejně nechala
tomu Ježíškovi klidně lézti mouchy opo očích zahnisaných a po nudličkách z nosu a jistě
mu jich neodehnala.
Nevím, měli-li by tu privilej, anebo Ježíšek, že by se jich ta špína nechytala, nebo že by
se ona sama byla narodila čistotnější než ty druhé. taková vyjímka tady ani kdekoli jinde
v biblické zemi, neexistuje.
V Alexandrii nás byl vyprovodit p. konsul Blahovský se svým kavasem (tím sultánem) a
přinesl mi kytici. A když pak kavas políbil mademoiselle Máničce ruku v rukavičkách,
byla tato ohromena a výskala: „Jejej on mi olízal všechnu tu vlakovou špínu
z rukavičky.“ A tak jsme se šťastně dostali do Kahýry a z vlakové restaurace při obědě
jsme pozorovali ty zázraky egyptské. Když jsem si dovolila občas poznámku, že místy je
krajina jako naše labská a že mohutné sýkomory košaté dělají dojem jako náš dub nebo
11
lípa, pochodila jsem zle a vyslechla jsem poznámku o přepjatosti a špatné výchově,
v nitru mi však ten dojem nikdo nevyhladil.
Kahýrské nádraží velké v pseudoorientálním stylu, které má však již značnou patinu
biblickou a v něm opět spousta řvoucích orientálců všech možných barev a ústrojů, barvy
tyto jsou však na různých akvarelech, na kterých jsme zvyklí je vídat mnohem
barvitějších a nelomenejších tonů; (zde jsou lomeny špínou) takže někdy lze těžko
uhádnouti původní ton. Na nádraží byla již deputace Čechů, kolonistů počtem asi 5 nebo
6. Pan ředitel Strakatý (ředitel společnosti Centrokomise) takto Chýnovák. Zná Gabriela
a i jiné lidi lepší a sám dělá velmi dobrý dojem a chování má bezvadné, avšak nenucené a
kumštýřské, pak nějaký p. sládek, budějovického pivovaru, který je zde asi 14 roků, pak
nějaký zámečník taky je zde asi 14 r. a ještě kdosi (ani nevím kdo všechno). A ti všichni
se o nás přepečlivě starali. P. ředitel Strakatý mi zase podal ohromnou kytici a tak jsme
ujížděli městem jako primadona, ověnčená se svou družinou ve dvou autech k hotelu.
Kahýra je nepoměrně větší a výstavnější než Alexandrie, avšak také špinavá.
A ti milí krajané dovezli nás do hotelu Semiramis, na břehu Nilu. Ubytovali nás ve
čtvrtém poschodí a tam se nám z oken otevřel zázrak. Stříbrný Nil ozářený zapadajícím
sluncem, na něm bárky plovoucí s bílými plachtami jako exotičtí ptáci s rozevřenými
křídly, na březích háje palem, villy a paláce pašů a sultánů, vila matky sultánovy, zahrady
s nejrůznější florou exotickou, na levo do dáli pohled na starou arabskou Kahýru
stověžatou jako Praha, jenže věžičky jak jehly minaretů a mešit.
A za tím vším nízké táhlé pohoří, a na pravé straně krajiny za Nilem na obzoru obrysy tří
ohromných pyramid Gizéh. Dojem byl velkolepý, pastva pro oči a všechny smysly.
Zkusila jsem si ofotografovati tuto vyhlídku, nevím dosud jak dopadla.
Hotel sám luxusní, se společností Angličanů a jiných bohatých lidí, dámy stále se
přestrojující k různým zábavám a sportům, s obsluhou Arabů a Evropanů. P. vrchní
číšník restaurace Čech p. Adamec, který na léto jezdí zase do Karlových Varů byl tak
potěšen a zmaten, že i Cyrilovi chtěl líbat ruku. A ještě je tam mezi číšníky 6 jiných
Čechů. Bylo nám tam jako doma v idealním hotelu budoucnosti, jaký snad jednou Praha
bude míti. Kuchyně vybraná, p. Adamec staral se o nás dojemně, dával nám dělat různá
jídla, Cyrilovi nosil svoje noviny „politiku“ a sám ji ani nečetl, měl radost, že se může
s námi při obědě bavit, když na stříbrném, vozíčku na kolečkách nám předváděl svoje
12
komposice pečení a selátka nadívaného kaštanovou nádivkou a jablkovou hedvábnou kaší
a když mistrně dranžíroval hostům před očima jejich porce. Vykládal nám o hotelové
kuchyni Semiramis, kde každou polévku vaří a komponují 4 kuchaři, kde Ital kuchař dělá
jen dekorace na zmrzliny a různé dobroty, kde při slavnostních obědech vyrábí se
zmrzlina do forem sádrových asi z 50 kusů sestavených, tančící figurky a jiné, a že to
musí být jako u Bendlmayera, a že by to mohl být nový zdroj výživy pro sochaře (to
říkám já), kuchař Francouz dělá zase jenom paštiky, jiný zeleninu, jiný omáčky atd. atd.
Jednou jsme měli kuře s pilafem. Pilaf rýžový, rýže trochu připečená, s rozkrájenými
mandlemi a hrozinkami, s pečeným kuřetem výborná chuť. P. Adamec má velkou chuť a
touhu zaříditi něco v Praze, má podáno u ministerstva, umí, česky, německy, franc., angl.,
arabs., polsky a rusky; je velký fešák, chování má příjemné a skromné. Nemá rád
Angličany a byl velmi smutný a myslím, že i upřímný, když litoval našeho odchodu, že
prý zase uvidí jen ty unuděné tváře anglické. A opravdu druhý den přišel do hotelu
Continental, kde jsme se ubytovali, a přinesl Cyrilovi noviny svoje české.
Zde hotel Continental není tak luxusní, také však výborný a o polovinu skoro levnější.
Semiramis je filialka hotelu Šeprts (Shepheard’s, pozn. ed.), který je otevřen jen na
sezonu. Šeprts ještě existuje a je vůbec nejdražší a nejnoblejší hotel v Kahyře. A jakmile
jdu kolem upomínám si na p. Zorta jak sedával na terase tohoto hotelu. V sobotu po
příjezdu zavezl nás p. ředitel Strakatý autem do Heliopolis, nově vznikající město na
poušti, které snad bude jednou výstavné, dosud je to však jako Dejvice, jeden vysoký
dům, opak zase prázdné místo, pak zase ulice a zase poušť.
Domy velké, výstavné v pseudoorientálním stylu nabubřelém a pavlány a věžičkami,
s pavlánů visí prádlo na šnůrách, třeba z nobl bytů. P. Strakatý nás zavezl proto do
Heliopolisu, protože tam bydlí jeden Čechoslovák p. Salami, a ten nám byl ochoten
přenechati svůj byt za 40 liber měsíčně. Když jsme předjeli k tomu domu, vystoupli do
malé předzahrádky asi 1 m široké a 5 m dlouhé, z té zahrádky vchod do salonu po
schůdkách. Salon linoleová podlaha, velké trymó s umělými květinami, garnitura
truhlářskobarokní a dost. Ostatní pokoje rovněž s vybraným vkusem ne li lepším. Jako
div světa visely tam prý české obrazy jako svého času ty Tampovy v Liboci u nás
v pokoji jenže ne svaté. Vzadu zahrada plná slunce velká jako světlík v Kounicově ulici,
kam p. Groh trousí svoje rukavice, a v ní jedna rozbitá houpací židle a jeden fikus, ten
13
však trochu větší než jsme zvyklí vídat u nás. Tady jsou to hromné stromy v sadech a
ulicích. A jako vrchol všeho k tomuto bytu celá familie Salámů, československých
příslušníků s fezy na hlavě a skobami místo nosu. A aby se biblickým mravům nezadalo,
připutovalo od rána celé příbuzenstvo Salámů podívat se na „monsieur ambasadeura“ a
přivezli sebou všechny chůvy, kojné a dítky nejrůznějšího věku. Recepce byla v zimních
pláštích s kožešinami a z tlačeného plyše, bez klobouku a podávána turecká káva a
pečivo, které uvařil špinavý Arab na dvou začaděných kochznech, obyčejný to nástroj
k vaření zde a tak biblický i v naší familii. Cyril se ustranil s pány a začalo vyjednávání,
zatím co mne zatím bavily dámy tím, že mezi sebou si brebentily arabsky, až se mne
hostitelka zeptala po francouzsku a divila se, když jsem jí řekla, že my sami děti nemáme,
a pak jak se mi ten byt zamlouvá. Tu jsem jí řekla, že mají krásný byt ale více nic, že
bych v něm chtěla bydlet. Jen jsem trnula strachem, aby Cyril tu nabídku nepřijal a my se
rozešli v nově uzavřeném přátelství s těmi rodinami salámů špekových. My zase zůstali
naštěstí bez bytu a hledáme nyní denně s Cyrilem z novin a kanceláří bytových. Viděli
jsme již několik takových bytů styl a la salami ale také lepší, o mnoho však ne. Nevím,
nevím, jak to bude.
V neděli nás dovezl p. Strakatý autem k pyramidám. Škoda, škoda, že jsme tam jeli
v neděli odpoledne. Jak jsem se těšila, kdy porvé popatřím na práci a výtvor tisíciletí a
zůstanu přimrazena úžasem, jako Loti (sic) nebo Baedekr (sic) při nejmenším. Nechci
podceňovat onen zázrak, který nejstarší kultura vytvořila, a kde mohou věky mluviti,
tehdy odpoledne však měla jsem dojem a pocit, něco jako mezi Krčí a Libocí a i stemfest
se mi tam připletl. Pod pyramidami hotel velký a v zdravé poloze, v létě zavřený. U
hotelu řada povozů a automobilů pasažerů chtějících navštíviti pyramidy. Od hotelu
vyjede se ještě kopeček až k pyramidám. Tam řada velbloudů a oslíků s pestrými sedly a
s nimi pohostinní Arabové zvoucí ku projížďkám. U malého vchodu do pyramidy zase
Arabové, kteří za bakšiš vysvětlí celé dějiny Egypta ve všech řečech a celé dějiny kultury
snad vůbec. Na pyramidu samotnou lezlo tehdy několik černošských skautů, a když
vylezli až na vrchol, zatroubili na všechny 4 strany světové na znamení svého rekordu.
Mánička začala si také dobývat slávu lezeckou, vylezla však jen 4 stupně, to však stačilo.
Svezla se také na oslátku za 5 piastrů, vyjímala se však rozhodně lépe než ty smetákové
Angličanky a Angličani v tropických helmách na hlavě a s nohami nemožně roztaženými
14
a štíhlými jak 2 hole. Při tom tam k těm helmám tropickým foukal vítr jak na horách a
Cyril si liboval ..... Když ale ten velbloud bez té helmy tropické se tolik dobře nevyjímá.
Kousek dále je slavná sfinga, které vyčnívá již jen hlava, a kterou stále musí odhrabávati
aby se nezasypala docela. A zase k ní putují celé proudy lidí buď pěšky nebo na
velbloudech ačkoli je to jen jako z Kounicové na Letnou a ani ne vzdáleno. Viděli jsme
jeden podařený obrázek. Rodina: matka jako soudek si šlape, tatík vedle ní, oba ve
svátečním postroji jako ševcovský párek manželský a vedle na dvou velbloudech 2
dětičky (dcera a hoch) a 2 Arabové, vše pomalu se šine ke sfinze velbloudím, tempem a
maminka tomuto sotva stačí, šlape s nohy na nohu a ten velbloud tváří se vážně jako
koráb pouště a dělá, že tu maminku nevídí a že to tempo se docela hodí k té poušti. Od
pyramid na pravo je již jen a jen poušť, která však nedělá ten nesmírný dojem dálky,
protože jde do kopečku, a ten je dosti blízko. Na levé straně táhne se zelený pruh podél
Nilu s palmami a pastvinami a staveními, ze kterých je slyšet vzdálené kokrhání
biblických kohoutů. A za tím pruhem zase poušť a za tím skaliska, která se táhnou až
k samotnému městu a ve kterých je prý plno šakalů a hyen. A za tím vším uprostřed
v ohromné dálce zase pyramidy.
Končím a pozdravuji Vás tisíckráte.
Nyní můžete již psáti, dám Vám adressu na obálce vzadu.
Vaše Pavla
Q
15
GRAND CONTINENTAL HOTEL
Cairo
Kahýra, 25. leden 1922 (středa)
4. dopis
Milí, drazí,
včera byl pěkný den, večer byl ples zde v hotelu Continental, nejkrásnější však bylo,
když jsme přišli po 12. hod. v noci nahoru do bytu a pod prahem ležela velká obálka
z Alexandrie a v něm (sic), mimo jiné, Lídin dopis z Prahy. Nevím, jak Vám se to zdá,
mně zde to připadá jako bychom byli z Prahy už velmi dlouho odjeli. Je v tom snad také
ten rozdíl počasí a proto si nedovedu ani představit, že Vy tam mrznete a krčíte se do
kabátů a kožešin. Můj princip zde sice je, neodkládat hned ze sebe všechny kabáty, za
prvé, abychom je užili a neměli ten pocit, že jsme je vozili nadarmo a za druhé , abychom
si zvykali na vedra v létě. Cyril však nechce o kabátu ani slyšet a chodí si v šatech. Je zde
překrásné počasí nyní, byly zde také již velmi teplé dny, zase se však zmírnily a včera
dokonce i pršelo. Lidé chodí v kožešinách, chodí však jiní také polonazí a bosí. Nádhera
střídá se tu s největší bídou a zchátralostí. A tak jak na prvý dojem v Alexandrii zdálo se
mi, že děje se těm lidem křivda, tak zde v Kahyře vidím, že není možno s nimi jinak
jednati, a svoji bídu zaviňují si sami svou leností, nedbalostí. Evropanovi se v tomto
ročním počasí zde velmi dobře pracuje, Arab však je tak líný a lehne si třebas v prostřed
největší špíny v jediném habitu co má nepraném sto let na chodník a vedle něho třeba
dobytče (mladý bulík, nebo kozy). Evropská čtvrť Kahýry je vlastně jen jak malé město,
a stává se nám již, že se potkáváme se stejnými lidmi. I s Cyrilem jsme se potkali už
několikráte a s ostatními Čechoslováky také. Za to arabské čtvrti a ulice táhnou se do
velké dálky na vše strany. Byly jsme tam též s Růženkou i Máničkou také, raději tam
však nyní ještě nechodíme a s Máničkou vůbec ne, by si nepřinesla nějakou nemoc. To je
prostě hrůza, co tam je špíny, hluku a lidu. Ti lidé množí se jak vši, také však mnoho
umírají. Co den je viděti nějaký pohřeb, buď chudý, rakev sbitá jen z prken, nebo
ověnčené vozy křesťanských pohřbů buď fialově pro ženatého, nebo bíle pro
16
svobodného. Přece však se množí více poměrně než umírají. Chudí lidé jsou živi jen
velmi skrovně buď cukrovou třtinou, kterou na ulici okusují a odhazují vyplivanou kolem
sebe, takže je časté viděti na ulici, kde takový Arab obědval, nebo plackou zhnětenou
z černé mouky a máčenou prsty v nějaké blívanině z rajských jablíček. To pak sedí
několik kolem té emailové misky á la teta Lozi a máčí si v tom ty špinavé prsty, sedí
ovšem na zemi v prachu špíně a koblížkách. A když se zvedne vítr, dostane člověk
všechnu tu špínu zrovna do očí. Evropské děti i hoši nosí zde modré závoje přivázané
kolem klobouku, tak asi Máničce raději taky pořídíme takový. Protože když v rajském
blaženství usne takový Arab na křižovatce ulice v největší frekvenci na kraji chodníku a
má poseto much po obličeji i kousku placky a v hnisajících slepnoucích očích, není jisto,
kdy taková moucha nepřeletí na člověka. Mouchy jsou zde letos již v lednu, což prý jindy
ani nebývá a jsou tak dotěrné jak jen možno myslit. U oběda vždy si vyhlédnou jen nás,
snad se jim nechce do těch vyhublých Angličanek. Tyto jsou zde po celé Kahýře a
(nevím proč) snad necestují ani ty hezčí, jedna je ošklivější než druhá a kdyby na sebe
navlékly nechátové šaty větrem pošívané a modely od Wortha nebo Madeleine budou jak
navléknuté smetáky. Taky někdy nedělají šaty člověka. Jinak se již v hotelu trochu
zabydlujeme, pereme si punčochy a různé drobnosti, Máničiny šaty; pereme si denně, aby
jen ta špína nezůstala na nás. Začínáme si spravovat a háčkujeme si s Růženkou šaty
z materialu přivezeného. Po mešitách a starožitných stavbách nám není možno samotným
chodit, nemáme znalce, který by nás provázel a Araba si vzít nechceme, Cyril s námi
chodit nechce, ten se o to také valně nezajímá, ten má jen své knihkupce, chodí si po nich
denně a nosí denně knížky, polýká pouliční prach a špínu. U doktora ještě nebyl a myslím
taky tam hned nepůjde, léčit radikálně taky asi sotva. Kašle však mnohem méně, je
opálený, ale štíhlí trochu. Také my ostatní jsme opálené, Mánička je červená ve tvářích a
začíná být tlustší. Můj kašel mne dosud zcela neopustil a dostávám za to od Cyrila, že to
je schválně atd., však to znáte.
Minulý týden hledali jsme na mé usilování školu pro Máničku. Tož nejlepší jsou prý zde
klášterní školy. Máničce se sice k jeptiškám nechtělo, myslila jsem však, že by jí ani
klášterní výchova tak neškodila a ani to, kdyby jí sestřičky naučily trochu modlit a
vykládaly bibli. I jinak mají školy velmi pečlivě zařízené, vzornou čistotu a žactvo
z krému společnosti, tedy žádnou veš.
17
Zde totiž děti dají buď do internátu nebo chodí pro ně Arab do i ze školy anebo škola
sama má svůj autobus a rozváží děti po městě domů. Tož buď že budeme si pro ni chodit
zatím s Růženkou, nebo že nám ji přivezou autem. Doprovázeny jsou i děti moslemínské
a evropské vůbec nevkročí samy na ulici, tak že se povalují po ulicích jen děti
nejšpinavějších a nejbídnějších Arabů beze škol a výchovy. Šli jsme tedy s Cyrilem po
poptávce školy. Na jednom konci města, podél trati k Heliopolis je velký klášter a škola
s internátem jeptišek „Sacré Coeur“. Dali jsme se tam dovézti fiakrem s kočím Arabem
jakých se (sic) tady spousta. Ten chlap nás vozil ulicemi špinavými snad aby to jo hodně
stálo a na konec nás zavezl do chlapeckého gymnasia k nějakým studeným bratřím. Ti
stáli v kutnách ve fortně a řekli nám, že Sacré coeur je ještě mnohem dále.
Cyril nechtěl už dále putovati protože se stmívalo, já však chtěla jsem to míti vyřízeno,
protože ty Máničiny prázdniny byly tak již dosti dlouhé. Tož jsme šli. Za tmy přišli jsme
tam. Jeptiška stála ve vratech a já jí vyřkla svoji žádost a poptávku, zatím co Cyril
s bručením a kašlem škrabal se po schodech nahoru. Pak nás zavedla do hovorny a že
nám zavolá velebnou matku nebo prefektku nebo co to bylo. Hovorna, podél zdi fauteilly,
proti každému jedna rákosová židle. Uprostřed jiné stěny poprsí Jeanne d‘Arc v onyxu a
mramoru a kolem ní palmy. Sedíme s Cyrilem a tu najednou síní zašustí něco jako ševel
křídel ohromných a věř nebo nevěř, měli jsme oba najednou pocit jakoby se byl vznesl
anděl k nám, tak nás to oba ohromilo. To nebyla žena, to byla nadpozemská bytost
v kudrličkované ohlávce kolem obličeje běloskvoucí a za touto ohlávkou v tahuplném
(sic) přísvitu rýsoval se ten nejjemnější obličej. A když spustila tou nejkrásnější
frančtinou jakou jsem kdy slyšela, jak klášterní zvonky, tu jsme byli teprve oba paf. A ty
gesta vévodkyně s jakými provázela svou řeč. Již dlouho mně tak nic neomráčilo a
myslím, že Cyrila taky. Byly by Máničku přijaly hned, zvláště když Cyril poslal svou
visitku nahoru dříve k té paně (sic) Orleanské, nedali jsme ji tam však sami. Nemají
vlastní autobus na rozvážení dětí, děti jsou tam z tak vznešených tříd, že si pro ně jezdí
vlastní ekypáží nebo autem s lokaji Araby z rodin . A když pak druhý den jedna paní
Čechoslovačka, mluvící německy a franc. a angl. a bůh ví jak jen ne česky, takto však
manželka sochaře Šejnohy který je v Americe, nám řekla, jen abychom Máničku do
klášterní školy nedávali, že tam se dohromady nic nenaučí ....., tak jsme ji tam nedali. To
18
je á la Sacré Coeur v Praze. Ta jeptiška-anděl zmiňovala, že mají školy ve Vídni a že
měly také v Pressburgu a řekla k tomu „domage“.
Ta pí Šejnohová nám poradila světskou školu velmi dobrou a to dívčí lyceum typu
francouzského. Tam chodí děti od 5ti let do dětské třídy. Pak přijde vlastní škola asi do
10ti let obecná a hned tam dívky zůstanou až k maturitě, takže tak chodí i také dívky
zazávojované mosleminské. Máničku vzali již do třídy prvé, protože umí číst i psát.
Osnovu má značnou a kněh také hodně a úloh dostává dost každý den. Je to škola
francouzská, angličtina jest tam však povinný předmět, pak aritmetika, země a dějepis,
gramatika a místo náboženství mají morálku.
Kreslení, zpěv, ruční práce a arabština. Později se začne učit také klavír. Chodí tam ráda,
škola je od 8. hod. do 11. a odpoledne od 2-4. Je to blízsko, chodíme pro ni samy a
dovádíme ji také. Později, budeme-li bydlet dále od školy, zůstane Mánička jako
polochovanka v ústavě přes oběd a oni nám ji pak přivezou autobusem domů. Stravu mají
francouzskou dvojí zelenina a maso, dessert a protože se tam stravují také moslemínky,
nesmí být nic děláno na sádle nebo špeku, všecko jen na másle. Bude-li chodit do této
školy 1 rok nebo 2, bude žábá umět i anglicky i arabsky. Francouzsky už pěkně čte a
jakmile má konkurenci, chce vyniknout a snaží se.
Tolik o škole.
V neděli zajel pro nás p. Strakatý se svým autem a vyvezl nás na egyptský venkov za
Benhu k Nilu na „barage“. To je splav na Nilu, který tam postavili Angličané, ten a ještě
jeden v Assuanu jsou největší a nejpozoruhodnější ve světě takže archit. Křička z Prahy
byl schválně k vůli těmto splavům v Egyptě.
Splav tento tvoří jakýsi ostrov na Nilu a ve čtyřech cípech tohoto ostrova vytvořili
Angličané nejkrásnější myslitelný park, s vzácnými druhy keřů a stromů. Když vidí
člověk všechnu tu vzácnou tropickou floru pohromadě a pečlivě vypěstěnou, myslí že je
v ráji. Krásné štíhlé palmy, vysoké stromy fikusové po kterých se pne saharská růže
z Jericha se svými světle ohnivě červenými květy jako šnůry korálů splývajících dolů.
Nebo keře obsypány květy tmavě růžovými nebo rudě červenými a nízské pěstněné
rozsáhlé trávníky, po kterých se smí šlapat a po kterých se utáboří cizí společnost
anglická na celý den na výlet a pořádá tam své picnicky a při tom tam neponechá ani
jeden papír a nepořádek, protože si beře jídlo ssebou v necessairech a ne v papírech.
19
Nebo jsme potkali celý harem Turkyň se dvěma buď eunuchy nebo kdo to byl. Asi 7
zahalených žen v černých hedvábných šatech s evropskými plášti hedvábnými
s kožešinou, černými hedvábnými čepci a bílým kouskem crepe de chin přes nos jako
závoji. Smály se a koketovaly s ostatními muži, které potkaly a zejména když je k tomu
p. Strakatý vyforcíroval.
V parku je malá restaurace s pískem žlutým posypanou zemí a s besídkou z větví a růží
z Jericha, kde jsme vypili čaj. Za stmívání vyjeli jsme zpět do Kahýry. Cesta rovinou,
úrodnou bohatou krajinou, kde je sklizeň 3 x do roka, palmové háje a všude pasoucí se
dobytek. Když pak za tmy jeli jsme dále a vynořila se tu a tam štíhlá vysoká postava
černých lidí ve světlých fantastických úborech , bylo to jak magické postavy z biblických
vyprávění.
A včera bylo v hotelu gala diner a ples. Pozvali jsme si k večeři p. Strakatého a
Haluzického z Centrokomise. Byli jsme totiž zváni v neděli na večeři s Cyrilem k nim do
jejich mládeneckého bytu, kde jim vaří česká kuchařka atd.
Na ten ples přišli přespolní hosté mimohoteloví, ale dohromady to nestálo za nic. My
jsme se jen dívali a vzpomínali páni na svoje mladá studentská léta. Jsou asi v stejném
věku a mají mnoho společných známých. Tůmovka, Unionka a Pařížská byly stejně jejich
universita i domov a jejich eldorado. Proto si tak rozumějí.
Končím, protože Cyril na mne hartusí, abych mu udělala místo na jeho psacím stole.
Vzpomínám na Vás na všechny. Márinka již odjela? O těch obrazech Zoštovic jsem já
vždy tvrdívala, že jsou krásné, škoda, mohla Mica (?) dostat ještě více.
Pozdravujeme Vás všechny a těšíme se zase na dopisy, tentokráte snad již pravidelně. Co
Borouš (?) je v Praze?
Vaše Pavla
Q
20

Podobné dokumenty