otevřít ve formátu Adobe PDF

České vtipy s náboženskou tematikou jako druh frazémů
„Vtip neboli anekdota je „krátké (často jen ústně šířené) vyprávění humorné
příhody, sloužící zpravidla k charakteristice nebo zesměšnění nějaké známé osobnosti,
události, doby, rasy, národa, společenské vrstvy, skupiny“ (Slovník literární teorie: s.
21). Podle Františka Čermáka intersubjektové anekdoty a hádanky patří (spolu s
korelovanými pozdravy, zdvořilostními frázemi, kontaktovými formulemi a žertovnými
reakcemi a replikami) k frazémům/idiomům polypropozičním intersubjektovým, které
tvoří přechod do drobných útvarů literárních a folklorních (Česká lexikologie: s. 221-2).
V tomto příspěvku se budu snažit na konkrétním materiálu potvrdit, že vtipy
s náboženskou tematikou se (stejně jako vtipy s jinou tematikou) dají chápat jako druh
frazémů/idiomů. V závěru textu uvádím několik příkladů.
Pracuji s materiálem běžně dostupným především z internetových stránek, ale
také ze speciální (doposud čtyřdílné) řady knížek „Humor za kostelem“, které vycházely
v 90. letech 20. století, a z dalších knih; nejstarším zdrojem je Encyklopedie humoru a
vtipu z r. 1888. Nejdostupnější jsou vtipy s křesťanskou a židovskou tematikou, ale
nepochybuji o tom, že podobné vtipy existují i v jiných náboženstvích a že kolují už
mnohá staletí. Vtipy na internetu jsou mnohdy překladem z angličtiny – odrážejí některé
americké reálie, někdy je původ prozrazen špatným překladem. V předkládaném
příspěvku jsem se zaměřila na materiál v češtině.
Vtipy se dají dělit podle tematiky (tak nakonec bývají děleny i na internetových
stránkách), ale je nutné připomenout, že tematika se v nich často prolíná: může jít o
kombinaci s tematikou politickou (1), častěji však s tematikou erotickou (2, podotýkám,
že příklad je jemnějšího ražení). U vtipů z církevního prostředí se nejčastěji objevují
témata: „u nebeské brány“ (někdy se používá pro nás neobvyklý frazeologismus perlová
brána, příp. pl. perlové brány – je to kalk z angličtiny?), „v nebi“, „bloudění duší mezi
nebem a peklem“, „slabosti kněží“, „nesnesitelnost nejzbožnějších věřících“, „slabosti
farníků“, „slabosti jeptišek“, „konfrontace různých náboženství“, „v pekle“. Přitom se
ve vtipech odráží aktuální život společnosti, např. podnikání (3), vášeň pro sport –
převažuje golf, obliba televizního pořadu „Skrytá kamera“, případně se zde promítají
aféry, jako sexuální zneužívání dětí (4) nebo úplatkářství ve sportu; objevují se i vtipy o
drogách (5). Novějším vtipům „není nic svaté“ – to se projevuje jak v tematice, tak
v jazykovém vyjádření, které kopíruje mluvenostní rysy (5, 6) a obsahuje četné
vulgarismy. Starší vtipy jsou z našeho pohledu až naivní a jejich jazyková podoba dnes
působí zastarale (7).
Co se týká formy, sledované vtipy můžeme rozdělit do dvou skupin. První, stále
živou, ale menší skupinu tvoří vtipy ve formě hádanky – obsahují pouze otázku (ta má
funkci řečnické otázky) a odpověď (8). Druhou skupinu tvoří dialogy (9), z nichž je
vybudován jakýsi minipříběh; základ většinou tvoří hovor zúčastněných osob, v různé
míře je přítomna autorská řeč – výjimečně převažuje nad přímou; počet replik bývá od
dvou do deseti. Vtipy představují určité stereotypy v našich představách náboženského
života a v našem vnímání církevního prostředí. Bývají tedy vykonstruované, ale reálný
je i opačný postup – že skutečný příběh se stal základem vtipu (11).
Účastníky dialogů jsou nejčastěji sv. Petr, Bůh, satan/ luciper/ čert, kněz/ biskup/
papež/ reverend/ rabín/ kaplan, kostelník, chlap/ chlápek/ muž, ateista, věřící paní.
„Pozemské osoby“ bývají charakterizovány povšechně: zbožný věřící, mladá žena/
krasavice, místní/ starý farář, vyskytují se neurčitá označení jeden/ jakýsi, ale mnohdy
substantivum zůstává bez přívlastku. Ojediněle se objevují vlastní jména, která jakoby
konkretizují zúčastněnou osobu, případně dokreslují typ osoby (Pepíček, zbožný David,
paní Macháčková/ Nováková, kněz Opička, doktor Svoboda, v židovských anekdotách
nejčastěji Mojše), nebo představují skutečnou osobu (Jan Pavel II., trenér Cipro, Henry
Ford, Stalin, Hitler a další politici), jejíž zesměšnění je pochopitelně pikantnější než
zesměšnění anonymní osoby. Je zajímavé, že zatímco postava Boha vystupuje ve
vtipech velmi často (někdy bývá metonymicky představen jako silný/ mohutný hlas
shůry), Ježíš se objevuje méně často a Duch svatý jako třetí božská osoba se ve
zkoumaném materiálu neobjevuje vůbec. Našla jsem jen po jednom vtipu, ve kterém
figuruje Marie (6), Mojžíš, anděl; kromě sv. Petra se ve vtipech nevyskytuje jiný svatý.
Zemřelí jsou představováni jako živé osoby, nikoliv jako duše či nebožtíci; jejich stav
pochopíme podle místa („Skupina jeptišek stojí před nebeskou branou…“) nebo úvodní
pasáže („Chlap umře a přijde do pekla…“). Typické bývají kombinace osob – sv. Petr
vs. nebožtík, sv. Petr vs. Bůh, kněz vs. kaplan/ jeptiška/ věřící, učitel/ katecheta vs. žák.
Kromě přímých řečí obsahuje vtip autorskou řeč, která uvádí místní, výjimečně
časové okolnosti, a charakterizuje děj/ činnost osob. Důležité je tedy topické určení:
dialog bývá zasazen do prostředí, kterým je místo před nebeskou branou, nebe, kostel,
zpovědnice, fara, peklo, ale také domácnost, škola. Konkrétní časové zařazení děje se
neobjevuje; občas se používají obecné úvodní formule „to se takhle/ jednou, jednoho
dne, jednou takhle“; většinou vtip bezprostředně začíná dějem. Téměř v polovině
případů se objevují prézentní formy (pohybových) sloves: přijde chlapík, sedí dva faráři,
chlápek se dostane do nebe, Bůh a sv. Petr hrají golf, terorista z Ira umře a stojí před
nebeskou branou, dva kamarádi se vysekají v autě a jdou do nebe; první sloveso může
být v minulém čase, ale druhé už má prézentní formu (4); méně často je celý vtip se
slovesy v minulém čase. Prézentní formy (ať nedokonavých, či dokonavých sloves)
naznačují zasazení do aktuální přítomnosti, tedy jakousi všeobecnou platnost,
atemporálnost příběhu a případného poučení z něj. Doba vzniku vtipu se dá odvodit
nepřímo – např. před jistým rokem by se satan ve vtipu nemohl ptát: „Tak co, ty smrade:
Chceš do socialistickýho pekla, nebo do kapitalistickýho?“
Nekonkrétnost osob, prostředí a času – faktografická nenáročnost –
„zpřístupňuje“ vtip většímu počtu lidí; takové vtipy jsou tedy určeny spíše laikům –
osoby pohybující se v prostředí církve znají další vtipy, které jsou však srozumitelné jen
menšímu okruhu lidí, protože předpokládají teologické vzdělání a znalost konkrétních
osob a konkrétního prostředí (10). Nekonkrétnost, ale také nadpřirozenost osob a
prostředí, časová neurčitost a běžné využití principu tří (tři státníci zahánějí ďábla;
papež se třikrát představuje u nebeské brány; žid si stěžuje kamarádovi, rabínovi, Bohu;
pastor, kněz a rabín hráli karty; hipík má tři přání; sv. Petr nabízí Bohu dovolenou
postupně na třech planetách; sv. Petr tři měsíce shání v nebi kněze, který by mohl oddat
snoubence) dodávají vtipům s náboženskou tematikou pohádkové magičnosti.
V pohádce soupeří dobro a zlo, v závěru vítězí dobro; ve vtipu jsou kritizovány lidské
nešvary, v závěru dochází ke vtipnému rozuzlení (a případnému poučení).
Frazémy (v Čermákově pojetí) předpokládají ustálenou kombinaci minimálně
dvou prvků, z nichž alespoň jeden nefunguje stejným způsobem v jiné kombinaci.
Anomální kombinace nacházíme v křesťanských vtipech jak v jejich formě, tak v jejich
obsahu. Forma vtipu-hádanky je sevřenější než forma vtipu-minipříběhu, kombinuje
pouze otázku a odpověď: ovšem už významová absurdita otázky signalizuje, že se jedná
o vtip, podobně logicky nesmyslná může být i odpověď; tato nelogičnost může být
vystavěna na homonymii. U formy dialogu, minipříběhu je důležitý úvod, který na
základě představení postav a děje opět jasně signalizuje, že se nejedná o běžnou
komunikaci, ale o vtip, který je jakýmsi výsekem (pomyslného) děje s částečně
anonymizovanými postavami, prostředím, časovým zařazením. Text vtipu může působit
zcela reálně – na jeho interpretaci jako vtipu se podílí i anomálnost použití – zasazení
tohoto minipříběhu do úplně jiné situace; nakonec vtip může být uveden i známou frází
„A tenhle znáte?“ a signalizován změnou nonverbálních protředků. Vtip je tedy
jednoznačně
ohraničen.
Jeho
textová
sevřenost
včetně
krátkosti
(tedy
i
zapamatovatelnosti) umožňuje jeho opakování, což je také vlastnost frazému. Vtipy se
opakují, vyprávějí (a čtou) znovu – svědčí o tom jejich ne ojedinělé varianty (8, 9
dokonce přechod mezi první a druhou skupinou).
Vtip můžeme pojímat jako krátký narativní žánr, který se vyznačuje stručností,
atemporálností, využitím znaků běžné mluvy, případnou přítomností mystického prvku
tří, ale rozhodně komickou pointou, která v křesťanských vtipech bývá založena na
profanaci. Vtipy mají ustálené a opakující se osobité rysy (výběr osob a jejich
kombinace, výběr prostředí, použití sloves pohybu a prézentních forem), je pro ně
charakteristická určitá modelovost ve výstavbě textu, především dialogičnost (i když jim
chybí ustálená syntagmata), jsou ohraničeným útvarem s omezenou mírou obměňování
textu při opětovných interpretacích – tedy z hlediska paremiologického vtip můžeme (ve
shodě s Fr. Čermákem) chápat jako útvar mající charakter frazému/idiomu, jehož
tematické zařazení je dáno přítomností typické osoby (kněz, bůh atd.) nebo prostředí
(nebeská brána, kostel atd.).
BOGOCZ, I. Dzisiaj tam byłem, wczoraj wróciłem, czyli o czasie i przestrzeni w bajce.
Literatura Ludowa, 1993, č. 4-6, s. 79-92. ISSN 0024-4708.
FILIPEC, J. a ČERMÁK, F. Česká lexikologie.
JÍLEK, L. Humor za kostelem III. Rosice: Gloria, 1998. ISBN 80-86200-10-8.
LIFSCHITZ, D. Třistakrát z židovského humoru. Praha: Portál 2001. ISBN 80-7178564-4.
Lorenzovy moderní kapesní slovníky. [Praha]: [po roce 1909]. Bez ISBN.
Protektorát se směje: doklad českého optimismu a protiněmeckého odboje v druhé
světové válce. [Praha]: ilegální tisk, 1944. Bez ISBN.
RASKIN, V. Humor. In Concise Encyclopedia of Pragmatics. Ed. Jacob L. Mey.
Amsterdam: Elsevier, 1998. ISBN 0-08-042992-0.
ŠLÉDROVÁ, J. Stereotypy v českých anekdotách. Čeština doma a ve světě, 2003, 1-2,
s. 73-76.
VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. 2. rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel,
1984. Bez ISBN.
WUNSCH, H. Encyklopedie humoru a vtipu. Praha: Jos. R. Vilímek, 1888. Bez ISBN.
www.neser.cz/indesx.php/cat/vtipy [2004-09-03].
www.legrace.cz [2004-11-22].
www.ftipky.cz [2004-09-03].
1. Přijde k nebeské bráně jakýsi vousáč a hlásí se jako sv. Petr. To pravého Petra rozčílilo a jde
si stěžovat k Pánu Bohu. Ten ho chlácholí a říká: „To ještě není tak velká drzost, tenhle má
alespoň pořádné vousy. Ale tam dole v Německu je chlapisko, které má pod nosem jenom
takový malý černý kartáček a vydává se za mne!“
2. Mladá krasavice se slzami v očích vypráví knězovi, že spí v jiné ložnici, protože přistihla ve
vlastní posteli manžela se sousedkou. Když domluví, vrhne se svatému muži kolem krku. Ten ji
otcovsky pohladí po vlasech a povídá: „Mé dítě, je tvojí povinností mu odpustit.“ Pojednou
v reakci na těsný kontakt pevného poprsí a oblých boků knězovo objetí zesílí a z jeho úst se
ozve: „Ale nechtěla bys to tomu mizerovi nejdřív oplatit?“
3. Na papežské konferenci se sejdou všichni kardinálové s papežem, který si vzal slovo:
„Vážení kardinálové. Zkontaktovala mě firma Coca-Cola a nabídla naší církvi veliký
sponzorský dar, pokud změníme slova „chléb náš vezdejší“ na „cocacola naše vezdejší“. Tedy
se vás ptám: kdy nám končí smlouva s pekárnami???“
4. Jeden kněz trpěl silným, suchým kašlem. Po několika vyšetřeních mu lékař říká:
„Je mi líto, otče, nedokážu si to nijak vysvětlit, ale podle výsledků z laboratoře máte AIDS a
pravděpodobně brzy zemřete.“ „To je hrozné.“ „Vím, jak je to pro vás těžké, ale člověk vašich
duševních kvalit by se s tím měl vyrovnat…“ „No, musíme tam všichni… ale hrozné je to, že
jsem si vždycky myslel, že ministrantům se dá věřit!“
5. Sedí takhle Ježíš v nebi a kouří trávu. Přijde k němu Bůh a povídá:
„Hele, synu, koukej toho nechat, jestli tě ještě jednou nachytám, tak tě vyhodím dolů na zem.“
Ježíš vydrží nekouřit hodinu, pak začne být nervózní, po dvou hodinách si začne hryzat nehty a
po dvou a půl si zase zapálí. Za chvilku ho nachytá Bůh a shodí ho dolů na Zem. Ježíš padá a
padá, a nakonec spadne v horách před osamocenou salaší. Vejde dovnitř, tam sedí bača a u
stropu visí obrovská otep marihuany. No netrvá dlouho a bača Ježíši nabídne a za pár chvil jsou
oba pěkně vysmátí. A Ježíš říká: „Ty, bačo, já se ti musím k něčemu přiznat, já jsem Ježíš
Kristus.“ Bača se jen zašklebí a říká: „Síla, co?“
6. Jednou takhle sv. Josef ráno leze z postele a jde na záchod. Ve dveřích křísne hlavou do futra
a zařve: „Ježíši Kriste!“ A z postele Marie volá: „No vidíš, to je jméno! A ne nějaký René!“
7. Pekař, který prodával špatný chléb, potkal místního faráře, který jej takto oslovil: „Já jsem
velice nespokojen s vámi, neboť chci-li koupiti dobrý chléb, musím poslati do města.“ „Tak se
mně také vede,“ odvětil pekař, „chci-li slyšeti pěkné kázání, tedy musím jíti také do města.“
8. (víte) „Která není svatá, a přece je spasena?“ „Tráva.“
9. Ptá se cvrček trávy: „Proč se nemodlíš?“ Tráva mu odpovídá: „Protože nechci být spasena“.
10. (víte) „Proč Bůh nemá titul Ph.D.?“ „Protože má jenom jednu známou publikaci. Protože
nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech. Protože první dva studenty
vyhodil, jelikož se naučili něco navíc. Protože konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě
na vrcholku hory.“ (existuje 15 odpovědí)
11. Dítě se ptá katechetky: „Jestlipak také náš pan farář čurá?“ Katechetka je ve velkých
rozpacích, ale nakonec se odhodlá k odpovědi: „Ano, ale jen trošičku.“ (podle prof. Savického,
odposlechnuto na jedné nedělní bohoslužbě v jednom polském katolickém kostele)
Anotace: Příspěvek se zabývá tematickým i jazykovým rozborem vtipů s náboženskou
tematikou. Tyto vtipy je možné rozdělit do dvou skupin – na vtipy-hádanky a vtipyminipříběhy založené na dialogu. Převládá druhá skupina. Pro ni jsou typické postavy
(sv. Petr, Bůh, satan, kněz) a prostředí (nebeská brána, nebe, kostel, peklo), i když oba
tyto prvky jsou značně anonymizovány. Děj je nedůležitý, podstatná je vtipná pointa
upozorňující na některé lidské slabosti. Modelovost výstavby vtipů, jejich relativní
stručnost, jejich opakovatelnost a s ní souvisící variantnost jsou rysy, které umožňují
chápat je jako typ frazému/idiomu – tak jak to uvádí F. Čermák.
Abstrakt: The article offers thematic and linguistic analysis of jokes with religious
thematic focus. Those jokes can be divided in two groups – jokes-riddles and jokes-mini
stories based upon dialogue. The second group predominates. There are typical
characters (Saint Peter, God, Satan, priest) and typical settings (Heavens’ door, Heaven,
Hell) even if both elements are mostly anonymous. The plot is not important, the witty
sting pointing at human weaknesses is important. The standard structure of the jokes,
their relative brevity, their repeatability and corresponding variability are attributes that
enable to perceive them as a specific type of idiom (according to František Čermák).