1. ukázka textu – Kant: Základy metafyziky mravů1 „Vůle je způsob

1. ukázka textu – Kant: Základy metafyziky mravů1 „Vůle je způsob

1. ukázka textu – Kant: Základy metafyziky mravů1
„Vůle je způsob kauzality živoucích bytostí, pokud jsou obdařeny rozumem, a svoboda by pak byla
tou vlastností kauzality, jež může působit nezávisle na cizích příčinách, které ji určují, tak jako přírodní nutnost je vlastností kauzality všech nerozumných bytostí být určován k činnosti působením
cizích příčin.(→ 1)
Uvedená explikace svobody je negativní, a tudíž neplodná pro pochopení její podstaty; nicméně
z ní vyplývá pozitivní pojem svobody, který je o to obsažnější a plodnější. (→ 2) Protože pojem
kauzality se pojí s pojmem zákona, podle něhož je-li kladeno něco, co nazýváme příčinou, pak musí
být kladeno i něco jiného, totiž následek (→ 3): pak svoboda, i když není vlastností vůle podle přírodních zákonů, přece proto není ještě zcela mimo jakýkoli zákon, nýbrž musí být spíše kauzalitou
podle neměnných zákonů, ovšem kauzalitou zvláštního druhu; neboť jinak by svobodná vůle byla
nesmyslem. (→ 4) Přírodní nutnost je heteronomií působících příčin; neboť každý účinek je možný
jen podle zákona, že něco jiného určuje působící příčinu ke kauzalitě; čím jiným tedy může být svoboda vůle než autonomií, tzn. vlastností vůle být sama sobě zákonem? (→ 5) Avšak věta, že vůle
je ve všem svém jednání sama sobě zákonem, vyznačuje jen princip, aby se nejednalo podle žádné
jiné maximy než právě té, která sama sobě může být předmětem i jako obecný zákon. To však je
právě formule kategorického imperativu a princip mravnosti; totiž že svobodná vůle a vůle podřízená mravním zákonům znamená totéž. (→ 6)
Jestliže se tedy předpokládá svoboda vůle, pak z ní vyplývá mravnost i se svým principem, a to
na základě pouhé analýzy jejího pojmu.(→ 7) Nicméně je stále ještě syntetickou větou, že absolutně dobrá vůle je ta, jejíž maxima může v sobě obsahovat vždy samu sebe, chápanou jako obecný
zákon; neboť analýzou pojmu naprosto dobré vůle nemůže být odhalena tato vlastnost maximy.
(→ 8) (…)
Nepostačuje, že přisoudíme svobodu naší vůli, ať už z jakéhokoli důvodu, jestliže nemáme dostatečný důvod přisoudit právě tutéž svobodu i všem rozumným bytostem. Neboť protože mravnost
nám slouží jako zákon pouze jako rozumným bytostem, a protože může být odvozena pouze ze
svobody jako vlastnosti, musí být dokázána také svoboda jako vlastnost vůle všech rozumných bytostí a nestačí dokazovat ji z jistých domnělých zkušeností o lidské přirozenosti (ačkoli to ani není
možné a může být dokazováno pouze a priori), nýbrž musíme ji dokázat jako činnost rozumných
a vůlí obdařených bytostí vůbec. Pravím tedy, že každá bytost, která nemůže jednat jinak než pod
ideou svobody, je právě z toho důvodu v praktickém smyslu skutečně svobodná, tzn. že pro ni platí
všechny zákony, jež jsou nerozlučně spjaty se svobodou, a to právě tak, jako by její vůle byla i sama
o sobě a pro teoretickou filosofii platně prohlášena za svobodnou. (→ 9)
Tvrdím pak, že každé rozumné bytosti, která má vůli, musíme nutně propůjčit i ideu svobody, z níž
by jedině jednala. Neboť u takové bytosti uvažujeme ten rozum, který je praktický, tzn. který je
1
KANT, Immanuel: Základy metafyziky mravů, přel. Ladislav Menzel, Praha: Svoboda, 1974, s. 101
obdařen kauzalitou vůči svým objektům. Nepovažujeme však vůbec za myslitelný takový rozum,
který by se společně se svým vědomím dával řídit ve svém souzení odněkud zvenčí, neboť pak by
subjekt nepřisuzoval určování své soudnosti svému rozumu, nýbrž podnětům. Rozum musí sám
sebe chápat za původce svých principů, který je nezávislý na cizích vlivech, tudíž musí jako praktický rozum nebo jako vůle rozumné bytosti sám sebe pojímat jako svobodný. To znamená, že vůle
rozumné bytosti může být její vlastní vůlí jen pod ideou svobody, a tudíž musí v praktickém ohledu
být přisouzena všem rozumným bytostem.“ (→ 10)