4A Kant

Imanuel Kant
Jana Kutnohorská
Imanuel Kant
1724 Královec,východní Prusko, dnešní Kalingrad.
1804 Královec
Životopisné údaje
Pocházel z chudé, zbožné rodiny, jeho otec byl sedlářem.
Rodiče ho poslali do farní školy
celoživotní
antipatie k organizovanému náboženství.
V 16 letech vstoupil na univerzitu. Nejprve studoval
teologii a pak filozofii. Věnoval se také přírodním
vědám.
Jelikož po studiích nenašel zaměstnání, tak dalších 8 let
působil jako domácí učitel v nejrůznějších zámožných
rodinách.
Životopisné údaje
návrat na univerzitu, obdržel doktorát
přírodních věd a zastával pozici
soukromého docenta.
1790 získal profesuru logiky a metafyziky,
kterou podržel až do konce svého života.
Přednášel logiku, metafyziku, fyziku,
zeměpis, antropologii, přirozenou teologii,
etiku a přirozené právo.
Charakteristika
Jeho osobní život byl jednotvárný. Zanícenost pro
výuku a psaní mu dopřávala málo času pro další
zájmy.
Hodně četl, zvláště přírodovědná díla.
Měl mnoho blízkých přátel, s nimiž se pravidelně
stýkal.
Vynikající pedagog. Vyznačoval se spontánností
a vtipem, nesmírnou erudicí a neustávající snahou
povzbudit studenty k samostatnému myšlení.
Denní režim







Dodržoval přísný časový plán:
V 5 hodin snídaně a filozofické zamyšlení.
Od 6 do 7 hod. si připravoval přednášky.
Od 7 do 9 hod., případně do 10 hod. přednášel
Od 10 do 12 hod. psal.
12-16 oběd se svými přáteli, v rozhovoru se 3 - 4 hosty.
Následovala procházka, za ním šel jeho sluha, který mu
nesl deštník. Říká se, že královecké dámy si podle jeho
procházky nařizovaly hodinky.
Večer četl a ve 22 hod. šel spát.
Immanuel Kant (1724 –1804) - pedagog
Johann Herder, který studoval v Královci v prvních
letech Kantova docentského působení, jej chválí
v jednom dopise:
„Ve svém kvetoucím věku se radoval jako veselý
mladík, jeho široké k myšlení vybudované čelo
bylo sídlem nezničitelného veselí a radosti, řeč
překypující myšlenkami plynula z jeho rtů. Žert,
vtip a rozmar měl pohotově a jeho poučná
přednáška byla skvělou zábavou. Povzbuzoval a
příjemně nutil k samostatnému myšlení…“
Hlavní díla
Kritika čistého rozumu, 1781, 1787
Prologomena ke každé příští metafyzice, 1783
Základy metafyziky mravů, 1785,1786
Kritika praktického rozumu, 1788
Náboženství v mezích pouhého rozumu, 1793
Hlavní myšlenky
Veškeré poznání vychází ze zkušenosti, avšak
nevzniká pouze ze zkušenosti
Poznání uspořádaného světa je umožňováno
navzájem se doplňujícími úkony smyslů a
myšlení.
Svět, jejž známe je svět jevů, o věcech o sobě
nemáme žádné poznání.
Jediné, co je bez výhrad dobré, je dobrá vůle.
Autonomie správné vůle je základem lidské
důstojnosti.
Teorie poznání a metafyzika
Kantova teorie poznání a metafyzika, které
se nacházejí v Kritice čistého rozumu
/(1781, 1787), je po Platónově Ústavě
nejdůležitější filozofický spis, jaký kdy
vznikl.
Immanuel Kant (1724 – 1804)
Kritika čistého rozumu
Člověk je poznávající bytost, jako takový
používá svůj rozum teoreticky.
Člověk je ale přinejmenším stejnou měrou
jednající bytost. Jako takový používá svůj
rozum prakticky.
Pojetí mysli
Mysl popisuje jako výkon.
Označuje ji jako
transcendentální jednotu apercepce
Označením transcendentální myslí dvojí.
1) Dotyčná činnost není empiricky pozorovatelná. Výkon
mysli nemůžeme pozorovat smyly.
2) Tato činnost je nutnou podmínkou uspořádané
zkušenosti. Kdyby k ní nedocházelo, nebyli bychom s
to mít zkušenost o světě v té podobě, jak jej známe.
Termín „transcendentální“ nás odkazuje k něčemu, co
není přístupné smyslovému vnímání, avšak zároveň je
podmínkou naší zkušenosti.
Pojetí mysli
Transcendentální jednotu apercepce
Apercepce, vysvětlení pojmu je obtížnější. Pokud
využijem již uvedený příklad, pak vnímám nejen
automobil, ale také jej spojuji se silnicí, s okolní
krajinou, s jeho cílem.
Fakticky jej mohu spojit s celkem své zkušenosti.
Je jedním z rysů celého světa, v němž žiji.
Kant užívá apercepce, aby odlišil tento termín od
percepce.
Apercepce provází mysl.
Svět
Kant rozlišuje svět fenomenální nebo svět jevů a
svět noumentální nebo svět věcí
Svět, o němž máme zkušenost a o němž můžeme
získat poznání je pro Kanta svět jevů.
Náš svět je konstruován našimi smysly a smysly
předkládají myšlení pouze vjemy.
Etika
Ústředním bodem jeho teorie je pojem
povinnosti.
Jednat mravně znamená jednat rozumně.
Pojetí lidské mravnosti zachycuje ve svých
Základech metafyziky mravů.
Lidská vůle podle jeho tvrzení stojí na
křižovatkách.
metafora-přenášení významu na
základě vnější podobnosti
Lidská vůle
Máme-li učinit mravní rozhodnutí zjišťujeme, že
rozum nám říká, jak bychom měli jednat rozumně,
avšak naše touhy či náklonnosti nás podněcují k
jednání, které uspokojí jejich žádosti.
Střetneme-li se s konfliktem rozumu a žádosti,
vůle se musí rozhodnout, po které cestě se vydá.
Jelikož naše náklonnosti nás silně ovlivňují,
požadavky rozumu se jeví jako tíživý tlak. Jejich
splnění proto pokládáme za nařízení podle něhož
jednáme – za povinnost.
Dílo: Základy metafyziky mravů
Mravní jednání
Jednat mravně tak tedy znamená jednat
rozumně. Říci však, že máme jednat
rozumně, nám ještě neudává, co máme činit.
Základy pro ustavení rozumné jednání Kant
nachází v „maximách“, podle nichž
jednáme.
Někdy tyto maximy označuje za principy
jednání. Má tím na mysli naše důvody či
motivy k jednání.
Maxima
Má-li být maxima jednání rozumná, musí
mít všeobecnou platnost, neboť právě to
vyžaduje rozum.
Rozum ukládá zákon pro jednání.
Rozum ukládá zákon pro jednání.
Tento rozumový zákon nazývá mravní jednání.
Zní takto: „Jednej pouze podle té maximy jednání,
u níž můžeš zároveň chtít, aby platila jako
všeobecný zákon.“
Míní se tím následující:
Pokud uznáme, že lidské bytosti jakožto rozumné
bytosti mají povinnost vykonávat určitá jednání z
určitých důvodů, pak tato povinnost platí pro
každého včetně nás samých.
Učinit ze sebe výjimku ve vztahu k zákonu, který
uznáváme za závazný pro všechny ostatní,
znamená jednat nerozumně, a proto nemravně
Rozum ukládá zákon pro jednání.
Kategorický imperativ.
Při rozvíjení tohoto tématu Kantu ukazuje, že ve
vztahu k jednání uznáváme imperativy (příkazy)
různého druhu.
Některé označujeme jako hypotetické: poznávám,
abychom dospěli k cíli naši žádosti anebo
abychom zvýšili naše štěstí.
Kategorický imperativ.
Mravní zákon nám přikazuje jednat
rozumně, a proto přikazuje
kategoricky.Jeho příkazu se z
rozumového hlediska nelze vyhnout. Kant
jej nazývá kategorickým imperativem.
Kategorický imperativ.
Vůle tedy podléhá kategorickému imperativu,
přestože neplatí, že by vždy dodržovala jeho
příkazy.
Mravní zákon jakožto rozumné bytosti uvalujeme
na sebe sama. Kant hovoří o vůli, jež je „sama
sobě zákonem“ a o její „autonomii“.
Vůle, která na sebe samu dokáže uvalovat zákony
jednání a pak tyto zákony dodržovat, má podle
Kanta nekonečnou hodnotu.
Podle jeho tvrzení je dobrá vůle na světě tím
jediným, co je „bez výhrad dobré“.
Dobrá vůle
To, že vlastníme potenciálně dobrou vůli
nám dává hodnotu, která „převyšuje
veškerou cenu“.
Je zdrojem lidské důstojnosti, která nás
jakožto osoby odděluje od ostatních jsoucen
ve světě, jež jsou věcmi.
Zacházet s lidskou bytostí jako s věcí – s
něčím čeho se užívá prostě jako prostředku
k našim cílům – znamená proviňovat se
proti lidskosti.
Kategorický imperativ
Kategorický imperativ podle Kantova
závěru můžeme reformulovat do následující
podoby: Jednej tak, aby ses choval k lidství
jako k osobě své, tak k osobě druhého vždy
jako k účelu a nikdy jako k pouhému
prostředku.
Předmět filozofie
Velký filozof Imanuel Kant, když hodnotil
své dílo v již vysokém věku, v jednom
dopise napsal, že chtěl dát odpověď na tři
otázky. Formuloval je takto:
Co můžeme vědět?
Co máme dělat?
V co smíme věřit?
Literatura
McGreal, Ian P. Velké postavy západního myšlení. Slovník
myslitelů. Praha: Prostor, 1997, 1999. ISBN80-7260-002-8
Pomník v Kaliningradu, Rusko