21. října se významného životního jubilea dožívá členka souboru

21. října se významného životního jubilea dožívá členka souboru

22003
21. října se významného životního jubilea dožívá členka souboru
Sedmikrása Jana Honzlová (na snímku s kyticí). Blahopřejeme!
Foto z archivu Olgy Menšíkové
Obsah
Milí čtenáři,
Josef Škvorecký:
nové číslo Dannyho Vám – jak už se
stalo téměř zvykem – představuje novou,
dosud ne definitivně dokončenou knížku
Josefa Škvoreckého. Tentokrát jde o „novelu pro věrné čtenáře“ Obyčejné životy,
která nás znovu přivádí do protektorátního Kostelce; tentokrát ovšem není v centru
autorovy pozornosti ani Irena, ani Marie,
ani přátelé z kapely, nýbrž Dannyho spolužáci z kosteleckého gymnázia. Vzhledem
ke zřejmé souvislosti zařazujeme i již publikované autorovy články připomínající
onu nelehkou dobu nikoli v Kostelci, nýbrž
v Náchodě… Další tematický blok je věnován Zdeně Salivarové a jejímu kvapně
se blížícímu životnímu jubileu. Přinášíme
v něm kromě dvou převzatých textů také
vzpomínky několika autorčiných přátel
a zejména výběrovou bibliografii jejího
literárního díla a podstatných publicistických prací. Studie Rok Z/zbabělců připomíná nejen nadcházející 45. výročí prvního vydání prvního Škvoreckého románu
(1958), ale především události literárního
života v roce následujícím. Obsah čísla
doplňují stálé rubriky, v nichž se dočtete
o tom, co se děje na Literární akademii,
a v nichž najdete informace o nejnovějších
ohlasech díla Josefa Škvoreckého.
Přejeme Vám příjemné čtení.
Brunhilde Brunnenschatten ......2
Dříví do lesa ............................ 11
Vzpomínka na konec války..... 14
Odkud všechny ty knihy?........ 16
Jan Jandourek: Zdena
Salivarová a její knihy ............. 21
Zdena Salivarová: Únorová
vzpomínka ...............................24
Olga Menšíková: Sára............26
Jarmila Emmerová:
Milá Zdeno! ............................... 29
Lubomír Dorůžka: O Zdeně
(navzdory její dobré radě) .......30
Věra Rollerová: Sedmdesát? .35
František Knopp: Výběrová
bibliografie Zdeny Salivarové .38
Kateřina Bláhová:
Rok Zbabělců...........................49
Události: Literární akademie
vydá knihu Heleny Koskové
– Nový studijní obor na LA –
Josef Škvorecký věnoval LA část
své předemigrační knihovny ...60
Kronika...................................62
Recenze:
Aleš Haman:
Klasikova temná hříčka...........64
Věra Rollerová:
Malá pražská matahára ...........66
Vladimír Novotný: Škvorecký
napsal filmový scénář ..............67
Danny 2/2003
V říjnu 2003 vydala Literární akademie ve spolupráci se Společností Josefa Škvoreckého. Číslo připravili Michal Přibáň a Václav Krištof. Adresa: Malovická 2751,
141 00 Praha 4-Záběhlice; telefony: 272 773 045; 272 772 003; fax: 272 763 020.
E-mail: [email protected]. Web: http://www.lit-akad.cz. Technická spolupráce:
EkoCentrum Brno. ISSN: 0862-772X.
3
z textů Josefa Škvoreckého
BRUNHILDE BRUNNENSCHATTEN
Ukázka z Obyčejných životů, novely pro věrné čtenáře
Toho dne Lexa málem položil pana inspektora Seppa Dietricha Wernera na
lopatky. Vyšel na to výnos: u vchodu každého gymplu musela stát dvoučlenná
studentská stráž, která nesměla pustit do ústavu nikoho, pokud se nelegitimoval, byť byl stráži osobně znám, a k tomu nestačil ani pavouk na klopě, protože to mohl být, slovy pana inspektora, ein Trick des Feindes, der nie schläft.
Výnos sepsaný nějakým protektorátním úředníkem pan inspektor vylepšil
v dokumentu sice neuvedeným, ale inspektorem Wernerem vyžadovaným
fyzickým zápasem v případě, že vstupující, byť byl stráži znám ještě líp
než inspektor Werner, odmítne se legitimovat. Takže zápasit s inspektorem
se muselo. Bázliví strážní si to odbyli tím, že se dali potupně srazit k zemi
jedinou ranou paže dobře vytrénované dlouhými lety v Turneverreinu v Aši,
jenže tím se Wernerovi zhoršila nálada tak, že explodoval už než dorazil do
první třídy a pak došlo k řetězové reakci detonací v nezvykle velkém počtu
tříd, na jejímž konci někdy čekalo gestapo. Nikoli na členy neschopné stráže,
ale na některého z profesorů, který se panu inspektorovi, uvedenému malým
odporem strážných do nadlidské ráže, nezalíbil. Několik nešťastníků tak přišlo o život v některém z mnoha k tomu účelu zřízených zařízení: proto taky
Werner po válce visel. Legenda pravila, že na jeho býčí šíji oprátka nestačila
a kat ho musel vlastníma rukama zaškrtit. Asi jenom legenda.
A tak Lexa, dobře informovaný hrůznými zkazkami o té podivné nestvůře, použil k zápolení všemožných chvatů jiu jitsu, které se doma učil z knížky, a Sepp Dietrich Werner se málem ocitl na lopatkách. Málem. Co by následovalo, kdyby na ty lopatky inspektora opravdu položil, nešlo odhadnout.
Třeba by Lexa dostal Svatováclavskou orlici za vzorně splněný rozkaz, anebo
by pan inspektor celou naši boudu nařídil zavřít a všechny kantory poslal
tam, kde se pozbývalo veškeré naděje. To si Lexa nechtěl vzít na svědomí,
a tak zničehož nic zoufale vzdychl a dal si od pana inspektora nasadit dvojitý
nelson, který mu málem zlomil vaz, zato pana inspektora uvedl do neslýcha4
ně dobré nálady. Nevrazil do prvních dveří vlevo, kde měla prima B matematiku a za nimiž profesor Bivoj ztratil už dvě kila úzkostným potem, ale vydal
se briskním krokem do druhého poschodí, kde paní profesorka Čvančarová
z cyklostylovaných skript učila naši třídu německé ideologii.
Werner vstoupil, paní profesorka pozdravila nejistě árijským pozdravem,
my jsme vstali a rovněž jsme různými způsoby zahajlovali. Inspektor Werner srazil paty, vzorně předvedl árijské pozdravení a my čekali, že zařve
„Weitermachen!“. K našemu překvapení však Werner pravil téměř vlídně
„Weitermachen“ a vydal se po stupních vzhůru do poslední lavice, kde se
tetelila Ička a Gerta Wotická byla na omdlení. Bylo to brzy po zřízení protektorátu, židi ještě nemuseli nosit žluté hvězdy a z gymplů je zatím nevyházeli.
A inspektor si rázně sedl zrovna vedle Gerty, podíval se na ni a rasový instinkt mu řekl, že s touhle studentkou něco není v pořádku. Tak by
to popsal on. Ve skutečnosti Gerta vypadala, jako by seděla modelem ke
karikaturám malíře Rélinka, kterých byly plné noviny. Werner na ni chvíli
podmračeně zíral, potom se však rozjasnil a zaposlouchal se do výkladu německé ideologie paní profesorky Čvančarové. Paní profesorka si po každém
slově odkašlávala a bylo znát, že v ústech má Saharu.
„Der Führer und Reichskanzler des Grossdeutschen Reiches,“ říkala
líbezným hlasem, který se klepal jako osika, a pravou sudeťáckou výslovností, „wurde in Braunau geboren. Er kämpfte als Frei-“
„In Braunau am INN!“ přerušil ji Werner vlídně. Věděl jistě, že ačkoliv
se jmenuje tak nepěkně, má pod tím krásně německé jméno rovnou z Nibelungů. „Sonnst,“ pokračoval stále vlídně, „möchten Ihre Studenten denken
der Führer sein ein böhmischer Freiter. Das wäre ein Irrtum! Ein GROSSER-“ uchechtl se, „-Irrtum, Frau Professor!“ a rozchechtal se smíchem
snad Belzebuba.
To byla historická událost. Inspektor Werner se chmuřil, mračil, křičel
a řval, ale pokud paměť studentů i profesorů sahala, nikdy se nesmál, natož
chechtal.
Ve třídě bylo ticho, v jehož akustice inspektorův zupácký chechtot nesnesitelně rezonoval. Paní profesorka se opřela zády o katedru a štíhlé nohy
se jí zřetelně třásly. Podivný randál trval neskutečně dlouho, ale byla to
možná jenom psychologická iluze, neboť inspektor Werner se v kvartě B
chechtal snad poprvé v životě.
Když se uklidnil, všem nám povolily svaly. „Also,“ pravila příšera, „das
haben wir den Führer. Jetzt könnte uns jemand über Herrn Reichsmars5
chall Hermann Göring was erzählen!“ Panoramaticky se rozhlédl po třídě
a upoutala ho přiblondlá hlava Jíři Horáka. Byla ve skutečnosti kaštanová
a na ježka, přiblondlost představovalo jenom pár žlutých pramínků, jež bylo
v Jířově strništi sotva vidět. Inspektora však Jířova hlava upoutala, snad ideologicky díky árijsky vyhlížejícímu odstínu pramínků, nebo spíše ježkem,
který zalahodil jeho vojáckému vkusu. „Sie!“ pravil, pořád docela vlídně,
a ukázal na Jířu. Jířa ho neviděl, protože se v první lavici krčil k inspektorovi zády, a byl z něho vidět právě jenom ten ježek: možná že se tak cítil jak
pštros s hlavou dobře schovanou v písku. Ale paní profesorka si odkašlala
a chraptivě řekla: „Horák, fangen Sie an!“
Inspektor se nemohl trefit líp. Jeho mateřštinu Jířa ovládal na pětku. Přesto vstal a pravil:
„Der Fýrer wurde geboren.“
Tečka. Dál nic. Zřejmě nerozuměl inspektorově otázce, Werner však zase
neporozuměl jeho zájmu o Vůdce.
„Nein, nein!“ zvolal, stále beze vzteku. „Über den Führer haben wir
schon gehört. Wer will was über den Herrn Riechsmarschall erzählen?“
Další panoramatický pohled, další hluboké mlčení, ačkoliv některé holky to
měly našprtané a Ruda Ceeh si to pamatoval. Hlásit se dobrovolně bylo příliš
jako zahrávat si s čertem. Inspektor se rozhlížel, až mu zrak přitáhla neárijská tvářička Gerty Wotické a na té se ustálil. Gerta, jakoby zhypnotizovaná
hadem, vstala a koktavě, leč bezvadnou němčinou, spustila:
„Herr Reichsmarschall Hermann Göring hatte sich im ersten Weltkriege
als Jagdflugzeugführer auserordentlich ausgezeichnet. Er…“ a drmolila dál
a dál, tvář pana inspektora však neprojevovala spokojenost nad dokonale
zvládnutou německou ideologií, nýbrž se chmuřila, chmuřila, až se náhle
pan inspektor zeptal šeptem:
Taky historická událost. Nikdy předtím. Zeptal se:
„Bist du eine Jüdin?“
Gertička se zapotácela, pípla:
„Ja, bitte…“
A tu se Werner vztyčil do celé své šíře a zařval jako tur:
„Heraus!!“
Gerta Wotická omdlela.
„Weg mit ihr!“ zabručel Werner a ukázal na Ičku a na Dadku Habrovou,
která seděla v lavici před ní. Holky sebraly omdlelou Gertu a odvlekly ji na
chodbu k vodovodu, kde ji začaly křísit. Inspektor Werner spochodoval po
stupních dolů ke katedře a pravil podivně vážným hlasem paní profesorce:
6
„Kommen Sie mit!“
Poté vypochodoval z hlubokého ticha třídy, v němž bylo slyšet jen dupot
jeho okovaných bot a ťukání střevíčků paní profesorky Čvančarové.
*
Na velebného pána Melouna podvod se sňatkem Hanky Weissové s Tondou Novotným nakonec prasknul, ale přepsané matriční knihy, na nichž
jsme s Rosťou Pittermannem pracovali nedlouho potom celou noc, naštěstí
zůstaly v tajnosti. Nikdo nás neudal. Udání přišlo jenom na Hanku Weissovou a Tondu Novotného a říkalo se, že je práskla Tondova bývalá, Antonie
Šavrdová, s kterou Tonda chodil sedm let, než mu padla do oka Hanka. Na
Tonce to ulpělo po celou válku, takže se jí lidé vyhýbali, i kluci, ačkoliv
za hřích stála, jenže i hříšek se dal interpretovat jako sexuální skorokolaborace, a tak se Tonka ze zoufalství začala tahat – tak zněl dobový termín
– s německými vojáky. Když říše v květnu skončila, ostříhali ji dohola, ale
naštěstí pro ni vyšlo z gestapáckých archivů najevo, že velebného pána udal
nenápadný pan Malina, který psal články do Árijského boje pod pseudonymem Franz Sauer. Když Tonce vlasy zas narostly, bylo jí už pětatřicet let,
a že se tahala s Němci, lpělo na ní pořád. Tak se nevdala a stala se domovní
důvěrnicí v znárodněném činžáku pana Moutelíka, kde si hořkost života
vylejvala na partaje.
Sňatek Hanky Weissové s Tondou Novotným přísně vzato podvod nebyl,
protože, jak to správně řekl pan biskup velebnému pánovi, v Německu se
to už nesmělo, ale v Protektorátu na to zatím zapomněli. V den sňatku si
na to však vzpomněli, pan Malina alias Franz Sauer to oznámil, takže se
první obětí gestapa v Kostelci stalo trio velebný pán Meloun a Hana a Antonín Novotných. Manžele poslali do Aušvicu, kde dva roky nato zahynuli,
velebný pán se octnul v Dachau a přežil. Místo něho poslali na děkanství
novosvěcence Brejchu, jenž nebyl z rodu mučeníků.
To jsem se dozvěděl od Berty Moutelíka, když jsem ho jednou v noci potkal v lese. Seděl jsem v zákoutí, kde kolem kulatého stolku stály tři lavičky,
na nichž, dokud bylo světlo, mazali penzisti karty, a léčil jsem se měsíčním
světlem z lásky k Ireně. Bylo už po jedenácté, tma, penzisti dávno odešli
domů, v lese nebyla ani noha. A najednou se křovím kolem toho zákoutí
někdo začal prodírat, až se prodral a já poznal Bertu Moutelíka a za ním
Gertičku Wotickou. Když mě v tom romantickém světle romantické hodiny
spatřili, kde mě nečekali, Gertička vyjekla a utekla. Berta zůstal nerozhodně
stát, pak vyrazil „Počkej tady!“ a pádil za Gertičkou. Prodral jsem se křovím
a viděl jsem je utíkat po lesní cestě k městu. To už Gertička bydlela v domku
7
po svářeči Lopatkovi, otci sedmi malých dětí, který se přestěhoval do vilky
pana Steina, neboť ta se místním Němcům a prej-Němcům nezdála dost
reprezentativní, takže ji použili k sociálnímu účelu. Do Lopatkova domku
přemístili tři židovské rodiny s dětmi, mezi nimi i rodinu Wotických.
Sedl jsem si na stráň nad cestou a noční příhoda mi Irenu vyhnala z hlavy, takže mi bylo dobře. Taky jsem byl zvědav. Bertu jsem měl rád, kamarádili jsme od dětství, kdy mi dovoloval projíždět se kolem náměstí ve svém
karosovaném šlapacím autíčku, které se dalo přepnout i na benzin. Taky
jsme k němu, spolu s Rosťou a Lexou, chodili hrát Business, hru, kterou
jsme poznali v penzionu Onkla Otty, kam nás rodiče poslali zdokonalit se
v němčině, jakou nás oba naučil pan učitel Neu. Zdokonalili jsme se hlavně
v prodávání a kupování nemovitostí. Berta měl svůj vlastní pokoj, to neměl
nikdo z nás, v něm krásnou školní lavici z leštěného dřeva a tahací harmoniku, na kterou se chodil učit k panu kapelníkovi Mrštinovi.
Myslel jsem na Irenu a najednou se na cestě objevila Bertova silueta.
Vyškrábal se po stráni nahoru, sedl si vedle.
„To chodíš na rande v noci?“
„Seš blbej? Copak můžu ve dne? S Gerti?“
To nemoh. Pak mi na té stráni, pod měsícem, jehož neubývalo, jenom se
pomalu přetahoval mrakem, vyprávěl, jak nás chtěl s Kučerou jako partnerem napodobit, protože to hrdinství, moje a Rosťovo, vešlo mezi kosteleckými židy ve známost, ale když s tím přišel na faru, novosvěcenec Brejcha
zesinal. Uznejte, to už opravdu nejde, kdyby to bylo někde jinde, ale ne tady,
v Kostelci, vždyť víte, že důstojného pána Melouna zatkli, no ne, za tohle ne,
pravda, ale za něco podobného, a v Kostelci, a novomanžele taky, na tohle
teď budou dávat moc pozor. Novosvěcenci se udělalo nevolno, odešel. Berta
s Gertičkou seděli v bývalé pracovně velebného pána, kde novosvěcenec
udělal jakž tak pořádek, tolik knih se tam už nepovalovalo po stole, po židlích, celé hory na kanapi i na zemi, novosvěcenec se vrátil s lahví mešního
vína, ale přines tři skleničky, nakonec to vytvořilo iluzi, že ono to nějak
dopadne dobře, i když matriky už falšovat nejdou, ale Bůh nedopustí…
Pak jsme zas seděli na té stráňce, jenom ve dne, ulili jsme se ze školy, za náma
v křoví pleskali penzisti kartami a Berta mi řekl, jak Gertička koukala z okýnka
vagónu a plakala a já, čeče, taky brečel, ty bys byl taky, kdyby – v dálce zahoukala lokomotiva, asi jiná, ale stejně – jenže Irena nebyla židovka, nemusela ve
vagónu přecpaném lidmi odjet do Terezína, prý ghetta, ve skutečnosti, židi to
věděli, nebo tušili, nebo o tom byli v nejistotě, ale spíš v nejisté jistotě – a Irena
přešla dole pod náma se Zdeňkem za ručičku, takový svět. Berta.
8
*
Věděl jsem, jak to bylo. Jak to začalo. Jak doktor Schmidt řekl: „Milostivá, otěhotnět. Pan Souček je znalec. Jedině otěhotnět.“
Paní profesorka Brunnenschattenová – pro mě platilo pořád jméno z Nibelungů, i když už se tak nejmenovala – se nervózně usmála. Já se podivil,
čím může Součkovo znalectví paní profesorce prospět, a Čvančara řekl, jako
by se omlouval:
„Chtěli jsme s – rodinou – počkat, až bude po válce. Chápete, až nic nebude vadit…“
„Chápu, přirozeně,“ pravil doktor Schmidt. Obrátil se na paní profesorku.
„Opravdu vám dal ultimatum?“
Přikývla.
„Já se v jejich právu nevyznám,“ pravil Dr. Schmidt. „Ale jste si jistá,
paní profesorko, že má skutečně takovou moc?“
Do hovoru se nyní vmísil Souček. Říkali jsme mu detektiv Babočka,
protože věděl všechno o věcech, o nichž nikdo nic vědět nepotřeboval. Donedávna. Teď se Babočkovy znalosti zřejmě hodily, a zrovna, zdálo se, paní
profesorce.
Seděli jsme kolem stolu v kuchyni, já, Dr. Schmidt, můj otec a Babočka,
a podle jeho pokynu jsme hráli bridge. Navrhl to Dr. Schmidt, který byl
anglofil a mermomocí chtěl zvládnout hru anglické aristokracie. Mně to
moc nešlo a otec byl úplně levý. Hráli jsme v zatemněné kuchyni, pod nízko
staženou kuchyňskou lampou jako v amerických filmech, ale teď do té atmosféry vniklo něco cizího. Souček řekl:
„O tom nepochybujte, pane doktore. Paní profesorka se – z jejich hlediska – provinila tak zvanou Rassenschande, to jest tím, že se provdala za
Čecha. My jsme sice také považováni za árijce, avšak, myslím, pouze po
dobu trvání války. V každém případě jsme árijci nižšího typu. Dalo by se
to spravit, kdyby pan účetní,“ kývl hlavou k Čvančarovi, „přijal německou
národnost, jak mu to bylo nabízeno.“
„Já tomu nerozumím,“ přerušil ho Čvančara. „Moje žena se dopustí rasového přestupku, ale moje rasa se optimálně vylepší, když já se dopustím
národní zrady?“
„Nežijeme teď v demokracii,“ pravil Babočka. „A vaše rasa se optimálně nevylepší. Jenom případ paní profesorky nebude tak křiklavý.“ Pak
dodal: „A vás odvedou na vojnu.“
Čvančara pohlédl na svou ženu, ona na něho. Mlčeli jsme. Babočka mlčení přerušil:
9
„Nejlepší řešení – z jejich hlediska, to zdůrazňuju – by bylo dát se rozvést…“
Paní profesorka i její manžel energicky zavrtěli hlavou.
„Paní profesorka by patrně byla v bezpečí, ovšem pan účetní – pokud by
nepřistoupil na jejich nabídku…“
„Na národní zradu,“ pravil s odporem Čvančara. „Mimoto mi to nabízeli
čistě jen kvůli Brunce. Pak už by mě do spolku nezvali a nejspíš bych se vez.“
„Máte možná pravdu,“ řekl zamyšleně Babočka. „Proto navrhuju to druhé řešení.“
Manželé se na sebe opět podívali, pak na Dr. Schmidta. Dr. Schmidt
pravil:
„Bude to nejlepší. Vy na to máte téměř ideální věk, paní profesorko, a vaše zdraví znám. Taky ideální.“
Všichni jsme vstali, manželé se loučili. Babočka pitomě poznamenal:
„Jen aby se vám to povedlo.“
Dr. Schmidt na něho káravě pohlédl, Babočkovi došlo, co řek, a zrudnul.
Dr. Schmidt se obrátil k manželům:
„O tom nemám z biologického hlediska nejmenší pochyby. A kdyby se
vás někdo ptal, paní profesorko,“ oslovil ji důvěrně, „jste v druhém měsíci.“
Paní profesorka kývla, ale náhle se zarazila:
„Ale co bude – potom?“
„Potom?“ zeptal se Dr. Schmidt.
„Dítě mi vezmou a pošlou mě – jak mi vyhrožuje Werner.“
Dr. Schmidt se – dost nejistě – usmál.
„Do té doby bude všechno vypadat jinak. Bude už podzim, oni budou
mít jiné starosti. V nejhorším případě…“ podíval se na účetního, ale rychle
dodal: „a potom bude paní profesorka kojit a to se dá doporučit až na dva
roky – no a potom, to už…“
„Doufám, že máte pravdu,“ vzdychla paní profesorka, aby mu pomohla.
„Kéž máte pravdu, pane doktore.“
*
Mně to nebylo úplně jasné, ale Dr. Schmidt se zasmál:
„Víte, jak na to pan Souček přišel?“
„Na to přišel Bab – Souček?“
Ukázalo se, že tohle vědecké řešení napadlo Babočku, když ho poslali
do Vídně na nějakou konstrukci, a on se šel podívat do biografu na německý
film Die Goldene Stadt, protože ten v protektorátu z neznámého důvodu
zakázali. Zákaz Babočka pochopil po zhlédnutí díla. Z hlediska cenzury
10
rozhodlo, že ve filmu vystupoval český svůdce německé panny a cenzoři
usoudili, že to by v protektorátě mohlo vyvolat bouře mezi obyvatelstvem.
Vzhledem k dosavadní německé zkušenosti v protektorátě to bylo sice krajně nepravděpodobné, ale v zhoršující se válečné situaci úřady snad nemínily
nic riskovat. Německá panna, stejně jako český svůdce, však rovněž neunikla odsouzení. Spáchala totiž sebevraždu utopením, ačkoliv pod srdcem
nosila sice pouze poloviční, ale přece jen také německé dítě. Hrála ji Švédka
Christine Söderbaumová, stoprocentní a nordická árijka, mimoto posvěcená
sňatkem s režisérem Žida Süsse. Mezi německým lidem se jí říkalo Reichswasserleiche, neboť sebevraždu utopením spáchala v několika filmech svého muže, i když při tom nezpůsobila smrt skoroněmeckého dítěte.
Když se Babočka od Dr. Schmidta, který kamarádil s Čvančarou, dozvěděl o problému mladých manželů, vzpomněl si na Zlaté město a začal
o případu ideologicky uvažovat. Vycházelo mu, že německé úřady nepošlou
do koncentráku, tedy na smrt, ryze německou ženu, která pod srdcem nosí
zpola německé, a umoudří-li se otec, potom úplně německé dítě. Mimoto
bude otec mít devět měsíců na rozmyšlenou a zachráněné dítě bude nakonec
možná Němec jako poleno.
S touhle teorií se Babočka svěřil Dr. Schmidtovi a ten paní profesorce
navrhl, aby se z těchto snad ideologických důvodů dala otěhotnět.
*
Dítě se narodilo v jedenáctém měsíci, ale toho už si nikdo nevšiml.
V Kostelci nebyl německý duchovní, snad jen v kasárnách Horsta Wessela,
tam paní profesorka nechtěla, ačkoliv dítě bylo skoro německé. V paní profesorce se probudila zbožnost, nebo byla možná vždycky zbožná, chodila
ke sv. Vavřinci, což u studentstva velebný pán Meloun nerad viděl, protože
my jsme měli vysvěcenou aulu přímo v budově gymplu. Taky to byla možná
tradice, ale ať to bylo, co to bylo, novosvěcenec Brejcha se opět zděsil, tentokrát podle očekávání, jistě věděl, že paní profesorka by byla dávno v Ravensbrücku, nebýt toho dítěte, v ustrašené hlavě se mu všechno popletlo,
pokřtít dítě, jehož matka měla být a nyní asi bude v Ravensbrücku, bál se,
taky to bylo po Heydrichovi, vymlouval se, paní profesorka seděla s dítětem
v peřince, hádal se Čvančara, ale s knězem nehnul. Visel nad ním pořád
mrak strachu z červených plakátů, které vylepovali denně, byl od přírody
ustrašený, historická situace z něho udělala zbabělce a přes své nedávné svěcení zapomněl na to, že je kněz a co to je být kněz. Čvančara s ním nehnul,
nakonec vstal, paní profesorka taky, dítě se rozbrečelo a Čvančara, který
chtěl udělat nějaké gesto, rouhačsky popadl plechový krucifix a mrštil jím
11
po více méně cenném barokním obraze Utrpení sv. Štěpána od italského
mistra Bonatella a udělal v malbě díru.
Pak se s brečícím dítětem odebrali přes celé město do Sboru církve
evangelické, ale tam se setkali taky se strachem, tentokrát asi oprávněným.
Syn reverenda Hejdy byl už šest měsíců v Buchenwaldu, Hejda je prý pod
dozorem, a tohle, pravil Hejda, protože v Kostelci se to tajemství dávno rozkřiklo, všichni je znali, je dítě jaksi problematické. Čvančara tentokrát scénu
neudělal a šli vedle do Sboru Jednoty českobratrské.
Ta měla pověst milosrdenství, aspoň já si její věřící vždycky představoval
jako mírné a s osudem smířené lidi, taky velice statečné, když šlo o víru, jež
silně obsahovala pomoc bližnímu. Asi takoví byli. Mrak strachu zatemnil
však stínem i nemalovaná okna jejich malé svatyně, a argumentace vzala
na sebe podobu neupřímnosti. Fousatý pastor se poněkud chvěl a podivoval
se, že přicházejí s brečícím dítětem k němu, když oba rodiče jsou katolíci.
Čvančara mu nalil čisté víno, jenom se mu nezmínil o rouhačském gestu,
jímž poškodil více méně cennou barokní malbu, a pastor se usmál, ale pořád
se chvěl, byl však neobyčejně výřečný a slíbil, že s páterem Brejchou promluví, že mu cosi vysvětlí, že páter Brejcha cosi pochopí, ačkoliv bylo jasné,
že páter Brejcha chápe všechno moc dobře, a Čvančara mu taky nalil čisté
víno. Jsou prý přes rozdílnost víry dobří přátelé a tak dále. Pastor učinil to,
čemu se říká vypoklonkovat ze dveří.
Octli se tedy na ulici a ubírali se pomalu se stále nepokřtěným skoroněmeckým dítětem zpátky k městu, kde v Obecních domech bydleli, a tu
náhle Bůh zasáhl, vzal na sebe nepravděpodobnou podobu reverenda Nováka, duchovního církve se jménem měnícím se podle politické situace státu,
který se však projevil jako člověk, jehož víra se neměnila, nedala se zastrašit, ačkoliv nad vším pořád ještě visel černý mrak červených plakátů denně
vylepovaných. Reverend Novák vyslechl problém, kývl, otočil se, vyzval
manžele s dítětem už podobným horké bramboře, aby šli za ním do nedalekého kostela, nepěkné stavby lacino pořízené u zednického mistra, když se
církev v nedávném osmnáctém roce překotně zakládala, a tam, ve světle už
zapadajícího slunce, tak dlouho trvala ta pouť, započatá před polednem, se
reverend Novák zeptal: „Jak se bude děťátko jmenovat, maminko?“
Místo ní – rozpačitě – odpověděl otec:
„Brunhilde. Po matce.“
Matka rychle pravila:
„Ne, důst – reverende. Bude to Ruth.“
Reverend se podíval na matku, potom na otce a otec řekl:
12
„Bruni, vždyť jsme si…“
„Já jsem si to rozmyslela,“ řekla pevně paní profesorka. „Ruth je krásné
biblické jméno a mně se líbí.“
„Ale nebude se líbit…“
„Právě proto,“ řekla paní profesorka. „Milej, je to přece české dítě!“
„No…“ Otec se zamyslel, něco chtěl říct, spolkl to. „No je to český dítě.
Aspoň – já to nedovedu vypočítat, ale když řikáš, milá…“ Obrátil se k duchovnímu:
„Ruth,“ pravil tónem, který prozrazoval, že se vzdává, a s obavami.
Tak reverend Novák dítě pokřtil z plechové křtitelnice s vyrudlým kalichem na přední straně.
Pouhých sedm let na to mu to připočetli k ostatním jeho politickým hříchům, jenže ne už nacisti, ale ti, co přišli po nich.
DŘÍVÍ DO LESA
Mám napsat vzpomínku na náchodský gympl, co mi dal pro život, co bych
byl bez něho, něco na ten způsob. Rčení, které jsem zvolil jako titul své vzpomínky, vystihuje pocity, s nimiž sedám ke kompjůtru, abych splnil slib.
O čem bych vlastně napsal tolik knih, nebýt té staré školy a holek
a kluků, kteří tam se mnou chodili? Nebýt kantorů, kteří snad netušili, že
jako všichni kantoři na celém světě se ve vzpomínkách svých žáků změní
v karikatury? Nakonec všichni v milované karikatury, ačkoliv někteří na
nás pouštěli hrůzu přímo olympskou. Jenže po způsobu psů, kteří čím víc
štěkají, tím míň koušou.
Tak vzpomínám na nebožtíka prof. Kešnera, skutečného přeborníka v dávání koulí: v některých hodinách matematiky, počítám, tak pětasedmdesáti
procentům přítomných. Vysloužil si proto přezdívku Bivoj a pod ní vešel do
mých knih, které bych bez své almy mater nikdy nenapsal. Nějak se nepamatuju, že by příliš mnoho Bivojových žáků z matiky propadlo. Nepamatuju se,
že bych sám kdy propadl, ačkoliv řešení rovnic s dvěma neznámými zůstalo
pro mne navždy záhadou. A vzpomínám, jak prof. Kešner – jak to u matematiků bývá, zapřisáhlý šachista – zachmuřen seděl v Beránku nad šachovnicí
a nemohl pochopit, že šlachovitý kvartán Luděk Pachman ho právě matoval.
13
Pro mě, v těch dobách mládí, nejvíc znamenal češtinář, jemuž se začalo říkat „Kostra na dovolené“, když se poprvé objevil na gymplu, ale přezdívka se
neujala, protože prof. Propilek se proměnil v legendu. Takže opravdu nevím,
je-li to legenda nebo skutečnost, jak do jeho třídy němčiny – byl taky ruštinář,
taková řeč se ovšem za protektorátu neučila – vtrhl rovněž legendární (ale to
je záporná legenda) zemský školní inspektor Werner a předvedl své oblíbené
číslo: před zraky třídy profesoru hulvátsky vynadal, a jestliže se mu obzvlášť
nelíbil, zařídit, aby ho poslali do koncentráku. Šla z něho hrůza a pamatuju se,
jak krásný prof. Puchwein, idol značného počtu studentek našeho gymnázia, se
před ním třásl jako příslovečný strom, až ho Werner ze třídy vyhodil a jakýmsi sudeťáckým dialektem běsnil na téma, které si už nepamatuju. Pod jménem
Jiří Marek se krásný profesor Puchwein po válce stal známým spisovatelem
a Wernera oběsili. A tahle patologická příšera, a proto čítankový nacista, jala
se tenkrát před našimi zraky hulvátsky nadávat prof. Propilkovi, až se zadýchala. Do pauzy pronesl prof. Propilek větu, která snad je legenda, ale jak jsem
svého milovaného učitele znal, velmi se k němu hodí. Pan prof. Propilek oslovil inspektora Wernera přesnou němčinou: „Ich lehre Goethes Deutsch, Herr
Inspektor, ich lehre nicht Schweindeutsch.“ Příšera zalapala po dechu, všichni
jsme čekali, že prof. Propilka vidíme naposled, jenže Werner dech nechytil,
s jakýmisi kletbami vypadl ze třídy, a prof. Propilkovi se nic nestalo.
Legenda? Nevím. Možná že ji někteří potvrdí. Pokud jde o mne, prof. Propilek se stal mým prvním literárním kritikem, nesrovnatelně laskavějším,
než ti pozdější, co si mě podávali v novinách. Zahrnoval jsem ho rýmovanými plody svého nezralého ducha, on z nich citlivým instinktem, nebo snad se
znalostí estetiky, vybíral ty nejmíň nepodařené a analyzoval mi je jako pravý,
ovšem laskavý profesionál. Z těch jím schválených plodů jsem o mnoho let
později sestavil sbírku Dívka z Chicaga. Za druhé diktatury, která nás postihla po pádu té první, se prof. Propilkovi, přesto že byl náchodská legenda,
nevedlo. I ruštinu patrně učil způsobem, jaký by se nelíbil Josefu Vissarionoviči, a zřejmě se nelíbil nohsledům toho diktátora. Jenom ve zcela osobním
životě ho nakonec potkalo štěstí v podobě dobré ženy. Pak umřel.
A když jsem u rýmované poezie (jinou jsem tehdy pohrdal): jediná básnička, již jsem napsal v jazyce, jímž kdysi, než jej zkompromitovali, psal
i Mácha, zněla:
Bald kommen Winterstürmen, mit dem weissen Schneen,
und langsam wird zum Kot der alte, liebe Pfad.
In meinem Herze kalte Winde wehen.
Es ist der Herbst, er kommt in uns‘re Stadt…
14
To jsem vytvořil z lásky, nebo lépe z Hassliebe k mladé profesorce Evě
Althammerové, která mě jako nejlepšího němčináře ve třídě krutě pronásledovala, a tak jsem ji nenáviděl, a velice potají miloval. Dala nám za úkol
německy popsat příchod podzimu a mě inspirovala k těmhle učňovsky
rilkeovským veršíkům. Po mnoha letech přeložila potom do němčiny mou
povídku Píseň ztracených let pro vídeňský literární časopis přítele Paula
Kruntorada.
Pronásledovala mě krutě, protože v jejích hodinách jsem byl teenagerovsky drzý, stejně jako v hodinách nepovinného náboženství, kde drzost
patrně hraničila s rouháním. Asi za pokání jsem potom ve svých knihách
vzkřísil vzpomínku na P. Josefa Plocka, který měl přezdívku Meloun pro
téměř nadpřirozenou kulatost hlavy. Za pokání a z lásky, v níž vyúsťují
všechny karikatury hodných profesorů našeho mládí.
Neměl jsem rád prof. Jaroslava Remeše, neboť učil tělocvik, a na ten já
měl ještě menší nadání než na matematiku. Třebaže jsem se později stal
horolezcem, ovšem z důvodů zcela nesportovních. Nebožtík Vráťa Blažek
popsal v knize, kterou jsme vydali v Kanadě pod titulem Mariáš v Reykjaviku, jak jsem mu se slzami v očích sdělil, že při cvičení na bradlech o nestejné
výši žerdí řekl mi prof. Remeš: „Škvorecký, visíte na tom jako pytel h…!“
Neslušné, i když patrně výstižné slovo vynechám, neboť aniž jsem to tušil,
byl prof. Remeš nesmírně statečný člověk, aktivní v nekomunistickém odboji, a za to v Buchenwaldu zaplatil životem. Statečnost, jakou já jsem nikdy
neprokázal, a proto na něj vzpomínám.
A mohl bych takhle vzpomínat na jednoho po druhém, ale bylo by to
nošení dříví do lesa, abych ztratil pár slov, omezených přípustnou délkou
takovýchhle článků, o druzích mého mládí, spolužáků z náchodského gymplu, o těch krásných gymnazistkách, které jsem tam hluboce miloval. Jsou
tam taky, v lese mých knih.
Časy byly těžké, často životu nebezpečné, ale byli jsme mladí a osm let
na náchodském gymnáziu z nás udělalo spolek, který se rozpadne jen přirozenou cestou všeho živého. Byla to prima sezóna.
Z almanachu vydaného ke stému výročí
Jiráskova gymnázia v Náchodě v roce 1997.
15
MOJE VZPOMÍNKA NA KONEC VÁLKY
Vzpomínka na konec války – tj. druhé světové – se mi neoddělitelně pojí se
vzpomínkou na její začátek. Na první léto protektorátu Böhmen und Mähren,
tísnivé a plné naděje, že co nevidět začne válka. Ale než začala, přišlo děsivé
zklamání, pakt Moskvy s Berlínem. Toho dne jsme šli na rodinnou procházku
k německým hranicím v Bělovsi u Náchoda – tehdy se ještě chodilo na rodinné
procházky – a mlčeli jsme. I na mě, tehdy čtrnáctiletého, už doléhala tíseň zlé
doby, z níž nás mohla vysvobodit jen válka, naštěstí už na spadnutí. Šli jsme po
výpadové silnici k hranicím, a najednou kolem nás přejelo nákladní auto plné
německých vojáků, za ním druhé, třetí, pochopil jsem to jako dobré znamení.
Můj otec, kulhající válečný invalida z první války, od Zborova, jenže
na špatné straně, zdvihl hůl s neomylným gumovým nástavcem na konci
a v té ponuré a zároveň nadějné náladě pohrozil holí vojákům na nákladních
autech. Ti v něm poznali invalidu, a protože jeli do války, invalida jim asocioval válku. Otcovo gesto si vyložili po svém, pozdravil nás jejich nadšený
vojácký křik, který vždycky zní trochu opile, i když to je patrně jenom moje
iluze. Taky si zřejmě mysleli, že otec je Němec. Křik převzali vojáci na autě,
které kolem nás přejelo, když měl otec hůl už opět na zemi, po něm další,
další, otec se zastavil a už jenom zíral, my s ním. Křik pomalu odumřel.
Den nato konečně začala válka. Trvala šest let, co se všechno dělo, snad
zhruba znají i ti, kdo se narodili dávno po ní. Jenže nevím. Co já věděl o válce, která jí předcházela o pouhých dvacet let? Nezajímala mě, ani otcovy
historky ze starého Rakouska. V mém mládí to byla pradávná historie, dnes
je konec války, kterou jsem už zažil, pro lidi tak mladé, jako jsem byl tehdy
já, historií patrně starověkou. Stalo se to před víc než půl stoletím. Aušvic,
Majdanek, Treblinka jsou možná i mladým lidem z oblasti, v jejímž dosahu
stála ta hrozná zařízení, jenom pojmy ze zlé pohádky, sotva realita. Co já
vím. Měly by je třeba zajímat, ale zajímají?
Jednu věc jsem tehdy nemohl pochopit. V Náchodě vylepili plakáty, vyzývající lidi, aby vstupovali do komunistické strany. Nechápal jsem, že sotva nás
válka zbavila jedné diktatury, spousta lidí, zdálo se mi, žene se do jiné. Nebyl
jsem jasnozřivý ani historicky vzdělaný, to všechno byla nedůvěra, kterou pevně
choval můj otec a já ji zdědil. Potom několik zážitků, které mi potvrzovaly, co si
otec myslel o té nadcházející diktatuře – věděl jsem zcela jistě, že přijde, i když
jasnozřivý jsem nebyl. Teta Marie, bohatá pražská dáma a klasická předválečná
komunistka, plná lehkomyslného nadšení, uprchla jako Židovka a komunistka
z protektorátu do zaslíbené země své ideologie a napsala si otci o rusko-český
16
slovník, se zpáteční adresou jakéhosi lágru. Otec slzel, slovník poslal, a už jsme
o ní neslyšeli. Ze zaslíbené země se nevrátila, kde zahynula, nevím.
Potom leták organizace té strany ve vesnici Babí ještě před koncem války: v něm se její členové vyzývali, aby teď, kdy Němci melou z posledního,
obrátili pozornost k buržoazním odbojovým skupinám, které už brzy přijdou k likvidaci. Leták bezpochyby vyšší stranická místa tehdy neschválila,
vyšší stranická místa nemluvila tehdy a vlastně ani nikdy potom k veřejnosti
tak otevřeně. Leták byla patrně iniciativa nějakého vesnického funkcionáře, jenže taky to bylo jako v pohádce o nahém králi. Budoucnost, zdálo se
mi, znám z první ruky. Taky jsem znal. A v těch prvních zlých letech státu
s orwellovským názvem „lidová demokracie“ chyběla jedna věc: naděje, že
bude válka. Brzy bylo jasné, že tentokrát by válka nepřinesla svobodu, protože by byla atomová a všechno by skončilo. Tomu jsme aspoň věřili.
Samozřejmě, časem jsme si zvykli, my, kteří jsme nebyli zavření. Vytvořil
se modus vivendi, společnost se rozdělila, spíš byla rozdělena na komunisty,
nekomunisty rovněž zvané nestraníci a na reakcionáře, záškodníky, třídní nepřátele apod., jichž však, podle stranických médií, byla jenom „hrstka“. Existovalo něco jako „nekomunista“ vedle „antikomunisty“? Mám dojem, že taková
kategorie platila jenom v době té diktatury, kdy vystupovat jako antikomunista
nikdo prostě nemohl. I Charta o mnoho let později žádala pouze dodržování
platných komunistických zákonů. Kdo nebyl v partaji, byl více méně v tom nebo
jiném ohledu, disciplíně, oblasti, proti partaji. Byl antikomunista – substantivum
v partajním slovníku nerozlučně spojené s adjektivem „zuřivý“. Jenže tihle antikomunisti nebyli zuřiví, byli logičtí. Tvořili šedou zónu. Někteří se dokonce
považovali za komunisty – reformní, lidské tváře apod. Jenomže to byla iluze.
A napadá mě, koho to všechno dnes vlastně zajímá? Druhá světová válka, plynové komory, čeští letci v RAF, druhý odboj, potom těch čtyřicet
let, koho z lidí dnes tak starých, jako jsem byl koncem druhé světové války
já, tohle všechno zajímá? Dokážou tihle lidé pochopit nechuť mé generace
třeba k mírovým hnutím, která za našich časů byla vždycky jen kamufláží
sovětských snah namířených proti Západu, proti Americe především? Dokážou se pohoršit nad výrokem iráckého exulanta v Praze, otištěným nedávno
v Literárních novinách, že svoboda nestojí za lidské oběti? Stal se snad ze
mě laudator temporis acti? Chválič zlatých starých časů? Ne. Jenom vím,
jaký jsem byl já, tehdy, když začala a potom skončila válka. Jenom mě poněkud poučil let let, jak tomu výstižně říká Josef Hiršal. To je všechno.
(Mladá fronta Dnes 7. 5. 2003.
Tiskneme bez redakčních mezititulků.)
17
ODKUD VŠECHNY TY KNIHY?
Když jsme odjeli do exilu, vzal mou angloamerickou knihovnu do úschovy
Zdeněk Mahler. Teď, po letech, ji předal archivu Literární akademie, vysoké
školy, která nese moje jméno. První, co mě nad seznamem těch knih napadá,
je: odkud jsem je proboha sehnal? V dobách moderního Temna v Čechách
se v knihkupectvích knihy ze Západu neprodávaly, jediný možný zdroj byl
strýček v Americe, a toho jsem neměl. Vlastně měl; před únorovým pučem
byl generálním konzulem v New Yorku.
Tehdy jsem byl z protektorátu vyhladovělý po informacích o hlavním
předmětu svého zájmu, a tak si vzpomínám, že od tohoto strýčka pocházejí
knihy Jamese Weldona Johnsona, prvního černošského sběratele spirituálů,
The Autobiography of an Ex-Coloured Man, Along This Way a God‘s Trombones. Rovněž z nylonového věku před pučem je řada knih, které jsem si
z apanáže jako student zakoupil v pražských knihkupectvích. Před únorem
1948 se tam normálně dostaly, ovšem za ceny studentům se jevící jako astronomické. Zavinily mou tehdejší podvyživenost, neboť jsem se pokusil přežít
na dietě slaných rohlíků a polévek v automatu Koruna.
Většinou to byly slovníky jako Odhams Dictionary of the English Language nebo Dictionary of American Underworld Lingo Goldina E. Hymana,
různé literárněkritické studie o Hemingwayovi, který mi tenkrát otevřel oči
pro možnosti prozaického dialogu, nebo o Faulknerovi a jeho stylistickém
kouzelnictví. Jsou tam ale taky americké dějiny od Allana Nevinse a Steele
Henry Commagera – ty mě vlastně nestály majland, protože tohle vydání
byla novinka zavedená americkou armádou: pocketbook. Byly to nevázané,
ale nikoli brožované (nemusely se rozřezávat) knihy, které si voják snadno
strčil do zadní kapsy kalhot. Mám dojem, že Pocket History of the United
States jsem dokonce od nějakého G. I. Joea dostal v Plzni, kam jsem v létě
1945 jel, abych na vlastní oči spatřil americkou armádu. Už nevím. Vím,
že někde jsem koupil The Problems of Lieutenant Knap Jiřího Muchy, tehdy čerstvě z anglického exilu, a taky vím, že jsem utratil hříšné peníze za
The American Language H. L. Menckena, báječné dílo o tom, jak všelijak
se mluví v Americe. Byl to myslím nejranější zdroj postavy napsané až po
mnoha letech, Blběnky Cabicarové.
Zmínku o An Experiment With Time J. W. Dunna jsem našel někde ve
Wellsovi a pak jsem neodolal, když jsem ten prazvláštní opus uviděl v antikvariátě v Karlově ulici. Kromě anglistiky jsem si zapisoval taky filosofii,
ale o Dunnovi nikdo nepřednášel.
18
Potom zemi postihl Únor, mého newyorského strýčka odvolali a jediným
pramenem neprodávaných knih byl seminář Anglického oddělení Karlovy
university. Pro ten se už řadu let knihy nenakupovaly, universitu zavřeli
nacisti a v prvních poválečných letech se hlavně musel doplnit rozkradený
klasický fond. A tak kromě přátel, jako byl Franta Jungwirth, kteří vlastnili
předválečná vydání (ve Frantově případě detektivek), se možnost vypůjčit,
nebo dokonce opatřit si knihu ze Západu scvrkla na poslední dva prameny:
státní literární agenturu DILIA, a později, v šedesátých letech, podnik zvaný Interpress v Londýně.
*
Jako redaktor SNKLHU (Státního nakladatelství krásné literatury,
hudby a umění) dostával jsem několik anglických a amerických literárních
časopisů, zakupovaných z hubeného devizového přídělu nakladatelství,
a podle recenzí jsem si přes Dilii objednával knižní novinky. Teorie byla, že
knihy, které nakladatelství nevydá, se přes Dilii vrátí západnímu literárnímu
agentovi. Jenže já málokdy něco vrátil, a kolegové v jiných nakladatelstvích
dělali totéž. Opětovaně jsem se dopouštěl knižních krádeží a mám dojem,
že západní agenti nad nevrácenými tituly většinou mhouřili oči. Podobně
jako ten pán ve stánku amerických nakladatelství na slavné první Americké
výstavě v Moskvě koncem padesátých let.
Franta Jungwirth se tam tehdy – poprvé a naposled v životě – vypravil
s Čedokem za jediným účelem: ukrást v SSSR co nejvíc amerických detektivek. To se mu podařilo, americký stánek přímo před nosem amerického
zaměstnance zdatně vybílil.
Několik titulů Warrena Millera – The Way We Live Now, The Siege
of Harlem a snad ještě něco – je na seznamu proto, že jsme se s Honzou
Zábranou velice nadchli do Millerova nejúspěšnějšího románu Prezydent
Krokadýlů (The Cool World), a já přes Dilii objednal patrně celé Millerovo
dílo. Moc toho nenapsal, protože zemřel mladý, a tehdy jsme nevěděli, že
vůbec nejúspěšnější svůj román, proslulý bestseller Love Me Little o marné
snaze dvou mladistvých dívek přijít o panenství, napsal pod pseudonymem
Amanda Veil. České vydání Prezydenta Krokadýlů vedlo pak k velkému
vydavatelskému skandálu v šedesátých letech, a potom k dalšímu, dokonce
ještě po Sametové revoluci, kdy mi v Revolver Revui chtěli upřít autorství
českého překladu.
*
Interpress byl geniální nápad pana Mastníka, jenž za tímhle anglickým
názvem schoval agenturu, která – mimo jiné – opatřovala nedostupné titu19
ly českým zájemcům. Šlo o výměnný obchod: zákazníkovi, jenž se o jeho
činnosti, ne nutně o jeho osobě (zrádného emigranta) nějak dozvěděl, si
pan Mastník napsal o knihy, které pak prodával zájemcům v (nepřátelské)
cizině; většinou o tzv. Coffe-Table Books, fotografické publikace velkého
formátu o Praze, o krásách české krajiny, hradů a zámků, o národních krojích k vidění hlavně ve Strážnici. Výměnou si mohl pražský partner objednat
jakoukoliv knihu ze Západu, pokud se o ní – opět nějak bůhvíjak – dozvěděl. Neočekávaný titul v mé knihovně, jako stvořený pro potřebu špionáže,
Cryptography Dwighta Laurence Smitha, jsem si od pana Mastníka objednal proto, že jsme v té době chtěli s Honzou Zábranou v jedné z našich
společných detektivek použít co nejvíc kryptogramů, z nichž ten nejtěžší
rozluštila potom detektivova milá Boženka Skovajsová. Neměli jsme však,
Honza ani já, o téhle vědě tušení, v Praze se o tom nic nedostalo, proto ten
titul v knihovně.
Asi od poloviny šedesátých let zřídili soudruzi v Praze specializované
knihkupectví, kde se daly koupit západní slovníky a literární příručky,
ovšem za ceny astronomické nejen pro studenty. Tam jsem, myslím, koupil
studii Carlose Bakera o Hemingwayovi. Ale tou dobou už začali pouštět lidi
na Západ, pokud v Praze zanechali nějaké rukojmí. Bez manželek jsme se
tedy vypravili s Josefem Nesvadbou do Ameriky, na konferenci na Longislandské universitě, kde nám to zařídil starý kamarád George Jirka Gibian.
Po útěku rodiny před nacisty se Jirka vrátil do vlasti jako voják v Třetí
armádě generála George Pattona, a brzo z vlasti zase rychle odjel. Já jsem
cesty využil hlavně ke dvěma setkáním, která obohatila mou knihovnu soukromými dárky.
*
Fred Jordan, šéfredaktor Grove Pressu, byl jedním z nakladatelů, kteří
po explozi se Zbabělci žádali Dilii o opční smlouvu. Mým jménem a proti
mé bezmocné vůli Dilia všem odpovídala, že autor si vydání v cizině nepřeje. Dokonce mi tehdy přidělili menší sumu v amerických dolarech, abych si
na Zbabělce zajistil v Knihovně kongresu americký copyright, protože jinak
mohli američtí nakladatelé, aspoň teoreticky, knihu vydat bez autorského
souhlasu. Sešel jsem se s Fredem Jordanem v nějaké hospodě v Greenwich
Village, tam jsem mu dal souhlas k vydání knihy – tou dobou už se předsednictvo ÚV KSČ dohodlo na odzakázání mého románu – a taky jsem mu vyprávěl zatím nenapsaný příběh o Lence Stříbrné. Obě knihy, Zbabělce i Lvíče, Fred vydal, ale to už jsme byli v Kanadě a na Dilii ani na ÚV KSČ jsem
nemusel brát zřetel. Jedním z výsledků téhle schůzky je několik beatnických
20
a podobných titulů v mé knihovně: The Soft Machine a Nova Express Williama S. Burroughse, a myslím i Kerouacovy On the Road a Doctor Sax.
Před cestou do Ameriky jsem musel slíbit, že v New Yorku nevyhledám
Allena Ginsberga. Několik let předtím jsem se provinil tím, že jsem mu
dohodil funkci Krále majáles, což vedlo rovněž k maléru a ke stejnojmenné
básni. Ani jsem se s ním scházet nehodlal: na rozdíl od Honzy Zábrany nebyl jsem jeho osobností zrovna okouzlen. Podle Murphyho zákona, jemuž
se u nás výstižněji říká Zákon schválnosti, jsem do Ginsberga vrazil v newyorské podzemce.
Pozval mě k sobě do bytu kdesi v Lower East Side a tam se mně příliš
nevěnoval, protože právě dával několik interviewů několika rozhlasovým
stanicím. Předmětem byl právě zatčený Dr. Timothy Leary, hlavní guru přes
omamné drogy, které Allen všem čtyřem nebo pěti reportérům nejenom hájil, ale velebil. Slyšel jsem ho přes pootevřenou skleněnou přepážku mezí
pokojem, kde dával interviewy, a jídelnou, kde jsem za stolem seděl já.
Na stole stála hluboká mísa se studenými makarony a naproti mně seděl
bledý mužík s vyhrnutými rukávy, jenž si melancholicky vkládal do úst makaron za makaronem. Pokusil jsem se navázat rozhovor, bezvýsledně, a kdo
to byl, dozvěděl jsem se teprve, když se za posledním reportérem zavřely
dveře a Allenův partner Peter Orlovski, s nádherným blond koňským ohonem až k pasu, odvedl pojídače makaronů někam jinam. Tehdy mi Ginsberg
sdělil, že bledý mužík s předloktími obou rukou napuchlými od injekčních
stříkaček je bývalý gangster, příslušník gangu snad Legse Diamondse nebo
nějaké podobné podsvětní hvězdy dávných let. Nedávno si odseděl dvacetiletý trest, strčili ho do blázince, odkud ho zachránili Allen s Orlovskim,
protože se z gangstera v base stal spisovatel. Knihu Huncke‘s Journal od
Herberta Hunckeho vydali a tehdy mi ji věnoval Allen Ginsberg.
Odkud se vzaly všechny ty ostatní knihy, už nevím. Ale jsou tam, teď
v archivu Literární akademie, studentům k dispozici.
21
k jubileu Zdeny Salivarové
KULATÁ VÝROČÍ
přicházejí na každého z nás jednou za
pět let. Mnozí se v těch dnech snažíme
předstírat, že žádné narozeniny nemáme
a nikdy jsme neměli, někteří z nás však
mají smůlu na přátele, kteří pečlivě hlídají
kalendář a v pravou chvíli nám onen Den
D připomenou. Takové přátele má i Josef
Škvorecký (a oni se na jeho jubileum intenzivně chystají dokonce s ročním předstihem), a také Zdena Salivarová-Škvorecká, jejíž významné životní výročí, které
připadá na letošní 21. říjen, Danny pochopitelně nemůže nepřipomenout.
Zdena Salivarová zasáhla do dějin české literatury a publicistiky několikrát, v povědomí širší čtenářské obce (a to i nepamětnické) je však její
jméno spjato především s románem Honzlová a s nakladatelstvím 68-Publishers. Román, který psala s pravděpodobně značným psychickým vypětím
na počátku emigrace, patří k nejsugestivnějším literárním vyjádřením tragiky padesátých let a komunistického režimu vůbec (i s tou výmluvnou datací
za poslední tečkou Praha-Berkeley-Toronto 1968-69, která jako by tvořila
velmi stručný – tedy pokud jde o počet slov – ale neméně sugestivní druhý
díl románu), a nakladatelství zůstane navždy jednou z nejúspěšnějších „ideodiverzních centrál“ v dějinách protikomunistického odboje: autoři, kteří
u Škvoreckých publikovali, jistě nezapomněli, co pro ně knížky typického
„torontského“ formátu znamenaly – a my čtenáři si to také dosud vybavujeme docela přesně.
Přání pevného zdraví, klidu, štěstí a spokojenosti posílají do Toronta
nejen redaktoři Dannyho, ale také pracovníci a studenti Literární akademie
a Soukromého gymnázia JŠ, a také všichni ti, kteří přispěli do Dannyho
následujícími články.
(mlp)
22
ZDENA SALIVAROVÁ A JEJÍ KNIHY
Jan Jandourek
Pokud se říká o Zapomenutém světle Jakuba Demla, že je to nejsmutnější
česká kniha, získal tento katolický básník silnou konkurenci. Román Honzlová od Zdeny Salivarové totiž graduje takovým způsobem, až to někdy
bere dech. Občas se s určitým úsměškem hovoří o „ženském psaní“. Honzlová, ač nezapře ženskou perspektivu, je prostě „dobré psaní“. Bez přívlastků.
Ale je smutné, stejně jako svět, ve kterém autorka žila. Jde o příběh mladé
členky souboru Sedmikrása, která jako jediná nesmí vyjíždět na zahraniční zájezdy, žije v nuzných poměrech ve starém pavlačovém domě, její otec
emigroval za oceán, a ještě ke všemu se o mladou zpěvačku začne zajímat
Státní bezpečnost a nutit ji ke spolupráci. Protože mnoho reálií připomíná
biografické okolnosti ze života Zdeny Salivarové, je třeba se na její životaběh
podívat blíže.
Rodiče pocházeli z tradičních sociálnědemokratických rodin, otec z Prahy, matka z Ostravy. Otec by zatčen za války a potom znovu po komunistickém převratu. Osudy rodičů někdy přecházejí na děti. Otec byl nakladatel
a odešel do Spojených států, v čemž ho dcera později následovala. Rodiče
měli šest dětí, z toho dva chlapci zemřeli ještě jako kojenci, starší bratr Lumír pobýval deset let v nápravných zařízeních a dva roky u „černých baronů“. Stejně jako v románu má i v reálném životě Zdena Salivarová dvě sestry
(o kterých autorka říká, že nejsou tak hrozné jako ty sestry z Honzlové).
Také pavlačový dům v Karlíně je skutečný, rodina tam bydlela poté, co je
komunisté vystěhovali jakožto třídní nepřátele. „Od chvíle, kdy jsem začala
koketovat se spisovatelským uměním, koketovala jsem také s myšlenkou na
příběh o lásce. Něco hodně zamilovaného, hodně romantického, něco o tom,
jak se prostě dva mají rádi.“ Než však došlo k tomu, že se touhy a inspirace
proměnily v literární texty, absolvovala Zdena Salivarová několik let v dětském pěveckém sboru Bohumila Kulínského a ve Státním souboru písní
a tanců. Na zájezdy ji moc nepouštěli, zato objíždění všelijakých posádek
si užila. Zpívala také v tehdy známém dívčím Inkognito-kvartetu. Jako herečka působila v divadelním souboru Jiřího R. Picka Paravan. Objevuje se
i na plátně, například ve filmu O slavnosti a hostech Jana Němce. Studuje
na Filmové fakultě AMU. A také si v kostele Cyrila a Metoděje bere Josefa
Škvoreckého, a co Bůh spojil, ani další pohnuté životní osudy nerozdělily.
23
V roce 1968 konečně vystupuje jako spisovatelka a první knížka Pánská
jízda obsahuje tři kratší texty: Pánská jízda, La Strada a Tma. Kniha je vlastně reakcí na Směšné lásky Milana Kundery, protože mu chtěla oplatit jeho
mužský šovinismus. Srpen 1968 však znamenal rovněž zlom v životě začínající spisovatelky. Spolu s manželem Josefem Škvoreckým odchází do kanadského exilu. Odchod z vlasti nebyl zřejmě pro oba stejně „jednoduchý“.
Když později Josef Škvorecký líčí začátky exilu, říká: „Začalo to tím, že
jsme se ženou odešli, když oni přišli. Po matce z částečně chodského rodu,
nesnáším dobře postavení nevolníka. Proto – i z jiných důvodů – nebyl pro
mne odchod tak těžký jako pro mou ženu. …Moje žena, pro syndrom zvaný
v stalinském parlandu buržoazní původ, dostala se na vysokou školu teprve
dva roky před Dubčekem a mluvila pouze jazykem sladké Francie a méně
už jazykem méně sladkého Quebeku. Smutně se loučila s těžce dosaženou
FAMU, kde byl jejím oblíbeným profesorem pan profesor Milan Kundera.“
Zatímco Škvorecký hledá obživu, Salivarová si koupila v papírnictví sešity
a píše román Honzlová (1972), na kterém začala pracovat už v Praze. Kniha
vzbudila pozornost. „V exilu šla fáma, že Honzlová je nejlepší Škvoreckého
román,“ říká později spisovatelka. „No to mě potěšilo. Ani nevíte jak.“ (Zato
Škvoreckého to netěšilo. Soudil, že jeho paní si uznání zaslouží.)
Vyčerpávající práce pro nakladatelství 68 Publishers znamenala do
značné míry rezignaci na vlastní tvorbu. Po Honzlové sice ještě vyšla v roce
1976 novela Nebe, peklo, ráj, ale věnovat se nesčetným rukopisům druhých
autorů už neposkytovalo možnost ponořit se do vlastní tvorby. Posledním
titulem z jejího pera je kniha vydaná v roce 1994 u nás i v Kanadě, epistolární román Hnůj země, inspirovaný osudy exulantů. Aby nebylo historickým paradoxům konec, udělil prezident Václav Havel v roce 1990 oběma
manželům Řád bílého lva. V čem je ten paradox? V tom, že toto vyznamenání se uděluje pouze cizím státním příslušníkům. Protože Husákův režim
občanství v roce 1978 Škvoreckým odebral, mohli teď být oba vyznamenáni
za to, co pro českou kulturu vykonali. Zdena Salivarová také dostala v roce
1993 čestný doktorát torontské univerzity. Nejde však „jen“ o několik set
vydaných titulů. Možnost publikovat totiž pro mnohé autory jistě znamenala
obnovení smyslu života, pro čtenáře doma zase svobodné nadechnutí a pro
čtenáře v exilu spojení s kořeny, ze kterých vyšli. Bylo by ještě o čem mluvit, třeba o tom, jak se Zdena Salivarová stala literární postavou v textech
svého manžela. Třeba v povídce Můj táta haur a já (1957) nebo ve smutné
novele Dvě vraždy v mém dvojím životě (1996). Nebo o tom, jak oba manželé v posledních letech společně píšou detektivky.
24
Snad jindy. Příběh té „neznámé holky“, o které snil Danny Smiřický na
konci Zbabělců, že ji jednou potká v Praze, zatím určitě nekončí.
MF Dnes 27. 8. 2003, s. B6
Odkud jsem
Z Malé Strany – hotel Garni, z Letné – Ovenecká, Veletržní, Sochařská, z dětského domova pro podvyživené děti v Krči, ze Starého Města
– Rybná 20, z Pařížské třídy č. 7, z Karlína – Vítkova 6, ze Smíchova
– Na Březince, z Břevnova – U Kaštanu, z Toronta – Cabbage Town.
Čím vším jsem byla
Školačkou v Masné ul. Praha 1, mizernou studentkou gymnázia Elišky
Krásnohorské, o prázdninách servírkou v Horově domě v Karlových
Varech a účetní v hotelu Pupp, mizernou houslistkou, zpěváčkem
u Kulínského, zpěvačkou ve Státním souboru písní a tanců, zpěvačkou
v Laterně magice, herečkou z uleknutí a zpěvačkou v divadélku Paravan, filmovou neherečkou (3 filmy), překladatelkou z francouzštiny
– 3 romány, tlumočnicí, konferenciérkou a holkou pro všechno na zájezdu Státního souboru ve Francii, studentkou dramaturgie na FAMU,
hlídačkou tří dětí, autorkou šesti vydaných knih – povídky, 2 romány,
1 novela, 1 biografie a knihy dopisů lidí postižených Cibulkovými seznamy Osočení, spoluautorkou 3 detektivek, nakladatelkou, editorkou,
písařkou, sazečkou, tiskařkou, uklízečkou a hajzlbábou v nakladatelství, baličkou knih, řidičkou a delivery girl, údajnou agentkou StB
– adeptkou na sebevraždu – v pozdějších seznamech MV omilosrdněna
hvězdičkou, nyní penzistkou z kanadských zdrojů – ČR mi penzi neuznala, chybí mi půl roku práce v ČSSR.
Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Zalasovat Škvoreckého zatím na 45 let, bez něj bych posledních 45 let
nebyla tím, čím jsem byla.
Můj velký úkol
Umřít bezbolestně, pokud možno ve vteřině, ale až po něm, abych mu
nezpůsobila žal.
25
ÚNOROVÁ VZPOMÍNKA
Zdena Salivarová
V únoru 1948 jsem byla v kvartě Dívčího reálného gymnázia ve Vodičkově
ulici, otec měl prosperující knihkupectví a malé nakladatelství v Celetné,
hned za kubistickým domem U černé matky boží, kromě mne ještě další tři
děti a obchodního partnera v matce. To partnerství spočívalo v tom, že se
máti při obstarávání životních potřeb rodiny starala ještě o čistotu obchodu
(umývala denně podlahy, utírala prach, myla výkladní skříně a zametala
chodník před krámem). Říkám-li prosperující, znamená to, že jsme neumírali hlady a nechodili nazí. Tedy žádné kapitalistické hogo fogo, často
k večeři kus chleba s taveňákem a melta. Bydleli jsme ve starém pavlačovém
domě v Rybné ulici ve dvou pokojích a kuchyni, záchod a vodovod na pavlači. Tak podobně žili i ostatní drobní živnostníci, otcové a matky mých spolužaček. Tatínek Zdeničky Havlové byl krejčí, měl dílnu v Týnské ulici, on
i maminka šili dnem i nocí a bydleli „vzadu“ za plentou. Maminka Yvonky
Šourkové měla v Masné hned za rohem od obecné školy kadeřnictví, tatínka
neměly, matka Evičky Iltisové měla v bytě dámské krejčovství a otec díky
smíšenému manželství ušel koncentráku a pracoval v Židovském muzeu
v Maislovce za malý nebo možná žádný plat, naši sousedi Šachovi měli hned
naproti domu krámek s šicími potřebami, kde paní Šachová na objednávku
potahovala knoflíky a prodávala nitě. Pak v té Masné ulici byla drogerie pana
Pollulicha, co nezákonně prodával dětem prezervativy místo nafukovacích
balónků, které tehdy nebyly k mání. Jediný velkopodnikatel v sousedství
byl pan Holan s rodinou – firma Stěhování Holan. Bydleli v měšťanském
domě v Rybné ulici a hned za barákem měli Holanku – parkovací prostor
pro náklaďáky s válečnou vodní nádrží pro hasiče náletových požárů, kam
děti lezly přes plot a zlobily. S jeho Haničkou jsem taky chodila do obecné
a občas i k nim domů. Taková to byla buržoazie v té staré pražské čtvrti.
Všechny je Vítězný únor smetl, ač to byli lidé těžce pracující, vykořisťující
maximálně sami sebe.
Někdy koncem roku 1947 jsme se přestěhovali do většího – tedy do obřího
bytu v Pařížské třídě 7. Jak se ukázalo, můj otec nebyl žádný troškař (viz povídka Josefa Škvoreckého Můj táta haur a já). Buď Ritz, nebo nic. Pokojů tam
bylo šest. Nás taky. Dal byt zadaptovat, zavedl etážové topení (koks ze sklepa
tahala většinou matka, když byl), dal obnovit secesní štuky na stropech, po26
ložit parkety (matka je uměla hezky vydrátkovat), zrenovoval koupelnu (měli
jsme bidet a vanu ponořenou do podlahy jako bazén). A dal vyrobit nábytek
do obýváku u truhláře pana Roubíčka, opatřil černé křídlo (bratr chodil do
piána, já jen do houslí) a tím to skončilo. Hádám, dodnes nevím jistě, že to
všechno bylo na úvěr, protože můj táta byl opravdu gróf. Nicméně odvážný
člověk hnaný ctižádostí něco velkého vytvořit. Chtěl vybudovat velkou nakladatelskou firmu, chtěl z nás dětí mít vzdělané a schopné lidi, sám chudý
chlapec z Košíř, syn hospodského, nenávidícího pivo a jakýkoli alkohol. Já
na gymplu, brácha v Obchodní akademii, starší sestra v Knihkupecké škole.
Ta nejmladší byla ještě předškolní. Takže jsme měli šestipokojový byt v té
Pařížské třídě, ale jen jeden pokoj zařízený – na koberce ovšem už nebylo
a nebylo ani na pořádné postele. Já spávala se starší sestrou na jednom gauči
v prázdném pokoji (v té době jsme se nenáviděly, protože chcete-li děti odnaučit přirozené příchylnosti, dávejte je, dorůstající, spát na jedno lože, pod
jednu peřinu, kterou jedno z druhého stahují, kopou se ve spaní a vystrkují
na okraj), brácha spával na matraci v pokojíku pro služku. Kde spali naši a ta
nejmenší, to už nemám ponětí. Ale díky tomu přestěhování jsme přešli do
panského stavu. Dobrá adresa. Věřím, že by to všechno otec časem zdokonalil. Že by jeho podnik rozkvetl, třebaže za cenu útrap a odříkání. Jenomže.
Přišel ten Vítězný.
Byl jedním z prvních knihkupců, které přišli znárodnit. Zmocněnci (nevím čeho) vešli do krámu a řekli otci: „VEN, ty kapitalisto a vykořisťovateli
dělnické třídy!“ Táta nebyl žádná vazba, ale podařilo se mu vzít je (byli dva)
za límec a vyrazit ze dveří. Tím si vysloužil soud a odsouzení na jeden rok
(tenkrát ještě nebyly šibenice za nic, psal se teprve rok 1949) vězení ve Vikmanově. A vytáhli na něj dluhy, půjčky, směnky, obchodu se zmocnili tak
jako tak, ani klobouk a sako si nesměl vzít. V září 1949 zhaftli bráchu. Bylo
mu akorát osmnáct a poslali ho do Tábora nucených prací, protože, nádiva,
znal pohraničí a převedl několik kamarádů. Pak ho propustili a znovu zatkli
v roce 1952, kdy přidáno mu deset let za protistátní činnost.
A tak, když jsem byla v sextě, nastal den D. Sedím ve škole, probíráme
křižácké války a najednou školní rozhlas hlásí, že Salivarová se má ihned
odebrat domů ze závažných důvodů. Před domem stěhovací vůz, matka vláčí
po schodech svázané peřiny, na schodech potkám stěhováka a mračím se.
Stěhovák na mě zařve: „Já za to nemůžu, co na mě tak koukáš.“
Tak jsme jeli. Do Karlína, Vítkova 6. Pavlačový dům, záchod na pavlači,
pokoje dva, temná kuchyň, v rohu kamna, zima. Z panského stavu zpátky
do ještě horšího než předtím. Nábytek od pana Roubíčka nacpaný nadoraz
27
v té větší místnosti. Podlaha prkna, v kuchyni začernalé stoleté linoleum. Po
zdech dráty elektrického vedení (nezasekaná elektřina), v noci jsme poznali,
co dovedou štěnice.
Tak se nám kapitalistům a vykořisťovatelům ukázal (jenom z jedné malé
části zatím) Vítězný únor. A to jsme měli štěstí. Kolik rodin bylo vyhnáno
nejen do pavlačového domu ve zchátralé čtvrti v Praze, ale do zdevastovaného
pohraničí. I to bylo pořád štěstí. Kolik jich bylo, co šli rovnýma nohama do
koncentráků. Tehdy vzniklo pořekadlo – je to špatný, ale nejvíc natřený jsou
ty zavřený.
Takže mohu mluvit o štěstí. Nežehrám, přežili jsme to, já jsem díky kantorkám staré školy odmaturovala. Sice s odřenými zády, ale udržely mě ty
staré dobré dámy ze staré republiky. Brácha ovšem smrděl v koncentrácích
od svým osmnácti do třiceti let. Matka po ta léta bez práce (byla přece spolukapitalistka), já prohlašovaná za buržoazního spratka, avšak díky slušným
komunistům (zní to asi divně, ale byli) strpěna v Souboru písní a tanců za
900 korun měsíčně (z toho jsme žily matka, malá sestra a já). Nějak jsme to
přežily. Matka v tom hnusném kvartýře umřela. Ale s nadějí, že my na tom
jednou budeme líp.
Otec umřel v New York City. V bídě, jak si to vždycky bolševik přál.
Ještě jsem ho v roce 1969 zastihla živého, znemohoucněného mozkovou
mrtvicí. Brácha se dostal na Západ v roce 1977, stýkal se s disidenty, kolportoval zakázané tiskoviny, a tak mu dali na vybranou: buď vypadneš,
nebo tě znovu zabásneme. Je v Kanadě s námi. Sestry přežily, jako přežila
většina národa.
To je moje story o Vítězném únoru 1948. Často si představuji, jak by to
bylo, kdyby se to všechno nestalo. Co by bylo z bráchy, co by bylo ze mne,
mých sester, jak by asi déle žila má matka. A koho bych si asi byla vzala za
muže. Sotva toho, kterého mám.
To je však jiný příběh.
Nový domov (Toronto), 28. 2. 1998
28
SÁRA
Olga Menšíková
Mám psát o Zdeně Salivarové jako její blízká přítelkyně, jak mě oslovili
z časopisu Danny, jen nevím, mohu-li si troufnout na takový titul. Tak důvěrné a blízké jsme si asi nebyly, ale kamarádily jsme spolu a měly jsme se
rády. Obě jsme patřily do party kolem Zdenka a Věry Nerušilových, Mařeny
Pokšteflové, Indry Vostré, Pepíčka Pivoňky, Inky Vostřezové.
Byla jsem už několik let v Československém souboru písní a tanců, když
k nám udělala konkurs čerstvá maturantka, takové vyžle, enfant terrible, Zdenka Salivarová. Její přezdívka Sára vznikla ze Sali-Vari a docela se jí to líbilo.
Byla se mnou ve druhém sopránu, muzikální, jistá. Naše svazácká organizace
ji chtěla trochu dostat pod křídla, ale ona zůstala svá. Byla bystrá, vtipná, bylo
s ní fajn.
Vedoucí pěvecké složky Helena Kubátová vydělila ze sboru deset dívek,
takzvanou Desítku, a v té jsme byly se Sárou obě. A s Desítkou jsme absolvovaly spoustu zájezdů. Platy byly nízké, Sára ještě ke všemu hrdinně živila
maminku a sestru, a my jsme se snažily z diet co nejvíce ušetřit. Tak jsme se
Sárou a Mařenou Dudkovou udělaly spolek, daly peníze dohromady, každá
přidala něco ze zásob z domova a na zájezdech jsme si na malém lihovém
vařiči, na suchém lihu, vařily. Užívaly jsme si báječně, mívaly jsme i zákusek a kafíčko. Z ušetřených peněz jsme si kupovaly parádu i knížky. Doslova útokem jsme brávaly kdejaká knihkupectví v malých městech, protože
žádané tituly byly v Praze obvykle brzy vyprodány.
Sára s sebou na zájezdy tahala učebnice francouzštiny, a zatímco my jsme
ty dny proflákaly a probrebendily, ona si udělala z tohoto jazyka státnici!
Jednou náš zájezd končil na Slovensku ve Východné a já jsem Sáře navrhla, ať jde se mnou na vandr, na sběr lidových písní, na Horehroní. Bylo to
z Východné přes kopec. A tak jsme prožily krásné dny, vařily si na ohýnku,
přespávaly na seně a viděly ty nádherné lidi a kroje a zapisovaly zpěvy.
Pak jednoho dne čekal u divadla na Sáru mužskej v legračním klobouku. No
to jsme se divily, my jsme pro Sáru čekaly jiného prince! Tak jsme poznaly Josefa Škvoreckého, tedy Errola. Sára mu tak říkala, protože tak ho oslovovali jeho
přátelé, třeba pan Dorůžka. A byla z toho svatba. Bydleli spolu v podnájmu na
Smíchově a čekali na družstevní byt. Errol pak ale onemocněl a zatímco se Sára
stěhovala do nového bytu v Břevnově, on ležel v izolaci na infekčním oddělení
29
v Motole. Jela jsem Sáře pomáhat a trochu mi vyrazilo dech, když jsem zjistila,
že ti mládenci, kteří nám pomáhají, jsou její bratr se spoluvězni; právě vyšli
z kriminálu. Můj tatínek pak Sáře udělal do toho bytu několik skříněk a polic.
Mezitím se Sára dostala do Laterny magiky. Jednou mě upozornila na
konkurs, který právě vypsali, a tak jsem se tam dostala také, jen do jiné
skupiny. Bylo to takové naše vedlejší povolání.
Další bylo utvoření Inkognito kvartetu, kde jsem zpívala s Indrou Vostrou, Mařkou Pokšteflovou a Věrou Nerušilovou. To už jsem žila s Vladimírem Menšíkem, a když jsem čekala našeho Honzu, nastoupila na moje místo
právě Sára. Kvartet pak dostal angažmá v divadle Paravan v Redutě a naše
cesty se rozešly. Já jsem zůstala s dětmi doma a dělala Vladimírovi zázemí.
Když se potom počátkem sedmdesátých let dostaly do Prahy výtisky
Honzlové (které se tehdy musely do rána přečíst a předat dál), otevírala jsem
tu knihu s lehkým mrazením. Píše tam Sára také o mně? A co? Ježíšmarjá, to
jsem já! Ne, to nejsem já. Tak tohle jsem já? Zaplať pánbůh, ne. Až se tam objevila Helga – tak tady je náš vandr po Slovensku! A ráda na to vzpomíná!
Když přijeli Škvorečtí triumfálně do Čech, četla jsem o tom v novinách.
Při pozdější návštěvě mi Sára vzkázala, že by mě ráda viděla. Sešla se nás
„Sedmikrása“ na zájezdu v Mongolsku. „Honzlová“ na snímku třetí zleva, autorka
článku Olga Menšíková čtvrtá zleva.
Foto Archív Olgy Menšíkové
30
parta u Věry Nerušilové a já jsem tu našla zdrcenou Sáru. Vyšly Cibulkovy
seznamy! Sára se mě ptala, jestli bych jí šla svědčit k soudu, který vyvolala,
aby se očistila. Souhlasila jsem a vypovídala v kauze s Jugoslávci, protože
Sára mi tenkrát opravdu neřekla, že ji kvůli mně vyslýchali.
Sešla jsem se se Škvoreckými ještě několikrát, když přijeli do Čech, se Sárou si píšeme, teď hlavně novoročenky. (Už tu dlouho nebyli!) Když vyšly Dvě
vraždy v mém dvojím životě, dotklo se mě, co tam Errol o mně psal, ale Sára
mě uklidnila s tím, že ona tam dopadla ještě hůř. Holt spisovatelská licence!
Někdy přemýšlím o tom, kde Sára, která, jak se mi tehdy zdálo, nebrala
život zas až tak vážně, vzala tu sílu a energii k dotažení myšlenky na vydávání knih. Myslím, že to byla
vůle naplnit tatínkovu vizi,
píle, kterou nás překvapila, když se například připravovala na státnici
z francouzštiny,
odpovědnost, kterou cítila vůči rodině, mamince a mladší sestře,
houževnatost, s níž se po celou dobu potýkala s velice špatným kádrovým
posudkem (otec emigroval do Ameriky, bratr seděl ve vězení za pokus
o překročení hranic a s Errolem si také kádrově nepolepšila), a vůbec jistě
to bylo
spolužití a partnerství s Josefem Škvoreckým.
Nevím, třeba si to jinak vykládám, to ví Sára nejlíp. Ale co ta ženská dokázala, je skoro neuvěřitelné. A já jí k té sedmdesátce přeju hodně zdraví
a radosti a plno té síly, které je potřeba pro ně pro oba do těch dalších let!
Ahoj, Sáro!
MILÁ ZDENO,
co sis to zase na nás vymyslela? Ty – v kruhu blízkých přátel vždycky
juniorka – Ty že slavíš sedmdesátiny? Není to nějaký kanadský žertík? Ačkoli když si promítnu, co všechno jsi zažila a zakusila, čím jsi prošla a co jsi
vytvořila, leckomu by na to nestačil ani věk Metuzalémův.
Že jsi krásně zpívala, i když Ti často nebylo do zpěvu, že jsi úspěšně studovala a debutovala jako spisovatelka ve skulince doby, jíž jsi mohla k publikování a studiu proklouznout, že ses přes noc proměnila v nakladatelku,
redaktorku, účetní a pošťačku, když to bylo třeba, to je dostatečně známo. Já
31
bych jen chtěla důrazně připomenout, žes to žila i o tom psala vždycky neokázale, s nadhledem, s vidinou služby dobré věci. To dokáže jen málokdo!
Před několika týdny Josef na otázku „Co se Vám v životě nejvíc povedlo?“ odpověděl: „Manželství se Zdenou Salivarovou.“ Je to pocta Tvé další
přednosti, hluboké empatii, s níž přistupuješ nejen ke svým nejbližším, ale
i k přátelům a spolupracovníkům.
Za tohle za všechno, i za to, že místo naříkání na „stará kolena“ jsi stále činorodá, že se bavíš psaním detektivek a někdy i sháněním receptů na
knedlíky ze staré vlasti, volám jazykem Tvého druhého domova Three Cheers for this Wonderful Junior! a z celého srdce přeji Many Happy Returns!
Jarmila Emmerová
O ZDENĚ (NAVZDORY JEJÍ DOBRÉ RADĚ)
Lubomír Dorůžka
Zdena Salivarová je pro mě mimo jiné autorka dobré rady, kterou si zkouším
zapsat do paměti. Na začátku devadesátých let, když Josef Škvorecký ve
Varšavě besedoval se svými polskými čtenáři a já to setkání uváděl, jsme
po besedě seděli na lavičce ve varšavském parku. Zdena se na nás tehdy
podívala kritickým okem a pod dojmem právě skončené besedy prohlásila:
„Zatím je to dobrý, ale uvažuju, jak dlouho vás mám nechat takhle volně
kecat. Jednou musí přijít čas, kdy byste toho už radši měli nechat.“
Tahle připomínka se mi intenzívně vrací před jakýmkoliv ústním ale
i písemným projevem. A pochopitelně vystupuje do popředí zvláště teď,
když mám psát o té, která se zavázala dát mi včas výstražný signál: „Tak teď
už snad dost!“ Takže jestliže ten závazný termín přetahuji, promiň, Zdeno:
mrzí mě to tím víc, že obětí budeš tentokrát Ty sama.
Poprvé jsem Zdenu potkal v malé společné ubytovně někde v okolí Staroměstského náměstí. Bylo to společné sídlo několika tehdejších členek Státního
souboru písní a tanců, známého prostě jako Stáťas. Mimo své profesionální
pensum zpívaly velice prostonárodní písničky pražské periferie, ale nebyla to
jen jejich osobitá poetika, která nás k takovému projevu přitahovala. Pro Josefa
32
Škvoreckého, který mě do tohoto doupěte zavedl, tu už nepochybně hrály úlohu
osudy i osobnost jedné členky tohoto souručenství. Už před jejich svatbou jsem
byl na další návštěvě v karlínském baráku, kam byla rodina Salivarových vystěhována. Pavlač tam tvořila spojovací chodbu, z níž se vcházelo do jednotlivých
bytů a po níž se také mašírovalo do společného WC. Snad tenkrát jsem už cítil,
jakou energií musí být Zdena nabitá, aby se z takového prostředí dostala někam
jinam. Zvláště, když jí kádrový posudek zdobila připomínka otce, jemuž zkonfiskovali nadšenecky vedené nakladatelství a knihkupectví a který potom opustil
socialistickou vlast. Jak a kam, nevěděla přesně ani jeho rodina. A k tomu přistupoval malér jejího bratra Lumíra, který za „protistátní činnost“ skončil na deset
let na uranu v Jáchymově. Holka z karlínského pavlačového bytu se nevzdala.
Byla vytrvalá a podnikavá, uměla zpívat a podle povinných požadavků svého
mateřského souboru i tančit, a chtělo se jí i psát. Po pečlivých prověrkách, které
pro ni nebyly bez zádrhelů, mohla se Stáťasem vyjíždět i do zahraničí. Jedna
ze Zdeniných historek, které nás okouzlovaly, se týkala výjezdu do Mongolska.
Soubor cestoval dlouhé hodiny autobusem a nekonečné cesty tundrou mohli cestující snášet jen s pomocí vydatného vnitřního zavlažování. Jednou se autobus
prodíral vytrvalým deštěm, až dorazil k jakémusi táboru mongolských pionýrů
s velkým nekrytým stadionem a krytou tribunou. Stáťas nastoupil na krytou
tribunu, stovky pionýrů v dlouhých hustých řadách mokly se sveřepým výrazem
na stadionu. Nejdřív ovšem musel vystoupit vedoucí tábora. V sáhodlouhém
projevu plynou mongolštinou poděkoval československým soudruhům za jejich
návštěvu a vyzval trpělivě moknoucí posluchače, aby je uvítali mongolským pionýrským pozdravem. A z prostory stadionu se ozvalo hromové „Hov-No“.
Stáťasu přejel mráz po zádech. Nevěděli, slyší-li správně, mají-li svůj zvukový dojem připisovat zkonzumované závlaze, jde-li opravdu o mongolský
pionýrský pozdrav, nebo o něco, co nějaký český recesista naučil důvěřivé
Mongoly právě pro podobné příležitosti. A když se totéž opakovalo i po skončení programu, zůstala hádanka-enigma, které účastníky zájezdu asi doprovází
po celý jejich život. Byl to Absurdistán – směsice úletů, drastických frašek
i mrazivých dramat a vzácných drobných úspěchů, dosahovaných téměř výlučně podvedením (nikoliv pod vedením) strany. K těm patřilo i to, že se Zdena po
několika marných pokusech posléze dostala na AMU, kde k jejím učitelům patřil i Milan Kundera. Roku 1968 jí v nakladatelství Československý spisovatel
vyšla sbírka tří povídek nebo novel Pánská jízda. Byla to tichá odpověď Milanu Kunderovi za jeho nepříliš lichotivé portréty žen. (Drobná polemika mohla
pokračovat: o 18 let později už v kanadském exilu připravila Zdena antologii
povídek disidentských autorek z husákovské ČSSR i z emigrační diaspory pod
33
názvem Doba páření. Měl prý vzniknout i její protipól, sbírka povídek mužských autorů pod názvem Doba paření. Ale tento projekt zůstal nerealizován.)
Roku 1968 stála tedy Zdena na počátku zdánlivě slibné dráhy: mohla studovat pod vedením pedagogů, kterých si vážila, a etablovala se už také jako
slibná autorka. Ale přišly tanky a s nimi rázný stop všemu, co mohlo začít.
Manželé Škvorečtí odjeli nejprve do Ameriky. Josef byl ještě zcela „legálně“
pozván k hostování na kalifornské universitě Berkeley. Uzavřená kapitola
socialistického Absurdistánu si žádala osvobozující shrnutí. Tak, uprostřed
zápasu o zvládnutí nového jazyka a zápolení o nové existenční jistoty, vznikl
Zdenin román Honzlová – mistrné ztvárnění fantaskní reality pražských padesátých a šedesátých let. Podařilo se obstarat překlad do angličtiny a vydalo
jej renomované americké nakladatelství Row i londýnské Harvey Press.
Potom přišel přesun do Kanady. Zdena se na něj těšila jako na příchod do
dvojjazyčné země, kde jí její znalost francouzštiny umožní běžnou komunikaci. Jenže anglicky mluvící Toronto její představy rozmetalo: zůstávala tu nutnost sžít se s jiným jazykem, jiným prostředím, a také reagovat na skutečnost,
že teď už natrvalo bude jeho součástí. Navíc tu byly dva rukopisy, česky dosud
nevydané: Honzlová vyšla jen v angličtině (později také v kastilštině a katalánštině) a sazba Škvoreckého Tankového praporu byla v Praze po příchodu tanků
rozmetána. Ve Zdeně zapracovaly nakladatelské a knihkupecké buňky jejího
tatíčka. Byla to ona, kdo přesvědčil Josefa Škvoreckého, že exilová diaspora
potřebuje svobodné slovo v českém jazyce, a přemluvila ho k projektu navýsost riskantnímu, ba zdánlivě téměř sebevražednému: vytvořit podnik, který
by v Kanadě mohl tisknout a vydávat v Čechách nepublikovatelná díla krásné
literatury a rozesílat je českým zájemcům po celém světě. Byl to podnik, do
něhož jeho dva protagonisté vkládali nekonečné množství pracovních hodin
denních i nočních, a riskovali veškeré své prostředky a tedy i sociální jistotu.
Pražské nakladatelství Odeon, odkud přišel Škvorecký, bylo typický
„kamenný“ podnik: bohatě vybavená redakce, ale také samostatné výrobní
oddělení pro styk s tiskárnami, samostatná propagace a obchodní oddělení
pro odbyt; počet zaměstnanců šel do stovek. A teď si představte firmičku,
kde veškerou tuto práci nesli na svých bedrech dva lidé, kteří svou produkci
museli také vlastnoručně vysázet na vlastním sázecím stroji. Škvorecký se
přitom převážně staral o úsek redakční, zatímco výroba, prodej i expedice
byla doména Zdeny. Prvotní problém tkvěl už v tom, jak si v Kanadě obstarat
sazečský stroj vybavený akcenty, čárkami a háčky. Jenže to se nakonec ukázalo i jako ekonomická spása celého projektu. Česky tištěné publikace by jej
nemohly uživit. Zdena přišla na geniální myšlenku pronajímat volné kapacity
34
zájemcům, kteří rovněž potřebovali sazby s akcenty a s jiným typem písma,
například ve franštině, polštině, ale také ruštině nebo ukrajinštině. Vedle nakladatelství Sixty Eight Publishers tak vznikl tiskařský podnik Prague Typesetting, který svými zakázkami vydělával na vydávání u nás nepublikovatelné krásné prózy i poezie. A Zdena, později už s jednou pomocnicí u sázecího
stroje, sázela v češtině, francouzštině, polštině, maďarštině, nebo azbukou.
Na vlastní oči jsem tento fantastický konglomerát mohl vidět dvakrát: na jaře
v roce 1987 a 1989. Škvorecký (neboli Errol, jak jsme mu už v Praze před
jeho odchodem říkali) pro mě prostřednictvím americké muzikoložky, která
u nás měla dobré jméno a kterou jsem znal, zajistil fiktivní pozvání na soukromou návštěvu. V rámci tohoto termínu mi sjednal přednáškové turné po
amerických univerzitách: jednou od východu k západu, po druhé od severu
k jihu. Mými hostiteli byli čeští profesoři, kteří tu působili. U každého z nich
jsem se setkával s produkcí Sixty Eight Publishers a s dotazy, co nového lze
z tohoto zdroje očekávat; byla to názorná ukázka, co česká kniha znamenala
pro českou diasporu. Moje cesta vždycky končila několikadenní zastávkou
v Torontu. A teprve tady jsem viděl, co se za touhle prací skrývá.
Zdena byla nejen duchem, ale i výkonnou rukou tohoto miniaturně obsazeného nakladatelství. Obsluhovala sazárnu i expedici, musela se vyznat
i v sázecí mašině. Když se u vchodu ohlásil nějaký zájemce o tisk v jakémsi
pro Kanaďany exotickém jazyku s akcenty a posuvkami, přišla mu občas otevřít pomazaná od tiskařské černi. Když se pak ptal na paní ředitelku, uvedla
ho do jistých rozpaků. Byla také šéfem i výkonným orgánem expedice: těžké
pytle s knížkami pro české objednavatele vozila sama na poštu, kde jí je občas
pomáhali skládat místní drop-outi, podstatně sympatičtější odrůda dnešních
pražských homelesáků. Pohromou pro nakladatelství mohla být stávka kanadských pošt: tehdy bylo nutné zřídit si fiktivní filiálku v americkém Buffalu
a Zdena vozila své těžké pytle o stovku kilometrů dál. Byl jsem u ní v sídle
nakladatelství. Na úroveň její kanceláře v prvním podlaží vylézali mývali, ta
běžná droboť kanadských velkoměst. Zdena se k nim chovala velkomyslně.
Ale byl jsem také svědkem večera, kdy jsme s Erollem seděli doma a v dojednanou dobu čekali na Zdenin návrat z jejího pracoviště. Termín se prodlužoval
a Eroll si povzdychl: „To se někdy stává.“ Následovaly telefony: Zdena se v závalu svých povinností zcela odpoutala od věcí, které ji čekaly doma. Návrat
ve stavu naprostého vyčerpání bylo nutno řešit taxíkem, kterým jsme pro ni
společně dojeli. Mrazilo mě přitom v zádech: jak dlouho se takové vypětí dá
snášet? Ale druhý den práce pokračovala. Zával práce v „nakladatelství“ byl
takový, že mu za oběť padalo i jakékoliv aranžmá domácího života. Byla to
35
však oběť, kterou oba partneři chápali a sdíleli.
Nemám potuchy, za jakých
podmínek Václav Matěj Kramerius na sklonku osmnáctého století
věnoval své nadšení a svůj život
České expedici, nakladatelskému projektu v tehdy strádajícím
českém jazyku. Nevím, dělal-li
totéž co Zdena: totiž že by si dítka
svého nakladatelství vlastnoručně
vysázel a pak je v těžkých pytlích
sám odvláčel na poštu. Zdena
zvládala tohle všechno a mnoho
dalšího k tomu. A přitom v ní
klíčila a dozrávala témata, která
by mohla sama zpracovat – kdyby
k tomu měla čas. Nebe, peklo, ráj
nebo Hnůj země jsou zřejmě jen
malou ukázkou toho, co by české literatura mohla čekat, kdyby se jedna
z jejích představitelek nerozhodla obětovat vlastní autorské projekty službě
mluvčím téhož jazyka a tvůrcům, kteří jinou možnost zveřejnění dítek svého
ducha neměli.
Když jsem se na jaře 1989 od Škvoreckých z Toronta vracel do Prahy, prožili
jsme společně ještě jeden zážitek téměř z říše Absurdistánu, tehdy ovšem postmoderně univerzálního: Zatímco jsme večeřeli v otáčivé restauraci v nejvyšším
poschodí torontské věže, létalo kolem malé sportovní letadlo řízené psychopatickým pilotem, který vyhrožoval, že to do té věže napálí. Nic jsme nevěděli a přežili jsme to ve zdraví. Jako bychom se společně podruhé narodili. Následujícího
dne jsem při odjezdu na letiště zapomněl u Škvoreckých svou čepici a Zdena prý
ji potom dlouho nosila. Byla solidní, ale pochybuji, že by jí vydržela dodnes: tak
dlouho čepičí život netrvá. S lidským životem je to jinak. V reklamách na nový
časopis teď čtu zprávu, že život prý začíná ve třiceti. V době mých mladých let
se značné oblibě těšila knížka s titulem „Život začíná ve čtyřiceti“.
Konec konců, lze to i sečíst. Věřím, že Zdena své nevyčerpatelné zásoby
energie ještě zdaleka nespálila a začátek klidného, ale neméně plodného období už si umístila tak, aby toho ještě mnoho a mnoho stihla: pro své čtenáře
a třeba, pro změnu, také trochu pro sebe.
36
SEDMDESÁT?
Věra Rollerová
To číslo mě téměř vyděsilo. Zdena přece nemůže mít 70! Zdena je přece
Honzlová! A napsat něco o Zdeně znamená tou nestárnoucí Honzlovou začít. To je přece Zdena, její mládí, její boje o život a přežití. Tam, právě tam
začala životní dráha nejslavnější české vydavatelky a výborné spisovatelky.
Myslím, že jsme se staly kamarádkami v momentě, kdy jsme si podaly
ruce ve slavném hotelu v Banffu v Albertě, kde jsme se poprvé potkaly na
kongresu Československého národního sdružení v Kanadě. Pokud si pamatuju, hned jsme se odklidily k barovému pultu a popíjely a povídaly a měla
jsem pocit, že vlastně Zdenu znám strašně dlouho – nejen z té Honzlové.
Když jsem se potom za pár let z Vancouveru odstěhovala do Toronta,
hned první týden jsme se sešly na obědě. Zdena ze sebe umyla tiskárenskou
čerň, snad si přehodila tričko (bylo léto), a vyprávěly jsme si o jejím nakladatelství. Úmyslně říkám „jejím“, i když tím zdaleka nechci ubrat zásluhy
za obrovský podíl práce jejímu manželovi Josefovi. Ale ten nápad nakladatelství založit byl ze Zdeniny hlavy.
Josef Škvorecký to ostatně sám popisuje v knize Samožerbuch:
Někdy začátkem roku 1971 mi dr. Hanuš Lexa z Československé společnosti
pro vědy a umění v Americe napsal, jestli bych společnosti nesvěřil k vydání svůj
Tankový prapor. Věděli, že román byl v Praze ve stránkové korektuře zabaven,
a chtěli mi pomoci (popravdě řečeno, nevím, zda měli tehdy Tankový prapor už
taky přečtený, ale ať ano nebo ne, podali mi vzácnou pomocnou ruku). Byl bych
knihu tenkrát svěřil každému, kdo by ji vydal. Ukázal jsem dopis ženě a řekl
jí, že dr. Lexovi rukopis pošlu. V noci mě žena vzbudila. „Co je?“ „Vydáme to
sami!“ „Co?“ „Tankovej prapor!“ „Neblbni,“ řekl jsem a opět usnul.
Tak a ne jinak začalo nakladatelství, kterému se říkalo „u Škvoreckých“,
což se vyslovovalo se stejnou úctou jako „u Topičů“. Tak slavné bylo, aby ti
mladší a ti, kdo nežili v exilu, věděli.
Tankový prapor vyšel v listopadu 1971. Druhým titulem byl Miláček od
Arnošta Lustiga a má oblíbená Honzlová má číslo 5. Později, pod číslem 28,
vyšlo Nebe, peklo, ráj, ale to už bylo nakladatelství v plném proudu. Tehdy
jsme si my, čtenáři, začali říkat, jestli to není škoda, jestli by Zdena neměla
hlavně psát. Ale kdo by pak vydával Kunderu, Drábka, Ulče, Beneše, Pecku
a řadu dalších spisovatelů, kteří v té době v Čechách vycházet nemohli?
37
Jen nevím, jestli si někdo umí představit probdělé Zdeniny noci a chmurné dny, kdy si dělala starosti, zda nakladatelství přežije. Pokusů o exilová
nakladatelství bylo už v minulosti mnoho, ale většina z nich po vydání
několika knih ztroskotala. Ale v sedmdesátých letech už byla jiná doba a sociologicky je prokázáno, že exilová generace roku 1968 se do značné míry
skládala z lidí, kteří byli vzdělaní – a sečtělí. A ti chtěli číst dobrou literaturu, takže nakladatelství vydrželo. Vydrželo díky neuvěřitelné pracovitosti
a houževnatosti právě Zdeny Škvorecké. Aby totiž mohla vydávání knih
financovat, založila ještě jednu firmu, tuším se jmenovala Prague Typesetting, kde sázela a tiskla noviny a publikace jiným národnostním skupinám.
38
Po čase už byla tak sběhlá například v srbštině, že i srbské exilové noviny
sázela bez obtíží. Jejich redaktor, Bora Dragasevic, si spolupráci se Zdenou
velmi pochvaloval. A nebyl sám, a tak nám Zdenina píle zachránila mnoho
literárních hodnot.
Ale nemám za úkol psát o nakladatelství, ale o Zdeně.
Je to velmi vzácný člověk. Přímá, někomu se může zdát, že až příliš,
ale v té honičce často na braní servítků neměla moc času. Je velmi citlivá
a svým přátelům opravdu oddaná. Je ochotna prosedět celý den s kamarádkou, které se rozbouralo manželství, jen aby ji dostala z toho žalu, který
– jak víme – časem pomine. Ale v ten moment Zdena ví, že musí byt kamarádce po ruce. A nezaváhá ani minutu.
Zdena je také člověk velmi zvídavý. Kdysi někde objevila anglický text
o starořímské kuchyni. S gustem z něho udělala seriál článků do Nového
domova, a nejen to, Zdena podle popisovaných receptů zkoušela i vařit!
Pravda, nakonec přiznala, ze dnešní kuchyně je chuťově přece jen více vybroušená, ale nebála se těch pokusů. A Josef je také přežil.
Další z jejích velkých kladů je sociální cítění. Vidí více než ostatní. Snad
je to ta chudá holka Honzlová, která v ní vždycky zůstala, ať už zrovna seděla v tramvaji nebo v přepychové limuzíně cestou na předávání významné
kanadské literární ceny či pro Řád Bílého lva na Pražský Hrad.
Přepychem, bez kterého se Zdena neobejde, jsou dobré knížky, obrazy
a nejspíš i ta oblíbená letní bílá čepička, ve které vstupuje už deset let na
výroční zasedání redakční rady Nového domova na Marmore a kterou má
snad po celá ta léta v Kanadě. A moc jí sluší.
Zdena je také obětavou členkou redakční rady Nového domova a nikdy
ani ona ani Josef neodmítnou prosbu o článek. A pokud to nevíte: my v exilu
máme takový zvyk, že píšeme zadarmo! Oba mají zásluhu na tom, že Nový
domov je dnes považován za výborný exilový (či zahraniční) čtrnáctideník.
Dnes vytvořili s Josefem autorskou dvojici, která se ohromně baví psaním detektivek z prostředí torontských Čechů. A že je to prostředí popisováno velmi, velmi věrně!
Kdybych teď chtěla Zdeně popřát k narozeninám, tak bych napsala: Milá
Zdeno, 70 je jen číslo. Nic míň a nic víc. Ty jsi za svůj život porodila přes
200 dětí – a ty s námi jsou a s námi budou. Buď hodně zdravá, a ať si užiješ
ještě mnoho krásných a plných let s Josefem a pejskem Billinkou!
S láskou a obdivem
Tvoje
Věra Rollerová
39
VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE ZDENY SALIVAROVÉ
František Knopp
A. KNIŽNÍ PRÁCE ZDENY SALIVAROVÉ A JEJICH RECENZNÍ
OHLAS
Pánská jízda. Praha, Čs. spisovatel 1968. 116 s. (Život kolem nás. Malá
řada, sv. 30.) • Soubor tří povídek.
VLAŠÍN, Štěpán: Trapné milování… Kulturní tvorba 6, 1968, č. 14, 4. 4.,
s. 20; podepsáno vl • DOBEŠ, Karel: Knížky s oranžovými obálkami.
Zemědělské noviny 24, 1968, č. 98, 24. 4., s. 2 • KOŽMÍN, Zdeněk: Trapné lásky. Host do domu 15, 1968, č. 7, červenec, s. 65-66 • LOPATKA,
Jan: Dvě prozaické novinky. Slovenské pohľady 84, 1968, č. 7, červenec,
s. 135-137 – Knižně in: J.L., Předpoklady tvorby. Praha, Čs. spisovatel
1991. S. 71-76 • JELÍNEK, Antonín: Dámská jízda. Literární listy 1, 968,
č. 21, 18. 7., s. 9 • ZÍTKOVÁ, Irena: Oranžové knížky. Mladá fronta 24,
1968, č. 219, 9. 8., s. 7 • KARFÍK, Vladimír: Kritický metr na metr knih.
Orientace 3, 1968, č. 3 [podzim], s. 85-89 • MOLDANOVÁ, Dobrava:
Nová jména v české próze. Sešity pro literaturu a diskusi 3, 1968, č. 23,
září, s. 49-50 • RAJNOŠEK, Leo: Život kolem nás 68. Červený květ 14,
1969, č. 4, duben, s. 45-46 • Život kolem nás (malá řada) – citace z dobových recenzí. Připravil Michal Bauer. Tvar 11, 2000, č. 15, 21. 9., s. 17.
Honzlová. Protestsong. Toronto, Sixty-Eight Publishers, říjen 1972. 291 s.
– 2. vyd., červenec 1976. 288 s. – 3. vyd. London, Rozmluvy 1982. 288 s.
– 4. vyd. Praha, Art-servis 1990. 254 s. – 5. vyd. Praha, Academia 2001. 254
s. • Román.
VEJVODA, Jaroslav: Protestsong Zdeny Salivarové. Zpravodaj [Čechů
a Slováků ve Švýcarsku] 5, 1972, č. 20, 15. 1. 1973, s. 12-13; podepsáno
J.V. • JAVOR, Pavel: Zdena Salivarová, Honzlová. Proměny 10, 1973, č.
2, duben, s. 108-109 • MĚŠŤAN, Antonín: Zdena Salivarová, Honzlová.
Svědectví 12, 1973/74, č. 46, [srpen] 1973, s. 359-360; podepsáno K.K. •
OPASEK, Anastáz: Protestsong o Československu. Nový život 26, 1974, č.
11, listopad, s. 224 • TOMSKÝ, Alexandr: Honzlová podruhé. Nový život
29, 1977, č. 1, leden, s. 23-24 • PEROUTKA, Ferdinand: Třikrát o české
literatuře. Proměny 20, 1983, č. 2, květen, s. 70-73 • SŮVA, Vladimír:
40
Salivarová alias Honzlová. Nové knihy, 1990, č. 22, 30. 5., s. 1 • PŘIBÁŇ,
Jiří: Kniha jako protestsong. Tvar 1, 1990, č. 13, 31. 5., s. 14 • LUKEŠ,
Jan: Karlínský morytát. Románový obraz 50. let od Zdeny Salivarové.
Lidové noviny 3, 1990, č. 102, 3. 7., s. 5 • ŠTEFAN, Jan: Honzlová. Kostnické jiskry 75, 1990, č. 26, 1. 8., s. 3 • LOPATKA, Jan: Čtenář. Literární
noviny 1, 1990, č. 18, 2. 8., s. 5 – Knižně in: J.L., Šifra lidské existence.
Praha, Torst 1995. S. 296-297. • HÁJKOVÁ, Jaroslava: Zdena Salivarová-Honzlová. Svobodný zítřek 1, 1990, č. 33, 3. 9., s. 6 • KRAUSOVÁ, Marie:
Pamatujme si do čítanek. Občanský deník 1, 1990, č. 112, 12. 9., s. 5 •
VLAŠÍN, Štěpán: Protestsong Zdeny Salivarové. Brněnský večerník 21,
1990, č.198, 11. 10., s. 3. • NOVOTNÝ, Vladimír: Český román sedmibolestný. Svobodné slovo 46, 1990, č. 248, 23. 10., s. 5 • JANÁČEK, Pavel:
Protestpopromán. Iniciály 2, 1991, č. 14/15, únor-březen, s. 70-71 • NOVÝ,
Petr: Rmutné žití. Román Zdeny Salivarové konečně i u nás. Mladá fronta Dnes 4, 1991, č. 33, 8. 2., s. 4 • KOLOMACKÁ, Marcela: Salivarová.
Práce 47, 1991, č. 58, 9. 3., příl. č. 10, s. 4 • DONÁTOVÁ, Uljana: Kéž
není drtivý soud. Večerník-Praha 1, 1991, č. 49, 11. 3., s. 6 • FRONKOVÁ,
Marie: Pražský lidový román. Lidová demokracie 47, 1991, č. 82, 8. 4.,
s. 5 • BARTŮŠKOVÁ, Sylva: Zdena Salivarová, Honzlová. In: Slovník
českého románu 1945-1991. Ostrava, Sfinga 1992. S. 216-217; podepsáno
sb – Danny 3, 1992, č. 2, červen, s. 31-32; podepsáno (sb) – Slovník české
prózy 1945-1994. Ostrava 1994. S. 341-342; podepsáno sb • LEDERBUCHOVÁ, Ladislava: Honzlová a ti druzí. Česká literatura 40, 1992, č. 5,
s. 491-505 • SUCHOMEL, Milan: Zdena Salivarová, Honzlová. In: Český
Parnas. Praha 1993. S. 50-55. • DEJMALOVÁ, Kateřina: Zdena Salivarová – Honzlová. In: Český dekameron. Praha 1994. S. 200-202; podepsáno
kd • HARÁK, Ivo: Honzlová. Severočeský regionální deník (Ústí nad
Labem) 4, 1994, č. 206, 2. 9., s. 18.
Nebe, peklo, ráj. Lovestory. Toronto, Sixty-Eight Publishers, červenec
1976. 122 s. – [2., rozšířené vyd.] Brno, Atlantis 1991. 272 s. – [3. vyd.]
Academia 2001. 267 s. (Scarabeus, sv. 41.) – [Anglicky:] Ashes, ashes, all
fall down. Translated from the Czech by Jan Drábek. Toronto, Sixty-Eight
Publishers 1987. 165 s. (Larkwood Books.) • Novela, v dalších vydáních rozšířená o další povídky a novely.
KRATOCHVIL, Antonín: Love story z poúnorového temna. Národní
politika 9, 1977, č. 1 (93), leden, s. 3 • ŘEHOŘ, Pavel (= STRNAD, Jaroslav): Knižní novinky. Zpravodaj [Čechů a Slováků ve Švýcarsku] 10,
1977, č. 2, [únor], s. 25 • KOSKOVÁ, Helena: Zdena Salivarová, Nebe
41
peklo ráj. Svědectví 14, 1977/78, č. 54, [říjen] 1977, s. 292-293; podepsáno
H.K. – [Knižně v autorčině studii] Cena Egona Hostovského. In: Egon
Hostovský, Dobročinný večírek. [3.vyd.] Toronto, Sixty-Eight Publishers,
červen 1985. S. 209-237. • NOVOTNÝ, Vladimír: Peklíčka po salivarovsku. Mladá fronta Dnes 3, 1992, č. 20, 24. 1., s. 14 • DOKOUPIL,
Blahoslav: Jak vyzrát na sentiment? Nové knihy, 1992, č. 6, 19. 2., s. 3 •
BARTUŠKOVÁ, Sylva: Zdena Salivarová – povídkářka. Svobodné slovo
(Brno) 48, 1992, č. 48, 26. 2., s. 5 • ŠVANDA, Pavel: Tak něco mezi.
Lidová demokracie (Brno) 48, 1992, č. 52, 2. 3., s. 5 • STEINHAUSEROVÁ, Karolina: Malý průvodce Nebem, peklem, rájem. Literární noviny 3,
1992, č. 17, 30. 4.-6. 5., s. 5 • ZAHRADNICKÝ, Jiří: Opožděná recenze
na opožděnou knihu. Tvar 3, 1992, č. 35, 27. 8., s. 10 • FIC, Igor: Kniha
osobní zkušenosti. Reflex 3, 1992, č. 41, 5. 10., s. 23.
Pas de trois. In: Doba páření. Povídky současných čs. spisovatelek. Vybrala
a uspořádala Eva Límanová. Toronto, Sixty-Eight Publishers, srpen 1986. S.
143-193. – 2. vyd. Praha, Společnost Josefa Škvoreckého, říjen 1990. 51 s. •
Povídka.
ŘEHOŘ, Pavel: (= STRNAD, Jaroslav): Sloupek Pavla Řehoře. Zpravodaj [Čechů a Slováků ve Švýcarsku] 20, 1987, č. 3, 20. 3., s. 25-27 • KUBEŠOVÁ, Blanka: Doba páření. Reportér 4, 1987, č. 4, červenec, s. 29 •
DRESLER, Jaroslav: Ach, vy české emance! Národní politika 19, 1987,
č. 7/8 (215/216), červenec, příl. Zvon, s. 3; nepodepsáno.
Tma. [Poprvé v knižním souboru VIZ Pánská jízda (1968).] 2. vyd. Praha,
Společnost Josefa Škvoreckého, duben 1990. 51 s. • Povídka.
Anně K. je zima a další texty. Výběr textů Václav Krištof. Praha, Společnost Josefa Škvoreckého, červen 1992. 48 s. • Scénář Vladimíra Drhy
podle povídky Z. S. Návštěva (s. 2-25) a výbor z článků Z.S. v časopisech
Svědectví a Západ.
PÍŠA, Vladimír: Vy neznáte zkratku SJŠ? Nové knihy, 1992, č. 31, 26. 8.,
s. 5 • LUKEŠ, Jan: Slovo nevezmu zpět. Nerealizované scénáře šedesátých let. Iluminace 8, 1996, č. 1, s. 9-44.
Hnůj země. S doslovem autorky a s nepodepsanou poznámkou o autorce.
Toronto, Sixty-Eight Publishers, květen 1994. 320 s. – 2. vyd. Praha, Ivo
Železný 1994. 320 s. • Román.
KOTRLÁ, Iva: Zdena Salivarová, Hnůj země. Akord 19, 1993/94, č. 10,
červen 1994, s. 549-552 • LUKEŠ, Jan: (Před)poslední slovo Zdeny Salivarové. Lidové noviny 7, 1994, č. 155, 2. 7., příl. Národní 9, č. 27, s. 2 •
ADLER, Petr: Last, but not least. Mladý svět 36, 1994, č. 33, 11. 8., s. 51 •
42
HEŘMAN, Zdeněk: Kniha konfrontací. Svobodné slovo 50, 1994, č. 269,
16. 11., s. 6 • SLOMEK, Jaromír: Knihovnička Literárních novin (a knihkupectví Fišer). Literární noviny 5, 1994, č. 47, 24. 11., s. 15 • PEŇÁS,
Jiří: Pocukrovaný samožerbuch aneb Benefice Salivarové. Mladá fronta
Dnes 5, 1994, č. 290, 10. 12., s. 19 • NOVOTNÝ, Vladimír: Bída exilu
i domoviny. Práce 50, 1994, č. 305, 30. 12., s. 7 • NOVOTNÝ, Vladimír:
Svéživotopis v cizích dopisech. Tvar 6, 1995, č. 2, 26. 1., s. 17 • SKALICKÁ, Vlasta: O osvěcování lidské mysli – a jak se z greenhornů stávají či
nestávají starousedlíci. Literární noviny 6, 1995, č. 8, 23. 2., s. 7 • PEŇÁS,
Jiří: Sumář exilové zkušenosti? Mosty 4, 1995, č. 14, 4. 4., s. 12 • HARÁK,
Ivo: Inženýr hnůj. Labyrint revue, č. 5/6, 1999, s. 64-66 – Knižně in: I.H.,
Nepopulární literatura. Ústí nad Labem, CKK sv. Vojtěcha – Varnsdorf,
Městská knihovna Varnsdorf 1999. S. 107-112. (Elipsa.)
Krátké setkání, s vraždou. Praha, Ivo Železný 1999. 224 s. (Spisy Josefa
Škvoreckého, sv. 13.) • Román (spoluautor: Josef ŠKVORECKÝ).
CINGER, František: Manželé Škvorečtí nabízejí v knize několik hádanek. Právo 9, 1999, č. 234, 7. 10., s. 14 • BÍLEK, Petr A.: Spisy 11-13
aneb Škvorecký trojjediný. Týden 6, 1999, č. 42, 11. 10., s. 52-54 – Danny,
2000, prosinec, s. 34-36 • JANÁČEK, Pavel: Poněkud symbolická třináctka Škvoreckého spisů. Mladá Fronta Dnes 10, 1999, č. 244, 19. 10.,
s. 20 • JANDOUREK, Jan: Zdena Salivarová – Josef Škvorecký, Krátké
setkání, s vraždou. Magazín AD 10, 1999, č. 11, listopad, s. 39 • GEBERT,
Adam: Bez hlavního chodu. Tvar 10, 1999, č. 21, 16. 12., s. 20.
Setkání po letech, s vraždou. Detektivka, zčásti romance. Praha, Ivo Železný 2001. 274 s. (Spisy Josefa Škvoreckého, sv. 17.) • Román (spoluautor:
Josef ŠKVORECKÝ).
SLOMEK, Jaromír: Spisy Škvoreckého: další novinka. Lidové noviny 14,
2001, č. 45, 22. 2., s. 20 – Náš člověk v Torontu. Danny, 2001, č. 1, červen,
s. 35-36 • HAMAN, Aleš: Ve stopách A. Christie. Tvar 12, 2001, č. 7, 5.
4., s. 20 • POHORSKÝ, Miloš: Už sedmnáctý svazek spisů. Nové knihy
41, 2001, č. 16, 18. 4., s. 23 – Danny, 2002, č. 1, květen, s. 35-36 • NOVÁK, Radomil: Hra na detektiva a vraha? Host 17, 2001, č. 6, Recenzní
příloha, s. 1-2 • JANÁČEK, Pavel: Manželé Škvorečtí se do třetice setkali
s vraždou. Mladá fronta Dnes 13, 2002, č. 35, 11. 2., s. B6.
Setkání na konci éry, s vraždou. Závěr trilogie. Praha, Ivo Železný 2001. 257 s.
(Spisy Josefa Škvoreckého, sv. 19.) • Román (spoluautor: Josef ŠKVORECKÝ).
BURDA, Alois: Zdena Salivarová a Josef Škvorecký, Setkání na konci
éry, s vraždou. Tvar 13, 2002, č. 3, 7. 2., s. 3 • JANÁČEK, Pavel: Manželé
43
Škvorečtí se do třetice setkali s vraždou. Mladá fronta Dnes 13, 2002, č.
35, 11. 2., s. B6.
Setkání v Bílé dámě, s vraždou. Detektivní encore. Praha, Ivo Železný
2003. 206 s. (Spisy Josefa Škvoreckého, sv. 20.) • Román (spoluautor: Josef
ŠKVORECKÝ).
B. Z PUBLICISTIKY ZDENY SALIVAROVÉ
• Svědectví. Text 3, 1971, č. 8/9 (25/26), 29. 9., s. 2. [O reportáži Milo Ko-
mínka I pod oblohou je peklo.]
• Rozpoutalo se peklo a bůh si zakryl tvář… České slovo 17 (63), 1971, č. 10,
říjen, s. 4; podepsáno Z.S. [O témže díle.]
• Pludek jde na vabank a Levít je prevít. Svědectví 12, 1973/74, č. 48, [říjen]
1974, s. 771-775 – Knižně in: Z.S., Anně K. je zima a další texty. Praha,
Společnost Josefa Škvoreckého, červen 1992. S. 26-33. – [Upraveno:] Západ
Today 2, 1993, č. 1, únor, s. 24-25 [O románu Alexeje Pludka Vabank (Čs.
spisovatel 1974). • Na poslední přetisk článku reagoval A. PLUDEK v příspěvku Přitroublá paní Škvorecká? (Naše pravda 4, 1993, č. 12, [22. 3.], příl.
Pecka, s. 2).]
• Sixty-Eight Publishers, Toronto. Zpravodaj [Čechů a Slováků ve Švýcarsku] 9, 1976, č. 9, 5. 9., s. 21-22; č. 10, 5. 10., s. 22-23. [O vzniku a prvních
letech nakladatelství Sixty-Eight Publishers; část seriálu Čs. exilová nakladatelství se sama představují.]
• Jsou anglicismy tak velký hřích? Západ 3, 1981, č. 4, srpen, s. 34-35.
– Knižně in: Z.S., Anně K. je zima a další texty. Praha, Společnost Josefa
Škvoreckého, červen 1992. S. 34-37.
• Když nestačíš, nezírej. Západ 8, 1986, č. 1, únor, s. 32-33. [O distribuci
cestopisů Jiřího Svobody vydávaných jeho vlastním nákladem; odpověď
na kritickou poznámku Vladimíra Škutiny Nestačím zírat (Západ č. 6/
1985).]
• Nečekané pozvání. Západ 10, 1988, č. 4, srpen, s. 25 – Knižně in: Z.S.,
Anně K. je zima a další texty. Praha, Společnost Josefa Škvoreckého, červen
1992. S. 38-40. [Referát o 3. mezinárodním feministickém knižním veletrhu
14.-19. 6. 1988 v Montrealu a panelových diskusích.]
• Marnění talentů. Západ 10, 1988, č. 5, říjen, s. 29-30 – Knižně in: Z.S.,
Anně K. je zima a další texty. Praha, Společnost Josefa Škvoreckého, červen
1992. S. 41-45. [Příspěvek na mezinárodním feministickém knižním veletrhu v Montrealu v červnu 1988.]
44
• Jak to myslel pan ministr. Západ 12, 1990, č. 6, prosinec, s. 14-15 – Knižně
in: Z.S., Anně K. je zima a další texty. Praha, Společnost Josefa Škvoreckého, červen 1992. S. 46-48.
• Upadla mi vidlička. Lidové noviny 5, 1992, č. 196, 21. 8., s. 7. [K výskytu
jejího jména v seznamu spolupracovníků tajné policie otištěném v periodiku
Rudé krávo.]
• Havel mi zachránil život. Polygon reportér 9, 1992, č. 5, 17. 9., s. 29. [K témuž seznamu (přetištěno z: Satelitte, Kanada).]
• A co ti druzí? Lidové noviny 5, 1992, č. 225, 24. 9., s. 6. [O Výboru na
obranu nespravedlivě osočených (VONO).]
• Co je to – VONO? Západ Today 1 (14), 1992, č. 3 (5), říjen, s. 24-25. [O nové občanské iniciativě.]
• Čím se baví Zelné město aneb náš život v Cabbagetownu. Reportér 7,
1992, č. 46, 18.-25. 11., s. 20-21. [Reportáž.]
• Reggie Hostovská, moje sestra v trablu. Západ Today 2, 1993, č. 2, duben, s.
22. [Vzpomínka na třetí manželku Egona Hostovského (zemř. 28. 1. 1993).]
• Má vlast. Danny 3, 1992, č. 4, prosinec, s. 17-18 – Danny 4, 1993, č. 4, prosinec, s. 17-18. [Proneseno při udělení doktorátu honoris causa na University
of Toronto 15. 6. 1992.]
• Zdena Salivarová-Škvorecká Miloši Šuchmovi – Miloš Šuchma Zdeně
Salivarové-Škvorecké. Český dialog 3, 1993, č. 1, 18. 1., s. 19. [K odstoupení
manželů Škvoreckých od spolupráce s českými exilovými časopisy Polygon
a Západ Today.]
• Vinní a nevinní. Listy 23, 1993, č. 1 [únor], s. 20-22 – Akord 18, 1992/93, č. 6, únor
1993, s. 17-20. [Referát na „lustračním“ semináři v Praze 21. 11. 1992.]
• 27. září 1992. In: Osočení. Dopisy lidí ze seznamu. Vybrala, uspořádala
a ediční poznámku (s. 579) napsala Zdena Salivarová-Škvorecká. Předmluvu (s. 7-15) napsal Petr Peňáz. Doslov (s. 553-571) napsal Josef Škvorecký.
Toronto, Sixty-Eight Publishers, červenec 1993. S. 206-210.
• Ze života jevištní umělkyně. Divadelní noviny 4, 1995, č. 6, 21. 3., s. 2.
[Vzpomínka na působení v souboru Inkognito kvartet.]
• Děti a válka. Československý týdeník (New York) 6, 1995, č. 9, 4. 5., s. 6.
[Vzpomínka v souboru článků k 50. výročí konce druhé světové války Aby
se nezapomnělo… (s. 5-8).]
• Byla jsem u toho. Danny, 1996/1997, květen 1997, s. 35-37 – In: Ad Prezydent
Krokadýlů. Kritická Příloha Revolver Revue, č. 8, červenec 1997, s. 107-109 .
• Vzpomínka na Vítězný únor. Americké listy 9, 1998, č. 5, 12. 3., s. 7. [Přetištěno z: Nový domov.]
45
• Veronika Martenová Charles neboli proměna Věry Krupařové. [Spoluautor:
Josef ŠKVORECKÝ.] Xantypa, 1999, duben, s. 85-89. [O ilustrátorce, autorce
dětských knížek, původně zpěvačce, která v r. 1970 emigrovala do Kanady.]
• Otevřený dopis paní Vlastě Chramostové. Literární noviny 11, 2000, č. 15,
5. 4., s. 15.
• Vzpomínka na divadlo Paravan, 1-2. Divadelní noviny 9, 2000, č. 21,
12. 12., s. 16; č. 22, 27. 12., s. 16 – Danny, 2001, č. 1, červen, s. 12-15; č. 2,
listopad, s. 6-9
C 1. ROZHOVORY SE ZDENOU SALIVAROVOU
• Pánská jízda Zdeny Salivarové. Rozmlouvala Marie Vodičková. Nové kni-
hy, 1968, č. 7, 14. 2., s. 1.
• Copak lze v literatuře takhle srovnávat? Rozhovor se Zdenou Salivarovou
a Zdenou Škvoreckou. Rozmlouval Vladimír Valenta. Telegram 4, 1973/74,
č. 1, 15. 5. 1973, s. 1-2.
• Interview se Zdenou Salivarovou. Ptala se Eva Límanová. Západ 4, 1982,
č. 3, červen, s. 16-17.
• Náš rozhovor. Rozmlouval Vladimír Bonaventura. Zpravodaj [Čechů
a Slováků ve Švýcarsku] 7, 1974, č. 7/8, 6. 7., s. 21-22.
• Rozhovor se Zdenou Škvoreckou-Salivarovou, dobrým duchem a hybnou
silou nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Zpravodaj [Čechů a Slováků
ve Švýcarsku] 18, 1985, č. 12, 13. 12., s. 26-28.
• S vizitkou Sixty-Eight Publishers. Rozmlouvala Petra Pleskotová. Maxima
1, 1990, č. 2, s. 18-19.
• Kočka Jůlinka a spol. Původní rozhovor se Zdenou Salivarovou-Škvoreckou. Na trase Praha-Toronto si dopisoval Miloš Skalka. Květy 1, 1990, č. 13,
29. 3., s. 24-25.
• Paní z Torontoviček nad Ontárijkou. Rozmlouvala Marie Homolová. Vlasta 44, 1990, č. 23, 4. 6., s. 10-11.
• Co je zač. Rozmlouvala Inka Ciprová. Tvorba, 1990, č. 31, 1. 8., s. 6-7.
• Sixty-eight publishers – kruh se uzavírá. Hovoříme se Zdenou Salivarovou-Škvoreckou. Rozmlouval Vladimír Sůva. Nové knihy, 1990, č. 48, 28. 11., s. 8.
• Paní nakladatelka Zdena Salivarová v rozhovoru s pořadatelem této knihy… In: Benefice. Rozhovor přes oceán. Uspořádal Karel Hvížďala. Předmluvu Hommage aux editeurs (s. 7-8, datováno v Paříži v květnu 1989)
napsal Milan Kundera. Toronto, Sixty-Eight Publishers, prosinec 1990. S.
9-101. – Rozhovor. Rozhovor Karla Hvížďaly se Zdenou Salivarovou-Škvo46
reckou. Praha, Společnost Josefa Škvoreckého, říjen 1991. 37 s. – Rozhovor
se Zdenou Salivarovou. In: Opustíš-li mne, nezahyneš. Rozhovory Karla
Hvížďaly se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým. Doslov Hommage
aux editeurs (s. 203-204) napsal Milan Kundera. Praha, Ivo Železný 1993.
(České osudy.) S. 9-112. • Rozhovor datován Toronto-Mnichov-Praha 1990.
LEŽÁK, Milan ml.: U bilanční pitvy spisovatelů Zdeny a Josefa Škvoreckých asistuje „kartograf“ Karel Hvížďala. Český deník 4, 1994, č. 3, 5. 1.,
s. 8 • ŠTAUDOVÁ, Lucie: Zahynou tvůrčí interview? Lidová demokracie
50, 1994, č. 8, 11. 1., s. 9 • HÁJKOVÁ, Jaroslava: Literární zápisník. Denní
Telegraf 3, 1994, č. 11, 14. 1., s. 16 • HEŘMAN, Zdeněk: Karel Hvížďala.
Svobodné slovo 50, 1994, č. 15, 19. 1., s. 8; podepsáno (zh) • ŘEZNÍČEK,
Pavel: Nenapodobitelní vypravěči. Nad knihou Hvížďalových rozhovorů
s Josefem Škvoreckým a Zdenou Salivarovou. ZN noviny 4, 1994, č. 17, 21.
1., s. 7 • BURIÁN, Roman: Levnější než láhev bourbon whisky. Rovnost
4 (109), 1994, č. 24, 29. 1., s. 7 • Samožerbuch číslo 2. Nové knihy, 1994,
č. 4, 2. 2., s. 3; podepsáno AB • KOSTKA, Jan: Neodpustit, nezapomenout. Ona „pořád radikální“, on (také) „zavilý reakcionář“. Naše pravda 5,
1994, č. 18, 4.- 11. 5., příl. Pecka, č.18, s. 6 • ŠTAUDOVÁ, Lucie: Hvížďala
zpovídal Škvorecké. Betty 5, 1994, č. 5, květen, s. 88 • KOSATÍK, Pavel:
Rozhovory, prózy, Já. Tvar 5, 1994, č. 10, 19. 5., s. 20 • SOUČEK, Karel:
K.Hvížďala – Opustíš-li mne, nezahyneš. Otázky pro Zdenu Salivarovou
a Josefa Škvoreckého. Plzeňský deník 3, 1994, č. 147, 23. 6., s. 6 • PŘIBÁŇ,
Michal: Dokumenty z různých časů. Danny 5, 1994, č. 1, září, s. 37-38.
• O Sixty-Eight. Rozmlouval Joachim Dvořák. Labyrint 1, 1991, č. 5, s. 1-2.
• Rozhovor přes oceán. (Karel Hvížďala se ptal Zdeny Salivarové.) Západ
13, 1991, č. 2, duben, s. 17-18.
• Vizita u spisovatelky Zdeny Salivarové. Květy 1, 1991, č. 48, 28. 11., s. 39.
• Ženské jemnosti Zdeny Salivarové aneb Babinec po dvaceti letech. Připravila Magdalena Tománková. Televize, 1991, č. 52, 23. 12. – 29.12., s. 25.
• Nikdy jsem nikoho neudala. Rozhovor se Zdenou Salivarovou-Škvoreckou.
Ptal se Karel Hvížďala. Mladá fronta Dnes 3, 1992, č. 147, 24. 6., s. 14.
• Kdo byl a kdo nebyl agentem? Rozmlouval Petr Bísek. Československý
týdeník (New York) 3, 1992, č. 21, 22. 10., s. 1, 3.
• Dívá se exil na starou vlast obráceným dalekohledem? Rozhovor s agentkou, spisovatelkou, nakladatelkou a exulantkou Zdenou Salivarovou. Zaznamenal Michal Přibáň. Danny 4, 1993, č. 1, březen, s. 25-31.
• Magnet rodné země. Rozmlouvala Marie Kulijevyčová. České a moravskoslezské Zemědělské noviny 3, 1993, č. 174, 30. 7., příl. Náš domov, s. 1.
47
• Nejvíc mi vadí krátká paměť. Ptala se Olga Šulcová. Listy 24, 1994, č. 3, s. 108.
• Jezdím sem ráda. Rozhovor o rozhovoru. Hnůj země téměř hotov. Roz-
mlouval Michal Rudý. Večerník-Praha 4, 1994, č. 11, 17. 1., s. 5.
• České boty nepomohly. Zdena Salivarová o Josefu Škvoreckém, o nás
i o sobě. Připravil Miroslav Vaic. Story 1, 1994, č. 16, 24. 11., s. 34-35.
• Život nejsou jen knihy. Rozmlouvala Milena Nyklová. Svobodné slovo 50,
1994, č. 278, 26. 11., příl. Slovo na neděli, s. 3.
• Josefa. Ve jménu a ve stínu Josefa žije a píše Zdena Salivarová. Rozmlouvala Irena Jirků. Mladá fronta Dnes 6, 1995, č. 28, 2. 2., příl. Magazín Dnes č. 5,
s. 43-44 – Československý týdeník (New York) 6, 1995, č. 12, 15. 6., s. 8.
C 2. ROZHOVORY SE ZDENOU SALIVAROVOU A JOSEFEM
ŠKVORECKÝM
• S Josefem a Zdenou Škvoreckých o 68 Publishers. Připravil Daniel Strož.
Obrys 3, 1983, č. 2, červen, s. 7-9.
• Rozhovor se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým. Rozmlouval
Pavel Tigrid. Svědectví 19, 1984/85, č. 73, [říjen] 1984, s. 199-204.
• Pohled z Toronta. Rozmlouval Jaromír Slomek. Mladá fronta 45, 1989, č.
290, 9. 12., s. 4.
• Deo gratias. Po 21 letech v Praze se Z. Salivarovou a J. Škvoreckým. Rozmlouvala Olga Skalková. Svobodné slovo 46, 1990, č. 102, 2. 5., s. 1 a 3.
• Jak se za necelých dvacet let v Torontu narodilo 216 dětí z 1 manželství.
Zpracoval Mojmír Jeřábek. Brněnský večerník 21, 1990, č. 92, 14. 5., s. 1 a 3.
• Zakazované ovoce je nejlepší reklama. Z brněnské návštěvy Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého. Na besedách se spisovateli a studenty zaznamenal Libor Kalina. Rovnost 105, 1990, č. 113 [spr. 112], 15. 5., s. 5.
• Žloutenkou k detektivkám a naštváním k nakladatelství. Se Zdenou Salivarovou nejen o manželovi a s Josefem Škvoreckým nejen o Janu Zábranovi. Rozmlouvala Irena Gerová. Svobodný zítřek 1, 1990, č. 18, 21. 5., s. 1, 3.
• Škvorečtí (opět) na skok doma. Rozmlouvala Irena Kubernátová. Praha
21, 1990, č. 7, červenec, s. 7.
• Za co, soudruzi…? Rozhovor s Josefem Škvoreckým, s několika vstupy
Zdeny Salivarové. Rozmlouval Jan Lukeš. Film a doba 36, 1990, č. 10, říjen,
s. 540-545.
• Celé umění záleží na jednotlivci. Původní rozhovor se spisovatelem Josefem
Škvoreckým a jeho manželkou Zdenou Salivarovou. Rozmlouval Radovan Holub. Plzeňský deník 1, 1992, č. 84, 19. 12., příl. Magazín (Vánoční dárek), s. 2.
48
• Nejraději mají živého spisovatele. Původní rozhovor s Josefem Škvoreckým
a jeho manželkou Zdenou Salivarovou o politice nakladatelství i jiné. Rozmlouval Radovan Holub. Magazín Co vás zajímá, 1993, č. 3, březen, s. 21-23.
• Všechno dobře dopadne. Rozhovor se spisovatelem Josefem Škvoreckým
a jeho manželkou Zdenou Salivarovou. Rozmlouval a úvodní poznámku (s.
6, podepsáno R.H.) napsal Radovan Holub. Tvar 4, 1993, č. 9, 4. 3., s. 6-7.
• Prima návštěva. Zdena Salivarová a Josef Škvorecký. Rozmlouvala Marie
Vodičková. Vlasta 47, 1993, č. 46, 4. 11., s. 9.
• 28. 9. u Fišera. Otázky kladl B. Nové knihy, 1994, č. 38, 12. 10., s. 3.
• Když se řekne knihovna. Připravil Jan Meier. Čtenář 48, 1996, č. 11, s. 414.
• Literatura je tuhé řemeslo. Připravila Barbara Nesvadbová. Lidové noviny
10, 1997, č. 26, 31. 1., příl. Magazín LN, č. 5, s. 17-19.
• Máme konečně čas na společné psaní. Stranu připravila Zdena Líkařová.
Hospodářské noviny, 1999, č. 202, 15.-17. 10., příl. HN na víkend, s. 15.
• Manželé Škvorečtí „na penzi“. Rozmlouvala Agáta Pilátová. Týdeník Rozhlas 9, 1999, č. 44, 25. – 31. 10., s. 1 a 3.
• Se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým hovoří Antonín Zelenka.
Týdeník Rozhlas 9, 1999, č. 51, 13.-19. 12., s. 7 a 11.
D. O ZDENĚ SALIVAROVÉ
• Cena E. Hostovského 77. Listy 7, 1977, č. 5, říjen, s. 41. [Zpráva o udělení
Ceny Egona Hostovského za novelu Nebe, peklo, ráj.]
• Zdena Salivarová zvítězila v mezinárodní soutěži o nejlepší novelu, vypsané časopisem Quarterly West… Západ 5, 1983, č. 5, říjen, s. 14. [Zpráva o ocenění novely The Darkness a jejím otištění (Quarterly West, č. 16,
Spring/Summer).]
• KOSKOVÁ, Helena: Pokračovatelé generace šedesátých let. Zdena Salivarová, Jaroslav Vejvoda, Eda Kriseová, Jiří Gruša, Karol Sidon.. In: H.K.,
Hledání ztracené generace. Toronto, Sixty-Eight Publishers, leden 1987. S.
299-351. – 2., přepracované a doplněné vydání. Jinočany, H & H 1996. S.
187-223.
• KRIŠTOFOVÁ, Zdeňka: Josef Škvorecký, Zdena Salivarová. Bibliografická příručka. Praha, Komenium 1990. 41 s. („Bílá místa“ v české literatuře.)
• ULČ, Ota: Začínalo se v malém bytě. O Škvoreckých a jejich vydavatelství. Nová Pravda 1, 1990, č. 264, 10. 11., příl. č. 45, s. 4.
• NOVOTNÝ, Vladimír: Abeceda zapovězených. Zdena Salivarová. Lidové
noviny 4, 1991, č. 53, 4. 3., s. 5.
49
• SVADBOVÁ, Blanka: Zdena Salivarová. Čtenář 43, 1991, č. 11, [listopad],
příl. Kartotéka spisovatelů.
• Bělehradské vydání šesti českých žen. Lidové noviny 7, 1994, č. 183, 6. 8.,
příl. Národní 9, č. 32, s. 4; nepodepsáno • Povídky českých autorek vyšly
srbsky. Mladá fronta Dnes 5, 1994, č. 196, 22. 8., s. 11 • DOROVSKÁ, Dagmar: České spisovatelky v srbštině. Svobodné slovo (Brno) 50, 1994, č. 241,
13. 10., s. 8. [O antologii povídek Slepice v klubu (přeložila a uspořádala
Slavica Marinkovičová, Bělehrad, Prosveta 1994) s autorskou účastí Z.S.]
• MOLDANOVÁ, Dobrava: Zdena Salivarová jako autorka a jako literární
postava. Tvar 8, 1997, č. 1, 9. 1., s. 12 – Knižně in: Žena-jazyk-literatura.
Sborník z mezinárodní konference. Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně – Pedagogická fakulta, katedra bohemistiky 1996. S. 163-166.
• LEVY, Alan: Zdena Salivarová. Keeping a culture alive. How a housewife‘s gift to her husband led to a Nobel-Prize nomination. The Prague Post 7,
1997, č. 26 (25. 6. – 1. 7.), příl. Night & Day, s. 2.
• ANÝŽ, Daniel: Americká antologie představuje české prozaičky. Mladá
fronta Dnes 9, 1998, č. 124, 29. 5., s. 22. [O americké antologii české ženské
prózy Všekožka a jiné příběhy (přel. a sest. Alexandra Büchlerová, Seattle,
Women in Translation 1998), obsahující práce D. Fischerové, I. Pekárkové,
Z. Salivarové, A. Berkové, T. Boučkové, Z. Brabcové, V. Linhartové, E.
Hauserové, A. Šerberové.]
• JUSTL, Vladimír: Škvorečtí v Praze. Xantypa, 1999, prosinec, s. 18. [Reportáž o průběhu návštěvy v Čechách.]
• JANDOUREK, Jan: Zdena Salivarová a „její“ knihy. Mladá fronta Dnes
14, 2003, č. 200, 27. 8., s. B6. [Medailon v pravidelné rubrice GEN-význačné
osobnosti dneška.]
*
Poznámka:
Tato výběrová bibliografie sleduje v první řadě původní autorskou tvorbu
Zdeny Salivarové a její ohlas. Nakladatelské dílo Zdeny Salivarové a její
práce editorská a překladatelská jsou v bibliografii přítomny pouze skrytě:
v oddílech B (publicistika) a C (rozhovory). Značný mediální ohlas společenského ruchu okolo manželů Škvoreckých, jak jej pamatujeme z let 199094, zachycuje tato bibliografie jen výběrově.
Z bibliografických databází Ústavu pro českou literaturu AV ČR
a s použitím CD-ROM Josef Škvorecký: Život a dílo (1999) zpracoval
František Knopp.
8. 9.2003
50
studie
ROK ZBABĚLCŮ
Kateřina Bláhová
Z novoroční ankety Literárních novin ční mezi odstavečky více či méně
otevřeně hodnotícími kulturní žeň minulého roku věty o kotěti „značně
protřelém a chytrém, ale nebezpečně napadeném prašivinou. Má-li býti
zachováno při životě, učiňte, co redakční rada Čs. spisovatele zapomněla
udělat: doneste je ihned k zvěrolékaři!“ 1 Přepjatý imperativ s neurčeným
adresátem, avšak jasně stanovenou diagnózou předznamenal mnohé z literárního dění roku 1959.
Na jeho počátku došlo totiž k zřetelnému obratu v poměru kulturní politiky a kultury. Jejich vzájemné vztahy se od druhého sjezdu Svazu československých spisovatelů (ovlivněného událostmi XX. sjezdu Komunistické
strany Sovětského svazu) postupně rozvolňovaly. V průběhu tříletí 1956-58
se požadavky, s nimiž k československé kultuře přistupovali její tvůrci na
jedné a oficiální státní a stranické instituce na druhé straně, začaly výrazně
rozcházet. Slova Karla Nového o „prašivině“ na tento nesoulad upozornila
a vystihla také rétoriku, s níž měla být „nezdravá“ česká literatura v příštích
dvou měsících „vyšetřována“ a „léčena“. Tento proces je doposud zachycen
subjektivně – pery pamětníků, nebo pouze prostřednictvím osudů jediné
knihy, jež je především patientem událostí tohoto období.2
Oním kotětem byl samozřejmě Josef Škvorecký se svými Zbabělci, uvedenými ještě v roce 1958 na předvánoční trh.3 Vyprávěním v první osobě,
realistickými dialogy, hovorovým jazykem přítomným i v pásmu vypravěče,
oproštěným stylem se zřetelným vlivem Ernesta Hemingwaye, především
Karel Nový, Literární noviny 8, 1959, č. 1., 1. 1., s. 5. Nového výrok je v souvislosti s tažením proti Zbabělcům velmi často citován.
Milan Jungmann vzpomíná, že Karel Nový k odsudku pravděpodobně inspirovaný svým synem Janem, redaktorem Tvorby „tenhle
nehorázný výpad později těžce nesl, až do stařeckých let.„ Jungmann, Milan: Literárky - můj osud. Atlantis, Brno 1999, s. 73.
2
Schonberg, Michal: The Case of the Mangy Pussycat (An Account of the Literary Scandal Surrounding the Publication of
Josef Škvorecký‘s The Cowards).World literature today. A Literary Quarterly of The University of Oklahoma, 54, 1980, č.
4, s. 532-539. Uceleně: Špirit, Michael: Ohlas prvního vydání. (Komentář). In: Škvorecký, Josef: Zbabělci. Česká knižnice.
NLN, Praha 1998; s. 452-468.
3
Na situaci v nakladatelství při vydání Zbabělců vzpomíná Vítězslav Kocourek - Kocourek, V.: Jedna věta pro Josefa Š. Literární noviny 1, 1990, č. 7, 17. 5., s. 4. Podobně i autor Zbabělců, in: Liehm, Antonín J.: Generace. 2. vyd. ČSS, Praha 1990.
1
51
však nehrdinským protagonistou a ironickým pojetím květnového povstání přesahovali Zbabělci rámec soudobé české prózy a polemizovali s jejím
poválečným vývojem. Vedle Zbabělců podobně zapůsobila Grossmanova
edice Ortenových deníků, brechtovské interpretace téhož kritika, souborné
dílo Františka Halase s komentářem Zdeňka Urbánka, nakladatelská politika
Svazu československých spisovatelů vůbec a kulturní periodika (šlo především
o časopis Květen a jeho vůdčího kritika Josefa Vohryzka, o Literární noviny
s problematickou „filozofickou diskusí“ a o časopis Divadlo, spadající ovšem
do působnosti dramatického svazu.) Ohlas Zbabělců podnítil diskusi na dvou
lednových schůzích předsednictva ÚV SČSS (16. a 30. ledna) i na zasedání politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Československa (20. ledna).4
První schůze předsednictva měla na programu projednání zprávy o činnosti
nakladatelství Československý spisovatel (referoval šéfredaktor Vítězslav Kocourek za přítomnosti členů ediční rady ČSS Františka Hrubína, Josefa Sekery
a Viléma Závady), přípravy na zasedání ÚV svazu, své celostátní konference
a Sjezdu socialistické kultury, doplnění redakční rady Nového života.5 Neúplný skizzovaný zápis zachycuje diskusi členů předsednictva o Škvoreckého
románu v rámci prvního bodu – ediční politiky ČSS.6 Podkladem jednání byl
i obsáhlý Přehled novinek původní beletrie v roce 1958 a 1959, odůvodňující
stávající činnost nakladatelství a obhajující vydání Škvoreckého Zbabělců
i připravovanou prvotinu Bohumila Hrabala Skřivánek na niti.7
Diskuse kolem ediční činnosti Čs. spisovatele za poslední tři léta se autor Zbabělců zúčastnil jen dopisem. Podal v něm, v záměrné návaznosti na
prosincový rozhovor o Zbabělcích v nakladatelském bulletinu O knihách
a autorech,8 svou interpretaci románu, ohradil se vůči recenzentům (polemizoval především s Václavem Běhounkem a Josefem Rybákem) a slíbil
rozšířit Zbabělce na trilogii, dopsat dvě další pokračování, pracovně nazvaná Na dosah ruky a Pramen živé vody.9 Na základě dopisu byl Škvorecký
i jeho recenzenti pozváni na další schůzi předsednictva SČSS, svolanou na
Kaplan, Karel: K historii Škvoreckého Zbabělců. Literární noviny, 9, 1998, č. 50, 16. 12., s. 10. Srov. Tomášek, Dušan: Pozor
cenzurováno! aneb Ze života soudružky cenzury. Vydavatelství a nakladatelství MV ČR, Praha 1993, s. 128 - 9.
5
Usnesení schůze pléna předsednictva ÚV SČSS, 16. 1. 1959. LA PNP, fond SČSS.
6
Neúplný skizzovaný zápis schůze předsednictva ÚV SČSS dne 16. ledna 1959. LA PNP, fond SČSS. Viz též Bauer, Michal
(usp.): Zbabělci v lednu 1959. Část I. Tvar 11, 2000, příl. Edice Tvary, sv. 13.
7
Přehled novinek původní beletrie v roce 1958 a 1959. LA PNP, fond SČSS.
8
Autor a román. O knihách a autorech; Čs. spisovatel pro informaci čtenářů o novinkách svého nakladatelství, 5, 1958,
č. 6, s. 5-9. Michael Špirit o ohlášeném pokračování Zbabělců v nakladatelském bulletinu (pouze Na dosah ruky): „Máloco
vypovídá o povaze dobových norem tak výstižně, jako Škvoreckého pokus vyjít jim vstříc, formulovat jednoznačný smysl
vlastního díla, aby jiným výkladům předešel – a v tomto případě dílo i zachránil.“ Dopis měl stejnou funkci. O „zamýšlené“
monumentální trilogii Dannyho přerodu se můžeme tedy spolu se Špiritem domnívat, že ohlášení dalšího pokračování v kulisách „Vítězného února“ je Škvoreckého „finální mystifikací“ nejen rozhovoru, jenž uváděl Zbabělce na trh, ale i tohoto
sebezáchranného dopisu. Špirit, Michael: c. d., s. 453-454.
9
Dopis Josefa Škvoreckého předsednictvu SČSS ze 14. 1. 1959. Viz Bauer, Michal (usp.): Zbabělci v lednu 1959. Část I. Tvar
11, 2000, příl. Edice Tvary, sv. 13.
4
52
30. leden. Po ní se předsednictvo usneslo, že „by nebylo správné uveřejnit
prohlášení J. Škvoreckého [míněn dopis – pozn. aut.] ani prohlášení Svazu,
a je toho názoru, že je nutno vyrovnat se s touto záležitostí na připravované
celostátní konferenci, která se bude zabývat tendencemi a vývojem současné
naší literatury, a kde bude třeba, aby Svaz řešil tuto otázku s dokonalou,
vážnou a hlubokou analýzou.“10
Se Zbabělci souvisela abdikace vedoucího redaktora české prózy Čs. spisovatele Adolfa Branalda. Předsednictvo přijalo sdělení, že podal výpověď
z nakladatelství, a vzalo na vědomí i to, že si přeje být uvolněn z redakčních
rad Našeho vojska a SNDK. Zabývalo se dále působením redakční rady
Května a jejím složením. O zlomu, k němuž se v procesech liberalizace navazujících na události roku 1956 schylovalo, svědčí také případ vězněného
Bedřicha Fučíka. Krajský lidový soud v Praze požádal ÚV SČSS o stanovisko k případnému zkrácení Fučíkova trestu s tím, že o vyjádření byl již
požádán Vilém Závada (a to nejprve dr. Jitkou Fučíkovou). Předsednictvo
věc na své druhé lednové schůzi de facto odložilo: rozhodlo se požádat
o posudek Fučíkova někdejšího melantrišského kolegu Václava Kaplického.
Podle dokumentárních pramenů už se k případu později nevrátilo, možnost
intervence ve Fučíkův prospěch zůstala nevyužita; Bedřich Fučík byl amnestován až v roce 1960 ve zcela jiných souvislostech.
Situace, do níž Škvoreckého Zbabělci vstoupili, jak o tom konec konců
svědčila i reakce na ně, nebyla zdaleka jednoznačná ani příznivá. Protiliberalizační fronta se seskupovala již od poloviny roku. XI. sjezd KSČ (18.
– 21. 6. 1958) konstatoval, že základy socialismu jsou v Československu
vybudovány. K dosažení kýženého cíle zbývalo splnit pět úkolů, mezi nimi
dovršení kulturní revoluce.11 Pro umění a literaturu z toho byla vyvozována
naléhavá potřeba těsnějšího semknutí tvůrců kolem strany, rozvíjení „socialistického a realistického umění“, které „k širokým vrstvám lidu hovoří nejpřesvědčivěji“. Zároveň byla postulována nutnost „rozhodně bojovat proti
straně cizím, revizionismu nahrávajícím tendencím a náladám“ a posilovat
„výchovnou sílu našeho umění v duchu komunismu“ 12.
Celková koncepce činnosti SČSS nebyla s touto novou kulturně politickou linií, směřující k potření „literárního revizionismu“, v jednoznačném
souladu. Náplň kulturních časopisů, především jejich literárně kritická
složka, se ani po stranickém sjezdu výrazně nezměnila. Květnu, jenž prý
Usnesení schůze předsednictva ÚV SČSS 30. 1. 1959, s. 1. LA PNP, fond SČSS. Záznam diskuse ke Zbabělcům na této schůzi viz
Bauer, Michal (usp.): Zbabělci v lednu 1959. Část II. Tvar 11, 2000, příl. Edice Tvary, sv. 14.
11
L.V. (Ludvík Veselý): Perspektivy živé tvůrčí práce. Literární noviny 7, 1958, č. 26, 28. 6., s. 3.
12
Z usnesení XI. sjezdu KSČ: Literární noviny 7, 1958, č. 26, 28. 6., s. 3.
10
53
„za spolehlivou známku myšlenkové originality literární kritiky“ vydával
„zásadu nereagovat na pomíjivé požadavky politické praxe“, tak mohl Jiří
Hájek zpětně vytknout, že událostem ani závěrům stranického sjezdu nevěnoval až do konce roku 1958 žádnou pozornost.13 Takovýto postoj literární
obce se svaz nesnažil změnit, alespoň nikoli účinnou formou. Zdůrazňované
sepětí spisovatelů s „lidem“ a stranou tak před aférou Zbabělců zůstávalo
především v rovině proklamací.
Posun v charakteru svazových aktivit způsobil až říjnový celostátní ideologický seminář, který KSČ svolala k „aktuálním problémům boje proti soudobému revizionismu“. Z literátů se ho zúčastnili Ladislav Štoll, Jiří Hájek a Jaromír
Sedlák.14 Právě Sedlák pak obstaral hlavní projev na plenárním zasedání ÚV
SČSS v prosinci v Praze (16. a 17. 12. 1958). Pod názvem K otázce boje s revizionistickými tendencemi v oblasti kultury roztřídil referát názorové pole české kultury na stanoviska správná a nesprávná (reprezentovaná pro Sedláka jmény jako
Karel Kosík, Josef Zumr, Ivo Fleischmann nebo texty, jako byla recenze Kafkova Procesu od Ivana Dubského a Mojmíra Hrbka v listopadovém Květnu)15.
Proměnu atmosféry domácího literárního života si vynucoval také pohyb nejobecnějšího politického a ideologického kontextu. Na přelomu ledna
a února 1959 se delegace nejvyšších představitelů strany a státu zúčastnila
mimořádného XXI. sjezdu KSSS (27. 1. – 5. 2. 1959), kde se pacifikovaly
a v duchu zájmů stranických špiček usměrňovaly procesy odstartované
Chruščovovým projevem na sjezdu předchozím. V Moskvě zaznívaly věty
o nutnosti odhalit „ubohost revizionistických posluhů buržoazie“, osvětlit
„reakční úlohu dogmatiků a byrokratů, jež nepochopení požadavků života
přivedlo až na protistranické pozice“16. Po svém návratu z Moskvy upozornil první tajemník KSČ a prezident republiky Antonín Novotný na městském a krajském aktivu strany v Praze na to, že k podobným „úchylkám“
dochází v řadách československých kulturních pracovníků. Varoval před
autory, jež se „ideově pochybnými“ články, knihami, filmy a divadelními
hrami pokoušejí „působit na vědomí lidí a obracet je proti politice strany“.
Takovým „zjevům “ , které by se v kulturní oblasti snažily „zatlačit vývoj
člověka zpět, k společenské neodpovědnosti, k maloměšťáckému individualismu, cynismu, amorálnosti“17, vyhlásil důsledný boj.
Hájek, Jiří: Komunističtí spisovatelé a XXI. sjezd. Literární noviny 8, 1959, č. 6., 7. 2., s.3.
Boj proti soudobému revizionismu - základní úkol mezinárodního revolučního hnutí. Nová mysl 1958, č. 12, s. 1119-1136.
15
Sedlák, Jaroslav: K větší aktivitě na kulturní frontě. Výňatek z referátu „K otázce boje s revizionistickými tendencemi
v oblasti kultury“. Literární noviny 7, 1958, č. 51-52, 23. 12., s. 6-7.
16
Vrba, František: Příklad myšlení a činu. Literární noviny 8., 1959, č. 6, 7. 2., s. 1 a 3; s. 1. Kromě revizionismu a dogmatismu
se musel Sovětský svaz vyrovnat i s udělením Nobelovy ceny Borisi Pasternakovi v roce 1958.
17
Z projevu Antonína Novotného na schůzi městského a krajského aktivu KSČ v Praze. Rudé právo 39, 1959, č. 44, 14. 2., s.
1, 3 a 4. Krajské aktivy se konaly v celém státě.
13
14
54
K Novotného projevu a k inspiraci sovětským sjezdem vůbec se přihlásily
Literární noviny statí Milana Jungmanna: „…literatura musí nyní s mnohem
větší intenzitou uměleckou i ideovou než dříve plnit výchovnou funkci v procesu socialistické výstavby“18. Sovětské sjezdové projevy nezdůrazňovaly jen
formativní roli literatury. Ještě větší význam přisuzovaly požadavkům ideovosti literatury a jejímu vztahu ke skutečnosti. Ideovost byla prakticky totožná
se stranickostí; skutečnost znamenala především sepětí díla i jeho autora se
„životem“. Nemyslela se jí tedy jen „realita“ a „modernost“ (ve významu
časovosti, aktuálnosti), byla metou vnitřní pravdivosti uměleckého díla chápaného jako společenský instrument. A právě „ideovost“ a „skutečnost“ jako
dvě nezbytnosti současného umění vytyčil úvodník Literárních novin Dvojí
nezbytné19. V „předvečer konference Svazu čs. spisovatelů“, jak zněl podtitul
citované stati, byla tedy „nemocné“ české literatuře předepsána kompletní „léčebná kůra“, v základních obrysech vycházející z kulturní politiky sovětské.
Celostátní konference Svazu československých spisovatelů (1. a 2. března
1959 v Praze)20 „analyzovala“ a v naznačeném duchu odmítla „cizí a revizionismu nahrávající, ve svých konečných důsledcích nepřátelské vlivy“, jak
se měly projevit v literárním světě. 21 Toto shromáždění, paralelní s konferencemi filmařů, hudebníků a kritiků (i regionálních schůzí pracovníků kultury
a osvěty), souviselo s celostátní přípravou všech tvůrčích a kulturních pracovníků na Sjezd socialistické kultury. Aktuální krizová situace ve společnosti
a kultuře dodala spisovatelské konferenci další význam. Konference nahradila sjezd, který by se za jiných okolností konal následujícího roku (čtyřletá periodicita byla zakotvena ve stanovách). Řešení nakupených problémů spisovatelské obce příslušelo spíše sjezdové tribuně a konferenční závěry vlastně
oktrojovaly svazový život. Náhrada sjezdu pouhou (plánovanou) konferencí
mohla být způsobena nejen finanční rozvahou, ale též obavami organizátorů
ze shromáždění celé členské základny, z obtížně kontrolované škály názorů,
které by při jednání mohly zaznít, a z výsledků voleb do vrcholných orgánů
Svazu. A konání sjezdu po této svazové konferenci už asi bylo zbytečné.
V hlavním referátu Literatura a kulturní revoluce22 Ladislav Štoll podrobně interpretoval československý kulturní vývoj posledních tří let, rozebral
Jungmann, Milan: Tvorba rozhodne. Literární noviny 8, 1959, č. 7, 14. 2., s. 1 a 8; s. 8.
Dvojí nezbytné. V předvečer konference Svazu čs. spisovatelů. Literární noviny 8, 1959, č. 9,. 28. 2., s. 1 a 3. Konferenci
předcházela diskuse na téma Současnost v literatuře a úzké sepětí se životem uspořádaná a částečně publikovaná Literárními
novinami (LtN 8, 1959, č. 8., 21. 2., s. 6-7.).
20
Stenografický záznam z konference uložen v LA PNP, fond SČSS. Zkrácený hlavní referát, výtahy z diskusních příspěvků,
rezoluce a dopis ÚV KSČ vyšly v Literárních novinách, 8, 1959, č. 10, 7. 3., s. 1 a 3-9 a č. 11, 14. 3., s. 1 - 8; nepronesené
diskusní příspěvky v LtN, č. 12, 21. 3., s. 3.
21
Rezoluce celostátní konference Svazu československých spisovatelů. Literární noviny 8, 1959, č. 10, 7. 3., s. 3.
22
Knižně: Štoll, Ladislav: Literatura a kulturní revoluce. ČS, Praha 1959. Výtahy vyšly i časopisecky (Literární noviny 8,
1959, č. 10, 7. 3., s. 1, 3-8; Tvorba, 24, 1959, č. 10, 5. 3., s. 217-220).
18
19
55
vývoj „nemarxistických nálad“ v literatuře a literární teorii, a to v zahraničí
i u nás. Ocenil práci soudobého „zdravého tvůrčího proudu“, ale zmínil se
i o těch, kteří „se zastavili na podivném hledisku domnělé neutrality mezi
dogmatismem a revizionismem“. Druhý sjezd Svazu československých spisovatelů charakterizoval v duchu svých starších tezí ze Třiceti let bojů za
českou socialistickou poezii (1950). Znovu se zamyslel nad „lidmi s rozbitými oblohami nad hlavou“ – takovými, jimž jako by se po odhaleních dvacátého sjezdu KSSS zhroutil jejich svět (a přenesli tuto svou osobní krizi na
spisovatelské fórum roku 1956). Odmítl moderní poezii problematizované
existence, „glorifikaci tzv. vnitřního sváru v básníkovi“, opět maje na mysli
zvláště Františka Halase.23 Štoll dále připomněl tři diskusní vystoupení spisovatelů-nekomunistů z druhého sjezdu: Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta („něžného lyrika“, tehdy ovšem „dogmatického táborového rétora“ 24)
a Václava Kaplického. Oni především vtiskli podle Štolla minulému sjezdu
takovou „pečeť“, že při něm tvůrčí (a ideová) problematika postoupila své
místo „politicko-ideologické diskusi“. Příčiny Štoll odhalil v „ideologických
pozůstatcích zvetšelého haraburdí masarykovsko-benešovské ideologie“,
jež se v šestapadesátém seběhly s aktuálními revizionistickými tendencemi
a působily v celém období, jež konference bilancovala. Společnou snahou
obou splývajících proudů, revizionistů a antikomunistů („starou utkvělou
a přitom svrchovaně bláhovou ideou Stránského a Peroutky“), mělo být
převedení tvůrčí inteligence na protistranické pozice.
Škvoreckého Zbabělci se stali Štollovi exemplárním dokladem záporného
trendu soudobé literatury – absence ideového stanoviska autora, umělecké
nepravdivosti a nepoctivosti. Stopy příkře odmítnutých rysů vysledoval Štoll
dále v posledním románu Karla Ptáčníka Město na hranici, v novelách Alfonze Bednára a v básních Milana Kundery (Monology). Pokud jde o literární
kritiku a teorii, smířlivost vůči zavrženíhodným trendům se měla projevit
především v okruhu časopisu Květen a ve statích Jana Grossmana. Jako „lék“
proti nim ordinoval Štoll (kromě dohledu a řízení umění komunistickou stranou) ideologické uvědomění spisovatelů a umělců – aby se „společenské
vědomí revoluční dělnické třídy“ stalo jejich „ideovou mateřštinou“.
S osobností Františka Halase se bylo nutno vyrovnat už na podzim, 27. října 1959 uplynulo deset let od jeho úmrtí: Hrubín,
František: Trojská válka srdce s mozkem. Literární noviny 8, 1959, č. 43, 24. 10., s. 3.
24
Štoll, Ladislav: Literatura a kulturní revoluce. ČSS, Praha 1959, s. 16. Obsáhlý rozbor v kapitole Skoncovat s tradicí „ducha
II. sjezdu spisovatelů„. Z diskusních příspěvků zaujme, zvláště v kontextu literárních polemik poloviny 60. let diskusní příspěvek
Pavla Kohouta, jenž, závisle na Štollových Třiceti letech bojů za českou socialistickou poezii z roku 1950, pokračuje v kritice
Jaroslava Seiferta: „Jestliže jsme na II. sjezdu Svazu spisovatelů s tak bolestnou vážností hovořili o své spoluodpovědnosti za
omyly, které se staly v revolučním procesu, jímž prochází dělnická třída, pak jsme to mysleli jako lidé, kteří se prací i veršem
podíleli na zápasech svého lidu. My jsme tam skutečně byli. Ale já nevím - a musím se ptát - kde jste byly vy, verše Jaroslava
Seiferta, verše, které vyzpívaly naše utrpení v září roku 1938, verše, které s námi ještě oslavovaly naše vítězství a osvobození
v květnu, kde jste se zastavily, s kým jste šly, že jsme vás nepotkali?(...)„ Pavel Kohout, LtN 8, 1959, č. 11, 14. 3., s. 8.
23
56
Diskusní příspěvky se nevymkly ze směru, který předřečník udal. Obsáhlejší referát o činnosti Svazu a jeho perspektivách přednesl první tajemník Jan Otčenášek.25 Konstatoval, že náprava „nedostatků“ v ediční praxi
i v řízení literárních časopisů závisí především na ideové činnosti svazu;
předejít jim mohlo „utužování“ vlivu svazových orgánů a větší politická
odpovědnost samotných redakcí. Přes závažné ediční přehmaty svazového
nakladatelství však, soudil smířlivější Otčenášek, nedošlo v české literatuře
„k hromadným ideovým odchylkám, které by znamenaly záměrnou dezerci
od základních principů socialistického myšlení“.
Závažnost situace podtrhl Zdeněk Nejedlý, jenž všem přítomným připomněl, že „teď nejde o žádný papír, teď jde o velikou věc: o budování socialismu
a komunismu.“26 „Diskutující“ spisovatelé, kteří vlastně jen rozváděli Štollova
vstupní slova, ve svých vystoupeních zavrhli minulé období s tím, že bylo vidinou změn a nadbytečnou svobodou svedeno na scestí, že „hledání se měnilo
v bloudění, v ohníčky nad močály“27. Volali po stálé přítomnosti ideového stanoviska v díle, k němuž měla tvůrčím pracovníkům napomáhat zvláštní školení, po důsledné autocenzuře, po nutnosti zapojit krajně individuální povolání,
jakým spisovatelství je, do „života“ společnosti. Přítomní „Květňáci“ Jiří Šotola a Karel Ptáčník podstoupili na svou obhajobu sebekritiku.28 Přestože byla
dosti důsledná, Ladislav Štoll konstatoval, že v jejich projevech zaznělo sice
„přiznání k chybám“, avšak oba „zůstali u slov“ a „nepochopili smysl kritiky
ani příčiny, pro něž v Květnu k chybám došlo“ 29. Květen a jeho kritický protagonista Josef Vohryzek inspirovali k vystoupením ještě Ivana Skálu30 a Jiřího
Hájka, který za nejškodlivější rys Května označil jeho „falešnou“ skupinovost.31 O chybách Literárních novin referoval jejich (dosavadní) šéfredaktor Jan
Pilař,32 se svými články odtud se sebekriticky vyrovnal Jiří Brabec.33
Konferencí Svaz československých spisovatelů vlastně uzavřel jednu
epochu. Definitivně odmítl představu spisovatele jako „svědomí národa“,
Jan Otčenášek, K otázkám ideové činnosti Svazu čs. spisovatelů. Literární noviny 8, 1959, č. 11, 14. 3., s. 3-4.
Zdeněk Nejedlý, Literární noviny 8, 1959, č. 10, 7. 3., s. 9.
Vladimír Mináč, Literární noviny 8, 1959, č. 10, 7. 3., s. 9.
28
Jiří Šotola i Karel Ptáčník, Literární noviny 8, 1959, č. 11, 14. 3., s. 8.; Šotola připouští, že „…teoreticko-kritická část
Května trpí malým pochopením společenského významu umění, ústupem od závažných společenských a kulturně politických
otázek a nedostatkem takových pozitivních myšlenek, jež by dokázaly přesvědčit, strhnout, podněcovat vlastní tvůrčí práci…“, a žádá, aby byl z Května vytvořen časopis mladých spisovatelů, převážně beletristický měsíčník.
29
Do práce! Literární noviny 8, 1959, č. 10, 7. 3., s. 4-5; s. 4.
30
Literární noviny 8, 1959, č. 10, 7. 3., s. 9.
31
Jiří Hájek, Literární noviny 8, 1959, č. 11, 14. 3., s.5.
32
„První chyba byla v nesprávně chápaném demokratismu, kdy jsme poskytli publicitu i falešným a protistranickým hlasům
ze sjezdu. (…) Za druhé jsme dali vzplanout stejně živelně filosofické diskusi a nepostřehli jsme, že tu filosofové ve velmi
složitém abstraktním hávu rozvíjejí některé nesprávné teorie a myšlenky nahrávající revizionismu.“ Jan Pilař, LtN 8, 1959,
č. 10, 7. 3., s. 8.
33
„…reagovali jsme na jednostrannost dřívějších soudů taktéž soudy jednostrannými,“ shrnuje Jiří Brabec, LtN 8, 1959,
č. 11., 14. 3., s. 7.
25
26
27
57
proslavenou druhým sjezdem SČSS v roce 1956, a zdůraznil proti ní podřízení spisovatele budovatelské ideologii, jeho poslání „jako spolutvůrce
nového světa“ 34 . Podtrhl tak společenskou utilitarizaci umění, znovu se
pokusil utužit závislost kulturní obce na státu, snažil se omezit význam autorské osobnosti a naopak zdůraznil závažnost kolektivních subjektů literárního dění, spisovatelské organizace a svazové práce. Kritice byly podrobeny
sklony k apolitičnosti v členských řadách i mezi zaměstnanci svazu, jejich
individualismus a subjektivismus, jež měly popírat socialistický charakter
literatury. Rezoluce svazu uložila rozvinout „takové formy svazové práce,
které by pomohly upevňovat zásadní ideovou jednotu spisovatelů“, umožnit spisovatelům „hluboké a soustavnější poznání života v nejdůležitějších
ohniscích výstavby socialismu“ a konečně zajistit „odpovědné ideové řízení
svazového tisku a nakladatelské činnosti“ 35.
Vytčený cíl – pozvednout ideovost literatury a ideovou jednotu literární obce – naplnilo vedení svazu řadou opatření přijatých vzápětí po
skončení konference. Zásadní význam měla mezi nimi reorganizace svazu,
vyjasnění kompetencí jeho volených orgánů a jejich částečný přesun na
svazový aparát36, změna personálního obsazení na klíčových pozicích ve
svazu i jeho tiskových orgánech a snaha „potřít“ skupinové „tříštění“, realizovaná především působením na nejmladší uměleckou generaci. Opatření
dále provázela revize edičního plánu nakladatelství Čs. spisovatel a změna
jeho redakční koncepce, proměna struktury svazového tisku i korekce jeho
obsahu.
Na závěr konference navázalo ještě týž den zasedání doplněného ústředního výboru SČSS. Zvolil si nové předsednictvo37, provedl nejnaléhavější
personální změny a projednal první opatření, zatím pouze v obecné rovině.38
S poděkováním bylo vyhověno řediteli nakladatelství Čs. spisovatel Ladislavu Fikarovi, který požádal o uvolnění z funkce. Na jeho místo ústřední
výbor vybral Jana Pilaře; jej v čele Literárních novin vystřídal Josef Rybák.
Jan Noha, jehož výbor zbavil funkce svazového tajemníka svazu, odešel od
1. dubna na tvůrčí dovolenou. Tajemníkem se místo něj stal po jednomyslné
volbě Ivan Skála.
Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa v Praze, 2. března 1959. Literární noviny 8, 1959, č. 10, 7. 3., s. 1.
Rezoluce celostátní konference Svaze čs. spisovatelů. Literární noviny 8, 1959, č. 10, 7. 3., s. 3.
36
Vymezení kompetencí volených orgánů SČSS - ústředního výboru, předsednictva ÚV a sekretariátu znamená posílení významu sekretariátu v běžné agendě. Usnesení schůze plena předsednictva ÚV SČSS 20. 3.1959, s. 3 - 8. LA PNP, fond SČSS.
37
Jan Drda, Jarmila Glazarová, Jiří Hájek, František Hrubín, Zora Jesenská, Peter Karvaš, Július Lenko, Marie Majerová,
Oldřich Mikulášek, Vladimír Mináč, Jan Otčenášek, Jan Pilař, Andrej Plávka, Josef Rybák, Ivan Skála, Miloslav Stehlík
a Ladislav Štoll. Zpráva o zasedání ústředního výboru Svazu československých spisovatelů. Literární noviny 8, 1959, č. 10.,
7. 3., s. 3.
38
Srov. závěry týkající se Května a svazového tisku. Ze zprávy ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů. Květen 4, 1959, č.
3, s. 98-99.
34
35
58
O necelé tři týdny později, 20. března 1959, poprvé zasedalo nově zvolené předsednictvo ÚV SČSS. Jan Pilař zde podal informaci o situaci v Čs.
spisovateli.39 Předsednictvo přijalo jím navrhované změny ve složení redakce a usneslo se „přijmout výpověď Vítězslava Kocourka“, „rozvázat pracovní poměr s Kamilem Bednářem, Janem Grossmanem a Josefem Hiršalem“
a naopak „nepřijmout výpověď A. M. Píši a získat jej pro další práci v nakladatelství.“ 40 Zároveň Českému literárnímu fondu nedoporučilo udělení
tvůrčího stipendia Janu Grossmanovi. Vedoucím české redakce svazového
nakladatelství se stal Bohuslav Březovský, zahraniční Jiří Fried. Předsednictvo vzalo na vědomí rezignaci ediční rady Československého spisovatele
a jmenovalo novou.
Po Pilařovi vystoupil Ivan Skála, aby zrekapituloval stav svazových
tiskovin. Navrhl sloučení Května a Nového života. Po omezenou dobu,
kdy bude Květen ještě vycházet (jako termín zastavení navrhoval Skála
polovinu roku), měl být Květen podroben dohledu svazového sekretariátu
(schvalování plánu čísel, kontrola rukopisů). Do čela zamýšleného nového
časopisu, kam měl vplynout jak Květen, tak Nový život, byl předurčen Jiří
Hájek (ze dvou uvažovaných titulů, Kmen a Plamen, byl posléze vybrán ten
druhý). Z redakcí svazových časopisů zmizel Jiří Šotola, který po dokončení
likvidace Května (již zajišťoval z titulu šéfredaktora listu) přešel do čtrnáctideníku Kultura, vydávaného ministerstvem kultury.41 Z Literárních novin
byl uvolněn redaktor zodpovědný za kritizovanou „filozofickou diskusi“
– Jaroslav Putík. Předsednictvo schválilo dále Literárním novinám novou
redakční radu.
K ideovému stmelení svazu přispělo nově ustavené ideově tvůrčí oddělení
sekretariátu organizací členských prověrek. Sestavilo seznam členů a kandidátů SČSS, s nimiž bylo třeba (za účasti členů sekretariátu a nakladatelství)
pohovořit o jejich tvůrčích plánech i osobních problémech.42 Výrazně byli
v seznamu zastoupeni mladí autoři. Po metodické, nikoli personální stránce
měla o tzv. mladou literaturu pečovat nově ustavená komise ve složení František Buriánek, Antonín Jelínek a Pavel Kohout. Z jejího působení vyrostla
Podrobná zpráva k 11. 3. 1959, jež je přílohou k jednání, informuje i o datech, k nimž je pracovní poměr ukončen, délce
vyplácení platu a případně i o novém pracovním zařazení. Zpráva o kádrové, redakční a výrobní situaci v ČSS. LA PNP,
fond SČSS.
40
Pro úplnost - dále uvolněn Ladislav Fikar, Karel Scheinpflug, na vlastní žádost Adolf Branald, M. Staňková (nemá dostatečnou kvalifikaci); na úseku časopisů: Jaroslav Janů (Nový život, zároveň redakce českých básní v ČSS), Jiří Šotola
(přechází do Kultury), Milan Jariš, Jaroslav Putík, Jarmila Urbánková; Karel Ptáčník z Května přechází do sekretariátu ÚV
SČSS, Olga Kvasničková z LtN přechází do aparátu Svazu. Tamtéž, s. 1-4. Josef Škvorecký po skandálu musel v lednu 1959
odejít z redakce časopisu Světová literatura (byl zástupcem šéfredaktora), ale mohl se vrátit do angloamerického oddělení
SNKLU.
41
Usnesení schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 20. 3. 1959, s. 9-11. LA PNP, fond SČSS.
42
Usnesení schůze sekretariátu ÚV SČSS 28. 4. 1959. LA PNP, fond SČSS.
39
59
tradice didakticky vedených setkání mladých tvůrců na Dobříši, jež přetrvávala až do konce socialistické éry.
Proškrtán byl ediční plán svazového nakladatelství. Tituly, o jejichž zastavení rozhodly orgány svazu, se shodovaly s cenzurními zásahy, pro něž se
v rámci širší revize v předních nakladatelských domech nezávisle rozhodla
Hlavní správa tiskového dohledu.43 Budoucí Knížka o Babičce Václava Černého (v ČSS připravovaná pod jiným titulem) byla přesunuta do Nakladatelství ČSAV (a tam vydána se zpožděním čtyř let). Došlo na rozmetání sazby
knih „Jos. Hrabala Skřivánek a Jos. Knapa Věno“ 44 a Světa jazzu Lubomíra
Dorůžky. Zničena byla také Závist Jurije Olešy, s níž se počítalo v edičním
plánu na rok 1961. Jinak ze světové literatury propadl Fitzgeraldův román
Velký Gatsby (byl postoupen SNKLU). Uvolnění několika dalších knih,
mezi nimi románu Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn bylo vázáno na
ochotu autorů k přepracování textu, popřípadě některé jeho části. Po delším
jednání byly uvolněny paměti Vítězslava Nezvala Z mého života – ovšem
s podmínkou, že je předmluvou uvede Jiří Taufer.45
Již v březnu předsednictvo SČSS schválilo postup překonání výrobních
potíží nakladatelství (zásahy do současného edičního plánu značně narušily
rozpočet Čs. spisovatele) a koncepci edičního plánu na příští rok.46 Ta vyšla
z požadavků svazové konference. Nakladatelství mělo podporovat rozvoj
takové původní tvorby románové, básnické, kritické, jež bude spjata se
„současností“. „Prakticky to znamená: zbavit akademismu a estétství skladbu edičního plánu, prolomit nevynalézavý mechanismus reedic a vytvořit
zelenou ulici pro díla nová.“ 47 Nejpozoruhodnější novinky, které by s „uměleckou náročností“ koncepci naplňovaly, měly být napříště odměňovány
výročními cenami (poprvé uděleny 1960).48 Nově redakce Čs. spisovatele
koncipovala soustavu edic – vznikla řada kratších próz (črt, reportážní,
povídek) Život kolem nás, jejímž charakteristickým rysem měla být právě
kýžená „současnost“, k níž se měla programově obrátit také řada malých
monografií žijících spisovatelů Profily. Ediční politika svazového nakladatelství se ustálila, „hlavní směrovka míří k životu“.49
Srov. Tomášek, Dušan: Cenzurované knihy. Česká literatura 41, 1993, č. 6, s. 703-716; s. 709-710.
Usnesení schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 20. 3. 1959, s. 9. LA PNP, fond SČSS.
45
Zpráva o kádrové, redakční a výrobní situaci v ČSS, s. 6-7. LA PNP, fond SČSS. Viz též Bauer, Michal (ed.): Změny v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1959. Tvar 12, 2001, č. 7, 5. 4., s. 14-15.
46
Usnesení schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 20. 3. 1959, 14s; s. 9 - 10. LA PNP, fond SČSS.
47
O knihách, které budou. Rozhovor nad edičním plánem nakladatelství ČSS. Sch. a Jan Pilař. Literární noviny 8, 1959,
č. 34, 22. 8., s. 5.
48
Ceny nakladatelství Československý spisovatel byly udělovány od roku 1960. Návrh odměňování nejlepších knih roku
vydaných v nakladatelství Československý spisovatel, 1s. Příloha Usnesení schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 13. 10.
1959. LA PNP, fond SČSS.
49
O knihách, které budou; c. d., s. 5.
43
44
60
Požadavek sepětí literatury se „životem“ doznal uskutečnění také co do
aktivizace čtenářstva prostřednictvím mnohostranné popularizace literatury. Jí sloužily diskuse v tisku, pořádání nových básnických festivalů, jako
byly Dny poezie v Litoměřicích, v Ústí nad Labem, v Liberci.50 Publikum
poezie začal Čs. spisovatel podchycovat a organizovat na bázi Klubu přátel
poezie.51 Spisovatelé opět, jako v první polovině padesátých let, organizovaně vyjížděli do regionů, pořádali besedy na školách i mezi pracujícími,
ke vzájemné komunikaci literární obce byly zavedeny jourfixy – pravidelná
setkávání autorů …52
Část své aktivity směřoval svaz navenek, mimo literaturu. Činorodě se
zapojoval do politických akcí – 2. 4. 1959 uspořádal manifestaci „Nejde jen
o Berlín“ ve velkém sále Lucerny,53 zúčastnil se kampaně na obranu řeckého spisovatele Manolise Glezose…54 Přispěl k přípravám reprezentativního
Sjezdu socialistické kultury (navazujícího na Sjezd národní kultury z roku
1948).55 Jmenoval ze svých řad účastníky uměleckých brigád, kteří výjezdy mezi „lid“ zajišťovali komunikaci sjezdu s „životem“ a „skutečností“.
Vybral čtyřicet delegátů-spisovatelů, kteří pak společně připravili náměty
svých diskusních vystoupení.56
Jaký výsledek měla rozsáhlá škála zásahů, jimiž se kulturně politické
a literární autority pokusily na přelomu roku 1958-59 „vyléčit“ českou literaturu z „nemoci“ (či dokonce z „prašiviny“), jíž se měla nakazit v roce 1956?
Ze stránek českého kulturního tisku zmizela sice jména Ivan Sviták, Karel
Kosík, Josef Vohryzek či Jan Grossman, brzy se však začala postupně znovu
objevovat a během čtyř let se stala v kulturním životě zcela samozřejmými.
Knižní debut Bohumila Hrabala byl o čtyři roky odložen. V roce 1964 nepatrně pozměněni znovu vyšli Škvoreckého Zbabělci. Z událostí, jež současníci a aktéři chápali jako pokus o převrat či zvrat kulturního vývoje, se stala
jen epizoda. Procesy, o něž šlo, se nepodařilo zastavit, ale pouze zpomalit.
Usnesení ze schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 18. 9. 1959, s. 2. LA PNP, fond SČSS. První pokonferenční návrh popularizace poezie počítal se zavedením festivalů současné poezie v Praze, Brně a Bratislavě. Usnesení schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 20. 3. 1959, s. 2.
51
Usnesení ze schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 13. 10. 1959. Zpráva nakladatelství ČS a plán na rok 1960, s. 3-6. Návrh
na ustavení Klubu přátel poezie; knihy budou vycházet od roku 1961. LA PNP, fond SČSS.
52
Návrh akcí SČSS do konce roku 1959. Usnesení ze schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 18. 9. 1959, s. 2. LA PNP, fond
SČSS.
53
Usnesení schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 20. 3. 1959, s. 13. LA PNP, fond SČSS.
54
Usnesení ze schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 25. 6. 1959, s. 3 - 5. LA PNP, fond SČSS.
55
8.- 11. června 1959 v Praze. Sjezd socialistické kultury. (Sbírka dokumentů). Orbis, Praha 1959.
56
Usnesení ze schůze pléna předsednictva ÚV SČSS 10. 4. 1959. Usnesení pléna předsednictva ÚV SČSS 5. 5. 1959.
50
61
události
Literární akademie vydá knihu Heleny Koskové o Josefu Škvoreckém
V září příštího roku u příležitosti autorova životního jubilea vydá Literární
akademie monografii o Josefu Škvoreckém z pera literární historičky Heleny Koskové. Autorka v připravované knize sleduje dílo Josefa Škvoreckého
– počínaje juvenilní poezií a konče prozatím nejnovější novelou Pulchra
– v českém i světovém kontextu doby jeho vzniku.
Ve čtyřicátých letech navazuje podle Koskové Škvoreckého poetika
na civilismus Skupiny 42 svým zájmem o všednodenní život a hovorovou
řeč i orientací na angloamerickou literární tradici. Další silný dobový vliv
představuje existencialismus, který poznamenává autorův přístup k životu
už od Zbabělců. V padesátých a šedesátých letech reaguje Škvorecký na
všeobecně pociťovanou krizi jazyka a románu širokým rejstříkem tvůrčích
postupů: od otevřenosti a fragmentarizace románové formy (Tankový prapor, povídkové cykly), inspirace filmem a okrajovými literárními žánry
(detektivky, Lvíče), až po magickou poetičnost Legendy Emöke a Bassaxofonu.
Zkušenost exilu výrazně posílila Škvoreckého domovské právo ve
dvou kulturních oblastech, české a angloamerické. Jeho schopnost evokovat prožitek ztraceného času vizuálním detailem a absolutním sluchem
pro hovorový jazyk vytváří dojem autenticky zachycených scén a epizod.
Složitá, filmovým střihem inspirovaná kompozice je spojuje v téměř surrealistickou koláž, vyjadřující chaos současného světa. Intertextualita,
četné literární a hudební aluze ho sbližují s postmoderními tendencemi,
jeho hluboce zakotvený křesťanský humanismus a smysl pro groteskní
směsici vysokého a nízkého v lidském životě navazuje na tradice české
a středoevropské.
Helena Kosková postup své práce přiblížila i studentům Literární akademie během přednášky a diskuse uspořádané dne 23. dubna 2003.
Nový studijní obor na Literární akademii
V květnu 2003 byl Literární akademii akreditován nový specializovaný studijní obor hudební publicistika.
Studium, které bylo zahájeno v právě započatém akademickém roce,
rozvíjí aspekty tvůrčího psaní, které jsou zaměřeny na vnímání, studium
62
a kritiku hudební kultury a zvukového umění. Tvůrčí a odborné psaní o světě populární a vážné hudby ve všech jejích podobách napomůže mediálně
efektivními prostředky zprostředkovat kontakt s hudebním uměním širšímu
než jen odbornému publiku. Studium bude rozvíjet schopnost publicisticky
zajímavého, autorsky osobitého a přitom odborně fundovaného referování
o otázkách hudební kultury.
Cílem jednooborového tříletého bakalářského studia je poskytnout odbornou kvalifikaci a rozvíjet tvůrčí schopnosti pro profesi hudebního publicisty či specializovaného redaktora v tištěných i audiovizuálních médiích.
Absolvent oboru dokáže informovat o širokém spektru hudebních událostí
a jevů, psát kriticky a měl by se podílet na kultivaci posluchačů různých hudebních oblastí. Mezi pedagogy jsou Aleš Opekar, Jiří Černý, Wanda Dobrovská, Petr Dorůžka, prof. Marek Kopelent, Vojtěch Lindaur, Vlastislav
Matoušek, Miroslav Pudlák, Milan Svoboda a další osobnosti.
Josef Škvorecký věnoval LA část své „předemigrační“ knihovny
Knihovní fond Literární akademie se od nového semestru rozšířil o podstatnou část „předemigrační“ knihovny Josefa Škvoreckého. Knížky zejména
angloamerické krásné a odborné literatury, které na stůl někdejšího redaktora Světové literatury a Odeonu doputovaly nejrůznějšími cestami a které
mu kdysi posloužily především jako nezbytný zdroj informací i jako překladatelská inspirace, se ovšem po osmašedesátém roce nevešly do zavazadel,
s nimiž Škvorečtí na dlouho odjížděli z Československa. Knihovnu převzal
do opatrování Zdeněk Mahler a nyní ji předal Literární akademii, kde poslouží studentům, pedagogům a zájemcům z řad odborné veřejnosti. Soupis
tohoto zásadního přírůstku knihovního fondu LA obsahuje 365 položek,
mezi nimiž na první pohled upoutá množství titulů zabývajících se životem
a dílem Ernsta Hemingwaye (samozřejmě včetně autorových próz), připomene nám i dlouhodobý Škvoreckého zájem o tvorbu Greenovu, Faulknerovu, samozřejmě též o detektivky atd. atd. Josefa Škvoreckého soupis těchto
knih inspiroval ke vzpomínce Odkud všechny ty knihy?, kterou adresoval
studentům LA a čtenářům tohoto čísla Dannyho.
63
kronika
r Tři nové knihy Josefa Škvoreckého si mohou čtenáři dopřát v tomto
roce. Ještě na jaře vydala Literární akademie dosud nerealizovaný filmový
scénář Malá pražská matahára, v září vyšla v brněnském Petrově novela
Pulchra a téměř současně vydal Ivo Železný i čtvrtou detektivku autorské
dvojice Škvorecký-Salivarová, nazvanou Setkání v Bílé dámě, s vraždou.
r Úvahou na téma Jak by se Peroutka díval na dnešní stát přispěl Josef
Škvorecký do tematického bloku, věnovaného Ferdinandu Peroutkovi
u příležitosti knižního vydání výboru z jeho rozhlasových projevů
odvysílaných Svobodnou Evropou v letech 1951-1959. Lidové noviny se
tématu věnovaly 19. 4. 2003 (s. 13).
r Do rubriky Hyde Park (Mladá fronta Dnes, 7. 5. 2003) přispěl Josef
Škvorecký článkem Moje vzpomínka na konec války. Úvahu o českém
komunismu čtrnáct let po pádu režimu nazvanou Kecy, kecy, kecy…
publikoval v témže listě dne 22. 8. 2003.
r Povídky Josefa Škvoreckého Pan učitel Katz a Kukačka ze
souboru Sedmiramenný svícen byly znovu otištěny v antologii českých
a slovenských próz o holocaustu Souhvězdí smutku, kterou uspořádala
Lucie Friedlaenderová. S předmluvou Leo Pavláta Starší příběhy v nových
souvislostech a s editorčiným medailonem Josefa Škvoreckého antologii
vydalo pražské nakladatelství Epocha.
r Rozsáhlou vzpomínku Josefa Škvoreckého na jeho působení v redakci
dvouměsíčníku Světová literatura uveřejnil v tematickém bloku časopis
Souvislosti (č. 1-2/2003) pod názvem Světovka.
r Rubrika GEN, kterou pravidelně zařazuje deník Mladá fronta Dnes,
byla 30. července 2003 věnována Josefu Škvoreckému a 27. srpna Zdeně
Salivarové.
r Editoři povídkové antologie Short Fiction (Oxford University Press, 2003)
Rosemary Sullivanová a Mark Levene zařadili do svého výboru též
povídku Josefa Škvoreckého Panta Rei. Škvorecký se zde ocitá ve
společnosti mj. E. A. Poa, Henryho Jamese, Josepha Conrada, Jamese
Joyce, Ernsta Hemingwaye, Williama Faulknera či Flannery O´Connor.
r Televizní seriál Hříchy pro pátera Knoxe reprízovala Česká televize
každou neděli dopoledne od 1. června do 3. srpna 2003.
64
r Úvaha o malých divadlech, kterou jsme uveřejnili v minulém čísle
Dannyho, byla publikována jako úvod knihy rozhovorů Šest z šedesátých,
kterou u příležitosti stejnojmenného divadelního festivalu připravili
Vlastimil Ježek a Zdeněk A. Tichý. Na festivalu se představilo šest
někdejších divadel malých forem, která přečkala období normalizace
i bouřlivý vývoj devadesátých let. Kniha, kterou vydal pražský
Radioservis, zahrnuje rozhovory mj. s Jiřím Suchým, Ivanem Vyskočilem,
Milanem Lasicou, Zdeňkem Svěrákem, Ladislavem Smoljakem ad.
Škvoreckého úvodní text byl v mírně zkrácené verzi uveřejněn též v Mladé
frontě Dnes 24. dubna 2003.
r Poslední srpnový den zemřel v Héricy ve Francii jeden
z nejvýznamnějších představitelů českého protikomunistického exilu
Pavel Tigrid. Jedna z největších autorit naší poválečné žurnalistiky
a politologie se příležitostně zabývala i dílem Josefa Škvoreckého. Poprvé
se tak stalo bezprostředně po vydání Zbabělců v roce 1959, kdy na
půdě Mezinárodního PEN-klubu Tigrid varoval před nebezpečím, které
autorovi v Československu hrozí, a upozornil tak světovou veřejnost na
mimořádné dílo české literatury. Josef Škvorecký se stal autorem Tigridova
čtvrtletníku Svědectví již v šedesátých letech, kdy se zde objevila řada
ukázek z jeho prací. O svém vztahu k Pavlu Tigridovi a jeho časopisu psal
Škvorecký v článku Svědectví v mém životě, uveřejněném mj. i v Dannym
(č. 1/1993).
r Doslov ke knize českoaustralského prozaika Stanislava Moce Upadlí
vlastenci aneb Český wake (Brno, Petrov 2003) napsal Josef Škvorecký.
r Josef Škvorecký byl mezi respondenty rozsáhlé ankety časopisu Host
na téma Jak se v posledních třinácti letech změnilo postavení a funkce
literatury. Jeho odpověď najdete v č. 6/2003 na straně 16. Ve stejném
čísle Hosta byla uveřejněna i ukázka z první kapitoly novely Pulchra
(s. 30-33).
r Statí Poe and the Beautiful Segar Girl je Josef Škvorecký zastoupen
v knize The Art of Detective Fiction (Umění detektivky), která vyšla
v londýnském Macmillan Press Ltd. a newyorském St.Martin´s Press,
Inc. Škvoreckého článek byl dvakrát publikován i česky: pod názvem
Poe a smrt krásné dívky. Jak jsem napsal televizní scénář v Divadelních
novinách 19/1996 a pod názvem Jak jsem napsal televizní scénář Poe
a smrt krásné dívky v torontském Novém domově 25/1996.
65
recenze
Klasikova temná hříčka
Josef Škvorecký zjevně přechází
ve své poslední tvorbě na žánry, které
se těší trvalému čtenářskému zájmu.
A nejsou to jen detektivky, jež píše ve
spolupráci se svou manželkou, rovněž
spisovatelkou.
Zatím poslední dvě prózy Josefa
Škvoreckého Nevysvětlitelný příběh
aneb Vyprávění Questa Firma
Sicula (1998) a nejnověji Pulchra
naznačují, že autor mění záměr
a povahu své představivosti. Namísto
někdejších nostalgických retrospektiv
či humorně laděných průhledů do
všedního života kanadských krajanů
okořeněných kriminálními zápletkami
se objevily prózy, v nichž začíná hrát
stále větší úlohu fantazie spojená
se schopností vtipné kombinace
faktických podnětů. Tak vznikl jeho
první „historicko-fantastický“ román
Nevysvětlitelný příběh…, založený
na tradičním modelu „nalezeného
rukopisu“, v němž hravá fabulace
vytvořila fiktivní děj z antického
dávnověku kombinovaného se
současností, jehož pointa vrhla
překvapující světlo na osud římského
básníka Ovidia. Dějinné mystifikace
nejsou v naší próze ničím neobvyklým
(vzpomeňme jen skvělé parodie
literatury faktu v Urbanově Poslední
tečce za Rukopisy). Škvorecký
ovšem prokázal v Nevysvětlitelném
66
příběhu nadání pro jazykové hříčky
a literární narážky prozrazující
literární kultivovanost, jež povznáší
jeho výtvory nad pouhou zábavnost,
nebo lépe činí z nich zdroje inteligentní
zábavy.
Ještě početnější a čtenářsky
oblíbenější jsou fantastické výlety
literátů do budoucnosti. Žánr
vědecko-fantastické literatury se
ve druhé polovině minulého století
rozrostl do neobyčejné šíře a díky
tradici (Čapek) nalezl u nás příznivé
prostředí, které nedokázala potlačit ani
komunistická cenzura. Díla Ludvíka
Součka či Josefa Nesvadby si získala
trvalou přízeň čtenářů nejen u nás,
nýbrž i za hranicemi. Do soutěže s nimi
se nyní pustil i Škvorecký.
Pro titul se obrátil – jako
v předchozím případě – k latině.
Pulchra je latinský výraz označující
krásu. Už volba výrazu klasického
jazyka pro název díla a planety, jež
se stala dějištěm utopického příběhu,
je příznačný. Naznačuje, že autorovo
cítění je vázáno na antickou tradici.
V tomto případě je to tím nápadnější,
že tu vzniká dvojí rozpor s povahou
prostředí i s jazykem, jímž hovoří
jeho obyvatelé. Z narážek v textu
totiž vyplývá, že neznámá planeta ve
vzdálené galaxii, pro niž pozemšťané
měli jen strohé kódové označení,
souvisí s biblickým příběhem Adama
a Evy. Dalo by se tedy očekávat,
že autor pro její název sáhne spíše
k hebrejštině nebo řečtině (když už
nechtěl odhalit a zničit pointu povídky
názvem Eden). Druhým paradoxem
je, že sami obyvatelé planety, ačkoliv
mluví americkou angličtinou, ji
nazvali latinským slovem. Možná však
to mělo naznačit, že Pulchřané tak
vyjadřují svou návaznost na věk římské
vzdělanosti.
Příběh sám je velmi prostý, nepříliš
napínavý, zato plný moralizujících
narážek. Je vybudován na biblické
představě dědičného hříchu, který
vyhnal praotce Adama a pramáti Evu
z ráje a zavedl do světa mravní rozpor
dobra a zla. Nebyl by to Škvorecký,
aby nezdůraznil sexuální aspekt této
události (spíše než hledisko noetické).
Kompozičně použil oblíbené metody
časových „prostřihů“, kterou virtuózně
ovládá, takže spolu s vypravěčkou,
astronautkou (Marií) Magdalénou (opět
biblická narážka, tentokrát ovšem jen
v podobě „mluvícího“ jména – mladá
žena se kaje z hříchu cizoložství
s ženatým vedoucím výpravy), střídavě
přecházíme z fiktivní přítomnosti na
Pulchře do fiktivní minulosti jejího
osiřelého mládí. Planeta, na níž se
ocitla, je v mnohém podobná Zemi,
ale liší se v řadě detailů – neexistují
tu velkoměsta, průmyslové zplodiny
ani choroboplodné bakterie, obyvatelé
prožívají sexuální vztah jen dvakrát
za život, nejsou tu války – jak vidno
jsou autorovy představy o blaženém
světě poměrně jednoduché, i když
občas bizarní. Magdaléna zároveň
ve vzpomínkách oživuje své osiřelé
dětství poznamenané vztahem k strýci,
jednomu z posledních duchovních
v zamerikanizovaném světě druhé
poloviny třetího tisíciletí, zaplňovaném
klonovanými jedinci. Ten dal své
adoptované neteři do vínku nejen
znalost bible, nýbrž i silné mravní
cítění a víru v transcendentno (tím
se stala mezi svými vrstevníky
naprostou výjimkou). Sexuální pud se
stane výpravě pozemšťanů osudným;
jeden z jejích členů se pokusí svést
krásnu Pulchřanku, výprava musí
předčasně odcestovat a její návrat končí
tragicky. Škvorecký se snažil odlehčit
apokalyptický závěr své povídky
různými nápady i sentimentálními,
zřejmě parodicky míněnými
epizodami citového vztahu Magdalény
k pulchřanské holčičce Pernillce. Chtěl
také naznačit, na čem je založena
utopická existence planety, narážkami
na rozdíl letopočtu, jenž se na Pulchře
liší od pozemského o pět let. Vysvitne
z toho, že planeta byla prostě dalším
experimentem božím; podobně jako
stvořil Zemi a z Adamova žebra ženu,
když zjistil, že „není dobře člověku
být samotnému“, vytvořil i nový svět
s novými obyvateli, v němž se chtěl
vyhnout chybám, jakých se dopustil při
stvoření Země a lidí (ti jako boží omyl
jsou odsouzeni ke zkáze a smrti). Pod
lehce zábavným povrchem utopické
hříčky chtěl autor ukrýt varovné
mravní poselství, jež řadí jeho prózu do
řady apokalyptických spisů počínající
Zjevením Janovým. Motivy, jimiž své
poslání byť i jen náznakově zpodobil,
by však přece jen asi vyžadovaly
hlubší založení než odkazy na bibli
a narážky na pýchu lidského rozumu,
67
nárokujícího si místo Stvořitele. Aby
dílo nezůstalo jen vtipnou hříčkou,
muselo by ho prostoupit mnohem
více údivu, úžasu i hrůzy ze záhady
stvoření. Pak by se v něm asi také
mnohem intenzivněji uplatnila hloubka
utrpení a lásky smrtelníků, bez níž by
ani rajský život nebyl životem.
Aleš Haman
Lidové noviny, 18. 9. 2003
Malá pražská matahára
Tato sličná knížka je de facto
literárním scénářem. Snad bychom ji
měli doporučit zvláště mladší generaci,
která neví…
Jako u mnoha jiných Škvoreckého
příběhů je hlavním protagonistou děje
Danny Smiřický. Děj se odehrává
v době těsně poúnorové a dalšími
účastníky děje jsou mladí lidé ještě
nezasažení hrůzou možné totality,
která teprve před nedávnem začala
vystrkovat zlé zkažené zuby.
Mladí lidé všude na světě ve věku
teenagerovském či těsně po něm chtějí
žít, bavit se. Přesto již do jejich osudů
padly chmury: vyhození ze školy, ze
zaměstnání, ztráta existence. Shlukují
se tedy ponejvíce kolem hudby – jak
jinak, autorem je přece Josef Škvorecký
– a to kolem hudby swingové, kolem
tance. Jsou zamilovaní, nebo taky nejsou,
hledají útěk z doby v tanečních sálech
a na soukromých mejdanech. Jenže
– útěk není. I tam, v těch nevinných
radostech si je najde už dokonale
fungující Státní bezpečnost, jejíž
příslušníci jsou plni horlivosti vysloužit
si své ostruhy. Přiznám se, že i když
jsem věděla (už z názvu), jaké bude
vyvrcholení příběhu, tajil se mi dech
68
obavami nad nezkušenými mladými
lidmi. Ano, nedopadne to dobře…
Ale nebyl by to Josef Škvorecký,
kdyby se v knížce neobjevil jemný
sarkastický humor. Jeho estébáci
sice mají moc, ale nemají inteligenci,
vzdělání, a jsou to stejně nadutí
a suroví hlupáci, jakými byli jim
podobní nacisté jen před krátkou
dobou. Ono i namlouvání, ten obřadný
rituál, který nezničí ani politická
korektnost, je vedeno v duchu krásného
českého „ukecávání“. Škvorecký je vidí
ironicky a s pochopením, protože to
jednak byla doba jeho mládí a jednak
autor ani jinak vidět neumí. Život je
přece jen tragikomedie…
Literární scénář je, jak jsem se
dozvěděla, vlastně předchůdcem
scénáře technického. A tak je text
rozdělen na dialogy a popisy scén.
To vše by klidně mohlo být napsáno
formou knižního příběhu. Ale není –
a přesto je to literatura. A velmi dobrá.
I když v levém sloupci nacházíme
zdánlivě pouze suché popisy scény
a situace („Dveře do chodby, na níž
je Geraldinčin pokojík, se otevřou
a objeví se nakadeřená Geraldinka.
Je bez vady, až na to, že má u blůzy
tři horní knoflíčky rozepjaté. Mamá
si toho hned všimne.“), je v tom
o něco víc. Nepřibližuje nám to totiž
jen vizuální vjem situace, ale cítíme
atmosféru celého dialogu. Plasticky
vidíte taneční sál, ředitelnu školy,
kavárnu, byty účastníků. A také máte
téměř dokonalou představu o podobách
aktérů.
Mezi nimi je ale jeden netypický:
Vořech, spolužák jednoho z hlavních
hrdinů. Těmto typům sice vládnoucí
komunisté říkali „dělnický kádr“, ale
takové ironické pojmenování si tito
lidé nezasloužili. Byli tzv. správného
původu, ale inteligentní a dobrého
srdce a nenáviděli novou šlechtu stejně
jako ti ostatní.
Dá se říct, že ti, kteří v oné době
žili, mohou téměř do každé postavy
dosadit někoho živého ze svého okolí
z dob mládí. A ti, pro které je tato doba
dávnou historií, by se mohli dozvědět,
jak tenkrát žili mladí lidé.
Často se píše o obětech totality z řad
politických vězňů, ale oběťmi totality
byla i tato nevinná mládež, kterou
odsoudil komunistický režim ke ztrátě
budoucnosti.
Věra Rollerová
Nový domov (Toronto), 31. 5. 2003
Škvorecký napsal filmový scénář
Pražská Literární akademie neboli
Vysoká škola Josefa Škvoreckého
si během své nedlouhé, teprve
tříleté existence získala celou řadu
sympatizantů (žel také odpůrců), má
se však přes různé dětské nemoci
čile k světu – a je chvályhodné, že
se Akademie snaží rovněž o ediční
činnost: vydala už sugestivní
prozaickou prvotinu Tomáše Vučky
Mezidveří (napsanou pod uměleckým
dohledem Alexandry Berkové). Škoda,
že se mladý kritik Štefan Švec ke
knize svého vrstevníka postavil značně
odmítavě (dokonce v Tvaru prohlásil,
že pokud se ukáže, že Vučkův debut
patří ke klenotům své doby, potom
„zrudne jak opruzená prdel“). Naopak
jiný redaktor Tvaru, Jakub Šofar,
zařadil v anketě Lidových novin
Vučkovu prózu mezi nejlepší knihy
roku.
Hlavně však nezůstalo u vydání
Mezidveří a letos začala v Literární
akademii vycházet nová knižnice
s názvem Edice Josefa Škvoreckého,
přičemž jako její první svazek vyšlo
spisovatelovo dílko doposud neznámé,
totiž filmový scénář s tragigroteskním
pojmenováním Malá pražská matahára
(autor obměňuje jméno slavné špionky
z první světové války Mata Hari, resp.
jméno ženy, která byla označena za
špionku a poté popravena). Tady jde
o příběh z rozhraní stalinistických
čtyřicátých a padesátých let minulého
století, vystupuje v něm opět
Danny Smiřický, ale i jiné postavy
z autorových klasických povídek.
Miloš Forman se právem nechal
69
slyšet, že by „v citlivých rukách mohl
vzniknout velmi poutavý a barvitý
film“ a že dějové pásmo scénáře hodně
vypovídá o „době, která svou špínou
poznamenala každého“.
Jenže u nás se často stává, že když
už se udělá třeba ve sféře knižní
kultury „dobrý skutek“, potom
se zpravidla nedotáhne do konce
a vznikne cosi jako polotovar. Ať je
vydání neznámého filmového scénáře
z pera Josefa Škvoreckého sebevíc
záslužné, co je to platné, když v knize
není nic o autorovi a o jeho textu?
Ruku na srdce: kdo z vás ví, kdy
přesně se spisovatel narodil a kolik mu
bylo, když scénář psal? Vždyť jen ti
nejpozornější čtenáři objeví drobnou
poznámku, že tato „tragikomedie
z dávných časů“ je datována únorem
1996 – také však mohla být rozepsána
mnohem dřív! A o čem se v ní vypráví?
To odpovědnému redaktorovi Michalu
Přibáňovi text nestál za pár řádek?
Napsat, ze kterých povídek umělec
vycházel, které motivy ze scénáře
se objevují v jiných spisovatelových
knihách atp.? Škoda, kniha je to
70
náramně sličná a Škvorecký v ní
působivě tlumočí poválečný „hořkej
svět“ v českých zemích. Také proto by
si kniha zasloužila větší péči!
Vladimír Novotný (Reflex)
Poznámka editora:
Asi by se slušelo omluvit se
čtenářům za chybu, jíž jsem se při
přípravě Malé pražské mataháry
dopustil: doprovodný text na záložce
skutečně chybí a je to skutečně – jak
píše Vladimír Novotný – moje chyba.
Avšak pokud jde o dataci scénáře,
v knize je uvedena zcela přesně (únor
1996), a pokud autor na rozdíl od
jiných svých knih nezaznamenává,
kdy začal na scénáři pracovat, asi sám
nepovažuje tento údaj za zajímavý.
Hledání souvislostí mezi scénářem
a Škvoreckého povídkami z padesátých
let je podle mého názoru spíše úkolem
recenzenta než redaktora a je škoda, že
recenzenta Vladimíra Novotného toto
téma neinspirovalo.
M. P.
LITERÁRNÍ AKADEMIE
Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého
poskytuje vzdělání v rámci magisterského studia
v oborech
Tvůrčí psaní, Redakční práce,
Mediální komunikace, Interaktivní média
a v rámci bakalářského studia v oborech
Tvůrčí psaní a Hudební publicistika
Sídlo: Malovická 2751, 141 00 Praha 4 − Záběhlice
tel.: 272 773 045, 272 772 003; fax: 272 763 020
http://www.lit−akad.cz e−mail: lit−akad@lit−akad.cz