Stáhnout

16. 12. 2014, Brno
Přednášející: doc. Dr. Ing. Petr Maděra
Cvičící: Ing. Linda Černušáková
Ekologické sítě
Vytvořeno s podporou projektu Průřezová inovace studijních programů Lesnické a dřevařské fakulty
MENDELU v Brně (LDF) s ohledem na discipliny společného základu (reg. č. CZ.1.07/2.2.00/28.0021)
za přispění finančních prostředků EU a státního rozpočtu České republiky.
Životaschopnost a fragmentace populací
Dnešní rozloţení pevnin, klima vedou k tomu, ţe
biodiverzita dosahuje vrcholu. V současné
době některé literární prameny však udávají,
ţe lidstvo zahájilo šestou katastrofu
vymírání!!!
V dnešní době jsou lidské vlivy zdrojem prvních
úderů, které výrazně zvyšují citlivost
populací druhů k vymření (lov, drobení
populací, likvidace stanovišť, toxické látky,
hubení klíčových druhů,…). Zejména
fragmentace populací vede k jejich izolaci,
vytváření jakýchsi ostrovů na souši.
např. 53 ze 72 druhů ptáků vyhynulých
v poslední době byly ostrovní formy, které
mají omezený prostor, tím i velikost
populace a navíc mají omezenou moţnost
šíření
malé velikosti populací jsou náchylné na
inbreeding (příbuzenské kříţení), které
zvyšuje homozygotnost a sniţuje
heterozygotnost a tím pádem zmenšuje
genetickou variabilitu
jako minimální populace savců schopná po více
generací udrţet schopnost adaptability na
změny jejich prostředí je udáváno 50 jedinců
o stejném poměru pohlaví
jako geneticky efektivní populace u savců, kdy
ztráty genetické rozmanitosti jsou
nahrazovány ziskem (např. z mutací) je
udávána populace o 500 jedincích
Biogeografická teorie ostrovů
•
•
•
•
Mac Arthur a Wilson (1963)
vytvořili model rovnováţného
počtu druhů na ostrovech. Vystihli
závislost počtu druhů na velikosti
ostrova a jeho vzdálenosti od
pevniny.
Jde o model rovnováhy mezi
vymíráním a imigrací.
Autoři si všimli, ţe počet druhů
organismů na ostrovech závisí na
jeho velikosti, a to tak, ţe se počet
druhů zdvojnásobí při
desetinásobném zvětšení plochy
ostrova.
Matematicky vyjádřeno: S = C * AZ
Kde S je počet druhů, A je plocha,
C je konstanta vyjadřující
průměrný počet na plochu, Z je
konstanta vyjadřující skupinu
organismů a polohu ostrova od
pevniny (pohybuje se v rozmezí
0,15 – 0,3)
Biogeografická teorie ostrovů
•
•
•
•
•
•
Hypoteticky tedy budou-li ostrovy různé velikosti stejně vzdálené od
pevniny, bude na nich rychlost imigrace stejná, ale bude se lišit rychlost
vymírání; budou-li ostrovy stejné velikosti různě vzdálené od pevniny
bude na nich stejná rychlost vymírání, ale imigrace se bude lišit.
Výsledkem je ustálení určitého počtu druhů po určité době.
Tento model ověřili na skupině ţivočichů hmyzu na ostrovech na Floridě.
Jedná se o drobné ostrůvky mangrove, kterých je zde velké mnoţství o
různých velikostech.
Projekt Lovejoy – projekt minimální kritické hranice ekosystémů ukázal,
ţe tato rovnice platí i naopak, tzn. se zmenšující se rozlohou
společenstva, klesá počet druhů v něm ţijících.
Teorie ostrovů je velmi dobře uplatnitelná v ochraně přírody, např. při
stanovování rozlohy rezervací nutné k přeţití druhu (tzv. konzervační
biologie). Odborníci v tomto mladém oboru si uvědomují, ţe vyhynulé
druhy jiţ nikdo nevrátí a proto svoji pozornost soustřeďují na druhy
vzácné, s izolovanými populacemi s nízkou početností.
Pravidlo 50 – 500: efektivní populace o 50 jedincích stačí ke
krátkodobému přeţití, k dlouhodobému je potřeba alespoň 500 jedinců.
Chráněná území jsou jako ostrovy původní přírody v moři antropicky
ovlivněné krajiny. Z tohoto předpokladu vychází i teorie ekologických sítí,
územních systémů ekologické stability.
Teorie typu geobiocénu
Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a od ní
vývojově pocházejících a do různého stupně změněných
geobiocenóz aţ geobiocenoidů, včetně vývojových stádií,
která se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých
ekologických podmínek (Zlatník 1973, 1975).
Model typu geobiocénu
Teorie typu geobiocénu
Teorie TG umoţňuje vytvoření modelu přírodního
(potenciálního) stavu geobiocenóz v krajině
(rekonstrukční mapování) coţ je takový stav,
který by nastal v současných ekologických
podmínkách při vyloučení vlivu člověka.
orig.: Lacina,Culek 1992
Pleistocénní a holocénní fluviální štěrky a štěrkopísky
Geobiocenologický profil nivou řeky Dyje v oblasti VD Nové Mlýny. Překresleno podle
J.Laciny (Buček, Culek, Lacina 1992) LQ – Ligustri-querceta, UFrP - Ulmi-fraxineta populi,
QF - Querci roboris-fraxineta, AlS – Alni glutinosae-saliceta, UFrc - Ulmi fraxineta carpini
Biogeografická diferenciace krajiny
v geobiocenologickém pojetí
• Diferenciace přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz v
krajině
• Diferenciace aktuálního stavu geobiocenóz v krajině
• Hodnocení antropického ovlivnění a ekologické stability
• Hodnocení funkčního potenciálu a funkčního významu
geobiocenóz
• Vymezení kostry ekologické stability krajiny
• Návrh územního systému ekologické stability
• Stanovení diferencovaných zásad péče o segmenty geobiocenóz
v krajině
Cílem BDKvGP je vytvořit ucelený soubor podkladů pro krajinné
plánování
Diferenciace potenciálního stavu krajiny strana 13
1.
-
Krok BDKvGP
Cíle tohoto kroku
Co je k dispozici
Tvorba mapy skupin geobiocénů
Biomy
Velkoplošně se vyskytující ekosystémy
Ekosystém širšího prostoru aţ regionálního rozsahu
(Clements)
zonobiom - zonální biom (klimatický klimax dané
zeměpisné zóny), zonobiom lze definovat ekologickými
faktory, zejména klimatem a půdními poměry
azonální biom - orobiom, pedobiom (edafický klimax,
výšková zonace)
extrazonální vegetace – vegetace odpovídající
odpovídající jiné zóně, neţ ve které se vyskytuje
Biomy
Fytogeografické členění ČR
• Fytogeografické oblasti: Termofytikum,
mezofytikum, Oreofytikum
• Fytogeografické obvody: České a
Panonské termofytikum, Českomoravské
a Karpatské mezofytikum, České a
Karpatské oreofytikum
• Fytogeografické okresy: 99
• Se dále člení na fytogeografické
podokresy
Fytogeografické členění ČR
Skalický V.:
Regionálně
fytogeografické
členění. In. Květena
ČSR 1. Academia,
Praha, 1988.
Termofytikum
• Extrazonální teplomilná vegetace submeridionálního
charakteru v rámci temperátního pásma
• Planární a kolinní stupeň (1. a 2. LVS)
• Starosídelní oblast, trvale odlesněno od neolitu,
konzervace stepních sprašových půd a nelesní
vegetace a flóry
• Teplomilné doubravy, úvalové luhy, váté písky
• Kukuřičný a řepařský zemědělský výrobní typ, často se
pěstuje zelenina a vinná réva
• Diferenciační druhy: Adonis vernalis, Lithospermum
purpureocoeruleum, Cytisus procumbens, Loranthus
europaeus, Leucojum aestivum, Quercus pubescens,
Sium latifolium, Viburnum lantana
Mezofytikum
• Oblast vegetace odpovídající temperátnímu
pásmu (zonální vegetaci) – opadavý listnatý
les
• Suprakolinní a submontánní stupeň (3.–
5.LVS)
• Lesní vývoj vegetace a flóry, k trvalému
osídlení a odlesnění došlo aţ v průběhu
středověku
• Habrové doubravy, jedliny, bučiny
• Výrobní zemědělský typ bramborářský
Oreofytikum
• Extrazonální horská vegetace připomínající fyziognomicky
boreální jehličnaté lesy, případně aţ subarktický či arktický
ráz (lesotundra, arktoalpínská tundra)
• Montánní aţ subalpínský stupeň (6.-8.LVS)
• Klimaxové, podmáčené a rašelinné smrčiny, montánní
bučiny, kleč, vrchoviště, sněhová výleţiska, lavinové
dráhy, vyfoukávané horské trávníky
• Diferenciční druhy: Luzula sylvatica, Listera cordata, Poa
chaixii, Pinus mugo, Aconitum firmum, Swertia perennis,
Carex pauciflora, Hieracium alpinum, Juncus trifidus, Viola
biflora, Homogyne alpina, Doronicum austriacum,
Huperzia selago, Gentiana asclepiadea, Streptopus
amplexifolius, Betula nana, Rubus chamaemorus, Salix
herbacea, S.bicolor, S.laponum, atd.
Potenciální vegetace - jaké jsou možnosti, co je k
dispozici?
• CMS klasifikace vegetace
(Fytocenologický, Geobotanický) –
rekonstrukční mapování, mapování
NATURA 2000
• Lesnická typologie (OPRL, LHP)
• Geobiocenologický systém typizace
krajiny (plány ÚSES)
• Terénní mapování
Mapa potenciální vegetace ČR
Potenciální vegetace – dle CMS
Biogeografické členění ČR
Geobiocenologická typologie krajiny
Vegetační stupně
Vegetační stupně
rozloha %
orná půda
lesy
TTP
zahrady a sady
vinice
1. VLS 3,4
62
13
2,7
4
4
2. VLS 14,2
61
14
3
4
0,5
3. VLS 24,6
50
25,7
7,1
3,7
0
4. VLS 42,6
42
33
12
2,4
0
5. VLS 12,6
25
48,6
15,4
1,4
0
6. VLS 2,1
1
74
12
0
0
7. VLS 0,4
0
100 ?
?
0
0
8. VLS 0,1
0
?
?
0
0
Varianta 2.VLS suchá (xerická) – s habrem místo buku
Varianta 4. VLS dubojehličnatá – rybníky!!!
Vegetační zonace pohoří Sierra Nevada USA
Vegetační zonace ostrova Sokotra
page 30
Diferenciace potenciálního stavu geobiocenóz
v krajině
Systémy klasifikace přírodní vegetace
• CMS (Curyšsko-Montepiérský systém = geobotanický =
fytocenologický)
• ÚHÚL (lesnická typologie)
• Geobiocenologický
Existující mapy: geobotanická mapa ČSSR (Mykiška a kol
1968), mapa potenciální vegetace ČR (Neuhäuslová a kol
1998), mapy typologické (OPRL), mapy geobiocenologické
(generely a plány ÚSES)
Geobiocenologický systém
• Nadstavbové jednotky – vegetační stupně, trofické řady
a meziřady a hydrické řady
• Hydrické řady:
1. Zakrslá (suchá) – ostrůvkovitý výskyt (0,1%), litozemě, rankery,
rendziny
2. Omezená - ostrůvkovitý výskyt (1%), arenické regozemě, arenické
podzoly
3. Normální - převládají (80%), kambizemě, hnědozemě, luvizemě,
podzoly
4. Zamokřená - 15%, aluvia, pánve, pseudogleje, půdy oglejené
5. Mokrá (a-s proudící vodou, b-se stagnující vodou) - 23%, nivy a rybniční oblasti, gleje, fluvizemě
6. Rašeliništní - 0,1%, organozemě
Trofické řady
•
•
•
•
Oligotrofní „A“
Mezotrofní „B“
Nitrofilní „C“
Eutrofní, bazická „D“
Geobiocenózy 1. a 2. lesního
vegetačního stupně
Geobiocenózy 1. a 2. lesního vegetačního stupně
Geobiocenózy 1. a 2. lesního vegetačního stupně
• Společenstva s dominantním dubem
• Vysoká druhová diverzita dřevin i bylin
• Antropicky dlouhodobě ovlivňované,
snad i podmíněné
• Zanedbatelné rozšíření v ČR, ale
vysoký význam z hlediska OP
Geobiocenózy 1. a 2. lesního vegetačního stupně
Potenciální vegetace
1.VLS
Doubravy = teplomilné doubravy (L6) + (suché bory (L8))
•
perialpidské bazifilní teplomilné doubravy (L6.1) = Quercion-pubescenti-petrareae
•
panonské teplomilné doubravy na spraši (L6.2) = Aceri tatarici – Quercion
•
panonské teplomilné doubravy na písku (L6.3) = Carici fritschii-Quercetum roboris
•
středoevropské bazifilní teplomilné doubravy (L6.4.) = Quercion petraeae
•
acidofilní teplomilné doubravy (L6.5.) = Quercion petraeae (část), Genisto germanicae-Quercion
•
2.VLS
Bukové doubravy = dubohabřiny (L3) + acidofilní doubravy (L7) + (suché bory (L8)) = Carpinion + Genisto
germanicae-Quercion + Dicrano-Pinion, Erico-Pinion
•
hercynské dubohabřiny (L3.1)
•
polonské dubohabřiny (L3.2.)
•
karpatské dubohabřiny (L3.3.)
•
panonské dubohabřiny (L3.4.)
•
suché acidofilní doubravy (L7.1)
•
vlhké acidofilní doubravy (L7.2.)
•
subkontinetnální borové doubravy (L7.3.)
•
acidofilní doubravy na písku (L7.4)
•
boreokontinentální bory (L8.1) = Dicrano-Pinion
•
perialpidské hadcové bory (L8.3) = Erico-Pinion
Geobiocenózy 1. a 2. lesního vegetačního stupně
Náhradní vegetace
•
•
•
•
•
•
•
•
Akátiny, borové kultury
Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny K3
Nízké xerofilní křoviny K4
Suchá vřesoviště níţin aţ pahorkatin T8.1
Trávníky písčin a mělkých půd T5
Lesní lemy T4
Suché trávníky T3
Mezofilní ovsíkové louky T1.1.
Formule
1 A-AB 1
1 A-AB 1-2
1 AB-B 1-2
1 BC-C 1-2
1 BD 1-2
Latinský název
Querceta pinea humilia inferiora
Pini-querceta arenosa
Querceta humilia inferiora
Aceri campestris-querceta humilia
Ligustri-querceta humilia inferiora
1D1
Corni-querceta petraeae-pubescentis
humilia
Cerasi-querceta pini humilia
Corni-querceta petraeae-pubescentis
cerrris arenosa
Querceta
Querceta typica
Ligustri-querceta arenosa
Aceri campestris-querceta
Ligustri-querceta
Carpini-acereta inferiora
Corni-acereta inferiora
Corni-querceta petraeae-pubescentis
inferiora
Betuli-querceta roboris inferiora
Tili-querceta roboris inferiora
Ulmi-fraxineta carpini inferiora
Tili-querceta roboris aceris inferiora
1 D 1(2)
1D2
1 (A)AB 3
1B3
1 B-BD 2-3
1 BC 3
1 BD 3
1C3
1 CD 2-3
1 D 2-3
1 A-AB 4
1 B-BD (3)4
1 BC-C (3)4
1 BC-C (3)4
1 D 4-5b
1 B-C 5a
1 BC-C (4)5a
1 C (4)5a
1 (A)AB 5b
1 BC 5b
1 BC-C(B-BD)
5b
Ulmeta
Saliceta albae inferiora
Querci roboris-fraxineta inferiora
Ulmi-fraxineta populi inferiora
Betuli-alneta inferiora
Alni glutinosae-saliceta inferiora
Alneta inferiora
Český název
zakrslé borodoubravy nižšího stupně
borové doubravy na píscích
zakrslé doubravy nižšího stupně
zakrslé babykové doubravy
zakrslé doubravy s ptačím zobem nižšího
stupně
zakrslé dřínové doubravy
Zkratka
Qpih inf
PiQar
Qh inf
AccQh
LiQh inf
zakrslé mahalebkové borodoubravy
dřínové doubravy na píscích
CeQpih
CoQar
doubravy
typické doubravy
doubravy s ptačím zobem na píscích
babykové doubravy
doubravy s ptačím zobem
habrové javořiny nižšího stupně
dřínové javořiny nižšího stupně
dřínové doubravy nižšího stupně
Q
Qt
LiQar
AccQ
LiQ
CAc inf
CoAc inf
CoQ inf
březové doubravy nižšího stupně
lipové doubravy nižšího stupně
habrojilmové jaseniny nižšího stupně
javorolipové doubravy nižšího stupně
BQ inf
TQ inf
UFrc inf
TQrac
inf
U
Sa inf
QFr inf
UFrp inf
BAl inf
AlS inf
Al inf1
jilminy
vrbiny vrby bílé nižšího stupně
dubové jaseniny nižšího stupně
topolojilmové jaseniny nižšího stupně
březové olšiny nižšího stupně
olšové vrbiny nižšího stupně
olšiny nižšího stupně
CoQh
Latinský název
Querceta pinea humilia superiora
Fagi-querceta humilia
Querceta humilia superiora
Carpini-acereta humilia
Fagi-querceta tiliae humilia
Ligustri-querceta humilia superiora
Pineta dealpina inferiora
Fagi-querceta dealpina
Corni-querceta petraeae-pubescentis
superiora
2 A (2)3
Querceta fagina
2 A-AB 2-3
Pini-querceta inferiora
2 AB 3
Fagi-querceta
2 AB 3x
Carpini-querceta
2B3
Fagi-querceta typica
2 B 3x
Carpini-querceta typica
2 BC 3
Fagi-querceta aceris
2 BC 3x
Carpini-querceta aceris
2 BD 3
Fagi-querceta tiliae
2 BD 3x
Carpini-querceta tiliae
2C3
Carpini-acereta superiora
2 CD 2-3
Corni-acereta superiora
2 D 2-3
Cerasi-querceta pini
2 A-AB 4
Betuli-querceta roboris superiora
2 B-BD (3)4
Tili-querceta roboris superiora
2 BC-C (3)4
Ulmi-fraxineta carpini superiora
2 BC-C (3)4
Tili querceta roboris aceris superiora
2 B-C 5a
Saliceta albae superiora
2 BC-C (4)5a
Fraxini-alneta inferiora
2 BC-C (4)5a
Querci roboris-fraxineta superiora
2 C (4)5a
Ulmi-fraxineta populi superiora
2 (A)AB 5b
Betuli-alneta superiora
2 BC 5b
Alni glutinosae-saliceta superiora
2 BC-C(B-BD) 5b Alneta inferiora
Formule
2 A-AB 1
2 (A)AB-B 1-2
2 AB-B 1-2
2 BC-C 1-2
2 BD 1-2
2 BD 1-2
2 D 1-2
2 D 1-2
2 D 1-2(3)
Český název
zakrslé borodoubravy vyššího stupně
zakrslé bukové doubravy
zakrslé doubravy vyššího stupně
zakrslé habrové javořiny
zakrslé lipové bukové doubravy
zakrslé doubravy s ptačím zobem vyššího stupně
dealpinské bory nižšího stupně
dealpinské bukové doubravy
dřínové doubravy vyššího stupně
Zkratka
Qpih sup
FQh
Qh sup
CAch
FQtilh
LiQh sup
Pide inf
FQde
CoQ sup
doubravy s bukem
borové doubravy nižšího stupně
bukové doubravy
habrové doubravy
typické bukové doubravy
typické habrové doubravy
javorové bukové doubravy
javorové habrové doubravy
lipové bukové doubravy
lipové habrové doubravy
habrové javořiny vyššího stupně
dřínové javořiny vyššího stupně
mahalebkové borodoubravy
březové doubravy vyššího stupně
lipové doubravy vyššího stupně
habrojilmové jaseniny vyššího stupně
javorolipové doubravy vyššího stupně
vrbiny vrby bílé vyššího stupně
jasanové olšiny nižšího stupně
dubové jaseniny vyššího stupně
topolojilmové jaseniny vyššího stupně
březové olšiny vyššího stupně
olšové vrbiny vyššího stupně
olšiny nižšího stupně
Qf
PiQ inf
FQ
CQ
FQt
CQt
FQac
CQac
FQtil
CQtil
CAc sup
CoAc sup
CeQpi
BQ sup
TQ sup
UFrc sup
TQac
Sa sup
FrAl inf
QFr sup
UFrp sup
BAl sup
AlS sup
Al inf
Geobiocenózy s bukem (3-5.(6).LVS)
Geobiocenózy s bukem (3-5.(6).LVS)
Geobiocenózy s bukem (3-5.(6).LVS)
Potenciální vegetace:
3.VLS
•
Dubové bučiny
4.VLS
•
Bučiny
5.VLS
•
Jedlové bučiny
6.VLS
•
smrkové jedlové bučiny
= Bučiny (L5) + suťové lesy (L4) = Fagion + Tilio-Acerion
•
•
•
•
•
květnaté bučiny (L5.1) = Eu-Fagenion
vápnomilné bučiny (L5.3.) = Cephalanthero-Fagenion
acidofilní bučiny (L5.4) = Luzulo-Fagion
květnaté jedliny (L5.1) = Galio-Abietenion
acidofilní jedliny (L5.4) = Deschampsio flexuosae-Abietetum
Geobiocenózy s bukem (3-5.(6).LVS)
Náhradní vegetace
• Smrkové kultury (modřín, borovice)
• Sekundární podhorská a horská
vřesoviště (T 8.2)
• Podhorské a horské smilkové trávníky
(T2.3)
• Poháňkové pastviny (T1.3)
• Horské trojštětové louky (T 1.2)
• Mezofilní ovsíkové louky (T1.1)
Geobiocenózy s bukem (3-5.(6).LVS)
Formule
3 A 1-2
3 AB-B 1-2
3 BC-C 1-2
3 BD-D 1-2
3 D 1-2
3 D (1)2
3 A (2)3
3 A-AB 2-3
3 AB 3
3 AB-B(BC) 3
3B3
3 BC 3
3 BC-BD 3
3 BD 3
3C3
3 CD (1)2-3
3 D 2-3
3 D 2-3
3 A-AB 4
3 B-BD (3)4
(2)3 BC 4(5a)
Latinský název
Pineta quercina
Querci-fageta humilia
Tili-acereta humilia
Corni-querceta fagi
Pineta dealpina superiora
Querci-fageta dealpina
Fageta quercina
Pini-querceta superiora
Querci-fageta
Fageta paupera inferiora
Querci-fageta typica
Querci-fageta aceris
Querci-fageta tiliae-aceris
Querci-fageta tiliae
Tili-acereta
Corni-acereta fagi
Corni-fageta inferiora
Cerasi-querceta pini
Betuli-querceta roboris superiora
Tili-querceta roboris fagi
Fraxini-alneta aceris inferiora
Český název
dubobory
zakrslé dubové bučiny
zakrslé lipové javořiny
dřínové doubravy s bukem
dealpinské bory vyššího stupně
dealpinské dubové bučiny
bučiny s dubem
borové doubravy vyššího stupně
dubové bučiny
holé bučiny nižšího stupně
typické dubové bučiny
javorové dubové bučiny
lipojavorové dubové bučiny
lipové dubové bučiny
lipové javořiny
bukové dřínové javořiny
dřínové bučiny nižšího stupně
mahalebkové borodoubravy
březové doubravy vyššího stupně
lipové doubravy s bukem
javorové jasanové olšiny nižšího stupně
3 BC-C (3)4
3(4) BC-C (3)4
3 B-C 5a
3 BC-C (4)5a
3 BC-C (4)5a
3 C (4)5a
3 (A)-AB 5b
3 BC 5b
3 BC-C(B-BD)
5b
Ulmi-fraxineta carpini superiora
Fraxini querceta roboris-aceris
Saliceta fragilis inferiora
Fraxini-alneta inferiora
Querci roboris-fraxineta superiora
Ulmi-fraxineta populi superiora
Betuli-alneta superiora
Alni glutinosae-saliceta superiora
Alneta superiora
habrojilmové jaseniny vyššího stupně
jasanové doubravy s javory
vrbiny vrby křehké nižšího stupně
jasanové olšiny nižšího stupně
dubové jaseniny vyššího stupně
topolojilmové jaseniny vyššího stupně
březové olšiny vyššího stupně
olšové vrbiny vyššíhho stupně
olšiny vyššího stupně
Zkratka
Piq
QFh
TAch
CoQf
Pide sup
QFde
Fq
PiQ sup
QF
Fp inf
QFt
QFac
QFtilac
QFtil
TAc
CoAcf
CoF inf
CeQpi
BQ sup
TQf
FrAlac
inf
UFrc sup
FrQac
Sf inf
FrAl inf
QFr sup
UFrp sup
BAl sup
Als sup
Al sup
Formule
4 A 1-2
4 AB-B 1-2
4 BC-C 1-2
4 BD-D 1-2
4 D 1-2
4 D (1)2
4 A 2-3
4A3
4 A (D) 2-3
(3)4 A (3)4
4 AB 3
4 AB-B(BC) 3
4B3
4 BC 3
4 BD 3
4C3
4 CD (2)3
4 D 2-3
(3)4 A 3-4
4 A 4(6)
(3)4 AB (3)4
(3)4 B-BC(BD)
(3)4
4 BC-BD 4
4 BC 4(5a)
Latinský název
Pineta lichenosa
Fageta humilia
Tili-acereta fagi humilia
Fageta tiliae humilia
Pineta dealpina superiora
Fageta dealpina
Querci-pineta
Fageta quercino-abietina
Pineta serpentini inferiora
Querci-abieta piceosa
Fageta abietino-quercina
Fageta paupera superiora
Fageta typica
Fageta aceris
Fageta tiliae
Tili-acereta fagi
Acereta fagi
Corni-fageta superiora
Querci-pineta abietina
Pini-piceeta sphagnosa
Abieti-querceta roboris-piceae
Abieti-querceta roboris-fagi
Český název
lišejníkové bory
zakrslé bučiny
zakrslé lipové javořiny s bukem
zakrslé lipové bučiny
dealpinské bory vyššího stupně
dealpinské bučiny
dubové bory
dubojedlové bučiny
hadcové bory nižšího stupně
smrkové dubové jedliny
jedlodubové bučiny
holé bučiny vyššího stupně
typické bučiny
bučiny s javorem
lipové bučiny
lipové javořiny s bukem
javořiny s bukem
dřínové bučiny vyššího stupně
jedlové dubové bory
rašeliníkové borové smrčiny
smrkové jedlové doubravy
jedlové doubravy s bukem
Zkratka
Pi
Fh
TAcfh
Ftilh
Pide sup
Fde
QPi
Fqa
Piser inf
QAp
Faq
Fp sup
Ft
Fac
Ftil
TAcf
Acf
CoF sup
QPia
PiPs
AQp
AQf
Fageta tiliae aceris
Fraxini-alneta aceris superiora
lipojavorové bučiny
javorové jasanové olšiny vyššího stupně
4 B-C 5a
4 BC-C (4)5a
4 (A)AB 5b
4 BC-C (B-BD)
5b
4 A (4)6
4A6
4A6
Saliceta fragilis superiora
Fraxini-alneta superiora
Betuli-alneta superiora
Alneta superiora
vrbiny vrby křehké vyššího stupně
jasanové olšiny vyššího stupně
březové olšiny vyššího stupně
olšiny vyššího stupně
Ftilac
FrAlac
sup
Sf sup
FrAl sup
BAl sup
Al sup
Pini-piceeta turfosa
Pineta rotundatae
Pineta turfosa
rašeliništní borové smrčiny
blatkové bory
rašeliništní bory
PiPturf
Pirot
Piturf
Formule
5 A 1-2
5 A-AB(B) 1-2
5 BC-C 1-2
Latinský název
Pineta piceosa inferiora
Abieti-fageta humilia
Fagi-acereta humilia inferiora
Český název
smrkové bory nižšího stupně
zakrslé jedlové bučiny
zakrslé bukové javořiny nižšího stupně
Zkratka
Pip inf
AFh
FAch inf
5A3
5(6) A(D) 2-3
Fageta piceoso-abietina
Pineta serpentini superiora
smrkojedlové bučiny
hadcové bory vyššího stupně
Fpa
Piser sup
5 AB 3
Abieti-fageta
5 AB-B(BC) 3(4) Fagi-abieta
jedlové bučiny
bukové jedliny
AF
FA
5B3
5 BC 3
Abieti-fageta typica
Abieti-fageta aceris inferiora
typické jedlové bučiny
javorové jedlové bučiny nižšího stupně
AFt
AFac inf
5 BD-D (1)2-3
5C3
5 CD 3
5 A 4(6)
Abieti-fageta ulmi
Fagi-acereta inferiora
Fraxini-acereta
Piceeta abietina sphagnosa inferiora
jilmové jedlové bučiny
bukové javořiny nižšího stupně
jasanové javořiny
rašeliníkové jedlové smrčiny nižšího stupně
AFu
FAc inf
FrAc
Pas inf
5 AB-B 4
Abieti-piceeta equiseti inferiora
přesličkové jedlové smrčiny nižšího stupně
APeq inf
5 BC-C 4(5)
Aceri-fageta fraxini inferiora
javorové bučiny s jasanem nižšího stupně
AcFfr inf
5 B-C 5a
5 BC (4)5a
Saliceta fragilis superiora
Fraxini-alneta aceris superiora
vrbiny vrby křehké vyššího stupně
javorové jasanové olšiny vyššího stupně
5 BC-C (4)5a
Fraxini-alneta superiora
jasanové olšiny vyššího stupně
Sf sup
Fr Alac
sup
FrAl sup
5 (A)B-BC 5b
5 A (4)6
5A6
5A6
Picei-alneta
Pini-piceeta turfosa
Pineta rotundatae
Pineta turfosa
smrkové olšiny
rašeliništní borové smrčiny
blatkové bory
rašeliništní bory
PAl
PiPturf
Pirot
Piturf
Formule
Latinský název
Český název
Zkratka
6 A 1-2
Pineta piceosa superiora
smrkové bory vyššího stupně
Pip sup
6 A-AB 2v
Abieti-fageta piceae humilia
zakrslé smrkové jedlové bučiny
AFph
6 BC-C 2v
Fagi-acereta humilia superiora
6A3
Fageta abietino-piceosa
zakrslé bukové javořiny vyššího stupně FAch
sup
jedlosmrkové bučiny
Fap
6 AB 3
Abieti-fageta piceae
smrkové jedlové bučiny
AFp
6 AB-B 3(4)
Fagi-abieta piceae
smrkové bukové jedliny
FAp
6B3
Abieti-fageta piceae typica
typické smrkové jedlové bučiny
AFpt
6 BC 3
Abieti-fageta aceris superiora
6C3
Fagi-acereta superiora
javorové jedlové bučiny vyššího stupně AFac
sup
bukové javořiny vyššího stupně
FAc
6 A 4(6)
6 AB-B 4
Piceeta abietina sphagnosa
superiora
Abieti-piceeta equiseti superiora
6 BC-C 4(5)
Aceri-fageta fraxini superiora
6 BC-C 5a
Alneta incanae
rašeliníkové jedlové smrčiny vyššího
stupně
přesličkové jedlové smrčiny vyššího
stupně
javorové bučiny s jasanem vyššího
stupně
olšiny olše šedé
Pas sup
6 (A)B-BC 5b Picei-alneta
smrkové olšiny
PAl
6A6
Pineta rotundatae
blatkové bory
Pirot
6A6
Piceeta turfosa
rašeliništní smrčiny
Pturf
6A6
Pineta montanae turfosa inferiora rašeliništní kleč nižšího stupně
APeq
sup
AcFfr
sup
Ali
Pimturf
inf
Geobiocenózy smrčin (6.) – 7.(8.)LVS
Geobiocenózy smrčin (6.) – 7.(8.)LVS
Geobiocenózy smrčin (6.) – 7.(8.)LVS
Potenciální vegetace
7. VLS
Smrčiny = Smrčiny (L9) = Piceion excelsae,
Athyrio alpestris-Piceion
• Horské třtinové smrčiny (L9.1) =
Calamagrostio villosae-Piceetum
• Rašelinné a podmáčené smrčiny (L9.2) =
Sphagno-Piceetum, Mastigobryo-Piceetum,
Equiseto-Piceetum
• Horské papratkové smrčiny (L9.3) = Athyrio
alpestris-Piceion
Geobiocenózy smrčin (6.) – 7.(8.)LVS
Náhradní vegetace
• Imisní holiny s dominantní Calamagrostis
villosa
• Kultury kleče, introdukovaných dřevin, břízy
na imisních holinách
• Sekundární podhorská a horská vřesoviště (T
8.2)
• Horské smilkové trávníky s alpínskými druhy
(T 2.2.)
• Podhorské a horské smilkové trávníky (T2.3)
• Horské trojštětové louky (T 1.2)
Geobiocenózy smrčin (6.) – 7.(8.)LVS
Český název
Zkratka
7(8) A-AB 2v Sorbi-piceeta humilia
zakrslé jeřábové smrčiny
SoPh
7 A-AB 3
Sorbi-piceeta
jeřábové smrčiny
SoP
7 BC-C 3-4 (5) Aceri-piceeta
javorové smrčiny
AcP
7A4
Piceeta sphagnosa
rašeliníkové smrčiny
Ps
7A6
Piceeta turfosa
rašeliništní smrčiny
Pturf
7A6
Pineta montanae turfosa inferiora
rašeliništní kleč nižšího stupně
Pimtur
inf
Formule
Latinský název
Geobiocenózy na alpinské hranici lesa 8.9.VLS
Geobiocenózy smrčin (6.) – 7.(8.)LVS
Potenciální vegetace
8.VLS
• Klečové porosty = Kosodřevina A7 = Pinion mughi
• Porosty vrb a břízy karpatské = subalpinské listnaté
křoviny A8 = Adenostylion, Salicion silesiacae
• Porosty smrku – Piceeta microfanerophyta
• Kosodřevina A7 = Pinion mughi
• Subalpinské listnaté křoviny s vrbou lapponsku A8.1 =
Salicetum lapponum
• Vysoké subalpinské listnaté křoviny A8.2 = Salicion
silesiacae
Geobiocenózy smrčin (6.) – 7.(8.)LVS
Potenciální vegetace
9.VLS
Alpinské bezlesí (A)
• Subalpinská vysokobylinná vegetace A4 = Adenostylion,
Calamagrostion villosae, …
• Alpinské trávníky A1 – vyfoukávané (Juncion trifidi) zapojené
(nardo-Caricion rigidae)
• Alpinská a subalpinská keříčková vegetace A2 – alpinská
vřesoviště (různé syntaxony), subalpinskí brusnicová
vegetace (Vaccinion)
• Sněhová výleţiska A3 = Salicion herbaceae
• Skalní vegetace sudetských karů A5 = Agrostion alpinae
• Acidofilní vegetace alpinských skal a drolin A6 = Androsacion
alpinae
Geobiocenózy smrčin (6.) – 7.(8.)LVS
strana 57
Formule
Latinský název
Český název
Zkratka
8A1
Pineta mugo lichenosa
lišejníková kleč
Piml
8 A-AB 3
Pineta mugo
kleč
Pim
8 AB 4
Saliceta lapponae
vrbiny vrby laponské
Slap
8 AB-B 3-4
Salici-betuleta carpaticae
vrbové březiny
SBc
8 BC-C 3-4
Ribi-pineta mugo
meruzalková kleč
RPim
8A6
Pineta montanae turfosa superiora
rašeliništní kleč vyššího stupně
Pimturf
sup
Geobiocenózy smrčin (6.) – 7.(8.)LVS
Náhradní vegetace
• Subalpínské smilkové trávníky (T2.1.)
• Horské smilkové trávníky s alpínskými
druhy (T 2.2.)
Konstrukce geobiocenologických map
• Zaloţení územní sítě
geobiocenologických ploch (přirozená
vegetace, pozměněná vegetace) –
geobiocenologické snímkování
• Vyhodnocení snímků, charakteritika
STG území
• Terénní mapování
• Lze vyuţít – lesnických typologických
map, map půdních typů KPP, BPEJ z
katastru
• Navrţené hranice STG ověřit v terénu
Diferenciace aktuálního stavu geobiocenóz v krajině
Biotop
• Původně bylo termínu biotop (bios=ţivot, topos=místo) pouţito
zoologem Dahlem (1908) ve smyslu “druh krajiny nebo vodstva”.
Gams (1918) navrhl uţívat označení biotop pro “lokality s
nejmenším prostorem” a později Hesse (1924) označil jako biotop
“území určité fyziognomické hodnoty”. Ve všech třech případech je
tedy termínu uţito jen ve smyslu charakteristiky neţivé přírody
určitého místa či prostoru, tomuto významu dnes odpovídá pojem
ekotop.
• biotop je jednota abiotického prostředí a organismů, je to ţivá sloţka
přírody, ovlivňující a měnící abiotickou náplň hmotnou, energetickou
a fyzikální v prostoru určitého společenstva nebo organismu.
• Biotop je tedy soubor fyzikálních a biotických činitelů, které na
určitém místě tvoří ţivotní prostředí uvaţovaného jedince, populace
či společenstva
• biotop je ekotop ovlivněný příslušnou biocenózou.
• stanoviště, sídliště, místo, v němţ ţije společenstvo organismů,
biocenóza, tedy i její populace a jedinci
Biotop
• V Rakousku však například Broggi, Grabherr (1991) chápou biotop
poněkud jednodušeji jako ţivotní prostor více méně uzavřené
biocenózy. Také definice biotopu publikovaná v Lesnickém
naučném slovníku říká, ţe biotop je ţivou sloţkou přírody ovlivněné
a pozměněné abiotické prostředí v ţivotním prostoru biocenózy
nebo organismu (Vorel, 1994). Podobně i zákon 114/92 sb. o
biotopu praví, ţe je to soubor veškerých neţivých i ţivých činitelů,
které ve vzájemném působení vytvářejí ţivotní prostředí určitého
jedince, druhu, populace, společenstva. Biotop je takové ţivotní
prostředí, které splňuje nároky charakteristické pro druhy rostlin a
ţivočichů.
Mapování biotopů a krajiny
• Mapování biotopů se původně vyvinulo jako specifický nástroj
ochrany přírody, tedy mělo za cíl vyhledávat a popisovat biotopy
chráněných druhů rostlin a ţivočichů.
• s rostoucím negativním vlivem člověka na krajinu se rozšířil jeho
záběr na celou krajinu
• Mapováním biotopů se tedy dnes rozumí systematické vylišování
ekologicky zvláště cenných součástí krajiny.
• Mapování biotopů vytváří informační databanku o ekologicky
významných biotopech-ekosystémech, které zabezpečují zachování
genofondu a ekologické stability krajiny
• selektivní inventarizace biotopů, které mají v krajině ekologickostabilizační funkci a které tvoří tak zvanou kostru ekologické stability
krajiny
• Obecněji lze říci, ţe mapování biotopů charakterizuje současný stav
bioty v krajině, umoţňuje zjistit plochy s různým druhem a intenzitou
antropogenních faktorů, jejichţ důsledkem jsou rozdíly ve druhovém
sloţení, struktuře a ekologických vlastnostech společenstva
Cíle a význam
• Obecně řečeno je cílem mapování biotopů přispět k trvale
udrţitelnému rozvoji lidské společnosti poznáním stavu biologické
sloţky krajiny v její rozmanitosti a poznáním podmínek pro její
zachování.
• Nejdůleţitějším cílem mapování biotopů by mělo být vymezení
území, vyţadujících zvýšenou péči a ochranu, tvořících kostru
ekologické stability krajiny
• Dále by měly výsledky mapování biotopů slouţit jako podklad pro
zpracování návrhu lokálních územních systémů ekologické stability
krajiny, tedy k lokalizaci biocenter, biokoridorů a interakčních prvků,
včetně stanovení způsobu jejich ochrany a vyuţívání
• V ochraně přírody jako východisko pro zpracování návrhu péče o
území významná z hlediska biodiverzity, a vůbec jako základ pro
zpracování komplexní strategie péče o přírodu.
• Důleţitým nástrojem by měly být výsledky mapování biotopů při
posuzování urbanistických záměrů, při vydávání územních
rozhodnutí, stavebních povolení, vţdy s cílem optimalizace ţivotního
prostředí člověka
Mezinárodní souvislosti a vývoj
mapování biotopů
•
•
•
•
•
•
První velkoplošné mapování biotopů ve smyslu systematického
vystiţení ekologicky zvláště cenných částí krajiny bylo započato v
roce 1973 na katedře krajinné ekologie Technické university v
Mnichově pod vedením prof. Habera. Biotopy byly mapovány pro
území spolkové republiky Bavorsko.
V SRN se také vyvíjí poněkud odlišné mapování biotopů osídlených
oblastí
Z dalších států pokročilo mapování biotopů nejvíce v Rakousku,
Švýcarsku, Belgii a Lichtenštejnsku.
Velké Británii byla, po patnáctiletém výzkumu, dokončena klasifikace
vegetačních společenstev, jako základ pro mapování biotopů
Rozhodně se také počítá s vystiţením významných biotopů Evropy
Evropským společenstvím (projekt Corine - Biotopes)
Ve Slovenské republice mají zpracovanou kvalitní příručku k
mapování a katalog biotopů, který sestavili Ružičková, Halada,
Jedlička v roce 1992 pod vedením prof. Ružičky a Slovenské
akademie věd a za spolupráce mnoha významných biologů
Slovenska
Natura 2000
• Nový impuls v oboru mapování biotopů přineslo pro
členské i přistupující státy Evropské Unie přijetí
směrnic ES 92/43/EHS o ochraně přírodních
stanovišť volně ţijících ţivočichů a planě
rostoucích rostlin a 79/409/EHS o ochraně volně
ţijících ptáků. Většina členských států Evropské
unie si vytvořila vlastní interpretační příručky
(katalogy biotopů a metodiky mapování), které by
na národních úrovních umoţnily jednoznačnou
identifikaci, popis a vymezování typů přírodních
stanovišť
Výsledkem
je
soustava
zvláště
chráněných území evropského významu Natura
2000. Byly tak legislativně dokončeny aktivity
započaté jiţ v projektu Evropského společenství
Corine – Biotopes (Commission of European
Communities, 1991).
Vývoj v ČR
•
•
•
•
60.léta - ochranářské mapování 1:50 000, od r.1982 do map 1:10 000.
Od poloviny 80.let metodické postupy mapování krajiny dle vegetačních
formací, mapování současného stavu krajiny v jednotlivých okresech
jihomoravského kraje (Vyškov, Hodonín, Prostějov, Blansko, Znojmo,
Třebíč)
Dále byl tento přístup modifikovaně vyuţíván v metodikách mapování
krajiny Státní meliorační správy (SMS, Vondrušková 1994) a VaMP ČÚOP
(dnes agentura ochrany přírody a krajiny - AOPaK, Pellantová et al. 1994).
Tyto metody slouţily především pro mapování významných krajinných
prvků, k jejich registraci a k poznání kostry ekologické stability krajiny.
V polovině roku 1998 však byly v oblasti ochrany přírody zahájeny přípravy
na vstup do Evropské unie. Ty spočívaly mimo jiné v naplňování klíčové
směrnice ES 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť volně ţijících
ţivočichů a planě rostoucích rostlin. Výsledkem má být soustava zvláště
chráněných území evropského významu Natura 2000. Proto byl vypracován
Katalog biotopů České republiky (Chytrý, Kučera, Kočí 2001), pro účely
klasifikace biotopů zde byl vyuţit především systém floristickofytocenologický (curyšsko-montpellierský). Česká republika tak byla
postavena před obtíţný ryze praktický problém – vymapovat biotopy podle
katalogu a metodiky (Guth 2002) celoplošně pro celé území republiky do
stanoveného termínu
Základní přístupy
• Formačně-fyziognomický
1) Fyziotypy
2) Landuse, Landcover
3) mapování krajiny SMS, VaMP ČÚOP
• Floristicko-fytocenologický
1) mapování fytocenóz
2) Natura 2000
• Geobiocenologický, zaloţen na teorii typu
geobiocénu
Metodické postupy
• Katalog + metodika
• Přípravné mapování
• základní (plošné) mapování
• speciální (podrobné, selektivní) mapování
• fáze: přípravná, terénní, vyhodnocovací
• využití dat: Zabaged, letecké snímky, satelitní
snímky, LHP, katastru
Teorie ekologických sítí v krajině
• Koridory mohou v krajině tvořit matrici
ve formě rozsáhlé, dobře propojené
sítě, obklopující ostatní sloţky krajiny.
• Lineární tvary, které se navzájem
propojují, vytvářejí smyčky (oka), která
jsou koridory izolovaná, na druhé
straně koridory umoţňují pohyb
organismů krajinou.
Charakteristiky sítě
• Velikost oka sítě – důleţitá ve vztahu k
akčnímu rádiu jednotlivých druhů
• Mezernatost x spojitost (konektivita)
• Koncept sítí v krajině má řadu
aplikačních výstupů (ekologické sítě –
EECONET, ÚSES, Greenways,
Biotopverbundsystem)
Územní systém ekologické stability krajiny ÚSES
strana 74
ÚSES
• Teorie ÚSES
• Ekologicky významné segmenty krajiny
– Prostorově strukturní členění
– Funkční členění
– Členění podle biogeografického významu
• Vymezování kostry ekologické stability
• Navrhování územních systémů ekologické
stability
• Současný stav projektování, realizace a
péče o skladebné prvky ÚSES
• Evropská ekologická síť
Teoretické základy ÚSES
Územní systém ekologické stability je takový
vzájemně propojený soubor přirozených i
pozměněných, avšak přírodě blízkých
ekosystémů, který udrţuje přírodní rovnováhu.
•
•
•
•
•
Fragmentace krajiny
Biogeografická teorie ostrovů
Metapopulační teorie
Teorie ekologických sítí
Teorie ekologické stability
Cíle ÚSES
• uchování a podpora rozvoje
přirozeného genofondu krajiny,
• zajištění příznivého působení na
okolní, ekologicky méně stabilní části
krajiny
• podpora moţnosti polyfunkčního
vyuţívání krajiny,
• uchování významných krajinných
fenoménů
Ekologicky významné segmenty krajiny - EVSK
• Základní význam pro zajištění ekologické stability mají
ekologicky významné segmenty krajiny. Jsou to ty
části krajiny, které jsou tvořeny ekosystémy s relativně
vyšší vnitřní ekologickou stabilitou (stupně 4, 5,
částečně i 3) nebo v nichţ tyto ekosystémy převaţují.
Vyznačují se trvalostí biocenóz a ekologickými
podmínkami, umoţňujícími existenci druhů přirozeného
genofondu krajiny. Soubor ekologicky významných
segmentů krajiny v současné době v krajině existujících
tvoří kostru ekologické stability. Vybraná soustava
stávajících ekologicky významných segmentů krajiny
doplněná o další skladebné části, které jsou účelně
rozmístěny podle funkčních kritérií a prostorových
parametrů, tvoří územní systém ekologické stability
krajiny (dále ÚSES). Jednotlivé prostorově funkční
součásti ÚSES nazýváme skladebnými částmi ÚSES.
Členění EVSK podle prostorově strukturních kritérií
Ekologicky významný krajinný prvek je malé území (obvykle od l aru do 10 ha) se stejnorodými
ekologickými podmínkami, zahrnujícími obvykle jen jeden typ společenstva. K prvkům řadíme např.
zbytek listnatého porostu uprostřed jehličnatých monokultur, mokřadní louku s prameništěm
uprostřed kulturních luk a polí, malý rybník s pobřeţními společenstvy, izolovanou skálu s přirozenou
vegetací, skupinu stromů, ba i izolovaný mohutný solitérní strom v bezlesé zemědělské krajině.
Ekologicky významný krajinný celek je plošně rozsáhlejší území (obvykle od 10 aţ do l 000 ha),
kde rozmanité ekologické podmínky umoţňují existenci více typů společenstev. Charakteristickými
celky jsou např. zaříznutá údolí horních a středních toků řek s lesními, skalními a mokřadními
společenstvy. V rámci celku můţeme vymezovat celou řadu ekologicky významných prvků; je to
účelné zvláště tehdy, odlišují-li se jednotlivé prvky způsobem a ţádoucí intenzitou péče a ochrany.
Ekologicky významná krajinná oblast je rozlehlé území (zpravidla více neţ l 000 ha), vyznačující
se rozmanitostí ekologických podmínek i rozmanitostí společenstev, mezi nimiţ mají velký podíl
ekologicky stabilní společenstva přirozená a přírodě blízká. Mezi ekologicky významné oblasti patří
nejen většina chráněných krajinných oblastí, ale i řada dalších rozlehlých území s převahou lesů s
přirozenou dřevinnou skladbou a druhově bohatých lučních společenstev. Velký význam mají
rybniční oblasti s typickou mozaikou vodních, mokřadních i suchozemských společenstev. V rámci
oblasti je vţdy účelné vymezovat menší území s výrazně odlišnými společenstvy jako ekologicky
významné krajinné prvky, resp. celky.
Ekologicky významná liniová společenstva jsou specifickou formací kulturní krajiny: mají úzký
protáhlý tvar a je pro ně charakteristická převaha přechodných okrajových biocenóz (ekotonů). Tvoří
je travino-bylinná nebo dřevinná vegetace, členící bloky polí a luk nebo lesních monokultur.
Nejhustší síť liniových společenstev v naší kulturní krajině tvoří břehové porosty, v nichţ souvislé
přirozené biocenózy olší, vrb a jasanu s podrostem mokřadních a vlhkomilných druhů dosahují často
délky i několika kilometrů. Kratší, ale neméně významná jsou liniová společenstva na zbytcích mezí,
agrárních teras a kamenic. K významným liniovým společenstvům patří i aleje a stromořadí, tvořené
domácími listnatými dřevinami (zvláště lípou, javory, dubem, vzácně i bukem, v některých krajinách
břízou a jeřábem). Ekologicky menší význam mají liniová společenstva tvořená cizími
(introdukovanými) dřevinami (např. topolové kultivary, jírovec maďal, trnovník akát apod.).
Funkční členění EVSK
Biocentrum (centrum biotické diverzity) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo
cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který svou
velikostí a stavem ekologických podmínek umoţňuje trvalou existenci druhů i
společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor
biotopů, který svým stavem a velikostí umoţňuje trvalou existenci přirozeného či
pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému
Biokoridor (biotický koridor) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má
být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který propojuje biocentra a
umoţňuje a podporuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory
tedy zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter
nemusí umoţňovat trvalou existencí všech druhů zastoupených společenstev.
Funkčnost biokoridorů podmiňují jejich prostorové parametry (délka a šířka), stav
trvalých ekologických podmínek a struktura i druhové sloţení biocenóz.
Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná
liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a ţivočichům,
významně ovlivňujícím fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním územním
systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení
biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky
jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do
potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouţí jim
jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnoţování, a pro
orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v kulturní
krajině. Tím podmiňují vznik regulačních mechanismů, zvyšujících ekologickou
stabilitu krajiny.
Členění biocenter
podle funkčnosti:
existující (funkční, částečné funkční, málo funkční),
částečně existující (nedostatečně funkční),
chybějící (nefunkční).
podle vzniku a vývoje ekosystémů:
přírodní,
antropicky podmíněná.
podle reprezentativnosti:
reprezentativní,
unikátní.
podle rozmanitosti ekotopů:
homogenní,
heterogenní.
podle rozmanitosti současných biocenóz:
jednoduchá,
kombinovaná.
podle typu formace:
lesní,
křovinná,
travinná,
mokřadní,
vodní,
skalní,
ostatní.
podle geoekologických vazeb:
podle biogeografické polohy:
konektivní,
centrální,
izolovaná.
kontaktní
Členění biokoridorů
• podle funkčnosti:
existující (optimálně funkční, částečně funkční, málo funkční),
částečně existující (nedostatečně funkční),
chybějící (nefunkční).
• podle vzniku a vývoje ekosystémů:
přírodní,
antropogenně podmíněné.
• podle rozmanitosti ekotopů:
homogenní,
heterogenní.
• podle rozmanitosti současných biocenóz:
jednoduché,
kombinované.
• podle typu formace:
vodní a mokřadní,
lesní,
travinné,
křovinné,
ekotonové.
Biokoridory je dále nutno členit:
• podle konektivity:
souvislé,
přerušované.
• podle podobnosti spojovaných biocenter:
modální,
kontrastní.
Biogeografický význam EVSK
Biogeografický význam ekologicky významných segmentů krajiny (dále EVSK) odvozujeme od
reprezentativnosti zastoupených druhů a společenstev, vztaţené k jednotkám individuálního i typologického
biogeografického členění.
Místní význam mají plošně méně rozlehlé EVSK (obvykle do 5 aţ 10 ha), tedy ekologicky významné
krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva s funkcí interakčních prvků, biokoridorů a
biocenter. Jejich síť reprezentuje rozmanitost skupin typů geobiocénů v rámci určité biochory. Jedním z cílů
vymezování místního ÚSES je, aby kaţdá skupina typů geobiocénů v rámci dané biochory byla
reprezentována alespoň jedním přírodním biocentrem.
Regionální význam mají plošně rozlehlejší EVSK s minimální plochou podle typů společenstev od 10 do 50
ha. Jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a ekologicky významná liniová společenstva s
funkcí biokoridorů. Přispívají k udrţení podstatné části druhového bohatství bioty. Jejich síť musí
reprezentovat rozmanitost typů biochor v rámci určitého biogeografického regionu. Jednotlivé segmenty jsou
obvykle heterogenní, zahrnují zpravidla společenstva více skupin typů geobiocénů. Jedním z cílů
vymezování regionálního ÚSES je, aby kaţdý typ biochory v rámci daného biogeografického regionu byl
reprezentován alespoň jedním přírodním biocentrem.
Nadregionální význam přisuzujeme rozlehlým, ekologicky významným krajinným celkům a oblastem, v
nichţ souvislá plocha ekologicky stabilních společenstev by měla dosahovat alespoň l 000 ha. Podmínky
existence by zde měly mít i druhy organismů s velkými prostorovými nároky (např. velcí obratlovci).
Nadregionální EVSK by měly zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou
rozmanitostí bioty v rámci určitého biogeografického regionu. Jedním z cílů vymezování nadregionálního
ÚSES je, aby kaţdý biogeograficky region v rámci dané biogeografické podprovincie byl reprezentován
alespoň jedním přírodním biocentrem.
Provinciální a biosférický význam mají rozlehlé, ekologicky významné krajinné oblasti, které reprezentují
bohatství naší bioty v rámci biogeografických provincií a celé planety. Jádrová území s přírodním vývojem by
u těchto segmentů měla mít plochu větší neţ 10 000 ha. Plocha 10 000 ha přirozených společenstev
zajišťuje i podmínky existence populací velkých ptáků a savců s největšími prostorovými nároky (např. rys
ostrovid, vlk, los, orel skalní, medvěd hnědý). Jedním z cílů vymezování provinciálního a biosférického
ÚSES je opět, aby kaţdá biogeografická jednotka v rámci dané hierarchicky vyšší jednotky byla
reprezentována alespoň jedním přírodním biocentrem.
Harmonická kulturní krajina vyţaduje jako jednu z nezbytných podmínek pro trvalou vyuţitelnost svých
přírodních zdrojů existenci ekologicky významných segmentů rozmanitého biogeografického významu,
přičemţ rozhodující význam má z hlediska ekologické stabilizace krajiny místní úroveň.
Vymezování kostry ekologické stability krajiny - KES
K vymezování ekologicky významných segmentů
krajiny, tvořících kostru ekologické stability, slouţí
přípravné, základní a podrobné mapování krajiny,
biotopů a fytocenóz, navazující na obdobné
koncepce v ostatních evropských státech. Pro
vymezování kostry ekologické stability je
rozhodující základní mapování, provedené exaktně
terénním průzkumem. Racionální zpracování na
území celého státu vyţaduje sjednotit různé
metodické postupy. Vymezení kostry ekologické
stability, legislativní zabezpečení existence
jejích skladebných součástí a zajištění potřebné
péče je v současné době rozhodujícím krokem
dlouhodobého procesu tvorby územních
systémů ekologické stability.
Prostorové parametry prvků ÚSES
•Prostorové parametry jako jedno z rozhodujících kritérií vymezování
ÚSES jsou výsledkem současné úrovně poznání přírodních
zákonitostí. V současné koncepci je návrh ÚSES zaloţen na minimálních
parametrech. Tyto parametry byly odvozeny deduktivně expertním
odhadem. Na jejich určení se podílel reprezentativní tým přírodovědců
různých specializací.
•Udávají pouze to, co přírodovědci s pravděpodobností, hraničící s
jistotou, vědí, nebo na čem se odborná veřejnost shoduje:
•Menší biocentrum, užší nebo delší biokoridor rozhodně nebudou plnit
požadované funkce. Minimální parametry tedy nezaručují, že
biocentrum nebo biokoridor budou při těchto parametrech funkční.
Skutečně potřebné parametry pro funkční způsobilost nejsou s
dostatečnou jistotou známy.
•Prostorovými parametry prvků ÚSES jsou:
-Minimální rozloha biocentra (lokálního, regionálního … významu; lesního,
lučního, mokřadního, …)
-Maximální délka biokoridoru (různých společenstev různého
biogeografického významu)
-Moţnost přerušení biokoridorů
-Minimální šířka biokoridorů (různých společenstev různého
biogeografického významu)
Navrhování ÚSES
• Diferenciace potenciálního stavu
krajiny
• Mapování krajiny, hodnocení stupně
ES – bilance KES
• Generel ÚSES (Provinciální – lokální)
• Implementace do ÚPD
• Projekt konkrétního prvku ÚSES
• Realizace prvku ÚSES
Nadregionální a regionální generele ÚSES v ČR
Nadregionální a regionální generele ÚSES v ČR
Generel místního ÚSES
Plán ÚSES v ÚPD (v územním plánu obce)
Ukázka projektu lokálního biocentra
Současný stav projektování, realizace a péče o
skladebné prvky ÚSES
• Projektování i realizace v rukou
specializovaných soukromých firem
• péče většinou smluvně zajištěna na dobu
3-5 let s realizační firmou, dále není
řešeno
• před zahájením akce je třeba řešit
vlastnické vztahy a získat všechna
potřebná povolení
• lze získat dotace - státní (MŢP, Mze) i EU
European Ecological Network - EECONET
Těţiště priorit součastné ochrany přírody se proto přesouvá od druhové ochrany k ochraně biotopů, od
ochrany lokalit k ochraně ekosystémů a zároveň z národní na mezinárodní úroveň. Za účelem řešení
uvedených problémů se postupně formovala představa souvislé celoevropské sítě biotopů, v které by byly
dostatečně reprezentativně zastoupeny všechny typy evropských ekosystémů, navzájem propojené
biokoridory umoţňujícími migraci a šíření jednotlivých druhů. Pro takovou síť se zaţil název European
Ecological Network- EECONET (Bennet, 1991).
Podstata tvorby EECONET spočívá v zabezpečení účinné ochrany pro všechny celoevropská významná
území a v zabezpečení jejich funkčního propojení s ochranou existujících biokoridorů, anebo v případě
potřeby vytvoření nových. Tento proces se skládá ze čtyř hlavních činností (Bennett, 1991):
– výběr jádrových území (core areas) pro ochranu,
– vytvoření ochranných zón usměrněné hospodářské činnosti (buffer zones) na zabezpečení
ochrany těchto jádrových území před nepříznivými venkovními vlivy,
– zjištění ekologických vazeb (vztahů) mezi jednotlivými jádrovými územími a vytyčení koridorů pro
migraci a šíření (dispersal) organizmů,
– „zesílení“ sítě – renaturace poškozených biotopů (restoration areas), zvětšení plochy existujících
jádrových území anebo vytvoření nových biotopů.
Výběr jádrových území pro Evropskou ekologickou síť by se měl řídit podle pěti kriterií:
– potřeba chránit celé spektrum biotopů, které jsou charakteristické pro kaţdou biogeografickou zónu
– stupeň přirozenosti (původnosti) území
– stupeň biodiverzity
– přítomnost endemických anebo chráněných druhů
– význam území pro migrující druhy
Tato jádrová území by měla plnit základní funkci jako centra trvalého přeţívání populací jednotlivých druhů,
z kterých by se mohlo uskutečňovat znovuosídlení biotopů leţících mimo EECONET.
•
European Ecological Network - EECONET
•
•
•
•
První návrh sjednocující celoevropskou koncepci takové Evropské ekologické sítě – EECONET byl
publikován ve studii zpracované holandskou pobočkou Institutu pro Evropskou Environmentální Politiku
s názvem „Towards a European Ecological Network“ (Bennett, 1991). V této studii byla poprvé
představena v ucelené formě základní koncepce a cíle EECONET. Materiál byl oficiálně prezentovaný
holandským státním tajemníkem pro zemědělství, ochranu přírody a rybářství v prosinci 1991 na setkání
ministrů ţivotního prostředí zemí Evropského společenstva a díky němu vzbudila myšlenka vytvoření
evropské ekologické sítě značnou pozitivní odezvu. Např. IUCN přijala koncepci ekologické sítě jako
hlavní princip pro své projekty Národní strategie ochrany přírody ve čtyřech středoevropských zemích
(Polsko, Česká republika, Slovenská republika a Maďarsko) rovněţ i pro svůj Akční plán pro chráněné
území Evropy. V listopadu 1993 byla koncepce Evropské ekologické sítě prezentována a široce
diskutována na mezinárodní konferenci konané v Maastrichtu: Conserving Europ´s Natural Heritage:
Towards a European Ecological Network.
Evropská ekologická síť by měla být sjednocující koncepcí ve smyslu doplnění a sladění
existujících národních a mezinárodních aktivit, neklade si tedy za cíl nahradit existující národní
ekologické sítě (např. územní systémy ekologické stability krajiny v České republice), ani jiné iniciativy
zaměřené na ochranu přírody, ale spíše poskytnout celoevropský rámec pro jejich vzájemné propojení,
sladění a další rozvoj.
I přesto, ţe mnoho hlavně praktických aspektů tvorby EECONET se nepodařilo dodnes vyřešit,
většina odborníků věnující se této problematice se shoduje, ţe je to pro ochranu evropské přírody
uţitečný návrh, který je třeba co nejdříve realizovat. Otázkou však je praktická realizace, ke které dosud
ještě nedošlo a celý záměr zatím zůstává s výjimkou několika zemí (např. Holandsko, Česká republika,
Slovensko, Litva) převáţně v teoretické úrovni.
Podporou rozvoje EECONET v zemích střední a východní Evropy se kromě IUCN věnuje i další
mezinárodní mimovládní organizace – CEE WEB (Central and East European Working Group for the
Enhancement of Biodiversity)