Jak město Bělá k řece přišlo

Jak město Bělá k řece přišlo
Před dávnými a dávnými časy bylo město Bělá ještě docela malou osadou skládající se z dřevěných, hliněných a všelijak jinak
uplácaných chaloupek, chýší a bud. Žilo se tam celkem dobře; na lukách a stráních rostla bujná travička a na ní se popásala stádečka
koz a ovcí, studánky přetékaly chutnou vodou, dříví v lese habaděj a sem tam se dal ulovit tetřívek, divočák, ba i srnec.
Jednoho roku se však stalo, že celé léto nezapršelo. Ani kapka, prostě nic. Nevadí, řekli si Bělští, na podzim přijdou
plískanice, bude vody dost. Jenže podzim přišel zase bez vody, všude sucho, až to pod nohama šustilo. Studánkám docházely síly,
lidé i zvířata naříkali žízní.
Bude líp, utěšovali se Bělští, přijde zima, napadne sníh, roztaje a bude vody habaděj. Jenže zima nedala sněhu ani za mák.
Mrzlo na sucho a ze studánek a pramínků se vytratily poslední kapky vody. Přišlo jaro a sucho trvalo dál.
„Co budeme dělat?“ zoufali si Bělští, „polovička dobytka nám už pochcípala žízní, druhá polovička nám pochcípá hladem,
když žádná tráva nevyroste.“
I obrátili se na obecního kouzelníka, aby něco vymyslel. Tenkrát v těch dobách měla každá vesnice svého kouzelníka, čili
mága neboli čaroděje, který uměl vyvolávat zemřelé předky za účelem všeobecného poradenství a hovořit s lesními duchy a vůbec s
nadpřirozenými bytostmi.
„Půjdeme poprosit vládce našich hor, mocného Nikla,“ rozhodl Prosko tak se ten čaroděj jmenoval. „Potřebuji k tomu
slepici a džbánek medu,“ oznámil dále.
Bělští se začali dohadovat, kdo z nich má tu slepici dát, a protože se nemohli dohodnout, losovali, a los padl na Gruna. Grun
poslal s těžkým srdcem nejstarší ze svých žen pro jednu svoji slepici.
„Vyber nějakou starou, co už nenese,“ hučel jí do ucha.
Našel se i džbánek medu a tak se v podvečer houf Bělských v čele s čarodějem Proskem vypravil na horu Niklasberk, kde
mocný Nikl sídlí.
Když přišli na vrchol hory, rozsadili se kolem velkého placatého kamene, Prosko popadl slepici za nohy a začal s ní
tancovat kolem kamene vydávaje při tom roztodivné zvuky, které snad měly být zpěvem. Třikrát obtancoval kámen, pak slepici
obřadně zařízl a vytékající krví nakreslil na kámen magický kruh. Doprostřed kruhu postavil džbánek s medem a počal
vyvolávat:
„Velký lesní duchu, všemocný vládče našeho lesa Nikle, přijď mezi nás!“
Když to vyslovil po sedmé, najednou z temene hory vyrostl obr s dlouhým bílým vousem, oděný do kovově
třpytivého kabátce a hromovým hlasem zvolal:
„Čeho si žádáte, lidská havěti, proč mě rušíte z mého rozjímání?“
Bělští padli tváří k zemi a Prosko zakvílel:
„Velký Nikle, pane a dobrý duchu našeho lesa, umíráme žízní, už víc jak půl roku nespadla ani kapka vody,
studánky jsou prázdné, pramínky vyschly, nenech nás zahynout, dej nám prosím aspoň deset dní pořádného deště!“
Nikl pokročil ke kamennému oltáři a ušklíbl se, „slepicí mne chcete uctít? A k tomu starou, co už nenese?
Styď se, Grune! Za starou slepici vám nepošlu ani vyždímaný hadr. Zítra mi sem přinesete pěkně vykrmenou husu, a
ne syrovou, nýbrž pěkně do zlatova vypečenou. A abyste se nemuseli zase dohadovat, kdo ji má dát, dá ji tadyhle
Krob. Určitě rád, že Krobe?“
Krob se začal svíjet a naříkat, že je to jeho poslední husa, a že si ji chtěl nechat na oslavu slunovratu, ale Nikl
jen pokrčil rameny, pokynul Proskovi a za ohlušujícího rachotu zmizel v hoře.
Následujícího večera přišli Bělští na Niklasberk i s Krobovou, do zlatova vypečenou husičkou a Prosko po
obvyklém obřadu opět zavolal mocného Nikla. Nikl se milostivě zjevil, slupnul husu na jeden ráz jako lesní jahodu,
pohladil si mohutné břicho a vyhlásil:
„Smlouva je uzavřena, od zítřka bude pršet deset dní, jak jste si přáli, ale pořádně! Dobře vám radím, ještě
dnes si spravte střechy!“
S tím se zase ztratil do svého kopce. Bělští spěchali domů, aby si spravili střechy, jak radil Nikl. A dobře
udělali, ráno se spustil déšť a lilo jako z konve celých deset dní a nocí. A studánky byly zas plné jako dřív, pramínky
vyskakovaly ze země a kam jsi šlápl, všude to nádherně čvachtalo. Štěstí se vrátilo do Bělé, lidé se veselili a ovce
slastí bečely.
Jenže přešel měsíc, dva, a voda se postupně vytratila, a zase začalo být sucho. Studánky zase zely
prázdnotou, pramínky nikde, lidé i zvířata zmírali žízní.
I po druhé se Bělští vypravili na Niklasberk prosit mocného Nikla o pomoc.
„Co to bude tentokrát?“ ptal se Nikl už trošičku dopáleně.
„Velký Nikle, lesů vládce…,“ začal zeširoka Prosko.
„Zkrať to, Prosko,“ přerušil ho Nikl, „nemám času nazbyt, dělám dnes inventuru medvědů.“
„Velký Nikle,“ pokračoval Prosko nevzrušeně, „tvůj déšť nám pomohl, to jo, ale jen na chvíli, nezlob se, zase
už je sucho. A tak nás napadlo, abychom tě nemuseli každou chvíli otravovat, jestli bys nám nedal potok. Aby tekl
skrz Bělou. Ten by nám dal vody dost a dáme ti pokoj.“
„Dobrá,“ prohrábl si Nikl dlouhý vous, „dám vám potok. Ale za potok mi musíte přinést pečeného beránka,
jinak se s vámi nebavím.“
Bělským se protáhly obličeje, ale co naplat, chtějí potok, musí platit. Losovali, vylosovali, beránka upekli a
Niklovi ho přinesli. Spokojený Nikl jim nadělil pěkný potok, bublavý, co teče kolem skály. A zase bylo dobře, potok
bublal čile vesnicí, vody bylo dost pro lidi i pro zvířata.
Nějaký čas to vydrželo, ale lidí v Bělé postupně přibývalo, stavěly se nové a nové chalupy, rodilo se dětí jako
smetí a stáda ovcí, koz, a kraviček pokrývala stráně kolem Bělé. Voda v potoce už nestačila.
I po třetí se Bělští v čele s Proskem vypravili na vršek Niklasberku.
„Krucityrkn, co zase chcete, chásko lidská, neodbytná,“ rozkřikl se Nikl hlasem, který byl slyšet až v Plzni a
v Regensburgu.
„Poníženě prosíme,“ plazil se Prosko před Niklem, „je nás už moc, voda v potoce už nám nestačí, mocný
vládče hor. Rádi bychom, abys nám ve své nekonečné štědrosti dal řeku.“
„Řeku!“ vykřikl ohromeně Nikl, „a nechtěli byste rovnou moře, abych vás měl jednou provždy z krku?“
„Ne, prosím, moře nežádáme, stačila by nám řeka, nemusí být ani moc velká, jen tak akorát,“ žebronil
Prosko a holí nenápadně přistrkoval k Niklovi pečeného berana.
„Cha! Jenom beran? To jste z laciného kraje!“ odfrkl Nikl, „jestli chcete řeku, koukejte přitlačit nejmíň vola,
a pěkně vykrmeného, žádného vrabce, to vám povídám.“ Udeřil holí do skály a propadl se do země.
Druhý den se sešla městská rada a radní se dlouho radili, kterého vola obětovat. Jenomže se na ničem
nedokázali shodnout, a tak to nakonec zbylo na starostovi Radbusovi, to víte, na starostu vždycky zbyde to, do čeho
se nikomu nechce. S těžkým srdcem vyvedl ze stáje svého největšího vola, nechal rozdělat řádský oheň a toho vola
Niklovi zodpovědně upekli. Když ho pak s velkou námahou vyvlekli na vrch Niklasberku, objevil se Nikl už bez
vyvolávání, ochutnal pečeni a pravil:
„Dobrá, dám vám řeku, ale berte na vědomí, že jste si tím vybrali mého dobrodiní na pět tisíc let dopředu,
tak ať vás ani nenapadne mě za pár týdnů zase s něčím otravovat, sice bude zle!“
To řekl, udělal pět kroků k hoře Lysé, zvedl svoji těžkou hůl a mocným úderem ji vrazil do země na jejím
úpatí. Ze země vyrazil vydatný pramen, vedle něho další a další a voda z těch pramenů se valila do údolí k Rybníku a
dál do Bělé, kde už z ní byla docela slušná říčka.
Bělští jásali a z radosti, že mají svoji vlastní řeku, si nad ní postavili krásný kamenný most, který tam stojí
dodnes. Řeku pojmenovali po prvním starostovi města Radbusovi, aby ho aspoň nějak odškodnili za toho vola, a
protože jsou dobře pamětliví toho, co jim řekl Nikl, neodvažují se ho znovu o něco požádat, dokud neuplyne těch
stanovených pět tisíc let. A to si holenkové budou muset ještě pár pátků počkat.