stáhnout zde v PDF

Transkript

stáhnout zde v PDF

FORUM URBES MEDII AEVI VI.
Příspěvky ze 7. ročníku mezinárodní konference FORUM URBES MEDII AEVI konané v kongresovém sále Mendelovy univerzity 13.–16. května 2008 ve Křtinách
Proceedings of the 7th year of the FORUM URBES MEDII AEVI international conference held in the congress hall of Mendel University, Křtiny in 13th–16th May 2008
SUROVINOVÁ ZÁKLADNA
A JEJÍ VYUŽITÍ VE STŘEDOVĚKÉM MĚSTĚ
–
THE RESOURCE BASE AND ITS UTILISATION
IN THE MEDIEVAL TOWN
Vydává obecně prospěšná společnost Archaia Brno o. p. s.
Vydáno s podporou Grantové agentury AVČR (projekt č. 404/09/1966) / Published with the support of the Czech Foundation of Sciences (project No. 404/09/1966)
Brno 2011
ARCHAIA
BRNO
o. p. s.
ARCHAIA
BRNO
o. p. s.
FORUM URBES MEDII AEVI VI.
Recenzované periodikum/Reviewed periodical
Vydavatel/Published by: Archaia Brno o. p. s.
Adresa redakce/Address: Bezručova 15, 602 00 Brno
E-mail: [email protected]
Http://www.archaiabrno.org
Http://www.fuma.cz
Tel./Fax: 515 548 650
Předseda redakční rady/Editor‑in-chief: Prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc.
Výkonný redaktor/Executive editor: PhDr. Rudolf Procházka, CSc.
Členové redakční rady/Editorial board: PhDr. Peter Baxa, PhDr. Jiří Doležel, PhDr. Viktor Ferus, Mgr. Petr Hrubý, PhD.,
Mgr. Vojtěch Kašpar, David Merta, Mgr. Marek Peška, Mgr. Jaroslav Podliska, PhD.,
PhDr. Rudolf Procházka, CSc.
Technická redakce/Technical board: Mgr. Soňa Mertová
Recenzenti/Reviewers: Mgr. Jan Havrda, Mgr. Petr Kočár, prof. RNDr. František Krahulec, CSc., PhDr. Jiří Merta,
prof. PhDr. Josef Unger, CSc.
Překlady/Translations: Mgr. Irma Charvátová, PhDr. Jitka Seitlová
Jazyková korektura/Language editing: PhDr. Jitka Skorkovská, PhDr. Sonja Schürmann
Sazba a grafická úprava/Typesetting and graphic design: Archaia Brno o. p. s.
Obálka/Cover: Černá a fialová s. r. o.
Tisk/Print: Tiskárna Didot, spol. s. r. o.
Náklad/Print run: 500 ks
Brno 2011
ISBN: 978-80-903588-6-7
ISSN: 1803 1749
Obsah
Slovo úvodem
Introduction
Einleitung
Rudolf Procházka
str. 3
Úvod do problematiky středověkých technologických postupů opracování stavebního kamene
Introduction to Mediaeval Technological Procedures in the Working of Building Stone
Einführung in die Problematik mittelalterlicher technologischer Verfahren bei der Bausteinbearbeitung
Michal Cihla – Michal Panáček
str. 4
Tehelne v slovenských mestách v stredoveku a novoveku
Brickyards in Slovak Towns in the Middle Ages and the Modern Age
Ziegeleien in slowakischen Städten im Mittelalter und in der Neuzeit
Marián Čurný – † František Javorský
str. 26
Surovinová základna Pohanska u Břeclavi
Resource Base of the Pohansko Settlement, near Břeclav
Die Rohstoffbasis von Pohansko bei Břeclav/Lundenburg
Petr Dresler
str. 46
Reste eines mittelalterlichen Wasserhebewerkes
und eines aus der türkischen Zeit in Buda
Remains of a Mediaeval Water Pump, Traces of Another, from Ottoman Buda
Pozůstatky středověkého čerpadla a dalšího z tureckého období v Budě
Gabriella Fényes
str. 62
Hutnictví kovů v podhradí Pražského hradu
Metallurgy Below Prague Castle
Das Hüttenwesen im Suburbium der Prager Burg
Jan Havrda – Jaroslav Podliska
str. 68
K výrobě a variabilitě stavební keramiky ve středověkém a novověkém Brně
The Manufacture and Variability of Building Ceramics in the Mediaeval and Modern-Age Brno
Die Produktion und Variabilität der Baukeramik im mittelalterlichen und neuzeitlichen Brünn
Petr Holub
str. 98
Ťažba a použitie baraneckých pieskovcov v stredoveku
The Mining and Use of the Baranec Sandstones in the Middle Ages
Abbau und Verwendung der Baranec-Sandsteine im Mittelalter
Alžbeta Hornáčková
str. 122
Hornické a úpravnické areály na českomoravské vrchovině a jejich
vztah k soudobým městským centrům ve 13. století
Mining and Metal-Processing Areas in the Czech-Moravian Highlands and Their Connection
with Contemporaneous Towns in the 13th Century
Beziehungen zwischen den Bergbau- und Aufbereitungsarealen und den Städten in der Montanlandschaft
Českomoravská vrchovina (Böhmisch-Mährisches Bergland) während des 13. Jahrhunderts
Petr Hrubý – Petr Hejhal
str. 128
Vápenka před branou svatého Benedikta
A Lime Kiln Outside the St. Benedict Gate, Prague
Kalkofen vor dem St.- Benedikt-Tor in Prag
Petr Juřina – Jan Zavřel
str. 176
Zásobování města Brna železem v období středověku
Supplying Brno with Iron in the Middle Ages
Eisenversorgung der Stadt Brünn im Mittelalter
Jiří Merta
str. 184
Mineralogicko-petrografická charakteristika pálenej strešnej krytiny z Bratislavského hradu
The Mineralogical and Petrographic Characteristics of Bratislava Castle Fired Roofing Tiles
Mineralogiosch-petrographische Charakteristik der Dachziegel
Peter Nagy – Miloš Gregor
str. 194
Historický kameňolom litavských vápencov v Devíne pri Bratislave
A Historical Quarry of Leitha Limestone in Devín, near Bratislava
Historischer Steinbruch Litauer Kalksteine in Devín bei Bratislava
Daniel Pivko
str. 204
1
Obsah
Archeologické doklady výroby z 12.–13./14. století v jihovýchodní části Brna
ve vztahu k vývoji zástavby
Archaeological evidence of production in the 12th–13th/14th centuries in the south-west part of Brno
with relation to the development of the built-up area
Archäologische Produktionsbelege aus dem 12.–13./14. Jahrhundert im Südostteil der Stadt Brno/Brünn
im Bezug auf die Bebauungsentwicklung
Rudolf Procházka
str. 212
„Wann es zw 7 jarn chumpt…“ Medieval and early modern woodland management in Moravia
Středověké a raně novověké lesní hospodaření na Moravě
Péter Szabó
str. 252
Archeologický výzkum pozůstatků zahloubeného pravoúhlého objektu se vstupní šíjí
na náměstí Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi
Archaeological Research into the Remains of a Sunken Perpendicular Building with an Entrance Spine
in náměstí Jana Žižky z Trocnova Square, Čáslav
Archäologische Untersuchung der Restbestände einer rechteckigen Grube mit einem rampenartigen
Eingang vom Platz Jana Žižky z Trocnova in Čáslav
Martin Tomášek – Jolana Šanderová
str. 260
Rostlinné zbytky jedním z pramenů pro interpretaci čáslavského středověkého objektu
Vegetal remains as one of the sources for interpretation of the Čáslav Medieval object
Věra Čulíková
str. 276
Pylová analýza vzorků z archeologického objektu 1502 v Čáslavi
Pollen Analysis of Samples from Archaeological Site 1502, Čáslav
Pollenanalyse der Proben aus dem archäologischen Objekt 1502 in Čáslav
Vlasta Jankovská
str. 304
Zvonařská dílna na náměstí Republiky v Praze
Bell Workshop in the Republiky Square in Praha (Prague)
Glockengiesserei auf dem Republiky Platz in Praha (Prag)
Martin Vyšohlíd
str. 308
Seznam autorů
List of Authors
str. 324
2
Úvod do problematiky středověkých
technologických postupů opracování
stavebního kamene
Introduction to Mediaeval Technological Procedures in the Working of Building Stone
This contribution analyses the technology of working building stone. As a study of the range of technical procedures, it may impart important information
about the development of approaches to actual constructions and the history of building.
Each basic step in the working of stone blocks has left marks visible even after the final treatment of the surface. This enables reconstruction of working
procedures. A detailed analysis has facilitated the identification of tools and their nature, together with some definition of their use within the region and
given period; the same applies to the techniques of working stone. The information thus acquired may be employed in further comparative research into
art and architecture.
Tools used in the Middle Ages may be divided into two basic groups. The first comprises hand tools, those managed in one hand (such as chisels) that
transmit the energy provided by other tools (such as mallets or hammers) held in the other hand, or by just the other hand alone. The second category
includes wood-shafted tools, chiefly requiring both hands. Hand tools are rooted in prehistory and antiquity, while shafted ones with pointed tips and flat
blades appeared in Europe in the 9 th–10 th centuries and only became widespread in the 12 th century, despite the fact that their origins reach back to
ancient times, at the very least.
Úvod a shrnutí problematiky
1) K nejstarším obdobím v Egyptě viz
např. D. Arnold 1991. Ke středověkým
pramenům zejména některé práce
G. Bindinga (Binding 2006),
A. Erlande-Brandenburga
(Erlande‑Brandenburg 2002, 130–165)
nebo W. Müllera (Müller 1990).
Základní přehled architektonických
traktátů novověku viz Elvers –
Thoenes (Hrsg.) 2003. Pro české
prostředí zatím práce komplexně
mapující tyto doklady stavební
historie neexistuje, naproti tomu
archivní prameny dokládající
fungování stavebních cechů
a řemesel jsou díky I. Ebelové
zpracovány zejména pro novověk
velmi dobře (Ebelová 2001).
Soudobé kvalitní stavebně‑historické průzkumy historické architektury se při detailní snaze o poznání stavby a vlastního
procesu jejího vzniku či pozdějších úprav zcela logicky zaměřují na podrobný materiálový a technologický rozbor jednotlivých
konstrukcí. Nepochybně právě tyto poznatky mohou přinést prohloubený vhled do stavitelství našich předků a zároveň nás
bezprostředně poučit o nejvhodnějších přístupech k co nejšetrnější obnově a údržbě stavebních památek. U kamenných
památek je jedním ze základních dějů v tomto procesu způsob získání a řemeslné přípravy stavebního kamene před i po jeho
osazení do stavebního díla. Domníváme se, že zevrubné komplexní poznání celé škály technologických postupů při opracování
stavebního kamene může přinést zásadní poznatky pro stavební vývoj konkrétních objektů, celého oboru stavební historie
i obecných dějin člověka.
Poznání historických stavebních technologií evropského stavitelství vychází mimo jiné z jejich dobového zachycení
v písemných pramenech – stavebních záznamech, teoretických i vysloveně literárních pojednáních, řemeslných
a architektonických traktátech nebo typologických vzornících a kopiářích. Stejně neopomenutelným primárním pramenem
je historická ikonografie (obr. 1–3). Všechny epochy od starověkých civilizací Předního východu, přes monumentální
kamenné stavitelství Egypta, v němž skutečně pramení evropská architektura, řecko-římskou propracovanost, systematiku
a „průmyslovost“ ke křesťanskému středověku románského a gotického stylu i vyznění do renesance a baroka zanechaly
své historické záznamy o stavebním řemesle. 1)
Základy soudobého analytického
výzkumu historických staveb
a jejich technologií nepochybně
položili praktičtí architekti
ve 2. polovině 19. století, jejichž
úkolem byly rozsáhlé restaurační
opravy i puristické ideální
rekonstrukce nejvýznačnějších
středověkých staveb. Jistě Eugène
Emmanuel Viollet-le-Duc ve Francii
(Viollet-le-Duc 1854–1868), Georg
Gottlob Ungewitter v Německu
(Ungewitter 1859–1864) nebo
Josef Mocker v českých zemích 2)
dokázali jako jedni z prvních
podrobně poznat, pochopit,
teoreticky popsat i prakticky
aplikovat při své činnosti historické
stavební technologie včetně
kamenického řemesla. Tehdy byla
ještě částečně živá původní
tradice kamenického řemesla
a byla snaha ji vzkřísit
v obnovených stavebních hutích
při velkých chrámových stavbách.
2) Můžeme pouze litovat, že Josef
Mocker své poznatky bohužel
nevyužil k sepsání komplexního
díla o středověkém stavitelství..
Obr. 1
Iluminace z Velké kroniky
ze Saint‑Denis představující
stavbu velkého kostela ve 14. století.
Zobrazeny jsou oba typy
středověkých kamenických nástrojů,
ruční a topůrkové (Toulouse,
Bibliothè que municipale, Ms. 512, fol.
96; převzato z Binding 2006, 36).
4
Obr. 2
Kamenická huť v Kronice našeho
pána Ježíše Krista od Jansena Enikela
a Rudolfa von Emsa z doby kolem roku
1370. Dva sedící kameníci opracovávají
pomocí špicplošin s plochými zuby
profilované architektonické prvky,
zatímco stojící kameník
se špicplošinou s rovným břitem
připravuje prosté kamenné kvádry
(München, Bayerische Staatsbibliothek,
Cod. germ. 5, fol. 29; převzato
z Binding 2001, 113).
Obr. 3
Dobové vyobrazení provozu
kamenické hutě v pozdním
středověku (Diebold Schilling,
Amtliche Berner Chronik, 1478,
Bern, Stadtbibliothek; převzato
z Binding 2006, 92).
5
3) Naproti tomu v zahraničí, v zemích,
odkud k nám přicházela většina
stavebních nebo uměleckých
inovací, tedy v Německu a ve Francii,
existuje bohatá literatura věnující
se přímo středověkým stavebním
technologiím a souvisejícím
otázkám. Základní přehled lze
získat například v dílech Müller 1990;
Binding 1993; 2001; Cassanelli 2005
nebo Kimpel 1984, 246–272.
Domácí literatura se středověkým stavebním technologiím věnuje většinou pouze dílčím pomocným způsobem při
stavebně‑historických, architektonickotypologických nebo uměleckohistorických rozborech konkrétních staveb, konstrukčních
detailů nebo děl některých architektů. 3) Šancí na detailnější zpracování této problematiky byly v posledních letech vydané
edice stavebních účtů tří velkých staveb vrcholného a pozdního středověku. Pouze edice účtů Svatovítské katedrály z let
1372–1378 (Suchý 2003) se ve svých úvodních kapitolách snažila těmto věcem podrobněji a podloženěji věnovat 4), edice
účtů stavby děkanského kostela v Mostě v letech 1517–1519 (Myšička 2006) a stavby Šítkovské vodárny v Praze z let
1589–1593 (Jásek – Fiala 2004) se omezily pouze na obecná konstatování a ve druhém případě bohužel i na zkreslené
a zavádějící interpretace původního pramene. 5) Vedle studie o historických konstrukcích, která je ale koncipována spíše
podle historického vývoje formálního tvarosloví a používaných materiálů (Škabrada 2003), tak poskytují nadále jediné
souborné poznatky některé dílčí studie Václava Mencla (Mencl 1974), Viktora Kotrby (Kotrba 1961), Jana Muka (Muk 1977;
Muk 1996) a Mileny Radové-Štikové (Radová-Štiková – Škabrada 1991).
4) Zatím vyšel jen první díl zpracování
účtů Svatovítské katedrály, část
věnovaná kameníkům bude
publikována až v díle dalším, který
se teprve připravuje.
Obr. 4
Sénanque, cisterciácké opatství,
po 1180. Východní nároží transeptu
klášterního kostela Notre-Dame
s kamennými kvádry, u nichž vlivem
eroze odpadává vrchní vrstva
se stopami po opracování, které
se však v pozměněné podobě
propisují i do nově odhalené lícové
plochy (foto M. Panáček 2006).
5) Jak vydání všech tří edic, tak jejich
obsah by si nepochybně zasloužily
samostatný rozbor a kritickou
analýzu právě z hlediska informací
o stavebních technologiích
a postupech.
Obr. 5
(Li è ge, Lüttich, čes. Lutych), kostel Sainte-Croix, kolem 1250. Detail kvádrů
jednoho z pilířů nesoucích klenbu kostela ukazující druhotné novodobé přesekání
části povrchu. Vlevo je originální povrch s původním opracováním obvodové stezky
dlátem a vnitřní plochy plošinou s plochými zuby, vpravo druhotné přesekání
širokým dlátem (foto M. Panáček 2007).
Výzkum opracování
stavebního kamene
6) Pohříchu velmi špatně je kapitola
o kamenících a opracování kamene
zpracována v přehledové knize
N. Ohlera (Ohler 2006, 378–383)
u nás nedávno vydané.
Obr. 6
Speyer, dóm, pilíř střední lodi, 13. století. Restaurátorská plomba poškození tří
kvádrů snažící se kromě barevnosti a zrnitosti odpovídající původnímu materiálu
napodobit i odlišné stopy po rozdílném způsobu opracování líce jednotlivých
kamenů (foto M. Panáček 2007).
Sumarizace poznatků detailního výzkumu opracování použitého kamene jsou v zahraniční literatuře, zejména ve Francii
nebo v Německu, integrální součástí komplexních monografií průzkumů význačných staveb (např. Morsbach (ed.) 1990;
Sapin 2000). Zároveň existuje četná zahraniční literatura věnující se v rámci svého zaměření dílčím záběrem nebo speciálně
této problematice (Conrad 2002, 165–168; Binding 1993, 285–311; Müller 1990, 121–126; Salzman 1952; Colombier 1973,
44–50; Prade 1988, 27–28; Doperé 2009, 41–52; Böhme (Hrsg.) 1999, 212–216). 6) Přesto i zde chybí novější souborné
shrnutí, které by představovalo zejména pro středoevropský prostor komparační materiál pro širší výzkum. Přehled
vývoje tohoto řemesla s uvedením nejenom francouzských příkladů publikoval J. C. Bessac ve Francii v roce 1987
(Bessac 1987). Starší, avšak vynikající souhrn středověké problematiky opracování kamene z velkých církevních staveb
6
7) Jedinou novější prací obsahující
určité komplexní shrnutí je studie
Dorothey Hochkirchen
(Hochkirchen 1990).
8) Ve sborníku z konference v Ratajích
nad Sázavou P. Chotěbor publikoval
svou přednášku o opracování
kamene pouze jako několik
fotografií příkladů s komentářem
(Chotěbor 2006, 53–58).
P. Chotěborovi autoři srdečně děkují
za konzultaci k předkládanému textu.
9) Různé metody dokumentace
a vyhodnocení představují celou
další oblast studované problematiky.
Doposud používáme k dokumentaci
ortogonální fotografii s měřítkem
a šikmým bočním osvětlením, která
následně slouží ke grafickému
vyhodnocení pomocí kreslicích
počítačových programů. Metody
frotáže nebo otisku do tvarovatelné
hmoty či sádrového odlitku se dají
použít pouze velmi omezeně. Novou
metodou, která by mohla přinést
zrychlení, systematizaci,
automatizaci vyhodnocení
i rozsáhlou komparaci
analyzovaného materiálu je
laserové nebo foto 3D skenování.
Zkoušky tohoto postupu při
dokumentaci opracování kamene
se však teprve připravují.
v německy mluvících zemích od Karla Friedricha pochází již z roku 1932 (Friedrich 1932). Absenci souhrnného kompendia
konstatuje a odráží i soubor příspěvků v německém sborníku o kameni jako stavebním materiálu vydaný v roce 2007
(Klein 2007). 7)
Pokud je nám známo, existují z českého prostředí pouze dvě odborné publikované práce věnující se přímo opracování
stavebního kamene. Obě pocházejí z pera Petra Chotěbora, který se tomuto tématu dlouhodobě věnuje (Chotěbor 1993;
2007). 8) Přitom starší stavební příručky většinou obsahují i kapitoly o nástrojích a postupech používaných při opracování
kamene, ovšem ty odrážejí již pozměněnou praxi kamenického řemesla přelomu 19. a 20. století, která se pro výzkum
středověkých postupů dá použít jen omezeně (Kohout – Tobek – Barták 1998, 23–24; Jundrovský 2001, 42–49). Stejně tak
současné práce věnující se obsáhle přímo použití kamene v architektuře uvádějí pouze nástroje zcela novodobé (Syrový
a kol. 1984, 103–110). Obdobné informace lze nalézt i ve studiích věnujících se těžbě a zpracování pískovce v rámci
rozboru a dokumentace historických staveb zahlubovaných do skalního podloží (Podroužek 2006, 20–24). Bohužel
prakticky vůbec nic nelze nalézt o opracování stavebního kamene v již zmiňované knize o historických konstrukcích
používaných na našem území (Škabrada 2003).
Před několika lety jsme se pustili s použitím zahraničních poznatků, konzultací s kameníky a vlastním praktickým ověřováním
do rozboru opracování kamene při výzkumu středověkých kamenných klenutých mostů v Čechách (Cihla – Panáček
2006a, 3–34; Cihla – Panáček 2006b, 213–237). Následně jsme se rozhodli tuto problematiku šířeji rozpracovat a pokusit
se zahájit komplexnější výzkum na území bývalých českých zemí a přilehlého regionu střední Evropy. Záměrem je vytvoření
výběrového katalogu příkladů historických způsobů opracování kamene na dochovaných historických stavbách, který
společně s historickou ikonografií a praktickým ověřováním s kopiemi historických nástrojů bude sloužit jako základ pro
syntetickou rekonstrukci historických kamenických řemeslných postupů ve všech jejích aspektech.
Ve většině případů, zejména u sedimentačních hornin, každý ze zásadních kroků při opracování kamenného kvádru
zanechal i po definitivní úpravě líců kvádru svou stopu, která je nadále čitelná (obr. 4–6). Po podrobném průzkumu
a analýze lze z podoby těchto stop zpětně větším či menším způsobem podrobně rekonstruovat postup opracování
konkrétního kvádru (obr. 8, 9). 9) Současně lze identifikovat použité nástroje včetně jejich tvaru, velikosti nebo rozměrů
a úpravy ostří (obr. 10, 11). Podle nástrojů použitých zejména k finální úpravě líce tak lze rozdělovat a kategorizovat
způsoby středověkého opracování stavebního kamene. 10) Pokud tyto kvality identifikujeme na konkrétní stavbě
v určitém statistickém vzorku, můžeme je jako charakteristické přiřknout kamenické nebo stavební huti, která ji prováděla,
a využít ji k dalšímu uměleckoarchitektonickému srovnávacímu výzkumu (obr. 7). Samozřejmě že tyto postupy vyžadují
jistou míru opatrnosti a kritického nadhledu, přesto si myslíme, že zvláště u špičkových staveb své doby mohou přinést
velmi zajímavé informace. Zároveň lze nepochybně sledovat proměnu těchto kvalit a tedy i používaných typů nástrojů
v čase, v rámci různých slohových období, nebo regionálně, na území určitého teritoria. 11)
10) V zásadě nejde o nic jiného než
o aplikaci kriminalistických metod
trasologie (zkoumání stop)
a mechanoskopie (identifikace
nástrojů podle jimi zanechaných
stop) při provádění detailního
stavebně‑historického
a stavebně‑technologického
průzkumu. Z těchto důvodů je
nepochybně správné využít
a převzít jak metodické postupy,
tak i terminologii z kriminalistického
oboru a nevymýšlet něco nového.
11) K prakticky stejným zkušenostem
s možnostmi dokumentace,
analýzy a interpretace dospěl
v Německu nedávno U. Klein
(Klein 2007, 81–93).
Obr. 7
Točník, hrad, erbovní galerie, původně umístěná nad zadní bránou, dnes v interiéru královského paláce, těsně před rokem 1400.
Detail velmi charakteristických a velmi dobře analyzovatelných stop po opracování zadní strany desky s točenicí (úplně
vpravo ve spodní řadě) plošinou s plochými zuby. Spojení konkrétního nástroje s význačným a dobře datovaným
uměleckoarchitektonickým dílem provedeným konkrétní královskou stavební hutí (foto M. Cihla 2007).
7
Obr. 8
Roudnice nad Labem, středověký
most, klenební kvádr, 1333–1340.
Detailní dokumentace a rozbor stop
po opracování jednoho kvádru
(zaměření stavebním metrem, kresba
podle fotografie a analýza M. Cihla
2006). A: lícová plocha; B, D: ložné
plochy; C, E: styčné plochy. Šedivě
značen zásek, černě odštěp.
1: odlomené části kvádru;
2: kamenická značka, jež byla
vyrobena údery sekerovitým
nástrojem s mírně zaobleným břitem;
3: destrukce lícové plochy; 4: stopy
po přerovnání (začištění) lícové plochy
plochým sekáčem, kdy krátké údery
dřevěnou palicí tvoří stopu ve tvaru
mělkého „v“, líznutí břitem je nepatrně
delší než odštěp, což je určující fakt
pozice kameníka; 5: stezka; 6: líznutí
břitem sekery (pozice kameníka
se váže na směr od líznutí); 7: odštěp
(při odloučení štěpu po záseku sekery
do kamene vzniká odlom v ostřejším
úhlu než zásek); 8: zbytky malty;
9: jemné vrstvené údery menšího
dláta; 10: paprsčité kanálky;
11: fragmenty navazujících klenáků;
12: destrukce ložné plochy;
13: značka kónického záseku s důlkem
zanechaná úderem špičatého
nástroje s topůrkem.
Obr. 9
Roudnice nad Labem, středověký
most, klenební kvádr, 1333–1340.
Podrobná analýza několika stop
po opracování styčné plochy ukazující
směr úderu, úhel dopadu nástroje, tvar
a velikost záseku a odštěpu
(vyhodnocení a kresba
M. Cihla 2006).
Obr. 10
Praha, Karlův most, 0. pilíř, jihovýchodní
strana jižního zhlaví, kvádrový líc,
kolem 1365. Analýza a rekonstrukce
tvaru a přesného rozměru břitu
použité plošiny s plochými zuby
(foto a kresba M. Cihla 2006).
8
Základní kroky při opracování
kamenného kvádru
Průběh jednotlivých kroků i následné rozdělení opracování podle typu použitého nástroje budeme popisovat na příkladu
výroby kvádru z měkkých sedimentárních hornin typu pískovec, opuka nebo vápenec. Pro opracování tvrdších typů hornin,
žuly a grandioritů, byly používány částečně odlišné nástroje a stopy po opracování jsou na nich méně výrazné a znatelně
hůře čitelné.
Pokud to bylo nutné, nejprve kameník dvojšpicem či jiným špičatým topůrkovým
nástrojem odstranil největší nepravidelnosti hrubě vylomeného bloku kamene,
který bude osekávat do podoby pravidelného pravoúhlého kvádru. Vlastní
formování kvádru začalo vytvořením rovné hladké stezky u jedné delší hrany
kamenného bloku (obr. 12). Kameník ji vysekával pravidelnými údery dřevěné
paličky na úzké dláto. Ve stejné rovině, kterou si kameník kontroloval pravítkem,
se vysekala obvodová stezka i u hrany na kratší straně kamenného bloku
a postupně i na obou zbývajících stranách. Obvodová stezka na všech čtyřech
hranách vytyčila rovinu jedné z ploch kvádru. Pokud byl kvádr menších rozměrů
a řemeslná vyspělost kameníka byla vysoká, stačila k definici budoucí rovné
plochy jen jedna stezka. Vystupující kamennou hmotu kameník nahrubo odsekal
palicí a špičákem nebo dvojšpicem. Stejným způsobem se opracovaly i ostatní
plochy kvádru, přičemž pravoúhlost kvádru kameník určoval a kontroloval
úhelníkem. K dokončení základního opracování vnitřních ploch kamenného
kvádru se většinou používal dvojšpic (obr. 13). Teprve k definitivnímu přerovnání
všech ploch kvádru do jednotného povrchu s charakteristickou kresbou stop
po opracování použil kameník hladkou nebo zubatou plošinu či hladké široké
nebo užší zubaté dláto. Náročnější architektonické prvky nebo dílce byly těmito
nástroji také zpracovávány a povrchově opracovávány, někdy však byly ještě
broušeny a hlazeny. Stopy těchto nástrojů nacházíme i na sochařských
plastických dílech.
Obr. 11
Maulbronn, cisterciácký klášter,
konvent, 1. polovina 13. století. Analýza
technologického postupu a druhu
použitých nástrojů při opracování
konkrétního kvádru. Definitivní úprava
jeho líce byla nejprve prováděna
plošinou s plochými zuby a následně
na některých místech začištěna
plošinou s rovným břitem
(foto M. Panáček 2005,
kresba M. Cihla 2008).
Obr. 12
Bad Windsheim, ukázka dobových
řemesel ve skanzenu historické
architektury. Kameník s tradičním
vybavením předvádí postup při
opracování stavebního kvádru
ze surového lomového bloku.
Na snímku je úvodní krok – příprava
a kontrola stezky pro definici první
plochy kvádru (foto M. Panáček 2004).
Obr. 13
Detail středověkého vyobrazení dvou
kameníků ilustrující různé fáze
opracování stavebního kamenného
kvádru. Kameník vlevo kontroluje
kolmost dvou ploch kvádru pomocí
úhelníku, kameník vpravo
z orýsovaného lomového bloku
odstraňuje dvojšpicem vystupující
hmotu kamene (Rudolf von Ems,
Weltchronik, 1340/50, Zürich,
Zentralbibliothek, Cod. Rh. 15, fol. 6v;
převzato z Binding 2006, 101).
9
Základní rozdělení
kamenických nástrojů
Kamenické nástroje prošly v rámci svého chronologického vývoje různými proměnami či úpravami, které odpovídaly náročnosti
kamenické výroby, ale akceptovaly i regionální specifika. Nástroje jsme rozdělili na ruční, které se ovládají pouze jednou rukou,
a na topůrkové, které jsou osazeny dřevěnou násadou a jsou především obouručné (Leistikow 2007, 65–80; obr. 1).
1. Ruční nástroje
Ručním nástrojem rozumíme jednoruční náčiní, které je schopno práce za pomoci zdroje energie z jiného nástroje (palice,
kladivo) či ruky (obr. 15, 16). Jedná se zejména o různé typy dlát, které se postupně vyvíjely do rozličných tvarů podle
praktičnosti a náročnosti na vykonávanou kamenickou práci (obr. 14). Ruční kamenické nástroje jsou v tomto oboru
nejstarší na světě. Používaly se již v pravěku, při skulpturálních projevech např. v pozdním halštatu (plastika z oppida
Glauberg, 500 př. n. l.; Bosinski – Herrmann 2000, 41–48; Baitinger – Herrmann 2007, 122-123). Ačkoli podobu používaného
nástroje neznáme, domníváme se, že již v této době byly používány sofistikované bronzové sekáče. Asi nejznámějšími
propagátory dlát byli staří Egypťané (Iskander 1959, 163–165). Jejich způsob zpracování kamenného bloku se stal základem
pro další vývoj kamenictví na evropském kontinentě. Zde se poprvé setkáváme s viditelnou snahou o přesnou definici tvaru
zpracovávaného bloku pomocí stezek. Styčné a ložné plochy kvádrů jsou navíc velmi čistě přerovnány do roviny. Lícové
pohledové plochy u běžného zdiva jsou opracovány úzkým dlátem do bosované formy. Navíc úzké dláto vedené
v pravidelných linkách vykazuje prvotní snahu o vzorování. Setkáváme se tak s linkami diagonálními i tvaru tzv. rybí kosti
(obr. 19). Tento styl opracování se objevuje i v pozdějších obdobích starověku, například v římském stavitelství (Trevír, Porta
Nigra, 180 n. l.) nebo v raně křesťanské architektuře v Ravenně (Theodorichovo mauzoleum, 500 n. l.).
Obr. 14
Kolekce rekonstruovaných
středověkých kamenických nástrojů
M. Cihly. Ruční nástroje, zleva doprava –
vrtací dlátko, dláto s úzkým rovným
břitem, dláto s širokým rovným břitem
s plochými zuby, špičák, prýskač,
dláto s širokým rovným břitem, dláto
s úzkým rovným břitem s plochými
zuby, lemovadlo (foto M. Cihla 2011).
Obr. 15
Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů
M. Cihly. Ruční nástroje – vlevo dřevěná palička, vpravo železná palice
(foto M. Cihla 2011).
10
Obr. 16
Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly. Ruční nástroje –
železná palice a prýskač s tupým břitem tvarovaným do klínového ostří v úkosu asi 45°
(foto M. Panáček 2008).
1.1 Lemovadlo
Lemovadlo je dláto s rovným hladkým tupým ostřím. Existují dvě možnosti využití tohoto nástroje. Jednak se s ním dají
vyhlazovat předchozí rýhaté stopy, a taktéž se s ním tzv. zarovnávaly lemy stezek a utahovaly rohy kvádru před možným
ulomením. Takto definovaný tvar se využíval na měkké materiály. Stopy tohoto nástroje jsou těžko identifikovatelné,
protože jeho využití je v prvopočátcích samotného opracovávání kvádru.
Obr. 17
Smolnice, kostel sv. Bartoloměje,
schodiště do patra věže a do podkroví,
1373. Opukové stupně točitého
schodiště a kvádříky jeho obvodových
stěn jsou opracovány prýskačem
vytvářejícím charakteristické větší
nebo menší miskovité prohlubně dané
typickou lomovitou odlučností opuky
1.2 Prýskač
Prýskač je asi nejstarším kamenickým nástrojem používaným na území Čech a Moravy. Byl svým tvarem podobný
lemovadlu s tím rozdílem, že hladké ostří nebylo úplně tupé, ale tvarované v úkosu asi 45° (obr. 16). Takto upravené klínové
ostří velmi dobře zpracovávalo materiál užívaný v nejstarších obdobích stavebních dějin v Čechách a na Moravě – opuku.
Zaseknutí tohoto nástroje do bloku opuky vedlo postupným pronikáním klínu k odštěpení vystupující vrstvy. V místě lomu
došlo na povrchu horniny k vytvoření charakteristické mělké miskovité prohlubně dané jejími fyzikálními vlastnostmi
(obr. 17). Na území Čech a Moravy se s prýskačem setkáváme již v 9. století.
1.3 Špičák
Pokud uvažujeme o předchozím nástroji jako o nejstarším na území Čech a Moravy, pak špičák je bez pochyby nejstarším
kamenickým nástrojem na světě (obr. 18). Samozřejmě je tento nástroj používán i současnými kameníky, ovšem často jen
k prvotním hrubým úpravám povrchu. Ve starověku však byl tento nástroj mnohdy tím jediným, co měl kameník k dispozici.
Je to velmi dobře čitelné především na kamenných plochách ve starověkém Egyptě. Stopa po tomto nástroji je velmi
typická: postupnými údery palice na nástroj vzniká rýha, která však není přísně pravidelná, protože pod náporem
jednotlivých úderů nelze udržet naprosto přímočarou stopu. Nástroj může mít různé velikosti a tvary.
Obr. 18
Kolekce rekonstruovaných středověkých
kamenických nástrojů M. Cihly. Ruční
nástroje – železná palice a špičák
Obr. 19
Karnak, chrám Amon-Re, I. pylon, kvádr
vnějšího obkladu, Pozdní doba, 30. dynastie,
faraon Nechtnebef, 380–343 př. n. l. Detail
opracování vnitřní bosované plochy lícové
strany kvádru dlátem s velmi úzkým břitem,
který pod úderem palice vytváří mírně
nepravidelnou hlubokou rýhu
11
1.4 Dláta
Dláto je ruční nástroj, který se směrem k břitu rozšiřuje. Samotný břit má
samozřejmě svá různá specifika, která se vyvíjejí jednak v kontextu historickém,
jednak účelovém. Taktéž se vyvíjí materiál, z kterého jsou dláta vyrobena,
od měděných a bronzových k železným. Dláto je velmi starým nástrojem, který lze
vystopovat v oblastech s kamennou architekturou i v oblastech nevykazujících
kamenné stavby, nýbrž v menší míře alespoň skulpturální prvky. Zanechává
po sobě charakteristickou stopu v podobě dobře čitelných rýh.
1.4.1 Dláto s úzkým rovným břitem
Dláto s úzkým rovným břitem je od starověku nejvyužívanějším kamenickým
nástrojem. Břit vzniká vykováním jednoho konce válcového nebo polygonálního
těla do klínovitého tvaru (obr. 20). Lze rozlišit variantu s dlouhým tělem délky
asi 25 cm, nebo s krátkým přímo do ruky (přibližně 15 cm). Delší dláto mělo větší
razanci a používalo se na tvrdší horniny, kratší na měkké. Šířka břitu se pohybovala
kolem 3 cm. Postupem doby se kratší úzké dláto začalo využívat nejen
na lemování fragmentu, ale také na dekorativní a skulpturální prvky. Nástroj
zanechává na povrchu kamene pravidelné řady bezprostředně za sebou
řazených rýh, jejichž šířka odpovídá šířce břitu. Dláto s úzkým břitem je jedním
z nejstarších kamenických nástrojů známým již v pravěku.
1.4.2 Dláto se širokým rovným břitem
Jedná se o široké dláto, které později zdomácnělo pod názvem šalírka (zkomolení
z německého „scharrieren“) nebo rýhovačka. Na krátké tělo dlouhé kolem 15 cm
byl nakován břit klínovitého průřezu šířky od 8 do 12 cm. Dláto se striktně používalo
na finální přerovnání lícového povrchu kamenického prvku. V různých velikostních
a tvarových variantách bylo a je velmi rozšířeným nástrojem, velmi efektivním při
dokončovacím procesu. Stejnoměrné údery palicí na dláto vytvářejí široké pásy
rovnoběžných jednotných rýh (obr. 21). V Evropě i u nás je používáno od raného
středověku, od počátků sofistikovanější kamenné architektury s opracovanými
architektonickými prvky. V 16. století se jeho stopy po úderu uplatnily
v rozmanitých vzorovaných rastrech jako dekor pohledových ploch
kamene (Friedrich 1932, 36–37; obr. 22).
Obr. 20
Detail dobového vyobrazení kameníka pracujícího s dlátem s úzkým rovným
břitem a dřevěnou palicí zanechávající kontinuální řady těsně za sebou řazených
záseků (Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern, Stadtbibliothek;
1.4.3 Dláto s břitem s plochými zuby
Zubaté dláto s plochými zuby byl inovační nástroj k dlátu s úzkým nebo
středně širokým rovným břitem. Opět mohlo mít delší nebo kratší tělo, z něhož
byl vykován břit s naseknutými třemi až osmi přibroušenými plochými zuby. Ty
zvýšily efektivitu práce a zanechávaly na povrchu charakteristický otisk svého
tvaru, který se někdy využíval k dekorativním účelům (obr. 23). V českých
zemích se zubaté dláto začalo šířeji využívat ve 13. století. V Evropě byl tento
nástroj používán již daleko dříve. Jako základní kamenický nástroj ho najdeme
již v antice (Boardman 1993, 79–81).
Obr. 21
Praha, Pražský hrad, starý královský palác, severní fasáda, konec 15. století. Dobře
jsou vidět jednotlivé pásy s kontinuálním rastrem záseků způsobených dlátem
s širokým rovným břitem (foto M. Panáček 2006).
Obr. 22
Creuzburg, mostecká kaple, 1499. Opracování líce kvádrů obvodových stěn
dlátem se širokým rovným břitem zde bylo dovedeno do ozdobně provedeného
plošného rastru záseků pokrývajících veškerý povrch (foto M. Panáček 2007).
12
2. Topůrkové nástroje
Jako topůrkové nástroje označujeme ty, které jsou opatřeny dřevěnou násadou, v pozdějších dobách výjimečně kovovou.
Jsou obouručné a svou ergonomií a především pružností jsou velmi účinné. Rozdílný poměr mezi malým otvorem na násadě
a mohutností nástroje předurčuje výběr materiálu při výrobě dřevěné násady. V tomto případě byl téměř výhradně
používán jasan.
2.1 Špic, dvojšpic
Jde o obouruční nástroj opatřený násadou z jasanového dřeva kulatého či oválného průřezu. Kovová část je tvořena
čepelí čtvercového mírně zaobleného průřezu s kovářsky vytaženými hroty na obou stranách (obr. 24). Průvlak je
vytvořen proseknutím pomocí trnů, které jsou aplikovány od nejtenčích postupně k velikosti otvoru. Délka středověké
čepele se pohybovala v rozmezí 40–50 cm. Postupně se tento nástroj zmenšoval, až koncem 19. století dosáhl velikosti
kolem 30 cm. Tomu odpovídala délka násady, která mohla dosahovat od 40–50 cm do konečných 35 cm.
Obr. 23
Trevír (Trier), dóm, ambit rajského
dvora, 2. polovina 13. století. Zdivo
z kvádrů opracovaných dláty s břitem
s plochými jemnými zuby. Dláto je
drženo rukou, takže zuby dláta
vytvářejí pod jednotlivými údery
průběžnou stopu s vystupujícími
linkami zanechanými mezerami mezi
zuby dláta (foto M. Cihla 2007).
Obr. 24
M. Cihly. Topůrkové nástroje – dvojšpic
13
Tento nástroj se používal k prvotnímu hrubému
opracování tak, aby odstranil větší masy
vystupujícího kamene a základním způsobem
formoval zamýšlený tvar (obr. 25). Úder dvojšpicem
je velmi razantní a zanechává charakteristickou
stopu, která má tvar velmi protáhlého trojúhelníku
se středovou rýhou zakončenou kulatým důlkem
po hrotu nástroje (obr. 26).
Obr. 25
Detail dobového vyobrazení
opracovávání kvádru pomocí
dvojšpice (Herrad von Landsberg,
Hortus deliciarum, 1175/91, Straßburg,
fol. 27; převzato z Binding 2006, 91).
Dvojšpic je velmi starý nástroj používaný
ve starověku, především v oblasti Blízkého
východu. V Evropě se objevuje již v 10. století,
například při zpracování víka kamenné tumby
v kryptě baziliky ve Špýru, většího rozšíření se však
dočkal až od poloviny 11. století (Friedrich 1932,
36–37). V českých zemích se poprvé objevuje
ve velkomoravské říši, konkrétně v Mikulčicích
jím byla opracována hlavice sloupu X. kostela
z počátku 10. století. Byl využíván pouze
k definování budoucích zdobných prvků, zdivo
bylo tvořeno lámanou opukou z horních vrstev
opukové stěny, tedy z povrchové těžby. Napojení
velkomoravské říše na byzantskou ovlivnilo
i řemeslnou dovednost, neboť právě dvojšpic
mohl z oblasti Středomoří pocházet. Nejstarší
kamenné stavby v Praze však stopy tohoto
nástroje nevykazují. Ani na stavbách kostela
P. Marie z 9. století či na zbytcích starého
proboštství z 11. století na Pražském hradě
se užití dvojšpice nepotvrdilo. Je to poměrně
logické, poněvadž opracování opukových kvádříků
při stavbě běžné stěny tento nástroj nevyžadovalo.
Byl využit pouze ruční prýskač a plošina (viz níže),
která kolmými údery na plochu kvádříku splnila
požadovaný účel. Je zcela pravděpodobné,
že se tento nástroj mohl individuálně vyskytovat ve vybavení románského kameníka, avšak k jeho plnému zapojení
do kamenické výroby došlo v Čechách pravděpodobně až kolem poloviny 13. století v souvislosti s příchodem západních
řemeslníků, a především masivní těžbou a zpracováním pískovce, k jehož opracování je velmi vhodný.
Obr. 26
Zásadka (okr. Mladá Boleslav), hrad,
konec 14. století. Obvodová hradba
hradu postavená z pískovcových
kamenů opracovaných dvojšpicem
zanechávajícím charakteristicky
nepravidelně rozmístěné záseky
zakončené malým důlkem
Obr. 27
M. Cihly. Topůrkové nástroje – plošina
s rovným břitem (foto M. Cihla 2011).
14
Obr. 28
Kameník opracovávající kamennou
hlavici sloupu pomocí plošiny s rovným
břitem zobrazený v popisu života
sv. Albana a sv. Amphibala od Matouše
Pařížského (Matthaeus Parisiensis)
z doby kolem roku 1250 (Dublin, Trinity
College Library, TCD Ms. 177,
Sign. E. i. 40, fol. 60; převzato
2.2 Plošina
Dalším obouručním nástrojem s násadou je tzv. plošina. Svým tvarem připomíná dvojbřitou kanadskou sekeru. Násada je
opět vyrobena z jasanového dřeva. Oboje ostří je kovářsky vytaženo do tvaru sekery. Ostří může být buď pozvolné neboli
přímé, s rovným břitem, či zubaté. Břit plošiny byl závislý na kombinaci kování a finálového zabroušení. Při pozvolném
vytažení bylo zabroušení nepatrné, pokud ovšem bylo tělo sekery mohutnější, byl břit tvořen ostrým zkoseným klínem.
Nástroj se opět velikostně podobal dvojšpici, násada a ostří se pohybovaly kolem 50 a 35 cm, v novověku se postupně
zmenšoval až na velikost 35 × 25 cm.
Plošina se používala k zahlazení menších nerovností po hrubém předchozím opracování, tzv. přerovnání. Ve většině případů
se toto opracování stalou konečnou úpravou povrchu lícové plochy. Kámen se opracovával buď celou plochou břitu, nebo
pouze jeho špičkou. Celou plochou břitu je plocha kamene opracovávána většinou diagonálně či ortogonálně a zanechává
kontinuálně plošně rozmístěný rastr záseků jednotlivých úderů, resp. rýh způsobených vrcholem břitu po odlomení odštěpku.
Tvar a velikost stop po břitu jsou zároveň závislé na směru vedení a razanci úderu, tedy jestli kameník při práci seděl nebo
stál, a také na velikosti nástroje. Špičkou břitu plošiny se pak vytváří tzv. přetínání na styčných plochách. Zkušený kameník
může tento způsob aplikovat i na vytvoření obvodové stezky. Opuka, kterou především známe z románského období, je
opracovávána kolmými údery, pískovce v pozdějších obdobích pak většinou pod úhlem přibližně 45°.
Jak už bylo naznačeno, plošina byla jedním z nejstarších kamenických nástrojů
používaných na území Evropy. Setkáváme se s ní již v 6. století př. n. l. na attické
řecké keramice (Pleiner 2006, 76). Taktéž římské stavitelství se bez plošiny
neobešlo. Asi největší explozi v používání tohoto nástroje přineslo románské
stavitelství. Opukové kvádříky těžené z horních sedimentačních vrstev masivu
byly poměrně úzké a velmi dobře se opracovávaly kolmými údery břitem plošiny
na plochu kamene. Při tomto způsobu opracování nebylo zapotřebí dvojšpice,
poněvadž vylomený kvádřík z lavice masivu měl již téměř definovanou lícovou
plochu a k opracování zbývaly pouze menší výstupky. V západní Evropě
se tento nástroj používal již nejméně od 9. století, na území bývalého Českého
království od 11. století (Staré proboštství, Pražský hrad). Největší rozšíření však
nastalo až od 12. století (Friedrich 1932, 36–37).
2.2.1 Plošina s rovným břitem
Nejvyužívanějším typem plošiny byla tzv. přímá s plochým, rovným břitem.
Pozvolného břitu bylo dosaženo kovářským vytažením zakovaného materiálu
kladivem. Domníváme se, že tento vykovaný břit byl primitivně zakalen v horkém
oleji (obr. 27). Kameník, pokud zpracovával měkký materiál, jako je opuka či
pískovec, musel svůj nástroj během jedné sezony nechat minimálně jednou
kovářky zabrousit. Tento typ nástroje nejčastěji najdeme v nejstarší ikonografii
(obr. 28). V Evropě se tak objevuje pravidelně od 10. století, v německých zemích
masivně od počátku 12. století (Friedrich 1932, 36–37; obr. 29, 30, 37).
Obr. 29
Deštná (okr. Česká Lípa), kostel sv. Václava, interiér věže, před 1230. Detail pozdně
románského kvádříku, jehož plocha je opracována pomocí plošiny s rovným
břitem (foto R. Kursa 1999).
15
Obr. 30
Bezděz, hrad, jihozápadní Manský palác, střední sál, kolem 1300. Kamenná
profilovaná žebra křížové klenby opracovaná plošinou s rovným břitem
Obr. 31
M. Cihly. Topůrkové nástroje – plošina
s břitem s plochými zuby
Obr. 32
Na dobovém vyobrazení ze 13. století opracovává kameník
kvádr pomocí plošiny s břitem s plochými zuby
(Bibel aus Corbie, Amiens, Bibliothè que municipale,
Ms. 23, fol. 116; převzato z Binding 2001, 19).
2.2.2 Plošina se zaobleným břitem
Jedná se o velmi podobný nástroj s tím rozdílem, že jeho
břit je segmentově zaoblený. Zaoblení může být dvojího
druhu. Zaprvé vzniká samovolně při dlouhodobém
používání nástroje původně s rovným břitem a zadruhé
může být i účelové. Tento nástroj se používal především
při jemnější kamenické práci, například při sochařském
modelování draperie.
2.2.3 Plošina s břitem s plochými zuby
Novinkou, která byla aplikována na plošinu, bylo vytvoření zubů na břitu nástroje. Ty měly v rámci své malé plochy velký
účinek při záseku do kamene a podstatně zvýšily efektivitu práce. Na měkké materiály se používaly zuby ploché a na tvrdé
horniny zuby špičaté. Byly vyráběny kovářským proseknutím břitu a dalším zabroušením do požadovaného tvaru (obr. 31,
32). Na povrchu kamene zuby vytvářejí pravidelný kontinuálně rozprostřený rastr jemně plastických charakteristických
stop přesně kopírujících jejich tvar a velikost (obr. 33). Tyto nástroje se objevují již v římském období, v době císařství
ve 3. století n. l. (Clément 2005, 14). V evropském středověkém stavitelství se objevily až ve 12. století, v německých zemích
na jeho konci (Friedrich 1932, 36–37). V Čechách jsou tyto nástroje symbolem nástupu vrcholné gotiky v 1. polovině
14. století, na význačných stavbách se však objevují již v době románské (obr. 34–37).
Obr. 33
Praha, Karlův most, 0. pilíř, jihovýchodní strana jižního zhlaví, kvádrový líc, kolem
roku 1365. Líc kvádrů opracovaný plošinou s břitem s plochými zuby vytvářejícími
pravidelný rastr jemně plastických stop (foto M. Cihla 2006).
16
Obr. 34
Praha, Pražský hrad, lapidárium architektonických prvků, okenní ostění z královského
paláce, kolem poloviny 14. století. Náročně provedený profilovaný architektonický
prvek, jehož povrch je opracován plošinou s břitem s plochými zuby
Obr. 35
Smolnice, kostel sv. Bartoloměje, schodiště do patra věže a do podkroví,
před 1373. Detail opracování opukového stupně točitého schodiště plošinou
s břitem s velkými plochými zuby zanechávajícími hluboké stopy
Obr. 36
Doksany, klášter premonstrátek, klášterní kostel Narození P. Marie, krypta,
nástup na schodiště do interiéru kostela, 2. polovina 12. století. Kvádr opracovaný
plošinou s břitem s jemnými plochými zuby a dobře patrnými stopami jednotlivých
záseků a odštěpků (foto M. Panáček 2008).
Obr. 37
Doksany, klášter premonstrátek, klášterní kostel Narození P. Marie, krypta, nástup
na schodiště do interiéru kostela, 2. polovina 12. století. Velmi pečlivě opracované
kvádry s obvodovými stezkami olícované plošinou s rovným břitem (vlevo) a plošinou
s břitem s jemnými plochými zuby vpravo (foto M. Panáček 2008).
Obr. 38
Kolekce rekonstruovaných středověkých kamenických nástrojů M. Cihly.
Topůrkové nástroje – špicplošina (foto M. Cihla 2011).
2.3 Špicplošina
Již z názvu vyplývá, že se jedná o kombinaci topůrkového dvojšpice a plošiny (obr. 38). Tento nástroj vznikl z ryze
praktického důvodu, kdy pro hrubé zpracování byl využit špičatý konec, který následně vystřídala plošina pro jemnější
přerovnání (obr. 39). V Evropě se špicplošina začala využívat masivněji ve 12. století, tedy ve stejné době s nástupem
plošin (Friedrich 1932, 36–37; obr. 40, 41).
17
Obr. 39
Vyobrazení kameníka pracujícího
se špicplošinou při opracovávání
kvádru. Znázorněny jsou rovněž
obvyklé pomůcky středověkého
kameníka – úhelník, vodováha
(krokvice) a šablona profilovaného
prvku (Hausbuch der Mendelschen
Zwölfbrüderstiftung, 1425–36,
Nürnberg, Stadtbibliothek, fol. 4;
Obr. 40
Detail kameníka se špicplošinou
francouzského typu z vyobrazení
z Velké kroniky ze Saint-Denis
ze 14. století (Toulouse, Bibliothè que
municipale, Ms 512, fol. 96; převzato
Obr. 41
Kost (okr. Jičín), hrad, Velká věž, interiér 2. patra, kolem 1390. Kvádrový líc stěny
z kamenů opracovaných pravděpodobně špicplošinou. Kameny nesou zbytky
stop hlubších důlků zanechaných po prvotním hrubém opracování špičatým
hrotem, které bylo následně přerovnáno výraznými údery plošinovým rovným
břitem. Na závěr byly vyseknuty velké kamenické značky, které následně
porušily důlky pro krepny (foto M. Panáček 2008).
18
2.4 Teslice s rovným nebo zubatým břitem
Teslice je opět topůrkový nástroj podobný plošině, ale s tím rozdílem, že dvojbřitá sekera je na topůrku umístěna
příčně, jakoby naplocho, podobně jako u motyky. Velikostí se podobala plošině, mohla být i menší. Využívala se především
při konkávní profilaci architektonických prvků, jakož i při lícovém opracování povrchu kamene (obr. 42). Tento způsob ovšem
nebyl pohledový, poněvadž zanechával stopy ve tvaru půlkruhových obloučků. Ve svém tvarosloví mohla mít teslice jednak
rovné jednak zubaté ostří. Jako specializovanější nástroj se objevuje ve 14. století (Friedrich 1932, 36–37).
2.5 Špicteslice
Špicteslice byla kombinace špicu s teslicí. Byl to poměrně mohutný
nástroj s úzkými dlouhými čepelemi pro razantní účinek úderu.
Využíval se především v lomech při prvotním zpracování kamene,
možná i při těžbě pískovcových kvádrů v lomu při tzv. brázdění,
tedy vysekávání rastru rýh pro vylomení základního bloku kamene
z masivu skály.
2.6 Plošinoteslice
Tento nástroj byl kombinací plošiny s teslicí, tedy topůrkový sekerovitý
nástroj se dvěma rovnými břity pootočenými vůči sobě o 90°. Existoval
v mnoha variantách jak mohutného, tak i menšího nástroje. Větší verze
s úzkými dlouhými čepelemi měla ideální vlastnosti pro rychlé zpracování
nalámaných polotovarů přímo v lomech (obr. 43). Kombinace teslice
a plošiny umožňovala velmi rychlé a efektivní předdefinování kvádru.
Menší verze, odpovídající ustálené velikosti asi 30 × 30 cm, pak byly
užívány na detailnější zpracování profilovaných architektonických
kamenných prvků většinou ve fázi před finálním začištěním. Pokud
se však jednalo o běžný stavební kvádr, sloužil nástroj i k finálnímu
opracování konečné úpravy líce (obr. 44). Již od 12. století se používal
zejména ve Francii, kde se mu říkalo polka. V německy mluvících
zemích se ve větší míře nerozšířil.
Obr. 42
Řezno (Regensburg), dómská kamenická huť. Ukázka práce s teslicí s rovným
břitem při opracovávání hluboké profilace kamenického článku
Obr. 44
Plošinoteslice, nástroj používaný zejména ve Francii, kde se mu říkalo polka
(foto archiv autorů).
Obr. 43
Dobové vyobrazení kameníka pracujícího s plošinoteslicí (Chronicle of Jerusalem,
po 1467, Wien, Osterreichische Nationalbibliothek, Cod. 2533, fol. 17; převzato
z Erlande-Brandenburg 2002, 108).
19
Závěr
Problematika, kterou jsme zde pouze stručně nastínili, je v celé své šíři mnohem obsáhlejší a složitější. Vedle různorodých
témat předmětného výzkumu zmíněných v úvodu je především daleko větší škála používaných nástrojů, které přirozeně
prošly dlouhodobým vývojem. Vedle hlavních nástrojů zanechávajících své stopy na povrchu kamene jsme vůbec nezmínili
pomocné nástroje, které jsou nezbytné k celkové kamenické práci. Samostatnými tématy jsou výroba a udržování
kamenických nástrojů nebo jejich historické proměny, kde lze s dobrou přesností identifikovat některé vývojové linie.
Obdobně je mnohem komplikovanější soubor různorodých výrobních postupů, kterými se odlišuje např. výroba složitých
profilací od jednoduchých pravidelných kvádrů. Nicméně se domníváme, že i pouhé základní nastínění této problematiky
ukazuje její velké možnosti v teoretické badatelské rovině poznání historických stavebních technologií i v praktickém
aplikovaném použití, které může v budoucnu zásadně přispět k lepší interpretaci i uplatnění pro postupy památkové péče
a celou oblast restaurování kamenných artefaktů.
Klíčová slova/keywords
Stavební kámen/building stone – technologie opracování/working technology – vrcholný středověk/high Middle Ages.
Prameny a literatura
ARNOLD, D. 1991
Building in Ancient Egypt. Pharaonic
Stone Masonry, New York – Oxford.
BAITINGER, H. –
HERRMANN, F. R. 2007
Celtic Warrior Prince from Glauberg,
Germany. In: B. Fagan (Hrsg.),
Discovery! Unearthing the new
Treasures of Archaeology. London
2007, 122–123.
BESSAC, J.-C. 1987
Lóutillage traditionnel du tailleur
de pierre de lÁntiquité à nos jours.
In: Revue archéologique
de Narbonnaise, Supplément 14. Paris.
BINDING, G. 1993
Baubetrieb im Mittelalter. Darmstadt.
BINDING, G. 2001
Der mittelalterliche Baubetrieb
in zeitgenössischen Abbildungen
Mittelalter. Darmstadt.
BINDING, G. 2006
Als die Kathedralen in den Himmel
wuchsen. Darmstadt.
BOARDMAN, J. 1993
Greek sculpture. The archaic period.
London.
BÖHME, H. W. –
DOLLEN, B. von der –
KERBER, D. – MECKSEPER, C. –
SCHOCK‑WERNER, B. –
ZEUNE, J. (Hrsg.) 1999
Burgen in Mitteleuropa. Stuttgart.
CASSANELLI, R. 2005
Die Baukunst im Mittelalter. Patmos.
BOSINSKI, F. M. –
HERRMANN, F. R. 2000
Zu den frühkeltischen Statuen vom
Glauberg, Berichte der Kommission
für Archälogische Landesforschung
Hessen 5, 41–48.
CIHLA, M. – PANÁČEK, M. 2006a
Středověký most v Roudnici nad
Labem, Průzkumy památek XIII – 2,
3–34.
CIHLA, M. – PANÁČEK, M. 2006b
Konstrukční a technologické aspekty
středověkého mostu v Roudnici nad
Labem v porovnání s Juditiným
a Karlovým mostem v Praze
a kamenným mostem v Písku.
In: Dějiny staveb 2006, 213–237.
COLOMBIER, P. du 1973
Les chantiers des cathedrales. Paris.
CONRAD, D. 2002
Kirchenbau im Mittelalter. Leipzig.
20
MORSBACH, P. (Hrsg.) 1990
Der Dom zu Regensburg: Ausgrabung,
Restaurierung, Forschung,
München – Zürich.
DOPERÉ, F. 2009
La chronologie de la taille des pierres.
Ses possibilités et ses limites dans
lárchéologie du bâtiment.
In: Matériaux de lárchitecture et toits
de lÉurope, Les dossiers de lÍPW 6,
Namur.
EBELOVÁ, I. 2001
Pražská a venkovská stavební
řemesla v době renesance a baroka.
Praha.
ELVERS, B. – THOENES, CH.
(Hrsg.) 2003
Architekturtheorie
von der Renaissance
bis zur Gegenwart. Köln.
ERLANDE-BRANDENBURG, A.
2002
The Cathedral Builders of the Middle
Ages. London.
FRIEDRICH, K. 1932
Die Steinbearbeitung. Augsburg.
HOCHKIRCHEN, D. 1990
Mittelalterliche Steinbearbeitung
und die unfertigen Kapitelle
des Speyerer Domes. Köln.
CHOTĚBOR, P. 1993
Opracování kamene v různých
stavebních hutích působících
na Pražském hradě. In: Archaeologia
historica 18/93, Brno, 347–357.
CHOTĚBOR, P. 2006
Příklady opracování kamene
z katedrály sv. Víta –
4. – poč. 15. století. In: John, J. –
Kovář, M. (eds.), Opracování kamene,
Plzeň, 53-58.
CHOTĚBOR, P. 2007
Spuren der Steinbearbeitung
aus dem 14. und 15. Jahrhundert
am Prager Veitsdom. In: Bengel, S.
(Hrsg.), Dombaumeistertagung
in Strassburg, 2006,
Tagungsdokumentation,
Strasbourg, 121–124.
ISKANDER, Z. 1959
Kovohutnictví ve starém Egyptě,
Vesmír 38, 163–165.
JÁSEK, J. – FIALA, M. 2004
Šítkovská vodárna a Karel Mělnický.
Praha.
JUNDROVSKÝ, R. 2001
Kamenictví, tradice z pohledu dneška.
Praha.
KIMPEL, D. 1984
Die Entfaltung der gotischen
Baubetriebe. In: Möbius, F. –
Schubert, E. (Hrsg.), Architektur
des Mittelalters. Funktion und Gestalt,
Weimar, 246–272.
KLEIN, U. 2007
Die Beschreibung
von Werksteinoberflächen.
In: Naturstein als Baumaterial,
Jahrbuch für Hausforschung, Band 52,
Marburg, 81–93.
21
KOHOUT, J. – TOBEK, A. –
BARTÁK, K. 1998
Zednictví, tradice z pohledu dneška.
Praha.
KOTRBA, V. 1961
Klenební žebro a jeho funkce
na počátku české gotiky, Umění 9,
236–245.
CLEMENT, P. A. 2005
La Via Domitia. Des Pyrénées aux
Alpes. Rennes.
LEISTIKOW, D. 2007
Mittelalterliche Steinmetzwerkzeuge
und ihre Arbeitsspuren. Eine
Einführung. In: Naturstein als
Baumaterial, Jahrbuch für
Hausforschung, Band 52,
Marburg, 65–80.
MENCL, M. 1974
České středověké klenby. Praha.
MUK, J. 1977
Konstrukce a tvar středověkých
kleneb, Umění 25, 1–23.
MUK, J. 1996
Historické konstrukce. Praha.
MÜLLER, W. 1990
Grundlagen gotischer Bautechnik.
München.
MYŠIČKA, M. a kol. 2006
Libri Civitatis II. Rejstřík stavby
děkanského kostela Nanebevzetí
Panny Marie v Mostě 1517–1519.
Ústí nad Labem.
OHLER, N. 2006
Katedrála: Náboženství, politika,
architektura, dějiny. Jinočany.
PLEINER, R. 2006
Iron Archaeology. Early European
Blacksmiths. Praha.
PODROUŽEK, K. 2006
Vesnické stavby na pískovcovém
podloží. Ústí nad Labem.
PRADE, M. 1988
Les Ponts. Monuments Historiques.
Paris.
RADOVÁ-ŠTIKOVÁ, M. –
ŠKABRADA, J. 1991
Příspěvky k poznání středověkého
stavitelství. Praha.
SALZMAN, L. F. 1952
Building in England down to 1540.
Oxford.
SAPIN, Ch. ed. 2000
Archéologie et architecture dún site
monastique Ve–XXe siècles, 10 ans
de recherches a lábbaye
Saint‑Germain d f Auxerre. Auxerre.
SUCHÝ, M. 2003
Solutio Hebdomadaria Pro Structura
Templi Pragensis. Stavba svatovítské
katedrály v letech 1372–1378.
Díl I. Castrum Pragense 5. Praha:
Archeologický ústav AV ČR.
SYROVÝ, B. a kol. 1984
Kámen v architektuře. Praha.
ŠKABRADA, J. 2003
Konstrukce historických staveb.
Praha.
UNGEWITTER, G. G. 1859–1864
Lehrbuch der gotischen
Konstruktionen, Leipzig.
VIOLLET-le-DUC, E. E. 1854–1868
Dictionnaire raisonné de l farchitecture
française du XIe au XVIe siècle. Paris.
Einführung
in die Problematik
mittelalterlicher
technologischer Verfahren
bei der Bausteinbearbeitung
Heutige Forschungen auf dem Gebiet der historischen Architektur orientieren sich zunehmend auf die Materialund technogische Analyse der Baukonstruktionen. In unseren Ländern stellt steinernes Mauerwerk sowie Stein selbst
als Baumaterial in Form von Bruchstein oder in unterschiedlich bearbeiteter Form eine der grundlegenden, im Mittelalter
benutzten Konstruktionen dar. Eine gründliche Erkenntnis der ganzen Skala technologischer Verfahren, die beim Abbau
und der Bearbeitung des Bausteins verwendet wurden, kann daher wichtige Kenntnisse der Bauentwicklung konkreter
Objekte sowie der gesamten Baugeschichte bringen.
Jeder wesentlicher Schritt bei der Bearbeitung des Steinquaders hinterließ nach der definitiven Oberflächenbehandlung
seine Spur, die weiterhin lesbar ist und das betreffende Verfahren rekonstruieren lässt. Nach einer detaillierten Analyse
kann man verwendete Werkzeuge identifizieren einschließlich ihrer Form, Größe oder Ausmaße und Gliederung
der Schneide, und danach die Art und Weise der mittelalterlichen Bearbeitung des Bausteins gliedern und kategorisieren.
Falls diese Qualitäten auf einem konkreten Bau innerhalb der statistischen Probe identifiziert werden, können sie als
charakteristisch einer Steinmetz- oder Bauhütte zugeschrieben werden, die den Bau errichtete; sie kann dann für weitere
architekturgeschichtliche Vergleiche verwendet werden. Man kann die Wandlungen dieser Qualitäten und damit
der verwendeten Werkzeuge im Laufe der Zeit, im Rahmen verschiedener Stilperioden oder geographischer
Regionen verfolgen.
Vor ein Paar Jahren nahmen wir anhand ausländischer Kenntnisse, Konsultationen mit Steinmetzen und eigener
praktischer Erfahrungen die Analyse der Steinbearbeitung anlässlich der Erforschung mittelalterlicher gewölbter
Steinbrücken in Böhmen auf. Anschließend entschieden wir uns, diese Problematik weiter zu verfolgen und versuchen,
eine komplexere Forschung auf dem Gebiet der ehemaligen Böhmischen Länder und der benachbarten Regionen
Mitteleuropas durchzuführen. Unser Ziel ist es, einen Auswahlkatalog historischer Methoden der Steinbearbeitung
an erhaltenen historischen Bauten zu erstellen, der gemeinsam mit zeitgenössischen Darstellungen und praktischer
Überprüfung mittels der Kopien historischer Werkzeuge als Grundlage einer Rekonstruktion historischer
Steinmetzverfahren in allen ihren Aspekten dienen wird.
Die im Mittelalter verwendeten Werkzeuge kann man in zwei Grundgruppen einteilen. Die erste stellen Handwerkzeuge dar,
die nur mit einer Hand beherrscht werden und mit Hilfe der Energiequelle aus einem anderen Werkzeug (Schlegel, Hammer)
oder der Hand arbeiten. Diese Werkzeuge sind älter und setzen die ununterbrochene urzeitliche bzw. altertümliche Tradition
fort. Sie haben die Form verschieden gestalteter Meißeln, je nach ihrem Zweck. Ein Schlageisen mit stumpfer Schneide
wurde zum Einebnen der Umfassung oder zur Behandlung der Quaderecken während der Grundbearbeitung der Quader
verwendet. Zur Bearbeitung romanischer Plänerkalksteinquader mit charakteristischer schalenförmiger Oberfläche diente
die Keilmeißel. Die gröbste, aber zugleich effektivste Grundbearbeitung wurde mit Zweispitz durchgeführt. Zur definitiven
Oberflächenbehandlung dienten dann Meißel mit schmaler oder breiter gerader Schneide, eventuell mit einer Schneide
mit flachen Zähnen.
Die zweite Gruppe bilden Stielwerkzeuge, die einen Holzschaft haben und meistens beidhängig geführt werden. Diese
Werkzeuge mit scharfen Spitzen oder flachen Schneiden erschienen in Europa erst im Verlauf des 9. und 10. Jahrhunderts
und massive Verbreitung erfuhren sie erst im 12. Jahrhundert, obwohl ihre Herkunft ebenfalls zumindest altertümlich ist.
Zur ersten groben Bearbeitung des Steins, besonders des Sandsteins, diente Zweispitz, dessen Spitze eine charakteristische
Spur hinterlässt, die die Form eines sehr gezogenen Dreiecks mit Zentralrille aufweist, die mit einem runden, durch
die Spitze des Werkzeugs gemachten Grübchen abgeschlossen ist. Die anschließende Oberflächenbehandlung
und Gestaltung der definitiven Oberfläche erfolgte mit Hilfe verschiedener Typen von Flächen, Dechseln oder deren
Kombination. Die Flächen und Dechseln hatten entweden gerade oder abgerundete Schneiden, die zwecks höherer
Effektivität in flache Zähne angeschnitten waren. Diese Innovation verbreitete sich aber erst im 12. Jahrhundert. Durch
die Kombination des spitzen Werkzeugs für die Grundbearbeitung einerseits und der Schneide für die definitive
Herrichtung andererseits entstanden Werkzeuge, die als Spitzflächen oder Spitzdechsel bezeichnet werden.
Die Problematik, die hier kurz angedeutet wurde, ist in ihrer ganzen Breite viel umfangreicher und komplizierter. Wir
sind jedoch der Meinung, dass auch ihre bloße Andeutung die großen Möglichkeiten auf dem theoretischen Niveau
der Erforschung historischer Bautechnologien zeigt und praktische Anwendung finden kann, die zukünftig zu einer
besseren Interpretation beiträgt und zum Einsatz in der Denkmalpflege und im Bereich der Restaurierung
von Steinartefakten nützlich werden könnte.
22
Abb. 1
Abbildung aus der Großen Chronik
aus Saint-Denis, die den Bau einer
großen Kirche im 14. Jahrhundert
darstellt. Abgebildet sind zwei Typen
mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge,
die Hand- und Stielwerkzeuge
(Toulouse, Bibliothè que municipale,
Ms. 512, fol. 96; übernommen
aus Binding 2006, 36).
Abb. 6
Speyer, Dom, Pfeiler des Mittelschiffs,
13. Jh. Die Restaurierungsplombe
auf drei beschädigten Quadern
versucht neben der Farbigkeit
und Körnigkeit des ursprünglichen
Materials auch unterschiedliche
Spuren der Oberflächenbearbeitung
einzelner Steine nachzuahmen
(Foto M. Panáček 2007).
Abb. 2
Steinmetzhütte in der Chronik unseres
Herrn Jesus Christus von Jansen Enikel
und Rudolf von Ems aus der Zeit
um 1370. Zwei sitzende Steinmetze
bearbeiten mit Hilfe von Spitzflächen
mit flachen Zähnen profilierte
Architekturelemente, während
der stehende Steinmetz mit einer
Spitzfläche mit gerader Schneide
einfache Steinquader vorbereitet
(München, Bayerische Staatsbibliothek,
Cod. germ. 5, fol. 29; übernommen
Abb. 7
Točník, Burg, Wappengalerie,
ursprünglich über dem Hintertor
situiert, heute im Interieur
des königlichen Palastes, kurz
vor 1400. Detail von sehr
charakteristischen und gut
analysierbaren Bearbeitungsspuren
auf der Rückseite der Platte
mit Windungsdekor (ganz rechts
in unterer Reihe) mittels einer Fläche
mit flachen Zähnen. Verknüpfung
eines konkreten Werkzeugs mit einem
bedeutenden und gut datierten
künstlerisch-architektonischen Werk,
das durch eine konkrete königliche
Bauhütte durchgeführt wurde
(Foto M. Cihla 2007).
Abb. 3
Historische Abbildung der Arbeit
in einer spätmittelalterlichen
Steinmetzhütte (Diebold Schilling,
Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern,
Stadtbibliothek; übernommen
Abb. 4
Sénanque, Zisterzienserabtei, nach
1180. Die Ostecke des Transepts
der Klosterkirche Notre-Dame
mit Steinquadern, deren Oberschicht
mit Bearbeitungsspuren durch
den Einfluss der Erosion wegfällt;
die Bearbeitung erscheint jedoch
in veränderter Form auf der neu
bloßgelegten Oberfläche
Abb. 5
Liè ge/Lüttich, Heiligenkreuzkirche,
um 1250. Detail der Quader eines
der das Kirchengewölbe tragenden
Pfeiler, es zeigt die sekundäre
Bearbeitung eines Teils
der Oberfläche. Links ist die originale
Oberfläche mit ursprünglicher
Bearbeitung der Umfassung mit einem
Meißel und der Innenfläche mit einer
Fläche mit flachen Zähnen, rechts
die sekundäre Gestaltung mit einem
breiten Meißel (Foto M. Panáček 2007).
23
Abb. 8
Roudnice nad Labem, mittelalterliche
Brücke, Gewölbestein, 1333–1340.
Detaillierte Dokumentation
und Analyse der Bearbeitungsspuren
auf einem Quader (Vermessung
mit Baumaßstab, Zeichnung
nach der Fotografie und Analyse
M. Cihla 2006). A: Oberfläche;
B, D: Ladeflächen; C, E: Kontaktflächen.
Grau ist der Einschnitt, schwarz
der Abschlag bezeichnet.
1: abgebrochene Quaderteile;
2: Steinmetzmarke, die mit Schlägen
eines axtartigen Werkzeugs mit mäßig
abgerundeter Schneide hergestellt
wurde; 3: Destruktion der Oberfläche;
4: Spuren von Putzen der Oberfläche
mit einem flachen Hauer, kurze
Schläge des Holzschlegels bilden
die Spur in Form eines seichten „V“,
die Spur der Schneide ist ein wenig
länger als der Abschlag, was
die Position des Steinmetzen verrät;
5: der sog. „Steg /Pfad“; 6: Spur
der Axtschneide (die Position
des Steinmetzes ist umgekehrt als
die Spurrichtung); 7: Abschlag (beim
Absplittern des Abschlags mittels
der Axt entsteht ein Abbruch
im scharferem Winkel); 8: Mörtelreste;
9: fein geschichtete Schläge eines
Kleinmeißels; 10: strahlenartige
Kanälchen; 11: Fragmente anküpfender
Gewölbesteine; 12: Destruktion
der Ladefläche; 13: Spur eines
konischen Einschnitts mit Grübchen,
die mittels eines spitzigen
Stielwerkzeugs entstand.
Abb. 9
Roudnice nad Labem, mittelalterliche
Brücke, Gewölbestein, 1333–1340.
Detaillierte Analyse einiger
Bearbeitungsspuren
auf der Kontaktfläche,
die die Schlagrichtung, den Winkel
des Werkzeugseinfalls, die Form
und Größe des Einschnitts
und des Abschlags zeigen
(Auswertung und Zeichnung
M. Cihla 2006).
Abb. 10
Prag, Karlsbrücke, Null-Pfeiler,
Südostseite des südlichen
Brückenkopfs, Quaderverkleidung,
um 1365. Analyse und Rekonstruktion
der Form und des genauen Ausmaßes
der Schneide der benutzten Fläche
mit flachen Zähnen (Foto
und Zeichnung M. Cihla 2006).
Abb. 11
Maulbronn, Zisterzienserkloster,
Konvent, 1. Hälfte des 13. Jahrhunderts.
Analyse des technologischen
Verfahrens und der Art der
bei der Bearbeitung des konkreten
Quaders benutzten Werkzeuge.
Die definitive Herrichtung seiner
Oberfläche wurde zunächst mit einer
Fläche mit flachen Zähnen
durchgeführt und anschließend
stellenweise mit einer Fläche
mit gerader Schneide geputzt
(Foto M. Panáček 2005,
Zeichnung M. Cihla 2008).
Abb. 12
Bad Windsheim, Vorführung
traditioneller Handwerkskunst
im Freilichtmuseumder historischen
Architektur. Ein Steinmetz
mit traditioneller Ausstattung zeigt
die Bearbeitung eines Bauquaders
aus rohem Bruchstein.
Auf der Aufnahme ist der erste Schritt
abgebildet – die Vorbereitung
und Kontrolle der zu bearbeitenden
Fläche (Foto M. Panáček 2004).
Abb. 13
Detail einer mittelalterlichen Abbildung
zweier Steinmetze, die verschiedene
Phasen der Bearbeitung
des Bauquaders illustriert.
Der Steinmetz links kontrolliert
die Rechtswinkligkeit von zwei
Quaderflächen mittels eines
Winkeleisens, der Steinmetz rechts
entfernt mit einem Zweispitz
die von dem gezeichneten Bruchblock
herausragende Steinmasse
(Rudolf von Ems, Weltchronik,
1340/50, Zürich, Zentralbibliothek,
Cod. Rh. 15, fol. 6v; übernommen
Abb. 14
Sammlung rekonstruierter
mittelalterlicher Steinmetzwerkzeuge
von M. Cihla. Handwerkszeuge
von links nach rechts – Meißel, Meißel
mit Schneide mit flachen Zähnen,
Meißel mit schmaler gerader Schneide,
Meißel mit breiter gerader Schneide,
Zweispitz, Bohrmeißel, Schlageisen
Abb. 15
von M. Cihla. Handwerkszeuge –
links ein Holzschlegel, rechts
ein Eisenhammer (Foto M. Cihla 2011).
Abb. 16
Eisenhammer und Meißel mit stumpfer
keilformiger Schneide mit 45° Winkel
Abb. 17
Smolnice, St. Bartholomäuskirche,
Treppe in den Turm und ins
Dachgeschoss, 1373. Stufe
aus Plänerkalkstein der Wendeltreppe
und Quader in ihren Umfassungsmauern
sind mit einem Meißel bearbeitet,
der charakteristische größere oder
kleinere schüsselförmige Eintiefungen
bildet, die durch die typische
Absonderung des Plänerkalksteins
gegeben sind (Foto M. Panáček 2005).
Abb. 18
Eisenhammer und Zweispitz
Abb. 19
Karnak, Amon-Re-Tempel, I. Pylon.
Quader der Außenverkleidung, späte
Periode, 30. Dynastie, Pharao
Nechtnebef, 380–343 v. C. Detail
der Bearbeitung der Innenfläche
einer Quaderoberfläche
mit einem Zweispitz, der unter
dem Hammerschlag eine leicht
unregelmäßige tiefe Rille bildet
Abb. 20
Detail der historischen Abbildung
eines Steinmetzes, der mit einem
Meißel mit schmaler gerader Schneide
und einem Holzschlegel arbeitet,
die kontinuierliche Reihen dicht
nacheinander folgender Einschnitte
bilden (Diebold Schilling, Amtliche
Berner Chronik, 1478, Bern,
Stadtbibliothek; übernommen
24
Abb. 21
Prag, Prager Burg, alter königlicher
Palast, Nordfassade, Ende
des 15. Jahrhunderts. Einzelne
Streifen mit kontinuierlichem Raster
von Einschnitten, die durch einen
Meißel mit breiter gerader Schneide
gebildet wurden und gut sichtbar sind
Abb. 22
Creuzburg, Brückenkapelle, 1499.
Die Bearbeitung der Quaderoberfläche
der Umfassungswände mit einem
Meißel mit breiter gerader Schneide;
dieser bildete einen dekorativen
Flächenraster von Einschnitten,
die die ganze Oberfläche bedecken
Abb. 23
Trier, Dom, Kreuzgang
des Paradieshofs, 2. Hälfte
des 13. Jahrhunderts. Mauerwerk
aus Quadern, die mit einem Meißel
mit der Schneide aus flachen feinen
Zähnen bearbeitet sind. Der Meißel
wurde in der Hand gehalten, so dass
die Meißelzähne eine kontinuierliche
Spur mit hervortretenden Linien
hinterlassen, die durch die Lücken
zwischen den Meißelzähnen
entstanden sind (Foto M. Cihla 2007).
Abb. 24
von M. Cihla. Stielwerkzeuge –
Zweispitz (Foto M. Cihla 2011).
Abb. 25
Detail einer historischen
Darstellung der Quaderbearbeitung
mit dem Zweispitz (Herrad
von Landsberg, Hortus deliciarum,
1175/91, Straßburg, fol. 27; übernommen
Abb. 26
Zásadka (Bez. Mladá Boleslav),
Burg, Ende des 14. Jahrhunderts.
Umfassungsmauer der Burg
aus Sandsteinblöcken,
die mit einem Zweispitz bearbeitet
wurden, der charakteristische
unregelmäßig verteilte Einschnitte
bildet, die jeweils mit einem kleinen
Grübchen abgeschlossen sind
Abb. 27
von M. Cihla. Stielwerkzeuge – Fläche
mit gerader Schneide
Abb. 28
Steinmetz, der mit einer Fläche
mit gerader Schneide ein steinernes
Kapitell bearbeitet. Abbildung
in der Biographie des hl. Alban
und hl. Amphibald von Mattheu Paris
aus der Zeit um 1250 (Dublin, Trinity
College Library, TCD Ms. 177, Sign.
E. i. 40, fol. 60; übernommen
Abb. 29
Deštná (Bez. Česká Lípa),
St. Wenzelskirche, Interieur des Turms,
vor 1230. Detail eines spätromanischen
Quaders, dessen Oberfläche mit Hilfe
einer Fläche mit gerader Schneide
bearbeitet ist (Foto R. Kursa 1999).
Abb. 30
Bezděz, Burg, südwestlicher
Lehensmannspalast, mittlerer Saal,
um 1300. Profilierte Steinrippen
des Kreuzgewölbes, mit einer Fläche
mit gerader Schneide bearbeitet
Abb. 31
von M. Cihla. Stielwerkzeuge – Fläche
mit der Schneide mit flachen Zähnen
Abb. 32
Auf einer Abbildung
aus dem 13. Jahrhundert bearbeitet
der Steinmetz ein Quader mit Hilfe
einer Fläche mit der Schneide
mit flachen Zähnen (Bibel aus Corbie,
Amiens, Bibliothè que municipale,
Ms. 23, fol. 116; übernommen
Abb. 33
Prag, Karlsbrücke, Null-Pfeiler,
Südostseite des südlichen
Brückenkopfs, Quaderverkleidung,
um 1365. Oberfläche der Quader,
die mit einer Fläche mit der Schneide
mit flachen Zähnen bearbeitet ist,
die einen regelmäßigen Raster
von feinen plastischen Spuren bilden
Abb. 34
Prag, Prager Burg, Lapidarium
mit Architekturelementen,
Fenstergewände aus dem
Königspalast, 2. Hälfte des
14. Jahrhunderts. Ein anspruchsvolles
profiliertes Architekturelement, dessen
Oberfläche mit einer Fläche
mit der Schneide mit flachen Zähnen
bearbeitet ist (Foto M. Cihla 2005).
Abb. 35
Smolnice, St. Bartholomäuskirche,
Treppe in den Turm und ins
Dachgeschoss, 1373. Detail
der Bearbeitung einer Stufe
aus Plänerkalkstein
in der Wendeltreppe mit Hilfe einer
Fläche mit der Schneide mit großen
flachen Zähnen, die tiefe Spuren
hinterlassen (Foto M. Panáček 2005).
Abb. 36
Doksany, Kloster
der Prämonstratenserinnen,
Klosterkirche Mariä Geburt, Krypta,
Anfang der in die Kiche führenden
Treppe, 2. Hälfte des 12. Jahrhunderts.
Ein Quader, der mit Hilfe einer Fläche
mit der Schneide mit feinen flachen
Zähnen bearbeitet ist und gut sichtbare
Spuren einzelner Einschnitte
und Abschläge aufweist
Abb. 37
Doksany, Kloster
der Prämonstratenserinnen,
Klosterkirche Mariä Geburt, Krypta,
Anfang der in die Kiche führenden
Treppe, 2. Hälfte des 12. Jahrhunderts.
Sehr sorgfältig bearbeitete Quader,
deren Oberfläche mit Hilfe einer Fläche
mit gerader Schneide (links) und (rechts)
einer Fläche mit der Schneide
mit feinen flachen Zähnen bearbeitet ist
Abb. 38
von M. Cihla. Stielwerkzeuge –
Spitzfläche (Foto M. Cihla 2011).
25
Abb. 39
Abbildung eines Steinmetzes, der ein
Quader mit Hilfe einer Spitzfläche
bearbeitet. Dargestellt sind auch
gewöhnliche Werkzeuge
des mittelalterlichen Steinmetzes –
Winkeleisen, Wasserwaage
und Schablone des profilierten
Elements (Hausbuch der Mendelschen
Zwölfbrüderstiftung, 1425-36,
Nürnberg, Stadtbibliothek, fol. 4;
übernommen aus Binding 2006, 96).
Abb. 40
Detail eines Steinmetzes
mit der Spitzfläche französischen
Typs aus der Abbildung in der Großen
Chronik aus Saint-Denis
aus dem 14. Jahrhundert (Toulouse,
Bibliothè que municipale, Ms 512, fol. 96;
übernommen aus Binding 2006, 36).
Abb. 41
Kost (Bez. Jičín), Burg, Großer Turm,
Interieur des 2. Stocks, um 1390.
Oberfläche der aus Quadern gebauten
Wand, die wahrscheinlich mit einer
Spitzfläche bearbeitet wurden.
Die Steine tragen Spuren tieferer
Grübchen, entstanden
bei der anfänglichen groben
Bearbeitung mit einem spitzigen
Werkzeug. Anschließend wurde
die Oberfläche mit einer Fläche
mit gerader Schneide hergerichtet.
Zum Schluss wurden große
Steinmetzmarken gehauen,
die nachträglich durch Grübchen
für Steinklauen gestört wurden
Abb. 42
Regensburg, Steinmetzhütte
des Doms. Beispiel der Arbeit
mit der Texel mit gerader Schneide
bei der Gestaltung der tiefen
Profilierung eines Steinelements
Abb. 43
Historische Abbildung eines
mit Flachdechsel arbeitenden
Steinmetzes (Chronicle of Jerusalem,
nach 1467, Wien, Österreichische
Nationalbibliothek, Cod. 2533,
fol. 17; übernommen
aus Erlande‑Brandenburg,
A. 2002, 108).
Abb. 44
Flachdechsel, ein besonders
in Frankreich benutztes Werkzeug,
wo es als „polka“ bezeichnet wurde
(Foto Archiv der Autoren).

stáhnout zde v PDF

Transkript

Podobné dokumenty

Odborná přednáška