Pokud se soubor nestáhne automaticky, klikněte zde.

Pokud se soubor nestáhne automaticky, klikněte zde.

AIP Scholaris
4(1), 2015, 1–11, ISSN 1805-613X
Online: scholaris.vse.cz
Lidé a ovlivnitelnost
Pavel Pohorelec 1
1
Fakulta informatiky a statistiky,
Vysoká škola ekonomická v Praze
nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3
[email protected]
Abstrakt: Práce poskytuje zjednodušený pohled na situace, kdy hrozí člověku
ovlivnění, a pomocí poznatků sociální psychologie identifikuje prvky, které
v takových situacích ovlivnění zapříčiňují. Jako nejvýraznější vlivy jsou v práci
diskutovány: Averze k odlišnosti – ovlivnění chováním nebo vnímáním okolí
a společnosti. Odebrání odpovědnosti – ovlivnění podle pocitu, zdali jsou činy
jedince zpětně dostopovatelné. Vyhnutí se konfliktu - kromě fyzického konfliktu
ovlivnění konfliktem vnitřních, nekonsistentních názorů.
Klíčová slova: Ovlivnění, manipulace, chování, psychologie, sociální, experiment
Title: Man and impressionability
Abstract: This work presents simplified view on situations, in which people tend
to be influenced and using social psychology defines factors, which influence
people the most. Main aspects in essay are: Aversion to difference – influence by
closest environment and society, or its perception. Removal of responsibility –
influence by feelings of responsibility for ones actions. Avoiding conflict – besides
the obvious physical conflict, also inner conflict between incongruous behaviours
can affect person.
Persuasion, impressionability,
psychology, social, experiment
Keywords:
manipulation,
behaviour,
Vypracováno v rámci magisterského semináře: Informace a fenomén myšlení
(Předmět se zaměřuje na vztah informace a myšlení. Student se seznamuje se
základními typy myšlení, s potřebou přizpůsobení myšlení odlišným předmětům,
partnerům a cílům. Poznává různé způsoby myšlení a interpretování skutečnosti
a jejich omezení.)
Vyučující semináře: Mgr. Ing. Tomáš Sigmund, Ph.D.
2
Pohorolec
Ovlivnitelnost člověka – výzkumná otázka:
Jaké lze najít jednotící prvky v situacích, ve kterých mají lidé tendenci se nechat ovlivnit?
1 ÚVOD
K tomuto tématu jsem se dostal prostřednictvím online kurzu sociální psychologie profesora
Scotta Plouse z Wesleyen university,1 kterým je tato práce z velké části ovlivněna. V jeho
kurzu na mě nejvíce zapůsobily právě aspekty ovlivňující lidské chování. Byl jsem seznámen
s mnoha hypotézami a fakty, které chování mohou ovlivnit způsoby, které si průměrný člověk
často ani neuvědomí. Proto mě napadlo zkusit zobecnit některé aspekty procesu ovlivňování
a pomocí nich určit situace, kdy člověku nejvíc hrozí ovlivnění.
Dělení provádím čistě z mého pohledu na studie a jejich výsledky, relevantní k výzkumné
otázce. Rozhodně nepokrývá všechny možné situace, kdy může dojít k ovlivnění člověka, což
by ani nebylo možné, vzhledem k tomu, že stále vznikají nové teorie a experimenty na tomto
poli. Něco takového by bylo velmi obtížné, obzvláště přihlédneme-li ke změnám, kterými
dnes společnost prochází. Dělení má sloužit pouze jako zjednodušující nástroj, který se snaží
najít jednotící prvky.
Vycházím zde z předpokladu, že člověk má možnost se rozhodovat, má svobodnou vůli a jeho
činy nejsou predeterminované (př. Laplaceův démon). Také u uvedených pokusů
předpokládáme, že lidé, kteří se jich účastnili, jsou psychicky, duševně a emočně schopni
rozumného uvažování a rozhodování.
V této práci se snažím vzít různé studie spojené s ovlivňováním člověka a způsobem jakési
zjednodušené meta-analýzy je zjednodušit a heuristicky pojmenovat pomocí jednotících prvků
v jednotlivých studiích.
Netvrdím zde, že výsledky všech studií jsou stoprocentně a za všech okolností platné.
Z možných nedostatků psychologických výzkumů bych chtěl zmínit jejich charakterizaci jako
tzv. WEIRD. Tento problém se dá shrnout tak, že většina psychologických výzkumů jsou
prováděny na univerzitách a tím pádem je vzorek testovacích subjektů poměrně homogenní.2
Zjednodušeně, většina účastníků experimentů pochází ze západních, vzdělaných,
industrializovaných, relativně bohatých a demokratických zemí (od toho název WEIRD –
western, educated, industrialised, rich, democratic). Vzhledem k počtu různých obměn
experimentů by bylo velmi obtížné přesně určit, jak velké je riziko zkreslení a i s přihlédnutím
k tomuto faktu vidím zmíněné experimenty jako relevantní.
Další příčinnou zkreslení uvedených dat může být jejich zestárnutí v čase vzhledem ke
změnám ve společnosti. Experimenty jako byl Milgramův nebo Stanfordský vězeňský
experiment se navíc v současnosti nedají dobře replikovat. Nicméně u většiny zmíněných
experimentů proběhlo mnoho různých obměn a i závěry z nich můžeme považovat jako (do
jisté míry) dlouhodobé.
1
PLOUS, S. Social Psychology. Coursera. 2013. Dostupné z: https://class.coursera.org/socialpsychology-001/
BROOKSHIRE, B. Psychology is WEIRD [online]. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z:
http://www.slate.com/articles/health_and_science/science/2013/05/weird_psychology_social_science_researcher
s_rely_too_much_on_western_college.html
2
AIP Scholaris
3
1.1 SOUČASNÝ STAV
V dnešní době se považujeme za samostatně myslící a ne snadno ovlivnitelné. Většina lidí si
uvědomuje, že nás neustále bombardují spousty informací a tedy si myslí, že se jimi
nenechávají ovlivnit. Hlavně v ekonomice je populární pojem „homo economicus“,3 který
bere člověka jako racionálního a kalkulujícího, vedeného primárně optimalizací –
maximalizování užitku při zachování minima nákladů.
S takovým tvrzením je snadné souhlasit. Věřit že my, lidé v dnešní moderní době jsme
rozumní a logicky uvažující. Nicméně jeden z prvních experimentů (Hoflingův nemocniční
experiment) nám ukáže v kontextu poslušnosti, že lidská ovlivnitelnost může být hluboce
podceňována. Lidé si neradi připouštějí své nedostatky. A v tom je velká hrozba.
V této práci se snažím vyhnout situacím zahrnující přímé ovlivnění jiným subjektem
(manipulace). Místo toho hledám situace, kdy člověka více ovlivňuje situace samotná.
Detailnější studie o ovlivňování samozřejmě byly provedeny a pro poněkud detailnější, i když
méně přehledný výpis doporučuji J. MacGuirovu matici zkoumání změny chování, založenou
na input a output hodnotách a jejich variaci. Dále bych mohl doporučit některou z prací
Roberta Cialdinyho (například bestseller Influence: The Psychology of Persuasion), který je
v současnosti nejcitovanějším sociálním psychologem v souvislosti s ovlivňováním.
1.2 PŘEHLED ZÁKLADNÍCH VÝZKUMŮ
Základní výzkumy, které zde budu rozebírat (vycházím z textů McLeoda4 a Phillipse5):
Stanfordský vězeňský experiment – slavný experiment profesora Philipa Zimbarda na
univerzitě Stanfordu roku 1971, sestával ze simulování vězeňských podmínek s 24 studenty a
sledování jejich chování. Experiment měl trvat 14 dní, ale byl předčasně ukončen po pouhých
6ti dnech.
Milgramův experiment – také známý jako experiment poslušnosti vůči autoritám nebo
experiment s šokovým generátorem. Byl proveden roku 1961 na univerzitě Yale profesorem
sociální psychologie Stanley Milgramem, který zkoumal aspekty poslušnosti k autoritám.
Hoflingův nemocniční experiment – podobně jako Milgramův experiment, Charles Hofling
zkoumal lidskou poslušnost, když nechal zdravotní sestry podávat nebezpečné dávky
fiktivního léku poté, co je po telefonu předepsal neznámý doktor. Přestože 31 z 33 sester
tvrdily, že by něco takového neprovedli, 21 z 22 sester, které byly takto vyzvány, falešného
doktora poslechly.
Konformita – změna chování nebo názoru jako výsledek sociálního (společenského) nátlaku.
Zkoumaný Solomonem Aschem, který tento efekt demonstroval pomocí Konformitních
experimentů, poukazující na náchylnost lidí ke změně názoru ve skupině.
3
Homo
Economicus
[online].
2013
[cit.
2013-11-24].
Dostupné
z:
http://www.investopedia.com/terms/h/homoeconomicus.asp
4
MCLEOD,
S.
A.
Social
Psychology
Simply
Psychology.
2007.
Dostupné
z:
http://www.simplypsychology.org/social-psychology.html
5
PHILLIPS, D. P. The impact of mass media violence on homicide, American Sociological Review, 1983, 48,
560-568
4
Pohorolec
Zásah kolemjdoucích v krizových případech (volný překlad) – studie J. Darleyho
a B. Lataného založená na tragické vraždě Kitty Genovies roku 1964 před 37 svědky.
Zkoumal, jak ovlivňuje počet přihlížejících jejich schopnost v krizi reagovat.
Kognitivní disonance (nesourodost) – teorie poprvé předložena A. Festingerem, který
poukázal na to, že kdykoliv se člověku stane, že drží dvě protichůdné myšlenky zároveň,
vyvolává to u něj nepříjemné pocity, které se snaží změnit, většinou změnou určitého
pohledu.
Meziskupinový bias – nejlépe znázorněno experimentem M. Levina; zkoumá důvody proč,
a jak upřednostňujeme skupiny, které nám jsou bližší a eventuelně i jak takovou skupinu
tvoříme.
Toto jsou nejvýznamnější experimenty, ze kterých vycházím. V práci jich zmiňuji podstatně
více u jednotlivých kategorií a pro detailnější informace doporučuji zkontrolovat zdroje.
2 ZPRACOVÁNÍ
2.1 AVERZE K ODLIŠNOSTI
První rys jednotlivých situací, které jsem sledoval, je averze k odlišnosti. To je celkem
logický znak dnešní společnosti. Vezmeme-li tuto skutečnost izolovaně, poukazuje na asi
největší nebezpečí pro samostatné rozhodování - skupinu. Což není dobré zjištění, vzhledem
k tomu že v dnešní společnosti jsme prakticky pořád součástí nějaké skupiny, ať je to škola,
práce, rodina atd.
Ať bereme v potaz jakoukoliv skupinu, ukázalo se, že i skupina úplně neznámých lidí má vliv
na rozhodování. Studie o zásahu kolemjdoucích v krizi to ukázala asi nejlépe.6 Pominu-li
případy z reálného života, kdy se stalo, že skupina nečinně přihlížela tragédii (např. vražda
Kitty Genovese), můžeme vycházet z testů v „laboratorních podmínkách“. Jedna konkrétní
variace experimentu spočívala v tom, že subjekt v jedné místnosti slyšel z chodby ránu a
vzdychání servisního technika, kterého viděli při vstupu pracovat na štaflích. V první skupině
byl v místnosti subjekt sám a v druhé s ním byli v místnosti dva nastrčení herci, kteří při
zvuku pádu krátce zvednou hlavu, ale poté dál pokračují ve fiktivním cvičení.
V prvním případě byl výsledek takřka předem jasný. Podle Darleyho v této situaci pomohlo
více jak 80% lidí. Po přidání dvou přihlížejících ovšem pomohlo pouze 20%, navzdory faktu,
že naříkání technika bylo možné slyšet několik minut. Subjekt byl v situaci evidentně
nervózní, a díval se směrem k ostatním ve skupině. Ale sám o sobě neudělal nic.
Co se týče příkladů z reálného života – roku 2011 byla profesorem P. Fischerem provedena
meta-analýza více než 7000 záznamů reálných krizových situací, plně potvrzující tento závěr
– že lidé ve skupině mají tendenci nečinně přihlížet, pokud někdo jiný nezačne konat.
Samotné konání jednotlivce v rámci skupiny, nebo společnosti, je spojeno ještě s jedním
aspektem, a to je normalita dané skupiny.
Každá společnost nebo i skupina má mít své normy. Jako příklad bychom mohli použít
princip vzájemnosti (reciprocity, jak jej definoval R. Cialdini), kdy je větší šance že bude
6
LATANÉ, B., a DARLEY, J. M. Bystander „apathy.“ American Scientist, 57, 244-268, 1969.
AIP Scholaris
5
člověk s někým souhlasit, pokud mu ten člověk předtím poskytl nějaký dar. Jedná se pouze o
společenský zvyk – že daný člověk mu takto „dluží“ a ignorovat tuto společenskou normu by
bylo narušení normality (je-li si jí člověk takto vědom). V rámci konání můžeme říci, že
většinu odlišností od skupiny nebo společnosti vidí mozek negativně.
K normování dochází i vnímáním společnosti jednotlivcem. Bylo dokázáno, že sledováním
pořadů obsahujících násilí nebo hraním násilných her se mozek oproti násilnému chování
„otupil“ (mozek reagoval na násilné obrazy menší aktivitou – otupením na nervové úrovni),
což mělo za následek zvýšení agresivity.7 Člověk tak začal vnímat násilí jako něco
normálního, tedy měl k němu menší odpor a používal ho bez větších výčitek.
Extrémní případ tohoto fenoménu předvedla studie D. Phillipse (1983), která sledovala
zvýšení počtu vražd v souvislosti s vysoce medializovanými boxerskými zápasy.8 V pěti
dnech po slavném zápasu mezi Muhammadem Alim a Joe Frazierem (1974) se počet vražd
zvedl o 12% oproti průměru (cca o 200 vražd víc).
Vliv normality skupiny můžeme dobře sledovat v Ashově konformitním a Milgramově
experimentu (viz níže). Milgramův experiment byl proveden v šedesátých letech, které byli
v Americe označeny jako společenská revoluce, v souvislosti s válkou ve Vietnamu, hnutím
hippies a podobně – a tedy se vyznačovaly odporem vůči autoritám. Přesto se ovlivnění právě
autoritou ukázalo být velmi silné. Replikace tohoto experimentu Jerry M. Burgerem byla
v roce 2009, jen před pár lety a došla k takřka stejným výsledkům.
I Ashova konformitní studie byla bezpočetně opakována (naposled v roce 2012 A.
Pratkanisem) bez významných odchylek. V této části se zmíním pouze o Konformitě (o
Milgramovi a souvisejících experimentech bude řeč později).
Konformitu studoval S. Ash9 na experimentu, kdy skupina lidí měla za úkol porovnávat
délku čar nakreslených na kartě. Ve skupině byl pouze jeden zkoumaný subjekt. Ostatní byli
nastrčeni, aby záměrně dávali po několika prvních pokusech špatné odpovědi a sledovali, jak
budou působit na zkoumaný subjekt. Efekt byl skutečně dramatický.
Z kritických pokusů (těch, kdy nastrčení účastníci podávali špatný výsledek) 75%
zkoumaných se nechalo ovlivnit alespoň jednou a více než 40% z nich se podvolilo skupině a
opakovali špatné výsledky až do konce. Pouhá čtvrtina se držela svého (správného) názoru,
ale i na nich šlo z pozorování vidět, jak na ně vzdorování skupině působí negativně.
Ash se dokonce snažil najít hranici, jak velký může být rozdíl mezi dvěma čarami, aby ho
subjekt vlivem skupiny ignoroval. Tento strop nenašel, ani když se čáry lišily o více než 15
centimetrů. Dále se ukázalo, že stačí skupina 4 a více lidí bude mít maximální efekt, ale to
pouze v případě, že bude jednotná.
7
ENGELHARDT, C. R., BARTHOLOW, B. D., KERR, G. T. This is your brain on violent video games: Neural
desencitization to violene predicts increased aggression following violent video game exposure. Journal of
Experimental Social Psychology, 47, 1033-1036, 2011.
8
PHILLIPS, D. P. The impact of mass media violence on homicide, American Sociological Review, 1983, 48,
560-568
9
MCLEOD,
S.
A.
Asch
Experiment
Simply
Psychology.
2008.
Dostupné
z:
http://www.simplypsychology.org/asch-conformity.html
6
Pohorolec
Oproti reálným situacím byl tento experiment unikátní hlavně v tom, že se skupině povedlo
v kontrolovaném prostředí vyvrátit jasně daný fakt (dalo by se říct, že zkoumaný subjekt
skupině věřil více, než vlastním smyslům). Je tedy otázka, jak by probíhala situace, kdy
člověk nemá jasný důkaz. Přesto že tato studie byla často kritizována za to, že její výsledky se
nemohou jednoduše přesunout do reálného života, může zde sloužit jako dobrý příklad síly,
jakou skupina může na jednotlivce mít.
Poslední experiment v souvislosti s chováním ve skupině, který chci zmínit, je
Meziskupinový bias. Ten jako princip využívá skutečnosti, že člověk pro usnadnění jeho
života, přemýšlí ve skupinách. Když o lidech uvažujeme jako o skupině, často to změní náš
pohled na členy uvnitř a vně této skupiny. A v případě že je před nás postaveno skupin víc,
máme tendenci je vzájemně porovnávat. Koncept vznikl díky studii psychologa H. Tajevela.
V souvislosti s ovlivňováním bych chtěl ještě zmínit experiment, který provedl psycholog M.
Levine roku 2005.10
Jeho výsledkem bylo, že lidé častěji pomohou lidem z jejich shodné skupiny než vně skupiny.
Jen podle selského rozumu je to úplně logický předpoklad (lidé raději pomohou svým
přátelům než někomu cizímu). Experiment to měl dokázat tak, že zkoumal chování fanouška
určitého fotbalového týmu, který měl v jedné místnosti univerzity napsat práci o jeho
oblíbeném týmu. Když byl po testu poslán do jiné budovy, narazil na běžce, který spadl a
v bolesti křičel. To byl samozřejmě nastrčený herec, který měl na sobě dres fanouškova
oblíbeného týmu, dres týmu jeho rivala, nebo neutrální dres.
Logicky, běžci v dresu jeho týmu pomohli nejčastěji – v 92%. Když šlo ale o běžce v dresu
rivalského týmu a neutrálního dresu, procentuálně byla pomoc přibližně stejná (30%).
V tomto konkrétním případě tedy nedrželi fanoušci zvýšenou zášť vůči soupeři. Pouze s nimi
nesdíleli takové sympatie, jako s vlastním týmem.
Nejzajímavější byl pro mě ovšem závěr z následujícího testu. Zde subjekt místo psaní o jeho
oblíbeném týmu psal práci o tom, jaké je to být fotbalovým fanouškem obecně. V tomto
případě se četnost pomoci změnila na cca 80% v případě dresu oblíbeného týmu (což
statisticky není významná odchylka) a 70% v případě rivalského týmu, následováno opět
pouhými 20% v případě neutrálního dresu.
Z tohoto můžeme vyvodit, že k ovlivnění toho, jak člověk sám sebe vnímá a tím, jak se
v určitých situacích zachová, stačí velmi málo. Důležité je, že k této změně vnímání člověk
nemusí nutně potřebovat ani vnější stimul ale to, jak vnímá sám sebe a své okolí.
2.2 ODEBRÁNÍ ODPOVĚDNOSTI
Další důležitý aspekt, který šlo v experimentech identifikovat, byla zodpovědnost, respektive
její časté odebrání v rámci konání jednotlivce. Sama o sobě takto informace dává smysl,
nicméně nemusí být hned jasné, jaké důsledky může mít.
Nemuselo se ani jednat o přímé odebrání odpovědnosti, ale pouze o pocit jejího odebrání.
Například studie ukázaly, že lidé mají větší tendenci podvádět, když jsou v místnosti s horším
10
LEVINE, M. Identity and Emergency Intervention: How Social Group Membership and Inclusiveness of
Group Boundaries Shape HelpingBehavior. 2005, Personality and Social Psychology Bulletin
AIP Scholaris
7
osvětlením, nebo mají brýle. Bez ohledu na to, že jsou v realitě viditelní a zodpovědní za své
činy úplně stejně jako by na ně bylo vidět přímo.
Toto jde vidět i na výše zmíněné situaci se zásahem kolemjdoucích v krizi.11 Darley
dokonce v této studii definoval pojem „rozptýlení zodpovědnosti“ (diffusion of
responsibility), kdy v davu člověk nepřijímá odpovědnost za to, co se děje.
Toto rozptýlení zodpovědnosti je jeden z klíčových efektů i u takzvané „davové psychózy“
kdy se člověk necítí zodpovědný jen, protože je součástí davu.
A nemusí to být pouze dav, stačí být součástí pouhé skupiny, nebo uniformy jak dobře
předvedl Stanfordský experiment.
O Stanfordském experimentu12 se chci rozepsat zde, jelikož efekt jaký mělo rozpuštění
odpovědnosti důsledkem deindividualizace – tedy identifikováním jedince s rolí, kterou
zastává - mi přišlo podstatně důležitější, než pouhý fakt že k ní došlo ve skupině (tyto faktory
spolu blízce souvisí).
Základ experimentu vycházel z toho, že 24 psychicky zdravých studentů souhlasilo
s experimentem, kde budou hrát „vězně a hlídače“. Celý experiment byl postaven, aby působil
co nejreálněji a v rámci příprav byli konzultování různí experti v poli vězeňství. Univerzitní
sklep byl upraven na vzhled skutečné věznice, „vězni“ byli před zahájením experimentu
zatčeni skutečnými policisty a odvezeni do areálu a dozorci měli realistické uniformy, pouta,
sluneční brýle a obušky (nesměli v experimentu ovšem použít explicitní násilí). Vězňům byly
odebrány všechny osobní věci, dostali jednotné uniformy a číslo, kterým se měli od té doby
označovat (pro prohloubení efektu deindividualizace).
Situace se začala stupňovat hned druhý den. Mezi vězni a dozorci docházelo ke střetům
a dozorci začali vymáhat svoji autoritu všemi možnými způsoby. Začalo to odebíráním oděvů,
lůžek a trestáním vězňů fyzickým cvičením. Jejich chování v roli se v nadcházejících dnech
stupňovalo. Začali být sadističtí, začali ponižovat vězně, nadávat jim a udílet tresty bez
jakéhokoliv důvodu – doslova se vybíjet na vězních a odepírat jim některá základní potřeby,
jako možnost se umýt, nebo jít na záchod.
S postupujícími dny dál a dál zkoušeli, co si až mohou dovolit a jak moc mohou vězně
ovládat. Pozdější výpovědi dozorců dokazují, že sami začali o sobě a vězních smýšlet jinak.
Ve většině případů byli sami dozorci překvapeni, čeho všeho byli jako lidé schopni bez
jakéhokoliv pocit vinny.
Pro vězně nastal skutečný zlom v bodě, kdy jeden z vězňů byl po stížnosti mimo „věznici“
poslán zpět a ostatním vězňům řekl, že z vězení není cesty ven. V tomto bodě se to pro ně
stalo skutečné. Při jednání se začali označovat pouze číslem (například i s vězeňským
kaplanem, který byl k experimentu krátce přizván). Až po zásahu zvenčí Zimbardovi došlo, že
je potřeba experiment ukončit.
Deindividualizace prostoupila téměř všemi, kteří měli s experimentem něco společného.
Vězni, dozorci a i samotným Zimbardem, který později komentoval, že se tak vžil do role
vedoucího „věznice“ že mu uniklo co se tam dělo a že lidé v celách byli pouze studenty a ne
11
12
LATANÉ, B., a DARLEY, J. M. Bystander „apathy.“ American Scientist, 57, 244-268, 1969.
ZIMBARDO, P. Quiet Rage: The Stanford Prison Experiment. 1992. vyd. USA.
8
Pohorolec
skuteční vězni. Tohle je přesně efekt deindividualizace. Lidé neviděli své chování jako nějak
špatné, protože bylo součástí jejich role – jejich identity.
Výsledky tohoto experimentu jsou relevantní de-facto v jakémkoliv případě, kdy je lidem
přidělena určitá úroveň moci nad někým jiným. Za určitých podmínek můžeme říct, že
k deindividualizace může dojít v jakémkoliv případě, kdy o sobě člověk začne přemýšlet
v kontextu nějaké role nebo pozice (a to může mít pozitivní nebo negativní efekt).
Zimbardo dále stanovil podmínky, za jakých je nebezpečí deindividualizace zvýšené. Paří
sem velikost skupiny, fyzické a psychické nabuzení, fyzické zapojení do procesu a změněné
vnímání reality. To nás opět vrací k nebezpečí, které může dojít k deindividualizací v rámci
davu kdy se velké množství lidí většinou aktivně účastní nějaké činnosti (koncerty,
demonstrace atd.).
Kromě skupiny odebrání odpovědnosti koresponduje ještě jednou věcí – autoritou. Jedná se
o osobu, která podle nás má v situaci větší přehled, větší znalosti a tedy zodpovědnost za
důsledky přejme. Tento druh přímějšího ovlivňování byl zpracován ve slavném
a kontroverzním Milgramově experimentu.13
Jak již bylo řečeno, Stanley Milgram zkoumal na univerzitě Yale působení autority na
chování člověka tak, že subjekt v jedné místnosti přesvědčil, aby v rámci fiktivního testu
pouštěl do subjektu ve vedlejší místnosti elektrické šoky (za „špatné odpovědi“ v rámci onoho
vymyšleného testu o působení trestů na učení). Když se figurant ve vedlejší místnosti přes
telefonní spojení dožadoval propuštění (před experimentem zmínil, že má navíc problémy se
srdcem), dohlížející doktor subjekt vyzval, aby pokračoval. Křik z vedlejší místnosti se stále
stupňoval, až v určité chvíli ustal a přestal se ozývat úplně.
Na papíře to může znít velmi extrémně a těžko lze uvěřit, že by více lidí tento experiment
dovedlo až takhle daleko. V praxi se ovšem ukázalo, že za takovýchto podmínek, 65%
účastníků dosáhlo na nejvyšší úroveň šoku – 450 voltů.
Přesto že u většiny účastníků došlo k nějaké formě odporu, stejně dál pokračovali v provádění
experimentu. Argument, který subjekty nejčastěji přiměl k pokračování v testu, bylo buď
ujištění, že elektřina nemůže způsobit subjektu újmu a že experimentátor na sebe bere plnou
zodpovědnost. Tento důvod stačil, aby subjekty pokračovali i přes křik a následně úplné
přerušení kontaktu z druhé místnosti. Důležité je zde zmínit Milgramův závěr, že lidé v této
studii nebyli v principu zlí, sadističtí lidé s agendou ublížit nebo ohrozit lidi, ale obyčejní lidé
jednající pod vlivem situace.
Experiment replikovaný J.Burgerem v roce 2009 dosáhl poslušnosti 65% u mužů a 73%
u žen. Tento experiment byl ovšem z důvodů změny podmínek pro provádění testu změněn
tak, že končil na pouhých 150 V, které se u Milgramova experimentu ukázali jako „bod
zlomu“ – kdo ho překročil, většinou vyhověl až do konce.
Poslušnost klesala také podle toho, jak moc byli „oběti“ viditelné/slyšitelné – Saliant.14
Salience – čili vlastnost objektu, která ho činí výraznější, se dá využít částečně tak, že
předměty které učiníme výrazné, budou na člověka více působit. Jednoduchá teorie, ale
13
MCLEOD, S. A. Milgram Experiment - Simply Psychology. 2007. Dostupné z:
http://www.simplypsychology.org/milgram.html
14
PLOUS, S. Social Psychology. Coursera. 2013. Dostupné z: https://class.coursera.org/socialpsychology-001/
AIP Scholaris
9
v praxi se například ukázalo, že u záznamů výslechu svědků bylo prokazatelně více
nahlášených případů, že vyšetřovatelem došlo k ovlivňování svědka, když byla kamera
zaměřena na vyšetřovatele – vyšetřovatel byl tedy viděn jako ten, kdo rozhovor vedl a byla
mu přisuzována větší váha. V případě že byla kamera zase zaměřena na vyšetřovaného, efekt
byl opačný (výsledek tohoto testu vedl v některých zemích k zavedení zákona, že kamery
u výslechů musí zabírat oba účastníky z profilu, aby se předešlo tomuto zkreslení).
Hoflingův nemocniční experiment (viz výše) poskytuje podobné výsledky jako Milgramův,
ovšem v reálném prostření. Tím, že by sestra poslechla neznámého doktora na telefonu,
porušila by hned tři pravidla nemocnice (Nepřijímat instrukce po telefonu, nepřekračovat
doporučené dávkování a použití neautorizovaného léku). Přesto to 21 ze 22 sester provedlo,
což je opak toho, co sestry v kontrolní skupině tvrdily že by udělaly (31 z 33 odmítly, že by
souhlasily s neznámým doktorem). Klíčové u tohoto experimentu je uvědomění si rizika
vysoké úrovně poslušnosti v kombinaci s jejím nízkým uvědoměním.
2.3 VYHNUTÍ SE KONFLIKTU
Třetí a poslední z faktorů, které zde uvádím je snaha vyhnout se konfliktu. Opět, celkem
logický předpoklad u většiny obyčejných lidí. Tento aspekt hraje významnou roli
u Milgramova nebo Hoflingova experimentu – kdy se snažíme vyhnout konfliktu s autoritou,
které odporujeme.
U konformity, nebo zásahu kolemjdoucího v krizi se zase snažíme vyhnout konfliktu s celou
skupinou. To je jeden z hlavních důvodů proč může mít skupina v takový vliv. Tím, že
v experimentu vystupujeme „proti“ skupině, jako bychom říkali, že my máme pravdu,
zatímco oni ne. Že my jsme lepší, chytřejší atd. než skupina. A to může být pro mnoho lidí
velmi těžké.
Může ovšem nastat ovšem i zvláštní případ, kdy je člověk v konfliktu sám se sebou?
Kognitivní disonance – teorie Festingera se tomuto předpokladu velice blíží.15 Kognitivní
disonance byla zkoumána na jednoduchém experimentu, kdy studenti byli nuceni po hodinu
provádět úmorně nudný experiment. Když bylo po všem, byli dohlížejícím profesorem
vyzváni pod vymyšlenou záminkou, aby přijali dalšího studenta a pověděli mu, že experiment
byl ve skutečnosti velmi zábavný. V jedné skupině byla za tuto službu nabídnuta suma dvaceti
dolarů (v té době spousta peněz pro studenta), zatímco ve druhé to byl pouhý dolar.
Když došlo ke kontrole výsledků po studii, účastníci, kteří dostali 20 dolarů (společně
s kontrolní skupinou, která nedostala nic) hodnotili studii spíše negativně – což odpovídalo
pravdě. Účastníci, kteří dostali jeden dolar, nicméně hodnotili studii pozitivně. Toto si
Festinger vysvětlil právě kognitivní disonancí – když účastníci experimentu museli držet dvě
protichůdné myšlenky:
1. úkol byl nesmírně nudný
2. právě jsem o tom faktu lhal jinému člověku.
15
MCLEOD, S. A. Cognitive Dissonance Theory http://www.simplypsychology.org/cognitive-dissonance.html
Simply
Psychology.
2008.
Dostupné
z:
10
Pohorolec
V případě účastníků, kteří dostali 20 dolarů byla částka dostatečně velká, aby „omluvila“
jejich chování. Ale jeden dolar byly pouhé drobné, tak se na ně nemohl účastník sobě
vymlouvat. Jelikož s druhým faktem – lhaním – nemohl člověk moc udělat (a kvůli jedné lži
se nejspíš nezmění jeho pohled na sebe jako poctivého člověka), tak aby přestal pociťovat
nepohodlí související s disonancí, radši sám sebe přesvědčil, že byla studie zábavnější.
Další druh vnitřního konfliktu související s aspektem chování je konzistentnost (jednotnost,
chování). Princip konzistentnosti definoval Festinger16 na základně jeho teorie o kognitivní
disonanci. Princip konzistentnosti zhruba znamená, že člověk hledá konzistentnost ve svých
myšlenkách a přesvědčeních v jakékoliv situaci, kdy dochází k protichůdným poznatkům
Odporování konzistentnosti pro člověka znamená zavrhnout určitou představu o sobě samém.
Když je tato „identita“ člověku ještě opakována nebo potvrzována, může to být velice těžké a,
jak to s konflikty bývá, způsobovat nepohodlí.
Studiu konzistentnosti se věnovali podrobně doktoři Freedman a Fraiser ve studiu takzvaného
foot-in-a-door přístupu.17 V tomto experimentu kontaktovali náhodně několik desítek
rodinných domků a zjišťovali, kolik jejich majitelů by byli ochotni nechat před dům postavit
nevzhlednou ceduli vyzívající k opatrné jízdě. Úspěšnost tohoto požadavku nebyla velká. Na
stejný požadavek ovšem reagovali v jiné ulici až 4krát častěji pozitivně v případě, že před
deseti dny souhlasili s umístěním malé, nevýrazné katry ve svém okně, která vyzývala
k opatrné jízdě.
Této funkce mozku lze snadno zneužít pro přesvědčování způsobem, kdy člověka nejprve
nalákáme malým závazkem, za kterým posléze následuje další a další. Při detailnějším
rozboru se tato technika ukázala být nejúčinnější v případě, kdy se jedná o aktivní,
dobrovolné a především veřejně viditelné akty, ideálně v písemné formě (jako účast ve
skupinové činnosti, nebo podepsání veřejné petice následované požadavkem). Dále lidi
přesvědčovalo ujišťování, jak jsou nápomocní a užiteční, utvrzující image někoho, kdo
pomáhá dobré věci (v podobném experimentu byla skupina povolných lidí podstatně vyšší,
i když předchozí žádost se ani netýkala související žádosti – lidé souhlasili více, protože se
charakterizovali jako „ti kdo obvykle pomáhají“).
3 ZÁVĚR
Faktory ovlivňující chování, které jsem zde jmenoval, jsou:
Averze k odlišnosti, související se skupinou a normalitou v ní.
Odebrání odpovědnosti, nebo její pocit v závislosti na vnímání jednotlivce.
Vyhýbání se konfliktu, zahrnující i vnitřní konflikt.
Při posouzení samotných faktorů se nám sami o sobě mohou zdát plně logické. Vždy jde spíše
o kontext situace, než samotné znaky. Závěr je, že představa člověka jako rozumného
16
FESTINGER, L. A Theory of cognitive dissonance. Stanford, CA: Stanford University Press. 1957.
FREEDMAN, J. L., FRASER, S. C. Compliance Without Pressure: The foot-in-the-door technique [online].
1966.
vyd.
2013
[cit.
2013-11-24].
Dostupné
z:
http://faculty.babson.edu/krollag/org_site/soc_psych/freed_fras_foot.html
17
AIP Scholaris
11
a uvažujícího tvora platí, ale pouze v určitých situacích. Jen situace a náhoda často stojí za
tím, kdy se člověk chováním stane příznačnou „ovcí“ reagující podle chování skupiny, nebo
podle jiného vzorce mimo jeho kontrolu.
Ze studií vyplývá jedno pozitivum. Ukázalo se, že uvědomění si těchto myšlenkových
procesů samo o sobě pomohlo změnit tento způsob myšlení. Nešlo ovšem o změnu jednoho
vzorce chování v jiný. Jednalo se o to, že když lidé byli schopni tyto vzorce rozpoznat, mohli
o svých činech přemýšlet a nejednat pouze na základě „instinktu“ který vedl k výše
zmíněnému automatickému chování.
V tomto vidím největší přínos sociální psychologie – zjišťování vzorců chování
a upozorňování na jejich případné nebezpečí. Člověk samozřejmě může reagovat stejným
způsobem, jak by reagoval bez této znalosti, ovšem v takovém případě si je plně vědom proč
to dělá, nebo zdali jeho rozhodnutí něco ovlivňuje.
Sám P. Zimbardo v jednom rozhovoru řekl, že „hrdinství“ je v podstatě deviace. Je to chování
kdy člověk koná, ačkoliv ostatní lidé tak nečiní. Myslím, že v dnešní době je důležité
takovému chování rozumět a všechny výše zmíněné poznatky tomu doufám mohou
napomoci.
3.1 OTÁZKY K DISKUZI
1. Jaký je podle vás nejlepší způsob jak omezit možnost že se necháte ovlivnit proti Vaší
vůli?
2. Jaký je Váš názor na experimenty jako byl Milgramův experiment nebo Stanfordský
vězeňský experiment z morálního a etického hlediska?
3. Podle obsahu práce, jakou situaci byste si dovedli představit, aby u ní hrozilo největší
riziko ovlivnění?
4. V jakých dalších situacích podle Vás hrozí, že se necháte ovlivnit?
12
Pohorolec
4 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
BROOKSHIRE, B. Psychology is WEIRD [online]. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z:
http://www.slate.com/articles/health_and_science/science/2013/05/weird_psychology_social_
science_researchers_rely_too_much_on_western_college.html
ENGELHARDT, C. R., BARTHOLOW, B. D., KERR, G. T. This is your brain on violent
video games: Neural desencitization to violene predicts increased aggression following
violent video game exposure. Journal of Experimental Social Psychology, 47, 1033-1036,
2011.
FESTINGER, L. A Theory of cognitive dissonance. Stanford, CA: Stanford University Press.
1957.
FREEDMAN, J. L., FRASER, S. C. Compliance Without Pressure: The foot-in-the-door
technique
[online].
1966.
vyd.
2013
[cit.
2013-11-24].
Dostupné
z:
http://faculty.babson.edu/krollag/org_site/soc_psych/freed_fras_foot.html
Homo
Economicus
[online].
2013
[cit.
2013-11-24].
http://www.investopedia.com/terms/h/homoeconomicus.asp
Dostupné
z:
LATANÉ, B., a DARLEY, J. M. Bystander „apathy.“ American Scientist, 57, 244-268, 1969.
LEVINE, M. Identity and Emergency Intervention: How Social Group Membership and
Inclusiveness of Group Boundaries Shape HelpingBehavior. 2005, Personality and Social
Psychology Bulletin
MCLEOD, S. A. Social Psychology - Simply Psychology. 2007. Dostupné z:
http://www.simplypsychology.org/social-psychology.html
MCLEOD, S. A. Asch Experiment - Simply Psychology.
http://www.simplypsychology.org/asch-conformity.html
2008.
Dostupné
z:
MCLEOD, S. A. Milgram Experiment - Simply Psychology. 2007. Dostupné z:
http://www.simplypsychology.org/milgram.html
MCLEOD, S. A. Cognitive Dissonance Theory - Simply Psychology. 2008. Dostupné z:
http://www.simplypsychology.org/cognitive-dissonance.html
PHILLIPS, D. P. The impact of mass media violence on homicide, American Sociological
Review, 1983, 48, 560-568
PLOUS,
S.
Social
Psychology.
https://class.coursera.org/socialpsychology-001/
Coursera.
2013.
Dostupné
ZIMBARDO, P. Quiet Rage: The Stanford Prison Experiment. 1992. vyd. USA.
z: