Zde - Webhosting na VŠE - Vysoká škola ekonomická v Praze

Vysoká škola ekonomická v Praze
Fakulta financí a účetnictví
katedra finančního účetnictví a auditingu
David PROCHÁZKA
Determinace zisku v účetnictví a ekonomii
Publikace je výstupem projektu Grantové agentury ČR „Analýza účetních pravidel pro vykazování zisku – nové přístupy ve světě a možnosti jejich aplikace v České republice“ (registrační číslo GA 402/09/P523).
1. elektronické vydání: 186 stran, 2012
Autor: David Procházka, kontakt katedra finančního účetnictví a auditingu, Fakulta financí a
účetnictví, Vysoká škola ekonomická v Praze, Nám. W. Churchilla 4, Praha 3 – Žižkov,
130 67, email: [email protected]
Obsah
Úvod ........................................................................................................................................... 7 1 Ekonomické pojetí zisku .................................................................................................. 11 1.1 Zisk v teorii hlavního proudu .................................................................................... 11 1.2 Zisk v dílech klasických ekonomů ............................................................................ 14 1.2.1 Adam Smith........................................................................................................ 15 1.2.2 David Ricardo .................................................................................................... 15 1.2.3 Nassau William Senior ....................................................................................... 16 1.2.4 John Stuart Mill .................................................................................................. 17 1.3 Zisk v dílech neoklasických ekonomů....................................................................... 17 1.3.1 Marie Esprit Léon Walras .................................................................................. 18 1.3.2 Alfred Marshall .................................................................................................. 20 1.3.3 Irving Fisher ....................................................................................................... 22 1.3.4 Frank Hyneman Knight ...................................................................................... 25 1.3.5 John Richard Hicks ............................................................................................ 26 1.3.6 Arthur Cecil Pigou ............................................................................................. 29 1.4 Rakouská ekonomická škola ..................................................................................... 30 1.4.1 1.5 2 Ludwig von Mises .............................................................................................. 30 Syntéza ekonomických teorií zisku ........................................................................... 33 1.5.1 Rozlišení důchodu ex-ante a důchodu ex-post ................................................... 34 1.5.2 Podstata a funkce podnikatelského zisku ........................................................... 43 Účetní pojetí zisku ............................................................................................................ 47 2.1 Eugen Schmalenbach ................................................................................................. 47 2.2 Fritz Schmidt ............................................................................................................. 50 2.3 Heinrich Sommerfeld ................................................................................................ 50 2.4 Kenneth MacNeal ...................................................................................................... 52 2.4.1 Kritika zásady opatrnosti a realizačního principu .............................................. 52 2.4.2 Hodnota a její zobrazení v účetnictví ................................................................. 54 2.4.3 Pravdivé účetní výkazy ...................................................................................... 55 2.5 Edgar Edwards a Philip Bell ..................................................................................... 56 2.5.1 Očekávaný subjektivní zisk ................................................................................ 56 2.5.2 Očekávaný realizovatelný zisk ........................................................................... 59 2.5.3 Podnikatelský zisk .............................................................................................. 65 3
2.6 2.6.1 Změření finanční pozice jako základní předpoklad determinace zisku ............. 68 2.6.2 Zisk na bázi současných peněžních ekvivalentů ................................................ 70 2.7 3 Zisk v pojetí Mezinárodních standardů účetního výkaznictví ................................... 79 3.1.1 Koncepční rámec ................................................................................................ 79 3.1.2 Mezinárodní účetní standard 18 Výnosy............................................................. 82 3.1.3 Mezinárodní účetní standard 11 Stavební smlouvy ............................................ 87 3.1.4 Mezinárodní účetní standard 41 Zemědělství ..................................................... 89 3.1.5 Mezinárodní účetní standard 36 Snížení hodnoty aktiv ...................................... 90 3.2 Zisk v pojetí amerických všeobecně uznávaných zásad ............................................ 93 3.2.1 Vyhláška konceptů finančního účetnictví č. 1 ................................................... 93 3.2.2 Vyhláška konceptů finančního účetnictví č. 6 ................................................... 94 3.2.3 Vyhláška konceptů finančního účetnictví č. 5 ................................................... 97 3.2.4 Specifické předpisy .......................................................................................... 102 Vliv ekonomických a účetních teorií zisku na účetní praxi ........................................... 107 4.1 Zhodnocení významu ekonomických teorií zisku ................................................... 107 4.2 Hodnocení účetních teorií zisku .............................................................................. 111 4.3 Hodnocení mezinárodních účetních systémů v oblasti zobrazení zisku.................. 116 4.4 Propojení ekonomicko-účetní teorie s účetní praxí ................................................. 117 4.4.1 Koncepční východiska ..................................................................................... 117 4.4.2 Modelové propojení teorie a praxe................................................................... 123 4.5 5 Ahmed-Riahi Belkaoui .............................................................................................. 74 Determinace zisku ve vybraných účetních systémech ..................................................... 79 3.1 4 Raymond John Chambers .......................................................................................... 67 Shrnutí ekonomických a účetních teorií zisku a jejich zohlednění v účetní praxi .. 128 Vliv mezinárodní harmonizace účetnictví na regulaci účetnictví v České republice .... 131 5.1 Harmonizace účetního výkaznictví v rámci EU ...................................................... 132 5.2 Aplikace Mezinárodních standardů účetního výkaznictví v České republice ......... 137 5.2.1 Účetní výkaznictví v oblasti IFRS – Etapa I (do konce roku 2010) ................ 137 5.2.2 Účetní výkaznictví v oblasti IFRS – Etapa II (od roku 2011) .......................... 141 5.3 Konverze účetní závěrky ......................................................................................... 145 5.3.1 Vymezení rozsahu účetních jednotek ............................................................... 145 5.3.2 Technické aspekty konverze účetní závěrky .................................................... 147 5.3.3 Kritéria volby vhodné metody konverze účetní závěrky ................................. 150 5.3.4 Empirický výzkum o rozsahu využití IFRS v české podnikatelské praxi ........ 154 4
5.3.5 Zobecnění výsledků empirického výzkumu ..................................................... 164 Závěr....................................................................................................................................... 173 Literatura ................................................................................................................................ 181 Summary ................................................................................................................................ 185 5
6
Úvod
Dostane-li se do ruky náhodnému čtenáři libovolná publikace o účetnictví, zcela jistě narazí na
kapitoly, které se věnují zisku. Bude-li pokračovat v četbě a zamyslí se hlouběji nad obsahem
prezentovaného textu, s velkou pravděpodobností si položí otázky typu „Co je to zisk? Jak se
vypočítá? K čemu se využívají informace o dosaženém zisku?“
Tématika odvození důchodu (zisku, výsledku hospodaření) za účetní období představuje jednu z
nejvýznamnějších a také nejrozsáhlejších oblastí účetní teorie i praxe. Zároveň lze na historickém vývoji názorů na tento - pravděpodobně nejobtížnější - úkol, se kterým se účetnictví musí
potýkat, názorně ilustrovat potřebnost a užitečnost, ale zároveň i omezenost účetní teorie. Zdravá účetní teorie je nezbytným předpokladem, aby praktické účetnictví bylo s to adekvátně reagovat na neustále se objevující nové požadavky, které na něj nevyhnutelně klade dynamické
tržní hospodářství. Nelze-li v účetní teorii najít alespoň základní ideový potenciál pro řešení
unikátních praktických problémů, stává se tato v podstatě neužitečnou. V otázce nalezení vhodného ukazatele úspěšnosti podniku zhodnocovat vzácné ekonomické zdroje prostřednictvím
podnikatelské činnosti se účetní teorie vyznačuje spíše rozporuplnými výsledky. Teoretické závěry se často setkávají s odmítnutím nejen ze strany zainteresovaných osob připravujících účetní
informace uživatelům, ale i ze strany samotných uživatelů účetních informací. Mnohé, teoreticky originální a zajímavé, návrhy se v praxi neprosadily. Tento neúspěch můžeme přičítat různým příčinám, např.:

chybějícímu operacionálnímu nástroji, jehož absence znemožňuje transformovat teoretické závěry v praktickou činnost,

vysokým nárokům na vynaložení dodatečných ekonomických zdrojů, které převyšují
případný užitek ze zavedení výsledků teoretického výzkumu,

neochotě praxe přistoupit na některá, dokonce i snadno proveditelná, řešení.
Každý teoretický návrh by proto měl být podrobován testu praktické upotřebitelnosti a užitečnosti, neboť nepoužitelný teoretický model se stává z hlediska praxe modelem zbytečným.
Možná i proto se v současnosti spíše prosazuje přístup k účetní teorii na bázi obecného výkladu
myšlenkových východisek momentálně převládající „dobré praxe“. Tento postoj však nelze akceptovat. Není totiž žádnou výjimkou v historii vědy, že teorie, které označili zastánci v té době
převažujícího myšlenkového proudu za scestné a které v době svého vzniku nebyly plně či vůbec doceněny, se ukázaly být později zcela pravdivými. V oblasti účetnictví stojí v této souvislosti např. za zmínku dlouho opomíjené a téměř zapomenuté dílo K. MacNeala Truth in Accoun7
ting, které poprvé vyšlo v roce 1939.
Autor kritizuje tehdejší účetní praxi, předkládá seznam hlavních nedostatků a snaží se nalézt
opatření, která by tyto nedostatky odstranila. Zabrouzdáme-li v čase o 70 let dopředu, zjistíme,
že i tvůrci nejvýznamnějších světových účetních pravidel jsou konfrontováni s naprosto stejnými problémy. Jimi předkládaná řešení jsou velmi podobná těm, které uvádí MacNeal. V dalším
textu budou myšlenky K. MacNeala blíže rozebrány a nejen na jeho příkladu bude demonstrováno, že odmítání účetních teorií pro jejich praktickou neaplikovatelnost je neuváženou chybou.
Odmítnutím byť i „špatné teorie“ se vzdáváme cenného zdroje idejí, které mohou jednou tvořit
základ budoucí podoby účetnictví.
Účetnictví vedle své hlavní funkce – informační základny pro řízení ekonomické činnosti podniku – plní nezastupitelnou roli rovněž pro hladké fungování trhů. Uživatelé účetních informací
se nejčastěji zajímají o zisk (důchod, výsledek hospodaření) a vyčíslení této ekonomické veličiny patří mezi stěžejní a zároveň i nejobtížnější úkoly účetního výkaznictví. Moderní ekonomika
je založena na, někdy až nezdravé, důvěře. Ekonomické subjekty potřebují ke kvalitnímu rozhodování adekvátní informace. S překotným propojováním národních trhů v jeden globální roste
poptávka po kvalitních a užitečných účetních informacích, které zabezpečí srovnatelnost údajů
vykazovaných různými subjekty v různých částech světa. Na tyto procesy probíhající v reálné
ekonomice reaguje i účetnictví, resp. jeho část, která je zaměřena na předkládání souhrnných
informací v podobě účetních výkazů externím uživatelům.
Účetní výkaznictví doznalo v posledních deseti letech výrazných změn. Lze pozorovat poměrně
silný odklon od některých tradičních účetních zásad. Nejvýrazněji „trpí“ zásada opatrnosti. Její
až dogmatické chápání je postupně opouštěno a zejména v oblasti vykazování snížení hodnoty
aktiv či tvorby rezerv se současná pravidla nesou ve znamení omezení prostoru pro manipulování s hospodářskými výsledky. Oslabování opatrnosti je patrné i u vykazování výnosů z určitých
typů transakcí (např. zemědělství či finanční nástroje). Dodržení podmínky, že výnos musí být
realizovaný či realizovatelný, není u těchto operací vyžadováno a je možné vykázat výnos již
před samotným dokončením celého výdělečného procesu. To vše se děje pod záminkou poskytování relevantních informací externím uživatelům účetních výkazů. Pro posouzení, proč je
aplikován tento nový přístup a zda jsou jeho cíle plněny, se musíme zamyslet nad institucionálním prostředím, ve kterém účetnictví funguje a které ho výrazně ovlivňuje.
Hlavní obsahovou náplní účetnictví je zobrazení pohybu ekonomických hodnot. Nesmíme
ovšem pustit ze zřetele ani další podstatný znak účetnictví. Jeho výstupy jsou totiž jedním
z hlavních podkladů pro následnou alokaci ekonomických hodnot mezi různé ekonomické sub8
jekty. Jakýkoliv nový předpis, který mění dosavadní praxi, je předmětem ekonomicky motivovaných tlaků podle toho, do jaké míry novinka mění současné či budoucí rozmístění vzácných
zdrojů mezi různé subjekty. Významným faktorem je i schopnost jednotlivých subjektů prosadit
takové řešení účetního problému, které nejvíce vyhovuje jejich cílům. Ne vždy se tedy odsouhlasí teoreticky „nejlepší“ řešení určitého účetního problému, a i proto se některé teoretické postuláty těžko prosazují v praxi.
Příjímání závazných účetních pravidel (tj. externích normativních textů, které účetní jednotka
musí respektovat při výstavbě svého účetního systému) je totiž svojí podstatou politickým procesem. Platné normativní texty účetních pravidel spíše než „čistou teorii“ odrážejí motivy, které
tvůrce pravidel vedly k jejich schválení. Činí-li účetní teorie normativní soudy ohledně toho, co
by mělo být součástí praxi, měla by respektovat proces schvalování účetních předpisů. To
ovšem nemůže znamenat úplnou rezignaci na prezentaci výlučně teoretických konceptů jen proto, že je obtížné je v praxi prosadit. Vždyť samotná změna rozhodovacího a schvalovacího procesu může vést k výrazné ideové změně vydávaných pravidel.
Uvedené skutečnosti vedou k závěru, že analýza podstaty zisku si žádá oprostit se od pouhého
formálního vykládání obsahu účetních předpisů. Tento postup má své opodstatnění pro správnou
aplikaci platných účetních pravidel účetními jednotkami v každodenní praxi. Často však nastávají situace, kdy účetní jednotky účtují o hospodářských transakcích a připravují účetní sice výkazy v naprostém souladu s normativními texty, nicméně samotný obsah a vypovídací schopnost předkládaných účetních informací jsou více či méně vzdáleny ekonomické podstatě zobrazovaných skutečností. Na vině jsou pochopitelně „nemocné“ účetní předpisy.
Vymezení obsahu, vlastností a vypovídací schopnosti kategorie označované termínem zisk, důchod či výsledek hospodaření je nutné zasadit do širších souvislostí. Hlavní těžiště práce bude
proto spočívat v popisu a rozboru teorií zisku, které považuji za nejdůležitější. Pokusím se posoudit využitelnost teoretických konceptů v účetní praxi za ideálních podmínek (tj. bez uvažování procesu schvalování účetních pravidel). Protože již samotná definice tohoto fenoménu přesahuje hranice účetní teorie, zaměřím se v práci i na ekonomické teorie. Důchod či zisk je totiž
nerozlučně spjat s jednáním člověka jako ekonomického subjektu.
9
10
1
Ekonomické pojetí zisku
I když důchod je jedním z nejzajímavějších ekonomických fenoménů, nelze říct, že by patřil
mezi nejčastěji zpracovávaná témata ekonomické teorie. Většina autorů se mu věnuje pouze
okrajově. A najde-li se již nějaký ekonom, např. Fisher (1906 a 1930), Hicks (1946) či Mises
(1966, zejména kapitoly XIV.3, XV.8–9 a XXIV.1), který předkládá rozsáhlejší analýzy, nelze
rozhodně hovořit o knihách či příspěvcích, které by byly předmětem výraznějšího zájmu ze
strany odborné veřejnosti.
1.1 Zisk v teorii hlavního proudu
Nahlédnutím do současných učebnic hlavního proudu může zájemce o ekonomii dospět k mírně
zkreslenému dojmu, že otázka zisku je jednoduchou matematickou záležitostí hledání optima, tj.
stanovení obecných podmínek, za kterých firma maximalizuje zisk. Standardní teorii (maximalizace) zisku (firmy) je možné stručně vymezit následovně.
Formální vyjádření ziskové funkce firmy vyrábějící n výstupů, k jejichž zhotovení používá m
vstupů pro daný cenový vektor výstupů p a cenový vektor vstupů w, zachycuje Rovnice 1.
n
m
i 1
i 1
   pi yi   wi zi ,
kde 
(1)
– zisk,
p
–
vektor prodejních cen výstupů,
y
–
vektor vyráběných výstupů,
w
–
vektor nákupních cen vstupů,
z
–
vektor používaných vstupů.
Racionálně chovající se firma volí z výrobní množiny (y,-z) výrobní plán, který maximalizuje
zisk. Protože nutnou podmínkou maximalizace zisku je technicky efektivní výroba,1 lze ziskovou funkci reformulovat následovně.
1
Mezi výstupem a vstupy platí jednoduchá podmínka. Skutečný výstup nemůže být větší, než kolik je možné vyro-
bit na základě omezení vyplývajících z produkční funkce, tj. y  f(z). Je-li skutečný výstup rovný maximálně možnému, firma vyrábí technicky efektivně, tj. y = f(z).
11
m
  pf ( z )  wz  pf ( z1 ,..., zm )   wi zi .
(2)
i 1
Po stanovení rovnice zisku můžeme přistoupit k hledání podmínek, jejichž splnění zaručí, že
podnik bude dosahovat optimálního, tj. maximálního zisku. Maximálního zisku je dosaženo,
jsou-li současně splněny podmínka optima prvního a druhého řádu.2 Podmínka 1. řádu říká, že
v bodě optima se musí první derivace ziskové funkce podle všech proměnných z rovnat 0, tj.:
 ( z  )
 0 pro i  1,..., m .
 zi
(3)
Podmínka optima druhého řádu si v případě maximalizace zisku žádá, aby produkční funkce f(z)
byla v bodě optima lokálně ryze konkávní, tj. Hessova matice druhých derivací produkční
funkce f(z) musí být negativně definitní.
 2 ( z  )
 0.
zi 2
(4)
Dosazením Rovnice 2 do podmínky prvního řádu se získá známá podmínka maximalizace zisku,
kterou je rovnost hodnoty mezního příjmu každého vstupu s nákupní cenou daného vstupu.
w

f
f
 p
 wi  0 
 MPi  i , pro i  1,..., m ,
 zi
 zi
 zi
p
kde MP
(5)
– mezní produkt (výstup) získaný užitím dodatečné jednotky vstupu zi.
Uvedená soustava pěti rovnic je stručným shrnu-tím teorie zisku uváděné v moderních učebnicích ekonomie. Prezentovaná teorie je stabilní součástí tzv. hlavního proudu ekonomické teorie.
Bohužel, výše popsané exposé je vše, čím současná ekonomie přispívá k teorii zisku3 Po více
2
Tato část je založena na obecné matematické teorii hledání optima (maxima či minima). Pro bližší popis proble-
matiky viz odborná matematická literatura.
3
Samozřejmě nelze říct, že ekonomie redukuje otázku zisku na výše podaný výklad. Spíše naopak. Po obecném
vymezení ziskové funkce a podmínek existence optima přichází podrobné dopracování tématu. Maximalizace zisku
se standardně rozbíhá do dvou větví. První fáze se soustředí na hledání optimální kombinace vstupů, které minimalizují náklady na požadovaný výstup. Druhá fáze se zabývá určením optimálního výstupu, který maximalizuje zisk.
Celá teorie je zakončena určením bodu, od kterého se vyplatí vyrábět v krátkém i dlouhém období, vymezením
vlastností nákladové a ziskové funkce a odpovídající komparativní statikou. Maximalizace zisku je tedy podrobně
zpracovaná oblast. Ovšem nejedná se o nic jiného, než o – i když naprosto logické – rozvedení uvedených rovnic a
v podstatě pouhý formalismus. Navíc často bývá ekonomii hlavního proudu vyčítáno, že vychází z předpokladů,
12
méně formálním (i když značně obšírném) rozpracování základních rovnic autoři upírají svojí
pozornost jinam, např. k analýze tržních struktur, určení podmínek rovnováhy odvětví a stability
rovnovážného stavu či efektivnosti různých tržních struktur. To sice s otázkou zisku souvisí, ale
již pouze okrajově. I když je zisk tradičním tématem ekonomie, nevěnuje se mu podle mého
názoru potřebná pozornost.
Analýza výše uvedených pěti rovnic poskytuje z účetního pohledu mírně žalostné poznatky.
Podle všeobecně uznávaného názoru ekonomické obce je ziskem rozdíl dvou veličin formálně
zakotvených v ziskové funkci, kterou je třeba maximalizovat. Jinak řečeno, současná ekonomie:

redukuje svůj záběr pouze na hledání optima (maxima) ziskové funkce,

nepředkládá hlubší definici zisku a pouze uvádí, že je to rozdíl dvou veličin,

je nedůsledná v definování oněch dvou proměnných, které zisk determinují,4

pouští (do určité míry) ze zřetele riziko, ale především nejistotu, která výrazně ovlivňuje
ekonomické jednání,

nesnaží se objasnit faktory, které způsobují vznik zisků či ztrát,

opomíjí se role podnikatelů a podnikatelské funkce,

nejsou specifikovány motivy, proč firma sleduje zisk a proč by ho vůbec měla maximalizovat,

a v neposlední řadě není vyjasněno, jaké jsou funkce zisku, jaká je jeho vypovídací
schopnost, zda a proč existuje potřeba zjišťovat a vyhodnocovat informace o zisku.5
které zabezpečují pěkné matematické vlastnosti uvedených funkcí. To však může způsobit výrazné odchýlení teorie
od ekonomické reality.
4
V učebnicích je možné se setkat s různými kombinacemi. Sice se lze setkat s – z účetního hlediska příhodnými
termíny – výnosy a náklady, ale nejčastěji se uvádí, že zisk je rozdílem mezi celkovými příjmy a celkovými výdaji.
Tato terminologická nepřesnost je způsobena tím, že základní ekonomický model uvažující ekonomiku, ve které
není přítomné riziko a nejistota, se přenáší i do modelů, které s těmito faktory pracují. Při explicitním vymezení
pojmů je možné tuto nepřesnost akceptovat. Nicméně pro potřeby zjištění zisku v účetnictví jsou takové nepřesnosti
nevyhovující, neboť peněžní a akruální báze představují naprosto rozdílná koncepční východiska, viz i např. Koncepční rámec k IFRS (IASB, 2011).
5
Toto je určitým nezamýšleným důsledkem (nutných) zjednodušení, která ekonomická teorie používá. Jedním z
klíčových omezení ekonomických teorií je, že se implicitně předpokládá homogenní skupina ekonomických subjektů, které potřebují informace o zisku. V praxi ovšem uživatelé účetních informací tvoří značně různorodé skupiny s
různými informačními požadavky a s různou možností přístupu k primárním účetním datům. Proto se oddělují
účetní okruhy pro potřeby interních uživatelů (tzv. manažerské účetnictví) a externích uživatelů (tzv. finanční účet-
13
Uvedené skutečnosti vedou k tomu, že zisk v pojetí současné ekonomie není odpovídajícím základním kamenem, na kterém by bylo možné vybudovat konzistentní teorii zisku použitelnou
v účetní teorii a praxi.6 V některých případech jsou z důvodu modelového uchopení ekonomických modelů aplikována určitá zjednodušení, dle mého názoru ovšem v některých případech na
úkor užitečnosti konkrétního modelu. Proto v další části popíšu některé z myšlenek ekonomů,
kteří se podstatou zisku zabývali v méně či více vzdálené minulosti a jejichž odkaz je stále živoucí a může přinést i zajímavé vhledy na tradiční účetní problémy. Hlavní přínos, který spatřuji
v předložené analýze ekonomických teorií zisku, spočívá v rozšíření záběru teorie nejen na zisk,
ale i ostatní ekonomické fenomény. Konkrétně se jedná o zasazení teorie zisku do teorie kapitálu
a teorie hodnoty. Lépe řečeno, nosnou ideou dále uváděných teorií je vzájemné propojení třech
významných ekonomických veličin, které společně tvoří integrální celek. Těmito veličinami
jsou hodnota, důchod a kapitál. Neméně podstatnou roli hrají i faktor času a nejistota. Proto se
budu ve výčtu příspěvků jednotlivých autorů k rozvoji teorie zisku snažit identifikovat jejich
pohled na kapitál, hodnotu a čas v kontextu dynamické ekonomiky, která je charakteristická
nejistým budoucím vývojem.
1.2 Zisk v dílech klasických ekonomů
Klasičtí ekonomové věnovali mj. značnou pozornost vysvětlení procesu rozdělování důchodu
mezi hlavní společenské třídy. Teorie rozdělování si kladla za cíl nalézt příčiny a faktory ovlivňující rozdělení produktu na mzdy, zisky a pozemkové renty. Při určování výše důchodu jednotlivých skupin vlastníků výrobních faktorů se zohledňují především přirozené faktory (např. naturální existenční minimum) a společenské faktory (např. charakter pozemkového vlastnictví).
nictví). První účetní okruh je motivován potřebou poskytovat informace pro efektivní řízení a rozhodování. Manažerské účetnictví pracuje ve větší míře se subjektivními údaji a očekáváními ohledně budoucího vývoje, což se mj.
odráží i v důležité roli tzv. nákladů v ekonomickém pojetí (tj. oportunitní náklady). Zisk pro potřeby vnitřního řízení se tedy v značné míře přibližuje ekonomickému zisku. Pro externí uživatele, kteří nemají přístup k interním datům, a tedy si nemohou ověřit relevanci subjektivních odhadů, nejsou takové informace dostatečně spolehlivé a
vyžadují podklady, které zachycují pouze to, co se skutečně událo. Důsledkem různých informačních potřeb je i
odlišné vymezení nákladů ve finančním a manažerském účetnictví. Zatímco manažerské účetnictví pracuje především s náklady ve smyslu anglického termínu cost (zdroje, které byly vynaloženy, nikoliv ovšem nutně spotřebovány), tak finanční účetnictví používá náklady ve smyslu anglického termínu expense (zdroje, které byly skutečně
spotřebovány, a jejich užitečnost byla vyčerpána).
6
Na tomto místě bych upozornil na určitou analogii ekonomie hlavního proudu v oblasti zisku s českou účetní
legislativou. Obě dvě disciplíny operují s pojmy, které vůbec či nedostatečně definují, a předpokládají, že funkce
daných veličin jsou samozřejmé. A dále s nimi provádějí operace, jejichž účel není dostatečně osvětlen.
14
1.2.1 Adam Smith
Podle Smithe7 je osobním kapitálem ta část zásoby statků, od které jedinec očekává, že mu přinese v budoucnu důchod. Smith rozděloval kapitál na fixní (stroje, budovy) a oběžný (zásoby
zboží a zálohy mezd). Významným aspektem kapitálu je, že představuje mzdové zálohy (zejména ve formě obilí a jiného nezbytného zboží), které se vyplácejí do okamžiku, než se vyrobí a
začne prodávat nová produkce. Nově vyrobené zboží slouží jako potenciální zdroj záloh do budoucího období. Kapitalista stojí před volbou, jakou část produkce spotřebovat a jakou část
uspořit a investovat v dalším výrobním cyklu. Smith si byl vědom působení obecné tendence k
jednotné míře zisku v hospodářství. Volně pohyblivý kapitál si vyhledává nejziskovější investiční příležitosti. Tím se ovšem zvyšuje nabídka daného odvětví a společnou interakcí s poptávkou tento proces vyústí v pokles tržní ceny a míry zisku.
Chceme-li odhalit faktory ovlivňující výši zisku, musíme prozkoumat teorii rozdělování, ve které Smith operuje s přirozenými veličinami. Dlouhodobý přirozený základ mzdy se odvíjí od
existenčního minima, kolem něhož kolísá tržní cena práce. Existenční minimum Smith ztotožňuje s fyzickým minimem nezbytným pro přežití. Zisk je nákladem kapitálu a je přirozeným právem kapitalisty. Zisk představuje cenu za existenci kapitálu – odměnu za zálohování životních
prostředků třídě dělníků. Rentu definuje jako přebytek ceny nad náklady (materiálovými, mzdovými, ziskem, aj.).
Ve svém díle ovšem Smith neposkytuje bližší vysvětlení, jak velký zisk je dostatečnou motivací
pro kapitalistu, aby se rozhodl akumulovat kapitál. Smith zakrývá čtenáři údaj o velikosti přirozené míry zisku, což společně s vágním konceptem přirozené mzdy diskredituje jeho teorii přirozené ceny. Teorie rozdělování jako celek proto není z praktického hlediska uchopitelná a využitelná pro potřeby účetnictví. Z účetního hlediska je zajímavostí, že Smith označil zisk za náklad (kapitálu). Část odměny, která připadá kapitalistovi, lze bezpochyby považovat za (ekonomický) náklad, nikoliv však celý zisk.
1.2.2 David Ricardo
Ricardo8 rozpracovává teorii rozdělování v duchu Smithova odkazu a do jisté míry ji inovuje.
Opět vychází z pojetí kapitálu jako mzdového fondu, navíc postuluje fixní poměr mezi kapitálem a prací, neboť zaměstnání dodatečných pracovníků (např. zvýšení jejich počtu o desetinu) si
vyžaduje proporcionální znásobení mzdových záloh (tj. o jednu desetinu navýšit zásoby obilí
7
Analýza vychází z knihy An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, která prvně vyšla v roce
1776 a která je nejznámějším ekonomickým dílem nejen A. Smithe, ale celé dosavadní ekonomické literatury.
8
Kniha The Principles of Political Economy and Taxation poprvé vyšla v roce 1817.
15
určeného na výplatu mezd dělníkům). Předpoklad fixní proporce kapitálu a práce se odráží v
pojetí teorie rozdělování jakožto rozdělování produktu mezi půdu a „práci-kapitál“ (Holman,
2001, str. 80). Renta z půdy má u Ricarda diferenční charakter. Fixnímu faktoru půdě náleží
odměna ve formě renty a na variabilní faktor „práci-kapitál“ připadá důchod ve výši produktu
sníženého o vyplacené renty. Rozdělování „produktu-mínus-renty“ mezi zisky a mzdy Ricardo
vysvětloval pomocí mzdy coby existenčního minima.
Ricardo existenční minimum dělníka vztahuje ke společenským a ekonomickým podmínkám,
které panují v dané době a v dané zemi. Výše mzdy na úrovni existenčního minima může převyšovat fyzické minimum Smithovo a odvíjí se od úrovně mzdy, která je slučitelná se stacionárním
stavem populace, kdy nedochází k tlakům na růst ani pokles dělnické populace. Dle teorie rozdělování je mzda na úrovni existenčního minima exogenní proměnnou, která je určena mimo
rámec modelu nezávisle na ostatních proměnných (ceny, zisky, renty). Proces rozdělování produktu popsal nejprve pomocí obilnářského modelu a posléze i peněžního. Klesající míru zisku v
ekonomice se Ricardo pokusil ukázat v rozšířeném obilnářském modelu a v peněžním modelu.
Přestože zejména v druhém případě stojí jeho tvrzení na značně vrtkavých předpokladech, můžeme tvrdit, že Ricardo přinesl nový pohled na podstatu zisku – na rozdíl od A. Smithe nepovažuje zisk za náklad, nýbrž za určitý typ přebytku.
1.2.3 Nassau William Senior
Senior9 podstatně rozpracoval klasickou teorii kapitálu, kterou rozšířil o teorii úroku. V jeho
pojetí je kapitálem zboží, které se nespotřebovalo a které je používáno ve výrobě. Kapitál už
není pouhá minulá práce, ale stává se produktivním výrobním faktorem. Senior se zaměřil
zejména na faktory ovlivňující nabídku kapitálu. Podle jeho teorie abstinence se kapitál akumuluje, abstinuje-li člověk od spotřeby. Abstinence znamená pro jedince újmu, která musí být odměněna, aby jedinec tuto újmu vůbec podstoupil. Odměnou za nespotřebování vyrobených statků je úrok. Abstinence je ve své podstatě nákladem psychického charakteru a úspory jako konkrétní projev abstinence jsou rostoucí funkcí úrokové míry. Teorie abstinence rozvinula ekonomickou teorii tím, že kapitál vysvětlila jako samostatný výrobní faktor, který kooperuje s půdou
a prací.
Teorie abstinence se soustředí pouze na nabídkovou stranu teorie kapitálu a nepomáhá úplně
vyjasnit podstatu zisku, neboť opomíjí poptávku. Na druhou stranu vytvořila podmínky pro
odůvodnění existence úroku nezávisle na zisku. Jestliže by abstinence nebyla vnímána jako psychický náklad, byl by úrok jako odměna za abstinenci nulový. Proces akumulace kapitálu by
9
Kniha The Outline of the Science of Political Economy poprvé vyšla v roce 1836.
16
pokračoval, dokud by se realizovaly investice alespoň s minimálním kladným přínosem. Důsledkem tohoto procesu by byl pokles míry zisku až na nulu. Nenulová míra zisku vzniká, kladeli abstinence od spotřeby, pociťovaná jako újma, omezení akumulaci kapitálu. Investiční proces
končí a rovnováha nastává v bodě, ve kterém míra zisku (odvozená z produkční funkce a daná
mezní produktivitou kapitálu) klesne na úroveň úrokové míry.
Senior též inovoval chápání renty. V jeho očích je renta výsledkem monopolního zisku. Seniorovi předchůdci správně definovali rentu jako čistý přebytek hodnoty (ceny) nad náklady, ale
aplikovali ji pouze na půdu. Senior rozšířil pojem renty na jakýkoliv přebytek hodnoty nad náklady a současně ukázal, že renta může vznikat pouze v podmínkách monopolu, neboť za normálních okolností konkurence vede k vyrovnání ceny na úrovni nákladů (včetně normálního
zisku). Renty (tj. trvalého nadnormálního zisku) dosáhne pouze vlastník výrobního faktoru, který je unikátní (úrodná půda, speciální talent, apod.).
1.2.4 John Stuart Mill
Mill10 propojil Ricardovu a Seniorovu teorii. Mzdy jsou dány existenčním minimem a míra zisku se odvozuje od míry výnosu z kapitálu investovaného do nejhorší ještě obdělávané půdy.
Zisk není přebytkem, ale nákladem, který se skládá ze dvou částí. První složkou zisku je úrok
coby náklad abstinence a druhou složkou je podnikatelský zisk, který odpovídá odměně za podstupované riziko podnikatelem (kapitalistou) a odměně za práci vykonávanou kapitalistou. Nadále jsou určujícím faktorem akumulace kapitálu klesající výnosy v zemědělství. Jakmile tyto
sníží míru zisku na úroveň nepokrývající náklad abstinence a odměnu kapitalisty, proces akumulace kapitálu se zastaví. Teorii není možné považovat za ucelenou, neboť samotné určení velikosti úroku a zisku zůstalo stranou zájmu J. Milla.
1.3 Zisk v dílech neoklasických ekonomů
Marginální revoluce přinesla zcela nové pohledy a metodologické nástroje zkoumání jednání
ekonomických subjektů. Zisk není výjimkou. Hlavní posun spatřuji v důsledném rozlišení
pojmů důchod (toková veličina) a kapitál (stavová veličina), ve snaze zapracovat časovou dimenzi do definice zisku, v naznačení vzájemné podmíněnosti kapitálu a zisku z věcného i hodnotového hlediska a důraz na uchování kapitálu.
10
Kniha Principles of Political Economy with Some of Their Applications to Social Philosophy byla poprvé publi-
kována v roce 1848.
17
1.3.1 Marie Esprit Léon Walras
Zisk (resp. výnos z kapitálu) nezpracovává Walras11 jako samostatnou teorii, nýbrž problém je
organickou součástí jeho teorie všeobecné rovnováhy.12
Walras rozlišuje výrobní faktory na nevyráběné (např. pozemky, nerostné suroviny, pracovní
schopnosti) a vyráběné. Typickým představitelem druhé skupiny faktorů jsou kapitálové statky,
které se kupují a prodávají na trzích kapitálových statků a jejichž služby se pronajímají na trhu
nájemních výrobních faktorů. Kapitálové statky nakupují kapitalisté (domácnosti), kteří je pronajímají podnikatelům. U kapitálových statků se setkáme s kupní cenou statku, kterou platí domácnosti výrobcům kapitálových statků, a s nájemní cenou kapitálového statku, což je sazba
(chápána jako odměna za hodinu), kterou získávají domácnosti pronájmem kapitálového statku
podnikatelům.
Prizmatem všeobecné rovnováhy musí pro tvorbu kupních cen kapitálových statků platit stejné
principy jako pro zboží osobní spotřeby, tj. kupní cena kapitálového statku se musí rovnat jednotkovým výrobním nákladům. Při existenci n výrobních faktorů, z toho g vyráběných a (n-g)
nevyráběných, získáme g rovnic vyjadřujících rovnováhu na trzích kapitálových statků:
n
hk   b kj  v j pro k = 1,..., g ,
(6)
j 1
kde hk
– kupní cena k-tého kapitálového statku,
produkční koeficienty (potřeba j-tého výrobního faktoru na produkci k-
bkj
–
vj
– nájemní cena j-tého výrobního faktoru.
tého kapitálového statku),
Kapitálové statky se vyznačují další podmínkou rovnováhy. Kupní cena se odvozuje od budoucích čistých výnosů z kapitálu, které jsou diskontovány na současnou hodnotu.
11
Kniha Éléments d'économie politique pure, ou théorie de la richesse sociale poprvé vyšla v roce 1874.
12
Proto mnou prezentovaný Walrasův přístup k zisku je do určité míry vytržen z kontextu komplexní teorie, jejíž
plné uvedení není předmětem této práce.
18
hk 
vk  c  hk
r
kde vk
pro k = 1,..., g ,
(7)
– hrubý výnos z jednotky kapitálového statku za období,
c
– míra opotřebení za období (procento z kupní ceny),
r
– diskontní (úroková) míra.
Hrubý výnos z kapitálu musí být ve stavu rovnováhy roven nájemní ceně kapitálu (proměnné vk
lze tedy ztotožnit s proměnnými vj). Obdobná podmínka musí být splněna i u nevyráběných výrobních faktorů, pro které platí:
hk 
vk
r
pro k = (g+1),..., n .
(8)
Uvedené rovnice konstitují celkem n rovnic rovnováhy vyjadřujících podmínku, že veškeré výrobní faktory musejí přinášet stejnou míru výnosu. Za situace ekonomické nerovnováhy na trzích výrobních faktorů by pohyby poptávky a nabídky na jednotlivých trzích vedly ke změnám
cen výrobních faktorů. Tento proces by pokračoval do té doby, než by všechny faktory přinášely
jednotnou míru výnosu ve výši r.
Chceme-li určit výši výnosu z jednotky výrobního faktoru, stačí rozšířit Rovnici 8 na všechny
výrobní faktory a upravit ji. Výnos z výrobního faktoru zjistíme jako součin jeho tržní ceny a
tržní úrokové míry.
vk  hk  r pro k = 1,..., n ,
(9)
Uvedená rovnice odpovídá i výnosu z kapitálového statku, přesněji řečeno hrubý výnos
z kapitálového statku se rovná tržnímu úroku z jeho kupní ceny. Budeme-li se zajímat o čistý
výnos z kapitálového statku, upravíme Rovnici 7 a získáme:
vk  hk  c  hk  r pro k = 1,..., g ,
(10)
vk  hk  r  hk  c  hk (r  c) pro k = 1,..., g ,
(11)
Jak lze nahlédnout z posledních tří rovnic, výnos z kapitálových statků primárně závisí na velikosti úrokové míry, která určuje jednotnou míru výnosu ze všech výrobních faktorů využívaných v ekonomice. Pohybujeme-li se na úrovni konkrétní podnikatelské jednotky, lze výši zisku
– coby odměny za poskytnutý kapitál – určit jako násobek tržní úrokové míry a agregované
hodnoty všech používaných kapitálových statků (tj. celkové velikosti kapitálu v hodnotovém
19
vyjádření).
Walrasův přístup má několik slabin, které znemožňují jeho praktickou aplikaci:13

Teorie platí pouze za podmínky rovnováhy, kdy existuje jediná výnosová (úroková) míra, kterou získávají všichni vlastníci výrobních faktorů.

Opomíjí se faktor rizika. Uvažuje se bezriziková situace, ve které existuje pouze jediná
úroková míra (bezriziková).

Pracujeme-li v situaci rovnováhy, kdy neuvažujeme rostoucí hospodářství, s náklady
v jejich ekonomickém14 a nikoliv ve finančním15 pojetí (Král, 2006), je ekonomický zisk
definičně nulový. Při výpočtu ekonomického zisku musíme zohlednit i náklady obětované příležitosti, tj. odečíst odměnu za práci (je-li kapitalista současně i podnikatelem) a
odečíst ušlý výnos z investovaných prostředků. Výsledný zisk ve stavu Walrasovy všeobecné rovnováhy musí být proto nulový. Hospodářskou skutečnost ovšem zcela jistě nelze definovat ve smyslu nulových ekonomických zisků.
1.3.2 Alfred Marshall
Marshall16 tvrdí, že v primitivních ekonomikách není třeba uvažovat o pojmech, jako jsou kapitál či důchod. S ekonomickým rozvojem se objevuje silná tendence tyto pojmy přesněji specifikovat. Obvykle se pod pojmem důchod (income)17 vymezují takové platby, které nabývají podobu peněžní. Přesto i naturální podobu odměny (např. za práci) je nutné považovat za složku
důchodu. Podle Marshalla (1947) je osobním kapitálem ta část jedincova bohatství, kterou
jedinec vyčlenil za účelem získávat důchod (v peněžní formě) prostřednictvím obchodu a jiných
tržních směn. V této souvislosti hovoří Marshall o tzv. obchodním kapitálu (trade capital), který
se skládá ze statků používaných jedincem ve směnách. Obchodní kapitálové statky může jedinec
buď držet s cílem prodat je v budoucnu, nebo použít je při výrobě jiných statků, jež se stanou
předmětem prodeje. Mezi statky tvořící obchodní kapitál se počítají vedle statků, které jedinec
přímo vlastní, i ty statky, které má ve svém držení a ke kterým disponuje právem užívat je ve
své obchodní činnosti.
13
Dalším kvalitativně významným problémem teorie všeobecné rovnováhy ve Walrasově podání je samotná de-
terminace úrokové míry. Pro potřeby této práce není třeba se jí zabývat.
14
V ekonomii této kategorii odpovídají náklady obětované příležitosti
15
V ekonomii se jedná o tzv. reálné náklady.
16
Kniha Principles of Economics byla publikována v roce 1890.
17
V této části uvádím v závorkách anglické originály termínů, se kterými Marshall pracuje. U tohoto autora je nej-
jasněji vidět, že nejen účetnictví, ale i ekonomie se potýká s názvoslovnými problémy.
20
Zabývá-li se určitá osoba podnikáním, vynakládá při své činnosti výdaje (outgoings) za nakoupené suroviny, najatou pracovní sílu, apod. Pravý či čistý důchod podnikatele (true or net income) se vypočte odečtením výdajů, které přináležejí produkci, od hrubého důchodu (gross income). Nominální hrubý důchod jednotlivce tvoří veškeré peněžní i nepeněžní odměny, které získává od ostatních ekonomických subjektů. Hodnota služeb, které si poskytuje sám sobě, se do
jeho důchodu nezapočítává.
Úrokem se rozumí platba, za kterou je možno získat půjčku na stanovené výpůjční období. Často termín úrok symbolizuje peněžní ekvivalent důchodu, který plyne z kapitálu. V tom případě
není možno považovat kapitál za zásobu různých statků. Kapitál se musí pojmout pouze
v peněžním rozměru, který reprezentuje kapitálové statky jako jednotný celek. Pronajímá-li si
např. podnikatel pro svou činnost kapitálové statky, jejichž hodnota je odhadována na 10 000,
potom požadavek kapitalisty na roční výplatu 400 představuje 4% úrok z kapitálu - za předpokladu, že peněžní hodnota kapitálu zůstala nezměněna. Z toho vyplývá, že podnikatel nebude
ochoten pokračovat v podnikání, nepřesáhnou-li očekávané čisté výtěžky z podnikaní (net gains)
úrok z poskytnutého kapitálu požadovaný kapitalistou. Tyto čisté výtěžky nazývá Marshall zisky.18
Podnikatelský zisk se zjistí jako rozdíl příjmů (receipts) a výdajů (outlays) z podnikatelské činnosti za dané období. Tento zisk lze podle Marshalla alternativně vypočíst jako rozdíl mezi hodnotou kapitálových statků na konci a na počátku období. Odečtením úroku z kapitálu na úrovni
běžné tržní výnosové míry od zisku z podnikání dostaneme reziduum, které Marshall pojmenovává výdělek z podnikání či řízení (earnings of undertaking or management). Poměr zisku za
období ke kapitálu nazývá míra zisku. Abychom ovšem mohli tento poměr určit, musíme znát
peněžní hodnotu všech statků, ze kterých se skládá kapitál. Marshall si je plně vědom, že odhad
těchto hodnot může v mnoha případech přinést nepřekonatelné potíže.
Podnikatelské zisky jako výsledek podnikatelské činnosti se podle Marshalla skládají ze tří rozlišitelných prvků:

odměny za poskytnutý kapitál,

odměny za podnikatelské schopnosti, a

odměny za způsob organizace podnikatelské činnosti.
Organizace podnikatelské činnosti se projevuje konkrétním propojením kapitálových statků a
18
V originále: „…These gains are called profits.“
21
podnikatelských schopností takovým způsobem, že výroba a prodej výstupu podniku je efektivní. Spojení všech tří složek podnikatelského úspěchu nazývá Marshall podnikatelskou sílou
(business power). Odměnou za poskytnutý kapitál je úrok, který Marshall občas nazývá ziskem
z kapitálu (profit of capital). Zbývající dvě složky se skrývají pod dříve uvedeným pojmem výdělek z podnikání.
1.3.3 Irving Fisher
Fisher19 definuje důchod jako sled událostí (Fisher, 1930).20
Každý jedinec se zaobírá omezeným počtem událostí, které je schopen pojmout svými intelektuálními schopnostmi. Jedině duševní prožitky individuální mysli utvářejí zdroj důchodu daného
jedince. Externí události mají pro jedince význam tehdy, jsou-li nástrojem pro dosahování žádoucích stavů mysli. Lidské bytosti se neustále snaží kontrolovat průběh svých duševních prožitků. Při této snaze využívají zdroje a síly, které poskytuje příroda. Žádné materiální statky (či
peníze) nelze zaměňovat za důchod; důchodem (enjoyment) Fisher výhradně myslí psychické
potěšení určitého individua; potěšení, které není přímo měřitelné.
Psychický důchod lze měřit jen zprostředkovaně prostřednictvím tzv. reálného důchodu (též
objektivní důchod), který se skládá z daného počtu externích událostí fyzické povahy, které vedou k vnitřnímu potěšení. Reálný důchod může obsahovat přístřeší poskytované domem, hudbu
linoucí se z gramofonu, nošení šatstva, jídlo, četbu novin a nespočet dalších událostí. Tok těchto
událostí nazývá Fisher žitím. Sled vnitřních psychických prožitků paralelně navazuje na tok
těchto vnějších událostí. Přestože jsou externí události snáze popsatelné, jejich měřitelnost je
stále vyloučená, neboť neexistuje žádný standardizovaný denominátor pro jejich agregaci.
Životní náklady jsou peněžním změřením reálného důchodu a vyjadřují peněžní částky, které
musel jedinec vynaložit, aby si pořídil prostředky poskytující vnitřní duševní uspokojení. Celkové životní náklady jsou negativním vyjádřením důchodu. Jedná se totiž o výdaje peněz a nikoliv o veličinu, která by odpovídala pozitivní charakteristice důchodu. Tento přístup je podle
Fishera nejlepším praktickým měřítkem pozitivních událostí tvořících reálný důchod. Psychický
důchod, reálný důchod a životní náklady jsou různé stupně důchodu. Všechny probíhají souběžně, resp. existuje mezi nimi blízká časová souslednost. Časový odstup mezi reálným a psychickým důchodem je minimální.
19
Tato část práce je zpracována na základě dvou Irvingových děl – The Nature of Capital and Income a The Theory
of Interest, které poprvé vyšly v roce 1906, resp. 1930.
20
V originále „…Income is a series of events.“ Zajímavostí je, že oporu pro toto tvrzení čerpá z fyzikálních věd,
konkrétně z teorie relativity.
22
Možné časové diskrepance mohou nastat mezi výdaji peněz na události konstituující reálný důchod. Týká se to především těch transakcí, ve kterých jsou peníze utraceny na statky, které je
možné používat opakovaně. Koupíme-li např. dům, výdaje spojené s jeho koupí se vztahují
nejen na služby, které dům poskytne v letošním roce, nýbrž se očekává, že i v letech následujících bude dům poskytovat reálný důchod a tedy i důchod psychický. Životní náklady je třeba
rozdělit poměrně do období, po které se bude čerpat reálný důchod ze statků dlouhodobé spotřeby. Fisher na tomto místě uvádí z hlediska oceňování v účetnictví velice důležitý požadavek,
který je důsledkem respektování ekonomických principů jednání člověka. Částka životních nákladů statků s opakovaným užitím by se měla odvíjet od nákladů, které je nutné vynaložit na
údržbu a obnovení statku dlouhodobé spotřeby ve sledovaném období. Tato částka je (tržním)
ekvivalentem potenciálu poskytnutého statkem v daném roce.
Peněžní důchod (money income) zahrnuje veškeré obdržené peníze, které jedinec hodlá použít
ke spotřebě či dalšímu reinvestování. Peněžní důchod může být buď vydán na statky, které
představují reálný důchod, anebo může být uspořen a investován do jiných statků s cílem dosáhnout vyššího budoucího peněžního důchodu. Potom je peněžní důchod vyšší než reálný. Samozřejmě může nastat i opačná situace a na statky, které tvoří reálný důchod, může být utraceno
více, než kolik činí peněžní důchod za období a dochází ke spotřebě kapitálu.
Podle Fishera existují tři koncepty důchodu:

psychický důchod (potěšení), který je označením vnitřních stavů mysli,

reálný důchod měřený životními náklady,

peněžní důchod tvořený penězi, které člověk obdržel a které slouží k vynakládání životních nákladů.
Nejpoužitelnějším konceptem z praktického hlediska je reálný důchod. Psychický důchod sice
odkazuje na samotnou podstatu jednání člověka, ale je číselně neuchopitelný. Hlavní nevýhodou
peněžního důchodu je jeho možný časový nesoulad s důchodem reálným z důvodu existence
úspor či spotřeby kapitálu. Reálný důchod měřený životními náklady je proto nejlepší aproximací psychického důchodu.
Fisher se okrajově zabývá i vztahem důchodu a kapitálu. Uvádí, že hodnota kapitálu se rovná
diskontované (kapitalizované) hodnotě budoucích důchodů. Můstkem mezi důchodem a kapitálem je úroková míra. Tou rozumí procentuální prémii ze zapůjčených peněz na období jednoho
roku. Současná hodnota kapitálu se vypočte pouze na základě odhadovaných budoucích čistých
důchodů. Hodnota kapitálu není nic jiného než odhadovaná veličina.
23
Pro výpočet hodnoty statku je nutné určit:

hodnotu budoucích prospěchů, které bude statek přinášet,

výši úrokové míry, která diskontuje budoucí hodnoty důchodů na současnou hodnotu
statku.
Oceňování na bázi současné hodnoty budoucích toků se aplikuje na všech trzích na všechny
složky bohatství. Totéž platí i pro kapitál. Hodnota kapitálu je ekvivalentní kapitalizovaným
budoucím důchodům. Fisher se též zastavuje nad rozdílem mezi důchodem a kapitálem. Důchod
se sice odvozuje od kapitálového statku, ale jeho hodnota je nezávislá na hodnotě kapitálu. Jinak
řečeno, zvýšení tržní hodnoty kapitálu není důchodem, nýbrž kapitálovým ziskem. Rozdíl mezi
kapitálem a důchodem vysvětluje Fisher na příkladu obligace. Úroková platba z kupónu představuje pro jejího příjemce důchod. Mění-li se podmínky na trhu obligací a dochází-li k poklesu
tržní úrokové míry a současně k růstu hodnoty obligace, nelze tento růst hodnoty považovat za
důchod, ale musí se chápat jako změna hodnoty kapitálu, tj. jako kapitálový „zisk“.
Obr. 1:
Vazba mezi důchodem a kapitálem
Kapitálové statky
Věcný tok služeb (důchod)
Peněžní hodnota kapitálu
Peněžní hodnota důchodu
Zdroj: Inspirováno Fisher (1906) a Fisher (1930)
Počínaje Fisherovou teorií zisku se v ekonomické teorii důsledně rozlišuje stavová veličina –
kapitál – na jedné straně a toková veličina – důchod - na straně druhé. Podle mého názoru je
mnohem důležitější inovovaný pohled na vzájemný vztah mezi důchodem a kapitálem, kterému
ovšem samotný Fisher nevěnoval velkou pozornost. Prizmatem konceptu příčiny a následku by
se měl důchod (jako budoucí událost) odvozovat od kapitálu (coby současného stavu). Z čistě
naturálního (věcného) hlediska tato implikace platí; z hodnotového hlediska se vztah obrací naruby. Existence kapitálu je nezbytnou podmínkou pro to, aby se ekonomický subjekt mohl
24
účastnit transakcí, které vedou ke vzniku sledu událostí tvořících důchod. Hodnotový rozměr
vztahu důchod-kapitál je zcela opačný. Hodnota současné zásoby kapitálu se odvíjí od hodnoty
budoucích důchodů.21 Protože faktor času je v ekonomickém rozhodování významný, hodnota
budoucích důchodů se diskontuje. A právě suma hodnot budoucích důchodů aktualizovaných
k uvažovanému datu udává současnou hodnotu kapitálu. Klíčovou roli v hodnotové dimenzi
vztahu důchod-kapitál má oceňování. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že v ekonomické teorii
je oceňování zcela anticipačním procesem namířeným do budoucnosti. Tuto část Fisherova odkazu rozvíjí J. R. Hicks.
1.3.4 Frank Hyneman Knight
V úvodu svého slavného díla se Knight22 zabývá podstatou ekonomie jako vědy. Věnuje se
zejména vědeckým metodám, které se v ekonomii používají. Tento spíše abstraktní úvod má
dalekosáhlé důsledky pro hlavní téma knihy – zařazení a vymezení podstaty zisku v teorii rozdělování. Knight si uvědomuje, že existence zisku a jeho výše kriticky závisí na organizačním
uspořádání ekonomiky. Hlavní vlastnost konkurenčního tržního prostředí spočívá v tendenci
eliminovat čisté zisky (ztráty) a přibližovat hodnoty statků a služeb k jejich výrobním nákladům.
V reálném světě působí síly k vyrovnávání nákladů a hodnoty. Nicméně perfektní rovnováhy
těchto dvou veličin je dosaženo pouze výjimečně a rozdíl mezi náklady a hodnotou (cenou) je
ziskem (ziskovou marží). Otázka zisku není ničím jiným než alternativním pohledem na rozdíl
mezi perfektní (modelovou) konkurencí a skutečnou (tržní) konkurencí. Důležitými faktory
ovlivňujícími existenci zisku jsou riziko a nejistota. Zatímco riziko chápe Knight jako kvantifikovatelný faktor (měřitelnou nejistotu), samotná nejistota je pouze kvalitativní povahy a tedy
neměřitelná.
Analýza podstaty zisku splývá u Knighta s odlišením dokonalé konkurence od konkurence za
podmínek rizika a nejistoty. Východiskem je popis spotřebitelského chování, které je úvodem
do teorie tržního procesu. Knight předkládá celkem jedenáct podmínek, které musejí být splněny, aby ekonomika mohla být označena termínem dokonale konkurenční. Stav dokonalé konkurence lze ztotožnit se shodou nákladů a hodnoty. V této situaci neexistuje žádný prostor pro
21
Vzájemný vztah mezi kapitálem a důchodem lze osvětlit na příkladu stromu. Strom (kapitál) plodí ovoce (dů-
chod), existence stromu (kapitálu) je nezbytným předpokladem, aby sadař (podnikatel) mohl úspěšně sklidit ovoce
coby plod (důchod) své práce. Ale jak je to s hodnotou stromu? Hodnota stromu (hodnota kapitálu) závisí na hodnotě ovoce (hodnotovém vyjádření ovoce). Nebude-li o ovoce na trhu zájem, nemá strom žádnou hodnotu (pomineme-li jako alternativu možnost prodat strom jako dřevo). Naopak bude-li ovoce žádáno a jeho cena poroste, bude
růst i hodnota stromu.
22
Kniha Risk, Uncertainty and Profit vychází v roce 1921.
25
vznik zisku. Reálný svět se ovšem nedá popsat slovem dokonalý a toto platí i pro oblast ekonomiky. Hlavním (nikoliv však jediným) předpokladem, který definuje dokonalou konkurenci a
který není nikdy naplněn, je dokonalá znalost všech informací o všech směnných transakcí v
ekonomice.
Ekonomika je charakteristická nepředvídatelností budoucího vývoje. Zatímco riziko může být
objektivně měřitelné a uvažovaná situace může nastat s kvantifikovatelnou pravděpodobností,
nejistota je pouze kvalitativní povahy bez možnosti bližšího číselného vyjádření. Protože riziko
lze měřit, není možné případnou odměnu, která je součástí zisku, považovat za skutečný zisk,
nýbrž za náklad. Podnikatel má totiž na výběr buď přenést za úplatu riziko na jiné subjekty,
čímž riziko se stane explicitním nákladem ve formě pojistného, nebo se může rozhodnout riziko
nést na svých bedrech. Pak ale část zisku pokrývá právě náklady rizika a v tomto případě se jedná o náklad implicitní.
Jedinou možností, která vysvětluje existenci zisku, je nejistota. Podnikání je proces, který má
časový rozměr. Počíná sestavením podnikatelského plánu, přes pořízení vstupů pokračuje přeměnou těchto vstupů na výstupy a končí prodejem výstupů. To vše si žádá čas. Vstupy se pořizují teď, aby se s nimi vyrobily statky, které se budou prodávat v budoucnosti. Budoucí ceny
jsou pochopitelně v současném okamžiku neznámé a podnikatel je musí odhadnout. Naplní-li se
přesně očekávání, podnikatel žádného zisku nedosáhne, neboť příjmy za prodej výstupu mu
přesně pokryjí výdaje na pořízené vstupy, včetně odměny za ušlou mzdu. Převýší-li skutečná
prodejní cena očekávanou, dosahuje podnikatel zisku, který není odměnou žádného výrobního
faktoru (tj. není nákladem). Tato odměna má charakter z nebe spadlého zisku (windfall profit),
neboť skutečnost se vyvíjela lépe, než podnikatel předvídal.
Nejistota je všudypřítomná, a proto zisky a ztráty jsou průvodním jevem veškeré podnikatelské
činnosti. Zisk už tedy není ani nákladem (čekání či rizika) ani monopolní rentou. Zisk je důsledkem rozdílu mezi očekáváním a skutečností.
1.3.5 John Richard Hicks
Hicks23 popisuje důchod ve dvou uspořádáních ekonomiky – statickém a dynamickém.
V nerostoucí ekonomice nejsou potíže s definicí důchodu. Osobní důchod je totožný s příjmy
člověka, které mu plynou z pronajímání služeb jím vlastněných výrobních faktorů (mzda za práci, renta z majetku, aj.). Neočekává-li jedinec žádné změny ekonomických podmínek a předpo23
Hicks zasvětil důchodu a kapitálu značnou část svých odborných publikací. Následující výklad je vystaven na
knize Value and Capital: An Inquiry into Some Fundamental Principles of Economic Theory, která byla poprvé
publikována v roce 1939.
26
kládá-li konstantní tok peněžních příjmů každý další týden, neexistuje relevantní námitka proti
názoru, že částka peněžního příjmu za jeden týden je i důchodem za tento týden. Jak ale postupovat, jestliže mzda není vyplácena týdně, ale např. najednou za měsíc. Je důchod aktuálního
týdne nula? Asi nikoliv, ale jak určit, jaké výše důchod dosahuje?
Hlavním účelem praktické kalkulace důchodu je identifikovat částku, kterou člověk může spotřebovat, aniž by zchudl (Hicks, 1946, str. 172).24 Na základě tohoto tvrzení se Hicks přiklání k
definici osobního důchodu coby maximální očekávané hodnoty (částky), kterou člověk může
spotřebovat během týdne, aby na konci týdne prospíval stejně jako na jeho počátku (Hicks,
1946, str. 172).25 Jestliže člověk spoří, plánuje být na tom v budoucnu lépe než nyní. Jestliže
naopak utrácí více než kolik činí jeho důchod, plánuje snížení svého bohatství. Z účetního hlediska stojí za povšimnutí Hicksovo tvrzení, že jeho definice důchodu plně odpovídá požadavku,
aby důchod plnil funkci nástroje obezřetného chování či řízení.26
Hicks uvádí, že v praxi aplikované přístupy k měření důchodu jsou aproximací uvedené definice. Předpokládejme, že jedincovo bohatství se skládá z majetku (cenné papíry, pozemky, budovy, aj.), který generuje peněžní příjem. Řekněme, že majetek přináší týdenní míru výnosu 0,1 %
a hodnota majetku k počátku týdne je 10 010. Jiné zdroje důchodu nejsou. Jestliže jedinec během týdne spotřebuje částku 10 a zbývající část majetku reinvestuje při stávající míře výnosu,
akumulovaná hodnota majetku na konci týdne bude činit 10 010, což se přesně rovná počáteční
hodnotě majetku. Tuto aproximaci Hicks nazývá Důchod č. 1 a je to maximální částka, kterou
lze utratit během období, aby bylo možné očekávat, že hodnota kapitálu (hodnota budoucích
peněžních příjmů) zůstane stejná.
Důchod č. 1 je bezproblémovou záležitostí, jestliže ekonomické parametry ovlivňující důchod
zůstávají neměnné. Změní-li se ale např. úroková míra, je první aproximace důchodu neudržitelná. Nechť jedinec očekává vzrůst týdenní míry výnosu v druhém týdnu na 0,2 %. Očekávaný
peněžní tok odpovídající Důchodu č. 1 na počátku prvního týdne je uveden v Rovnici 12; očekávaný peněžní tok na počátku druhého týdne je zachycen v Rovnici 13.
24
V originále: „The purpose of income calculations in practical affairs is to give people an indication of the amount
they can consume without impoverishing themselves.”
25
V originále: „…we ought to define a man’s income as the maximum value which he can consume during a week,
and still expect to be as well of at the end of period as he was at the beginning.“ Tuto definici důchodu považuje
Hicks za centrální (hlavní) a veškeré praktické výpočty by měly být koncipovány tak, aby tuto definici respektovaly
nebo se jí alespoň co nejvíce přibližovaly.
26
V originále: „Remembering that the practical purpose of income is to serve as a guide for prudent conduct, I
think it is fairly clear that this is what the central meaning (of income – pozn. autora) must be.”
27
I1 = {10, 20, 20, 20, …}
(12)
I2 = {--, 20, 20, 20, …}
(13)
Hicks nazývá druhou aproximací obecného konceptu důchodu Důchodem č. 2 a definuje ho
jako maximální částku, kterou jedinec může během týdne vydat na spotřebu, přičemž může stále
očekávat, že stejnou částku bude moci utratit i každý další týden. Důchod č. 2 představuje lepší
aproximaci centrálního pojetí důchodu než Důchod č. 1 v situaci měnící se tržní úrokové míry.
Přesto i tato kategorie nedokáže zohlednit jednu skutečnost, která je vlastní dynamické ekonomice. Samozřejmě se jedná o změny tržních cen. Důchod č. 3 zahrnuje i tyto změny a je vymezen jako maximální částka, kterou jedinec může spotřebovat během týdne, přičemž může stále
očekávat, že stejnou částku v reálném vyjádření bude moci utratit i každý další týden.
Hicks konsoliduje předchozí výklad praktickými postupy výpočtu důchodu, přičemž rozlišuje
dva časové rozměry důchodu, které jsou označovány jako důchod ex-ante a důchod ex-post. Na
začátku týdne jedinec drží zásobu spotřebních statků a očekává tok příjmů, které mu umožní v
budoucnu získat další spotřební statky. Hicks tento stav nazývá Prospekt I. Na konci týdne bude
jedinec vědět, že jeden týden prospektu právě skončil, přičemž se okamžitě vynořuje nový prospekt, tzv. Prospekt II, pro který jedinec aktualizuje plán očekávaných příjmů. První týden Prospektu II je druhým týdnem dřívějšího Prospektu I. Prospekt II není (přesně) známý v okamžiku
vytváření Prospektu I a Prospekt I již není dosažitelný k datu utváření Prospektu II. Bylo-li by
tomu tak, jedinec by mohl k datu stanovení Prospektu I určit, která z možných variant vývoje je
výhodnější. V konečném důsledku by to znamenalo irelevantnost kategorie důchodu a jejího
praktického používání. Dané možnosti subjektu ovšem dostupné nejsou, a proto vystává zásadní
otázka, kolik lze během týdne spotřebovat, aby jedinec na konci týdne prospíval stejně jako na
jeho počátku.
Podle Hickse je důchod hlavním pokladem pro rozhodování o možném rozsahu budoucí spotřeby. Proto se snaží vymezit postup určení výše důchodu za zvolený časový interval již k jeho
počátku. Tento důchod Hicks označuje termínem ex-ante. Důchod ex-ante vyčíslíme porovnáním Prospektu I a Prospektu II, a to z časové perspektivy Prospektu I. Pro správné rozhodnutí z
hlediska Prospektu I je nezbytné odhadnout stav na počátku Prospektu II. Ex-ante důchod je
tedy veskrze odhadovanou veličinou.
Důchod ex-ante plně odpovídá Hicksovu názoru na podstatu důchodu. Abychom byli s to vyčíslit možnou výši spotřeby a potažmo důchod za určité budoucí časové období, musíme odhadnout stav „bohatství“ na konci tohoto období. Pro porovnání stavu bohatství v okamžiku Prospektu I a Prospektu II je nutno zavést dodatečné kritérium, které umožní určit výši spotřeby
28
během uvažovaného týdne. Tímto kritériem je časová posloupnost rozhodnutí. Porovnáme-li
výchozí a finální stav na počátku období (tj. v počátečním bodě Prospektu I), hovoříme o tzv.
ex-ante důchodu. Samozřejmě se nabízí i pohled na důchod, při kterém se srovnává stav bohatství Prospektu I a Prospektu II prizmatem Prospektu II. Tato časová perspektiva důchodu nese
označení důchod ex-post.27
1.3.6 Arthur Cecil Pigou
Pigouva28 práce je zaměřena spíše makroekonomicky, proto se budu zabývat pouze některými
aspekty jeho díla, které jsou relevantní problematice podnikového zisku.
Pigou věnuje v prvé řadě pozornost národnímu důchodu, a to především důchodu reálnému. Při
definici reálného důchodu (real income) rozšiřuje Marshallovu definici. Důchod je rozdíl mezi
hrubým produktem sníženým o částku, která zabezpečuje, že kapitál zůstává nedotčen. Pigou
upozorňuje, že uchování kapitálu se musí chápat jen z hlediska opotřebení kapitálových statků
ve výrobě. Nesouvisí-li pokles hodnoty kapitálu s produkční funkcí, nelze toto znehodnocení
považovat za opotřebení kapitálu. Tyto kapitálové ztráty je nutno sledovat jako samostatnou
položku snižující čistý důchod. Pokud bychom toto nečinili, mohla by nastat za neobvyklých
podmínek (velké živelné pohromy, válka) paradoxní situace – negativní důchod.
Kapitál a jeho hodnota se ovšem může zmenšovat i z jiných důvodů – zničení ohněm, morální
zastarání, apod. V těchto případech se Pigou kloní k odečítání ztrát kapitálu přímo při výpočtu
hrubého důchodu. Kritériem pro rozřazení těchto položek může být přístup k předcházení znehodnocení kapitálu ze strany managementu. Činí-li management kroky eliminující negativní
dopady možných ztrát, měly by být tyto ztráty odečteny od hrubého produktu. Není-li tomu tak,
měly by snižovat čistý důchod.
Reálný důchod za určitý interval se skládá ze dvou částí – reálné spotřeby a reálných čistých
investic. Zatímco reálná spotřeba musí být vždy nezáporná (a v delším časovém intervalu samozřejmě kladná), reálné investice mohou být jak kladné (růst kapitálu), tak záporné (pokles kapitálu).
Peněžní důchod reprezentuje reálný a každé měnové jednotce odpovídá určitá část reálného důchodu. Reálným důchodem je čistý tok zboží a služeb za určité období, peněžní důchod je jeho
27
V další části své knihy Hicks hledá způsoby, jak důchod ex-ante a ex-post změřit. Též se snaží identifikovat ob-
lasti možného využití uvedených pojetí zisku. Jeho myšlenky se ubírají spíše makroekonomickým směrem a pro
potřeby této práce není třeba se jim dále věnovat. Vzhledem k významnosti této práce se k Hicksovým myšlenkám
vrátím v závěru kapitoly.
28
Kniha Income: An Introduction to Economics vyšla v roce 1946 jako záznam univerzitních přednášek.
29
hodnotovým vyjádřením. Tento pohled je spojen s některými obtížemi. Např. služby, které poskytuje člen domácnosti jinému členu, jsou sice položkou reálného důchodu, ale protože neprocházejí tržní transakcí, lze je jen těžko vyjádřit v hodnotovém rozměru. Z tohoto důvodu se obvykle tyto směny z definice důchodu vylučují. Mnohem závažnějším problémem je porovnání
výše důchodu v různých obdobích. Jestliže se důchod sestává z velkého množství položek,
nejsme s to jednoznačně určit, zda reálný důchod vzrostl, poklesl či zůstal stejný. Pigou i proto
doporučuje na agregátní úrovni pracovat s indexními čísly i přes jejich všechny nevýhody (arbitrárnost, statičnost, neschopnost podchytit kvalitativní změny, změny preferencí, apod.).
1.4 Rakouská ekonomická škola
Rakouská ekonomická škola představuje specifickou větev ekonomické teorie a obvykle se řadí
do škol „mimo hlavní teoretický proud“. Vyznačuje se specifickými metodologickými postupy
(důraz na tzv. metodologický individualismus) a silně akcentuje subjektivnost lidského jednání.
Proto se mnohdy diametrálně rozchází s většinovým proudem a závěry jejich představitelů nebývají obvykle odbornou veřejností příliš akceptovány. Přesto se domnívám, že bych měl poskytnout prostor k vyjádření myšlenek alespoň nejvýznamnějšímu ekonomovi této školy, který
se problematice zisku podrobně věnoval a na jehož dílo nalezneme odkazy i v pracích autorů
z oblasti účetnictví.
1.4.1 Ludwig von Mises
Zisk se prolíná celým jeho dílem. Mises29 se pozastavuje nad realističností předpokladu jedince
maximalizujícího zisk, který jedná dokonale sobecky a racionalisticky a nedychtí po ničem jiném než po zisku. Uvádí proti tomuto pohledu četné výtky a tvrdí, že kvůli podstatě vnějšího
okolí, ve kterém jedinci jednají, je tento přístup neudržitelný a scestný. Misesův specifický praxeologický přístup není takto vyhraněný. Předpokládá, že hlavním motivem lidského jednání
není snaha o dosáhnutí maximálního zisku, nýbrž snaha odstranit pocit nepříjemnosti (napětí,
nedostatku, apod.) čili dosáhnout lepší situace, než ve které se člověk nachází v současnosti.
Zisk je podle Misese nerozlučně spojen s jednáním člověka a představuje vzrůst uspokojení
(resp. pokles pocitu nepříjemnosti). Ziskem rozumí rozdíl mezi vyšší hodnotou přiřazenou výsledku jednání a nižší hodnotou připisovanou oběti učiněné na počátku cílového jednání. Zisk
je rozdíl mezi výtěžkem a ekonomickou obětí (Mises, 1966, str. 289).30 Snaha o zisk je inherentním znakem jakéhokoliv jednání. Nedostojí-li jednání záměru a zaostává-li výtěžek za oběťmi,
29
Misesova práce Human action: A treatise on Economics poprvé vyšla v roce 1949.
30
„Profit … is the difference between the higher value attached to the result attained and the lower value attached
to the sacrifices made for its attainment; in other words, yield minus costs. “
30
je utrpěna ztráta ve formě propadu uspokojení. Zisk a ztráta jsou v tomto původním smyslu
pouhé psychické jevy a jako takové nejsou podrobitelné změření způsobem, který by přinesl
ostatním lidem přesnou informaci o intenzitě zisku či ztráty. Lze říct, že A se mi zamlouvá víc
než B, ale nemohu projevit o kolik.
V tržní ekonomice jsou všechny statky obchodovány přímo či nepřímo za peněžní ceny a
v peněžních kalkulacích se zisk projevuje jako přebytek přijatých peněz nad penězi vydanými.
Zisk nebo ztrátu lze vymezit jako určitý objem peněz. Tato mohutnost nám však nic neříká o
změnách blahobytu jednotlivce, peněžní zisk pouze odráží ohodnocení příspěvku jistého subjektu v systému společenské dělby práce ostatními ekonomickými subjekty. Výsledné objektivní
hodnocení je jednoznačně určeno úsilím každého člena společnost “přivodit” si největší možný
psychický zisk.
Složený efekt různých subjektivních hodnotových úsudků jasně projevených chováním subjektů
na trhu nalézá svůj projev v kategorii podnikatelský peněžní zisk/ztráta. Jako každý jiný subjekt
je i podnikatel spekulantem. Počítá s nejistými budoucími podmínkami, případný (ne)úspěch se
odvíjí od správnosti jeho anticipací. Jediným kritériem úspěchu, který se projeví ve formě peněžního zisku, je jeho schopnost předvídat budoucí poptávku lépe než ostatní. Pokud každý
správně odhaduje budoucí stav na určitém trhu, cena daného statku a ceny komplementárních
výrobních faktorů už dnes odrážejí budoucnost. Z investování do tohoto oboru neplyne žádný
zisk ani ztráta. Specifickou funkcí podnikatele je rozhodování o způsobu kombinace výrobních
faktorů, aby spotřebitelům poskytnul ty statky, které si žádají. Při této činnosti sleduje podnikatel pouze svůj sobecký zájem, kterým je zisk a zvýšení bohatství. I kdyby chtěl, nemůže se vzepřít zákonům trhu a prosazovat svoje přání; musí se snažit vyhovět přáním spotřebitelů. Úspěch
podnikatele kriticky závisí na názoru spotřebitelů, kteří svými (ne)nákupy rozhodují, zda podnikatel zvolil správnou cestu.
Mises též upozorňuje, že není možné zaměňovat podnikatelské zisky, které jsou důsledkem
správného odhadu budoucí poptávky, s ostatními výtěžky, které plynou podnikateli z jeho činnosti. Část jeho schopností je ryze technického charakteru, a přestože schopnost vyrobit výrobek
či poskytnout žádanou službu přispívá k získání odměny za jeho činnost, nejedná se v žádném
případě o zisk. Tato složka podnikatelské odměny představuje kompenzaci za odvedou práci, je
to vlastně mzda svého druhu. Ne každý výrobní proces dojde ke zdárnému cíli. Tato selhání a
chyby jsou dvojího druhu – vyhnutelné a nevyhnutelné. Neúspěchy, kterým se lze vyhnout, padají plně na bedra podnikatele. Mohou být zapříčiněny neschopností zvládnout nějakou výrobní
operaci či neschopností najmout si zručného pracovníka a tato neschopnost se odráží v nižší
31
odměně podnikatele ve formě kompenzace za provedenou práci.
Neúspěchy v procesu vytváření výkonů určených k prodeji mohou vznikat i nezávisle na schopnostech či neschopnostech podnikatele (např. špatné počasí může ovlivnit úrodu, při výrobě
může docházet běžně ke ztrátám z důvodu samotného technologického procesu, apod.). Tyto
okolnosti nejsou pod přímou kontrolou podnikatele, přesto má možnost určitým způsobem se
proti nim bránit. Vedle svých zkušeností, které mu mohou intuitivně pomoci při identifikaci
situací, kterým by se měl vyhnout, má podnikatel možnost těmto rizikům předcházet (pojištěním
či vytvořením si dostatečné rezervy). Všechny zdroje vynaložené na ochranu proti rizikům se
proto stávají nákladem produkce. Je zřejmé, že existence rizika nemůže být příčinou zisku. Odměna za podstoupené předvídatelné riziko je nutně nákladem.31
Konečný zdroj všech podnikatelských zisků a ztrát se výhradně odvozuje od nejistého budoucího uspořádání poptávky a nabídky. Předvídají-li všichni podnikatelé správně budoucí stav na
trhu, neexistuje prostor ke vzniku zisku či ztráty. Dnešní ceny všech výrobních faktorů již plně
respektují zítřejší prodejní ceny statků. Rozumný podnikatel zaplatí za výrobní faktory maximálně takovou částku, kterou může získat prodejem produktů těchto výrobních faktorů (sníženou za odměnu plynoucí z faktoru času). Podnikatel může dosáhnout zisku jenom, podaří-li se
mu odhadnout budoucnost přesněji než ostatním podnikatelům. Zisky a ztráty jsou plodem rozdílu mezi všeobecně očekávanými budoucími cenami a cenami, které se v budoucnosti na trhu
skutečně ustanoví.
V stacionárním hospodářství se celkový součet všech podnikatelských zisků rovná celkovému
součtu všech podnikatelských ztrát. Zisk jednoho podnikatele je eliminován ztrátou jiného podnikatele. Otázkou je, jak je tomu v rostoucím hospodářství. To Mises definuje jako ekonomiku,
ve které roste investovaný kapitál na hlavu. V rostoucím hospodářství musejí podnikatelé mj.
rozhodovat o využití dodatečného kapitálu, který vznikl na základě nových úspor. Dodatečný
kapitál má potenciál zvýšit budoucí důchod přes zvýšení zásoby statků, které je možné spotřebovat, aniž by se snížila dostupná zásoba kapitálu, potažmo budoucí produkce. Nárůst důchodu
může v zásadě proběhnout dvěma způsoby, buď rozšířením výroby bez změny technologie výroby nebo vylepšením výrobních metod, které nebyly k dispozici při předchozím objemu kapitálu.
Zisky nejsou věčně trvajícím, nýbrž pouze dočasným jevem, neboť na trhu převažuje vnitřní
tendence k vyrovnání a k vymizení zisků a ztrát. Trh se stále pohybuje směrem k objevení finál-
31
Viz stejný závěr F. Knighta.
32
ní ceny a „konečného stavu pokoje“. Neexistují-li nové okolnosti, které narušují tyto tendence a
vyvolávají nové přizpůsobovací procesy, ceny výrobních faktorů se, s ohledem na odměny za
časové preference, nakonec rovnají sumě diskontovaných cen jejich produktů a nezbývá prostor
pro podnikatelské zisky a ztráty. Veškeré odměny připadají pouze majitelům výrobních faktorů,
což je výlučný způsob rozdělování odměn v tzv. dlouhém období. Z vlastníků kapitálových statků získávají jen ti, kteří v minulosti odložili svou spotřebu a zvýšili zásobu kapitálových statků.
Kapitalisté mohou též participovat na rostoucím důchodu díky pokroku ve výrobní technologii,
která umožňuje lepší využití kapitálových statků.
Pohonem ekonomického pokroku je akumulace kapitálových statků pomocí úspor. Nemenší roli
hraje i technologický pokrok. Hlavními aktéry obou procesů jsou podnikatelé, kteří společně s
vlastníky výrobních faktorů participují na benefitech ekonomického růstu. Podíl podnikatelů na
těchto prospěších se postupně snižuje, až vymizí úplně a vše připadne jen vlastníkům výrobních
faktorů. Z tohoto pohledu je evidentně absurdní pojem míra zisku nebo průměrná míra zisku,
neboť zisk není závislý na částce kapitálu užitého podnikatelem. Kapitál neplodí zisk, protože
zisky a ztráty jsou zcela určeny pouze úspěchem či selháním podnikatele v rámci efektivní adaptace výroby měnící se poptávce spotřebitelů. Není nic “normálního” na ziscích a nemůže existovat žádná jejich rovnováha. Zisk a ztráta jsou vždy pouhou odchylkou od “normality” v důsledku změn nepředvídaných většinou a jsou fenomény ekonomické nerovnováhy. Zisk a ztráta nemají v imaginárním světě normality a rovnováhy své místo, v reálném světě dynamické ekonomiky vždy působní síly, které směřují zisky a ztráty k odstranění. “Pouhé” nové a neustálé změny tyto zisky a ztráty znovuoživují. V stacionárních podmínkách je průměrná míra zisku rovna
nule. V dynamickém pojetí jsou zisky a ztráty důkazem kontinuálně se měnících podmínek, které přinášejí nové podněty, na které podnikatelé musejí reagovat, chtějí-li se udržet na trhu.
Podnikatelská funkce (tj. snaha o podnikatelský zisk) je hnací silou tržní ekonomiky a zisky a
ztráty jsou odrazem svrchovanosti spotřebitelů na trhu. Jejich chování totiž vyvolává zisky a
ztráty a přesouvá výrobní prostředky z rukou méně efektivních výrobců k těm výkonnějším.
Čím větší zisky, tím lépe podnikatel prospívá konzumentům. Při absenci kategorie zisk/ztráta by
podnikatelé neznali nejnaléhavější potřeby a nemohli by na ně reagovat. Pro hladké fungování
ekonomiky je proto důležité nejen tyto veličiny zjišťovat, ale zjišťovat je co nejpřesněji.
1.5 Syntéza ekonomických teorií zisku
Přestože výše uvedený výčet příspěvků týkajících se zisku není zcela vyčerpávající, lze
v ekonomické teorii identifikovat množství různých názorů a myšlenek ohledně podstaty, funkce či způsobu změření důchodu. Přes obsáhlost a jistou nepřehlednost této oblasti, lze nalézt
33
několik stěžejních bodů, kterými lze ekonomickou teorii zisku charakterizovat. Hlavní význam
ekonomické teorie zisku spočívá v jejím důrazu na propojení kategorií důchod a kapitál. Z hlediska věcného je možnost dosáhnutí zisku podmíněna existencí kapitálu, který produkuje výtěžky (statky), které slouží k uspokojování potřeb. Hodnotový vztah obou veličin je opačný. Nutnou podmínkou existence zisku je uchování kapitálu. Hodnota budoucích důchodů determinuje
současnou hodnotu kapitálu, jak plyne z myšlenek I. Fishera a J. Hickse. V další části se pokusím o modelovou konsolidaci těchto dvou teorií.32
1.5.1 Rozlišení důchodu ex-ante a důchodu ex-post
Stěžejním faktorem úspěšného zavedení Hicksovy teorie do praxe je vymezení a změření prospívání ekonomického subjektu. Podle Hickse můžeme důchod jedince změřit porovnáním hodnoty jeho bohatství na začátku a na konci zvažovaného intervalu. Na tomto tvrzení je možné
demonstrovat Hicksovo odchýlení se od svých předchůdců. Sice navazuje na I. Fishera, ale neodkazuje jako Fisher na sled výdělečných událostí, nýbrž východisko pro výpočet důchodu spatřuje ve změření mohutnosti bohatství (kapitálu) jedince. Tímto tvrzením Hicks otevírá dveře
praktickým komplikacím ve sféře měření, konkrétně při výpočtu hodnoty kapitálu ve sledovaných okamžicích. S odkazem na principy ekonomického jednání člověka nelze hodnotu bohatství vyčíslit jinak než současnou hodnotou očekávaných budoucích peněžních toků, které jsou
diskontovány k počátku a ke konci období, za které se zjišťuje důchod. Rozdíl představuje důchod, tj. částku, kterou lze dle Hickse spotřebovat.
Ekonomie věnuje větší pozornost důchodu ex-ante. Ex-ante důchod se stanovuje k počátku Prospektu I (což může být týden, měsíc či rok) a udává rozsah výdajů na spotřební statky, které může jedinec vynaložit, aniž by hodnota kapitálu na konci Prospektu I poklesla pod hodnotu kapitálu na začátku Prospektu I. Výpočet důchodu ex-ante se opírá o stanovení diskontované hodnoty očekávaných budoucích peněžních příjmů, které jedinci plynou z jeho veškeré ekonomické
činnosti. Na počátku Prospektu I se musí vypočíst hodnota kapitálu K0,exp k počátku tohoto prospektu. Ta se rovná současné hodnotě budoucích (čistých) peněžních příjmů, které jedinec očekává, že obdrží za určitý časový interval. Druhým krokem je odhad hodnoty kapitálu K1,exp ke
32
Následující text představuje můj vlastní výklad názorů I. Fishera a J. Hickse. I přes nezanedbatelný Fisherův vliv
patří hlavní zásluhy za rozvoj teorie zisku především J. Hicksovi. Budu-li v této subkapitole pracovat přímo s některou z myšlenek obou autorů, budu odkazovat jen na J. Hickse. Musím upozornit, že mnou prezentovaný modelový výklad ani jeden z autorů přímo nerozpracoval a jedná se tedy pouze o moji vlastní konstrukci. Ta je však
podle mého názoru logickým vyústěním děl obou autorů. Navíc používaný metodologický aparát (zejména model
současné hodnoty na bázi složeného úročení) představuje v současnosti téměř bezvýhradně respektovaný přístup
k zohledňování faktoru času v rámci nejen ekonomické teorie, ale i hospodářské praxe.
34
konci Prospektu I. Tento odhad se činí také na počátku Prospektu I a vychází ze stejných údajů
jako propočet K0,exp. Formální vyjádření důchodu ex-ante shrnují Rovnice 14 až 16.
n
K0,exp = 
j=1
kde K0,exp
NCFj
(1+i) j
,
(14)
– hodnota kapitálu na počátku roku 1 z hlediska Prospektu I,
NCFj
– čistý peněžní tok v roce j (nastává na konci období),
n
– časový horizont, pro který se projektují peněžní příjmy,
i
– diskontní míra.
n
K 1,exp = 
j= 2
kde K1,exp
NCF j
(1 + i) j -1
+ NCF1 ,
(15)
– hodnota kapitálu (očekávaná) na konci roku 1 z hlediska Prospektu I,
NCFj
– čistý peněžní tok v roce j (nastává na konci období),
n
– časový horizont, pro který se projektují peněžní příjmy,
i
– diskontní míra.
I1,ex-ante = K1,exp - K0,exp  i  K0,exp ,
kde I1,ex-ante
(16)
– důchod ex-ante očekávaný za Prospekt I,
K1,exp
– hodnota kapitálu (očekávaná) na konci Prospektu I,
K0,exp
– hodnota kapitálu na počátku Prospektu I,
i
– diskontní míra.
Rozdíl mezi kapitalizovanými hodnotami budoucích peněžních příjmů na konci a počátku Prospektu I nazývá Hicks ex-ante důchodem a je to maximální částka, kterou může jedinec – za
předpokladu, že se očekávání beze zbytku naplní – spotřebovat, aby hodnota kapitálu na konci
Prospektu I byla alespoň taková jako hodnota kapitálu na jeho počátku. Vzhledem ke konstruk35
ci modelu současné hodnoty lze důchod ex-ante alternativně nahlížet jako úrok z počáteční hodnoty kapitálu. Kalkulace úroku je snadnou záležitostí, stačí vynásobit hodnotu kapitálu na počátku Prospektu I úrokovou mírou užitou pro diskontování očekávaných peněžních příjmů.
Příklad 1:
Hicksův důchod ex-ante
Pan Adam Smith je vlastníkem několika výrobních faktorů, které pronajímá ostatním tržním
subjektům. Za služby těchto výrobních faktorů očekává pravidelné roční peněžní příjmy ve výši
10 000 po dobu následujících čtyř let.
Předpoklady:

jednotlivé prospekty jsou dlouhé jeden rok, Prospekt I odpovídá roku 20X0,

pan Smith obdrží celý roční peněžní příjem vždy na konci roku,

vhodná diskontní míra se pohybuje na úrovni 10 %.
Tabulka 1 obsahuje potřebné propočty, které vedou k zjištění výše hodnoty kapitálu k počátku
Prospektu I. Prospekt trvá jeden rok; v každém ze čtyř následujících let obdrží pan Smith peněžní příjem ve výši 10 000 vždy na konci období. Peněžní příjmy se diskontují33 úrokovou mírou ve výši 10 %. Hodnota kapitálu K0,exp k počátku Prospektu I činí 31 698,7.
Tab. 1: Hodnota kapitálu K0,exp na počátku Prospektu I
Rok
Očekávaný PT
Odúročitel
20X0
10 000
0,90909
9 090,9
20X1
10 000
0,82645
8 264,5
20X2
10 000
0,75132
7 513,2
20X3
10 000
0,68301
6 830,1
Prospekt I
SH oček. PT
31 698,7
Obdobný postup se aplikuje při výpočtu hodnoty kapitálu ke konci Prospektu I. Tento okamžik
je současně počátkem Prospektu II. Na konci Prospektu I bude pan Smith inkasovat peněžní
příjem za první rok ve výši 10 000 a není třeba ho diskontovat (resp. diskontní faktor je roven
jedné). Peněžní příjmy očekávané v dalších letech se opět diskontují; pochopitelně oproti
diskontování peněžních příjmů na počátku Prospektu I je v tomto případě diskontní faktor posunut o jedno časové období zpět. Současná hodnota kapitálu K1,exp ke konci Prospektu I (a tedy k
počátku Prospektu II) činí 34 868,5.
33
Metodou složeného úročení.
36
Velikost důchodu ex-ante, který jedinec očekává za Prospekt I, činí 3 169,8. Z ekonomického
hlediska se důchod ex-ante rovná rozdílu mezi hodnotou kapitálu K1,exp na konci a hodnotou
kapitálu K0,exp na počátku tohoto prospektu. Jednoduchým propočtem lze zkontrolovat, že tato
částka skutečně odpovídá 10 % z počáteční hodnoty kapitálu K0,exp. Bude-li skutečnost
v souladu s očekáváními, spotřeba pana Smithe za první rok může dosáhnout nanejvýš právě
částky 3 169,8. Nebude-li naplněno očekávání, hodnota kapitálu na konci Prospektu I může poklesnout (vzrůst) pod jeho počáteční hodnotu a pan Smith by se ocitl v situaci eroze (nárůstu)
kapitálu.
Tab. 2: Hodnota kapitálu K1,exp na počátku Prospektu I
Rok
Očekávaný PT
Odúročitel
20X0
10 000
1,00000
10 000,0
20X1
10 000
0,90909
9 090,9
20X2
10 000
0,82645
8 264,5
20X3
10 000
0,75131
7 513,1
Prospekt II
SH oček. PT
34 868,5
Na tomto místě je nutné ještě jednou upozornit, že pro potřeby propočtu důchodu ex-ante Prospekt II (tj. hodnotu kapitálu na konci Prospektu I) zjišťujeme již na počátku Prospektu I. Prospekt I a Prospekt II tedy konstitují stejná očekávání k počátku Prospektu I a liší se pouze časový okamžik, ke kterému jsou očekávané peněžní toky aktualizovány (diskontovány). Důchod
ex-ante je proto svojí povahou předpovědí. Je to odhadovaná částka, kterou je možné během
zvoleného období spotřebovat, aniž by došlo ke snížení počáteční hodnoty kapitálu.
Propočty důchodu ex-ante v následujících prospektech by se prováděly analogicky jako u Prospektu I. Předpokládejme, že pro rok 20X1 se výchozí očekávání nemění. Odečteme-li hodnotu
kapitálu na počátku tohoto prospektu od hodnoty kapitálu na konci prospektu, důchod ex-ante
pana Smithe v Prospektu II činí 2 486,9.
Tab. 3: Hodnota kapitálu K1,exp na počátku Prospektu II
Rok
Očekávaný PT
Odúročitel
20X1
10 000
0,90909
9 090,9
20X2
10 000
0,82645
8 264,5
20X3
10 000
0,75131
7 513,1
Prospekt II
SH oček. PT
24 868,5
37
Tab. 4: Hodnota kapitálu K2,exp na počátku Prospektu II
Rok
Očekávaný PT
Odúročitel
SH oček. PT
20X1
10 000
1,00000
10 000,0
20X2
10 000
0,90909
9 090,9
20X3
10 000
0,82645
8 264,5
Prospekt III
27 355,4
Zobecněním předchozích výpočtů lze - za předpokladu, že se peněžní toky vždy uskutečňují na
konci roku - tvrdit, že důchod ex-ante v libovolném m-tém Prospektu (kde m je celé kladné číslo
počínaje 1) se vypočte podle Rovnice 17.
I m,ex-ante = K m,exp - K m-1,exp = i* K m-1,exp ,
kde Im,ex-ante
– důchod ex-ante očekávaný za m-tý Prospekt,
Km,exp
– hodnota kapitálu (očekávaná) na konci m-tého Prospektu,
Km-1,exp
– hodnota kapitálu na počátku m-tého Prospektu,
i
– diskontní míra.
n
K m-1,exp = 
j=m
kde Km-1,exp
(17)
NCFj
(1+i) j
,
(18)
– hodnota kapitálu na počátku m-tého Prospektu,
NCFj
– čistý peněžní tok v roce j,
n
– časový horizont, pro který se projektují peněžní příjmy,
i
– diskontní míra.
38
K m,exp =
n

j= m+1
kde Km,exp
NCF j
(1 + i) j -1
+ NC Fm ,
(19)
– hodnota kapitálu (očekávaná) na konci m-tého Prospektu,
NCFj
– čistý peněžní tok v roce j,
n
– časový horizont, pro který se projektují peněžní příjmy,
Důchod ex-ante za zvolené období je rozdílem mezi hodnotou kapitálu na konci a na počátku
tohoto období. Hodnota kapitálu je ekvivalentní současné hodnotě očekávaných budoucích peněžních příjmů, které jsou diskontovány ke konci, resp. k počátku daného prospektu. Lze dokázat, že důchod ex-ante m-tého Prospektu odpovídá úroku z hodnoty kapitálu na počátku m-tého
Prospektu. Důchod ex-ante je veskrze anticipovanou veličinou, která závisí na:

výši a časovém rozložení peněžních toků v jednotlivých prospektech uvažovaného časového horizontu,

na délce zvažovaného časového horizontu, pro který se sestavuje plán peněžních příjmů,

na délce jednoho prospektu,

výši úrokové míry zvolené pro diskontování.
Dosavadní analýza zdůrazňovala důchod ex-ante, který představuje částku, o které se jednotlivec na počátku určitého období domnívá, že ji může utratit během uvažovaného období ve formě výdajů na spotřební statky, aniž by kapitálová hodnota statků, kterými disponuje, na konci
období poklesla pod hodnotu z počátku období. Propočet důchodu ex-ante se provádí na počátku
zvoleného prospektu. Není možné ovšem opominout vyhodnocení očekávání, musíme tedy pracovat i s důchodem ex-post. Ten se stejně jako důchod ex-ante vypočte coby rozdíl mezi hodnotou kapitálu na konci a na počátku uvažovaného prospektu. Zásadním rozdílem mezi oběma
koncepty je časový okamžik, ve kterém se důchod kalkuluje. Varianta ex-ante důchodu se vyčísluje na počátku prospektu, kterého se důchod týká, kalkulace důchodu ex-post se sestavuje na
konci tohoto prospektu.
Na konci prospektu je jedinec bohatší o znalost peněžního příjmu za první prospekt časového
horizontu, pro který zjišťuje svůj důchod. Má tak podklady pro výpočet aktuální hodnoty kapitálu ke konci Prospektu I, což je zároveň i hodnota kapitálu na počátku Prospektu II. Hodnota
kapitálu je opět rovna současné hodnotě očekávaných peněžních příjmů. Při výpočtu důchodu
ex-post mohou nastat dvě základní situace.
39
1. Skutečný důchod ex-post se rovná očekávanému důchodu ex-ante.
2. Skutečný důchod ex-post se odchyluje od očekávaného důchodu ex-ante.
První možnost nastává při současném splnění dvou podmínek:34

peněžní příjem skutečně obdržený během Prospektu I se rovná peněžnímu příjmu očekávanému na počátku Prospektu I,

na konci Prospektu I se nemění očekávání ohledně výše a načasování peněžních příjmů a
výše úrokové míry v dalších prospektech časového horizontu.
Příklad 2:
Hicksův důchod ex-post (pokračování Příkladu 1)
Demonstrujme naznačenou alternativu vývoje na údajích výkladového Příkladu 1. Důchod expost dosahuje stejné částky jako důchod ex-ante, jestliže:

na konci Prospektu I pan Smith skutečně obdržel peněžní příjem ve výši 10 000,

pan Smith i nadále očekává, že v dalších třech letech obdrží částku 10 000 ročně,

očekávaná diskontní míra v dalších třech letech zůstává na úrovni 10 %.
Při splnění těchto třech podmínek se hodnota kapitálu na konci Prospektu I vypočtená na konci
roku 20X0 rovná částce 34 868,5, což odpovídá očekávání z počátku roku 20X0. Nedochází k
odchylce mezi skutečným a očekávaným peněžním tokem během roku 20X0 a nemění se očekávání ohledně vývoje peněžních toků a výše diskontní míry v dalších letech. Proto hodnota
kapitálu k počátku Prospektu I revidovaná na konci roku 20X0 zůstává stejná, tj. 31 698,7. Důchod ex-post ve výši 3 169,8 se rovná důchodu ex-ante.
Rovná-li se skutečnost očekávání a nedochází-li ke změně očekávání, důchod ex-post se automaticky rovná důchodu ex-ante. Nejsou-li tyto podmínky splněny, důchod ex-post se odchyluje
od důchodu ex-ante, a to v případech, když:
1. skutečný peněžní příjem za Prospekt I se liší od očekávaného peněžní příjmu, anebo
2. na konci Prospektu I dochází ke změně:
a) očekávaných peněžních příjmů v následujících prospektech,
b) úrokové míry, kterou se diskontují peněžní příjmy.35
34
Při analýze abstrahuji od možnosti, že dojde k takové kombinaci změn faktorů ovlivňujících hodnotu kapitálu, že
by se částka důchodu ex-ante i ex-post rovnala.
35
Dále je možná i kombinace všech předchozích faktorů.
40
Možnost změny úrokové míry ponechám stranou a budu se zabývat analýzou prvních dvou
změn. První možností je, že se skutečný peněžní příjem za Prospekt I liší od příjmu očekávaného. Předpokládejme, že pan Smith obdrží na konci roku 20X0 nikoliv 10 000, nýbrž 9 000. Dále
budu předpokládat, že daný výkyv byl způsoben dočasným šokem, který se neprojeví změnou
očekávání budoucích peněžních příjmů. Výpočty důležité pro determinaci ex-post důchodu shrnují Tabulka 5 a Tabulka 6.
Tab. 5: Hodnota kapitálu K0,exp na konci Prospektu I – odlišný peněžní tok
Rok
Očekávaný PT
Odúročitel
2000
10 000
0,90909
9 090,9
2001
10 000
0,82645
8 264,5
2002
10 000
0,75132
7 513,2
2003
10 000
0,68301
6 830,1
Prospekt I
SH oček. PT
30 789,6
Tab. 6: Hodnota kapitálu K1,exp na konci Prospektu I – odlišný peněžní tok
Rok
Očekávaný PT
Odúročitel
2000
9 000
1,00000
9 000,0
2001
10 000
0,90909
9 090,9
2002
10 000
0,82645
8 264,5
2003
10 000
0,75131
7 513,1
Prospekt II
SH oček. PT
33 868,5
Po aktualizaci plánu peněžních toků na konci Prospektu I o již známou částku peněžního příjmu
za rok 20X0 dosahuje důchod ex-post za Prospekt I částky 3 078,9. Důchod ex-post je nižší o
částku 90,9 než důchod ex-ante, protože skutečný peněžní příjem za Prospekt I byl o 1 000 nižší
než očekávaný. Nižší peněžní příjem za rok 2000 se projevil snížením hodnoty kapitálu k začátku i ke konci Prospektu I. Zatímco hodnota kapitálu na konci období poklesla o částku rovnou
nominální velikosti poklesu příjmu (tj. o 1 000), počáteční hodnota kapitálu se snížila o diskontovanou hodnotu této částky, což při 10% diskontní sazbě činí 909,1. Rozdíl mezi těmito částkami 90,9 je ekvivalentní rozdílu důchodu ex-ante a ex-post v důsledku toho, že skutečný peněžní příjem za rok 20X0 byl nižší než očekávaný. Budou-li v dalších letech skutečné peněžní
příjmy totožné s příjmy očekávanými, bude se důchod ex-ante opět rovnat důchodu ex-post.
Odlišný skutečný náběh peněžního příjmu v jednom období od náběhu předpokládaného ne41
představuje příliš komplikovaný koncepční problém. Rozpor mezi skutečností a očekáváním má
za následek „pouhou“ odchylku důchodu ex-ante od důchodu ex-post v prospektu, ve kterém k
odchylce došlo. Předpokládejme však, že skutečný peněžní příjem právě skončeného období je
sice totožný s příjmem očekávaným v tomto období, ale současně dochází ke změně očekávání
pro další období. Řekněme, že pan Smith očekává na konci roku 20X0 trvalý propad peněžních
příjmů a po další 3 roky bude inkasovat odměny ve výši 9 000.
Tab. 7: Hodnota kapitálu K1,exp na konci Prospektu I – změna očekávání
Rok
Očekávaný PT
Odúročitel
20X0
10 000
1,00000
10 000,0
20X1
9 000
0,90909
8 181,8
20X2
9 000
0,82645
7 438,0
20X3
9 000
0,75131
6 761,8
Prospekt II
SH oček. PT
32 381,6
Tabulka s propočtem revidované hodnoty kapitálu na konci Prospektu I naznačuje, že změna
očekávání ovlivňuje hodnotu kapitálu na konci Prospektu I a tedy i výši důchodu za tento prospekt. Ex-post důchod činí 683 (32 281,6 – 31 698,6). Důchod ex-post je nižší než důchod exante o částku 2 486,8. Rozdíl udává snížení skutečného důchodu oproti očekávanému z důvodu
změn očekávání.
Nenaplněná očekávání (tj. jiný skutečný než očekávaný peněžní příjem v uvažovaném prospektu) i samotná změna očekávání (tj. změna predikce peněžních příjmů v budoucích prospektech)
způsobují, že skutečný důchod ex-post za sledovaný prospekt se nerovná důchodu ex-ante.
Oprávněně lze namítnout, že změna očekávání je kvalitativně jiné povahy než jejich nenaplnění.
Postupným plynutím času získávají ekonomické subjekty nové a lepší informace a mohou činit
přesnější odhady budoucího vývoje. Jsou-li na konci období předpoklady z počátku období o
budoucích peněžních příjmech neudržitelné, je pochopitelné, že ekonomicky jednající subjekty
změní svá očekávání a případně upraví i své plány. Nelze akceptovat pohled, že dopad změn
očekávání se promítne výhradně do důchodu ex-post. Nacházíme-li se na konci zvoleného prospektu, jiný očekávaný náběh peněžních příjmů mění nejen hodnotu kapitálu ke konci prospektu, ale i počáteční mohutnost kapitálu. Budu-li aplikovat tuto poznámku na číselný příklad, je
nezbytné na konci Prospektu I přepočítat počáteční hodnotu kapitálu, která již bude vycházet z
aktualizovaných očekávání.
42
Tab. 8: Hodnota kapitálu K0,exp na konci Prospektu I – změna očekávání
Rok
Očekávaný PT
Odúročitel
SH oček. PT
20X0
10 000
0,90909
9 090,9
20X1
9 000
0,82645
7 438,0
20X2
9 000
0,75131
6 761,8
20X3
9 000
0,68301
6 147,1
Prospekt I
29 437,8
Po zabudování změn očekávání dosahuje současná hodnota kapitálu k počátku roku 20X0 částky 29 437,8. Změna očekávání promítnutá zpětně ústí v úpravu hodnoty kapitálu a rozdíl oproti
původní hodnotě kapitálu představuje úbytek kapitalizované hodnoty budoucích důchodů. V
modelovém příkladu klesá peněžní ocenění kapitálu o částku 2 260,8 a dochází ke kapitálové
ztrátě a zhoršení ekonomické pozice pana Smithe. Úprava hodnoty kapitálu k počátku roku ústí i
v revizi důchodu ex-ante, který nově činí 2 943,8, což odpovídá 10% úroku z kapitálu. Odečtením kapitálové ztráty od důchodu ex-ante získáme částku 683, která je ekvivalentní důchodu expost. Tato částka je pochopitelně totožná s předchozím přístupem, liší se ovšem obsah a vypovídací schopnost důchodu ex-post.
1.5.2 Podstata a funkce podnikatelského zisku
Přestože autoři se příliš nezabývají přesnějším vymezením důchodu, obvykle jej uvažují v hrubé
podobě, tj. důchodem se rozumějí hrubé peněžní přítoky. Tyto důchody jsou generovány součinností výrobních faktorů. Jedním z těchto faktorů jsou i kapitálové statky. Aby podnikatel
mohl provádět ekonomické kalkulace, musí vyjádřit veškeré proměnné vstupující do kalkulací
v jednotném, peněžním rozměru. Ne jinak je tomu i u kapitálu.
Z deskripce provedené
v předchozí části této kapitoly vyplývá, že současná hodnota kapitálu se odvíjí od budoucích
hodnot peněžních důchodů. Protože ve světě ekonomické vzácnosti není možné pominout časový rozměr jednání, nerovná se hodnota kapitálu součtu nominálních hodnot budoucích důchodů,
nýbrž sumě hodnot důchodů diskontovaných k současnosti.
Celkový kapitál v součinnosti s ostatními výrobními faktory generuje hrubý důchod, odečtením
výdajů na odměny používaných výrobních faktorů získáme čistý důchod (zisk). Ziskem se tedy
rozumí rozdíl mezi peněžními příjmy vygenerovanými podnikatelskou činností a peněžními
výdaji, které musel podnik uhradit, aby mohl podnikatelskou činnost vykonávat. Alternativně
se může důchod odvodit jako rozdíl hodnoty kapitálu k počátku a konci období. Vzhledem ke
konstrukci výpočtu hodnoty kapitálu jako diskontované současné hodnotě očekávaných peněžních toků je důchod za uvažované období roven úroku na úrovni diskontní míry z počáteční
43
hodnoty kapitálu. Ekonomická teorie tedy popisuje dva základní postupy pro změření zisku,
které poskytují za splnění určitých podmínek shodné výsledky:
1. zisk jako rozdíl mezi dvěma tokovými veličinami během zvoleného období – příjmy
z podnikání a výdaji spojenými s touto činnost (tj. náklady v jejich ekonomickém pojetí),
2. zisk jako rozdíl hodnoty stavové veličiny – kapitálu – na konci a na počátku zvoleného období, přičemž hodnota kapitálu k určitému okamžiku se vypočte jako současná hodnota budoucích důchodů diskontovaná tržní mírou výnosu.
Zisk jako rozdíl mezi příjmy a výdaji je pohledem tradičních účetních zásad nepřijatelný,
nicméně je nutné si uvědomit, jaké předpoklady se skrývají za tímto přístupem. Jsou jimi:

jistota náběhu peněžních toků,

ekonomická teorie předpokládá, že se služby nájemních faktorů najímají ve formě jednotek (tj. v případě stroje se neuvažují výdaje s pořízením celého stroje, nýbrž se modelové
platí tržní odměna za pronájem stroje za skutečně využitou jeho kapacitu),

neuvažuje se časový odstup mezi výdajem a užitím vstupu, resp. prodejem výstupu a příjmem peněz z uskutečněného prodeje.36
S ohledem na způsob určení hodnoty kapitálu a výše uvedené předpoklady lze přijmout i ekvivalenci obou přístupů k determinaci zisku, které vedou ke stejnému výsledku. Pro praktické účely by bylo vhodnější uvolnit předpoklady a nepracovat s příjmy, ale s výnosy. Možné riziko se u
prvního přístupu zohlední buď jako explicitní náklad (ve formě pojištění), nebo část zisku je
implicitním nákladem nesení rizika, rozhodne-li se podnikatel nepojistit proti riziku. Aby oba
přístupy poskytovaly stejné výsledky, je nutné, zahrnout riziko i do propočtu zisku na bázi změn
hodnoty kapitálu. Současná finanční ekonomie nabízí dvě možnosti – buď zakomponovat riziko
do výše diskontní míry, nebo používat rizikově vážené peněžní toky. Opuštění druhého a třetího
předpokladu si žádá oceňovat pohledávky a závazky, které vznikají v důsledku odstupu mezi
výnosem a příjmem, resp. nákladem a výnosem jejich současnou hodnotou. Dalším nutnou
podmínkou pro dosažení shodné výše zisku je ocenění spotřebovaných služeb těch výrobních
faktorů, které umožňují opakované použití, na úrovni tržního ekvivalentu vyčerpaného potenciálu.
Ekonomický důchod má úzký vztah k času a časová dimenze se projevuje třemi směry:
36
Ekonomická teorie pojímá výdaje jako náklady ve smyslu Cost, tj. výdaje v ekonomii odpovídají významu termí-
nu Cost, jak s ním operuje zejména manažerské účetnictví a jak ho uvádí např. Král (2006, str. 44 a str. 60).
44

důchod je toková veličina, která se vztahuje k vymezenému časovému úseku (např. rok,
měsíc či týden – viz např. délka prospektu, s kterým pracoval Hicks),

přes tržní výnosovou míru jsou propojeny důchody, které poplynou ekonomickému subjektu v budoucích obdobích, se současnou hodnotou kapitálu, a

v neposlední řadě je plynutí času v návaznosti na nejistotu budoucího vývoje hlavním
zdrojem důchodu (zisku).
Ekonomické zisky a ztráty jsou nerozlučně spjaty s nejistými budoucími parametry tržního prostředí (uspořádání poptávky po výstupech podnikatelské jednotky a návazně tržních cen výstupu). Zisk je odrazem podnikatelských schopností prohlédnout do budoucnosti. Knight a Mises
uvádějí, že jediný zdroj podnikatelských zisků je právě nejistota. Knight navíc tvrdí, že se jedná
o zisk spadlý z nebe, neboť tento zisk není odměnou žádného výrobního faktoru. Podle mého
názoru není tento postoj zcela správný. Podnikatelský talent považuji za výrobní faktor svého
druhu, schopnosti lidí předpovídat budoucnost se určitě liší a někteří podnikatelé jsou dlouhodobě úspěšnější v těchto předpovědích. Zisk proto plní v souladu s Misesovou teorií funkci nástroje, pomocí kterého je možné hodnotit podnikatelské schopnosti a přesouvat vzácné ekonomické zdroje od neúspěšných podnikatelů k těm, kteří prokazují dlouhodobou schopnost „prohlédnout mlhou“. Protože zisk může být dosahován různými cestami, měly by být informace o
zisku koncipovány tak, aby popsaly detailně všechny zdroje důchodu. Při uvažování dvou hlavních směrů uspořádání podnikatelské činnosti, tj.:

dosahování zisku pořízením vstupů a jejich přeměnou na výstupy s vyšší hodnotou,

držba statků, u kterých se předpokládá budoucí růst tržní hodnoty,
by informace o podnikatelské zdatnosti měly odděleně informovat o zisku, který je výsledkem
„výrobně-prodejní“ činnosti, a o zisku, který plyne z „držebně-prodejních“ činností. Vzhledem
k prospektivnímu charakteru zisku v ekonomické teorii nepřekvapí požadavek, že veškeré ceny,
které vstupují do ekonomických kalkulací důchodu, jsou vesměs orientovány na současnost a
budoucnost. Tím je zároveň zaručeno oddělení zisku za tyto dvě kvalitativně odlišné podnikatelské činnosti.
45
46
2
Účetní pojetí zisku
Účetní teoretici věnují podstatě důchodu či zisku větší pozornost než jejich ekonomičtí protějšci.
Důvod je zřejmý, uvědomíme-li si praktické obtíže spojené s kalkulací zisku za určité období,
které musí řešit každá účetní jednotka. Oprávněně se lze domnívat, že ve většině případů byla
hlavním motivem k sepsání příspěvků o zisku autorova nespokojenost se současným stavem
účetní praxe. Někteří se omezili pouze na kritiku, jiní předkládají i návrhy možných korekčních
opatření. Lze se setkat i pracemi, které se snaží o komplexní popis podstaty zisku a jeho změření. A především tato díla budou předmětem analýzy této kapitoly.
2.1 Eugen Schmalenbach
Schmalenbachova37 teorie zisku se řadí mezi tzv. dynamické bilance (Janhuba, 2005; Wöhe,
1995). Základní tezí dynamické bilanční teorie je, že správně může být zjištěn pouze totální výsledek. Totálním ziskem/ztrátou se rozumí konečný přebytek/schodek peněžních prostředků po
úplném ukončení existence účetní jednotky nad peněžními prostředky, které byly do podniku
vloženy při jeho vzniku. Totální zisk/ztráta se musí upravit o výplaty podílů na ziscích v jednotlivých obdobích (znaménko plus) a o případné navyšování kapitálu podniku (znaménko mínus).
Totální výsledek lze tedy zjistit až po ukončení činnosti podniku. Pro potřeby řízení podniku a
informování uživatelů je potřeba podávat účetní informace průběžně. Proto je nutné vyřešit
otázku, jak totální výsledek periodicky rozložit na výsledky jednotlivých účetních období.
Schmalenbach pracuje při odpočtu zisku s výnosy a náklady, které se měří na příjmech a výdajích. Splývá-li účetní období s dobou existence účetní jednotky, každý výnos se rovná příjmu a
každý náklad ústí ve výdaj. U periodických zisků tato implikace neplatí, neboť existence podniku přesahuje do více účetních období, které mají konvenčně délku 12 měsíců. Protože informace
pro řízení a rozhodování jsou vyžadovány za kratší časový horizont, je nutné provést odpočet
zisku ke stanovenému okamžiku, přestože některé obchody a operace nejsou zatím dokončeny.
Z titulu tzv. dřímajících obchodů vzniká rozdíl mezi výnosy a příjmy, resp. náklady a výdaji.
Bilance proto zachycuje vedle peněz a kapitálu i dosud nevyřízené výnosy, náklady, příjmy a
výdaje.
37
Kniha Grundlagen dynamischer Bilanzlehre je vydána v roce 1919.
47
Tab. 9: Struktura rozvahy podle Schmalenbacha
Rozvaha
Peníze
Kapitál
Výdaj, dosud ne náklad
Náklad, dosud ne výdaj
(nakoupené stroje s víceletou životností)
(věřitelé, rezervy)
Výdaj, dosud ne příjem
Příjem, dosud ne výdaj
(podílové účasti a vklady)
(půjčky)
Výnos, dosud ne náklad
Náklad, dosud ne výnos
(stroje, nářadí vlastní výroby)
(nesplacené opravy ve vlastní režii)
Výnos, dosud ne náklad
Příjem, dosud ne výnos
(pohledávky, výrobky)
(přijaté zálohy od odběratelů)
Zdroj: Wöhe (1995, str. 592)
Ve Schmalenbachově pojetí jsou rozvahové položky nahlíženy jako neuskutečněné obraty.
Funkce bilance je podřízena potřebě zjistit výsledek hospodaření a bilance slouží pouze jako
doplněk výsledovky či jako „nárazníková zóna“ mezi totálním a periodickými zisky (Feketeová,
2006). Výsledek hospodaření tvoří několik typů položek. Na prvním místě jsou to výnosy a náklady, které jsou současně v účetním období doprovázeny odpovídajícími peněžními toky. Příjmy a výdaje, které se stanou výnosy a náklady až později (myšleno v dalších účetních obdobích), jsou dočasně odloženy v rozvaze, aby nezkreslovaly výsledek hospodaření za sledované
období. Do výsledku hospodaření dále vstupují všechny výnosy a náklady účetního období, které se projeví v peněžní podobě až v příštích obdobích. I výsledovka obsahuje výnosy a náklady,
u nichž příjem a výdaj peněz proběhl již v obdobích předcházejících. Strukturu výsledovky
podle Schmalenbacha názorně podává Tabulka 10.
48
Tab. 10: Struktura výsledovky podle Schmalenbacha
Výsledovka
Náklad nyní, výdaj nyní
Výnos nyní, příjem nyní
(nákup a spotřeba materiálu)
(prodej výrobků vyrobených v běžném období)
Náklad nyní, výdaj dříve
Výnos nyní, příjem dříve
(odpisy)
(pozdější dodávka na základě přijaté zálohy)
Náklad nyní, výdaj později
Výnos nyní, příjem později
(spotřeba surovin nakoupených na úvěr) (produkce na skladě prodaná na úvěr)
Náklad nyní, výnos nyní
Výnos nyní, náklad nyní
(výroba výrobků)
(výroba výrobků)
Náklad nyní, výnos dříve
Výnos nyní, náklad dříve
(odpisy strojů vlastní výroby)
(čerpání rezervy na opravy ve vlastní režii)
Náklad nyní, výnos později
Výnos nyní, náklad později
(nesplacené opravy ve vlastní režii)
(výroba strojů pro vlastní potřebu)
Zdroj: Wöhe (1995, str. 593)
Hlavním cílem výroční bilance je podle Schmalenbacha vypočtení výsledku daného období jako
měřítka hospodárnosti. Velký důraz klade na srovnatelnost výsledků v čase, které by mělo být
dosaženo jednak vykázáním všech výnosů a nákladů sledovaného období a jednak stálostí účetních metod pro zjišťování výsledku. Schmalenbach navíc vymezuje zásadu kongruence zisku,
podle které musí platit, že suma periodických zisků se musí rovnat zisku totálnímu. Srovnatelnost ovšem může být narušena „kupeckou“ opatrností při oceňování bilančních položek. Schmalenbach se přiklání k užití pořizovacích cen, které jsou ovšem nepoužitelné, jestliže kolísají
hodnoty (ať již peněžní nebo věcné). V tom případě by měly být historické hodnoty nahrazeny
denními, které však zejména u dlouhodobého majetku nemusí být vždy dostupné. Proto Schmalenbach pro potřeby porovnání výsledků v čase zůstává věrný pořizovacím cenám a navrhuje,
aby tzv. železná zásoba (minimální zásoba nutná pro zajištění bezporuchového provozu podniku) byla oceněna pevnou cenou. Tím by se eliminovaly výkyvy ve výsledku způsobené náhlými
cenovými změnami.
I když z hlediska oceňování není Schmalenbach zcela konsistentní, zastává názor, že zisk je
dosažen pouze, převyšuje-li konečná mohutnost kapitálu přepočtená kupní sílou platnou na počátku období počáteční hodnotu kapitálu.
49
2.2 Fritz Schmidt
Schmidt38 je zastánce zachování věcné substance. Žádá, aby hospodaření podniku bylo posuzováno komplexně. Výsledek nesmí obsahovat dopady měnících se peněžních hodnot. Při výpočtu
je nutné oddělit pravé a zdánlivé zisky a ztráty. Podle Schmidta pravý zisk vzniká pouze, když
cena získaná prodejem podnikového výkonu převyšuje reprodukční cenu výkonu (resp. denní
nákupní hodnotu nákladů na prodané výkony). Jinak je nominální zisk jen zdánlivý a z hlediska
majetkové substance podnik dosáhl ztrátu.
Pravé zisky a ztráty jsou důsledkem obratu, cenové pohyby vyvolávají jenom zdánlivé zisky.
Změny cen a jejich dopad na hodnoty bilančních položek by neměly ovlivnit výsledek hospodaření. Podle Schmidta je nutné zadržet tyto zdánlivé zisky a ztráty na zvláštním kapitálovém účtu
změn majetkové hodnoty. Organická bilanční teorie a její požadavek na oceňování aktiv a dluhů
v denních hodnotách platných k rozvahovému dni selhává u položek vykazovaných
v nominálních cenách (peníze, peněžní pohledávky a závazky). Tento problém Schmidt řeší
doporučením, aby podniky udržovaly v rovnováze stav peněžních aktiv a závazků. Změny celkové cenové hladiny potom budou mít na podnik neutrální vliv.
Požadavek na eliminaci zdánlivých peněžních zisků a nahrazení nominálního zachování kapitálu
principem zachování věcné substance je zdůrazňován především v období významně rostoucích
cen, kdy dochází ke zdanění a výplatě zisků, které nemají věcný základ. Výsledkem je, že podnik nemusí být schopný obnovit původní zásobu výrobních prostředků.
2.3 Heinrich Sommerfeld
Sommerfeld39 sdílí Schmalenbachův názor, že bilance slouží nikoliv pro zobrazení majetku,
nýbrž pro odpočet výsledku. Sommerfeld se taktéž domnívá, že zisk vzniká až tehdy, když je
zachován kapitál podniku. Sommerfeld ovšem namísto statického pojetí zachování kapitálu
upřednostňuje zachování kvalifikované. Sommerfeld se podobně jako Schmidt domnívá, že zisk
by měl nejen umožnit nominální zachování kapitálu a zachování substance podniku, ale měl by
zohlednit i postavení podniku vzhledem k celkové hospodářské situaci. Novinkou, kterou eudynamická teorie zavádí, je požadavek, aby podnik rostl alespoň tempem, kterým roste národní
hospodářství. Ekonomický vývoj lze totiž charakterizovat (minimálně v delším časovém horizontu) růstem, a proto i pro přežití podniku je důležité nejen udržovat substanci, ale i dostatečně
ji rozšiřovat.
38
Schmidt poprvé hovoří o organické bilanci v knize Die organische Bilanz im Rahmen der Wirtschaft z roku 1921.
39
Eudynamická teorie je popsána jako heslo ‚Bilanz (eudynamisch)‘ v encyklopedii Handwörterbuch der Betrieb-
swirtschaft H. Nicklische (1926) a podrobně Fr. Hänslerem v práci „Konjunktur und Bilanztheorie“.
50
Podle eudynamické teorie se nestačí pouze orientovat na peněžní zachování kapitálu, ale i na
zachování věcné podstaty. Finanční ukazatele by měly být doprovázeny i naturálními ukazateli
uchování podstaty. Jenom tak lze ze zisku určeného k rozdělení vyloučit ty složky, které jsou
konjunkturálními či nerealizovanými zisky. Konjunkturální zisk Sommerfeld chápe jako část
„konvenčního nominálního“ zisku, který odpovídá růstu celkového ekonomického prostředí a
který musí být zadržen v podniku, aby byl zajištěn jeho rozvoj.
Sommerfeld klade pro naplnění cíle své teorie velký důraz na oceňování. Jeho eudynamická
teorie je, co se týče oceňování, výrazně opatrnostní. Bilanční položky se oceňují cenou, kterou
lze v čase dosáhnout s absolutní jistotou. Pro zajištění nominálního uchování kapitálu je nutné
rozdělit bilanční položky na peněžní a věcné. Peněžní položky jsou takové, jejichž „reálná“
hodnota se mění v závislosti na změně kupní síly peněz. Roste-li např. kupní síla peněz (tj. klesá-li cenová hladina), „reálná“ hodnota peněžních aktiv roste a „reálná“ hodnota peněžních pasiv klesá. Naopak u cen věcných položek Sommerfeld předpokládá změny hodnot, které kopírují
vývoj všeobecné cenové hladiny. Věcného a kvalifikovaného udržení substance se dosáhne
tvorbou zvláštních fondů na vrub výsledku hospodaření. Mezi tyto fondy patří např.:

rezervní fond pro zajištění růstu, do kterého se převádí část zisku pro rozšíření podniku
odpovídající všeobecnému národohospodářskému vývoji,

rezervní fond pro vyrovnání dividend umožňující trvalé zúročení vlastního kapitálu,

rezervní fond pro udržení substance, který má charakter „polštáře“ pro krizové situace,

speciální rezervní fond (či speciální rezerva) pro udržení substance vznikající v důsledku
opatrného ocenění polotovarů a výrobků.40
Sommerfeldova cesta k zachování, resp. rozšíření substance spočívá v opatrném ocenění polotovarů a výrobků a zadržením „ohrožených“ složek zisku ve zvláštních rezervních fondech. Mimo
podnik lze rozdělit pouze tu část nominálního zisku, který zbude po zachování nominální kapitálu, zachování věcné substance a rozšíření výdělečného potenciálu, který je v souladu s vývojem
národní ekonomiky.
40
Tyto složky aktiv se podle Sommerfelda oceňují pouze na úrovni materiálových nákladů, všechny ostatní náklady
vynaložené na jejich zhotovení vstupují přímo do výsledku hospodaření jako náklad (ve formě vytvořené rezervy)
v období, ve kterém byly náklady vynaloženy. Při prodeji výrobků se rezerva rozpustí.
51
2.4 Kenneth MacNeal
MacNeal41 ve svém díle podrobil kritice účetní praxi tehdejší doby. Vzhledem k omezenému
rozsahu práce není možno podat uceleně jeho pohled na účetnictví, a proto se zaměřím jenom na
některé palčivé problémy, se kterými se potýkalo účetnictví v první třetině 20. století. Dlužno
dodat, že s obdobnými nesnázemi se účetní profese vypořádává dodnes.
2.4.1 Kritika zásady opatrnosti a realizačního principu
Celá kniha začíná třemi účetními bajkami. Na příbězích o dvou továrnách, o dvou mlýnech a o
dvou investičních fondech autor názorně vykresluje negativní důsledky aplikace tradičních
účetních zásad. Hlavním bodem kritiky je vykazování bilančních položek v pořizovacích cenách
a zásada opatrnosti, což ve vzájemné kombinaci znemožňuje vykázání reálného zisku. Uživatelé
spoléhající se na účetní závěrku jako na jediný zdroj informací o daném subjektu nemohou získat spolehlivé podklady pro svá investiční rozhodnutí. Stranou kritiky nezůstává ani instituce
auditu, který namísto toho, aby podával informace, zda účetní závěrka odpovídá ekonomické
realitě, jenom konstatuje, že výkazy jsou sestaveny v souladu s respektovanými účetními zásadami. Problém spočívá v tom, že konveční zásady nemusí být vždy v souladu s touto realitou.
Nejostřeji se MacNeal vymezuje proti zásadě opatrnosti, kterážto používána nepřiměřeným způsobem zásadní měrou zkresluje vypovídací schopnost účetní závěrky. Heslo „nepředjímej žádné
zisky, ale vykaž (předjímej) všechny ztráty“42 je praktickým vyjádřením zásady opatrnosti a
MacNeal se i v dalších částech knihy proti tomuto stavu mysli účetních pracovníků staví a
podrobuje ho nesmlouvavému odsouzení.
Významné místo zaujímá i definice zisku a způsob jeho zjištění. S odkazem na jiné, v té době
respektované autory (Montgomery, Hartfield, Dickinson), se přiklání k tomu, aby se zisk odvozovaný tradičními účetními postupy více přibližoval ekonomickému zisku. Ten chápe jako přebytek hodnoty kapitálu ke konci období poté, co byly odečteny všechny náklady související s
používáním kapitálu43 a poté, co byl kapitál obnoven, či byly vytvořeny rezervy pro tuto obnovu. Tento přístup nepřímo implikuje, že pro správné změření výše zisku je nezbytné na konci
období přecenit veškerá aktiva na tržní hodnoty, abychom zjistili celkovou hodnotu kapitálu, od
které se odečítají veškeré náklady daného období. Východiskem jsou samozřejmě tržní hodnoty;
41
Kniha Truth in Accounting poprvé vychází v roce 1939.
42
V originále: „Never anticipate a profit but provide for all losses“.
43
Nutno upozornit, že MacNeal nenahlíží na kapitál jako na zdroj financování (tj. pasivum), ale jeho pohled plně
odpovídá ekonomickému pojetí kapitálu coby zásoby kapitálových statků, které nejsou předmětem přímé spotřeby,
nýbrž slouží k výrobě jiných statků. V ekonomii používaný pojem kapitál lze v účetnictví přirovnat k termínu aktiva.
52
MacNeal ovšem blíže nespecifikuje, zda má na mysli kupní ceny či prodejní. Aktuální tržní ceny doporučuje aplikovat i pro vyčíslení částky, která odpovídá obnově spotřebovaných aktiv.
MacNeal je evidentně zastáncem fyzického uchování kapitálu. Zároveň vyžaduje zahrnovat veškeré změny hodnoty aktiv (i nerealizované) do výsledku hospodaření daného účetního období,
aby účetnictví skutečně zobrazovalo ekonomickou skutečnost a pohled na ni ze strany zainteresovaných subjektů.
Požadavek věrného zobrazení skutečnosti je také silným argumentem proti principu realizace,
který je nástrojem pro identifikaci okamžiku, ve kterém lze položku zvyšující ekonomický prospěch zahrnout do zisku. Jak je MacNealovým zvykem, poukazuje na slabiny tohoto principu
jednoduchým příkladem, který uvedu ve zkráceném znění.
Příklad 3:
Realizace zisku poprvé
Chlapcův kapitál čítá v sobotu ráno 20 kuliček. Díky svým schopnostem rozmnoží počet kuliček
během dne na 50. Jeho kapitál se rozrostl o 30 kuliček, což představuje vzrůst jeho bohatství ze
hry. Pokud chlapci obchodují s kuličkami a jedna kulička stojí řekněme 1 cent, chlapec by jistě
počítal, že si za dopoledne úspěšně vydělal 30 centů. Zcela určitě by nevěřícně zíral na „konzervativního“ účetního, který by mu tvrdil, že žádného zisku nedosáhl, neboť kuličky neprodal. A
ještě více by se divil, kdyby ten samý účetní naopak oznámil jeho soupeři, že on prohrou 30
kuliček ztratil i 30 centů.
Takto zjednodušeně a přitom velice názorně MacNeal čtenářovi nabízí svůj odmítavý názor na
účetní postupy vycházející z realizačního principu, který ve své konvenční podobě není ničím
jiným než přestrojenou zásadou opatrnosti. MacNeal dovádí tento – tradičním účetním prizmatem – korektní postoj až k absurdnímu závěru z hlediska ekonomického.
Příklad 4:
Realizace zisku podruhé
Předpokládejme, že chlapec vyhrál 30 kuliček každé dopoledne pět dní po sobě. Šestý den se
rozhodne své naakumulované výdělky, tj. 150 kuliček, prodat za 1,5 dolaru. Selským rozumem
(i ekonomickými principy) vzato, chlapcův zisk každého z prvních pěti dnů byl 30 centů, šestý
den se jeho bohatství nezměnilo a není důvodu uvažovat o zisku. Naopak z účetního hlediska by
se vykázání zisku odsunulo až na 6. den, kdy chlapec kuličky prodává.
Logickým vyústěním nekonzistentních pravidel a postupů majících dopad na výsledovku je, že
(MacNeal, 1979, str. 39): „…zveřejnění výsledovky, která by byla úplná a pravdivá
v ekonomickém smyslu, bude pouhou náhodou. Je tomu proto, že současné účetní principy
nejsou sladěné s ekonomickými, přestože tyto jsou neměnitelné.“
53
2.4.2 Hodnota a její zobrazení v účetnictví
MacNeal se též zajímá o podstatu hodnoty, přičemž se neomezuje pouze na její ekonomickou
dimenzi, ale zkoumá ji i z jiných hledisek (filozofie či axiologie). Ekonomická hodnota je měřítko relativní důležitosti, kterou společnost přisuzuje určitému ekonomickému statku
v porovnání se statkem jiným. Aktuální tržní cena je výslednicí současných preferencí mnoha
ekonomických subjektů. Ekonomická hodnota věci je její „síla ve směně“, která – vyjádřená
v penězích – je tržní cenou (MacNeal, 1979, str. 87).44 Tržní cenou je taková cena, za kterou je
zboží v současnosti prodáváno a nakupováno. Ekonomická hodnota není nezbytně cenou, za
kterou by mohl být statek prodán či cena, za kterou by mohl být statek koupen. Nevztahuje se
pouze k prodeji nebo pouze k nákupu, nýbrž je spolutvořena oběma faktory za podmínek, které
právě na trhu panují. Dovoluje kupcům i prodávajícím utvořit si spolehlivou představu o současném stavu, na základě kterého mohou stavět své odhady budoucího vývoje.
Není-li k dispozici současná tržní cena, může být ekonomická hodnota statku odhadnuta (imputována) jako tržní cena, která by existovala, pokud by potenciální kupci a prodejci vstoupili do
vzájemné interakce. Imputovanou tržní cenu ovšem nelze odvozovat za podmínek nuceného
prodeje či nuceného nákupu, ani za podmínek rapidních změn nabídky či poptávky, ani v situaci, kdy se kupující snaží ovlivňovat prodávajícího či naopak.
MacNeal tvrdí, že obhajoba užití pořizovací cen pro ocenění položek účetní závěrky s odkazem
na going concern předpoklad vede k tomu, že jsou v účetnictví aplikovány hodnoty nikoliv ekonomické, nýbrž filozofické. Odmítáním nabídky a poptávky, které konstituují tržní ceny, se
účetní ocitá na poli filozofické hodnoty. Na rozdíl od filozofů se ovšem tváří, že při určení filozofické hodnoty uspěl. Hovoří-li se o vnitřní, reálné, skutečné a jiných podobných hodnotách
s cílem odlišit tržní (ekonomickou) hodnotu věci od hodnoty, o které se domníváme, že by věc
měla mít, překračuje se hranice k filozofickému konceptu absolutní hodnoty věci bez respektování stavu poptávky a nabídky. Zapomíná se, že ceny nejsou determinovány pouze samotnou
(subjektivní) užitečností.
Lidé (a především účetní) by měli uznat, že žijeme v dynamickém světě, který se projevuje permanentními změnami. Změny jsou vlastní i tržnímu mechanismu a žádný účetní by neměl při
přípravě výkazů věštit budoucnost a odhadovat jaké ekonomické hodnoty se v budoucnu ustanoví. Účetní nemají dle MacNeala právo zabudovávat do výkazů své vidění světa v podobě odhadu filozofické hodnoty bilančních položek na místo průkazných ekonomických hodnot. Vlast44
V originále: „The economic value of anything is its „power in exchange“, which, measured in money, is its mar-
ket price.”
54
níci, věřitelé i ostatní uživatelé výkazů totiž přistupují k výkazům s tím, že překládaná čísla zakotvují ekonomické hodnoty a nikoliv subjektivní odhady.
2.4.3 Pravdivé účetní výkazy
V poslední části knihy předkládá MacNeal čtenáři svůj pohled, jak by měly vypadat pravdivé
účetní výkazy. Vymezuje ideální podmínky, při kterých by účetnictví nemělo mít závažnější
problémy poskytovat pravdivé a ekonomicky relevantní informace. Nejvýznamnější z těchto
ideálních podmínek je existence akceptovatelných trhů pro veškeré statky, které jsou
v ekonomice obchodovány. Potom informace v účetních výkazech - při oceňování v běžných
tržních cenách - plně odrážejí ekonomické hodnoty aktiv a vyhovují kritériu pravdivosti. MacNeal si samozřejmě uvědomuje, že v realitě je tato představa nesplnitelná, a proto je nezbytné v
účetnictví hledat nové účetní postupy, které by vykazované údaje co nejvíce přibližovaly ekonomické realitě a ekonomickým hodnotám.
Pravdivá rozvaha
MacNeal předkládá soupis pravidel pro oceňování bilančních položek, aby byly ve výkazech
uváděny pravdivé a relevantní ekonomické informace. Obchodovatelná aktiva se vykazují
v tržní ceně, která je snadno zjistitelná. Neobchodovatelná aktiva reprodukovatelná se musejí
oceňovat imputovanou tržní cenou; nejvhodnější a podle MacNeala jedinou použitelnou oceňovací základnou jsou ceny obnovy. Pořizovací cena se používá pouze v ojedinělých případech,
kdy aktivum je neobchodovatelné a současně není reprodukovatelné (tj. neexistuje pro něj vůbec
trh). Procedura oceňování v tržních cenách, resp. imputovaných tržních cenách vede k tomu, že
změna vlastního kapitálu za účetní období (po vyloučení vlastnických transakcí) odpovídá celkovému zisku (celkové ztrátě) ze všech možných zdrojů důchodu za toto období. Tato změna
vlastního kapitálu zahrnuje veškeré zisky a ztráty – běžné provozní, kapitálové, realizované i
nerealizované. Pro jejich detailnější rozbor bude muset uživatel studovat výsledovku. Nicméně z
hlediska samotné rozvahy, důchod zaznamenaný jako změna vlastního kapitálu přesně odpovídá
změně bohatství, jak ho pojímá ekonomická teorie.
Oceňování v ekonomických hodnotách současně znemožňuje vytváření tichých rezerv (secret
reserves) či vykazování imaginárního vlastního kapitálu (water stock). První případ je důsledkem podhodnocení čistých aktiv, druhý je zapříčiněn jejich nadhodnocením. Tato praxe je myslitelná v systému oceňování historickými cenami, vykazování bilančních položek v ekonomických hodnotách tuto eventualitu značně ztěžuje, v ideálním případě dokonce vylučuje. Uživatelé
díky tomu získají informaci, jak velký kapitál je využíván v podnikatelské činnosti. Společně s
informací o skutečných ekonomických ziscích si mohou uživatelé učinit kvalifikovaný úsudek o
55
schopnosti managementu zhodnocovat svěřené ekonomické zdroje. Současně se otvírají nové
možnosti pro mezipodnikové porovnávání.
Pravdivá výsledovka
Navrhovaný výkaz zisků a ztrát je logickým vyústěním oceňování v ekonomických hodnotách.
Výsledovka vedle tradičních položek obsahuje i veškeré kapitálové zisky a ztráty, včetně nerealizovaných. Pro lepší přehlednost a lepší vypovídací schopnost MacNeal doporučuje tyto elementy výsledku hospodaření vykazovat odděleně od ostatních položek. Tento přístup k determinaci účetního zisku též vyvolá potřebu komplexnějšího hodnocení managementu. Vedle schopností zhodnocovat zdroje běžnou činností, která je indikována ziskem z provozní činnosti, se
bude věnovat i pozornost predikčním schopnostem vedení podniku. Kapitálové zisky a ztráty
totiž vypovídají o (ne)úspěšnosti vedení při odhadování budoucího vývoje cen aktiv, s kterými
účetní jednotka operuje při své činnosti. Obavy z nadměrného důrazu na kapitálové zisky a ztráty MacNeal odmítá a upozorňuje, že ne vždy je možné najít hranici oddělující kapitálové zisky
od běžných provozních zisků.
2.5 Edgar Edwards a Philip Bell
2.5.1 Očekávaný subjektivní zisk
Edwards a Bell vycházejí z Hicksovy definice zisku. Důchod považují za ekonomickou kategorii, která pracuje s bohatstvím subjektu bez ohledu na povahu či zdroj očekávaných příjmů. V
reálném světě rozhodování s sebou nese mnoho komplikací. Může existovat rozpor mezi krátkozrakou krátkodobou maximalizací zisku a dlouhodobou maximalizací zisku typickou pro podnik, jež lze popsat termínem going concern. Současně je ovšem nesmyslné uvažovat o tom, že
dlouhodobost se rovná nekonečnu. Z praktických důvodu se projektování života podniku týká
sice dlouhodobého, ale omezeného časového rozmezí, které autoři nazývají předpovědní horizont.45 Účelová maximalizace zisku probíhá dvěma směry:

užitím výrobních faktorů, tj. transformací vstupních výrobních faktorů na finální výstupy a
prodejem výkonů za cenu vyšší, než je hodnota výrobních faktorů,

držbou výrobních faktorů, tj. držbou aktiv, jejichž cena roste a přijímáním dluhů, jejichž
cena klesá.
45
V originále „expectational horizon“. Edwards a Bell uvádějí, že délka horizontu se pohybuje obvykle v rozmezí
10 až 12 let. Zavedením tohoto termínu nesignalizují, že po uplynutí projektovaného horizontu by měl podnik
ukončit svoji činnost, nýbrž se snaží vyjádřit fakt, že předpovědi pro roky přesahující předpovědní horizont jsou
natolik ovlivněny nejistotou, že trhy nejsou ochotny akceptovat vyšší než normální míru zisku z tržní hodnoty aktiv.
56
První způsob dosahování zisku leží ve středu zájmu ekonomie i účetnictví, tvoří významnější
faktor u většiny podniků a představuje ze společenského hlediska akceptovatelnější cíl. Zisk
plynoucí ze spekulace na změnu hodnoty aktiv či dluhů bývá často předmětem pejorativního
odsouzení. Přesto i tento způsob maximalizace zisku je předmětem zájmu podniku. I ty jednotky, které zakládají svůj úspěch na této bázi, poskytují společnosti užitečné služby. Nelze proto
tyto zisky z účetnictví vylučovat, zkreslovat, zatajovat či opomíjet. Účetnictví by mělo poskytovat odděleně informace o zisku z obou dvou směrů maximalizace. Smíchávání zisku z užití a
zisku z držby výrobních faktorů zkresluje účetní informace a může vést k chybným rozhodnutím
externích i interních uživatelů.
Edwards a Bell zpracovávají teorii zisku v několika krocích. V první fázi předpokládají stabilní
cenovou hladinu, neexistenci zásob výrobků a nedokončené výroby a rovnost prodejní ceny aktiva s jeho cenou obnovy. Každá firma chce v každém okamžiku držet takovou skladbu aktiv a
pasiv, která přinese maximální zisk. Všechny podniky řeší, jaký objem aktiv držet, v jaké struktuře a jakým způsobem je financovat. Třetí předpoklad vede k tomu, že hodnota jakékoliv struktury aktiv bude vždy stejná a z hlediska prvního problému je jedno, jaká aktiva podnik drží. Tato
poznámka samozřejmě platí pouze pro současný stav, s ohledem na prospektivní charakter podnikání nelze opomíjet výběr struktury aktiv. Racionálně jednající management zvolí takovou
strukturu aktiv (při jejich dané celkové tržní hodnotě), která přinese v budoucnosti nejvyšší peněžní přítok. Hodnota tohoto peněžního toku je subjektivní záležitostí a představuje hodnotu do
firmy (Edwards, 1973, str. 35) zvoleného uspořádání aktiv. Nerovnost subjektivních hodnot
jednotlivých variant způsobuje, že management preferuje tu variantu, která má nejvyšší subjektivní hodnotu a která tedy generuje maximální subjektivní zisk.
Při existenci dokonalého trhu není tržní hodnota celkových aktiv ovlivněna záměnou jednoho
aktiva za jiné. Volba mezi alternativními skladbami aktiv se odvíjí od subjektivní hodnoty budoucích peněžních toků, kterou aktiva v té které variantě vygenerují. Subjektivní hodnota aktiv
musí být větší než jejich tržní hodnota, jinak by bylo výhodnější ukončit činnost podniku. Rozdíl
subjektivní a tržní hodnoty podnikových aktiv označují Edwards a Bell termínem subjektivní
goodwill. Lze i uvažovat o prodeji celého podniku. Rozdíl mezi tržní hodnotou podniku a tržní
hodnotou prodaných čistých aktiv autoři nazývají tržní hodnotou goodwillu (či objektivním
goodwillem).
Mezi jednotlivými veličinami by měly platit následující vztahy:

Subjektivní goodwill musí být větší než objektivní, jinak dochází k vlastnické změně.

Subjektivní goodwill musí být kladný, jinak podnik opouští odvětví.
57

Při daných zdrojích firma vybírá plán, který přináší nejvyšší subjektivní hodnotu, tj. plán
generující maximální subjektivní goodwill.
Maximalizace subjektivního goodwillu představuje základní kritérium výběru mezi vylučujícími
se variantami budoucího vývoje. Subjektivní hodnota představuje prospívání podniku očima
managementu a je výchozím bodem determinace očekávaného zisku. Subjektivní očekávaný
zisk (Edwards, 1973, str. 38) je částka, kterou je možné vyplatit ve formě dividendy v jakémkoliv
období, aniž se ohrozí subjektivní hodnota aktiv.46 Tato částka je subjektivním ziskem, neboť
závisí na znalosti subjektivní hodnoty. Subjektivní zisk je koncepčně totožný s Hicksovým důchodem ex-ante.
Příklad 5:
Subjektivní zisk
Použijme údaje z Příkladu 1. Subjektivní hodnota aktiv na počátku období 1 je 31 699. Na konci
prvního období je subjektivní hodnota 34 869, rozdíl činí 3 170. Tuto částku lze vyplatit jako
dividendu, aniž by poklesla subjektivní hodnota aktiv na konci období pod jejich hodnotu z počátku období. Suma 3 170 je subjektivním ziskem a alternativně47 ji lze vypočíst jako násobek
počáteční subjektivní hodnoty a cílové úrokové míry.48 Je-li roční čistý peněžní tok vyplácen z
podniku ve formě dividendy na konci daného období, bude subjektivní zisk v dalších třech letech činit 2 487, 1 736, resp. 909. Klesající výše subjektivního zisku je způsobena klesající subjektivní hodnotou aktiv, na konci čtvrtého roku je jejich subjektivní hodnota již nulová. Subjektivní hodnota v čase klesá, jestliže vyplácená dividenda přesahuje částku subjektivního zisku.
Neměnné výše subjektivní hodnoty se dosáhne vyplácením dividendy ve výši subjektivního zisku (3 170).
Pro potřeby rozhodování externích i interních uživatelů je nezbytné, aby účetní zisk byl vyjádřením podmínek, které lze charakterizovat jako objektivní. Pro vypovídací schopnost zisku a
jeho dekompozici na jednotlivé složky je stěžejním faktorem výběr vhodné základny pro ocenění podnikových aktiv a dluhů. Hodnotové informace o účetních položkách by měly odrážet aktuální tržní situaci. Teoreticky existuje nepřeberné množství oceňovacích bází.
46
V originále: „… amount that could be paid out as dividends in any period without impairing subjective value.“
47
Viz Rovnice 3.16
48
V originále „target interest rate“.
58
Širší výběr provedený autory zahrnuje celkem 18 bází, které se mohou lišit různým pojetím:
1. Podoby objektu, který je oceňován:
a) původní,
b) současná,
c) plánovaná.
2. Datem, ke kterému se ocenění vztahuje:
a) minulost,
b) současnost,
c) budoucnost.
3. Trhu, ze kterého se cena získává:
a) cena na vstupu,
b) cena na výstupu.
Výběr oceňovací základny následně ovlivňuje obsahovou náplň zisku. Edwards a Bell preferují
pro potřeby rozhodování dvě oceňovací základny – náklady příležitosti a/nebo běžné náklady,
které determinují buď realizovatelný a podnikatelský zisk.
2.5.2 Očekávaný realizovatelný zisk
Realizovaný zisk odráží hodnotový rozměr tzv. nákladů příležitosti. Náklady příležitosti aktiva
je částka, 49 kterou by bylo možno získat prodejem aktiva v jeho současném stavu za nejlepší
možnou cenu. Realizovatelný zisk, který vyčísluje položky čistých aktiv náklady příležitosti,
zvyšuje kvalitu informací o výkonnosti podniku. Oceňování na bázi nákladů příležitosti (a běžných cen obecně) umožňuje oddělit provozní zisk od zisků z držby. Pro oddělení zisku z provozu a zisku z držby přijímají autoři fikci rozdělení účetního období na výrobní okamžiky (production moments) a držební intervaly (holding intervals).
Autoři se proto uchylují k dvojité dekompozici výrobního procesu. Výrobní podnik lze nahlížet
ze dvou úhlů. Jednak jako místo, kde dochází k fyzické přeměně vstupů na výstupy (výrobní
dimenze), a jednak jako na proces, na jehož počátku vstupují do podniku vstupy, které proplouvají celým časovým obdobím a které na konci období podnik opouštějí (časová dimenze).
49
Z hlediska klasifikace oceňovacích bází se jedná o oceňovací základnu, která oceňuje prvek účetních výkazů
v současné podobě (kritérium 1b), vztahuje se k současnosti (kritérium 2b) a údaje získává z trhu na výstupu (kritérium 3b).
59
Schématicky tento dvojí pohled zachycuje Obrázek 2.
Obr. 2:
Dvojí rozměr výrobního procesu
Vnesené vstupy
Výroba
Přenášené vstupy
Prodeje v současném období
Plynutí času
Začátek
současného
Konec souNákup vstupů v současném období
časného období
období
Zdroj: Edwards (1973, str. 72)
Horizontálně probíhá časový rozměr podnikatelského procesu, vertikální pohyb značí výrobní
rozměr. Oba procesy probíhají současně a v konečné fázi je jejich výsledkem zisk. Ten se skládá
ze dvou částí – z provozního zisku a zisku z držby. Zisky z držby (či kapitálové zisky) vznikají v
důsledku plynutí času a tedy pohybu po časové ose. Naopak zisky vznikající v důsledku vertikálních posunů jsou zisky provozní. Jednotlivé zdroje zisku jsou předmětem různého rozhodování. U většiny podnikatelských subjektů převažuje snaha o výdělek prostřednictvím provozních
činností, tj. nákupem a přeměnou vstupů na výstupy s vyšší přidanou hodnotou. Druhý aspekt
podnikatelské činnosti – spekulace na růst ceny v čase – bývá v rozhodování podniků obvykle
oslaben. Z důvodu různého charakteru rozhodovacích úloh a vyhodnocování jejich naplňování
by však měly být v účetnictví ziskové důsledky uvedených procesů důsledně oddělovány, dokonce i v případech, kdy se dopředu nepočítá s kapitálovými zisky. Jen tak lze získat věrohodné
informační podklady pro řízení podniku i pro posouzení schopnosti managementu zhodnocovat
vložené ekonomické zdroje.
60
Očekávaný realizovatelný zisk pracuje vedle skutečných peněžních toků i s tržními hodnotami
podnikových aktiv a je definován (Edwards, 1973, str. 45) jako částka dividendy, kterou může
podnik vyplatit na konci období, aniž by se snížila tržní hodnota jeho aktiv.50 Realizovatelný
provozní zisk může být definován jako zvýšení hodnoty čistých aktiv podniku oceněných náklady příležitosti na konci výrobního okamžiku oproti jejich hodnotě z počátku výrobního okamžiku. Provozní zisk vzniká jenom tehdy, jsou-li výrobní faktory užity ve výrobě. Po výrobním
okamžiku bezprostředně následuje držební interval. Hodnota čistých aktiv na počátku držebního
intervalu se rovná hodnotě čistých aktiv na konci předchozího výrobního okamžiku. Jestliže se
na konci držebního intervalu hodnota čistých aktiv zvýší či sníží, hovoříme o ziscích či ztrátách
z držby, které jsou výhradně zapříčiněny změnami tržních cen držených čistých aktiv.
Celé účetní období je možné rozdělit na jednotlivé na sebe navazující výrobní okamžiky a držební intervaly. Na počátku období podnik disponuje čistými aktivy, které se pro potřeby zjištění realizovatelného zisku ocení náklady příležitosti. Stejný hodnotový rozměr se přiřadí i čistým
aktivům na konci období a rozdíl těchto dvou mohutností představuje celkový realizovatelný
zisk za účetní období.
RP  NAeO  b NAO ,51
kde RP
(21)
– realizovatelný zisk za období,
NA
– čistá aktiva,
b
– vnesená čistá aktiva (vstupy) na počátku období,
e
– přenášená čistá aktiva (výstupy) na konci období,
O
– náklady obětované příležitosti (opportunity costs).
Pro jakýkoliv výrobní okamžik lze definovat realizovatelný provozní zisk Rovnicí 22. Kapitálové zisky a ztráty, které vznikly v důsledku držby čistých během libovolného období, jsou definovány Rovnicí 23.
50
V originále: „Expected realizable profit … the size of the dividend a firm could pay at the end of a period without
impairing the market value of its assets. “
51
Následující rovnice vycházejí z citované knihy (Edwards, 1973), jsou upraveny a zjednodušeny.
61
ROP  NAp (t )O  p NA( t )O ,
kde ROP
(22)
– realizovatelný provozní zisk,
NAp(t)
– výstupy výrobního okamžiku v čase t,
pNA(t)
– vstupy výrobního okamžiku v čase t,
O
– náklady obětované příležitosti.
RCG  NAh (t )O  h NA(t 1) O
kde RCG
(23)
,
– realizovatelný kapitálový zisk z držby za držební interval (t-1;t),
NAh(t)
– výstupy držebního intervalu v čase t,
hNA(t-1)
– vstupy držebního intervalu v čase t-1,
O
– náklady obětované příležitosti.
Předpokládejme, že se účetní období skládá z (n-1) výrobních okamžiků. Sumací a úpravou
předchozích dvou rovnic dostaneme Rovnici 24 celkového realizovatelného provozního zisku za
období a Rovnici 25 celkového kapitálového zisku za období. Jejich součet se rovná celkovému
realizovatelnému zisku za účetní období – viz Rovnice 26.
0 
n 1
 NA
0
O
p
n 1
  p NAO 
n 1
n 1
0
1
Příklad 6:
0
NAO  ROP .
(24)
 RCG .
(25)
 RP  NA .
(26)
1
NAe O   h NAO   NAh O 
N Ae O 
b

0
0
 b N AO
Očekávaný realizovatelný zisk
Použijme údaje výkladového příkladu za předpokladu, že tržní hodnota držených aktiv na konci
prvního, druhého, třetího a čtvrtého roku bude 7 000, 4 000, 2 000 a 0. Před výplatou dividend
se hodnota podnikových aktiv rovná součtu tržní hodnoty původních aktiv a čistého peněžního
příjmu. Realizovatelný zisk představuje vzrůst tržní hodnoty všech aktiv za období. Velikost
realizovatelného zisku v jednotlivých letech udává Tabulka 11. Výše zisku se určí jako rozdíl
62
mezi celkovou tržní hodnotou aktiv na konci a na počátku období. Zásadní vliv na výši zisku má
vývoj tržní hodnoty aktiv v čase.
Tab. 11: Výpočet očekávaného realizovatelného zisku
Období
Čistý peněžní příjem
0
1
2
3
4
0
10 000
10 000
10 000
10 000
Tržní hodnota původních aktiv
10 000
7 000
4 000
2 000
0
Tržní hodnota celkových aktiv
10 000
17 000
14 000
12 000
10 000
Očekávaný realizovatelný zisk
0
7 000
7 000
8 000
8 000
Realizovatelný zisk:

je svojí povahou objektivní,

je přesným měřítkem změn tržních hodnot podnikových aktiv,

umožňuje přeměnu přebytku subjektivní hodnoty nad tržní hodnotou na tržní hodnoty;
tento přebytek může být rozdělen vlastníkům ve formě dividendy.
Edwards a Bell se zabývají vztahem mezi subjektivním a realizovatelným ziskem. Subjektivní
goodwill existuje proto, že trh nesdílí subjektivní očekávání managementu o budoucím vývoji.
Jestliže jsou tato očekávání správná, tržní účastníci uznají svou chybu a subjektivní goodwill se
přemění na aktivum s tržní hodnotou. Každý podnikatelský plán má proto dva rozměry. Manažeři se snaží vydělat co nejvyšší subjektivní zisk a současně usilují o jeho přeměnu na tržní hodnotu. Přestože samotná konverze subjektivního goodwillu z pohledu managementu neznamená
žádný posun v prospívání podniku, jedná se o důležitou operaci z hlediska trhu. Konverzí subjektivního goodwillu na tržní hodnotu vzniká realizovatelný zisk, který reprezentuje trhem všeobecně akceptovatelné zlepšení stavu podniku. Vztah mezi subjektivním a realizovatelným ziskem zakotvuje Rovnice 27.
RPj  SPj  SGW j ,
kde RPj
SPj
(27)
– realizovatelný zisk za období j,
– subjektivní zisk za období j,
SGWj – změna subjektivního goodwillu za období j.
Dekompozice realizovatelného zisku odhaluje důležitý kvalitativní posun vůči subjektivnímu
zisku. Nejenže realizovatelný zisk je objektivní, ale lze ho využít i pro hodnocení úspěšnosti
63
podnikatelských plánů a jako podklad pro rozhodování o budoucnosti. Rovnice 30 vznikne odečtením Rovnice 29 od Rovnice 28. Hodnota subjektivního goodwillu se rovná současné hodnotě
všech přebytků realizovatelných zisků nad úrokem z tržní hodnoty čistých aktiv na úrovni cílové
úrokové míry (viz Příklad 5).
SP A  RP A  SGW A ,
kde SPA
RPA
(28)
– očekávaný subjektivní zisk,
– očekávaný realizovatelný zisk,
SGWA – očekávaná změna subjektivního goodwillu.
SP P  RP P  SGW P ,
kde SPP
RPP
(29)
– skutečný subjektivní zisk,
– skutečný realizovatelný zisk,
SGWP – skutečná změna subjektivního goodwillu.
SP D  RP D  SGW D ,
kde SPD
RPD
(30)
– neočekávaný subjektivní zisk,
– neočekávaný realizovatelný zisk,
SGWD – neočekávaná změna subjektivního goodwillu.
Neočekávaná změna subjektivního goodwillu naznačuje, že se během uvažovaného období
změnily okolnosti, které ovlivňují současnou hodnotu těchto nadnormálních zisků. Rozdíly nepředstavují odchylku skutečného průběhu podnikatelské aktivity od očekávaného, ale posun od
jednoho souboru očekávání k novému. Zda nová očekávání jsou správná, ukáže až budoucí vývoj. Právě tento prvek degradoval využitelnost subjektivního zisku. Osamostatněním neočekávané změny subjektivního goodwillu se získá neočekávaný realizovatelný zisk, který je významným nástrojem popisujícím odchylky skutečných výsledků podnikatelské činnosti od očekávaných. Neočekávaná část realizovatelného zisku vyjadřuje rozdíl mezi skutečnou tržní hodnotou čistých aktiv na konci období od jejich hodnoty očekávané na počátku období. Tuto od64
chylku Edwards a Bell nazývají náhodné (z nebe spadlé) zisky a míní tím zisky, které jsou neočekávané, překvapivé a které nelze směšovat s provozním ziskem či kapitálovými zisky.52
Tab. 12: Vztah mezi subjektivním a realizovatelným ziskem
Období
0
1
2
3
4
Subjektivní hodnota
31 699
24 869
17 355
9 091
0
Tržní hodnota aktiv
10 000
7 000
4 000
2 000
0
Subjektivní goodwill
21 699
17 869
13 355
7 091
0
Realizovatelný zisk
0
7 000
7 000
8 000
8 000
Subjektivní zisk
0
3 170
2 487
1 736
909
Změna subjektivního GW
0
3 830
4 513
6 264
7 091
2.5.3 Podnikatelský zisk
Pro potřeby odvození zisku lze vedle cen na výstupu uvažovat i o cenách na vstupu. Edwards a
Bell tíhnou k běžným nákladům, které konstituují tzv. podnikatelský zisk. Běžné náklady jsou
náklady na získání výrobních faktorů užitých k zhotovení oceňovaného aktiva.53 Podnikatelský
provozní zisk je výsledkem souměření výnosů z prodeje oceněných běžnou prodejní cenou a
obětí ekonomických prospěchů na úrovni běžných nákladů. Veškerá čistá aktiva na počátku
účetního období jsou oceněná běžnými náklady k tomuto datu. K datu účetní závěrky se čistá
aktiva opět ocení aktuálními běžnými náklady.
BP  NAeC  b NAC ,
kde BP
52
(31)
– podnikatelský zisk,
NA
– čistá aktiva,
b
– vnesená čistá aktiva (vstupy) na počátku období,
e
– přenášená čistá aktiva (výstupy) na konci období,
V originále jsou náhodné zisky označované termínem „windfalls“, provozní zisky „operating profits“ a kapitá-
lové zisky „capital gains“.
53
Z hlediska klasifikace oceňovacích bází se jedná o oceňovací základnu, která oceňuje prvek účetních výkazů
v původní podobě (kritérium 1a), vztahuje se k současnosti (kritérium 2b) a údaje získává z trhu na vstupu (kritérium 3a).
65
C
– běžné náklady (current cost).
Při dekompozici zisku na jednotlivé složky se aplikuje fikce rozdělení účetního období na prodejní okamžiky (sales moments) a držební intervaly (holding intervals). Celková hodnota čistých aktiv bezprostředně po uskutečnění prodeje (tj. na „konci prodejního okamžiku“, který je
současně počátkem následujícího držebního intervalu - první člen v Rovnici 32) se skládá
z výnosů z prodaných aktiv (oceněných běžnou cenou na výstupu – druhý člen) a hodnoty neprodaných aktiv (oceněných běžnými náklady – třetí člen). Obdobně platí, že celkovou hodnotu
čistých aktiv bezprostředně před uskutečněním prodeje (tj. na „počátku prodejního okamžiku“,
který je současně koncem předchozího držebního intervalu – první člen v Rovnici 33) tvoří hodnota čistých aktiv (druhý člen) určených k prodeji a hodnota čistých aktiv (třetí člen), které nebudou prodány (oba členy oceněny na úrovni běžných nákladů).
NA(t )C  NAs (t ) R  NAu (t ) C ,
(32)
NAh (t )C  s NA(t ) C  u NA(t )C ,
(33)
h
kde NA
– čistá aktiva,
h
– držební interval,
t
– prodejní okamžik,
R
– běžná cena na výstupu (tj. prodejní cena),
C
– běžné náklady,
s
– prodávaná čistá aktiva,
u
– neprodávaná čistá aktiva.
Formální vyjádření podnikatelského provozního zisku zakotvuje Rovnice 34. Hodnota vstupů do
prodejního okamžiku, které nejsou určeny k prodeji, je totožná s hodnotou neprodaných výstupů
z prodejního okamžiku. Podnikatelský provozní zisk je tedy rozdílem čistých aktiv po prodeji a
čistých aktiv před prodejem výkonů určených k prodeji – viz Rovnice 35.
BOP( t )  h NA( t ) C  NAh ( t ) C  ( NAs ( t ) R  s NA( t ) C )  ( NAu ( t ) C  u NA( t ) C ) ,
(34)
BOP( t )  NAs ( t ) R  s NA(t )C .
(35)
66
Druhou složkou tvořící podnikatelský zisk jsou realizovatelné nákladové úspory, které vznikají
v důsledku změn běžných nákladů aktiv, která jsou držena.
RCS( t )  NAh (t ) C  h NA(t 1)C ,
(36)
Předpokládejme, že účetní období se skládá z (n-1) výrobních okamžiků. Sumací a úpravou
předchozích dvou rovnic dostaneme Rovnici 37 celkového podnikatelského provozního zisku za
období a Rovnici 39 celkových realizovaných nákladových úspor za období. Jejich součet se
rovná celkovému podnikatelského zisku za účetní období – viz Rovnice 40. Pro větší názornost
výpočtu je vhodné doplnit i Rovnici 38, která formálně odráží skutečnost, že při oceňování čistých aktiv běžnými náklady není vykázán žádný zisk předtím, než jsou prodány výkony.
0 
n 1
n 1
 NAs R   s NAC 
0
0 
NAC  COP ,
(37)
bu
NAC  0 ,
(38)
1
n 1
n 1
 NAu C   u NAC 
0
1
n 1
n 1
0
1
NAe C   h NA C   NAh C 
N Ae C 
bs
0

0
0
 b N AC
 RCS ,
(39)
 BP  NA ,
(40)
2.6 Raymond John Chambers
Chambers ve všech svých pracích kriticky nahlížel funkci tradičních konceptů, předpokladů a
principů, postavení a tvorbu teoretických postulátů či oceňování v účetnictví. Vedlejším produktem této kritiky a nabízených variant výstavby účetního systému je rozvinutí účetní teorie zisku.54 Jeho myšlenky jsou do značné míry ovlivněny postoji Maxe Webera a především Ludwiga
von Misese. Tomu odpovídá i zasazení Chambersova pojetí důchodu na bázi běžných peněžních
ekvivalentů do intencí tzv. psychologického přístupu k vymezení zisku, které se neobejde bez
vymezení charakteristických znaků jednání člověka.
Všechny nevolní systémy (orgány) člověka jsou adaptivními mechanismy, které v určitých mezích poskytují dostačující ochranný vztah mezi organismem a jeho okolím (např. zúžení zornice
při prudkém světle). Mimo tyto hranice automatického přizpůsobení člověk reaguje prostřednictvím myšlení a jednání, které je více či méně záměrné a které směřuje k odstranění pocitu nepříjemnosti a napětí. Člověk touží po úlevě a zbavení se, anebo alespoň zmírnění, nepříjemných
54
Význačnou účetní teorii zisku rozpracoval v jedné ze svých nejvýznamnějších knih Accounting, Evaluation and
Economic Behavior vydané poprvé v roce 1966.
67
dopadů vnějšího okolí. Lidský organismus je možno zařadit mezi tzv. homeostatické systémy
(např. Svoboda, 2000), které se neustále přizpůsobují svému okolí, aby si zajistily přežití. Člověk je stabilním, ale nikoli rigidním organismem. Stabilitou se rozumí aktivita, jedná se o dynamický stav otevřeného systému jako opaku k uzavřenému systému.
Jenom omezený počet vjemů se stává předmětem pozornosti, a proto člověk musí být schopen
rozlišit mezi intenzitou různých vjemů stejného typu a od nich odvozených napětí. Intenzita
vjemu se určí jako rozdíl mezi pociťovaným stavem bez napětí a současným napětím. Adekvátní reakce vyžaduje odlišení a zařazení všech možných druhů napětí v každém čase. Důvodem
pro vznik napětí je tzv. stimulus (podnět) z vnějšího či vnitřního okolí, které poskytují celou
řadu potenciálních podnětů. Na některé z nich si člověk zvykl, jiné pouští ze zřetele, jiné jsou
vědomě přehlíženy, a pozornost je tak věnována těm, jejichž výběr se řídí stavem prostředí v
interakci s lidským vnímáním. Lidský organismus se odlišuje od ostatních tím, že dokáže rozhodovat o odstraňování okamžitých pocitů nepříjemnosti a dokonce činí preventivní opatření
proti vzniku těchto pocitů v budoucnosti. Pro pozdější vymezení kategorie zisku se jeví jako
nejdůležitější tvrzení, že vnímání, pozorování a rozhodování je nekompletní a nepřesné. Reakce
nemusí nepřinést požadovaný efekt a nebude dosaženo požadovaného přizpůsobení. Výsledek
jednání v podmínkách nejistoty se často a někdy i velmi výrazně liší od anticipací. Neustále přítomná možnost zklamání očekávání si vyžaduje periodické hodnocení pozic a výsledků s ohledem na schopnost adaptovat se změnám. Výše zmíněné skutečnosti představují zásadní problém,
s kterým se účetnictví musí vypořádat. Komplikace se prohlubují i tím, že účetnictví zobrazuje
hospodářskou činnost neživé entity. Jak vybudovat účetní systém informací, na základě kterých
mohou jejich uživatelé činit kvalifikovaná rozhodnutí v podmínkách nejistoty budoucího tržního
vývoje?
2.6.1 Změření finanční pozice jako základní předpoklad determinace zisku
Současnou tržní ekonomiku lze bezpochyby nazvat peněžní. Proto i hodnocení alternativ budoucího jednání a dostupnou zásobu prostředků je nebytné vyjádřit v hodnotovém rozměru. Nepeněžní objekty mají řadu vlastností a můžeme jim přiřazovat různá ocenění. Veškerá tato data
jsou zjistitelná v okamžiku, ke kterému oceňování aktiv a dluhů provádíme a jsou známá i v
jakémkoliv čase poté. Chambers tvrdí, že v současnosti jsou však minulé ceny pouhým historickým faktem a jenom běžné ceny mají vztah k výběru z různých variant budoucího jednání. Individuální cena se může měnit, aniž se mění kupní síla peněz a kupní síla peněz se může měnit,
aniž dochází ke změně ve struktuře relativních cen. Proto každé peněžní měření za účelem výběru jednání (koupit, prodat, držet) je měřením v konkrétním čase, za daných okolností a v jednotkách měny toho času. Kupní či prodejní cena mohou reprezentovat peněžní ekvivalent nepeněž68
ních statků. S ohledem na homeostatický charakter podniku, jemuž je vlastní snaha o adaptaci a
rozšířenou reprodukci v měnícím se okolním prostředí, Chambers vylučuje pro identifikaci finanční pozice běžnou cenu obnovy, neboť ta neindikuje současnou schopnost podniku vstupovat
na trh za účelem adaptovat se na změněné podmínky. To umožňuje pouze běžná prodejní cena.
Chambers (1974, str. 92) tuto vlastnost aktiva nazývá současným peněžním ekvivalentem.55
Chambers věnuje velkou pozornost právě finanční pozicí. Finanční pozice, změření její výše a
změn v čase je východiskem determinace zisku. Aby mohl jakýkoliv ekonomický subjekt kvalifikovaně jednat, musí znát svoji finanční pozici, která udává možný rozsah jeho aktivit ve vztahu k ostatním tržním subjektům. Finanční pozice je dána vlastnictvím peněz a za peníze směnitelným zbožím. Tyto prostředky označuje pojmem aktiva entity a jsou to takové prostředky,
které lze v jakémkoliv okamžiku změnit na jiné, a to buď směnou na trhu či přeměnou ve výrobě. Aktiva lze uvažovat jenom v rámci konkrétního subjektu a jsou jimi všechny prostředky splňující definici. Vedle aktiv ovlivňují finanční pozici existují i dluhy dané entity vůči ostatním
entitám. Vyčíslením objemu aktiv a objemu dluhů jejich peněžním tržním ekvivalentem a odečtením těchto dvou mohutností se získá současný peněžní ekvivalent reziduální ekvity (vlastního
kapitálu), který udává rozsah, v jakém se podílí daný subjekt vlastními zdroji na finanční pozici.
Touto operací se konstituuje měřící systém, přičemž jedna veličina je reziduální (vlastní kapitál)
a lze ji dopočíst, změří-li se zbývající dvě třídy (aktiva a dluhy). Výkaz vyjadřující změření aktiv a celkových ekvit, které se váží k těmto aktivům, udává množství současných peněžních jednotek přiřazených jakémukoliv aktivu či ekvitě, které lze substituovat za stejné množství peněžních jednotek přiřazených jinému aktivu nebo ekvitě. Množství peněžních jednotek každého
aktiva entity se volně vztahuje k množství peněžních jednotek libovolné ekvity a vice versa.
Tyto substituce a relace jsou logické a matematicky platné a odpovídají srovnávání, které je nutné učinit při ohodnocování různých variant jednání dané entity. Pro kvalitně podložené rozhodování si žádá, aby veškeré složky finanční pozice byly vyjádřeny ve stejném rozměru,
který musí být relevantní. Jinak řečeno, peněžní jednotka přiřazovaná všem aktivům a ekvitám
musí mít ekvivalentní signifikaci současné dimenze.
Změny v reziduální ekvitě a tedy v čistých aktivech se odvozují od finančních pozic ve dvou
různých časových bodech. Pro hodnotové vyjádření čistých aktiv v jakémkoliv okamžiku používá Chambers termín kapitál. Kapitál je suma peněžních ekvivalentů všech aktiv umenšená o
celkovou částku peněžních ekvivalentů dluhů určitého subjektu k určitému datu, která slouží k
řízení činnosti podnikatelské jednotky. Kapitál je tedy ta část aktiv, jejichž ovládání není ome55
V originále: „Realizable price may be described as current cash equivalent.“
69
zeno závazky. Měření kapitálu a reziduální ekvity je shodné, ovšem oba koncepty se liší obsahově. Reziduální ekvita spočívá v právech k aktivům, zásoba kapitálu je výrazem dostupných
aktiv. Chambers doporučuje měřit změny kapitálu s odkazem na jeho počáteční zásobu; je tedy
zastáncem principu zachování kapitálu.
Chce-li jednotka pokračovat ve své ekonomické činnost, musí počítat s obnovou některých specifických statků. Měnící se prostředí se ovšem projevuje fluktuujícími cenovými relacemi, což
činí některé aktivity zbytečnými a bezcennými. Připravenost změnit složení aktiv se stává nutnou (nikoliv postačující) podmínkou zachování kapitálu v současném rozsahu. Zachování kapitálu nemusí být vždy zamýšleno jednotkou, v ekonomické analýze tento princip ekonomického
jednání není pojímán jako cíl sám o sobě, ale jako prostředek dosažení jiného cíle. O velikost
kapitálu se zajímáme, protože ceteris paribus jeho změna působí na změnu důchodu. Úbytek
jeho velikosti zhoršuje finanční pozici jednotky a omezuje schopnost entity vstupovat do tržních
vztahů a získávat z těchto vztahů prospěchy. Každá změna kapitálu je chápána jako zprostředkující příčina možné změny jiné významné veličiny – důchodu. Účetnictví je potom prostředkem k
zabránění nezáměrného a nechtěného užití zdrojů důchodu. Nelze proto opominout dopad
změn relativních i všeobecných cen na kapitál.
2.6.2 Zisk na bázi současných peněžních ekvivalentů
Hlavním absolutním ukazatelem schopnosti podniku zhodnotit vložené ekonomické zdroje je
zisk (ztráta) za účetní období. Aby mělo smysl vůbec zjišťovat v numerickém relačním systému,
jakým je účetnictví, takovou veličinu jako zisk, musíme najít její smysluplnou interpretaci v
reálném světě. Činnost prováděná s cílem zhodnocovat vložené ekonomické zdroje se konkrétně
projevuje ve změně zásoby ekonomických zdrojů, které umožňují adaptaci podniku v nejistém
okolním prostředí. Chambers se domnívá, že zisk (ztrátu) je nutné chápat jako hodnotové zvýšení (snížení) vlastního kapitálu (po vyloučení vlastnických transakcí s kapitálem) za sledované
období, přičemž aktiva i dluhy je nutno vyjádřit v jejich současném peněžním ekvivalentu. Formální vyjádření tohoto názoru zachycuje Rovnice 41.
Zisk  VK1CCE  VK 0CCE ,
kde VK0
(41)
– vlastní kapitál (residuální ekvita) na počátku roku,
VK1
– vlastní kapitál (residuální ekvita) na konci roku,
CCE
– současný peněžní ekvivalent (current cash equivalent).
Uvedená rovnice zisku je výrazem Chambersova chápání finanční pozice a vyjadřuje změnu
70
části finanční pozice, která připadá vlastníkům, za účetní období. Odpočet výsledku hospodaření
v Chambersově pojetí zohledňuje podmínky měnících se cen. Východiskem je rozdělení aktiv a
dluhů na peněžní a nepeněžní. Pro zjednodušení zápisu budu pracovat s čistými peněžními aktivy M a čistými nepeněžními aktivy N. Velikost reziduální ekvity (vlastního kapitálu) k počátku
období lze vyjádřit Rovnicí 42.
M 0  N 0  R0 ,
kde M0
(42)
– čistá peněžní aktiva na počátku období 0,
N0
– čistá nepeněžní aktiva na počátku období 0,
R0
– residuální ekvita (vlastní kapitál) na počátku období 0.
Nedochází-li během účetní období k dodatečným vkladům či výběrům ze strany vlastníků, důchod za zvolené účetní období 1 se rovná:
( M 1  M 0 )  ( N 1 N 0 )  ( R1  R0 )  (VK1  VK 0 ) ,
(43)
Nemění-li se podmínky na trhu a potažmo tržní ceny, je předchozí rovnice dostačující pro determinaci zisku. Reálný život je ovšem charakteristický neustálou změnou, a proto je nezbytné
cenové pohyby zapracovat i do výpočtu zisku. Předpokládejme, že všeobecná cenová hladina se
během období změnila o p %. Vynásobením Rovnice 42 všeobecnou cenovou změnou získáme
formální zakotvení bilanční rovnice v jednotkách pevné kupní síly.
M (1  p)  N (1  p )  R(1  p) ,
kde p
(44)
– změna celkové cenové hladiny za období.
Změna cenové hladiny ovlivňuje reálnou výši vlastního kapitálu. Dopad změn závisí na struktuře aktiv a závazků podle jejich (ne)peněžního charakteru. Nechť podnik drží čistá peněžní a nepeněžní aktiva ve stejné výši a struktuře po celé období. Potom na konci období ocenění čistých
nepeněžních aktiv se mění stejným směrem, jako se mění cenová hladina a jejich číselné vyjádření reprezentuje vyšší (resp. nižší) počet peněžních jednotek při vzrůstu (resp. poklesu) všeobecných cen. Jiná situace nastává u čistých peněžních aktiv. Jejich nominální hodnota nereaguje
na všeobecné cenové změny. Formálně vyjádřeno, člen Mp v předchozí rovnici je nutné převést
na pravou stranu.
M  N (1  p)  R(1  p)  Mp ,
(45)
71
Provedená úprava představuje změnu výše hodnoty vlastního kapitálu. Dopad změn všeobecných cen na hodnotu vlastního kapitálu závisí na dvou faktorech:

na velikosti peněžních aktiv a peněžních závazků,

směru změny všeobecné cenové hladiny.
Hodnota vlastního kapitálu klesá, je-li člen Mp kladný a vice versa.
1. Člen Mp je kladný, jestliže:
a) při růstu cenové hladiny jsou čistá peněžní aktiva kladná (tj. peněžní aktiva > nepeněžní dluhy a současně p > 0)
b) při poklesu cenové hladiny jsou čistá peněžní aktiva záporná (tj. peněžní aktiva < nepeněžní dluhy a současně p < 0)
2. Člen Mp je záporný, jestliže:
a) při růstu cenové hladiny jsou čistá peněžní aktiva záporná (tj. peněžní aktiva > nepeněžní dluhy a současně p < 0)
b) při poklesu cenové hladiny jsou čistá peněžní aktiva kladná (tj. peněžní aktiva > nepeněžní dluhy a současně p < 0)
Kladná hodnota členu Mp snižující hodnotu vlastního kapitálu vyjadřuje nižší reálnou kontrolu
nad čistými aktivy na konci období oproti jeho počátku v důsledku nepříznivého vývoje cenové
hladiny vzhledem ke struktuře čistých peněžních aktiv, kterými účetní jednotka disponuje. Je-li
tento člen záporný, vlastní kapitál a reálná hodnota čistých aktiv se zvyšuje. Člen (– Mp) je
možné nazvat ziskem/ztrátou ze změn cenové hladiny.
Obdobně jako u cenových změn všeobecných lze uvažovat o změnách specifických cen. Nechť
specifické ceny čistých nepeněžních aktiv se během období změnily o q %. Úpravou základní
bilanční rovnice získáme.
M  N (1  q)  R  Nq ,
kde q
(46)
– změna specifických cen čistých nepeněžních aktiv za období.
Člen Nq odpovídá změně „tržní síly“ nepeněžních aktiv. Není (jako tomu bylo u členu Mp) převodovým můstkem z jedné měřící škály v jinou, je to změna v rámci jedné a té samé měřicí
stupnice. Při rozhodování o změnách složení finanční pozice by podnik měl u čistých nepeněžních aktiv vycházet z druhého členu Rovnice 46, tj. N(1+q).
72
V ekonomice pochopitelně dochází k současnému pohybu jak relativních, tak všeobecných cen.
Propojením předchozích rovnic získáme Rovnici 47, resp. po úpravě Rovnici 48.
M (1  p)  N (1  q )  R(1  p)  Nq ,
(47)
M  N (1  q )  R(1  p)  Mp  Nq ,
(48)
Pro dekompozici důchodu na složky, které je možno považovat za rozdělitelný zisk a na ty, které představují pouze úpravu hodnoty vlastního kapitálu pro jeho zachování, by bylo vhodné ze
členu Nq vydělit část fiktivního zisku, který odpovídá růstu cenové hladiny.
M (1  p)  N (1  q )  R (1  p)  Mp  N ( p  s  ps) ,
(49)
M (1  p)  N (1  q)  R(1  p)  Mp  Np  Ns(1  p) ,56
(50)
Složky vlastního kapitálu uvedené na pravé straně Rovnice 50. lze ekonomicky vysvětlit následovně:

R je hodnota kapitálu k počátku účetní období. Jeho mohutnost musí být zachována, máli podnik prospívat na konci období stejně jako na počátku. Mění-li se tržní ceny, je nutné provést dodatečné operace vedoucí k uchování kapitálu v jeho původní síle.

Rp představuje transformaci údajů z jedné měřící škály do škály jiné z důvodu změny
hodnoty peněžní jednotky, která je současně měřicí jednotkou v účetnictví.

(– Mp) vzniká v důsledku působení cenové hladiny na čistá peněžní aktiva. Vhodnou politikou (peněžní aktiva se rovnají peněžním dluhům) může podnik čelit riziku nepříznivého vývoje všeobecných cen.

N(p+s+ps) vyjadřuje změnu specifických cen čistých nepeněžních aktiv. Pro lepší vypovídací schopnost je vhodné tento typ cenové změny rozdělit na dvě složky:
- Np odpovídá změně ceny čistých nepeněžních aktiv v důsledku inflace,
- Ns(1+p) odpovídá změně tzv. relativních cen a vyjadřuje (ne)schopnost podniku in-
vestovat do čistých nepeněžních aktiv, jejichž individuální ceny se mění z hlediska
prospívání podniku výhodněji než všeobecná cenová hladina.
56
Uvedený systém rovnic je možné propojit s konceptem realizovatelného či podnikatelského zisku Edwardse a
Bella. Možnou alternativu nabízí např. Hendriksen (1982).
73
2.7 Ahmed-Riahi Belkaoui
Belkaoui mírně vybočuje z výčtu uváděných autorů. Nezpracovává problematiku důchodu samostatně, ale pokračuje v tradičním duchu „amerického přístupu“ k účetní teorii. Nezabývá se
výhradně jednou oblastí, nýbrž se zamýšlí nad účetnictvím jako komplexním celkem. Dlouholetou praxí ověřené postupy zasazuje do teoretického rámce, ve kterém nemůže pochopitelně
opominout ani otázku důchodu.
Belkaoui ve svých pracích uvádí,57 že existují dvě základní pojetí důchodu.

Důchod na bázi zachování kapitálu. Důchod je dosažen až poté, co byla uchována po-
čáteční zásoba kapitálu; důchodem je čistý přírůstek kapitálu za určité období.

Transakční přístup. Východiskem je akruální báze; finanční efekty událostí a transakcí,
které konstituují důchod, jsou zaznamenány v období, ve kterém se objeví. Důchod je
vypočten jako rozdíl realizovaných výnosů a vynaložených nákladů za určité období.
Pojetí důchodu návazně ovlivňuje i podstatu výdělků, resp. jejich složek výnosů a nákladů. Výnosy a náklady pohledem zachování kapitálu jsou výsledkem změn aktiv a dluhů, výnos je
vzrůstem čistých aktiv podniku a náklad je poklesem čistých aktiv. Klíčovým faktorem pro odvození důchodu je precizní vymezení a ocenění aktiv a dluhů. Hlavní pozornost je proto věnována rozvaze a uchování kapitálu, resp. čistých aktiv.
Transakční přístup si žádá, aby výnosy a náklady byly výsledkem odpovídajícího souměření
pozitivních a negativních efektů transakcí. Účetní systém je primárně orientován na změření
výdělků a nikoliv na změny čistého kapitálu (čistých aktiv). Odvození zisku na bázi souměření
výnosů a nákladů vede k tomu, že v rozvaze se vedle položek aktiv a dluhů vyskytují odložené
položky, což jsou rezidua odpočtu výsledku přenášená do příštích období. Funkcí těchto položek
je zajištění souměření nákladů a výnosů a zabránění zkreslení výdělků.
Belkaoui považuje za nejdůležitější část zjišťování zisku na bázi akruálního odčítání výnosů a
nákladů určení okamžiku uznání výnosu. Tím se zabývá tzv. „revenue principle“, který řeší tři
okruhy problémů:
57

povahu výnosu a jeho jednotlivých složek,

ocenění výnosu,

načasování vzniku výnosu.
Belkaoui své postřehy k otázce zisku prezentuje zejména v knize Accounting Theory, jejíž zatím poslední
5. vydání vyšlo v roce 2004.
74
Povaha a složky výnosu
Výnos můžeme chápat ve třech různých rovinách:

příliv čistých aktiv z prodeje statků a služeb,

odliv statků a služeb z podniku k zákazníkům,

produkt podnikatelské činnosti, jež je výsledkem pouhého vytvoření statků či poskytnutí
služby v daném účetním období.
Přítokové pojetí se na výnos dívá jako na přítok čistých aktiv, které jsou důsledkem výdělečné
činnosti podniku. Tato definice odpovídá pojetí důchodu na bázi uchování kapitálu a je
v souladu např. s definicí výnosu podle FASB. Odtokové pojetí předpokládá, že výnosem je
odtok výkonů z podniku v důsledku jeho výdělečné činnosti. Tato definice se váže
k transakčnímu přístupu k odvození zisku. Produktové pojetí výnosů odpovídá rozčlenění výdělečného procesu na výrobní a držební intervaly v podání Edwardse a Bella a výnos může vznikat
i plynutím času, dochází-li ke změně hodnot podnikových čistých aktiv.
Produktové pojetí výnosu je neutrální vzhledem k určení částky, kterou by se měl ocenit výnos, i
k načasování vzniku výnosu. Tento přístup striktně vyžaduje oceňovat čistá aktiva v jejich běžné
ceně pozbytí. Výnos vzniká a zisk narůstá v závislosti na stupni rozpracovanosti výrobku. Do
doby než je produkt prodán, se jedná o nerealizovaný zisk z operací, resp. nerealizovaný zisk z
držby. V okamžiku prodeje už nevzniká žádný nový zisk nebo ztráta, neboť směňujeme výrobek
oceněný jeho tržním ekvivalentem (běžnou prodejní cenou) přesně za jeho tržní ekvivalent. Jedinou změnou je, že se dřívější nerealizované zisky stávají realizovanými. Výhodou je, že důchod obsahuje všechny hrubé zisky a ztráty, kterých bylo dosaženo ve sledovaném období. Navíc se v důchodu nevyskytují zisky a ztráty (zejména z držby), jejichž vznik se datuje do předchozích období.
Naopak první či druhé pojetí výnosu (v podobě přílivu či odlivu ekonomických zdrojů) oba tyto
problémy míchá dohromady a zastírá pravý rozsah výdělečné činnosti. To vede k tomu, že výsledek hospodaření je zatížen chybou z posunu a ztrácí tak relevanci pro rozhodování.
Při určení povahy výnosu stojíme i před úkolem, co zahrnout pod kategorii výnos. Širší pohled
požaduje, aby výnos obsahoval všechny výtěžky z podnikatelské činnosti. Výnosem jsou veškeré vzrůsty čistých aktiv, které jsou nejen důsledkem prodejních operací, jež tvoří podstatu podnikatelské činnosti dané účetní jednotky, ale i důsledky těch operací, jež jsou výsledkem všech
ostatních činností podniku (např. zisky z prodeje dlouhodobých aktiv a investic). Užší pohled
považuje za výnosy pouze výtěžky z hlavní výdělečné činnosti.
75
Ocenění výnosu
Výnos vyjadřuje hodnotu statků či služeb směněných v transakci na délku paže, přičemž výnos
se rovná čistému peněžnímu ekvivalentu směňovaných statků při promptní platbě, příp. současné hodnotě očekávaných peněžních příjmů při prodeji na obchodní úvěr. Ocenění výnosu v této
podobě odpovídá tzv. ekvivalentnímu pojetí výnosu (Janhuba, 2005). Jeho důsledkem je, že
hotovostní slevy a ztráty spojené s nedobytnými pohledávkami jsou svojí povahou korekcemi
výnosů pro správný výpočet hodnoty čistých peněžních ekvivalentů, kterými je výnos oceněn.
Ve výsledovce by tyto dvě položky neměly být vykázány jako náklad, nýbrž jako kontra položka k výnosům.
Načasování výnosu
Výnos (jakožto složka důchodu) vzniká a roste skrz všechny stupně provozního cyklu. Nejednoznačná alokace výnosu do jednotlivých etap prodejně-výrobního cyklu vyústila v zavedení realizačního principu. Jeho úkolem je vybrat rozhodující (kritickou) událost v provozním cyklu, jejíž
nastání opravňuje vykázat výnos, který dává vzniknout důchodu. Tato kritická událost indikuje i
okamžik, kdy dochází k souvztažné změně v čistých aktivech. Realizační princip slouží jako
opěrný bod spolehlivého změření výnosu a je vyjádřením akceptovatelné nejistoty pro vykázání
ziskového dopadu určité události ve formě výnosu.
Samotný důchod musí existovat ještě před tím, než se nastolí otázka realizace výnosu. Koncept
realizace není determinujícím faktorem důchodu, ale vystupuje pouze jako vodítko v procesu
určování okamžiku, od kterého zisková událost může být zaznamenána v účetnictví s „objektivní jistotou“, tj. když riziko ohrožující výnos je již zredukováno na akceptovatelnou úroveň. Výnos se uzná, jakmile jsou dokončeny hlavní ekonomické aktivity spojené s prodejem statků či
poskytnutí služeb. Toto platí ovšem za předpokladu, že je k dispozici objektivní měření výsledků těchto aktivit i objektivní měření obětí postoupených k vyzískání výnosu. Kritickou událostí
v provozním cyklu může být:
1. Okamžik uskutečnění prodeje; prodejní bázi k uznání výnosu je vhodné aplikovat, jestliže:
a) je možné spolehlivě určit prodejní cenu,
b) byl dokončen transfer rizik a užitků spojených s postupovaným výkonem a lze spolehlivě vyčíslit výši nákladů spojených s prodejem,
c) prodej představuje klíčovou aktivitu, která umožňuje vznik výnosu.
76
2. Okamžik dokončení výroby, který se používá:
a) existuje-li stabilní trh se stabilní cenou,
b) je-li produkt standardizovaný (cenné kovy, zemědělské plodiny).
3. Okamžik obdržení platby za uskutečněný prodej; její použití připadá v úvahu, nelze-li
k okamžiku prodeje spolehlivě ocenit výnos.
77
78
3
Determinace zisku ve vybraných účetních systémech
Tato kapitola se zaměřuje na determinaci zisku ve dvou nejvýznamnějších světových účetních
systémech, a to Mezinárodních standardech účetního výkaznictví (IFRS) a amerických všeobecně uznávaných zásadách (US GAAP).
3.1 Zisk v pojetí Mezinárodních standardů účetního výkaznictví
Východiskem další analýzy budou ustanovení Koncepčního rámce, který představuje ideovou
základnu, od které se odvíjejí (či by se odvíjet měly) ustanovení specifických účetních standardů
a interpretací.
3.1.1 Koncepční rámec
Koncepční rámec se ve své působnosti mj. zabývá pojetím kapitálu a jeho uchováním.
Koncepční rámec jako východisko pro veškeré další standardy vymezuje cíle účetní závěrky.
Jejím úkolem je poskytovat informace o finanční pozici, výkonnosti a změnách ve finanční pozici podniku, jež jsou užitečné pro široký okruh uživatelů, kteří provádějí ekonomická rozhodnutí. Z hlediska odvození podnikatelského zisku v ekonomickém pojetí stojí za zmínku ustanovení odst. 16, které říká, že „finanční pozice podniku je ovlivněna ekonomickými zdroji, které
využívá, jeho finanční strukturou, likviditou, solventností a jeho schopností se přizpůsobit změnám v okolí, ve kterém podniká“. Tato definice nepřímo zdůrazňuje homeostatický charakter
podniku a vytváří prvotní předpoklad k vykazování finanční pozice a odvozování zisku na úrovni běžných tržních ekvivalentů, jak požaduje Chambers (1974).
Informace o výkonnosti jsou důležité pro předvídání schopnosti podniku vytvářet finanční prostředky díky využívání současných ekonomických zdrojů. Koncepční rámec zdůrazňuje, že uživatelé by měli pro správné posouzení finanční pozice, výkonnosti a změn ve finanční pozici
posuzovat všechny výkazy ve vzájemných souvislostech,58 neboť uvádí, že „například výsle-
dovka neposkytuje úplný obraz výkonnosti, pokud není použita ve spojení s rozvahou a s výkazem změn ve finanční pozici“.
Koncepční rámec se i zabývá akruální bází jakožto jedním ze dvou předpokladů správného sestavení účetní závěrky. Formulace této části Koncepčního rámce je poněkud nešťastná. Koncepční rámec zmiňuje dva předpoklady, jejichž nedodržení by výrazně ovlivnilo kvalitu účetních informací. Těmito předpoklady jsou postulát trvání podniku a akruální báze. Mezi všeo-
58
Nemělo by se zapomínat ani na komentář k účetním výkazům.
79
becně přijímané účetní předpoklady zcela nepochybně patří tradičně chápaný59 předpoklad trvání podniku. Zařazení akruální bázi mezi předpoklady je značně diskutabilní, neboť se jedná o
jednu z možných metod odvození hospodářského výsledku za účetní období.
Vedle definic aktiv a dluhů, které zdůrazňují zejména spojení těchto položek s ekonomickým
prospěchem, je v Koncepčním rámci vymezena i podstata vlastního kapitálu. Koncepční rámec
uvádí, že vlastní kapitál je zbytkový podíl na aktivech podniku po odečtení všech jeho dluhů.
Tvůrci standardů v definici spojují vymezení kapitálu ve formě čistých aktiv s jeho pojetím jako
reziduální veličiny. Vedle obecné charakteristiky a spíše formálních požadavků na zveřejnění
některých součástí vlastního kapitálu (např. základní kapitál, nerozdělené zisky, rezervní fondy,
atd.) je připomenuto, že výše kapitálu závisí na ocenění aktiv a dluhů.
Výnosy a náklady jsou prvky, které se vztahují k odvození zisku. Výslovně je uvedeno, že jejich
uznání a ocenění je ovlivněno pojetím kapitálu a jeho uchováním.
Výnos (income) je zvýšením ekonomického prospěchu za účetní období, které se projevilo pří-
růstkem nebo zvýšením užitečnosti aktiv, nebo snížením dluhů a které vedlo ke zvýšení vlastního
kapitálu jiným způsobem než vkladem do vlastního kapitálu vlastníků.
Náklad (expense) je snížením ekonomického prospěchu, k němuž došlo za účetní období, které
se projevilo úbytkem nebo snížením užitečnosti aktiv nebo zvýšením dluhů a které vedlo ke snížení vlastního kapitálu jiným způsobem než přídělem z vlastního kapitálu vlastníků.
Definice výnosů60 a nákladů jsou odrazem odvození zisku na bázi konceptu uchování kapitálu.
Výnosy a náklady jsou vykázány jako důsledek změn v aktivech a dluzích, neboli jsou spojeny
pouze se změnou čistých aktiv po vyloučení vlastnických transakcí s kapitálem. Vykázání výnosů a nákladů si žádá adekvátní definici a změření aktiv a dluhů coby prvků určujících finanční
pozici vykazující jednotky. Rozdíl mezi výnosy a náklady je ekvivalentní zvýšení vlastního kapitálu. Definice výnosu zahrnuje výnosy z běžných činností (revenue) i tzv. hodnotové přínosy
(gain), které obvykle vznikají v okrajových činnostech jednotky. Rámec ovšem neuvádí kritéria,
která by napomáhala odlišit běžné a okrajové činnosti.
Pro uznání výnosů a nákladů a jejich zachycení do účetních výkazů musí určitá položka vyho-
59
Porovnej s alternativním pohledem na going concern, který prezentuje Chambers.
60
Koncepční rámec definuje prvek income. Jemu odpovídá v češtině pojem důchod. Přesto se praxe kloní více
k překladu ve smyslu výnos. Income však má vyjadřovat výsledek více transakcí, nikoliv jediné operace, proto
překlad výnos není přesný. Bohužel ale ani termín důchod není přesně to, co tvůrci standardů definují pojmem
income. Nejlepším řešením se mi jeví přidání adjektiva obecný, tj. překládat income jako obecný výnos.
80
vovat definici výnosu či nákladu. Kromě definičních znaků se daná položka testuje i na dodatečné podmínky, které musejí být splněny pro její plnohodnotné vykázání:

je pravděpodobné, že budoucí ekonomický prospěch spojený s položkou bude do podniku přicházet nebo z něj odcházet a současně,

položce lze přisoudit hodnotu, kterou lze spolehlivě změřit.
Výhodou definic výnosů a nákladů uvedených v Koncepčním rámci je to, že mohou zahrnovat i
realizovaná a nerealizovaná z(ne)hodnocení. Pokud by byla zveřejňována veškerá taková zhodnocení a neznehodnocení, realizovaná i nerealizovaná, vykazovaný zisk by byl v souladu s konceptem uchování kapitálu v jeho věcné podobě. Pojetím kapitálu a jeho uchováním se zabývá
poslední část Koncepčního rámce. Koncepční rámec operuje s oběma pojetími kapitálu – s finančním i s produkčním – a uvádí, že volba vhodného pojetí je založena na potřebách uživatelů
účetní závěrky. Pojetí kapitálu, které účetní jednotka vybere, následně odpovídá i konceptu jeho
uchování. Finanční kapitál je uchován a zisk je dosažen, převyšují-li čistá aktiva na konci období čistá aktiva na počátku účetního období po eliminaci vlastnických transakcí. Produkční kapitál je uchován a zisk dosažen, pokud fyzická produkční kapacita (výrobní schopnost) podniku na
konci účetního období převyšuje fyzickou kapacitu k počátku období. Uchování kapitálu může
být vyjadřováno buď v nominálních peněžních jednotkách, nebo v jednotkách stálé kupní síly.
Tato část Koncepčního rámce respektuje fakt, že změření zisku je nerozlučně spojeno s pojetím
kapitálu a jeho zachováním. Zisk je rozdílem výnosů a nákladů, přičemž u každého konkrétního
přístupu je třeba vzít v úvahu i úpravy zabezpečující zachování kapitálu. Např. zachování produkčního kapitálu vyžaduje aplikovat oceňování na bázi běžných cen. Naopak finanční kapitál
nevyžaduje použití konkrétní oceňovací báze. Současně existují i rozdíly v účetním zacházení se
změnami cen aktiv a dluhů. Při zachování kapitálu ve finančním pojetí v jednotkách stálé kupní
síly představuje zisk zvýšení investované kupní síly za účetní období a za zisk se považuje jen ta
část cenového zdvihu, která převyšuje růst cenové hladiny. Zbylá část zvýšení se vykáže jako
úprava, která vede k zachování kapitálu, a je součástí vlastního kapitálu a nikoliv ziskem. Při
věcné záchově je kapitál nahlížen skrz fyzickou produkční kapacitu a zisk se rovná zvýšení produkčního potenciálu za sledované účetní období. Účetní postupy reagující na cenové změny,
které ovlivňují aktiva a dluhy držené účetní jednotkou, je nutno považovat pouze za úpravy zabezpečující zachování vlastního kapitálu.
Koncepční rámec představuje dobré východisko, které umožňuje uživatelům účetních závěrek
podniků vykazujících podle IFRS získávat finanční informace o finanční pozici a výkonnosti
podniku. V Koncepčním rámci se ovšem nacházejí některé sporné body a nedostatky, např. chy81
bějící definice a podrobnější diskuze o vlastnostech fair value61 či nekonzistentnost mezi některými ustanovení Koncepčního rámce a jednotlivých standardů. Hlavní příčinou těchto slabin je
zastaralost rámce. Z tohoto důvodu IASB (společně s FASB) pracují na modernizaci koncepčních východisek obou sad výkazů v rámci mezinárodní harmonizace účetního výkaznictví.
Další a pochopitelnou slabou stránkou Koncepčního rámce je jeho obecnost, která nedovoluje
bližší analýzu výkonnosti podniku. Proto je nutné přistoupit ke zkoumání speciálních standardů.
3.1.2 Mezinárodní účetní standard 18 Výnosy
Standard se zabývá pouze výnosy z hlavních výdělečných činností podniku a jeho cílem je vymezit postup pro vykazování výnosů z určitých typů transakcí a událostí. Standard pomáhá odhalit okolnosti, za nichž jsou tato dodatečná kritéria pro uznání výnosů z hlavních činností realizována, a to včetně praktických příkladů. Standard se aplikuje na výnosy, které jsou výsledkem
těchto transakcí a událostí:

prodej výrobků a zboží,

poskytování služeb,

užití aktiv podniku jinými subjekty, které za toto právo užívání platí odměnu v podobě:
- úroku, což je odměna za půjčení peněz či peněžních prostředků,
- licenčních poplatků, což jsou odměny za poskytnutí práva používat aktiva účetní jed-
notky (např. patenty, obchodní známky, copyright, software), a
- dividendy, která je částí rozděleného zisku držitelům vlastnických podílů určitého
ekonomického subjektu v závislosti typu drženého podílu na kapitálu.
Standard explicitně vyjmenovává účetní transakce, které nespadají pod jeho působnost:
61

výnosy z leasingových smluv (IAS 17),

dividendy z investic vykazovaných ekvivalenční metodou (IAS 28),

pojistných smluv u pojišťoven (IFRS 4),
Anglický termín fair value je v české účetní legislativě překládán jako reálná hodnota. Překlad není úplně výstiž-
ný. Fair value může být velmi vzdálená realitě, neboť se jedná o hypotetickou hodnotu, která by se ustanovila na
trhu za určitých podmínek. Za nepřesným českým překladem může mj. stát nepochopení významu spojení fair
value v angličtině. Výraz není v této podobě úplný, vypadlo z něj adjektivum tržní, které je jeho natolik samozřejmou součástí, že tvůrci standardů ho neuvádějí. Termín fair market value tedy označuje jakousi řádnou tržní hodnotu, která by se ustanovila mezi obchodními partnery, kteří jsou ochotní uzavřít smlouvu za obvyklých tržních podmínek a kteří hodlají smluvní slovo dodržet.
82

změn ve fair value finančních aktiv a finančních závazků, anebo jejich vyřazení (IAS
39),

změn v hodnotě jiných běžných aktiv (např. IAS 16, IAS 38),

prvotního vykázání a změn reálné hodnoty biologických aktiv vztahujících se
k aktivitám v zemědělství a prvotního vykázání zemědělské produkce (IAS 41),

těžby nerostů (IFRS 6).
Kromě výše uvedených situací se pravidla IAS 18 neaplikují u zakázek dlouhodobé povahy (architekti, designéři), ty se řídí ustanoveními IAS 11.
IAS 18 vychází z obecné definice výnosu uvedené v Koncepčním rámci, kterou mírně modifikuje. Podle IAS 18.7 jsou výnosem hrubé přírůstky ekonomických prospěchů během období, které
vznikají běžnými podnikovými činnostmi, jestliže tyto přírůstky vedou ke zvýšení vlastního kapitálu odlišnému od jeho zvýšení v souvislosti se vklady vlastníků. Prvořadou záležitostí standardu
je identifikace okamžiku vzniku výnosu. Výnosy zahrnují pouze hrubé přírůstky ekonomických
prospěchů, které podnik přijímá na svůj vlastní účet. Výnos může být vykázán, jakmile je pravděpodobné, že budoucí ekonomické prospěchy poplynou do podniku, přičemž účetní jednotka
musí být schopna spolehlivě změřit tyto prospěchy.
Výnos se oceňuje fair value přijaté nebo nárokované protihodnoty. Podle IAS 18.7 je fair value
částka, za kterou by bylo možné směnit aktivum či vyrovnat dluh mezi informovanými partnery
ochotnými uskutečnit transakci za obvyklých podmínek. Ocenění výnosu peněžní částkou se nejčastěji odvíjí od ujednání mezi prodávajícím a kupujícím v kupní smlouvě, při ocenění se berou
v úvahu možné obchodní, hotovostní či jiné slevy. Nárokovaná protihodnota má většinou peněžní formu. Nastane-li situace, že příjem peněz je v čase odložen, fair value protihodnoty klesá
pod nominální hodnotu obnosu, který prodávající jednotka obdrží v budoucnosti. Je-li časová
hodnota peněz významným faktorem, účetní jednotka musí identifikovat zvlášť částku vztahující se k tržbě z prodeje a zvlášť finanční (úrokový) výnos. Fair value protihodnoty odpovídá současné hodnotě všech budoucích příjmů diskontovaných implicitní úrokovou mírou. Vzniklý
rozdíl mezi nominální hodnotou a fair value je vykázán jako úrokový výnos v souladu
s IAS 18.29, IAS 18.30 a IAS 39. Za implicitní úrokovou míru se vybere transparentnější ze
dvou možných:

převažující úrokové sazby pro podobný nástroj u výstavce s obdobným hodnocením úvěrového rizika, nebo

úrokové míry diskontující nominální hodnotu nástroje na běžnou prodejní cenu zboží
83
nebo služeb za hotové.
Definice výnosu, požadavky na způsob jeho ocenění a stanovení povinnosti identifikovat jednotlivé složky prodejní transakce, resp. více transakcí jako celek nedostačují k preciznímu posouzení všech možných situací, které jednotka v souvislosti s vykazováním výnosů musí řešit.
IAS 18 proto podrobně specifikuje pravidla uznání pro jednotlivé typy výnosů.
Prodej zboží
Výnos z prodeje zboží nebo výrobků se vykáže, jsou-li současně splněny tyto podmínky:

prodávající podnik převedl na kupujícího podstatnou část odměn a rizik, které jsou spojeny s vlastnictvím zboží nebo výrobků,

prodávající si neponechává manažerskou angažovanost obdobnou vlastnickému titulu či
nevykonává efektivní kontrolu nad zbožím,

částka výnosu je spolehlivě změřitelná,

je pravděpodobné, že prospěchy spojené s prodejní transakcí poplynou do podniku, a

lze spolehlivě určit náklady, které podnik musel vynaložit, aby uskutečnil transakci ústící
ve vykázání výnosu.
Převod rizik a odměn plynoucích z vlastnictví nastává většinou v okamžiku transferu právního
titulu na kupujícího či v okamžiku, kdy je kupujícímu umožněno plně disponovat aktivem.
Jestliže na bedrech vykazující jednotky spočívají i nadále rizika odvozená od vlastnictví aktiva,
směnnou transakci není možné považovat za prodej a není povoleno vykázat výnos. IAS 18
uvádí několik možností:

podnik má závazek přijmout zboží či výrobky zpět, pokud kupující nebude spokojen
s jejich vlastnostmi, a pokud toto riziko není kryto vytvořenými záručními rezervami,

jestliže peněžní příjem z prodaných výrobků či zboží závisí na objemu následného prodeje, který uskutečňuje kupující,

pokud výrobek vyžaduje odbornou instalaci, která je významnou součástí uzavřené
smlouvy, není dovoleno vykázat výnos dříve, než prodávající instalaci provede,

jestliže kupec má právo zrušit smlouvu z důvodů uvedených ve smlouvě a prodejce nemá jistotu ohledně budoucího vývoje.
Poskytování služeb
Jakmile je výsledek transakce spočívající v poskytnutí služeb spolehlivě odhadnutelný, jednotka
84
vykáže výnos na základě stupně dokončení transakce k datu účetní závěrky. Výsledek transakce
je spolehlivě odhadnutelný při splnění všech následujících podmínek:

částku výnosu je možné spolehlivě určit,

je pravděpodobné, že ekonomické užitky spojené s transakcí poplynou do podniku,

stupeň dokončení transakce je poskytovatel služby schopen spolehlivě určit, a

lze spolehlivě určit náklady dosud vynaložené na transakci i náklady, které bude nezbytné vynaložit k dokončení transakce.
Poskytování služeb může být jednorázového či opakovaného charakteru. Některé služby si žádají postupné vykonávání různých činností. Proto některá služba může svojí povahou překročit
více účetních období. U těchto dlouhodobých smluv se vhodným způsobem aplikují ustanovení
IAS 11 Stavební smlouvy.
Nelze-li výsledek transakce spolehlivě odhadnout, výnos může být uznán pouze v částce dosud
vynaložených nákladů, za které bude podnik schopen získat zpětnou úhradu. Pokud část nákladů
nebo jejich celek není podnik schopen reprodukovat ve formě odměny za služby od zákazníka,
nelze výnos vykázat. Vykonává-li jednotka blíže neurčený počet obdobě významných operací
během smluvně stanoveného období, vykáže na základě lineárního rozložení v čase. Standard
tuto možnost výslovně neuvádí, nicméně se jedná o běžnou praxi (např. pronájem nebytových
prostor), která je v souladu ustanoveními IAS 18. Tento postup lze totiž interpretovat jako zjednodušenou verzi metody procenta dokončení.
Úrok, licenční poplatky a dividendy
Účetní jednotka uzná a vykáže výnos, po splnění obecných kritérií pro jeho uznání, v částce,
která odpovídá v případě:

úroku časové proporci zapůjčení aktiva, přičemž pro stanovení výše úroku se použije
efektivní míra výnosu daného aktiva,

licenčních poplatků částce, která je dohodnutá v příslušné smlouvě, a to na akruální bázi
s respektováním podstaty příslušné smlouvy,

dividend podílu na vlastnických právech k okamžiku, ke kterému vzniká nárok obdržet
dividendu.
Vztahy zastoupení a uznání výnosu
IAS 18.8 uvádí, že výnosy zahrnují pouze hrubé přírůstky ekonomických užitků podniku, které
85
přijal nebo nárokuje na vlastní účet. Hrubé částky ekonomických prospěchů přijaté jménem
mandanta v rámci vztahů zastupování nezvyšují vlastní kapitál účetní jednotky vystupující v roli
mandatáře. Výnosem je pouze provize, nikoliv částky inkasované jménem mandanta.
Barterové transakce a uznání výnosu
IAS 18.12 upravuje podmínky vykázání výnosu z transakcí, kde plnění nabývá nepeněžní podoby. Směňuje-li účetní jednotka své výkony za zboží a služby obdobné povahy a hodnoty, obchod se nepovažuje za výdělečnou transakci, která opravňuje k uznání výnosu. Je-li prodáno
zboží či poskytnuty služby výměnou za rozdílné zboží nebo služby, jedná se o transakci vedoucí
k výnosu. Standard uvádí, že výnos se ocenění fair value získaného zboží či služeb (případně
sníženou o inkasovanou částku peněz či peněžních ekvivalentů). Není-li fair value získaného
zboží či služeb spolehlivě zjistitelná, výnosy se ocenění fair value poskytnutého zboží či služeb.
Při analýze barterové transakce musí účetní jednotka rozhodnout, zda směňované výkony jsou
shodné povahy či nikoliv. Podmínkou pro vykázání výnosu je výměna odlišného zboží či služeb. Hlavním problémem je, zda účetní jednotka je schopna spolehlivě vyčíslit výnos na úrovni
fair value získaných výkonů. Zejména u služeb to není vždy možné. Tímto tématem se zabývá i
interpretace SIC 31 Výnosy – barterové transakce zahrnující reklamní služby. SIC 31.5 dokonce
tvrdí, že výnos z barterové transakce vyžadující propagaci nemůže být spolehlivě vyčíslen na
úrovni fair value přijímaných propagačních služeb. Přestože se interpretace zabývá jedním vybraným problémem, lze jeho závěry rozšířit na všechny barterové transakce, u nichž není fair
value získaných služeb spolehlivě zjistitelná. SIC 31.5 uvádí, že účetní jednotka může spolehlivě vyčíslit výnos na úrovni fair value poskytovaných služeb s odkazem na ne-barterové obchody, které:

se týkají služeb shodných se službami barterové transakce,

se běžně uskutečňují,

představují převážný počet transakcí i částek ve srovnání se všemi transakcemi poskytování služeb, které jsou shodné se službami v barterové transakci,

zahrnují peněžní či jiné plnění se spolehlivě vyčíslitelnou objektivní hodnotou, a

nevztahují se k protistraně barterové transakce.
Identifikace prodejní transakce a jejích jednotlivých složek
Kritéria pro uznání výnosu se aplikují odděleně na každou transakci. V praxi se lze setkat
s případy, kdy se prodejní transakce skládá z více operací jednotlivě identifikovatelných. Např.
86
prodej speciálního zařízení může být spojen s dohodou, že prodávající podnik bude po sjednanou dobu poskytovat pravidelný servis a údržbu zařízení. Jestliže odměna za tyto dodatečné
služby je již zahrnuta v prodejní ceně zařízení, musí prodávající rozčlenit výnos na část, která se
vztahuje k prodeji samotného zařízení, a na část, která je plněním za servisní služby. Výnosy ze
servisních služeb se časově rozlišují a přiřazují do období, ve kterých byly služby uskutečněny.
Identifikace více prodejních transakcí tvořících jeden celek
K odhalení skutečné ekonomické podstaty určité transakce je někdy nutné analyzovat několik
samostatných transakcí, které však konstituují jeden celek. Podnik např. prodává svůj výkon a
současně s tímto prodejem uzavírá s kupujícím smlouvu o zpětném odkupu k pozdějšímu datu.
Obě právně samostatné operace jsou ekonomicky považovány za společnou transakci. A protože
dochází k negaci prodejní operace, není přípustné vykázat výnos z prodeje.
3.1.3 Mezinárodní účetní standard 11 Stavební smlouvy
Druhým standardem, který se zabývá výnosy z hlavních činností a který lze zařadit ještě mezi
obecné předpisy upravující vykazování výnosů, je IAS 11 Stavební smlouvy. I když v rozsahu
působnosti se uvádí, že se IAS 11 používá pro vykazování stavebních smluv v účetních výkazech dodavatelů, má standard univerzálnější působnost. Jeho ustanovení se aplikují de facto na
všechny služby, které jsou „dlouhodobějšího charakteru“. Tuto domněnku dokládá znění IAS
18. Podle IAS 18.20 se při splnění čtyř podmínek vykážou výnosy z poskytovaných služeb odkazem na stupeň dokončení celé transakce k rozvahovému dni. Následující odstavec připomíná,
že i IAS 11 požaduje zachycení výnosu na této bázi, přičemž metodu stupně dokončení zakázky
lze obecně aplikovat při účtování výnosů a souvisejících nákladů transakce zahrnující poskytování služeb. IAS 18.26 zakazuje vykázat zisk z poskytovaných služeb, není-li možné spolehlivě
odhadnout výsledek transakce. Výnosy se mohou uznat pouze v rozsahu nákladů, které lze zpětně získat. Tento postup se často označuje jako metoda nulového zisku a je ekvivalentní ustanovením IAS 11.32.
První z možných metod, kterou je možné použít pro ocenění výnosu z dlouhodobých smluv,
popisuje IAS 11.22. Je-li výsledek smlouvy spolehlivě odhadnutelný, jsou výnosy a taktéž náklady spojené se smlouvou uznány za výsledkové položky dle stupně rozpracovanosti zakázky k
rozvahovému dni. Standard vymezuje podmínky, za kterých je výsledek smlouvy spolehlivě
odhadnutelný. Podmínky se liší podle charakteru smlouvy. Standard rozeznává dva základní
typy, které se liší způsobem výpočtu ceny zakázky. Prvním typem je smlouva na pevnou cenu,
kterou se rozumí smlouva, ve které dodavatel souhlasí s pevnou smluvní cenou nebo pevnou
sazbou za jednotku výkonu, což v některých případech podléhá ustanovení o možném zvýšení
87
nákladů. Výsledek smlouvy lze spolehlivě odhadnout, jsou-li splněny všechny následující podmínky:

celkový smluvní výnos lze spolehlivě vyčíslit,

je pravděpodobné, že ekonomický prospěch spojený se smlouvou poplyne do podniku,

jak náklady na dokončení smlouvy, tak stupeň dokončenosti smlouvy lze k rozvahovému
dni spolehlivě změřit, a

náklady přiřaditelné smlouvě lze jasně identifikovat a spolehlivě vyčíslit, takže je možno
porovnat skutečné náklady s dřívějšími odhady.
Smlouva typu náklady plus přirážka je definována jako smlouva, podle níž jsou dodavateli uhrazeny dohodnuté nebo jinak definované náklady plus procento těchto nákladů nebo pevný poplatek. Výsledek smlouvy lze spolehlivě odhadnout, jestliže:

je pravděpodobné, že ekonomické užitky spojené se smlouvou poplynou do podniku,

smluvní náklady přiřaditelné smlouvě, ať už jsou uhraditelné zvlášť, či nikoli, lze jasně
identifikovat a spolehlivě vyčíslit.
Pro stanovení stupně rozpracovanosti zakázky podnik užije metodu, která spolehlivě změří vykonanou práci, např. metodu pracující s:

poměrem vynaložených nákladů za dosud vykonanou práci k odhadnutým celkovým nákladům do data uvedeného ve smlouvě,

stavem vykonané práce, nebo

dokončením určitého objemu smluvní práce.
n 1
Vn  PDZ  CZ   Vi ,
(51)
i 1
kde PDZ
– procento dokončení zakázky určené jednou z předchozích metod,
CZ
– cena zakázky,
Vn
– výnos vykázaný ve sledovaném období.
IAS 11.30 zdůrazňuje, že postupné platby a přijaté zálohy vykonanou práci často neodrážejí.
Druhá metoda uznání výnosů je vymezena odstavcem 32. Nelze-li spolehlivě odhadnout výsledek transakce, použije se metoda nulového zisku, podle které:
88

se výnos uzná jenom v rozsahu vynaložených nákladů na smlouvu, u kterých je pravděpodobná jejich návratnost, a

náklady smlouvy se uznají jako náklady v období, ve kterém vzniknou.
3.1.4 Mezinárodní účetní standard 41 Zemědělství
Tento standard je do určité míry přelomový. Poprvé se IASB rozhodl opustit tradiční konzervativní pohled podporovaný realizačním principem a umožnil, resp. nařídil jednotkám k datu účetní závěrky oceňovat aktiva, která se jsou určená k prodeji nebo která jsou v procesu, jehož výsledkem bude existence aktiv určených k prodeji, běžnými cenami. Přestože se nový přístup
k oceňování aktiv a potažmo uznání výnosů týká pouze zemědělské činnosti, odhaduji, že se
tento „netradiční“ myšlenkový pohled bude prosazovat ve více oblastech. Jak naznačují výstupy
z přípravných prací nového standardu týkajícího se vykazování výnosů, je možné, že se bude
dokonce jednat o základní řešení.
Ustanovení IAS 41 se aplikují na zemědělskou produkci, která je produktem sklizeným
z biologických aktiv podniku. Podstatné je, že IAS 41 předepisuje účetní řešení pouze
v okamžiku sklizně produkce; pro další „účetní zpracování“ zemědělské produkce účetní jednotky použijí IAS 2, příp. jiný vhodný standard. Vedle definic základních pojmů, se kterými
standard pracuje, IAS 41.6 vymezuje společné rysy zemědělské produkce – schopnost přeměny,
řízení změny a měření změn.
Podnik vykáže biologické aktivum nebo zemědělskou produkci, jestliže:

ovládání aktiva podnikem je výsledkem minulých událostí,

je pravděpodobné, že budoucí ekonomické přínosy spojené s aktivem budou plynout do
podniku, a

fair value nebo pořizovací náklady aktiva lze spolehlivě určit.
Z uvedených podmínek je zřejmé, že IASB preferuje oceňovat tento typ aktiv fair value, což
potvrzují i odstavce 12 a 13. Podle nich jsou biologická aktiva při prvotním uznání i ke každému
rozvahovému dni a zemědělské produkty v okamžiku sklizně oceněny fair value sníženou o odhadnuté náklady prodeje. Východiskem pro stanovení fair value je aktivní trh vymezený IAS
41.8. Jestliže aktivní trh neexistuje, účetní jednotka musí fair value stanovit na základně pomocných kritérií uvedených v odstavci 18. Standard v podstatě vylučuje možnost, že fair value není
možné spolehlivě určit. Jedinou výjimku povoluje IAS 41.30, který říká, že předpoklad existence spolehlivě změřitelné fair value je možné vyvrátit jen při prvotním uznání biologického aktiva, pro které není k dispozici trhem určená cena, a alternativní odhady jsou zjevně nespolehlivé.
89
Ocenění zemědělské produkce při sklizni i prvotní a následné ocenění biologických aktiv na
bázi tržní ceny si žádá vypořádání rozdílů z přecenění. Dle odstavce 26 se vzniklý rozdíl považuje za zisk či ztrátu a je zahrnut do čistého zisku či ztráty v období, ve kterém rozdíl vznikl.
Zúčtování oceňovacího rozdílu je tedy výsledkové povahy. Změny fair value (snížené o odhadnuté náklady prodeje) mohou být jak kvalitativní, tak kvantitativní povahy (viz odstavec 6).
Kromě toho Zdůvodnění závěrů IAS 41 uvažuje i o možnosti oddělovat fyzické a cenové změny.
3.1.5 Mezinárodní účetní standard 36 Snížení hodnoty aktiv
IAS 36 je speciálním standardem, který naplňuje ustanovení odstavce 37 Koncepčního rámce,
který neponechává stranou ani pravděpodobně nejznámější účetní zásadu – zásadu opatrnosti.
Obezřetnost spočívá v zabudování prvku opatrnosti při tvorbě účetních odhadů v podmínkách
nejistoty tak, aby aktiva a výnosy nebyly nadhodnoceny a dluhy a náklady podhodnoceny. Koncepční rámec současně zdůrazňuje, že obezřetnost není důvodem pro vytváření tichých rezerv
(resp. tichých rezervních fondů) a nadměrných rezerv, pro záměrné podhodnocování aktiv a
výnosů a záměrně nadhodnocování dluhů a nákladů. Pokud by se toto stalo skutečností, účetní
informace by nebyly neutrální a ztratily by charakteristiku spolehlivosti.
Tento standard se použije v účetnictví pro snížení hodnot veškerých aktiv s výjimkou:

zásob (IAS 2),

aktiv vzniklých ze stavebních smluv (IAS 11),

odložených daňových aktiv (IAS 12),

aktiv, která plynou ze zaměstnaneckých požitků (IAS 19),

finančních aktiv, která jsou zahrnuta do rozsahu působnosti IAS 39,

investic do nemovitostí, které jsou oceněny reálnou hodnotou (IAS 40),

biologických aktiv týkajících se zemědělské činnosti, která jsou oceněna reálnou hodnotou sníženou o odhadnuté náklady prodeje (IAS 41),

odložených nákladů na akvizice a nehmotných aktiv plynoucích ze smluvních práv pojistitele stanovených pojistnými smlouvami v rozsahu IFRS 4, a

neoběžných aktiv klasifikovaných jako aktiva držená za účelem prodeje podle IFRS 5.
IAS 36 ukládá jednotkám povinnost ověřovat při přípravě účetní závěrky možné náznaky snížení hodnoty aktiv. Konkrétně se posuzuje vztah mezi účetní hodnotou aktiva (hodnotou netto) a
tzv. zpětně získatelnou částkou. Je-li zpětně získatelná částka nižší než účetní hodnota, podnik
90
vykáže rozdíl jako korekci (snížení) hodnoty aktiva v rozvaze a souvztažně jako ztrátu (loss) ve
výsledovce. Zpětně získatelná částka je vyšší částka z:

fair value aktiva mínus náklady prodeje – tj. částky, kterou je možné získat prodejem aktiva,

hodnoty z užívání – tj. současné hodnoty budoucích peněžních toků, které podnik očekává, že mu poplynou ze stálého užívání aktiva a z jeho pozbytí na konci doby použitelnosti.
Zpětně získatelná částka aktiva se určuje každoročně k datu účetní závěrky u nehmotných aktiv
dosud nepřipravených k používání a u nehmotných aktiv s neurčitelnou dobou použitelnosti. U
ostatních aktiv se zjišťuje v případech, kdy účetní jednotka registruje náznaky možného snížení
hodnoty aktiv. Při posuzování, zda existuje indicie, že aktivum má sníženou hodnotu, vezme
podnik v úvahu informace z vnějšího prostředí (např. významný pokles tržní hodnoty aktiva,
zvýšení tržní míry výnosnosti z investic, účetní hodnota aktiv podniku je vyšší než jeho tržní
kapitalizace) i z vnitřních zdrojů (např. důkazy fyzického poškození aktiva, morální zastarávání
aktiva, apod.). Ztráta ze snížení hodnoty se vykazuje ve výsledovce, nejedná-li se o aktivum
přeceněné na jinou hodnotou dle požadavku jiného standardu (např. alternativní řešení uvedené
v IAS 16 – viz dále).
Stanovení hodnoty z užívání si vyžaduje odhadnout budoucí peněžní toky, které budou spojené s
aktivem v průběhu jeho užívaní a které vzniknou při jeho vyřazení na konci doby použitelnosti.
Protože hodnota z užívání se dle IAS 36 počítá na bázi současné hodnoty očekávaných peněžních toků, musí účetní jednotka stanovit vhodnou diskontní sazbu pro aktualizaci peněžních toků k datu účetní závěrky. Odhad budoucích peněžních toků by měl vycházet z rozumných a doložitelných plánů a předpokladů managementu, které budou respektovat ekonomické podmínky
po dobu použitelnosti aktiva. Mělo by se vycházet především z externích podkladů. U interních
zdrojů se musí jednat pouze o současné plány, které byly managementem odsouhlaseny. Nelzeli obhájit delší časový úsek, plány a předpovědi peněžních toků se stanovují maximálně na dobu
pěti let.
Odhady peněžních toků zahrnují peněžní přítoky z průběžného užívání aktiva, peněžní odtoky
nezbytné k tomu, aby aktivum mohlo generovat peněžní příjmy, a peněžní toky z pozbytí aktiva
na konci doby jeho použitelnosti. Diskontní sazbu účetní jednotka určí na základě tržních informací. Jestliže pro dané aktivum neexistuje zvláštní tržní diskontní sazba, musí ji podnik odvodit
nepřímo. Vypočtená diskontní sazba se stanovuje na bázi před zdaněním a odráží aktuální tržní
odhad časové hodnoty peněz a rizik specifických pro aktivum, o něž nebyly upraveny odhady
91
budoucích peněžních toků. Po vykázání ztráty ze snížení hodnoty musí účetní jednotka upravit
odpisový plán, aby odpisy aktiva v budoucích obdobích byly vyjádřeny na systematickém základě po dobu zbývající použitelnosti dlouhodobého aktiva.
Zvláštní pozornost věnuje standard zjišťování snížení hodnot u aktiv, které jsou k datu účetní
závěrky vykazovány v jiné než historické ceně. Typickým příkladem je alternativní řešení IAS
16 Pozemky, budovy a zařízení, které povoluje tato aktiva vykazovat ve fair value. Na první pohled se může zdát zbytečné testovat možné snížení aktiv oceňovaných ve fair value. Výjimečně
může zpětně získatelná částka aktiva být nižší než jeho účetní hodnota, kterou je po provedeném
přecenění fair value aktiva. Existují dvě možnosti, kdy tato situace může nastat. V prvním případě je hodnota z užívání výrazně nižší než fair value aktiva a současně náklady spojené s prodejem aktiva jsou významné. Druhou možností je, že fair value aktiva byla stanovena na jiném
základě, než je tržní hodnota. Standard v této souvislosti uvádí, že zjišťování, zda aktivum přeceněné na fair value je aktivem se sníženou hodnotou, závisí na základně použité pro stanovení
fair value.

Je-li fair value aktiva stanovena na základě tržní hodnoty, potom jediným rozdílem mezi
fair value aktiva a částkou fair value mínus náklady prodeje jsou přímé přírůstkové náklady spojené s pozbytím aktiva:
- Jsou-li náklady pozbytí zanedbatelné, zpětně získatelná částka přeceněného aktiva je
nutně blízká jeho hodnotě po přecenění nebo je větší než hodnota po přecenění (tj.
zpětně získatelná částka je stejná nebo vyšší než fair value). Je nepravděpodobné, že
přeceněné aktivum je aktivem se sníženou hodnotou, a zpětně získatelnou částku není třeba odhadovat.
- Nejsou-li náklady pozbytí zanedbatelné, fair value mínus náklady na prodej přeceně-
ného aktiva jsou nutně menší než jeho fair value. Jestliže hodnota z užívání je nižší
než fair value aktiva, potom je přeceněné aktivum aktivem se sníženou hodnotou a
účetní jednotka musí vykázat toto snížení hodnoty ve výkazech.

Je-li fair value aktiva určena na jiném základě, než je tržní hodnota, přeceněná částka se
může lišit od zpětně získatelné částky (oběma směry). Pro určení, zda se jedná o aktivum
se sníženou hodnotou, použije jednotka ustanovení tohoto standardu.
Je-li zpětně získatelná částka aktiva menší než jeho účetní hodnota, účetní jednotka sníží hodnotu aktiva na jeho zpětně získatelnou částku. Ztráta ze snížení hodnoty se uznává okamžitě do
zisku a ztráty, pokud aktivum není vedeno v přeceněné hodnotě podle jiného standardu (viz opět
92
povolené řešení v IAS 16). Jakákoli ztráta ze snížení hodnoty dříve přeceněného aktiva je pokládána za snížení přecenění podle tohoto jiného standardu. U aktiva, jehož účetní hodnota vychází z historických nákladů, se ztráta ze snížení hodnoty se vykáže ve výsledovce. Avšak ztráta
ze snížení hodnoty aktiva přeceněného na fair value je zachycena přímo proti jakémukoliv přírůstku z přecenění daného aktiva ve výši, ve které ztráta ze snížení hodnoty nepřevyšuje částku
přírůstku z přecenění téhož aktiva.
Účetní jednotka může zrušit předchozí snížení hodnoty aktiva, ale jen za podmínky, že došlo ke
změnám v odhadech použitých při stanovení zpětně získatelné částky aktiva od doby, co byla
naposledy uznána ztráta ze snížení hodnoty. Jedná-li se o takový případ, účetní hodnota aktiva
se zvýší na jeho zpětně získatelnou částku. Nová účetní hodnota aktiva po zrušení snížení hodnoty nesmí převyšovat účetní hodnotu (sníženou o akumulované odpisy), kterou by aktivum
mělo, pokud by v předchozích letech nebyla uznána žádná ztráta ze snížení hodnoty aktiva.
Zvýšení zpětně získatelné částky se považuje za zrušení ztráty ze snížení hodnoty aktiva (tj. korekce nákladů). Zvláštní pozornost standard opět věnuje aktivům přeceňovaným na fair value.
Zde platí analogický postup jako v situaci zachycení snížení hodnoty aktiv přeceňovaných na
jinou základnu než je historická cena.
3.2 Zisk v pojetí amerických všeobecně uznávaných zásad
Americké účetní standardy jsou strukturovány odlišně než IFRS. Proces tvorby standardů
v dnešním pojetí započal v USA ve 30. letech 20. století v reakci na hospodářskou krizi. Předpisy, které navazují na původní, spontánně vzniklé, a které konstituují nové obecně uznávané
účetní zásady, byly a jsou vydávány mnoha institucemi. V mnoha případech účetní pravidla řeší
úzce vymezený problém, které je vlastní pouze určitému odvětví národního hospodářství. Samotný FASB např. uvádí, že účetní pravidla pro vykazování výnosů se nacházejí v přibližně 200
dokumentech. Obdobně Koncepční rámec se v současnosti skládá ze šesti vyhlášek konceptů
finančního účetnictví.
3.2.1
Vyhláška konceptů finančního účetnictví č. 1
SFAC 1 uvádí, že jedním z cílů účetního výkaznictví je poskytnutí informací o finanční výkonnosti jednotky. Informace o minulé výkonnosti mohou uživatelům pomoci odhadnout vyhlídky
podniku do budoucna. Hlavní důraz se klade na výdělky (earnings) a jejich jednotlivé složky.
Schopnost dosahovat zisku výdělečnou činností může být významným indikátorem schopnosti
vytvořit v budoucnu dostatečný objem peněžních prostředků, které budou uspokojovat požadavky investorů podniku. Vyhláška ale přímo uvádí, že výkazy obsahující pouze informace o příjmech a výdajích nemohou adekvátně plnit uvedenou funkci. Toho lze dosáhnout pouze aplikací
93
akruální báze. Akruální účetnictví sleduje celý proces investování peněžních prostředků do různých aktiv a činností a jejich návratnosti ve formě peněžních příjmů zpět do podniku. Peněžní
účetnictví se zajímá spíše o začátek (výdaj peněz) a konec tohoto procesu (příjem peněz). Vzácné ekonomické zdroje jsou převážně investovány v peněžní podobě s cílem dosáhnout jejich
zhodnocení v peněžní formě. Období, ve kterém dochází k investování peněz, se ovšem často
nekryje s obdobím, ve kterém dochází k náběhu výnosu z investice. Podnikatelský proces se
skládá z komplexních finančních a výrobních činností, jejichž úplné dokončení bývá někdy
otázkou i několika let. Přestože za celou dobu existence podniku se celkové výdělky rovnají
čisté změně peněžních prostředků, v „krátkém“ období jako je např. 1 rok, tento vztah platí pouze zřídka. Proto je upřednostněna akruální báze pro zaznamenávání hospodářských transakcí.
3.2.2
Vyhláška konceptů finančního účetnictví č. 6
Vyhláška SFAC 6, která nahradila starší SFAC 2, se především věnuje základním prvkům účetních výkazů. Informace o výdělcích a jejich složkách jsou zasazeny do komplexního ukazatele
výkonnosti podniku, který je reprezentován tzv. úplným výsledkem hospodaření (comprehensive income). Úplný výsledek hospodaření udává celkovou změnu vlastního kapitálu podniku
během účetního období, jež je důsledkem událostí a transakcí ovlivňujících výši vlastního kapitálu. Z výčtu těchto transakcí se vyloučí ty, které představují přímé operace vlastníků s vlastním
kapitálem podniku (např. dodatečné vklady do podniku nebo výběry z podniku). Úplný výsledek
hospodaření je ekvivalentní celkové změně vlastního kapitálu, ke které došlo prostřednictvím
nikoliv-vlastnických operací. Nutným předpokladem pro získání informací o úplném výsledku
hospodaření je separace transakcí, které mění souhrnnou výši vlastního kapitálu, na transakce
působivé a nepůsobivé (Janhuba, 2005). Nepůsobivé transakce jsou takové, které sice zvyšují či
snižují vlastní kapitál, ale nejsou důsledkem výdělečných aktivit účetní jednotky. SFAC 6.66-67
řadí mezi nepůsobivé transakce investice vlastníků a výplaty vlastníkům.
Všechny ostatní operace, které mění celkovou výši vlastního kapitálu, jsou působivými transakcemi a jsou determinanty úplného výsledku hospodaření. Souhrnný výsledek hospodaření může
být důsledkem:

směnných transakcí účetní jednotky s ostatními ekonomickými subjekty,

produkčního procesu účetní jednotky,

cenových změn a ostatních dopadů, které plynou ze vztahu podniku k jeho právnímu, sociálnímu, politickému a fyzickému okolí.
První dvě skupiny operací představují hlavní výdělečné aktivity podniku, které jsou prostředkem
94
pro naplnění základních funkcí, pro něž byl podnik založen. Výrobou a prodejem výrobků a
poskytováním služeb má být dosaženo dostatečných výnosů, kterých může být využito k výplatě
odměn investorům. Výroba a prodej jsou považovány za hlavní, ale nikoliv jediné zdroje důchodu. Účetní jednotka se někdy stává účastníkem transakcí, které se vymykají její základní podnikatelské aktivitě. Ekonomické subjekty působí v panujícím institucionálním rámci a souhrnný
výsledek hospodaření může být též výsledkem i událostí a okolností, které jsou částečně či zcela
mimo kontrolu účetní jednotky.
Ačkoli veškeré operace, které mění výši úplného výsledku hospodaření, mají ve svém důsledku
stejný dopad na peněžní prostředky, peněžní příjmy a výdaje se mohou lišit co do stability, rizika a předvídatelnosti. Vlastnosti jednotlivých složek úplného výsledku jsou ve znamení značných rozdílů, což si vyžaduje specifický přístup k informačnímu zobrazení jednotlivých složek.
SFAC 6 rozeznává čtyři základní komponenty:

Výnos (revenue) je vzrůst či jiné vylepšení čistých aktiv, které je výsledkem dodání zboží,
výroby výrobků, poskytnutí služeb nebo jiných aktivit, které jsou hlavními výdělečnými
aktivitami podniku.

Náklad (expense) je poklesem či jiným zhoršením čistých aktiv, které je způsobeno do-
dáním zboží, výrobou výrobků, poskytnutím služeb či vykonáváním jiných aktivit, které
jsou hlavními výdělečnými aktivitami podniku.

Přínos (gain) je vzrůstem či jiným vylepšením čistých aktiv, které pochází z okrajových či
náhodných transakcí účetní jednotky či které pochází ze všech ostatních událostí a transakcí, které zvyšují vlastní kapitál jinak než výnosy či investicemi vlastníků.

Újma (loss) je poklesem či jiným zhoršením čistých aktiv, které pochází z okrajových či
náhodných transakcí účetní jednotky či které pochází ze všech ostatních událostí a transakcí, které snižují vlastní kapitál jinak než náklady či výplatami vlastníkům.
Přínosy a újmy vznikají v důsledku působení transakcí z okrajových či vedlejších činností, případně z událostí pocházejících z vnějšího okolí podniku, které jsou v podstatě mimo kontrolu
managementu. Tyto složky úplného výsledku hospodaření můžeme klasifikovat různými způsoby. Některé jsou čistým rozdílem plynoucím z porovnání výdělku a oběti z transakcí, které nepatří mezi hlavní výdělečnou činnost podniku. Příkladem může být prodej vyřazených dlouhodobých aktiv. Přínosy a újmy mohou být způsobeny i transakcemi, které představují jednostranný transfer ekonomických prospěchů mezi danou účetní jednotkou a ostatními subjekty – např.
dary, dotace, soudní spory (povinnost platit či naopak nárok na plnění), pokuty. Další skupina
95
událostí, které mohou vést k vykázání přínosů a újem, se týká změny tržní hodnoty aktiv v držení účetní jednotky (či změny hodnoty nesplacených dluhů). Do této skupiny patří např. vykázání
znehodnocení aktiv či přecenění účetních položek, které se musí či mohou oceňovat k datu účetní závěrky ve fair value. Jednostrannými hodnotovými újmami jsou negativní důsledky přírodních a politických katastrofami, jako např. záplavy, zemětřesení či znárodnění.
Rozdíl mezi výnosem a přínosem, resp. rozdíl mezi nákladem a újmou může být značně volný,
ale taktéž si dané dvojice mohou být velmi blízké. Důležité pro rozlišení, zda daná položka je
výnosem či přínosem, je podstata transakce. Vztahuje-li se operace k základním podnikatelským
aktivitám účetní jednotky a splňuje další podmínky uznání, vykáže se výnos. Vzniká-li efekt v
důsledku aktivity, kterou podnik podstupuje zcela výjimečně, zobrazí se výsledek dané transakce v úplném výsledku jako přínos. Stejně je tomu i ve vztahu mezi nákladem a újmou. Přestože
definice jednotlivých prvků úplného výsledku hospodaření je poměrně jednoznačná, nelze explicitně říct, že určitý typ transakcí má povahu výnosu (resp. nákladu) a jiný typ transakcí má za
následek vykázání přínosů (resp. újem).
Podle SFAC 6 přiřazení dané transakce do správné skupiny vždy záleží na specifických podmínkách konkrétní účetní jednotky. Například investiční společnost zobrazí výsledek prodeje
cenných papírů odděleně v položce výnosů a nákladů, neboť nákup a prodej cenných papírů je
její základní podnikatelskou činností. Naopak prodej cenných papírů, do kterých uložila volné
peněžní prostředky spediční firma, bude pro tuto společnost na základě vztahu mezi prodejní a
nákupní cenou přínosem či újmou. Při účetním zobrazení jednotlivých složek úplného výsledku
se v praxi prosazuje zásada, že výnosy a náklady jsou prezentovány v hrubých přírůstcích a
hrubých úbytcích čistých aktiv; naopak přínosy a újmy jsou obvykle vykazovány kompenzovaně.
Tato vyhláška se též v závěru věnuje procedurám vyvolaným užíváním akruální báze. Vyhláška
ji definuje jako soubor postupů, pomocí kterých se transakce a jiné události, které mají pro podnik peněžní důsledky, v účetnictví uznávají v době, kdy se udály, nikoli až/jen v době, kdy za ně
je přijata nebo uhrazena ekvivalentní částka peněž, a jsou vykázány v obdobích, k nimž se vztahují. Účetními postupy spojenými s akruální bází jsou zejména:

Předjímání – účetní proces vykazování nepeněžních událostí a transakcí v okamžiku jejich vzniku; tento proces se skládá z uznání výnosu a souvisejícího růstu čistých aktiv a
uznání nákladu a souvisejícího poklesu čistých aktiv v částce peněžního nároku, o kterém se očekává, že bude obdržen či zaplacen v budoucnu.

Odkládání – účetní proces uznání dluhu za běžný příjem peněz či aktiva za běžný peněž96
ní výdaj s očekávaným budoucím dopadem na výnosy či náklady.

Alokace – účetní proces přiřazování určité částky na základě předem stanoveného plánu
či formule. Jedná se o širší pojem než je amortizace (odpisování).

Amortizace – účetní proces redukce peněžní částky periodickými platbami či odpisy.

Realizace – proces přeměny nepeněžních aktiv na peníze; nejčastěji se vztahuje k prodeji
aktiv za peníze nebo za nároky směnitelné za peníze. Princip realizace určuje, zda výnos,
zisk či ztráta jsou realizovány či nikoliv na základě toho, zda nastal okamžik realizace.

Uznání – účetní proces, při kterém se zkoumá, zda určitá položka splňuje definiční znaky
a další podmínky pro zachycení v účetnictví a vykázání v účetní závěrce.
3.2.3
Vyhláška konceptů finančního účetnictví č. 5
SFAC 5 se zabývá uznáním a oceňováním prvků účetních výkazů podnikatelských jednotek.
Jedním z témat, kterým se vyhláška věnuje, je i vymezení důchodu podniku a jeho rozčlenění na
jednotlivé složky tak, aby informace poskytované uživatelům přinášely maximální užitek. SFAC
5 v této souvislosti operuje se třemi základními pojmy:

úplný výsledek hospodaření (comprehensive income),

čistý zisk/ztráta za účetní období (net income),

výdělky (earnings).
Podle představ FASB by účetní jednotky měly v účetní závěrce vykazovat informace o své výkonnosti v takovém členění, aby uživatelé zjistili tyto tři základní veličiny, které indikují schopnost podniku zhodnocovat vložené ekonomické zdroje. FASB podporuje i podrobnější členění a
dílčí agregace jednotlivých složek úplného výsledku hospodaření.
Zásadní rozdíl mezi výdělky a čistým ziskem (ztrátou) za účetní období spočívá v tom, že výdělky nezahrnují souhrnné dopady ze změn účetních metod a pravidel. Výdělky jsou základním
měřítkem výkonnosti za sledované účetní období a jsou z nich vyloučeny položky, které se nevztahují k danému období. Případné efekty plynoucí z jiného nastavení účetní politiky vykazující jednotky jsou vyloučeny z výdělků a tvoří samostatnou položku ve výsledovce. Součet těchto
dvou položek tvoří čistý zisk (ztrátu) za účetní období a je poslední položkou výsledovky.62
Výdělky jako měřítko periodického zjišťování výkonnosti podniku využívající akruální bázi
souměří čistá aktiva, které plynou do podniku v souvislosti s dokončenými cykly „peníze - vý62
V českém účetnictví odpovídá tato kategorie položce výsledek hospodaření za účetní období (po zdanění).
97
kon - peníze“, s čistými aktivy, které podnik musel vynaložit, aby tyto cykly dokončil. Podnikatelské aktivity (základní i okrajové, pokračující i ukončované) se skládají z množství překrývajících se cyklů o různé délce. V jakémkoliv okamžiku je význačná část těchto cyklů ve fázi rozpracovanosti a čeká na své (ne)úspěšné vyvrcholení. Částky souvisejících výnosů, nákladů, přínosů a újem jsou předmětem všudypřítomné nejistoty, jejíž vliv na dané položky může nabývat
různých rozměrů. Proto i odhad jednotlivých komponentů úplného výsledku hospodaření je v
podmínkách nejistoty ze své podstaty nepřesný a inherentně obsahuje riziko chyby. Ovšem užitek ze zveřejnění těchto informací převažuje nad možnými riziky a náklady spojenými s chybným odhadem.
Konečné výsledky jednotlivých taktů lze obvykle vyčíslit dříve, než dojde k završení celého
cyklu v podobě inkasa peněžních prostředků za prodané výkony. S využitím principu realizace a
s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám daného podniku lze zvolit vhodný okamžik, při kterém nastala rozhodující událost opravňující vykázání výnosu. Výdělky proto obsahují informace
o tom, co podnik obdržel či očekává, že obdrží prodejem svých výkonů a informace o tom, co
musel vynaložit, aby zhotovil a prodal tyto výkony. Vedle hlavních výdělečných aktivit výdělky
zaznamenávají i výsledky z vedlejších a nahodilých transakcí a událostí – zpravidla v jejich čisté
podobě.
Úplný výsledek hospodaření je konstruován tak, aby se v něm projevily veškeré změny vlastního kapitálu, které jsou důsledkem jiných aktivit než přímých kapitálových operací s vlastníky
kapitálu. Veškeré výnosy a náklady výsledku a část přínosů a újem tvoří výdělky (resp. čistý
zisk po zdanění, uvažujeme-li důsledky změn v účetní politice) a jsou vykázány ve výsledovce.
Zbývající přínosy a újmy jsou vykazovány pod souhrnným označením „zbývající část úplného
výsledku hospodaření.“ První složka úplného výsledku hospodaření mění výši vlastního kapitálu nepřímo prostřednictvím převodu vyčísleného čistého zisku z výsledovky do rozvahy. Druhá
složka je zobrazována ve vlastním kapitálu přímo. Přínosy a újmy vykazované rozvahově jsou
obvykle svojí povahou nerealizovanými zisky a ztrátami z držby určitých aktiv.
Vyhláška konceptů finančního účetnictví č. 5 se též zabývá podmínkami pro uznání účetních
prvků. Východiskem jsou čtyři primární kritéria uznání účetních položek. Kritéria se odvozují
od kvalitativních charakteristik, které by měla nést účetní informace, aby mohla být považována
za užitečnou (viz SFAC 2). Uznání určité položky za prvek účetních výkazů si vyžaduje, aby
byly naplněny všechna čtyři kritéria, kterými jsou:

Definice – položka odpovídá definici některého z prvků účetních výkazů.

Měřitelná vlastnost – účetní prvek má relevantní vlastnost, kterou lze spolehlivě změřit.
98

Relevance – účetní informace má schopnost změnit úsudek či rozhodnutí uživatele.

Spolehlivost – účetní informace je věrná, ověřitelná a neutrální.
Kritéria by měla být podrobována „cost-benefit analýze“, očekávaný přínos pro uživatele
z poskytnutí dodatečné informace by neměl přesáhnout náklady vynaložené v souvislosti se získáním, prezentováním a pochopením informace. Splní-li položka ve vazbě na SFAC 6 definici
některého z účetních prvků, přistupuje k vyšetření, zda položka disponuje jedním či více měřitelnými atributy. V praxi se můžeme setkat s různými oceňovacími bázemi, každá z nich reprezentuje určitou vlastnost, kterou mohou (ale nemusejí) jednotlivé účetní prvky nabývat. SFAC 5
jich uvádí pět:

Historická cena (historical cost method) je definována jako částka peněz či peněžních
ekvivalentů, které byly zaplaceny za účelem nabytí aktiva, nebo částka peněz, která je
nutná k úhradě závazku.

Cena obnovy (current cost) je suma peněz či peněžních ekvivalentů, která by byla zaplacena za ekvivalentní nebo stejné aktivum, nebo taková částka peněz, která by byla ekvivalentní závazku, pokud by vznikl v současnosti.

Realizovatelná hodnota (current exit value; realizable price) je částka peněz nebo peněžních ekvivalentů, které by bylo možné získat prodejem aktiva v současnosti, nebo částka,
kterou by bylo nutno v současnosti zaplatit k umoření závazku.

Očekávaná realizační hodnota (expected exit value) je částka peněz nebo peněžních
ekvivalentů, které by bylo možné získat prodejem aktiva v určitém budoucím okamžiku,
nebo částka, kterou by bylo nutno v budoucím okamžiku zaplatit k umoření závazku.

Současná hodnota (present value of expected cash flows) je definována jako aktualizovaná hodnota očekávaných čistých peněžních toků z užívání aktiva, nebo jako současná
hodnota čistých peněžních výdajů, které budou vyplaceny za účelem úhrady závazku.
Uvažovaná účetní položka může mít více měřitelných vlastnosti. K datu jejího prvotního uznání
a zachycení do účetnictví tyto různé atributy obvykle nabývají stejné hodnoty. Postupně se však
v závislosti na vývoji v externím i interním okolí podniku začnou jednotlivá ocenění od sebe
odchylovat a účetní jednotky stojí před úkolem, jakou oceňovací základnu zvolit pro sestavení
účetní závěrky. Při identifikaci měřitelných atributů účetních prvků je nezbytné respektovat relevanci a spolehlivost předkládaných informací. Kvůli inherentnímu rozporu mezi těmito dvěma
charakteristikami se účetní výkaznictví potýká s chronickými nemocemi, na které nebyl zatím
vynalezen účinný lék. Proto se praxe vyznačuje používáním více-bazálního oceňování účetních
99
prvků ve výkazech účetní závěrky.
Jednotlivé prvky, jejichž souhrn tvoří výdělky (resp. úplný výsledek hospodaření), jsou uznány
souvztažně se změnou v čistých aktivech. Ve většině úprav účetnictví bývá věnována speciální
pozornost prvkům výdělků, neboť tato veličina je nahlížena jako nejdůležitější kritérium výkonnosti podniku za účetní období. Důležitost informací o výdělcích konstituuje důvody, proč požadavky na vykázání složek výdělků jsou přísnější než u ostatních prvků účetních výkazů. Nejpřísnější a nejpodrobnější pravidla lze většinou vystopovat u výnosů a SFAC 5 není výjimkou.
Výnosy a přínosy
Výnosy a přínosy, které se vztahují k běžnému účetnímu období, jsou oceněny směnnou hodnotou získaných čistých aktiv. Kromě obecných kritérií pro uznání prvku účetních výkazů i musejí
být splněny dodatečné dvě podmínky. Výnosy, resp. přínosy musejí být:

realizované nebo realizovatelné,

zasloužené.
První podmínka znamená, že uvažované složky úplného výsledku hospodaření jsou realizované,
jestliže nabytá protihodnota byla přeměna na peníze, případně je přeměnitelná na předem známou a jistou částku peněžních prostředků. Výnosy mohou být uznány pouze, jsou-li zasloužené.
Protože výdělečný proces zahrnuje mnoho činností, existuje omezení v podobě kritéria zásluhy,
které má zabraňovat tomu, aby nedocházelo k uznání výnosů dříve než jsou dokončeny všechny
podstatné aktivity, které je účetní jednotka povinna vykonat, aby mohla být výdělečná transakce
považována za ukončenou. Až po dokončení všech obvyklých a nezbytných činností spojených
s realizací výkonů je výnos zasloužený. Naopak přínosy nebývají výsledkem hlavních výdělečných aktivit, ale spíše vyplývají z okrajových aktivit účetní jednotky či z náhodných událostí.
Kritérium zásluhy je oslabeno a klíčovou kvalitou pro jejich vykázání se stává realizace či realizovatelnost.
Proces uznání výnosů může zahrnovat různé případy a mj. platí:

Obě dodatečná kritéria jsou obvykle naplněna dodáním výrobku, zboží nebo poskytnutím služeb zákazníkovi a výnosy jsou obyčejně uznány k datu uskutečnění prodeje.

Pokud prodej nebo příjem peněz předcházejí výrobě a dodání, výnosy jsou považovány
za zasloužené až po dokončení výroby a dodání výkonu.

Je-li uzavřena smlouva před zahájením výroby (většinou smlouvy dlouhodobé povahy),
lze aplikovat kritérium zásluhy a vykázat výnos pomocí metody „procenta dokončení“ za
100
předpokladu, že vykazující jednotka je schopna spolehlivě odhadnout výsledný stav
v okamžiku dokončení zakázky a je schopna určit stav rozpracovanosti zakázky.

V případě služeb nebo práv k užívání aktiv poskytovaných nebo podstoupených do blíže
neurčené budoucnosti (např. úrok nebo nájemné) bývá spolehlivé ocenění výnosů odvozováno od smluvních cen a výnos se stává zaslouženým postupně, jak plyne čas.

Jsou-li podnikové výkony realizovatelné a prodejné za spolehlivě určitelnou cenu a prodej vyžaduje pouze provedení nevýznamných dodatečných výkonů (např. některé zemědělské produkty, drahé kovy, obchodovatelné cenné papíry), výnosy mohou být uznány k
datu dokončení výroby, k datu dokončení těžby nebo v okamžiku, kdy nastává změna
ceny aktiva na daném trhu.

Pokud výrobky, služby či jiná aktiva jednotka směňuje za jiná nepeněžní aktiva, která
nejsou pohotově přeměnitelná na peníze, složky úplného výsledku mohou být uznány jenom tehdy, když transakce je dokončena ve všech podstatných ohledech. Hodnotové přínosy z nerecipročních transakcí jsou uznány v okamžiku, kdy je nepeněžní aktivum obdrženo. Dodatečnou podmínkou pro vykázání výnosů v těchto situacích je existence a
zjistitelnost fair value přijatých (resp. vydaných) aktiv.

Jestliže inkaso pohledávek za postoupené výkony je nejisté a pochybné, výnosy se vykáží až po obdržení peněžního plnění.
Náklady a újmy
Náklady a újmy vyjadřují vyčerpání ekonomických prospěchů či jejich ztrátu během účetního
období. Tyto komponenty úplného výsledku bývají obvykle uznány v období, ve kterém byly
prostředky obsahující ekonomické prospěchy užity při dodání výrobků či zboží, při provedení
služeb či v situaci, kdy se od dříve uznaného aktiva již neočekává přítok budoucích užitků do
podniku. Spotřeba ekonomických prospěchů a jejich vztah k dosaženým výnosům sledovaného
účetního období může nabývat různých podob:

Některé náklady (např. náklady prodaného zboží) jsou souměřeny přímo s odpovídajícími výnosy a jsou tedy vykázány současně s transakcí, která dala vzniknout výnosu.

Některé náklady (např. odpisy) jsou alokovány na základě systematické a racionální procedury do výsledku hospodaření toho období, ve kterém se od těchto aktiv očekává, že
přinesou do podniku ekonomické prospěchy.

Ostatní náklady jsou uznány v okamžiku, ve kterém byly vynaloženy.
101
Újma je uznána, je-li zřejmé, že dříve uznané budoucí ekonomické prospěchy ve formě aktiva v
rozvaze pozbývají částečně či úplně schopnost přinést účetní jednotce tyto prospěchy. Druhou
možností, při které se objevuje důvod k vykázání újmy, je vznik dluhu bez odpovídajícího přílivu ekonomických prospěchů.
3.2.4 Specifické předpisy
Jak už bylo uvedeno, pravidla uznání výnosů se nacházejí ve více než 200 předpisech různé
úrovně amerických všeobecně přijímaných účetních zásad. Vedle pravidel vydaných tvůrcem
standardů FASB a jeho předchůdci se můžeme setkat i s dokumenty jiných institucí (např. SEC,
AICPA), které jsou neodmyslitelnou součástí nejlepší praxe. Na rozdíl od IFRS nejsou US GAAP orientovány na jednotná pravidla pro všechny jednotky. Pro různá specifická odvětví jsou
vydávány normy, které zpřesňují či rozšiřují základní úpravu koncepčních vyhlášek. Omezím-li
se jen na standardy vydané FASB, lze např. uvést FAS 19 a FAS 69 (ropný průmysl), FAS 51
(kabelové televize), FAS 53 (filmový průmysl), FAS 60 (pojišťovny), FAS 63 (televizní a rozhlasové společnosti) či FAS 65 (hypoteční banky). Již z takto omezeného výčtu je zřejmé, že
problematiku vykazování výnosů v rámci US GAAP nelze stručně pojmout. Pozornost upřu na
FAS 48 a dále na některé EITF, které řeší specifické problémy, jejichž existence je mj. jednou
z příčin zahájení společného projektu IASB a FASB zaměřeného na přípravu nových pravidel
pro vykazování výnosů.
Vyhláška standardů finančního účetnictví č. 48
FAS 48 je jedním z obecných předpisů upravujících vykazování výnosů. Rozšiřuje základní
úpravu SFAC 5 a SFAC 6, navazuje na vyhlášku SOP 75-1 vydanou AICPA a vymezuje postup
pro uznání výnosu, jestliže zákazník má právo vrátit koupený produkt. Má-li zákazník toto právo, výnos z prodeje může být uznán jen tehdy, jsou-li splněny všechny dále vymezené podmínky. Nestane-li se tak, je výnos odsunut až do okamžiku, kdy budou splněny. Uzná-li jednotka
výnos z prodeje a odpovídající prodejní náklady, musí provést i odhad týkající se objemu vrácených produktů a s tím souvisejících ztrát.
Jestliže jednotka prodá svůj produkt, ke kterému se váže právo vrátit ho, uzná výnos v okamžiku
prodeje, jenom při současném splnění všech podmínek:

prodejní cena je z podstatné části fixní či určitelná k datu prodeje,

kupující zaplatil cenu nebo je povinen cenu uhradit, přičemž závazek platit není vázán na
další prodej kupujícím,

závazek kupujícího nezaniká v případně krádeže či fyzického poškození produktu,
102

kupující, který koupil produkt pro další prodej, je ekonomicky oddělen od prodávajícího,

prodávající nemá významné závazky k budoucímu plnění, které by se přímo vztahovalo
k dalšímu prodeji produktu ze strany kupující jednotky,

částka budoucích vratek může být rozumně odhadnuta.
Není-li výnos uznán při prodeji, účetní jednotka jej vykáže, jakmile jsou předchozí podmínky
splněny nebo právo vrátit produkt z podstatné části vypršelo. Výnosy z prodeje a náklady spojené s prodejem musejí být ve výsledovce sníženy v očekávaném rozsahu vratek. Účetní jednotka
v této souvislosti musí účtovat o podmíněných závazcích.
Vyhláška se týká všech prodejů, ať již právo vrátit vyplývá přímo ze smlouvy nebo nepřímo
z obvyklých obchodních zvyklostí dodržovaných jednotkou. Je bezpředmětné, jestli právo vrátit
je uděleno konečnému zákazníkovi nebo subjektu, který produkt pořídil za účelem dalšího prodeje. Standard se týká všech produktů, které lze vrátit výměnou za vrácení kupní ceny, snížení
závazku vůči prodávající jednotce či výměnou za jiný produkt.
Vyhláška Výboru pro sporné otázky č. 00-21
Vyhláška EITF 00-21 upravuje postup pro vykazování výnosů v transakcích, které se skládají
z více předmětů dodání. Současné podnikatelské procesy jsou postaveny na poskytování zákazníkovi komplexního servisu za jednu cenu, případně zákazník uhradí vstupní poplatek a poté
pravidelné udržovací platby. Smlouvy jsou obvykle uzavřeny na delší časové období a zahrnují
opakované dodání zboží, výrobků, služeb či jiných práv. Platí-li zákazník za získané prospěchy
jednu cenu, potýká se účetní jednotka s časovým rozložením a oceněním výnosu. EITF 00-21 se
týká těch smluv, které obsahují více než jednu položku, o které účetní jednotka účtuje. Ustanovení vyhlášky se uplatňují na všechny smlouvy daného typu s výjimkou smluv vyjmenovaných
v odstavci 4. Předpis řeší celkem šest témat:

Jak určit, jestli smluvní ujednání obsahuje více než jeden prvek účtování.

Jak rozdělit přijatou protihodnotu na jednotlivé části smlouvy skládající se z více prvků
účtování.

Jaký vliv mají práva zákazníka vznikající v důsledku neplnění prodejce na ocenění výnosu plynoucích z jednotlivých prvků smlouvy.

Jak vykazovat náklady vynaložené v souvislosti s ujednáním, které:
- nejsou spojené s jednou specifickou složkou smlouvy, která je předmětem dodání,
- jsou sice spojené s jednou konkrétní částí smlouvy, která si ovšem žádá dodání i jiné
103
složky.

Posoudit vliv:
- možnosti zákazníka zrušit smlouvu uhrazením pokuty místo smluvní protihodnoty,
- změn výše protihodnoty, která se odvozuje od budoucí činnosti zákazníka, na vyčís-
lení a alokaci smluvní protihodnoty,
- změn výše protihodnoty, která se odvozuje od budoucí činnosti účetní jednotky, na
vyčíslení a alokaci smluvní protihodnoty.

Posoudit vliv rozhodnutí účetní jednotky nevymáhat svá smluvní práva v případě zrušení
smlouvy zákazníkem na vyčíslení a alokaci smluvní protihodnoty.
Podle vyhlášky účetní jednotky v transakcích obsahujících více než jednu dodávku musejí respektovat tři základní principy:

Výnosové transakce se rozčlení na samostatné složky, jestliže jsou současně splněna tři
kritéria:
- Dodávaný dílčí předmět smlouvy je užitečný zákazníkovi samostatně. Zákazník vní-
má dílčí dodávku užitečnou, jestliže je prodávána jakýmkoliv jiným prodejcem nebo
může-li zákazník prodat tuto dílčí dodávku samostatně.
- Existuje objektivní a spolehlivý důkaz fair value zatím nedodaných dodávek.
- Pokud smlouva zahrnuje všeobecné právo vrátit, které se vztahuje k již dodaným
složkám smlouvy, předpokládá se, že splnění zbývajících částí smlouvy je pravděpodobné a pod podstatnou kontrolou jednotky.

Protihodnota přijatá od zákazníka se rozdělí mezi složky, o kterých se účtuje odděleně,
na bázi relativních fair value dílčích předmětů smlouvy

Aplikační kritéria pro uznání výnosu jednotka použije zvlášť pro každou složku smlouvy
Jsou-li objektivně zjistitelné a spolehlivé fair value všech složek smlouvy, alokuje se zákaznická
protihodnota na poměrné bázi, která respektuje relativní fair value každé složky. Může se stát,
že fair value jsou zjistitelné pro zatím nedodané části smlouvy, nikoliv však pro dodané. Vyhláška umožňuje použít reziduální metodu. Částka alokovaná na dodané části smlouvy se určí
jako rozdíl protihodnoty snížené o fair value zatím nedodaných složek smlouvy. Opačná reziduální metoda není přípustná. Vyžaduje-li jiný předpis ocenit některé ze složek smlouvy fair value,
je nutné požadavek daného standardu dodržet. Na ostatní složky smlouvy se alokuje zbývající
104
částka protihodnoty v souladu s obecným řešením. Avšak maximální částka přiřaditelná dílčí
dodávce nemůže převýšit částku, kterou jednotka získá bez podmínky dodání dalších dílčích
předmětů smlouvy (tzv. nepodmíněná částka).
Vyhláška se věnuje též určení měřítka fair value. Cena dílčího předmětu dodání, která je zakotvená ve smlouvě, není vhodným reprezentantem tohoto oceňovacího atributu. Nejlepším zástupcem fair value je skutečně dosahovaná tržní cena, za kterou se dílčí předmět obchoduje na trhu
samostatně. Výpočet fair value by se měl opírat o specifické objektivní důkazy, kterými účetní
jednotka (prodejce) disponuje. Užití VSOE63 je obecně upřednostňováno coby měřítko fair value. Informace vycházející ze znalostí transakcí třetích stran jsou povoleny jen tehdy, nejsou-li
dostupné VSOE.
Vyhláška Výboru pro sporné otázky č. 99-19
S mírnou nadsázkou lze říct, že vznik tohoto dokumentu zapříčinila existence internetu. Nově se
objevivši podnikatelský model prodeje přes internet přináší otázku, zda by účetní jednotka měla
vykazovat výnosy:

v hrubé částce fakturované zákazníkovi, neboť svůj výnos získala prodejem zboží, nebo

v čisté částce (tj. částce fakturované zákazníkovi snížené o částku zaplacenou svému dodavateli), neboť výnos jednotky je odměnou ve formě provize či poplatku.
Mnoho internetových obchodů neskladuje zboží ve svých skladech, nýbrž zajišťuje jeho dodání
zákazníkovi prostřednictvím třetí strany. Taktéž i poskytování služeb (např. opravy či jiný servis) bývá často prováděno subdodavateli. Přesto se vyhláška nevztahuje pouze na internetové
obchody, ale na všechny transakce, u kterých je sporné, v jaké částce uznat výnos. Východiskem
je vyhláška americké Komise pro cenné papíry SAB č. 101, podle které se musí vzít v úvahu,
zda jednotka:

vystupuje v transakci jako zmocnitel (principál),

má vlastnické právo k produktu,

nese rizika a odměny plynoucí z vlastnictví,

jedná jako zmocněnec nebo zprostředkovatel, jehož odměnou je provize nebo poplatek.
Podle SAB č. 101 jednotka vykáže výnos na čisté bázi, jestliže vystupuje v transakci jako zpro63
Problematikou zjišťování fair value na bázi specifických objektivních důkazů prodejce (Vendor-specific objecti-
ve evidence – zkratka VSOE) se zabývá zejména vyhláška AICPA Statement of Position 97-2, Software Revenue
Recognition.
105
středkovatel, který nepřebírá rizika a odměny spojené s vlastnictvím. EITF 99-19 uvádí osm
indikátorů, které mohou naznačovat, že by účetní jednotka měla vykázat výnos v hrubé podobě.
Indikátory svědčící o tom, že jednotka vystupuje v transakci jako zmocnitel:

jednotka je primárně zavázána plnit,

jednotka nese obecné riziko zásob,

jednotka má volnost při stanovení ceny,

jednotka mění produkt či poskytuje alespoň část služby,

jednotka má právo volby při výběru dodavatele,

jednotka se účastní určení parametrů produktu či rozsahu služby,

jednotka nese riziko znehodnocení zásob i po objednávce zákazníka či při přepravě,

jednotka je vystavena úvěrovému riziku,

Vyhláška též vymezuje tři okolnosti, za kterých by jednotka měla vykázat výnos na čisté
bázi:

dodavatel (a nikoliv jednotka) je primárně zavázán plnit,

částka výnosu účetní jednotky je fixní,

dodavatel (a nikoliv jednotka) nese úvěrové riziko,

Každý z výše uvedených ukazatelů musí být posuzován individuálně v konkrétní situaci.
106
4
Vliv ekonomických a účetních teorií zisku na účetní praxi
4.1 Zhodnocení významu ekonomických teorií zisku
Za zlom ve vývoji ekonomického pohledu na zisk lze bezpochyby označit Hicksův příspěvek. O
tom svědčí šíře odezvy a počet odkazů na jeho názory nejen v kruzích ekonomické teorie. Podíváme-li se na libovolnou významnou účetní práci o zisku, zjistíme, že všichni autoři odkazují v
první řadě právě na J. R. Hickse. Pokusím se posoudit využitelnost jeho konceptu zisku i pro
praktické účetnictví.
Všeobecně uznávané účetní zásady požadují, aby účetní výkazy byly v maximálně možné míře
prosty subjektivních prvků. Krom toho účetní výkazy předkládají externím uživatelům informace o minulosti, i když s hledím upřeným dopředu. Tradiční účetní konvence v podstatě diskreditují důchod ex-ante, který je veskrze anticipační a subjektivní záležitostí, ve funkci měřítka výkonnosti podniku za účetní období. Pro zhodnocení užitečnosti Hicksova konceptu důchodu pro
potřeby účetnictví musíme obrátit svou pozornost na důchod ex-post, jehož alternativní formální
vyjádření zachycuje Rovnice 52. Platí poznámka o subjektivní povaze subjektivního zisku pouze
pro důchod ex-ante, nebo se týká i důchodu ex-post?
I m,ex  post  I m ,ex  ante  c  i  K m 1,ex  ante  c  ( K m ,ex  ante  c)  K m 1,ex  ante ,
kde Im,ex-post
– důchod ex-post za období m,
Im,ex-ante
– důchod ex-ante za období m,
(52)
Km-1,ex-ante – hodnota kapitálu na počátku období m,
Km,ex-ante
– hodnota kapitálu na konci období m,
c
– rozdíl mezi skutečnou a očekávanou konečnou hodnotou kapitálu.
Prozkoumáme-li veličiny, které konstituuje Rovnice 3.20, dospějeme k závěru o subjektivní povaze nejen důchodu ex-ante, ale i důchodu ex-post. Uvědomíme-li si, že hodnota kapitálu64 odpovídá současné hodnotě očekávaných budoucích peněžních toků, je zřejmé, že nejen očekávaný, ale i minulý důchod zcela závisí na očekávaných výsledcích budoucích událostí. Očekávání
budoucího vývoje se promítají do hodnot kapitálu k počátku i ke konci období. Hodnota kapitálu je výhradně subjektivní záležitostí podnikatelů, kteří sestavují ekonomické kalkulace. Tato
64
Viz Rovnice 18 a 19.
107
subjektivní hodnota přisuzovaná kapitálovým statkům na konci období závisí na nových očekáváních budoucí výše úrokové míry, způsobu užití statků, vývoje prodejních cen výstupů a nákladů na výrobní faktory. Jinak řečeno, na konci období je původní podnikatelský plán přehodnocen a rozdíl mezi hodnotou kapitálu z počátku a konce období nemůže sloužit uživatelům
informací o zisku stojícím vně podnik při jejich rozhodování o možnostech investování vzácných ekonomických zdrojů. Důchod ex-post není z obdobných důvodů jako důchod ex-ante
prakticky využitelný pro potřeby účetního výkaznictví, neboť nemůže být objektivně změřitelný.
Důchod ex-post ovšem není ani vhodným nástrojem pro řízení podniku. Jedním z hlavních úkolů managementu je průběžné vyhodnocování průběhu podnikatelského procesu a porovnání skutečného stavu se stavem očekávaným, včetně přijímání případných korekčních opatření. Vyhodnocování plnění plánu si žádá mj. porovnání skutečného a plánovaného zisku. Slabým místem
důchodu ex-post je, že jeho změření si žádá (opět subjektivní) revizi všech parametrů, které obsahuje podnikatelský plán. Skutečný průběh výdělečného procesu by nebyl porovnáván s původním plánem, ale s plánem přepracovaným. To znemožňuje využití Hicksova důchodu expost pro potřeby řízení, neboť důchod ex-ante a důchod ex-post nemohou být vzájemně porovnávány.
Hicksovo pojetí důchodu není využitelné ve finančním účetnictví (resp. účetním výkaznictví),
neboť:

důchod ex-ante i důchod ex-post kriticky závisejí na subjektivních očekáváních managementu, který musí odhadnout budoucí vývoj a načasování peněžních toků, výši úrokové míry a délku období, pro které se peněžní toky stanovují,

neexistuje jednotný názor, jakou úrokovou míru zvolit pro diskontování očekávaných
peněžních toků,

nepanuje shoda, jak zacházet se změnami diskontní míry; závažnost tohoto problému
podtrhuje fakt, že úroková míra obvykle představuje v analýzách citlivosti nejvýznamnější faktor ovlivňující výši současné hodnoty,

pouhé změny očekávání ovlivňují velikost důchodu ex-ante a ex-post, přitom není uspokojivě vyřešena otázka, co tyto efekty vlastně představují – zda důsledky změněných
očekávání ovlivňují pouze důchod ex-post, či zda revidovaná očekávání mění i výši důchodu ex-ante a současně dochází k pohybům hodnotové mohutnosti kapitálu (tj. existují
spory, zda změny očekávání jsou důchodem nebo změnou hodnoty kapitálu),
108

očekávaný zisk na bázi současné hodnoty budoucích peněžních toků je poměrně snadno
aplikovatelný na úrovni jednotlivých aktiv, s přechodem na úroveň podniku jako celku
se oslabuje přesnost propočtů,

aplikace tohoto konceptu důchodu na celopodnikové úrovni může vyvolat zdání, že výsledné číslo udává hodnotu podniku jako celku, což není pravda,

výběr vhodné míry diskontu na úrovni podniku jako celku je komplikovanější problém
než v případě jednotlivého projektu.
Hicksovo pojetí důchodu není využitelné ani při řízení podnikatelského procesu v rámci nákladového účetnictví, neboť:

subjektivní změření skutečného očekávaného zisku je podmíněno revizí podnikatelského
plánu, což znemožňuje, aby skutečný subjektivní zisk (důchod ex-post) sloužil jako pevný standard pro porovnání skutečnosti s plánem.
I přes uvedené slabiny nelze Hicksův ekonomický koncept důchodu v účetnictví apriori odmítat
a pouštět ze zřetele. Hlavní využití nachází v oblasti rozhodování o variantách budoucího vývoje, tj. v manažerském účetnictví. Vedení podniku stojí neustále před volbou, jakou cestou se
vydat do budoucnosti. Při výběru jednotlivých variant vývoje zcela určitě aplikuje ekonomické
principy chování. Jedním z nich je i snaha o maximalizaci zisku. Management se snaží o výběr
těch variant, které přinášejí co nejvyšší subjektivní goodwill.65 Maximalizace subjektivního goodwillu představuje základní kritérium výběru mezi vylučujícími se variantami budoucího vývoje a při daných zdrojích firma vybírá podnikatelský plán, který přináší nejvyšší subjektivní hodnotu, tj. plán generující maximální subjektivní goodwill.
Kromě výše naznačených slabin lze objevit i okruhy ve sféře finančního účetnictví, pro které
jsou důchod ex-ante a důchod ex-post relevantním konceptem. Téměř bezvýhradně je současným účetním výkaznictvím respektován faktor času a model pracující se současnou hodnotou
peněz nachází své uplatnění zejména v oblasti ocenění finančních nástrojů, pohledávek a závazků. Můžeme se ovšem setkat i s účetním postupem, který je svojí podstatou praktickým příkladem aplikace konceptu důchodu ex-ante v účetních výkazech. Konkrétně mám na mysli kon-
strukci výpočtu hodnoty z užívání při stanovení zpětně získatelné částky při testování možného
snížení hodnoty aktiv, jak vyplývá z požadavků účetního standardu IAS 36.66 Podstatnou cha65
Definicí a podstatou subjektivního goodwillu se zabývá Kapitola 4.5.
66
„Příbuzný“ americký standard FAS 144 nelze za aplikaci důchodu ex-ante považovat, neboť podle ustanovení
přijatého FASB se při výpočtu hodnoty z užívání očekávané peněžní toky nediskontují. Blíže popis IAS 36 se na-
109
rakteristikou hodnoty z užívání je, že se nemusí aplikovat pouze na jednotlivé aktivum (kapitálový statek), ale lze ji vztáhnout i na skupinu aktiv, které tvoří uzavřený celek (tzv. penězotvorná jednotka). Vedle této roviny lze uvažovat o zapracování Hicksova konceptu jako součásti
komentáře k účetním výkazům coby výrazu manažerského pohledu na budoucí vývoj podnikatelských aktivit účetní jednotky.67
Oblast testování znehodnocení aktiv není jedinou předností teorie J. Hickse pro potřeby účetnictví. Hlavní síla nespočívá, jak bylo naznačeno, ve funkci ukazatele výdělečné schopnosti podniku, ale leží v jiné, i když velice blízké oblasti. Odvolám-li se na názor J. Hickse, že důchod má
plnit funkci obezřetného chování či řízení, a dále na fakt, že důchod ex-ante i ex-post se měří
jako rozdíl dvou mohutností kapitálu, musím konstatovat, že nosnou ideou tohoto pojetí důchodu je jeho důraz na uchování kapitálu. Ekonomický důchod se opírá zejména o hodnotu
kapitálu a o změny jeho hodnot. Informace o ekonomickém důchodu mohou být klíčovým prvkem při odhalování případné eroze investovaného kapitálu.
Ekonomie zdůrazňuje především důchod ex-ante, což je pochopitelné. Pro ekonomické jednání
není podstatné, co se odehrálo v minulosti, ale to, co se teprve přihodí. Správné rozhodnutí o
alokaci vzácných zdrojů se musí opírat o informace, které hledí kupředu. Účetnictví, které plní
funkci hlavního informačního nástroje pro rozhodování, by nemělo podávat pouze informace o
minulosti. Zakonzervované informace podávané konvenčním účetním systémem, který upřednostňuje oceňování bilančních položek v historických cenách, ztěžuje zjištění reálné hodnoty
kapitálu a dalších ekonomických veličin, které jsou ovlivněny změnami tržních podmínek. Stojí
bezesporu za úvahu, zda by účetní závěrka neměla obsahovat doplňkové informace či alternativní sadu výkazů, které by respektovaly změny tržních cen aktiv a dluhů, které účetní jednotka
využívá při své podnikatelské činnosti, a které by poskytly přesnější obrázek o prospívání podniku.
chází v Kapitole 5.1.5.
67
Manažerský pohled ve finančním účetnictví, jehož součástí by mohl být podle mého názoru i důchod vypočtený
v intencích Hicksovy teorie, je akcentován např. standardem IFRS 8, který novelizuje pravidla pro vykazování
informací o segmentech. IFRS 8 požaduje po účetních jednotkách, aby externím uživatelům poskytovaly informace,
které využívají v rámci vnitřního řízení. Některé podniky používají pro řízení a hodnocení efektivnosti vnitřních
útvarů nástroje, které vycházejí z ekonomického pojetí zisku. Za všechny např. koncern Siemens, který aplikuje ve
vnitřním řízení model EVA. Je tedy možné, že se v brzké budoucnosti dočkáme v účetních závěrkách informací,
které budou připomínat některé z myšlenek ekonomických teoretiků.
110
4.2 Hodnocení účetních teorií zisku
Ekonomická teorie zisku se zabývá především důchodem jedince, který se snaží maximalizovat
svůj blahobyt. Protože důchod je subjektivní povahy, ekonomové se snaží subjektivní důchod
určitým způsobem aproximovat. Toho dosahují objektivním změřením změny hodnoty kapitálu.
Hodnota kapitálu se odvozuje od očekávaných budoucích peněžních příjmů, které se diskontují
k počátku a ke konci období. Vzhledem k prospektivní povaze zisku, který má ekonomickému
subjektu pomoci při rozhodování se o výši možné budoucí spotřeby, je tato aproximace dostatečná. V tomto bodě ekonomie obvykle končí. Naopak účetní teorie zde teprve začíná, neboť
jejím hlavním úkolem je vymezit postup, jak určit zisk podnikatelských subjektů, u kterých je
ryze subjektivní důchod neaplikovatelný. Ekonomické pojetí zisku na bázi konceptu důchodu
ex-ante či důchodu ex-post zavedené J. Hicksem je v účetnictví nevyužitelné. Je proto nutné
přistoupit k alternativnímu odvození zisku. Jednou z možností je výpočet zisku na bázi zachování kapitálu.
Koncepce, které byly zmíněny v první části této kapitoly, pouštějí ze zřetele důležitý faktor, a to
způsob financování podniku. Základní přístup požaduje, aby z konvenčního zisku na bázi nominálního zachování kapitálu byla vyloučená částka, o kterou reprodukční ceny spotřebovaných
zdrojů převyšují jejich pořizovací ceny. Dodatečný kapitál, který je potřebný k udržení substance, se zajistí vytvořením rezervních fondů, aniž by se zohlednila struktura financování podnikových aktiv. Tím ovšem dochází ke změně struktury zdrojů financování a cizí kapitál se relativně
zmenšuje vzhledem k vlastnímu kapitálu, který se navyšuje o eliminované zdánlivé zisky. Naproti tomuto brutto přístupu se staví netto koncepce udržení substance. Podle ní je třeba
z nominálního zisku vyloučit jen částku, kterou se zajistí obnova majetkových předmětů financovaných z vlastního kapitálu. Vliv měnících se specifických i všeobecných cen je totiž automaticky vyrovnáván nárůstem cizích zdrojů financování.
Brutto udržení substance implicitně vychází z konceptu ekonomické jednotky, podle které by
podnik měl svojí vlastní činnosti udržet substanci, aniž by čerpal dodatečné zdroje zvenčí. To
ovšem vede k substituci cizího kapitálu vlastním. Proto se upřednostňuje netto přístup. Ani ten
není bezproblémový. Vzhledem k tradiční výstavbě účetnictví a zejména rozvahy není možné na
základě účetních dat jednoznačně stanovit vazby mezi aktivy a jejich zdroji financování. Rozčlenění aktiv, jejichž reprodukční cena byla financována z vlastních zdrojů, resp. pomocí cizího
kapitálu, lze dosáhnout pouze přijetím určité fikce.
Podle Coenenberga (Wöhe, 1995, str. 617) je nejvhodnější metoda pracující s peněžním charakterem a lhůtovosti položek majetku. Cizí kapitál se nejprve přiřadí peněžním aktivům a zbývají111
cí část se až do svého vyčerpání postupně přiřazuje krátkodobým, střednědobým a případně
dlouhodobým nepeněžním aktivům. Vlastní kapitál se podle této fikce podílí na financování
dlouhodobých aktiv, u kterých je riziko cenové změny i její rozsah největší. Vytvořením rezervních fondů tímto způsobem by mělo zajistit udržení substance, ale nemělo by docházet
k nadměrnému zadržování zisku jako u brutto koncepce udržení substance.
Nebudeme-li spokojeni s důchodem určeným na základě uchování kapitálu (např. pro nemožnost zjištění tržních cen nebo pro jeho arbitrárnost), je možné uchýlit se k transakčnímu přístupu
k determinaci zisku. Jeho výraznou slabinou je ovšem princip realizace a zásada opatrnosti, které jsou určujícím faktorem pro odvození zisku. Nerealizované zisky a ztráty jsou hlavním problémem konvenčního účetnictví, které je vybudováno právě na transakčním přístupu k odvození
zisku. Na jednu stranu v účetní profesi převládá názor, že zisk není vydělán, dokud není realizován. Na druhou stranu je zdůrazňována potřeba okamžitě zahrnovat do nákladů rezervy veškeré
možné nerealizované ztráty. Oba dva požadavky bývají ovšem často porušovány. Ve svém souhrnu všechny nerealizované, ale i realizované zisky a ztráty mohou, ale nemusejí být součástí
výsledku hospodaření za sledované účetní období a mohou, ale nemusejí se objevit v dalších
obdobích. Konvenční výsledovka je arbitrárním mixem zveřejněných realizovaných i nerealizovaných zisků, které se týkají různých účetních období, aniž by uživatelé měli jistotu, že v určitém delším období (řekněme 5 let) se ve výsledovce objeví úplně všechny zisky za dané období
vydělané.
Realizace jako kritérium uznání zisku má opodstatnění jen tehdy, když je podnik řízen na základě jednotlivých taktů „peníze-zboží-peníze“, tj. když po ukončení jednoho operačního cyklu
jsou všechna aktiva převedena jako výraz ukončení taktu na peníze. Tato forma podnikaní však
v současnosti neexistuje.68 Žádný moderní podnik nepřeměňuje pravidelně svá veškerá aktiva na
peníze, nýbrž reinvestuje volné peněžní prostředky v ostatní aktiva a obvykle drží ve formě peněz jen malou část celkových aktiv. Pak je nutné odmítnout kategorii „realizace zisku“, neboť
tento termín protiřečí realitě, protože veškeré tzv. realizované zisky jsou okamžitě znovuinvestovány do „nerealizovaných“ investic. Lze potom zisk určený pomocí principu realizace
považovat za „bezpečně rozdělitelný“ ve formě dividend a jiných plateb? Je skutečně stále ještě
68
Na podobném principu fungovala zpočátku slavná Britská Východoindická společnost. Akcionáři této společnos-
ti vždy před plavbou lodí do Orientu složili vklad v zlatých librách šterlinku. Za tento peněžní kapitál bylo v Indii
nakoupeno zboží, které se dovezlo do Anglie a prodalo. Byli vyplaceni námořníci a odměněn management společnosti. Co zbylo, bylo rozděleno mezi akcionáře. Nová plavba si proto opět vynucovala složit peněžní vklad, aby
mohla být vůbec uskutečněna.
112
realizovaný?
Vykázání vysokých realizovaných zisků neindikuje vlastnictví daného objemu peněz
k rozvahovému dni ani kdykoliv předtím. Není rozdíl mezi dvěma podniky s podobnými aktivy,
z nichž první reinvestoval realizované zisky do jiných aktiv a druhý tyto realizované zisky drží
(tj. po jejich realizování neprovedl žádnou jinou hospodářskou operaci). Realizovaný zisk je
prázdným termínem, neboť každý takový zisk je velmi rychle zbavován své realizovatelnosti
jeho znovu-investováním v dalším operačním taktu.
Jako vhodnější přístup se jeví zjišťování účetního zisku na bázi uchování kapitálu, které je za
dodržení určitých podmínek vnitřně konzistentní a které odpovídá ekonomickým principům
jednání. Východiskem mohou být dva koncepty důchodu, které představili Edwards a Bell. Prvním z nich je očekávaný realizovatelný zisk, který definují jako dividendu, kterou firma může
vyplatit na konci účetního období, aniž by ohrozila tržní hodnotu svých aktiv. Realizovatelný
zisk je koncepčně založen na očekávaných tržních hodnotách a na jeho výši v jednotlivých obdobích mají podstatný vliv odchylky skutečnosti od očekávání.
Analýza těchto odchylek může sloužit k vyhodnocení schopnosti managementu vylepšovat ekonomické zdroje tím, že se oddělí provozní zisky od zisků z držby (tzv. capital gains). Pro určení,
zda skutečná výkonnost podniku je výsledkem manažerských schopností či je spíše dílem náhody a štěstí, musejí být obě složky zisku rozděleny na očekávanou a neočekávanou část. Skutečné
schopnosti managementu lze odhalit jen na základě konzistentně významné korelace mezi očekávanými a skutečnými událostmi. Toto pojetí zisku je v intencích teorie, kterou vystavěl na
bázi běžných peněžních ekvivalentů R. Chambers.
Vedle realizovatelného zisku nabízejí Edwards a Bell ještě podnikatelský zisk (business profit).
Hodnocení podnikatelských rozhodnutí na základě realizovatelného zisku se týkala jen daného
užití aktiv a neuvažovalo se o jejich obnově za stejná či obdobná na konci jejich doby užitečnosti. Proto navrhují oceňovat aktiva a dluhy běžné ceny obnovy. Nevýhodou je, že z údajů rozvahy
nelze určit finanční pozici s odkazem na schopnost adaptace, jak požaduje Chambers. Další slabinou tohoto konceptu zisku je jeho nejasná definice. Edwards a Bell tuto definici dokonce ani
neuvádějí.
V kontextu ostatních definic lze formulovat podnikatelský zisk jako dividendu, kterou firma
může na konci účetního období vyplatit, aniž by ohrozila obnovu spotřebovaných aktiv.
V pří-
padě ocenění všech aktiv a dluhů v běžných cenách obnovy nás rozvaha spíše informuje o tom,
kolik by aproximativně stála obnova podniku se stejným produkčním potenciálem. Pro správné
posouzení podnikatelských schopností je opět nezbytné rozlišovat mezi provozním ziskem, kte113
rý plyne z výrobních a prodejních operací, a ziskem z držby, který je způsoben měnícími se cenami aktiv, které podnik drží.
Vzhledem k dynamické povaze ekonomického prostředí a nutnosti přizpůsobovat se neustále
tržním změnám by neměla být žádána obnova ve smyslu „spotřebované aktivum za stejné nové“. Technologie se postupně či překotně zlepšují, mění se dostupnost přírodních zdrojů a ostatních výrobních faktorů, spotřebitelské preference podléhají módním trendům či se mění trvale.
Podnik musí být připraven reagovat na tržní vývoj, včetně změny skladby aktiv, které používá
ve své podnikatelské činnosti. V extrémních případech některé podniky dokonce opouštějí svůj
obor podnikání a přesouvají se do jiných, dle názoru majitelů perspektivnějších oblastí. Proto se
mi jeví vhodnějším přeformulovat obnovu aktiv ve smyslu udržení výdělečného potenciálu podniku, tj. podnikatelským ziskem rozumím dividendu, kterou podnik může na konci účetního
období vyplatit, aniž by se snížila jeho výdělečná schopnost.
Samotní autoři se přiklánějí spíše k variantě podnikatelského zisku, neboť tento v sobě skýtá
informaci, zda podnik přispívá k dlouhodobému rozvoji hospodářství. Zisk podává informace o
tom, že management dokázal uspořádat vnitřní aktivity firmy tak, že výrobní proces je efektivním nástrojem transformace vložených ekonomických zdrojů na zdroje s vyšší ekonomickou
hodnotou. Je-li navíc zisk vyšší než úrok (s respektováním prémie za přiměřené riziko) z čistých
aktiv oceněných běžnými cenami obnovy, vyplatí se investovat v dané firmě, neboť přináší vyšší než normální ekonomický zisk. Toto pojetí zisku se dívá na podnik jako na going concern ve
smyslu jeho nepřetržité existence i v dohledné budoucnosti, pro kterou management projektuje
podnikatelský plán.
Na druhou stranu, realizovatelný zisk je vhodným ukazatelem, jestli se vyplatí investovat a podnikat v krátkém období. Neříká však, zda se z příjmů podaří obnovit spotřebované zdroje v
dlouhodobém horizontu. Počáteční zásoba čistých aktiv v běžném peněžním ekvivalentu představuje ekonomickou výši kapitálu, kterou vlastníci riskují v běžném období. Pokud se během
účetního období zvýšila hodnota takto oceněných čistých aktiv a rozdíl je vyšší než úrok z počáteční hodnoty čistých aktiv, podnik dosáhl kladného ekonomického zisku a rozhodnutí pokračovat v podnikání bylo alespoň krátkodobě správné.
Jinými slovy, při volbě vhodného modelu pro odvození zisku stojíme před rozhodnutím, zda
respektovat dlouhodobé či krátkodobé hledisko. Na první pohled se zdá, že bychom měli zvolit
první variantu a zisk určovat na bázi cen obnovy. Bohužel realita není tak jednoduchá a dovolím
si tvrdit, že realizovatelný zisk, resp. Chambersův zisk na bázi běžných peněžních ekvivalentů
by měl mít přednost. Běžné peněžní ekvivalenty na první pohled vylučují dlouhodobý pohled.
114
Ale i když firma deklaruje snahu o dlouhodobou prosperitu, musí svojí činností produkovat určité výtěžky i v krátkém období, aby vůbec přežila a mohla „vstoupit i do období dlouhého“.
Adaptaci nelze odsunout do budoucna, probíhá vždy teď a tady. Možnost dlouhodobé aktivity je
podmíněna jednáním v mnoha okamžicích, které se ovšem odehrávají za konkrétního kontextu
přítomnosti.
Chambers (1974, str. 202 a následující) v této souvislosti přijímá poměrně silné stanovisko, že
pro finanční pozici jsou dlouhodobé úvahy irelevantní. Tento závěr „bláznivosti preference
dlouhodobých cílů“ je podporován prostým empirickým faktem – existuje mnoho firem, které
žijí jen krátce. Veškeré politiky a rozhodnutí směřované do budoucnosti je potřeba korigovat
tvrdými omezeními, která panují v současnosti. Pokud management nevyzkoumá současnou
finanční pozici řízeného podniku, neví, jestli se může rozhodnout pro variantu s dlouhodobým
účinkem, nebo se bude muset spokojit s krátkodobým přizpůsobením, aby podnik vůbec přežil.
Dlouhodobý pohled je sice rozhodujícím faktorem podnikatelského úspěchu, musí však plně
odpovídat současnému rozpočtovému omezení, které určuje finanční pozice vyjádřená v běžném
peněžním ekvivalentu. Tento pohled na podnik ztělesňující předpoklad nepřetržité běžné likvidace podniku je alternativním pohledem na význam spojení going concern ve smyslu, že účetní
jednotka má před sebou určitou budoucnost, i když není jasné, do jak dlouhého časového horizontu se roztáhne.
Investice do podniku není nezrušitelným krokem, proto vlastníci a ostatní investoři žádají
v pravidelných intervalech informace o tom, jakým způsobem se jejich investice vyvíjí. Vlastníci investovali své prostředky, odložili tím svojí budoucí spotřebu a přijali riziko v podobě možné ztráty investovaných prostředků. Proto vlastníci očekávají, že management bude periodicky
předkládat odpočet výsledků hospodaření a finanční pozice. Na základě svých znalostí a odhadů
budoucího ekonomického vývoje přehodnocují svoji strategii a rozhodují se, zda i nadále ponechat prostředky v daném podniku či z podniku odejít. Klíčovým úkolem účetního výkaznictví je
podat informace o výkonnosti podniku za uplynulé období. Je nutné si uvědomit, že konečný
výsledek podnikání lze spolehlivě určit až při ukončení činnosti podniku. Proto jakékoliv mezitímní propočty jsou více či méně spolehlivé odhady, často arbitrární povahy.
I když schopnost adaptace je důležitým faktorem pro dlouhodobou úspěšnost podnikání, nelze
v rámci podnikatelské činnosti vykonávat výhradně krátkodobě orientované operace. Sice by se
tím zajišťovalo přežití jednotky, nicméně ohrožovala by se tím její schopnost rozšířené reprodukce v porovnání s ostatními podnikatelskými subjekty. Podle mého názoru je vhodným řešením uvedeného rozporu přežít vs. růst příprava informací, které zabezpečí podklady pro vyhod115
nocení obou těchto variant budoucího vývoje. Účetní jednotky by tedy neměly předkládat pouze
jednu sadu výkazů, nýbrž multifunkční výkazy, které budou poskytovat informace jak o realizovatelném zisku, tak o zisku podnikatelském.
4.3 Hodnocení mezinárodních účetních systémů v oblasti zobrazení zisku
Téměř všechny platné standardy a ostatní účetní předpisy odkazují na položky, které vstupují do
zisku za účetní období. Vedle identifikace okamžiku vzniku výnosu a jeho ocenění není možné
opomenout dekompozici složek úplného výsledku hospodaření na ty, které pocházejí z hlavních
činností a které jsou spíše okrajové. Taktéž by nemělo být opomenuto rozdělení přínosů a újem
podle toho, zda jsou zahrnuty do výsledku hospodaření nebo zda ovlivní jako tzv. zbývající výsledek hospodaření přímo vlastní kapitál. V neposlední řadě by měla být věnována pozornost
ocenění výsledkových nákladů a oceňování účetních položek obecně (viz např. IAS 15, IAS 29,
SFAS 33, SFAS 82, SFAS 89).
Ocenění ekonomických zdrojů spotřebovaných při dosahování výnosů určuje vypovídací schopnost účetního zisku a má klíčový vliv na výši zisku, který je předmětem rozdělení mimo podnik.
Při zjišťování zisku se klade velký důraz na správné souměření výnosů a nákladů. Matching
principle se bohužel omezuje pouze na časovou souvislost výnosů a nákladů s účetním obdobím.
Stranou zájmu zůstává právě soulad ocenění. Zatímco výnosy jsou oceněny běžným tržním
ekvivalentem, náklady období se oceňují v historických cenách. Byla-li majetková součást pořízena v minulosti, je pravděpodobné, že v důsledku změn tržních cen nebude ocenění spotřebovaného zdroje aktuální. Vykázaný zisk může být vyšší (u rostoucích cen aktiv) či nižší (u klesajících cen), než by tomu bylo v případě respektování tržních cen pro vyčíslení nákladů výsledku.
Nejsilněji se tento problém projevuje pochopitelně u dlouhodobých aktiv. Jednou z možností,
jak tomu čelit, je přeceňovat aktiva na tržní hodnoty. Přestože např. IFRS toto řešení povolují,
podniky ho využívají minimálně. O příčinách lze spekulovat, svoji roli určitě budou hrát náklady spojené s tímto procesem či neochota vyčnívat z řady. Je možné vyslovit domněnku, že podniky řeší problém s neaktuálním vyčíslením odpisových nákladů jinými způsoby, např.:

69
používáním metod zrychleného odepisování,69
Typickým příkladem je historický vývoj odpisových metod v rámci US GAAP. V době rostoucích cen firmy
žádaly odepisování ze zvýšených cen. SEC toto nepovolila a vydala prohlášení, že odpisové metody musejí být
založeny na historických cenách. Podniky obešly toto rozhodnutí tím, že sice výpočet odpisů vycházel z pořizovací
ceny aktiva, nicméně do té doby používaná lineární metoda byla nahrazena zrychlenými metodami odpisování.
Proti tomuto postupu SEC nic nenamítala. V prvních letech odepisování aktiva byl dosažen obdobný efekt, jako
kdyby bylo odepisováno z přeceněné ceny.
116

zkracováním doby životnosti dlouhodobých aktiv,70

omezováním objemu používaných dlouhodobých aktiv přímo účetní jednotkou.71
Kromě věčného účetního dilematu jak oceňovat aktiva a dluhy jsou klíčovým faktorem, který
ovlivňuje odvození výsledku hospodaření, metody vykázání výnosů. V současnosti platné IFRS
ani US GAAP se nedokážou vyrovnat s rostoucí složitostí prodejních transakcí a jejich specifičností. Pravidla v IAS 18 jsou v mnoha ohledech obecná a některé typy výnosů neřeší vůbec či
pouze nedostatečně. Naopak FASB reaguje tím, že vydává speciální předpisy pro každý jednotlivý případ, což znesnadňuje orientaci v nich. Chybějící koncepční základ, o který by se mohly
tvůrci opřít, způsobuje výskyt rozporů mezi jednotlivými předpisy. I proto oba výbory pracují
na společném projektu, jehož cílem je novelizovat pravidla pro vykazování výnosů na zdravém
koncepčním základu. Nicméně vývoj tohoto projektu, který započal již v roce 2002, ukazuje, že
identifikace vhodného koncepčního přístupu k výnosům není triviální záležitostí. Důvodem je
velká rozmanitost pohledů na podstatu zisku, které jsou mj. patrné i z předchozího přehledu
ekonomických a účetních teorií zisku.
4.4 Propojení ekonomicko-účetní teorie s účetní praxí
4.4.1
Koncepční východiska
V účetní teorii se v zásadě vyskytují dva přístupy ke změření zisku, a to sice transakční přístup a
přístup na bázi uchování kapitálu (Belkaoui, 2004).
Využití transakčního přístupu ke změření důchodu úzce souvisí s kategorií tzv. totálního peněžního zisku. Totálním ziskem/ztrátou se rozumí konečný přebytek/schodek peněžních prostředků
po úplném ukončení existence účetní jednotky nad peněžními prostředky, které byly do podniku
vloženy v okamžiku vzniku podniku. Totální zisk/ztráta se musí upravit o výplaty podílů na ziscích v jednotlivých obdobích (znaménko plus) a o případné navyšování kapitálu podniku (znaménko mínus).
Takto zjištěný totální zisk má dva zásadní nedostatky:

70
peněžní jednotka musí mít v průběhu celé podnikatelské činnosti stálou (neměnnou)
Zejména u moderních technologií se výrazně zkracuje doba, po kterou jsou podniky používány a následně nahra-
zovány novými.
71
Mnoho zejména velkých nadnárodních korporací si nechává zajišťovat své činnosti externími subjekty. Outsour-
cing tak proniká do stále více oblastí. Tento podnikatelský model je minimálně sporný (ne-li přímo nevýhodný)
z hlediska nákladové náročnosti, nicméně je transparentnější pro uživatele účetních výkazů. Poskytuje totiž aktuálnější informace a umožňuje činit lepší odhady budoucího vývoje nákladů.
117
hodnotu; to samozřejmě neplatí, ale konvenční účetnictví řeší tento rozpor aplikací fundamentálního předpokladu měřící jednotky o stálé kupní síle, jehož platnost se opouští
pouze v hyperinflačních podmínkách,

závažnější slabinou totálního zisku je fakt, že jej lze zjistit až v okamžiku ukončení činnosti podniku.
Uživatelé účetnictví požadují informace pro svá ekonomická rozhodování nikoliv na konci života ekonomické jednotky, nýbrž naopak co nejčastěji v průběhu její činnosti, aby se mohli adekvátně rozhodnout, zda investovat či nikoliv, do čeho investovat, zda půjčit peníze či nepůjčit,
atd. Účetnictví musí řešit zásadní rozpor, při kterém na jedné straně probíhá nepřetržitý, spojitý
proces růstu či ubývání těla podniku a oproti tomuto faktu stojí uživatelé, kteří vyžadují o informace o tom, jak podnik momentálně prospívá či churaví. Konflikt se účetně řeší přijetím
předpokladu účetního období, který postuluje, že výpočet hospodářského výsledku a zjišťování
finanční pozice podniku se provádí v pravidelných časových intervalech, kterými se rozumí
dvanáct po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Konkrétně se tento předpoklad realizuje v podobě účetní závěrky, která představuje myšlené, fiktivní pozastavení veškerých operací podniku k
určitému datu (k rozvahovému dni) a provedení odpočtu stavu aktiv a dluhů k tomuto datu a
odpočtu výsledku hospodaření za účetní období počínající předchozím rozvahovým dnem.
Vyřešení rozporu nepřetržitá činnost podniku versus průběžné informační potřeby uživatelů
přijetím jednoho z fundamentálních předpokladů – účetního období – je prvním krokem dekompozice totálního zisku do jednotlivých účetních období. V zásadě existují dva základní přístupy
separace transakcí pro odvozování výsledku hospodaření (Janhuba, 2005):

tzv. spojité účtové systémy, které zachycují působivé podnikové transakce příčinně (spojitě) a používají k odvození zisku pojmy výnosy a náklady výsledku,

tzv. nespojité účtové systémy, které zaznamenávají působivé hospodářské transakce důsledkově (nespojitě); výsledek je diference mezi peněžními příjmy a výdaji.
Vzhledem k definici totálního zisku coby přebytku peněžních příjmů nad výdaji za celou existenci podniku se prvoplánově může jevit vhodnějším přístup založený na poměřování peněžních
příjmů a výdajů za sledované účetní období. Tento postup je však defektní, neboť peněžní příjmy a výdaje v zásadní míře nemusí souviset s prodanými výkony daného období a se spotřebovanými výrobními faktory užitými při jejich výrobě a prodeji. Proto se užívají pro odvození
účetního hospodářského výsledku kategorie výnosy a náklady výsledku, které vztahujeme k
výdělečným aktivitám podniku a které představují abstraktní finanční toky hodnot. Účetní kate118
gorie výnos a náklad se koncepčně vztahují k tzv. akruální bázi.
V drtivé většině současných úprav účetnictví pře-vládá varianta transakčního přístupu k zjištění
hospodářského výsledku, která pro přiřazení jednotlivých transakcí ovlivňujících výši hospodářského výsledku za účetní období používá kritérium příčinné souvislosti v podobě akruální báze.
Hospodářský výsledek při použití akruální báze je roven rozdílu mezi výnosy účetního období a
náklady, které bylo nutno vynaložit, aby bylo v běžném období dosaženo těchto výnosů.
Druhý přístup (označovaný někdy též jako rozvahový) vychází z myšlenky, že hrubé přírůstky a
úbytky důchodu jsou výsledkem změny aktiv a dluhů, resp. výnos je vzrůstem čistých aktiv a
náklad je poklesem čistých aktiv. Pro zjištění důchodu se musí vyloučit změny čistých aktiv,
které plynou z transakcí mezi podnikem a jeho vlastníky a které se projevují přímou změnou
vlastního kapitálu. Stěžejní částí procesu odvozování důchodu se stává definice a ocenění aktiv
a dluhů a zachycení jejich změn. Výsledovka je v tomto případě redukována na pouhý vedlejší
produkt rozvahy a zveřejňují se v ní informace o příčinách změn čistých aktiv.
Tento přístup pracuje buď s kapitálem, nebo sub-stancí (podstatou) podniku. Substance je teoretická účetní konstrukce, která představuje pojmenování toho, co je z hlediska vlastníků jádrem
aktiv a kapitálu. Tímto jádrem jsou ty složky podnikových aktiv, v nichž je investován vlastní
kapitál podniku. Vlastníci by se měli zajímat o zachování podstaty, aby byly udrženy podmínky
nutné pro zachování aktivit podniku v nezměněné, resp. nezhoršené podobě i v budoucnosti.
Podstatu podniku lze definovat jako částku (mohutnost) čistých aktiv, která nesmí poklesnout,
pokud podnik má v úmyslu pokračovat ve své aktivní existenci ve stejném rozsahu jako v současnosti.
Chce-li podnik koncem každého období disponovat stejným bohatstvím jako na jeho počátku,
neměl by spotřebovat více, než kolik činí přírůstek bohatství dosažený za toto období. Substanci
lze vymezit a zjišťovat buď na bázi finančních zdrojů (informace z pasiv rozvahy), nebo na majetkové bázi (informace z aktiv bilance) v podobě:

vlastního kapitálu podniku jakožto reziduální veličiny mezi aktivy a dluhy, představuje
vlastní zdroje krytí aktiv podniku (vhodnější koncepce pro finanční pojetí zachování
podnikové podstaty),

čistých aktiv podniku zjištěných stejným způ-sobem, čistá aktiva představují měřítko
vývoje podstaty ve smyslu reprodukční schopnosti podniku.
Z ekonomického hlediska vychází velikost obou veličin stejně. Teoreticky není tedy důležitá
mohutnost čistých aktiv celkem, nýbrž velikost a struktura jednotlivých položek čistých aktiv.
119
Historicky se nejprve udržení podstaty soustředilo na vlastní kapitál zejména z důvodu snadného
vyčíslení. V souvislosti se silnými pohyby cenové hladiny se pozornost postupně obrátila i na
čistá aktiva. Pro vyjádření velikosti majetkové podstaty počítané na bázi čistých aktiv musí být
užito pomocných (nikoliv však vždy zcela adekvátních) ukazatelů fyzické podstaty, např.:

objem produkce v naturálních jednotkách,

výše výnosů,

rentabilita vložených prostředků.
Hlavním účelem sledování vývoje substance je snaha zachovat určitou výši této veličiny v podniku, aby byl splněn předpoklad nepřetržité činnosti podniku v budoucnosti. Pro určení, zda
podstata byla zachována či nikoliv, se musí nejdříve vymezit veličinu chápanou jako zisk. Ziskem se rozumí přebytek vyčíslené velikosti substance na konci daného období nad úroveň substance na konci minulého období. Srovnání vývoje se provádí za jednotlivé roky tak, že výsledná výše vlastního kapitálu (čistých aktiv) se rozloží na počáteční stav vyjadřující částku nutnou
k uchování počáteční podstaty a na část představující změnu za sledované období. Při rozkládání
podstaty a zjišťování výsledku hospodaření je kruciálním faktorem koncepce uchování této podstaty, která determinuje měřicí metody pro ocenění aktiv a dluhů. V této souvislosti lze rozlišit
finanční a věcné pojetí uchování podnikové podstaty.
Finanční pojetí uchování substance investované do podniku vlastníky se vymezuje ve dvou základních formách:

Nominálně – podstata je chápána v souvislosti s konvenčním účetním systémem jako
nominální velikost vlastního kapitálu (předpokládá se, že měnová jednotka v čase t0 =
měnová jednotka v čase t1), a zisk představuje zvýšení nominálního vlastního kapitálu za
dané období nad úroveň, kterou měl nominální vlastní kapitál na počátku období, a to po
vyloučení vlastnických transakcí.

Reálně – podstata je chápána mimo rámec konvečního účetnictví jako velikost vlastního
kapitálu v peněžních jednotkách stálé kupní síly (měnová jednotka v čase t0 ≠ měnová
jed-notka v čase t1), a ziskem je zvýšení vlastního kapitálu za období v jednotkách stále
kupní síly nad úroveň, kterou měl nominální vlastní kapitál v jednotkách stálé kupní síly
na počátku období po vyloučení vlastnických transakcí.
Protože u finančního pojetí podstaty se vychází z pasiv, používá se pro tento přístup odvození
zisku častěji označení zachování kapitálu, a to buď nominálního, nebo reálného (ve smyslu stejné kupní síly peněz).
120
Udržení věcné podstaty, která je vymezená produkční schopností čistých aktiv, opět existuje ve
dvou formách:

Substance je chápána jako objem a struktura čistých aktiv v takové kvalitě, aby v podniku byl zajištěn stejný objem výkonů (výnosů, rentability vlastního kapitálu) na konci období jako na počátku, při oceňování se používají ceny obnovy.

Substance je chápána jako v předešlém bodě, navíc se ještě zohledňuje změna hodnoty
pe-něžní jednotky.
Vybraná varianta zachování podstaty následně determinuje způsob oceňování rozvahových a
výsledkových položek. Ovlivňuje obsah a především vypovídací schopnost hospodářského výsledku. Aby podstata zůstala alespoň nedotčena, musí být z přírůstků ekonomických prospěchů
v daném období nejprve uhrazena hodnota všech ekonomických zdrojů spotřebovaných na jejich
dosažení. Z výnosů musí podnik být schopen obnovit zdroje spotřebované při prodeji výkonů.
Až případný přebytek výnosů nad spotřebovanými zdroji lze uznat za zisk. Neznamená to
ovšem, že se musí obnovit všechny konkrétní složky spotřebovaných aktiv stejnými aktivy. Pro
determinaci zisku postačuje schopnost tato aktiva obnovit.
Zvolený koncept určuje cíl a způsob zjišťování zisku. Zisk je zasloužen ve finančním pojetí,
pokud peněžní částka čistých aktiv na konci období převyšuje finanční částku čistých aktiv na
počátku období po vyloučení transakcí s vlastníky. Ve věcném pojetí je zisk dosažen, pokud
fyzická produkční kapacita (v hodnotovém vyjádření) na konci období převyšuje produkční kapacitu na počátku období.
Rozvahový přístup tedy implikuje, že zisk lze vykázat, až když je kapitál zachován či substance
udržena. Protože lze v účetnictví obecně použít dvě různé měřicí jednotky, stojíme před možností výběru ze čtyř variant uchování podstaty, jak naznačuje Tabulka 13.
Alternativní členění přístupů k determinaci zisku na bázi udržení substance předkládá Wöhe
(1995). V souladu s předchozím výkladem je substance zachována, jestliže stav ekonomických
statků na konci období kvantitativně odpovídá stavu z počátku období. Od výnosů je třeba odečíst částku na reprodukci spotřebovaných ekonomických statků. Jednotlivé koncepce udržení
substance (Tabulka 13) se liší co do objemu statků, které mají být zachovány.
121
Tab. 13: Variantní přístupy k zachování kapitálu (udržení substance)
Měřicí jednotka
Peněžní jednotka
Pevná kupní síla
Nominální zachování
finančního kapitálu
Nominální udržení substance
Zachování reálného
kapitálu
Reálné udržení
substance
Pojetí kapitálu
Finanční kapitál
Věcný kapitál (substance)
První přístup postuluje, že substance je uchována, jestliže lze obnovit spotřebované statky ve
stejném množství a stejné kvalitě. Výnosy přesahující částku nutnou na obnovu mohou být rozděleny mimo podnik, aniž by byla ohrožena výdělečná schopnost podniku. Toto pojetí ovšem
opomíjí technologický pokrok, čímž dochází k podhodnocení rozdělitelného zisku. Někteří autoři též zastávají názor, že není možné posuzovat podnik izolovaně, nýbrž se musí hodnotit v kontextu vývoje celkového hospodářství. Proto navrhují postupy, které směřují k tzv. kvalifikovanému udržení substance (viz Wöhe, 1995).
Zásadním problémem účetních teorií zisku je jejich praktická aplikace. Koncepty zisku na bázi
současné hodnoty budoucích peněžních toků, které nejlépe odpovídají ekonomickému pojetí
zisku, se považují z účetního hlediska za nerealizovatelné v praxi. Proto někteří účetní teoretici
nabízejí alternativní teorie, které zohledňují určité ekonomické charakteristiky a současně jsou
prakticky aplikovatelné. Průkopníkem v této oblasti byl MacNeal (1939), který požadoval oceňování v ekonomických hodnotách. Ekonomickou hodnotou věci je její síla ve směně, která –
vyjádřená v penězích – je tržní cenou (MacNeal, 1979). Na MacNealovu teorii následně navázali Edwards a Bell (v roce 1961) a Chambers (v roce 1966). Chambers (1974) při oceňování
operuje s tzv. běžnými peněžními ekvivalenty, přičemž žádá, aby všechny složky finanční situace byly oceňovány právě touto oceňovací základnou. Daný požadavek lze rozšířit na jakoukoliv
oceňovací bázi a definovat tak obecnou definici účetního zisku – viz Rovnice 53.
OB
Zisk  E(OB
t )  E( t 1) , ,
kde E(t)
(53)
– vlastní kapitál (čistá aktiva) v okamžiku t,
E(t-+)
– vlastní kapitál (čistá aktiva) v okamžiku t-1,
OB
– zvolená oceňovací báze.
122
Pro praktické účely je vhodné celkový zisk dále rozčlenit na realizovanou a nerealizovanou část.
Kromě již uvedených přístupů lze využít i např. koncept nákladů obětované příležitosti pro určení očekávaného realizovatelného zisku ve smyslu teorie (Edwards a Bell, 1973). Všechny
uvedené účetní teorie zisku mají jeden společný zisk. Autoři žádají oceňování všech položek
aktiv a dluhů stejnou oceňovací bází. Tento požadavek společně s důrazem na uchování kapitálu
má podstatné důsledky pro vypovídací schopnost a užitečnost účetních informací ohledně finanční situace a výkonnosti účetních jednotek. Při dodržení požadavku na jednotné ocenění
všech složek aktiv a dluhů stejnou základnou je možné mj. určit účetní zisk, jehož znaky odpovídají či se přibližují ekonomickému zisku.
4.4.2
Modelové propojení teorie a praxe
Na datech zjednodušeného modelového příkladu budou demonstrovány hlavní znaky ekonomického a účetního zisku, přičemž zisk účetní bude nastíněn v jedné teoretické variantě a dvou
praktických.
Příklad 7:
zisku
Ekvivalence přeceňovacího modelu dle IFRS a očekávaného realizovatelného
Příklad vychází z obdobných údajů jako předchozí Příklady 1, 2 a 5. Znovu použity a doplněny
jsou následující předpoklady:

Účetní jednotka pořizuje na začátku roku 20X0 dlouhodobá aktiva ve výši 20 000 s očekávanou dobou životnosti 4 roky (a s nulovou zbytkovou hodnotou).

Roční peněžní příjmy z prodeje výrobků činí 20 000 a účetní jednotka je obdrží vždy na
konci roku.

Pravidelné roční výdaje na variabilní vstupy do výrobního procesu (tj. mzdy, materiál,
energie, apod.) jsou 10 000 a účetní jednotka je obdrží vždy na konci roku.

Tržní hodnota dlouhodobých aktiv na konci let 20X0 až 20X3 je 18 000, 13 000, 7 000 a
0.

Aktuální (výnosy, náklady) a peněžní (příjmy, výdaje) položky vznikají ve stejný časový
okamžik.

Obvyklá míra výnosu užitá pro diskontování peněžních toků je 10 %.

Předpokládá se pouze čtyřletá existence dané účetní jednotky.
Před samotným výpočtem zisku je nutné upozornit, že totální peněžní zisk (definovaný jako
přebytek peněžních příjmů nad peněžními výdaji za celou existenci podniku) se rovná 20 000
123
(tj. 80 000 – 60 000) a bude ve všech variantách stejný. Klíčovými prvky, které jednotlivé přístupy od sebe odlišují z hlediska rozložení zisku do jednotlivých období, je faktor času a rozsah,
ve kterém jsou aktuální změny tržních podmínek promítnuty do výpočtu.
Vstupní údaje jsou shrnuty v Tabulce 14.
Tab. 14: Vstupní údaje modelového příkladu
Rok
Příjmy
Výdaje
/pravidelné/
Výdaje
/jednorázové/
01. 01. 20X0
–20 000
Tržní cena dlouhodobých aktiv
20 000
31. 12. 20X0
20 000
–10 000
18 000
31. 12. 20X1
20 000
–10 000
13 000
31. 12. 20X2
20 000
–10 000
7 000
31. 12. 20X3
20 000
–10 000
0
Ekonomický zisk na bázi diskontovaných očekávaných peněžních toků
Ekonomický přístup (v kontextu Hicksova důchodu ex-ante) pracuje s výnosovou hodnotou
podniku jako celku. Pro potřeby určení ekonomického zisku je potřeba odhadnout budoucí peněžní toky vygenerované podnikatelskou činností a zvolit vhodnou míru pro diskontování daných toků. Zisk se počítá ex-ante, tj. na samém počátku období, jako kapitalizovaná hodnota
budoucích peněžních toků a je tedy svoji podstatou anticipovaný. V každém ze čtyř následujících let jsou generovány čisté peněžní příjmy ve výši 10 000 vždy na konci období. Peněžní
příjmy se diskontují úrokovou mírou ve výši 10 % a jejich současná hodnota k počátku období
20X0 činí 31 699. Obdobný postup se aplikuje při výpočtu ke konci období 20X0. Na konci
období se bude inkasovat peněžní příjem za první rok ve výši 10 000 a není třeba ho diskontovat
(resp. diskontní faktor je roven jedné). Peněžní příjmy očekávané v dalších letech se opět
diskontují, přičemž diskontní faktor posunut o jedno časové období zpět. Očekávaná současná
hodnota ke konci období 20X0 (a tedy k počátku období 20X0) činí 34 869.
Velikost zisku za rok 20X0 činí 3 170 a rovná se rozdílu mezi hodnotou diskontovaných peněžních toků na konci a na počátku tohoto období. Tato částka odpovídá 10 % z počáteční kapitalizované hodnoty peněžních příjmů (tj. 10 % z 31 699). Anticipační povaha ekonomického zisku
se projevuje tím, část totálního zisku vzniká již k úplnému počátku samotného podnikatelského
projektu. V tomto modelovém příkladu dosahuje tento předjímaný zisk částky 11 699 a zjistí se
jako rozdíl počáteční současné hodnoty očekávaných peněžních toků ponížené o jednorázové
výdaje na pořizovaná dlouhodobá aktiva (tj. 31 699 – 20 000).
124
Tab. 15: Výpočet ekonomického zisku (EP)
Rok
SH peněžních toků
počátek období
SH peněžních toků
konec období
Ekonomický zisk
(EP)
01. 01. 20X0
11 699
20X0
31 699
34 869
3 170
20X1
24 869
27 355
2 487
20X2
17 355
19 091
1 736
20X3
9 091
10 000
909
Celkem
20 000
Výpočty obsažené v Tabulce 15 potvrzují, že ekonomické zisky za jednotlivá období jsou totožné s Hickovýmy důchody ex-ante uvedenými v Příkladu 1.
Očekávaný realizovatelný zisk
Hicksovu ex-ante důchodu odpovídá subjektivní očekávaný zisk (Edwards a Bell, 1973), kterým
se rozumí částka, kterou je možné vyplatit ve formě dividendy v jakémkoliv období, aniž se
ohrozí subjektivní hodnota aktiv. Autoři tento koncept zisku pro účetní účely odmítají, neboť
kruciálně závisí na subjektivních očekáváních, která determinují budoucí peněžní toky i
diskontní sazbu a která nelze podrobit objektivnímu testu správnosti. Z uvedeného důvodu preferují očekávaný realizovatelný zisk, který pracuje se skutečnými peněžními toky a s tržními
hodnotami podnikových aktiv. Tento zisk je definován jako částka dividendy, kterou může podnik vyplatit na konci období, aniž by se snížila tržní hodnota jeho aktiv (Edwards a Bell, 1973).
Tab. 16: Výpočet realizovatelného zisku (RP)
Rok
Čisté peněžní toky
Tržní hodnota dlouhodobých aktiv
01. 01. 20X0
Realizovatelný zisk
(RP)
20 000
20X0
10 000
18 000
8 000
20X1
10 000
13 000
5 000
20X2
10 000
7 000
4 000
20X3
10 000
0
3 000
Celkem
20 000
Výše zisku (Tabulka 16) se určí jako rozdíl mezi celkovou tržní hodnotou aktiv na konci a na
počátku období. Pro rok 20X0 se realizovatelný zisk vypočte jako rozdíl tržní hodnoty všech
aktiv na konci roku 20X0 ve výši 28 000 (hodnota čistého peněžního toku plus aktuální tržní
125
hodnota dlouhodobých aktiv) snížená o částku 20 000, která představuje počáteční tržní hodnotu
všech aktiv (v tomto případě se týká pouze dlouhodobých aktiv). Zásadní vliv na výši zisku má
tedy vývoj tržní hodnoty aktiv v čase.
Edwards a Bell se zabývají vztahem mezi subjektivním ekonomickým a realizovatelným ziskem. Subjektivní zisk existuje proto, že trh nesdílí subjektivní očekávání podnikatelů o budoucím vývoji. Jestliže jsou tato očekávání správná, tržní účastníci uznají svou chybu a subjektivní
zisk se přemění na aktivum s tržní hodnotou. Přestože samotná konverze subjektivního zisku
neznamená žádný posun v prospívání podniku, jedná se o důležitou operaci z hlediska trhu.
Konverzí subjektivního zisku na tržní hodnotu vzniká realizovatelný zisk, který reprezentuje
trhem všeobecně akceptovatelné zlepšení stavu podniku. Z hlediska účetního tedy představuje
teorie realizovatelného zisku možný spojovací můstek mezi ekonomickým a účetním konceptem
zisku.
Konvenční účetní zisk
Konveční účetní zisk pracuje s oceněním nákladů na úrovni jejich skutečné (historické) pořizovací ceny. V souladu s předpoklady modelového příkladu jsou výnosy v každém roce rovny 20
000, náklady 15 000 (variabilní náklady ve výši 10 000 plus odpisy ve výši 25 % pořizovací
ceny72). Zisk tedy činí 5 000, a to každé účetní období (Tabulka 17).
Tab. 17: Výpočet konvenčního účetního zisku (NI)
Rok
Výnosy
Var. náklady
Odpisy
Čistý zisk (NI)
20X0
20 000
–10 000
–5 000
5 000
20X1
20 000
–10 000
–5 000
5 000
20X2
20 000
–10 000
–5 000
5 000
20X3
20 000
–10 000
–5 000
5 000
Celkem
80 000
–40 000
–20 000
20 000
Účetní zisk v souladu s přeceňovacím modelem dle IFRS
IFRS umožňují účetním jednotkám jako alternativu k oceňování dlouhodobých hmotných a
nehmotných aktiv jejich pořizovací cenou aplikovat přecenění na reálnou hodnotu (konkrétně
standardy IAS 16 a IAS 38). Přecenění na reálnou hodnotu, která odráží aktuální tržní situaci,
dovoluje účetním jednotkám zobrazit informace, které přesněji vypovídají o finanční situaci a
72
Pro odpisování byla zvolena časová lineární metoda. Při volbě jiných metod by bylo možné získat alternativní
výsledky hospodaření.
126
výkonnosti dané jednotky. Přeceňovací model do určité míry neguje zásadu opatrnosti, neboť
účetním jednotkám je povoleno vykazovat dlouhodobá aktiva v hodnotách, které převyšují historickou pořizovací cenu. Případný přírůstek hodnoty je vykazován jako součást ostatního výsledku hospodaření (angl. other comprehensive income – zkratka OCI).
Na konci roku 20X0 dochází k přecenění dlouhodobých aktiv na reálnou hodnotu. Jejich účetní
hodnota činí 15 000 = 20 000 – 5 000 (pořizovací cena méně odpisy za rok 20X0); reálná hodnota je 18 000 a dochází tedy k přecenění ve výši 3 000, které se zachytí v ostatním výsledku
hospodaření. Ze zvýšené účetní hodnoty dlouhodobých aktiv se budou počítat odpisy v dalším
období (jedna třetina z 18 000). Na konci roku 20X1 se opět porovná účetní hodnota dlouhodobých aktiv (tj. 12 000) s aktuální reálnou hodnotou (tj. 13 000) a provede se přecenění. Naznačeným způsobem se postupuje v dalších letech (viz Tabulka 18).
Tab. 18: Výpočet úplného výsledku hospodaření dle přeceňovacího modelu IFRS (CI)
Rok
Výnosy
Variabilní
náklady
Odpisy
Čistý zisk
(NI)73
OCI
Úplný zisk
(CI)
20X0
20 000
–10 000
–5 000
5 000
3 000
8 000
20X1
20 000
–10 000
–6 000
4 000
1 000
5 000
20X2
20 000
–10 000
–6 500
3 500
500
4 000
20X3
20 000
–10 000
–7 000
3 000
0
3 000
Celkem
80 000
–40 000
–24 500
15 500
4 500
20 000
Z uvedených výsledků vyplývá, že úplný výsledek hospodaření se rovná očekávanému realizovatelnému zisku (Edwards a Bell, 1973). I přes rozdílný postup výpočtů podávají oba přístupy
stejný výsledek, neboť veškerá aktiva, která účetní jednotka drží, jsou přeceňována na aktuální
tržní hodnotu, které v účetnictví odpovídá koncept reálné hodnoty. V praxi tato situace nikdy
nenastane, mj. z důvodu, že např. zásoby se přeceňovat na aktuální tržní cenu nahoru nesmí.
Nicméně modelový příklad naznačuje, že účetní zisk se v praxi může přibližovat požadavkům
účetních teorií (v závislosti na povoleném rozsahu přeceňování na aktuální tržní hodnoty a možnostech zjištění tržních hodnot). S odvolávkou na předchozí výklad (zejména propojení teorie
subjektivního ekonomického zisku representované Hicksovým důchodem ex-ante s očekávaným
73
Anglický termín pro tento zisk je net income, který by se dal přeložit jako čistý zisk za období a který přibližně
odpovídá výsledku hospodaření za účetní období z hlediska české účetní legislativy. V souladu s novelizací IAS 1 k
1. lednu 2009 bylo zavedeno komplexnější měřítko výkonnosti podniku, a to úplný výsledek hospodaření (angl.
comprehensive income), ke kterému však neexistuje v českých účetních předpisech protipól.
127
realizovatelným ziskem v podání Edwardse a Bella) je možné tvrdit, že účetní zisk v pojetí IFRS
(při aplikaci reálné hodnoty pro ocenění dlouhodobých aktiv) obsahuje znaky zisku v ekonomickém pojetí.74
4.5 Shrnutí ekonomických a účetních teorií zisku a jejich zohlednění v účetní praxi
Transakční přístup k odvození zisku je záležitostí praktickou, přístup na bázi uchování kapitálu
je vlastní účetní teorii. Ve většině současných systémů se zisk zjišťuje jako rozdíl výnosů a nákladů za implicitního předpokladu finančního uchování kapitálu v nominálním vyjádření. Artikulace účetních prvků umožňuje oba přístupy – přes podvojné zachycení dodatečných operací
zabezpečujících zachování kapitálu ve zvoleném pojetí – propojit v jeden.
Ekonomický pohled na zisk není účetní praxí příliš akceptován. Ani v účetní teorii nezaujímá
významné místo. Důvodem jsou neslučitelné myšlenkové báze, na kterých jsou oba koncepty
vybudovány. Kromě výše zmiňovaného odlišného vnímání důležitosti zachování kapitálu lze
identifikovat i další podstatné odlišnosti. Tabulka 19 a Tabulka 20 shrnují základní vlastnosti
ekonomického a účetního zisku a podporují domněnku o různém obsahu kategorie zisk v ekonomii a účetnictví.
Tab. 19: Ekonomické pojetí zisku a jeho vlastnosti
Charakteristika
Časová orientace
Ekonomický zisk
Výhradně do budoucnosti
Způsob výpočtu
Výnosová hodnota podniku jako celku
Vstupní veličiny
Peněžní příjmy a výdaje
Kapitál je primární; změny jeho velikosti
Vztah zisku a kapitálu
determinují zisk
Vliv času
Zásadní (přes úrokovou míru)
Citlivost na změny parametrů
Velká (zejména na změny úrokové míry)
Všechny složky (i nerealizované) již
Obsah zisku
74
v okamžiku vzniku
Zjednodušené výchozí předpoklady modelového příkladu byly zvoleny právě za účelem demonstrace tohoto
důležitého závěru.
128
Tab. 20: Tradiční účetní pojetí zisku a jeho vlastnosti
Charakteristika
Účetní zisk
Časová orientace
Převážně do minulosti
Způsob výpočtu
Souhrn výsledků dílčích výdělečných transakcí
Vstupní veličiny
Akruální výnosy a náklady
Vztah zisku a kapitálu
Zisk je primární; jeho vznik ústí v růst velikosti kapitálu
Vliv času
Zanedbatelný
Citlivost na změny parametrů
Zanedbatelná
Obsah zisku
Ztráty všechny, zisky pouze realizované
I přes na první pohled významné odlišnosti lze oba koncepty propojit. Některé významné teoretické myšlenky, ať již z oblasti účetní, ale i ekonomické teorie, se již dokázaly prosadit i v účetní praxi a jsou její neodmyslitelnou součástí. Nelze opomenout ani důležitý fakt, že se současná
účetní praxe silně odklání od tradičně chápané podstaty účetního zisku.
Pokračující propojování národních ekonomik vede ke zvětšování trhů, což většinou snižuje
možnost ovlivňovat tržní ceny jednotlivými subjekty. Rozšiřování informačních technologií
navíc umožňuje tržním subjektům získávat ucelenější přehled o právě převládajících tržních
cenách. Prodlužuje se seznam položek, jejichž ceny naplňují charakteristiku řádné tržní hodnoty,
jak ji chápe anglo-americká účetní teorie a praxe. Tyto tendence v reálné ekonomice nezůstaly
bez povšimnutí ani v účetnictví. Trend k harmonizaci účetního výkaznictví nabral novou sílu na
počátku tisíciletí.
Důležitou okolností vývoje posledních let je postupné opouštění zásady opatrnosti a principu
oceňování v historických cenách v účetním výkaznictví. U rostoucího počtu účetních oblastí se
pro ocenění účetních prvků aplikují nikoliv tradičně používané historické ceny, nýbrž ceny, které odrážejí aktuální tržní podmínky. Upřednostňování reálné hodnoty (angl. fair value) ze strany
tvůrců účetních standardů nebylo narušeno ani nedávnou finanční a ekonomickou krizí. Ukázalo
se totiž, že prvotní významná kritika není založena na dostatečně relevantních argumentech a že
zvýšené používání oceňování reálnou hodnotou v účetnictví nebylo důvodem pro vypuknutí či
zhoršení následků krize (blíže daný problém diskutují Barth a Landsman, 2010; případně Procházka, 2011). Tato tendence je potvrzena i vydaným novým standardem IFRS 13, který komplexním způsobem řešit problematiku oceňování reálnou hodnotou v účetních závěrkách podniků aplikujících IFRS. Současně se objevují i nové předpisy, které opouštějí tradiční dogma realizace výnosu a posouvají pravidla uznání výnosů blíže ekonomickým principům. Staré účetní
paradigma pomalu umírá a uvolňuje cestu novému. V neposlední řadě je nutné zmínit tendence
129
prorůstání manažerského a finančního účetnictví (Hemmer a Labro, 2008), kdy i v rámci účetních závěrek určených pro potřeby externích uživatelů se zveřejňují informace používané pro
vnitřní řízení a založené na tzv. manažerském přístupu (např. nový standard upravující vykazování informací o segmentech IFRS 8 platný od roku 2009).
Změna odráží novou poptávku po relevantních informacích vycházejících z aktuálního stavu na
trhu i za cenu nižší spolehlivosti předkládaných informací. Některé změny jsou v historickém
kontextu výrazné až převratné. To způsobuje, že účetní zisk a jeho vypovídací schopnost se postupně posouvá od charakteristik uvedených v Tabulce 20 k ekonomickému pojetí zisku a vlastnostem nastíněným v Tabulce 19. V této souvislosti stojí za zmínku, že světová účetní praxe
začíná reflektovat ekonomické a účetní teorie, které vznikly již před 50 či více lety. Je též zřejmé, že česká účetní praxe by měla reagovat na uvedený vývoj, chce-li být české podnikatelské
prostředí konkurenceschopné i v mezinárodním měřítku.
130
5
Vliv mezinárodní harmonizace účetnictví na regulaci účetnictví v České
republice
Účetní praxe i regulace v České republice se v posledních dvaceti letech nese ve znamení bouřlivého vývoje. Na počátku devadesátých let se zaběhlé účetní postupy měnily v kontextu široce
pojatých reforem, jejichž cílem bylo vytvořit instituce odpovídající podmínkám tržní ekonomiky. V roce 1998 Evropská unie zahájila přístupová jednání s Českou republikou ohledně vstupu
do tohoto uskupení. Nutnost harmonizovat národní legislativu s požadavky EU se odrazila i
v účetnictví. Zákon o účetnictví a navazující předpisy musely být přepracovány tak, aby byly
v souladu se směrnicemi EU (zejména s tzv. 4. a 7. směrnicí). Neméně podstatný dopad na účetnictví českých subjektů má i tendence k mezinárodnímu sjednocování účetního výkaznictví,
jehož nejvýznamnějším kanálem je postupná implementace Mezinárodních standardů účetního
výkaznictví (IFRS) v celosvětovém měřítku.
V případě podnikatelských účetních jednotek jsou tedy základními právními předpisy upravujícími účetnictví v České republice:

Právní dokumenty Evropské unie, zejména
- Čtvrtá směrnice Rady 78/660/EHS, o ročních účetních závěrkách některých forem
společností;75
- Sedmá směrnice Rady (83/349/EHS), o konsolidovaných účetních závěrkách;
- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002, o uplatňování meziná-
rodních účetních standardů.

Vnitrostátní dokumenty, zejména
- Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů;
- Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů;
- Vyhláška 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991
Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví;
- České účetní standardy pro účetní jednotky, které účtují podle vyhlášky č. 500/2002
Sb., ve znění pozdějších předpisů.
75
Obě směrnice neplatí pro české účetní jednotky přímo, nýbrž zprostředkovaně přes jejich implementaci do záko-
na o účetnictví.
131
5.1 Harmonizace účetního výkaznictví v rámci EU
Snahy o mezinárodní harmonizaci účetního výkaznictví se nevyhnuly ani Evropské unii. Požadavky na harmonizaci účetního výkaznictví úzce souvisejí s vytvářením integrovaného kapitálového trhu prostřednictvím jednotného obchodního a daňového práva. Existence významných
rozdílů mezi jednotlivými národními úpravami účetního výkaznictví zhoršuje postavení zahraničních investorů. Informace obsažené v účetních závěrkách jsou méně srozumitelné uživatelům
s chybějící detailní znalostí lokálního prostředí, ve kterém jednotky, které mají být předmětem
investice, působí. Informační asymetrie způsobuje, že domácí investoři mají informační výhodu
oproti investorům z ostatních zemí, kteří se nemohou vyhnout úhradě „penalizační prémie“ při
transakcích s domácími investory, kteří mají lepší přístup k informacím a kteří mají lepší představu o budoucím ekonomickém vývoji v zemi a předpokládané vládní politice (Gordon & Bovenberg, 1996). Domácím investorům se specifickými znalostmi (informacemi) jsou tedy dostupné investiční příležitosti, které poskytují kvůli místním účetním specifikům vyšší než normální míru výnosu.
Prvním významným nástrojem harmonizace byla 4. směrnice. Její požadavky musely implementovat do národní účetní legislativy všechny členské státy Evropské unie. Na první pohled by se
tedy mohlo zdát, že bylo v EU dosaženo sjednocení pravidel účetního výkaznictví jakožto jednoho z nástrojů volného pohybu kapitálu již v 80. letech minulého století. Opak je ovšem pravdou. Existuje několik důvodů, proč 4. směrnice oproti očekáváním neuspěla při harmonizaci
účetnictví:

relativně velký počet práv volby (více než 40);

neexistující definice základních účetních prvků;

chybějící koncepty kapitálu a jeho uchování;76

nespecifikovaní uživatelé účetních závěrek a jejich informační potřeby;

připuštění vlivu daňových požadavků na účetní zobrazení transakcí.
Uvedené faktory jsou hlavními příčinami, proč nebylo dosaženo uspokojivého stupně harmonizace účetnictví v rámci Evropské unie prostřednictvím směrnic. Směrnice se spíše zaměřují na
formální stránku účetního výkaznictví. Přestože struktura účetních výkazů účetních jednotek
z různých členských států vypadá velmi podobně, jedná se pouze o shodnost formální, nikoliv
nutně obsahovou. Předkládá-li účetní jednotka účetní závěrku sestavenou v souladu s národní
76
Směrnice chápe kapitál pouze jako právní skutečnost, ale už neřeší ekonomické aspekty této důležité kategorie.
132
účetní legislativou (přestože harmonizovanou dle dikce 4. směrnice), mají informační výhodu
uživatelé z dané země před uživateli z ostatních zemí. Neznámý rozsah aplikovaných práv voleb
a nejasný dopad vlivu místního daňového zákonodárství na účetnictví znemožňuje zahraničním
investorům adekvátně vyhodnotit finanční situaci a výkonnost místních podniků. Výsledkem
této praxe byla mezinárodní nesrovnatelnost národních účetních závěrek. Další slabinou účetních závěrek sestavených na základě 4. směrnice bylo i to, že nebyly akceptovány burzami cenných papírů jako nástroj pro informování investorů. Tyto komplikace mj. přispívaly k tomu, že
evropské podniky se obracely na americké kapitálové trhy, pokud potřebovaly získat kapitál pro
své budoucí aktivity.
Rozdíly mezi jednotlivými národními účetními systémy států Evropské unie jsou zapříčiněny
mnoha faktory. Mezi hlavní patří odlišné právní systémy, různé kanály financování podnikatelských aktivit, stupeň provázanosti účetního a daňového systému, odlišná tradice regulace účetního výkaznictví a role účetní profese. Původní verze 4. směrnice z roku 1971 byla založena na
německém Aktiengesetz a respektovala právě německou tradici účetnictví, která se vyznačuje
(až přílišným) účetním konzervatismem a úzkým provázáním daňového a účetního systému.
Tento kontinentální přístup k regulaci účetnictví nevyhovuje potřebám kapitálového trhu a tedy
anglosaské účetní tradici.

Hlavní charakteristiky kontinentálního účetního systému:
- nejdůležitějším poskytovatelem kapitálu jsou finanční instituce (zejména v podobě
bankovních úvěrů) a institucionalizovaný kapitálový trh je relativně slabý;
- hlavním tvůrcem účetní legislativy je stát;
- regulace účetnictví míří k zajištění zájmů celé veřejnosti;77
- účetní pravidla mají formu zákonů a jiných právně závazných dokumentů;
- právní řád je založen na systému (římského) kodifikovaného práva;
- kontrola a vynucování dodržování účetních předpisů je prováděna státními institu-
cemi;
- výrazný vliv daňového zákonodárství na účetní zobrazení určitých transakcí.

77
Hlavní charakteristiky anglosaského účetního systému:
Právní normy proto sledují zajištění informačních potřeb všech skupin uživatelů. Protože konkrétní informační
potřeby různých uživatelů jsou často v rozporu, regulatorní normy obvykle vyžadují vykázání těch informací, které
představují společný průnik informačních požadavků u všech uživatelů. To je ovšem nedostačující.
133
- významným poskytovatelem kapitálu je institucionalizovaný kapitálový trh;
- regulaci účetnictví podniků obchodovaných na burzách provádí odborný tvůrce stan-
dardů (nezávislý na státu);
- regulace účetnictví veřejně obchodovaných podniků slouží k zajištění informačních
potřeb drobných investorů, kteří mají omezený přístup k finančním informacím;
účetnictví ostatních jednotek je regulováno jiným způsobem;78
- účetní pravidla mají formu účetních standardů;
- kontrola a vynucování dodržování účetních standardů je prováděna organizátorem či
regulátorem trhu s cennými papíry;
- právní řád je založen na systému zvykového práva;
- zvykové právo umožňuje investorům v případě (úmyslného) porušení účetních stan-
dardů zažalovat vedení účetních jednotek o náhradu škody, což zvyšuje motivaci
účetních jednotek předkládat účetní závěrku v souladu s účetními standardy;
- účetní systém je relativně nezávislý na daňovém systému.
Snaha o zajištění informací co nejširšímu okruhu uživatelů, která je typická pro kontinentální
model regulace účetnictví, se projevuje důrazem spíše na právně formální stránku účetního výkaznictví. Z hlediska obsahového je zdůrazňována zásada opatrnosti. Přičte-li se k tomu podřízenost účetnictví daňovým potřebám státu, který je na jedné straně tvůrce účetní legislativy a na
druhé je hlavním uživatelem účetních (resp. daňových) informací, nemůže účetní výkaznictví
plnit řádně informační funkci, kterou očekávají investoři operující na kapitálovém trhu. I přes
výraznou modifikaci a doplnění 4. směrnice v roce 1978 v reakci na přistoupení Velké Británie
a Irska do Evropské unie, zůstala podstata 4. směrnice bližší kontinentálnímu účetnímu modelu.
Směrnice je tedy nevhodná zejména pro účetní výkaznictví zaměřené na potřeby burz cenných
papírů.
Poptávka po účetních pravidlech, která zajistí mezinárodní srovnatelnost účetních závěrek a
která současně sníží náklady na přípravu odlišných sad účetních výkazů pro různé kapitálové
trhy, nepřicházela pouze z řad mezinárodních investorů, ale i ze strany mnoha členských států
EU. Evropská unie se proto rozhodla tuto nepříznivou situaci řešit. 1. listopadu 1995 zveřejnila
78
Účetnictví neobchodovaných podniků je regulováno v menším rozsahu. V praxi se ovšem podniky, které nejsou
neobchodované na burzách, velmi často uchylují k dobrovolné aplikaci účetních standardů požadovaných burzami.
Takto sestavené závěrky předkládají bankám či jiným investorům.
134
Evropská komise komuniké Účetní harmonizace: nová strategie tváří v tvář mezinárodní har-
monizaci. Nejdůležitějším bodem nové strategie byla výslovná podpora Výboru pro mezinárodní
účetní standardy79 v jeho snaze vytvořit mezinárodně přijímané účetní standardy (jako alternativu k americkým standardům). Důvodem pro podporu Mezinárodních účetních standardů80 byl
důraz IASC na mezinárodní aplikovatelnost účetních standardů bez rozdílu na právní a ekonomická specifika jednotlivých zemí, což je typická situace i pro Evropskou unii.
V roce 2000 Evropská komise zveřejnila další komuniké, a to Strategii účetního výkaznictví EU:
cesta vpřed, které navrhovalo, aby všechny veřejně obchodované podniky se sídlem v EU připravovaly své konsolidované účetní závěrky na základě jednotného souboru účetních standardů,
kterými byly zvoleny právě Mezinárodní účetní standardy. Důležitost efektivních a transparentních kapitálových trhů byla potvrzena i v rámci Lisabonské smlouvy, která kodifikovala uvedenou strategii. Konkrétně Evropská rada na zasedání v Lisabonu zdůraznila potřebu urychlit dokončení vnitřního trhu s finančními službami a stanovila rok 2005 jako konečný termín pro
uskutečnění akčního plánu finančních služeb. To mj. zahrnovalo i výzvu Evropské komisi, aby
přijala opatření, která jsou potřebná pro zlepšení srovnatelnosti účetních výkazů sestavovaných
společnostmi s veřejně obchodovanými cennými papíry.
Současně s bouřlivým vývojem v rámci Evropské unie probíhaly i další procesy, které přispívaly
k celosvětovému rozšiřování aplikace IAS. V roce 1995 uzavřel IASC dohodu s Mezinárodní
organizací regulátorů trhů s cennými papíry,81 dle které IOSCO měla doporučovat členských
státům, aby vyžadovaly po účetních jednotkách sestavování účetních závěrek dle IAS pro přeshraniční fúze a pro potřeby burz cenných papírů. Toto se stalo skutečností v roce 2000, kdy
IOSCO vydalo Rezoluci o používání IAS, která doporučuje členům (mj. i z řad států Evropské
unie), aby povolily používání IAS jako výchozího systému účetních standardů pro účetní závěrky připravované pro účely burz.
Rezoluce IOSCO tak nepřímo přispěla k urychlení procesu přijetí Mezinárodních účetních standardů do účetní legislativy EU. To se stalo skutečností schválením a vydáním Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002, o uplatňování mezinárodních účetních standardů.
Rozhodnutí o přijetí mezinárodních účetních standardů znamenalo zásadní zásah do právního
řádu EU. IAS, resp. IFRS vytváří nezávislá profesní instituce, která stojí mimo oficiální struktury EU. Standardy vydávané IASB nejsou dostupné ve všech oficiálních jazycích členských států
79
International Accounting Standard Committee, zkratka IASC.
80
International Accounting Standards, zkratka IAS.
81
International Organization of Securities Commissions, zkratka IOSCO.
135
EU. Kromě toho jsou standardy zpoplatněny, což odporuje principům právního řádu, kdy veškerá účinná legislativa musí být veřejně dostupná a pochopitelně zdarma. Z uvedeného důvodu se
v Evropské unii aplikuje zvláštní schvalovací a vynucovací mechanismus pro přijímání a aplikaci IFRS, který je obsažen právě v Nařízení 1606/2002.
Z hlediska harmonizace účetnictví v EU i z hlediska vlivu na regulaci českého účetnictví jsou
podstatné zejména články 4 a 5 uvedeného Nařízení:

Článek 4 Konsolidované účetní závěrky společností s veřejně obchodovanými cennými
papíry:
- Pro každé období začínající 1. ledna 2005 či později musejí společnosti, které se řídí
právem členských států, připravovat konsolidovanou účetní závěrku dle IAS, jestliže
k rozvahovému dni jsou jejich cenné papíry připuštěny k obchodování na regulovaném trhu jakéhokoliv členského státu.

Článek 5 Možnosti s ohledem na roční účetní závěrky a společnosti bez veřejně obcho-
dovaných cenných papírů:
- Členské státy mohou povolit či vyžadovat po společnostech s veřejně obchodovaný-
mi cennými papíry přípravu individuální účetní závěrky v souladu s IAS.
- Členské státy mohou povolit či vyžadovat po ostatních společnostech přípravu indi-
viduální a/nebo konsolidované účetní závěrky dle IAS.
Přestože vydání Nařízení č. 1606/2002 a následná implementace IFRS do „evropského“ účetnictví zcela jistě přinesly pro evropské společnosti pozitivní efekty např. z hlediska jednoduššího
přístupu ke kapitálu a následného snížení nákladů kapitálu, je nutné upozornit na určitá omezení.
Harmonizace účetního výkaznictví prostřednictvím Nařízení se týká pouze vybrané skupiny
podniků, tj. podniků, které jsou veřejně obchodované na burzách členských států Evropské unie.
Mezinárodní nesrovnatelnost účetních závěrek ostatních podniků stále přetrvává, neboť velké
množství států vyžaduje po podnicích neobchodovaných na kapitálových trzích předkládání
účetních závěrek v souladu s národní účetní úpravou. Dalším faktorem, který omezuje dosažení
cíle harmonizace účetního výkaznictví, a to i na úrovni podniků, které musejí vykazovat
v souladu s IFRS, jsou rozdíly v samotné implementaci IFRS v důsledku odlišného „stavu mysli“ účetních pracovníků v jednotlivých státech. Rozdílné pohledy, které se objevují v souvislosti
s interpretací požadavků IFRS při přípravě účetních závěrek konkrétních podniků, vyplývají
z odlišných kulturních, sociálních či ekonomických tradic jednotlivých států, jejichž vliv na
účetnictví nelze zcela potlačit.
136
5.2 Aplikace Mezinárodních standardů účetního výkaznictví v České republice
Požadavky na přípravu účetních závěrek v souladu s Mezinárodními standardy účetního výkaznictví se objevily v české účetní legislativě v souvislosti s přístupem České republiky do Evropské unie. Přestože dle koncepce unijního práva plyne pro české podniky obchodované na regulovaných trzích EU povinnost sestavovat konsolidovanou účetní závěrku dle IFRS přímo
z ustanovení Nařízení 1606/2002, je používání IFRS českými účetními jednotkami upraveno i
zákonem o účetnictví. Pro potřeby identifikace podniků, kterých se výkaznictví dle IFRS týká,
je vhodné rozdělit národní regulaci účetnictví na dvě etapy – do roku a po roce 2010.82
5.2.1
Účetní výkaznictví v oblasti IFRS – Etapa I (do konce roku 2010)
Zákon o účetnictví se zabýval účetní závěrkou dle IFRS na třech místech:

Podle §19, odst. 9 účetní jednotky, které jsou obchodní společností a které jsou emitentem cenných papírů registrovaných na regulovaném trhu cenných papírů v členských státech Evropské unie, použijí pro účtování a sestavení účetní závěrky Mezinárodní účetní
standardy upravené právem Evropských společenství.

Podle §23a, odst. 1 konsolidující účetní jednotky, které jsou emitentem cenných papírů
registrovaných na regulovaném trhu cenných papírů v členských státech Evropské unie,
použijí pro sestavení konsolidované účetní závěrky a vyhotovení výroční zprávy Mezinárodní účetní standardy upravené právem Evropských společenství.

A konečně podle §23a, odst. 2 konsolidující účetní jednotky neuvedené v §23a, odst. 1
mohou pro sestavení konsolidované účetní závěrky a vyhotovení výroční zprávy použít
Mezinárodní účetní standardy podle odstavce §23a, odst. 1.
Z citace ustanovení zákona o účetnictví vyplývá, že povinnost stanovená Článkem č. 4 Nařízení
č. 1606/2002 je obsažena v §23a, odst. 1 zákona, který předepisuje povinné použití IFRS upravených právem Evropské unie pro přípravu konsolidované účetní závěrky těm jednotkám, které
jsou emitentem cenných papírů registrovaných na regulovaném trhu cenných papírů v členských
státech Evropské unie.
Článek č. 5 Nařízení dále umožňuje členským státům rozšířit okruh účetních jednotek, které
musí/mohou aplikovat IFRS ve svých účetních závěrkách. Tato možnost byla využita i českým
regulátorem účetnictví. Podstatné je zejména rozšíření povinností, které se vztahují na české
82
Analýza účetního výkaznictví v ČR se zabývá pouze oblastí implementace IFRS. Komplexní analýza regulace
účetnictví, včetně historického vývoje, je zpracována např. v Ištvánfyová et al. (2010).
137
podniky obchodované na evropských burzách. Ty kromě konsolidované účetní závěrky, která je
vyžadovaná po celé EU, musejí připravovat v souladu s IFRS i svoji individuální účetní závěrku, která mj. plní i funkci statutární účetní závěrky vkládané do Sbírky listin obchodního rejstříku, jak to vyžaduje §21a, odst. 4 zákona o účetnictví. České podniky obchodované na evropských kapitálových trzích tedy musejí sestavovat v souladu s IFRS jak individuální, tak i konsolidovanou účetní závěrku.
Zákon o účetnictví též povoluje i dobrovolnou aplikaci IFRS, a to sice v konsolidovaných účetních závěrkách podniků, které nejsou emitenty cenných papírů obchodovaných na regulovaných
trzích Evropské unie. Žádná další ustanovení, která by povolovala či nařizovala použití IFRS
pro sestavení účetní závěrky, zákon o účetnictví ve znění platném do konce roku 2010 neobsahoval. Okruh účetních jednotek, pro které byly IFRS relevantní dle dikce české účetní legislativy platné do konce roku 2011, lze vymezit následovně.

Konsolidovaná účetní závěrka:
- povinně podniky, které jsou emitenty cenných papírů na regulovaných trzích Evrop-
ské unie;
- dobrovolně všechny ostatní konsolidační celky, pokud se tak rozhodnou.

Individuální účetní závěrka:
- povinně podniky, které jsou emitenty cenných papírů na regulovaných trzích Evrop-
ské unie;
- žádné jiné účetní jednotky ani povinně, ani dobrovolně.
Koncepce účetního výkaznictví veřejně obchodovaných podniků, která byla zakomponována do
zákona o účetnictví, je zřejmá a má svoji logiku. Podnikům – emitentům cenných papírů obchodovaných na burzách členských států EU, které musejí v souladu s Nařízením č. 1606/2002 připravovat konsolidovanou účetní závěrku v souladu s IFRS, bylo nařízeno aplikovat IFRS i
v individuální účetní závěrce. Pro kapitál na burzy si chodí obvykle velké podniky, a proto provázanost statutárního účetního systému s účetní závěrkou je významným prvkem zabezpečujícím průkaznost účetnictví, což je vlastnost typicky kladená na účetnictví, které se hlásí ke kontinentální účetní tradici. Vedlejším pozitivním efektem povinnosti připravovat i individuální účetní závěrku dle IFRS je snížení administrativních nákladů na vedení účetnictví, neboť individuální účetní závěrka emitentů připravená dle IFRS je akceptována i pro další účely, které stanovuje
zákon o účetnictví – jedná se zejména o plnění obecné informační povinnosti účetními jednotkami.
138
Požadavky na vedení účetnictví a účetní výkaznictví, které obsahoval zákon o účetnictví pro
veřejně obchodované podniky, lze tedy hodnotit pozitivně.83 Zásadní připomínky k obsahu zákona o účetnictví před rokem 2010 se týkají koncepce účetního výkaznictví podniků, které
nejsou emitenty cenných papírů na regulovaných trzích. Zákon o účetnictví u neemitentů stanovuje povinnost připravovat individuální účetní závěrku v souladu s českými účetními předpisy.
Tato striktnost představuje komplikace pro ty české podniky, které sice nejsou přímými emitenty cenných papírů na burzách EU, ale patří do konsolidačního celku, jehož mateřská společnost
takovým emitentem je. Pro potřeby sestavení konsolidované účetní závěrky mateřskou společností musejí tyto podniky poskytnout účetní závěrku a další informace podle IFRS, což se prakticky projevuje tím, že dotčené účetní jednotky musejí vést dvojí účetnictví. Pro potřeby další
analýzy je vhodné rozdělit účetní jednotky, které připravují účetní závěrku dle IFRS, na:

subjekty, kterým vzniká povinnost připravovat účetní závěrku dle IFRS přímo ze zákona,
neboť jejich cenné papíry jsou obchodovány na burzách cenných papírů,

subjekty, kterým vzniká povinnost připravovat účetní závěrku dle IFRS nepřímo, neboť
sice nejsou emitenty veřejně obchodovatelných cenných papírů, ale jsou vlastněny jiným
(obvykle zahraničním) subjektem, který takovým emitentem je a který je tedy povinen
sestavovat závěrku dle IFRS.
V závislosti na regulatorních ustanoveních zákona o účetnictví a s ohledem na vlastnickou strukturu podniků lze rozeznat tři skupiny českých účetních jednotek, které se významně liší co do
struktury účetního výkaznictví na úrovni individuální účetní závěrky:

Kategorie I (individuální závěrka pouze dle IFRS):
- Do první kategorie spadají všechny ty české společnosti, jejichž cenné papíry jsou
přímo obchodovány na burzách cenných papírů v rámci EU. Tyto jednotky musejí
podle §19, odst. 9 jak účtovat, tak i sestavovat účetní závěrku v souladu s IFRS. Společnosti nejsou povinny vést účetnictví (účtovat) a sestavovat výkazy podle českých
účetních předpisů, neboť výkazy sestavené dle IFRS jsou akceptovány i pro plnění
statutárních povinností.84
83
Jediná podstatná nevýhoda úpravy zákona o účetnictví se vztahovala na situace, kdy účetní jednotka se stala
emitentem, resp. přestala být emitentem cenného papíru na regulovaném trhu v průběhu účetního období. Tato
slabina byla odstraněna novelizací zákona, která vstoupila v platnost 1. ledna 2011.
84
Zajímavou otázkou je, jakým způsobem se účtuje podle IFRS, neboť IFRS se zabývají pouze požadavky na obsah
účetních výkazů, ale rozhodně nepředepisují postupy účtování. Blíže téma diskutují Žárová & Mejzlík (2009).
139

Kategorie II (individuální závěrka dle české účetní legislativy i dle IFRS):
- Kategorie II pokrývá širokou škálu podniků, pro které je typické, že sice nejsou pří-
mými emitenty cenných papírů na registrovaném trhu EU, ale zároveň jejich vlastník
takovým emitentem je. Zákon o účetnictví těmto podnikům ukládá povinnost účtovat
a sestavovat účetní závěrku v souladu s českou účetní legislativou (bez možnosti
aplikovat dobrovolně IFRS). Příprava informací dle IFRS jako podkladu pro konsolidaci mateřskou společností je sice povinností, které se účetní jednotka vyhnout nemůže, ale děje se tak zcela mimo zájem zákona o účetnictví. Z pohledu národní účetní legislativy se jedná výhradně o interní záležitost jednotky.

Kategorie III (individuální závěrka pouze dle české účetní legislativy):
- Tato kategorie obsahuje všechny ostatní jednotky, které nejsou ani přímým, ani ne-
přímým emitentem cenných papírů. Účetní závěrku musejí sestavovat v souladu
s českými účetními standardy (bez možnosti aplikovat dobrovolně IFRS).
Rozdělení účetních jednotek do jednotlivých skupin schematicky zachycuje Obr. 3, který znázorňuje, že zákonná úprava účetního výkaznictví v oblasti aplikace IFRS nejvýrazněji zasahuje
účetní jednotky patřící do Kategorie II. Protože nejsou emitentem cenných papírů na burzách
EU, musejí účtovat a sestavovat účetní závěrku dle české účetní legislativy. Kromě své primární
zákonné povinnosti sestavovat výkazy dle českých účetních standardů ovšem musejí podniky
v Kategorii II též předávat podklady pro konsolidaci svým vlastníkům – veřejně obchodovaným
emitentům. Splnění této informační povinnosti vůči nadřízené jednotce je z pohledu českého
účetního práva pouze interní záležitostí jednotky; její plnění ovšem vyvolává značné administrativní náklady. K obdobným závěrům též dospěli Macías & Muino (2011).
140
Obr. 3:
Individuální účetní závěrka dle zákona o účetnictví do roku 2010
P
o
u
z
e
ČÚS i IFRS
I
F
R
S
P
o
u
z
e
Č
Ú
S
Kategorie I
Kategorie II
Kategorie III
Zdroj: autor.
5.2.2
Účetní výkaznictví v oblasti IFRS – Etapa II (od roku 2011)
Novela zákona o účetnictví, která je účinná od 1. ledna 2011, reaguje na dva nedostatky
v původním znění zákona. Za prvé řeší postup, který musí účetní jednotka zvolit, jestliže se stává, resp. přestává být emitentem cenných papírů obchodovaných na burzách cenných papírů
v EU v průběhu účetního období. Druhou významnou novinkou je rozšíření okruhu účetních
jednotek, které mohou používat IFRS pro sestavení individuální účetní závěrky. Z hlediska formálního došlo k nahrazení §19, odst. 9 novým §19a, který obsahuje následující body:

Odstavec 1:
- Účetní jednotka, která je obchodní společností a je emitentem cenných papírů přija-
tých k obchodování na regulovaném trhu se sídlem v členském státu Evropské unie,
141
použije pro účtování a sestavení účetní závěrky mezinárodní účetní standardy upravené právem Evropské unie.

Odstavec 2:
- Pokud došlo k přijetí cenných papírů emitovaných účetní jednotkou k obchodování
na regulovaném trhu se sídlem v členském státě Evropské unie k jinému dni než
k prvnímu dni účetního období, účetní jednotka, která dosud nepoužívá mezinárodní
účetní standardy, rozhodne o jejich použití již od počátku účetního období, v němž
k přijetí cenného papíru k takovému obchodování došlo, nebo od počátku účetního
období následujícího po účetním období, v němž byly cenné papíry k takovému obchodování přijaty.

Odstavec 3:
- Jestliže cenné papíry emitované účetní jednotkou již nejsou obchodovány na žádném
z regulovaných trhů se sídlem v členském státě Evropské unie a přestaly být takto
obchodovány k jinému dni než k poslednímu dni účetního období, účetní jednotka
rozhodne o použití mezinárodních účetních standardů až do konce účetního období,
v němž cenné papíry přestaly být takto obchodovány, nebo rozhodne o ukončení jejich použití k poslednímu dni účetního období předcházejícího účetnímu období,
v němž cenné papíry přestaly být takto obchodovány.

Odstavec 5:
- Nejsou-li již cenné papíry emitované účetní jednotkou obchodovány na žádném
z regulovaných trhů se sídlem v členském státu Evropské unie a nejvyšší orgán účetní jednotky rozhodne do konce účetního období, v němž cenné papíry přestaly být
takto obchodovány, o záměru požádat nejdéle do tří let od okamžiku, kdy cenné papíry přestaly být takto obchodovány, o přijetí nového cenného papíru k obchodování
na regulovaném trhu se sídlem v členském státě Evropské unie, může účetní jednotka
rozhodnout o použití mezinárodních účetních standardů až do konce účetního období, ve kterém má dojít k přijetí tohoto cenného papíru k obchodování.

Odstavec 6:
- Pokud nejpozději k poslednímu dni účetního období, ve kterém skončí tříletá lhůta,
účetní jednotka požádá o přijetí cenného papíru k obchodování na regulovaném trhu
se sídlem v členském státě Evropské unie, může prodloužit používání mezinárodních
účetních standardů ještě o jedno účetní období. Pokud v tomto účetním období
142
k přijetí cenného papíru k takovému obchodování nedojde, nepoužije účetní jednotka
od následujícího účetního období pro účtování a sestavení účetní závěrky mezinárodní účetní standardy.

Odstavec 7:
- Pokud lze předpokládat, že k rozvahovému dni bude účetní jednotka uvedená v § 22
odst. 3 písm. a) nebo b)85 povinna podrobit se sestavení konsolidované účetní závěrky za použití mezinárodních účetních standardů, může rozhodnout o použití mezinárodních účetních standardů pro účtování a sestavení své účetní závěrky k uvedenému
rozvahovému dni. Rozhodnutí o použití mezinárodních účetních standardů pro účtování a sestavení účetní závěrky a stanovení účetního období, od kterého budou mezinárodní účetní standardy používány, podléhá schválení nejvyšším orgánem této účetní jednotky.

Odstavec 8:
- Pokud lze předpokládat, že k rozvahovému dni bude účetní jednotka uvedená v § 22
odst. 286 sestavovat konsolidovanou účetní závěrku za použití mezinárodních účetních standardů, může rozhodnout o použití mezinárodních účetních standardů pro
účtování a sestavení své účetní závěrky k uvedenému rozvahovému dni; rozhodnutí o
použití mezinárodních účetních standardů pro účtování a sestavení účetní závěrky a
stanovení účetního období, od kterého budou mezinárodní účetní standardy používány, podléhá schválení nejvyšším orgánem této účetní jednotky.
Převratnou novinkou jsou zejména ustanovení odstavců 7 a 8, které u vybraných účetních jednotek rozšiřují možnost použití IFRS. Jednotky, které jsou součástí celku, za který je připravována
konsolidovaná účetní závěrka v souladu s IFRS, mohou pro potřeby sestavení statutární indivi-
85
Povinnost podrobit se sestavení konsolidované účetní závěrky má, za podmínek stanovených tímto zákonem a
prováděcími právními předpisy, osoba bez ohledu na její sídlo, pokud je
a) ovládanou osobou, s výjimkou ovládaných osob, ve kterých je vykonáván společný vliv (dále jen „konsolidovaná
účetní jednotka“),
b) osobou, ve které konsolidující nebo konsolidovaná účetní jednotka vykonává společný vliv (dále jen „účetní
jednotka pod společným vlivem“), nebo
c) osobou, ve které konsolidující účetní jednotka vykonává podstatný vliv (dále jen „účetní jednotka přidružená“).
86
Povinnost sestavit konsolidovanou účetní závěrku má, za podmínek stanovených tímto zákonem a prováděcími
právními předpisy, účetní jednotka, která je obchodní společností a je ovládající osobou, s výjimkou ovládajících
osob, které vykonávají společný vliv podle odstavce 4 (dále jen „konsolidující účetní jednotka“).
143
duální účetní závěrky aplikovat IFRS namísto (až do konce roku 2010 povinné) české účetní
legislativy. Okruh účetních jednotek, pro které jsou IFRS relevantní, se tedy změnil následovně.

Konsolidovaná účetní závěrka:
- povinně podniky, které jsou emitenty cenných papírů na regulovaných trzích Evrop-
ské unie;
- dobrovolně všechny ostatní konsolidační celky, pokud se tak rozhodnou.

Individuální účetní závěrka:
- povinně podniky, které jsou emitenty cenných papírů na regulovaných trzích Evrop-
ské unie;
- dobrovolně účetní jednotky, jejichž účetní závěrky jsou konsolidovány dle IFRS.
Dochází ke změně u podniků zařazených do Kategorie II. Zatímco podniky, jejichž mateřské
společnosti byly emitentem cenných papírů na regulovaných trzích EU, musely dle původní
zákonné úpravy povinně sestavovat svoji individuální účetní závěrku dle české účetní legislativy
(a interně připravovat i závěrku dle IFRS), po novele zákona se tyto jednotky mohou rozhodnout, zda budou pokračovat v dvojím vedení účetnictví, anebo i pro statutární účely budou připravovat individuální účetní závěrku v souladu s IFRS.
Možnost dobrovolně aplikovat IFRS v individuální závěrce se ovšem netýká všech jednotek,
které musejí připravovat účetní závěrku dle IFRS pro konsolidaci mateřskou společností. Zákon
tuto možnost připouští pouze u účetních jednotek ovládaných, příp. u účetních jednotek pod
společným vlivem. Jednotkám, které jsou „pouze“ pod podstatným vlivem jiné společnosti, dobrovolná aplikace IFRS povolena není. U tohoto typu podniků, přestože se musí podrobit konsolidaci dle IFRS, zůstal zachován původní stav platný před novelou zákona o účetnictví.
Změněnou situaci po novele zákona o účetnictví platné od 1. ledna 2011 zachycuje Obr. 4. Po
novele zákona lze rozlišit 4 kategorie podniků. Kategorie I a Kategorie III zůstaly z hlediska
regulatorního rámce beze změny. Původní Kategorie II se rozpadá na dvě podskupiny. Podniky
pod rozhodujícím vlivem a podniky pod společným vlivem, jejichž mateřská společnost sestavuje konsolidovanou účetní závěrku dle IFRS, mají právo volby, zda sestaví individuální účetní
závěrku dle české legislativy, anebo v souladu s IFRS. Podniky, které jsou pod podstatným vlivem společnosti sestavující konsolidovanou účetní závěrku dle IFRS, musejí sestavovat individuální závěrku dle české účetní legislativy; pro mateřskou společnost připravují podklady dle
IFRS i nadále pouze jako interní záležitost.
144
Obr. 4:
Individuální účetní závěrka dle zákona o účetnictví od roku 2011
P
o
u
z
e
I
F
R
S
ČÚS + IFRS
nebo
pouze IFRS
P
o
u
z
e
Č
Ú
S
ČÚS
+
IFRS
Kategorie I
Kategorie IIa
Kategorie IIb
Kategorie III
Zdroj: autor.
5.3 Konverze účetní závěrky
5.3.1
Vymezení rozsahu účetních jednotek
Z analýzy české účetní legislativy vyplývá, že některé české podniky musejí provádět tzv. konverzi účetní závěrky, v rámci které účetní jednotka sestavuje dvě a více účetních závěrek urče-
ných pro externí uživatele, přičemž každý typ účetní závěrky je připravován v souladu s jinými
účetními předpisy (účetními standardy). Převod statutární účetní závěrky sestavené na základě
zákona o účetnictví a navazujících předpisů, která se vkládá do Sbírky listin, na účetní závěrku
připravovanou v souladu s Mezinárodními standardy účetního výkaznictví pro potřeby sestavení
145
konsolidované účetní závěrky zahraniční mateřskou společností,87 je typickou situací, kdy účetní
jednotka musí řešit právě problematiku konverze účetní závěrky. Obdobně mohou účetní jednotky připravovat alternativní sady účetních závěrek pro potřeby bank. Dále může být konverze
relevantní pro podniky, které se snaží získat kapitál u zahraničních investorů.
V neposlední řadě se ovšem s konverzí účetní závěrky potýkají i ty české společnosti, jejichž
cenné papíry jsou obchodovány na burzách cenných papírů v členských státech Evropské unie.
Jak již bylo uvedeno, podle §19a, odst. 1 zákona o účetnictví „účetní jednotka, která je obchod-
ní společností a je emitentem cenných papírů přijatých k obchodování na regulovaném trhu se
sídlem v členském státě Evropské unie, použije pro účtování a sestavení účetní závěrky mezinárodní účetní standardy upravené právem Evropské unie“. Statutární účetní závěrka, která se
vkládá do Sbírky listin, je tedy sestavena dle IFRS. Pro potřeby výpočtu daňové povinnosti plynoucí z daně z příjmů právnických osob je závěrka dle IFRS ovšem irelevantní, neboť podle
§23, odst. 2, písm. a) zákona o daních z příjmů se „pro zjištění základu daně se vychází
z výsledku hospodaření (zisk nebo ztráta), a to vždy bez vlivu Mezinárodních účetních standardů, u poplatníků, kteří vedou účetnictví. Poplatník, který sestavuje účetní závěrku podle Mezinárodních účetních standardů upravených právem Evropských společenství, pro účely tohoto zákona použije ke zjištění výsledku hospodaření a pro stanovení dalších údajů rozhodných pro
stanovení základu daně zvláštní právní předpis“. Tímto předpisem se rozumí zákon o účetnictví
a příslušná vyhláška pro daný okruh účetních jednotek. Jinak řečeno, podniky, jejichž cenné
papíry jsou obchodovány na burzách, musejí pro daňové účely provádět konverzi závěrky sestavené dle IFRS na závěrku podle českých účetních standardů. Jedná se tedy v podstatě o obracenou konverzi účetní závěrky, než je typické u většiny českých účetních jednotek.
Okruh účetních jednotek, kterých se může konverze účetní závěrky dotýkat, je tedy poměrně
široký. Základní představu o počtu účetních jednotek, které v nějaké formě provádějí konverzi
účetní závěrky, poskytují údaje o organizační struktuře národního hospodářství podle velikosti
subjektů a zařazení do institucionálních sektorů, které sleduje Český statistický úřad. Ke konci
roku 2010 bylo přes 40 % českých podnikatelských subjektů pod zahraniční kontrolou, což mj.
znamená i nutnost provedení konverze české účetní závěrky na účetní závěrku sestavené dle
jiných předpisů v požadovaném rozsahu (ať již úplná konverze u významných podniků či pouze
87
Obdobný postup platí i pro ty české účetní jednotky, kterou jsou vlastněny americkými společnostmi, resp. spo-
lečnostmi obchodovanými na amerických burzách. Namísto účetní závěrky připravené dle IFRS poskytují české
společnosti mateřským společnostem podklady pro konsolidaci sestavené v souladu s americkými všeobecně přijímanými účetními zásady.
146
vybrané údaje za menší společnosti).88
Tab. 21: Organizační struktura národního hospodářství podle počtu zaměstnanců
a typu vlastnictví89
090
1-5
6-19
20-249
325 777
86 248
36 659
21 537
1 558 471 779
156 340
72 664
32 023
16 190
645 277 862
607
713
190
74
168 684
12 738
4 374
5 153
146
133
72
120
32
503
Podíl „národních“ společností
48,2%
85,1%
87,9%
75,5%
41,5%
59,2%
Podíl „zahraničních“ společností
51,8%
14,9%
12,1%
24,5%
58,5%
40,8%
Celkový počet společností
250+
Celkem
z toho pod domácí kontrolou:
Nefinanční společnosti
Finanční společnosti
1
1 585
z toho pod zahraniční kontrolou:
Nefinanční společnosti
Finanční společnosti
880 191 829
91
Zdroj dat: Vlastní výpočty na základě údajů Českého statistického úřadu
5.3.2
Technické aspekty konverze účetní závěrky
Z uvedených statistických údajů plyne, že konverze účetní závěrky je problematikou, se kterou
v praxi musí vypořádat významný počet účetních jednotek a vzniká otázka, jakým způsobem
konverzi účetní závěrky provádět s ohledem na náklady a možné přínosy jednotlivých přístupů.
Zkoumání možných metod konverze účetní závěrky je relevantní zejména v situaci, kdy se připravují dvě sady účetních závěrek na pravidelné bázi. Je možné identifikovat tři základní přístupy, pomocí kterých lze převést účetní závěrku sestavenou dle výchozí sady účetních standardů
na alternativní účetní závěrku (Mejzlík, 2006):

88
konverze na úrovni účetních výkazů;
Ve skutečnosti se může počet účetních jednotek, které připravují alternativní sadu účetních výkazů, od údaje
vypočteného na základě informací zjišťovaných Českým statistickým úřadem výrazně lišit. Uvedené číslo může být
navyšováno o ty české společnosti, které jsou pod kontrolou zahraničních subjektů a které dále plně či z části vlastní jiné české podniky. Zprostředkovaně i tyto patří do konsolidačního celku a musejí tedy připravovat pro mateřskou společnost účetní výkazy a další finanční informace např. dle IFRS. Na druhou stranu jsou některé mikro- a
malé české podniky vlastněny zahraničními vlastníky – fyzickými osobami, které obvykle nevyžadují přípravu
kompletní účetní závěrky v souladu s jinými účetními předpisy, neboť jim česká účetní závěrka plně dostačuje.
89
S výjimkou osob samostatně výdělečně činných.
90
Včetně podniků, které neuvedly počet zaměstnanců.
91
Dostupné online, url: <http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/t/46002D8A23/$File/0001101214.xls>.
147

konverze na úrovni obratové předvahy (zůstatků účtů);

konverze za využití paralelních účetních knih.
Konverze na úrovni účetních výkazů
Konverze na úrovni účetních výkazů je nejjednodušší metoda, která pracuje pouze s finální podobou účetních výkazů. V účetní závěrce sestavené na základě statutárních účetních předpisů se
provedou korekce a reklasifikace tak, aby bylo vyhověno všem požadavkům IFRS.

Hlavní výhody metody:
- jednoduchá a rychlá implementace;
- není potřeba používat specializovaný software;
- nízké mzdové a jiné administrativní náklady;
- snadná kontrola správnosti provedených úprav.

Hlavní nevýhody metody:
- proveditelné za předpokladu, že množství rozdílů mezi oběma systémy je relativně
malé (žádné rozdíly v oceňování a uznání položek účetních výkazů; žádné odlišnosti
v účetních pravidlech);
- lze aplikovat jen u těch účetních jednotek, jejichž účetní výkazy dle české legislativy
se odlišují od výkazů dle IFRS pouze odlišnou klasifikací vybraných položek (např.
v jiném členění aktiv na oběžná a neoběžná).
Konverze na úrovni obratové předvahy
Při této metodě je z účetního software vyexportována obratová předvaha na úrovni analytických
účtů tak, jak to odpovídá lokální účetní legislativě. Následně jsou v tabulkovém procesoru (např.
Excel) provedeny eliminace, reklasifikace a další úpravy. Na základě obratové předvahy po
úpravách, které odpovídají požadavkům IFRS, se sestaví účetní výkazy.

Hlavní výhody metody:
- není potřeba používat specializovaný software;
- funkční přístup i v případě relativně vysokého počtu rozdílů mezi závěrkou dle české
účetní legislativy a závěrkou dle IFRS u daného podniku.
148

Hlavní nevýhody metody:
- proveditelné pouze pro určité typy rozdílů, tj. pro odlišnou klasifikaci položek (např.
významné náhradní díly), rozdíly v uznání položek účetních výkazů (např. rezervy na
opravy dlouhodobých aktiv, nehmotná aktiva dle IFRS 3);
- při odlišných způsobech oceňování (např. nedokončená výroba) a odlišných účetních
pravidlech (např. záporná zbytková hodnota) neposkytuje řešení na bázi tabulkových
procesorů adekvátní podporu pro konverzi;
- dodatečné mzdové náklady na specialistu, který zodpovídá za konverzi účetní závěr-
ky na IFRS;
- ve většině případů je konverze prováděna pouze jednou osobou, která navrhuje po-
dobu převodního můstku; nahraditelnost daného pracovníka (např. v případě nemoci
či ukončení pracovního poměru) je poměrně problematická či dokonce vyloučená
bez dodatečných nákladů;92
- obtížná kontrola správnosti a úplnosti převodního můstku – nízká průkaznost této
metody představuje problém zejména pro auditory;93
- konsistence úprav mezi účetními obdobími a bilanční kontinuita je významně naru-
šena;
- omezené možnosti využívat data obsažená v tabulkových procesorech při řízení a
rozhodování;
- nutnost vyřešit způsob archivace účetních dokladů, které se vztahují ke konverzi
účetní závěrky.
Duální (paralelní) účetní systém
Tento přístup využívá možností sofistikovaných informačních systémů, kdy účetní software je
koncipován tak, aby dokázal současně zaznamenávat účetní transakce v souladu s českou účetní
legislativou i podle IFRS.
92
Excelovské či obdobné soubory, které obsahují konverzi účetní závěrky na IFRS, se obvykle skládají z několika
desítek listů, mnohdy vzájemně propojených. Pochopení obsahu a odhalení všech propojení je často nemožné a
případný nový pracovník, který na pozici IFRS specialisty nahrazuje předchozího, musí vytvořit nový systém pro
konverzi.
93
Viz důvod uvedený v předchozí poznámce, ke kterému se navíc přidává fakt, že většina úprav vedoucí k přípravě
účetní závěrky dle IFRS na bázi tabulkového procesoru není podložena odpovídajícími účetními doklady.
149

Hlavní výhody metody:
- všechny typy rozdílů mezi českým účetnictvím a IFRS jsou podchyceny přímo
v účetním software;
- jediné možné řešení, jestliže počet rozdílů mezi oběma okruhy je vysoký;
- díky používání účetního software pro konverzi účetní závěrky je zajištěna průkaznost
všech úprav, čímž se zvyšují i předpoklady pro správnost a úplnost konverze a zachování integrity dat;
- účetní software je možné uzpůsobit informačním potřebám vedení účetní jednotky a
získat tak dodatečný zdroj informací pro řízení a rozhodování;
- možná integrace účetního systému se softwarem používaným pro potřeby reportingu
v rámci koncernu a příp. i s dalšími informačními systémy.

Hlavní nevýhody metody:
- nutná implementace nového či upgrade stávajícího účetního software znamená nejen
významné jednorázové náklady na implementaci, ale obvykle i zvýšené pravidelné
náklady na provoz systému v budoucnosti;
- nový účetní software představuje významný zásah do interních procesů účetní jed-
notky a znamená vynucené vedlejší náklady či dokonce možné ztráty výnosů;94
- zvýšené mzdové náklady z důvodu nárůstu počtu pracovníků v účtárně (každou
transakci nutno účtovat dvakrát);
- nutnost vyřešit způsob archivace účetních dokladů (zda číslovat a uchovávat primár-
ně dle účtování v modulu pro české účetnictví, nebo primárně dle účtování v IFRS
modulu, anebo v nějaké kombinované podobě).
5.3.3
Kritéria volby vhodné metody konverze účetní závěrky
Výběr vhodné metody, která se použije pro (pravidelnou) konverzi účetní závěrky, je individu94
Jestliže není možné provést upgrade stávajícího software, ale je nutné implementovat nový, může dojít k narušení
zaběhnutých procesů uvnitř účetní jednotky. Účetní software bývá obvykle součástí širšího integrovaného systému
(např. propojeného na řízení výroby, personální modul) a je tedy nutné zajistit funkčnost i těchto „vedlejších“ modulů. Komplikace se zvyšují, byl-li původní informační systém propojen s online internetovým obchodem pro prodej výrobků či zboží zákazníkům. Nebývá až tak vzácnou situací, že nový účetní, resp. informační systém, který je
implementován pro potřeby paralelního vedení účetnictví, neumožňuje automatické propojení na online obchod,
což v konečném důsledku může vést ke ztrátě výnosů do doby, než se naprogramuje nová speciální aplikace.
150
ální rozhodovací úlohou každého podniku. Neexistuje žádný universální návod, který by poskytoval odpověď, která z výše popsaných metod je ideální. Každá účetní jednotka musí posoudit
svoji konkrétní situaci, své potřeby a dostupné finanční zdroje a na základě toho zvolit přístup,
který bude nejlépe odpovídat daným podmínkám a omezením. Již ze samotné analýzy výhod a
nevýhod jednotlivých technik konverze plyne, že možné přínosy a náklady uvedených variant se
významně liší.
Při výběru vhodné metody by se měly zohlednit zejména následující faktory:

Přímé i nepřímo vynucené náklady:
- mzdové náklady (jednorázové i opakované);
- náklady na školení zaměstnanců (jednorázové i opakované);
- náklady na informační a komunikační technologie (jednorázové i opakované);
- náklady související s restrukturalizací interních procesů (jednorázové i opakované);
- náklady na audit účetní závěrky dle IFRS;

Možné (nefinanční) přínosy:
- rozsah rozšíření informační základy pro potřeby interního řízení a rozhodování;
- možnosti integrace účetního a reportovacího systému;
- propojení účetnictví a ostatních informačních systémů;
- možnost využití dat i pro jiné subjekty.

Další omezující faktory (nepeněžní povahy):
- počet a povaha rozdílů mezi závěrkou dle české legislativy a závěrkou dle IFRS;
- frekvence, termíny, podrobnost a požadovaná forma IFRS reportingu;
- míra propojenosti IFRS reportingu s ostatními informačními požadavky v rámci kon-
solidačního celku;
- zajištění potřebných podkladů pro výpočet daňové povinnosti.
Výběr vhodné metody konverze je především ovlivněn počtem a povahou rozdílů mezi českým
účetním okruhem a IFRS okruhem. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi oběma systémy existuje
značné množství rozdílů,95 je u drtivé většiny českých účetních jednotek vyloučeno užití metody
95
Studie PwC (2009), která se věnuje zásadním rozdílům mezi českou účetní legislativou a IFRS, obsahuje 88
151
konverze na úrovni účetních výkazů. Volba mezi zbývajícími dvěma metodami je zásadně
ovlivněna skutečností, že duální účetní systém nabízí v porovnání s konverzí na úrovni účetních
zůstatků výrazně vyšší přínosy, zejména z hlediska množství a dostupnosti dodatečných informací. Na druhé straně takto specializovaný účetní systém znamená nezanedbatelně vyšší náklady (jak jednorázové, tak běžné provozní). I proto rozhodnutí mezi těmito alternativami lze provést pouze na základě detailní analýzy informačních potřeb dané účetní jednotky a zhodnocení
předpokládané efektivnosti vynaložených prostředků.
Důležitou roli při výběru mohou hrát i nefinanční kritéria, a to zejména nároky, které klade
IFRS reporting (resp. mateřská společnost) na danou účetní jednotku, což následně ovlivňuje
organizaci práce v účtárně i samotný proces konverze. Limitujícím faktorem mohou být v této
souvislosti předepsané termíny pro předání účetní závěrky dle IFRS mateřské společnosti.
Jestliže účetní jednotka převádí účetní závěrku dle IFRS na úrovni obratové předvahy, po zaúčtování všech transakcí do statutárního účetního systému dle české legislativy není již třeba
doúčtovávat žádné další „konverzní“ transakce, čímž lze ušetřit významně čas. Na druhou stranu
samotná konverze účetní závěrky může započíst, až když jsou všechny účetní případy daného
období zaúčtovány. Je zřejmé, že dodržení termínu pro odevzdání IFRS závěrky kriticky závisí
na nastavení a dodržení termínů pro zaúčtování transakcí v lokálním účetním okruhu. Častá
zpoždění jsou způsobena tím, že účetní jednotka nemá včas potřebné účetní doklady. Musejí-li
být chybějící či chybně zaúčtované transakce ve statutárním účetnictví dodatečně doplněny či
opraveny, znamená to i následnou korekci v závěrce dle IFRS. Protože konverze je prováděná
na bázi tabulkových procesorů, je nutné celý proces konverze provést od začátku (přes export
obratové předvahy, její úpravy na IFRS a sestavení upravené účetní závěrky). Tabulkové procesory sice nabízejí prostředky, jak proces konverze urychlit a zautomatizovat (např. předefinované tabulky, vzorce, makra, apod.), nicméně ne vždy jsou tyto prostředky využitelné.
Při použití dvou paralelních účetních knih odpadá předchozí nevýhoda, neboť je možné
v účetním software přímo předdefinovat výstupní sestavy požadované pro účetní závěrku dle
IFRS. Jsou-li tedy zaúčtovány všechny účetní případy, které věcně a časově souvisejí s běžným
účetním období, lze okamžitě exportovat účetní závěrku dle IFRS, čímž dochází k výrazné časové úspoře oproti předchozí metodě. Ovšem i tento systém je doprovázen podstatnou nevýhodou, která je způsobena nutností účtovat každou transakcí dvakrát – do účetního okruhu, který
slouží k sestavení účetní závěrky dle českých účetních předpisů, a současně do účetního okruhu
stránek. Je tedy zřejmé, že konverze účetní závěrky není triviální záležitostí a volba vhodné metody si žádá náležitou analýzu.
152
pro přípravu účetní závěrky v souladu s IFRS. Rozhodne-li se jednotka pro duální účetní software, měla by si ohlídat i vztah mezi oběma okruhy z hlediska pracnosti zachycení účetních
transakcí. V ideálním případě by účetní software měl umožnit (místo nutnosti zaúčtovat každou
transakci zvlášť do každého modulu) rozčlenění transakcí do tří podskupin:

transakce, které vstoupí do obou účetních závěrek, a to ve stejné částce;

transakce, které vstoupí pouze do účetní závěrky dle české účetní legislativy (ať již
z důvodu, že dané položky nesmějí být vykázány v závěrce dle IFRS, anebo z důvodu
odlišného ocenění v obou systémech);

transakce, které vstoupí pouze do účetní závěrky dle IFRS (ať již z důvodu, že dané položky nesmějí být vykázány v závěrce dle české účetní legislativy, anebo z důvodu odlišného ocenění v obou systémech).
Při adekvátním nastavení analytických účtů a za předpokladu důsledného dodržování rozčlenění
transakcí do výše uvedených třech podskupin lze následně jednoduchých způsobem získat obě
sady účetní závěrky. Závěrka dle české účetní legislativy se připraví exportem účtů, které patří
do první a druhé podskupiny. Závěrka dle IFRS se získá exportem účtů, které jsou zařazeny do
první a třetí podskupiny.96 Uvedená koncepce duálního účetního systému může pomoci ušetřit
čas, neboť ne všechny transakce je nutné účtovat dvakrát. Duálně se účtují pouze ty transakce,
které náleží buď pouze do českého účetního okruhu, anebo jenom do IFRS okruhu.
Novou dimenzi do rozhodovacího procesu u podniků v Kategorii IIa přinesla novela zákona o
účetnictví účinná od 1. ledna 2011, která podnikům připravujících účetní závěrku dle IFRS pro
potřeby konsolidace mateřskou společnost povoluje účtovat a sestavovat individuální účetní
závěrku dle IFRS i pro statutární účely. Jestliže účetní jednotky musejí reportovat dle IFRS častěji než jednou ročně (zejména měsíčně či čtvrtletně), vyplatí se většině z nich využít ustanovení
96
Uvedená doporučená struktura účetního software, který je přizpůsoben pro paralelní vedení účetnictví podle dvou
různých sad účetních předpisů, naznačuje i možné technické řešení konverze v rámci relativně jednoduchého účetního software, který v zásadě vedení dvou odlišných účetních okruhů vylučuje. Doplněním účtového rozvrhu, který
primárně slouží pro potřeby sestavení účetní závěrky dle zákona o účetnictví a navazujících předpisů, o dodatečné
účty, které budou zachycovat rozdíly plynoucí z pravidel stanovených IFRS, lze získat účetní závěrku dle IFRS
taktéž přímo z „nespecializovaného“ účetního software. Při tomto postupu musejí být ovšem dodrženy zákonné
požadavky na průkaznost účetnictví, a proto by dodatečné korekční účty měly být zařazeny do Účtové třídy 8 a 9.
Faktorem, který může omezit využitelnost tohoto řešení, může být odlišné výchozí ocenění dlouhodobých odpisovaných aktiv v obou okruzích. „Obyčejné“ účetní programy obvykle neposkytují účetním jednotkám možnost evidence alternativních pořizovacích cen, a tedy i možnost výpočtu alternativní výše odpisů.
153
§19a zákona o účetnictví a účtovat a sestavovat svoji individuální účetní závěrku v souladu s
IFRS. Na konci účetního období se pouze provede konverze na českou účetní závěrku pro potřeby zjištění základu daně z příjmů právnických osob.97
Místo pravidelné konverze na závěrku dle IFRS, která se u mnoha českých podniků musí provádět na měsíční bázi, bude stačit překlopit účetní závěrku pouze jednou na konci účetního období
pro potřeby zákona o daních z příjmů. Tuto konverzi bude možné provést98 mimo účetní systém,
což mj. znamená, že účetní jednotky nebudou muset měnit či rozsáhle upravovat stávající účetní
software.99
5.3.4
Empirický výzkum o rozsahu využití IFRS v české podnikatelské praxi
Požadavky kapitálových trhů a následně i účetní legislativa staví velkou část českých podniků
před povinnost sestavovat dvě sady účetních výkazů. Účetní závěrka podle české účetní legislativy, která slouží primárně pro daňové potřeby a dle volby účetní jednotky i pro potřeby statutární, je doprovázena též přípravou účetní závěrky dle IFRS (příp. US GAAP) pro potřeby konsolidační. Dvojí výkaznictví vyvolává dodatečné náklady, na druhou stranu IFRS reporting
představuje dodatečný zdroj užitečných účetních informací. Vyhodnocení užitků a nákladů IFRS
reportingu, metod konverze účetní závěrky a identifikace významných rozdílů mezi českým a
IFRS účetnictvím byla předmětem dotazníkového šetření mezi vybranými českými podniky.
Na základě statistik databáze Creditinfo bylo vybráno 300 největších českých podniků (neobchodovaných) pod zahraniční kontrolou. Kritériem výběru byla výše tržeb. Pro účely výzkumu
byla zahraniční kontrola vymezena jako alespoň 50% podíl zahraničního vlastníka na základním
kapitálu českého podniku. V souladu s analýzou české účetní legislativy provedenou v předchozí části tyto podniky přísluší do Kategorie II a lze tedy předpokládat, že vybrané společnosti
musejí připravovat dvě sady účetních závěrek – dle české účetní legislativy pro statutární účely
97
Rozhodnou-li se podniky patřící do Kategorie IIa pro uvedené řešení, obrátí tímto krokem konverzi z původního
směru „(statutární) česká účetní závěrka na účetní závěrku dle IFRS (pro potřeby konsolidace)“ na směr „(statutární) účetní závěrka dle IFRS na českou účetní závěrku (pro potřeby daně z příjmů)“. Ocitnou se tak ve stejné situaci
jako podniky v Kategorii I, tj. jako podniky veřejně obchodované. Přestože se nejedná o ideální řešení, neboť podniky budou muset konverzi provádět i nadále, využití novelizace zákona o účetnictví povede ke snížení administrativních nákladů u účetních jednotek.
98
Pochopitelně pouze při vhodném nastavení analytických účtů tak, aby byla zajištěná potřebná průkaznost pro
kontrolu plnění daňových povinností ze strany správce daně.
99
Pochopitelně přechod na IFRS si vyžádá určité úpravy i ve stávajícím software, např. doplnění modulu pro
diskontování pohledávek a závazků, modul pro evidenci operací související s finančním leasingem, atd. Nicméně
takovéto zásahy do účetního software nebudou tolik závažné jako v případě customizace pro paralelní účetnictví.
154
a dle IFRS (US GAAP či jiných zahraničních GAAP) pro konsolidační účely.
Účelem výzkumu bylo získat přímou odezvu od osob zodpovědných za účetní výkaznictví, tj.
finanční ředitele, ekonomické ředitele, hlavní účetní, vedoucí controllingu. Z veřejných zdrojů
bylo získáno kontaktů na 154 podniků. Respondenti byli požádání o vyplnění on-line dotazníku,
který zahrnovat vybraná účetní data z české i IFRS závěrky, údaje o nákladech na konverzi
účetní závěrky, otázky týkající se konverze účetní závěrky, dotazy na hlavní rozdíly mezi oběma
účetními okruhy a otázky ohledně stupně využití IFRS ve vnitřním řízení. Celkem bylo obdrženo 41 kompletních dotazníků, z nichž bylo při analýze některých výzkumných témat vyloučeno
šest.100
První sada otázek se týkala frekvence IFRS reportingu, technických aspektů a nákladů konverze
účetní závěrky.
Obr. 5:
Frekvence IFRS reportingu
8,6%
11,4%
Měsíčně
11,4%
Čtvrtletně
68,6%
Pololetně
Ročně
Většina podniků, které se zúčastnily průzkumu, připravuje IFRS závěrky pro účely koncernového reportingu a případně pro další účely na měsíční bázi. Účetní výkazy dle IFRS je totiž nutné
připravovat nejen pro roční konsolidovanou účetní závěrku, ale též pro mezitímní účetní závěrky
(obvykle na čtvrtletní bázi) a dále i pro pravidelné vyhodnocování činnosti všech podniků ve
skupině (u velkých společností obvykle na měsíční bázi).
100
Týkalo se těch účetních jednotek, které připravují druhou sadu účetních výkazů dle US GAAP či dle jiných
předpisů než IFRS.
155
Obr. 6:
Metody konverze české účetní závěrky na závěrku dle IFRS
5,7%
45,7%
Přetřídění výkazů
48,6%
Tabulkové procesory
Duální účetní SW
Vysoká frekvence sestavování účetních závěrek dle IFRS je hlavním důvodem, proč zejména u
velkých podniků je implementován účetní software, který umožňuje paralelní vedení okruhů
finančního účetnictví. Téměř totožná proporce využití duálního účetního systému a konverze na
bázi tabulkových procesorů se ovšem překlápí výrazněji ve prospěch tabulkových procesorů
s klesající velikostí společností.
Předmětem výzkumu nebyly jenom metody konverze účetní závěrky, ale též náklady vynakládané na IFRS reporting. Účetní jednotky byly dotazovány na výši odhadovaných počátečních
nákladů, které musely vynaložit při prvotní implementaci reportovacího systému na bázi IFRS.
Respondenti měli též vyčíslit opakující se náklady na pravidelnou přípravu IFRS závěrek.
Tab. 22: Finanční a časová náročnost IFRS reportingu
Proměnná
Průměr
Medián
Jednorázové náklady
(v tis. Kč)
698
200
Pravidelné náklady
(v tis. Kč)
521
275
Příprava IFRS závěrky
(v člověkohodinách)
78
45
Pro větší vypovídací schopnost byly ze získaných dat vypočítány statistiky průměru i mediánu,
neboť ve zkoumaném vzorku společností se vyskytují některé extrémní hodnoty. Průměrné náklady na prvotní zavedení IFRS reportingu se pohybovaly u zkoumaných společností okolo
částky 700 tis. Kč (ovšem medián byl 200 tis. Kč). Obdobně významný rozdíl existuje i u pravidelných nákladů vynakládaných na přípravu účetních závěrek dle IFRS v jednotlivých obdobích. V relativním vyjádření se náklady spojené s implementací IFRS do vnitřních informační
systému pohybují okolo 0,05 % celkových tržeb, což je významně nižší částka, než kterou uvádí
výzkum ICAEW (2007) na vzorku evropských podniků. Odlišná výše nákladů v české podnikové praxi může být způsobena tím, že účetní jednotky nejsou schopny zcela vyčíslit veškeré ná156
klady, které jsou vyvolány konverzí účetní závěrky.101 Druhým důvodem této odlišnosti je skutečnost, že veškeré náklady či jejich významná část hradí zahraniční mateřské společnosti.102 I
přes relativně nižší částku nákladů, kterou vynakládají na zavedení a fungování IFRS reportingu
české společnosti v porovnání se zahraničními, respondenti soudí, že skutečné náklady předčily
očekávané.
Obr. 7:
Vztah skutečných a očekávaných nákladů na zavedení a fungování účetního výkaznictví dle IFRS
23,8%
14,3%
Skutečné náklady stejné
jako očekávané
61,9%
Skutečné náklady vyšší
než očekávané
Skutečné náklady nižší
než očekávané
Relativně vysoká četnost přípravy IFRS výkazů (viz Obr. 5) a jejich finanční i časová náročnost
(viz Tab. 22) staví podnikový management před úkol, zda dodatečný zdroj účetních informací
nelze využít i pro jiné účely, než je reporting pro potřeby sestavení konsolidované účetní závěrky mateřskou společností. Nabízí se samozřejmě zužitkování IFRS informací ve vnitřním rozhodovacím procesu, a proto předmětem dalšího zkoumání bylo i posouzení rozsahu pronikání
údajů na bázi IFRS do manažerského účetnictví.
101
Jeden z respondentů neuvedl náklady na prvotní implementaci IFRS reportingu, neboť konverze účetní závěrky
je řešena v daném podniku duální účetním softwarem v rámci komplexního ERP systému. Pořizovací cena uvedeného informačního systému byla dle vyjádření respondenta velmi vysoká a mj. zahrnuje i modul pro účtování podle
IFRS.
102
Celkem osm respondentů uvedlo, že náklady IFRS reportingu jsou z převážné části neseny zahraniční mateřskou
společností, a nejsou proto schopni je přesně vyčíslit.
157
Obr. 8:
Stupeň využití IFRS ve vnitřním řízení a rozhodování
8,6% 11,4%
Velmi nízký
25,7%
Nízky
31,4%
Průměrný
Vysoký
22,9%
Velmi vysoký
Na základě subjektivního hodnocení kompetentních pracovníků lze konstatovat, že IFRS jsou
začleněny do vnitřního informačního systému a rozhodovacího procesu v průměrném rozsahu.
Přestože neexistuje empirický důkaz o situaci v minulosti, odpovědi na další otázky indikují, že
stupeň využití IFRS pro interní řízení a rozhodování postupně roste.
Obr. 9:
Oblasti využití IFRS v manažerském účetnictví
35
30
29
25
25
20
15
10
10
6
6
5
5
2
0
Cíle stanovené Odměňování Odměňování mateřskou vrcholového běžných společností managementu zaměstnanců
Cenové kalkulace zákazníkům
Rozpočty nákladových středisek
Nákladové kalkulace
Ostatní využití
Stranou zájmu nezůstaly ani oblasti vnitřního řízení, ve kterých se informace zjištěné na základě
pravidel IFRS používají. Dotazník obsahoval šest oblastí možného využití, u kterého responden158
ti vybírali binární odpověď Ano/Ne. Z odpovědí vyplývá, že manažerské odměny stále více závisí na hospodářských výsledcích a ostatních finančních ukazatelích zjištěných na základě IFRS
účetní závěrky. Variabilní složka manažerských odměn se váže na IFRS výsledky u více než
70 % dotázaných společností. Logickým vyústěním takto nastaveného systému odměňování je,
že se vrcholový management snaží promítnout IFRS principy i do ostatních oblastí řízení a potažmo i do manažerského účetnictví. Kromě toho dva respondenti uvedli, že finanční ukazatele
pracující s IFRS jsou používány i pro jiné, než explicitně nabízené účely.
Empirický výzkum tedy ukazuje, že implementace IFRS vyvolala na straně podniků patřících do
Kategorie II nejen dodatečné nezanedbatelné náklady, ale přináší dotčeným jednotkám i určité
výhody. Respondenti měli posoudit, jaký je vztah mezi užitky a náklady plynoucími ze zavedení
IFRS reportingu v jejich společnosti.
Obr. 10: Vztah užitků a nákladů ze zavedení IFRS reportingu
14,3%
37,1%
5,7%
25,7%
17,1%
Užitky výrazně nižší
než náklady
Užitky mírně nižší než
náklady
Užitky srovnatelné s
náklady
Užitky mírně vyšší než
náklady
Užitky výrazně vyšší
než náklady
I když zavedení IFRS reportingu přineslo i pozitivní efekty účetním jednotkám, individuální
posouzení situace odpovědnými osobami naznačuje, že náklady na přípravu dvou sad účetních
výkazů mírně převyšují přínosy dodatečné informační základny. Vzájemný vztah výnosů a nákladů do značné míry závisí na technickém provedení konverze účetní závěrky v konkrétním
podniku. Konverze účetní závěrky za využití duálního účetního systému poskytuje možnost vést
paralelně účetní záznamy jak dle ČÚS, tak i dle IFRS. Výhody této metody oproti metodě konverze účetní závěrky využívající pouze tabulkové procesory jsou zřejmé. Ovšem náklady na
159
implementaci sofistikovaných ERP systémů jsou značné. Následující graf zachycuje průřezově
vnímání užitků a nákladů IFRS reportingu s ohledem na metodu konverze účetní závěrky aplikovanou danou účetní jednotkou.
Obr. 11: Vztah užitků a nákladů ze zavedení IFRS reportingu s ohledem na metodu konverze účetní závěrky
60,0%
50,0%
50,0%
50,0%
43,8%
40,0%
35,3%
I
II
30,0%
23,5%
23,5%
III
25,0%
IV
18,8%
20,0%
V
11,8%
10,0%
5,9%
0,0%
6,3%
6,3%
0,0%
0,0%
0,0%
Přetřídění výkazů
Tabulkové procesory
Duální účetní SW
Vysvětlivky: I – Užitky jsou výrazně menší než náklady; II – Užitky jsou mírně menší než náklady; III – Užitky
jsou srovnatelné s náklady; IV – Užitky jsou mírně větší než náklady; V – Užitky jsou výrazně větší než náklady
U nejjednodušší metody konverze jsou výsledky poměrně jednoznačné. Konverze účetní závěrky na úrovni přetřídění českých účetních výkazů na výkazy dle IFRS je možná pouze v situaci,
kdy mezi oběma systémy neexistují rozdíly, nemohou IFRS výkazy přinést žádná dodatečná
pozitiva. V tomto případě IFRS vyvolává pouze náklady, především časové, na překlopení výkazů.
U zbývajících dvou metod konverze účetní závěrky nejsou závěry tak jednoznačné, nicméně
jsou v souladu s předchozími zjištěními. Většina účetních jednotek považuje užitky a náklady za
srovnatelné. Výsledky průzkumu vedou k závěru, že metoda konverze účetní závěrky na úrovni
obratové předvahy s využitím tabulkových procesorů je sice výrazně levnější, nicméně neposkytuje až tolik dodatečných užitečných informací. Příčinou je skutečnost, že IFRS informace jsou
160
dostupné pouze v předdefinovaném formátu používaném pro konverzi účetní závěrky a není
možné je dále desagregovat podle potřebných kritérií. Naopak konverze účetní závěrky, která
probíhá paralelním vedením účetních knih jak dle české účetní legislativy, tak dle IFRS nabízí
široké spektrum velmi detailních informací, ovšem za cenu vyšších nákladů (jak jednorázových
implementačních, tak i pravidelných provozních). Nicméně odpovědi respondentů naznačují, že
na základě kritéria „výkon/cena“ implementace komplexního účetního systému poskytuje lepší
výsledky.
Protože účetní jednotky využívají informací z účetního okruhu pro přípravu IFRS účetních závěrek, vyvstává otázka, v kterých oblastech se nejvíce liší česká účetní legislativa od úpravy mezinárodní. Respondentům byl předložen seznam hlavních účetních sfér, u kterých měli uvést, zda
nastávají či nikoliv významné rozdíly mezi oběma systémy v jejich účetní jednotce.
Obr. 12: Rozdíly v účetním zobrazení vybraných oblastí dle ČÚS a IFRS
120,0%
100,0%
80,0%
Nevýznamné
rozdíly
60,0%
Významné
rozdíly
40,0%
20,0%
0,0%
Z výsledků vyplývá, že nejpodstatnější rozdíly existují v oblasti dlouhodobých hmotných a
nehmotných aktiv (u 78 % podniků), provozních nákladů (u 56 % případů) a rezerv (u 39 %
jednotek).
V rámci průzkum byly hodnoceny i kvantitativní rozdíly mezi účetní závěrkou dle IFRS a českou účetní závěrkou. Protože oba systémy jsou koncepčně naprosto nesrovnatelné, struktura
výkazů dle IFRS je individuální pro každou účetní jednotku a obsahová náplň položek v české a
IFRS účetní závěrce je odchylná, jsou rozdíly kvantifikovány pouze u čtyř agregátních položek,
a to:
161

celková aktiva,

vlastní kapitál,

výše výnosů,

čistý zisk (na úrovni profit and loss dle IAS 1).
Tab. 23: Vybrané finanční ukazatele dle ČÚS a IFRS (v tis. Kč)
ČÚS
Průměr
Medián
IFRS
Průměr
Medián
Celková aktiva
6 022 617
2 600 251
Celková aktiva
5 320 329
2 309 802
Vlastní kapitál
2 407 923
698 142
Vlastní kapitál
2 413 918
774 984
Výnosy
8 748 228
4 409 397
Výnosy
8 172 075
3 476 546
Čistý zisk
324 321
119 113
Čistý zisk
305 730
101 752
Průměrné hodnoty a medián se opět významně liší z důvodu rozmanité struktury a velikosti
podniků ve výběrovém vzorku. Pro větší vypovídací schopnost byl u každého podniku vypočten
absolutní rozdíl dané položky v českých a IFRS výkazech a následně tyto rozdíly byly podrobeny statistickému vyhodnocení pomocí základních ukazatelů průměru a mediánu.
Tab. 24:
Průměr
Medián
Tab. 25:
Průměr
Medián
Absolutní rozdíly vybraných finančních ukazatelů dle ČÚS a IFRS (v tis. Kč)
Celková aktiva
1 167 157
64 675
Vlastní kapitál
179 410
2 077
Výnosy
606 946
3 846
Čistý zisk
37 475
5 370
Relativní rozdíly vybraných finančních ukazatelů dle ČÚS a IFRS (v %)
Celková aktiva
19,4%
2,5%
Vlastní kapitál
7,5%
0,3%
Výnosy
6,9%
0,1%
Čistý zisk
11,6%
4,5%
V relativním vyjádření se pohybují kvantitativní rozdíly mezi oběma okruhy 0,1 % (% odchylka
mediánu u výnosů) po 19,6 % (% odchylka průměru u celkových aktiv). Až na výjimky se jedná
o velmi významné odchylky, které potvrzují obecné závěry o odlišné koncepci obou účetních
systémů. Protože výzkum byl prováděn pouze u čtyř agregovaných položek, v rámci kterých se
rozdíly u jednotlivých dílčích položek mohou vzájemně kompenzovat, lze se domnívat, že rozsah odlišností je mnohem větší. Proto i konverze účetní závěrky nemůže být triviální záležitostí.
V této souvislosti může změna účetní legislativy účinná od 1. ledna 2011 účetním jednotkám
ulehčit situaci.
162
Obr. 13: Zvažovaný přechod na IFRS
0,0%
0,0%
28,6%
IFRS již aplikovány v roce 2011
Přechod na IFRS během roku 2012
71,4%
Přechod na IFRS do tří let
Přechod na IFRS zatím neuvažován
Z dotázaných účetních jednotek zvažuje přibližně čtvrtina, že by v horizontu tří let přešla na
výkaznictví dle Mezinárodních standardů účetního výkaznictví i pro statutární potřeby. Dle komentářů zodpovědných pracovníků je hlavním omezením pro přechod na IFRS nevhodná daňová úprava u daně z příjmů, která odvozuje daňový základ od hospodářského výsledku zjištěného
na základě české účetní legislativy. Lze se tedy domnívat, že případné uvolnění vazby „účetnictví – daně“ by zvýšilo motivaci firem aplikovat IFRS i v jejich individuálních statutárních účetních závěrkách a snížilo to tak administrativní náklady na zabezpečení podkladů informační
potřeby různých uživatelů.
O zvyšujícím se významu IFRS a jejich využití v české podnikatelské praxi svědčí i poslední
výstup dotazníkové šetření, který se zabývá vhodnými podklady pro rozhodování v případě analýzy ekonomického postavení obchodních partnerů (tj. dodavatelů a odběratelů) i konkurence.
Přestože hlavním východiskem jsou účetní informace čerpané z české účetní závěrky, informace
odkazující na IFRS principy tvoří též poměrně významnou část podkladů např. pro úvěrové
hodnocení zákazníků, apod.
163
Obr. 14: Nejužitečnější podklady pro hodnocení ratingu obchodních partnerů/konkurence
120,0%
5,7%
100,0%
5,7%
5,7%
80,0%
2,9%
28,6%
25,7%
Jiné řešení
Závěrka dle US GAAP
60,0%
Závěrka dle IFRS
Závěrka dle ČÚS
40,0%
60,0%
65,7%
20,0%
0,0%
Konkurence
5.3.5
Obchodní partneři
Zobecnění výsledků empirického výzkumu
Dotazníkové šetření mezi českými společnostmi, které musejí připravovat podklady pro sestavení konsolidované účetní závěrky mateřskou společností v souladu s Mezinárodními standardy
účetního výkaznictví, odhalilo, že v praxi dochází k prorůstání finančního a manažerského účetnictví ve vybraných sférách. Na obecné úrovni lze identifikovat dva faktory, které vyvolávají
tuto integraci:

sjednocování informačních požadavků externích a interních uživatelů účetních informací,

zvyšující se náklady a zkracující se čas na přípravu požadovaných informací.
Tyto obecné faktory budou dále rozvedeny a zasazeny do kontextu světového vývoje.
Účetnictví, jako technický jazyk komunikace uvnitř podnikatelského subjektu a jako organizační
systém komunikace mezi subjekty (Chambers, 1974, str. 298-299), musí reagovat na měnící se
podněty jak z vnitřního, tak i vnějšího prostředí. Za účelem splnění informačních potřeb uživatelů se účetní jednotky přizpůsobují těmto podnětům různými způsoby. Před průmyslovou revolucí bylo účetnictví byl jednosměrný, ucelený informační systém. Specializace výroby a její rych164
lý růst zvýšily nároky na akumulaci kapitálu a získávání cizích zdrojů pro financování velkých
investic. Došlo tím k rozdělení účetního systému do dvou dílčích modulů – finančního a manažerského účetnictví (Taipaleenmäki & Ikäheimo, 2009, str. 7).
Poptávka po speciálních informacích pro interní účely vznikla již v polovině 19. století (Kaplan,
1984, str. 391). Vrcholu vývoje manažerského účetnictví bylo dosaženo v roce 1923, kdy Clark
publikoval své slavné Studies in the Economics of Overhead Cost. Jeho motto "různé náklady
pro různé účely" se prosadilo jako základ nákladového a manažerského účetnictví po celá desetiletí (Kaplan, 1984, str. 401).
The Evolution of Management Accounting (Kaplan, 1984) společně Relevance Lost (Johnson &
Kaplan, 1987) byly impulsy pro rychlý vývoj nových inovativních technik, které pomáhají manažerům v jejich strategicky orientovaném rozhodování. Pokrok v oblasti moderních informačních a komunikačních technologií napomáhá při plnění rostoucích a měnících se (Ashton et al.,
1995; Hopper et al, 2007) informačních potřeb uživatelů (Hoque et al., 2001; Mendoza &
Bescos, 2001). S rostoucí složitosti podnikatelského prostředí specializace funkcí manažerského
účetnictví přispěla k posílení postavení manažerského účetnictví jako samostatného informačního systému. Výše zmíněný odlišný trend se stal tak silným, že někteří autoři popisují tento proces jako dualitu finančního a manažerského účetnictví (Jones & Luther, 2005). Oproti této decentralizační tendenci působily nové manažerské technik, které se stále více integrují (Ittner &
Larcker, 2001). Mezinárodní konvergence procesů manažerského řízení je důsledkem celosvětové hospodářské soutěže, zlepšení informačních technologií a dalších faktorů (Granlund &
Lukka, 1998).
Management zaměření na řízení a vytváření hodnot vyjadřuje změnu paradigmatu z tradičního
takticky orientovaného manažerského účetnictví směrem k široce definovanému strategicky
orientovanému účetnictví. Hlavními technikami jsou koncepty označované jako Economic Value Added (EVA), Activity Based Costing/Management, Customer Life Time Value, Value
Based Management, Balanced Scorecard a další měřítka hodnocení výkonnosti. Manažeři řídí
interní podnikové procesy tak, aby byl vždy respektován cíl tvorby hodnoty (Abdel-Kader &
Luther, 2006, str. 234). Manažeři se tak zaměřují na vytváření hodnot nejen pro vlastníky, ale
pro širokou skupinu zainteresovaných účastníků (zákazníci, zaměstnanci, atd.). Na tomto rozhraní se systém manažerského účetnictví pro interní uživatele a opět střetává se systémem finančního účetnictví pro externí uživatele.
V posledních dvaceti letech se dramaticky změnilo světové ekonomické prostředí (rozpad komunistických režimů, sjednocování Evropy, změna čínské ekonomické politiky, prudký rozvoj
165
dříve zaostalých zemí). Společnosti expandují po celém světě a investoři se neomezují pouze na
investice do "lokálních projektů". Rozvoj informačních a komunikačních technologií podporuje
propojení národních kapitálových trhů do jediného globálního trhu. Kromě toho umožňuje daleko účinnější mezinárodní řízení dceřiných společností v rámci koncernových struktur.
Globální ekonomika přináší nové výzvy pro připravovatele účetních, neboť jejich uživatelé vyžadují vysoce kvalitní účetní informace. Tato poptávka je naplňována Mezinárodními standardy
účetního výkaznictví, které se staly primárním světovým systémem účetního výkaznictví. Implementace IFRS má nejen důležité mikroekonomické (Pascan et al., 2011) a makroekonomické
(Procházka & Procházková Ilinitchi, 2011) dopady, ale ovlivňuje i vzájemný vztah finančního a
manažerského účetnictví.
Manažerské účetnictví je na jedné straně ovlivněno požadavky účetního výkaznictví (Kaplan,
1984; Nathan et al., 1996). Na druhé straně podněty z manažerského účetnictví jsou začleňovány do účetního výkaznictví (Stewart, 1991). Není divu, že někteří autoři začali pracovat s pojmy
jako „integrace finančních a manažerských účetních systémů“ (Angelkort & Weißenberger,
2011) či „sbližování finančního účetnictví a manažerského účetnictví“ (Taipaleenmäki &
Ikäheimo, 2009). Otázkou tedy není, do jaké míry se oba systémy integrují, ale kdy bude tato
konvergence dokončena (Hemmer & Labro, 2008, str. 1209).
Po dlouhou dobu se účetní systémy vyznačovaly rozděleným nastavením, když samostatné systémy zajišťovaly informace pro externí a interní uživatele odděleně (viz Model I na Obr. 15).
Zpracování dat na informace
Obr. 15: Model I – dualita účetních systémů
Uživatelé 1
Uživatelé 2
Uživatelé 3
Výstupy 1
Výstupy 2
Výstupy 3
Výpočty v FÚ
Výpočty v MÚ
Pořizování a uchování záznamů
Pořizování a uchování záznamů
Definice pravidel pro záznam dat a třídění
Vysvětlivky: Výstupy 1 – daňová přiznání; Výstupy 2 – účetní závěrka; Výstupy 3 – plány, rozpočty, kalkulace,
controlling, atd.; Uživatelé 1 – finanční úřady; Uživatelé 2 – externí uživatelé; Uživatelé 3 – interní uživatelé
166
Model I může být označen jako plně duální (oddělený) účetní systém. Oba účetní subsystémy
jsou považovány za zcela nezávislé. Určitý stupeň integrace je přítomen pouze na nejnižší úrovni, neboť metodické prvky účetnictví (např. bilanční rovnice, oboustranné účty a podvojný zápis, měření v měnové jednotce, atd.) jsou totožně pro finanční účetnictví (FÚ) i manažerské
účetnictví (MÚ). V realitě docházelo vždy ke konvergenci i na druhé úrovni, tj. na úrovni záznam a uchování dat. Nicméně pro účely zobecnění výše popsaných empirických výsledků, lze
učinit zjednodušující předpoklad o úplném oddělení FÚ a MÚ, aniž by byly narušena platnost
závěrů následující analýzy.
Nedávný vývoj podnikatelského prostředí lze definovat jako postupné prorůstání dvou původně
samostatných systémů, finančního a manažerského účetního systému, do jednoho integrovaného
celku. Existuje mnoho způsobů integrace, např. na úrovni záznamů účetních případů, příp. na
úrovni výpočtů. V některých případech dochází k sjednocování i na úrovni výstupů, kdy externím i interním uživatelům jsou předkládány stejné informace. Jedna z alternativ integrovaného
účetního modelu (s kompletní integrací na druhé úrovni a částečnou integrací až po úroveň výstupů) je zachycena Modelem II na Obr. 16.
Zpracování dat na informace
Obr. 16: Model II – integrovaný účetní systém
Uživatelé 1
Uživatelé 2
Uživatelé 3
Výstupy 1
Výstupy 2
Výstupy 3
Výpočty v FÚ
Výpočty v MÚ
Pořizování a uchování záznamů
Definice pravidel pro záznam dat a třídění
Plná integrace FÚ a MÚ je zohledněna pouze na druhé úrovni. Současné zaúčtování všech
transakcí FÚ i MÚ v rámci jednotného databázového úložiště je podpořen rozvojem informačních a komunikačních technologií. Komplexní ERP systémy umožňují, aby účetní jednotky
zpracovat obrovské množství dat. V tomto ohledu se systémy ERP jsou nástroje nejen pro vede167
ní účetnictví, ale také pro záznam a uchování dat i z jiných oblastí řízení a rozhodování jako
jsou vztahy se zákazníky a dodavateli, řízení lidských zdrojů, finance, atd. (Litan et al., 2011).
Je třeba zdůraznit, že integrace FÚ a MÚ na úrovni účetních záznamu proběhla nezávisle na
implementaci IFRS. Jedná se spíše o důsledek pokroku v informačních a komunikačních technologiích. Snaha o snížení nákladů na údržbu více systémů je jedním z hlavních ekonomických
důvodů pro integraci na druhé úrovni při využití ERP systémů. Nicméně ERP řešení jsou velmi
složité systémy se značnými nároky na hardwarové a softwarové vybavení. Proto i náklady na
jeho implementaci a provozování jsou významné a obvykle vyšší než v případě dvou samostatných, ale relativně jednoduchých modelů finančního a manažerského účetnictví. Hlavním důvodem implementace ERP systémů je tak synergický efekt z integrace všech podnikatelských sfér,
která umožňuje řídit společnost efektivnějším způsobem. V tomto kontextu je integrace FÚ a
MÚ spíše vedlejším pozitivním efektem implementace ERP systému než primární motivací pro
jeho zavedení.
Historický vývoj účetnictví v konkrétní zemi ovlivňuje způsob, jak uživatelé a připravovatelé
účetní závěrky vnímají užitečnost IFRS. Existují proto rozpory v názorech na kvalitu, užitečnost
a složitosti zásad IFRS mezi dvěma hlavními skupinami zemí. Ve státech s dlouhou historií kvalitních účetních standardů vydávaných nezávislým odborným orgánem (např. Velká Británie)
jsou vysoce kvalitní standardy účetního výkaznictví pro externí uživatele považovány za samozřejmost; zavedení IFRS nemusí tedy nutně přinášet výrazně vyšší kvalitu. Naopak ve státech
založených na kodifikovaném římském právu (většina kontinentálních evropských zemí) jsou
účetní předpisy vydávané státními orgány a jejich cílem je ochrana věřitelů a menšinových
vlastníků a zajištění výběru daní. To ovšem brání využití účetních závěrek investory, kteří tak
naopak přijetí IFRS preferují.
Specifická situace se objevuje v transitních zemích (např. Česká republika). České účetní výkaznictví je řízeno stejně jako ve vyspělých zemích kontinentální Evropy státními orgány.
Ovšem finanční účetnictví je podřízeno daňovým a ostatním informačním potřebám státu. Tato
podřízenost účetnictví daním je však mnohem silnější než v rozvinutých zemích (viz Rozšířený
model I na Obr. 17).
168
Obr. 17: Rozšířený model I – stav v ČR před implementací IFRS
Uživatelé 1
Uživatelé 2
Výstupy 1
Uživatelé 3
Výstupy 2
Výstupy 3
Výpočty v FÚ
Výpočty v MÚ
Pořizování a uchování záznamů
Pořizování a uchování záznamů
Definice pravidel pro záznam dat a třídění
Rozšířený model I znázorňuje zásadní vliv státního regulátora na finanční účetnictví. Vyhláška
Ministerstva financí č. 500/2002 Sb. definuje závazný formát rozvahy a výkazu zisku a ztráty,
které musí používat všechny subjekty. Velmi podrobně a závazně upraveno je i účtování určitých transakcí. V neposlední řadě stanovují účetní předpisy požadavky, které způsobují, že manažerské účetnictví je podřízeno účetnictví finančnímu.
Efektivní řízení podnikatelského procesu si žádá odstranění nedostatků finančního účetnictví na
úrovni manažerského účetnictví. Aby jednotky splnily veškeré informační požadavky, musejí
zpracovávat informace o stejných aspektech podnikání z různých hledisek. Jednotky musejí min.
uchovávat data:

pro externí uživatele – statutární účetní závěrka (buď na základě českých účetních předpisů či IFRS dle kategorie účetní jednotky),

pro interní uživatele (manažerské účetnictví s informacemi pro řízení a rozhodování),

pro zahraniční vlastníky (podklady pro konsolidovanou účetní závěrku dle IFRS, příp.
US GAAP či jiných lokálních GAAP),

pro daňové účely (daňové účetnictví na základě české účetní legislativy).
Připravovat a udržovat takový objem dat je nákladný a časově náročný proces. Podniky (zejmé169
na Kategorie II) se proto snaží propojit různé složky účetních systémů v jeden celek. Implementace IFRS tento proces významně ovlivňuje. Protože transitní země nemají příliš kvalitní finanční účetnictví, některé účetní jednotky vnímají IFRS jako užitečnou platformu nejen pro zvýšení
kvality účetních výkazů pro externí uživatele, ale i pro vnitřní řízení. Integrace finančního a manažerského účetnictví na vyšších úrovních (výpočtové a výstupové) je především motivována
snahou o snížení nákladů na přípravu dvou různých sad výkazů pro externí uživatele.
Obr. 18: Rozšířený model II – stav v ČR po implementaci IFRS
Uživatelé 1
Uživatelé 2
Uživatelé 3
Výstupy 1
Výstupy 4
Výstupy 2
Výstupy 3
Výpočty v FÚ (ČÚS)
Výpočty v MÚ (IFRS)
Pořizování a uchování záznamů
Definice pravidel pro záznam dat a třídění
Vysvětlivky: Výstupy 1 – daňová přiznání; Výstupy 2 – účetní závěrka (dle ČÚS); Výstupy 3 – účetní závěrka (dle
IFRS); Výstupy 4 – plány, rozpočty, kalkulace, controlling, atd.; Uživatelé 1 – finanční úřady; Uživatelé 2 – externí uživatelé; Uživatelé 3 – interní uživatelé
IFRS se stávají v některých jednotkách „leitmotivem“ manažerského účetnictví používaného
interními uživateli. Účetní výkaznictví pro mateřskou společnost v souladu s IFRS v kombinaci
s povinným statutárním účetnictvím podle ČÚS (a nevhodnými zásahy daňového práva do ČÚS)
jsou klíčovými faktory sbližování finančního a manažerského účetnictví. Zvláštní úpravy
v manažerském účetnictví odstraňující chyby české účetní legislativy pro potřeby vnitřního řízení jsou postupně nahrazovány zahrnutím IFRS principů do struktury manažerských informací,
neboť informace na bázi IFRS respektují ekonomické a nikoliv právní a daňové aspekty podnikání. České manažerské účetnictví se tedy vrací do „normálního, standardního“ stavu. Architektura účetních informačních systémů pochopitelně odráží tuto změnu (viz Rozšířený model II na
170
Obr. 18) a umožňuje tak realizovat výhody ze vzájemného propojení finančního a manažerského
účetnictví ve vybraných oblastech.
171
172
Závěr
Zisk za účetní období je veličinou, o kterou se nejčastěji zajímají uživatelé účetních výkazů a
ostatních výstupů z účetnictví. Informace o jeho minulé výši jsou podkladem pro budoucí jednání zainteresovaných subjektů. Určitou část zisku si ukrajuje na daních stát. Od výše disponibilního zisku se odvíjejí úvahy o výplatě podílu na zisku vlastníkům společnosti. Mzdy a požadavky zaměstnanců na jejich růst se též často opírají o dosažené minulé zisky. V neposlední
řadě se výše zisku promítá do tržního ocenění podniku, které často slouží jako základ pro výpočet motivační složky odměny managementu.
Účetní výstupy informující o výsledcích hospodářské činnosti jednotky ovlivňují rozdělení bohatství (ekonomických zdrojů) mezi jednotlivé tržní účastníky. Důležitou okolností je vazba
mezi minulou činností podniku, jejíž výsledek shrnuje právě výše zisku/ztráty za účetní období,
a budoucím rozhodováním uživatelů účetních informací. Adekvátní rozhodnutí si žádá kvalitní
vstupní informace. Pojetí zisku, jeho podstata, definice a odvození je proto klíčovou oblastí
účetní teorie a potažmo i praxe. Protože účetnictví je nástroj, pomocí kterého se předávají tržním
účastníkům informace pro jejich ekonomické rozhodování, měly by být účetní postupy
v souladu s ekonomickými principy jednání.
Tradiční účetní zisk je definován jako přebytek výnosů, které jsou realizovány výdělečnou činností na bázi „peníze – výkon – více peněz“, nad náklady, které bylo nutné vynaložit, aby těchto
výnosů bylo dosaženo. Přiřazování nákladů výnosů si žádá, aby ekonomické oběti, které byly
v průběhu účetního období vynaloženy, ale ještě nepřispěly k vyzískání výnosu, byly přenášeny
do dalších období jako rozvahové položky. Tato nepeněžní aktiva, dosud nepřiřazená odpovídajícím výnosům, po přičtení peněžních prostředků a odečtení dluhů jednotky determinují výši
kapitálu jednotky. Účetní hodnota kapitálu na konci účetního období se zjistí jako jeho počáteční hodnota zvýšená o vklady a snížená o výběry vlastníků a dále navýšená o zisk za účetní období.
Ekonomický koncept zisku nastíněný I. Fisherem a rozvinutý J. Hicksem definuje zisk
v kontextu psychických událostí, které ovlivňují subjektivní pocit prospívání jedince. Subjektivní zisk je pochopitelně nezměřitelný, a proto jsou uvažovány jeho aproximace. Hicks zabudovává podmínku uchování kapitálu, která je však logickým vyústěním jeho definice zisku. Protože
zisk je chápán jako rozdíl mohutnosti kapitálu na konci a na počátku zvažovaného období, je
zřejmé, že nutnou podmínkou pro dosažení zisku je zvýšení hodnoty kapitálu během období.
Porovnáním obou konceptů zisku lze dospět k závěru, že v ekonomii je důchod reziduem, neboť
primárně se počítá hodnota kapitálu, aby se následně určila výše zisku. Naopak v účetnictví je
173
kapitál reziduem a dopočítávanou položku poté, co je odvozen zisk za období. Liší se tyto dva
přístupy jen technikou výpočtu nebo i po obsahové stránce?
Ekonomický důchod je primárně zaměřen na jedince a na jeho prospívání. Důchod je odvozován
s ohledem na určení rozsahu možné budoucí spotřeby a kriticky závisí na očekáváních jedince.
Očekávání jsou ovlivněna nejistotou a závisejí na subjektivních postojích daného jedince. Důchod je tedy v souladu s převažujícím ekonomickým přístupem orientován do budoucnosti a pro
potřeby účetního výkaznictví nepřipadá v úvahu. Na bázi porovnání hodnot kapitálu ve dvou
okamžicích lze ovšem vystavět i důchod, který bude odpovídat tradičnímu účetnímu pojetí.
Hicks dokonce připouští, že tento důchod může být objektivní za předpokladu, že se neuvažuje
změna ve výdělečné schopnosti jedince.
Pro zjištění důchodu ex-post určitého jedince jsme nuceni určit jeho skutečnou spotřebu za období. Výpočet spotřeby jedince není sice lehkou záležitostí, nicméně např. I. Fisher předkládá
dva způsoby, jak toho dosáhnout. Stejně tak i Hicksovy aproximace důchodu se dokážou uspokojivě vypořádat s vlivem měnících se tržních parametrů. U podnikatelských jednotek nastává
obtíž s určením výše spotřeby. Podniky jako takové nespotřebovávají statky konečné spotřeby,
nýbrž investují svěřené volné ekonomické zdroje do jiných zdrojů, které svojí činností přeměňují ve výstup. Ten je předmětem prodeje dalším tržním subjektům. U podnikatelských subjektů
tedy nelze hovořit o spotřebě ve smyslu spotřeby jednotlivce.
Domnívám se, že inspiraci pro výpočet účetního zisku lze nalézt ve vedlejší ideové větvi
Hicksova důchodu. Účetní zisk by měl vycházet z požadavku, že kapitál jednotky musí být
uchován. Jen tak lze zabezpečit, že nebude mimo podnik rozděleno více zdrojů než je nezbytně
nutné pro jeho další nezhoršenou existenci. Ani tato cesta není jednoduchá a jednoznačná. Rakouská ekonomická škola správně poznamenává, že kapitál podniku (v ekonomickém pojetí) se
skládá z mnoha heterogenních položek. Aby se mohly provádět ekonomické kalkulace, je nezbytné jednotlivé kapitálové statky převést na jednotný rozměr. Pravděpodobně jedinou možností je homogenizace na peněžní rozměr. Jestliže by existovala statická ekonomika
s neměnnými cenami, byl by propočet důchodu na bázi uchování kapitálu snadnou záležitostí.
Ekonomika je však „živoucím organismem“ a měnící se preference spotřebitelů a nabídky podniků se projevují změnou tržních cen. Vedle individuálních cen se mohou měnit i ceny všeobecné. Dále je nutné si uvědomit, že může dojít ke změně struktury relativních cen, přestože fyzická
zásoba kapitálu a poměry mezi jeho jednotlivými složkami zůstávají neměnnými. Proto nelze
vybrat jeden jediný koncept kapitálu, který by byl nejvhodnější a nejlepší pro potřeby účetnictví.
Každý autor přichází se svojí představou, která se více či méně liší od ostatních pojetí. Možnou
174
klasifikaci jednotlivých pojetí zisku uvádí Tabulka 26.
Každá teorie zisku má své přednosti a slabiny. Pro jejich posouzení neexistuje jednotné měřítko.
Belkaoui (2004) např. navrhuje hodnotit jednotlivé koncepty na základě tří kritérií – zda eliminuje chyby z posunu a jaké informace poskytuje z hlediska jejich vypovídací schopnosti a relevance. Z tohoto pohledu vychází nejlépe model, který pracuje s běžnými cenami na výstupu, tj.
např. očekávaný realizovatelný zisk v pojetí Edwardse a Bella nebo zisk na bázi běžných peněžních ekvivalentů v podání Chamberse. Hlavní předností cen na výstupu je, že v souladu s ekonomií měří úspěšnost podnikatelské činnosti v kontextu nákladů obětované příležitosti. Kromě
toho rozvaha, která plně respektuje tuto oceňovací základnu, poskytuje užitečné informace o
ohodnocení schopnosti přizpůsobit se měnícím se podmínkám na trhu. V neposlední řadě poskytuje tento koncept zisku vodítko pro rozhodnutí, zda by podnik měl pokračovat i nadále jako
going concern či nikoliv.
Poslední charakteristika je předmětem silných výtek vůči Chambersovu pojetí zisku. Cílem
podniku je obvykle dlouhodobá prosperita a není logické uvažovat o jeho neustálé likvidaci.
Proto by výsledky podniku měly pracovat sice s běžnými cenami, ale na vstupu. Podle mého
názoru zdůrazňování dlouhodobé prosperity podniku ztrácí opodstatněnost. Tradiční going concern předpoklad totiž respektuje spíše koncepci účetní jednotky jako svébytného celku. Tento
přístup zohledňuje informační potřeby širokého okruhu uživatelů účetních informací. Přesto
rozhodující slovo má vždycky vlastník. V současnosti převládající model investování, který
umožňuje všem zájemcům bezproblémově a okamžitě se stát vlastníkem určitého podniku a
stejně tak i jím přestat být, si žádá – minimálně pro potřeby odvození zisku – určitou renesanci
vlastnické koncepce účetnictví. Je nutné si totiž uvědomit, že vlastníci zvažují své investice
takřka nepřetržitě. Nevyvíjí-li se výsledky jimi vlastněného podniku v souladu s jejich představami, neváhají se investice okamžitě zbavit. A to i přes to, že podnik vykazuje dlouhodobý potenciál. Pochopitelně ideálním stavem by bylo propojit oba pohledy a připravovat účetní výkazy
jak na bázi běžných cen na výstupu, tak i na vstupu.
175
Tab. 26: Přehled vybraných účetních a ekonomických koncepcí zisku103
Pojetí zisku ve vazbě na uchování kapitálu
Nominální zisk
Představitelé
Konvenční účetnictví
Reálný zisk
Schmalenbach (1919)
Sweeney (1936)
SSAP 7 (1974)
SFAS 33 (1979)
IAS 15 I (1981)104
IAS 29 (1989)
MacNeal (1939)
Běžný zisk - krátkodobě orientovaný
Mises (1949)
Salomons (1961)
Edwards a Bell II (1961)105
Chambers (1966)
Sterling (1970)
Schmidt (1921)
Běžný zisk - dlouhodobě orientovaný
Sommerfeld (1926)
Edwards a Bell III (1961)
SSAP 16 (1980)
IAS 15 II (1981)
SFAS 82 (1984)
SFAS 89 (1986)
Fisher (1906, 1930)
Ekonomický zisk (výnosová hodnota)
Bonbright (1937)
Hicks (1939)
Edwards a Bell I (1961)
Seicht (1970)
Budou-li se ekonomické teorie aplikovat v účetnictví, musí se výpočet zisku odvozovat od změn
103
Výčet pochopitelně není vyčerpávající, jsou zvoleni ti autoři, kteří jsou častým zdrojem inspirace pro ostatní.
104
IAS 15 doporučoval dva modely přecenění účetních položek – buď na pevnou kupní sílu, nebo na běžné ceny na
vstupu.
105
Pod označením I se skrývá subjektivní zisk, pod II očekávaný realizovatelný zisk, pod III podnikatelský zisk.
176
vlastního kapitálu (resp. čistých aktiv), přičemž veškeré účetní prvky je třeba vyjádřit
v aktuálních tržních hodnotách. Díky tomu se eliminují fiktivní složky zisku. Samotný důchod
totiž nabíhá průběžně, jak pokračuje proces výroby. Jsou-li užity běžné ceny na výstupu, samotný prodej výkonu podniku nemá vliv na celkovou výši zisku, neboť se směňuje aktivum oceněné v tržní hodnotě za jeho peněžní ekvivalent. V okamžiku prodeje se tedy mění pouze struktura
zisku; z dříve naběhlých kapitálových zisků se stávají výnosy (a v ideálním případě následně i
peněžní příjmy). O vzniku výnosu v ekonomickém pojetí je možné hovořit v okamžiku uzavření
smlouvy se zákazníkem, z které plyne povinnost obou stran konat stanoveným způsobem. Část
výnosu, které se vztahuje k aktivitám jednotky spojených se získáním zákazníka, nabíhá na začátku prodejní transakce. Další výnosy vznikají návazně dle plnění předmětu prodejní smlouvy.
Ekonomicky je prodej pouze vyvrcholením výrobně-výdělečného procesu a dochází k potvrzení
či vyvrácení dřívějších odhadů tržního vývoje.
Konvenčnímu účetnictví není tento dopředu hledící přístup vlastní. Hlavní pozornost se přesouvá až na prodejní fázi výdělečného procesu. Ve vazbě na opatrnost platí, že výnos vzniká až
dokončením podstatné části výdělečného procesu, tj. na konci prodejní transakce. Tradiční účetnictví se oproti ekonomickému přístupu jeví jako opožděné, a to dvakrát:

nevykazováním zisků průběžně během výrobní periody a přesunem kapitálových zisků
až do prodejní fáze,

posunutím klíčového prvku ve výdělečném procesu (tj. vzniku výnosu) až na jeho samotný konec.
Daný přístup se prvoplánově jeví jako opozice ekonomického pohledu, na druhou stranu je nutné si uvědomit, že základní ekonomické modely pracují za situace jistoty. Účetnictví na základě
historických zkušeností reaguje na nejistotu budoucího vývoje, který může způsobit, že se optimistické předpoklady nenaplní. Opatrnost velí nevykazovat předčasně zisky a raději okamžitě
proúčtovat veškeré možné ztráty. Tím se dosáhne menšího zisku, který podléhá rozdělení ve
formě zdanění či výplaty podílů na zisku. Zásada opatrnosti redukuje zisky na minimum a snižuje riziko eroze kapitálu a ohrožení postavení dlužníků. Hlavní funkcí zásady opatrnosti je
chránit externí půjčovatele cizího kapitálu.
Úzkostlivě uplatňovaná opatrnost v účetnictví je obhajitelná, jestliže je podnik vlastněn několika
málo vlastníky, kteří se podílejí na podnikání či alespoň mají volný přístup k vnitřním informacím. V ekonomice charakteristické překotným propojováním v jeden světový trh, rychlými přesuny volných ekonomických zdrojů na kapitálovém trhu a s dobře fungujícími trhy s cennými
papíry (či spíše jedním trhem), které pracují on-line a na které mají volný přístup nejen velcí,
177
silní investoři, ale v podstatě kdokoliv, je tradiční účetní paradigma neudržitelné.
Ohromný rozsah činnosti velkých podniků je reflektován i účetním výkaznictvím. Zatímco
účetní výkazy zůstávají svým rozsahem de facto neměnné, vysvětlující komentář k nim neustále
nabobtnává. Protože proniknout přes přílohu k účetním výkazům k pravému stavu podniku je
obtížné i pro velmi znalou osobu, je pochopitelnou reakcí uživatelů soustředit se na samotné
výkazy a klíčové veličiny. Společně s peněžními prostředky k nim patří výše zisku a objem výnosů z hlavní činnosti. Jestliže výsledky podniku neodpovídají představám o výnosnosti, investor neváhá přesunout své úspory jinam. Ti, kteří nechtějí nebo nevydrží čekat z důvodu nižších
současných „opatrných“ výsledků, ztrácejí ve prospěch těch, kteří zůstanou. Zásada opatrnosti,
podle které se má s vykázáním zisku čekat až na nejzazší možný okamžik, může vést k redistribuci bohatství mezi různými subjekty v čase.
Současné účetní výkaznictví (pro firmy obchodované na burzách cenných papírů) proto reaguje
na změnu subjektu, kterého je třeba „chránit". Věřitelé (zejména finanční instituce) mají vlastní
nástroje, jak ochránit své investované prostředky. Naopak drobní investoři výhradně spoléhají
na informace obsažené v účetních závěrkách. Implicitní podhodnocování podnikové podstaty v
účetních výkazech a vytváření tichých rezerv znemožňuje těmto drobným investorům adekvátní
rozhodování. Z uvedených důvodů se IFRS odchylují od dogmaticky chápané zásady opatrnosti
a preferují neutralitu informací, což mj. znamená i postupné prorůstávání ocenění na bázi aktuálních tržních hodnot do účetnictví. Zvyšující se aplikace tržních hodnot (reprezentovaných reálnou hodnotou, angl. fair value) umožňuje lépe vyhodnotit výdělečnou schopnost podniku a
posoudit jeho finanční situaci zejména s ohledem na možnosti rychlé adaptace na změny v tržních podmínkách. Naplňují se tak teoretické požadavky na účetní výkaznictví v oblasti oceňování a zisku, které popsal Chambers (1974).
Analýza Mezinárodních standardů účetního výkaznictví (konkrétně rozbor přeceňovacího modelu dle IAS 16 či IAS 18, případně požadavky IAS 40 a IAS 41) dále ukázala, že účetní zisk se
v praxi může v závislosti na povoleném rozsahu přeceňování na aktuální tržní hodnoty a možnostech zjištění tržních hodnot přibližovat požadavkům účetních teorií. Tento poznatek lze rozšířit o zjištění, že za určitých podmínek je možné propojit teorii subjektivního ekonomického
zisku, obsaženou v konceptu důchodu ex-ante Hicks (1946), s účetní teorií očekávaného realizovatelného zisku (Edwardse & Bell, 1973). Účetní a ekonomické pojetí zisku se tak sbližuje, a
to nejenom na úrovni teoretické, ale především v praxi.
Koncepční pojetí účetního zisku v kontextu pravidel IFRS tedy zohledňuje i požadavky ekonomické teorie na povahu zisku. Není proto divu, že se účetní informace založené na IFRS princi178
pech postupně prosazují i do manažerského účetnictví, které má mj. za úkol poskytovat informace pro variantní rozhodování o budoucích aktivitách účetní jednotky. Dochází tak k postupnému propojování dvou původně nezávislých informačních systémů – finančního a účetního
výkaznictví. Tyto obecné vývojové tendence ve světě byly potvrzeny i empirickým průzkumem
mezi českými účetními jednotkami.
Struktura české ekonomiky se do značné míry odlišuje od charakteristik ekonomického uspořádání ve vyspělých ekonomikách. Taktéž finanční účetnictví je z historických důvodů spíše orientováno na informační potřeby státu, než na požadavky ostatních uživatelů. To ve svém důsledku způsobuje nízkou vypovídací schopnost a využitelnost informací připravených v souladu
s českou účetní legislativou pro ekonomická rozhodování. Vybrané skupiny externích uživatelů
(zejména finanční instituce) si obstarávají potřebné informace z jiných zdrojů, než jsou účetní
závěrky. Interní uživatelé (tj. manažeři) jsou nuceni k rozsáhlým úpravám v rámci manažerského účetnictví. Finanční účetnictví proto plní v podstatě pouze funkci evidence pro plnění daňových povinností.
Vstup České republiky do Evropské unie byl spojen s masivním přílivem přímých zahraničních
investic a rozhodující část podniků (zejména průmyslových) je tak ve vlastnictví nadnárodních
společností. Většina těchto společností připravuje pro potřeby burz cenných papírů účetní závěrky dle IFRS. České podniky jsou tak nuceny poskytnout svým mateřským společnostem informace dle IFRS pro potřeby konsolidace. Zpočátku byla tato povinnost spíše chápána za zbytečnou administrativní zátěž, která vyvolává velké náklady. Postupem času se nicméně IFRS
prosazují do interního řízení českých podniků, a to z mnoha důvodů.
IFRS respektují ekonomickou podstatu podnikatelského procesu a nikoliv právní pojetí, což je
typické pro účetní systém zemí kontinentální Evropy. IFRS jsou tedy chápány jako zdroj účetních principů nejen pro externí uživatele, ale dokonce i pro vnitřní řízení podniků. V tomto kontextu česká podniková praxe následuje vývoj ve vyspělejších evropských zemích. Z důvodu nízké kvality českého finančního účetnictví musejí podniky udržovat čtyři naprosto odlišné okruhy
informací, které se týkají stejné ekonomické reality (okruh finančního účetnictví dle české legislativy pro plnění statutárních povinností, podklady pro daňovou evidenci, okruh manažerského účetnictví pro vnitřní řízení, okruh finančního účetnictví dle IFRS pro konsolidaci mateřskou
společností). To pochopitelně vyvolává zvýšené náklady, a proto je okruh manažerského účetnictví substituován informacemi, které se předávají v rámci koncernového IFRS reportingu mateřské společnosti. V neposlední řadě za postupným prorůstáním IFRS do manažerského účetnictví českých podniku stojí skutečnost, že variabilní složka odměn vrcholového managementu
179
českých podniků se odvíjí od dosažených hospodářských výsledků, které jsou mateřskými společnostmi stanoveny s odkazem na účetní závěrky připravené dle IFRS.
Na základě deskripce ekonomických a účetních teorií zisku, analýzy hlavních principů pro zjištění zisku podle Mezinárodních standardů účetního výkaznictví a jejich vztahu k uvedeným teoriím zisku lze konstatovat, že kvalita účetnictví v České republice se postupně zvyšuje. Hlavním
kanálem, který podporuje růst kvality účetnictví, je implementace Mezinárodních standardů
účetního výkaznictví. Vzhledem k nevhodné právní úpravě účetního výkaznictví platné až do
konce roku 2010 se pozitivní efekty z přijetí IFRS projevovaly spíše na úrovni manažerského
účetnictví. Novelizace zákona o účetnictví rozšiřující s účinností od ledna 2011 okruh účetních
jednotek, které mohou aplikovat IFRS ve statutární individuální závěrce, otvírá prostor i pro
zkvalitnění účetního výkaznictví pro externí uživatele. Nicméně rozhodnutí, zda česká účetní
závěrka bude nahrazena účetní závěrkou dle IFRS, je plně v kompetenci dotčených účetních
jednotek. Prvek, který v současnosti efektivně brání změně statutárního účetního systému, je
napojení daňového základu na účetní výsledek hospodaření zjištěný výhradně s odkazem na
českou účetní legislativu. Nedojde-li k uvolnění vazby „daně z příjmů – účetnictví“, nelze předpokládat, že by se účetní jednotky v Kategorii II, které mají právo volby mezi IFRS a ČÚS, přiklonily k variantě přípravy účetní závěrky dle IFRS i pro statutární účely. V tomto ohledu tedy
ještě existuje prostor pro vylepšení situace prostřednictvím zjednodušení a modernizace daňové
legislativy. Inspiraci pro vylepšení daňové legislativy lze čerpat z některých států EU, které
promptně zareagovaly na skutečnost, že mnoho podniků přešlo z lokálních účetních předpisů na
účetní výkaznictví dle IFRS, i oblasti daní.
180
Literatura
Abdel-Kader, M. – Luther, R. (2006): IFAC’s Conception of the Evolution of Management
Accounting. Advances in Management Accounting, 15, pp. 229-247.
Ashton, D. – Hopper, T. – Scarpens, W. (1995): Issues in Management Accounting. London:
Prentice Hall, 1995. ISBN 978-0131892507.
Barth, M. E. – Landsman, W. R. (2010): How did Financial Reporting Contribute to the Fi-
nancial Crisis? European Accounting Review, 19(3), pp. 399–423.
Belkaoui, A. R. (2004): Accounting Theory. International Thomson Computer Press, 2004.
ISBN 1844800296.
Edwards, E. O. – Bell, P. W. (1973): The Theory and Measurement of Business Income.
Berkeley: University of California Press, 1973. ISBN 0-520-00376-4.
Feketeová, R. (2006): Dynamická bilančná téoria jako východisko súčasnej úpravy účtovníctva.
In.: Hora, M., Mokošová, D. (ed.): Účetnictví v procesu světové harmonizace. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 28–35. ISBN 80-245-1078-2.
Fisher, I. (1906): The Nature of Capital and Income. New York: The Macmillan Co., 1906.
Fisher, I. (1930): The Theory of Interest. New York: The Macmillan Co., 1930.
Granlund, M. – Lukka, K (1998): It’s a Small World of Management Accounting Practices.
Journal of Management Accounting Research, 10, pp. 153-179.
Hemmer, T. – Labro, E. (2008): On the Optimal Relation between the Properties of Manage-
rial and Financial Reporting Systems. Journal of Accounting Research, 46(5), pp. 1209-1240.
Hendriksen, E. S. (1982): Accounting Theory. Homewood: Irwin, 1982. ISBN 0-256-02588-6.
Hicks, J. R. (1946): Value and Capital: An Inquiry into Some Fundamental Principles of Eco-
nomic Theory. Oxford: Clarendon Press, 1946.
Holman, R. (2001): Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-717-
9631-X.
Hopper, T. – Scarpens, W. – Northcott, D. (2007): Issues in Management Accounting. Lon-
don: Prentice Hall.
Hoque, Z. – Mia, L. – Alam, M. (2001): Market Competition, Computer-Aided Manufacturing
and Use of Multiple Performance Measures: An empirical study. British Accounting Review, 33,
pp. 23-45.
181
Chambers, R. J. (1974): Accounting, Evaluation and Economic Behavior. Houston: Scholars
Book, 1974 (reprinted). ISBN 0-914348-15-9.
Institute of Chartered Accountants in England and Wales (2007): ICAEW Study for the Eu-
ropean Commission on Implemtation of IAS Resolution. ICAEW, 2007.
Ittner, C. D. – Larcker, D. F. (2001): Assessing Empirical Research in Managerial Account-
ing: A Value-Based Management Perspective. Journal of Accounting and Economics, 32(1-3),
pp. 349-410.
J. C. Bonbright (1937): The Valuation of Property. Charlottesville, Va.: Michie, 1937.
Janhuba, M. (2005): Základy teorie účetnictví. Praha: Oeconomica, 2005. ISBN 80-245-0852-
4.
Johnson, T. H. – Kaplan, R. S. (1987): Relevance Lost: The Rise and Fall of Management
Accounting. Harvard Business Press, 1987.
Jones, T. C. – Luther, R. (2005): Anticipating the Impact of IFRS on the Management of
German Manufacturing Companies: Some Observations from a British Perspective. Accounting
in Europe, 2005, 2(1), pp. 165-193.
Kaplan, R. S. (1984): The Evolution of Management Accounting. The Accounting Review,
59(3), pp. 390-418.
Knight, F. H. (1921): Risk, Uncertainty, Profit. Boston: Houghton Mifflin, 1921.
Král, B. (2006): Manažerské účetnictví. Praha: Management Press, 2006. ISBN 80-7261-141-0.
Litan, D. – Mocanu-Virgolici, A-M. – Copcea Teohari, L. – Surugiu, I. – Teohari, M. –
Raduta, O. (2011): Information Systems Integration, a New Trend in Business. In: Proceedings
of 10th WSEAS International Conference on Applications of Electrical Engineering (AEE '11),
10th WSEAS International Conference on Applications of Computer Engineering (ACE '11), 9th
WSEAS International Conference on Applied Electromagnetics, Wirelles and Optical Comunnications (ELECTROSCIENCE '11), Playa Meloneras, pp. 250-255.
MacNeal, K. (1979): Truth in Accounting. Houston, Scholars Books, 1979 (reprinted). ISBN 0-
914348-04-3
Marshall, A. (1947): Principles of Economics: An Introductory Volume. London: Macmillan,
1947. Reprinted.
Mendoza, C. – Bescos, P-L. (2001): An Explanatory Model of Managers’ Information Needs:
182
Implications for Management Accounting. European Accounting Review, 10(2), pp. 257-289.
Mises, L. von (1966): Human Action: A Treatise on Economics. Chicago: Contemporary
Books, 1966.
Nathan, J., – Turley, S. – Burns, J. – Lewis, L. – Scapens, R. – Southworth, A. (1996): Ex-
ternal Financial Reporting and Management Information: A survey of U.K. Management Accountants. Management Accounting Research, 7(1), pp. 73-93.
Pascan, I. – Neag, R. – Masca, E. (2011): Study on the impact of the International Financial
Reporting Standards on the performance of Romanian listed Gross. In: Proceedings of the 6th
IASME/WSEAS International Conference on Economy and Management Transformation, Angers, pp. 149-152.
Pigou, A. C. (1946): Income: An Introduction to Economics. London: Macmillan, 1946.
Procházka, D. (2011): The Role of Fair Value Measurement in the Recent Financial Crunch.
Prague Economic Papers, 20(1), pp. 71–88.
Procházka, D. – Procházková Ilinitchi, C. (2011): The Theoretical Relationships among For-
eign Direct Investments, Migration and IFRS Adoption. European Financial and Accounting
Journal, 6(4), pp. 85–100.
PwC (2009): IFRS a české účetní předpisy – podrobnosti a rozdíly. Praha: PwC Audit.
Ricardo, D. (1956): Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha: Státní nakladatelství politické
literatury, 1956.
Seicht, F. (1970): Die kapitaltheoretische Bilanz und die Entwicklung der Bilanztheorien. Ber-
lin: Duncker u. Humblot, 1970. ISBN 978-3-428-02179-6.
Smith, A. (2001): Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut,
2001. ISBN 80-863-8915-4.
Solomons, D. (1961): Economic and Accounting Concepts of Income. The Accounting Review,
36(3), pp. 374-383.
Sterling, R.R. (1970): The Theory of the Measurement of Enterprise Income. Lawrence: The
University Press of Kansas, 1970. ISBN 978-0700600465.
Stewart, G. B. (1991): The Quest for Value: A Guide for Senior Managers. Collins Business,
1991.
183
Svoboda, S. (2000): Informační systém podnikatelských subjektů. Praha: Vysoká škola eko-
nomická, 2000.
Sweeney, F. N. (1964): Stabilized Accounts. New York: Holt, Rinehart and Winston, 1964 (re-
printed).
Taipaleenmäki, J. – Ikäheimo, S. (2009): On the Convergence of Financial Accounting and
Management Accounting. Working Paper Series, available at SSRN:
<http://ssrn.com/abstract=1394373>
Walras, L. (1954): Elements of Pure Economics. Illinois: Homewood, 1954.
Wöhe, G. (1995): Úvod do podnikového hospodářství. Praha: Beck, 1995. ISBN 80-7179-014-
1.
184
Summary
Income is the basic economic category. Although it is an economic phenomenon of utmost interest, the economic theory does not pay enough attention to its characteristics and income and
its determination usually stays outside the main focus of economists. Accounting as a system for
recording, measuring and reporting information on economic activity of a particular economic
entity has to deal with the question what income (profit) is, what its economic characteristics are
and how to measure it. In this respect, the concept of income, which is incorporated in financial
statements and other accounting information, should reflect the principles economic behaviour.
The paper offers the picture of economic theories most relevant for accounting and tries to reveal solid foundations, on which sound accounting theory of income can be build up. The first
part of paper is devoted to the analysis of the main works contributing to the development of
economic theory of income. The paper encompasses the analytical description of classic works
Smith, Ricardo, Senior, Mill, Walras, Marshall, Fisher, Knight, Hicks, and Mises. The analysed
theories serve as a basis for the synthesis of economic income concept and for its evaluation for
accounting purposes.
The most important contribution of economic theory was introduced by J. Hicks. His concepts
of income ex-ante and income ex-post work with expected cash-flows. Because of the subjective
nature, those income concepts are not applicable in accounting as shown by E. Edwards and P.
Bell. As an alternative they recommend to utilise expected realisable profit or business profit
which use objective actual market prices instead of subjective expected future cash-flows. Similar approach to income determination was introduced by R. Chambers. His concept of income
based on current cash equivalents is inspired by L. von Mises’ theory.
The detailed analysis of principles for income determination applied under the International Financial Reporting Standards (namely fair value remeasurement model) shows that the nature of
accounting income in financial statements of real entities can correspond with the requirements
of accounting theory on the qualitative characteristics of income. Depending on the extent of fair
value accounting applied, we can conclude that Hicks’ economic theory of subjective profit
(embodied in ex-ante concept of income) converge with Edwards & Bell’s accounting theory of
expected realisable profit and they are subsequently interconnected with the capital maintenance
and income concept in the IFRS financial statements.
As the significant part of Czech entities is engages in the preparation of financial statements in
compliance with IFRS, the world development in the financial reporting field influences the
content and quality of accounting of local companies, too. The IFRS adoption has increased the
185
quality of financial reporting in transitional countries, despite significant implementation costs.
An empirical survey has shown that Czech companies have started to implement the IFRS are
becoming the leading principles of management accounting in order to lower cost burden. As a
positive side effect of this implementation, the managers obtain additional source of useful information for internal decision-making. However, the situation in financial reporting is not such
favourable. The benefits of the IFRS adoption are mainly realised on the level of management
accounting, but not on the level of financial accounting and reporting, for which they are primarily designated.
186