AIO 3/2015 - Acta Iuridica Olomucensia

Transkript

Acta Iuridica Olomucensia
Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research
2015 | Vol. 10 | No. 3
Univerzita Palackého v Olomouci
Právnická fakulta
Palacký University in Olomouc. Czech Republic
Faculty of Law
Třikrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem
v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592.
Ročník X, 2015, číslo 3. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. prosince 2015. Ev. č. period, tisku:
MK E 15579.
Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (3 řádná
čísla + speciální čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné).
Předplatné na 2 roky (6 řádných čísel + speciální čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk
každého čísla, poštovné a balné).
Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce
přijímá redakce.
Published three times a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkov
ského 8, IdN 61989592.
Volume X, 2015, Number 3. This number was issued in Olomouc in December 2015.
Evidence number of periodicals: MK E 15579.
Price 120 CZK. Subscription fee for 3 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for
6 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included.
Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office.
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická
fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká
republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.
Další informace na | Further information at:
http://acta.upol.cz/
Elektronicky archivováno | Archived electronically at:
Central and Eastern European Online Library
http://www.ceeol.com/
© Univerzita Palackého, 2015
ISSN 1801-0288 (Print)
ISSN 1805-9554 (Online)
Redakční rada | Editorial Board
Šéfredaktor | Editor in Chief:
JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D.
Členové RR | Members of Editorial Board:
JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D.
Prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
Doc. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., LLM., MA
Doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc.
Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc.
Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc.
Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc.
Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD.
Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc.
Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D.
Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D.
Prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
Prof. nadzw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki
Doc etdoc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD.
Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc.
Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz
Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D.
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
Obsah | Content
LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE JAKO OKOLÍ
ÚSTAVNÍHO POŘÁDKU ČESKÉ REPUBLIKY....................................................................... 7
Ondrej Hamuľák
O PRÁVECH A POVINNOSTECH V RODINNÉM PRÁVU............................................... 31
Zdeňka Králíčková
DEMOKRATICKÝ PRÁVNÍ STÁT V JUDIKATUŘE ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR............ 41
Maxim Tomoszek
CORPORATE GOVERNANCE V PRÁVNÍM ŘÁDU ČESKÉ REPUBLIKY..................... 57
Jan Dohnal
PRÁVNA SUBJEKTIVITA PRÁVNICKÝCH OSÔB............................................................... 71
Bibiána Dargová
NÁRODNÍ A ÚSTAVNÍ IDENTITA V JUDIKATUŘE SOUDNÍHO DVORA EU.......... 81
David Kopal
PŘESTUPKOVÁ AMNESTIE Z POHLEDU JEJÍHO VYHLÁŠENÍ A ÚČINKŮ............ 105
Tomáš Grygar
MOBBING V ITALSKÉM PRÁVNÍM PROSTŘEDÍ............................................................. 119
Jitka Jordánová
PŘEDBĚŽNÉ PROHLÁŠENÍ.................................................................................................... 135
Pavla Sýkorová
PŘÍPADY ŠETŘENÉ VEŘEJNÝM OCHRÁNCEM PRÁV V OBLASTI PRÁCE
A ZAMĚSTNÁVÁNÍ SE ZAMĚŘENÍM NA NÁSILÍ NA PRACOVIŠTI........................... 145
Iva Proksová
VÝŽIVNÉ ZLETILÉHO DÍTĚTE OMEZENÉHO VE SVÉPRÁVNOSTI......................... 153
Tomáš Šperka
VYBRANÉ INSTITUTY OBRANY PROTI NEPLNĚNÍ ZÁKONNÉ
VYŽIVOVACÍ POVINNOSTI................................................................................................... 159
Radka Demjanová
TEORETICKÉ ASPEKTY LEGITIMITY PRÁVA.................................................................. 167
Ján Šurkala
NIE JE ŠTRAJK AKO ŠTRAJK ................................................................................................181
Juraj Hamuľák
APPROXIMATION OF UKRAINIAN LAW ON COMPETITION WITH
EU LAW IN THE FIELD OF FOOD INDUSTRY ON THE EXAMPLE
OF PRODUCTION OF WINE.................................................................................................193
Olha Nesterenko
Recenze.......................................................................................................................................... 205
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů..................................................................209
Požadovaná forma příspěvku.................................................................................................210
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Poslání a struktura časopisu
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým
periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci.
Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní
teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe.
AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku
všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce,
která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů
vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém
jazyce.
AIO jsou zařazeny na Seznam recenzovaných neimpaktovaných časopisů (peri
odik) vydávaných v České republice.
Kategorie přijímaných textů jsou:
Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo
anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo
kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky
– závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní
literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé
množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov
v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000
znaků (10 normostran).
Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující
individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní
teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem
reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem.
Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran).
Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých,
slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa
na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace.
Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích,
konferencích a projektech.
© Palacký University, Olomouc, 2015. ISSN 1801-0288
5
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
The aim and structure of journal
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal
issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic.
AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and
problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of
opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific
research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and
English language.
Publication Ethics rules of the AIO are based on the Best Practice Guidelines for
Journal Editors and Principles of Transparency and Best Practice in Scholarly
Publishing developed by the Committee on Publication Ethics (COPE).
We accept the following categories of works:
Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English
language based on original research activity of author or team of authors, which
is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects
the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular
field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes
and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article
is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language
of article and in English is required mandatorily.
Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper
presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of
legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects
the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent
is up to 18.000 characters (10 pages).
Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech,
Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional
quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in
the particular legal field.
Information: This section contains information about past and future scientific
events, conferences and projects.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288
6
LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ
UNIE JAKO OKOLÍ ÚSTAVNÍHO
POŘÁDKU ČESKÉ REPUBLIKY1
Charter of Fundamental Rights of the European Union in
the Environs of the Czech Constitutional Order
Ondrej Hamuľák
HAMUĽÁK, Ondrej. Listina základních práv Evropské unie jako okolí ústav
ního pořádku České republiky. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3,
s. 7–30.
Abstrakt: Článek rozebírá otázku role Listiny základních práv Evropské unie v rozho
dovací činnosti Ústavního soudu České republiky. Reaguje na otázku, zda má být Listina
ve smyslu nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 36/01 chápána jako součást ústavního pořádku
ČR. Autor odmítá její zařazení do tohoto vnitrostátního systému. Poukazuje ale na to,
že se Listina ZPEU může výrazně projevit v judikatuře Ústavního soudu a to ve třech
podobách: (1) jako podpůrný argument, (2) jako inspirace při výkladu norem ústavního
pořádku a (3) jako samostatný zdroj ústavního přezkumu ležící mimo ústavní pořádek.
Listinu ZPEU proto považuje za „okolí“ ústavního pořádku České republiky.
Klíčová slova: Listina základních práv EU, Ústavní soud ČR, ústavní pořádek ČR, aplika
ce, interpretace, ústavní přezkum.
Summary: The article discusses the question of the role of Charter of Fundamental Rights
of the European Union within the deliberations and decisions of the Constitutional Court
of the Czech Republic. It responds to the question whether the Charter in terms of Con
stitutional Court judgment Pl. US 36/01 should be understood as part of the constituti
onal order of the Czech Republic. The author rejects inclusion of the Charter into this
national normative system. However he points that the Charter may be used by the Con
stitutional Court in three forms: (1) as a supporting argument, (2) as an inspiration when
interpreting the norms of the constitutional order, and (3) as a separate source of consti
tutional review which lies outside constitutional order. Charter is therefore considered as
„environs“ of the constitutional order of the Czech Republic.
Keywords: EU Charter of Fundamental Rights, Czech Constitutional Court, Constitu
tional Order of the Czech Republic, Application, Interpretation, Constitutional Review.
1 Úvod
Přijetí, resp. přiznání právní závaznosti (2009), Listině základních práv
Evropské unie (dále Listina ZPEU) patří mezi nejzásadnější milníky ve vývo
1 Tento článek vznikl s podporou Jean Monnet Centre of Excellence při Právnické fakultě
UP v Olomouci (Jean Monnet Programme, project number 565445-EPP-1-2015-1-CZEPPJMO-CoE).
7
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ji evropského práva. Listina ZPEU bývá hodnocena jako revoluční dokument
přinášející průlom v přístupu k lidským právům, především svým univerzálním
étosem a katalogizací různých typů a generací lidských práv v jediném doku
mentu.2 Zároveň bývá zmiňována jako nástroj posilování demokratické legitimi
ty a panství práva v rámci Evropské unie.3 Vlastní katalog lidských práv uzavírá
autopoiesis unijního právního systému.4 Vzhledem k široce vymezené působ
nosti (Listina ZPEU dopadá na jednání orgánů Evropské unie i členských států)
pak otevírá diskuse o prohlubování federalizačních tendencí (či státních ambicí)
v rámci evropské integrace.5 V souvislosti s Listinou se vedou diskuze o změnách
v chápání vztahu práva EU a práva členských států6 a její přítomnost očivid
ně posiluje pozici Soudního dvora Evropské unie.7 Listina ZPEU má potenciál
měnit výklad a chápání jednotlivých základních práv i systému jejich ochrany
jako celku a jistě obohatí diskurz jak na evropské úrovni, tak na úrovni členských
států. V tomto článku se věnuji otázce, která leží právě v této druhé rovině.
2 Viz ŠIŠKOVÁ, N. kap. 2 Lisabonská smlouva a lidská práva – bilance zisků a ztrát. In ŠIŠ
KOVÁ, N. a kol. Lisabonská smlouva a její dopady na evropské, mezinárodní a vnitrostátní
právo členských států. Praha. Leges, 2012, s. 26–47.
3 Lenaerts and Cambien v této souvislostí mluví o posilování demokracie na výstupu (out
put democracy), která legitimizuje aktivity unijních orgánů. Viz LENAERTS, K.; CAMBI
EN, N. The Democratic Legitimacy of the EU after the Treaty of Lisbon. In WOUTERS J.
(eds.). European Constitutionalism beyond Lisbon. Antverps: Intersentia, 2009, p. 185–207.
4 Viz k tomu HAMUĽÁK, O. Integrující se Evropa a suverenita České republiky. Olomouc,
VUP, 2013, s. 50–52.
5 Např. prezident Klaus ve svém vyjádření v rámci prvního ústavního přezkumu Lisabon
ské smlouvy vyjádřil pochybnost na tím, zda z přijetí Listiny ZPEU, tj. vlastního katalo
gu, nelze dovozovat, že „Unie sama se cítí být státem sui generis, resp. vznikajícím státem
federálního typu, který pak je mezinárodním právem sám zavázán dodržovat a chránit
lidská práva.“ Viz bod 23 nálezu Pl. ÚS 19/08 Lisabonská smlouva I, ECLI:CZ:US:2008:Pl.
US.19.08.1.
6 Viz LIISBERG, J. B. Does the EU Charter of Fundamental Rights Threaten the Supremacy
of Community Law? Common Market Law Review,2001, roč. 38, č. 5, s. 1171–1199; nebo
z poslední doby: BENKO, R. Vplyv Charty základných práv EÚ na formovanie ústavno
právnej štruktúry EÚ na pozadí rozhodnutia Súdneho dvora vo veci Melloni. Právník,
2015, roč. 154, č. 8. s. 662–676.
7 Jako příklad, kde Listina ZPEU stála za výraznými (řekněme „silovými“) rozhodnutími
Soudního dvora, lze uvést rozsudek ve věci C-293/12 Digital Rights Ireland, ECLI:EU
:C:2014:238, kde Soudní dvůr zrušil tzv. data retention smernici (Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. března 2006o uchovávání údajů vytvářených
nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronic
kých komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES)
pro rozpor s ustanoveními Listiny ZPEU (čl. 7 a 8) nebo negativní posudek 2/13 o návr
hu dohody o přistoupení Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, ve kterém Soudní dvůr vyslovil pochybnost nad slučitelností navrhované dohody
s právem EU i s odkazem na nedostatečnou ochranu unijního standardu ochrany lidských
práv (viz body 186–190). K hodnocení posílené role Soudního dvora po přijetí Listiny
ZPEU viz též DE BÚRCA, G. After the EU Charter of Fundamental Rights: The Court of
Justice as a Human Rights Adjudicator? Maastricht Journal of European and Comparative
Law, 2013, roč. 20, č. 2, s. 168–184.
8
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Listina ZPEU se začíná prosazovat v české praxi, i když platí, že se jedná
o pronikání velmi pozvolné. Jako materiální pramen určitých lidských práv se
používá víceméně okrajově a jak píše Jan Jirásek ve spojení s Nejvyšším správ
ním soudem České republiky, nacházíme se v situaci určitého „nesmělého oťu
kávání“.8 Praxe tedy na „boom“ používání Listiny ZPEU ještě jen čeká. Vedle
toho však Listina ZPEU již několik let otevírá zajímavé teoretické debaty. Jednou
z nejvýznamnějších a nejčastějších doktrinálních otázek, které jsou s ní v čes
kém prostředí spojovány, je otázka, zda je (může být) unijní katalog lidských
práv chápán jako součást ústavního pořádku České republiky? Tato otázka není
jen teoretickou konstrukcí, nýbrž má svoje specifické důvody. Prvním východis
kem pro tuto debatu je předpoklad vnitřní přímé použitelnosti Listiny ZPEU,
tedy povinnosti vnitrostátních soudů se tímto pramenem řídit a aplikovat jej.
Druhým je specifický přístup Ústavního soudu k lidsko-právním mezinárodním
smlouvám, které byly po přijetí tzv. euronovely Ústavy následným rozhodnutím
Ústavního soudu včleněny do rámce ústavního pořádku ČR.
Debaty o tom, zda Listina ZPEU je nebo není (nebo spíše má či nemá být)
součástí ústavního pořádku, probíhají již od doby vytvoření Lisabonské smlouvy
(2007), která předvídala a nakonec stanovila právní závaznost unijního katalo
gu.9 A ani po mnoha letech je nelze považovat za uvařené.10 Monopol na závazný
výklad ústavních norem a tedy i na určování toho, co všechno spadá do rám
ce ústavního pořádku, drží Ústavní soud. Jeho postoj k této otázce tudíž bude
zásadní.
Je faktem, kterému se věnuji níže, že Ústavní soud Listinu ZPEU akceptuje
a používá. Otázkou však zůstává, v jaké podobě je (bude) užívána? Zda pou
ze jako unijní právo s důsledky, které samo toto právo předpokládá, tj. jeho
přednostní aplikace, povinnost eurokonformního výkladu národního práva?
Nebo jako součást vnitrostátního systému, konkrétně ústavního pořádku České
republiky, s derogačním potenciálem, tedy s možností rušit vnitrostátní zákony
pro rozpor s unijním katalogem lidských práv? Nebo v nějaké hybridní či nové
formě? Tyto otázky nebyly Ústavním soudem zatím definitivně vyřešeny. Judika
tura z poslední doby11 ale naznačuje, že Ústavní soud vnímá Listinu ZPEU jako
specifický pramen, který se svými účinky přibližuje účinkům norem tvořících
8 STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J. BONČKOVÁ, H., PETR, M. Unijní právo před
českými soudy. Praha: Leges, 2014, s. 78.
9 Viz post Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo z 30. listopadu 2007 s názvem: Bude Listina
základních práv EU součástí ústavního pořádku ČR? a bohatou diskusi k němu. Dostupné
na: http://jinepravo.blogspot.cz/2007/11/bude-listina-zkladnch-prv-eu-soust.html.
10 Zajímavá debata na toto téma byla součástí i poslední „výroční“ konference České společ
nosti pro evropské a srovnávací právo (pořádané společně s Ministerstvem zahraničních
věcí ČR, v Praze, 22. 5. 2015) s názvem „Listina základních práv Evropské unie: pět let poté
aneb jeden lidsko‐právní katalog (ne)stačí?“ Závěrečný panel konference nesl název „Měla
by být Listina EU součástí ústavního pořádku České republiky?
11 Viz rozbor relevantních rozhodnutí Ústavního soudu níže v tomto článku.
9
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ústavní pořádek ČR. To mě vede k myšlence, vyjádřené v názvu tohoto článku,
že Listina ZPEU může být považována za jakési okolí ústavního pořádku ČR.
2 Předpoklady diskuse
2.1 Přímá vnitřní použitelnost Listiny ZPEU v členských státech
Po přijetí Lisabonské smlouvy se Listina ZPEU stala řádnou součástí unij
ního práva a dopadají na ni všechny jeho charakterové vlastnosti. Již notorietou
je přímá vnitřní použitelnost norem práva Evropské unie ve vnitrostátní praxi,
kterou musíme předpokládat i v souvislosti s Listinou ZPEU. Samozřejmě i zde
platí, že přímo vymahatelné budou pouze ty normy obsažené v Listině ZPEU,
které splní požadavky nastavené judikaturou Soudního dvora EU.12 Závěr o pří
mé použitelnosti Listiny ZPEU opírám o několik argumentů:
a) Z pohledu evolučního (určitý historický argument) je Listina ZPEU jen
vyvrcholením postupného budování systému ochrany základních práv
na supranacionální úrovni. Již před přijetím Listiny ZPEU byla ochra
na lidských práv zabezpečena prostřednictvím doktríny obecných zásad
právních, u kterých Soudní dvůr uznal jejich aplikovatelnost i na vybra
ná jednání členských států a dovodil povinnost národních soudů se
těmito (lidsko-právními) zásadami řídit ve svém rozhodování.13 Přije
tí Listiny ZPEU má navazovat na dosavadní vývoj, což potvrzuje jed
nak samotná Listina ve své preambuli14 a nepřímo též Protokol (č. 30)
12 Notoricky známý tzv. Van Gend en Loos test vyžadující janost, přesnost a nepodmíněnost
normy práva Evropské unie. Dle rozhodnutí Soudního dvora 26/62 Van Gend en Loos,
ECLI:EU:C:1963:1.
13 Mimo explicitní situaci, kdy určitý unijní předpis přímo zavádí povinnost chránit konkrét
ní základní právo (typicky oblast antidiskriminačního práva či povinnost zajistit soudní
prostředky k ochraně individuálních práv) Soudní dvůr uznal, že členský stát musí respek
tovat unijní standard i tam:
Kde působí jako určitý „agent“ Evropské unie, tedy v situacích, kdy implementuje/aplikuje
určité unijní právo. Jedná se o tzv. Wachauf situaci dle rozsudku Soudního dvora ve věci
5/88 Wachauf, ECLI:EU:C:1989:321. Zde je vázanost unijním standardem opřena o argu
ment decentralizovaného vládnutí, kdy státní orgány jednají v podstatě jako prodloužená
ruka Unie. Weiler poukazuje na to, že v pozadí tohoto argumentu stojí nutnost jednotného
standardu používání práva Unie ve všech státech, viz WEILER, J.,H.,H. The Constitution of
Europe: “Do the New Clothes Have an Emperor?” and Other Essays on European Integration,
Cambridge: Cambridge University Press, 1999.
A rovněž v případech, kde stát využívá určitý prostor pro individuální odchýlení se od pra
videl vnitřního trhu (využívá povolené výjimky ze zákazu omezení volného pohybu). Jed
ná se o tzv. ERT situaci dle rozsudku Soudního dvora ve věci C-260/89 ERT, ECLI:EU
:C:1991:254. Zde je Weilerem argumentováno tím, že stát, i když uplatňuje své vnitrostátní
právo, činí tak z dovolení unijních pravidel a za účelem odchylky od unijních pravidel,
takže se pohybuje v oblasti vytyčené právem Unie. I zde samozřejmě figuruje obecná nut
nost jednotného standardu používání práva Unie ve všech státech.
14 Viz pátý odstavec preambule k Listině ZPEU: „[listina potvrzuje] práva, která vyplývají
10
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spo
jeném království15.
b) Systémovým argumentem je široké uplatňování principu přímé pou
žitelnosti u všech typů pramenů unijního práva. Soudní dvůr postup
ně akceptoval tento účinek u norem primárního práva, sekundárního
práva, mezinárodních smluv uzavíraných Evropskou unií a dokonce též
u obecných zásad právních.16 Není tu proto důvod nepředpokládat stej
ný přístup rovněž u Listiny ZPEU. Smlouva o Evropské unii navíc v čl. 6
odst. 1 klade Listinu ZPEU výslovně na roveň Smlouvám, čímž Listina
ZPEU podle mě přebírá nejen jejich pozici v hierarchii pramenů práva
EU, ale rovněž i jejich vlastnosti a účinky.17
b) Z teleologického pohledu svědčí ve prospěch závěru o přímé použi
telnosti Listiny ZPEU i skutečnost, že tento dokument přímo zakládá
povinnosti členským státům. Základním ustanovením Listiny ZPEU,
které určuje použitelnost unijního katalogu v rámci vnitrostátní praxe
je čl. 51 odst. 1, podle kterého: „Ustanovení této listiny jsou při dodrže
ní zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům
Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie.
Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňová
ní v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí,
které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.“ Členské státy se tedy v Listině
ZPEU objevují jako její přímý adresát. Již bylo naznačeno, že rozšíře
ní povinnosti respektovat unijní standard základních práv i na členské
státy se v judikatuře Soudního dvora etablovalo již od sklonku 80. let
a dá se říci, že je obecně přijímáno. Na tento fakt odkazují i Vysvětlivky
k Listině, které zdůrazňují danost povinnosti členských států dodržovat
požadavky ochrany základních práv tak, jak plynou z práva Evropské
unie. Závaznost Listiny ZPEU pro členské státy sice sama o sobě nezna
mená její přímou vnitřní použitelnost před vnitrostátními soudy. Je však
[…] z judikatury Soudního dvora“ a též čl. 53 Listiny ZPEU: „Žádné ustanovení této listiny
nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení práv a základních svobod , které v oblas
ti své působnosti uznávají právo Evropské unie [...]“.
15 Viz šestý odstavec preambule k Protokolu č. 30, podle kterého: „Listina potvrzuje práva,
svobody a zásady uznávané Unií a tato práva zviditelňuje, avšak netvoří nová práva nebo
nové zásady.“
16 Pro přehledný a důkladný rozbor viz BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní
aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 19–120.
17 České (obdobně slovenské či polské) znění čl. 6 SEU mluví o stejné právní síle Listiny
ZPEU ve srovnání se Smlouvami, což by mohlo svádět k pouze technickému, formálnímu
chápání Listiny jako součástí nejvyššího stupně pyramidy unijních pramenů, co nemusí
znamenat automatické převzetí vnitrostátních účinků smluv u Listiny. Avšak anglické či
francouzské znění mluví o stejné právní hodnotě Listiny ZPEU a Smluv („shall have the
same legal value“; „la même valeur juridique“), z čeho lze dovozovat rovnost mezi těmito
prameny i v materiálním smyslu, z hlediska kvality a účinků.
11
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
jejím základním předpokladem. Soudní dvůr již v prvních rozhodnutích
formujících doktrínu přímé použitelnosti evropského práva zdůrazňo
val potřebu dvojí kontroly plnění závazků členských států.18 Efektivní
fungování právního systému Unie si vyžaduje, aby státy jako nositelé
konkrétních povinností byly pod nepřetržitým dohledem. V této sou
vislosti se mluví o tzv. dvojí bdělosti nebo dvojí kontrole členských stá
tů.19 Primárně dohled vykonává Komise, která může na stát, který neplní
své závazky, podat k Soudnímu dvoru žalobu na neplnění povinností
(čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie). Díky přímé použitelnosti
a přímému účinku norem práva Evropské unie jsou pak dalším „hlída
čem“ jednotlivci, kterým právo Evropské unie přiznává vůči státu určitá
oprávnění (i implicite), a národními soudy, před kterými se mohou jed
notlivci těchto oprávnění domáhat. Stejná logika musí platit i v případě
Listiny ZPEU a to o to víc, že jednotlivci jsou zde přímo a výslovně nadá
ni konkrétními právy.
d) Vnitrostátní použitelnost Listiny ZPEU plyne i z textu jí samotné. V čl.
52 odst. 5 Listina „definuje“ rozdíl mezi právy a zásadami, které jsou v ní
obsažené.20 Odlišení práv a zásad je zde vystavěno na rozsahu možnos
ti jejich soudního vymáhání. Zásady mohou působit jako podklad pro
přijímání prováděcích aktů jak ze strany Unie, tak ze strany členských
států. Před soudy pak mohou být použity pouze za účelem výkladu nebo
kontroly platnosti takových aktů. Dle většinového názoru tedy nemohou
být zdrojem soudně vymahatelných subjektivních práv – tedy nemohou
vykazovat přímý účinek.21 Pro účely mého textu to však není relevantní.
Podstatné je, že Listina ZPEU tak u práv (plně) jako i u zásad (omezeně)
výslovně připouští jejich užití ve vnitrostátních řízeních.
e) Posledním argumentem, nebo spíše potvrzením teze, že Listina ZPEU
je přímo použitelným pramenem práva Evropské unie je empirická
rovina. Od nabytí právní závaznosti se Listina ZPEU zařadila mezi pra
meny, které národní soudy používají nebo chtějí používat. Svědčí o tom
i stoupající množství předběžných otázek týkajících se výkladu Listiny
ZPEU, které již byly Soudnímu dvoru vnitrostátními soudy předlože
18 Viz rozsudek Soudního dvora 26/62 Van Gend en Loos, ECLI:EU:C:1963:1: „Bdělost jed
notlivců, majících zájem na ochraně svých práv, vede k účinné kontrole, která se připojuje
k té, kterou články 169 a 170 [dnes čl. 258 a 260 SFEU, pozn. autora] svěřují Komisi a člen
ským státům.“
19 Viz WEATHERILL, S. Cases and Materials on EU Law. Oxford: OUP, 2010, s. 91 an.
20 Nebudu na tomto místě rozebírat nuance této dichotomie. Význam a dopady tohoto odli
šování inspirativním způsobem rozebírá např. Generální advokát Cruz Villalón ves vém
stanovisku ve věci C-176/12 Association de médiation sociale, ECLI:EU:C:2014:2.
21 Viz např. PRECHAL,S. Commentary on the Article 52(5). In PEERS, S., HERVEY, T.
(eds.). The EU Charter of Fundamental Rights. A Commentary. Oxford: Hart Publishing,
2014, s. 1505.
12
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
né.22 V odpovědích na ně Soudní dvůr jednoznačně potvrzuje předpo
klad vnitřní použitelnosti Listiny ZPEU (při naplnění požadavku čl. 51
odst. 1, viz další kapitola).
2.2 Rozsah použitelnosti Listiny ZPEU vůči členským státům
Ze znění čl. 51 odst. 1, je zřejmé, že ne všechno jednání členských států pod
léhá obecnému testu konformity s Listinou ZPEU. Ta na rozdíl od například
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není univerzál
ně aplikovatelná. Její použitelnost se objevuje tam, kde jednání členského státu
vykazuje určitý unijní rozměr. Je tedy jasné, že aplikace Listiny je u členských
států limitovaná pouze na určitý segment činností, které souvisejí s výkonem
práva Unie. Otázkou ale je, o jaký segment se jedná, která jednání členských
států spadají pod deštník Listiny ZPEU (a tedy i pod výkladovou a kontrolní
jurisdikci Soudního dvora)?
Tato otázka patřila mezi nejvíce diskutované záležitosti v souvislosti s Listi
nou ZPEU a bylo pouze otázkou času, kdy do debat o rozsahu aplikace Listiny
ZPEU vstoupí Soudní dvůr se svou závaznou interpretací. Za více než polovi
nu dekády od účinnosti Lisabonské smlouvy se mu dostalo několik příležitostí
vyjádřit se k čl. 51 odst. 1 Listiny a alespoň částečně vyjasnit rozsah aplikace
Listiny vis-à-vis členským státům. Není překvapením, že se Soudní dvůr přiklo
nil k extenzivnímu výkladu čl. 51 odst. 1. Zároveň je však nutné podotknout, že
respektoval také vůli tvůrců Listiny ZPEU a stále uznává, že unijní katalog není
použitelný univerzálně na jakékoli jednání členského státu.
Klíčovým rozhodnutím k rozsahu aplikace Listiny, kterým se Soudní dvůr
přiklonil k širokému výkladu čl. 51 odst. 1, je rozsudek ve věci C-617/10 Fran
sson23. V této kauze byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka od švéd
ského soudu, která se týkala trestního řízení vedeného proti H. Å. Franssonovi
za závažné daňové úniky. H. Å. Fransson byl stíhán za to, že v určitých zda
ňovacích obdobích uvedl nesprávné údaje do daňových přiznání, resp. nepodal
daňová přiznání týkající se zaměstnavatelských příspěvků. Za totéž jednání však
již byl v předešlé době daňovou správou sankcionován daňovou přirážkou. Soud
tak narazil na problém zákazu dvojího potrestání za tentýž čin. Jelikož Listina
ZPEU v čl. 50 potvrzuje zásadu ne bis in idem, byl národní soud nucen řešit
otázku možného zamítnutí obvinění proti H. Å. Franssonovi pro rozpor s unij
ním katalogem a rozhodl se obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Na
tomto pozadí samozřejmě vznikla otázka, zda daňové sankce a související trestní
22 Z dostupných dat plyne, že v roce 2011 bylo Soudnímu dvoru předloženo 27 otázek
na výklad Listiny ZPEU, v roce 2012 a 2013 jich bylo shodně 41 a v roce 2014 se jednalo
o 43 otázek (vycházím zde z Výročních zpráv Komise o uplatňování Listiny ZPEU (dostup
né na: http://ec.europa.eu/justice/fundamental-rights/charter/application/index_en.htm).
23 C-617/10 Åkerberg Fransson, ECLI:EU:C:2013:105.
13
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
řízení představují provádění práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny ZPEU.
Část členských států jakož i Generální advokát se k této otázce stavěli negativ
ně a odmítali aplikovatelnost Listiny ZPEU na daný případ a tedy i pravomoc
Soudního dvora ve věci rozhodnout. Soudní dvůr však dospěl k opačnému názo
ru a uznal aplikovatelnost Listiny ZPEU i navzdory tomu, že se nejednalo ani
o klasický případ implementace práva Unie (tzv. Wachauf situace), ani o případ
odchylky od unijních pravidel (tzv. ERT situace). Soudní dvůr v tomto případě
navázal povinnost aplikace Listiny ZPEU i na další případy. Podle jeho slov (bod
21): „Použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv
zaručených Listinou.“ Použitelností unijního práva zde Soud nerozumí urči
tou konkrétní situaci použití unijních pravidel, ale v podstatě jen jakousi jejich
abstraktní existenci. Klíčovým není, zda v daném případě bylo použito (primo
či nepřímo) právo Unie, ale zda daný případ (resp. dotčená vnitrostátní úprava)
spadá do působnosti práva Unie. Pro naplnění tohoto testu stačí i jen částečné /
nepřímé napojení na právo Unie.24 Tak tomu bylo i v případě H. Å. Franssona.
Jeho daňové delikty se částečně týkaly i oblasti daně z přidané hodnoty, což je
oblast harmonizovaná právem Unie. Navíc platí, že část příjmů z výběru DPH
tvoří jeden z vlastních zdrojů rozpočtu Unie. Tím byl podle Soudního dvora
postaven dostatečný most mezi trestním řízením na národní úrovni a unijním
právem, věc tedy spadala do rámce působnosti práva Unie a stíhání i sankciono
vání daňových úniků zde bylo považováno za provádění práva Unie ve smyslu
čl. 51 odst. 1 Listiny. Rozsudek Fransson přinesl extrémně široký výklad dopadů
Listiny ZPEU na jednání členských států. Listina ZPEU se, jak říká K. Lenaerts,
stala stínem práva Unie25 a interpretace nabídnuta Soudním dvorem otvírala
otázky o tom, kde ještě leží Listinou ZPEU nedotčená autonomie členských států.
Soudní dvůr v následující judikatuře částečně korigoval přílišnou abstrakt
nost a jen nepřímé napojení jednání státu na právo Evropské unie. Vnesl tak
do této problematiky trochu světla. Zmírnil tak určité obavy z bezbřehé až
nepředvídatelné aplikovatelnosti Listiny ZPEU vůči členským státům. V rozsud
ku C-206/13 Siragusa26 uvedl (bod 25), že: „Pro určení, zda vnitrostátní právní
úprava spadá do uplatňování unijního práva ve smyslu článku 51 Listiny, je tře
ba kromě dalších skutečností ověřit, zda má uvedená vnitrostátní právní úprava
za cíl provádět ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu
a zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo
nepřímo ovlivnit, a zda existuje zvláštní ustanovení unijního práva v této oblasti
24 Viz HANCOX E., ‚The meaning of „implementing“ EU law under Article 51(1) of the
Charter: Åkerberg Fransson‘. Common Market Law Review, 2013, č. 5, s. 1411–1431 nebo
MAZÁK, J., DOBROVIČOVÁ, G., OROSZ, L., JÁNOŠÍKOVÁ, M. Odkaz Súdneho dvora
EÚ vnútroštátnym súdom o aplikovateľnosti a pôsobnosti Charty základných práv EÚ:
Rozsudky vo veciach Aklagaren Fransson a Melloni. Právny obzor, 2014, č. 2, s. 115–130.
25 LENAERTS, K., GUTIÉRREZ-FONS, J.A. The Place of the Charter in the EU Constitu
tional Edifice. In PEERS, S., HERVEY, T. (eds). The EU Charter of Fundamental Rights.
A Commentary. Oxford: Hart Publishing, 2014, s. 1513.1567–1568.
26 C-206/13 Siragusa, ECLI:EU:C:2014:126.
14
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
nebo způsobilé ji ovlivnit […].“ Soudní dvůr tak určitým způsobem vysvětlil
své závěry z rozsudku Fransson. Použitelnost Listiny stále vyžaduje, aby určitá
věc spadala do působnosti unijního práva. K tomu, abychom tento závěr mohli
učinit, však potřebujeme určité napojení kauzy na konkrétní zvláštní ustanovení
práva Unie. Argumentace (či potřeba výkladu) samotnou Listinou ZPEU pro
založení její vlastní působnosti nestačí (což potvrdil Soudní dvůr i v další judika
tuře, např. C-265/13 Marcos27). Podle Soudního dvora závěr, že se jedná o uplat
ňování práva Unie, nutně předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi
aktem práva Unie a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec
příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou.
Pouhá skutečnost, že vnitrostátní opatření spadá do oblasti, v níž má Unie pra
vomoci, tedy nemůže způsobit, že bude spadat do působnosti práva Unie, a tedy
způsobit použitelnost Listiny (C-198/13 Hernández).28
Z judikatury Soudního dvora (před i po lisabonské) plyne poměrně široké
chápání rozsahu „uplatňování práva Unie“ ze strany členských států, což vytváří
potenciál pro široké uplatnění Listiny ve vnitrostátní praxi. Pojem uplatňování
práva Unie pokrývá jak přímou aplikaci unijních norem, tak aplikaci a výklad
vnitrostátních norem, které jsou transpozicí unijních pramenů, navíc též aplika
ci vnitrostátních norem, kterou dochází/by mohlo dojít k derogaci unijně zalo
žených nároků (nejvýrazněji v oblasti vnitřního trhu) i aplikaci/výklad vnitro
státních norem, které se týkají oblasti konkrétní působnosti Unie.
2.3 Mezinárodní smlouvy o lidských právech jako součást ústavního
pořádku České republiky
Do účinnosti tzv. euronovely Ústavy České republiky v roce 2002 požívaly
mezinárodní smlouvy o lidských právech zvláštní ústavní status, když podle teh
dejšího znění čl. 10 Ústavy měly přednost před zákonem a Ústavní soud byl drži
telem konkrétní pravomoci posuzovat soulad zákonů a podzákonných právních
předpisů s těmito smlouvami.
Euronovela ústavy v roce 200229 však formálně odstranila dvojkolejnost (lid
sko-právní a ostatní prezidentské mezinárodní smlouvy) a odebrala Ústavnímu
soudu jeho privilegované postavení, když zavedla určitý difúzní model kontroly
souladu českých pod-ústavních předpisů s mezinárodními smlouvami = podle
současného stavu mají otázku shody posuzovat obecné soudy přímo v rámci
27 C-265/13 Torralbo Marcos, ECLI:EU:C:2014:187. Viz k tomu např. EXNER, J. Aplikace
Listiny základních práv EU na akty členských států. Jakým směrem kráčí Soudní dvůr?
Dostupné na: http://www.pravniprostor.cz/clanky/mezinarodni-a-evropske-pravo/apli
kace-listiny-zakladnich-prav-eu-na-akty-clenskych-statu-jakym-smerem-kraci-soudni
-dvur.
28 C-198/13 Julian Hernández a další, ECLI:EU:C:2014:2055.
29 Ústavní zákon č. 395/2001 Sb. ze dne 18. října 2001, kterým se mění ústavní zákon České
národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
15
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
rozhodování věci, čím má být dosaženo rychlejší a efektivnější soudní rozho
dování.30
Ústavní soud se však v kontroverzním a diskutovaném31 tzv. konkursním
nálezu Pl. ÚS 36/0132 postavil proti uvedené koncepční změně a vyslovil zacho
vání speciálního statusu mezinárodních smluv o lidských právech v českém
právním systému. V rámci obiter dictum vytvořil konstrukci, podle které ani
po euronovele Ústavy nenastala žádná restrikce v jeho pravomocích, protože
mezinárodní smlouvy o lidských právech i přesto, že došlo k vymazání jejich
výslovné zmínky z textu Ústavy, budou nadále sloužit jako referenční kritérium
ústavnosti jednoduchého práva a to jako imanentní součást ústavního pořád
ku České republiky: „[...] Ústavní zakotvení všeobecné inkorporačním normy,
a tým překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vni
trostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska rati
fikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních
svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s dero
gačními důsledky. Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko
s ohledem na ustanovení § 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl.
1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárod
ní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.“
Ústavní soud tedy podal široký výklad pojmu ústavní pořádek a do jisté míry
odboural existující názor o taxativnosti této ústavní kategorie.33 Nepřímo tak
vytvořil podmínky pro pozdější debatu o možnosti rozšíření ústavního pořádku
také o text Listiny ZPEU (či rozšíření o právo Evropské unie obecně)34. Opod
statněnost této otázky je na místě, a to zejména z těchto důvodů:
30 BARTOŇ, M. Novela Ústavy ČR č. 395/2001 Sb. (tzv. euronovela Ústavy) a mezinárodní
právo. EMP, 2002, roč. 9, č. 1/2, s. s. 30–32 a 53–56.
31 Kriticky viz např. KÜHN, Z., KYSELA, J.. Je Ústavou vždy to, co Ústavní soud řekne, že
Ústava je? Časopis pro právní vědu a praxi, 2002, roč. 10, č. 3, s. 199–214; nebo FILIP, J.
Nález č. 403/2002 Sb. jako rukavice hozená ústavodárci Ústavním soudem. Právní zpravodaj, 2002, roč. 3, č. 11, s. 12–15. Pro obhajobu postoje Ústavního soudu viz např. MALE
NOVSKÝ, J. Euronovela Ústavy: „Ústavní inženýrství“ ústavodárce nebo Ústavního soudu
či obou? In KYSELA, Jan (ed). Deset let Ústavy České republiky – východiska, stav, perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 173–189 nebo HOLLÄNDER, P. Dotváření Ústavy
judikaturou Ústavního soudu. In KYSELA, J. (ed). Deset let Ústavy České republiky – východiska, stav, perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 122–139.
32 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 36/01 Odměna a náhrada výdajů správce konkursní podstaty, ECLI:CZ:US:2002:Pl.US.36.01.
33 K tomu viz též MLSNA, P. Komentář čl. 10 Ústavy. In RYCHETSKÝ, P. a kol. Ústava České
republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer,
2015, s. 110–112.
34 BOBEK, M., KÜHN, Z. What about that “Incoming Tide”? The Application of the EU Law
in the Czech Republic. In LAZOWSKI, A. (Ed). The Application of EU Law in the New
Member States – Brave New World. Hague: TMC Asser Press, 2010, 325–356.
16
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
a) Odkaz na Listinu ZPEU obsažený v článku. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské
unii jí přiznává stejnou právní sílu jako zřizovacím smlouvám. Listina
ZPEU se stává součástí primárního práva35, které je právem smluvním
a přestože samotná Listina ZPEU nebyla sjednána jako mezinárodní
smlouva36, z materiálního hlediska jí nelze upírat takový status.37 Mini
málně z tohoto úhlu pohledu se jedná o mezinárodní smlouvu o lid
ských právech.
b) U práva Evropské unie lze zvažovat jistý exkluzivní, silnější status
v porovnání s ostatními mezinárodními závazky ČR (podobný výše
rozebíranému silnějšímu statusu lidsko-právních smluv před přijetím
euronovely Ústavy).38 Ten vychází ze systematického argumentu odliše
ní tzv. integračních smluv podle čl. 10a Ústavy na jedné straně a ostat
ních „prezidentských“ mezinárodních smluv na straně druhé (smlouvy
podle čl. 10, resp. 49 Ústavy). Krom toho jej lze opřít o léta vytvářenou
autonomní povahu evropského práva a jeho aplikační dominanci, které
jsou základním předpokladem funkčnosti unijního právního systému.
Tato exkluzivita smluv podle čl. 10a39 může být podkladem pro premisu
o quasiústavní povaze a z ní plynoucích derogačních účinků evropského
práva vůči obecnému vnitrostátnímu právu.
V dalším textu se pokusím nabídnout teoretický pohled na tuto zajímavou
problematiku a přiblížit přístup Ústavního soudu k otázce vztahu Listiny ZPEU
a ústavního pořádku České republiky.
3 Listina základních práv EU a ústavní pořádek
Připomeňme si, že se momentálně nacházíme v situaci, kdy definitivní odpo
věď na otázku vztahu (zařazení) Listiny ZPEU a ústavního pořádku ČR zatím
neexistuje. Není zde ani jasný postoj Ústavního soudu (podobný tomu, který
byl vysloven v konkurzním nálezu v souvislosti s mezinárodními smlouvami
o lidských právech), ani ustálená judikatura nabízející určité nepřímé indicie
35 Což akceptoval i Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/08 Lisabonská smlouva I, ECLI:C
Z:US:2008:Pl.US.19.08.1.
36 Na tento deficit poukazuje například Petr Mlsna, viz MLSNA, P. Listina základních práv
Evropské unie a její ústavněprávní konotace. In GERLOCH, A., WINTR, J. (eds.): Lisabonská smlouva a ústavní pořádek. Aleš Čeněk, Plzeň 2009, s. 291–307.
37 Obdobně viz KÜHN, Z. Listina základních práv EU a český ústavní pořádek. In KLÍMA,
K., JIRÁSEK, J. (eds.) Pocta Jánu Gronskému. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 112–120,
38 Pro samostatnou povahu integračních smluv (později potvrzenou nálezem Ústavního
soudu Pl. ÚS 50/04 Cukerné kvóty III, ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.50.04) argumentoval např.
soudce ústavního soudu J. Mucha již v roce 2004. Viz MUCHA, J. The Presentation of
Czech Experiences. In MAVČIČ, A. (ed). The Position of Constitutional Courts Following
Integration into the European Union. Ljubljana: Ustavno sodišče Republike Slovenije, 2004,
s. 166. Dostupné na: http://www.us-rs.si/media/zbornik.pdf..
39 Prakticky se jedná především o smlouvy přijaté v souvislosti s členstvím v EU.
17
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
o přístupu Ústavního soudu k otázce (ne)vtažení Listiny ZPEU do ústavního
pořádku.
Samozřejmě je celkem možné, že tato otázka nebude Ústavním soudem
(vy)řešena nikdy, a psaní jako je toto, budou jen pouhou teoretickou exhibi
cí. Nakonec i slavný konkurzní nález bývá interpretován spíše jako nostalgic
ké povzdechnutí Ústavního soudu40, které jinak nemělo v praxi žádné zásadní
dopady. Důkazem pro spíše ideové, nežli právně relevantní chápání významu
konkurzního nálezu, je také skutečnost, že v období od jeho vynesení (ale také
v období před jeho vynesením) v podstatě nedochází v rámci rozhodovací čin
nosti Ústavního soudu k rušení českých právních předpisu pouze pro zjištěný
rozpor s mezinárodní smlouvou o lidských právech.41 Argumentace Ústavního
soudu rozporem s mezinárodní lidskoprávní smlouvou je pokaždé jenom dupli
kací, podpůrným nástrojem zdůrazňujícím nekonzistenci jednoduchého práva
s lidskoprávními standardy primárně stanovenými Listinou základních práv
a svobod. Fakticky tedy judikované zachování možnosti posuzování jednodu
chého práva prismatem mezinárodních lidskoprávních smluv na realitě řízení
v rámci kontroly ústavnosti jednoduchého práva nic nezměnilo. K podobným
závěrům jistě můžeme dospět i v souvislosti s Listinou ZPEU.
Na druhou stranu s měnícím se Ústavním soudem a rostoucí relevancí Listi
ny ZPEU42, vidím jako velmi pravděpodobné, že unijní katalog základních práv
nezůstane ležet stranou a v práci Ústavního soudu se určitým způsobem odrazí.
40 Takto konkurzní nález hodnotí např. David Kosař ve svém diskusním příspěvku k postu
Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo z 30. listopadu 2007 s názvem: Bude Listina základních
práv EU součástí ústavního pořádku ČR? a bohatou diskusi k němu. Dostupné na: http://
jinepravo.blogspot.cz/2007/11/bude-listina-zkladnch-prv-eu-soust.html.
41 Ke zrušení českého jednoduchého práva pouze pro jeho rozpor s mezinárodní lidsko
právní smlouvou se Ústavní soud přiblížil v zásadním nálezu Pl. ÚS 16/99 Zrušení části
páté občanského soudního řádu – správní soudnictví, ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.16.99.1. Je
nepopíratelným faktem, že hlavním referenčním kritériem pro posouzení zrušené části
o.s.ř. byl čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Ústavní
soud však i v tomto nálezu argumentoval jeho prerogativy pouze podpůrně a hlavní rozpor
a důvod pro zrušení tehdejší části páté o.s.ř. objevil v čl. 36 Listiny. Jediným v literatuře
rozebíraným rozhodnutím, kde Ústavní soud vyslovil neústavnost vnitrostátního předpisu
pouze pro rozpor s mezinárodní smlouvou (Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod) je nález Pl. ÚS 45/04 Slyšení obviněného soudem (přezkum rozhod
nutí státního zástupce o dalším trvání vazby), ECLI:CZ:US:2005:Pl.US.45.04. K tomu viz
WINTR, J. Vliv Úmluvy na český ústavní pořádek. In BOBEK, M., KMEC, J. (eds). Dvacet
let Evropské úmluvy v České republice a na Slovensku. Praha: C. H. Beck, 213, s. 185.
42 Na rostoucí relevanci Listiny ZPEU poukazuje jednak stále narůstající počet významných
rozhodnutí Soudního dvora založených na tomto katalogu (př. C-293/12 Digital Rights
Ireland, ECLI:EU:C:2014:238; C-131/12 Google Spain, ECLI:EU:C:2014:317; C-236/09
Test-Achats, ECLI:EU:C:2011:100) a jednak rostoucí počet předběžných otázek týkajících
se výkladu Listiny ZPEU, které jsou Soudnímu dvoru předkládané ze strany národních
soudů, viz Výroční zprávy Komise o uplatňování Listiny ZPEU (dostupné na: http://ec.eu
ropa.eu/justice/fundamental-rights/charter/application/index_en.htm).
18
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Intenzitu dopadů Listiny ZPEU na rozhodovací činnost Ústavního soudu však
v této době můžeme jenom stěží odhadnout.
V dalším textu shrnuji rizika, která s sebou může přinést vtažení Listiny
ZPEU do rámce ústavního pořádku. Dále se pokusím nastínit scénáře možného
přístupu Ústavního soudu k této otázce a nakonec přiblížím dosavadní judikatu
ru, ve které Ústavní soud „pracoval“ s Listinou ZPEU.
3.1 Rizika zařazení Listiny ZPEU do ústavního pořádku
V rámci doktrinálních debat převažuje názor, podle kterého by přímé roz
šíření ústavního pořádku o Listinu ZPEU nebylo vhodné.43 Hlavním důvodem
je zachování autonomní povahy této české ústavní kategorie.44 Pokud by totiž
Listina ZPEU byla součástí ústavního pořádku, byla by část ústavního pořádku
(představující právě Listinu ZPEU) podrobena výkladové pravomoci Soudního
dvora EU. Kromě narušení samostatné povahy ústavního pořádku a možnosti
významného oslabení specifického postavení ústavního soudnictví45, by to moh
lo přinést i podstatné praktické komplikace, protože tam, kde se Listina ZPEU
materiálně překrývá s českou Listinou základních práv a svobod, by se mohly
objevit odlišné pohledy na výklad konkrétního lidského práva ze strany Soud
ního dvora (vykládajícího Listinu ZPEU) a Ústavního soudu (vykládajícího Lis
tinu ZPEU).
Zajímavým problémem, který by v případě vtažení Listiny ZPEU do ústav
ního pořádku České republiky mohl teoreticky nastat, je také otázka ústavní
kontroly budoucích změn Listiny ZPEU.46 Pokud by totiž Listina byla chápána
jako součást ústavního pořádku a zároveň by byla považována za mezinárodní
smlouvu, v případě posuzování ústavnosti její novely ze strany Ústavního soudu
(v rámci předběžné kontroly ústavnosti mezinárodních smluv podle čl. 87 odst.
2 Ústavy ČR, kde referenční kritérium tvoří celý ústavní pořádek) by se Listina
ZPEU stala referenčním rámcem sebe samé.
43 Viz zejména diskusní příspěvky Z. Kühna, J. Komárka, P. Břízy, D. Kosaře a dalších na blo
gu Jiné právo k postu Zdeňka Kühna z 30. listopadu 2007 s názvem: Bude Listina základ
ních práv EU součástí ústavního pořádku ČR? a bohatou diskusi k němu. Dostupné na:
http://jinepravo.blogspot.cz/2007/11/bude-listina-zkladnch-prv-eu-soust.html.
44 Viz KÜHN, Z. Listina základních práv EU a český ústavní pořádek. In KLÍMA, K., JIRÁ
SEK, J. (eds.) Pocta Jánu Gronskému. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008.
45 K tomu viz KOMÁREK, J. Why National Constitutional Courts Should Not Embrace EU
Fundamental Rights‘Law Society and Economy Working Paper Series WPS 23-2014 Decem
ber 2014. Dostupné na: https://www.lse.ac.uk/collections/law/wps/WPS2014-23_Koma
rek.pdf.
46 Na což poukázal např. Jan Kysela v rámci diskuse na konferenci České společnosti pro
evropské a srovnávací právo (pořádané společně s Ministerstvem zahraničních věcí ČR,
v Praze, 22. 5. 2015) s názvem „Listina základních práv Evropské unie: pět let poté aneb
jeden lidsko‐právní katalog (ne)stačí?“
19
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Vtažení Listiny základních práv EU do ústavního pořádku by mohlo být
považováno i za odporující požadavkům unijního práva. Vzhledem ke koncen
trované formě ústavní kontroly v ČR, by otázku rozporu mezi českými norma
mi a Listinou ZPEU (jako součástí ústavního pořádku) musely obecné soudy
předkládat Ústavnímu soudu jako monopolnímu „hlídači“ rozporů mezi obyčej
ným právem a normami ústavního pořádku.47 To by se ale dostalo do konfliktu
s požadavkem efektivní a bezodkladné aplikace unijního práva, který patří mezi
základní principy práce s právem Evropské unie.48
3.2 Několik možných scénářů přístupu k Listině
Při hledání odpovědi na otázku, zda Listina ZPEU tvoří či netvoří součást
ústavního pořádku České republiky, resp. jakou roli má tento dokument sehrávat
v rozhodování Ústavního soudu, se nabízí hned několik scénářů/variant řešení,
které představím níže. Klíčovou roli pro výběr některé z variant hraje vyřešení
problému, jak obecně chápeme Listinu ZPEU. Zda ji považujeme za další pra
men práva Evropské unie, který má mít v našem právním pořádku stejné posta
vení jako ostatní normy tohoto systému? Nebo zda se spíše přikláníme k jejímu
chápání jako mezinárodního dokumentu sloužícího k ochraně lidských práv?
3.2.1 Listina ZPEU jako „běžné“ unijní právo
Při určování místa Listiny ZPEU v českém právním řádu jistě můžeme hledat
určitá východiska nebo paralely v rozhodnutích Ústavního soudu věnovaných
obecně problematice účinků unijního práva v českém právním systému. Ústavní
soud totiž věnoval poměrně velkou pozornost otázce, zda může právo Evrop
ské unie sloužit jako referenční kritérium pro posouzení ústavnosti vnitrostát
ních zákonů, což je otázka, která přímo souvisí s problémem možného rozšíření
ústavního pořádku o unijní normy.49
Ústavní soud se k existenci své pravomoci posuzovat rozpor mezi evropským
právem a jednoduchým vnitrostátním právem staví od počátku rezervovaně. Již
v usnesení Pl.ÚS 19/0450 odmítl svoji pravomoc a ponechal řešení otázek případ
ného rozporu mezi evropským a vnitrostátním právem na obecných soudech.
47 Viz obdobně názor Z. Kuhna. v diskusi k jeho postu na blogu Jiné právo z 30. listopadu
2007 s názvem: Bude Listina základních práv EU součástí ústavního pořádku ČR? a boha
tou diskusi k němu. Dostupné na: http://jinepravo.blogspot.cz/2007/11/bude-listina
-zkladnch-prv-eu-soust.html.
48Rozsudek Soudního dvora C-106/77 Simmenthal, ECLI:EU:C:1978:49; C-188/10
a C-189/10 Melki a Abdeli, ECLI:EU:C:2010:363.
49 Více se této otázce věnuji např. zde HAMUĽÁK, O. Flexibilita ústavního pořádku, právo
Evropské unie a marginalia k Listině základních práv Evropské unie. In MLSNA, P. Ústava
ČR – vznik, vývoj a perspektivy. Praha : Leges, 2011, s. 288–308.
50 Usnesení Ústavního soudu Pl.ÚS 19/04 Povaha tzv. zlatých akcií, ECLI:CZ:US:2006:Pl.
US.19.04.
20
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Svůj negativní postoj zopakoval i v dalších rozhodnutích. Klíčovým byl nález
ve věci tzv. lékové vyhlášky, Pl .ÚS 36/0551. Význam otázky možného vtažení
norem evropského práva do rámce ústavního pořádku podtrhuje i fakt, že při
hledání odpovědi si soudce zpravodaj (Jiří Nykodým) dokonce vyžádal odborné
stanovisko příslušných kateder (hlavně ústavního práva) českých právnických
fakult. Ve svém nálezu pak Ústavní soud odpovídá na otázku možného použití
unijního práva jako referenčního rámce pro přezkum českých zákonů negativně.
Vychází při tom z oddělených funkcí ústavního a evropského soudnictví. Sám
sebe nechápe jako soud, který by byl povolán k řešení otázek konformity vnit
rostátního práva s právem Evropské unie. V systému decentralizovaného evrop
ského soudnictví totiž tato otázka náleží do pravomoci obecných soudů a Soud
ního dvora. Ústavní soud ve své judikatuře akceptuje tzv. Simmenthal princip52
a akcentuje povinnost obecných soudů řešit otázky konformity vnitrostátních
a unijních norem samostatně, bez ingerence ústavního soudnictví.53
Negativním přístupem k otázce možného rozšiřování masy referenčních kri
térií ústavnosti o právo Evropské unie dává Ústavní soud najevo, že respektuje
tříčlennou výstavbu evropského soudnictví, tvořeného Soudním dvorem, obec
nými národními soudy a Ústavními soudy členských zemí, ve které mají tyto
části své specifické úkoly.54
Když tedy budeme na Listinu ZPEU nazírat ryze technicky jako na další
běžnou součást unijního práva, musíme s přihlédnutím k závazné judikatuře
Ústavního soudu dojít k závěru, že tento dokument netvoří součást ústavního
pořádku.
Na druhé straně se však Ústavní soud před unijním právem zcela neuzavírá
a připomíná, že při výkladu českého ústavního pořádku – formálně používa
ného jako referenční kritérium ústavnosti jednoduchého práva – bude vychá
zet z požadavků unijních norem a přihlížet k judikatuře Soudního dvora. Právo
Evropské unie tedy nechápe jako formální součást ústavního pořádku, ovšem
na druhé straně přistupuje k němu jako, slovy Michala Bobka a Zdeňka Kühna,
k závaznému ústavnímu argumentu při posuzování ústavnosti jednoduchého
vnitrostátního práva.55
51 Nález Ústavního soudu Pl .ÚS 36/05 Léková vyhláška, ECLI:CZ:US:2007: Pl.US.36.05.1.
52 Rozsudek Soudního dvora C-106/77 Simmenthal, ECLI:EU:C:1978:49.
53 Odmítavý postoj ke své pravomoci posuzovat soulad mezi vnitrostátním právem a prá
vem Evropské unie opakuje Ústavní soud mimo výše uvedená rozhodnutí též v usnesení
II. ÚS 1217/08, ECLI:CZ:US:2008:2.US.1217.08.1 nebo usnesení Pl. ÚS 12/08, ECLI:C
Z:US:2008:Pl.US.12.08.1.
54 Obdobně viz BOBEK, M. Learning to Talk: Preliminary Rulings, the Courts of the New
Member States and Court of Justice. Common Market Law Review, 2008, roč. 45, č. 6, s.
1629.
55 Viz BOBEK, M., KÜHN, Z. What about that “Incoming Tide”? The Application of the EU
Law in the Czech Republic. In LAZOWSKI, A. (Ed). The Application of EU Law in the New
Member States – Brave New World. Hague: TMC Asser Press, 2010.
21
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
U tohoto závěru se můžeme vrátit k otázce Listiny ZPEU. Ani u ní nelze totiž
vyloučit takové nepřímé působení v podobě interpretačního vzoru při výkladu
českého práva, včetně norem ústavního pořádku.
3.2.2 Listina ZPEU jako „jiné“ unijní právo
Oproti výše uvedenému závěru však ve vztahu k Listině ZPEU lze zvažo
vat i jiný, alternativní přístup. Otázkou totiž zůstává, zda nelze Listinu ZPEU
chápat odlišně, jako specifickou součást unijního práva, na kterou se nevztahují
obecná pravidla práce s tímto právním systémem? Stojíme zde před problémem,
jak máme naložit s pramenem, který zajisté představuje mezinárodní dokument
o ochraně lidských práv?56 Nebylo by jeho vyřazení z rámce ústavního pořádku
možno považovat za nepřípustné „omezení již dosažené procedurální úrovně
ochrany základních práv a svobod“, kterým argumentoval Ústavní soud v kon
kursním nálezu?
Zajisté je možné tvrdit, že Listina ZPEU před přijetím Lisabonské smlou
vy nebyla právně závazným pramenem a nikdy nebyla (nemohla být) Ústavním
soudem přímo aplikovaná, tudíž jejím nezařazením do rámce ústavního pořádku
nedochází ke snížení „procedurální úrovně ochrany“. Tento problém úzce sou
visí s tím, jak budeme chápat dopady samotného konkurzního nálezu? Dopadá
argumentace Ústavního soudu pouze na ty vyhlášené a ratifikované mezinárod
ní smlouvy o lidských právech, které byly pro Českou republiku závazné před
euronovelou Ústavy? Nebo se jedná o otevřenou kategorii pokrývající i všechny
další v budoucnu sjednané lidskoprávní smlouvy? Argumentace Ústavního sou
du i s použitím čl. 1 odst. 2 Ústavy nasvědčuje tomu, že konkurzní nález není jen
petrifikačním rozhodnutím, ale je použitelný i pro futuro, a tedy i s možnými
dopady na Listinu ZPEU.
Když budeme akceptovat, že Listina ZPEU, krom toho, že patří mezi pra
meny unijního práva, přináší zároveň nové mezinárodní lidskoprávní závazky,
mohli bychom obhájit její zařazení do rámce ústavního pořádku České republiky
(a samozřejmě čelit tak rizikům, o kterých je psáno výše).
56 Skutečnost, že Listina ZPEU nebyla podepsána, vyhlášena a ratifikována jako samostatný
dokument jí podle mého názoru nemůže upírat smluvní povahu. Listina ZPEU je plno
hodnotnou součástí systému Lisabonské smlouvy, která procesem vyjednávání, vyhlášení
a ratifikace prošla. Forma „zezávazňování“ Listiny ZPEU určitě nebyla tradiční. Výsled
kem je ale nový, pro členské státy (a tedy i Českou republiku) závazný, mezinárodní lidsko
-právní katalog.
22
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
3.3 Přístup Ústavního soudu – několik relevantních rozhodnutí
3.3.1 Listina ZPEU jako inspirační zdroj v rámci ústavního přezkumu
Je neoddiskutovatelné, že Listina ZPEU tvoří součást unijního práva a pro
to i v souvislosti s ní platí povinnost národních soudů zohledňovat její obsah
při interpretaci vnitrostátního práva. Je zřejmé, že Listinu ZPEU jako inspirač
ní zdroj či určitý podpůrný argument začíná ve své judikatuře používat i sám
Ústavní soud. Potvrzuje tak svůj „kladný“ vztah k nepřímému účinku norem
unijního práva, který hraje klíčovou roli v jeho přístupu k unijnímu právu obec
ně.57 Takové nepřímé použití Listiny ZPEU má dvojí povahu. Za prvé může být
Listina ZPEU použita jako další podpůrný argument pro závěr, že určitý vnitro
státní pramen práva nebo postup orgánů veřejné moci je nebo není v souladu
s normami ústavního pořádku (zejména s Listinou základních práv a svobod)
– zde se jedná o určitý nepravý nepřímý účinek, když Listina ZPEU (a odkaz
na ni) nijak neovlivňuje výsledek rozhodování Ústavního soudu. Za druhé se
může jednat o případy, kdy Listina ZPEU bude ze strany Ústavního soudu pou
žita jako interpretační vodítko v rámci výkladu českých ústavních norem, tedy
jako pramen, kterého existence ovlivní výsledek řízení. Zde se jedná o pravý
nepřímý účinek Listiny ZPEU, když její existence a použití ze strany Ústavního
soudu určuje výsledek řízení.
Jako příklad první uvedené kategorie mohou posloužit následující vybraná
rozhodnutí Ústavního soudu. V nálezu II. ÚS 164/1558 soud zamítl ústavní stíž
nost, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení zásahu do jeho ústavně chráněného
práva shromažďovat se a do svobody projevu. Stěžovatel brojil proti rozhodnutím
českých orgánů, které zakázaly demonstraci proti umělým potratům, jejíž sou
částí měla být i drastická obrazová dokumentace. Jedním z důvodů zákazu byl
i zájem na ochraně dětí před negativními dopady zpřístupňování takové obra
zové dokumentace. Ústavní soud ve své argumentaci uznal, že zájem na ochraně
dítěte (chráněný čl. 32 odst. 1 věty druhé české Listiny základních práv a svobod)
může být legitimním účelem, kterým bude omezeno jiné ústavní právo. Při této
argumentaci odkázal mimo jiné i na čl. 24 Listiny ZPEU, podle kterého má být
vždy chráněn vyšší zájem dítěte. V dalším nálezu III. ÚS 1956/1359 řešil Ústavní
soud otázku rozsahu práva na nahlédnutí do spisu v trestním řízení ze strany tzv.
jiných osob (podezírané osoby, podezřelé osoby, majitelé zadržených věcí apod.),
u kterých to trestní předpisy výslovně neumožňovaly. Ve výkladové části se při
57 Blíže viz HAMUĽÁK, O. Interpretační obrušování hran mezi českým a supranacionálním
právem. In HAMUĽÁK, O. (ed). Principy a zásady v právu – teorie a praxe. Praha: Leges,
2010, s. 53–56.
58 Nález Ústavního soudu II.ÚS 164/15, Zákaz konání shromáždění z důvodu zvláštní ochra
ny zájmu dětí, ECLI:CZ:US:2015:2.US.164.15.1.
59 Nález Ústavního soudu III. ÚS 1956/13 Právo podezřelého na nahlížení do policejní
ho spisu a přiměřenost nařízení a provedení domovní prohlídky. ECLI:CZ:US:2014:3.
US.1956.13.1.
23
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
klonil k širokému chápání tohoto práva i s odkazem na fakt, že právo nahlédnout
do spisu patří mezi základní práva a Listina ZPEU jej uznává dokonce i v rámci
správního řízení (čl. 41 Listiny).
Druhé variantě nepřímého účinku se Ústavní soud přiblížil v nálezu Pl.
ÚS 12/1460, i když výslovná zmínka o euro-konformním výkladu konkrétních
norem ústavního pořádku v rozhodnutí chybí. Zde Ústavní soud posuzoval
otázku ústavnosti vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí poskytovatele
dotací o pozastavení výplaty dotace, které stanovoval český zákon č. 218/2000
Sb., O rozpočtových pravidlech. Toto vyloučení soudního přezkumu Ústavní
soud vyhodnotil jako protiústavní (odporující čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod) a ve své argumentaci odkázal mimo jiné na čl. 47 Listiny ZPEU
a příslušnou judikaturu Soudního dvora, zajišťující právo na účinné prostředky
právní ochrany. Své rozhodnutí o neústavnosti napadené části zákona o rozpoč
tových pravidlech významně podložil členskými závazky České republiky vůči
Evropské unii (přímo odkazuje na zásadu loajální spolupráce v rámci Evropské
unie). Absence soudního přezkumu v dotačním řízení by podle Ústavního sou
du mohla být také porušením Listiny ZPEU. Na první pohled se zdá, že i tento
nález Ústavního soudu je spíše příkladem první kategorie dopadů Listiny ZPEU
(= role podpůrného zdroje). Intenzita a důkladnost „evropských“ argumentů
Ústavního soudu mě ale vede k závěru, že bez onoho evropského „tlaku“ by roz
hodnutí Ústavního soudu mohlo být i odlišné.
3.3.2 Listina ZPEU jako zdroj ústavního přezkumu
V úvodu tohoto článku jsem předložil několik argumentů pro obecnou pří
mou použitelnost Listiny ZPEU. Když budeme vycházet z toho, že Listina ZPEU
je pramenem, který musí vnitrostátní soudy používat, ve spojení s chápáním
Ústavního soudu jako orgánu, který je (jako všechny ostatní orgány aplikace
práva) povinován aplikací unijního práva, otevírá se prostor pro přímé užití
ustanovení Listiny ZPEU jako zdroje ústavního přezkumu českých norem nebo
postupů českých orgánů veřejné moci. V takovém případě by již nepůsobila pou
ze jako „vedle stojící“ interpretační vodítko, ale stala by se součástí referenčních
kritérií používaných v rámci ústavního přezkumu, tedy vyvolávala by v praxi
stejné účinky, jako normy ústavního pořádku České republiky. Tuto roli Listiny
ZPEU naznačil Ústavní soud i ve dvou poměrně nedávných rozhodnutích.
V nálezu III. ÚS 2782/1461 Ústavní soud zrušil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 z důvodu, že tento soud, rozhodující jako soud posledního stupně,
60 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 12/14 K protiústavnosti výluky soudního přezkumu u poza
stavení výplaty části dotace, ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.12.14.2.
61 Nález Ústavního soudu III. ÚS 2782/14 Střet letounu s ptákem, ECLI:CZ:US:2014:3.
US.2782.14.1.
24
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
ve věci aplikace Nařízení o náhradách v letecké dopravě62, nepodal předběžnou
otázku Soudnímu dvoru přesto, že zde existovala nejistota ve výkladu unijních
norem. Problém spočíval v podstatě v tom, zda v případě střetu letadla s ptákem
má být doba nutných technických kontrol a oprav s tím souvisejících započítá
na do celkové doby zpoždění letu, za kterou náleží cestujícím náhrada ve smy
slu uvedeného nařízení. Ústavní soud měl za to, že tato specifická otázka zatím
nebyla v právu Evropské unie dostatečné vyřešena (ani judikaturou Soudního
dvora) a jelikož její vyřešení mělo pro rozhodnutí obecného soudu (určení výše
náhrady) zásadní význam, bylo povinností tohoto soudu věc přerušit se obrá
tit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr. Postup obecného soudu považoval
Ústavní soud za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod) a práva na zákonného soudce (čl. 38 odst.
1 Listiny základních práv a svobod). V tomto rozhodl v souladu se svou ustále
nou judikaturou63, podle které svévolné porušení povinnosti podat předběžnou
otázku (resp. odůvodnit její nepodání důsledně provedeným CILFIT testem64) ze
strany obecných soudů poslední instance je považováno za porušení uvedených
norem českého ústavního pořádku.65 Ústavní soud ale v závěrech docela překva
pivě doplnil, že v jednání Obvodního soudu pro Prahu 6 vidí i porušení Listiny
ZPEU: „Je třeba připomenout, že přímá aplikace Nařízení je „uplatňováním“
práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU, která se na pro
jednávaný případ vztahuje, i když se této okolnosti stěžovatelka nedovolává,
takže spolu s porušením výše uvedených ustanovení ústavního pořádku České
republiky dochází s ohledem na povinnost přímé aplikace Nařízení i k porušení
práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 47 Listiny
základních práv EU.“ Toto doplnění je možné (vzhledem k jeho jednoznačné for
mulaci i vzhledem k tomu, že odkaz na Listinu není jen součástí odůvodnění, ale
výroku nálezu) považovat za vykročení směrem k přímé aplikaci Listiny ZPEU
v rámci ústavního přezkumu. Ústavní soud sice mlčí o tom, že takto aplikovaná
Listina ZPEU je součástí ústavního pořádku, formulováním svého závěru ji však
klade na roveň této mase ústavních norem. Bez významu určitě není ani fakt, že
tento test uskutečnil Ústavní soud v podstatě ex officio, tedy mimo návrh stěžo
vatelky. I když Ústavní soud uskutečnil „test Listinou ZPEU“ až jako sekundární,
vedle aplikace české Listiny, nelze v tom nevidět určitý názorový posun. Zdá se,
že vedle užívání Listiny ZPEU jako interpretačního vzoru či určitého ústavní
62 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým
se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě ode
pření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje
nařízení (EHS) č. 295/91Text s významem pro EHP. 63 Zejména nález II. ÚS 1009/08, K povinnosti obecného soudu položit předběžnou otázku
ESD, ECLI:CZ:US:2009:2.US.1009.08.2.
64 C-283/81 CILFIT v Ministero della Sanità, ECLI:EU:C:1982:335.
65 K podmínkám uplatnění tzv. CILFIT testu obecně i v praxi českých soudů viz podrobně
(na různých místech) STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J. BONČKOVÁ, H., PETR,
M. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges, 2014, 304 s.
25
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ho argumentu, se zde Ústavní soud posunul k jejímu přímému používání a to
minimálně v rámci kontroly ústavnosti postupů českých orgánů. Otázkou zůstá
vá, zda by tento test (v případech přímé aplikace práva Evropské unie ze strany
českých orgánů) uskutečnil i v situacích, ve kterých by se nejednalo o porušení
norem české Listiny, ale výhradně jen o porušení norem Listiny ZPEU?
Další příklon k aktivnímu používání Listiny ZPEU můžeme objevit v nálezu
Pl. ÚS 14/1466 o ústavnosti pětiprocentní uzavírací klauzule pro volby do Evrop
ského parlamentu. V tomto rozhodnutí Ústavní soud opět připustil přímou apli
kaci Listiny ZPEU a to dokonce v případě kontroly ústavnosti českých předpisů
(bod 47): „Jelikož přijímání vnitrostátních implementačních předpisů k Aktu,
včetně vyplnění jím poskytnutého prostoru pro legislativní uvážení národního
zákonodárce, je „uplatňováním“ unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny
základních práv Evropské unie (dále též jen „LZPEU“), mohou se na přezkumu
ústavnosti těchto předpisů v členských státech spolu s referenčními kritérii ústav
ního pořádku v zásadě podílet – podle své povahy – také ustanovení LZPEU, ať
už „prostupováním“ do ústavního pořádku nebo přímou aplikací v případě vyšší
úrovně jimi poskytované ochrany (čl. 53 LZPEU) [...].“ V další části nálezu se
však nedostal k přímému uskutečnění „testu Listinou ZPEU“, protože po vyhod
nocení obsahu Listiny ZPEU došel k závěrům, že unijní katalog nezaručuje
občanům právo na rovný podíl na volebním výsledku. Proto jako referenční
kritérium pro posuzování vnitrostátních předpisů o volbách do Evropského
parlamentu použil pouze kritéria ústavního pořádku České republiky (bod 57).
Otevřenou otázkou tedy zůstává, zda a jak by přistoupil k přímé aplikaci Listiny
ZPEU v případě, že by dotyčné právo bylo jejím textem zaručeno, resp. v přípa
dě, kdy by Listina ZPEU poskytovala vyšší úroveň ochrany? Podle použité for
mulace by měl v takovém případě Ústavní soud přímo aplikovat Listinu ZPEU
jako zdroj ústavního přezkumu norem českého zákona o volbách do Evropského
parlamentu. I v takovém případě by se pak unijní katalog lidských práv svými
dopady vyrovnal účinkům norem ústavního pořádku.
Dvě výše rozebraná rozhodnutí Ústavního soudu znamenají posun v chápá
ní Listiny ZPEU. I když výslovně nezařadily unijní katalog do rámce ústavního
pořádku ČR, minimálně jej vyzvedly na stejnou úroveň v rámci ústavní kontroly.
Debata o obohacení ústavního pořádku o unijní Listinu tak možná získává další
impuls a rozměr. I když sám nepovažuji vtažení Listiny do ústavního pořádku
za nutné ani vhodné, musím se pozastavit nad problémem, který v této diskusi
zůstává trochu stranou, a to je rozsah inkorporace Listiny ZPEU do ústavního
pořádku a funkce Listiny ZPEU v rámci ústavního pořádku po jejím (případ
ném) zařazení.67 Mezi kritizované aspekty zařazení unijní Listiny do ústavního
pořádku patří riziko jejího univerzálního působení na všechna jednání orgá
66 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 14/14 Ústavnost pětiprocentní uzavírací klauzule pro volby
do Evropského parlamentu, ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.14.14.1.
67 Za upozornění na tento aspekt děkuji svému kolegovi Václavu Stehlíkovi.
26
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
nů České republiky, a to ve stejném režimu, jak je tomu například u Evropské
úmluvy o lidských právech. Bývá poukazováno na to, že by šlo o efekt, který
Listina ZPEU nepředpokládá, protože sama omezuje své dopady pouze na urči
tá jednání členských států (čl. 51 odst. 1).68 U této otázky ale bývá opomíjena
skutečnost, že vtažením Listiny ZPEU do ústavního pořádku by došlo rovněž
k inkorporaci jejího čl. 51 odst. 1. Součástí ústavního pořádku by se nestal pou
ze materiální obsah Listiny ZPEU(chráněná práva, svobody a zásady) ale celý
její systém včetně limitů její aplikace. V ústavním pořádku by tedy plnila pouze
omezenou funkci referenčního kritéria ústavnosti českých norem obyčejného
práva a postupů českých orgánů v rámci „uplatňování“ unijního práva. Takové
mu závěru nasvědčuje i dosavadní přístup Ústavního soudu, který v souvislosti
s možným použitím Listiny ZPEU provádí test článkem 51 odst. 1. Například
v nálezech I. ÚS 1904/1469 a II. ÚS 1135/1470 poukázal na to, že otázky vyvlastňo
vání pozemků za účelem dopravních staveb nespadají do rámce práva EU a tak
se na tuto problematiku Listina ZPEU nevztahuje.71
4 Závěrem
Závěrem k otázce vztahu Listiny ZPEU a českého ústavního pořádku, může
me konstatovat, že se jedná o stále otevřený problém. Unijní katalog lidských
práv se zatím nestal součástí ústavního pořádku, ale, jak připustil Ústavní soud,
dochází již k jeho „prostupování“ do tohoto vnitrostátního systému.
68 Viz BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Pra
ha: C. H. Beck, 2011, s. 391.
69 Nález Ústavního soudu I. ÚS 1904/14 K otázce spravedlivé náhrady za vyvlastněný maje
tek, ECLI:CZ:US:2015:1.US.1904.14.1
70 Nález Ústavního soudu II. ÚS 1135/14 Spravedlivá a přiměřená náhrada za majetek
vyvlastněný ve veřejném zájmu; ECLI:CZ:US:2015:2.US.1135.14.1.
71 Ve stejně omezeném režimu vtáhl Listinu ZPEU do rámce ústavního přezkumu i rakous
ký ústavní soud ve svém diskutovaném rozhodnutí U 466/11–18 a U 1836/11–13 ze dne
14. 3. 2012. V anglickém jazyce dostupné na: http://www.vfgh.gv.at/cms/vfghsite/atta
chments /9/6/0/CH0006/CMS1353421369433/grundrechtecharta_english_u466-11.pdf.
Pro komentář rozhodnutí viz např. KLAUSHOFER, R. a PALMSTORFER, R. Austrian
Constitutional Court Uses Charter of Fundamental Rights of the European Union as Stan
dard of Review: Effects on Union Law, European Public Law, 2013, roč. 19, č. 1, s. 1–11.
Test „aplikovatelnosti“ Listiny, i když ne úplně konsistentně, provádí ve své rozhodovací
činnosti i slovenský ústavní soud. V detailech viz viz OROSZ, L. a ANGELOVIČOVÁ,
A. Charta základných práv Európskej únie v rozhodovacej činnosti Ústavného súdu Slo
venskej republiky. In KUBALA, J. (ed) Charta základných práv Európskej únie v súdnej
a inej praxi: prvé rozhodnutia, problémy a hodnotenia. Košice: UPJŠ v Košiciach, 2015, s.
9–27; nebo ANGELOVIČOVÁ, A. Charta základných práv Európskej únie a rozhodovacia
činnosť Ústavného súdu Slovenskej republiky. In JÁNOŠÍKOVÁ, M. a KUBALA, J. (eds)
Charta základných práv Európskej únie a výzvy s ňou spojené. Košice: UPJŠ v Košiciach,
2015, s. 77–93.
27
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Listina ZPEU samotná ani obecné normy unijního práva nevyžadují ochra
nu/aplikaci unijních lidsko-právních pravidel formou speciálního ústavního
přezkumu. Zároveň ale takovou ústavní ochranu (za předpokladu, že zbytečně
neoddálí nebo nezkomplikuje účinné prosazování unijních požadavků72) ani
nevylučují. Je tedy především na Ústavním soudu samotném, jak k této otázce
přistoupí? Na druhou stranu Listina ZPEU patří mezi prameny práva EU a platí
pro ni všechny vlastnosti unijního práva, které musí respektovat i Ústavní soud
(což ostatně ve své bohaté judikatuře potvrdil).73 Není tudíž možné, aby Listinu
ZPEU ve své práci ignoroval. Postoj Ústavního soudu k Listině ZPEU je, jak se
zdá, pozitivní. Již v prvním lisabonském nálezu Ústavní soud jednoznačně při
pustil, že Listina ZPEU může sloužit jednak jako interpretační vodítko a rovněž
jako aplikovatelný zdroj subjektivních práv.74 Takové nazírání na Listinu ZPEU
nakonec potvrzuje i jeho výše rozebíraná judikatura, ze které lze dovodit několik
forem práce s Listinou ZPEU:
A. Nejmírnějším účinkem Listiny ZPEU v rámci ústavního přezkumu
na národní úrovni, je použití tohoto katalogu jako dalšího argumentu pro závěry
Ústavního soudu, které plynou z norem ústavního pořádku. Tento „soft“ dopad
bude pravděpodobně nejčastějším příkladem užití Listiny ze strany Ústavního
soudu, což má své jasné důvody. Objektivním důvodem je skutečnost, že Listina
ZPEU nemá být žádným revolučním dokumentem, ale spíše reflexí dosavadní
úrovně ochrany lidských práv v evropském integračním prostoru.75 Z tohoto
důvodu je její role již prima facie sekundární. „Subjektivním“ důvodem bude
snaha Ústavního soudu zachovat prioritu norem vlastního, vnitrostátního systé
mu a ochránit tak autonomii ústavního lidskoprávního přezkumu (tj. bez apli
kace Listiny nevstupuje do hry Soudní dvůr!). Systémovým důvodem je fakt, že
takovému užití Listiny ZPEU nebrání žádné formální překážky. Ústavní soud
může v rámci argumentace odkázat v podstatě na cokoliv. A navíc se zde neu
platní limit čl. 51 odst. 1 Listiny ZPEU, takže pouhý odkaz na Listinu se může
objevit kdykoliv i mimo oblast „uplatňování“ práva EU.76
72 Obecně viz C-188/10 a C-189/10 Melki a Abdeli, ECLI:EU:C:2010:363.
73 Blíže viz HAMUĽÁK, O. Právo Evropské unie v judikatuře Ústavního soudu České republiky. Praha: Leges, 2010. 256 s.
74 Viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/08 Lisabonská smlouva I, ECLI:CZ:US:2008:Pl.
US.19.08.1, odstavec 201: “Senát rovněž nastoluje otázku, zda Listina představuje ochranu
práv občanů nebo spíše interpretační nástroj, v jehož zorném úhlu jsou vykládány pra
vomoci orgánů či prohlubován výklad cílů, jež Unie sleduje. Zde Ústavní soud souhlasí
s názorem obsaženým ve vyjádření vlády, podle kterého je zřejmé, že se tyto funkce vzá
jemně nevylučují; Listina EU má paralelně plnit obě uvedené funkce, tedy chránit jednot
livce a stanovit meze výkonu pravomoci orgánů EU, popřípadě orgánů členského státu při
aplikaci práva EU.“
75 Viz pátý odstavec preambule Listiny ZPEU, rovněž DE BÚRCA, G. The Drafting of the
European Union Charter of Fundamental Rights, European Law Review, 2001, roč. 26, č. 1,
s. 126–138.
76 Což je ostatně případ obou výše použitých příkladů rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS
164/15 i III. ÚS 1956/13.
28
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
B. Druhou variantou práce s Listinou ZPEU je její použití jako zdroje euro
-konformního výkladu vnitrostátního ústavního práva. Tento účinek již (na
rozdíl od první varianty) není pouhým projevem dobrovolné ochoty reflekto
vat Listinu ZPEU jako přítomný zdroj poznání lidských práv. Jedná se o důsle
dek povinnosti loajality, tak jak ji stanovuje právo EU i povinnosti dodržovat
mezinárodní závazky, který plyne z čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR. Tato forma práce
s Listinou ZPEU určitě nebude tolik častá jako první varianta. Za prvé bude
přicházet do úvahy hlavně v případech pokrytých čl. 51 odst. 1 Listiny ZPEU
(„uplatňování“ práva EU).77 Za druhé se uplatní pouze za dvoj-předpokladu, že
(1) Listina ZPEU nabídne u konkrétního práva širší ochranu než úzce vykládaná
norma ústavního pořádku, a že (2) poskytnutí ochrany nebude v tom kterém
konkrétním případě odporovat požadavkům českého ústavního práva – tedy
nebude contra legem.
C. Třetím příkladem užití Listiny ZPEU je její aktivní použití jako zdroje
ústavního přezkumu s možností konstatovat rozpor českého zákona nebo postu
pu českých orgánů veřejné moci s unijním katalogem. Tato varianta přichází
do úvahy pouze v uzavřeném okruhu situací, které spadají do rámce „uplatňo
vání“ práva EU podle čl. 51 odst. 1 Listiny ZPEU. V tomto případě se dostáváme
nejblíže k toliko diskutované otázce možného zařazení Listiny ZPEU do ústavní
ho pořádku České republiky. Samotná aplikace Listiny ZPEU v rámci ústavního
přezkumu však pro závěr o rozšíření ústavního pořádku o normy unijního kata
logu nestačí. Pro takový závěr zde podle mého musí být výslovný odkaz Ústavní
ho soudu, který ale považuji za velmi nepravděpodobný.
Z dosavadního vývoje (i když skromné) judikatury Ústavního soudu jasně
plyne, že Listina ZPEU nestojí stranou jeho zájmu. Naopak, tomuto dokumentu
se dostává náležité reflexe a lze očekávat, že jeho užívání ze strany Ústavního
soudu ještě přinese zajímavé ústavní otázky. Ta doktrinálně nejpřitažlivější, tj.
zda bude Listina ZPEU zařazena do ústavního pořádku, stejně jako jiné mezi
národní smlouvy o lidských právech, zatím nebyla Ústavním soudem (vy)řeše
na. Osobně nepovažuji zařazení Listiny ZPEU do ústavního pořádku za vhod
né hlavně pro riziko míchání interpretačních autorit v rámci jednoho systému.
Zároveň však nevidím problém v tom, když bude Ústavní soud Listinu ZPEU
aktivně používat v rámci ústavního přezkumu, což ostatně minimálně naznačil.
V takovém případě se Listina ZPEU svými účinky dostane na roveň normám
ústavního pořádku (zdroj ústavního přezkumu a důvod derogace norem obyčej
77 Nelze ale vyloučit, že Ústavní soud využije Listinu ZPEU jako vzor pro výklad ústavních
norem i mimo rozsah čl. 51 odst. 1 Listiny. V jeho judikatuře existuje výrazný příklad
pro-evropského rozhodnutí v nálezu Pl. ÚS 66/04 Evropský zatýkací rozkaz, ECLI:C
Z:US:2006:Pl.US.66.04, kde Ústavní soud uskutečnil eurokonformní výklad Listiny
základních práv a svobod (tedy využil princip nepřímého účinku) ve vztahu k normám
bývalého třetího pilíře – tedy určité „slabší“ části unijního právního systému. Blíže viz
HAMUĽÁK, O. Eurozatykač, tři ústavní soudy a dominance práva Evropské unie. Olo
mouc: Iuridicum Olomoucense, 2011. 132 s.
29
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ného práva). Zde Listina ZPEU přináší změnu v dosavadním přístupu Ústavního
soudu k otázce všeobecné ústavní relevance práva Evropské unie. Ústavní soud
v obecné rovině jednoznačně odmítá používat normy unijního práva jako přímý
zdroj ústavního přezkumu, ale naopak je široce využívá jako zdroj eurokonform
ního výkladu norem ústavního pořádku. Tento jev, který jsem jinde označil jako
problém kvantitativní resistence a kvalitativní revoluce78, u Listiny ZPEU, vzhle
dem k výše rozebraným rozhodnutím Ústavního soudu již nemusí platit.
Přítomnost Listiny ZPEU v rozhodovací činnosti Ústavního soudu dráždí
teoretiky k opakování hamletovského dilematu. Bez výslovné odpovědi ze stra
ny Ústavního soudu se můžeme donekonečna ptát, zda Listina ZPEU má či
nemá být zařazena do Ústavního pořádku. Faktem ale zůstává, že Listina ZPEU
prostě je! A jako taková nachází své uplatnění v judikatuře Ústavního soudu.
Normy ústavního pořádku buď potvrzuje (varianta A: „podpůrný argument“),
nebo může posouvat jejich tradiční interpretaci (varianta B: „euro-konformní
výklad“) nebo je doplňuje (varianta C: „zdroj ústavního přezkumu ležící mimo
ústavní pořádek“). Svými dopady tak podle mě jednoznačně tvoří „okolí“ ústav
ního pořádku České republiky.
JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D.
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
email: [email protected]
78 STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J. BONČKOVÁ, H., PETR, M. Unijní právo před
českými soudy. Praha: Leges, 2014, 304 s.
30
O PRÁVECH A POVINNOSTECH
V RODINNÉM PRÁVU1
About the Rights and Duties in Family Law
Zdeňka Králíčková
KRÁLIČKOVÁ, Zdeňka. O právech a povinnostech v rodinném právu. Acta
Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 31–39.
Abstrakt: Příspěvek pojednává o přirozených lidských právech, právu na rodinný a sou
kromý život. Pozornost je zaměřena zejména na druhou část občanského zákoníku, na
rodinné právo v objektivním smyslu. Významná část je věnována rodinnému právu v sub
jektivním smyslu, třídění subjektivních práv rodinných a jejich ochraně ve vazbě na sub
jektivní povinnosti rodinné.
Klíčová slova: Práva, povinnosti, přirozená práva, základní práva, rodinné právo, ochra
na
Summary: The paper describes the natural human rights, the right to family and private
life. The attention is focused first of all on the second part of the civil code, family law in
an objective sense. A significant part is devoted to family law in the subjective sense, sort
of subjective family rights and their protection in relation to subjective family duties.
Keywords: Rights, duties, natural rights, fundamental rights, family law, protection
1 Úvodem
Občanský zákoník je v souladu s právem mezinárodním a ústavním založen
na státním uznání existence přirozených lidských práv.2 Děje se tak prostřed
nictvím zákona při zachování principu jeho svrchovanosti. Stát přirozená práva
nikomu nepřiznává, ani nepřiděluje a zejména, nikomu je neodejímá. Jsou neza
datelná. Stát bere tato přirozená práva na vědomí a stanoví způsob jejich výkonu,
např. požadavkem souhlasu dotčeného člověka. Také je chrání, zejména soudní
mocí.
O státem zpozitivněných přirozených právech hovoříme jako o právech
základních. Následující řádky jsou těmto právům a povinnostem věnovány
ve vazbě na rodinné právo. Nejedná se však o pouhý výčet či popis povinností
a práv dle druhé části občanského zákoníku, byť ze zákona vychází.3
1 Příspěvek rozvíjí úvahy začleněné do jednotlivých kapitol učebnice rodinného práva. Viz
Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Rodinné právo. Praha: C. H. Beck, 2015.
2 Blíže viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv
a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012.
3 V podrobnostech již dříve Telec, I. Subjektivní práva rodinná. Právní rozhledy, 2012, č. 3,
s. 77 a násl.
31
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
2 Právo na rodinný život
Mezi přirozená práva spjatá s osobností každého člověka patří jeho právo
na rodinný život, které je dílčí obsahovou částí širšího přirozeného subjektivního
práva na osobní život, a to v rodině, nebo bez ní, dle svobodné volby každého,
tedy právo žít si podle svého (viz § 3 odst. 1 a § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občan
ského zákoníku, dále zejm. ObčZ). Chráněnou hodnotou je proto i soukromí,
neboť osobní život se začasto odvíjí právě v soukromí, v rodině, a to v jakékoli
formě.
Občanský zákoník chrání zejména svobodu člověka i jeho přirozené právo
brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých. Musí se tak
ovšem dít způsobem, který není nikomu bezdůvodně na újmu, tedy ohleduplně
(viz § 3 odst. 1 ObčZ). Tím je vystižen jednak princip privátní autonomie, jednak
právní pojem odpovědnosti. Obojí patří mezi pilíře soukromého práva.4
3 O rodině jako základu rodinného života a společnosti vůbec
Pojem rodina zákoník právně nevymezuje, protože se jedná o přirozený
jev. Ve výčtu zásad soukromého práva však zákoník výslovně hovoří o zákonné
ochraně rodiny, rodičovství a manželství (viz § 3 odst. 2 ObčZ). Jedná se o jedno
z hodnotových předznamenání celého soukromého práva, které mu je vlastní
a které je jeho principiálně normativní součástí.
Rodinu lze chápat široce, nejen ve vazbě na zákonem zmiňované rodičovství
nebo manželství. A to i přesto, že faktickým mezilidským svazkům, resp. jejich
právním důsledkům, je legálně věnována spíše jen okrajová pozornost a právní
úprava osobního stavu registrovaného partnerství lidí stejného pohlaví je upra
vena samostatným zákonem mimo občanský zákoník (tj. zákonem č. 115/2006
Sb).5
4 Blíže viz Králíčková, Z. Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání.
Brno: Masarykova univerzita, 2003.
5 Naznačené široké pojetí rodiny v současné době vyplývá také z řady negativních sociál
ních skutečností, mezi něž patří například vysoká rozvodovost manželství a častý rozpad
nesezdaných soužití a v jejich důsledku existence tzv. rekonstruovaných rodin (patchwork
families). Mezi nové sociální jevy patří též nárůst neúplných rodin, zpravidla reprezento
vaných jedním z rodičů jako samoživitelem a jeho dítětem, a velké množství náhradních
rodin, zejména pěstounských, s účastí rodičů anebo i bez jakýchkoli kontaktů.
Veřejnoprávní úprava vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(viz sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva) či z Listiny základních práv a svobod (viz
ústavní zákon č. 23/1991 Sb., dále zejména jen Listina), resp. podobně z Listiny základ
ních práv Evropské unie, je zásadně nezávislou právní soustavou v porovnání se sousta
vou obecného soukromého práva upravenou občanským zákoníkem. Proto je nutné obojí
pojímat souběžně, a to i se zřetelem k tomu, že každá rodinněprávní věc může mít alespoň
potencionálně ústavně či mezinárodně lidskoprávní rozměr. Podle u nás převažující práv
ní doktríny platí, že základní práva veřejnoprávní povahy zásadně pronikají do soukro
mého práva jen nepřímo, zprostředkovaně pomocí obecných (generálních) klauzulí nebo
32
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Také Ústavní soud se ve své judikatuře zaobíral vymezením rodiny. Zdůraz
něme zejména konstatování, že rodina představuje primárně biologické pouto,
a následně i sociální instituci (srov. II. ÚS 568/06). Soužití, resp. fakticita tak
mnohdy vystupují do popředí a vedle biologického základu představují základní
atributy rodiny, resp. rodinného života. Z tohoto pohledu je významná i judika
tura věnovaná potřebě slaďování biologického (genetického), sociálního a práv
ního rodičovství (srov. zejm. I. ÚS 987/07). V neposlední řadě připomeňme
obecně přijímanou tezi, že pro rodinný život nejsou žádné modely (viz II. ÚS
363/03).6
Rodinu tak lze vymezit jako životní společenství založené na manželství
nebo obdobném lidském svazku jako je nesezdané soužití druha a družky apod.
Rodinu tvoří ti, kteří žijí společným způsobem života, jsou si blízcí, mnohdy
spolu bydlí, vzájemně si pomáhají, mají mezi sebou nejen citová, intimní pouta,
ale i další osobní či majetkové vazby vyplývající z osobního stavu (statusové
ho práva) anebo z faktického svazku a vzájemných závazků. Jedná se o otevře
nou koncepci reflektující pluralitu forem lidského soužití, právních a sociálních
vazeb apod. (srov. dikci „se hledí jako na členy rodiny“ v rámci úpravy rodinného
závodu, § 700 ObčZ; viz také koncepci rodičovství a rodičovské odpovědnosti,
což není vázáno na manželství).
právních zásad jako jsou například dobré mravy, dobrá víra apod. Můžeme proto říci, že
základní práva, například právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním
do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), působí vůči třetím osobám
(vedle státu) v soukromoprávních rodinných či jiných poměrech jen nepřímo. Hovoří se
zde „pouze“ o vyzařování základních práv do soukromého práva, tedy i do práva rodinné
ho, a to ve smyslu hodnotovém.
Přesto všechno lze mnoho podnětného čerpat i z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, která poskytuje ochranu rodinnému životu ve smyslu čl. 8 Úmluvy i de facto svaz
kům založeným na biologickém poutu (srov. věc Keegan v. Irsko) a nejnověji také soužití
osob stejného pohlaví (viz věc Kopf a Schalk v. Rakousko). K tomu viz zejména Kmec, J.,
Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha:
C. H. Beck, 2012.
Určitý posun od koncepce nukleární rodiny k jejímu širšímu pojetí svědčí o dynamickém
vývoji v této věci nejen v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy, ale
i Soudního dvoru Evropské unie, zejména ve vazbě na čl. 7 Listiny základních práv Evrop
ské unie.
Blíže také Scheu, H. Ch. Pojem rodiny v evropském systému ochrany lidských práv. In
Dvořák, J., Winterová, A. (eds.) Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: ASPI –
Wolters Kluwer, 2009, s. 471 a násl.
6 Výše uvedené má značný význam v aplikační praxi, zejména jde-li o problematiku určo
vání a popírání rodičovství (§ 775 a násl. ObčZ), ale i ve vazbě na uspořádání poměrů
nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, resp. faktické odluky jejich rodičů (viz § 906 a násl.
ObčZ).
33
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
4 Rodinné právo v objektivním právním smyslu
Ve vazbě na poměrně široké pojetí rodiny a rodinného života vůbec lze
vymezit i pojem rodinné právo v objektivním smyslu. Rodinným právem
v objektivním smyslu tohoto podústavního právního pojmu tak rozumíme sou
bor soukromoprávních norem, které upravují nejen osobní stav (civilní status)
člověka v rodině, ale též osobní a majetkové závazky, tedy subjektivní rodin
ná práva a povinnosti, a to zejména v manželství, a v partnerství lidí stejného
pohlaví, mezi rodiči a dětmi a ostatními příbuznými, v náhradních rodinách
apod. Rodinné právo v objektivním smyslu odpovídá na otázku, co je v souladu
s právem, co v daném případě platí jako právo (lat. quid iuris), tj. co je správné
(rights) a co je špatné (wrongs).
S ohledem na soukromoprávní povahu rodiny a rodinněprávních pomě
rů je plně odůvodněno zařazení právních norem rodinného práva především
do občanského zákoníku, který jako obecný předpis soukromého práva obsahuje
všeobecná právní pravidla pro rodinný a soukromý život. Pro soukromé právo
je typická zásada „je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno“ parafrázovaná dik
cí „nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti
odchylně od zákona…“ (§ 1 odst. 2 věta prvá ObčZ).
Statusové poměry (osobní stav) jsou však upraveny donucujícími (kogent
ními) právními normami tak, aby nebylo možno se od nich odchýlit, resp. je
výslovně zakotven zákaz slovy „zakázána jsou ujednání porušující … právo týkající se postavení osob…“ (viz § 1 odst. 2 věta druhá ObčZ). To je odůvodněno tím,
že osobní rodinný stav každého člověka (rozuměno i člověka svobodného), který
i nadále zůstává jádrem rodinného práva, vyvolává absolutně právní účinky vůči
každému jinému (veřejnosti). Srov. též civilní proces, pokud jde o rozhodnu
tí o osobním stavu, které také vyvolává absolutně právní účinky, tj. bez ohledu
na okruh účastníků řízení. Poměrně hojný počet kogentních právních norem
upravujících osobní, resp. rodinný stav však z rodinného práva ještě nevytváří
právo veřejné. Chybí zde totiž vrchnostenský prvek nadřazené veřejné moci, kte
rý známe např. z daňového práva.7 Podobně to platí o ostatních právech osobní
ho stavu (civilního statusu), např. o stavu zletilosti apod. Ospravedlnění (justifi
kace) kogentních právních norem upravujících osobní stav lidí vyplývá zejména
z veřejného pořádku, který představuje hodnotu, kterou je zapotřebí chránit.
Nedostatek veřejného pořádku ve věcech statusových by mohl vést k nebezpečí
veřejné poruchy, která by byla objektivně způsobilá ohrozit každého na jeho prá
vech, včetně právního postavení.
Tím, že rodinné právo upravuje především status člověka, jeho osobní stav,
stává se obecným základem pro celý právní řád. Od toho, jaké má ten který člo
7 Srov. veřejnoprávní otázky možnosti rozdělení příjmů a výdajů ze samostatné činnosti
manželů v rámci režimu spolupracujících osob dle § 13 zákona č. 586/1992 Sb., o dani
z příjmu.
34
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
věk statusové postavení ve své rodině, lze odvodit okruh a obsah jeho závazků.
Např. narodí-li se dítě do rodiny založené manželstvím, už faktem porodu je
dána vazba na jeho příbuzné v řadě přímé (matka, otec, prarodiče) i pobočné
(sourozenci) a katalog vzájemných závazkových práv a povinností matky, otce,
dítěte, případně jeho prarodičů a dalších příbuzných.8
5 O subjektivních právech rodinných
Rodinným právem předně rozumíme rodinné právo v subjektivním smyslu.
Tak jak bylo naznačeno v úvodu, subjektivní práva rodinná vyhází z koncep
ce přirozených lidských práv chráněných Ústavou a Listinou základních práv
a svobod. Dnes snad nikdo rozumně nepochybuje nad tezí, že subjektivní práva
rodinná jsou svou povahou právy soukromými, nikoli veřejnými s tím, že vedle
subjektivních práv osobnostních se jedná o „nejsoukromější“ soukromá práva ze
všech subjektivních soukromých práv, tj. skutečná privatissima.9
Kdybych měla dodržet literu zákona, měla bych hovořit o subjektivních
povinnostech rodinných a teprve pak až o jejich protipólu, subjektivních prá
vech rodinných. Ve druhé části občanského zákoníku totiž zákonodárce zvolit
jiné pořadí, neboť chtěl zdůraznit právě a zejména povinnosti v rodinném právu
a vystihnout obecný zájem na ochraně rodiny. Jde tak především o odpovědné
chování spjaté s rodinou, rodinným životem apod.
Nicméně, druhou část občanského zákoníku nelze vykládat jen doslovně, ale
je třeba sledovat celou řadu dalších interpretačních kritérií a zejména kontext
občanského zákoníku jako celku a vycházet i z obecné teorie právní.
Subjektivní práva lze vymezit jako míru a způsob možného jednání člověka
(nebo právnické osoby) v mezích právního řádu (tj. práva v objektivním smys
lu), které je tímto řádem zaručeno a chráněno, zejména soudní mocí spojenou
se státním vynucením určitého jednání. Tato práva znamenají oprávnění (mož
nost) určitým způsobem se chovat s právním následkem. Odpovídají na otázku,
8 Doplňme, že zcela samostatnou právní pozornost zasluhuje veřejnoprávní sociálně-práv
ní ochrana dětí. Je-li nezletilé dítě ohroženo, opuštěno či zanedbáváno, je-li v nebezpečí
či dokonce dlouhodobě týráno, poskytuje mu ochranu celá řada veřejnoprávních norem,
zejména vyplývajících ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Je na mís
tě zdůraznit, že pro státní orgány platí nikoli soukromoprávní princip „je dovoleno vše, co
není zakázáno“, ale opak, tedy „je dovoleno jen to, co zákon výslovně umožňuje“. Materie
upravená veřejnoprávní sociálně-právní ochranou dětí již nespadá do rodinného práva,
protože je ovládána odlišnými principy, na nichž je založeno veřejné právo. Účelem veřej
noprávní sociálně-právní ochrany dětí je právní ochrana dětí prostředky veřejného práva
ve veřejném zájmu na řádném vývoji všech dětí, a to ochrana i před jejich rodiči či příbuz
nými, před jinými dětmi samotnými ve školních a jiných kolektivech (šikana, apod.), před
cizími osobami atd., byť obecně platí, že rodinný život má být „obezděn“ a výchova a péče
o děti je soukromým právem, ale i (soukromou) povinností jeho rodičů.
9Tak Telec, I. Subjektivní práva rodinná. Op. cit., s. 79.
35
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
co – jaké konkrétní jednání – je subjektivně správné (right), tj. po právu (law).
Vyvěrají z autonomie vůle člověka.
V tomto smyslu lze za subjektivní práva rodinná mít:
a) práva přirozená, která (bez státního založení) ipso facto vyvěrají z lid
ské důstojnosti v rodině jako přirozeném jevu, jehož existenci stát bere
na vědomí (uznává svým zákonem), aniž by snad stát rodinu zřizoval
(viz rodinná práva přirozená); příkladem budiž již samo přirozené
lidské právo na rodinný život, tj. právo na osobní život v rodině, které
souvisí s existencí svobodné lidské vůle žít rodinným způsobem života,
anebo osamoceně dle své volby;
b) práva statusová (práva osobního stavu), která jsou obsahem státem
zákonně přiznaného (legálně určeného) osobního stavu, např. stavu
manželského, příbuzenského apod.;
c) práva závazková, která jsou založena zákonem uznanými právními sku
tečnosti (právně významnými skutečnostmi); např. vyživovací záva
zek mezi rodiči a dětmi, jehož obsahem jsou relativní vzájemná práva
(pohledávky na plnění) a povinnosti stran. Obsahem rodinněprávních
závazků mohou být práva (a jim odpovídající povinnosti druhé strany)
na plnění nemajetkové osobní povahy, např. právo na podporu, vytvá
ření zdravého rodinného prostředí, na osobní kontakt s dítětem, anebo
na plnění povahy majetkové, včetně peněžité, např. pohledávka dítěte
(věřitele) na výživné za povinným rodičem (dlužníkem).
Základní a zároveň tradiční dělení subjektivních soukromých práv spočívá
v rozdělení těchto práv na práva osobní na jedné straně a na práva majetková
na straně druhé. Z hlediska práva rodinného tak můžeme hovořit o:
a) právech osobních, která lze dále třídit na:
– právo osobního stavu (právo statusové), kupř. právo určit nebo
popřít otcovství, právo souhlasit s osvojením dítěte, právo uzavřít
manželství nebo právo na rozvod manželství, právo určit jméno
a příjmení dítěte aj.,
– jiná osobní práva, např. právo na úctu dětí k rodičům, právo
na manželskou věrnost aj.,
b) právech majetkových, např. právo společného jmění manželů, právo
dítěte na výživné, právo na uspokojování potřeb života rodiny a rodinné
domácnosti aj.
Pro osobní práva rodinná platí právní nemožnost jejich zcizení, což vyplývá
již z jejich nemajetkové osobní povahy vázané na osobu určitého člověka. Před
mětem těchto práv totiž nejsou žádná plnění, která by měla majetkovou povahu.
36
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Naopak, relativní majetková práva rodinná jsou spjata s plněními majetkové
povahy. Principiálně platí, že každý majetek, tedy i každé relativní majetkové
soukromé subjektivní právo, je převoditelné na jinou osobu.10
Pokud jde o práva a povinnosti mezi rodiči a dětmi je ovšem zapotřebí zvláš
tě dbát na jejich výslovně stanovený legální účel, kterým je zajištění morálního
a hmotného prospěchu dítěte (§ 855 odst. 2 ObčZ). Práva se tak také mohou
měnit v průběhu času, např. práva rodičů nezletilých dětí plynoucí z rodičovské
odpovědnosti ve vazbě na postupné dospívání dítěte.
S plněním závazků mezi rodiči a dětmi, zejména s plněním většiny povinnos
tí rodičů vůči dětem, souvisí zákonný pojem rodičovské odpovědnosti (parental
responsibility), jehož obsah je vymezen občanským zákoníkem v podobě dílčích
právních a zároveň morálních pravidel (viz § 865 a násl. ObčZ). Podstata a smysl
rodičovské odpovědnosti spočívá v samotné hodnotě rodičovství, a to ve spojení
s hodnotou blaha dítěte. Má tak jakožto právem uznaná hodnota absolutní práv
ní význam (účinky vůči každému), tj. naplňuje se vůči komukoli, nejenom mezi
konkrétními rodiči a dítětem navzájem. Právní normy upravující rodičovskou
odpovědnost mají povahu donucujících (kogentních) právních norem. Trvání
a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud, resp. zákon.11
6 O ochraně subjektivních práv rodinných
Subjektivní práva rodinná, která jsou obsahem závazků stran, jakož i tato
práva statusová, jsou jako kterákoli jiná subjektivní soukromá práva pod ochra
nou soudní moci. Platí to jak o právech osobních, tak i majetkových. Obě tato
práva jsou vymahatelná (i exekvovatelná) jako kterákoli jiná subjektivní soukro
má práva, např. právo na výživné nebo právo na bydlení či na styk s dítětem.
Vedle soudní ochrany rodinných práv platí možnost svépomoci, jejíž předpokla
dy jsou vymezeny občanským zákoníkem.
Souběžně s uplatňováním subjektivních rodinných práv zpravidla v pra
xi docházívá i k naplňování požadavků morálních. Podobně tomu bývá v řadě
jiných soukromoprávních případů. Tam, kde se stal delikt na právech rodinných
(v širokém pojmovém smyslu jakéhokoli protiprávního činu), obvykle souběžně
došlo i k deliktu morálnímu stíhanému morálním odsudkem.
10 Žádný zákon nestanoví zákaz postoupení práva (pohledávky) na výživné. Nicméně
na základě podobnosti s právem na důchod, které výslovně nelze postoupit jinému (§ 2704
ObčZ), lze dovodit zákaz postoupení práva na výživné jako takové. Podobně platí, že lze
postoupit pohledávku splatné dávky výživného (§ 2704 věta druhá ObčZ), zejm. za úplatu.
Jde-li však o nezletilé děti a ochranu jejich jmění, včetně pohledávek, viz zvláštní zákon
nou úpravu sledující ochranu slabší strany (§ 896 an. ObčZ).
11 Blíže viz výklady v díle Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. Občanský zákoník
II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014.
37
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Pro střety relativních rodinných práv, resp. pro střety právních zásad, na kte
rých jsou tato práva vybudována, platí to, co se obecně týká řešení jakýchkoli
jiných střetů subjektivních práv (hodnot), popř. obecně sdílených dober. Základ
tak spočívá v poměřování při zohledňování okolností případů včetně toho, že
mnohdy se jedná o takové kolize, které se týkají velmi citlivých osobních hodnot
lidského života. Obzvláště to platí tam, kde dochází k zásahům do osobních práv
rodinných, které často souvisí se samou osobností dotčeného člověka. Srov. např.
osobní práva manželská, jestliže některá z nich povahově vystihující absolutní
osobnostní práva každého člověka (osobnostní hodnoty), byť se tak děje zrovna
v manželství.
Můžeme proto říci, že pomocí výkonu vzájemných (relativních) osobních
práv rodinných dochází poměrně často též k uplatňování absolutních osobnost
ních práv každého člověka (nejen manžela nebo dítěte apod.), resp. k dotčení
těmito právy chráněných hodnot, čímž se tato absolutní práva relativizují v sou
kromých poměrech rodinných již konkrétních lidí.
Rodina a rodinný život má být „obezděn“, neboť představuje privátní sféru
člověka. Je na každém, aby si zvolil svoji životní cestu, vychovával své potomky
apod. (viz také § 81 ObčZ) a zároveň, aby nesl důsledky své volby, svých rozhod
nutí včetně odpovědnosti za toho, koho k sobě připoutal. Každá svoboda má své
limity. Zákon proto stanoví, že nikdo nesmí bezdůvodně působit újmu druhým
(§ 3 odst. 1 in fine ObčZ).
Právě s ohledem zejména na slabší stranu, tj. nezletilé dítě, hospodářsky slab
šího partnera, seniora či kohokoli zažívajícího domácí násilí apod., musí právní
řád disponovat prostředky, kterými bude možné do rodiny zasahovat a rodinný
život každého chránit. Vždy jde však o to, aby byla právní úprava vyvážená, ctila
svobodnou vůle člověka, jeho svobodu, důstojnost a přirozená práva včetně prá
va na takový rodinný život, jaký si sám zvolí.12
V občanském zákoníku tak lze nalézt vyjádření právních norem, které chrání
např. nezletilé dítě před neadekvátními výchovnými prostředky či před nepocti
vou (nevěrnou) správou jeho jmění rodiči, před důsledky neshody jeho rodičů
v podstatných věcech výchovy apod. V občanském zákoníku jsou také zakotve
na ustanovení, která chrání kohokoli kupř. před domácím násilím (srov. § 751
ve spojení s § 3021 ObčZ), manžele před dispozicemi se společným jměním či
rodinným obydlím (§ 741 ObčZ), členy rodiny zúčastněné na provozu rodinné
ho závodu před jeho rozdělením při dělení pozůstalosti (§ 704 ObčZ) atd.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se podává, že stát má pozi
tivní povinnost rodinný život chránit (viz např. věc Wallová a Walla v. Česká
republika). Prostředky možných zásahů do rodinného života však musí být při
12Viz Králíčková, Z. Ochrana slabší strany v rodinném právu. Právník, 2011, č. 4, a literatura
tam citovaná.
38
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
měřené, musí sledovat legitimní cíl a nesmí zbytečně narušovat mnohdy křehké
rodinné poměry, jakož ani nesmí bezdůvodně zasahovat do práv jiných osob.
Ochraně práv nezletilých dětí je věnována rovněž veřejnoprávní úprava (viz
zejména zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí).
7 Závěrem
Jak již bylo naznačeno výše, byť je v druhé části občanského zákoníku zdů
razněna a na prvém místě uvedena subjektivní povinnost a až na místě druhém
subjektivní právo, na podstatě to nic nemění. Zákon nesmí být interpretován
a aplikován doslovně, mechanicky, ale ve vazbě na výše uvedené hodnoty a lid
skoprávní dimenzi vůbec.13 Ne každé subjektivní povinnosti odpovídá subjek
tivní právo.14
doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D.
Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno
13Viz Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita,
2009 a literatura tam citovaná.
14 Názorným příkladem, byť nikoli z rodinného práva, je povinnost „chránit“ plod v těle mat
ky, který je jako „lidský život“ pouze „hoden ochrany“ před narozením (srov. čl. 6 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). K tomu srov. Sobek, T. Paradox zabitého plodu. http://
jinepravo.blogspot.cz/2011/02/tomas-sobek-paradox-zabiteho-plodu.html [cit. 23. 6. 2015.]
Autor se ve vazbě na potrat s odkazem na další literaturu táže, vůči komu máme povinnost
nezabít plod: „Vůči matce nebo vůči plodu? Asi budeme uvažovat tak, že to je povinnost vůči
matce, protože plod je neoddělitelnou částí těla matky. Ale vezměme, že je to povinnost vůči
plodu. … Pak se ale musíme zamyslet, jestli této povinnosti korelativně odpovídá právo plodu
na život. Lidský plod je de iure potenciálním subjektem práva. Paradox zabitého plodu zní:
Předpokladem toho, že lidský plod má právo na život, je to, že nebude zabit. Normálně by to
mělo fungovat opačně: S výjimkou legálního potratu máme vůči lidskému plodu povinnost ho
nezabít, protože má právo na život. Jenomže lidský plod má pouze potenciální subjektivitu,
tedy jenom potenciální právo na život. Když je zabit, znamená to, že právo na život ve skutečnosti nemá a nikdy neměl. V kontextu potenciální subjektivity, podmíněné tím, že se dítě
narodí živé, je právo na život lidského plodu logickým nesmyslem.“
K problematice fikce narození k okamžiku početí a zásady in dubio pro vita z nejnověj
ší literatury viz Křiváčková, J., Hamuľáková, K., Tintěra, T. a kol. K pojetí člověka a věci
v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 13 a násl.
39
DEMOKRATICKÝ PRÁVNÍ STÁT
V JUDIKATUŘE ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR1
Rule of Law in the Case-Law of the Czech Constitutional Court
Maxim Tomoszek
TOMOSZEK, Maxim. Demokratický právní stát v judikatuře Ústavního soudu
ČR Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 41–55.
Abstrakt: Tento článek analyzuje, jak Ústavní soud ČR ve své judikatuře pracuje s pojmem
demokratický právní stát. Článek obsahuje některé kvantitativní analytické výstupy, jako
četnost rozhodnutí s výskytem pojmu demokratický právní stát v jednotlivých letech, ale
také u jednotlivých soudců zpravodajů. Na to navazuje věcná analýza zaměřená na to, jak
Ústavní soud definuje pojem demokratický právní stát a které sub-principy do něj řadí,
přičemž tyto principy jsou systematizovány do čtyř oblastí – formální, materiální, orga
nizačně-procesní a hodnotové. Pozornost je věnována také vnitřní koherenci judikatury
Ústavního soud a způsobu, jakým se v této oblasti vyvíjí.
Klíčová slova: judikatura; Ústavní soud České republiky; demokratický právní stát; soud
ce zpravodaj; četnost rozhodnutí; vnitřní koherence judikatury; kvantitativní analýza
Summary: This article analyzes how the Czech Constitutional Court in its case-law works
with the concept of rule of law (or democratic legal state). The article contains several
quantitative analytical outputs, such as the frequency of occurrence of decisions mentio
ning the principle of rule of law in individual years, but also for individual judges-rappor
teurs. This is followed by substantive analysis focused on how the Czech Constitutional
Court defines the concept of rule of law, including its sub-principles, which are catego
rized into four groups – formal, material, organizationally-procedural and value-based.
Attention is also paid to the internal coherence of the case law of the Czech Constitutional
Court and its gradual development in this area.
Keywords: case-law; Czech Constitutional Court; rule of law; judge-rapporteur; frequen
cy of decisions; internal coherence of case-law; quantitative analysis
Jedním z ústředních stavebních kamenů Ústavy České republiky je pojem
demokratický právní stát. Nejen, že jej v článku 1 odst. 1 Ústava ČR používá
k definování České republiky jako státu, ale v čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR stanoví,
že podstatné náležitosti demokratického právního státu není možné měnit.
Ústava ČR samotná však pojem demokratický právní stát nikde přesně nevy
mezuje, proto je při bližším vymezení tohoto pojmu velmi důležitá rozhodovací
1 Tento článek je výstupem projektu „Podpora vytváření excelentních výzkumných týmů
a intersektorální mobility na Univerzitě Palackého v Olomouci II“ (POST-UP II), reg. č.
OPVK CZ.1.07/2.3.00/30.0041, který je spolufinancován z Evropského sociálního fondu
a státního rozpočtu České republiky.
41
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
činnost Ústavního soudu, a do určité míry také odborný diskurz a zahraniční
vlivy. Vytvoření interpretačního prostoru pro Ústavní soud je ostatně poměrně
logické řešení, neboť v okamžiku psaní ústavy nelze přesně předpovědět, jaké
problémy ji v budoucnu budou čekat a jakým vývojem projde společnost. Zvláště
u tak fundamentálních součástí ústavního systému, jako je pojem demokratické
ho právního státu, se jeví nanejvýš vhodné, aby byl vytvořen prostor pro soudní
interpretaci a postupný vývoj chápání tohoto pojmu v návaznosti na společenské
změny. V tomto rozboru se zaměřím na to, jak Ústavní soud s principem demo
kratického právního státu ve své judikatuře pracuje, co chápe jako jeho součásti
a co z toho vyplývá pro ústavní systém ČR.
1 Obecné úvahy
Za účelem provedení tohoto rozboru byla v databázi rozhodnutí ÚS ČR
vyhledána rozhodnutí, která v argumentaci Ústavního soudu obsahují slova
demokratický právní stát (případně jejich vyskloňované varianty). Již samotný
počet rozhodnutí (1404 k 31. 7. 2015)2 a jejich zvyšující se četnost (13 v roce
1995, 30 v roce 1996, 116 v roce 2013, 147 v roce 20143) svědčí o vzrůstajícím
významu pojmu demokratický právní stát. Při pohledu na četnost zkoumaných
rozhodnutí je zajímavé, že nárůst nelze vysvětlit nárůstem počtu rozhodovaných
věcí (podle statistiky ÚS 1271 podání v roce 1995, 1503 podání v roce 1996, 4076
v roce 2013 a 4084 v roce 2014, což je přibližně troj – až čtyřnásobný nárůst,
zatímco četnost používání pojmu demokratický právní stát vzrostla více než
desetkrát).
Dlouhodobé trendy, které lze vysledovat, jsou tyto: nejprve, po ustálení fun
gování ÚS v roce 1994, do roku 2003, se počet takovýchto rozhodnutí pohybo
val stabilně, bez ohledu na růst nápadu, mezi zhruba mezi 20 a 30 (s drobnými
výjimkami, např. 13 v roce 1995, 34 v roce 2003). Poté došlo ke skokovému zvý
šení v roce 2004 (55 rozhodnutí), následoval mírný nárůst do roku 2006 (71
rozhodnutí), a další výrazný skok v roce 2007 (149 rozhodnutí). Poté se situace
2 Pro srovnání, hledáním podle kategorizace ÚS (předmět řízení = demokratický právní
stát) bylo nalezeno 4345 rozhodnutí, což je patrně dáno tím, že většina z nich se sice urči
tého principu, který je součástí demokratického právního státu, týká, ovšem pojem demo
kratický právní stát výslovně nezmiňuje. Naopak průnik hledání podle předmětu řízení
a fulltextem je zase příliš úzký, pouhých 403 rozhodnutí. Je přitom zvláštní, že podle kate
gorizace ÚS podle předmětu řízení do kategorie demokratický právní stát nepatří např.
nález Pl. ÚS 19/93 týkající se zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který osob
ně naopak považuji v této oblasti za jeden z nejdůležitějších (a podobně u mnoha dalších
rozhodnutí).
3 Zjištěné počty jsou následující: 1 v roce 1993, 16 v roce 1994, 13 v roce 1995, 30 v roce
1996, 21 v roce 1997, 21 v roce 1998, 31 v roce 1999, 19 v roce 2000, 21 v roce 2001, 22
v roce 2002, 34 v roce 2003, 55 v roce 2004, 58 v roce 2005, 71 v roce 2006, 149 v roce 2007,
94 v roce 2008, 100 v roce 2009, 103 v roce 2010, 99 v roce 2011, 108 v roce 2012, 116 v roce
2013, 147 za rok 2014, 75 za prvních sedm měsíců roku 2015.
42
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
uklidnila a mezi lety 2008 až 2013 se počet rozhodnutí pohyboval okolo 100
a mírně stoupal (94 v roce 2008, 116 v roce 2013). Mírný nárůst je opět patr
ný v roce 2014 (147 rozhodnutí), přičemž tento trend bude nejspíše pokračovat
i v roce 2015 (za prvních sedm měsíců to bylo 75 rozhodnutí). Je tedy patrné,
že ke zvýšení dochází v souvislosti s obměnou ÚS (v roce 2004 i v roce 2014),
přičemž u „druhého“ Ústavního soudu vzrůstající trend pokračoval, bude tedy
zajímavé sledovat, jak se bude situace vyvíjet u „třetího“ Ústavního soudu.
Při pohledu na rozdělení vyhledaných rozhodnutí mezi soudce zpravodaje4
je zajímavé, že se počty mezi soudci výrazně liší – např. Vladimír Čermák použil
slova demokratický právní stát za 10 let pouze v 16 rozhodnutích, zatímco Lud
vík David za necelé dva roky již v 64 rozhodnutích (tímto tempem by se za 10 let
dostal přes počet 300). Zatím jsou celkem 4 soudci, kteří se přehoupli přes stovku
4 Počet rozhodnutí se slovy demokratický právní stát podle soudce zpravodaje (abeced
ně podle příjmení) – Balík 103, Brožová 5, Cepl 15, Čermák 16, David 64, Duchoň 29,
Fenyk 13, Filip 24, Formánková 45, Güttler 125, Holeček 7, Holländer 66, Janů 84, Jurka
13, Kessler 0, Klokočka 22, Kůrka 37, Lastovecká 58, Lichovník 10, Malenovský 9, Mucha
33, Musil 65, Nykodým 77, Paul 19, Procházka 18, Rychetský 54, Sládeček 6, Suchánek 7,
Ševčík 13, Šimáčková 27, Šimíček 19, Tomková 13, Uhlíř 1, Varvařovský 9, Výborný 109,
Wagnerová 114, Zarembová 16, Zemánek 9, Židlická 50. Grafické vyjádření viz grafy 2,
3 a 4. Rozdělení na první , druhý a třetí Ústavní soud je někdy ne zcela přesné, zvláště
u soudců, kteří působili dvě funkční období.
43
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
takových rozhodnutí – Stanislav Balík (103), Vojen Güttler (125, ovšem za 20
let), Miroslav Výborný (109) a Eliška Wagnerová (114) – a na celkovém počtu
rozhodnutí s použitím slov demokratický právní stát se podílejí téměř jednou
třetinou. Typické je, že se jedná o soudce „druhého“ Ústavního soudu, neboť při
pohledu do ročních počtů rozhodnutí s použitím slov demokratický právní stát
se ukazuje, že u „prvního“ Ústavního soudu to bylo na jednoho soudce jedno až
dvě rozhodnutí ročně, zatímco u „druhého“ ÚS v průměru 6–10 rozhodnutí roč
ně na každého soudce. Opačným rekordmanem je Zdeněk Kessler, u nějž se mi
nepodařilo najít žádné rozhodnutí se slovy demokratický právní stát. Je to ovšem
dáno skutečností, že byl soudcem zpravodajem pouze u jediného rozhodnutí,
jímž bylo usnesení odmítající ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.5
5 viz usnesení ÚS Pl. ÚS 54/2000.
44
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
45
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Přestože by tomu uvedená statistika nasvědčovala, nelze učinit zjednodušu
jící závěr, že by v dřívější době Ústavní soud s principy náležejícími do pojmu
demokratický právní stát nepracoval nebo pracoval méně. Spíše se domnívám,
že méně často upozorňoval na to, že principy se kterými pracuje, do této katego
rie patří, a v poslední době tak činí častěji. Jako příklad lze uvést:
„Takováto povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který
ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního
státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat
základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné
normy.“6
Odlišnou praxi lze ilustrovat nálezem Pl. ÚS 4/94, v němž ÚS princip propor
cionality poprvé vyložil a aplikoval, ovšem bez souvislosti s pojmem demokratic
ký právní stát – ten v nálezu zmínil pouze v souvislosti s právem na spravedlivý
proces. Podobně lze odkázat na argumentaci ÚS ve vztahu k místní samosprávě,
kterou v nálezu Pl. ÚS 5/93 vymezil spíše ve vazbě na odbornou literaturu a prá
vo na samosprávu, později v nálezu Pl. ÚS 5/03 už ji označil za významný prvek
demokratického právního státu,7 zatímco v současnosti podle ÚS:
„Ústavní garance práva obcí na samosprávu tvoří v kontextu ústavního pořádku klíčovou složku vertikální dělby moci a některými autory jsou dokonce řazeny
mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu.“8
Také nelze Ústavnímu soudu vytýkat, že by s pojmem demokratický právní
stát neměl pracovat tak často a že by si jej měl vyhradit jen pro ty nejzávažněj
ší situace. Naopak, pokud Česká republika aspiruje na označení demokratický
právní stát, měly by všechny její čas vždy naplňovat tyto principy a je důležitým
úkolem Ústavního soudu poukazovat na to, jak s pojmem demokratického práv
ního státu jednotlivé instituty nebo projevy veřejné moci souvisejí. Jedině tak lze
budovat konstrukci vzájemně provázaných základních principů, jejichž dodržo
vání a naplňování dělá z České republiky demokratický právní stát, a tuto kon
strukci jasně formulovat navenek vůči orgánům veřejné moci a jednotlivcům.
Zvýšení výskytu pojmu demokratický právní stát v judikatuře ÚS ČR také
poukazuje na větší vnitřní provázanost judikatury ÚS ČR, neboť některé prin
cipy jsou jako součást demokratického právního státu uváděny velmi často,
obvykle v návaznosti na dřívější rozhodnutí. Nalezením principů, které jsou jako
součást demokratického právního státu zmiňovány častěji, lze identifikovat jeho
jádro, resp. jeho nejdůležitější součásti s největším praktickým dopadem. Typic
kým příkladem je princip předvídatelnosti soudního rozhodování9 nebo prin
6
7
8
9
nález IV. ÚS 227/05, část III.
nález Pl. ÚS 5/03, část III.
nález Pl. ÚS 6/13, odst. 27
srov. usnesení II. ÚS 232/15, usnesení II. ÚS 7/14, usnesení Pl. ÚS 56/13, nález II. ÚS
1219/14 a další.
46
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
cip předvídatelnosti zákona.10 Zároveň ÚS tyto principy dále konkretizuje, např.
k předvídatelnosti zákona doplnil, že:
„Každé ustanovení právního předpisu demokratického právního státu musí
rovněž splňovat podmínky jasnosti a určitosti, jak na to správně poukazují navrhovatelé; pochybnost o těchto náležitostech ve vztahu ke konkrétnímu zákonnému
ustanovení však musí dosáhnout zvláštní intenzity, aby mohlo dojít k vyslovení
protiústavnosti a zrušení takového ustanovení, tedy nikoliv tehdy, jestliže je možné
k jejímu odstranění použít obvyklých interpretačních postupů.“11
Vidíme tedy, že Ústavní soud nejen poukazuje na to, ze kterých principů se
skládá pojem demokratický právní stát, ale zároveň jim dává konkrétnější obsah
a vymezuje je i negativně. Tím vytváří prostor pro systematičtější vymezení
některých klíčových sběrných pojmů. V judikatuře ÚS se tak lze setkat i se sna
hami o podání komplexnější definice pojmů, jako např. u pojmu právní stát, se
zaměřením na rozdíl mezi formálním a materiálním právním státem a s odkazy
na předchozí judikaturu i odbornou literaturu:
„Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným
na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V základu koncepce právního
státu stojí myšlenka vázanosti výkonu veškeré státní moci ústavou a úcta k právům a svobodám každého jednotlivce. Z požadavku uznání absolutní hodnoty jednotlivce, který stojí v samotném základu moderních liberálních demokracií, pak
vyplývá celá orientace fungování státu a státní moci. Protože účelem fungování
státu a státní moci je bezpochyby v prvé řadě zajištění respektu k právům a svobodám jednotlivce, musí být koncept právního státu adekvátně vykládán: „princip
právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních
občanských a lidských práv a svobod“.12 Úkolem soudce v podmínkách právního
státu je mj. zaručit efektivitu uplatňování práv jednotlivce.13 Naznačená konstrukce materiálního právního státu tudíž zřetelně překonává původní ideu formálního právního státu koncepčně vycházejícího z legalismu a pozitivismu. I dnes se
však princip právního státu váže na formální charakteristiky, které právní pravidla
v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz
při určování svého budoucího jednání.14 Na tuto skutečnost ostatně již několikrát
upozornil Ústavní soud, podle jehož názoru v demokratickém právním státu musí
mít právo náležitou kvalitu formální.15 V teorii práva se v tomto kontextu mluví
10 nález Pl. ÚS 1/14, I. ÚS 1713/13, nález II. ÚS 2560/13 a další.
11 nález Pl. ÚS 83/06, odst. 186
12 nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne 12. 4. 1994 (N 16/1 SbNU 113; 91/1994
Sb.)
13 srov. Canivet, G. L´incidence de la rule of law sur le systeme judiciaire français. In: Human
Rights, Democracy and the Rule of Law. Liber Amicorum Luzius Wildhaber. Dike Verlag,
Nomos Verlagsgesellschaft, Zürich, Baden-Baden 2007, s. 1170
14 srov. O´Hood, P., Jackson, P.: Constitutional and Administrative Law, 7. Edition, Sweet and
Maxwell, London 1987, s. 33 a násl.
15 srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349;
47
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
o tzv. formálních hodnotách práva, které sice neurčují obsah právních předpisů,
mají však právu zajistit samotnou existenci a dále akceptaci a aplikovatelnost:
mezi tyto hodnoty patří hodnoty řádu, předvídatelnosti, svobody od arbitrárnosti,
právní rovnosti či právní jistoty.16 Právní filosof Neil MacCormick v tomto kontextu mluví o etice legalismu, pro kterou jsou příznačné pravidelnost, předvídatelnost,
jistota, trvalost a jednota.17 Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy
právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti.18 Každá právní úprava musí vyjadřovat respekt k obecným
zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu,
resp. jsou z něj odvoditelné. Jedním z nároků plynoucích z principu právního státu
je požadavek předvídatelnosti práva.19“20
Ústavní soud v této definici nejprve vychází z obecných ustanovení Ústavy
ČR, poté v nich uvedené základní pojmy blíže vykládá a zamýšlí se nad jejich
smyslem a účelem, nad hodnotami, které v ústavním systému chrání, a vyvozuje
z toho konkrétní principy činnosti soudce. Dále vymezuje svůj pohled na rozdíl
mezi materiálním a formálním právním státem a uvádí formální hodnoty práva,
které podle ÚS musí být obsaženy i v rámci materiálního právního státu. Na
závěr pak uvádí konkrétní principy, které musí být v demokratickém právním
státě naplněny, a s nimiž ve své navazující argumentaci bude dále pracovat.
Z argumentace ÚS lze vysledovat, že s principem demokratického právního
státu pracuje dlouhodobě a systematicky a že tvoří kostru principů, která „podepí
rá“ český ústavní systém. Při výkladu takto obecných principů ÚS vychází z usta
novení Ústavy ČR a své vlastní judikatury – nejedná se tedy o ničím nepodlože
né úvahy spočívající ve vytváření zásadních principů z ničeho. Naopak, Ústavní
soud přesně v souladu s koncepcí Ústavy ČR konkretizuje obecné formulace,
principy a hodnoty uvedené v základních ustanoveních a vyvozuje z nich pravi
dla pro výklad dalších ustanovení ústavních i podústavních předpisů.
37/2007 Sb.), bod 45
16 Summers, R. S.: Essays in Legal Theory. Dordrecht – Boston – London: Kluwer Publishing,
2000, s. 30
17 cit. dle Přibáň, J.: Disidenti práva, Praha 2001
18 srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349;
37/2007 Sb.), bod 36
19 viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU
331), sp. zn. I. ÚS 431/04 ze dne 22. 2. 2005 (N 31/36 SbNU 347), sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne
26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277), sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551;
409/2006 Sb.)
20 nález II. ÚS 3764/12, odst. 23; kvůli větší přehlednosti byly odkazy z textu nálezu ÚS
převedeny v této přímé citaci do poznámek pod čarou. Aby bylo patrné, že které odkazy
v poznámkách pod čarou pocházejí z nálezu, byly uvedeny kurzívou.
48
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
2 Principy demokratického právního státu
Nyní se pokusím na základě analýzy relevantní judikatury ÚS vytvořit kata
log principů, které ÚS považuje za součásti demokratického právního státu. Při
vymezení principů, jež jsou součástí demokratického právního státu, je ÚS velmi
inkluzivní. Zařazuje do pojmu demokratický právní stát celou řadu principů,
včetně derivovaných, a také lidská práva a jejich prvky. U demokratického práv
ního státu považuji tento přístup za vhodný, protože podle Ústavy ČR se jedná
o obecnou, širokou kategorii. Zařazení principů do této kategorie nemá žádné
konkrétní důsledky, pouze to zvyšuje jejich význam a zasazuje je to do určitého
systému, který se v následujícím výčtu pokusím naznačit rozdělením principů
do kategorií a podkategorií. Pouze na okraj mimo hlavní analytickou linii tohoto
textu je nutno poznamenat, že při vymezení podstatných náležitostí demokra
tického právního státu by měl ÚS volit odlišný přístup, neboť zařazení principu
do této kategorie již má zásadní důsledky.
Dále je nutné zmínit, že Ústavní soud se ve své judikatuře jednoznačně přiklá
ní k materiálnímu a hodnotově orientovanému pojetí demokratického právního
státu, ovšem jak bylo ukázáno výše v citaci argumentace ÚS, i v tomto pojetí jsou
zahrnuty určité formální hodnoty práva a určité organizační principy ve vztahu
k veřejné moci. Při obsahovém vymezení pojmu demokratický právní stát jsem
tedy vytvořil čtyři kategorie: formální principy, materiální principy, organizač
ní a procesní principy a konečně hodnotové prvky. U některých principů bylo
zařazení do některé z kategorií problematické, protože by se daly zařadit do více
z nich, jiné principy se částečně překrývají nebo jsou si blízké, přestože patří
do různých kategorií. Cílem kategorizace nebylo vytvořit rigidní vnitřní struktu
ru, ale spíše zpřehlednit poměrně obsáhlý výčet a poukázat na různé cíle a účely,
které zakotvení pojmu demokratický právní stát v Ústavě ČR sleduje. Zde zvo
lená kategorizace by měla být podrobena odborné diskuzi a předpokládám, že
výsledkem bude nalezení vhodnější vnitřní struktury principů demokratického
právního státu.
Konečně ještě poslední poznámka spíše technického charakteru – u jednot
livých položek ve výčtu jsou zpravidla uváděny odkazy na konkrétní judikáty,
v nichž ÚS tyto principy označil za součást demokratického právního státu.
Zpravidla je uváděn odkaz jen na jedno rozhodnutí (obvykle nejaktuálnější),
přestože u většiny principů takových rozhodnutí existuje několik a vzájemně se
na sebe odkazují. U položek, kde odkaz chybí, se jedná o obecnější sběrnou kate
gorii, kterou nelze vystihnout v jednom rozhodnutí, ovšem ÚS s ní operuje zcela
běžně a často jako s obecnou kategorií zahrnující více různých principů (např.
právní jistota).
49
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Nyní již tedy k samotnému přehledu součástí demokratického právního státu
dle judikatury ÚS:
1. formální prvky
a. právní jistota
i. předvídatelnost práva (zákona)21
ii.předvídatelnost soudního rozhodování22
1. právo na zákonného soudce23
2. stejná interpretace v podobných případech24
3. povinnost adekvátně, logicky a racionálně odůvodnit soudní rozhod
nutí25
4. nesmí existovat extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými
zjištěními na základě dokazování26
iii. srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost27 individuálních i normativních
právních aktů28
iv. určitost, jasnost, přehlednost, jednoznačnost, jazyková a stylistická bez
vadnost zákona29
1. zákaz přílepků, obsahová souvislost jednotlivých částí předpisu30
v. trvalost a stabilita práva31
1. rušení předpisů pouze tehdy, nelze-li nedostatky překonat obvyklými
výkladovými postupy32
vi. právní předpisy musí být řádně vyhlášeny33
vii. zákaz přímé retroaktivity34
viii. nullum crimen sine lege35
ix. princip legality36
x. ochrana dobré víry37
xi. ochrana nabytých práv38
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
nález II. ÚS 3764/12, odst. 23, nález Pl. ÚS 1/14, odst. 62
nález II. ÚS 1219/14, část III., nález II. ÚS 3764/12, odst. 24
usnesení Pl. ÚS 56/13, odst. 46
nález I. ÚS 1607/11, část V.
nález II. ÚS 3765/11, odst. 26
nález IV. ÚS 38/06, část IV.
nález Pl. ÚS 6/12, odst. 51, 52 a 57
nález I. ÚS 420/09, odst. 25
nález III. ÚS 487/07, část IV.
nález IV. ÚS 822/11, odst. 24
nález I. ÚS 1560/07, část V.
50
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
xii. presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci39
b. vázanost státní moci právem
i. enumerace veřejnoprávních pretenzí40
c. výhrada zákona
i. omezení základních práv jen zákonem41
ii. ukládání povinností jen zákonem42
iii. zákaz stíhání nebo zbavení svobody jinak, než z důvodů a způsobem,
který stanoví zákon43
2. materiální prvky44
a. úcta státní moci k základním právům a svobodám jednotlivce45
i. povinnost co nejvíce respektovat základní práva jednotlivců46
ii. ochrana svobody smluvní vůle jako součást ochrany vlastnického práva47
iii. autonomie vůle jednotlivce48
iv. in dubio pro libertate49
b. respekt k osobní autonomii jedince, osobní svobodě50
c. princip proporcionality51
i. subsidiarita trestní represe52
d. rovnost53
e. ne-arbitrárnost, zákaz svévole/libovůle54
f. zákaz diskriminace55
g. nutnost aplikovat právo v souladu s fundamentálními ústavními zásadami56
h. princip odpovědnosti jednotlivců, společnosti i státu57
3. organizační a procesní prvky
a. existence místní samosprávy58
b. dělba moci59
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
nález III. ÚS 913/16, odst. 27
nález Pl. ÚS 23/02, část VII.
nález III. ÚS 597/99
nález Pl. ÚS 19/93, část A.
usnesení III. ÚS 1085/11 část IV., nález Pl. ÚS 14/07, odst. 33
Nález III. ÚS 916/13, odst. 27
nález I. ÚS 69/06, část IV.
usnesení II.ÚS 2588/14, odst. 9.
nález II. ÚS 276/96
nález Pl. ÚS 6/13, odst. 27, usnesení III. ÚS 2956/14.
nález Pl. ÚS 77/06, odst. 70, nález IV. ÚS 34/06, odst. 33
51
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
i. obecnost zákona60
c. demokratičnost legislativního procesu61
d. soudní ochrana práv včetně základních práv a svobod62
i. ochrana základních práv musí být poskytována i obecnými soudy v soula
du se zásadou subsidiarity63
e. právo na soudní ochranu64
f. právo na přístup k soudu65
g. soudní přezkum zásahů do základních práv66
j. princip nezávislosti soudnictví67
i. spravedlivý proces68
i. presumpce neviny69
ii. zákaz sebeobviňování70
iii. přiměřená délka soudního řízení71
j. efektivní systém kompenzace škod způsobených obětem trestné činnosti72
k. vymahatelnost práva73
l. princip rozhodování většiny při respektování ochrany menšin74
m. demokratická kontrola procesu přijímání politických rozhodnutí75
n. účast veřejnosti na ochraně životního prostředí76
o. svobodná soutěž politických sil77
i. výklad politických práv k podpoře svobodné soutěže politických sil78
p. princip sebeomezení soudní moci ve vztahu k ústavnímu soudnictví79
q. vytvoření efektivního systému vyšetřování, stíhání a souzení trestných činů80
4. hodnotové prvky
a. jednotlivec jako smysl existence státu81
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
nález Pl. ÚS 55/2000, část IV.
nález II. ÚS 2296/14, odst. 18.
usnesení I. ÚS 1476/13, odst. 26.
nález Pl. ÚS 9/14, odst. 40.
usnesení III. ÚS 3707/14, odst. 17.
nález I. ÚS 2726/14, odst. 51.
nález I. ÚS 1928/11, odst. 9.
nález III. ÚS 3763/14, odst. 126.
usnesení Pl. ÚS 17/14, odst. 47
usnesení IV. ÚS 96/11, část II., II. ÚS 3764/12, odst. 23.
52
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
b. svoboda jednotlivce82
c. lidská důstojnost83
d. suverenita státu jako prostředek k naplňování základních hodnot, na kte
rých stát stojí84
e. hodnotová diskontinuita s komunistickým režimem85
f. důvěra občanů ve stát, jeho instituce a právo86
i. důvěra/dobrá víra ve správnost rozhodování veřejné moci87
ii. státní moc napomáhá realizace práv jednotlivce, nemá tomu bránit88
g. resocializace jako jeden z cílů trestu89
h. povinnost nést (i případně nepříznivé) důsledky bezprostředně spojené
s využitím práv a svobod90
i. hodnota spravedlnosti91
i.spravedlivé řešení sporů92
ii. extrémní rozpor výkladu a použití práva s principy spravedlnosti (např.
přepjatý formalismus)93
Provedená analýza ukazuje, že demokratický právní stát je Ústavním sou
dem chápán velmi široce, obsahuje velký počet sub-principů a součástí, které lze
rozdělit do několika kategorií (formální principy, materiální principy, procesní
a organizační principy a základní hodnoty). Pokud bych se měl pokusit shrnout
hlavní linii toho, jak Ústavní soud chápe pojem demokratického právního státu,
byly by to následující úvahy:
Základem demokratického právního státu jsou formální principy, že stát
může na jednotlivce působit jen prostřednictvím práva a že i stát sám je právem
vázán. Jádrem formálních principů je právní jistota, která zajišťuje, aby jednotli
vec mohl mít jistotu v tom, jaká pravidla na něj dopadají a co je jejich obsahem.
Pro české pojetí je v této oblasti typická výhrada zákona, podle níž určité otázky
může demokratickými postupy regulovat pouze Parlament v zákonech.
V demokratickém právním státě však nestačí, aby byly splněny jen uvede
né formální principy, protože by takovými formálně bezvadnými zákony mohly
být realizovány cíle neslučitelné s lidskou důstojností a lidskými právy. Z tohoto
důvodu zahrnuje Ústavní soud (v souladu s převládající kontinentálně-evrop
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
usnesení Pl. ÚS 4/13, část B
nález Pl. ÚS 42/02, část VII.
usnesení IV. ÚS 2228/13, nález II. ÚS 2048/09, odst. 27
usnesení II. ÚS 3348/14, odst. 14, nález IV. ÚS 42/09, odst. 20
usnesení III. ÚS 2761/14, část V.
usnesení Pl. ÚS 4/13, část B.
nález I. ÚS 4227/12, odst. 20–21
53
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
skou doktrínou)94 do pojmu demokratického právního státu i materiální prin
cipy, jako je úcta k lidským právům, respekt k osobní autonomii jedince, princip
proporcionality, zákaz svévole, rovnost a zákaz diskriminace. Cílem těchto prin
cipů je zaručit, že uplatňováním práva nebude docházet k nespravedlnosti, že
státní moc nebude uplatňována na úkor práv jednotlivce a že budou naplňovány
ústřední hodnoty demokratického právního státu.
Základními hodnotami jsou svoboda jednotlivce a lidská důstojnost, neboť
právě jednotlivec je smyslem existence státu, spravedlnost a důvěra jednotlivce
v právo, stát a jeho instituce. Zároveň však i jednotlivci musejí nést přiměřenou
odpovědnost za své jednání a z něho plynoucí důsledky.
Aby bylo zajištěno, že formální a materiální principy demokratického práv
ního státu budou reálně naplněny, musí být státní moc zorganizována se zohled
něním principů, které zajistí demokratičnost rozhodovacích procesů (svobod
ná soutěž politických sil, princip rozhodování většiny při respektování ochrany
menšin, demokratičnost legislativního procesu, účast veřejnosti) a existenci růz
ných mocenských center ve státě, která se budou vzájemně kontrolovat, limitovat
a vést k zodpovědnému výkonu státní moci (dělba moci, existence místní samo
správy, sebeomezení soudní moci). Zároveň musí mít jedinec možnost efektiv
ně bránit svá práva u nezávislého a nestranného soudu (přístup k soudu, právo
na soudní ochranu, spravedlivý proces). Podle historických zkušeností, pokud
uvedené kontrolní a vyvažovací mechanismy chybí, vede to ke zneužití státní
moci a k jejímu odklonu od sledování dobra jednotlivců a společnosti.
Ústavní soud vychází při vymezení principů, které jsou součástí demokratic
kého právního státu, v prvé řadě z obecných ustanovení Ústavy a Listiny, s vyu
žitím systematického výkladu pak nalézá principy i v dalších částech ústavního
pořádku. Ústavní soud se čas od času také inspiruje v odborné literatuře, a to
i zahraniční a historické, a také v zahraniční judikatuře (zejména německého
Spolkového ústavního soudu).
Srovnáním přístupu ÚS s definicemi demokratického právního státu v aktu
ální české odborné literatuře lze dospět k závěru, že Ústavní soud chápe demo
kratický právní stát daleko komplexněji – nejlépe to lze demonstrovat na defini
cích autorů, které lze řadit k širokému pojetí právního státu95, např. Jan Filip,96
Jiří Jirásek97 či Vojtěch Šimíček.98 Vyplývá to patrně z induktivního způsobu
94 srovnej odkazy na autory v nálezu II. ÚS 3764/12, odst. 23–27.
95 srov. TOMOSZEK, M. Využitelnost pojmu rule of law pro výklad pojmu podstatné náleži
tosti demokratického právního státu. Časopis pro právní vědu a praxi, 3/2015, s. 73–74.
96 FILIP, J. Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4.
vyd. Brno: MU-Doplněk, 2003, s. 218 an.
97 JIRÁSEK, J. Demokratický právní stát. in: JIRÁSEK, J. et al. Ústavní základy organizace
státu. Praha: Leges, 2013, s. 56 an.
98 ŠIMÍČEK, V. in: FILIP, J. et al. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 28
an. (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
54
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
práce ÚS, tedy objevování dílčích principů v jednotlivých konkrétních přípa
dech a jejich postupné zasazování do určitého systému. Každý obecný princip je
tímto způsobem konkretizován do dílčích složek, které jsou v konkrétních situ
acích aplikovány. Z toho je pak zřejmý konkrétní obsah každého principu a jeho
význam pro fungování ústavního systému ČR jako celku. Naopak v odborné
literatuře se zpravidla jedná o učebnicový či komentářový výklad, který musí
ze své povahy být stručnější, spíše jen uvést obecné kategorie, jejichž konkretiza
ci ponechává judikatuře či detailněji zaměřeným publikacím.
3 Závěr
Při celkovém pohledu je nutné zdůraznit, že pojem demokratický právní stát
v chápání Ústavního soudu tvoří komplexní, vnitřně provázaný systém, schopný
efektivně zabezpečit naplnění hlavních ústavních cílů a hodnot. Je také hodno
pozornosti, jak výrazné je hodnotové zakotvení demokratického právního státu
v pojetí ÚS ČR, a také jaký důraz je kladen na organizační a procesní principy,
kterými je zajištěna kontrola a odpovědnost státní moci. Je nutno vyzdvihnout,
že Ústavní soud byl schopen vytvořit tak komplexní a provázaný systém rozho
dováním jednotlivých na sobě nezávislých případů. Přitom většina rozhodnutí
byla vydána senáty, což klade velké nároky na koordinaci činnosti jednotlivých
senátů a soudců zpravodajů.
Pokud bych měl identifikovat nejpodstatnější principy z pojmu demokratic
ký právní stát, z nichž lze odvodit většinu dalších principů, jedná se podle mne
o právní jistotu, úctu k základním právům a svobodám jednotlivce a dělbu moci.
Smyslem existence pojmu demokratického právního státu je zajištění ústavních
hodnot rovnosti, spravedlnosti, lidské důstojnosti a základních práv. Vzhledem
k tomu, že pojetí demokratického právního státu je postaveno na širokých, obec
ných principech, jako např. právní jistota, existuje zde velký potenciál pro další
vývoj identifikováním nových součástí těchto principů v judikatuře.
JUDr. Maxim Tomoszek, Ph.D.
55
CORPORATE GOVERNANCE V PRÁVNÍM
ŘÁDU ČESKÉ REPUBLIKY
Corporate governance within the Czech legal system
Jan Dohnal
DOHNAL, Jan. Corporate Governanve v právním řádu České republiky. Acta
Abstrakt: Obchodní společnosti se v průběhu moderní historie staly celosvětovým feno
ménem ovlivňující ekonomické, politické a sociální poměry společnosti. S rapidním roz
vojem těchto právních entit se také vyvíjela nauka zkoumající procesy uvnitř i vně těchto
subjektů. Tento článek se zaměřuje na základní představení konceptu corporate gover
nance a možnosti jeho zkoumání z pohledu českého právního řádu.
Klíčová slova: Korporace, corporate governance, problémy zastoupení, korporátní právo
Summary: Throughout the modern history, corporations have become a world-wide
phenomenon influencing economic, political and social relationships. With the massive
development of these legal entities, theories and doctrines analyzing the processes taking
place inside and outside the corporations have evolved. This article focuses on introdu
cing the concept of corporate governance and analyzes the scope of applicability of this
concept within the Czech legal system.
Keywords: Corporation, corporate governance, agency problems, corporate law
1 Úvod
Právnické osoby hrají obecně v každém právním řádu významnou roli,
jelikož vedle osob fyzických disponují právní subjektivitou. Z tohoto důvodu
jsou schopny být, při nejmenším z pohledu právních následků, zcela nezávislé
na osobách, které jim daly život či dále zajišťují jejich existenci.
Samostatná právní existence je pravděpodobně nejvýznamnějším atributem
jakékoliv právnické osoby, který může velmi dobře sloužit různým zájmům.
Může se jednat o čistě spolkovou činnost, dobročinné účely či dosahování veřej
ného blaha. Zcela specifické rozměry, obecně se vymykající výše popsaným pří
padům, však právnická osoba nabývá zásadně tehdy, pokud je jejím cílem vytvá
ření ekonomického prospěchu pro své členy, což z ní činí podnikatelský subjekt.
Podnikatelské subjekty mohou mít různé podoby, ať už se jedná o fyzickou
osobu podnikatele, sdružení podnikajících fyzických osob či přímo právnickou
osobu. Vzhledem k významnosti těchto subjektů, konkrétně možnosti ovlivňo
vat sociální, politické a ekonomické poměry společnosti nevídaným způsobem,
existuje veřejný zájem na jejich podrobné právní regulaci. Konkrétní projevy
této potřeby je pak možné pozorovat v právních předpisech upravujících jejich
57
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
postavení a fungování v právním řádu. V případě podnikatelských subjektů
uspořádaných ve formě právnické osoby pak do popředí zájmu vystupuje další
aspekt veřejného zájmu týkající se vnitřní správy a řízení společnosti navenek.
Právě tématu správy a řízení obchodních společností (dále v textu již zásadně
„corporate governance“) a jeho ukotvení v právním řádu České republiky se ten
to článek bude věnovat.
Corporate governance je konceptem na pomezí několika společenskověd
ních oborů, především práva, ekonomie a managmentu, který přes své počátky
v dobách myšlení ekonoma A. Smithe1 a dynamický rozvoj ve 20. století přede
vším v USA, prochází zásadním vývojem i dnes. Je to především proto, že cor
porate governance nepředstavuje pevná rigidní pravidla, která by snad předsta
vovala jednu univerzální kategorii, nýbrž je velmi náchylný na společenské, tržní
a další podmínky, a proto je velmi složité poskytnout určitou pevnější definici
či vymezení tohoto pojmu. Tento článek tak užívá pojem corporate governance
v obecné rovině jako výraz pro pravidla2 a principy správy korporace, jakož
i teorii a nauku, které tato pravidla formují.
Základní otázka, která je v tomto článku kladena se týká ukotvení či zasazení
konceptu corporate governance do českého právního řádu. Jednoduše řečeno,
tato práce zkoumá, na jaký okruh právních subjektů lze pravidla a principy sou
visející s corporate governance aplikovat.
Předtím než bude rozebrána výše formulovaná otázka, je však nezbytné při
blížit koncept corporate governance tak, jak je chápán moderní právní naukou
a předestřít tak jeho podstatu a především cíle, které sleduje.3
2 Corporate governance a jeho podstata
Objekt zájmu corporate governance lze v zásadě zjednodušit na otázku, jak
správně spravovat korporaci. Je však zřejmé, že toto široké a vágní vymezení se
neobejde bez dalšího výkladu. Kromě dále diskutované otázky, co vůbec předsta
vuje správná (či dobrá) správa, je především nutné pochopit, jak vnímat pojem
korporace, který, jak již samotný pojem napovídá, je základním kamenem, ke
kterému se koncept corporate governance primárně vztahuje.
1
Smith, Adam. Wealth of Nations, edited by C. J. Bullock. Vol. X. The Harvard Classics. New
York: P.F. Collier & Son, 1909–14; Bartleby.com, 2001.
2 Jedná se o pravidla zachycené v nejrůznějších pramenech o různé právní závaznosti, jako
např. zákonná ustanovení národních kodexů, doporučení nadnárodních organizací, pravi
dla formovaná tržními regulátory a účastníky či kodexy corporate governance.
3 V následujících kapitolách vychází tento článek především ze zásadních a respektovaných
prací na téma corporate governance, především Kraakman R. a kol. The Anatomy of Corporate Law., 2. Vydání., Oxford: OUP, 2009. a Davies, P. Introduction to Company Law,
Oxford: OUP, 2002.
58
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
2.1 Korporace
Při zamyšlení nad pojmem korporace je především nutné upozornit na roz
díly mezi anglosaskou a kontinentální právní kulturou. Obě totiž pohlížejí
na pojem korporace odlišně. Zatímco kontinentální doktrína považuje za kor
poraci jakékoliv sdružení osob s vlastní právní subjektivitou odlišnou od jejích
členů, ve světě anglosaského práva (především USA) pojem korporace předsta
vuje zásadně podnikatelský subjekt s atributy reflektujícími potřeby tamního
obchodního a podnikatelského prostředí. Jelikož se koncept corporate gover
nance vyvíjel především v oblasti anglosaského práva, je třeba vnímat pojem
korporace její optikou.
Bez větší nadsázky lze konstatovat, že definiční znaky či obecný pohled
na korporaci v zemích common law nečiní zásadnější problém. Panuje tak rela
tivní shoda, že za korporaci je touto optikou považována entita, která má násle
dující znaky:4
1.
2.
3.
4.
Právní subjektivitu (právní osobnost)
Omezené ručení společníků
Převoditelnost účasti (podílu)
Volený (statutární) orgán se zástupčím oprávněním a se zákonnou
strukturou
5. Investorská vlastnická (společnická)5 struktura
Z výše uvedených znaků je zřejmé, že pod pojmem korporace si lze jed
noduše představit společnost obchodovanou na burze. Na tomto příkladu lze
i v rychlosti vysvětlit všechny výše popsané atributy klasické korporace. Takové
společnosti mají zásadně velké množství vlastníků, kteří svůj kapitál propůjčují
společnosti s vidinou jeho budoucího zhodnocení. Z této skutečnosti plyne také
nutnost volné převoditelnosti účastnických cenných papírů, jelikož ty jsou drži
teli pořizovány především za účelem investice a zhodnocení vložených prostřed
ků, což kromě případných dividend zahrnuje i možnost prodeje dle vlastního
uvážení (ať už se ziskem či co s nejmenší ztrátou). Investoři jsou zároveň chráně
ni skrze svou omezenou odpovědnost za dluhy společnosti, což zásadně podpo
ruje jejich rozhodnutí do společnosti investovat. Zároveň je zcela nemyslitelné,
aby především každodenní rozhodovací a řídící pravomoci zůstávaly v rukou
vlastníků, a to především pro jejich (obvykle) vysoký počet. Proto existuje potře
4 Z nejzásadnějších prací např. Kraakman R. a kol. The Anatomy of Corporate Law., 2. Vydá
ní., Oxford: OUP, 2009, s. 5., Davies, P. Introduction to Company Law, Oxford: OUP, 2002,
s.9. Pro právní subjekt naplňující tyto charakteristiky bude článek dále používat také kla
sická korporace.
5 V této práci bude užíván pojem vlastník jako synonymum ke společníkovi v obchodní spo
lečnosti, byť z pohledu práva taková terminologie není vhodná. Jelikož však bylo již výše
uvedeno, že koncept corporate governance v žádném případě nepředstavuje pouze právní
kategorii, nebude užití některých ekonomických pojmů zásadním prohřeškem.
59
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ba delegovat tyto pravomoci na profesionály stojící (ve většině případů) mimo
samotnou vlastnickou strukturu.
Ačkoliv výše uvedenými atributy bude disponovat především společnost
obchodovaná na burze (listed company), není v žádném případě kótace cen
ných papírů definičním znakem korporace. Převoditelnost podílu jako jeden
ze základních atributů korporace totiž představuje obecnou kategorii, kdy se
vlastník může rozhodnout již nadále nebýt účastníkem na společnosti. To lze
kdykoliv, kdy převod účasti není zcela zakázán. Dokonce ani jistá omezení v pře
voditelnosti podílu (zákonná či smluvní) nestaví takovou společnost (closed
company) mimo rámec korporace, byť je zřejmé, že určité důsledky taková sku
tečnost z pohledu corporate governance bude mít.6
Pro bližší rozbor jednotlivých atributů není v této práci dostatek prostoru.
V dalších částech se však tento článek bude k jednotlivým charakteristikám kor
porace vracet a vysvětlovat jednotlivé body v širším kontextu, a to především
z pohledu českého právního řádu. V návaznosti na výše uvedené atributy je však
nezbytné učinit na tomto místě několik poznámek k osobám, které se nerozlučně
pojí s existencí korporace (zúčastněné strany). Těmito osobami (stranami) ozna
čuje literatura zásadně (a) společníky, (b) zástupce společnosti (managment, sta
tutární orgán), (c) zainteresované strany.7
Již v úvodu byl předmět zájmu corporate governance představen jako otázka,
jak korporaci dobře spravovat. Dobrá správa korporace však není otázkou jed
noduchou, jelikož povaha a dynamika vztahů výše uvedených stran významně
správu a řízení ztěžuje. Jednotlivé strany jsou totiž ovlivňovány tou nejzáklad
nější lidskou potřebou, kterou je maximalizace osobního prospěchu.8 Osobní
prospěch však nepředstavuje z pohledu těchto stran společnou kategorii, nýbrž
jej každá strana vnímá jinak. Jinými slovy, každá ze stran očekává od korporace
něco jiného. Strany tak stojí ve vzájemném konfliktu zájmů, což z pohledu cor
porate governance vytváří zásadní problém.
2.2 Problémy zastoupení
Jak již bylo uvedeno výše, odborná literatura často poukazuje na fakt, že jed
ním z tradičních problémů pojících se s životem korporace je nikdy nekončící
boj mezi zúčastněnými stranami, který není způsoben ničím jiným než vzájem
ným konfliktem zájmů. Zároveň byly v předchozí kapitole vymezeny na korpo
raci zúčastněné strany, kterými se rozumí především společníci, statutární orgán
(zástupci) a osoby mající zájem na dobře fungujícím chodu korporace (zainte
6 K tomu více níže u rozboru společnosti s ručením omezeným.
7 Kraakman R. a kol. The Anatomy of Corporate Law., 2. Vydání., Oxford: OUP, 2009, s. 35.
8 K této teorii více např. Becker, Gary S. Teorie preferencí. Praha : Grada/Liberální institut,
1997.
60
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
resované strany, z angl. „stakeholders“)9. Věčnému sporu mezi těmito osobami
a na něj navazujícím problematickým aspektům se v anglické terminologii říká
agency problems, do češtiny překládáno jako problémy zastoupení.10
Kraakman popisuje problém zastoupení jako jakýkoliv případ, kdy prospěch
jedné strany (principal – zmocnitel) závisí na činech nebo konání strany druhé
(agent – zmocněnec). V tento moment je zásadním úkolem zmocnitele motivo
vat zmocněnce, aby jednal v nejlepším zájmu zmocnitele a nikoliv svém vlast
ním. To však může být často velmi složité, jelikož mezi oběma stranami zpravi
dla existuje informační asymetrie, která značně omezuje možnost kontrolovat
a následně vyhodnotit jednání zmocněnce.11 Úsilí (a především náklady), které
musí zmocnitel vynaložit na motivaci či kontrolu zmocněnce pak představují
náklady na zastoupení (agency costs)12, jejichž regulace, resp. minimalizace je
jedním ze základních cílů v průběhu procesu formování vztahu zmocnitel –
zmocněnec.
Výše uvedené obecné vymezení problému zastoupení naznačuje, že se tato
problematika netýká pouze života v korporaci, nýbrž v zásadě jakéhokoliv obli
gačního vztahu mezi věřitelem (zmocnitelem) a dlužníkem (zmocněncem).13 Ač
je tedy problém zastoupení zcela obecnou kategorií, bude právě v právu obchod
ních společností zásadním tématem, jelikož v souvislosti s obchodní společností
může vznikat hned několik vztahů na bázi zmocnitel – zmocněnec.14 Hansmann
a Kraakman konkrétně identifikují tři základní vztahy, ve kterých v souvislosti
s korporací vznikají rizika střetů mezi zmocnitelem a zmocněncem.
První rovinou, ve které může potenciálně vzniknout riziko zastoupení je
vztah mezi společníky a volenými zástupci (statutární orgán, managment). Spo
9 Především věřitelé korporace, případní zaměstnanci, potenciální zákaznící ale z širšího
pohledu také také společnost jako celek.
10Tamtéž.
11 Kraakman R. a kol. The Anatomy of Corporate Law., 2. Vydání., Oxford: OUP, 2009, s. 35.
12 Ke konceptu nákladů zastoupení blíže Jensen M, C., Meckling, W. H., Theory of the firm:
Managerial Behavior, Agency Costs, and Ownership Structure, Journal of Financial Economics, 1976, roč. 3, č. 4, s. 305–360.
13 Lze si tak představit např. smlouvu o dílo mezi mladým manželským párem (zmocnitelé)
a stavební firmou (zmocněnec), která má pro manžele postavit rodinný dům. V tomto
případě prospěch zmocnitelů (získání kvalitně postaveného rodinného domu dle jejich
požadavků na provedení a jakost) závisí na postupu zmocněnce. Stavební firma má však
i po získání zakázky možnost zvýšit svůj vlastní prospěch nad dohodnutý rámec (cena
za provedení díla), jelikož je schopna použít levnější materiály či upravit provedení díla
tak, aniž by bylo možné tyto úmyslné nedostatky odhalit při předávání díla, čímž efektivně
zvýší finanční zisk z dané zakázky. Proto je na zmocnitelích, aby skrze smluvní dokumen
taci, stavební dozor a další možnosti motivovali (pozitivně či negativně) k provedení díla,
které by v co nejvyšší míře odpovídalo zájmům zmocnitele (původnímu zadání).
14 Je tomu tak především proto, že moderní korporace je obecně pojímána jako spletitá sít
obligačních vztahů. Více Havel, B., Obchodní korporace ve světle proměn. Praha, Auditori
um, 2010, s. 50.
61
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
lečníci v tomto případě musí učinit opatření, která zajistí naplnění jejich zájmů
(zpravidla co nejvyšší finanční výnos) ze strany zástupců společnosti a zamezí
jejich oportunistickému chování, v rámci kterého by po odvedení určitého mini
málního standardu své práce již sledovali pouze své zájmy (např. upřednostnění
volného času před prací).
Druhým případem, kdy může vzniknout problém zastoupení uvnitř korpo
race je vztah mezi společníky držícími majoritní a minoritní podíly ve společ
nosti. V takovém případě se z minoritního společníka prakticky stává zmocnitel,
jenž chce, aby byly respektovány jeho zájmy při různých situacích souvisejících
s korporací (např. prodej a jiné dispozice s aktivy). Dosažení tohoto cíle však
opět může být velmi složité, jelikož ovlivnit jednání majoritního společníka
může vzhledem k rozložení hlasovacích práv jen velmi výjimečně.
Třetím problémem zastoupení objevujícím se v souvislosti s fungováním
obchodní společnosti je konflikt zájmů samotné společnosti (ekonomický pro
spěch) a zainteresovaných stran (bezproblémový chod společnosti).
Proti sobě stojící zájmy osob zúčastněných na korporaci a řešení nastavení
jejich vztahů tedy představují základní schéma velkého množství korporací. Je
však zároveň zřejmé, že nikoliv všechny problémy zastoupení se budou vyskyto
vat v každé korporaci.
Jak už bylo uvedeno výše v souvislosti se základními charakteristikami, kor
porace je zásadně prostředkem sloužící k dosahování ekonomického prospěchu
(investorská struktura společníků). K tomu, aby korporace tohoto prospěchu či
zisku mohla dosahovat, musí především praktikovat určitou obchodní činnost,
a tedy vystupovat v závazkových vztazích. Je tedy zřejmé, že každá korporace
bude mít dříve nebo později určité věřitele. To samé však platí pro jakýkoliv jiný
podnikatelský subjekt. Problém zastoupení mezi zainteresovanými stranami
a korporací (popř. jiným podnikatelským subjektem) tedy není výhradním pro
blémem korporací, nýbrž je naprosto logickým vyústěním v návaznosti na fun
gování jakéhokoliv podnikatelského subjektu. Pro obecnou povahu třetího pro
blému zastoupení se tedy v dalším rozboru tento článek věnovat nebude.
Naproti tomu existence prvního a druhého problému zastoupení je výhrad
ním problémem korporace vzhledem k samostatné právní osobnosti a inves
torské vlastnické struktuře. Právě podoba vlastnické struktury, především co
do její velikosti, bude základním kritériem určujícím riziko vzniku prvního nebo
druhého problému zastoupení. Korporace s širokou vlastnickou strukturou se
budou potýkat především s prvním problémem zastoupení. Naopak korporace
s nízkým počtem vlastníků bude zpravidla vystavována riziku druhého problé
mu zastoupení.15
15 V Evropě se bude jednat především o druhý problém zastoupení viz Havel, B., Obchodní
korporace ve světle proměn. Praha, Auditorium, 2010, s. 71 a násl.
62
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
2.3 Cíle corporate governance
Z výše nastíněných tří základních vztahů souvisejících se životem korpora
ce je zřejmé, že korporace nemůže sloužit individuálním zájmům všech těchto
stran, jelikož, jak již bylo několikrát zmíněno, tyto zájmy stojí ve vzájemném
konfliktu. Z pohledu dobré správy (jako cíle corporate governance) je tedy nut
né vypořádat se s těmito tak, aby byla zajištěna ekonomická funkce korporace
a zároveň, aby žádná ze stran zúčastněných na korporaci nebyla ve svých prá
vech bezdůvodně krácena.16 Nezanedbatelným aspektem v souvislosti s hledá
ním adekvátního nastavení práv a povinností jednotlivých stran je zároveň sna
ha o minimalizaci nákladů vznikajících při zajišťování dobré správy korporace
(agency costs).
3 Corporate governance v českém právním řádu
V předcházejících kapitolách byl představen objekt zkoumání konceptu cor
porate governance, tedy problematika adekvátního nastavení práv a povinností
stran zúčastněných na korporaci, které by zároveň zdůrazňovalo ekonomickou
funkci korporace. V této části práce bude rozebrána otázka, které entity v rámci
právního řádu České republiky skýtají prostor pro aplikaci takto vymezené nau
ky corporate governance.
3.1 Právnické osoby a jiné entity v českém právním řádu
Subjektem práva jsou dle OZ osoby,17 přičemž osoba může být fyzická nebo
právnická.18 Tyto subjekty práva pak mohou dále formovat další organizační cel
ky (entity), které se opět buď mohou stát samostatnými subjekty práva (bude se
jednat o právnické osoby)19 nebo se tímto subjektem práva stát nemusí, přičemž
nositeli práv a povinností budou samotní členové těchto entit (např. společnost
dle OZ).20 Jelikož definičním atributem korporace je právní subjektivita (právní
osobnost), bude se tato práce dále zabývat pouze právnickými osobami.
Jak již bylo zmíněno v úvodu, právnické osoby mohou sloužit různým úče
lům a podle něj je pak na místě volit konkrétní typ právnické osoby. Pokud jde
však o výkon podnikatelských či obchodních aktivit, je při volbě typu právnické
16 Konkrétní oblasti, ve kterých jsou poznatky teorie a nauky o corporate governance apliko
vatelné se vztahují zásadně k jednotlivým atributům korporace. Příklady oblastí, kterými
se corporate governance zabývá, zahrnuje zkoumání konkrétních zájmů jednotlivých stran
zúčastněných na korporaci a hodnocení jejich významu, otázky statutárního orgánu, jeho
struktury či nastavení právního postavení statutárního orgánu vůči vlastníkům, způsob
a výše odměňování statutárního orgánu atd.
17 § 17 O.Z.
18 § 18 O.Z.
19 Tedy právnickou osobou – v obchodním právu typicky obchodní korporací dle ZOK
20 Typicky tzv. societa dle § 2716 a násl. OZ.
63
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
osoby na místě pracovat především se ZOK. Ten nabízí hned několik forem dis
ponující právní subjektivitou, které dovolují nastavit vztahy uvnitř společnosti
různým způsobem. Vzhledem k charakteristikám korporace, tak jak byly vyme
zeny výše, je však zřejmé, že nikoliv veškeré typy obchodních společností dle
ZOK jsou způsobilé představovat předmět zkoumání corporate governance, a to
především kvůli některým chybějícím atributům oproti klasické korporaci.
3.2 Zákon o obchodních korporacích a corporate governance
První paragraf ZOK stanoví, že obchodními korporacemi jsou obchodní
společnosti a družstva.21 Obchodními společnostmi pak ZOK rozumí veřejnou
obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným,
akciovou společnost a dále nadnárodní formy společností22 (evropská společnost
a evropské hospodářské zájmové sdružení).
Nejvýznamnějším dělícím kritériem mezi obchodními společnostmi, které
ZOK ve své úpravě zavádí, a to jak formálně (v §1 odst. 2 ZOK) tak i materiálně
(v samotné úpravě jednotlivých forem společností) je dělení na osobní a kapi
tálové obchodní společnosti. Právě z tohoto zákonného dělícího kritéria bude
tento článek vycházet v následujících úvahách nad jednotlivými korporátními
formami.
3.3 Osobní společnosti
Základním rozdílem mezi osobními (veřejná obchodní společnost a koman
ditní obchodní společnost) a kapitálovými obchodními společnostmi spočívá
v povaze vztahu mezi společníkem a společností. U osobních společností je totiž
společník úzce spojen se společností, což je charakteristika, která u kapitálových
společností není zákonem vůbec předvídána ani vyžadována.
Projevy zákonné zásady předpokládající úzké propojení vlastníka a společ
nosti lze spatřovat v rámci celkové úpravy především u veřejné obchodní spo
lečnosti jako ryzí osobní společnosti.23 Za nejdůležitější lze považovat pravidla
stanovující:
Zákonné postavení společníků jako statutárních orgánů společnosti24
a) Nepřevoditelnost podílů25
21 V dalším výkladu se tento článek omezí na zkoumání obchodních společností a družstva.
pro jejich specifickou povahu (danou především vlastnickou strukturou hledající možnos
ti kooprace než investice), jsou z této práce záměrně vynechány.
22 Těmito formami se článek taktéž nebude zabývat.
23 U komanditní společnosti také, ale s určitými modifikacemi. K tomu více dále v tomto
článku.
24 § 106 odst. 1 ZOK.
25 § 116 ZOK (neplatí pro podíl komanditisty srov. § 123 ZOK).
64
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
b) Zrušení společnosti při zániku účasti některého ze společníků26
c) Ručení za závazky společnosti společně a nerozdílně všemi společníky27
d) Nemožnost povolat k řízení společnosti osobu stojící mimo samotnou
společnost28
e) Zásada stanovující stejnou velikost podílů29
Optikou corporate governance je hlavním problémem právě popsaných
charakteristik vztahujících se k osobním společnostem fakt, že jsou v přímém
rozporu s charakteristikami klasické korporace popsané výše. Důsledkem takto
organizované společnosti je tak zásadní neexistence vztahu společníci – statu
tární orgán, jelikož u osobní společnosti tyto dvě strany splývají ve stejné oso
by. Dle zákona tedy nelze uvažovat především o korporačním atributu voleného
statutárního orgánu, vytvářející prostor pro první problém zastoupení, který tak
v osobních společnostech nebude zásadně existovat.
Podobně problematickou charakteristikou je v souvislosti s osobními spo
lečnostmi úzké sepjetí společníka se společností, které limituje využití osobních
společností co do prostředku umožňujícího pohyb kapitálu – další typický atri
but klasické korporace. Tato skutečnost je evidentní již z kategorického záka
zu převoditelnosti podílu. Zásadně v rozporu s principem nezávislosti klasické
korporace na personálním složení společnosti je také zásada zrušení společnos
ti při zániku účasti některého ze společníků, kterou ZOK zakotvuje v několika
podobách.
Zcela samostatnou kapitolou z pohledu osobních společností je pak zákonné
pravidlo zakotvující ručení společníků společně a nerozdílně za závazky spo
lečnosti. Omezená odpovědnost (či dokonce žádná) vůči věřitelům společnosti
je jeden z nejdůležitějších projevů nezávislosti společníků na společnosti. Žád
ný či výrazně limitující nárok na uspokojení svých pohledávek vůči vlastníkům
společnosti je z pohledu věřitelů zásadním omezením typickým pro klasickou
korporaci, které tak zdůrazňuje a podporuje její investiční funkci. Je však zřejmé,
že společné a nerozdílné ručení vlastníků osobních společností se zcela vymyká
výše popsanému atributu usilujícímu o vyšší úroveň ochrany. Ve spojení se zmí
něným zákazem převodu účasti na osobní společnosti je tak prakticky vyloučena
možnost investorského přístupu k těmto společnostem, což činí osobní společ
nosti zásadně neslučitelné s některými principy a pravidly konceptu corporate
governance.30
26
27
28
29
30
Např. §113 odst. 1 písm. a), c), d) ZOK.
§ 95 ZOK.
§ 44 odst. 4 ZOK.
§ 97 odst. 2 ZOK.
Jinými slovy tam, kde nelze s účastí ve společnosti právně disponovat a kde navíc nejsou
vložené prostředky dostatečně chráněny, nelze hovořit o investičním charakteru společ
nosti, jak jej chápe nauka corporate governance.
65
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Jak již bylo uvedeno výše, nemožnost investorského přístupu k osobní spo
lečnosti společně s absencí voleného statutárního orgánu v první řadě vylučuje
prostor pro riziko vzniku prvního problému zastoupení. Otázkou však zůstává,
jestli lze v souvislosti s osobními společnostmi najít aspekty, které by vytvářely
prostor pro problematický vztah mezi většinovým a menšinovým společníkem,
a tak alespoň zčásti připustily určitou aplikovatelnost nauky corporate gover
nance.
ZOK sice stanovuje pravidlo, že podíly vlastníků osobní společnosti jsou
stejné, je však patrné, že společenská smlouva může stanovit jinak.31 Na první
pohled lze tedy usuzovat, že i uvnitř osobní společnosti bude existovat riziko
druhého problému zastoupení, když i v osobní společnosti může figurovat jeden
majoritní společník a několik minoritních. Za takto dané vlastnické struktury
by u klasické korporace skutečně vznikalo riziko druhého problému zastoupení.
U osobní společnosti tomu však tak není.
Je tomu tak z toho důvodu, že ZOK výše uvedené riziko redukuje na mini
mum, jelikož zakotvuje řadu pravidel, které chrání minoritního vlastníka do tako
vé míry, že klasický druhý problém zastoupení, jak s ním počítá nauka o cor
porate governance, prakticky nemůže nastat. Mezi tato pravidla patří zejména
zákonné zásady o možnosti změny společenské smlouvy pouze dohodou všech
společníků,32 dále pravidlo že, k rozhodování o všech záležitostech společnosti
je potřeba souhlasu všech společníků či již výše zmíněné pravidlo o nemožnos
ti převodu účasti ve společnosti. Tato pravidla ve svém souhrnu minimalizují
prostor pro krácení práv menšinového vlastníka, a proto bude i riziko druhého
problému zastoupení minimální nebo žádné.
Ve výše uvedených odstavcích jsou uvedeny jen některé rozdíly osobních
společností dle ZOK od klasické korporace, které zásadně omezují možnosti
aplikace nauky corporate governance na tyto subjekty. Je tak třeba dojít k závěru,
že osobní společnost33 pro svou specifickou povahu, která předpokládá úzkou
provázanost společnosti se společníky, je natolik vzdálená klasické korporaci, že
nepředstavuje formu korporátního uspořádání, která by mohla být z pohledu
corporate governance zásadnějším předmětem zkoumání.
3.4 Kapitálové společnosti
Kapitálové obchodní společnosti obecně jsou svou povahou a zákonnými
charakteristikami zásadně odlišné od společností osobních. Z pohledu corpo
rate governance to především znamená odstranění zákonných omezení a znaků
osobních společností, které byly vytyčeny výše.
31 § 97/2 ZOK.
32 § 99 ZOK.
33 Zde máme na mysli ryzí osobní společnost, tedy veřejnou obchodní společnost.
66
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Ryzí kapitálovou společností je z pohledu ZOK především akciová společ
nost. Z pohledu právního řádu České republiky je to tak právě tato forma kor
porátního uspořádání, která se nejvíce blíží teoretickému vymezení korporace
z pohledu anglosaské právní doktríny.
Akciová společnost již ze zákona disponuje veškerými atributy klasické kor
porace. Právní úprava akciové společnosti totiž plně počítá s možností využití
akciové společnosti, respektive účasti na ní, k čistě investorským záměrům. To
lze ilustrovat především na zákonném předpokladu rozvržení účasti na společ
nosti do akcií,34 které zásadně zajišťují (a zároveň předpokládají) možnost plné
dispozice s podílem. Zároveň je pak tento podíl, resp. kapitál na něj vynalože
ný, jedinou majetkovou hodnotou vlastníka, kterou za určitých okolností může
ztratit. Další nároky ze strany věřitelů nemohou vůči společníkům uplatňovány.
Stejně tak ZOK počítá v rámci úpravy akciové společnosti s představenstvem
jako voleným statutárním orgánem, který odpovídá požadavku na klasickou
korporaci tak, jak byl vymezen v kapitole rozebírající atributy klasické korpora
ce. Právní osobnost je pak u akciové společnosti (stejně jako u jakýchkoliv jiných
korporátních forem v ZOK) samozřejmostí.
Zákonná úprava akciové společnosti tedy počítá zásadně se všemi atributy
přiřazovanými klasické korporaci, a proto bude tato forma korporátního uspo
řádání představovat nejspíše výhradní bod zájmu teorie corporate governance
z pohledu českého právního řádu.
3.5 Hraniční formy obchodních společnosti
Ve výše uvedených odstavcích bylo dovozeno, že veřejná obchodní společ
nost, jako ryzí osobní společnost, se i přes některé společné charakteristiky s kla
sickou korporací nehodí pro zkoumání optikou corporate governance. Posléze
bylo uvedeno, že naopak subjekty uspořádané do formy akciové společnosti,
jako ryzí formy kapitálové společnosti, budou z pohledu právního řádu Čes
ké republiky představovat pravděpodobně nejzajímavější objekty zájmu nauky
corporate governance. Mezi těmito ryzími formami se pak nachází komanditní
společnost a společnost s ručením omezeným. Pro svou zákonnou úpravu před
stavují tyto dvě formy určité hybridní entity mající dominantní charakteristiky
jedné skupiny, ovšem obohacené o prvky skupiny druhé. V následujících řádcích
bych se alespoň krátce zaměřil na vztah těchto forem ke corporate governance.
Komanditní společnost ve své základní podobě35 představuje klasickou
osobní společnost se všemi rozdíly od klasické korporace, tak jak byly vyloženy
výše, ovšem s jedním zásadním rozdílem. Tím je předpoklad existence alespoň
34 § 243 ZOK.
35 Článek se obecně nezabývá speciálními případy společností jako např. komanditní společ
nost na investiční listy dle zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investič
ních fondech.
67
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
jednoho společníka (komanditisty), jehož postavení v této společnosti velmi
připomíná postavení společníka v kapitálové společnosti. Komanditista je totiž
proti věřitelům této společnosti po úplném splacení svého vkladu chráněn tak,
že proti němu nelze vznést již žádný další nárok. Zároveň se jeho postavení liší
od ostatních společníků (komplementářů) tím, že se svou účastí na společnosti
může právně disponovat a převádět jej.36 Současně pak komanditisté netvoří
součást statutárního orgánu, což zajišťuje alespoň minimální oddělení vlastnické
struktury od statutárního orgánu.37 Tyto charakteristiky komanditní společnos
ti dávají prostor pro vznik problémům zastoupení, jelikož se zde formují strany
s možnými protichůdnými zájmy. V zásadě je tedy možné, že by komanditní
společnosti mohly představovat zajímavý předmět zkoumání corporate gover
nance.38
Společnost s ručením omezeným je dle ZOK kapitálovou společností, jejíž
úprava však obsahuje řadu ustanovení, které svou povahou přibližují tuto formu
blíže k osobním společnostem. Za nejzásadnější projev tohoto principu považu
ji ustanovení upravující možnosti převodu podílu na jinou osobu. 39 Na první
pohled se nejeví omezení převodu (dopadající především na převody zamýšle
né mimo aktuální společníky) tolik problematické. Ve své podstatě se však toto
ustanovení snaží ze společnosti s ručením omezeným činit uzavřenou společnost
(closed corporation). Tato zákonná charakteristika společnosti s ručením omeze
ným opět zásadním způsobem omezuje možnost investorského přístupu k této
formě a zásadně brání širšímu uplatnění corporate governance na tento typ spo
lečností.40
3.6 Role společenské smlouvy41
Výše nastíněné úvahy na téma corporate governance v právním řádu Čes
ké republiky byly vedeny z pohledu zákonného zakotvení jednotlivých forem
společností a to jak ryze kapitálových, ryze osobních či výše uvedených hranič
ních forem. Toto tzv. korporátní právo představuje však pouze výchozí bod pro
corporate governance. Společnosti totiž mohou (v mezích právního řádu) tato
zákonná ustanovení společenskou smlouvou modifikovat. Konečným důsled
kem pak může být stav, kdy forma korporátního uspořádání, která se dle zákon
36 § 123 ZOK.
37 125 ZOK.
38 Je však třeba zmínit fakt, že tato forma korporátního uspořádání není z pohledu praxe
hojně využívána.
39 § 207 a násl. ZOK.
40 Z pohledu praxe je pak na místě zmínit fakt, že je tato forma nejoblíbenější formou pro
jednočlennou korporaci či tzv. SPV, kde samozřejmě o žádné aplikaci corporate governan
ce nelze hovořit.
41 Společenskou smlouvu je zde rozuměno jakýkoliv zakládající dokument, tedy z pohledu
ZOK především společenská smlouva a stanovy.
68
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
né úpravy zcela zásadně vymyká vymezení korporace, skrze dohodu společníků
ve společenské smlouvě může tolikrát zmiňované atributy korporace získat. Bliž
ší pohled na roli a význam společenské smlouvy tak představuje další výzkumný
bod z pohledu corporate governance v právním řádu České republiky, kterým by
bylo vhodné se v odborné literatuře zajímat.
4 Závěr
Pravidla a teorii spojována s corporate governance lze chápat jako snahu
o zajištění dobré správy takové entity, která disponuje atributy plně zajišťující
a podporující investorský přístup ze strany společníků. Mezi tyto atributy patří
především právní subjektivita entity, převoditelnost podílu, omezené ručení spo
lečníků, volený orgán se zákonnou strukturou a právě investorsky orientovaná
vlastnická struktura. Z pohledu právního řádu České republiky, konkrétně pak
zákona o obchodních korporacích, těmito atributy bez dalšího disponuje pou
ze akciová společnost. Ostatní formy obchodních společností, i přes přítomnost
některých výše uvedených charakteristik, skýtají pouze minimální prostor pro
aplikaci konceptu corporate governance.
Mgr. Jan Dohnal
Právická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
email: [email protected].
69
PRÁVNA SUBJEKTIVITA PRÁVNICKÝCH OSÔB
Legal personality of legal persons
Bibiána Dargová
DARGOVÁ, Bibiána. Právna subjektivita právnických osôb. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 71–79.
Abstrakt: Článok pojednáva o inštitúte právnickej osoby a jej subjektivite, bez existencie
ktorej si dnes právny poriadok nie je možné predstaviť. Cieľom je najprv vytvoriť všeobec
nú typológiu právnických osôb a následne tak priniesť pohľad na jestvujúci stav a prispieť
k objasneniu tohto termínu. Na druhej strane právna subjektivita je jedným z centrálnych
pojmov celej právnej teórie, pretože práve a len právne subjekty sú spôsobilé byť adresát
mi právnych noriem a oprávnenými či povinnými z práv a povinností. Aj napriek tomu
však dodnes nemá tento pojem jasný a jednoznačný obsah.
Klíčová slova: právna subjektivita, právnické osoby, subjekt práva, nositeľ práv a povin
ností, personálny a majetkový substrát, vnútorná štruktúra
Summary: The article discusses about institute of legal person and its legal personality,
without which existence we are not able to imagine current law. The main aim is to con
struct common typology of legal persons and afterwards to bring insight to existing status
and thus contribute to explanation of this term. On the other hand, legal personality is
one of central terms of whole law theory, because only law subjects are entitled to be
recipients of law regulations and entitled or to be obligatory in term of law and liabilities.
Untill today this term have not clearly content.
Keywords: legal personality, legal persons, subject of law, bearer of rights and obligations,
personal and property substrate, internal structure.
1 Úvod
Problém právnej subjektivity vyvstal na počiatku 19. storočia.1 Do tej doby
ako keby bolo všetko jasné. Právo regulovalo vzťahy medzi ľudmi. Právnymi
subjektami tak boli ľudia a právna subjektivita bola kvalitou človeka naznačujú
ca, že tento človek podliehal právnej regulácii, bol spôsobilý k právam a povin
nostiam. Za jediný prirodzený subjekt právnych vzťahov bol teda považovaný
človek, ktorému ako jedinému prislúchal statut naturalis, tj. súbor oprávnení
človeku vrodených a právom uznávaných. Okrem týchto prirodzených osôb síce
1 Porovnaj napr. DOLEŽIL, T.: Koncerny v komunitárním právu. Analýza a náměty pro
rekodifikaci. Praha : Auditorium, 2008, s. 27: „Koncepce samostatnosti právnických osob
byla vytvořená až na počátku 19. století s rozvojem moderní ekonomiky a průmyslové
revoluce jako důsledek potřeby akumulace volného kapitálu. Na evropském kontinentu
byla vytvořená právnická osoba včetně kapitálových společností a v zemích common law
pojem korporace. Identita právnické osoby coby subjektu práva se oddělila od osob spo
lečníků...“
71
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
právna teória niekedy konštatuje ešte existenciu osôb fiktívnych,2 personae fictae,
ich teoretickou povahou sa však nezaoberá. Preto bola subjektivita týchto osôb
inkorporovaná do nejakej hmatateľnej veci, napríklad koruna v prípade štátu,
kostol v prípade zbožnej nadácie.3
Pojem korporácia sa však objavuje na začiatku 19. storočia, ktorá si, hoci ako
umelý útvar, privlastňuje postavenie človeka. Právo náhle nereguluje len vzťahy
medzi ľudmi, ale reguluje vzťahy medzi právnymi subjektami – tými prirodze
nými aj tými umelými. Vyvstáva však otázka ako tieto umelé subjekty vznikajú?
Vznikajú živelne v spoločnosti a zákonodarca ich existenciu uznáva, alebo ich
vytvára on samotný? Čo všetko môže byť takýmto umelým subjektom? A hlavne,
aké podmienky musia byť splnené, aby mohol umelý útvar nadobudnúť kvalitu
právnej subjektivity? Existujú takéto podmienky?
Po celú dobu existovala celá rada umelých subjektov – právnych subjektov,
ako napr. fiškus, cirkev, kostol a pod. Hlavný rozdiel spočíval v tom, že doposiaľ
nebol objavený abstraktný pojem právnickej osoby a teda ani právneho subjek
tu.4 Právna subjektivita v prípade fyzických osôb historicky nikdy nebola jedno
duchou vlastnosťou človeka, spôsobujúcou, že takýto človek podlieha právnej
regulácii a môže vstupovať do právnych vzťahov.5
Čím teda právna subjektivita je? Aké sú jej medze, v ktorých sa môže právna
subjektivita pohybovať? Je zákonodarca úplne slobodný v tom, akú mieru sub
jektivity tomu ktorému útvaru prizná?
2 Ako charakterizovať právnickú osobu?
Vo všetkých moderných a demokratických krajinách právne poriadky umož
ňujú existenciu právnických osôb. Ide o organizáciu osôb alebo majetku, ktorá
sa vytvára na určitý účel a ktorej objektívne právo priznáva vlastnú právnu sub
jektivitu. Podľa teórie práva je to „umelá osoba vytvorená prostredníctvom zákona
alebo v súlade so zákonom a zákon jej priznáva práva a povinnosti a jej právna
subjektivita je odlišná od subjektivity jej členov.”6
2 Porovnaj k tomu HURDÍK, J.: Právnické osoby. Brno: Masarykova Univerzita, 1999,
s. 33–39.
3 Viď k tomu napr. URFUS, V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Římsko
právní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. Praha: C.H.Beck, 1994.
4 Porovnaj napr. LEFÈBVRE – TEILLARD, A.: Introduction historique au droit des perso
nnes et de la famille. Paris: Presses Universitaires de France, 1996, č. 67, s. 157.
5 Niektoré právne subjekty disponovali plnou právnou subjektivitou, iné mohli vstupovať
do vlastných právnych vzťahov len vo veľmi obmedzenom rozsahu. Napríklad v rímskom
práve bola charakteristická silná moc otca rodiny nad jej ostatnými členmi, ktorej výsled
kom boli neemancipovaní členovia rodiny, teoreticky samostatnými právnymi subjektami,
v praxi bola ich subjektivita pohlcovaná subjektivitou rodiny.
6 OTTOVÁ, E.: Teória práva. Šamorín: Heuréka, 2006, s. 265.
72
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Názory na charakter právnickej osoby môžme rozdeliť do dvoch základných
skupín a to skupina pozitivistická a sociologická. „Z prvej skupiny je najtypickejšia a najznámejšia Savignyho fixná teória, ktorej podstata je v stanovisku, že
právnické osoby v reálnom svete neexistujú, ale existujú len z moci zákona ako
právnická fikcia. Proti pozitivistickým koncepciám stoja názory sociologické. Za
ich prototyp môžme označiť Gierkeho organickú teóriu. Jej podstata je zjednodušene povedané v tom, že právnické osoby majú rovnako ako fyzické osoby prirodzenú
reálnu existenciu, teda fakticky existujú ako sociálne organizmy a na práve je, aby
túto existenciu akceptovala.”7
Ustanovenie § 18 ods. 2 Občianskeho zákonníka je základom pre úpravu jed
notlivých foriem právnických osôb a to konkrétne týchto:
•
•
•
•
združenia fyzických a právnických osôb,
účelové združenia majetku,
jednotky územnej samosprávy,
iné subjekty, o ktorých to ustanovuje zákon.
Pokiaľ ide o dikciu § 18 ods. 2, snaží sa konkrétnejšie vymedziť právnickú
osobu a vyvoláva tak zdanie definície. Toto ustanovenie zvolilo enumeratív
ny výpočet rôznych útvarov považovaných naším právom za právnické osoby.
8
Pomerne kriticky sa k tejto konštrukcii vyjadril Knapp: „Občiansky zákonník
v § 18 odst. 1 lakonicky konštatuje spôsobilosť mať práva a povinnosti nielen osobe
fyzickej, ale aj právnickej osobe. Ich výpočet v odst. 2 asi mal byť akousi takousi definíciou výpočtom prvkov rozsahu pojmu. Definíciou ale nie je a nie je ani
enumeráciou, a to ani príkladnou…”9Je všeobecne známou skutočnosťou, že
v slovenskom právnom poriadku nenájdeme univerzálne platnú definíciu práv
nickej osoby a taktiež že jej povaha a podstata nie je dodnes objasnená. Vyme
dzenie pojmu právnická osoba sa právne úpravy v občianskych zákonníkoch
spravidla vyhýbajú. Aj platný Občiansky zákonník sa v § 18 ods. 1 uspokojuje len
konštatovaním, že spôsobilosť na práva a povinnosti majú okrem fyzických osôb
aj právnické osoby. Okrem spôsobilosti na práva a povinnosti, majú právnické
osoby vždy aj spôsobilosť na právne úkony, t.j. vo vlastnom mene a na vlastnú
zodpovednosť nadobúdať práva a povinnosti. Bolo by tak na mieste sformulovať
novšiu a obsahovo rozsiahlejšiu definíciu právnickej osoby.
Jedným z tradičných členení právnických osôb predstavuje ich rozdelenie
na právnické osoby súkromného a verejného práva, ktoré je však delením zave
deným právnou teóriou, avšak významne sa prejavuje v platnej právnej úprave
aj v právnej praxi.10 Rozdiel medzi týmito dvoma skupinami právnických osôb
7 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ. M., HULMÁK, M. a kol.: Občiansky zákonník I.
§ 1–459. Komentár. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 211.
8 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ. M., HULMÁK, M. a kol.: Občiansky zákonník I.
§ 1–459. Komentár. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 217.
9 Porovnaj KNAPP, V.: O právnickýh osobách In: Právník 10/1995, str. 986.
10 Porovnaj BERAN, K.: Právnické osoby veřejného práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, str.
73
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
je vnímaný predovšetkým čo do mechanizmu ich vzniku a taktiež v rôznoro
dosti právneho režimu, ktorým sa riadia ich právne pomery.11 Niektorí autori
používajú pre posúdenie, či v konkrétnom prípade ide o právnickú osobu verej
ného alebo súkromného práva tieto kritéria: „osoba zriaďovateľa, účel existencie
útvaru (verejný alebo súkromný) a povaha zamýšľaných alebo prikazovaných úloh,
forma zriadenia.”12 Iní zdôrazňujú, že „zatiaľ čo právnické osoby verejného práva
majú právnu subjektivitu komplexne vymedzenú v zákone, pre súkromnoprávne
právnické osoby je určujúca jednak zákonná úprava a zároveň pravidlá stanovené
v zakladajúcich dokumentoch, v ktorých je nutné špecifikovať rozsah štatutárnej
subjektivity.13
Na jednej strane časť právnických osôb je vytvorená pre plnenie verejnopro
spešných cieľov (štát, obce, VÚC) za účelom plnenia konkrétnej spoločenskej
úlohy. Ich zriaďovateľom môže byť výhradne iná právnická osoba verejného prá
va a ich vznik tak nie je podmienený akýmkoľvek predchádzajúcim právnym
aktom súkromnoprávneho charakteru. Ich existencia a fungovanie je predurčená
právnymi predpismi a nie je závislá na vôli jednotlivcov, ale na vôli celej spo
ločnosti, ktorá o nich rozhoduje spoločne, napríklad prostredníctvom vlády či
parlamentu.
Na strane druhej časť právnických osôb vytvárajú jednotlivci alebo skupiny
jednotlivcov, prípadne sú zakladané kombináciou fyzických a právnických osôb
alebo aj inými právnickými osobami, či už súkromnoprávnymi alebo verejno
právnymi. Pokiaľ ide o vznik právnických osôb súkromného práva, ten je spra
vidla podmieňovaný súkromnoprávnym zakladateľským aktom typu zmluvy,
zakladateľskej či zriaďovacej listiny. Pretože právnická osoba súkromného práva
tak podľa práva vzniká až na základe jej zápisu do verejného registra vedené
ho k tomu príslušným orgánom verejnej správy, tento verejnoprávny akt nie je
bez predchádzajúceho súkromnoprávneho voľného jednania zakladateľov mož
ný. Súkromnoprávny akt je teda nevyhnutnou primárnou podmienkou vzniku
takejto osoby. „Nie je rozhodujúce, že k tomuto súkromnoprávnemu prejavu vôle,
ktorým je zriaďovaná právnická osoba súkromného práva, je nutný zásadne verejnoprávny akt, ktorým je právnická osoba uznaná za vzniknutú v súlade so zákonom…”14
V rámci súkromného práva majú právnické osoby podobu korporácii
a nadácii. „Korporácia je združenie osôb, ktoré sledujú vopred vymedzený cieľ,
11
12
13
14
39: „V České republice je pojem právnické osoby veřejného práva pojmem výhradně právně
teoretickým a na rozdíl od Rakouska jej v platném právu nenalezneme.”
Porovnaj ELIÁŠ, K., NYKODÝM, J. In: Švestka J., Jehlička O., Škárová M., Spáčil J. a kol.:
Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, s. 163.
Porovnaj HENDRYCH, D.: Právnické osoby veřejného práva, Správní právo, 1/1996, s. 4.
Porovnaj RONOVSKÁ, K.: Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Čes
ku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno: Masarykova Univerzita, 2004, s. 30.
Porovnaj HURDÍK, J.: Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 45.
74
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
a toto združenie je vybavené právnou subjektivitou.”15 Typickým príkladom kor
porácie je občianske združenie. Aplikačne najfrekventovanejšími sú obchodné
spoločnosti. Podstatný rozdiel medzi nadáciami a korporáciami spočíva v tom,
že nadácie nemajú členov. Vznikajú predovšetkým pre súkromné účely, pre
potreby a ciele určitej časti spoločnosti, ktorá rozhoduje o ich existencii, fungo
vaní a môžu taktiež rozhodnúť o zániku, resp. zrušení takejto osoby.
Účelom právnickej osoby rovnako ako aj fyzickej osoby, má byť schopnosť
vystupovať predovšetkým ako vlastník majetku, teda ako nositeľ súkromného
subjektívneho práva s absolútnou relevanciou voči všetkým ostatným. Z tejto
úvahy, ktorú uvádzajú S. Stuna a J. Švestka vyplýva, že prvým pojmovým zna
kom subjektu, ktorý má byť kvalifikovaný ako právnická osoba je, že tento sub
jekt je spôsobilý vlastniť určitý vydelený majetok. Ďalším základným pojmovým
znakom je aj oprávnenie s týmto majetkom svojou vlastnou zvláštnou vôľou,
zvrchovane (neodvodene od práv kohokoľvek iného), nakladať.16
Logický záver vyplývajúci z induktívnej analýzy právneho poriadku je teda
ten, že rovnako ako zákon ustanovuje ktorý útvar bude subjektom, taktiež
ustanovuje aj rozsah jeho spôsobilosti k právam a povinnostiam, t.j. subjekti
vity. Subjektivita sa však nemôže považovať za pojmový znak subjektu, ale iba
za vlastnosť danú subjektu právnym poriadkom.
Z toho plynie, že každý subjekt stojí v nerovnomernom povinnostnom vzťa
hu k právnemu poriadku, ktorý ho stvoril. Následne sekundárne stojí vo vzťahu
k tretím osobám voči ktorým môže podľa charakteru svojej spôsobilosti k prá
vam súkromnoprávne či verejnoprávne konať.17
3 Právna subjektivita právnickej osoby
Z abstrakcie právnej úpravy povahy právnických osôb v platnom Občian
skom zákonníku a z uvedenej definície vystupujú do popredia následovné poj
mové znaky právnických osôb:
a) vlastná právna subjektivita,
b) personálny alebo majetkový substrát,
c) organizácia,
d) účelové určenie.18
Pokiaľ o nejakom útvare prehlásime, že je právnym subjektom v teoretickom
slova zmysle, hovoríme o ňom, že je spôsobilý niesť nejaké práva či povinnosti,
15 VEČEŘA, M., GERLOCH, A., SCHLOSSER, H., BERAN, K., RUDENKO, S. Teória práva.
3. vydanie. Bratislava: Eurokodex, 2009, s. 214.
16 BERAN, K.: Právnické osoby veřejného práva. Praha: Linde, 2006, s. 17–18.
17 VEČEŘA, M. et al.: Teória práva. 1.vyd. Bratislava: Poradca podnikateľa, 2007, s. 135–136.
18 LAZAR, J. et al.: Občianske právo hmotné. 3. vyd. Bratislava: IURA EDITION, 2006,
s. 147.
75
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
či presnejšie že existuje aspoň jedna právna norma, ktorá tomuto útvaru prisu
dzuje schopnosť niesť aspoň jedno právo či povinnosť. Môžeme to povedať inými
slovami tak, že určitý útvar má právnu subjektivitu, tj. má tú vlastnosť, že môže
niesť aspoň jedno právo či povinnosť. Ani z jedného z týchto výrokov nevyplýva
nič o tom, koľko práv a povinností (okrem toho, že musí isť o jedno právo či
povinnosť), a aké sú pričítané právnym poriadkom tomu ktorému útvaru. Ani či
ten konkrétny útvar momentálne nositeľom týchto práv skutočne je. V prípade
prvej výhrady, ukazuje sa, aké dôležité je mať ujasnený obsah pojmu subjekt.
V prípade, ak za subjekt práva považujeme akýkoľvek útvar, na ktorý sa aspoň
jedna právna norma obráti s tým, že tento útvar je podľa tejto normy spôsobilý
niesť aspoň jedno právo či povinnosť, zistíme, že právna subjektivita nie je čo
do obsahu a rozsahu jedna jediná, akási univerzálna, ale jej obsah sa líši podľa
toho, o akom druhu subjektu hovoríme. Z uvedeného tak vyplýva, že v prípa
de, ak sa hovorí o právnej subjektivite ako o univerzálnej vlastnosti všetkých
právnych subjektov, tak musí byť striktne odlišovaná od otázky, koľko práv či
povinností a aké ten ktorý subjekt môže niesť, či koľko ich v určitom okamžiku
skutočne nesie.
Pojmy subjektu a právnej subjektivity, nehovoria bez ďalšieho ani o tom, kto
(alebo čo) a v akom rozsahu sa má stať subjektom. Priznať niekomu či niečomu
spôsobilosť byť nositeľom nejakého práva či povinnosti môže len právna norma.
Kritérium pre to, akých práv či povinností sú tie či oné osoby a útvary subjekty,
je obsiahnuté v právnych normách. „Uvedené kritérium konštruuje zákonodarca
a to nie úplne ľubovoľne. Musí rešpektovať dosiahnutú úroveň kultúry, tradície
aj aktuálne potreby. Iba tá osoba, alebo útvar, ktorá spĺňa určenú právnu nor
mu, môže byť považovaný za subjekt práva, môže byť nositeľom práv a povin
ností…”19 S týmto názorom možno plne súhlasiť. Teda v prípade ak je pre nás
subjektom právnej normy čokoľvek, na čo sa právna norma obracia s tým, že to
činí spôsobilým niesť aspoň jedno právo či jednu povinnosť, tak o tomto útvare
môžme hovoriť, že má právnu subjektivitu, ako určitú vlastnosť.
Právnická osoba teda má vlastnú právnu subjektivitu, vychádzajúcu zo
zásady neobmedzenej subjektivity, ktorá môže byť obmedzená len na základe
zákona.20 Táto neobmedzená subjektivita je však ohraničená faktickou povahou
právnickej osoby, ktorá jej ako právnej konštrukcii nedovoľuje nadobúdať práva,
ktoré zo svojej podstaty prináležia len fyzickej osobe, akými sú napríklad práva
osobnostné a rodinné. Právnickú osobu možno založiť na akýkoľvek zákonom
dovolený účel, avšak niektorým, ako napr. neziskovým organizáciám či nadáci
ám, stanovuje ich účel priamo zákon.21Majetková samostatnosť vyplýva priamo
19 PELIKÁNOVÁ, I.: Subjekty v obchodním právu. In: Právo a podnikání č . 2/1993, s. 9.
20 Bližšie pozri ustanovenie § 19a zákon č. 40/1964 Zb. občiansky zákonník v znení neskor
ších predpisov.
21 Zákon č. 213/1997 Z. z. o neziskových organizáciách v znení neskorších predpisov a zákon
č. 34/2002 Z. z. o nadáciách a o zmene Občianskeho zákonníka v znení neskorších predpi
sov.
76
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
z vlastnej právnej subjektivity právnickej osoby, ktorá právnickej osobe dovoľuje
vo vlastnom mene a na vlastný účet, prostredníctvom právnych úkonov jej šta
tutárneho orgánu nadobúdať a scudzovať vlastníctvo k majetku.
S upriamením pozornosti na zostávajúce dva dôležité pojmové znaky práv
nickej osoby je potrebné podotknúť, že právnická osoba rovnako ako osoba fyzic
ká, zodpovedá za porušenie občianskoprávnych povinností, ktoré jej vyplývajú
buď zo zákona alebo zo zmluvy. Právnická osoba taktiež v určitých prípadoch
podlieha správnej zodpovednosti. Občianskoprávna a správna zodpovednosť je
odrazovým mostíkom v úvahách o trestnej zodpovednosti právnických osôb.
Vnútorná štruktúra právnických osôb je obligatórne ustavovená zákonom,
na základe ktorého bola právnická osoba založená a vznikla. Vnútorná štruk
túra orgánov a jej formálne usporiadanie významným spôsobom determinuje
tvorbu vôle právnickej osoby a môže byť dôležitým faktorom pri rozhodovaní,
či prejavená vôla je pričítateľná samotnej právnickej osobe, alebo ide len o vôlu
konkrétnych fyzických osôb, ktoré konali ako samostatné subjekty, nie ako orgá
ny právnickej osoby. Otázka vnútornej štruktúry a tvorby vôle právnickej osoby
prostredníctvom jej orgánov je čiastkový problém, ktorý by bolo vhodné analy
zovať samostatne.
Záverom tak možno konštatovať, že právna subjektivita je spôsobilosť práv
neho subjektu byť nositeľom práv a povinností. Právnou subjektivitou disponujú
všetky osoby v právnom zmysle, teda osoby fyzické aj právnické. Rozsah práv
a povinností, ktoré náležia fyzickej osobe, je však širšia, čo vyplýva z charakte
ru právnických osôb, u ktorých je vylúčená skupina základných práv a slobôd
s ohľadom na absenciu biologickej a sociálnej podstaty typických iba pre človeka.
Právnická osoba tak zo svojej podstaty nemôže mať právo na ochranu života,
zdravia, či právo na integritu. Mnohé príklady možno nájsť aj v oblasti v rodin
noprávnej, napr. právnické osoby medzi sebou neuzatvárajú manželstvá (ale zlu
čujú sa), nemôžu žiadať o určenie otcovstva, ani jeho zapretie atď. Problém je
však v tom, že môžeme nájsť také práva či povinnosti, o ktorých nebude isté, či
z povahy veci, či z povahy právnickej osoby jej prislúchajú alebo nie. Typickým
príkladom je ich trestná zodpovednosť. Je z povahy veci prípustná či vylúčená?
Pri právnických osobách sa preto zdôrazňuje ten aspekt právnej subjektivity, kto
rý predstavuje spôsobilosť právnickej osoby vlastniť majetok. Právnická osoba
ako inštitút súkromného práva, ktorá nemá potenciálnu spôsobilosť byť nosite
ľom vlastníckeho práva, nemá v tejto sfére práva, t.j. v sfére súkromného práva
žiaden zmysel.22
Pri právnických osobách hovoríme o tzv. špeciálnej právnej subjektivite.
Právnické osoby vznikajú za konkrétnym účelom, k uspokojeniu partikulárnych
potrieb určitej skupiny fyzických osôb, ktoré ich zakladajú. Preto taktiež pri tvor
22 STUNA, S., ŠVESTKA, J.: Několik úvah nad státem jako právnickou osobou, zejména nad
právní subjektivitou státních orgánů. In: Právní rozhledy, 1999, č. 6, s. 290.
77
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
be právnických osôb sú právnické osoby vybavené iba časťou spôsobilostí osôb
fyzických, zodpovedajúcich charakteru a rozsahu záujmov integrovaných v čin
nosti tvorenej právnickej osoby, teda účelom sledovanému právnickou osobou.23
Rozlišuje sa špeciálna právna subjektivita zákonná a štatutárna, pričom podiel
jednotlivých subjektivít je u jednotlivých typov právnických osôb rôzny.
Všeobecne je možné povedať, že právnické osoby verejného práva majú práv
nu subjektivitu komplexne upravenú zákonom (zákonná subjektivita), „zatiaľ čo
pre súkromnoprávne právnické osoby je určujúca jednak zákonná úprava a záro
veň pravidlá stanovené v základných dokumentoch, v ktorých je nutné špecifiko
vať rozsah štatutárnej subjektivity.”24
V. Knapp stotožňuje právnu subjektivitu právnických osôb s majetkovopráv
nou spôsobilosťou, t.j. spôsobilosťou mať práva a povinnosti týkajúce sa majetku.
Subjekty odlišné od osôb fyzických sú právnickými osobami vtedy, keď vystupu
jú ako majetkovoprávne subjekty.25 Takéto zúžené poňatie právnej subjektivity
právnických osôb však nemá oporu u ostatných právnych teoretikov a v právnej
náuke je ojedinelé.
4 Záver
Z rozboru pojmového aparátu ako aj z rozboru právnej úpravy právnických
osôb plynie, že o právnickej osobe nejde pojednávať bez presného ujasnenia
pojmov, ktoré sú s ňou v tejto súvislosti používané, pretože ide o pojmy, ktoré
sú naplňované svojím obsahom v závislosti na rôznych faktoroch. Začať inak
ako od existencie, či popísania právnickej osoby, ku ktorej tak pristúpi určitá
špecifická vlastnosť, konštruovaná v rámci právneho systému logicky nejde. Tou
špecifickou vlastnosťou je právna subjektivita, ktorej prisúdením sa právnická
osoba stáva spôsobilou byť uznaná za osobu v právnom zmysle. Tá entita, ktorá je
nositeľom práv a povinností, je z právneho hľadiska subjektom právnym. Jedná
sa teda o dvojicu vzájomne podmienenú, tj. právny subjekt si nie je možné pred
staviť inak, ako entitu, ktorej je daná právna subjektivita a právnu subjektivitu si
nie je možné predstaviť bez svojho nositeľa. K tejto myšlienke sa prihlásili aj S.
Stuna a J. Švestka: „Právní subjektivita se v oblasti soukromého práva již tradične
označuje pojmem „osoba” (fyzická a právnická). Proto i pojem právnické osoby je
třeba chápat jako označení právní subjektivity v soukromoprávních majetkových
vztazích.”26 Ak teda skúmame právnickú osobu, skúmame dva javy. Na strane
jednej určitú entitu, na druhej strane jej vlastnosť, ktorá spočíva v tom, že bude
23 HURDÍK, J.: Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). 1. vyd. Brno : Masarykova
univerzita, 2000. s. 139.
24 RONOVSKÁ, K.: Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švý
carsku a v Nizozemí. Brno: Masarykova Univerzita, 2004, s. 31.
25 KNAPP, V.: O právnických osobách. In: Právník, 1995, č. 10–11, s. 1000.
26 STUNA, S., ŠVESTKA, J.: Proč a kdy je stát právnickou osobou, jakož i o právnické osobě
vůbec. In: Právní rozhledy, č . 14/2007, s. 500.
78
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
považovaná za spôsobilého nositeľa práv a povinností (právna subjektivita). Čo
je obsahom tejto vlastnosti, záleži na zákonodarcovi, pretože práve on je ten,
kto ju k tej ktorej entite pripojuje. A preto, že pripojenie právnej subjektivity
k entitám od človeka odlišných je umelé a zostáva na vôli zákonodarcu, je preto
taktiež na jeho vôli, aké práva či povinnosti bude tá ktorá entita schopná niesť
a aké nie. Pripojenie tejto spôsobilosti k entite sa však vždy má stať spôsobom
jasným a zrozumiteľným, ktorý umožní naplniť účel, ktorý sa priznaním právnej
subjektivity tej či onej entite sleduje.
Je nevyhnutné podotknúť, že súčasný stav rôznorodej úpravy právnických
osôb vo veľkom počte osobitných zákonov je nežiadúci a bolo by potrebné uni
fikovať tento pojem a úpravu v odvetviach súkromného práva, teda vymedziť ho
rozsiahlejšie tak, aby táto úprava bola subsidiárne použiteľná pre všetky subjekty,
ktorým okrem fyzických osôb zákon priznáva spôsobilosť na práva a povinnosti.
Neujasnenosť toho, čo vôbec prichádza do úvahy ako subjekt práva, následne
komplikuje pochopenie podstaty inštitútu právnickej osoby a tým zakladá ďalšie
názorové kontroverzie. V neposlednom rade koncipovanie všeobecnej úpravy
vnútornej organizácie právnickej osoby by malo smerovať k tomu, aby na jej zák
lade bolo možné vyvodiť, kto sa podieľal na tvorbe jej vôle a aké konanie možno
považovať za jej vlastné.
JUDr. Bibiána Dargová
79
NÁRODNÍ A ÚSTAVNÍ IDENTITA
V JUDIKATUŘE SOUDNÍHO DVORA EU1
National and Constitutional Identity in the case law of
the Court of Justice of the European Union
David Kopal
KOPAL, David. Národní a ústavní identita v judikatuře Soudního dvora EU. Acta
Abstrakt: Cílem práce je přinést odpověď na otázku, jak se SDEU staví ve své judikatuře
k otázce národní identity, a zda při vyvažování ústavních principů a zájmů členských států
s právem EU dává národní identitě přednost nebo zda spíše prosazuje přednost práva EU
i na úkor legitimních zájmů členských států. Úvodní část práce se zabývá zakotvením
a vývojem ochrany národní identity v primárním právu. Její jádro tvoří analýza judika
tury SDEU, včetně stanovisek generálních advokátů, v období před přijetím Lisabonské
smlouvy a po něm.
Klíčová slova: národní identita, ústavní identita, Soudní dvůr Evropské Unie, vztah vni
trostátního práva a práva EU
Summary: The aim of this paper is to determine the position of the CJEU towards the
national identity with regard to its case law and whether the Court gives preference to the
national identity or to the primacy of EU law during the balancing between the constitu
tional principles and the interests of member states with EU law. The introductory part of
the paper addresses the insertion and the development of the national identity clause in
the primary law. Its main part consists of analysis of the case law of the CJEU, as well as
of the opinions of Advocates General, in the period before and after the adoption of the
Treaty of Lisbon.
Keywords: national identity, constitutional identity, Court of Justice of the European Uni
on, relationship between national law and EU law
1 Úvod
Obecně lze říci, že národní, resp. ústavní identita členských států EU souvisí
s esenciálními prvky jejich ústav, které mají vztah k podstatě politického spole
čenství toho kterého státu.2 Charakteristickým znakem těchto ustavujících prvků
je jejich danost a s tím spojená ochrana před jejich možnou změnou. V případě
1 Tato práce vznikla v rámci řešení projektu IGA_PF_2015_017 „Evropská unie a finanční
krize: Jak se změnil vztah mezi právním řádem EU a právními řády členských států?“
2 MARTÍ, José Luis. Two Different Ideas of Constitutional Identity: Identity of the Consti
tution v. Identity of the People. In: ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro
(ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia,
2013, s. 20.
81
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
této práce se jedná o změnu mající původ ve stále se rozrůstajícím evropském
právu, které častěji zasahuje do ústavních specifik členských států.
Ačkoliv je respekt k národní identitě členských států součástí práva EU již
od počátku,3 jeho výslovnou součástí jej učinila až Maastrichtská smlouva
v roce 1992. Podle jejího článku F:
1. Unie ctí národní identitu svých členských států, jejichž politický systém je
založen na zásadách demokracie.
2. Unie ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta,
jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné
zásady práva Společenství.
Důvodem zakotvení citovaného ustanovení právě v této době jsou pravděpo
dobně změny, které Maastrichtská smlouva do právního rámce EU vnesla. Ať už
se jednalo o evropské občanství, hospodářskou a měnovou unii nebo společnou
měnu, všechny tyto změny měly nepochybný dopad na suverenitu členských stá
tů. Ty se proto shodly na vložení pojistky do samotných Smluv, která by rozsah
evropských kompetencí do určité míry regulovala v podobě ustanovení zaruču
jících respekt EU k národním identitám členských států.4 S tím šla ruku v ruce
i postupně se rozrůstající judikatura vnitrostátních nejvyšších soudních instancí,
které se pokoušely definovat limity práva EU ve vnitrostátních právních řádech.
Na rozdíl od těchto rozhodnutí, která, například v případě německého Spolko
vého ústavního soudu,5 měla významný dopad na vztah práva EU a národního
práva, měl však koncept národní identity ve Smlouvách spíše politickou povahu.
To bylo zapříčiněno také tím, že v té době ještě čl. F Smlouvy o Evropské unii
(SEU) nespadal do jurisdikce Soudního dvora Evropské unie (SDEU).
Z citovaného ustanovení vyplývá, že koncept ochrany národní identity byl
ve svém původním znění spojen zejména s principy demokracie. Je však nutné
vzít v potaz skutečnost, že navazující odstavec rovněž výslovně hovoří i o ochra
ně základních práv vyplývajících z ústavních tradic členských států.
I přesto, že primární právo již výslovně vyjadřovalo respekt k národní iden
titě členských států, nebylo jasné, co se pod tímto slovním spojením ve skuteč
nosti skrývá. Situaci navíc komplikovala skutečnost, jak již bylo uvedeno výše, že
Soudní dvůr neměl v té době pravomoc interpretovat obsah tohoto ustanovení
3 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 8. října 2008 ve věci
Michaniki, C-213/07, ECLI:EU:C:2008:544.
4 ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro. Why Constitutional Identity Sud
denly Matters: A Tale of Brave States, a Mighty Union and the Decline of Sovereignty. In:
ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 6.
5 Např. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 12. října 1993, BVerfGE 89, 155
Maastricht-Urteil.
82
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
a nebyla tudíž instance, která by mohla autoritativně vtisknout novému koncep
tu základní obrysy.
Citované ustanovení bylo novelizováno a přečíslováno přijetím Amstero
damské smlouvy v roce 1997, která ochranu národní identity přesunula do třetí
ho odstavce a její znění zestručnila tak, že podle tehdejšího čl. 6 SEU:
1. Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a dodržování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné
členským státům.
2. Unie ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta,
jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné
zásady práva Společenství.
3. Unie uznává národní identitu svých členských států.
Vzhledem k tomu, že respekt k národní identitě a znění druhého odstavce
zůstalo zachováno, zdálo by se, že se jednalo pouze o formální změnu tohoto
článku. Zároveň však došlo i k vložení nového prvního odstavce, který definoval
základní hodnoty a principy společné členských státům, na nichž je EU založena.
Na národní identitu v odst. 3 je proto možné pohlížet jako na prvek, jenž funguje
jako protiváha společným principům definovaným v odst. 1.6
V této podobě přetrval čl. 6 SEU až do přijetí Lisabonské smlouvy, která
dosavadní druhý a třetí odstavec nejen de facto spojila, ale rovněž i rozšířila
jejich obsah.7 Podle současného čl. 4 odst. 2 SEU tak:
Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu,
která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které
souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou
národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností
každého členského státu.
Již na první pohled je z citovaného článku zřejmé, že se nejedná o vyčerpáva
jící definici národní identity, ale spíše o pouhý výčet znaků, které se k ní vážou.
Citovaný článek tedy nedává odpověď na otázku, jaký obsah a s tím spojené reál
né dopady může mít tento koncept na vztah právního řádu EU a vnitrostátních
právních řádů členských států.
6 CLAES, Monica. National Identity: Trump Card or Up for Negotiation?. In: ARNAIZ,
Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and
European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 118.
7 Povinnost respektovat národní identitu členských států byla navíc zakotvena i v preambuli
k Listině základních práv EU, která má po přijetí Lisabonské smlouvy stejné postavení jako
primární právo.
83
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Z čl. 4 odst. 2 SEU vyplývá, že pod pojem národní identity lze mimo jiné
zařadit respekt Evropské unie k ústavním základům členských států, tj. k jejich
ústavní identitě. To je zřetelné i z níže analyzované judikatury SDEU, neboť když
Soudní dvůr, resp. generální advokát, odkazuje na čl. 4 odst. 2 SEU nebo na jeho
předchůdce, tak často hovoří o principech vyplývajících z ústavního práva člen
ských států. EU má tudíž povinnost respektovat nejen národní identitu svých
členských států, ale zároveň i jejich ústavní identitu, která představuje určitou
podmnožinu národní identity.
Na druhou stranu je potřeba se podívat i na systematiku citovaného ustano
vení, kdy se čl. 4 SEU vedle ochrany národní identity zmiňuje v dalších odstav
cích i o principu přenosu pravomocí a zejména o zásadě loajální spolupráce.
Podle posledně zmíněného principu „členské státy usnadňují Unii plnění jejích
úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.“
Z toho vyplývá, že je vždy nutné vyvažovat respekt k národní identitě člen
ských států s ostatními principy vyplývajícími z primárního práva, zejména
s principy přednosti a přímého účinku práva EU.8
V tomto směru je důležité vyzdvihnout skutečnost, že čl. 4 odst. 2 SEU nově
spadá do přezkumné pravomoci Soudního dvora, neboť podle čl. 19 odst. 1 SEU
Soudní dvůr „zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv.“ Je pro
to na SDEU, aby ve své judikatuře koncept národní, resp. ústavní identity vyložil,
a určil tak, do jaké míry může ústavní specifikum některého z členských států
v konkrétním případě ospravedlnit výjimku z práva EU.
Nabízí se otázka, zda nová definice národní identity v čl. 4 odst. 2 SEU před
stavuje zásadní změnu v primárním právu nebo zda se jedná o pouhé přeformu
lování toho, co bylo obsahem primárního práva již od Maastrichtské smlouvy.
Podle části autorů by mohla formulace obsažená v čl. 4 odst. 2 SEU nově
přispět k vyvážení vztahů mezi SDEU, který preferuje princip absolutní před
nosti práva EU, a národními ústavními soudy, které považují vnitrostátní ústa
vy za bariéru proti expanzivním účinkům práva EU.9 Podle některých z nich
by dokonce koncept národní identity mohl fungovat jako výjimka z principu
přednosti práva EU, jež by mohla být využita ze strany vnitrostátních ústavních
soudů.10 Podle jiného názoru však nové znění čl. 4 odst. 2 SEU žádnou materiál
ní změnu nepředstavuje, neboť pouze subsumuje dosavadní ochranu ústavních
8 GREWE, Constance. Methods of Identification of National Constitutional Identity. In:
ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 39.
9 BOGDANDY, Armin von, SCHILL, Stephan. Overcoming Absolute Primacy: Respect for
National Identity under the Lisbon Tready. Common Law Market Review, 2011, roč. 48, s.
1418.
10 KUMM, Matthias, FERRERES COMELLA, Victor. The Primacy Clause of the Constitutio
nal Treaty and the Future of Constitutional Conflict in the European Union. International
Journal of Constitutional Law, roč. 3, č. 2–3, s. 473–492.
84
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
tradic členských států, dříve obsaženou v čl. 6 odst. 2 SEU, pod koncept národní
identity.11
My se přikláníme k posledně uvedenému názoru, neboť z porovnání původ
ního čl. 6 odst. 2 a 3 SEU a současného čl. 4 odst. 2 SEU plyne, že obsah zůstal
materiálně nezměněn. Nedomníváme se proto, že by měl čl. 4 odst. 2 SEU v kon
textu Lisabonské smlouvy působit jako ustanovení umožňující členským státům
častěji sloužit jako výjimka z principu přednosti evropského práva.
Pro odpověď na otázku, zda čl. 4 odst. 2 SEU může představovat pozitivní
povinnost pro EU a její instituce, je potřeba objasnit, co je skutečným obsahem
konceptu národní identity. Otázkou této práce tedy je, jak se SDEU ve své rozho
dovací praxi k otázce národní identity postavil, a zda při vyvažování ústavních
principů a zájmů členských států s právem EU dává národní identitě přednost
nebo zda spíše prosazuje přednost práva EU i na úkor legitimních zájmů člen
ských států.
Tato kapitola je členěna do tří částí. V první části se věnujeme judikatuře
Soudního dvora týkající se národní identity z předlisabonského období. V další
části se zabýváme jejím vývojem po přijetí Lisabonské smlouvy. V poslední částí
shrnujeme přístup Soudního dvora ke konceptu národní identity na základě jeho
judikatury z obou rozebraných období.
2 Předlisabonská judikatura
2.1 Soudní dvůr
Poprvé ve své judikatuře se Soudní dvůr k pojmu národní identity vyjádřil
ještě před jejím zakotvením v primárním právu. Rozhodnutí Groener12 se týka
lo irské zákonné úpravy, podle které bylo jmenování učitele na plný pracovní
úvazek ve veřejných profesních institucích podmíněno prokázáním znalosti
irštiny. Podle Soudního dvora plní povolání učitele významnou roli při prová
dění a zachování vnitrostátní politiky používání irštiny jako způsobu vyjádření
národní identity a kultury, k čemuž dochází v rámci vyučování. Evropské pri
mární právo proto podle SDEU nezakazuje přijmout politiku, jejímž cílem je
ochrana a podpora úředního jazyka členského státu.13
Implementace zmíněné politiky však podle SDEU nemůže zasahovat
do základní svobody, kterou je v tomto případě volný pohyb pracovníků. Imple
mentující opatření proto nesmí být neproporcionální ve vztahu ke sledovanému
11 MARTINICO, Giuseppe. What Lies behind Article 4(2) TEU. In: ARNAIZ, Alejandro
Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 94.
12 Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. listopadu 1989, Groener, C-379/87, ECLI:EU
:C:1989:599.
13 Tamtéž, body 18, 19.
85
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
cíli a při jejich aplikaci nesmí docházet k diskriminaci občanů jiných členských
států.14 SDEU nakonec došel k tomu, že irská úprava je slučitelná s požadavky
nařízení o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství.
Vzhledem k tomu, že uvedené rozhodnutí je jediné, ve kterém se SDEU zmí
nil o konceptu národní identity před jeho zakotvením do Smluv, lze uzavřít, že
Soudní dvůr do té doby tomuto pojmu větší pozornost nevěnoval.
Prokazatelně více zmínek o národní identitě lze nalézt zejména ve stano
viscích generálních advokátů po přijetí Maastrichtské smlouvy, kterou se stala
ochrana národní identity pevnou součástí Smluv. Samotný Soudní dvůr se však
v této době (do přijetí Lisabonské smlouvy) zmínil o ochraně národní identity
pouze ve dvou svých rozhodnutích, jež se obě, stejně jako rozhodnutí Groener,
týkala tzv. kulturní identity.
Prvním rozhodnutím bylo Evropská komise proti Lucembursku,15 které se
týkalo legálnosti vnitrostátní podmínky lucemburské národnosti pro zaměst
nání učitele ve veřejném vzdělávacím systému, jež byla zakotvena v lucembur
ské ústavě. Otázkou bylo, zda je toto ustanovení v souladu s volným pohybem
pracovníků. Podle lucemburské vlády souvisí podmínka národnosti s předá
váním tradičních hodnot, a je proto i s ohledem na zvláštní demografickou
situaci ospravedlněna nutností zachovat národní identitu Lucemburska. K její
mu zachování nemůže podle vlády dojít v případě, kdy by většina učitelů byla
z jiných členských státu.16
Podle generálního advokáta Légera ne všechny vyučované předměty odrá
žejí tradiční hodnoty státu, i když některé mohou nepochybně národní identitu
reflektovat. Umožnění občanům jiných členských států vyučovat na školách však
nepředstavuje podle generálního advokáta žádnou hrozbu pro národní identitu,
neboť tito občané musí splňovat další přísné podmínky stanovené vnitrostátním
právem pro výkon tohoto povolání.17
Soudní dvůr nejprve došel k tomu, že dotčené vnitrostátní ustanovení nespa
dá do žádné z výjimek ze svobody volného pohybu pracovníků stanovených
v primárním právu.18 Tento závěr nemůže být podle SDEU ovlivněn ani sku
tečností, že podle tehdejšího čl. F odst. 1 SEU je zachování národních identit
členských států legitimním cílem práva EU, který může opravňovat omezení
základní svobody. V tomto případě může být totiž podle SDEU zájem Lucem
burska efektivně zabezpečen méně omezujícími prostředky. Předmětné omezení
14 Tamtéž, bod 19.
15 Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. července 1996, Evropská komise proti Lucembursku,
C-473/93, ECLI:EU:C:1996:263.
17 Stanovisko generálního advokáta Légera přednesené dne 5. března 1996 ve věci Komise
proti Lucembursku, C-473/93, ECLI:EU:C:1996:80, body 134, 137, 139.
18 Komise proti Lucembursku, C-473/93, bod 33.
86
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
tak bylo shledáno jako neproporcionální, neboť ochrana národní identity nemů
že ospravedlnit vyloučení občanů jiných členských států ze všech postů v oblasti
vzdělávání.19
Podobně postupoval Soudní dvůr i v druhém rozhodnutí, které se opět týka
lo Lucemburska,20 a jehož předmětem byla zákonná podmínka lucemburské
státní příslušnosti pro výkon povolání notáře. Otázkou bylo, zda tato podmínka
není v rozporu s principem svobody usazování. Lucemburská vláda namítala, že
cílem dotčené podmínky je zajistit respektování lucemburské historie, kultury,
tradic a národní identity ve smyslu tehdejšího čl. 6 odst. 3 SEU.21
Generální advokát Pedro Cruz Villalón ve svém stanovisku pouze zopakoval
argumentaci vlády, když spojil podmínku státní příslušnosti pro přístup k povo
lání notáře s ochranou ústavní identity Lucemburska.22
SDEU se opět především zabýval tím, zda lze dotčené vnitrostátní ustanove
ní zahrnout do výjimky ze základní svobody usazování plynoucí ze Smluv. Až
následně uvedl, že ačkoliv ochrana národní identity členských států představuje
legitimní cíl, který právní řád Unie respektuje, „zájem, jehož se dovolává Lucem
burské velkovévodství, lze účinně chránit jinými prostředky než obecným vylou
čením příslušníků jiných členských států.“23 Podle Soudního dvora tak podmín
ka státní příslušnosti pro povolání notáře nespadá do výjimky z volného pohybu
vyplývající z primárního práva.
Jak v rozhodnutí Groener, tak ve dvou právě uvedených rozhodnutích SDEU
použil odkaz na ochranu národní identity pouze podpůrně. Primárně totiž
postupoval v souladu se svojí ustálenou judikaturou týkající se výjimek ze svo
bod vnitřního trhu, jejímž těžištěm je aplikace principu proporcionality. Nejenže
nám tedy tato rozhodnutí nepřiblížila, co si Soudní dvůr pod pojmem národní
identity představuje, ale rovněž nebyl tento pojem použit ani jako hlavní argu
ment, který by významně ovlivnil výsledek řízení.
Další uvedené rozhodnutí se sice přímo národní identity netýkalo, nicméně
materiálně se jedná o velmi podobný případ. V rozhodnutí Omega24 vzal SDEU
v potaz ústavní specifikum členského státu, aby ospravedlnil výjimku z práva EU,
která by v jiném případě nebyla možná.
20 Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. května 2011, Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství, C-51/08, ECLI:EU:C:2011:336. Ačkoliv k tomuto rozhodnutí došlo až
po přijetí Lisabonské smlouvy, řízení bylo zahájeno před tímto datem.
22 Stanovisko generálního advokáta Pedra Cruz Villalóna ze dne 14. září 2010 ve věci Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství, C-51/08, ECLI:EU:C:2010:525, bod 141.
23 Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství, C-51/08, bod 124.
24 Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 2004, Omega, C-36/02, ECLI:EU:C:2004:614.
87
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Německé město Bonn vyhláškou zakázalo laserové hry, jejichž smyslem bylo
předstírání zabíjení ostatních pro zábavu s odůvodněním, že taková forma zába
vy je v rozporu s lidskou důstojností chráněnou německou ústavou. Otázkou
předkládajícího soudu bylo, zda tento zákaz neporušuje volný pohyb služeb
v rámci EU pro poskytovatele těchto her.
Podle SDEU jsou základní práva „nedílnou součástí obecných právních
zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, přičemž za tímto účelem vychá
zí z ústavních tradic společných členským státům.“25 Soudní dvůr tak výslovně
neodkázal na národní identitu, ale na ústavní tradice členských států upravené
v tehdejším v čl. 6 odst. 2 SEU.
Podle Soudního dvora není „nezbytné, aby omezující opatření nařízené
orgány jednoho členského státu odpovídalo pojetí sdílenému všemi členskými
státy, pokud jde o způsob ochrany dotčeného základního práva nebo legitimního
zájmu.“26 Ačkoliv je tedy podle Soudního dvora lidská důstojnost v rámci práva
EU chráněná, členský stát má širokou volnost při vymezení obsahu a dosahu této
zásady s ohledem na národní zvláštnosti. SDEU také připomněl, že je možné se
dovolávat veřejného pořádku jen v případě skutečné a dostatečně závažné hroz
by, kterou je dotčen základní společenský zájem.27
SDEU došel k tomu, že omezení bylo v tomto případě proporcionální, neboť
se omezilo jen na zákaz laserové hry, jejímž předmětem je střelba na lidské terče
a sporná vyhláška nepřesáhla to, co je nezbytné pro dosažení cíle sledovaného
vnitrostátními orgány. Podle SDEU tak zákaz přijatý v tomto případě z důvodů
ochrany veřejného pořádku je v souladu s právem EU.28
Soudní dvůr tak v tomto případě nejprve ponechal na vnitrostátním orgá
nu, aby stanovil, že určité ústavní specifikum je důležité aplikovat v konkrétním
kontextu, a pak SDEU sám určil dopady tohoto specifika na právo EU.29 SDEU
tak do určité míry respektoval dialog mezi ním a vnitrostátními orgány namísto
toho, aby autoritativně stanovil, co v tomto případě pod koncept národní iden
tity spadá.
Ačkoliv v tomto rozhodnutí SDEU nevycházel z ochrany národní identi
ty explicitně a odkázal na ústavní tradice členských států, je jeho přístup vel
mi podobný s dříve uvedenými rozhodnutími. Soudní dvůr tak opět primárně
vycházel ze své ustálené judikatury týkající se výjimek z práva EU, jež mají původ
v samotném evropském právu. Tímto přístupem si rovněž zachoval úplnou kon
25
26
27
28
29
Tamtéž, bod 33.
Tamtéž, bod 37.
Tamtéž, bod 30.
Tamtéž, body 40, 41.
BESSELINK, Leonard F. M., National and Constitutional Identity before and after Lisbon,
Utrecht Law Review, 2010, roč. 6, č. 3, s. 46.
88
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
trolu nad výsledkem řízení.30 Zajímavostí je, že generální advokát Poiares Madu
ro považuje právě přístup v rozhodnutí Omega za příklad respektu k národní
identitě.31
2.2 Stanoviska generálních advokátů
Dalšími důležitými aktéry, kteří přispěli v předlisabonském období do disku
ze na téma národní identity byli rovněž generální advokáti ve svých stanoviscích
před SDEU. Soudní dvůr však jimi vhozený ručník v těchto případech nezvedl
a nepřiklonil se k argumentaci národní identitou.
V rozhodnutí Španělské království proti Eurojustu Španělsko napadlo jazy
kový režim používaný ve výběrovém řízení do Eurojustu a požadovalo zrušení
ustanovení, která vyžadovala dodání některých dokumentů v anglickém jazyce.
Generální advokát Miguel Poiares Maduro ve svém stanovisku poukázal na sku
tečnost, že podle tehdejšího čl. 6 odst. 3 SEU Unie ctí národní identitu členských
států a respektování jazykové rozmanitosti je jedním z jejích hlavních aspektů.
Zásada respektování jazykové rozmanitosti je navíc výslovně upravena i v Lis
tině základních práv EU.32 Soudní dvůr se však argumentem národní identity
v rozhodnutí vůbec nezabýval, neboť shledal žalobu nepřípustnou.
Rozhodnutí Marrosu Vassallo se týkalo italské právní úpravy, jejímž důsled
kem docházelo k odlišnému zacházení v rámci soukromého a veřejného sektoru
v případě změny pracovních smluv z doby určité na dobu neurčitou. Italská vlá
da argumentovala, že rozdílné zacházení je potřeba vnímat s ohledem na italské
ústavní požadavky, konkrétně na podmínky zajišťující nestrannost a účinnost
státní správy.33
V reakci na tuto argumentaci generální advokát Poiares Maduro uvedl, že je
nutné „vnitrostátním orgánům, a především ústavním soudům, přiznat odpo
vědnost za definování povahy vnitrostátních specifik, která mohou odůvodnit
odlišné zacházení. Tyto orgány tak mohou nejlépe definovat ústavní identitu
členských států, kterou se Evropská unie zavázala ctít. Soudní dvůr má ale povin
nost ověřit, zda je toto posouzení v souladu se základními právy a cíli, jejichž
dodržování v rámci Společenství zajišťuje.“34 V tomto případě může být tedy
podle generálního advokáta nezbytnost zachování výběrového řízení jako zvlášt
30 ZBÍRAL, Robert. Koncept národní identity jako nový prvek ve vztahu vnitrostátního
a unijního práva: Poznatky z teorie a praxe. Právník, 2014, roč. 153, č. 2, s. 123.
Michaniki, C-213/07, ECLI:EU:C:2008:544, bod 32.
32 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 16. prosince 2004
ve věci Španělské království proti Eurojustu, C-160/03, ECLI:EU:C:2004:817, body 24, 35.
33 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 20. září 2005 ve věci
Marrosu Vassallo, C - 53/04, ECLI:EU:C:2005:569, bod 39.
89
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ního způsobu přístupu k zaměstnání ve veřejné správě považována za legitim
ní cíl odůvodňující vyloučení transformace pracovních smluv na dobu určitou
na smlouvy na dobu neurčitou. Takové opatření však musí být proporcionální,
tj. že jsou použité prostředky nezbytné a vhodné pro dosažení sledovaného legi
timního cíle.35
Generální advokát Poiares Maduro se k pojmu národní identity vyjádřil rov
něž i ve stanovisku k věci Michaniki,36 která se týkala slučitelnosti vnitrostátní
právní úpravy umožňující vyloučení určitého soutěžitele z účasti v řízení o zadá
ní veřejné zakázky s právem EU. Tato regulace vyplývala z ustanovení řecké ústa
vy, jehož cílem bylo zachovat pluralitu médií. Otázkou řízení bylo, zda ustanove
ní řecké ústavy není v rozporu se směrnicí č. 93/37/EHS o koordinaci veřejných
zakázek na stavební práce.
Podle generálního advokáta je ústavní identita součástí národní identity
upravené v tehdejším čl. 6 odst. 3 SEU a respektování ústavní identity je povin
ností Evropské unie, která pro ni platí od samého počátku.37 Z judikatury SDEU
lze totiž podle něj dovodit, že se členský stát „může v určitých případech dovo
lávat ochrany své národní identity za účelem odůvodnění výjimky z uplatnění
základních svobod volného pohybu.“38
Může se jí buď výslovně dovolávat jako legitimního a samostatného důvo
du pro výjimku z pravidel volného pohybu nebo může členský stát sám vyvi
nout vlastní pojetí legitimního zájmu, které může odůvodnit existenci překáž
ky v rámci svobody pohybu. Jako příklad posledně uvedeného důvodu uvedl
generální advokát již zmíněný případ Omega, ve kterém se členský stát dovolával
ochrany lidské důstojnosti zakotvené v jeho ústavě za účelem odůvodnění ome
zení volného pohybu služeb.
Generální advokát následně došel k tomu, že se členský stát může respekto
vání národní identity dovolávat za účelem odůvodnění svého posouzení ústav
ních opatření. Respektování ústavní identity členských států však nelze chápat
absolutně vůči všem vnitrostátním ústavním pravidlům. Stejně jako evropské
právo respektuje ústavní identitu členských států, tak rovněž i vnitrostátní ústav
ní právo musí respektovat požadavky vyplývající z právního řádu EU.39 Vždy je
tedy podle generálního advokáta potřeba zájem vyplývající z národní identity
členského státu poměřovat s požadavky práva EU, tj. aplikovat test proporcio
nality. Ustanovení řecké ústavy testem přiměřenosti však v tomto případě podle
generálního advokáta neprošlo.
Michaniki, C - 213/07, ECLI:EU:C:2008:544.
90
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
K podobnému závěru došel i Soudní dvůr když uvedl, že je nutné „přiznat
členským státům určitý prostor pro uvážení při přijímání opatření zaručujících
zásady rovného zacházení s uchazeči a transparentnosti.“40 Podle SDEU je to
právě členský stát, který může nejlépe s ohledem na vnitrostátní faktory určit
případy, ve kterých může docházet k jednáním vedoucím k porušování těchto
zásad. Snaha členského státu zajistit transparentnost řízení na veřejné zakázky
proto naplňuje cíl obecného zájmu, kterým je zachování pluralismu a nezávislo
sti sdělovacích prostředků.41 Konkrétní řecké opatření však Soudní dvůr shledal
za neproporcionální. Soudní dvůr tak opět argumentaci národní identitou obe
šel, tentokrát odkazem na obecný zájem členského státu.
Ve věci Umweltanwalt von Kärnten42 se generální advokát opět pokusil
argumentovat konceptem ústavní identity, když uvedl, že členské státy EU mají
svrchovanou pravomoc stanovovat složení státní moci a její rozdělení v soula
du s vlastní ústavou. V případě přidělení soudních funkcí nesoudnímu orgánu
ze strany členského státu se proto jedná o projev vůle spjatý s ústavní identitou
a svrchovaností.43 Součástí ústavní identity je tak podle generálního advokáta
právo členského státu rozhodovat o složení vnitrostátní soudní moci. Stanovis
ko generálního advokáta však opět nepřesvědčilo Soudní dvůr, aby se národní
identitou zabýval.
Pojem národní identity byl zmíněn i v dalších stanoviscích generálních advo
kátů, např. v rámci ochrany regionální a místní samosprávy44 nebo v souvislosti
s určováním podmínek státního občanství.45
Ze všech uvedených stanovisek generálních advokátů je patrná jasná snaha
upřesnit interpretaci dnešního čl. 4 odst. 2 SEU, a nabídnout tak Soudnímu dvo
ru v tomto směru relevantní argumenty. Nejvíce se o to bezpochyby zasloužil
Poiares Maduro, podle kterého to mají být právě vnitrostátní orgány členského
státu, jež definují obsah národní identity. Soudní dvůr má podle něj až následně
zhodnotit soulad tohoto obsahu s právem EU prostřednictvím principu propor
cionality. Podle generálního advokáta může argument národní identitou pří
mo ospravedlnit výjimku z práva EU. Trochu problematický je však jeho odkaz
na rozhodnutí Omega, neboť, jak bylo zmíněno výše, hlavní linie argumentace
Soudního dvora byla v tomto rozhodnutí reflexí jeho ustálené judikatury, argu
mentace ústavními specifiky členského státu byla užita až subsidiárně.
40 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 2008, Michaniki, C - 213/07, ECLI:EU
:C:2008:731, bod 55.
42 Stanovisko generálního advokáta Dámasa Ruiz-Jaraba Colomera ze dne 25. června 2009
ve věci Umweltanwalt von Kärnten, C-205/08, ECLI:EU:C:2009:397.
44 Stanovisko generálního advokáta Verici Trstenjaka ze dne 4. června 2008 ve věci Coditel
Brabant, C-324/07, ECLI:EU:C:2008:317.
45 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 30. září 2009 ve věci
Rottmann, C-135/08, ECLI:EU:C:2009:588.
91
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Lze proto shrnout, že SDEU v předlisabonském období, s ohledem na počet
relevantních rozhodnutí, nespatřuje v konceptu národní identity argument, kte
rý by mohl být rozhodující sám o sobě v případě, kdy se jedná o otázku možného
zásahu do ústavních specifik členských států. Tento pojem tak zůstal prozatím
„uvězněn“ zejména ve stanoviscích generálních advokátů.
2 Polisabonská judikatura
2.1 Primární právo
Po přijetí Lisabonské smlouvy, tj. poté, kdy se čl. 4 odst. 2 SEU stal předmě
tem přezkumu ze strany Soudního dvora, se SDEU vyjádřil k pojmu národní
identity poprvé ve věci Sayn-Wittgenstein.46 Toto rozhodnutí se týkalo kompati
bility čl. 21 SFEU, upravujícím svobodu pohybu, s vnitrostátním zákazem užívá
ní šlechtických titulů, který pramení z rakouského ústavního principu rovného
zacházení. Navrhovatelka v řízení před národním soudem tvrdila, že nemožnost
užívat její šlechtický titul je porušením svobody volného pohybu.47 Podle rakous
ké vlády je na druhou stranu zmíněný zákaz určen k ochraně ústavní identity
Rakouské republiky.48
Podle SDEU skutečnost, že orgány členského státu odmítly uznat všechny
prvky příjmení státního příslušníka jednoho státu, které bylo určeno ve druhém
členském státě, představuje omezení svobod přiznaných čl. 21 SFEU každému
občanu EU.49 Soudní dvůr dále připomněl, že „v souladu s čl. 4 odst. 2 SEU Unie
ctí národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž republikové
státní zřízení.“50 Rakouský zákon o zrušení šlechtictví je podle SDEU součástí
rakouských ústavních dějin, a tvoří tak prvek národní identity, který může být
vzat v úvahu při poměřování legitimních zájmů s právem svobodně se pohybo
vat. Ačkoliv tedy národní identita může být vzata v potaz, odůvodnění rakouské
vlády namítající zásah do ústavní identity je přesto podle SDEU třeba vykládat
tak, že se rakouská vláda dovolává veřejného pořádku.51
Tento pojem musí být dle SDEU chápán restriktivně a jeho obsah tudíž
nemůže být určován jednostranně každým členským státem bez kontroly
ze strany evropských orgánů. Veřejného pořádku je proto možné se dovolávat
„jen v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní
společenský zájem.“52 Vzhledem k tomu, že se okolnosti, které mohou odůvodnit
46 Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2010, Ilonka Sayn-Wittgenstein, C-208/09,
ECLI:EU:C:2010:806.
92
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
použití institutu veřejného pořádku, mohou v členských státech lišit, je třeba
přiznat vnitrostátním orgánům určitý prostor pro uvážení. Odkazem na rozhod
nutí Omega SDEU dále uvedl, že nezbytnost a proporcionalita vnitrostátních
opatření není vyloučena jen z toho důvodu, že členský stát zvolil systém ochrany
odlišný od ochrany poskytované jiným státem.53
SDEU nakonec došel k tomu, že čl. 21 SFEU musí být interpretován tak, že
nezakazuje vnitrostátním orgánům za vymezených okolností odmítnout uznání
všech složek příjmení občana svého státu. Rakouské omezení svobody pohybu je
tudíž v tomto případě proporcionální.
I když se Soudní dvůr v tomto rozhodnutí zabýval ochranou ústavní iden
tity, primárně interpretoval požadavek rakouského ústavního práva jako sou
část rakouského veřejného pořádku, který umožňuje nezbytné a proporcionální
omezení základních svobod.54 Čl. 4 odst. 2 SEU tak v tomto rozhodnutí nehrál
významnější roli a byl použit jen jako podpůrný argument, který zřejmě samot
ný výsledek řízení výrazně neovlivnil.
I přes tyto skutečnosti však SDEU vnesl alespoň nějaké světlo do zatím inter
pretačně temného konceptu národní identity, neboť poukázal na pevný vztah
národní identity s vnitrostátními ústavními principy. Učinil tak nejen tím, že
spojil národní identitu se zájmem vyplývajícím z rakouské ústavy, ale také tím, že
podle SDEU rovněž pojetí státu jako republiky tvoří součást národní identity.55
Respekt k ústavě členského státu vyplývá také ze skutečnosti, že případný kon
flikt mezi ústavním právem a právem EU má být řešen testem proporcionality.
Konceptem národní identity se Soudní dvůr zabýval i v rozhodnutí Runevič-Vardyn,56 které se týkalo situace, kdy litevské úřady odmítly změnit příjmení
a jména žalobců v původním řízení uvedená v jejich dokladech o osobním stavu.
Tyto údaje musejí byt podle litevských zákonů uvedeny výhradně v latince a žád
né jiné znaky povoleny nejsou. Otázkou byl soulad této právní úpravy s volným
pohybem osob dle čl. 21 SFEU.
Generální advokát Jääskinen ve svém stanovisku uvedl, že EU podle čl. 4
odst. 2 SEU ctí národní identitu členských států a dává jim tedy možnost vytvo
ření pravidel regulujících grafický záznam jmen a příjmení, která mají za cíl
respektování vnitrostátního jazyka.57
Soudní dvůr nejprve odkázal na argumentaci použitou v rozhodnutí Groener,
podle níž evropské primární právo nezakazuje přijmout politiku, jejímž cílem je
54 Shodně BOGDANDY: Overcoming Absolute Primacy Bogdandy…, s. 1424.
55 Tamtéž, s. 1425.
56 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn , C-391/09,
ECLI:EU:C:2011:291.
57 Stanovisko generálního advokáta Niila Jääskinena ze dne 16. prosince 2010 ve věci Runevič-Vardyn , C-391/09, ECLI:EU:C:2010:784, bod 80.
93
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ochrana a podpora úředního jazyka členského státu. Dále pokračoval s tím, že
jak podle čl. 3 odst. 3 SEU, tak podle Listiny základních práv EU, Unie respek
tuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost. Až podpůrně dodal, že EU
„ctí také národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž ochrana
státního úředního jazyka.“58
Následně uvedl, že je na vnitrostátním soudu, aby provedl test proporciona
lity a určil tak, zda je dotčená vnitrostátní úprava v souladu s volným pohybem
osob dle čl. 21 SFEU.59 Podle SDEU tak vnitrostátní úprava směřující k ochraně
státního úředního jazyka sleduje legitimní cíl, který může ospravedlnit omezení
svobody pohybu upravené v čl. 21 SFEU.60
SDEU dále uvedl, že v případě, kdy bylo prokázáno, že odmítnutí změny
společného jména páru tvořeného občany EU způsobuje značné obtíže, je opět
věcí vnitrostátního soudu, „aby určil, zda takové odmítnutí zachovává spravedli
vou rovnováhu mezi dotčenými zájmy, a sice mezi právem žalobců na soukromý
a rodinný život a legitimní ochranou svého státního úředního jazyka a svých
tradic členským státem.“61 Provedení testu proporcionality tak i tomto případě
Soudní dvůr ponechal na vnitrostátním soudu.
Stejně jako v rozhodnutí Sayn-Wittgenstein nebyl ani v tomto případě čl. 4
odst. 2 SEU použit samostatně jako legitimní důvod ospravedlňující derogaci
z práva EU, ale jako doplňkový argument vedle hlavního tvrzení, podle nějž
jazyková rozmanitost vyplývá jak z čl. 3 odst. 3 SEU, tak z čl. 22 Listiny základ
ních práv EU. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že ve svém stanovisku
k pozdějšímu rozhodnutí generální advokátka Kokott odkázala na propojenost
zmíněných ustanovení, když uvedla, že základem čl. 22 Listiny základních práv
EU byl podle oficiálních vysvětlení respekt k národní identitě členských států.62
V následujících dvou případech však SDEU argumentaci národní identi
tou, která by ospravedlnila výjimku z práva EU, neakceptoval. První rozhodnutí
Anton Las63 se opět týkalo otázky ochrany úředního jazyka. Jeho předmětem
byla belgická vyhláška přijatá na základě ústavního zmocnění, která požadovala,
aby všichni zaměstnanci usazení v nizozemsky mluvícím regionu měli přeshra
niční pracovní smlouvy vypracované v nizozemštině pod sankcí neplatnosti.
Otázkou bylo, zda tato úprava, která má omezující dopady na nizozemsky neho
vořící zaměstnance a zaměstnavatele z jiných členských států, je v rozporu s čl.
45 SFEU, který upravuje volný pohyb pracovníků.
Runevič-Vardyn , C-391/09, body 85, 86.
Tamtéž, bod 83.
Tamtéž, bod 87.
Tamtéž, bod 91.
Stanovisko generálního advokátky Juliane Kokott ze dne 21. června 2011ve věci Italská
republika proti Evropské komisi, C 566/10 P, ECLI:EU:C:2012:368, bod 86.
63 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. dubna 2013, Anton Las, C-202/11, ECLI:EU
:C:2013:239.
58
59
60
61
62
94
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Podle generálního advokáta Jääskinena zahrnuje národní identita jazyko
vé aspekty ústavního pořádku členského státu, které vymezují zejména úřední
jazyk a případně i územní celky, ve kterých jsou tyto jazyky používány.64 Podle
Jääskinena zahrnuje belgická národní identita belgickou ústavou stanovené roz
dělení na jazyková společenství, a proto politika ochrany jazyka je důvod, který
může opravňovat členský stát k použití opatření omezující svobodu pohybu.65
Nicméně povinné používání jazyka vyplývající z dotčené právní úpravy tomuto
cíli podle generálního advokáta neodpovídá, neboť vyhotovení přeshraničních
pracovních smluv v jiném jazyce než v nizozemštině nemůže ohrozit její pou
žívání.66
Soudní dvůr nejprve s odkazem na rozhodnutí Runevič-Vardyn uvedl, že
součástí národní identity členských států dle čl. 4 odst. 2 SEU je rovněž i ochrana
jejich úředního jazyka.67 Cíl spočívající v podpoře používání nizozemštiny, která
je jedním z úředních jazyků Belgického království, je podle SDEU legitimním
zájmem, který může odůvodnit omezení povinností stanovených v čl. 45 SFEU.
Následně však Soudní dvůr došel k tomu, že belgická právní úprava v tomto pří
padě překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení zmíněného cíle, a nelze ji
tedy považovat za přiměřenou.68
Národní identitou se Soudní dvůr zabýval také v rozhodnutí Digibet Albers,69
které se týkalo regulace hazardních her, konkrétně otázky, zda existence libe
rálnější právní regulace hazardních her na internetu v jedné německé spolko
vé zemi, na rozdíl od přísnější regulace v ostatních spolkových zemím, zakládá
nedovolené omezení volného pohybu služeb dle čl. 56 SFEU.
SDEU posuzoval, zda může být na dotčené omezení nahlíženo jako na výjim
ku z čl. 51 a 52 SFEU z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřej
ného zdraví nebo v souladu s jeho judikaturou odůvodněno naléhavými důvody
obecného zájmu.70
Soudní dvůr s odkazem na svoji ustálenou judikaturu došel k tomu, že vni
trostátní orgány mají v oblasti organizování hazardních her širokou posuzovací
pravomoc k tomu, aby stanovily požadavky pro ochranu spotřebitele a společen
ského pořádku. V případě dodržení podmínek stanovených judikaturou SDEU
přísluší každému členskému státu, aby posoudil, zda je v kontextu jím sledova
64 Stanovisko generálního advokáta Niila Jääskinena ze dne 12. července 2012 ve věci Anton
Las, C-202/11, ECLI:EU:C:2012:456, bod 59.
67 Anton Las, C-202/11, bod 25.
69 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 2014, Digibet Albers, C-156/13, ECLI:EU
:C:2014:1756.
95
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ných legitimních cílů nezbytné zakázat nebo omezit hazardní činnosti.71 SDEU
následně odkázal na národní identitu a uvedl, že rozdělení pravomocí mezi spol
kové země nelze zpochybnit, jelikož je chráněno čl. 4 odst. 2 SEU.72
Podle Soudního dvora tak musí být čl. 56 SFEU vykládán v tom smyslu, že
nebrání dotčené právní úpravě hazardních her, která je v jedné spolkové zemi
liberálnější než v ostatních spolkových zemích. To však platí jen tehdy, že tako
váto právní úprava je proporcionální.
V tomto rozhodnutí použil SDEU argumentaci národní identitou opět pouze
nepřímo, neboť se zabýval zejména existencí výjimky z primárního práva a ne
problematikou federálního uspořádání Německa, v jehož kontextu se o národní
identitě zmínil.
Jak v rozhodnutí Anton Las, tak v Digibet Albers Soudní dvůr opět použil čl.
4 odst. 2 SEU jen subsidiárně k podpoře výsledku, ke kterému došel postupem
vyplývajícím z jeho ustálené judikatury, ze které dovodil určitý prostor pro uvá
žení členského státu.
Co se týče obsahu čl. 4 odst. 2 SEU, ze všech čtyř rozebíraných rozhodnutí
vyplývá, že do něj spadají zájmy týkající se zákazu šlechtických titulů, respektu
k jazykové rozmanitosti a federálního uspořádání členských států. Rozhodnutí
Sayn-Wittgenstein, Runevič-Vardyn a Anton Las na jednu stranu ukazují, že se
členské státy mohou dovolávat čl. 4 odst. 2 SEU jako výjimky z primárního prá
va. Nicméně SDEU ani v jednom případě nepoužil toto ustanovení samostatně,
ale vždy ve spojitosti se svojí dosavadní judikaturou upravující výjimky z práva
EU nebo společně se základním právem vyplývajícím z Listiny základních práv
EU.
2.2 Sekundární právo
SDEU se v polisabonském období zabýval otázkou národní identity i v pří
padech, kdy povinnosti členských států vyplývaly ze sekundárního práva EU.
Prvním takovým rozhodnutím byl případ O’Brien,73 který se týkal otázky, zda
mohou být soudci zahrnuti do působnosti rámcové dohody o částečném pra
covním úvazku, která tvořila přílohu směrnice č. 97/81/ES. Podle intervenující
lotyšské vlády by aplikace evropského práva na soudnictví členského státu byla
porušením národní identity členského státu dle čl. 4 odst. 2 SEU.74
Soudní dvůr však tento argument odmítl, neboť podle něj přísluší členským
státům, aby vymezily pojem „zaměstnanci“ ve smyslu směrnice a rámcové doho
dy a aby určily, zda soudci spadají pod tento pojem za podmínky, že to nepo
71
72
73
74
Tamtéž, bod 32.
Tamtéž, bod 34.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. března 2012, O’Brien, C-393/10, ECLI:EU:C:2012:110.
Tamtéž, bod 49.
96
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
vede ke svévolnému vyloučení kategorie osob z ochrany poskytnuté směrnicí
a rámcovou dohodou. Vyloučení z této ochrany lze podle SDEU připustit pouze
v případě, že poměr mezi soudci a ministerstvem spravedlnosti je svou povahou
podstatně odlišný od poměru mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.75
SDEU dále uvedl, že použití směrnice a rámcové dohody na soudce na čás
tečný úvazek nemůže mít vliv na národní identitu, neboť cílem obou dokumentů
je pouze to, aby se na soudce „vztahovala obecná zásada rovného zacházení, kte
rá představuje jeden z cílů těchto předpisů, a aby tak byli chráněni proti diskri
minaci ve vztahu k zaměstnancům na plný úvazek.“76 Podle Soudního dvora tak
argumentace národní identitou nebyla v tomto případě relevantní.
Dalším případem týkajícím se sekundárního práva bylo rozhodnutí Evropská
komise proti Španělskému království.77 V této věci bylo namítáno, že Španělsko
nesprávně implementovalo směrnici č. 200/60/ES, kterou se stanoví rámec pro
činnost Společenství v oblasti vodní politiky, do vnitrostátního práva. Španělská
vláda namítala, že pokud jde o povodí uvnitř společenství, je provedení povin
ností vyplývajících ze směrnice zajištěno čl. 149 odst. 3 španělské ústavy, který
stanoví, že jestliže samosprávné společenství, které v určité oblasti disponuje
zákonodárnou pravomocí, tuto pravomoc nevyužije, budou pro otázky neupra
vené samosprávným společenstvím nadále platit státní normy.
Podle generální advokátky však nepřijetím koncepce čl. 149 odst. 3 španělské
ústavy nedošlo ze strany EU k popření národní identity Španělska. „Není totiž
vyloučeno, aby provedení unijního práva do federálního nebo decentralizované
ho systému bylo zajištěno subsidiárním použitím právních předpisů s platností
na území celého státu. Toto subsidiární použití musí být ovšem zcela nepochyb
né. Španělská právní úprava podle generální advokátky však tyto požadavky
nesplňuje.“78
Soudní dvůr souhlasil s generální advokátkou a uvedl, že Španělsko nesplnilo
své povinnosti vyplývající ze směrnice. Podle SDEU může existence obecných
zásad ústavního nebo správního práva učinit provedení zvláštními opatřeními
nadbytečnými, avšak za podmínky, že tyto zásady zaručují plné uplatnění směr
nice vnitrostátními správními orgány.79 Soudní dvůr dále, k argumentu Španěl
ského království, podle kterého se Evropská komise snažila v rozporu s čl. 4 odst.
2 SEU stanovit způsob, jakým mělo dojít k provedení dotčených ustanovení,
konstatoval, že Evropská komise v žalobě neuvedla způsob, jakým by mělo dojít
77 Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. října 2013, Evropská komise proti Španělskému království, C-151/12, ECLI:EU:C:2013:690.
78 Stanovisko generálního advokátky Juliane Kokott ze dne 30. května 2013 ve věci Evropská
komise proti Španělskému království, C-151/12, ECLI:EU:C:2013:354, bod 34.
79 Evropská komise proti Španělskému království, C-151/12, bod 28.
97
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
k provedení dotčených ustanovení směrnice.80 Podle SDEU tak ústavní specifika
Španělska nejsou relevantní, neboť tento argument je postaven na nepochopení
obvinění, které proti Španělsku Evropská komise vznesla.
Podobný přístup Soudní dvůr zaujal i v rozhodnutí Torresi.81 V této věci
se vnitrostátní soud obrátil na SDEU s otázkou, zda čl. 3 směrnice č. 98/5/ES
tím, že italským státním příslušníkům, kteří získají profesní označení advoká
ta v jiném členském státě, než je Italská republika, umožňuje vykonávat jejich
povolání v tomto státě, vede k obcházení italské ústavy, která podmiňuje přístup
k povolání advokáta úspěšným složením státní zkoušky. Otázkou tedy bylo, zda
je ustanovení směrnice v rozporu s čl. 4 odst. 2 SEU, a mělo by být tak považo
váno za neplatné.
Podle generálního advokáta nepředstavuje přijetí občanů EU do advokát
ní komory, kteří získali profesní titul v jiném členském státě, narušení italské
národní identity.82 Ačkoliv judikatura SDEU připouští možnost, aby se členské
státy odchýlily od svých závazků vyplývajících z unijního práva z důvodu ochra
ny národní identity, neznamená to, „že by jakékoli pravidlo zakotvené ve vnit
rostátní ústavě mohlo omezovat jednotné použití ustanovení unijního práva.“83
SDEU na tuto argumentaci navázal, když uvedl, že se čl. 3 směrnice týká
pouze práva usadit se v členském státě za účelem výkonu povolání advokáta pod
profesním označením udělovaným v domovském členském státě. Toto ustano
vení tak podle SDEU neupravuje přístup k povolání advokáta ani výkon tohoto
povolání pod profesním označením udělovaným v hostitelském členském stá
tě.84 „Z toho nutně plyne, že žádost o zápis do seznamu usazených advokátů
podaná na základě čl. 3 směrnice neumožňuje vyhnout se uplatnění právních
předpisů hostitelského členského státu týkajících se přístupu k povolání advoká
ta.“85 Čl. 3 směrnice tak „nemůže mít v žádném případě vliv na základní politic
ké a ústavní systémy ani základní funkce hostitelského členského státu ve smyslu
čl. 4 odst. 2 SEU.“86
Ačkoliv se Soudní dvůr ve všech třech uvedených rozhodnutí vyjádřil k čl. 4
odst. 2 SEU, kterým se členské státy zaštiťovaly, v žádném z nich nebyl koncept
národní identity, ani podpůrně, dostatečným argumentem pro výjimku z práva
EU.
81 Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 2013, Torresi, C-58/13 a C-59/13, ECLI:E
U:C:2014:2088.
82 Stanovisko generálního advokáta Nilse Wahla ze dne 10. dubna 2014 ve věci Torresi,
C-58/13 a C-59/13, ECLI:EU:C:2014:265, bod 99.
84 Torresi, C-58/13 a C-59/13, bod 56.
98
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Sekundárního práva se týkalo i rozhodnutí Melloni.87 V tomto případě podal
španělský ústavní soud předběžnou otázku ve věci, ve které se výkon evropského
zatýkacího rozkazu (dále je „EZR“), konkrétně čl. 4a odst. 1 rámcového rozhod
nutí o EZR, dostal do střetu s právem na spravedlivý proces interpretovaný špa
nělským ústavním soudem. Podle jeho judikatury musí být výkon EZR vydané
ho za účelem výkonu rozsudku pro zmeškání vždy podmíněn tím, že odsouzená
osoba má ve vystavujícím členském státě právo na obnovu řízení. Podle čl. 4a
odst. 1 rámcového rozhodnutí však platí, že pokud taková osoba věděla o pláno
vaném jednání soudu a zmocnila svého advokáta, aby ji na tomto jednání soudu
obhajoval, nemůže předání takové podmínce podléhat.
Podle generálního advokáta by členský stát měl mít možnost napadnout
ustanovení sekundárního práva na základě čl. 4 odst. 2 SEU v případě, že takové
ustanovení ohrožuje jeho národní identitu. Dále nicméně dodal, že se v projed
návané věci o takovou situaci nejedná. Podle generálního advokáta se určení
rozsahu práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu v případě rozsudků pro
zmeškání nemůže dotknout národní identity Španělského království. To vyplývá
zejména ze skutečnosti, že obsah práva na obhajobu není v judikatuře španělské
ho ústavního soudu dosud ustálen a navíc španělská vláda sama uvedla, že účast
obžalovaného na jednání soudu pod ústavní identitu Španělského království
nespadá. Je rovněž potřeba učinit rozdíl mezi obsahem ochrany základního prá
va a ohrožením národní identity, resp. ústavní identity členského státu. V tomto
případě se podle generálního advokáta jedná o základní právo chráněné španěl
skou ústavou, a nepřichází proto v úvahu použití čl. 4 odst. 2 SEU.88
Soudní dvůr, bez odkazu na princip ochrany národní identity, došel k tomu,
že se Španělsko nemůže dovolávat zásahu do práva na spravedlivý proces ve smy
slu, v jakém ho chápe španělská ústava s cílem se odchýlit od rámcového rozhod
nutí EZR. Výkon EZR totiž není podmíněný tím, aby bylo možné se odvolat pro
ti odsouzení rozsudkem pro zmeškání ve státě, který EZR vydal.89 Podle SDEU
je tak úprava EZR v souladu s Listinou základních práv EU a nijak nezasahuje
do práva na spravedlivý proces.
Z této argumentace vyplývá, že vnitrostátní ochrana základních práv nemů
že být širší, než je jejich ochrana na úrovní EU, neboť širší pojetí spravedlivého
procesu upravené španělskou ústavou nebylo vzato v potaz. Soudní dvůr tak dal
jasně přednost uniformitě práva EU a principu absolutní přednosti vyplývajícího
před ústavními specifiky členského státu, které mohly být reflektovány čl. 4 odst.
2 SEU.
87 Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 2013, Melloni, C-399/11, ECLI:EU:C:2013:107.
88 Stanovisko generálního advokáta Yvese Bota ze dne 2. října 2012 ve věci Melloni, C-399/11,
ECLI:EU:C:2012:600, body 139–142.
89 Melloni, C-399/11, bod 64.
99
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Sekundárního práva se týkaly i spojené věci Bero Pham.90 Otázkou bylo, zda
je možné zajistit migranty z třetích zemí čekajících na vyhoštění ve vězeňském
zařízení z důvodů neexistence speciálních zadržovacích zařízení ve smyslu čl. 16
odst. 1 směrnice č. 2008/115/ES. Německá spolková vláda argumentovala v říze
ní povinností EU respektovat národní identitu členského státu a v návaznosti
na to uvedla, že „pokud by spolková země nemohla umístit migranty čekající
na vyhoštění do věznice na svém území z důvodu, že na jiném místě federálního
území existují zvláštní zajišťovací zařízení, byla by narušena její správní svrcho
vanost.“91
Podle generálního advokáta se však „členský stát nemůže dovolávat vnitro
státních ustanovení nebo praxe vyplývajících z jeho federálního uspořádání, aby
odůvodnil nesplnění povinností stanovených směrnicí.“92 V případě, kdy má
členský stát na svém území zvláštní zajišťovací zařízení s dostatečnou volnou
kapacitou, musí být dotčená osoba umístěna právě v něm bez ohledu na fede
rální uspořádání státu. Tuto argumentaci generální advokát podložil povinnos
tí členských států dodržovat zásadu spolupráce upravenou v čl. 4 odst. 3 SEU,
a zdržet se tak všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů EU.93
Soudní dvůr navázal na stanovisko generálního advokáta a uvedl, že „povin
nost vykonat zajištění ve zvláštních zajišťovacích zařízeních, která je stanovena
v čl. 16 odst. 1 směrnice č. 2008/115, mají členské státy jako takové, a nikoliv
členské státy podle jejich příslušné správní nebo ústavní struktury.“94
Jak v rozhodnutí Melloni, tak v rozhodnutí Bero Pham se Soudní dvůr k čl.
4 odst. 2 SEU nevyjádřil vůbec, ačkoliv se členské státy svých ústavních specifik
dovolávaly. Pro všechna rozhodnutí uvedená v této kapitole je také typické, že
SDEU ani jednou neaplikoval test proporcionality.
3 Závěr
V předlisabonské judikatuře Soudního dvora nehrál pojem národní, resp.
ústavní identity významnější roli, neboť v tomto období se o pojmu národní
identity SDEU zmínil pouze ve třech svých rozhodnutích. Ve všech těchto pří
padech navíc použil národní identitu jen jako podpůrný argument. SDEU tak
pravděpodobně nechtěl omezovat působnost práva EU v případě, kdy pro něj
povinnost respektovat národní identitu nebyla závazná, a držel se tak principu
90 Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 2014, Bero Pham, C-473/13 a C-514/13,
ECLI:EU:C:2014:2095.
91 Stanovisko generálního advokáta Yvese Bota ze dne 30. dubna 2014ve věci Bero Pham,
C-473/13 a C-514/13, ECLI:EU:C:2014:295, bod 122.
94 Bero Pham, C-473/13 a C-514/13, bod 28.
100
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
absolutní přednosti práva EU definovaného v rozhodnutí Internationale Handelsgesellschaft.95
Na rozdíl od SDEU se generální advokáti stavěli ke konceptu národní iden
tity pozitivněji. Zejména generální advokát Miguel Poiares Maduro se pokusil
v několika stanoviscích vnést trochu světla do rozebíraného konceptu. Na dru
hou stranu například Pedro Cruz Villalón ve svém stanovisku bez hlubší analý
zy pouze stroze zopakoval argument členského státu, který se dovolával ochra
ny své národní identity. Klíčové je však především to, jak interpretuje koncept
národní identity Soudní dvůr, neboť jsou to právě jeho rozhodnutí, která jsou
právně závazná.
SDEU se podstatně začal konceptem národní, resp. ústavní identity zabý
vat až po přijetí Lisabonské smlouvy. Ani v těchto rozhodnutích však nehrála
argumentace čl. 4 odst. 2 SEU primární roli. I přesto, že v těchto řízeních byl
často řešen střet práva EU s ústavními specifiky členských států a členské státy
přímo na čl. 4 odst. 2 SEU odkazovaly, hlavním argumentem Soudního dvora
byla argumentace vyplývající z jeho ustálené judikatury, která byla v některých
případech podpořená zmínkou o národní identitě.
Pro většinu rozhodnutí Soudního dvora týkajících se národní identity je
typické, že to jsou strany řízení nebo intervenující subjekty, kteří argumentují
národní, resp. ústavní identitou. Tyto subjekty se často dovolávají své národní
identity jako výjimky z práva EU. Ačkoliv SDEU na tuto argumentaci reaguje
různě, často je nucen zaujmout k národní identitě nějaké stanovisko. SDEU se
buď k tomuto argumentu nevyjádří vůbec, nebo uvede, že ho nelze v konkrétním
případě aplikovat, nebo ho použije jen jako podpůrný argument.
Problémem zde analyzované judikatury je také skutečnost, že SDEU neapli
kuje čl. 4 odst. 2 SEU ustáleným způsobem. Obecně z jeho judikatury vyplývá,
že národní identita členského státu může představovat legitimní cíl, který může
umožnit členskému státu odchylku od práva EU. V žádném případě však čl. 4
odst. 2 SEU nepředstavuje automatickou výjimku z práva EU, neboť v žádném
rozhodnutí SDEU nepoužil národní identitu samostatně jako ospravedlnění
výjimky z práva EU. Soudní dvůr zpravidla spojí národní identitu se svojí ustá
lenou judikaturou a s aplikací principu proporcionality. Nicméně v některých
případech k aplikaci testu proporcionality nedojde vůbec.
SDEU tak často navazuje na svá dřívější rozhodnutí, ve kterých přijal různé
principy vnitrostátního ústavního práva členského státu, bez odkazu na národní
identitu, jako ospravedlnění pro omezení základních svobod. Do této kategorie
95 Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. Prosince 1970, Internationale Handelsgesellschaft,
C-11/70, ECLI:EU:C:1970:114.
101
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
spadá například svoboda shromažďování a vyjadřování,96 lidská důstojnost97
nebo pluralita médií.98 V těchto rozhodnutích, stejně jako například v Sayn-Wittgenstein, Runevič-Vardyn a Digibet Albers dal SDEU vnitrostátním orgá
nům určitý prostor pro uvážení. Rozdílem však je, že totožného cíle, tj. respek
tování určitých ústavních specifik členských států, bylo v dřívějších případech
dosaženo i bez odkazu na národní identitu členských států.99
SDEU tak ve skutečnosti aplikací čl. 4 odst. 2 SEU nevytvořil nový přístup
k výjimkám z práva EU, ale pouze zařadil čl. 4 odst. 2 SEU do svého arzenálu
argumentů, které jsou v souladu s jeho dosavadní rozhodovací praxí.100 SDEU
tak koncept ochrany národní identity „neutralizoval, a tím ho zbavil jeho poten
cionálně výbušného obsahu.“101
Výsledek každého řízení před SDEU, ve kterém se vyskytuje argumentace
národní identitou, proto záleží na konkrétních okolnostech případu. Z dosavad
ní judikatury SDEU tak nevyplývá ustálený mechanismus, který by bylo možné
obecně aplikovat v případě střetu práva EU se specifiky vyplývajícími z ústav
členských států. Naopak se jedná o klasické vyvažování protichůdných zájmů,
které je součástí ustálené judikatury SDEU.
Při definování konceptu národní, resp. ústavní identity je nutné také brát
v potaz skutečnost, že SDEU nemůže interpretovat vnitrostátní právo členských
států, a je proto pro něj v tomto případě klíčová spolupráce s vnitrostátními
aktéry, kteří mohou argument národní identitou naplnit relevantním obsahem
typickým pro konkrétní členský stát. Podstatu čl. 4 odst. 2 SEU tak nelze plně
pochopit analýzou judikatury pouze jednoho hráče, neboť respekt k národní
identitě je vždy výsledkem dialogu evropských a národních aktérů, a má tudíž
vždy dvě strany: národní a evropskou.102 Argumenty vnitrostátních institucí
mohou vyplývat rovněž i z ustálené judikatury národních ústavních soudů. Je
pak však na Soudním dvoru, aby posoudil jejich relevanci z pohledu práva EU.
Tato vzájemná kooperace mimo jiné vyplývá i z principu loajální spolupráce
mezi evropskými a národními aktéry dle čl. 4 odst. 3 SEU.
96 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 2003, Schmidberger, C-112/00, ECLI:EU
:C:2003:333.
97 Omega, C-36/02.
98 Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. června 1997, Familiapress, C-368/95, ECLI:EU
:C:1997:325.
99CLAES: National Identity…, s. 133.
100TONIATTI, Roberto. Sovereignty Lost, Constitutional Identity Regained. In: ARNAIZ,
Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and
European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 71.
102GISBERT, Rafael Bustos. National Constitutional Identity in European Constitutionalism:
Revisiting the Tale of the Emperor’s New Clothes in Spain. In: ARNAIZ, Alejandro Saiz,
LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 76.
102
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Problémem je však skutečnost, že SDEU se nejen málo ve svých rozhodnu
tích k národní identitě vyjadřuje, ale navíc si nároky z ní vyplývající transformu
je do své ustálené judikatury. To je úplně opačný přístup, než kterým interpretují
národní, resp. ústavní identitu vnitrostátní ústavní soudy.103
Čl. 4 odst. 2 SEU je tak důsledkem současné judikatury Soudního dvora pře
transformován ze střetu evropského práva s principy vyplývajícími z národních
ústav do otázky související se začleněním protichůdných zájmů a principů ospra
vedlňujících výjimku z práva EU, které však vyplývají ze samotného práva EU
nebo z judikatury Soudního dvora.104
Na otázku položenou v úvodu lze proto odpovědět tak, že SDEU svojí dosa
vadní judikaturou nevytvořil z čl. 4 odst. 2 SEU nový autonomní koncept, kte
rý by mohl sám o sobě ospravedlnit výjimku z práva EU, ale pouze ho navázal
na svoji ustálenou judikaturu.
Mgr. David Kopal
103Např. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 30. června 2009, 2 BvE 2/08 Lissa
bon-Urteil.
103
PŘESTUPKOVÁ AMNESTIE Z POHLEDU
JEJÍHO VYHLÁŠENÍ A ÚČINKŮ
Granting and the Effects of the Misdemeanours Amnesty
Tomáš Grygar1
GRYGAR, Tomáš. Přestupková amnestie z pohledu jejího vyhlášení a účinků.
Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 105–118.
Abstrakt: Autor tohoto příspěvku je v rozporu s většinově přijímaným názorem přesvěd
čen, že k rozhodnutí o vyhlášení amnestie ve věci přestupků je příslušný výlučně prezident
republiky. Podle ustanovení § 90 přestupkového zákona je sice k rozhodnutí o vyhlášení
přestupkové amnestie příslušná vláda ČR, toto ustanovení běžného zákona však nemůže
zrušit ani oslabit obecně definovanou ústavní pravomoc prezidenta republiky rozhodnout
o vyhlášení amnestie (včetně přestupkové). Ustanovení § 90 zákona o přestupcích je proto
nutno shledat jako protiústavní (contra constitutionem). V případě, kdy by se vláda roz
hodla amnestii ve věci přestupků vyhlásit, dané rozhodnutí by bylo nicotné. I přes tuto
skutečnost by však bylo potřebné ochránit v dobré víře nabytá práva a legitimní očekávání
soukromoprávních subjektů.
Klíčová slova: přestupková amnestie, přestupkové řízení, nicotné rozhodnutí, pravomoci
prezidenta republiky, nezcizitelnost kompetence.
Summary: The author of this paper is convinced (in contrast to generally established
voices) that granting misdemeanours amnesty falls exclusively within the jurisdiction of
the President of the Czech Republic. Even though it is the Government of the Czech
Republic that is authorised to grant a misdemeanours amnesty pursuant to Misdeme
anours Code (§ 90), this authorization through general law cannot cancel or curtail the
constitutional jurisdiction of the President to grant an amnesty (incl. misdemeanours
amnesty). § 90 of Czech Misdemeanour Code is therefore unconstitutional (contra con
stitutionem). In the author´s opinion, decision on promulgation of a misdemeanours
amnesty by the government will be absolutely void. In spite of that, public authorities
must preserve legitimate expectations and rights of private entities, acquired in good faith.
Keywords: misdemeanours amnesty, misdemeanours proceeding, void act, jurisdiction
of the President, imprescriptibility of power.
1 Úvod
Institut amnestie patří v současné době k nejkontroverznějším součástem
našeho právního řádu. Právo rozhodnout o vyhlášení amnestie je totiž jistým
1 Student Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Za cennou připomínku ve vztahu ke zbraňové amnestii vyhlašované zákonem ze strany
parlamentu děkuji Tomášovi Pourovi. Za kritické připomínky pak děkuji JUDr. Martinovi
Škurkovi, Ph.D. Názory a případné nedostatky však mohou být připisovány pochopitelně
pouze autorovi.
105
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
projevem „monarchistické ideologie“2, který představuje podstatný zásah nejen
do zásady legality (zejména při amnestii ve formě abolice), vyjadřující povinnost
orgánů veřejné moci stíhat trestné činy a správní delikty, o nichž se dozví3, ale
v určité míře i zásah do rovnosti před zákonem.4 Je do značné míry pochopi
telné, že se naše odborná právnická literatura věnuje zejména amnestii trestně
-právní, dopadající na trestné činy, které se v porovnání s přestupky vyznačují
vyšší mírou společenské škodlivosti. Naproti tomu pak problematika amnestie
přestupkové bývá značně přehlížena a i to přes dle mého názoru poměrně velké
množství zajímavých a problematických otázek, které jsou s ní spojeny, zejmé
na pak ve vztahu k jejímu vyhlášení a účinkům. V prvé části svého příspěvku
se proto zaměřím na problematiku vyhlášení přestupkové amnestie, zejména
ve vztahu k tomu, komu de lege lata rozhodnutí o jejím vyhlášení vůbec přísluší,
k čemuž kromě standardního jazykového výkladu využiji i výklad systematický,
historický a právně-srovnávací. Cílem je provedení verifikace/falsifikace hypo
tézy vztahující se k ústavnosti ustanovení přestupkového zákona, podle něhož
rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie náleží vládě. Následně se věnuji
účinkům přestupkové amnestie, o jejímž vyhlášení rozhodl k tomu nekompe
tentní orgán státní moci. V poslední části se pak zabývám právními účinky řád
ně vyhlášené přestupkové amnestie na další postup přestupkového řízení, a to
zejména ve srovnání s řízením trestním.
2 Rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie: pravomoc vlády, nebo
prezidenta?
Přestupková amnestie je v našem právním řádu výslovně upravena v záko
ně o přestupcích.5 Konkrétně podle ustanovení § 90 tohoto zákona rozhoduje
o vyhlášení přestupkové amnestie, jejíž projednávání patří do působnosti orgánů
České republiky, vláda ČR. Zákon o přestupcích (stejně jako Ústava ČR) přitom
používá výraz „udělit amnestii“. Tento výraz (který se objevuje i ve většině učeb
nic a komentářů) považuji za nesprávný6, jelikož amnestie představuje z hlediska
práva rozhodnutí, které je normativní povahy7, a o němž lze rozhodnout, popř.
2 NEUBAUER, Z. Státověda a theorie politiky. Praha: Jan Laichter, 1947, s. 289.
3 K této zásadě podrobněji: DEITERS, M. Legalitätprinzip und Normgeltung. Tübingen:
Mohr Siebeck, 2006. 314 s.
4 Nesouhlasím však s názory, že institut amnestie je institut rozporný s principy demo
kratického právního státu. Zaprvé totiž žádná rovnost není absolutní (aspekt právní)
a zadruhé pravomoc vyhlašovat amnestie byla demokraticky dána ústavozákonodárcem
(Verfassungsgesetzgeber), reprezentujícího suveréna, který ji může ústavně stanoveným
způsobem také odebrat (aspekt demokratický).
5 Zákon č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
6 Tato skutečnost je také důvodem, proč ve svém příspěvku nehovořím o udělení amnestie,
ale o jejím vyhlášení, či rozhodnutí o ní.
7 Nejde však o zákon ve formálním smyslu, nýbrž o tzv. „jiný právní předpis“. K tomu
podrobněji poznámka pod čarou č. 47.
106
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
ho vyhlásit, avšak nikoliv udělit.8 S výjimkou této nepřesné terminologie by
nebylo na komentovaném ustanovení zákona o přestupcích nic zvláštního, natož
snad neústavního. Avšak za předpokladu, kdyby Ústava ČR neudělovala právo
rozhodnout o vyhlášení amnestie prezidentovi republiky. Při hledání odpovědi
na otázku, zda je to skutečně vláda, která má pravomoc rozhodovat o vyhlášení
amnestie ve věci přestupků, je nutné se zabývat rozsahem pravomoci hlavy státu
ve vztahu k amnestijním rozhodnutím.
2.1 Historicko-právní aspekty
Současná ústavní úprava vztahující se k pravomoci prezidenta republiky
rozhodnout o vyhlášení amnestie je dle mého názoru do značné míry odlišná
od našich předchozích republikových konstitucí. Prozatímní ústava z roku 1918
stanovovala, že prezident republiky může prominout nebo zmírnit tresty i práv
ní následky trestného činu, odsouzení nebo trestu, jakož i nařídit, aby trestní
řízení nebylo zahájeno, nebo zahájené trestní řízení bylo zastaveno.9 Přestože
se v prozatímní ústavě výraz „amnestie“ výslovně neobjevoval, většina právních
teoretiků dovodila, že prezidentovi republiky přísluší i právo vyhlásit amnestii10
(která byla v první republice pojímána jako slovo podřazené k pojmu „milost“11,
a která byla označována též jako „milost hromadná“)12, avšak pouze ve vztahu
k trestným činům, resp. trestům uděleným trestnými soudy. V ústavní listině
z roku 1920 byl již výraz „amnestie“ výslovně zmíněn, a to v čl. 103, který přiznal
prezidentu republiky „právo udíleti amnestii, promíjeti nebo zmírňovati tresty
a právní následky odsouzení trestními soudy … jakož i nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno.“ Přestože
zprvu převažoval výklad, že hlava státu může rozhodnout o vyhlášení amnestie
pouze ve vztahu trestům uloženým trestními soudy, resp. následkům odsouze
ní trestními soudy, jak výslovně pravila ústavní listina, později převážil výklad,
že prezidentovi republiky náleží pravomoc vyhlásit amnestii (coby „hromadnou
8 Shodně FILIP, J. In BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P. et al. Ústava České republiky –
Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 777.
9 § 10 f zákona č. 37/1918 Sb. – Prozatímní ústava Československé republiky.
10 I na základě prozatímní ústavy prezident republiky amnestie vyhlašoval. Konkrétně se jed
nalo o amnestie z 21. 1. 1919, 22. 7. 1919 a 21. 10. 1919.
11 Na skutečnost, že se pojem milost z historického hlediska chápal (zejména v ústavním
právu) šířeji, než dnes, jakož i na to, že zahrnoval i amnestii, správně upozorňuje Pavel
Šámal. ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. et al. Trestní právo procesní. 4.
vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 917. Přiklonění se k tzv. širší podobě milosti je patrné mj.
i z vládní důvodové zprávy (č. 2421/1920 N. S.), v níž se uvádí, že „většina ústav zahrnuje
právo udílení milosti (amnestie, abolice atd.) hlavě státu…“ Zpráva ústavního výboru pak
konstatovala, že „právo milosti není omezeno jen na případy individuální, nýbrž obsahuje
i právo amnestovati hromadně“. Podrobněji: SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘO
VÁK, R. SCHENK, A. Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 429.
12 SOBOTA, E. Naše ústava, jak zní a jak ji máme čísti. Praha: Státní nakladatelství v Praze,
1935. s. 217.
107
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
milost“) i ve věcech disciplinárních13 a věcech některých přestupků, resp. tres
tů a sankcí, které však nebyly uděleny soudy trestními.14 Tento vysoce exten
zivní výklad § 103 ústavní listiny převážil dokonce i v praxi, když se tehdejší
vláda 26. listopadu 1926 usnesla, že „presidentovo právo udíleti milost vztahuje
se i na právní následky odsouzení pro přestupky důchodkové.“15 Kromě důchod
kových přestupků16, které v Čechách, na Moravě a Slezsku spadaly do působnosti
speciálních důchodkových (tedy nikoliv „běžných“ trestních) soudů, mohl prezi
dent republiky udělovat milosti (ve smyslu § 103 ústavní listiny) i vůči „trestům,
vynášených civilními soudy“ ve vztahu k sankcím uloženým funkcionářům druž
stev v případě nesplnění zákonných povinností dle obchodního zákoníku uher
skému.17 Podstatu § 103 Ústavní listiny z roku 1920 (ohledně amnestie vztahující
se k trestům uložených trestními soudy) pak v zásadě převzala i Ústava 9. květ
na 194818, Ústava Československé socialistické republiky z roku 196019 i ústavní
zákon o československé federaci20.
2.2 (Ne)ústavnost § 90 přestupkového zákona
Naše současná Ústava ČR rozdělila oproti předchozím republikovým kon
stitucím institut milosti na milost v užším slova smyslu (tj. milosti individuální)
a na institut amnestie do různých článků a následně písmen Ústavy. Zatímco
k udělení milosti může podle znění Ústavy (čl. 62, písm. g) a čl. 63, odst. 1, písm.
j)) dojít výlučně ve vztahu k trestům uloženým soudem, resp. trestnímu říze
13 Názor, že prezident republiky může udělovat milosti (myšleno v širším slova smyslu, tedy
milosti individuální i hromadné, tj. amnestie) ve věcech disciplinárních ve smyslu služební
pragmatiky státních zaměstnanců zastával např. František Weyr. WEYR, F. Československé
právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937, s. 191.
14 K tomu podrobněji SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘOVÁK, R. SCHENK, A.
Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 430–434.
15 Ibid., s. 432–433. Důvodem vydání tohoto usnesení byla podle názoru Emila Soboty
(ústavního právníka a vrchního odborového rady prezidenta Masaryka) skutečnost, že
na Slovensku a Podkarpatské Rusy příslušelo udělování trestů za důchodkové přestupky
„sborovým soudům trestním jako důchodkovým trestním soudům“ a proto byla příslušná
pravomoc prezidenta kryta přímo zněním ústavní listiny. V Čechách, na Moravě a Slezsku
sice projednávání důchodkových přestupků náleželo do kompetence speciálních důchod
kových soudů, ty však byly (z důvodu odlišné úpravy na Slovensku a v Podkarpatské Rusy)
per analogiam považovány za soudy trestní.
16 Dodejme, že „pojem důchodky zahrnoval daně a obdobné státní důchody, zejména daň
ze spotřeby a dále poštovné, cla, mýta, kolky a jiné poplatky… Za důchodkové přestupky byly
ukládány tresty peněžité, trest propadnutí věcí a trest vězení.“ PRINC, Michal. Soudnictví
v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Wolters
Kluwer, 2015, s. 93.
17 SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘOVÁK, R. SCHENK, A. Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 433.
18 § 74, odst. 1, b. 11 ústavního zákona č. 150/1948 Sb.
19 Čl. 62, odst. 1, b. 10 ústavního zákona č. 100/1960 Sb.
20 Čl. 61, odst. 1, písm. j) ústavního zákona č. 143/1968 Sb.
108
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
ní v případě milosti ve formě abolice21, u amnestie žádné obdobné ustanove
ní nenajdeme. Ústava pouze „suše“ konstatuje, že „prezident republiky má dále
právo udělovat amnestii.“22 Ústava ČR tedy výslovně neomezuje amnestii prezidenta republiky výlučně na amnestii trestněprávní.23 Takto obecná úprava
však není v evropském právním prostoru výjimečná. Například čl. 60, odst. 2
německé ústavy (základního zákona) stanovuje, že spolkový prezident má prá
vo udělit individuální milost (nikoliv však amnestii), bez toho, aniž by v ústa
vě došlo k jakémukoliv dalšímu specifikování. Podústavní právní předpis pak
dokonce stanovuje, že právo milosti ve věcech přestupků (resp. správních delik
tů) náleží mezi výsostná zemská práva (práva jednotlivých spolkových zemí).24
Ingolf Pernice však přesto konstatuje, že se milost spolkového prezidenta může
přinejmenším teoreticky vztahovat i na přestupky (Ordnungswidrigkeiten),
a nikoliv pouze na věci trestněprávní.25 Běžný zákon (einfaches Gesetz) totiž
nemůže derogovat či zužovat čl. 60, odst. 2 základního zákona (GG).26 Pokud
chtěl ústavozákonodárce (Verfassungsgesetzgeber) omezit pravomoc prezidenta
vyhlašovat amnestie (či v Německu udělovat milosti) jen na trestní věci, měl to
do ústavy napsat. Nic takového však neudělal. Jak by zřejmě řekl Emil Sobota,
tak je nutné vycházet z toho, že (ústavo)zákonodárce „tím, co praví, vyslovil také
vše, co vyslovit chtěl.“27
Jak již bylo uvedeno výše, tak podle § 90 zákona o přestupcích „amnestii
ve věcech přestupků, jejichž projednávání patří do působnosti orgánů České republiky, uděluje vláda České republiky usnesením, které se vyhlašuje ve Sbírce zákonů.“ Podle převažujících názorů28 v naší právní vědě, je prezident republiky při
21 Od novely Ústavy ČR provedené ústavním zákonem č. 71/2012 Sb. patří udělení milosti
ve formě abolice mezi kontrasignované pravomoci hlavy státu (čl. 63, odst. 1, písm. j)).
22 Čl. 63, odst. 1, písm. k) Ústavy ČR.
23 Shodně PAVLÍČEK, V. In PAVLÍČEK, V. et al. Ústavní právo a státověda. II. díl. I. úplné
vydání. Praha: Leges, 2011, s. 851, podle něhož „Ústava neomezuje amnestii jen na trestné
činy a prezident republiky může udělovat i amnestii za přestupky.“
24 PERNICE, I. In DREIER, H. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland – Kommentar. 2. Auflage. Band 2. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006, S. 1383.
25Ibid.
26 Ibid. Za spornou a nejasnou pokládá možnost udělení milosti ve věci přestupků spolko
vým prezidentem např. Bodo Pieroth, který poukazuje i na opačné názory. PIEROTH, B.
In JARASS, H., PIEROTH, B. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland – Kommentar. 8. Auflage. München: C. H. Beck, 2006, s. 838.
27 SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘOVÁK, R. SCHENK, A. Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 184.
28 Opačný názor zastává v zásadě pouze Zdeněk Koudelka (KOUDELKA, Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, s. 152–153) a Václav Pavlíček (PAVLÍČEK, V. In PAVLÍČEK, V. et
al. Ústavní právo a státověda. II. díl. I. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 851). Na jejich
stranu se pak spíše přiklání ještě Vladimír Mikule s Vladimírem Sládečkem, kteří kon
statují, že „zdá se, že právo prezidenta udělovat amnestii se nevztahuje jen na trestné činy
… nýbrž i na všechny veřejnoprávní delikty, tedy také na obecné přestupky…“ MIKULE, V.,
SLÁDEČEK, V. Milost a amnestie. In Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha:
ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 191.
109
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
vyhlašování amnestii tímto zákonem omezen a nemůže přestupkovou amnes
tii vyhlásit, jelikož její vyhlášení náleží podle zákona vládě. Tento názor velmi
odvážně zastává ve své učebnici trestního práva procesního například Pavel
Šámal, podle něhož „udělit amnestii ve věcech přestupků není v pravomoci prezidenta republika, neboť tato pravomoc náleží vládě.“29 Obdobný názor zastává
například Jan Filip, podle kterého by odlišení trestů ukládaných soudy a trestů
ukládaných jinými orgány, na němž stojí čl. 62, písm. g) Ústavy mělo být „vztaženo i na oblast amnestijních rozhodnutí, která jsou tradičně spojována s trestním,
nikoliv přestupkovým právem jako doménou správních orgánů, v jejichž čele stojí
vláda.“30 Takováto analogie ve veřejném právu je dle mého názoru nepřípust
ná, jelikož omezuje ústavně svěřené pravomoci určitého státního orgánu (a pra
vomoci jiného naopak rozšiřuje), a navíc k ní dle mého názoru není „sociální
potřeba“, coby jedna z důležitých podmínek použití analogie (nejen) ve veřejném
právu.31 Helena Kučerová pak tvrdí, že „amnestii ve věcech přestupků na rozdíl
od trestných činů, uděluje česká vláda …“32, aniž by se jakkoliv zabývala ústavní
slučitelností § 90 přestupkového zákona s Ústavou ČR. Jana Odehnalová pak
v komentáři k Ústavě ČR dokonce tvrdí, že „amnestii, stejně jako milost, může
prezident republiky udělit pouze v soudně trestních věcech“33, což mj. odůvodňuje
odkazem na článek z časopisu Právník z roku 1973.34 S takovým odůvodněním
nelze v žádném případě souhlasit, jelikož právní úprava mezi tehdejší a dnešní
ústavou je diametrálně odlišná v tom, že dnes prezidentem vyhlášená amnestie
není ústavně výslovně omezena na trestní věci.
Stojím na stanovisku, že je protiústavní, aby byla kterémukoliv orgánu
veřejné moci prostřednictvím „běžného“ zákona odebrána část jeho ústavně
svěřených pravomocí a následně byla přenesena na úplně jiný orgán. Právě
k této situaci by však dle mého názoru při aplikování § 90 přestupkového zákona
došlo. Je nepřípustné, aby běžný zákon měnil (byť jen implicitně) zákon ústav
ní. Ústava (a pochopitelně i další ústavní zákony) totiž mohou být doplňovány
a měněny pouze ústavními zákony (čl. 9, odst. 1 Ústavy ČR). Jak přitom správně
29 ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. et al. Trestní právo procesní. 4. vyd. Pra
ha: C. H. Beck, 2013, s. 923.
30 FILIP, J. In BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P. et al. Ústava České republiky – Komentář.
Praha: Linde, 2010, s. 778.
31 Pavel Mates správně upozorňuje na to, že předpokladem analogie je nejen obdobnost, ale
i sociální potřeba tímto způsobem postupovat. Přinejmenším sociální potřebu k takovému
postupu/výkladu za použití analogie zde však osobně neshledávám. Dále pak upozorňuje
i na skutečnost, že mnohými je analogie ve veřejném právu odmítána zcela. MATES, P.
Analogie ve správním právu, kdy ano a kdy ne. Správní právo, Praha, 2011, roč. 44, č. 6, s.
29, 39.
32 KUČEROVÁ, H. In KUČEROVÁ, H., HORZINKOVÁ, E. Zákon o přestupcích s komentářem a judikaturou. 2. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 448.
33 ODEHNALOVÁ, J. In KLÍMA, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš
Čeněk, 2009, s. 493.
34 Ibid. Konkrétně se jedná o článek: FLÉGL, V. Amnestie jako právní prostředek trestní politiky. In Právník, č. 5, 1973, s. 427–444.
110
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
upozorňuje Jindřiška Syllová, tak „změnou Ústavy se rozumí nejen výslovná, ale
i implicitní (tzv. nepřímá) změna textu Ústavy… Zásadou je, že právní úprava, která
upravuje stejný typ a úroveň právních vztahů, jaké jsou až dosud upraveny Ústavou či ústavním zákonem, musí být provedena také ústavním zákonem.“35 Někteří
mohou argumentovat tím, že za platnosti prozatímní ústavy z roku 1918 zákono
dárce zasáhl běžným zákonem z roku 191936 do pravomoci prezidenta vyhlašovat
amnestii (Národní shromáždění tehdy zákonem samo vyhlásilo amnestii), a že
možnost zasáhnout do pravomoci prezidenta republika v této oblasti (např. pře
nesením části pravomoci na vládu) běžným zákonem (či samotným vyhlášením
amnestie běžným zákonem) existuje i dnes. Je však potřeba pamatovat na to, že
prozatímní ústava byla sama zákonem „běžným“ (zákon č. 37/1918 Sb.), a nikoliv
zákonem ústavním. Zákonodárce tedy zasahoval do jednoho předpisu, předpisem
jiným, který měl však stejnou právní sílu. Za doby platnosti Ústavní listiny z roku
1920 (která byla již zákonem ústavním) a kdykoliv později by již takový postup
možný nebyl.37 Za rozporné s ústavním textem mj. shledávám i tzv. „zbraňové
amnestie“ (dospějeme-li vůbec k závěru, že se skutečně jedná o amnestie)38, které
jsou vyhlášeny (běžným) zákonem tak, že parlament (a nikoliv prezident) v urči
tém zákoně dočasně zruší trestnost nedovoleného ozbrojování.39 Možnou neú
stavnost zde shledává i Zdeněk Koudelka, který však následně poukazuje na to,
že „vzhledem k tomu, že jde o úpravu ve prospěch osob, prezident zákony podepsal
a nevetoval z důvodu neústavnosti, prezident svým souhlasem se zákonem jejich
vadnost zhojil.“40 S tím, že takováto prezidentem podepsaná zbraňová amnestie
bude mít účinky souhlasím, osobně bych však při řešení tohoto problému postu
poval prostřednictvím ochrany legitimních očekávání a práv nabytých v dobré víře
soukromoprávními subjekty (podrobněji kap. 3).
Pokud zkrátka současný (ústavo)zákonodárce chce, aby rozhodování
o vyhlášení přestupkové amnestie náleželo nikoliv prezidentovi republiky, ale
vládě, musí to uvést přímo v Ústavě (resp. v ústavním zákoně). Touto cestou
šel ústavozákonodárce například na Slovensku (s nímž pochopitelně sdílíme vel
mi úzkou ústavněprávní tradici), kde je pravomoc prezidenta republiky vyhlásit
amnestii přímo z Ústavy výslovně omezena pouze na amnestii trestněprávní.41
35 SYLLOVÁ, J. In SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky.
Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 67–68.
36 Konkrétně se jednalo o zákon č. 299/1919 Sb. ze dne 28. 5. 1919.
37 Shodně SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘOVÁK, R. SCHENK, A. Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 429. „Zdá se spíše, že za definitivní ústavy by
byl možný amnestijní zákon jen za podmínek zákona ústavního…“
38 V právní teorii se objevují i názory, že se de iure nejedná o amnestii, ale o zcela zvláštní a
časově omezený důvod účinné lítosti. srov. např. publikaci KRATOCHVÍL, V. et al. Trestní
právo hmotné. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 483 (marg. 1405)
39 Naposledy se tak stalo prostřednictvím čl. 2 zákona č. 170/2013 Sb.
40 KOUDELKA, Z. Amnestie. Právo a bezpečnost. Brno: Vysoká škola Karla Engliše, 2014, č.
2, s. 76.
41 Srov. čl. 102, odst. 1, písm. j) Ústavy SR, podle něhož prezident „odpúšťa a zmierňuje tresty
uložené súdmi v trestnom konaní a zahládza odsúdenie formou individuálnej milosti alebo
111
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
O vyhlášení42 amnestie ve věcech přestupků pak rozhoduje podle Ústavy SR (čl.
119, písm. l)) vláda ve sboru. Slovenská úprava se mi v tomto jeví jako daleko
přehlednější a jasnější.
Nesouhlasím s názorem, že by § 90 přestupkového zákona prováděl čl. 76
Ústavy ČR. Je totiž nutno pamatovat na to, že zákon o přestupcích, obsahující mj.
i ustanovení o vyhlášení přestupkové amnestie ze strany vlády České republiky,
pochází z roku 1990, kdy se vztahoval na přestupky projednávané orgány České
republiky, coby jednoho ze dvou subjektů (členů) tehdejší federace. Jak bylo již
uvedeno výše, v předchozích československých ústavách byla pravomoc prezi
denta vyhlašovat amnestie z ústavy omezena na trestněprávní věci, resp. na tresty
ukládané trestními soudy (byť praxe uplatňovaná zejména v první republice byla
jiná). Ustanovení § 90 přestupkového zákona tehdy bylo ústavně konformní. Od 1.
1. 1993, kdy nabyla účinnosti Ústava ČR je však toto ustanovení protiústavní (contra constitutionem).43 V právní vědě převažující názory, že prezidentovi republi
ky nepřísluší vyhlášení přestupkové amnestie (jelikož přísluší ze zákona vládě) je
nutno dle mého přesvědčení odmítnout. Při výkladu je nutno před zněním pře
stupkového zákona upřednostnit Ústavu ČR, coby právní předpis vyšší právní síly
(lex superior derogat legi inferiori), která je navíc z hlediska doby přijetí předpi
sem novější, než zákon o přestupcích (lex posterior derogat legi priori). Použi
tím těchto dvou jednoduchých interpretačních pravidel lze dojít k jednoznačnému
závěru, že vláda ČR nemá k rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie pravo
moc, jelikož předmětné ustanovení přestupkového zákona je v rozporu se skuteč
ností, že z Ústavy je to výlučně prezident republiky, který může o vyhlášení (nejen
trestní) amnestie rozhodnout. Nad rámec toho dodejme, že prezident republiky
může pochopitelně rozhodnout i o vyhlášení amnestie nejen ve vztahu k trestným
činům a přestupkům, ale rovněž o vyhlášení amnestie vztahující se na správní
delikty obecně (kromě přestupků tedy i na správní disciplinární delikty, správní
pořádkové delikty a tzv. jiné správní delikty).44
amnestie.“ Dlužno podotknout, že prezident SR nemá na rozdíl od prezidenta ČR pravomoc
udělit amnestii (ani trestněprávní) ve formě abolice, a to od novely Ústavy SR provedené
ústavním zákonem č. 90/2001 Z. z. K rozsahu prezidenta SR vyhlašovat amnestii pak podrobněji: GAŠPAROVIČ, I. In ČIČ, M. et al. Komentár k Ústave Slovenskej republiky. Žilina:
Eurokódex, s.r.o., 2012, s. 563.
42 Ústava SR, stejně jako Ústava ČR či náš přestupkový zákon používá dle mého názo
ru nesprávného výrazu „udělit amnestii“, k tomu výklad shora. Jelikož ho pokládám
za nesprávný, nahrazuji ho v celém textu výrazem „vyhlásit amnestii“.
43 Zřejmě jediný ústavní právník, který se alespoň stručně o tomto aspektu daného problému
zmínil je Zdeněk Koudelka, který správně upozornil na to, že předmětné ustanovení pře
stupkového zákona se „po účinnosti nové Ústavy č. 1/1993 Sb. dostalo do rozporu s ústavním
obecným právem prezidenta nařizovat amnestii, přičemž ústava sama takové právo vládě
nedává.“ KOUDELKA, Z. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, s. 153.
44 Rozdělení správních deliktů dle: PRÁŠKOVÁ, H. In HENDRYCH, D. et al. Správní právo.
Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, s. 429–430.
112
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
3 Amnestie vyhlášená nekompetentním orgánem
Jak plyne z výše uvedeného závěru, tak vláda není oprávněna amnestii
ve věcech přestupků vyhlásit, přestože je k tomu k tomu výslovně zmocněna §
90 zákona o přestupcích. Důvodem je výše shledaná protiústavnost předmětného
ustanovení přestupkového zákona. Přijali bychom-li tuto premisi, pak je evident
ní, že v případě, kdy by vláda rozhodla45 o vyhlášení amnestie ve věci přestupků,
jednalo by se o rozhodnutí, které by bylo rozhodnutím vadným. Tato vadnost by
se pochopitelně reflektovala i do samotné přestupkové amnestie, která dle mého
názoru představuje rozhodnutí normativní povahy46, které je pochopitelně záro
veň normativním právním aktem sui generis47 (resp. „jiným právním předpisem“48
ve smyslu čl. 87, odst. 1, písm. b) Ústavy ČR). Jelikož je vláda správním orgánem,
jednalo by se o vadné správní rozhodnutí v nejširším slova smyslu (pochopitelně
však nikoliv o „individuální“ správní akt).49 Rozhodnutí přestupkového orgánu
o zastavení přestupkového řízení či o odložení věci v konkrétním případě z důvo
du existence amnestijního rozhodnutí však již nepochybně správní aktem v užším
slova smyslu („individuálním“ správním aktem) je. Na jeho základě totiž dochází
ze strany správních orgánů k „individualizaci“ normativního amnestijního roz
hodnutí. Nepochybně legitimním je však i názor, že usnesením vlády o vyhláše
ní přestupkové amnestie se schvaluje interní akt, který je následně publikován
ve Sbírce zákonů, přičemž toto usnesení je následně závazné pro orgány veřejné
správy. A podle tohoto interního normativního aktu musejí následně v jednotli
vých případech orgány veřejné správy rozhodnout (musejí interní normativní akt
„individualizovat“).
Podstatnou by však byla otázka, zda by amnestijní rozhodnutí (akt) vlády, resp.
následné rozhodnutí přestupkového orgánu o odložení věci či zastavení přestupko
45 Takovéto rozhodnutí by vláda musela přijímat pochopitelně ve sboru dle čl. 76, odst. 1
Ústavy ČR.
46 Shodně FILIP, J. In BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P. et al. Ústava České republiky –
Komentář. Praha: Linde, 2010, str. 775.
47 Na stanovisku, že amnestie je normativním právním aktem stojí např. Václav Pavlíček.
PAVLÍČEK, V. In PAVLÍČEK, V. et al. Ústavní právo a státověda. II. díl. I. úplné vydání.
Praha: Leges, 2011, s. 851.
48 K polemice o tom, zda amnestijní rozhodnutí skutečně je tzv. „jiným právním předpisem“
ve smyslu čl. 87, odst. 1, písm. b) Ústavy ČR přezkoumatelným ze strany ÚS ČR srov.
zejména usnesení Ústavního soudu ČR z 5. března 2013, Pl. ÚS 4/13 (s jehož dílčími závěry
se však neztotožňuji). Souhlasím naopak s body I. a II. disentního stanoviska Ivany Janů
k tomuto usnesení.
49 O správní akt v užším slova smyslu se nemůže jednat z toho důvodu, že samotné amnes
tijní rozhodnutí vlády by sice bylo jednostranným správním úkonem, avšak samotné by
již neupravovalo právní poměry jmenovitě určených osob. Úprava právních poměrů jme
novitě určených osob je přitom definičním znakem správního aktu v obvyklém (užším)
slova smyslu. STAŠA, J. In HENDRYCH, D. et al. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 193–194. Domnívám se však, že teoretické poznatky, jakož i judika
turu vztahující se k (individuálním) správním aktům lze z určité části analogicky použít
i u (normativního) amnestijního rozhodnutí.
113
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
vého řízení (správní akt) bylo „jen“ nezákonné, nebo dokonce nicotné (non negoti
um). To by mohlo totiž mít teoreticky i vliv na účinky takového „aktu“. Nezákonné
rozhodnutí je takové, které je v rozporu s objektivním právem (v našem případě
zejména v rozporu s čl. 63, odst. 1, písm. k) Ústavy), přičemž však intenzita tako
véto protinoremnosti není taková, aby bylo možné konstatovat, že dané rozhod
nutí vůbec neexistuje, tj. že je nicotné.50 Nicotnost je tedy „kvalifikovanou formou“
nezákonnosti správního aktu. Zatímco každé nicotné rozhodnutí je nezákonné,
tento závěr již neplatí obráceně (vise versa). Zásadní rozdíl mezi prostou nezá
konností a nicotností spočívá rovněž v tom, že zatímco u „pouze“ nezákonného
rozhodnutí se zásadně vždy presumuje jeho platnost (a dle některých i správnost),
u rozhodnutí nicotného (paaktu) tuto presumpci již nelze podle převažující
ho názoru užít.51 Jelikož však může být mnohdy z pohledu adresáta rozhodnutí
obtížné určit, zda se jedná o rozhodnutí „pouze“ nezákonné, či dokonce nicotné,
je podle některých potřeba presumovat platnost, resp. správnost i u rozhodnutí
nicotných.52 Přestože se může jednat o na první pohled nelogické řešení, dle mého
názoru lépe odpovídá principu ochrany legitimních očekávání. Nicotné rozhod
nutí pak pochopitelně nelze (na rozdíl od „pouze“ nezákonného) ani konvalidovat,
jelikož de iure vůbec neexistuje.
V případě, že by rozhodnutí vlády o vyhlášení přestupkové amnestie, resp.
následné rozhodnutí přestupkového orgánu o odložení věci či zastavení přestup
kového řízení bylo „pouze“ nezákonné, avšak nikoliv nicotné, mělo by se dle mého
názoru dojít k závěru, že jednou již vyhlášené amnestijní rozhodnutí nelze zrušit.
Rovněž Ústavní soud ČR konstatoval, že ani potencionální nezákonnost amne
stijního rozhodnutí nemůže být důvodem pro jeho zrušení ze strany Ústavního
soudu, a to zejména z toho důvodu, že podle většinového názoru soudců ÚS ČR
neexistuje ústavněprávní standard přezkumu takového amnestijního rozhodnutí.53
Ústavní soud ČR si zjednodušeně řečeno ponechal „otevřené dveře“ pouze pro
zrušení amnestijního rozhodnutí, které by bylo v rozporu s materiálním ohnis
kem ústavy.54 K nemožnosti zrušit již jednou vyhlášené amnestijní rozhodnutí se
přiklonil i slovenský Ústavní soud v Košicích, který judikoval, že „v platném právu Slovenské republiky, stejně jako v platném právu jiných demokratických právních
států neexistuje institut, na základě kterého by po udělení amnestie bylo možné
zaniklou trestnost opětovně obnovit… Součástí práva prezidenta republiky udělit
amnestii však již není oprávnění prezidenta Slovenské republiky jakýmkoliv způsobem měnit rozhodnutí o amnestii již uveřejněné ve Sbírce zákonů Slovenské repub-
50 FRUMAROVÁ, K. Nicotnost správního rozhodnutí. Praha: Leges, 2014, s. 69, 71.
51 HOETZEL, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Praha: Melantrich, 1934, s.
245.
52 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 130.
53 Usnesení Ústavního soudu ČR z 5. března 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, bod 25.
54 Ibid., bod 42.
114
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
liky.“55 Již vyhlášená amnestie však byla zrušena například v Argentině, Pákistánu
či Turecku.56
Osobně však stojím na stanovisku, že rozhodnutí o vyhlášení přestupkové
amnestie vládou a následné rozhodnutí přestupkového orgánu o odložení věci či
zastavení přestupkového řízení by bylo nejen nezákonné, ale zároveň nicotné. To
plyne ze skutečnosti, že vláda nemá pravomoc (a je tudíž zároveň absolutně věc
ně nepříslušná)57 k přijetí rozhodnutí o vyhlášení amnestie ve věcech přestupků.
Nedostatek pravomoci je totiž bezpochyby nejzávažnější vadou, jejímž následkem
je právě nicotnost přijatého rozhodnutí (byť se nejedná o rozhodnutí povahy indi
viduální, ale normativní). V případě, kdy by vláda skutečně rozhodla o vyhlášení
přestupkové amnestie (na základě neústavního § 90 přestupkového zákona), došlo
by dle mého přesvědčení k hrubému porušení zásady nezcizitelnosti kompetence, podle níž nemůže být žádná pravomoc přenesena na jiný orgán (v našem
případě z prezidenta na vládu), aniž by to samotná právní norma (v daném pří
padě Ústava ČR či ústavní zákon) výslovně připouštěla. Zdůrazněme, že „pokud
by k takovému postupu došlo bez existence příslušné delegační normy, jednalo by se
o akt vadný – zmatečný (nicotný)… Za nicotné je pak nutno považovat i ta rozhodnutí, kdy správní orgán tím, že vydá v určité věci rozhodnutí, nepřípustně rozšiřuje
svou pravomoc…“58 Je nepochybně problémem, že tato nicotnost by pro mnohé
nemusela být zjevná, a že by na základě tohoto nicotného „rozhodnutí“ mohla být
např. pachatelům či osobám obviněným ze spáchání přestupku (z jejich pohle
du) „přiznána“ určitá práva. Náš právní řád, judikatura ani právní teorie bohužel
(na rozdíl např. od Německa)59 nevyžaduje, aby nicotné rozhodnutí trpělo nejen
obzvláště závažnou vadou, ale aby tato vada byla zároveň zjevná.60 Vada rozhod
nutí vlády o vyhlášení přestupkové amnestie, resp. následné rozhodnutí přestup
kového orgánu o odložení věci či zastavení přestupkového řízení by dle mého
názoru zjevná nebyla. Pokud nepříslušnost vlády k přijetí rozhodnutí o vyhlášení
přestupkové amnestie (jejímž následkem je vadnost takového aktu) není zjevná ani
většině právníků (či dokonce autorům komentáře k zákonu o přestupcích), stěží
může být zjevná právními laikovi, který však může být oprávněně v dobré víře
přesvědčen, že mu toto rozhodnutí přiznává určitá práva (např. v souvislosti se
zánikem odpovědnosti za přestupek).
55 Usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 28. června 1999, sp. zn. I. ÚS 30/99.
56 KOUDELKA, Z. Amnestie. Právo a bezpečnost. Brno: Vysoká škola Karla Engliše, 2014, č.
2, s. 74.
57 Z hlediska věcné příslušnosti je příslušný prezident republiky, systematicky řazený mezi
orgány moci výkonné. Někteří by mohli argumentovat, že s ohledem na judikaturu našich
soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 3 Cdon 1091/96) nelze za absolutní věc
nou nepříslušnost považovat, jestliže akt vydá instančně vyšší orgán. Přestože vláda i prezi
dent jsou součástí moci výkonné, nelze dle mého názoru v žádném případě tvrdit, že vláda
je nadřazena prezidentovi, stejně tak, jako prezident není nadřazen vládě.
58 FRUMAROVÁ, K. Nicotnost správního rozhodnutí. Praha: Leges, 2014, s. 109–110.
59 Ibid., s. 95.
60 Podle německé Evidenztheorie je vada zjevná, „pokud by se základními okolnosti případu
seznámený laik došel bez dalšího k závěru, že správní akt musí být nicotný.“ Ibid.
115
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Přestože na základě nicotného rozhodnutí (ať už individuálního či norma
tivního), které představuje „právní nic“61, nelze de iure z podstaty věci uložit ani
vymáhat žádná práva a povinnosti, je dle mého názoru potřeba ochránit v dobré
víře nabytá práva a legitimní očekávání soukromoprávních subjektů (v tomto pří
padě zejména pachatelů a osob obviněných z přestupku). Jak jsem uvedl výše, tak
nicotnost daného amnestijního rozhodnutí pro běžného, racionálně uvažujícího
člověka není zjevná, na základě čehož se může snadno „ocitnout“ v dobré víře.
K nutnosti ochrany dobré víry a legitimního očekávání i u nicotných rozhodnutí
se přiklání například Kateřina Frumarová.62 Pokud by k takovéto ochraně soukro
moprávních subjektů nedošlo, mohlo by dojít ke kolidování s principy právního
státu. Definičním znakem právního státu je totiž zejména „vytváření právní jistoty
při přijímání zákonů a dalších všeobecně závazných právních předpisů, stejně jako
při jejich uplatňování státními orgány.“63 Je povinností veřejné moci, aby nechybovala. Pokud už k pochybení dojde, tak to musí být v prvé řadě veřejná moc,
kdo bude nést následky svých pochybení, a nikoliv soukromoprávní subjekty,
které byly ke všemu v dobré víře. Jak koneckonců judikoval i Ústavní soud ČR,
tak „jedním ze základních atributů právního státu je důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné
či soudní... Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval, že podstatou uplatňování
veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je … ochrana
dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace
práva.“ 64
4 Vliv přestupkové amnestie na další postup přestupkového řízení
S ohledem na výše uvedený výklad je potřeba konstatovat, že k přijetí rozhod
nutí o vyhlášení amnestie ve věci přestupků je oprávněný výlučně prezident repub
liky. Toto oprávnění plyne z obecné pravomoci rozhodovat o vyhlášení amnestie
dle čl. 63, odst. 1, písm. k) Ústavy. Přestupková amnestie představuje prerogativu
hlavy státu. K právní platnosti tohoto rozhodnutí potřebuje prezident republiky
spolupodpis předsedy vlády. Je značně sporné, zda předseda vlády může odmít
nout kontrasignaci takového amnestijního rozhodnutí jen z důvodu nevykona
telnosti daného rozhodnutí, popř. kvůli jeho rozporu s platným právem (právní
kontrasignace), nebo i z důvodu prostého politického nesouhlasu (politická kon
trasignace).65 Jelikož se přestupková amnestie vyhlašuje ve Sbírce zákonů, musí mít
61 Pojem „právní nullum“ či „právní nic“ používal pro nicotná rozhodnutí např. rakouský
státovědec Adolf J. Merkl. MERKL, A. Obecné právo správní. Díl druhý. Praha: Orbis, 1932,
s. 24.
62 FRUMAROVÁ, K. Nicotnost správního rozhodnutí. Praha: Leges, 2014, s. 372–376.
63 Usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 28. června 1999, sp. zn. I. ÚS 30/99.
64 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02.
65 Převažujícím názorem je bezpochyby ten, že předseda vláda nemusí dané rozhodnutí kon
trasignovat mj. i z důvodu politického nesouhlasu (politická kontrasignace). Názor, že naše
116
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
rozhodnutí o ní písemnou formou. Přestupková amnestie prezidenta republiky
může mít dle mého názoru nejen podobu agraciace a abolice, ale rovněž podobu
rehabilitace.
Agraciací je zde nutno rozumět zejména prominutí nebo zmírnění pravo
mocně uložené sankce. Dle mého přesvědčení je však nepochybně možné, aby se
přestupková amnestie vztahovala i na budoucí sankce, které byly uloženy tepr
ve po amnestii, a to za přestupky spáchané před amnestií. Přestupková amnestie
v podobě agraciace se tedy nemusí nutně vztahovat pouze na již pravomocně
uložené sankce.66 Pochopitelně se však již přestupková amnestie nemůže vztaho
vat na přestupky spáchané po jejím vyhlášení. V důsledku přestupkové amnestie
dochází k zániku odpovědnosti za přestupek dle § 20, odst. 1 přestupkového záko
na.67 V případě přestupkové amnestie ve formě agraciace však nedochází ani tak
k zániku odpovědnosti za přestupek, jako spíše k zániku práva na výkon sankce
(uloženou sankci či její zbytek nelze vykonat).
Abolicí je zde pak potřeba chápat nařízení, aby se přestupkové řízení (v širším
slova smyslu) vůbec nezahajovalo, popř. aby se v již zahájeném přestupkovém říze
ní nepokračovalo. V případě, že se na daný přestupek vztahuje amnestie a přestup
kové řízení ještě nebylo zahájeno, musí dojít ex lege (tedy i bez návrhu) k odložení
věci dle § 66, odst. 3, písm. e) přestupkového zákona.68 Pokud již řízení zahájeno
bylo, musí dojít k jeho zastavení na základě § 76, odst. 1, písm. f) přestupkového
zákona. V případě, že by se o přestupku konalo odvolací řízení, dochází ke zru
šení napadaného rozhodnutí a zastavení řízení dle § 90, odst. 4 správního řádu.
Zásadní rozdíl mezi amnestií ve formě abolice v řízení trestním na straně jedné
a přestupkovém řízení na straně druhé, lze shledat v tom, že zatímco obžalovaný
v trestním řízení může po vyhlášení aboliční amnestie trvat na projednání věci
(§ 11, odst. 3 trestního řádu), přičemž lze uznat obžalovaného dokonce i vinným
(avšak mu nelze uložit trest)69, u řízení přestupkového už nic takového výslovně
stanoveno nenajdeme. Nebyla by-li použita značně problematická analogie70 (ve
smyslu, že i v řízení přestupkovém může trvat obviněný na projednání přestupku),
lze se domnívat, že nejen agraciace a rehabilitace, ale abolice v případě přestupkové amnestie představuje institut hmotněprávní, a nikoliv institut procesně
66
67
68
69
70
Ústava stojí na kontrasignaci právní naopak zastává Petr Mlsna či Zdeněk Koudelka. Srov.
zejména KOUDELKA, Zdeněk. Kontrasignace. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno:
Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2011, roč. 2011, č. 2, s. 118–124.
Analogicky lze uvést, že např. trestní amnestie prezidenta Havla z roku 1990 se vztahova
la i na budoucí tresty, uložené teprve po vyhlášení amnestie, avšak spáchané před jejím
vyhlášením. Srov. čl. 2, odst. 1 amnestijního rozhodnutí ze dne 1. ledna 1990.
Skutečnost, že dochází k zániku odpovědnosti za přestupek však pochopitelně neznamená,
že by docházelo i k zániku společenské škodlivosti.
Policejní orgán pak věc odloží dle § 58, odst. 3, písm. b) přestupkového zákona.
§ 227 zákona č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů (trestní řád).
Takováto analogie by mohla kolidovat se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pre
tenzí (čl. 2, odst. 3 Ústavy ČR).
117
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
právní jako u abolice trestněprávní.71 Přestupková amnestie může mít dle mého
názoru i formu rehabilitace (zahlazení, popř. i náhrady způsobených materiálních
i nemateriálních újem), např. v podobě výmazu určitého záznamu z evidenční kar
ty řidiče.
5 Závěr
Výsledkem tohoto příspěvku je falsifikace hypotézy vztahující se k ústavnos
ti ustanovení přestupkového zákona, podle něhož náleží rozhodnutí o vyhlášení
přestupkové amnestie vládě. Přestože je vláda k přijetí rozhodnutí o vyhlášení
(dle dikce zákona chybně uvedeno „o udělení“) přestupkové amnestie výslovně
zmocněna ustanovením § 90 přestupkového zákona, vláda tuto pravomoc nemá,
jelikož je předmětné ustanovení protiústavní. Pravomoc rozhodnout o vyhlášení
amnestie (včetně té přestupkové) totiž náleží z Ústavy hlavě státu. Právní předpis
nižší právní síly v podobě přestupkového zákona, který je navíc z hlediska při
jetí předpisem starším, než Ústava ČR, nemůže ústavní pravomoci prezidenta
s ohledem na zásadu nezcizitelnosti kompetencí omezit. K obdobným závěrům
se ve vztahu k udělování milostí prezidentem ve věcech přestupků dochází napří
klad i v Německu. Pokud (ústavo)zákonodárce chce, aby pravomoc rozhodovat
o vyhlášení přestupkové amnestie náležela nikoliv prezidentovi republiky, ale
vládě, musí to napsat přímo do Ústavy (nebo jiného ústavního zákona), stejně
jako je tomu například na Slovensku. V případě, že by již k rozhodnutí o vyhlá
šení přestupkové amnestie ze strany vlády, coby k tomu nekompetentnímu orgá
nu skutečně došlo, nebylo by možné na základě tohoto amnestijního rozhodnutí
v dobré víře nabytá práva zrušit, resp. se tvářit, že nikdy nebyla nabytá, jelikož
je dané rozhodnutí nicotné. V každém případě musí dojít k ochraně dobré víry
(resp. práv na jejím základě nabytých) a legitimního očekávání. Řádně vyhlášená
přestupková amnestie prezidentem republiky je pak prerogativou hlavy státu, která
může mít podobu agraciace, abolice i rehabilitace. Přestupková amnestie v podobě
agraciace se nemusí nutně vztahovat pouze na již uložené sankce, ale i na sankce
budoucí za předpokladu, že budou uloženy za přestupky spáchané před vyhláše
ním přestupkové amnestie. V případě přestupkové amnestie ve formě abolice pak
musí dojít z úřední povinnosti k zastavení přestupkového řízení či odložení věci.
Na rozdíl od amnestie trestněprávní představuje amnestie přestupková (v podobě
agraciace, rehabilitace i abolice) vždy institut hmotněprávní.
Tomáš Grygar
Právnická fakulta Univerzity Palackéo v Olomouci
71 Na stanovisku, že abolice představuje v trestním právu institut procesněprávní (a nikoliv
hmotněprávní) stojí např. Pavel Šámal. ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J.
et al. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 919.
118
MOBBING V ITALSKÉM PRÁVNÍM PROSTŘEDÍ1
Mobbing in the Italian Legislation
Jitka Jordánová
JORDÁNOVÁ, Jitka. Mobbing v italském právním prostředí. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 119–133.
Abstrakt: Příspěvek se v úvodu zabývá jednotlivými formami násilí, ke kterým může dojít
na pracovišti. Důraz je kladen zejména na mobbing neboli psychický teror, který je v sou
časné době nejen v Itálii velmi nebezpečným celospolečenským fenoménem. Na pozadí
rozhodnutí italských soudů je provedena analýza tohoto druhu šikany, řešení mobbingu
v italském prostředí, a to včetně jeho zhodnocení a komparace s českou právní úpravou.
Klíčová slova: násilí na pracovišti, mobbing, diskriminace, šikana, sexuální obtěžování
Summary: The contribution is concerned with the introduction of various forms of vio
lence that may occur in the workplace. The emphasis is on mobbing or psychological
terror, which is currently not only in Italy a very dangerous social phenomenon. On the
background of decisions of the Italian courts this kind of bullying is analyzed as well as
mobbing solutions in Italy including their evaluation and comparison with Czech legisla
tion.
Keywords: workplace violence, mobbing, discrimination, bullying, sexual harassment
1 Násilí na pracovišti
Pojmosloví násilí na pracovišti lze chápat jako zaštiťující termín pro všech
na závadná jednání, ke kterým může na pracovišti docházet. Pod pojem násilí
přitom nelze podřadit jen nejrůznější fyzické útoky, nýbrž též násilí psychické,
které může mít nejrozmanitější rafinované formy a jeho identifikace je tak mož
ná pouze při náležité informovanosti nejen právnické, ale také široké veřejnosti.
Existuje mnoho definic, které se snaží vymezit násilí na pracovišti. Kupříkla
du Chromý pracuje s komplexní definicí, když stanoví, že násilím na pracovišti
je třeba rozumět negativní incident, jako je slovní útok, šikana, fyzický útok,
vyhrožování fyzickým útokem, vynucený sexuální styk nebo pokus o vynu
cený sexuální styk anebo jiné sexuální obtěžování, pokud je spáchán na pra
covišti nebo na jiném místě určeném k výkonu práce, respektive souvisejícím
s výkonem práce a jehož pachateli či oběťmi jsou zaměstnavatelé, zaměstnanci
nebo jiné osoby při výkonu povolání a při odborné přípravě k němu.2 Vhodné
1 Tento příspěvek vznikl za podpory prostředků poskytnutých studentskou grantovou
soutěží Univerzity Palackého v Olomouci IGA Právnická fakulta 2015 „Právní aspekty
mobbingu“ č. projektu IGA_PF_2015_019.
2 CHROMÝ, Jakub. Násilí na pracovišti. Charakteristika, rizikové faktory, specifické formy
a právní souvislosti. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 25.
119
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
je zmínit též definici Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví (Health and Safety
Executive) pro Spojené království, která násilí na pracovišti definuje jako jaký
koli incident, kterým je osoba zneužívána, je jí vyhrožováno či je napadena, a to
za podmínky, že je tento spojen s výkonem práce. V návaznosti na tuto definici je
zdůrazněno, že takový útok může být jednak fyzický, dále se však může sestávat
též ze slovního napadání či vyhrožování.3
Různé formy násilí se poté v praxi mohou prolínat a mohou tak vznikat roz
manité nebezpečné kombinace násilného jednání, přičemž za všech okolností lze
hovořit o existenci patologických vztahů na pracovišti. Lze tedy rozlišovat násilí
fyzické sestávající z fyzických útoků, jako je kopání, bití, fackování aj. Dále se
jedná o násilí sexuální, kdy tímto není myšlen pouze pohlavní styk, ale všechny
útoky se sexuálním podtextem, tedy i doteky či líbání. V poslední řadě je nut
né uvést také násilí psychické, kdy toto je naplněno vyhrožováním, zastrašová
ním, vydíráním, nejrůznějšími naschvály apod., přičemž tyto útoky lze nazvat
násilím, přestože při nich nedochází k narušení tělesné integrity.45 Nelze však
tvrdit, že by některá z forem násilí byla závažnější než jiná, neboť fyzické for
my násilí mohou být díky existujícím důkazům, jako jsou svědecké výpovědi,
záznamy z bezpečnostních kamer či lékařské zprávy, velmi rychle odhaleny
a dojde ke sjednání nápravy. Skryté formy násilí spočívající v urážkách, vyhrožo
vání, ponižování, kdy tyto jsou vždy způsobilé zasáhnout do lidské důstojnosti,
mohou mít pro svou dlouhodobost, plíživost a tedy mnohdy i obtížnou identifi
kaci, fatální následky.
1.1 Mobbing
S ohledem výše představené definice je možné pod násilí na pracovišti podřa
dit s určitostí též mobbing. Pojem mobbing byl poprvé užit rakouským etologem
Konrádem Lorenzem, a to v roce 1966 v knize On Aggression6. Za mobbing byl
však v této souvislosti označen útok smečky zvířat proti vetřelci, tj. jinému živo
čišnému druhu nebo také stejnému živočišnému druhu, který se nějakým způso
bem od smečky odlišuje.7 Tento pojem byl o několik desetiletí později, tj. v roce
1982, analogicky užit švédským psychologem a lékařem Heinzem Leymannem
a vztáhnut na patologické chování, ke kterému může docházet na pracovišti.
3 LAB, Steven, FISHER, Bonnie. Encyclopedia of Victimology and Crime Prevention. Los
Angeles: Sage, 2010, s. 602.
4 CHROMÝ, Jakub. Násilí na pracovišti. Charakteristika, rizikové faktory, specifické formy
a právní souvislosti. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 22.
5 K rozdělení násilí na pracovišti na fyzické, sexuální a psychické dále např. též: WIESE,
Christina. Work-related violence and its integration into existing survey. Ženeva: ILO
Department of Statistics, 2013, s. 7–9.
6 LORENZ, Konrad. On Aggression. Methuen: Bracton Books, 1966, 273 s.
7 CATALANO, Richard a kol. The Nature of School Bullying: A Cross-National Perspective.
Oxford: Routledge, 2014, s. 57.
120
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Leymann v této souvislosti popsal mobbing jako psychický teror na pracovišti.8
Lze tvrdit, že charakteristika mobbingu tak, jak ji popsal Leymann, je použitelná
dodnes, neboť také v českých publikacích lze psychický teror na pracovišti užít
jako synonymum pro mobbing9.
S ohledem na výše uvedenou definici užitou pro etologické účely, byl pojem
mobbing aplikován také Okresním soudem v Comu dne 22. 5. 200110, když tento
deklaroval, že mobbing je bezvýjimečně kolektivní fenomén a nelze jej aplikovat
na situace, kdy útok směřuje ze strany jedné osoby vůči osobě další. Tento názor
je však nutné v dnešní době chápat jako přežitý a nesprávný.11 Lorenzovu definici
totiž nelze přenést do pracovního prostředí bez dalšího. Mobbing není výhradně
kolektivní fenomén a psychický teror na pracovišti tak nemusí vůči oběti směřo
vat ze strany několika kolegů, nýbrž může nastat situace, kdy šikanující osobou
(dále též mobber) bude jednotlivec, který však bude mít, jak bude uvedeno dále,
nad obětí mocenskou převahu.
Na tomto místě není záměrně pojem mobbing definován, neboť tento bude
analyzován a podroben vědeckému zkoumání v kapitole druhé, kdy na pozadí
soudních rozhodnutí a psychologických aspektů dojde k vytyčení co možná nej
přesnější definice a budou též zmíněny specifické pojmy jako mobbing sessuale,
mobbing familiare či mobbing doppio a jejich případná spojitost s mobbingem
v pravém slova smyslu. Dále, přestože teorie na některých místech odděluje
od pojmu mobbing termín bossing jako zvláštní formu mobbingu, kterého se
dopouští zaměstnavatel, tedy osoba v nadřazeném postavení vůči zaměstnan
ci a termín staffing, jakožto mobbing ze strany podřízených vůči nadřízenému,
bude v příspěvku dále operováno pouze s termínem mobbing, který v sobě
bossing i staffing zahrnuje a o případných odchylkách, které s sebou tyto speciál
ní formy přináší, bude pojednáno vždy u konkrétního institutu.
2 Mobbing v italském prostředí
Zásadní rozdíl mezi pojetím mobbingu v České republice a v Itálii lze vnímat
již na pozadí dvou odlišných kultur. Zatímco v České republice je při určová
ní existence mobbingu bez výraznějších problémů aplikován tzv. Leymannův
model12, tedy model zavedený v Německu a skandinávských zemích, jenž před
pokládá určité chování jednotlivců a jejich způsob práce, v Itálii není užití tohoto
8 LEYMANN, Heinz. The Content and Development of Mobbing at Work. European Journal
of Work and Organizational Psychology, 1996, roč. 5, č. 2, s. 165.
9 SVOBODOVÁ, Lenka. Nenechte se šikanovat kolegou. Mobbing – skrytá hrozba. Praha:
Grada Publishing, 2008, s. 15.
10 Rozhodnutí Okresního soudu v Comu ze dne 22. května 2001, dostupné v: Il lavoro nella
giurisprudenza, 2001, č. 1, s. 73.
11 EGE, Harald. La valutazione peritale del danno da mobbing. 1. vydání. Milán: Giuffré Edi
tore, 2002, s. 21.
12 K tomu např.: BEŇO, Pavel. Můj šéf, můj nepřítel? Brno: Era, 2003, s. 101.
121
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
modelu z důvodu kulturních překážek možné. Zejména faktory, kterými jsou
odlišné hodnoty a zvyklosti, silné rodinné vazby a jiný genderový stereotyp, mají
zásadní podíl na vzniku a vývoji nejrůznějších druhů konfliktů na pracovišti.13
Právě pojem kulturní mobbing (mobbing culturale), který byl poprvé zave
den v Itálii Haraldem Egem14, má stěžejní vliv, pokud jde o identifikaci nezdra
vého pracovního prostředí. Zatímco Heinz Leymann vypracoval a identifikoval
celkem čtyři fáze mobbingového procesu15, Harald Ege, průkopník výzkumů
mobbingu v italském prostředí, zpracoval tzv. Egův šestifázový model.16 I přes
to, že jako podklad je Egem zvolen Leymannův model, je tento doplněn o další
dvě fáze, a tzv. prefázi, neboli podmínku nula.17 K pochopení dané problematiky
co možná nejkomplexněji budou dále uvedeny a stručně popsány jednotlivé fáze
tzv. Egova šestifázového modelu a tyto budou konfrontovány se současnou ital
skou společenskou realitou.
Prvním argumentem pro specifický přístup k definování mobbingu v Itálii
jsou rodinné vazby. Ege jako rodilý Němec dokázal v Itálii kriticky zhodnotit
a komparovat rodinné vztahy v těchto zemích a došel k závěru, že vazby k rodině
jsou v Itálii mnohem silnější než v Německu či skandinávských zemích, a tudíž
že tento faktor bude hrát roli i pokud jde o identifikaci mobbingu na pracovišti.
Pozitivním aspektem je dozajista fakt, že osoba s nefungujícími vztahy
na pracovišti, najde pozornost a útěchu u rodiny, necítí se izolovaná, netrpí
psychickými problémy a problém na pracovišti často sám odezní, aniž by došlo
k naplnění znaků mobbingu. Egeovy výzkumy však ukázaly, že právě tyto silné
vazby na rodinu a důležitost rodiny jako takové, se v určitém momentu mohou
stát jakýmsi podhoubím pro vznik tzv. dvojitého mobbingu (doppio mobbing).
Tento fenomén je důležité odlišit od termínu mobbing familiare, od jehož zave
dení se Ege distancuje (k tomu viz dále).
Dvojitý mobbing směřuje na situaci, kdy se člen tradiční italské rodiny se
silnými vazbami stane obětí mobbingu. Protože tento konflikt na pracovišti cha
rakterizuje mimo jiné znak dlouhodobosti, zpočátku je rodina stmelující prvek
a snaží se oběť všemožně podpořit. Poté se však utrpení oběti, které je ventilo
váno v rodině, postupně přenese na další členy a stres zaútočí na celou rodinu.
13 EGE, Harald. Mobbing: just what is psychological terror in the workplace [online]. Leadership Medica, 2000, č. 3, Dostupné na < http://www.cesil.com/0300/mobing03.htm >.
14 Prof. Harald Ege nar. 18. 5. 1965 v Německu je německý psycholog dlouhodobě žijící
v Itálii, kam směřuje také jeho dlouholeté bádání v oblasti mobbingu, vyučuje mimo jiné
na boloňské univerzitě.
15 V českém pracovním prostředí byly jednotlivé fáze poprvé popsány a definovány psy
chologem Pavlem Beněm. K tomu: BEŇO, Pavel. Mobbing je když… Moderní vyučování,
2002, roč. 8., č. 3., s. 4–5.
17 GENTILE, Maria. Il Mobbing. Problemi e casi pratici nel lavoro pubblico. 1. vydání. Milán:
Giuffré Editore, 2009, s. 7.
122
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Po určité době lze však říci, že ani rodina jakožto celek není s to absorbovat
veškerou negativní energii oběti mobbingu. Ochranný a štědrý postoj rodiny
vůči členovi, který je obětí se tak nevědomky mění a rodina začne instinktivně
chránit sebe samu před destruktivní silou mobbingu a oběť se tak ocitne bez
pomoci nejen na pracovišti, ale i v rodinném prostředí. Lze shrnout, že konflikt
na pracovišti tak vyústí v rodinný konflikt.18 Tzv. dvojí mobbing v sobě obsahuje
samozřejmě především hluboce psychologickou problematiku a jeho rozbor je
zmíněn především pro dokreslení italského koloritu a situací, které jsou u nás
dosud neprozkoumané, avšak není vyloučeno, aby také nastaly.
Další zvláštností, kterou téměř každé italské pracoviště vykazuje a která je
tudíž podkladem pro odlišné definování jednotlivých fází mobbingu, je stálá pří
tomnost konfliktu na pracovišti. Průměrné italské pracovní prostředí je v zása
dě konfliktní. Právě toto tvrzení představuje podklad pro existence tzv. prefáze,
neboli podmínky nula. Nejedná se o cílený mobbing, ale o drobné spory, které
mají všichni zaměstnanci se všemi, snahu jednotlivých zaměstnanců zviditelnit
se na úkor svých kolegů či přehnaná soutěživost. Toto prostředí pak představuje
„podhoubí“ pro tvorbu mobbingu.
Samotný italský model mobbingu však začíná první fází, v rámci které je
označena oběť (capro espiatorio, neboli obětní beránek)19, vůči které začnou být
všechny konflikty směřovány, a to jak v pracovní, tak i v soukromé rovině. Ten
to stav může být způsoben kupříkladu tím, že jeden ze zaměstnanců má vyšší
osobní ohodnocení než ostatní. Ve druhé fázi vypukne ze strany kolegů mobbing
v pravém slova smyslu. Oběť začne pociťovat neklid a nepohodlí na pracovišti.
Veškeré problémy na pracovišti jsou svalovány na ni. Oběť v tuto chvíli ještě
nezaznamenává psychické obtíže. Ve třetí fázi se již u oběti začnou projevovat
psychosomatické potíže jako je nespavost, zažívací problémy či deprese. Dále
začne propadat pocitům beznaděje, neboť zjistí, že ze situace není východis
ka.20 V rámci čtvrté fáze se už psychické i fyzické potíže oběti promítají na jejím
pracovním výkonu, je pomalejší a dělá chyby, čehož si všimne i vedení. Vedení
v takovém případě upozorňuje oběť na nepříznivé pracovní výsledky. Pátá fáze je
charakteristická prohlubováním obtíží oběti. Vzhledem k nedostatečné znalosti
mobbingu a postupů při jeho řešení, nemá oběť zastání ani ze strany vedení, jsou
jí ukládány sankce za neplnění či pozdní plnění pracovních úkolů a oběť má
tak pocit, že je vyloučena nejen z pracovního kolektivu, ale také z celé společ
nosti. Konečnou fází celého procesu mobbingu je fáze šestá, v rámci které oběť
odchází z pracoviště, a to buď výpovědí, která je mu dána zaměstnavatelem pro
neplnění pracovních povinností nebo vlastní výpovědí, neboť cítí neudržitelnost
19 CONSOLETTI, Antonella. Mobbing e discriminazioni sul luogo di lavoro, analisi e strumenti di tutela. 1. vydání. Turín: Giappichelli Editore, 2010, s. 5–6.
123
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
situace. Oběť je často nucena vyhledat odbornou pomoc a trvá dlouhou dobu,
než nabyde léty ztracenou sebedůvěru a odhodlá se usilovat o přijetí do nového
zaměstnání. Bohužel není výjimkou, že se osoby, které se setkaly s mobbingem,
po opuštění pracovního místa pokusí o sebevraždu či pro hluboké psychické
potíže skončí v invalidním důchodu.21
2.1 Definiční kritéria mobbingu
V první řadě je nezbytné mobbing v italském právním prostředí především
správně definovat. Právě na podkladě jednotlivých definičních složek lze analy
zovat jednotlivá zákonná ustanovení a rozhodnutí italských soudů. Ke správné
identifikaci a definici mobbingu je v Itálii užito sedmi definičních kritérií, kte
rými je:
•
•
•
•
•
•
•
pracovní prostředí,
četnost útoků,
dlouhodobost a systematičnost útoků,
existence minimálně dvou útoků z pěti definovaných v dotazníku „LIPT
Ege“,
dosažení intenzity odpovídající minimálně druhé fázi tzv. Egeova šesti
fázového modelu,
nerovnováha mezi stranami,
úmysl mobbera.22
2.1.1 Pracovní prostředí
Pojem mobbing by, stejně jako v českém prostředí, měl být užíván, pouze
pokud jde o určitý typ šikany, ke které dochází na pracovišti. I přesto, že ital
ské monografie či časopisecké články věnující se mobbingu jej aplikují skutečně
pouze na pracovní prostředí, odvolací soud v Turíně se k problematice vyjádřil
dne 21. 2. 200023 zcela opačně a zavedl termín rodinný mobbing (mobbing familiare). V daném případě se jednalo o nárok manželky, která byla ze strany man
žela podrobována četným a opakovaným urážkám v soukromí i na veřejnosti,
neustálému ponižování, psychickému násilí a vyhrožování. Manželka, která byla
vystavena tomuto jednání, žádala vyslovit separaci zaviněnou manželem (la
separazione con addebito)24 a dále odškodnění újmy na přirozených právech dle
21Tamtéž.
tore, 2002, s. 75–77.
23 Rozsudek odvolacího soudu v Turíně ze dne 21. 2. 2000, Fl 2000, I, 1555.
24 Pokud dojde podle italského práva v souladu s ustanovením § 151 CC k vyslovení separa
ce, která byla zaviněna jedním z manželů proto, že byla porušena základní práva a povin
nosti mezi manžely dle § 143 CC, manžel, který separaci zaviní, musí uhradit např. veškeré
soudní výlohy, výživné druhému manželovi či dále ztrácí možnost po manželu dědit v pří
padě, že tento zemře během doby od vyslovení separace do rozvodu manželství. K tomu
blíže: CAMBONI, Luisa. La separazione dei coniugi con addebito: norme ed effetti [online].
124
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
ustanovení § 2043 CC. Soud shledal nárok za oprávněný, avšak ve svém rozhod
nutí mimo jiné uvedl, že „rodinný mobbing je důvodem pro úhradu separace
ze strany šikanujícího manžela“.
Názor odvolacího soudu je zcela jistě správný, neboť jednání manžela bylo
protiprávní, avšak nelze než souhlasit s Egem25 a konstatovat, že začlenění ter
mínu mobbing do rodinného práva nelze považovat za krok správným smě
rem. Je třeba setrvat na výkladu pojmu mobbing v užším slova smyslu tak, jako
v ostatních evropských zemích včetně České republiky a nerozšiřovat termín
na nejrůznější druhy konfliktů, ke kterým dochází v rodině, na pracovišti či mezi
sousedy. Odlišné konfliktní situace si žádají odlišná řešení a také odlišné právní
prostředky sloužící k co možná nejdůslednější ochraně obětí. Řešením, jak docí
lit zřejmého odlišení daných jednání, je pak jejich jasná definice.
2.1.2 Četnost útoků, jejich dlouhodobost a systematičnost
Ege, stejně jako Leymann, zdůrazňuje, že za mobbing nelze považovat jed
notlivý útok, a to ať už ze strany zaměstnavatele či spolupracovníka. Mobbing je
třeba vnímat jako strategii nebo též jako opakující se systematický útok. Shodně
s Leymannem Ege uvádí, že aby se jednalo o mobbing a byly tak splněny obě výše
uvedené podmínky, musí takový útok trvat minimálně půl roku s přítomností
nejméně jedné negativní akce vůči oběti týdně.26
2.1.3 Existence minimálně dvou útoků z pěti definovaných v dotazníku „LIPT Ege“
LIPT (Leymann Inventory of Psychological Terrorism) je nejznámějším dotaz
níkem Leymanna, který obsahuje celkem 45 útoků a slouží k určení existence
mobbingu. S ohledem na odlišnost italské společnosti, vytvořil Ege v roce 2001
tzv. LIPT Ege, v rámci kterého popsal pět nejvýznamnějších útoků, dle kterých
lze identifikovat existenci mobbingu na pracovišti a dále též určit škodu, která
byla oběti způsobena. Jedná se tak o útok na mezilidské vztahy, systematické
pokusy o izolaci oběti, útoky proti dobré pověsti oběti směřující k zesměšnění,
neustálá změna povinností, které oběť musí plnit a v poslední řadě existence
násilí nebo hrozby násilí ze strany mobbera.27
S ohledem na výše uvedené tak za mobbing rozhodně nelze považovat jaký
koli druh nestandardního chování, ke kterému na pracovišti dochází. Především
Leggioggi.it, 7. srpna 2014 [cit. 12. října 2014]. Dostupné na <http://www.leggioggi.
it/2014/08/07/separazione-dei-coniugi-addebito-norme-ed-effetti/>.
tore, 2002, s. 15.
26 Tamtéž, s. 7–8.
27 GENTILE, Maria. Il Mobbing. Problemi e casi pratici nel lavoro pubblico. 1. vydání. Milán:
Giuffré Editore, 2009, s. 7.
125
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
při identifikaci každého jednotlivého jednání a hledání prostředků pro zjednání
nápravy by nemělo docházet ke směšování mobbingu a sexuálního obtěžování.
Existují totiž dva stěžejní rozdíly mezi mobbingem a sexuálním obtěžová
ním, z nichž první se týká četnosti útoků a druhý motivace, kterou je jednání
osoby vedeno. Zatímco mobbing je definován především svou dlouhodobostí
a systematičností, sexuální obtěžování se může skládat pouze z jediné akce.28
Mobber má zájem oběti pobyt v práci znepříjemnit, pomluvit ji, zesměšnit, upo
zornit na jakékoli její nedostatky, naproti tomu osoba dopouštějící se sexuálního
obtěžování má v úmyslu se s obětí, formou nejrůznějších sexuálně motivovaných
útoků, sblížit.29
Na pozadí těchto jednoduchých pouček lze tyto nebezpečné fenomény
v rovině teoretické poměrně bezpečně odlišit. Avšak i přes tyto zásadní rozdíly
může v praxi dojít k situaci, kdy se daná jednání překrývají či na sebe vzájemně
navazují. Jednak se může jednat o mobbing v pravém slova smyslu, kdy však
všechny útoky směřující ze strany mobbera mají sexuální podtext. Dále může
také docházet k situacím, kdy bude mobber chtít oběti dlouhodobě a systema
ticky znepříjemňovat pobyt v zaměstnání, neboť tato neopětovala jeho sympatie
a odmítla kupříkladu pozvání na večeři a mobbing je tak vyústění za neopěto
vání sympatií. Na tuto situaci je v Itálii užito zvláštního termínu, a sice mobbing
sessuale (mobbing se sexuálním podtextem).30 Tato patologická snaha odmítnu
tého agresora, už nikoli zvrátit rozhodnutí oběti, ale systematicky ji trestat, může
mít mnohdy i trestněprávní důsledky, neboť nebezpečné jednání přesáhne oblast
pracoviště, dojde k promítnutí do soukromé sféry oběti a lze tak často hovořit
o trestném činu nebezpečné pronásledování dle čl. 612-bis CP. Tedy ani prolíná
ní sexuálního obtěžování, mobbingu a stalkingu není vyloučeno31.
2.1.4 Dosažení intenzity odpovídající minimálně druhé fázi tzv. Egeova
šestifázového modelu
S ohledem na existenci Egeova šestifázového modelu (k tomu viz výše) je
nutné zdůraznit, že mobbing lze identifikovat až v případě, kdy šikana dospěje
do intenzity, která odpovídá minimálně druhé fázi.
28 Například textová zpráva či email se sexuálním podtextem, nežádoucí doteky či sexuální
návrhy.
tore, 2002, s. 21.
30 GULOTTA, Gugliemo. Il vero e il falso Mobbing. 1. vydání. Milán: Giuffré Editore, 2007, s.
121–122.
31 K této situaci může dojít též v rámci českého právního prostředí, kdy sexuální obtěžování
dle § 4 odst. 2 AntiDZ motivované jedním ze zakázaných diskriminačních důvodu dle § 2
odst. 3 AntiDZ bude zároveň naplňovat definiční kritéria mobbingu a v krajním případě
též trestného činu nebezpečného pronásledování dle ustanovení § 357 TZ.
126
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
2.1.5 Nerovnováha mezi stranami
Ač toto kritérium může evokovat rozdílnost pozic v rámci vnitřní struktury
zaměstnavatele, není tomu tak, neboť tohoto kritéria je užito, ať už jde o mobbing,
bossing či staffing. Je jím vyjádřena nerovnováha moci v tom smyslu, že oběť
se není schopna, z nejrůznějších důvodů, bránit jednotlivým útoků mobbera,
protože tento je silnější či také psychicky odolnější. Nerovnováha tak spočívá
zejména v psychologických aspektech osobnosti mobbera a jeho oběti. Zatímco
mobber je přirozená autorita, oběť nemá příliš důvěry v sebe samu, mobber je
osoba odolná vůči stresu, oběť nikoli, mobber se také vždy cítí být v právu a tím
to myšlením dokáže strhnout okolí apod.32
2.1.6 Úmysl mobbera
V poslední řadě je nutné uvést, že aby se jednalo o mobbing, musí zde exis
tovat úmysl mobbera oběť v zaměstnání dlouhodobě trápit a pobyt v zaměstnání
jí znepříjemňovat. Mobber má tak zejména zájem oběť vyloučit z pracovního
kolektivu, izolovat ji, zesměšnit ji či učinit kroky k tomu, aby oběť dál kariérně
nerostla, a tento musí být prokázán.
Kritérium se jeví jako automatické, avšak je třeba upozornit na situace, kdy
budou naplněna všechna předchozí kritéria, avšak úmysl bude absentovat. Pří
kladem pro určení hranice mezi jednáním vykazujícím znaky mobbingu a jed
náním, které za mobbing klasifikovat nelze, může být následující situace. Před
stavme si pracoviště, na kterém je povoleno kouřit. Všichni zaměstnanci kromě
jednoho, který nesnese cigaretový kouř, jsou kuřáci. Tato skutečnost ostatní
neodradí od častého kouření a zaměstnance nekuřáka tak začne postupně pra
covní prostředí ničit, projeví se u něj, jen při pouhém pomyšlení na pracoviště,
úzkostné stavy, trpí psychosomatickými potížemi, které bývají spojené s třetí fází
italského modelu mobbingu. Dále lze říci, že ostatní podmínky jsou také napl
něny, tj. pracovní prostředí, dlouhodobost, četnost útoků, existence dvou útoků
definovaných dle „LIPT Ege“ a nerovnováha mezi stranami, neboť jediný neku
řák na pracovišti je očividně v méně výhodné pozici než jeho kolegové. Protože
však chybí úmysl ostatních kolegů oběti pobyt v práci soustavně znepříjemňo
vat, izolovat ji či vyloučit z pracovního kolektivu, neboť tito se pouze nechtějí
vzdát svého každodenního zvyku, nelze hovořit o mobbingu. K verifikaci závěru
o neexistenci mobbingu ve výše nastíněném případu je možné si představit jinou
osobu na místě zaměstnance nekuřáka. Kouřili by ostatní zaměstnanci stejně
často a bez ohledu na další osobu? Pokud ano, o mobbing se jednat nemůže.33
32 CENDON, Paolo. La prova e il quantum nel risarcimento del danno non patrimoniale, 1.
vydání. Řím: Wolters Kluwers, 2008, s. 1410.
tore, 2002, s. 66–69.
127
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
2.2 Definice mobbingu v judikatuře
Právě na pozadí výše definovaných aspektů, které musí šikana na pracovišti
splňovat, aby mohla být konstatována přítomnost mobbingu, bude níže přiblí
žen rozsudek Okresního soudu v Turíně34, který tento pojem užil zcela poprvé.
V rámci občanskoprávního sporu se paní Erriquez domáhala žalobou vůči spo
lečnosti Ergom náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla jednáním zaměstna
vatele, čímž dle tvrzení a důkazů žalobkyně došlo k porušení článku 32 italské
Ústavy a dále článku 2087 CC35, který ukládá zaměstnavateli povinnost vytvořit
zaměstnanci podmínky umožňující řádný a bezpečný výkon práce. Paní Erriquez
požadovala náhradu nemajetkové újmy, neboť po několika měsících v zaměstná
ní začala trpět těžkými depresemi a agorafobií. Tyto nemoci byly způsobeny tím,
že byla nucena vykonávat práci ve velmi úzkém prostoru o velikosti 2 m2, který
se nacházel mezi dvěma stroji a byla tak zcela izolovaná od ostatních zaměstnan
ců. Nadto byla ze strany zaměstnavatele vystavena ponižujícímu jednání, zejmé
na, stěžovala-li si na pracovní podmínky či psychické problémy. Okresní soud
v Turíně shledal žalobu jako důvodnou a s odkazem na porušení výše uvedených
ustanovení přiznal žalobkyni odškodnění ve výši 10.000.000 italských lir, kdy
tato částka byla určena dle uvážení soudu.36
Okresní soud v Turíně dále též v předmětném rozhodnutí definoval mobbing,
přičemž lze konstatovat, že definice je použitelná stále a v mnohých dalších roz
sudcích, dotýkajících se tohoto fenoménu je s definicí dále pracováno či dochází
k upřesnění. Dle rozsudku Okresního soudu v Turíně tak lze za mobbing pova
žovat systematickou agresi na pracovišti vyvíjenou ze strany kolegů oběti či
ze strany zaměstnavatele s jasným diskriminačním či šikanujícím úmyslem oběť
postupně vyloučit z pracovního prostředí nebo ji jakkoli omezit v kariérním růs
tu, ke kterému dochází z obavy z konkurence, závisti nebo z dalších sociálně
nepřijatelných důvodů.
K dokreslení italské reality, pokud jde o definici a identifikaci mobbingu, bude
níže představen také rozsudek Okresního soudu v Comu ze dne 22. 5. 200137,
který se stal terčem kritiky díky nesprávnému vydefinování účelu jednání, který
mobbing charakterizuje. Nelze totiž bez dalšího tvrdit, že mobbing vždy směřuje
k tomu, aby byla oběť zcela vyloučena z pracovního prostředí, tedy k ukončení
pracovního poměru. Takto není mobbing charakterizován ani v souladu s výše
uvedenými kritérii. Jednání mobbera totiž může být vedeno například úmyslem
eliminovat konkurenci, která usiluje o stejnou pozici v rámci kariérního růstu.38
34 Rozhodnutí Okresní soudu v Turíně ze dne 16. 11. 1999, RCP 2000, 720.
35 K aplikaci čl. 2087 jako tzv. antimobbingového ustanovení viz dále.
36 STAIANO, Rocchina. Mobbing tra giurisprudenza e collegato lavoro. 1. vydání. San Marino:
Maggioli Editore, 2012. s. 20–22.
37 Rozhodnutí Okresního soudu v Comu ze dne 22. května 2001, dostupné v: Il lavoro nella
giurisprudenza, 2001, č. 1, s. 73.
128
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
2.3 Občanskoprávní rámec ochrany před mobbingem
Lze říci, že hlavním soukromoprávním nástrojem ochrany oběti před
mobbingem jsou žaloby na náhradu újmy, která je oběti způsobena dílčím jed
náním mobbera, a to dle italského občanského zákoníku. Italské právo nechrání
oběť přímo před jednáním, které vykazuje znaky mobbingu jako je dlouhodo
bost, četnost útoků či dosažení určité fáze dle Ega (viz výše). Jednotlivé akce
ze strany mobbera však za níže uvedených podmínek mohou být postihnuty.
Pokud jde o užití ustanovení občanského zákoníku, dle kterých se může oběť
domáhat náhrady škody, je vždy nutné rozlišovat mezi situací, kdy je mobbe
rem zaměstnavatel (tj. vertikální mobbing neboli bossing) a kdy kolega oběti,
aby bylo aplikováno správné ustanovení týkající se odpovědnosti za způsobenou
škodu.
Protože je však mobbing nežádoucím jevem vyskytujícím se v pracovním
prostředí, na podkladě několika nedávných rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské
republiky39 lze tvrdit, že klíčovým článkem je čl. 2087 CC, který zapracovává
ochranu pracovních podmínek zaměstnanců, kdy tyto je povinen zajistit zaměst
navatel. Z dikce předmětného ustanovení vyplývá povinnost zaměstnavatele při
jmout veškerá opatření, která jsou vzhledem k povaze práce nezbytná k ochraně
fyzické integrity a osobnosti zaměstnanců.40 Jedná se o speciální druh smluv
ní odpovědnosti zaměstnavatele. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
Italské republiky ze dne 5. 2. 201441 je nutné toto ustanovení vykládat oprav
du komplexně, a tedy poskytnout zaměstnanci co možná nejširší ochranu. Dle
předmětného rozhodnutí je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnanci vhodné
podmínky vzhledem k povaze práce, zkušenostem a stavu techniky tak, jak uvádí
čl. 2087 CC. Dovolací soud však v předmětném rozhodnutí zdůraznil povinnost
zaměstnavatele, která se úzce vztahuje k ochraně před mobbingem na pracovišti,
a sice učinit nezbytná opatření k ochraně fyzické integrity zaměstnance.
Nutnost aplikace tohoto článku, který můžeme nazvat „antimobbingovým
ustanovením občanského zákoníku“, na co možná nejširší počet případů, dekla
roval ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud Italské republiky dne 25. 5. 200642.
Je totiž zřejmé, že ustanovení o povinnosti zaměstnavatele zajistit zaměstnan
ci vhodné pracovní podmínky, i pokud jde o zachování jeho fyzické integrity
a duševního zdraví a z něj plynoucí nárok zaměstnance na náhradu škody, za
situace, že tyto podmínky nejsou zajištěny, lze užít v případě, kdy mobber je
tore, 2002, s. 21–23.
39 K tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 25. 5. 2006, č. 12445 či
rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 6. 3. 2006, č. 4774.
40 Ustanovení § 2087 CC zní: L‘imprenditore è tenuto ad adottare nell‘esercizio dell‘impresa
le misure che, secondo la particolarità del lavoro, l‘esperienza e la tecnica, sono necessarie
a tutelare l‘integrità fisica e la personalità morale dei prestatori di lavoro.
41 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 5. 2. 2014, č. 2626.
129
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
zaměstnavatel. V takovém případě není pochyb, že zaměstnavatel jednoznačně
porušil svou povinnost dle článku 2087 CC. Nejvyšší soud Italské republiky však
ve výše uvedeném rozsudku vyslovil odpovědnost zaměstnavatele dle čl. 2087
CC také v případě, kdy zaměstnanec čelil tzv. horizontálnímu mobbingu, tedy
mobbingu ze strany svých kolegů. Zaměstnavatel v takovém případě odpoví
dá za újmu, která byla zaměstnanci způsobena, a to proto, že nepřijal opatření
k ochraně zaměstnance, který se stal obětí mobbingu. V souladu s čl. 1218 CC by
se takové odpovědnosti mohl zaměstnavatel zprostit pouze v případě, že by pro
kázal, že k neučinění nutných opatření došlo z důvodů, které mu nelze přičítat.
Článek 2087 CC tak poskytuje zaměstnanci jakousi dvojitou ochranu před
mobbingem, a to jednak před jednáním zaměstnavatele, který vědomě jedná
tak, že zaměstnance šikanuje a dále též za situace, kdy zaměstnavatel nepřijme
opatření zajišťující všem zaměstnancům příznivé pracovní podmínky, v rámci
kterých nebude nikdo šikanován ani ze strany kolegů. Dle ustálené soudní praxe
postačí zavinění zaměstnavatele ve formě nedbalosti a jednání ve formě opome
nutí43, což dále přispívá k důslednější ochraně zaměstnance.
Článek 2087 CC tak navazuje a rozvádí článek 32 italské Ústavy týkající
se nedotknutelného práva na zdraví, a to v kombinaci se základními principy
občanského práva, kterými je ochrana dobré víry a princip slušnosti. Tyto prin
cipy zakotvené v čl. 1375 CC a v čl. 1175 CC pak mají vytyčit hranice moci,
kterou má zaměstnavatel nad zaměstnanci a zejména pak určit, zda této moci
zaměstnavatel nezneužil.44 Avšak ani články 1375 CC a 1175 CC nekorigují pou
ze situace, ve kterých se jedná o bossing. Chování mobbera totiž vždy nějakým
způsobem souvisí se zneužitím moci (zaměstnanec jako mobber zneužije toho,
že jeho kolega je méně odolný vůči stresu či že je introvertní a bojácný), a tudíž
je nutné tyto dva principy brát vždy v pracovněprávních vztazích v úvahu, posu
zujeme-li existenci protiprávního šikanujícího jednání.
Dalšími články, které se dotýkají mobbingu jsou čl. 1343 – čl. 1345 CC. Z dik
ce těchto ustanovení vyplývá, že úkon je protiprávní, a tudíž neplatný, jestliže
tento je v rozporu se zákonem, v rozporu s veřejným pořádkem či v rozporu
s dobrými mravy. Jestliže tedy zaměstnavatel ukládá zaměstnanci kupříkladu
bezdůvodně drobné sankce či vytýkací dopisy pouze za účelem zaměstnance
šikanovat, je nutné takovéto jeho úkony považovat za protiprávní, a tudíž neplat
né.45 Shodně s úpravou v českém občanském zákoníku v ustanovení § 580 odst.
1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) se v takovém pří
padě bude jednat o neplatnost absolutní, které se oběť mobbingu tudíž nemusí
dovolávat. Ustanovení je důležité mít na paměti zejména za situace, kdy je oso
44 GARGANI, Armida, SANI, Luciano, LAZZARI, David, BACCI, Mauro. Il mobbing. Dalla
prevenzione alla risarcimento. 1. vydání. Perugia: Morlacchi Editore, 2005, s. 20–22.
45Tamtéž.
130
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
ba obětí mobbingu z důvodu, který není upraven antidiskriminační legislativou
(tedy kupř. proto, že pochází ze sociálně slabší rodiny či proto, že má jako jediný
v pracovním kolektivu vysokoškolský diplom), neboť i v takovém případě má dle
občanského zákoníku možnost obrany.
Konečně je nutné zmínit též článek 2043 CC, který zakotvuje mimosmluv
ní odpovědnost za způsobenou újmu a nese tak v sobě základní právní prin
cip neminem laedere. Jde-li o mobbing, pak o zakotvení práva oběti na náhradu
újmy, která jí byla způsobena protiprávním jednáním na pracovišti. V souladu
s dikcí čl. 2043 CC má ten, jemuž byla protiprávním jednáním druhého způ
sobena újma, právo na její náhradu. Vzhledem k rozsáhlé možnosti aplikace čl.
2087 CC tak lze ovšem hovořit o konkurenci těchto dvou ustanovení. Dle kte
rého ustanovení má tak oběť mobbingu žalovat po mobberovi náhradu újmy?
V první řadě je nutné zmínit, že čl. 2043 CC lze užít pouze za situace, byla-li
oběti způsobena újma na jejích přirozených právech (tj. újma na zdraví, na svo
bodě či např. na lidské důstojnosti), čl. 2087 CC se tak bude vztahovat na mno
hem větší množství případů, neboť postihuje jednání zaměstnavatele spočívající
v nezajištění vhodných pracovních podmínek. Další zásadní rozdíl lze dále spa
třit v tom, že pokud oběť mobbera žaluje dle čl. 2043 CC, musí jednak prokázat
újmu na jejích přirozených právech a dále skutečnost, že toto poškození bylo
způsobeno opomenutím zaměstnavatele jednat (ať už úmyslně či z nedbalosti).
Pokud však zaměstnanec žaluje dle čl. 2087 CC, tedy o náhradu újmy, která mu
vznikla porušením smluvní povinnosti zaměstnavatele zajistit mu vhodné pra
covní podmínky, není zaměstnanec povinen prokazovat úmysl zaměstnavatele
(byť nedbalostní), ale pouze příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnavatele
(byť omisivním) a způsobenou újmou. I přesto, že bylo mnohokrát diskutová
no, zda by odpovědnost zaměstnavatele dle předmětného ustanovení neměla být
pojímána jako objektivní, Nejvyšší soud Italské republiky46 tento výklad odmítl.
Zdůraznil však, že za situace, kdy existující skutečnosti a důkazy svědčící ve pro
spěch oběti mobbingu, důkazní břemeno leží již pouze na zaměstnavateli, který
je nucen prokázat, že přijal veškerá nezbytná opatření, kterými by předešel vzni
ku újmy a za újmu tak dle čl. 1218 CC neodpovídá.47
Lze tedy shrnout, že v souladu s výše uvedeným bude odpovědnost za způ
sobenou újmu ve většině případů, i když půjde o mobbing horizontální, nést
zaměstnavatel dle čl. 2087 CC. Toto ustanovení poskytuje zaměstnanci poměr
ně komplexní ochranu a není tak na pozadí recentních rozhodnutí Nejvyšší
ho soudu Italské republiky vhodné volit ochranu dle čl. 2043 CC, neboť tato je
dosti limitovaná. Došlo-li by však k situaci, že by se zaměstnavatel odpovědnosti
47 BENINATO, Rosario. Il mobbing tra responsabilità da contratto ed illecito aquiliano
[online]. Altalex.com, 5. února 2007 [cit. 1. března 2015]. Dostupné na < http://www.alta
lex.com/index.php?idnot=35942/>.
131
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
zprostil dle čl. 1218 CC, musela by oběť mobbingu zvolit žalobu dle ustanove
ní § 2043 CC na náhradu újmy na jejich přirozených právech, a to přímo vůči
mobberovi, tj. kolegovi.
3 Závěr
Především zásluhou Ega a jeho studiím věnovaným všem aspektům mobbin
gu a dále také díky bohaté judikatuře vztahující se k mobbingu a jeho výkladu,
lze tvrdit, že italskou právní úpravu, i přes skutečnost, že tato neobsahuje speci
ální antimobbingový zákon jako kupř. skandinávské země, je možné v mnohých
ohledech brát jako inspirační zdroj. Netřeba zdůrazňovat, že všechna patologic
ká jednání na pracovišti pojmenovaná také v Itálii mezinárodními názvy, jsou
stará stejně jako lidstvo samo. Jejich jasná definice a konkretizace jednotlivých
rysů těchto nebezpečných institutů zasahujících nejen do práva soukromého,
však může významně pomoci při prevenci, neboť při jejich rychlé a včasné iden
tifikaci může nesčetněkrát dojít k zamezení šikany. Specifika týkající se definice
mobbingu, tak jak byl definován italskými soudy a dále též rozšíření aplikace
ustanovení § 2087 CC svědčí též o snazší vymahatelnosti náhrady újmy, která
oběti v důsledku psychického teroru na pracovišti vznikne.
V intencích českého pracovního prostředí existuje sice také zákonné usta
novení, dle kterého má zaměstnanec právo na náhradu škody ze strany zaměst
navatele, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvis
losti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti
dobrým mravům.48 Vzhledem k velmi nízkému počtu případů, v rámci kterých
byl mobbing či bossing soudně řešen, však není judikatorně dostatečně vyřeše
no49, jaké znaky musí dané jednání naplňovat, aby se jednalo o určitý typ šikany
na pracovišti. Právě proto lze italskou právní úpravu hodnotit jako inspirativní,
neboť díky velkému množství rozhodnutí je šikanu možné lépe a rychleji iden
tifikovat.
Mezery v právu, se kterými je možné se v rámci vytyčené problematiky
setkat v představené italské legislativě50, jsou do jisté míry vyřešeny judikaturou
a výkladem. Především tyto tak lze chápat jako inspirační zdroj a mnohé studie
zabývající se mobbingem by bylo vhodné přenést do českého prostředí a o nebez
pečnosti mobbingu českou společnost především systematicky a důkladně
informovat. Zejména pokud jde o český antidiskriminační zákon a taxativnost
48 Dikce ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
49 K náhradě škody zaměstnanci vystavenému šikaně např. rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne
9. 10. 2012, sp.zn. 21 Cdo 2204/2011, dle kterého má šikanovaný zaměstnanec nárok
na náhradu škody, která mu vznikla odchodem ze zaměstnání, a to i přes to, že pracovní
poměr byl ukončen dohodou. Šikana totiž v daném případě vedla k tomu, že pracovní
poměr ukončil sám zaměstnanec, když navrhl uzavření dohody.
50 Zejména výklad čl. 2087 CC.
132
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
zakázaných diskriminačních důvodů tak uvedených51, mám za to, že již demon
strativním výčtem by byla situace obětí jakékoli formy šikany na pracovišti
výrazně ulehčena a nebylo by nezbytné přijmout speciální, tzv. antimobbingový
zákon či výrazněji novelizovat zákoník práce.
Mgr. Jitka Jordánová
51 K této problematice je nutné uvést též nejasný vztah mezi AntiDZ a ZP, když ve vztahu
k diskriminačním důvodům zmiňuje zákoník práce v ustanovení § 16 odst. 2, že v pra
covněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace. Pokud se tedy bude jednat
o diskriminaci v rámci pracovněprávního vztahu dle § 1 písm.a ZP, není možné, co do dis
kriminačních důvodů, operovat s AntiDZ a omezit se tak na důvody pouze v tomto práv
ním předpisu uvedené. Pokud se však bude jednat o násilí pracovišti odehrávající se mimo
pracovněprávní vztahy, např. obtěžování jednoho z kolegů ostatními kolegy, pro posou
zení, zda je takové chování motivováno některým ze zakázaných diskriminačních důvo
dů, je možné vzít v úvahu pouze důvody uvedené v antidiskriminačním zákoně. Štefko
či Kühn se však přiklání k velmi uvážlivé aplikaci ustanovení § 16 odst. 2 ZP a k dalšímu
nerozšiřování zakázaných diskriminačních důvodů (k tomu: KŰHN, Zdeněk. In BOBEK,
Michal, BOUČKOVÁ, Pavla, KŰHN, Zdeněk. Rovnost a diskriminace. 1. vydání, Praha: C.
H. Beck, 2007, s. 123–124 (§ 1 odst. 2 AntiDZ) a ŠTEFKO, Martin. In BĚLINA, Miroslav
a kol. Zákoník práce. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 116–117 (§ 16 ZP). Judikatorně
však vztah mezi těmito ustanovením doposud nebyl řešen.
133
PŘEDBĚŽNÉ PROHLÁŠENÍ
The preliminary statement
Pavla Sýkorová
SÝKOROVÁ, Pavla. Předběžné prohlášení. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol.
10, No. 3, s. 135–143.
Abstrakt: Předběžné prohlášení je novým institutem nového občanského zákoníku a slou
ží k ochraně člověka v případě, že není schopen se sám rozhodovat v důsledku například
duševní choroby. V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat tak může předběžným
prohlášením projevit vůli, jak budou jeho záležitosti spravovány, aby je někdo spravoval,
anebo dokonce, aby se někdo stal jeho opatrovníkem. Dříve si osoba nemohla určit, kdo
bude jeho opatrovníkem a k ochraně duševního zdraví sloužil v občanském právu pouze
institut omezení, nebo zbavení člověka způsobilosti k právním úkonům.
Klíčová slova: předběžné prohlášení, nový občanský zákoník, duševní choroba, opatrov
ník.
Summary: The preliminary statement is a new institute of the new Civil Code and serves
to protect people in the event that she or he is not able to make their decisions, for exam
ple, due to mental illness. In anticipation of their inability to carry out their own legal
affairs, they can write a preliminary statement how their affairs are to be managed or dele
gate someone to manage these affairs on their behalf or even delegate someone to become
their legal guardian. Previously, a person could not determine who would become their
guardian. The civil law had served only two institutes to protect mental health – the
restriction or the deprivation of person´s legal capacity.
Keywords: preliminary statement, new Civil Code, mental illness, guardian.
1 Úvod
Pokud nebyla fyzická osoba pro stižení duševní chorobou schopna činit
právní úkony sama, bylo ji možné podle předešlé právní úpravy1 ve způsobilos
ti k právním úkonům omezit, anebo dokonce zbavit. Soudy omezovaly ve způ
sobilosti k právním úkonům kolem 800 osob ročně, ale vůči tomu zbavovaly
způsobilosti k právním úkonům kolem 2.000 osob.2 Samozřejmě nelze mít před
sudky vůči rozhodování soudů bez rozumného vysvětlení, ale domnívám se, že
tohoto institutu bylo zneužíváno zřejmě proto, že bylo jednodušší člověka zbavit
ve způsobilosti k právním úkonům, než negativně vymezit rozsah způsobilosti
k právním úkonům. Jiné možnosti k ochraně člověka stiženého duševní cho
1 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. prosince 2013, dále jen „starý
občanský zákoník,“ anebo „SOZ“
2 Blíže viz http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html
135
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
robou, který nebyl schopen rozhodovat o svých záležitostech, případně právně
jednat, starý občanský zákoník nedával.
Na konci roku 2008 se při tvorbě nového kodexu3 začalo na základě dopo
ručení neziskových organizací přemýšlet o začlenění nových institutů k ochraně
člověka, jenž by byly mírnějšími prostředky ochrany než omezení, anebo zbave
ní osoby způsobilosti k právním úkonům. Do té doby návrh nového občanské
ho zákoníku tyto mírnější prostředky ochrany neobsahoval a navíc zachovával
institut zbavení člověka způsobilosti k právním úkonům. Ke změně právní úpra
vy však nevedla jen doporučení neziskových organizací, ale bylo potřebné i zare
agovat na přijetí Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která vstou
pila v platnost právě v roce 2008. Po nápravě volal také Ústavní soud a postup
českých soudů vztahující se ke zbavování způsobilosti k právním úkonům byl
kritizován i ze strany Evropského soudu pro lidská práva, například v kauze
Sýkora proti České republice,4 kde byl Sýkora zbaven způsobilosti k právním
úkonům „jen proto, že si nevybíral důchod“.
Nový občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2014, ruší institut
zbavení člověka způsobilosti k právním úkonům a navíc zavádí nové prostředky
ochrany, které jsou v kodexu seřazeny podle míry závažnosti respektujíce tak
zásadu subsidiarity. Těmito novými podpůrnými prostředky jsou předběžné
prohlášení, nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti a mohou
se využít v těch případech, kdy by se jevilo vzhledem k zájmům člověka omezení
svéprávnosti (dříve nazvané omezení způsobilosti k právním úkonům) jakož
to nejsilnější prostředek ochrany a „poslední možnost z podpůrných opatření“
příliš tvrdým opatřením a nehrozila-li by člověku závažná újma.5 Předběžné
prohlášení je jediným prostředkem z podpůrných opatření, který pomáhá chrá
nit člověka do budoucna, nikoli k přítomnosti, kdy to člověk ještě nepotřebuje.
Svoboda uvádí, že: „lze se domnívat, že takovým mírnějším opatřením může být
schválení smlouvy o nápomoci při rozhodování (§ 45 a násl.) a schválení zastoupení členem domácnosti (§ 49 a násl.). Předběžné prohlášení však není institutem,
který by měl zabránit omezení ve způsobilosti, ale úkonem, jehož cílem je ustanovit
osobu opatrovníka a způsob správy záležitostí pořizovatele pro případ, že pořizovatel ztratí způsobilost právně jednat.“6 Jak bude uvedeno dále, opatrovník nemu
sí být jmenován soudem jen člověku, kterého omezuje ve svéprávnosti a nezto
tožňuji se tedy s názorem Svobody, že by předběžné prohlášení „nezabraňovalo“
v omezení svéprávnosti, protože podpůrná opatření neslouží k zabránění ome
zení ve svéprávnosti, ale jsou mírnějšími prostředky pro ochranu člověka. Nelze
3 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „nový občanský zákoník,“ anebo „NOZ“
4 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sýkora proti České republice ze dne
22. listopadu 2012, č. 23419/07
5 § 55 odst. 2 NOZ
6 SVOBODA, Karel. K § 38 NOZ. In ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 193.
136
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
v duchu názoru Svobody tedy říci, že nápomoc při rozhodování a zastoupení
členem domácnosti a contrario „zabraňují“ v omezení svéprávnosti.
Nový občanský zákoník hovoří o „očekávání vlastní nezpůsobilosti právně
jednat“, nikoli o „ztrátě schopnosti právního jednání“, proto i například Hopf
v komentáři k ABGB,7 jehož právní úpravou se náš zákonodárce inspiroval,
„neužívá pojem svéprávnost, ani schopnost právně jednat, pouze schopnost rozhodovat „Entscheidungsfähihkeit“ (Koziol, Bydlinski, Bollenberger, 2010).“8 Opro
ti institutům nápomoci při rozhodování a zastoupení členem domácnosti však
ustanovení k předběžnému prohlášení nehovoří jen o nezpůsobilosti právně jed
nat pro duševní chorobu, ale může to být dle mého názoru i z důvodu nemoci
fyzické, například důsledkem ztráty schopnosti se dorozumívat.
Nový občanský zákoník již neumožňuje omezit ve svéprávnosti osobu nezle
tilou, neboť by jí měla být přednostně nápomocna rodina, nikoli soudem jme
novaný opatrovník. I podpůrná opatření nápomoci při rozhodování a zastoupe
ní členem domácnosti lze využít jen u osob zletilých. Domnívám se, že u osob
nezletilých by bylo lze možné uvažovat o využití předběžného prohlášení, ale jen
tam, kde to zákonná úprava umožňuje a navzdory tomu, že Doporučení Výbo
ru ministrů Rady Evropy z roku 2009 hovoří jen o možnosti podpory dospě
lých způsobilých osob svobodně se rozhodnout pro případ očekávané budoucí
nezpůsobilosti.
2 Předběžné prohlášení
Nový občanský zákoník jde vstříc některým nelehkým životním situacím
a zavádí předběžné prohlášení, které může vyhovovat například člověku, kterého
ve stáří postihne Alzheimerova choroba, jejíž podoba se časem stupňuje a tuší, že
nebude do budoucna schopen si své záležitosti spravovat sám.
České právo upravovalo do nabytí účinnosti nového občanského zákoníku
předběžné prohlášení, ale vztahující se pouze k poskytnutí zdravotních služeb.
Konkrétně zákon o zdravotních službách upravoval a nadále upravuje tzv. dříve
vyslovené přání, které naplňuje úpravu čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biome
dicíně.9 Pacient mohl a nadále bude moci předem vyslovit souhlas nebo nesou
hlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí pro případ,
že by se dostal do budoucna do takového zdravotního stavu, v němž jej nebude
schopen vyslovit.10 Toto přání se však nemůže vztahovat na jakékoli poskytnutí
7 Stand BGBl. Nr. 118/2002, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (ABGB)
8 K § 38 NOZ. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 1. vydání.
Praha: C. H. BECK, s.r.o., 2014, s. 220.
9 96/2001 Sb.m.s., sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy na ochranu lid
ských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva
o lidských právech a biomedicíně.
10 § 36 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách
137
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
zdravotních služeb, tj. nemůže být použito na zákonem zakázaná lékařská pro
vedení, jakým je například eutanázie. Nový občanský zákoník je lex generalis
ve vztahu k úpravě v zákoně o zdravotních službách. Nový občanský zákoník
umožňuje, aby člověk jednostranným právním jednáním do budoucna založil
práva a povinnosti, avšak budou-li se týkat záležitostí vztahující se k poskytnutí
zdravotních služeb a způsobu jejich poskytnutí, pak je třeba aplikovat speciální
úpravu zákona o zdravotních službách11 a postupovat podle tam stanovených
podmínek. V jiném případě by nebyl brán zřetel na dříve vyslovené přání učině
né pouze cestou předběžného prohlášení. Jiný názor je však vyjádřený v komen
táři C. H. BECK: „proto máme za to, že člověk může v prohlášení projevit vůli
i ohledně zdravotních výkonů...”12
Předběžné prohlášení je preventivním opatřením, v němž si může člo
věk do budoucna určit, aby určité záležitosti, tj. prohlášení obsahující pokyny
(advanced directive anebo i tzv. instructional directive) spravovala určitá osoba, tj.
prohlášení o zástupci (continuing power of attorney anebo i tzv. proxy directives)
určená například pro správu jmění, nebo dokonce aby se určitá osoba stala jeho
opatrovníkem jednak pro péči o něho,13 anebo pro správu jeho majetku.14
Pokud si člověk v předběžném prohlášení určí, jak budou spravovány jeho
záležitosti, například záležitosti vztahující se k jeho majetku, nabyde toto pro
hlášení účinnosti v okamžiku, kdy člověk ztratí schopnost v těchto ohledech roz
hodovat.
2.1 Forma předběžného prohlášení
Předběžné prohlášení může být učiněno formou soukromé, nebo veřejné lis
tiny – konkrétně ve formě notářského zápisu. Vládní návrh zákona o zvláštních
řízeních soudních sice obsahoval následující ustanovení: „každý okresní soud je
povinen sepsat předběžné prohlášení do protokolu. Dojde-li prohlášením k určení,
kdo se má stát opatrovníkem, oznámí to soud orgánu, který vede neveřejný seznam
opatrovníků podle jiného právního předpisu,”15 avšak během legislativního proce
su bylo předmětné ustanovení odstraněno.
Vzhledem k závažnosti předběžného prohlášení, kterým mají být do budouc
na upraveny záležitosti člověka stiženého chorobou, nepostačuje dle názoru
zákonodárce prostá písemná forma, ale vyžaduje se potvrzení dvěma svědky
o způsobilosti k právnímu jednání prohlašujícího člověka a uvedení data. Záko
11 § 36
13 § 469 NOZ
14 § 470 NOZ
15 § 31 vládního návrhu zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dostupný
zde: ‹http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=931&CT1=0›.
138
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
nodárce tím sleduje úpravu québeckého občanského zákoníku.16 Na formu dří
ve vysloveného přání jsou kladeny vyšší požadavky, než na formu předběžného
prohlášení, a proto musí mít dříve vyslovené přání písemnou formu, musí být
opatřeno úředně ověřeným podpisem pacienta a pacient musí být o svém roz
hodnutí lékařem poučen.
Svou povahou jednostranného právního jednání, avšak učiněného pro úpra
vu záležitostí ještě během života, a požadavky na formu, se předběžné prohlášení
blíží úpravě závěti. Není proto s podivem, že v USA používají pro předběžné
prohlášení pojmenování mentální závěť. V případě alografické závěti také musí
zůstavitel vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými
výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.17 Předběžné prohlá
šení však není možné napsat a podepsat vlastní rukou, jako tomu je u hologra
fické závěti. Podle mého názoru se v tomto ohledu mohl zákonodárce inspirovat
úpravou rakouskou, která to umožňuje.18 Navíc by byla tato volba pro člověka,
u něhož se zatím neprojevuje žádná duševní choroba, ale má k tomu rodinné
předpoklady, mnohem přívětivější, neboť se jedná o citlivou problematiku, u níž
nemusí být vítána přítomnost svědků. Rovněž nový občanský zákoník neumož
ňuje učinit tzv. privilegované předběžné prohlášení, které by poskytovalo úlevy
při pořizování předběžného prohlášení, jako tomu je u časově omezené závěti
v případě ohrožení života důsledkem například živelné pohromy, války apod.19
Předběžné prohlášení může být i součástí neveřejného seznamu;20 a to v pří
padě, že jej člověk učinil ve formě veřejné listiny, v níž uvedl přání, kdo má
být jeho opatrovníkem.21 V seznamu prohlášení o určení opatrovníka22 se evi
dují prohlášení o určení, kdo se má stát opatrovníkem, a o odvolání prohlášení
o takovém určení, nikoli o tom, jak mají být záležitosti spravovány.
Předběžné prohlášení může být odvoláno ve formě předepsané v § 39 odst.
1 NOZ, podle něhož: „nemá-li prohlášení formu veřejné listiny, musí být učiněno
soukromou listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky;“ a dále může
být zničeno, nebo změněno. Požadavek formy u změny právního jednání nám
podává ustanovení § 564 NOZ: „vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou
formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě;...“ U formy veřejné listiny zjišťuje stav člověka způsobilého právně jednat
notář, kdežto u soukromé listiny dva svědci. Předběžné prohlášení není tak,
jako tomu je u závěti, uloženo notářem v neveřejném seznamu, pouze je opa
16
17
18
19
20
§ 2166 Civil Code of Québec (S.Q., 1991, c. 64.)
§ 1534 NOZ
§ 284f odst. 2 Stand BGBl. Nr. 118/2002, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (ABGB)
Blíže viz § 1542 a n. NOZ
Blíže viz § 35e zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářského řádu)
21 § 39 odst. 3 NOZ
22 § 35e odst. 1 notářského řádu
139
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
trovník určený předběžným prohlášením zaznamenán v neveřejném seznamu.
Podle mého názoru je však možné změnit předběžné prohlášení i zčásti, kde
není pojednáno o určení opatrovníka. Přesto vyvstává otázka, zda zákonodárce
přikládá soukromé listině podle § 39 odst. 1 NOZ stejnou váhu jako listině veřej
né a zda můžeme říci, že předběžné prohlášení přijaté formou veřejné listiny lze
změnit „v téže formě“, tedy ve formě listiny soukromé, jak to dovozuje Svoboda.23
2.2 Správce jmění
Otázkou je, na základě jakého právního titulu se stane člověk správcem jmění
prohlašujícího. Předběžné prohlášení je dle mého názoru jednostranné právní
jednání podobné závěti, kterým povolávám nikoli dědice, ale správce jmění, tedy
nepůjde o jmenování správce jmění soudem, jako tomu je u opatrovníka pro
správu majetku,24 ale smluvně. Vyvstává ale i otázka, zda se nejedná o plnou moc
sui generis, jak to chápe rakouský občanský zákoník a hovoří o tzv. preventivní
předběžné plné moci (Vorsorgevollmacht).25 Plná moc je však jednostranným
potvrzením, že smluvní zastoupení bylo ujednáno. Právní důvod vzniku zastou
pení tedy představuje smlouva o zastoupení, nikoli plná moc. Domnívám se, že
i jednostranným právním jednáním, tj. předběžným prohlášením, mohu založit
právní důvod vzniku smluvního zastoupení, neboť i například v případě bytové
ho spoluvlastnictví prohlášením vlastník vymezuje jednotky a stanovuje práva
a povinnosti budoucím vlastníkům jednotek. Podle názoru v komentáři C. H.
BECK: „pokud by se mělo jednat o smlouvu, pak by prohlášení bylo návrhem podle
§ 1730, který by bylo nutné podle § 1740 přijmout, a to konkrétně včasným projevením souhlasu, přičemž tento je možné projevit podle § 1744 i konkludentně,
tedy jednáním podle prohlášení.“26 Nejde tedy dle mého názoru o opatrovnictví;
soud nebude správce jmění jmenovat, bude pouze rozhodovat o splnění pod
mínky ztráty schopnosti rozhodování dané předběžným prohlášením.27 Před
běžné prohlášení se totiž stává účinným až rozhodnutím soudu o podmínce,
že člověk ztratil schopnost rozhodování. Správce jmění by se mohl prokazovat
při jednání s třetími osobami soudem vydaným rozhodnutím o schválení pod
mínky. Podle názoru Svobody je „předběžné prohlášení plnou mocí sui generis,
která vede k ustanovení zástupce, jehož statut má rysy jak opatrovnictví (zastupuje zájmy nesvéprávné osoby), tak smluvního zastoupení (je vázán předchozími
pokyny zastoupeného, dokud soud nerozhodne jinak),“28 avšak já si nemyslím,
24 § 470 NOZ
25 § 284f Stand BGBl. Nr. 118/2002, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (ABGB)
27 § 42 NOZ
28 SVOBODA, Karel. Opatrovnictví a zákonné zastoupení v novém občanském zákoníku,
Právní rozhledy. 17/2012, s. 609.
140
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
že by správce jmění měl stejné postavení jako opatrovník jmenovaný soudem.
V komentáři k novému občanskému zákoníku Svoboda svůj právní názor dále
rozvádí následovně: „jestliže předběžné prohlášení ustanovuje správce záležitosti
nebo správce jmění (§ 464 odst. 1), získává tento správce na základě následného
rozhodnutí soudu uskutečněného v řízení podle § 44 a násl. z. ř. s. postavení zvláštního opatrovníka pro správu jmění vymezeného v předběžném prohlášení (§ 464
odst. 1).“29 Podle názoru Svobody tak ustanovení správce jmění v předběžném
prohlášení nepovede k přímému zastoupení, ale bude jmenován soudem tak,
jako opatrovník.
Prohlašující se rozhodne, zda povolá správce jmění pro prostou správu30
cizího majetku, kdy správce vykonává vše, co je nutné k zachování majetku,
anebo pro plnou správu,31 kdy správce dbá o rozmnožení a uplatnění majetku
v zájmu beneficienta. Nebude-li v předběžném prohlášení určena výše odměny
správce jmění, pak podle vyvratitelné právní domněnky náleží správci obvyklá
odměna podle povahy jeho služeb.32
2.3 Možnost zvolit si opatrovníka
Starý občanský zákoník nepočítal s tím, aby si osoba sama navrhla ke jmeno
vání opatrovníka. Pokud by soud došel k názoru, že bude potřeba osobu omezit
ve svéprávnosti, pak je povinen přednostně mu jmenovat opatrovníka, kterého
si určil v předběžném prohlášení učiněném formou notářského zápisu.33 Nový
občanský zákoník však dává člověku i možnost, aby si svého opatrovníka navrhl
v případě, že mu působí zdravotní stav při správě jeho jmění obtíže a neučinil tak
formou předběžného prohlášení.34
Protože však nelze nikoho nutit k tomu, aby zastával funkci opatrovníka,
musí s ní opatrovník projevit souhlas. Opatrovník nejedná vlastním jménem, ale
jménem opatrovance a má povinnost jednat zpravidla společně s opatrovancem.
Pokud jedná samostatně, musí jednat s vůlí opatrovance a je povinen respektovat
názor opatrovance, pokud jej opatrovanec v době, kdy k tomu ještě byl schopen,
projevil. Nelze-li vůli zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud. Podle ustá
lené teorie i praxe totiž jednal dříve opatrovník sice jménem zastoupeného, ale
projevoval svou vlastní vůli. Opatrovnictví by tak již nemělo být formální záleži
tostí, ale opatrovník by měl být opatrovanci oporou a napomáhat mu.
30 § 1405 NOZ
31 § 1406 NOZ
32 § 1402 NOZ
33 § 465 odst. 1 NOZ
34 § 469 odst. 1 NOZ
141
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Opatrovnictví se tak blíží institutu smluvního zastoupení, neboť člověk
nejen, že může vlastním právním jednáním do budoucna ustanovit, případně
odvolat svého opatrovníka, ale má i právo jej zavázat pokyny, které opatrovník
musí posléze respektovat a soud je povinen toto jeho rozhodnutí respektovat.
2.4 Ingerence soudu
Soud bude moci změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimeč
ných případech, tj. tehdy, kdy se zjevně tak podstatně změní okolnosti, že by
člověk za takových okolností prohlášení neučinil a hrozila-li by mu tím závažná
újma.35 Je možné si představit situaci, kdy člověk předběžným prohlášením určí
jako správce jmění, nebo opatrovníka svého manžela, avšak poté bude manžel
ství rozvráceno a rozvedeno a bývalý manžel by o jeho majetek nepečoval tak, jak
by prohlašující člověk potřeboval a přál si.
Dokonce soud nesmí odhlédnout od prohlášení, které je neplatné, není-li
příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.36 Soudce by tak měl přihlédnout
k přání člověka o volbě opatrovníka, i když bylo například předběžné prohlášení
učiněno v nepřítomnosti obou svědků a vyvolalo tak absolutní neplatnost.
3 Závěr
Podle poslední verze důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku37
sice došlo zejména v posledních dvaceti letech k „zřetelnému vývoji na úrovni
národních právních úprav (např. ve Švédsku v r. 1988, v Québecu v r. 1992, ve
Švýcarsku v r. 2003, dále pak v Německu, Rakousku, ve Francii a v dalších zemích,“
ale míním, že v České republice k tomu teprve dochází nabytím jeho účinnosti.
Podle úpravy nového občanského zákoníku již není možné osobu zbavit způ
sobilosti k právním úkonům, ale pouze ji ve svéprávnosti omezit. Než ale soud
ce přistoupí k omezení svéprávnosti, musí nejprve zvážit, zda by nepostačovaly
k jeho ochraně mírnější prostředky. Soudce se však nemusí dozvědět, že člo
věk učinil (ve formě soukromé listiny) předběžné prohlášení, neboť neveřejný
seznam, do něhož má soudce povinnost se podívat, obsahuje pouze prohlášení
o určení, kdo se má stát opatrovníkem.
Předběžným prohlášením si může člověk jednak určit, jak budou jeho zále
žitosti spravovány, ale také jím může povolat správce jmění, anebo navrhnout
opatrovníka v případě, že by soud rozhodoval o jeho jmenování. U podpůrných
opatření však soud rozhoduje ex offo jen u omezení svéprávnosti a při jmenování
opatrovníka, pokud není jmenován na návrh osoby dle ustanovení § 469 NOZ.
35 § 43 NOZ
36 § 44 NOZ
37Dostupná zde: ‹http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ
-konsolidovana-verze.pdf›.
142
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Pokud soud zhodnotí, že by mírnější prostředky nepostačovaly, může člově
ka omezit jen v jeho zájmu, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv
a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v potaz rozsah i stu
peň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Nový občanský záko
ník směřuje směrem akceptace názorů a přání člověka i v době, kdy mu již zdraví
jak fyzické, tak psychické, neslouží.
V úvodu jsem se zamyslela nad problematikou zbavování způsobilosti
k právním úkonům podle starého občanského zákoníku, neboť bylo dle mého
názoru jednodušší člověka zbavit ve způsobilosti k právním úkonům, než nega
tivně vymezit rozsah způsobilosti k právním úkonům. Obávám se však, že nová
právní úprava povede k opačnému jevu – a tedy dle přechodného ustanovení §
3033 odst. 1 NOZ k nabytí svéprávnosti lidí, kteří byli dříve zbaveni způsobilosti
k právním úkonům, neboť by soudy musely při omezování člověka v právním
jednání znovu rozhodovat negativním výčtem o rozsahu právních jednání. Tito
lidé by pak mohli využít ke své ochraně některý z nových prostředků nového
občanského zákoníku, jakým je i předběžné prohlášení.
Mgr. et Mgr. Pavla Sýkorová
e-mail: [email protected]
143
PŘÍPADY ŠETŘENÉ VEŘEJNÝM OCHRÁNCEM
PRÁV V OBLASTI PRÁCE A ZAMĚSTNÁVÁNÍ
SE ZAMĚŘENÍM NA NÁSILÍ NA PRACOVIŠTI
The cases investigated by The Public Defender of Rights of the Czech
Republic focusing on the cases from the area of the labor and employment
Iva Proksová
PROKSOVÁ, Iva. Případy šetřené veřejným ochráncem práv v oblasti práce
a zaměstnávání se zaměřením na násilí na pracovišti. Acta Iuridica Olomucensia,
2015, Vol. 10, No. 3, s. 145–152.
Abstrakt: Příspěvek je zaměřen zejména na případové studie z oblasti práce a zaměstná
vání, které byly do konce roku 2014 předmětem šetření veřejného ochránce práv v České
republice. Zvláštní pozornost je pak věnována těm případům ochránce, které se dotýkají
problematiky násilí na pracovišti s cílem poukázat nedostatečnou právní úpravu v oblasti
ochrany před násilím na pracovišti.
Klíčová slova: Veřejný ochránce práv, násilí na pracovišti, práce a zaměstnávání, diskri
minace
Summary: This article deals with the cases investigated by The Public Defender of Rights
of the Czech Republic in the cases from the area of the labor and employment. Particular
attention is paid to the cases of The Public Defender of Rights, which involve issues of
workplace violence in order to highlight the absence of legislation in the field of protecti
on from violence in the workplace.
Keywords: The Public Defender of Rights, violence in the workplace, labor and employ
ment, discrimination
1 Úvodem
Přestože mezi oblastmi působnosti veřejného ochránce práv nenalezneme
výslovně uvedenou kompetenci k prošetřování násilí na pracovišti, vyskytují se
mezi případy šetřenými ochráncem v oblasti práce a zaměstnávání i takové, které
se některé z forem násilí na pracovišti přímo týkají.
Mezi formami násilí na pracovišti, které bývá označováno také jako šikana
na pracovišti, se nejčastěji setkáme s pojmy mobbing a bossing. Oba tyto pojmy
vyjadřují negativní jevy vyskytující se na pracovištích, které spočívají v závaž
ném, opakovaném obtěžování zaměstnance, které může mít negativní následky
pro jeho psychický stav a dokonce může skončit i nervovým zhroucením.1
1 ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Aleš
Čeněk, 2010. s.57.
145
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
V případě mobbingu se jedná o psychický teror mezi spolupracovníky spo
čívající v soustavných verbálních či jiných útocích na konkrétního zaměstnance,
které jej zahání až do úplné izolace. To vše se však děje bez porušování právních
předpisů. Zpravidla je cílem tohoto jednání donutit šikanovaného zaměstnance,
aby sám rozvázal pracovní poměr.2 Například profesor Heinz Leymann označuje
jako mobbing „psychický teror, který zahrnuje hostilní a neetickou komunikaci,
která je prováděna systematicky jednou nebo více osobami hlavně vůči jedné osobě, jež je díky mobbingu zatlačena do beznadějné a bezbranné pozice, ve které je
prostřednictvím neustávajícího mobbingového jednání udržována. Tato jednání se
objevují velmi často (nejméně jednou týdně) a dlouhodobě (nejméně půl roku).
Vzhledem k tomu, že se toto chování objevuje tak často tak dlouhou dobu, dochází
ke značným duševním, psychosomatickým a sociálním problémům oběti. 3“
Bossingem se pak rozumí útoky nadřízeného pracovníka vedené stejným
záměrem. Ojediněle se lze setkat s případy označovanými jako staffing – tj. útoky
ze strany zaměstnanců směřujícími vůči vedoucímu pracovníku.4
Vezmeme-li v potaz oblasti působnosti veřejného ochránce práv, je třeba pří
pady týkající se násilí na pracovišti systematicky zařadit. Působnost ochránce
se díky přibývající vnitrostátní i evropské legislativě od doby vzniku této insti
tuce neustále významně rozšiřuje. Od základní oblasti působnosti ochránce, se
kterou zákonodárce počítal v době, kdy světlo světa spatřil zákon č. 349/1999 Sb.,
o veřejném ochránci práv, tedy s působností pro oblast stížností proti úřadům,5
se jeho působnost nejprve rozšířila o výkon dohledu nad dodržováním práv
osob omezených na svobodě (2006),6 dále v roce 2008 získal ochránce zvláštní
oprávnění v oblasti státní správy soudnictví, konkrétně právo navrhovat zahájení
kárných řízení proti předsedům a místopředsedům soudu, a schválením antidi
skriminačního zákona7 v roce 2009 se stal ochránce orgánem pomáhajícím obě
tem diskriminace. Od 1. ledna 2011 je pak veřejný ochránce práv dohledovým
místem nad dodržováním práv cizinců při zajištění a vyhoštění.8
2Tamtéž
3 VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan. Aplikovaná sociální psychologie. 1. vydání. Grada Pub
lishing, spol. s.r.o., 2001. s. 182
4 ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Aleš
Čeněk, 2010. s.58.
5 V rámci této působnosti ochránce neformálně šetří namítanou protiprávnost nebo jiná
pochybení v jednání veřejné správy a svými doporučeními pak iniciuje nápravu.
6 V rámci této působnosti ochránce provádí systematické preventivní návštěvy zařízení, kde
jsou nebo mohou být osoby drženy na základě rozhodnutí či příkazu orgánu veřejné moci
nebo z důvodu závislosti na poskytované péči.
7 Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před dis
kriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších
předpisů.
8 Zavedeno v souvislosti s tzv. „návratovou směrnicí“ Evropského parlamentu a Rady, kte
rá ukládá členským státům povinnost zavést systém pro sledování nuceného navracení.
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008.).
146
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Ty případy, jejichž skutkový stav se dotýká problematiky násilí na pracovišti,
spadají především pod působnost ochránce v oblasti diskriminace, případně se
jedná o kombinaci stížnosti na diskriminaci a stížnosti na jednání úřadů. Pro
úplnost je však nutno také dodat, že ochránce má v případě pochybení ze strany
veřejné správy plnit své poslání až teprve v tom okamžiku, kdy není k dispozici
jiný právní prostředek, kterým se může občan domoci svých práv. V případě,
že se stěžovatel může se svým problémem obrátit například na některý oblastní
inspektorát práce, který i na anonymní podnět zahájí kontrolu pracoviště, musí
tak učinit předtím, než se obrátí se svou stížností na ochránce. V oblasti diskri
minace, tj. v oblasti horizontálních vztahů mezi subjekty, pak ochránce poskytuje
především metodickou pomoc obětem diskriminace. Ombudsman bohužel není
vybaven žádnými prostředky nařizujícími určité chování, ale plní především dvě
funkce, a to funkci iniciační – tzn. iniciuje zjednání nápravy – a doporučující –
tzn. doporučí způsob zjednání nápravy.9
Základním problémem postihování mobbingu či bossingu na pracovišti
v České republice je absence právní úpravy, která by takové chování výslovně
definovala a zakazovala. Avšak pro některé případy násilí na pracovišti lze použít
právní úpravu rovnosti a zákazu diskriminace obsaženou v antidiskriminačním
zákoně, která za diskriminaci považuje také obtěžování, sexuální obtěžování
či pronásledování,10 tzn. nežádoucí jednání, které v případě, že je motivová
no některým z diskriminačních znaků (rasa, etnický původ, národnost, pohlaví,
sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světo
vý názor), může být postihováno prostřednictvím právních prostředků ochrany
před diskriminací obsažených právě v tomto zákoně. O úskalích aplikace anti
diskriminačního zákona pro případy násilí na pracovišti bude pojednáno níže.
2 Působnost ochránce v oblasti stížností proti úřadům – inspektoráty
práce
Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších
institucí uvedených v zákoně o veřejném ochránci práv,11 pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož
i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.12 Veřej
ný ochránce práv zpravidla na základě neformálních podnětů osob, ale i z vlastní
iniciativy, šetří případná pochybení úřadů a dalších institucí.13 V rámci této své
působnosti se při podnětech týkajících se násilí na pracovišti obrací ochránce
9 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013. s. 397.
10 Srov. ustanovení § 4 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozdějších
předpisů.
11 Zákon. č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.
12 Ustanovení § 1 zák. č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.
13 Dle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění poz
dějších předpisů.
147
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
nejčastěji na oblastní inspektoráty práce, do jejichž kompetence dané pracoviště
spadá a které jsou kompetentní k provedení kontrolního šetření přímo na pra
covišti. Výzva k vyjádření směřující vůči příslušnému inspektorátu práce je pak
jednou z mála možností postupu ochránce, pakliže se chce nad rámec podně
tu mu adresovanému dopátrat dalších informací nutných k posouzení případu
násilí na pracovišti a zároveň získat dokumentaci z kontroly provedené inspek
torátem, pakliže taková kontrola již proběhla.
Z případových studií ochránce týkajících se násilí na pracovišti vyplývá,
že podněty stěžovatelů směřují nezřídka kdy také proti postupům samotných
inspektorátů práce nikoli jen proti pochybením zaměstnavatelů. Na základě
podnětu či z vlastní iniciativy spolu s prošetřováním násilí na pracovišti a s ním
spojené diskriminace může ochránce zahájit rovněž šetření vůči samotnému
inspektorátu práce v rámci této své působnosti dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona
o veřejném ochránci práv.
Pro případy stížností na postup inspektorátu práce stanoví zákon o veřejném
ochránci práv v ustanovení § 11 základní náležitosti podnětu, který hodlá stě
žovatel ochránci adresovat. Jelikož však ochránce přichází na řadu až v případě,
že se veškeré jiné prostředky nápravy ukázaly jako neúčinné, musí podnět kro
mě základní identifikace stran problému nutně obsahovat i informaci a doklad
o tom, že úřad, jehož se podnět týká (v tomto případě inspektorát práce), byl
neúspěšně vyzván k nápravě. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel by se tedy
měl obracet na ochránce až po vyčerpání všech dostupných možností nápravy,
které mu právní úprava nabízí. V případě, že úřad nereaguje nebo stěžovatel není
spokojen s tím, jakým způsobem byla věc vyřízena, může se obrátit na veřejné
ho ochránce práv se svým podnětem/stížností (tedy se stížností proti postupu
ze strany inspektorátu práce).
Pakliže v době podání stížnost veřejnému ochránci práv stěžovatel tuto mož
nost obrátit se na inspektorát práce ještě nevyčerpal, bude o nevyčerpání všech
dostupných prostředků nápravy poučen. V šetření bude ochránce patrně pokra
čovat až po provedení kontrolních šetřeních ze strany inspektorátu práce a bude
se tedy moci také seznámit s jejich výsledky. Inspektorát práce má tedy povin
nost na podnět zahájit na základě ustanovení § 5 ve spojení s ustanovením § 3
zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, kontrolu dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů, z nichž vznikají zaměstnancům práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích včetně právních předpisů o odměňování zaměstnanců, náhradě mzdy nebo platu a náhradě výdajů zaměstnancům. Inspektoráty
práce mohou ukládat opatření k odstranění nedostatků zjištěných při kontrole
a k jejich odstranění určují lhůty, po jejichž uplynutí kontrolují plnění opatře
ní k odstranění zjištěných nedostatků.14 Správný postup při kontrolním šetření
inspektorátu práce tak může významně přispět o odhalení násilí na pracovišti či
14 Dle ustanovení § 5 zák. č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů.
148
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
diskriminace. O konkrétních pochybeních inspektorátů v těchto případech bude
pojednáno níže.
Pakliže ochránce opravdu zahájí šetření i vůči úřadu (v tomto případě vůči
inspektorátu práce), vyjádří po provedení šetření skutkový základ případu, jakož
i výsledky šetření a právní zhodnocení věci ve zprávě o šetření. V případě, že
ochránce zjistí pochybení na straně úřadu, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním
do 30-ti dnů vyjádřil a provedl opatření k nápravě. V případě oblastních inspek
torátů práce je adresátem této povinnosti vedoucí inspektor a jeho povinností
bývá zpravidla zabránit budoucím obdobným pochybením zaměstnanců úřadu
tím, že je dostatečně seznámí se závěry ochránce a poučí o povinnosti zohlednit
tyto závěry v jejich další praxi.15 Pakliže úřad (resp. vedoucí inspektor) nereaguje
nebo nezjedná dostatečnou nápravu, vydá ochránce závěrečné stanovisko, jehož
součástí je i návrh konkrétních opatření k nápravě. Úřad je povinen do 30-ti dnů
od doručení stanoviska sdělit ochránci, jaká opatření k nápravě provedl.16
3 Působnost ochránce v oblasti diskriminace
Od okamžiku přijetí antidiskriminačního zákona (2009) se ochránce stal
tedy rovněž tzv. tělesem Equality body (národním tělesem pro rovné zacházení
a ochrany před diskriminací), v důsledku čehož v rámci Kanceláře veřejného
ochránce práv vzniklo oddělení rovného zacházení, které se zabývá především
poskytováním metodické pomoci obětem diskriminace, prováděním výzku
mu, zveřejňováním zpráv a doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací,
komunikací s evropskými subjekty. Při poskytování metodické pomoci právníci
oddělení rovného zacházení při řešení individuálních stížností a podnětů vyhod
nocují, zda se v konkrétním případě jedná či nejedná o diskriminaci. V kladně
vyhodnocené situaci pak poskytují poradenství jak postupovat, kam se obrátit, či
jak podat návrh na zahájení řízení z důvodu diskriminace.17
Přímou diskriminací rozumíme takové jednání, včetně opomenutí, kdy se
s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by
se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci,18 a toto jednání je motivová
no některém z diskriminačních důvodů. Jak již bylo uvedeno výše, za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn
k diskriminaci a navádění k diskriminaci.19 Obtěžování pak antidiskriminační
15 Zpráva o šetření veřejného ochránce práv, sp.zn. 250/2012/DIS/EN, ze dne 13.srpna 2014.
16 Srov. ustanovení § 18 a násl. zák. č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění poz
dějších předpisů
17 Diskriminace [online]. Ochrance.cz, [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné na <http://www.
ochrance.cz/diskriminace/>.
18 Ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozděj
ších předpisů.
ších předpisů.
149
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
zákon definuje jako nežádoucí chování související s diskriminačními důvody,
jehož záměrem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí, nebo nežádoucí chování, které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující
výkon práv a povinností vplývajících z právních vztahů.20 Sexuální obtěžování je
druhem obtěžování, které je motivováno sexuálním pudem, má sexuální pova
hu a takové jednání musí rovněž splňovat další znaky pro obtěžování, jak byly
uvedeny výše.
Pakliže by se v rámci šetření ochránci podařilo shromáždit dostatek důkazů
svědčících o tom, že na pracovišti stěžovatele docházelo k mobbingu či bossingu
a zároveň by toto jednání bylo motivováno některým z diskriminačních důvodů,
bylo by možné takové chování definovat jako obtěžování ve smyslu ustanovení
§ 4 odst. 1 antidiskriminačního zákona v podobě mobbingu či bossingu. V tako
vém případě by ochránce mohl poskytnout oběti metodickou pomoc ve smyslu
shromáždění důkazního materiálu pro případné soudní řízení a poučení o mož
nosti uplatnit svůj nárok žalobou. Právním prostředkem obrany oběti by tak
mohla být antidiskriminační žaloba, 21 tedy uplatnění nároku na upuštění od dis
kriminace a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění před civilním soudem.
Vzhledem k těžké důkazní situaci se však v těchto případech nedaří spolehlivě
diskriminaci zjistit, případně se jedná o podněty vykazující znaky mobbingu,
bossingu na pracovišti, avšak toto jednání není motivováno žádným z diskrimi
načních důvodů.
Právě posledně zmíněná situace je v současné době legislativně nevyřešenou
otázkou. V tomto případě nenalezneme pro ochranu obětí ani zákonnou opo
ru (vyjma prostředků ochrany osobnosti dle občanského zákoníku či trestního
zákoníku), jelikož jednání škůdce nenaplňuje znaky diskriminace a tedy ani
ochránce v těchto případech nedisponuje dostatkem pravomoci k prošetřování
nežádoucího jednání. Jak ochránce konstatuje ve svých zprávách o šetření těch
to případů: Nevyřešená zůstává otázka případného obtěžování v podobě projevů
šikany a bossingu. V tomto ohledu nedisponuji žádnou konkrétní autoritativní
pravomocí, která by mi umožňovala tyto skutečnosti účinně ověřit.22 Ochránce
nemůže vstupovat na pracoviště ani žádat poskytnutí vyjádření či dokumentů
pod hrozbou sankce. Je tedy velkým problémem získat informace nad rámec
obsahu podnětu stěžovatele. Vzhledem ke kusé právní úpravě má tak oběť násilí
na pracovišti jen velmi nepatrnou šanci na úspěch při své obraně.
ších předpisů.
21 Tedy žalobou uplatněný nárok ve smyslu ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona.
22 Zpráva o šetření veřejného ochránce práv sp. zn. 134/2010/DIS/JŠK ze dne 28. března
2011.
150
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
4 Vadné postupy inspektorátů práce
Ze zpráv o šetření23 ochránce lze seznat, že už tak složitou důkazní situaci
oběti násilí na pracovišti komplikují v mnoha případech také neodborné postu
py inspektorátů práce, kdy zaměstnanci inspektorátů (inspektoři) často chybu
jí ve způsobu vedení kontrolního šetření. Chybným vedením šetření ze strany
inspektorů pak dochází k nenávratnému znehodnocení důkazů, které by mohly
existenci některé formy násilí na pracovišti či diskriminaci prokázat. Pochybe
ní inspektorů spočívá například ve skladbě a formě kladení otázek při výslechu
zaměstnanců, nevyužití veškerých zákonných prostředků ke zjištění skutkového
stavu věci či absenci následného prověřování, zda zaměstnavatel přijal opatření
ke zjednání nápravy.24
Jak vyplývá z některých případů šetřených ochráncem, otázky inspektora při
vedení rozhovoru se zaměstnanci kontrolované osoby v rámci šetření obsahova
ly například přímo slova typu diskriminace, mobbing, bossing a další. Těžko si
lze představit, že by tázaná osoba odpověděla kladně na otázku, zda se dopus
tila ona či její zaměstnavatel šikany či diskriminace a tím se k pochybení sama
doznala. Tzv. moment překvapení položením otázky může být výše uvedeným
pochybením zcela narušen a obdobný způsob vedení výslechu rozhodně nemůže
přispět k odhalení případného pochybení. Efektivní vedení rozhovoru vyžaduje
rovněž vyšší nároky na inspektora, který by měl obezřetně pokládat otázky šir
šího charakteru a ponechat větší prostor pro volnou výpověď tázaného ohledně
poměrů na pracovišti. V návaznosti na obsah výpovědi mohou navazovat otázky
přímější. Rozhovor by navíc měl být veden bez výjimky bez přítomnosti jiných
zaměstnanců. Jak plyne ze zjištění ochránce, způsob vedení šetření ze strany
inspektorů nezřídka nerespektuje specifičnost situace, jakou šetření šikany a dis
kriminace na pracovišti je.25
5 Závěrem
S vývojem konkurenčního společenského prostředí se budeme patrně s pro
blematikou násilí na pracovišti setkávat v následujících letech čím dál častěji.
Ačkoli snad nikomu z nás není cizí určitá forma narážek mezi kolegy na praco
višti, je třeba i zde stále respektovat určité hranice humoru. Vzhledem k absen
ci tzv. „antimobbingového zákona“ nenalezneme v české právní úpravě žádnou
legální definici forem násilí na pracovišti, ani výčet právních prostředků obrany
a ochrany oběti násilí na pracovišti. Většina případů šikany tak končí výpově
23 Srov. např. zprávy o šetření sp. zn. 134/2010/DIS/JŠK, sp. zn.93/2011/DIS/AHŘ, sp. zn.
250/2012/DIS/EN.
24 Zpráva o šetření veřejného ochránce práv. sp. zn. 134/2010/DIS/JŠK ze dne 28. března
2011.
25 Zpráva o šetření veřejného ochránce práv sp. zn. 134/2010/DIS/JŠK ze dne 28. března
2011.
151
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
dí ze strany zaměstnance, který situaci na pracovišti neunese, nikoli postižením
škůdce. Ostatně mobbing či bossing ze strany kolegů či nadřízeného pracovníka
právě k tomuto výsledku cíleně směřuje.
Ačkoli v současné době právní obrana oběti není zcela beznadějná (antidis
kriminační zákon, ochrana osobnosti dle občanského zákoníku či v krajním pří
padě zahájení trestního řízení), psychicky terorizovaná osoba již zpravidla nemá
dostatek sil a odvahy bojovat proti škůdci těmito právními prostředky, když sou
časně výsledek jejího snažení je vzhledem k těžké důkazní situaci nejistý.
Kromě absence právní úpravy v této oblasti pociťujeme také deficit na straně
osvěty společnosti, co se tématu násilí na pracovišti týče. Nejlepší obranou proti
mobbingu, bossingu či jiným formám násilí na pracovišti je bezesporu preven
ce, kterou však stále podceňujeme. Oběti násilí na pracovišti se svým problé
mem pochopitelně nechlubí, a proto tato problematika stále nenašla své místo
v celospolečenské diskuzi. Na závěr tedy nezbývá než vyjádřit přání, aby tento,
v našem právním prostředí tolerovaný nešvar, co nejdříve získal legální definici
v nové právní úpravě, čímž bude nepochybně rozpoutána i diskuze společnosti,
jejímž vyústěním by mohlo být právě zavedení preventivních opatření ve vztahu
k zaměstnancům i zaměstnavatelům jako jsou školení či další způsoby vzdělává
ní v této oblasti.
Mgr. Iva Proksová
152
VÝŽIVNÉ ZLETILÉHO DÍTĚTE
OMEZENÉHO VE SVÉPRÁVNOSTI
Maintenance and support of an adult in the limited legal capacity
Tomáš Šperka
ŠPERKA, Tomáš. Výživné zletilého dítěte omezeného ve svéprávnosti. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 153–157.
Abstrakt: Soukromé právo, konkrétně právní úprava výživného, poskytuje právní ochra
nu zejména nezletilým dětem, které nenabyly plné svéprávnosti, a současně opomíjí zle
tilé děti omezené ve svéprávnosti. Autor konkrétně upozorňuje na nedokonalost právní
úpravy, když uvádí možné důsledky pro adresáty právních norem.
Klíčová slova: děti, výživné, svéprávnost, zletilost, invalidita
Summary : Private law, namely alimony legislation, provides legal protection especially
to not legally competent children under 18, and at the same time omits full age chil
dren which have not full legal capacity. The author particularly points out imperfection of
legislation, when he states possible consequences for addressees of legal norms.
Keywords: children, alimony, legal capacity, legal age, disability
1 Úvod
Vyživovací povinnost a s tím související právo na výživné mezi rodiči a dětmi
patří v českém právu mezi již tradiční právní instituty. Právní řád prošel od doby
první republiky mnohými změnami, které přizpůsobovaly zákonná ustanovení
ve vztahu k výživnému aktuálním sociálním a ekonomickým potřebám společ
nosti. Oporou normotvůrci byly nejen zmíněné potřeby společnosti, ale i řada
mezinárodních dokumentů, které přiznávají rodině významné postavení hod
né zvláštní ochrany státu. Vyzdvihnout lze čl. 10 Mezinárodního paktu o hos
podářských, sociálních a kulturních právech, jenž normuje, že nejširší možná
ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní
jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu, kdy odpovídá za péči
a výchovu nezletilých dětí. Rovněž Všeobecná deklarace lidských práv považuje
rodinu za přirozenou a základní jednotkou společnosti, jež má nárok na ochranu
ze strany společnosti a státu.
V českém právním řádu poskytuje rodině ochranu nejen právo jednoduché,
ale i právo ústavní, neboť čl. 32 Listiny základních práv a svobod obsahuje ochra
nu rodiny a rodičovství, a současně vymezuje legislativní rámec pro důslednou
153
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
právní ochranu rodiny jako jednoho ze základních kamenů společnosti, stejně
tak rodičovství, dětí a mladistvých.1
I přes výše uvedené nebyl dle mého názoru zákonodárce důsledný, když
v části občanského zákoníku zabývajícího se výživným absentují důležitá
ochranná ustanovení pro osoby trpící duševní poruchou, která není jen pře
chodná. Ostatně ani dříve nebyla ze strany zákonodárce v předmětné oblasti
práva kladena pozornost na tyto osoby ve smyslu duševních a tělesných poruch,
které jsou v souvislosti se svým postižením odkázáni na pomoc druhých. Tyto
osoby nelze přehlížet a považuji za vhodné vnést do právního řádu ustanovení
svědčící v jejich prospěch, neboť ani současný občanský zákoník taková ustano
vení nepřináší.
2 Právo dítěte omezeného ve svéprávnosti na výživné
Míra rozvodovosti2 a také počet dětí narozených mimo manželství3 souvi
sí rovněž s narůstajícími komplikacemi s plněním vyživovací povinností rodi
čů vůči dětem. Samotná vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti vzniká přímo
ze zákona, a to nejčastěji narozením dítěte matce.4
Za dítě považuje dikce občanského zákoníku osobu v přímé příbuzenské
linii, tedy potomka svých předků, a to bez ohledu na dosažení určitého věku,
tedy nabytí zletilosti dítěte, ba dokonce ani nabytí jeho svéprávnosti. Obdobně
je tomu u rodičů dítěte, neboť jejich nezletilost, či omezení ve svéprávnosti, není
překážkou pro vznik jejich vyživovací povinnosti.
Vyživovací povinnost pak trvá do doby, než je dítě schopno se samo živit.
Důvodová zpráva poukazuje na to, že zásadní podmínkou přiznání výživného
je potřeba oprávněného, jeho neschopnost sám se o sebe – pokud jde o výživu –
postarat.5 Komentářová literatura zmíněné podrobněji rozvádí, když stav odká
1 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk, 2005, s. 684.
2 Míra rozvodovosti je patrná z tabulky označené jako Rozvody podle délky trvání man
želství v krajích, kterou vytvořil Český statistický úřad, například v roce 2013 bylo v Čes
ké republice rozvedeno 27 895 manželství . Český statistický úřad. Rozvody podle délky
trvání manželství v krajích. Veřejná databáze Českého statistického úřadu. [online]. [cit.
2015-03-30]. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabdetail.jsp?kapitola_id=19&potvrd=Zobrazit+tabulku&go_zobraz=1&cas_1_28=2013&cislotab=DEM0170PU_KR&vo=null&voa=tabulka&str=tabdetail.jsp.
3 Český statistický úřad. Narození. Veřejná databáze Českého statistického úřadu. [online].
[cit. 2015-03-30]. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabdetail.jsp?potvrd=Zobrazit+tabulku&go_zobraz=1&pro_1_46=CZ&childsel0=2&childsel0=2&cislotab=KR+03-05&vo=null&voa=tabulka&str=tabdetail.jsp.
4 Dalším důvodem pro vznik vyživovací povinnosti rodičů vůči dítěti je uplatnění jedné
z domněnek otcovství u otce, či právní mocí rozhodnutí o osvojení dítěte u osvojitelů.
5 ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava:
Sagit, 2012, s. 395.
154
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
zanosti na výživu popisuje jako neschopnost samostatně uspokojovat všechny
své potřeby, ať už vlastní prací či ze svého majetku a z dávek z pojistných sys
témů, např. starobního důchodu či peněžité pomoci v mateřství, i nepojistných
systémů, např. dávek státní sociální podpory.6 V judikatuře Ústavního soudu je
pak schopnost samostatně se živit definována tak, že dítě je schopno samostatně
uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně byto
vé.7
U zletilých dětí, které jsou omezeny ve svéprávnosti, je situace ztížena, a to
z objektivních důvodů, neboť nemohou své majetkové poměry ovlivnit svoji
činností v míře, které dosahují zletilé děti svéprávné. Takové děti jsou pak čas
to odkázány na pomoc státu, který jim poskytuje kupříkladu invalidní důchod,
příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu, avšak ani v souhrnu nemusí dojít
k plnému materiálnímu zabezpečení potřeb dítěte. Nutno uvést, že při nemož
nosti nabýt schopnost samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, bude
vyživovací povinnost rodičů trvat po dobu celého života takového dítěte.8
V souladu s rozhodnutím Ústavního soudu se domnívám, že důsledky posti
žení dítěte musí jít k tíži toho, kdo dítě na svět přivedl.9 Na druhou stranu by
měl stát poskytnout dítěti co nejpříznivější právní úpravu, která by mu ulehčila
zajišťování svých potřeb.
3 Kritický pohled na právní úpravu výživného
Z pohledu zletilého dítěte omezeného ve svéprávnosti na právní úpravu týka
jící se výživného je zřejmé, že zákonodárce věnoval zvýšenou pozornost dětem
nezletilým, avšak u dětí omezených ve svéprávnosti, které nabyly svéprávnosti,
již natolik pozorný dle mého názoru nebyl. Ustanovení občanského zákoníku
zletilé dítě omezené ve svéprávnosti nedůvodně znevýhodňuje, když je nestaví
na roveň dětí nezletilých.
Prvotním příkladem svědčícím pro moji domněnku je ustanovení chránící
děti nezletilé, které nenabylo plné svéprávnosti, v případě, když osoba výživou
povinná soudu řádně neprokázala své příjmy předložením všech listin a dalších
podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani
další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných
podle jiného právního předpisu. V takovém případě platí, že průměrný měsíční
6 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milada., KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WEST
PHALOVÁ, Lenka a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1054.
7 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 3113/10
8 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milada., KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WEST
PHALOVÁ, Lenka a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1091.
9 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1996/12
155
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotliv
ce. Dále je zapotřebí zdůraznit, že soud disponuje při rozhodování o vyživovací
povinnosti povinného k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti,
pravomocí rozhodnout i o tvorbě úspor.
Za velmi důležité však považuji ustanovení normující následek při zruše
ní nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenaby
lo plné svéprávnosti, tedy, že se spotřebované výživné nevrací. Nevrací se ani
dávka výživného, která na takové dítě byla splněna na měsíc dopředu, ale dítě
před uplynutím měsíce zemřelo. A contrario v případě zletilého dítěte omezené
ho ve svéprávnosti se spotřebované výživné vrací. Při změně poměrů zletilého
dítěte omezeného ve svéprávnosti zapříčiňující rozhodnutí snižující či zrušující
vyživovací povinnost na straně povinného, a to zpětně ke dni podání návrhu
ve věci samé, dojde ke vzniku nároku na vrácení spotřebovaného výživného.
Tato, dle mého názoru, vadná právní úprava s sebou může přinést až fatální
majetkové důsledky pro dítě. Taková zletilá osoba omezená ve svéprávnosti se
nejenom musí vyrovnat s aktuálním poklesem příjmu, ale rovněž vrátit spotře
bované výživné k datu rozhodnutí. Převážně se jedná o osoby, které nejsou výdě
lečně činné a jsou závislé na finanční podpoře státu. Pokud by výše těchto dávek
umožňovala tvorbu úspor zletilé osoby omezené ve svéprávnosti, bylo by vydání
bezdůvodného obohacení ve výši zpětně nepřiznaného spotřebovaného výživ
ného jistě ospravedlnitelné. Skutečnost, že je ale finanční situace těchto osob
ve skutečnosti právě opačná, si zřejmě dokáže představit každý z nás.
Určitý korektiv však obsahuje § 2 odst. 3 občanského zákoníku, které normu
je, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy
a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Jak
uvádí Melzer a Tégl: „Tzv. obyčejné lidské cítění ve svých nejhlubších základech, tj.
idea práva, idea spravedlnosti panující ve společnosti, tedy existující mimo právo,
je současně hranicí právní regulace.“10 Králíčková a Telec uvádí, že při interpre
taci i aplikaci zákona je nutné vycházet nejen z účelu institutu výživného a jeho
zákonných ustanovení, smyslu slov, ale také z účelu, hodnot a zásad soukromého
práva, budovaného na ochraně důstojnosti a svobody člověka a jeho přirozeného
práva brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí mu blízkých takovým
způsobem, který nezpůsobí bezdůvodně újmu druhým. Dále myšlenku rozvíjí
tak, že jde především o ochranu slabší strany, ať už je jí kdokoli, rodiny, rodi
čovství a manželství, o zákaz zneužití práva na výživné; v neposlední řadě také
o zákaz použití a výkladu předpisu o výživném v rozporu s dobrými mravy.11
10 MELZER, Filip, TÉGL, Petr. In MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník – velký
komentář. Svazek I. § 1–117. Praha: Leges, 2013, s. 78.
11 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, TELEC, Ivo. Výživné v novém občanském zákoníku. Bulletin
advokacie. [online]. [cit. 2015-03-30]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/vyzivne-v-novem-obcanskem-zakoniku?browser=mobi.
156
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Lze přisoudit, že požadavek na vrácení spotřebovaného výživného u zletilého
dítěte omezeného ve svéprávnosti by měl být hodnocen jako rozporný s dobrými
mravy, a současně i jako bezohledné urážení obyčejného lidského cítění. Je až
s podivem, kolik ustanovení chránících slabší stranu občanský zákoník obsahuje,
jako např. ustanovení o ochraně spotřebitele či nájemce, a na druhou stranu mlčí
o slabší straně, kterou představují zletilé osoby omezené ve svéprávnosti a jejich
výživa.
Ve spojitosti se změnou poměrů zákon stanoví výjimku v tom, že soud může
změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné
svéprávnosti, i bez návrhu. Opět je zřejmé, že návrhu je zapotřebí v případě změ
ny poměrů u dítěte zletilého a omezeného ve svéprávnosti, tudíž zákonodárce
i v tomto ohledu klade zvýšené nároky na opatrovníky těchto dětí.
S výše uvedeným souvisí i zákaz započtení proti pohledávce výživného pro
nezletilého, který není plně svéprávný, avšak zletilé dítě omezené ve svéprávnosti
zákonodárce přehlíží.
4 Závěr a návrh de lege ferenda
Jak je z výše uvedeného patrno, zletilé dítě omezené ve svéprávnosti by mělo
být postaveno na roveň nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti. Před
ním důvodem je nejen potřeba ochrany těchto dětí a jejich aktuální „diskrimina
ce“, ale i naplnění mravních hodnot naší společnosti a poskytnutí dostatečné soli
darity dětem, jejichž zdravotní stav není příznivý. V moci zákonodárce je možnost
upravit právní úpravu tak, aby jim poskytl dostatečné právní zázemí shodující se
s právním zázemím nezletilých dětí, které nenabyly plné svéprávnosti.
Nápravu zmíněného závadného stavu obsahují návrhy občanského zákoní
ku z roku 2005 a 2007, které ve svých ustanoveních namísto pojmu nezletilého
dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, uvádí pojem nesvéprávné dítě. Zde je
zapotřebí uvést, že tehdejší návrhy zákona umožňovaly i zbavení svéprávnosti,
zatímco aktuální právní úprava připouští pouze omezení ve svéprávnosti.
Změnou problematických ustanovení ve světle dřívějších návrhů občanského
zákoníku, by byl dle mého názoru vadný stav potlačen, zůstává však otázkou,
z jakého důvodu návrh občanského zákoníku odeslaný do Poslanecké sněmov
ny Parlamentu České republiky již obsahoval úpravu zmíněných ustanovení de
facto totožnou s aktuálním zněním občanského zákoníku, tedy z jakého důvodu
byla ochranná ustanovení výživného zúžena jen na nezletilé děti, které nenabyly
plné svéprávnosti.
Mgr. Tomáš Šperka
157
VYBRANÉ INSTITUTY OBRANY PROTI
NEPLNĚNÍ ZÁKONNÉ VYŽIVOVACÍ POVINNOSTI
Selected Institutes of defense against failure to
perform a legal duty to maintenance
Radka Demjanová1
DEMJANOVÁ, Radka. Vybrané instituty obrany proti neplnění zákonné vyži
vovací povinnosti. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 159–166.
Abstrakt: Příspěvek nabízí pohled na současné problémy spojené s řádným plněním
vyživovací povinnosti a prostředky vedoucí k nápravě situace, konkrétně na úroče
ní výživného. Problematika úročení výživného je podrobně rozebrána s výčtem kladů
a záporů tohoto institutu, rovněž je uveden postoj soudů k úročení výživného. V závěru
je nabídnuto možné řešení situace.
Klíčová slova: Výživné, vyživovací povinnost; úročení výživného, úroky
Summary: The paper offers a view to the problems associated with the effective execution
of maintenance obligations and the means to correct the situation, namely the interest of
maintenance . The issue of the interest of maintenance is examined in detail with a list of
pros and cons of this institute, also indicating the position of the courts on the interest of
maintenance . In conclusion, it offered a possible solution to the situation.
Keywords: Alimony, maintenance, interest of maintenance, interests
1 Problémy vyživovací povinnosti
V málokterých životních situacích můžeme vidět dynamiku společnosti tak,
jako je tomu v případě manželského soužití muže a ženy. Ze všech možných zdro
jů jsme informováni o stoupající rozvodovosti manželských párů, a klesajícím
počtu uzavřených sňatků, když stále více párů preferuje mimomanželské (tzv.
nesezdané) soužití2. Naproti tomu právní úprava dané oblasti je velice rigidní,
a namísto toho, aby se danému vývoji uzpůsobila, zůstává již nějakou dobu bez
významných změn, a to i přes četné novelizace zákona o rodině (z. č. 94/1963 Sb.,
dále jen „ZR“), které jsme mohli v průběhu jeho účinnosti zaznamenat, i přes zce
la novou soukromoprávní úpravu v novém občanském zákoníku (z. č. 89/2012
Sb., dále jen „OZ“), který dnes zahrnuje úpravu rodinného práva.
1 Tento příspěvek vznikl za podpory prostředků poskytnutých studentskou grantovou sou
těží Univerzity Palackého v Olomouci IGA Právnická fakulta 2015 „Práva a povinnosti
rodičů k dětem“ č. projektu IGA_PF_2015_023
2 Pojem nesezdané soužití český právní řád nezná, a proto mezi partnery navzájem neexis
tuje ani zákonná vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost, která se však zde může mezi
mužem a ženou vyskytnout, je výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané
matce za situace, že žena v nesezdaném soužití je těhotná, a otcem dítěte je její partner.
159
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Nový občanský zákoník nadále neřeší problémy neúplných rodin, konkrét
ně spojených s vyživovací povinností, především v oblasti výše výživného, jako
je např. úročení výživného. Tyto se vyskytují nejen v případě vyživovací povin
nosti rodičů k dětem, ale také v dalších vyživovacích povinnostech vznikajících
ze zákona, jako je výživné dětí vůči rodičům, mezi manžely a mezi rozvedenými
manžely, výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce, nebo
výživné mezi dalšími příbuznými.
Instituty, které zákon poskytuje jako obranu pro oprávněnou osobu při nepla
cení výživného povinným, jsou řešeními již vzniklého problému. Do budouc
na by se mělo především zamezit vzniku těchto situací. Pomineme-li případy
povinných, kteří neplatí výživné z vlastní nedbalosti, byť na to prostředky mají,
velkou část neplatičů tvoří povinní, kteří na úhradu výživného nemají finanč
ní prostředky. Příčinou neplacení výživného v mnoha případech může být
nesprávně určená jeho výše. Ta může být způsobena mimo jiné i různorodos
tí rozhodování o výši výživného mezi jednotlivými soudci, přičemž z důvodu
nemožnosti opravného prostředku dovolání zde není ani možnost sjednocení
judikatury touto cestou. Následkem toho je velmi často fakt, že výše výživného
je spíše výsledkem subjektivního rozhodování jednotlivých soudců, než výsled
kem důkladné jak skutkové, tak právní analýzy daného případu. Stane-li se tak,
hrozba budoucí nemožné úhrady výživného povinnou osobou je pravděpodob
nější, a následně je nezbytné aplikovat některý z právních institutů pomáhající se
bránit proti neplacení výživného.
I přes některé již existující instituty řešící tento problém jich značné množství
absentuje. Za situace, kdy by měla oprávněná osoba v ruce pravomocný a vyko
natelný rozsudek, avšak i přesto se nemůže svého výživného domoci, je právní
úprava neefektivní. Protože osoba oprávněná se k výživnému od osoby povinné
nedostane, nedostane se jí potřebné zaopatření, na které má nárok ze zákona.
Situace je o to závažnější, jedná-li se o výživné pro nezletilé děti, jejich zájmy jsou
(měly by být) státem chráněny primárně.
2 Úročení výživného
Jednou z možností sankcionování neplatiče povinného z vyživovací povin
nosti je úročení dlužného výživného. Přiznání úroku z prodlení v tomto případě
nebrání žádné hmotněprávní ani procesněprávní ustanovení.3 Avšak přesto, že
je dlužné výživné finanční plnění, užití úroku z prodlení dle § 1970 OZ4 v pří
padě prodlení povinného z výživného bývá v teorii spornou otázkou. Přitom
3 CHALUPA, Luboš. K otázce úroků z prodlení v soudních sporech. Právní rozhledy, 1998,
č. 9.
4 § 1970 OZ: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel,
který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodle
ní, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
160
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
se jedná o jeden ze zákonných sankčně-motivačních mechanismů pro vynucení
řádného placení finančního závazku.5 Preventivní působení na dlužníka ex lege,
které úrok z prodlení způsobuje, je cíl, kterého je potřeba dosáhnout i v případě
vyživovací povinnosti dlužníka.
Pro bližší pochopení problematiky je primárně potřeba osvětlit pojem výživ
né. To představuje jak v užším slova smyslu samotná výživa oprávněné osoby,
ale i o uspokojování ostatních hmotných či nehmotných potřeb.6 Jedná se tedy
o plnění majetkové povahy, ale ne vždy plnění finanční. Výživné lze charakteri
zovat jako zvláštní druh plnění, které lze rozlišit na plnění peněžité (jako peně
žité plnění je výživné stanoveno zpravidla v rozhodnutí soudu při rozhodování
o výživném) a nepeněžité (umožnění bydlení apod.). 7
Pokud jde o zákonné úroky z prodlení, ty jsou upraveny § 1970 OZ. Konkrét
ní výše úroku z prodlení je pak stanovena nařízením vlády.8 Ustanovení o úroku
z prodlení je upraveno v v části čtvrté OZ obsahující úpravu relativních majet
kových práv (závazků), na rozdíl od výživného, které se nachází v části druhé
obsahující úpravu rodinného práva.
Avšak i přes tuto skutečnost dle § 11 OZ bychom měli obecné ustanovení
o zániku závazku (obsahující ustanovení o prodlení dlužníka s plněním a také
tedy úrok z prodlení) přiměřeně použít také na zánik jiných soukromých práv
a povinností, což výživné dozajista je. Ustanovení § 11 OZ dále rozvádí § 1723
OZ, který stanoví, že ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí
přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností, a tedy
opět musíme konstatovat, že i na výživné. V souvislosti s placením výživného lze
hovořit o závazkovém právním vztahu, jímž je podle § 1721 OZ právní vztah,
ze kterého má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku
a dlužník má povinnosti toto právo splněním dluhu uspokojit. Tento závazek
vzniká z “jiných skutečností uvedených v zákoně“ (typickým případem takové
skutečnosti je rodičovství), na které právě § 1721 OZ odkazuje.
Aby oprávněná osoba mohla požadovat úrok z prodlení, musí být kumulativ
ně splněny tyto podmínky:
•
•
•
•
musí jít o peněžitý dluh,
dlužník je ve stavu prodlení,
dlužník je za prodlení odpovědný,
věřitel splnil své povinnosti.
5 ŠILHÁN, Josef. In HULMÁK, Milan (ed). Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná
část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1051.
6 KOVÁŘOVÁ, Daniela. Vyživovací povinnost po rekodifikaci. Praha: Leges, 2014, s. 29.
7 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHA
LOVÁ, Lenka. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Pra
ha: C. H. Beck, 2014, s. 1035.
8 nařízení vlády č. 351/2013, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených
s uplatněním pohledávky
161
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Dále se budeme zabývat jen prvníma dvěma podmínkami, neboť pouze
o těchto se lze bavit v obecné rovině. Další dvě jsou již na konkrétní posouzení
v daném případě (zda je povinný z výživného odpovědný za jeho včasné neza
placení, zda mu oprávněný umožnil platbu poskytnout).
V ustanovení § 1970 OZ je výslovně uvedeno, že úroky z prodlení lze poža
dovat jen po dlužníkovi, který je v prodlení s peněžitým plněním. Z výše popsa
né charakteristiky výživného lze tedy dojít k závěru, že ne v každém případě
lze uvažovat o úročení výživného. Jde pouze o situace, kdy je dlužné výživné
stanovené konkrétní peněžitou částkou. Výživné představující nepeněžité plnění
ze své povahy nemůže být předmětem úročení výživného, pro tyto případy exis
tují jiné sankční mechanismy (náhrada škody, smluvní pokuta).9
Úrok z prodlení je třeba počítat ode dne prodlení dlužníka, tedy den po splat
nosti konkrétního měsíčního10 (není-li stanoveno jinak) výživného (den násle
dující po dni, kdy měl povinný plnit).11 Splatnost výživného je zpravidla stano
vena v rozsudku ukládajícím povinnost k výživnému. Uplynutím určitého dne
splatnosti bez splnění povinnosti se rozhodnutí stává mimo jiné vykonatelným.
Výživné by mělo být možné úročit také, aniž by bylo stanoveno v konkrétním
soudním rozhodnutí, neboť vyživovací povinnost vzniká bez dalšího ze záko
na.12 Rozhodnutí, které povinnému ukládá povinnost plnit výživné má dekla
ratorní povahu, a tedy pouze autoritativně konstatuje, že vyživovací povinnost
existuje. Splatnost výživného je dokonce rovněž stanovena zákonem, a to § 921
OZ tak, že výživné je splatné vždy na měsíc dopředu (není-li stanoveno jinak).
Dalo by se tedy předpokládat, že takto určená splatnost je poslední den v měsí
ci předcházející měsíci, za nějž má být výživné placeno. Pro uplatnění úroků
z prodlení také není zapotřebí žádné speciální smluvní ujednání a tato sankce
nastupuje přímo ze zákona.13
Soudní judikatura nicméně tento názor zásadně odmítá a konstatuje, že
povinný z výživného neví, v jaké výši bude žalující oprávněné straně výživné
přiznáno a neví, jak bude stanovena splatnost běžného výživného a případného
dlužného výživného.14 V té době účinné ustanovení § 97 ZR tak zřejmě neby
lo dostatečně určitým pro určení konkrétního dne splatnosti, a to samé lze říci
9 ŠILHÁN, Josef. HULMÁK, Milan (ed). Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část
(§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1055.
10 dle § 922 OZ je výživné splatné vždy na měsíc dopředu
ha: C. H. Beck, 2014, s. 1049.
12 HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 205.
14 rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011, č. j. 28 Co 167/2011-79
162
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
o § 921 OZ, který se obsahově od § 97 ZR neliší (nově je zakotvena možnost plnit
výživné i jinak než zákonem stanoveným způsobem, a to pokud tak rozhodne
soud, anebo pokud se osoba oprávněná dohodne s osobou povinnou jinak).
Zajímavou otázkou je také, zda by se změnila situace v případě, že mezi
oprávněným a povinným byla uzavřena dohoda o poskytování výživného (myš
leno v situaci, kdy vyživovací povinnost existuje již ze zákona, nikoli mezi jinými
subjekty jako smlouva o důchodu dle § 2701 a násl. OZ). Domnívám se, že by
úroky z případné nezaplacené částky dle dohody bylo možné následně vymá
hat soudně spolu s dlužným výživným. Konkrétní výše výživného (na které se
navíc smluvní strany – oprávněný a povinný – dohodli) je povinnému na rozdíl
od předchozího případu známá, stejně jako den splatnosti jednotlivých dávek
výživného. Navíc vyživovací povinnost by tak vznikla nejen na základě zákona,
ale rovněž na základě smlouvy, čímž by se přiblížila závazkům dle části čtvrté
OZ a aplikace obecných ustanovení závazků včetně § 1970 OZ by byly pravdě
podobnější.
V jiných případech by ale pravděpodobně úročení výživného bylo možné
až s následným soudním rozhodnutím, ve kterém bude určena konkrétní výše
výživného na měsíc a jeho splatnost. Tím však vzniká situace, že byť závazek
poskytovat výživné vzniká ex lege, stejně jako jeho splatnost je určena ex lege,
účinky spojené se splatností tohoto závazku (tzn. vznik nároku na zaplacení úro
ku z prodlení) vznikají až se soudním rozhodnutím.15 Tato situace je dle mého
názoru nepřijatelná.
Soudní praxe zpočátku neakceptovala úročení výživného za žádných z výše
uvedených okolností. Svůj postoj opírala o tvrzení, že je zapotřebí přihlédnout
ke zvláštnímu charakteru výživného, zejména bezprostřední vázanost na vzta
hy osobní. Tato skutečnost má být dle názoru ústavního soudu také důvodem,
pro specifickou trestněprávní sankci za prodlení s úhradou výživného, což odů
vodňuje nemožnost použití občanskoprávní úpravy úroků z prodlení.16 S tímto
argumentem ale nelze souhlasit, když cílem trestního řízení je sice sankcionová
ní dlužníka, ale ne odškodnění oprávněné osoby jako mají za cíl úroky z prodle
ní.17 Navíc možnost trestněprávní sankce přichází v úvahu až po čtyřech měsí
cích neplnění vyživovací povinnosti, a trestní právo má být až prostředek ultima
ratio, a aplikovat se až v situaci, kdy nepostačuje např. občanskoprávní sankce.
Podobný názor zastával rovněž Nejvyšší soud Slovenské republiky, když
v rozsudku z 26. 1. 2012, sp. zn. 5 Cdo 217/2010 uvedl, že právo na výživné je
osobním právem dítěte, které je upraveno v zákoně o rodině, který je zákonem
15 Shodně také úprava § 76 z. č. 36/2005 z. z. Slovenské republiky: úrok z omeškania patrí
oprávnenému v prípade omeškania povinného s plnením ktorejkoľvek splátky výživného, ktorá bola určená rozhodnutím súdu
16 usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 399/05
17 SCHINNENBURGOVÁ, Petra, CIDLINA, Václav. K určování výše výživného. Právní rozhledy, 2013, č. 7.
163
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
samostatně upravujícím rodinněprávní vztahy, oddělené od občanskoprávní
úpravy. V případě dlužného výživného, resp. výživného podle zákona o rodině
vůbec, není možné uplatnit § 517 odst. 2 slovenského občanského zákoníku18
upravující úrok z prodlení. Brání tomu neexistence prodlení jako základního
předpokladu pro vznik nároku na úroky z prodlení ve smyslu § 517 odst. 1 slo
venského občanského zákoníku.
Uvedené rozhodnutí už pro prodlení s placením výživného, které vzniklo
po roce 2013, na Slovensku neobstojí z důvodu změny relevantní právní úpravy.
Novelou slovenského zákona o rodine19 totiž došlo s účinností od 15. 6. 2013
k zákonné úpravě úroku z prodlení z dlužného výživného, které by naší právní
úpravě mohlo být inspirací. Do § 76 slovenského zákona o rodine byly doplněny
odstavce umožňující v případě prodlení povinného s plněním výživného urče
ného rozhodnutím soudu, aby oprávněný požadoval úroky z prodlení z neza
placené částky. Plnění výživného povinným se započítává první na jistinu a až
po úhradě celé jistiny na úroky z prodlení. Důvodová zpráva dále uvádí, že by
úrok z prodlení s plněním výživného měl být součástí pohledávky, kterou by
potom i s výživným mohli vymáhat přímo exekutoři. 20
Dá se říct, že podobný směr zaujal už Krajský soud v Praze, který ve svém
rozhodnutí21 sice úroky z prodlení osobě oprávněné z výživného nepřiznal, ale
jen z toho důvodu, že výživné nebylo stanoveno soudem a povinný tak nevěděl
konkrétní výši výživného a jeho splatnost. I když se jedná o krok správným smě
rem, otázka úročení výživného je nadále sporná a řešením by v této situaci moh
lo být výslovné zakotvení této povinnosti mezi ustanovení o vyživovací povin
nosti v občanském zákoníku stejně jako je tomu ve slovenské právní úpravě.
Otázkou je, zda užití tohoto institutu bude mít na neplatiče kladný nebo
záporný vliv. Úroky z prodlení mohou být pro řadu lidí negativní motivací
k úhradě, neboť nezaplacením výživného dochází každým dnem k navýšení cel
kové pohledávky. Proto se budou snažit svou vyživovací povinnost řádně a včas
splnit. Preventivní aspekt úročení výživného je tedy jednoznačně motivujícím
prvkem k docílení lepší disciplíny plnění výživného.
Naopak rizikem může být vyšší administrativní náročnost celého procesu
vymáhání a s tím spojené možné zdržení (oprávněný rodič bude muset určit, od
kdy úrok začal plynout, a v případě většího počtu oprávněných dětí určit výšku
dlužného výživného za jednotlivé měsíce).22 Negativním faktorem může být fakt,
18 § 517 odst. 2 slovenského občanského zákoníku, z. č. 40/1964 Zb.: Ak ide o omeškanie
s plnením peňažného dlhu, má veriteľ právo požadovať od dlžníka popri plnení úroky
z omeškania, ak nie je podľa tohto zákona povinný platiť poplatok z omeškania; výšku
úrokov z omeškania a poplatku z omeškania ustanovuje vykonávací predpis.
19 z. č. 36/2006 Z. Z.. zákon o rodine ve znění novely č. 125/2013 Z. Z.
20 důvodová zpráva k § 76 zákona o rodine, z. č. 36/2006 Z. Z.
21 rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011 č. j. 28 Co 167/2011
22 BÁČOVÁ, Petra. Na Slovensku vymáhají výživné i s úroky [online]. Konkursní noviny, [cit.
164
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
že v některých případech není výživné povinným placeno ne z jeho nedbalosti či
neochoty, ale z nedostatku finančních prostředků. Pokud tedy k samotnému dlu
hu na výživném naroste také úrok, může se úhrada dlužné částky ztížit natolik,
že bude nereálná. V takové situaci by se měl nicméně dle mého názoru uplatnit
korektiv dobrých mravů a povinný si může požádat o snížení výživného soudem
prostřednictvím § 163 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Názory, které úročení výživného nepodporují, dále také tvrdí, že v případě
výživného se jedná o závazek, který vzniká ze zákona, a nikoli ze smlouvy. Rozdíl
je zřejmě spatřován v tom, že v případě soukromoprávních závazků, jejichž práv
ním titulem je smlouva, dlužník přebírá závazek spolu s rizikem placení případ
ného úroku z prodlení dobrovolně při uzavírání smlouvy, v případě výživného
vzniká ale povinnost ze zákona. Dle literatury musí pro nárok na úrok z prodlení
jít o „dluh“, tedy peněžitou povinnost ze závazku a ne o povinnost mimozávaz
kovou. Úroky z prodlení se vztahují k povinnostem smluvním (např. zaplacení
kupní ceny), k peněžitým povinnostem vzniklým z porušení povinností (např.
peněžitá náhrada škody, smluvní pokuta, přiměřené zaodstiučinění) i z kvazi
deliktů (bezdůvodné obohacení). Mezi tyto povinnosti ale nepatří povinnosti
stanovené zákonem, např. náhrada nákladů občanského soudního řízení vyplý
vající z rozhodnutí soudu,23 a tedy zřejmě také vyživovací povinnost.
S tímto názorem nelze souhlasit. Na úroky z prodlení z dlužných částek
výživného lze nahlížet jako na náhradu majetkové újmy oprávněné osobě, která
jí vznikne v důsledku pozdní platby výživného. Tuto újmu lze vyčíslit například
za pomoci nákladů ve formě úroků, které by oprávněná osoba musela vynaložit,
pokud by si částku odpovídající dlužnému příspěvku musela vypůjčit v bance.
Výživné jako předmět plnění závazku má zvláštní charakter, daný jeho
potřebností (platí se slabšímu subjektu). Vyživovaný je obvykle subjekt odkázaný
na pomoc druhého, slabší stranou závazku, než povinný, velmi často je na povin
ném nejen finančně závislý (jako je tomu zejména u výživného pro nezletilé
a nesvéprávné, ale i zletilé děti).24 Pokud by tomu tak nebylo, samotné výživné
by za takových okolností bylo v rozporu s dobrými mravy. Daný stav by tak
byl řešen obecnými ustanoveními občanského zákoníku.25 Potřebnost výživného
je dále také zdůrazněna např. zákonem stanovenou splatnostní vždy na měsíc
dopředu (§ 921 OZ). Proto nedává smysl, aby rodinněprávní vztahy nepožívaly
10. června 2015]. Dostupné na http://www.konkursni-noviny.cz/clanek/na-slovensku
-vymahaji-vyzivne-i-s-uroky.
ha: C. H. Beck, 2014, s. 1049.
25 dle § 2 odst. 3 OZ: Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy
a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
165
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
stejné ochrany jako závazky, když právě jejich vlastností je jejich potřeba ochra
ny.
3 Závěr a úvahy de lege ferenda
Z důvodu větší právní jistoty by tuto problematiku bylo vhodné de lege
ferenda upravit samostatným ustanovením, které by úročení výživného výslovně
umožňovalo a stanovilo by podmínky jeho uplatnění.
Jedním z navrhovaných řešení je rozhodnout na návrh žalobce (oprávněné
ho) o podmíněné úhradě úroků z prodlení již ve výroku rozsudku. Jednalo by
se tedy o uplatnění práva na úroky z prodlení ještě před vznikem samotného
prodlení. V takovém případě by nicméně byl oprávněný zatěžován dalším pro
cesním postupem. Proto se zdá vhodnější úprava, která je ve slovenském zákoně
o rodine, kdy exekutor může stanovit v exekučním příkaze mimo jiné i povin
nost k úhradě úroku z prodlení, aniž by to přímo vyplývalo již ze soudního roz
hodnutí. Podobná právní úprava by jistě byla motivačním nástrojem pro mnoho
povinných osob z výživného.
Mgr. Radka Demjanová
166
TEORETICKÉ ASPEKTY LEGITIMITY PRÁVA
Theoretical aspects of a legitimacy of law
Ján Šurkala
ŠURKALA, Ján. Teoretické aspekty legitimity práva. Acta Iuridica Olomucensia,
2015, Vol. 10, No. 3, s. 167–180.
Abstrakt: Cieľom príspevku je formulovať základné teoretické východiská a definíciu
legitimity práva. Autor ju analyzuje pomocou konceptu tzv. legitimizačných formúl,
ktoré kategorizuje na ideologické, proceduralistické a vlastné právne. Zároveň sa venuje
súvisiacim problémom legality, fakticity, moci a autonómie. Výsledkom práce je definícia
legitimity práva ako schopnosti normatívneho systému vyvolať v adresátoch potrebu jeho
akceptácie aj bez použitia donucovacích prostriedkov.
Klíčová slova: legitimita práva, legitimizačné formuly práva, legalita, fakticita, verejná
moc, autonómia
Summary: The article is focused on theoretical problems of a legitimacy of law and aims
to express basic definitions of the problem. The author analyses the legitimacy via a con
cept of so-called legitimation formulas of law, which may be devided to ideological, pro
cedural and legal. He also deals with certain related issues like legality, facticity, public
power and authonomy. Finally, he comes to definition of legitimacy of law as ability of
certain normative system to induce people to accept it without a need of using coercive
measures.
Keywords: legitimacy of law, legitimation formulas of law, legality, facticity, public power,
authonomy
1 Úvod
Legitimita je imanentnou súčasťou práva odlišujúcou ho od iných mocen
ských praktík riadenia spoločnosti. Nelegitímne právo je contradictio in adjecto,
lebo zo samotnej podstaty práva vyplýva potreba jeho akceptácie adresátmi jeho
noriem. Legitimita teda nie je vlastnosťou, ktorú právo môže mať, ale je samo
zrejmým predpokladom a definičným znakom práva. Bez legitimity právo nie je
právom.
Legitimita práva je teleologická veličina. Jej cieľom je zdôvodniť existenciu
konkrétnej podoby určitého právneho systému a obhájiť ju pred adresátmi práv
nych noriem. Prostriedky tejto obhajoby sú rozličné. Právo môže svoju existen
ciu zdôvodňovať jednak ideologickými, resp. ideovými, dôvodmi alebo má svoj
pôvod v proceduralistických koncepciách. Spoločnou črtou oboch prístupov je
ich ukotvenosť v mimoprávnych príčinách práva. V súčasnosti sú však rozšírené
názory o možnosti „samozdôvodneného“ práva.
167
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Cieľom tejto teoretickej analýzy legitimity práva je skúmať tento fenomén
nielen z hľadiska súčasného stavu, ale aj zo širšej perspektívy histórie a súvisia
cich teoretickoprávnych problémov. Z hľadiska použitej metódy budeme postu
povať nasledovne: jednotlivé druhy legitimity práva rozvedieme v prvej kapitole.
Budeme sa pritom snažiť o určitú teoretickú abstrakciu, ktorá poslúži lepšiemu
zvýrazneniu jednotlivých aspektov skúmaného problému. V druhej kapitole
sa bližšie pozrieme na problém legality, ktorý je s legitimitou často zamieňaný
a stotožňovný. Preto sa pokúsime tieto pojmy jednak rozlíšiť, a to z ohľadom
na ich ciele a funkcie. V nasledujúcej kapitole načrtneme fenomén fakticity, teda
jav, kedy do právneho poriadku prenikajú vplyvy z okolitého reálneho sveta.
Z povahy veci vyplýva, že je to práve legitimita, čo udržuje kontakt práva s okoli
tým univerzom, čím jednak determinuje jeho obsah a zároveň zabezpečuje jeho
akceptabilitu vo vzťahu k adresátom. V štvrtej kapitole sa budeme venovať prob
lematike vplyvu moci na právo a jeho legitimitu. Tu sa budeme musieť vyspo
riadať s viacerými problematickými otázkami, ako napr. funkciou verejnej moci
nasmerovanou na zabezpečenie vynútenia práva aj proti vôli jej adresátov, alebo
fenoménom tzv. nepravej legitimity, t. j. takej, keď sa kvázi-dobrovoľné podria
denie sa právu zabezpečuje metódami priameho či nepriameho nátlaku na jeho
adresátov. S tým súvisí aj zameranie našej poslednej kapitoly, kde budeme skú
mať fenomén autonómie jednotlivca a spoločenských skupín od práva a štátu.
Napokon sa v závere pokúsime formulovať základné teoretické východická legi
timity práva, predovšetkým jej definíciu a funkcie.
2 Legitimizačné formuly práva (LFP)
Legitimizačné formuly sú formy konkrétnych zdôvodnení práva. Ako sme už
naznačili v úvode, vo všeobecnosti poznáme tri druhy takýchto formúl. V tejto
kapitole sa pokúsime najskôr zadefinovať jednotlivé LFP a následne vyabstrahu
jeme spoločné znaky LFP určitého druhu v krátkom sumári.
2.1 Ideologické legitimizačné formuly práva
Najčistejšou ideologickou formulou je ideová ideologická legitimizačná for
mula (ideologická LFP v užšom zmysle). Táto formula legitimizuje právo pouka
zom na jeho hodnotovú a ideovú ukotvenosť v určitej spoločensky dominantnej
alebo významnej ideológii. Adresáti práva ho akceptujú z dôvodu hodnotovej
príbuznosti jeho obsahu s ich svetonázorom, ktorý vo verejnom diskurze presa
dzuje konkrétna ideológia. Obsah práva je teda nepriamo určený názormi ide
ologických skupín, ktoré sú v spoločnosti prítomné, čím tieto skupiny získavajú
značný vplyv na obsahovú stránku práva. Výsledkom tejto skutočnosti je nad
radenosť ideológov nad ostatných adresátov právnych noriem, čiže spoločenská
nerovnosť.1
1 Ideológie môžu byť čo do obsahu svojho „učenia“ aj striktne rovnostárske. Na tomto mies
168
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Teokratická legitimizačná formula, ktorá je tiež jednou z foriem ideologickej
LFP, deklaruje, že jediným skutočným zdrojom práva je božstvo.2 Pod božstvom
môže chápať širokú škálu polyteistických božstiev s antropomorfnými znakmi
(napr. grécka a rímska antická mytológia) alebo dokonca žijúcich ľudí povýše
ných do božského stavu alebo môže ísť o Boha monoteistického. Spoločným zna
kom je určitá nadradenosť substancie Boha (bohov), odlišná od podstaty smrteľ
ných ľudí,3 ktorá ho (ich) oprávňuje formulovať záväzné pravidlá správania sa pre
smrteľníkov. Dôvodmi akceptácie týchto pravidiel adresátmi sú hlavne morálna
nadradenosť (uznanie obsahovej správnosti), všemohúcnosť (strach pred bož
stvom) alebo dôvera v dobro stotožnené v božstve. Medzi ideologické legitimi
začné formuly sme teokratické koncepcie zaradili z dôvodu ideovej uzavretosti
prameniacej z „neprítomnosti osoby božstva“.4 Kvôli nemožnosti priamej arti
kulácie božskej vôle sa vytvorí privilegovaná kasta duchovenstva, ktorá tlmočí
božie názory spoločnosti. U väčšiny náboženstiev sa postupne vytvorí uzavretý
systém pravidiel a dogiem, ktoré sú vyjadrením konzistentnej a stálej božej vôle.
Ide teda o špecifický druh ideológie, ktorý sa od bežnej ideológie líši len pouka
zovaním na svoj nadzemský pôvod.
Špecifickou ideologickou legitimizačnou formulou je racionalistická. Na roz
diel od ideologickej LFP v užšom zmysle sa neviaže na konkrétnu ideológiu, ale
vyjadruje podmienky racionálneho práva. Chápe právo ako systém rozumné
ho fungovania spoločenských vzťahov, opozitom ktorého sú chaos a rozbroje.
„Rozumnosť“ sa samozrejme dá chápať rôzne; rozumná môže byť absolutistic
ká monarchia, rozumná môže byť aj zastupiteľská demokracia alebo akákoľvek
iná forma vlády tvoriacej právo. Čo je však podstatné, je forma zdôvodnenia.
V určitom zmysle sa racionalistická LFP dá chápať ako sekundárna formula kori
gujúca primárnu formulu. Táto prevažne formalistická ideológia však obsahuje
aj niektoré materiálne ideologické prvky ako viera v rozumnosť človeka a znej
prameniaca viera v pokrok.5
Naproti tomu evolucionistická ideologická legitimizačná formula neneguje
minulosť, ale vyjadruje presvedčenie, že vitálne (v našom prípade legitímne)
prvky práva sa historickým vývojom zachovajú a zveľadia, zatiaľ čo prípadné
nelegitímne prvky sa postupne odbúrajú. Súčasný stav je tak tým najoptimál
2
3
4
5
te však chceme zdôrazniť prirodzenú nerovnosť subjektov v procese artikulácie a výkladu
obsahu ideológie, ktorá je nevyhnutná pre zachovanie jej integrity.
VOJÁČEK, Ladislav. a kol. Dejiny verejného práva v Európe (s dodatkom Vývin verejného
práva v USA). Bratislava: Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenské
ho v Bratislave, 2004, s. 19–21.
V tejto vete pre jednoduchosť abstrahujeme od faktu, že v určitých náboženstvá môžu
bohovia aj zomrieť.
Táto koncepcia platí len pre náboženstvá, ktoré nevyznávajú určitú žijúci ľudskú osobu
prítomnú na zemi za boha.
Pre viac informácií porovnaj: CONDORCET, Jean Antoine. Sketch for a historical picture
of the progress of the human mind. London: Weidenfeld and Nicolson, 1955, 202 s.
169
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
nejším výsledkom vývoja, ktorý nie je zásluhou žiadnej uvedomelej činnosti
„osvietených“, ale vznikol vďaka v spoločnosti zabudovaným samoregulačným
mechanizmom.6 Spoločné črty s racionalistickou LFP spočívajú vo formalistic
kom charaktere obidvoch ideológií a v postupnom (uvedomelom alebo neuve
domelom) zlepšovaní, teda v raste legitimity práva.
Za ideologickú legitimizačnú formulu považujeme aj konzervativistické dok
tríny. Aj tie tiež sú prevažne formalistické, ale na rozdiel od racionalistických ale
bo evolucionistickým prístupov nehlásajú postupné takmer zákonité zvyšovanie
legitimity práva, ale opierajú sa o rezervovanosť až podozrievavosť voči „zlepšo
vacím návrhom“. Vychádzajú z tézy, že v minulosti osvedčená legitimita určitého
právneho systému je hodnotou hodnou primeranej ochrany pred obsedantnou
snahou progresivistov každú chvíľu k nej niečo pridávať alebo z nej vypúšťať.7
K revolučným zmenám legitimity sa stavajú až zaryto nepriateľsky.
Sumár: Ideologické legitimizačné formuly predstavujú zdôvodnenia obsahu
práva alebo zásad jeho tvorby a fungovania založené na ideológiách pochádza
júcich mimo sféry práva. Ide teda o externé zdroje legitimity. Zatiaľ čo prvé dva
vyššie rozobrané druhy legitimizačných formúl (ideové a teokratické) ponúka
jú predovšetkým obsahové zdôvodnenia práva, formalistické koncepcie fixujú
predovšetkým abstraktné formálne požiadavky na legitímne právo. Aj napriek
všeobecnosti formulovaných požiadaviek hraničiacej až s vágnosťou, o ich „ide
ologickom“ charaktere nepochybujeme. Každá z ich požiadaviek v praxi kon
frontuje existujúcu realitu s určitou ideológiou ovplyvnenou predstavou subjek
tu o legitímnom práve.
Subjektivizmus a presvedčenie o správnom pochopení predmetu skúmania
je vo svojej podstate základným znakom ideologického myslenia. Na rozdiel
od nižšie rozvedených proceduralistických LFP, účelom ideologických LFP nie
je hľadať zhodu medzi rôznymi názorovými prúdmi pomocou určitých konsen
zuálnych procedúr, ale ich cieľom je presvedčiť všetkých adresátov o správnosti
konkrétneho ideológiou podmieneného právneho systému. Cieľom teda nie je
hľadanie zhody, ale presadenie alebo až vnútenie určitého pohľadu všetkým sub
jektom.
2.2 Proceduralistické legitimizačné formuly práva
Základom proceduralistických legitimizačných formúl je formálny alebo
neformálny postup legitimizácie určitého subjektu, skupiny subjektov alebo aj cel
ku spoločnosti uznášať sa na obsahu práva. Narozdiel od ideologických LFP sa
proceduralistické LFP nefixujú na žiadnu konkrétnu ideológiu, ktorá by determi
novala ich obsah, ale upravujú pravidlá tvorby práva. Proceduralistické koncepcie
6 SPENCER, Herbert. Progess: Its Law and Causes. In: The Westminster Review, (67) 1857, s.
445–447, 451, 454–456, 464–465.
7 Porov. SCRUTON, Roger: Smysl konzervatismu. 1. vydání. Praha: Torst, 1993, 293 s.
170
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
zmierňujú rozpory zapríčinené ideológiami a vytvárajú mechanizmy tvorby spo
ločenského konsenzu.8 Konkrétnu podobu procedurálnej LFP determinuje miera
spoločenskej interakcie v oblasti riadenia vecí verejných. Vo všeobecnosti platí, že
čím viac subjektov ašpiruje na participáciu na tvorbe práva, tým väčšia je komplex
nosť a zložitosť procesných postupov jeho legitimizácie. V nasledujúcich častiach
tejto kapitoly sa pokúsime definovať základné druhy procedurálnych LFP, pričom
budeme postupovať od jednoduchších k zložitejším.
Najjednoduchšou procedurálnou legitimizačnou formulou je tyranská. Pod
týmto pojmom sa skrýva pomerne štruktúrovaná skupina foriem vlád od staro
orientálnych despocií cez tyranie a diktatúry antiky až po absolutistické monar
chie novoveku. Ide o formy vlády, pri ktorý je vládnucim zvyčajne jediný subjekt,
ktorý v sebe koncentruje všetku svetskú (a niekedy aj duchovnú) moc.
Špecifikom spomenutých systémov vlády, je pomerne tenká hranica medzi
reguláciou spoločnosti prostredníctvom práva a prostredníctvom voľného
mocenského aktu.9 Aj napriek väčšej pružnosti voľného použitia moci však tieto
režimy, pokiaľ im to okolnosti dovoľujú, uprednostňujú právne prostriedky regu
lácie. Konajú tak s ohľadom na adresátov právnych noriem, ktorí sa ochotnejšie
podrobujú ich vôli, ak spĺňa určité materiálne a formálne požiadavky.10 Práve
táto akceptácia oprávnenosti mocenského zásahu zo strany adresáta je neformál
nou procedurálnou LFP. Hoci sa môže na prvý pohľad javiť konanie mocenského
aparátu ako svojvoľné, v skutočnosti sa vytvorí nepísaná dohoda (forma ústavy
v materiálnom zmysle) medzi vládnucim a zvyškom spoločnosti zabezpečujúca
obom stranám určité výhody. Benefitom pre vládcov je stabilizácia mocenských
pomerov a znížená potreba nákladnej represie, ovládaným sa na druhej strane
poskytne určitá miera právnej istoty.
Zložitejšou procedurálnou LFP je oligarchická. Sem zaradíme okrem oligar
chie v užšom zmysle aj aristokratické, timokratické alebo totalitaristické formy
vlády. Ich spoločným definičným znakom je rozdelenie spoločnosti na subjekty
participujúce na tvorbe práva a subjekty, ktoré sú len adresátmi ich výstupov.
Skupina vládnucich je čo do počtu subjektov zvyčajne menšia. Procedurálna
legitimita práva sa dosahuje poukázaním na participáciu subjektov morálne,
ekonomicky, dedične, ideologicky alebo inak nadradenej na procese formulova
nia konkrétnej podoby práva.11
Rovnako ako pri tyranských koncepciách aj tu platí, že neprivilegovaná sku
pina nie je úplne pasívnym príjemcom rozhodnutí „oligarchov“, ale vo faktickej
rovine môže vyjadrovať svoj postoj k obsahu alebo forme práva. Miera akceptá
cie tohto postoja vládnucimi je zvyčajne nepriamo úmerná ich moci. Na rozdiel
8
9
10
11
LUHMANN, Niklas. Legitimation durch Verfahren. Darmstadt: Luchterhan, 1969, s. 35.
HOBBES, Thomas. Leviathan. Oxford: Clarendon Press, 1909, Kapitola XX.
MACHIAVELLI, Niccolò. Vladár. Úvahy o vláde. Bratislava: Tatran, 1968, Kapitola IX.
PLATO. Republic In: Dialogues – Republic, Timaeus, Criteas. London: Humphrey Milford,
1892, vol. 3, Book VIII
171
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
od privilegovaných však príslušník „ľudu“ nedisponuje procedurálnymi opráv
neniami, ktoré by mu zaručovali efektívnu a slobodnú participáciu na rozhod
nutiach (napr. právo slobodne sa vyjadrovať, právo vysloviť protichodný názor,
…). Vládnuca elita sa zvyčajne snaží obmedzovať účasť „ľudu“ na procese for
mulácie práva na minimum. Deje sa tak na základe obmedzení, ktoré vyplývajú
z tej ktorej konkrétnej oligarchickej vlády.
Z vyššie uvedeného vyplýva, že spoločnosť je rozdelená na dve nerovna
ké skupiny subjektov, ktoré disponujú odlišnou mierou práva na participáciu
na politickom procese. Väčšia zložitosť týchto modelov v porovnaní s tyran
skými spočíva predovšetkým v sekundárnej štruktúrovanosti elity (pri tyranii
to pochopiteľne nie je možné z dôvodu jediného privilegovaného subjektu).
Príslušníci oligarchie svoju príslušnosť k tejto skupine odvodzujú od určitého
relevantného faktu, ktorý je základom štátneho zriadenia. Napríklad v prípade
modernej totality ide o fakt príslušnosti subjektu k strane. Všetci členovia tej
to strany disponujú v podstate rovnakými formálnymi oprávneniami, ktoré sú
zakotvené aj právne. Fakticky však aj medzi príslušníkmi tejto elity dochádza
k stratifikácii podľa iných, paralegálnych pravidiel, ktoré by podľa ústavy daného
zriadenia nemali vôbec platiť. Železný zákon oligarchie12 sa však v takomto pro
stredí takmer určite prejaví, lebo podstatou oligarchie nie je snaha o dosiahnutie
rovnosti, ale snaha o dosiahnutie lepšieho postavenia.13
Najzložitejšou procedurálnou LFP je demokratická. Pod mnohoznačným
pojmom demokracie pre účely tejto kapitoly rozumieme vládu umožňujúcu
rovnakú mieru participácie na politickom procese (tvorbe práva) všetkým sub
jektom. Špecifikom takto chápanej demokratickej vlády je stotožnenie tvorcov
aj adresátov právnych noriem. Demokratická procedurálna legitimita sa opiera
práve o rovnosť všetkých subjektov a ich dvojjediné postavenie, ktoré ich na jed
nej strane v plnej miere oprávňuje zúčastňovať sa na tvorbe práva, na druhej
strane ich potom núti rešpektovať výsledok procesu jeho tvorby, ktorého boli
účastní.14
Rovnaká miera participácie je však v praxi ťažko dosiahnuteľná až nemožná.
Ľudia disponujú rôznymi schopnosťami aj rozličnou ochotou podieľať sa na rie
šení vecí verejných. Okrem toho je nemožné dosiahnuť úplnú účasť všetkých
subjektov na všetkých činnostiach štátu. Každá, aj priama, demokracia potre
buje obsadiť určité verejné funkcie podľa možnosti schopnými, profesionálne aj
morálne zdatnými jedincami. Tým sa však vytvorí politická elita, ktorá dispo
nuje z povahy výkonu svojej funkcie oprávneniami, ktoré bežný občan nemá.
12 MITCHELS, Robert. Political Parties: A Sociological Study of the Oligarchical Tendencies of
Modern Democracy. Kitchener: Batoche Books. 2001, s. 7–13.
13 Porovnaj pozn. 11.
14 DE TOCQUEVILLE, Alexis. Democracy in America: Historical Critical Edition. Indianapo
lis: Liberty Fund, 2010, Vol. 4, Kapitola V.
172
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
To, že v prípade nedostatočných kontrolných mechanizmov bude zverenú moc
zneužívať vo svoj prospech, nie je pravdepodobné, ale isté.15
Preto každá fungujúca demokracia, či už priama alebo zastupiteľská, nevy
hnutne potrebuje pravidlá, ktoré zabezpečia, že „správcovia sa nepokúsia stať sa
kráľmi“. Z tohto dôvodu je demokracia postavená na pravidlách prevažne pro
cedurálne povahy, ktoré zabezpečujú tvorbu, artikuláciu a výkon demokratickej
vôle.
Sumár: Spoločným znakom vyššie uvedených základných modelov proced
urálnych LFP je snaha o nájdenie ideologicky nezaťaženej procedúry hľadania
konsenzu medzi členmi spoločnosti. Konsenzus pochopiteľne neznamená úplnú
spokojnosť všetkých zúčastnených s výsledkom procedúry. Vytvorenie konsen
zu však predpokladá aspoň čiastočnú akceptáciu požiadaviek slabších subjektov
silnejšími, aby vzniknutá dohoda priniesla dostatočnú „pridanú hodnotu“ na to,
aby sa eliminovala ochota nespokojných otvorene sa postaviť proti právnemu
poriadku zohľadňujúcemu predovšetkým požiadavky silnejších. Aj v tej naj
koncentrovanejšej tyranii musí vládca rešpektovať objektívne limity svojej moci
dané nevyhnutnými záujmami ovládaných. Pokiaľ by to nerešpektoval, hrozí
prepuknutie otvoreného odporu voči právnemu systému a mocenskému aparátu
na čele s vládcami, ktorí ho reprezentujú.
Ideologické a proceduralistické LFP sa navzájom nevylučujú, ale koexistu
jú, podmieňujú sa, navzájom kooperujú alebo pôsobia proti sebe. Ich striktné
oddelenie uplatnené pri ich deskripcii sme v tejto kapitole použili v snahe o ich
jednoduchšie vysvetlenie. Konkrétne LFP uplatňované v praxi sú zmesou vyššie
opísaných ideálnych modelov.
2.3 Legalistická legitimizačná formula práva
Špecifickým pokusom o vysvetlenie zákonitostí legitimizácie práva je kon
cepcia právneho pozitivizmu snažiaca sa emancipovať právo od akýchkoľvek
externých zdrojov legitimity. Pozitívne právo má byť legitímne už zo svojej pod
staty. Je legitímne, pretože je platné. To, čo je ilegálne, sa automaticky stáva aj
nelegitímnym.16 Právny pozitivizmus teda stotožňuje legitimitu s legalitou.17
Aj napriek tomu, že vyčlenením práva zo sféry sociálnej reality sa právo stalo
autonómnym systémom s vlastnými pravidlami, potreba jeho zdôvodnenia osta
la. Keďže externé zdroje legitimity boli z hľadiska konzistentnosti teórie neprija
teľné, právno-pozitivistická doktrína formulovala vnútorné „samozdôvodňova
15 MONTESQUIEU, Charles. S. The Spirit of Law. In: Complete Works, vol. 1, London: Evans
& Davis, 1777, Book XI., Chapter III., VI.
16 RADBRUCH, Gustav. The Legal Philosophies of Lask, Radbruch and Dabin. (trans. K.
Wilk), Cambridge: Harvard University Press, 1950, s. 125.
17 PŘÍBAŇ, Jiří. Legitimizační fikce legality. In: Teoretické problémy práva na prahu 21. století:
Pocta k 75. Narozeninám prof. JUDr. Jiřího Boguszaka, DrSc. Praha: Karolinum, 2002, s. 38.
173
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
cie“ LFP, ktoré mali fiktívny charakter18 (v zmysle ich nezávislosti od reality). Či
už išlo o fikciu spoločenskej zmluvy,19 fikciu politického suveréna20 alebo fikciu
základnej normy,21 vo všetkých týchto prípadoch je evidentná snaha „…oddeliť
právo od morálky… Právna veda sa mala stať zvrchovaným zdrojom legitimity
moderného práva.“22
Nevyhnutnosť legality pre fungujúcu modernú spoločnosť si uvedomoval aj
Max Weber, ktorý ju považoval za neosobnú techniku organizácie politickej spo
ločnosti prostredníctvom všeobecných a racionálnych pravidiel.23 Napriek tomu
však legitimitu na tieto pravidlá nikdy neredukoval, pretože okrem legálnej legi
timity existujú ďalšie dva druhy (tradičná a charizmatická), ktoré plnia svoju
funkciu.24
Formulovaním konkrétnych podmienok legitímnosti práva sa zotrel rozdiel
medzi klasickými ideologickými alebo proceduralistickými LFP a „vedeckou
legitimitou“. Aj keď sa to právni pozitivisti snažili zakryť zložitými efemérny
mi, miestami až metafyzickými, konštrukciami, je viac ako zjavné, že na určitom
stupni sa ich abstraktné LFP dostanú do kontrakcie so sociálnou realitou. Práve
tá rozhodne, či sú ich zdôvodnenia z hľadiska akceptovania adresátmi dostatoč
né a efektívne alebo nie. Legalistické LFP teda v konečnom dôsledku neprinášajú
nové, vnútorné formy legitimity, nakoľko predstavujú len „staré“ – ideologic
ké alebo procedurálne – LFP, závisle v každom prípade od spoločenskej reali
ty. Neúspech týchto koncepcií chápeme ako zákonitý dôsledok nepochopenia
samotnej podstaty legitimity práva, ktorou je prepojenie medzi normatívnym
a sociálnym svetom zhmotnené vo viere tých, ktorí sa majú právu podriaďovať.25
3 Problém legality
Legalita je vlastnosť vyjadrujúca súlad určitého konania s pozitívnym právom.26 Pojem práva sa teda v legalite redukuje na právo vo formálnom zmysle.
Preto je nevyhnutné rozlišovať medzi legitimitou a legalitou. Hoci oba pojmy sú
prívlastkami práva, vzťahujú sa na odlišné koncepcie jeho pojmu.
Kým pri legitimite práva je dôležitá akceptácia práva adresátmi, ktorí sa dob
rovoľne podrobia jeho autorite vďaka vnútornému stotožneniu sa s určitou kon
18Ibidem.
19 Porov. pozn. 9, Kapitola XIV.
20 BODIN, Jean. Six Book of the Commonwealth. Oxford: Elden Press, 1955, s. 25–36.
21 KELSEN, Hans. Ryzí nauka právní. Brno, Praha: Orbis 1933.
22 Porov. pozn. 17, s. 43.
23 COTTERELL, Roger. Legality and Political Legitimacy in the Sociology of Max Weber in
Legality, Ideology and the State. London: The Academic Press, 1983, s. 81.
24 WEBER, Max. Politika ako povolanie. Bratislava: Spektrum, 1990, s. 11 a nasl.
25 Porovnaj: WEBER, Max. Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen: J. C. B. Mohr, 1925.
26 BOGUSZAK, Jiří, ČAPEK, Jiří, GERLOCH, Aleš. Teorie práva. Praha: ASPI Publishing,
2003, s. 179.
174
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
krétnou legitimizačnou formulou, legalita definuje právo ako vnútorne uzavretý
normatívny systém, ktorý je ukotvený sám v sebe. Z uvedeného vyplýva možnosť
rozporu medzi legálnym a legitímny právom.27
Týmto rozporom sa dá predísť iba dôsledným inkorporovaním požiadaviek
legitimity do pozitívneho práva, ktoré už zo svojej definície obsahuje atribút
legality. Takto sa zjednotí pôvodne divergentný pojem práva. Získaná jednota
však nie je večná. Právo je do určitej miery sociálny fenomén, ktorý podlieha
spoločenskej dynamike. Je preto kľúčové, aby sa pozitívne právo neuspokojilo
s jednorazovým akceptovaním požiadaviek legitimity, ale by obsahovalo dosta
točné procedurálne mechanizmy na transformáciu spoločenských zmien vyjad
rených v legitimite do svojho normatívneho rámca.
4 Problém fakticity
Právo (pozitívne) je normatívny systém. Jeho podstata je teda normatív
na,28 existuje mimo sféru reálneho sveta. Faktické udalosti na jeho normativitu
nemajú dosah inak, ako cez legitimitu. Naopak, právo reguluje faktické konanie
adresátov právnych noriem v reálnom svete, čím do neho zasahuje a formuje
ho. Otázka vymožiteľnosti právnych pravidiel je už otázkou ochoty a schopností
faktickej moci zakročiť proti ich narušiteľom (otázkou moci a vymožiteľnosťou
práva sa zaoberáme v nasledujúcej kapitole). Na tomto mieste sa pokúsime ana
lyzovať možnosti fakticity prenikať do normatívneho sveta práva.
Fakticita má rozdielne dopady na legitimitu práva a na jeho legalitu. Legálne
právo je voči udalostiam v reálnom svete úplne imúnne.29 Na jeho platnosť nemá
vplyv ani jeho nerešpektovanie a systematické popieranie konaním subjektov
alebo dokonca štátnou mocou. Pokiaľ by nebolo zrušené spôsobom v ňom pria
mo zakotveným, platí navždy. Tvorba pozitívneho práva, ktorá má určité styčné
body s reálnym svetom, je zabezpečená procedúrami, ktoré sú tiež jeho súčasťou.
V zmysle Kelsenovej rýdzej náuky právnej existuje právo v ideálnom svete „mětí“
emancipované od vôle subjektov, ktoré stáli pri jeho vzniku.30 Táto koncepcia je,
pokiaľ ide o legalitu, podľa nášho názoru stále relevantná, lebo jej odporcovia
poukazujúci na nevyhnutnosť faktického prejavu vôle prvotného zákonodarcu
touto námietkou nijako nespochybnili autonómnosť normatívneho sveta práva.
Vôľa suveréna ako súčasť sveta bytia predsa pôsobí na imanentné právne „trans
formačné“ procedúry, ktoré obsah vôle suveréna konvertujú do sveta normati
vity.
27 FILIP, Jan, SVATOŇ, Jan, ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 2. vydání. Brno: Masarykova
univerzita, 2000, s. 19.
28 OTTOVÁ, Eva. Teória práva. 2. doplnené a prepracované vydanie. Šamorín: Heuráka,
2006, s. 204.
29 KELSEN, Hans. Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 71.
30 KELSEN, Hans. The Pure Theory of Law. (trans. Max Knight). Berkeley, Los Angeles: Uni
versity of California Press, 1967, s. 4–41.
175
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Naproti tomu legitimita práva založená na reálnej akceptácií práva jeho
subjektmi je súčasťou faktického, hoci vnútorného, sveta bytia.31 Nevyjadruje
to „čo má byť“, ale opisuje vzťah adresátov právneho systému, teda „to, čo je“,
k tomu, „čo má byť“. Legitimita práva je teda mostom medzi faktickým a nor
matívnym svetom. Je zrkadlom vytvoreným z očakávaní subjektov nastaveným
platnému právu, ktoré má sklony k rigidnosti a vnútornej uzavretosti. Legitimita
nekonfrontuje len obsah práva, ale aj procesnú stránku jeho prijatia a v práve
obsiahnuté procedúry majúce reflektovať spoločenskú dynamiku. Pokiaľ by sa
normatívny svet vyjadrený v pozitívnom práve dostal do príkreho rozporu s fak
tickými a reálnymi očakávaniami jeho adresátov, normatívny systém by stratil
legitimitu.32
5 Problém moci
Pod mocou v najvšeobecnejšej rovine chápeme vzťah medzi minimálne dvo
ma subjektmi vyjadrujúci vplyv pôsobenia určitého subjektu na konanie iného
subjektu.33 To pôsobenie však nikdy nie je jednosmerné. Aj ten najslabší subjekt
mocenského vzťahu pôsobí na silnejší subjekt a ovplyvňuje tak aj jeho konanie.
Koncept suverénnej alebo absolútnej moci je vo svojej podstate fiktívny.34
Vo všeobecnosti platí, že na istom stupni vývoja spoločnosti sa moc postupne
transformuje zo svojej rýdzej podoby bilaterálneho vzťahu cez rovinu presadzo
vania skupinových záujmov až po vznik celospoločenských mocenských štruk
túr vymáhajúcich verejné záujmy. Moc teda nepredstavuje len špecifický druh
vzťahu, ale aj spoločenskú štruktúru.
Takouto štruktúrou je aj tzv. verejná moc. Pod týmto pojmom nechápeme iba
štátnu moc odetú pod vplyvom vývoja posledných rokov do šatu „nezávislosti“
od štátu, resp. postavenú ako alternatíva centralistických koncepcií socialistic
kej diktatúry. Za verejnú moc považujeme kumulovaný prejav vôle subjektov
spoločnosti pôsobiaci na tie iste subjekty tejto spoločnosti vo verejnom záujme.
Výkon verejnej moci však môže byť z praktických dôvodov ťažko realizovaný
všetkými subjektmi spoločnosti. Je však nevyhnutné, aby sme nestotožňovali
vykonávateľov verejnej moci s jej nositeľmi. Drvivá väčšina nositeľov moci reálne
31 BUCHANAN, Allen. Human Rights, Legitimacy & Use of Force. Oxford: Oxford University
Press, 2010, s. 105.
32 Na pomenovanie tohto javu by dobre poslúžila aj tzv. Radbruchova formula: „Ak nespravodlivosť pozitívneho práva dosiahne takú mieru, že právna istota zaručená pozitívnym právom už voči tejto nespravodlivosti nemá nijakú váhu, v takom prípade musí nespravodlivé
právo ustúpiť spravodlivosti“. V našom kontexte sa toto „ustúpenie nespravodlivého práva“
deje stratou legitimity. Citované podľa: HOLLÄNDER, Pavel. Filipika proti redukcionalizmu. Bratislava: Kalligram, 2009, s. 42–43.
33 BURJAN, Ivan. Foucault a moc. Bratislava: UK Bratislava, 2000, s. 60–80.
34 FOUCAULT, Michel. Je třeba bránit společnost. Praha: Filosofia, 2005, s. 37–53.
176
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
verejnú moc nevykonáva, ale realizuje ju prostredníctvom faktickej akceptácie
vykonávania moci jej vykonávateľmi.
Právo viaže moc. Nie každý mocenský akt verejnej moci je zákonite aktom
právnym, teda legálnym a legitímnym. Okolnosti aj spôsoby použitia moci sú
zakotvené priamo v právnom poriadku. Štátny režim opierajúci sa o vládu práva
nepoužíva mocenské prostriedky, ktoré má k dispozícií, mimo rámca práva.35 Pochopiteľne však existujú aj režimy, kde sa vykonávatelia verejnej moci neroz
pakujú používať disponibilné mocenské prostriedky voľne. V takom prípade
však prídu do konfliktu s legitimitou a vo väčšine prípadov aj s legalitou práva.
Na druhej strane si uvedomujeme, že nielen právo pôsobí na moc tým, že
jej prikazuje a vyhradzuje, kedy sa smie a musí použiť, ale pôsobenie je aj opač
né. Verejná moc ma pochopiteľne eminentný záujem na podobe práva, ktoré jej
umožní širšie vymedzenie legálneho použitia moci. Aj politické režimy, ktoré
určite nemožno charakterizovať ako represívne, majú túto nutkavú tendenciu.
Pôsobenie moci na podobu práva môže mať rozličné podoby – od priameho
ovplyvňovania legislatívneho procesu cez presviedčanie spoločnosti o potrebe
určitej konkrétnej regulácie až po dlhodobé a systematické pôsobenie na mate
riálne determinanty práva (napr. inkorporovaním doktrín blízkych verejnej
moci do pedagogického procesu). Moc ma vskutku široký arzenál prostriedkov
na ovplyvňovanie legálnej podoby práva.36
Pôsobenie verejnej moci na legitimitu práva je už ťažšie. Keďže právo v mate
riálnom zmysle na rozdiel od formálneho práva nemá ucelenú podobu ani neob
sahuje striktne formalizované procedúry, je pôsobenie moci sťažené. Je zjavné,
že sa do pozitívneho práva jednoduchšie „prepašuje“ nelegitímna požiadavka
verejnej moci, ktorá na celom procese významným spôsobom participuje, ako sa
jej podarí zabezpečiť si reálnu podporu väčšiny spoločnosti.
Nelegitímne pôsobenie moci, či už prostredníctvom legálneho práva alebo
bez neho, však za použitia dostatočných donucovacích prostriedkov môže v sub
jektoch vyvolať potrebu faktickej akceptácie tohto pôsobenia. Faktickou akcep
táciou rozumieme vonkajšie sa podrobenie príkazom moci a nevystupovanie
proti nim aj napriek tomu, že ju subjekty väčšinovo považujú za nelegitímne.
V dejinách ľudstva nebolo vôbec zriedkavosťou, že sa spoločnosť podrobila pre
javom holej moci, ktorá smerovala proti jej oprávneným záujmom.37 Zastávame
35 Ústava SR najskôr vyjadruje v čl. 1 ods. 1 prináležitosť SR ku koncepcii právneho štátu,
v čl. 2 ods. 2 zasa explicitne stanovuje obmedzený výkon štátnej moci – štátna moc sa
môže vykonávať len na základe ústavy a v medziach, v rozsahu a spôsobom, ktorý ustanoví
zákon
36 BARÁNY, Eduard. Moc a právo. Bratislava: Veda, 2008, 248 s.
37 Príkladom je situácia v Československu po 21. auguste 1968. Na tejto historickej udalosti
sa dajú demonštrovať mnohé skutočnosti, ktoré v tejto kapitole tvrdíme. Spočiatku išlo
zo strany „spriatelených krajín“ o nelegálny a nelegitímny čin. Podpísaním Moskovského
protokolu sa zásah vojsk dodatočne legalizoval. Nič to však nemenilo na fakte, že legiti
177
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
však názor, že takúto faktickú akceptáciu nemožno v žiadnom prípade pova
žovať za prejav legitimity – teda za vnútorné stotožnenie sa subjektov s daným
„právom“. Nestabilita režimov založených na čírom nátlaku nám dáva za pravdu.
Aj napriek tomu, že si legitimita práva drží od moci určitý odstup, nie je
od nej úplne nezávislá. Určitá nezanedbateľná časť subjektov necíti potrebu vnú
torne sa stotožňovať s právnym alebo iným normatívnym systémom. Obsah ale
bo formy práva sú im ukradnuté, chcú len byť v súlade s aktuálnou mocou, aby
mohli požívať určité výhody.
Od týchto „vyznávačov“ moci treba odlišovať subjekty, ktorým sa nelegitím
ne mocenské praktiky síce nepáčia, ale pomer miery rizika a potenciálu úspechu
otvoreného prejavu nespokojnosti nie je pozitívny. Príkro by sa dali označiť aj
ako „zbabelci“. Takéto označenie však nemusí byť správne, lebo subjekt si svoju
zbabelosť nemusí vôbec uvedomovať. Spoločenská „samototalita“38 prejavujúca
sa vykonávaním mocou naordinovaných rituálov súhlasu podvedomo nútiacich
k ich vykonávaniu aj s mocou nekonformné subjekty, ktoré však chcú normál
ne žiť, môže do určitej miery dlhodobým tlakom pretvárať až dramaticky meniť
vnútornú predstavu subjektu o legitimite, práve a moci ako takej.
6 Problém autonómie
Autonómia predstavuje určitú slobodu subjektu pred vonkajším zasahova
ním do svojej výhradne súkromnej sféry. Vo vzťahu k právu ju môžeme chápať
ako určitú ochranu pred zasahovaním práva do rýdzo súkromných sfér, ktoré
by nemali byť právne regulované, lebo by tým výrazne afikovali slobodu jed
notlivca. Táto rovina antinómie je dnes zaujímavá v súvislosti s expanziou práva
do takmer všetkých oblastí života človeka, nevynímajúc ani tie intímne súkrom
né.
Nemecký teoretik Jurgen Habermas si však všíma, že rovné právo na auto
nómne súkromie ide ruka v ruke s rovnakými právami a aktivizmom v oblas
ti politickej.39 V súvislosti s legitimitou práva chápeme autonómiu ako priestor
subjektu vytvoriť si svoju vlastnú autentickú predstavu o legitimite práva.40 Aj
mita tohto činu bola naďalej pochybná. Vo vzťahu k československej verejnosti to platilo
úplne, lebo verejnosť s prítomnosťou cudzích vojsk na svojom území rezolútne nesúhlasila
(expresný odchod sovietskych vojsk krátko po uvoľnení pomerov túto skutočnosť jasne
dokumentuje). Napriek tomu však bola nútená prítomnosť okupantov akceptovať, aby sa
vyhla perzekúciám zo strany štátnej moci. Je zjavné, že táto faktická akceptácia pomerov sa
nesmie stotožňovať s legitimitou, pretože táto udalosť vyvolala vlnu nepokojov tak v Čes
koslovensku, ako aj v zúčastnených socialistických krajinách a vytvárala latentné napätie
medzi štátnou mocou a spoločnosťou, ktoré pôsobilo na politický a právny systém sociali
stického Československa destabilizujúco.
38 V tejto súvislosti je veľmi podnetná brilantná esej Václava Havla Moc bezmocných.
39 HABERMAS, Jurgen. Paradigms of Law. In: 17 Cardozo Law Review, 1996, s. 777–784.
40 PŘÍBAŇ, Jiří. Legitimita práva, intimita a „infikce“. In: Sociologický časopis. (2) 1997, s. 155.
178
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
keď pohľady subjektov na legitímne právo budú zákonite rozdielne, konkrétna
podoba platného práva môže byť akceptovateľná pre všetkých.
Postmoderná legitimita práva pozostáva z konfrontácie mnohých rozdiel
nych predstáv o práve a ich konfrontácie s existujúcim, prevažne hodnotovo
neutrálnym, pozitívnym právom disponujúcim atribútom legality.
„Právo je totiž legitímne v tej miere, v akej je otvorené kritike z vonku, inými
slovníkmi a pragmatizmami iných rečových hier.“41
V postmodernej situácií, keď sa všetky veľké modernistické naratívne príbe
hy vysvetľujúce spoločenskú realitu komplexným, niekedy až kánonizovaným
spôsobom vyčerpali, sa javí tento prístup ako jediné východisko z marazmu vzá
jomnej protirečivosti a spoločenského zmätku.
7 Záver
Legitimita je schopnosť určitého normatívneho systému vyvolať v adresátoch
potrebu jeho akceptácie aj bez použitia donucovacích prostriedkov.
Uvedená definícia, ku ktorej sme dospeli syntézou výsledkov jednotlivých
analytických kapitol tohto príspevku, je pomerne široká. V užšom zmysle sa pod
ňu dá zaradiť aj legitimita nami skúmaného normatívneho systému, t.j. práva.
Špecifikom oproti všeobecnej definícii je len fakt, že pri práve sú relevantné
donucovacé prostriedky štátu.
Z danej definície vyplýva niekoľko znakov, ktoré sú pre legitimitu príznačné.
Prvým z nich je jej naviazanosť na normatívny systém v širokom zmysle tohto
slova. Za normatívny systém pre účely tejto definície považujeme hierarchicky
usporiadané zoskupenie pravidiel, ktorého cieľom je regulovať (riadiť) konanie
adresátov. Práve ambícia normatívneho systému regulovať vzťahy medzi subjekt
mi je z hľadiska uznania normatívneho charakteru určitého systému rozhodu
júca. Za normatívny systém preto nemožno považovať akýkoľvek deskriptívny
systém pravidiel, ktorého cieľom nie je riadiť konanie slobodných bytostí, ale
len pomocou určitých pravidiel popísať existujúci fyzický alebo abstraktný svet.42
Preto napríklad zákon zachovania energie alebo Pytagorova veta nie sú ani legi
tímne ani nelegitímne.
Druhým znakom je existencia adresáta normatívneho systému, ktorý dispo
nuje slobodnou vôľou. Pod slobodnou vôľou chápeme objektívnu aj subjektívnu
možnosť určitého subjektu konať v súlade s požiadavkami určitého normatív
neho systému alebo v rozpore s ním.43 Definovať slobodnú vôľu bez použitia
pojmu normatívnosti nie je možné. Toto tvrdenie sa môže na prvý pohľad javiť
41Ibidem.
42 HAYEK, Fridrich A. Právo, zákonodárství a svoboda. Praha: Academia, 1991, s. 79.
43 Porovnaj: KANT, Immanuel. Kritika čistého rozumu. (přel. J. Loužil, J. Chotaš, I. Chvatík).
Praha: OIKOYMENH, 2001, s. 478–486.
179
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ako prehnané, ale jeho pravdivosť potvrdzuje naša historická skúsenosť. Odkedy
je človek človekom, vždy bol zoon politikon, a jeho správanie bolo regulované
normatívnymi systémami. Človek neexistuje ako samostatná jednotka, ktorej sa
okolitá sociálna realita netýka. Je pevne zasadený do spoločnosti. To však nezna
mená, že požiadavky, ktoré voči nemu formulujú platné normatívne systémy
prijíma automaticky. Práve posúdenie týchto požiadaviek subjektom a následný
prejav vnútorne vykryštalizovanej vôle je slobodnou vôľou v sociálnom zmysle.
Tretím znakom je vyvolanie akceptácie normatívneho systému v adresátoch.
Tento znak je základnou funkciou legitimity. Cieľom legitimity je presvedčiť adre
sáta o „pravdivosti“, „správnosti“ alebo „primeranosti“ určitého normatívneho sys
tému a potrebe ho akceptovať a riadiť sa ním.44 Tu však chceme poznamenať, že
na proces legitimizácie môžeme nazerať z dvoch hľadísk. Prvým z nich je psycho
logické hľadisko. Ide o akceptáciu normatívneho systému vo vnútornej (psychic
kej) sfére jedinca. Skúmaním utvárania legitimity by sme týmto spôsobom dospeli
k opisu tvorby vnútorného presvedčenia konkrétneho jednotlivca alebo určitého
„ideálneho“ typu jednotlivca v závislosti od podnetov normatívneho charakteru
smerujúcich voči nemu z vonkajšieho prostredia. Toto hľadisko je nepochybne
veľmi zaujímavé a výskum v tejto oblasti by mohol priniesť nové cenné poznatky.45
V tomto článku sme sa však venovali skúmaniu procesu legitimizácie z iného hľa
diska – sociologického. Preto nás zaujímalo, ako sa utvára legitimita normatívnych
systémov v spoločenských skupinách a celej spoločnosti.
Napokon z definície legitimity vyplýva aj skutočnosť, že legitimita sa nedo
sahuje donútením (alebo jeho hrozbou). Toto stanovisko úzko súvisí s požiadav
kou slobodnej vôle adresáta normatívneho systému. Z povahy „presvedčenia“
alebo „viery“ v správnosť určitého normatívneho systému vyplýva aj slobodné
prijatie subjektom. Už vyššie sme uviedli, že presvedčenie je vnútorný proces,
ktorý nemôže byť nadiktovaný vonkajšími vplyvmi. Na druhej strane však platí,
že mocenské usporiadanie sociálneho sveta môže zásadne ovplyvniť akceptá
ciu určitého normatívneho systému adresátmi. V takom prípade však už nej
de o legitimitu normatívneho systému, ale len o jeho faktickú akceptáciu (tzv.
nepravú, resp. putatívnu, legitimitu).
Mgr. Ján Šurkala
Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave
44 SCHARPF, Fritz W. Reflections on Multilevel Legitimacy. Cologne: Max Planck Institute for
the Study of Societies, 2007, s. 6–9.
45 Pre viac informácií pozri: TYLER, Tom R. Psychological Perspectives on Legitimacy and
Legitimation. In: Annual Review of Psychology, (57) 2006, s. 375–400.
180
NIE JE ŠTRAJK AKO ŠTRAJK
The Different Approaches to the Right to Strike
Juraj Hamuľák
HAMUĽÁK, Juraj. Nie je štrajk ako štrajk. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol.
10, No. 3, s. 181–191.
Abstrakt: Príspevok sa zaoberá komparáciou ústavnej a zákonnej úpravy práva na štrajk
v Slovenskej republike. V úvode autor definuje pojmoslovie a historické aspekty vývoja
práva na štrajk. Následne prináša prehľad príslušnej medzinárodnej i vnútroštátnej práv
nej úpravy, ktorá sa dotýka práva na štrajk. Autor za pomoci judikatúry slovenských, ale
aj českých súdov poukazuje na rozdiely vo vnímaní práva na štrajk z pohľadu ústavnej,
a následne zákonnej úpravy. Autor zvýrazňuje názor doktríny na danú problematiku, pri
čom poukazuje aj na príklady z praxe a potrebu právnej úpravy náčrtmi návrhov de lege
ferenda.
Kľúčové slová: Právo na štrajk, ústavný štrajk, zákonný štrajk, nezákonnosť, Ústava,
Zákonník práce, Zákon o kolektívnom vyjednávaní, odborový orgán, štrajkový výbor.
Abstract: The contribution deals with the comparison of the constitutional and statutory
regulation of the right to strike in the Slovak Republic. In the introduction the author
defines the concepts and historical aspects of the development of the right to strike. Con
sequently, he provides an overview of the relevant international and national legislation,
which concerns the right to strike. The author points on the differences in understanding
of the right to strike in constitutional and statutory regulation as they are perceived in the
case-law of Slovak and Czech courts. The author underlines the view of the doctrine on
the issue, points to the examples of practice and claims the need for new legislation. Here
he introduces necessary proposals de lege ferenda.
Keywords: Right to strike, Constitutional strike, legal strike, illegality, The Constitution,
Labour Code, The Collective Bargaining Act, trade union body, Strike Committee.
1 Úvod
„Nie je štrajk ako štrajk“ je jedna z najčastejších právno-teoretických otázok,
ktorou sa odborníci z oblasti pracovného práva zaoberajú dlhodobo. S aktuálnou
situáciou ohľadom štrajkových aktivít zdravotných sestier i učiteľov sa opätov
ne vynárajú otázky posudzovania charakteru štrajku, predovšetkým vo väzbe
na porovnanie ústavného a zákonného štrajku. Relatívne krátku históriu existen
cie samostatnej Slovenskej republiku „zdobí“ niekoľko mediálne a verejne pre
zentovaných štrajkov. Vo väčšine prípadov sa však jednalo o realizáciu ústavného
práva na štrajk, pretože zákonné štrajky nevyvolávajú takú mediálnu odozvu,
predovšetkým v dôvodu, že majú charakter riešenia sporov na konkrétnych pra
coviskách bez celoštátnej pôsobnosti. Štrajk je možné definovať ako krajný pro
striedok riešenia kolektívnych pracovných sporov, ktoré vznikajú v sociálnom
181
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
dialógu medzi zamestnávateľmi a zamestnancami. Z hľadiska frekventovanosti
právnej úpravy nachádzame štrajk, resp. právo na štrajk v rôznych obmenách, či
analógia legis právnych formuláciách v rôznych medzinárodných dokumentoch.
Vyplýva to z charakteru tohto inštitútu, ktorý je zaradený do katalógu ľudských
práv a slobôd, ktorých rozvoj nabral rýchly spád najmä po druhej svetovej voj
ne, ktorá spôsobila prijímanie množstva medzinárodných dokumentov, ktoré
garantovali základné ľudské práva a slobody. Jedná sa o dokumenty medziná
rodného charakteru, ktoré sú výsledkom normotvorby MOP, resp. dokumenty
európskeho významu na úrovni Rady Európy, či Európskej únie. Napriek faktu,
že sa právo na štrajk objavuje v rôznych podobách v mnohých uvedených medzi
národných, resp. európskych dokumentoch, je potrebné povedať, že je to úprava
nedostačujúca, pretože poskytuje iba všeobecné formulácie a garantovanie toh
to práva, pričom sa konkrétnejšia úprava ponecháva na národné zákonodarne
orgány. Právo na štrajk však v súčasnej dobe globalizácie nadobúda nadnárod
ných charakter a preto je nevyhnutné koncipovať podmienky jeho realizácie aj
na medzinárodnej úrovni.
Problematickou je predovšetkým ústavná realizácia práva na štrajk. Ústava
Slovenskej republiky totiž v čl. 37 predpokladá, že podmienky jeho realizácie
upraví zákon. Právny stav je však nastavený príliš úzko a v praxi často dochádza
k protichodným interpretáciám práva na štrajk realizovaného v zmysle zákon
nej, resp. v ústavnej rovine. Cieľom autora je najmä analýza právnej úpravy práva
na štrajk v intenciách príslušnej právnej úpravy a vybranej judikatúry sloven
ských súdov.
2 Stručné teoreticko-historické vymedzenie
Štrajk je už od najstarších dôb považovaný za nástroj presadzovania skupi
nových záujmov zamestnancov, ktorý sa je v historických súvislostiach spoje
ný s náznakmi námezdnej práce. Jeho funkciou bolo to, aby zamestnanci ním
dosiahli straty vo výrobe na strane zamestnávateľa a tým ho donútili k vyjedná
vaniu o pracovných podmienkach. Právnu podobu mu však priniesla až doba
rozvoja kapitalizmu vo svete. Štrajk sa začína vnímať ako istá forma riešenia
pracovných sporov. Z hľadiska nositeľa subjektívneho práva na štrajk malo veľ
ký význam formovanie odborových hnutí. Pohnútky na ich vznik boli rôzne.
Zdôvodnenie ich vzniku malo svoje počiatky v tej skutočnosti, že individuálne
vyjednávanie pracovných podmienok samotnými zamestnancami neprinášalo
očakávané výsledky. Títo si postupne začali uvedomovať, že svoje požiadavky
rýchlejšie a vo väčšom rozsahu uplatnia kolektívne. Na začiatku svojej existen
cie vznikali odbory na podporu nezamestnaných, práceneschopných alebo iným
spôsobom postihnutých jednotlivcov. Boli určené na obranu robotníkov pred
neobmedzenou mocou zamestnávateľov. V priebehu vývoja spoločnosti sa meni
la aj štruktúra odborov. Vznikali národné odborové zväzy, nadnárodné, európ
ske, ale aj odbory zastrešujúce rôzne druhy pracovných odvetví. Okrem štruktú
182
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
ry sa však, čo je pre našu problematiku dôležitejšie, menila aj úloha a postavenie
odborov v pracovnoprávnych vzťahoch.
Z pohľadu témy tohto článku je podstatné venovať sa asi najdôležitejšej úlo
he odborov a to vyjednávaniu podmienok v kolektívnych zmluvách, pričom
krajným spôsobom tohto vyjednávania je právo na štrajk. Až do 19. storočia
boli štrajky považované za niečo nežiaduce, rušiace verejný poriadok, a boli
postihované ako porušenie práva. Až neskôr, pod neustálym sociálnym tlakom
a v súvislosti s legalizáciou odborových hnutí, sa legalizoval aj inštitút štrajku.
Analýzy obdobia po 2. svetovej vojne poukazujú na fakt, že v tomto období sa
pracovné, resp. sociálne štrajky dostavajú do úzadia. Naopak do popredia sa
dostávajú štrajky z politických príčin a aj tzv. štrajkové právo a legislatíva sa ustá
lili na obmedzovaní politických príčin vzniku štrajkov. Až neskôr v období pôso
benia tzv. hnutia Solidarita vo vtedajšom „totalitnom“ Poľsku, si aj spoločenstvo
kapitalistických štátov Západnej Európy uvedomilo podstatu štrajkov, a začali
prehodnocovať svoje postoje k štrajkovému právu (vznikol termín „mať právo
na transformáciu práva“ aj v tejto oblasti). Na našom území sa štrajk objavu
je ako legálny spôsob presadzovania hospodárskych cieľov až v 70. rokoch 19.
storočia. Pred obdobím vzniku 1. Československej republiky platila na území
Slovenska uhorská právna úprava, ktorá štrajky zakazovala. V období 2. sveto
vej vojny bol zákaz štrajkovať. Po 2. svetovej vojne sa rozlišovali štrajky a právo
na štrajk v zmysle „ochrany proti zásahom autoritatívnych orgánov spravujú
cich verejný záujem podľa noriem, ktorých obsahom je riešenie v tej ktorej dobe
pomer jednotlivca k celku“. V období totality bolo právo na štrajk, buď priamo
zakázané, alebo keď nebolo výslovne zakázané, tak sa účasť na štrajku stíhala
ako porušenie pracovnej povinnosti. Ku príkladu účasť na štrajku bola považo
vaná za porušenie pracovnej disciplíny aj po ratifikácii Medzinárodného paktu
o hospodárskych, sociálnych a kultúrnych právach a jeho zverejnení vo vyhláške
Ministerstva zahraničných vecí č. 120/1976 Zb. Rok 1968 bol jediným obdobím,
v ktorom sa prelomilo mlčanie o práve na štrajk. Konkrétne sa objavilo v článku
21 Charty Československého Revolučného odborového hnutia z roku 1968, ale
po „spojeneckej“ okupácii v auguste 1968 a v čase normalizácie opäť skončilo
v zabudnutí (aj napriek tomu, že existovali niektoré prípady vo vtedajšom slovní
ku „dočasného prerušenia práce“). Pri pojmovom vymedzení štrajkového práva
je nevyhnutné analyzovať samotný pojem štrajk. V danom prípade si môžeme
pomôcť vymedzením tohto pojmu v zahraničí. Vychádzajúc tak z úvahy „ulti
ma ratio“, ako aj z princípu „primeranosti a adekvátnosti“ musíme konštatovať,
že štrajk môže byť použitý ako posledná možnosť, ktorá nasleduje po vyčerpa
ní všetkých ostatných možností, pričom nesmie mať charakter neprimeraných
dôsledkov. V zahraničnej literatúre je štrajk označovaný ako tzv. pracovný boj.
Napríklad francúzske chápanie štrajku vychádza z označenia „Le conflit collectif
du travail“, teda ako kolektívny, resp. hromadný pracovný spor. Pracovný boj je
hromadný pojem pre bojové spory medzi zamestnávateľmi a zamestnancami pri
úprave pracovných alebo hospodárskych podmienok. Jedná sa o rušivý zásah
183
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
strán sféry práce do sféry práce prostredníctvom kolektívnych bojových opat
rení, aby s pomocou takto použitého tlaku bol dosiahnutý určitý cieľ. Nemecké
právo vychádza pri definovaní pojmu štrajk zo slovného spojenia „herumstrei
chen“, čo v preklade znamená „potulovať sa“. Toto spojenie evidujeme v písom
nostiach v Hamburgu o ľuďoch, ktorí kvôli nízkym mzdám nechali prácu a začali
sa túlať. V anglickom jazyku slovo „to strike“ doslovne znamená odhodenie prá
ce, ale s významom zanechať prácu, ako k tomu dochádza v mnohých prípadoch,
a čo má dlhší dosah, než je obyčajné nevykonávanie práce. Vo francúzskom jazy
ku sa v súčasnosti používa termín „La gréve“ , čo znamená štrajk. Pod pojmom
„La gréve sur les tas“ zase rozumieme tzv. štrajk so založenými rukami.1
3 Legálne vymedzenie pojmu štrajk
Vychádzajúc z právnej úpravy obsiahnutej v medzinárodnom práve je možné
právo na štrajk odvodzovať od práva na združovanie sa a práva na kolektívne
vyjednávanie. Platí, že právo na štrajk je nutným a dôležitým prvkom zamest
nancov pri ochrane získaného postavenia v pracovnom procese, aj keď platia
určité medze na záchranu sociálneho poriadku a riadneho chodu spoločnosti.
Hlavným autorom medzinárodných dokumentov je v tomto ohľade Medzi
národná organizácia práce (ďalej len „MOP“), ktorá od počiatkov svojej existen
cie formuje legálne vymedzenie tohto pojmu. Problematike štrajkov sa venuje
od svojho vzniku, pričom za spomienku stoja Rezolúcia MOP o zákaze proti
odborového zákonodarstva v členských štátoch MOP z roku 1957 a Rezolúcia
o odborových právach a ich vzťahu k občianskym slobodám z roku 1970. Zásad
ný vplyv na vymedzenie pojmu štrajk však majú predovšetkým Dohovor MOP
č. 105 z roku 1957 o zrušení nútenej práce (zákaz nútenej, resp. povinnej práce
ako trest za účasť na štrajku), Dohovor MOP č. 87 z roku 1948 o slobode zdru
žovania a ochrane práva organizovať sa, Dohovor MOP č. 98 z roku 1949 o pou
žití zásad práva organizovať sa a kolektívne vyjednávať, Dohovor MOP č. 135
o ochrane zástupcov pracovníkov v podniku a o uľahčení podmienok na výkon
ich činností, ako aj Dohovor č. 151 o pracovných vzťahoch v štátnej službe. Popri
normotvornej činnosti MOP je významným zdrojom poznania aj Medzinárodný
pakt o hospodárskych, sociálnych a kultúrnych právach prijatý na pôde Organi
zácie spojených národov v roku 1966.
Pri analýze dokumentov prijatých v rámci európskeho priestoru je nutné
poznamenať, že najdôležitejší dokument, týkajúci ochrany práv a slobôd – Európ
sky Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd, právo na kolektívne
akcie, ktoré by mohli viesť odborové organizácie s cieľom zabezpečiť ochranu
1 HAMUĽÁK, J. Právny a sociálny aspekt štrajkového práva v intenciách právnej úpravy
v Slovenskej republike, In: Ekonomický a sociálny rozvoj Slovenska: rozvojové trendy –
manažment a podnikanie (CD ROM) Trenčín : Inštitút aplikovaného manažmentu, 2011.
S. 135–146, ISBN: 978-80-970802-1-1
184
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
práv zamestnancov, výslovne nevymedzuje. Nepriamo by sme právo na štrajk
mohli odvodiť z čl. 11, v zmysle ktorého má každý má právo na slobodu pokoj
ného zhromažďovania a na slobodu združovať sa s inými, vrátane práva zakladať
na obranu svojich záujmov odbory, alebo vstupovať do nich.2 Z hľadiska skúma
nej problematiky preto obraciame svoj zrak na iný dokument a to Európsku soci
álnu chartu. Prijatá bola na pôde Rady Európy a obsahovo determinuje sociálne
a ekonomické práva, ako sú právo na prácu, spravodlivé pracovné podmienky,
bezpečné a zdravé pracovné podmienky, právo detí a mladistvých na ochranu,
právo zamestnaných žien na ochranu, právo na ochranu zdravia, sociálne zabez
pečenie, právo na sociálnu a lekársku pomoc, právo na sociálne služby, právo
telesne alebo duševne postihnutých osôb na odbornú prípravu, právo rodina
na sociálnu, právnu a ekonomickú ochranu, právo matky a dieťaťa na ekono
mickú a sociálnu ochranu, ako aj koncepcia garantujúca právo migrujúcich
pracovníkov a rodín na ochranu a pomoc. V práve Európskej únie nachádza
me úpravu štrajkového práva v Charte základných práv Európskej únie, ktorá sa
touto problematikou zaoberá vo svojej IV. hlave, s názvom Solidarita, konkrétne
v článku 28 pod názvom Právo na kolektívne vyjednávanie a kolektívne akcie.
Charta zaručuje pracovníkom a zamestnávateľom, resp. ich príslušným organi
záciám v súlade s právom EÚ a vnútroštátnymi právnymi predpismi a praxou
právo vyjednávať a uzatvárať kolektívne zmluvy na zodpovedajúcich úrovniach
a v prípade konfliktu záujmov uskutočniť kolektívne akcie na ochranu svojich
záujmov vrátane štrajku.3
V právnom poriadku Slovenskej republiky vymedzenie pojmu štrajk nachá
dzame sprvoti v Listine základných práv a slobôd, ktorá je súčasťou nášho ústav
ného poriadku podľa čl. 11 Ústavy Slovenskej republiky, konkrétne v čl. 27. ods.
4., no predovšetkým v Ústave Slovenskej republiky, kde je zaradené do druhej
hlavy piateho oddielu, ako jedno z hospodárskych, sociálnych a kultúrnych
práv. Citujúc ústavné zakotvenie môžeme konštatovať, že v zmysle čl. 37 ods.
4 „sa právo na štrajk zaručuje, pričom podmienky ustanoví zákon. Toto právo
nemajú sudcovia, prokurátori, príslušníci ozbrojených síl a ozbrojených zborov
a príslušníci a zamestnanci hasičských a záchranných zborov.” Zákonnú úpravu
nachádzame v zákone č. 311/2001 Z.z., Zákonník práce v znení neskorších pred
pisov. Ide i právnu úpravu v základných zásadách priamo v čl. 10, na základe
ktorého „zamestnanci a zamestnávatelia majú právo na kolektívne vyjednáva
nie, v prípade rozporu ich záujmov zamestnanci majú právo na štrajk a zamest
návatelia majú právo na výluku“. Lex specialis pre právnu úpravu štrajkového
práva nachádzame v zákone č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní v znení
neskorších predpisov (ďalej len „zákon o KV“). Jedná sa o osobitnú úpravu len
jedného z množstva prípadov uplatňovania štrajkového práva a to zákonné
2 BARANCOVÁ, H. et al.: Základné práva a slobody v pracovnom práve, Plzeň: Aleš Čeněk,
201, ISBN: 978-80-7380-422-0, s. 226.
3 ŠVEC, M. a kol.: Kultúra sveta práce – Právo na štrajk, Friedrich Ebert Stiftung, Bratislava,
2013, s. 35.
185
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
ho štrajku. Zákonným štrajkom je v zmysle tejto právnej úpravy štrajk v spore
o uzavretie kolektívnej zmluvy. Zákon definuje použitie štrajku len v krajnom
prípade a to vtedy ak nedôjde k uzavretiu kolektívnej zmluvy ani po konaní pred
sprostredkovateľom a zmluvné strany nepožiadajú o riešenie sporu rozhodcu.
Na účely zákona sa štrajkom rozumie čiastočné alebo úplné prerušenie prá
ce zamestnancami. Zákon definuje aj pojem solidárny štrajk. Rozumie sa ním
štrajk na podporu požiadaviek zamestnancov štrajkujúcich v spore o uzavretie
inej kolektívnej zmluvy. Zákon definuje zákonné podmienky vyhlásenia štrajku
tak zo subjektívnej stránky, ako aj zo stránky procesnej. Z hľadiska subjektov
oprávnených vyhlásiť štrajk sa rozlišuje medzi sporom o uzavretie podnikovej
kolektívnej zmluvy, kedy štrajk vyhlasuje príslušný odborový orgán a sporom
o uzavretie kolektívnej zmluvy vyššieho stupňa, kedy štrajk vyhlasuje príslušný
vyšší odborový orgán. Z procesnej stránky uplatnenia práva na štrajk je pod
statné hlasovanie zamestnancov, ktorých sa má sporná kolektívna zmluva týkať,
vyhotovenie zápisnice o hlasovaní, písomné oboznámenie zamestnávateľa o dni
začatia štrajku, dôvodoch a cieľoch štrajku a mennom zozname zástupcov prís
lušného odborového orgánu, ktorí sú oprávnení zastupovať účastníkov štrajku.
Právna úprava štrajkového práva chráni zamestnancov pred tým, aby im bolo
bránené zúčastniť sa štrajku, ale na druhej strane chráni zamestnancov, ktorí
nechcú štrajkovať pred tým, aby ich niekto nútil štrajku sa zúčastniť a taktiež im
musí byť umožnený primeraný a bezpečný prístup na pracovisko zamestnávateľa
a nesmú sa im zástupcovia príslušného odborového orgánu vyhrážať akoukoľvek
ujmou. Príslušný odborový orgán je povinný poskytnúť zamestnávateľovi nevy
hnutnú súčinnosť po celú dobu trvania štrajku pri zabezpečení ochrany zariade
ní pred poškodením, stratou, zničením alebo zneužitím a pri zabezpečení nevy
hnutnej činnosti a prevádzke zariadení, pri ktorých to vyžaduje ich charakter
alebo účel s ohľadom na bezpečnosť a ochranu zdravia alebo možnosť vzniku
škody na týchto zariadeniach.
4 Nezákonný ale ústavný štrajk – výber judikatúry
V zmysle platnej právnej úpravy, ktorú ustanovuje zákon o KV v § 20 je nezá
konným štrajkom štrajk, ktorý vyhlásia nasledovní zamestnanci:
•
•
•
•
zamestnanci zdravotníckych zariadení alebo zariadení sociálnej starost
livosti, pokiaľ by štrajkom došlo k ohrozeniu života alebo zdravia obča
nov,
zamestnanci pri obsluhe zariadení jadrových elektrární, zariadení so
štiepnym materiálom a zariadení ropovodov alebo plynovodov,
sudcovia, prokurátori, príslušníci ozbrojených síl a ozbrojených zborov
a zamestnanci pri riadení a zabezpečovaní letovej prevádzky,
príslušníci zborov požiarnej ochrany, zamestnanci závodných jednotiek
požiarnej ochrany a členovia záchranných zborov zriadených podľa oso
bitných predpisov pre príslušné pracoviská a zamestnanci zabezpečujúci
186
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
•
•
telekomunikačnú prevádzku, pokiaľ by štrajkom došlo k ohrozeniu živo
ta alebo zdravia občanov, prípadne majetku,
zamestnanci, ktorí pracujú v oblastiach postihnutých živelnými udalos
ťami, v ktorých boli príslušnými štátnymi orgánmi vyhlásené mimoriad
ne opatrenia.
štátni zamestnanci vymenovaní za predstavených a štátnych zamestnan
cov, ktorí plnia služobné úlohy bezprostredne na ochranu života a zdra
via, ak by ich účasť na štrajku ohrozila život alebo zdravie obyvateľstva.
Okrem vymedzenia osôb, ktoré nesmú štrajkovať, zákon o KV vymenúva aj
okolnosti, za ktorých je štrajku nezákonný. Nezákonným je teda štrajk, ktoré
mu nepredchádzalo konanie pred sprostredkovateľom (s výnimkou solidárneho
štrajku), ak bol vyhlásený alebo pokračuje po začatí konania pred rozhodcom
alebo po uzavretí kolektívnej zmluvy, ak nebol vyhlásený alebo sa nezačal za pod
mienok ustanovených v zákone, ak bol vyhlásený alebo začatý z iných dôvodov,
než sú uvedené v zákone. Nezákonný je aj solidárny štrajk, pokiaľ zamestnávateľ
účastníkov tohto štrajku najmä s ohľadom na hospodársku nadväznosť nemô
že ovplyvniť priebeh alebo výsledok štrajku zamestnancov, na podporu ktorých
požiadaviek je solidárny štrajk vyhlásený, a napokon aj štrajk v prípade brannej
pohotovosti štátu a v čase mimoriadnych opatrení4.
Z procesného hľadiska môže návrh na určenie nezákonnosti štrajku podať
zamestnávateľ, prípadne organizácie zamestnávateľov alebo prokurátor. Návrh sa
podáva na príslušný krajský súd, v ktorého obvode má sídlo príslušný odborový
orgán, proti ktorému tento návrh smeruje, pričom návrh nemá odkladný účinok.
Krajský súd postupuje pri rozhodovaní podľa ustanovení Občianskeho súdneho
poriadku upravujúcich konanie v prvom stupni. Nejasnosti sa v tomto prípade
vynárajú vo svetle novej právnej úpravy v zákone č. 160/2015 Z.z., Civilný sporo
vý poriadok, ktorý v § 23 pod názvom Príslušnosť v pracovnoprávnych sporoch,
ustanovuje, že na konanie v individuálnych pracovnoprávnych sporoch a v spo
roch z kolektívnych pracovnoprávnych vzťahov, štrajku a výluky budú príslušné
konkrétne okresné súdy pre obvody krajských súdov. Pri analýze použitia práv
nej úpravy však zastávam názor, že v danom prípade nepoužijeme zásadu „Lex
posterior derogat legi priori“ napriek skutočnosti, že Civilný sporový poriadok je
novším predpisom rovnakej právnej sily ako zákon o KV, ale naopak s použitím
zásad „Lex specialis derogat legi generali“, pomáhajúc si aj zásadou „Lex pos
terior generali non derogat legi priori speciali“ sa v prípade otázok zákonnosti
štrajku budeme riadiť ustanoveniami zákona o KV.
Na základe uvedeného v tomto okamihu stojíme pred otázkou či štrajk, ktorý
sa vymyká z legálneho vymedzenia v zákone o KV je vôbec možný. Odpoveď
na túto otázku nachádzame za pomoci judikatúry.
4 Popri právnej úprave v zákone o KV nachádzame zákaz štrajku napríklad aj ústavnom
zákone č. 227/2002 Z. z. o bezpečnosti štátu v čase vojny, vojnového stavu, výnimočného
stavu a núdzového stavu v znení neskorších predpisov.
187
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Jedným z nosných rozhodnutí realizácie práva na štrajk, ktoré dáva odpo
veď na otázku ne/zákonnosti štrajku je Rozsudok Najvyššieho súdu SR, sp. zn. 1
Co 10/98: „Iné štrajky, hoci aj neupravené zákonom č. 2/1991 Zb. či iným práv
nym predpisom, nie sú naším právnym poriadkom zakázané. Opak by smero
val k neprípustnému obmedzeniu, či popretiu práva na štrajk, zaručeného čl. 37
ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky. Právo na štrajk je potom subjektívnym prá
vom odborovej organizácie, ktorá je po celý čas od vyhlásenia štrajku oprávnená
týmto právom disponovať.“ Najvyšší súd toto tvrdenie zdôvodnil tým, že právo
na štrajk, patrí medzi základné práva a slobody a teda vzťahuje sa naň aj čl. 12 ods.
4 Ústavy Slovenskej republiky („nikomu nesmie byť spôsobená ujma na právach
preto, že uplatňuje svoje základné práva a slobody“). Toto ústavné právo treba
vykladať aj v súlade s ústavnou zásadou uvedenou v čl. 2 ods. 3 Ústavy SR, podľa
ktorej každý môže konať, čo nie je zákonom zakázané a nikoho nemožno nútiť,
aby konal niečo, čo zákon neukladá. Čl. 37 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky
zaručuje právo na štrajk s tým, že podmienky ustanoví zákon. Najvyšší súd tvrdí,
že neexistencia takéhoto zákona nemôže viesť k spochybneniu ústavného práva
na štrajk a práva na jeho realizáciu (toto právo môže byť iba obmedzené, napr.
ako je to v čl. 37 ods. 4 alebo podľa čl. 54 Ústavy SR). Najvyšší súd ďalej kon
štatoval, že v právnom poriadku SR neexistuje zákon, ktorý by právo na štrajk
(s výnimkou zákona o kolektívnom vyjednávaní) obmedzoval alebo zakazoval
a teda, že zo žiadneho právneho predpisu nevyplýva a nemožno to vyvodiť ani
výkladom čl. 37 ods. 4 Ústavy SR, že akékoľvek iné štrajky než upravené vykoná
vacím predpisom sú zakázané. Takýto výklad neumožňuje ani článok 51 Ústa
vy SR. Najvyšší súd tvrdí, že tento článok nemožno vytrhnúť z kontextu ústavy
a treba ho interpretovať a aplikovať aj vo väzbe na čl. 7 ods. 5 Ústavy SR a teda je
potrebné pozrieť sa najmä na Medzinárodný pakt o hospodárskych, sociálnych
a kultúrnych právach, ktorý obsahuje v čl. 8 ods. 1 písm. d) ustanovenie, že štáty
zmluvnej strany Paktu sa zaväzujú zaistiť právo na štrajk za predpokladu, že je
vykonávané v súlade so zákonmi príslušnej krajiny. Vychádzajúc z uvedeného
Najvyšší súd SR vyvodil, že Ústava SR v čl. 51 zaručuje, že budú prijaté záko
ny ustanovujúce podmienky uplatnenia práv uvedených v tomto článku. Tvr
dil však, že nie možné z neho jednoznačne vyvodiť názor, že práva na štrajk sa
možno domáhať len v medziach osobitného zákona. Podľa Najvyššieho súdu by
sa tak práva upravené v čl. 51 (teda aj právo na štrajk) odsúvali do roviny tzv.
kvázi ústavných práv( čiže takých, ktoré sú síce v ústave formálne ustanovené, ale
v skutočnosti by boli zavedené iba zákonom, teda predpisom nižšej právnej sily).
Napriek tomu, že tento rozsudok Najvyššieho súdu bol vynesený už dávnejšie
jeho závery, čo sa týka posudzovania práva na štrajk mimo zákona o kolektív
nom vyjednávaní, sú celkom aplikovateľné pre všetky podobné prípady. V tejto
súvislosti treba upozorniť na skutočnosť, že zákon o kolektívnom vyjednávaní
neupravuje nezákonnosť štrajku všeobecne, ale len vo vzťahu k tomuto zákonu.
Pokiaľ bude vyhlásený alebo začatý štrajk z iných dôvodov, než z dôvodov rieše
nia kolektívneho sporu o uzavretie kolektívnej zmluvy (resp. z uzavretej kolek
188
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
tívnej zmluvy), nepôjde o štrajk podľa tohto zákona, t.j. že aj posudzovanie jeho
zákonnosti sa bude riadiť inými právnymi princípmi, než zakotvenými v tomto
zákone.
Za spornú však považujem druhú časť právnej vety, ktorú vyslovil Najvyš
ší súd („Právo na štrajk je potom subjektívnym právom odborovej organizácie,
ktorá je po celý čas od vyhlásenia štrajku oprávnená týmto právom dispono
vať“). Toto konštatovanie nás totiž zväzuje pri posudzovaní otázok zákonnosti,
resp. ústavnej konformity realizácie práva na štrajk individuálnymi zamestnan
cami, resp. zamestnancami zamestnávateľa, u ktorého nepôsobí odborový orgán.
V tomto prípade sa totiž dostávame opäť do výkladového sporu zákonnej, resp.
ústavnej realizácie práva na štrajk. Prof. Barancová označuje právo na štrajk
v najširšom slova zmysle ako právom priznanú možnosť zamestnanca organi
zovane prerušiť prácu, pričom právo účasti na štrajku je individuálnym právom
zamestnanca. Ďalej uvádza, že právo organizovať a vyhlasovať štrajk prislúcha
výlučne odborovým orgánom. Subjektom práva na vyhlásenie štrajku je teda
odborový orgán príslušný podľa stanov odborovej organizácie.5 Napriek tejto
ustálenosti právnej doktríny je nutné poukázať na tú skutočnosť, že v praxi sa
realizujú štrajky, ktoré nevyhlásil odborový orgán, ale akýsi štrajkový výbor, kto
rý sa konštituoval z „nespokojných“ zamestnancov. V tejto súvislosti uvádzam
Nález Ústavného súdu Českej republiky, sp. zn. Pl. ÚS 61/04 z 5.10.2006, v kto
rom Ústavný súd vníma právo na štrajk ako právo kolektívnej povahy, pričom
toto konštatovanie odôvodňuje zaradením práva na štrajk do kontextu práva
slobodne sa združovať s inými na ochranu svojich hospodárskych a sociálnych
záujmov. Podľa Ústavného súdu ČR by bolo zneužitím práva na štrajk, keby jeho
výkon bol v rukách jednotlivca, alebo úzkej skupiny osôb.6 Vo svetle tejto kon
štatácie súdu je organizovanie štrajkov inými subjektmi ako sú odborové orgány
a teda posudzovanie nezákonnosti štrajku z hľadiska subjektu prinajmenšom
otázne a interpretačne nejasné. V danom prípade je potrebné skúmať, či sa jedná
o štrajk v spore o uzavretie kolektívnej zmluvy, alebo štrajk z iného dôvodu, teda
tzv. ústavný štrajk. Z právnej doktríny totiž vyplýva, že zo samotného zákona
o KV vyplýva, že tento zákon neupravuje nezákonnosť štrajku všeobecne, ale
len vo vzťahu k štrajku v spore o uzavretie kolektívnej zmluvy. Znamená to teda
to, že nezákonným by bol štrajk, ktorý nevyhlásil odborový orgán, len vtedy, ak
by sa týkal kolektívneho sporu o uzavretie kolektívnej zmluvy. Ak však vyhlási
štrajk spomínaný štrajkový výbor, ale iný subjekt (nie odborový orgán) v inej
záležitosti, tak to bude nutné vykladať ako štrajk ústavný, ktorý nepodlieha
procesným, ani zákonným obmedzeniam. Neexistencia zákonnej úpravy iných
štrajkov totiž nemôže byť na ujmu nositeľom práva na štrajk garantovaného
v Ústave. Český Ústavný súd s spomínanom náleze konštatuje, že zákonodarca je
5 BARANCOVÁ, H., SCHRONK, R.: Pracovné právo, Bratislava 2013, SPRINT 2, ISBN:
978-80-89393-97-8, s. 555.
6 ŠVEC, M. et al.: Kolektívne pracovné právo v európskych súvislostiach, Plzeň: Aleš Čeněk,
2010, ISBN: 978-80-7380-308-7, s. 161
189
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
povinný uskutočniť prijatie zákona, ktorý by stanovil spôsob, ako právo na štrajk
uskutočniť. Pokiaľ to zákonodarca opomenul, bolo by možné vzniknutú situá
ciu hodnotiť ako neústavné opomenutie zákonodarcu, resp. neústavnú medzeru
v zákone. To však neznamená, že by zákonom neupravené právo na štrajk bolo
v takejto situácii popreté. Súdy musia poskytnúť ochranu práva na štrajk, inak
by sa dopustili odopretia spravodlivosti.7 Praktická realizácia práva na štrajk
však môže priniesť situácie, kedy bude posudzovanie zákonnosti štrajku zložité
a to z dvoch uhlov pohľadu – v prvom prípade z pohľadu vyhlasovateľa štrajku
s v druhom prípade z hľadiska predmetu štrajku. Totiž ak je vyhlásený štrajk
skupinou zamestnancov, nie odborovým orgánom, a povedzme, že sa týka spo
ru o uzavretie kolektívnej zmluvy, keďže zamestnanci nesúhlasia s jej textom,
ale odborový orgán nechce vyhlásiť štrajk a tak ho vyhlásia sami zamestnanci.
Problematickou bude realizácia ochrany na súde, pretože zákon o KV určuje
ako vecne i miestne príslušný Krajský súd v obvode, ktorého má sídlo prísluš
ný odborový orgán, proti ktorému tento návrh smeruje. Avšak návrh nesmeruje
proti odborovému orgánu, ale proti zamestnancom, ktorí vyhlásili štrajk. Zákon
by túto medzeru mohol odstrániť alternatívnou miestnou príslušnosťou krajské
ho súdu, napr. podľa sídla zamestnávateľa. Druhou modelovou situáciou je ak sa
štrajk netýka sporu o uzavretie kolektívnej zmluvy teda jasný príklad ústavné
ho štrajku, ale napriek tomu zamestnávateľ podá návrh na nezákonnosť štrajku
proti odborovému orgánu, ktorý ho vyhlásil. Tento druhý príklad je najčastej
ším predmetom sporov na súdoch o nezákonnosť štrajku. Pri určovaní vecnej
príslušnosti budeme vychádzať z Rozsudku Najvyššieho súdu SR, sp.zn. 1 Co
6/99, ktorý konštatoval, že „Spory o nezákonnosť štrajku v spojení s kolektívnym
vyjednávaním podľa zákona č. 2/1991 Zb. patria do vecnej pôsobnosti prísluš
ného krajského súdu ako súdu prvého stupňa (porovnaj § 9 ods. 2 písm. c) OSP
a § 21 až 29 zákona č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní v znení neskorších
predpisov); ostatné spory by mali rozhodovať v prvom stupni príslušné okresné
súdy.“
Záver
Zákonná úprava práva na štrajk ako krajného spôsobu riešenia sporu
o uzavretie kolektívnej zmluvy v zákone o KV je jednou z najstabilnejších v „rodi
ne“ pracovnoprávnych predpisov. Toto konštatovanie je možné nielen z hľadiska
roku jeho vzniku, ale najmä z pohľadu malého množstva legislatívnych zmien.
Od roku 1991, kedy bol daný zákon prijatý, sa však tzv. štrajková prax zásad
ne vyvinula a priniesla množstvo modelových situácii, na ktoré zákonná úprava
nereagovala. Pracovnoprávna doktrína sa síce za pomoci čiastkových výkladov
v českej i slovenskej judikatúre ustálila na zjednotenom názore, že právo na štrajk
nie je možné zväzovať len pod rúškom zákonného štrajku upraveného v zákone
7 BARANCOVÁ, H., SCHRONK, R.: Pracovné právo, Bratislava 2013, SPRINT 2, ISBN:
978-80-89393-97-8, s. 555–556.
190
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
o KV a konštatuje, že absencia zákonnej úpravy realizácie práva na štrajk nemô
že byť na ujmu jeho realizácie v zmysle ústavných princípov, zásad pracovného
práva a v neposlednom rade dobrých mravov. Je teda nepochybné, že štrajk ako
kolektívna akcia na obranu hospodárskych a sociálnych záujmov zamestnancov
je možné uskutočniť bez ohľadu na to či sa týka kolektívneho sporu o uzavre
tie kolektívnej zmluvy, alebo otázky zachovania premávky železničnej dopra
vy na regionálnych tratiach, alebo zvyšovania platov lekárov, ohodnocovania
zdravotných sestier, či celkového financovania školstva a mnohých iných dôvo
dov. Tento nepochybný fakt, ktorý jasne rozlišuje medzi zákonným a ústavným
štrajkom prináša otázky, na ktoré je nutné nájsť odpovede. Samotný názov tohto
článku „Nie je štrajk ako štrajk“ jasne odlišuje zákonný od ústavného štrajku.
Totiž nie len dôvody a subjekty realizácie, ale aj procesné postupy pri vyhlásení,
realizácii a zapojení sa do štrajku pri ústavnom štrajku absentujú. Nie je riešená
otázka zodpovednosti za prípadné škody spôsobené ústavným štrajkom, nie je
upravená otázka súdnej ochrany v prípade porušenia povinností a mnohé ďalšie
otázky. Konkrétnym riešením by bola nová právna úprava v samostatnom záko
ne o štrajku, ktorý by vymedzoval druhy štrajkov, spôsoby ich realizácie, ako aj
prípady, kedy daný štrajk je nezákonný. Súčasná právna úprava sa totiž ako už
bolo niekoľko krát spomenuté obmedzuje iba na posudzovanie zákonnosti štraj
ku v spore o uzavretie kolektívnej zmluvy.
Použitá literatúra:
BARANCOVÁ, H. et al.: Základné práva a slobody v pracovnom práve, Plzeň:
Aleš Čeněk, 2012, 377 s., ISBN: 978-80-7380-422-0.
BARANCOVÁ, H., SCHRONK, R.: Pracovné právo, Bratislava 2013, SPRINT
2, ISBN: 978-80-89393-97-8, 598 s.
HAMUĽÁK, J. Právny a sociálny aspekt štrajkového práva v intenciách práv
nej úpravy v Slovenskej republike, In: Ekonomický a sociálny rozvoj Slovenska :
rozvojové trendy – manažment a podnikanie (CD ROM) Trenčín: Inštitút apliko
vaného manažmentu, 2011. S. 135–146, ISBN: 978-80-970802-1-1
ŠVEC, M. et al.: Kolektívne pracovné právo v európskych súvislostiach, Plzeň:
Aleš Čeněk, 2010, ISBN: 978-80-7380-308-7, 213 s.
ŠVEC, M. a kol.: Kultúra sveta práce – Právo na štrajk, Friedrich Ebert Sti
ftung, Bratislava, 2013, 176 s., ISBN: 978-80-89149-29-2.
TKÁČ, V,: Odbory, zamestnávatelia, zamestnanecké rady (Európa, právo
a prax), Košice: PressPrint, 2004, ISBN: 80-89084-13-3, 354 s.
JUDr. Juraj Hamuľák, PhD.
Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta
191
APPROXIMATION OF UKRAINIAN LAW
ON COMPETITION WITH EU LAW IN
THE FIELD OF FOOD INDUSTRY ON THE
EXAMPLE OF PRODUCTION OF WINE1
Olha Nesterenko
NESTRENKO, Olha. Approximation of Ukrainian law on competition with EU
law in the field of food industry on the example of production of wine. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 193–204.
Summary: Almost half of the world’s vineyards are in the European Union (EU) and the
EU produces around 60% of the world’s wine. The EU is not only the largest global wine
producing region; it is also the global champion of regulation and government interven
tion in wine markets. Government interventions have taken many forms in the EU wine
markets. Regulations determine where certain wines can be produced and where not,
the minimum distances of vines, the type of vines that can be planted in certain regions,
yield restrictions, minimum prices for wine producers, etc. In addition public regulations
determine subsidies to EU producers and wine distillation schemes. The EU also deter
mines public subsidies to finance grubbing-up scheme (i.e. uprooting) to remove existing
vineyards, and imposes a limit on the planting of new vineyards. The extent of the regula
tory interventions – and the associated market interventions – is possibly best illustrated
by the observation that in the past three decades every year on average 20 to 40 million
hectoliters of wine is destroyed (through distillation) – representing 12% to 22% of EU
wine production or, in other words, the equivalent of 3 to 6 billion bottles1. In Ukraine
viticulture and winemaking, despite long-standing historical tradition still has untapped
potential. If the pre-revolutionary period during the Soviet period the industry was the
main driving force of the economy of the southern regions of our country, now regain
its position it prevents a number of factors, including subjective. After signing Ukraine
Association Agreement with the EU representatives of many industries try to calculate
the positive effects and potential losses from such a move. Winemakers is no exception,
as together with expansion of export opportunities their products will have sustain com
petition in price and quality – with foreign drinks which share is predicted, through few
years will reach 50% of the domestic market.
Keywords: Winery, association, cartels, market merger dominance, competition law, the
amount of production adjustment.
1 The paper benefited from comments from Paola Corsinovi, Koen Deconinck, Alan Olm
stead, Vicente Pinilla, and Eline Poelmans and participants in the 2011 AAWE Conference
in Bolzano, Italy; the 2011 International Conference on Economics, Management Sciences,
and History of Wine in Zaragoza, Spain; the 2011 International Workshop on Economic
History of Globalization in Leuven, Belgium; the 2012 ICABR conference in Ravello, Italy;
and LICOS.We thank Jill McCluskey and Karl Storchmann for the encouragement throu
ghout this project.
193
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
1 Introduction
The signing of the Association Agreement between Ukraine and the EU took
place in two stages. March 21, 2014 signed the political part of the agreement
when held extraordinary EU – Ukraine Summit and they concluded act Sum
mit. June 27, 2014 during the EU Council meeting the President of Ukraine P.
Poroshenko and the leadership of the European Union and the Heads of State
and Government of the 28 EU Member States – was signed part of the economic
Agreement. September 16, 2014 the Parliament of Ukraine and the European
Parliament at the same time ratified Association Agreement between Ukraine
and the EU. Ukrainian side handed over ratification instrument to the deposi
tary and thus completed all internal procedures22.
The Association Agreement is the biggest international legal document in the
history of Ukraine, in scope and thematic coverage and the biggest international
agreement with a third country that has ever been concluded by the European
Union.
It defines a new format of relations between Ukraine and the EU on the prin
ciples of “political association and economic integration” and serves as a strate
gic guideline systematic socio-economic reforms in Ukraine.
The Agreement provides for a deep and comprehensive free trade area
between Ukraine and the EU and set the legal framework for the free movement
of goods, services, capital, partly labor between Ukraine and the EU and the
approximation directed on gradual integration of Ukraine into the EU common
market3.
The Ukraine – European Union Association Agreement is a treaty between
the European Union (EU) and Ukraine that establishes a political and economic
association between the two parties. The parties committed to co-operate and
converge economic policy, legislation, and regulation across a broad range of
areas, including equal rights for workers, steps towards visa-free movement of
people, the exchange of information and staff in the area of justice, the moderni
sation of Ukraine‘s energy infrastructure, and access to the European Investment
Bank4. The parties committed to regular summit meetings, and meetings among
ministers, other officials, and experts.
The agreement commits Ukraine to economic, judicial, and financial reforms
to converge its policies and legislation to those of the European Union. Ukraine
committed to gradually conform to EU technical and consumer standards. The
2 Guide to the EU deals with Georgia, Moldova and Ukraine, BBC News (30 June 2014)
3 Coy, Peter; Matlack, Carol; Meyer, Henry (27 February 2014). „The New Great Game: Why
Ukraine Matters to So Many Other Nations“ Bloomberg Business Week. Retrieved 23
March 2014.Moskowitz,
4 Peter (6 March 2014). „What does the West want from Ukraine?“. Al Jazeera. Retrieved 23
March2014.
194
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
EU agreed to provide Ukraine with political and financial support, access to
research and knowledge, and preferential access to EU markets. The agreement
commits both parties to promote a gradual convergence toward the EU‘s Com
mon Security and Defence Policy and European Defence Agency policies.
The agreement comes after more than two decades in which both parties
sought to establish closer ties with each other. On the one hand, the European
Union wants to ensure that its imports of grain and natural gas from Ukraine,
as well as its exports of goods to Ukraine, are not threatened by instability in the
region, believing that instability could eventually be reduced through sociopo
litical and economic reforms in Ukraine. Ukraine, on the other hand, wants to
increase its exports by benefiting from free trade with the European Union while
attracting desirable external investments, as well as establishing closer ties with
a sociopolitical entity to which many Ukrainians feel strong cultural connection.
Western Ukraine is found to be generally more enthusiastic about EU member
ship than Eastern Ukraine.
2 Content of the Association Agreement
The EU-Ukraine Association Agreement counts in total over 1200 pages and
comprises of: Preamble as an introductory statement of the Agreement, setting
out the Agreement’s purpose and underlying philosophy; Seven Titles which
concern General Principles; Political Cooperation and Foreign and Security Pol
icy; Justice Freedom and Security; Trade and Trade related matters (DCFTA)5;
Economic and Sector Cooperation; Financial Cooperation with Anti-Fraud Pro
visions, as well as Institutional, General and Final Provisions; 43 Annexes setting
out EU legislation to be taken over by a specific date; Three Protocols.
First of all, I want to quote Professor of Kyiv National University, Doctor of
Political Sciences Gregory Perepelitsa: This is one of the most important steps
that the new government Ukraine has made. This decision is of strategic impor
tance for the country. Ukraine reiterated that it has the firm intention to join
the European Community, to be a European country and follow European val
ues. The agreement restores the confidence of international business to Ukraine.
Because country for the first time in 23 years has clearly defined its belonging to
the European space and in the future it provides stability in relations with the
world and Europe. This stability gives a clear signal to foreign investors the pos
sibility to invest in Ukraine.
In accordance with Articles 56 and 57 EU-Ukraine Association Agreement
Title IV “Trade and trade-related matters” Approximation of technical regula
tions, standards, and conformity assessment:
5http://www.kmu.gov.ua/kmu/docs/EA/TITLE_IV.pdf
195
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
1. Ukraine shall take the necessary measures in order to gradually achieve
conformity with EU technical regulations and EU standardization,
metrology, accreditation, conformity assessment procedures and the
market surveillance system, and undertakes to follow the principles and
practices laid down in relevant EU Decisions and Regulations
2. With a view to reaching the objectives set out in paragraph 1, Ukraine
shall, in line with the timetable in Annex III to this Agreement: i) incor
porate the relevant EU acquis into its legislation; ii) make the adminis
trative and institutional reforms that are necessary to implement this
Agreement and the Agreement on Conformity Assessment and Accep
tance of Industrial Products (hereinafter referred to as the „ACAA“)
referred to in Article 57 of this Agreement; and iii) provide the effective
and transparent administrative system required for the implementation
of this Chapter.
3. The timetable in Annex III to this Agreement shall be agreed and main
tained by the Parties.
4. After this Agreement enters into force, Ukraine shall provide the EU
Party once a year with reports on the measures taken in accordance
with this Article. Where actions listed in the timetable in Annex III to
this Agreement have not been implemented within the applicable time
frame, Ukraine shall indicate a new timetable for the completion of such
action.
5. Ukraine shall refrain from amending its horizontal and sectoral legis
lation listed in Annex III to this Agreement, except in order to align
such legislation progressively with the corresponding EU acquis, and to
maintain such alignment.
6. Ukraine shall notify the EU Party of any such changes in its national
legislation.
7. Ukraine shall ensure that its relevant national bodies participate fully
in the European and international organizations for standardization,
legal and fundamental metrology, and conformity assessment including
accreditation in accordance with its area of activity and the membership
status available to it.
8. Ukraine shall progressively transpose the corpus of European standards
(EN) as national standards, including the harmonized European stan
dards, the voluntary use of which shall be presumed to be in conformity
with legislation listed in Annex III to this Agreement. Simultaneously
with such transposition, Ukraine shall withdraw conflicting national
standards, including its application of interstate standards (GOST/
ГОСТ), developed before 1992. In addition, Ukraine shall progressively
196
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
fulfill the other conditions for membership, in line with the requirements
applicable to full members of the European Standardization Organiza
tions. And Temporary measures:
9. Products which were produced and labeled in conformity with national
law before this Agreement entered into force but which do not comply
with the requirements of this Agreement, may continue to be sold until
stocks run out.
10. Products which were produced and labeled, in conformity with domes
tic law, with the geographical indications listed in paragraphs 3 and 4
below after this Agreement entered into force and before the termina
tion of the periods referred to in paragraphs 3 and 4 below, but which
do not comply with the requirements of this Agreement, may continue
to be sold in the territory of the Party where the product originated until
stocks run out.
11. For a transitional period of 10 years from the entry into force of this
Agreement, the protection pursuant to this Agreement of the follow
ing geographical indications of the EU Party shall not preclude these
geographical indications from being used in order to designate and
present certain comparable products originating in Ukraine: (a) Cham
pagne, (b) Cognac, (c) Madeira, (d) Porto, (e) Jerez /Xérès/ Sherry, (f)
Calvados, (g) Grappa, (h) Anis Português, (i) Armagnac, (j) Marsala, (k)
Malaga, (l) Tokaj.
European Union competition law concerns regulation of competitive mar
kets in the European Union, particularly to ensure that corporations do not cre
ate cartels and monopolies that would damage the economic interests of society.
With a history that traces back to the prohibitions on the restraint of trade, the
197
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
United States Sherman Act 1890 and the Clayton Act 1914, EU competition law
today derives from articles 101 to 109 of the Treaty on the Functioning of the
European Union, as well as a series of Regulations and Directives. Four main
policy areas include6
This last point is a unique characteristic of the EU competition law regime.
As the EU is made up of independent member states, both competition policy
and the creation of the European single market could be rendered ineffective
were member states free to support national companies as they saw fit. A 2013
Cavities report lists some of the artifices used by participants to skirt the state
aid rules on procurement [2]. Primary authority for applying EU competition
law rests with European Commission and its Directorate General for Competi
tion, although state aids in some sectors, such as transport, are handled by other
Directorates General. The Directorates can mandate that improperly-given state
aid be repaid, as was the case in 2012 with Malev Hungarian Airlines.
In my article I want to examine the direct regulation of the wine market in
the European Union. Since the problem of the approximation of competition
law have been considered by many authors both from Ukraine and from other
countries.
3 EU wine regulation
Throughout history, owners of vineyards and wine producers have been
among the rich and powerful. Those who controlled production were the ones
that had the resources to maintain an economic predominant position over the
rest of the population. This was the case in ancient Egypt, during the Roman
Empire, the Middle Ages and in more recent centuries. Vineyards producing
high quality wines were typically owned by the ruling elite, including kings, sen
ators, the emperors and the religious orders. Wine has been a part of European
life and culture since time immemorial. Wine has a major social, economic and
environmental dimension in Europe. It is an essential economic activity in many
European regions, involving over 3 million producers and employees in compa
nies downstream.
Wine contributes towards a flourishing tourism business, particularly
through its unparalleled participation in maintaining the country side and envi
ronment. Wine is an important sector of European agriculture, food industry
and trade.
European Union rules governing the production of wine („the product
obtained exclusively from the total or partial alcoholic fermentation of fresh
grapes, whether or not crushed, or of grape must“) are considerably longer than
6 Competition Policy International, ISSN 1554-6853, available at http://www.globalcompeti
tionpolicy.org
198
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Community trade mark law: the main text, the Regulation on the common
organization of the market in wine (No 1493/1999), runs to over 46,000 words7.
Wines are agricultural products and are defined as such by the EU Treaties. They
are fully regulated by the EU (Regulation 1493/99 and Regulation 1601/91)8 with
a view to attaining all the major objectives of the EU Treaties with regard to
Wine, their cultural heritage and to the protection of the legitimate interest of
consumers. These Regulations are enforced in EU member states and they are
controlled by comprehensive international (OIV) and EU (CMO) standards to
protect the integrity and authenticity of the product and to ensure consumer
protection9. While a large bulk of the text of the regulations is concerned with
winemaking practices and the like, much of the history of the EU wine regula
tions has been linked to the issue of market imbalances and overproduction of
wine.
In the early days of the CAP, the wine sector of the then-European Economic Community (EEC) was in reasonable equilibrium for a rather short period
of time.10 During this time, there were no regulations as to plantations and few
interventions into the market, as this was not needed. However, the early postWorld War II saw the introduction of many technological innovations within
viticulture, which soon led to increased production, while the demand stayed
constant. This resulted in a surplus of wine. The answer from EEC was to inter
vene in the market to make some guarantee as to sales, while still keeping the
freedom to plant new vineyards, which aggravated rather than solved the prob
lem of overproduction. While looking like a very illogical policy in hindsight,
this was in keeping with the view that what the EEC was aiming to do was to
balance variations in production from year to year.11
After the realisation that the surplus was a structural one rather than a tempo
rary variation, the wine regulations were changed to be more interventionist in
1978, with a ban on additional vineyard plantations, which means that a sys
tem of planting rights was introduced to regulate replantations. Also, require
ments to distil the surplus wine into industrial alcohol were introduced, a pro
cedure often referred to as „emergency distillation“, although it has remained
in force for decades.[2] At about the same time, domestic wine consumption of
7 UK Food Standards Agency: Guide to EC wine legislation http://web.archive.org/
web/20120207123959/http://www.food.gov.uk/multimedia/pdfs/euwineregs.pdf
8 Regulations of 1970, 1979, 1987, 1999, and 2008 included provisions that strengthen the
requirements in order to increase quality.
9 For a detailed review of EU wine policies, see Council Regulations of 1962, 1970, 1979,
1987, 1999, and 2008; Europa (2008) and European Commission (2008a). In 2009, the
wine regulation of 2008 merged into the Single CMO Regulation (EC) No. 1234/2007,
that formally integrates in one document all the CMOs of agricultural products (Council
Regulation [EC] No. 491/2009).
10https://en.wikipedia.org/wiki/European_Union_wine_regulations#cite_note-EC_Wine-2
11https://en.wikipedia.org/wiki/European_Union_wine_regulations#cite_note-EC_Wine-2
199
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
simpler wine qualities started to drop within the larger wine producing coun
tries of Europe, making it even harder to return to the previous state of market
equilibrium. From the 1980s, this has meant a marked reduction in the total
demand, in terms of quantity, despite the fact that the wine-importing countries
of northern Europe have increased their consumption. Increasing wine exports
from the New World, often in a style arrived at by market research rather than
long tradition, also meant increased competition and changing tastes among
wine consumers. As a result, the reduced total demand also included a shift
in the demand towards higher quality level. Since it was realized that the vine
yards in some locations would be unlikely to yield wines of the necessary qual
ity, increased financial incentives for giving up vineyards, so-called grubbing-up
schemes or vine pull schemes, were introduced in the late 1980s. This led to
reduced overproduction, but a complete balance has so far never been achieved.
In the mid to late 1990s, much of CAP was overhauled and the legislation
was simplified. A major revision was done in 1999, and it has been stated several
times since then that the ambition is to phase out interventions such as emer
gency distillation, since they are „artificial outlets“ for wine.[2] However, this aim
has proven difficult to achieve.
The latest round of reforms was announced in 2006 and led to agreed legal
documents in 2008.[3][4] Some of the key points were:
•
•
•
•
The system of planting rights to be abolished by 2015, with the possibil
ity to keep them on a national level until 2018
Distillation measures to be phased out after four years (in 2012) with
progressively less money allowed to be allocated to these measures for
each year.
A three-year voluntary grubbing-up scheme for up to 175,000 hectares
(430,000 acres) of vineyards.
Introduction of “national financial envelopes” whereby it becomes
a national responsibility to choose the right balance of incentives.
Many of the reforms were less sweeping than what had initially been pro
posed, and the implementation of several items delayed. The central document of
the EU wine regulations is entitled Council Regulation on the common organi
zation of the market in wine and it is supplemented by several Commission regu
lations. The former document has been adopted by the Council of the European
Union through the member states’ ministers of agriculture, while the Commis
sion regulations are written by the European Commission in collaboration with
the Wine Management Committee, where the member states are represented.
200
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
4 The classification and labelling of EU wines
Most consumers, both in countries that historically have always consumed
wine and in emerging markets, cannot help but be confused by European wine
labelling. Each country has a different and very complex system for classifying
their wines, and despite the information on the label there is no guarantee that
the wine will be a quality product. It is quite common for consumers to purchase,
say, a French wine with the Appellation d’Origine Contrôlée label12, and find
that the wine is not good, or worse than a wine with a “lower” quality classifica
tion like a “Vin de Pays” (or worse, a non-EU wine). A radical change would be
needed to make EU wines more accessible, while still ensuring the identification
of origin of the best wine producing areas. Limiting the number of appellations
would be a start; for example, Germany alone has about 2600 Einzellage (classed
villages), of which only a few hundred are recognizable as quality villages and
merit being mentioned on the label. In the current system AOP wines will repre
sent a large percentage of total production, when in fact the highest category of
quality wine should be at least below 25% of the total to be credible.
The introduction of a new CMO would have been an excellent occasion to
redefine the wine map of Europe and create a more easily understood system
that applies to all countries and that truly guarantees quality.
Instead the classification and labelling of wines and the concept of geograph
ic origin indications has been only slightly changed, by replacing the current
notions of “table wine with geographic indication” (i.e. Vin de Pays, Indicazione
Geografica Tipica, etc.) and the more noble “Quality Wine Produced in Speci
fied Regions” (i.e. AOC, DOC, etc.) with an allegedly “clearer, more coherent
and consequently more market-oriented wine classification and labelling”. This
new classification is based on the concept of wines with Geographical Indica
tion (GI), which are “further divided into wines with a protected geographical
indication (PGI) and [higher level] wines with a protected designation of origin
(PDO)”. A designation of origin is defined in article 27 as referring to a wine
whose “quality and characteristics are essentially or exclusively due to a par
ticular geographical environment with its inherent natural and human factors”,
whereas a geographic indication merely refers to wine whose “quality, charac
teristics or reputation are essentially attributable to its geographical origin”. The
designation of origin amounts to a convoluted but reasonably accurate descrip
tion of terroir, and in particular of terroir interpreted in the wider sense, beyond
the mere soil and weather of a particular place and including the “human fac
tors” – it is a pity that the word “terroir” was not stated explicitly. To the human
factors one could have even added “cultural factors”, thus further extending the
12 Council Regulation (EC) No 753/2002 of 29 April 2002 laying down certain rules for
applying Council Regulation (EC) No 1493/1999 as regards the description, designation,
presentation and protection of certain wine sector products, Annex I: Reservation of cer
tain types of bottle
201
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
meaning of terroir to include not only the individual style of a particular grower,
but also more generally the collective winemaking traditions of that grower com
munity. It is extremely important to prevent a designation of origin from becom
ing an instrument to force all wines in that designation to become homogenized
to an arbitrarily defined notion of what is considered “typical” of that terroir.
And another problem with the above definition of origin is that the regulation
allows for infinite freedom of interpretation, potentially allowing totally uninter
esting wine areas to claim PDO status.
The other criteria distinguishing PGI from PDO wines are more problem
atic. While PDO wines must be made 100% from grapes of the defined area,
PGI wines only need to have 85% local grapes – this is an invitation to go and
buy cheaper grapes elsewhere and thus reduce quality, in contradiction with the
stated quality goals, and in flagrant incoherence with the idea of marking grape
variety and vintage year on wines that are diluted with grapes of ill-defined ori
gin. It is unfortunate that the geographic indication wines must be seen in this
way as necessarily inferior – on the contrary, in order to remain competitive
these wines must also abide by high quality standards; the less precisely defined
origin, or rather, the absence of the notion of terroir should not be an excuse for
lower quality, it is simply a way of addressing a different market sector, one that
is even more competitive because dominated by new world wines and therefore
one that needs full guarantees of quality and transparency.
According to the proposal’s preamble, “the EU wants to confirm, adapt, pro
mote and enhance” the concept of geographic indication, and in so doing it is
believed that “the quality policy will be made clearer, simpler, more transpar
ent and more effective”. It is not immediately clear that the new classification is
much different from the old, except in the details, such as allowing table wines
with no geographic indications to carry vintage and grape variety labeling (table
wines cannot display this information today). In fact, the differences between
today’s system and the proposed new appellations are so subtle as to permit all
existing appellations to be automatically re-entered in the new scheme, as stated
in article 44: “Wine names, which are protected in accordance with Article 54 of
Regulation (EC) No 1493/1999 and Article 28 of Regulation (EC) No 753/2002,
shall automatically be protected under this Regulation.”. Little will change, and
there will not be a more rigorous selection of the areas that qualify for PDO
status, all current AOC and DOCs, irrespective of whether they truly represent
a quality and distinctive designation, will become PDOs automatically.Labeling
will be similar to what is defined in current regulation, but according to Article
50 some optional indications may be provided, including the vintage year; the
name of one or more wine grape varieties, and terms indicating the residual
sugar content (these remain undefined, while current regulation has precise defi
nitions for words like “dry” or “sweet” etc.).
202
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
6 Ukraine wine
The history of wine in our country started 2500 years ago. But her acute tan
gled storyline led to what is now Ukraine has vineyards about 65 thousand hect
ares, and if we consider hybrids, and old thinned plantations, the quality wine
material obtained from an area of approximately 40,000 hectares (in the USSR
Ukraine had 230,000 hectares of vineyards)13. The volumes are insignificant
compared to the 1.1 million ha in Spain, 840 thousand hectares in France, 810
thousand hectares in Italy, accordingly, the size of wine production in Ukraine –
23–25 million decalitres per year. It would seem a drop in the ocean, but experts
emphasize that the prospects for Ukrainian wine is, because we have geographi
cal area conducive to the development of winemaking and growing both Euro
pean and autochthonous grape varieties, which anywhere in the world no more.
Winemaking Ukraine based on excellent historical traditions, achievements aca
demia and genetic memory inhabitants south. The range of wine regions varied
– from Transcarpathia to Crimea. Though slowly, but growing modern winery
complexes: the whole of Europe has become known TPK “Shabo” rebuilt new
capacity “Odesavinprom” just recently opened a new plant “Inkerman”.
A separate issue is the quality of the wine. Currently, requirements that relate
to the quality of imported and domestic wines are not equal. Absolutely all bod
ies in Ukraine watch for the process of wine production. Manufacturers such
observers have no special claims, as a result – wine goes high quality on the
sale. Imported wines fall in Ukraine under the simplified customs procedure and
almost no one checks their quality, trusting the reputation of the manufacturer.
However, given the level of Ukrainian life, the bulk of imports of wine – is wine
low price segment, which have very little in common with a really good prod
uct. However, the supermarkets, which have recently, took themselves to import
cheap wine, give these drinks for goods extra level. We must understand that at
home these drinks cost a penny, and in Ukraine – approximately the same as and
domestic wines. But the price of Ukrainian wines not laid cost of transportation
and customs clearance that is why, buying Ukrainian wine, consumer pays, pri
marily, for high quality products, not the bright label. There are more and more
domestic products, seeking to raise their products to the world level become on
the European rail development. Speaking of the technological level of industry in
Ukraine, we do not say the truth, if claimed; we have little time for rearmament.
A number of companies have already recognized in the world, many of them
attended no last far winemakers in Europe. In order to compete with imported
product, domestic industry representatives have also focused on the produc
tion terruarnyh wines. In Ukraine, along with the main components of wine
terroir – climate, soil type, terrain, etc., there is one significant advantage. But,
unfortunately, domestic wine, despite the successes in the international market,
13http://www.utsb.kiev.ua/ukr/news/948-vinorobstvo-v-ukrayini-nerealizovanij-potencial
-z-velikoyu-perspektivoyu.html
203
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
there was no Ukrainian favorite drink. According to the World Health Organiza
tion, each year Ukrainian drinks more than 8 liters of alcohol calculated on pure
ethanol. At the same time they accounted for 5.2 liters spirits, 2.7 liters – of beer
and only 0.6 l wine. For example: in Italy with 8.3 liters of alcohol, on average,
each citizen drinks annually more than 6 liters – this wine. However, experts
say a gradual reorientation of Ukraine for drinks with grapes and rejection of
strong alcohol. This happens through the efforts and domestic wine makers who
are actively trying to develop wine culture in the country, because, according to
Plachkov, “the level of civilization of a nation correlates with its culture of wine
consumption.”
7 Conclusion
The challenges that will confront Ukraine, are also associated with falling
into a new mode of relations with its trading partners on the European scene.
On the one hand, there will be a fewer surprises in the form of changes in rates
of excise duty on alcoholic beverages, as they are governed by the permanent EU
directives. On the other hand, after 10 years of transitional of period following
the signing of the agreement will have to forget about the geographical brands of
drinks with names Champagne, Cognac, Madera, Jerez/Xeres/Sherry, Tocaj.
But waiting for us and good news: in accordance with Directive 92/84 / EEC of
19.10.1992, the Ukrainian winemakers will get a zero rate of excise duty on spar
kling and aerated wines. Today it is 0.17 USD. 1 litr.
I think that Ukraine does not need today to speed up EU membership. We
are not yet ready to meet the membership criteria. Unfortunately, we can repeat
the negative experience of Bulgaria when it was absolutely not ready, but thanks
to NATO membership, it has accepted the EU. We see that by this time Bulgaria
is in depression because it does not reach the level of economic development,
which has the EU. It creates difficult problems for itself of Bulgaria. We have
tightened up our economy, standards and mechanisms that we could compete
in this huge market. On the EU market is competition on quality and we need
to tighten up the quality of products and only then we can benefit from this
market. In any case, even if no prospects for membership, these agreements offer
us opportunities for our modernization. This does not mean that the EU will
rebuild our economy – we ourselves have to do it. But these agreements allow to
use them for such modernization.
Olha Nesterenko
Post-graduate student of Odessa National Economic University
Department of Economics and Management of National Economy
Email: [email protected]
204
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
RECENZE
VIDRNA, Jan., DOLANSKÝ, Pavel. Trestní odpovědnost obchodních společností a územních samosprávných celků. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014,
213 s. ISBN 978-80-7400-160-4
Nakladatelství C. H. Beck vydalo v roce 2014 monografii autorů JUDr. Jana
Vindry a Mgr. Pavla Dolanského. JUDr. Jan Vidrna je absolventem Právnické
fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Nyní působí jako advokát v advokátní kance
láři Dáňa, Pergl & Partneři. Jeho specializací je trestní právo. Mgr. Pavel Dolan
ský je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Nyní je soud
ním exekutorem v rámci Exekutorského úřadu Beroun.
Recenzovaná monografie byla vytvořena vzhledem k novosti a odlišnosti
institutu trestní odpovědnosti právnických osob, který mění dosavadní pojetí
individuální zaviněné odpovědnosti fyzických osob za spáchání trestného činu.
Tato dosavadní koncepce byla změněna přijetím zákona č. 418/2011 Sb., o trest
ní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon“). Tento
zákon upravuje v ust. § 6 také omezenou trestní odpovědnost územních samo
správných celků. Z toho důvodu se autoři rozhodli zanést do monografie pohled
i na tuto problematiku.
Monografie je rozdělena do patnácti kapitol, ve kterých jsou rozebrány jed
notlivé aspekty trestní odpovědnosti právnických osob.
Právní teorie i praxe se setkává s nedostatkem soudních rozhodnutí, které by
interpretovaly problematické části zákona. Sepsáním této monografie nám auto
ři chtějí poskytnout náhled na nový koncept trestní odpovědnosti (jiných než
fyzických osob). Již v úvodu jsou vymezeny sporné části zákona, k nimž bude
touto monografií poskytnut upřesňující výklad.
Cílem je poskytnout komplexní pohled na trestní odpovědnost, který by dle
autorů mohl sloužit jako návod pro aplikaci zákona.
Nejdříve jsme ze strany autorů seznámeni s mezinárodněprávními důvo
dy pro přijetí tohoto zákona a s tím související vliv obchodních korporací až
do politické roviny. Díky tomu mohou obchodní korporace ovlivňovat politic
ké směřování některých států. Jako příklad autoři uvádění příklad „banánových
republik“, jejichž ekonomika je závislá na vývozu ovoce. Obchodní korporace
využije své výhradní postavení a může manipulovat s výkupními cenami ovoce,
čímž ovlivní národní ekonomiku, která je bezprostředně propojena s národní
politikou. V rámci mezinárodního zasazení problematiky jsou také předestřeny
tři modely trestní odpovědnosti právnických osob s vysvětlením jejich výhod
a nevýhod.
Třetí kapitolu autoři nazvali „Charakteristika obchodních společností“. Již
na počátku kapitoly autoři upozorňují, že jsou si vědomi širšího rámce odpověd
nosti, která se nevztahuje jen na obchodní společnosti, jak může plynout z názvu
205
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
kapitoly, ale jde o odpovědnost subjektů, které spadají pod kategorii právnických
osob. V této části je dále rozebráno ust. § 6 odst. 1 zákona, který upravuje trestní
odpovědnost České republiky a územních samosprávných celků, která je dále
upřesněna v odst. 2 tohoto ustanovení. Autoři k tomuto správně uvádějí, že nelze
uložit trest propadnutí majetku právnické osobě ve smyslu ust. § 6 odst. 2 záko
na, která hospodaří pouze s majetkem státu.
V rámci snahy o nápravu je ze strany autorů uveden návrh nového znění ust.
§ 6 odst. 1 zákona, který by vyloučil trestní odpovědnost organizačních složek
státu a státních organizací hospodařících s majetkem státu. V tomto případě si
dovoluji nesouhlasit s autory a navrhuji odlišný postup. Nejdříve bych posečkal,
jak soudy přistoupí k aplikaci ust. § 6 zákona. Až poté bych přistoupil ke zhod
nocení soudní aplikace a případně přistoupil k novelizaci. Tento postup bych
osobně zvolil z toho důvodu, aby nevznikl přílišný nepoměr mezi mírou trestní
odpovědnosti obchodní společností a územních samosprávných celků.
Dále se autoři zabývají problematickým uplatňováním trestní odpovědnosti
politických stran, státních podniků (např. Lesy České republiky nebo Česká poš
ta) nebo právnických osob zřízených dle zvláštního zákona (např. Česká národní
banka nebo Český rozhlas).
Ustanovení § 6 zákona však upravuje i trestní odpovědnost územních samo
správných celků. U nich je trestní odpovědnost vyloučena v případě výkonu
veřejné moci. Blíže je rozebrána možnost jejich odpovědnosti dle odst. 2, kdy
vzniká odpovědnost z titulu majetkové účasti na jiné právnické osobě. Autoři
vyjadřují obavy nad aplikací konstrukce přičitatelnosti trestní odpovědnosti
právnické osobě uvedené v ust. § 8 a 9 zákona. Zákon umožňuje obdobnou kon
strukci přičitatelnosti, jaká je užita pro obchodní společnosti. Není překvapující,
že za přičitatelné bude například považováno jednání starosty, zastupitelstva či
jiného orgánu územního samosprávného celku. Autoři však vyjadřují obavy, že
může dojít ke kriminalizaci územních samosprávných celků i v případě aplikace
ust. § 8 odst. 2 zákona, kdy vznikne přičitatelností trestní odpovědnost i z jed
nání řadových zaměstnanců či dokonce jednání neznámé fyzické osoby. Ved
le trestní odpovědnosti autoři poukazují i na správní odpovědnost dle zákona
č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtu. Tento zákon
obsahuje možnost liberace právnické osoby, přičemž autoři se staví za zavedení
obdobného liberačního ustanovení i do zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpo
vědnosti právnických osob a řízení proti nim.
Ohledně vzniku trestní odpovědnosti právnických osob autoři vyjadřují oba
vy nad případným podáváním šikanózních trestních oznámení směřujících vůči
právnickým osobám. Ačkoliv je na ústavní úrovni zakotvena presumpce neviny,
tak již samotné zahájení trestního řízení vůči právnické osobě, v některých pří
padech spojeno i s medializací, dokáže poškodit dobrou pověst právnické osoby
jakožto případného obchodního partnera. V tomto ohledu není podstatné, jak
206
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
bude trestní řízení skončeno, protože k případnému poškození dobré pověsti
dojde již zahájením trestního řízení.
Ve vztahu k přičitatelnosti vyjadřují autoři obavy především k aplikaci ust.
§ 8 odst. 1 písm. c), protože je zde užita poměrně široká definice osob, jejichž
jednání může být přičítáno právnické osobě. Dle tohoto ustanovení je dostaču
jící, aby jednal „ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby,
jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby“. Pod tuto definici dle autorů spadají dva
problémové případy. Prvním případem je problematika ovládajících a ovláda
ných právnických osob, kdy bude jednat osoba stojící mimo právnickou osobu,
která bude trestně odpovědná a druhým případem je uplatňování své faktické
moci na řízení právnické osoby bez právního vztahu k právnické osobě, autoři
uvádějí příklad tzv. „bílých koní“.
Při rozboru trestů a ochranných opatření se autoři mimo jiné věnují také
novému trestu uložení uveřejnění rozsudku dle ust. § 15 odst. 1 písm. h) zákona.
Autoři správně dovozují, že důležitým cílem tohoto trestu je informování veřej
nosti např. o závažném ohrožení životního prostředí, které by ohrozilo obyva
telstvo. Na druhou stranu uložení tohoto trestu není prozatím zcela propojeno
s mimotrestními právními normami. K tomuto je uveden příklad absence právní
úpravy, která by stanovovala výslovnou povinnost provozovatelů rozhlasového
a televizního vysílání a vydavatelů periodického tisku, vyhovět žádosti o zve
řejnění rozsudku. Autoři uvádějí pouze obecnou povinnost uloženou v rámci
tiskového zákona, která se však výslovně nevztahuje k výkonu trestu uveřejně
ní rozsudku. V rámci úvahy nad možností informovat veřejnost o případném
nebezpečí je však pravděpodobné, že výše uvedené subjekty těmto žádostem
o zveřejnění vyhoví.
Z důvodu možnosti vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby jednáním
vlastních zaměstnanců se monografie věnuje také personální politice. Personální
politika právnické osoby má zásadní význam, pro případné jednání zakládající
trestní odpovědnost právnické osoby, Z toho důvodu autoři problematice perso
nální politiky věnují samostatnou kapitolu. Vzhledem k modelu přičitatelnos
ti, není možné založit trestněprávní odpovědnost právnické osoby bez jednání
fyzické osoby, která je k ní v zákonem definovaném vztahu. Autoři poukazují
na nutnost zvýšené obezřetnosti již při výběru zaměstnanců a jejich předběžnou
kontrolu tzv. prescreening.
Právnické osobě vznikl také nový impuls, na základě kterého může zřídit či
zvýšit monitoring zaměstnanců, kterým však dochází k částečné ztrátě soukromí
zaměstnanců. Autoři jako příklad uvádějí pořizování videozáznamů, zvukových
nahrávek, kontrola výpočetní techniky, sledování provozu telefonních přístrojů
případně sledování pohybu služebních vozidel. Vzhledem k rozsáhlým možnos
tem sledování zaměstnanců je správně poukázáno na problémy, které mohou
207
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
mít právnické osoby s Úřadem pro ochranu osobních údajů, který chrání sou
kromí osob, tj. i zaměstnanců. Úřad pro ochranu osobních údajů při stanovení
právního základu své činnosti vychází z ochrany osob zakotvené Ústavou České
republiky a Listinou základních práv a svobod, ze kterých pak vycházejí další
zákony.
Na základě výše uvedeného monitoringu zaměstnanců může právnická oso
ba odhalit trestnou činnost, které se dopouští její zaměstnanec. V tomto případě
by mělo být správně, že právnická osoba tuto činnost oznámí státnímu zástupci
nebo policejnímu orgánu. Z pohledu právnické osoby však vzniká problém, že
na počátku bude v pozici oznamovatele trestné činnosti, ale v průběhu trestního
řízení orgány činné v trestním řízení dojdou k závěru, že jednání zaměstnan
ce může být na základě zákona přičteno také právnické osobě. Tímto se změní
pozice právnické osoby na z oznamovatele na obviněného. Autoři si jsou tohoto
problému vědomi a rozebírají dvě možnosti, jak se může s nastalou situací práv
nická osoba vypořádat. První je výše uvedená, tj. oznámení trestné činnosti, kdy
však riskují, že bude na základě přičitatelnosti vyvozena i její trestní odpověd
nost. Druhá možnost, která vzhledem k první možnosti bude také používaná, je
neoznámení této trestné činnosti zaměstnance a vyřešení nastalé situace interní
cestou. V tomto případě autoři poukazují na nižší rizika spojená s druhou mož
ností, s čímž lze souhlasit.
Autoři vytvořili čtivou monografii, která splňuje jejich cíl zaplnit mezeru
ve výkladu k trestní odpovědnosti právnických osob a územních samosprávných
celků. Zvolenou strukturu a propojení jednotlivých kapitol považuji za velmi
dobré, pro efektivní orientaci je monografie vybavená věcným rejstříkem. Autoři
také dokázali propojit teoretická východiska a praktické situace s pomocí uvádě
ní konkrétních příkladů. Dle mého názoru se jedná o monografii, která čtenáři
pomůže získat orientaci v dané problematice.
Mgr. Richard Ondroušek
208
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů
•
•
•
•
•
•
Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce
ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou.
Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípo
na *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit
na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO.
Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle
následujícího vzoru).
Každý příspěvek prochází recenzním řízením.
Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěv
ku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen
k publikování.
O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce
rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požado
vat její provedení.
Instructions for the Authors and Publishig Conditions
•
•
•
•
•
The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent
in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail.
Contributions must be submitted in the form required by the editors (see
form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft
Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be
sent to the email or mailing address of the editors of AIO.
Each contribution is peer-reviewed.
Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply
with the requirements of form and content or which will be assessed as not
suitable for publishing by the reviewer.
The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections.
If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the
author is not authorized to require it.
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci,
Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11
Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635,
fax: +420 585 637 506.
209
AIO, 2015, Vol. 10, No. 3
Požadovaná forma příspěvku
Název článku (česky nebo slovensky)
Název článku (anglicky)
Jméno autora(ů)
Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov)
Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov)
Keywords (anglicky, maximálně 15 slov)
Summary (anglicky, maximálně 50 slov)
Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na
novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/
Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření
bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.)
Jméno autora(ů) + tituly
Působiště autora
Email
Required form of the paper
Title
Name of the Author(s)
Keywords (English, maximum 15 words)
Summary (English, maximum 50 words)
Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each
paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic func
tion – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote
according to the usual form)
Name of autor(s) + academic titles
Home institution
Email
210

AIO 3/2015 - Acta Iuridica Olomucensia

Transkript

Podobné dokumenty

zaměstnávání lidí s postižením a transformace

NEWSLETTER PROJEKTU “CITIZENS WITHOUT BORDERS”

2. Rovnosť a nerovnosť pred zákonom vo vzťahu

zde

publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

Práce ke stažení - IUS et SOCIETAS

Co je autorské dílo?

Závaznost a dopady rozhodnutí Soudního dvora o p

zde

Obsah - Ústav státu a práva AV ČR

Rozsudek C 574/12

7/4.2 DPH ve zdravotnictví