Mýtus a problém viny

Mýtus a problém viny
Motto: Proto je i milovník mýtů v jistém smyslu filosofem: neboť mýtus je složen z divů.
Aristoteles
Co je mýtus?
K prehistorii filosofie náleží její předpoklady společenské i duševní. K prehistorii filosofie náleží
její předpoklady společenské i duševní. Společenské jsu dány svobodným duchem řecké polis na
místě, kde se stýkala s několika orientálními civilizacemi, v pobřežních městech Malé Asie.
Duševní její předpoklady jsou v oblasti mytologického řeckého náboženství na jedné straně, v
oblasti toho, co lze označit jako akumulaci pokladu přesného vědění ve východních civilizacích na
druhé straně.
Co rozumíme mýtem a v jakém smyslu tvořil předpoklad filosofie? Zde musíme poněkud vykročit
k obecnější filosofické úvaze. Vše živé se nějak vztahuje ke jsoucnu. Vše živé je nějak
individualizováno, ale přes tuto individualizaci je opět pojato a začleněno do lůna všeobecné
přírody a jejích základních, bytostných struktur. Čím více se však blížíme člověku, tím více narůstá
odcizení mezi námi a světem, které hrozí propuknout u nás v krizi plného, jasného vědomí o naší
situaci nekrytých, naprosté přemoci světového okolí vydaných bytostí. Rozpor v jsoucím hrozí stát
se akutním. Odcizení mezi námi a světem se ukazuje jako stálý stín každého pokroku vědomí a
invididuality. Ale tento rozpor, ač nám moderním se zdá čímsi naprosto základním a přirozeným, je
původně člověkku zastřen mocí mýtu.
V mýtu se člověku objevuje určitým způsobem celek jsoucího, ale nikoliv v plné síle jeho
naaléhavé přítomnosti, nýbrž ve způsobu vzpomínky. Nejpodstatnější mytický prvek je pra-věk. V
pra-věku se odehrálo vše, co je pro svět i v jeho přítomné době důležité; pravěk je základ všeho
života, který je jen udržováním a opakováním toho, co se v pravěku odehrálo. Mýtus udržuje
spojení soudobého člověka s tímto světem minulým natolik silně, že současnost je vedle něj
pociťována jako degradace.
V tomto rámci pohybuje se i mytologie řecká – Homér a Hesiodos. Homér, mluvčí ionské šlechty,
a Hésiodos, promlouvající za boiotské sedláky. Homérský svět při všem svém základním rázu
mytickém je však podivuhodně jasný a věcný, což nelze říci o každém mytologickém prožívání.
Homérova božstva jsou základní mocnosti lidského života a ve své síle ovládají každý jeho
moment.
Mýtický pocit světa má jen slabou složku intelektuální, není v něm místa pro samostatnost,
kritičnost. Přitom je charakteristické právě pro řecký mýtus, že neustrnul v žádné takové naprosto
rigidní formě, a že původní zespolečenštění člověka, které se v mýtu vyjadřuje, nebylo ani bez
života, ani nebylo sekvestrovánou kněžskou specializací. Organizátory řeckého mýtu jsou původně
básníci, nikoliv ritualisté vykonávající obřady. Řecké „náboženství“ bylo přístupné vlivům a vlnilo
se hojnými změnami motivů a nálad. A právě toto bohatsví, tato nevázanost řeckého náboženského
života to byla, jež nechala řecké mytické myšlení – ustavičně, ale jen jakoby ve snách upomínky
kroužící kolem posledních záhad lidského života a jakoby pukliny existence – dotýkat se občas
samé hranice mýtu, kde individuum samo, např. Individuum básníka Oresteie, již již vystupuje z
mytické anonymity a pokouší se zjasnit a ve shodě s vlastními požadavky přetvořit staré a slepé
mocnosti, které rozhodují a vždy již rozhodly před námi, bez nás, proti nám.
Mýtus je polosen mysli. Krouží kolem našeho podstatného osudu, jako kolem takových palčivých
bodů života krouží právě sen: jeho obrazy táhnou před duševním zrakem se samozřejmostí, která
nevzbuzuje podivení, i když je nesmírně fantastická. Neboť smyslem mýtu je právě, jak jsme viděli,
vzdát se sama sebe, své individuality, možnosti vědomě proniknout ke své nejvlastnější bytosti;
vzdát se do rukou minulosti, pra-věku, který vládne ještě doposud. Žít v mýtu znamená mít životní
otázky rozřešeny, a to dříve, nežli se vůbec člověku kladou.
-1-
Mýtus a problém viny
Filosofie tedy skutečně v určitém smyslu roste z mýtu. S ním má společný životní obsah, problém
postavení člověka v celku bytí či, jinak řečeno, lidského osudu1.
Kdo byl řecký člověk?
Co přesně máme na mysli, hovoříme-li o řeckém člověku, a co nám dává právo domnívat se, že
dokážeme vykreslit jeho podobu? Pravda je taková, že postava, která se z naší studie vynořuje, není
jednolitá. Jiný byl řek archaického období, jiný byl hellén a jiný je dnešní řecký člověk odchovaný
pravoslavným křesťanstvím. Ozřejmit svébytnost antického řeckého myšlení, znamená provést
vymezení tohoto způsobu myšlení od myšlení nejen jiných kultur daného období, ale zejména
odhlédnout od našeho současného způsobu vidění světa, abychom neviděli věci zkresleně. Otázkou
také je, proč právě člověk, proč ne řecká polis? Někdy se tvrdí, že určujícími vlivy daného
společenství jsou jeho sociální a kulturní kontexty, které neustále prochází změnami a člověk těmto
změnám přizpůsobuje své chování, ale jinak zůstává stejný. To platí jen částečně, neboť z pozice
fyziognomie byl řecký člověk totožný s tím dnešním. Ale otázka po řeckém člověku nás nevede k
tomu, jak řecký člověk asi vypadal, ale jak myslel. A právě rekonstrukce tohoto způsobu myšlení je
pro nás tím, co nám může otevřít cestu do světa antického Řecka.
Ukázku toho, jak diametrálně se naše myšlení liší od myšlení Řeka antického období, nám podává
Jean-Pierre Vernant (cituji): „Jak bychom dnes mohli vidět měsíc očima starých Řeků. Já jsem si to v
mládí během své první cesty do Řecka měl možnost vyzkoušet. Plavil jsem se v noci z ostrova na ostrov, ležel
jsem na palubě a díval se na nebe, kde zářila noční tvář luny a rozlévala své nehybné nebo tančící odlesky
po temném moři. Byl jsem pln úžasu; ta jemná a zvláštní zář, která dopadala na spící vlny, mně učarovala.
Byl jsem dojat, jako bych se ocitl v přítomnosti ženy zároveň blízké i vzdálené, známé a přesto nedostupné,
jejíž třpyt rozjasnil noční tmu. To je Seléné, říkal jsem si. Vidím noční, záhadnou, zářící Seléné. Když jsem
pak o mnoho let později sledoval na televizní obrazovce záběry prvního člověka na Měsíci, jak se
neohrabanými skoky ve skafandru pohybuje po jakési nezřetelné, pusté pláni, k mému pocitu znesvěcení se
přidala ještě bolest z nezacelitelné rány: můj vnuk, který se na tyto záběry díval stejně jako všichni ostatní,
už nikdy nebude moci vidět lunu jako já, řeckýma očima. Slov Seléné se odstěhovalo do odborných slovníků
a měsíc, jaký dnes vidíme na nebi, s ním už nemá nic společného.
Jean – Pierre Vernant (Řecký člověk a jeho svět)
Božští a smrtelní:
Odlišnost řeckého myšlení od toho našeho si nejmarkantněji můžeme ukázat přávě na přístupu
Řeků k božství. My dnes máme tendenci vnímat Boha a posvátno v dichotomii vůči tomu, co
vnímáme jako profání, světské. V konečném důsledku pak v našem myšlení stojí Bůh a jím stvořená
příroda odděleně proti sobě, přičemž příroda je v podřízeném vztahu. Ale pro řeckého člověka toto
rozdělení neexistovalo. Bohové řeckého polytheismu nemají vlastnosti věčnosti, absolutnosti,
dokonalosti etc, které my přidáváme Bohu. Nejsou věční, dokonalí, vševědoucí, ani všemocní.
Nestvořili svět, nýbrž zrodili se v něm a skrze něj. Vynořili se v generacíh za sebou postupně tak,
jak se kosmos rozrůzňoval a uspořádával na základě prvotních mocností, jako byl Chaos (prvotní
prázdno) a Gaia (země, která je matkou nejen lidí, ale i bohů), a tak zůstávají v jeho středu. Jejich
transcendence je tudíž relativní, existuje pouze ve vztahu k lidksé sféře. Bohové podobně jako lidé
tvoří nedílnou součást kosmu, ačkoli stojí o něco výše.
Znamená to, že mezi pozemským a božským není veden onen radikální řez, který pro nás odděluje
řád přírody od nadpřirozena. Chápání světa, v němž žijeme, tak, jak se nabízí našemu zraku, a
hledání božství v něm, není protikladné. Jde o postoje, jež navzájem stýkají a prolínají (vždyť v
každém stromu je dryáda, v každé řece sídlí nymfy a na lukách se lze setkat s Panem, bohem
pastýřů). Na jedné straně stojíme my, jako bytosti nejisté si svou existencí, pomíjející, podléhající
nemocem, stáří etc. Naším protějškem jsou bohové jako ti, kdo jsou nesmrtelní (athanatoi), blažení
1 PATOČKA Jan: Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sókratem; kap.: „Jméno
filosofie“ (str.11-22); odpovědná redaktorka KOUTSKÁ Blanka, Vyšehrad, Praha 1996, ISBN: 80-7021-195-4
-2-
Mýtus a problém viny
(makares), mocní (kreittús). Každý z řeckých bohů představuje v oblasti, jež je mu podřízená,
ztělesnění možností, schopností, ctností a vlivů, které se u lidí v jejich krátkém životě vyskytují ve
velmi nedokonalé a nerozvinuté podobě. Proto bylo součástí řecké moudrosti varování, že se
smrtelníci nikdy nemohou vyrovant bohům. Ti, kteří se o to v řecké mytologii pokusili, dopadli
velice špatně, jak nám to líčí např. případ Tantalův.
Dále by především Řek nikdy od bohů neočekával – nebo nežádal – že mu propůjčí jakoukoli formu
své nesmrtelnosti, která je jejich privilegiem. Víra v přežití jedince po smrti jinak, že jako stín bez
síly a bez vědomí bloudící v Hádových temnotách, do rámce stanovených vztahů k bohům
nepatřila, nebo aspoň nepředstavovala významný prvek. Přestava nesmrtelnosti jedince by se
Athéňanům 4. stol. ante zdála asi velmi podivná a nemístná. Můžeme tak alespoň soudit podle
opatrnosti, s jakou Platón ústy Sokrata v dialogu Faidon vyjadřuje tvrzení, že v každém z nás dlí
nesmrtelná duše. Tato nepomíjející duše je však sama jakýsi druh božství, je daimónem. Ani
náznakem není směšována s lidským jedincem v tom, co ho činí jedinečným, ale tvoří součást
božské sféry, na kterou se na okamžik zatoulala na zem, jak to líčí Platón v dialogu Faidros.
Jakkoli je hranice mezi bohy a lidmi nepřekročitelná, přesto jsou vzájemně lidé a bozi spřízněni,
neboť náleží do stejného světa, byť je to svět s přísně odstupňovanou hiearchií. Rozdíl mezi lidmi a
bohy, mezi nízkým a vysokým, spočívá v odlišné míře, v nedostatku a hojnosti. Dokonalost bohů je
pokračováním dokonalosti, jaká se projevuje v řádu a kráse světa, ve šťastné harmonii spravedlivě
spravované obce, v harmonickém životě. Zbožnost vede Řeka nikoliv k odvratu od světa, ale k jeho
zkrášlování. Člověk je sice podřízen bohům, bez jejichž vedení by svět nemohl existovat, a je vůči
nim dlužníkem, ale není jejich otrokem (v řečtině se nikdy neužíval pojem „boží otrok“ eleutheros). V řeckém náboženství je sice obsažen i prvek pověrčivé hrůzy, ale ten je zmírněn jiným
aspektem. Kult zprostředkovává spojení s bohy, takže jsou jistým způsobem přítomni mezi
smrtelníky, vnáší do života lidí nový rozměr tvořený krásou. Právě krása je charakteristickým
aspektem řeckého kultu, neboť sváteční rituál vzdává poctu bohům, ale ozařuje skrze jejich přízeň
smrtelné leskem, v němž se odráží i špetka božské velikosti. Podle Platóna (Zákony 653e-654) nám
byli bohové dáni proti, aby nám jako účastníci našich slavností vtiskli smysl pro radostí provázený
rytmus a harmonii, jímž nás jako naši chorégové uvádějí do pohybu a vzájemně proplétají v tanci a
zpěvu. V těchto prolnutích vytvořených obřadem jsou přítomni i bohové.
Mezi lidmi a bohy je tedy vzdálenost, která je od sebe odděluje, díky čemuž si svět lidí může udržet
svou nezávislost. Přesto není tato vzdálenost taková, aby se člověk vůči velikosti bohů cítil zcela
bezmocný, ušlápnutý a nicotný (jako např. člověk v době barokní, viz báseň od Sebastiana Branta
Co Bůh, co člověk?). Přízeň bohů je samozřejmě pro úspěch lidského konání důležitá, ale člověk
musí vynaložit vlastní úsilí, aby si ji zasloužil.
Mýty o stvoření světa:
A)Pelasgický mýtus o stvoření světa:
Na počátku povstala nahá z Chaosu Eurynomé, bohyně všech věcí, a protože nenašla pro nohy
pevnou oporu, oddělila od oblohy moře a tančila osamělá na jeho vlnách. Tančila směrem k jihu a
vítr, který se za ní zvedal, zdál se být něčím novým a svébytným, s čehož se jí zdálo, že z něj může
stvořit nový svět. Otočila se tedy a uchopila severní vítr do dlaní, kde z něj ztvořila velikého hada
Ofióna. Poté pokračovala v tanci, ale jak tančila, zmocnila se Ofióna touha a spojil se s ní.
Eurynomé potom vzala na sebe podobu holubice a seděla na vlnách, kde vyseděla i vejce
všehomíra, z něhož se zrodil svět. Sama se usadila s Ofiónem na Olympu, ale když se Ofión chlubil,
že svět stvořil on, zbavila jej zubů a zahnala do podsvětí. Poté pokračovala v díle tvoření, kdy jejími
dalšími dětmi byli titáni. Po titánech přišel na svět i první člověk – Pelasgos, praotec Pelasgů, který
povstal přímo ze země v Arkádii spolu s dalšimi druhy, které naučil stavět chýše, jíst žaludy a šít z
vepřovích kůží oděvy.
-3-
Mýtus a problém viny
B)Orfický mýtus o stvoření světa:
Někteří tvrdí, že všichni bohové a všechno živé vzniklo v proudu Ókeanu, světové řeky, která
obtéká svět (který si Řekové představovali jako placku), a že matkou všech jeho dětí byla Téthys.
Podle orfíků se však Vítr dvořil černokřídlé Noci, bohyni, před níž prý cítí bázeň i Zeus. Noc pak
snesla v lůnu Temnoty stříbrné vejce, z něhož se vylíhl Erós, jehož jiní nazývají Fanes („ten, který
odhaluje“) nebo Prótogenos Faethón („prvorozený světlonoš“), který uvedl svět do pohybu. Erós
byl hermafrodit, měl zlatá křídla a čtyři hlavy. Noc mu dala jméno Erikepaios („ten, který se pase na
vřesu“) a oženila se s ním. Představovala (dle Gravese) samotnou triádu: Noc, Řád a Spravedlnost 2.
Před jeskyní, kde Erós žil, seděla Rheia, aby hrou na mosazný bubínek přivolávala pozornost k
výrokům Noci. Erós (Fanes) pak stvořil zemi, oblohu, slunce a měsíc, ale trojjediná bohyně Noc
nad světem vládla, dokud její žezlo nepřešlo na Úrana.
C)Olympský mýtus
Na počátku všech věcí se matka Země vynořila z Chaosu a ve spánku porodila syna Úrana. Hleděl
na ni laskavě z hor, oplodňoval ji deštěm a ona rodila trávu, květiny a stromy s příslušnými zvířaty
a dalšími živými tvory. Její první děti, storucí obři Briareós, Gyges a Kottos. Pak se objevili tři
divocí jednoocí Kyklópové, stavitelé obrovských staveb a mistři kovářského řemesla. Potom zplodil
Uranos s Gaiou Titány, což se stalo poté, co svrhl své vzpurné syny Kyklópy do Tartaru,
pochmurného místa v podsvětí, které je stejně hluboko pod povrchem, jako je obloha vysoko nad
zemí. Říká se, že kovadlina dopadne na dno Tartaru za devět dní.
Takové chování Gaiu velice urazilo (ostatně v mýtu o Tyfónovi je stejně rozlobena chováním Dia a
ostatních bohů, kteří vybijí její potomky obry). Rozhodla se tedy Urana svrhnout. Svému synu
Kronovi dala pazourkoví srp, kterým Kronos vykastroval ve spánku svého otce Urana a jeho
genitálie hodil do moře (kde z Úranova semene a mořské pěny vznikla Afrodíté). Z kapek Úranovi
krve, které dopadly na Zemi (Gaiu) se zrodili tři Erinye (Lítice), bohyně, jež mstí vraždu rodičů a
křivou přísahu – jsou to Aléktó, Tisifoné a Megairu. Z téže krve se narodili i nymfy jasanu, zvané
Melie.
Když titáni svrhli svého otce Úrana do podsvětí, vysvobodili odtamtud své bratry Kyklópy. Jakmile
byl však Kronos ustanoven pánem nad světem namísto Úrana, svrhl Kyklópy zpět do Tartaru a vzal
si za manželku svou sestru Rheiu a vládl s ní v Élidě. Protože však podle věštby, kterou vydala
Gaia, měl Kronův syn naložit stejně, jako to učinil Kronos s Úranem, uchýlil se Kronos k jistému
opatření. To spočívalo v tom, že své děti ihned po narození pozřel. Protože však byly nesmrtelné,
žily v jeho útrobách dále. Rheia se nemohla dívat, jak její manžel požírá její potomky a proto se
nejmladšího syna Dia rozhodla zachránit. Když nadešel čas, dala Kronovi místo dítěte kámen
zabalený v plenkách, aby Kronos nic nepoznal. Ten kámen spolkl a domníval se, že je věc pro něj
vyřízena. Jenže nebylo tomu tak. Zeus totiž vyrůstal v péči jasanové nymfy Adrasteie a její sestry Ió
(byť se vypráví jiný mýtus, v němž Zeus Ió už jako dospělí znásilní). Okolo Diovi zlaté kolébky
zavěšené na stromě stáli Kuréti, jiní synové Rheii. Ti tloukli do svých štítů, kdykoliv Zeus plakal,
aby jej tak nemohl Kronos najít. Když Zeus dospěl, učinila jej Rheia Kronovím číšníkem. V této
pozici mohl Zeus podstrčit svému otci dávidlo, které způsobilo, že Kronos vyvrhl všechny Diovi
bratry a sestry. Ti mezitím již dospěli a mohli se tak postavit svému otci i ostatním titánům. Do čela
bohů se postavil Zeus se svými bratry Hádem a Poseidónem. Titány namísto stařičkého Krona vedl
Atlas (jehož pak bohové potrestali tím, že musel nést nebeskou klenbu a jehož proměnil v horu
Perseus, když mu ukázal hlavu Medúzy). Válka mezi bohy a titány trvala deset let, až se sama Gaia
postavila na stranu bohů a poradila jim, aby propustili z podsvětí storuké obry a Kyklópy. Ti za to
pro bohy ukovali jejich nejmocnější zbraně – Diův hromoklín, kterým mohl vrhat blesky,
Poseidónův trojzubec a Hádovu přilbu neviditelnosti. S pomocí těchto zbraní bratři porazili titány a
2 Graves interpretuje mýty jako historik, jenž předpokládá, že mýty v sobě obsahují odkazy na dobu původního
matriarchátu, kdy postupně přecházela politicko-sakrální moc z postavy posvátné královny-bohyně na krále. Z
tohoto hlediska také mýty interpretuje.
-4-
Mýtus a problém viny
uvrhli je do Tartaru (titánky byly ušetřeny s ohledem na Rheiu). Po svém vítězství se bozi odebrali
na horu Olymp, která se stala jejich domovem. Zeus se svými mladšími bratry Poseidónem a
Hádem metali v přilbici los, kterým si rozdělili vládu nad světem. Zeus se stal předním z bohů a
pánem oblohy. Poseidón dostal moře a Hádés získal pro sebe podsvětí.
Pět lidských věků:
O zrození lidí existuje několik rozličných mýtů. Podle nejznámějšího z nich nás uhnětl z hlíny
Prométheus, potomek titánů a bohů. Duši nám však vdechla Athéna jako božský dar.
Jiný příběh praví, že nás Gia zrodila sama ze sebe (neboť měla schopnost parthenogeneze) a že
prvním lidé se objevili u jezera Kópajského v Boiótii, kde prvním člověkem byl Alalkomeneus.
Toto lidské pokolení je nazýváno zlaté, neboť bylo nejlepší a nejspravedlivější. Žilo pod vládou
Kronovou a žilo bez starostí a námahy, neboť jedlo žaludy, divoké plody a med, který kapal ze
stromů. Ovce jim dávali pít mléko a nikdy nezestárly, byť byli smrtelní. Smrt však pro ně nebyla
horší než spánek. Přestože již všichni lidé tohoto pokolení odešli, jejich duše zde podle vyprávění
zůstaly a staly se strážci krásných venkovských zákoutí, nosí lidem štěstí a chrání spravedlnost.
Druhým lidským rodem bylo pokolení stříbrné, které stvořili bohové. Jedlo chléb a bylo
matriarchální. Lidé žili i stovky let, ale byli hádaví a nidky neobětovali bohům. Nikdy však mezi
sebou neválčili. Za jejich prohřešky je vyhladil Zeus.
Následovalo pokolení bronzové, jehož potravou byl rovněž chléb, ale i maso. Radovalo se z války,
protože mělo vzpupnou a nelítostnou povahu a všechny si je vzala smrt.
Čtvrté pokolení bylo rovněž bronzové, ale mnohem ušlechtilejší, neboť je zplodili bozi se
smrtelnými ženami. Jde o známé hrdiny (polobohy), kteří bojovali například u hradeb Tróje nebo se
vypravili s Argonauty do Kolchidy pro zlaté rouno. Přestože nebyli nesmrtelní, stali se z nich
héroové a žijí v Elysiu.
Páté a poslední pokolení je železné a jsme to my sami. Jde o nehodné potomky čtvrtého, u něhož
převládá krutost a nespravedlnost.
Otázka kultu:
Hovoříme-li o řeckém duchovním životě, musíme se rozloučit s představou náboženství tak, jak ji
známe my. Svět lidí a bohů byl sice rozdělen, ale linie mezi oběma světy byla průchodná, jak jsme
viděli výše. Bohové se mohli potulovat v převleku mezi smrtelníky, stejně jako se smrtelník mohl
dostat mezi bohy (viz Tantalos, který přisedal k hostinám bohů). Navíc řecké náboženství nebylo
založeno na pozitivním zjevení, které by nějaké božstvo přímo poskytlo lidem, v čemž je další
rozdíl oproti velkým monoteistickým náboženstvím. Nemá tedy žádného proroka, ani svatou knihu,
která by striktně udávala, co je a co není pravda. To je možná i jedním z důvodů, proč v Řecku
neexistovala instituce, která by podobně jako středověká církev, spravovala náboženský život. Ten
totiž neexistoval odděleně od života „světského“, resp. nebyla zde demarkační čára mezi posvátným
a profáním. To můžeme vidět na příběhu, který se nám dochoval od Aristotela, v němž za
Herakleitem přišli hosté. Když návštěva viděla, že se Herakleitos hřeje u kamen, zastavila se na
prahu. Filosof je však pozval dál se slovy, že i v nich (v kamnech) jsou bohové (Morfologie
živočichů 1,5,645a). V Řecku nikdy nebyla profesionální kasta kněží, neboť přístup k funkcím
duchovních byl v zásadě otevřen každému občanu a zpravidla byly tyto funkce přechodné).
Stejně jako Řekové nerozlišovali život náboženský od toho světského, neexistovalo toto rozlišení
ani pro to, čemu my dnes říkáme víra. Řecký svět neměl církev, ani dogma, které by nepřipouštěly
kritický přístup. To byl zřejmě i jeden z důvodů, proč se ve starém Řecku mohla rozvinout filosofie,
aniž by se dostávala do středu s náboženstvím. Víra v bohy se mohla projevovat celou škálou
postojů, od pověrčivé důvěřivosti až po skepsi Protágorovu, jenž tvrdil, že o bozích nelze jistě nic
poznat, ani to zda jsou či ne. To však neznamená nevíru, neboť zpochybňování na intelektuální
úrovni nezasahuje podstatu řecké zbožnosti, která byla postavena na kultu, který provozovala obec
a jenž byl součástí jejího politického života. Vyčlenit se z kultu bohů by znamenalo vyčlenit se z
-5-
Mýtus a problém viny
politického života vůbec, naopak účast na politickém životě znamenala, že dotyčný respektuje
nároky božského světa, byť o něm mohl mít vlastní mínění.
Kosmos:
Svět byl pro Řeka pln bohů, jak ve svých částech, tak i jako celek. Jak již bylo řečeno, bohové svět
nestvořili, nýbrž byli jeho součástí. Pro tuto skutečnost měli staří Řekové termín fysis, který my
překládáme jako „příroda“. Fysis však znamená cosi hlubšího, neboť je pojímána jako živoucí síla
(proto až do Démokrita neznali Řekové termín mrtvá hmota), která působí ve všem, co jest (v
rostlinách, pohybu planet, růstu živých tvorů etc.). Podle Tháleta jsou dokonce i neživé věci, např.
kameny, vybaveny psyché („duše“, ale i „dech“). Příroda vybavená duší a dechem je svým
dynamismem blízká božství, kdežto svou živostí je blízká tomu, co jsme my lidé. Podle Aristotela je
příroda „démonická“, tj. božská (daimonia). A jelikož naše duše je také daimón, pak je mezi
božským, fyzickým a lidským vztah sou-rozenectví.
Od 6. stol. ante se pak pro svět jako celek začíná užívat výrazu kosmos, jednotný ve svých částech a
podivuhodný stejně jako šperk, umělecké dílo.
Smírčí oběti
Posvátné (hieros) je pro Řeky všechno to, co vyzařuje z nadpřirozených sil a zvláště z boží vůle.
Posvátný je tedy také řád přírody, střídání ročních období, sklizní, dne a noci. Stejně tak je posvátný
i neměnný řád společenského života, pravidelný sled generací zaručený sňatky etc. V obou těchto
významech je tedy vnímání posvátna především vnímání nějaké síly či souhrnu sil, které zasahují
do přírodních a životních procesů a jejichž zásah může být blahodárný (viz Appolon) tak ničivý (viz
Dionýsios). Postoj k této sféře nadpřirozena bude mít tedy snahu naklonit si jeho dobrotivou stránku
a zažehnat jeho stránku násilnou. K tomu bude sloužit smírčí rituál (individuální i kolektivní čin),
který může a musí být účinný, jestliže je vykonáván správně. Bude spočívat především v milodaru,
doprovázeném prosbou a modlitbami. Obětování může mít podle božstev a sociálního prostředí
různé formy. Každopádně je jeho jádrem obětování části jídla, aby božské síly byly tímto způsobem
usmířeny. Řecký kalendář je vzhledem k původu především souhrnem obřadních pravidel a
pojmenování měsíců zůstávají spojena s náboženskými obřady, které musí být vykonány právě v
onom období roku.
Může se stát, že lidé zasáhnou do sféry posvátna, poruší jeho výsady či poruší božská pravidla,
kterými se tento řád řídí. Ve všech těchto případech jde o poskvrnu (miasma). Poskvrna je vina,
která přesahuje hranice právního a mravního řádu a která proto na viníka přivolává boží pomstu a
šíří se jak v prostoru, kde zasahuje společenství, které jej hostí. Kdo je miasmou postižen, nemůže
se při obřadních praktikách přiblížit k posvátnému a musí být vypovězen ze svého společenství,
které se jinak vystavuje nákaze. Ozvěnu této situace lze nalézt v farmakósu, který má nepochybně
orientální původ: společenství každý rok vybere jednoho ze svých členů žijících na okraji,
postiženého tělesně či duševně, a vyhostí ho, aby s ním byly vypuzeny i všechny nákazy, které v
komunitě mohou být přítomny (což vidíme na příkladu krále Oidipa). Tak jako na počátku stojí
materiální představa nákazy, stejně materiální je ve své obřadní podobě procedura očisty (katharsis).
Jedná se v podstatě o omývání vodou, které má za cíl navrátit poskrvněnou bytost do stavu čistoty
(viz král Midas). Očišťující omytí vodou má být provedeno pokaždé, když se člověk setká (i
nezaviněně) s jevy potenciálně znečišťujícími, jako je narození, smrt, sex, nemoc. Platón v deváté
knize Zákonů předepisuje tento rituál i pro neúmyslného či oprávněného zabití. V nejzávažnějších
případech poskvrnění má být rituál proveden podle pravidel kněží boha Appollóna, který byl
hlavním očišťujícím bohem.
Nicméně řecké náboženství neznalo představu dědičného hříchu, s níž se setkáváme teprve v
prostředí sekt. V nich je rozvíjena představa, že život sám má být chápán jako trest za poskrnění, z
něhož lze uniknout jen prostřednictvím askeze, díky níž lze duši osvobodit z jejích pozemských
-6-
Mýtus a problém viny
pout. Tento do krajnosti dovedený koncept miasma a katharsis se bude vždy týkat okrajových
náboženských menšin a intelektuálů, kteří však měli velký vliv, co se týče náboženského života
řecké společnosti.
Otázka posmrtného života:
A) Homérské období:
Řecké náboženství příliš neoperovalo s představou posmrtné existence, jak se s ní můžeme např.
setkat v křesťanství. Jedinec v rámci řeckého náboženství neměl příliš velkou naději, že si zachová
svou individualitu i po smrti. Jde o to, že s koncem své pozemské existence se člověk stává stínem
bez tváře, který je odsouzen k tomu, aby bloudil v hádu. V epické tradici získává válečník, který se
jako Achilleus rozhodne pro krátký život, cele se věnuje hrdinským činům a padne v rozkvětu mládí
na bitevním poli, svou „krásnou smrtí“ heroický rozměr, který již nikdy nemůže upadnout v
zapomnění. Obec si toto téma připomíná při smutečních obřadech za každého svého občana, který
se podobně rozhodl padnout za svou vlast. Smrtelnost a nesmrtelnost se v osobách těchto
šlechetných lidí (agathoi andres) spojují a prolínají, místo aby stály proti sobě. Setkáváme se zde s
takovým uspořádáním identity, kdy nikdo není neoddělitelný od společenských hodnot, jež mu byly
přiznány společenstvím občanů.V tom, co jej činí jedincem, zůstává řecký člověk součástí
společnosti, stejně tak jako kosmu.
B) Mystéria a sekty
Pojem mystéria je od mystés (zasvěcený) a vyjadřuje tajemství, jímž jsou tyto kulty obestřeny,
povinnost, která je uložena jejich účastníkům – zasvěcencům, kteří měli zachovávat mlčení o tom,
co se při rituálech dělo a co viděli. Je však třeba ihned vysvětlit, že nešlo o vybrané „sektářské“
menšiny. Mystéria byla otevřena všem. Obvykle do nich byl zasvěcen každý občan, dokonce i
jedinci, kteří byli vyloučeni z kultu olympských bohů (např. Cizinci, otroci, ženy etc.). Mysterijní
kulty tedy nejsou co do počtu vyznavačů omezenější než kulty polis, naopak jsou v zásadě fakticky
rozšířenější, neboť okruh potenciálních i skutečných zasvěcenců dalece převyšuje omezení
občanství polis. To znamená, že tyto kulty se obracejí na člověka jako jednotlivce spíše než na
občany (polités) a že tedy zasahují hlubší, zásadnější a širší sféru života, než je ta, která se týká
sebereprezentace a zajištění společenství občanů. Nezbytná procedura tajemství, které obestírá
mysteria, neznamená selekci mezi možnými účastníky, ale odkazují na hluboký, nevyjadřitelný,
hrůzu budící charakter té dimenze života, k níž se vztahují. Je možné, že nejhlubší kořen mysterijní
zbožnosti tkví v prehistorických rituálech vymítání smrti. Přes hloubku prožitku, který byl s
mysterijními kulty spojen, netvořili z počátku protiklad ke kultu olympských bohů. Alespoň to platí
pro Eleusinská mystéria, která nevytvářela jiný prototyp člověka, než oficiální kult. Situace byla
jiná v případě Orfíků (orfické hnutí), které se formovalo jako alternativa k oficiálnímu kultu polis.
Ta byla odmítnuta jako násilná, čímž se také orfíci odřízli od politického života obce. Město je
nerozlučně spojené v orfické představě s násilím a se zabíjením, neboť v jeho oficiálním kultu je
obětováno zvíře. Společenský život je tak podle orfíků poskvrněn proléváním krve, které prodlužuje
a opakuje dávnější vinu, jíž je poznamenána sama existence lidstva. Tou je první vražda v dějinách,
kterou spáchali Titáni na Dionýsiovi, kterého zabili a snědli. Zeus je za to zničil bleskem, ale z
popela Titánů se zrodili lidé, na nichž ulpělo provinění Titánů. Ke spáse tedy pro lidstvo vede jen
cesta askeze, která pomůže duši oprostit se z pout tělesnosti. Tuto nauku pak orfismus shrnul v
ucelený celek v 6. a 5. stol. v nauce o převtělování duší. Duše přechází prostřednictvím řady
inkarnací do různých smrtelných těl, buď vyšším nebo v nižším postavení podle stupně svého
očištění či poskvrny. Na konci tohoto kolotoče se může duše definitivně vytrhnout z koloběhu
zrození a vrátit se ke své původní božské podstatě (podle jedné verze učení), nebo se bude moci
-7-
Mýtus a problém viny
inkarnovat do vyšších forem života, jež jsou člověku dosažitelné, např. do role spravedlivého krále
či mudrce, který pak v Platónově nauce je filosofem. Ostatně orfická cesta našla své pokračování u
následovníků Pythágory, kde se utváří zcela novým způsobem. K rituální zdrženlivosti a odříkání se
přidává nejvyšší forma „appollónského“ očištění, jež obnáší péči o teoretické znalosti a studium
nejčistších objektů poznání. Matematika, geometrie, harmonie, astronomie, kosmologie, filosofie –
tedy oblast čisté teorie – na jedné straně integrují a v druhém plánu určitým způsobem vylučují ty
aspekty očištění duše, jež jsou ve vlastním smyslu náboženské, ačkoliv samo hnutí nabývá
náboženský charakter svou úctou k Appollónovi, což se projevuje v ideálu života mudrce jako
bohům nejmilejšího způsobu žití. Přesto nebyl vztah mezi postojem mudrců, filosofů, a
náboženstvím vždy jednotný, jak tomu bývá v menšinovém sektářském proudu, který jde od
orfismu přes pythagoreismus až k Platónovi. Tento vztah procházel i konfliktními a kritickými
okamžiky.
Kritika náboženství:
Ke krizi víry v mýty a k napětí mezi oblastí mytologie a filosofie docházelo tehdy, když buď oblast
racionality začala zasahovat do prostoru víry v mýty, a nebo když naopak víra v mýty byla
postavena do časoprostorové dimenze, jež není vzdálená té reálné.
K prvnímu střetu došlo tehdy, když racionalita prvních filosofů díky své narůstající schopnosti
abstraktního myšlení narazila na antropomorfní obraznost mýtů a odhalila jejich intelektuální
nepřiměřenost, jejich básnický původ. Již Xenofanés v 6. stol. ante říká: „Smrtelníci jsou toho
názoru, že bohové se zrodili a že mají svůj způsob oblékání, svůj hlas a podobu; koneckonců kdyby
býci, koně a lvi měli ruce anebo byli schopni malovat a dokázali vlastníma rukama vytvářet
umělecká díla jako lidé, koně by ztvárňujíce bohy modelovali sochy podobné koním, býci zase
býkům.“
Tato kritika antropomorfismu otevírá prostor pro šíření filosofické abstrakce. Tak se začíná odvíjet
cesta od Parmenída k Aristotelovi, jenž v Metafyzice pohlíží na tradiční náboženství jako na
prostředek udržení poslušnosti lidí vůči zákonům. Podobně smýšlel již koncem 5. stol. sofista
Kritias, jenž napsal, že bohy vymyslel pro lidi mudrc, aby zlým zabránil v páchání zla. Po
Aristotelovi a Kritiovi se pak budou filosofové typu Epikura a Lucretia snažit zbavit lidi ze strachu
z božího trestu.
Druhou variantou, jak se filosofie vyrovnával s mýtem, byla jeho alegorická reinterpretace, s níž se
můžeme setkat jak u presokratiků, tak u stoiků a zejména novoplatoniků. Svého vlivu dosáhla tato
tradice v době, kdy řecké náboženství muselo čelit kritice svých mýtů ze strany křesťanství. Podle
této tradice mýtus básnickou formou vyjadřuje jádro filosofických pravd, jež v něm můžeme
pomocí rozumu objevit (viz např. mýtus o Afrodité, jež byla nevěrna Héfastovi s Áreem). Nicméně
s kritikou mýtu v eticko-politické rovině se můžeme setkat již u Platóna, jež v Ústavě kritizuje
Homéra a básníky právě za to, že dávají bohům špatné vlastnosti, čímž kazí mládež. Proto také měli
být všichni básníci z polis podle Platóna vyhoštěni.
Postoj polis vůči filosofické kritice mýtů byl v celku tolerantní, neboť zde za prvé chyběl smysl pro
„teologickou ortodoxii“, jak tomuto termínu rozumíme dnes, za druhé se filosofická kritika tradiční
mytologie týkala jen úzkého okruhu intelektuálů, kteří neměli příliš velkou šanci oslovit masy.
Přesto známe dva případy, kdy byly k soudu předvoláni astronom Anaxagoras (cca 440 ante) a
Sokrates (399 ante). Anaxagoras byl obviněn, protože zbochybňoval božství hvězd, neboť tvrdil, že
Slunce je pouhou žhnoucí masou, nikoliv bohem. Sokrates byl obiněn, že kazí mládež, neboť zavádí
nové bohy (daimonion). To vedlo filosofy k určité opatrnosti vůči polis, což vysvětluje, proč Platón
po popravě Sokrata odešel do dobrovolného exilu a Aristoteles se obával opakování Sokratova
procesu. To neznamená ale, že by v polis byla otevřená intolerance vůči kacířům. Na proces s
Anaxagorou i Sokratem je třeba nahlížet jako na problém politického boje: skrze Anaxagoru mělo
být zasaženo politicko-intelektuální jádro okolo Perikla a u Sokrata šlo o likvidaci skupiny, jež se
-8-
Mýtus a problém viny
obracela proti Kritiovi, který státním převratem r. 404 ohrozil athénskou demokracii. Pouze
obvinění bylo nutné směřovat na náboženské důvody. Věřit v bohy znamenalo z pozice řeckého
náboženství nikoliv duchovní projev víry nebo teologického respektu, nýbrž bezprostřední pocit
příslušnosti k politickému společenství. Věřit v bohy se tak nakonec rovnalo tomu, být dobrým
občanem polis.
Zdroje:
Řecký člověk a jeho svět: ed.: VERNANT Jean-Pierre; 268s., vydání první, Vyšehrad, Praha 2005,
ISBN: 80-7021-731-6
Články ze sborníku Řecký člověk (Jean-Pierre Vernant), str. 10-24
Člověk a bohové (Mario Vegetti) str. 223-247
PATOČKA Jan: Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předsokratovském údobí před sofistikou a
Sókratem; ed.: Přednášky z antické filosofie, Vyšehrad, Praha
GRAVES, Robert. Řecké mýty a legendy. 1. vydání. Z anglického originálu "The Greek Myths"
vydaného nakladatelstvím Penguin Books přeložil HANUŠ Jiří. Obálku navrhl LUKŠAN Pavel.
Odpovědná redaktorka MIROŠOVSKÁ Zuzana. Praha: Levné knihy, 2004, 738 s.
ISBN 80-7309153-4.
-9-
Mýtus a problém viny