kultura 3/2014

FILMY
KULTURA 2014/3
Filmové střípky
Nedávno měly v kinech premiéry dva české filmy.
Hořká komedie Zakázané uvolnění zkušeného režiséra Jana Hřebejka a plodného
autora divadelních her a scénářů Petra Kolečka. Z pohledu produkce jde o úsporný rozpočet
jak co do metráže - film trvá pouze hodinu a čtvrt - tak co do komorního obsazení, skromného
interiéru a několika exteriérových dotáček, které film příliš neprodražily. Prvoplánový přepis
divadelní hry láká k tomu, že většina dialogů zůstává.
Osvědčily se přece na jevišti.
Aby se dostálo tradici, unese svědek, v tomto případě
svědkyně ženicha, půvabnou nevěstu před svatební nocí.
Nevěstu Kláru hraje Zuzana Stavná, její skvělá mimika a výraz
očí tuto mladou herečku předurčují především k filmovým a
televizním rolím. Hanu Vagnerovou obsadil režisér do role
svědkyně, údajné Klářiny kamarádky a víc než kamarádky
ženicha Štěpána (Ondřej Sokol). Dočasný exil, než
novomanželku najde partner, obě najdou v prázdném baru
jakési zapadlé vesnice, kde znuděná barmanka Vladěna (Jana
Stryková) sleduje televizní přenos hokejového zápasu, na který
vsadila nemalou částku. Výhra by jí měla změnit život, jak si ho vysnila.
Antický půdorys - jednota místa a času - třem mladým ženám poskytne prostor k
dohadům, dotazům i doznáním. Pro každou z nich překvapivé, bolestné a občas i trapné.
Kolečko obohatil scénář o intimní hovor ženicha se svědkem (Igor Ozorovič). Využívají
stísněný prostor havarovaného auta, když čekají na odtah, k replikám, které by si za
normálních okolností asi neřekli. Do jisté míry scenárista zachránil rozvleklou poslední
třetinu filmu. Prázdné tlachání hrdinek, kdy už vše bylo řečeno, diváka nudí a děj ztrácí na
tempu.
Pod druhým českým filmem, je podepsaný scenárista a režisér Petr Václav. Po 18 letech se
filmem Cesta ven vrátil k romské problematice. V rozhovoru, proč se tímto tématem znovu
zabývá, řekl, že ho v Římě zasáhly zprostředkované informace o protiromských
demonstracích ve Šluknově a Varnsdorfu. Od roku 1999 nesledoval neustále se zhoršující
situaci Romů na poli pracovních příležitostí, bydlení a zadluženosti. Zjistil, že osud Romů je
horší než za komunismu.
Tentokrát se režisér Václav chtěl pokusit o objektivní pohled na romskou problematiku.
Na osudu mladé ženy s dítětem, která naráží na nepochopení úřadů, zaměstnavatelů, ale i
nejbližších příbuzných, kteří jí nemohou nebo nechtějí pomoci vybřednout z dluhů, sami pod
nemilosrdným tlakem lichvářů a exekutorů.
Při vybírání lokalit a především herců-neherců mluvil s více než třemi tisíci lidmi a každý
mu něco prozradil ze svých pocitů, názorů, zvyků a zkušeností, které se pokusil vtělit do
scénáře. Výsledný dojem z filmu není povzbudivý, ale naopak utvrzuje v pocitu
bezvýchodnosti. Pro objektivní hodnocení složité situace této menšiny chybí Václavovi
hluboké sociologické studium a nikoliv několikaměsíční objíždění romských rodin kvůli
castingu. Je rozdíl, když se s nimi kontaktuje pár hodin nebo dní, anebo když v jejich
komunitě žije třeba půl roku. Proč se „gádžové" ve Šluknově a Varnsdorfu srotili, když
trpělivost s nepřizpůsobivými občany přetekla a oni už konečně chtěli dát najevo svou
nespokojenost a také obavy o bezpečnost svou a svých rodin. Proč vybydlené sídliště Chánov
FILMY
KULTURA 3/2014
je tak neblaze proslulé, zatímco jiná paneláková sídliště, převážně obývaná „přizpůsobivými"
občany, normálně prosperují? Je sympatické, že se režisér snaží svým filmem poukázat na
předpojatost, rasismus i mentální odlišnosti romské menšiny. Václav přiznává, že setkávání s
nimi bylo dobrodružstvím a velkým ponaučením o životě.
Poznámka na okraj, týkající se obou českých filmových novinek: bez vulgárních výrazů by
zřejmě nebyly „in".
Podle bestselleru Johna Greena
natočil režisér Josh
Boone intimně laděný snímek
Hvězdy nám
nepřály.
Český překlad
se v anketě Kniha
roku umístil na
prvním místě. Nyní
mají jednak čtenáři
románu možnost
srovnat
knižní
předlohu s filmovou adaptací, jednak náročnější divák uvítá citlivě a
věrohodně natočený příběh dvou mladých lidí, jimž osud vyměřil necelých dvacet let života. Sledujeme
poslední měsíce jejich sbližování a neodvratný konec jednoho z nich.
Hazel (Shailene Woodleyová) potká na sezení podpůrné skupiny pacientů s rakovinou
Guse (Ansel Elgort). Přesto, že se Hazel obává hlubšího vztahu a raději chce setrvat u
kamarádského špičkování, vysněná cesta za spisovatelem její nejoblíbenější knihy do
Amsterdamu, kam ji Gus doprovází, změní tvrdošíjné
setrvávání na pouhém přátelství v milostný vztah.
Tím, že se scenáristé i režisér opírali o promyšlený příběh
s řadou překvapivých zvratů, vyhnuli se zdlouhavému
filmovému vyprávění se smutným koncem. Herci dokázali
udržet sentiment a sebelítost nad skoupě vyměřeným časem
na samé hraně únosnosti.
Studio Walta Disneye se po dlouhé době vrátilo ke
klasické pohádce o Šípkové Růžence. Když se režisér Robert
Stromberg doslechl, že Angelina Jolie projevila zájem o roli
Zloby, okamžitě zareagoval. Scenáristka Linda Woolvertonová odsunula Růženku na vedlejší kolej, stejně jako
mužské role, aby se uvolnil prostor pro hollywoodskou
megastar. Opět vznikl typický americký velkofilm nyní s
titulem Zloba - královna černé magie. Není divu, že po
čtyřleté pauze si Jolie přisvojila roli, kterou jí ušili na tělo.
Nejde o převyprávění klasické pohádky, natolik je herečka
FILMY
KULTURA 3/2014
soudná, že Růžence odrostla, ale údajně od dětských let Zlobu zbožňovala. Záporné postavy
si prý herci mnohem více užívají. Bíle nalíčená tvář s krvavě rudými rty kontrastuje s černou
rohatou korunou a černým splývavým oděvem. Zloba-Jolie je opravdu nepřehlédnutelná.
Mládeži přístupný film je opatřen českým dabingem.
Švédských filmů se u nás nakupuje poskrovnu. Nyní se promítá vtipná dobrodružná
komedie Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel režiséra Felixe Herngrena. Scénář
vychází z úspěšného románu Jonse Jonassona, který vyšel ve 40 zemích. Český překlad
Zbyňka Černíka si koupilo neuvěřitelných 50 000 čtenářů.
Čilý, podnikavý stařík Karlsson (skvěle zahraný Robertem Gustafssonem) nemíní dožít
život v domově důchodců. A tak si ke stým narozeninám nadělí útěk do svobodného světa,
v němž chce ještě žít a nikoli jenom přežívat v pečovatelském domě. Za jeho dlouhého života
ho potkávaly neuvěřitelné příhody, o kterých se normálním smrtelníkům ani nezdá. Zpravidla
se ve správnou chvíli ocitl na historicky závažných místech. Stal se spolutvůrcem atomové
bomby, přítelem několika amerických prezidentů, se samozřejmostí sobě vlastní se pohyboval
v těsné blízkosti Mao Ce-tunga, Churchilla a dokonce i Stalina, který ho nakonec poslal do
gulagu. Kromě retrospektiv sledujeme i současné putování uprchlého staříka hledaného jak
policií, tak tlupou zlodějů, když si omylem vyměnil jejich kufr plný peněz za ten svůj.
Neuvěřitelné příhody se mu lepí na paty i nyní, jedna komická situace střídá druhou.
A protože stejně rychle se střídají i titulky, s dabingem by leckomu neunikaly i důležité
vizuální nápovědi.
Pražská kina Evald a Světozor promítají převážně ve vyhrazených odpoledních hodinách
starší filmy s polovičním vstupným. Dobrá zpráva nejen pro méně movité diváky, ale i pro ty,
kterým promítání uniklo v prvních premiérových týdnech.
Převážně americké filmové produkce chrlí průměrné, prvoplánové snímky, které zaplňují
na pár týdnů v rychlém sledu nejen česká, ale i další evropská kina (a televize). Začněme
těmi, kdy se tvůrci filmu sešli ve vzácné shodě. Scenáristé napsali příběh jemuž nechybí
nápad, srozumitelnost, logická návaznost jednotlivých scén, psychologické propracování
charakterů a překvapivé vyústění. Herci se věrohodně převtělili do postav, kdy situace,
kterými procházejí, je formují, ovlivňují, staví před nelehká rozhodnutí; opouštějí staré,
negativní postoje a návyky, aby spolu s vnímavým divákem prožily katarzi, pozitivní přerod.
Jinými slovy - hrdina na počátku příběhu je někdo jiný než na konci.
Poněkud matoucí název Zachraňte pana Bankse těžko navodí představu, že jde o
životopisný snímek L. Traversové, autorky proslulé Mary Poppins. Režisér J. Lee Hancock
svěřil hlavní roli vynikající britské herečce Emmě Thompsonové. Waltera Disneye ztvárnil
velmi přesvědčivě Tom Hanks. S neskonalou trpělivostí a laskavostí přesvědčuje zarputilou,
sveřepou autorku, aby mu postoupila práva na zfilmování pohádkového příběhu. Správně tuší
tento filmový magnát, že Mary Poppins přiláká do kin nejen dětské diváky. Abychom
porozuměli nepřátelskému chování stárnoucí spisovatelky, vrací se děj do jejího mládí a
dospívání, kdy prožila traumatické situace, které ji stále provázejí. Prolínání časových rovin
působí adekvátně a zcela plní scenáristický záměr dokreslit současnou autorčinu povahu, její
odmítavé postoje a pošetilé lpění na své jediné proslavené knize, která by dramatizací do
filmové podoby mohla utrpět.
FILMY
KULTURA 3/2014
Do kategorie nadprůměrných amerických filmů se zařadil sci-fi snímek Ona. Těm, kdo si
sci-fi neprotiví už od pohledu, přináší poslední dílo režiséra Spikea Jonze vcelku reálný,
citlivě napsaný, lidsky dojímavý příběh. I když je zařazený do smyšleného žánru, je o
postupném sbližování dvou velice odlišných jedinců. Theodor (Joaquin Phoenix) se
vzpamatovává z rozvodu a neschopen navázat nový vztah, uzavírá se víc a víc do sebe. Když
se dozví, že existuje virtuální
partnerka Samantha
(mluví ji Scarlett Johanssonová)
zakoupí si miniaturní
internetový systém. Z počátečního
nesmělého dialogu se
mu zastřený ženský hlas stává
každodenní chytrou
terapeutkou, laskavou důvěrnicí,
vtipnou oponentkou.
Originální scenáristický nápad
povyšuje americký
snímek Ona do nadprůměrné
kategorie.
Je
postavený na dialozích, které
postupně odhalují jak
povahu Theodora, tak jeho snové
milenky.
Příběh
nakonec vyústí neamericky, bez obvyklého banálního happy endu. Tím, že vizuální scény
jsou jen okrajové, snadno by se filmový scénář mohl stát rozhlasovou hrou.
První film norského režiséra Breiena Kurz negativního myšlení byl natolik překvapivý a
úspěšný, že po delší odmlce uvedený druhý snímek očekávali fanoušci a samozřejmě i kritici
jako další umělecký počin, který možná předčí jeho prvotinu. Detektiv Downsice nedosahuje
tak výrazných kvalit jako režisérův debut, ale komediálně laděná detektivka si zaslouží
laskavé přijetí jak od diváků, tak od recenzentů. Do titulní role obsadil chlapíka skutečně
postiženého Downovým syndromem, jemuž přidělil - .jako naturščikovi - nelehkou úlohu.
Jeho svérázné způsoby vyšetřování i lidsky dojemné chování vyvolávají úsměv i soucit. Sven
André Hofso Myhre si zaslouží obdiv, jak si s rolí poradil. Touží stát se úspěšným
detektivem, ale zájemci o jeho služby, jakmile ho spatří poté, co si sundá hluboce naražený
klobouk, vycouvají. Až na rodinu, která chce údajně vyřešit tajemné zmizení jejich otce,
manžela a slavného bruslaře. Podivný detektiv však nesplní jejich očekávání, že záhadu
nevyřeší. Prozrazovat zápletku a rozuzlení by bylo nefér. Ještě stojí za zmínku, že většina
exteriérů se točila v Praze.
Starozákonním příběhem z knihy Genesis se nechal inspirovat americký režisér Darren
Aronofsky, aby na plátna kin přivedl podle vlastních představ nesourodě splácaný, téměř
tříhodinový velkofilm Noe. Titulní postavu hraje Russell Crowe, jeho ženu Jennifer
Connelyová a snachu Emma Watsonová, která tu mohla zúročit letitou hereckou průpravu v
seriálech o Harry Potterovi. Zklamání se dostaví u těch diváků, kteří očekávají věrný přepis
biblického vyprávění, kdy se Noe, údajně devátý potomek Adama, zachrání se svou rodinou a
zvířaty před utonutím a založí nový lidský rod. Místo toho se Noe stal okázalým velkofilmem
střiženým podle osvědčených hollywoodských klišé, slátaninou stylů, obohacených o
vypůjčené epizody z jiných tradovaných epických próz. Nechybí ani počítačová animace
odpudivě vypadajících padlých andělů, vydatně pomáhajících postavit archu.
Dětskému divákovi je určen animovaný snímek Zvonilka a piráti z Disneyovské dílny.
Příběh je poskládaný zlomkovitě, kdy jednotlivé scény na sebe nemusejí logicky navazovat,
ale nejmenším divákům to snad tolik vadit nebude. Jde o volné pokračování pohádky o Petru
Panovi. Zvědavá a svéhlavá víla Zvonilka opustí svůj bezpečný svět, aby se vydala za sestrou,
sněhovou vílou. Musí překonávat různé překážky, a nebyla by to chytrá okřídlená bytost, aby
si neporadila i s hordou pirátů. Výtvarně víly chtě nechtě připomínají barbíny. Zato vysloveně
FILMY
KULTURA 3/2014
pozitivní je hudba, české překlady písniček a dabing s Marcelou Šoposkou, Eliškou
Balzerovou a Miroslavem Mejzlíkem v čele.
Inka Ciprová
Oblíbené multikino,
Jižního Města
Foto ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
PLZEŇ
EVROPSKÉ HLAVNÍ MĚSTO KULTURY 2015
Město Plzeň založil král Václav II. v roce 1295 na soutoku čtyř řek – Radbuzy, Mže,
Úhlavy a Úslavy. Dnešní Plzeň má rozlohu téměř 140 km² a žije zde více než 167 tisíc lidí. Je
sídlem biskupství a univerzity. Na staré řemeslné a obchodní tradice navazuje bezpočet
podniků jimž vévodí Škodovka a Plzeňský Prazdroj. Ve sportovním světě šíří slávu města
FC Viktoria a HC Škoda. A milovníci kultury míří do Plzně za bohatým spektrem festivalů,
do muzeí, klubů, do divadel, kin, galerií i za množstvím open-air akcí.
Plzeň má před sebou nevídaný svátek. V roce 2015 si bude připomínat 720 let své
existence a sedmdesát let od osvobození americkou armádou. Ale především bude Plzeň
v roce 2015 Evropským hlavním městem kultury. To všechno dohromady vytvoří ohromný
koktejl zážitků, na které se bude ještě dlouho vzpomínat.
Oficiální zahájení se uskuteční 17. ledna 2015. Po něm přijde doslova záplava
kulturních akcí od drobných, komorních a komunitních, až po obrovské, jedinečné a
neopakovatelné. Do pestré souhry artistických kousků, barev, hudby a folkloru se na cestě do
centra dění v několika průvodech zapojí obyvatelé i návštěvníci města. Na náměstí Republiky
je čeká program připravený uměleckým šéfem projektu Petrem Formanem, ve kterém
vystoupí zahraniční i místní umělci, mimo jiné slavný provazochodec David Dimitri. Hudbu
pro slavnostní zahájení komponuje jeden z nejvýraznějších českých současných skladatelů
Marko Ivanovič. Originální skladba, která vzniká speciálně pro tuto příležitost, vyvrcholí
prvním rozezněním nových zvonů v katedrále svatého Bartoloměje.
Díky třem představením zahraničních artistů, kteří v lednu a v únoru rozbijí své stany
v centru města, se diváci seznámí se světovou špičkou nového cirkusu. Ať už jde o geniální
akrobaty francouzského souboru Trottola, vtipné artistické vystoupení dvojice Cirque Aital,
nebo poetické a zároveň dech beroucí sólové představení švýcarského artisty Davida
Dimitriho, líbit se budou všem věkovým kategoriím.
S výjimkou představení nového cirkusu se po zahájení většina z úvodních akcí roku 2015
přesune do vnitřních prostor. Diváky čekají velké i komorní koncerty, divadelní a taneční
vystoupení v nové budově Divadla J.K.Tyla či velké výstavy v Západočeské galerii a v
Galerii města Plzně. Jednou z prvních bude výstava s názvem Mnichov: zářící metropole
umění, na níž budou zastoupená díla umělců reprezentujících slavnou Mnichovskou
malířskou školu i avantgardní hnutí skupiny Der Blaue Reiter. Lidé si budou moci
prohlédnout tvorbu Gabriela von Maxe, Franze von Lenbacha, Franze von Stucka, Louise
Corintha, Vassilye Kandinského, Paula Kleeho a dalších. Proslulého plzeňského rodáka a
významnou osobnost světové animace Jiřího Trnku a jeho dílo zase představí dvě výstavy:
Ateliér Jiřího Trnky a Zahrada Jiřího Trnky, inspirovaná jeho nejznámější knížkou pro děti.
Celkem nabídne Plzeň po celý rok 2015 přes pět desítek velkých kulturních událostí a
více než šest stovek dalších akcí. Žánrově se program rozprostře od divadla přes hudbu,
výstavy, architekturu, tanec, performance, výtvarné instalace, až po komunitní programy a
vzdělávací projekty.
Z převzatého materiálu připravila – sv -
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
ŽÍT SVŮJ ŽIVOT
Zdenka Braunerová (1858 – 1934)
V dnešní době pyramidálních nákladů čtiva všeho druhu i knih drahých, špatně vytištěných,
vlezle barvotiskových, ale líbivě hlaďoučkých, které se rozpadnou sotva rozečteny – to se
člověk rád ohlédne dozadu na krásné knihy minula. Knižní grafika byla doménou malířky a
grafičky Zdenky Braunerové a touha vytvořit krásnou knihu stala se prvním usilováním jejího
uměleckého života.
Vstoupila do něho 9. dubna 1858, narozením do „zlaté
kolébky dostatku“. Na rohu Perštýna stával dům pocházející
z 18. století. Patřil staročeskému patriotovi JUDr. Františku
Augustýnu Braunerovi (1810 – 1880), vlivnému spolutvůrci
politiky toho času. Duchovní a intelektuální rozkvět vládl
rodinou a to nejen dětem, ale brzy i Salonem, který
atmosférou připomínal selsky laděné patricijské prostředí
„šlechtických hnízd“. Svérázné rodinné prostředí silně
ovlivnilo malou Zdenku, zde vyrostla v impulzivní
duchaplnou bytost tíhnoucí k umění. Dlouho svou cestu
hledala, ale jak se chopila výtvarné tvorby, už se své malířské
kariéry nepustila. Byla k tomu vyzbrojena vůlí, energií i
cílevědomostí a jak se říká, šlo jí to samo. Od výtvarně
nadané matky pokračovala výukou u Amálie Mánesové,
základy malby získala u Soběslava Pinkase. Pak přišel mladý
malíř Antonín Chitussi, vzor umělecký i obdivovaný idol mladičké Zdenky. Získávala
zkušenosti, rozhled v oboru, rostla její samostatnost. V letech 1881 až 1893 otevřely se jí
inspirativní cesty do Paříže. Nadýchla se pařížského espritu, v jejích dílech „zavoněl“
francouzský impresionismus, lehce vplula do pařížské bohémy, navazujíc mnohá přátelství,
přesto zůstala rodilou Češkou a vlastenkou.
Malířské a grafické dílo Zdenky Braunerové je nezastupitelné, originální a živě
různorodé. Malba, kresba, lept, dřevoryt i suchá jehla byly
jí vlastní, ale s radostí chápala se i ručního malování čirého
skla, neváhala navrhnout módní kreace oděvů s lidovými
motivy pro sebe i své přítelkyně. Vše ji zajímalo,
spontánně oslovovalo. Zakladatelský význam pro české
umění má její knižní grafika, vědomé usilování o krásný
vzhled celé knihy a to nejen ilustrací, iniciál a veškeré
výzdoby, ale i o dokonalé skvostné vazby umělecké. Zde si
umělkyně vytvořila zvláštní, jedinečný výtvarný jazyk snoubící inspiraci lidových (nejčastěji
moravských) motivů upřímné naivity s rafinovanou tajemnou symbolikou znaků dávných
kultur orientu. Žánrem byla krajinářkou, která věděla, že bezprostřední působení zvoleného
motivu v přírodě nic nenahradí. Chodila malovat s malířským stojanem do plenéru přes podiv
a nepochopení okolí. Dámy, malířky té doby, totiž tvořily výhradně podle náčrtků a předloh
v pohodlných ateliérech. Stejně pohoršovala Zdena svobodou v osobním životě, třeba když si
dopřávala plavání ve Vltavě v rouše Evině.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
Umělecky ji nejvíc obohatila spolupráce se selsky
drsným Moravanem Vilémem Mrštíkem. Poznali se na
nejlepší práci Braunerové, ilustraci k jeho dílu Pohádka
máje. Zraněný milostný cit je časem rozdělil, ale spolu se
otevřeně postavili na odpor zákonu neblahé asanace staré
Prahy (1893). Statečně, slovem i obrazem hájili milované
historické město jako první z řad umělců, bytostně
přesvědčení o nutnosti jeho zachování. Braunerová chápe
se rytecké jehly, aby zachytila alespoň poslední dech
mizející Prahy. Z jejich společné práce vzešla kniha Bestia
triumphans.
Ve zralém věku splnila si malířka sen, postavit ateliér
podle své představy. Roztoky u Prahy staly se tím
uskutečněným snem a v letech 1903-1994 vyrostlo
v sousedství rodinné vily její sídlo, přístav a tišina, kde
mohla Zdena tvořit své dílo a pěstovat, když motýlové
lásky přeletěli, vzácná přátelství pro koutky své duše, vždy
dokonalé štědré, chápající umění a snahy druhých.
Bohatý život, žitý prudce a bez zábran, pobuřoval měšťáky, strhával na sebe zájem
mladých talentů. K stáří se chýlící dáma zůstala silnou, nepokořenou – svou. Zemřela 23.
května 1934 v Praze, pohřbena v rodinné hrobce na Vyšehradě.
Alena Hoblová
Obrazový materiál
archiv autorky
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
JŮ HELE
jsou tu
JŮ A HELE !
A tentokrát se, spolu s Mufem Supermufem, usmívají
z poštovní známky, která je přímo předurčená pro
prázdninovou korespondenci, a doporučují: Kupte si nás
ve známkovém sešitku, ať máte letní zásobu!
Sešitek s 10 známkami
si můžete
také objednat
na adrese:
Česká
pošta,
s.p.
Služby
filatelis
tům
Náklad
ní 29
360 07
Depo
Karlov
y Vary
70
e-mail:
filatelie
.kv @
cpost.c
z
Krásné léto přejí Jů, Hele
a Jiřina J. Hubáčková
P.S.: Známku graficky upravil MgA. Matěj Holý,
syn Stanislava Holého (1943-1998), malíře,
grafika, ilustrátora, tvůrce postaviček Jů a Hele.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
KULTURNÍ ZAJÍMAVOSTI Z PLZEŇSKA
-
Západočeská galerie v Plzni již potřetí získala cenu v Národní soutěži muzeí Gloria
musaealis. V prestižní celostátní soutěži - v jejím XII. ročníku získala 3. místo
v kategorii „Muzejní výstava roku 2013“ za výstavu Palmy na Vltavě. Primitivismus,
mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850 – 1950. Soutěž vyhlašuje
Ministerstvo kultury ČR a Asociace muzeí a galerií ČR a v jejím letošním ročníku
odborná porota hodnotila celkem 61 muzeí a galerií z celé České republiky s 90
soutěžícími projekty. Při slavnostním vyhlášení vítězů v Obecním domě v Praze
převzal cenu ředitel Západočeské galerie v Plzni Roman Musil. Výstavu autorsky
připravil Tomáš Winter z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i., který se
vlivem mimoevropských kultur na české umění dlouhodobě zabývá – výstava bylo
výsledkem mnohaletého výzkumu. Architektonickou podobu expozice vytvořil
Zdeněk Balabán a grafické řešení bylo dílem Adély Svobodové a Terezy Hejmové.
Kurátorkou výstavy byla Ivana Jonáková. Výstavu zhlédlo více než čtyři tisíce diváků.
-
Plzeňský kraj už zná nejlepší stavby roku 2013: Zrekonstruované Muzeum Šumavy
v Sušici, Atletický stadion v Plzni na Skvrňanech a revitalizované Masarykovo
náměstí ve Stříbře. Výsledky 11. ročníku prestižní soutěže byly slavnostně vyhlášené
na gala večeru 28. května v Měšťanské besedě v Plzni.
-
Ještě krátce k festivalu FINÁLE: Hlavní cenu Zlatého ledňáčka v kategorii
celovečerních hraných nebo animovaných filmů mezinárodní porota v čele
s režisérem Jurákem Herzem udělila intimnímu psychologickému dramatu
Jako nikdy režiséra Zdeňka Tyce, mezinárodní porota zvláště ocenila
jedinečné
herecké výkony Jiřího Schmitzera, Petry Špalkové a Táni
Medvecké. Zlatého ledňáčka za nejlepší dokument získal dle verdiktu
mezinárodní poroty v čele s režisérem Lukášem Přibylem imaginativní snímek
ze světa pražských heren, nóbl klubů a laciných hospod Velká noc režiséra
Petra Hátleho. Z televizních projektů mezinárodní porota v čele s Ivem Mathé
udělila Zlatého ledňáčka v kategorii komedie seriálu Čtvrtá hvězda režisérů
Jana Prušinovského Miroslava Krobota, v kategorii drama si Zlatého
ledňáčka odnesl Cirkus Bukowsky režiséra Jana Pachla.
Zvláštní uznání poroty si odnesl film nejen pro dětské diváky Pojedeme
k moři režiséra Jiřího Mádla. V diváckém hlasování bodovala nejvíce romance
Křídla Vánoc a také představitel hlavní role Richard Krajčo s cenou Za
nejlepší herecký výkon. Výroční cena AČFK Za nejlepší celovečerní český
film, kterou udělují Filmové kluby sdružené v AČFK, putuje za snímkem
Hořící keř režisérky Agnieszky Holland, cena Za nejlepší český dokument pak
za snímkem Show! režiséra Bohdana Bláhovce.
Letošní ročník festivalu FINÁLE Plzeň navštívilo 10 853 diváků,
akreditovalo se 931 osob – novinářů, zahraničních i domácích hostů, členů
filmových klubů, studentů i diváků z řad veřejnosti. Celkem festival nabídl
167 projekcí a doprovodných akcí.
-sv-
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
POKLAD
KRÁLOVSKÉHO VĚNNÉHO MĚSTA CHRUDIMI
Před dávnými a dávnými
Panny Marie dvanáct stříbrných
velikosti se zářícíma zlatýma
nechali chrudimští měšťané
v určitý den, v určitou hodinu
Přicházely požáry, přicházely
nikdo neví, kde je to místo, kde
lety stávalo v kostele Nanebevzetí
soch, dvanáct apoštolů v životní
očima. V dobách husitských válek
zakopat sochy do země v místě, kam
dopadal
stín
kostelní
věže.
války, věž se zřítila. A tak dnes už
se poklad nachází…
Ale ví… a je to poklad
všechno zlato. Tím pokladem
věnného města Chrudimi.
cennější než všechno stříbro a
jsou
obyvatelé
královského
Starají se o jednu z největších městských památkových zón ve
východních Čechách (vyhlášená 1990), opravují staleté budovy, kostely,
městské opevnění, obnovují zeleň ve středu města.
Není proto divu, že ve čtvrtek (a byl to Zelený čtvrtek) 17. dubna
2014 získala Chrudim Cenu za nejlepší přípravu a realizaci Programu
regenerace městských památkových rezervací a městských památkových
zón za rok 2013. Stala se Historickým městem roku 2013!
Já jsem hrozně rád, že co naši předkové vybudovali, my
zachováme. Nejsem pionýr, nebudu slibovat, ale určitě Chrudim nepoleví.
(Petr Řezníček, starosta Chrudimi)
Jiřina J. Hubáčková
P.S.: Ještě jeden citát, historický:
… aby každý podle své hlavy stavěti směl …
toho bych se nerad dopustil, neb přitom bych
jiného nepoznal, než ohyzdu města.
(Jan z Pernštejna – 1538)
(Fota ze skládačky MPZ Chrudim)
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
MAGICKÝ PRŮVODCE
MAGICKOU PRAHOU
Ano, už sám Průvodce, sepsaný Michaelou Kudláčkovou
a vydaný nakladatelstvím Metafora (www.metafora.cz) je
magický. Skrývá totiž tajemnou formuli: Vyfotíte-li mobilním
telefonem ten pravý QR kód, zavede vás na místo, které toužíte
spatřit.
Těch magických míst staré Prahy, kam vás příslušné QR
kódy zavedou, je v Průvodci přes třicet – doplňuje je tajuplná
večerní atmosféra fotografií Tomáše Žebráka (další QR kódy
vám představí fotogalerie).
A s kým se na místech, která jste si vybrali, můžete
setkat? Třeba: s plačícím nemluvnětem a se starým kovářem,
nesoucím si v ruce lebku (oba na Malé Straně), se zvonící
jeptiškou (u Týnského chrámu) a se vzdychajícím mnichem (u Emauz), s chlupatým duchem,
který rdousí lehké děvy (u kostela sv. Ducha) a s Chlupáčem, který kouše opilce (u
Novotného lávky), a samozřejmě s pány Josefem, Jindřichem a panem Pivodou, což jsou
vltavští vodníci. U Staronové synagogy potkáte rabiho Löwa i s Golemem, na Karlově mostě
vám pokyne Jan Nepomucký, v kostele Panny Marie Vítězné se na vás usměje Pražské
Jezulátko…
Pražský hrad. Nechala jsem si ho nakonec. Tak, jako si člověk na talíři třeba nechává
nejvíc opečenou kůžičku nebo prostě nejlepší sousto. A tohle nejlepší sousto jistě je. Aspoň
tedy pro nás, pro Čechy, pro Pražany… - napsala Michaela Kudláčková nakonec.
A takhle vypadají oba QR kódy Pražského hradu v MAGICKÉM PRŮVODCI MAGICKOU
PRAHOU.
Jiřina J. Hubáčková
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
URČITĚ SI JICH UŽ ZAČNETE VŠÍMAT
Pod nohama nám denně ubíhají menší i větší kamenné kostičky a kostky, záleží jen na
tom, jak rychle jdeme, šouráme se nebo běžíme. Tyhle kostičky na našich dnešních cestách tu
nebyly odjakživa. Předcházely jim vyšlapané pěšiny, prašné cesty i cesty sypané kamením, či
cesty plné bláta a louží. Mnohde se s nimi setkáme i dnes. Na výletech jsou nám příjemnější
nežli vozovky dlážděné, upravované asfaltem či betonem. Každá úprava povrchu má však své
pro i své proti.
Mně jde o kostičky pražských chodníků vytvářející mnoho různých mozaik. Většinou
si je ani neuvědomujeme, neuvědomujeme si, že po nich jdeme a už vůbec ne z jakých druhů
kamene jsou vyskládané. Vězte, že mnoho z nich je z čistého mramoru!
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
Nejstarší nalezená dlážděná cesta v Praze je na třetím nádvoří Pražského hradu, městské
ulice se začaly dláždit ve 14. století, za vlády Jana Lucemburského. Chodníky, vyvýšené části
ulic s mozaikovou dlažbou, takové jaké dnes známe, začaly vznikat až v 19. století.
Samozřejmě, že dláždění nebylo hned všude. Například ani Hradčany neměly dlažbu v celém
areálu ještě v roce 1567 a Václavské náměstí bylo dlážděné teprve v roce 1870, a to jen
velkými oblázky.
Nyní jsem se dostal k tématu celého článku – k používaným materiálům, po kterých
chodíme.
Opomeneme-li dřevěné, betonové a struskové kostky, známe především dlažební
kostky kamenné. Velké žulové nejčastěji najdeme na vozovkách nebo na jejich částech. Ze
žuly jsou také obrubníky chodníků a někde jsou dokonce zakomponované malé do starších
mozaik. Na chodnících se však nejvají používány kosky mramorové a čedičové, které jsou
sestavované do vzorů. Dříve často používaný růžový a šedý mramor nyní nahrazuje bílý
v kombinaci s černým buližníkem či čedičem.
Mramor – krystalická hornina vzniklá velkým tlakem a teplem v zemské kůře
z usazených vápenců. S mramorem jsme zvyklí se spíše setkávat vedle pískovce a bronzu na
plastikách. S tím nejbělejším, s tím nejslavnějším z Carrary pracovali ti největší umělci. Ale i
ten od nás není špatný, také z něj jsou sochy a pomníky. A my po něm šlapeme! A ne jinak je
to i v Carraře, i tam po něm lidé chodí, jsou z něho patníky, obrubníky a drcený na cestách!
Nejsou však z něj tak zajímavé a různorodé vzory na chodnících jako u nás!
Jen si všimněte, po čem jdete!
ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
TRADIČNĚ ÚSPĚŠNÉ PRAŽSKÉ JARO 2014
V pořadí již 69. ročník prestižního Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro
probíhal od 12. května do 3. června a v 17 koncertních sálech se odehrálo 50 koncertů.
Prezentovali se na nich významní čeští i zahraniční umělci, orchestry, dirigenti,
instrumentalisté i operní pěvci.
Letošní novinkou bylo vytvoření nové řady „Debut dirigenta“ do 32 let. Stalo se tak na
návrh prezidenta a předsedy Umělecké rady Pražského jara prof. Jiřího Bělohlávka: Hodláme
pravidelně dávat příležitost talentovaným umělcům představit se v konkurenci nejvypjatější,
s nadějí, že takto vytvořená šance se jim může stát rozhodujícím odrazovým impulsem do
další kariéry.
Debutující dirigent PAVEL TROJAN Jr.
Třicetiletý mnohostranný umělec, skladatel a dirigent, se od dětství věnoval hudbě.
Hrál na klavír, byl členem dětské opery Praha na půdě divadla Kolowrat a v 16 letech se
objevil jako zpívající herec v hlavních rolích v muzikálech Rychlé šípy a Bylo nás pět.
Absolvoval Pražskou konzervatoř v oborech skladba a dirigování a Hudební fakultu
AMU, kde ke studiu kompozice si ještě přibral hudební management. Jako autor
zkomponoval mnoho děl: muzikály Petr a Lucie (2000) a Alena (2002) a Vokální symfonii
R.U.R. (2006) s níž absolvoval konzervatoř. Dále to byla kantáta Milicius, písňové cykly,
orchestrální suita, hudba k několika filmům a divadelním hrám, např. ke Goldoniho Poprasku
na laguně (DISK), nebo k filmu Davida Krále Rok 66 (2010). S velkým ohlasem v roce 2012
uvedli jeho scénický melodram Trójanky (podle Euripidovy hry) ve Východočeském divadle
Pardubice a v divadle Semafor muzikál Sedmero havranů.
Na Pražském jaru se představil Pavel Trojan Jr. jako talentovaný dirigent
v symfonické básni Vítězslava Nováka V Tatrách a v díle Otmara Máchy Variace na téma a
smrt Jana Rychlíka a v suitě z baletu Pták Ohnivák Igora Stravinského.
Na tomto večeru ve Smetanově síni zazněl též Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll
Sergeje Rachmaninova pod taktovkou Pavla Trojana Jr. Jako sólista se představil rovněž
mladý umělec Roman Rabinovich, vítěz v Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina
v Izraeli v roce 2008. Všechny čtyři Rachmaninovy koncerty patří k velmi obtížným
skladbám, které kdy byly pro klavír napsané. Odváží se je přednést na velkých festivalech
opravdu vynikající muzikanti s výbornou technikou hry. Nejvíce oblíbený je koncert č. 2
c moll, v němž se Roman Rabinovich skvěle osvědčil stejně jako Pavel Trojan Jr. v roli
dirigenta. Trojanův dirigentský projev byl kultivovaný a umělecky přesvědčivý bez jakékoli
teatrálnosti. Oba festivalové debutanty ocenilo publikum ovacemi ve stoje.
Julia Fischer Quartet
Fenomenální houslistka Julia Fischer se narodila v Mnichově slovenské mamince –
klavíristce. Již v 9 letech byla pro mimořádný talent přijata na Vysokou hudební školu ve
svém rodném městě. Souběžně s výukou hry na housle studovala též klavír. Rozhodnutí,
kterému nástroji dá ve své kariéře přednost, přineslo vítězství v Menuhinově mezinárodní
houslové soutěži, v níž suverénně zvítězila ve svých 11 letech. Na klavír však nepřestala hrát.
V lednu 2008 ve svém pianistickém debutu v Alte Oper Frankfurt s Junge Deutsche
Philharmonie odehrála Griegův Klavírní koncert a moll. Na tomtéž večeru ještě přednesla
Houslový koncert č. 3 Saint-Saense. O tři dny později si tuto dvojroli zopakovala
s Petrohradskou filharmonií.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
Ve dvaceti již vystupovala jako houslistka s nejlepšími orchestry a dirigenty světa,
debutovala s Newyorskou filharmonií s Lorinem Maazelem a publikum slavné Carnegie Hall
jí aplaudovalo ve stoje. V 21 letech měla debut na Pražském jaru. Ve 23 se stala nejmladší
profesorkou houslové hry v Německu.
Jako rezidenční umělkyně Pražského jara vystoupila letos na třech koncertech.
Dvakrát jako sólová houslistka a potřetí ve dvojroli houslistky a klavíristky v kvartetu, které
nese její jméno.
Koncert Julia Fischer Quartet se odehrál v Rudolfinu ve Dvořákově síni. Na programu
byl Smyčcový kvartet c moll Ludwiga van Beethovena a dále Smyčcový kvartet č. 5
Bohuslava Martinů. Po přestávce následoval Klavírní kvintet A dur Antonína Dvořáka. Julia
Fischer se také osvědčila jako klavírní virtuoska. Výběr skladatelů a umělecký výkon Julia
Fischer Quartet navodily posluchačům nevšední zážitky. Byl to krásný večer.
Pěvecké hvězdy
Pozvání na Pražské jaro rády přijímají také význačné pěvecké osobnosti z domova i ze
zahraničí.
Violeta Urmana hostuje ve všech významných světových operních domech jako např. v Metropolitní opeře v New Yorku, Berlínské státní opeře, londýnské Covent Garden a v milánském Teatro alla Scala. Pro svůj zvučný, dramatický soprán je žádanou wagnerovskou
pěvkyní.
V Praze přednesla s Bambergerskými symfoniky výběr z písní pro soprán a orchestr
Richarda Strausse, jehož 150. výročí narození si letos připomínáme.
Andreas Scholl je prvním kontratenoristou světa, který vystoupil na slavné The Last Night of
the Proms. Nahrávku O Solitude natočil pro prestižní label Decca a získal v roce 2012 BBC
Music Magazine Award. S hudebním tělesem Accademia Bizantina přednesl pod taktovkou
Alessandra Tampieriho výběr z operních árií Henryho Purcella.
Adam Plachetka, mladý charismatický basbarytonista, patřil k hvězdám letošního Pražského
jara. Ve svém recitalu přednesl pod taktovkou Roberta Jindry všech 10 Biblických písní
Antonína Dvořáka. Vzdal také hold Bedřichu Smetanovi, jehož tvorbu obdivuje a rád zpívá.
Představil se v operách Čertova stěna, Tajemství, Dalibor a Libuše. Árie v jeho interpretaci si
posluchači opravdu vychutnali a odměnili pěvce nadšenými ovacemi.
Adam Plachetka je pravidelným hostem Salzburského festivalu i dalších evropských
pódií jako např. Covent Garden. Ve Vídeňké státní opeře je od roku 2010 sólistou. Letos
v červnu debutoval v milánském Teatro alla Scala a v únoru 2015 ho čeká debut
v Metropolitní opeře v New Yorku.
Simona Houda Šaturová s barokním orchestrem Collegium 1704 řízeným dirigentem
Václavem Luksem přednesla klenoty operního repertoáru 18. století. Její zářivý soprán se
zaskvěl v dílech skladatelů, jako jsou: Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Josef
Mysliveček, Leopold Koželuh a Luigi Cherubini. Za svůj přednes sklidila bouřlivý potlesk.
Pěvkyně je vyhledávanou interpretkou mozartovských postav a repertoáru období
italského belcanta skladatelů Rossiniho, Donizettiho, Belliniho a Verdiho. Je často zvaná
k hostování do významných operních domů v Evropě i ve světě, jako jsou: newyorská
Carnegie Hall, Salle Pleyel v Paříži, Konzerthaus ve Vídni, Teatro Colón v Buenos Aires,
Opéra de Monte Carlo a Frankfurtská opera. Je oblíbeným hostem Théâtre Royal de la
Monnaie v Bruselu. Je též stálým hostem pražského Národního divadla. V roce 2001 obdržela
cenu Thálie za nejlepší operní výkon.
Zpracovala Ludvika Krupičková
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/3
PÁR SLOV K ČESKÉ HISTORII
Část Evropy má svoji starověkou minulost a je na ni také patřičně hrdá. Větší část ale
měří svoji historii jen na staletí a k této skupině také patří naše malá česká kotlina, uzavřená
hraničními horami kolem dokola. I tak ale stojí za to se o historii zajímat, trochu ji poznat a
snad i na ni navazovat.
Naše česká dávná staletí patří do pozoruhodné dějinné etapy evropské konsolidace a
vytváření nových státně územních celků.
Pro klubovou KULTURU připravil malíř Vladimír Pechar malý výběr ze své řady
postav české historie, kterou z názvu Králové a knížata zemí Koruny české pojmenoval
konzultant, historik Dušan Třeštík, latinským obvyklým názvem podobných souborů Ducum
regumque Bohemiae effigies. Čtyřicet postav rané české doby se nemůže prezentovat na
stránkách našeho časopisu v kompletní šíři a tak autor vybral trochu neobvyklý díl – šest žen,
které se nějak do té dávné epochy zapsaly. Vynechal záměrně víc než známá jména svatého
Václava či Karla IV., o praotci Čechovi nemluvě.
Náš časopisek seznámí čtenáře několika větami
s ženami, které přece jen zanechaly stopu v dějinném sledu
české minulosti.
Doprovodné slovo nemá být historickou studií, ale spíš
autorovým vyznáním jeho vztahu k té které osobě. Texty by
jistě měly být obsažnější, ale nejedná se o odbornou studii,
jen o malý postřeh laického, byť mírně poučeného
výtvarného autora.
MINULOST HODNĚ DÁVNÁ,
KTEROU TO ZAČALO
Díky Aloisy Jiráskovi známe tu krásnou pohádku o
tom, jak stařičký praotec Čech přivedl svůj lid až k Řípu a
tam založil novou zem pro nový národ. Ono to sice bylo
trochu prozaičtější a ne tak jednoznačné, ale jako legenda je
to krásné a můžeme to nadále učit děti ve škole. To jim líp
uvízne v hlavách, než složité vazby migrace národů
tehdejších dob.
Pak už to šlo plynule a díky slavnému oráčovi jsme
měli i slavný rod Přemyslovců. O jeho manželce bude
pojednávat ta první osobní kapitolka. A ještě sem do této doby patří etapa východní, tedy
Velká Morava se svou už historickou pravdou.
Tady by se dala sepsat celá obšírná studie, ale k tomu nemáme prostor. A tak jen o té
pramáti Libuši.