Slovník literárních pojmů

absolutní poezie
abstraktní
poezie
absurdní drama
-
z lat. absolũtus = naprostý, samostatný, nepodmíněný, dokonalý
-
tvorba tzv. prokletých básníků
-
uplatňuje se v ní hudba - ve zvukové organizaci verše
-
verše, jejichž řeč je zcela nezávislá na pojmové a významové hodnotě slova
-
z lat. abstractus = odtažitý
-
bezpředmětná nebo nepředmětná poezie, zbavená určitých významových hodnot
-
navazuje na absolutní poezii, šířila se hlavně díky dadaismu a ruského kubofuturismu
-
z lat. absurdus = nesmyslný, nejapný
.
adaptace
aforismus
dramatická forma, která porušuje ustálené požadavky kladené na div. hru a vytváří
vlastní, odlišné pojetí dramatické struktury
základní námět tvoří pocit metafyzické úzkosti, pramenící z absurdnosti lidského
postavení v měšťácké společnosti v okamžiku, kdy si člověk uvědomuje své
odtržení od jistot, které až dosud tvořily jeho hierarchii hodnot
-
z franc. adaptation = přizpůsobení, úprava
-
přizpůsobování, úprava původního textu k různým účelům
-
v teorii překladu úprava textu překladatelem s cílem přiblížit jej novému
čtenářskému povědomí
-
z řec. aforismos = vymezení
-
stručně vyjádřená, vtipná, nezříádka ironicky zabarvená oriinální myšlenka nebo
soud, zakládající se obvykle na srovnání, protikladu nebo rozporu
I. A. Krylov, A. S. Puškin
agitka
-
z lat. agitãe = podněcovat, povzbuzovat
-
úderná lyrická báseň obracející se k veřejnosti s aktuální výzvou, zvláště politického
dosahu
V. Majakovskij
akrostich
-
z řec. akrostichon, akros = horní, vrchní; stichos = verš
-
báseň, v níž písmena, popřípadě slabiky za sebou následujících veršů tvoří slovo nebo větu
(např. jméno autora či adresáta, pozdrav, heslo, apod)
akt
aktovka
-
z lat. ãctus = čin, jednání, děj, přeneseně pak též dějství
-
ve stavbě dramatu a v divadelním představení relativně uzavřená část dramatického díla
-
rozvržení děje do jednotlivých aktů souvisí s vlastní kompozicí dramatu
-
divadelní žánr v rozsahu jednoho aktu
-
jeho jádro tvoří dramatický výjev, který má své východisko (expozici), uústí do
situace, ale další vývoj děje (intriky), charakterů, apod. není dále rozvíjen
aktualizace
-
z lat. actuãlis = skutečný, pro činnost vhodný
-
porušování vžitých norem a konvenčnosti jak ve způsobu uměleckého píoznávání a
hodnocení skutečnosti, ¨tak ve formě jejího ztvárnění v uměleckém díle
-
umožňuje vyjádřit nový poihled na skutečnost, odhalit nové vztahy a souvislosti
mezi známymi jevy (jsou pro ni příznačné neologismy)
alegorie
-
též jinotaj
-
z řec. allégorein = mluviti jinak, obrazně
-
způsob nepřímého literárního vebo výtvarného zobrazení obsahů (věcí nebo
myšlenek), které z nějakého důvodu nemají, nemohou nebo nesmějí být vyjádřeny
přímo
-
nejčastěji má podobu smyslově názorných obsazů abstraktních představ nebo
obecných pojmů (Pýcha, Žárlivost, Láska, Stud, apod.)
nejstarším druhem alegorie je bajka, zvláště zvířecí
je považována za jeden z tropů, za jakousi “rozvitou metaforu”
alexandrín
-
rýmovaný dvanáctislabičný (mužský) a třináctislabičný (ženský) verš se závazným
mezislovním předělem po šesté slabice a s metrickým přízvukem na 6. a 12. slabice
-
v 17. století reprezentativní verš franc. klasicistické poezie a zejména tragedie
jeho norma je těsně spjata s francouzským jazykovým materiálem
aliterace
-
z lat. ad = k; littera = písmeno
-
obrazně též zvaná náslovný rým
-
prostředek zvukové výstavby textu, nejčastěji verše, nebo význačného místa prózy
(např. názvu díla), hesla, apod.
-
opakování stejné hlásky nebo skupiny hlásek na začátku dvou nevíce sousedních
slov nebo slovních skupin, a to bez ohledu na přízvukové poměry
almanach
-
z arabského al - manah = výpočet
sborník, ročenka, kalendář obsahující lit. příspěvky různých autorů často poprvé
publikujících
sloužily většinou nastupující lit.generaci nebo skup.,prosazující své názory či nový lit. směr
někdy též reprezentační výběr z tvorby určitého období
aluze
amfibrach
anafora
= též narážka
-
z lat. allũdere = hrát si, žertovat
-
nepřímý odkaz k politickému, historickému, literárnímu aj. kontextu, začleněný do lit. díla
-
z řec. amfibrachys = z obou stran krátký
-
stopa typu │U ― U│
-
z řec. = znovuuvedení
opakování téhož slova nebo skupiny slov na začátku dvou i více (někdy i mnoha)
sousledných veršů (popř. poloveršů, strof nebo vět)
anagram
-
z řec. ana = přes; gramma = písmeno
1. slovo nebo skupina slov vzniklá přeskupením písmen ve slově (skupině slov)
odlišného významu (vrata – tráva) = základ různých slovních hříček (přesmyčky)
2. slovo či výpověď, zašifrovaná v textu, zpravidla básnickém
anakolut
-
z řec. anakolúthos = bez souvislosti
odchylka od pravidelné větné stavby, vznikající tím, že se uprostřed věty mění už
započatá větná konstrukce
v krásné lit. se využívá při imitaci vzrušené hovorové řeči nebo k vyjádření
autorova emocio-nálně zaujatého postoje
Já, já toho věštec od Beskydu lidu. Bůh mne jim nedal. P. Bezruč
anakreontika
anakruze
-
poezie rokokového období, oslavující víno a lásku
-
vznikla ve druhé třetině 18. století v prostředí fr. šlechtických salónů
-
typické motivy – chvála vína, vnad idealizovaných žen a výzvy k milostných hrám
-
v měšťanském prostředí anglickém a německém nabyla hlubší a jemnější citovosti
a stala se převažující formou lyrické tvorby osvícenců
= též předrážka
-
anapest
anekdota
z řec. anakrúsis = odražení, odstrčení
termín převzatý do versologie z hudby, označuje rytmicky nedůraznou slabiku
(skupinu slabik) na počátku dané rytmické řady
-
z řec. anapaistos = obrácený, tj. vzhledem k daktylu
-
stopa typu │U U ―│
-
z řec. = nevydané příběhy
-
krátké (často jen ústně šířené) vyprávění humorné příhody, sloužící zpravidla
k charakteristice nebo zesměšnění nějaké známé osobnosti, události, doby, rasy,
národa, společenské vrstvy, skupiny, atd.
angažovanost
lit.
-
z franc. s´engager = zavázat se, zaplést se
-
vědomý příklon tvůrce k určité ideologii a záměrná umělecká práce z jejího hlediska
anonym
-
z řec. a = ne; onyma = jméno
-
lit. dílo publikované bez jména autora
-
antická metrika
-
v širším smyslu rovněž taková díla neznámých autorů, která jsou tradičně a mylně
přičítána buď určitému reálnému autorovi nebo osobě fiktivní (Dalimilova kronika)
soubor norem rytmické organizace starořeckého a římského verše, který se vytvářel jako
výsledek básnické praxe i teoretického uvazování o podstatě poezie
též označení pro versologickou nauku o antických básnických útvarech z hlediska
zákonitostí jejich rytmické výstavby
antiklimax
-
z řec. anti = proti; klimax = žebřík
rétorická figura, typ gradace, spočívající v seřazení syntakticky rovnocenných slov,
slovních celků, ojediněle celých vět s postupně klesající intenzitou
a. expresívní - “...a všecko kolem rozkoší i bolem hřímá, hučí, šeptá” Čech
b. věcný - “...člověku nezbyde ani na cigarety, na vrabčí pírko, na kapku deště”... Florian
antiteze
-
z řec. anti = proti; thesis = kladení, protiklad
-
rétorická figura kladoucí do protikladu dva motivy
“Přejelas duši železem; ne, Sudbo, rukou jemnou” - Bezruč
antologie
antonyma
-
z řec. anthos = květ; legó = sbírám
-
výbor z lit.děl různých autorů (zpravidla již publikujících nebo klasických - tím se liší od almanachu)
= též opozita
-
z řec. anti = proti; onyma = jméno, název
slova protikladného významu, vytvářejí antonymní dvojice, jejichž členy označují
opačné vlastnosti, hodnocení, činnosti, stavy, apod.
využívají se k vyjádření kontrastu, příkrého protikladu
apokalypsa
apokryf
-
z řec. apokalypsis = zjevení skrytých věcí
-
každé lit. dílo, které zachycuje hrůzy, ohrožující lidskou společnost v neznámé
budoucnosti
-
z řec. apokryfos = skrytý, utajený
-
literární podvrh
-
moderní literatura využívá apokryfu záměrně jako prostředku ozvláštnění
-
apostrofa
apokryf se stává specifickým literárním útvarem, který tematicky využívá známého
motivu (biblického, literárního, historického, společenského aj.), jenž je ve všeobecném
povědomí, aby pak tento původní význam byl zpravidla alegoricky nebo parodicky
konfrontován s jeho novým výkladem (K. Čapek, Kniha apokryfů)
-
z řec. apostrofé = odvrácení se
-
oslovení nepřítomné osoby nebo neživého předmětu, kdy se nečeká na odpověď
-
v širším smyslu vášnivé oslovení vůbec
-
rétorická figura častá v lidové poezii a v moderní lyrice, výrazový prostředek patosu a
apelu:
sbohem vy hory, mé dědiny, sbohem; sbohem buď , vítězi markýzi Gero
apoteóza
-
z řec. apotheósis = zbožštění, zařazení významné osobnosti mezi bohy
v přeneseném významu užíváno pro závěrečnou scénu nebo živý obraz
v divadelních představeních, jimiž je oslaven hrdina hry, autor nebo společensky
významná osobnost (často představení přítomná)
arabeska
-
z ital. arabesco, rabesco
-
krátký prozaický útvar jednoduché stavby a nekomplikovaného děje
-
charakteristickým znakem je pouze lehce ironizující pohled na drobné události
nebo svérázné postavy a postavičky všedního prostředí
jako ironizující nebo alespoň humorně laděná povahokresba byla arabeska
pěstována zvláště v české literatuře 60. - 70. let 19. stol. (J. Neruda, Arabesky)
argot
-
franc. = hantýrka
-
druh tzv. sociálního dialektu, mluva příslušníků společensky izolovaných vrstev
-
(zlodějů, tuláků, podvodníků apod.)
-
základní slovní fond a gramatickou stavbu přejímá argot ve zjednodušené formě
z běžně mluvené podoby národního jazyka
-
specifickým rysem argotu je omezený soubor výlučných, pro jiné vrstvy záměrně
nesrozumitelných slov a obratů, sloužících k utajení vlastního obsahu sdělení
kromě značného množství cizích slov je pro argot též charakteristická úmyslná
deformace lexikálních prostředků (např. “večerňák” = večerní krádež) a záliba ve
významových posunech (např. “kukačka” = pistole)
archaismy
asociace
-
zastaralá slova
-
slovní spojení, popř. významy slov, morfologické a syntaktické prvky, které jsou
záměrně využívány se specifickou stylovou platností
-
asonance
asyndeton
z řec. archáios = starobylý
z lat. associare = připojovat, slučovat, sdružovat
sdružování představ a jejich vybavování na základě jejich dřívějšího setkání,
podobnosti nebo kontrastu
-
z lat. assonare = přizvukovat
-
shoda samohlásek na koncích veršů bez ohledu na souhlásky
-
z řec. asyndetos = nespojený
-
básnická figura, příznakové spojení slov nebo vět bez užití obvyklé spojky,
zdůrazňuje relativní samostatnost jednotlivých složek
Dělník je smrtelný, práce je živá; Antonín umírá, žárovka zpívá (J. Wolker)
autobiografie
-
z řec. autos = sám, biografiá = životopis
-
písemné vylíčení vlastního života autora, popř. některých jeho závažných úseků nebo
stránek
autor
-
z lat. auctor = původce
-
původce literárního, vědeckého, malířského aj. díla
-
osobnost autora literárního (uměleckého) díla doplňuje umělecký kontext díla a
ovlivňuje i jeho vnímání
-
určením konkrétního autora je umožněno přesnější začlenění díla do různých
kontextů (společenský, literární, kulturní, ideologický apod.)
autorská řeč
-
část uměleckého vyprávění, součást pásma vypravěče, vyslovovaná původcem jako
vlastní projev
v epické próze tvoří základní kostru vyprávění, pomocí níž autor předkládá svoje
myšlenky, představy, uvádí a komentuje řeč postav.
autostylizace
-
bajka
balada
-
z řec. autos = sám; z franc. stylisation = upravení, zpracování
konstrukce fiktivního mluvčího, tj. vypravěče nebo lyrického hrdiny, která při
vnímání díla poukazuje k reálnému původci díla, autorovi
jeden z hlavních žánrů didaktické literatury
-
krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého příběhu, mířící
k nějakému obecně platnému poučení mravnímu nebo praktickému, jež může být
přímo vysloveno v závěru nebo na začátku, popř. může též samo z příběhu vyplývat
-
báseň s ponurým spádným dějem, soustředěným k tragickému střetnutí postavy
s démonickou silou nebo silou společensko-mravní a obsahující zpravidla proměnu,
píky níž trvá a stále se obnovuje život
(zemřela matka - voní po ní mateřídouška, elektrárenský topič umírá - jeho oči se mění ve světlo)
barbarismy
baroko
-
z řec. barbaros = cizí
-
cizí slova, gramatické obraty, popř. frazeologismy v jazyce
-
na rozdíl od slov přejatých jsou zpravidla stylist. zabarvené a omezené co do rozsahu
užívání
-
kulturní a umělecká stylová epocha od druhé poloviny 16. století místy až do pol.
18.století
na jedné straně přitakávání životu a přírodě, žízeň poznání i požitků z něho, na
druhé straně popírání života, útěk od něho
zřetelně se v něm odrážejí narůstající rozpory v náboženském a společenském
vědomí
typickými figurami barokní poezie jsou antiteze a hyperbola, nejčastějšími žánry
tragédie, satira, kázání
báseň
-
báseň v próze
-
lit. dílo ve verších, většinou krátkého rozsahu a lyrického ladění
krátká próza lyrického obsahu, pomezní lyrický útvar v nevázané řeči, užívající
některých rytmických prostředků verše
básnická
povídka
-
veršovaný lyrickoepický útvar, považovaný za klasický básnický žánr evr.
romantismu
určuje jej zvláštní charakter vyprávění, v němž lyrické prvky převažují nad
epickými a vtiskují mu vyhraněně subjektivní ráz
děj je zpravidla náznakový, neurčitý a slouží jen jako podnět k vyjádření osobních
vyznání
básník
-
autor veršovaného lit. díla (básně)
v širším významu každý tvůrce lit. díla s výraznou uměleckou hodnotou, tedy i
významný prozaik nebo dramatik
toto příznačně romantické pojetí slova básník se objevilo v pol. 18. stol
beletrie
bezrozměrný
verš
bibliografie
-
z franc. belles lettres = krásné písemnictví
-
od 18. stol. souborné označení pro celou oblast tzv. lit. umělecké
-
v současné době se označení užívá pro oblast umělecké prózy (včetně spisů zábavných)
-
konstantní syntaktickointonační vymezení hranic jednotlivých veršů
-
požadavek neumisťovat stejně silný nebo silnější intonační předěl dovnitř verše
-
konstantní rým, který spojuje verš s veršem následujícím v dvojverší
-
z řec. biblion = kniha; grafein = psát
-
1. soupis tištěných literárních pramenů doplněný bibliografickými údaji (autor,
nakl.,...)
2. nauka zabývající se metodikou, technikou a pravidly sestavování a poskytování
soupisů knižně nebo časopisecky publikovaných prací
cílem je podat snadnou a rychlou orientaci v knižní aj. produkci určitého oboru
biografie
-
z řec. bios = život; grafein = psát
-
životopis, základ tvoří rekonstrukce života významné osobnosti, a to na základě
materiálů archivních, memoárů, deníků, osobních znalostí nebo ústních pramenů,
vzpomínek aj.
-
spojuje zachycení vnějšího životního průběhu a vnitřního vývoje osobnosti
s pojednáním o jejích činech, úspěších a díle
-
z franc. blanc vers = býlí, tj. nerýmovaný verš
-
nerýmovaný desetislabičný verš jambického spádu
bukolická
poezie
-
z řec. búkolikos = pastýřský
-
poezie tíhnoucí k idylizaci prostoty venkovského či pastýřského života
byliny
-
z rus. byl´ = událost
-
ruské lidové epické písně, odrážející v heroizované a hyperbolizované podobě
historické události na Staré Rusi zhruba v 10.-16. stol. tj. v neklidných dobách
formování feud. státu
blankvers
-
většina bylin byla sebrána v guberniích severoruských, avšak svým historickým
původem zhusta ukazují na Rus střední a jižní
cestopis
-
césura
-
z lat. caesũra = přerývka
-
mezislovní předěl spadající dovnitř stopy
commedia
dell’arte
žánrové označení pro dílo literatury dokumentární, publicistické nebo umělecké,
jehož tématem je popis nebo vylíčení autorovy cesty do cizích zemí nebo krajin a
které obsahuje záznamy anebo postřehy o jejich zvláštnostech geografických,
národopisných, kulturních, sociálních, apod.
-
z it. arte = řemeslo, povolání
-
klasický typ barokního improvizovaného divadla (a dramatu), který vznikl
v 16.stol. v Itálii
-
pevné typy postav, charakterizující různé společenské vrstvy a akcentující určité
lidské vlastnosti psychické i fyzické, jež předváděli v karikované podobě
cyklus
-
z řec. kyklos = kruh, kolo
souvislá řada lit. děl z nichž každé je sice samostatným a v sobě uzavřeným celkem
umělec-kým, jež však dohromady vytvářejí vyšší strukturní jednotu, obohacující a
doplňující smysl každé jednotlivé části
vazba mezi jednotl.díly, tvořícími určitý cyklus, může být kompoziční, tematická nebo
ideová
čas v lit. díle
-
-
vystupuje ve dvojí podobě:
a. především jako inherentní vlastnost jazykového materiálu, z něhož je dílo vytvořeno
b. jako specifický význam v lit. díle, tedy jev značně přesahující speciální stylistickou
problematiku využití slovesných časů a časových adverbií
ruští formalisté interpretovali časovou problematiku v termínech fabule a syžet
časoměrný
systém
-
kvantitativní versifikační (prozodický) systém
-
základ výstavby verše, opírající se o normované uspořádání krátkých a dlouhých
slabik
-
jednotkou míry není považována slabika, ale její určitým způsobem kodifikovaná
délka
(v zásadě se tedy umožňuje rozvést slabiku dlouhou ve dvě slabiky krátké a obráceně)
častuška
-
bohatě rozšířený písňový žánr ruské lidové poezie
-
krátká čtyřveršová forma (dvojveršová varianta je považována též a svého durhu lidové
distichon), rýmovaná, rytmicky pravidelně a zřetelně členěná, tematicky značně
rozmanitá, velmi často žertovná nebo satirická, zpravidla zpívaná na běžné známé
melodie
-
za pomoci opakujícího se refrénu je schopna se řadit v celé dlouhé řetězce, více
nebo méně volně spjaté
vznik se klade do dob staré Rusi,, nejstarší zaznamenané jsou ze 17.-18. stol.
činohra
1
.
v teorii a dějinách dramatu žánr, který vznikl splynutím určitých charakteristických
znaků tragédie a komedie
- z tragédie přejímá vážnost tématu a zpravidla i ostrost společensky závažného
konfliktu
- z komedie pak všednost tématu i charakterů
- v činohře jde tedy o záměrnou depatetizaci tragédie, obvyklý je šťastný konec,
který však není podmínkou
- přítomnost komických prvků jako výrazné strukturní složky bývá častá
2
.
čistá poezie
-
daktyl
děj
- zobrazuje konflikt typický pro určité prostředí, zde se odhalují sociálně
psychologické protiklady života, snaží se zachytit způsob života společnosti
(příběhy všedního života)
v divadelní vědě i praxi obecné označení pro tzv. mluvené divadlo, jeden
z hlavních typů divadelní tvorby vedle divadla zpívaného, pohybového,
mechanického
podle franc. poésie pure
poezie “o sobě”, z níž byly vyloučeny všechny prvky domněle cizí, didaktické,
rétorické a tendenční, a to v zájmu tajemného, nerozluštitelného smyslu a
hudebnosti
-
z řec. daktylos = prst
-
stopa typu │― U U│
-
ve starším pojetí český ekvivalent pro fabuli, jindy pro syžet
-
nověji jedna ze syžetových kategorií, totiž ucelená řada akcí, které navazují
specifické vztahy s ostatními kontexty (postav, vnějšího prostředí a vypravěče)
-
děj rozvinutý do složitějších kauzálních souvislostí je jedním z char. znaků epiky a
dramatu
děj jako celek probíhá od expozice k rozuzlení
depoetizace
-
deus ex machina -
z lat. dē = od, poēticus = básnický, odpoetizování
jeden z prostředků aktualizace, stylistický postup, vyhýbající se vžitým básnickým
obrazům a snažící se představit tradičně zpoetizované skutečnosti záměrně střízlivě
lat. = bůh ze stroje
původně obrat děje v antických tragédiích, způsobený zásahem boha, jehož socha
byla pomocí stroje (mechanismu) neočekávaně spuštěna na scénu ve chvíli, kdy bylo
třeba předejít katastrofě; výrok boha zápletku zpravidla vyřešil, popř. alespoň
konflikt potlačil
označení každého náhlého a nemotivovaného řešení v dramatu (popř. ve fabulované
próze), které není opřeno o dějovou pravděpodobnost nebo zdůvodněno
psychologicky povahou jednajících osob
někdy je v tomto smyslu využíván s parodujícím záměrem (V + W, Pěst na oko)
dialektismy
-
slova a obraty, omezené na úzkou oblast nářečních celků (dialekt)
dialog
-
rozhovor dvou osob n. skupin osob, základní složka dramatického textu
dierese
-
v časoměrném verši pravidelný předěl mezi slovy na konci stopy
digrese
-
odchylka, úchylka, odloučení od hlavní věci
dílo literární
-
umělecký výtvor, jehož materiálem je jazyk
-
je sdělením mezi svým původcem (autorem) a vnímatelem (čtenářem)
-
starořec. dráma = čin, skutek, jednání
drama
-
dramatické
jednoty
-
-
jeden ze základních druhů literatury, který je na rozdíl od lyriky a epiky tvořen
výhradně přímými jazykovými promluvami a jednáním dramatických postav
(dialogy, monology) a scénickými a režijními poznámkami, které se však obvykle
omezují na popis prostředí a postav a na vysvětlivky, jež jsou k správnému
pochopení dramatické akce nezbytné
jednota děje, místa a času - tři základní požadavky na stavbu klasického dramatu
a. děj - důraz se klade na zaměření k ústřední dějové linii, která vylučuje odbočky a
vedlejší motivy tak, aby podpořila vnitřní celistvost a jednotu uměleckého díla
b. místo - příběh se má odehrávat na jediném místě, nejlépe v neurčitém paláci
c. čas - omezuje trvání děje na 24, výjimečně na 30 hodin
týká se hlavně antiky, Aristotelés (autor, ale příliš se toho nedržel), Sofoklés (dodržoval je striktně)
renesanční poetika a franc. klasicismus trvá na jejich dodržování (kromě děje)
Shakespeare a němečtí dramatikové (Schiller, Goethe) nakládají volně s jed.času a místa
od 19. stol lze najít jak tendence k zpevnění dramatické stavby, tak i k jejímu uvolňování
(ð lyrické drama x epické drama)
dramatizace
-
druhy literární
-
dumy
-
elegie
přetvoření původní epické, obvykle prozaické literární látky, někdy však také
lyrické předlohy do dramatického tvaru
označení pro základní členění umělec. literatury na tři specific. oblasti, lyriku, epiku a
drama
1. ukrajinské hrdinské písně baladického rázu vzniklé v kozáckém prostředí 16. a
17. stol. a pěstované profesionálními lidovými pěvci, nazývanými podle
doprovodného strunného nástroje kobzaři nebo banduristé
2. epickolyrický žánr s tematikou zpravidla historickou, pěstovaný v literatuře ruské
(děkabristická poezie), a zvláště pak polské, kde se rozvíjel na přelomu 18. a 19.
stol.
-
snad z řec. elegos = pohřební zpěv
-
lyrický útvar volně asociovaný s elegickou mírou a smutečním laděním
-
nejčastějšími elegickými motivy jsou žal nad ztrátou blízkého, bolest ze zklamané
lásky, stesk nad uprchlým mládím aj.
elipsa
= též výpustka
-
z řec. elleipsis = nedostatek, chyba, vynechání
-
vynechání takových slov nebo vět, které označují skutečnosti známé ze situace
nebo z kontextu, a které si proto můžeme bez deformace smyslu doplnit
epické drama
-
divadelní text tzv. epického divadla, který vnáší do stavby divadelní hry epické
prostředky, projevující se ve všech vrstvách jeho struktury, jak v kompozici, tak ve
složce jazykové, a posléze i v inscenačních postupech
epifora
-
řec. = nanesení
-
opakování týchž slov na konci veršů
-
z řec. epigonos = později narozený
epigon
-
epigraf
-
z řec. epigrafé = nápis
-
ve starém Řecku nápis na dárcích, pomnících a náhrobcích
-
epigram
označení pro autora nepůvodních děl (tzv. napodobenin, popř. plagiátů), který bez vlastní
invence, mechanicky a neuvědoměle přejímá ideově tematická a stylová schémata
předlohy
v pozdějších dobách též krátký úryvek z díla, myšlenka nebo verš, umístěný na
počátku lite-rárního díla nebo některé jeho části se záměrem podtrhnout jeho hlavní
myšlenku (moto)
-
z řec. epigramma = nápis
-
básnická forma epigrafu
-
krátká, často satirická báseň, vyjadřující úsečnou formou výraznou a adresnou
myšlenku
obvykle složená ze dvou částí - expozice a pointy
epika
-
řec. epikos = výpravný, dějový; od epos = vyprávění
jeden ze tří základních druhů literárních vedle lyriky a dramatu, zahrnující celou
oblast tzv. literatury výpravné (tj. vypravující), a to jak veršované, tak prozaické
-
z řec. epilogos = doslov
-
závěrečný proslov k divákům/čtenářům, který obsahuje ponaučení z děje
epitaf
-
z řec. epitafion = nápis na hrob
epiteton
= též básnický přívlastek
epilog
-
z řec. epithetos = přidaný
-
zvláštní druh kvalitativního, hodnotícího přívlastku
-
řadí se k obrazným pojmenováním (tropy)
-
narozdíl od logického, gramatického atributu epiteton rozsah významu substantiva
nemění, pouze zdůrazňuje určitou vlastnost zobrazovaného předmětu nebo jevu
epistolární lit.
-
literatura psaná formou dopisů
epizoda
-
vložka, vedlejší příběh vedle hlavního děje
epopej
-
z řec. epos = slovo, poieó = skládám
-
nejčastěji velká výpravná báseň → epos
-
z řec. epos = slovo, řeč, pověst
epos
-
rozsáhlá epická báseň s pomalým tokem děje a zálibou v epizodách
líčí hrdinské skutky jednoho nebo více význačných osob či významných událostí
er – forma
-
vypravování třetí osoby
eufemismy
-
z řec. eu = dobře, fémi = mluvím
-
zjemňující slova a výrazy pro drsné či nepříjemné předměty, jevy nebo děje
-
z řec. eu = dobře, fóné = zvuk
-
libozvuk → opak kakofonie
-
zvuková stavba lit. díla a nauka o ní
expozice
-
úvodní část syžetového (= epického nebo dramatického) díla
expresivita
-
vyjadřování s převahou citových složek
fabule
-
dějový podklad díla
figury
-
básnické ozdoby vytvořené zvláštním seskupením slov
fikce
-
výmysl; myšlenková konstrukce děje nebo stavu, který ve skutečnosti neexistuje
forma lit. díla
-
souhrn činitelů, které v lit. díle nesou, člení, modifikují a organizují sdělovaný obsah
eufonie
-
zvuky jazyka a grafická podoba; lexikální, gramatické a stylistické prostředky;
struktura díla (styly, žánry, aj.)
-
dílo neúplně zachované nebo nedokončené
-
záměrně nedokončená díla byla oblíbených lit. žánrem něm. romantismu
fraška
-
dramatický útvar, krátký nevázaný komediální příběh
frázování
-
členění uměl. díla v menší logické celky → fráze
gradace
-
groteska
-
zvláštní, neobvyklé ztvárnění skutečnosti se zkarikovanými výjevy i postavami
happy end
-
šťastný konec
historický
román
-
prozaické vyprávění, jehož děj se odehrává v minulosti
fragment
stupňování; hromadění stále silnějších výrazů, a to buď směrem vzestupným (→
klimax) nebo sestupným (→ antiklimax)
homonyma
-
slova stejně znějící, ale s odlišným významem
horror
-
prozaický a filmový žánr, záměrně vyvolávající u čtenáře pocit strachu
hovorový styl
-
jedna ze čtyř zákl. stylových rovin spisovného jazyka
humor
-
žertování, vyvolávání dobré nálady u druhých lidí
hymnus
-
původně slavnostní píseň na počest bohů
-
nyní báseň opěvující přírodu lidstvo apod.
hyperbola
-
nadsázka, zveličování
idea v literatuře
- objektivní společenský a historický smysl literárního díla a jeho poznávací hodnota
ideologie
- souhrn představ a názorů, které si vytváří určitá spol. skupina, vrstva
ich-forma
-
způsob literární umělecké výpovědi, kdy 1 osoba sama vypráví ze své perspektivy,
co prožila, popř. co jí bylo vyprávěno, zříká se objektivity "vševědoucího"
vypravěče.
objevuje se už u Homéra - Odysseus, dále např. romány Dickense, Manna
iktus
- z lat. ictus = úder
- rytmický přízvuk ve verši, metrický důraz, příznak sloužící k delimitaci úseků metra
individuální styl
-
charakteristický a jednotný princip výstavby jazykových projevů určitého jedince
a. IS. jazykový - zahrnuje stylovou organizaci z jazykového hlediska - podřízen IS. literárnímu
b. IS. literární - zahrnuje nejazykové složky - téma, idea, syžet,...
individuální styl má v ústním projevu každý člověk, v tvorbě každý vyspělejší spisovatel.
interpretace
- každý výklad smyslu nějakého textu
a. v nejširš. slova smyslu = každý přístup ke skutečnosti usilující o výklad jevu jeho příčin a
podmínek
b. v užším smyslu = interpretace literárněvědní disciplína - cílem je co nejadekvátnější pochopení a
výklad smyslu uměleckého díla
c. v teorii překladu = postup uměleckého překladu, spočívá v co nejsprávnějším přetlumočení ideje
i uměleckých hodnot originálu
inverze
- z lat. inversus = obrácený, zvratný
-
změna gramaticky obvyklého pořádku slov motivovaná potřebou zdůraznit
některou složku výpovědi (např. s ohledem na rýmovou shodu), emocionálně podbarvit
větný úsek
nejvíce se uplatňuje v poezii, ale je běžná je i v umělecké próze.
ironie
- posun významu, v němž kladně hodnotící soud má negativní, hanlivý smysl
- přítomna už v řecké komedii a tragédii
- mistry ironie byli např. Swift, Havlíček
jamb
- dvouslabičná veršová stopa, kde přízvuk je vždy na sudé slabice (ð │U ―│)
jazyk umělecké
literatury
-
určuje základní druhové vlastnosti slovesného umění, využívá soustavu výrazových
prostředků (tropy, figury)
kakofonie
- z řec. kakos = špatný, fóné = zvuk
- seskupení hlásek v daném jazyce považované za nelibozvučné
- někdy oživuje opomíjené zvukové kvality ("Krmí/krví/krky/horských/kondorů")
- jindy naznačuje potřebu větší artikulační námahy
kalambúr
- z franc. calembour = slovní hříčka
- využití: a) zvukové podobnosti nebo totožnosti 2 významově různých pojmenování
b) mnohoznačnosti pojmenování jediného
kalk
- slovo nebo slovní obrat otrocky napodobující výraz cizího jazyka
- v češtině např. slovo "rychlovlak" podle něm. Schnellzug, jehož -správným českým protějškem je rychlík
kapitola
- rozsáhlejší dílčí celek vědeckého, popř. uměleckého díla
- je významově uzavřenější a samostatnější než odstavec
- mívá samostatný název, někdy i podtitul
katarze
- z řec. katharsis = očištění
- mravně očistné působení lit. díla na diváka nebo čtenáře
- zahrnuje v sobě "rozhodný moment"
katastrofa
- závěrečná část stavby tragédie
- konečný obrat v ději směřující k tragickému vyřešení konfliktu
klasicismus
- směr v evropských literaturách a umění v 17. a 18. stol
vyznačuje se nápodobou forem antic. umění, pevným systémem estetic. pravidel a norem
klimax
- řec. = žebřík,schody
- druh řečnické figury
- uspořádání slov nebo slovních spojení blízkého významu tak, že se účinek stupňuje
- např.: Nezval:"...smutek, stesk a úzkost z života i smrti")
klišé
-
ustálený slovní obrat, který stereotypním užíváním ztratil svou životnost a do jisté
míry i původní význam
- jsou převážně literárního původu, nejčastěji se vyskytují v publicistickém stylu
umělecká literatura je využívá zejména se satirickým záměrem.
kolize
- dějový úsek, který rozvíjí dramatickou zápletku
-
objevují se zde první střetnutí hlavního hrdiny nejčastěji s jinou osobou, někdy se
sebou samým, dějová zauzlení, která určují rozvoj
komedie
- základní dramatický žánr líčený s veseloherní nadsázkou, s cílem vyvolat komičný účinek
- hra končí převážně smírem.
komično
- z řec. kómos = veselý průvod, zábava
- forma emocionálního hodnocení jevů, projevujícího se zpravidla smíchem
kompenzace
-
postup, který nahrazuje vypuštění určit. stylisticky závažného prvku jeho užitím
jinde v textu
týká se hovor. výrazů, archaismů, emocionálně zabarvených slov, někdy i slovních hříček.
kompozice
- záměrné uspořádání jednotlivých jazykových i tématických složek literárního díla v celek
- v kompoziční výstavbě se projevují hlavně vztahy časové, místní a příčinné
-
konflikt
- střetávání zájmů ústředních postav lit. děl
kontrast
- protiklad různých složek díla, často bývá vyjádřen již titulem (Vojna a mír)
kritický realism.
- umělecký a literární směr 19. a 20. stol.
- založen na kritickém vztahu ke skutečnosti
- konflikt mezi očekávaným ideálem a střízlivou skutečností
- v ruské lit. Turgeněv, Gončarov, Tolstoj, Dostojevskij, Čechov
kritika literární
- oblast lit. publicistiky zaměřená na výklad, posuzování a hodnocení soudobých lit. děl
- funguje jako prostředník mezi literaturou a čtenářem, ovlivňuje při tom obojí
krize
- 3. fáze výstavby dramatu, kde výrazně vstupuje do popředí výsledek kolize
- vyvrcholení dramatického konfliktu
kronika
- prozaický i veršovaný žánr středověkého písemnictví
- historický spis zaznamenávající chronologicky dějinné události
kvantita
- z lat. quatitãs = množství
- trvání, délka hlásek
- v časoměrné prozódii se stává základní zvukovou složkou organizovanou při výstavbě
verše
legenda
- lat. = to, co má být čteno
- veršovaný nebo prozaický útvar náboženské epiky středověku
- vypráví o životě, skutcích, zázracích a mučednictví církevních světců
leitmotiv
- motiv procházející celým lit. dílem, popř. opakující se část díla
může to být kterákoliv složka lit. útvaru, tedy i jednoduché pojmenování, strhává-li
na sebe opakovaně náležitou pozornost
letopisy
= též anály
- z lat. annus = rok; annalis = týkající se roku
- raná forma dějepisectví
-
podává prosté záznamy o událostech pouze mechanicky = v chronologickém sledu
podle jednotlivých letopočtů a bez ohledu na hlubší souvislosti mezi jednotlivými
událostmi
nevytvářejí ani nerespektují žádnou zvláštní literární formu
licentia poetica
= básnická licerace
- lat. = básnická volnost
-
lidová slovesnost -
tradiční označení těch jevů v uměleckém lit. díle, které na jedné straně odpovídají
normě umělecké slovesnosti a jsou z tohoto hlediska považovány za “dovolené”
zatímco na straně druhé narušují některou z norem obecně závazných pro jazykové
projevy neumělecké
tvorba, která vzniká bez písemné fixace mezi venkovskými a částečně městskými
vrstvami obyvatelstva a tradovaná ústním podáním
- součást folkloru (= lidové duchovní kultury)
vznikala s užitkovým záměrem magicky působit na předmět (zaříkadla), poradit
vyjádřenou zkušeností (přísloví, pranostiky), či vysvětlit základní přírodní úkaz
(etiologická pověst)
literární proces
- z lat. prõcessus = pokrok, postup
soubor všech dialekticky spjatých vývojových proměn v lit., uskutečňovaných za
historicky konkrétní situace, spolupůsobnosti autorů (literárních škol, generací) a literár.
publika (kritiky)
literatura
- z lat. littera = písmeno; litterae = písemné záznamy
-
lit. umělecká
techniku, umění, náboženství, politiku, právo)
základním a nejdiferencovanějším vyjadřovacím prostředkem literatury jsou
spisovné jazyky ve všech svých slohových vrstvách
- druh umění jehož materiálem je jazyk
-
litotés
soubor veškerých písmem zaznamenaných jazykových projevů určitého národa,
epochy nebo celého lidstva, zahrnující nejrůznější obory lidské aktivity (vědu,
je formou společenského poznání, tvůrčím odrazem skutečnosti vyjádřeným
specifickými jazykovými prostředky v konkrétních uměleckých obrazech
zachycujících jak podstatu, tak i vnější smyslovou stránku předmětů a jevů
skutečnosti
- řec. = jednoduchost, zdrženlivost
- rétorická a stylistická figura, vznikající tím, že se slovně říká méně, než je míněno
- vykládána dvojím způsobem:
a. zmírnění určitého výrazu použitím negace jeho opaku (starý → nemladý), popř. dvojí
negace (to není nemožné)
b. opak nadsázky (hyperboly) - použití eufemismů
lyrická próza
-
lyrickoep. žánry
-
jedna z hlavních žánrových skupin literatury, která se vyznačuje kombinací dvou
druhových principů, podle nichž se literární díla utvářejí a druhově rozlišují, tj.
lyriky a epiky
vzájemné prolínání lyrických a epických znaků
nad vlastním dějem dominuje autorův vztah k ději a silně se prosazují subjektivní prvky
lyrika
- z řec. lyrika melé = lyrou doprovázené verše
- vedle epiky a dramatu základní, zpravidla ve verších realizovaný básnický druh
- odlišuje se nedějovým základem
- l. bezprostřední x l. představující x l. apelativní
meditativní
poezie
- z lat. meditãe = uvažovat
- žánr lyrické poezie, vyzdvihující úvahovou, rozjímavou složku
- vůdčími tematickými okruhy jsou problémy poznání světa, podstaty bytí a pojetí hodnot
- ve středověké a barokní literatuře pracovala s formou modlitby, litanie a vidění
- Novalis, K. H. Mácha, R. M. Rilke, O. Březina, V. Holan
metafora
- řec. = přenesení
- druh básnického obrazu
-
nahrazuje slovo nebo slovní obrat slovem nebo sl. obratem jiného druhu, z jiné
smyslové oblasti, z jiné sféry věcí, jevů a představ, a to na základě podobnosti
od přirovnání se liší tím, že nepřirovnává něco k něčemu
metateze
- z řec. metathesis = přesmyknutí
-
v jazykovědě = přesmyknutí dvou hlásek nebo slabik ve
stavbě slova v průběhu hist. vývoje jazyka (např. řecké “akmon”
→ česky “kámen” ð ak → ka)
-
v poetice = stylistický prostředek, využívající opakování
zvukově podobných slov lišících se přesmyknutím (např. planá
palma)
metonymie
- z řec. metónymia = záměna jména jménem
-
metrum
druh básnického tropu, který využívá k označení předmětu jmén jiného předmětu,
který je s ním ve vztahu úzké a typické věcné souvislosti. (číst Shakespeara)
- z řec. metron = míra
- 1. obecně = norma veršového rytmu, určující organizaci jazykových prvků ve verši
2. v antic. metrice = rytmická jednotka vytvářená jednou nebo dvěma úzce spjatými
stopami
monolog
- z řec. monos = sám; logos = řeč
- samomluva, samostatná promluva, která je protikladem rozhovoru (dialogu)
motiv
- z lat. mõtivus = uvádějící v pohyb; z franc. motif = popud, pohnutka
-
nejjednodušší část slovesného uměleckého díla, která má ještě své téma, ale je již
nerozložitelná obsahově
- dělí se zpravidla na dynamické, statické a volné
např. líčení činu nějaké osoby či jednoduché události, popis předmětu, apod.
motivace
-
systém činitelů, na němž závisí důvodnost, opodstatněnost a věrohodnost v jednání
postav a při vývoji události
- týká se vypravěčské prózy a dramatu (tedy syžetových útvarů
tři základní druhy - fantastická, realistická a oslabená
motto
- z ital. motto = heslo
-
neologismy
nejčastěji citát, bezprostředně uvozující celistvý vlastní text (literární dílo nebo jeho
relativně uzavřenou část, např. kapitolu) a vstupující s ním do významového vztahu.
- z řec. neos = nový; logos = slovo
-
nová slova a výrazy v jazyce, které vznikají ze stylových potřeb, zejména z důvodů
aktualizace v uměleckém stylu
slouží ke zvýraznění, originálnímu vyjádření
nepřímá řeč
- pojem stylistiky, nepřímo sdělený projev (myšlenka) určité postavy
- z hlediska obsahového je projevem postavy jazykovou výstavbou je součástí řeči vypravěče
nevlast. přímá
řeč
- pojem moderní stylistiky
- řeč, která je předkládána jako projev postavy, avšak je reprodukována vypravěčem
-
nonsens
je variantou přímé řeči, od které se v písemném projevu liší jen tím, že je graficky
nevyznačena, a proto snadněji splývá s pásmem vypravěče
- z angl. nonsense = nesmysl
- označení pro žánr lyrické poezie, blízký grotesce
-
novela
celistvého estetického účinku je v něm dosahováno zdánlivě nesmyslným (tj.
nelogickým, paradoxním, absurdním) spojováním slov nebo představ
- z ital. novella = novinka
-
epický prozaický žánr zpravidla středního rozsahu, jehož základ tvoří poutavý
příběh s výrazným zakončením
obraz literární
- jedna ze základních kategorií literární tvorby
- může znamenat:
1. prostředek,jímž je vyjádřena specifičnost uměl. odrazu a vztahu umění k realitě
vůbec
2. dílčí součást výstavby literárního díla: a) obraz krajiny, události, člověka, apod.
b) tropy a figury
3. dílo jako celek
obsah lit. díla
-
skutečnost reprodukovaná z hlediska určitého aktivního přístupu umělce, tedy
světonázorově jednosytný soubor předmětů, událostí, charakterů, situací, problémů,
názorů, emocí a výzev, komunikovaných literárním dílem
óda
- z řec. ódé = píseň
- forma meditativní lyriky vyznačující se patosem a nadneseným, oslavným uchopením
předmětu
oněginská strofa
- strofa Puškinova díla Evžen Obětin
- složená ze 14 veršů ve čtyřstopém jambu
- uvnitř strofy se ještě člení rýmem na 3 čtyřverší a závěrečné dvojverší
- první čtyřverší má rým střídavý, druhé sdružený, třetí obkročný a záv. dvojv. rým sdružený
- schéma: abab ccdd effe gg
užil ji např. J. Mahen v epické básni Scirocco (1923)
onomatopoie
- z řec. onomatopoiá = tvoření slov ; též zvukomalba
- jednotlivé hlásky slova vyvolávají dojem skutečného zvuku, nebo ho alespoň připomínají
oxymorón
-
z řec. oxys = kyselý, móros = pošetilý
-
druh tropu založený na významovém protikladu
(ledový oheň, výmluvné mlčení, živá mrtvola)
palindrom
- z řec. palindromos = couvající, vracející se
- slovo, věta nebo verš, které čteny zleva doprava a zprava doleva dávají stejný smysl
kobyla má malý bok, jelenovi pivo nelej, na pět šídel hledí Štěpán, …
paměti
=
také memoáry
-
z franc. memoire = paměť, památka
-
epický žánr, přechod mezi věcnou a uměleckou lit.
-
autor chronologicky zaznamenává vzpomínky na prožité
události; subjektivní pohled
-
ve středu pozornosti není sám autor (autobiografie), ale lidé, kteří ho obklopovali,
události, jichž byl svědkem, dobové zvláštnosti, …
pamflet
-
publicistický nebo literární žánr, někdy anonymní, často v podobě letáků
-
demaskující a satirickou kritikou napadá známou osobu, společenskou skupinu,
instituci
-
cíl: odhalit a překazit její záměry
určen širšímu publiku, expresivní, rétorický styl, užívá nadsázku, satiru
paradox
-
z řec. paradoxon; para = vedle, doxa = domněnka
- spojuje pojmy a představy, jež si navzájem odporují, někdy mají výsměšný podtext
parafráze
-
z řec. para = vedle, frasis = výraz
-
umělecké dílo nebo jeho část, vytvořené na základě analogie k jinému dílu nebo
jeho části s tím, že nově vzniklý text zachovává některou složku původního díla
-
autor může na výchozí text navázat souhlasně, nebo polemicky
paralelismus
-
z řec. parallélos = rovnoběžný
-
figura založená na opakování stejných nebo podobných
konstrukcí
-
může být syntaktický, tematický…
Na Dunaji pláva húska biela; húska biela s červenými ústy; nie to húska, ale panna biela,; panna biela s červenými ústy
parodie
-
z řec. paródiá = přezpívání
- imituje a kritizuje určité (literární) dílo podtržením jeho typických rysů
paronomázie
-
z řec. paronomasiá = chybné tvoření slov (záměnou písmen)
básnická figura založená na nahromadění slov stejného slovního základu, často jde
o slova odvozená od téhož kmene - Slavme slavně slávu Slávů slavných (J.Kollár “Slávy
dcera”)
pásmo postav
- jeden ze základních typů promluv ve fabulované próze
-
pásmo
vypravěče
mluvčí je plně aktivní, promluvy jsou v tomto smyslu označovány za “subjektivní”,
mají charakter dialogu
- jeden ze základních typů promluvy ve fabulované próze
- charakterizuje ho “vypravěčská objektivita”
- má charakter monologické promluvy
pastorální lit.
-
z lat. pástorális = pastýřský
souborné označení pro díla epická, lyrická i dramatická představující pastýře,
rybáře, myslivce a vesnické obyvatele, žijící vzdáleně od městského ruchu a větších
skupin lidí ve spokojenosti, harmonii a shodě s přírodou (už v antice – Vergilius)
patos
- z řec. pathos = silné pohnutí mysli, vzrušení, afekt
-
hnutí, které má záměr vyvolat v posluchačově mysli základní city jako lásku, zálibu
nebo naopak nenávist, odpor, strach
projevoval se ve všech druzích umění slavnostní, vzrušenou, patetickou řečí nebo vypjatým
líčením
perifráze
-
z řec. perifrasis = opis
druh básnického tropu; název jevu, předmětu nebo člověka se nahrazuje opisem
jeho nejcharakterističtějších vlastností ð zvyšuje obraznost sdělení, zdůrazňuje,
zjemňuje
orel - král ptáků; Japonsko - země vycházejícího slunce
periodizace
literatury
-
z řec. periodos = obíhání, kroužení, opakovaný oběh
- přehledné členění lit. vývoje na časově vymezeně historické úseky (periody)
- cíl roztřídit značné množství materiálu, systematizace
- členění po stoletích, podle politických mezníků, ideové, stylové,…
peripetie
-
z řec. peripeteia = náhlý obrat
-
nečekaný obrat děje, který zpomaluje spád dramatického příběhu před závěrem
-
přináší rozhodující změnu, která byla sice připravována, protože celou svou
podstatou tkví v události, ale zároveň je překvapující
-
posouvá hrdinovo jednání a tím všechen děj směrem, který se od počátečního
značně liší
personifikace
-
z lat. persona = osoba; facere = dělat, zosobnění
připodobňuje neživé předměty nebo jevy živým bytostem
pikareskní
román
-
ze španěl. pícaro = šibal, šejdíř
-
raná forma dobrodružného románu, hl. postavou šibal, sluha, který putuje od
jednoho pána k druhému a prožívá ve své službě nejrůznější dobrodružství
-
svůj příběh vypráví obvykle sám; je ztělesněním lidové
chytrosti a nezdolnosti
satira na vyšší společenské kruhy
vznikl v 16., 17. století ve Španělsku - např. “Lazarillo z Tormesu” , ve 20.st. i Švejk
píseň
-
hudebně-básnické útvary - folklorní- melodie a text vznikaly
současně
- umělé
v moderní poezii jsou za písně označovány i skladby postrádající nápěv
plagiát
- z lat.plagiáre = krást, loupit
-
pleonasmus
označení díla, které si autor neprávem připíše za své, vědomé zcizení lit. textu
s cílem zvýhodnit sebe a poškodit jiného (→ autorský zákon, ochranná značka ©)
- z řec. pleonasmós = přebytek
- rétorická figura, soustředění výrazů nebo spojení synon. nebo navzájem si hodně blízkých
Nyní už spí všechny lesy, pole, louky, lidé i města = Spí celý svět
podobenství
= též parabola
- z řec. parabolé = přirovnání, shoda
-
podtext
nepříliš rozsáhlý epický žánr didaktické literatury, podávající nějaké naučení
vyprávěním analogického příběhu z jiné a zpravidla pro názornost konkrétnější
oblasti
= též subtext nebo druhý významový plán (rovina) textu
-
doprovodný, přímo nevyslovený skrytý význam promluvy, který vyplývá z jejího
zasazení do určitého verbálního či situačního kontextu nebo se zakládá na
alegoričnosti
citově podbarvuje, posouvá a v různé míře modifikuje explicitně vyjádřený,
bezprostřední význam textu
podtitul
- doplněk titulu (názvu) lit. díla, vedlejší titul
podává informaci o tom, na co v titulu nezbylo místo, velmi často žánrovou char. díla
poéma
- z řec. poiéma, franc. poéme = báseň
- původně synonymum pro báseň vůbec
- později významově zúženo jen na rozsáhlejší básnickou skladbu
- zpravidla epické (epos, epopej) nebo lyrickoepické (básnická povídka)
- běžně užíváno zejména v ruské lit. (Puškám, Lermontov, Někrasov, …)
poetika
-
z řec. téchné poietiké = umění básnické
- nauka o výstavbě a tvaru literárního uměleckého díla; součást teorie literatury
poetismy
=
básnická slova
- slova užívaná v uměleckém stylu, spjata s určitou básnickou osobností nebo směrem
poezie
-
z řec. poésis = tvorba
-
v antice se za ni považovala veškerá umělecká tvorba
-
psaná veršem, rytmická
- základní jednotkou je verš, jehož charakterist. znakem je metrické a rytmické uspořádání
pohádka
=
také báchorka
-
jeden ze základních prozaických žánrů ústní slovesnosti
-
lidová - vyprávění fantastické, dobrodružné povahy, mísí se realita s fantazií, prvky
magické, mytologické
-
určitý, ale blíže neurčený čas; ustálené formule na začátku a
na konci
-
vyjadřují názory, životní pravdy, zkušenosti, sny, touhy
určitého kolektivu
sběratelé pohádek v 19. st. - Erben, Němcová, bratři Grimmové
umělé pohádky - Andersen, O. Wilde, Čapek, Werich…
pointa
-
z franc. pointe = špička, hrot
-
vtipný, překvapující závěr vyprávění; hlavní myšlenka anekdoty, závěru básně,
filmu a jiných literárních útvarů
polopřímá řeč
- použití řeči hrdiny v řeči vypravěče (autora)
poloverš
= též hemistich (z řec. hemi =polovina; stichos = verš
-
jeden ze dvou úseků verše, vzniklých rozčleněním verše střední dieresí
-
z řec. poly = mnoho, sémainó = znamenat
-
mnohoznačnost, víceznačnost
-
z řec. poly = mnoho, syndeton = svázané
-
bohaté užití spojek při spojování větných členů nebo vět
-
z franc. portrait = podobizna
-
podobizna, biografie
postava
-
hrdina, hrdinové vyskytující se v díle
postmodernism
us
= též postmoderna
-
evropský myšlenkový směr poslední třetiny 20. stol.
pověst
-
prozaický žánr pocházející z lidové slovesnosti
-
fantastické prvky v kontrastu s reálnými historickými osobami, událostmi a prostředím
povídka
-
prozaický žánr středního rozsahu s poměrně jednoduchým dějem
pozn. scénické a
režijní
-
prolog
-
z řec. prologos = úvod, předmluva
-
úvodní část lit. díla, seznamuje čtenáře s okolnostmi, které předcházely vlastnímu ději
polysémie
polysyndeton
portrét
poznámky ve scénářích (dramatu, filmu) upřesňující umístění scény, chování herců,
popř. jejich kostýmy, způsob zahraní scény, použití hudby atd…
proud vědomí
-
doslovný překlad z angl. stream of consciousness
-
stálý tok procesů ve vědomí či na jeho prahu, formou subjektivního, zpravidla
nesdělitelného, prožívání
-
základním výrazovým prostředkem je vnitřní monolog vědomí
J. Joyce, M. Prousta, V. Wolf, D. Richardsonová
próza
prozaismus
prozódie
-
z lat. prõsa örãtiõ = řeč postupující přímo, tj. nedělená na verše
-
souhrnné označení pro lit. díla, která nejsou psána ve verších nebo dramatické podobě
-
jazykový prostředek typický pro prózu
-
z řec. prosódia = nauka o rytmu, původně o přízvuku
slovo z vědeckého, běžného nebo věcného jazyka, které působí v uměleckém textu
příznakově, popř. nesourodě
-
odvětví versologie zkoumající využití zvukových vlastností hlásek (přízvuk, výška
tónu, délka,…) z hlediska výstavby verše
-
časoměrná, sylabická, sylabotónická, tónická, prozodie volného verše
překlad
umělecký
-
překlad uměleckého díla, který není doslovný
-
je kreativní, používá množství jazykových prostředků aniž by změnil děj překládaného díla
přesah
= též enjambement
-
neshoda rytmického a větného členění, při níž syntaktický celek přesahuje z
jednoho verše do druhého
přímá řeč
-
řeč postavy, hrdiny, uvozená v textu uvozovkami (”)
přirovnání
-
vystižení a určení jevu na základě vlastností shodných s vlastnostmi jevu jiného
přízvuk
-
komplexní prozodická kvalita odlišující některé slabiky proudu řeči od slabik jiných
-
její součástí je zesílení hlasu, změna tónu, popř. prodloužení slabiky
-
z řec. pseudos = lež, onyma = jméno
-
jméno,které používá autor místo svého občanského jména (Mark Twain,Maxim Gorkij,Antal
pseudonym
Stasek)
psychol. román
-
z řec. psýché = duše
-
románový žánr příznačný pro realisticku prózu 19. století
-
zaměřuje se na vykreslení duševního života, chápaného jako střetávání
protikladných stavů a pocitů
důraz spíše na zobrazení niterných reakcí postav než na objasnění vnějších motivů,
jimiž je chování hrdinů determinováno
realismus
-
z lat. reãlis = věcný, skutečný
-
lit. směr, věcnost, obecně smysl pro skutečnost, způsob myšlení a jednání založený
na kritickém poznávání skutečnosti
refrén
renesance
-
z franc. refrain = opakování
-
část básně (písně), která se pravidelně opakuje a jejíž text se nemění
-
z franc. renaissance = znovuzrození, obrození
-
jedna z nejvýznamnějších epoch v evropském sociálním a duchovním vývoji, spjatá
s ekonomickým, politickým a kulturním vzestupem měšťanstva
vznikla na přelomu 13. a 14. století Itálii, šířila se dále do An.,Fr.,Šp.,Něm. a stř.
Evropy
široký světonázorový proud, filozofický zájem o člověka jako jedince,
zdůrazňování objektivní síly a moci lidského rozumu
humanismus – filozofický směr renesance
retardace
román
román ve
verších
romantismus
-
z lat. retardãtiõ = zdržení
-
kompoziční prostředek dramatu a epické prózy
-
zpomalení, zdržení dějového postupu, které zesiluje dějové napětí
-
z franc. roman = původně literární dílo, psané národním, lidovým jazykem
-
velký prozaický epický žánr
-
zachycuje rozsáhlou oblast jevů, událostí, společenských vztahů a psychologických situací
-
základní prvek konstrukce románu = fabule
-
veršovaný lyrickoepický žánr, spojující organicky románově větvené vyprávění
s principem lyrickým jako tmelící a pořádající složkou
-
vázán konvencemi básnické formy
-
z franc. romantique = původně “jako v románě”, románový; později - tajemný,fantastický
-
jedna ze základních vývojových etap evr. literatury a umění, vytvářející v první
polovině 19. stol. široký a vnitřně diferencovaný umělecký proud
dává přednost jedinci, jeho osobním soukromým zájmům a vnitřním prožitkům
před všemi nadosobními příkazy a dogmat
do popředí staví požadavek originality, svobodné hry imaginace a tvůrčí aktivity
umělce
rým
-
zvuková shoda konců slov, slov nebo slovních skupin většinou na koncích rytmických řad
rytmizovaná
próza
-
próza rytmicky organizovaná, v níž se projevuje tendence k pravidelnému
využívání zvukových prostředků jazyka
-
nejčastěji se uplatňují pravidelnosti v intonačním členění větných úseků
rytmus
-
z řec. rhythmos = tok, proud
-
reálné uspořádání zvukových prostředků verše
řečnická otázka
= též rétorická otázka
-
stylistický prostředek, využívající formy věty tázací pro vyjádření nějakého tvrzení
ačkoliv je po formální (gramatické) stránce otázkou, po stránce obsahové je silně
expresívně zabarvenou větou oznamovací, která vyjadřuje důrazné tvrzení
“Je ale nutné vřískat do všech stran, že pravda spaluje mne?” J. Kainar
říkadlo
- poetický žánr dětského folklóru,založený na převaze rytmické složky básně nad
sémantickou
satira
- z lat. satira = plná ovocná mísa, směs, všehochuť
- původně posměšná báseň, kritická k společenským i osobním lidským nedostatkům
sbírka básnická
-
nověji každé lit. dílo, které využívá humoru a vůbec estetického komična
s konkrétním společenským záměrem kritiky
-
určitým jednotícím prvkem spojený soubor básní jednoho auta, vydávaný zpravidla
v podobě samostatné knihy
-
jednotným autorstvím se odlišuje především od básnických souborů, uspořádaných
k rozmanitým praktickým nebo náboženským účelům z autorů různých
skaz
-
ruský folklórní vypravěčský žánr, vyznačující se používáním běžné hovorové řeči
slang
-
z angl. language = jazyk; ‘s = přípona přivlastňovací
-
druh tzv. sociálního nářečí; slangové prostředky jsou výrazně nespisovné a expresívní
-
soubor výrazových prostředků, typických pro určité zájmové společenství
-
záměrná deformace slov (prófa, děják), hojné přejímání cízích nebo argotických
výratů (lágr, prachy), metaforická pojmenování (šerif místo ředitel), záliba v synonymech
směr literární
-
časově a místně vymezená, sociálně i historicky podmíněná, dynamicky se
vyvíjející jedno-ta základních ideově uměleckých rysů tvorby relativně ohraničené
skupiny autorů
smíšená řeč
-
řeč vypravěče, ve které jsou obsaženy výrazy převzaté z řeči postav, o kterých se
pojednává
-
vyznačuje se všemi znaky pásma vypravěče, avšak i určité znaky pásma postav,
tudíž je založena na stejném principu jako polopřímá řeč
socialistický
realismus
-
základní směr literatury v SSSR a v literaturách socialistických zemí
historicky je jeho vznik podmíněn novou realitou - nástupem proletariátu, epochou
socialis-tických revolucí, utvářením a rozvojem socialist. společenského zřízení a
budováním komunistické společnosti
komplexní zobrazení člověka v jeho vývoji, zachycení nových stránek lidské
osobnosti i změn ve vztazích mezi lidmi, jež vznikají v důsledku rozvoje
socialistické společnosti, postižení nových hodnot (nový vztah k práci, pojem pracovního
hrdinství)
sonet
spád
-
z it. sonetto = jemný zvuk, též malá skladba; z lat. sonãre = zníti
-
nejrozšířenější pevná forma evr. lyrické poezie
-
vyznačuje se závazným počtem 14 veršů, členěných do 4 strof (2 čtyřverší a 2 trojverší)
-
obě kvarteta i terceta zpravidla tvoří relativně uzavřený celek (stejný vzorec rýmu)
-
rozložení přízvuků ve verši
a. vzestupný - přízvučná slabika na konci (jamb, anapest)
b. sestupný - přízvučná slabika předchází slabiku nepřízvučnou
spondej
stance
-
z řec. spondé = oběť; spondeios = k oběti náležející, hlavně hudba
-
stopa realizovaná dvěma přízvučnými slabikami
-
z ital. stanza = síň, stavba; zde ve smyslu rýmovaná stavba
-
základní strofa italského eposu (popř. lyriky), skládající se z osmi 11slabičných
veršů, rýmovaných zpravidla abab abcc
-
vznikla ve 13. stol. v ital. duchovní lyrice (siciliána), do renesan. poezie ji uvedl Boccaccio
stopa
= též akt
-
strofa
styl
nejmenší jednotka sylabotónického a časoměrného verše, vyčlenitelná pouze ve
vztahu k jeho celistvosti jako určité charakteristické seskupení slabik na základě
jejich prozodic-kých vlastností
-
též sloka
-
z řec. strofé = obrat
-
významový a intonační veršový celek, pravidelně se v básni opakující
-
jednotlivé verše uvnitř strofy mohou přitom mít stavbu jek shodnou, tak různou
-
rozhodující pro vznik strofy je pouze opakování jejich systému v básni
-
z řec. stylos = rydlo
sloh - příznačný způsob provedení uměleckého díla, charakteristický pro určitého
umělce, školu, směr nebo období
styl jazykový - jednotný způsob výběru a uspoř. jaz. a tematických prostředků v mluveném a psaném
projevu
stylizace
-
z fr. stylisation = vyjádření, úprava
-
formulace jazykového vyjádření; osobitý způsob zpracování uměleckého díla
sylabický systém sylabotonický s.
-
ve verši rozhoduje počet slabik
ve verši je závazný počet, ale také rozložení slabik přízvučných a nepřízvučných
symbol
-
z řec. symbolon -poznávací znamení, znak
mnohovýznamové vyjádření, které jen naznačuje, napovídá složitý vztah
k označované skutečnosti
může vycházet z obrazného pojmenování (metaforického, metonymického), může
být spřízněn i s alegorií, může vyplývat z mýtu
vždy ponechává prostor pro subjektivní čtenářovo domýšlení a významové dotváření.
synekdocha
-
synonymie
z řec. synekdoché = záměna příbuzných pojmů
druh básnického tropu, pojmenivání, při němž označujeme nějakou věc jménem
věci jiné na základě jejich věcných souvislostí kvantitativních (část zastupuje celek)
-
z řec. synónymia = stejnojmennost, souznačnost
-
vztah ekvivalence mezi výrazy téhož významu
-
vyjadřování stejného nebo obdobného významu různými slovy nebo mluvnickými
prostředky
-
Čapek: …a ta řeka vám hučí a duní, řve, bučí a řinčí, rachotí a troubí samými
loděmi, remorkéry, pakeboty, sklady, loděnicemi, jeřáby…
syžet
téma
-
z franc. sujet = námět
-
dějové schéma epického či dramatického díla
-
způsob uspořádání tematických složek
-
z řec. thema = položka
-
předmět uměleckého díla, jeho hlavní námět
-
tendence
titul
-
z lat. tendere = směřovat
-
dobově, společensky podmíněný myšlenkový záměr literárního díla
-
úmysl autora vyjádřit a ztělesnit svým dílem určité soc., politic. nebo světonázorové pojetí
-
z lat. titulus = nadpis
-
nadpis, název, označení díla, a to nejen pro bibliografickou potřebu
tónický systém
podává sdělení o objektivních dějích či subjektivním dění, myšlenkách či citech,
volních hnutích, a to neopakovatelně konkrétním uměleckém pojetí, o jehož
charakteru rozhoduje autor
titul představuje dílo určitým jeho motivem, někdy např. jménem titulní postavy, a
poskytuje výchozí informaci pro interpretační cestu k uměleckému smyslu
- z řec. tónos = protažení, přízvuk
-
versifikační systém stabilizující počet přízvučných slabik ve verši bez ohledu na
počet a rozmístění slabik nepřízvučných
typický především pro poezii starogermánskou a staroruskou (byliny)
tradice literární
- z lat. trãdere = odevzdávat, předávat
-
tragédie
působení literárních děl minulosti v pozdějším vývoji literatury, tj. vliv souboru
prvků, příznačných pro starší literární období, směry, metody a tvůrčí techniku, na
uměleckou praxi pozdější
nová tvorba navazuje vždy buď nezáměrně (neuvědoměle) anebo záměrně (programově)
na určité prvky nebo tendence starších vývojových etap
- z řec. tragóidiá = zpěv kozlu (tragos = kozel; óidé = zpěv)
- jeden ze základních a nejstarších dramatických žánrů
- drama vážného obsahu, zobrazující tragično
tragikomedie
- divadelní žánr, který slučuje dramatické prostředky tragédie i komedie
-
pojem t. není přesně vymezen, někdy se jí rozumí vážný děj s humorným
rozuzlením, jindy naopak komediální zápletka ústící do vážného nebo tragického
řešení
v obou variantách se tragično i komično organicky prolínají
travestie
- z ital. travestie = převléci, parodovat
- žánr humoristické literatury, karikující témata tradičně pojímaná jako vznešená
- vrcholným obdobím travestie je osvícenství
trochej
- z řec. trocháois = rychlý, běžící; řidčeji též chorej (z řec. choreios = patřící k tanci)
- v české sylaotonické poezii je t. nejběžnějším veršovým útvarem
- dvouslabičná veršová stopa, kde přízvuk je vždy na liché slabice (ð │― U│)
- klade menší požadavky na výběr lexikálního materiálu než jamb a daktyl
tropy
- z řec. tropos = obrat
-
v poetice souborné označení pro metaforu, metonymii a ironii a pro všechnyjejich
druhy a účelové odrůdy
- jsou běžné v hovorové řeči, v žurnalistice, rétorice i v krásné literatuře
přenášení významu v t. může probíhat trojím způsobem: na principu věcných nebo
logických souvislostí (metonymie); na základě podobnosti (metafora) nebo kontrastu
(ironie)
typ
- z řec. typos = obrys, tvar
umělecký obraz, který v konkrétní, individualizované podobě obsahuje specifické
umělecké zobecnění
typizace
- specifický proces uměleckého zobecnění a tím odhalování podstaty skutečnosti
- není omezena pouze na jeden určitý literární směr, žánr, apod.
versifikační
systém
= též versifikace, prozodický systém, prozódie
- z franc. versification = veršování
-
typ výstavby verše, určený souborem vnitřně spjatých a hierarchizovaných
prostředků, jejichž organizace tvoří verš
-
využívá především prozodických vlastností daného jazyka
časoměrný, sylabický, tónický, sylabotónický,
versologie
= též teorie verše
- odvětví literární vědy (úžeji poetiky), zabývající se zkoumáním verše
verš
- z lat. versus = vrátit, obrátit
-
jazykový projev charakteristický specifickou organizací, jejíž minimální
podmínkou je segmentace v rytmické úseky
základní jednotka veršové řeči
vnitřní monolog
-
ve výstavbě fabulovaného literárního díla útvar, který usiluje postihnout myšlení
vyprávějí-cího subjektu (postavy, vypravěče) přímo v jeho zrodu
volný verš
- verš moderní poezie (od 2. pol. 19. stol.), charakteristický minimem prvků v něm
normovaných
vol. verš stopový
-
vulgarismy
- z lat. vulgãris = obecný, obyčejný, nízký
verš o značně proměnlivém počtu slabik, který však zachovává týž spád ð lze ho
rozdělit na opakující se stejné rytmické jednotky, stopy
slova a obraty s negativním citovým zabarvením, užívané při “nespolečenském” způsobu
vyjadřování (např. nadávky, hrubé výrazy, apod.)
v uměleckém díle ð v promluvách postav i v autorské řeči jako účinné expresívní
prostředky
vypravěč
- fiktivní subjekt mluvčího, který v lit. dílech epických, ojediněle dramatických, tvoří
- z kompozičního hlediska součást syžetu a prostředkuje mezi čtenářem a obsahem sdělení
-
zaumný jazyk
nelze ho zaměňovat s osobností autora, nelze jej jednoznačně ani pokládat za
mluvčího autorových postojů a názorů
- též zaum
- podle rus. um = rozum (tedy jazyk za hranicemi rozumu)
- básnický jazyk vytvářený bizarními kombinacemi hlásek a slabik přirozeného jazyka
žánry literární
- z franc. genre = rod, druh
-
souhrnné označení pro takové skupiny (soubory) literárních děl, které se vyznačují
určitými společnými literárními znaky, a to zejména kompozičními, tematickými
nebo formovými (popř. jejich různou kombinací)