Přetěžování dětí a rodičů - Prevence

Pro praxi
PhDr. Václav Jílek
Absolvent studia
psychologie na Univerzitě
Palackého v Olomouci,
psycholog
a psychoterapeut.
Frekventant integrativniho
psychoterapeutického
výcviku Skálova institutu.
Působí v Psychiatrické
nemocnici Kosmonosy
a v soukromé ambulanci
v Mladé Boleslavi.
Přetěžování dětí a rodičů
Dlouhodobý stres a jeho následky netrápí jen dospělé, ale i děti. V jejich případě mohou být
zdrojem zátěže neúměrné nároky rodičů, kteří usilují o co nejlepší přípravu svých potomků
na život. Když se pak děti dostávají do péče psychologů, jejich rodiče si nezřídka postesknou,
že už i oni melou z posledního. Málokdy si při tom uvědomují, že svým dětem připravují
podobnou zkušenost. Pokud příliš lpějí na výborném školním prospěchu a maximálním
zaplnění jejich volného času nejrůznějšími dalšími povinnostmi, možná děti nečeká spokojený
život, ale vážné psychické problémy.
Pod tíhou povinností a požadavků se i dítě může rychle
ocitnout ve stresu. Za předpokladu, že má dostatek prostoru
k regeneraci, na tom nemusí být nic špatného, protože zátěž
k životu patří. A děti intuitivně umějí použít řadu způsobů
odpočinku, které dospělé někdy musíme znovu učit. Jdou
se proběhnout po zahradě, usnou, vyřádí se s kamarády,
vypovídají se rodiči nebo se věnují své oblíbené kreativní
činnosti. Problém nastává ve chvíli, kdy k tomu dítěti nevytvoříme podmínky nebo jeho přirozené strategie na záplavu
starostí nestačí. Další nebezpečí tkví v kopírování rodičů,
kteří si sami se stresem neumějí poradit – a tak ho zajídají
sladkým nebo „vypínají” pouze u televize a počítače.
Důsledky přetížení
Málokdy dítě přijde s tím, že toho je na něj už moc. Příznaky
přetížení bývají nespecifické. Děti jsou obecně náchylnější
k psychosomatickým příznakům, takže častěji onemocní,
nebo špatně spí, začnou se v noci pomočovat, jsou ve škole
nepozorné, hůře se učí, zlobí nebo se zhorší hádky mezi
sourozenci. Úlevu mohou hledat ve vyhýbavém chovní. Začnou chodit za školu nebo vynechávat kroužky, nesvěří se
rodičům se špatnou známkou a s problémy. V pubertě a adolescenci se uvolňují s pomocí cigaret a alkoholu. Naopak nesmírně pozitivním vkladem do života je, pokud se dítě naučí
vnímat svůj práh únavy a adekvátně na něj reagovat. K tomu
potřebují podporu rodičů, kteří jeho únavu poznají, akceptují ji, pojmenují a pomohou mu k regeneraci. U předškoláků
to může znamenat uložit do postele dítě, které už je po večeři rozmrzelé. U starších dětí nabývá na důležitosti, do jaké
míry samotný rodič umí pracovat se svou únavou a jak přesně zná limity dítěte, které se navíc v čase vyvíjejí. Lehce může
na dítě klást vysoké nároky a to se cítí nedostatečné, nebo
jej naopak hyperprotektivně utvrzuje v nízkých cílech, a dítě se cítí neduživé. V obou případech si vytváří nízké sebevědomí, což může v dospělosti vést například k rozvoji deprese.
Cesta k sebevědomí
16 Prevence
Nejdůležitějším úkolem pro školní období je získání zdravého
sebevědomí. Tak o dětech přibližně ve věku od 6 do 12 let
uvažuje i Erik Erikson. Tento slavný psycholog rozdělil lidský život do osmi etap a pro každou určil jeden stěžejní
úkol. Jeho splnění dává dobrou naději na úspěšný postup
dalšími stadii, selhání naopak zanechává handicap. Pro
mladší školáky je podle jeho názoru nejdůležitější, aby si
zažili pocit úspěchu po cílevědomě vykonané práci. Musejí
prostě zjistit, že pokud o něco usilují a věnují tomu dostatek
času a energie, podaří se jim dosáhnout žádaného cíle. Splnění tohoto vývojového úkolu přináší do života pocit vlastní
kompetentnosti, výborný základ zdravého sebevědomí. Opakem je pocit méněcennosti spojený s beznadějí a bezmocí:
ať budu dělat cokoli, stejně se mi nebude dařit.
Poznat vlastní limity
Na cestě za úspěchem se dítě nezbytně setkává s překážkami,
z nichž některé vycházejí z jeho slabších stránek. Například
dítě nevyniká ve sportu nebo jeho školní výsledky zhoršují
specifické poruchy učení. Úkolem dítěte v pubertě, tak jak
o tom uvažuje Erik Erikson, je integrovat své slabší i silnější stánky do své identity. Zodpovědět si otázku, jaký jsem,
jaké jsou moje schopnosti a limity a jaké je moje místo
mezi druhými. Většinou k tomu potřebuje někoho, kdo jej
přijímá s jeho dobrými i slabšími stránkami a pomáhá mu
postavit se k nim konstruktivně. Pokud se setká s kritickým
a nárokujícím rodičem, je pro něj utváření identity obtížnější.
Rizikem přetěžování na tomto stupni je, že se dospívající
všemožně snaží naplnit úkoly a role přidělené okolím, až
nemá prostor pro vlastní zrání. Nevyrovná se se svými omezeními a podceňuje své přednosti.
Neúspěch v některé z rolí, třeba zhoršení školního prospěchu,
snadno vnímá jako celkové selhání. Extrémní příklad neempatických nároků nacházím u klienta s těžkou závislostí na
pervitinu, jehož matka mu od jeho nejútlejších let vtloukala
do hlavy své představy o tom, co musí dělat: jakou má mít
školu, jaký prospěch, jak a s kým má trávit volný čas. Když
syn nebyl schopen dostát jejím nárokům, její požadavky
se ještě zpřísňovaly. V jádru lze říci, že to s ním matka myslí
dobře, ale důsledkem je, že její syn je od 12 let na drogách
a jinou cestu úniku jejím požadavkům pro sebe zatím nenašel. Jeho sebepojetí nám přitom připadá stejně nerealistické
jako přání jeho matky.
Přenášení vlastních cílů na dítě
Jak tedy dětem pomoci v cestě ke zdravému sebevědomí
a identitě, dopřát jim dostatek stimulace a prostoru k rozvíjení
se, ale nepřetížit je nároky? Především má dítě realizovat
své vlastní sny, ne nenaplněná přání rodičů. V rámci terapie
se setkáváme s příběhy dětí, které realizují nedosažené cíle
svých rodičů. Často tomu tak bývá ve sportu či v umění.
Mluvíme o tzv. přenosu. Ten někdy může fungovat i ob
generaci. Cíle babičky, které dosud nikdo nenaplnil, jsou
skrze dceru-matku přenášeny na vnučku. Tlak na dítě pak
nabírá na síle o strach matky, že v očích babičky selže vlastně již podruhé. Poprvé, když se sama nestala třeba dobrou
pianistkou, a podruhé, když se to nepodaří docílit ani její
dceři. I malý neúspěch pak vnouče může prožívat jako fatální selhání. Proč by však mělo být talentovanější a schopnější než jeho předchůdce? Úlevu přináší, když se tento
neuvědomovaný přenos vynese na světlo a tlak na dítě poleví. Nápomocna bývá rodinná psychoterapie.
Když je dítě pozadu
Vedle přenosu v rodinách panuje očekávání, že dítě musí
ve škole či zájmových kroužcích dosáhnout alespoň stejných
výsledků jako jeho rodiče. Jindy bývají vzory děti přátel
a sourozenci. Pokud dítě výrazněji zaostává, bije se na poplach. Rodiče začínají mít strach, že při přípravě dítěte do
života něco zanedbávají, a tlak se rychle stupňuje. Strachu
z potenciálního neúspěchu dítěte v životě je dobré se bránit.
Každý člověk přece nemusí dojít k vysokoškolskému titulu.
Také srovnávání jeho výkonu s vrstevníky bývá vzhledem k budoucnosti
zavádějící, mnohdy odráží víc úzkostnou povahu rodiče než reálné šance
dítěte. Měřítkem aspirací má být vždy samotné dítě. Je třeba jej podporovat,
ne srážet výroky: „Když nebudeš mít skvělé výsledky, tak budeš v životě jen
těžko spokojený.“ Stejně tak srovnávání s vrstevníky dítě sice může na chvíli
motivovat k vyššímu výkonu, pokud však často vyznívá v jeho neprospěch,
následuje masivní rozvoj pocitu méněcennosti.
Důležité je to, jak se rodiče postaví k případným poruchám učení nebo
k jiným specifickým potřebám dítěte. Někdy od jednoho rodiče slýcháme,
že je dítě jenom líné, zatímco druhý rodič opakuje větu: „Co bychom od
něj čekali, když posbíral snad všechny ty DYS!” Chtít potom od dítěte, aby
si mezi výroky rodičů samo našlo zlatou střední cestu, je málo reálné.
Musí se víc snažit?
Jak ovšem poznat, zda se u dítěte např. s trojkou z českého jazyka spokojit,
nebo trvat na zlepšení známky? Je třeba si s dítětem v klidu promluvit o příčinách horší známky, dát mu najevo svůj zájem a podporu. Na názor se lze
zeptat učitele. Je možné se obrátit i na odborníky z pedagogicko-psychologické poradny, kteří mohou pomocí testů rozpoznat slabé i silné stránky
dítěte. Při dobrém zmapování situace dítěte tak získáme nejen správnou
představu o jeho reálných možnostech, ale také praktické rady, jak mu pomoci známku zlepšit, nebo alespoň udržet.
Jen málo při tom pomáhá rada typu „Musíš se víc snažit!“, kdy dítěti de
facto nedáváme žádný návod, co a jak má dělat. Naopak je dobré s ním
vytvořit plán zlepšování ve škole. Například kdy a jak dlouho se bude látce
věnovat, z čeho se bude učit a kdo mu bude pomáhat. Dítě tím získá nejen
lepší známku, ale především pocit vlastní zdatnosti (kompetence), základ
zdravého sebepojetí.
Chvíle bez programu
Vedle lpění na skvělém školním prospěchu je zdrojem stresu pro děti i velké množství zájmových kroužků či kurzů. Děti musejí mít čas samy pro
sebe, chvíle, kdy si řídí své aktivity, případně se scházejí doma nebo venku
s kamarády. Někdy mají rodiče obavu, že pokud dítěti v programu na chvíli
poleví, bude zlobit. Nemůže to být ale právě obráceně? Nezlobí dítě utahané
řádkou aktivit? Často pak hrozí, že v pubertě se dítě prosadí proti vůli rodiče a vykašle se na všechno. Naopak schopnost samostatně řídit své činnosti přispívá k růstu autonomie, dospělými neorganizovaná hra dětí pak
k rozvoji sociálních dovedností. Obojí dítě potřebuje a v budoucnu se mu
bude hodit stejně jako například znalost cizího jazyka.
A heligonku už ne!
Zatím jsem popisoval situace, kdy rodiče příliš tlačí na dítě. Někdy je ale
zdrojem přetěžování samotné dítě, respektive jeho nezralost v odhadování
svých možností. Příkladem je vyprávění jedné z maminek, jejíž dcera na
prvním stupni základní školy touží navštěvovat téměř všechny kroužky.
Učí se na flétnu a violoncello, kreslí ve výtvarné dílně, sportuje v Sokole,
chodí na angličtinu a o víkendech táboří se Skautem. Všechno ji baví a jde.
Jenže na nic pak nemá pořádně čas a nejraději by aktivity po krátkém čase
měnila za nové. Obrázky domalovává doma maminka, která s ní musí také
cvičit na hudební nástroje a fungovat jako taxikářka. K domácím úkolům
do školy se někdy dostanou až po večeři. Když dcera doma navrhla, že by
ještě chtěla začít hrát na heligonku, rozhodli se její rodiče postavit se poprvé
proti. Došli totiž k závěru, že cesta dcery k seberealizaci by neměla být jen
o šířce zájmů, ale i o schopnosti u něčeho po dostatečně dlouhou dobu setrvat. Jinak se může naučit spoustu věcí v životě začít, ale nikdy nic pořádně
nedokončit.
každé odpoledne hlídá vnučku předškolního věku. Její matka se ve volném
čase naplno věnuje jezdectví. A pokud svou dceru nebere s sebou ke koním,
spoléhá na podporu rodičů. Těm potom nezbývá energie a čas na vlastní
zájmy. „Ale tak jsme si ji od malička vychovali,” povzdechla si paní.
Úspěch není jen o drilu
Řada velice úspěšných lidí přiznává, že za svou kariéru vedle vrozeného
nadání vděčí i rodičům, kteří je v dětství k jeho rozvoji nekompromisně
vedli. Doporučení psychologů být v nárocích na dítě uvážliví a střídmí
zde dodržena nebyla. Přesto toho dnes jako dospělí nelitují. Je však nutné
zdůraznit, že tito lidé jako děti museli být dostatečně silní na to, aby přetěžování ve zdraví ustáli. Vždycky je otázkou, co rozvoji talentu padlo za
oběť. Varujeme před mistrovstvím pouze v omezeném okruhu oblastí. Dítě,
které sice báječně preluduje na klavír, ale neumí hrát fotbal, nebo dokonce
ani navazovat kamarádství, má docela těžké handicapy. Získalo sice pocit
vlastní kompetence, ale pouze v určité oblasti. Negativně pak může prožívat,
když mu v ostatních teče do bot. Také je nutné si plně přiznat, že mezi talentovaným dítětem a úspěšnou kariérou stojí vedle podpory i náhoda. Jak
podotýká Abraham J. Tannenbaum, americký profesor zabývající se mimořádně nadanými dětmi, právě nedostatek štěstí může dítě bez ohledu na
jeho talent a pečlivé vedení svést z cesty k úspěchu. Co si pak má dítě,
jemuž rodiče vtiskli do hlavy velkolepé plány a značnou část jeho dětství
obětovali jejich naplnění, samo o sobě myslet? Často se neubrání pocitům viny za selhání. A navíc za tu dobu zaostalo v řadě jiných aktivit, takže
mu připadá, že nic jiného ani neumí.
Pomoc mohou potřebovat děti i rodiče
Setkáme-li se s rodiči, kteří trpí chronickým stresem, nejsou spokojení sami
se sebou a neumějí dostatečně odpočívat, je velké riziko, že i své děti vedou
k přetěžování se. Nakládají na ně příliš povinností a nesplnitelných přání,
jsou k nim přehnaně kritičtí, nenechávají jim dostatek prostoru k regeneraci.
Jindy se upnou k talentu dítěte, nedaří se jim správně odhadnout jeho faktické
schopnosti nebo se pro ně přespříliš obětují. Výsledkem může být přetížené
dítě i rodič: syn ve škole zlobí a jeho matka se léčí s depresí. Při řešení problémů přetížených dětí nezapomínejme na jejich rodiče, a pokud to potřebují
a jsou k tomu přístupní, doporučme jim psychoterapii. Byť se můžeme setkat
s nepřeberným množstvím různých psychoterapeutických přístupů, o každém
z nich lze říci, že lidem pomáhá efektivně se vypořádávat s psychickou
zátěží. V řadě případů je užitečná i rodinná terapie, kam dochází více členů
domácnosti.
Základní informace mohou rodiče nalézt i v publikacích o stresu a zdravém
životním stylu, které jsou běžně k sehnání v knihkupectvích a na internetu.
S úspěchem se setkávají nácviky relaxačních technik, které lidem pomáhají
být v lepším spojení s vlastním tělem a jeho energií. Naučí-li se rodiče předcházet svému vlastnímu přetěžování, roste tím naděje, že toto „umění” předají i svým nejbližším. A to je nejlepší prevence přetěžování jejich dětí
a dalších generací.
Otrokem koníčků
Předchozí příběh upozorňuje na další problém, se kterým se setkáváme.
Rodiče, kteří pro rozvoj svých dětí dělají maximum, sami překračují své
limity a jsou ve stresu. Obvykle tato zátěž nebývá mezi rodiči rovnoměrně
rozdělena a dochází k přetížení jednoho z nich. Zároveň si syn nebo dcera
do života nese rizikový vzor zacházení se zátěží. Může si myslet, že úkolem
dospělého je obětovat se bezmezně pro druhé (a čelit vlastnímu zhroucení)
nebo vyrůstat s představou, že i v dospělosti by jemu a jeho zálibám měli
druzí ustupovat. Nedávno jsem vyslechl nespokojenost seniorky, která téměř
Prevence 17