Tschechisch final

Komentáře

Transkript

Tschechisch final
Koncepce
činnosti Nadace útěk, vyhnání, smíření
a zásadní úvahy k plánované stálé expozici
Úvod
1. Úkol nadace
- Vzpomínání na vyhnání — Odsouzení vyhnání — Prohloubení smíření a vzájemného
porozumění
- Multiperspektivní koncepční pojetí jako příspěvek k evropskému procesu
porozumění a kultuře vzpomínání
2. Téma: Nucená migrace v německých a evropských dějinách
- Přesídlování, evakuace, útěk a vyhnání Němců
- Historický kontext nacistické expanzivní a vyhlazovací politiky a
ideologie životního prostoru
- Evropská dimenze
- Etnopoliticky motivované vyhnání a genocida
3. Profil, místo, cílové skupiny a vzdělávací úkol
4. Dokumentační a informační centrum
5. Výhled
Strana 2
Zásadní úvahy k stálé expozici
Prolog; zeměpisný přehled
1) Princip etnicky homogenních národních států a rozpad
mnohonárodnostních říší na konci první světové války
2) Národnostní většiny a menšiny v období mezi světovými válkami
3) Národní společenství (Volksgemeinschaft), antisemitismus a "životní
prostor na východě" jako základní komponenty nacionálního socialismu
4) Druhá světová válka
- Okupační teror, nucená migrace a genocida jako součást nacistické
nadvlády
- „Etnický režim“ stalinského Sovětského svazu
- Evakuace a útěk německého civilního obyvatelstva
5) Vyhnání Němců a nové uspořádání Evropy
- Cesta k Postupimské konferenci
- "Divoké vyhnání“
- Nucené vysídlování
- Deportace, internační tábory a vyhnání v jihovýchodní Evropě
6) Utečenci a vyhnanci v Německu a v Evropě po roce 1945:
Strategie, konflikty a úspěchy integračních procesů
- Zkušenosti prvních okamžiků
- Mezi integrací a asimilací:
Utečenci a vyhnanci v obou německých státech
- Snahy o smíření
7) Po roce 1989: Na cestě k evropské kultuře vzpomínání?
Strana 3
Úvod
Dějiny Evropanů 20. století probíhaly ve znamení dlouhých fází pokusů
o národnostní homogenizaci, válek, autoritativních režimů a totalitních diktatur. To
vedlo vedle ostatních podob organizovaného násilí také k masovému vyhánění a
vyhlazování národů. Zejména nacismus a stalinismus přinesly utrpení milionům lidí
a vyhloubily hluboké propasti mezi evropskými národy. Také následující generace
jsou tak postaveny před úkol převzít odpovědnost za tuto část evropských dějin a
svědomitě se s ní vyrovnat. V dialogu mezi evropskými sousedy, vedeném jak ve
vědeckých kruzích, tak také v běžných mezilidských vztazích a naplněném snahou
o vzájemné pochopení, jde o to, kriticky se podívat na národní pojetí dějin a
analyzovat je, vzbudit zájem veřejnost pro myšlenku společného vzpomínání a
připomínání a přispět tak k procesu smíření a partnerství v Evropě.
Nadace útěk, vyhnání, smíření se bude zabývat osudy milionů uprchlíků a
vyhnanců, kteří v Evropě ztratili v důsledku válek, národnostních konfliktů a
diktatur ve 20. století svůj domov a byli vystaveni fyzickým a psychickým hrůzám a
násilí. Během druhé světové války, na jejím konci a také v dalších poválečných
letech muselo přibližně 14 milionů Němců opustit své domovy v dřívějších
východních provinciích Pruska a v sídelních oblastech ve střední, jihovýchodní a
východní Evropě. Byli odtud vyhnáni v důsledku nacistické politiky, jejích zločinů a
jí započaté a krutým způsobem vedené války. V rozděleném poválečném Německu
začínali z ničeho a museli si zde vybudovat úplně novou existenci, a to často bez
projevů solidarity ze strany domácího přijímajícího obyvatelstva; v sovětské
okupační zóně a v NDR existovala navíc snaha tabuizovat jejich osud. Nadace chce
vyzdvihnout integraci utečenců a vyhnanců do společnosti obou německých států až
do roku 1990, která byla přes všechny překážky úspěšná, a ocenit jejich podíl na
znovuvybudování Německa a jejich vstřícnost vůči myšlence vzájemného
porozumění.
Činnost Nadace útěku, vyhnání, smíření je věnovaná této tragédii útěku a vyhnání,
stejně jako vzpomínkám na ni a zamyšlením. Nadace chce přitom přispět k tomu,
aby bylo vyhnání vždy a ve všech místech odsouzeno jako násilný politický nástroj a
porušování lidských práv.
Strana 4
Svému úkolu „udržet živou vzpomínku na útěk a vyhnání ve 20. století
v historickém kontextu druhé světové války a nacistické expanzivní a vyhlazovací
politiky a jejich následků“, který jí ukládá zákon, chce dostát na základě úzké
spolupráce s vnitrostátními a mezinárodními vědeckými zařízeními, historickými
muzei a památníky, s organizacemi vyhnanců a občansko-společenskými
iniciativami a subjekty na ochranu lidských práv. Nadace útěk, vyhnání, smíření
bude provádět svou činnost s pomocí přeshraniční výměny a dialogu a bude se
přitom řídit výrokem polského intelektuála Jana Józefa Lipského: „Musíme si
navzájem všechno povědět, a to s tou podmínkou, že každý bude hovořit o své
vlastní vině. Pokud to neuděláme, nedovolí nám zátěž z minulosti, abychom se
vydali do společné budoucnosti.“ (1985) Právě z tohoto povědomí se rodí onen
„duch smíření, bez něhož není možné přiměřené, důstojné vzpomínání i na prožité
utrpení útěku a vyhnání, a bez něhož by především nebyla možná společná
budoucnost v Evropě žijící v míru“, jak to vyjádřila spolková kancléřka Angela
Merkelová v projevu proneseném dne 18. září 2006.
Němci jsou si vědomi zodpovědnosti, kterou nesou za zločiny nacistického
protiprávního režimu: zřízení systému koncentračních a vyhlazovacích táborů,
vyvraždění šesti milionů Židů a přibližně půl milionu Sintů a Romů, až do milionů
jdoucí počet oběti mezi civilním obyvatelstvem v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku a
v Rusku, hrůzný teror v okupovaných oblastech, miliony sovětských válečných
zajatců umírajících hladem a zřízení systému nucených prací. Vztahy obou
německých států k jejich východním sousedům zůstaly následně těmito událostmi
po desetiletí těžce zatížené; na Západě se navíc celá situaci ještě v důsledku
studené války přiostřila, na Východě stálo těmto vztahům v cestě shora nařízené
„socialistické přátelství mezi národy“.
Vyrovnání se s těmito nejtemnějšími kapitolami německých dějin 20. století a
vzpomínání na oběti nacismu jsou proto trvalým úkolem celostátního a
celospolečenského významu. Koncepce financování památníků na spolkové úrovni,
která se v roce 2008 dočkala svého pokračování, se proto ujímá osobitým způsobem
tohoto úkolu a zdůrazňuje přitom, že základem jakéhokoli vzpomínání je znalost
historických skutečností a jejich vědecký výzkum. Nadace útěk, vyhnání, smíření se
cítí být zavázána tímto postojem, který se staví proti všem pokusům o interpretaci
minulosti ve smyslu vzájemného zúčtování vin a jakémukoli zlehčování zločinů
nacistického režimu.
Ve vztahu k procesům vyhnání ve 20. století je nutné konstatovat: Bezpráví vedlo
v dějinách často k novému bezpráví, ale přesto nevytváří dřívější bezpráví, ať již
bylo jakkoli obrovské, právní a morální oprávnění pro nové bezpráví. To platí také a
Strana 5
především pro vyhnání Němců z východní Evropy po roce 1945. Toto konstatování
však nezlehčuje zodpovědnost německého národa za zločinnou politiku nacistického
režimu.
V rozměrech evropské perspektivy připomene Nadace miliony lidí, kteří se stali od
30. let minulého století v době Stalina oběťmi zlovolné totalitní nadvlády. Nucené
práce, deportace, gulag, umírání hladem a masové vraždění byly konstitutivními
prvky stalinistického teroru. K největším masovým zločinům patří „Velká čistka“,
hladomor (holodomor) na Ukrajině a deportace etnických a sociálních skupin
obyvatelstva v rámci Sovětského svazu.
Vyrovnání se s minulostí v rámci evropského kontextu a s respektem vůči pohledu
ostatních přispívají k procesu smíření a vzájemného porozumění. Svou činností se
Nadace útěk, vyhnání, smíření účastní na utváření mírové společné budoucnosti
v Evropě.
Strana 6
1. Úkol nadace
Vzpomínání na vyhnání — Odsouzení vyhnání — Prohloubení smíření a vzájemného
porozumění
V souvislosti s etnickými čistkami na Balkáně, ke kterým docházelo od roku 1991, se
dostali v posledních letech v Evropě opět silněji do povědomí veřejnosti lidé, kteří
ztratili v důsledku druhé světové války svůj domov a z nichž mnozí přišli také
o život. Útěk a vyhnání přibližně 14 milionů Němců1 a ztráta velké části státního
území patří k závažným historickým zkušenostem německých dějin, které však byly
na dlouhou dobu vytlačeny z ohniska vzpomínání. „Tato katastrofa“ je, pokud
chceme hovořit slovy autora jako je Karl Schlögel, důležitou kapitolou dějin
německého národa a „musí zaujmout centrální místo v národní paměti“ (2003).
V roce 1945 došlo také k zániku „duševních krajin“ (Horst Bienek), bez nichž by byl
obraz Německa po dlouhá staletí stejně neúplný jako bez přítomnosti území jako
jsou Franky a Meklenbursko. V důsledku nacistické politiky jsou německé historické
východní provincie ztraceny. Ale nikde není napsáno, jak říká Günter Grass, že tím
„musí upadnout do zapomenutí také kulturní podstata těchto provincií a měst“.
Historie útěku a vyhnání, stejně jako kulturní dědictví dotčených oblastí jsou
součástí národní identity a společné kultury vzpomínání Německa.
Spolková vláda se 19. března 2008 usnesla na Základní koncepci muzeálního,
dokumentačního a informačního centra v Berlíně, které se bude zabývat
problematikou útěku, vyhnání a nucené migrace ve 20. století. Podle této koncepce
má nová instituce přispět v duchu myšlenky smíření a v návaznosti na politiku
vzájemného porozumění realizovanou Spolkovou republikou Německo k tomu, aby
se „vzpomínalo na bezpráví vyhnání a aby se vyhnání jednou pro vždy odsoudilo“.
Za tímto účelem bude vědecky dokumentovat případy etnických čistek. Klíčovým
tématem činnosti Nadace bude přitom útěk a vyhnání Němců.
Na základě vládního rozhodnutí byla dne 30. prosince 2008 nabytím účinnosti
zákona o zřízení nadace Německého historického muzea v Berlíně (Deutsches
Historisches Museum) zřízena pod jeho záštitou nesamostatná nadace s názvem
„Nadace útěk, vyhnání, smíření“. Zároveň s ustanovením orgánů Nadace v roce
2009 a jejich rozšířením novým zákonem ze dne 19. června 2010 byl ustanoven
1
Všechna čísla, která zde uvádíme, jsou pouze odhadnuté hodnoty, při kterých se sice přihlíží
k nejnovějším publikacím, které ale vědecké kruhy hodnotí přesto různým způsobem. Číselné údaje
byly ve většině případů převzaty z Lexikon der Vertreibungen. Deportation, Zwangsaussiedlung und
ethnische Säuberung im Europa des 20. Jahrhunderts (Lexikon vyhnání, deportací, nuceného
vysídlení a etnických čistek 20. století), vydaného Detlefem Brandesem, Holmem Sundhaussenem,
Stefanem Troebstem ve spolupráci s Kristinou Kaiserovou a Krzysztofem Ruchniewiczem, Vídeň,
Kolín, Výmar 2010.
Strana 7
tým, který zodpovídá za její vybudování. Muzeální, dokumentační a informační
centrum má vzniknout v Berlíně v prostorách budovy Deutschlandhaus nedaleko
dřívějšího nádraží Anhalter Bahnhof po ukončení sanace objektu.
Multiperspektivní koncepční pojetí
porozumění a kultuře vzpomínání
jako
příspěvek
k
evropskému
procesu
„Vyrovnání se s dějinami v rámci vzájemné spolupráce zůstane výzvou s mnoha
podobami," to jsou slova ze zprávy Spolkové vlády o finanční podpoře kultury ve
smyslu ustanovení § 96 spolkového zákona o záležitostech vyhnanců a utečenců
z prosince roku 2009: „My Němci se stejně jako naši evropští sousedé vyrovnáváme
s nacismem a totalitarismem, se dvěma světovými válkami, útěkem, vyhnáním a
nuceným vysídlováním. Tento proces probíhá také stále častěji na nadnárodní
úrovni a získává tak zcela nově společensky, politicky a vědecky na závažnosti“ v
rámci evropského sjednocovacího procesu.
Předpokladem učení se zaměřeného na smíření mezi národy je ochota pokusit se
pochopit jednání lidí v jejich mnohovrstevnosti a dynamice. Snahy o smíření se
nemohou spokojit s tím, že se pouze odsoudí to, co se stalo. Naopak, hledají
příčiny a pohnutky, jsou ochotny přijmout zpochybnění vlastního pohledu a vědí,
jak jsou nepostradatelné vztahy postavené na vzájemném dialogu.
Po dlouhou dobu byl pohled na minulost Evropy formován navzájem si odporujícími
národními narativními principy vzpomínání. Odlišné vnímání, ale především odlišné
historické zkušenosti vedly a stále ještě vedou k tomu, že se interpretace dějin
často stává předmětem sporů a je zneužívána k politické instrumentalizaci. Proto
je v případě nucené migrace obzvláště důležité zvolit multiperspektivní přístup,
aby bylo možné představit odlišná chápání dějin, kriticky se podívat na jejich
konstrukci a dokumentovat jejich procesy. Prezentace různých zkušenostních
horizontů a interpretačních vzorců, které existují nejen mezi jednotlivými
evropskými státy, ale také uvnitř jejich vlastních společností umožní nahlížet na
dřívější události z různých úhlů pohledu a vytvořit si na tomto základu vlastní
názor. S tím spojená reflexe národních, bilaterální a evropských nadnárodních
diskurzů o etnických čistkách a vyhnání může pak přispět ke vzájemnému
porozumění.
Strana 8
2. Téma: Nucená migrace v německých a evropských dějinách
Přesídlování, evakuace, útěk a vyhnání Němců
V Německu dnes běžně používané spojení dvou pojmů „útěk a vyhnání“ (Flucht und
Vertreibung) se vztahuje na velmi rozdílné historické události: Baltští Němci a jiné
německy hovořící menšiny byly v duchu politiky přesídlování diktované nacistickým
státem z větší části usídleni v důsledku paktu Stalina s Hitlerem, uzavřeného v roce
1939, na anektovaném a obsazeném území Polska a teprve na konci války se z nich
stali utečenci; Stalin nechal naopak deportovat velkou část ruských Němců
neprodleně po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 na Sibiř a do
Střední Asie. To znamená, že část německých menšin žijících mimo území tehdejší
Říše musela opustit svůj domov již během druhé světové války.
Od října 1944 bylo evakuováno na statisíce Němců z východních oblastí Německa,
ze Slovenska, Chorvatska a severního Sedmihradska. Z Východního Pruska,
Pomořanska, Východního Braniborska a Slezska prchaly v roce 1944/45 miliony
civilistů před postupujícími vojsky Rudé armády, kteří se kvůli příliš pozdním
povelům k evakuaci ze strany nacistických úřadů zapletli na mnoha místech do
bojů. Mnozí z těch, kteří zůstali, byli deportováni na nucené práce do Sovětského
svazu nebo ztratili svůj domov v době mezi koncem války a Postupimskou
konferencí během takzvaného „divokého vyhánění“. V Československu a na území,
které bylo připojeno k Polsku, se to týkalo přibližně jednoho milionu osob. „Divoké
vyhánění“ nebylo postaveno na smluvním základu a působilo spontánně, ačkoliv
bylo v mnoha případech řízeno a prováděli ho bezohledným způsobem příslušníci
armádních složek, nově zřízených policejních jednotek nebo revolučních gard.
Později následovalo na základě Postupimské dohody organizované nucené
vysídlování Němců, kteří zůstali ve své vlasti.
Pro německé menšiny, které přišly z Československa, Polska, Jugoslávie, Maďarska
nebo Rumunska, měl jejich vztah ke státům, které byly do roku 1945 jejich vlastí,
značný vliv na situaci, ve které se po roce 1945 nacházely. Proto je nezbytné
přihlédnout při snaze o vysvětlení požadavku na vytvoření národního státu bez
Němců nejen ke krátkodobým a rozhodujícím způsobem relevantním příčinám,
kterými byla nacistická válečná a okupační nadvláda, ale také ke střednědobým a
dlouhodobým důvodům. Tyto důvody je nutné hledat ve vizi etnicky homogenního
národního státu, která se rozšířila v době před první světovou válkou, a v často
velmi konfliktním vztahu nových národních států k jejich menšinám po roce 1918.
Strana 9
Nově nastolené a ve většině případů komunistické vlády ve středovýchodní a
jihovýchodní Evropě podporovaly vyhnání a vysídlení Němců a používaly přitom
dřívější plány exilových vlád svých zemí. Zatímco Němci z Československa nebo z
Jugoslávie a z větší části nového Polska byli téměř úplně vyhnáni, postupovalo
Maďarsko a Rumunsko – téměř až do konce války spojenci Německa – jiným
způsobem. Velký počet banátských Švábů a sedmihradských Sasů v Rumunsku byl po
skončení války zavlečen na nucené práce do Sovětského svazu. Stejně jako většina
rumunských Němců směli ti, kteří přežili, zůstat po svém návratu ve své vlasti,
ačkoli byli také v době komunistického režimu vystaveni těžkým represím, které
přiměly později mnohé z nich k vystěhování do Německa. Naopak z Maďarska byla
po druhé světové válce vyhnána asi polovina zde žijících Němců, a to bez ohledu na
skutečnost, že Maďarsko s nacistickou diktaturou dlouho kolaborovalo. Obzvlášť
tragickou kapitolu představují internační tábory, které se nepodařilo především
v případě dunajských Švábů v Jugoslávii velké části postižených přežít.
V oblastech táhnoucích se od Východního Pruska až po Banát se staly miliony lidí
obětí přesídlování, evakuace, útěku, divokého vyhnání a nuceného vysídlování –
jsou to hořké osudy, kterých zůstali Němci na Západě a ve střední části země
ušetřeni.
Historický kontext nacistické expanzivní a vyhlazovací politiky a ideologie životního
prostoru
Útěk a vyhnání Němců je nutné vidět v kontextu s nacistickou expanzivní a
vyhlazovací politikou, a s ideologií životního prostoru a jejími následky. Poté, co
Adolf Hitler a NSDAP převzali v roce 1933 moc ve státě, byla povýšena totalitní
ideologie národního společenství (Volksgemeinschaft) založená na rasistických
kritériích na státní doktrínu, která vedla ve svém důsledku nejprve k sociálnímu
vyloučení rasově definovaných menšin jako byli Židé, Sintové a Romové, ale také
politicky jinak smýšlející osoby, ke zbavení občanských práv a vyhnání. Z celkového
počtu více než 500 000 Židů, kteří v Německu na začátku roku 1933 žili, bylo do
roku 1938 pronásledováním a postupnou ztrátou základních existenčních podmínek
přinuceno přibližně 180 000 lidí opustit svou vlast. Dalším asi 80 000 Židům se
podařilo uprchnout z Německa ještě do začátku války v roce 1939.
Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938, rozbití československého státu v roce
1939 a napadení Polska 1. září 1939 následovala rozsáhlá opatření na vyhnání a
přesídlení dalších skupin obyvatelstva. Vyvraždění příslušníků elity Druhé polské
republiky a polských Židů již na samém začátku války a pozdější vyhlazovací válka
Strana 10
proti Sovětskému svazu dokládají, že se populačně-politická opatření nacistického
režimu zásadně lišila od předcházejících etnických čistek a že je nutné je hodnotit
jako část dlouhodobé strategie genocidy.
Kromě toho se stalo částečně okupované a částečně anektované Polsko centrálním
dějištěm nacistického vyhlazování židovského obyvatelstva, stejně jako Sintů a
Romů. Hlavními znaky této politiky bylo vyvlastnění, deportace, ghettoizace a
konečně systematické vraždění. Napadení Sovětského svazu, zločiny proti civilnímu
obyvatelstvu a váleční zajatci vedly k radikalizaci nacistického způsobu vedení
války a okupační politiky po roce 1941. Její konečný cíl – „germanizace“ a
zotročení východní části Evropy až po Ural – byl zformulován v Generálním plánu
Východ, který v gigantických rozměrech počítal s vyhnáním obyvatelstva a vynesl
na světlo vůli nacistického režimu k masovému vraždění.
Evropská dimenze
V základní koncepci spolkové vlády pro Nadaci útěk, vyhnání, smíření z roku 2008
je zformulováno její poslání v tom smyslu, že má vylíčit „útěk a vyhnání Němců
z dřívějších sídelních území ... zasazené do kontextu celoevropského vyhánění ve
20. století“.
Vyhnání ve 20. století lze vysvětlit pouze s přihlédnutím k myšlence vytvoření
etnicky homogenního národního státu. V této době vystřídala původní
„přednárodní" princip loajality myšlenka etnické příslušnosti. I když vytvoření
etnických skupin v sobě vždy skrývá prvky určitého konstruktu, byla přesto
například příslušnost k německému, polskému nebo českému národu často ochotně
akceptovanou možností chápání vlastní identity a vymezení se.
Již během „dlouhého 19. století“ docházelo na Balkáně k etnickým čistkám, z nichž
většina byla namířena proti muslimům. Následkem srbského povstání proti
osmanské nadvládě v roce 1804, řeckých snah o nezávislost od roku 1821 nebo
balkánských válek v letech 1912/13 byly vyhnány miliony muslimů. První světovou
válku označil historik Michael Schwartz za „prapůvodní katastrofu radikalizace a
rozšíření etnických ‚čistek‘ ve velké části Evropy“. Patří k tomu také „katastrofa“
Arménů v letech 1915/16, kterou mezinárodní vědecké kruhy hodnotí jako genocidu
a kterou rozpoutaly formou vyhnání osmansko-turecké úřady. Nejpozději však od
přijetí Lausannské konvence v roce 1923 se stalo velkoplošné přesídlování
obyvatelstva možným politickým řešením také pro demokratické státy. Se
souhlasem mezinárodního společenství států zpečetila tato smlouva násilím
Strana 11
provázenou „výměnu obyvatelstva“ mezi Řeckem a novým Tureckem, která se
týkala téměř dvou milionů osob.
Brzy nato následovaly v Sovětském svazu masové deportace, které se staly po
nastolení stalinistické krutovlády ve 30. letech etnopolitickým nástrojem upevnění
státní moci. Tyto deportace postihly skupiny, kterým byly připisovány určité
sociální znaky, jako například kulaky (velkostatkáře), duchovní nebo etnické
menšiny jako byli Korejci, Poláci a Němci.
Tyto historické souvislosti, k nimž patří také mocenské praktiky evropských států
v jejich koloniích, jsou pro pochopení podstaty nucené migrace nezbytné. Stálá
expozice se proto bude vedle hlavního zaměření nadace na příčiny, průběh a
následky útěku a vyhnání Němců zabývat také celoevropskou dimenzí tohoto
tématu. Nucená migrace se v Evropě 20. století týkala desítek milionů lidí, a to
především ve střední části, na východě a jihovýchodě našeho kontinentu. Lidé
ztratili svou vlast a přišli často o život, protože patřili k určité etnické skupině,
protože k této skupině byli přiřazeni nebo protože byli vzhledem ke své etnické
příslušnosti považováni za politického nepřítele.
Výstava proto přinese také všeobecný přehled více než třiceti různých etnických
skupin, kterých se v Evropě vyhnání týká, a některé z těchto nucených migrací
hlouběji zdokumentuje. Představí přitom nejen společné rysy jednotlivých případů
vyhnání, ale upozorní také na jejich částečně zásadní rozdíly. Vědecký
komparativní přístup má přitom za úkol prohloubit poznatky tak, aby se zabránilo
chybnému ztotožňování. Dalším pojednávaným tématem vedle řecko-turecké
„výměny obyvatelstva“ v raných 20. letech a vyhnání a (nuceného) přesídlení více
než 1,6 milionů Poláků z území a v rámci území západního a centrálního Polska,
které bylo anektované a obsazené nacistickým Německem, budou etnické čistky
v rozpadající se Jugoslávii v 90. letech minulého století včetně genocidy ve
Srebrenici. Naposledy zmíněné události jsou nejen názorným příkladem
přetrvávající aktuálnosti této problematiky, ale vedly také v Německu, Rakousku a
v jiných zemích k jejímu novému citlivějšímu vnímání.
Strana 12
Etnopoliticky motivované vyhnání a genocida
Činnost nadace bude zaměřená na útěk a vyhnání Němců a etnopoliticky
motivovanou nucenou migraci v Evropě ve 20. století. Na rozdíl od politicky a
nábožensky motivovaných čistek stojí v popředí etnických čistek příslušnost
dotčených osob k odlišným etnickým skupinám. Ke klíčovým prvkům etnických
čistek patří válka hrající roli katalyzátoru, cílená aplikace teroru a násilí, a
v neposlední řadě masové znásilňování, s jejichž pomocí se rozpoutávají migrační
vlny a provádějí procesy vyhánění, včetně zahlazování kulturních stop.
Mezi vyhnáním a politikou genocidy existuje však jeden zásadní rozdíl. Základem
etnických čistek je záměr odsunout určitou skupinu obyvatelstva z určitého území.
Naopak v případě genocidy není cílem pachatelů odsunutí dotčených osob, nýbrž
vyvraždění pokud možno všech příslušníků jedné skupiny. Přesto však měly
v dějinách četné etnické čistky ve svém důsledku genocidní účinky, ačkoliv jejich
výchozí motivací nebyly genocidní úmysly. To znamená, že pachatelé přinejmenším
počítali s mrtvými jako hromadným průvodním jevem.
Pro plánované muzeální, informační a dokumentační centrum hraje proto klíčovou
roli jasné analytické odlišení fenoménu etnických čistek od genocidy a vyhnání od
vyhlazovacích praktik.
Strana 13
3. Profil, místo, cílové skupiny a vzdělávací úkol
Nadace útěk, vyhnání, smíření chápe sebe sama jako v rámci Německa jedinečné a
mezinárodně viditelné místo seznamování se s dějinami nucené migrace ve 20.
století a vzpomínání na ně, zakotvené v celoevropském kontextu a spočívající na
dvou pilířích. Stálá expozice prezentuje široké veřejnosti příčiny, průběh a
následky etnických čistek v Evropě, přičemž její těžiště spočívá na útěku a vyhnání
německého obyvatelstva a jeho začlenění do nové společnosti. Dokumentační a
informační centrum nabídne prohlubující vzdělávací programy a možnosti bádání a
bude působit jako instituce specializovaná na zprostředkovávání výsledků
vědeckého bádání na téma německé, evropské a globální nucené migrace.
Plánované muzeální, dokumentační a informační centrum bude mít své sídlo
v prostorách budovy Deutschlandhaus v Berlíně. Berlín je vzhledem ke své
zeměpisné poloze, historickému významu a vztahům, své polické funkci a četným
památníkům obzvlášť vhodným místem pro práci na tematických okruzích Nadace.
V místě dnes již neexistujícího nádraží Anhalter Bahnhof, které se nachází na
protilehlé straně Deutschlandhausu, začaly od roku 1942 četné deportace
židovských Berlíňanů do Terezína; centrála gestapa, SS a sídlo Hlavního říšského
bezpečnostního úřadu (dnes stálá expozice „Topografie teroru“) se nacházely v
bezprostředním sousedství. Samotná budova Deutschlandhaus se stala od roku 1960
na několik desetiletí fórem pro setkání vyhnanců organizovaných v krajanských
sdruženích a Svazu vyhnanců působícím v Západním Berlíně. Historie tohoto
objektu poslouží v rámci stálé výstavy také ke znázornění aspektů integrace
vyhnanců.
Výstavy nadace jsou určeny pro široké publikum. Jejich cílem je zprostředkování
znalostí o útěku, vyhnání a začlenění Němců do přijímajících oblastí během druhé
světové války a po jejím skončení, včetně informací o dalších nucených migračních
tocích především v rámci Evropy 20. století. Jako cílové skupiny přicházejí v úvahu
vedle příslušníků generace přímých účastníků a jejich potomků obyvatelé hlavního
města a tuzemští a zahraniční návštěvníci Berlína. Mnozí návštěvníci přicházejí ze
států, ve kterých je nucená migrace stále ještě stejně živým tématem jako
v Německu. Stálá expozice bude proto doplněna nejen kompletním vícejazyčným
výkladem, ale také dalšími nabídkami, jako je audioprůvodce, speciální prohlídky
apod., určené pro zahraniční návštěvníky především ze severovýchodní, střední,
jihovýchodní a východní Evropy.
Stálá expozice Nadace útěk, vyhnání, smíření budou navíc doplňovat pravidelné
dočasné výstavy. Tyto dočasné výstavy se mohou věnovat aktuálnímu vývoji, nebo
Strana 14
podrobněji představit jednotlivé historické aspekty. Ve spolupráci s regionálními
muzei, dotovanými na základě takzvaného „paragrafu o kultuře“, tedy na základě
ustanovení § 96 Zákona o záležitostech vyhnanců a utečenců (Gesetz über die
Angelegenheiten der Vertriebenen und Flüchtlinge), stejně jako s dalšími domácími
a evropskými muzei se představí dějiny regionů severovýchodní, střední,
jihovýchodní a východní Evropy, ve kterých dříve na mnoha místech žili a někde
stále ještě žijí Němci v úzkém kontaktu se svými sousedy.
Vzhledem k historickému, stejně jako aktuálnímu významu tématu nucené migrace
má Nadace důležitý vzdělávací úkol. Muzeální, dokumentační a informační centrum
se má bezprostředně obracet na žáky, učitele a studující a připravit nabídku
programů dalšího vzdělávání, seminářů a workshopů v rámci vzdělávání dospělých.
Pozornost se přitom zaměří zejména na školní třídy, jejichž žáci často pocházejí
z rodin, které mají zkušenosti s (nucenou) migrací a se začleněním do nového
životního prostředí. Nadace kromě toho chápe sebe sama jako mezinárodně
viditelné kompetenční centrum vybavené specializovanou knihovnou a sbírkou
dokumentů, které nabízí možnosti k vědeckému bádání.
Celkově vznikne místo vzdělávání a vzpomínání, které zohlední úroveň znalostí
každého jednotlivého návštěvníka a bude podle zásad moderních muzeálněpedagogických koncepcí prezentovat a zprostředkovávat znalosti o příčinách,
průběhu a důsledcích nucené migrace. Přitom bude ponechán také patřičný a
důstojný prostor pro individuální vzpomínky. Cílem je vytvořit „místo živé paměti“
respektující princip dialogu, které upomíná, vzdělává a přispívá ke vzájemnému
porozumění.
Strana 15
4. Dokumentační a informační centrum
Jedním z nosných pilířů činnosti Nadace je dokumentační a informační centrum.
Toto zařízení nabízí možnost k prohlubujícímu a rozsáhlejšímu studiu dané
tématiky z pohledu evropské a celosvětové perspektivy.
Dokumentační a informační centrum bude vybaveno veřejnou prezenční knihovnou,
která vypracuje svůj vlastní profil a bude shromažďovat domácí a zahraniční
publikace na téma nucené migrace. Přitom bude spolupracovat s knihovnou Martina
Opitze v Herne, specializovanou na dřívější německé východní regiony a oblasti
osídlené Němci, stejně jako s jinými německými a evropskými knihovnami s
podobným tematickým zaměřením. Do Dokumentačního a informačního centra
Nadace bude také začleněna speciální knihovna Deutschlandhausu, která se od roku
1999 nacházela v depozitáři Německého historického muzea. Je také možné, že
dojde k převzetí dalších odborných a soukromých sbírek, které odpovídají
tematickému zaměření Centra.
K úkolům Dokumentačního a informačního centra patří také sběr, vyhotovování a
vědecké vyhodnocení příslušných materiálů, včetně písemných a audiovizuálních
svědectví domácích a zahraničních pamětníků. Přitom se jedná jak o evidenci a
prezentaci již existujících dokumentů, tak také o vlastní projekty pamětníků, které
jsou koncipovány přesně ve smyslu tematických okruhů stálé expozice a úkolu
Nadace. Cílem je vybudovat digitální archiv pamětníků, který bude shromažďovat
svědectví o prožitých událostech a jiné ego-dokumenty z celé Evropy a umožní tak
multiperspektivní přístup k této tematice.
Dokumentační a informační centrum usiluje o navázání úzké spolupráce
s evropskými a domácími archívy. Zejména archív pro dokumentaci vyhnanců
Lastenausgleichsarchiv Spolkového archívu se sídlem v Bayreuthu má ve svých
sbírkách jedinečné materiály, které odpovídají tematickému zaměření Nadace a
mohou být návštěvníkům Deutschlandhausu částečně zpřístupněny v digitalizované
podobě: svědectví pamětníků o událostech útěku a vyhnání, stejně jako takzvané
soupisy duší (Gemeindeseelenlisten) z fondu „Ost-Dokumentation“, písemnosti
z řízení ve věci finančního odškodnění obětí fašismu (spisy, podklady informačních
kanceláří pro vyhnance - Heimatauskunftsstellen), kartotéční lístky a jiné materiály
(např. korespondence) Církevní pátrací služby (Kirchlicher Suchdienst). To platí
také pro sbírku asi 200 000 historických fotografií měst, obcí a osob z bývalých
východních a sídelních oblastí, které se nacházejí v bayreuthských spisech.
Návštěvníci si tak mohou v rámci ustanovení zákona o archívech sami zjistit
v materiálech archívu Lastenausgleichsarchiv, jaké informace jsou zde o určitém
Strana 16
místu původu, určité osobě nebo určité události shromážděny. Zároveň se také
uvažuje o převedení sbírek dřívějších archívů NDR do digitální podoby.
K dalším úkolům Dokumentačního a informačního centra patří také rozšiřování
výsledků vědeckého bádání prostřednictvím vlastních publikací a provádění
různorodých akcí a programů, jako jsou rozhovory s pamětníky, útěk a vyhnání jako
téma literárního a filmového zpracování, přednáškové řady, diskusní fóra a panely
nebo vědecká setkání s domácími a zahraničními partnery.
Nadace navíc také usiluje o úzkou spolupráci s německými a zahraničními muzei,
univerzitami, vědeckými instituty a kontaktními sítěmi, jako je například Evropská
síť Paměť a solidarita. Cílem je vytvořit kompetenční centrum zaměřené na téma
nucené migrace, které převezme roli mezinárodního „majáku“ a platformy pro
nadnárodní výměnu. V této souvislosti se uvažuje ve spolupráci s vědeckým
poradním sborem o účasti Nadace v mezioborových výzkumných programech,
nabídce vzdělávacích programů a případné kooperaci Nadace se zástupci nového
výzkumného oboru (re)concialiation studies, který se zabývá procesy vnitrostátního
a mezistátního smíření. Dalším budoucím polem působení Nadace může být také
vědecká podpora poskytovaná občansko-společenským iniciativám a projektům
zabývajícím se problematikou utečenců.
Strana 17
5. Výhled
Až do konce druhé světové války se Berlín nacházel z geografického hlediska v srdci
Německa. Ze Štětínského nebo Slezského nádraží, jak zní historická jména
hlavových nádraží ve východní a severní části města, vyjížděly vlaky do Wroclawi,
Štětína, Gdaňska a Königsbergu. „Každý správný Berlíňan pochází ze Slezska,“ to se
alespoň kdysi říkalo v tehdejším hlavním městě Německa. Zaniklé světy života,
dřívější východní část Německa — Slezsko, Zadní Pomořansko, Východní a Západní
Prusko a braniborská Nová marka — tvořily více než čtvrtinu německého státního
území. Minulostí se dnes stal ale také jihlavský jazykový ostrov nebo Gottschee.
Vytratil se řecký a arménský život ve Smyrně, zanikl rozmanitý kulturní život
v kdysi polském městě Lembergu, dnešním Lvově, v Černovicích básníka Paula
Celana, v židovském Vilniu. Nenávratně je ztracena multietnická rozmanitost a s ní
spojené kulturní bohatství.
Konec studené války a ideologických debat, které ho doprovázely, otevřel
současnému světu nové možnosti společného vzpomínání. Tak se například dnes v
Polsku zcela samozřejmě a s regionálně zabarvenou hrdostí vzpomíná na Ericha
Mendelsohna, Josepha von Eichendorffa, wroclawské nositele Nobelovy ceny nebo
Gerharta Hauptmanna. „Způsobem svého myšlení a usuzování stále ještě pocházím
z Königsbergu,“ prohlásila kdysi Hannah Arendt. Tím se ale také rozšiřuje horizont:
Vzpomínka na dřívější „světy našeho života“ (Lebenswelten) se dnes chápe jako
součást evropských dějin ducha (Geistesgeschichte). Také tato skutečnost se má
stát pro Nadaci útěk, vyhnání, smíření vodítkem v dialogu s jejími partnery z celé
Evropy.
Činnost Nadace se má vyznačovat přítomností různých perspektiv a otevřenou
vědeckou rozpravou. Nadace se chce stát místem informací a setkání, na kterém se
bude vzpomínat na nucenou migraci a utrpení vysídlených osob. Nadace útěk,
vyhnání, smíření se cítí být zavázána ustanovením článku 1 německého ústavního
zákona (Grundgesetz): „Důstojnost člověka je nedotknutelná.“
Strana 18
Zásadní úvahy ke stálé expozice
Na celou řadu aspektů nadační tématiky útěku, vyhnání a smíření existuje mnoho
pohledů, které jsou často také ovlivněny subjektivním přístupem. Výstava se proto
nechce stát pouze místem, na němž se prezentuje určitá skutečnost, nýbrž také
místem motivujícím k reflexi a k diskuzím2. Pokud existují v určitých otázkách
rozdílné pozice, chce na ně explicitně poukázat. Nadace přitom považuje za svou
povinnost dodržet vědecko-historickou přesnost a přihlédnout k nejnovějším
výsledkům vědeckého bádání. Ve své činnosti se bude řídit principy ověřitelnosti a
transparence, stejně jako zásadami profesionálního muzeálně-pedagogického
zpracování a zpodobnění.
Výstava by chtěla prezentovat jednotlivá témata takovým způsobem, aby dokázala
nejen předat návštěvníkům nové poznatky a otevřít jim nové pohledy na tuto
tematiku, ale přiblížit jim dějinné události tak, aby pro ně byly individuálně a
emocionálně „uchopitelné“ a racionálně pochopitelné. K tomu patří inspirativní
prezentace exponátů, zdrženlivá inscenační orientace na zážitky a široká nabídka
interaktivních možností.
Přitom se spoléhá na působivost autentických exponátů, které mají vzbudit
v návštěvnících stejně tak zvědavost, jako emocionální účast. K dosažení tohoto
cíle mají sloužit objekty běžné pro kulturně-historické výstavy, jako jsou
trojrozměrné exponáty, plakáty, mapy, grafiky a jiné tiskoviny, dokumenty,
fotografie, audiovizuální záznamy svědectví a v jednotlivých případech také
umělecké zpracování tématu. Organizátoři výstavy současně plánují intenzivní
využití médií, které umožní názorně ukázat návštěvníkům komplexní migrační vlny
a procesy vyhánění nebo posuny státních hranic.
Osnova
Výstava začíná prologem, následuje místnost umožňující orientaci a dále primárně
chronologicky zpracovaná linie expozice, která bude doplněná o konkrétní příklady
dějinných událostí a svědectví pamětníků, a zohlední na rozdíl od teleologických
výkladů zásadní otevřenost historických procesů.
2
Tyto zásadní úvahy tvoří přitom základní rámec pro další práci na stálé expozici a její
muzeologické a praktické realizaci, se kterou se budou nadále zabývat orgány Nadace a popřípadě
také přizvaní externí odborníci.
Strana 19
Prolog: „Cizí utrpení neexistuje“
Záměrem prologu je vzbudit v návštěvnících empatii se všemi lidmi, kteří byli
donuceni k nucené migraci, a naladit je individuálním vyprávěním na téma výstavy.
V první fázi se výstava dotkne zkušeností univerzálního významu: Co znamená pro
člověka násilná ztráta domova, jakým způsobem se postižení vyrovnávají s nutností
muset se naučit nově orientovat v cizím prostředí? Jak zacházejí různé kultury
vzpomínání s otázkou ztráty domova a s vyhnáním?
Zeměpisný přehled
V první místnosti získá návštěvník obsahový a geografický přehled o pojednávané
problematice.
Na základě širokého panoramatu budou znázorněny události vyhnání v Evropě 20.
století a postupné vymizení etnických menšin. Realizace tohoto záměru může být
provedena pomocí interaktivních projekcí, které ukáží etnickou homogenizaci
Evropy, a rovněž poskytnou návštěvníkovi bližší informace o jednotlivých etnických
skupinách. Přitom však budou představeny nejen běžné vzorce přiřazování
jednotlivých osob k etnickým skupinám, ale bude se také klást otázka na jejich
samozřejmost.
Historické oblasti střední, jihovýchodní a východní Evropy, ve kterých měli často od
12. a 13. století Němci svůj domov, přiblíží pochůzná mapa, s jejíž pomocí získá
návštěvník prostorovou představu o těchto územích. Dodatečný obrazový materiál a
textové informace přiblíží návštěvníkům dějiny a kulturu jednotlivých regionů.
Chronologická posloupnost
Hlavní osnovu výstavy tvoří chronologicky koncipovaná expozice ve smyslu
nadřazeného motta „Lidé jdoucí přes hranice, hranice jdoucí bez ohledu na lidi" –
nucená migrace v Evropě 20. století. Tato část expozice sleduje historické události
s klíčovým významem pro tematický komplex útěku, vyhnání a nucené migrace ve
20. století, zabývá se ideologickými aspekty pohnutek vedoucích k určitým
politickým rozhodnutím a ukazuje následky, které z nich pro Evropany plynou.
Etnické čistky jsou přitom pojednávány přednostně se zaměřením na německé
dějiny a jejich mezinárodní souvislosti.
Strana 20
Pro chronologickou linii expozice lze uvažovat o tomto členění:
1) Princip etnicky homogenních národních států a rozpad mnohonárodnostních říší
na konci první světové války
2) Národnostní většiny a menšiny v období mezi světovými válkami
3) Národní společenství (Volksgemeinschaft), antisemitismus a „životní prostor na
východě“ jako základní komponenty nacionálního socialismu
4) Druhá světová válka
- Okupační teror, nucená migrace a genocida jakou součást nacistické
nadvlády
- „Etnický režim“ stalinského Sovětského svazu
- Evakuace a útěk německého civilního obyvatelstva
5) Vyhnání Němců a nové uspořádání Evropy
-
Cesta k Postupimské konferenci
„Divoké vyhánění“
Nucené vysídlování
Deportace, internační tábory a vyhnání v jihovýchodní Evropě
6) Utečenci a vyhnanci v Německu a v Evropě po roce 1945:
Strategie, konflikty a úspěchy integračních procesů
- Zkušenosti prvních okamžiků
- Mezi integrací a asimilací:
Utečenci a vyhnanci v obou německých státech
- Snahy o smíření
7) Po roce 1989: Na cestě k evropské kultuře vzpomínání?
Těžištěm výstavy jsou kapitoly 4, 5 a 6.
Konkrétní příklady
Možnost přiblížit se k pojednávanému tématu se také otevírá pomocí příběhů
z jednotlivých regionů a míst, které jsou začleněny do chronologické linie expozice.
Politické konstelace, konflikty mezi etnickými skupinami nebo také fenomény
radikalizace v jednotlivých obdobích lze v jejich komplexních souvislostech velmi
dobře přiblížit na konkrétních příkladech. Tyto příklady budou zároveň vybrány tak,
aby vytvořily geograficky kaleidoskop historických krajin severovýchodní, střední,
jihovýchodní a východní Evropy.
Na těchto konkrétních příkladech lze zmapovat konfliktní ohniska politickohistorických střetů jako je spor o státní příslušnost Horního Slezska po roce 1918,
ale také představit dosud méně známé fenomény, ke kterým patří například role,
kterou sehrálo město Stalinstadt (od roku 1961 Eisenhüttenstadt), které bylo
Strana 21
založeno podle plánu v roce 1953 jako přijímající místo pro vyhnance z
nejrůznějších částí NDR, kteří zde hledali možnost začít nový život. Jako další
možný příklad se nabízí diskuze, která se vedla okolo památníku upomínajícího na
zločiny vyhnání v českých Postoloprtech (německy Postelberg), kde byla v roce
1945 spáchana hromadná vražda na německém obyvatelstvu a na které lze názorně
ukázat, jakým způsobem se po roce 1989 postupně sbližovaly původně velmi
zatvrzelé postoje.
Jako velmi výmluvný příklad se ve čtvrté kapitole expozice nabízí polské město
Lodž se svými židovskými a německými menšinami, jejichž historie má své počátky
v raném 19. století. Po anexi Polska Třetí říší se stalo zdejší ghetto Litzmannstadt
ústředním průchozím táborem pro vysídlené etnické Němce žijící mimo území Říše,
takzvané „Volksdeutsche“, z Besarábie, Bukoviny, Pobaltí a Sovětského svazu. Do
kompetence Centrálního úřadu pro přistěhovalce (Einwanderer-Zentralstelle), který
zde měl své sídlo, spadaly rasové resp. dědičně-biologické prověrky způsobilosti,
udělování státního občanství a rozhodování o budoucím místě, na kterém se mají
německé rodiny usadit. Za tímto účelem vznikly v Lodži tábory pro přestěhovalce,
ve kterých jen v březnu 1941 čekalo 34 000 etnických Němců na rozhodnutí o
přiděleném místě pobytu. Předpokladem pro jejich usídlení však muselo být
předcházející vyhnání části polského civilního obyvatelstva, které prováděl
Centrální úřad pro přesídlence (Umwandererzentrale), který měl od dubna 1940 své
sídlo také v Lodži. Ve stejnou dobu bylo v Lodži zřízeno jediné velké říšskoněmecké ghetto, ve kterém byli internovaní nejen lodžští Židé, ale které se stalo
od října 1941 také cílem masových deportací židovského velkoměstského
obyvatelstva z Vídně, Prahy, Frankfurtu nad Mohanem, Berlína a Hamburku.
Nacistické orgány využívaly lodžské ghetto při realizaci své vyhlazovací politiky
nejen jako pracovní tábor jak pro Židy, tak také pro Sinti a Romy, nýbrž také jako
„přestupní stanici“ pro transporty na cestě do vyhlazovacích táborů. Tyto procesy,
které měly téměř souběžně své dějiště v Lodži, mohou názorně ukázat souvislosti
mezi nacistickou ideologií, vojenskou agresí, populačně-politickými opatřeními a
vyhlazovacími praktikami. 19. ledna 1945 dobyla Lodž vojska Rudé armády.
Zatímco polské obyvatelstvo oslavovalo tuto událost jako osvobození, čekalo na
zbylé německé obyvatelstvo, které ve městě žilo a v roce 1945 zde ještě zůstalo,
kolektivní potrestání; většina pachatelů zodpovědných za nacistické zločiny přitom
již dávno uprchla. Mnoho německých obyvatel bylo nasazeno na nucené práce a
dostalo se do pracovních táborů, jako byla například Sikawa. Nakonec byli zbylí
lodžští Němci vyhnáni.
Na těchto názorných příkladech mají být nejen vylíčeny samotné události, nýbrž
má také být objasněno jejich historické pozadí a případně zmíněny i jejich pozdější
Strana 22
interpretace. Tento postup umožní v podobě chronologických hloubkových vrtů
odhalit několik časových vrstev. Během přípravy stálé expozice vyplyne ještě celá
řada dalších vhodných konkrétních míst a událostí. Pro přesnější ujasnění tohoto
principu uvedeme v prezentaci koncepce chronologického uspořádání výstavy
namátkově některé další vhodné příklady. Ale teprve pozdější hloubková rešerše
rozhodne o konečném výběru jednotlivých názorných událostí a míst.
Svědectví pamětníků a jiné ego-dokumenty jako vyprávěcí prostředek expozice
Třetí rovinu expozice tvoří osobní zážitky a pozdější vypořádání se s nimi.
Dramatické průvodní okolnosti nucené migrace vedou u postižených osob
k traumatům, která lze i po desetiletích jen stěží překonat. Zkušenosti s násilím,
odloučením, ztrátou a vykořeněností zanechávají však své stopy i na dalších
generacích.
Svědectví pamětníků by se měla na jedné straně vybrat tak, aby otevřela prostor
pro emoce a návštěvníka bezprostředně oslovila, na druhé straně je ale nutné
zasadit je do příslušného kontextu a zdůraznit jejich subjektivitu. Při této sbírce
svědectví se počítá se zapojením představitelů různých generací, sociálních vrstev
a politických postojů. Nadace útěk, vyhnání, smíření se snaží ve své funkci jako
dokumentační a informační centrum získat resp. vyhotovit pokud možno co nejvíce
záznamů vzpomínek pamětníků, ať již písemnou nebo audiovizuální formou. Dalším
materiálem budou pamětní knihy, deníky, dopisy a jiné ego-dokumenty.
„Lidé jdoucí přes hranice, hranice jdoucí bez ohledu na lidi" – nucená migrace
v Evropě 20. století
1) PRINCIP ETNICKY HOMOGENNÍCH NÁRODNÍCH STÁTŮ A ROZPAD
MNOHONÁRODNOSTNÍCH ŘÍŠÍ NA KONCI PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY
Rozšířením myšlenky etnicky homogenního národního státu dochází k vystřídání
dřívějšího principu „přednárodní“ loajality vůči státnímu celku etnickou identitou a
přiřazováním jedinců k určitému etniku. Moderní nacionalismy s sebou přinášejí
zejména změnu mnohonárodnostních států, přičemž dochází ke střídavému zesílení
částečně zde začínající asimilační politiky a snah menšinových národů o získání
autonomie. V této souvislosti je poprvé propagováno etnické „rozpletení“
společnosti, prosazuje se nucená migrace a uzavírají se bilaterální dohody o
výměně obyvatelstva.
Strana 23
Tyto novodobé mechanismy etnické populační politiky se radikalizují v době první
světové války. Tak například deportují mocenské orgány carského Ruska Němce z
Volyně a ze své části Polska, stejně jako Židy žijící v západních pohraničních
oblastech do vnitrozemí jako projev kolektivních trestných opatření. V Osmanské
říši začíná „arménská katastrofa“ v podobě vyhánění Arménů a končí první
evropskou genocidou 20. století.
Na závěr první světové války, která se považuje za katalyzátor etnických čistek,
dochází ke zcela novému uspořádání politické mapy Evropy. Smlouvy, uzavřené na
pařížských předměstích Versailles, St. Germain, Neuilly, Trianon a Sèvres, a rozpad
carského Ruska v době obou ruských revolucí v roce 1917, včetně následující
občanské války, uzavírají kapitolu epochy starých mnohonárodnostních říší. Vznikají
nové státy, jiné státní celky dostávají zpět svou státní suverenitu nebo rozšiřují
značně své území a získávají velký počet nových obyvatel.
S pomocí nástroje plebiscitu se na konci první světové války částečně uplatňuje
stále mocnější a účinnější právo na sebeurčení národů s cílem upravit natrvalo
mírovou cestou teritoriální příslušnost jednotlivých pohraničních území ve střední
Evropě. Tak například se mimo jiné provádějí plebiscity v německo-dánských a
německo-polských pohraničních oblastech. Ve východopruských a západopruských
hlasovacích okrscích Allenstein a Marienwerder vedou jejich jednoznačné výsledky
k tomu, že tyto oblasti zůstávají součástí Německa. V hlasovacím okrsku Horní
Slezsko rozhoduje naopak Společnost národů, ovládaná vítěznými mocnostmi, o
jeho rozdělení vzhledem k výsledku téměř 60% hlasů pro Německo a 40% hlasů pro
Polsko. Zase v jiných oblastech, o které panoval spor mezi Němci a Poláky, jako
byla dřívější pruská provincie Poznaň a části Západního Pruska, dochází stejně jako
v Alsasku-Lotrinsku k jejich odtržení, aniž by mohlo obyvatelstvo vyjádřit svůj
názor. Gdaňsk, který obývalo téměř výlučně německé obyvatelstvo, se stává
Svobodným městem.
Pokud se některým národům poskytne právo na sebeurčení, znamená to, že se
jiným toto právo odřekne. Miliony Evropanů se od této chvíle nacházejí ve státních
útvarech, ve kterých se jen stěží cítí jako doma. Miliony Němců, ale také několik
stotisíců Maďarů se proto rozhodlo z důvodu diskriminace a represálií, nebo také na
základě pocitu odcizení vůči novým státům, že svou vlast v těchto odtržených
regionech opustí.
Nově založené Československo chápalo samo sebe jako národní stát Čechů a
Slováků. Velmi početná německá menšina, která tvořila téměř čtvrtinu celkového
Strana 24
počtu obyvatelstva a byla tak větší než slovenská národnostní skupina, je proti své
explicitně vyjádřené vůli začleněna do nového státu. Vedení československého
státu odmítá splnit její přání a dát jí teritoriální autonomii, stejně jako zamítá její
požadavek, aby byla uznaná jako třetí státní národ. V prvních letech
Československé republiky byla německá menšina víceméně vyloučena ze spoluúčasti
na politickém dění. Potom se začala situace zlepšovat.
Zcela jinak vypadají konflikty ve druhém velkém státním útvaru, založeném po
Versailles, a sice Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Království
Jugoslávie). Kromě tří titulárních národů žije v novém státě přibližně dvacet
dalších etnických menšin, kterým je však částečně odepíráno právo na kulturní
specifičnost. Patří k nim například Makedonci nebo muslimské obyvatelstvo.
Propagace myšlenky společného jugoslávského národa, který je nadřazen nad všemi
etniky, se silně centralistickými rysy, ostře kontrastuje s privilegovaným
postavením srbské části obyvatelstva v oblasti politiky, vojska a státní správy. Poté,
co v roce 1928 vrcholí neshody mezi chorvatskými a srbskými politickými stranami
vražedným atentátem v parlamentu, je v roce 1929 nastolena královská diktatura a
jsou zakázány všechny organizace postavené na etnickém nebo konfesním základě.
Přesto se však v následujících letech hledají důvody odporujících si ekonomických a
politických zájmů převážně v historických, jazykových a náboženských
odlišnostech, což podporuje domněle zásadní neslučitelný protiklad mezi Srby a
Chorvaty.
V Polsku naopak proti sobě stojí konkurující si koncepce přístupu k otázce
etnických menšin: „piastovská“ myšlenka národních demokratů pod vedením
Romana Dmowského usiluje o vytvoření etnicky homogenního Polska, „jagellonská“
myšlenka Józefa Piłsudského se naopak odvolává na přednárodní tradice polskolitevské šlechtické republiky. Obě dvě koncepce bojují v době Druhé polské
republiky o mocenské postavení, což se také odráží na praktikách při poskytování
práv etnickým menšinám. Ústava Druhé republiky, přijatá v březnu 1921, uděluje
formálně všem národním menšinám stejná práva. Na rozdíl od Československa zde
však nikdy nedochází k vážně míněným snahám získat německé obyvatelstvo pro
polský stát.
Stejně jako v Německu dochází také v ostatních zemích k revizionistickým snahám,
které ústí částečně do nových válek nebo válkám podobných konfliktů. Aktivní
ochrana národních menšin, plebiscit, mezinárodní konference a mandátorní oblasti
spadající pod mezinárodní správu, tedy nástroje řešení konfliktů mírovou cestou,
které se pokouší etablovat nově založená Společnost národů, mají v této situaci
těžké postavení. V Lausannské smlouvě, kterou byla v roce 1923 z podnětu
Strana 25
evropských velmocí a zejména Velké Británie ukončena řecko-turecká válka,
dochází k rozhodnutí o „výměně obyvatelstva“, která se týká muslimů žijících v
Řecku a řeckého ortodoxního obyvatelstva žijícího v Turecku, a tím tedy také k
uznání principu oddělení etnických skupin jako legitimního prostředku mezinárodní
politiky. Náboženské vyznání je tedy v tomto případě faktorem, který rozhoduje o
přiřazení jednotlivců ke zdánlivě objektivně definované etnicky-národnostní
identitě bez ohledu na jazyk a kulturu. Označení „Turek“ se na Balkáně často
používá jako všeobecný název pro muslimy. V důsledku tohoto ztotožňujícího
pohledu musí přibližně 500 000 muslimů opustit svou domovinu na řeckém území
Makedonie a Thrákie a 1,5 milionů příslušníků řecké ortodoxní církve Malou Asii, a
to zejména turecké západní pobřeží. Pro strukturálně slabé Řecko, které má ve 20.
letech 19. století pouhých 5 milionů obyvatel, znamená přijetí 1,5 milionu
vyhnanců a utečenců obrovskou výzvu. Po skončení tohoto nuceného přesídlení
obyvatelstva se stávají Řecko, stejně jako maloasijské pobřežní regiony Turecka
víceméně etnicky homogenními oblastmi.
Témata:
● Myšlenka etnicky homogenního národního státu
● Nucená migrace v období první světové války se zaměřením na Rusko a
Osmanskou říši
● Zánik starých mnohonárodnostních států, politická etnizace a nová politická
mapa Evropy po roce 1918
● Nové a znovuvzniklé státní celky jako národní státy po roce 1918
● Společnost národů a ochrana národnostních menšin
● Revizionistické snahy v Německu, Bulharsku a Maďarsku
● Národnostní federalismus Sovětského svazu mezi kulturní autonomií, diktaturou
strany a etnickými čistkami
Možné konkrétní příklady:
● Osud volyňských Němců v době první světové války
● Německo-polský konflikt ohledně Horního Slezska v letech 1919—1922
● Katastrofa Malé Asie“: řecko-turecká „výměna obyvatelstva“
● Jižní Tyrolsko po první světové válce
2) NÁRODNOSTNÍ VĚTŠINY A MENŠINY V OBDOBÍ MEZI SVĚTOVÝMI VÁLKAMI
Po seznámení se s konflikty mezi jednotlivými státy se v další části expozice
dostává do popředí otázka konkrétního soužití národnostních menšin s většinovým
obyvatelstvem v obnovujících se nebo nově se formujících státech. Tak jsou
Strana 26
například Němci, kteří se nerozhodli odejít do Německé říše, postaveni před
otázku, zda se mají integrovat do nového státu a jakým způsobem to provést.
Spektrum možností přitom sahá od loajální účasti na politickém dění až po
otevřené odmítnutí nového státu, přičemž jejich chování je závislé také na tom,
nakolik jim nové státy poskytnou menšinová práva například v otázce volby
vyučovacího jazyka ve školách. Národní státy, které ještě nejsou politicky ustálené,
se často projevují vůči etnickým menšinám s nedůvěrou nebo dokonce zesilují svá
opatření vedoucí k jejich potlačení a nacionalizaci. Stejně jako tomu bylo již před
první světovou válkou, dochází přitom také nyní k propojení etnických konfliktů s
náboženskými a sociálními otázkami, a tím se ještě zostřují.
Pro německé menšiny se přitom v mnoha případech posouvá systém politických
souřadnic. Z původních Rakušanů žijících v Čechách a na Moravě se stávají nejprve
českoslovenští státní příslušníci, nakonec však „pohraniční a zahraniční Němci“
(Grenz- und Auslandsdeutsche), kteří již brzy nehledají politickou podporu ve Vídni
nebo v Praze, nýbrž v Berlíně. Vznikají také nové kolektivní identity. Tak se teprve
v této době vytváří mezi německy hovořícími obyvateli Československa společné
chápání sebe sama jako sudetského Němce. V parlamentních volbách v roce 1925 a
1929 odevzdávají asi tři čtvrtiny německých voličů své hlasy ve prospěch jedné ze
tří aktivistických stran, které se podílejí na budování demokratického
československého státu. Od roku 1926-1929 jsou tyto strany zastoupeny ve vládě;
jejich spoluúčast však není honorovaná národnostně-politickými ústupky. Světová
hospodářská krize, která postihla obzvlášť silně německy osídlené části Čech a
Moravy, vede u německého obyvatelstva k politické radikalizaci a napomáhá k
prosazení se nově založené Sudetoněmecké straně pod vedením Konrada Henleina,
která se nejpozději od roku 1937 snaží dosáhnout připojení k Německé říši.
Po obnovení Polské republiky se Němci, kteří do té doby žili ve třech dříve
rozdělených oblastech, opět nacházejí společně v novém státě. Němci z bývalých
pruských provincií Poznaň a Západní Prusko, stejně jako z východního Horního
Slezska, z habsburské Haliče a z carského Kongresového Polska a Volyně však
nenacházejí až do násilného konce Druhé polské republiky společnou identitu jako
německá národnostní menšina. Německé menšiny sice mají právo se artikulovat v
tisku, kulturních spolcích nebo politických stranách, ale „polská politika
vytlačování“ (Detlef Brandes) vede ke značnému snížení podílu německého
obyvatelstva ve Velkopolsku, Pomoří a východní části Horního Slezska z původních
1,2 milionů osob v době po skončení první světové války na 342 000 v roce 1926 a
současně s tím také k vytěsnění německého jazyka ze škol. Německá národnostní
menšina se zde orientuje politicky spíše na Berlín a nikoli na Varšavu, a nikdy
nepřijme Polsko za svůj vlastní stát.
Strana 27
Konflikty mezi národnostními menšinami a většinami jsou v této době rozšířené
nejen u Němců, ale těžké postavení má ve stále se zhoršující antidemokratické a
nacionalistické atmosféře také mnoho jiných evropských menšinových komunit. V
důsledku poválečného uspořádání žijí v diaspoře vedle Němců především Ukrajinci,
Maďaři, Bělorusi, Poláci, Turci a Židé. Doba mezi oběma světovými válkami však
není poznamenaná pouze etnickými konflikty a neprobíhá přímočaře jako
jednosměrná ulice ústící pouze do války a vyhnání. Na regionální a lokální úrovni
platí často jiná pravidla a je zde rozšířen jiný druh loajality, což umožňuje
poklidné soužití bez ohledu na etnickou příslušnost. Tak zůstává například
obyvatelstvo v Černovicích na Bukovině, která připadla po zániku habsburské
monarchie podepsáním Saintgermainské mírové smlouvy Rumunsku, až do roku 1939
etnicky a nábožensky velmi různorodé. Snahy o rumunizaci se sice zesilují, a to
především ve školství, ale přesto zůstávají živé různé jazykové komunity. Rozvíjí se
nejen velmi aktivní a čilý kulturní a spolkový život Poláků, Rusínů a Němců, ale
také židovského obyvatelstva Černovic, i když je vystaveno zesilujícímu se
antisemitismu.
Fenomén komplexních národnostních a etnických příslušností se sice vyskytuje ve
střední a východní Evropě častěji, ale v žádném případě se neomezuje pouze na
tyto regiony, jak lze jasně ukázat na příkladu Alsaska a východního Lotrinska. V
tomto regionu, který byl v roce 1918 připojen k francouzské republice, rozdělily k
tomu určené komise francouzské státní správy (commissions de triage) domácí
obyvatelstvo do čtyř skupin. Do skupiny D bylo zařazeno obyvatelstvo původně
říšsko-německého původu, které se přistěhovalo po roce 1870 (především příslušníci
vojenských útvarů a státní zaměstnanci). Ti byli donuceni francouzský stát do září
1920 opustit. Autochtonní německy hovořící obyvatelstvo zůstalo z převážné části v
Alsasku a nezpochybňovalo svou příslušnost k Francii ani v průběhu dalších let. Jako
odpověď na politiku státního centralismu se však formuje hnutí vznášející
požadavek autonomie na ochranu kulturních tradic německy hovořící komunity.
Na rozdíl od otázky západních hranic, které byly uznané podepsáním Locarnské
smlouvy v roce 1926, využívá německá politika problematiku národnostních menšin
na Východě jako záminku k tomu, aby napadla závěry z Versailles a snažila se
dosáhnout revize východních hranic – před rokem 1933 diplomatickou cestou, poté
stále více pohrůžkami a nakonec za použití násilí ozbrojených sil. Rychle rostoucí
vliv nacistické ideologie na příslušníky německé menšiny měl přitom osudový dopad
na jejich vnitrostátní integraci, která již byla tak jako tak těžká, a oslaboval jejich
loajalitu vůči novým státům.
Strana 28
Témata:
● Menšinová politika evropských států
● Kulturní a politické organizace německých národnostních menšin
● Vznik nového typu loajality a sebechápání „pohraničních a zahraničních Němců“
(Grenz- und Auslandsdeutsche)
● Orientace četných organizací německých národnostních menšin
na nacionální socialismus
● Politika a společnost ve východních provinciích Pruska ve Výmarské
republice a v době nacismu
Možné konkrétní příklady:
● Vyhnání na Západě? Alsasko-Lotrinsko v roce 1919
● Zpolitizování sudetské otázky
● Politika rumunizace na Bukovině
● Německo-polsko-slezská obec v Horním Slezsku
● Česko-polský konflikt v otázce Těšínska/Śląsk Cieszyński/Teschener Schlesien
● Německo-polské vztahy v Západním Prusku (Westpreußen/Pomorze Gdańskie)
● Maďaři mimo území Maďarska
● Menšinová politika Estonska jako vzor
3) NÁRODNÍ SPOLEČENTVÍ (VOLKSGEMEINSCHAFT), ANTISEMITISMUS A „ŽIVOTNÍ PROSTOR NA VÝCHODĚ“
JAKO ZÁKLADNÍ KOMPONENTY NACIONÁLNÍHO SOCIALISMU
Představy německých národních socialistů o rasové nadřazenosti a vyhlazovací
plány, které směřovaly jak do nitra země, tak také za její hranice, byly hlavním
motorem ozbrojování, rasové politiky, války, vyhánění a genocidy. Tato kapitola se
zabývá genezí nacionalisticky-rasistických a antisemitských prvků ideologie
nacionálního socialismu a jejich přerodem v konkrétní kroky totalitního
nacistického státu do roku 1938.
Převzetí moci Národně socialistickou německou dělnickou stranou (NSDAP) v roce
1933 znamenalo zásadní předěl. Biologismus nacistického hnutí ocejchoval
odlišnosti „těch jiných“ jako přirozenou skutečnost; starší projekty kulturní
asimilace tak byly nahrazeny násilnou politikou segregace a vymýcení. Jejich
důsledkem je nejprve sociální vyloučení, zbavení práv a vyhnání národnostních
menšin jako jsou Židé nebo Sintové a Romové.
Nacisty plánované nové uspořádání Evropy (Neuordnung Europas) zdaleka přesahuje
pouhou revizi dohod Versaillské mírové konference. Na ospravedlnění svých cílů
Strana 29
přitom využívali také výsledků takzvaného východního bádání (Ostforschung)
zaměřeného na němectví. Již v době Výmarské republiky upevnili němečtí vědci
ideologický model, podle kterého bylo nutné nahlížet na velké části východní
Evropy jako na „německou národní a kulturní půdu“ a na zde převládající slovanské
obyvatelstvo jako na národy, které nemají stejnou úroveň civilizovanosti.
Pro Adolfa Hitlera jsou Němci „národem bez prostoru“ (Hans Grimm), který musejí
získat biologickou expanzí pod heslem rozšíření „životního prostoru“ směrem na
východ (Lebensraum im Osten). Jeho již záhy proklamované přesvědčení, že
„germanizaci lze aplikovat pouze na půdě a nikdy na lidech“, vyústilo ve svém
důsledku v myšlenku „prostoru bez národa“ pro „národ bez prostoru“.
Témata:
● Politika sociálního vyloučení a vyhnání v nacistickém Německu po roce 1933
● Antisemitismus jako vlastní radikalizující prvek nacistické ideologie
● Nacistická antropologie: biopolitika, statistika, politika osídlování
● Ideologie „životního prostoru“
Možné konkrétní příklady:
● Mazury v době Třetí říše
● Flatow: konec jedné německo-židovské obce v hraniční marce PoznaňskoZápadní Prusko
4) DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA
- OKUPAČNÍ TEROR, NUCENÁ MIGRACE A GENOCIDA JAKO SOUČÁST NACISTICKÉ NADVLÁDY
Rok 1938 představuje z mnoha hledisek obrat. Mnichovská dohoda schvaluje nacisté
připojení Sudet k Německu, později následuje obsazení takzvaného zbytku Česka
(Rest-Tschechei) a v souvislosti s listopadovými pogromy v roce 1938 je z Německa
vyhnáno 17 000 Židů s polským pasem.
Na tyto události, které Jerzy Tomaszewski označuje jako „počátek vyhlazování“,
navazují po přepadení Polska německými vojsky rozsáhlá opatření s cílem vyhnat a
přesídlit části obyvatelstva. Nacistická politika tak radikalizuje modely oddělení
etnických skupin, které se praktikovaly od začátku 20. století v jihovýchodní
Evropě, a zavádí vlastní politiku vyhánění, která se řídí rasistickými kritérii. Nucené
vysídlování jednotlivých etnických menšin se stává v následujících letech běžnou
praxí nacistické okupantské vlády v mnoha částech obsazené Evropy. Při
uskutečňování svého záměru získat rozsáhlá území pro nacistickou populační
Strana 30
politiku a zamýšlenou „germanizaci půdy“ dochází zejména v Polsku k rozsáhlému
vyhánění obyvatelstva, nucená migrace postihuje ale také Slovinsko a Lotrinsko.
Německému okupačnímu teroru padlo v dalších šesti letech za oběť téměř šest
milionů polských státních příslušníků. Začátek vyhlazovací války proti Sovětskému
svazu v létě 1941, vedené v duchu rasistické ideologie, s sebou přináší další
radikalizaci nacistického válečného tažení a okupační politiky.
Strategie
vyvražďování určitých národů, postavená na protislovanské ideologii, se odráží v
Generálním plánu Východ, jehož cílem byla germanizace a zotročení východní
Evropy až po Ural.
Nacistický režim přitom vědomě využívá ke stabilizaci své nadvlády v obsazených
oblastech již delší dobu doutnající konflikty mezi jednotlivými etnickými
skupinami. Zavedení Listiny Němců (Deutsche Volksliste) jako součásti nacistické
populační politiky zničilo tradiční regionální vztahy a potlačilo existující pocity
loajality. Přiřazení k určité etnické skupině se od této chvíle stává stigmatem,
který jedince staví na určitý stupeň hierarchického řetězce a dává mu lepší či horší
vyhlídky na přežití. Ukrajinská Listina Němců sloužila především k zařazení Němců
žijících mimo území Říše do kategorií podle jejich způsobilosti pro realizaci záměru
germanizace v rámci Generálního plánu Východ.
Přitom se vědomě počítá s hromadným umíráním milionů sovětských válečných
zajatců. Miliony sovětských civilistů, především Ukrajinců, Bělorusů a Rusů, padly
za oběť excesům prováděným v souvislosti s bojem proti partyzánům, okupační
politice zaměřené na bezohledné vykořisťování obyvatel, kteří byli zbaveni
občanských práv, a pozdější „politice spálené země“.
Obsazené Polsko se stává souběžně s okupovanými oblastmi na západě Sovětského
svazu centrálním místem nacistického vyhlazování národů. Vyvlastňování,
deportace a ghettoizace vrcholí systematickým vyvražděním šesti milionů
evropských Židů (z nichž přibližně tři miliony měly polskou státní příslušnost) a půl
milionu Sintů a Romů. Osvětimi je ztělesněním nacistického civilizačního zlomu.
- „ETNICKÝ REŽIM“ STALINSKÉHO SOVĚTSKÉHO SVAZU
Předpokladem pro napadení Polska nacistickým Německem a nové rozdělení
polského státu byl pakt Stalina s Hitlerem uzavřený v srpnu 1939. Oba totalitní
režimy přeměnily východní Evropu v prostor bezbřehého násilí, ve kterém
realizovaly svou etnickou politiku doprovázenou masovými vraždami.
Strana 31
V důsledku paktu Stalina s Hitlerem dochází k přesídlování obyvatel podle
smluvených pravidel, které se týkalo kromě baltských Němců také německého
obyvatelstva z Volyně, Haliče, povodí Narewu, a otevřelo dveře stejným praktikám
v Dobrudži, na Bukovině a v Besarábii. V polské části obsazené Sovětským svazem
páchala sovětská tajná služba cíleně masové vraždy příslušníků polské elity, jejichž
zpodobněním je katyňský masakr. Před napadením Sovětského svazu Německem,
ale také po něm bylo na stovky Poláků, Estonců, Lotyšů a Litevců deportováno do
Střední Asie a na Sibiř. Stalin tak navázal na velkoplošné deportace, se kterými
začal již v době před vypuknutím druhé světové války, s cílem potrestat domněle
nespolehlivé etnické skupiny nebo je odstranit ze strategicky důležitých regionů. V
první polovině 30. let 19. století je „vyčištění“ západních pohraničních oblastí
namířeno nejprve především proti Polákům a Němcům. Po napadení Sovětského
svazu Němci v červnu 1941 přistupuje Stalin ke kolektivnímu potrestání některých
etnických skupin, které byly za údajnou kolaboraci deportovány na Sibiř a do
Střední Asie – preventivně to byli Finové a Němci, později ale také Čečenci,
Ingušové, Kalmykové a krymští Tataři. Několik tisíc „etnických Němců“
(Volksdeutsche), kterým se podařilo vyhnout přesídlení do župy Povartí nebo do
Říše a kteří proto také zůstali na území Sovětského svazu, bylo na základě svého
zařazení do Listiny Němců na Ukrajině paušálně obviněno z velezrady a odsouzeno
k několikaletému odnětí svobody a k pobytu v táboře.
Stalinský Sovětský svaz pokračuje ale i po skončení druhé světové války ve
vnitrostátních imperiálních etnických čistkách a deportacích, kterým padly za oběť
miliony lidí. Současně jsou s Polskem a Československem uzavřeny na formálně
dobrovolném základě dohody o přesídlení obyvatel.
- EVAKUACE A ÚTĚK NĚMECKÉHO CIVILNÍHO OBYVATELSTVA
Po zhroucení německé východní fronty stojí vojska sovětské armády v létě 1944 na
německých hranicích ve Východním Prusku. Zvěsti o zvěrstvech Rudé armády
rozpoutávají paniku. Miliony lidí opouštějí svůj domov, mnozí z nich umírají
v důsledku násilných činů sovětských vojsk, válečného dění, nadlidských útrap na
útěku v době extrémně chladné zimy roku 1944/45 nebo spáchají sebevraždu ze
strachu, že by mohli padnout do rukou Rudé armády.
Konkrétní průběh útěku se region od regionu liší. Když se vojska Rudé armády
dostala v říjnu roku 1944 ve Východním Prusku poprvé na území Říše, spáchala ve
vesnici Nemmersdorf masakr na tamním civilním obyvatelstvu. Poté, co se
Strana 32
wehrmachtu podařilo obec znovu dobýt, zneužilo nacistické vedení tyto události při
nezodpovědných výzvách k tomu, aby lidé vydrželi a nevzdávali se, místo aby se
staralo o včasnou evakuaci. Vojáci sovětské armády, kteří ve své zcela zpustošené
zemi již dva roky dobývali nazpět vesnici za vesnicí a město za městem, byli
mimoto svým velením vyzýváni k pomstě.
Popravy německého civilního obyvatelstva se stávají běžnou záležitostí, masové
znásilňování, zatýkání a drancování jsou na denním pořádku. Ruský nositel
Nobelovy ceny a dřívější politický komisař Rudé armády Alexandr Solženicyn
popisuje brutalitu vstupu sovětských vojsk na území Východního Pruska ve svém
básnickém cyklu „Pruské noci“. Také pozdější bojovník za lidská práva Lev Kopelev
podává ve své autobiografii „Uchovat na věky“ zprávu o vstupu vojsk do Východního
Pruska. Protože pozvedl svůj hlas proti násilí, byl vyloučen kvůli „soucitu
s nepřítelem“ ze strany a odsouzen k trestu odnětí svobody a pobytu v táboru.
Hromadné znásilňování na územích dobytých vojsky Rudé armády se stává
traumatickým zážitkem ženské části obyvatelstva. Mnohonásobně opakovaná
znásilnění někdy se smrtelnými následky, pohlavní choroby, nechtěná těhotenství a
jejich umělé přerušení jsou rozšířeným fenoménem, mnoho žen volí sebevraždu
jako východisko z této situace. Lze jen odhadnout, jakého množství žen se to
řádově týká, protože toto téma bylo ještě desetiletí po válce tabu; počet obětí
však sahá až do 1,4 milionů znásilněných žen ve východní části Pruska. Postižené
ženy se musely se svými fyzickými a psychickými ranami a traumaty vypořádat
samy, často o tom nemohly otevřeně hovořit ani v kruhu rodiny.
Jako jediné otevřené spojení na západ zůstává pro prchající obyvatelstvo celé
dlouhé týdny pouze cesta přes zamrzlý Viselský záliv na Viselskou kosu. Cestou přes
moře jsou na západ evakuovány téměř dva miliony utečenců. Přitom umírají
desetitisíce lidí, například při potopení lodi Gustloff nebo Goya.
Při útěku ze Zadního Pomořanska dostihla proudy utečenců na mnoha místech Rudá
armáda. Kvůli většinou příliš pozdnímu útěku byly ze všech východoněmeckých
regionů procentuálně nejvyšší ztráty na lidských životech v braniborské Nové
marce. K velkým ztrátám dochází také v zimě 1944/45 ve Slezsku, a to především
kvůli tomu, že gauleiter, tedy velitel župy, vyzývá k tomu, že je nutné vydržet a
nevzdávat se, a kvůli opomenuté evakuaci města Breslau (Wroclaw), které bylo
prohlášeno za pevnost. Regionálně stejně rozdílně, jako tomu bylo ve východních
pruských provinciích, probíhá také evakuace a útěk německého civilního
obyvatelstva z jiných regionů ve východní a jihovýchodní Evropě.
Strana 33
Společným jmenovatelem všech uprchlických vln z německých východních provincií
je skutečnost, že byly mnohokrát přerušeny a probíhaly pouze po etapách. Opatření
přijatá na evakuaci německého obyvatelstva se podřizovala válečným požadavkům,
což zabránilo spořádané a včasné záchraně mnoha utečenců. V mnoha případech
byly proudy utečenců zastaveny na své cestě na západ jednotkami německého
vojska.
Na útěku jsou rozděleny rodiny, děti odtrženy od svých matek. Ti, kterým se útěk
na západ nezdařil a dostali se za bojovou linii fronty, se většinou marně pokouší
vrátit zpět do svých domovských obcí. Většinou ztroskotají v místech na trase svého
útěku, která se zdají být jakž takž bezpečná. Zároveň je od února 1945 – podle
německých odhadů z poválečné doby – deportováno celkem až 200 000 německých
civilistů z východních provincií Pruska na nucené práce do Sovětského svazu. V
době kapitulace se nacházejí asi ještě 4,4 miliony východních Němců na území
východně od dělící čáry Odry a Nisy. Odříznuti od jakýchkoli zpráv, netuší, co jim
přinese budoucnost. Na konec ani jim není umožněno zůstat ve své vlasti.
Na rozdíl od jiných uprchlických vln v dějinách se u útěku z východních částí Pruska
jedná o útěk bez návratu, který v podstatě končí trvalým vyhnáním.
Témata:
● Mnichovská dohoda a její následky pro obyvatelstvo v oblastech
odtržených od Československa
● Svobodné město Gdaňsk, Polský koridor a přepadení Polska nacistickým
Německem
● Politika anexí cizího území a okupační politika Německé říše
● Přesídlení etnických Němců žijících mimo území Říše (Volksdeutsche), Listina
Němců (Deutsche Volksliste) a nacistická populační politika
● Účast říšských a zahraničních etnických Němců na nacistické válce a
okupačním režimu
● Generální plán Východ: vyhnání, nucené práce, masové vraždění
● Deportace, ghettoizace, holokaust
● Evakuace koncentračních a vyhlazovacích táborů a pochody smrti
● Etnický režim stalinistického Sovětského svazu
● Pakt Stalina s Hitlerem a sovětská politika vyhánění
● Deportovaní ruští Němci v systému sovětských nucených prací
● Opatření na vyklizení a evakuaci německých sídelních území
v jihovýchodní Evropě
● Evakuace a útěk Němců z východních oblastí německé Říše
● Masový fenomén znásilňování
Strana 34
● Nucené deportace práceschopného německého civilního obyvatelstva
do Sovětského svazu
Možné konkrétní příklady:
● Lodž: Centrum německé politiky přesídlování a ghettoizace
● „Akce Zamość“ a nacistické politika vyhánění
● Německá povolžská vesnice v době mezi Velkou říjnovou revolucí a deportacemi
● Kazachstán jako místo exilu národů deportovaných Stalinem
● Evakuace jedné obce v severním Sedmihradsku
● Útěk přes Vislanský záliv ve východním Prusku
● Slupsk (Stolp) v Pomořanech po jeho dobytí vojsky Rudé armády
● Pražské povstání
5) VYHNÁNÍ NĚMCŮ A NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ EVROPY
- CESTA K POSTUPIMSKÉ KONFERENCI
V důsledku válečného zvratu u Stalingradu na začátku roku 1943 začíná spojenecká
strana uvažovat o konkrétních plánech pro poválečnou Evropu. Na začátku stojí
konference v Teheránu koncem roku 1943, po které následuje setkání spojeneckých
válečných stran v Jaltě a po skončení války v červenci a v srpnu 1945 v Postupimi.
V souvislosti s novým teritoriálním uspořádáním střední a východní Evropy, včetně
posunutí hranic Polska směrem na západ, a po zkušenostech s nacistickou
expanzivní a vyhlazovací politikou akceptují a schvalují mezinárodní velmoci, na
rozdíl od situace po první světové válce, rigorózní politiku vyhnání. To platí také
pro oblasti, ve kterých se Němci na základě rozhodnutí o průběhu nových hranic
teprve mají stát menšinami. Zejména v Polsku a v Československu panuje po
zkušenostech z doby před druhou světovou válkou a během ní přesvědčení, že
německé menšiny nemohou být loajálními občany. Na místo práva na sebeurčení a
ochrany menšin nastupuje politika oddělení etnických skupin a vytvoření etnicky
homogenního národního státu.
Spojenci plánují přitom za podpory středovýchodních evropských exilových vlád
také vyhnání milionů Němců ze střední a východní Evropy. Toto vyhnání se
v protokolu z postupimské konference nazývá transferem, který má proběhnout
„spořádaným a humánním způsobem“. Kritické hlasy, které se obracejí proti
vyhnání a ozývají se na veřejnosti v západních státech, v polské exilové vládě a
dokonce také v sovětských vládních kruzích, se nedokáží prosadit. Polská exilová
Strana 35
vláda se snaží získat nazpět polské hranice na východě v jejich předválečné podobě
a udržet také požadované území na západě v určitém rámci, který by neposkytl
velmocím žádné argumenty pro teritoriální odstoupení polského území na východě.
To vysvětluje, proč až do podzimu 1944 projevuje pochyby ohledně převzetí
„téměř úplně německých“ měst Bresla (Wroclaw) a Stettin (Štětín). Vzhledem k
nenávratně ztracenému polskému území na východní hranici, které museli polští
komunisté přenechat sovětskému vedení, mění se v průběhu roku 1945 v otázce
Německa politické pozice buržoazních politiků, jako byl například Stanisław
Mikołajczyk, vůdce polské Národní selské strany. Tak vzniká v rámci polské
poválečné společnosti politický konsens ohledně západních hranic na Odře a Nise.
Nové hranice v poválečné Evropě vznikají pod rozhodujícím vlivem Stalina, který
tak rozšiřuje oblast hegemoniálního vlivu Sovětského svazu až do střední Evropy a
na Balkán. Vyhnání Němců přitom slouží také k nastolení komunistických vlád.
Bezprostředně po rozšíření Polska směrem na západ dochází k nucenému přesídlení
více než milionu Poláků z území zabraném Sovětským svazem z velké části do „nově
získaných oblastí“. V době postupu vojsk Rudé armády v roce 1944 zde odhadem
žije 2,8 milionů Poláků. Velká polská kulturní centra jako Lvov, Grodno a Vilnius
připadnou v důsledku Stalinovy mocenské politiky Sovětskému svazu. Na základě
oficiálně dobrovolně podepsaných, ve skutečnosti však Sovětských svazem
vynucených smluv je do léta 1946 nuceně přesídleno asi 1,3 milionů Poláků (z toho
54 000 Židů) do Polska. V oficiální mluvě se nazývají přikrášleným výrazem
„navrátilci“ (repatrianti). Tak se například Poláci z haličského Lvova stěhují do nyní
polské Wroclawi a jejího okolí a uchovávají si své tradice ze staré vlasti.
V důsledku nuceného vysídlení Němců a latentního nedostatku pracovních sil
přijímá československá vláda 31. července 1945 rozhodnutí přimět Čechy a Slováky,
kteří žijí v zahraničí, takzvané reemigranty, aby se navrátili do Československa.
Mezi nimi se nachází také téměř 39 000 takzvaných volyňských Čechů z Ukrajiny,
kteří byli na základě dohody se SSSR usídleni v původně Němci obývaných regionech
Čech, Moravy a Slovenska.
S jinou situací se setkáváme v případě německy hovořících menšin v západní a
jihovýchodní Evropě, například ve východní Belgii, jižním Tyrolsku a severním
Šlesvicku, které směly zůstat po roce 1945 ve své vlasti a jejichž poválečné
postavení lze hodnotit jako velmi dobrý příklad zdařilého řešení menšinové otázky.
Strana 36
- "DIVOKÉ VYHNÁNÍ"
Procesy vyhánění probíhají v jednotlivých regionech nanejvýš rozdílným způsobem,
ale na rozdíl od původního záměru jsou téměř vždy dramatické a nehumánní a
vyžádají si četné oběti na životech. Realizace opatření, která je ve středovýchodní
Evropě záležitostí vlád, začíná v Polsku a v Československu počátečním „divokým
vyháněním“, které má ještě před začátkem postupimské konference „položit karty
na stůl“. Postiženy jsou zejména územní pásma ležící bezprostředně na východ od
Odry a Lužické Nisy, z nichž jsou v červnu a červenci 1945 Němci systematicky
vyháněni. Na podporu těchto praktik dochází navíc ještě k uzavření přechodů přes
řeku, aby se utečencům zabránilo vrátit se zpět do svých domovských obcí. Také z
Československa je v době od května do srpna 1945 vyhnáno víc než půl milionu
Němců.
Němci zažívají nejistou přechodnou dobu plnou zlovůle, udavačství a bezpráví,
během které mnozí umírají v důsledku epidemií, nedostatečné zdravotní péče a
hladem, nebo se stávají oběťmi pomsty a odplaty. V Československu a v některých
částech Polska musí německé obyvatelstvo nosit pásky na rukávech, které je
viditelně označují jako Němce. Němci, kteří se v době nacismu rozhodli jako
původní polští státní příslušníci pro zanesení do Listiny Němců, jsou kolektivně
odsouzeni jako zrádci národa. V Polsku vznikají tábory nucených prací pro Němce,
pro které se stávají jména jako Potulice, Lamsdorf (dnes Lambinowice),
Swietochlowice nebo Sikawa synonymem hrůzy. Také v Československu musejí
Němci vykonávat nucené práce ve stovkách táborů a strpět velmi špatné zacházení.
V bývalých německých regionech se jen pomalu zřizují polské úřady, které mají
převzít zodpovědnost za systematické nové uspořádání a osídlení „znovuzískaných
oblastí“. Přitom dochází často k urputným potyčkám mezi sovětskými vojsky a
polskými orgány, při kterých německé civilní obyvatelstvo, zbavené práv, „sedí
mezi oběma židlemi“. S pomocí zákonů, dekretů a ustanovení jsou Němci jak v
Polsku, tak také v Československu zbaveni svého majetku. Spektrum chování
obyvatel vůči Němcům, kteří musejí ze země odejít, je přitom velmi široké. Vedle
svědectví o násilí a lhostejnosti existují také příklady lidského soucítění a solidarity
polských a českých sousedů.
- NUCENÉ VYSÍDLOVÁNÍ
Po fázi „divokého vyhnání“ následovalo organizované nucené vysídlení na základě
rozhodnutí postupimské konference. Vedle příslušných vlád se na něm podílely
Strana 37
především komunistické stranické organizace a vojenské a policejní jednotky; této
situace však využívaly také kriminální živly a organizované bandy. Podle plánu na
transfer německého obyvatelstva, zveřejněného v listopadu 1945 spojeneckou
Kontrolní radou, mělo být německé obyvatelstvo z Polska a dřívějších německých
východních oblastí přemístěno především do sovětské a britské okupační zóny,
zatímco přesun Němců z Československa měl směřovat převážně do americké a
sovětské okupační zóny. Americká okupační zóna měla navíc přijmout maďarské
Němce.
Jako první byli vysídleni lidé neschopní práce, jako byli starci, ženy a děti, zatímco
s vypovězením kvalifikovaných pracovníků, kterých bylo nezbytně zapotřebí, se
často otálelo. Tak byla od sebe odtržena celá řada rodin, které se často opět
shledaly až po mnoha letech. Většina vyhnanců se dostala do cílového tábora ve
spojeneckých okupačních zónách víceméně bez finančních prostředků.
Také při „organizovaném“ vysídlování umíralo kvůli namáhavým přejezdům
v dobytčích vagónech, nevyhovující zdravotní péči, chladu a nedostatku potravin
mnoho lidí.
- DEPORTACE, INTERNAČNÍ TÁBORY A VYHNÁNÍ V JIHOVÝCHODNÍ EVROPĚ
Ačkoliv Maďarsko figurovalo dlouhé roky jako spojenec nacistického Německa,
dostává maďarský stát jako jediný v jihovýchodní Evropě podle postupimského
protokolu právo vypovědět své německé obyvatelstvo. Po politicko-hospodářských
úvahách dochází od roku 1946 k vyhnání maďarských Němců, které je však spojené
s podstatně menším násilím než tomu bylo v jiných zemích. Polovina německého
obyvatelstva v Maďarsku zůstává tohoto osudu ušetřena. O rozsahu nuceného
vysídlení Němců vedla maďarská vláda dlouhou dobu kontroverzní debaty.
Komunisté a Národní selská strana naléhali na radikální nucené vysídlení Němců,
zatímco Malorolnická strana kolísala mezi respektem před občanskými majetkovými
právy a maďarským nacionalismem. Především sociální demokraté projevovali
skeptický postoj vůči kolektivnímu potrestání Němců. Určitou roli přitom hrály také
ohledy na nevyjasněný osud Maďarů na jižním Slovensku, protože vyhnání
maďarských Němců se mohlo stát negativním modelovým příkladem, jak s nimi
zacházet.
V Rumunsku mohlo zůstat německé obyvatelstvo ve své vlasti, od ledna 1945 však
probíhaly ve velkém rozsahu jejich deportace do Sovětského svazu. Vedle
desetitisíců Němců z Maďarska a Jugoslávie bylo jen z Rumunska deportováno
Strana 38
70 000 německých obyvatel, zpravidla se to týkalo mužů ve věku od 17 do 45 let a
žen od 18 do 30 let. Tito lidé byli nasazeni na nucené práce za extrémně těžkých
podmínek především v Doněcké uhelné pánvi a železářském a ocelářském průmyslu
na jihu Sovětského svazu. Úmrtnost se pohybovala okolo 10 až 15 procent. Poslední
deportované osoby byly propuštěny teprve koncem 40. let. Na začátku 50. let byly
v Rumunsku odvlečeny desetitisíce banátských Švábů do stepi Baraganu. Ke kulturní
diskriminaci zbylých Němců v Rumunsku vedla zejména nacionalistická asimilační
politika v době vlády Ceausesca v 80. letech, která přiměla sedmihradské Sasy a
banátské Šváby k masovému výjezdu ze země.
V Jugoslávii probíhá politika vyhánění a internačních táborů namířená vůči
německému obyvatelstvu bez mezinárodně schváleného právního základu. Po
násilném vyvlastnění je veškeré německé obyvatelstvo internováno do táborů.
Brutální politiku jugoslávských táborů ztělesňuje například Rudolfsgnad (dnešní
Knicanin) se svými odhadem 11.000, Gakowa (Gakowo) s 8.500 a Jarek (Backi
Jarek) se 7.000 mrtvými.
Vysídlování z Jugoslávie, které se v Itálii označuje jako exodus, znamenalo také
konec italské komunity podél istrijského a dalmatského pobřeží. Již na konci války
zlikvidovala jugoslávská armáda v krasových jeskyních na 4 000 Italů (masakr
"foibe"). Italští obyvatelé dostali v souladu s mírovou smlouvou, uzavřenou mezi
Itálií a Spojenci dne 10. února 1947, opční právo. Vedle právních možností vykázat
z nového jugoslávského státu osoby, která využily svého práva v proitalském
smyslu, se komunistické „lidové orgány“ uchylují k šikanám, politickému nátlaku a
násilí. Do roku 1956 opouští Istrii a Dalmácii asi 300 000 Italů, a to především z
měst Zadar (italsky: Zara) a Rijeka (italsky: Fiume).
Celkové ztráty na lidských životech v důsledku útěku a vyhnání jsou obrovské; také
další vědecká bádání budou schopna stanovit jen přibližně jejich přesný rozsah. V
bilanci obyvatelstva z roku 1958 napočítal Spolkový statistický úřad (Statistische
Bundesamt) 1 338 700 nevyjasněných případů z řad civilního obyvatelstva dřívějších
východních provincií Pruska a 886 300 nevyjasněných případů německého civilního
obyvatelstva žijícího za hranicemi Říše (bez zahrnutí osudů ruských Němců). V této
bilanci jsou započteny také ztráty civilního obyvatelstva během válečných operací
a celého útěku. Spolkový archív proto v roce 1974 na vysvětlenou konstatuje, že
není možné ztotožňovat celkový počet těchto 2,2 milionů nevyjasněných případů s
násilnými trestnými činy během vyhnání. Na základě odhadů a vyhodnocení
písemných zpráv stanovil sám Spolkový archív minimální počet obětí na životech ve
výši 600 000 v důsledku násilných činů během vyhnání: přes 400 000 obětí na území
Strana 39
východně od Odry nebo Nisy, přes 130 000 v Československu a přes 80 000 v
Jugoslávii.
O otázce ztrát na životech v řadách civilního obyvatelstva jugoslávských Němců
existuje dnes rozsáhlá práce vypracovaná z podnětu Dunajsko-švábské kulturní
nadace, která upřesnila počet obětí v této oblasti na téměř 60 000. V souvislosti s
vyhnáním sudetských Němců doporučila Česko-německá komise historiků v roce
1996, aby se na základě nových průzkumů vycházelo z počtu téměř 30 000 obětí
násilí.
Tyto velké rozdíly v uvedených číslech jsou dány jednak různými výpočetními a
zjišťovacími metodami, jednak různými definicemi pojmu „oběti vyhnání“. Mimo
jiné je nejasné, jak nahlížet v celkové bilanci obětí na osoby, které zemřely
v přijímající oblasti na následky vyhnání teprve o nějaký čas později.
Témata:
● Plány Spojenců ohledně poválečné Evropy
● Plány exilových vlád, lidových demokracií a Československa v letech 1944-1948 a
jejich převedení do legislativní podoby, např. Benešovy dekrety
● Lokální násilí a materiální pohnutky
● Plánování a průběh nuceného vysídlování z dřívějších pruských východních
provincií
● Plánování a průběh odsunu z Československa
● Plánování a průběh odsunu ze severu Východních Pruska
● Nucené deportace a pracovní tábory
● (Nucené) přesídlování Maďarů a Slováků
● (Nucené) přesídlování Poláků, Ukrajinců a Bělorusů
● Situace Němců, kteří zůstali ve své vlasti
● Vysídlení Němců do Německa od 50. let 19. století
● Německé národnostní menšiny v západní Evropě
● Vyhnání Němců z Maďarska
● Osud podunajských Švábů v Jugoslávii a jugoslávské plány týkající se vyhnání a
nového osídlení po roce 1944
Možné konkrétní příklady:
● Postoloprty/Postelberg: násilné trestné činy na sudetoněmeckém civilním
obyvatelstvu
● „Akce Ullmann“: odsun sudetoněmeckých sociálních demokratů
● Wroclaw a Lvov v roce 1945:
Ztráta domova a výměna obyvatelstva ve dvou evropských metropolích
Strana 40
●
●
●
●
●
●
Centrální pracovní tábor Jaworzno
Sesazení německých biskupů v Gdaňsku (Danzig) a Warmiňsku (Ermland)
Násilné deportace obyvatel ze Sedmihradska a Banátu do Sovětského svazu
Východopruské vlčí děti na Litvě
Rijeka/Fiume: „exodus“ Italů z Istrijského poloostrova a Osimská dohoda
„Akce Visla“: násilné přesídlení Ukrajinců v rámci území Polska v roce 1947
6) UTEČENCI A VYHNANCI V NĚMECKU A V EVROPĚ PO ROCE 1945:
STRATEGIE, KONFLIKTY A ÚSPĚCHY INTEGRAČNÍCH PROCESŮ
- ZKUŠENOSTI PRVNÍCH OKAMŽIKŮ
V důsledku druhé světové války a rozhodnutí Spojenců ve věci poválečného
uspořádání Evropy ztratily miliony Evropanů svůj domov a často také život: Němci,
Poláci, Ukrajinci, Maďaři, Finové a mnoho jiných národností. Až do úplného
ukončení jejich nuceného vysídlení muselo opustit svou vlast 14 milionů německých
utečenců a vyhnanců. Ve čtyřech okupačních zónách tehdejšího Německa se jejich
každodenní život odehrává ve znamení pocitu cizosti a sociálního vyloučení,
doprovázen ubytováním v přidělených přístřeších a barákových táborech, hladem,
odříkáním a hledáním rodinných příslušníků. Tyto zkušenosti sdílejí s miliony osob,
takzvaných „Displaced Persons“, které se ocitly mimo svůj domov, a s válečnými
zajatci, kteří čekali po svém osvobození z německého zajetí na repatriaci nebo
emigraci do zámoří.
Počet vysídlených osob se ve čtyřech okupačních zónách od sebe velmi lišil. Vedle
hlavních přijímajících oblastí Bavorska, Šlesvicko-Holštýnska a Dolního Saska odmítá
například francouzská okupační správa odsunuté Němce na začátku vůbec přijímat.
Vzhledem k zeměpisné poloze sovětské okupační zóny v sousedství zemí původu
vysídlených osob je zde jejich počet obzvlášť vysoký, v částech Meklenburska a
Předního Pomořanska tvoří utečenci a vyhnanci většinu obyvatelstva. Ve snaze
zamezit vytváření nových menšin se při usídlování vyhnanců nepřihlíží k jejich
společným krajanským, sociálním nebo konfesním rysům. Příchodem vysídlených
osob se však zásadně mění náboženská a sociální struktura poválečného „zbytku“
Německa.
V době největší nouze bezprostředně po příchodu vyhnanců mají rozhodující
význam právě církevní aktivity. Se svými charitativními iniciativami jako
„Kirchliche Hilfestelle“, „Caritas-Vertriebenen- und Flüchtlingshilfe“, „Katholischer
Flüchtlingsrat“, „Hilfswerk der Evangelischen Kirche“ nebo „Rucksackpriester“
Strana 41
nabízejí obě velké církve v Německu nejen první materiální pomoc, ale přebírají
především také duchovní péči o vyhnance. Během krátké doby vznikají z řad
vyhnanců církevní skupiny, jako jsou například evangelické dobročinné komitéty,
které se spojují v Konventu rozprášených východních církví (Konvent der
zerstreuten Ostkirchen). U katolíků to jsou především vlastenecké organizace
Heimatwerke východoněmeckých diecézí a sudetoněmecký Ackermannův sbor
(Ackermann-Gemeinde).
- MEZI INTEGRACÍ A ASIMILACÍ - UTEČENCI A VYHNANCI V OBOU ČÁSTECH ROZDĚLENÉHO NĚMECKA
Založením obou německých států vznikají souběžně dvě zcela odlišné strategie
začleňování odsunutých Němců do společnosti: na Západě je to integrace založená
na „hospodářském zázraku“, péče o vlastenecké prostředí nebo církevní aktivity;
ve východní části Německa nucená asimilace a veřejné zamlčování osudu vyhnanců.
Hospodářský, sociální a politický proces integrace probíhá velmi rozdílně a
v žádném případě není bezkonfliktní. Přesto však přispívají miliony vyhnanců svou
prací ke zdařilému znovuvybudování Spolkové republiky Německo, podporou jsou
jim přitom program státní pomoci v mimořádných situacích (Soforthilfe) a program
na vyrovnání majetkových křivd (Lastenausgleich). Oblasti, ve kterých dříve
převládalo především zemědělství a lesnictví, prodělávají usídlením vyhnaných
Němců s průmyslovo-řemeslnickými profesemi zrychlenou strukturální přeměnu. V
kontextu se studenou válkou se západoněmecké politické strany nejprve snaží
získat v řadách vysídlených osob hlasy voličů. Nakonec je to právě otázka
vyhnanců, která polarizuje boj o Východní smlouvy a stává se od té doby sporným
bodem politické sféry. Od 70. let minulého století se otázka vyhnanců ve
společnosti postupně stále více dostává do pozadí zájmu. V NDR jsou vyhnanci
vystaveni represáliím ze strany státu často již jen z toho důvodu, že se setkají se
svými krajany.
Ale i jiné evropské země stojí po skončení druhé světové války před těžkým úkolem
vytvořit pro vyhnané a odsunuté skupiny obyvatelstva nový domov. Za příkladnou se
přitom považuje finská integrační politika, která poskytla prchajícím Karelům ze
Sovětského svazu rychlou a nebyrokratickou pomoc například v podobě vyrovnání
majetkových křivd a na rozdíl od praktik spojeneckých okupačních mocností v
Německu usídlovala utečence z jedné oblasti v jejich nové vlasti často opět na
jednom místě.
Strana 42
- SNAHY O SMÍŘENÍ
Ze strany církve dochází brzy k prvním symbolickým gestům smíření mezi Němci a
jejich východními sousedy. Na polské straně představuje dopis polských biskupů v
roce 1965 se svým klíčovým poselstvím „Odpouštíme a prosíme o odpuštění“
směrodatný signál ochoty ke smíření. Významný je také pamětní spis Evangelické
církve v Německu (EKD) „Die Lage der Vertriebenen und das Verhätnis des
deutschen Volkes zu seinen östlichen Nachbarn“ (Situace vyhnanců a vztah
německého národa k jeho východním sousedům) z roku 1965. Tento spis dal podnět
k náruživým interním církevním a celospolečenským debatám. Ve svém textu si na
jedné straně stěžuje na nedostatek solidarity německé společnosti, „která zůstala
vyhnancům očividně mnohé, a sice to podstatné, dlužná“, na druhé straně přichází
s požadavkem, aby byla uznaná nová politická realita v Evropě. Církevní kruhy jako
byla ekumenická skupina „Aktion Sühnezeichen“ (Akce znamení pokání) se záhy
snažily o smíření s východními sousedy.
Ve Spolkové republice Německo jsou to především vyhnanci a jejich potomci, kdo
se zasazují o porozumění s východními sousedy. Přitom využívají zjednodušených
podmínek cestování, které s sebou na začátku 70. let přinesla nová východní
politika vlády Willyho Brandta (Neue Ostpolitik), k tomu, aby navštívili svou dřívější
vlast a navázali zde často přátelské kontakty s dnešními obyvateli. Vyhnanci žijící v
NDR mohli využívat možností k cestování do Polska již dříve. Po vyhlášení stanného
práva v Polsku v prosinci 1981 se mnoho vyhnanců podílelo na dobročinných akcích
ve prospěch lidí utlačovaných komunistickým režimem. Na druhé straně však také
existovaly některé krajanské spolky, které sveřepě lpěly na starých politických
právních stanoviscích Německa, jak také potvrdil Spolkový ústavní soud ve svém
rozsudku k Východním smlouvám v roce 1973 resp. 1975. Za účelem stabilizování
vlastního systému instrumentalizoval komunistický režim nejistotu svých obyvatel
ohledně konečné platnosti státních hranic. Tímto způsobem se opět utvrzovaly
staré předsudky.
Témata:
● Zkušenosti prvních okamžiků uprchlých a vyhnaných Němců
● Odlišná ekonomická a sociální opatření na pomoc při začleňování do společnosti
v obou částech rozděleného Německa (pozemková reforma ve srovnání se
zákonem o finančním odškodnění obětí nacismu)
● Práce organizací církevní pátrací služby
● Stuttgartská Charta německých vyhnanců z roku 1950
● Osud takzvaných „Displaced Persons“
● Finská integrační politika jako vzor?
Strana 43
● Vyhnanci a jejich politické, kulturní a náboženské organizace, včetně historie
Svazu vyhnanců (v této souvislosti také spektrum náboženského vyznání,
světového názoru a stranické příslušnosti politiků z řad vyhnanců)
● Změna sociálního a kulturního prostřední v poválečném Německu vlivem
vyhnanců
● Schraňování a péče o kulturu a dialekty Němců z východní Evropy
● Principy vyprávění a interpretační vzorce vysídlených osob ve vztahu k útěku a
vyhnání
● Politické dimenze problematiky vyhnání
● Literární zpracování útěku, vyhnání a ztráty domova ve Spolkové republice
Německo a v NDR
● Dopis polských biskupů, pamětní spis EKD a jiné iniciativy snažící se o smíření po
roce 1965, včetně jednotlivých osobností
● České, polské a jiné inciativy před rokem 1989 (např. „Kultura“)
● Dlouhodobé následky ztráty domova pro bezprostředně postižené osoby a další
generace
● Vystěhování německých utečenců a vyhnanců do Zámoří
● Těžké dědictví: Rakousko a jeho „etničtí němečtí utečenci“
● Státně rozšiřovaná vystěhovalecká hysterie: „velká exkurze“ emigrační vlna bulharských Turků do Turecka v létě 1989
Možné konkrétní příklady:
● Průchozí tábor ve Friedlandu
● Waldkraiburg: „město vyhnanců“ vybudované na pozůstatcích továrny na
výbušniny
● Wolfsburg a Eisenhüttenstadt: naděje pro vysídlené dělníky
● Berlín: historie instituce Deutschlandhaus
● Rozdělená vesnice na Odře: vyhnanci na obou březích
7) PO ROCE 1989: NA CESTĚ K EVROPSKÉ KULTUŘE VZPOMÍNÁNÍ?
Současně s pádem železné opony rozdmychávají noví „etničtí aktéři“ konflikty mezi
národnostními menšinami a většinami z minulosti, které byly dosud potlačeny státní
mocí. Válkami v rozpadávající se Jugoslávii se pod pojmem etnických čistek opět
stává aktuální zkušeností evropské společnosti fenomén útěku a vyhnání. Evropa se
začíná zabývat také případy vyhnání, které leží již v dávné minulosti, a odsuzuje
vyhnání jako politický nástroj. Mezníkem v německo-polských vztazích se stává mše
smíření, která se konala na dřívějším statku rodiny příslušníka protihitlerovské
opozice hraběte Helmutha Jamese von Moltke v dolnoslezské vesnici Krzyżowa
Strana 44
(německy Kreisau) v listopadu 1989 a které se zúčastnili polský premiér Tadeusz
Mazowiecki a německý spolkový kancléř Helmuth Kohl.
Zároveň však vynáší (znovu)nastolení suverénních národních států opět na povrch
bolavé otázky minulosti. Na počátku se pozornost soustředí na vyrovnání se s
komunistickou diktaturou. Ale také dlouho zamlčovaná témata jako je německá
minulost kulturních krajin a vyhnání jejich obyvatel přestávají být tabu, historicky
se zpracovávají a ve veřejné rozpravě tak dochází k prolomení jednostranných
národnostních paradigmat myšlení a k jejich kritickému přezkoumání. Občanské
sdružení Antikomplex, založené mladými Čechy, se ve svém projektu „Zmizelé
Sudety“ věnuje starým obcím v Čechách, které dnes již neexistují. Ale také v
Německu se vydává stále více dětí a vnuků vyhnanců hledat stopy v místech
dřívějšího domova svých předků.
Otázky týkající se minulosti jsou zároveň otázkami na vlastní identitu. V procesu
kulturního osvojování zaniklých multietnických světů našeho života ve střední a
východní Evropě docházíme postupně k tomu, že je chápeme jako bohatství a jako
společné hodnotné dědictví, které musíme zachovat. Dnes ještě existující německé
a jiné národnostní menšiny mají zaručená práva a smějí se veřejně artikulovat.
Pozměněné povědomí se názorně odráží v prohlášení Slovenské národní rady vydané
dne 12. února 1991, které je projevem lítosti nad vynucenou ztrátou domova
karpatských Němců, stejně jako v projevu tehdejšího rumunského ministra vnitra
Vasila Blaga u příležitosti Dnů vlasti sedmihradských Sasů a banátských Švábů v roce
2010, ve kterém prohlásil: „Chtěl bych vám říci, že Rumunsku chybíte." Často dnes
také udržují vyhnaní Němci, například četné komunity na úrovni okresů nebo
jednotlivých obcí, intenzivní kontakty s obcemi ve své bývalé vlasti a jsou dnes v
Polsku, České republice, Maďarsku nebo Srbsku jejich samozřejmými partnery.
Zásluhou celé řady regionálních projektů, jako je například „Nadace Krzyżowa pro
evropské porozumění“, se stává mezinárodní vyrovnání s minulostí a vzpomínání na
ni evropskou realitou. Pro budoucnost Evropy se tím otevírají nové perspektivy,
které se snaží dostát mnohovrstevnosti a komplexnosti historického dědictví. Přesto
však neustále přetrvávají značné rozdíly v pohledu jednotlivých národů na druhou
světovou válku a její následky.
Souběžně s polsko-německým, česko-německým nebo maďarsko-německým
dialogem se rozvíjejí také procesy smíření mezi dalšími evropskými národy, jako
například mezi Poláky a Ukrajinci nebo Maďary a Slováky.
Strana 45
Kyrgyzstán, Darfúr, Kongo – i když etnicky motivované události vyhnání měly své
vyvrcholení ve 20. století, aplikují se i nadále etnické čistky jako prostředek vedení
válek nebo jako model pro domnělé řešení konfliktů. Závěrečná část stálé výstavy
je věnovaná vyhnání a jeho hrůzným následkům pro postižené oběti ve vztahu k
aktuálním a globálním událostem a je příspěvkem k dokumentaci bezpráví
etnických čistek na celém světě.
Témata:
● Německy mluvící menšiny ve střední a východní Evropě
● Němečtí pozdní vystěhovalci z Ruska po deportacích a vyobcování
● Regionální iniciativy
● Etnické čistky v bývalé Jugoslávii
● Historicko-politické debaty a iritace v Německu a jiných státech
● Vznik nových menšin v důsledku migrace za prací a útěku před chudobou po roce
1945 a výzva jejich integrace v Evropě
● Globální charakter nucené migrace a etnických čistek v současné době
Možné konkrétní příklady:
● Hřbitov podunajských Švábů v Srbsku
● Sedmihradské město Hermannstadt po roce 1989
● Polsko-ukrajinské vztahy
● Stari Most v bosenském městě Mostar
● Komu patří dějiny? Mazurská vesnice Eichmedien/Nakomiady a její pomník
Bismarcka
● Německo-polská nadace Krzyżova/Kreisau pro evropské porozumění
Překlad: Jana Lüth

Podobné dokumenty