Lea Gn 29,31-30,24 Když Hospodin viděl, že Lea není milována

Lea
Gn 29,31-30,24 Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel
však zůstala neplodná. Lea otěhotněla, porodila syna a pojmenovala ho Rúben (to je
Hleďte-syn); řekla totiž: "Hospodin viděl viděl mé pokoření; nyní mě už bude můj muž
milovat." Otěhotněla znovu, porodila syna a řekla: Hospodin uslyšel, že nejsem milována, a dal mi také tohoto." Pojmenovala ho tedy Šimeón (to je Vyslyš-Bůh) A znovu
otěhotněla, A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: "Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně, poněvadž jsem mu porodila tři syny." Proto se jmenuje Lévi (to je Přidružitel). A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: "Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu." Proto ho pojmenovala Juda (to je Ten, který vzdává chválu). A přestala rodit.
Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba:
"Dej mi syny! Nedáš-li, umřu."Jákob vzplanul proti Ráchel hněvem a okřikl ji: "Což mohu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu?"Odvětila: "Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k
ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny." Dala mu tedy svou služku Bilhu
za ženu a Jákob k ní vešel. Bilha otěhotněla a porodila Jákobovi syna. Tu řekla
Ráchel: "Bůh mě obhájil, také můj hlas uslyšel a dal mi syna." Proto ho pojmenovala
Dan (to je obhájce). Ráchelina služka Bilha otěhotněla ještě jednou a porodila Jákobovi druhého syna. Ráchel opět řekla: "V úporném boji o Boží přízeň jsem zápasila se
svou sestrou a obstála jsem." A pojmenovala ho Neftalí (to je Vybojovaný).
Když Lea viděla, že přestala rodit, vzala svou služku Zilpu a dala ji Jákobovi za ženu.
Také Lejina služka Zilpa porodila Jákobovi syna. Tu Lea řekla: "Jaké štěstí!" A dala mu
jméno Gád (to je Štěstí). Pak Lejina služka Zilpa porodila Jákobovi druhého syna. Lea
opět řekla: "Jaké blaho pro mne; všechny dcery mě budou blahoslavit." A dala mu
jméno Ašer (to je Blahoslav). Ve dnech, kdy se žala pšenice, vyšel Rúben a nalezl na
poli jablíčka lásky a přinesl je své matce Leji. Ráchel však na Leu naléhala: "Dej mi
prosím několik těch jablíček lásky od svého syna!"Ale ona ji odbyla: "Copak je to málo,
žes mi vzala muže? Chceš mi vzít i jablíčka lásky od mého syna?" Ráchel řekla: "Tak
ať za ta jablíčka lásky od tvého syna spí tuto noc s tebou." Když Jákob přicházel navečer z pole, vyšla mu Lea vstříc a řekla: "Musíš vejít ke mně, najala jsem tě za mzdu, za
jablíčka lásky od svého syna." I spal té noci s ní. A Bůh Leu vyslyšel; otěhotněla a porodila Jákobovi pátého syna. Lea řekla: "Bůh mi dal mzdu za to, že jsem svému muži
dala svou služku." A pojmenovala ho Isachar (to je Za-mzdu-najatý). Lea otěhotněla
ještě jednou a porodila Jákobovi šestého syna.Lea opět řekla: "Jak pěkným darem obdaroval Bůh právě mne! Tentokrát už bude můj muž zůstávat se mnou. Porodila jsem
mu šest synů!" A dala mu jméno Zabulón (to je Zůstávající). Potom porodila dceru a
dala jí jméno Dína. I rozpomenul se Bůh na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. Otěhotněla, porodila syna a řekla: "Bůh odňal mé pohanění. Dala mu jméno Josef (to je
Přidej-Bůh) Přidej-Bůh) a dodala: "Kéž mi Hospodin přidá ještě dalšího syna."
Máme dnes před sebou velmi zvláštní příběh, příběh nesmírně lidský, zároveň příběh
plný bolesti a trápení. Protože se v něm bojuje o lásku, uznání manžela, a tedy i o své
místo v životě, o svou důležitost a potřebnost a tedy i o smysl života. Není nic horšího
pro člověka, než když o něj nikdo nestojí, když není pro nikoho důležitý, když není
uznávaný těmi, na kterých mu záleží. Kolik bolesti odtud vyplývá, kolik zoufalství, otevřeného či skrytého.
To je případ Leji, které bych se dnes chtěla zejména věnovat. Otec ji podstrčil Jákobovi místo milované Ráchel. Prý není zvykem, říká, aby se mladší vdávala dřív než star-
ší. Ale budeš-li chtít, slyší Jákob, dostaneš i tu mladší, musíš si to ovšem opět odpracovat.
Zcela nepochybně jde Lábanovi o to, aby si Jákoba připoutal k sobě. Ví, že je
s Jákobem Hospodin, poznává jeho přítomnost na vlastní kůži. Z Hospodinova požehnání, jehož je Jákob nositelem, mu plyne velký užitek, jak později přiznává. (Gn 30,27)
Chce si proto Jákoba podržet u sebe co nejdéle a pokud možno v postavení, kdy by
mu nemusel platit, o nic by se s ním nemusel dělit. A protože ví, že Jákob Ráchel miluje, je si jist, že bude ochoten za Ráchel sloužit ještě dalších sedm let! Lában se nestydí
na Jákobově lásce vydělávat, využít ji ve svůj prospěch. Je vychytralý, a Jákob u něj
poznává, co to je být podvedený. Pomiňme ovšem Jákoba i Lábana a soustřeďme se
na Leu, ze které otcova hamižnost učinila soupeřku v lásce své sestře Ráchel.
Ráchel ovšem měla v tom boji o lásku manžela všechny triumfy v ruce. Byla krásná,
čteme. O Leji naproti tomu čteme pouze to, že měla „mírné oči“, tak zní ekumenický
překlad. Nevíme ale, jestli je to chvála či hana. V původním textu je totiž na tomto místě výraz, se kterým si nikdo neví rady. Nejstarší křesťanské překlady ten výraz chápou záporně, říkají, že Lejiny oči byly „mdlé“, bezvýrazné, či dokonce „krhavé“. Židovská tradice – a té se drží ekumenický překlad – naproti tomu chce v Lejiných očích vidět oči „krásné, jemné, něžné, mírné“. Ale i kdyby měla Lea oči sebekrásnější, Jákoba
nezajímá, má oči jen pro Ráchel. Lea má proto hodně nezáviděníhodnou pozici: je
podstrčená místo někoho jiného, očividně nemilovaná. Kdo z nás by to unesl?
Chudák Lea, chce se nám říct, chce se nám ji litovat, soucítit s ní. Proto ale v Bibli tyto
příběhy nemáme. Chtějí nám říct něco víc než nás jen informovat o dávných zvycích či
postavení ženy v tehdejší společnosti, chtějí víc než jen vést k lítosti či zlosti nad tehdejšími zvyky. Co nám tedy může říct ten dnešní příběh?
Když se podíváme na tu Leu, můžeme si všimnout, jak je statečná. Má těžké postavení, ale ona se nemíní spokojit s podružnou rolí, vidíme, nechce žít jen jako oběť, odstrčená, v koutku, nepoddává se nářkům ani rezignaci. Statečně, s velkou odvahou a nadějí bojuje a zápasí o svůj život, o jeho smysl. Věří a doufá, že se jí podaří změnit svou
situaci, rozhodně o to usiluje všemi prostředky, které má k dispozici.
Musím přiznat, že tu Leu obdivuju, to není žádný ufňukánek, jak býváme někdy my,
s věčnými stížnostmi na to či ono. Je to skutečně „žena statečná“, která se udatně pere s nepřízní života. Nevzdává se, nepoddává se, naopak s obrovskou nadějí hledí
kupředu, o čemž svědčí jména jejích synů.
Jakým příkladem nám proto Lea může být a to zejména ve chvílích nesnadných, kdy
nás začne přemáhat nepřízeň života, a my začneme věšet hlavu. V takových chvílích
máme sklon přestat bojovat, přestaneme doufat ve změnu, vzdáváme se. Lea jako příklad člověka velké naděje a bojovného ducha je proto první bod, u kterého se můžeme
v tom příběhu, a podle mého s velkým užitkem, v zamyšlení zastavit.
Druhá věc, která v tom příběhu rozhodně stojí za zastavení, je zjištění, že Lea není ve
svém boji sama. Hospodin stojí při ní! Při té odstrčené, nemilované. Nebýt jeho, synů,
které jí dal a Ráchel naopak ne, co by z ní bylo? Ráchel by měla všechno a Lea nic.
Bůh ale vidí a jedná. Sklání se ve své lásce k té nemilované, nehezké a odstrčené, a
nejen k ní. Tohle Bůh dělá, jak slyšíme z Písma a posléze vidíme na Kristu, pořád.
Každá stránka Bible svědčí o tom, že Bůh se ujímá a zastává právě těch odstrčených,
zapomenutých, pohrdaných, sklání se k nim, protože mu na nich záleží. A nás vyzývá,
abychom – jsme-li jeho - dělali totéž.
Což nám, přiznejme si, moc nejde. Naopak sami mnohými pohrdáme, odtahujeme se
od nich, odstrkujeme je od sebe - slovy, činy, postoji - protože se nám nelíbí, jak vypadají, jak žijí, jak myslí. Máme sklon si žít jen pro sebe, stýkat se jen s úctyhodnými, milými. Kolik lidí čeká na náš zájem, náš pohled, naše slovo, naši úctu a my jim ji nedáme! Bůh nám odpusť, že tak mnohým bráníme poznat jeho milosrdenství a lásku, že
je necháváme v pocitu, že Bůh stojí jen při úspěšných a mocných, což – jak i dnes vidíme - není pravda. Myslím, že i tady nám příběh nabízí hodně látky k přemýšlení.
Stejně jako i v tom dalším, co z toho příběhu vysvítá. Vidíme tu totiž velice krásně, jakým způsobem Bůh vstupuje do života člověka a jak jedná. V podstatě velice nenápadně. Nejsme tu svědky žádných velkých a na smysly působících zázraků, všechno
tu běží tak nějak obyčejně, takže mnohý řekne: kde ten Bůh je? Chceme a čekáme od
Boha divy a zázraky, jenže ty on dělá málokdy. Dnešní příběh nám ukazuje, že spíš
člověka provází, probouzí v něm odvahu, dává mu sílu a naději; že vstupuje do situací
našeho života a dává nám v nich různé šance a možnosti, různé dary. A záleží jen na
nás, co si z nich vezmeme, co s nimi uděláme, jak a zda vůbec je přijmeme.
Pravda je, že Bůh jen zřídka jedná, jak čekáme a nedává vždy, po čem toužíme. Leji
nedal lásku muže, jak si přála; ukazuje se ale, že jí nakonec dal daleko víc, než po
čem toužila a než si vůbec dovedla představit. Měla syny, dokonce šest synů, a to
v tehdejší době znamenalo hodně, v nich viděli budoucnost, smysl života. Život Leji tak
díky Hospodinovu daru nebyl zbytečný, jak se bála, byl – i když nezískala lásku manžela – bohatě naplněn, měl smysl. Díky synům, které jí Hospodin dal, byla potřebná,
byla důležitá, měla kam hledět, měla kam napřít své síly, měla komu dávat svou lásku,
měla pro co žít.
Díky synům, které jí Hospodin dal, řekla jsem, měl její život smysl. V čem má smysl
můj život? I o tom můžeme nad tím Lejiným příběhem uvažovat. Pro co žiju? Bohužel
dnes asi mnoho lidí smysl svého života nevidí, neví, pro co mají žít, pro co se namáhat. Pro úspěch, pro peníze, pro zážitky? To všechno člověku vydrží jen chvíli a co je
potom? Mnozí se proto ani o nic nesnaží, jiní se naopak snaží urvat, co se dá.
Smysl života je v synech, které nám Hospodin dává, říká dnešní příběh. Ti synové ale
mohou mít – a taky mají - různou podobu. Vůbec to nemusí být pokrevní děti, může to
být – a v průběhu života i postupně je - kterýkoliv člověk, kterého mi Bůh postaví do
života: přítel, soused, spolupracovník, spolupacient, známý, jedním slovem: bližní. Bůh
nám staví do života různé lidi, abychom se s nimi setkávali, abychom se s nimi sdíleli o
své dary, abychom se o ně zajímali a starali, abychom jim dávali jim svou lásku. Žít
s druhým a pro druhého, jako Bůh žije pro nás, v tom je smysl života. A Bůh nám ho
nabízí, když nám staví do života různé lidi. Jak tuto nabídku ale využijeme, je už na
nás.
Lea jí využila, syny přijímá s radostí a vděčností, uvědomuje si, že v nich je její sláva.
„Jaké blaho pro mne“, říká při narození Ašera, „všechny ženy mne budou blahoslavit.“
Ašer znamená Blahoslav. A to ještě Lea neví, že ji nebudou blahoslavit jen ženy, nýbrž
i muži! A nejen v jejím okolí a v její době, ale navždy a všude. Budou to totiž právě Lejini synové Juda a Lévi, ze kterých vyrostou ta nejdůležitější pokolení Izraele. Z kmene
Juda vzejdou králové a posléze Král Boží, Mesiáš; pokolení Lévi je zase pokolení
kněžské, které tlumočí a nese celému Izraeli Boží požehnání, drží ho svými přímluvami. Jak důležitá je nakonec ta nemilovaná, odstrčená!? Pravda, nikdy nezískala lásku
svého muže, tu měla navždy Ráchel, Lea ale měla lásku a milost Boží. A to, jak se
ukazuje, je ten největší dar.
Modlitba
Pane Bože, je ta Lea opravdu úžasná v té své neutuchající naději, v odvaze s jakou
bojuje s nepřízní života. Jak unaříkaní naproti tomu dovedeme být my, jak si dovedeme neustále stěžovat, jak se v nesnázích snadno vzdáváme, místo abychom jako ta
Lea ze všech sil bojovali a zápasili o naplnění svého života. Odpusť nám, Pane, že čekáme, že všechno zařídíš a uděláš za nás. Odpusť nám naši pohodlnost.
Dávej nám odvahu a sílu se nepoddávat těžkostem. Dávej nám ale i odvahu vycházet
ze sebe a stavět se po bok těch, kteří těmi nesnázemi a těžkostmi života procházejí.
Přeješ si, abychom byli tvýma rukama v tomto světě, abys prostřednictvím nás mohl
podpírat zoufalé a opuštěné, pohrdané a neuznávané, bezradné, žijící v beznaději. I
teď ale nemůžeme jinak, Pane Bože, nežli tě prosit o odpuštění. Víme, že jsme v tomto
ohledu nedostáli svému poslání. Vyznáváme, že jsme si druhých dost nevšímali, že
jsme nad mnohými z nich dokonce ohrnovali nos, cítili se povzneseni nad jejich nesnáze. To ty neděláš, ani u nás ani u druhých. Koneckonců jak se lišíme od těch druhých, Pane? Nejsme o nic lepší, i když si to dovedeme myslet. K dokonalosti ale máme hodně daleko. Přesto se k nám skláníš, obdarováváš nás svou láskou, svou milostí, svými dary. Uč nás prosíme, Pane, větší pokoře.
Pane Ježíši, na tobě vidíme, jaké nás Bůh chce mít. Pomoz nám jít ve tvých stopách.
Skloň se k nám, Pane Bože, vyslyš naše prosby i tu modlitbu, kterou k nim přidáváme.
Voláme: Otče náš ...
Čtení: Mt 4,23-25 Ježíš chodil po celé galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. Pověst o
něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. A velké zástupy z Galileje, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly.