Loučení 2015 - Heja Hej Trail

„ LOUČENÍ 2015“
Přihlásili jsme se na 7.ročník EKUT – EXTREME ULTRA TRAIL COMBINATION 2015, což je vlastně :
1.etapa EKUT – Loučení 2015 cca 55km/2400m+
2.etapa EKUT - Loučení 2015 cca 115km/5200m+
3.etapa EKUT – Pražská stovka cca 130km/5350m+
Tedy dohromady 300km/12950m+, které se absolvují ve dnech 20.-23.11.2015 /Loučení 2015 – 1. A
2. Etapa/ a 4. – 6.12.2015 /Pražská stovka – 3.etapa/.
Přijíždíme do Ústí poměrně brzy. V tělocvičně je asi 5 lidí a tak neváháme a zabíráme místečko v rohu
tělocvičny hned u radiátoru. Později se nám to hodilo, neboť jsme si na něm sušili věci. Vše
vybalujeme, hrozné kolik pojme auto věci.
Poté si dáváme večeři ve formě párků, těstovin a vynikající zemlebáby. Dokonce i Jirka si dává. Čehož
využiji a vyfotím ho s pekáčem.
Je 20.11.2015, 03:00 hod., vstáváme. Nikomu se nechce, komu by se také chtělo? Jirka na mě: „
Vůbec jsem nespal, to to dopadne“. Odpovídám: „ Však já také ne, ale nejhorší je na všem ta
skutečnost, že jsem mohl toto předvídat po loňské zkušenosti. Tenkrát jsem prohlásil, že pokud
pojedu na Loučení, nebudu spát v tělocvičně, takový šrumec už nechci zažít. Rok s rokem se sešel a já
se stejně nepoučil, jak vidíš“. Konec tlachání, musíme se najíst, připravit věci do baťůžku a obléknout
se. Vždyť v 04:38 hod. nám jede od hlavního nádraží autobus do místa startu, Těchlovic. To moc času
není. A tak z pekáče ujídám žemlovku, při tom si balím věci do baťůžku, ale jen ty nejnutnější na
55.km trať. Horší je to však s oblečením. Venku je nevlídno, mží, čas k odchodu se krátí a já se musím
rozhodnout. Vítězí: Boty Salomon S-LAB, Kompresní podkolenky KS800, ¾ elasťáky fy Odlo, triko
Salomon s dlouhým rukávem, bunda tzv. Rakoncajka, tunýlek na hlavu a krk. Jsem připraven
k odchodu, Jirka s Věrou také, jen Iva se loudá. Ale i ona to zvládá, vyrážíme pohromadě na autobus…
Na zastávku přicházíme mezi posledními, po chvilce přijíždí i autobus. Nahrneme se do něj, je tu
příjemně…a když máme vystupovat, nikomu se nechce, prší, psa bych nevyhnal…hnus fialovej.
Na startovní čáře se tísníme před Olafem, který nás však dlouho nenechá čekat. A když začne
odpočítávat 9,8,7…jsem v euforii začít bojovat, překonat tak bezesnou noc…Najednou se dav rozbíhá,
já s Jirkou s ním. Je před námi 55km, ale jakých? Chtěli bychom tuto trasu dát pod 10 hodin, trošku si
pak odpočinout na dalších 115km. Uvidíme…Jsme asi ve středu startovního pole, snažíme se s ním
držet krok. Najednou dav z červené značky zahýbá přes příkop vlevo. Co je? Je to po vlastní značení
odbočka na Stříbrný Roh, kde na jeho vršku má být kontrola. Z počátku to nevypadá na nějakou
příšernost, ale s přibývajícími výškovými metry je vše jinak. Kopec je čím dál strmější, v kamení
zasypaným listím, s větvemi a spadanými stromy. Funím, ale stačím i k tomu nadávat. Ti rychlejší, co
už se z vrcholu vracejí mně dodávají sílu se slovy: „Mákni, je to už kousek, ale dej si bacha, je tam
skála a klouže to“. Doprd… to začíná pěkně, ještě jsem nevylezl na vršek a už se mně v hlavě honí, jak
to slezu nazpět. Ale , Tondo, klid, nepanikař, vylezl tam Olaf /nebo někdo jiný/ musíš i ty. A tak šlapu,
zima mně rozhodně není…překonávám skálu, získávám kontrolu a mažu nazpět. Nechci se zranit a ani
skončit na nějakém 8. Km, sestupuji jak podělaný, ale sestupuji. Potkám naše ženský, informuji je, co
je čeká. Moc nadšené nejsou. Sotva poodejdu, nohy mně vypoví službu a jako podťatý letím k zemi.
Nic se neděje, jsem celý, jen na zadku zablácený. To jde!!! Oddychnu si až když jsem u Jirky zpět na
červené. Tak to bylo opravdu výživné!!! Jen doufám, že už dál nic takového nebude…
Pokračujeme dále po červené na Bukovou horu, je to však stále do kopce, běžet se nedá a tak se
snažíme svižnou chůzí eliminovat ztrátu z vracečky ze Stříbrného Rohu. Částečně se nám to daří, když
zjišťujeme, že na Bukové hoře, 1.čipu jsme v 07:40 hod. Nějak to neřešíme, kromě čipu je tu však
občerstvovačka, a to je teď nejdůležitější….rychle do sebe soukám chleba se salámem, zapíjím ho
pivkem, na cestu si beru sušenku a chci vyrazit. Ale Jirka si pochutnává na skvělém čaji od Honzy
Sedláka. Nemůže se od něj odtrhnout. Dokonce si ho bere do butelky na další úsek trati.
Dál sbíháme do Malého Března k další čipové kontrole. Terén však je blátivý, podmočený, klouzavý,
ale my to rveme, co jen to jde. Jsme si dobře vědomi, že čas můžeme nahnat jen v tomto seběhu,
poněvadž z Malého Března budeme opět stoupat k čipu na Bukovou horu. V Malém Březnu, tedy na
2.čipu nás mile vítá Olaf. Cpeme se chlebem s máslem a sýrem, který já prolévám pivem, Jirka naopak
kofolou. Jsme tu lehce po 08:50 hod, což znamená, že jdeme tak rychlostí okolo 5,2. Takže ztrátu
pomalu a jistě srovnáváme, super! Takhle fajn naladěni, posilněni stoupáme na Bukovku. Je to
pouhých 5 km, ale dávají nám zabrat. Cesty jsou rozježděné, blátivé, louky napité vodou, no, nic moc.
Mé bílé kompresní podkolenky už nejsou bílé, ty snad ani Věra nevypere… a boty?
K nepoznání…jdeme dobrou hodinu a kde je ta Buková hora? Nemohu se jí dočkat, už abychom tam
byli. A taky jo. Vysílač na Bukové hoře se z čista jasna objeví…
Je 10:02 hod a my pípáme podruhé na Bukové hoře. Stoupání nám přeci jen vzalo síly, které rychle
doplňujeme nejen chlebem se salámem, ale i dalšími pochutinami /domácí čokoláda, preclíky,
koláčky/. Já vše dobře prolévám pivkem, Jirka čajem. Prý je to nejlepší čaj, co kdy pil. Vládne tu fajn,
pohodová atmosféra. Hold, Honza sedlák umí!!! Ač neradi, ale čas velmi rychle utíká, sedělo by se
fakt dobře, my musíme však pokračovat. Dál následuje celkem nezajímavý úsek, spíše jen polykáme
km až narazíme na kolečko, které musíme absolvovat po zeleném psaníčku u rozcestí Fráž. Ke škodě
nebylo, ba naopak, mohli jsme alespoň vidět hezký skalní útvar – Skalní hřib, paráda. Dál už k vidění
nic není, jen bláto a voda. Zablácení přicházíme k poslednímu čipu, který je v restauraci Adonis ve
velkém Březnu. Při vývaru s pivkem, Jirka s kofčou, zjišťujeme, že máme do cíle tak 13 km. To bychom
za dvě hoďky a něco mohli dát. Nezdržujeme se, vyrážíme. Terén je tu docela běhatelný, není co
k vidění, tak do toho jdeme…Těsně před Ústím nás dobíhá Vláďa Kádner, který nás navádí až
k hlavnímu nádraží. Ztrácíme ho, ale my v pohodě do cíle přicházíme pár minut po něm. Jirka rychle
objednává polévku s pitím, zatím co já vyřizuji s Olafem diplomy. Jirkovi se štěstím rozzáří očička,
když uvidí na diplomech čas 9:57:28 hod, tedy čas po 10 hodin. Super!!! To jsme chtěli!!!
Pár fotek z cesty:
Tak, Tondo, najez se, osprchuj se a hajdy do pelechu. Máš na to tak 6 hodin, aby jsi nabral síly do
2.etapy EKUTa. Převaluji se jako buřt na rožni, z jedné strany na druhou a ne a ne usnout. Ach , jo.
Jirka je na tom stejně. To to dopadne…
Je 20:00 hodin, nejvyšší čas začít s přípravou na 2.etapu. Nikomu z nás se nechce. Mně už tuplem ne,
jen když si představím další dvě probdělé noci, je mně ze všeho zle!!! Ale, Tondo, vzpamatuj se, nejel
jsi sem takovou dálku, abys tu ležel a naříkal. Tak jo, už si připravuji věci na cestu do baťůžku . Začíná
stejná procedura jako před 1.etapou. Jen si beru suché boty INOV8 s ponožkami KS MERINO CROSS a
s lýtkovými návleky KS 810. Při tom popoháním ostatní, čas letí jako voda. Musíme stihnout autobus
do Sebuzína, místa startu 2.etapy.
V 23:00 hod. nás Olaf vysílá na trať 115 km dlouhou s převýšením 5200m. S davem, čítající 72 hlav,
ženu nejdříve po asfaltce, ale vzápětí nás Olaf diriguje vlevo na žlutou značku směrem na Krkavčí
skálu. Je tu úzká pěšina, předbíhat se nedá, takže se s davem vyvážím až na vyhlídku krkavčí skála.
Pak následuje seběh zvrásněným terénem. Je tma jak v pytli, tedy žádná kochačka, jen tupě čumím
pod nohy a před sebe, abych v tom blátě neuklouzl a neplácl s sebou. Oddych přichází až na
občerstvovačce pod Varhoštěm s čipovou kontrolou. Nezdržujeme se dlouho, je pár stupňů nad
nulou, nechceme prochladnout, takže něco na cestu, do ruky krajíc chleba a už stoupáme k rozhledně
Varhošť. Je jasná nos, nebe plné hvězd. Je vidět souhvězdí Orion a Velký vůz a jiné, ale to já zas tak
neznám. Škoda…Z rozhledny sbíháme, musím však být opatrný. Bláto, kamení s kořeny stromů, to
není nic pro mě. Sotva jsme v sedle už zas stoupáme, tentokrát na Vysoký Ostrý, abychom zas seběhli
do Ústí k zdymadlům TGM. K našemu překvapení docházíme k tajné kontrole. Vítá nás Egon.
Zaznamenává nám průchod. Já si dopřávám pivko, Jirka jako obvykle kovču a pak už pokračujeme
přes řeku Labe dále po žluté k Nebeským schodům. Nějak nám to neodsýpá. Pořád jen stoupáme,
rychlost nám klesá. I když je už den, nějak nás to moc nenakopne. Je znát, že už máme za sebou
druhou probdělou noc. Jsme bez nálady, celkem nic moc. Z vyhlídky Mlynářův kříž jsme se pokochali
panoramaty krásného údolí. Ale víc nás láká hospoda v Dubičkách, kde má být nejen čipová kontrola,
ale i 1.polívka. Tak hurá na ni, je to podle itineráře tak 2km, běžíme…
10:22 hod, jsme v krásné restauraci u sv. Barbory v Dubičkách. Příjemné prostředí se nabízí ke
krátkému odpočinku. Proč taky ne?. Dáváme si dobrou gulášovku, já pivko, Jirka kofolu. Sedí se
dobře, nechce se, ale my se po cca 30 min zvedáme…
Vycupitáme na kontrolu rozhledny Radejčín, chvíli se kocháme neobyčejnými výhledy a pak
pokračujeme přes Dobkovičky, přes Portu Bohemicu do Malých Žernosek, abychom vyšlápli vrchol na
trase – Lovoš. V horské chatě na vrcholu této hory si zaznamenáváme do karty razítko a fixou
kontrolu průchodu. Protože je tu asi půlka trasy, vyměňujeme ponožky za suché, promažeme
metolem nohy. Sbíháme do Opárna a přitom narazíme opět na tajnou kontrolu. Pivo nemají, tak si
s Jirkou dáváme kofolu, bodla. Nezdržujeme se, chtěli bychom být ještě za světla na Milešovce. Na
cestu si beru sušenky a už to ženeme přes Velemín na Milešovku. Potkáváme mladý pár, kterého se
ptáme jak daleko je to na vršek Milešovky. Prý je to tak 6km a mladý pán to prý na pohodu dává za
hodinu a čtvrt. Tak jo, když to dává on. To musíme i my. A Jirka už to žene. Stále však stoupáme,
běžet se nedá, tak alespoň jdeme svižnou chůzí. Docela nám to jde, horší je to však pod vrcholem.
Jdeme úvozem plný listím, kamením a klacků. Moc dobře se tu nejde, navíc už si musím na cestu
posvítit čelovkou. Následuje tak již třetí bezesná noc!!! Jak toto vše dopadne, to ví jen ten nahoře…
V 17:45 hodin pípáme v restauraci na Milešovce. Dostáváme čočkovou polévku, doobjednáváme si
pivko s malinovkou. Trošku musíme si odpočinout, čeká nás totiž cca 15.km kolečko s návratem na
Milešovku. Jirka má trasu naklikanou v mobilu, při jídle trasu studuje, snad nebudeme bloudit. Na
další pokračování si dávám Mg a sbíháme do Milešova. Jde nám to, u Vysoké jedle zaznamenáváme
již v pořadí 22. Kontrolu a pak jen už po modré běžíme k úpatí hory Milešovky. Z této strany je však
výstup na Milešovku přijatelný, docházíme tak podruhé na vršek Milešovky, když zavěšují označení
kontroly s fixou na strom. Paráda. V čelovce vyměňuji zdroj, restaurace je tak definitivně zavřená,
funguje pouze bufet!!! Na chvilku se jdeme ohřát tedy do bufetu, přitom zjišťujeme cestu na
Kletečnou. Musíme zpět po modré, korytem, jak jsme vycházeli na vršek poprvé. Bože, to snad ne…
Ale jo, Tondo, koukej valit. Není to tak hrozný, jen tu můžeš nahnat čas, hodně ztratíš na Kletečné,
říkám si sám pro sebe. A už také sbíháme, ale běžíme až k silnici na Kletečnou. Tu však je opět tajná
kontrola s Honzou Sedlákem a jeho delikátní občerstvovačka. Cpu se chlebem se salámem, nějak mně
vytrávilo. Samozřejmě vše prolévám pivkem. Ochutnávám i podomácku vyrobenou čokoládu. Fakt,
skvělá!!! Vše završuji horkým čajem a jdeme…
Jdeme po vlastním značení na Kletečnou. Už od loňského ročníku nemám tento kopec rád. Opět se
motám mezi kameny, s listím a větvemi k tomu. Nic příjemného, ale dá se to absolvovat včetně
sešupu z této hory. Ztratili jsme tu poměrně hodně času, proto je snahou dále jen běžet, co jen to je
možné. Ono už moc to nejde, ale sbírám zbytky sil se co nejdříve dostat na poslední čipovou kontrolu
v Moravanech…
Moravany, čas 02:01hod, tedy jsme 26 hodin na trati. V přetopeném bistru si dávám párek s kafem.
Je tu fajn, na Jirkovi vidím, že se mu odtud moc nechce. Venku je čerstvo, ani se mu proto moc
nedivím. Ale do cíle je to už pár km, je třeba se vyškrábat blátem a po kamenech na Josefinku, zapsat
předposlední kontrolu a zpět namodrou značku a pak sestoupit do údolí k Labi do Vaňova. Na
rozbočce na Josefínku to ukazuje 700metrů, ale nebezpečný terén. Dolů pod kopec bylo samé blato
část se toho dala sjet jak na bruslích. Jirka valí, já jdu opatrně. Po seběhnutí cesty se musíme
příkopem vyškrábat na 3 metry do prudkého výstupu. A již poté nasleduje uzoučká cestička ke
Josefínce. Cesta ze začátku je pěkná. Poté se zužila ještě více a byla plná velkých kamenů. Lezu jak
horolezec. Potkáváme páreček „hunů“. Konečně jsme u kontroly na vrcholku Josefínky. Všude kamení
a pod námi přímo sráz dolů. Stačilo by uklouznout a je po nás. Proto rychle zapisujeme a jdeme
stejnou cestou zpět. Blátivou cestou se škrábeme na horu jak hadi. Kloužeto pekelně je to pěkný
hang, jak na Lysou. Valíme serpentýnami po modré dolů. Doháníme „huny“. Když jsme doběhli dolů
z čista jasna je mi zle od žaludku. Párky z Moravan jdou ven…bože, je to už jen 7km, nech mě to dojít,
v duchu prosím toho nahoře. Dobíhá Jirka: „ Co je ti“? Odpovídám: „ Je mi zle od žaludku, vyblil jsem
ty párky z Moravan. V batohu mám petku s colou, podej mi ji, snad mě srovná“. Každý usrkneme a
vyrážíme. Mně už to moc nejde, mám toho tak akorát. Jirkovi je však zima, nutí mě zrychlit, ale
motám se, za chůze spím. Cesta na Soudný vrch je pro mě utrpením, úzká stezka, vpravo prudký sráz.
Nic pro mě. Opět musím zastavit, je mi na blití… ale už nemám co. Snad lok coly mně víc neuškodí. Po
chvilce je v dáli vidět Ústí-Větruši, to jsme už i blízko poslední kontrole, v pořadí 28.
Trošku jsem se na kontrole vzpamatoval, cíl je velmi blízko, co to je 2 km proti už ušlým 113km?
Přemáhám se, sbíháme od této poslední kontroly k restauraci na Větruši. Stále, ale běžíme, nesmím
zastavit, jinak se nerozejdu. Ale to už jsme u nádraží ČD. Do cíle schází pár set metrů, běžet do kopce
mně to už, bohužel, nejde. Nemám sílu a tak docházíme na 27. – 28. Místě po 30:34 hod do
vysněného cíle. Skvělé!!!
Dopřejeme si sprchu, osvěžující pivko s kofolou a hurá do spacáku. Myslíte si, že po třech probdělých
nocí usneme?
Fotky:
Více fotek na http://www.hejahejtrail.cz/DetailFotogalerie/17