Za devatero horami a devatero řekami

Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově
Akademie 3. věku – vzdělávání pro seniory
Za devatero horami
a devatero řekami
U příležitosti 140. výročí úmrtí sběratele českých lidových
pohádek Karla Jaromíra Erbena.
Almanach prací literární soutěže pro seniory
podzim 2010
1
U příležitosti 140. výročí úmrtí sběratele českých lidových pohádek
Karla Jaromíra Erbena vyhlásila v roce 2010 Knihovna Karla
Dvořáčka ve Vyškově 3. ročník literární soutěže pro seniory na téma
Za devatero horami a devatero řekami …
Úkolem bylo napsat pro děti klasickou či moderní pohádku, jejímž
motivem bude boj dobra se zlem, s doporučením, že pohádky určené
dětem končívají většinou vítězstvím dobra.
Karel Jaromír Erben (7.11.1811 – 21.11.1870) byl český historik,
archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových
písní a pohádek, představitel literárního romantismu. V roce 1851 se stal
prvním archivářem města Prahy. Konečně měl práci, která ho velmi
slušně finančně zajistila. Od roku 1864 až do smrti zastával funkci
vysokého úředníka na pražském magistrátu.
Důležitost a těžiště svého zájmu spatřoval ve folklóru, především v
českých lidových písních. Pořádal hojné cesty na venkov, které mu
umožňovaly sbírat lidovou slovesnost. Vydal Písně národní v Čechách I.III. Druhé vydání vyšlo pod názvem Prostonárodní české písně a
říkadla.
Karel Jaromír Erben sbíral i lidové pohádky. Vydal Sto prostonárodních
pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Byl podnícen
evropským rozvojem studia lidové slovesnosti, za příklad mu byli zvláště
bratři Grimmové. Erben byl přesvědčen, že národní literatura by měla
vycházet z etnického základu, který je obsažen v lidových písních,
pověstech a zvycích.
Mnoho práce vložil Erben do připravovaného souboru českých pohádek,
které jako celek vyšly až roku 1905 pod názvem České pohádky (např.
Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda…). U Erbena
dostala pohádka pevný tvar, nejedná se o pouhé improvizování lidového
vyprávění s nahodile řazenými motivy.
Karel Jaromír Erben napsal jednu jedinou básnickou sbírku – Kytice- v
roce 1853. Erben ve sbírce vychází z pověstí a bájí. Básně jsou baladicky
laděné. Jeho Kytice byla pociťována jako odkaz na lidské a národní
hodnoty, ohrožené bachovským absolutismem.
2
3
Putování dvou malých kluků s tajemnou
vílou Hermínou
Alena Pohanková, 55 let, Želetice u Kyjova
Brášci Ríša a Míša jsou sice občas pořádní nezbedové, ale co se jim
přihodí při cestě k babičce, to je ani v nejdivočejších klukovských snech
nenapadlo. Maminka těchto kluků chytila někde zákeřný chřipkový
virus a onemocněla. Nechtěla, aby kluci byli taky nemocní, tak se
telefonicky domluvila s babičkou, že kluci přijedou na pár dní k ní. Bylo
krásně, prázdniny, tak tihle dva podnikaví kluci uprosili mamku, že
zvládnou k babičce autobusem dojet sami.
Už se moc těšili, jak se budou koupat na zahradě v bazénku a s dědou
chodit na fotbal na místní hřiště. Tatínek by je k babičce vezl až večer,
kdy se vrací z práce, a to oni už chtěli mít spoustu nových
prázdninových zážitků. Nabalili si baťůžky a nadšeni, že jednou
podniknou cestu sami, ani moc nevnímali mamčiny rady: „Kluci, cestu
dobře znáte, kde nastoupíte a vystoupíte z autobusu víte. Je to jen tři
zastávky, tak to zvládnete, že?“ ptala se chraplavým nemocným hlasem
mamka.
„Ano mami, neboj, my tam v pořádku přijedem, fakt, to zvládnem“,
uklidňoval ji starší osmiletý Ríša. „A žádný blbosti, kluci, jasný?“ dodala
mamka. „Jasný“, tvrdili kluci dvojhlasně a malý čtyřletý Míša si běžel
ještě do pokojíčku pro svoje autíčka a plyšáka. Přibalil si vše do batohu
a chytil se staršího brášky za ruku a za chvíli už mávali mamce na
rozloučenou.
„ Kluci na zastávce u statku v Neplechově vás už bude čekat babička, ale
připomeňte raději panu řidiči, kde budete vystupovat“, radila mamka
svým synům. „Jó, jó, mami, čau!“ „A všude přecházet jen po přechodu,“
opakovala mamka jim známou větu, ale to už kluci zmizeli za rohem
ulice.
Vzorně kráčeli na autobusovou zastávku, kde měl asi za čtvrt hodinky
projíždět ten správný autobus k babičce. Kluci chvíli čekali, ale pak
malého Míšu napadlo: „Pojď se, Ríšo, podívat do toho obchodu
s hračkami, jak jsme šli kolem….mají tam jedno autíčko, co bych moc
chtěl. Hned se vrátíme, jo?“ Musíme tu čekat, aby nám neujel autobus,
zdůrazňoval spolehlivější Ríša. Nedalo mu to, aby se nezeptal. „Jaký
4
myslíš auto? To policejní, co ještě nemáme doma?“ „Přesně to jsem
myslel, vždyť je to jen kousek odtud,“ žadonil stále Míša.
„Tak jo, ale hned musíme zase zpátky na zastávku,“ nechal se přemluvit
Ríša. Kluci se s batohy na zádech vydali do známého hračkářství a za
výlohou si prohlíželi autíčka i jiné hračky. „Jé, to je bezva motorka i
támhle ten vrtulník! Ten bych taky chtěl!“ překřikovali jeden druhého.
Doma hraček měli spoustu, že nestačili po svých hrách uklízet, ale ty
nové jsou přece tak lákavé. Úplně zapomněli na autobus, a když se
vydali směrem k zastávce, už jen viděli, jak jim autobus ujíždí.
„Vidíš, to je tvoje vina, neměli jsme k tomu obchodu chodit,“ smutně
řekl Ríša. Míša se dal do pláče. „Nebreč brácho, my to zvládnem jinak!
Máme nohy, tak dojdeme k babičce pěšky!“ vymyslel Ríša svůj bláznivý
plán. „Bezva,“ utřel si slzy Míša a oba vydali se na cestu. Ještě že ten den
měla službu nad dětmi víla Hermína. Všimla si dvou zmatených kluků a
hned byla rozhodnuta je chránit i za cenu použití svých neobvyklých
kouzel. Přece se takovým šikovným klukům nesmí nic stát! Hermína je
neviditelná víla, která ochraňuje děti, které jsou zrovna v jejím rajónu a
ocitnou se v nějakém nebezpečí.
Kluci vedle sebe šlapali směrem k lesu, který vedl k první vesničce,
kterou měli projíždět. Míša se v lese bez maminky trochu bál a oběma
naskočila husí kůže, když uviděli jakéhosi pána, který křičí a bije svého
psa. Ríša se rozčileně zeptal: „Pane, proč jste tak zlý na svého psa?“
Divný pán už už chtěl něco škaredého říct klukům, jenže dřív než cokoliv
vyslovil, víla Hermína použila svůj kouzelný proutek a změnila myšlení
zlého pána. „Cože, kluci?“ řekl muž už klidným hlasem.
„Vždyť, já jsem tu na procházce se svým psem a tomu nechci nic udělat,
ale co vy tu?“ „My jdeme k babičce do Neplechova, už na nás čeká,“
hlásil hrdě Míša. „Do Neplechova? Jenže to je ještě daleko a musíte tudy
přes Radostín. Dávejte na sebe pozor kluci,“ dodal vílou změněný pán.
„Nashledanou,“ zavolali kluci a šlapali rázně po cestě dál. Po chvíli se
před nimi objevila cedule ‚Radostín‘.
„Ríšo, já mám žízeň a chuť na bonbónky,“ škemral Míša, když uviděl
vdáli vesnický obchod. „Vždyť máme penízky, tak pojď si něco koupit.“
Ríša neodolal a v malém obchůdku si vybrali oblíbené pití i čokoládové
bonbóny. Víla Hermína musela zasáhnout podruhé, když rozdovádění
kluci utíkali přes silnic a zapomněli na maminčinu radu, co slýchají
neustále – když přecházíš přes silnici, nejprve se podívej, jestli něco
5
nejede. Tak tak, víla Hermína zabránila velkému neštěstí, když
neviditelným proutkem auto zastavila.
Nejspíš by kluci měli tím proutkem dostat pořádně na zadek, aby příště
dávali pozor, ale Hermína věděla, že to stejně ‚slíznou‘ od rodičů, až se
dovědí, že se kluci vydali k babičce pěšky, místo aby se vrátili domů,
nebo počkali na další autobus. „Haranti jedni, čumte na cestu, když
utíkáte přes silnici,“ řval na kluky rozzlobený řidič. Jen ať to hoši slyší,
že udělali chybu, pomyslela si Hermína a už do situace nezasahovala.
„Vidíš, pořád mně utíkáš Míšo, a jak to mohlo dopadnout…“, okřikoval
starší bráška mladšího. I paní stojící opodál kluky napomínala.
Když procházeli vesnicí, všiml si Ríša pána, který se na ně usmíval už
v obchodě. Teď šel pořád za nimi a brzy je dohnal. „Hele, kluci, když
půjdete se mnou, dám vám ty samý bonbony, co jste teď zbaštili.
Zadarmo! Chutnají vám, že?“ Míša šeptal Ríšovi: “Tak půjdem,
vezmeme si ty bonbóny a utečem. Co myslíš?“ „Ne, Míšo, ten pán se
divně usmívá a proč by nám je dával zadarmo? Nikam s ním
nepůjdeme,“ rozumně rozhodl starší z bratrů. Víla Hermína věděla, že
je to nebezpečný násilník, který by klukům mohl ublížit. Myšlení tohoto
úchylného muže už nešlo změnit, tak víla Hermína zasáhla do cesty
těchto malých cestovatelů potřetí. Popohnala směrem k chlapcům
příslušníka Policie, který měl ve vesničce nějaké vyřizování.
Divnej chlap, který je lákal k sobě domů, pořád kluky otravoval: „Mám
doma i různý autíčka, klidně vám je dám.“ Kluci se klepali strachem a
když uviděli před sebou policajta v uniformě, oddechli si. „Snad nás
zachrání, jestli je to pravej policajt,“ šeptal bráškovi Ríša. „Ten pán jde
pořád za námi a my ho neznáme,“ předešel Ríšu mladší brácha a oslovil
policajta. Situace se náhle změnila.
Ten divnej člověk se dal najednou na útěk a policajt za ním. „Vidíš, Ríšo,
asi je zlej, když teď utíká.“ Jen víla Hermína v tu chvíli věděla, jak je
tento člověk nebezpečný, má na svědomí dokonce vraždu. „Uf,“ oddychli
si vystrašení kluci a na chvíli si sedli na lavičku. Pod lavičkou uslyšeli
jakési zvláštní zvuky. Snad tiché mňoukání. Podívali se blíže a uviděli
malé černé klubíčko. „Zachráníme ho, Ríšo, viď? Doneseme ho
k babičce a dáme mu mlíčko.“ Ríša vzal do náruče malé opuštěné
koťátko, které se v jeho rukou spokojeně uvelebilo.
Začalo se stmívat a víla Hermína věděla, že k babičce kluci za světla už
nedojdou. Zařídila to tedy tak, aby se maminka co nejdříve dozvěděla, že
6
vnuci k babičce nedorazili, tak jak měli nařízeno. Možná by si jejich
máma řekla, že babička zavolá až večer, až přijdou kluci z hřiště,
ale i v tomto pomohla Hermína. Babička nečekala na další autobus,
kterým by kluci mohli přijet, ale spěchala domů pro odložený mobil a
hned volala, co se děje, kde kluci jsou. Mamka dvou neposlušných kluků
ve strachu o ně požádala sousedku, aby nastartovala auto a jela s ní
hledat její synky. Objížděli už po několikáté Radostín a ptali se
kolemjdoucích, když jejich pohled padl na lavičku, kde seděli kluci a
mazlili se s koťátkem.
Ulevilo se nejen jí, ale i unaveným klukům, když spatřili mamku. Sílu
běžet jí naproti v sobě pochopitelně našli. A tak díky víle Hermíně, která
vzorně plnila dozor nad dvěma neposednými kluky, se Ríšovi i Míšovi
nic nestalo. Doufejme, že si kluci příště svoji dobrodružnou výpravu
zavčas rozmyslí.
Možná je i napadne, jak by bylo fajn, kdyby zmizeli ze světa zlí lidé a
bylo více víl jako je Hermína…..ta se jim ovšem prozradí až čtením
tohoto pohádkového příběhu. Možná ty všelijaké hračky, autíčka i
bonbónky nejsou tak důležité jak to, že jsou v bezpečí zase doma, ať už u
mamky a táty nebo u babičky s dědou.
To už kluci po tomhle putování, naštěstí s dobrým koncem, určitě ví.
O Myšáčkovi
Jaroslava Pošová, 56 let, Králův Dvůr
Na pokraji lesa u cesty stojí malinká chaloupka. Žije v ní maminka
Myšička, tatínek Myšák a malý Myšáček. V chaloupce se jim moc hezky
bydlí, protože v ní stojí kachlová kamínka, na kterých Myšička vaří
Myšáčkovi samé dobroty, a je v ní teploučko. Myšička s Myšákem se ale
musí hodně ohánět, aby měl malý Myšáček co papat, a také musí
sehnat na zimu hodně dříví, aby bylo čím topit. Myšáček mamince
pomáhá , ale někdy také trochu zlobí a to pak je maminka Myšička tuze
smutná.
Jednou ráno se Myšáček probudí a vidí skrz malinké okénko se
záclonkou, jak mráz namaloval na sklo krásné vločky . Přišel Mráz a
padá sníh a také bude už asi led. Myšáček vykřikuje radostí, až ho musí
7
Myšička pokárat. Nemůžeme se Myšáčkovi divit, strašně moc se těšil na
zimu, až bude moci na Velké louži bruslit a klouzat se. Velká louže je
nedaleko od jejich domečku. V létě se v ní Myšáček rád koupal.
Ale slyšel od kamaráda, že v zimě je louže zábavnější, protože se na ní
náramně dobře bruslí. Myšáček je malinký, tak žádnou zimu ještě
nezažil. O to víc se těší, jak takové bruslení a klouzání asi vypadá. Brusle
ještě ani neviděl, maminka Myšička mu ale slíbila, že když bude hodný,
tak mu je přinese Ježíšek. No a na klouzání mu stačí pořádné botičky. A
ty Myšáček má od tatínka Myšáka, který teď bydlí ve městě a šije tam
botičky pro malé děti. Myšáček se moc těší, až tatínek na Vánoce přijede
domů, určitě mu přiveze spoustu pamlsků a bude s ním na paloučku
pod lesem sáňkovat ve skořápce kokosového ořechu. Maminka ořech
vydlabala, schovala kokos na Vánoce, až bude péci kokosky, a skořápku
Myšáčkovi dala na hraní.
Myšáček přemýšlí v teploučku své postýlky. Maminka Myšička na něho
volá. Myšáčku, vstávej, musíš se postarat o ptáčky, o malé koťátko ze
sousedství a také Sněhulák ještě nemá nos a očička. A pokud ti zbyde
čas, tak narovnej do kůlničky dříví. Máš tedy spoustu práce, rychle a
teple se oblékni a začni pracovat, jinak si nezasloužíš tu dobrou buchtu,
kterou dnes upeču.
Jéje, maminka upeče buchtu s rozinkami, tu já tuze rád. Myšáček
vyskočí z postýlky, oblékne se, nazuje teplé botičky a jde se podívat na
dvoreček. Malé koťátko už čeká, zda mu Myšáček nalije do misky
mlíčko, sýkorky čekají na slunečnicová semínka. Myšáček nalívá mlíčko,
sype zrní. Koťátko i sýkorky mu hezky děkují. Ještě musím koťátku
připravit nějakou hračku, dumá Myšáček. Jo, třeba klubko provázku, to
si hezky pohraje. Utíká do chaloupky, mamí, mamí, nemáš nějaké
klubíčko pro koťátko? Ano, Myšáčku, tady ho máš, ať si koťátko hraje.
Myšáčku, až uděláš všechnu práci, tak si hraj v chaloupce, ne abys šel na
Velkou louži, ještě není úplně zamrzlá, mohl by ses utopit. Myšáček
přemýšlí, jak to maminka ví, že tam chtěl jít? A teď to má zakázané.
Ach jo.
Myšáček vzdychá tak nahlas, až si toho všimne i Sněhulák. Proč tak
vzdycháš? Raději mi udělej konečně nos a očička. Myšáček běží do
sklípku pro velkou mrkev a u kamen sebere pár uhlíků. Nasadí
Sněhulákovi nos a zasadí očička. Sněhulák zamrká a hezky poděkuje.
Teď konečně vypadá k světu. Děkuji ti, Myšáčku. Myšáček upaluje ještě
pro dříví, zima mu není, práce ho zahřála a tvářičky mu jen hoří.
8
Naskládá dřevo do kůlničky a ještě pár polínek přinese mamince ke
kamínkům do sedničky, aby bylo hezky teploučko. Maminka Myšáčka
hladí po tváři a pochválí ho. Jsi můj hodný synáček, teď si jdi hrát do
pokojíčku a můžeš se také chvilku dívat na televizi. Dávají pohádku o
Krtečkovi. Myšáček opět vzdychne, ale jde poslušně do pokojíčku a pustí
si pohádku.
Pořád ale přemýšlí, jak by maminku obelstil, aby mohl jít na Velkou
louži. Moc dobře ví, že mu to Myšička nedovolí, tak nemá ani cenu
žadonit a prosit. Ale co, maminka peče buchtu, nemá na mě čas, tak se
obléknu a vyskočím z okénka rovnou do závěje a hurá na Velkou louži.
Co si naplánoval, to také zlobivý Myšáček udělal. Oblékl si bundičku,
teplé botičky, čepici, rukavičky a seskočil z okénka ven. Naštěstí okénko
je hodně nízko nad zemí, tak se Myšáčkovi nic nestalo. A už upaluje na
klouzačku. Trochu se zarazí, protože u Velké louže je cedulka, kterou
tam dal hlídač bobr, že se na led nesmí vstupovat, protože je ještě velmi
tenký a hrozí propadnutí do vody. Ale co! Řekne si Myšáček. Bobr je
velký a tlustý, já jsem jako pírko, mě led unese. Myšáček skočí na led a
pochvaluje si, jak jeho botičky pěkně kloužou. Bodejť by ne , když má
kožené podrážky se cvočky. Tatínek si dal záležet. Ale co to? Myšáček
slyší , jak led začíná praskat. Začíná se bát, utíká, ale led praská stále víc
a víc a nakonec se Myšáček propadne do ledové vody.
Pomóc, pomóc, křičí ze všech sil. Voda je strašně studená, Myšáčkovi
docházejí síly. Pomoc, pomoc. Jeho nářek zaslechnou sýkorky, koťátko i
Sněhulák. Letí a běží všichni jako o závod k Velké louži, aby Myšáčkovi
pomohli. Sněhuláka napadlo utrhnout si velký nos z mrkve a koťátko na
něj přivázalo provázek, který sýkorky podrželi ve vzduchu a hodili
Myšáčkovi, aby se mrkve přidržel. Všichni pak společnými silami
táhnou za provázek, až Myšáčka vytáhli.
Myšáček pláče, je mu zima a v dálce vidí maminku Myšičku, jak k němu
běží s dekou a s termoskou na čaj. Myšáček ani nedutá, moc dobře vidí,
jak je maminka nešťastná a také se na něho asi tuze zlobí. Maminka
zabalí Myšáčka do deky, dá mu napít čajíčku a běží s ním rychle do
chaloupky. V chaloupce je teploučko, maminka položí Myšáčka do
postýlky a zavolá doktora. Doktor klepe na srdíčko, měří Myšáčkovi
teplotu, potom píše recepis. Měl jsi, kluku, ale štěstí, a jakpak se ti
podařilo vylézt z vody ven? Myšáček mu všechno vypráví a je mu moc
líto, když vidí, jak maminka pláče. Maminko, maminko, já už to nikdy
9
neudělám, věřte mi. Dobře Myšáčku, věřím ti, ale musíš vědět, že
Ježíšek ti brusle nepřinese, moc jsi zlobil, tak možná příští rok, pokud
budeš hodný. Ano, maminko, já vím že si brusle nezasloužím.
Ale musím jít teď ven a poděkovat Sněhulákovi, koťátku a sýkorkám.
Zachránili mi život. Ano, synáčku, zachránili a víš proč? Mají tě rádi,
hezky se o všechny staráš, a tak ti přišli na pomoc. Kdyby koťátko
nemělo provázek a Sněhulák neměl nos z mrkve a sýkorky by byly bez
tvého zrní slabé, tak by tě zachránit nemohli, i kdyby chtěli. Já jsem jim
poděkovala za tebe. Ty raději zůstaň dnes v postýlce, abys nestonal. O
tvoje zachránce se ráda postarám a koťátko mi pomůže s pečením tvé
oblíbené buchty. Spinkej, synáčku, ať se ti něco moc hezkého zdá. Zítra
přijede tatínek, tak musíš být fit na to sáňkování. Doufám, že sis vzal z
dnešního dne ponaučení a už budeš vždycky poslouchat. Ano, maminko,
budu. Myšáček objímá maminku Myšičku, pláče štěstím a usíná jí v
náručí.
Tak dobrou noc. Nesmíme Myšáčka budit, aby byl zítra zdravý jako řípa.
Jak Bořivoj přelstil hada
Jiří Pospíšil, 1942
V malé chaloupce nedaleko Temného lesa hospodařil Jan s Marií a svou
dcerkou Maajou. Jan vyřezával drobnosti ze dřeva, Marie vládla
malému hospodářství a Maaja přikládala ruku k dílu všude tam, kde
bylo potřeba. Dcerka rostla do krásy, byla chytrá, pracovitá a vždy
veselá.
Jan měl Maaju velmi rád, a proto se jednou rozhodl, že ji namaluje.
Neodbornou rukou namaloval její obrázek, který kupodivu byl dosti
dobrý. Proto ho pověsili ve světnici na zeď. V chaloupce vždy vládla
pohoda, ale Marii přesto něco trápilo. Kdepak mi ti najdeme dobrého
ženicha, zvlášť když tvoje věno bude tak malé, pomyslela si často Marie
při pohledu na obrázek. Poklid v chaloupce ale netrval dlouho. Jednou
v noci se k nim přihrnul zlý vladař Temného lesa a unesl Maaju na své
sídlo. Nic nepomohly úpěnlivé prosby Jana a Marie, aby jim nebral
jejich jediné štěstí. Ale únosce nedbal jejich proseb a s odporným
zachechtáním rychle zmizel.
10
Od té doby už nebylo slyšet v chaloupce smích. Spíše po večerech bylo
možno slyšet tichý pláč Marie. Jednoho dne se u vrátek chaloupky
zastavil mladý pocestný v prostých šatech a zavolal: „Haló, lidičky,
nebyla by u vás večeře a nocleh? Posekám vám támhletu velkou
hromadu dřeva na topení.“ „Ale to víš, že vše bude za poctivou práci,“
odpověděl Jan. „A jak ti říkají, mládenče?“
„Jsem Bořivoj a toulám se světem a dívám se, jak se lidem daří,“ a hned
se pustil do práce. Práce mu šla dobře od ruky, a když skončil, tak právě
hospodyně volala k prosté večeři. Všichni po práci s chutí jedli a ticho
přerušil Jan. „Říkáš, že se díváš po světě, jak se lidem daří? To vypadá
jako královské rozhodnutí.“ Bořivoj se od srdce zasmál. „Já a král? To je
dobré.“ Vtom jeho pohled padl na obrázek na stěně světnice. Díval se
dlouho. „Copak je to za hezké děvče?“
Do očí hostitelů vstoupily slzy. „ To je naše dcerka Maaja. Byla naším
světlem života. Byla hezká, hodná, pracovitá a bystrá. Jednoho dne se
zde zjevil vladař Temného lesa a unesl ji. Už je to více než tři měsíce. Od
té doby jsme o ní neslyšeli.“ „Maaja, takové jméno jsem ještě neslyšel,“
pronesl Bořivoj. „Maaja proto, aby nikdy nezapomněla, že jejími rodiči
jsou Marie a Jan,“ vysvětlovala matka. Bořivoj se hned rozhodl.
„Nemám rád nespravedlnost. Slibuji vám, že ji přivedu zpět domů.
Hned zítra se vydám na cestu.“ Jan s Marií hned pookřáli. „Kéž by se ti
to, Bořivoji, podařilo. Říká se, že pán Temného lesa unesl už více děvčat.
Má svoje sídlo uprostřed Temného lesa, tam kde je les nejhustší. Ale
nikdo to přesně neví, protože se lidé tomuto strašidelnému lesu
vyhýbají.“
Druhý den ráno Marie dala Bořivoji ranec buchet na dlouhou cestu a
popřála mu šťastný návrat. Bořivoj odvážně vkročil mezi stromy a šel
stále rovně do hloubi lesa. Uvědomil si, že les je naprosto tichý. Ani
ptáčka nebylo slyšet. Šel dlouho a pojednou zjistil jakýsi pohyb mezi
stromy. Zastavil se a po chvíli k němu došel lučištník se psem.
„Chasníku, už dlouho bloudíme lesem a nemůžeme najít cestu ven.
Můžeš nám poradit?“ „To je to nejmenší. Stačí když tvůj pes půjde po
mé stopě nazpět a určitě vyjdete z lesa.“ „Díky tobě za dobrou radu. Máš
šlechetné srdce, které rádo pomůže v nouzi.“ Lovec odkráčel a brzy
zmizel Bořivoji z očí. Ten se trochu zamyslel. Proč se lovec nezeptal, co
zde dělám. Ale mávl nad tím rukou a po krátkém posilnění pokračoval
v cestě.
11
Šel dlouho a už byl notně unavený a nepozorný. Najednou se před ním
objevil obrovitý medvěd. Ulekl se a chtěl tasit dýku. „Nelekej se,
mladíku. Já ti neublížím. Jmenuji se Brumla a vím, že jdeš za pánem
Temného lesa.“ „Jak to, že to víš?“ podivil se Bořivoj. „Vím to. Všichni
z Temného lesa to už vědí,“ řekl Brumla a ukázal mu správnou cestu.
Bořivoj poděkoval a už odcházel, když se najednou obrátil. „Brumlo,
proč stojíš pořád na jednom místě?“
„Mám dvě medvíďata a obě spadla do této úzké škvíry a já jim nemohu
pomoci.“ Bořivoj k němu přistoupil. „Mají tvoje medvíďata tak silné
zuby jako ty?“ „To určitě.“ „Já tam spustím provaz a ty jim řekni, že se
mají do něho pořádně zakousnout a držet se.“ Bořivoj sáhl do torny,
vytáhl silný provaz a spustil ho do díry. Za chvíli se už všichni tři
medvědi radostně vítali. Bořivoj se tiše vytratil. Bořivoj šel a přemýšlel o
medvědech. Tak se stalo, že v zamyšlení málem stoupl na velkou
ropuchu. K jeho překvapení na něho promluvila. „Nelíbím se ti,
panáčku?“ „Máš pravdu, nelíbíš se mi.“ „Támhle je klacek, tak mě ubij.“
„Proč bych to dělal? Každý živý tvor má právo na život.“ „A co když tě o
to poprosím?“ „Ani tehdy. Na to si najdi někoho jiného,“ a odkráčel.
Ropucha se za ním dívala a kývala rozvážně hlavou. Bořivoj cítil, že už je
blízko cíle. Les houstl a najednou stanul u stromové hradby. Mezi
stromy byly jen malé škvíry, skrz které viděl velkou louku. „Kéž by zde
byl Brumla, ten by mně mohl pomoci,“ řekl si Bořivoj. Sotva na to
pomyslel, hned se ozvalo za ním mohutné funění a Brumla se hrnul
k jednomu stromu. Zatlačil na něj a nic. Tak to zkusil s rozběhem.
Bořivoj nevěděl, jestli to praská strom, nebo Brumlovy kosti. Nakonec se
strom pomalu nachýlil a s velkým hlomozem spadl na louku.
„Brumlo, díky za pomoc!“ a Bořivoj honem vstoupil na velkou louku,
uprostřed které stál krásný velký zámek. Zamířil ke vchodu, který nikdo
nehlídal. Vstoupil do obrovského sálu, který si krásou jistě nezadal
s královským palácem. Vysoký strop podpírala dvě sloupořadí. Vpředu
pod ochozem byla vyvýšená podlaha s karmínovým trůnem. Na
mramorové dlažbě se hlasitě ozývaly jeho kroky. Bylo zde dokonce i
malé jezírko s čistou vodou a lekníny. Jak je možné, že taková nádhera
patří tak zlému vládci, pomyslel si Bořivoj.
„Jsi drzý, protože ses odvážil až sem,“ zazněl z ochozu hřmící hlas. „Co
zde pohledáváš, ty bídný lidský červe?“ „Nejsem žádný lidský červ, jsem
mladý král Bořivoj ze Země hojnosti. Přišel jsem pro dívku Maaju.
12
Bez ní neodejdu.“ „Máš štěstí, protože moje moc nesahá nad královskou
krev. Ale stejně odsud neodejdeš živý, hradba stromů tě nepustí. Ale
dám ti možnost. Podívej se do zrcadla po tvé pravici. Co tam vidíš?“
„Sedm dívek tančících kolem fontány.“ „Správně! Uhodni, která z nich je
ta tvoje Maaja.“ Bořivoj si vzpomněl na obrázek ze světnice. Snadno
Maaju poznal. „Je to ta dívka v modrých šatech.“ „Podívejme,
podívejme, král to uhodl. Je tedy tvoje a zkus odejít.“ Maaja se pojednou
zjevila vedle Bořivoje s plachým úsměvem v krásné tváři. Bořivoj byl
dojat jejím zjevem, ale hned si na něco vzpomněl. Co ty ostatní dívky?
Co s nimi bude? „Odejdu pouze se všemi dívkami, nikoho ti zde
nenechám.“
„Jsi troufalý, máš však jen dvě možnosti, buď Maaja, nebo ostatní dívky.
Čekám na tvé rozhodnutí! Když chceš ostatní dívky, tak musíš vyslovit
jejich jména.“ Bořivoj se rychle rozhodl. Tasil dýku a ostrým hrotem
přejel dlaň Maaji, až vytryskla krev. Totéž provedl i u sebe. Jejich dlaně
se spojily a královská krev se mísila s dívčinou krví. Teď už jí ublížit
nikdo nemohl.
„Maajo, rychle říkej jejich jména.“ Sám je nahlas opakoval: „Vilma,
Anežka, Valentýna, Božena, Miloslava a Světlanka.“ Temný hlas začal
Bořivoji spílat, ale ten ho neposlouchal, protože ucítil na noze slabý
dotyk a uslyšel známý hlas ropuchy: „Nazvi ho slizkým hadem.“ Potom
uslyšel jen slabé žbluňknutí. „Jsi mazaný a přelstil jsi mne, ale i když jsi
vyhrál všechny dívky, stejně odtud neodejdeš.“ A z ochozu se ozval
ďábelský smích. „Mýlíš se ty! Tvoje království na zemi končí, protože
nejsi nic jiného než hnusný slizký had.“
Vzápětí z ochozu spadl na mramorovou podlahu obrovský had. „Králi, to
jsi neměl říkat, ale stalo se a já mám teď tuto podobu. Nikdy mne však
nezničíš, na to jsem příliš mrštný.“ Vtom se zjevil vedle Bořivoje
lučištník se psem. Šíp zasvištěl a téměř trefil hada. Podruhé už šíp hada
smrtelně zasáhl. Ten se začal zmítat a vydával temné chrčení. Bořivoj si
všiml nové velké pukliny na nejbližším sloupu. „Rychle všichni ven!“
přikázal všem. Sám chytil Maaju a spěchal k východu ze sálu.
Brumla zatím podpíral hroutící se vchod tak dlouho, dokud všichni
nebyli venku na louce. Dívali se, jak kdysi honosný zámek se mění
v hromadu trosek a pohřbívá svého pána. I hradba stromů se změnila
v hromadu zpuchřelého dřeva. Všichni mohli svobodně odejít.
13
Kouzlo zmizelo, a tak se Brumla změnil na správce královských lesů se
dvěma psy. Lovec se psem byl zase princem se svým věrným sluhou,
který se vydal hledat svou milovanou Valentýnu. Nyní se šťastně setkali.
A ropucha byla zase bábou kořenářkou, která se kdysi odvážila hledat
vzácné byliny právě v Temném lese. Všichni se vydali domů přes Temný
les, který si ten název vlastně ani nezasloužil, protože v něm už zase
zpívali ptáci.
Jednoho krásného dopoledne seděla Marie s Janem ve světnici a
vzpomínali na Maaju a také na chasníka Bořivoje. „Kdepak je oběma asi
konec,“ vzdychla Marie. Pojednou se ozvaly kroky na zápraží a hřmotně
vešel nějaký dvořan. „Lidičky, pojďte přivítat krále,“ halasil. „Ale my
máme jen prince,“ ozval se Jan. „Však je to král až z daleké Země
hojnosti.“
Marie si hodila přes ramena ozdobný šátek, Jan si oblékl kabátec a vyšli
před chaloupku. Tam stáli dva nádherní vraníci s jezdci. „Vítáme tě
pokorně, pane králi…“a nesměle vzhlédli. Samotným překvapením
zapomněli zavřít ústa. „Nu ano, jsem to já. Jsem král Bořivoj a přišel
jsem vás pozvat na svatbu.“ Seskočil z koně a šel jim naproti. Marie
s Janem byli tak popleteni, že se nezmohli na slova.
„Nechtěli byste poznat moji nevěstu?“ zeptal se jich král. Jezdkyně
odhalila tvář a podívala se na ně. „Marie, ona vypadá jako naše Maaja,
ale je mnohem hezčí,“ vypravil ze sebe Jan. Ale to už Maaja nevydržela a
s výkřikem „maminko, tatínku,“ se jim vrhla do náruče. Král Bořivoj jen
spokojeně přihlížel. Dokonce i komoří uronil tajně slzičku.
Konečně se král dostal ke slovu. „Za tři týdny se na našem hradě bude
konat velká svatba. Pošleme pro vás rychlý kočár, protože bez vás by to
nebyla šťastná svatba. Teď se na krátký čas rozloučíme,“ pravil král a
vyskočil na koně. Marie a Jan se dívali, jak tři jezdci mizí v dálce.
V očích měli slzy štěstí. „Vše se přece jen v dobré obrátilo,“ utrousil Jan.
„Jene, jestlipak víš, na co se nejvíce těším?“ „To neuhodnu.“ „No přece
na naše královská vnoučata.“
14
Pohádka o vodníku Lojzovi
Mgr. Bohumil Outrata, 1929, Nezamyslice
O tom, jak hodný hastrman Lojzík vytrestal nepoctivého hrnčíře z
Ivanovic.
Středem obce Nezamyslice od nepaměti protéká říčka Haná a to
dokonce dvěma koryty, jedním, co je poddanými vykopané a před
čtyřmi desetiletími zasypané, přivádějící vodu od kamenného splavu na
velké mlýnské kolo nedalekého mlýna. A tím druhým vykopaným na
příkaz samotného císaře protéká voda od splavu k Mořicím už víc jak tři
sta let.
Vody bývalo v obou korytech vždy dostatek. Časté přívaly na jaře a po
letních bouřkách narušovaly břehy a vytvářely hluboké tůně a zátočiny,
poskytující úkryt nejen hojným rybám, nýbrž i četným vodníkům,
hastrmanům a hastrmánkům, které nám oživovaly a jimi také strašívaly
naše babičky, aby nás odradily od čachtání a ráchání v hlubších vodách
řeky. Z jejich vyprávění vím, že byli vodníci hodní, netoužící po tom,
aby jejich hrníčky byly přeplněné dušičkami utonulých a kteří také
záludně nelákali mladá děvčata a náhodné pocestné k břehům zátočin a
tam je strhávali do hlubin.
Pod vysokým převislým břehem, jenom pár desítek metrů od hučícího
splavu se usadil zelený mužíček, který musel opustit svůj rybníček v
nedalekém údolí Želečského potoka. Nevím proč lidé, kteří se s ním
stýkali, a chlapi, s nimiž večer co večer posedával u pivečka v hospodě u
Málků, mu dali jméno Lojzík. Lojzík byl dobrák od kosti. Nikoho
neutopil, naopak, listonoše Kubinu zachránil před jistou smrtí
utonutím. Často nosíval těžké nůše s naloupaným řepným chrástem
starším ženám, pacholkům pomáhal nakládat pytle brambor.
Jednoho dne leží Lojzík spokojeně na zádech a zálibně pozoruje plující
obláčky na modré obloze. Po chodníčku, vinoucím se podél řeky, tlačí
vousatý muž dřevěný trakař s tajemným nákladem, přikrytým
proděravělou trávnicí. Zastavil a přisedl k ležícímu Lojzíkovi. "Ty,
Lojzíku, nechtěl bys mi to dovézt ke kostelu v dědině? Já už nemožu.
Dostaneš korbel piva a paklík tabáku.
Lojzík nemeškal. Nasadil si zelený klobouček s červenými pentlemi na
hlavu, popadl trakař a už upaloval kolem mlýna k prvním chalupám.
15
Před kostelem postavil trakař na kamenem dlážděnou cestu a zamířil k
otevřeným dveřím hospody. Marně se ohlížel po svém hrnčíři. Ten už
byl obklopen hospodyňkami a s úsměvem a častými hlasitými výkřiky
rozprodával hrníčky, hrnky, pucláky i kafáče nedočkavým ženám.
Když konečně prodal poslední kousek, vykročil za Lojzíkem. Ve dveřích
hospody se na vodníka osopil. "Kde to lezeš, žabáku?" „ No přece na to
slíbeny pivo," povídá Lojzík. „Co blbneš, jaky pivo? Máš na to svědka, že
sem ti neco slébil? Nemáš, tož tahni.“ Hrnčíř spokojeně zapíjel dobrý
obchod a chlubil se tím, jak doběhl toho hloupého hastrmana.
Ten se zatím vrátil k trakaři a něco nesrozumitelného si mumlal pod
vousy. Za chvíli byl obklopen křičícími ženami s podivnými hrnky.
Žádný z nich neměl dno, ba ani ouško. Když se ve dveřích objevil hrnčíř,
rozezlené ženy se na něj vrhly jako roj včel a co popadly do ruky, tím ho
vyplácely. Tento hrnčíř z Ivanovic se už nikdy na jarmarku v
Nezamyslicích neukázal. Zatím co hodný Lojzík ještě dlouhá léta
vysedával denně ve své oblíbené hospůdce mezi pacholky i pantáty.
O Kohoutkovi a Slepičkovi
Jan Holeček, 1951, Nový Jičín
Kdesi, za zelenými lesy, bylo nebylo království Zvířátkovice. Není
důležité, jestli tam měli krále Lva II. nebo královnu Lvici III. Řeč bude o
Ptačím úřadu, panu Kohoutkovi a panu Slepičkovi.
Pan Kohoutek byl sebevědomý čili úspěšný mladý pták, což se nedalo
říci o panu Slepičkovi. Ten většinou jen čekal, jestli na něj zbudou
nějaké drobky. Takový starostlivý dobrák. Proto to dotáhl jen na
podúředníka. Pan Kohoutek si vybíral jen tu nejlepší a nejzajímavější
práci a často přeháněl množství, aby bylo vidět, jak je nepostradatelný.
Jednou ho pan Slepička objevil přímo zavaleného prací. Nožičky se mu
sotva třepaly pod tou tíhou, sípal, dusil se a volal střídavě o pomoc a o
vodu. Pan Slepička jako přičinlivý podřízený vyběhl pro záchranu.
Potkal svačinářku, paní Strakovou a hned ji prosil: „Kohoutkovi zle se
daří. Ach, leží tam v kanceláři. Dejte mi pro něj vodu.“ „S bublinkami
nebo bez? S příchutí? Ale s kterou? Citrónovou, malinovou,
pomerančovou…“ „To je jedno, hlavně rychle,“ loudil pan Slepička. „Jen
16
ne tak hr!“ zarazila ho paní Straková. „Nejdřív musí uklízečka vytřít
v kuchyňce, aby se neprášilo na jídlo. To potom není žádná hygiena!“
volala ještě za panem Slepičkou, ale ten už pospíchal shánět uklízečku.
Objevil ji na chodbě před ředitelnou a hned spustil: „Kohoutkovi zle se
daří. Ach, leží tam v kanceláři. Paní Krůtová, vytřete prosím v kuchyňce
a potom mi dá paní svačinářka vodu pro pana Kohoutka. Možná i
s bublinkami.“ Paní Krůtová se pohodlně opřela o smeták: „Vytřu, proč
bych nevytřela? Ale nejdřív se mi musí ten mladej hejhula Holub
omluvit, a to písemně!, že mi říkal stará krůta a baba jedovatá.“ „Já to
zařídím,“ slíbil pan Slepička a běžel do kanceláře pana Holuba.
„Franto, průšvih,“ spustil hned mezi dveřmi. „Kohoutkovi zle se daří.
Ach, leží tam v kanceláři. Musíš napsat uklízečce písemnou omluvu za
tu krůtu a babu! Ta pak vytře v kuchyňce a svačinářka mi za to dá vodu
pro Kohoutka. Možná i s příchutí.“ Franta Holub se ušklíbnul: „Klidně
napíšu. Z toho mi ruka neupadne. Ale až mi vedoucí přidá ty dvě
stovky, které mi slíbil minulý měsíc. Potom… klidně…“ Pan Slepička už
ho neposlouchal. Hledal na chodbě kancelář vedoucího Volavky.
Našel a chvatně zaťukal. „Dále!“ Pan Slepička nebojácně vešel a hned u
dveří hlásil: „Neštěstí! Kohoutkovi zle se daří. Ach, leží tam v kanceláři.
Věděl bych řešení.“ „A jaké?“ uchechtl se nadřízeně vedoucí Volavka.
„Kdyby vás to neobtěžovalo, mohl byste kolegovi Holubovi potvrdit ty
dvě slíbené stovky měsíčně. Ten se potom písemně omluví uklízečce za
urážku. Uklízečka vytře v kuchyňce kvůli hygieně a svačinářka mi potom
dá pro pana Kohoutka vodu. Třeba citrónovou. Vidíte v tom nějaký
problém?“ „Peníze jsou vždycky problém,“ řekl rozvážně pan Volavka.
„Nelíbí se mi třeba, že bych měl podřízeným přidávat a sám zůstat na
suchu. Přesněji: ředitel už dlouho mluví o mimořádných prémiích pro
vybrané zasloužilé manažery na nižším stupni, ale skutek utek! Když
dostanu tu prémii, tomu Holubovi přidám. Já jsem vždycky přející.“
„Pokusím se,“ zamumlal pan Slepička a vycouval z kanceláře.
Ředitelské křídlo bylo v prvním patře. Pan Slepička snaživě oprášil
klopy svého saka a rázně vešel do předpokoje ředitele pana Krahujce.
Překvapené sekretářce, slečně Hrdličkové, bodře oznámil: „Jsem zde
jako zástupce zaměstnanců! Petice k panu řediteli.“ „Teď tam má
volno,“ špitla sekretářka. Pan Slepička stejně odhodlaně vstoupil do
ředitelovy pracovny. „Slepička jméno mé. Podúředník. Jsem vyslancem
zaměstnanců, kolegů. Často společně řešíme pracovní problémy.“
17
„Posaďte se,“ vyzval ho ředitel Krahujec. To bylo dobré znamení.
„A pokračujte.“ „Jak už jsem říkal: problémy jsou od toho, abychom je
odstraňovali. Třeba takový kolega Kohoutek. Kohoutkovi zle se daří.
Ach, leží tam v kanceláři. Zavalen tvořivou prací. Však to znáte.
A kolektiv zaměstnanců zná řešení. Dospěl k němu jednomyslně. Čeho
bychom dosáhli bez našeho oblíbeného vedoucího pana Volavky? Sotva
polovičních úspěchů. A proto si právě pan Volavka zaslouží
mimořádnou prémii. I důsledky budou chvályhodné. Pan vedoucí pak
zvedne plat kolegovi Holubovi, ten se písemně omluví za nedorozumění
uklízečce, ta aktivněji vytře kuchyňku a za to svačinářka dá bublinkovou
vodu pro kolegu Kohoutka.“
„A všichni budou mít zásluhy,“ zasnil se ředitel, „jenom mě pořád nikdo
neoceňuje. Dvacet let ve vedení Ptačího úřadu! Myslíte si, mladý kolego,
že si takové pracovní vypětí nezaslouží ocenění?“ „Rozhodně zaslouží!
Ale od koho?“ „Přece od Ministerstva pro úřady! Až od nich něco
dostanu, nevidím problém přiklepnout prémii třeba panu Volavcovi.“
„Ó, to by bylo od vás šlechetné!“ zvolal pan Slepička, ale v duchu už
přemýšlel, jestli má po kapsách dost drobných na taxíka. Taxík mu
zastavil přímo před Ministerstvem.
Náměstek ministra, pan Orlosup, si zálibně prohlížel plaketu pro
nejlepšího pracovníka rezortu, kterou mu právě přinesli, a přemýšlel,
jaké jméno by tak vepsal pro letošní rok do přiloženého diplomu, když
se otevřely dveře a rázně vešel pan Slepička. „Čest, kolego!“ zahlaholil
hned na úvod. „Slepička! Hloubková vnitřní kontrola! Právě jsme
ukončili kontrolní činnost a nesu vyhodnocení. Jako poslední: Rybí
úřad! Znáte to: všechno mokré. Až nechutně. Ale zpátky k úspěchům!
Nejlepší je Ptačí úřad! Ředitel Krahujec. Schopný, spolehlivý, zasloužilý.
Dvacet let! Zasloužil by si… jéje, co to máte?“ Předem informovaný pan
Slepička jako by s překvapením ležérně obrátil k sobě plaketu a diplom.
„To by bylo něco pro něj! Ocenění na úrovni! Stačí vepsat jméno. Ředitel
Krahujec, Ptačí úřad. Jasně, nemají tam všechno ideální. Například
nějaký Kohoutek. Kohoutkovi zle se daří. Ach, leží tam v kanceláři. Ale
kdo by to mu úspěšnému úřadu nepomohl, že? Třeba i já se zapojím. A
může to docela harmonicky navazovat.“
„Myslíte?“ zmohl se konečně překvapený náměstek Orlosup na jakous
takous reakci. „Ale ovšem!“ jásal pan Slepička. „Zaslouží si to!
Představuju si to asi takhle: Vy dopíšete do diplomu ředitele Krahujce a
18
pošlete se mnou ministerským autem delegaci kvůli slavnostnímu
předání. Mohl byste jet taky. A návaznost? Hloubková kontrola je od
toho, aby do toho viděla! Oceněný Krahujec bude vstřícnější ke svým
podřízeným. Dá mimořádnou prémii třeba vedoucímu Volavcovi, ten
podepíše zvýšení platu podřízenému Holubovi, ten se písemně omluví
uklízečce za jistý trapas, ta pak ráda vytře kuchyňku a spokojená
svačinářka vydá bublinkovou vodu a tomu Kohoutkovi ji donesu právě
já. Jednoduché a plně funkční,“ dokončil pan Slepička a vytáhl z náprsní
kapsy soupravu fixek.
Náměstek pak kaligrafickým písmem, proto to dotáhl na náměstka,
doplnil diplom. Hned potom odjeli společně předat ocenění. Ředitel si
pak zavolal vedoucího Volavku, aby mu popřál k mimořádné prémii.
Vedoucí pak potvrdil, dokonce zpětně, zvýšení platu úředníka Holuba.
Franta Holub hned nato napsal omluvný dopis pro hodnou babičku
Krůtovou a uklízečka spokojeně vytřela do sucha kuchyňku, stejně to
měla v popisu práce.
Jenom svačinářka, paní Straková, pracující na částečný úvazek, už
nebyla k zastižení. Místo ní u poslední načaté láhve bublinkové vody
okouněla slečna Kuřátková, toho času začínající dealerka, nabízející
nové značky tekutin a osvěžovadel všeho druhu. Za tím účelem byla
vrátným, starým Sovou, zadem vpuštěna do úřadu, ale momentálně byla
bezradná.
„Máte vodu?“ zeptal se nejistě pan Slepička zasažen spanilostí slečny.
„Naše firma nabízí tekutiny všeho druhu, vody s i bez, sycené i
nebublinkové limonády, šťávy ovocné, zeleninové, kombinované,“
oddrnčela slečna Kuřátková a otevřela příruční kufřík s decilitrovými
vzorky. Pan Slepička ji zavedl k panu Kohoutkovi. Ten postupně vypil
celou nabídku, pomlaskával a objednal si od každé lahvičky asi tak
demižon. Následně chtěl znovu udílet nadřazené pokyny podúředníkovi
Slepičkovi, ale ten, zocelený přestálou vodní anabází, měl oči jen pro
slečnu Kuřátkovou. Ta zase byla panu Slepičkovi vděčná za tak výhodný
byznys v tak krátkém čase, slovo dalo slovo a dobro opět zvítězilo.
19
Bastet, příběh neobyčejné kočky
Libuše Hampl, 1944, Starý Kramolín
Bastet se protáhla, naježila chlupy na hřbetě, rozhlédla se kolem sebe a
naštvaně zívla. „Kde jsem se to octla, místo teplíčka a výhledu na široký
Nil, fouká studený vítr a ta malá říčka, které zde říkají Radbuza, se mi
ani trochu nelíbí, rostou kolem ní stromy, doma jsem takové nikdy
neviděla. Všechno je cizí a mám strach.
Chce se mi plakat, když si vzpomenu na svůj krásný život v paláci
Karnaku, kde jsem byla bohyní a princeznou zároveň, seděla každý den
faraonce na klíně, hlazená a laskaná jejími něžnými prsty. Lovila jsem
tlusté, vypasené myši ve faraonských sýpkách a skládala je vedle sebe do
řady na schodech svatyně, pokaždé kápla nějaká odměna, jednou něco
dobrého na smlsnutí, jindy zlatá náušnice, ale žádná kočka neměla
nikdy tak nádherný náhrdelník s obrovským tyrkysovým medailonem
jako já, ten mi zůstal, jak vidíte.
Tyrkys byl v egyptské zemi kouzelným kamenem, nosily jej už moje
babičky a prababičky, jejich nabalzamovaná těla jsou uložena v kočičí
svatyni. Dvořili se mi bílí a černí kocouři, strakaté a tygrovitě
pruhované, zrzavé a šedé, kteří se kolem mně lísají tady, jsem tam nikdy
nespatřila.
Na pozlacené faraonské lodi, která v oslňujícím slunci odrážela paprsky
na rolníky-felachy pracující na březích, jsme jeli do Asuánu. Lidé kolem
řeky se na nás dívali s ústy otevřenými údivem a mnuli si oči oslepené
naším leskem. Bylo to tažení proti vzbouřeným Nubijcům, lodi poradců
a vojevůdců pluly vedle nás, ostatní vojsko za námi. Já jsem seděla vedle
mojí královny na přídi, kde povíval osvěžující vánek, tak to mám ráda,
aby se mi příliš nezahříval můj lesklý černý kožíšek.
V Asuánu jsme přestoupili na vůz, moje paní chtěla vidět, jak daleko je
pěší vojsko. Tam jsem viděla přeběhnout myšku, jen jsme dojeli,
vyskočila jsem hbitě z vozu a rychle za ní. Schovala se do díry a já čekala
až zase vyleze, jak to myši dělávají. Vyděsil mně obrovský stín
rozepjatých křídel nade mnou, byl to krahujec, ti také loví myši.
Přikrčila jsem se, jak se dalo, co bych za to dala, kdybych byla v tu chvíli
neviditelná. Připravila jsem se k obraně, oči bych mu vyškrábala.
Naštěstí ho vyplašili přicházející lučištníci a skryta zvířeným prachem
nohou a kol jsem se stačila napřed schovat pod náš vůz a pak se na něj
20
rychle vyškrábat. Horus, bůh vtělený do krahujce, na smrt vyděsil
vojáky, vykládali si jeho přítomnost jako špatné znamení, padli proto
tváří do horkého písku pouště a prosili o slitování.
Nubijci byli divokého vzhledu, černá kůže se jim leskla potem, mezi
ohrnutými rty se blýskaly bílé zuby a nosili také náušnici jako já. Držela
jsem se v bezpečné vzdálenosti od bojovníků ze strachu před
podupáním, ale zajatce, kteří byli předvedeni před faraonku, jsem si
prohlédla zblízka. Na zpáteční cestě zastavil průvod lodí, rozjařen
vítězstvím v okázalé svatyni Kom Ombo zasvěcené krokodýlům, aby
vzdal dík a poprosil o ochranu na další cestě po Nilu. Sobek, krokodýlí
bůh, na mě žárlil, jak mě paní držela v náručí a hladila mi hlavičku, řekl,
že jsem pyšná, rozmarná a sobecká.
Začaroval mě do daleké, studené České země a do jiné doby a vrátit se
můžu jen když udělám dobrý skutek, který někoho zachrání. Také musí
být jisté, že budu skromná a vzdám se všech tretek a ozdob. Klenoty
mně tuze sluší, bez nich si připadám nahá.
Zakletá
Nevím, jak mohu takové zásluhy dokázat, tady mě všechno děsí, rychlá
auta, pomalejší, zato hlučně rachotící traktory a nejvíce jsem se lekla
vlaku. Nejdříve byl hukot, pak začaly vibrovat železné koleje, bylo to
jako bouře, vichr se hnal kolem a ještě zahoukal, dobře že jsem seděla
skrytá za zídkou.
Bojím se také štěkajících psů, i když nevím, jestli jsou pro mně opravdu
nebezpeční, vždy raději uteču a nenechám si je přiblížit k tělu. Našla
jsem si novou paničku, krmí mě dobrotami, které jsem dosud
neochutnala, v jejím domě je teplíčko i když prší, mrzne nebo padá sníh.
Sníh je pro mě také nový, běloučký, načechraný jako šlehaná smetana,
kdyby jen tak nestudil do tlapek. Ten jsem v africké zemi nikdy neviděla,
když se oteplí, promění se ve vodu, asi proto.
Jen z myšek, které přinesu, nemá moje nová paní ani trochu radost,
někdy dokonce zděšeně vykřikne, až se leknu a úlovek upustím.
Několikrát se stalo, že se myš vzpamatovala a schovala se v domě, nastal
shon, odsunování nábytku a odhrnování záclon. Někdy se mi jí podaří
znovu chytit, když vyplašena tím stěhováním, vyběhne. Paničce se také
oškliví, když ji v domě žeru, odežene mě a myš vyhodí ven. Takové
21
trpasličí jsou, dosáhnou sotva poloviční velikosti egyptských, asi nemají
dost potravy. Sýpky jsou daleko, ale myši jsou v pšeničném a
kukuřičném poli a také na zahradě u zeleniny a ovocných stromů. Těším
se na měsíční noc, to se mi dvoří kocouři z blízkého i dalekého okolí.
Macíček od sousedů zpívá krásné serenády, je šedý mourovatý tygr,
proto byly naše dětičky černé jako já a jedno šedé po tatínkovi.
Bílý kocour se nenajde, černý jen občas, ty strakatí jsou o to víc vytrvalí.
Po druhých koťátkách, řekla panička, že už to stačí a nechala mě
sterilizovat, konec námluv.
Proto jsem se začala zajímat o politiku, denně sedím svéí paní na klíně a
díváme se na televizi. Rozesmálo nás obě, že v daleké zemi Venezuele na
americkém kontynentě je kočičí politická strana. Volební plakát měl
nahoře kočičí hlavu a nápis MI GATO, to znamená španělsky můj
kocour, řekla panička, a v dolním rohu byla fotka presidenta.
Čas utíká a já si pomalu začínám zvykat, někdy přemýšlím jak by se můj
návrat mohl uskutečnit. V současné době jezdí do Egyptské země
návštěvníci z celého světa a prohlíží si paláce v Karnaku, Luxoru, Kom
Omba a Asuánu, ale faraoni ani moje faraonka už tam nejsou. To také
ukazovali v televizi, prý tam jsou teď musulmánci.
Panička mi vysvětlila, že si před svou svatyní zouvají boty, klaní se na
kolenou, až se čelem dotýkají země otočeni směrem k jejich svatému
městu Meka. To by se mi určitě nelíbilo a v mém věku už si nechci
zvykat na novoty, raději zůstanu v Čechách.
V poslední době se mezi kočkami a pejsky povídá, že chodí černě
oblečení muži vybaveni pytli a smyčkami, chytají zvířátka a odváží je do
města, kde je ve velkém domě v sále zvaném laboratoř zavírají do klece.
Tam na nich zkouší různé léky, krémy a mastě, slyšela jsem jak to
panička vyprávěla sousedce. Pohoršovala se a přísahala, že si nikdy
nekoupí krém, který byl zkoušen na kočičkách nebo pejscích. “Je to
kruté týrání,” říká.
Vzpomněla jsem si na to, když jsem schovaná za keřem pozorovala, že
přijelo auto, vystoupili z něj zlověstně vypadající lidé, pochytali moje
dvě dcery a Macíčka. Musela jsem se ovládlat, abych nekýchla, protože
mě v tu chvíli lechtalo stéblo trávy v nose.Pak by mě objevili, odvezli a
nenašel by se nikdo, kdo by se pokusil o záchranu těch ostatních.
22
Koulo je zlomeno
Plakala jsem a prosila paničku, aby je vysvobodila. Ráno se
připravovala, že pojede autem do města, vyčkala jsem, když se nedívala
a schovala se pod sedadlo. Panička si stěžovala v kanceláři, já jsem
využila shonu, který tam panoval, protáhla se přivřenými dveřmi do
laboratoře a otevřela všechny klece. Jen krysy a myši jsem tam nechala,
aby zbytečně neodváděli naši pozornost.
To jste neviděli, jak laboranti zůstali stát pod schody celí zkoprnělí s
otevřenými ústy hleděli na smečku všech druhů a barev, která se valila
po schodech dolů a rozprchla se na ulici do všech směrů. Byli mezi nimi
velcí psi, kterých se vždy bojím, ale přátelsky štěkli a zamávali ohonem
na pozdrav. Stala jsem se hrdinkou dne, kočičky a kocourci se ke mně
vděčně tiskli, než se rozběhli do svých domovů. Schovala jsem se s
Macíčkem a holčičkami pod auto, čekali jsme až se panička vrátí,
naskočili na zadní sedadlo. Tam jsem usnula zmožena únavou a
vzrušujícími dojmy.
Ve snu se mi zjevil krokodýlí bůh Sobek, nerozuměla jsem, co říká,
pokyvoval hlavou a usmíval se. Já jsem vykřikla, že už nechci zpátky do
Egyptské země, ať si klidně vezme zlatý obojek, a vtom jsem se
probudila, neodvažovala jsem se otevřít oči ze strachu, že se kouzlo
splnilo. Ležela jsem však dál v autě na sedadle mezi dcerami, které si
horlivě umývaly kožíšky a Macíček se na mě šibalsky usmíval.
Zdvihla jsem tlapku a dotkla se krku, zlatý náhrdelník zmizel, moje
přání se splnilo. Auto občas nadskočilo, když jsme projeli dírou na
silnici, připomnělo mi to drcání faraončina vozu v egyptské poušti. Dnes
mi panička přinesla odměnu, červený obojek se stříbrnou rolničkou.
Mám jej raději než ten zlatý, není tak těžký, jsem už babička a stará
paní, přesto se raduji z cinkání rolničky při každém skoku. Na římse
hřeje sluníčko, tam ráda pozoruji let ptáků a moje skotačící vnoučátka.
23
Psí život
Helena Klacková, 1950, Vyškov
Jmenuji se Baron a jsem rasou bernský salašnický pes. Narodil jsem se
ve vesničce Krásensko, proto si moje panička myslí, že bych měl na sebe
dbát a být stále fešák. Já jsem však jiného názoru, protože jako správný
kluk musím všude vlézt, vyválet se v listí i v trávě, ale stejně nejlepší je
válení ve sněhu.
Moje maminka měla mimo mne ještě další čtyři štěňátka, já jsem se
narodil poslední, nejmenší, a tak jsem byl takový mámin mazel. Ještě
když jsem byl páníčků v Krásensku, hodil mně jejich kluk do vody, od té
doby se vody hrozně bojím, do rybníka mě nikdo nedostane. S bráškou a
sestřičkami jsme se honili a zápasili na velkém dvoře, zlobili maminku a
mysleli jsme si, že to tak bude pořád. Najednou za námi začali chodit
cizí lidé a po jejich odchodu vždy někdo z nás chyběl. Až jsem zůstal s
mámou sám.
Další den však cizí páníčci odvezli i mne. Napřed se mi to líbilo, vezli mě
autem, panička m ě chovala, hladila,tak jak to mám rád. Potom mě dali
na jiný dvůr, ukázali mně velkou boudu, dali mi jídlo a protože již byl
večer,uložili mě do boudy spát.Všichni odešli a já jsem se začal bát,
vždyť jsem nikdy ještě nebyl sám.Stále bylo kolem mě plno malých
štěňátek a hlavně máma. Celou noc jsem kňučel a snažil se utéct za
mámou, ale nepodařilo se mi to. Páníčci se mi hodně věnovali, a tak
jsem pomalu na mámu a sourozence zapomněl.
Rostl jsem jako z vody a žil velmi spokojeně.Už jsem měl skoro jeden
rok, když mně najednou přestalo chutnat, všechno mě bolelo,
onemocněl jsem. Páníčci se mnou jeli k panu doktorovi, ten mě prohlédl
a odeslal na vyšetření do Brna.Představte si, děti, že jsem musel zůstat v
nemocnici a to ještě bez svých páníčků. Moc jsem plakal.
Naštěstí mě po dvou dnech propustili a dostal jsem prášky na užívání.
Nedovedete si představit, jakou jsem měl radost, když si páníčci pro mě
přijeli. Panička se mnou seděla vzadu v autě, tak jsem si lehl do její
náruče a celou hlavu jsem jí olízal. Kabát měla plný chlupů a mých slin,
ale nevadilo jí to, byla ráda, že jedu domů a budu v pořádku.
Trvalo to dlouho, ale uzdravil jsem se. Teď už jsem velký, dospělý pes.
Chodím rád na procházky, někdy si hraji s vnoučky od páníčků na
24
schovávanou a mám velkou radost, když nás panička za stromem či
keřem najde. Musí se mi věnovat stejně jakou vnoučkům, jinak hrozně
žárlím. Podle toho, co vám o sobě vyprávím, vypadám, že jsem jen
povaleč, který se má dobře. Já však mám svou psí práci.
Mým hlavním úkolem je hlídání, se kterým mám spoustu práce, neboť
tato služba je nepřetržitá, to je ve dne i v noci. Sice při tom mohu i spát,
ale jen lehce, vše musím slyšet a být neustále ve střehu. Když jde někdo
kolem naší zahrádky a domu, okamžitě to hlásím, štěkám, aby moji
páníčci věděli, že hlídám a tím plním své povinnosti.
Nejvíce mne rozčílí cizí pes, to tuze štěkám a skáču na plot, aby si ten
pes moc nedovoloval. Občas mne páníčci za dobré hlídáni pochválí. Já
totiž neštěkám zbytečně, což mnozí mí kamarádí dělají, já si
zachovávám důstojnost. Protože psi, kteří štěkají bez důvodu, vlastně
nehlídají a jejich psí práce je na nic. Je to jako u lidí. Někteří pracují
dobře a poctivě, jiní hůř, ale hodně o své práci mluví, pak jsou i takoví,
kteří nepracují vůbec.
Teď už musím končit, jdeme s paničkou na procházku, chodíme dvakrát
denně a to je prima zábava.No, když tak o tom přemýšlím, tak ten psí
život vlastně není vůbec špatný.
Váš Baron.
Kovářovo zlaté pokušení
Václav Kučera, Praha
(doplněný text)
Venku po setmělém nebi poletoval ještě poslední sníh, blížilo se již
předjaří, ale uvnitř, ve velké a krásně vytopené místnosti kováře,
puškaře a kovolijce Hanse Wintera bylo velmi příjemně. Vyhřátým
vzduchem se ještě nesla atmosféra právě dopovězené pohádky a již
dobrá polovina ze sedmnácti malých posluchačů, složených pod
houněmi na peci, spala krásným spánkem čistého dětství, zbytek té
drobotiny popřál vypravěči dobrou noc a v teple jeho světnice se
oddávali kouzlu jeho příběhu a usínání. Vždyť dobrá pohádka je dobrým
koncem dobrého dne.
25
Starý Hans sám dumaje nad svým příběhem si zapálil dýmku oharkem
z pece a chvíli rozjímal sám nad sebou. Ačkoli byl po faráři jediným
člověkem ve vsi, který měl jakési vzdělání a uměl číst, velké vážnosti,
natož výhod nebo dokonce bohatství mu tato učenost nepřinesla.
Mnoho peněz, které vydělal, utrácel za nové knihy, a mnoho jich neměl,
neboť byly drahé a dlouho musel škudlit, aby na nějaké nové, ručně
psané dílko naspořil.
Lidé ve vsi v něm viděli podivína, který utrácí za marnosti, ale občas jim
byl radou k užitku a nikomu neškodil, tak jej nechávali být. Občas si
postranně ukázali prstem na čelo, přišla-li na Hanse řeč, ale klidně
dovolili svým dětem, aby přespaly v kovárně, kam to všechny děti táhlo.
Všechny měly rády jeho pohádky a vyprávění, ani na nějaký ten drobet k
večeři Hans skoupý nebyl, a tak rodiče rádi dovolili, aby jejich dítě občas
v kovárně spalo. Doma byl klid, o hladový krk méně a dítě bylo šťastné.
Proto také v tuto chvíli spalo v prostorné místnosti sedmnáct dětí, z
nichž jen čtyři byly Hansovy vlastní.
Jeho žena s ním měla velké trápení, což si Hans dobře uvědomoval,
a tak se snažil svou touhu po knihách krotit, jak jen to šlo. Chalupu
s kovárnou a kovolijnou držel v jakž takž dobrém stavu a také jeho žena
a děti měly na zimu dobré boty a teplé oděvy, ale přesto většinu svých
peněz, a vydělat peníze dobrou a poctivou prací Hans uměl, přesto jich
většinu dal na ten marný, zbytečný kus svázaného papíru, dobrý tak leda
pro faráře nebo panského písaře. Své děti by rád do školy poslal, jen
kdyby tu v okolí nějaká byla a kdyby žena nehubovala, že děti raději
doma při práci nedrží.
Ale což, se ženou by to už nějak … nu, bude muset své děti učit číst sám.
Ale dílo, dílo mu přitom bude stát. Hromská věc, pomyslel si, vyklepal
fajfku a protáhl se. Půjdeme spát, ráno je moudřejší večera. Pečlivě
zametl kolem pece, aby kousek slámy zachycený případnou jiskrou
nezpůsobil tanec červeného kohouta nad jeho střechou, a když ukládal
koště, všiml si dvou vážných očí, které jej pozorovaly z tmavého kouta
místnosti.
„Myslel jsem, že už spíš, Arnolde,“ usmál se Hans na svého pomocníka.
Přišel před třemi dny a prosil o přístřeší, a že by za stravu a nocleh
pomohl v dílně. Hansovi se chlapík líbil, měl dobrou tvář a silné, pružné
tělo, jen oči jej zprvu mátly, jako by nepatřily tomu mladému člověku.
Ale Hans nikdy nebyl podezíravý a když se nakonec ukázalo, že i v
řemesle je to chlapík velmi schopný, byl rád, že jej přijal.
26
,,Odpusť, hospodáři,“ odvětil Arnold. ,,Chtěl jsem si také poslechnout
tvé vyprávění. Mnoho se o něm povídá všude kolem. Také mám rád
příběhy. Ty jsi velmi dobrý vypravěč.“ ,,Líbilo se ti to?“ potěšil se Hans.
,,Ano,“ přisvědčil Arnold. ,,Nepůjdeš-li ještě spát, povím ti také příběh.
Chceš? ,,Nu, proč ne?“ připustil Hans a dodal: ,,Zajdu jen do sklepa,
dáme si k tomu holbu piva.“ ,,Dobře, hospodáři. Budu v dílně, abychom
zde tu drobotinu nerušili, co říkáte?“ ,,Dobrá, přijdu tam.“
A tak se za chvíli sešli v dílně u stolu. Arnold zatím rozsvítil, Hans za
chvíli postavil na ponk dvě holby voňavého, chladného moku a řekl:
,,Posaď se, Arnolde. Pij a povídej. Rád si poslechnu dobrý příběh. Však
sám jsem jich už napovídal...! Nějaký nový si rád poslechnu.“ Zavdali si
společně ze džbánku, Arnold otřel ústa a povídá: ,,Byl jednou jeden
puškař, kovář a slévač kovů. Byl dobrý řemeslník, měl dobré srdce, byl
vzdělaný a vyprávěl příběhy všem, kdo chtěli poslouchat...“
,,Ouha, Arnolde!“ praštil hospodář pěstí do ponku, až džbánky na něm
poskočily. ,,Chceš si ze mne blázny dělat...?!“ ,,Upokoj se, mistře,“
povídá na to jeho pomocník. ,,Vše uvidíš, jen se nezlob a poslouchej...
O mistrově dobrotě, lásce k lidem, řemeslu i umění se doslechli
nahoře...“ ,,Naše vrchnost...?“ podivil se Hans nahlas. „Ještě mnohem
výš,“ zamračil se tentokrát vyprávějící pomocník nad věčným mistrovým
přerušováním. Hans učinil mlčky omluvný posunek a Arnold
pokračoval:
„Jak jsem řekl - mnohem výš! Až v říši pohádkových bytostí - v říši
čarodějů. Dohodli se tam, že tomu dobrému člověku pomohou. Dají mu
do vínku a opatrování dar, kterým pomůže rozšířit vzdělanost, učiní jej
slavným a nebude už trpět nuzotou. A tak k němu poslali pomocníka,
kterého vybrali ze svého středu, aby mu ten dar přinesl.“ Hansovi už
nějakou chvíli pocukávaly koutky úst, ale teď už se rozřechtal na celé
kolo: ,,To je dobré, Arnolde! Moc dobrý příběh! Pojď, raději dopijeme a
půjdeme spát. Nevymýšlej si hlouposti!“
To už ale praštil do stolu Arnold, až džbánky poskočily a rozpadly se.
Hněvivým zrakem se rozhlédl po ponku, pak popadl cínovou okuji, která
se válela na okraji stolu, smetl z ponku střepy po džbánech a kus cínu
položil před sebe. Pak jej zakryl rukou. Hans překvapením ani nestačil
zareagovat na pomocníkovo chování, když Arnold ruku zvedl a pod ní světe div se - ležela zlatá destička! Hansovo překvapení se změnilo v
27
úžas a nohy samy ho vymrštily ze židle. Popadl čtvereček zlatého plechu
a uviděl v něm rytinu své vlastní tváře.
,,Oh, Bože!“ vydechl napětím, když přestál první šok. ,,To jsem nikdy
neviděl... Tak ty jsi... doopravdy...?!“ ,,Čaroděj,“ mírně se uklonil
Arnold. ,,Můj Bože, čaroděj... myslel jsem, že pohádky jen vyprávím.
A teď... sám jsem se ocitl v pohádce...!“ ,,Zasloužil sis to, Hansi Wintere.
Čarodějové nerozdávají dary jen tak někomu.“ ,,Dary? Jaké dary?
A proč?“ ,,Mnoho otázek, Hansi,“ odvětil Arnold.
Sáhl po své mošně, kterou měl v rohu na polici, a vyňal z ní na ponk
balík zavázaný v plátně a sáček čehosi těžkého. Rozmotal plátno a na
stole před ním se objevila sada krabiček z tvrdého dřeva, krásně
opracovaných. Hans byl zkušený slévač a hned věděl, že to jsou malé
formičky na lití kovu, ale netušil, co obsahují. ,,Pec ještě nevyhasla,
Hansi. Rozdmýchej oheň a přilož!“ ,,Hm, dobrá...“
Starý puškař si ani neuvědomil, že teď poslouchá svého pomocníka
a šlápl na měchy. Přihodil lopatku uhlí a ohýnek v peci se probudil.
Arnold mezitím připravil mincíř a navážil olovo. Poté je vsypal
do kotlíku, ten vložil na ohniště a jal se vážit něco z mistrových zásob
cínu. ,,Dívej se dobře, Hansi! Pamatuj si správný poměr slitiny.“
,,Moment!“ zachytil mistr jeho ruku nad kotlíkem. ,,Snad nechceš slít
dohromady mé poslední zásoby olova s tímto cínem? Nebudu mít celé
léto z čeho odlévat kule a broky! Na nové kovy nemám peníze!“
,,Neboj se, Hansi. Budeš-li moudrý, už nikdy nebudeš odlévat střelivo!
Uvidíš!“ Než si to stačil mistr rozmyslet, navážený cín se utopil v pomalu
tajícím olovu. ,,Bože!“ chytil se Hans za hlavu. ,,Takové škody! Vždyť jsi
mne ožebračil! Víš, co stojí tolik kovu?!“ ,,Jen klid, mistře!“ odvětil
Arnold. ,,Nebudeš-li spokojen s darem, změním ti slitinu zpět na
jednotlivé kovy. Jsem přece čaroděj!“
Při tom slově se Hans zarazil. Ano, viděl přece, že změnil kousek cínu ve
zlato. Kývl na souhlas, ale napětí v něm zůstalo. Arnold poté rozvázal
svůj sáček a na misku mincíře nasypal z něho jakousi hmotu. ,,Co je to
za kov?“ ,,Antimon.“ „Tak to je tedy antimon?“ řekl zvědavě Hans a vzal
kousek mezi prsty, podíval se pod světlem, přičichl. ,,Vždycky jsem
o něm jenom slyšel.“ V kotlíku se vše tavilo a Hans šlapal měch.
Ačkoli tuto slitinu neznal, zkušené oko mistra poznalo, kdy je kov
připraven k odlévání. ,,Už je to připraveno.“ ,,Ano, správně,“ řekl Arnold
28
čaroděj. Vzal do kleští jednu z formiček, nabral z kotlíku trochu taveniny
do naběračky a ukápnul ho do nálevky formy.
,,Pojď,“ kývl pak na Hanse a formu v kleštích nesl na ponk. Posadili se
před sebe a čekali. Oba zkušení taviči na sebe pohlédli a ve stejný
okamžik kývli. Ano, už je to dost vychladlé. Čaroděj otevřel formičku,
vyklepl z ní odlitek. Jemně oškrábl nálitky a olamkovou stopu a podal
ještě hřejivý odlitek do mistrovy dlaně. Hans nechápavě hleděl na
malinký stříbrný hranolek, který držel mezi prsty. Malý, přesný
hranolek, na němž nic neviděl. Vrhl nechápavý pohled na Arnolda. Ten
se jen pousmál a otočil Hansovu ruku tak, aby se díval na vrcholek
odlitku. Hans kouká - ano, něco tady je - co to jen je? Chvíli dumá už to vidí! ,,Bože můj! To je písmenko...! Ale je obráceně…“
Arnold mu vzal odlitek z prstů, sáhl ukazovákem do pece, namázl na
písmenko trochu sazí a přitiskl je Hansovi na hřbet ruky. Hans kouká na
svou ruku - písmenko je správně. ,,Hm, tudy na to...,“ zabručel spíš pro
sebe. „Je to tedy pečetítko?“ Arnold zakroutil hlavou a povzdechl si:
,Ach vy lidé... Ty přece máš rád knihy, hospodáři. Není to tak?“ ,,Ano,
ale mám málo.“ ,,Proč?“ Hans pokrčil rameny: ,,Drahota, Arnolde.
Dlouho trvá, než písaři knihu opíší. Dají si tu práci zaplatit. Hromský
dílo!“ ,,A ty sám jsi to nikdy nezkusil?“ „Jo, zkusil,“ povídá Hans a staví
na ponk dva nové poháry. ,,Špatně se mi vedlo. S rukou kováře si brk
nerozumí...“ ,,Vidíš, a proto jsem tady. Kovář, který má rád knihy, musí
je psát pomocí kovu.“
Starý puškař si se zádumčivou nedůvěrou prohlížel kousek kovu mezi
svými prsty a otisk písmenka na ruce. ,,Myslíš takhle, Arnolde?“ bručel
si pod vousy. ,,No, nevím, to bude pěkná piplačka!“ Arnold se rozesmál
a s chutí do sebe obrátil pohár piva. ,,Takhle ne, hospodáři! Po jednom
písmenku to opravdu nejde. Naučím tě to. Pojď, pec nám chladne.
Musíme se dát do díla. Safra, dobré pivo máš, hospodáři!“
A tak se pustili do práce. Hans dmychal do pece a naléval kov, Arnold
měnil a přidržoval formičky. Odlili jednu sadu, druhou, třetí... Minula
půlnoc, když dolili sedmdesátou. Pak Arnold nechal Hanse odlévat dál a
sám začal písmenka skládat jedno k druhému, slovo za slovem, větu k
větě, až byla hotova celá stránka. Čaroděj ji pevně ovázal tenkým
provázkem. Právě v tu chvíli Hans spotřeboval všechen kov a přistoupil
k čaroději. Se zájmem se díval na jeho výtvor, ale protože ještě
neuměl číst zrcadlový tisk, nerozuměl mnoho. Arnold zatím našel na
29
polici prázdnou plechovku. Udělal nad ní rukou čarodějné kejkle a
plechovka byla plná tmavé, mastné hmoty.
,,Co to je?“ ,,Čerň. Barva. Později tě ji naučím míchat. Teď by nás to
zdrželo. Půjč mi kus hadru.“ Hans sáhl pod stůl do bedny a podal mu
žádané. ,,No, čistý zrovna není,“ zabručel Arnold a vytřepal z něj
písek a kovové piliny. ,,Musíš příště sehnat čistý, abys nepoškrábal
písmo.“ Na kusu hladkého kamene pak tampónem z hadru rozetřel
trochu barvy a poté jí nanesl na svázaná písmenka. ,,Tak, a teď udělej
místo v lisu, hospodáři.“ Když se tak stalo, vložil Arnold stránku do lisu,
přiložil na ni vrstvu papíru a stiskl. Hans napětím ani nedýchal, když
čaroděj otvíral lis, snímal papíry ze stránky a díval se na něj. ,,Dobrá
práce,“ pomlaskl si Arnold a podal papír Hansovi. ,,Co ty na to?“ Hans
kouká a vidí na papíře otisk pohádky, kterou mu zvečera začal Arnold
vyprávět. Četl až do konce. Dychtivě.
„Je to krásné, Arnolde,“ vydechl Hans okouzleně. ,,Ale trvalo nám to
celou noc...“,,Vidím, žes neporozuměl tomu nejzákladnějšímu,“ zasmál
se čaroděj. Vložil další papír a znovu stiskl. Za pár sekund podal
Hansovi druhou pohádku. „A teď...?“ Hans držel dvě stránky - úplně
stejné - a náhle mu svitlo v očích. „Já tupec! Jasně! Mnoho knih z jedné
stránky! Ty jsi vážně velký čaroděj, Arnolde! Nalej nám oběma dobrou
míru! Tenhle zázrak musíme oslavit. Bože, díky...!“
Napili se spolu, poté vytiskli ještě další pohádky, aby podělili všechny
děti, které u nich spaly v tuto památnou, zázračnou noc, uklidili dílnu,
srovnali písmenka do šuplíku plného malých přihrádek, který Arnold
vyrobil za tu dobu, kdy Hans tiskl pohádky. čaroděj nakreslil plánek,
aby Hans věděl, kde které písmenko leží.
,,Tohle se budeš muset naučit nazpaměť. Ale to není tak těžké. Teď
půjdeme spát. Podívej... Obloha už bledne. Dlouho jsme pracovali,
Hansi, ale dobrou práci jsme odvedli, co říkáš?“ ,,Bohu a tobě díky,
Arnolde čaroději! Nepamatuji se, že by mne kdy dříve práce učinila tak
šťastným, i když se mi už nějaké to dílo povedlo...! Nu, jdeme spát. Přál
bych si, abych ti za tvůj vznešený dar mohl nabídnout lepší nocleh, než
může poskytnout má chalupa!“
Když ráno vyšlo slunce, děti a kovářova žena vstaly a sháněly se po
mistrovi. Děti proto, aby se rozloučily a poděkovaly, žena zase, aby
zjistila, co tropil celou noc, když nepřišel spát. No, děti jej nenašly, tak
30
poděkovaly kovářce, popřály hezký den a šly. Kovářka ho nakonec našla.
Spal v dílně se svým pomocníkem na otepi slámy, přikryti jedinou houní
jako dva druhové po válečném tažení, na život a na smrt spřátelení muži
po vítězné bitvě společné práce na zázraku povýšení řemesla na
umělecké dílo...
O duchovní vznešenosti díla mužů minulé noci ovšem kovářka netušila
nic. Té dobré duši však budiž prominuto, neboť ze vznešené atmosféry
noci v dílně nic nezbylo. Kovářka našla na stole jen několik papírů
podivně popsaných nějakou černotou, dva poháry od piva a v putně
střepy dalších. No, uznejme, těžko si ta prostá žena mohla myslet něco
jiného, než že se ten její opil, i když to nikdy nedělal. To jistě
jej svedl ten nový pacholek! No počkejte, však já si to s vámi vyřídím, jen
co se probudíte, slibovala kovářka v duchu.
A neslibovala jen tak. Když se pozdě odpoledne oba muži probudili,
nebyla sice doma, a tak se Arnold vydal do města nakoupit papír, jak se
byli včera dohodli, ale jen čaroděj odešel, kovářka vešla do dílny a velmi
důrazně žádala po svém muži vysvětlení.
Hans se jí snažil uklidnit, vysvětloval, ukazoval, ale neuklidnil a
nevysvětlil. Spíše naopak. Když se kovářka dozvěděla, že zničil poslední
zásoby kovů a přetavil je v další z jeho marností, bylo zle. Uklidnit
rozzlobeného chlapa je těžké, ale se ženou, která má navíc podle
soudobých měřítek nejspíše pravdu, s tou nesvede nikdo nic. A tak se
kovář s kovářkou zle pohádali a že spolu už nepromluví. Žena zmizela z
dílny a Hans se zlostně pustil do práce.
Slíbil sousedovi sedlákovi udělat novou radlici, a tak se do toho dal.
Příliš se mu nedařilo, protože vztek je při práci moc špatný pomocník.
Neměl si ani s kým promluvit, protože Arnold se z města nevrátí dříve
než kolem půlnoci, či snad se rozhodne ve městě přespat a to se pak
vrátí až druhý den zrána, a to už bude slunce hezky vysoko. Hans byl
nazlobený, že ho žena nechápe. Věděl, že i ona má kus pravdy, ale její
neschopnost nebo neochota se podívat dál za obzor dnešního vidění jej
mrzela. Znechucen odložil nedodělanou práci, a protože se už noc
naklonila, chtěl se chystat ke spánku.
Na věži právě odbíjela jedenáctá, když uslyšel před svým domem rachot
kočáru, ržání koní a dusot kopyt. Vyhlédl oknem a uviděl krásný kočár z
ebenu, vykládaný drahým kamením a zlatým kováním opatřený. V
31
zápřahu šest koní, nad které krásnější v životě neviděl - a že každý kovář
nějaké to zvíře za život zhlédne. Černí jako antracit, jeden jako druhý,
jen lesk srsti a kování postroje je odlišuje od černé tmy.
Šel se na tu krásu podívat ven, aby zjistil, který čert sem v tuto hodinu
žene tak krásné spřežení, a před kovárnou se setkal s krásnou ženou,
která právě vystoupila z kočáru. Hans si pomyslel, že všechna ta krása k
sobě po zásluze patří a byl rád, že už nemá mladou, bouřlivou krev.
Podle jisker v ženiných očích seznal, že vycítila jeho uznání a uklonil se s
pocitem, že byl při něčem přistižen.
,,Dobrý večer, pane! Jsem tady správně u kováře a puškaře Hanse?“
,,Ano, vzácná paní,“ odvětil Hans a narovnal hřbet. ,,Hans jsem já.“
,,Promiňte, mistře, že přicházím tak pozdě, ale nemohu to odložit na
ráno.“ ,,Nevadí, paní. Co pro vás mohu udělat? Něco potřebuj vaše
koně? Budeme kovat?“ ,,Oh ne,“ usmála se neznámá krásně. ,,S takovou
lapálii bych vás neobtěžovala. Ostatně bych se vás bála k těm koním
pustit, jsou to potvory. Na ty platí jen čertovská vůle.“
,,Myslím, že je soudíte přísně. Ale krásní jsou, to jo, to opravdu jo!“ ,,No,
nebudeme se přít o koně. Mluvme k věci, kováři. Pozvete mě dál?“ „Jen
račte dál, paní,“ ustoupil Hans ode dveří. ,,Ale prosím vás o shovívavost,
mé obydlí a dílna jsou chudé a nejsou zvyklé na vzácné návštěvy.“
Kráska se usmála, lehce sklonila hlavu, aby prošla nízkými dveřmi, a
překročila práh.
Když vešla, rozhlédla se po dílně a v očích jí plál zájem. Zmámený kovář
si ani nepovšiml, že jakmile vstoupila, povyskočily plaménky výhně výše
a dokonce i petrolejka se rozhořela více a zalila dílnu světlem. „Posaďte
se, vzácná paní,“ breptal z míry vyvedený kovář a utíral židli. ,,Díky,
kováři, snad později,“ odmítla s milým úsměvem, až se kovářovo srdce
zachvělo, přistoupila ke kovářské výhni a vztáhla ruce k hřejivým
plamenům, které si hrály s jejíma očima hru na odlesky a jiskry.
,,Pojďme k věci, kováři. Ty jsi taky puškař a kovolijec, jak jsem se
doslechla. A prý dobrý, je to tak?“ ,,Puškař jsem, a snad i dobrý, když
říkáte...“ ,,Dobrá. Dám ti práci a dobře zaplatím. Ale musíš tu práci
udělat do rána. Můj soused,“ mávla rukou neurčitým směrem, ,,můj
soused se chystá na mé panství a moji lidé nemají žádné střelivo. Odliješ
mi do rána kule a broky ze všeho, co máš. Bereš tu práci?“
32
Kovář zůstal jako opařený. Tu práci by rád vzal, ta paní by jistě nějaký
groš dala a hodil by se, ale on nemá žádné olovo. Zatroleně, podrbal se
za uchem. ,,Dám ti tisíc zlatých, když tu práci uděláš, kováři,“ řekla
žena, když dlouho mlčel. Jenže teď už vůbec nevěděl, co by na to řekl.
Tiše si v hlavě sumíroval výdělek a málem by si rval vlasy. Všechno
olovo, které měl, jej stálo třináct zlaťáků, a ta paní mu za ně nabízela
rovný tisíc!
„No dobře, kováři! Tak dva tisíce. Ale už nezdržuj!“ bleskla jí v očích
malá jiskérka netrpělivosti a na ponku se objevily dva váčky s penězi.
Zlato uvnitř zacinkalo a zkušenému sluchu kovolijce nebylo třeba
důkazu, že je pravé. Kovář se zdrceně složil na židli, kterou jí prve
nabízel. ,,Nemohu, paní,“ zašeptal a chytil se za hlavu. ,,Proč?“ podivila
se. ,,Nemám žádné olovo. A nemám peníze, za které bych je nakoupil.
A do rána bych je stejně sehnat nedokázal,“ třásl se mu hlas ze ztrácející
se vidiny největší sumy zlata, jakou kdy viděl. Poprvé litoval, že olovo s
Arnoldem slili. Zatracený čaroděj! Tolik peněz přece ani tiskem
nevydělá...!
,,Škoda, kováři,“ pohodila kráska hlavou a chystala se k odchodu. Náhle
se pro cosi sehnula. ,,Co je to?“ zeptala se a držela na dlani zapomenuté,
ztracené písmenko. ,,To je... to je literka,“ řekl kovář a vstal. ,,Kvůli
tomu vám právě nemohu vyhovět.“ ,,Máš jich víc?“ ,,Ano, hodně.“ ,,Tak
proč neroztápíš pec? To je přece olovo?!“ ,,Ano, podstatná složka slitiny
je olovo. Ale to nemohu... to je... vzácný dar...“ ,,Tohle? Nesmysl!
Hračičky pro blázny! Poslyš, kováři, za dva tisíce zlatých si přece můžeš
koupit tolik olova, že si těhle nesmyslů můžeš odlévat do konce života,
kolik budeš chtít!“
Ano, to je pravda, vrtalo kováři hlavou a nevěděl, co počít. Peníze
potřeboval a ženiny argumenty nebyly prosty smyslu, ale bál se. Dostal
dar od čaroděje a co on ví, jak se... co by mu Arnold řekl? ,,Máš zase
pravdu, paní,“ sevřel Hans nervózně pěsti. ,,Ale já... já nemohu. Dostal
jsem toto písmo darem od čaroděje.“ ,,Od čaroděje?“ zasmála se
kouzelně. ,,Ale jdi, kováři? Ty jsi veselá kopa!“ „Je v tom i kus jeho
práce, nejde to!“ ,,No dobrá, práce je jeho i tvoje. Ale kovy byly jenom
tvé!?“ ,,Ale to přece nejde,“ zoufal si už kovář. Byl na svou dobu
a možnosti poměrně vzdělaný a nějaké to povědomí o duševním
vlastnictví měl, byť nejasné.
33
,,Šlapeš si po štěstí, kováři,“ změnila kráska tón i úsměv. ,,Dobrá. Myslíš
jen na sebe,“ dodala a luskla prsty. ,,Ne, to ne...“ ,,Ale ano,“ odvětila
rozhodně a nahlas dodala: ,,Zeptáme se tedy těch druhých. Co tvá žena?
Stejně už chvíli poslouchá za dveřmi...“ Na ta slova se dveře rozlétly a v
nich stála kovářka. Svou hanbu nemusela zakrývat, byla tak rudá, že
nešlo rozeznat, zda studem, nebo vztekem. Vběhla do kovárny a hned se
do Hanse zostra pustila: ,,Ty starej blázne!“ křičela na něj. ,,Za takový
peníze, který ti tady jemnostpaní nabízí, za ty bychom měli novou
kovárnu i dům a já nevím co ještě! A ty budeš dělat drahoty s těmi
svými nesmysly?!“
Mezi křikem se uklonila neznámé krásce a hned zase vyletěla na Hanse:
,,To ti povídám, muži - tady paní chce kule a broky a platí víc než slušně!
A já ti povídám - jako že je nade mnou nebe - ta paní je dostane,
kdybych měla tavit sama!“ Kovář byl v tísni. Dvě ženské mé proti sobě,
jedna jedovatá jako saň, druhá krásná jako obrázek, s černýma očima až
se hlava točí, na stole zlato a jde přece jen o trochu olova - formy mu
zůstanou a může si je přece odlít příště...
,,Tvoje písmenka nejsou nikomu k užitku a paní potřebuje střelivo!“
láteřila už zase kovářka a připravila tavicí kotlík. ,,Ty mi chceš říct, že
kule jsou lidem k užitku?!“ rozčílil se kovář a práskl pěstí do stolu. ,,Láry
fáry!“ štěkla kovářka a přichystala formy na odlití kulí. ,,Co bude?“
Kovář si nešťastně mne bradu. Vidí tu na stole dar od čaroděje, cítí ještě
to radostné chvění, když spolu odlévali, ale také vidí, že krásná cizinka
se baví jejich rozepří a cinká na stůl dalším, třetím měšcem. Kovář je
zoufalý, to už není poctivá hra, ale kráska se jen usmívá a mlčí a cinká
zlatem.
Kovářka, která uviděla na stole třetí měšec, vzala vše do svých rukou.
Vsypala písmo do kotlíku a chtěla jej dát nad výheň, ale kovář, sám
přesně nevěda proč, ji chytil za ruku. To však už kovářka nevydržela,
chytla první čarodějovu formičku na kterou dosáhla, a mrštila jí vzteky
do ohně. Plameny povylétly a dřevo zapraskalo, zaúpělo, rozsvítilo
se a jasným plamenem blýsklo do kovářových očí čarodějnou výčitkou, a
pak zčernalo, rozpadlo se na prach. Kováře bodlo u srdce a než stačila
jeho žena popadnout další, odstrčil ji, chytil perlík, zatočil s ním nad
hlavou a zařval: ,,A dost! Kdo se opováží sáhnout na cokoli z těch věcí,
toho přerazím vpůli!“ A na důkaz svých slov praštil perlíkem do ponku,
až ten poskočil, na něm poskočily váčky se zlaťáky, přičemž se jeden
rozvázal a rozsypal se po celé dílně. ,,Kdybych za to měl peklu
34
propadnout,“ dodal kovář tiše, bledý jako stěna, ale s očima
dštícíma hrůzu. Kovářka opravdu dostala strach a tetelila se v koutku,
ale krásná žena se stále usmívala, vesele, vlídně:
,,Dobrá, kováři, dohodněme se v klidu,“ prohodila s úsměvem. „Je to
tvoje poslední slovo? Opravdu? I kdybys měl propadnout peklu?“
,,Namouduši poslední...“ ,,Gratuluji, kováři,“ řekla paní a kováři se
bůhvíproč zdálo, že i jí se ulevilo a ještě zkrásněla. ,,Vyhrál jsi. O tebe
peklo nestojí. Odlož perlík, nic se už nestane.“ „Jak to?“ blekotal kovář.
„Jak peklo...?“ ,,Tím se netrap, mistře. Jsi spravedlivý. Peklo ti za
odměnu věnuje tento uhlík,“ ukázala na dlani kus antracitu a pak jej
vhodila do ohně. ,,Dokud bude v ohništi, oheň ti nikdy nevyhasne a
nikdy od něj nic dobrého nechytne. Plameny pekla ti tak budou sloužit
do konce života. Žel, tu spálenou formičku ti vrátit nemohu. Za každé
vítězství se musí zaplatit.“
Sebrala ze stolu dva váčky se zlatem, lehce kopla do mincí
rozsypaných po zemi a řekla: ,,Toto je na tvé zemi, je to tvé. Nebýt tvé
chamtivé ženy, mělo ti toto zlato patřit všechno. A ty,“ obrátila se ke
kovářce, ,,ty jsi byla ochotna prodat za zlato smrt pro mnoho lidí, proto
musím tyto dva váčky odnést. Děkuj svému muži, že nesu jen
ty peníze...!“ Ještě jednou si ohřála ruce nad ohništěm a kovář měl pocit,
že se laská s ohněm, ještě jednou obrátila své velké černé oči
k Hansovi a podala mu ruku. Byla něžná, hřejivá, plná příslibu štěstí.
,,Nu sbohem, Hansi Wintere. Buď rád, že už se nikdy neuvidíme. A snaž
se, aby tak zůstalo.“ Zamířila ke dveřím. Kovář chtěl něco říci, ale
nevěděl honem, jakými slovy.
Náhle se otevřely dveře a v nich stál Arnold s balíkem papíru pod paží.
,,Á, přece čaroděj...!“ pousmála se cizinka. ,,As...?!“ podivil se Arnold,
kdo ho to vítá. ,,Máš dobrého učně, Pare,“ podotkla žena a zmizela v
noci. Jen dusot koní a rachot kol dozníval.
,,Ty ji znáš, tu paní?“ ptal se Hans čaroděje, když spolu uklízeli a
skládali písmenka zpět do přihrádek a když mu už vypověděl vše, co se
stalo. Peníze na zemi neuklízeli, to kovář zítra nařídí ženě. ,,Ano, znám.
Měl jsi štěstí, Hansi.“ ,,Kdo to je?“ ,,Tys to nepoznal? Jmenuje se
Astarté. Je první služebnicí samotného knížete pekelného.“ ,,Můj Bože!
Vždyť byla tak krásná...??!“ ,,To vadí?“ „Je to podivné... Zlo je přece
ošklivé. A ona vůbec nevypadala zle?“
35
,,Všechno je jinak, Hansi. Dobro a zlo nestojí proti sobě. Zlo je sluhou
dobra. Stejně tak ani Ďábel nestojí proti Bohu. Je jeho nástrojem. Vždyť
i vy lidé si říkáte, že vše zlé je k něčemu dobré, ne?“ ,,Tomu nevěřím.
Tedy Ďábel je hodný a ne zlý?“ ,,Ďábel dělá svou práci. Trestá nehodné
a tím napomáhá dobru. Ostatně - ty jsi vzdělaný - víš, co znamená
jméno Lucifer?“ ,,Nevím.“ ,,Světlonoš. Proč asi? Pozor, dáváš ta
písmenka jinam.“ Kovář se zarazil v práci a zamyslel se. ,,Vidíš, a nás
pořád učili, abychom se báli ďábla...“ ,,To je lidská smyšlenka, Hansi.
Nikdo se nemusí bát Ďábla. Jen sebe.“
,,Vyřežeš mi novou formičku?“ obrátil Hans řeč jinam a nalil pivo
oběma. ,,Ne, Hansi, to nemůžu. Čaroděj nic nesmí darovat dvakrát. Kdo
si náš dar neochrání, není hoden mít jej znovu. Ale nebuď smutný, ty už
si budeš umět vyřezat písmenko sám. Půjdeme spát.“
Ráno se starý puškař v kovárně probudil, a byl sám. Nevěděl chvíli, zda
se mu to nezdálo, ale pak kolem sebe uviděl spoustu zlaťáků a probral se
úplně. A pak se pustil do práce. Mnohokrát začal znovu, mnohokrát se
mu nedařilo, až nakonec se mu přece písmenko povedlo. Bylo na něm
sice vidět, že je malounko jiné, ale nevadilo to. A tak při každém tisku si
kovář vděčně vzpomněl na čaroděje Arnolda, v jehož čarovném písmu se
objevovalo jedno obyčejné, lidské.
Tajemné tajemníčko
Jana Fafejtová, 1938, Praha
Na žádné mapě byste tohle městečko vůbec neobjevili. Když ale přejdete
tři kopce, tři řeky, tři údolí, a půjdete pořád k jihu, tak nakonec dojdete
na klikatou silničku s cedulí Tajemníčko.
V Tajemníčku po ulicích jezdí jenom žlutá auta, takže to je další věc,
která vás ujistí, že jste šli správně. Žijí tam jenom zvířata. Mluví ale
člověčí řečí, bydlí v domech, pracují, navzájem se zdraví, navštěvují a
oslovují se, pane, paní a slečno.
Na náměstí mají školu, kde učí pan ředitel Zajíc, a hned vedle proslulou
cukrárnu slečny Kočky, a protože ta ze všech barev má nejraději růžovou
a dokonce i tenisky nosí jen růžové, tak se cukrárna jmenuje „U
růžových tenisek.“ Moderní autosalón, na hlavní ulici, září v noci
36
neónovým nápisem jeho majitelů „Hasky a Buldog.“ U Hasků mají tři
kluky Rika, Rexe, Lexu a Buldogovi Doga. Pan Buldog je původem
z Anglie, kdysi dávno se ale zúčastnil v Tajemníčku automobilových
závodů „Tajmule 1“ a od té doby na nic jiného nemyslel než na to, že se
sem přestěhuje. Jednoho krásného dne zde opravdu přistálo jeho
letadlo označené stříbrnými písmeny BUL-OK a od té doby tady
spokojeně žije.
V malé vilce poblíž parku bydlí paní Liška, která vyučuje hře na klavír a
zpěvu. Často vzpomíná na jakéhosi moravského hudebního skladatele,
který byl do ní, kdysi dávno, hodně zamilovaný a dokonce pro ni složil
nějakou operu a jeho fotografii s věnováním opatruje jako oko v hlavě.
Do hodin zpěvu k ní chodí kde kdo, ale nejpilněji asi slečna Opička,
která je v městečku tak trochu zvláštností. Pochází z úplně cizí země, ale
vůbec neví z jaké a ani si nepamatuje, jak se v Tajemníčku ocitla, ale je
zde moc a moc šťastná.
Nad Tajemníčkem se od nepaměti vypíná kamenný Hrádek a malebnost
městečka dotváří do úplné dokonalosti. Na jeho věži vlaje proužkovaná
vlajka a každý z proužků má jinou barvu a každá z barev patří jednomu
z obyvatel Tajemníčka, který si ji sám vybral. Hrádek není ani velký, ani
malý, je přesně takový akorát, jak má takový Hrádek být. Dovnitř se
vstupuje starou kovanou branou a kolem dokola je ochranná zeď,
nahoře ukončená maličkými okénky, kterým se kdysi říkalo střílny a za
kterými stáli v dávných dobách ozbrojení ochránci Hrádku, střežili
všechno a stále provolávali do širokého okolí: „Dále od Hrádku dále, ať
tě nepotká neštěstí nenadále.“
Hluboko ve sklepení je vězení, ale to se vůbec nikdy nepoužívalo,
protože král Nikdyhněv, který zde kdysi panoval, byl takový dobrák, že
vlastně nikdy nikoho netrestal a tak vězení vůbec nepotřeboval. Tak tam
aspoň dávali soudky s vínem, aby mělo správnou teplotu a jablka na
zimu. Uprostřed nádvoří je přehluboká studna, na jejímž dnu se stále
třpytí zázračná voda. Kdo se totiž té vody napije, tak ho nikdy, ale už
vůbec nikdy, nebolí v krku. Po smrti pana krále začali o Hrádek pečovat
obyvatelé Tajemníčka a od té doby zde Opička prodává vstupenky,
pohlednice a turistické známky a všem návštěvníkům všechno o Hrádku
vypráví.
Hned na nádvoří jim říká: „Vítám vás na Hrádku a jsem moc ráda, že
jste se k nám vypravili, nebudete toho litovat. Začneme prohlídkou
37
dlouhatánské chodby, ve které uvidíte brnění všech bývalých rytířů. A
na nic, prosím, nesahat! Kdo si ale bude přát, může se na závěr, do toho
posledního brnění na konci chodby, obléci.“ Návštěvníci si často šeptají:
„No, to je nádhera, to jsme snad ještě nikdy neviděli!“ Pak je vede do
dalších místností, kde jsou na stěnách obrazy krále, královny a také
dvou jejich princezen.
„Teď si všimněte téhle obrovské místnosti, to bývala hodovací síň,“ říká
pak Opička a vede je dovnitř. „Tady bývalo tolik jídla, že se pod ním
všechny stoly opravdu prohýbaly. Všichni si teď, prosím, navlékněte
tady ty pantofle, protože vstoupíme do nejkrásnější síně, které se říkalo
slavnostní,“ pokračuje a pomaloučku otvírá těžké, zlatem zdobené dveře
do slavnostní síně. „Jééé, ách,“ zazní vždy obdivné vzdychání od všech
přítomných. „Tady na tom velikém zlatém trůnu sedával sám pan král,
na tom menším, zdobeném českými granáty, paní královna a tady na
těch dvou malých stříbrných křesílkách s vyšívanými polštářky jejich
dvě princezny Liduška a Miluška,“ ukazuje Opička.
„Jednoho dne přijeli na Hrádek dva princové, Květoslav a Jaroslav,
a požádali pana krále o ruku princezen. A tak se Liduška odstěhovala do
království prince Květoslava a Miluška do království prince Jaroslava a
od té doby ve stříbrných křesílkách už nikdo nesedal, ale jen do doby,
než za panem králem začali jezdit vnoučci Tomášek a Lukášek. Ti ale víc
běhali kolem Hrádku, zlobili a moc toho v klidu neposeděli.“ A tady
vyprávění končilo a také celá prohlídka. Opička všechny ještě
upozornila, že se mohou napít zázračné vody a rozdala jim kelímky a že
mohou navštívit cukrárnu „U růžových tenisek“ a pochutnat si tam na
růžové limonádě anebo růžové zmrzlině.
Ale jednoho dne se začaly dít na Hrádku moc divné věci. Vždy, když
návštěvníci procházeli chodbou s brněním, ozývaly se takové strašidelné
zvuky, něco jako: „Klap, klap, klap, šššš, šššš, ťuk, ťuk, chrrrr, chrrrr“.
Pak bylo chvíli ticho a začalo to znovu a jakoby mnohem blíž a silněji.
Návštěvníci se začali bát a většinou hned prchali z Hrádku. Jak
přibývalo dnů, tak také přibývalo těch strašidelných zvuků a
návštěvníků ubývalo a ubývalo, až už vůbec nikdo na Hrádek nechodil.
Strážník z Tajemníčka důkladně celý Hrádek prohlédl, ale nic
podezřelého neobjevil a tak nakonec nezbylo nic jiného, než před
Hrádek vyvěsit ceduli „Hrádek uzavřen – v Hrádku straší“.
38
Opička měla pořád plné oči pláče, protože se jí po Hrádku stýskalo, ale
byla statečná, tak se nakonec rozhodla, že se sama po tom strašidlu
podívá. V jedné knize o strašidlech si přečetla, že je nejlepší rozsypat na
podezřelé místo hrách a že strašidlo po něm uklouzne, lekne se a uteče.
Ale že se při tom sypání musí říct nějaké zaklínadlo proti strašidlům,
jinak, že to na strašidla neplatí. Koupila kilo hrachu, pro jistotu si ještě
opatřila silný klacek a zastrčila si do kapsy baterku.
Pak se vypravila na Hrádek. Přesto, že měla pro strach uděláno, celá se
třásla. Obrovským klíčem opatrně odemkla bránu a vešla potichu
dovnitř. Prošla všemi místnostmi a nakukovala i za obrazy, za oba zlaté
trůny a stříbrná křesílka. Všude bylo ticho a nic se nedělo. Pak vešla do
dlouhatánské chodby, kde stála brnění rytířů a najednou to začalo:
„Klap, klap, klap, šššš, šššš, ťuk, ťuk, ťuk, chrrr, chrrr, chrrr.“ Celá se
rozklepala hrůzou, pak ale potichoučku otevřela pytlík s hrachem a
začala hrách rozhazovat po zemi a nahlas do tmavé chodby řekla: „Bu,
bu, bu, už tu s tebou nebudu, vyženu tě z Hrádku, zas mezi tvou chásku,
tam si nahlas třeba křič, ale odtud zmizni pryč!“ A co nevidí? Zpod
jednoho brnění vyběhla obrovská myš a hned za ní ještě další dvě a
pelášily tak rychle, jak jim jen jejich kraťoučké nožičky dovolovaly,
dlouhou chodbou ven, někam do polí. „Takže žádné strašidlo, ale jen
obrovské myši“ oddychla si Opička. „A jak nás tady strašily, dokonce
jsme museli Hrádek zavřít, protože se sem všichni báli chodit.“
A spěchala to hned oznámit všem v Tajemníčku.
Druhý den ráno už před Hrádkem visela nová cedule „Hrádek opět
otevřen – tři strašidla vyhnala Opička do polí“. Zpráva se hned roznesla
a první návštěvníci se už k Hrádku hrnuli. A Opička se na ně usmívala a
byla šťastná, jak to celé dobře dopadlo. „A slyšeli jste už o tom, jak Rik,
Rex, Lexa a Dog se v Tajemníčku v létě proslavili? Opravdu ne? Tak já
vám to ještě povím, to byste znát měli.“
V létě bylo takové vedro, že se vzduch nad Tajemníčkem jen tetelil a na
teploměru se rtuť blížila k číslici třicet čtyři. Slečna Kočka vůbec
nestačila plnit kornouty růžovou zmrzlinou. Horko se dalo přežít jen u
vody. A tak už odpoledne skoro všichni z Tajemníčka byli u blízkého
rybníka. Slečna Kočka přišla až navečer, až když prodala úplně všechnu
růžovou zmrzlinu. Navíc se vody bála, chodila jen na kraj rybníka a ještě
si navlíkala plavací rukávky.
39
U vody bylo příjemně a vedro se zdálo menší a také tady pěkně
profukoval větřík: „Fíííííí…Fííííí…..“ Lexa, Rik, Rex a Dog byli dobří
plavci, měli svůj plavecký styl, kterému říkali „plavání na čubičku“ a
hlavně byli stále ve vodě a nikdo je neviděl ani chvilku v klidu. U rybníka
byl i nějaký člověčí kluk, kterého neznali a tenhle kluk si odněkud
přinesl do vody nafukovací člun a pádla. Usadil se do člunu a brázdil
vodu rybníka skoro až k jeho druhému břehu, kde už byla pořádná
hloubka a plavání tam bylo zakázané, protože by se tam mohl snadno
někdo utopit. Lexa a jeho kamarádi se vůbec nemohli odtrhnout
pohledem od toho člunu, to bylo opravdu něco! Nikdo z nich totiž žádný
člun neměl a tak ho tomu neznámému klukovi hodně záviděli.
A najednou se to stalo! Člun se převrhl a kluk začal volat: „Pomóc, topím
se,“ a celý zmizel pod vodou. A bylo to už na té hloubce. Pak se jeho
hlava na chvíli objevila nad vodou a znovu volání: „Pomóc, topím se!“
Všichni vyskakovali, ukazovali k protějšímu břehu a volali: „Támhle se
někdo topí, pomozte mu!“ První se bez zaváhání vrhl do vody pan
Buldog, plaval velmi rychle, jeho čubičková tempa rozrážela vodu
obrovskou silou. Všichni věděli, že plave znamenitě a že doma, v Anglii,
dokonce v plavání závodil. Za chvíli byl u protějšího břehu, připravený
kluka zachránit.
Ale co nevidí, kluk sedí ve člunu a směje se. „Vždyť ses topil a volal o
pomoc a teď děláš, že se nic nestalo? Já se sem ženu a ty si klidně sedíš a
ještě se tomu směješ!“ řekl zadýchaně pan Buldog. „Já se tím voláním o
pomoc jen tak bavím, já jsem se vůbec netopil,“ zasmál se znovu kluk.
„Tak já ti něco řeknu, to se nedělá a zasloužil bys pořádně vyhubovat, až
se jednou budeš třeba opravdu topit, tak si všichni řeknou, že jen
žertuješ a nechají tě bez pomoci.“ Po téhle řeči se pan Buldog dlouhými
tempy vrátil na břeh a kluka si už vůbec nevšímal. Také ostatní říkali,
jak je kluk hloupý, že to je hrozné, co provádí, a že by zasloužil.
Za chvíli se znovu od protějšího břehu ozvalo volání o pomoc. Do vody
se už nikdo nehrnul, protože si všichni řekli, že kluk zase lže. Také Lexa,
Rik, Rex a Dog pozorovali protější břeh. „Plaveme tam!“ řekl Lexa,
„Neblázni, určitě se netopí, jen to tak dělá,“ řekli skoro současně Rik a
Rex. „Já bych plaval,“ ukončil debatu Dog. „Třeba se opravdu topí.“ A
bylo rozhodnuto. Skočili do vody a doplavali až ke klukovi a jeho
převrácenému člunu. Kluk se tentokrát opravdu topil a už byl úplně na
konci svých sil. Všichni čtyři se vrhli po klukovi a vytáhli ho do člunu.
Pak se i sami usadili a vítězně pádlovali ke břehu. Klukovi už vůbec do
40
smíchu nebylo, celý se třásl a nepozorovaně od rybníka i s člunem v
tichosti zmizel.
Druhý den už o hrdinském kousku vědělo celé Tajemníčko. Čtveřice byla
ve škole slavnostně vyznamenaná za statečnost a pan ředitel znovu všem
zopakoval, že s voláním o pomoc se nikdy, ale vůbec nikdy nežertuje.
Ovšem k největšímu překvapení došlo až následujícího dne. To se totiž
v Tajemníčku objevil ten člověčí kluk a daroval svým zachráncům ten
úžasný nafukovací člun. Rik, Rex, Lexa a Dog až do konce léta brázdili
hladinu rybníka ve člunu a pečlivě hlídkovali, aby se opravdu nikdo
neutopil. A na hlavách nosili bílé čepice s kšiltem a nápisem „Plavčík.“
Cože, opravdu ještě toho povídání nemáte dost? Tak ještě jednu
maličkou pohádku o paní Koze, které si všichni v městečku pro její
moudrost velice vážili. Byla také znamenitou kuchařkou a pravidelně
zvala na své dobroty tajemníčkovou omladinu. Úplně nejlepší bývaly její
švestkové knedlíky posypané mákem a cukrem. Dokonce si do zahrádky
vysadila švestkový stromek a ten se letos poprvé pochlubil
tmavomodrými, sametovými, obrovskými plody. Paní Koza si dokonce
švestičky spočítala a bylo jich přesně dvacet. V duchu hned
zapřemýšlela: „Pozvu Rika, Rexe, Lexu a Doga a každý dostane pět
knedlíků, to bude, pane, dobrota!“
Druhý den vzala košík a šla švestky otrhat, ale jaké bylo její zděšení,
když na stromku bylo švestiček jen pět. „Kam se poděly, musel tady být
zloděj.“ Zahořekovala a spěchala to hned oznámit panu strážníkovi. Ten
s ní sepsal protokol, vyptal se, kdy všechny švestky viděla naposledy, zda
si nevšimla něčeho podezřelého, stromek vyfotografoval a celé místo
pečlivě prohlídnul. A už to měl! V hlíně totiž uviděl stopy od menších
sportovních bot. V poledne už před školou čekal na Ríka, Rexe a Lexu.
Hned také zahromoval: „Ukázat boty! Proč jste paní Koze otrhali
švestky, styďte se!“ „My jsme na ně měli takovou chuť,“ špitnul Lexa.
„Okamžitě se paní Koze omluvíte a natřete jí celý plot u zahrádky!“ A tak
to šli udělat, moc se jim nechtělo, ale pana strážníka se báli.
V sobotu je paní Koza na knedlíky pozvala, jako by se vůbec nic nestalo.
Pozvala i Doga a před každého dala talíř s pěti knedlíky. Posypala je
mákem, cukrem a hodně omastila máslem. Dog tuhle dobrotu jedl
poprvé a nepřestával ji chválit. Ostatním moc knedlíky do krku
neklouzaly. „Vám snad nechutná?“ zeptala se paní Koza. „Chutná, ale
posledně byly nějaké jiné,“ řekl tiše Rik. „No, to je pravda, to jste v nich
41
totiž měli švestky, ale letos jste si je už snědli předem a tak je už
v knedlících nemáte. Uvidíme, jak to bude příští rok.“ „My už to nikdy
neuděláme,“ škemrali ti tři. „Tak takhle se mi líbíte,“ řekla paní Koza a
šla jim všem na usmířenou naložit na talíře ještě teplé, makové a
tvarohové koláče s drobenkou.
V každé pohádce je ale zvonec a ten když zazvoní, tak je pohádky konec.
V Tajemníčku bylo všechno tak trochu jinak, a tak si představte, že se
tam nějak na zvonec zapomnělo a tak tam vůbec žádný nebyl. Ve škole
se ale všichni učili básničku a té se nikdy nesmělo odporovat. „Ptáte se
jakou? Tak tady je!“ „Tajemníčko, moje město – nedal bych tě ani za sto
– všichni se tu máme rádi, protože jsme kamarádi – i když tady není
zvonec – pohádky je stejně konec.“
O trpaslíku Solínkovi
Jindřiška Dvořáková, 1944, Vyškov
„Solínku, Solínku! Zase jsi špatně hlídal! Jen se podívej na tu pohromu:
Papriky okousané, řepa sám dolíček. Žraví plzáci se pásli celou noc. A
teď budou až do večera, zalezlí ve svých skrýších, spokojeně pospávat.
Až se slunce skloní k obzoru, vyhladovělí vylezou a znovu se vydají
ožírat plodiny na zahradě. Solínku, Solínku! Není na tebe žádné
spolehnutí!“
Trpaslík Solínek se neodvážil zvednout oči, tak moc se styděl. Věděl, že
se provinil. Místo toho, aby hlídal zahradu, ležel v trávě, pozoroval
hvězdy na obloze a snil o krásné trpasličí slečně, která se jistě na
zahradě objeví. Paní Horáková se zlobila právem. O svoji zahrádku se
starala vzorně. A teď taková pohroma! A všechno je to Solínkova vina.
Správný trpaslík je přece ochráncem zahrady, má ji chránit před všemi
škůdci.
Solínek to dobře věděl a sám sobě svatosvatě slíbil, že udělá vše pro to,
aby zrzavé plzáky ze zahrady vypudil. Bude to však úkol těžký-přetěžký.
Ještě nikdo na celém světě nepřišel na to, jak se zlých plzáků zbavit. Na
světě to nikdo neví, ale z vesmíru by pomoc přijít mohla, napadlo
Solínka. To je ono, musím požádat o pomoc mimozemšťany, pomyslel
si.
42
Večer, když vyšly hvězdy a rezaví plzáci vylezli ze svých děr, Solínek se
upřeně zahleděl na oblohu. Hledal mrkající hvězdu. Tam je, už ji vidí.
Solínek se maximálně soustředil a začal mrkat také. Bylo to jako kdyby
oba mrkali podle Morseovy abecedy. „Plzáci škodí, rada se hodí,“
odmrkal Solínek. „Ve tvém jménu rada, chytrá je tvá hlava,“ odmrkala
hvězda.
Solínek se zamyslel a jak na plzáky vymyslel. Rozmixoval okurky a
lžičkou začal klást malé hromádky na pěšinu, která vedla k Solné
jeskyni. Plzáci okurky milují, jak je ucítili, hned se na ně vrhli. Snědli
první hromádku, přelezli ke druhé, snědli druhou, přelezli ke třetí a tak
to šlo dál a dál, až dolezli k Solné jeskyni. Solínek honem otevřel dveře
dokořán a doprostřed jeskyně vysypal zbytek rozmixovaných okurek.
Plzáci se na ně slezli, Solínek zavřel dveře aby nemohli ven a bylo
vystaráno. Když pak dveře zase otevřel, byla jeskyně prázdná. Zlí plzáci
se v soli rozpustili.
Solínek se spokojeně vrátil na své místo uprostřed zahrady. Ráno přišla
paní Horáková. S obavami se rozhlédla kolem, očekávajíc spoušť po
nočním řádění plzáků. No ne, co se stalo? Všechny rostliny jsou v
pořádku, radost pohledět.
„Solínku, tys moji zahrádku zachránil, jak se ti odvděčím? Splním ti
nejtajnější přání. Prozradíš mi je?“ Solínek neodpověděl, jen sklopil oči
a smutně si povzdechl. Paní Horáková pochopila, že se cítí být osamělý.
Nemeškala a vydala se do města na nákup. Solínek, který se v noci moc
nevyspal, únavou usnul. Ani nevěděl, že se paní Horáková z města
vrátila a potichu, aby Solínka neprobudila, něco postavila vedle něho.
Když otevřel oči, uviděl půvabnou trpasličí slečnu s milým úsměvem ve
tváři. Jmenovala se Děkulka. Solínek byl šťastný. Od té doby hlídají
zahradu oba, protože jak se říká, ve dvou se to lépe táhne.
43
Soĺ nad zlato
Emília Molčániová, 1952, Zabečov
Nuž, vnúčatká moje, tak teda počúvajte. V jednej krajine, o lokalizácii
ktorej sa v žiadnej rozprávke nehovorí a predsa sa ešte nikto nespýtal,
v ktorej to vlastne bolo, tak tam žil a vlastne už len živoril, starý kráľ.
Keďže mal už úctyhodných 90 rokov, morila ho astma, retinopatia,
tanec svätého Víta a reumatoidná artritída. Jeho dietetická disciplína
bola veľmi slabá, a preto sa podchvíľou stalo, že upadol do kómy. Mal
totiž i diabetes mellitus tretieho stupňa a sekundárne poškodenie
obličiek...“ „Babka, to je nejaká čudná rozprávka, hovor to poriadne.“
„Jój, prepáčte. Tak, teda starý kráľ už bol nad hrobom, a preto si dal
zavolať svoje tri nemanželské dcéry, o tom však nevedel, aby sa ich
opýtal... čo sa ich to vlastne chcel spýtať?“ „Ako ho majú radi.“ „Ach,
nuž, áno. Zasadol si teda na trón natretý ebenovou lazúrou a
dvojzložkovým epoxidovým lakom. Bolo vidieť, že stolár mal slabiny
v chémii, lebo táto kombinácia spôsobila, že lak na mnohých miestach
opadával a žiadala sa renovácia náteru. V pláne generálnych opráv
hradných investícií to už bolo zahrnuté dávnejšie, ale financie akosi...“
„Tak to nebolo, babka.“ „No, veď hej, pravdaže. Kde som to... Kráľ si
teda nastokol na hlavu korunu, zobral do rúk bulu a žezlo, obliekol si
slušnejšie šaty. Tentokrát to bol kráľovský plášť zhotovený z
neapolského zamatu kombinovaný s velúrovanou brúsenou jahňacou
kožou. Nohavice mal z nopkovanej mikrofázy farby pink a hodvábnu
košeľu bohato zdobenú čipkou Richelieu. Topánky boli už dávno
exfashion, ale dalo sa rozpoznať, že to bola mäkčená bravčovinka so
striebornými prackami...“
„Babka prestaň a netáraj!“ „Čo som dačo zle...? Áno, áno. Tak sa spýtal
prvej dcéry, najväčšej fifleny, ako ho má rada. A ona, že vraj ako zlato,
aurum, prvok z jedenástej skupiny Mendelejevovej tabuľky, šiestej
periódy, blok d, atómová hmotnosť 197, protónové číslo 79. Kryštálová
štruktúra je kocka stenovo centrovaná...“
„Babka, spamätaj sa!“ „Dobre, teda, spýtal sa teda druhej dcéry a ona, že
vraj ako jej dvadsaťštyriťkarátový diamant, chemicky síce obyčajný
uhlík, ale jeho kryštalická forma je nádherný osemsten, je bezfarebný,
podľa Mohsovej stupnice tvrdosti má stupeň 10 a je polovodičom.
Kvalitatívne vraj spĺňa jej skvost všetky štyri C medzinárodného
44
klasifikačného hodnotenia: karát, čírosť, farba, výbrus. Najväčšia burza
diamantov na svete je v Izraeli, tam vraj na ne chodí. Otec, povedala,
nevymenila by som vás ani za jeden z nich.“
„Takto určite princezná neodpovedala, ale pokračuj.“ „Spýtal sa kráľ
najmladšej Marušky, o ktorej si pôvodne myslel, že aspoň ona je jeho,
ale vraj bola od kráľovského záhradníka. Kráľ skoro skolaboval a spadol
z trónu, keď mu Maruška povedala, že ho má rada ako soľ. Ako soľ?
Myslíš NaCl, chlorid sodný, prešovská jodidovaná soľ s elektrónovou
väzbou sedem plus jedna, ten biely prášok, ktorý kryštalizuje v kubickej
sústave, so všetkými uhlami pravými a zhodnými? Bodom topenia 801
stupňov Celzia a molekulárnou hmotnosťou 58? Ten šmejd, ktorý každý
medzi prstami rozsýpa, keď je poľadovica? Tak to teda nie! Zmizni mi
z očí!“
„Babi, ostatné deti už pospali, zajtra to dokončíš. Aj mne sa chce už spať.
Dobrú noc!“ „Dobrú noc!“ vzdychla babka a pomyslela si: „Chvalabohu,
za nami je jeden aspoň trochu užitočne prežitý večer, inak by všetok
tento drobizg sedel až do polnoci pri počítačoch...“
Mezi našimi horami a řekami
Ivana Němečková, 1950, Rousínov
Devatery hory, možná vícatery. Jsou okolo nás jako ohrádka. Za nimi
jsou cizí kraje. Cizí země, cizí lidé s cizí řečí. Ale uvnitř – pohádka.
Nebo ne?
Draci už vymřeli. Neměli potravu. Zmizely totiž princezny. Proč?
Protože už nejsou králové. Ale nejsou králové? Koruny na hlavách sice
nemají, ale jinak je všichni pořád sbírají. Kdo korun nasbírá nejvíc, ten
je král. Mezi horami tekou řeky. Je jich víc jak devatero. V nich je voda
živá nebo mrtvá?
Rybky v ní nejsou zlaté a někdy ani živé, takže přání již nikomu neplní.
Malí chlapci se nevozí na liščím ocásku. Když povyrostou, osedlají
mnozí mnoho koní a pak brzy skončí svoji procházku. Vlastně
projížďku. Pak zůstane jen křížek u silnice a slzy smutku mamince.
Ale čí?
45
Děti už nevozí ani jeleni se zlatými parohy. Parohy i když ne zlaté, se
občas objeví. I když ne u jelenů. Pak se ale děti mají. Mají dva tatínky,
dvě maminky, dvoje, troje i vícero sourozenců. Když mají štěstí. A nebo
mají štěstí, že mají jiný domov. Třeba dětský.
Babičky ani holčičky (a to červené, zelené ani modré) se nemusí bát
vlků. Nesežerou je. Ani jejich kuřátko nebo bábovičku. Většina jich vlka
nikdy nepotká. Kde taky. Ale opatrnosti nikdy není dosti. Někdy někdo
vraždí i pro korunu. A nemusí zrovna být královská. Nikdo se nemusí
bát o svoji chaloupku, pokud ji má perníkovou. Mařenka s Jeníčkem by
po její střeše dnes určitě nelezli. Hledají úplně jiný perník. Ale pokud na
něj nemají, nepleťte se jim do cesty. Nevědí co dělají.
Kdysi měl jeden král tři dcery. Jenom jedna z nich se narodila se
zlatými vlasy. Druhou Zlatovlásku dnes nepotkáte. Ale podobají se jí
blondýny, kterých potkáte dost.
Občas ale potkáte úplný malý zázrak. Opravdu malý. Pět nebo deset
roků a vlásky už jsou červené nebo zelené..... Prostě paráda. Ví děti
dnes, jak vypadá les? Kdysi býval zelený. Ale kdo ví. „ ...hory, doly,
černý les...“ Černý dým za auty, černý dým z továrních komínů, černý
dým z flašek PET ...
Jaký bude svět za pár let?
Bude to pohádka pro děti?
S dobrým koncem?
Pohádka o kočičkách
Helena Vybíralová, 1951
Za devatero horami a devatero řekami, uprostřed hlubokého lesa
na zeleném paloučku stojí překrásný domeček. Okna se pyšní bílými
záclonami s růžovými puntíky a velkými květy červených muškátů.
Na domovním zvonku je napsáno: „Zde bydlí kočičky Kykynka
s Vykynkou.“ Kykynka je celá černá a jen pod krkem má proužek bílých
chloupků připomínající korálky. Vykynka má barvu mléka a pod krkem
ji zdobí černý proužek sametové mašličky. Nikdo si je nesplete a všichni
je hned poznají. Jsou to neposedná, veselá a šťastná dvojčátka.
Zrození
46
Narodila se kočičí mamince. Byla úplně malinká. Ze začátku se živila
pouze mateřským mlékem, které sála z dudlíků na břiše. Máma kočka
svá koťátka pravidelně krmila, zahřívala, olizovala, aby byla čisťounká
a voňavá jako jarní květinky. Tatínek kocour byl na svá miminka
nesmírně pyšný. Celá kočičí rodinka žila spokojeně na půdě vesnického
domu.
Únos
Jednoho dne však kočka s kocourem odešli na vzdálené pole lovit myši.
Plačtivé mňoukání uslyšel člověk, kterému patřil dům a nepřál si, aby
na jeho půdě žila koťata. Vložil je do jutového pytle, který pevně zavázal
motouzem. Nastartoval osobní automobil. Nejdříve ujížděl po silnici,
pak uháněl mezi poli a zastavil až v lese u velké „černé skládky“ hromady nejrůznějších odpadků, harampádí, smetí. Pytel s koťaty
vyhodil, zařadil zpátečku a zmizel.
A co dál?
V lese se zatím setmělo. Začalo pršet. První dešťové kapky začaly šustit
na spadané listí. Nastal jeden z těch nevlídných, sychravých,
podzimních večerů. Studený vítr se proháněl mezi vysokými korunami
lesních stromů. Měsíc byl schovaný za černé mraky, nebylo vidět ani na
krok. Z hromady smetí se začínal ozývat pláč kočičích dvojčátek. Zněl
tesklivě, hladově a lítostně. Byl čím dál pronikavější, ale nebyl tu nikdo,
kdo by jej utišil. Nebyla zde máma kočka, která by koťátka zahřála a
nasytila sladkým mlékem. Nebyl tu ani táta kocour, který by je zachránil
a uložil do měkkého sena na půdě. Pláč se rozléhal do okolí, odrážel se
od kmenů smrků, jedlí, buků, dubů. Všechna lesní zvířátka již byla
doma a hověla si ve svých domečcích - úkrytech, brlozích, norách,
doupatech, nejrůznějších děrách, hnízdech, dutinách stromů či
hromadách kamení.
Kouzlo neznámého zachránce
Na tom samém smetišti, kde se povalovala velká spousta
opotřebovaných věcí, které už nikomu nesloužily, se povaloval starý
odřený smeták. Pláč hladových koťátek ho najednou probudil k životu.
Smeták si oblékl z hromady dlouhý vlněný kabát, nasadil černý
klobouk, který se povaloval vedle něj. Pod kloboukem zamrkala malá
47
bystrá očka, objevila se ústa, tvář, nos, ruce, nohy… Na levé straně
hrudi se rozbušilo dobré a statečné srdíčko, kterému bylo malých koťat
líto. „Nebudu přece ležet zbytečně na smetišti! Musím těm malým
křiklounům pomoci.“
Popošel k pytli, odvázal motouz a vzal koťata do rukou. „Ty se budeš
jmenovat Kykynka,“ a strčil ji do pravé kapsy kabátu. „Ty zase
Vykynka.“ Vsunul ji do levé. Tam na ně nepršelo, vítr jim nepročesával
chloupky.
I když měla koťata hlad a v bříšcích jim kručelo až běda, utišila se. Pan
Smeták přidržoval kapsy dlouhýma tenkýma rukama, aby cítila teplo,
aby věděla, že nejsou opuštěná a sama, ale že se o ně sám postará
a zachrání je. To mu dalo velkou sílu a odvahu.
Zachráněni
Pan Smeták šel dlouho lesem a díval se, zda neuvidí nějaké světýlko, kde
by mohl poprosit o pomoc. Koťata si nejdříve v kapsách hověla, ani
nedutala. Zanedlouho je přemohl hlad a začala mňoukat. Nejdříve
tence, pak stále silněji a silněji. Pan Smeták byl již unavený, ale přesto
zrychlil krok, klopýtal, rozhlížel se. Najednou uviděl vysoko v koruně
stromu rozzářené okno. „Sláva, jsme zachráněni!“ zvolal. „Zde snad
bydlí hodná zvířátka, která nás nechají u sebe přenocovat.“ Přistoupil
k silnému kmeni smrku. Dole svítil červený knoflík, tím se přivolával
výtah. Pan Smeták nastoupil a začal pomalu stoupat vzhůru do koruny
stromu, kabina zastavila. Objevily se bíle natřené dveře, na kterých
uviděl zvonek. Na zvonku četl: „Rodina Veverkova.“ Nikde ani hlásek.
Byl pozdní večer.
Zazvonil. Uslyšel kroky, které se rychle blížily. Klíč v zámku cvakl, dveře
se otevřely a za nimi stála paní Veverková v modrobílé puntíkové
zástěře. V rukou držela utěrku a udiveně přivítala opozdilého hosta.
„Dobrý večer, co si prosím přejete?“ Když uslyšela, co se přihodilo
a z kapes vykukovala kočičí mrňata, pozvala je rychlé dál. Už zde byl
i pan Veverka a nevěřil vlastním očím. „Nemůžu pochopit, že člověk
může být tak krutě necitlivý. Honem pojďte, ale potichu, naši malí
nezbedové již spí.“
Za dveřmi dětského pokojíčku již spinkala ve svých postýlkách malá
veverčátka. „My máme tři děti,“ vysvětlovala paní Veverková. „Dvě
holky – veverušku Věrušku a Barušku. Chlapec se jmenuje Daneček.“
48
Pan Veverka zavedl ochotně pana Smetáka do pokoje pro hosty. Rozložil
široký gauč, přichystal polštáře a přikrývky. Paní zatím okoupala koťata,
dala jim čisté pleny a oblékla do pyžamek. Po malých veverkách měla
dost oblečení, které se nyní náramně hodilo. Nejdůležitější ze všeho
však byly dvě plné láhve teplého mléka. Koťata se napapala, pan Smeták
je přikryl, do čumáčků jim dal dudlíky. Po osvěžující teplé sprše se také
uložil ke spánku. Ach to byla úleva!!! Tu noc se jim všem zdály moc
krásné sny.
Slib
Pan Smeták se stal Kykynce a Vykynce - náhradním (adoptivním)
tatínkem. Přísahal, že se o ně postará, řádně je vychová a nikomu
nedovolí, aby jim ublížil. Ráno již bylo na obloze sluníčko, hladilo celý
les teplými paprsky. Listy javorů se chlubily svými podzimními barvami,
dešťové kapky se zmenšovaly až docela zmizely z trávy a listů. V kuchyni
u veverek voněla snídaně. Kočičí i veverčí děti se vzájemně okukovaly.
Věruška, Baruška a Daneček pohladili svými packami koťata na znamení
přátelství. Časem se stala koťata a veverky nerozlučnými kamarády.
Veverkovi slíbili, že mohou zůstat v jejich bytě tak dlouho, jak to bude
zapotřebí. Pan Smeták radostně děkoval a po tváři mu stékaly slzičky
štěstí. Vždyť našel opravdové přátele, kteří pomohli v nouzi.
Porada na palouku
Další den se konala na palouku velká porada, na kterou přišla zvířátka
z celého širého okolí. Svolal je pan Veverka. Byl starostou lesního úřadu.
Věděl, že všichni táhnou za jeden provaz. Je-li třeba někomu pomoci,
tak neztrácejí čas a pustí se s chutí do práce. Vždyť se říká: „S chutí do
toho a půl je hotovo.“ Pan Veverka předstoupil před zvířátka. Panečku,
tam jich bylo! Přišli veverky, zajíci, divocí králíci, lišky, medvědi, jezevci,
vlci, srnky, jeleni, laně, divoká prasata, tchoři, kuny, myši, potkani,
krysy, krtci, housenky, žížaly, žáby, ježci, ondatry, vydry, bobři, lesní
mravenci, ještěrky, ptáci, motýlci, hlemýždi, kalousi, poštolky, moudrá
sova a kdoví kdo ještě.
„Vážení přátelé,“ ujal se slova pan Veverka. „Svolal jsem dnes velmi
důležitou poradu. Náš přítel, pan Smeták, který se ujal dvou malých
opuštěných koťátek, chce zůstat s námi v lese a žít zde. Bude ale nutné
mu pomoci. Nemá kde bydlet. Do jara zůstane u nás v koruně stromu.
Potřeboval bych vaše slovo, že mu společně pomůžeme a postavíme pro
49
ně dům.“ „Budeme hlasovat!“ křičely srnky. Návrh byl jednohlasně
přijat. Všichni přítomní souhlasili.
Zvířátka si začala rozdělovat úkoly. Při stavbě domu se vystřídá spousta
profesí. O slovo se hlásil pan Vlk. „ Já a můj kolega jezevec vypracujeme
přes zimu plány domu, aby se mohlo podle nich začít brzy na jaře
stavět.“ „Výborně,“ usmíval se pan starosta lesního úřadu. „Dům musí
mít všechno, co má mít – stěny, okna, dveře, podlahy, vodu, topení,
pokoje, střechu, je toho opravdu hodně.“
Zima
Než se zvířátka o spoustě věcí domluvila, napadl sníh a les se proměnil
v pohádkovou říši. Sněhové vločky se třpytily na slunci i při měsíčku.
Noci byly dlouhé, mrazy kruté. Uplynuly Vánoce, Nový rok. Koťátka
povyrostla. Už nepotřebovala plíny ani lahvičky na mléko. Naučila se pít
z hrníčků, jíst příborem, čistit si zoubky, zavazovat tkaničky a spoustu
dalších důležitých věcí. Uměla pěkně poprosit i poděkovat, hrát si
a uklízet po sobě hračky. S Věruškou, Baruškou a Danečkem si koťata
náramně rozuměla. Vymýšleli spolu nejrůznější hry a pan Smeták jim
rád radil a pomáhal. Každý večer před spaním si sedla paní Veverková
do houpacího křesla a četla dlouhé pohádky.
Jaro
Čas plynul jako bystrá voda v řece. Jednoho dne se z lesa začal ozývat
ptačí zpěv, kukačka kukala to své „ku – ku – ku – ku.“ V přírodě začalo
všechno pučet a rašit. Paní Veverková dostávala od dětí první jarní
květinky – sněženky, bledule, podběl, prvosenky jarní… Slunce hřálo
každý den vždy o něco více.
Přišel čas pro zahájení stavby nového domku pana Smetáka a jeho
koťat. Všichni z palouku byli zvědavi, jak pan vlk s kolegou jezevcem
zvládli úkol s vypracováním plánů.
Zvířátka se sešla Pod košatou lípou – byla to restaurace opravdu pod
vysokou, krásnou, košatou lípou. Projektanti vlk s jezevcem otevřeli
notebook a na velkém plátně promítli všem přítomným své dílo –
překrásný dům s velkými okny, aby bylo v pokojích plno světla.
50
Plány domu se opravdu líbily. Po schodech se vešlo na terasu
k hlavnímu vchodu. Za dveřmi byla síň, vlevo kuchyň s jídelnou,
koupelna a toaleta. Vpravo pak prostorný obývací pokoj s francouzským
oknem, kterým se bude vcházet na zahradu a k venkovnímu bazénu.
V prvním poschodí bude pokoj pro Kykynku a Vykynku s dveřmi na
velkou terasu. Hned vedle byla vyznačena ložnice pana Smetáka, za ní
pokoj pro hosty a schody na půdu.
Pak se přihlásila paní Lišková, která vystudovala zahradní architekturu
a celou zimu zdokonalovala své návrhy pro vybudování zahrady.
Zvířátka začala tleskat, usmívala se, oba plány se jim zdály skvělé.
Kykynka s Vykynkou se tulily k tatínkovi - panu Smetákovi. Panečku,
ten byl nadšený a těšil se, jak se pustí s ostatními do práce. Již vybrali
s panem starostou vhodný pozemek. Samozřejmě na paloučku nedaleko
Veverkových. Na stavebním úřadě byly plány schváleny a stavba
povolena.
Začíná se stavět
Pan starosta si jako první vyhrnul symbolicky rukávy a spustil: „ Vážení,
teď nastal ten pravý okamžik, kdy nás čeká spousta práce. Doufám, že
jste všichni připraveni. Já budu celý projekt řídit ze své kanceláře
lesního úřadu – budu vedoucím stavby. Připravte své nástroje, nářadí,
auta, bagry… a můžeme začít.“ „Hurá, hurá, hurá.“ křičeli všichni a
jejich děti hlasitě tleskaly. Zvířátek žije v lese hodně a jsou velká,
střední, malá, nejmenší. Rozdělila se do pracovních týmů. Každému byl
přidělen určitý úkol.
Začala náročná, každodenní práce, která šla všem pěkně od ruky.
Srnci vyměřili a vykolíkovali pozemek podle plánů. Do vykopání
základů se pustili medvědi. Syn nejstaršího z nich přijel s menším
rypadlem. Táta medvěd na něj mával a ukazoval, aby vše bylo správně.
Ostatní vzali do rukou krumpáče, lopaty a za den měli hotovo. Již jsou
na řadě betonáři - divoká prasata. Z míchaček vozí beton na základy.
Chvíli se musí počkat, až beton zatuhne a může se přistoupit ke stavbě
obvodových zdí. Nejlepší zedníci – lišáci - jsou připraveni. Vlci přivezli
z cihelny velké bloky. Je to namáhavé, pomohou lišákům se stavbou. Je
čas na betonování stropů. Divoká prasata se opět ujala své práce. Jsou
šikovná a k práci volají divoké kocoury, kteří si obratně poradí se
stavbou komínů. Je hotovo.
51
Bobři mají připravené trámy a latě na střechu. Za pomoci ohebných
potkanů a krys zhotovují pevnou vazbu, na ni kuny pokládají tašky KM
Beta a dům je zastřešený. Oplechováním komínů se ujali ptáci. Tvrdými
zobáčky vyťukávají dírky a pan stavbyvedoucí může kontrolovat dobře
odvedenou práci. Plastová okna a dveře montují ježci. Nezapomenou ani
na žaluzie. Lišáci s vlky dostavují v domě příčky, aby každá místnost
byla pěkně oddělena. Divoká prasata dobetonovávají schodiště.
Elektrikáři – kalousi ušatí – pracují přesně na elektroinstalaci. Po jejich
odchodu se v celém domě rozzáří
spousta
světel.
Instalatéři
dokončují vodovod a odpady. V domě musí téct z kohoutků voda, ale
také odtékat z umyvadel. Zde se vyznamenaly poštolky. Svým výkonem
se velmi pyšní. Topenáři tchoři zhotovují topení. Všichni vědí, jak je
v zimě důležité.
Pak se dům uvnitř omítl, přišrouboval se zbytek vypínačů, zhotovily
podlahy. Ještěrky vymalovaly všechny stěny krásnými a světlými
barvami. Zvenku se dům zateplil, omítl. Zvířátka dokončila venkovní
chodníky před domem i na zahradě, kterou zase krtci ukázkově zryli.Zde
se bude pokračovat až na jaře příštího roku. Než se dostavila na místo
kolaudační komise a vše zkontrolovala, nechal přivést pan Smeták
nábytek, koberce, záclony, nádobí a spoustu jiných věcí, musel je
dokupovat ještě dlouho, protože si na všechno hned nevzpomněl.
A koťata běhala radostně po celém domě, prohlížela pokoje, vykukovala
z oken a mávala na ostatní zvířecí děti.
Slavnostní předávání
Dům je hotový. Voní novotou a je překrásný. Pan Smeták všechny zve
na slavnostní předávání klíčů, které převezme od pana starosty.
V restauraci Pod košatou lípou je veselá nálada. Pro všechny
pomocníky, kteří se na stavbě střídali, je za odměnu uspořádána
velkolepá hostina. Zvířátka z palouku jsou nastrojena a slaví. Jídlo je
vynikající, každý má na talíři to, co mu nejvíce chutná. Pan Cvrček se
svou kapelou hraje vesele k tanci i do skoku. Děti křepčí, točí se, běhají
a ujídají při tom sladkosti. Dospělí tančí valčík, mazurku, polku, ale
i modernější tance. Vážky s motýly nade všemi létají, ptáčci vesele
zpívají a všem je krásně u srdíček. Mají radost z dobře vykonané práce.
Jaké je to jen štěstí, když si mohou pomáhat, radovat se, být spolu,
vzájemně si přát jen všechno dobré a nezávidět si. Velká i malá zvířátka
procházejí novým domem, všude nakukují, prohlížejí si pokoje
52
s moderním nábytkem, chválí vynikající vkus pana Smetáka a všech,
kteří mu při výběru pomáhali. Kykynka s Vykynkou zívají a pan Smeták
je ukládá do čistě povlečených postýlek, natřásá jim polštáře a ty dvě
malé „darebačky“ už ani neslyší tatínkovo „Dobrou noc a všechny
blešky na pomoc.“ Oslava dospělých zvířat končí pozdě v noci.
Život v přátelství a míru
Druhý den ráno se ve všech lesních obydlích stává později. Zvířátka
dospávají včerejší oslavu. Také Kykynka s Vykynkou ještě spinkají. Táta
má již dole v kuchyni připravenou snídani. Na stole jsou dva malé tácky,
jeden větší, hrníčky s mlékem, chlebíčky. Mléko mají koťata k snídani
nejraději. Pan Smeták budí malé ospalce. „Ťuky, ťuky na čelíčko, ťuky,
ťuky na čelo, venku dávno svítí slunce, vstávej, bude veselo!“ Koťata
upalují cvičit na terasu. Slunce se směje. Má radost z jejich štěstí
a veselé nálady.
Začátek dalších dobrodružství
Kykynka s Vykynkou zažijí s panem Smetákem a ostatními zvířátky
spoustu krásných dní a dobrodružství. Začnou chodit do školky, pak do
školy , budou hrát fotbal, jezdit na kole, vyzrají nad zlým vlkem … Ale to
zas někdy jindy.
Nebe plné hvězd a záhadný koráb
Jiřina Rothmeierová, Chomutov
Na nebi to zářilo, jako kdyby někdo do černého sametu rozsypal tisíce
blýskavých perel. Bylo ticho, ani větřík nefoukal. Z okna v desátém patře
koukal pan Zvědavý, tak jako každou půlnoc, na Měsíc a Velký vůz. Byl
zvědav, zda uvidí padat nějakou hvězdu, nebo rovnou celý roj. „Á, je to
tady!“ zaradoval se, když uviděl rychle letící hvězdu, co mířila k zemi.
„Jú, ono to míří rovnou k nám na Chomutov!“ usmíval se.
Čím blíže byl blyštivý kotouč, tím více se pan Zvědavý divil a dokonce se
mu zježilo i těch pár vlasů na hlavě. Vesmírný koráb, ve kterém blikalo
tisíce barevných světel, zamířil na vinohradské pole. Co budou hledat za
městem, vrtalo dědovi hlavou a napětím ani nedýchal.
53
Koráb přistál a světla svítila jenom u ohromných vrat. Z nich vystoupilo
asi sto kosmonautů ve zlatých skafandrech, s ohromnými přilbami na
hlavě, které měly vzadu jakousi vrtuli. V rukou měli jakési záhadné pytle
a pak se rozešli na všechny světové strany. V Chomutově, Údlicích,
Droužkovicích, Otvicích i jinde postupně zhasínala všechna světla a také
se vypnuly všechny elektrické přístroje. Ještě že ten dalekohled nemám
na elektriku jako v nějaké hvězdárně, pomyslel si pozorovatel celý
napnutý, čekaje co bude dál. Dočkal se, ale až ráno.
Všude na cestách, zahradách a chodnících lidé nacházeli čokoládové
pralinky. Děti, co šly do školy, je baštily o sto šest, dospělí ale byli
opatrní. Většinou dali pralinku psovi, kočce či papouškovi, a čekali, co to
s nimi udělá. Byli ale moc překvapení. Všichni tvorové, co pralinky
ochutnali, byli šťastní. Usmívali se na sebe, zpívali si, ba i tančili
v ulicích.
Dokonce i ve Všehrdech kdosi ty zázračné bonbóny rozdal a děly se tam
věci! Bachaři hladili zloděje a ti jim slibovali, jak budou hodní. Sto
padesát žádostí o rozvod se ten den u soudu zrušilo, neboť rozvádějící se
manželé se zase usmiřovali a milovali. Vzteklí učitelé ve školách
a autoškolách dávali samé jedničky, neboť ten den lidé úplně všechno
věděli. I ten vlk v zooparku odmítl sežrat kuře, neboť mu ho bylo líto
a raději ho láskyplně olíznul.
Byl to den, jaký náš chomutovský kraj ještě nezažil. Zapřísáhlí fikaní
podnikatelé se hromadně přiznávali ke svým nekalým kšeftům
a s úsměvem přijímali malé tresty. Nikdo ale netušil, kdo do těch
pralinek namíchal hormony štěstí.
Ale na smůlu byly do půlnoci všechny pralinky snědené a příští ráno
bylo zase ve starých kolejích. V městském parku se zase přepadávalo,
v supermarketech se kradlo o sto šest, a u soudu stála fronta až na
chodník těch, co měli průšvihy a před rozvodem.
Vedení města dalo inzerát do všech novin následujícího znění: Ten,
komu se podaří také vyrobit kouzelné pralinky s hormonem štěstí,
nemusí do smrti platit nájem a nikdy nebude stíhán exekutory! Dostane
zdarma satelit, internet a dovolenou na Kanárech!
54
A tak chudák pan Zvědavý teď neustále vyhlíží každou noc ten hvězdný
koráb, který vozí tak předobré a vzácné pralinky štěstí. Je mu už
devadesát let, snad se někdy dočká a my s ním!
Pohádkový telefon
Jitka Bařinová, 1952, Vyškov
„Jak to, že není babička doma? Venku už je přece tma,“ pravila vnučka
do telefonu, a že by chtěla slyšet nějakou praštěnou pohádku. „Takovou,
jakou umí jen babička.“ Což zdůraznila víc než jasně. Verze, které jsem
kdy slyšel, by normální člověk z útrob nevypustil, pomyslel jsem skrytě.
A vůbec, je divné, že dítě nemá zájem o Karkulku, Růženku nebo
klasického draka. To bude dobou.
„Babička je různě,“ začal jsem zdůvodňovat její nepřítomnost. Krátce
bych měl říct, že se vykašlala na barák a celý den zbytečně courá tak,
jako vždy, když ji to chytne. „Na nákupech, v čistírně, opravně obuvi,“
kouskoval jsem. „U kadeřnice, na manikúře a pedikúře a pak, že si
posedí u kávy s kamarádkou. Protože má narozeniny.“
„Babička nemá narozeniny, když je tma. A nakoupit jsi mohl třeba sám
autem,“ zapískla viditělně nespokojena s výčtem příčin. „Narozeniny má
její kamarádka a auto si půjčil strýc Ota,“ sdělil jsem ledově. Na co já
budu vysvětlovat patnáctikilovému stvoření, brnklo mi v hlavě naštvaně
a hodil na konec věty ráznou tečku. Hned jsem ale zalitoval a bouchnutí
maskoval, abych neztratil titul dědýnek a lísal se: „Babičku nemám, ale
pohádku hned.“ „A srandovní?“ zašveholila.
„Určitě. Povečeřel jsem totiž vtipnou kaši. Takže bych mohl vyprávět
třeba o princi, který se chtěl stát žábou,“ přednášel jsem pomalu hlasem
protkaným nejtajnějším tajemstvím. Ani se nezeptala, o jakou kaši
v případě mé večeře šlo, ale bleskově se zeptala, jestli jsem to nespletl
a nechtěl říct, že se žába chtěla změnit novu na prince. A že bez polibku
to fakt nejde.
„To tedy nespletl. Princ se chtěl stát žábou, protože se rozhodl, že bude
kandidovat za stranu zelených.“ – Očekával jsem opět otázku a udělal
pro ni dokonce pomlku. Nepřišla, tak jsem pokračoval. „Proto si řekl, že
se usadí v zeleném rákosí zeleného rybníka pod zelenou vrbu a musí tam
55
být ve dne v noci a až dostatečně navlhne, začne se zmenšovat,
zakulacovat, kroky se promění v poskoky a bílá kůže v zelenou, začne
chytat mouchy a ze všech slov bude umět říct jen kva kva kvak, což pro
rozmluvu na schůzi bude stačit. A na tu dojede první tramvají, ke které
bude umět doskákat. A když by byla žába málo vybarvená, ...“ Náhle
jsem si sám sobě řekl: co to blekotáš za patlaniny? A zmlknul jsem
úděsem, že jsem snad víc mimo, než jsem kdy mohl zpozorovat.
„Tak skočíme do drogerie a dotřeme ji, tak jako u tety Andulky plot,“
navázala okamžitě vnučka a děj rozvíje po svém. „A protože je u vody
zima, může si pořídit botky a taky zelené a třeba i čepici a bundu
a všechno zelený a bude svačit ze zelené misky a klidně zelený hrášek ...“
„To jo,“ souhlasil jsem, ale upozornil, že třeba zelený chleba by jíst
neměla, protože je plesnivý, takže nezdravý. Načež jsem se dozvěděl, že
by si mohla dát plesnivý sýr a že ta tramvaj by ale mohla být hodně
zelená, i když normálně není a taky sedadla v ní a třeba i řidič a koleje.
Protože když je pan Klaus prezidentem celé Prahy, určitě to dovolí ...
Najednou jsem měl zeleného fantazírování dost. Pomyslel na účet za
telefon, že mám sucho v krku a nohy málem dřevěné, možná už
obrůstající mechem, tudíž se vší pravděpodobností také zelené.
Překotně jsem vyjádřil nadšení nad zdárností příběhu a navrhl konec,
když žába už stejně jede tramvají, její přání se splnilo, takže všechno
dobře dopadlo. Byla pro. Musí ještě dokreslit sousedku, kterou už
třikrát vygumovala, protože se pořád nepodobá Kateřině Brožové
a myslí, že příští pohádka by mohla být o něčem puntíkovaném, třeba
lokomotivě.
56
Vážení a milí, milí a vážení,
nenajde se na světě určitě mnoho těch, kteří by neměli rádi pohádky.
To byl první z důvodů, proč jsme za téma třetího ročníku naší literární
soutěže pro seniory zvolili právě tento útvar. A ten druhý?
„Pohádka není původně literatura, pohádka je povídání. Pravá lidová
pohádka nevzniká tím, že ji národopisný sběratel zaznamená, nýbrž
tím, že ji babička povídá dětem. Skutečná pohádka, pohádka ve své
pravé funkci je povídání v kruhu posluchačů. Rodí se z potřeby
vypravovat a rozkoše naslouchat.“
Tato slova Karla Čapka hovoří za vše. V dnešním moderním světě častěji
sedíme u televize nebo u počítačového monitoru. Místo toho, aby lidé
spolu mluvili, „komunikují“ mezi sebou prostřednictvím internetu.
Povídání se z našeho života ztrácí. Jsem proto velmi ráda, že do mé
e-mailové schránky doputovalo rekordních dvacet jedna příběhů od
patnácti autorů a autorek.
Sešly se pohádky pro děti, ale i pro dospělé, úvaha i politická satira.
Patron soutěže spisovatel Antonín Bajaja, laureát Státní ceny za
literaturu 2010, i celá „knihovní“ porota neměli lehkou práci. Troufám
si však tvrdit, že vítězem je každý účastník soutěže, který našel nejen
čas, ale také odvahu svůj příspěvek poslat.
Pohádkou se totiž dá vyslovit mnohé z toho, co člověka trápí. Slovník
literární teorie praví: „Pohádka je prozaický žánr lidové slovesnosti,
jehož vyprávění podává objektivní realitu jako nadpřirozenou s naivní
samozřejmostí, jako by vše bylo skutečné; přes svoji fiktivnost tak
zpravidla postihuje některé základní lidské touhy a obecné životní
pravdy.“ Pokud jste si přečetli všechny příspěvky v tomto malém
sborníčku, určitě jste v mnohých odhalili „objektivní realitu“ a „touhy“
jejich autorů.
Děkuji vám všem za to, že jste s námi podělili o své příběhy a těším se
s vámi „načtenou“ při čtvrtém ročníku naší, a dnes už mohu říci tradiční
soutěže.
Zdeňka Adlerová
Knihovna Karla Dvořáčka Vyškov
57
Sponzoři akce
58