Povídky ze SASPI 3

Transkript

Povídky ze SASPI 3

Povídky ze SASPI 3 (ANEB, CO SE NEVEŠLO)
Povídky ze SASPI 3
(ANEB, CO SE NEVEŠLO)
- 1. upravené vydání -
Pavel Šimík
(Šíma)
-1-
Pavel Šimík (Šíma)
Povídky ze SASPI 3
(ANEB, CO SE NEVEŠLO)
- 1. upravené vydání -
texty povídek, grafická úprava a zpracování textu: © 2009-2010 Pavel Šimík (Šíma)
Tato kniha je v elektronické podobě. Může být šířena zdarma, avšak autor zakazuje jakékoliv
zasahování do textu, včetně formátování, nebo vyjímání částí textu, pokud nejde o doslovnou citaci.
Případné chyby v textu (překlepy a nedoklepy) jsou vyhrazeny.
-2-
Předmluva
Znovu Vám předkládám k pročtení několik desítek svých povídek, které jsem publikoval na
literárním serveru SASPI (www.saspi.cz), ať už šlo o texty soutěžní (z Workshopů), či dílka vznikla
díky podnětu jiných čtenářů a autorů (viz Rychlovky, nebo myšlenky pronesené v rozhovorech,
apod.). Občas mne jen tak poškádlily múzy, ale i tak děkuji nejen jim, ale také mnohým
internetovým přátelům za podnětné nápady, bez kterých by mnohé povídky ani nevznikly. Pokud
netušíte, o čem je řeč, snad postačí, když napíšu, že v případě Rychlovky jde o co nejrychlejší
napsání daného textu na určité téma za 24 hodin a co se týče Workshopu, pak onu „literární dílnu“
jistě znáte i z jiných serverů, které se zabývají amatérským (nebo jiným) psaním.
Přeji příjemné zážitky a loučím se s vámi v nadějí, že se spolu ještě nad nějakými mými
dílky setkáme...
-3-
Část první: Z Workshopů na SASPI
„Co je to Workshop? O tom tu už byla v Předmluvě řeč, avšak pro ty, kteří jsou
zapomnětlivý (stejně jako samotný autor této práce) vám to zopakuji... Workshop je taková malá a
lokální soutěž na SASPI, jejíž výherce dostane do svého Profilu zelený bod (v tomto případě plus) a
jasně to hovoří o tom, jak je umělecky na výši a v jaké literární kvalitě jeho dílka jsou. Že
přeháním? Malinko ano...“
-4-
O rytíři a drakovi
Tak, mé múzy se nade mnou konečně slitovaly a já si dovoluji vám předložit svůj příběh pohádku naruby. V textu se nacházejí také slůvka psaná v německém jazyce. Znalost tohoto
jazyka je výhodou a znalci mi snad i případný překlep prominou. Mí šotci neumí správně česky,
natož německy! Doufám, že se budete bavit alespoň tak, jak jsem se bavil při psaní tohoto dílka...
*****
Za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami, v kraji oplývajícím mlékem a strdím, žil v
jednom velkém kopci – v dobře zařízené jeskyni – drak. Nebyl to však drak obyčejný, měl sedm
hlav a byl na to patřičné hrdý. Co hlava to znalost jiného jazyka, dohromady se však domluvit
neuměly, protože nenašly společnou řeč. A tak se jeskyní tu a tam "nesly" hádky v různé řeči,
češtinu nevyjímaje.
Jak šel čas, začal se drak nudit a proto občas pořádal sám pro sebe vyhlídkové lety nad okolní
krajinou. Tu a tam sezobl nějakou tu krávu, vysmál se rozčíleným sedlákům s vidlemi zdviženými k
nebi, či rozbořil uhlířům milíř, aby jim sežral uhlí, které v něm pomalu zrálo. Nedovedete si
přestavit, jaká je to pro draka dobrota. Jeho bezstarostné výlety do okolí však nezůstaly bez
následků. Jeden rytíř, který dostal neprávem jméno Ba-ja-ja, díky svému přikyvování: „Ba, ja, ja!“,
on to byl Němec jako poleno a jmenoval se Hanz, se totiž rozhodl, že jej po zásluze potrestá a
skolí...
„Hej draku, ty vylez ven!“ ozval se zčistajasna hlas postaršího muže před drakovou jeskyní.
Podle řinčení plechů šlo zřejmě o rytíře. I ptáčci na okamžik přestali zpívat. „Draku vylez! Sofort!“
Rytíř si odplivl do trávy, zhluboka se nadechl a pak se zamračil jako nebe před bouřkou. Ve
skutečnosti však bylo bez mráčku a slunce svítilo o sto šest. Jemu začínalo být trochu horko. Ono
stát v rytířském brnění na přímém slunci není jen tak. Plechy se časem nahřejí a jeden se cítí tak
trochu jako maso na rožni. Po drakovi nebylo ani památky, proto se vydal pomalu ke vchodu do
jeskyně.
„Vylez draku! My budeme bojovat spolu! Mach schnell...“ zakřičel rytíř do jeskyně, až z ní
vyletělo několik vyplašených netopýru. Drak však stále nikde, čas zvolna ubíhal, když tu...
„Was?“ zeptal se drak německy, když jedna z jeho hlav na dlouhém krku vykoukla z jeskyně a
pak se začala divoce smát, až jí od tlamy vyrážely nekontrolovaně mraky dýmu a snopy jisker. „Ty?
Se mnou?“
„Ja, ja!“ souhlasil rytíř. Jeho koník byl opačného názoru, odcválal někam pryč z mýtiny před
jeskyní a zmizel bůh ví kam.
„A kde máš koně?“ zeptala se jej tatáž hlava.
„Was?“ zarazil se rytíř nechápavě. „Was ist das: koně?“
„Kde máš koně?“ smál se mu drak a naznačil provokativně: „I-h-a!“
-5-
„Mein Gott!“ plácl se rytíř do čela, div mu nespadla helma z hlavy. Ono to brnění už také nebylo
prvotřídní kvality. Rytíř to nebyl příliš zámožný a proto podle toho taky vypadalo jeho vybavení.
„A zbraně?“ pokračovala tatáž hlava. „Waffen!?“
„Du meine Fresse!“ zabědoval rytíř, který měl zbraně pověšené u sedla. „Ich... waffenlos... Jsem
beze zbraně!“
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho drak soucitně. „Name!?“
„Hanz!“ řekl rytíř smutně. „A ty?“
„Já?“ zarazil se drak. Ono to nebylo jen tak. Sice měl sedm hlav, ale jak se jmenoval, to vážně
nevěděl. Otočil se ke svým hlavám, ty však mlčely. „Jsem drak... Prostě... Drak! Der Drachen!“
„Aha,“ souhlasil rytíř. „Ach so!“
„Poslyš...“ zamyslel se drak a sedl si vedle rytíře. Byl to pohled k popukání. Rytíř beze zbraně a
drak, kterému se šupiny leskly na slunci jako démanty. Křídla měl obyčejně složená na zádech, nyní
však jedno z nich rozprostřel nad nebohým rytířem. Ono být filosofem, to není jen tak. Obyčejný
drak by sežral rytíře i s brněním a pak si hlasitě říhl, avšak tento drak byl docela jiného ražení.
„Proč jsi vůbec přišel?“
„Proč?“ zeptal se jej rytíř.
„Warum?“ řekl mu drak německy.
„Já chtěl jsem princeznu a půl království...“ pokrčil rytíř rameny. „Jsem chudý... Armselig...“
„Geistesarm? Chudý ducha?“ zeptal se jej drak soucitně, jako by nevěřil, zda to má rytíř v hlavě
v pořádku.
„Nein!“ oponoval mu rytíř. „Já nebýt idiot! Niemals! Hrad pryč! Rodina pryč! Lidi pryč! Jsem
na mizině... Und keine Prinzess!“ dal se znovu do pláče.
„Ty hledáš princeznu?“ nechápal jej drak. Z nozder odfrkl oblaka páry a našedlého dýmu. To už
je dávno, co se s těmi nafoukanými princeznami zahazoval. Děsilo jej to ještě dnes. „Prinzess?“
„Ja, prinzess, freilich...“ řekl rytíř a pokynul hlavou.
„Ne, žádnou princeznu u sebe v jeskyní nemám!“ řekl mu drak a zavrtěl přitom všemi hlavami.
„Was?“ zarazil se rytíř.
„Jo,“ řekla mu hlava, která rozuměla německy. „Žádná princezna! Co by tu dělala? Ženský...“
„Ja, ja, ženský!“ souhlasil rytíř. „Fraulich... Aber...“
-6-
„Žádné: aber!“ plácl jej drak po zádech levou přední, div nevyplivl rytíř plíce. „Já jsem filosof!“
„Ernstlich?“ zeptal se jej rytíř, div se nezačal smát.
„Ja,“ souhlasil drak německy. „No a? Žrát princezny mě už nebaví... Jsou děsně ukecané! A
vůbec, taková tučná kravka vydá za sto princezen...“
„Kravka?“ zamračil se rytíř.
„Die... Kuh!“ řekl mu drak a hlasitě si uprdl. Nedaleko div nechytl lískový keř. „Pardon...“
„Co my budeme dělat?“ zeptal se rytíř bez bázně a hany draka, jehož hlavy jej ze všech stran
zvědavě okukovaly, až z toho šel strach.
„Dáma? Šachy? Karty?“ navrhovala sedmá hlava rytíři.
„Karty?“ nechápal jej rytíř. Popravdě ani netušil, o co by měli spolu hrát, když drak u sebe
neměl žádnou princeznu.
„Kartenspiel...“ pousmál se drak. Rytíř nevypadal na to, že by kromě zabíjení draků dovedl také
něco jiného. Čím dál víc mu jej bylo líto. Už si ani nepamatoval, kdy se naposled utkal s nějakým
rytířem. Rytířů bylo už jako šafránu, stejně tak princezen. Ty, které se nevdaly, zůstaly starými
pannami, nebo se píchly o trn a usnuly stoletým spánkem. Bohužel, nebyl po ruce žádný rytíř, či
princ, který by je probudil ze stoletého spánku.
„Warum... O co my budeme potom hrát?“ nechápal jej rytíř.
„No,“ zamyslel se drak. „Mám v jeskyni nějaké to zlato, drahokamy a tak... To drahé kamení je
těžko stravitelné a tak jsem je ukládal do truhly...“
„Das Gold?“ zarazil se rytíř. „Zuviel? Zlata mnoho?“
„Ja, ja!“ napodobil drak rytíře.
„Aber...“ začal rytíř. „Co když já prohraju?“
„Keine Angst!“ zamračil se drak. „Žádný strach... Nudím se, je to děsná otrava!“
„Was?“ nechápal jej rytíř jako obvykle. Čekal boj s drakem na život a na smrt a ne nějaké
filosofické disputace. „Ty nudíš se?“
„Die Langweile,“ řekl drak smutně a vyfoukl obláček páry. Pak několikrát kýchl a hlasitě si
uprdl. „Entschuldigung...“ špitl drak. Ono ty krávy mu ve střevech dělaly hrozné větry, ale nedejte
si je, když vám chutnají.
„Ja, ja...“ mávl rukou rytíř. „Co my budem hrát?“ zeptal se draka, který na chvíli zmizel v
jeskyni, aby se vrátil s malým stolečkem a židlí. Ono po těch princeznách toho v jeskyni zbylo
-7-
hodně, tak proč to nevyužít.
„Dáma?“ zakýval drak hlavami. „Brettspiel?“
„Ja, ja!“ pokýval rytíř hlavou. „Sicherlich... gut, gut!“
„Jdeme na to!“ řekl drak a kdyby mohl, promnul by si tlapy tak, jak to dělají lidé. Vlastně mu
šlo jen o hru, než o výhru a něco za ní. Také od rytíře nic nečekal. Jen trochu té zábavy a
rozveselení, ono pobývat v jeskyni o samotě mnoho let, to není jen tak. Když rytíře usadil do
křesílka a na stoleček rozložil hrací plán a připravil kameny, zeptal se věcně: „Farbe?“
„Schwarz, bitte...“ řekl rytíř. Drak jen pokynul souhlasně hlavou. Černou měl sice raději,
připomínala mu uhlí z milířů, ale budiž. Nechtěl hosta zbytečně dráždit, když svolil k tomuto klání,
které bylo zajímavější, než souboj s mečem či kopím. Sice mu nějaká ta zbroj po rytířích zůstala,
ale hodila se leda tak ke šťourání se v zubech.
Čas běžel jako splašený. Poledne bylo brzy to tam. Blížil se večer a oni byli stále zabraní do hry.
Souboj stíhal souboj a tu vyhrál drak, tu zase rytíř. Už ani nepočítali výhry, prostě jen tak hráli pro
radost. Drak však měl sedm hlav a proto myslel na to, jak to s rytířem zaonačit, aby se v příštích
letech tolik nenudil. Avšak ať už přemýšlel jakkoliv, pořád nemohl na nic přijít. Sice nebyl na rozdíl
od rytíře chudý jako myš, ale bohatství mu nezaručovalo všechna privilegia, jak tomu bývalo u
rytířů.
„Zaplatím ti!“ řekl drak rázně. „Bezahlen!“
„Warum?“ zarazil se rytíř. I on byl rád, že nemusí s drakem bojovat o život.
„Deshalb,“ řekl drak a zamával trochu křídly. „Proto... Co kdybys mi dělal společnost?“
„Auf immer?“ vyděsil se rytíř. „To jako nafurt?“
„Nein!“ uklidnil jej drak. „Zeitweise... Tu a tam... Co ty na to?“
„Co na to já?“ zamyslel se rytíř. „A co za to? Gehalt?“
„Gold und Edelgestein!“ řekl drak rázně a bylo to. „Plácneme si? Sich die Hand drauf geben?“
„Ja, ja!“ řekl rytíř. „Sicher!“
A bylo to. Pro draka i rytíře nastal čas blahobytu. Občas sice zmizela nějaká ta kravka v okolí,
ale rytíř, který se usadil nedaleko jeskyně a postavil si na blízkém kopci hrádek, vše vždy ke
spokojenosti sedláků vyrovnal a ještě jim dal i něco navíc. Českým pánům jeden podivínský Němec
zase tolik nevadil, nehledě na to, že také i on musel do státní kasy dávat nějaké ty peníze. Takže
byla spokojenost na obou stranách. A ostatní měli od draka nadobro pokoj. Alespoň že nechtěl
pojídat princezny, jen tu a tam se spokojil s nějakým skotem. Tedy krávou, nebo býčkem... A pokud
již oba nezemřeli, či se rytíř neoženil, žijí spolu v sousedství spokojeně dodnes...
-8-
Jarní úklid to je dřina...
No, není to nic moc, ale co se dá dělat! Jedná se o takovou "momentku" (bez vykreslení
postav, či místa děje) a nic za ní nehledejte. Prostě žádné umění... (Mé múzy na mě poslední dobu
házejí bobek, asi také někde uklízejí!)
*****
Uklízím... Jaro je tady. Ta protivná zima už konečně skončila. Dost bylo sněhu, ledu a mrazu. To
vám povídám... Tedy... Zima je sice fuč, ale na jaře nemám ráda jednu věc a tou je uklízení! Práce,
fuj, kdo to vymyslel? Koště, lopatka, kyblíček? Copak jsem krtek z Večerníčka? Prosím vás...
Copak ti lidi na tom uklízení mají?
„Levá, pravá, cukr, káva, limonáda...“ říkám si už jako ti mravenci ze Včelky Máji. Jo, ještě tak
lítat, to by bylo něco. To víte, nemám nohy na jeden den. Už mám nějaký ten křížek za sebou. Co
křížek, kříž. Kdo se má s tím pořád tahat. Takový bordel a nikdo to za mě neuklidí... Připadám si
jako Ježíš v ženském provedení, taky nevím, za čí hříchy trpím!
Neuklízím, kašlu na to. Zalykám se prachem. Kam se podívám, visí pavučiny. Jo, aspoň někdo
se snaží a pracuje. Ale stejně se jim divím. Tedy pavoukům... Komu by se chtělo plést pavučiny, to
je skoro jako uplést si svetr. A mouchy ještě ani nelítají. Kdo ví, třeba dělají pavučiny jen tak z
plezíru a pro dlouhou chvíli. Tréning je tréning. Čumím na ně, jak se snaží a nechce se mi čím dál
víc.
Sedím na židličce na zápraží a dívám se, jak kolem pobíhají myši. Jo myši, těm je hej, když se
nám v zimě ztratila kočka. I ony mají špinavé kožíšky. Vypadají, jako by jich někdo povozil v
míchačce na beton. Pavouci, myši, mouchy a probouzející se Jaro. Jaro s velkým „jé“... Jé,
doprdele, už se vrací můj starý a já ani nehnula brvou. Koště se válí s lopatou támhle v rohu a
bordel tu je jako v ruském tanku.
„Zdravstvujtě, druzja! Kak paživájetě?“
Pche. Uklízet nebudu. Ať si to uklidí dědek, když se mu chce. Já jsem po zimě nějaká polámaná.
Ano, nejsem k ničemu ani do ničeho. Ruce mám v klíně, kýchám o sto pět a myslím na to, jak to
bude pěkné, až se dědek chytí koštěte a všechen ten bordel vymete. A já? Já se dám nejspíš na
poezii. Jaro je přeci lásky čas! Jaro čaruje. Míza se probouzí a dělá divy. Sice nejsem strom, ale také
cítím, že jsem mladší nejméně o deset let...
„Dědku, co kdybychom se na ten úklid vykašlali a skočili na to jako zamlada?“ křikla jsem na
překvapeného muže. Nechápavě se na mne podíval, zavrtěl hlavou a pak mávl rukou. Taky už je
starý a strhaný jako já. Co jen na něm ještě vidím? Vypadá jako reklama na důchodce za totality...
„Ty seš blbá!“ řekl jen. „A víš co? Trápí tě roupy, tak uklízej, sůvo jedna!“
„Pche!“ odfrkla jsem si. Dědek zmizel v šopě. Jemu se to mluví... Uklízej. Mi se nechce. Děti
nemáme, tak si musíme všechno odřít sami. Jo, zima je pryč a máme tu opět jaro. Jaro s malým
„je“! Doprdele, jak mi se nechce. Já se na to... A hele, zdechlá kočka. Mezi stěnou naší dřevěné
chaloupky a dřevem naskládaným na otop. Jak se tam dostala? Konečně se našla... Co se dá dělat?
Alespoň ji uklidím, ať tu nesmrdí. To jaro tedy pěkně začíná...
-9-
Vylezte ven!
Tak, zkusil jsem zase něco "nového", tedy v rámci své ukecanosti. Naschvál jsem ošidil
popisy (podrobnosti), ať už jde o místo děje, či charakteristiku postav...
*****
„Co to bylo?“
„Co jako?“
„Tys to neslyšel?“
„Ne, když jím, hlasitě mlaskám...“
„Ten zvuk... Skříííp!“
„Jaký zvuk?“
„Jako když někdo zaklapne víko rakve...“
„My jsme na pohřbu? A kdo umřel?“
„My, ne?“
„Nezdá se mi, že bych byl po smrti...“
„Ale... Co když ano?“
„To jako v rakvi?“
„Ano!“
„Bojíš se?“
„Bojím a moc!“
„Tak proč jsi ten džob bral?“
„Potřeboval jsem jídlo a peníze! Co budeme dělat?“
„Co budeme dělat?“
„Ty si děláš srandu? Nevidíš, kde jsme?“
„Kde?“
„V rakvi... Slyšel jsi to přece!“
- 10 -
„Ale to se točíme pořád v kruhu!“
„Ne, stojíme na místě a je tu tma, vlhko a...“
„A tobě se zdá, že jsme v rakvi?“
„Jo, v dřevěném futrálu!“
„Dobře a co bude teď?“
„Teď tu zemřeme?“
„Proč myslíš?“
„Jak se odsud asi dostaneme, ty chytrej? Vidíš někde nějakou díru?!“
„Jo, jednu černou díru ve tvé hlavě... Musíme jít!“
„Už to na tebe přišlo? Sbohem, příteli!“
„Sbohem a šáteček!“
„A ještě... Než odejdeš...“
„Ano?“
„Proč jsme sem vůbec vlezli?“
„A není to jedno? Teď, když máme na kahánku?“
„Vlastně máš pravdu, jen mě to tak zajímá, víš?“
„Aha...“
„Tak proč jsme tu?“
„To jako na světě?“
„Jo, třeba! Narodíme se, žijeme a...“
„Umřeme? Ty máš dneska náladu...“
„Promiň, umírám poprvé...“
„Ty se cítíš být nebožtíkem?“
„Už od narození...“
- 11 -
„Ty nevidíš v ničem smysl života?“
„Ne, v ničem a ty?“
„Já nevím! Tebe nic netěší?“
„Ne!“
„Vůbec nic? Práce? Rodina? Svět?“
„Ne...“
„Mám se za tebe pomodlit?“
„Jestli chceš...?“
„Tak dobře... Pánbíčku na nebíčku...“
„Jinou neznáš?“
„Neznám...“
„Tak pokračuj! Začíná mi být zima!“
„Opatruj mi mou dušičku...“
„Neměl tam být na začátku andělíček?“
„Ty už vidíš andělíčky? Páni, to jde rychle...“
„Pokračuj...“
„Ať je den nebo noc...“
„Je tu tma! Nemůžu se hýbat a... Vidím... Vidím světlo!“
„Přijď mi vždy na pomoc... Sbohem příteli! Budeš mi chybět...“
„Ale já vážně vidím světlo!“
„Na konci tunelu?“
„Ano, musím tam jít...“
„Jaké to je?“
„Je to docela nuda, čekal jsem, že to bude jiné!“
- 12 -
„A vidíš tam někoho?“
„Slyším jen tvůj hlas! Jakoby z dálky...“
„Nenechávej mě tu!“
„Tak pojď se mnou... Slyším další hlasy... A vidím... Kamarády...“
„Ale já ještě nechci umřít!“
„Tak zavři oči... A neboj se, nic to není! Ne! Já nechci! Netahejte mě...“
„Kde jsi? Nevidím tě!“
„Aaa...“
„Tak a je po něm... Teď je řada na mně... Je tu tma! Zima! A... Světlo... Jdu za tebou, příteli!“
„Tak vylez, zbabělče, tvůj kamarád to má už za sebou!“
„Zemřel? A uvidím ho? Jak se má?“
„Teď už dobře a nic ho nebolí...“
„Tak přeci... A co se mu stalo?“
„Roztrhli jsem ho, když jsme ho vytahovali z té díry... A taky jsme mu utrhli tykadla. Vy
mamlasové! Kam jste to lezli?“
„Já žiju? A on? Zemřel? Být mravencem není opravdu snadné...“
- 13 -
Pouťové atrakce...
Povídka z pouti... Další textík napsaný dle zadání Workshopu. Nic víc a nic méně...
*****
Točí se se mnou celý svět. Pořád dokola a stále znovu. Všude okolo sebe vidím rozmazané
šmouhy. Už ani nevím, pokolikáté už absolvuji tu jízdu na řetízkovém kolotoči. Lidé se smějí a
pokřikují na sebe. Podvědomě cítím, že část posměšků a výkřiků patří také mně. Nyní už musím
vypadat jako Rákosníček. Malý zelený mužíček. Více podobný mimozemšťanovi, než člověku,
který se narodil na Zemi. Pravda, jako kosmonaut jsem se sice nenarodil, ale sázka je sázka. A vše
začalo tak nevinně.
„Hele, že se nedokážeš točit půl hodiny na kolotoči a pak ještě na střelnici sejmout několik
špejlí?“ hecoval mne můj nejlepší přítel. Ondra se jmenoval. Byl menší než já, avšak o to hubenější.
Na rozdíl ode mě neměl křivé a chlupaté nohy. Na hlavě mu sice nerašil ani vlas, ale co mu chybělo
nahoře, to mu nechybělo v ní. Mělo mi to být podezřelé, ale nebylo. Stáli jsem nedaleko stánku s
občerstvení a pozorovali cvrkot okolo sebe. Manželky s dětmi se točily na kolotoči a my jsme měli
od nich na chvíli pokoj.
Můj anděl strážný byl asi na dovolené, nebo na kolotoči. V to odpoledne svítilo sluníčko jako
prase. Nebe bylo bez mráčku, vše co teklo se prodávalo proudem. Od sodovek až po tvrdý alkohol.
Lidé si užívali horkého nedělního odpoledne a zkoušeli všechny atrakce. Dokonce i dětský kolotoč
byl plný dětí od pěti do devadesáti let. Sedět na dřevěném koni, připadal bych si nejspíš jako nějaké
pako. A to celé dobrodružství teprve začínalo.
„A?“ zamračil jsem se. „V čem je háček?“
„Musíš před tím vypít aspoň pět piv...“ bouchl mě do zad můj nejlepší nepřítel. Okolo mne se
protáhl malý psík. Vypadal na takovou tu pouliční rasu, prostě všehochuť, ale byl pěkný. Možná
patřil někomu ze světských, jak si kolotočáři říkali. Byli jiní, přestože se na první pohled od nás –
zákazníků – mnoho nelišili. Psisko se mi lehce otřelo o nohy a zmizelo bůh ví kde. Z dálky
vypadalo jako jeden z těch plyšáků na střelnici, no co, možná jim dělalo reklamu.
„A co dostanu, pokud vyhraju?“ zeptal jsem se opatrně. „O co se hraje?“
„O štěně!“ dostalo se mi odpovědi. Všichni věděli, že se mi na kolotoči dělá zle, výhru již měli
v kapse.
„O štěně?“ zapochyboval jsem.
„Ne živé, vole! O sud piva, ne?“
Zamyslel jsem se. Čas ubíhal a ostatní mysleli, že to vzdám. Nějak podvědomě jsem cítil, že se
nade mnou stahují mraky. Když jsem však zvedl hlavu, viděl jsem jen blankytné nebe se sluníčkem,
které se na mě pěkně šibalsky usmívalo, až mi vyrašil pot na čele.
„Beru to a co když prohraju?“
- 14 -
„Tak koupíš sud ty nám...“ řekl mi můj přítel.
„Každému zvlášť?“ zarazil jsem se. Kolem mě proběhla dívka krev a mléko. Na okamžik jsem
vyšel z kontextu a nechal se unášet houpajícímu se poprsí a zadnicí k nakousnutí. V tom mě někdo z
legrace pleskl přes čelo.
„Tak co, jdeš do toho?“ zeptal se mě kdosi z kamarádů. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem ani
nevěděl kdo.
„Ale víte, že je mi na kolotoči špatně?!“ řekl jsem.
„Jsi snad srab?“ ozval se Vláďa, můj druhý nejlepší kamarád, alespoň jsem si to tehdy myslel.
Díval se mi do očí svými hnědými kukadly a jeho neoholená tvář se usmívala snad ještě krásněji,
než letní slunce. „Půl hodiny, co ti to udělá! Kdo by nechtěl být kosmonautem! Budeš slavný,
vole!“
„Jo a co když všechny okolo pobliju?“ otřásl jsem se s odporem. „Tak jo... Jdu do toho!“
„Piva sem!“ zahulákal Ondra. „Na zdraví...“
„Blbá sázka!“ řekl jsem si. A tak jsme kecali a smáli se. A také popíjeli. Vlastně jsem pil jen já,
ostatní se uculovali a jen to své pivo cucali, jako by šlo o živou vodu, kterou se má šetřit. Vypil
jsem svých pět piv a s mírně zamotanou šiškou jsem si sedl na řetízkáč. Jeho obsluha se na mě
podezřele podívala, zda mám všech pět pohromadě. Když však muž u kolotoče dostal od Vládi hada
v podobě několika „vstupenek“, jen pokrčil rameny. Koutkem oka jako bych zahlédl i jednu
zelenou. A tak začalo mé utrpení...
Lidé se bavili a smáli. Halekali na celé kolo. Svět se mi roztočil před očima a z lidí se staly jen
šmouhy. Temné přízraky. Chvíli jsem si myslel, že se blíží konec světa a já se i s kolotočem propadl
kamsi do nejhlubšího pekla. Jak řekl Einstein, čas je relativní a mi se ta půlhodina roztáhla do
poloviny mého života. Všechny obrazy i zvuky mi splynuly v jedno. Na okamžik jsem před očima
viděl toho voříška, jak se na mě směje a vyplazuje jazyk. Jako by mi i něco říkal: „Ty vole, takhle
se nechat napálit!“ A pak se proměnil ve štěně. Opravdové štěně, aby hned na to změnilo podobu a
stalo se pivním sudem. Jenže, ten neštěká!
„Pane, jste v pořádku?“ zeptal se mi před poslední jízdou světák. Vypadal velmi ustaraně.
Nejspíš jsem se stal maskotem řetízkového kolotoče. Lidé okolo o několik kroků ustoupili, jako by
se báli, kdy že je ohodím.
„Kazím vám kšefty?“ zeptal jsem se opatrně. V hlavě mi třeštilo a měl jsem pocit, že se pevná
zem promění v moře.
„Ale kdepak, ale čeká vás poslední pětiminutová jízda, už jich máte za sebou pět...“
„Jdu do toho!“ řekl jsem a mávl rukou. „Jen se káčo, jen se toč!“
„Jak chcete!“ řekl a podal mi pytlík na zvracení.
- 15 -
„A záchranná vesta by nebyla?“ zeptal jsem se.
„Na co?“ pokrčil kolotočář rameny. „Nejsme přeci letadlo. Tak se držte, startujeme! Poslední
výzva, kdo má lístek, ať si nastoupí, další cesta do nebe právě začíná...“
A měl pravdu. Poslední cesta na kolotoči. Možná poslední v mém bídném životě. Potil jsem se
jako prase a nejspíš jsem také smrděl jako pivní soudek. Naštěstí foukal svěží větřík, nehledě na to,
že mě kdosi postříkal pánským deodorantem. Prý pro štěstí. Zahoukal klakson a já stiskl pevně
pytlík na zvracení, aby mi v tom fofru neuletěl. Svět se znovu točil šíleně dokola. Připadal jsem si
jako ve stroji času. Tentokrát těch pět minut uběhlo jako voda. Když se kolotoč zastavil, trvala
přestávka poněkud déle, to aby mě kamarádi vytáhli ze sedačky a doprovodili ke střelnici. Copak
jsem Vilém Tell? Jak mám trefit nějakou špejli, když se se mnou točí celý svět?
„Tak copak to bude?“ zeptala se usměvavá tlustá paní uvnitř střelnice. Chvíli se dívala na mě,
chvíli na mé kamarády. Na tváři měla víc make-upu, než všechny ženy a dívky okolo. Zdálo se mi,
že mě probodává svýma modrýma očima a přemýšlí, zda-li mi může svěřit tak složitou a vyspělou
zbraň, jakou byla vzduchová puška. Určitě měla upilovanou mušku, nebo ohnutou hlaveň, mi to
však bylo jedno, i kdyby střílela za roh.
„Tak do toho!“ řekl mi Ondra a nabil pušku, zajistil ji a podal mi ji. „Ukaž se, střelče!“
Opřel jsem se o pult, zavřel jedno oko, nadechl se a odjistil zbraň. Na chvíli jsem si připadal
jako americký prezident se svým atomovým kufříkem, jakoby na mně záležel celosvětový klid a
mír. Ani jsme moc nemířil, jen jsme automaticky stiskl spoušť. Vyšla rána a světe div se, brok trefil
jednu ze špejlí.
„Pán je zřejmě ostrostřelec!“ zazubila se žena za pultem a podala Ondrovi další brok. Ten si ode
mě vzal zbraň, nabil ji a podal mi ji zpět. Na chvíli se mi zatočil svět před očima. Nevím, zda se mi
to zdálo, či ona žena raději uhnula ze směru střelby, aby náhodou nějaký brok nechytila.
„Do toho!“ slyšel jsem hlas svých přátel.
Houkla rána a padla další špejle. Snad se mnou stříleli všichni svatí, nebo se ďáblové rozhodli
stát na mé straně. Měl jsem ještě jednu ránu, i kdybych netrefil, bylo by to dvě ku jedné. Kdesi
zaštěkal pes. Haf, haf! Zase ten čokl. Zamířil jsem směrem k plyšovému psisku, který se tak
nápadně podobal své živé kopii, jež se proháněla po louce u dědiny. Hudba stále hrála, lidé halasili
a kdesi několikrát zahřmělo. Konečně se ochladí a možná i sprchne, řekl jsem si a padla další rána.
Plyšové psisko bylo moje.
Nikdo z kamarádů neřekl ani slovo. Vrátil jsem vzduchovku paní za pultem, mrkl na ni
spiklenecky mírně zakaleným okem a otočil se k přátelům. Ano, vyhrál jsem. Sice jsem vypadal
jako mírně přerostlý a otylý marťan, ale štěně bylo moje! Pak to na mě přišlo a v mžiku jsem zalezl
do křoví za střelnicí. Pytlík na zvracení jsem nepotřeboval. Po nějaké době jsem vylezl ven a
zamířil ke stánku s občerstvením. Zdálo se mi, že kolem mne znovu proběhl pes. Vyplázl na mě
jazyk a několikrát radostně zaštěkal. Neměl jsem v kapse nic, co bych mu mohl dát jako laskominu.
Jako by věděl, na co myslím, zavrtěl ocasem a byl znovu ten tam.
- 16 -
Sláva kolotoči. Ať žije střelnice. Sice jsem si připadal jako námořník na suché zemi a místy
jsem měl pocit, že padnu k zemi, to horko bylo vážně až nesnesitelné. Lidé mi poslušně uhýbali z
cesty a mnozí mě div nepoplácali po ramenou. Stal jsem se jednou z mnoha atrakcí zdejších
radovánek. Ale vyhrál jsem to. Štěně je mé a kamarádi ostrouhali. Poručil jsem si jednu bylinnou na
spravení chutě a čekal jsem, až se dovalí mí kamarádi. Alespoň jsem měl plyšáky pro děti.
Znovu se kdesi na obzoru zablesklo a zahřmělo. Díval jsem se na kolotoče, střelnice a různé
další atrakce a myslel na to, copak asi dělá ten voříšek, který mi přinesl štěstí. Stal jsem se prvním
kosmonautem na řetízkovém kolotoči. Ať žije pouť! řekl jsem si. Ať žijí všichni psi a štěňata! Po
chvíli se odněkud ozval podivný zvuk, to kamarádi ke mně valili mou vyhranou sázku, jenže
neštěkala. Sázka je sázka.
- 17 -
Vepřová šunka
Nejde o divadelní scénář, spíš o takovou "jednoaktovku". Máme zde jen jednoho herce v
umně vytvořené prasečí masce (i s povedeným rypáčkem) a pět kusů rekvizit: dvě židle, stůl, talíř
a konzervu vepřové šunky. Absurdní situace? Komu to však říci? Praseti, nebo té šunce?
*****
Prase vejde na jeviště, postaví se ke stolu a chvíli se na něj dívá. Pak se poškrábe na hlavě a sedne
si na jednu ze židlí. Dá ruce (přední kopýtka) na stůl a chvíli hypnotizuje konzervu vepřové šunky.
"Ahoj, já jsme prase."
Konzerva mlčí.
"S tebou taky bude kopec srandy..."
Konzerva stále mlčí.
"Jak tak na tebe koukám, moc jsi nevyrostlo! Hele... Konzervované prase, to jsem ještě
nevidělo. To jako na horší časy? Nebo... Navěky? Že by věčné prase?"
Žádná reakce ze strany konzervy.
"Na druhou stranu taky nevypadáš nic moc extra. Trochu plechu okolo... To jdeš do války? To
už jsou lidi na tom tak bídně, že posílají do boje i prasata? No... Tank to sice není, že jo?"
Konzerva dál leží jen tiše na stole. Prase do něj strčí kopýtkem.
"Ani žádná kolečka nevidím... Hele, kde máš nohy? Rypáček a ocásek? To bych rádo vědělo,
zda tam v té piksle máš i nějaké to žrádlo... To se ti tam vešlo i koryto? Nebo... Poslouchej, to už
jsou lidi v té technice tak vyvinutí, že dneska zmenšují prasata do takové velikosti, že se do té
konzervy vejde prase i s chlívkem a se vším, co k tomu patří?"
Prase si dá hlavu mezi kopýtka.
"To by mě fakt zajímalo... Chlívek... Korýtko... Sláma... Hovínka... Močka... Hele a kdo ti tam
uklízí? A kdo tě drbe po rypáčku, když je ti smutno? Už jsi vidělo takové smutné prase bez
pořádných vyhlídek na slušnou existenci? Ne? Já taky ne. Co má takové prase ze života? Hovno...
Aspoň že mu dají kus žvance. Jít s vlastní kůží na trh..."
Prase přiloží ke konzervě svůj rypáček a nasaje vzduch.
"Jsi ty vůbec prase? Nic neříkáš! Nekvičíš a nechrochtáš... Kůži máš divnou, žádné štětiny...
Nějak divně tě pomalovali a dokonce i popsali... Ještěže umím číst, počkej... Vezmu si brýle..."
Nasadí si velké brýle a znovu se přiblíží čumáčkem ke konzervě a dělá, že čte.
- 18 -
"Tak, co tu máme? Vep-řo-vá šun-ka... Zajímavé. Vepřová šunka. No, proč ne? Každý se musí
nějak jmenovat. Co tu máme dál? Slo-že-ní. Složení? Jak to myslíš? Složení? To jsi jako z kostek,
nebo co? Jako dům z cihel? To jsou věci..."
Na okamžik se zarazí, možná i zamyslí.
"Když už jsem začalo, tak to dočtu... Vep-řo-vé ma-so... Nebylo to tu už jednou? Vo-da... Voda?
Nemáš tak chlastat! Jed-lá sůl... Já to pořád říkám, že solit není zdravé. E250, E450, E300, E407...
Co to je? Vypadá to jako čísla do Sportky, nebo co. Hele, nejsi ty ten cifršpion? Dex-tró-za...
Dextróza. To mi něco říká. Hele, s drogami na mě nechoď, na to já nikdy nebylo! Ko-ře-ní...
Koření, nebo kouření? Ty taky kouříš? Potom se nedivím, že tě dali do plechu. A-ro-ma. Jo, sladké
aroma! Hmm... Ale z tebe nic necítím... Tak co s tebou?"
Nejistě šťouchne do konzervy na talíři.
"A váha také nic moc... Žádný přeborník z tebe nebude. Jedna rána a je to... To jsou dneska
nicky! Hlavně, že to má zahraniční obal. Export-import. A to si říkáš prase? Nic z tebe není. Žádný
pořádný rypák, zaoblené tělo a pěkně zahnutý ocásek. Nic..."
Konzerva i nadále mlčí.
"Zase jsem se nechalo napálit. Prý že potkám přítele z jiné dimenze! Jo, ještě z mimozemšťany
na mě. Nejsi ty náhodou z Marsu nebo Venuše? Prej, že si popovídám s někým trvanlivějším, než
jsem samo. Na úrovni. Ale hovno... Jak se někdo do tebe může vůbec zamilovat? Jak můžeš vůbec
někoho zaujmout? Jak můžeš být k sežrání? Jsi jen kus masa bez mozku! Zklamalo jsem se...
Odcházím..."
Prase se zvedne od stolu a vrhne na konzervu pohrdavý pohled.
"Já vážně jdu! Nic mi neřekneš? To jsi tak namyšlené? Jen se z toho neposer! Vepřové maso!
Chacha... Jsi jen nafouněný exot, který není schopen vyslovit jediné slovo a postavit rozumnou
větu. Tupče! Blbče!"
Konzerva stále netečně leží na stole.
"Já tě urážím! Nadávám ti. To nemáš žádnou hrdost? Ani kus prasečí hrdosti? Ne? Ty bezpáteřní
slabochu!"
Bez odezvy.
"Zbabělče! Odcházím. Já jsem kus prasete, ale co jsi ty? Sbohem!"
Prase odchází, cestou porazí židli, na které sedělo. Naposledy se na konzervu podívá a ještě z dáli
pronese několik slov.
"A to jsi vypadalo tak nadějně. Mohli jsme být přáteli. Ale ty ne! Tak si tu zůstaň, ty trvanlivá
svině v plechu... Jednou se znovu setkáme, ale já se k tobě nebudu znát!"
- 19 -
Prase mávne kopýtkem a ještě stále vyčkává.
"Ani to s tebou nehne? Nestojíš mi ani za pohled, ty bezcharakterní kuse špeku! Já jdu... A
nepřijdu! Máš poslední možnost mi říci alespoň malé: sbohem."
Poslední pohled, poslední mávnutí kopýtkem.
"Svině!"
Opona padá, odněkud se nese hlasité prasečí zakvičení...
- 20 -
Plyšák
Chvátám a nemám čas. Málem by mi utekl i termín tohoto workshopu a proto narychlo
vkládám svou "rychlovku". Snad se vám bude líbit. Původně měla být krvavější, ale nejspíš by se
pak ozvali nejen ochránci zvířat, ale i dětí!
*****
Být domácím mazlíkem není žádná sranda a kdo tvrdí opak je buďto bláznem, nebo
sadomasochistou! Ano. A já vím své, to mi můžete věřit. Narodil jsem se bůh ví kdy a bůh ví kde.
Matku ani otce si už nepamatuji (vím jen, že matka byla šlechtična a otec nějaký pobuda). Že byla
má matka kurva? To netvrdím, ne nadarmo se kdesi píše: cti matku svou... Na otce kašlu, beztak
jsem po něm podědil jen ty nejhorší vlastnosti. Jak říká má tetička: „Geny nepustí!“
Ale k věci. Že nevíte co jsem a čí jsem? Tak já vám to tedy povím – leč nerad – jsem pes, napůl
čistokrevný a napůl parchant (trefit na fotra, tak ho zabiju). Jsem pes menšího vzrůstu, patřičně
huňatý, hrdého vzhledu a... Rasu vám říkat nebudu, stejně byste mi nevěřili a taky se stydím! Když
jsme u toho, občas mě ti lidi štvou. Ano, jsem pes, domácí mazlíček a podle toho se ke mně chovají.
Už mi to leze krkem! Copak? To neustále hraní si, šišlání, usmívání a rozmazlování. „Ťuťuťu,
na vezmi si piškůtek! Je, jak jsi slaďoučký! Hele, jaké má kukadla? A tu tlamičku? Pejsánek k
sežrání...“ No, nedostali byste z toho psotník? Ono i ta přílišná pozornost škodí! Jeden se v klidu
nenažere, nevydělá, ba ani neodpočine. Berou si mě i na záchod a poslouchat, jak přitom ti lidi
sténají, jaké zvuky vydávají když prdí a ten zápach. I pes by z toho pošel. Koupání mi nevadí, ale
odmítám se koupat spolu se svými pány. Jedou prováděli ti dva psí kusy a div jsem se přitom
neutopil.
Ano, zapomněli na mne a skočili na sebe. Hned jsem si vzpomněl na svou matku, dej ji pánbůh
dobré nebe a otce, ať se smaží v pekle, jak si to kdesi rozdávali v parku. A co z toho vzešlo? Já a
mých sedm bratrů. Ještě teď se třesu vztekem. Kdo ví, kde mí bratři skončili. Snad nezůstali v
útulku. No řekněte, kdo by si takové levobočky vzal? Bez papírů? Bez rodokmenu? Avšak, hodina
mé pomsty se pomalu blíží a jak praví zákon vendetty: pomsta se nejlépe servíruje za studena!
*****
„Mamí,“ volala dcerka na svou matku. Jakou jinou, že ano? Matku má jeden většinou vždy
jistou, jen ten otec bývá občas nejistý.
„Co je zase?“ ozvala se její hlas z kuchyně.
„Plyšák se mi zase vykakal na postýlku!“ zavolalo lidské mládě na matku plačtivým tónem.
„Už zase?“ zhrozila se matka. „A nabacala jsi mu?“
„Ne, on utekl... Bůůů!“
- 21 -
„Tak víš co...?“ objevila se ve dveřích do dětského pokoje nazlobená člověčí máma s vařečkou v
ruce. Hned jsem věděl, která bije. Rychle pryč. Vše jsem měl promyšlené a naplánované dopředu,
ale ouha, všechny únikové cesty byly zatarasené. Ta mrcha pozavírala dveře v bytě, abych se
nemohl svobodně přesouvat z místnosti do místnosti. Co bude následovat? Nejspíš výprask, jak
ponižující!
„Vylez!“ křikla na mne. „Kde jsi? Zase pod postelí?“
Měla pravdu. Ležel jsem až v samém koutku pod postelí a naoko se třásl strachy. Dospělá lidská
samice si musela kleknout, pak i dokonce lehnout, aby na mě dosáhla. Vzala mě za krk a zvedla ze
země.
„To se dělá? Srát té malé holce do postele? Čuně? Prase! Víš, co tě čeká? Že jo?“
Souhlasně jsem nasadil psí oči a olízl si tlamu. Zatím vycházelo vše podle plánu. Dostal jsem
nařezáno vařečkou a byl jsem hozen do komory. Do špajzu už mě nedávají, jednou jsem jim tam
sežral, na co jsem přišel. Sice mě chvíli bolelo břicho, ale stálo to za to. Dveře se za mnou
zabouchly a já si olizoval bolavý zadek. Slyšel jsem, jak člověčí matka chlácholí svou dceru a uklízí
po mně ten nepořádek. No a co? Pro pár bobků... Pak třískly dveře a v bytě se objevil pán domu.
„Proč zase ta Eliška pláče?“ zeptal se své ženy.
„Plyšák se jí opět vydělal na postel!“
„A to ho nemůžete jít vyvenčit?“
Ha, zastává se mě, jako vždy. Ne nadarmo mě našel v útulku a díky pocitu viny, že nemá pro
svou dceru žádný dárek ke jmeninám, jsem vystřídal trvalé bydliště z útulku přímo do tři plus jedna
v paneláku. Králikárna, tak tomu domu říkají a opravdu, lidi v něm bydlí jako ve velkých kotcích.
Proč vůbec kadím tý holce na postel? Pořád by mě jen hladila a nedá mi pokoj. Ani chvilku. Obléká
mě do oblečení pro velké mrkací panny a neustále mě pusinkuje. Jeden by z toho zcepeněl. Jen se
na mě usměje a je mi na umření. Fuj! Copak jsem ulítlý na lidi? A šahá mi na zadek. Pořád.
Připadám si jako nějaký... Tento, bojím se to i vyslovit.
Jak se říká: akce střídá reakci, nebo je to naopak? Prostě už toho mám dost. Tohle si nemůžu
nechat líbit. A tak jsem začal kout pikle a spřádat svůj plán. Sice spím jen v noci a to se ještě budím
strachy, zda mě ta malá náhodou nepřilehne. Tušíte správně, nemám svůj vlastí pelíšek, musím spát
s tím nepodařeným lidským dítětem! A proto na ni házím bobek. Do slova a do písmene! I pohár mé
trpělivosti občas přeteče, proč jí ten život trochu nezpříjemnit, když mi jej ona zpříjemňuje každý
den? Co jsem komu udělal?
„Malá s ním byla, prý udělal jen loužičku a víc nic!“ řekla svému muži dospělá samice
zvýšeným hlasem, aby hned na to odběhla do kuchyně se slovy: „Proboha, pálí se mi řízky!“
„Eliško?“ zavolal otec na svou dceru. Čekal jsem, co z toho bude.
„Ano tati?“
- 22 -
„Byla jsi s Plyšákem venku?“
„Ano, byla!“ souhlasilo děvče.
Nastražil jsem uši, sice my psi slyšíme o mnoho lépe, nežli lidé, ale skrze ty dveře nebyl jejich
rozhovor příliš výrazný, nehledě na to, že se asi oba vydali do dětského pokoje.
„Kam se ti zase vykadil?“
„Do postýlky!“
„A nedělá ti to naschvál? Neubližuješ mu? Žes ho zase oblíkala do šatů pro panenky a na krk
mu vázala růžovou mašli? Víš, že se to nemá! Pejsek není na hraní...“
„Já vím, když on je tak sladký a miloučký...“ začalo děvče a na mě šly mrákoty.
„Dobře, ale už to nedělej, buď ráda, že ti jen sere na postel a nekouše tě za to, jak mu
ubližuješ!“
„Ale já si s ním jen hraju!“ bránilo se lidské mládě.
„Tak si s ním takhle nehraj!“ řekl muž rezolutně a odešel do kuchyně.
„To snad nemyslíš vážně?“ slyšel jsem velmi slabě hlas lidské samice. „Ty toho psa ještě
pochválíš?“
„Mám ho odnést zpátky do útulku? To chceš?“ zeptal se jí její muž. „Dobře víš, jak je na něj
Eliška vysazená! A oblíkat do těch šatů pro panenky by jej taky nemusela...“
„Haf!“ souhlasil jsem nesměle.
„Kde je vůbec ten pes?“ zeptal se vůdce lidské smečky.
„V komoře,“ řekla mu jeho žena.
Hned na to se otevřely dveře a její muž mě zase zvedl za krk až do výše svých očí. Pohlédl do
mých a zeptal se mě: „Tak co? Ještě budeš Elišce kadit na postel?“
Olízl jsem mu nos a udělal psí oči. Věděl jsem dobře, že toho Eliška nenechá, pro ten případ
jsem měl plán B. No ano, jen u plánu A zůstat nemůžete, proto potřebujete plán B, někdy i C.
„Tak dobře, padej do obýváku, můžeš se dívat na televizi...“ řekl mi a postavil mě na všechny
čtyři. Nejistě jsem se na něj podíval. Pokynul mi hlavou, ať jdu z komory. Čekal jsem, že mě
nakopne, nebo tak nějak, prý to lidi dělají, ale on ne. Byl charakter, na rozdíl od matky a dcery.
„Jé, Plyšáčku!“ slyšel jsem hlas Elišky a rozběhl jsem se bytem jako pes napříč somálskou
vesnicí. Jednou jsem slyšel o tom, jak se tam v tom chudém světě lidé mají a tomu psovi bych se
vůbec nedivil. Běžel jsem jako o život. Proběhl jsem kuchyní, prokličkoval mezi nohama lidské
- 23 -
samice, která vytahovala řízky z pánve. Lekla se a jeden upustila na zem. Na nic jsem nečekal a
ještě horký jej ukořistil, jeden neví, nebude-li toto poslední oběd v psím životě.
„Plyšáku, necháš to! Adame, ten čokl mi ukradl řízek!“ zařvala na svého muže.
„Byl malý, nebo velký?“ zeptal se jí.
„Malý, ale...“
„Tak ho nech, Eliška mu stejně dává zbytky od oběda!“
„Zamastí nám zase parkety v obýváku!“ křičela ještě chvíli. „Budeš to po něm uklízet...“
„To víš, že jo!“ pokynul muž hlavou a sedl si na gauč, zatím co jsem mezi gaučem a stěnou
potichu žral ten ukořistěný řízek a vrtěl přitom ocasem. Jo, když se daří, tak se daří.
„Plyšáku, kde jsi?“ volala na mě Eliška.
„Co to máš?“ pohlédl její otec od novin. „Co máš za zády?“
„Nic?“ řeklo děvče nevinně. Tušil jsem zradu.
„Ukaž!“
„Ale!“
„Tak honem, jestli jsou to...“ trval její otec na svém.
„Ale tati,“ bránilo se děvče.
„Víš, co jsi mi slíbila?“ řekl jí otec přísně. Eliška však byla rozmazlená a tvrdohlavější než já.
Dojedl jsem řízek a vykoukl ven, to jsem neměl dělat. Lidské mládě radostně zavýskalo a hnalo
se ke mně se šatečkami v rukou.
„Eliško!“ napomenul ji otec. "Jestli toho nenecháš, ty šaty ti vezmu!"
„Co to zase...?“ nakoukla do obýváku lidská matka, když uslyšela radostný výkřik své dcery a
můj naoko ustrašený štěkot. Právě včas, aby viděla, jak se po mně Eliška sápe s chtivým výrazem v
obličeji. Myslel jsem, že je to má smrt. Ano, trochu jsem strach měl, ale můj zvířecí pud - spolu s
psí hrdostí - zvítězil.
„Haf, haf...“ já na to a vyrazil jsem jako ohnivá střela. Podrazil jsem Elišku, pro jistotu ji kousl
do ruky, jen tak, aby se neřeklo. Proběhl obývákem, kuchyní a zastavil jsem se až před nedovřenými
dveřmi na schodiště. Ucítil jsem vůni dálek a dobrodružství. Na chvíli jsem zůstal stát u dveří a
poslouchal brekot Elišky a nadávky její matky. Otec mlčel, jen prohodil něco v tom smyslu, že si to
jako pes nemusím nechat líbit a že jsem očkovaný.
- 24 -
Ještě na chvíli jsem nasával vůni řízků, abych se otočil ke přivřeným dveřím a čumákem je
otevřel. Svoboda. Volnost. Bratrství. Konečně život bez oblečků pro panenky. Bez neustálého
ošahávání a pusinkování. Ty řízky už nějak oželím... Jsem přece pes! Vyběhl jsem ven po schodech
dolů, kde jsem tušil hlavní vchod do lidské králíkárny. Naneštěstí také byly otevřené, tentokrát
dokořán. Na Elišku jsem již nemyslel, teď vím, jak se cítil můj otec, když potkal mou matku. Kdo
ví, třeba si i já narazím někde v parku nějakou tu kněžnu a udělám jí hromadu štěňátek...
- 25 -
Část druhá: Povídková všehochuť
„Múzy jsou občas nenechavé a toto je výsledek obcování s nimi...“
- 26 -
Číslo popisné 1037-13A
„Ne vždy je vše takové, jaké se to na první pohled zdá. Více prozradit nemohu...“
*****
„Tak dělej!“ řekl jeden muž druhému v šeru chodby nedaleko schodiště jednoho z mnohých
činžovních domů, jakých je ve světě na tisíce. Kdesi zahučel výtah, avšak v tomto patře nezastavil.
„Vždyť dělám...“ odpověděl mu druhý. „Doprdele, co to dneska lidi dávají do těch dveří... Nedá
se to... Otevřít!“
„Ježíši, nekecej a makej!“ rozhlídl se muž kolem sebe, avšak chodba i přilehlé schodiště bylo
tiché. Dokonce i výtahy nejezdily tak často. Byla sobota a lidi se rozjeli do přírody. Kdo by trčel v
létě v tom horku doma? Leda tak blázen. S tím však také oba počítali. To je doba...
„Co pořád máš?“ zamračil se muž, kterého ten druhý pořád kibicoval.
Oba byli dvojkou k pohledání. Jeden vysoký, druhý malý. Ten vysoký byl tenký čahoun,
zatímco ten malý zase jako kulička. Jeden by myslel, že utekli rovnou z cirkusu. A oni ne, oni musí
být bytovými zloději. Kdesi cvakl zámek dveří...
„Tos byl ty?“
„Já? Ne, vidíš, že to nemůžu otevřít!“ zuřil ten malý, který se ani moc nemusel krčit u zámku
dveří, jež nesly označení: 1037-13A. „Jsme tu vůbec správně?“
„Vím já?“ sykl vysoký muž, který se nepřestával rozhlížet kolem sebe. Kouřil jako fabrika a
neustále odklepával horký popel na sešlapaný koberec.
„Musíš hulit i při práci?“ zeptal se jej nervózně malý muž. „Ještě to tu podpálíš!“
„Hovno podpálím... Kde to bylo?“ zeptal se jej čahoun. Vždyť ty neumíš otevřít ani krabičku od
zápalek!
„Co kde bylo?“ otočil se k němu malý muž a na okamžik se přestal pokoušet jej otevřít. „Co kde
bylo?“
„Někdo kdesi cvakl zámkem... Jestli nás tu někdo načapá... Nejspíš půjdeme zase sedět!“ řekl
čahoun ustaraně. „Už to máš?“
„Za chvíli... Lidi už dneska nevědí, za co ty peníze utratit... Bezpečnostní zámky...“
„Copak tu děláte?“ houkla na ně stará paní o berli, která vyšla z bytu naproti. V ruce měla
síťovku, na nohách předpotopní boty, jinak ji krášlil starý obnošený kabát a vytahané tepláky. Nač
se oblékat do gala, když byla samoobsluha hned za rohem? Nehledě na to, že ji tam všichni znali!
Bohužel...
- 27 -
„Copak, paninko? Co se děje?“ zazubil se na ni čahoun. Kde ta se tu vzala?
„Co by se dělo?“ zarazila se. „Je středa ne?“
„No vidíte, je středa a co?“ pousmál se čahoun a postavil se tak, aby babka neviděla na prcka,
který stále ještě něco tropil se zámkem dveří, které nemohl za boha otevřít. Kurva, ještě aby nás
chytli...
„Copak to tam ten váš kumpán šteluje?“ zamračila se a natahovala krk do stran, aby lépe viděla.
Čuměla skoro jako husa do flašky. Vysoký muž pokrčil rameny.
„To víte, zlomil se nám klíč v zámku a teď se ho snažíme vytáhnout ven!“ usmál se čahoun.
„Kolega je trochu hrr a zabral víc, než měl a to víte... Dneska se všechno dělá na levačku, nic to
nevydrží, ani ty klíče ne...“
„To máte pravdu!“ mávla babka rukou, zabouchla za sebou dveře a pomalu se vydala k
výtahům. Cestou se stále otáčela a sledovala, co tam ti dva vyvádějí.
„Nechcete přivolat výtah?“ předběhl ji čahoun a rychle přiběhl ke schodišti s výtahy. Rychle
několikrát stiskl přivolávací tlačítko, jakoby chtěl, aby ta bába co nejdřív vypadla. Cítil se před ní
víc jak nahý. To by bylo, aby nás chytili chlupatí jen kvůli takové staré krávě. řekl si v duchu.
„Už to bude...“ ozval se prcek. Zámek cvakl a pak nastalo ticho.
„Už to je?“ zeptal se jej nervózně čahoun. No tak, babo, pohni kostrou!
I babka se zastavila, přestože uslyšela, jak v jejich patře zastavil výtah. Dlouhán by dal nevím
co za kus páčidla. Měl sto chutí tu babu přetáhnout přes hlavu a pak hodit do výtahové šachty. Byla
stará a slepá, mohlo dojít k poruše a ona namísto do výtahu by čistě náhodou mohla šlápnout do
prázdna. Ani ta technika už dneska není, co bývala...
„A vodkaď vy vůbec jste? A co tu chcete?“ zeptala se babka znovu.
Opřela se jednou rukou o stěnu a dívala se střídavě na prcka u otevřených dveří a na čahouna
vedle ní. Čahoun se trochu kysele usmíval a prcek nejistě našlapoval střídavě na obě nohy, jako by
stál na velmi tenkém ledě. Nastalo takové ticho, že by i špendlík bylo slyšet na zem spadnout.
Přišli jsme to tu vykrást, ty krávo! zuřil vysoký muž v duchu. Jak se jen ten dědula jmenuje?
„Ale...“ řekl jí náhle čahoun. „To víte, pan Horáček... Zavolal, že nemá něco v bytě v pořádku!“
„Jak víte, že se tak jmenuje?“ podivila se.
„Tady, není to správná adresa?“ ukázal jí kus pomačkaného papíru, na kterém byla naškrábana
adresa s tipem na dobrý lup. Buď a nebo! Všechno a nic! Nyní se ukáže! Byla v něm malá dušička.
„A vy jste od technických služeb?“ znejistěla. „To víte, dneska chodí po světě lidi...“
- 28 -
„Jak jste to uhodla?“ zazubil se čahoun. Prcek začal na dlouhána divoce mávat. Byl bílý jako
křída, spíš vypadal jako socha z vápence... Mnoho nechybělo, aby se na chodbě natáhl jak široký
tak dlouhý. Vydrž, malej, vydrž! Baba vodjede a jdeme na to...
„Ty vole, pojď se podívat!“ řekl malý muž roztřeseným hlasem.
„Copak?“ zajímala se babka a již se chtěla vydat k otevřenému bytu.
„Ne, ne, ne, tam nemůžete!“ odbyl ji rezolutně dlouhán. „Co kdyby tam ucházel plyn? Ještě by
to s vámi seklo a co potom?“
„A kde máte masky?“ zeptala se jich babka.
„Jaké masky?“ zarazil se čahoun. Jaké masky má ta rachejtle na mysli? Kurva!
„No, na plyn?“ zeptala se babka nevinně.
„Jo, plynové masky?!“ poškrábal se čahoun na hlavě. „Kolega je má v té velké tašce, která leží
u něj na zemi. Vážně byste tu neměla zůstat...“
„A vy pana Horáčka znáte?“
„To víte, že ne... A jak bych mohl? Víte kolik máme denně práce?“ řekl jí čahoun. Stačí, že
známe od vidění tebe... Prcek se praštil do čela a zavrtěl hlavou.
„On je Horáček hodný pán...“ řekla babka. „Tvrdil, že mu v bytě uchází plyn a měl strach aby se
neotrávil, že jo?“
„No vidíte!“ usmál se a ohlédl se za prckem, který hodil dovnitř velkou tašku a stále se nehýbal.
Stál opřený o obrubeň dveří a otíral si rukou čelo. „Nemáte strach, že vám zavřou?“ zeptal se
čahoun slušně babky. Já ji snad vážně zabiju!
„Teď v poledne?“ znejistěla babka.
„No právě, vy to nevíte?“ snažil se ji dlouhán obalamutit. Vědět, že tě tu potkám, přibral bych tě
do party, babo!
„A copak?“ nechápala jej babka o berli.
„Teď o prázdninách je změna pracovní doby, ani my o poledni neděláme...“
„A co děláte teď?“ zeptala se jej babka nejistě.
„Teď? Teď ještě pracujeme, přestávku si uděláme až pak...“ zamyslel se čahoun. Teď tu s tebou
kecám a máme prostoje...
„Kdy pak?“ vyzvídala babka. Výtah už mezitím odjel bůh ví kam. „A nechcete něco přinést?“
- 29 -
„Až to tady doděláme, mladá paní!“ řekl jí čahoun bodře. Jestli todle nezabere, tak se picnu!
„Ale vy lichotníku jeden!“ usmála se babka a praštila jej berlí do nohy.
„Vážně, být tak mladší...“ řekl dlouhán a pobaveně babku pozoroval, jak se začala pýřit jako
šestnáctka. Prcek zalezl do bytu a něco v něm kutil. Na chodbu se nesly až prapodivné zvuky.
Ježíši, co tam ten debil dělá?
„To jde od pana Horáčka?“ zarazila se babka. Už byla na odchodu, natěšená čahounovými
komplimenty. I jemu se zdálo, že je to už dlouho a nejraději by se babky zbavil všemi možnými a
dostupnými prostředky.
„Asi nechal puštěnou televizi, to víte, staří lidi...“ řekl jí. Ani brvou nehnul, přestože lhal, jako
když tiskne. „A běžte, nebo vám zavřou a víte co?“
„Copak?“ zeptala se jej babka.
„Buďte tak hodná a přineste nám čtyři rohlíky a dvakrát dvacet deka šunky! Tady máte dvě
stovky a zbytek si nechte!“ podal jí čahoun peníze a znovu přivolal výtah. „Jo a ještě dvě minerálky,
pivo by sice bodlo víc, ale to víte... V práci nepijeme alkohol!“
„To jako myslíte vážně?“
„Smrtelně!“ řekl jí čahoun a podržel jí taktně výtahové dveře. Po pravdě však měl jen strach,
aby mu (i jí) ten výtah zase neujel. Klidně si ty prachy nech!
„A ať mu tam něco nerozbijete, pan Horáček je svatý člověk!“ řekla babka ještě z výtahu, než
čahoun zavřel dveře.
„Nebojte se, budeme v jeho bytě chodit po špičkách!“ ubezpečil ji čahoun a hned co se výtah
rozjel, se rozběhl za prckem. Tak, baba je v trapu... Pro Krista pána, co se tam děje?
„Koukej!“ ukázal mu prcek do otevřených dveří.
„Na co?“ nechápal jej dlouhán. „Starý pán má doma sbírku jako v museu?“
„Je to ještě horší...“ řekl mu prcek a takřka jej vtáhl dovnitř.
„Kurva, co to je?“ nechápal jej čahoun. Nesmrdí tu něco? A co je tohle? U svaté makrely...
Oba stáli ve dveřích a dívali se na rozlehlou krajinu. Na nebi létali ptáci. Slunce vidět nebylo,
ale vítr čechral nejen koruny stromů, ale i nedaleko stojící keře, stejně tak do pasu vysokou trávu.
Ode dveří se do dáli táhla úzká kamenitá pěšinka. Nedaleko se páslo stádo skotu, oba slyšeli, jak ty
krávy hlasitě bučí.
„Ty vole, to jsme oba ožralí?“ zeptal se čahoun prcka. „Co když tomu dědkovi vážně uchází
plyn?“
- 30 -
„Ale hovno, plyn bych cítil, mám nos jako ohař!“ zavrtěl prcek hlavou. „A vůbec, nekuř tady...“
„Vážně ne?“ zeptal se jej čahoun nevěřícně. Pan Horáček je nejspíš pánbůh...
„Mrtví nejsme, kousl jsem se do jazyka!“ ujistil jej malý muž. „Bože, co to je? V životě jsem
nic podobného neviděl!“
„Někdo jde!“ řekl čahoun a zatlačil prcka dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Ty rázem zmizely.
Kurva!
„Doprdele a dveře jsou pryč!“ ozval se prcek. „Co teď?“
„Co by, vydáme se po té pěšině, třeba někam dojdeme... Když už jsme tady?“
„Jestli tu v tom bytě je vážně puštěný plyn a oba jsme sjetí...“ zapochyboval malý muž. „Já se
dám asi na víru a toho loupení nechám...“
„Hovno puštěný plyn! Otrávit se za takovou chvíli? Vyloučeno...“ zavrčel čahoun. „Tohle je
jako z pohádky z Tisíce a jedné noci...“
„No právě!“ zahučel prcek.
Když tu nebe náhle zčervenalo a pak zčernalo. Několikrát zahřmělo a vítr prudce zesílil. Zdálo
se, že se blíží pěkná slota, ukrýt byl však v nedohlednu. A co je zase tohle? Konec světa? Nejspíš se
dám taky na víru... řekl si dlouhán.
„Asi bude pršet!“ řekl zcela zbytečně a pohlédl na prcka, zdali se mu to vše opravdu nezdá. To
čumíš, vole! Jako já...
„Asi...“ souhlasil prcek. „Myslíš, že nás ta babka se svačinou najde? Začínám mít hlad!“
„Netuším...“ řekl čahoun potichu a odhodil na zem nedopalek cigarety, kterou dokouřil až
takřka k filtru. Mnoho nechybělo a vykouřil by tu cigaretu celou. Mysli, debile, mysli!
„POZOR, NARUŠITEL!“ uslyšeli odněkud cizí hlas. „NARUŠITEL V RÁJI! RÁJ BUDE
ZNIČEN A ZNOVU STVOŘEN ZA PĚT, ČTYŘI, TŘI, DVA, JEDNA...“
„Doprdele!“ řekli oba najednou a pak se zablesklo. Poslední myšlenka, která se mihla
čahounovi hlavou byla: Bože, jak já tě nenávidím!
Ono hlasité „PLOP“ už neslyšeli...
- 31 -
Souznění...
Seděli vedle sebe na gauči a dívali se dopředu. Ona a on. Vypadali jako sourozenci, ale nebyli.
Ruce nesměle podél těla. Zdálo se, že na něco čekají. Čas ubíhal. Nevlekl se, ani neběžel. Prostě jen
šel svým obvyklým tempem. A oni se stále nehýbali, jen civěli před sebe. Ve vzduchu bylo cítit
napětí.
„Jak poznáme, že je ten druhý tím pravým?“ zeptala se.
„Zavři oči a představ si někoho, vedle koho bys chtěla být...“ řekl jí.
„Zavřít oči? Nebojíš se?“
„Čeho?“ zeptal se pro změnu on.
„Že když zavřu oči, neuvidím tebe, ale někoho jiného...“ řekla nejistě.
Na chvíli se na sebe podívali. Otázky zůstaly nezodpovězeny. Je konec? Skončilo to? Láska
vyšuměla do prázdna? Do zapomnění? Zvědavost vystřídal strach. Obavy. Co bude dál?
Dopadneme jako tisíce dalších?
„Uděláme to?“ zeptal se. V hlase měl nejistotu. „Pokud uvidíš svým vnitřním zrakem někoho
jiného, nebo budeš myslet na někoho jiného, můžeš odejít...“
„Ano, uděláme...“ souhlasila. „Ale... Co když tu někdo z nás zůstane sedět sám?“
„Jak jinak se dozvíme, zda jsme pro sebe stvořeni?“ zamračil se. Potkal nesčetně dívek, žádná
nebyla ta pravá, copak to nikdy neskončí? Život přeci není jen o hledání... Zůstali sedět, dali si ruce
do klína a nehýbali se.
„Budeme počítat do tří a pak zavřeme oči a otevřeme je, až napočítáme do třiceti...“ řekl jí.
„A pokud před očima uvidíme někoho jiného, než nás dva?“ zeptala se tichým hlasem.
„Pak dotyčný odsud odejde, bez rozloučení...“ řekl se slzou v oku.
„Dobře!“ přikývla.
„Raz... Dva... Tři!“ řekl a zavřel oči. Začal v duchu počítat do třiceti. V místnosti bylo ticho a
pak... Pak slyšel kroky na koberci a vrznutí dveří... Dvacet osm... Dvacet devět... Třicet! Měl co
dělat, aby nepočítal dál.
Je pryč? zděsil se. Odešla?
Slyšel kroky na koberci. Vrznutí dveří a dál už nic. Takřka nedýchal. Bál se otevřít oči. Srdce
mu divoce bušilo. Snažil se napnout uši, jak jen nejlépe dovedl. Ale nic neslyšel. Byl přesvědčen, že
je v místnosti sám. Ano, byl sám, tak jako pokaždé... Otevřel oči a pohlédl na svou levou stranu.
- 32 -
Nebyla tam. Nadechl se a naprázdno polkl. Dveře byly otevřené. Vyzývavě na něj hleděly. Je
konec? Znovu?
Z očí mu ukáply dvě velké slzy. Byla ona ta pravá? Sklonil hlavu a zůstal přimraženě sedět na
gauči. Když tu... Někdo mu sáhl nesměle na pravou ruku. Otočil se a lekl se podruhé! Takřka se mu
zastavilo srdce.
„Ty jsi... Neodešla?“ podivil se. Nevěděl, zda se smát, či brečet. Usmívala se a hleděla na něj se
slzami v očích. Připadal si jako v nějaké blbé telenovele. Ale mohl za to sám. To on začal tuhle hru,
nikdo jiný. „Ale co ty kroky a dveře?“
„Chtěla jsem tě vyzkoušet!“ usmála se. „Zahrát si s tebou svou vlastní hru...“
„Tys neměla zavřené oči?“ nechápal.
„Ne,“ pokrčila rameny. „Vlastně ano, na prvních pět vteřin...“
„A pak?“ zeptal se.
„Pak jsem už zavřené oči mít nepotřebovala...“ usmála se.
„Jak jsi věděla, že jsem ten pravý?“
„Dívala jsem se, jak nastražuješ uši, když jsem šla po koberci a schválně udělala, aby dveře
zavrzaly co nejhlučněji! Pak jsem se jako myška přikradla zpět a sedla si na gauč. Nevnímal jsi mě,
byl jsi jako v transu...“ řekla mu a pohladila jej po rameni. „Věděla jsem, že se neohlédneš na
druhou stranu!“
„Ale...“
„Nepotřebovala jsem se dívat skrze zavřené oči. Viděla jsem tě v reálu...“
„Takže jsem ten pravý?“ zamyslel se. „A láska?“
„Ta buď je, nebo není!“ usmála se.
„A jak to poznáme?“ stále si připadal jako v zemi Za zrcadlem.
„Když se bojíme, že toho druhého ztratíme, když nám na dotyčném záleží...“ pokrčila rameny.
„Prostě to víme a basta...“
Oba se zvedli z gauče a odešli otevřenými dveřmi. Nejistota a strach zůstala kdesi u gauče, na
kterém ještě nějakou chvíli byly vidět otisky jejich těl. Vzduch se pročistil. Slunce začalo znovu
svítit. Temná mračna odvál vítr. Dokud ti dva znovu nezabloudí. Existuje jedno slůvko a není jím
láska, ale souznění...
- 33 -
Povídková
Rozhodl jsem se, že si splním své staré resty a bych to měl hotové najednou, vložil jsem
všechny tři kratičké povídky (či zamyšlení) do jednoho většího celku.
*****
*** Povídka první – komáří ***
Být komárem není lehké. Věčně se nalítáte. A to nehledě na možná zranění či případné
karamboly. Takový komár musí být neustále v pohybu, aby nedošel úhony. Díky tomu, že pije nejen
lidem krev, má mnoho nepřátel. Lítá sem a tam a shání si potravu. Ale nenechte se mýlit, krev sají
jen komáří samičky. Proč zrovna ženské? Kdo ví? Ženská toho prostě více stihne naráz, vše si
ohlídá, za vším si zaletí, kam se na ni hrabou chlapi.
V ten den se blížil čas svatby. Ano, i komáři se žení. Nemusí se jen ženit všichni čerti, když je
venku slota. Určitě to znáte, když leje a blýská se a hromy divobijů... Komáři jsou aktivní za všech
okolností. Létají nejraději za horkých letních večerů a soutěží s malými kousavými muškami, kdo
víc komu bude pít krev.
Ale vraťme se ke svatbě. Ženil se komár. Takový milý, hodný a sympatický chlap. A dočista
zblbnul. Kdo to kdy viděl? Oženit se. Takovou hloupost snad může napadnout jen chlapa. Jo, to by
mu vyhovovalo, sedět doma na gauči, dívat se na komáří televizi a nic nedělat. Zatím co ženská lítá
po světě, div si nestrhá křídla. Ono to není jen tak, mít jazyk na vestě a pískat si pořád tu svou...
Večer byl na spadnutí. Bylo horko. Sluneční kotouč se chystal zapadnout za hory a z posledních
sil pral do všeho o sto pět. Snad se tam Ti nahoře rozhodli dohonit plán, když se celé dni jen flákali.
Nikomu se do ničeho nechtělo a snad jen mravenci ve vysoké trávě a pod listy keřů do úmoru
pochodovali sem a tam a zpívali si své pochodové písně. Taky možnost, jak strávit letní večer.
Na palouku u lesíka na okraji městečka bylo rušno. Mouchy a komáři měli snad cvičení.
Světlušky si vybíraly co nejlepší místo, aby dokonale osvětlily onu slavnostní chvíli. Ženich ve
fraku byl připravený. Hosté také. Oddávající se sice mírně motal, ale to neměnilo nic na faktu, že
byla svatba na spadnutí. Jen nevěsta byla stále bůh ví kde!
Co se stalo? Že by ji potkala nemilá nehoda? Komár nelítá na letecký benzín. Nemůže mu dojít
palivo. Nemá sice radar, ani navigační přístroje, ale ví své. Snad naši budoucí nevěstu nepřiplácl
někde kravský ocas, nebo mucholapka, aby se ze svatby nestal hned pohřeb. Ano, i to je možné...
Čas ubíhal. Slunce zmizelo za obzorem a světlušky vyzkoušely své lampičky. Svatebčané z dlouhé
chvíle pozvedli číše alespoň čistě na zdraví ženicha a dali se do popíjení krve s vysokým obsahem
alkoholu.
No, uznejte sami, svatba a bez chlastu? Kdo to kdy viděl. Než padla tma, byli všichni komáři,
mušky i světlušky pod stolem. Svatba se zvrhla v "grupnsex". Byl to děs. Jen ženich smutně dřepěl
před oltářem a bulil, že se mu ztratila jeho milá. Měl by se radovat, že zůstane sám a nebude pod
papučem. Když světluškám došly baterie, propadla se mýtina do tmy. Mravenci pohotově odnesli
všechny svatebčany do bezpečí nedalekého remízku a palouček zůstal osamocený a tichý, jako by
- 34 -
se nic nedělo.
Jen náš komár ve fraku stále seděl na svém místě a trucoval. A kdyby jej nezašlápla zatoulaná
kráva, snad by tam trucoval dodnes...
*** Povídka druhá – gulášová ***
Všichni jste nejspíš četli onu povídku od jistého pana Šímy, ve které se zápletka točila okolo
guláše, který byl hlavní postavou samotného příběhu. Nesmíme zapomínat ani na onoho tlustého
pána, který tento guláš spořádal, bez něj by byl celý příběh nekompletní. Jako divadlo bez
patřičných kulis a kostýmů jednotlivých herců.
Guláš je jen gulášem! Řeknete si nejspíš. Ano, pár knedlíků, trochu masa a obarvené vody. Nic
víc a nic méně. Co na tom? No jo, ale to by ten guláš nesměl mluvit, myslet a cítit. Ať už jako
celek, nebo jeho jednotlivé části samostatně. Ono je sice naprosto irelevantní, co si myslí guláš před
tím, než jej kdokoliv z lidí sní, že ano? Ale nebylo by špatné zjistit, jak se asi cítí takový rozkousaný
houskový knedlík, maso, či samotný vývar, když se mísí se žaludečními kyselinami po cestě ústní
dutinou a jícnem.
„Už jsme tady?“ zeptal se rozkousaný kousek knedlíku.
„Už jsme dorazili? Jsme u cíle?“ ozvala se jeho další část plavající nedaleko.
V žaludku bylo poměrně těsno. Teplo. A aby toho nebylo málo, jeho stěny se rytmicky – pomalu
avšak jistě – pohybovaly sem a tam a čeřily onu nevábnou hladinu, ve které plavalo kde co.
„Mamí, to je ale smrad! A co tu plave všude kolem za hnus?“ zeptal se kousek nerozžvýkaného
masa jiného kousku, který měl také štěstí, že jej hladový člověk spolkl najednou.
„Zvykneš si...“ dostalo se mu odpovědi.
„Tohle je jen začátek,“ řekl věcně rohlík ze snídaně. „Čeká nás ještě pěkný sešup střevy a
nakonec skončíme...“
„V řiti!“ řekl kdosi. „Přiznejme si to! Budeme všichni v hajzlu, pokud vůbec...“
„Takový je úděl lidské potravy!“ řekl nábožně kousek vaječného bílku. „Bůh si toho žádá,
abychom se proměnili v...“
„Neříkejte to! Jsou tady děti!“ osočil se kousek masa z guláše.
„A není to jedno?“ zavrčelo rozkousané kolečko salámu.
„Všichni se rozložíme smícháme a...“ pronesl trojúhelník sýra, který se zvolna měnil v
pochybné rozpláclé nic.
„Ano,“ pokračoval vaječný bílek. „Čeká nás dlouhá cesta utrpení, ale na jejím konci nalezneme
- 35 -
světlo na konci tunelu!“
„Amen!“ řekl hned vedle plavající kousek knedlíku. „Ale čekal jsem, že to bude větší legrace.
Kdybychom mohli sledovat cestu potravy lidským trávicím traktem a rozumět, o čem se baví
jednotlivé části již natrávených poživatin, nejspíš bychom nevycházeli z údivu. Ono, tísnit se v
temných, špinavých a nevábně páchnoucích tunelech, neustále tlačeni vpřed, aniž bychom věděli,
jaký to má všechno účel – ani ono náboženství oslavující cestu potravy do hlubin člověčího těla
také vše dostatečně nevysvětlí.
„Jé, mami, tady je nějaká odbočka!“
„Na to se vykašli, to je slepé střevo!“
„A co tady? Není to nějak širší?“
„A, to jsme v tlustém střevě, vyšťavení, přeměnění do jiného stavu...“
„Já budu mít miminko, mami?“
„Ne, miláčku, ale brzy se přesuneme jinam!“
Copak si myslí potrava proměněná do podoby lidského exkrementu, to si raději ani netroufám
domyslet. Vše jednou začíná a vše jednou i skončí. Potrava splnila svůj účel a co nebylo využito, to
bylo vyloučeno, aby s hlasitým „šplouch“ dopadlo do záchodové mísy.
„Budeme se koupat? Jupííí!“ a bylo ticho.
Tedy, úplné ticho ne, protože než přišel ten strašný vír, který je všechny spláchl bůh ví kam,
ozvalo se ještě: „A jsme v hajzlu, já to věděl!“
*** Povídka třetí – šotčí ***
Nikdo na ně nevěří a každý zároveň ví, že existují. Ano, řeč je o šotcích. Zvláštním druhu
skřítků, kteří škodí všem lidem, jež chtějí cokoliv sdělit psanou formou komukoliv. Stručně a jasně
řečeno, šotci jsou tu proto, aby v autorově textu nasekali co největší paseku. A nenechte se mýlit,
jsou na to řádně školení a také musí projít určitým vzdělávacím systém. Od šotčích školek, až po
univerzitu, to podle toho, o jaké platové zařazení se ucházejí.
Dělat chyby v textech žáků prvního stupně je prkotina oproti dělání překlepů v textu
vysokoškolských studentů. Ono i u běžného člověka je mnohdy těžké udělat mu v textu řádnou
paseku. Kaňky už dávno vyšly z módy a s nástupem textových editorů a kontroly pravopisu to mají
šotci ještě těžší. Naštěstí i oni studují výpočetní techniku a způsoby, jak ošálit programy, aby
nepracovaly tak, jak to mají nařízeno ve strojovém kódu.
Když se ohlédneme do historie, měli nejvíce práce šotci, kteří autorům strhávali pera a propisky
- 36 -
nežádoucím směrem, aby vzniklo jiné slovo, než člověk původně zamýšlel, popřípadě mu tlačili na
ruku tak usilovně, až vznikla kaňka. S nástupem psacích strojů sice oné dřiny ubylo, ale jeden se
zase naskákal. Každý šotek se musel specializovat na daný prst, pokud autor psal všemi deseti, aby
jej šotek přinutil bouchnout tím či oním prstem do jiné klávesy. Jenže, hopsejte celý den zavěšení na
prstech sem a tam po klávesnici. Jednomu z toho pěkně dlouho do noci buší v hlavě.
S nástupem počítačů ubylo hluku v pracovním prostředí šotků. Jak je všeobecně známo, dobré
klávesy jsou povětšinou tišší a mají pěkně lehký zdvih. Šotci se tolik nenadřou, poskakují si po
klávesnici a tančí své kreace, aby občas dupli patou na nepatřičnou klávesu, či rovnou na klávesu
„Delete“ nebo „Backspace“, aby alespoň zrušili nějakou tu mezeru, když už píše autor spisovně a
gramaticky správně. Pokud šotek nemůže nic udělat v textu samotném, pak alespoň zkomolí
autorovi název souboru, aby jej při příštím otevření nemohl najít a musel celý text přepsat, či napsat
znovu.
Jak vidíte, je šotčí povolání velmi náročné. Ale ruku na srdce, nebyla by to nuda, kdyby tito
malí prevíti neexistovali a nedělali nám v textu různé nepřístojnosti? Nuže, až budete mít z diktátu
pětku, nebo ve vaší diplomové či jiné práci bude nějak podezřele plno překlepů, vzpomeňte si na
ně. Na malé tvory, kteří jsou živi jen ze své práce a nekonečného poskakování po klávesách
počítače, psacího stroje, nebo při posilování se špičkou plnícího pera. Šotkům zdar!
*** Konec ***
________________________
Poznámka pod čarou:
Komáři opravdu lidem sají krev, stejně tak je pravdou, že pijí jen komáří samičky, ovšem myšlenka,
že se komáři žení je naprosto zcestná, stejně tak jakékoliv texty o komárech, včetně říkanky:
"Komáři se ženili!"
Společenství trávicího traktu poukazuje na fakt, že ty neustálé stížnosti potravy už nemůže
poslouchat, zároveň přiznává, že s tím nic nenadělá. Odbory nemají jak potraviny a pochutiny, tak
trávicí trakty. Jakékoliv připomínky z obou stran jsou bezpředmětné. Šímův trávicí trakt vzkazuje,
ať se jde autor nažrat a nemyslí na hlouposti...
Předseda šotčí komise neruší za správnost textu, protože se předsedající domluvili, že tomu
prevítovi, který si říká Šíma, řádně zatopí. Distancují se od všech informací podaných v tomto textu
a považují je za zcestné a nepravdivé. Podle jejich vyjádření pracují mnohem usilovněji a nejeden
šotek se těší z bakalářského, nebo jiného titulu. Najde se i jedinec, který má u svého jména titul
docenta či kandidáta šotčích věd.
- 37 -
Povídková 2
Múzy mě stále pokoušejí, bohužel mnohdy ve špatném "směru" a tam, kde by měly makat,
nemakají, právě naopak... Takže vám tímto předkládám tři krátké texty v jednom, zdalipak
uhodnete, jaký společný jmenovatel všechny tři povídky (mikropovídky) spojuje? Ale pšt! A šotkům
zdar!
*****
Opilec
Noc byla na spadnutí. Venku foukal studený vítr. Po nebi pluly šedé mraky a zpoza ně
vykukovaly hvězdy a rohatý Měsíc. Bylo léto. Alespoň podle kalendáře. Hanka seděla za stolem s
rukama pod hlavou. Hodiny v kuchyni odtikávaly vteřiny, které se až nezvykle vlekly. Právě jí běžel
v bedně její oblíbený seriál, ale nedbala toho. Na sledování telenovely, neměla chuť. Na plotně
stydla večeře.
"Kdepak ten zatracený lump zase vězí?" zeptala se polohlasně. A to jí slíbil, že se vrátí včas
domů. Dnes jej v práci povýšili. Samozřejmě to musel jít s kolegy oslavit. Tvrdil jí, že se vrátí včas
a v pořádku. Bylo deset pryč a on nebyl stále doma. Několikrát se mu snažila zavolat, ale měl
vypnutý mobil.
"Já ho..." třískla do stolu. Věděla, že není zvyklý. Bůh ví, jak dopadne a kde skončí. Už chtěla
vstát od stolu a sednout si na chvíli do obývacího pokoje, když tu zarachotil klíč v zámku. Na
chodbě byl chvíli rozruch, slyšela nějaké hlasy, smích a pak ticho. Dveře se otevřely a do předsíně
vpadl její muž. Vlastně spadl. Byl celý špinavý, jako by se válel v kanále. Od huby mu šla pěna.
Nejspíš to byly zvratky.
"Pro Krista pána, to ses musel tak zřídit?" zeptala se ho. "Kdyby ses viděl? Vypadáš jako... To je
děs! Počkej, až budeš střízlivý!"
"Au, ne- nebij mě!" zablekotal. "Měl, měl jsem jen dvě piva... To, to je můj střízlivý odhad..."
"Jasně," zamračila se. Vtáhla jej dovnitř, ať nedělá ostudu na celý barák, beztak už
povyskakovaly ze dveří hlavy všech zvědavých spolunájemníků. Špatné zprávy se nesou rychleji,
než ty dobré. To zase bude řečí! Zabouchla dveře a zula svému muži boty, pak jej svlékla do
spodního prádla a jeho špinavé oblečení hodila do koše na prádlo.
"Doufám, že ti to stálo za to!" mračila se jako letní bouřka. "Až budeš zase při sobě, tak si to
povíme!"
Namísto odpovědi ji pozvracel. Nechybělo mnoho a ohodila by jej také. Naštvaně jej s hekáním
odtáhla do koupelny a ani netušila kde v sobě vzala tolik síly, aby jej přehodila do vany, ve které jej
vysprchovala studenou vodou. Hekal jako postřelený kanec, nadával jako špaček a kdyby uměl
pohledem zabíjet, byla by nejspíš stokrát mrtvá. Nechala jej tak, svlékla ze sebe špinavé oblečení a
opláchla se v umyvadle.
"A nezabij se na mokré podlaze!" zavrčela. "Zítra se uvidíme, počítej s tím, že si všechno
uklidíš..."
- 38 -
Namísto odpovědi zahýkal jako rozdováděný lachtan a usnul ve vaně.
*****
Zajatec
Už ani nevím, jak dlouho jsem v téhle díře. Za mřížemi. Je mi zima. Není tu ani pořádné světlo.
Spím na jakési staré slámě a dělám pod sebe jako malé dítě. Občas mi tu sice poklidí, přijdou z
vidlemi, naženou mě do kouta a pak tu špínu zhruba shrabou. Nakonec postelou novou slámou. Ze
začátku je to pohodlné, ale časem i ta brzy zasmrádne.
Ze tří stran kamenná stěna a z jedné mříže. Depresivní pohled. Být každý den i noc zavřený, to
optimistickému pohledu na svět příliš nepřidá. Jsem odsouzený na smrt. Ještě lépe: stal jsem se
odsouzencem na smrt už od chvíle, co jsem se narodil. Nevěříte? Copak nemají všichni tvorové
právo na důstojný a užitečný život? Proč se někteří musí narodit jen proto, aby zemřeli? Pocházím z
početné rodiny. Netuším, jak nás máma dokázala všechny uživit. Bylo nás tolik. Žádné z dětí
nezemřelo. Po čase nás však rozdělili a já už svou matku nikdy neviděl.
Čas se vleče. Je to děs. Díky aspoň za ty sny, kdy se proháním na svobodě a užívám si... Čeho
vlastně? Nikdy jsem neviděl slunce, mraky, nebe... Nikdy jsem nezakusil, jaké to je nechat se
smáčet deštěm. Pořád trčím jen na jednom místě. Sním o volnosti, o lásce, o naději. Ano, přestože
vím, že naděje již pro mne dávno zemřela, pořád doufám, že se něco změní. S každým jídlem, které
mi přinesou mě pozorují a sledují, jak se mi vede. Snad abych jim nezemřel předčasně. Ani netuším,
proč jsem tady. Obvinění ani soud si nepamatuju. Co jsem provedl tak strašného?
Snad jen to jídlo je jediným rozptýlením. Na druhé straně, kdo to má pořád žrát. Jedno a to
samé, copak ti kuchaři neumí uvařit i něco jiného? Uvařit? I to je silné slovo. Namočený chleba v
teplé vodě. Občas brambory a zbytky z oběda. Jo, páni se mají... Já musím dojídat jen zbytky.
Divím se, že jsem už nenatáhl brka. Ovšem... Podvědomě tuším, že jednou mi nic nepřinesou.
Přijdou s prázdnou a přijdou si pro mne. A pak? Kdo ví, co bude pak. Možná existuje nebe i pro
mne...
*****
Obchodník
Peníze hýbou světem. To snad ví každý. Bez peněz do hospody nelez. Za peníze v Praze dům.
Bohatí lidé se topí v luxusu, zatím co ti chudí bloudí ulicemi a žebrají... Svět je zvláštní místo, kde
se moc peněz sráží s chudobou. Mým úkolem je alespoň trochu té chudobě zabránit, ale je to velmi
těžké. No, posuďte sami, kde nic není, ani smrt nebere. A nastřádat těch několik zlatek za měsíc mi
mnohdy přijde jako pořádná dřina.
Lidé jsou na jedné straně hrozně šetrní, pro korunu by si nechali koleno vrtat, zatím co na druhé
straně se honí za kdejakou slevou a přitom utratí nehorázné množství peněz. A ještě se chválí, že
ušetřili. Chodí za mnou, zda bych jim nepůjčil. Ale ano, pročpak by ne? Ale jaké mi dáte záruky, že
ty peníze ještě někdy v životě uvidím? Ne nadarmo se říká, že zadarmo ani kuře nehrabe.
Občas si připadám jako nedobytný trezor. Jindy jsme rád, když mám u sebe alespoň děravou
vindru. Doba je zlá a jedna krize střídá druhou. Pomalu není co spořit. A banky vám tady nic nedají,
pokud nemáte čím ručit. Když má člověk práci, může se cítit jako král. Chuďas nedostane nic.
- 39 -
Nemůže do krámu, do divadla, do kina, ani do hospody. Nejen podle šatů se pozná člověka. Ale to
jsem zase odbočil.
Hlavně nezapomínejte na to, jak důležité je šetřit a ukládat si peníze stranou. Nikdy nevíte, k
čemu je budete potřebovat. A bez koruny není ani milión. Tak dobře, ani ta tisícovka! Nebo stovka.
Níž už nepůjdu, protože si dneska za korunu už nic nekoupíte. Jo, inflace dokáže pěkně znehodnotit
měnu. A když ne ta, tak státní dluh a schodky ve státním rozpočtu. A kdo za to může? Mí kolegové
ve vládě? Že také nespoří? Není nad odpovědný přístup k životu. Tak se mějte, musím končit, práce
volá!
- 40 -
Štěňátko...
Tak, tato povídka mě napadla čistě náhodou, když jsem si prohlížel jeden "dámský časopis"
a myslím to ve vší počestnosti, jmenoval se: "Květy pro ženy". Říkal jsem si, že jsou tam samé
modelky, nebo hezké holky a co ty méně hezké, jak k tomu přijdou?
*****
Zaplivaná a zakouřená hospoda kdesi na periférii nedaleko nákladního nádraží a zastávky ČD,
ve které bývá nejvíce rušno v pozdních odpoledních hodinách a večer. Dlouho do noci otevřeno
nemá, ještě než se vrací dělníci z odpolední směny, bývá zavřeno. Její vedoucí je divný. Ne, není
kozlem a nedělá reklamu na jisté nejmenované pivo, ale je prostě zásadový. A tak to má být. Jak
říká jedno přísloví: „V nejlepším přestat!“
Smráká se. Léto je na spadnutí. Dny se prodlužují a v devět hodin je ještě světlo. Tedy, trochu
světla, protože slunce to balí před devátou a na šichtu vstává až někdy ráno. Do zavírací hodiny
zbývá ještě dost času. U jednoho ze stolů sedí dva muži. Oba jsou naprosto tuctovými zákazníky a
fakt, že jde takřka o štamgasty na tom nic nemění. Kolem stolů vrtí zadkem postarší obtloustlá
servírka, kterou by si v šeru v nejlepším případě i střízlivý člověk spletl s mývalem.
„Vidíš tu ženskou?“ zasměje se menší z mužů. Jmenuje se Mirek. Je svobodný, o ženách více
mluví nežli koná, ale je mu to šumafuk. Být svobodný je přeci dneska devíza. Co z toho, když je
jeden ženatý? Když se nedostane pod pantofel, či jej žena nezapřáhne do chomoutu, může si
gratulovat.
„Vidím!“ přikývne druhý, větší. Říkají mu Martin. On naopak do toho vletěl po hlavě již po
osmnáctém roce svého života. Jak se říká: „Jednou si štrejchnul a už do toho spadl!“ Rodiče jej
oženili proti jeho vůli, když už si něco se slečnou začal, neměl by ji nechat na holičkách, přestože je
dneska v módě platit alimenty a otáčet se po jiných sukních.
„Tu bych nechtěl ani před mrtvicí!“ řekne Mirek a dopije pivo v upatlané sklenici. Hostinský si
patrně na pořádek nikdy příliš nepotrpěl. Oba by nedali ruku do ohně za to, že mu v kuchyni běhají
myši pod nohama. A kocour nikde. Do kuchyně sice žádné zvíře nesmí, ale řekněte to myši. Neumí
číst ani psát a cizím řečem nerozumí.
„Je škaredá jako čert...“ mávne rukou Martin a hlasitě škytne.
„Ty, poslyš a jak to, že tě stará nehoní? Jak je možné, že tu denně vysedáváš a nemusíš se starat
o ni a o dítě?“ zamračí se Mirek.
„O ženských víš hovno!“ zakaboní se Martin. Na okamžik se jeho pohled střetne s pohledem
oné servírky, která jej nejspíš i přes všeobecný hluk v sále slyšela. Čert by mohl závidět šklebu,
kterým Martina počastuje, div mu nezkysne pivo na dně sklenice. „Do prdele, tu tak potkat venku
na ulici, tak mě trefí šlak!“
„Vždyť to říkám!“ přikyvuje Milan. „A poslouchej, ty akademiku přes ženský, kam bys zařadil
tuhle?“
- 41 -
„To je desítka!“ řekne mu Martin. „Je škaredá jako noc, škyt... A jeden by s ní nešel, ani kdyby
byla... Byla poslední ženskou na světě!“
„Nekecej?“ zamyslí se Milan a velmi nenápadně se ohlédne za ženou, která vyhazuje zadkem
jako pivovarský valach. Nevěnuje jim naoko sebemenší pozornost a sbírá prázdné půllitry od
štamgastů, aby je vzápětí vyměnila za plné. Nikdo se ji neodváží poplácat po zadnici. Poslední
člověk, který to zkusil, ležel do rána v příkopě před hospodou a nevěděl, čí je. „A jak musí vypadat
potom taková... Jednička?“
„No, jak bych ti to... To je holka krev a mlíko! Dívčina ke všemu svolná, s jiskrou v oku a
tělem, které by stálo za hřích...“ zasní se Martin. Kdesi třísknou dveře od lokálu. Zase se nejspíš
nějaký ožrala vypotácel ven, aby se vyčůral do křoví u hospody. Bůh ví proč, ale WC v této
hospodě nefungovalo již odnepaměti a hygienikům to bylo vždy jedno.
„Kecáš!“ zamračí se Milan. „Poslouchej a jak vypadá ta tvoje?“
„Milada?“ zarazí se Martin a hned se opraví, aby se před kamarádem neshodil: „Miládka?“
„Hihihihi...“ zasměje se Milan. „Miládka! Už vidím, jak se před ní...“
„Vole!“ přeruší jej Martin. „To ti je... Co ti budu povídat!“
Milan sleduje, jak si jeho kamarád od mokré čtvrti zapaluje další Startku a labužnicky
vydechuje cigaretový kouř. Pak mu najednou zatrne a on ztuhne jako Lotova žena, která nedbala
zákazu Boha nejvyššího a otočila se k hořící Sodomě a Gomoře. Div se také nepromění v solný
sloup.
„Co je?“ zadívá se na něj Martin skelným pohledem. „Co se děje?“
„Ale... Nic!“ řekne Milan s očima stále upřenýma na ženu, která by servírce ze zdejší hospody
div z oka nevypadla. Vypadá, jako by dotyčná na něj tiše promlouvala a něco mu ukazovala. „Tak
povídej, jaká je... Miládka?“ pokračuje Milan se zvláštním odstínem hlasu.
„Ti to říkám... Je jako rusalka... Oči nebeské, blond vlasy... Prsa jako dva pomeranče, břicho
ploché, široké boky... Zadek jako šestnáctka a... Hotové štěňátko! Ty nevíš, co je to štěňátko? To je
ženská, která si ráda hraje...“ zarazí se Martin. „Proč? Proč se tak blbě tváříš? Uletěly ti včely?“
„Kecáš!“ řekne mu Milan a málem přitom vystřízliví. Temný stín se neslyšně postaví za
Martinovu židli a už se zdá, že se na něj zřítí jako letní bouřka.
„Nekecám, jak to můžeš vědět?“ zachechtá se Martin a s mlasknutím dopije další půllitr a
zhluboka natáhne do plic kouř z pomalu dohořívající cigarety. „V životě jsi ji... Škyt... Neviděl!“
„No...“ přivře Milan oči. „Třeba ne... Ale... Jedna rusalka stojí za tebou, má ruce v bok a ve tváři
pomstu...“
„Cože?“ otočí se Martin na židli, div si nevykroutí krk. „A... Ahoj, Miládko!“
- 42 -
„Máš hodinky?“ zeptá se jej jeho saň.
„Mám...“
„Naučili tě ve školce, kolik je hodin?“
„No, naučili...“
„A naučili tě ve škole rodné řeči?“
„Naučili, ale...“ nedořekne. Dostane takovou facku, že se pod ním zlomí židle, div při tom
držkopádu nevrazí bradou do stolu. V hospodě je rázem ticho, že by bylo slyšet špendlík na zem
spadnout. „Au!“
„Tak...“ řekne mu Milada rázně. „A teď vstaň, zaplať útratu, řekni ahoj tady kamarádovi a
půjdeme!“
„Ale... Miládko... To snad...?“ zmůže se na slabý odpor, který však jeho žena rázně utne
pohledem. I servírka se zastaví v poletování mezi stoly a se zvláštní jiskrou v oku pohlédne na
Martinovu ženu. Obě vypadají, jako by si z oka vypadly. Snad jen ďábel sám tuší, zda nejsou obě ze
stejného vrhu. Tedy... Jednovaječnými dvojčaty.
„Máš děti?“ zeptá se jej ostře, kdyby mohla, pohledem by rozřezala na kusy všechny okolo.
„Mám, s tebou...“ řekne. Neměl to dělat. Další rána! Opět přijde nečekaně. Martin si připadá
jako v Sarajevu. Tam alespoň lítaly kulky, tady facky. Tohle byla druhá, pokud jich bude také sedm,
nejspíš jej odnesou funebráci.
„A ty nevíš, v kolik se chodí z práce?“ zasyčí jako had. „A ty nevíš, kolikátého je?“
„Vím...“ špitne a plive přitom kolem sebe krev. Podařilo se mu spadnout ústy na tvář.
„Dneska jsi tu chlastal naposled!“ ukáže na něj palcem. Zvedne jej ze země, jako by byl pírko a
strká jej před sebou k servírce. Naštěstí na ně kývne pan hostinský, jinak by náš hrdina nejspíš
umřel v obležení obou žen. Jedna je hezčí než druhá, kam se hrabou všechny missky...
„Tak krev a mlíko? Štěňátko?!“ zasměje se Milan, ale také raději svěsí krovky, protože hrozí, že
mu Miládka ubalí také jednu na rozloučenou. „Dobrou noc, paninko!“
„Brou!“ řekne mu a otočí se. Svému muži nevěnuje pozornost. V sále je stále ticho. Muži
zaraženě čumí do půllitrů, jakoby netušili, z které strany to přijde. Jen ona servírka se blaženě
usmívá a vítězně pokyvuje, že čas pomsty konečně nadešel.
Od té doby hostinsky Martina ani Milana nikdy ve svém hospodě neviděl. Jen na stěně u stolu, u
něhož došlo k oné památeční facce, zůstaly na stěně dva bílé kříže. Památka na další štamgasty,
kteří odešli na odpočinek. Nakonec, po desátém pivu jsou všechny ženský stejně pěkné a jen Bůh
ví, jak Martin vůbec ke svému štěňátku přišel...
- 43 -
Úvaha o (nad) nesmrtelností chrousta
Za případné překlepy mohou nejen šotci, ale i chrousti, kteří jsou velmi neradi, když se o
nich píše. Proč? Chtějí zůstat stále na okraji zájmu ze strany lidí. Nakonec, co je lidem vůbec po
tom, jak žijí a v co věří? Či čím se zabývají? A přiznejme si to otevřeně, jde naprosto o účelovou
úvahu, kterou jsem slepil po přečtení několika jiných úvah na SASPI (snad dopadne má úvaha
lépe)...
*****
Ono se řekne: Chroust. Ano, přiznejme si, jde o poměrně nevzhledného brouka, který se může
některým lidem zdát přímo ošklivým (nehledě na možnou štítivou – až odmítavou - reakci ze strany
člověka). Představte si, jak si vykračuje po vaší ruce – od dlaně k rameni – a v duchu si říká: Kam
jsem to zase vlezl? Jaký vztah můžeme k onomu brouku nabýt? Co pro nás může znamenat? Čím
pro nás může být? Vždyť jde jen o obyčejného zástupce hmyzí říše. Ovšem nenechme se mýlit, i ten
nejposlednější tvor může být nejen pro člověka důležitým (například už jen z toho důvodu, aby se o
něm mohly vést řeči).
Chroust obecný (latinsky: Melolontha melolontha) je asi tři centimetry dlouhý, hnědě zbarvený
brouk, který létá zejména za tmy (vlastními silami a nepotřebuje k letu drahé stroje a letecký
benzín). Možná nemá rád sluneční světlo, možná se na tento svět už také nerad dívá a onen temný
příkrov činí jeho životní prostředí snesitelnějším. Vždyť nechybělo málo a byl by takřka vyhuben.
Kým? No přeci člověkem, pro chrousta naprosto nezajímavým a bezvýznamným tvorem, který
chodí po dvou nohách a může se nad ním tyčit jako Eifelova věž či Empire State Building.
Ale vraťme se zpět ke chroustovi, zaslouží si to, ačkoliv v minulosti napáchal lidem značné
škody (zejména v zemědělství), protože nepohrdne jak obilovinami, tak listím stromů. Nejvíce
neplechy působí jeho děti, které požírají kořínky rostlin (i zemědělských plodin), jež následně
usychají. Ano, děti dovedou být pěknými rošťáky a s narůstajícím počtem jeho potomků se zvyšují i
škody napáchané na okolí – mnohdy přímo exponencionálně. Koho by nenaštvala zvadlá zahrádka,
či stromy ožrané až na kost? Pardon, až na pahyly větví. Chroust má tu smůlu, že je všežravcem
(stejně jako my lidé). A nepohrdne ničím, co mu zachutná, či co musí spořádat z nouze. Ovšem,
řekněme si to narovinu, není nad vegetariánský způsob života. A chrost o tom ví patrně své...
Jak vzniklo vůbec ono "rčení": Úvaha o nesmrtelnosti chrousta - či popřípadě - Úvaha nad
nesmrtelnosti chrousta? Vždyť je tento tvor poměrně nezajímavý, nemá svou kulturu, vědu,
náboženství, ani rozsáhlou historii. Nic po něm nezůstane, nestaví si domy, továrny, ani obchody.
Nepotřebuje kina či divadla. Náboženství a politika jsou pro něj zcela nezajímavými pojmy.
Chroust nepíše romány, básně, či nemaluje obrazy a nesochá své podobizny z kamene. Nemusí
postavit dům, zplodit syna a zasadit strom a nepřemýšlí, kam dát děti na studia, až odrostou.
Chrousta věda ani kultura, či vlastní historie nezajímá, ale nenechte se mýlit, je docela možné, že
má svůj zvláštní a zcela osobitý svět. Jen my lidé jej nedokážeme pochopit. Prostě jen žije svůj
chroustí život a řídí se pudy, které mu dala do vínku matka Příroda.
Když jsme u potravy, také chroust se stal "oblíbenou pochoutkou" - jednou z mnoha
kulinářských „specialit“ v našem jídelníčku. Těm, kterým se právě zvedá žaludek musím řící, že se i
tento brouk (či jeho larvy) dostal na jídelní lístek. Ano, také chrousta lze jíst. Například ve formě
polévek (vývarů, opravdu existuje česká či francouzská chroustí polévka). Chroust se dá spořádat
- 44 -
například i máčený v cukrové polevě, či jako ozdoba na palačinky (po desetiminutovém vaření v
citrónové šťávě). Mnozí zastánci přírody si určitě povzdechnou: "Jak k tomu jen ten chroust
přijde?" Jak bychom si dopadli my samotní, kdybychom se ocitli na jeho "talíři"?
Proto až někdy na sklonku jara uslyšíte kolem oken podivný vrčivý zvuk a uvidíte u okna
poletovat chrousta, jak zvědavě nahlíží do vašeho příbytku, nechte jej žít. Možná se dal i on na
spisovatelskou dráhu, aby svému druhu podal zprávu (či zamyšlení) nad významem existence lidí a
jejich případnou nesmrtelností či přínosem pro samotného chrousta! Není ironií osudu, že se
tvorové tak bezvýznamní (ať už jde o člověka, nebo chrousta), zamýšlejí nad svou případnou
nesmrtelností, přestože jsou oba zástupci svého druhu smrtelní a podléhají běhu času? Jaké plány
má samotný vesmír s oním broukem? Jde snad o výstřelek jakéhosi vyššího vědění? Když jsou na
světě mouchy a jiná havěť, proč ne chroust? A proto se občas nad ním zamýšlíme, přestože naše
úvahy jsou – ano, přiznejme si to – naprosto o ničem! Také vás to napadlo? Možná by nebylo od
věci napsat úvahu o tom, co si chroust myslí o sexu a výchově dětí. Popřípadě, jak je to s jeho
skutečnou nesmrtelností...
Co říci na závěr? Mnohé bylo řečeno a mnohé ještě bude. Kdo si myslí, že člověk zde vyslovil
své poslední slovo, ten se může ošklivě mýlit. Proč? Protože se náš chroust ještě nevyjádřil. A
cokoliv bylo o něm napsáno, je jen směsicí našich domněnek a dohadů. Ale to je zase jiná úvaha,
nebo jiný příběh. Nemyslíte?
- 45 -
O prasátku, vlku a lišce
Nesoutěžní příspěvek (trochu bajka, trochu šímovina - nehodící se škrtněte) do ještě
nezaloženého workshopu na "prasečí" téma pro kolegu čuka, snad se bude líbit! Zdravím tímto i své
šotky a vrtošivé múzy.
*****
"Kdo má větší strach? Prasečí rypáček, nebo ocásek?"
-- neznámý milovník prasátek -Být prasátkem není lehké. Vědělo to i malé prasátko, které si radostně poskakovalo po lesní
pěšině. Bylo polojasno a mezi načechranými mraky, které se podobaly peřinám, proplouvalo letní
slunce. Nedalo se říci, že by připékalo. Svěží větřík rozpohyboval okolní stromy a keře. Dokonce i
stvoly vysoké trávy tančily svůj "tanec života". Rozdováděný vzdušný proud šuměl v korunách
stromů a přestože ještě nebyl podzim, tu a tam shodil z větvoví nedalekých stromů zelený lístek, jež
se tiše a s důležitostí sobě vlastní snesl k zemi.
"Já jsem malé prasátko..." prozpěvovalo si pruhované prasátko. "Velké budu zakrátko..."
"Baf!" vyrušil jej starý vlk na křižovatce dvou pěšin nedaleko ostružin.
"Doprdele, to jsem se ale leklo!" vydechlo prasátko zostra a velmi škaredě se na vlka podívalo.
"Co chceš vlku? Mám být tvým obědem, nebo večeří?"
"Bylo bys, kdybych měl zuby, prasátko," přikývl vlk. "Jsem však už starý a dávno nelovím,
nehledě na to, že jsi pěkně nevychované a zlé..."
"Tak proč mě lekáš, vlku?" zarazilo se prasátko. Nějak se mu nezdálo, zda jej vlk nevodí za nos,
tedy za rypáček. "Málem jsem si ucvrnklo do trikotu. Víš jaká je to potupa? Nechci, aby se mi
bratříčci a sestřičky ještě týden na to smáli, že jsem strašpytel..."
"A koho pak tu máme?" ozval se náhle čísi hlas. Kde se vzala, tu se vzala liška v nejlepších
letech, vždy připravená někoho převést a přechytračit. Nehledě na to, že už celý den nic nejedla a
měla proto pořádný hlad. "Starý vlk a malé prasátko. Copak se stalo?"
"Snažíme se tu vést dialog," řekl vlk ostře, jak jen mu to jeho věk dovoloval. Doufal, že si liška
na něj také nebude dovolovat. Přeci jen už měl za sebou nějaký pátek a na souboj s o mnohem
mladším soupeřem si netroufal. Liška vycítila svou příležitost.
"A o čem, smím-li být zvědavá?" posadila se kus od nich a střídavě sledovala vlka a prasátko.
Nějak se jí nechtělo věřit, že by se vlk dal na stará kolena na filosofování. Spíš za tím cítila nějakou
čertovinu...
"O životě a vůbec," pokrčil vlk rameny. Tedy, kdyby nějaká měl, zcela jistě by jimi pokrčil, tak
jen zakýval hlavou a myslel na to, jak z toho vyjít z čistým štítem a celým prasátkem. Už se viděl,
- 46 -
jak se před svou starou vlčicí blýskne takovým úlovkem.
"Koukám, že máš večeři," zamračila se liška a mlsně se olízla. "Nerozdělíme se? Nebo...
Kousek odtud jsem viděla nemocného koloucha. Vezmeš si ho, neuteče ti a mi necháš prasátko!"
"A proč jsi jej neulovila ty sama?" podivil se vlk a jen tak mávl pravou přední tlapou. Vidina
snadného úlovku se mu pomalu rozplývala před očima. Vítr zadul silněji. Kdesi zahřmělo. Že by
opravdu zapršelo?
"Byl na mě moc velký..." řekla mu liška. "Ale takové malé prasátko mi bude stačit..."
"To víš, já poběžím za kolouchem a ty budeš mít své jisté!" zavrtěl vlk hlavou. "A vůbec,
zeptala ses někdy sama sebe, jak k tomu to pruhované prasátko přijde?"
"Jak k tomu přijde? Nerozumím..." zamyslela se liška. Že by byl vlk opravdu filosofem? Ti jsou
nejhorší. Naoko se tváří, že nemají pět pohromadě a zatím... Vítr jim na hlavu navál trochu jehličí z
nedalekého mraveniště. Slunce na chvíli zalezlo za větší mrak, byl o mnohem temnější, než ostatní.
Ještě aby začalo pršet, zamyslela se liška. Měla sice velký hlad, ale mít i mokrý kožich se jí příliš
nezamlouvalo.
"Asi sprchne!" řekla jen tak mimochodem a rozhlédla se kolem.
"Třeba jo, třeba ne," odpověděl jí vlk. "Tak co uděláme? Prasátko je malé, možná bychom jej
měli nechat jít..."
"Cože? Jsem pro dělení, když už nechceš toho koloucha," olízla se. "Nebo mi ho celé nech!"
"Vy mě chcete sníst?" zarazilo se prasátko. Začalo se třást od rypáčku až po ocásek. Avšak jen
ono samo vědělo, do jaké míry hraje divadlo a jak moc tahá lišku i vlka za čenich. "Ale... Vždyť...
Já jsem prasátko ještě malé, jen kost a kůže, na mně byste si nepochutnali, jen kostičky olízli..."
"To už nech na nás," řekla mu liška. Nechtěla příliš dlouho čekat, bůh ví, kde se toulají jeho
rodiče a to poslední, co by dneska chtěla, bylo setkat se s rozlobeným kancem nebo bachyní. "Tak
co bude? Nemáme na to celý den..."
"Musíme se nad tím zamyslet," řekl vlk. Věděl, že by jim mohlo prasátko kdykoliv utéci, kdyby
jen trochu chtělo. Ještě více jej zaráželo, že zatím neuteklo, jen se třáslo na pěšině. Že by bylo
opravdu tak vylekané?
"Nad čím? Prostě ho sežereme a basta!" vyprskla liška. "Jaképak copak? Prasátko je prasátko!"
"Tohle není obyčejné prasátko," řekl vlk tajemně. V lišce to hrklo, co když má ten starý
vypelichaný podivín pravdu? Sedí tu před vlkem a liškou jako by nic a jen se trochu třese. Možná
zimou, možná strachem. Ono se totiž trochu ochladilo a občas z nebe spadla osamocená kapka
deště. Jinak by s ním určitě ten vlk udělal krátký proces. Pak se otřásla a plácla se do čela, ještě
bude věřit na pohádky.
"Řekni jí to," otočil se vlk k prasátku. "Neboj se..."
- 47 -
"A co jí mám říct?" nechápalo prasátko naoko. Bylo přeci malé, pruhované a ještě nemohlo
tušit, jak to na světě chodí. Pokud nebylo opravdu kouzelné.
"No... O tom, že umíš čarovat," řekl mu vlk. Sám tomu začínal pomalu věřit. Už když jej potkal
poprvé, řekl si, že v tom prasátku musí něco být.
"Čarovat?" rozesmála se liška. Ocasem nechtíc máchla směrem k mraveništi. Několik mravenců
jí přistálo na kožichu. Mají lišky blechy? Možná ano. Mají blechy rády mravence? Není to
prokázáno. Jedno je však jisté, začali lišku jen tak na zkoušku kousat, aby se neřeklo. Přeci jen byla
liška potencionálním vetřelcem, který by mohl blízké mraveniště ohrozit.
"Co se děje?" zeptal se vlk lišky se stoickým klidem. "Začíná tě hryzat svědomí?"
"Ne, koušou mě mravenci!" zavrčela liška.
"A jsi si jistá?" protáhl vlk čenich a podrbal se na zádech.
"Jistá?" zeptala se jej liška, která té šarády začínala mít dost. Ještě chvíli, řekla si, a buď to
prasátko vlkovi seberu, nebo odejdu s prázdnou.
"Co když to nejsou mravenci? Co když je to opravdu svědomí?" nenechal se vlk odbýt. Liška
vytřepala z kožichu posledního mravence a zamračila se tak ošklivě, až se i slunce polekalo a
zůstalo za jedním z mraků o trochu déle.
"Svědomí? Co to je?" vyprskla podruhé. "Víš co? Nech si ty své chytré řeči a dej mi to prasátko,
už se mi sbíhají sliny..."
"A co když tě přeperu? Jsem sice starý, ale ještě mám síly dost," řekl jí vlk. "Ba co víc, co když
nás oba přepere samotné prasátko?"
"Můžu také něco říct?" zeptalo se jich prasátko a nerozhodně pohlédlo na vlka i na lišku. I jeho
to divadlo přestávalo bavit. Čas pokročil a jestli opravdu přijde domů pozdě, dostane takový
výprask, že si týden nesedne na zadek.
"S obědem se nebavím," zasyčela liška.
"Já bych ho vyslyšel..." řekl vlk. Kdesi v křoví něco zapraskalo. Snad větvička, možná šlo o
dalšího dravce, možná o rodiče našeho prasátka, které se dlouho nevracelo domů. Liška i vlk se
ohlédli stejným směrem. Nedaleký keř se otřásal více, než bylo v letním větru běžné. Všichni tři
zůstali stát jako sochy a čekali na to, kdo se vynoří mezi větvičkami.
"To jsou mí rodiče," špitlo prasátko. Horlivě přemýšlelo, jak z toho ven. "Nejspíš už mě
hledají... Nebo je to starý ochránce malých neposlušných prasátek, která se zatoulala na cestě
domů..."
"Hahaha..." rozesmála se liška. Vlk mlčel a nehýbal se.
- 48 -
Nebe se pomalu zatáhlo a začalo drobně pršet. Občas se zablesklo a zahřmělo. Bouřka byla na
spadnutí. Vlk, prasátko a liška stále seděli v dešti na křižovatce a čekali, co bude dál. Absurdní
situace? Ne, nikoliv, to jen došlo k malému nedorozumění mezi liškou a vlkem. Prasátko v tom bylo
nevinně, to šlo jen pomalu domů z procházky a prozpěvovalo si: "Já jsem malé prasátko..."
"Dej mi to prasátko a já odejdu jako přítel," mávla liška tlapou.
"Vyloučeno," zavrtěl hlavou vlk.
"Chceš ho jen pro sebe," zavrčela liška.
V křoví nedaleko znovu něco zapraskalo. Tentokrát silněji. Prasátko nevědělo, z čeho mít větší
strach. Z toho, že bude sežráno, nebo z toho, že bude bito. Mělo by se nechat sežrat, aby nebylo
bito, nebo si dát nařezat, aby nebylo sežráno? Rozhodnutí bylo velmi těžké...
"Jsem čarovné prasátko," řeklo prasátko. "Ukážu vám to zakrátko..."
"Už se bojím," usmála se liška a rozhlédla se kolem. Začínala mít mokrý kožich a to se jí vůbec
nelíbilo. A také začínala pochybovat o tom, zda bude tohle neposedné prasátko jejím obědem či
večeří.
"Stačí když mávnu kopýtkem, pokrčím rypáčkem a zamávám ocáskem..." pokračovalo prasátko.
Vlk se také otřásl a řekl si, že je nejlepší čas k odchodu. Být starý a ještě prochladnout, za to mu
to prasátko nestálo. Pomalu vstal a vydal se ke své noře. Bez večeře a bez slávy. Liška při pohledu
na vlka znejistěla. Pročpak se vzdal tak snadno své kořisti? Nechápala vlka, přeci jen už měl svá
nejlepší léta za sebou, ale kdyby chtěl?
"Kam jdeš, vlku?" zavolala na něj. Znovu se zablesklo a do nedalekého stromu uhodilo tak
silně, až se lišce naježil kožich. Jen prasátko dál tančilo na pěšině a prozpěvovalo si: "A začnu
čarovat. Kopýtkem sem a kopýtkem tam a na čenich vám dám!"
"Takže je to prasátko moje?" zavolala liška na vlka. Olízla se a již se chystala po něm skočit,
když tu zdřevěněla, jako by přirostla k pěšině. Nemohla se ani hnout. Co se to děje? Odněkud se
neslo temné prasečí zakvílení. Ne takové to kvičení, jako když se prase stane něčí kořistí, ale docela
jiný zvuk, hlas naštvaného rodiče. Liška přestala mít navrch. Ohlédla se po vlku, ovšem ten byl jíž
ten tam. Vzdal to nějak moc snadno...
"Až se k tobě, liško, ocáskem otočím a svou kouzelnou formuli zakřičím..." zavolalo prasátko. I
jeho kožíšek byl nasáklý vodou, která od něj odskakovala při tanci na všechny strany. Bůh ví, co
drželo lišku na jednom místě.
"Nehneš se z místa a do čenichu ti nabančím!" pokračovalo prasátko jako nic. Sem tam vykoplo
kopýtky do vzduchu, aby lišce ukázalo, že nemá strach.
"Nejspíš se seberu a půjdu, když dovolíš," řekla liška a otřásla se pod studeným deštěm. "Klidně
si tu zůstaň..."
- 49 -
Liška napjala všechny své síly a vykročila po pěšině vstříc lesu. Prasátko dál tančilo svůj tanec a
zpívalo o sto šest. Po chvíli mu došlo, že liška i vlk zmizeli, oddechlo si a znaveně se posadilo na
mokrou zem. "Uf, to bylo o vlásek!"
Byl nejvyšší čas vydat se domů, už tak mělo prasátko zpoždění a bylo si jisté, že dostane
vyhubováno. Zvolna vykročilo k domovu za hlasitého prozpěvování. Netušilo, že jej kdosi sleduje
ze křoví. Nyní, když byla liška s vlkem pryč nastala ta pravá chvíle. Za prasátkem vběhl na pěšinu
medvěd. Hlasitě zařval, div v prasátku nevystydla krev a podrazil mu nohy. Prasátko upadlo a
udělalo několik kotrmelců.
"Já jsem kouzelné prasátko," zakřičelo. "A tebe se nebojím..."
"Já jsem medvěd," řekl mu huňáč. "Na kouzla nevěřím a nejspíš tě sním!"
Vyvázlo prasátko? Vyhrálo nad medvědem? Co se více cení? Být odvážným, či zbabělcem?
Vyhrává vždy ten, kdo je výmluvnější, nebo ten, kdo se svého vzdá a světa běh už trochu zná? Pro
medvěda prasátko bylo by jednohubkou, otázkou je, co více se třese strachem: prasečí rypáček nebo
ocásek?
Bylo po dešti. Slunce nesměle vylezlo z pod mračen na oblohu. Mokrá pěšina byla prázdná. Kde
byl vlk? Kde liška, medvěd či prasátko? Dozvíme se to zakrátko? Nebo nedozvíme? Vítr si však
dále prozpěvoval onu písničku: "Jsem malé prasátko, velké budu zakrátko..."
- 50 -
A smočila v louži své ocelové drápky 3
Další část rychlovky o kočkoženě.
*****
Zase jsem měl ten hrozný sen. Takovou malou noční můru. Kdosi mě honil zatuchlými a
špinavými uličkami našeho města, které nikdo nespí. Velké jablko, tak říkají Novému Yorku, městu,
které se za tu dobu od svého vzniku pěkně rozrostlo. Jeho zakladatelé by jej dnes nepoznali. Na
jedné straně neskutečný luxus a na druhé... Bída a utrpení.
Kam patřím já? Nemám o peníze nouze. Od doby, co jsem začal pracovat u jedné blíže
nejmenované zbrojařské firmy mám účet naditý penězi. Nemusel bych do smrti pracovat. Vlastně
už u nich nepracuji. Ano, u nich. Kdybych komukoliv řekl, kde a co jsem dělal, byl bych nejspíš
synem smrti a nedožil bych se nového rána. Svět se změnil. Možná i mým přičiněním.
Venku zase prší. Není divu. Období dešťů ještě nějaký čas potrvá. Počasí... zemské klima se
změnilo a to co platilo kdysi, dnes již neplatí. Dokonce i New York ohrožuje prales. Vědci tvrdili,
že přijde nová doba ledová. Nejdřív se zvednou hladiny oceánů a pak... Pak zamrzne půlka světa.
Namísto toho přišly roky tak horké, že se svět rozhořel válkami o zdroje vody a potravin. Stará
mapa světa už dávno neplatí.
Ale mi je to všechno jedno. Žiju si svůj život v přestrojení a doufám, že mě má minulost nikdy
nedohoní. Pořád na ni musím myslet. Na ni. Byla tak krásná. Žádná žena se jí nevyrovná. Kdykoliv
potkám na ulici toulající se kočku, musím na ni myslet. Podvědomě po ní stále toužím, přestože
vím, že ji nejspíš už nikdy neuvidím. Od posledního setkání v Brazílii jsem ji neviděl. Slehla se po
ní zem a možná je to dobře. Šéfové sice chvíli vyváděli, že přišli o projekt za miliardy, ovšem...
Copak jsem je nevaroval? Není radno si hrát na bohy.
Venku přeletěl hlídkový vrtulník. Odněkud se ozývaly sirény. Nejspíš hasiči, policie, nebo
záchranná služba. Ulice byla hluboko pode mnou. Život v jednom z mrakodrapů, který se tyčí do
výšky bezmála jednoho kilometrů má své stinné i světlé stránky. Dobré je, že nikdy neokusím, jaké
je to žít ve smogu, tou špatnou stránkou - ačkoliv to může znít jako klišé -, že se cítím tak trochu
jako křeček v kleci. Mrakodrapy, které vyrostly po celosvětové krizi jako odpověď na oživení
ekonomiky Spojených státu severoamerických byly vlastně městem samým pro sebe. Obchody,
parky, nemocnice, kina a divadla. Nic tu nechybělo.
Nikdo však netušil, co nosím ve své hlavě. Kdo ví, co musím každý den prožívat? Neustále se
otáčet přes rameno. Smrt může číhat za rohem. Může se mi vysmívat z vyšších pater, nebo na mne
čekat v mém bytě, který by mi mohl závidět i prezident. Jsem zajatce svého vlastního života.
Vlastně už nežiju, jen přežívám. Toužím už jen po jediném, znovu ji spatřit. Pohladit ji po její
hedvábné srsti, pohlédnout jí do očí a zaposlouchat se do jejího hlasu. Bůh ví, kde je jí však konec.
Kdybych byl sarkastický, nejspíš bych si řekl, že se s mou maličkostí nadobro rozešla. Nezavolá,
nenapíše...
A k tomu ty neustále se opakující noční můry. Stále mě někdo ve snech honí dolním městem,
jak našinci říkají starému městu, nad kterým se tyčí do výše se vypínající mrakodrapy nové éry. I
New York se změnil. Na výsluní a žumpu. Sice patřím k těm šťastnějším, kteří na samotné dno
- 51 -
nikdy nezavítají, ale jeden nikdy neví, kam jej zavanou cesty Osudu. A já cítil, že se blíží můj
konec, nebo předěl. Osudová změna, která můj život posune docela jiným směrem.
Po půl roce, kdy mne ony noční můry stále neopouštěly, jsem zašel za psychiatrem, kterého mi
doporučil jeden můj známý. Neřekl jsem to? Ano, mám přátele, kamarády, ale pro ně se stávám
pomalu docela jiným člověkem. Jako bych patřil tam dolů a ne mezi sto tisíc vyvolených. Kdysi
byla pro Ameriku svoboda vším. Dnes se svět stal místem kast, jak tomu bylo za koloniálních dob v
Indii, než přišla díky druhé světové válce Anglie o své zámořské državy. Tedy o většinu z nich.
Dnes není po Velké Británii ani vidu ani slechu. Bůh ochraňuj královnu. Kdo bude ochraňovat mne?
Psychiatr mi nepomohl. Před týdnem jsem jej našel mrtvého v jeho pracovně. Přišel jsem na
smluvenou schůzku, jeho sekretářka měla nejspíš volno, zatímco on ležel na svém mahagonovém
stole s prostřelenou hlavou. Řekl jsem mu v hypnóze něco, co jsem neměl? O ní? O firmě? O své
práci? Kdy přijdu na řadu? Rozhodl jsem se vzít si dovolenou. Nikomu jsem nic neřekl a sjel
výtahem do dvorany, abych se vydal skrze nepoužívané chodby k jádru, skrze které vedly zdviže až
na samotné dno lidské společnosti. Do světa smogu, lidského utrpení a nikdy nekončící bolesti.
Měl jsem na sobě obnošený kabát, trochu peněz a lahev zabalenou v papírovém pytlíku. Všem
známým jsem řekl, že jsem se dal na umění. Každý o mně věděl, že celý život tíhnu k divadlu. Proč
jsem se dal k armádě a tajným projektům? Protože umění tolik nevynášelo. Nejspíš jsem i já
propadl mamonu. Když jsem vystoupil ze svého dosavadního života skrze vrátnici se stěnami z
betonu, neprůstřelného skla a ocelových mříží, dýchl na mne docela jiný svět. Otřásl jsem se. Tady
byl skutečný život, ne tam nahoře ve světle pomyslného bohatství a pozlátek.
Celou cestu jsem měl pocit, že mne někdo sleduje. Nejspíš oni. Tak přeci na mne Firma poslala
své zabijáky. Byl jsem nepohodlný. Nadbytečný. Nebezpečný!? Já? Zamilovaný blázen, jehož láska
mu zmizela kdesi v džungli. Vlastně byla džungle všude okolo nás. I samotné město se stalo
pralesem z ocele, betonu, skla a spousty odpadků. Lidé se proměnili ve zvířata. Avšak nikdo z nich
nebyl jako ona. Kde jsi má lásko? Zahnul jsem do jedné z temných uliček, které se klikatily podél
hlavní tříd. Neustále jsem se obracel, zda mne někdo nesleduje.
Nyní jsem vše pochopil. Ony noční můry mě měly varovat před touto realitou. Nikdy jsem sem
neměl chodit. Opustil jsem pomyslný Olymp a stal se dobrovolně vyděděncem. Pro společnost jsem
se stal nepohodlným. Persona non grata. Cosi se mi prosmyklo okolo nohou. Kočka? Pes? Nebo
velká krysa? Lidé zde žili v určitém souladu se zvířaty. Stěny domů byly porostlé břečťanem. Občas
bylo vidět i strom vyrůstající z asfaltu v nepoužívané ulici. Odněkud se ozval rachot padající
popelnice. Žádné kočičí zavřeštění, psí štěkot, nebo nadávky. Polil mě studený pot. Jak vypadá
smrt? Nadešel můj čas?
Když jsem zahýbal do další ulice, strhl mne kdosi k sobě. Na hlavě jsem ucítil hlaveň pistole.
Tak přeci. Stanu se bezejmennou mrtvolou na samotném dně lidské společnosti. Teď to přijde? Jaké
to je pohlédnout smrti do tváře? Muž s pistolí se tiše zachechtal a zapálil si cigaretu, kterou vytáhl z
balíčku v kapse svého pláště. Nic neříkal. Stále mi tiskl zbraň k hlavě a vychutnával si pocit
vítězství. Dostali mě. Firma si oddechne. Možná poslední svědek nepodařeného experimentu zmizí
v propadlišti dějin.
Pak se to stalo. Zaslechl jsem výstřel a ucítil na sobě horkou krev. Něco však nebylo v
pořádku... Stále jsem žil. Zbraň s rukou, která ji držela se svezla k zemi i s tělem, kterému patřila. V
- 52 -
ulici byla dost velká tma na to, abych neviděl, kdo odpravil mého útočníka, který usiloval o můj
život. Potil jsem se strachy. Nikdy jsem se tolik nebál.
„Takového tě neznám...“ řekl mi kdosi jemně zvonivým hlasem. Vsadil bych celý svůj roční
plat, že vím, o koho jde.
„Jak jsi mě našla?“ polkl jsem nasucho.
„Jsem jediná svého druhu, pamatuješ?“ olízla mi pravou tvář, kterou jsem měl od krve.
„Co když tě tu najdou?“ otřásl jsem se. Přitiskla se ke mně a tiše zavrněla.
„Nenajdou,“ řekla suše. „Prales jako prales... Váš svět se stal divočinou... Stali jste se zvířaty i
bez genového inženýrství... Jaké to je?“
„Miluji tě,“ řekl jsem jí namísto odpovědi. „Stále na tebe musím myslet...“
„Přišla jsem si pro tebe,“ řekla mi. „Odejdeme spolu?“
„Nikdy nám to nedovolí...“ kývl jsem hlavou k mrtvole muže, který měl nyní podobu pytle s
pískem a ne živé bytosti.
„Nikdy jsem se nikoho na nic neptala...“ zavrčela. „Dokaž, že mě stále miluješ...“
Je krásné znovu cítit na sobě její doteky. Sametové tlapky s drápky ostrými jako břitvy. Byla
dokonalou zbraní. Měla tlamičku plnou ostrých zubů a dvacet nožů ve čtyřech tlapách. Moje
milovaná kočkožena. Tiskla se ke mně. Měla vše pod kontrolou. Všichni člověčí i zvířecí dravci
zmizeli do okruhu dvou bloků a nikdo se neodvažoval přiblížit. Vždy měla okolo sebe onu
zlověstnou auru. Možná se boží zloba přeměnila do její podoby. Možná se stala nástrojem pomsty.
Stvořil jsem ji, pak jsem i já pravou rukou boží. Ovšem, stále jsem byl člověkem.
„Mám to sérum...“ řekl jsem jí.
„To, které mě proměnilo ve zvíře?“ zamračila se, pokud to tak lze nazvat a byla-li toho jako
kočka schopna. „Opravdu to chceš udělat? Stát se kočkomužem?“
„Chtěla jsi důkaz mé lásky...“ řekl jsem a vytáhl z vnitřní kapsy pneumatickou pistoli s
dávkovačem. „Ty budeš mou kočkoženou a já tvůj...“
„Nevíš jaké to je,“ řekla mi a olízla mi znovu obličej. „Co když se budeš chtít znovu změnit?“
„Nechci být člověkem...“ řekl jsem a pohladil ji po hřbetě. „Bez tebe nemá můj život smysl.“
Opustil jsem svět lidí a stal se něčím jiným. Nikdo z vás to nepochopí. Ano, stal jsem se někým
jiným, kam se hrabe Frankenstein. Nejsem zrůda. Jsem něčím víc. Jsem dalším ze zástupců tvorů,
kteří vytvořili odrazový můstek mezi člověkem a zvířetem. Evoluce naruby. Já však na evoluci
nevěřím. A co je hlavní, můžu mít jako kočkomuž se svou kočkoženou děti. Ona mě naučí žít po
svém a jednou, jednou možná naplníme Zemi jako nový druh, abychom lidstvo odstavili na smetiště
- 53 -
dějin.
Pokud... Pokud nám to bůh dovolí. Nakonec máme na vše dost času. Vedlejším produktem
onoho stavu na pokraji lidství je i dlouhověkost. A já mám tak na svou lásku moře času. Neděsí vás
to?
- 54 -
Mobil
Ano, jeden by řekl: "No a co?" Cha! Ono mít mobil není žádná sranda...
*****
Dneska jej má kde kdo. Od školáka až po staříky. Nevěříte? Věřte! Člověk jde po ulici a co
nevidí? Už i prvňáček kráčí po chodníku a v ruce má utržené sluchátko. Tedy ne to od Macha a
Šebestové (TM), ale opravdový mobil, který sice neplní lidem přání, avšak dokáže se domluvit s
jinými mobilními telefony. Že by už musely být i děti v prvním stupni k zastiženi, ať je horko nebo
mráz? Pokud zvládne obsluhu tohoto velmi složitého přístroje malé dítě, či dědeček s babičkou,
proč ne já? Ne nadarmo se říká, že dneska má mobil každý... Ale nezacházejme do podrobností.
Můj první chodící telefon byl od bráchy. Proč chodící telefon? Telefonní budku těžko vezmete s
sebou, mobil můžete. Dostal jsem jej za své věrné služby. Sloužil mi dlouho, měl ovšem jen
monochromatický (dvoubarevný) display a velmi malá písmenka. A protože mám brýle jako dva
popelníky (či pivní sklo), pořídil jsem si mobil nový a to díky bonusu od sestry, která byla u jistého
operátora již pěkně dlouho a měla nárok na nový telefonní přístroj. Konečně budu mít nový
nadupaný mobil s velkým barevným displejem a budu jako ten James Bond, čili agent 007.
Po několikadenním čekání přišel vytoužený balíček. V tom balíčku byla krabička a v té krabičce
další krabička. Matrjošku jsem si přeci nekoupil?! řekl jsem si. Co když tam místo telefonu budou
jen další krabičky? A v té poslední velké překvapení... (píp) Zasáhla automatická cenzura textového
editoru. Naštěstí na mne po chvíli napínavého rozbalování vykoukl vypnutý mobil s baterií,
návodem a skromným příslušenstvím.
Konečně ta chvíle nastala. Tak dlouho očekávaný okamžik. Vytahuji telefon, vkládám do něj
svou starou sim kartu, přidávám baterii a zaklapuji zadní kryt. Operace se povedla a pacient... Zatím
se neví, zda to mobil přežil. Jistí to zelené tlačítko ON. Netrpělivě jej mačkám, zatím co držím svůj
poklad v upocených rukou. Telefon se rozsvítí, zahraje melodie, spustí se animace a ejhle: „Zadejte
PIN.“ Co to je?
„Příliš inteligentní nástroj?“ Zmateně koukám na display, pak mne napadne, že když vše selže,
návod nikoliv. Ano, chvíli netrpělivě škartuji v malé brožůrce o rozsahu několik desítek stran...
Šustění papíru se zdá být nekonečné... A mám to. „Použijte přednastavený PIN.“ Vyťukám
požadovanou kombinaci a uvítá mě neskutečné pozadí... Tedy ne to ženské, ale obrázek s několika
ikonkami. Věřte, že pohled na dívčí pozadí by mi byl milejší.
Opět nahlédnu do návodu, tím nic nezkazím. Pečlivě porovnávám jednotlivé ikonky a připadám
si jako Popelka, která musela přebírat hrách od čočky a fazolí... Aha, tahle ikona ukazuje sílu
signálu, tato sílu baterie. Otázkou je, zda budu mít sílu věnovat se dál studiu ovládání mobilu.
Stisknu tlačítka pro vyvolání menu a připadám si jako Alenka v Říši divů. Myslím na to, co by řekli
vědci před druhou světovou, kdyby narazili na nějaký ten počítací stroj z tohoto století. Jak by asi
hleděli na mobilní telefon, který má více funkcí než automatická pračka či mikrovlnka?
Čas letí a pomalu objevuji taje mobilního přístroje: „nastavení“ - nejspíš půjde o nastavení
telefonu; „zábava“ - snad si s tím krámem užiju i nějakou srandu; „hovory“ - nebo horory; „zprávy“
- jako by mi nestačila televize; „organizér“ - další věc, která mi chce organizovat život; „fotoaparát“
- 55 -
- pozor, vyletí ptáček, to bych rád věděl odkud; „kontakty“ - jak to mysleli, nejsem elektrikář? No,
prostě telefon na úrovni. Hned je vidět, kam až pokročila technologie 21. století.
Malý šikula je zevrubně prohlédnut, proklepán a prosvícen, chyběl mi snad jen ten vynález pana
Wilhelma Conrada Röntgena. Bohužel... Po několika hodinách jsem nabyl dojmu, že jsem již
dostatečně proškolen, že mohu začít tento mobil používat. Ovšem nastal tu zásadní problém, komu
zavolat? Napadla mě základní čísla, jakými jsou: 155, 156, 158, ovšem to by nemuselo dopadnou
dobře, telefon by mi mohl být odebrán a já bych skončil v ústavu pro duševně choré. Takže co?
Nikoho ze známých se mi nechtělo otravovat, ještě by si o mně pomysleli své, například: „Má z
toho mobilu radost jako malé dítě!" A podobně...
Když tu jsem si vzpomněl na jedno číslo z návodu. Byl jím kontakt na operátora. Operátor. To
zní pěkně tajemně. Skoro jako v Matrixu! Už jsem si představoval, kam že mě tento zázrak techniky
zanese, či přenese. Že by na Hawai? Do U.S.A., nebo rovnou na Kamčatku? Země je veliká a míst
nepřeberné množství. Kam se hrabe drahá letecká doprava. Můžeme cestovat mobilem! Vytočte –
prosím – číslo destinace a vyčkejte spojení! Plop! „Zatraceně, zase jsem se překlikl, co budu dělat v
šortkách na Severním pólu?“
Vše jednou musí skončit. Proč? Protože každý začátek má svůj konec. A ani ten mobil nevydrží
fungovat věčně. Proč? Protože je na baterky a ty baterky se musí dobíjet. Proč? Proto! Na to je přeci
nabíječka. Škoda, že tou nabíječkou nemůžu dobít i své nervy. Kdykoliv vidím na obrazovce slůvko
„vytáčím“, vytáčím se i já sám, kolik že ten hovor vlastně bude stát. Ale jak se říká, žádná legrace
není zadarmo a kdo chce mobil míti, musí za jeho používání platiti. Čím? Penězi, knoflíky ani
papírové karty neberou, vím to, mám to vyzkoušené. Nejen bez peněz do hospody nelez, ale také
bez peněz na síť nelez. A kdo je ukecaný, pro toho to platí dvojnásob.
Mobil se nabíjí a vesele bliká. A já myslím na nejoblíbenější hlášku z mobilu: „Ať děláme, co
děláme, nemůžeme se s požadovaným číslem spojit! Zkuste to později...“ To víš, že jo. Ještěže je
ten mobil i na hraní. Kdo si hraje nejen nezlobí, ale také neutrácí peníze za zbytečnosti. Jakoby
nestačilo vylézt na komín a jen tak si zavolat do éteru, bez poplatků a bez nervů, zda bude náš
hovor spojen, či nikoliv. Třeba pánubohu do oken. Bůh ví, kdo ten krám vlastně vymyslel...
- 56 -
Blecha
Po čtyřech měsících abstinence ve psaní, si dovoluji předložit mírně patetický sci-fi příběh,
který nemá hlavu ani patu, ale už mi nějaký čas leží v hlavě...
*****
Přistání bylo tvrdé. Nakonec i tento popis by se mohl zdát nadneseným. Přesnější by bylo
použití slůvka: dopad. Proletěl tenkou slupkou atmosféry a než se nadál, narazil svou malou lodí do
písčitého povrchu planety. Spodek lodi se po krátké vyryté dráze zastavil dobré tři metry pod
povrchem. Z písku trčela jen horní část lodi a záď s kormidly a hlavními tryskami, které zvolna
vychládaly a hlasitě praskaly. Slyšel to i do kabiny, když se pomalu snažil probrat z mrákot
způsobených přetížením. Bezpečnostní systémy lodi jej sice uchránily před jistou smrtí, ale i tak byl
poměrně dost otlučený. Stopy po pásech budou patrné na jeho těle ještě nějaký ten týden.
"Kurva!" vydechl, když konečně odezněl ten zvonivý zvuk v jeho hlavě. Tep se mu zklidnil a on
mohl víceméně pomalu a mělce dýchat. Netušil, jak moc je loď poškozená a kolik kyslíku mu ještě
zbývá, než vyčerpá všechny zásoby dýchatelné atmosféry. Mohlo dojít k protržení hlavní nádrže.
Záloha měla příliš malý objem na to, aby se mohl spolehnout na to, že jej najdou, než mu dojde
vzduch. Pokud... Pokud není zdejší atmosféra dýchatelná. Ovšem to zjistit nemohl. I palubní počítač
potřeboval nějaký ten čas k zotavení. Ono není nic lepšího po ránu, než pořádná pecka do hlavy.
"Tak se prober, Rusalko!" kopl muž ve skafandru do konzole. "Vstávat, je čas, nebo chceš spát
navěky?"
Hlavní palubní počítač stále mlčel. Sice se rozsvítilo několik kontrolek, ale ty mu nemohly
podat všeobecný pohled na rozsah poškození. Některé z nich zablikaly a zhasly nadobro, jiné
nesměle měnily barvy jako na vánočním stromku. Zamračeně se podíval okolo sebe. Vnitřní plášť
lodi to vydržel, nikde neviděl známky poškození v podobě prasklin ve stěnách kabiny, vyrvaných
trubek či pokrouceného kovu. Záložní zdroje energie fungovaly také, stejně tak sekundární systém
pro udržení života na lodi. Hlavní systémy se však zatím nechytaly. Zatím si s tím nelámal hlavu.
Měl sto chutí podívat se na svět, do kterého se zřítil, ale čelo kokpitu bylo překryto nejen
ochranným pancířem, ale i hradbou písku. Příď lodi byla zabořena poměrně hluboko a jako na
potvoru to odnesly všechny vnější kamery.
"Do prdele práce!" řekl si a bouchl se do kolen. "Co teď?"
Příručku pro stav nouze v podobě nouzových pokynu pro stav ztroskotání hledal marně. Buďto
se někam zatoulala, nebo ji v kabině neměl už po startu. Koho by napadlo, že se při
hyperprostorovém skoku se svou lodí ocitne daleko mimo plánovaný kurz? Stačí malá chybička ve
výpočtech a jeden to může napálit rovnou do slunce, nebo do černé díry. A to jeho loď
nedisponovala příliš silnými motory, dokázal sice hravě skočit od jedné sluneční soustavy ke druhé,
ale na dalekou cestu po Vesmíru mohl zapomenout. Tiše doufal, že jej začnou hledat, když se ve
smluvenou dobu neobjeví na smluveném místě. Jenže... Vesmír je velký a je dostatečně prostorným
místem, kde se dá lehce ztratit.
"Sláva..." vydechl. "Tak co, holka, co mi povíš?"
- 57 -
Díval se na probouzející se počítač, který nejprve po restartu spustil autodiagnostiku a pak
teprve začal obhlížet škody způsobené nedobrovolným přistáním na planetě, která ještě ani neměla
jméno, jen bůh ví jaké katalogové číslo. Lidé sem nezavítali. Tušil, že na jejím povrchu přistálo jen
několik automatických sond. Ovšem... Co s nezajímavou planetou, na které nebyl ani inteligentní
život? Nehledě na fakt, že se zřejmě na jejím povrchu - ani pod ním - nenacházely žádné zajímavé
nerostné prvky. Prostě další kus skály a písku s řídkou atmosférou, která nestála ani za psí pšouk.
"Takže... Vnější plášť to vydržel a až na několik maličkostí je v cajku... Kamerový systém je
bohužel kaput... Motory nemají dost paliva na návrat, většinu spotřebovaly brzdící trysky na přídi.
Kyslíku je na týden a půl, vody na dva týdny. Potravin na měsíc. Pěkné... Vysílačka na hadry!
Kurva... Navigační systém v háji... Kam jsem to vlastně spadl, Rusalko?"
Počítač chvíli mlčel. Obrazovka zčernala, jen malý čtvercový kurzor blikal několik vteřin v
jejím levém horním rohu. Muž v kombinéze by si nejraději otřel čelo, ale díky helmě skafandru to
udělat nemohl. Pomalu, ale jistě, jej začínal přepadat plíživý strach. Nejen obavy ze smrti, ale i z
toho, že jej na téhle hroudě už nikdo nenajde a nikdo se nedozví, co se s ním vlastně stalo.
"NAČÍTÁNÍ SÍTĚ..." ožila náhle hlavní obrazovka počítače. "PROPOČÍTÁVÁNÍ KURZU..."
"To jsem zvědav," řekl si. "Kam půjdu? Do nebe nebo do pekla?"
"SOUČASNÁ POLOHA SE NESHODUJE S PROPOČÍTANOU POLOHOU... CHYBNĚ
ZADANÁ DATA, NEBO CHYBNÉ ZADÁNÍ MÍSTA DOSKOKU..."
"Co to meleš?" zamyslel se. "Třískli jsem s sebou dobře, jen co je pravda. Možná se ti ještě točí
v kebuli..."
"REKALKULACE." zadal příkaz na konzoli. "PŮVODNÍ CÍL CESTY: ZEMĚ. VÝCHOZÍ
MÍSTO: ALFA CENTAURI."
"PROPOČÍTÁVÁM..." Zatímco čekal na výsledek, dal se do zjišťování, zda mu z lodi někde
neuniká vzduch. Měřič hustoty atmosféry byl však v zeleném poli a on si mohl sundat přilbu s
orosené hlavy. Pot mu stékal po tváři a krku až na ramena a vpíjel se do spodního prádla pod
kombinézou. "PROPOČÍTÁVÁM..."
"Jen aby ti nemuseli vracet školné!" uchechtl se.
"MÍSTO DOPADU NEZNÁMÉ... NEDOSTATEK ÚDAJŮ..."
"To mě poser, buďto se rozbil navigační počítač, nebo máš Rusalko mrtvici..."
Loď se několikrát otřásla a malinko se ponořila více do písčitého podloží. Venku řádila bouře.
Slyšel skučící vítr přes pancíře lodi. Věděl, že tam bude psí počasí. Vítr znamenal jen jedno, že je
venku atmosféra, netušil však, je-li dýchatelná. Všechny sondy a další měřící přístroje vzaly za své
rychlým průletem atmosférou. Co neshořelo, odtrhlo se.
"JAK SE CÍTÍŠ, BOBE?" zeptal se počítač pilota.
- 58 -
"ŽIJU A TY?" Napsal na klávesnici a napil se z jedné z mnoha nápojových tub, které se válely
kolem něj na podlaze. Naštěstí se ani jedna z nich neprotrhla. Na podlaze viděl i nějaké nářadí
smísené s potravinami. Jeden nebo dva sáčky s kukuřičným chlebem se protrhly a jejich obsah se
díky divokým přemetům dokonale rozmělnil a vysypal ven. Nyní litoval, že si do lodi nekoupil
alespoň malý kuchyňský vysavač.
"NEMŮŽU LOKALIZOVAT MÍSTO DOPADU... TOHLE JE STAV NOUZE!"
"NEPOVÍDEJ!" odpověděl počítači. "JAK DALEKO JSME OD PLÁNOVANÉ TRASY?"
"NEMŮŽU VYPOČÍTAT, CHYBÍ DOSTATEK ÚDAJŮ..."
"Takže nás unesli mimozemšťané?" zamračil se. "Planeta opic je už pěkně profláknutý příběh..."
"NEMŮŽU VYSLAT S.O.S., VYSÍLACÍ ANTÉNA JE ODTRŽENÁ, STEJNĚ TAK
PŘIJÍMACÍ. SPOJENÍ NEFUNGUJE!"
"A já, proč je tu pořád takové ticho..." zabručel. "SLOŽENÍ ATMOSFÉRY A PŮDY!"
"NEMÁM SPOJENÍ S VNĚJŠÍM SVĚTEM... NEFUNKČNÍ SENZORY!"
"ZKUS SERVISNÍHO ROBOTA NA ZÁDI..." napsal a zamyslel se nad intelektem počítače,
který byl až do této chvíle docela milým společníkem na jeho cestách ve Vesmíru. Ono být
podomým prodejcem Blech není jen tak. Ano, prodával malé vesmírné lodi velikosti autobusu. Ne
příliš objemné, ale zato velmi odolné. Pro cesty po Sluneční soustavě a okolních světech jako
stvořené. Nic na daleké cesty, ale jen tam, kam by jeden kamenem dohonil.
"VYPOUŠTÍM ROBOTA..."
"No sláva!" řekl si polohlasně. "A?"
"KŘEMIČITÝ PÍSEK, TAKŘKA NULOVÁ VLHKOST NA POVRCHU, POUŠTNÍ
PODNEBÍ, 70 PROCENT ATMOSFÉRY NA ZEMI, TEPLOTA OKOLO NULY. NEJBLIŽŠÍ
OBĚŽNICE: DVOJHVĚZDA - RUDÝ OBR A BÍLÝ TRPASLÍK. ZÁŘENÍ NA HRANICI
ÚNOSNOSTI. ATMOSFÉRA DÝCHATELNÁ, DOPORUČUJI LEHKÝ OCHRANNÝ ODĚV..."
"Dala ses na psaní románů, Rusalko?" zachmuřil se. "STOPY ŽIVOTA?"
"NEGATIVNÍ."
"Paráda, ještě se tu unudím k smrti." řekl si. Rozepnul si pásy a pokusil se pomalu vstát z křesla.
Přitažlivost se podobala přitažlivosti na Marsu. Není divu, že měla planeta řidší atmosféru. Kdyby
byla ještě menší, nejspíš by neměla žádnou. Díky gravitace! řekl si. Chvála bohu...
"MÁŠ NĚCO NA RADARU?" vyťukal na konzoli.
"NEGATIVNÍ. ŽÁDNÝ KONTAKT."
- 59 -
"MOHU VYJÍT VEN?" zeptal se palubního počítače. Nevěděl, zda jsou průlezy v přední části
lodi v pořádku. Sám neměl tušení, jak hluboko je loď v písku zabořená.
"ZADNÍ PRŮLEZ." odpověděl mu počítač. "DOPORUČENÝ POBYT MIMO LOĎ: 30
MINUT."
"No sláva," vydechl. "Tak jdeme ven..."
Převlékl si skafandr a pomalu se vydal k zadní sekci s motory. Bylo tam trochu horko, ale
vzhledem k tomu, že byl nedaleko strojovny, se nebylo čemu divit. Pukání chladnoucího kovu se
ozývalo již jen sporadicky. Možná budou zanesené trysky, řekl si. Zapomněl se zeptat na stav
paliva. Na druhé straně se bál pomyslet na to, jak hluboko se jeho loď zabořila do písku a tak
velkou lopatu neměl, aby ji z něj vyházel ven. Zkuste vyhrabat ze země desetitunovou loď velikosti
příměstského autobusu jen polní lopatkou. Zavřel za sebou dveře přechodové komory a opatrně
otevřel průlez na zádi.
"A do prdele!" vydechl při pohledu na narudlý svět, který se utápěl ve víru písku, jež hnal
nenechavý vítr na všechny strany. Vypadalo to, že hlavní nápor již pominul. Dozvuky bouře ovšem i
tak činily atmosféru alespoň prozatím nedýchatelnou. Vzduch natlakovaný na pozemskou
atmosféru vyhnal všechen písek z přechodové komory a on mohl za sebou uzavřít vstup. Přivázal se
k oku u přechodové komory, aby se pomalou chůzí vydal kousek od lodi. V duchu myslel na onu
slavnou větu vyslovenou při prvním pobytu na Měsíci: "Malinký krok pro člověka, ale obrovský
skok pro lidstvo..." Či jak to vůbec bylo... Vítr byl sice nepříjemný, ale neměl dost síly na to, aby jej
odnesl s pískem někam ven, dál od lodi vstříc nekonečné poušti. Polilo jej horko.
"JAK JE?" zeptala se jej Rusalka. Na palubní počítač byla poměrně dost inteligentní, ale za
žádnou ženu by ji nevyměnil. Ženské odmlouvají, ona jej musela víceméně poslouchat a plnit jeho
rozkazy. Možná, kdyby si nechal více poradit, nebyl by teď tady...
"NIC MOC," odpověděl jí. "CO NOUZOVÉ SPOJENÍ?"
"V DOSAHU NENÍ ŽÁDNÁ LOĎ, JE MI LÍTO!"
"DÍKY ZA ÚČAST," vyťukal na počítači zabudovaném na své ruce. Vítr se utišil. Ještě chvíli a
písek si sedne na zem. Možná uvidí i do Vesmíru. Trvalo ještě dobrých dvacet minut, než spatřil
nejbližší hvězdy. Viditelnost nepřesahovala několik stovek metrů v horizontálním směru, ale i tak
mohl spatři neutěšenou poušť bez možnosti záchrany. Žádná oáza. Žádná civilizace. Nic, co by mu
ulehčilo od trýznivého osudu v podobě jisté smrti. Několik dní sice vydrží, ale půjde jen o
přežívání.
"CO HIBERNACE?" zeptal se Rusalky.
"NEGATIVNÍ. DOŠLO K POŠKOZENÍ KOMORY."
"To se mi snad zdá..." zaťal pěsti. Blížil se čas návratu. Pomalu se vydal k lodi. Nebýt faktu, že
s ní byl spojen tenkým, ale zato pevným lanem, jistě by brzy ztratil směr a zabloudil kdesi v moři
písku.
- 60 -
"ZA CHVÍLI JSEM DOMA!" napsal Rusalce zprávu. Protože nefungovalo spojení s lodí
prostřednictvím krátkých vln, komunikoval prostřednictvím kabelu, kterým byl s lodí spojen.
Zbývalo posledních několik metrů, když tu měl pocit, jakoby se na něj někdo díval. "NEJSME TU
SAMI!"
"VYLOUČENO!" odpověděl mu palubní počítač. "NA RADARU NIC NENÍ."
"MOŽNÁ JE POŠKOZEN." Pokoušel se hádat. Onen vtíravý pocit nebezpečí jej však i nadále
neopouštěl. Že by na planetě byl přeci jen život? Ukryt v písku? Může jít o predátory? Neměl
nejmenší chuť se stát něčí svačinkou.
"JE PLNĚ FUNKČNÍ. V BEZPEČNOSTNÍM OKRUHU VIDÍM JEN TEBE, BOBE!" řekla
mu Rusalka.
"To mě sice uklidňuje, ale nevěřím ti!" řekl si a zahleděl se do narudlé pouště.
"MĚL BY SES VRÁTIT, ČAS VYPRŠEL!" řekl mu palubní počítač.
"VRACÍM SE DO LODI!" odpověděl, aby se za několik minut za sebou zavřel vnější průlez
přechodové komory. Cosi bouchlo o bok lodi. Že by vzduchem létalo i kamení?
"CO TO BYLO?" zeptal se počítače. Rusalka neodpovídala. "VENKU UŽ NEFOUKÁ!"
"NEDOSTATEK ÚDAJŮ..." odpověděl mu počítač. Kdyby mohl, pokrčil by rameny.
"Takže tu i straší, pěkné!" utřel si čelo. Než vstoupil do vnitřních prostor lodi, vyfoukl všechen
písek i prach ven. Nešlo o plýtvání kyslíkem, dusíku měl dost. Helmu si sundal až v pilotní kabině.
Věděl, že se i ty nejdrobnější částečky stejně dostanou do lodi. "MOHU VSTOUPIT NA
PALUBU?"
"POVOLENO!"
"Venku je jen poušť a nic víc," řekl si, když se vysvlékl z lehkého skafandru. Rusalka mlčela.
Neměla zapnutý hlasový odposlech, proto nemohla reagovat. Jen na něj blikala jasně oranžovým
světlem, které mu hlásilo funkčnost hlavního počítače lodi. "Počkej, zkusím ti zapnout zvuk!"
"Ahoj, Bobe!" uslyšel příjemný hlas Rusalky. "Konečně jsem se dopočítala škod, vypíšu ti je:
INTEGRITA VNĚJŠÍHO TRUPU: 87 PROCENT - POŠKOZENÍ PŘEDNÍHO PANCÍŘE,
VNITŘNÍ TRUP NEPOŠKOZEN, VELITELSKÁ SEKCE - LEHKÉ ŠKODY, NÁKLADNÍ
SEKCE - LEHKÉ ŠKODY, MOTOROVÁ SEKCE - LEHKÉ ŠKODY, TRYSKY NA PŘÍDI
NEFUNKČNÍ, ZADNÍ FUNKČNÍ, AVŠAK S NEDOSTATKEM PALIVA, NAVIGACE
NEFUNGUJE, STÁZOVÁ KOMORA NEFUNKČNÍ, PODPORA ŽIVOTA NA 90
PROCENTECH, MOŽNOST OPUŠTĚNÍ PLANETY - 0,1 PROCENTO..."
"To jsou skoro jako Jobovy zvěsti..." promnul si Bob bradu. "Co prostor okolo lodi?"
"Stále žádný kontakt," řekla Rusalka suše. "Vzduchu, potravin a vody máš na..."
- 61 -
"Vím, nemusíš mi to říkat," přerušil ji pilot.
"Bobe?" zeptala se jej Rusalka. "Vzhledem k tomu, že je hibernace vyloučena..."
"Měsíc života v umělém spánku při mělkém dýchání," odpověděl. "Jestli mám před sebou jen
dva týdny, nebo i méně, chci vědět, že jsem žil, než natáhnu brka!"
"Rozumím..." řekl palubní počítač. "Je mi to líto, jsme nejspíš daleko od běžných tras. V dosahu
nouzového vysílání nic není, žádná loď!"
"Nevadí..." pohodil hlavou. "Díky i za to."
"Můžu pro tebe něco udělat?"
"Ne, Rusalko. Hlídej okolí lodi, já si jdu zdřímnout, ta procházka byla poměrně vyčerpávající..."
Spal jen několik hodin. Probudil se víceméně svěží. Venku se nic nezměnilo. Vlastně ano, byla
noc a na nebi zářil jen skomírající bílý trpaslík. Chtěl jít ven, ale Rusalka jej varovala před poměrně
tvrdým gama zářením. Musel počkat na den, kdy se nad obzor vynoří rudý obr se svou přívětivější
tváří. Pojedl něco ze zásob a napil se ovocného koncentrátu. Když nad tím přemýšlel, čekalo jej
několik dnů v lodi, než... Než přijde konec. Mohl také vyjít ven a nechat se odnést větrem kamsi do
pouště. V tuto chvíli mu na tom zase tolik nezáleželo.
"Za jak dlouho vyjde slunce?"
"Rudý obr?" zeptala se jej Rusalka zbytečně. "Za hodinu a dvacet pět minut..."
"Nezahrajeme si šachy?" zeptal se palubního počítače.
"Jak je libo..." řekla Rusalka neurčitým hlasem, jakoby tušila, že znovu vyhraje. Uplynulo
několik desítek minut...
"Půjdu na chvíli ven, zdá se, že je tam docela obstojné počasí," řekl Bob. Po půlhodině se vrátil
o nic moudřejší než včera. Rusalka jej přivítala s dobrou zprávou, loď se již hlouběji nepropadala,
spíše naopak, zdálo se, že je pomalu, ale jistě, vytahována ven. Možná za to mohla rotace planety s
poměrně krátkým střídáním noci a dne. Možná docela zvláštní a této planetě vlastní přírodní
zákony, které by jinde neplatily. Písek na planetě neměl tendenci stát se tekutým pískem, jak tomu
tu a tam bývalo na Zemi. Chyběla zde voda a po staletí usedající sedimenty nedovolovaly větším
předmětům, aby se ztratily pod povrchem pouště. Vlastně měl štěstí, alespoň nebude s lodí pohřben
zaživa.
Po dvou dnech se Rusalka ozvala s poměrně znepokojující zprávou: "Bobe, mám velký kontakt
na šesti hodinách a rychle se blíží!"
"Cože?" nechápal ji.
"Měl by ses připoutat!"
Jen co to dořekla, popostrčila loď neznámá síla natolik silně, že ji vyhodila z jejího písčitého
- 62 -
lůžka a několikrát ji převrátila kolem podélné osy. Naštěstí zůstala stát v horizontální poloze,
zatímco ji bombardovalo mračno písku a kamení.
"Písečná bouře?" zeptal se pilot počítače. "Nebo něco jiného?"
"NEDOSTATEK INFORMACÍ!" rozsvítila se hlavní obrazovka. Při nárazu došlo k vypnutí
hlasových funkcí. Několik hodin se je snažil spravit, ale stále se mu to nedařilo. Zdálo se mu, že
ztratil hlasovou komunikaci s lodí nadobro. Byl odkázán jen na vstup a výstup prostřednictvím
klávesnice a obrazovek terminálů.
"CHYBA HLASOVÉHO VÝSTUPU!" svítila na něj docela zbytečná věta.
"NEOPRAVITELNÁ PORUCHA HLASOVÉ KOMUNIKACE... JE MI LÍTO!"
"Bude mi chybět tvůj hlas..." řekl smutně. Bouře zmizela. Pokud to byla bouře.
Další hodiny uplynuly bez vážnějších událostí. Když na Rusalku nemohl mluvit, alespoň si s ní
psal. Dokázala být na počítač docela milou a inteligentní společnicí. Možná by s ní vydržel i kdyby
šlo o ženskou z masa a kostí.
"MÁM DOBROU ZPRÁVU... JSME Z PÍSKU VENKU!"
"ALE?" zeptal se, protože tušil, že každá dobrá zpráva bude mít svůj háček.
"JSME BEZ POHONU. OTŘESY A PŘEMETY VYŘADILY TRYSKY NA ZÁDI.
NEODLETÍME I KDYBYCHOM MĚLI DOSTATEK PALIVA!"
"KTERÉHO STEJNĚ NEMÁME DOST..." napsal ji zbytečně. "DÍKY ZA DOBRÉ ZPRÁVY."
Pátý den na něj dosedla zvláštní atmosféra. Jeden by řekl, že na něj sedla pěkně silná depka.
Konečně mu došlo, v jaké situaci se ocitl. S každým uplynulým dnem byl blíže jisté smrti. Čas
běžel svým monotonním tempem a na nic a na nikoho nebral zřetel.
"ZEMŘU TADY?" napsal na konzoli.
"ZEMŘEME TADY OBA!" ujistil jej palubní počítač. Málem by zapomněl, že i Rusalka měla
omezený zdroj energie.
Vypnul tedy všechny nedůležité systémy a usadil se znovu v pilotní kabině. Díval se do
poblikujícího rudého světla na hlavní konzoli a myslel na to, zda má i Rusalka strach ze smrti. Ano,
ji by mohli při nalezení ještě oživit, ale jej nikoliv díky nefunkční stázové komoře.
"DALŠÍ KONTAKT NA DEVÍTI HODINÁCH!" varovala jej Rusalka náhle. "A RYCHLE SE
BLÍŽÍ!"
"VELIKOST?"
"NEDOSTATEK ÚDAJŮ..."
- 63 -
Připoutal se. Náhlý poryv čehosi, co se podobalo pozemskému tornádu, vynesl jeho loď do
vzduchu a hodil s ní do prostoru. Ke svému úžasu, a zděšení, neletěla Blecha po balistické křivce,
ale pomalu opouštěla povrch planety. Cosi ji katapultovalo na únikovou trajektorii. Že by Bůh?
Otřesy po několika minutách ustaly.
"JAK JSEM NA TOM?" vyťukal nesměle svůj dotaz na klávesnici.
"JSME VE VESMÍRU... NA STACIONÁRNÍ OBĚŽNÉ DRÁZE... VÝŠKA STABILNÍ..."
"MÁME DOST PALIVA NA OPUŠTĚNÍ OBĚŽNÉ DRÁHY?"
"SKOKOVÉ MOTORY NEFUNKČNÍ, HLAVNÍ MOTORY NEFUNKČNÍ, SMĚROVÉ
TRYSKY NEMAJÍ DOST PALIVA ANI ÚČINNOSTI K OPUŠTĚNÍ ORBITY PLANETY..."
"Zasuň štíty kokpitu, je-li to možné!"
"ZASOUVÁM ŠTÍTY NEPOŠKOZENÝCH PRŮZORŮ..."
Opět pohlédl do Vesmíru. Propastné tůně zaplněné spoustou hvězd. Která patří Slunci? Kde je
jeho domov? V dáli se rýsoval zakřivený povrch pouštní planety. Nikdy se nedozví, co vyneslo jeho
loď do prostoru. Blecha kroužila spolu s povrchem okolo osy planety. Stabilní pozice jí sice zajistila
bezpečnou vzdálenost od povrchu, ale na odpoutání od gravitačního pole planety neměla loď
dostatek zdrojů. Zůstala uvězněna na oběžné dráze a jen bůh ví, zdali do těchto končin někdy zavítá
jiná lidská loď.
"CHYTÁŠ NĚJAKÉ SIGNÁLY?"
"NEGATIVNÍ!" ozvala se Rusalka. "NEMŮŽU ZJISTIT ZDROJ SÍLY, KTERÁ NÁS
VYNESLA NA OBĚŽNOU DRÁHU. POŠKOZENÍ LODI JE NA OSMDESÁTI PROCENTECH.
ZAJIŠTĚNÍ ŽIVOTNÍCH FUNKCÍ NA SEDMDESÁTI PROCENTECH..."
"Kolik mi ještě zbývá?"
"PŘI PROPOČTU VŠECH MOŽNÝCH PROMĚNNÝCH... SEDM DNÍ!"
"Bůh stvořil svět za týden, uvidíme, třeba se ještě něco stane..." řekl si a napsal Rusalce krátkou
odpověď: "DÍKY!"
Hodiny byly pro něj měsíce a dny roky. Smrt si jej přeci jen našla. Rusalka zůstala díky
slunečním panelům naživu ještě několik let, ovšem z lodi se pomalu stával zamrzlý kus kovu a
umělých hmot. Může se počítač cítit osamělý? Dlouho potom, co Bob vydechl naposled svítila na
hlavní obrazovce jediná odpověď: "RÁDO SE STALO!" Nakonec zhasla i ona díky neopravitelné
chybě v energetickém systému lodi. Blecha zemřela tiše a beze svědků. Pro Vesmír byla
nedůležitým smítkem v nekonečné prázdnotě...
Jak se tedy blechy drží při nepohodě, dokud i je osud nevysílí? Vší silou... Blechy to vědí, vědí
to i lidé?
- 64 -
Mírně erotické odpoledne...
To mě zase jednou políbila múza a nakrklo mě i několik šotků. Takže se nechte překvapit... A
za tu ostřejší mluvu se omlouvám, ale svět je už takový!
*****
"To je ale mrdka!" ozvalo se za mými zády.
"Jo, podívej na ty kozy, zadek a nohy... A tu díru!"
"Jakou díru? Vždyť není nic vidět, má minisukni, ty pako!"
Oddechl jsem si, že ti dva nehovoří o mně, ale o jedné vnadné a velmi půvabné dívčině, která
šla opačným směrem. Bylo vedro. Hic k zalknutí. Slunce div nezačalo rozpouštět asfalt na silnici. A
to samé horko působilo i na lidi, kteří byli z různých důvodů vyhnáni ze svých domovů, které se
také utápěly ve vysokých teplotách. Jeden by řekl, že je léto jako na Jadranu, ale kde máme to
moře?
"Ty jsi také díra, ty vole! Nevidíš to zavěšení nohou? Když je dá k sobě, má mezi nima díru..."
"Ty tomu tak rozumíš, celé dny si honíš kačera a děláš tu ze sebe chytrého!"
"Vole! A kdyby? Co je na tom?"
"Nic? Že jsi jen teoretik a smočíš si ho jen tehdy, když se jdeš koupat, nebo osprchovat..."
"Co ty víš?"
"Hovno, ale to mi stačí!"
Hlasy se pomalu ztrácejí za mými zády. Zajímavé je to lidské pachtění. Neustálé soutěžení o
práci, ženy a podobně. Opravdu se ženy staly lovnou zvěří a muži jen lovci? Nastává znovu doma
kamenná? Budeme své protějšky za vlasy tahat do jeskyní, abychom pak na nich ukojili své temné
choutky?
"Další debil, který má rozum mezi nohama!" uslyšel jsem docela pěkný dívčí hlas. Podle
švitoření, které se ke mně neslo tetelícím se vzduchem, šlo o dvě dívky, které se také prodíraly
horkým odpolednem kamsi za svým cílem.
"Jo, beztak nemyslí na nic jiného, chudinka, snad už taky nemá ten tenisový loket..."
"Měl by zajít k doktorovi..." zachichotala se jedna z nich.
"S ním, nebo s ním!" zasmála se ta druhá. "Kašlem na něj, koukni jak se dívá... Magor!"
"Cože?" řekl jsem si spíše pro sebe, když kolem mne obě prošly s vážnou tváří, aby pak za
mými zády vyprskly do hurónského smíchu. Jedna byla bruneta a druhá blondýna. Nevypadaly
- 65 -
špatně, to ne, ale... Vypadám snad na to? Že jsem jako chodící kus mužského přirození? No, oholit
bych se mohl, že ano? Možná i ostříhat, ale přeci jenom... Že by mi to koukalo z očí? Na čele mi
také žádný neonový nápis nezáří a nebliká! Tak kde je onen pomyslný zakopaný pes?
"Tak co, mladej? Vypadáš, jako by ti ulítly včely!" překvapil mě postarší muž, který se o berli
pomalu belhal ulicí.
"Sršni, dědo, sršni!"
"A kurva!" řekl starý muž uznale. "A co jako budeš bez nich dělat?"
"To co do teď, nic!" řekl jsem a zamával mu na pozdrav.
Kolem prošla mladší dívka ještě školou povinná. Z červenými tvářemi a pohledem upřeným na
silnici tiše proklouzla mezi mnou a krajnicí. Sakra, že by mi něco trčelo z rozparku? No, i to se
může stát! Jeden nikdy neví, ale kdybych si ho přivřel do zipu, musel bych o tom sakra vědět. Ne,
naštěstí nebyla situace až natolik vážná. Co s přiskřípnutou chloubou? Brrrr! Otřásl jsem se.
"Tak špatně snad nevypadám, nebo snad ano?" zeptala se mě žena v nejlepších letech. Na tváři
měla více líčidla, než se dává leštidla na boty.
"Ale ne, vůbec ne, jen jsem byl duchem někde jinde!" bránil jsem se. Kdybych jí řekl, že
myslím hlavičkou, která sedí na pyji, nejspíš by si zaťukala na čelo. Další sexista! Jako by ten svět
už tak nebyl postavený na hlavu! Války, nemoci, hladomor a ještě všude plno nadržených chlapů...
Kam ten svět spěje!
"Jé, vy dneska ale dobře vypadáte," řekla mi prodavačka v obchodě, jen co jsem vešel do dveří.
Neměl jsem to říci já jí?
Zamyslel jsem se, chvíli poté, co jsem vstoupil do prodejny. Bože... Že by si ta ženská
emancipace přeci jen vydobyla konečně své... ovoce?! Z lovců se stala lovná zvěř a ve světě nejspíš
bude od této chvíle vládnout matriarchát. Kam se podějeme? My muži? Budeme živeni v klecích
jen proto, abychom na krátkou chvíli uspokojili tuto divou zvěř, která na sebe vzala podobu
vnadných (či méně vnadných) žen a dívek?
"Uletěly vám včely?" zeptala se s nevinným úsměvem. Tak je to přeci jenom pravda. Budu se
muset dát na pěstování včel, či jak se tomu říká, jinak se z toho nedostanu. Netušil jsem, kam až
sahá lidská touha po sexu, náklonnosti a bůh ví čeho ještě.
"Ne, ale nejspíš brzy uletí," řekl jsem. "Nechcete mi pomoc je pochytat?"
"A já myslela, že mě nalákáte k sobě na sbírku motýlů..." řekla slečna prodavačka zklamaně.
"Motýly nechytám a nesbírám..." opáčil jsem zamračeně. "Bohužel... Ale měl bych několik
starých desek, slečno, máte ráda hudbu z gramofonu?"
"Ale to se přeci dneska už nenosí..." řekla mi a zmizela kdesi mezi regály.
- 66 -
"To byla ale kost!" řekl jsem si. A nejspíš měla i za ušima. Ale co, co by tak na mně mohla vidět,
že ano?
"A máte rád více vážnou hudbu, nebo spíše ten pop a rock?" zeptala se mě znenadání, když na
mne vykoukla jen její hlava.
"Ehm..." pro Krista pána. Zpotil jsem se. Tak to vidíte, jeden se prostě tomu člověku nezavděčí.
A náhoda se může ulítat. Nebo ti andělé s luky a šípy? Třeba už dávno přešli na automatické palné
zbraně se svěcenými kulkami. A jsme už zase u koulí...
"Mně je to jedno, ale pokud budete chtít, mám tam od všeho trochu!" řekl jsem.
Usmála se. Na chvíli zaváhala, jakoby ve mně poznala onoho váhajícího střelce. Vystřelí, nebo
nevystřelí? Je lepší holub na střeše, nebo... Kruciš, jak se tomu ptákovi vlastně říká?
"Končím v pět, co vy na to, mladý pane?"
"Dobré vědět..." souhlasil jsem a myslel na ty dva mladé kluky, jak na křižovatce okukují
vnadné ženy a dívky v tomhle letním horku. "Tak to mám ještě chvíli čas!"
"A na co?"
"Promluvit si se svým ptákem, slečno!"
"Vy máte papouška? A mluví?"
"Ne, jen píská, ale hodně nahlas!" pousmál jsem se vlastní blbosti. Snad to nepochopila. Ovšem
jiskřičky v jejích očích hovořily za vše.
"Snad vám neuletí..." řekla a zmizela za regálem. Než se vytratila nadobro, slyšel jsem jen její
švitořivý hlásek: "Tak v pět, ano?"
Vyšel jsem ven a pohlédl na azurovou modř bezmračného nebe. Slunce svítilo jako prase a mi se
zdálo, že se pomalu, ale jistě, začínám přilepovat k asfaltu.
"Ty vole, vidíš to?" ozval se mi známý hlas.
"Vidím, ale nejsem buzna!"
Tak tohle patřilo mě.
"Ne, toho ptáka, ale tamto... Ta prodavačka by stála za hřích, koukej na její nohy!"
Otočil jsem se a podíval se na to, co dotyčné dívce pánbůh nadělil. Usmála se na mě a zamávala
mi na pozdrav. Zamával jsem také. Do pěti je ještě dost času, ale na co?
"Nechcete s něčím pomoct?" zeptal jsem se.
Pokrčila rameny a několikrát přešlápla na místě.
- 67 -
"A co jako umíte?" zeptala se. Možná... Možná dokázala číst i v mé hlavě. Možná přišla na to,
že tam mám dokonalé vzduchoprázdno. Kdo ví, kde mám rozum...
"Oblbovat lidi!" řekl jsem po pravdě.
"A jde vám to? Já jsem Lenka a vy?"
"Pavel."
"Pěkné jméno a víte, že jsem z vás... Z tebe už taky pěkně zblblá?"
"Možná za to může to počasí..." namítl jsem naoko.
"To taky," zasmála se zvonivým smíchem. "Možná..."
"Možná?" zopakoval jsem po ní poslední slůvko.
"Možná mě vedoucí pustí dřív!"
"Kurva!" uslyšeli jsme oba kdesi od zastávky autobusu. "Vidíš toho ptáka?"
"Jo... Nabalil si tu prodavačku za pár vteřin. Jak to jen dělá?" odpověděl mu ten druhý. "Se z
toho poseru..."
Rozesmáli jsme se oba najednou.
"Nabalil?" zeptala se.
"Přijde na to," pokrčil jsem rameny. "A máte... Máš dost balícího papíru?"
"Ono se něco najde..." řekla mi. "Tak já se jdu zeptat vedoucí a ty tu na mě zatím počkej..."
Počkal jsem. Ale od této chvíle jsem věděl, že muži ženy neloví. To ženy se nechávají ulovit a
snaží se mužům namluvit, že to právě oni jsou těmi, kdo hodí první návnadu. Možná to s těmi
jeskyněmi nebude zase tak zlé. Třeba jsme jako lidé někam pokročili i v těch mezilidských vztazích.
Tedy, plně v to doufám a také doufám, že mi ten můj pták zatím neuletěl...
- 68 -
Část třetí: Chudák poezie
„Není co dodat, zase jsem se pokoušel básnit...“
- 69 -
Mandelinka
Jaro se blíží, brzy bude tu, tak proč ne rádoby verše o malých "broučcích". Nesvítí však, ani
nemluví, ať se proto nikdo z vás nediví!
*****
V jednu slabou chvilku,
potkal jsem mandelinku.
Zahlédl jsem ji jen na chviličku,
vyhřívala se totiž na sluníčku.
Celá se leskla, byla jako nová,
nabyl jsem dojmu, že je atomová.
Než jsem zjistil, co a jak, a co by,
zmizela mi, mrcha, do jiné doby.
- 70 -
Část čtvrtá: Zóna
„Nedokončený cyklus napsaný na motivy Tunguzské katastrofy a knihy "Stalker" - autorů:
Arkadij a Boris Strugačtí. Jedná se o mix sci-fi a fantasy žánru.“
- 71 -
Předmluva
30. června 1908 došlo na Sibiři v Krasnojarském kraji k dodnes nevysvětlitelnému úkazu.
Podezřele vypadající modrá ohnivá koule proletěla atmosférou a ve výšce pěti až deseti kilometrů
nad zemským povrchem vybuchla. Exploze zpustošila zhruba dva tisíce kilometrů čtverečních
tajgy. Tlaková vlna povalila několik desítek milionů stromů. Zvuk výbuchu byl slyšitelný do
vzdálenosti jednoho tisíce kilometrů od epicentra. Dodnes se vedou spory o tom, zda šlo o dopad
meteoritu, či nad zemským povrchem havarovala cizí vesmírná loď.
30. června 2028 vymazal z mapy světa obdobný výbuch takřka dva a půl tisíce kilometrů
čtverečních Kanadské divočiny. Zhruba sto až sto padesát kilometrů na jihovýchod od města Fort
Smith mezi dvěma velkými jezery Great Slave Lake a Lake Athabasca dopadl vrak vesmírné lodi.
Vlastně jen to, co z něj zbylo. Trosky byly rozesety do okruhu několika kilometrů a v místě dopadu
vězel víc jak sto metrů hluboký kráter se spečenou zemí jako po jaderné explozi. Tato mimořádná
událost přilákala mnoho vědců a dobrodruhů. Zdálo se, že v okruhu pěti až deseti kilometrů od
epicentra došlo ke změně pozemských podmínek. Realita byla však taková, že skutečná pozměněná
plocha činila víc jak dva tisíce kilometrů čtverečních. Tedy daleko za později vytyčenou Zónu.
Problém byl v tom, že intenzita těchto změn se zmenšovala se vzdáleností od zdroje, proto nebylo
možné identifikovat slabé, avšak stále přetrvávající záření i daleko za hranicemi Zóny.
Aniž by to někdo tušil, došlo k tomu, co předpokládali ve svém románu "Stalker" kdysi žijící
spisovatelé bratři Strugačtí. Zóna dopadu se proměnila v nepozemské prostředí. Rostliny a
živočichové, kteří nezahynuli (snad díky jistému druhu záření) se proměnili nejen na genetické
úrovni, ale také zmutovali do až prapodivných podob. Začali umírat první lidé. Zejména zvědavci,
kteří se bez jakýchkoliv ochranných prostředků vydávali do Zóny, aby v ní sbírali prapodivně
vyhlížející artefakty. Útoky mutantů na lidské průzkumníky byly na každodenním pořádku. Vidina
brzkého zbohatnutí vyvolalo v této oblasti novou zlatou horečku. Poptávka po artefaktech byla
vysoká a právní legislativa liknavá. Vše nahrávalo novodobým zlatokopům. Podle některých vědců
šlo o mumifikované zbytky cizích organismů, které byly rozmetány do širokého okolí. Každá část
měla jiné účinky jak na lidský organismus, tak na okolní prostředí. Začaly vznikat první anomálie.
Malé oblasti se změněnými fyzikálními zákony. Některé dokázaly vymrštit člověka do výše, jiné jej
spálily ohněm, či dokázaly rozpustit jako kyselina. A tak aby nedocházelo k dalekosáhlé
kontaminaci, byl v roce 2035 zřízen okolo celé zóny plot, který měl oddělit svět nepozemský a
doposud neznámý od světa – alespoň zatím – pozemského.
Stavba trvala dva roky. Rozdíl teplot po čas letních a zimních měsíců udělal své. V létě se
teplota dokázala vyšplhat na úctyhodných třicet stupňů nad nulou, zatím co v zimě klesla hluboko
pod bod mrazu. Plot se skládal z několika od sebe oddělených částí. Lidé mu po vzoru kdysi stojící
Berlínské zdi začali říkat: Zeď od Fort Smith. Vzhledem k nákladnosti projektu byl ohraničen
perimetr v okruhu patnácti kilometrů od středu Zóny. To by však nebyli lidé, aby se neustále
nepokoušeli překonat tuto pět metrů vysokou překážku, jejíž stavba trvala bezmála dva roky. Za tu
dobu zemřelo nemálo dělníků a inženýrů. Jejichž životy se podobaly noční můře. Ať byl den či noc,
ozývaly se ze středu Zóny podivné zvuky. V noci bylo možné zahlédnout silnými dalekohledy,
kamerami či fotoaparáty s teleobjektivem i prapodivné světelné efekty v různé vlnové délce. Celá
oblast byla prohlášena za bezletové pásmo, které hlídaly nejen satelity, ale i vojáci ve střeleckých
věžích po obvodu onoho pomyslného kruhu, jehož délka činila bezmála sto kilometrů. Díky
neustálým tvrdým povětrnostním podmínkám a neutuchajícím nájezdům Stalkerů to byl až
nadlidský úkol.
- 72 -
Tato reálná Zóna, která si s tou fiktivní v ničem nezadala, lákala lidské bytosti z celého světa,
bez ohledu na věk, vzdělání, či pohlaví. S postupem času však boj o Zónu vyhráli muži nad ženami
a dětmi. V roce 2040 první velký boom již opadl a do popředí se dostaly jiné globální problémy, ať
už jimi byl úbytek těžby nerostných surovin, či nástup malé doby ledové. Lidstvo přežilo první
kontakt s mimozemskou civilizací. A ačkoliv mohla lidská rasa poznat jen mrtvá těla těchto tvorů,
jejichž ostatky se daly počítat na tisíce (a nové stále přibývaly), zájem o ně neustále rostl. Svět se
navždy změnil, nejen trhem s těmito artefakty, ale díky jistotě, že není lidstvo ve Vesmíru samo.
Otázkou bylo, zda šlo o loď průzkumnou či expediční. Na čem zde tedy záleželo? Přeci na faktu,
kolik členů posádky při tomto incidentu zahynulo a zdali může lidstvo čekat další návštěvu z
dalekých končin Vesmíru...
Jedna
(Fort Smith – cca 150 km od Zóny)
Od doby, co vznikla Zóna se stalo město Fort Smith hlavním velitelským stanem. Město ležící v
dostatečné vzdálenosti od místa dopadu, avšak ne zase tak daleko, aby nebylo v dosahu
všemožných dopravních prostředků, letadel a vrtulníků nevyjímaje. Město s počtem obyvatel
převyšující původně necelých šest tisíc duší se během incidentu rozrostlo a jeho osazenstvo
zdesetinásobilo. Původní osadníky doplnili vojáci, vědci, prospektoři, dělníci a dobrodruzi. Lidé
žijící v tomto sídle v rozmezí let 1911 až 1967, kdy bylo hlavním městem Severozápadních teritorií,
by jej dnes nepoznali. Pokud budeme brát v úvahu celkové osídlení teritorií před ztroskotáním
mimozemské lodi, činil počet obyvatel této části Kanady bezmála pětasedmdesát tisíc obyvatel. Při
průměrném osídlení tří obyvatel na čtvereční kilometr se není čemu divit. Snad to stačí k tomu, aby
si případní návštěvníci dovedli udělat obrázek o tom, co dokáže nejen možnost zbohatnutí, ale i
touha po vědění udělat s lidskými bytostmi.
V blíže neurčené budově ve Fort Smith se v oválné místnosti sešlo několik osob. Byli mezi nimi
nejen vědci, generálové, prospektoři, kteří si začali říkat stalkeři, ale také všudypřítomní politici.
Dokonalá směska osob, kteří se cítili být v bezpečí, daleko od centra dění. Naneštěstí netušili, že v
bezpečí od dopadu vesmírné lodi nebyl na Zemi nikdo, bez rozdílu, zda žil kdesi na atolech v
Polynésii, v Jižní Americe, či na Sibiři. Svět byl přeci jen globální záležitostí a cokoliv, co se stalo
na jednom místě zeměkoule, mělo dopad na další oblasti planety Země. Popravdě nikdo z lidí
netušil, která bije a ačkoliv mimo rabování a černý trhl s artefakty panovalo i horečné bádání, muži
v bílých pláštích mohli říci jen jedno: Nikdo nic nevěděl a cokoliv se v Zóně dělo, bylo mimo lidské
chápání.
Ovšem, na druhé straně se v různých budovách po městě, kterým se začalo říkat "Archivy",
hromadilo stále větší množství spisů nejen o Zóně, ale také lidech, kteří měli se Zónou co kdy do
činění. K nelibosti zainteresovaných osob se z uzavřené oblasti stále více šířily zvěsti o tom, že
došlo i k mutaci osob, kteří byli původně obyvateli Země, a díky zatím neznámého druhu záření,
před kterým nebyl nikdo plně imunní, se lidé stávali bytostmi podobnými zombie (tak častých
hrdinů různých hororů, ať už v knižní či filmové podobě). Svět umění se stal světem reálným a
nikdo s tím nemohl nic dělat. Alespoň prozatím. Protiradiační a protichemické obleky tento proces
dokázaly alespoň trochu zpomalit. Jedno bylo jisté, pokud mutace nedosáhla určitého bodu zlomu,
dalo se ještě dotyčné lidské bytosti zachránit, v opačném případě se z nich staly nemyslící stvůry,
pohybující se bezcilně Zónou sem a tam, střílející (pokud měly zbraně) na vše, co se kde jen hnulo.
Nikdo však neřekl, že je svět bezpečným místem pro život, proč by Zóna měla být jiná?
- 73 -
"Takže?" zvedl jeden z generálů ověšený metály významně obočí. "Co navrhujete?"
"Zónu nemůžeme hermeticky uzavřít!" řekl rázně zarostlý vědec v bílém plášti a smutně položil
obě ruce na stůl. Nerozhodně se napil ze sklenice s minerálkou a pak dodal: "Myšleno tak, že tento
prostor nemáme nejen pod kontrolou, ba co více, Zeď je jen chabou náhražkou nějakého
účinnějšího řešení!"
"A co máte na mysli?" odfrkl si tentýž generál. "Chcete Zónu bombardovat? A čím?"
"Zónu zničit nemůžeme..." řekl jiný vědec a přerušil tak generálovy otázky. Byl o hodně mladší,
vlastně neměl ani pořádně zarostlou tvář a na vědce vůbec nevypadal, spíše na některého z
prospektorů, či dobrodruhů. Možná jim kdysi byl, ale díky svému vzdělání se přidal k místní
vědecké elitě. "Svým způsobem je nezničitelná a stále se zvětšuje..."
"Opravdu?" zamyslel se další z generálů. "Myslel jsem, že nás Zeď alespoň na nějaký čas
ochrání..."
"Před mutanty snad ano!" řekl tentýž mladý vědec. "Ne však před zářením, které je
všudypřítomné..."
"Kolega má pravdu," řekl smutně jeho vousatý kolega a srovnal si brýle na nose. "Před zářením
jsme zatím nenašli žádný prvek z Periodické soustavy, který by jej dokázal zadržet. Víme jen jedno,
že s rostoucí vzdáleností od středu Zóny toto záření klesá a to exponencionálně. Avšak je stále
přítomné..."
"A v čem je háček?" zamračil se generál, který měl původně slovo.
"Zóna bude s postupujícím časem tak zamořená, že se stane toto místo neobyvatelným!" namítl
mladý vědec. "A kdo ví, jaké překvapení pro nás má ještě v záloze."
"Ale to byl přeci Černobyl také..." pronesl kdosi z politiků. Měl cizí přízvuk. Nikdo z místnosti
by nedal ruku do ohně, že jde o Rusa. Černobyl. Jedna z velkých katastrof dvacátého století. Bolest
a umírání. Strach z ozáření. Onoho neviditelného nepřítele, který není cítit, nelze jej spatřit, či
slyšet. "Existují vůbec nějaké měřící přístroje k měření emisí vycházejících ze Zóny?"
"Nesmíme zapomínat, že Černobyl byl naší prohrou a fiaskem," namítl mladý vědec. "I v
dnešních dnech je tato oblast Ukrajiny uzavřená pro širokou veřejnost! Ano, postačí běžné detektory
záření. Naneštěstí je toto záření širokospektrální, nebo vlastně naneštěstí!"
"Rusko není Amerika. Vyjma turistického ruchu." Odfrkl si ruský politik. "Da. Z něčeho
musíme být živi, nebo snad ne? Nehledě na fakt, že je Černobyl již minulostí..."
"Která lidstvo stále straší... A co chcete udělat se Zónou?" zarazil se vousatý vědec. "Turistickou
atrakci? Chcete celý svět proměnit v... Nikdo netuší, zda je tato mutace přenosná i z přeměněných
lidí na další osoby!"
"Hádáme se tu jako malé děti," bouchl do stolu další z politiků. Jeho hlava holá jako koleno se
- 74 -
matně leskla pod světlem zářivek. "Potřebujeme nějaké řešení našeho problému... Ne dohady, co
vědecké oddělení? Jak jste na tom? A neříkejte mi, že stále nic nevíme."
"Ne, pane!" svěsil vousatý vědec hlavu. "Víme toho dost, ale nedokážeme tyto informace
zpracovat. A co je hlavní, druh převládajícího záření ještě není určen, stejně tak jeho zdroj!"
"Jde přeci ze středu Zóny, že ano?" zeptal se jej vedoucí politik. "Pokud jde skutečně o loď a ne
meteorit, může být tímto zdrojem její pohonný systém?"
"Není to vyloučeno, že tímto zdrojem, jak říkáte, může být pohon lodi, tedy jeho jádro!" přikývl
mladý vědec. "Nebo to, co z něj zbylo. Síla výbuchu nasvědčuje tomu, že došlo k neřízené reakci a
následná exploze si v ničem nezadá s Tunguzským incidentem. Tedy, pokud jde skutečně o loď
mimozemského původu, což nemůžeme stoprocentně potvrdit, ani vyvrátit!"
"A ony artefakty? S čím jste to naši Zónu srovnával?" zarazil se politik. Nikdy o tomto
incidentu z minulého století neslyšel. Připadal si jako malé dítě, které se dozví něco nového a hned
o tom chce vědět vše.
"Na začátku dvacátého století došlo v centrální oblasti Sibiře k nevysvětlitelnému jevu, kdy
došlo k explozi, která zničila oblast o rozloze několika tisíc čtverečních kilometrů. Dodnes se vedou
spory, zdali šlo o loď, nebo meteorit," přerušil jej Rus. "Vypadá to, že Zóna jeví podobné známky
poškození terénu..."
"Přesně tak!" přikývl vousatý vědec.
"A bratři Strugačtí jsou také od vás?" uchechtl se politik. Brzy však přišel na to, že přestřelil.
Nikdy neměl Rusy v lásce, ale musel si přiznat, že nejen jako soupeři (i ve studené válce) byli
obdivuhodní. Nyní nezbývalo, než spojit své znalosti a technologii, protože byla Zóna nad jejich
síly a chápání.
"Da," souhlasil vědec. "Svět fantazie se stal naší chmurnou realitou..."
"Stejně jako potopení Titaniku," řekl jeden z generálů. "Myslím tím slepou víru v lidský
pokrok!"
"Že to říkáte zrovna vy. Ano, jistý Morgan Robertson napsal knihu s názvem: Marnost, ve které
loď se jménem Titán narazila na ledovec a potopila se v ledovém oceánu." Pokračoval tentýž vědec.
"A co z toho plyne?" nechápal jej vedoucí politik. "Historie se opakuje?"
"Ne," mávl rukou vousatý vědec. "Existuje totiž možnost, že je náš svět spojený na určité úrovni
s jinou dimenzí. Myslím nejen na myšlenkové bázi... A že mají někteří lidé prostě ten dar
předpovídat budoucnost, vynalézat, nebo tvořit nové... Promiňte, nemůžu si na to slovo
vzpomenout... Není to až tak důležité."
"Takže bratři Strugačtí byli prostě novodobými proroky?" odfrkl si politik. "Něco jako
Nostradamus, nebo Sibyla? Nebuďte k smíchu..."
- 75 -
"Určitě šlo o náhodu," souhlasil mladý vědec, "ale copak není náš život plný různých náhod?"
"Dobře," přikývl politik. Měl pocit, že se jejich vzájemná debata odvíjí docela opačným
směrem, než by sám doufal a chtěl. Tedy, že není příliš konstruktivní a všichni jen mrhají svým
drahocenným časem. "Připusťme, že mohou mít některé písemné či slovní projevy věštecký
podtext, ale mne zajímá, co uděláme se Zónou? Když jsme u toho, nebyl - Piknik u cesty povinnou četbou mnoho dobrodruhů, kteří se vydali do zakázaného prostoru?"
"Da," přikývl Rus. "Stal se novodobou biblí všech cestovatelů do Zóny. Ale i tak brzy přišli na
to, že je jim tato kniha k ničemu..."
"Když jsme u toho..." promnul si politik ruce. "Jak zabráníme, aby se do Zóny vydávalo stále
více lidí? Víte, co se stane, až se tento prostor zaplní těmi... zmutovanými tvory, včetně
zombifikovaných lidí a budou se snažit opustit Zónu? Zboří snad Zeď? A pak zaplní svět jako
novodobí Adamové a Evy?"
"Nemůžeme nikoho přinutit, aby..." zarazil se jeden z generálů. "Ne, nemůžeme přeci zastřelit
každého, kdo se pokusí projít přes Zeď, tam či zpět. Jak to zdůvodníme?"
"Také nebudeme střílet po všem, že ano? Vědátory a spojence vynecháme... Čím toto
odůvodníme? Obecným zdravím? Přežitím lidstva?" zeptal se jej politik. "Copak vám neleží na
srdci budoucnost nás samotných? Co když se ta... Mumifikace...?"
"Zombifikace," přerušil jej vousatý vědec.
"Tak dobře, zombifikace, rozšíří za hranice Zóny?" promnul si bradu a položil si hlavu do dlaní.
"A co když se to už stalo?" zachmuřil se mladý vědec. "Kdo nám zaručí, že za několik let
nebude Země plná zombie?"
"Tak co navrhujete?" zeptal se politik unaveně. "Už mě to neustálé promílání již známých faktů
unavuje. A čas letí! Nehledě na to, že v náš neprospěch..."
"Navrhuji vyslat do Zóny někoho, kdo ji prozkoumá a přinese podrobnou zprávu, co se tam
děje!" řekl mu vousatý vědec. Poočku sledoval ostatní muže u stolu. Nastala krátká pauza.
"Ale, copak to už neděláme?" rozhodil náhle politik ruce. "Nemůžeme Zónu prostě zasypat?"
"Čím?" zeptal se jej vousatý vědec. "A do jaké výše?"
"Máte pravdu, jde o kolik?" zarazil se politik. "Něco pod tisíc čtverečních kilometrů? Takže?"
"Jak už jsem uvedl, Zónu zničit nemůžeme. Tudíž ani zasypat, protože naše technologie,
alespoň co se strojů týče, ztroskotala na onom záření, které ničí elektroniku a další součásti
motorů..." řekl mu mladý vědec.
"Včetně lidí, ale ti vydrží v Zóně déle." Pronesl politik zamyšleně. "Kolik nás je? Na Zemi?
Devět miliard? Takže lidí máme dost..."
- 76 -
"Pokus o žert, pane? Mnoho z těch, kteří do Zóny vstoupili, se z ní již nevrátili a pokud ano,
byli odvezeni do laboratoří či nemocnic v okolí Fort Smith. Jen málo z nich nepodlehlo záření,
které..." pronesl mladý vědec, než byl přerušen vedoucím politikem.
"Pochází ze středu Zóny, já vím..." souhlasil politik. "Začínám si myslet, že nás Bůh nemá rád!"
"Tak, tak..." přikývl vousatý vědec. "Třeba za to Bůh nemůže..."
"A kdo tedy? Takže," řekl politik zamyšleně. "Jediným strojem, který v Zóně nějaký čas vydrží
je vlastně člověk? Chcete do Zóny vyslat dobře vybavené jedince? K čemu to bude, když nejsme
schopni rozšifrovat, či rozkódovat všechny zatím získané informace?"
"Dnes ne, ale zítra možná ano!" zvedl vousatý vědec varovně prst pravé ruky. "Patřičně
vybavený člověk může v Zóně přežít a vrátit se v pořádku zpět..."
"Ano?" zamračil se politik. "Nepochybujeme se zatím v čistě akademické rovině?"
"Protiradiační a chemické obleky!" uslyšeli slova ruského kolegy. "Da, Černobyl byl dobrou
školou..."
"Dobře, ale kde najít někoho, kromě hledačů pokladů, kdo bude mít dost inteligence a pudu
sebezáchovy, aby se vydal do Zóny a zase zpět?" zeptal se jich politik. Myslel na to, kolik
promarněných a zbytečně obětovaných životů již Zóna stála. "Není to jako jít vstříc jisté smrti?"
"Mluvil jste o obětování se pro lidstvo, že ano?" podotkl vousatý vědec. "Naše mobilní stanice
umístěná ve středu vzdálenosti mezi epicentrem a Zdí již nějaký čas neodpovídá... Je čas prověřit a
prošetřit, co se tam skutečně stalo. Nehledě na fakt, že informace z první ruky o středu Zóny by se
nám zatraceně hodily!"
"Já půjdu," řekl jeho mladší kolega.
"Vy?" zapochyboval politik. "A kdo půjde s vámi?"
"Půjdu také, da!" přikývl Rus. Na politika byl až příliš horlivý. Kdo ví, jak se osvědčil doma na
starém kontinentě. Ne všichni lidé zde byli těmi, za které se vydávali. A zoufalá doba si žádala
zoufalé prostředky. Nikdo netušil, zdali pro něj zítřek nebude posledním...
"Tady kolega Rus, další lidi si vyberu, ale nesmí nás být příliš mnoho... Tak pět osob," zamyslel
se mladý vědec.
"Tak, tak..." přikyvoval horečně jeho starší kolega. "Chce to někoho, kdo má také výdrž a unese
velkou váhu!"
"Oblek proti záření a batoh na potraviny, vybavení a vzorky," řekl Rus. "A to nepočítám
zbraně!"
"A také někoho, kdo už v Zóně byl a vrátil se z ní živý a..." zarazil se mladý vědec.
- 77 -
"Nezměněný!"
"Mapu vám můžeme poskytnout," řekl jeden z generálů. "Hodil by se přenosný počítač... Něco
malého a lehkého, co vydrží nějaké to nešetrné zacházení... PDA? A také vysílačku, pokud to záření
neruší krátkovlnný rozsah..."
"Emituje jen více šumu, tedy alespoň mimo centrum Zóny, tam ještě nikdo z lidí nebyl.
Souhlasím," přikývl mladý vědec. "Není nad to mít neustále čerstvé informace nejen o pohybu
nepřítele, ale i celkové situace v Zóně."
"Umíte střílet?" zeptal se politik mladého vědce i samotného Rusa. "Že jsem se vůbec ptal...
Takže?"
"Vydáme se do středu Zóny!" řekl mladý vědec. "Závisí přeci na tom přežití lidstva. Tedy...
Pokud již není pozdě."
"Dáme vám, co budete chtít," ujišťovali jej oba generálové. Svorně přikyvovali hlavou, jako by
seděli ve školní lavici a poslouchali výklad svého učitele.
"Za jak dlouho jste schopni vyrazit?" zeptal se politik kolegů v místnosti.
"Do dvou dnů," řekl mladý vědec.
"Doufám, že máte dost vodky!" zabručel Rus a sledoval poněkud překvapené pohledy svých
kolegů.
"Proti radiaci?" zeptal se vousatý vědec.
"Ne, na kuráž!" řekl Rus. "Nejsem blbec a kdo se nebojí, nemá tu co dělat... V Černobylské
oblasti jsme měli strach z mutace. Nebyla potvrzena. Záření po katastrofě nemělo tak silné účinky.
Zóna je jiné kafe..."
"Bohužel..." povzdechl si politik. "Snad bude mít naše snažení alespoň nějaký úspěch. Nuže do
toho, čeká nás spousta práce!"
Rozhodnutí padlo, kdo ví, zdali už není příliš pozdě. První z cestovatelů byli vybráni. Cesta do
středu Zóny by se mohla směle rovnat objevitelským putováním za dob prvních průzkumníků a
cestovatelů. Zóna nakonec již dávno nebyla oblastí s pozemským prostředím. Nejenže dovedla být
příroda této části Kanady velmi tvrdá, podmínky uvnitř Zóny si vytvářely zcela vlastní počasí, na
které pozemské vzorce neplatily. Nikdo si nemohl být ničím jistý. Dokonce i slibované satelitní
snímky by mohly být zcestné. Lidé byli na tahu a Zóna na ně čekala, jako by byla jedinou živou
bytostí, která si přivlastňovala tento svět a přetvářela si jej k obrazu svému.
Dvě
(okraj Zóny, Zeď)
První čtyři muži se setkali ještě na základně ve Fort Smith. K mladému vědci, který zde
zastupoval Spojené státy a ruskému politikovi, jež byl zřejmě nejen svátečním lovcem, se přidal i
- 78 -
jeden japonský nadšenec, zdání však může klamat. Mladý vědec si pohrával s myšlenkou, že se
mimo Ruska i Japonsko snaží také urvat ze Zóny, a její existence v tomto světě, co se jen dá.
Čtvrtým mužem byl doktor. Rodák z této oblasti - Kanaďan. Podle vzhledu vypadal na míšence
eskymáka s běžným typem bělocha. Měl však jednu výhodu, rozuměl medicíně a uměl se v tomto
kraji orientovat, což mu v Zóně nejspíš nebude nic platné. Pátý muž byl zatím pro všechny
zúčastněné překvapením, měli se s ním setkat až u samotné Zdi.
Po pravdě se do Zóny nikomu nechtělo a jen blázen by se tam vydal ze své vůle. Oblast s
rostoucím počtem anomálií a tvorů nepodobných těm lidským se den ode dne rozrůstala. Bylo jen
otázkou času, kdy dostihne plot a onu pomyslnou Zeď zboří také, aby za několik let vládl na Zemi
docela jiný druh živočichů. Zdálo se, že tato vesmírná katastrofa bude mít na lidstvo velmi
negativní dopad. Dinosaury vyhubila kometa, či asteroid, zatímco lidstvo pošle do kytek
havarovaná vesmírná loď. Ať už šlo o neznámý kmen viru či záření, jak předvídali zdejší vědci,
lidstvo stálo na okraji své vlastní záhuby. Kam se vytratilo nadšení těch, kteří toužili po setkání s
mimozemskou civilizací? Tato forma života (byť na první pohled již po smrti) si nemusela lidstvo
ani podrobovat násilím, či s ním vést jakoukoliv válku, stačila už jen její existence na tomto světě,
aby se dal do chodu podivný řád věcí a příroda v místě dopadu byla obrácena naruby. O přírodních
zákonech ani nemluvě.
Cesta z města k Zóně proběhla víceméně bez problémů. Na to, že byl tento kraj poměrně
neobydlený, potkávali až podezřele mnoho vojáků, dělníků a vědců. Bylo je možné rozlišit pouze
podle zablácených kombinéz či uniforem, v létě totiž zdejší příroda rozmrzala a denní teploty se
dovedly vyšplhat i nad dvacet stupňů Celsia. Sluneční záře na obloze neustále roztápěla led a sníh, a
když se sluneční kotouč jen pomyslně dotkl horizontu, aby na malou chvíli předal svou vládu
symbolické noci, vystřídala jej na krátký čas polární záře, která nebyla v těchto zeměpisných
výškách ničím novým. Aurora borealis, tak se jí říká. Vzniká prý stlačováním elektromagnetického
pole země a ionizací jednotlivých atomů atmosféry. Právě tuto záři sledoval skrze špinavá okna
jeepu mladý vědec. Na jedné straně toto světelné představení obdivoval, na straně druhé měl hlavu
plnou nadcházející výpravy do země nikoho.
I nad Zónou se nebe podivně chvělo a občas se i zablesklo, v tomto případě šlo také o statický
náboj, ovšem docela jiného charakteru, než u polární záře. Ovšem díky vzniku Zóny se v oblasti
mezi velkými jezery Severozápadních teritorií objevily velmi neobvyklé povětrnostní jevy. Globální
pozemské počasí zde neplatilo a bylo narušováno proměnlivými vlivy, které vycházely z nitra této
anomálie a vytvářely si docela vlastní klima. Stačilo pohlédnout na oblohu, aby bylo možno spatřit
bachratá mračna, jakoby namalovaná temperami, která se až podezřele leskla a každou chvíli
měnila svou barvu. Cosi viselo nad Zónou. Pomalu to bujelo a rostlo, aby se tato masa, až přijde ten
správný okamžik, vydala dál za hranice Zdi vstříc nic netušícím obyvatelům planety Země.
Několik vojenských džípů zastavilo před kontrolním stanovištěm, jež stálo zhruba padesát metrů
od vstupu do Zóny. Ano, někomu by se tento fakt mohl zdát absurdním, pokud kdokoliv před
čímkoliv postavil plot, aby to co mělo zůstat uvnitř tam také zůstalo, proč by ještě dělal v plotu
brány? Odpověď je nasnadě. Armáda a vědci museli mít možnost volně do Zóny vcházet a zase
vycházet ven, aniž by pracně přelézali Zeď. Takové vstupy tu byli celkem čtyři, z každé světové
strany jeden. V posledních měsících však nebyly všechny brány používané a hlídané celých
čtyřiadvacet hodin - k velké radosti různých dobrodruhů, kteří se na vlastní pěst vydávali do Zóny,
bez ohledu na hrozící nebezpečí.
- 79 -
Samotná bariéra se skládala jednak z vnějšího asi tři metry vysokého drátěného plotu, který byl
v různých výškách propleten ostnatým drátem. Sloužil jen k jedinému účelu, měl odradit případné
nelegální návštěvníky Zóny, kteří by po zdolání této překážky museli ještě přelézt víc jak pět metrů
vysokou betonovou zeď. Mezi plotem a zdí byl asi tři metry široký prostor vyplněný jemným
pískem. To pro lepší orientaci hlídek, zdali se v prostoru Zdi nepohybují narušitelé, kteří by v tomto
písku nadělali zcela jistě šlápoty. I tak jich bylo víc než dost. Nedaleko Fort Smith byl pro ten účel
postaven jakýsi koncentrační tábor, kde se tito nelegální cestovatelé shromažďovali a byli ve
velkém vyvážení z oblasti ven. Za Zdí již žádná další překážka nebyla. Jen v pravidelných
intervalech stály ještě před ostnatým plotem hlídkové věže s halogenovým osvětlením a sirénou.
Muži ve službě měli na výběr, zda střílet ze zabudovaného kulometu, nebo pušky s optikou. V
případě nutnosti mohl být z nedaleké mobilní základny povolán i vrtulník s raketami, který však
létal pouze po obvodu Zdi. Do Zóny se již několik let žádný stroj neodvážil.
Lidská vynalézavost je však nekonečná a tak byly pravidelně opravovány nejen drátěné ploty
prostříhané nůžkami, tak i jednotlivé brány. Armáda byla v tomto bodě zatím bezmocná, neměli
rozkaz střílet do civilistů a to i vyzbrojených vlastními zbraněmi. Kde nepomáhaly výhrůžky, tam
nastupovaly obušky, granáty se slzným plynem či paralyzéry. Pochytaní dobrodruzi byli odzbrojeni,
jejich zbraně zabaveny a oni sami deportování ze země, pokud šlo o cizince, popřípadě odvezeni
jinam k dalšímu projednání a dočasnému odnětí svobody. V Kanadě neplatí druhý dodatek Ústavy,
jak je tomu ve Spojených státech. A zbraň zde smí vlastnit jen lovci, sportovní střelci, policie a
armáda. Ovšem realita byla docela jiná. Bylo jen otázkou času, kdy onen pomyslný pohár přeteče a
armáda využije svou sílu k tomu, aby alespoň trochu udržela pořádek okolo vnějšího perimetru Zdi.
Všichni čtyři muži za doprovodu hlídky zvolna došli až k jižní bráně, kde se zastavili. Čekalo se
na pátého muže, zřejmě průvodce, avšak ten stále nepřicházel. Bylo polojasno, z nebe občas spadlo
několik kapek a foukal dost studený vítr, zatímco temná mračna nad Zónou stále visela nad jejím
středem. Nejeden voják by však nedal ruku do ohně, že se stále zvětšují a nabývají na objemu. Asi
za půl hodiny přijel poslední jeep. Vystoupil z něj podivně vyhlížející muž. Oblečen byl snad jako
Krokodýl Dundee. V Zóně sice podobná zvířata nežila, ovšem mutanti si s krokodýly v ničem
nezadali. Pomalu přešel k čekající skupině v protichemických a protiradiačních oblecích. Na zádech
nesli asi třicet kilo zásob. U pasu jim visela malá osobní zbraň a na rameni automatická puška.
Dotyčný si je chvíli prohlížel s tváří bez výrazu, aby se nakonec hlasitě rozesmál.
"Dobrý den, jmenuji se John a takto vybavení v Zóně nepřežijete víc jak jeden den!" řekl jim a
podal každému ruku.
"Kazuhiko Kunijoši!" uklonil se Japonec a podal mu ruku také.
"Budu ti říkat Kamikadze..." uklonil se John také. "Souhlas?"
"Dmitrij Vorobyov," zazubil se Rus. "A klidně mi říkej Reaktor, soudruhu!"
"Kakoj ja dla těbja tovaryšč!" zasmál se John. "Reaktor, chorošo!"
"Matthew Forbes," podal Johnovi ruku mladý vědec. "A klidně mi říkejte: Vědátore!"
"Dobře a co tady pan doktor? Bude ti stačit Medik?" zamračil se John na lékaře, který se cítil
trochu nesvůj. Nebyl zvyklý na toto prostředí, stejně tak na vybavení, které nesl na svých bedrech.
- 80 -
Ono čtyřicet až padesát kilo výzbroje, výstroje a zásob udělá své.
"Ryan Kopec." Pronesl doktor své jméno a příjmení. "Těší mě..."
"Tak, formality máme za sebou a Zónu před sebou. Já jsem pro vás John, prostě jen John, nic
víc. To vám musí stačit!" pousmál se muž s krokodýlí kůží. "Kdo se bude podivovat nad mým
zevnějškem, toho musím upozornit, že si Zóna každého přemění k obrazu svému, jak vnitřně, tak
vně! A pamatujte si, vždy tu bude jen jeden vítěz, buďto tohle proklaté místo zvítězí nad vámi, nebo
vy nad ním!"
"Što nibuť, kakoj čort..." řekl si Rus pod vousy.
"Da, Sobaka, eto moje vtoroje nazvanie," řekl mu John zamračeně. "No, my možem govorit po
angelski!"
"Da, pogovorim..." souhlasil Rus. "Budu vám říkat Pes."
"Pojďte se mnou, trochu vás převlíknu..." mávl rukou neurčitým směrem a vydal se jako první k
nedaleko stojící budově s garáží pro vojenská vozidla. "Tyhle obleky vás sice před zářením trochu
ochrání, ale jsou zbytečně těžké a neforemné. Nehledě na fakt, že se v nich velmi těžko utíká a věřte
mi, kdo v Zóně často před něčím neuteče, ten již jakoby nebyl!"
Převlékli se do podivných uniforem, které spíše připomínaly jakési lovecké obleky. Nevážily
tolik jako vojenské kombinézy a dalo se v nich snáze pohybovat. Dostali také jakýsi druh
plynových masek a přilbu se svítilnou. Pak přišla řada na výzbroj a proviant. Zbraně si ponechali,
protože bylo v zásadě jedno, s čím po sobě v Zóně budou střílet. Zombie měli u sebe právě to, co
jim zůstalo v rukou, když přišli o zdravý rozum a kreaturám to bylo jedno. Ty měly své vlastní
zbraně v podobě různých kusadel, klepet, pařátů a bůh ví čeho.
"Chtělo by to ještě pár granátů a můžeme jít. Jídlo máme na týden, to stačí..." řekl jim John.
"Na týden?" zeptal se jej Japonec. "Vždyť je Zóna jen kruh o průměru patnácti kilometrů?!"
"Prostá matematika," klepl jej John do čela. "Spočítej si obsah kruhu, Japončíku a uvidíš. Mimo
to bude třeba dělat časté zacházky. Přímý směr je v Zóně většinou nejkratší cesta do Pekla. A
nenechte se zmást, najdeme zbytky vesnice, nějaké zřícené mosty, řeky plné bůh ví čeho, kopce i
kopečky a další překvapení..."
"A co mobilní vědecká základna?" zeptal se jej mladý vědec. "Ještě stojí? A co její obsluha?"
"Nebyl jsem tam už nějaký den a v Zóně je den jako měsíc v našem světě..." pokrčil John
rameny. "Možná už budou mrtví, možná už jsou tam mrtví všichni, kteří do Zóny do dnešního dne
vstoupili. Třeba už jsou v ní jen ty příšery!"
"Čert jako čert!" pokrčil Rus rameny. "Záření je horší!"
"Ano," souhlasil John. "Zombie a kreatury vás dokáží zabít během vteřiny, zatímco to záření vás
bude sžírat hodiny a dny! Pak se budete měnit, či umírat v nekonečné a bolestivé agónii... Pokud
- 81 -
nenarazíte cestou ještě na nějakou tu anomálii!"
"Anomálii?" zeptal se Japonec.
"Přesně tak," řekl mu John. "Dokáží vás v mžiku spálit, rozleptat, či roztrhat na kousky. Proto
když vám řeknu, abyste stáli, zůstanete stát jako přikovaní. Půjdete jen v mých šlépějích a pokud se
nebudete smět ohlížet vlevo a vpravo, budete zírat jen před sebe jako koně, je vám to jasné?"
Muži souhlasně přikývli. Nakonec byl to právě John, který se ze Zóny vrátil již několikrát.
Přežil. Ovšem pobyt v tomto prostředí si vybíralo daň nejen na jeho vzhledu, ale také zdraví...
"Čas běží!" řekl jim mladý vědec. "Měli bychom vyrazit."
"Ano," přikývl opět John a nosem nasál vzduch, který přinášel ze Zóny čerstvý vítr. "Už na nás
čekají! Je docela možné, že se již nevrátíme, počítáte s tím?"
Muži mlčeli. Měřili se navzájem pohledy a čekali, kdo udělá první krok. Nad hlavou jim
proletěl vojenský vrtulník, aby udělal nad Zdí pravidelné kolečko. Zeď samotná se mohla díky své
délce a výšce řadit k novodobým divům světa. Sto kilometrů je přeci jen dlouhá štreka i na
hlídkující stroj. Občas zaslechli štěkot těžkého kulometu. Vzduch by se dal krájet. Vojáci u brány
trpělivě čekali, až oněch pět odvážných dobrodruhů vyrazí vstříc nejasné budoucnosti v Zóně.
Znovu začalo pršet. Občas zahřmělo. Tu a tam se ze Zóny ozval prapodivný zvuk. O ozvěnu hromů
však nešlo ani náhodou. Svět se změnil a možná i postavil na hlavu. Před vraty zastavil těžký tank.
Jakoby dovedl zastavit cokoliv, co by z ní vyrazilo mimo ohraničený prostor. Brána se tiše otevřela.
Muži čekali až nelidský skřípot, ovšem nic takového se nestalo. Vykročili. Kdosi z věže jim dal
poslední sbohem a pak se za nimi brána zavřela. Jen motor tanku zařval naplno, aby se vrátil na
svou stojánku. Dobrodružství začalo...
Tři
(Zóna, cca 15 km od epicentra)
Jen co se za nimi brána nehlučně zavřela, zůstala pětice stát na místě. Nikdo se neodvažoval
pohlédnout zpět. Hlídka na věžích na ně soustrastně hleděla. Ani oni netušili, jak by je mohli
povzbudit, sami byli rádi, že do Zóny nemusí. John se otočil ke své skupině a pohledem si je
všechny přeměřil. Díval se jim do očí, strach v nich však neviděl, spíše určité odhodlání a touhu to
mít už za sebou. Nebezpečná kombinace.
"Půjdeme, držte se za mnou," řekl jim. "Pěkně jako housata v řadě za sebou..."
Vykročili. Zeď se pomalu zmenšovala. Její pětimetrová výška byla v porovnání s povrchem
Zóny mravencem. Vždyť i ten nejmenší kopeček ji převyšoval o dobrých osmdesát metrů. Bylo jim
divné, že narazili na sníh. Ochladilo se. Ten však létě nebyl v Severozápadním teritoriu ničím
novým. Stačilo, aby si nějaký blizard usmyslel, že zasype kraj sněhem a stalo se. Dokonce i Zóna
musela pod jeho vládou ustoupit. Ovšem střed si ponechávala pro sebe. Prozatím.
"Nevypadá to tu o nic jinak než tam venku!" utrousil mladý vědec svou poznámku.
"Zatím!" řekl John. "A ještě maličkost, od teď vám budu říkat přezdívkou, kdo si má ta jména
- 82 -
pamatovat! Ano? Až přijde do tuhého, nebude čas vzpomínat, jak se kdo jmenuje... V Nebi či Pekle
to stejně vědí dopředu, takže na tom nezáleží..."
Nebe nebo Peklo? Pomyslel si vědec. Ano, co na tom záleží. Svět venku byl za Zdí a oni stáli na
začátku Zóny. Zeď jim pomalu mizela z očí a zůstávala za obzorem. Sníh hlasitě křupal pod jejich
nohama. Zima jim však zatím nebyla. Občas minuli podivně pokroucené stromy. Jejich listí
odumřelo a popadalo na zem. Vědec se již chtěl podívat ke kmenům blíže, protože jej tento podivný
remízek zaujal. Zastavil jej však Johnův rozhodný hlas.
"Stůj, Vědátore, pokud nechceš, abychom tě seškrabávali ze země!" řekl John a vytáhl z kapsy
železný šroub, aby jej hodil blíže ke stromům. "Stačil by i kámen, ale železo je železo a díky své
váze jej člověk dál dohodí!"
Než dořekl, dopadl šroub na neviditelnou barieru, odrazil se od ní a změnil nečekaně směr, aby
se po několika metrech kutálel v trávě. Byl rozžhavený, jako by jej kdosi právě vytáhl z pece. Pak si
všimli polární lišky. Tedy toho, co z ní zbylo. Kráčela jako temný stín z Podsvětí. Snad již měla také
trochu připálený rozum, protože vešla do oné anomálie, která se sotva viditelně chvěla v povětří,
aby byla vyhozena do vzduchu a za smrtelného chrčení bylo její tělo roztrháno v mžiku na kusy.
Krev a kousky masa, spolu s kostmi rozemletými na prach, se rozletěly do všech stran a něco z
toho, co bylo kdysi liškou je také ohodilo. Ještě nyní jim v uších zněl podivně syčivý zvuk a pak
jako když švihne bičem.
"Pošol ty..." vydechl Rus. "Co to bylo?"
"Anomálie, Reaktore. Říkám jí Odstředivka. Dovede to skvěle, nezůstane z tebe ani mastnej
flek!"
"A toho je tu víc?" zarazil se Medik. "Víc takových věcí?"
"Nikdy jsem je nepočítal," pokrčil John rameny. "Ještě tu mám Hořenku, Káď, Bouchač a
několika dalším jsem ani nedal jméno..."
"Hořenka, Káď a Bouchač?" otočil se Vědátor k Johnovi.
V nikom by se krve nedořezal. Věděli, že pobyt v Zóně se nebude podobat procházce růžovým
sadem. Ale toto? Zvěsti přeživších předčila tvrdá realita. Odněkud se ozvalo podivné mručení.
Všichni se otočili tímto směrem. Po chvíli se zpoza terénní vlny vynořilo zombie. Naštěstí pro ně
nebylo ozbrojené. Z úst mu vycházely jakési pazvuky, zatímco se tento tvor, který se již nedal
srovnávat s člověkem, pohyboval jako robot na dálkové ovládání. Trhavé pohyby vypadaly na první
pohled velmi směšně, ovšem nikomu do smíchu nebylo. Jeho krvavé oči hleděly dopředu, jako by
tohoto tvora přitahovala samotná Zeď a myšlenka, co že je za ní. Čím se zombie živila? Podle velmi
skoupých zpráv lidským a zvířecím masem, ovšem kolovaly také domněnky, že zombie žádnou
potravu nepotřebovala.
"Nejefektivnější je výstřel do hlavy!" řekl John svým svěřencům a poslal ke karikatuře lidské
bytosti jednu ránu ze své automatické pušky. Tvor se na okamžik zastavil, zakymácel na místě, jako
by odmítl zemřít a pak se poslušně skácel k zemi. "A je to! Jeden vám může vyloudit úsměv na
tváři, pokud je jich víc, pak vám zcela jistě ten smích brzy zamrzne. Pokud mají u sebe zbraně,
- 83 -
neváhají je použít a nenechte se mýlit oním skelným pohledem, míří přesně!"
"Jako terminátoři!" vydechl Vědátor.
"Asi tak nějak..." souhlasil John. "Takže první lekce ze Zóny již máte probrané, půjdeme dál, co
říkáte? Dokud je světlo..."
"Cože?" nechápal jej Reaktor. "Ale přeci tu máme polární den, nebo snad ne?"
"Čím více budeme blíže centru Zóny, tím méně světla budeme mít. A mám takový pocit, že ta
temná světélkující mračna dlouho na svém místě nezůstanou..."
Několik dalších hodin pokračovali v chůzi. Jejich cesta nevedla vpřed po přímce, ale neustále se
kroutila jako opilý had – tu vlevo, tu zase vpravo, nahoru či dolů, podle toho, kudy je John vedl.
Místy měli pocit, že procházejí kolem vysoké pece. Žár jim spálil chloupky na tváři. John vytáhl z
batohu kousek látky ze staré košile, přivázal jej ke šroubu a hodil směrem k horké anomálii. Látka
shořela během vteřiny. Rozžhavený šroub odletěl kamsi stranou. Vysoký sloup ohně pohasl stejně
rychle, jak se objevil.
"Krematorium je podle toho pobyt v lázních..." řekl si Rus polohlasně.
"Nejhorší je, že si té spálené země člověk hned nevšimne, a když do toho vkročí, je většinou už
pozdě," řekl John smířlivě. "Počasí tady v Zóně je na draka. Chvíli svítí slunce, pak prší, nebo
sněží. Blesky jsou zde na denním pořádku, takže nevystrkujte hlavu, ať do vás neuhodí..."
"Je to čím dál tím lepší!" povzdechl si Medik. "Že já vůl nezůstal za Zdí..."
"A přišel bys o jedinečnou příležitost pobytu na jiné planetě, aniž bys musel opustit Zemi," řekl
mu Vědátor. "Přes všechna úskalí, není to krásné?"
"Dokud nezhebneš!" opáčil Medik. "Kristova noho."
"Ano, tohle je Peklo, tedy..." zamyslel se John a pokračoval, aniž by přestal kráčet vpřed podle
jim neznámého vzorce. "Peklo je jen čajíčkem... Tohle je už pěkně silné kafe a bůh ví, odkud ti
neřádi vlastně přišli!"
"Z vesmíru," řekl Reaktor. "Odkud asi? Zlatý Černobyl, tam aspoň člověk věděl, na čem je.
Záření, divoká zvířata... Tady jsem z toho jelen!"
"Zóna je jiný svět a možná, když Bůh dá, se sem vrátíš, Reaktore," slyšel Rus Johnův hlas.
Stále kráčeli jeden za druhým. Vzduch byl zaplněn podivnou vůní. Zdál se být hustším, než
obvykle a oni začínali mít problémy s dýcháním. Po chvíli si nasadili masky, když procházeli okolo
několika různorodých přírodních bazénů s podivně zelenkavou látkou, která na hladině divoce
bublala. Její výpary zvolna stoupaly k obloze. John jen mávl rukou, aby šli dál, vysvětlení jim podá
až na bezpečnějším místě. Stačil by jeden nádech a dotyčný by tu zcela jistě vypustil duši.
Několikrát se zablesklo. Hrom nebyl takřka slyšet.
- 84 -
"Bouřka?" rozhlížel se Reaktor okolo sebe, jen co dorazili na menší vyvýšeninu uprostřed
bažiny, kde stálo několik polorozbořených budov. Kdysi tu bydleli lidé a snili své sny. Vědec se
opatrně zhluboka nadechl a pak se rozkašlal. Dýchat se zde díky větru dalo již mnohem lépe než
tam dole, nehledě na to, že nikomu nehrozila smrt zadušením. Odněkud se nesl vzduchem smrtelný
jekot zdivočelého soba. Nejspíš zapadl do některého z jezírek a ještě chvíli se cukal. Pak vše ustalo.
"Jak daleko je mobilní vědecká základna?" zeptal se znenadání vědec Johna. "Napadá mě také,
že jsme ještě nenarazili na žádného dobrodruha, který se sem vydal za vidinou rychlého
zbohatnutí..."
"To mě také. No... Teprve jsme na začátku, tak pozítří tam budeme!" pokrčil John rameny. "Jak
jsem řekl, kdo chce z tohoto světa odejít co nejrychleji, ať si jde přímo! Nikoho nedržím."
"Cesta do Pekla je také ta nejkratší," souhlasil Rus. "Nedáme si do nosu?"
"Pozor na chlast, otupuje smysly a obrušuje lidské vnímání a snáze pak můžete někam zahučet,"
řekl jim John.
Pojedli něco ze svých zásob. Pak ještě nějaký čas poseděli mezi staveními. Vždy alespoň jeden
muž byl na stráži. Jeden nikdy neví, co se ze šera může vynořit. John měl pravdu. Zóna měla své
vlastní přírodní zákony. S těmi pozemskými měly však jen pramálo společného. Otřásli se zimou.
Připadali si jako ve zrychleném světě. Slunce střídalo déšť, občas z nebe spadlo trocha sněhu. Kdo
by čekal, že někdy něco podobného najde na planetě Zemi?
"Kdysi jsem o něčem podobném četl... " zamyslel se Reaktor, když si balil bágl. "Ale s knihou
se to nedá srovnat!"
"Třeba oba bratři věděli své," pokynul vědec hlavou. "Jsou přeci věci mezi nebem a zemí..."
"Ne tady v Zóně," zabručel John. "Tady pro snění není místo. Stačí krok stranou a ostatní se
mohou podělit o tvé věci!"
"Co když se Zóna opravdu rozšíří?" zeptal se Medik svých kolegů. "Co potom?"
"Pak nám buď země lehká!" řekl John. "Ještě chvíli a půjdeme dál, tady to místo zase tak
bezpečné není, jak se na první pohled zdá!"
"A na co tu jde ještě narazit, kromě těch anomálií?" zeptal se jej Rus.
"Na co?" zachmuřil se John. "Na jedovatou trávu. Poražené smrky, které podivně zahnívají.
Ano, občas člověk natrefí na malý remízek, ale opravdu jen tu a tam. Na zmutované veverky,
mývaly, či rosomáky! Není nic legračnějšího, když tě tahle poměrně malá a roztomilá zvířátka
kousnou třeba do zadku, pokud budeš mít štěstí... A nesmím zapomenout na vlky, ti se stali pěknými
bestiemi, ještě horšími, než byli původně. Loví ve smečkách a když na tebe narazí, můžeš si napsat
parte, pokud to stihneš...!"
"Ty mraky," ukázal Vědátor na oblohu. "Jako by měly každou chvíli vyrazit všemi směry..."
- 85 -
"Možná taky vyrazí," zachmuřil se John. "Jdeme pánové, nemáme na to celý den a cesta k
bezpečnějšímu tábořišti je ještě dlouhá. Jestli to na nás spadne, myslím ty mraky, budeme rádi, když
to přežijeme..."
"A to jsem chtěl být cestovatelem," řekl si Rus. "Poznávat cizí kraje, kulturu a tak!"
"A nepoznáváš ji?" uchechtl se Medik. "Bohužel není Zóna Karibikem..."
"Tos ještě nebyl v Rusku!" odfrkl si Reaktor a cosi si zamumlal rusky pod nosem.
Kdesi v dálce zavylo několik vlků. Zřejmě se svolávali do smečky. Měli se stát jejich obětí oni
sami, nebo někde poblíž operuje další skupina? Jejich píseň se nesla temným krajem jako hymna
složená jen pro Zónu k oslavě věčného zmaru a zatracení. Stále kráčeli odnikud nikam. Čím více se
vzdalovali od Zdi, tím více měl pocit, že je okolní vzduch teplejší. Zamračeným pohledem sledoval
vlnící se horizont u středy Zóny a poslušně kráčel za ostatními soudruhy. Jakoby něco bylo špatně...
Mladého vědce v jeden okamžik napadlo, něco šíleného: Co když není tato realita pravdivou
realitou? Ale jen zástěrkou pro něco jiného? Třeba i mnohem šílenějšího, co má odvrátit pozornost
lidí od skutečného problému?
Čtyři
(Fort Smith – cca 150 km od Zóny)
"Pane, mohu na chvíli?" vyrušil postarší vousatý vědec, který se podílel na poslední schůzi
ohledně Zóny, vedoucího vědecké sekce projektu Zóna, když kamsi spěšně kráčel po chodbě s
kufříkem v ruce.
"Copak se děje, Gregory? Uletěly ti snad včely? Vypadáš děsně! Spíš vůbec alespoň trochu?"
dal mu jeho šéf ustaraně ruku na rameno. "Neříkejte mi, že něco těm politikům a vojákům tajíme?"
"Pane, musím s vámi o něčem mluvit..." pokračoval.
"Takže ano? Teď hned?" zamyslel se jeho nadřízený a pohlédl krátce na hodinky. "Mám hodně
práce a čeká mne schůzka se zdejší politickou a vojenskou elitou. Copak jsem vám nedal dost
kompetencí?"
"Ale ano, jsem hrdý na to, že jsem vašim zástupcem, ale..." zarazil se starý muž a promnul si
bradu. "Víte... Můj mladý kolega se dnes vydal do Zóny spolu s dalšími a..."
"Slyšel jsem, že šel zcela dobrovolně!" přikývl vedoucí vědecké sekce ve Fort Smith. Tušil, že
buďto tenhle stařík ví víc, než se zdá, nebo už mu demence zničila mozek víc, než bylo zdrávo. "Co
máte na srdci, prosím, nenapínejte mne!"
"Po posledních měřeních jsme přišli na to, že v budoucích dnech může dojít ke dramatickému
rozšíření Zóny," řekl mu starý muž a bodře se na něj podíval přes tlustá skla brýlí.
"Jak moc?" nadechl se jeho šéf. "A víte to jistě?"
"Řekněme, že se Zóna patrně zdesetinásobí. Aktivita záření je za poslední týdny a měsíce
- 86 -
mimořádně vysoká. Víte dobře, že se Zóna zvětšuje periodicky a..."
"Ale vždy jen o několika stovek metrů..." zamračil se muž s diplomatkou pod pravým ramenem.
Ještě jednou se podíval na své hodinky a pak zpět na kolegu. "Je to jisté?"
"Jisté?" zarazil se vědec. "No... Je to víc než pravděpodobné!"
"Jak pravděpodobné?" zahučel mu do ucha jeho nadřízený. "Je to pravděpodobnější, že zítra
nevyjde slunce?"
"Ne, pane," zamyslel se starý vědec. "Řekněme, že až k tomu dojde, bude na hranici nové Zóny
toto město a zemře při tom několik tisíc lidí..."
"Vy mi tu pořád tvrdíte, že dojde k jisté expanzi Zóny? Copak má takovou energii?"
"Míra záření je obrovská a přestože je toto záření všesměrové, velké procento této energie
putuje do mračen nad Zónou, jakoby se ta mračna nabíjela a mělo dojít k něčemu strašnému!"
pokrčil starý vědec nosem, div mu nespadly brýle na podlahu. "Nemýlím-li se, bude současná Zeď
ohraničovat epicentrum Zóny!"
"Takže pokud k tomu dojde, zemřou všichni, kteří jsou ke středu Zóny nejblíže?"
"Ano, pane..." přikývl starý muž. "Ovšem..."
"Neříkejte, že je v tom opět nějaký háček? Nejdříve mne vyděsíte a pak..."
"Pokud se to dozví veřejnost, nastane velký zmatek a nepokoje! Možná po celém světě," namítl
stařík. Brýle se mu až nepřirozeně leskly v záři umělého osvětlení na chodbě.
"Avšak, pokud k ničemu nedojde..." zarazil se jeho nadřízený.
"Dojde k tomu," nenechal se starý muž odbýt. "Maximálně jsme se mohli zmýlit ve dnech... Do
konce měsíce však nastanou velké změny, které mohou globálně ovlivnit nejen počasí na Zemi, ale
také podnebí a vše, co je s tím spojeno!"
"Ježíši Kriste!" zarazil se muž z kufříkem a chytil svého podřízeného kolem ramen. "Víte, co mi
tu teď tvrdíte?"
"Ano!" přikývl stařík roztřeseně. "Že může dojít ke konci světa, tedy alespoň takového světa,
jaký jej známe. A spolu se změnou klimatu dojde k vymírání mnoha druhů zvířat, k ničení úrody,
následnému hladomoru, popřípadě i k válkám o vodní a potravinové zdroje..."
"Jen proto, že dojde k rozpínání zóny?"
"Zóna bude expandovat exponencionálně!" zachmuřil se starý muž. "Do měsíce pohltí celou
Zemi!"
"Ale to je jako kdyby na nás zaútočili mimozemšťané tím, že by si přetvořili náš svět k obrazu
- 87 -
svému!" zarazil se staříkův nadřízený. "Máte s sebou nějaké důkazy? Dokumentaci?"
"Uložil jsem simulaci do centrálního počítače..." přikývl stařík.
"Simulaci?"
"Je to jako s předpovídáním počasí," řekl mu stařík. "Ovšem s větší úspěšností! Ono totiž ty
artefakty, které lidé vynesli ze Zóny a prodaly se do celého světa..."
"Co je s nimi?"
"Dokáží čerpat energii nejen z atmosféry, ale také z půdy. Proto tolik září, mění barvu a
poskakují na místě, popřípadě se kutálejí i do kopce. Jsou jako motor, který bere palivo z prostředí
kolem sebe!"
"Takže nejde o nějaké zbytky mimozemských tvorů?" zarazil se jeho nadřízený. "A kdy jste
přišli na toto? Za chvíli mi budete tvrdit, že nás nestvořil Bůh, ale nějaký E.T.!"
"Když počkáme několik minut, nanejvýš hodin, dočkáme se prvních příznaků expanze Zóny!"
zašklebil se stařík. "Podle mne byl Tunguzský incident jen nešťastnou náhodou. Incident u Fort
Smith je promyšleným tahem!"
"A to jsem si myslel, že budou mimozemšťané mírumilovní!" otřel si muž s kufříkem čelo.
Položil jej na zem a opřel se o stěnu. "Jestli mě jen tak vodíte za nos..."
"Tak?" přerušil jej stařík.
Několik otřesů rozhoupalo zářivky zavěšené u stropu. Zemětřesení. Země se třese přeci
neustále, proč by se neměla chvět tentokrát? Jde o tektonický otřes, či něco jiného? Uvolnění napětí
v zemské kůře, či snad na ně opravdu Zóna něco chystá? Po těch letech relativního klidu, kdy se
ročně zvětšila jen o několik desítek či stovek metrů? Proto stavěli Zeď, aby oddělovala Zónu od
zbytku světa alespoň půl století. Pokud má ten muž pravdu, stane se součástí jejího středu. Vlastně
se do jejího epicentra nikdo nedostal. Podmínky pro život tam nejsou pro lidské jedince příliš
optimální. Je to, jako byste chtěli kempovat na povrchu Venuše, či Marsu. Docela jiný svět. Naštěstí
bylo jádro Zóny až do této chvíle jen slabý kilometr široké. S ochrannými obleky se lidé mohli
dostat i tři kilometry k jeho obvodu. Zvětší-li se Zóna, bude její jádro široké víc jak deset kilometrů
a její průměr bude činit víc jak sto padesát kilometrů. Počet mutací a úmrtí se zvětší
několikanásobně. Nehledě na skutečnost, že se na dosud nezasažené území rozšíří také další
anomálie, které se Zónou souvisejí.
"Kolik že to máme času?" zeptal se staříka jeho nadřízený. "Doopravdy?"
Pět
(Zóna, cca 13 km od epicentra)
Návrší z troskami několika budov bylo již to tam. Kráčeli stále vpřed neutěšenou krajinou. To,
co na první pohled vypadalo jako stromy a tráva, mohlo být ve skutečnosti velmi nebezpečné. Smrt
na ně číhala na každém kroku. Anomálie byly na první pohled neviditelné, nebýt toho, že již
- 88 -
několik let zemřelý vědec přišel na to, že jde tyto anomálie sledovat prostřednictvím vylepšeného
detektoru záření, zůstaly by pro nepozorné stalkery stále nebezpečnou záležitostí. Ovšem díky
zásahu vojenských složek a postavení Zdi byl honu na artefakty konec. Alespoň v masovém
měřítku. Našinec, člověk zvyklý žít v Zóně si vždy našel cestu, jak obejít nejen zákony či nařízení,
ale také rozkazy armády. Například tím, že se stal dobrovolným průzkumníkem a dennodenně
riskoval své zdraví a život pro blaho vědy a ozbrojených složek.
John věděl své. Díval se na celou problematiku velmi skepticky. O Zóně si myslel své. Pro něj
byla jen jedním velkým místem, kde mohl člověk natáhnout brka kdykoliv a kdekoliv. V čem se
tedy Zóna podle něj lišila od ostatního světa? John věřil na mimozemšťany víc, než kdokoliv jiný.
Naopak v Boha a vyšší nadpřirozenou moc nevěřil vůbec. Podle něj bylo vše, nač se nedalo sáhnout
a co nebylo možné spatřit, jen prachsprostou pohádkou. Nyní, když vedl své muže, za které i
částečně zodpovídal (byl si vědom tučné odměny, pokud je v pořádku dovede zpět na základnu),
byla část jeho mozku zaneprázdněna hledáním nejbližších neměnných bodů v krajině, které tvořily
jakousi síť v jeho čistě osobní mapě Zóny, kterou si nosil v hlavě. Nikdo neznal tuto anomálii na
povrchu Země lépe, nežli on. Bohužel jej mnoho politiků a armádních špiček pokládalo za blázna.
Měl totiž své vzorce jednání a myšlení, kterým každý člověk nerozuměl. Pomáhalo mu to však při
přežití v Zóně. Každý normální člověk by zde zemřel po několika hodinách, John se nemohl
dopočítat, která že to je v pořadí výprava do tohoto mimozemského světa.
Občas se zastavil, aby si zkontroloval, že jsou všichni v pořádku a schopní cesty. Pořadí, ve
kterém šli se časem ustálilo. Hned za ním si vykračoval Rus, následován Japoncem, Kanaďanem,
aby celou skupinu uzavíral právě onen mladý americký vědec, který se Johnovi začal zamlouvat,
aniž by vlastně tušil, proč. Podvědomě cítil, že má v hlavě víc, než dává znát. Že jeho způsob
myšlení je podobný jeho způsobu uvažování. Jako když si sedne vrána k vráně! Ne nadarmo se v
jednom přísloví říká, že rovný rovného si hledá. Pokud by měl v Zóně někdo přežít bez průvodce,
sázel John právě na toho vědátora, kterému snad ještě teklo mlíko po bradě. Byli takřka u cíle své
první etapy, když je k zemi strhlo zemětřesení o síle nejméně tři či čtyř stupňů Richterovy stupnice.
Jako když jdete po tácu, který se náhle zachvěje všemi směry a to tak silně, že vše, co není k němu
pevně připojeno, se zřítí k zemi.
"Što slučilos?" zeptal se Rus Johna, jen co se vyhrabal na nohy, který jen stačil vykřiknout:
"Zůstaňte tam, kde jste, zatím nám nic nehrozí!"
Kráčeli právě po jakémsi hřebeni, když tu je náhlý otřes rozházel okolo jako kuželky. John
zůstal ležet na pěšině. I při pádu na zem se snažil přistát na bezpečném místě, zatímco jeho svěřenci
byli porůznu roztroušeni několik metrů od stezky, která vedla k lovecké stanici umístěné mezi
dvěma nízkými kopci. Vypadala zachovale a nepoužívaně. Nejblíže Johna dopadl na suchou trávou
porostlou zem právě Rus. Jeho zbraň se skutálela po několik metrů dlouhém svahu k jakémusi
dolíku, který se podobal nejvíce díře od mravkoleva, než čemukoliv jinému.
Medik seděl na zemi na opačné straně hřebenu, než byla ona jáma. Japonec zůstal nerozhodně
stát asi pět kroků od jakéhosi uschlého stromu jen několik metrů od Johna. Po mladém vědci nebylo
ani stopy, jako by se vypařil. Všichni se rozhlíželi, zda jej někde neuvidí, ale nespatřili ani jeho
zbraň, natož batoh. Bylo to nanejvýš podezřelé. Nehledě na to, že se sice v Zóně země třásla
neustále a víceméně pravidelně, avšak nikdy s takovou intenzitou. Něco nebylo v pořádku. John
vzhlédl k obloze a zaklel. Zdálo se, že se nabobtnalá mračna pomalu snášejí nejen k zemi, ale také
roztahují po celé viditelné obloze.
- 89 -
"Nechte všechny věci tak a pojďte rychle na pěšinu a vyrazte za mnou!" zakřičel na své
svěřence John a jako první vyrazil ke kamenné stavbě lovecké stanice.
"A co náš Vědátor?" zeptal se jej Rus.
"Jestli to přežije, tak jej najdeme!" mávl John rukou. Když dobíhal do stanice poslední muž ze
čtveřice, dopadla rudě zářící mračna na zem. John stačil jen zabouchnout dveře a padnout na
podlahu. Země se třásla, okenice i dveře div nevypadly z pantů. Střecha kvílela pod náporem
čehosi, co se podobalo nejvíce obrovskému tornádu. Ovšem hluk, který tato pomyslná bouře
způsobovala, se nedal k ničemu přirovnat. Trvalo to snad celou věčnost, než se vzduch opět
pročistil. Prach v místnosti poletoval ještě dlouho po tom, co tato bouře utichla. Radiace byla
naštěstí jen mírně nad normálem, proto se všichni vrátili pro své věci. Až na Reaktorovu
automatickou pušku a Vědátora s výzbrojí a výstrojí našli vše tam, kde to nechali ležet.
"Kde je?" zasípal Japonec. "Co se stalo tomu vědci? Co se to vůbec stalo? Co se to tu děje?"
"Už jsem to několikrát zažil," řekl mu John. "Říkej si tomu bouře, emise, či cokoliv jiného. Ale
vždy to řádilo jen těsně u jádra Zóny. Ne tak daleko k jejímu okraji. Zdá se, že se Zóna bude chtít
rozšířit daleko za své hranice!"
"Jak to můžete vědět?" zeptal se jej Japonec. "Jak to můžeš vědět, ty Pse?"
"Protože tu už nějaký ten měsíc žiju, Kamikdze!" vybuchl John. "Co ty o tomhle místě víš? Víš
o něm leda tak hovno..."
"Co budeme dělat?" zeptal se Rus Johna, když se posadili před vchodem do lovecké stanice.
"Můžeme jen pokračovat v cestě," řekl mu John.
"Bez Vědátora?" zapochyboval Medik. "Nevíme, co máme dělat... Co budeme dělat, až najdeme
tu vědeckou mobilní laboratoř? Já jsem doktor a ne vědec!"
"Studoval jste?" zeptal se jej John. "Máte diplom? Tak vidíte! Já nemám ani střední školu... Jen
selský rozum a zkušenosti ze života v přírodě..."
"Co když se to bude opakovat, když budeme na cestě?" vřískal dál Japonec. "Všichni tu
zemřeme!"
"Když se neuklidníš a nebudeš držet hubu, Kamikadze, tak určitě!" řekl mu John rázně. "A
pokud mě budeš ještě chvíli srát, tak tě hodím do nejbližší anomálie a zhebneš tu jako první!"
"Já jsem tu nepřišel, abych tu zhebnul!" okřikl jej Japonec. Vstal a několikrát sedícího Johna
obešel. "Rozumíte?"
"To je lepší!" přikývl John. "Jak jste na tom jinak? Máte nějaké zranění? Prohlédněte si výzbroj
a výstroj, zdali vám ještě něco nechybí..."
- 90 -
"Puška je pryč... Možná spadla do té díry, když bouře udeřila!" řekl Rus Johnovi.
"Nelezl bych tam," zamyslel se John, "bůh ví, co je uvnitř ukryté!"
"Mám jen pistoli..." nenechával se Rus odbýt.
"Půjč si zbraň od Japončíka, prý je nemá rád," mávl John rukou někam za sebe. "Určitě ti ji rád
půjčí..."
"Jaké máte další plány?" zeptal se Medik Johna.
"Takže přeci jen nejste taková padavka, za jakou jsem vás považoval!" řekl mu John s
maximální slušností.
"Chci přežít a to za každou cenu!" řekl mu Medik.
"Můžeš se o to jen pokusit a stejně tak my ostatní..." pokrčil John rameny. "Než padne tma,
podíváme se po Vědátorovi, někdo tu musí zůstat, aby hlídal naši dočasnou základnu, nejlépe bude,
když se vydám s Rusem poohlédnout po našem ztraceném muži a ty s Japončíkem zůstaneš na
stráži. Nechám ti tu svou zbraň, domluveno? Hej, Kamikadze, pojď sem, všichni jsme jen maso do
mlejnku!"
"Už jdu..." zakřičel na něj Japonec, když se vydal zpět ke skupině. Původně stál na nějakém
kamenitém návrší, nyní se vydal pomalu po travnatém svahu k plácku před chatou. Minul několik
suchých a sukovitých stromů, když tu zůstal stát na místě. Oči měl doširoka otevřené. Ústa v
šíleném úšklebku a rukama ukazoval na něco, co se pohybovalo okolo něj. Pochodující anomálie, s
tou se John setkal jen jednou. Tehdy dostala celou jeho skupinu. Pět chlapů zařvalo jen proto, že
všichni naráz jako blbé ženské zpanikařili.
"Ani se nehni!" zakřičel na něj John. "Za chvíli je to pryč, jen se nehýbej!"
"Nemůžu," zavrtěl Japonec hlavou. "Nemůžu jen tak stát! Ono to ke mně mluví! Je to živé..."
"Zůstaň na místě, je to jen přelud!" mával na něj John a pomalu se vydal k němu. Ostatním
naznačil, aby zůstali na místě. Rusovi z Medikem nebylo po chuti, že by mohli zůstat v Zóně
samotní, kdyby zařval i John a to kvůli podělanému šikmookému kreténovi, který se v dětství
nenaučil poslouchat starší.
"Nehýbej se!" zakřičel Rus na Kamikadze ve snaze Johnovi pomoci. "Stoj!"
"Su-mi-ma-sen," řekl Japonec pomalu a pak udělal onen osudový krok, aby se za divokého řevu
doslova vypařil. Nebylo to jako v ohnivé anomálii, prostě zmizel jako pára nad hrncem. Nebyl.
"Kamikadze, ty idiote!" zakřičel John. "Měl jsi zůstat na místě. Tahle anomálie reaguje jen na
pohyb..."
"Zůstali jsme jen tři..." řekl Rus.
- 91 -
"Čtyři," zakřičel Medik, když ukázal na ušpiněného Vědátora, jak se pomalu šourá po pěšině k
lovecké stanici a v rukou drží Rusovu zbraň.
"Cože?" nechápal John. "Ty žiješ, Vědátore?"
"Jo," řekl mladý vědec prostě a pokrčil rameny. "Co to bylo za emisi? Měřák se mi nejdřív
zbláznil a pak shořel... Je po něm!"
"Bouře, prostě bouře!" řekl mu John. "Kde... Jak... Kurva! Proč nejsi mrtvej?"
"Spadl jsem do té díry, která vypadala jako od toho zvířete, který loví ty... Má to šest nohou a
kouše to!" snažil se Vědátor vzpomenout.
"Mravkolev mravence," řekl mu Rus.
"Přesně," souhlasil vědec. "Dokonce jsem slyšel, jak se tuhle John s tebou Reaktore hádá, že do
té díry nepoleze... Taky bych do ní dobrovolně nelezl!"
"Co v ní bylo?" otočil se k němu John.
"Nějaká chcíplá příšera, kdyby ještě žila, nebyl bych tady!" pokrčil vědec rameny. "Udělal jsem
si fotky na digitál..."
"Než odsud odejdeme..." zarazil se John. "Pokud odtud odejdeme, bude ti k ničemu. Zóna
všechnu elektroniku zničí..."
"Kde je ten šikmooký šílenec?" zarazil se vědec.
"Je po něm..." řekl smutně John. "Dostala jej pohyblivá anomálie!"
"Kdy?" nevěřil vědec svým uším.
"Po té bouři, krátce před tím, co ses objevil jako blesk z čistého nebe!" zasmál se John.
"A co je tu k smíchu?" nechápal jej Rus. "Zemřel tu přeci člověk!"
"To ano, ale my žijeme..." pokrčil John rameny. Seberte si bágly, zbraně a jděte dovnitř budovy.
Je bytelná a jen tak se do ní něco nedostane. "Zítra zrána musíme jít dál. Vědátor potřebuje vědět,
co se stalo s jeho kolegy v té... mobilní laboratoři!"
"To si piš!" bouchl do něj jmenovaný muž a dal Rusovi jeho zbraň. "Pro příště: dávej si na ten
kvér pozor!"
"Spasibo!" zasalutoval mu Rus. "Ja panimaju..."
"Tak a teď se musíme prospat! A víš, co ty Reaktore? Vylezeš si na tamtu věž se stříškou a
budeš mít první hlídku. Po dvou hodinách mě probudíš, jasné!"
- 92 -
"O.K." zazubil se Rus a vydal se po kamenných schodech do věže přistavené k hlavní budově.
"A vy ostatní se zkuste prospat," řekl John, když obešel celý dům a zkontroloval všechny dveře
a okenice.
Padla tma a on by nic nedal za to, že slyšel kolem chaty čenichat vlky. A ještě něco jiného, co už
dlouho neslyšel, o to víc si to však pamatoval, ale odmítal to brát na vědomí. Zóna se mu
vysmívala. Možná opravdu nadešel Johnův čas. Kamikadze mohl být prvním chodem, kdo bude
dalším na řadě? Do rána – měřeno zrychleným časem v Zóně – foukal nenechavý vítr. John
nezamhouřil oko a po dvou hodinách vystřídal Reaktora, aby za další dvě hodiny přišel na hlídku
Vědátor. Medik se na hlídku již nedostal. Nezbyl na ní čas. Sedm hodin po tom, co se uchýlili do
hlavní budovy lovecké stanice, byli opět na cestě. A temná mračna jim znovu visela nad hlavou jako
Damoklův meč...
Šest
(radarová stanice, Fort Smith)
"Je dobře, že jste přišel," řekl velitel obsluhy radarové stanice ve Fort Smith generálovi, který
patřil ke kanadským ozbrojeným silám. Spolu s ním do velínu vstoupil také americký generál s
doutníkem v ruce. Seržant se na něj úkosem podíval a pak utrousil: "Tady se nekouří, pane!"
"Tak mi to zakaž!" zazubil se americký generál a zhluboka natáhl kouř z doutníku, div nebylo
vidět na monitory počítačů a obrazovky radarů. "Je to lepší, synu?"
"Mnohem lepší, pane!" zamával seržant rukou před nosem a obrátil oči v sloup. Zatracení
amíci!
"Tak co tu máme?" zachmuřil se Kanaďan.
"Zaznamenali jsme silný rádiový impuls, pane!" řekl mu seržant a kývl na svého kolegu u
vedlejšího panelu. "Lépe řečeno: elektromagnetický, pane!"
"Impuls?"
"Silné elektromagnetické vlnění... Takové, jaké například vznikne při jaderné štěpné reakci,
pane! Záření alfa, beta a gama ničí zejména živé organismy, kdežto elektroniku může poškodit
právě elektromagnetické záření, které vzniká jako doprovodný produkt štěpné reakce..." odpověděl
mu seržant a poposedl si.
"Chcete mi říci, seržante," popotáhl americký generál z doutníku. "Že v té vaší Zóně vybuchla
atomovka?"
"Ne tak docela, pane!" řekl seržant. "Nejde o klasickou štěpnou reakci, myslím co se týče
kritického množství, které postačí k tomu, aby mezi radioaktivními látkami došlo k neřízenému
štěpení atomů. Spíš to vypadá, jakoby v zóně vybuchl reaktor, pane!"
"Jaký reaktor?" zeptal se pro změnu kanadský generál. Opřel se rukama o pult a sledoval údaje
na monitoru nejbližšího počítače. "My tam přeci žádný reaktor nemáme..."
- 93 -
"To nevím, pane!" pokrčil seržant rameny. "Kolují různé fámy, že uvnitř Zóny leží ztroskotaná
vesmírná loď. Zaznamenali jsme enormní zvýšení radiace, cokoliv bylo v Zóně, nemohlo to tam
přežít..."
"Nevyslali jsme do Zóny mezinárodní skupinu průzkumníků?" zabafal americký generál
zamyšleně. "Jestli se včas neukryli, tak jsou mrtví!"
"Jak silné to záření bylo?" zeptal se kanadský generál seržanta u konzoly. "A jaký druh přesně?"
"Na to byste se musel zeptat radiologů, pane!" pokrčil seržant rameny. "My od radarů dokážeme
jen sledovat záření v elektromagnetickém spektru. Kdyby byl tento impuls jen trochu silnější,
můžeme si stavět novou stanici, všechno by se nám tu upeklo!"
"Do jaké vzdálenosti to vlnění proniklo?" zeptal se americký kolega obsluhy radaru.
"Padesát kilometrů a to všemi směry! Síla tohoto záření sice se vzdáleností od zdroje slábne, ale
ve zmiňovaném okruhu by stačilo na zničení veškeré nechráněné elektroniky, pane!" odpověděl mu
seržant předpisově. "Například, v čemkoliv je počítač, nebude to fungovat. Moderní motory s řídící
elektronikou, mobilní telefony, počítače obecně a podobně. Sežere to všechny čipy..."
"Takže, pokud někde letělo letadlo, nebo vrtulník..." zamračil se kanadský generál.
"Pak, pokud se jim nepodařilo nouzově přistát, neměli šanci, pane..." řekl mu seržant. "Tedy,
pokud nešlo o nějaký starší typ pane, na druhé straně mohla být posádka ozářena zářením
radioaktivním... Ovšem tady jen hádám, pane, protože je toto zcela mimo můj obor!"
"To vám věřím, synu," poklepal jej americký generál po rameni. "Kolem Zdi lítají vrtulníky, že
ano?"
"Pokud mne paměť neklame, tak jde o UH-60L Black Hawk," odpověděl mu kanadský kolega.
"Georgi, opravdu byste tady neměl kouřit, ještě sem přijede požární jednotka, že na stanici vypukl
požár!"
"Tak dobře, protentokrát toho nechám..." zamračil se americký generál. "Poslyšte, nemáte
nějaké zprávy o tom, že by některý z vrtulníků spadl?"
"Ne, pane. Nejspíš právě nebyly na hlídce, nebo dotyčné informace ještě nedorazily!" řekl mu
seržant. "Zkuste to na centrále, pane!"
"Dobře, synu, dobře..." zabručel generál. Chvíli jen tak žmoulal svůj doutník, aby jej nakonec
nechal v zubech. Seržant se potichu uchechtl, avšak jinak nedal svůj pocit zadostiučinění ničím
znát. Jeho nadřízený mu položil ruku na rameno a stiskl jej na znamení, že si toho všiml.
"Nakonec," zamyslel se americký generál. "Menší požární cvičení by těmhle výrostkům
nezaškodilo!"
"To nepochybně," souhlasil jeho kanadský kolega. "Půjdeme? Možná budou na Centrále vědět
- 94 -
víc. Snad nejsou ztráty na životech a škody na technice příliš vysoké..."
"Zatracená Zóna!" přikývl americký generál, než vyšel z místnosti, zamračil se na obsluhu
obrazovek jako čert. "Buďte rádi, že vás nemám na povel!"
"Pane, ano, pane!" vyštěkla obsluha poslušně.
"Pokračujte..." mávl generál rukou a hned ve dveřích zkusmo potáhl ze svého doutníku, zda mu
nezhasl. Oblak dýmu hovořil jasnou a výmluvnou řečí. "Není nad kubánské doutníky!"
Sedm
(Zóna, jedenáct kilometrů od epicentra)
Kráčeli mlčky a přestože to na sobě nikdo nedával znát, ztráta Japonského kolegy všechny
zasáhla. Sice každého jinak, avšak to nic neměnilo na faktu, že se skupina zúžila na počet čtyř
mužů. Bezpochyby ostatní mysleli na to, kdo bude příští obětí a za jakých okolností. Každý kdo
vstoupil do Zóny věděl, že přežití v tomto velmi nehostinném prostředí se rovná nule. Proto se
nikdo z vojáků do tohoto prostoru nepouštěl. Tanky, transportéry a letadla ukončila svou pouť
necelé tři kilometry od Zdi. Nikdo nechápal, jak je možné, že počítače chráněné proti výbuchům
atomové bomby nevydržely pobyt v Zóně. Nejspíš za to mohl neznámý druh záření, který škodil
více technice, nežli lidem. Jeho zdroj ležel kdesi v jejím samotném středu, ovšem dojít až k onomu
kráteru byl přímo nadlidský výkon.
V agresivním prostředí Zóny brzy začaly všechny vraky korodovat. Pomalu se rozpadaly do až
prapodivných tvarů. Za několik měsíců – v závislosti na vzdálenosti od středu Zóny – se tyto lidské
stroje měnily v železitý prach. Poslední exempláře vypověděly službu na dohled od Zdi. Prostě
zůstaly stát na místě, jakoby kdosi mávl kouzelným proutkem. Ihned se vyrojilo velké množství
spekulací o tom, zda jsou oni vesmířané skutečně mrtví a zda náhodou nežijí právě v epicentru
Zóny, kde si vytvořili za tímto účelem své vlastní životní prostředí. Pak by jen stačilo, aby na dálku
– jakýmkoliv způsobem – řídili postup lidí přibližujících se k jejich novému domovu. Ačkoliv
radarový, vizuální a termální průzkum nic neprozradil, nemohly se vedoucí složky, které měly na
starosti tuto anomálii, zbavit myšlenky, že se před nimi mimozemšťané prostě jen skrývají. Pokud
ani satelity nebyly schopné proniknout svými kamerami a radary skrze ona černá bachratá mračna,
co jiného lidem zbývalo, než propadnout těmto temným myšlenkám?
"A to je zase co?" zeptal se Medik Johna, když došli na břeh jakési říčky. Voda se z jejího koryta
už dávno vypařila, či odtekla. Její zdroj mohl být mimo Zónu a prostě byl tento malý vodní tok
přehrazen, či odveden jinam. Koryto bylo plné jakéhosi slizu, který se lepil na vše ve svém dosahu.
Důkazem toho byl polorozbořený most, jež visel na několika pilířích nad tím, co kdyby bývalo
řekou.
"Nikdy jste neviděli most?" pokusil se John o žert, avšak do smíchu mu nebylo. Po poslední
bouři vypadal ještě ubožeji než minule. A široko daleko nebyl žádný brod, nehledě na fakt, že by jen
blázen vkročil do toho sajrajtu, který zaplňoval prostor mezi oběma břehy říčního koryta, kdysi
zcela jistě plného života.
"Tamhle něco roste," ukázal Rus na prapodivné kapradí, které rašilo z nahnědlého marastu. John
sebral se země starou větev bez listí a namočil ji v břečce pod mostem. Chvíli čekal, co se bude dít,
- 95 -
zdálo se, že toto bahno není agresivní, alespoň dřevu neublíží. To mu však nestačilo a tak navázal
na tenké lano jeden ze šroubů a hodil jej doprostřed koryta a počkal několik minut, aby jej pak v
pořádku vytáhl zpět. "Žíravina to není!"
"Chcete to přebrodit?" zeptal se ho Vědátor.
"Já nevím, ještě jsem se s podobným hnusem nesetkal," pokrčil John rameny.
"Nu što?" zamyslel se Rus. "Nužno poprobovať..."
"Neblázni, Reaktore!" zadržel jej Medik. "Co když tam zhebneš?"
"Počkejte," řekl John. "Zkusím to sám..."
"Cože?" vydechl Vědátor překvapeně.
John si sundal rukavici a popošel několik kroků k řece. Tedy toho, co z ní zbylo. Kdesi zavyl
divoký vlk. Všichni zůstali stát na místě a naslouchali šumění větru ve vyschlé trávě, zda neuslyší
odpovědi jeho druhů. Vlci bylo to poslední, co zde čekali. Jakoby nestačilo, že musí najít způsob,
jak přejít tuhle řeku Bohů.
"Nu što?" zavolal na něj Rus.
"Podoždi!" houkl John na něj John. "Počkej... Je to přeci moje ruka a ne tvoje!"
"Da," souhlasil Rus. Vytáhl z batohu dalekohled a přešel až k mostu, kde byl krátký nájezd na
již propadlou vozovku. Chvíli se rozhlížel, zda neuvidí vlka, kterého před chvíli slyšeli. Vlk je
dobrým stopařem a je také kolektivním tvorem. Dovede lovit ve smečkách a ve smečce dodržuje
určitou hierarchii. Vlk, kterého slyšeli byl nejspíše stopař. Kde však byla smečka?
"Reaktore, co se děje?" houkl na něj Vědátor.
"Tiše, hledám vlky," mávl Rus rukou.
Medik si sundal z ramene pušku a odjistil ji. Vědátor učinil totéž. Jen John stál stále na břehu a
nerozhodně držel ruku nad hnědým bahnem, které smrdělo na sto honů. Ne však po kyselině, ale co
když je v něm ukrytý nějaký masožravý živočich, či rostlina? V Zóně bylo možné vše.
"Je to radioaktivní?" zeptal se jej Vědátor, když k němu přišel a vytáhl svůj detektor. Tu si
vzpomněl, že je spálený poslední emisí a tak jej rozčíleně hodil doprostřed bahnité říčky. John se
zamračil a čekal, co se bude dít dál.
"Není radioaktivní..." řekl mu. "Měřil jsem to, avšak záření je na Zónu v normě. Čím blíže jsme
jejímu epicentru, tím je pozadí více živé. A čím déle budeme v Zóně, tím více bude toto záření
poškozovat naše těla, dokud..."
"Dokud se neproměníme v živoucí mrtvoly," souhlasil Vědátor. "Tak co? Zkusíš to?"
- 96 -
"Jsi snad spadl z jahody, ne?" odfrkl si John. "Tak dobře, strčím tam nehet ukazováku pravé
ruky..."
Kdesi znovu zavyl vlk. Všichni se nervózně otočili k Rusovi. Ten však zavrtěl hlavou na
znamení, že jej stále nevidí. Mohl být za horizontem a prostě větřit jejich pach, pokud byl od nich
po větru. Začalo drobně pršet. Měřiče záření slabě zachrastily. I déšť zde byl radioaktivní. Bůh ví,
co za svinstvo létalo v těch mracích nad jejich hlavami.
"Já bych se spíše zamyslel nad tím, jak je to hluboké!" zamračil se Vědátor. "Třeba to nepůjde
přebrodit!"
"Víš, že si ani nepamatuju, jestli jsem kdy tudy zkoušel přebrodit?" zamračil se John.
Kdesi zavylo několik vlků současně. Zdálo se, že se vlčí volání ozývá jen z jejich strany. Na
opačném břehu možná vlci nebyli, nebo se pohybovali mnohem dál, než aby je mohli zaslechnout.
Rus na okamžik strnul a pak ukázal rukou kamsi k severu. Mezi kopci se začaly hýbat suché a
vysoké stvoly trávy, která sice uschla, ale odmítla se poddat zemské gravitaci.
"Asi deset vlků ze severu," houkl Rus. "Co budeme dělat?"
"Bude jich víc..." řekl John a strčil do bahna celou dlaň. "Uaaaaaaaaa!"
"Vytáhni ji!" zakřičel Vědátor, div Johna neporazil na zem. Rychle mu ji začal utírat starým
hadrem a polévat vodou.
"Šetři vodou, je to jen jakési bahno, nic víc!" zazubil se John.
"Doprdele s tebou," zabručel Vědátor. "Lekl jsem se."
"Já taky, ovšem větší starost mi dělají vlci..." zamyslel se John. "Pokud je to bahno hluboké... U
kraje není moc konzistentní, dá se v něm pohybovat, ale dál od břehu může být hustší a bránit v
pohybu. To poslední co bych chtěl..."
"By bylo, abychom tu uvízli!" souhlasil Vědátor. "Reaktore, kolik jich je?"
"Zatím patnáct..." mávl Rus rukou.
"Kolik tu kdysi před Zónou žilo asi vlků?" zeptal se Medik Johna.
"Kolik?" zarazil se John. "V této oblasti Severozápadních teritorií tak pět až osm tisíc..."
"Cože?" otočil se k němu Medik. "Tolik?"
"No, počítal bych spíš méně, že ano? Tak tři tisíce..." pokrčil rameny.
"A v Zóně?" zeptal se jej Rus, který celý rozhovor sledoval zpovzdálí.
"Nikdy jsem je nepočítal..." řekl John. "Proč taky?"
- 97 -
"Jako bych s touto odpovědí počítal," zamračil se pro změnu Vědátor. "Takže, co uděláme?
Necháme se sežrat, nebo přebrodíme... Ten sajrajt!"
"Sobaka, posmotri!" zvolal Rus.
"Doprdele, Reaktore!" zařval Medik. "Už jsem se lekl, že jsou tu i psi!"
"Co tam máš?" otočil se k němu John.
"U břehu je pod mostem nějaká napůl shnilá pramice, ale snad nás unese!" řekl Rus a hned na to
se k ní rozběhl. "A má i vesla..."
"Deus ex machina!" vzepjal Vědator ruce.
"Jdeme..." zasyčel John. První z vlků byl již jen několik desítek metrů od nich. John narychlo
vybral z batohu tříštivý granát, palcem z něj vytáhl pojistku, napočítal do tří a hodil jej ve směru
vlků. "Pozor, bouchne to!"
Všichni se přikrčili. Ozvala se rána. Několik vlků zaúpělo, když je zasáhly střepiny.
"Jedem, jedem, jedem," křičel John. "Chcete se nechat sežrat?"
"Motor nět!" usmál se Rus a rozdal ostatním vesla. Počet vesel souhlasil s počtem průzkumníků.
Stará rozeschlá a napůl shnilá pramice se pomalu vydala napříč bahnitou řekou. Jeden z vlků vyběhl
na zbytky mostu a skočil mezi ně do loďky.
"Kurva!" zaječel Medik. "Doprdele!"
John jej chytil za kožich a bez ohledu na jeho zubatou tlamu jej vyhodil do bahna v korytě. Vlk
sebou chvíli házel a pak jim zmizel z očí. Ostatní vlci stáli na břehu a sledovali, jak se jejich kořist
pomalu vzdaluje. Chlupatý odvážlivec, který se pokusil muže zastavit se již nevynořil.
"A je po něm," řekl John. "Aspoň víme, jak je to hluboké..."
"Nebýt Reaktora, tak jsem na dně taky!" oddechl si Medik. "Chorošo."
"Spasibo," zazubil se Rus a ukázal na nebe. "Pošli..."
"Ještě tohle nám chybělo..." řekl John a pohlédl na černé nebe s fosforeskujícími mračny.
"Další bouře?" zeptal se jej Vědátor.
"Bůh ví..." pokrčil John rameny. Nepřestávali veslovat. Za několik minut stáli na druhé straně a
dívali se na vlky, jak bezradně pobíhají sem a tam. Proč nesvolávají své druhy? John se otočil k
epicentru Zóny, aby spatřil široký sloup ohně, který mířil k mrakům. "Zdá se, že máme mnohem
větší problém..."
- 98 -
"Můžeme se tu někde schovat?" zeptal se Medik.
"Jak daleko je ta laboratoř?" ozval se Vědátor, když také zůstal stát a zíral na hrůzostrašné
divadlo, které se odehrávalo před jejich očima.
"Už jsi to viděl?" bouchl do Johna Rus.
"Ne," zavrtěl John hlavou. "Tohle je nové..."
"Jak daleko?" opakoval vědec svou otázku.
"Tak dvě až tři hodiny... Zkratkou. Bezpečná cesta nám zabere celý den!" zachmuřil se.
"Riskneme to?" zeptal se jej Medik.
"Jestli nás nezabijí anomálie, pak tohle určitě ano!" ukázal John na sloup ohně.
"Zóna se stále vyvíjí..." řekl Vědátor. "Třeba se proměnila v něco jiného, hroznějšího..."
"Možná ano," souhlasil John. "Jdeme, nemáme moc času. Brzy se začne stmívat... Připravte si
světla, půjdeme potmě!"
Osm
(Zeď, okraj Zóny)
"Pane, tady velitel hlídkové oblasti Zdi, slyšíte mě?" zakřičel černovlasý nakrátko ostříhaný
třicátník do hluchého telefonu. "Zeď volá Fort Smith, slyší mě někdo?"
Okolo Zdi vládlo boží dopuštění. Po poslední energetické bouři, kterou provázelo stále sílící
radioaktivní záření, se strážní věže podél plotu vylidnily. Až na několik odvážlivců, kteří
dalekohledy sledovali dění v zóně (zdálo se, že u nich byla zvědavost silnější než strach), byly
hlídkové posty prázdné. Dokonce ani vrtulníky nelétaly. Jeden se zřítil u Jižní brány, když jej
nečekaně zasáhl silný výboj energie. Elektromagnetický impuls vyřadil jeho elektroniku a pilotům
se po divokém přistání podařilo nakonec přežít se strojem zapíchnutým těsně u vnější hranice Zdi
mezi betonovou stěnou a plotem z ostnatého drátu. Z vrtulníku se ještě nyní kouřilo. Kabinu měl
pokroucenou jako plechovku od piva. Bůh ví, jak se jim podařilo přežít. Také ostatní technika,
mimo lehké transportéry a jeepy, které neobsahovaly žádné významné elektronické vylepšení, stála.
"Kurva, kurva, kurva!" otřískal velitel sluchátko o stěnu budovy kontrolního stanoviště a to co z
něj zbylo, hodil na stůl vedle dalších elektronických vymožeností, které byli nyní k ničemu.
"Království za koně a posla!"
"Pane," zasalutoval před ním ušmudlaný desátník.
"Co se děje?" zamračil se a pohlédl na svého podřízeného. "Jako by toho už nebylo dost!"
"Přišla zpráva z velitelství, pane!" podal mu desátník kus papíru. "Přivezli ji nějací vojclové
jeepem z Fort Smith, pane!"
- 99 -
"No, sláva. Jako za starých času..." zachmuřil se a roztrhl obálku, aby se dal hned do čtení.
Desátník poslušně čekal na další rozkazy.
"Dobré zprávy, pane?" vyzvídal desátník.
"Máme se stáhnout..." řekl mu velitel Zdi. "Ti co přežili! Máme s sebou vzít raněné a odjet do
Fort Smith. Zóna není bezpečná a může prý expandovat..."
"Ex-co, pane?" zarazil se desátník a chvíli přešlapoval ve dveřích jako prvňáček.
"Rozšířit se do okolí," uchechtl se velitel hlídkové oblasti. "Dobře, vyklidíme pole a se vší
parádou! Vyhlaste poplach a připravte lidi i techniku k přesunu..."
"S tou technikou to bude horší, pane!" promnul si desátník nos.
"Jak horší?" zamračil se jeho nadřízený a hlasitě kýchl.
"Pozdrav pánbůh..." řekl desátník a pokračoval: "Provozuschopné jsou jen džípy, hamery, lehké
a střední transportéry. Ovšem nic, co má co společného s elektronikou, pane!"
"Takže přece..." zamyslel se velitel oblasti.
"Pane?" zeptal se jej desátník. "Nerozumím..."
"Zóna je nebezpečná nejen pro lidi, ale i techniku a vše, v čem je nějaký čip, prostě elektronika.
Jestli se bude roztahovat dál do světa, tak za chvíli pohltí celou Zemi..." zamračil se tázaný muž a
pohlédl na svého podřízeného. "Tak plavte, co má kola a funkční motor, ať je připraveno k odjezdu.
Sežeňte třeba i školní autobusy, mi je to jedno!"
"Pane," zamyslel se desátník. "Ano, pane!"
"Ještě něco?" podíval se na váhajícího desátníka ve dveřích.
"Kolik času máme?"
"Bude to prý o chlup!" pokrčil velitel oblasti rameny. Nikomu se nechce opouštět své pozice a
přiznat si, že prohrál. Avšak i v tomto případě je nepřítel příliš silný, otázkou je, jak dlouho budou
ustupovat a hlavně, bude-li kam v budoucnu ustoupit.
"Zatracená práce..." řekl si a pohlédl na místo, kde před chvíli stál onen desátník. Bylo prázdné,
jen po místnosti poletoval prach. Venku několikrát zahřmělo a spustil se drobný déšť. Nejspíš bude
voda z nebe kontaminovaná. Budou se muset podrobit chemické a radiační očistě. Nejspíš nebude
nikdo z mužů nadšený, ale co, bude to jen malé zlo v porovnání s tím, co má nejspíš přijít...
Devět
(Zóna, deset kilometrů od epicentra)
- 100 -
Když překročili řeku a její bahnité koryto s vlky na druhé straně nechali za sebou, trochu se jim
ulevilo. Ale i tak to nebyla žádná sláva. Kamikadze jim stále ležel v hlavě. Nečekali, že to přijde tak
rychle. Mimo to, se střed Zóny začal stále více chovat podivně a nevyzpytatelně. Každou chvíli se
zdálo, že z nebe spadne další emise a přijde silná bouře, která otřese nejen půdou v Zóně. Tohle
bylo něco nového. Pobízelo je to k většímu úsilí a rychlejší chůzi, jen co podmínky v tomto
nehostinném a velmi nebezpečném prostředí dovolovaly.
"Zatracení vlci!" odplivl si Medik. "Ještě teď se mi třesou kolena..."
"Já bych se třásl víc, ale před něčím jiným," zamyslel se Vědátor.
"A co může být hroznějšího, než tahle chlupatá stvoření?" nechápal jej vědátor. Div si
nevyvrtnul kotník na kamenité cestě. "Doprdele!"
"Dávejte na sebe pozor," houkl na ně John. "Nikoho tu nosit nebudeme. Kdo nebude moct,
necháme jej osudu, Zóna se o něj velmi rychle postará!"
"Takže netáhneme za jeden provaz?" podivil se Rus. "My nět druzja?"
"Ale jo, ale nemůžeme si dovolit, aby jedinec zdržoval celou skupinu v kraji krvelačných
predátorů, kteří mnohdy nemají ani všech pět v palici, nehledě na to, co se chystá v epicentru
Zóny..." řekl John.
"Takže za tři hodiny bychom měli být u stanice vědců?" zeptal se Vědátor Johna. Kráčel hned za
ním. Následoval jej Medik a skupinku uzavíral Rus, který se poměrně často ohlížel dozadu, zda je
někdo nesleduje.
"Co že tu žije?" houkl Rus na Johna.
"Od zvířátek velikosti malého psa až po medvědy a losy, proč se ptáš?" odpověděl mu John,
aniž by zastavil. Byli od sebe vzdáleni jen dva či tři kroky. Pokud by John vpadl do nějaké
anomálie, nejspíš by v ní skončila polovina skupiny, než by si někdo uvědomil, že není něco v
pořádku.
"Za chvíli sejdeme z téhle pěšiny!" řekl všem John, když se zastavili na jednom nic neříkajícím
pahorku. Kousek od nich stál malý remízek. Stromy měly ještě na sobě větve, avšak ty byly již bez
jehličí. Vypadaly poněkud hrůzostrašně. Jako kostlivci, pomyslel si John a pokračoval: "Za chvíli
bude tma. Ne sice úplná, na jakou jste zvyklí, ale bude šero. Nepřirozené šero. Dávejte si pozor,
baterka vám sice moc nepomůže, ale aspoň trochu posvítí na okolí. Půjdeme za sebou, avšak v
mnohem větších rozestupech. Než vyrazíme, řeknu vám, kudy a kam půjdeme, kdybych vlezl do
nějaké té anomálie a zůstal v ní... Prostě bych byl tuhej, abyste věděli, kam máte jít!"
"A jaká by pak byla naše cesta zpět?" zeptal se jej Medik.
"Velmi trnitá..." pokrčil John rameny. Několikrát zahřmělo. Začalo drobně pršet a spolu s
deštěm se ještě více rozdrnčely měřiče záření. "Kdyby se mi něco stalo, povede vás Vědátor. Pokud
by se stalo i něco jemu..."
- 101 -
"Život, nebo smrt?" zamyslel se Rus. "Vsjo rovno..."
Země se znovu otřásla a div všichni nepopadali na hromadu. Vítr začal foukat silněji a
rozptyloval kapky do podivné mlhy, jako když stojíte u vodopádu, který vytváří jakousi vodní tříšť.
Pohlédli na sebe a pak na nebe. Zdálo se, že se černá fosforeskující mračna pomalu přibližují.
Vědátor vytáhl z batohu měřič vzdálenosti a zapnul jej. Laserový paprsek se vydal k mrakům na
obloze a pak zpět. Ostatní chvíli čekali, co jim Vědátor přednese. Blíží se jejich smrt, nebo se odloží
na neurčito?
"Ne," zavrtěl hlavou. "Vypadá to, že se ve vertikálním směru nehýbou, je zajímavé, že se od
nich paprsek odrazil. Lepší by byl Dopplerův radar, který měří také směr vzdušných proudů, ale co,
musíme si vystačit s tím, co máme..."
"Jde se," řekl John a jako první sešel z pěšiny. Nedaleko od nich ve změti osamělých skalisek a
polámaných kmenů stromů ležel první roj anomálií...
Deset
(Fort Smith, cca 150 kilometrů od epicentra)
"Jak to vypadá?" zeptal se kanadský generál vedoucího vědecké skupiny. "U radaru nám řekli,
že od Zóny k nám dorazil poměrně silný rádiový impuls. Můžete nám vysvětlit, co se v Zóně děje?"
"To je těžké..." promnul si ruce jeden z obrýlených členů vědeckého týmu. Nečekal, až se šéf
vyjádří a skočil mu do řeči. "Zóna je poslední dobou poněkud... nestabilní!"
"To jsme si všimli!" zabafal z doutníku americký generál. "Rozhodli jsme se evakuovat posádku
u Zdi. Pokud je to pravda, je většina techniky, včetně zařízení, mimo provoz. Brány necháme
zavřené, pokud ty potvory neumějí skákat, přes Zeď se nedostanou!"
"Zůstane-li celá," řekl mu šéf vědecké skupiny, který se již nenechal přerušovat. "Jestli Zóna
skutečně expanduje, pak to Zeď nejspíš nevydrží a s ní také všechny stavby v okolí..."
"S kolika obětmi na životech se počítá?" zamyslel se kanadský generál.
"To záleží na tom, jak rychle je stačíme evakuovat z ohrožené oblasti. Jak víte, tato oblast
nebyla do vzniku Zóny příliš osídlená, ovšem po tom, co se Fort Smith stalo centrem všeho dění... S
několika stovkami, či tisíci obětmi počítat musíme..."
"Kolik tisíc?" zabafal americký generál překvapeně. "Nemáme dost vozidel?"
"Ale jo, sháníme vše, co má čtyři kola a je to schopno cesty, ale..." zarazil se vědecký vedoucí.
"Je možné, že si tato expanze v ničem nezadá s výbuchem několika středně silných jaderných
hlavic. A tím myslím nejen záření a tlakovou vlnu..."
"Doktore," přerušil jej kanadský generál. "Z vás to leze jako z chlupaté deky!"
"Ani lidé ve Fort Smith nebudou v bezpečí a nemyslím jen město, ale i přilehlé tábory a
základny!" zachmuřil se vědec. "Ovšem, sílu tohoto... Této..."
- 102 -
"Prostě nevíte, jak to ve skutečnosti bude silné, že ano?" doplnil jej americký generál. "Počítej s
nejhorším, doufej v nejlepší!"
"Asi tak nějak," pokrčil obrýlený vědec rameny. "Bude to jako hod kostkou, jaké číslo padne?"
"Co navrhujete?" zeptal se jej kanadský generál a sedl si na stůl. Napil se z lahve minerálky a
pak ji opatrně položil na stůl. Podlaha se pod jejich nohama mírně zachvěla.
"To jsme byli my?" zamračil s americký generál.
"To byla Zóna," řekl někdo z vědců. "Otřesy jsou stále silnější..."
"Takže to bude jako výbuch sopky?" zamyslel se kanadský generál. "Kam až máme evakuovat
své muže?"
"Co nejdál to půjde!" pokrčil šéf vědců rameny. "A na nic bych nečekal..."
Jedenáct
(Zóna, devět kilometrů od epicentra)
"Na co myslíš?" zeptal se John Vědátora.
"Na to, kam se poděli všichni zombíci..." řekl mladý vědec, když se k němu John náhle otočil.
Skupina se na okamžik zastavila. Ochladilo se. Slunce bylo neustále kdesi za temnými mračny a
drobný déšť stále padal z nebe. Nechali jej, ať je smáčí od hlavy až k patě. Věděli, že jejich těla přes
oblečení absorbují s každou deštivou kapkou další a další nepatrné dávky záření. Bylo jen otázkou
času kdy se nahromadí na nějaké nebezpečné výši. Například pracovníci jaderných elektráren nosí u
sebe v práci neustále osobní dozimetry, které měří hodinové dávky ozáření, tedy kolik záření
absorbují jejich těla po dobu pracovní směny. Pokud za určitý počet dní tato dávka překročila
stanovenou mez, dostali dovolenou, nebo byli přeřazeni na jinou práci v méně nebezpečných
provozech. Lidé v Zóně si nic podobného dovolit nemohli. Měřáky radioaktivity stále tiše bzučely.
Tedy mimo vědcův přístroj, ten zůstal ležet kdesi na dně oné bahnité říčky.
"Ano, kde všichni jsou, proč jsme nenarazili na žádného živého člověka, nebo na žádné zvíře,
nebo zombie?" zakřenil se John. "Možná jsou všichni mrtví, alespoň ti, kteří se nestačili schovat
před poslední bouří. Nás ochránila lovecká stanice, ale co ti, které to chytlo v otevřeném prostoru?"
Odněkud se ozval přidušený výkřik. Netušili, zda jde o zvíře, člověka či příšeru. Pak uslyšeli jen
hlasité "plop" a bylo ticho. Pochopili. Procházeli minovým polem a čím více byli blíže epicentru
zóny, tím hůře se cítili. Země se neustále třásla. Tu studený, tu zase horký vítr se je snažil porazit na
zem, nehledě na ten stále padající protivný déšť. A vědecká laboratoř byla stále v nedohlednu.
"Jak dlouho ještě?" bouchl Vědátor Johna do zad.
"Tak necelou hodinu, už jsme blízko..." řekl John. "Tedy, aspoň myslím, tady se to mění pořád!"
- 103 -
Zablesklo se. Po dalších několika minutách přišli na to, že chybí Rus. Byl to snad on, koho
pohltila další anomálie? Proč by sešel z cesty a vydal se kamkoliv na vlastní pěst? John, Vědátor a
Medik se na sebe na chvíli podívali.
"Kdo jej viděl naposled?" zamračil se John. "Živého, nebo mrtvého?"
"Na mě se nedívejte, já koukám jen pod nohy..." pokrčil Medik rameny.
"Když jsme spolu mluvili, kolik cesty nám ještě zbývá... Těsně před tím jsem se ohlédl a
myslím, že jsme byli všichni..." poškrábal se vědec na hlavě. "Reaktor se často ohlížel zpět, možná
na něco narazil a šel se podívat, o co jde!"
"Ale copak jsem neřekl, že si bez mého souhlasu nesmíte ani upšouknout?" zavrčel John.
"Nemůžeme se pro něj vracet, ať je kde chce!"
"Ale bez nás se ztratí!" řekl Medik.
"Kdyby ses sem tam taky ohlédl za sebe, věděl bys, jestli jsme všichni," zabručel John. Věděl,
že toho mají dost. Všichni. Cesta Zónou nebyla procházkou v parku.
"Vrátíme se pro něj?" za tu dobu jsme nemohli ujít příliš..."
"Ano, moc jsme toho neušli, ale těmi oklikami to bude tak kilometr, možná i víc," zamyslel se
John. "Chcete tu počkat, pokud se jej vydám hledat?"
"Neměli bychom najít tu stanici?" zeptal se jich Medik. "Tedy... Nejsem sice strašpytel, ale..."
"Ale jsi," řekl mu vědec. "Myslíš jen na sebe a svou kůži!"
"To odvoláš!" zasyčel Medik. "Jsem tu pro vás, kdo vás ošetří, až zhebnu?"
"To je fakt," pokusil se jej John usmířit. "Za pár minut narazíme nejspíš na ten vědecký bunkr,
pokud ano, vlezete dovnitř a já se vrátím pro toho rusáka..."
"A pokud se nevrátíš?" zachmuřil se Medik.
"Tak se budeš muset postarat o svou prdel sám!" pousmál se John. "Už nejsi malé dítě!"
Vykročili. Nebyl to přímo radostný pochod. Zůstali jen tři a co víc, neměli tušení, zda Reaktor
žije, nebo je po smrti. Mohl narazit na nějakou anomálii, která jej nezabila, jen odhodila stranou.
Ani fakt, že by se kolem něj mohla shlukovat zbylá divá zvěř, nebyl zase tak nereálný. Po dalších
deseti minutách se kdesi v šeru začala rýsovat kopule bunkru. Stál tam jako jakýsi pomník lidského
výdobytku a touhy po vědění.
"Tamhle," ukázal John rukou. "Nejspíš je to ono, pokud nejde o fata morgánu!"
"To je ono?" zamračil se Vědátor. "Vždyť je to jen o něco málo větší než bouda pro psa!"
- 104 -
"Jo," rozesmál se John.
"Co je tu k smíchu?" zeptal se jich zachmuřený Medik, který se nyní, když byli jen tři, poctivě
každou chvíli otáčel dozadu, ale neviděl nic, než do šera zapadlou nevzhlednou krajinu se spoustou
podivných věcí.
"Jsme doma!" zabručel John. "Aspoň vy dva, na mne ještě čeká cesta zpět..."
"Vážně se chcete pro toho Rusa vracet?" zeptal se Medik Johna.
"Ty by ses pro mne nevrátil?" odpověděl mu John otázkou. Na okamžik se skupinka zastavila.
"Nejspíš ano..." pokrčil Medik rameny.
"Nechte těch keců," odbyl je vědec. Sám netušil, zdali jej vpřed žene strach, nebo zvědavost.
"Ještě chvíli a jsme tam..." souhlasil John.
Za pár minut spatřili podivně vyhlížející stavbu z ocele a jakýchsi kachlí. Zdálo se, že je bunkr
obložený keramickými kachličkami, jak tomu bývalo u raketoplánů, které kdysi startovaly do
vesmíru. Tyto keramické destičky byly přilepeny k vrstvě velmi odolné gumy. Ta byla přidělaná na
vlastní pancíř bunkru. Spáry mezi kachlíky kdysi vyplňovala jakási hmota podobná tmelu. Ovšem
po několika měsících v Zóně mnoho kachlíků díky působení různých vlivů popadalo a tu a tam
vzala i ta odolná guma za své. Kde nebylo nic, začal titanový pancíř zvolna korodovat a jeho
odolnost se s každým dnem stále zmenšovala.
"Dostal zabrat!" zamračil se John.
"Jak dlouho to tu už stojí?" zeptal se vědec.
"Prý jen několik měsíců, což je s podivem," řekl John. "Nějaké chytré hlavy to vyprojektovaly
pro Zónu a jak se zdá, nápad se podařil..."
"Jaké je to uvnitř?" zeptal se Medik a ukázal na pootevřené vnější dveře přechodové komory.
"Tohle nevypadá dobře," řekl John temně. "Připravte si zbraně!"
"Jdeme," mávl vědec rukou. Poslední, co by chtěl, bylo, aby byla stanice plná zombie nebo
zmutovaných zvířat.
Pomalu se přibližovali k otevřeným dveřím. V prostoru komory byl nejen prach, ale také drobné
kamení a jakási kostra. Vypadala na lidskou. Vnitřní dveře byly sice zavřené, ale nic to
nedokazovalo. Jsou všichni vědci mrtví? Nebo se přidali ke svým přeměněným bratřím?
"Kdo půjde první?" zeptal se John lékaře a vědce najednou. "Ha?"
"To si snad děláte prdel," zachroptěl Medik. "Sám tam nelezu!"
- 105 -
"Já půjdu," souhlasil vědec a jako první zamířil k těžkým dveřím, aby je za hlasitého skřípotu
otevřel. Šlo to ztuha. Koroze a všudypřítomný prach spolu se změnami počasí udělaly své. Vnitřní
prostor komory byl velmi zanedbaný, zub času i zde zanechal svou vizitku.
"Jak to vypadá?" zavolal na něj Medik úplně vzadu. Rozhlížel se okolo, jakoby čekal, že se na
ně sesypou všechna zombie Zóny.
"Zatím nijak," řekl Vědátor. "Ještě nejsem uvnitř!"
"Jen pomalu," zasyčel John. "Uvnitř může být cokoliv..."
"Řekni mi něco, co nevím..." zavrčel Vědátor a pokusil se otočit s kolem vnitřního uzávěru
komory. "Jde to ztuha!"
"Copak to zavařili autogenem?" zamyslel se John.
"Ještě to tak," vydechl Vědátor námahou, když tu něco v mechanismu zámku cvaklo a dveře se
otevřely. První co spatřili, byla temnota zírající na ně se svou osobitou černí.
"Nechceš si to se mnou vyměnit?" ukázal vědec rukou dovnitř stanice.
"Ani náhodou!" zakřenil se John a zabouchal na svou svítilnu. Zdálo se, že nejen jeho baterka
mele z posledního. "Někdo asi nezaplatil účty za elektřinu!"
"To je sice legrační," řekl vědec. "Ale já mám nahnáno... Je tu někdo?"
Pohltila je temnota. Medik zůstal nervózně stát v přechodové komoře, jako by nevěděl, kam se
vrtnout. Možná se o něj pokoušela zubatá a jeden by se nedivil, kdyby právě nyní zemřel na srdeční
zástavu, nebo mozkovou mrtvici. Vyděšený byl dost. Podivný šramot z nitra stanice jej jen
utvrzoval v tom, že jsou nejspíš oba již po smrti. Pak jej čísi kostnatá ruka vtáhla dovnitř, až divoce
zaječel. Nastalo ticho. Jen vnitřní dveře přechodové komory se komíhaly sem a tam, jen co jim to
rez a špína v pantech dovolovala. Pak se zablesklo a déšť zesílil, aby jeho první kapky dopadly i
dovnitř stavby...
-- pokračování příště --
- 106 -
Část pátá: Z mých textů o tvůrčím psaní
„Občas se pokouším ostatním čtenářům a autorům přednést problematiku tvůrčího psaní.
Psát pro radost je sice pěkné, ale jeden by měl také cítit radost z dobře vykonané práce, která má
nejen smysl, ale i svůj účel...“
- 107 -
Chudák „češtin“!
Tak jsem si zase jednou sedl ke stolu a zadumal se nad češtinou... Ne však proto, abych
machroval jak ji umím, jsou lidé, kteří její taje ovládají mnohem lépe, ale proto, že nejen jako
redaktor jsem se už na SASPI setkal s kdečím... Jak kdysi říkal mistr Ander (z Košíc), cituji:
„Chodím po svetě, však, a všímam sebe, čo sa okolo mňa děje...“ (za slovenčinu se omlouvám) Jako
by si samotní autoři ani neuvědomovali, že jejich práce je nejen jejich vizitkou, ale že pokud budou
psát kvalitní texty a budou věnovat pozornost hlavně oněm „dokončovacím pracem“, budou jejich
texty čtivější a čtenáři se k nim budou ještě raději vracet. Ať už je má snaha jakákoliv, připadá mi,
jako bych na zeď hrách házel (a ještě přitom občas dostal i po hlavě – tím hrachem, pokud se
odrazil pod jiným úhlem a praštil mě přes palici). Tož tak... A o čem bude řeč? Nechte se překvapit!
A proč to sem dávám, když to stejně nikdo nečte? Proto a to vám jako odpověď musí stačit...
*****
Když se jeden zamyslí, jaké chyby dělají nejvíce začínající autoři, napadne jej plno věcí! Jenže,
tento text nemůže být příliš dlouhý (čili obsáhlý) a proto se zaměřím jen na ty největší nedostatky,
tedy takové ty „kaňky“, nebo prasátka, které bijí přímo do očí... Čeho si všimne čtenář, když
rozklikne to – či ono – dílko? Chvilka napětí... Ano? Bude toho víc!
*** Rozvržení textu ***
Každý čtenář si všimne, jak je daný text rozčleněn do odstavců, jak je odsazená přímá řeč a zda jsou
jednotlivé věty napsány tak, jak se patří a sluší! Je-li text v jednom bloku a přímá řeč se v něm utápí
jako osamělý trosečník na svém bídném voru, je zde něco v nepořádku...
Sledujte:
Spadne na jedné stavbě cikán ze čtvrtého patra do kádě s vápnem.Po chvilce se zvedne a postaví
se.Protře si oči a povídá:“ Chlapi,co budeme robit?“ A jeden z dalších cikánů,kteří stáli okolo a
jen tak se poflakovali,povídá:“ Chvílu jsi bílý a už bys robil“
Vidíte to taky? Text po úpravě:
Spadne na jedné stavbě cikán ze čtvrtého patra do kádě s vápnem. Po chvilce se zvedne a
postaví se. Protře si oči a povídá: „Chlapi, co budeme robit?“
A jeden z dalších cikánů, kteří stáli okolo a jen tak se poflakovali, povídá: „Chvílu jsi bílý a
už bys robil.“
V textu nalezneme spoustu chyb. Nejenže schází mezery za interpunkcí, najdeme zde i nadbytečné
mezery na začátku přímé řeči a občas i chybějící znaménko na konci věty. Copak se dá takový text
někam poslat? Jako svou vizitku? Kdybychom tak pracovali i v zaměstnání (je jedno, v jaké
profesi), určitě bychom brzy dostali padáka!
Které souvětí je čitelnější?
- Víte,proč mají čápi vysoké nohy?Aby je žáby nekopaly do prdele.
- Víte, proč mají čápi vysoké nohy? Aby je žáby nekopaly do prdele.
- 108 -
A jedeme dál. Jaképak další nedostatky trápí nejen začínající autory?
*** Shoda podmětu s přísudkem ***
Co tento pojem znamená? Podmět ve větě musí být ve shodě s přísudkem (a to v rodě nebo i čísle).
Nemůžete napsat: Holubi letěly. Auta jezdili. Muži sekaly trávu. Pavel se opalovala. Dívky si
kupoval pleťové mléko. A podobně. Zde dávám jako ukázku text, jak by to mělo vypadat (tedy
alespoň doufám), protože jeden nikdy neví:
To ráno bylo chladno. První mrazíky polevily. Slunce vystoupilo na oblohu. Denní teplota také
vystoupila do přijatelných výšin. Mraky se rozestoupily. Po obloze letěli ptáci. Stromy se kývaly ve
větru. Veverky sbíraly šišky. Vlci nevyli na měsíc, ale spali ve svých doupatech. Houbaři se
probudili a ještě z rána se vydali na houby. Poslední houby rostly v lese v mlází. Staré rozeschlé a
červy prolezlé houby létaly lesem jako šrapnely. Lesem se také nesly člověčí nadávky. Hulákání
houbařů se rozléhalo široko daleko. Zajíci a jiná zvěř hledala svůj úkryt. I kanci se dali na ústup.
Zato ve vesnici se děly docela jiné věci. Děti si naopak hrály doma. Jejich matky vařily obědy. Psi s
kočkami se honili na zahradě. Některé ženy věšely prádlo. To však neschlo, přestože viselo na
šňůře, protože se zatáhlo. Mraky přinesly déšť. Velké kapky padaly dolů na zem a tvořily hluboké
kaluže. Muži se vraceli domů. Houby však nenesli. Byli smáčení deštěm. V botách jim čvachtala
voda. Muži se mračili a hubovali počasí. Jejich prádlo vysychalo doma pod střechou. I špačci by se
styděli, kdyby to slyšeli. Odpoledne seděli rodiče s dětmi doma a hráli si stolní hry, nebo sledovali
televizi. Domácí mazlíčci se ukryli před deštěm. Ptáci zalezli do svých hnízd. Kočky se schovaly pod
okap. Psi se ukryli do boudy. Myši měly pré. Mravenci svolali poradu. Velká voda zalila nedalekou
louku. K večeru se počasí uklidnilo. Obloha se vyjasnila. Začali cvrlikat cvrčci. Žáby u rybníka
kuňkaly o sto šest. Komáři létali a píchali, co jim síly stačily. Lidé se jim postavili a začali je hubit
chemií i plácačkami. Nic nepomáhalo. Slunce zapadlo a nastala noc. První hvězdy vyšly na oblohu
a měsíc nad řekou se vysmíval vlkům, kteří stále polehávali a nevyli na jeho obraz, či nevzhlíželi k
nebi. Den vystřídala noc a svítání bylo ještě daleko. Jen občas se neslo krajem soví zahoukání,
nebo psí zaštěkání...
*** Interpunkce ***
Jedním z dalších problémů jsou chybějící čárky, nebo nevhodné použití interpunkce (zejména tří
teček). Jeden by si možná řekl: „Zatracená znaménka, k čemu tam v tom textu vůbec jsou?“ Chyba
lávky, jsou důležitá a to nejen pro samotnou čitelnost, ale také k rozdělení jednotlivých vět a souvětí
do krátkých bloků textu s určitou informací. Jak by asi vypadal text bez znamének?
Ráno vstal Jarda levou nohou a zadkem napřed Nezvonil mu budík to by nebylo ještě tak hrozné
kdyby právě dneska nesměl zaspat Ono se to lehce řekne ale o to hůře udělá Co naplat Vyletěl z
postele jako namydlený blesk zakopl přitom o šatstvo pohozené volně po pokoji a málem hodil
držku Od srdce si zanadával a vyběhl do chodbičky aby zamířil na toaletu a do koupelny
Splachovač nestačil doševelit když si Jarda čistil zuby Ale takovým stylem že by všichni zubaři
popadali smíchy Co nevyřešila zubní pasta dotáhla k dokonalosti ústní voda a deodorant
Neuplynulo ani deset minut a Jarda v pomačkaném obleku který si ani nestačil včera večer vyžehlit
vypadl z domu s vlasy které mu vlály na všechny strany Je snad všem jasné že si zapomněl klíče a
jeho schůzka nedopadla dobře ale to je již jiný příběh
- 109 -
Tak a je to! Kdepak je začátek a konec věty? Jak jsou roztříděny věty v souvětích? Nevidíte nic, oči
jsou zvyklé na interpunkci. A kdybych do textu ještě zamíchal velká a malá písmena (mnozí autoři
tak rádi jejich velikost pletou), pak by byl text určitě nečitelný. Tentýž text, avšak s interpunkcí:
Ráno vstal Jarda levou nohou a zadkem napřed. Nezvonil mu budík, to by nebylo ještě tak hrozné,
kdyby právě dneska nesměl zaspat. Ono se to lehce řekne, ale o to hůře udělá! Co naplat? Vyletěl z
postele jako namydlený blesk, zakopl přitom o šatstvo pohozené volně po pokoji a málem hodil
držku. Od srdce si zanadával a vyběhl do chodbičky, aby zamířil na toaletu a do koupelny.
Splachovač nestačil doševelit, když si Jarda čistil zuby. Ale takovým stylem, že by všichni zubaři
popadali smíchy. Co nevyřešila zubní pasta, dotáhla k dokonalosti ústní voda a deodorant.
Neuplynulo ani deset minut a Jarda v pomačkaném obleku, který si ani nestačil včera večer
vyžehlit, vypadl z domu s vlasy, které mu vlály na všechny strany. Je snad všem jasné, že si
zapomněl klíče a jeho schůzka nedopadla dobře, ale to je již jiný příběh...
*** Psaní číslovek ***
U číslovek se zdržíme jen krátce. Jsou důležité, protože nám mohou sdělit nejen přesný údaj (ať už
jde o počet, délku, šířku, výšku, váhu, datum, čas a podobné věci), ale také pěkně zprznit samotný
text, pokud je použijeme v zrovna v nesprávném tvaru. Jak to? Proč to? I číslovky můžeme mnohdy
opsat slovy. Ne však vždy...
1+1=2
Jedna plus jedna, rovná se dvě. (nejspíš)
Pracovali jako mourovatí a plnili plán na 150%.
Pracovali jako mourovatí a plnili plán na sto padesát procent.
Narodil se 1.3.2001.
Narodil se prvního března roku dva tisíce jedna.
Bylo mu 51 let.
Bylo mu padesát jedna let.
3 muži kráčeli po poli a hledali ztracené kolo od traktoru. Proč? Protože bez kola ten traktor
nemohl pokračovat v práci. Hledali jej 2 hodiny, ale bez výsledku. Bylo takové horko, že vypili 3
balené vody o obsahu 1 litr. Po 12:00 to vzdali a vydali se domů. Traktor zanechali na poli, protože
bez kola jej asi sotva někdo ukradne, či odcizí...
Fuj, že ano? A teď správně!
Tři muži kráčeli po poli a hledali ztracené kolo od traktoru. Proč? Protože bez kola ten traktor
nemohl pokračovat v práci. Hledali jej dvě hodiny, ale bez výsledku. Bylo takové horko, že vypili tři
balené vody o obsahu jednoho litru. Po dvanácté hodině to vzdali a vydali se domů. Traktor
zanechali na poli, protože bez kola jej asi sotva někdo ukradne, či odcizí...
*** Překlepy ***
Překlepy jsou kapitolou, samou pro sebe. Bylo mi řečeno, že vše nemám svádět na pravopisné
- 110 -
šotky, ale řádně si svůj textík pročíst. Zkontrolovat, zda se v něm nevyskytují různé tvary (a
patvary), které pravidla spisovné češtiny neznají. V mnohém nám v této věci mohou pomoci textové
editory, ve kterých píšeme! Alespoň ty lepší, viz Word od MSOffice, nebo Textový editor patřící
OpenOffice. Taková kontrola pravopisu je k nezaplacení, nesmíme však na ní nechat vše, pouze
najít (případnou) chybu a sami ji pak opravit (ať už z hlavy, jak dané slovo má vypadat, nebo použít
přiložený seznam možných slov a vybrat jedno z nich, které by se dalo za ten, či onen, překlep
dosadit). Že je to složité? Ale kde že...
Čekáte, že vám sem naservíruju nějaký text plný překlepů? Že si budu trápit svou hlavu? Mozkové
závity? Nenechte se zmást, určitě to znáte, když vás vlastní prsty neposlouchají a dokáží na
klávesnici počítače, nebo psacího stroje vykouzlit taková slova, že by našemu rodnému jazyku
záviděl nejeden světový jazyk. Ne nadarmo se říká, že je čeština bohatým jazykem (co se slov týče).
A nevěšte hlavu, třeba i v tomto textu naleznete nějaký ten zapomenutý a přehlédnutý překlep!
Tak a zazvonil zvonec a všemu je konec. Zase někdy, moji milí, ono... Kdyby byl tento text delší,
nikdo by jej nečetl a k čemu by potom byl, že ano? Tak se mějte hezky a pokuste se svým textům
dát lepší tvář, tedy tu lidskou!
šíma
P.S. A pokud to nepůjde hned, neházejte flintu (pero, psací stroj, nebo klávesnici) do žita! Ono se to
časem spraví, uvidíte! Tak a to jsem zvědav, kolik chybek jsem nasekal do tohoto textu, nechám se
překvapit!
- 111 -
Interview o psaní...
Proč psát? Jak psát? A o čem? Jak se pozná dobrý autor od toho špatného? Co pro nás
může psaní znamenat? Nejen o tom se můžete dozvědět v tomto zcela fiktivním dialogu...
*****
+ „Jak dlouho už se věnujete psaní?“
„Uf, tak to už je... víc jak dvacet let.“
+ „Stalo se, že jste už něco nedopsal a když už jsme u toho, kolik jste toho za tu dobu stačil
napsat?“
„No, není toho mnoho! Pět novel, další tři jsem nedokončil a také jsem napsal několik desítek
povídek...“
+ „Píšete pořád, nebo jen někdy? A kdy a kde vůbec píšete?“
„Když mám náladu a čas a také když mě chytí múzy!“
+ „Věříte na múzy? Nebo v ně? Či jak se tomu říká?“
„Vy ne? Na ty éterické bytosti, které autorům šeptají do ouška sladká slova... Spíše než o múzy jde o
určité rozpoložení, bez kterého to prostě nejde! Jako když jdete na ryby, ale ty zrovna neberou,
můžete tam prosedět půl dne, ale bez valného výsledku...“
+ „Čeho si ceníte na psaní nejvíce?“
„Právě toho psaní! Být duší někde jinde, stvořit si svůj vlastní svět a oživit jej svými postavami a
dělat si v něm, co se mi zlíbí... Bohužel to nefunguje vždy, občas si jednotlivé postavy dělají samy co
chtějí a děj se vybere docela jiným směrem, než člověk původně zamýšlel...“
+ „Když jsme u toho, publikoval jste někdy? Myslím knižně...“
„Ne, jen na Internetu... Knižně mě zatím nikdo nevydal, nejspíš se nehodím do žádné edice, nebo
nakladatelského záměru!“
+ „Trápí vás to? Štve a hněte, jak se říká?“
„Ani ne, zvykl jsem si...“
+ „A není to škoda?“
„Když se tak ohlédnu za svou tvorbou a těmi roky strávenými u psacího stroje a klávesnice
počítače... Ani se nedivím, že jsem nevyšel v papírové podobě!“
+ „Není to jen falešná skromnost?“
- 112 -
„Věřím, že se mám stále co učit...“
+ „Co byste vzkázal začínajícím autorům? Kdybyste měl možnost jim nějak pomoci?“
„Ať neházejí flintu do žita a pokud to se psaním myslí doopravdy, ať se nevzdávají... Jen ten, kdo se
o to neustále pokouší a stále se snaží vytříbit svůj styl a hlavně se chce v psaní najít, ten může v
budoucnu něco dokázat. Nejdůležitější je, nebýt se svým psaním spokojený a pořád se snažit o
zvyšování nároků na sebe sama!“
+ „Máte na mysli onu pomyslnou laťku?“
„Přesně tak. Autorům nepomůže, když se budou poplácávat po ramenou a říkat si, jak jsou dobří,
zatímco jejich tvorba tomu nebude odpovídat...“
+ „Co korektura a vy? Máte rád opravy svých textů? Ony dokončovací práce, jak se říká?“
„Nesnáším to! Nesnáším to nikdy nekončící přepisování, mazání a dopisování... Chvála bohu za
počítače! Ale pokud se chce autor prosadit, musí sám na sobě neustále pracovat a nespokojit se byť
i s malým vítězstvím...“
+ „Neusnout na vavřínech?“
„Přesně tak! Vždy je co zlepšovat...“
+ „A nebojíte se, že pro samé opravy a pilování nebude nikdy čas na vlastní publikaci?“
„Autor by měl vědět, kdy přestat a kdy předvést svůj text širokému publiku, jak jinak by se mohl
dozvědět, jak moc je jeho práce dobrá?“
+ „Máte rád kritiku? Kritizujete rád?“
„Máte na mysli konstruktivní kritiku?“
+ „Ano, právě tu mám na mysli. Na které straně oné pomyslné barikády byste stál nejraději?
Jako kritik, nebo kritizovaný autor?“
„Pokud se týče mých prací, rád se dozvídám, kde mi to skřípe. Autor není schopen vidět svou práci
plně jinýma očima, vždy bude postižen oním... Já tomu říkám: autorská slepota! Jde o stav, kdy si
autor myslí, že je jeho práce dobrá a že v ní vychytal vše, co se dalo, avšak opak bývá mnohdy
pravdou!“
+ „A co kritik ukrytý ve vás?“
„Pokud můžu, rád pomůžu druhým autorům, ovšem ne vždy se jeden trefí...“
+ „Také občas šlápnete vedle? Jak se pozná dobré dílo? Ať už jde o povídku, novelu, nebo
báseň?“
- 113 -
„Dotyčný text musí mít duši, musí být o něčem a musí mít patřičnou formu. Jinak se píše poezie a
jinak próza. Nejde o to jen zaplnit určitý počet normostran, ale ten text musí o něčem vypovídat.
Stačí se jen podívat kolem sebe, například takoví politici, nadělají řečí a vy nakonec zjistíte, že
mluvili o ničem a dohromady nic neřekli...“
+ „Chtěl byste být také politikem?“
„Chraň bůh, pryč od politiky... Ne, stačí mi, když můžu být autorem a kritikem!“
+ „Dejme tomu, že máte v rukou nějaký text, který je vcelku dobře napsaný, jak poznáte, že má
autor talent?“
„Je to jako s filmem. Stačí se podívat, jakou má daný snímek kompozici, jak se v něm pohybují
herci, co říkají, jaký je děj, hudba, jaké efekty a o čem že to vlastně je. I film musí mít duši, musí o
něčem vypovídat, poukazovat na určitý problém, může a nemusí nabízet řešení, a podobné je to i s
texty, tedy povídkami a básněmi...“
+ „Stejně tak, jak lze natočit dobrý, nebo špatný film, lez také napsat dobrou, nebo špatnou
knihu, či sbírku básní? Co by měl takový dobrý autor ovládat?“
„Měl by umět psát spisovnou češtinou... Tedy lépe řečeno: nedělat v textu pravopisné chyby, měl by
umět rozčlenit text do odstavců a kapitol. Dobrý autor se nedívá, jak se co píše, ale pracuje s
postavami, popisy prostředí i samotným dějem... U poezie samozřejmě pracuje i s jinými věcmi,
jako jsou: verše, rýmy, rytmus a podobně...“
+ „Promiňte, že vás vyrušuji, ale každý přeci děláme chyby, nikdo není neomylný a každý má
právo na omyl...“
„A od čeho je tu potom kontrola pravopisu, že? Ale teď vážně. Pokud neumíme správně česky, pak
musíme přemýšlet nejen nad samotným příběhem, ale také nad tím, jak se co správně píše. Je to
zbytečná práce navíc. Nehledě na to, že každý dobrý autor má v sobě byť jen špetku talentu a za
sebou moře práce. Je to jako s diamantem, může být sebekrásnější – myšleno v surovém stavu -, ale
tu opravdovou krásu a hodnotu mu dá až jeho vybroušení do patřičného tvaru. Autor, který má
talent, ale nepíše, se podobá spíše tomu diamantu v surovém stavu. Jen jeho píle a ochota
postupovat vpřed, a chuť autorsky růst, z něj může udělat diamant broušený... Po kterém je větší
poptávka a tím vzroste i jeho cena!“
+ „Není to tedy o tom, umět se správně prodat? Tedy vystihnout ten správný okamžik?“
„To určitě ano, ale tady záleží také na štěstí a určitých obchodních schopnostech. Stačí jen mít
alespoň špetku z toho, o čem tu byla řeč, umět správně používat slova a umně je poskládat do vět a
také vědět, o čem chce člověk psát a patřičně to podat...“
+ „Co je na psaní nejtěžší? Myslím, nejen v tom prosadit se, ale ve vlastní tvorbě?“
„Dokončovací práce! Ono pilování a broušení textu k dokonalosti. Je to práce do úmoru a nikdy
nevíte, zdali vám něco neuniklo, ať už po stránce gramatické, či stylistické!“
- 114 -
+ „Myslíte si, že začínající autoři na toto hřeší? Tedy, že nevěnují patřičnou pozornost právě
oněm dokončovacím pracem?“
„Určitě, ono pokud by se chtěl dotyčný autor prosadit a vyjít knižně, měl by jeho text být na
odpovídající úrovni a pokud v něm bude moře gramatických a stylistických chyb, skončí jeho
rukopis nejspíš někde v koši a v lepším případě jej sežerou myši...“
+ „Dá se psaní naučit?“
„Určitě! Naučit se dá nejen gramatice, ale také stylistice. Člověk však musí mít vůli a chuť psát a
také musí mít onen talent, bez kterého to nejspíš nepůjde. Psát umí přeci kde kdo, učíme se tomu už
od první třídy základní školy, ale psát o něčem, to je již věc jiná...“
+ „Není tomu tak, jako v tom přísloví: Mnoho povolaných, ale málo vyvolených? A ne každému
je shůry dáno? Co je podle vás nejdůležitější: píle, nebo talent?“
„Podle mne obojí, ale jedno bez druhého se neobejde. Stejně špatný může být autor, který je
talentovaný, ale nevypsaný, jako ten autor, který má talentu poskrovnu, ale už toho hodně napsal...“
+ „Když už se pořád točíme okolo toho psaní, dá se opravdu, ale opravdu poznat, že ten, nebo ten
na to skutečně má?“
„Uf, to je těžká otázka... Jak poznáte nejlepšího pěvce? Podle jeho zpěvu? Jak poznáte nejlepšího
malíře? Podle toho, co namaloval. Stejně tak nejlepší spisovatel se pozná podle toho, co napsal...“
+ „V čem je podle vás ono tajemství úspěchu ve psaní?“
„V tom, dát do své tvorby také kus sebe sama, nejen té lásky ke psaní, ale i kus své duše, nebo svého
srdce... Těžko se to popisuje, člověk to musí prožít!“
+ „Je tedy psaní něco jako vnitřní naplnění? Naplnění vlastní touhy po tom něco vytvořit a
nechat za sebou? Ono nutkání po vyjádření se určitým způsobem, stejně jako například i v jiných
profesích, ať už zpěvem, malbou, sochou, nebo knihou?“
„Ono se to bude nejspíš zdát jako klišé, ale pokud se do své tvorby patřičně nepoložíte a takřka jí
nepropadnete, pak zcela jistě nic hodnotného nevytvoříte, tak maximálně nějaký ten polotovar...“
+ „A ještě jednu z posledních otázek: Co je to být spisovatelem, podle vás a vašeho skromného
úsudku? Smím-li to tak nazvat?“
„Nejde o to být spisovatelem myšleno profesně, na světě je mnoho spisovatelů a ne všichni jsou
dobří a na výši. Stejně tak najdete v knihkupectví mnoho knih a ne všechny stojí za přečtení...“
+ „Ale?“
„Jde o ono vnitřní naplnění a potřebu být něčím, nebo někým, a něco pro sebe nebo pro druhé
udělat. Překonat svůj vlastní stín i hranici vlastního poznání a pokusit se vytvořit cokoliv, co vás
- 115 -
převyšuje už svou vlastní podstatou. Nejde jen o to, něco napsat, ale oživit daný text sebou samým,
jako když kdysi na začátku světa Bůh řekl: 'Budiž světlo!' A jeho přání se stalo skutkem! Zde
myšleno zcela metaforicky...“
+ „Jaký je potom rozdíl, mezi dobrým a špatným autorem, ať už poezie, nebo prózy?“
„Špatný autor si myslí, že je dobrým autorem a že už na sobě nemusí pracovat, zatímco dobrý autor
stále pochybuje o své tvorbě a schopnostech!“
+ „Pochybujete o sobě?“
„Ano, stále o sobě pochybuji!“
+ „Pak tedy platí vaše vlastní slova, že je stále se co učit!“
„Ano, pořád je co zdokonalovat! Hlavní je, neusnout na vavřínech a pokoušet se dál jít svou vlastní
cestou. Najít sám sebe, svůj vlastní styl a hledat neotřelá témata, či ta již zažitá podat způsobem,
který tu ještě nebyl...“
+ „Lehce se o tom mluví, ale hůře dělá, že ano?“
„Přesně tak... Jedna věc je o psaní diskutovat a jiná je psát!“
+ „Než se rozloučíme, mohu se zeptat na to, zda je možné, aby byl autor - dobrý autor - se sebou
zcela spokojen?“
„Dobrý autor se sebou samým spokojen nikdy nebude na sto procent! Čím je autor spokojenější,
tím více by na sobě měl ještě pracovat!“
+ „A úplně na závěr, co by neměl žádný autor postrádat? Pokud by chtěl opravdu vycházet i
knižně?“
„Měl by se umět prodat. Ono se sice říká, že dobré ovoce se prodává samo, ale mnohdy je tomu
třeba pomoci. Není nad známosti, konexe, nebo tipy dobrých přátel. Dneska existuje na trhu řada
nakladatelství, která vaši práci vydají knižně, ale budete si muset také za to zaplatit! Nic není
zadarmo, jak se říká: Za peníze v Praze dům. A za peníze vám dneska udělají i korekturu, ovšem,
který spisovatel má tolik finančních prostředků, aby si to vše mohl dovolit? Bude rád, když mu něco
vyjde a těch několik kousků jej zase nevytrhne..."
+ „Ale to pak vypadá, jako byste hanil onu snahu prosadit se v reálném světě, nebo se snad
mýlím?“
„Taková je realita, mnoho i dobrých autorů ztroskotá na tomto posledním kroku a uchýlí se raději k
publikaci na Internetu, kde to nestojí takřka žádné peníze. Nebo přestanou psát, či píší jen do
šuplíku, protože v tom nevidí žádný smysl...“
+ „A není to škoda?“
- 116 -
„Je, důležité je nebát se prezentovat na veřejnosti a každý časem přijde na to, jak moc touží po tom,
stát se autorem povídek, novel, nebo básní a jak moc tíhne k této tvorbě. Zda má chuť se učit a
pracovat na sobě, nebo to vzdá a bude se raději věnovat něčemu jinému...“
+ „Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v další tvorbě, ať už autorské, nebo kritické...“
„Rádo se stalo!“
- 117 -
Povídali, že mu hráli...
Možná se teď sami sebe ptáte, copak že chtěl autor tímto nadpisem říci? Vysvětlím! Nebudu
se ptát, kdo z vás napsal nějakou tu povídku. Určitě se mezi vámi najdou dobří (či o chlup horší)
autoři, nebo i takoví, kterým to ještě nejde (tak jak by chtěli) a netuší proč – v čem dělají chybu.
Nečekejte žádnou „literární teorii“, mezi námi, kdo dneska píše podle nějaké teorie? Kolik lidí
zvládá teoretický výklad (toho či onoho) a přejde-li k praxi, skutek-utek... A proto se vrhneme
rovnou na praxi. Pokusím se na příkladech ukázat, jak co nejlépe namíchat ten správný koktejl,
tedy... text (čili povídku), aby byl alespoň trochu čtivý! Držte mi palce... A za případné „šotky“ se
omlouvám, když se kácí les, padají (či létají) třísky!
*****
Slíbil jsem, že nebudu psát o teorii, ano, ale něco napsat musím. Z čeho se skládá taková povídka?
Ze slov, že ano? Slova jsou složena do vět a ty do odstavců. Celek potom tvoří hotové dílo.
Nebudeme zde však řešit takové věci, jakými jsou: postavy a jejich charakteristika, děj – popřípadě
vývoj děje (zápletka vs. rozuzlení, včetně nějaké té pointy), jak používat popisy a přímou řeč. Na to
hodíme bobek. Pomineme-li výše zmíněné fakty, co ještě potřebujeme k tomu, abychom slepili
nějaký ten text? Nápad! Stvoříme si nějaký svět, zde modelovou situaci a hodíme do něj (i do ní)
nějaké postavy a uvidíme, co se bude dít!
Příklad č. 1: Docela prostý text
=======================
Byl večer. Do obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě. Neohlížel se. Přešel k muži u
pokladny a vytáhl zbraň. Z kapsy vyndal papír, na kterém stálo: „Tohle je přepadení, naval prachy,
jinak je zle!“ Prodavač otevřel šuplík pokladny, vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost a
neznámý muž vyběhl z obchodu a zmizel v šeru noční ulice.
(Jde o docela popisný text, co říkáte? Dohromady o ničem, řekl bych, že jde o takový novinový
článek, který prostě a jasně vypovídá o nějaké té události, která se stala tam a tam (tehdy a tehdy).
Nic víc! O nějaké „literární hodnotě“ hovořit nelze.)
Příklad č. 2: Text mírně rozvedený
==========================
Byl večer. Po ulici za výkladem občas projelo auto, či přešel zamyšlený chodec. Prodavač si chvíli
propočítával hotovost, aby hned na to zavřel dvířka pokladny a projel očima prázdný obchůdek s
plnými regály. Když tu náhle do obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě. Také on si
pohledem přeměřil prostor mezi regály a pak přešel k pultu s pokladnou. Z kapsy u bundy nejdříve
vytáhl zbraň a namířil s ní na prodavače. Hned na to vyndal z kapsy zmuchlaný papír, na kterém byl
ručně napsaný text, stálo v něm: „Tohle je přepadení, naval prachy, jinak je zle! Pokud budeš dělat
problémy, sejmu tě!“ Prodavač se vyděsil a pohledem se ujistil, že to neznámý útočník myslí vážně.
Pak otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost. S třesoucí se rukou jej
podal neznámému. Ten na nic nečekal a vyběhl dveřmi ven, aby vzápětí zmizel kdesi v šeru noční
ulice, po které dál jezdila auta a procházeli se chodci, jako by se nic nestalo.
- 118 -
(Text se jeví podrobnější, je v něm více popisů – informací, ale stále je to málo. Stále nevíme nic,
jen to, že došlo k loupeži, ta se podařila a zloděj zmizel i s lupem.)
Příklad č. 3: Text s více detaily
=======================
Byl večer jako každý jiný. Tedy skoro, protože venku drobně pršelo a jemný vítr hnal dešťové
kapky proti výloze, po jejímž skle volně stékaly k chodníku. Po spoře osvětlené ulici za výkladem
občas projelo auto, či přešel zamyšlený chodec. Provoz nebyl silný. Občas bylo dokonce slyšet
zatroubení klaksonu, či nadávky chodců, ať už šlo o nějakého opilce, nebo člověka, kterého zrovna
někdo obtěžoval. Lidé zde byli různí a za noční tmy bylo možné cokoliv. Jeden aby se takřka bál
vyjít na ulici.
V obchodě nebylo ani živáčka. Zboží v regálech bylo urovnané s mnohdy až přehnanou pečlivostí.
U každého druhu visela cenovka s ručně napsanou sumou. U pultu s elektronickou pokladnou stál
uzívaný prodavač, který si snad z nudy propočítával hotovost, aby se trochu zabavil. Když dospěl
ke konečné sumě, poznamenal si ji do notesu a zavřel dvířka pokladny. Pak projel očima prázdný
obchůdek s plnými regály a litoval upršeného počasí, které mu kazilo kšefty. Kdyby byl večer teplý
a nebe jasné, měl by v krámě více zákazníků. Když tu náhle do obchodu vstoupil muž s černou
kuklou na hlavě a vyrušil jej ze snění.
V prodavači to trochu hrklo. Strachem se nedokázal pohnout a jen tiše s vykulenýma očima
sledoval cizího návštěvníka, jak si pohledem přeměřil prostor mezi regály a pak přešel k pultu s
pokladnou. Chvíli na sebe jen tak civěli, než muž s kuklou vytáhl z kapsy u bundy svou zbraň. Byl
jí velký bubínkový revolver. Zbraní namířil na prodavače a s výmluvným gestem ukázal na kasu.
Hned na to vyndal z kapsy zmuchlaný umaštěný papír, na kterém byl ručně napsaný text, v něm
stálo: „Tohle je přepadení! Naval prachy, jinak je zle! Pokud budeš dělat problémy, sejmu tě!
Nesnaž se zavolat policajty!“
Prodavač chvíli ohromeně zíral na kus papíru v mírně se třesoucí ruce neznámého muže a snažil se
pochopit, co se děje. Po několika vteřinách vše pochopil, vyděsil se a pohledem se ujistil, že to
neznámý útočník myslí opravdu vážně. Nezbývalo mu nic jiného, než vyplnit jeho přání. Měl sice
pod pultem schovanou brokovnici, ale nemělo cenu ji vytahovat. Stěží by stačil vystřelit, když na
něj ten muž v kukle stále mířil s prstem na spoušti a čekal na prodavačovu sebemenší chybu. Pak
otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou měl – několik
papírových bankovek a hrst drobných.
Zakuklený násilník chvíli zíral na prodavače, zda si nedělá srandu, když mu prodavač podával
pytlík i s hotovostí s třesoucí se rukou. Hned na to vše proběhlo opět velmi rychle. Muž jakoby si
uvědomil, že nemá cenu v obchodě nadále setrvávat, strčil papír i s pistolí do jedné z kapes kožené
bundy a do druhé vložil pytlík s hotovostí. Pak vyběhl ven na ulici a ve dveřích si strhl kuklu z
hlavy, aby nebudil zbytečnou pozornost. Několik vteřin na to už po něm nebylo ani památky.
Prodavač nasucho polkl, utřel si kapesníkem orosené čelo a pohledem projel celý obchůdek. Ještě se
trochu třásl strachem, ale bezprostřední nebezpečí pominulo. Čím byla hotovost v porovnání s jeho
životem? Mezi regály nebylo ani živáčka. Jen prázdná pokladna tiše vypovídala o tom, co se tu před
chvíli odehrálo. Měl sto chutí zavolat policii, ale co kdyby se mezitím ten muž vrátil? Vždyť tu měl
tolik zboží! Pomalým krokem zamířil ke dveřím a zamkl. A na ulici za výlohou stále projížděla auta
- 119 -
a kolem výlohy se procházeli nezúčastnění chodci. Stalo se ještě něco, přestalo pršet. Studený vítr
již jen rozmazával zbylé kapky na výloze, ale nové na ní již nepřibývaly...
(Zdá se, že je v textu již dostatek podrobností. Je v něm nejen více popisů – jak to vypadalo na ulici
a v obchůdku, ale také více emocí /na obou stranách, ať už šlo o prodavače, či lupiče/. Avšak stále
zde něco schází...)
Příklad č. 4.: Stále něco chybí... Dialogy?
===============================
vyjít na ulici.
„Zatracená noc,“ řekl si prodavač v obchodě. „Zatracené počasí... To jsou kšefty!“
„To si snad děláte srandu?“ zeptal se náhle neznámého. „Hrajete si na četníky a lupiče?“
Hned na to vyndal z kapsy zmuchlaný umaštěný papír, na kterém byl ručně napsaný text, v něm
stálo: „Tohle je přepadení! Naval prachy, jinak je zle! Pokud budeš dělat problémy, sejmu tě!
Nesnaž se zavolat policajty!“
„Jen nestřílejte!“ vykřikl prodavač přidušeně. „Všechno vám dám...“
Prodavač chvíli ohromeně zíral na kus papíru v mírně se třesoucí ruce neznámého muže a snažil se
pochopit, co se děje. Po několika vteřinách vše pochopil, vyděsil se a pohledem se ujistil, že to
neznámý útočník myslí opravdu vážně. Nezbývalo mu nic jiného, než vyplnit jeho přání. Měl sice
pod pultem schovanou brokovnici, ale nemělo cenu ji vytahovat. Stěží by stačil vystřelit, když na
něj ten muž v kukle stále mířil s prstem na spoušti a čekal na prodavačovu sebemenší chybu. Pak
otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou měl – několik
papírových bankovek a hrst drobných.
„Víc toho nemám, nejdou kšefty, je mi líto,“ zavrtěl hlavou a s vystrašenou tváří hleděl na lupiče.
- 120 -
Zakuklený násilník chvíli zíral na prodavače, zda si nedělá srandu, když mu prodavač podával
pytlík i s hotovostí s třesoucí se rukou. Hned na to vše proběhlo opět velmi rychle. Muž jakoby si
uvědomil, že nemá cenu v obchodě nadále setrvávat, strčil papír i s pistolí do jedné z kapes kožené
bundy a do druhé vložil pytlík s hotovostí. Pak vyběhl ven na ulici a ve dveřích si strhl kuklu z
hlavy, aby nebudil zbytečnou pozornost. Několik vteřin na to už po něm nebylo ani památky.
„Ježíši!“ vydechl, když bylo po všem. „Tak... Co teď? Prachy jsou pryč... Volat policii? Zamknout?
Bože...“
(Tak a je to. Máme tu popisy prostředí i situace, která náhle nastala. Dokonce i reakce prodavače,
který byl zřejmě k smrti vystrašený. Mohl by i onen násilník promluvit? Jak by to asi vypadalo,
kdyby spolu vedli byť jen krátký dialog?)
Příklad č. 5: Více dialogů
===================
vyjít na ulici.
„To si snad děláte srandu?“ zeptal se náhle neznámého. „Hrajete si na četníky a lupiče?“
„Drž hubu a žádné blbosti!“ řekl náhle zakuklený muž. „Tohle je přepadení...“
- 121 -
„No tak! Na co čekáš? Naval prachy, jinak je zle!“ pohrozil neznámý prodavači zbraní.
„Jen nestřílejte!“ vykřikl přidušeně. „Všechno vám dám...“
„Tak nemel a dělej!“ ozval se násilník. „Nemám na to celou noc...“
Prodavači nezbývalo nic jiného, než vyplnit jeho přání. Měl sice pod pultem schovanou brokovnici,
ale nemělo cenu ji vytahovat. Stěží by stačil vystřelit, když na něj ten muž v kukle stále mířil s
prstem na spoušti a čekal na sebemenší chybu. Pak otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového
pytlíku všechnu hotovost, kterou měl – několik papírových bankovek a hrst drobných.
„Víc toho nemám, nejdou kšefty, je mi líto,“ zavrtěl hlavou a s vystrašenou tváří hleděl na lupiče.
„To je všechno?“ zeptal se. „Opravdu už víc nemáš?“
„Ne, pane...“ zavrtěl prodavač hlavou a držel ruce na pultě, aby je bandita stále viděl.
„Teď vyjdu ven a zmizím na ulici, rozumíš?“ zeptal se prodavače. „Rozumíš?“
„Ano, pane!“
„A o nic se nesnaž, nebo ti to tu rozstřílím...“ pohrozil prodavači zbraní. „A žádní policajti!“
Zakuklený násilník chvíli zíral na prodavače, zda vše pochopil a pak vše proběhlo opět velmi
rychle. Muž jakoby si uvědomil, že nemá cenu v obchodě nadále setrvávat, strčil pistolí do jedné z
kapes kožené bundy a do druhé vložil pytlík s hotovostí. Pak vyběhl ven na ulici a ve dveřích si
strhl kuklu z hlavy, aby nebudil zbytečnou pozornost. Několik vteřin na to už po něm nebylo ani
památky.
„Ježíši!“ vydechl, když bylo po všem. „Tak... Co teď? Prachy jsou pryč... Volat policii? Zamknout?
Bože... Denní tržba je pryč!“
(Nezní to lépe, hovoří-li lupič s prodavačem? Nezdá se vám tento text příliš ukecaný a psaný na
efekt? Kdo ví, každopádně vidíte, co všechno lze do příběhu vložit pro dotvoření atmosféry a
vytvoření určitého napětí a dokreslení děje. Samozřejmě by bylo zajímavé nechat v obchůdku
policistu, který by se mohl na chvíli ukrýt někde v koutku a pak na lupiče vytasit svou zbraň, i zde
bychom měli hned několik možností, jak by mohla tato krátká povídka dopadnout. Vybereme si však
- 122 -
jen jednu z nich - tu dobrou, samozřejmě - pro prodavače...)
Příklad č. 6: Více postav v ději
=======================
vyjít na ulici.
V obchodě nebylo takřka ani živáčka. Jediným zákazníkem byl policista, kterému právě skončila
služba. Tak proč si nezajít na něco dobrého před spaním? Zboží v regálech bylo urovnané s mnohdy
až přehnanou pečlivostí. U každého druhu visela cenovka s ručně napsanou sumou. U pultu s
elektronickou pokladnou stál uzívaný prodavač, který si snad z nudy propočítával hotovost, aby se
trochu zabavil. Když dospěl ke konečné sumě, poznamenal si ji do notesu a zavřel dvířka pokladny.
Pak projel očima prázdný obchůdek s plnými regály a litoval upršeného počasí, které mu kazilo
kšefty. Kdyby byl večer teplý a nebe jasné, měl by v krámě více zákazníků. Když tu náhle do
obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě a vyrušil jej ze snění.
„To si snad děláte srandu?“ zeptal se náhle neznámého a jedním okem mrkl na policistu, který také
překvapeně pohlédl ke dveřím. „Hrajete si na četníky a lupiče?“
„Drž hubu a žádné blbosti!“ řekl zakuklený muž. „Tohle je přepadení...“
pokladnou. Policisty si zřejmě nevšiml. Uniformovaný muž se stačil ukrýt za hromadou konzerv se
žrádlem pro psy. Prodavač s lupičem na sebe jen tak chvíli civěli, než muž s kuklou vytáhl z kapsy
u bundy svou zbraň. Byl jí velký bubínkový revolver. Zbraní namířil na prodavače a s výmluvným
gestem ukázal na kasu.
„No tak! Na co čekáš? Naval prachy, jinak je zle!“ pohrozil neznámý prodavači zbraní.
„Jen nestřílejte!“ vykřikl přidušeně. „Všechno vám dám...“
„Tak nemel a dělej!“ ozval se násilník. „Nemám na to celou noc...“
Prodavači nezbývalo nic jiného, než vyplnit jeho přání. K regálům se neodvažoval ani pohlédnout,
aby náhodou nevzbudil v lupiči jakoukoliv pozornost. Přestřelka s policií bylo to poslední, co ve
svém obchůdku chtěl. Měl sice dokonce pod pultem schovanou brokovnici, ale nemělo cenu ji
vytahovat. Stěží by stačil vystřelit, když na něj ten muž v kukle stále mířil s prstem na spoušti a
čekal na sebemenší chybu. Raději přenechal jakoukoliv akci policii. Zatím se však muž v uniformě
neprojevil. Pak otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou měl
– několik papírových bankovek a hrst drobných.
- 123 -
„Víc toho nemám, nejdou kšefty, je mi líto,“ zavrtěl hlavou a s vystrašenou tváří hleděl na lupiče. V
duchu se ptal sám sebe, kdy konečně ten muž zákona vyskočí a zatkne toho chuligána, který se mu
snaží vzít jeho celodenní příjem.
„To je všechno?“ zeptal se. „Opravdu už víc nemáš?“
„Ne, pane...“ zavrtěl prodavač hlavou a držel ruce na pultě, aby je bandita stále viděl. Měl dojem, že
slyšel nějaký zvuk, v duchu se modlil, aby ten šerif s pistolkou na sebe nesvrhl snad celý regál.
Určitě by to měli oba spočítané – on i policista.
„Teď vyjdu ven a zmizím na ulici, rozumíš?“ zeptal se lupič prodavače. „Rozumíš?“
„Ano, pane!“ přikývl prodavač. Policista stál kus od lupiče, ten si jej však nevšiml. Byl stále
zaměstnaný obsluhou obchůdku.
„A o nic se nesnaž, nebo ti to tu rozstřílím...“ pohrozil prodavači zbraní. „A žádní policajti!“
„Tady je policie, ani se nehni!“ ozvalo se od regálů. „Pusť tu zbraň, počítám do tří!“
„Cože?“ nechápal muž v kukle a s očima jako tenisáky pohlédl na prodavače a pak na policistu.
„Kde se tu ten hajzl vzal?“
„Odhoď zbraň a na podlahu! Hned!“ zavelel policista.
„Si děláš srandu, ne?“ řekl jen a odhodil zbraň do kouta, aby si poslušně lehl na podlahu. „Hajzle,
tohle mi zaplatíš!“
Těžko říci, zda byla tato slova mířena k prodavači, či policistovi, který násilníka spoutal, vrátil
peníze prodavači s tím, ať mu napíše, kolik toho v pytlíku bylo. Po prošacování muže v kožené
bundě zavolal vysílačkou na rameni posily a opřel se o pult.
„To je večer, co?“ zeptal se prodavače a otřel si čelo kapesníkem.
„Díky bohu, že jste tady byl!“ řekl mu prodavač. „Na co jste tak dlouho čekal?“
„Na pravou chvíli...“ pokrčil policista rameny. Až na pot na čele na něm nebyla znát jediná známka
nervozity. „Nechtěl jsem, aby tu ten zmetek začal střílet... Vše bude v pořádku, díval jsem se ven a
nezdá se, že by měl nějakého komplice!“
Prodavač nasucho polkl a také si otřel kapesníkem orosené čelo a pohledem projel celý obchůdek.
Ještě se trochu třásl strachem, ale bezprostřední nebezpečí pominulo. Lupič ležel spoutaný na zemi
a v ulici byla již slyšet policejní siréna. Do obchodu vešlo několik dalších policistů. Chvíli mluvili s
mužem, který byl již po službě a pak sepsali s prodavačem výpověď. Pětadvacet minut na to byl
obchůdek znovu jako vymetený. Hotovost byla zachráněna a prodavač pro dnešek raději zamkl
krám. A na ulici za výlohou stále projížděla auta a kolem výlohy se procházeli nezúčastnění chodci.
Stalo se ještě něco, přestalo pršet. Studený vítr již jen rozmazával zbylé kapky na výloze, ale nové
na ní již nepřibývaly...
- 124 -
(Uf, ani nevíte, jakou to dalo práci vložit do příběhu další osobu! Snad se to povedlo. Samozřejmě,
že by bylo možné do textu vložit více detailů (jak vypadal prodavač, policista, či lupič), něco z jejich
minulosti, něco z toho o čem a jak myslí, ale zbytečně bych tím natahoval svůj text. Nakonec, jde
přeci jen o příklad a ne nějakou soutěžní povídku. A nakonec malá třešnička na onom pomyslném
dortu...)
Příklad č. 7: Jen přímá řeč?
=====================
„To je dneska den, žádné kšefty!“ řekl si prodavač, když právě počítal dosavadní tržbu. „Počasí na
draka a zákazníci žádní...“
„Brý večer...“ ozvalo se zpoza dveří.
„Zdravím, co to bude?“ pousmál se prodavač s vidinou nějakého zisku.
„Dejte sem prachy, tohle je přepadení!“ řekl neznámý muž, když si navlékl kuklu ve dveřích.
„Přepadení?“ zeptal se prodavač nechápavě. „Na co si to hrajete? Na lupiče a četníky?“
„Naval prachy, debile a neškleb se tak!“ ukázal mu neznámý svou zbraň. „Tak bude to?“
„Prachy? Chcete prachy?“ zeptal se jej muž za pultem s již docela jinou grimasou ve tváři.
„Jo, prachy, blbče! Dej je sem a rychle!“
„Hned... Všechno vám dám, jen nestřílejte!“ koktal prodavač a rychle otevřel pokladnu. „Dám vám,
co chcete, jen nestřílejte!“
„A to je všechno?“ zamračil se lupič, když nahlédl do papírového sáčku, který mu prodavač podával
s třesoucí se rukou. „Je to všechno?“
„Všechno...“ polkl nasucho prodavač. „Víc toho nemám... Kšefty nejdou!“
„Tak dobře!“ souhlasil lupič. „Jdu ven, žádné blbosti, jinak střílím!“
„Jasně...“ souhlasil muž za pultem. „Nebudu dělat problémy...“
„Tak já jdu a nevolej poldy! Jinak...“ ukázal ono výmluvné gesto a zmizel ve dveřích.
„A denní tržba je pryč,“ řekl si prodavač s oroseným čelem. „Doprdele! Aspoň žiju...“
(Ano, je to psáno na efekt, alespoň vidíte, jak to vypadá, když je děj veden pomoci dialogů – s
minimem popisů – abych ukázal na pravý opak, kdy jsme rozjížděli příběh jen za pomoci popisného
textu.)
- 125 -
Jak "postavit" povídku?
Tuším už jsem tu napsal nějaký text o tom, jak stvořit kratší povídku, jak gradovat napětí a
jak pracovat s popisy a dialogy, nejspíš s velmi malou odezvou. A protože teorie není nikdy dost,
pustil jsem se do tohoto tématu z docela jiné strany...
*****
Jak „postavit“ povídku?
===================
Nejspíš by chtěl každý alespoň jednou v životě zakusit onen sladkokyselý život spisovatele a
pokusit se napsat nějaký kratší či delší příběh. Jak na to? Jak svůj nápad zrealizovat, aby to mělo
hlavu a patu? Aby se nám ostatní nevysmáli? Pokusme se to vyřešit v jednotlivých bodech. Mějte
však na paměti, že nikdo učený z nebe nespadl a že je dobré začínat u malých věcí a
prostřednictvím kratších textů postupovat k stále těžším a těžším textům (od povídky k novele,
apod.). Na druhé straně ani kniha povídek není k zahození! Nechte onu pomyslnou laťku stoupat
pěkně přirozeně a za ničím se nehoňte...
Námět
=====
O čem by tak ta povídka měla být? Náměty mnohdy leží na každém kroku, takřka na chodníku,
stačí jej jen zvednout a „přimět k životu“. Jenže tak narychlo? Sehnat nějaký nápad? Kde jej vzít a
nekrást? Mám na mysli námět pro naši krátkou ukázkovou povídku, vy spěchat nemusíte... Co
takhle osamělý muž a vražda v kulaté místnosti? Že je to největší blbost, jakou jste kdy slyšeli?
Ano, i naprosto šílené nápady mají mnohdy šanci na úspěch. Tak dobře, musí stačit klasická
místnost v klasickém bytě... A máme svůj námět.
Forma a žánr
===========
S námětem souvisí forma. Už na počátku bychom měli mít jasno, zda z našeho velkolepého dílka
bude báseň, nebo povídka. Rozhodli jsme se pro povídku. (Tedy má maličkost se rozhodla.) Ještě
stále váháme, zda půjde o běžný příběh ze života, krimi, sci-fi, fantasy, horor, nebo snad něco ze
„žurnalistiky“? Třeba takový fejeton nebo zamyšlení... Ne, ne, povídka bude stačit. Takže? Když
jsme u té vraždy, hodíme si mincí! Když padne lev, bude to krimi povídka, když padne panna bude
to také krimi povídka. Dělám si legraci, žánr může být i smíšený, ani ryba ani rak, prostě jak to
komu sedne.
Postavy
======
Postavy jsou důležité. Oživují příběh a prostřednictvím dějové linky jej také vyprávějí a (a spolu se
čtenáři) i prožívají. Samozřejmě, že čistě imaginárně, jak jinak? Bez postav by z povídky byly jen
popisy. Hromada kulis, nic víc. Zatím máme osamělého muže... Jak by měl vypadat? Měl by být
vysoký? Hubený? Malý, nebo tlustý? Co takhle muž středních let, malinko při těle, sto osmdesát
centimetrů vysoký, černých vlasů a očí. Nebo chcete modrookého blonďáka? Než se pustíte do
- 126 -
práce, vždy to jde změnit. Tak dobře, půjde o hnědovlasého neoholeného "típka". Jakou bude mít
povahu? Bude melancholikem? Cholerikem? Či snad sangvinikem nebo flegmatikem? Bude
otevřený, nebo uzavřený vůči svému okolí (viz extravert či introvert). Je to důležité, můžeme čerpat
i z hrdinovy povahy, osobnosti a jeho životních postojů. Nebudeme se napínat. Vzhled už máme,
hnědé oči a vlasy, vyšší postava, začínající otylost... Povaha? Mírně zakřiknutý romantik se sklony
k těžké melancholii, která přechází až v patologickou flegmatičnost. Mouchy, snězte si mě! Další
postavy mohou přijít časem. Jde-li o krátkou detektivku, nejspíš by v příběhu mohla figurovat i
nějaká ta mrtvolka. Jak morbidní!
Místo děje
========
Každý příběh se někde odehrává. A to nemyslím jen v čase (ať už jde o historickou prózu, nebo
literaturu fantasy a sci-fi, tedy buďto v časech minulých či budoucích, nebo kdesi v bezčasí). Dáme
si blíže neurčenou současnost na blíže neurčeném místě? Nebudeme se proto zatěžovat bližšími
reáliemi, jakými jsou skutečné názvy měst a jejich místopis (ať už jde o názvy ulic, pamětihodností
a podobně). Ulehčí nám to práci. Místo děje bude tedy blíže neurčené, tuctové... Zapadlá příměstská
čtvrť, kde po vás ani pes neštěkne? Tak dobře, občas ano, ale pes který štěká, nekouše. Jak to tam
bude vypadat? Povídka se přeci neodehrává ve vakuu. Hrubý nákres máme, jak to asi vypadá v
takové víceméně „zanedbané“ čtvrti? Špinavé ulice? Hromady odpadků? Zchátralé domy? Na
každém rohu drogový dealer nebo šlapka? To by nám zase přibyly postavy, škrtáme. Bez nich bude
příběh jednodušší... Kde bude bydlet? Bude náš hrdina mít vůbec nějaký domov? Dejme tomu že
ano. Obyčejný činžovní dům se špinavými – místy třeba i vytlučenými – okny. Nic neříkající
nájemníci, kteří jsou jako naschvál bůh ví kde – pomůže nám to. Někdo možná podotkne: „A co
vybavení bytu?“ Uvidíme! Možná postačí stůl, pár židlí, letitá kuchyňská linka, stará sedačka a
obývací stěna s televizí a v ložnici rozvrzané letiště, které pamatuje lepší časy. Záchod a koupelna
(o stavu se raději nebudeme vyjadřovat) je samozřejmostí...
Zápletka
=======
Co by to byl za příběh, kdyby neměl nějakou tu zápletku. V každém příběhu by se mělo něco dít, i v
životě se pořád něco děje. A když náhodou ne, tak k tomu dochází skrytě a mimo nás (či mimo naše
literární postavy). I život literárních postav by měl fungovat podle určitých principů (jak tomu bývá
v realitě) a to vzhledem k tomu, do jakého žánru se pouštíme (jinak budou lidé jednat a myslet ve
středověku či pravěku, jinak v budoucnosti, ovšem to neznamená, že současný člověk nemyslí a nic
nedělá). Ale vraťme se k zápletce. Co by se mělo stát, aby byl příběh přitažlivý? Aby to mělo
šmrnc? Grády? Ale pozor, jde přeci jen o krátkou povídku a proto není příliš složitá (a
propracovaná) zápletka žádoucí. Už vím, muž (náš hrdina) se vrátí domů a najde v něm mrtvolu.
Není to už provařené téma? Nic moc? Co takhle mrtvolu mladé dívky? Dívky z lepší společnosti...
Jak se tam vzala? Co dělala v této zanedbané (chudinské) čtvrti? Byla závislá na drogách? Byla
závislá na někom? Zamilovaná? Poblázněná? Nebo... Unesená? A to třeba i fyzicky? Nestrávil s ní
náš hrdina noc? No... Přeci jen, erotika dokáže příběh patřičně okořenit, ale... Je nutno se držet na
uzdě, proto necháme některé skutečnosti stranou. Mrtvá dívka (krásná až oči přecházejí, kam se
hrabě Sněhurka) musí stačit. Nezapomínejme na dostatek podrobností a vybudování patřičné
atmosféry, aby nám čtenáři neutekli ještě před dočtením (nuda není dobrým společníkem
spisovatelů)!
- 127 -
Pointa
=====
Ještě než se vrhneme do díla, měli bychom vědět, kam asi bude příběh směřovat a jaké bude mít
jeho děj vyústění. Jaký bude konec? Naše postava se vyleká a skočí z okna? Pokud bude bydlet
někde v patře, nejspíš by se zranila, nebo rovnou zabila. Mohl by ji postihnout infarkt, ale to
bychom byly nejspíš zase moc morbidní. Nejspíš postačí úlek a nevolnost. Ti drsnější mohou
zapříčinit, aby třeba i hodila šavli. Není to málo? Co útěk? Zavolání policie, nebo pracné ukrývání
oběti ve skříni, či za závěsem sprchovacího koutu? Ani výtahová šachta není špatný nápad, pokud je
v domě výtah. Ať už se náš hrdina vydá policii, nebo uprchne, či se pomátne na rozumu, nějak svůj
krátký příběh zakončit musíme. Abychom však dodrželi „literu zákona“, musím dodat, že pointa by
měla být takovou třešničkou na dortu (čím je příběh kratší, tím by měla být vychytanější). Může být
překvapivá, děsivá, humorná, nebo jen tak vyšumět do prázdna.
Zapomněli jsme na něco?
====================
Hm... Možná už to bylo řečeno, s postupujícím příběhem (a napsanými řádky) nás mohou
napadnout další skutečnosti a my můžeme svou práci vylepšit a obohatit o další nápady, myšlenky a
podobně. Nesmíme také zapomínat na to, v jakém žánru píšeme – jde-li o humorný text, neměl by
postrádat humor a srandu (třeba i ten černý), pokud chceme čtenáře postrašit, měla by být mezi
řádky cítit tísnivá atmosféra strachu, u detektivky bychom neměli zapomínat na napětí a hádanky.
Ovšem, je-li žánr „volný“, můžeme udělat pěkný koktejl – bude-li k užitku, na to přijdeme až po
sepsání textu. Takže... Jdeme do toho!
Realizace 1 (okno)
==============
Okno? Výkladní skříň... Také to zažíváte? Máte vše promyšlené a bác ho. Nic. Nula. Tma! Co
dělat? Máme propadat panice? Zmatkovat? Co se to děje? Co se to stalo? Samotná situace by byla
dobrým námětem úvahy nebo fejetonu na téma autorské impotence. Když to přijde, nic nepřijde!
Takže? Zhluboka se nadechněte a pak zase vydechněte. Nepropadejte panice! Ono to přejde, to se
jen naše múzy vyděsily, že zase musí něco dělat! Nádech, výdech... Ještě nic? Podívejte se z okna,
udělejte si kafe, zajděte si na záchod. Ono to zase přijde, je to jako... Nutná potřeba, i když na čas
zmizí, je tu stále a ozve se s ještě větší naléhavostí...
Realizace 2 (text povídky)
====================
Ze špinavé ulice zabočil k zanedbanému vchodu jednoho z mnoha oprýskaných činžovních domů
jakýsi muž ve středních letech. Byl naprosto tuctovým představitelem své třídy. Kdysi možná
vydělával pěkné peníze, možná měl i rodinu, děti, auto a psa, ale dnes? Dnes z něj byla troska.
Člověk bez perspektivy, který se živil náhodným zaměstnáním, neměl stále pracovní místo, o
přátelích ani nemluvě. Jeho život skončil na periferii města, ovšem ne v té lepší čtvrti. Ne nadarmo
se říká, že šaty dělají člověka. Možná se i podle toho, díky obnošenému obleku, také i cítil.
- 128 -
Vešel do vchodu a vydal se po schodech do patra. Vzduch zde byl zatuchlý a páchl po zvratcích,
výkalech a odpadcích. Výtahová šachta byla do poloviny zasypána různým kuchyňským a
domovním odpadem. Výtah už nejezdil pěkně dlouho, ani on si už nepamatoval, zda byl v provozu,
když se sem přistěhoval. Vytáhl z kapsy saka klíče a strčil je do zámku. Bylo z podivem, že jej ještě
někdo z nájemníků, či náhodných chodců nepřišel vykrást. V této čtvrti si nouze podávala ruku s
bídou a každý, kdo měl jen něco navíc, se mohl stát potencionální obětí. Mladé dívky zde chodily po
třech a jen ve dne, aby je večer, nebo v noci někdo neznásilnil, či náhodou i za bílého dne neodtáhl
kamsi do průchodu.
Třískl za sebou dveřmi. Byt byl tichý. Z kohoutků nekapala voda. Lednici nebylo slyšet. Možná mu
vypnuli vodu, elektřinu i plyn. Měl dluhy a pěkně dlouho už neplatil ani za nájem. Nakonec, kdo by
chodil po této čtvrti dům od domu a vybíral dlužné částky? Leda tak s policií či partou vymahačů
dluhů. Nezouval se. Prošlapané koberce byly plné špíny a kousků jídla. Ani skvrny od nápojů nebyly
výjimkou. V lednici ležely dvě či tři krabice zkyslého mléka. Vytáhl PET láhev s minerálkou a
vztekle zabouchl dvířka. V dřezu se válelo špinavé nádobí.
Vydal se do obýváků. Televize stejně nešla, avšak právě obývací pokoj vypadal z celého bytu
nejlépe. I ložnice se starou rozvrzanou postelí byla plná kde čeho a nedalo se tam spát. Až sem k
němu doléhal pach nesplachovaného záchodu. Nepomohlo ani otvírat okna. Když překročil práh,
zůstal zaraženě stát na místě. Pod sedačkou, která pamatovala lepší časy leželo čísi tělo. Muž si
prohrábl strniště hnědých mastných vlasů. Už chtěl proběhnout bytem a zkontrolovat jej, zda v něm
nemá cizí návštěvníky, ale bylo zamčeno. Pod konferenčním stolkem leželo několik lahví od vína. Co
se tu stalo? Marně pátral v paměti. Že by on?
Dívka byla nahá. Její kostnaté tělo s povislou kůží vypovídalo o tom, že mohla být kdysi velmi
krásnou a podle šatů poházených okolo pocházela nejspíše z lepší společnosti. Co však dělala zde?
V téhle díře? V téhle čtvrti? V tomto domě? Otřásl se. Nikde neviděl krev. Nebyla nemocná? Co
když brala drogy? Předávkovala se? Vůbec si nevybavoval poslední noc, natož ráno, kdy odešel z
domu. Co bude dělat? Policie sem sotva dorazí a mrtví lidé zde byli takřka na každém kroku. Dalo
by se říci, že na denním pořádku. Této čtvrti se každý rozumný člověk vyhýbal. Nejspíš šlo o
narkomanku, která potřebovala peníze na další fet a proto se prodávala. Měl nouze o známosti a s
posledními penězi si nejspíše řekl: „Proč si nevrznout?“
Odsunul konferenční stůl a díval se na ní, jak tam leží bez života. I teď byla krásná. Spala jako
Sněhurka, avšak zde nebylo žádného spanilého prince na bílém koni. Na hlavě měla velkou bouli.
Ve tváři však nenalezl žádný náznak překvapení, nebo bolesti. Ještě měla na podbřišku zaschlé
sperma. Spala s ním? S kým jiným? Co se tu sakra stalo? Proč je mrtvá? Nemohl si vzpomenout.
Kdosi přešel hlučně po schodišti kolem jeho bytu. Kroky utichly kdesi v přízemí. Uslyšel bouchnutí
dveří výtahové šachty kdesi v horním patře a žuchnutí jakéhosi pytle z odpadky. Copak je celý svět
jednou velkou popelnicí?
Rozhlédl se kolem. Tady přeci zůstat nemůže? Otevřel okno a rozhlédl se. Vzduch byl poměrně
svěží, vypadalo to na déšť, ale zatím nepršelo. Možná, že tady nemůže zůstat on. Co když jsem
vrahem? zamyslel se. Co když šlo o nešťastnou náhodu? Záleží na tom? Otázkou bylo, jak z toho
ven, ať už se stalo cokoliv. Když se ještě naposledy zadíval do její takřka nevinné tváře, připadalo
mu, jako by se i usmívala. Možná konečně našla svůj klid a mír. Zatím co on... Zabalil její tělo do
starého koberce a ten vynesl ven. Šel dolů do přízemí, jako by se nic nedělo. Venku na dvorku
otevřel kontejner na odpadky. Jakoby věděl, že bude poloprázdný a hodil tělo i s kobercem dovnitř.
- 129 -
Copak nešlo o člověka? Ne, teď když byla mrtvá, podobala se více loutce. Zasunul víko nazpět a
vydal se s posledními penězi do nejbližšího pajzlu.
Začalo drobně pršet. Otřel si ruce špinavým kapesníkem a zahodil jej do trávy. Ulice byla pustá.
Automobily zde jezdily jen občas. Tu a tam zahlédl nějakou postavu, avšak nikdo, koho potkával se
k němu nehlásil. Život zde se stal anonymní záležitostí, osobitým přežíváním, kdy se každý staral jen
o sebe. Když dorazil do hospody, déšť zesílil. Možná bůh plakal nad promarněným životem, ale na
tomto místě, které se podobalo peklo to bylo jedno.
Pilování a úpravy
==============
Tak... Povídka je napsaná. Přiznám se, že jsem ji napsal "zfleku", tedy jak se říká: z patra a příliš
jsem nad tím neuvažoval. Pokud máte problémy se psaním – co se týče samotného děje, jednání
postav, jejich vzhledu, nebo vzhledu prostředí, dělejte si poznámky a časovou osu. Každý píše jinak
a nemá cenu zde dělat obsáhlé rozbory. Nyní, když jsem svůj text dopsali, je dobré rozdýchat onu
euforii z dokončení a zamyslet se nad tím, zda příběh dopadl tak, jak měl a jak jsme zamýšleli.
Když tak nad tím uvažuju, napsal jsem ho docela jinak, než jsem předpokládal, ovšem základní
body příběhu byly dodrženy. Nyní by měla nastat ona těžká a úmorná práce s hledáním chyb,
překlepů, logických lapsů v ději a podobně. Je dobré nechat si povídku na chvíli uležet a zase se k
ní vrátit. Přečíst si ji jinýma očima, nebo zavolat svému betareaderovi. Víc očí víc vidí. A žádný
dobrý nápad – jak svou práci vylepšit – není k zahození. Hodně pomůže kontrola pravopisu.
(pamatujte na ony "růžové brýle", nejen ženy a dívky dokáží klamat tělem, ale také váš text)
Co napsat na závěr?
===============
Psaní je nikdy nekončící práce. Jde o běh na opravdu dlouhé trati, kdy se můžeme nejen zlepšovat,
ale také stagnovat. Záleží jen na nás, jak budeme ke své tvorbě přistupovat. Chceme-li být s každým
novým textem lepšími a lepšími (na onom pomyslném žebříčku), nebo se budeme brouzdat v
jezírku své vlastní průměrnosti. Poslední věta? Souvětí? Hodně čtěte! Bohatá slovní zásoba a umění
práce s textem jsou nejlepšími devízami, které můžeme jako autoři vlastnit! Kdo je sečtělý a ví, jak
na to, má u sebe velké plus a tím i odrazový můstek k mnohem vyšším metám, než si jen dovedeme
představit.
Stačí to?
=======
Povídka je čistě ukázková, šitá horkou jehlou. Psaní se nenaučíte hned. Avšak jak tomu bývá s
každou lidskou činností, s postupem času se budete zdokonalovat a stanete se „osobitými profíky“,
kterým jejich tvorba nebude dělat sebemenší problémy. Psaní zdar! Písmenek se nelekejte a na
jejich množství nehleďte, ať se daří...
P.S. A nezapomínejte, žádný návod, nebo text o psaní vás psát nenaučí! To se musíte naučit sami...
- 130 -
Staňme se žurnalisty...
Každý z nás má občas potřebu reflektovat své názory, myšlenky či postřehy na dění okolo, ať
už jde o události ve společnosti, politice, nebo ekonomice. Kdo by se nechtěl stát žurnalistou, nebo
jen přispívat do novin či časopisů? Je lehké být publicistou? S jakými žánry (styly) se vůbec
můžeme setkat? V čem jsou jejich úskalí? Jak rozlišit úvahu od fejetonu? Jak napsat novinový
článek, reportáž, nebo se poprat s interview? Mnozí si nejspíš říkají, že je to jedno a že málokdo
narazí na kterýkoliv z uvedených žánrů. Ovšem, psaní není jen o krásné literatuře, ať už jde o poezii
nebo prózu. Občas našinec zabrousí i do jiných vod, ve kterých jde také o dobrý styl, postřeh a
schopnost zachytit okamžik co nejpravdivěji (a v co nejstravitelnější a čtivé formě).
*****
*** Článek ***
"Novinový článek je literární žánr obsahující jasné, věcné, logické a srozumitelné vyjádření
myšlenky nebo popis události. Článek hledá souvislosti, příčiny, následky a analyzuje, třídí a
zobecňuje.
Obsahem článku jsou:
* základní myšlenka (teze)
* argumentace
* závěry
Článek je výsledkem subjektivního přístupu autora k dané problematice i k výrazovým a jazykovým
prostředkům, proto je řazen mezi žánry publicistické. V laickém pojetí slovo článek znamená téměř
jakýkoli útvar v novinách kromě zprávy." *)
--- příklad --25. července tohoto roku došlo v obci Horní-dolní k napadení hlídky Policie v místním hostinci,
který je nechvalně známý výtržnostmi, jež se zde pravidelně vyskytují díky netoleranci místních
štamgastů k těm přespolním, kteří zde nemají trvalé bydliště. Koho by nenaštvaly slovní hříčky
typu: "Co to piješ? Jsi úplně hloupý horal! Vrať se do hrobu, magore! V této hospodě se čepuje
močka, chceme svou oblíbenou značku!" Podle vyjádření policie a majitele hostince nedošlo k
obětem na životech, ovšem ke škodě na majetku ano, přestože její výše nepřekročila hranici pro
trestný čin a tak byl poslední incident brán jako přestupek - výtržnost - a to nejen proti obecnému
chování ve společnosti, ale také v rámci poškozování majetku v soukromém vlastnictví. Po
zaplacení vcelku mastných pokut byla hospoda dočasně uzavřena a nejvzpurnější hosté na několik
hodin zavřeni do obecní šatlavy v podobě místní stanice Policie, která je v provozu každý druhý den
v týdnu. Nehledě na to, že minimálně jednomu z nich hrozilo nařčení z napadení veřejného činitele.
Majitel hostince nechce o pozastavení své činnosti ani slyšet. Stejně tak nemá obecní zastupitelstvo
k tomuto incidentu jasný postoj. Vše se bude nejspíše řešit v průběhu další dnů, týdnů, ne-li měsíců.
Kam až sahá láska k pěnivému moku? Nehledě na fakt, že zde bude mít i své slovo zištnost, ať už jde
o majitele hostince, nebo obecné zastupitelstvo, které vždy přivítá jakýkoliv zdroj příjmů pro obecní
kasu.
- 131 -
*** Esej ***
"Esej (řeckého původu, latinsky exagium – vážení, francouzsky essai – pokus, zkouška; v češtině
maskulinum i femininum[1]) je literární odborně publicistický žánr středního či kratšího rozsahu,
úvaha na určité téma, spočívající v přemýšlení o faktech a jejich hodnocení. Autor eseje posuzuje
problém v širším kontextu, komentuje současná řešení a naznačuje nová, často klade otázky a
společně se čtenářem na ně hledá odpověď. Esej je tedy jakýsi dialog autora se sebou samým i se
čtenářem. Je často psána živým, obrazným jazykem. Nejběžnějšími tématy je: literatura, politika,
věda, umění, společnost apod." *)
--- příklad --Pozastavme se nad jedním z mnoha nešvarů, který může potrápit kohokoliv z nás. A nemusíme být
vášnivými milovníky piva. Stačí se jen ocitnout v nesprávnou dobu na nesprávném místě. O čem že
to mluvím? O propuknutí vzájemné nevraživosti na půdě tak posvátné, jakou je (a může být)
hospoda. Pro některé znamená více než kostel, pro jiné je to místo, o které by nezavadili ani
omylem. Existuje několik druhů lidí. Jsou zde ti, kteří nedají alkohol do úst a vyhýbají se mu jako
čert kříži. Pak jsou zde tací, kterým se alkohol nehnusí, ale nemusí jej ve velkém množství. Nakonec
zde máme skupinu lidí, pro které je tato společensky uznávaná droga vším, bez ohledu na to, zda jde
o pivo, nebo kořalku. Říkáte si, co na tom ti lidé vidí? Sedět za stolem, čumět do blba a prolévat své
těžce vydělané peníze hrdlem? Tu a tam rozbít někomu držku, nebo vymlátit celou hospodu? Stačí
se jen pozastavit a zamyslet se. Ale vždyť zde nejde jen o ono pití a holdování alkoholu, ale také o
vzájemný dialog a komunikaci mezi hosty (ať už slovní, nebo fyzickou). Hospoda může být nejen
místem vzájemných potyček, nenávisti, nevraživosti a fyzické výměny názorů, ale také
prostředníkem k prohlubování vzájemné komunikace, občanského soužití a budování neochvějné
důvěry. Vždyť všichni v hospodě jsou na jedné lodi a vzdávají hold stejnému pozlátku, kterým je
nejen pivo, ale i alkoholické nápoje obecně. Pro abstinenty může být tato argumentace jako jed,
zatímco pro štamgasty přímo písmem svatým. Záleží na úhlu pohledu, na charakteru dotyčného
člověka a na velikosti hotovosti v peněžence. Do hospody jako král a z výčepu o žebrácké holi.
Nedává jim ono opojení alespoň na čas zapomenout na nikdy nekončící šeď běžného života?
Abstinenti by zcela jistě mohli namítnout, že krásy života leží všude kolem nás, ano, je tomu tak. Ale
není s každým pivem i ta nejošklivější holka vždy krásnější? O to překvapivější pak bývá
vystřízlivění a probuzení do chmurné reality. Jako lidé máme svobodnou vůli. Záleží na nás, jak se
rozhodneme, zda se popereme, propijeme výplatu, nebo si dáme jen pár kousků a půjdeme poslušně
za rodinou, ať už je svět okolo nás krásný, nebo ne. Pivo chutná vždy, v kteroukoliv noční či denní
dobu. Tak proč si jej nedopřát?
*** Fejeton ***
"Fejeton (z franc. feuilleton respektive feuille [fœj] = lístek), či též poznámka pod čarou, v češtině
také tzv. podčárník, je specifický publicistický žánr, obvykle používaný v tisku jako protějšek k
hlavním článkům. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední
věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků.
Pojem fejeton je žánrovým označením pro nový literárně publicistický útvar, který vznikl a rozvinul
se na místě novinových fejetonů jako méně rozsáhlý článek, či spíše krátký komentář typický
silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou, zaměřený na aktuální společenské
nebo kulturní téma, často o několika volně spojených tématech. Napsán je lehkým zábavným
- 132 -
slohem, mnohdy satiricky komentující či ironizující trefně vybrané dobové události. Častá je
nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Typický humor obsahuje i užívání prostředků komiky,
jazykové hry a hry se slovy či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustředí na jeden fakt,
využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na
věc a vést čtenáře k zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené otázky)." *)
--- příklad --Máte rádi pivo? Láká vás typická hospodská atmosféra? Nebojíte se, že občas dostanete na držku?
Pak vám bude nejlépe v jedné z mnoha hospůdek v naší milované vlasti, která se může pyšnit
výběrem z mnoha skvělých značek tohoto pěnivého moku. Společné zájmy prý dokáží sdružovat
podobně smýšlející lid. Ovšem je zde i kámen úrazu, jak je známo, v lásce a boji je dovoleno vše,
toho se drží při vzájemných šarvátkách také štamgasti, kteří tyto hospůdky rádi navštěvují.
Náklonnost k pivu a hospodské atmosféře může přerůst v případě názorové neshody ve vzájemnou
nevraživost, kdy si dotyční neberou servítky. Dojdou-li argumenty, nastoupí přesvědčování fyzické v
podobě rány pěstí, nebo kopance (kamkoliv). Není výjimkou, že při tomto vzájemném dialogu občas
létá nejen vybavení hostince, ale málem i samotní zákazníci. Každý by dnes chtěl být Remkem, ne-li
rovnou Gagarinem. Naštěstí nemají poživatelé pivního moku tolik síly, aby své soukmenovce
vystřelili až na oběžnou dráhu. Ano, občas v tom lítáme všichni, bez rozdílu, zda jsme viníky, nebo
jsme se v této šarvátce ocitli jen mimochodem. Co na to mohou říci ti, kteří do hospody nechodí a
pivo nepijí? Nestává se hospodská rvačka naším národním sportem? Otázkou je, zdali by tato
bohulibá činnost nemohla být zapsána i jako jedna z disciplín letních olympijských her! Nezbláznil
jsem se, mám na mysli hod půllitrem, židlí, či stolem. Dále pak skok přes překážky, či válení sudů
mezi střepy a polámanými židlemi. Určitě by šlo o zpestření již nabitého sportovního programu.
Škoda jen, že dochází k olympiádě jen jednou za čtyři roky, zatímco k bitkám v hospodě vícekrát do
roka. Vítězové však nedostanou žádný metál, či čestné uznání, ti nejlepší snad jen želízka,
popřípadě předvolání k sepsání protokolu a úhradě vzniklé škody. Ne nadarmo se říká: "Sportem ke
zdraví a trvalé invaliditě!" A přeci jen je lidské oko (spolu s pamětí) nedokonalé a co oči nevidí, to
srdce nebolí.
*** Interview ***
"Interview (z francouzského entrevoir, přeneseno do anglického inter a view) je metodicky vedený
rozhovor s cílem získat potřebné informace, používaný především v žurnalistice. Interview je také
publicistický (někdy i zpravodajský) žánr." *)
--- příklad --"Dobrý den, jmenuji se Daniel Brázda. Dorazil jsem dnes dopoledne do místního hostince v Hornídolní, abych si promluvil nejen s majitelem zdejší provozovny, ale také s velitelem hlídky Policie,
která zasahovala onoho inkriminovaného dne k zatím nejdrsnějšímu projevu výtržnosti, který kdy v
této vsi vznikl! Komu dáme slovo nejdříve? Co byste k tomu řekl, jako majitel podniku?"
"Tož, co bych jako tento, že jo? Prostě se tu štamgasti zase jednou pobili, jako obvykle..."
"Podle přivolané hlídky nešlo jen tak o obyčejnou rvačku, nebo snad ano? Kdo vůbec zavolal
Policii? Byl jste to vy? Neškodí tento negativní projev vzájemné nesnášenlivosti obchodu?"
- 133 -
"Víte... Pivo se pilo, pije a bude pít pořád. S viníky jsem se domluvil na zaplacení škody. Nějaké to
rozbité pivní sklo, židle, stoly, jedno vysklené okno, ale k větším škodám nedošlo..."
"Co vy na to nadstrážmistře Kobylo? Jaká byla situace toho večera?"
"Prováděli jsme inkriminovaného večera zrovna hlídkovou činnost a projížděli obcí, když jsme
obdrželi z dispečinku hlášku, že došlo k hromadné rvačce ve zdejším hostinci, proto jsme ihned
vyrazili na místo. Když jsme však dorazili na místo, bylo již po incidentu. Hlavní viníci se rozprchli.
K finančnímu vyrovnání již došlo a případné stíhání bylo proto již z popudu majitele podniku
pozastaveno."
"Takže podle vás nedošlo k vážnějšímu pochybení, či porušení pořádku, nebo ohrožení majetku a
života spoluobčanů?"
"Ne, nedošlo. Proto jsme tento případ odložili. Máme dost dalších nevyřešených případů, nehledě
na fakt, že i přes zjevnou razantnost se tento incident obešel bez obětí na životech, výraznějšímu
ublížení na zdraví, nebo ničení majetku v osobním vlastnictví. Škody jsou minimální a těch několik
boulí, odřenin a podlitin si každý vyléčí sám."
"Poslední otázka na majitele podniku... Nebojíte se, že by mohlo do budoucna dojít k podobnému
incidentu? Jako majitel provozovny jste přeci jen odpovědný za dodržování pořádku, nehledě na
bezpečnost a pohodlí svých hostů..."
"Tož, to víte... Občas se lidé v hospodě poperou, to snad patří k tomu. Samozřejmě, kdybych se bál,
nemohl bych mít hospodu, že jo? Doufám, že chlapi dostanou rozum, hlavně ti přespolní. Pokud
všem chutná pivo stejně a je ho dost, proč se ještě vzájemně popichovat?"
"Dobrá otázka. Přejme tedy nejen tomuto hostinci, obci, ale i hlídkujícím policistům co nejvíce
klidu a spořádaného soužití. Loučím se s vámi z hospůdky v Horní-dolní a přeji krásný slunečný
den..."
*** Perex ***
"Perex, v žurnalistice – zpravodajství a publicistice, je označení pro krátký text (obvykle 2 - 5 vět),
jehož účelem je uvést a upoutat pozornost na následující delší text článku a/nebo naznačit, o čem
článek bude. Na co nestačí upoutat titulek nebo podtitulek, to rozvádí perex, aby se čtenář mohl
rozhodnout, má-li věnovat čas čtení celého článku a jde-li o téma, které ho zajímá. Podle „obrácené
pyramidy,“ jednoho z principů publicistiky, obsahuje perex ty nejzajímavější informace, jež pak
článek rozvádí dodáváním dalších podrobností. Měl by tedy působit jako lákavá „ochutnávka“
článku, který uvozuje. Někdy je perex chápán jako podtitulek, to ale není správné přirovnání,
protože perex je většinou delší, obsahuje volnější a ne tak úsečné formulace a nemusí stroze
charakterizovat uváděný článek, ale může třeba citovat jeho nejzajímavější větu. Perex může též
sloužit jako doplňková informace ve výpisu článků, kde by výpis s plným obsahem článků byl příliš
komplexní nebo zahlcující a naopak výpis pouze titulků nicneříkající. Tento typ výpisu se hojně
vyskytuje u informačních nebo tematických serverů a blogů." *)
--- příklad ---
- 134 -
V jedné z mnoha vísek na českopolském pohraničí došlo k nevídanému incidentu. Onoho večera
létalo nejen pivní sklo, ale také židle a stoly. Nechybělo mnoho a naučili by se létat i samotní hosté.
Co bylo zdrojem této roztržky? Do jaké míry planí ona sousedská soudržnost a kolik stačí k tomu,
aby onen pomyslný pohár trpělivosti přetekl? Unikli viníci před spravedlností?
*** Reportáž ***
"Reportáž (z franc. reporter – přinášet) je literární útvar používaný především v žurnalistice,
reportáž popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou
účastí nebo pozorováním. Autor reportáže - reportér či reportérka - se pohybuje na hranici
zpravodajství a publicistiky: událost popisuje a zároveň ji i hodnotí, jeho postoj je často zřetelný a
ovlivňuje kompozici. Podstatnými znaky reportáže je věcnost, důraz na detail (vyžaduje všímavost
reportéra), přesný a pokud možno objektivní. Reportáž je jakýmsi rozšířeným zpravodajstvím,
podrobnější a „přímo u toho“. Reportáž může být psaná + obrazová (noviny), rozhlasová či
televizní.
Základními metodami tvorby reportáže jsou:
* pozorování
* přímá účast
* sběr faktů
* konfrontace pohledů
Většinou se jedná o jejich kombinaci, v některých reportážích výrazně převažuje některá ze složek,
s čímž souvisí i výběr kompozice (dramatická, lineární, k. kontrastu, kruhová). Reportér je
pozorovatel (a často i účastník) popisované události, což mu přináší specifický pohled na ni a
čtenáři pak i lepší zprostředkování zážitku. Základem reportáže je popisný postup. Reportáž chce
vyvolat názornou představu prostředí. Usiluje o zajímavost. Užívá expresivních obrazných a
aktualizovaných prostředků. Může mít někdy formu interview." *)
--- příklad --"Vážení posluchači, ocitl jsem se jako obyčejný host uprostřed pravé a nefalšované hospodské
bitky. Ano, kolem mne létají nejen půllitry, ale také židle a takřka i stoly. Mám co dělat, abych také
jednu nedostal! Au... Tak to bylo těsné, pokusím se vyhnout hlavnímu chumlu, ve kterém se hlava
nehlava bijí zdejší osadníci spolu s přespolními. Důvod této roztržky mi není znám, ale díky
hlasitým nadávkám a výhrůžkám je mi jasné, že se předmětem sporu mohla stát nejen zdejší
hospoda, ale i pivo, které se zde čepuje. Mohu podotknout, že je výborné, má chuť a díky
odpovídající teplotě i říz. Právě někdo prohodil jedno pivní sklo zavřeným oknem. Rachot tříštícího
se skla na okamžik přehlušil ryk boje. Majitel a hostinský v jednom mi něco naznačuje, nejspíš,
abych se také ukryl v kuchyni a vyčkal příjezdu Policie, která si jako vždy dává na čas. Těžko říci,
kdy dorazí ochránci zákona, jak je všeobecně známo, nikdy se do bitky nepouštějí a vyčkávají, až
opadne hlavní nápor boje. Pokusím se nyní prokličkovat mezi rozvášněnými pijáky piva a ukryji se
za lítačkami, jak se říká dveřím, které jde otevřít oběma směry. Před několika vteřinami mne jen
těsně minula židle. Kdosi se mi otřel o záda, div jsem neupadl. Ano, je to velmi autentické a nebojím
se říci, že by ani skupina nacvičených kaskadérů nesehrála věrohodněji tento hospodský spor, který
se neřeší diplomatickou cestou, ale pomoci síly a nadávek. Pokud tuto bitku přežiji, přinesu vám
další zprávy ohledně dozvuků. Jak to vypadá budou materiální škody nemalé, tipuji to i na nějaké to
- 135 -
zranění, snad nikdo nedojde k úhoně a nevypustí zde duši. Mohu-li ještě pronést malinkou
poznámku, tak Policie ještě stále nedorazila a výsledek tohoto incidentu je ve hvězdách, čili
nejasný. Prozatím se loučím a mizím v kuchyni, kde je normálně vstup zakázán, ovšem jsem vděčen
majiteli podniku i kuchaři, že mi dovolili, aby se tato kuchyně stala mým dočasným azylem. Tolik z
provozovny v Horní-dolní..."
*** Rozhlásek ***
"Rozhlásek je vtipná veršovaná forma komentáře k nejrůznějším aktuálním událostem či otázkám,
nebo přehledu událostí posledních dnů či uplynulého týdne, umísťovaný v novinách jako protiváha
k vážným informacím na místo nebo spolu s fejetonem, sloupkem nebo entrefiletem, původ má v
satiře a vyznačuje se lehkým stylem." *)
--- příklad --V provozovně v Horní-dolní pobili se snad i sloni. Pivní sklo (jakožto i stoly a židle), leželo všude
rozházeno po zemi ledabyle. Nepomohla ani přivolaná policejní hlídka, výtržníci jsou potrestáni jen
zřídka. Kdo škodu zaplatí a hospodu uklidí? To vědí snad už jen všichni svatí...
*** Sloupek ***
"V žurnalistice je sloupek publicistický útvar používaný v novinách, vznikl „na objednávku“ na
počátku 20. let 20. století. Sloupek stojí na vtipném námětu, konkrétní podnět zevšeobecňuje, často
ironizuje. Na rozdíl od fejetonu je sloupek stručnější, obvykle nepřesahuje jeden sloupek novinové
sazby. Známým českým sloupkařem byl Karel Čapek. Zakladatelem je Karel Poláček a sloupek byl
psán na okraj novin kurzívou jako reakce na aktuální téma. V anglosaské literatuře má sloupek
(column) podobný námět, ale je blíže našemu fejetonu, především svým rozsahem." *)
--- příklad --"Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte!"
Tímto mottem by se mohli řídit čeští pijáci (jako členové národa bratra Jana Žižky), kteří svedli
svůj boj v místní provozovně v Horní-dolní, jinak velmi tiché obci, kde lišky dávají takřka dobrou
noc. Jak je známo, každý spor (či bitva) musí mít svou příčinu a kdo hledá, nějaký důvod si vždy
najde. Ono se sice říká, že opakovaný vtip již není vtipem, ale říkejte to nachmeleným poživatelům
tohoto zlatavého a nahořklého moku, který se stal našim zeleným zlatem. Kdyby jen sběratelé
chmelu, či pivovarníci tušili, k čemu všemu lze použít jejich produkt. Tam kde končí zábrany a
lidský úsudek mírně kolísá, dochází k probouzení skrytých vášní. Jak je známo jsme jako lidé tvory
nedokonalými a necháváme se často strhnout k nepravostem. Snad i tento boj skončí slavným
vítězstvím a čest s pravdou (spolu s láskou k pivu) nedojde k úhoně a zvítězí nad lží, záští a
nenávistí. Doufejme jen, že v těchto žabomyších válkách českého národa, který si tolik vytrpěl
nezhasne zbytečně jediný lidský život. A proto pijme pivo pro radost, ne však pro zlost, ať zvítězí
diplomacie a soudržnost.
____________________________________
*) Vysvětlující texty byly převzaty z Wikipedie (otevřené encyklopedie), zdroj:
http://cs.wikipedia.org/.
- 136 -
Chvilka poezie
Každý autor se alespoň jednou pokusil obcovat s "poetickou múzou" (nebo "múzákem"),
myšleno jako pokus o vytvoření básně, ať už tento pokus dopadl jakkoliv. Poezie patří na rozdíl od
prózy do „řeči vázané“ (veršované). Samozřejmě, že existuje také poezie v próze, ale nás bude
zajímat nejen poezie jako prostředek pro vyjádření citů, nálad a prožitků (viz milostná, přírodní,
společenská a reflexní lyrika), ale i poezie epická. Že je na vás té teorie moc? Na mne také (občas
se cítím jako kozel, který se stal zahradníkem), nuže pojďme dál, trocha teorie snad nikoho
nezabije.
P.S. Texty jsem převzal z "Wiki" a "Literatury" (viz poznámka pod čarou).
*****
Poezie obecně:
===========
Poezie (z řeckého poiésis – tvorba) je básnictví. Poezie je vedle prózy a dramatu základním druhem
literatury. Autor toho druhu umění je označován za básníka, resp. básnířku.
Jedná se o jazykové dílo, které se od běžné mluvy odlišuje používáním uměleckých prostředků
(rým, rytmus, metrum, obraznost nebo symbolika).
Ve starověku toto slovo znamenalo veškerou literární tvorbu, někdy v období klasicismu získal
tento termín nový význam, který označoval dobré dílo - bez ohledu na to, zda bylo psáno veršem či
nikoli. Teprve později získal tento termín dnešní význam.
Dnes nepovažujeme za poezii všechna díla, která splňují popsané znaky (např. rituální texty,
středověké vědecké texty, některá staroasijská díla, reklamní slogany atp.). Zrovna tak ale existují
díla, která nesplňují některé, nebo dokonce i žádné tyto znaky, přesto jsou označována jako poezie –
jedná se především o báseň v próze.
Přívlastek „poetický“ není jen synonymum pro básnický, ale označuje rovněž povznášející náladu,
synonymum pro romantický atd.
Do středověku neexistovalo prakticky dílo psané jinou než veršovanou formou, teprve s rozvojem
vzdělanosti začal rozvoj prózy, který vedl k oslabení poezie. Přesto až do 18. století byla poezie
převažujícím žánrem, teprve v 19. století se poměr mezi poezií a prózou vyrovnal a ve 20. století
získala próza převahu.
Za první poezii lze považovat staré sumerské básně. Za další významnou poetickou tvorbu lze
považovat řeckou a později i latinskou literaturu. Kořeny a vývoj dnešní poezie lze hledat až ve
středověké literatuře, kdy se rozvíjela především epika ve formě rytířských románů, kronik, tato
témata po vynálezu knihtisku postupně začala přebírat próza a v dnešní době v poezii jednoznačně
převažuje lyrika.
- 137 -
Jak se poezie dělí?
==============
-> poezie epická (vyjádření děje),
-> poezie lyrická (popisy bez děje),
-> poezie lyricko-epická (náznak děje, postav a prostředí).
Epická poezie je označení pro básnické dílo, jehož základní obsahovou složkou je děj, popis
událostí a interakce mezi postavami. Ten bývá doplněn popisem prostředí a charakterů a také
dialogy.
Zpravidla jde o rozsáhlejší básnická díla, k nejběžnějším žánrům patří epos a balada. Epická poezie
vznikala především v nejstarším období, v antické a lidové poesii, pozdější epická díla jsou
zpravidla reminescencemi na antické a lidové texty. V moderní poezii je značně neobvyklá.
Opakem epické poezie je poezie lyrická, v níž tvoří dominující část obsahu vnější či vnitřní popis
bez časového rozměru. Jakousi kombinací je lyrickoepická poezie, kde slouží lyrické básnické
prostředky (popisy, úvahy) k vyjádření souvislého děje.
Lyrická poezie je druh poezie vyslovující subjektivní básníkovy pocity, jeho úvahy, myšlenky a
nálady, upřednostňující monologické vyjádření v první osobě. Lyrika nezachycuje časovou
následnost událostí, své téma rozvíjí v časově souběžných obrazech.
Lyrika většinou neobsahuje děj, byť může obsahovat některé epické prvky jako jsou náznak děje,
postava a prostředí.
Slovo "lyrika" je odvozeno z řeckého pojmenování veršovaného zpěvu doprovázeného hrou na lyru
(lyrika melé=lyrou doprovázené verše).
(více na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Poezie; http://cs.wikipedia.org/wiki/Epická_poezie;
http://cs.wikipedia.org/wiki/Lyrická_poezie)
Kde se s ní můžeme setkat?
=====================
Otázka je myšlena zcela vážně. Nemyslím poezii psanou pro radost, například na papír, účtenku,
nebo zadní stranu reklamního letáku (napsanou jen z chvilkového rozmaru, nebo díky určitému
citovému zážitku). Jak to tedy s poezií je a kde všude se s ní můžeme setkat (ať už jde o poezii
lyrickou, epickou, nebo i lyrickoepickou)?
Mezi nejčastější formy lyriky patří:
-> óda – čili oslavná báseň,
-> hymnus – slavnostní píseň,
-> elegie (žalozpěv) – vyjadřuje smutek,
-> píseň – prostá zpěvná báseň,
- 138 -
nenechte se však mýlit, také epické celky mohou být veršované, ať už se jedná o:
-> bohatýrskou píseň (bylinu, o činech bohatýrů),
-> historický zpěv (o historických událostech),
-> epos (rozsáhlý děj),
-> legendu (vyprávění o životě a skutcích světců),
popřípadě může být i součástí prozaického textu (viz veršované prozaické texty), například v:
-> bájích – (jako pokus o výklad vzniku světa a vysvětlení přírodních jevů)
-> pohádce – (s nepravděpodobným dějem a nadpřirozenými jevy),
-> pověsti – (text s pravdivým jádrem, avšak s velkým podílem fantazie, váže se na určitou osobu),
-> bajce – (viz příběhy ze života zvířat, či zosobněných věcí, většinou s mravoučným závěrem),
mezi lyrickoepické skladby (viz děj s lyrickými vložkami) patří:
-> balada (pochmurný děj, tragický závěr a dramatický spád, ať už jde o klasickou, nebo sociální
baladu),
-> romance (veselé básně se smavými náladami),
-> básnická povídka (poema) o událostech ze života jedinců.
Zde všude se můžeme setkat s „vázaným slovem“ (čili poetickými texty). Že je ta teorie "nuda a
děs"? Také si myslím, ale s poezii nejsou žerty.
Co je vůbec báseň?
===============
Tedy, jak nejlépe charakterizovat poetický text? Jak už bylo řečeno výše, jedná se o vyjádření
pocitů, nálad, či pohledů na svět. Báseň může mít své uplatnění v různých formách lyrických i
epických textů. Na rozdíl od prózy (čistě prozaického textu, který si zakládá na ději, postavách a
popisech prostředí a podobně) se poezie nedrží jen dějové (epické) stránky věci, ale snaží se o onu
pocitovou stránku, kterou vyjadřuje prostřednictvím veršů, jež mohou být (ale i nemusí) vázány
rýmy. U poezie se také nehledí na doslovné užití interpunkce, celých vět, nebo velikosti písmen na
začátku jednotlivých veršů (to vše je na uvážení autora, ovšem celá báseň by pak měla mít – pokud
možno - jednotnou formu).
Z čeho se skládá?
==============
Báseň je vytvořena pomoci libovolného počtu veršů a slok, pokud nejde vyloženě o předem daný
básnický útvar (například sonet, kdy zde platí určitá pravidla pro užití daného počtu slok, veršů a
typu rýmu). Podíváme-li se na jakoukoliv báseň, ať už ji tvoří jediná sloka, nebo více slok (strof),
můžeme si všimnout, že se skládá nejen z určitého počtu bloků textu (viz sloka), ale také z
jednotlivých řádků (veršů), které tvoří melodické jednotky s rýmy (u vázaných veršů), jimiž jsou
vlastně konce veršů, kryjících se s koncem větného úseku (pokud tomu tak není a tento úsek
přesahuje i do dalšího verše, jedná se o enjabement - čili přesah). Proto se nám může zdát, že někdy
jednotlivé větné úseky tvoří i dva (nebo více) veršů.
- 139 -
Nestíháte? Zde je doslovný příklad užití strofy v básni:
Verš s rýmem na konci – a (sedí),
verš s rýmem na konci – b (píše).
Verš s rýmem na konci – a (hledí),
verš s rýmem na konci – b (dýše).
Samotné rýmy (na konci veršů) mohou mít různá schémata (podle toho, s kterým veršem v básni
mají zvukovou shodu, ať už jde o shodu alespoň jedné souhlásky a samohlásky, nebo jen
samohlásky (v tomto případě jde o takzvanou asonaci). Rýmová schémata mohou mít následující
podobu:
a) střídavý rým – abab,
b) sdružený rým – aabb,
c) obkročný rým – abba,
d) rým přerývaný – abca abcb.
Jednotlivé rýmy se mohou v jednotlivých slokách (strofách) kombinovat a to takovým způsobem,
že může mít i každá sloka jiný druh rýmu (například první sloka: abab; druhá: aabb; třetí: abab; a
podobně).
Co je to rytmus?
=============
Posledním prvkem, který ovlivňuje kvalitu básně je rytmus. Jedná se o pravidelné opakování
zvukových schémat, i toto schéma má své specifické členění:
-> použití přízvučných a nepřízvučných slabik – trochej (-U),
-> užití nepřízvučné a přízvučné slabiky – jamb (U-),
-> použití přízvučné a dvou nepřízvučných slabik – daktyl (-UU),
kdy jejich pravidelné opakování vytváří takzvané metrum, kdy opakující se jednotky nazýváme
stopou (ať už jde o stopu daktylskou, daktylotrochejskou, trochejskou, nebo jambickou).
Příklad (za "nedoslovnou" shodu se omlouvám):
Velké, širé, rodné lány
|-U|-U|-U|-U|
(Sládek - 4 stopý trochej)
Za trochu lásky šel bych světa kraj
|U-|U-|U-|U-|U-|
(Vrchlický - 5 stopý jamb)
Koho bych miloval širém tom na světě
|-UU|-UU|-UU|-UU|
(Neruda - 4 stopý daktyl)
- 140 -
Samotný rytmus můžeme dělit na:
-> sylabický (viz sylaba = slabika), je založen na shodném počtu slabik a rýmů (české lidové písně,
staročeská lyrika),
-> tónický, je založen na shodném, nebo pravidelně proměnlivém počtu přízvučných slabik ve verši
(viz ruská hrdinská epika, nebo germánská poezie),
-> časoměrný, je založen na střídání krátkých a dlouhých slabik (slabika krátká – s krátkou
samohláskou – slabika dlouhá, ať už přirozeně – s dlouhou samohláskou, nebo polohou, následují
dvě souhlásky), jako příklad užití uveďme antickou literaturu (homérský epos), nebo Kollárovu
„Slávy dceru“ - předzpěv,
-> přízvučný (sylabotónický), je založen na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných
slabik (běžné například pro českou poezii).
Příklady poetických textů:
====================
Tolik základy teorie psaní poezie. Že každý z vás píše po svém a jen málokdo hledí na použití verše,
rýmu a rytmu ve svých dílech? Taková pěkná báseň není jen o tom, aby se rýmovala, ale musí také
znít čtenářovu uchu a něco v něm zanechat (tedy ve čtenáři), pokud kulhají rýmy a rytmus, nejspíš
to na chvíli ovlivní také čtenářovo „ucho“, pokud si vaši báseň čte nahlas. Pro uvedení příkladů zde
není dostatek prostoru. Ale pokusím se uvést alespoň nějaké úryvky (alespoň co se jednotlivých
forem užití poezie týče).
Úryvky:
======
Óda – „Cválajúce dni“
Jan Smrek
-----------Bujni žrebci, neosedlani
- nezasiahne ich blesk ženú sa vpred,
ženú sa vpred,
kopyty rozbíjajú lebky
a nechávajú za sebou
dokaličené ľudské mrtvoly.
***
„Achnatonův hymnus na Slunce“
(překlad Z. Žába,
přebásnila V. Kubíčková)
---------------------------------------Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,
ó slunce živoucí, počátku všeho žití!
Když na východě objevilo ses,
zemi jsi naplnilo krásou svoji.
Skvěješ se vznešené a velké
- 141 -
vysoko nad zeměmi všemi,
paprsky tvoje objímají světy,
světy, jež zrodily se z tebe,
a ty jsi Den a spoutáváš je všecky,
ty spoutáváš je pro drahého syna.
***
Elegie – „Tyrolské elegie“
Karel Havlíček Borovský
--------------------------I
Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? Neškare se tak!
Nepospíchej, pozastav se,
necho ještě spát:
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškurýrovat.
Nejsme zdejší, můj měsíčku,
toť znáš podle křiku;
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem zde jen ve cviku.
***
Píseň – „Píseň o rose“
Jiří Suchý
----------Já zpívám píseň o rose
Která se v trávě třpytí
Nikdo však na ni není zvědavý
Na první pohled zdálo se
Že posluchače chytí
Teď však to vidím vic a vic
Že rosa
Nikoho Nebaví
***
Epos – „Epos o Gilgamešovi“
(přeložil L. Matouš)
---------------------Gilgameš otevře ústa svá
a mluví k Ištaře vznešené:
- 142 -
„Co ti mám dát, až si tě budu brát?
Mám ti dát olej pro tvé tělo a pro tvé roucho?
Mám ti dát chléb a něco k jídlu?
Věru, mám chléb, jaký se na bohy sluší
a mám též nápoj, hodný krále.“
***
Legenda – „Legenda o Jidášovi“
----------------------------------Byla kdas zima veliká,
jakž stála řěka všeliká.
Had křěhnuv nemohl otéci
tam, kdež chtěl přěs zimu léci.
Člověk ho vzem hi oživí;
za malý čas had sě vzkříví,
ten dóm, v němž ožíl, škařědě
po přirozeném svém řiedě.
Člověk pak poláv hadovi,
popudí jho ne rád slovy.
Had sě rozhněvav v svéj chlipě,
pustí sě naň velmi sípě;
nemoh samému nic sdietí,
zjědovi jmu jeho děti.
***
Bajka – „Vlk a jehně“
Antonín Jaroslav Puchmajer
------------------------------Vlk, jehňat vrah je litější v světě,
jednou v létě
žízně stanul nad potokem,
kamž i přišlo jehně tichým krokem;
onen chlemtal stoje výš,
toto pilo povzdál níž.
Vlk se na něj ošklibá a vrčí:
„Co mi,“ praví, „kalíš vodu, pyšný mane?“
Jehně hrozí se a skrčí
pokorně mu právě: „Jemnost pane!
Nemohu ti jistě
kalit vody, co tu čistě
od tvých noh k mým ústům hrčí.“
„Víš-li,“ osupí se, „hromské zvíře,
jak jsi sedě v díře
vloni na mne vrčelo,
vřeštělo a bečelo?“
- 143 -
***
Balada – „Kytice“
Karel Jaromír Erben
---------------------Zemřela matka a do hromu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jimž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly.
***
Romance – „Romance o Karlu IV.“
-------------------------------------Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
„Nuž dej sem zlaté číše páže,
a nalej vína – dolej výš dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“
král Karel vesel káže.
„Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo toť první víno, které v Čechách zrálo aj tedy vzhůru, pijme již!“
A pili – král však náhle prsknul „To že je víno? Tenhle kvas?
Vždyť křiví ústa, láme vaz!“
a zlostně rukou mrsknul.
***
Tolik některé příklady týkající se užití poezie u různých uměleckých forem. Na samotný závěr
tohoto vcelku nudného textu o poezii mi dovolte přiložit poslední dva příklady (u prvního z nich,
kdo chce, nechť si najde dotyčného poetu a jeho báseň celou, vypsal jsem zde jen první tři strofy,
které snad – jak doufám – vystihují podstatu tvorby poezie, ať už jde o básníka či jeho dílo – komu
- 144 -
není dáno..., druhým příkladem je sonet o "dějinách sonetu"). Ne každý autor se totiž může stát
dobrým poetou, ale může se o to alespoň pokusit, ať už píše jen druhým (či sobě) pro radost, či se
snaží prorazit. Pokud myslíte na autora tohoto článku, pak vězte, že s poetickými múzami příliš
neobcuje, i přesto mu však poezie není cizí...
„Abeceda osudu“
Jiří Kolář
---------Abeceda osudu je zrcadlem poezie a všednosti
a má základ v básnickém tvoření
Slyšte veliké děti
naučím vás abecedu
abyste se od těch
kteří v ní dovedou číst
nedaly oklamat
Když ráno vstanete
odříkejte jakoukoli milovanou báseň
vyhledejte knihu
otevřete ji
vezměte první písmenko prvního verše
a hledejte v následující abecedě
To písmeno vám ukáže
s čím budete muset toho dne počítat
Jestli se k vám přikloní poezie
děkujte Bohu
neboť je to jediný
kdo může člověku přisoudit být či nebýt básníkem.
***
a ukázka sonetu:
=============
„Sonet o dějinách sonetu“
Josef Svatopluk Machar
(Čtyři knihy sonetů, 1891–1893)
-------------------------------Vlastenci staří, již dávno leží
pod deskou v klínu mohyly,
své staré znělky v potu, trudu, stěží
a nemotorně robili.
Kdož přišli potom, dvoje čtverospřeží
si rýmů nejdřív v papír vstavili,
však jak v ně práskli, rýmy běží, běží,
až pasažéra – jádro – ztratili.
- 145 -
A pozděj sonet byl jak výstřel z děla:
vyrazil kouř, a rána zaduněla,
zda ostře – slepě, – pro kouř nevíš už.
Moderní sonet nyní jest jak nůž,
vylétne z pochvy, v modro zahrává,
a když se tkne, do krve řezává.
***
Toť vše, přátelé. Kdo chce, najde si o poezii více, ať už na internetu, v knihách (moudrých), nebo ve
svém srdci. Poezii zdar a plodné múzy přeji!
____________________________________
Použitý zdroj:
(volně převzaté texty či doslovné citace)
Literatura (maturita v kostce)
- multimediální učebnice a encyklopedie © Agentura Modré stránky 1996-2001
Wiki (WikipediE)
otevřená encyklopedie
(http://cs.wikipedia.org/wiki/)
– překlepy a nedoklepy vyhrazeny –
- 146 -
Abeceda "správného" autora
Je mi jasné, že články redakce (či redaktorů) zde nejsou pro legraci, o to více však jsem pro
malou konspiraci. Snad vás tyto rádoby verše (zabalené do velmi chatrného rýmu) s velmi okatou
výchovnou pointou (či vyzněním) alespoň trochu pobaví. Už J. A. Komenský napsal, že vyučovat by
se mělo hrou... Byť nejsme skauty a tak správní zase být nemusíme!
*****
*A*
- ANALFABET - Ví to takřka každý kmet, že ten kdo nic nepřečte a nenapíše (už z principu),
nazývá se analfabet.
- AUTOBIOGRAFIE - Není nic krásnějšího, než pohled na své vlastní já, kdo si myslí, že toto
milují jen narcisté, pravdu nemá. Vždyť paměti tu nejsou jen o druhých, i příběhy napsané na
vlastní motivy mají své kouzlo a není to hřích, když je autor do světa vyžvaní...
*B*
- BRAK - Braková literatura je také o psaní, je ji všude mnoho a je neustále k mání. Kočičí zlato
zlatem není, kvalita textu se jím nedocení...
- BRK - Každý spisovatel spíše raději perem píše, nežli brkem husím, kalamář, inkoust a papír, toto
opravdu nemusím. Při škrábání na papíře husí kůže mi raší, možná budu svá vlastní brka máčet v
kalamáři.
*C*
- CELEK - Celek je opak části, části schází celek, přestože je jeho součástí. Kdo pro stromy nevidí
les, pro slůvka neuvidí věty.
*D*
- DATEL - Jako ten datel tlučeme do klávesnice, chceme pořád těch slůvek více. Po prvním slůvku
celou větu, po větě odstavec (jen aby byl k světu). Po odstavci celou stránku a po ní kapitolu
(doufám, má múzo, že zůstaneme navždy spolu), po kapitole další část své knihy, snad tím
bláznivým sepisování čistíme své hříchy...
- DIALOG - Dialog je o tom, když spolu lidé mluví, otázkou je, zda se spolu alespoň někdy
domluví.
- DIAKRITIKA - Kdo vymyslel ta znaménka, nad písmenky? Tečky a čárky, budu se to snad učit
věky.
- DĚJ - Vždy se něco děje, v poezii nebo próze, tam kde děje chybí mnoho, vyznívá vše stroze.
- 147 -
*E*
- ETIKA - I ve psaní je etika důležitou, etické normy nevyšly ještě z módy, nechovejme se jako
prasata pějící své ódy nad hromadou pomyjí. Lenivost a ignorance nás autory zcela jistě zabíjí. Bez
píle a snahy, nedáme si rady.
*F*
- FORMA - Každé dílko, každý text, svou formu musí míti, jinak můžeme se vší prózou i poezií
někam jíti... Forma není formalitou, ani šelmou litou. Se správnou formou, vážení, bude o to lehčí
naše spisovatelské snažení!
*G*
- GUMA - Guma je dobrým společníkem, pokud autor píše tuhou. Ne všechny gumy jsou na
gumování a vám při psaní pomohou. Co vymazat nelze, to své místo nalezne v odpadkovém koši.
*H*
- HRDINA - Ať už bojujeme s draky, nebo jen hledíme na temné mraky, naši hrdinové by měli být
bez hany a bázně, a my vlastně taky. Buďme na své hrdiny hrdí a naše mysl i srdce ať se nerdí, při
pomyšlení na to, co bychom chtěli prožít taky, což je technicky vzato, to jediné, co stojí při psaní za
to.
*CH*
- CHARAKTER - Charakteristickým znakem charakteru je charakter literárních postav, které také
dokáží nejen čtenáře, ale i autory pěkně vytočit.
- CHYBA - Chyba lávky, co je pro text nejlepší? Žádné pravopisné zmatky!
*I*
- INKOUST - Kdybychom byli z inkoustu a chodili po papíře, možná by naše stopy byly výraznější,
ač je to k nevíře. Vždyť chodit už umíme odmala, psát se naučíme časem. Zkuste však nohou napsat
nějaké písmenko! Ruce máme nejen na psaní, hlavu na styl a gramatiku! Zkuste chodit po rukou a
budete mít kliku, když nohou napíšete jediné písmenko.
*J*
- JAZYK - Není jazyk jako jazyk, má jej i kráva nebo had, je dobrý nejen k ochutnávání, ale slouží i
k domluvě, přestože i literární texty můžeme (nebo i nemusíme) mít rádi.
- JEDNOTA - V jednotě je síla, to věděli už Husité. My však své písně nepějem, když se do psaní
vrháme a na množství a sílu protivníka nehledíme. Jednotně - či jednotlivě - věříme, že nás ta
písmenka nezdolají.
- 148 -
*K*
- KRÁSA - Šťasten je ten, kdo ve psaní vidí krásu, kdo psaním se netrápí a nehledá v něm spásu.
Kdo nejen pro radost svá slůvka do řad vkládá. Nesmíme však zapomínat, že každý ráj má svého
hada, který čeká zákeřně kdesi v koutě na svou chvíli, aby pokazil naši "bohurovnou" píli.
- KOMEDIE - I život sám je mnohdy božskou komedií, má však přinášet radost a ne utrpení,
- KRITIKA - Kdo kritický pohled na své práce neustojí? Ten kdo se jí obává a proti každému
výroku brojí! Kritika může být peklem, nebo i rájem, to podle toho, pro jaká slůvka si zajdem. Zda
jako bílí budou jedovatá, nebo po medu chutnat a vypadat jako ze zlata. Kritický pohled pomůže a
ukáže, kdo jako autor může a kdo už nemůže.
*L*
- LÁSKA - Láska ke psaní je to, co nás pohání, kde bychom bez ní byli, kdybychom neměli i tu
svou sveřepou píli?
- LITERATURA - Jako jeden z oborů lidského umění, má literatura svou podobu a možná v něm
hraje i prim. Jen co nelze zaklít do podoby slov, o tom je třeba nutno napsat hudbu či postavit
hromadu soch, nebo zobrazit na plátně.
*M*
- MLUVNICE - Kdo sní, že vyjadřovat se bude ve spisovném jazyce, tomu pomůže (jen a pouze)
česká mluvnice.
- MYŠLENKA - Co první tu bylo, dříve nežli slovo? Co je tou sílou ukrytou, které není nic rovno?
Hory přenáší a zahrazuje řeky? Když není k mání, jeden by pukl vzteky!
*N*
- NADPIS - Jak své dílo nazvat? Mnohdy je každá rada drahá! Každý touží a chce, aby jeho název
veliký byl jako město Praha a hvězd se dotýkal.
- NEDOSTATEK - Nedostatek není jen chybou, může být i omylem, že z dostatku slov a vět, byl
dobrý text vytvořen.
*O*
- ODSTAVEC - Odstavec, na mou ti věru, zajímavým blokem textu je, tváří se, jako by mu patřila
celá strana, není na ní však sám, jen jedním z mála. Svou přehlednost a úpravu bere na zřetel, jeden
by jej nejraději odstřelil a sebral na něj kvér.
- OPRAVA - Kdo nevěří na opravy, ten promrhá všechny snahy o publikací svého díla, v
nedostatcích totiž není jeho síla. Kdo nevěří, ať tam běží a své texty odborníkům svěří.
- 149 -
*P*
- PÍSMENO - Základním kamenem každého slova (ba i věty) je slůvko malinké, chápete to tedy?
- POEZIE A PRÓZA - Kdo lká a u poezie pláče, možná si u prózy jako ptáče zaskáče.
- POINTA (POENTA) - Každá povídka měla by ji mít, ať už je smutná či veselá, může se i
rozplynout a do vyšumění jít. Není však vitamínem, který naši povídku vyléčí, když nad ní čtenáři
hlasitě brečí strnule v nevýslovné křeči.
- POVÍDKA - Povídali, že mu hráli. Hráli čtenáři na city. To co mu však ze čtení zůstalo, byly jen
pocity - ty špatné, nebo ty dobré.
*Q*
- QWERTY - Rozložení klávesnice neleze mi do palice. Kdy je více méně nežli více? Skládání slov,
to chce nejen dříče. Písmena, slova i celé věty, postavíme z nich nové světy?
*R*
- ROZUZLENÍ - Jak nejlépe rozvázat uzel pochybností? Půjde to mečem, ale bude to chtíti i síly
dosti. Co rozseknout naráz nepůjde, bude nutno rozplésti, pozor však na lidské nedostatky, lži a
neřesti.
- ROMÁN - Román není Romanem, je tu malá zrada, byť je plný slov, není v něm duše žádná, jen
to, co do něj sám autor vložil.
- RÝMY - Rýmy nejsou od rýmy, marná snaha, koho to zmáhá, nechť vyzkouší volnější rým, co
dím, i poezie v próze nevypadá text mnohdy stroze.
*S*
- SLOVO - Na začátku prý bylo slovo, pravda je to odvěká, nejen šaty dělají člověka. Slovo sem a
slovo tam, co já s nimi jen udělám?
*T*
- TEXT - Nepleťme si sex a text. U písmen a slov je poloh více, je to slovo do pranice?
*U*
- ÚVAHA A ZAMYŠLENÍ - Pro koho toto příliš není, může zkusit pouhé snění, sice se o literární
útvar nejedná, alespoň si neotlačí kolena, když své múzy o nápad prosí a jeho čelo se námahou rosí.
*V*
- VARIACE - Variace je jedna možnost z kombinace, jak by měla vypadat naše tvůrčí kompozice.
Kolik možností máme, kolik variací... Proč je to vždy to samé - stále? Když si se psaním dáme tu
- 150 -
práci? Ani ta opice psát neumí, romány ji nejdou, avšak i z jejího snažení, různé variace písmen
vzejdou...
- VERŠ - Verš je v básni řádek, pojednává o mnohém, může být však i na více řádcích, záleží na
poetovi a jeho poetických začátcích...
*X*
- Na "ix" snad žádné slůvko není, jde však o písmeno nejen naší abecedy a to se také cení. Xenium,
Xena, xerox, zdá se, že se v těchto slovech vyzná snad jen prase.
*Y*
- YPSILON - Ypsilon ženský rod zračí, co to pro nás značí? Shoda s podmětem je důležitá, ať tu
nikdo nenamítá, že správná koncovka u ženského rodu je spisovateli na škodu.
*Z*
- ZÁPLETKA - Zaplétáme-li se v zápletce, je zde něco špatně. Zápletka je zde pro čtenáře, což si
pamatuji jen matně, ovšem i tak se v tom motám a je mi z toho špatně!
- ZAČÁTEK - Zazvonil zvonec a celé této komedii je konec. Ví to snad i malé dítě, že každý
začátek má i svůj konec.
- ZÁVĚR - I puška má svůj závěr, závěr povídky, románu či básně bolí více (bez toho, aby
dotyčného zabil).
Jsme na konci abecedy, snad prolomil jsem ledy a my se nebudeme brát tak vážně! Hezký den a
psaní zdar.
- 151 -
Malý „literárně-gramatický“ test
Poznámka: U každé otázky si poznačte svou odpověď: a), b), nebo c), pro pozdější použití.
Na konci testu si přiřadíte k jednotlivým odpovědím body, které sečtete a výsledný součet srovnáte s
jedním z mnoha hodnocení. Hodně zdaru!
*****
OTÁZKY:
1. Arthur Conan Doyle byl:
a) anglický spisovatel, který napsal příběhy o "Sherlocku Holmedovi",
b) americký zápasník „Conan“, který skonal při nevydařeném literárním klání,
c) proslulý britský spisovatel (romanopisec, dramatik a básník).
2. Který z těchto textů je napsán správně:
a) Horkem ovilé víly vilně vily Vilíkovi své věnce...
b) Sveřepí vlci zavile vyli na měsíc...
c) Čí trus zapáchá více: beraní, kobylí, nebo kraví?
3. Slůvko „Libreto“ znamená:
a) název pro nový druh sušenek podávaných v knihovnách při autorském čtení,
b) název slavného historického románu Alexandra Dumase mladšího,
c) literární podklad hudebního uměleckého díla.
4. Správný úryvek z díla K.J.Erbena „Kytice“ zní:
a) Zemřela matka a do hrobu dána, zlaťáky po ní zůstaly...
b) Na stěně nízké světničky byl obraz boží matičky...
c) Na topole nad jezerem seděl vodník podvečerem...
5. Drama „Král Meal“ je dílem tohoto slavného autora:
a) William Shakespeare
b) Arthur Schnitzler
c) Arnošt Goldflam
6. Pod pojmem „lidová slovesnost“ si představíme:
a) seznam nevhodných a vulgárních slov,
b) jeden z velmi peprných literárních žánrů,
c) čistě spontánní texty podané ústní formou.
- 152 -
7. Mezi nejlepší amatérské literární servery v ČR patři:
a) SASPI
b) PÍSMÁK
C) EPIKA
8. Pojem „satyr“ nejlépe popisuje toto tvrzení:
a) Satyrem je autor píšící satirická díla...
b) Satyrem je označován vilný muž...
c) Jde o poloboha, který miluje ženy, víno a zpěv...
9. Správné odborné označení jednotlivých pádů v české gramatice zní:
a) nominativ, pozitiv, stativ, akuzativ, vokativ, lokál a instrumentál,
b) normativ, pozitiv, dativ, akuzativ, vokativ, genitál a instrumentál,
c) nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál a instrumentál
10. Rozkazovací způsob od slovesa „řídit“ (v přítomném čase) zní:
a) Řiď!
b) Řiť!
c) Jeď!
BODOVÉ HODNOCENÍ:
(číslo otázky-odpověď-počet bodů)
01. A – 1, B - 0, C - 2
02. A – 1, B - 2, C - 0
03. A – 1, B - 0, C - 2
04. A – 0, B - 1, C - 2
05. A – 2, B - 0, C - 0
06. A – 0, B - 1, C - 2
07. A – 2, B - 0, C - 0
08. A – 0, B - 1, C - 2
09. A – 0, B - 1, C - 2
10. A – 2, B - 0, C – 1
VÝSLEDKY TESTU:
Počet bodu: 0-5
O literatuře a gramatice toho moc nevíte, popravdě je vám to „šumafuk“ a vše, co se týká těchto
oborů vás nechává naprosto chladným. Pokud jste někdy k literatuře, nebo české gramatice
zabloudili, pak jen čistě náhodou. V případě, že jste tento test dělali jen ze zvědavosti a nemáte
potřebu se nadále vzdělávat, pak na vše rychle zapomeňte a věnujte se svým oblíbeným činnostem.
- 153 -
Počet bodu: 6-10
Vaše povědomí o autorech a jejich dílech, jakožto i o gramatice a vlastním psaní, je velmi vlažné.
Sice možná znáte nějakého toho autora, nebo jeho dílo, či spíchnete tu a tam vlastní text, avšak
vaše znalosti mají velké mezery a nebylo by na škodu, kdybyste je (třeba i časem) rozšířili. Sice se
za to, co víte, stydět zase tolik nemusíte, ale být vámi, tak se alespoň trochu červenám.
Počet bodu: 11-15
Vypadá to, že vám tato problematika i něco říká. Ve školních lavicích jste patrně jen nedřímali, ale
tu a tam jste i poslouchali učitelův výklad. S autory a jejich texty velké problémy nemáte, dokonce
se vám nepříčí ani gramatika, a o psaní také něco víte... Avšak pozor, stále je to málo a máte co
dohánět!
Počet bodu: 16-20
Jste naprostými borci ve svém oboru, netušíte, proč jste tento test vůbec dělali. O všem, co se v
literatuře a psaní jen šustne víte vše první. Autory (včetně jejich prací) dovedete odříkat i ze spaní
(jako když bičem mrská). Jako poetové a prozaici jste naprosto dokonalí. Každý druhý by vám mohl
ve všech směrech závidět...
SPRÁVNÉ ODPOVĚDI:
(pro zvídavé čtenáře)
01. c)
02. b)
03. c)
04. c)
05. a) – pouze však v případě díla: „Král Lear“ (jde o „špek“)
06. c)
07. a)
08. c)
09. c)
10. a)
Poznámka na závěr: Tento test není naprosto směrodatný, co se týče vašich znalostí Literatury a
také nic nevypovídá o tom, jak jste zběhlí v mluvnici i samotném tvůrčím psaní, ale slouží pouze k
vašemu pobavení a ukojení ega autora tohoto testu. Jakékoliv stížnosti se nepřijímají a považují se
za bezpředmětné. Hezký den.
šíma
- 154 -
"Velký čtenářský test"
Nudíte se? V jednom českém filmu jeden z hlavních hrdinů nabízel možnost koupě medvídka
Mývala, já vám (vážení a milí) nabízím jeden test... Takže, připravte si kus čistého papíru, naostřete
tužku a vyměňte náplň v propisovačce a hurá do toho! Snad vás těch několik otázek nezmůže...
*****
TESTOVACÍ OTÁZKY:
==============
01. Hlavní „dětská postava“ v knize „Babička“ (B. Němcová) se jmenuje:
a) Bětka,
b) Barunka,
c) Adélka.
02. Básnická sbírka S. K. Neumanna nese název:
a) Kniha lesů, vod a strání,
b) Balady a romance,
c) Zpíváno z dálky.
03. Autorem díla „Pod křídly“ je:
a) Božena Němcová,
b) Gabriela Preissová,
c) Marie Pujmanová.
04. Francouzský romanopisec J. Verne nenapsal knihu:
a) Ztracený svět,
b) Tajuplný ostrov,
c) Pět neděl v balóně.
05. Který autor nepatří mezi průkopníky žánru fantasy ve 20. století?
a) R. E. Howard.
b) J. R. R. Tolkien.
c) George MacDonald.
06. Spisovatel Ray Bradbury napsal tuto knihu:
a) Měsíční prach,
b) Marťanská kronika,
c) Marťanské písky.
07. Hercule Poirot je soukromým detektivem v příbězích autora:
- 155 -
a) Agatha Christie,
b) A. C. Doyle,
c) Ed McBain.
08. Co znamená zkratka SCI-FI?
a) Kriminální žánr v literatuře.
b) Historický žánr v literatuře.
c) Věděcko-fantastický žánr v literatuře.
09. Juraj Hordubal je hlavní postavou knihy K. Čapka:
a) Hordubal,
b) Povětroň,
c) Stín kapradiny.
10. Děj kterého z těchto děl J. Nerudy se odehrává v Praze?
a) Balady a romance.
b) Povídky malostranské.
c) Zpěvy páteční.
11. Mezi významné zahraniční autory SCI-FI nepatří:
a) Isaac Asimov,
b) Frank Herbert,
c) Ludvík Souček.
12. Fantasy příběh s názvem „Hobit“ napsal:
a) J. R. R. Tolkien,
b) Terry Pratchett,
c) Philip Pullman.
13. Mezi balady K. J. Erbena nepatří:
a) Vodník,
b) Zlatý kolovrat,
c) Světice.
14. Kniha E. Basse se jmenuje:
a) Cirkus Humberto,
b) Cirkus Umberto,
c) Cirkus Humbertu.
15. Potlačení děje v poezii vidíme u tohoto typu (poezie):
- 156 -
a) epická,
b) lyricko-epická,
c) lyrická.
16. Antoine de Saint-Exupéry píše o „baobabech“ v knize:
a) Letec,
b) Citadela,
c) Malý princ.
17. V knize „Já, robot“ se Isaac Asimov nezabývá problematikou:
a) zavedení robotizace do průmyslů,
b) možností vzpoury robotů proti člověku,
c) etickou stránkou zneužití umělé inteligence.
18. Slavné protiválečné dílo autora E. M. Remarqua se jmenuje:
a) Čas žít, čas umírat,
b) Na západní frontě klid,
c) Nebe nezná vyvolených.
19. Báseň K. H. Borovského „Král Lávra“ pojednává o:
a) králi, který strašně rád jedl,
b) králi, který miloval ženy a dobré pití,
c) králi, který se velmi nerad holil.
20. Vítězslav Hálek napsal knihu:
a) Muzikantská Liduška,
b) Muzikantská Miluška,
c) Muzikantská Libuška.
21. Svatopluk Čech nenapsal jednu z uvedených knih:
a) Pravý výlet pana Broučka do Měsíce,
b) Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. Století,
c) Velký epochální výlet pana Broučka do patnáctého století.
22. Tarzan je hlavním hrdinou dobrodružných knih spisovatele:
a) E. R. Burroughse,
b) F. Leibera,
c) P. J. Farmera.
23. H. G. Wells napsal vědecko-fantastický román s prvky hororu pod názvem:
- 157 -
a) Druhý ostrov Dr. Moreaua,
b) Ostrov doktora Moreaua,
c) Třetí ostrov Dr. Moreaua.
24. Román F. Herberta „Duna“ vypráví příběh o:
a) stejnojmenné planetě s červy a kořením, o kterou jsou vedeny diplomatické a vojenské spory,
b) vesmírné lodi téhož jména, která ztroskotá na vzdálené a nehostinné planetě kdesi ve vesmíru,
c) nadnárodní společnosti, která touží vlastnit všechny nerostné zdroje ve Sluneční soustavě.
25. Román Karla Čapka o boji lidí se zvířaty se jmenuje:
a) Válka s čolky,
b) Žabomyší války,
c) Válka s mloky.
26. Hlavní ženskou postavou v románu M. Viewegha „Výchova dívek v Čechách“ je:
a) Beáta,
b) Běta,
c) Bróňa.
27. Božena Němcová napsala příběh o nešťastné lásce s názvem:
a) Divá Máňa,
b) Divá Bára,
c) Divá Sára.
28. Jak se jmenuje Švejkův přímý nadřízený v románu J. Haška „Osudy dobrého vojáka
Švejka“?
a) Nadporučík Lukáš.
b) Plukovník Kraus von Zillergut.
c) Hejtman Ságner.
29. Který z románů J. Vernea vypráví o ztroskotání pěti vzduchoplavců na opuštěném ostrově?
a) Pět neděl v balóně.
b) Tajuplný ostrov.
c) Robur dobyvatel.
30. Slavný spisovatel a autor mnoha knih nejen hororového žánru se jmenuje:
a) Stephen King,
b) William King,
c) Rob King.
- 158 -
31. Kolik bylo hlavních postav v knize „Tři mušketýři“ spisovatele A. Dumase staršího?
a) 3.
b) 4.
c) 5.
32. Kdo napsal knihu „Stříbrný vítr“?
a) Fráňa Zeminová.
b) Fráňa Jezer.
c) Fráňa Šrámek.
33. Jaroslav Seifert napsal básnickou sbírku s názvem:
a) Jablko s klína,
b) Hruška s klína,
c) Švestka s klína.
34. Román s názvem „Krakatit“ vyprávějící o možném zneužití vynálezů napsal:
a) V. K. Jeřábek,
b) Viktor Dyk,
c) Karel Čapek.
35. Bram Stoker napsal mimo jiné i slavnou knihu pojednávající o upírech:
a) Dracula,
b) The Man,
c) Miss Betty.
36. Americký spisovatel Jack London nenapsal jednu z těchto knih:
a) Bílý Tesák,
b) V blahobytu,
c) Plavba šalupy Dazzler.
37. Autor knih: „Astronauti“, „Solaris“ a „Rýma“ je spisovatel:
a) Stanisław Lem,
b) Robert A. Heinlein,
c) Arthur C. Clarke.
38. Hlavní postavou příběhu „Hlídač č. 47“ Josefa Kopty je:
a) hrobník Ferda, který se zamiluje do Doušovy ženy,
b) vysloužilý voják Douša, který pracuje u dráhy,
c) kostelník Bártík, muž, který toho věděl více, než se zdálo.
- 159 -
39. Kniha Jakuba Arbese „Newtonův mozek“ je dílem:
a) fantastickým, nabízí možnost cestování časem a změnu reality.
b) protiválečným, vypráví o válečných dějinách lidstva.
c) psychologickým, poukazuje na vliv lidské historie na prostého člověka.
40. V příběhu Viktora Dyka „Krysař“, vábil hrdina krysy na jeden z těchto hudebních nástrojů:
a) píšťala,
b) flétna,
c) housle.
41. Kterou z těchto her dramatik William Shakespeare nenapsal?
a) Richard I.
b) Richard II.
c) Richard III.
42. Pod pojmem „tragédie“ si můžeme představit toto:
a) divadelní hru s tragickým koncem,
b) divadelní hru s tragikomickým koncem,
c) divadelní hru s happyendem.
43. Na konci známé divadelní hry „Romeo a Julie“ oba hrdinové:
a) umírají z nešťastné lásky,
b) slaví veselku a žijí spolu šťastně až do smrti,
c) rozcházejí se a jdou oba jinou cestou.
44. Ve hře „Lakomec“ od Moliera (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin) je hlavní postavou:
a) Mariana,
b) Kleantes,
c) Harpagon.
45. Jak se jmenuje divadelní hra K. Čapka o stvoření umělého člověka?
a) R.U.B. (zkratka z Rossumovi univerzální boti)
b) R.U.R. (zkratka z Rossumovi univerzální roboti)
c) U.R.B. (zkratka z Univerzální rossumovi boti)
46. Anglický spisovatel Daniel Defoe napsal dobrodružný román s názvem:
a) Robinson Crusoe,
b) Trosečník,
c) Patnáctiletý kapitán.
- 160 -
47. Která z románových postav K. Maye nepatří do prostředí Divokého západu?
a) Winnetou.
b) Old Surehand.
c) Kara ben Nemsí.
48. Autor vědecko-fantastické literatury R. Bradbury nenapsal toto dílo:
a) Marťanská kronika,
b) Marťanské písky,
c) 451 stupnů Fahrenheita.
49. V knize Kennetha Grahama „Žabákova dobrodružství“ je hlavním hrdinou:
a) Krtek,
b) Krysa,
c) Žabák.
50. Jožo Nižnansky napsal dílo s názvem „Čachtická paní“, hrdinka na konci knihy byla:
a) sťata na veřejnosti,
b) uvězněna na doživotí,
c) prohlášena za nevinnou.
51. Pohádkový cyklus: „Rumcajs“, „Manka“, „Cipísek“ napsal:
a) Václav Čtvrtek,
b) Ondřej Sekora,
c) Jan Karafiát.
52. Která z postav nepatří do příběhu „Alenka v říši divů“ od Lewise Carrolla?
a) Kocour Šklíba.
b) Bílý králík.
c) Myš s cylindrem na hlavě.
53. Hyperbola v literatuře znamená:
a) záměrné přehánění skutečnosti s cílem zdůraznit subjektivní závažnost.
b) záměrné přehánění skutečnosti s cílem zdůraznit objektivní závažnost.
c) záměrné přehánění skutečnosti s cílem zdůraznit závažnost omylu.
54. Autorem knihy Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha je:
a) Lope de Vega,
b) Miguel de Cervantes,
c) Fernando de Rojas.
- 161 -
55. Dílo „Božská komedie“ (autor: Dante Alighieri) se skládá z těchto tří částí:
a) Peklo, Očistec, Ráj,
b) Nebe, Peklo, Ráj,
c) Peklo, Očistec, Nebe.
56. Román Richarda Adamse „Daleká cesta za domovem“ vypráví o:
a) partě mladých lidí, kteří hledají své kořeny,
b) skupině vojáků, kteří se ztratili po čas bojů v Normandii,
c) o divokých králících, kteří hledají nový domov.
57. William Kotzwinkle napsal sci-fi příběh s názvem:
a) E. T. Mimozemšťan,
b) Mimozemšťan z planety Země,
c) Lidé a návštěvníci z dalekých světů.
58. Eduard Štorch nenapsal jednu z těchto knih:
a) Osada Havranů,
b) Lovci mamutů,
c) Poklad z bronzu.
59. Ruský autor Arkadij Gajdar napsal knížku pro děti, jmenuje se:
a) Čuk a Gek,
b) Čuk a Guk,
c) Ček a Gek.
60. Knihu pro děti „Cirkus u tří slunečnic“ napsal:
a) Václav Čtvrtek,
b) František Kožík,
c) Helena Zmatlíková.
61. Nejznámější kniha Jaroslava Foglara je:
a) Dobrodružství v zemi nikoho,
b) Rychlé šípy,
c) Tajemství velkého Vonta.
62. Autor detektivních románů z dostihového prostředí se jmenuje:
a) Edgar Wallace,
b) Ed McBain,
c) Dick Francis.
- 162 -
63. Slavná autorka detektivních románů A. Chrisie nenapsala jednu z těchto knih:
a) Deset malých černoušků,
b) Vražda v Mezopotámii,
c) Oheň a bič.
64. Románová postava „kapitán Michal Exner“ náleží do knih autora detektivek:
a) Emil Vachek,
b) Václav Erben,
c) Eduard Fiker.
65. Známý autor českých dobrodružných příběhů se jmenuje:
a) Otakar Batlička,
b) Otakar Ševčík,
c) Otakar Vávra.
66. Kniha „Dům o tisíci patrech“ je dílo autora:
a) Alois Musil,
b) Jan Welzl,
c) Jan Weiss.
67. Kterou z těchto dobrodružných příběhů nenapsal autor J. Verne?
a) Země kožešin.
b) Ostrov pokladu.
c) Lodivod dunajský.
68. Italský spisovatel Emilio Salgari je autorem cyklu:
a) Sandokan,
b) Černý korzár,
c) Srdce temnoty.
69. Bajka je literární útvar, jehož základními znaky jsou:
a) alegorie, kritika, ironie, satira,
b) schopnost zvířat mluvit, jako by byly lidmi,
c) kritika lidské společnosti prostřednictvím chování zvířat.
70. Alegorický a satirizující román „Farma zvířat“ náleží tomuto autorovi:
a) George Orwell,
b) Franz Kafka,
c) Jean de la Fointaine.
- 163 -
71. Autor Lewis Carroll napsal příběhy o Alence, který mezi ně nepatří?
a) Alenčina dobrodružství v říši divů.
b) Za zrcadlem a co tam Alenka našla.
c) Alenka v říši za zrcadlem.
72. Italský spisovatel Umberto Eco napsal román s názvem:
a) Jméno nože,
b) Jméno růže,
c) Jméno kůže.
73. Pod pojmem „historický román“ si představíme:
a) příběh, jehož děj je zasazen do vzdálenější minulosti,
b) příběh, jehož děj je zasazen do nedávné minulosti,
c) příběh, jehož děj je zasazen do minulosti.
74. Autorem děl „Mezi proudy“, „Proti všem“ a „Zemanka“ je:
a) Josef Jungman,
b) Alois Jirásek,
c) Antonín Marek.
75. Nejvýznamnější knihou v historii lidstva je:
a) Bible,
b) Kámasútra,
c) Guinnessova kniha rekordů.
76. Revolučním vynálezem, který rozšířil produkci knih bylo:
a) vynalezení písma,
b) vynalezení knihtisku,
c) vynalezení papíru.
77. Pod pojmem „kniha“ rozumíme:
a) sešitý, nebo slepený svazek listů,
b) elektronickou knihu – e-book,
c) soubor hliněných tabulek.
BODOVÉ HODNOCENÍ JEDNOTLIVÝCH ODPOVĚDÍ:
====================================
- 164 -
Číslo otázky / ohodnocení
-----------------------------01. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------02. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------03. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------04. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------05. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------06. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------07. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------08. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------09. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------10. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------11. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------12. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------13. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------14. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------15. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------16. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------17. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------18. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------19. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------20. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------21. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------22. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------23. A – 0, B – 1, C – 0
------------------------------ 165 -
24. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------25. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------26. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------27. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------28. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------29. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------30. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------31. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------32. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------33. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------34. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------35. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------36. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------37. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------38. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------39. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------40. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------41. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------42. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------43. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------44. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------45. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------46. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------47. A – 0, B – 0, C – 1
------------------------------ 166 -
48. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------49. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------50. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------51. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------52. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------53. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------54. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------55. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------56. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------57. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------58. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------59. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------60. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------61. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------62. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------63. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------64. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------65. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------66. A – 0, B – 0, C – 1
-----------------------------67. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------68. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------69. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------70. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------71. A – 0, B – 0, C – 1
------------------------------ 167 -
72. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------73. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------74. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------75. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------76. A – 0, B – 1, C – 0
-----------------------------77. A – 1, B – 0, C – 0
-----------------------------ŘEŠENÍ TESTU:
===========
0 BODŮ:
Vaše znalost z oblasti literatury je velmi mizivá. Pojem kniha vám nic neříká. Jakékoliv posezení s
dílem toho (či onoho) autora je pro vás naprostou ztrátou času. Knihy znáte jen z reklam a
propagačních akcí. Do rukou ji berete, jen když musíte a to ještě s určitým znechucením, co že to po
vás zase někdo chce a myslíte na to, co jste komu udělali, že se musíte zaobírat takovými
zbytečnostmi.
1 - 25 BODŮ:
Tu a tam nepohrdnete nějakou knihou, ale to je tak asi všechno. Na žebříčky popularity nehledíte a
spokojíte se s kdejakým jen trochu čitelným textem. Stejně tak neomdléváte při pomyšlení na
spisovatele a jejich životní dílo. Četba knih je pro vás jednou z mnoha možností, jak vyplnit mezery
v čase mezi zábavou a povinností. Nedá se také říci, že s ní chodíte i spát. V posteli si hledíte jiných
věcí, nežli jen šustících papírů svázaných dohromady.
26 - 50 BODŮ:
Povědomí o světě literatury je u vás naprosto průměrné. Sice víte, co který autor zhruba napsal, ale
knižní tituly nejsou pro vás prvořadou záležitostí. Nečtete kdejaký brak, ale vybíráte si. Občas si
rádi přečtete nějakou tu novinku, ale za knihomoly se ani v nejmenším nepovažujete. Dobrou
knihou však nikdy nepohrdnete a můžete se i pochlubit menší knihovnou svých oblíbených autorů.
Pokládáte se tedy za docela průměrného milovníka literatury, který zná i lepší slasti, než sedět nad
otevřenou knihou a hltat na jednotlivých stránkách vytištěná písmenka.
51 - 76 BODŮ:
Knihy milujete, ale k absolutnímu propadnutí světu psaných textů vám ještě něco chybí. Čtení knih
je jedním z vašich oblíbených koníčků, kterým si krátíte svůj volný čas. Nejde však v tomto případě
o srdeční záležitost, byť jsou někteří autoři (a jejich tvorba) pro vás opravdu důležití. Antikvariáty a
knihkupectví jsou pro vás dobrým místem, kde můžete své těžce vydělané peníze směnit za něco
mnohem hodnotnějšího, než jsou běžné radosti a strasti lidí, kterým literatura nic neříká a je pro ně
- 168 -
jen prázdným pojmem.
77 BODŮ:
Bez dobré knihy jste jako bez ruky. Autory i jejich díla dokážete odříkávat jako když bičem mrská.
Čtení knih je vaší druhou přirozeností a není pro vás lepšího požitku, než si při chvilce odpočinku
uvařit kávu a otevřít nějaké to literární dílo v papírové podobě. Kam chodíte, myslíte na knihy a
jejich autory. V duchu si počítáte, kdy co vyšlo (a vyjde) a který autor vám ve vaší knihovničce ještě
schází. Snad jedinou věcí, která vás dovede uspokojit více (nežli četba), je už jen sex, avšak i při
něm myslíte na to, kdy se zase dostanete ke čtení. Kdybyste mohli zanedbávat práci a rodinu,
udělali byste to, nehledě na fakt, že se tato „láska“ může blížit k chorobné závislosti na knihách a
možná by se měla i léčit. Ale kdo ví... Ať je to jak chce, nehleďte na ošklivá slova závistivců a
věnujte se tomu, co máte nejraději, četbě...
- 169 -
Doslov
Vážení a milí čtenáři... Ano, nikdy neříkej nikdy. Přestože jsem na konci minulé sbírky
povídek ze SASPI tvrdil, že další již nebude, toto jsou zatím poslední slova třetí „části“. Budeli
další, či rozšířená verze této publikace, to je zatím ve hvězdách. Hezký den a ať se daří!
- 170 -
Obsah
Předmluva …....................................................................................................................................... 3
Část první: Z Workshopů na SASPI …............................................................................................... 4
Část druhá: Povídková všehochuť …............................................................................................... 26
Část třetí: Chudák poezie …............................................................................................................. 69
Část čtvrtá: Zóna ….......................................................................................................................... 71
Část pátá: Z mých textů o tvůrčím psaní ….................................................................................... 107
Doslov …......................................................................................................................................... 170
V Bystřici dne 30.3.2012
- 171 -

Povídky ze SASPI 3

Transkript

Podobné dokumenty