sport dukla

dukla sport
6
0 let
le armádního vrcholového sportu
60
1948–2008
čtvrtletník
Armádního sportovního centra DUKLA,
Tělovýchovné jednoty Dukla Praha
a Unie armádních sportovních klubů
České republiky
4 4/08
ročník 3 / číslo 4 / 2008
Vydavatel
Armádní sportovní centrum DUKLA
Pod Juliskou 1, 160 44 Praha 6
IČ: 60162694
www.army.cz/sport
www.duklasport.cz
Adresa redakce
Pod Juliskou 1, 160 44 Praha 6
Telefon: 973 203 811
Fax: 224 310 910
E-mail: [email protected]
Šéfredaktor
plk. Ing. Jaroslav Priščák, Ph.D.
(telefon: 973 203 801)
E-mail: [email protected]
Redakční rada
Ing. František Macák
Ing. Pavel Nekola
Mgr. Ivana Roháčková
Ing. Cyril Schejbal
Jitka Suchopárková
PaedDr. Arnošt Šulc
dukla sport
obsah 1
reportáže
rozhovory
z oddílů
z historie
osobnosti
aktuality
výsledky
Januš hvězdou MS v Plzni
10 16
Psychologií ke zlaté
V objektivu mistra Saudka
20
Grafická úprava a zlom
Andrea Bělohlávková (PIC MO)
Korekce fotografií
Andrea Bělohlávková (PIC MO)
Jazyková úprava
Eva Karbulková (PIC MO)
Tisková příprava a tisk
MO ČR – PIC MO
(Prezentační a informační centrum MO)
Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6
Evidenční číslo: MK ČR E 18249
Číslo 4 / 2008 vyšlo: 12. 12. 2008
Čtvrt století v diskařském kruhu
23
V jednotkách ozbrojených sil
rozšiřuje ASC DUKLA a PIC MO
Publikované materiály nelze rozšiřovat
bez souhlasu vydavatele
Redakcí nevyžádané materiály se nevracejí
NEPRODEJNÉ
Foto na obálce 1 a 4: Jan Saudek
V objektivu
mistra Saudka
Muži v oštěpařském pozadí
obsah
2
2
6
8
12
14
18
22
24
26
28
29
30
30
31
31
32
Editorial
Věčně mladá Dukla
Velerekordy Špotákové a Zítky
Úspěch, nebo zklamání?
Pozlacené broky
Dukláci v Pekingu
Proč je ASO DUKLA parašutismu úspěšný?
Hledání genů
Na zimu láká Liberec
Sběratelé cyklistických úspěchů
Běh naděje ve Strakonicích
Jubilanti armádního sportu
Kaleidoskop
Přehled sportovních výsledků
Sportovní akce v I. čtvrtletí 2009
Tucet otázek pro Lucii Výbornou
Skokanský trenér
dukla sport
B
VE STŘEDU 8. ŘÍJNA 2008 SE V KONGRESOVÉM SÁLE MASARYKOVY
KOLEJE ČVUT V PRAZE SEŠLO V JEDNÉ MÍSTNOSTI NĚKOLIK GENERACÍ
SLAVNÝCH SPORTOVCŮ, TRENÉRŮ A PŘÍZNIVCŮ, ABY SI SPOLEČNĚ
PŘIPOMNĚLI ŠEST DESÍTEK LET EXISTENCE ARMÁDNÍHO VRCHOLOVÉHO
SPORTU. ZA ÚČASTI NÁMĚSTKA MINISTRYNĚ OBRANY PRO VYZBROJOVÁNÍ
JAROSLAVA KOPŘIVY, DO JEHOŽ KOMPETENCE ARMÁDNÍ SPORT SPADÁ,
ZAVZPOMÍNALY ČTYŘI STOVKY HOSTŮ NA ÚSPĚCHY KLUBU, KTERÝ BYL
ZALOŽEN 1. ŘÍJNA 1948 JAKO ARMÁDNÍ TĚLOCVIČNÝ KLUB (ATK).
á
d
a
l
m
ě
n
č
Vě
editorial
DUKLA
Úvodní patnáctiminutový film přinesl průřez historií a představil nejslavnější sportovce armádního
vrcholového sportu.
Část setkání patřila slavnostním okamžikům. Plukovník Jaroslav Priščák, současný ředitel ASC
DUKLA, udělil některým z přítomných pamětní odznaky ASC DUKLA. Mezi oceněnými byla i trojice
zástupců nejúspěšnější atletické disciplíny v historii armádního sportu, oštěpaři Dana Zátopková,
Barbora Špotáková a Jan Železný, držitelé pěti olympijských zlatých medailí a platných světových
rekordů v mužské i ženské kategorii.
Oštěpařská legenda Dana Zátopková s letošními olympijskými vítězi Barborou Špotákovou a Davidem
Kosteleckým, náměstkem Jaroslavem Kopřivou a ředitelem Jaroslavem Priščákem pokřtili knihu Sport
se jménem Dukla, která mapuje klubovou historii. Na 367 stranách seznamuje nejen s klubovou historií, vývojem armádních sportovních oddílů a statistikou medailových výsledků na mezinárodních
šampionátech, ale obsahuje i 977 fotografií. Díky kronikám armádních oddílů a za pomoci soukromých archivů jsou zde i nikdy nepublikované archivní fotografie, umožněním Muzea tělesné výchovy
a sportu snímky historických předmětů, nářadí, plakátů a samozřejmě stovky fotografií současných
sportovců.
Setkali se zde sportovci od období, kdy armádní sport nesl název ATK či ÚDA až po letošní olympijské
medailisty.|
Text: Ivana Roháčková
Foto: Ivana Roháčková, Cyril Schejbal
dukla sport
60 let v klubových barvách 3
2 editorial
sportovní střelba 5
hvězdou MS
v Plzni
K
„Kdybychom nezorganizovali šampionát u nás, možná by to byl definitivní konec této úspěšné disciplíny.
Povedlo se a příští rok jsou na řadě Finové. Běžící terč
žije! Dokonce existuje naděje, že by se vzduchová
puška na 30+30 ran vrátila do programu olympiád.
Zvažuje se totiž, že z něho zmizí malorážka 60 ran
vleže,“ říkal po úspěšném šampionátu šéf plzeňské
střelnice a Dukly Bohumír Pokorný. „Tolik medailí...
Letos to bylo jako za starých časů,“ dodal bývalý trenér, který byl u největších úspěchů českého běžícího terče.
Premiéra
Medal Matche
Aby běžící terč zvýšil ambice k návratu, došlo ke změně právě ve zmíněné vzduchovce
na 30+30 ran. I když pro samotné závodníky to
není nejpříjemnější. V Plzni se poprvé střílel Medal
Match. To je k.o. souboj čtyř nejlepších o medaile.
První střílí se čtvrtým a druhý se třetím na šest vítězných ran, počítá se na desetiny a lepší rána vyhrává. Poražení se utkají o bronz a vítězové o zlato.
„Vůči závodníkům to je hodně nespravedlivé.
Ukrajinec Prjanišnikov by vyhrál i po obvyklém finále. Měl luxusní šestibodový náskok. Jediný, kdo zůstal na svých, jsem byl já se stříbrem. Musíme se s tím
zkrátka vyrovnat. Chceme disciplínu zatraktivnit
a jak se ukázalo i v Plzni, pro diváky to je zajímavé.
dukla sport
JANUŠ
Týmovou soutěž vyhráli Ukrajinci za 1726 bodů, Češi
na druhém místě měli 1714 bodů. Juniorům kraloval
Maďar Borosz (572), Češi se seřadili od osmé příčky po desátou – Losos 559, Nikl 558, Dovrtěl 553.
Družstva vyhráli mladí Rusové (1698) před Čechy
(1670).
A Januš pokračoval ve sbírání cenných kovů
i v malorážce na 50 m. V mixu na 20+20 ran potvrdil, že družstvo dělá ten třetí a pomohl mu ke zlatu
za 1169 b. V jednotlivcích to nebylo nic moc. Vyhrál
Rus Blinov (393), Jonáš byl pátý (390), Račanský
sedmý stejným nástřelem a Januš desátý (389).
Mezi juniory zvítězil Nikl (389), Losos byl desátý
(379) a Dovrtěl šestnáctý (371).
Další zlato přidal Januš v závěrečné malorážkové disciplíně 30+30 ran jako člen družstva,
které nastřílelo 1763 body. Mezi jednotlivci byl
nejlepší Fin Holmberg (593 body), Januš dosáhl
stejně jako Rus Stěpanov 592 bodů, ale prohrál
s ním v rozstřelu o jediný bod, takže zkompletoval sbírku medailí z Plzně bronzem. Jonáš skončil
jedenáctý s 586 body, Račanský byl o jedno místo
1
2
3
4
PLZEŇSKÁ STŘELNICE V LOBZÍCH HOSTILA NA KONCI ŘÍJNA PRVNÍ
SAMOSTATNÉ MISTROVSTVÍ SVĚTA VE STŘELBĚ NA BĚŽÍCÍ TERČ.
MĚSÍC PŘED STARTEM TO VYPADALO, ŽE MOŽNÁ ŽÁDNÉ NEBUDE.
NAKONEC SE DO PLZNĚ SJELO PŘES DEVADESÁT REPREZENTANTŮ
A REPREZENTANTEK Z PATNÁCTI ZEMÍ. TEDY VÍC, NEŽ KOLIK STARTOVALO
NA ŠAMPIONÁTECH, KDYŽ BYLA TATO DISCIPLÍNA V OLYMPIJSKÉM
PROGRAMU. PLZEŇSKÁ DUKLA SE ZNOVU UKÁZALA JAKO SKVĚLÝ
ORGANIZÁTOR I BAŠTA SVĚTOVÉHO A ČESKÉHO BĚŽÍCÍHO TERČE. DOMA
ZŮSTALO DESET MEDAILÍ, Z TOHO PĚT PATŘÍ ŠESTATŘICETILETÉMU
MIROSLAVU JANUŠOVI.
Jsou v napětí do poslední rány,“ nabídl svůj názor
Miroslav Januš.
Nula na úvod
Po úvodní disciplíně – mix 20+20 ran – ve vzduchové pušce na 10 m nebylo českým seniorům nijak veselo. Vyhrál Polák Czapla s 383 body. Januš
byl až dvanáctý s 378 body, Bedřich Jonáš devatenáctý s 371 b. a Luboš Račanský čtyřiadvacátý
s 366 body. Chybí vám v týmu Tomáš Caknakis?
„Bohužel utrpěl v létě při pádu ze skály vážný úraz
páteře. Museli jsme povolat Račanského, který ale
léta nestřílel, což se projevilo hned v úvodu, když dal
jednu nulu a družstvo přišlo o medaili. To ale není
výčitka. Luboš netrénoval, také mohl říct, že střílet
nebude, a pak bych asi musel nastoupit sám,“ řekl
s odlehčením v hlase po závodě Pokorný. Týmovou
soutěž vyhráli Rusové s 1127 body, Češi byli šestí
s 1115 body. Situaci zachránili junioři. František
Losos získal bronz za 374 bodů, když mu jich osm
chybělo na vítězného Rusa Azarenka. Desátý Josef
Nikl nastřílel 366 bodů a sedmnáctý Jan Dovrtěl
dosáhl 351 bod. Tato trojice vybojovala bronz v týmové soutěži za 1091 bod, vítězní Rusové jich měli
na kontě 1109.
Kompletní sbírka
Počáteční neúspěch české seniory zdravě nakopl.
Hned ve vzduchovce na 30+30 ran zahájili frontální medailový útok. V základním závodě Januš
nastřílel 579 bodů a byl druhý. V Medal Matchi
se utkal se Švédem Bergströmem (578 bodů) a vyhrál 6:5. Ukrajinec Prjanišnikov (585 bodů) překvapivě prohrál 3:6 se čtvrtým Švédem Andressonem
(577 bodů). V boji o bronz Ukrajinec 6:5 vyhrál,
zato Januš podlehl v bitvě o zlato Andressonovi
jednoznačně 1:6, ale měl stříbro. Jonáš byl desátý za 572 body a Račanský dvacátý za 563 body.
a jeden bod horší. Také junioři získali týmové zlato
za 1745 bodů. V jednotlivcích zvítězil Rus Azarenko
s 590 body, Losos skončil čtvrtý za 584 body, když
k bronzu mu chyběl jeden bodík. Nikl skončil šestý
(583) a Dovrtěl osmý (578).
Spočítáno: 106!
V průběhu MS se objevila informace, že Miroslav
Januš dosáhl sté medaile z velkých soutěží, jako
jsou olympiády, světové a evropské šampionáty či
světové poháry. Omyl! Po přepočítání a kontrole
s oficiálními výsledkovými listinami Mezinárodní
střelecké federace se ukázalo, že už do plzeňského
šampionátu šel se sbírkou 101 medailí. Na domácí
střelnici přidal dalších pět cenných kovů (2 – 2 – 1)
a má jich 106. Tím jen potvrdil svoje postavení nejlepšího střelce v historii světové sportovní střelby. A to má z domácího mistrovství ve sbírce kolem
padesátky dalších medailí.
„Spočítané to nemám, ale s medailemi z domácího
mistrovství jich je několik kilogramů. Samozřejmě
že zvláštní hodnotu má olympijský bronz z Atlanty
1996 a cenné kovy ze světových a evropských šampionátů. Ty ze světových pohárů jsou přeci jenom
hodnotově o něco níž. Ještě bych chtěl nějaké medaile přidat, což znamená, že bych rád střílel ještě tři
čtyři roky. Pokud se běžící terč vrátí na olympiádu,
už budu moc starý. Vždyť mi je šestatřicet let a jen
v Dukle jsem skoro dvě desetiletí. Chtěl bych po skončení aktivní dráhy u střelby zůstat, ale o trénování
zatím neuvažuji,“ řekl fenomenální střelec Miroslav
Januš.|
1/ České juniorské družstvo
(první zleva František Losos)
2/ Luboš Račanský
3/ Bedřich Jonáš
4/ Miroslav Januš
Text: Karel Felt
Foto: Petr Svoboda
Janušovy medaile
Celkem
OH
MS
ME
SP
zlato
47
0
12
28
7
stříbro
27
0
5
16
6
bronz
32
1
3
21
7
sportovní střelba
sportovní střelba
dukla sport
4 sportovní střelba
é
v
o
k
á
y
t
k
o
t
í
p
Z
Š
2
Samotné mistrovství proběhlo na olympijské
veslařské dráze ve Schinias nedaleko Marathonu.
Všechny naše veslařské posádky prošly rozjížďkami, opravnými jízdami a semifinálovými jízdami
bez problémů. Naši sportovci psychický tlak zvládli
velmi dobře, bratři Vetešníci obsadili ve finále páté
místo, čtyřka párová zůstala jen kousek od medaile na čtvrtém místě a špičkový výkon předvedla
lehká čtyřka bez, když si zaslouženě vybojovala
bronzovou medaili. Všichni sportovci pak v neděli,
kdy ještě měli závodit podle původního programu,
spokojeně pozorovali bouřlivé vlny na hladině veslařského kanálu a chystali se na cestu do Prahy.
Text: Filip Koudela
V MINULÝCH MĚSÍCÍCH NEBYLA JEN OLYMPIÁDA V PEKINGU, ALE
TAKÉ DESÍTKY VELKÝCH SVĚTOVÝCH SOUTĚŽÍ, NA KTERÝCH BYLO
VIDĚT I SPORTOVCE DUKLY. NABÍZÍME VÁM KRÁTKÉ SHRNUTÍ TOHO
NEJPODSTATNĚJŠÍHO, CO SE VE SVĚTĚ SVĚTOVÉHO SPORTU UDÁLO.
VRACÍME SE JEŠTĚ KE SKVĚLÉMU SVĚTOVÉMU REKORDU BARBORY
ŠPOTÁKOVÉ, NEZAPOMNĚLI JSME ANI NA PARAŠUTISTU ČESTMÍRA ZÍTKU,
KTERÝ VYTVOŘIL SVĚTOVÝ REKORD VE ŠVÝCARSKÉM LOCARNU, ANI
NA ÚSPĚŠNÉ MLADÉ CYKLISTY, VESLAŘE A KANOISTY.
1
Stručné účtování
Jak to děláte?
Nevím – a rozhodil jsem ruce.
Tak jsem zareagoval po světovém rekordu Báry
na světovém finále ve Stuttgartu a vůbec jsem
nelhal. Po Pekingu byla na tuto otázku odpověď
jasná. Skoro stejně jako loni a předloni jsme
osvědčenou přípravu měnili co nejméně.
Ale nakonec on vlastně i ten Stuttgart byl
3× po sobě podobný. Vždy po úspěchu (ME, MS
a teď i OH) jeden dva závody Grand Prix špatné
a ve stuttgartském světovém finále ukázka, kdo
se stává královnou oštěpu, pokaždé v novém českém rekordu. Teď už byl český (71,42 m) příliš
blízko světovému (71,70 m), tak to Bára vzala
z jedné vody načisto (72,28 m).
Týden před Stuttgartem začal zotavováním z euforie Jabloneckého oštěpu a nástupem do dalšího oslavně pracovního týdne. Na trénink mnoho
času nezbývalo, podepisování a debaty při úterním pokusu o trénink v posilovně vzaly nemálo
cviků a kil. Ve středu, kdy před závody Bára nikdy
nehází, ovšem nouze nejvyšší, takže technika
házení. Ale fotbalisti na ploše! Ti se ale ohleduplně odsunuli daleko za půlku, dokonce Báru roztleskali ke 3-4 kvalitním hodům, takže nečekané
povzbuzení.
Pak jsme se sešli až v sobotu ve Stuttgartu.
Na rozcvičováku se mi podařilo statečně spolknout poznámku, že jsme to s tréninkem v posledním týdnu přehnali. Pochopil jsem tedy, že mám
za případný neúspěch absolutní zodpovědnost.
Ani od olympijské vítězky mě taková hláška nerozhodí, už jsem zvyklý. Při rozhazování byl jediný problém, kam dostal lístek přítel Lukáš a pak
už to šlo samo. Bára hodila a bylo po závodech.
Na čtvrt hodiny úplně. Jak Němci přejí domácím,
tak i Bářin světový rekord si skutečně vychutnávali. Přes 10 minut soupeřky jásaly s Bárou, obecenstvo, což prezentovalo asi 18 000 fanoušků,
aplaudovalo až řvalo, zcela se zastavil další provoz
na stadionu. Soupeřky Báru málem rozmačkaly,
mě téměř také zase trenér největší konkurentky
Christiny Obergföllové Werner Daniels. U bariéry
se s Bárou první objal samozřejmě Lukáš, ale i mě
vzápětí Bára dala co proto. Pršely gratulace a nakonec jsem tlachal i pro časopis Leichtatletik, plný
nadšení deutsch, english i česky. Čechů tam byla
řada a pomáhali s překlady, chtěli fotky, podpisy
i rozumy.
Podrobný popis hodu ale ode mne nechtějte,
prostě to letělo. Asi za vše může celý ten olympijský rok…
Text: Rudolf Černý
Světový rekord
z Locarna
Vynikajícího úspěchu dosáhli v závěrečném
závodě série Světového poháru na přesnost přistání parašutisté Dukly Prostějov ve švýcarském
Locarnu. Zlatou medaili v absolutním hodnocení
jednotlivců získal Čestmír Zítka a navíc famózní závěr sezony korunoval vytvořením světového rekordu v sérii šesti nul (z osmi seskoků
1,0,0,0,0,0,0,2), tedy šest absolutních nul v závodě za sebou, což se nikomu před ním ještě
nepodařilo.
Loňský rekord vynikajícího Marka Pflugera
z Německa nebyl uznán a Marko byl také první,
kdo Čestmírovi blahopřál. Skvělý úspěch podtrhl Jindřich Vedmoch získáním stříbrné medaile
a tým Dukly (Jiří Gečnuk, Jindřich Vedmoch,Libor
Jiroušek, Oldřich Šorf, Čestmír Zítka) ziskem zlaté
medaile v hodnocení družstev. Jelikož se jednalo i o finálový závod série Světového poháru byly
vyhlášeny výsledky celého SP roku 2008, kde zlato
v hodnocení jednotlivců získal Jiří Gečnuk a bronz
družstvo Dukly Prostějov.
Text: Vladimír Ganzar
Veslařská „Evropa“
Během plánování olympijské sezony se veslaři
dlouho nemohli rozhodnout zda se ještě po náročných olympijských soutěžích mistrovství Evropy
zúčastní. Nicméně po relativně úspěšné olympiádě naši veslaři, příslušníci ASO DUKLA veslování,
nakonec do Atén – Schinias (17. – 21. 9.) odletěli.
Předposlední zářijový týden nastoupili do letadla
směrem Řecko dvojskif lehkých vah, čtyřka párová
a čtyřka lehkých vah.
MS CISM ve střelbě
Ve dnech 14. – 21. září 2008 se armádní střelci
Dukly Plzeň účastnili Armádního mistrovství světa 2008 ve švédském městě Bodenu. Ve velkorážní střelbě nás reprezentovalo družstvo puškařů.
V silné konkurenci závodníků, kteří se sešli na palebné čáře, naši střelci i přesto, že stříleli všichni
na úrovni osobního maxima, na medailová umístění nedosáhli. Nejlepším výkonem proto zůstal
výkon rtm. Kalného v individuálním závodě rychlopalné pušky 3×20, kde obsadil 12. místo stejně
jako celkově naše družstvo v polohovém závodě.
Medailové žně tentokrát patřily, za neúčasti Ruska
z politických důvodů, delegacím Číny a Norska.
Závodu, který byl zorganizován na velmi vysoké sportovní i společenské úrovni se účastnilo
jedenačtyřicet zemí a 506 armádních střelců.
Text: Pavel Bittner
Úspěšná „Evropa“
Celkem šest cenných kovů přivezli domů mladí
dráhoví cyklisté z evropského šampionátu, který
se konal na právě dokončeném a slavnostně otevřeném velodromu v polském Pruszkowe na předměstí Varšavy.
„Byl nám zřejmě souzen pouze bronz“, shodují se,
s pro ně typickým úsměvem ve tváři, oba trenéři jak pražské tak brněnské Dukly Josef Kratina
se Svatoplukem Buchtou a současně reprezentační
trenéři stíhačů resp. sprinterů. Oba ale mohou být
určitě spokojeni, neboť takovou medailovou úrodu „třiadvacítkářů“ jsme od domácího ME v Brně
v roce 2001 nezaznamenali.
3
Medailovou žeň zahájil v dnes už bohužel neolympijském pevném kilometru olympionik Tomáš
Bábek, který se postavil na start jako poslední
a časem 1:03,254 se dokázal vklínit na bronzovou
příčku a současně překonat svoje osobní maximum.
Jistě si tak spravil chuť a zúročil tvrdou předolympijskou přípravu, stejně jako v keirinu jeho týmový
kolega Denis Špička, který dokázal vybojovat stejný kov v nervy drásající finálové jízdě.
Dvaadvacetiletý Jiří Hochmann z pražské Dukly
zase dokázal, že ne náhodou již na aténském šampionátu před dvěma lety těsně atakoval stupně
vítězů. O dvě sezony zkušenější a s obrovským
odhodláním získat cenný kov vstupoval do kvalifikačních jízd jak v bodovacím závodě na 30 km, tak
v disciplíně scratch. Oběma kvalifikacemi prošel
relativně hladce, což se naopak bohužel nepodařilo jeho kolegovi Janu Dostálovi. Hochmann tak
ve finálových jízdách zůstal osamocen proti přesile
velmocí, které měly ve finále dvojnásobné zastoupení a možnost vzájemné spolupráce. Dodržel však
jasně stanovenou taktiku a sobotní finále scratche
přineslo první úspěch. Nepodcenil jedinou vážnější akci a zhruba v polovině závodu v osmičlenné
skupině nejprve získal celý okruh náskoku a poté
se dokázal prosadit v dramatickém hromadném
spurtu celého pole, který byl „na lokty“. „Bronzu si
cením, víc to dnes proti přesile opravdu nešlo“, řekl
v cíli očividně spokojený Hochmann.
Nedělní finále bodovacího závodu bylo po náročné sobotě neméně zajímavé. Jeden jediný bod dělil Hochmanna od zisku modrého dresu se žlutými
hvězdami. Opět dokázal svůj přehled a v tentokrát
devítičlenné skupině získal v první polovině závodu okruh náskoku, což znamenalo nejen dvacetibodový zisk, ale i velmi dobrou výchozí pozici.
Přestože ho zhruba v polovině závodu potkala
krize, tak v závěru dokázal, že bodovací závod je
disciplína, kde i morální vlastnosti mohou výrazně
ovlivnit závod. Do konce závodu zbývaly poslední
tři bodované spurty, když dokázal až neuvěřitelným způsobem dva následující vyhrát a dělit se tak
před posledním spurtem s jedním z německých soupeřů dokonce o celkové vedení. V posledním spurtu se však před oba z nich dostal favorizovaný Rus
Kovalev a bodový stav v celkovém pořadí – Kovalev
(RUS) 31 bodů, Matzka (GER) 30 bodů, Hochmann
(CZE) 30 bodů – svědčí o tom, že opravdu chybělo
velmi málo…
Text: Jan Kopač
4
Bronzová
z maratonu
Na letošním MS v kanoistickém maratonu, které
se konalo v pěkném areálu přímo v centru města Týn nad Vltavou, získala naše závodnice Anna
Adamová bronzovou medaili v kajaku žen a předvedla velký závod. Sice špatně odstartovala
a do první otáčky vjížděla až na osmé pozici, ale
zabojovala a v průběhu trati a zejména na přebězích se probojovala až na bronzovou pozici.
V kategorii C2 muži si dobře vedla deblkanoe
Petr Koudelka a Filip Dvořák, kterým se podařilo
po pěkném finiši vybojovat 4. místo. Druhá česká
posádka Lukáš Koranda /USK/ s Václavem Dubským
obsadila 8. příčku.
Hana Švarcová spolu s Lucií Matouškovou z Hradce Králové dojela na deblkajaku žen na 6. místě.
Celý šampionát uzavíral závod kajaků dvojic
mužů. Závod byl skutečně důstojným vyvrcholením celého šampionátu. Po skvělém startu
se v první sedmičlenné skupině udržely obě naše
lodě. Na prvním přeběhu došlo ke kolizi deblkajaku
Andrlík-Adam s konkurenční španělskou posádkou
Merchan-Fernandez. Té upadla loď a způsobila pád
české posádky. Nakonec tento karambol znamenal
pro španělskou posádku s ambicí na mistrovský titul konec závodu, protože urazila kormidlo u kajaku
a nemohla pokračovat v závodě. Andrlík s Adamem
však pokračovali a ve všech sedmi kolech se drželi v čele závodu spolu s Jihoafričany, Španěly
a Maďary. Češi vyrazili z posledního přeběhu jako
první, těsně následováni jihoafrickou, španělskou
a maďarskou posádkou. Nakonec rozhodl velmi
dramatický závěrečný sprint, ve kterém našim kajakářům nezbylo sil a na posledních 200 metrech
spadli na nevděčné 4. místo. Dobře jela i naše druhá posádka Škála-Horák, která se celý závod držela
ve druhé skupině závodníků jen těsně za vedoucí
čtveřicí a obsadila 8. místo.
Radost nám udělal i Jiří Vrdlovec, který pro Duklu
získal již třetí titul mistra světa, tentokrát v kategorii veteránů.
Text: Vratislav Odvárko
Foto: ASC DUKLA
velerekordy
dukla sport
Velerekordy
1/ Oldřich Šorf
2/ Družstvo puškařů: zleva Jaromír
Bureš, Petr Černoch, Pavel Bittner,
Michal Kalný a Milan Mach
3/ Jiří Hochman s trenérem Josefem
Kratinou
4/ Lucie Matoušková s Hanou Švarcovou
dukla sport
stručné účtování 7
6 stručné účtování
dukla sport
ÚSPĚCH,
n e b o í?
n
á
m
a
l
zk
1/ Cyklističní sprinteři s maskoty OH 2008
2/ Týmový sprint v podání Denise Špičky,
Tomáše Bábka a Adama Ptáčníka
3/ Lada Kozlíková na startu bodovacího
závodu
4/ Milan Kadlec, Alois Kaňkovský a Lada
Kozlíková při tréninku na olympijském
oválu
2
dukla sport
cyklistika 9
8 cyklistika
Text: Petr Kocek
Foto: Jan Kopač, Svatopluk Buchta
3
4
cyklistika
V PĚTIDENNÍM PEKINGSKÉM
OLYMPIJSKÉM KLÁNÍ DRÁHAŘŮ
SE NA SUPERMODERNÍM
VELODROMU LAOSHAN
PŘEDSTAVILA JEDNA ŽENA A PĚT
MUŽŮ, VESMĚS ZÁVODNÍCI
JEZDÍCÍ V BARVÁCH PRAŽSKÉ
ČI BRNĚNSKÉ DUKLY. ANI
JEDNOMU Z NICH NEZACINKALA
OLYMPIJSKÁ MEDAILE A POUZE
DVĚMA SE PODAŘILO VYBOJOVAT
MÍSTO V PRVNÍ DESÍTCE. JE TO
HODNĚ, NEBO MÁLO? O ÚSPĚCHU
ASI HOVOŘIT NELZE, ALE ANI BY
SE NEMĚLO MLUVIT O ZKLAMÁNÍ.
UŽ DÁVNO TOTIŽ NEPLATÍ
PRASTARÉ OLYMPIJSKÉ MOTTO
„NENÍ DŮLEŽITÉ VYHRÁT, ALE
ZÚČASTNIT SE“. ONO UŽ JE
TOTIŽ DNES OPRAVDU TĚŽKÉ
SE NA OLYMPIÁDU VŮBEC
PROBOJOVAT.
N
Neustále se rozšiřující program olympijských her,
ruku v ruce se zvyšujícími se počty sportovců a jejich doprovodu, postihuje sporty dle toho, jak silné
jsou jejich federace. Ta cyklistická ustupuje a podle
toho to také vypadá. Klasické disciplíny, třeba tandemy a pevný kilometr, zmizely v propadlišti dějin,
a nad těmi novými staromilci ohrnují nos. Keirin
a olympijský sprint na dráze už své obhájce našel.
Stejně tak horská kola. Ale bikros? Tak to už je pro
mnohé silná káva. Ale hodnocení této jaksi dětsky
hravé disciplíny sem nepatří. I když jen na první pohled. Vždyť i zásluhou tohoto cyklistického
odvětví se nejen krátil dráhový program, ale také
počty závodníků. Probojovat se pavoukem dlouhotrvajících a až nesmyslných dráhových kvalifikací
není jednoduché a cyklisté tak mohou závidět třeba jednoduchost nominačního klíče atletům – jim
stačí do konce termínu, nemálo dnů před zahájením OH, splnit kvalifikační limit a je vystaráno. Ale
neviňme atlety či jiné sportovce z toho, že diplomacie cyklistické federace jaksi pokulhává…
cyklistika
V olympijských bojích dráhových
cyklistů se představilo šest zástupců
ASC DUKLA.
Úspěch
Kozlíkové a Kadlece
Do Pekingu se probojovalo šest dráhařů a jako
první z nich se na 250 metrů dlouhém dřevěném
oválu představila Lada Kozlíková. Závodnice pražské Dukly, ověnčená tituly mistryně světa i Evropy,
se sice neprosadila v „plánované“ bodovačce, v níž
skončila třináctá, ale pro změnu se jí zadařilo
ve stíhacím závodě, kde vybojovala osmou příčku.
Jak se později ukázalo, bylo to nejlepší umístění
české cyklistické výpravy.
Do první desítky se pak už probojoval pouze Milan
Kadlec v bodovacím závodě mužů. Pátý muž v této
soutěži na předcházejících olympijských hrách
v Aténách se tentokráte v ruletě spurtů a úniků
o jedno kolo neprosadil na medailovou pozici, ale
9. místem jen znovu potvrdil, že v této, pokaždé
jinak se vyvíjející disciplíně, patří mezi světovou
elitu. Neustále se pohybuje v první desítce, jen
1
na stupně vítězů na nějakém vrcholném klání ne
a ne vystoupit.
Zklamáním pro Milana Kadlece i jeho partnera,
mistra světa v omniu Aloise Kaňkovského, skončilo i jejich vystoupení v madisonu. Už výše zmíněná
nesmyslná nominační kritéria nevpustila do Číny
Petra Lazara (pro bodovací závod jednotlivců
i dvojic mohli být nominováni pouze dva borci
a Kadlece před Lazarem upřednostnila skutečnost,
že se první jmenovaný lépe umístil na letošním
MS), který před rokem získal spolu s Kaňkovským
na světovém šampionátu ve dvojicích bronz. I tak
měl nově vytvořený pár pražské Dukly velké ambice, které však 13. místem nenaplnil.
Zatímco v bodovacích závodech rozhoduje
kromě výkonnosti a taktiky i štěstí, tak ze sprinterských disciplín se to dá říct pouze o keirinu.
Ve sprintech jde především o rychlost a výsledné
časy. A ty dosažené českými sprintery na nejlepší nestačily. Trio brněnské Dukly Denis Špička,
Adam Ptáčník a Tomáš Bábek obsadilo v týmovém olympijském sprintu 11. příčku a mezi nejlepších osm nepostoupilo, mezi jednotlivci pak
skončil Ptáčník v kvalifikaci devatenáctý a i pro
něj zůstala cesta do dalších bojů uzavřena.
Rozpačité sprinterské vystoupení nevylepšil ani
Denis Špička v keirinu, když v této adrenalinové
disciplíně neprošel opravnou jízdou prvního
kola.
Rozpačitá
bilance
Suma sumárum – sedm startů, žádná medaile
a jen dvě místa v první desítce. Bilance na první
pohled nepříliš radostná. O nominačních peripetiích už byla řeč, stejně jako o loterii v bodovacích
závodech, o přípravě i načasování formy závodníků se vedou v odborných kruzích bouřlivé diskuze.
Černými brýlemi ale na vystoupení našich dráhařů
na OH v Pekingu hledět netřeba. Kromě čtyřiatřicetiletého Milana Kadlece (který ještě nekončí a nevylučuje boj o letenku na příští hry v Londýně),
devětadvacetileté Lady Kozlíkové a o čtyři roky
mladšího Aloise Kaňkovkého, sbírali na nedávné
olympiádě cenné zkušenosti mladí borci. Sprinteři
by nabyté zkušenosti měli zúročit na londýnských
hrách za čtyři roky, nakonec to samé platí i o stíhačích, ať už s Kadlecem, či v případě jeho ukončení kariéry bez něj.
Do té doby ještě uplyne v Temži hodně vody.
Nejlepší čeští dráhaři, vesměs závodníci pražské a brněnské Dukly, budou mít dost příležitostí
vylepšit pekingské renomé. V přípravě na nadcházející světové či evropské šampionáty, potažmo
i na vzdálenou olympijskou kvalifikaci, se ale budou nadále muset potýkat ještě s jednou překážkou, o níž řeč doposud nebyla – s chybějícím kvalitním domácím velodromem. Chátrající betonové
dráhy v Brně, Praze, Plzni, Prostějově i Lounech
a krátký dřevěný ovál v pidihale v pražském Motole
prostě supermoderní zahraniční velodromy nahradit nemohou.
Proč špičková, kvalitním dřevem pokrytá dráha
mající požadované parametry a vybavení v Česku
stále chybí, tak to už je jiná, podstatně neradostnější kapitola naší, v minulosti i v době nedávno
minulé tolik úspěšné dráhové cyklistky. Nehledě
na doposud získané medaile, tak kvůli i přes škrty
v programu stále vysokému počtu disciplín, v nichž
se bojuje o olympijské vavříny (15), by si česká
cyklistika pořádnou dráhu konečně zasloužila. Ať
už v Praze, v Brně či na nějakém jiném místě. Aby
už čeští závodníci nemuseli závidět zahraničním
soupeřům, které musí sem tam žádat o poskytnutí
krátkodobého azylu kvůli alespoň nějaké přípravě na kvalitním už běžně používaném povrchu.
V tomto, pro dráhaře tak životně důležitém aspektu, se ale zásluhou dlouholetého svazového nicnedělání stále pohybujeme v oblasti sci-fi… |
SEDĚLA DOMA U TELEVIZE.
NA PROBÍHAJÍCÍ ZÁVOD KVALIFIKACE
O POSTUP DO FINÁLE SE DÍVALA V NOCI
A TEĎ V NEDĚLNÍM RÁNU ZNOVU
ZAPNULA TELEVIZNÍ PŘENOS. PRÁVĚ
UKONČILA POSLEDNÍ TELEFONICKÝ
HOVOR S ČÍNOU: „AŽ TO VŠECHNO
SKONČÍ, HNED MI NEVOLEJ. UŽÍVEJ
SI A AŽ SPADNE OPONA PŘEDSTAVENÍ,
TAK SE OZVI.“ S POCITEM KLIDU
SE USADILA DO KŘESLA. UŽ
Z HLASU SVÉHO SVĚŘENCE TĚSNĚ
PŘED ZÁVĚREČNÝMI PĚTADVACETI
RANAMI POZNALA, ŽE JE V POHODĚ.
ZA DESET MINUT BYLO ZAHÁJENO
V PEKINGU OLYMPIJSKÉ FINÁLE
VE SPORTOVNÍ STŘELBĚ V DISCIPLÍNĚ
TRAP. CELOU SOUTĚŽ POZORNĚ
SLEDOVALA, ROZECHVĚNÍ SE STŘÍDALO
S ÚLEVOU, KDYŽ JEJÍ TŘIATŘICETILETÝ,
TÉMĚŘ DVOUMETROVÝ SVĚŘENEC,
V KAŽDÉM VÝSTŘELU ZASÁHL LETÍCÍHO
„HOLUBA“, KTERÝ SE I V HUSTÉM
DEŠTI ZMĚNIL V RŮŽOVÝ OBLÁČEK.
OLYMPIJSKÝ VÍTĚZ VE STŘELBĚ TRAP
NEMINUL JEDINÝ TERČ, ZVEDL ZAŤATOU
PĚST NA OSLAVU VÍTĚZSTVÍ, DO KAPSY
SCHOVAL POSLEDNÍ NÁBOJ A LEŽÍC
V LOUŽI POLÍBIL SVOJI ZBRAŇ. JEŠTĚ
PŘED DEKOROVÁNÍM MEDAILISTŮ HO
ZASTAVIL MODERÁTOR ČESKÉ TELEVIZE,
ABY ZJISTIL JEHO DOJMY: „BYL TO
MŮJ DEN, NA KTERÝ JSEM SE DLOUHO
PŘIPRAVOVAL. DOKÁZAL JSEM
SE DOBŘE KONCENTROVAT A VYŠLO TO,“
ŘEKL NOVÝ OLYMPIJSKÝ VÍTĚZ A PŘÍMO
DO KAMERY VZKÁZAL: „MOC TI DĚKUJU,
EVO ŠAUEROVÁ!“ PŘÍMÝ TELEVIZNÍ
PŘENOS Z OLYMPIJSKÉ STŘELNICE
SKONČIL. MEDAILE A KVĚTINY BYLY
PŘEDÁNY TĚM NEJLEPŠÍM. V PLZNI,
NA GAUČI POLOŽENÝ, ZVONÍ MOBIL.
EVA SE PODÍVÁ NA DISPLEJ, VOLÁ
DAVID KOSTELECKÝ.
Text a foto: Ivana Roháčková
ke zlaté
O
Olympijský vítěz David Kostelecký říká, že Eva
Šauerová má lví podíl na jeho olympijské medaili. Jejich spolupráce v oblasti sportovní psychologie se vyplatila. Zeptali jsme se přímo
PhDr. Evy Šauerové na to, jak se spolu připravovali
na olympiádu.
Kdy začala vaše spolupráce s Davidem Kosteleckým?
„V roce 2004, ještě před olympiádou v Aténách,
mě oslovil Český střelecký svaz, zda bych nespolupracovala s Davidem Kosteleckým a pokusila se mu
pomoct dostat se z krize. V té době byla ještě šance odjet na Hry na divokou kartu, nevyšlo to, ale
ve spolupráci jsme pokračovali. Po jeho přestupu
do ASC DUKLA, nám bylo umožněno do přípravy vložit systém a řád. Dukla mě zaměstnala jako trenérku,
dostali jsme zázemí a podporu realizovat všechno,
co jsme potřebovali. Získali jsme finanční prostředky, možnost naplánovat soustředění v místech, kde
bylo třeba, a já jsem Davida mohla doprovázet, jak
na soustředění, tak na závody.
Můžete popsat vaši cestu za olympijským
zlatem?
„S Davidem jsme si dali čtyřletý cíl a stanovili pravidla. Základem celé spolupráce je důvěra v psychologa. Řekla jsem Davidovi: ,Při cestě za olympijskou
medailí se mohou vyskytnout různé překážky, můžeš
se i zhoršovat, ale věř mi, že nakonec to dokážeme
vyladit tak, že úspěchu se dočkáme. A překážky? Ty
budeme řešit.´ Prvním úkolem bylo stabilizovat výkonnost, získat sebedůvěru a jistotu. Druhým úkolem
bylo vybojovat ,kvótaplac´ na OH 2008. To se povedlo
na MS 2006 v Záhřebu, kdy sice David nebyl na stupních vítězů, ale jeho osmé místo ještě bralo. Samotný
,kvótaplac´, ale ještě nic neznamenal, neboť nebyl
na jméno, ale disciplínu. O to, že by to nebyl David
jsme strach neměli, neboť zatím není v Čechách lepšího trapera. Rozhodli jsme se pro mravenčí práci
s výsledným vrcholem v roce 2008. Začali jsme řešit
další detailní aspekty ke zlepšení jistoty, soustředění a situací, které by mohly nastat. Rozebrali
jsme statistiky a zjistili, že neexistuje na světě
střelec, který by celé čtyři roky měl medailovou výkonnost na vrcholné soutěži. David se začal lepšit
v roce 2005, v roce 2006 vytvořil na Světovém poháru světový rekord. Rok 2007 a 2008? Kdyby střílel
v roce 2007 dobře, rok 2008 by nevydržel. Proto, když
se v roce 2007 Davidovi moc nedařilo, my jsme věděli,
že jde pořád nahoru a že naše cesta je správná. David
se v té chvíli setkal i s lidmi, kteří se k němu otočili
zády, a tak mohl poznat i tyto stránky a psychicky
se srovnat s tím, že lidé jsou různí a ne všichni jsou
přátelé. Úkolem předolympijského roku bylo zjistit
časovou frekvenci mezi jednotlivými položkami, ale
i kolikrát je možnost přerušení. Kdo stojí vedle něj
a jak se chová. David měl třeba problém s jedním
Španělem, který si neustále utíral pažbu tak, že mu
přitom strkal svoji zbraň do zorného pole a rušil ho
při soustředění. Tak jsme se pokusili s ním a jeho
trenérem o tom mluvit, aby to nedělal. Nakonec ho
dostal i jako druhého do položek na olympiádě. Velmi
důležitý byl náš společný pobyt v dubnu na soustředění v Číně se závody Světového poháru na olympijské střelnici. Tady jsme zjistili, jak střelnice vypadá,
jaké má pozadí, kde je sever, západ, kdy a kde vychází a jak v průběhu dne svítí slunce, jaké je to při dešti, jak to bude vypadat na jednotlivých stanovištích.
Vše jsme si zakreslili a vyfotili. Takže i když jsem tam
při olympijských hrách nebyla a on mi řekl, že začíná
na B, věděla jsem, jak to tam vypadá.“
kdykoli. Pět dní David střílel bezchybně, což mu dodalo sebevědomí a byl rád, že podal výkony i na střelnici, kterou nesnáší. A hlavně, je velmi podobná té
čínské. Areál byl téměř opuštěný, a tak jsme modelovali všechny možné situace, které by mohly v Číně
nastat a jak je budeme řešit. David tak získal, dá
se říct, ten poslední náboj, který potřeboval na OH.
Začal si věřit a odjížděl do Číny spokojený, s pocitem, že ať do dopadne jakkoli, on v přípravě chybu
neudělal. Na OH dodržoval režim vyzkoušený na ME.
V tréninku střílel 25. Problém nastal při oficiálním
tréninku, kdy jinak nastavili terče, zvýšili jejich rychlost. Naštěstí i na tuto situaci byl David připravený
a brzy se přizpůsobil, aniž by to zapůsobilo na jeho
psychiku, na naladění. V první položce měl sice jen
23 zásahů, ale zjistil, že to není v nastavení rychlosti
letu holubů, ale jen v něm, a že ty nástroje k ovlivnění své výkonnosti má v sobě, musí je jen nechat
pracovat a přizpůsobit se situaci. David pochopil,
že ať jsou jakékoli podmínky, ať prší čí pálí sluníčko,
sněží či fouká vítr, když bude mít ujasněno v tom, co
se učil, že to udělá správně. Od Davida jsem za odměnu dostala kytici osmi růží, kterou dostal na stupních
vítězů spolu s olympijskou medailí.“
Letos měla sportovní střelba i mistrovství
Evropy, jak vám zapadlo do přípravy?
„Velmi dobře. V olympijském roce jsme plánovali dva vrcholy, mistrovství Evropy a olympijské hry.
Evropa se konala přesně na den měsíc před Pekingem
9. a 10. července a 9. a 10. srpna byl olympijský závod. ME jsme proto použili jako model pro OH. David
si tu měl ověřit celou přípravu, získat jistotu. V soutěži skončil druhý, závod se mu povedl a byl spokojený. Protože po příjezdu do Čech nás obklopila předolympijská atmosféra, konečné nominace, fasování,
dohady o úspěšnosti, rozhodli jsme se, že odjedeme
do Bělehradu na soustředění a tam jsme zůstali
až do posledních dvou dnů před Davidovým odjezdem
na OH. Proč jsme zvolili Bělehrad? To proto, že tam
tu střelnici neměl rád a nikdy tam dobře nestřílel
a z taktické stránky jsme se chtěli přesvědčit o připravenosti, aby David věděl co umí. Bylo to riziko.
V Bělehradu jsou ale nádherné podmínky a po celou
dobu bylo i pěkné počasí . Na střelnici jsme byli skoro
sami, všichni se už připravovali v domácích podmínkách. Na střelnici i na položky jsme mohli podle naší
potřeby a do nedalekého hotelu na jídlo či odpočinek
Přihlásili se o psychologickou pomoc, teď
po olympiádě, další sportovci?
„Nyní se začalo na mne obracet více sportovců.
Přemýšlela jsem o tom, že si jich nechám maximálně
pět. Raději budu dávat kvalitu než kvantitu a ostatním budu poskytovat rady jednorázové, krátkodobé.
Nejvíc se budu věnovat Davidovi. Další roky bychom
chtěli, aby se stabilně pohyboval mezi světovou špičkou, to je mezi prvními šesti. V roce 2009 je MS, ME
a tři kola Světového poháru.“
Plánujete, že byste své znalosti psychologické
přípravy sportovců na vrcholné soutěže předávala dalším odborníkům?
„O sportovní psychologii jsem několikrát přednášela již dříve, než jsem začala spolupráci s Davidem.
Pak jsem se rozhodla, že je nebudu takhle předávat,
že si je nechám pro někoho, kdo je ukáže ve výsledcích a bude je realizovat, a že to musí být člověk,
který je nebude publikovat či přenášet dál. David
byl ten nejlepší typ a jsem ráda, že je to on. Doufám,
že s ním budu spolupracovat ještě několik dalších
olympiád.“ |
Eva Šauerová
dukla sport
trenérka – psycholožka
Psychologií
dukla sport
trenérka – psycholožka 11
10 trenérka – psycholožka
se ptá
Davida Kosteleckého
Tady mi nahráváš na otázku, kdy je asi optimální
věk sportovního střelce a do kolika let se může
udržet na vrcholné sportovní úrovni?
„Osobně si myslím, že optimální věk začíná tak kolem 26 let a pak střelci dozrávají. Pro velké medaile si
mohou jezdit i po čtyřicítce. V Pekingu byl dokonce
Američan a myslím, že mu bylo 49 let. Takže střelci
jsou na tom líp než třeba atleti – sprinteři, gymnasté,
či sportovci a vyznavači mnoha dalších odvětví, kde
přece jen věk omezuje sportovní výkon.“
Když tak mluvíme o těch dříve narozených, tak
se přiznej, jaké jsi měl v mládí sportovní vzory?
„To musím začít tenisem. Na kurtech to byl jednoznačně Švéd Edberg. A pokud jde o brokovou střelbu,
tak samozřejmě Petr Hrdlička, který v trapu vystřílel
zlato již před 16 lety v Barceloně.“
učedníci a mistři
Pozlacené
broky
PEKINGSKÝ NEDĚLNÍ DÉŠŤ SKRÁPĚL NAŠI BROKAŘSKOU RADOST. NA ZEMI
LEŽEL STŘELEC DUKLY PRAHA DAVID KOSTELECKÝ, TVÁŘE SI ZAKRÝVAL
DLANĚMI A PŘES PRSA MĚL SVOJI BROKOVNICI SE KTEROU PŘED CHVÍLÍ
VYSTŘÍLEL OLYMPIJSKÉ ZLATO. DRUHÝ DEN HER XXIX. OLYMPIÁDY A DRUHÉ
ZLATO PRO ČESKOU REPUBLIKU! TŘIATŘICETILETÝ KRÁLOVÉHRADECKÝ
STŘELEC, HRSTKA ČECHŮ NA STŘELNICI A MILIONY U TELEVIZNÍCH
OBRAZOVEK PROŽÍVALI NESKONALOU RADOST.
V RODINĚ STŘELCŮ PROPUKLO NADŠENÍ I U NÁS DOMA.
MEZI JÁSAJÍCÍMI BYL TAKÉ KRÁLOVEHRADECKÝ RODÁK, DEVATENÁCTILETÝ
MICHAL HOJNÝ, KTERÝ V LISTOPADU LETOŠNÍHO ROKU POSÍLIL BROKAŘSKOU
PARTU DUKLY. PRÁVĚ JEMU JSME DALI PŘÍLEŽITOST POHOVOŘIT SI
V RUBRICE „UČEDNÍCI A MISTŘI“ S NOVÝM OLYMPIJSKÝM VÍTĚZEM DAVIDEM
KOSTELECKÝM.
Začněme od tvých sportovních začátků. V kolika
letech jsi začínal se střílením a s jakou brokovnicí to bylo?
„Nejdříve ses ptal na sportování, tak první byla tenisová raketa a ne flinta. Hrál jsem však jen na okresní úrovni v Brně. Ke sportovnímu střílení jsem se dostal v 14letech a moje první flinta byla ZH z Brna.“
Většina střelců je spjatá s myslivostí. Ale o tobě
vím, že téhle vášni ses vyhnul…
„To máš pravdu. Táta myslivosti nepodlehl.
Myslivecké geny se chystal vnukům předat děda. Můj
starší brácha je myslivec. Děda však zemřel když mi
bylo šest let a mysliveckou vášeň si odnesl s sebou
do hrobu.“
Ale rád hovoříš ještě o jednom vzoru…
„Na Milana Bednaříka bych samozřejmě nezapomněl. I když byl o hodně starší než já a znali jsme
se jen chvíli, tak musím říct, že to byl hrozně fajn
chlap. Škoda té havárie na motorce, dnes bych s ním
moc rád střílel a kdyby to bylo v jednom družstvu,
tak to by bylo skvělé. Bohužel… Dodnes je Milan
považovaný za jednoho z nejlepších střelců v trapu
A teď zpátky ke střílení. Olympiáda v Atlantě
byla tvojí premiérou. Jak ses v jednadvaceti letech připravoval na takovou událost ?
„Pro mne byl šok už to, že jsem se nominoval. Dřel
jsem jako nikdy. Dobře jsem věděl, že ustát atmosféru největší střelecké soutěže nebude žádná sranda.
Byl jsem střelecký zajíc a kolem mne na střelnici byla
samá esa našeho sportu. Nakonec jsem to zvládl
i když na medaili to ještě nebylo. V našem sportu hraje velkou roli zkušenost a ta roste s věkem.“
Teď se krátce podívejme na tvoje úspěchy před
Pekingem. Na které vzpomínáš nejraději?
„O juniorských medailích a světovém rekordu
jsem už hovořil. Seniorské úspěchy začaly nominací na olympijské hry do Atlanty. Tam jsem byl v trapu jedním z nejmladších závodníků. Pak přišly Hry
v Austrálii. Na olympiádě v Sydney v roce 2000 jsem
šel do finále jako třetí, ale nakonec z toho bylo šesté místo. Na to jsem však před finále v Pekingu vůbec nemyslel. Dva roky po olympiádě v Sydney jsem
si všechno vynahradil v italském Lonatu – stal jsem
se mistrem Evropy.
Já věřím na osud, na svého Pánaboha. Tam nahoře
je to všechno určené. Snad proto jsem nebyl na olympiádě v Aténách. Na Hry jsem nejel i když jsem měl
dostat divokou kartu. Ale bylo to k něčemu dobré. Už
před olympiádou jsme najali psycholožku doktorku
Evu Šauerovou a s ní jsme to dotáhli až k pekingské
zlaté.
Hrozně moc mi pomohlo, že mne v roce 2004 přijala Dukla. To byl můj šťastný okamžik, tak jako důvěra pana ředitele Priščáka. Ten mi strašně pomohl
a věřil mi i po nevydařeném roce ve kterém jsem nejel
do Atén.“
Všechno jsi zúročil už za dva roky…
„To máš pravdu. Skvěle mi vyšlo finále Světového
poháru ve španělské Granadě. Tam se mi právě ve finále vydařil absolutní nástřel 125 ze 125 ran a to
jako šestému střelci všech dob – vyrovnaný světový
rekord, který nelze překonat.“
Ty jsi první velké medaile získal již v juniorské
kategorii?
„Začalo to v Brně, tam jsem v polovině devadesátých let vybojoval první evropskou medaili. Byl to
bronz z juniorského mistrovství Evropy. Ještě víc
se mi dařilo na Kypru v roce 1995. Vyhrál jsem juniorské mistrovství světa a ještě k tomu ve světovém
rekordu 122 body ze 125 možných.“
Přechod z kategorie juniorů mezi seniory je
významným krokem ve všech sportovních
odvětvích, ale s tím je většinou spojený i další
životní krok – co dál se školním vzděláním. Jak
jsi zvládal učení a kam ses chystal po střední
škole?
„Nejdřív jsem studoval na střední a to obchodní
akademii. Potom jsem ještě na jazykovce zvládal angličtinu. Horší to už bylo na vysoké škole ve Vyškově.
Nedostal jsem individuální plán, a tak jsem toho raději nechal.“
všech dob. Dokonce si ho přijeli natáčet Korejci nebo
Japonci a byl uznávaným vzorem i v mnoha dalších
zemích. Nejvíc Milana milovali Italové. Tam se stále
střílí memoriál Milana Bednaříka.“
Abychom ještě nezapomněli na dvě lesklé medaile z letošního červencového mistrovství Evropy
z kyperské Nikósie.
„Už tam bylo znát, že forma pomalu graduje. V individuální soutěži jsem získal stříbro, tak jako v soutěži družstev.“
DAVID KOSTELECKÝ
Narozen:
12. 5. 1975 v Brně
Disciplína:
Olympijský trap od 15 let
Největší úspěchy:
kategorie juniorů – 3. ME v Brně – 1. MS
Nikósia 1995, světový rekord 122 bodů.
kategorie seniorů – 6. OH Sydney 2000
– 1. ME Lonato (Itálie) 2002 – 1. SP
Granada 2006 (absolutní SR 125 bodů)
– 2. v absolutním pořadí i v kategorii
družstev ME Nikósia 2008 – 1. OH 2008
Peking
(Podrobný výčet najdete na 2. str. obálky)
Teď ještě na skok do Pekingu. Přichystal jsi v přípravě nějaké změny?
„Rozhodně ne. Dodržovali jsme zajetý rituál. Že vrcholná forma není daleko jsem vytušil po tréninku,
ve kterém jsem ze 150 tréninkových ran jen třikrát
chyboval. Ale sebevědomí mi moc nestouplo. Dobře
jsem věděl, že v trapu se může všechno naráz změnit.
Už při oficiálním tréninku v Pekingu bylo všechno
jinak. Organizátoři změnili schéma, terče létaly dál
a všechno bylo najednou jinak. Z pětašedesáti ran
jsem udělal šest chyb.
Nakonec mi tento trénink pomohl a v první den závodu jsem nastřílel sedmdesáttři bodů. To mi dodalo
klid. Docela mi vyhovovalo, že první den bylo dusno,
vedro a druhý den pršelo. Také jsme si po každé položce telefonovali s doktorkou Šauerovou. Ta dobře
ví, co se honí sportovci v hlavě. Poslední rady jsem
dostal asi 10 minut před finále a neptej se, co jsme
si povídali.
A jak to dopadlo, že jsem v konci střílel bez chybiček, o tom se toho po mém zlatu už strašně moc napovídalo a mnohokrát napsalo. Ani jsem netušil jaký
rozruch ta pekingská medaile nadělá.“
MICHAL HOJNÝ
21. 2. 1989
v Hradci Králové
Disciplína:
Olympijský trap,
začínal ve 14 letech
Geny:
Otec získal při OH 1980
v Moskvě 4. místo
Největší úspěchy: Vítěz Českého poháru
v kategorii juniorů,
3. místo s družstvem ČR
při ME v Mariboru 2006
Narozen:
Ale už jsme na prahu příprav na nový střelecký
rok. Nechystáš se jako Kateřina Emmons udělat
si pauzu, psychicky si odpočinout?
„Kdepak, na to nemám čas, vždyť rok 2009 je rokem dvou velkých mistrovství. Evropský šampionát
je v Mariboru a mistrovství světa v Osjeku. Tam bych
rád splatil Dukle dluh a přivezl medaile. Opravdu nebýt Dukly a pana ředitele Priščáka, tak by moje cesta
ke zlatu v Pekingu byla asi mnohem složitější. Navíc
už mám tituly olympijského vítěze i mistra Evropy,
ale zlato ze světového šampionátu jsem vystřílel zatím jen v kategorii juniorů.
Tak ti budeme všichni držet palce, ať zase uděláš radost českému střeleckému sportu, Dukle
i sobě.|
Text: František Macák
Foto: Ivana Roháčková a archiv ASC DUKLA
učedníci a mistři
dukla sport
Michal Hojný
dukla sport
učedníci a mistři 13
12 učedníci a mistři
dukla sport
dukláci v pekingu
NAPSAT KNÍŽKU O OLYMPIJSKÝCH
HRÁCH TAK, ABY PŘINESLA NEJEN
POTŘEBNÉ INFORMACE ALE I NĚJAKÉ
NAVÍC, ZAUJALA GRAFICKY,
FOTOGRAFIEMI, A ABY BYLA JEŠTĚ
TROCHU JINÁ NEŽ KNÍŽKY K TOMUTO
SVÁTKU SPORTU PUBLIKOVANÉ. TO
BYL NESKROMNÝ ZÁMĚR KOLEKTIVU
AUTORŮ TÉTO PUBLIKACE.
Publikace o sportovním zápolení na olympijských
kolbištích a pobytu armádních sportovců
na OH 2008 v Pekingu
K zajímavosti přispěla i pomoc některých armádních sportovců a trenérů, kteří dali k dispozici své fotografie z výletů po Pekingu a historických památkách, které v posledních dnech svého
pobytu mohli navštívit. Jmenujme za všechny
Ondru Štěpánka, Sváťu Buchtu, Václava Chalupu,
Báru Špotákovou, Davida Kosteleckého, Honzu
Kopače a Tomáše Dvořáka. Když k těmto exkluzivním snímkům přidáme profesionální fotografie Edy
Erbena, fotografie našich sportovců před odletem
a po příletu od Ivy Roháčkové, fotografie Jana
Hrdiny, Petra Křížka a Jaroslava Priščáka ze sportovišť a samotného dění v Pekingu a připojíme
texty zkušeně píšících odborníků jako jsou Jan
Hrdina, Iva Roháčková, Karel Felt, Jirka Jakoubek,
Václav Cibula, Franta Macák, Štěpán Škorpil a Josef
Dovalil, výsledkem je dle mého soudu povedené
dílko, které si určitě najde své oprávněné místečko v knihovně u každého sportovního fandy, a nejenom fandy dukláckého. Musím také poděkovat
Text: Jaroslav Priščák
Olympijská
kniha
AVISu, teď PIC MO za vynikající práci jejich zaměstnanců redaktorce Ireně Grebíkové a grafičce
Jaroslavě Lažanové.
Upoutávku na knížku „Dukláci v Pekingu“ bych
chtěl ještě zvýraznit závěrečným slovem z této
knihy, slovem náměstka Jaroslava Kopřivy.
Slovo závěrem
Slyším-li slovo olympiáda, vždy si vzpomenu
na heslo francouzského pedagoga a historika
Pierra de Coubertina: „Není důležité zvítězit, ale
dukla sport
olympijská kniha 15
14 olympijská kniha
zúčastnit se“. Baron Coubertin navázal na starořecký ideál harmonického rozvoje těla a ducha,
propagoval celosvětový sport, při němž by se setkávali a sbližovali sportovci celého světa a utkávali se v „rytířských kláních“, dnes bychom řekli
soubojích v duchu fair play.
Od doby zakladatele novodobých olympijských
her se však mnohé změnilo. Některé olympijské
hry se nekonaly vůbec, protože je přehlušily celosvětové konflikty – nejen dvě světové války,
ale i válka studená, tři olympiády byly ochuzeny o účast mnoha sportovců, jimž start na nich
nepovolili jejich političtí vůdcové. V dnešní době
mají opět svobodnou volbu a nic jim nebrání
Coubertinovu myšlenku naplňovat, i když v časem
poopravené podobě. Sportovci jsou dnes již v drtivé většině profesionálové, kteří sportu – svému
zaměstnání, obětují doslova všechno. Proto je
přirozené, že jejich touhou je nejen se zúčastnit,
ale i zvítězit. Vítězové jsou velebeni, oslavováni, stávají se idoly. Jejich medaile jsou zároveň
klíčem ke dveřím s vizitkami „reklamní průmysl“, „společenská elita“, „vlivná osobnost“. A je
to koneckonců přirozené. V tom malém kousku
ušlechtiléhoo kovu jsou skryty roky dřiny
dřiny, potu
potu,
bolesti, slz a úsilí a zároveň neuvěřitelné množství euforie, radosti, nadšení a patriotismu milionů lidí, kteří fandí své zemi, těm „svým“ sportovcům. Jejich vítězství jsou i našimi vítězstvími,
v tu chvíli máme medaili my všichni, my všichni
jsme vítězi. Škoda jen, že někdy zapomínáme
v pravou chvíli podpořit také ty, jimž se právě nedaří podle jejich i našich představ.
V Pekingu jsem zažíval obojí, jak ohromné nadšení, tak zklamání. Nikdy nezapomenu na vypjatou
atmosféru při posledním hodu Barbory Špotákové,
kdy nás radost a pýcha zaplavovaly v nekonečných vlnách. Stejně tak ale nezapomenu na smutek ve chvílích, kdy naši reprezentanti nedokázali
z různých důvodů, třeba jen kvůli obrovské sportovní smůle, dotáhnout velmi dobře rozjetý závod
do úspěšného konce. Rád bych ocenil také řadu
mladých sportovců, kteří rozhodně nezklamali,
naopak mnohdy dosáhli svých osobních rekordů.
Jsem přesvědčen, že to pro ně byla obrovská zkušenost a pro nás všechny příslib do budoucna, protože v nich vidím nové naděje, díky nimž budeme
znovu a znovu zažívat ony úžasné pocity, které
s sebou radost z vítězství přináší.
Zapomenout
Zapomennout nelze ani nna atmosféru, která nás
po celou dobu pobytu v Pekingu provázela. Čína
se pečlivě připravila a snažila se vytvořit i díky tisícům dobrovolníků po všech stránkách slavnostní
a důstojné prostředí pro tento velkolepý sportovní
svátek.
Velmi si vážím toho, že jsem se mohl tentokrát
na vlastní oči přesvědčit, že setkávání mladých
sportovců z celého světa je nejenom skvělou příležitostí pořadatelského státu představit lidem
celé planety svou zemi, ale také výjimečnou možností pro všechny zúčastněné se navzájem lépe
poznat, vyměnit si zkušenosti a zjistit, že nám jde
o totéž – v klidu se přátelsky setkávat a předávat
radost všem, kdo takové štěstí nemají. Úžasnou,
nenapodobitelnou atmosféru olympijských her
vytvářejí především sportovci spolu s diváky a bylo
by pěkné, kdyby něco z ní v Číně zůstalo natrvalo. Na světě neexistuje pravděpodobně nic, co by
v průběhu několika dnů spojovalo takové množství
lidí na celém světě, jako je sledování sportovních
olympijských bojů.
Už jen proto by myšlenka olympismu měla být
věčná, nikdy a nikým by neměla být potlačena, či
dokonce zneužita. |
kalendář Dukla 2009 17
dukla sport
dukla sport
16 kalendář Dukla 2009
O sportu
V OBJEKTIVU
mistra Saudka
JAN SAUDEK, SVĚTOVĚ NEJPROSLULEJŠÍ ČESKÝ FOTOGRAF SOUČASNOSTI, ZVĚČNIL
ARMÁDNÍ REPREZENTANTY, MEDAILISTY OLYMPIJSKÝCH HER A MISTROVSTVÍ SVĚTA
DO JEJICH KALENDÁŘE DUKLA 2009. FOTOGRAFIE JANA SAUDKA ZNÁ MNOHO LIDÍ.
NEJČASTĚJŠÍM PŘEDMĚTEM JEHO KOLOROVANÝCH ATELIÉROVÝCH FOTOGRAFIÍ JE
KORPULENTNÍ ŽENA, ŽENSKÉ TĚLO A MOTIVY VZTAHU ŽENY A MUŽE. V POČÁTCÍCH
SE ZABÝVAL TAKÉ TÉMATIKOU DĚTSTVÍ A VZTAHU MEZI DOSPĚLÝMI A DĚTMI. SÁM
ŘÍKÁ, ŽE BÝVÁ NAZÝVÁN FOTOGRAFEM TLUSTÝCH ŽEN. NEZNÁ-LI NĚKDO JEHO
SNÍMKY, ZA KTERÉ V ZAHRANIČÍ ZÍSKAL ŘADU OCENĚNÍ, MIMO JINÉ SE STAL
I RYTÍŘEM ČESTNÉ LEGIE, ZNÁ JEHO SAMOTNÉHO, ČASTO Z BULVÁRNÍCH
ČASOPISŮ A NOVIN.
V
Více jak rok jsme nosili v hlavě nápad oslovit světově proslulou, výraznou a svéráznou osobnost,
fotografa a malíře s typicky nezaměnitelným rukopisem, Jana Saudka. Na jaře tohoto roku jsme
se na něj obrátili s nabídkou. Po pár měsících, kdy
jsme se zkontaktovali i s jeho přítelkyní Pavlou
Hodkovou, Jan Saudek souhlasil slovy: „Fotit
olympioniky se neodmítá, to je největší čest, jakou
můžu mít.“ Využili jsme samozřejmě příležitosti
osobního setkání s autorem fotografií kalendáře
Dukla 2009, Janem Saudkem, a požádali ho o rozhovor do našeho časopisu.
O kalendáři
Jak jste přijal nabídku fotit armádní sportovce?
„Věděl jsem, že je to velká výzva. Už přesně nevím, jak zněla ta první zpráva – focení pro armádní
vrcholový sport a jména byla až později. Dostal jsem
nabídku a dva měsíce se pak nic nedělo, ne že bych
čekal finanční nabídku to opravdu ne, ale zatím jsem
takovou práci nikdy nevzal. Pak Pavla (přítelkyně
Jana Saudka) dostala konkrétní informace. Probíral
jsem to s jedním kolegou fotografem, když jsem mu
pověděl, že můžu fotit sportovní reprezentanty, řekl mi: ,To je největší čest, jakou můžeš mít. To myslím úplně vážně, to je velká
věc.‘ Loni jsem fotil herce z Národního divadla a letos sportovce z nejlepšího armádního klubu a vlastně všichni byli olympionici,
v době práce na kalendáři i čerství olympijští vítězové. K uniformě mám velkou
úctu, proto jsem si přál, aby Roman byl
v uniformě, když pak přišel v té parádní
uniformě od vás plukovník Priščák, neváhal jsem a požádal ho, zda ho mohu též
vyfotit. Vojáci jsou a budou, ne že bychom si padli
do náruče, ale tihle byli výborní. Bohužel, svoji vojnu
před padesáti lety si vybavuji jako něco nepříjemného. Nedospělého, devatenáctiletého mě zavřeli
do kasáren. Pamatuji se na cvičení, kdy jsme v hrozné
zimě tři dny museli být v autech a trpěli jsme. To bylo
v roce 1955 a venku bylo –30 stupňů. Byla to zkouška
charakteru, někteří kluci s brekem lezli důstojníkům
do maringotky. Ale zpět ke kalendáři. Celkově byli
úžasní všichni sportovci, pracovalo se mi s nimi lépe
než loni s herci Národního divadla. Snažil jsem se odvést dobrou práci
a rozhodně jsem to
neodflinkl, i když to
šlo poměrně rychle.
Mám z té práce radost
a kéž se to líbí, já totiž
strašně špatně snáším
porážku. Když ne, prosím, nenadávejte. Když
potlesk, tak ne na mé
tváře.“
Narodil jste se 13. května 1935 v Praze, jako jeden z dvojčat, byl jste ten první nebo druhý?
„Já jsem se samozřejmě narodil druhý, prý asi
o 5 minut, ale není vyloučené, že to zamíchali a já
jsem úplně někdo jiný. Ale to se moc nestává. Porod
proběhl dobře, akorát se tenkrát nevědělo, že to budou dvojčata. Matka byla venkovská žena a tento
porod byl jejím druhým, před námi měla už jednoho
nemanželského syna, před 10 lety. Brácha Karel byl
ve všem vždycky lepší i jako sportovec. Jezdil háčka
na kanoi. Kolikrát já už jsem brečel a lehal si na loď.
Škoda, že se to takhle změnilo, v našem klubu vodních sportů dlouho čekali s naší lodí, co jsme na ní
vyhrávali, že si ještě jednou přijdeme spolu zapádlovat. K tomu nikdy nedošlo a už ani nedojde.“
Je vám 74 let, ale vypadáte na pětapadesát?
„Lidé to říkají, že vypadám mladší, ale taky menší,
než v televizi. Mezi námi, ono padesát nebo sedmdesát je úplně jedno. Je to zkrátka za zenitem.“
Říkal jste, že denně sportujete.
„Ještě asi před 10 lety jsem chodil běhat při
30 stupních a chtěl jsem vědět, zda to vydržím. Teď
běhávám 3-4 km, protože cvičím venku, tak když je
chladno, nejdříve běhám, pak zvedám činku, dělám
kliky (dnes jsem jich udělal podle svého věku 74), přitahuji se na hrazdě, občas dám nějakou tu vzklopku,
toče. Pokouším se o stoj na rukou, protože se připravuji na nový pořad v televizi a rád bych ho tam předvedl. To je jen otázka cviku ne síly. Někdy taky s bývalými mistry republiky ve vzpírání ležíme na lavici
a děláme benčpresy.“
Kanoistika byla váš první sport?
„Sportovat jsem začal, když skončila válka. Chodil
jsem do Sokola. Tam mě to bavilo, třeba šplhat.
Jednou, když jsem jak veverka vylezl až nahoru, tak
se tyč vyhákla. Naštěstí jsem se chytil té vedlejší,
jinak bych spadl na parkety. Ačkoli jsem měl zřejmě
nadání ke gymnastice, zkrátka tam nebyl nikdo,
kdo by si mě vzal do parády, a tak jsem začal vážně
s gymnastikou až po vojně. S bratrem jsme nejvíc
chodili do Klubu vodních sportů. Prvním našim trenérem byl Jiří Pecka, stříbrný medailista z olympijských her 1948 v Londýně. Gymnastiku jsem krátce
trénoval s Aloisem Hudcem, olympijským vítězem
z Berlína 1936, ale ten mi tenkrát řekl, že kanoistika
by se měla zakázat, pro jednostranné zatížení. To mě
jako šestnáctiletého kluka urazilo, a tak jsem toho
nechal. Taky jsem trénoval s Ferdinandem Danišem
úspěšným olympionikem v gymnastice, do doby než
se zranil. Měl úžasnou postavu, vypracovanou, něco
jako teď kulturisté.“
Jaké gymnastické nářadí jste měl nejraději?
„Ze cvičení jsem měl nejradši bradla, tam jsem
válel. Na hrazdě jsem běžně dělal veletoče, ale
nějakou zvláštní technikou, a tak jsem neměl moc
dobré výsledky. V té době tehdy všichni vzpírali, tak
jsem se dal taky na vzpírání. Dělali se hlavně nadhozy. Zvedl jsem 105 kg a vážil pod šedesát. Dneska je
to k smíchu, protože to zvedají dorostenci, ale tenkrát to byl docela slušný výkon.“
Měl jste nějaké sportovní zranění?
„Jednou jsem švihnul nohou vzhůru tak, že jsem
do něčeho nahoře kopnul a zlomil jsem si malíček. To
je moje jediné zranění ve sportu.“
Proč jste se nedostal do ATK na vojnu.
„Tenkrát se na vojnu do ATK dostali o rok starší dva
naši kamarádi a dodnes si pamatuji na ta trička s nápisem a trenky se žlutým lampasem. Nás nevzali buď
proto, že naše výkonnost nebyla dobrá, neboť dříve
se dbalo na třídní původ a náš otec byl bankovní ředitel. Ale to jsou možná jen takové výmluvy, kdyby.
Když jsme se vrátili z vojny, tak samozřejmě dva roky
bez jezdění na kánoi bylo znát.“
O fotografování
Kdy jste začal fotografovat a jak jste se k tomu
dostal?
„Já jsem vyučený fotograf. Na začátku padesátých
let trval učební obor dva roky.“
Jaký byl váš první fotoaparát?
„První fotoaparát byla taková bednička za dolar
Baby Brownie Kodak. Nebyl jako dnešní fotoaparáty, žádné zaostřování, prostě jsem tam vložil film,
zmáčkl to a fotka byla na světě, tak jsem to dělal
do roku 1963. Později jsem ho vydražil ve Francii, už
se stejně do něho filmy nevyrábí a tak alespoň byly
peníze na charitu. První „opravdový“ fotoaparát
jsem dostal od mé ženy – Flexaret 6×6 a pracuji s ním
dodnes. Vaše sportovce jsem ale fotil digitálním
přístrojem Canon EOS 5D. Přece roztomilému panu
Kosteleckému nemůžu říct, přijeďte znovu, já jsem
to blbě vyvolal. Digitální technikou jsem začal fotit
před dvěma roky.
Nechápu, jak jsem se mohl tak dlouho štvát se starobylým způsobem negativ-pozitiv, byla to ztráta
času.“
Do kalendáře jste fotil sportovce před typickou
„zdí“ charakteristickou pro vaši tvorbu. Kdy jste
jí objevil?
„To jsem v roce 1972 dostal starý byt, v něm jsem
prožil 7 let. Na zdi byly skvrny, praskliny, plíseň a jedno okno do světlíku. Když jsem před ním začal fotit,
tak jsem ještě přimaloval pruhy na roletu. Tohle místo
ještě je, ale já jsem se ho už musel zhostit. Přesnou
repliku jsem si pak nechal udělat v bytě u mé přítelkyně, malbu, okno, podlahu, ale s přítelkyní jsem
se rozešel. V současné době mám „zeď“ na čtyřech
místech. Tady je jedna (místo, kde v současné době
Saudek bydlí), ale ještě není moc dobře udělaná.
Druhou mám v paneláku, další na venkově a poslední
v atelieru, tam je nejlepší.“
Neměl jste někdy problém, že fotíte odvážné fotografie? Trochu se obávali i naši sportovci jestli
se nebudou muset svléknout?
„Já nikoho nenutím, aby se svlékal. To se nesmí. Je
to v podstatě násilí. Za poslední rok jsem fotografoval
112 lidí plně oblečených. Nahota je závratně krásná,
ale při jejím spatření nejsme schopni se soustředit
na nic jiného. Je tedy správně, že jsme většinu času
oděni. Fotografuji všechno. Krajiny, květiny, pusté
ulice, zvířata. Nazí lidé představují asi tři procenta
mého díla, ale kupodivu jsou nejvíce vyžadovaní.“
Fotíte hlavně ženy, ale i sebe. Proč?
„Chlapi jsou stydlivější než ženy. Svléknout
sám sebe mi nečiní nejmenší problémy. Na druhé straně přiznávám, že pokud jsem byl mlád
a měl vypracovanou figuru, při focení aktů jsem
se styděl. Když ty fotky, které jsem tenkrát nenáviděl, vidím dnes, tak se mi líbí. Teď jsem zestárl, vypadám pod psa, ale přestávám se stydět.
Za deset let budu nadšený z fotek, které se udělají
nyní, protože zase budu vypadat mnohem hůř.“
Existuje něco, co byste nikdy nefotografoval?
„Nikdy bych nefotografoval ve válce, lidi umírající
nebo mrtvé, všechny ty výjevy, o kterých nechceme
slyšet.“
Poslední dobou vystavujete i své obrazy. Co vás
inspiruje k malování?
„Malovat opravdu neumím, a proto maluji jen své
fotografie. Na fotky někoho jiného bych si netroufl,
protože bych to považoval za krádež.“
Jak takový obraz vzniká?
„Fotku si promítnu na překližku, omaluji její kontury a pak se snažím namalovat její věrnou kopii.
Je to velmi neumělé, ale já mám své obrazy rád.
Některý obraz mám hotový za hodinu, jiný za osm.“
Co plánujete do dalších let?
„Nekonečné blaženství. Pořád samozřejmě sním
o úspěchu. Spousta starých lidí se vzdala myšlenky, že by se ještě mohli proslavit. Vím, že to je hodně pošetilé, ale zároveň to je silný motor, že pořád
ještě sním o tom, že bych se mohl stát v této zemi
populárním.“
Vždyť jste známý a populární po celém světě.
„To je fajn, pak ale jdu ven nakupovat, potkám dvě
báby, které mi za zády řeknou, že právě prošel ten sprostý fotograf. Chtěl bych se proslavit i doma, proto jsem si
ke jménu napsal Jan Saudek, fotograf český.“ |
Text: Ivana Roháčková
Foto: Ivana Roháčková a Josef Louda
PROČ JE
dukla sport
parašutismus
T
ASO DUKLA
parašutismu
úspěšný
Tuto otázku mi položil ředitel ASC DUKLA Jaroslav
Priščák na poradě Dukly a já chtěl hned odpovědět. Přece proto, že Prostějov je odjakživa líhní
českých parašutistických es, vždy tomu tak bylo.
Než jsem stačil promluvit, tak mě zastavil a řekl:
„Neodpovídej teď, napiš o tom do DuklaSportu“.
Na tuto otázku není jednoduchá a jednoznačná
odpověď. Vycházím ve své úvaze z nezpochybnitelného faktu, že parašutisté Dukly jsou prakticky po celou dobu existence armádního sportovního oddílu úspěšní v mezinárodním měřítku.
Úspěchem zjednodušeně označuji medailová umístění jednotlivců a družstva armádní a státní reprezentace na významných mezinárodních soutěžích,
zejména mistrovstvích světa, Evropy a vrcholných
armádních soutěžích CISM. Doma měli prostějovští
parašutisté konkurenci jen po dobu, kdy existovaly
v aeroklubech a návazně pak ve státní reprezentaci srovnatelné podmínky v přípravě, to znamená
někdy do poloviny osmdesátých let. Rozhoduji se,
že se zkusím zeptat těch nejpovolanějších, kteří
dukla sport
parašutismus 19
18 parašutismus
existence oddílu bylo nepochybně nejednou motivem k dosažení nejvyšších cílů. Za zásadní je možno považovat i to, že existoval kontakt se světem
– bez něj by docházelo ke stagnaci a zaostávání.
… a ASO Dukla dnes
Současný tým parašutistů Dukly dokáže opět přes
výrazné individuality pracovat kolektivně a stejně
tak hodně záleží na kvalitním zabezpečení tréninkového procesu a organizaci logistického zabezpečení. O tyto činnosti se dnes stará tým složený
ze dvou trenérů, dvou techniků, správce objektů
a tajemníka. Role vedoucího staršího trenéra přechází spíše od trenérské činnosti k činnosti špičkového manažera.
Otázkou zůstává jaký je dnešní zájem mladých
lidí o vrcholový sport? Kolik jsou schopni tito mladí lidé věnovat času a úsilí pro případný úspěch,
který se může dostavit možná až za patnáct let?
Jsme nyní schopni nahradit starý a osvědčený systém středisek mládeže výběrem z úzkého okruhu
případných zájemců o parašutismus?
Ukončení vojenské základní služby v roce 2004
se stalo přelomem v systému výběru a výchovy nových parašutistů. Armádní sportovní oddíl DUKLA
parašutismu sám převzal funkci, kterou dříve plnila juniorská střediska vrcholového sportu mládeže.
Tato nová role je velmi obtížná.
seskoků. Troufám si tvrdit, že družstvo drží světový
primát v počtu seskoků bez tragické nehody. Tato
skutečnost paradoxně dokazuje, že i tak vysoce riziková činnost, jakou jsou seskoky padákem, může
být bezpečná.
Bez vytvoření podmínek pro činnost, hlavně
ze strany nadřízeného ASC DUKLA, Aeroklubu ČR
a města Prostějov, široké spolupráce a pochopení
mnoha zainteresovaných by nebylo velkých úspěchů „made in DUKLA parašutismu…“|
Hledání
následovníků
stáli u vesla českého parašutismu – Ivana Hošša,
Jaroslava Šlambora, Josefa Pavlaty, Jiřího Blašky
a současného vedoucího staršího trenéra Jiřího
Šafandy.
Úspěch je vždy výslednicí řady faktorů, dlouhodobé úspěchy parašutistů nemohou být výjimkou.
Základem jsou lidé a podmínky.
Trochu historie
Po celou dobu fungování oddílu se dařilo, převážně na základě zkušeností, vybírat a angažovat
sportovce, kteří měli fyzické a zejména psychické
předpoklady se s nároky jednotlivých disciplín
vyrovnat. Za samozřejmou podmínku byla považována velmi silná vnitřní motivace každého
jednotlivce, která zahrnovala vztah k seskokům
padákem hraničící mnohdy až s fanatismem,
skloubená se stanovením si vysokých cílů. I při
relativně nízkých počtech sportovců se podařilo
v týmu vždy udržet konkurenční prostředí, a to bez
zásadních vedlejších negativních dopadů na vztahy v kolektivu. Obrovskou výhodou byl možný výběr vhodných sportovců cestou základní prezenční služby ze široké základny bývalého Svazarmu
a středisek vrcholového sportu Příbram a Lučenec,
kde se učili skákat mládežníci od patnácti let věku
pod taktovkami trenérů a instruktorů. Velmi důležitá byla skutečnost, že se cíleně vytvářela atmosféra kooperace a sportovci se významně podíleli
na technickém vývoji padákové techniky. Svoji roli
vždy hrála i známá česká kreativita v hledání alternativních způsobů simulace tréninku mimo seskokovou činnost. Vedení týmu pak muselo prokazovat organizační schopnosti nejen při zabezpečení
sportovní přípravy, ale i při zajišťování materiálně
– technických podmínek a opakovaně i schopnost
čelit tendencím k likvidaci oddílu. Bez potřebného
entuziasmu by již oddíl pravděpodobně neexistoval. Příkladem může být situace po železničním
neštěstí v Bulharsku v roce 1972, kdy zahynul prakticky celý elitní kádr oddílu. Dokázat oprávněnost
O výběr mladých adeptů začal systematicky pečovat trenér Jan Wantula. Oslovil prezentací žáky
sportovních tříd v Prostějově, vyhledal mladé
nadějné parašutisty v parašutistických klubech
z celé republiky a tak postupným výběrem získal
třináct perspektivních mladých sportovců, kterým
byl s finančním podílem ASC DUKLA, Aeroklubu ČR
a města Prostějov dán stejný základ jako bývalým
členům středisek vrcholového sportu, nebo vybraným vojákům základní služby působícím v předchozích letech v Dukle jako líheň nových sportovců.
Na tréninkových soustředěních mají pak tito mladí
sportovci možnost pozorovat při společném tréninku vynikající parašutisty světové extratřídy –
Jirku Gečnuka, Jindru Vedmocha, Libora Jirouška,
Čestmíra Zítku a získávat od nich tak cenné zkušenosti. Čas ukáže, jestli dnešní mladí ze sportovního družstva juniorů budou mít odvahu a motivaci
doplnit parašutistickou elitu Dukly, jejíž věkový
průměr na letošním mistrovství světa výrazně přesáhl třicet let.
Lidé maximálně zapálení pro věc s dostatečnými
předpoklady jsou alfou úspěchu značky ASO DUKLA
parašutismu. Omegou pak lze označit podmínky.
Vždy se dařilo a daří, byť s výpadky, zabezpečovat
stěžejní seskokovou přípravu v objemech zajišťujících kvalitu výkonů. V praxi to znamená zejména
zajistit leteckou techniku, což nebylo, není a nikdy
nebude jednoduché. Totéž platí i o padákové technice. Vždy byla a je k dispozici konkurenceschopná. Velmi důležitým faktorem psychického zdraví
týmu s pozitivním dopadem na výkonnost je fascinující bilance dosažená v bezpečnosti provádění
Text: Vladimír Ganzar
Foto: ASO DUKLA parašutismu
Čtvrt století
v diskařském
kruhu
osobnost
Od házené k atletice
Rodištěm Imricha je obec Ohrady u Dunajské
Stredy, kde se narodil 14. dubna 1955. Tam také začínal se sportem, ale nebyl to fotbal, jako u většiny
kluků, ale házená. Jeho velkou zbraní byla strašná
„pecka“ v ruce. Byl to střelec k pohledání. „Jednou,
ještě v dorosteneckém utkání, jsem nastřílel v Trhovém
Mýtě 28 gólů. Tehdy jsme vyhráli 32:3, ale také jsem
míčem zlomil brankáři o tyč jeho branky nohu, v sádře
skončilo i několik prstů dalších soupeřů,“ vybavuje si
Imrich v paměti i po mnoha letech.
K atletice ho přivedl v sedmdesátém roce učitel
Juraj Matúš, který ho poslal na závody mládeže
do Dunajské Stredy. Otočku sice ještě neuměl, ale
jednou máchl rukou a dorostenecký disk o váze
1,5 kg letěl na značku 31,14 m. To stačilo na vítězství. Také skákal do výšky a vrhal koulí. Ale tuhle
disciplínu neměl moc rád, od ní byl pořád špinavý
krk. Imrich byl při vedení svých atletických výsledků nesmírně pečlivý. První výkony dvoukilovým diskem jsou z roku 1972, tehdy hodil 44,42 m
a o rok později už 48,22 m. Za tento výkon dostal
pozvánku na dorostenecké mezistátní utkání
do Švédska.
Bylo to pro něj trochu složité. Neuměl česky
ani slovensky, a tak mu pan farář dopis přeložil do maďarštiny. „Mamka mi koupila dvoje bílé
trenýrky a vyrazil jsem do Prahy. Že si mám přivézt
i adidasky tam nebylo a ni jsem žádné neměl. Moje
č. 12 na Atletickém svazu také neměli. Byl jsem rád,
že mi boty půjčili až Švédové. Byly to krásné adidasky
na házení diskem a já sliboval, že až na ně budu mít,
že si je také koupím,“ přiznává se Imrich.
Z Bratislavy
do Prahy
Po odchodu na učiliště Slovnaftu do Bratislavy
ho jeden z učitelů poslal na trénink Slávie SVŠT
a teprve tam začal pořádně trénovat. Když Imricha
nevzali do Dukly Banská Bystrica, kam ho nechtěl trenér Pataky a nechtěl ho ani trenér Čihák
v Rudé Hvězdě Praha, tak k 1. říjnu 1974 narukoval
na Julisku k trenéru Miroslavu Vlčkovi.
„A nebylo to pro mne snadné. Nikomu jsem Praze
nerozuměl. Když po mně v přijímači chtěli abych
se plížil, tak mi to nejdřív museli ukázat. Moc mi
pomáhal Tomáš Babiak, oštěpař z Komárna, později
trojnásobný čs. rekordman a hlavně trenér pan Vlček.
To byl v Praze můj druhý táta. Byli jsme dobrá dvojka,
naučil mě diskařské základy, byl výborný psycholog
a dokázal atleta skvěle připravit na závody. Nic mi
nezakazoval. Když jsem si před velkými závody stěžoval, že nemohu spát, tak jsme zašli na dvojku bílého.
To byl můj nejlepší prášek na spaní. Trenér musel také
dávat pozor jaká slova mě kluci učí, většinou to moc
slušné nebylo.“
Ale češtinu Imrich zvládnul a potom vystudoval
i FTVS. Tam mu dělalo největší problém plavání
a skok o tyči. „Při plavání bylo problémem přestat máchat rukama, to jsem se svými 120 kily hned šel ke dnu.
V atletice jsem se pral s tyčkou. Osobák mám ze zápočtu 255 cm. Skákal jsem stylem – prapor. V desetiboji jsem nasbíral za překážky, tyčku a 1500 m jen
1674 body. Ztrátu jsem vždy dohonil v disku. Tam mi
výkon kolem 1000 až 1100 bodů. vždy stačil abych atletiku splnil na jedničku,“ pochlubí se Imrich i dnes.
Roky rekordů
a medailí
V Praze při ME 1978 převzal po olympijském vítězi
Ludvíku Daňkovi pozici československé diskařské
„jedničky“ a hned stanul na bronzovém stupínku
za výkon 64,66 m. Dál hodili jen slavný Němec Lars
Riedel a Fin Markku Tuokko. Za dva roky si přivezl z moskevské olympiády ještě cennější medaili
– byla stříbrná. Za vítězem, domácím Viktorem
Raščupkinem, mužem, který před Hrami ani po nich
nic velkého nevyhrál, zaostal o pouhých 26 cm.
Imrich Bugár i v dalších letech potvrdil pozici
nejlepšího diskaře světa. Už dva roky po olympiádě
vyhrál v Aténách evropský šampionát, měl však
„namále“. Po lijáku nezačal slavně, ale po třech
pokusech se chytil. V poslední sérii ho přehodil náš
druhý reprezentant Gejza Valent, ale po milimetrovém přešlapu ukázal rozhodčí červený praporek
a Gejza byl až šestý.
Imrich Bugár držitel olympijského stříbra, mistr
světa, mistr Evropy, 15násobný domácí mistr
– 457 závodů v dresu Dukly
1/ Imrich Bugár s Romanem Šebrlem
2/ S trenérem Miloslavem Vlčkem na Setkání jubilantů 2006
3/ Rozlučkový závod Imricha Bugára na Julisce 17. září 1995
1
Zlato z Helsinek
– rána z Moskvy
Za rok, při I. mistrovství světa v Helsinkách,
však naše dvojice dokázala, že je nejlepší na světě. Imrich vyhrál (67,72 m) před Kubáncem Delísem
a Valent byl třetí.
Po velkém helsinském úspěchu celé československé atletiky se všichni připravovali na olympiádu
v Los Angeles. Ale rok 1984 byl velkým zklamáním celého světového sportu. Moskva rozhodla,
že se do Ameriky nepojede a poslechly i satelity
SSSR s výjimkou Rumunska. Byla to strašná rána pro
sportovce, kteří se chystali, že právě v roce 1984 vyvrcholí jejich dlouholetá sportovní dřina.
Mnozí, mezi nimi i Imrich Bugár, v Los Angeles
startovali pár měsíců před termínem Her. Vedení
ČSTV, kam byl po zájezdu do Kalifornie Imrich Bugár
předvolaný, se naivně snažil vysvětlit, že tam našim sportovcům žádné nebezpečí nehrozí a jediná
„protisovětská“ provokace snad mohla být reklama
na vodku. Dokonce tvrdil, že si cestu do Ameriky
sám zaplatí, ale to bylo zcela zbytečné. Vše už politici v Moskvě dávno rozhodli. Zklamaný Bugár byl
při olympijské atletické „truc olympiádě“ v Moskvě
až pátý, což se vedení našeho ČSTV vůbec nelíbilo.
Text: František Macák
Foto: František Macák, Ivana Roháčková
a archiv Imricha Bugára
2
3
Cesta kolem světa
V příštím roce se vydaly špičky světové atletiky na Světový pohár do australské metropole
Canbery. Tým Evropy tam letěl obvyklou cestou
přes Asii, ale zpět se vracel přes exotickou Havaj
a severoamerický kontinent. Byla to opravdu cesta
kolem světa. Imra moc rád vzpomíná právě na pár
hodin strávených na Havaji i když vzpomínka dodnes trochu bolí.
„Cesta z Canbery do Honolulu byla jedním z nejdelších dnů jaké jsem prožil. V pondělí večer jsme
opustili australské hotely a ještě ten samý den jsme
byli za 9 hodin na Havaji. Hned jsme utíkali k vodě.
Na slavných plážích jsem chtěl všechno vyzkoušet.
Moc jsem byl zvědavý, jak zvládnu jízdu s prknem
na havajských vlnách. A vzpomínka dodnes bolí. Co
já dostal od toho dlouhého prkna ran a stejně jsem
se na něj za dvě hodiny nepostavil ani na vteřinu a to
jsem ještě byl odřený a plný modřin. Jako zátěž jsem
si potom přibral Helenu Fibingerovou, ale to jsme
zase šli ke dnu. Škoda, že se mnou nikdo nechtěl zajet do Pearl Harboru. Strašně mě to zajímalo. Teď už
to asi nestihnu,“ posteskl si Imrich Bugár.
Dukle zůstal věrný
Do rubriky úspěchů si Imrich zapsal i 15 domácích mistrovských titulů. Svoje tréninkové deníky
cí
i vvýkony si pečlivě vedl. Celkem v dresu Dukly absolvoval 457 závodů. Nastupoval s osobním rekorso
dem 51,38 m, 60 m přehodil poprvé v r. 1977 při
de
Rošického memoriálu, 70 m o 6 let později ve španělské Zaragoze.
Ze svých šesti československých a českých rekordů překonal tím prvním (67,44 m) rekord Ludvíka
Daňka. Ten šestý má hodnotu 71,26 m (1985), jeho
dějištěm bylo americké San José. Dodnes je tento
výkon nepřekonaným českým rekordem. K velkým
úspěchům patřilo i vítězství v Grand Prix IAAF.
V roce 1985 byl prvním mužem světových tabulek
a doma byl zvolen kapitánem československé atletické reprezentace. Žezlo převzal od koulaře a později trenéra, také atleta Dukly Praha, Jaroslava
Brabce.
Poslední závod absolvoval Imrich Bugár na domácí Julisce 17. září 1995 v rámci atletické extraligy.
Prohrál jen s Liborem Malinou a za výkon 55,44 m
nasbíral pro svoji Duklu poslední extraligové body.
Potom ještě trénoval talentované diskaře Marka
Bílka i Stanislava Kováře a dokonce již v roce 1992
pomáhal v Barceloně Robertu Změlíkovi při jeho
cestě za olympijským desetibojařským zlatem.
S trenérskou profesí se brzo rozloučil a začal pracovat v referátu zahraničních sportovních styků
ASC DUKLA, kde pracuje i dnes. Také je místopředsedou Českého klubu olympioniků
Věčně usměvavý Imrich Bugár navždy zůstane
jednou z největších osobností československé atletiky, uznávaným mistrem světových diskařských
kruhů i chloubou našeho vrcholového armádního
sportu.|
Imrich Bugár
dukla sport
JEDNÍM Z NEJSLAVNĚJŠÍCH DISKAŘŮ HISTORIE DISCIPLÍNY, KTERÁ SE NESMAZATELNĚ
ZAPSALA DO ZLATÉ KNIHY NAŠÍ ATLETIKY, JE
IMRICH BUGÁR, SPORTOVEC DODNES SPJATÝ
S DUKLOU PRAHA. JEHO CESTA NA JULISKU NEBYLA DLOUHÁ. „BUGYHO JSEM JAKO
ÚSTŘEDNÍ TRENÉRKA VRHŮ SLEDOVALA UŽ
OD DOROSTU. NA ATLETICKÉM SVAZU JSME
VĚDĚLI, ŽE V BRATISLAVĚ VYRŮSTÁ STATNÝ CHALÁN, ZE KTERÉHO BY JEDNOU NĚCO
MOHLO BÝT,“ VZPOMÍNÁ I PO LETECH DANA
ZÁTOPKOVÁ.
dukla sport
osobnost 21
20 osobnost
Primát Boženy
Šrámkové
Házenkářské
podhoubí
V knize rekordů je jako první po zrodu FSFI
v roce 1921 (mezinárodní federace ženských sportů) uvedeno jméno Boženy Šrámkové, která vytvořila v Praze na Štvanici nejlepší světový výkon
25,01 m. Tehdy se ještě sčítaly výkony levou a pravou rukou. Za dnes neoficiální světový rekord
byl však označen delší ze dvou výkonů, většinou
pravačkou. Potom je v rekordní listině bez oficiálního uznání zapsáno ještě pět výkonů dalších
Češek. Oficiálního punce se dočkal až hod Marie
Janderové (Mor. Ostrava – 1924) 27,24 m.
A teď trochu vážněji. Kde se vzalo tolik českých
premiantů a především premiantek v disciplíně
u nás zdánlivě neatraktivní? Není bez zajímavosti, že většina našich oštěpařek, ale i Jan Železný,
měli házenkářské základy. Prostě s „peckou“
v ruce se musí člověk narodit, to nelze natrénovat. Od Boženy Šrámkové přes Danu Zátopovou
až k Janu Železnému vám jejich vrstevníci potvrdí, že byli obávanými střelci. Dana Zátopková
to v roce 1949 dokonce dotáhla jako kapitánka
Slovácké Slávie až k titulu mistryně ČSR.
Dana Zátopková
a skandinávské
geny
A co si o českých oštěpařských genech myslí trenér Dukly Rudolf Černý, muž který se významně
podepsal pod úspěchy Barbory Špotákové?
„V těch skandinávských genech to asi nebude, jak
vymyslel Emil. A opravdu těžko najít nějaké zaručené vysvětlení. Oštěp není ani rychlostní, ani silovou
disciplínou. Tam najdete od všeho něco. Samozřejmě
rychlost, ale ne jak od Bolta, ani sílu koulařských
medvědů, či obratnost čínských gymnastek vrcholoví
oštěpaři nepotřebují, spíš od každého něco.
Oštěpaři potřebují především šikovnost a chytrost a pod tím je schována řada vlastností, kterými
Češi oplývají. Samozřejmě nezbytnou podmínkou
úspěchu jsou i tréninkové příležitosti a možnost
k rozvoji přirozeného talentu, bez kterého se žádný
vrcholový sportovec neobejde. Právě Dana Zátopková
se v DuklaSportu přiznala, jakým impulsem pro její
výkonnost byl kdysi přestup do Dukly. A Jan Železný
Potom český oštěp čekal až na Danu Zátopkovou
a její světový rekord 55,73 m ze Strahova
v roce 1958. Tento rekord vydržel sice jen necelé
dva měsíce, ale dodnes se chlubí jedním primátem. Je to poslední ženský rekord dosažený dřevěným oštěpem. Všechny další byly již vytvořené
kovovým, nebo umělohmotným náčiním.
Už tehdy se občas diskutovalo, proč v ryze
skandinávské disciplíně se právě na Moravě našla
oštěpařka, která vyhrála olympiádu, mistrovství
Evropy a pokořila světový rekord.
A byl to „koumák a šprýmař“ Emil Zátopek, který
našel vysvětlení nejen pro medaile a rekordy, ale
i na Moravě neobvyklé jméno Ingr.
„To má na svědomí třicetiletá válka,““ mudroval Emil Zátopek. „Na Moravu se určitě zatoulali
Švédové, naše děvčice se jim zalíbily a vysvětlení je
jasné. Jen to chvíli trvalo, než ty skandinávské geny
vyšly najevo.“
Je to čistě zátopkovské úsměvné vysvětlení,
ale jak pod něj zahrnout o desítky let později
jména Špotáková či Železný? Škoda, že tady
dy
už Emil není, ten by jistě našel
el zaručeně
„přesvědčivé“
vědčivé“
vysvětlení.
vysvětlení
ysvětlení.
Muži v oštěpařském
pozadí
1
2
1/ Dana
Zátopková
2/ Bára
Špotáková
3/ Bára
Špotáková
s trenérem
Rudolfem
Černým
1
i Bára Špotáková si po desetiletích rovněž nemohou
vynachválit podmínky v armádním celku na Julisce.“
Nehledejme tedy oštěpařské geny pro celou českou republiku, ani zaručený recept na světovost,
či „výrobu světových rekordmanů“. Ten neexistuje. Čas od času se však sejdou osobnosti schopné
dosáhnout díky své genetické vybavenosti, pracovitosti, šikovnosti, chytrosti a tréninkovým
příležitostem světových výsledků.
Setkání Báry Špotákové, trenéra Rudolfa Černého a Dukly vytvořilo ideální podmínky pro zrod
světové rekordmanky a olympijské vítězky, české
hrdinky olympijského klání v Pekingu. |
2
3
3
Oštěp – parádní
česká atletická
disciplína
p ína
Od Boženy
Šrámkové k Daně Zátopkové,
Janu Železnému a Báře Špotákové
4
1/ Jan Železný v Dukle Banská Bystrica
2/ Rudolf Černý
3/ Barbora Špotáková, Dana Zátopková
a Jan Železný
4/ Jiří Šimon
Text: František Macák
Foto: Ivana Roháčková a archivy Jiřího
Šimona a ASC DUKLA
Každá disciplína, oštěp nevyjímaje, měla v minulosti a má i dnes, řadu trenérských
érských
osobností pomáhajících nenápadně vývoji disciplíny i celé atletiky. A nemusí
musí to
vždy být jen trenéři světových rekordmanů a olympijských vítězů.
Český hod oštěpem má svého velkého muže v pozadí v doc. PhDr. Jiřím Šimonovi, CSc. Dlouholetý vedoucí katedry atletiky FTVS UK patřil od 60. lett také
k předním trenérům mnoha našich rekordmanů (Adamec, Segeťová) i dalších
alších
reprezentantů. Snad ještě významnější byla jeho činnost vědecko-metodická.
dická.
Předkládáme čtenářům DuklaSportu jen krátký výňatek z jeho poslední práce.
e.
Klíčový podíl realizačních týmů
na špičkových výkonech českých
oštěpařů
Špičkové výkony českých oštěpařů a oštěpařek, reprezentované především úspěchy Dany Zátopkové, Jana Železného a Barbory Špotákové,
lze posuzovat také z pohledu, že se jedná o výsledek spolupráce českých a slovenských realizačních
týmů. Ty zde působily od šedesátých let a měly za cíl
vytvořit schopné kolektivy závodníků a trenérů
a zvýšit výkonnost. Domnívám se, že je na místě
určité srovnání mezi výsledky v atletice a v ledním
hokeji. Tehdy spolupráce mezi českými a slovenskými trenéry byla výrazem velkého přátelství a také
přiměřené sportovní rivality. Od slovenských kolegů jsme mohli získávat jejich zkušenosti vycházející
z přirozeného pohybu dětí na vesnici, kdy slovenští
atleti byli vůči českým nadaní dynamikou a citem
pro pohyb. Slovenští trenéři pomáhali vytvářet
„buňky“ oštěpařů. Nejznámějším centrem byla
Dukla Banská Bystrica. Velmi dobře spolupracovaly
obě katedry atletiky – FTVS a FTVŠ.
Já jsem se hodu oštěpem věnoval více než čtyřicet
let. Při nástupu na katedru atletiky, kdy jsem střídal biomechanika doc. PhDr. Arne Nováka, jsem si
předsevzal přispět k vybudování české oštěpařské
školy, která by odpovídala naturelu našich sportovců. Rozhodl jsem se pro vytvoření jisté kompilace
zahrnující praktické zkušenosti nejlepších oštěpařských škol v okolí. S dalšími dvěma kolegy, Josefem
Dušátkem a Milošem Vojtkem, jsme se vypravili
do sousedních států. Dušátko zavedl poprvé do tréninku posilovací cviky s činkami a byl považován
za jakousi vůdčí osobnost českých oštěpařů.
Naše trojice se zúčastnila několikatýdenního výcvikového tábora v Polsku, kde byla na programu
kondiční příprava. Tehdy Polsko vynikalo řadou
světových oštěpařů, jakými byli např. Janusz Sidlo
a Jan Kopyto.
Charakteristickou oštěpařskou školu měli v té
době Maďaři. V jejím čele stál profesor Jenő Koltai,
děkan budapešťské vysoké tělovýchovné školy.
Od něho jsme získali řadu poznatků o variantách
maďarské techniky. Právě její prvky se uplatnily
v technice Jana Železného (rotační způsob
působ
odhodu, vícekrokový rytmus).
Další, kdo nám poskytnul nové informace,
mace,
byl trenér Valentin Mazzalitis, děkann fakulty tělesné výchovy v Rize a trenér Janise
anise
Lusise, jediného lotyšského držitele všech
šech
tří olympijských medailí (bronz na OH v Tokiu
v r. 1964, zlato v Mexico City v r. 1968, stříbro v Mnichově v r. 1972) a vynikajícího
cího
technikáře.
Představitelem finské školy, který se s námi
nezištně podělil o zkušenosti z tréninkové
kové
práce, byl Jorma Kinnunen, stříbrný z OH
v Mexico City (1968). Vyprávěl, že jako sedlák
dlák
neměl na trénink mnoho času, nejdříve musel
usell
posekat obilí. Ačkoliv byl menší postavy, kolem 174 cm, výkonnost měl 82 m. Byl nesmírně
írněě
silný a pružný. Po každém povedeném hodu
oduu
provedl přemet na trávě. S ním byl ve dvojici
jicii
další vynikající oštěpař, Pauli Nevala, olymm-pijský vítěz z Tokia (1964), také s výkonností
st í
82 m. Finové oproti našim oštěpařům dispononovali velkou výbušností, pružností odrazu.
Další škola, která měla být začleněna do naší
ašší
kompilace, byla německá. Zúčastnili jsme
me
se nejméně dvou stáží v Německu a zaznamee
enali, co Němci dělají. Německo mělo už tehdy
d
dy
vynikající oštěpaře a oštěpařky, např. Ruth
t
th
Fuchsovou, dvojnásobnou olympijskou vítězku
k
ku
z Mnichova (1972) a Montrealu (1976). Z němecc
cké školy vzešli držitelé světového rekordu před
edd
úpravou těžiště oštěpu – Uwe Hohn (104,80 m
z r. 1984) a Petra Felkeová (80,00 m z r. 1988).
Vedle práce na metodice bylo důležité stmeloo-vat kolektiv trenérů. Typickou vlastností Čechů
hůů
je hravost a zvídavost. Hod oštěpem patří mezi
ezii
technicky velmi složité disciplíny. Hod oštěpem
em
m
je velmi složitý jev, k jehož pochopení jsou nutné
tnéé
poznatky z různých vědních oborů, jako je anatotomie, fyziologie, biomechanika, psychologie. Bez
těchto znalostí nelze sportovní výkon na úrovni
vni
tvořit.
Hod oštěpem je disciplína, která má u nás silnou tradici. Věřím, že má i předpoklady k dalšímu
ímu
rozvoji. |
český oštěp
Hledání genů
Fantastický závěr oštěpařské soutěže žen v pekingském Ptačím hnízdě a světový
velerekord Báry Špotákové v posledním závodě sezony při Světovém atletickém finále
ve Stuttgartu vyzvedly právě oštěp opět mezi nejslavnější disciplíny české atletiky.
Hod oštěpem žen i mužů má dnes světové rekordmany z jediné země a je
dnes v naší žurnalistice nesmírně populárním tématem. Tvář sympatické Barbory
Špotákové najdete i na titulních stranách časopisů, které o této disciplíně a mnohdy
ani atletice dosud nenapsaly ani řádek.
Se jménem kandidátky na titul české Sportovkyně roku se znovu rozzářila i jména
jejich předchůdců: Dany Zátopkové a Jana Železného, kteří jsou rovněž v listině IAAF
– Světové atletické federace – zapsáni mezi světovými oštěpařskými rekordmany.
A přitom při podrobném studiu dějin oštěpu najdete ještě pět českých atletek, které
byly na počátku historie této disciplíny první na světě!
český oštěp
český oštěp 23
Text: František Macák
Foto: Ivana Roháčková
a archiv ASC DUKLA
dukla sport
dukla sport
22 český oštěp
lyžování 25
HISTORICKÁ SEZONA ČEKÁ
ČESKÉ LYŽOVÁNÍ. V DRUHÉ
POLOVINĚ ÚNORA PŘIVÍTÁ
LIBEREC MISTROVSTVÍ SVĚTA
V KLASICKÉM LYŽOVÁNÍ.
ŠAMPIONÁT SE DO STŘEDNÍ
EVROPY VRÁTÍ POPRVÉ
OD ROKU 1970, KDY
SE ZÁVODILO VE VYSOKÝCH
TATRÁCH A VŮBEC POPRVÉ
SE DOSTANE NA ÚZEMÍ ČESKA.
DUKLA MÁ MEDAILOVÉ
NADĚJE PŘEDEVŠÍM V SILNÉM
TÝMU BĚŽCŮ. NA BOJE
O SVĚTOVÉ ŠAMPIONÁTY
SE ALE PŘIPRAVUJÍ I SJEZDAŘI
A JEZDKYNĚ V BOULÍCH NIKOLA
SUDOVÁ.
lyžování
a na přelomu září a října se vrátil ve skvělé formě.
Nejprve vyhrál závod Kontinentálního poháru
v Oberstdorfu. Poté už vstoupil do závěrečných
dvou závodů Grand Prix. V Klingenthalu skončil
čtrnáctý a během letní generálky na šampionát
v Liberci se dostal na skvělé páté místo.
„Musím být spokojený, i když skoky nebyly úplně
ideální. Kdyby mi před závodem někdo řekl, že budu
pátý, tak bych nevěřil,“ pochvaloval si Janda.
Co stojí za jeho vzepětím? Janda měl po nástupu reprezentačního trenéra Richarda Schallerta
problémy s tréninkem nové techniky. Letos v létě
se v B týmu pod vedením trenérů Davida a Jakuba
Jiroutkových vrátil k tréninku dynamické síly,
který mu přinášel úspěchy v minulosti. Veřejným
tajemstvím jsou jeho konzultace s bývalým reprezentačním koučem Vasjou Bajcem.
Na zimu láká
Liberec
Běžecké naděje
Tým trenéra Miroslava Petráska je připraven
k velké show. Kolem Lukáše Bauera, vítěze posledního Světového poháru, vyrostlo kvalitní mužstvo
složené ze závodníků Dukly. Jeho společné úsilí
směřuje především ke štafetě, kde může reprezentace navázat na úspěchy z olympijských her 1988
a mistrovství světa 1989, kdy získaly běžkařské
týmy pod vedením kouče Rázla bronzové medaile.
„Na celém týmu je vidět, že chce uspět. V přípravě
jsme všechno zvládli. Doufám, že se to projeví v sezoně,“ říká Petrásek. „V minulé sezoně jsme našli složení štafety a chceme medaili. Kluci si na své posty
zvykli a sebedůvěra je strašně důležitá.“
Štafeta slavila úspěchy už v minulé sezoně
Světového poháru. Ve švýcarském Davosu vyhrála po skvělém finiši Martina Koukala, který tehdy oslavil návrat k závodění po operaci ramene.
Ve Falunu byl tým třetí, když se před něj dostaly
jen dvě norské štafety.
Hlavní bonus loňské zimy byla ale nová páteř
štafetového týmu. Mladík Martin Jakš se osvědčil na prvním úseku, fenomenální Lukáš Bauer byl
2
Sjezdaři se zázemím
3
1
v druhé polovině klasické části schopen získat
náskok. O třetí úsek se podělili Milan Šperl, který jel v Davosu, s Jiřím Magálem, jenž startoval
ve Falunu. A v závěru mužstvo spoléhalo na finišmanské schopnosti Martina Koukala.
„Zatím to tak vypadá, že se bojuje hlavně o třetí
úsek. Ale složení štafety není jasné. Nemáme funkci
náhradníka. Všichni bojují o štafetu a všichni ji mohou jet,“ říká Koukal. „Důležité je, že jsme variabilní. Neměli jsme finišmana a teď se tam daří mě. Ale
Dušan Kožíšek se v závěrech taky hodně zlepšil. Já
můžu jet i první úsek jako dřív. Náš tým se, bohudík,
dostal do situace, že je nás šest, osm silných závodníků. Štafeta je zrcadlo naší tréninkové skupiny. Každý,
kdo do ní patří, bude mít svůj podíl na výsledku.“
Závodníci Dukly ale mají naději i v individuálních
závodech. Koukal se může prosadit ve skiatlonu
a připravuje se také na závěrečný bruslařský maraton na 50 kilometrů, v němž už před pěti lety získal
titul mistra světa. Martin Jakš se zase může dostat
mezi nejlepší na klasické patnáctce.
Reprezentanti zvládli přípravu bez větších problémů. Jen Jakš v závěru říjnového soustředění
na Dachsteinu onemocněl.
„Doktoři ho dávají do pořádku, snad bude brzy
v pohodě,“ věřil Petrásek.
Ženská část běžkařského družstva zatím nenašla
náhradu za legendární Kateřinu Neumannovou,
dukla sport
dukla sport
24 lyžování
po mateřské pauze se však na návrat připravuje
Kamila Rajdlová, která na posledním mistrovství
světa v Sapporu zazářila jedenáctým místem v závodě na 30 kilometrů klasicky. Rajdlová po návratu
k týmu trénuje v inviduálním režimu pod vedením
trenéra Václava Korunky.
„Dohodli jsme se, není to problém,“ říká reprezentační trenér ženského družstva Vladimír Pavlata.
Jandův comeback
V Liberci bude velká pozornost směřovat také
na představení skokanského týmu. Hlavní událostí
léta bylo znovuzrození Jakuba Jandy, bývalého vítěze Turné čtyř můstků a Světového poháru. Janda
získal i po dvou nepovedených sezonách podporu armádního střediska a začal tvrdě pracovat
na zlepšení. Vynechal většinu závodů letní sezony
6
Lídr sjezdařského týmu Ondřej Bank začal s tréninkem později, protože se ještě zotavoval z vážného lednového zranění v Kitzbühelu, proto také
vynechá úvodní závod Světového poháru v Levi.
Banka ještě v polovině října trápila jizva po otevřené zlomenině, která tlačila na hranu jazyka
jeho lyžařské boty.
Bank si však pochvaluje nejlepší zabezpečení sjezdařského mužstva v historii. Společně
s Kryštofem Krýzlem, Filipem Trejbalem a Martinem
Vráblíkem ze Ski Klubu Šumperk vytvořili tým,
v kterém pro všechny závodníky pracují osobní trenéři, servismani i fyzioterapeut.
„Od této sezony máme tým profesionálně zabezpečený jako nikdy předtím, jako ostatní silné země.
I když do ideálu bychom ještě něco potřebovali, věříme, že se to projeví i na zisku bodů ve Světovém poháru,“ řekl Bank.
První zkouška čeká sjezdařský tým v listopadovém slalomu Světového poháru ve finském Levi,
vrchol sezony uvidí v únoru na mistrovství světa
francouzské Val d’Isere.
Sudová chce medaili
Světový šampionát čeká v zimě také akrobatickou
lyžařku Nikolu Sudovou. V japonském Inavaširu
7
bude mít možnost navázat na stříbrnou medaili
z roku 2005. Sudová se na novou sezonu v létě připravovala v australském Jindabyne, kde se předvedla třetím a čtvrtým místem při otevřeném národním mistrovství.
Její přípravu ovlivnilo zranění palce, kvůli kterému nemohla trénovat dvojné helikoptéry. Příprava
na sezonu však nebyla ohrožena. Sudová se pak vydala na ledovec Zermatt, dál trénovala v Rakousku.
První závod sezony ji čeká v prosinci ve francouzském Meribel.|
4
5
Text: Rudolf Vojtěch
Foto: Michael Georgiev
8
1/ Nikola Sudová
2 a 3/ Nový areál skokanských můstků
na Ještědu
4/ Filip Trejbal a Ondřej Bank
5/ Milan Šperl
6/ Lyžaři na kolech v italských
Dolomitech
7 a 8/ Letní příprava na kolečkových
lyžích
MLADÍ ZÁVODNÍCI ODDÍLU
CYKLISTIKY TJ DUKLA PRAHA
ZÍSKALI V MINULÉ SEZONĚ
ŘADU VYNIKAJÍCÍCH ÚSPĚCHŮ.
NEMALOU MĚROU SE NA NICH
PODÍLEL I JEJICH TRENÉR
LUKÁŠ THUN, KTERÝ V ODDÍLU
PŮSOBÍ JIŽ DVA ROKY. RODÁK
Z VÝCHODOČESKÉHO LANŠKROUNU
POCHÁZÍ ZE SPORTOVNÍ RODINY
A K CYKLISTICE SE DOSTAL
PROSTŘEDNICTVÍM OTCE
A STARŠÍHO BRATRA. VE SVÉM
RODNÉM KRAJI ABSOLVOVAL
SPORTOVNÍ GYMNÁZIUM
A V LANŠKROUNSKÉM
CYKLISTICKÉM STŘEDISKU
VRCHOLOVÉHO SPORTU
SE UPLATNIL JAKO SILNIČÁŘ I JAKO
DRÁHAŘ – BYL ČLENEM KÁDRU
JUNIORSKÉHO NÁRODNÍHO
DRUŽSTVA, S NÍMŽ ABSOLVOVAL
PĚT ZÁVODŮ SVĚTOVÉHO POHÁRU
NA SILNICI, DOMA MÁ I MEDAILI
Z MISTROVSTVÍ REPUBLIKY
NA DRÁZE.
ZÁVODNÍ ČINNOSTI ZANECHAL
S NÁSTUPEM NA PEDAGOGICKOU
FAKULTU UNIVERZITY HRADEC
KRÁLOVÉ, KDY SE ROZHODL,
ŽE SE BUDE VĚNOVAT TRÉNOVÁNÍ.
JEŠTĚ V PRŮBĚHU STUDIÍ PŮSOBIL
JAKO TRENÉR U JUNIORSKÉHO
CYKLISTICKÉHO DRUŽSTVA
PROFESIONÁLNÍ STÁJE PSK
WHIRLPOOL. PO ABSOLVOVÁNÍ
ŠKOLY STRÁVIL NĚJAKÝ ČAS
NA TRENÉRSKÉ STÁŽI V NĚMECKU,
A KDYŽ SE VRÁTIL DO ČECH,
PŘIJAL NABÍDKU PRAŽSKÉ DUKLY
A ZAČAL SE ZDE VĚNOVAT ŽÁKŮM
A KADETŮM. I PROTO SE NÁŠ
ROZHOVOR TOČIL PŘEDEVŠÍM
KOLEM CYKLISTICKÉ MLÁDEŽE.
1
2
na kole, ale že je to i prevence proti všem patologickým jevům, jako jsou kriminalita či drogy. Chceme,
aby děti byly zdravé a aby se sport stal přirozenou
součástí jejich života.“
Jaké jsou v Dukle tréninkové podmínky?
„Pro závodníky je tady bezvadné zabezpečení.
Prošel jsem několika cyklistickými oddíly, tak mohu
srovnávat. Chtěl bych říct, že Dukla má nejlepší zázemí, jaké jsem kdy zažil. Navíc tu vládne kolektivní
duch a soudržnost.“
cyklistických
úspěchů
Můžete charakterizovat systém cyklistických oddílů v Dukle Praha?
„Cyklistická sekce pražské Dukly je svým způsobem
originální v tom, že zde máme jednak Tělovýchovnou
jednotu Dukla Praha, která prostřednictvím svého oddílu cyklistiky zastřešuje sportovní centrum mládeže
(SCM), a jednak Armádní sportovní centrum DUKLA,
které prostřednictvím svého Armádního sportovního
oddílu DUKLA cyklistiky Praha zastřešuje sportovní
družstvo juniorů (SDJ) a dospělé závodníky. Sportovní
centrum mládeže cyklistiky vzniklo v Dukle po zrušení
tréninkových center mládeže jako první v republice již
v roce 1997. O jeho založení se významně zasloužil vynikající cyklistický trenér Pavel Vršecký, který značnou
měrou přispívá k chodu Dukly i v současnosti.“
Jak je oddíl cyklistiky TJ Dukla Praha organizován?
„Máme devítičlenný výbor, v jehož čele stojí předseda oddílu Pavel Vršecký. Přes zimní období, kdy je
méně vícedenních akcí nebo soustředění, se scházíme zhruba jednou měsíčně, během hlavní letní sezony asi jednou za dva měsíce, jednou ročně organizujeme valnou hromadu. Využíváme při tom zázemí
Armádního sportovního centra DUKLA, s nímž nás
pojí velmi těsné vztahy.“
Kdo tvoří členskou základnu oddílu?
„Mezi našimi závodníky jsou zastoupeny všechny
věkové kategorie, tedy muži a ženy, junioři a juniorky (17 – 18 let), kadeti a kadetky (15 – 16 let),
starší žáci a žákyně (13 – 14 let) a mladší žáci
a žákyně (11 – 12 let). Hlavním trenérem oddílu je
Pavel Vršecký, který má na starost především sportovní družstvo juniorů, já trénuji všechny ostatní
mládežnické kategorie, tedy žáky a kadety. Máme
zhruba pětačtyřicet závodníků, celý oddíl má asi
65 členů. Každý člen ASO DUKLA cyklistiky Praha je
zároveň členem oddílu cyklistiky TJ Dukla Praha. “
Máte i svoje vlastní webové stránky?
„Ano. Jejich adresa je www.ascdukla-cycling.cz/
tjdukla. Téhle sekci se věnuji já a snažím se ji aktualizovat přibližně každých čtrnáct dní. Jsou tam
uvedeny především výsledky závodů mládežnických
kategorií.“
Daří se vám pro cyklistiku získávat mládež?
„To je velký problém celé české cyklistiky, protože
členská základna se ve všech oddílech pomalu, ale
jistě zmenšuje. My jako Dukla Praha jsme na tom ještě vcelku dobře, ale v těch nejmladších kategoriích
potřebujeme získat co nejvíc dětí, aby bylo z čeho
vybírat, a s tím jsou potíže. Snažíme se vyhledávat
talenty a činíme tak prostřednictvím škol, letáků či
internetu, ale je to poměrně složité a návratnost
těchto našich aktivit není příliš vysoká. Ze škol nám
navíc bohužel moc vstříc nevycházejí. Několik jsem
jich navštívil osobně, proběhlo pár jednání, ale zdá
se, že školy a hlavně tělocvikáři si nechtějí dělat s ničím problémy, i když by je to nestálo vůbec žádné
peníze a skoro žádné úsilí. Přitom si myslím, že naše
práce ve sportovním centru mládeže a v tělovýchovné jednotě je komplexní, že to není jenom ježdění
Dukla, to jsou především dráhaři. Věnujete
se i ostatním cyklistickým disciplínám?
„Děti jezdí především dráhu a silnici, protože kalendáře těchto závodů jsou od Českého svazu cyklistiky sestavené tak, že se nepřekrývají. My v oddíle
se navíc můžeme organizačně věnovat pouze těmto
dvěma disciplínám. Jestli tedy chce někdo absolvovat
i jiné závody, už to musí být jeho iniciativa a musí mu
v tom pomoci rodiče. Třeba Český pohár horských kol
má ale jenom pět závodů, takže se to dá zvládnout.
Spíš je to na samotných závodnících, kteří si jinou
cyklistickou disciplínu třeba chtějí zkusit z nadšení
nebo k ní mají nějaký vztah.“
Popište, prosím, váš roční tréninkový cyklus.
„Přípravu na sezonu otvíráme podzimním soustředěním v Liberci, jehož obsahem jsou všechny možné
sporty kromě cyklistiky, tedy třeba lední hokej, atletika, plavání, turistika atd. Po návratu ze soustředění pokračujeme ve stejném duchu i v pražských
podmínkách, ale máme už i dráhové tréninky a jezdíme zimní závody Českého poháru na dráze. V lednu
a v únoru absolvujeme mj. i dvě týdenní soustředění
na běžkách v Krkonoších nebo v Jizerských horách,
samozřejmě tam chodíme třeba i do bazénu nebo
do posilovny. Od března se už začínáme zase víc věnovat dráhovým tréninkům a na silnici najíždíme
potřebné objemy, kdy žáci ujedou v tréninku padesát
až šedesát kilometrů a mladší dorostenci sedmdesát
až osmdesát kilometrů. Postupně se zvyšuje intenzita tréninku na úkor jeho objemu a přidávají se první závody Českého poháru na silnici. Naše závodní
3
sezona trvá od dubna do konce září, takže je poměrně dlouhá. Všechno to ovšem směrujeme k vrcholu,
jímž je letní mistrovství republiky na dráze a na silnici. V říjnu pak míváme volnější přechodné období,
které slouží k tomu, aby se děti zapojily ve škole a nevypadly z rytmu vzdělávání.“
Jak často trénujete v průběhu sezony?
„Trénujeme vlastně pořád, naše tréninky jsou ale
pestré, nejde o nějaké jednostranné či monotónní
zatížení. Pondělní trénink se odehrává na Julisce
a jeho náplň je ryze regenerační; obsahuje nápravná
či kompenzační cvičení, posilování, atletiku, plavání,
míčové hry nebo hry ve vodě atd. V úterý se pohybujeme na dráze, kde absolvujeme rychlostní trénink,
ve středu a ve čtvrtek máme trénink na silnici, jeden
den je silově vytrvalostní v nějakém členitějším terénu, druhý den už zase jenom lehčí vytrvalostní. V pátek, tedy den před závodem, míváme volno a v sobotu
a v neděli jezdíme společně závody Českého poháru.
Český pohár je největší dlouhodobá soutěž mládeže
a je Českým svazem cyklistiky vypsán pro všechny věkové kategorie ve všech disciplínách, tedy v cyklokrosu, v horských kolech, na silnici i na dráze, přičemž
na dráze jsou závody ještě rozdělené na stíhačské,
sprinterské a omniové. My se hlavně soustředíme
na Český pohár na silnici a na dráze. Jako tělovýchovná jednota jsme i pořadateli několika závodů
Českého poháru na dráze a dalších doprovodných
závodů. Děti mají kolem šedesáti sedmdesáti závodních dnů ročně.“
Musejí mít děti, které se věnují cyklistice naplno,
ve škole individuální studijní plány?
„Myslím si, že se to dá zvládnout i bez nich, že to
spíše záleží na každém jedinci, jak je aktivní ve škole
a jak tam dokáže nahradit svoji nepřítomnost. Když
je sportovec cílevědomý, nemusí svá studia odsouvat
na druhou kolej.“
Pro vás je asi výhodné, že můžete využívat tréninkové podmínky Julisky…
„Za to bych chtěl velmi poděkovat Armádnímu
sportovnímu centru DUKLA, protože v jiných klubech
4
Text: Pavel Nekola
Foto: Lukáš Thun
tohle neexistuje. Pro děti je skvělé, že se zde mohou
naučit třeba základy gymnastiky nebo techniku plavání či atletických disciplín, protože když se jim člověk dostatečně věnuje, dělají ve všech sportech velké
pokroky a je vidět, že je to baví.“
Mohl byste zmínit úspěchy vašich svěřenců
v uplynulé sezoně?
„Zazářila především kadetka Dáša Labáková,
která získala jedenáct titulů mistryně republiky v jedenácti disciplínách na dráze, na silnici,
v cyklokrosu i na horském kole a navíc překonala
čtyři české juniorské rekordy. Pokud jí to vydrží,
je obrovskou nadějí celé české cyklistiky. V žácích
se zaskvěl Michael Vakoč, který vyhrál osm titulů
mistra republiky z osmi disciplín na dráze a silnici.
Oba dva jsou kromě toho celkovými vítězi Českého
poháru na silnici a na dráze. Mezi kadety si dobře
vedl starší bratr Michaela Petr Vakoč, který získal tři
medaile na mistrovství republiky na dráze a celkově 3. místo v Českém poháru na silnici, v kadetkách
byla úspěšná též Vendula Kuntová, která v Českém
poháru na silnici získala rovněž bronz. Ještě bych
zmínil, že Dáša a Petr byli členy českého národního výběru kadetů a Dáša dokázala vyhrát jeden
z nejtěžších etapových závodů ve střední Evropě
– Kleiner Friedenschaft TMP Tour v německém
Waltreshausenu. Kromě toho naši žáci a kadetky
vyhráli celkově Český pohár družstev.“
Jak mladí závodníci zvládají přechod do starší
věkové kategorie?
„Je to pro ně určitě náročné, ale když se nebojí a zabojují, tak to tak složité zase není. Myslím si, že to je
větší problém po stránce psychické než fyzické. Letos
to čeká právě naše nejlepší mládežníky, kteří přecházejí o kategorii výš. Bude tedy jistě zajímavé sledovat, jak se s tím vyrovnají, zda ve své cílené práci
vytrvají a zda dokáží navázat na své letošní úspěchy.
U dívek je to trochu složitější v tom, že juniorky už
závodí se ženami, ale konkrétně Dáša Labáková poslední dva loňské závody Českého poháru absolvovala
už ve starší kategorii a v obou byla druhá. Mezi kadety se navíc na konci jejich působení v této věkové
kategorii již vybírají závodníci do juniorského národního družstva, takže Petr Vakoč i Dáša Labáková mají
šanci prosadit se i v reprezentaci, a to by už opravdu
bylo něco.“
Popřejme tedy mladým cyklistům pražské Dukly,
aby vše zvládli na výbornou a aby se jim i v nadcházející sezoně dařilo stejně dobře jako v letech
minulých.|
ze života TJ
dukla sport
cyklistika
Sběratelé
1/ Start silničního závodu kadetů
2/ Dagmar Labáková
3/ Vítězné družstvo žáků SCM
na „Malém Závodu míru“
4/ SCM Dukla Praha na výcvikovém
táboře na Mallorce
dukla sport
ze života TJ 27
26 ze života TJ
UNIASK ČR 29
28 UNIASK ČR
dukla sport
dukla sport
1
armádního sportu
Ani v závěru „olympijského“, pro armádní sport tolik úspěšného roku nezapomínejme významných
životních jubileí sportovců, trenérů a funkcionářů, kteří se významně podíleli na jeho výsledcích
a úspěších v minulosti.
UNIASK ČR
BĚH NADĚJE
ve Strakonicích
TÉMĚŘ 2700 BĚŽCŮ OD NEJMENŠÍCH
PO SENIORY SE VE ČTVRTEK 18. ZÁŘÍ
ZÚČASTNILO VE STRAKONICÍCH
„BĚHU NADĚJE 2008“. TATO
CHARITATIVNÍ AKCE VOLNĚ
NAVAZUJE NA „BĚH TERRYHO
FOXE“ ORGANIZOVANÉHO
VE SVĚTĚ A ČESKÉ REPUBLICE
V LETECH 1999 AŽ 2007.
JEJÍM ÚČELEM JE SBÍRKA
FINANČNÍCH PROSTŘEDKŮ
NA VÝZKUM NÁDOROVÝCH
ONEMOCNĚNÍ, PODPORU ZDRAVÉHO
ŽIVOTNÍHO STYLU A PŘEDCHÁZENÍ
CIVILIZAČNÍM CHOROBÁM.
BĚH TERRYHO FOXE PATŘIL
VE ZMÍNĚNÝCH LETECH
K NEJVÝZNAMNĚJŠÍM SPORTOVNÍM
AKCÍM VE STRAKONICÍCH.
ORGANIZÁTOŘI Z ASK STRAKONICE,
25. PROTILETADLOVÉ RAKETOVÉ
BRIGÁDY, MUZEA STŘEDNÍHO
POOTAVÍ A MĚSTA STRAKONICE
SE MOHLI VŽDY POCHVÁLIT TÉMĚŘ
TŘEMI TISÍCOVKAMI STARTUJÍCÍCH
VE VŠECH KATEGORIÍCH.
Text: Michal Boukalík
Foto: Cyril Schejbal
2
Bohuslav RÁZL, nar. 14. října 1938, lyžování.
Úspěšný trenér lyžařů – běžců, jak žen tak i mužů. Největším úspěchem jeho svěřenců je
bronzová medaile štafety 4×10 km ve složení Nyč, Korunka, Benc, Švanda na XV. ZOH 1988
v Calgary.
Václav TROJAN, nar. 18. října 1928, sportovní střelba.
Člen družstva, které na MS 1958 v Moskvě získalo zlatou medaili ve velkorážní pistoli 30+30
ran. Ve stejné disciplíně byl mistrem Evropy v následujícím roce, kdy získal ještě stříbrnou
medaili v olympijské rychlopalbě.
Břetislav MINÁŘ, nar. 27. října 1928, sportovní lékař.
Po Hubertovi Topinkovi převzal péči o fotbalisty slavné pražské Dukly. V oddělení zdravotního
zabezpečení armádního vrcholového sportu pracoval až do roku 2005.
Josef TROJAN, nar. 28. října 1933, házená.
Podílel se na zisku stříbrných medailí z MS 1958 a 1961 a bronzových medailí z MS 1954 a 1955,
kde se ještě hrálo o 11 hráčích. Podílel se na vítězství pražské Dukly v PMEZ 1957 a 1963.
Jeden z nejlepších světových házenkářů šedesátých let minulého století.
Vladimír JIRÁSEK, nar. 2. listopadu 1933, kanoistika.
První mistr světa ve vodním slalomu z roku 1953 společně s Hradilem a Hendrychem v soutěži
družstev. Tehdy ještě v dresu ÚDA Praha. Po vítězství na MS 1959 v kanoi jednotlivců byl
vyhlášen historicky prvním nejlepším sportovcem tehdejší Československé republiky.
Jan LIŠKA, nar. 3. listopadu 1928, atletika.
Trenérskou dráhu začal v roce 1958 v Košicích, kde objevil Josefa Odložila, stříbrného
medailistu v běhu na 1500 m na Hrách XVIII. olympiády 1964 v Tokiu. Trénoval i Jozefa
Plachého a halového mistra Evropy 1984 na 3000 m Luboše Tesáčka. Od roku 1983
do roku 1989 byl šéftrenérem pražské atletické Dukly.
Tradice pokračuje
Pod novým názvem „Běh naděje“ se organizátoři
snaží pokračovat v ušlechtilé myšlence s vysokým
morálním akcentem.
Proto lze dnes akci hodnotit jako velmi úspěšnou, neboť její aktivní účastníci a dárci věnovali na Konto pro výskyt rakoviny úctyhodných
28 882 Kč.
Záštitu nad Během naděje převzal hejtman
Jihočeského kraje Jan Zahradník, který se jej aktivně zúčastnil. Role startérů běhu v prostorách
Strakonického hradu se ujali vynikající moderní
pětibojaři pražské Dukly Libor Capalini a David
Svoboda.
David Svoboda se rovněž stal jedním z aktivních
účastníků běhu a v přátelské uvolněné atmosféře
dal zapomenout na neúspěch, který jej potkal při
Hrách XXIX. olympiády v Pekingu.
Hr
Pro oba sportovce byla v rámci pobytu
ve Strakonicích připravena ukázka moderní techniky 25. protiletadlové brigády, s velkým ohlasem
se setkala i jejich autogramiáda.
I. ročník „Běhu naděje“ ve Strakonicích byl součástí projektu „Armádní klub“, kterým hodlá Unie
armádních sportovních klubů ČR oživit volnočasové aktivity u útvarů a zařízení AČR.
Armádní sportovní klub Strakonice prokázal
se svými partnery schopnost organizovat pro
vojenské profesionály a ostatní občany jakékoli
aktivity.
Je dobře, že jedni z nejlepších armádních sportovců současnosti Libor Capalini a David Svoboda
byli přítomni.|
1/ Libor Capalini startuje závod Běhu
naděje
2/ Velký zájem mládeže byl o fotografie
moderních pětibojařů Davida
Svobody a Libora Capaliniho
Jiří STODŮLKA, nar. 3. listopadu 1948, motorismus.
V podmínkách Dukly Mošnov pod vedením trenéra Sklenáře se vypracoval do absolutní světové
špičky v motokrosu. Pětkrát startoval na Mezinárodní šestidenní motocyklové soutěži, kde byl
v letech 1974, 1977 a 1978 členem vítězného družstva. V letech 1974 a 1976 se stal mistrem
Evropy v kubatuře 250 cm3. Na Jawě 500 cm3 byl členem družstva, které v letech 1970 a 1971
získalo bronzovou medaili v motokrosu národů (MS družstev), na Jawě 250 cm3 získal v Trofeji
národů v letech 1970 a 1972 stříbrnou a v roce 1969 bronzovou medaili.
Luboš SPÁČIL, nar. 12. listopadu 1933, saně.
Kvalitní desetibojař, po krátkém působení ve funkci trenéra u ASD vojenského trojboje se stal
na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století trenérem sáňkařů liberecké Dukly.
Tehdy ještě patřili do světové špičky, zejména Jindřich Zeman, František Halíř a Petr Urban.
Jiří KAVAN, nar. 11. prosince 1943, házená.
Plných 18 let nosil dres pražské Dukly, kde se vypracoval na pivota světové třídy. Jeho
největším úspěchem je zisk stříbrné medaile na Hrách XX. olympiády 1972 v Mnichově.
Zdeněk REMSA, nar. 29. prosince 1928, lyžování.
Účastník V. ZOH 1948 ve Svatém Mořici, kde se ve skoku na lyžích umístil na 20. místě. Později
úspěšný trenér čs. reprezentace a liberecké Dukly šedesátých a sedmdesátých let minulého
století (Raška, Motejlek, Matouš, Höhnl, Hubač a další).
1
Vítězná
Dukla
K 60. VÝROČÍ VZNIKU FOTBALOVÉHO
ODDÍLU DUKLY PRAHA POŘÁDAL FK DUKLA
V SOUČINNOSTI S ASC DUKLA A UNIASK ČR
24. ZÁŘÍ JIŽ VII. ROČNÍK FOTBALOVÉHO
TURNAJE PŘÍPRAVEK ŽÁKŮ NAROZENÝCH 1999
A MLADŠÍCH – DUKLA MINI CUP.
I PŘES MALOU ÚČAST 4 DRUŽSTEV TURNAJ
UKÁZAL, ŽE MÁ SVÉ MÍSTO V KALENDÁŘI
NEJMENŠÍCH FOTBALISTŮ.
Poprvé v historii se z vítězství radovali domácí hráči,
když tentokrát překonali i vítěze uplynulých dvou ročníků
SK Motorlet Praha.
Na třetím místě skončili hráči SK VTJ Rapid Liberec a na čtvrtém FC Lobkovice.
Nejlepším střelcem turnaje se stal Jan Kopecký z pražské
Dukly, nejlepším brankářem byl vyhlášen Michal Mitinko
z SK Motorlet Praha.
Ceny nejlepším předávali mistr Evropy z roku 1976, pětinásobný nejlepší fotbalista Československa a třiašedesátinásobný reprezentant Ivo Viktor, předseda UNIASK ČR Miroslav
Málek a předseda FK Dukla Praha Marek Lukáš.|
1/ Vítězné družstvo Dukly Praha
2/ Ivo Viktor s nejlepším
brankářem turnaje
S uvedenými jubilanty a dalšími, které jsme vám připomněli v 1. až 3. čísle časopisu
DuklaSport 2008, se vedoucí funkcionáři resortu MO setkají při Výročním setkání ve středu
3. prosince 2008.
Text: Arnošt Šulc
Foto: Cyril Schejbal
2
kaleidoskop 31
Jaroslav Poříz jokozunou
Sumista Jaroslav Poříz (ASO různé DUKLA Praha)
bronzový z loňského ME, obhájil titul vicemistra
světa v sumó. Na světovém šampionátu v estonském Rakvere se probojoval do finále kategorie
bez rozdílu vah, kde prohrál s mongolským reprezentantem Gankhuyagem. V semifinále Poříz
nastoupil proti několikanásobnému mistru světa
Alanu Karajevovi z Ruska, v Evropě dlouho neporaženému 240 kilogramů vážícímu obrovi. I přes
metrákovou nevýhodu Poříz zvítězil, Karajev mu
však při pádu zlomil kůstky v chodidle. „Ve finále
jsem se pokusil o boj na jedné noze, ale už to nešlo. Moc mě to mrzí, chtěl jsem pro Duklu vybojovat medaili zlatou“, napsal v SMS řediteli Dukly.
Po finálovém duelu Poříz zkolaboval a musel být
převezen do nemocnice a nemohl se tak zúčastnit
ani vyhlášení vítězů. Jaroslav Poříz má jako jediný amatérský sumista na světě právo užívat
„válečnické jméno – ShiroiKuma (Bílý medvěd)“. Jeho výkony v Rakvere navíc nadchly i radu
japonských staršinů v rámci mezinárodní federace sumó, která Pořízovi udělila cenu pro nejsilnějšího bojovníka šampionátu a jmenovala ho amatérským jokozunou. Poprvé tento titul
udělila někomu mimo Japonsko.
Text a foto: Ivana Roháčková
Lezec Tomáš Mrázek
vicemistrem Evropy
Ve francouzském hlavním městě Paříži se „slezli“ nejlepší sportovní lezci, aby se utkali o titul mistra Evropy 2008. Armádní lezec Tomáš
Mrázek zde vybojoval stříbrnou medaili ve sportovním lezení na obtížnost. Tomáš už má titul
vicemistra Evropy z roku 2002, v roce 2004 přišel o titul nespravedlivou diskvalifikací. Vloni
ale dosáhl opět na velký úspěch pro změnu
v boulderingu a obsadil 3. místo. Světový šampión z let 2003 a 2005 Tomáš Mrázek těsně prohrál v pařížském finále jen se španělským rivalem Usobiagou.
Text: Ivana Roháčková
Foto: archiv Tomáše Mrázka
smějeme se s
DUKLASPORTEM / kresby Milan Kounovský
Cyklistika
3. – 7. 9. ME dráha – Varšava – Polsko
muži 23 / keirin – 3. Denis Špička
muži 23 / 1 km p.s. – 3. Tomáš Bábek 1:03,254
muži 23 / scratch – 3. Jiří Hochmann
muži 23 / bodovací – 3. Jiří Hochmann
17. – 19. 10. ME dráha – Alkmaar – Holandsko
muži / sprintérské omnium – 5. Adam Ptáčník
muži 23 / dvojice – 4. Vojtěch Hačecký – Martin Hačecký
31. 10. – 2. 11. SP dráha – Manchester – Anglie
muži / scratch – 3. Martin Bláha
ženy / bodovací – 5. Jarmila Machačová
Kanoistika
19. – 21. 9. MS v maratonu – Týn nad Vltavou
muži / deblkajak – 4. Jan Andrlík – Jakub Adam
muži / deblkanoe – 4. Petr Koudelka – Filip Dvořák
ženy / kajak – 3. Anna Adamová
Lyžování – skok
27. 9. Kontinentální pohár – Oberstdorf – Německo
muži – 1. Jakub Janda
Lyžování – severská kombinace
20. 9. letní MČR – Harrachov
muži / HS100/15 km – 1. Miroslav Dvořák
30. 9. MČR letní – Liberec
muži / HS134/10 km – 1. Miroslav Dvořák
Moderní pětiboj
3. – 5. 10. Finále SP – Caldas de Rinha – Portugalsko
muži – 2. Ondřej Polívka
23. 10. MČR – Praha (umístění dle světového žebříčku)
muži – 1. David Svoboda
ženy – 1. Lucie Grolichová
Parašutismus
28. – 31. 8. MČR – klasické disciplíny – Most
muži / PP – 1. Jindřich Vedmoch
muži / individuální akrobacie – 1. Libor Jiroušek
muži / kombinace – 1. Jindřich Vedmoch
muži / PP / družstva – 1. Vedmoch, Gečnuk, Jiroušek, Tábor
junioři / přesnost přistání – 1. Petr Směšný
26. – 28. 9. SP – Locarno – Švýcarsko
muži / PP – 1. Čestmír Zítka 6×0 + 2 cm – světový rekord –
2. Jindřich Vedmoch
muži / PP muži / družstva – 1. Vedmoch, Gečnuk, Jiroušek, Šorf,
Zítka
SP 2008 – CELKOVÉ POŘADÍ
muži / PP – 1. Jiří Gečnuk
muži / PP / družstva – 3. Vedmoch, Gečnuk, Jiroušek, Šorf, Zítka
Rychlobruslení
30. 8. MČR – IN-LINE – Brno
ženy / půlmaraton – 1. Martina Sáblíková
16. – 17. 10. MZ – Inzell – Německo
ženy / 5000 m – 1. Martina Sáblíková – 6:56,98 – světový rekord
– otevřená dráha
Sumó
11. – 12. 10. MS – Rakvere – Estonsko
muži / bez rozdílu vah – 2. Jaroslav Poříz
Sportovní lezení
26. – 27. 9. SP – Puurs – Belgie
muži / obtížnost – 2. Tomáš Mrázek
18. – 19. 10. ME – Paříž – Francie
muži / obtížnost – 2. Tomáš Mrázek
Sportovní střelba Hradec Králové
27. – 30. 9. Finále SP – Minsk – Bělorusko
muži / skeet – 3. Jan Sychra – 121+23
muži / trap – 5. David Kostelecký – 120+19
Sportovní střelba Plzeň
20. – 26. 10. MS a MSJ ve střelbě na běžící terč – Plzeň
muži / VzBT 30+30 – 2. Miroslav Januš
muži / družstva – 2. Januš, Jonáš, Račanský
muži / BT 20+20 mix / družstva – 1. Januš, Jonáš, Račanský
muži / BT 30+30 – 3. Miroslav Januš
muži / družstva – 1. Januš, Jonáš, Račanský
muži / junioři – VzBT 20+20 mix – 3. František Losos
muži / družstva – 3. František Losos – podíl 1/3
muži / VzBT 30+30 / družstva – 2. František Losos – podíl 1/3
muži / BT 30+30 muži / družstva – 1. František Losos – podíl 1/3
Veslování
17. – 21. 9. ME – Schinias – Řecko
muži / dvojskif – 5. Jan Vetešník – Ondřej Vetešník
muži / čtyřka bez korm. LV – 3. Jiří Kopáč, Miroslav Vraštil,
Vlastimil Čabla – podíl 3/4
muži / čtyřka párová – 4. David Jirka, Jakub Hanák, Tomáš
Karas, Petr Vitásek
očekávané sportovní akce
v I. čtvrtletí 2009
Atletika
MČR hala
ME hala
21. – 22. 2. Praha
6. – 8. 3.
Turín
Cyklistika
SP
SP
MS dráha
16. – 18. 1. Peking
13. – 15. 2. Copenhagen
26. – 29. 3. Pruszkow
Lyžování – běh
SP – Tour de ski 1. – 4. 1.
SP
SP
MS U 23
SP
MS juniorů
SP
MS
SP
SP
SP
16. – 18. 1.
24. – 25. 1.
28. 1. – 1. 2.
30. 1. – 1. 2.
31. 1. – 6. 2.
13. – 14. 2.
19. 2. – 1. 3.
7. – 8. 3.
12. – 14. 3.
18. – 22. 3.
yžování – skok
SP
1. 1.
SP
4. – 6. 1.
SP
SP
SP
SP
MS juniorů
SP
10. – 11. 1.
16. – 17. 1.
24. – 25. 1.
31. 1. – 1. 2.
31. 1. – 6. 2.
7. – 11. 2.
SP
MS
SP
SP
14. – 15. 2.
21. – 28. 2.
7. – 10. 3.
13. – 15. 3.
SP
20. – 22. 3.
Nové Město,
Val di Fiemme
Vancouver
Otepää
Praz de Lys
Rybinsk
Praz de Lys
Val di Dentro
Liberec
Lahti
Trondheim
Stockholm, Falun
Ga-Pa
Innsbruck,
Bischofshofen
Tauplitz
Zakopané
Vancouver
Sapporo
Praz de Lys
Willingen,
Klingenthal
Oberstdorf
Liberec
Lahti, Kuopio
Lillehammer,
Vikersund
Planica
Lyžování – severská kombinace
SP
3. – 4. 1.
Schonach
SP
10. – 11. 1. Val di Fiemme
SP
16. – 17. 1. Vancouver
SP
24. – 25. 1. Ruhpolding
SP
31. 1. – 1. 2. Chaux-Neuve
MS juniorů
31. 1. – 6. 2. Praz de Lys
SP
7. – 8. 2.
Seefeld
MS
19. – 28. 2. Liberec
SP
6. – 7. 3.
Lahti
SP
14. – 15. 3. Vikersund
Alpské lyžování
SP
6. 1.
Záhřeb
SP
10. – 18. 1. Adelboden, Wengen
SP
23. – 27. 1. Kitzbühel,
Schladming
SP
31. 1. – 1. 2. Beaver Creek
SP
13. – 14. 12. Ga-Pa
MS
3. – 15. 2. Val d´Ísére
SP
SP
SP
SP
21. – 22. 2.
28. 2. – 1. 3.
7. – 8. 3.
11. – 15. 3.
Sestriere
Kranjska Gora
Kvitfjel
Are
Akrobatické lyžování
SP
5. 1.
St. Johan
SP
10. – 14. 1. Les Contamines,
Flaine
SP
18. – 19. 1. Lake Placid
SP
24. – 25. 1. Mont Gabriel
SP
29. – 31. 1. Deer Valley, Park City
SP
5. – 7. 2.
Cypress
SP
13. – 14. 2. Are
SP
19. – 21. 2. Voss
SP
24. 2.
Branäs
MS
1. – 8. 3.
Inawashiro
SP
12. – 15. 3. Grindelwald,
Hasliberg
SP
18. – 20. 3. La Plagne
Snowboarding
SP
6. – 11. 1.
31. 1.
12. – 22. 2.
27. 2. – 1. 3.
12. – 15. 3.
19. – 22. 3.
Kreischberg,
Bad Gadtein
Sudelfeld
Cypress, Stoneham
Sunday River
La Molina
Valmalenco
Jízda na bobech
SP
5. – 11. 1.
ME
11. – 18. 1.
SP
1. – 7. 2.
SP
8. – 14. 2.
ME
16. 2. – 1. 3.
Cortina d´Ampezo
SV. Mořic
Whistler
Park City
Lake Placid
Jízda na saních
SP
3. – 4. 1.
SP
10. – 11. 1.
SP
17. – 25. 1.
ME
6. – 8. 2.
SP
13. – 21. 2.
Königssee
Cesana
Oberhof, Altenberg
Lake Placid
Calgary, Vancouver
Rychlobruslení
ME
9. – 11. 1.
SP
24. – 25. 1.
SP
30. 1. – 1. 2.
MS – víceboj 7. – 8. 2.
SP
6. – 8. 3.
MS
12. – 15. 3.
SP
22. – 23. 11.
Heerenveen
Kolomna
Erfurt
Hamar
Salt Lake City
Richmond
Moskva
SP
SP
SP
SP
SP
Moderní pětiboj
SP
11. – 22. 3. Monterrey,
Palm Springs
Sportovní gymnastika
ME
29. 3. – 5. 4. Milán
Veslování
MČR trenažér
přehledy na této dvoustraně připravil: Petr Eliáš
7. 2.
Olomouc
dukla sport
kaleidoskop
přehled sportovních výsledků / srpen–říjen 2008
dukla sport
30 kaleidoskop
Tucet
otázek pro
Lucii
Výbornou
1. Datum a místo narození:
„30. 6. 1969, Hradec Králové.“
2. Jaké máte vzdělání a kde nyní pracujete?
„Mám vysokoškolské vzdělání, jsem novinářka a v současnosti moderuji dopolední Radiožurnál Českého rozhlasu 1.“
3. Oslovila vás více práce v rozhlase nebo v televizi a proč?
„Raději mám rozhlas, protože je opravdovější. Je to přímý přenos,
nic se nedá vzít zpátky a to je fér. Navíc se nemusíte vůbec soustředit
na to, jestli vypadáte dobře, nebo ne.“
4. Jaké význačné sportovní společenské akce jste
moderovala?
„Vloni to byl Armádní sportovec roku a Sportovec roku, před třemi
lety také Fotbalista roku.“
5. Se kterými sportovci jste se při své práci osobně setkala
a kdo z nich vás nejvíce zaujal?
„Měla jsem to štěstí mluvit skoro se všemi významnými českými sportovci. Z těch zahraničních mě zaujal horolezec Reinhold Messner, dělala jsem s ním dva rozhovory.“
6. Kdo a kdy vás přivedl k aktivnímu sportu?
„V šesti letech mne na tenis dovedla spolužačka z první třídy Ivanka
Dvořáková. Ostatní sporty – hlavně lyžování – byl už můj vlastní
zájem.“
7. Byla jste členkou nějakého sportovního oddílu? Jaké druhy
sportů provozujete?
„Byla jsem kdysi členkou ČSTV a několika oddílů kvůli závodnímu
sportu. V současné době mi zůstalo lezení, jachting a touha uběhnout první maraton v životě.“
8. Váš největší sportovní zážitek:
„Je to vždycky, když vidím naprostou mobilizaci netušených sil.
Viděla jsem manžela (Jaroslav Poříz, zápasník sumó, člen ASO různé
DUKLA Praha – pozn. red.), jak zápasí se zlomenými prsty – musela to
být nesnesitelná bolest, ale nevzdal to. A fandila jsem letos na olympiádě i Štěpánce Hilgertové. Mohla vsadit na jistotu, ale dobře jsem
chápala, proč jela tak, jak jela. Byla skvělá.“
9. Jaký je váš vztah k Dukle?
„Dukla je pro český sport nenahraditelná. Nejen proto, že zajišťuje
přísun olympijských vítězů a mistrů světa, ale proto, že nabízí dětem jinou alternativu než počítače a diskotéky. Naše pěti a půlletá
dcera Vanessa začala letos na podzim chodit na Duklu na atletiku,
jsem tam s ní dvakrát až třikrát týdně a chodím tam ráda. Potkávám
se tam s lidmi, kterým o něco jde, a řadu z nich znám osobně.“
10. Co pro vás znamená být manželkou vrcholového sportovce?
Znáte pravidla sumó a líbí se vám silové druhy sportu?
„Někdy to znamená být vdova. Proto se dost těším na jeho sportovní důchod. Snad přijde dřív než ten invalidní. Pravidla sumó znám,
bylo by špatné, kdybych je neznala. Silové sporty se mi líbí, pokud
je nedělají ženy. Pohled na zápasnice sumó a boxerky mi připadá
smutný.“
11. Vaše mimosportovní zájmy a koníčky:
„Fotografování, poezie a cestování. Líbí se mi jednoduchá, i když někdy trochu drsná přírodní krása. Proto jsem byla spokojená na Novém
Zélandu, proto jezdím do Norska, na Island a do Laponska. I díky
drsnému počasí jsou tu lidé k sobě laskavější… a pomáhají si.“
12. Vaše osobní cíle a přání, vaše životní motto:
„Ráda bych měla ještě dvě děti a chtěla bych dojít na severní pól,
a to v uvedeném pořadí. Moje životní motto zní: Teď a tady.“|
Text: Pavel Nekola
Foto: Ivana Roháčková
dukla sport
32 v armádním dresu
KDYŽ SE VYSLOVÍ JMÉNO JIŘÍ RAŠKA,
DALIBOR MOTEJLEK, JOSEF MATOUŠ,
RUDOLF HÖHNL A DALŠÍ JMÉNA SKOKANŮ,
KTEŘÍ DOKÁZALI PORAZIT CELÝ SVĚT,
KAŽDÉMU, KDO ALESPOŇ TROCHU
SLEDUJE BÍLÝ LYŽAŘSKÝ SPORT, SE VYBAVÍ
NEZAPOMENUTELNÁ ÉRA NAŠICH
LYŽAŘŮ SKOKANŮ ,,REMSA BOYS“ V ČELE
SE STRŮJCEM CELÉHO ÚSPĚCHU ZDEŇKEM
REMSOU.
Skokanský trenér
v armádním dresu
Z
Zní to až neuvěřitelně pohádkově, ale Zdeněk Remsa se narodil 29. prosince 1928 v hájovně na zámku
v Horní Branné. Jubilant vzpomíná na vyprávění
svého tatínka, jak museli přivézt porodní bábu
na zádech na lyžích přímo do hájovny. Tenkrát prý
bylo v zimě tolik sněhu, že se bez lyží nedalo nikam
dojít. Dědeček byl hajný, který jako jeden z mála
vyvolených jezdil na lyžích přímo dovezených
z Norska hrabětem Harrachem.
Vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Jilemnici a dálkově při zaměstnání FTVS UK
v Praze.
Rodiče se přestěhovali do Studence když mi byly
dva roky. Tatínek pracoval jako holič a kadeřník, ale
zároveň byl velkým fandou sportu. Školu jsme měli
2 kilometry daleko a tak v zimě nezbývalo nic jiného než nazout lyže a s partou kluků jsme jezdili tam
a zpět. Stavěli jsme si můstky a na lyžích jsme různě
skotačili. V té době si mě všiml pan Štefan a začal mě
tak trochu trénovat.
V sedmi letech jsem dostal první skočky, vyrobené panem Štefanem. I přesto, že jsem měl skočky,
když jsem vylezl na třicítku můstek, měl jsem strach.
Jednoho dne mě táta vytáhl na můstek a řekl – buď
skočíš, nebo skočky vrátíme a dostane je někdo jiný. To
mě vyhecovalo, z můstku jsem skočil, strach překonal
a otevřel se mi sportovní život.
Zpočátku jsem závodil za SOKOL Studenec. Nebylo
to jen lyžování, ale také gymnastika, plavání a atletické víceboje.
Jako závodník jsem se zúčastnil V. ZOH 1948 ve Svatém
Mořici spolu s Miloslavem Bělonožníkem, Jaroslavem
Císařem a Jaroslavem Lukešem. Cestu jsme tenkrát absolvovali vlakem. Skončil jsem na 20. místě, ale byl jsem
ze svého výkonu hrozně zklamán.
V roce 1952 jsem byl v ATK a v letech 1953 – 1956
v Oddíle reprezentantů – ÚDA Praha. Působili
jsme na Pohořelci, letní tréninky jsme absolvovali
na Strahově, v zimě se jezdilo do hor.
V letech 1956 – 1960 jsem působil v civilním klubu
AVIA Čakovice, kde jsem ve stejnojmenné továrně
také pracoval jako technolog a normovač na konečné
montáži letadel IL-14 a IL-18.
Na podzim roku 1960 jsem nastoupil jako občanský zaměstnanec do Dukly Liberec. Zároveň jsem byl
státním trenérem reprezentačního družstva skokanů.
V té době jsem měl kolem sebe výbornou partu kluků,
kteří chtěli skákat na lyžích.
Ve světě hráli prim hlavně Seveřané, a tak jsem stále
přemýšlel, jak se jim dostat na kobylku. Vždyť to jsou
sportovci také jen z masa a kostí. Mým krédem bylo,
že pro to musíme udělat více než ostatní. Náš trénink
byl tehdy založen na velkém objemu, protahování
a gymnastice. Kluky jsem musel přesvědčit, aby tréninku věřili, že je čeká velice náročná práce. Samozřejmě
že zpočátku byli unavení, ale tělo se hravě adaptuje
na zátěž. Tady bylo velice důležité, aby kluci pochopili, proč musejí trénovat a hlavně aby chtěli trénovat.
Nikdy jsem jim nic nezakazoval, ani jsem je nehlídal.
Oni věděli, že ráno v sedm hodin musí být všichni stoprocentně v pořádku a připraveni k tréninku. Jednou
se jim to nepovedlo a to bylo utrpení. Když udělal někdo průšvih, tak se s ním svezla celá parta.
No a první úspěchy se postupně začaly dostavovat (např. IX. ZOH 1964 Innsbruck – Josef Matouš
4. místo, Dalibor Motejlek 10. místo, o týden později překonal v Obersdorfu světový rekord v letech
skokem dlouhým 142 metrů. X. ZOH 1968 Grenoble
– Jiří Raška 1. místo na malém, 2. místo na velkém
můstku).
Mýma rukama v šedesátých letech minulého století prošli Jiří Raška, Dalibor Motejlek, Rudolf Höhnl,
Zbyněk Hubač, Josef Matouš, J. Doubek, Ladislav
Divila, František Rydval, bratři Balcarové, Karel
Kodejška, Bohuslav Novák a mnoho dalších.
V roce 1970 po MS v Tatrách jsem odešel trénovat
do Jugoslávie reprezentaci skokanů, kde jsem působil do května 1973, odtud jsem byl odvolán a musel
jsem nastoupit jako ústřední trenér na Svaz lyžování,
kde jsem působil až do roku 1980.
Pak jsem se opět vrátil do Jugoslávie, kde, kromě
trénování, jsem přednášel trénink na Vysoké škole
sportovní.|
Na závěr několik otázek pro našeho jubilanta
Co Vám dala armáda a sport?
„Velice dobré a kvalitní zázemí pro časově náročný trénink, finanční zabezpečení, jak pro mě
samého tak i mé svěřence. Z toho vycházel potřebný klid na naši náročnou přípravu.
Díky sportu jsem poznal téměř celý svět a získal
mnoho zkušeností a kamarádů.“
Co děláte v současnosti?
„V současné době pracuji v Lyžařském sportovním klubu v Lomnici nad Popelkou na pozici
trenéra dětí a mládeže. Práce mě stále plně naplňuje a baví. Mám kolem sebe bezvadnou partu mladých trenérů a žáčků, kteří chtějí skákat.
Mám z nich prostě radost.“
Jaké máte koníčky?
„V první řadě je to sport. Na odreagování jezdím na chalupu, kde zahradničím a jsem náruživým pěstitelem zeleniny. To mě baví.“
Jak vidíte náš skok?
„Máme hodně talentů a nadějných sportovců,
kteří však mají náročnou sportovní cestu před
sebou.“
Osobní cíle?
„Rád bych se dočkal olympijské medaile od našich skokanů a jel se podívat na naše kluky
na MS 2009 do Liberce.“|
Text: Pavel Benc
Foto: Archiv Zdeňka Remsy, Pavel Benc