26 ObchOd a finance rozhovor

rozhovor
26
Obchod a finance
rozhovor
Petr Švihel,
foto: Hynek Glos
Sklářský patriot
Za šest let vybudoval Leon Jakimič mezinárodně
respektovanou firmu Lasvit, působící ve vysoce
konkurenční branži designových svítidel. Dokázal spojit
český sklářský kumšt se světovým designem a propracovaným marketingem. Až budete obdivovat obří svítidla
v dubajském metru či v nejluxusnějších hotelech světa,
budete obdivovat českou práci.
Lasvit jako značka a firma si dává velice
záležet na svých prezentacích na výstavách a veletrzích. V podstatě na každém
veletrhu, kterého se zúčastníte, způsobí
vaše expozice rozruch. Proč se vám vyplácí
věnovat v dnešní internetové době takovou
pozornost veletrhům?
Snažíme se výstavu provázat s internetem.
Na veletrhu například natáčíme rozhovory,
které dáváme na sociální sítě. Potřebujeme
jak výstavy, tak webovou prezentaci a sociální
sítě. Potřebujeme i permanentní showroom,
kde můžeme klienty zavést a představit jim
naši práci. A proč věnujeme výstavám takové
úsilí? Protože nám to přináší klienty a byznys.
V branži luxusního zboží, opravdu nadstandardně luxusního, určeného pro nejlepší hotely
a prémiové butiky a rezidence, se zakázky
nedělají na základě webové prezentace. Lidé
se potřebují vidět a poznat. Výstavy proto
nejsou jenom o předvedení něčeho hezkého,
jak zmiňujete, ale i potkávání a poznávání se
navzájem, a to v přiměřeném klidu. Na výstavách věnujeme svůj čas spektru zákazníků.
S některými se známe z minulosti, ale s řadou
se potkáváme prvně. Proto neděláme unylé
stánky, ale takové, které zaujmou i lidi, kteří
o nás nikdy neslyšeli. Proto do výstav investujeme proporčně více peněz než jiné firmy.
Znamená to, že úspěšné zakázce ve vašem
případě předchází série jednání s klíčovými
lidmi, které přesvědčujete a ukazujete jim,
co dokážete?
Například v Miláně, když je v dubnu výstava
Euroluce, tak tam máme dvě výstavy. Přímo
v komerčním prostřední, které je vyloženě
zacílené na potkávání se s potenciálními klienty. Máme tam hezké věci, ale také stoly, kde
diskutujeme o konkrétních zakázkách. Zároveň
ale v centru Milána máme další stánek, který
je více zaměřený na odbornou veřejnost, architekty, designéry, ale i novináře. Prostě pro lidi,
kteří se chtějí podívat, vyfotit si naše produkty,
ale rozhovory s nimi ještě nejsou tolik detailní.
Pro nás je důležité jak potkávání se s lidmi, tak
i představení unikátního výrobku, který zaujme
širokou veřejnost a média.
Zároveň se často spojujete se sportovními
akcemi. Vyrábíte ze skla tenisové poháry,
stejně tak i pohár pro vítěze Tour de France.
Pomáhá to při hledání nových kontaktů?
Částečně to vychází z faktu, že mě tenis baví.
Navíc máme ve firmě lidi, které velmi baví
cyklistika. Druhým důvodem je, že podobné
akce využíváme jako PR: zvětšuje nám to
prestiž, protože si nás klienti všimnou. Když
klient vidí, že naši trofej, unikátní designový
pohár nebo vázu má slavný tenista nebo cyklista, tak nás vnímají trochu jinak. Nejsme
jen „nějaká firma z východní Evropy“, která
se o něco pokouší, ale jsme etablovaná firma,
kterou respektují i nejuznávanější tenisové
turnaje a cyklistické závody.
Tedy vám to zvyšuje hodnotu v očích stávajících i potencionálních zákazníků a lidí
z branže?
Celkově nám to dává pozitivnější image a pomáhá to v praktickém byznysu.
Přesto jde většina vaší produkce pro velké
developery a velké hotelové řetězce. Pro ně
mají podobné PR akce také váhu?
Pokud se poznáme s člověkem, který rozhoduje a který je vlastníkem, tak ano. Pokud
jednáme s lidmi v pozici projekt manažerů,
které spíše zajímá, jak ušetřit peníze, tak tam
to takový vliv nemá. Ale nikdy to neublíží.
Chcete říct, že se snažíte potkávat spíše
s majiteli?
Vždy se snažíme potkat s někým, kdo rozhoduje. Protože naše výrobky mohou být elementem, který hotel odliší od jiných hotelů.
Kolikrát, když se díváme na webové stránky
našich zákazníků – hotelů, tak hned na první
stránce najdeme lobby s naší plastikou. Rozlišuji ale dva typy hotelů. Ty, které chtějí mít
něco unikátního, čeho si člověk všimne na
první pohled – jejich zástupcem je například
řetězec Shangri-La – a pak jsou hotely třeba
jako Hyatt, které zase poptávají sklo, které
spíše jen jemně doladí interiér. Požadují nenápadná světla. Umíme vyjít vstříc oběma typům
hotelů. Záleží na přístupu konkrétního interiérového designéra nebo architekta hotelu.
Představuje v hotelovém byznysu fakt, že
jste spolupracovali právě třeba s řetězcem
Shangri-La, velkou reklamu?
Každý dobrý hotel je dobrá reference. Shangri-La teď aktuálně dělá hotel v nejvyšší budově
Evropy, v Londýně. Jde o takzvaný Shard, tedy
Střep, od architekta Renza Piana. My tam děláme veškerá svítidla pro veřejné prostory, pro
lobby, schodiště, pro různé restaurace. To bude
určitě významná reference i z toho důvodu, že
je to pro řetěz Shangri-La nejdůležitější hotel.
↘ 10 nejčastějších slov Leona Jakimiče v rozhovoru
Obchod a finance 27
rozhovor
snažíme změnit. Což je někdy práce na víc, ale
v podstatě všude říkáme, že pokud někdo chce
kvalitní sklo z Evropy, tak je možností několik. Neskrýváme, že nejstarší evropské sklo je
z Murana, z Itálie. Na druhou stranu zdůrazňujeme, že u nás je druhá nejstarší tradice, která
začala těsně po roce 1000 našeho letopočtu,
a české sklo je navíc lepší v tom, že má lepší
brilanci, je více křišťálové, více se třpytí. Zejména v Asii lidé asociují třpyt a lesklost s hodnotou a luxusem. To nám hraje do karet. Navíc
neděláme jenom hutní sklo. Děláme zhruba
dalších deset kategorií skla. Lehané, válcované,
lité, různé brusy i malované. Skel máme hodně
druhů, a to Murano nemá. V Muranu si navíc
lidé připadají jako v muzeu. Jsou tam spíše
malinkaté sklárničky s kavárnou pro turisty.
V Česku se sklu věnují i mladí lidé. Máme tři
střední školy. Některé finančně podporujeme.
Do sklářství tak chodí pořád čerstvé nápady.
Lidé se snaží experimentovat a vymýšlet něco
nového. To nás také odlišuje od zbytku světa,
kde se často jen pokračuje v tradici.
Půjde o jednu z nejsledovanějších otvíracích
akcí letošního roku.
Očekáváte, že se zvýší zájem o vaše výrobky
ze strany hotelů po otevření londýnského
Shangri-La?
Pozitivně nás to ovlivní. Dáme si to na svůj
web i do katalogů. To vše pomáhá, ale pořád je
to primárně o poctivé práci našich obchodníků
v kancelářích. Máme po světě deset kanceláří
a naši lidé jsou mladí, draví a motivovaní. Navíc
to jsou patrioti, Češi nebo Slováci, které baví, že
neprodávají prášky na praní, ale produkt, který je
jim blízký a pochází z Čech. Když nakazí klienta nadšením, tak to vždycky pomůže výrobky
prodat. I když nejsme nikdy nejlevnější, většinou děláme naopak nejdražší výrobky. Klienti
ale dokážou uznat rozdíl v designu a kvalitě
materiálu a v servisu, kde jim šetříme spoustu
starostí s instalací a logistikou. Výrobek děláme
komplexně od designu přes výrobu, logistiku
a montáž a nabízíme i čištění. Máme třeba i pětiletý kontrakt na čištění svítidel.
Nakolik pracujete s češstvím a s tím, že jste
česká firma? Protože Češi jsou většinou na
veletrzích překvapeni, že Lasvit je tuzemská
firma…
Myslíte, že Češi neví, že jsme česká firma?
28
Obchod a finance
Lidé jsou skutečně překvapení, že jde o českou firmu.
Pracujeme s tím hodně. Skutečně hodně. Ale
pracujeme s tím v zahraničí, protože máme,
řekl bych, 99,6 procenta obratu v zahraničí.
Takže jestli o tom lidé v Česku neví, tak to se
snažíme změnit, například i tímto rozhovorem.
Ale nemáme proč české kořeny skrývat. Naopak je propagujeme a dáváme vědět, že máme
kořeny v Česku a nikdy bychom nepoužili
jiné sklo než české. I naše zaměstnance tvoří
z 90 procent Češi.
Takže využíváte toho, že české sklo má ve
světě stále dobrý zvuk?
Jak kde. Na Tchaj-wanu třeba ano. V Číně už
tolik ne. Tchajwanci jsou kulturnější než lidé
z vnitrozemí v Číně. Záleží proto na teritoriu.
Ale i tam, kde české sklo nemá zvuk, se to
Nikdy jste nepřemýšlel, že byste využil
skláře v Číně?
Nikdy.
Je to skutečně takto nekompromisně jednoslovné?
Tamní kvalita skla se postupně zlepšuje, je
třeba pětkrát levnější než u nás, ale my raději
utratíme výrazně více peněz, protože pro nás
je primární image českého skla a jeho kvalita.
A to, že odsud pocházíme.
Jak jste vlastně přišel na samotnou myšlenku Lasvitu? Dočetl jsem se, že jste jako
nadějný tenista získal tenisové stipendium
v Los Angeles, kde jste vystudoval obchodní
univerzitu.
Vrátil jsem se v roce 1999 a půl roku jsem zde
pracoval pro firmu Preciosa. Ta mě vyslala do
rozhovor
Zdůrazňujeme, že u nás
je druhá nejstarší tradice,
která začala těsně po roce
1000 našeho letopočtu
a české sklo je navíc lepší
než italské v tom, že má
lepší brilanci, je více křišťálové, více se třpytí.
Hongkongu. Firma se v Hongkongu primárně
zaměřovala na bižuterii a šatony. Založil jsem
divizi svítidel pro Asii. Šlo hlavně o klasické
lustry. Po osmi letech jsem pochopil, že v Preciose už pro mě dál cesta nevede, tak jsem
založil Lasvit. Firma tak funguje šest let.
Bylo klíčové, že jste firmu založil v Hongkongu?
Jde o dva aspekty. Byla šťastná volba, že
jsem si vybral Hongkong a Asii jako takovou,
protože posledních deset let se byznys v Asii
rozvíjel třikrát rychleji než třeba v Americe.
Takže jsem měl štěstí, co se byznysu týče.
Firma vznikala paralelně v Česku a Hongkongu. V Hongkongu vznikla obchodní kancelář
a v Česku ředitelství, včetně toho, že jsme zde
koupili sklárnu a koupili jsme zde dva závody na mosaz a nerez. Upřímně, náš byznys
není jenom o skle, to tak jen vypadá. Je to
také o konstrukci, o kovovýrobě, o expertech
na zdroje. Dnes jsou všechna světla s LED
zdrojem, zatímco dříve se všude montovaly
žárovky a pak halogeny. LED technologie je
o programování a o úplně jiné branži. Musíme mít elektrické inženýry a umět to vše
dát dohromady včetně marketingu. To je asi
to nejtěžší.
Stále platí, že v Asii se staví většina nových
budov na světě?
Nevím, jak velký podíl Asie má celosvětově, ale kromě Číny je obrovský boom ještě
na Filipínách a v Indonésii. Filipíny mají asi
100 milionů obyvatel a jsou zhruba deset patnáct let za Čínou. Teď tam obrovsky staví
hotely i kasina. A Hongkong je to místo, kde
žijí developeři, kteří podnikají po celé Asii.
Zajímavé je, že jste firmu od začátku stavěl
na principu, že budete mít jako přidanou
hodnotu design. Jak jste došel k tomuto
názoru?
Chybělo mi to trochu v předchozí firmě. Chyběla mi vize a ochota investovat více peněz
do designu a do lidí obecně. Měl jsem štěstí,
že mám sestřenici známou grafičku Denisu
Myškovou, která nám do dneška dělá veškerý
grafický design. Ta mě představila hodně lidem
a uvedla mě do problematiky. Já jsem nestudoval architekturu ani design, studoval jsem
byznys a ekonomii, takže mi hodně pomohla.
Nebojím se naslouchat s určitou trpělivostí.
I když jsem si myslel svoje, tak jsem se rozhodl designérům věřit a zkusit to. Ukázalo se,
že bylo dobře naslouchat lidem, kteří designu
rozumějí více než já.
Aktuálně máte dvanáct designérů…
… to jsem si nepočítal. Ukažte. Dvanáct… čtrnáct, patnáct. A máme ještě externisty. S řadou
z nich pracujeme v podstatě na plný úvazek.
Takže jich ve skutečnosti máme ještě více.
Jedná se o kreativní armádu. Je to srovnatelné s jinou českou firmu?
To netuším, ale vím, že se rozhodně nenudí.
I takhle to sotva stíhají.
Co to znamená v konkrétních číslech? Na
kolika projektech pracují?
Zhruba 150 ročně. Od malých zakázek za
10 000 euro až po projekty za několik milionů euro. To se liší. Skutečně v průměru máme
150 projektů ročně zrealizovaných, to znamená
dodaných, namontovaných a zinkasovaných.
Ale dalších pět set máme rozdělaných v různých fázích. Jsou ve fázi designování, ve fázi
výrobní nebo se zrovna posílají či montují.
Inkubační doba se různí. Máme projekty, na
kterých pracujeme čtyři roky, a jiné máme
za půl roku, což je, řekl bych, minimum, co
potřebujeme.
A to proto, že projekty připravujete podle
požadavků klienta?
To je, řekl bych, naše odlišnost. Například
italské Artemide začalo tak, že masově vyrábí
design. My jsme šly opačnou cestou. Nejdříve
se jdeme podívat na prostor, ať už fyzicky nebo
na výkresy. Jaký je plán stropů a stěn. Poslechneme si vizi architekta nebo i přímo majitele.
Nejlepší je, když máme na jednání i designéra.
Proto jsme je chtěli mít na plný úvazek, aby
byli flexibilní a mohli odcestovat do Singapuru,
ze dne na den, když je potřeba. Dnes už máme
i designéry přímo na místě. To ocení i klient. Že
si dáváme tu práci, že vymýšlíme něco přímo
pro něj, co ladí s interiérem. Mluví do toho ve
výsledku architekt, majitel, designér. Někdy je
to dost složité na koordinaci. Ale snažíme se
vždy udělat produkt, na který můžeme být pyšní, bez zbytečných kompromisů. Když vidíme,
že klient chce zvrhlost, tak mu řekneme, že by se
to obrátilo proti němu. Většinou se nám daří lidi
přesvědčit. Na druhou stranu i my máme nyní
zhruba dvacet standardizovaných a úžasných
svítidlových kolekcí, které nevznikly na míru,
Obchod a finance 29
rozhovor
ji totiž prodává po malých kouscích a vždy
dělá tendr. Developeři se předhánějí v nabídkách, kdo dostane zrovna tento kousek
půdy. A to i přesto, že půdy je ještě spousta.
Uměle tak zůstávají ceny závratně vysoké.
Developeři ovšem na této draze koupené půdě
musejí navíc stavět i byty pro lidi z nižších
příjmových skupin. Aby tam i méně majetní
lidé mohli kvalitně žít a mohl fungovat servis
v restauracích a službách.
ale jako dokonalé designové svítidlové šperky.
Například naše svítidlo „A proč ne!“ navržené ikonou českého sklářství a designu panem
Reném Roubíčkem sklidilo obrovský úspěch
na nedávné výstavě Euroluce v Miláně. Takže
nezatracujeme ani tuto cestu – je důležité mít
i „nesmrtelné“ designy, kde nás nikdo z klientů
neovlivňuje.
Nakolik je klíčové dokázat se dostat k lidem
s takovou rozhodovací pravomocí?
Jednoznačně nejklíčovější.
Četl jsem, že například návrh plastik do
dubajského metra jste si troufli výrazně
přepracovat. O jak velký risk šlo?
To bylo nejvíce vyhrocené. Je rozdíl, když je
klientem člověk s domem a když je to šejk,
který vlastní půlku Dubaje, ke kterému chodí
jen filtrované informace. Riskovali jsme, že
mu člověk, s kterým jsme jednali, řekne, že
jím schválený návrh neumíme zrealizovat.
Zní to totiž úplně jinak, než že Lasvit to umí,
ale myslí si, že to dokáže udělat ještě lépe. Šlo
tedy o to, jestli sebereme odvahu a budeme
návrh rozporovat. Nakonec shodou šťastných
okolností jsme dostali šanci návrh předělat po
našem a ve finále byli všichni rádi.
Přestože Hongkong má stále pověst exotické
centrály asijského obchodu, nekonkuruje mu
Šanghaj, která roste na důležitosti?
Hongkong je stále míle napřed. Co se týče
kvality života, funkčnosti, ale i důležitosti.
Speciálně pokud se člověk dívá na Asii jako
takovou, tak Hongkong je přesně uprostřed
a všude je to pár hodin letadlem. Od Japonska
přes Indonésii, Singapur, Tchaj-wan, Filipíny.
Trochu z ruky je Austrálie, to je devět hodin letu. Ale stále je ve středu dění. Proto je
také Hongkong nejdražší na žití, především
kvůli šíleným nájmům. Šanghaj je dobrá pro
Čínu, koneckonců tam máme kancelář, ale
na kvalitní život to není. Je tam ještě horší
ovzduší než v Hongkongu. Anglicky se tam
člověk hůře domluví, jsou tam horší školy,
úřady fungují hůře. Všeobecně tam vše hůře
funguje.
Máme po světě deset
kanceláří a naši lidé
jsou mladí, draví a motivovaní. Navíc to jsou
patrioti, Češi nebo Slováci,
které baví, že neprodávají
prášky na praní, ale produkt, který je jim blízký
a je z Čech.
30
Obchod a finance
A proto žijete většinu času v Hongkongu?
Jsme střední firma a v takovém případě to nejde
dělat jinak než být skutečně na místě a být
v neustálém kontaktu a čekat na příležitost.
Hongkong prý ovládají developerské skupiny. Jak těžké je se na ně nakontaktovat?
Říká se, že devět až dvanáct rodin v Hongkongu vlastní všechno. Je to trochu nadsazené, ale
co se týče stavebnictví a nemovitostí, tak jde
o úzký okruh lidí, kteří tam vládnou. Hongkongská vláda je ale poměrně chytrá. Má
čtyřicet procent příjmů z prodeje půdy. Ona
Jak těžké je v dnešní době sehnat špičkové
skláře, kteří dokážou zrcadlit kvality designérů a jejich nápadů?
Za vším, co se vyrábí, musí být dobrý design,
ale i řemeslo. Na tom trvám. A čím náročnější
řemeslo je, tím lépe, protože je náročnější na
okopírování. Stejně tak musí být ve výrobku
kus poezie a část technologie. Co se řemesla
týče, tak skutečně máme mladé talenty ze
škol, tak i machry, kteří se sklem pracují celý
život a od kterých se mladí učí. A pak máme
lidi, kteří sklo malují, brousí, taví, ohýbají.
Spektrum je velmi široké.
Takže jde o obor, který u nás nevymírá?
Nemyslím si. Speciálně v severních Čechách na Novoborsku, Českolipsku je stále dost šikovných lidí, kteří si hrají se sklem.
Leon Jakimič
Narodil se v Liberci. Příjmení odkazuje na
pradědečka, který přišel do Česka v roce
1920 z Ruska, kam zase předci uprchli
ze Srbska před tureckým nájezdníky.
Leon Jakimič začínal jako nadějný tenista.
Sehrál zápasy i s Radkem Štěpánkem. Jako
tenista dostal stipendium v Los Angeles,
kde vystudoval ekonomii a obchod. Po
návratu do České republiky získal práci
u společnosti Preciosa, která ho vyslala
do Hongkongu, kde stále bydlí. Před šesti
lety se rozhodl postavit na vlastní nohy
a soustředit se na designové originální
světlo a sklo.