docPublikace - Intervenční centrum Praha
download 
Stížnost Transkript
Publikace - Intervenční centrum Praha
Ekonomické dopady domácího násilí na oběť a příklady mezioborové spolupráce Výměnou zkušeností k efektivní pomoci Publikace vznikla v rámci projektu podpořeného OP LZZ s názvem Efektivnější pomoc obětem domácího násilí prostřednictvím interdisciplinární spolupráce – přenos znalostí a zkušeností ze zahraničí Praha, CSSP 2014 1 Obsah I. Ekonomické dopady domácího násilí na oběť v České republice ............. 5 1. Ekonomické dopady domácího násilí na oběť v České republice .............. 5 Úvod ..............................................................................................................5 Průzkum o výskytu domácího násilí v ČR ......................................................6 Ekonomické dopady domácího násilí v ČR ..................................................... 7 Cena za lidské emoce...................................................................................... 7 Závěr ..............................................................................................................8 2. Rizika chudoby žen postižených domácím násilím a jejich dětí ............... 9 Rozvod/rozchod a chudoba ......................................................................... 10 Sociální dávky ............................................................................................... 11 Výživné ........................................................................................................ 12 Zdraví ...........................................................................................................13 Situace dětí v násilných vztazích .................................................................. 14 Vzdělání ...................................................................................................... 14 Závěrem ....................................................................................................... 14 3. Bytová a sociální situace osob ohrožených domácím násilím v azylových domech....................................................................................16 3.1 Pohledy sociálních pracovnic z pražských azylových domů CSSP Jasmínová, ACORUS, ROSA........................................................................ 16 3.2 Sociální a finanční situace klientek azylových domů – možnost čerpání dávek ..................................................................................17 3.3 Situace klientek jednoho pražského azylového domu............................... 19 3.4 Úřad práce ČR – možnosti čerpání dávek ............................................... 23 3.5 Ekonomika a domácí násilí – pohled z druhé strany ................................28 4. Pomoc předluženým klientům a lidem v obtížné sociální situaci ............33 4.1 Kristýna Krušinská, Občanská poradna REMEDIUM ........................... 33 4.2 Pomoc při osobním bankrotu při předlužení .......................................... 37 5. Peněžitá pomoc obětem trestné činnosti ................................................38 II. Příklady mezioborové spolupráce .......................................................44 6. Příklady dobré mezioborové spolupráce z Velké Británie ..................... 44 6.1 Názory na systém ochrany MARAC ....................................................... 45 6.2 MARAC a často kladené otázky před vstupem do multidisciplinárního týmu MARAC ....................................................... 47 6.3 Postupné kroky při řešení případu v rámci procesu MARAC – metodický dokument ...................................................................................48 6.4 Jak se iniciuje projednání případu v rámci MARAC .............................. 50 3 6.5 Vysvětlivky k dotazníku na posouzení rizika DN (Risk Identification Checklist – RIC) ...........................................................51 6. 6 CAADA-DASH Risk Identification Checklist – dotazník pro identifikaci rizik u oběti (ukázka textu dotazníku na vyhodnocení rizika domácího násilí) ................ 55 7. The Haven Wolverhampton a případ domácího násilí řešený ve spolupráci s MARAC .............................................................................58 Úvod ............................................................................................................ 58 Příběh Abby ................................................................................................. 58 Aktivity ze strany MARAC........................................................................... 59 Závěr ............................................................................................................ 59 8. Projekt na posílení duševního zdraví obětí domácího násilí ................. 60 Projekt pro oběti domácího násilí s psychickým onemocněním ....................60 Životní dovednosti ....................................................................................... 61 Evaluace .......................................................................................................62 Výsledky.......................................................................................................62 9. Lze využít možností potírání domácího násilí z Velké Británie v České republice? ........................................................... 63 Zkušenost z pracovní stáže ve Wolverhamptonu ........................................... 63 Činnost Magistrátního soudu ve Wolverhamptonu ....................................... 65 10. Vídeňský program proti násilí ............................................................. 67 10.1 Úvod...................................................................................................... 67 10.2 Základní informace o vídeňském programu proti násilí .........................68 Pokud jde o strukturu, tvoří tento program tři prvky: ..................................68 10.3 Průběh vídeňského programu proti násilí ..............................................69 10.3.1 Navázání kontaktu a úvodní rozhovor .................................................69 10.3.2 Prověřovací fáze .................................................................................. 70 10.3.2.1. Prověřovací fáze u MÄB ...................................................................71 10.3.2.2. Prověřovací fáze u Intervenčního centra IST ....................................71 10.3.2.3. Spolupráce mezi IST a MÄB v prověřovací fázi ................................71 10.4 Fáze školení ........................................................................................... 72 10.4.1 Náplň a průběh školení ....................................................................... 73 10.4.2 Opatření na podporu partnerky.......................................................... 75 10.4.3 Spolupráce mezi IST a MÄB v průběhu školení .................................. 76 10.5 Závěr školení.......................................................................................... 76 10.6 Úspěchy a výzvy .................................................................................... 77 10.7 Vybraná klíčová statistická data k Vídeňskému programu proti násilí ............................................................. 77 Seznam literatury ......................................................................................... 79 4 I. EkOnOmIcké dOPady dOmácíhO násILí na Oběť V ČEské rEPubLIcE 1. Ekonomické dopady domácího násilí na oběť v České republice Jitka Poláková, proFem, o. p. s Úvod V roce 2011 jsme vypracovali studii s názvem „Kolik stojí Českou republiku domácí násilí“. Do studie ekonomických dopadů domácího násilí jsme se pustili proto, že u nás dosud takováto studie, která by se zabývala dopadem domácího násilí na veřejné finance, chyběla. Jednoduše řečeno jde o to, kolik musí stát na domácí násilí vynaložit. Výskyt tohoto závažného společenského problému má kromě mnoha jiných negativ i obsáhlé dopady na státní finance. Vyjma objektivně vyčíslitelných nákladů na potírání domácího násilí a pomoc obětem domácího násilí je sem nutné také zahrnout trvalá poškození psychického a fyzického zdraví obětí, která se projevují ještě dlouho po ukončení násilí a která jde jen velmi těžko vyčíslit. V naší studii jsme je nazvali „cena za lidské emoce“. Na zpracování se podílely přímo ženy – oběti domácího násilí. Záměrem studie je ukázat za pomoci ekonomických nákladů, o jak závažný problém se jedná a jak velké množství finančních prostředků odčerpává z veřejných rozpočtů. Prezentace domácího násilí (dále jen „DN“) právě skrze jeho ekonomické důsledky by měla přispět k zařazení řešení tohoto společensky negativního jevu mezi úkoly s vyšší prioritou. Tato studie prostřednictvím veškerých informací o dopadech DN může podpořit tvorbu politických programů a přijímání rozhodnutí založených na relevantních informacích a analýzách. Znalost výše nákladů spojených s DN přispívá k porozumění významu všech aktivit, jakými jsou prevence, osvěta či pomoc obětem. Návrhy koncepce řešení DN potřebují být založeny na statistických a relevantních informacích, které tato pilotní studie přináší. Studie poskytuje relevantní odhad ekonomických nákladů, které se projevují v různých oblastech a odrážejí se v celé společnosti. Studie je také důležitým příspěvkem k plnění Národního akčního plánu prevence DN na léta 2010–2014 (dále jen „NAP“), kde jsou analýzy a studie v oblasti DN jednou z priorit. NAP vypracoval Výbor pro prevenci DN, který působí při MPSV. V tomto NAP se konstatuje, že absence koncepčního řešení DN má negativní ekonomické dopady na celou společnost, což se projevuje zvýšenými náklady v řadě rezortů. K této studii jsme se inspirovali v zahraničí, a to především v Rakousku a ve Velké Británii. V západních zemích vznikaly od 80. let na základě výzkumu dopadů DN na životy obětí a jejich dětí, a to jak fyzických, psychických, tak 5 i emocionálních. Závěry zahraničních studií poukazují na potřebnost systematicky sbírat ve všech společnostech údaje o nákladech DN, které by mohly sloužit jako podklad pro tvorbu politických programů a rozvoj všech preventivních opatření. Mezinárodně se odhady nákladů na DN velmi liší v závislosti na typu definice DN, typech nákladů, z nichž zahraniční studie vycházejí, a též v závislosti na použité metodologii. Průzkum o výskytu domácího násilí v Čr V únoru 2012 byl pro potřeby studie uskutečněn reprezentativní průzkum na vzorku 3 000 žen v ČR ve věku 18–65 let. Data byla sebrána s využitím online dotazníku, protože tato forma je vhodná nejen z hlediska úspory nákladů na tak rozsáhlý průzkum, ale zejména i s ohledem na jeho diskrétní téma. Dotazník měl celkem 22 otázek. V dotazníku nebyl explicitně používán termín „domácí násilí“, ale byly popsány situace, které jsou prokazatelně za formy DN považovány. Z průzkumu vyplynulo, že 43 % žen se někdy v životě setkalo s partnerským útlakem, 28 % žen se někdy v životě stalo obětí domácího násilí a 13 % žen se setkalo s partnerským útlakem v posledním roce. Ze vzorku 3 000 žen tedy bylo 841 žen obětí domácího násilí, které dále popsaly rozsah posledního incidentu. Z popisu a analýzy naposledy prožitých případů DN, kterým byly ženy přímo ohroženy, vyplynuly informace o dopadech a následcích DN. Je z nich zjištěno, do jaké míry je do řešení těchto případů zapojena policie, soudy, zdravotnictví a neziskové organizace. Ze struktury a podílů posledních případů, které oběti prožily, je usuzováno, jaké je schéma všech případů DN v období jednoho roku. Nejvíce případů se zatím týká kauz popsaných s opakovaným ponižováním, vedoucím až k pocitu bezcennosti, což jako svůj poslední případ DN uvedlo 27 % žen. Fyzické napadení uvedlo 20 % obětí a na třetím místě je pronásledování s podílem 12 %. Ukázalo se, že ve skutečnosti se jen minimum případů DN dostane do rukou kompetentních odborníků/-ic, kteří umějí poskytnout radu a pomoc. Do jaké míry je DN skryto před ostatními osobami, nikoli však před dětmi, ukazuje podíl 26 % žen. Ačkoli DN prožily, nechaly si tuto skutečnost v posledních případech pouze pro sebe, s nikým o své situaci nehovořily. Z údajů výzkumu zřetelně vyplývá, že DN i ve svých nejzávažnějších formách zůstává skryto před okolím a institucemi, kde je možné hledat pomoc. Úrazy s fyzickými a psychickými následky jsou nejen velmi častými, ale i závažnými následky DN. Potvrzují to údaje průzkumu, při kterém bylo zjištěno, že 58 % posledních případů DN skončilo s psychickými důsledky nebo fyzickými zraněními. To znamená, že za rok je fyzicky zraněno nebo trpí psychickými obtížemi v důsledku DN 230 000 žen. Z průzkumu vyplynulo, že v ČR čelilo nějaké formě DN od 18. roku věku až do současnosti 40 % žen. V přepočtu na populaci to znamená, že 1,4 milionu žen v ČR někdy v životě alespoň jednou zažily DN, kdy se staly přímo ohroženými oběťmi. 6 Ekonomické dopady domácího násilí v Čr Ekonomické dopady DN jsme ve studii odhadovali ve všech oblastech, ve kterých se i podle zahraničních studií koncentruje nejvyšší podíl nákladů vyplývajících z pomoci a péče o oběti DN. Proto jsme se u nás zaměřili na oblasti, kde jsme v souladu se zahraničními studiemi očekávali nejvyšší podíl nákladů, které jsou hrazeny převážně z veřejných rozpočtů. Náklady jsme vztáhli k roku 2010, neboť v době zahájení analýzy již byl rokem uzavřeným, z něhož bylo možné získávat statistiky a další informace z veřejně dostupných zdrojů. Ve studii jsou odhadnuty náklady: 1. policie 2. státních zastupitelství 3. soudů v trestněprávním i občanskoprávním řízení 4. přestupkových řízení 5. sociálních služeb 6. vyplacených podpor v nezaměstnanosti 7. zdravotnictví 8. na nemocenskou 9. na invalidní důchody 10. emocionální náklady osob ohrožených DN Ve studii nejsou zahrnuty náklady jako: 1. náklady na straně obětí, rodinných příslušníků 2. náklady na léky, placená ošetření u lékaře 3. náklady za zničené věci obětí 4. náklady způsobené pracovní neschopností u zaměstnavatele 5. nepřímé náklady všech zainteresovaných institucí 6. sociální dávky 7. invalidní důchody 8. ostatní zdroje neziskových organizací 9. náklady na právní služby Již byla zmíněna závažnost DN s nezměrným vlivem na budoucnost oběti. Proto pro legitimní zvýšení váhy ekonomických dopadů nelze opomenout hodnotu nefinanční újmy obětí. Hodnota těchto dopadů je proto ještě mnohem víc na spodní hranici opravdových nákladů, neboť není zatím možné vyhodnotit kompenzaci za všechny následky, které se často objevují s odstupem času. cena za lidské emoce Na otázku, co stojí lidské emoce, lze jen těžko uvádět finanční částky. Především psychické následky jsou nevratné a nenapravitelné. Útrapy z týrání, které vždy přinášejí fyzickou či psychickou bolest, citová utrpení, deprivaci, traumatické poruchy a mnohé další, se už nikdy v životě nedají vrátit ani zcela vymazat. Je nutné si uvědomit, že citové vjemy obětí DN jsou pocitově většinou nesdělitelnými prožitky, se kterými každá zůstane sama až do konce svého života. Nelze je podceňovat, protože často znamenají predispozici nebo urychlení vážných, někdy i neléčitelných nemocí. Emoce, které se prvotně projevují v mentální po- 7 době, následně pokračují k psychosomatickým a somatickým poruchám. Mezi nejčastější patří cévní, kardiovaskulární, metabolická či jiná závažná onemocnění. I když navenek vypadají uzdravené, z hlediska psychického zdraví jde o citelné a nenapravitelné jizvy. I to je cena negativních emocí. Odrážejí se však nadále u dalších generací, jako nekonečný bludný kruh, neboť u DN bývají v mnoha případech také přítomny děti. I děti se bohužel musejí potýkat s těmito emocemi, buď v přímé účasti při incidentu, nebo za pokojovou zdí, přes kterou je všechno zřetelně slyšet. Z výzkumu, který je součástí studie, vyplývá, že finanční konsekvence za emoce dotázané ženy vyčíslily částkou 19 miliard 250 milionů korun. Tuto sumu je však třeba vnímat jen jako spodní hranici, ale opět pouze jako přibližnou. Zejména i proto, že v momentě dotazu nejsou ještě čitelné jiné a většinou kontinuální zdravotní důsledky, které u obětí vzniknou třeba až za několik let. Závěr Celková částka ekonomických dopadů DN v České republice v roce 2010 byla odhadnuta na 1 328,2 milionu Kč. Největší část nákladů leží v oblasti zdravotnictví a v oblasti civilních soudních řízení. Významné částky spojované s domácím násilím jsou zaznamenány také v oblasti poskytování dotací na sociální služby a vyplácené podpory v nezaměstnanosti. Pro výše uvedené oblasti je společné, že zde neexistují oficiální statistiky a způsoby klasifikace případů, které by pomáhaly odhalovat skryté případy DN a zpřesňovaly tak odhady nákladů DN v těchto oblastech. Domácí násilí může být snadno a neprávem považováno za méně významný společenský problém, když bychom vycházeli pouze ze započítání nákladů, které jsou zaznamenány a sledovány v oficiálních statistikách policie, státních zastupitelství, soudů – v trestněprávních řízeních a při přestupkovém řízení. Náklady v těchto oblastech nejsou zanedbatelné, ale ukazují pouze malou část nejzávažnějších případů DN, které se ve společnosti vyskytují. Úplnou představu o významnosti a dopadu DN na společnost je možné získat, pokud do nákladů zahrneme i lidské a emocionální náklady, které jsou finančním vyjádřením strádání a utrpení prožívaného oběťmi DN. Proto doporučujeme vypracování a zavedení způsobu jednotného sledování výskytu DN a odhadování ekonomických dopadů celého spektra kriminálního nebo společensky nežádoucího jednání, které DN přináší. Na základě takových výsledků bude možné stanovovat priority a plánovat konkrétní akce pro zlepšení situace a vyhodnocovat jejich efektivitu. Vzorem řešení může být systém využívaný ve Velké Británii, který mimo jiné ukazuje vývoj ekonomických dopadů v oblasti DN mezi lety 2001 a 2008. Snížení výskytu domácího násilí ve Velké Británii (o 53 %, zatímco celková násilná kriminalita poklesla pouze o 23 %) bylo dosaženo částečně díky změně mediálního obrazu, rozvoji a přizpůsobení veřejných služeb, častějšímu dotazování na příčiny vzniku ošetřovaných zranění, vzniku specializovaných zdravotnických center zaměřených na sexuální násilí. V důsledku toho neklesají, ale naopak rostou náklady na poskytování těchto veřejných služeb, avšak klesají dopady na ekonomiku vlivem omezené ekono- 8 mické aktivity obětí a dopady na celou společnost vyjadřované emocionálními a lidskými náklady DN. Proto je možné investice do veřejných služeb zaměřených na snižování výskytu DN považovat za efektivní. Doporučujeme tedy investovat do zlepšování a přizpůsobování veřejných služeb, do prevence a změny mediálního obrazu, protože, jak ukazuje příklad Velké Británie, již v krátkém horizontu několika let je možné vidět pozitivní výsledky těchto aktivit. CELKOVÝ PŘEHLED NÁKLADŮ Oblasti nákladů v milionech Kč Zdravotnictví 545,9 Soudy – civilní řízení a trestní řízení 314,2 Podpora v nezaměstnanosti 210,2 Dotace na poskytování sociálních služeb 190,4 Policie 32,3 Nemocenské 25,6 Státní zastupitelství 7,7 Přestupkové řízení 1,9 Celkem náklady 1328,2 2. Rizika chudoby žen postižených domácím násilím a jejich dětí Adriena Gabrielová, proFEM, o. p. s. Studie Rizika chudoby žen postižených domácím násilím a jejich dětí (vydala proFem, o. p. s., 2012) byla zpracována v rámci stejnojmenného projektu podpořeného Nadací Open Society Fund Praha. Studie zviditelňuje a pojmenovává situaci skupiny lidí, která je v souvislosti s chudobou nahlížena jen okrajově, ve skutečnosti je ale vystavena obzvlášť velkému riziku chudoby, a to jsou ženy postižené domácím násilím a jejich děti. Ve spolupráci s organizacemi sítě Koordona byla zpracovávána data po vzoru rakouské studie¹. Identifikace problémů se zaměřila na oblasti: zdraví, vzdělání, bydlení, rozvod a rozchod, psychosociální podpora a poradenství a právní pomoc. Účelem této studie je ukázat, jak silně se spouštěče chudoby vzájemně posilují a jak těžko postižené ženy nacházejí cestu z této obtížné životní situace. 9 Chudoba je velmi složitá problematika, která zahrnuje velké množství fenoménů, jako například neschopnost uspokojit základní potřeby, nedostatek vzdělání a dovedností, špatné zdraví, podvýživu, nedostatečnou kvalitu bydlení, nedostatečnou hygienu, násilí a kriminalitu. Chudoba je často přirovnávána k bludnému kruhu – její důsledky se pro další generace stávají samotnými příčinami tohoto socioekonomického statutu. Ženy postižené domácím násilím mohou – především po odchodu od násilného partnera – zchudnout z více důvodů. Většinou se ocitají bez finančních prostředků a bez bydlení, přístup na trh práce je pro ně z mnoha důvodů pak velmi obtížný. Pro ženy – migrantky je situace téměř neřešitelná. Jejich existence a povolení k pobytu většinou závisí zcela na násilném partnerovi, proto u něj často zůstávají nebo se k němu musí vrátit, nechtějí-li být odsunuty. Chybějící krizová lůžka a vhodné azylové ubytování situaci vyhrocují. Žena po odchodu rovněž v mnohých případech nešťastně vypadává ze systému sociálních dávek. Vzhledem k tomu, že studie je velice obsáhlá, budou na následujících řádcích představeny stručně některé oblasti, kterými se studie zabývala. rozvod/rozchod a chudoba Nejnebezpečnější fází pro ženy a děti je doba rozchodu, resp. rozvodu. Odchod z násilného vztahu znamená pro mnohé ženy s dětmi začátek života jako samostatně vychovávající rodič – to je skupina s nejvyšším rizikem chudoby. Řada žen ztratí rozchodem/rozvodem své ekonomické zajištění, sociální kontakty a v případě migrantek právní základ pro legální pobyt v zemi. Po rozchodu se pak rodina se dvěma příjmy, kde žena vydělává méně a přitom ještě pečuje o děti a domácnost, mění na rodinu s jedním menším příjmem a zároveň péče o děti a domácnost zůstává. Je také faktem, že mnoho žen je díky nerozvíjení své profesní kariéry z důvodu péče o děti znevýhodněno na trhu práce. Také výzkumy u nás ukazují, že ženy rozvodem ekonomicky ztrácejí, zatímco muži postupem času na rozvodu vydělávají (byť subjektivně to vnímají opačně). Muži si totiž ve velké míře zachovávají svou dosavadní práci a díky ztrátě rodiny získají větší časový prostor, který mohou věnovat své kariéře. I přesto, že musí platit výživné, zůstává jim pro jejich potřebu více peněz než v době před rozvodem². Pokud je ale žena v době odchodu od násilného partnera na mateřské či rodičovské dovolené, je pro ni rozchod z hlediska chudoby krizovým momentem. Mnoho žen si nemůže dovolit nechat se v řízení o rozvodu, o výchově a výživě dětí a při vypořádání společného jmění zastupovat advokáty. Často přistupují na rozvody dohodou a nevýhodné smlouvy o vypořádání majetku, protože už chtějí mít co nejdřív klid od násilného partnera a jeho útoků, které po jejich odchodu velice často ještě zesílí. Mají jediný cíl skončit co nejdříve nekonečné tahanice u soudu, kde musí znovu otevírat staré bolesti. Násilní partneři donekonečna podávají opakované návrhy na změnu úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí, a to i v případech, kdy se předtím o děti moc nezajímali. Tím oběť nadále terorizují a vysilují a také samozřejmě prodlužují soudní řízení. Bohužel také u nás stále panuje názor, že i otec, který páchal na matce dítěte domácí násilí, má právo se s ním stýkat, i když dítě bylo svědkem domácího násilí. I když se dítě styku s násilným rodičem brání, přesto je k němu 10 nuceno, což se projevuje obrovským psychickým zatížením, které má různé sociální a zdravotní důsledky. Pokud je žena ve finanční tísni, může požádat soud o ustanovení právního zástupce. Ale z našich zkušeností vyplývá, že advokáti ustanovení soudem nepracují ve většině případů efektivně. Případ je pro ně finančně nezajímavý, o problematiku domácího násilí se nezajímají a neznají ji. Práce s obětí domácího násilí není také jednoduchá z hlediska náročnosti, neboť díky traumatu, které zažila, má komunikace svá specifika. A navíc ženy, které vlastní nějaký majetek, byť k němu do rozdělení společného jmění nemají přístup, tohoto právního zástupce ustanoveného soudem ani dostat nemohou, protože nesplňují podmínku nemajetnosti. Základní potřebou po odchodu je pro začátek života bez násilí bydlení. Aby se vyloučilo pokračování domácího násilí, je potřeba, aby žena opustila co nejdříve společné bydlení s násilným partnerem. Hlavním problémem je nedostatek sociálních bytů s regulovaným nájmem, kde by žena mohla s dětmi trvale žít. Dočasné řešení pro ženy s dětmi je bydlení v azylovém domě, těch je ale u nás zoufale málo. Pro ženy je i obtížné po ukončení pobytu v azylovém domě sehnat bydlení, nájmy jsou vysoké a koupě vlastního bydlení je z finančních důvodů nemožná. Ženy pak musí bydlet v nevyhovujících podmínkách, nebo se sestěhuje více žen spolu, přičemž stísněnost není dobrá pro vývoj dětí. Projevuje se to na jejich zdravotním stavu a celkové životní pohodě. Přijetí klientek do azylových domů je většinou omezeno jejich věkem, zpravidla je tedy povolen pobyt osobám do 64 let. Například Rakousku mohou být ženy v azylovém domě ubytovány zdarma až 1 rok. U nás se stále potýkáme s problémem, kdy musí za svůj pobyt platit (byť hradí jenom náklady), protože dotace na sociální služby jsou nedostatečné. Kritická je vždy doba 3 měsíců od příchodu klientky do azylového domu, než si vyřídí sociální dávky a než je jí poskytnut doplatek na bydlení. A přitom právě první okamžiky po odchodu jsou pro ženu nejdůležitější, neměla by být vystavena dalšímu stresu, který „vyběhání si“ sociálních dávek často představuje. Ubytování v azylovém domě je jen dočasné řešení, akutní pomoc, problém bydlení nijak neřeší. Proto by bylo u nás dobré vystavět síť přechodného, cenově dostupného „startovacího“ bydlení pro ženy, které odcházejí z azylových domů. sociální dávky Přiznání mnoha sociálních dávek je ponecháno na uvážení konkrétní sociální pracovnice, která o ní rozhoduje. V praxi se tak setkáváme s tím, že některá sociální pracovnice a priori nepřizná např. dávku mimořádné okamžité pomoci na základě momentálního subjektivního pocitu. Máme i klientku, která se tak bála nepříjemné sociální pracovnice, že u ní odmítla žádat o jakoukoli dávku. Každá sociální pracovnice si nárok na přiznání dávky vysvětluje po svém. Velmi špatné je i to, že některé dávky se dostávají zpětně (např. doplatek na bydlení). Dávka pak neplní funkci pomoci v nouzi a osoby v nouzi nemají na to, aby si např. bydlení předplácely (ostatně proto také o tuto dávku žádají). Přidělování dávek je u nás velmi komplikované a řada klientek na ně, ani s pomocí neziskových organizací, nedosáhne. Proto by situaci zlepšil jednotný metodický pokyn pro přidělování sociálních dávek v případě domácího násilí. 11 Častým problémem, se kterým se u našich klientek setkáváme, je i to, že manželky jsou zaměstnané u svých manželů – podnikatelů, kteří za ně ale neodvádějí sociální a zdravotní pojištění a ani jim nevyplácejí žádnou mzdu (papírově však ano). Taková žena po odchodu od svého manžela nemůže získat podporu v nezaměstnanosti (měly jsme klientku, která nemohla dát výpověď svému manželovi, protože manžel cíleně nepřebíral poštu) a nemůže získat ani sociální dávky (má přece příjem a je papírově stále zaměstnaná) a ani dávky z nemocenského pojištění. Navíc má velké dluhy právě na nezaplaceném pojištění. Mnoho klientek nedosáhne na sociální dávky také z toho důvodu, že ve společném jmění je velký majetek, i když klientka k němu po odchodu od partnera nemá přístup. Výživné Mnoho rozvedených či rozvádějících se otců odmítá platit výživné, stále jeho výši zpochybňuje, zejména když rozchod iniciovala žena. Mnoho násilných partnerů ztrácí totiž nejen kontrolu nad svou manželkou, ale i nad svými financemi, které ve formě výživného mají bývalé partnerce dávat. Tím, že muži neplatí výživné, se ženy a jejich děti dostávají do dalších finančních potíží, a navíc musí sebe i své děti uživit samy. Násilní partneři donekonečna podávají opakované návrhy na změnu úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí, a to i když se předtím o děti moc nezajímali. Mnoho rozvedených či rozvádějících se žen o výživné na sebe ani nepožádá (i když by na něj měly nárok), protože vědí, že taková žádost by jejich násilného (ex)partnera „rozběsnila“ a spustila by řadu verbálních i neverbálních útoků. A na to žádná z těchto žen nemá sílu ani energii. Matky musí řešit neplacení výživného půjčkami, přečerpáním limitu na platební kartě, aby zajistily peníze na živobytí a zabezpečily potřeby vyživovaných dětí. Když otec po nějaké době zaplatí, musí pak matka zaplatit bankám a finančním institucím různě vysoké úroky a poplatky, které jim ale otcové nikdy neuhradí. To je také důvod, že matky jsou otcem dítěte často vydírané. Pokud nesplní jeho požadavky, nezaplatí jí výživné vůbec nebo nezaplatí včas. I když je otec odsouzen za neplacení výživného k nepodmíněnému trestu, nemusí ve vězení pracovat, a tudíž nemá výživné z čeho platit. Pokud je vězeň zaměstnán, hned po odečtení pojistného na sociální a zdravotní pojištění a zálohy na daň se mu strhává dlužné výživné. Ale většina otců se právě proto ani nenamáhá ve věznici pracovat. Věznice sama nemůže splácení výživného nijak ovlivnit. Z vězení pak matkám posílají výsměšné vzkazy, že z nich stejně nic „nevyrazí“. Například klientka, které bývalý partner posílal výhružné dopisy z vězení, mu je neotevřené zasílala zpět do věznice. Začal tedy alespoň na obálku psát výhrůžky, aby dosáhl toho, že na obálce si je žena musela přečíst, ať chtěla, nebo ne. Další složitou situaci řeší matky s dětmi, jejichž otcové jsou cizinci, kteří mají trvalý pobyt v zahraničí. Vymáhání výživného je zde momentálně téměř nemožné. Mnoha ženám by pomohl zákon o náhradním výživném, jehož návrh byl v České republice již několikrát předložen a projednáván. 12 Dle zákona by stát v rámci svých možností potřeby těchto dětí pravidelně zabezpečoval, ale nepřevzal by vyživovací povinnost rodičů na sebe. Stát by posléze dlužné výživné na neplatičích vymáhal zpět. Protože vymahatelnost práva je v České republice stále na nízké úrovni, stát je vůči dlužníkovi v lepší pozici než osamělý rodič. Zdraví Zdravotní následky domácího násilí na ženách i dětech jsou nepopiratelné a obrovské. Mají nejrůznější podobu – přímé úrazy, dále jsou to různé zažívací problémy (žaludeční vředy, poruchy příjmu potravy, syndrom dráždivého tračníku), srdeční poruchy, chronické bolesti v různých částech těla, důsledkem sexuálního násilí jsou nejrůznější gynekologické problémy a vždy se objevují i psychické následky. Následkem dlouhodobého a opakovaného týrání to může být „syndrom týrané oběti“, tedy pocity bezmoci, zmatku, sebeobviňování, zvýšené zranitelnosti, pocity viny, emocionální labilita, sebedestrukce či deprese, frustrace, popírání situace, strachu z agresora, ale bez víry v nápravu. Zdravotní následky domácího násilí se projevují i velmi dlouho po ukončení násilí, řada následků bývá chronická či trvalá. Toto obrovské zatížení často brání ženám, aby si našly výdělečnou činnost, a získaly tak vlastní příjmy. Pokud práci mají, pak častá onemocnění vedou k napětí v práci a jsou častým důvodem její ztráty. Jelikož duševní stabilita je špatná, je pro ně těžší vyrovnat se v práci se stresem, což opět zvyšuje riziko výpovědi. Kromě bolestí, které musí ženy snášet, se podrobují zdlouhavému a nepříjemnému léčení, což pro ně jednak znamená další finanční výdaje, např. na ošetření, psychoterapii nebo léky, a navíc je léčení časově náročné. Klíčovou roli má i rychlá a efektivní zdravotní pomoc. Lékaři a zdravotní personál jsou často prvními lidmi, se kterými se žena setká. Kdyby tito zdravotní pracovníci byli schopni správně a rychle rozpoznat domácí násilí a poskytnout první pomoc a podporu při jeho řešení, mnoho případů by se podařilo řešit mnohem dříve. Proto je tak důležité začlenit téma násilí na ženách a dětech do vzdělávání a odborné přípravy lékařů, zdravotních sester a dalšího zdravotnického personálu. V poradnách se setkáváme s ženami, které jsou na tom finančně tak špatně, že si nemohou dovolit např. koupit pro sebe a děti léky, jít k zubaři, koupit brýle. Přitom to jsou mnohdy právě přímé následky domácího násilí (rozbité brýle, vyražené zuby). Mnoho těchto žen, které mají práci, se bojí být v pracovní neschopnosti, opět ze strachu ze ztráty zaměstnání a také z důvodů finančních, protože při pobírání nemocenské mají menší příjem. Proto raději přecházejí nemoci, což v dlouhodobé perspektivě jejich zdravotní stav ještě zhoršuje. Z naprosto stejných důvodů se bojí brát si volno v práci kvůli péči o své nemocné děti, na které mají ze zákona právo (ošetřovné), což má samozřejmě dopad na zdravotní stav dětí. I osoba v hmotné nouzi si musí hradit léky, což může být velká položka, na kterou nemá často peníze. Některé azylové domy půjčují svým klientkám alespoň na léky pro děti, popřípadě poskytnou klientkám i dětem základní léky. Lidé žijící v chudobě mívají podlomené zdraví a často se jim nedostává potřebné zdravotní péče a psychologické podpory. 13 situace dětí v násilných vztazích Děti, které jsou nuceny zažívat násilí v rodině, násilí na matce, jsou samy postiženy jak násilím, tak chudobou a sociálním vyloučením. Tyto zážitky násilí narušují a poškozují zdravý emocionální, duchovní a tělesný rozvoj. Vědecká šetření ukázala, že v 70 % případů, v nichž zažívají ženy násilí od svého partnera, jsou týrány také děti. O co závažněji je týrána žena samotná, o to horšímu násilí jsou vystaveny i děti. Ale i v případech, kdy děti nezažívají násilí na vlastním těle, je na nich pácháno násilí tím, že týrání a ohrožování svých matek zažívají. Oproti výrazným stopám po tělesném týrání nejsou zranění způsobená psychickým násilím hned dobře viditelná. Jednou z forem psychického násilí je zanedbávání, které je častěji než jiné formy násilí spojené s materiální nouzí a sociální marginalitou rodiny. Nízký příjem, nezaměstnanost, nemoc a špatné podmínky bydlení redukují síly rodičů, takže na potřeby a nároky dětí mohou jen těžko reagovat. Atmosféra vypjatá kvůli násilí zatěžuje všechny členy rodiny, i ty nejmenší. Z tohoto důvodu je dostatečný počet pečovatelských míst pro děti například ve školkách obzvlášť důležitý, aby se dětem dostalo kvalifikované péče mimo rodinu. Matky nejsou často z důvodu zažitého násilí schopny se o své děti postarat nebo je podpořit v jejich vývoji. Tyto deficity se ukazují nejpozději při zařazení do školy a dále se přiostřují během školní docházky: na základě jejich špatných výsledků jsou těmto dětem možnosti vyššího vzdělání uzavřeny. Vzdělání Nedostatek vzdělání znamená téměř vždy menší šanci na získání zaměstnání a pravidelného příjmu. Vzdělání nabízí cestu ven z chudoby, protože člověka vybaví sebedůvěrou a dovednostmi potřebnými k získání kvalitní práce. Lidé s vyšším vzděláním mají šanci získat dobře placené pracovní místo. Nízké příjmy rodiny osamělých matek uzavírají dětem přístup k vyššímu vzdělání. Tím dochází k tzv. reprodukci chudoby. Chudoba se tak přenáší na další generaci a děti, které pocházejí z chudých poměrů, nemohou dosáhnout takové kvalifikace, pro kterou mají předpoklady a schopnosti, proto si pak nemohou najít dobře placené zaměstnání. Závěrem Domácí násilí je politický a společenský problém. Proto i Česká republika věnuje tomuto jevu pozornost. Byla přijata nová legislativa týkající se domácího násilí a také sociální služby jsou v tomto směru podporovány. Jak ale ukazuje praxe hlavně neziskových organizací, které s ženami postiženými domácím násilím pracují, je ještě mnoho věcí v mnoha oblastech, které by bylo potřeba zlepšit. V naší zprávě jsme se zaměřily na propojení domácího násilí a chudoby žen a jejich dětí. V jednotlivých kapitolách věnovaných konkrétním problémům, které ženy postižené domácím násilím nejčastěji řeší, jsme se snažily poukázat 14 právě na ty problémy, které u nás nejsou dostatečně řešeny a které ženám, jež se rozhodnou vykročit z násilného vztahu, ztěžují život. I v naší republice převládají stereotypní postoje a chování, které se týkají rolí a povinností žen a mužů v rodině a ve společnosti a které ženy diskriminují. Diskriminace na pracovním trhu a samoživitelství patří mezi hlavní faktory fenoménu „feminizace chudoby“. Stále je u nás hluboce zakořeněný názor, že žena plní roli matky a pečovatelky a muž je především živitel rodiny. To ženy znevýhodňuje především na trhu práce, v kariérním postupu, v dosažení stejného finančního ohodnocení za práci a v rozdělení rodinných úloh. Co se týče žen a dětí, které jsou postiženy domácím násilím, je pro ně nejkritičtější fází doba rozchodu s násilným partnerem. Ze sdělovacích prostředků víme, že velmi často dochází k vraždě žen, kterou spáchají jejich (ex)partneři, a velmi často v tom hraje roli domácí násilí, které v těchto případech bohužel končí tím nejtragičtějším způsobem. Ženy stále nejsou, i přes zákonná opatření, proti domácímu násilí dostatečně chráněny. Z naší studie „Chudoba u žen postižených domácím násilím a jejich dětí“ vyplynulo, že je u nás zoufalý nedostatek míst v azylových domech pro ženy postižené domácím násilím, nedostatek těchto azylových domů samotných a problémem je i to, že ženy si musí pobyt v azylovém domě platit (např. v Rakousku mají pobyt zdarma). Na to navazují potíže s poskytováním sociálních dávek, kdy některé dávky jsou u nás v současné době vypláceny na základě subjektivního uvážení sociálních pracovnic/-íků, což se ukazuje jako velmi diskriminující. Stává se tak, že v jednom městě žena ve stejné životní situaci dávku dostane a jiná žena v jiném městě ji nedostane. Bylo by proto přínosem, kdyby Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo metodický pokyn, který by tyto nerovnosti odstranil. S tím souvisí i přidělování sociální dávky, kdy není zohledněna zvláštní situace domácího násilí, dávky nejsou poskytovány okamžitě, ale až zpětně, což dohromady způsobuje nejeden problém. Ženy postižené domácím násilím a jejich děti jsou tak vystaveny chudobě. A přitom právě tato první pomoc po odchodu ženy od násilného partnera je jedna z nejdůležitějších. Významným problémem je u nás drahé bydlení, což vede k tomu, že nemálo žen je nuceno se po pobytu v azylovém domě vrátit k násilnému partnerovi, protože cenově dostupné bydlení není k dispozici anebo je ho jen velmi málo. Obrovskou pomocí pro tyto ženy by bylo vybudování startovacích, cenově dostupných bytů, kam by mohly být umísťovány po odchodu z azylových domů. Chudoba má mnoho rozměrů. Znamená nedostatek příjmů a materiálních zdrojů pro důstojný život, nedostatečný přístup k základním službám, jako je zdravotní péče, bydlení a vzdělávání, vyloučení z trhu práce a nekvalitní zaměstnaní. Tyto jevy jsou hlavními příčinami chudoby a vysvětlují, jak se jednotlivci a celé rodiny ocitnou v sociálním vyloučení. Řešení si vyžaduje přístupy procházející napříč celým spektrem politických programů. 15 3. Bytová a sociální situace osob ohrožených domácím násilím v azylových domech 3.1 Pohledy sociálních pracovnic z pražských azylových domů CSSP Jasmínová, ACORUS, ROSA Na projektových seminářích a workshopech věnovaných sociální situaci klientek v azylových domech se účastníci – zástupci azylových domů – shodli na tom, že v ČR ztěžuje klientkám a klientům azylových domů jejich situaci neexistence bytové politiky. Většina městských částí v hl. m. Praze má svou bytovou politiku více či méně postavenou na komerčním přístupu – kdo ze zájemců nabídne víc peněz, získá nájemní bydlení – a sociální byty městské části přidělují jen ve velmi omezené míře. Jedním z nejčastějších problémů při řešení domácího násilí v rodině či partnerství je bezesporu bydlení. Důvod je zcela zřejmý – zajistit si nové bydlení je finančně velice náročné. Ve své praxi se setkáváme s klienty/klientkami, kteří by rádi ukončili násilný vztah, ale ze strachu, že po rozchodu s násilníkem skončí na ulici, v násilném vztahu raději zůstávají. Na území hlavního města Prahy existuje sice celá řada azylových domů, které jsou schopny zajistit krátkodobou či dlouhodobou ochranu a zázemí, nicméně pro řadu ohrožených klientů/klientek je toto řešení nepřijatelné. Důvody jsou nejrůznější, často mezi ně patří obava z dočasnosti řešení, strach ze ztráty soukromí, bezradnost, kam se uchýlit s dětmi po skončení pobytu. Běžná je při konzultaci úvaha typu: „Na pár dní, týdnů možná i měsíců budu mít relativně klid, ale co dál? Jinou možnost bydlení nemám a návrat po delší přestávce k partnerovi již nebude vůbec možný nebo jen za cenu ponížení, prohry a celkového zhoršení situace…“ Zejména u klientek matek se setkáváme s dalším typem úvahy: „Raději vydržím pár facek, než bych dětem vzala domov a stěhovala se s nimi do azylu, možná by se mnou děti i odmítly jít a raději zůstaly s otcem, ten se ale o ně nedokáže postarat…“ Vzít dětem domov konkrétně znamená přestěhovat se do jiného místa, snížit dětem kvalitu ubytování, narušit vazby mezi dětmi a jejich kamarády, změnu školky či školy a další „nepříjemnosti“. Při práci v Intervenčním centru se nám velice obtížně těmto ženám vysvětluje, že výskyt domácího násilí v rodině dětem ubližuje neporovnatelně více než přestěhování do menšího prostoru či změna školy. Setkávám se často s ženami, které řešení domácího násilí neustále odkládají a omlouvají to tím, že se s tím naučily žít. Pro účely semináře jsme chtěli získat informace, jak je to s nabídkou sociálního bydlení v městských částech hl. m. Prahy. Většina městských částí na naše dotazy nereagovala nebo se ozvaly, že sociální byty přidělují jen zřídka. Zkušenost AD Jasmínová je následující: z devíti žádostí o přidělení sociálního bytu uspějí ve své městské části pouze 1–2 klientky ročně. Z AD Jasmínová se v minulosti dočkaly sociálních bytů klientky s dětmi z městské části Praha 3, Praha 8, Praha 9 a Praha 11. Klientky po skončení ročního pobytu v jednom azylovém domě většinou odcházejí převážně do jiného azylového domu, protože si nemohou dovolit stan- 16 dardní bydlení. Majitelé soukromých bytů požadují většinou kauci v podobě několika nájemných, což je pro klientky azylových domů nepřekonatelná překážka. Dalším problémem je, že majitelé nechtějí zájemce o podnájem přihlásit k trvalému pobytu do bytu, což klientky připravuje o možnost požádat si na úřadu práce o příspěvek na bydlení. Podle sociální kurátorky Ivany Davidové z městské části Praha 12 je v tomto regionu podmínkou pro získání obecního bytu tíživá životní situace žadatele, současně trvalý pobyt v městské části v minimální délce 3 roky. S žádostí o pomoc s bydlením v případech DN se setkávají v průměru jedenkrát ročně. Dočasné zajištění ubytování pro ohroženou osobu – matku s dětmi – může tato městská část zajistit prostřednictvím organizace Proxima sociale a dále v azylovém bydlení pro matky s dětmi v budově Sociálních služeb MČ Praha 12. Matky s dětmi, které zažívají DN, jsou zde při podání žádosti o bydlení upřednostňovány. Propracovaný systém bytové politiky popisuje na webu i městská část Praha 2. Podle pracovnic azylových domů je nedostatek tzv. tréninkových bytů pro klientky, které nejsou zcela stabilizovány pro život v běžné společnosti a po odchodu z azylového domu by potřebovaly dlouhodobou podporu, pomoc a doprovázení při řešení problémů. Často jsou to matky s dětmi, které prošly opakovaně azylovými domy a s ohledem na trvající sociální nevyzrálost či poruchu osobnosti nejsou zcela soběstačné. Tyto ženy kolují dál azylovými domy a po čase vzniká jejich závislost na službě, tzv. „azylový hospitalismus“. Klientky s poruchou osobnosti nejsou přijímány do chráněných bytů, protože klientelu těchto zařízení tvoří lidé s duševním onemocněním, a třebaže mnohé projevy v chování u klientů z obou skupin se zdánlivě překrývají, tito lidí spolu nemohou existovat pod jednou střechou. 3.2 Sociální a finanční situace klientek azylových domů – možnost čerpání dávek Mgr. Barbora Klasová, Azylový dům pro matky s dětmi Jasmínová, CSSP V souvislosti s přijetím žen do azylového domu se daří většinou dobře a rychle navázat účinnou spolupráci s příslušným úřadem práce a požádat o dávky: příspěvek na bydlení, doplatek na živobytí, případně mimořádnou okamžitou pomoc MOP. Díky spolupráci klientky a azylového domu s úřadem práce bývá finanční pomoc v tíživých situacích rychlá a skutečně okamžitá. Déle trvá vyplacení doplatku na bydlení DNB a příspěvek na živobytí PNŽ. Problém nastává, pokud referent na úřadě práce požaduje okamžité předložení soudního rozsudku o stanovení výživného otce dítěte, na což má nárok. Nicméně u týrané ženy, ženy, která je psychicky labilní, je vyřízení výživného dlouhodobou záležitostí – často musí absolvovat několik sezení s psychology, sociálními pracovníky a právníky, než se odváží podat žalobu o výživné k soudu. V azylovém domě se nejdříve pracuje s aklimatizací nově příchozích žen, stabilizací základních životních potřeb – zajištění stravy, oblečení pro děti, teprve po určité době lze s ženou mluvit o pozitivech kroku uvedení otce do rodného listu, podání návrhu na určení poměrů rodičů k dětem, případně podání 17 trestního oznámení pro neplacení výživného. Z pohledu sociálních pracovníků/ pracovnic chybí některým referentům/referentkám na úřadech práce větší flexibilnost při vyžadování podkladů pro žádosti o dávky a citlivější přístup ke klientkám zažívajícím domácí násilí. Každý případ si zaslouží individuální přístup. Tyto ženy jsou bez prostředků a zamítnutí žádosti o dávku je často vrací zpátky k partnerovi, s nímž zažívaly domácí násilí. Riziko chudoby klientek azylových domů vyplývá z jejich celkové nepříznivé situace. Běžně se stává, že navzdory stanovení výživného soudem otec neplatí ani po podání trestního oznámení pro neplacení výživného, a matka je s dětmi odkázána na dávky hmotné nouze. Tyto ženy se točí v začarovaném kruhu: nemají hlídání pro děti do 4 let věku a nemají šanci získat místo pro malé dítě v mateřské škole. Zůstávají dlouhodobě bez práce a bez financí. Při dnešní neexistenci bytové sociální politiky nemají možnost získat sociální byt od své městské části. Největší problémy mají matky bez jakéhokoliv rodinného zázemí, většinou kvalitně fungující matky pocházející z dětských domovů. Problémy s bydlením a nastartováním běžného života mají i sociálně nevyzrálé matky, matky s poruchou osobnosti a ženy na rodičovské dovolené bez spolupracujících otců, které čekají na umístění dětí do předškolních zařízení. kazuistika uživatelky azylového domu Jasmínová, paní m. Paní M. vyrůstala od dětství v náhradní rodině, biologičtí rodiče se o ni nestarali. V náročném období dospívání ztratila i náhradní rodinu a od 14 let vyrůstala bez jakéhokoliv rodinného zázemí v dětském domově. Po odchodu z dětského domova se paní M. brzy vdala a těšila se na své první dítě. Bohužel ale ve vztahu probíhaly značné, až dramatické neshody, manžel ženu opustil. Krátce na to jí zemřelo dítě. Osamocená a bolavá se musela starat paní M. o existenci dál pouze vlastními silami. Podala návrh na rozvod manželství. Posléze si našla druhý partnerský vztah, vdala se a opět čekala rodinu. Bohužel ani tento vztah neprobíhal šťastně. V 7. měsíci těhotenství druhý manžel paní M. opustil. Přežívala nějakou dobu sama, bydlela u známých a nakonec jí nezbylo, než se obrátit o pomoc na sociální službu. Věřila přitom, že to bude pouze na dobu dočasnou. Do azylového domu AD nastoupila paní M. s několikatýdenním kojencem. Od prvního dne pobytu byla paní M. rozhodnuta, že si co nejrychleji dá do pořádku své věci. Především se jednalo o záležitosti spojené s otcovstvím narozeného dítěte, kdy dítě bylo, díky neochotě manžela ke spolupráci v rozvodovém řízení, bez křestního jména. Během pobytu v AD dosáhla paní M. určení otcovství a přidělení křestního jména pro dítě, upraveny byly výchovné poměry po rozvodu. Paní M. rozšiřovala svou kvalifikaci ve vzdělávacím kurzu – pracovník v administrativě. Průběžně se paní M. snažila hledat si bytové zázemí pro sebe a dítě – opakovaně se osobně i písemně obracela na svoji mateřskou obec, ta ale žádné sociální byty nepřidělovala. Paní M. se dotazovala také na možnost přidělení bytu na MHMP. Přes určitý počáteční příslib byt v Praze klientce přidělen nakonec nebyl. Na tržní nájemné v roli matky na rodičovské dovolené bez jakéhokoliv rodinného zázemí neměla paní M. dostatečné finanční prostředky. Sociální pracovnice vnímaly paní M. po celou dobu pobytu v AD jako zcela nekonfliktní a milou uživatelku sociální služby, dokonce ochotnou pomáhat 18 svým spolubydlícím. Především byla ale paní M. milující matkou. Péči, kterou věnovala svému dítěti od prvních dnů jeho života a kterou jsme v azylovém domě u ní denně viděli, jsme hodnotili velmi kladně – především v kontrastu k náročnému dospívání paní M. v dětském domově a těžkým životním zkouškám a komplikacím v období konstituování vlastní rodiny. Hodnotili jsme ji jako zcela mimořádnou osobnost, hodnou podpory a pomoci společnosti. Stejně tak ji vnímala psycholožka azylového domu. Bohužel byt se pro paní M. nalézt nepodařilo. Paní M. se postupně stěhovala do dvou dalších azylových domů a nakonec se znovu vrátila k nám. Pobírala jen rodičovský příspěvek a dávky hmotné nouze, na tržní nájemné se jí nedařilo našetřit. Dítě bylo malé a navíc často stonalo, opakovaly se pobyty v nemocnici – dítě nešlo umístit do mateřské školky a žena neměla finance na placené soukromé hlídání, nemohla pracovat ani chodit na brigády. Teprve když dítě povyrostlo a zlepšil se jeho zdravotní stav, mohla paní M. nastoupit do práce a najít si i podnájem. Tento příběh není nijak závratně dramatický, spíše smutný a dobře ukazuje na okolnost, kdy samoživitelka s malým dítětem, byť by se i snažila a chtěla, žila příkladným životem a byla jen sociálně handicapována nepříznivými životními okolnostmi, nemá možnost reálného kroku, který by zlepšil její ekonomickou a bytovou situaci. Stává se pak na dlouhé roky závislou na sociálních službách. Podobně po azylových domech kolují i jiné osamělé ženy s podobným osudem a čekají na dobu, až dítě povyroste a bude natolik schopné, případně zdravotně stabilizované, že jej přijme některá mateřská škola. Teprve poté si tyto ženy mohou najít práci, ušetřit si peníze a pronajmout si alespoň garsonku či malý byt. Tyto problémy se opakují s mnoha klientkami – ubytovací sociální služba je poskytována neúměrně dlouho ženám, které dokážou být navzdory těžkému životu velmi samostatné. Sociální službu potřebují jen jako střechu nad hlavou, jinak jsou schopné se dobře orientovat v životě a nepotřebují dlouhodobou pomoc. Právě v těchto případech citelně chybí sociální bydlení. 3.3 Situace klientek jednoho pražského azylového domu Zdena Bednářová, Psychosociální centrum ACORUS Krátké příběhy jsme na projektovém semináři doplnili komentáři z úřadu práce Případ klientky a. Kontakt klientky s další sociální službou zprostředkovalo Intervenční centrum Praha. Klientka byla aktuálně napadena partnerem, otcem jejího dítěte, který byl v minulosti již 4x vykázán ze společného obydlí. Naposledy se násilí odehrálo v bytě klientčiny babičky, kde po její smrti žila. Ze strachu z dalšího násilí vyhledala spolu se svým dítětem (14 měsíců) pomoc azylového domu a využila možnost okamžitého pobytu na krizovém lůžku. Při přijetí na pobyt do azylového domu měla klientka k dispozici pouze 100 Kč, proto ji azylový dům poskytl opakovaně potravinový balíček, hygienické potře- 19 by a zapůjčil ručníky. Vzhledem k tomu, že neměla peníze na nákup výživy pro dítě, zapůjčili jsme jí 200 Kč na Nutrilon (kojenecké mléko pro děti). Po čtyřech dnech pobytu na krizovém lůžku obdržela rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč, z této částky musela uhradit poplatky za byt po příbuzné a splátku za vypravení jejího pohřbu. Zbylo jí 620 Kč, které použila na nákup plen a kojenecké stravy pro syna. Partner nemá soudně určené výživné a klientce na výživu syna ničím nepřispívá. Jakýkoli styk s otcem dítěte je pro ni nebezpečný a ohrožující. Plánuje podat návrh na předběžné opatření na zákaz osobních kontaktů – nepřiblížení se. Komentář úřadu práce: Pro případné přiznání opakujících se dávek pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení) bude třeba rozhodnutím svěřit dítě do péče a soudně stanovit výživné na dítě, popř. i pro neprovdanou matku. Případ paní h. Klientce bylo po pěti dnech krizového pobytu umožněno uzavřít smlouvu na 6 měsíců v azylovém domě. Jelikož byla zcela bez finančních prostředků, nebyla po ní požadována okamžitá úhrada za pobyt v azylovém domě ani kauce. Na úřadě práce požádala klientka o dávky hmotné nouze, na jejichž vyplacení čekala měsíc. Po týdnu pobytu v azylovém domě obdržela dávku mimořádné okamžité pomoci ve výši 2 000 Kč, ze kterých by měla zaplatit: • pobyt v azylovém domě v měsíci únoru ve výši 2 090 Kč • kauci ve výši 500 Kč • stravu • hygienické a drogistické potřeby • léky Klientka je ve špatném psychickém stavu, nezbytně potřebuje psychiatrickou medikaci, placené potvrzení o zdravotním stavu pro účely pobytu v azylovém domě, léky pro dítě, které onemocnělo virózou. Komentář ÚP ČR: Potvrzení pro lékaře, že se osoba nachází v hmotné nouzi, může úřad práce (ÚP) vydat i v rámci přiznání jednorázové dávky mimořádné okamžité pomoci MOP. Platnost tohoto potvrzení je 30 dnů od data jeho vydání. Případ paní k. Klientka by chtěla co nejdříve nastoupit do práce nebo alespoň na brigádu, avšak její zdravotní stav a věk dítěte to prozatím neumožňuje. Dostává se tak do neřešitelné situace stabilní nouze, kdy nemá finanční prostředky na zajištění základních potřeb pro sebe a své dítě. Komentář ÚP ČR: Klientce budou přiznány a vypláceny opakované dávky hmotné nouze. Mimo peněžitých dávek je třeba součinnost mezi pracovníky ÚP, sociálním pracovníkem azylového domu a pracovníkem OSPOD. Ano, cesta „nahoru“ bude pro klientku dlouhá a velmi obtížná. Případ klientky J. Klientka s dětmi (4,5 let a 2 měsíce) nastoupila na pobyt do azylového domu na doporučení pracovníků jednoho intervenčního centra z Moravy, protože potřebovala bezpečné ubytování daleko od svého původního bydliště. Násilný 20 partner byl vykázán ze společného obydlí a soud mu zakázal klientku kontaktovat. Klientka však byla vystavena silnému tlaku jeho rodiny, která ji nutila se k partnerovi vrátit a nepodávat na něj trestní oznámení. Paní J. měla velký strach a nevěděla, jak se má rozhodnout. Klientka pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč, přídavky na děti ve výši 2x 500 Kč a spolu s dávkami hmotné nouze pokrývala veškeré náklady na bydlení v předchozím bydlišti, kde platila za nájem měsíčně 8 100 Kč. Po nástupu do azylového domu potřebovala klientka finanční prostředky na následující aktuální potřeby: • koupit kojeneckou výživu pro dítě • nakoupit jídlo pro sebe a starší dítě • zaplatit pobyt v azylovém domě • zaplatit kauci • poštou odeslat složenku na O2 Kromě toho si musela urychleně zajistit registraci u gynekologa (po šestinedělí nebyla ještě na prohlídce), praktického lékaře, pediatra, alergologa, ortopeda, což vyžadovalo finanční prostředky na telefon a hromadnou dopravu. Klientka měla do výplaty dávek kolem 100 Kč v hotovosti. Na úřadu práce jí sdělili, že z důvodu přechodu agendy na nový systém, jí dávky mohou vyplatit nejdříve za měsíc. Azylový dům jí zapůjčil částku 350 Kč na kojenecké mléko Nutrilon a další potřeby. Komentář ÚP ČR: V lednu 2014 ÚP skutečně ze dne na den musel přejít na jiný informační systém. Tento systém ovšem i v lednu 2014 umožňoval zaevidovat, přiznat a vyplatit bezodkladně v hotovosti mimořádnou okamžitou pomoc MOP. Opakované dávky hmotné nouze mohly být díky nutnosti ruční – poloautomatizované migraci dat skutečně vyplaceny později nežli v termínu, na který je klientka zvyklá. Protože je klientka evidována v systému hmotné nouze, nemělo by nic na ÚP bránit rychlému vystavení potvrzení pro lékaře a mateřskou školu, že se v hmotné nouzi nachází. Konkrétně výše uvedený případ neznáme, a proto nedovedeme říci, kde se stala chyba. Obecně je příčinou alarmující personální poddimenzovanost počtu pracovníků ÚP. Z výše uvedené pasáže je zřejmé, že klientka již všechny dostupné dávky od ÚP pobírá (hmotná nouze, státní sociální podpora). Komentář ÚP ČR: Zákon 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, nevylučuje dávky MOP v jednom kalendářním měsíci vyplatit i opakovaně. MOP by neměly být přiznávány na úhradu léků a ani na úhradu kauce v souvislosti s bydlením. další problémy u klientky paní J. V té době onemocnělo její mladší dítě a ona potřebovala peníze na léky. Zkusila se domluvit s lékařkou na předepsání léků bez doplatku. Lékař však dítěti předepsal Spiropent a Nasivin v celkové ceně cca 200 Kč. Klientka mezitím koupila mladšímu dítěti Nutrilon za 355 Kč a na léky již neměla peníze. Azylový dům jí na tyto léky poskytl dar ve výši 200 Kč. To si tato nezisková organizace mohla dovolit jen díky soukromým dárcům, s jejichž pomocí byl vytvořen zdravotní fond pro obdobné případy. Starší dítě se podařilo umístit do mateřské školky, avšak tam musela předložit potvrzení lékaře, že dítě je očkováno. Vystavení potvrzení stálo 100 Kč, na které si klientka půjčila od jiné klientky. Dále bude 21 ve školce hradit 750 Kč měsíčně za stravu a další finanční prostředky musí vložit do společného fondu na úhradu aktivit, jako je např. návštěva divadla apod. „Školkovné“ jí bude odpuštěno po předložení potvrzení, že je v hmotné nouzi. Mladší dítě mělo záchvat, proto s ním byla klientka odvezena záchrankou do nemocnice, kde byly společně hospitalizovány. V průběhu pobytu v nemocnici onemocněla i klientka a bylo nutné zajistit péči o starší dítě. Podle sdělení úřadu práce by měla klientka obdržet dávky hmotné nouze zpětně za 2 měsíce. Uvedený systém výplaty dávek je naprosto neudržitelný. Komentář ÚP ČR: Co odpovědnost otce dětí? Jeho vyživovací povinnost vůči dětem a matce jeho dětí? Klientce jsou nejspíš děti svěřeny do péče a je stanoveno výživné. Hradí otec dětí výživné? Zpoždění výplaty dávek hmotné nouze způsobil nešťastný souběh dvou situací: náhlá změna informačního systému a akutní přestěhování klientky do jiného kraje. Vzhledem k rychlému dopracování všech funkcionalit informačního systému by již nemělo docházet k zpoždění výplat dávek hmotné nouze z technických důvodů. Komentář azylového domu k uvedeným situacím klientek: Azylové domy mají čím dál více těchto chudých klientek a považují za společensky neúnosné, aby z důvodu administrativních překážek matka s dítětem neměla na stravu, léky a bydlení. Není možné, aby se stát spoléhal na neziskové organizace, které klientce poskytnou pomoc a budou ji také živit a hradit lékařskou péči, protože je přece neetické nechat dítě hladovět a v době nemoci bez lékařské pomoci. Komentář ÚP ČR: Je potřeba komplexní pohled na tuto problematiku. ÚP je schopen poskytnout finanční dávky a základní sociální poradenství. Základní sociální poradenství je pro oběti domácího násilí nedostačující. Oběti domácího násilí potřebují systematickou a intenzivní péči psychologa, sociálního pracovníka, popř. pracovníka OSPOD. V této oblasti by měli aktivně působit sociální pracovníci obcí, popř. azylových domů. Mimořádně důležitá je možnost získání důstojného bydlení po ukončení pobytu v azylovém domě (zde může ÚP poskytovat ze systému státní sociální podpory příspěvek na bydlení (systém státní sociální podpory), v azylových domech poskytuje ÚP doplatek na bydlení (systém hmotné nouze). V zavedení sociální bytové politiky by se měly více angažovat obce. Ministerstvo pro místní rozvoj chystá zákon o sociálním bydlení. Závěr: Potřebujeme se všichni spojit a spolupracovat, vše souvisí se vším. Všichni máme mnoho překážek. Obce – většinou jim chybí program nabídky sociálního bydlení a disponují mizivým procentem obecních bytů, v mnoha obcích chybí pocit sounáležitosti a ochoty „brát se za své obyvatele“. Ale jsou obce, kde to funguje, takže existují příklady dobré praxe. ÚP – nedostatečný počet pracovníků, neustále narůstající počet klientů a narůstající objem vyplácených dávek (na základě analýzy z února 2014 ÚP chybí téměř 2 000 sociálních pracovníků v oblasti nepojistných sociálních dávek). Neziskové organizace – nejisté financování, narůstající počet klientů. Oběti domácího násilí – celospolečenský fenomén rozpadu/atomizace rodin, nárůst jednočlenných domácností (senioři), znepokojivé procento rodin, kde „chybí“ druhý rodič, častěji otec. Tyto výše uvedené skupiny si daleko obtížněji ekonomicky zajišťují životní podmínky. 22 3.4 Úřad práce ČR – možnosti čerpání dávek ÚP ČR může obětem DN poskytnout pomoc ze systému hmotné nouze. Systém hmotné nouze upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi a zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu. ÚP ČR v rámci tohoto zákona poskytuje základní sociální poradenství (§1, odst. 2, z. 111/2006 Sb.). Upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů a další právní předpisy, zejména zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů a vyhláška č. 389/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi. Konkrétní výše částek je pak upravována nařízeními vlády – poslední platné nařízení vlády je z roku 2011 č. 409/2011 Sb., kterým se zvýšilo životní a existenční minimum s platností od 1. 1. 2012. Vzhledem k tomu, že v roce 2014 zatím nedošlo k žádné aktualizaci a vydání nového nařízení, platí i nadále stejné částky. Životní minimum v roce 2015 dosahuje těchto základních částek: Životní minimum jednotlivce je 3 410 Kč. Životní minimum první dospělé osoby ve společné domácnosti je 3 140 Kč. Životní minimum druhé a další dospělé osoby ve společné domácnosti je 2 830 Kč. Životní minimum pro dítě do 6 roků je 1 740 Kč. Životní minimum pro dítě 6–15 roků je 2 140 Kč. Životní minimum pro dítě 15–26 roků je 2 450 Kč. Co je to životní minimum Životní minimum, tak jak ho stanovuje zákon č. 110/2006 Sb., paragraf 1, odstavec 1: Tento zákon stanoví životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů (dále jen „příjem“) fyzických osob (dále jen „osoba“) k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osoby, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Jedná se tedy o částku, kterou současná legislativa považuje jako absolutně nezbytné minimum k zajištění lidské existence. V případě, že někdo nemá příjmy v odpovídající výši, má podle zákona nárok na podporu od státu. K čemu je dobré životní minimum Na to, jaké je životní minimum, jsou pak navázané různé sociální dávky a podpora: Pokud jsou příjmy nižší než životní minimum (resp. existenční minimum), jedná se o tzv. „hmotnou nouzi“. V takovém případě může vznikat nárok na sociální dávky pomoci ve hmotné nouzi – mimořádná okamžitá pomoc ve hmotné nouzi, doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí. Pokud jsou příjmy nižší než 2,4násobek životního minima, může vznikat nárok na další dávky – přídavky na děti, porodné a jiné sociální dávky. S ohledem na skutečné náklady na bydlení může být i nárok na příspěvek na bydlení, který umožní pokrýt alespoň část výdajů za bydlení. 23 K určení toho, jaké je životní minimum u konkrétní osoby a jestli případně má nárok na nějaké sociální dávky, může posloužit na internetu kalkulačka pro výpočet životního minima: Kalkulačka životní minimum 2014. Důležité pojmy pro stanovení životního minima Jednotlivec = jako jednotlivec je pro účely životního minima posuzován člověk, který žije sám. Příkladem může být bezdětný dospělý člověk, který žije sám v bytě. V jiném případě hovoříme o společné domácnosti nebo o okruhu společně posuzovaných osob. Společná domácnost = pro účely životního minima se o společnou domácnost jedná ve chvíli, kdy společně žije více osob. Není navíc podmínkou, aby osoby skutečně bydleli v jednom bytě. Třeba v případě dítěte, které studuje a dlouhodobě se zdržuje na koleji nebo na internátě. Takové dítě je i nadále počítáno jako jedna z osob ve společné domácnosti. To samé platí i pro dvě dospělé osoby, které společně žijí v jednom bytě, aniž by se jednalo o příbuzné nebo partnery (pouze spolubydlící). Pokud by neměli být z pohledu životního minima posuzovány jako společná domácnost, je nutné žádat o vyjmutí z okruhu společně posuzovaných osob (k tomu je pak nutné dokládat, že každý z nich „hospodaří“ samostatně a že se vzájemně nijak nepodílejí na nákladech na živobytí/bydlení toho druhého). Nezaopatřené dítě = za nezaopatřené dítě se považuje nezletilé dítě nebo i zletilé dítě do 26 roků, které se připravuje na výkon zaměstnání (studium na základní, střední, nebo vysoké škole). V konkrétních případech je možné jako nezaopatřené dítě započítat i dítě, které ukončilo studium, ale dosud nenašlo zaměstnání a je nezaměstnané. Okruh společně posuzovaných osob = stejný význam jako společná domácnost. Životní minimum rodiny = stejný význam jako společná domácnost, celkové životní minimum rodiny se počítá jako součet životního minima všech jednotlivých členů společné domácnosti. V případě, že společně bude žít jako manžel s manželkou a děti a současně s nimi v jednom bytě/domě bude žít i jejich dědeček, nebo někdo jiný, životní minimum rodiny, resp. společné domácnosti by zahrnovalo všechny dospělé osoby a všechny děti (pokud by tomu mělo být jinak, je nutné žádat o vyjmutí z okruhu společně posuzovaných osob). Životní minimum – příklady Příklady životního minima různých typů domácností v Kč za měsíc Jednotlivec 2 dospělí 1 dospělý + 1 dítě do 5 let 24 3 410 Kč 3 140 + 2 830 Kč = 5 970 Kč 3 140 + 1 740 = 4 880 Kč 1 dospělý + 2 děti ve věku 3 a 7 let 3 140 + 1 740 + 2 140 = 7 020 Kč 2 dospělí, 2 děti ve věku 8 a 16 let 3 140 + 2 830 + 2 140 + 2 450 = 10 560 Kč 1 dospělý, 3 děti ve věku 5,8 a 16 let 3 140 + 1 740 + 2 140 + 2 450 = 9 470 Kč Dávky hmotné nouze • Opakující se dávky Příspěvek na živobytí Doplatek na bydlení • Jednorázové dávky Mimořádná okamžitá pomoc MOP Mimořádná okamžitá pomoc (MOP) Tato dávka musí být přiznána a vyplacena bezodkladně. Obětem DN v akutním stavu lze dávku MOP bezodkladně přiznat a vyplatit z těchto důvodů: • Újma na zdraví – maximální výše 2200 Kč/osoba • Nezbytný jednorázový výdaj – až do výše tohoto výdaje (např. oblečení, potřeby pro děti, úhrada spojená s pobytem v azylovém domě…) Dávky hmotné nouze II Přiznání opakujících se dávek hmotné nouze závisí na výši příjmu a celkových sociálně majetkových poměrech společně posuzovaných osob. Řízení může ve zvlášť složitých případech trvat až 60 dní. • V rámci řízení o MOP pracovníci úřadu práce přihlížejí k momentální životní situaci obětí DN a mohou tuto dávku bezodkladně přiznat, i když oběť prostředky k uspokojení životních potřeb např. na účtu/doma má, ale nemůže se k nim díky agresorovi dostat. Kde a jak o dávky hmotné nouze žádat O dávky hmotné nouze lze požádat na předepsaných formulářích MPSV na místně příslušném kontaktním pracovišti úřadu práce. Výše MOP závisí také na správním uvážení a vyhodnocení závažnosti situace pracovníkem úřadu práce. Řízení o MOP (týká se i ostatních dávek hmotné nouze) urychlí a zpřehlední vzájemná spolupráce oběti DN, sociálního pracovníka obce a pracovníka úřadu práce. Příspěvek na živobytí – podrobnější informace Je základní dávkou pomoci v hmotné nouzi, která pomáhá osobě či rodině při nedostatečném příjmu. Nárok na příspěvek na živobytí vzniká osobě či rodině, pokud po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje příjem této osoby či rodiny částky živobytí. Částka živobytí je stanovena pro každou osobu individuálně, a to na základě hodnocení její snahy a možností. Pro stanovení živobytí rodiny se jednotlivé částky živobytí osob sčítají. Částka živobytí se odvíjí od částek existenčního a životního minima. Částka živobytí osoby se zvyšuje, pokud zdravotní stav osoby vyžaduje podle doporučení příslušného odborného lékaře zvýšené náklady na dietní stravování. Částka živobytí u osoby, která dluží na výživném pro nezletilé dítě částku vyšší než trojnásobek stanovené měsíční splátky, činí částku existenčního minima, případně zvýšenou z důvodu dietního stravování. Částka živobytí u osoby, která je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a v posledních 6 kalendářních měsících před podáním žádosti o dávku pomoci 25 v hmotné nouzi jí byl skončen základní pracovněprávní vztah z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem nebo s ní byl skončen jiný pracovní vztah z obdobného důvodu, činí částku existenčního minima, případně zvýšenou z důvodu dietního stravování. Částka živobytí u osoby, které je poskytována zdravotní péče ve zdravotnickém zařízení po celý kalendářní měsíc, činí částku existenčního minima, případně zvýšenou z důvodu dietního stravování. Výše příspěvku na živobytí se stanovuje jako rozdíl mezi živobytím osoby či rodiny a jejich příjmem, od kterého se odečtou přiměřené náklady na bydlení. (Přiměřené náklady na bydlení jsou odůvodněné náklady na bydlení, maximálně však do výše 30 %, v Praze 35 %, příjmu osoby či rodiny). Doplatek na bydlení – podrobnější informace Druhá dávka pomoci v hmotné nouzi řeší nedostatek příjmu k uhrazení nákladů na bydlení tam, kde nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory. Dávka je poskytována vlastníku užívajícímu byt, nebo jiné osobě, která užívá byt na základě smlouvy, rozhodnutí, nebo jiného právního titulu. Dávku lze také poskytnout vlastníku stavby pro individuální či rodinnou rekreaci, která splňuje zákonem dané stavebně technické standardy kvality bydlení. Zákon o pomoci v hmotné nouzi pamatuje i na specifické situace spojené s bydlením. V případech hodných zvláštního zřetele může orgán pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení poskytnout do části bytu, po splnění hygienických podmínek a udělení souhlasu obce do ubytovacího zařízení a po splnění stavebně technických standardů kvality bydlení do jiného než obytného prostoru. Jako případ hodný zvláštního zřetele se vždy považuje ubytování v pobytových sociálních službách (např. azylový dům, domov pro seniory, chráněné bydlení). Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí. Zákon umožňuje poskytnout doplatek na bydlení (s přihlédnutím k celkovým sociálním a majetkovým poměrům) i v případě, že příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob. Výše doplatku na bydlení je stanovena tak, aby po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení (tj. nájmu, služeb s bydlením spojených a nákladů za dodávky energií) zůstala osobě či rodině částka živobytí. Mimořádná okamžitá pomoc – podrobnější informace Je poskytována osobám, které se ocitnou v situacích, které je nutno bezodkladně řešit. Zákon stanoví šest takových situací: Nejsou plněny podmínky pro poskytnutí opakovaných dávek, ale v případě neposkytnutí pomoci osobě hrozí vážná újma na zdraví. Dávku lze poskytnout 26 v částce, která doplní příjem osoby do výše existenčního minima (v případě nezaopatřeného dítěte do životního minima). Postižení vážnou mimořádnou událostí (živelní pohroma, větrná pohroma, ekologická havárie, požár apod). Dávku lze poskytnout až do výše 15násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do výše 51 150 Kč. Nedostatek prostředků k úhradě jednorázového výdaje spojeného např. se zaplacením poplatku za vystavení duplikátů osobních dokladů nebo v případě ztráty peněžních prostředků. Dávku lze poskytnout až do výše tohoto jednorázového výdaje. Nedostatek prostředků k nákupu nebo opravě předmětů dlouhodobé potřeby. Dávku lze poskytnout až do výše těchto výdajů, maximálně však v průběhu kalendářního roku do výše 10násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do částky 34 100 Kč. Nedostatek prostředků k uhrazení odůvodněných nákladů vznikajících v souvislosti se vzděláním nebo se zájmovou činností nezaopatřených dětí a na zajištění nezbytných činností souvisejících se sociálněprávní ochranou dětí. Dávku lze poskytnout až do výše těchto výdajů, maximálně však v průběhu kalendářního roku do výše 10násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do částky 34 100 Kč. Ohrožení sociálním vyloučením. Jde např. o situace osob vracejících se z vězení, z dětského domova a z pěstounské péče po dosažení zletilosti nebo po ukončení léčby chorobných závislostí. Dávku lze poskytnout až do výše 1000 Kč. V průběhu roku může být poskytnuta opakovaně, součet však nesmí překročit 4násobek částky životního minima jednotlivce, tj. maximálně částku 13 640 Kč. Řízení o přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi se zahajuje na základě písemné žádosti podané na předepsaném formuláři. Tyto formuláře, včetně potřebných příloh, jsou k dispozici v tištěné podobě na všech pobočkách Úřadu práce České republiky, v elektronické podobě je naleznete na internetové adrese portal.mpsv.cz/forms. K vyřízení žádosti je příslušná Krajská pobočka Úřadu práce České republiky podle místa vašeho trvalého pobytu. Pracovníci Krajské pobočky Úřadu práce České republiky jsou povinni vám pomoci s vyplněním žádosti, informovat vás o podmínkách nároku a vždy vaši žádost přijmout. Pouze na základě podané žádosti a po zhodnocení plnění podmínek může být rozhodnuto, zda máte nebo nemáte na danou dávku nárok. Nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi nelze přiznat zpětně, ale náleží od prvního dne kalendářního měsíce, v němž byla podána žádost, pokud v něm osoba zároveň splnila všechny podmínky pro přiznání nároku na dávku. V případě nesouhlasu s rozhodnutím máte možnost podat opravný prostředek (odvolání), a to způsobem uvedeným v „Poučení“ rozhodnutí. Proto věnujte informacím v něm uvedeným náležitou pozornost. Základní informace o jednotlivých dávkách najdete na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí www.mpsv.cz. Podrobnější informace poskytnou a případné dotazy ke konkrétní situaci zodpovědí pracovníci Úřadu práce České republiky. 27 3.5 Ekonomika a domácí násilí – pohled z druhé strany Jiří Vavroň, ROSA, centrum pro oběti domácího násilí Paní Božena, oběť násilí, bydlela v azylovém domě, byla odkázána pouze na dávky sociální podpory, splácela dluh 80 000 korun. Nečekaně zdědila 20 000 korun. Z takto získaných peněz si obratem, jakmile se jí peníze ocitly v ruce, zakoupila počítač. Na dotaz, proč si zrovna koupila počítač, mimochodem velmi výkonný, který by uspokojil i manažera středně velké prosperující firmy, řekla, že na to, aby si mohla sehnat přes internet nějakého partnera. Po měsíci počítač kvůli nedostatku finančních prostředků dala do zastavárny za 9 000 korun. Peníze utratila, jak sama řekla, ani neví za co, počítač nikdy nevyplatila. Veškerý efekt získaných peněz představoval z ekonomického pohledu jednu velkou ztrátu. Domácí násilí je bezesporu jedním z faktorů, které vedou oběti násilí do pasti chudoby, dluhů, k reprodukci chudoby a následně velmi často do bezvýchodné finanční a sociální situace. Chudoba, zadluženost, finanční a ekonomické problémy se současně stávají jedním z faktorů, který brání oběti vymanit se z násilí. Oběť nemá prostředky na kvalitní právní zastupování, na prosazení svých práv a potřeb. Chudoba je jedním z důvodů, proč oběti násilí při soudních přích přicházejí o děti, které jsou svěřovány finančně lépe zajištěnému a z ekonomického pohledu bezproblémovému násilnému partnerovi. Jak z pasti chudoby, která je důsledkem zažitého a prožitého násilí? Samozřejmě, velkou roli hrají dávky, sociální systém, systém podpor atd. Při hledání cest, jak eliminovat chudobu v násilném vztahu, je vedle sociálního systému a aktivit pomáhajících organizací též významná schopnost obětí hospodařit se svými, byť velmi skromnými prostředky a adekvátně reagovat na neutěšenou finanční situaci, především ji ještě nezhoršovat. Chceme-li tedy hledat cesty, jak pomoci obětem z chudoby, je třeba obrátit pozornost i na ně samé, na jejich schopnost či neschopnost hospodařit s finančními prostředky. Je to záležitost citlivá, protože se jednak jedná o ryze privátní sféru, kde není možné někomu něco nařizovat, předpisovat, jednak by finanční kontrolu násilného partnera neměl vystřídat násilný tlak a kontrola pomáhajících organizací. Nicméně je realitou, že oběti domácího násilí často neumějí zacházet s finančními prostředky. Jsou kvůli prožité traumatizující zkušenosti snadnou obětí manipulace různých prodejců, realitních kanceláří a firem nabízející řešení jejich dluhů. Za druhé je třeba mít v patrnosti i skutečnost, že k této skupině obětí nelze přistupovat šablonovitě, protože důvody jejich složité ekonomické situace se výrazně individuálně liší. Řada obětí byla izolována partnerem od jakýchkoli finančních prostředků, neměla možnost samostatně o penězích rozhodovat, nenaučila se hospodařit. Svědčí o tom výpovědi dlouhodobě týraných a kontrolovaných žen, s nimiž se v ROSE setkáváme. „Po deseti letech jsem konečně mohla začít disponovat svými penězi, koupit sobě i synkovi, co jsem chtěla, nemusela jsem o nic prosit,“ řekla nám třicetiletá Zdenka. „Chtěla jsem mu proto vynahradit roky, kdy jsem sama nesměla koupit ani lízátko.“ Všechny peníze, které měla, Zdenka bezhlavě 28 utratila, v polovině měsíce byla již bez prostředků, což řešila tak, že si začala půjčovat a dostávala se do dluhů. Další zkušenost z rodin s domácím násilím: řada obětí měla zakázáno pracovat, řada z nich byla často pod fyzickým násilím nucena vzít si půjčku, kterou partner použil výhradně pro své potřeby. Později musí oběti tyto dluhy, které partner neplatí, splácet samy nebo se na splácení alespoň podílet, což je při hospodaření s penězi, které tvoří rodičovský příspěvek a dávka hmotné nouze od úřadu práce, velmi složité. Jedním z ekonomických rizik pro oběti domácího násilí je skutečnost, že často musí vyžít z minimálních příjmů, protože vedle splácení dluhů platí i své právní zastupování v záležitostech násilí – přitom domácí násilí nevyvolaly a jsou jeho obětí. Soudní jednání může být násilným partnerem zcela záměrně protahováno. Nebo musí oběť opakovaně platit nové znalecké posudky, účelově vymáhané ze strany násilného partnera. Ten tak oběť udržuje v pasti chudoby, žene do dluhů či ji brání se z dluhů vymanit a de facto pokračuje v týrání. Zcela novým fenoménem, který patří do sféry ekonomických problémů spojených s domácím násilím, je i institut střídavé péče. Může totiž být využit zcela účelově k ekonomickému vydírání a likvidaci oběti. Násilný partner při střídavé péči logicky nemusí přispívat celou částkou alimentů, jednak může požadovat, aby se oběť podílela například na financování soukromé zahraniční školy pro společně vychovávané dítě, což může oběť prakticky finančně zlikvidovat. Za samostatnou odbornou konferenci by proto stála právě problematika ekonomických dopadů střídavé péče na oběti domácího násilí. Finanční nedostatečnost, chudoba se tak stává ze strany násilného partnera prostředkem, jak pokračovat v pronásledování oběti i poté, co je jí poskytnuta ochrana v bezpečí azylového domu. Nezřídka se finanční situace oběti výrazně zhoršuje právě poté, co se rozhodly násilí ukončit a z násilného svazku odejít. Jak tedy postupovat? Na základě našich praktických poznatků se ukázalo, že rozhodně nestačí obětem domácího násilí, které mají ekonomické problémy, zajistit například vzdělávací kurzy finanční gramotnosti. Vesměs totiž obětem přinesou informace jak spořit, jak investovat. Vědí, jak se počítá úrok, kolik obnáší náklady půjčky. To je samozřejmě dobré vědět. Ale oběti většinou musí nejdříve vyřešit dluhy, nedostatek finančních prostředků, a především zajistit si nějakou fixní stabilní finanční částku potřebnou k zahájení vlastního života – a získat schopnost s ní racionálně hospodařit. Prvním krokem ke změně je podle našich zkušeností důkladná příprava a znalosti těch, kteří s obětí pracují. Především je třeba, aby s ní uměli navázat důvěrný vztah a aby byli schopni identifikovat její ekonomické problémy. Oběti se totiž svými dluhy nechlubí, zamlčují je. Jeden kratičký příběh za všechny. „Máte nějaké problémy s financemi?“ zeptala se sociální pracovnice klientky. „Nemám, jen jsem párkrát jela načerno. Ale nikdo mne nekontaktoval, je to v pohodě.“ Sociální pracovnice se s touto odpovědí spokojila. Výsledkem byla exekuce na nezaplacené pokuty, protože klientka, která měnila azyly, nevybírala a nereagovala na dopisy z exekutorského úřadu. Z částky 1 000 korun se stala suma jdoucí 29 do desítek tisíc, která byla pro klientku a její možnost startu do nového života likvidační. ROSA proto připravuje své pracovnice, které se dostávají do kontaktu s oběťmi násilí, i v oblasti finanční gramotnosti. Ve spolupráci s ČSOB vydala pracovní manuál „Já už to vím“, který je praktickou příručkou pro sociální pracovnice, pro pracovníky a pracovnice neziskového sektoru, jak pracovat s oběťmi domácího násilí v oblasti financí a rodinného hospodaření. Manuál se zaměřuje na identifikaci finančních rizik, na reakce klientek na nejčastější případy problémů, jako jsou např. právě dluhy a zadlužení, nakupovací mánie, neschopnost rozplánovat si vlastní výdaje, radí, jak odolat reklamám, jak koncipovat rozpočet v domácnosti a vytvářet finanční rezervy atd. Součástí příprav klientky na nový život bez násilí jsou také například společné cvičné nákupy, pomoc při tvorbě rozpočtu a konkrétní nácvik domácího rozpočtování. Někdy je ale třeba k řešení finančních problémů přizvat i právníka. To je příklad paní Adély, klientky azylového domu, která na základě soudního rozhodnutí získala do vlastnictví byt. Na bytě ale vázla hypotéka, kterou nebyla schopná splácet. Neobrátila se na sociální pracovnici, která ji měla v azylovém domě na starosti, pokusila se ho sama prodat. Realitní kanceláře ale i společnosti, kterým dlužila za hypotéku, doslova zneužily její situace a neznalostí, takže prodaný byt nakonec nepokryl ani nezbytné náklady dluhu. Takže k hledání cesty z pasti chudoby patří i to, aby pomáhající organizace ve své činnosti dokázaly nejen přerušit násilí, ochránit oběti, poskytnout jim porady a právní či finanční pomoc, ale aby dokázaly také včas identifikovat finanční problémy klientek. Pomáhající organizace by měla být svým klientkám zároveň dobrým finančním poradcem. Měla by být schopna posoudit, jakým směrem by se měla pomoc v oblasti financí ubírat, aby nedocházelo vinou chování a jednání klientky ke zhoršování její ekonomické situace. Klíčem je proto psychologická a odborná příprava pracovníků neziskových organizaci, aby se naučili rozeznat finanční problémy a následně nabídnout pomoc na úrovni odpovídající znalostem, schopnostem a mentální úrovni klientky. Jde o citlivé vedení a doprovázení klientky při řešení finančních problémů k optimálnímu řešení. Velmi významný prostředek pro zvýšení finančních znalostí a schopností klientek o. s. ROSA je i využívání tzv. startovacích bytů. Jedná se o to, že po určité době pobytu v azylovém domě je klientka přemístěna do samostatného azylového bytu, kde hradí určité provozní náklady a řídí si sama provoz domácnosti. Její klíčová sociální pracovnice funguje jako doprovod, průvodce a poradce jejího samostatného finančního hospodaření. Klientka tak postupně získává praktické znalosti a schopnosti vést své vlastní finanční záležitosti, nezadlužovat se, racionálně o svých výdajích uvažovat a plánovat je. Hodně se v poslední době v souvislosti s domácím násilím hovoří o mediaci a jejím využití při řešení problémů spojených s domácím násilím. Mediace jako způsob řešení problémů s domácím násilím je zásadně nevhodná, především proto, že předpokládá rovnocenné partnery hledající cestu, kteří jsou schopni uzavírat kompromisy, kdežto domácí násilí je problém moci a nerovnosti obou 30 partnerů. Přesto je mediace použitelná. Jedná se právě o oblast financí a ekonomiky domácností s domácím násilím. Mediátor může totiž vstoupit do sporu dvou stran – dlužník – věřitel, osoba zadlužená – instituce, která poskytla úvěr, půjčku. Toto použití mediace je vhodné i zcela reálné. Dohoda uzavřená mediátorem s oběma stranami a potvrzená soudem může fungovat jako konsolidační řešení přijatelné pro obě strany, může zmírnit dopady ekonomického násilí na oběť. Statistika: ekonomické násilí – sonda mezi klientkami o. s. ROSA za rok 2013 Celkový počet sledovaných klientek počet procento Počet zkoumaných klientek 223 100 % Zažilo ekonomické násilí 146 65,5 % Nedostávám žádné peníze 40 17,9 % Oběť musí prosit o příděl peněz 73 32,8 % Oběť musí odevzdávat svoje příjmy, plat, mzdu 25 11,2 % Oběť má zakázáno pracovat 22 Nejčastější typy ekonomického násilí 9,8 % 3.6 Program podporovaného bydlení a psychosociální pomoci pro matky s dětmi v nouzi Kamila Tittelbachová, WOMEN FOR WOMEN, o. p. s. Hlavním naším posláním je pomáhat samoživitelkám a jejich dětem překonat krizovou situaci. Snažíme se pomoci klientkám zvládnout náročnou situaci, zvýšit jejich sebevědomí, stabilizovat nejproblémovější úkoly a nasměrovat je na cestu k nezávislosti. Základní koncepce programu Nabízíme až 3letý program podporovaného bydlení a psychosociální pomoci. Konkrétně nabízíme podporované bydlení v samostatných bytech v Praze a dále sociální poradenství, psychologické a terapeutické služby, právní zastupování, motivační a podpůrné programy (profesní diagnostika, workshopy týkající se finanční gramotnosti a výchovy dětí, vzdělávací a volnočasové aktivity). Původní myšlenka při koncipování projektu byla postavit azylový dům, ale rozptýlené bydlení se ukázalo jako rychlejší, efektivnější a levnější řešení. Mimo to program přináší fakt, že ženy a děti nejsou stigmatizovány, děti mají přirozenější prostředí pro výchovu a vývoj, je jim zachován pocit soukromí a podporuje se tím individuální rozvoj, samostatnost a upevňování vlastních kompetencí. 31 Cílová skupina • Ženy řádně pečující o své děti • Ženy s pracovními návyky a pracovní historií • Ženy bez dostatečného rodinného zázemí • Ženy stabilizované do té míry, že nepotřebují přímý dohled a vedení • Ženy bez jakékoli formy závislosti a bez akutního psychického onemocnění Z naší praxe vyplývají následující nejproblémovější okruhy • Problematika výživného • Ekonomická situace • Pracovní trh • Dluhy a exekuce • Informovanost o možnostech státní pomoci Obecnější postřehy – naše zkušenost • Bydlení je pouze jeden aspekt pomoci • Komplexní program vedoucí k samostatnosti je klíčový • Mezioborová spolupráce a provázanost systému Primárně s ženami akutně ohroženými domácím násilím nepracujeme, ale často se na nás obracejí. Snažíme se jim zprostředkovat spolupráci se specializovanými pracovišti, nejsme schopni jim zajistit utajené bydlení a bezpečnostní plán. Pokud nás taková žena kontaktuje, necháváme spolupráci otevřenou do budoucna. Často pak s klientkami, které v minulosti prošly domácím násilím, řešíme jeho důsledky jak psychické (např. posttraumatická stresová porucha u žen i dětí), tak právní (např. asistovaný styk, právní úprava poměrů péče o nezletilé děti, střídavá péče apod.). kazuistika WOmEn FOr WOmEn, o. p. s. Klientka, která se dostala do našeho programu podporovaného bydlení a psychosociální pomoci, žila několik let v manželství, ve kterém se narodily dvě děti. Situace rodiny se zkomplikovala, když manžel přestal pracovat, klientka v té době byla na mateřské dovolené, a rodina se tak ocitla bez příjmů. Vzhledem k tomu, že klientka měla uspořené peníze z doby, kdy byla zaměstnána, využila tyto prostředky, aby mohla rodina fungovat. Manžel v tu dobu začal experimentovat s drogami, často nebyl několik dnů doma a o rodinu se prakticky nestaral. Veškeré náklady rodiny šly za klientkou, a ona tak přišla o úspory, které měla. Manželovi začaly chodit exekuce a následovalo vystěhování z bytu. Klientka byla nucena situaci okamžitě řešit, její první kroky směřovaly k orgánu sociálněprávní ochrany dětí, kde společně hledali řešení pro její situaci. Pracovníci ji navázali na naši organizaci. Naše spolupráce s klientkou byla primárně orientována na poskytnutí bydlení a základního poradenství. Přestěhovala se spolu s dětmi do bytu v širším centru Prahy, a protože neměla mnoho věcí, poskytli jsme jí i základní vybavení domácnosti. V prvních měsících jsme se soustředili na svěření dětí do její péče. Měla o děti strach, otec byl nespolehlivý a místy agresivní. Klientce jsme poskytli právní pomoc, poradenství a právní zastupování. Společně s právníkem byla 32 podána žádost o svěření dětí do péče. K soudu o svěření dětí do péče se manžel jednou nedostavil a podruhé se proti rozsudku odvolal, celý proces se tak velmi natahoval. Klientka po dobu soudních procesů nedostávala výživné a manžel se stále zadlužoval. Po několika měsících (bez výživného a při narůstání dalších dluhů) proběhl soud, děti byly svěřeny matce. Manžel neustále zvyšoval psychické ataky proti ní, používal děti jako nástroje pomsty a výživné neplatil. Klientka společně s naším právníkem začala pracovat na majetkovém vyrovnání a byla podána žádost o zúžení společného jmění manželů. Po necelém roce se to podařilo. Výživné stále nebylo stanoveno. Je podán návrh na rozvod manželství. Vzhledem k náročnosti celé situace klientka zahájila psychoterapii, v rámci sezení se nám podařilo posílit její sebevědomí a sebehodnocení, takže je schopná lépe odolávat atakům ze strany manžela. Tato žena jako matka samoživitelka se dvěma malými dětmi čelila ekonomickému znevýhodnění na trhu práce. I přes její kvalitní vzdělání bylo velmi těžké najít vyhovující pracovní pozici tak, aby při ní zvládala péči o děti. Jedno z dětí chodilo do školky, druhé nedosáhlo ještě věkové hranice pro přijetí do státní školky. Klientka měla mateřskou dovolenou stanovenou na dva roky, vzhledem k její výši již neměla nárok na sociální dávky. Její pracovní pozice byla zrušena, v jednání bylo odstupné. Nečekaně bylo zabaveno exekutorem z důvodu zaplacení manželovy směnky, která se náhle objevila, nebylo ovšem prokazatelně jasné, zda ji manžel uzavřel před vstupem do manželství. V této chvíli naše klientka pracuje na poloviční úvazek v ekonomické oblasti, od září nastoupil mladší syn do školky a žena si mohla zvýšit úvazek na plný. Neoprávněně zabavené odstupné ze zaměstnání jí musí exekutor vrátit, ráda by je použila na pokrytí zbývajících dluhů. Také si začíná vytvářet finanční rezervu. Za dobu naší spolupráce se jí podařilo splatit více než polovinu svých dluhů. Klientka dokončila prozatím i spolupráci s psychoterapeutkou. Děti jsou stabilizovanější, adaptované na nové prostředí, ve kterém se cítí dobře. Manžel výživné stále neplatí. 4. Pomoc předluženým klientům a lidem v obtížné sociální situaci 4.1 Kristýna Krušinská, Občanská poradna REMEDIUM Úvod V Občanské poradně REMEDIUM je poskytováno odborné sociální poradenství občanům, kteří se potřebují zorientovat ve svých právech a povinnostech, služba je registrována dle Zákona o sociálních službách. Jedná se o pomoc občanům, kteří se dostali do obtížné životní situace a nemají možnost se účinně domoci svých práv. Lidé jsou ve svém životě konfrontováni s mnoha novými a obtížnými situacemi, které mohou souviset se změnou situace v rodině (rozpad partnerství, onemocnění, úraz, změna situace související se zdravotním nedostatkem, úmrtí živitele), ztrátou zaměstnání, ztrátou bydlení, onemocněním, odchodem do důchodu apod. Řešení obtížné situace v životě s sebou přináší 33 potřebu orientace v právech, ale i povinnostech občana. Ze zkušeností pracovníků poradny vyplývá, že nízké základní právní povědomí a neznalost práv a povinností přispívá k obtížím, které doprovázejí některé zásadní změny v životě člověka. Nabídka služeb občanské poradny umožňuje občanům bezplatně konzultovat svoji situaci a získat potřebné informace, znalosti, ale i kontakty, které přispějí k řešení obtížné situace či ke zmírnění dopadů negativní události v životě (rozvod, ztráta zaměstnání, nízký příjem, situace aktuálního či hrozícího předlužení, rozpory s majitelem či pronajímatelem – ohrožení ztrátou bydlení apod.). Přínosem existence našich poradenských služeb je předcházení dopadů sociálního vyloučení občanů, ale i preventivní působení v době hrozící změny či zásadní události v životě člověka, jeho blízkých či rodiny. Pracovníci poradny při poskytování svých služeb usilují o naplňování principů nezávislé, nestranné, diskrétní a bezplatné pomoci. Občanská poradna REMEDIUM je členem Asociace občanských poraden (AOP) a sídlí v prostorách organizace REMEDIUM Praha. Občané zde mohou hledat řešení a pomoc celkem v 18 oblastech – např. bydlení, rodinné a mezilidské vztahy, sociální problematika, pracovněprávní vztahy, majetkoprávní vztahy, ochrana spotřebitele atd. V občanské poradně mohou občané nalézt bezplatnou, nezávislou a důvěrnou pomoc, praktické, věcné a správné informace a kontakty na pomáhající organizace. Cílem služeb občanské poradny je, aby lidé znali svá práva a povinnosti, aby uměli účinně vyjádřit své potřeby a aby znali dostupné služby. V občanské poradně získají občané informace, radu či jinou formu pomoci (pomoc při psaní nějakého podání, ne však už samotné sepsání poradcem). Pracovníci poradny usilují o zplnomocňování občanů k zodpovědnému a samostatnému řešení jejich nepříznivé situace. Snaží se o posilování občanského principu na základě předávání znalostí a dovedností k věcnému uplatňování práv a plnění povinností. Způsob poskytování služeb – průběh Do občanské poradny mohou přijít občané osobně v době určené pro neobjednané klienty (informace o provozní době občanské poradny lze nalézt na www stránkách organizace, na úřadech, v dalších organizacích a také získat přímo v místě poradny – osobně či telefonicky). Na občanskou poradnu je rovněž možné se obrátit prostřednictvím e-mailu, dopisu či telefonicky. První kontakt se zájemci o službu zajišťuje asistent poradny nebo poradce, kteří informují zájemce o službě. Zájemci o službu získají základní informace o tom, jak a kdy může probíhat konzultace a kde jsou zveřejněny Zásady činnosti OP REMEDIUM. Tento dokument upravuje všechny podstatné okolnosti poskytování služby. V čekárně jsou rovněž vyvěšeny všechny další dokumenty, které odpovídají požadavkům Standardů kvality občanských poraden Asociace občanských poraden. Případným zájemcům mohou být také předány kontakty na další občanské poradny či jiné organizace a instituce dle jejich potřeb. Konzultaci v občanské poradně vede vyškolený občanský poradce – sociální pracovník. U konzultací může být přítomen i asistent či další poradce OP. S přítomností asistenta či dalšího poradce OP musí vždy vyjádřit na začátku konzultace souhlas samotný uživatel služby. Pokud si nepřeje přítomnost dalšího člověka, je toto přání plně respektováno s ohledem na princip diskrétnosti při poskytování 34 služeb OP. Asistent či další poradce kromě administrativně podpůrné funkce reflektuje poradenský proces a poté poradci může poskytovat zpětnou vazbu. Tento způsob práce je možný díky proškolování členů týmu OP v práci s reflektujícím týmem či reflektujícím kolegou. Na úvod konzultace je vždy klient seznámen se zásadami, dle kterých pracujeme v občanské poradně (nezávislost, diskrétnost, bezplatnost a nestrannost), a je mu sděleno, jakým způsobem a z jakého důvodu zpracováváme tzv. záznamové archy z konzultace. Je rovněž informován o skutečnosti, že poradci mají oznamovací povinnost v případech stanovených v trestním zákoníku. Rozhovor v občanské poradně je veden dle tzv. Eganova modelu, se kterým se všichni poradci seznamují v rámci školení pořádaného sdružující Asociací občanských poraden. Toto školení je jedním z předpokladů práce poradce v občanské poradně. Během rozhovoru dle Eganova modelu se s uživatelem služby prochází třemi fázemi rozhovoru. První fáze je především určena naslouchání a analýze situace, zjišťuje se, s čím klient do OP přichází. V druhé fázi se poradce s uživatelem snaží upřesnit, jaký je cíl, o jakou změnu uživatel usiluje, čeho by chtěl dosáhnout. V této fázi se upřesňuje zakázka mezi poradnou a uživatelem. Ve třetí fázi se hledají způsoby a cesty, jak spolu s klientem nalézt způsob realizace tohoto cíle, řešení jeho situace. Poradce v této fázi s uživatelem upřesňuje, zda potřebuje obecné informace, radu či pomoc při sepsání podání či žádosti, doprovod či pomoc při vyjednávání, a usiluje o naplnění dojednané zakázky za aktivní účasti klienta. Na závěr rozhovoru se vždy poradce ujišťuje, že uživatel služby získal to, co potřeboval, případně zajistíme návštěvu jiné organizace či předáme další kontakty. Pokud uživatel sdělí, že získal informace či návrhy na řešení, která jsou pro aktuální situaci dostačující, je spolupráce ukončena. Klienti však mají vždy možnost přijít k nám svoji situaci či obtíže znovu konzultovat. S tím jsou seznámeni. Pracovníci poradny respektují přání klienta a způsoby řešení jeho situace vycházejí vždy z jeho vlastních přání a postojů. Doba konzultace je přibližně 45 min. Služby OP je možné využít jednorázově či opakovaně. Občanská poradna REMEDIUM spolupracuje s řadou dalších poskytovatelů sociálních služeb, máme navázány osobní kontakty s organizacemi, se kterými spolupracujeme při zajišťování služeb zájemcům o službu či uživatelům služeb. dluhové poradenství v rámci občanského poradenství Nedílnou součástí občanského poradenství je i dluhové poradenství. Zejména v posledních letech jsme zaznamenali významný nárůst klientů, kteří se přišli poradit s řešením svých dluhů v porovnání s ostatními problémy. Téma oddlužení a exekucí bylo v roce 2010 předmětem 10 % ze všech konzultací, v roce 2011 se toto číslo zvýšilo na 13 % a v roce 2012 je to již 20 %. V roce 2012 se na poradnu přímo s problémem dluhů obrátilo více než 350 klientů. Poradci přitom poskytli i další konzultace, které jsou s dluhovou problematikou provázány (například vypořádání společného jmění manželů či jeho zúžení atd.). Jedna z nejběžnějších otázek týkající se dluhové problematiky, se kterou se klienti na naši poradnu obracejí, je, jakými způsoby lze řešit potíže s placením závazků. Často se ptají přímo na to, zda mohou požádat o oddlužení. Zajímá je, jaké jsou podmínky pro povolení oddlužení, jak toto řízení probíhá a co 35 všechno by pro ně vstup do procesu oddlužení znamenal. Po získání potřebných informací se klienti rozhodnou, zda návrh na povolení oddlužení podají, či nikoli. Rozhodnutí samozřejmě nemusí udělat v poradně hned, ale mohou si vše promyslet v klidu doma. Z klientů, kteří se obracejí na naši poradnu, podmínky pro oddlužení splňuje přibližně třetina. Nejčastější překážkou pro povolení oddlužení je nedostatečná výše příjmu vzhledem k celkové výši pohledávek nezajištěných věřitelů. Někteří naši klienti nesplňují podmínky úpadku či hrozícího úpadku – jedná se zejména o případy, kdy svou situaci zkoušeli nejprve řešit konsolidací závazků, a mají tak pouze jednoho věřitele. Pro úspěšné řízení o návrhu na povolení oddlužení může být překážkou i záznam v rejstříku trestů pro majetkovou či hospodářskou trestnou činnost, který někteří klienti poradny mají. Paradoxně lze říci, že procento klientů, kteří mají zájem o oddlužení a podmínky splňují, stoupá. Lze si to vysvětlit zejména zvyšující se informovaností občanů o samotném institutu oddlužení a také o jeho podmínkách. Zároveň s tím ale roste i počet klientů, kteří již na začátku konzultace uvádí, že o oddlužení uvažovali, ale zjistili, že to v jejich případě není možné. Rady, které klientům v poradně poskytnou, pak souvisí s tím, čeho chtějí klienti dosáhnout, tedy jestli budou vyvíjet snahu, aby začali podmínky pro povolení oddlužení splňovat, či je zajímá, jaké jsou další možnosti. V prvním případě lze klienta seznámit například s výší potřebného příjmu. Pokud se klient rozhodne o oddlužení požádat, v poradně mu můžeme pomoci s vypracováním návrhu. Formulář návrhu si však klient vyplňuje sám. Mezi další častou oblast otázek patří problematika exekucí – jak exekuce probíhá, co smí a nesmí exekutor postihnout, jak se lze proti exekuci bránit apod. Kromě samotných dlužníků vyhledávají služby poradny stále častěji i jejich blízcí, a to obvykle z důvodů, že buď chtějí svému příbuznému nebo známému pomoci, nebo se naopak ptají, jak ochránit sebe, pokud se zadluženou osobou bydlí, a obávají se, aby případná exekuce nepostihla i jejich majetek. Více než dříve do poradny přichází lidé, kteří jsou ručiteli nebo spoludlužníci či někomu sami peníze půjčili, a on jim je nyní nevrací. Příklad z praxe: Občanskou poradnu navštívila žena důchodového věku, která se ocitla v situaci předlužení. Výše jejích závazků nebyla na první pohled v porovnání s jinými zadluženými klienty nijak závratná – v řádech desetitisíců korun, pro tuto klientku však byla v podstatě neuhraditelná, a to zejména v důsledku prudkého navyšování dluhu kvůli prodlení s platbami. Žena několikrát zdůraznila, že by si sama pro sebe nikdy peníze nepůjčila. Příčinou jejího předlužení byla snaha pomoci nezaměstnanému synovi, který s ní bydlel, a ona ho živila. Půjčovala si „pro něj“ s tím, že on jí to „jednou“ zaplatí. Syn však matce slíbené částky nesplácel. Ve chvíli, kdy klientka přišla o brigádu, přestala být velmi brzy schopna závazky plnit. Jejím jediným příjmem zůstal starobní důchod ve výši cca 10 000 korun. Pokud zaplatila nezbytné výdaje (zejm. nájem a jídlo) a alespoň část splátek, nezbylo jí vůbec nic. Do poradny přišla s tím, že potřebuje vědět, jak postupovat a jestli existuje nějaké řešení její situace. Během několika konzultací pomohli poradci (s ohledem 36 na zastupitelnost poradců jich s klientkou pracovalo více) klientce zorientovat se v právech a povinnostech jak jí samotné, tak věřitelů a v možných postupech řešení včetně jejich následků. Zároveň ji oceňovali za její aktivní a odpovědný přístup. Klientka se nejprve klonila k možnosti prodat nějaký majetek, posléze však zjistila, že by získaný obnos nebyl postačující. Rozhodla se tedy proto pro oddlužení. Během několika měsíců intenzivní spolupráce s poradnou podala návrh na povolení oddlužení, který si s podporou poradců sama vypracovala. Oddlužení jí soud povolil. Jak klientka v průběhu konzultací získávala stále větší důvěru k pracovníkům poradny, svěřila se jim i s tím, že ji syn fyzicky i slovně napadal, pokud nebyla schopna zajistit jeho potřeby. Uvedla, že se pokusila o sebevraždu. Klientce tak byla kromě informací poskytována i emoční podpora. Poradci ji opakovaně upozorňovali na to, že popisované jednání syna není v pořádku a podporovali ji v tom, aby se proti němu bránila. Nabízeli jí kontakty na organizace poskytující pomoc obětem domácího násilí i krizové centrum, klientka však toto odmítla řešit. Po povolení oddlužení poradnu již více nekontaktovala, na poslední konzultaci však byla ujištěna, že kdyby v budoucnosti potřebovala využít služeb poradny – ať už v souvislosti s oddlužením, jednáním syna nebo něčím jiným, může se na ni kdykoliv znovu obrátit. Kontakty: Občanská poradna REMEDIUM REMEDIUM Praha, o. p. s., Křišťanova 15, 130 00 Praha 3, tel.: 272 743 666, [email protected], www.remedium.cz, www.dluhovylabyrint.cz 4.2 Pomoc při osobním bankrotu při předlužení David Šmejkal, Poradna ve finanční tísni Dluhy a finanční zatížení působí jako silný impulz pro vytváření stresu. Vymáháním věřitelů, ať již zasíláním upomínek, textovými zprávami, telefonáty, často opakovanými, jsou dlužníci dlouhodobě vystavováni psychickému tlaku. Vymáhání (ať již mimosoudní, nebo následné soudní a exekuční) jim připomíná jejich selhání ve vedení domácího rozpočtu, což může nadále přispívat k vytváření depresí a podmínek pro vznik rodinné nepohody vůbec. Výsledkem může být agrese a následný rozpad společného soužití. Bezplatná dluhová poradenská služba je zde především proto, aby dlužníkům pomáhala najít cestu z dluhů. Ne vždy je to jednoduché, např. vyhlášením oddlužení – osobního bankrotu se dlužník zavazuje splácet svým věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce měsíčně vše nad tzv. nezabavitelnou částku. Vymáhání a exekuce sice končí, ale mzdová účtárna dlužníku přenechá jen podobnou částku, jako by byl v exekuci. Výhoda je však v tom, že po splacení 100 % závazků (ale minimálně 30 %) nebo po uplynutí 5 let po vyhlášení osobního bankrotu je zbytek dluhů odpuštěn. Naše bezplatná a nezávislá poradna na rozdíl od jiných komerčních subjektů provádí zpracování osobních bankrotů zcela zdarma. Zcela zdarma provozujeme také bezplatnou poradenskou linku 800 722 722 každé pracovní pondělí. Dlužníci se mohou objednat např. i na pražské poradenské lince 222 922 240 nebo na dalších poradenských linkách a místech v jiných lokalitách v ČR. Pokud nás někdo chce kontaktovat, 37 vždy je dobré využít nejprve telefonní poradenství, protože právě prostřednictvím telefonu můžeme klientovi předat základní informace o tom, co vše si má na schůzku připravit. Také se dozvíme podstatné skutečnosti, které nám pomohou udělat si obrázek o situaci dlužníka a naplánovat obrysy dalšího postupu. Velmi přínosná je spolupráce dalších neziskových organizací, případně sociálních pracovníků. Pro předcházení nepříjemným životním situacím vzniklým či umocněným existencí dluhů je ze strany dlužníků důležitá rychlá reakce na hrozící nebezpečí, nejlépe je kontaktovat specializovanou neziskovou poradnu. Ze strany věřitelů (např. obcí) věci prospěje včasná a efektivní komunikace s dlužníkem, nabídka dohody o splátkovém kalendáři a předání kontaktů na příslušné poradenské pracovníky. Špatným dluhům je třeba předcházet a vůbec nejlepší je se vyvarovat jejich vzniku. 5. Peněžitá pomoc obětem trestné činnosti Jakub Severa, Ministerstvo spravedlnosti ČR Obětem trestných činů stát nabízí peněžitou pomoc k překonání zhoršené sociální situace, jež často bývá následkem viktimizace. Nejde však o institut odškodňovací1, ale spíše o sociální dávku sui generis, to se promítá i v odlišném obsahu práva na tuto pomoc, které se s nárokem na náhradu škody po pachateli prolíná jen částečně. V českém právním řádu bylo právo obětí na peněžitou pomoc od státu nejprve zakotveno zákonem č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti2, nyní vychází ze zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů (dále jen zákon), který předchozí právní normu nahradil3 s účinností od 1. 8. 2013. Na peněžitou pomoc od státu má nárok osoba, které byla trestným činem způsobena újma na zdraví dosahující zákonem popsané závažnosti, někteří pozůstalí po obětech, které následkem trestného činu zemřely, a také oběti trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti či děti, které byly oběťmi trestného činu týrání svěřené osoby4. Předpokladem pro vznik nároku na peněžitou pomoc pro poslední dvě zmíněné kategorie obětí je však skutečnost, že jim v souvislosti s trestným činem vznikla nemajetková újma. Pro vznik práva na peněžitou pomoc není nezbytně nutné, aby byl znám, či 1 Užívat pro peněžitou pomoc dle zák. č. 45/2013 Sb. pojem odškodnění by nebylo přesné ani jazykově, neboť výraz odškodnění přímo souvisí s náhradou škody, tj. deliktním závazkovým vztahem, tu je však zřejmé, že k náhradě škody způsobené trestným činem je povinován pachatel trestného činu (případně pak pojišťovna, která v některých specifických případech odpovídá za způsobenou škodu vedle něj), nikoliv stát. 2 Tato právní norma nabyla účinnosti dne 1. 1. 1998. 3 Není bez významu, že zákon č. 45/2013 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení, zák. č. 209/1997 Sb. byl tedy zrušen bez náhrady, čímž zároveň zanikl i právní titul státu k případnému navrácení peněžité pomoci ve smyslu ust. § 12 zák. č. 209/1997 Sb. od obětí, jimž byla pomoc poskytnuta dle předchozí právní úpravy. 4 § 198 trestního zákoníku 38 dokonce již odsouzen pachatel trestného činu, postačí toliko, že na základě šetření orgánů činných v trestním řízení není důvodných pochybností o tom, že se stal trestný čin a že jím byla oběti způsobena škoda či nemajetková újma, nebo smrt5. Peněžitá pomoc se pak poskytne tehdy, nebyla-li škoda či nemajetková újma způsobená oběti dosud plně nahrazena. Ublížením na zdraví se pro účely rozhodování o žádostech o peněžitou pomoc slovy zákona rozumí taková změna zdravotního stavu, nebo jiné onemocnění, která porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí organismu znesnadňuje oběti po dobu nejméně tří týdnů obvyklý způsob života oběti a která vyžaduje lékařské ošetření. Předpokladem pro vznik nároku na peněžitou pomoc u obětí, jimž byla způsobena zdravotní újma, je tedy jak délka omezení obvyklého způsobu života, tak skutečnost, že pro daný zdravotní následek oběť vyhledala lékařskou pomoc. Zákon rozlišuje (v podstatě však jen pro účely stanovení výše paušální pomoci, jak bude pojednáno dále) též oběti, kterým byla způsobena těžká újma na zdraví, jejíž definici zcela přebírá z trestního zákoníku TZ, tedy jako vážnou poruchu zdraví, kterou se dle taxativního výčtu obsaženého v § 122 odst. 2 TZ rozumí zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy či porucha zdraví trvající nejméně po dobu 6 týdnů6. Oběti, jimž byla způsobena prostá újma na zdraví, mohou požádat o peněžitou pomoc v paušální výši 10 000 Kč, oběti, které utrpěly těžkou újmu na zdraví, pak mají právo na peněžitou pomoc v paušální částce 50 000 Kč. Bez ohledu na intenzitu utrpěné zdravotní újmy však mohou oběti požádat namísto paušálních částek o peněžitou pomoc až do výše 200 000 Kč, odpovídající nákladům léčení a ušlému výdělku, vznik a výši této majetkové újmy však již musí prokázat. Mezi náklady léčení můžeme počítat jak doplatky za léčiva či léčebné úkony nehrazené (nebo hrazené jen z části) z veřejného zdravotního pojištění, náklady na nákup zdravotních pomůcek či částky vynaložené na další zdravotní péči, nebo s ní přímo související7. Určující tu bude vždy charakter dané platby, směřující k nápravě zhoršení zdravotního stavu oběti a vztah příčinné souvislosti mezi trestným činem a léčenou škodou na zdraví. Výše ušlého výdělku se zpravidla určí rozdílem mezi průměrným příjmem oběti dosahovaným před viktimizací a dávkami nemocenského pojištění, které byly oběti během pracovní neschopnosti vyplaceny. Osoby samostatně činné pak budou výši své hospodářské ztráty nejčastěji prokazovat daňovým přiznáním. Ostatní myslitelné formy majetkové či nemajetkové újmy (jako například škoda na movitých či nemovitých věcech, bolestné či náhrada za ztížení společenského uplatnění a jiné) není možné do poskytované peněžité pomoci zahrnout, bez ohledu na fakt, že vznik této újmy může se spáchaným trestným činem přímo souviset. 5 To platí i v případech, kdy není pachatel za své jednání pro nepříčetnost trestně odpovědný. 6 Zákonodárce se zde, stejně jako v případě definice „prosté“ újmy na zdraví, odchyluje od znění ustanovení § 122 TZ, neboť potřebnou délku trvání poruchy zdravotního stavu oběti výslovně konkretizuje. 7 Jako součást nákladů léčení se například běžně uznávají nutné náklady na dopravu k lékaři a zpět. 39 Volba způsobu určení výše peněžité pomoci (paušálně, nebo v prokazované výši) je plně na úvaze oběti, ta by se měla řídit zejména důkladnou rozvahou o tom, zdali lze doložit výši ušlého výdělku či nákladů léčení, která by odůvodňovala přiznání peněžité pomoci nad rámec stanovených paušálních částek. Přitom však lze přihlédnout i k výdělku, který oběti prokazatelně ujde i v budoucnosti, což má význam zejména tehdy, není-li v době rozhodování o peněžité pomoci léčení a pracovní neschopnosti oběti dosud ukončeno, nebo pokud trvalé následky zranění povedou ke snížení pracovní způsobilosti oběti či ztrátě předpokladů pro výkon dosavadní profese. O peněžitou pomoc v prokazované výši může oběť žádat dokonce i opakovaně, pokud se po proplacení peněžité pomoci ukáže, že zohlednitelná část škody je vyšší, než bylo podkladem pro dřívější rozhodnutí, přitom se samozřejmě přihlíží k částkám již dříve vyplaceným. Předpokladem tu však musí být zachování lhůt pro existenci práva na peněžitou pomoc, o nichž bude pojednáno dále. Oběti trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti či dětské oběti trestného činu týrání svěřené osoby mají právo na peněžitou pomoc ve výši 50.000 Kč, sloužící k úhradě nákladů odborné psychoterapie, fyzioterapie či jiné odborné služby, zaměřené na nápravu vzniklé nemajetkové újmy8. Na rozdíl od poskytování peněžité pomoci v paušální výši je zde však nutné, aby oběti dané náklady již vznikly, což je třeba prokázat. Z pozůstalých po obětech trestné činnosti svědčí právo na peněžitou pomoc rodičům, dětem, manželům, registrovaným partnerům a sourozencům zemřelých, pokud ovšem se zemřelým v době jeho úmrtí žili ve společné domácnosti. Zákon tedy nezakládá právo na peněžitou pomoc kupříkladu rodičům, jejichž zemřelé děti s nimi nežily ve společné domácnosti, ačkoliv těmto rodičům mohla v souvislosti s úmrtím potomka vzniknout újma na majetku9. Dále pak mají nárok na peněžitou pomoc pozůstalí, kterým zemřelý poskytoval, nebo byl povinován poskytovat výživu, ať již na základě právních předpisů10, nebo rozhodnutím soudu. Pozůstalým se peněžitá pomoc poskytuje jen v paušální výši, která obecně činí 200 000 Kč, jen pro sourozence zemřelých je zákonem stanovena v částce 175 000 Kč. Dále však ze zákona vyplývá horní limit částky peněžité pomoci připadající na pozůstalé, který dosahuje 600 000 Kč, pokud je pak osob oprávněných k přijetí peněžité pomoci více, poskytovaná peněžitá pomoc se přiměřeně krátí. Může se stát, že následkem trestného činu zemře vícero příbuzných jedné z obětí, v takovém případě peněžitá pomoc náleží v souvislosti s každým ze zemřelých zvlášť a v závislosti na potenciálním počtu možných příjemců peněžité pomoci se určí každá jednotlivě proplácená částka. Zákon ovšem obsahuje i výčet situací, které vznik práva na peněžitou pomoc vylučují, ta se tedy neposkytne, je-li oběť stíhána jako spoluobviněná v trestním řízení pro trestný čin, v jehož důsledku jí byla způsobena újma, nebo bylali oběť účastníkem takového činu. Častější však bude situace, kdy nelze peněžitou pomoc dle zákona přiznat oběti, která nedala souhlas s trestním stíháním 8 Nemusí se tedy nezbytně nutně jednat o služby zdravotnické, rozhodný tu je jen účel služby (odstranění nemajetkové újmy) a její odborný charakter. 9 Představovaná kupříkladu vynaloženými náklady pohřbu. 10 Byla-li tu dána vyživovací povinnost podle zákona, to se může týkat potomků a rodičů navzájem, nebo i manželů. 40 pachatele či takový souhlas vzala zpět11, také pak tehdy, pokud oběť neposkytla orgánům činným v trestním řízení potřebnou součinnost, zejména tím, že bez vážného důvodu nepodala bez zbytečného odkladu oznámení o předmětném trestném činu nebo pro svůj poměr k pachateli využila právo odepřít výpověď. Peněžitá pomoc může být dále snížena, nebo se nepřizná v závislosti na tom, zdali oběť vlastním jednáním spoluzavinila vznik způsobené újmy, nebo, což nastává častěji, zdali využila všech právních prostředků k uplatnění svého práva na náhradu škody na pachateli, nebo na jiné osobě odpovídající za způsobenou újmu vedle pachatele. Těmito jinými osobami odpovídajícími namísto pachatele má zákonodárce na mysli pojišťovny spravující některé z povinných ručení za způsobenou škodu, typicky provozem motorových vozidel12, či odpovědnosti za újmu způsobenou pracovním úrazem. To se fakticky projeví tak, že nárok na peněžitou pomoc v souvislosti s trestným činem, který měl charakter dopravní nehody nebo pracovního úrazu, může být přiznán jen tehdy, pokud oběť uplatní svůj nárok na náhradu způsobené újmy u pachatele či pojišťovny a pojišťovna jej bez přiměřené prodlevy neuspokojí, kupříkladu tedy vyčkává-li se svým stanoviskem na ukončení trestního řízení v dané věci. Vždy je tedy vhodné doporučit obětem, aby nárok na náhradu škody uplatnily po pachateli (či pojišťovně), minimálně formou připojení se k trestnímu stíhání pachatele, neboť nevyužití tohoto práva by mohlo oběti ztížit možnost uplatnění nároku na peněžitou pomoc od státu. O žádostech obětí o peněžitou pomoc dle zákona rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti, tato agenda spadá do působnosti jeho odboru odškodňování. Pro zpracování žádosti není předepsán žádný povinný formulář, lze ji tedy podat i formou obyčejného dopisu. Jako návod obětem byl ministerstvem vytvořen tzv. „Dotazník pro účely podání žádosti o peněžitou pomoc obětem trestné činnosti“13, který obsahuje hmotněprávní poučení a shrnuje všechny údaje potřebné ke zdárnému projednání žádosti. Ze zákona pak plyne, že základní náležitostí žádosti o peněžitou pomoc je jméno a příjmení oběti, její datum narození a adresa bydliště, dále je nutné připojit poslední oběti známé rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení (postačí v prosté kopii), nebo alespoň označit orgán, který trestní řízení vede a jeho spisovou značku. Je-li takový údaj oběti znám, je na místě označit i osobu podezřelou ze spáchání předmětného trestného činu. Součástí žádosti o peněžitou pomoc dále budou i údaje o škodě či nemajetkové újmě způsobené oběti, o rozsahu, v němž je peněžitá pomoc od státu požadována, a také údaje o tom, jaké kroky oběť již učinila k vymožení svého práva na náhradu způsobené újmy po pachateli. Prezentovaná tvrzení v tomto smyslu se dokládají příslušnými listinami. Oběti, jimž vznikla škoda na zdraví, její rozsah dokládají lékařskými zprávami, pozůstalí pak svůj příbuzenský vztah se zemřelým kopií rodného a úmrtní11 Pokud je souhlas oběti podmínkou zahájení a vedení trestního řízení, viz. § 163 a násl. Trestního řádu. 12 Zde je důležité připomenout, že ručení za škodu způsobenou provozem nezjištěného motorového vozidla, nebo vozidla provozovaného bez pojištění odpovědnosti, poskytuje tzv. garanční fond, který spravuje Česká kancelář pojistitelů. 13 Lze jej získat na webových stránkách www.justice.cz, pod záložkou Ministerstvo spravedlnosti-odškodňování-základní informace. 41 ho listu. Pokud jsou pozůstalé oběti takové údaje známy, je povinna též uvést, kolik dalších osob může kromě ní také splňovat předpoklady pro přiznání peněžité pomoci. Všichni žadatelé o peněžitou pomoc mají zákonem uloženou povinnost bezodkladně upozornit Ministerstvo spravedlnosti na případnou změnu skutečností rozhodných pro posouzení nároku na peněžitou pomoc a její výše, takovou změnou může být například uhrazení náhrady škody či nemajetkové újmy pachatelem v době po podání žádosti o peněžitou pomoc. Důkladnou pozornost je nutné věnovat běhu lhůt, neboť zákon pro právo na peněžitou pomoc od státu nezakládá lhůtu promlčecí14, ale propadnou, tzv. prekluzivní, jejímž uplynutím nárok zcela a bez výjimky zaniká. Takto lze tedy o peněžitou pomoc požádat ve lhůtě dvou let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem (jde tedy o lhůtu subjektivní povahy), nejpozději však do pěti let ode dne, kdy byl trestný čin spáchán (tato lhůta je povahy objektivní). K zániku práva na peněžitou pomoc přitom postačí naplnění byť jen jediné z těchto dvou lhůt, je tedy zjevné, že po uplynutí pěti let od viktimizace již o peněžitou pomoc nelze úspěšně požádat. Pokud je obětí osoba, která z důvodu nezletilosti dosud nenabyla plné svéprávnosti a nemá (často právě z důvodu trestného činu) svého zákonného zástupce, nebo je její svéprávnost omezena tak, že nemůže platně učinit úkon vůle směřující k uplatnění nároku na peněžitou pomoc, zastává Ministerstvo spravedlnosti právní názor, že subjektivní prekluzivní lhůta takové osobě nemůže začít plynout dříve, než nabyde svéprávnosti nebo je jí ustanoven opatrovník. Ministerstvo spravedlnosti o žádostech obětí o peněžitou pomoc rozhoduje ve správním řízení, obětem v pozici účastníků řízení svědčí převážná většina procesních práv zakotvených ve Správním řádu, byť třeba rychlosti rozhodování o podané žádosti může prospět i takový projev vůle oběti, která se vzdá práva na osobní přítomnost při provádění dokazování15. Po podání žádosti ministerstvo potvrdí žadateli její příjem, fakt, že ve věci bylo zahájeno řízení a sdělí mu též spisovou značku, pod kterou řízení vede. Rozhodnutí o podané žádosti je ministerstvo povinno vydat do 3 měsíců od data zahájení řízení, tuto lhůtu však lze prodloužit až o 30 dnů, pokud jde o řízení složitější povahy, nebo je třeba nařídit ústní jednání, místní šetření či někoho předvolat, předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou. Přípustná délka řízení se dále prodlužuje i o lhůtu nutnou k provedení dožádání, zpracování znaleckého posudku (fakticky by připadal v úvahu nejspíše posudek ze zdravotnické oblasti, pokud by byly pochybnosti o míře závažnosti způsobené znalecké újmy, nebo z oboru ekonomiky, pokud by se jednalo o komplikovanou otázku stanovení výše ztráty na výdělku) nebo doručování do ciziny. 14 Promlčený nárok se pouze oslabuje, avšak nezaniká, nelze jej sice soudně přiznat, ale pokud tento nárok povinný přesto uspokojí, nejde o plnění bez právního titulu, které by příjemce musel vracet. Teorie práva tyto nároky označuje pojmem naturální obligace. 15 Toto právo se totiž v praxi nejčastěji realizuje tak, že pověřená úřední osoba ministerstva provádí dokazování obsahem trestního spisu, jenž je oběti již znám, případně listinami, které oběť sama předložila. Přínos osobní účasti oběti u takového úkonu je často sporný, pokud pak oběť na své přítomnosti netrvá a daného práva se výslovně vzdá, může pověřená úřední osoba dokazování provést v době dle svých aktuálních časových možností a není tento úkon nezbytně nutné nařizovat na konkrétní datum a čas, což je flexibilnější. 42 Správní řád dále upravuje i možnost řízení přerušit, a to zejména tehdy, je-li v jiném řízení řešena otázka, jejíž rozhodnutí může mít význam pro posouzení žádosti o peněžitou pomoc16 (jde o tzv. otázku předběžnou), nebo současně s výzvou k odstranění vad žádosti. Je-li řízení o peněžité pomoci přerušeno, pokračuje se v něm po odpadnutí překážky, jež byla důvodem přerušení, nebo uplynutím lhůty stanovené v rozhodnutí, jímž ministerstvo řízení přerušilo. V řízení o žádostech o peněžitou pomoc nelze podávat řádné opravné prostředky, vydaná rozhodnutí nelze přezkoumávat ani v přezkumném řízení, tato zvláštní procesní úprava si klade za cíl urychlit rozhodování o podaných žádostech. Proti pravomocným rozhodnutím ministerstva však může žadatel podat žalobu podle soudního řádu správního, o níž by rozhodoval místně příslušný správní soud. Pokud Ministerstvo spravedlnosti žádosti o peněžitou pomoc vyhoví, je na oběti, aby stanovila platební místo k přijetí přiznané částky pomoci. Samotný poukaz je pak dosti rychlý, při platbě prostřednictvím převodu na účet obdrží oběť částku pomoci často téměř současně s doručením rozhodnutí ministerstva, platba prostřednictvím držitele poštovní licence (tzv. složenkou) bývá o několik dní pomalejší. Zákon ovšem výslovně stanoví, že zaplacením peněžité pomoci na stát přechází právo oběti na náhradu způsobené škody a nemajetkové újmy17 na pachateli, a to až do výše proplacené peněžité pomoci. Pokud tedy oběť uplatnila nárok na náhradu způsobené újmy po pachateli v adhezním řízení a stát jí proplatil peněžitou pomoc, bude trestní soud o nároku na náhradu újmy rozhodovat tak, že povinnost k její náhradě uloží pachateli dílem ve prospěch státu (do výše zaplacené peněžité pomoci), dílem ve prospěch oběti (se zbytkem nároku). Obdobně pak dojde k „záměně účastníků“ i v případném soudním sporu ve věcech občanskoprávních či v řízení exekučním, pokud je oběť k vymožení svých práv již zahájila. Zákon však již, na rozdíl od dřívější právní úpravy, neobsahuje povinnost oběti přijatou peněžitou pomoc státu vracet18, výše zmíněný mechanismus přechodu práva oběti na odškodnění po pachateli na stát ji zcela nahradil. Vždy však tedy platí, že okamžikem přiznání peněžité pomoci oběť pozbývá aktivní legitimace k přijetí a vymáhání práva na náhradu škody na pachateli až do výše pomoci, případně přijatá plnění od pachatele by bylo nutno pokládat za bezdůvodné obohacení. Závěrem tohoto stručného úvodu do problematiky nové právní úpravy peněžité pomoci pro oběti trestných činů bude zajímavé uvést k tématu několik základních statistických dat. Zatímco tedy za celou dobu účinnosti dřívější právní 16 Zde by se patrně nejčastěji mohlo jednat o otázku dosud neukončeného trestního řízení v situaci, kdy nelze zatím jistě určit, že skutkový děj, jímž byla způsobena oběti újma na zdraví nebo smrt, měl povahu trestného činu. 17 Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že rozsah přechodu práva na náhradu způsobené újmy z oběti na stát je širší než vymezení škody, jejíž výši lze pro účely kalkulace peněžité pomoci zohlednit, takto přechází na stát též právo oběti na náhradu nemajetkové újmy, zatímco stát intenzitu nemajetkové újmy na straně oběti při kalkulaci pomoci zohlednit nemůže. Jde fakticky o rub toho, že se peněžitá pomoc obětem často určuje v paušální výši a dané ustanovení má zajistit, aby stát mohl po pachateli vymoci proplacenou peněžitou pomoc v plné výši. 18 Ta ovšem vznikala jen tehdy, pokud oběť do 5 let ode dne přijetí pomoci od pachatele či pojišťovny obdržela náhradu způsobené škody. 43 úpravy19 Ministerstvo spravedlnosti obdrželo 1676 žádostí o peněžitou pomoc, 633 z nich mohlo vyhovět a na peněžité pomoci proplatilo celkem 51 285 851 Kč, za dobu účinnosti zákona20 obdrželo 499 žádostí o pomoc, vyhovělo 149 z nich a na peněžité pomoci proplatilo 12 780 146 Kč. Již z těchto údajů je jasně zřetelné, že za relativně krátkou dobu účinnosti zákona došlo ke znatelnému nárůstu zájmu obětí o peněžitou pomoc, která se k potřebným osobám dostává častěji a ve vyšším rozsahu než dříve. Nová úprava institut peněžité pomoci tedy plní svůj účel, což nelze než hodnotit kladně. II. PříkLady mEZIObOrOVé sPOLuPrácE 6. Příklady dobré mezioborové spolupráce z Velké británie Systém MARAC jako efektivní ochrana před domácím násilím – informace z pracovní stáže ve Wolverhamptonu a společného workshopu Posuzování rizika u obětí domácího násilí: britský intervenční model MARAC, založený na součinnosti organizací a institucí zaměřených na ochranu před domácím násilím Pilotní projekt vycházející ze systému MARAC pro posouzení rizika oběti DN vyzkoušeli odborníci poprvé v roce 2003 v Cardiffu. U společného stolu tehdy zasedli zástupci šestnácti státních orgánů a neziskových organizací včetně policie, probační služby, místní samosprávy, městských zdravotnických zařízení, agentury pro sociální bydlení, organizace pro migranty a ženských organizací. Co je zásadou tohoto intervenčního modelu MARAC? Odborný tým se závazně schází ve stejném složení (1–2× za měsíc) a jednotliví zástupci v týmu delegovaní vlastními organizacemi jsou nezastupitelní. Mezioborový tým je proto velmi stabilní, dobře se zná a důvěřuje si a postupuje podle detailně vypracovaných pravidel a kroků. Tento postup vede k rychlému rozeznání případů s vysokým rizikem. Výsledkem pevné a jasně domluvené spolupráce je podstatné zlepšení situace obětí DN, a to jak v rychlém přístupu ke kvalitním službám profesionálních organizací, tak v zajištění bezpečnosti obětí a jejich dětí. Cílem těchto schůzek MARAC je vytvořit platformu, jejímž prostřednictvím zainteresované orgány a organizace vzájemně sdílejí informace o případech s vysokým rizikem domácího násilí pro oběť, efektivně si je vyměňují a operativně při společné diskusi přijímají taková opatření, která snižují riziko budoucí újmy u těchto obětí DN. Schůzky v rámci MARAC se v Cardiffu původně konaly jednou měsíčně, nyní se konají jednou za 14 dnů, přičemž každá schůzka se soustředí zhruba na 20 obětí DN s vysokým rizikem. Oběti DN s vysokým rizikem jsou identifikovány na základě policejního formuláře Policie Jižního Walesu, jenž obsahuje ukazatele rizikovosti. Tento formulář (má 19 V době od 1. 1. 1998 do 31. 7. 2013, tedy 15 let a 7 měsíců. 20 Od 1. 8. 2013 do 31. 10. 2014, tedy 1 rok a 2 měsíce. 44 24 otázek) vyplňují policejní úředníci při zásahu na místě činu. Skóre ve výši 20 bodů naznačuje vysokou rizikovost. Dotyčný formulář byl vytvořen na základě hloubkového průzkumu 47 případů vražd, k nimž došlo v rámci domácího násilí a které vyšetřovala Policie Jižního Walesu. Dalšími poznatky při koncipování formuláře přispěly poradenské instituce a další výzkumy. Formulář byl též otestován na skupině obětí DN, která k němu vyjádřila své připomínky. Formulář se pokouší zjistit údaje o minulých případech fyzického násilí, případné eskalaci, používání zbraní útočníkem, nezaměstnanosti a finančních potížích rodiny, o osobnosti pachatele a jeho rizikovém chování v minulosti, zneužívání drog či alkoholu, o těhotenství oběti, žárlivém či kontrolujícím chování pachatele, plánovaném nebo probíhajícím odloučení od partnera, výhrůžkách, sexuálních útocích či pohlavním zneužívání a myšlenkách na sebevraždu (dotazník v českém překladu zařazujeme na konec této kapitoly). Hodnotící zpráva s analýzou dopadů pilotního projektu MARAC v Cardiffu byla publikována poprvé v roce 2004, podruhé o rok později. Obě zprávy ukazují, že projekt přinesl pozitivní výsledky. Podobné intervenční modely založené na součinnosti zainteresovaných orgánů a organizací se od té doby rozšířily po celé Velké Británii, dnes je jich více než 240. MARAC je příkladem současných snah a projektů, jejichž cílem je umístit oběť do centra systému trestního procesu. Klíčové je, aby se schůzek v rámci MARAC účastnily i jiné organizace než policie a další orgány činné v trestním řízení. Zásadní je celkový pohled na situaci oběti: např. zdravotnická zařízení znají historii zranění a jejich dopad na zdraví oběti, mají podchycená zranění mírnějšího i vážnějšího rázu. Naopak policejní orgány nebo probační služba zná případ převážně z činů kriminální povahy, pohled doplňují znalostmi o chování pachatele a o přítomnosti dalších přitěžujících faktorů, jako je alkoholismus či drogová závislost anebo používání zbraní. K posouzení rizika pro oběť jsou významné informace z organizací zaměřených na pomoc osobám ohroženým DN získané přímo z výpovědi oběti samotné. Důležitý pohled na ohrožení oběti a dětí v rodině přinášejí orgány péče o děti, které mohou přijímat opatření na jejich ochranu. Při řešení případů násilí v rodině migrantů je podstatný pohled odborníka z organizace pro cizince. Hodnotící zpráva týkající se pilotního projektu MARAC v Cardiffu ukazuje, že tento projekt úspěšně zvýšil bezpečí obětí DN, což se projevilo mj. nižším počtem podnětů a telefonických oznámení podaných policii a také nižším počtem policejních výjezdů k těmto případům DN. Všechny tři ukazatele potvrzují, že většina obětí (zhruba 6 z 10) se nestala znovu obětí DN v období 6 měsíců poté, co byl jejich případ zahrnut do MARAC. Navazující studie ukázala, že v období 12 měsíců po přijetí oběti do MARAC se 4 z 10 obětí úspěšně vyhnuly dalšímu incidentu DN. To je velmi závažné zjištění, vezmeme-li v úvahu, že šlo o osoby s vysokým rizikem opakovaného DN a s bohatou historií minulých incidentů DN. 6.1 Názory na systém ochrany MARAC Text pochází z pera sdružení „Standing Together Against Domestic Violence“ Společně proti DN, které koordinuje a administrativně zajišťuje schůzky MARAC ve třech londýnských obvodech: Kensington & Chelsea, Hammersmith & Fulham, Brent & Haringey. 45 Co je MARAC? MARAC (Multi-Agency-Risk-Assessment-Conference) jsou pravidelné schůzky, případové konference, během nichž zástupci místní policie, zdravotnických služeb, orgánů péče o dítě, bytových odborů, pracovníci nezávislých poraden na pomoc obětem DN a zástupci dalších zainteresovaných státních či neziskových organizací vzájemně sdílejí informace o nových případech, kde je nejvyšší riziko domácího násilí. Poté, co si tito zástupci vymění všechny relevantní informace, které mají o oběti DN a její situaci, diskutují na základě těchto informací o nejvhodnějších krocích, s jejichž pomocí lze účinně zvýšit bezpečnost oběti DN v konkrétním případě. Výsledkem tohoto společného úsilí je koordinovaný akční plán. Hlavním účelem MARAC je zvýšení bezpečí oběti DN před dalšími incidenty DN, přičemž v úvahu se též bere postavení a bezpečí jiných rodinných příslušníků včetně dětí. Důležitý cíl je dostat pod kontrolu jednání pachatele. Informace sdílené v rámci MARAC jsou důvěrné a jsou využívány pouze za účelem snížení rizika DN. Hlavním předpokladem, z něhož MARAC vychází, je myšlenka, že žádný jedinec a jednotlivá organizace nemá k dispozici úplný obrázek o životě oběti DN. Ten se dá vytvořit jedině vzájemnou výměnou dílčích informací všech zúčastněných organizací na MARAC. Z toho je již možné vytvořit koordinovaný akční plán pro zvýšení bezpečí oběti DN. Oběť samotná tyto schůzky, případové konference MARAC nenavštěvuje, nicméně její zájmy zastupuje a hájí pracovník nezávislé poradny na pomoc obětem DN (Independent Domestic Violence Advisor IDVA). Souhlas oběti k projednání případu na MARAC není nezbytný, ale preferuje se. Pachatel násilí by neměl být informován o tom, že daný případ bude probrán v rámci MARAC. Případy jsou předkládány v rámci MARAC k jednorázovému projednání. MARAC samotný ovšem není orgánem s vlastními pravomocemi, takže zodpovědnost za to, že kroky přijaté v rámci koordinovaného akčního plánu budou učiněny i v praxi, spočívá na jednotlivých participujících orgánech a organizacích. Co se v tomto kontextu rozumí „vysokým rizikem“? „Vysoké riziko“ domácího násilí znamená, že se u oběti předpokládá vysoké riziko vážné zdravotní újmy nebo smrti. Za případy s vysokým rizikem se považuje přibližně nejhorších 10 % případů domácího násilí v dané lokalitě. Významné je přitom i to, jak riziko vnímá samotná oběť DN. Tak například v Kensingtonu & Chelsea, Hammersmithu & Fulhamu a Brentu se za případ s vysokým rizikem DN pokládají případy, u nichž je splněno aspoň JEDNO z následujících tří kritérií: 1. Hrozba, že násilí bude eskalovat – oběť DN oznámila čtyři a více incidentů domácího násilí během uplynulých 12 měsíců a tyto incidenty jsou stále vážnější. 2. Viditelné či jasně rozpoznatelné vysoké riziko – oběť vyplnila oficiální dotazník s indikátory rizika a označila přinejmenším 14 odpovědí „ano“ (tzv. CAADA-DASH RISK) 3. Profesní úsudek – odborník, pracovník poradny dospěje na základě svého odborného úsudku k závěru, že daná oběť čelí riziku vážné újmy nebo smrti; přitom pracovník musí brát v úvahu též to, jak vnímá riziko oběť samotná. 46 6.2 MARAC a často kladené otázky před vstupem do multidisciplinárního týmu MARAC Proč schůzky MARAC navštěvuje zástupce mé organizace? Tím, že se účastníte MARAC, pomáháte zajistit to, že opatření na ochranu oběti DN, která přijaly místní veřejné orgány a nezisková sdružení, jsou opravdu bezpečná a odpovídají skutečným potřebám oběti. Zároveň si postupem času vytvoříte lepší vztahy a prohloubíte spolupráci s těmito orgány a sdruženími, což zvýší kvalitu služeb, které obětem DN poskytujete. Zástupce organizace účastnící se MARAC je někdo, kdo má manažerské pravomoci a zodpovědnost, takže se nachází v pozici, kdy rozhoduje o rozdělování zdrojů. Pokud si vaše organizace nemůže z nějakého důvodu dovolit pravidelně se účastnit schůzek MARAC, je zapotřebí, aby se dohodla s nějakým jiným účastníkem MARAC (například pracovníkem nezávislé poradny), že vás bude o obsahu těchto schůzek patřičně informovat. Jaké případy jsou v rámci MARAC projednávány? V rámci MARAC jsou projednávány případy domácího násilí s nejvyšším rizikem. Tyto případy jsou identifikovány pracovníky zainteresovaných orgánů a sdružení prostřednictvím dotazníků a jiných důkazních materiálů, pomocí nichž je riziko vyhodnocováno na základě specifických ukazatelů – vychází se z CAADA – dotazníku na vyhodnocení rizika. Doporučuje se, aby se MARAC zpočátku zaměřil na projednání nejzávažnějších 10 % případů domácího násilí (z hlediska rizikového profilu oběti) v lokalitě, kde vaše organizace působí. Jaké informace by měla naše organizace předat MARAC? Zástupce organizace poskytující služby obětem DN by měl sdílet v rámci MARAC veškeré informace týkající se oběti, které mohou pomoci k tomu, aby bylo správně posouzeno riziko, jemuž oběť či její děti čelí, a aby mohl být vytvořen vhodný akční plán, jak zvýšit bezpečí oběti. Může jít například o informace o dopadech násilí na oběť, závažnosti a četnosti těchto incidentů DN atd. Oběť může poradcům sdělit takové informace, které jsou klíčové pro to, aby MARAC dokázal vytvořit bezpečnější a účinnější akční plán. Jaká opatření v rámci MARAC lze v praxi přijmout? Jakékoliv opatření přijaté sdruženími působícími v oblasti domácího násilí by mělo být zacíleno na to, aby zajistilo větší bezpečí oběti DN. Těmito specifickými opatřeními může být například zkontaktovat oběť a sdělit jí, jak probíhalo projednání jejího případu v rámci MARAC, průběžně poskytovat aktualizované informace o vývoji daného případu ostatním účastníkům MARAC, poskytnutí bezpečného přístřeší pro oběť atd. Na základě jakých zákonných ustanovení lze sdělovat informace o případu DN dalším subjektům, pokud k tomu oběť nedala souhlas? Sdílení informací v rámci MARAC se opírá o ustanovení zákona o ochraně osobních údajů ve Velké Británii (Data Protection Act) a zákona o ochraně lid- 47 ských práv (Human Rights Act). Tyto informace smějí být sdíleny tehdy, je-li to nezbytné z hlediska prevence kriminality, ochrany zdraví či bezpečnosti oběti anebo ochrany práv a svobod těch, kdo jsou obětí násilí či jsou dětmi obětí. Úroveň sdílení informací musí být přiměřená k vážnosti újmy, která hrozí dotyčnému jedinci nebo jeho rodině. Je nezbytné, aby oběť byla informována o tom, že její případ bude v rámci MARAC projednán? Otázka, zda budete svého klienta informovat o tom, že jeho případ bude nebo byl projednán v rámci MARAC, závisí na tom, zda to byla vaše organizace, kdo dotyčný případ do procesu MARAC předala. Pokud jde o organizaci, která projednání případu v rámci Marac iniciovala: Pokládá se za věc dobré praxe, aby klient byl o projednání případu v rámci MARAC informován, s výjimkou, že by takový krok ohrozil jeho bezpečí. Posouzení, zda je informování klienta v daném případě bezpečné, spočívá především na vašem vlastním profesním, odborném úsudku. Pokud nejste pracovníkem organizace, která projednání případu iniciovala: Je vhodné tuto otázku nejprve probrat s organizací, která projednání iniciovala, a to ještě předtím, než zkontaktujete klienta, abyste shromáždili relevantní informace o tom, zda je pro něj bezpečné vědět o tom, že jeho případ bude v rámci MARAC projednán. 6.3 Postupné kroky při řešení případu v rámci procesu MARAC – metodický dokument Krok 1: identifikace oběti DN 1. Organizace účastnící se MARAC by měly mít v praxi zavedeny účinné postupy, jak oběti domácího násilí identifikovat, resp. rozpoznat. Jde o to přijmout jednotné metodiky. 2. Mnoho organizací poskytujících sociální, zdravotní a podobné služby zavedlo praxi, že dotazy týkající se případného domácího násilí jsou rutinně (běžně) kladeny všem klientům. Krok 2: vyhodnoťte riziko 3. Jakmile je klient identifikován jako oběť domácího násilí, využijte dotazník na posouzení rizika zastřešený CAADA-DASH RIC (CAADA-DASH Risk Identification Checklist) k tomu, abyste vyhodnotili, zda oběť čelí vysokému riziku újmy. 4. Přijměte okamžitě bezprostřední opatření, které zvýší bezpečí oběti i dětí a sníží nebezpečnost pachatele. Opatření trestněprávního charakteru provede na váš podnět policie, opatření na ochranu dětí příslušné orgány péče o dítě. 5. Jestliže oběť čelí vysokému riziku, zkontaktujte specializované nezávislé poradny pro oběti DN. 48 Krok 3: podání podnětu, aby případ byl projednán v rámci MARAC 6. Organizace, která dotyčný případ domácího násilí identifikovala, vyplní formulář pro předání případu do systému MARAC a odešle jej koordinátorovi MARAC. 7. Informujte své spolupracovníky, že případ byl předán MARAC. 8. Pracovníci nezávislé poradny pro oběti DN zkontaktují oběť, aby jí nabídli pomoc a podporu a aby identifikovali klíčová rizika a obavy oběti. Krok 4: výzkumná fáze, shromažďování informací o případu 9. Všechny organizace účastnící se MARAC jsou koordinátorem MARAC s předstihem informovány o případech, které budou projednány na schůzce MARAC. 10. Každá z těchto organizací si sama obstarává další informace o těchto případech DN, které budou projednány. 11. Zkontaktujte své spolupracovníky a požádejte je o informace, vysvětlete jim účel dané schůzky MARAC. 12. Podrobnější informace o daném případu DN a jeho závažnosti obstarávají pracovníci nezávislých poraden pro oběti DN, a to jak od oběti, tak od jiných orgánů a organizací, které se neúčastní MARAC. Krok 5: schůzka MARAC a sdílení informací 13. Zástupci MARAC předloží na schůzce informace o případech DN, jejichž projednání jejich organizace iniciovala. 14. Dále sdílejí informace o jiných případech DN na programu schůzky, na nichž se jejich organizace podílela. 15. Identifikují rizika týkající se oběti, jejích dětí, pachatele, jakož i pracovníků organizací. 16. Pracovníci nezávislých poraden pro oběti DN sdělují informace týkající se oběti. Krok 6: vytváření akčního plánu 17. Navrhněte, jaká opatření může vaše organizace provést v praxi, aby se bezpečí oběti zvýšilo. 18. Pečlivě dbejte na to, aby vámi navrhovaná opatření byla smysluplná, přiměřená a vhodná. 19. Promyslete spolu s ostatními účastníky, jak vaše organizace mohou lépe koordinovat své aktivity týkající se daného případu. 20. Pracovníci nezávislých poraden pro oběti DN vysloví svůj názor, zda považují navrhovaná opatření za vhodná a co nejbezpečnější. Krok 7: uskutečňování akčního plánu v praxi 21. Informujte kolegy z vaší organizace o tom, jaká opatření mají být v daném případě přijata, a dohlédněte na to, aby tato opatření byla skutečně provedena. 22. Jakmile jsou dotyčná opatření opravdu zavedena v praxi, informujte o tom koordinátora MARAC. 23. Průběžně poskytujte relevantní a aktuální informace pracovníkům nezávislých poraden pro oběti DN. 49 24. Pracovníci nezávislých poraden pro oběti DN průběžně informují oběť o tom, jaká opatření jsou přijímána atd., je-li bezpečné tyto informace oběti poskytovat. 25. Pracovníci nezávislých poraden pro oběti DN úzce spolupracují s ostatními partnerskými organizacemi, aby jejich aktivity týkající se daného případu byly náležitě koordinovány. Obstarávání a shromažďování relevantních informací pro MARAC Konkrétní praxe se v té které organizaci liší v závislosti na místních zvyklostech, zavedených standardních postupech a organizační struktuře, nicméně níže jsou nastíněny základní prvky procesu obstarávání a shromažďování informací pro MARAC. Seznam jmen obětí DN, jejichž případy budou projednány v rámci MARAC, obdrží váš zástupce od koordinátora MARAC zhruba osm pracovních dnů před konáním dotyčné schůzky (koordinátorem MARAC je obvykle zaměstnanec policie nebo kterékoliv organizace, která zaujímá vůdčí postavení v rámci MARAC). Formulář je třeba pečlivě vyplnit, má tyto otázky, okruhy podnětů: Uveďte všechny adresy a kontaktní údaje na oběť, pachatele a jejich děti, které máte k dispozici. Použijte informační systémy k tomu, abyste získali aktuální informace, a označte složky případů jako případ projednávaný MARAC (včetně data projednání). Zkontaktujte pracovníky azylových domů či terénní sociální pracovníky, kteří se případem zabývali, pokud je to nezbytné či vhodné pro to, abyste si opatřili aktuální informace a mohli na jejich základě popřípadě pozměnit bezpečnostní plán. Zástupce účastnící se MARAC navštíví schůzku MARAC a sdílí s ostatními relevantní informace a projednává s nimi, jaká opatření jsou v daném případě nejvhodnější. Zástupce účastnící se MARAC vloží veškeré relevantní informace do informačních systémů či je předá dál všem na případu zainteresovaným pracovníkům azylových domů či terénním sociálním pracovníkům. Informace o případu a přijatých opatřeních předává všem relevantním spolupracovníkům a dalším pracovníkům. Pracovník azylového domu či terénní sociální pracovník provede v praxi příslušná opatření a oznámí zástupci dané organizace u MARAC, že tato opatření byla provedena. 6.4 Jak se iniciuje projednání případu v rámci MARAC Detailnější návod, jakým způsobem dát podnět k projednání případu DN v rámci MARAC, si obvykle vypracovává každá organizace samostatně, nicméně doporučovaný postup je stručně nastíněn níže: Krok 1: Oběť DN se obrátí na organizaci poskytující služby na poli DN anebo je na tuto organizaci odkázán nějakou jinou organizací. 50 Krok 2: Pracovník této organizace vyplní ve spolupráci s obětí Dotazník na vyhodnocení rizika RIC – Risk Identification Checklist, anebo učiní odborný, klinický úsudek o tom, jak vysokému riziku daný klient čelí. Krok 3A: Pokud zjištěná úroveň rizika splňuje minimální hranici pro předání případu do MARAC (tj. splní znaky „vysokého rizika“), obraťte se na vedoucí pracovníky své organizace („manager“) a společně posuďte, jaká opatření je třeba přijmout okamžitě, aby se bezpečí oběti zvýšilo. Vyplňte formulář podnětu k projednání případu v rámci MARAC a předejte ho zástupci MARAC. … anebo krok 3B: Jestliže zjištěná úroveň rizika minimální hranici pro předání případu do MARAC nesplňuje, i nadále provádějte veškerá vhodná opatření a poskytujte oběti podporu a pomoc, jak to odpovídá zavedené praxi ve vaší organizaci. Krok 4: Byl dán podnět k projednání případu v rámci MARAC. Zástupce účastnící se schůzek MARAC, pracovník azylového domu nebo terénní sociální pracovník vyplní příslušný výzkumný formulář a uvede v něm co nejvíce relevantních informací, které mají o případu k dispozici. Tento vyplněný formulář poté přinese na schůzku MARAC. Krok 5: Schůzka MARAC proběhla. Poté, co schůzka MARAC proběhla, zástupce vaší organizace v MARAC vás seznámí se všemi informacemi, které byly na schůzce o případu podány a které by mohly mít vliv na to, jaké konkrétní kroky a opatření vůči oběti nebo pachateli podniknete v praxi. Dále je možné, že vám akční plán přijatý na schůzce MARAC ukládá, abyste provedli jistá konkrétní opatření, jimiž se má zvýšit bezpečí oběti nebo jejích dětí. Krok 6: Jakmile tato opatření uskutečníte v praxi, informujte o tom neprodleně zástupce své organizace v MARAC. 6.5 Vysvětlivky k dotazníku na posouzení rizika DN (Risk Identification Checklist – RIC) a) Obecný úvod Smyslem tohoto dotazníku (pro informaci přetiskujeme otázky níže) je poskytnout jednoduchý a zároveň konzistentní a přehledný nástroj pro ty pracovníky, kteří nabízejí pomoc a podporu dospělým obětem domácího násilí. Tento dotazník by jim měl pomoci k tomu, aby dokázali rozpoznat oběti DN, které čelí vysokému riziku újmy a jejichž případy by měly být předány k projednání na schůzkách MARAC. Pokud se v daném případě obáváte především o bezpečí a zdraví dětí, měli byste rovněž iniciovat projednání případu v rámci MARAC, abyste zajistili, že otázka, jak nejlépe zaručit jejich bezpečí a blaho, bude komplexně posouzena. 51 Dotazník na posouzení rizika by měl být předložen oběti DN v souladu s vnitřními směrnicemi vaší organizace, měl by tudíž odpovídat: • Principu důvěrnosti, tj. ochrany osobních údajů klientů • Principům, jimiž se řídí sdílení informací o klientech s jinými organizacemi (státními i nestátními) • Pravidlům a principům, jež upravují způsob, jakým lze iniciovat projednání případu na schůzkách MARAC • Než začnete klientovi klást otázky, které jsou v tomto dotazníku (RIC) obsaženy, pečlivě zvažte: Kolik času vám zabere, než v součinnosti s obětí dotazník vyplníte? Je bezpečné věnovat tolik času tomuto rozhovoru právě teď? Kolik kontaktních údajů na oběť je bezpečné v dotazníku uvést? • Zjistěte větší podrobnosti týkající se pachatele a dětí oběti. • Vysvětlete oběti, proč jí budete klást otázky obsažené v dotazníku a co je účelem tohoto dotazníku. • Snažte se co nejdříve zjistit, jaké osoby se oběť nejvíce obává – je to její manžel, druh, expartner, jiný rodinný příslušník? Používejte genderově neutrální výrazy typu „expartner/expartnerka“. Tím vytvoříte důvěryhodné a bezpečné prostředí pro oběti lesbické, resp. homosexuální orientace a klientům tohoto typu se bude pak snadněji hovořit s poradcem jak o incidentech domácího násilí, tak o jejich sexuální orientaci, resp. genderové identitě. Informujte oběť o tom, jaký byl výsledek vyplněného dotazníku. Sdělíte-li klientovi, že podle výsledků dotazníku čelí vysokému riziku vážné újmy anebo zabití, můžete u klienta vyvolat strach a může být pro něj velmi nepříjemné něco takového slyšet. Je důležité, abyste klientovi jasně vysvětlili, proč jeho případ považujete za vysoce rizikový, a to s použitím vašeho profesního, odborného odhadu a klientových odpovědí, které vyplnil v dotazníku. Dodržujte přitom místní postupy, které jsou zakotvené ve vašich organizačních předpisech, a pravidla pro předávání případů na konference MARAC. Zrovna tak je ovšem zapotřebí počínat si velmi obezřetně, když klientovi naopak sdělujete, že podle výsledků dotazníku v současné době nečelí vysokému riziku újmy nebo smrti. Obzvlášť důležité je v těchto případech to, aby klient nenabyl dojmu, že jeho zkušenost s domácím násilím neberete s patřičnou vážností a pokládáte ji za poměrně bagatelní záležitost. Objasněte klientovi, že posuzovaná rizika se týkají rizika usmrcení či vážné újmy a že pokud bude mít kdykoliv v budoucnu pocit, že takovým rizikům opravdu čelí, nechť se neprodleně obrátí znovu na poradnu, nebo v případě, že již akutní krizová situace vypukla, na policii atd. Zvláštní důraz je třeba ve všech případech klást na individuální profesní, odborný odhad poradce. Výsledky dotazníkového šetření rozhodně nelze brát jako neomylný a definitivní ukazatel skutečného rizika. Zmíněný dotazník poradcům spíše přináší určitou jednotnou strukturu, která je vodítkem k tomu, jaké otázky klientovi klást a na základě jakých informací si vytvářet svůj profesní odhad. Hranice rizika, která odůvodňuje projednání případu v rámci vašeho místního MARAC, určuje samo lokální MARAC. Zdroje a preventivní opatření Je zodpovědností poradce, aby si udržoval a prohluboval povědomí o všech preventivních opatřeních zvyšujících bezpečnost oběti, která lze přijmout jak 52 v rámci vaší organizace, tak v rámci jiných lokálních orgánů a sdružení. Zrovna tak důležité je, abyste měli přehled o lokálních i celostátních organizacích poskytujících pomoc a podporu obětem DN včetně specializovaných služeb. b) Úvodní vysvětlivky k dotazníku na posuzování rizika Problematika týkající se tělesného násilí je obsažena v otázkách č. 1, 10, 11, 13, 15, 18, 19, 23. • Tělesné násilí může nabrat mnoho různých podob: strčení do druhého, smýkání s ním, facka či úder pěstí, užití zbraně, škrcení a rdoušení atd. • Měli byste se pokusit zjistit, zda se incidenty tělesného násilí postupem času zhoršují anebo k nim dochází stále častěji či se stávají stále vážnějšími. Pokud si klient není jist, zda tomu tak je, požádejte jej, aby se pokusil sepsat, kolik násilných incidentů se odehrálo během posledního roku a co se při nich přihodilo. Můžete rovněž klientovi doporučit, aby si v budoucnu začal dělat např. v diáři písemné záznamy, kdykoliv dojde k dalšímu incidentu DN. • Snažte se vytvořit si adekvátní obrázek o tom, jaká škála tělesných útoků v daném případě probíhá. Incident, který se stal jako poslední a který teprve přiměl oběť, aby se na poradnu obrátila, nemusí být tím nejhorším, k němuž v minulosti došlo. • Terčem těchto fyzických útoků mohou být také jiné osoby sdílející tutéž domácnost, např. děti, sourozenci oběti nebo starší příbuzní. • V některých případech směřuje násilí na domácí mazlíčky – psy, kočky apod. • Pokud tělesný útok proběhl v bezprostřední minulosti, oběť by měla případ oznámit policii. Pokud oběť utrpěla viditelná zranění, je vhodné, aby navštívila lékaře a tato zranění byla objektivně zdokumentována. Otázka 16 zkoumá, zda oběť zažila nebo zažívá nějakou formu sexuálních útoků či sexuálního obtěžování: • Sexuální útoky zahrnují například používání výhrůžek, násilí nebo zastrašování k vynucení pohlavního styku, záměrné způsobení bolesti během sexu (bez svolení oběti) atd. atd. • Pokud se klienti stali obětí sexuálního násilí, měli byste je přimět k tomu, aby navštívili lékaře a oznámili případ policii. Výhrůžky, zastrašování a jiné formy psychického násilí jsou obsaženy v otázkách 2, 3, 6, 8, 14, 17, 18, 19, 23, 24. • Klíčové je adekvátně pochopit a zdokumentovat, jakého budoucího pachatelova chování se oběť obává („čeho všeho je podle ní schopen“); z koho konkrétně má oběť strach a o koho (např. děti) se obává atd. Je to zpravidla právě oběť, kdo zná pachatele nejlépe, což je důvod, proč jsou tyto otázky tak důležité. • Pronásledování (stalking) a obtěžování se obvykle stává závažnějším a rizikovějším tehdy, jestliže pachatel zároveň vyhrožuje tím, že způsobí újmu sám sobě, oběti nebo někomu jinému. Vyslovují pak výhrůžky typu: „Pokud tě nemůžu mít já, nebude tě mít nikdo…“ apod. • Jinými příklady pachatelova chování, které naznačuje riziko budoucí újmy, jsou například obsesivní telefonické hovory, SMS zprávy či e-maily, nezvané návštěvy obydlí či pracoviště oběti, poškozování či vandalizace majetku oběti apod. 53 • Doporučte klientovi, aby si písemně zaznamenával např. v diáři tyto výhrůžky, kdy a kde k nim došlo, jestli byl svědkem těchto výhrůžek i někdo jiný a zda u nich tyto výhrůžky vyvolaly strach či obavy. • Oddělení oběti od pachatele je spjato s jistými specifickými riziky: ověřte si, zda se oběť pokusila odloučit od pachatele anebo zda a čím jí pachatel vyhrožoval, co vše jí provede, pokud jej opustí. Pronásledování a obtěžování oběti poté, co pachatele opustila, může být obzvlášť rizikové. • Oběti DN nás někdy informují o tom, že pachatelé ubližovali psům či jiným domácím mazlíčkům, poškozovali nábytek atd. – tyto činy samy o sobě leckdy postačují k tomu, aby vzbudily u obětí strach, aniž by pachatel musel používat fyzické násilí přímo proti obětem samotným. Tento typ zastrašování je v praxi poměrně běžný a často slouží jako účinný způsob, jak vykonávat kontrolu nad jednáním oběti a udržovat ji ve strachu. • Někteří pachatelé DN nedodržují úřední, policejní či soudní zákazy a příkazy anebo soudní rozhodnutí, např. o styku s dítětem. Předchozí porušení těchto úředních zákazů, příkazů či rozhodnutí obvykle zvyšují riziko budoucího násilí vůči oběti. • Některé oběti pociťují značné obavy z pachatele DN, protože je jim známa jeho předchozí kriminální minulost. Je důležité neztratit ze zřetele, že u pachatelů, kteří se v minulosti již násilí dopustili, existuje vyšší riziko, že způsobí újmu svému partnerovi, což platí i v těch případech, kdy jejich minulé násilí nebylo zaměřeno vůči jejich intimním partnerům či rodinným příslušníkům. Ekonomické násilí – otázka 20 • Oběti domácího násilí často uvádějí, že jsou terčem finančního nátlaku či kontroly ze strany svého partnera či expartnera. Posuďte, jaký dopad má tento finanční útlak či kontrola na bezpečí obětí a na preventivní opatření, která připadají v úvahu v jejich případě. Tak například klientka může být finančně závislá na příjmu svého partnera, expartnera, anebo ona sama nemá nárok na žádné nebo jen velmi nízké dávky sociálního zabezpečení. Oběť může mít pocit, že se situace ještě zhoršila poté, co její partner, expartner přišel o zaměstnání. • Co se týče možností, jak řešit svízelnou finanční situaci oběti (např. s využitím všech nároků na dávky sociálního zabezpečení dostupných pro oběť), lze se obrátit na některou z bezplatných občanských poraden anebo na místní organizaci specializující se na pomoc obětem domácího násilí. Citové, emocionální násilí a cílená izolace oběti – otázky 4, 5, 12 • Tato forma násilí může probíhat současně s jinými formami násilí, ale může se též objevit samostatně vedle jiných forem násilí a může startovat již dávno předtím, než došlo k prvnímu incidentu fyzického násilí. Výsledkem této formy násilí je často to, že oběť má sklon klást vinu za domácí násilí sama sobě anebo že násilné jednání pachatele bagatelizuje, či dokonce popírá, což bývá obvykle součástí psychické reakce oběti, jejímž účelem je lépe snášet zkušenost s tímto násilím. Coby profesionální poradce a expert můžete oběti dopomoci k tomu, aby si začala lépe uvědomovat skutečnou závažnost a rizikovost tohoto násilí. 54 • Pachatel může oběti bránit v tom, aby se stýkala s členy své rodiny, přáteli, kolegy z práce či známými, čímž jí brání, aby si vytvořila jakoukoliv podpůrnou síť známých, anebo jí tím znemožňuje, aby měla přístup k finančním prostředkům pocházejícím z jiných zdrojů než od pachatele samotného. • Kvůli této záměrné izolaci má pak oběť stále větší pocit, že nemá žádnou jinou možnost, než nadále žít s pachatelem, a trpí obavami, co by jí udělal, kdyby se jej pokusila opustit. To má zpravidla nepříznivý dopad na psychické zdraví oběti – např. se u ní mohou objevit úzkostné a depresivní stavy nebo sebevražedné myšlenky. • Zároveň však platí, že oběť čelí vyššímu riziku v případech, kdy její partner, expartner sám trpí duševními problémy či poruchami typu depresí a pokud zneužívá drogy, alkohol nebo jiné návykové látky. Tyto faktory totiž mohou dále prohloubit izolaci oběti, neboť může mít obavu, že pokud sdělí tuto informaci pracovníkům poraden (atd.), způsobí jí to osobně, jakož i jejímu partnerovi potíže (např. že jim orgány péče o dítě odeberou děti). Tato rizika jsou vyhodnocována v rámci otázek 21 a 22. Děti a těhotenství Otázky 7, 9 a 18 se vztahují k těhotenství a dětem, přičemž se zkoumá mj. i to, zda mezi pachatelem a obětí probíhají hádky, či dokonce soudní spory ohledně styku s dítětem. • Přítomnost dětí v domácnosti – včetně nevlastních dětí – může zvyšovat rizika domácího násilí ve vztahu k jejich matce. Zároveň se tyto děti samy mohou stát obětí DN a mohou být samy přímým terčem těchto útoků. • Tělesné násilí se často poprvé objevuje v době těhotenství nebo během prvních let života dítěte. V tomto období je rodina obvykle v pravidelném kontaktu s celou řadou profesionálních pracovníků – například s lékaři a jiným zdravotnickým personálem (porodními asistentkami aj.), pro které je důležité, aby věděli o rizicích domácího násilí, kterým čelí jejich klientka nebo její děti včetně dětí dosud nenarozených. • Pachatel může děti „využívat“ k tomu, aby si vynutil přístup k oběti. K násilným incidentům může docházet v době, kdy pachatel navštěvuje oběť v rámci svého práva na pravidelný styk s dítětem. Oběť může pociťovat silné obavy, že pachatel jejím dětem ublíží. • Držte se prosím svých místních zavedených postupů pro identifikaci ohrožených či zneužívaných dětí a pro podávání podnětů k zásahu orgánům péče o dítě. 6. 6 CAADA-DASH Risk Identification Checklist – dotazník pro identifikaci rizik u oběti (ukázka textu dotazníku na vyhodnocení rizika domácího násilí) Nabízíme vám pracovní překlad britského dotazníku k rozeznávání rizika pro oběť – CAADA-DASH Risk Identification Checklist, který je určen pro potřeby pracovníků nezávislých poraden pomáhajících obětem domácího násilí (IDVA) 55 a dalším nepolicejním organizacím a sdružením ve Velké Británii. Na jeho základě se pak identifikují rizika v případech, kde vyšlo najevo domácí násilí (DN), „násilí založené na rodové cti“ anebo pronásledování oběti. Českému čtenáři chceme zprostředkovat sofistikovaný, detailně promyšlený systém spolupráce v rámci MARAC a obsah jednotného formuláře pro všechny zainteresované strany, které pracují s oběťmi DN. Na schůzce se sejde až třicet zástupců nejrůznějších organizací a institucí z daného regionu. Všichni v praxi používají stejný dotazník k rozeznání rizika u oběti. Vyplňuje ho buď policie, nebo organizace, která je v prvním kontaktu s obětí. Na systému je důležité kombinovat praktickou znalost situace oběti s odbornými úsudky dalších odborníků. Oběť může podcenit eskalaci DN v rodině, nemusí tedy „správně“ odpovědět na otázky, proto je důležitý odborný úsudek pracovníka. Ten může dát z vážných důvodů podnět k projednávání případu na MARAC. Poté vzniká jednotný akční plán postupu pro mnohostrannou ochranu oběti. CAADA-DASH Risk Identification Checklist – Dotazník pro identifikaci rizik u oběti 1. Bylo výsledkem současného (posledního) incidentu DN tělesné zranění? Uveďte prosím, o jaké konkrétní zranění se jednalo a zda šlo o první tělesné zranění, které vám dotyčný pachatel způsobil. 2. Pociťujete mimořádný strach (např. z pachatele)? 3. Čeho konkrétně se obáváte? Dalšího zranění či násilí v budoucnu? Naznačte prosím, co podle vás hrozí, že pachatel udělá, a proti komu budou jeho činy nejspíše namířeny (proti vám osobně, dětem atd.). 4. Cítíte se izolováni od své rodiny/přátel/známých, tj. vyvíjí pachatel záměrnou snahu, aby vám zamezil stýkat se s vašimi přáteli, členy rodiny, lékaři atd.? 5. Trápí vás depresivní stavy, úzkostné pocity; měli jste sebevražedné myšlenky? 6. Žijete odděleně od pachatele nebo jste se pokusili od něj odloučit během uplynulého roku? 7. Vedete s pachatelem hádky, či dokonce soudní spor týkající se styku s dětmi? 8. Obtěžuje vás pachatel častými či velmi pravidelnými SMS zprávami, e-maily, telefonními hovory, nevítanými návštěvami, sleduje vás či pronásleduje nebo vás jiným podobným způsobem obtěžuje? Uveďte prosím bližší podrobnosti o tom, jakým konkrétním způsobem vás obtěžuje nebo pronásleduje a zda tyto věci podle vašeho soudu provádí s cílem vás zastrašit. 9. Jste těhotná anebo jste v poslední době porodila dítě (= během posledních 18 měsíců)? 10. Dochází k těmto incidentům domácího násilí stále častěji? 11. Zhoršují se tyto násilné incidenty, stávají se závažnějšími? 12. Snaží se pachatel mít pod kontrolou skoro veškeré vaše aktivity a/nebo dává najevo nadměrnou žárlivost? Tj. např. pečlivě sleduje, s kým se stýkáte, rozhoduje o tom, s kým se stýkat smíte a s kým nikoliv, hraje si doma na jakéhosi vašeho policajta či dozorce, přikazuje vám, jaké oblečení smíte a naopak nesmíte nosit atd.? 13. Ohrožoval vás pachatel někdy zbraní či použil jiné předměty k tomu, aby vám způsobil bolest či poranění? 56 14. Vyhrožoval vám pachatel někdy, že vás zabije anebo že zabije někoho jiného, a věřili jste mu, že svou hrozbu opravdu vyplní? Uveďte, kterým konkrétním osobám byla tato výhrůžka zabití adresována. 15. Pokusil se pachatel vás někdy škrtit, rdousit, topit apod.? 16. Činí vám (popř. nějaké jiné osobě) pachatel věci sexuální povahy anebo říká věci sexuální povahy, které jsou vám výrazně nepříjemné nebo vám působí fyzickou bolest? Pokud je terčem těchto sexuálních útoků jiná osoba, konkretizujte prosím, o koho se jedná. 17. Vyskytuje se ve vaší domácnosti nějaká jiná osoba, které se obáváte nebo která vám vyhrožovala? Pokud ano, upřesněte prosím, o koho jde a proč z něj máte strach. 18. Víte o případech, kdy pachatel ublížil někomu jinému nebo na něj zaútočil? Kdo byl terčem těchto útoků – včetně dětí, sourozenců, starších příbuzných, bývalých partnerek nebo jiných osob. 19. Zacházel pachatel někdy špatně se zvířetem či domácím mazlíčkem, týral je? 20. Potýkáte se vy nebo pachatel s finančními problémy? Jste např. závislá na pachatelově příjmu, přišel pachatel v poslední době o své zaměstnání nebo se potýkáte s jinými finančními potížemi? 21. Měl pachatel během posledního roku problémy se zneužíváním léků (ať už léků na předpis, anebo volně prodejných léků), drog, alkoholu anebo trpěl duševní poruchou, která narušovala jeho běžný život? Pokud ano, uveďte bližší podrobnosti, o jaké léky, drogy či duševní poruchu se jednalo a další relevantní informace. 22. Vyhrožoval pachatel někdy sebevraždou nebo se o sebevraždu pokusil? 23. Porušil pachatel někdy podmínky soudní kauce, podmíněného propuštění z vězení či podmíněného odsouzení, soudní nebo úřední příkaz či zákaz anebo formální dohodu týkající se péče o děti, jejich výživy nebo styků s nimi? Můžete uvést též případy, kdy pachatel porušil některý z výše uvedených úředních příkazů či formálních dohod ve vztahu ke své bývalé manželce, partnerce či družce. 24. Měl pachatel v minulosti potíže s policií anebo má kriminální minulost (pokud ano, uveďte prosím podrobnosti, pokud jsou vám známy). Další záležitosti, které by měl poradce pečlivě zvážit: 1. Jsou zde nějaké jiné relevantní informace (ať už pocházející od oběti, nebo jiných zdrojů), které naznačují zvýšené riziko? Posuďte situaci oběti z hlediska rizikových faktorů, jakými jsou např. její tělesné postižení, zneužívání návykových látek, potíže duševního rázu, kulturní nebo jazykové bariéry, jimž oběť čelí, její geografická izolace, anebo že sama oběť násilí minimalizuje či popírá. Je oběť ochotna s vaší organizací spolupracovat? Popište podrobnosti. 2. Vezměte v úvahu zaměstnání/povolání pachatele nebo jeho zájmy a volnočasové aktivity – může díky tomu získat např. snadnější přístup ke zbraním? Popište podrobnosti. 3. Co je podle vás z hlediska bezpečí oběti nejdůležitější, jaká opatření byste v tomto případě navrhoval/a? 4. Domníváte se, že okolnosti případu opodstatňují jeho projednání v rámci MARAC? Pokud ano, dal/a jste příslušný podnět k projednání případu na schůzkách MARAC? 57 5. Domníváte se, že v dané rodině čelí riziku i děti? Jestliže ano, prosím uveďte, zda jste dal/a podnět k vyšetření případu orgánem péče o děti. 7. The haven Wolverhampton a případ domácího násilí řešený ve spolupráci s marac Bridget Hickman, The Haven Wolverhampton Úvod MARAC je setkání, které se koná jednou za dva týdny ve Wolverhamptonu. Na tomto setkání se sdělují informace o případech s vysokým rizikem násilí a zneužívání. Do procesu jsou zahrnuti zástupci místních zainteresovaných subjektů, tzn. policie, probační služba, oblast zdravotnictví, ochrana dětí, oblast bydlení, oblast duševního zdraví a další specialisté a také advokáti specializovaní na domácí násilí (IDVA – Independent Domestic Violence Advocates). Poté, co jsou sděleny všechny relevantní informace o oběti, prodiskutují zástupci možnosti zajištění bezpečí oběti a jejích dětí a výsledkem je vytvoření koordinačního akčního plánu ochrany oběti. Primárním cílem MARAC je zabezpečit dospělou oběť (musí mít věk nad 16 let), dále se MARAC spojí s dalšími institucemi, které zajistí bezpečí dětí a také pracují s chováním násilníka. Centrem celého systému MARAC je předpoklad, že žádná izolovaně pomáhající služba nebo osoba nemůže vidět kompletní obraz života a ohrožení oběti. Hlubší nahlédnutí do situace oběti umožňuje souhrn pohledů všech zúčastněných organizací v týmu MARAC. Oběť sama se neúčastní setkání MARAC, ale je zastoupena advokátem (IDVA), který mluví jejím jménem. Příběh abby S klientkou Abby, jejíž případ později projednával MARAC ve Wolverhamptonu, se organizace The Haven poprvé setkala v roce 2011. V té době měla čtyři děti, dvě nejstarší již odešly z domova. Předtím navázala v roce 2010 vztah s Peterem. Zpočátku bylo všechno v pořádku, byl milý a pomáhal Abby s jejími dvěma syny. Za několik měsíců se situace změnila, Peter ji začal kontrolovat a verbálně napadat, zastrašoval i její dva syny. Abby utekla z města Walsallu a přestěhovala se do Wolverhamptonu. V té době byla již v pokročilém stadiu těhotenství s Peterem. Peter ji pronásledoval do Wolverhamptonu a usadil se v bytě blízko Abbyiny rodiny. Abby se s Peterem po čase usmířila, a Peter byl dokonce u porodu jejich syna. Nežili však spolu, ale Abby Petera často navštěvovala v jeho bytě a brala novorozeného syna s sebou, aby měl s otcem kontakt. Abbyin druhý syn chodil za školu a přicházely na něj stížnosti. Problémy ve škole byly i s druhým synem. Situace se vyostřila, když Peter začal vyžadovat, aby ho Abby se synem navštívila vždy, když to nařídí. Chtěl ji a syna mít pro sebe na zavolání a odmítal její argumenty, že má svůj program a nemůže ho na povel měnit. Začal ji několikrát za den kontrolovat, dožadoval se informací o tom, kde celý den a večer byla. Abby situaci přestávala zvládat, když jí i synům Peter začal vyhrožovat násilím. Role policie: Několikrát byla přivolána policie. Jednoho večera při hádce, když Abby nepustila Petera do bytu k synovi, začal Peter ženě i nejstaršímu ne- 58 vlastnímu synovi vyhrožovat, že je zabije. Policii v ranních hodinách přivolali sousedé a nahlásili, že je Peter na ulici a nebezpečně manipuluje těžkým závažím. Než policie přijela, Peter z místa utekl. Policie sice Abby vyslechla, ale nijak jí nepomohla, policisté se poté vrátili na služebnu. Peter se ale za několik hodin vrátil do bytu k Abby, byl ozbrojený kovovým závažím ukrytým pod oblečením a v nečekaném okamžiku Abby uhodil do kolene a napadl nevlastního syna Colina, kterému způsobil zranění na hlavě. Bylo to v době, kdy vztah s Peterem trval 18 měsíců, společnému synovi bylo 14 měsíců. Po tomto útoku, který začala vyšetřovat policie, navázala Abby kontakt s nezávislým poradcem pro domácí násilí IDVA. S ním vyplnila dotazník pro identifikaci rizika pro oběť. Poradce vyhodnotil její riziko jako vysoké (na stupnici ohrožení ze 24 dosáhla 19 bodů). Její případ byl předán k projednání odbornému týmu v rámci případové konference MARAC ve Wolverhamptonu, kde bydlela. aktivity ze strany marac Policie ve Wolverhamptonu – informovala Abby, že Peter byl obviněn z trestného činu a byl vzat do vazby, zůstávala s ní v bezpečném kontaktu a aktualizovala informace o vyšetřování. Organizace The HAVEN (pomoc obětem DN) – pokračovala v podpoře v rámci komunity, pomáhala při soudním líčení a monitorovala celý případ. V rámci bezplatné právní pomoci připravila s Abby návrh na předběžné opatření k zákazu nebezpečného pronásledování. Sociální péče – sociální pracovnice při osobním jednání s Abby posoudily rizika pro děti a sestavily plán pro dítě v tísni, z jednání vyšel i návrh na podporu rodičovských kompetencí ohledně starších synů. Zdravotnictví – Abby byla nezávislým poradcem pro domácí násilí IDVA vedena k tomu, aby všechny incidenty a zranění v minulosti podrobně popsala své lékařce. Škola – pokračovala v podpoře schůzek s Abby s cílem zlepšit problematické chování starších synů, jde o program „CORE GROUP“. Probační služba – je v kontaktu s Peterem, který je ve vazbě, má informace o jeho depresích, nabídla mu účast v programu pro násilné osoby. Předali Peterovi kontakty na organizaci zaměřenou na podporu duševního zdraví a terapeutickou pomoc. Peter má možnost se domluvit na účasti v programu pro zvládání agrese. Společnost pro podporu duševního zdraví – provedla s Peterem diagnostiku, zaznamenala u něj depresivní sklony a problémy se zvládáním hněvu. Informovala ho o dalších službách a o programu na zvládání agrese. Wolverhampton Homes – Abby získala z organizace nabídku přestěhovat se do azylového domu. Má příslib na získání podnájemního sociálního bydlení. Závěr Díky MARAC a sdílení důvěrných informací mezi různými specializovanými službami, které pomáhají jak oběti, tak pachateli, byl advokát (IDVA) schopen získat podstatné informace týkající se Peterova užívání drog a jeho problémů s duševním zdravím. A co je velmi důležité, podařilo se odhalit, že Peter má vážné problémy se zvládáním agrese. Dotazník 59 potvrdil vysoké riziko pro Abby i její děti. Tým MARAC navrhl důležité kroky pro ochranu Abby a jejích dětí. Byl vytvořen individuální akční plán pomoci. Za hlavní krok pro ochranu před dalším násilím všichni shodně považovali přestěhování Abby a dětí do azylového domu. Až se situace rodiny stabilizuje, získá na doporučení MARAC sociální byt. Do případu se podařilo zapojit policii, nezávislého poradce pro domácí násilí, oddělení péče o děti, školu, azylové ubytování a společnost s programem na zvládání agrese. Se zvládáním problémového chování u starších synů Abby pomáhají pedagogové ze školy a terapeuti, kteří s chlapci dlouhodobě pracují v programu pro mladistvé. Schůzky se v rámci MARAC konají každých 14 dní, na každé schůzce se probere aktuální situace rodiny a plnění individuálního akčního plánu pomoci. Společně se sestaví a realizuje plán na zvládání rizik pro ohrožené členy v rodině. MARAC v rámci mezioborové spolupráce poskytuje profesionální pomoc celé rodině a opakovaným probíráním případu na společných schůzkách snižuje u ohrožených osob riziko další újmy. Statistiky dokládají, že počet dalších incidentů ve sledované rodině výrazně klesá. Případ je na programu MARAC do doby, než se podaří stabilizovat situaci rodiny a dětí. K případům, kde hrozí vážné riziko i dětem, je přizvána Rada na ochranu dítěte (Safeguarding Children Board). 8. Projekt na posílení duševního zdraví obětí domácího násilí Alison Worton Jones, The Haven Wolverhampton Organizace The Haven Wolverhampton získala v roce 2010 grant z městského programu „Rodiny pod vlivem stresu“. Hlavním cílem organizace The Haven Wolverhampton, založené v roce 1973, je poskytování nouzového ubytování a služeb ženám a jejich dětem, které jsou ohroženy domácím násilím a bezdomovectvím. Projekt pro oběti domácího násilí s psychickým onemocněním Projekt se zaměřuje na propojení domácího násilí a problémy s duševním zdravím. Cílem projektu je stabilizovat duševní zdraví těchto žen a podpořit jejich pocit vlastní hodnoty a sebevědomí. Mnohé z žen zažívají problémy s duševním zdravím jako důsledek domácího násilí. Projekt se snaží přispět ke zlepšení jejich celkového stavu, zvýšit rodinnou stabilitu a životní šance. Cílovou skupinou projektu jsou ženy ubytované v The Haven Wolverhampton a uživatelky služeb napříč celou komunitou. Vzdělávací program žen – obětí domácího násilí – probíhal 6 měsíců a nabídl 42 zájemkyním 24 sezení. Program je navržen tak, aby pomohl ženám pochopit chování násilníka vůči nim, popsat strategii a taktiku zneužívání a záměrný úmysl obsažený v tomto chování. Při koncipování programu jsme vycházeli ze zkušenosti, že ženy, které mají nějaké psychické onemocnění, jsou zranitelnější a náchylnější k zneužívání. Stigma, které obestírá duševní onemocnění a domácí 60 násilí, hraje stěžejní roli v tom, že ženy jsou ve své situaci v pasti. V neposlední řadě také proto, že začnou samy věřit, že jejich duševní onemocnění způsobuje a často také ospravedlňuje násilné útoky partnerů proti nim. Je náročné změnit uvažování žen, když věří, že si za násilí mohou určitým způsobem samy. Je to často velmi stresující prvek pro všechny zúčastněné strany. Během našeho vzdělávacího programu se nám dařilo naplňovat tento záměr konstruktivním způsobem, po malých krůčkách, na každém setkání byl vidět pokrok. Ženy byly schopné sdílet své zkušenosti a podporovat se navzájem během skupinové práce, což samo o sobě mělo obrovskou cenu. Vzájemná pomoc a podpora žen ve skupině a snaha ukázat, že nemá cenu hledat vinu u sebe, pomáhala jednotlivým ženám uvědomit si totéž na své vlastní situaci. Dále jsou účastnice podněcovány k tomu, aby si dělaly poznámky, vyplňovaly dotazníky a poskytovaly skupině zpětnou vazbu. Toto „skryté učení se“ funkčním dovednostem, které bylo vsazeno do struktury programu, pomáhalo zlepšit a posílit gramotnost a komunikační dovednosti. Také to pomohlo se znovunabytím sebedůvěry a sebevědomí. Pro ty, které si to přejí, je zde také možnost dostat certifikát „Osvobozena od domácího násilí“ (akreditovaný sítí státních otevřených univerzit). Všechny účastnice, které dokončily program, jsou uvedeny v knize Život s dominátorem (Living with the Dominator). Téměř polovina účastnic měla tuto motivaci k získání certifikátu. Do programu jsou zahrnuta dvě setkání na téma dopadů DN na děti. To je velmi obtížné téma a vyžaduje hodně citlivý přístup k ženám, které trpí pocitem viny za to, že dovolily, aby jejich děti byly vystaveny DN. Snažíme se poskytnout ženám včasnou intervenci a posílit jejich rodičovskou kapacitu, což v kombinaci s psychickým onemocněním bývá důležitým úkolem. Vycházíme ze studie, která s velkou naléhavostí upozorňuje, že zneužívané ženy jsou náchylnější k depresím, úzkostem, psychosomatickým problémům, k poruchám příjmu potravy a sexuálním dysfunkcím. Studie také potvrzuje, že rodiče, kteří jsou depresivní nebo mají sklony k depresím, mohou mít výrazně negativní vliv na duševní zdraví svých dětí. Výzkum také potvrdil, že pokud se zlepší duševní zdraví rodičů, lepší se i duševní zdraví dětí. Proto náš projekt považujeme za důležitou pomoc obětem domácího násilí při překonávání psychické lability. Ta ženám často brání uplatnit se v rodině jako dobrý rodič. Životní dovednosti Kromě výše uvedených workshopů byly ženám v průběhu půlročního kurzu souběžně poskytovány informace, rady a doprovázení při řešení různých problémů. Ženy měly možnost ve spolupráci s odborníky sestavovat své rodinné rozpočty. Právě nedostatek financí obětem brání v rychlém odchodu od partnera. Při setkáních mají ženy možnost učit se lépe plánovat výdaje spojené s domácností a získávají informace, v jakých kurzech zlepšit svou kvalifikaci. Nový pohled na ekonomiku domácnosti vede ženy k větší odvaze vzít život do vlastních rukou. Celkem 25 žen si v průběhu projektu naplánovalo novou budoucnost a odnesly si příručku „Můžete si dovolit odejít“. Příručka je finančním poradcem pro různé krizové finanční situace. Tato skupina žen byla podporována v aktivním vyplňování pracovního sešitu pro sestavování rodinného rozpočtu, který byl součástí příručky. Tím se zvyšovalo jejich sebevědomí a znalosti v plá- 61 nování rozpočtu. Zvyšovala se tím i důvěra ve vlastní síly oběti, posilovala se motivace k samostatnému rozhodování a jednání. Všechna setkání byla vedena s ohledem na individuální a specifické potřeby jednotlivých účastnic vycházející z individuálního plánu podpory. Zákeřnost DN spočívá často v tom, že žena nerozpozná své schopnosti nebo v ně ztratí víru. Naše setkání se snažila u žen posílit základní dovednosti potřebné pro samostatný život. V tomto smyslu sloužil celý program pro účastnice jako jakýsi audit dovedností. Ženy se pak lépe orientovaly ve svých schopnostech a možnostech pro získání zaměstnání. Začaly samostatně plánovat další kroky při hledání práce. Všechny účastnice nejprve vyjádřily ve větší či menší míře pochybnosti ve své schopnosti učit se, studovat nebo se úspěšně posunout ve svých schopnostech, znalostech a dovednostech v životě. Většina přiznala mimořádně nízkou sebedůvěru. Kurz jim ale umožnil, aby si tuto svou nejistotu uvědomily a začaly ji systematicky odstraňovat. K tomu získaly mnoho kontaktů na vzdělávací agentury. Tím se jim otevřely možnosti k dalšímu vzdělávání, k odvaze se přihlásit do dalších kurzů. Skupina posilovala navzájem sociální dovednosti, komunikaci a sebeprezentaci. Zpočátku nevýrazné a zakřiknuté účastnice se v průběhu půl roku stále častěji pouštěly do vážných diskusí, navzájem si dávaly podporu a společně hledaly další možnosti osobního rozvoje. Velká část ze skupiny žen na začátku kurzu masivně pochybovala o svých schopnostech naučit se cokoli. V rámci tohoto programu však přišly na to, že mají určité dovednosti a jsou schopny je dále rozvíjet a zvýšit své šance na trhu práce. Zvýšené sebevědomí, aktivita, zlepšení komunikace mělo dopad na celou rodinu a zlepšilo vztahy mezi matkami a dětmi. Evaluace Závěry vyplývající z evaluace projektu: • Ženy trpící duševním onemocněním získaly sebevědomí a sebedůvěru prostřednictvím informací, rad a podpůrných setkání s odborníky, důležité bylo zohledňovat jejich specifické potřeby. • Ženy s duševním onemocněním jsou schopny se s citlivou podporou posunout dál ve svém životě, ať už samy za sebe, či v rámci své role jako rodiče, zvyšují svoji produktivitu s nabytými znalostmi a životními schopnostmi. Výsledky Všechny účastnice řekly, že by program doporučily dalším. Shodly se na tom, že jim účast v programu pomohla lépe pochopit to, jak se domácí násilí odehrává ve vztazích a že násilí vůči nim není jejich chyba nebo zodpovědnost, ale volba, kterou učinil násilník. Ženy také uvedly, že jim program umožnil pocítit větší sebevědomí a více věřit svým schopnostem. Shodly se i na tom, že program zlepšil jejich vztah k dětem a posílil jejich rodičovskou autoritu a kompetence. Program přinesl i další cenné výsledky: ženy v průběhu půlročního kurzu navázaly kontakt s dalšími poradci a službami, dokázaly překonat svou izolaci a komplexy skrývané v soukromí rodiny, získaly nové informace a zkušenosti. Posílily své sociální dovednosti. Naučily se nahlas vyjádřit svůj názor, i nesouhlasný, učily se pochválit ostatní účastnice ve skupině, všímaly si pozitivních změn ve svém chování a uměly se samy pochválit, ocenit za pozitivní kroky v životě. 62 Tabulka souvisejících činností – ženy ve skupině využily mnoha dalších kontaktů a služeb Účast na programu Freedom – programu pro oběti DN Získání certifikátu „Osvobozena od domácího násilí“ 9 12 Zájem o řešení dluhů v rodině Zprostředkování dluhového poradenství v organizaci The Haven Získání rady, podpory v souvislosti s rozpočtem 5 42 9 Přístup k poradenské službě Přístup k externím aktivitám/vzdělávání (včetně dobrovolnických center, statutárních orgánů a škol) Počet externích aktivit/vzdělávání Získání podpory v oblasti zaměstnání, vzdělání a plánování budoucnosti Celkem 20 26 12 42 42 Tento projekt se stále vyvíjí jako součást širšího plánu na finanční začleňování. Záměrem je, aby více uživatelek organizace The Haven mělo možnost se do tohoto projektu zapojit. Výše zmíněné indikátory ukazují pozitivní výsledky, kterých je možné dosáhnout. 9. Lze využít možností potírání domácího násilí z Velké británie v České republice? David Vláčil, soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 Zkušenost z pracovní stáže ve Wolverhamptonu Při mnohých úvahách o zlepšení stavu české justice se často ohlížíme především západním směrem a čerpáme zkušenosti od vyspělých demokracií (a jejich soudních systémů). Měl jsem příležitost se na pozvání Intervenčního centra Praha zúčastnit ve dnech 24.–27. 3. 2014 pracovní stáže v organizaci The Haven Wolverhampton ve Velké Británii. Stáž byla součástí dvouletého projektu (hrazeného z finančních zdrojů Evropského sociálního fondu, operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a byla zaměřena na přenos znalostí a zkušeností ze zahraničí v oblasti pomoci obětem domácího násilí). Vzhledem k tomu, že jsem 63 byl jediným zástupcem justice (ostatní účastníci byli převážně z řad sociálních pracovníků pražského Intervenčního centra, z OSPOD a nevládních organizací), považoval jsem za přínosné některé náměty pro zefektivnění činnosti směřující k potlačování domácího násilí i v České republice zveřejnit. Přestože fenomén domácího násilí není ve společnosti ničím novým, pak poté, co jsme se posunuli od středověkého nazírání tohoto jevu jako ryze soukromé záležitosti (řešené výlučně v rámci rodiny) k tomu, že je řešena jako celospolečenský problém, a přesto, že zejména od roku 2007 byl postup proti domácímu násilí výslovně zakotven do celého souboru právních předpisů České republiky, nejsou možnosti, jak násilí mezi nejbližšími potírat, zdaleka vyčerpány a stále je co zlepšovat. Ostatně jde o problém, který se v pracovní rovině týká většiny soudců, snad vyjma soudců obchodních. S domácím násilím se setkávají v prvé řadě soudci vyřizující opatrovnickou agendu, dále ti, kteří vyřizují agendu související s rozvody a vypořádáváním majetku a bydlení, teoreticky si lze představit i rozhodování kolegů ze správní větvě soudnictví (např. ve vztahu k vykázání prováděnému policejními orgány), a samozřejmě i soudci trestní. O podstatě domácího násilí bylo publikováno vícero článků, nemíním proto čtenáře v tomto směru jakkoliv zatěžovat. Je již všeobecně známo, že inspiračním zdrojem pro tuzemskou úpravu byly převážně právní předpisy Rakouské republiky. Přesto není od věci se seznámit s tím, jak obdobnou situaci řeší naši kolegové ve Spojeném království. Stáž se konala ve městě Wolverhampton (nacházejícím se asi 40 kilometrů od Birminghamu umístěného v samém centru Spojeného království), v metropolitním hrabství West Midlands. Oblast Wolverhamptonu má zhruba 250 000 obyvatel, z toho je 65 % bílých Britů a 35 % BAME – Black, Asian and Minority by Ethnic – černá a asijská rasa, převážně Indové a Číňané a další etnické minority. Ve městě vzrostl počet minorit od roku 2001 zhruba o 10 %, a činí tak danou oblast, nazývanou rovněž „Black Country“, nejvíce problematickou. Asi 16 % obyvatel města se narodilo mimo Spojené království. Nezaměstnanost se pohybuje okolo 6,8 % (věk 16–64). Slabší sociální úroveň většiny tamního obyvatelstva je vidět téměř na každém kroku (kupř. nezanedbatelný počet lidí mělo v březnu, kdy se ranní teplota pohybovala okolo 8 °C na nohou plážovou obuv – „žabky“). V rámci stáže jsme byli konfrontováni hostitelskou dobrovolnickou organizací The Haven Wolverhampton se systémem včasného odhalování domácího násilí MARAC a diskutovali jsme s policejní inspektorkou zaštiťující skupinu, která se zabývá problematikou domácího násilí, jeden den jsme strávili u Magistrátního soudu města Wolverhampton, stručně nám byla objasněna činnost týmu včasné intervence CAFCASS (Children and Family Court Advisory and Support Service), což je obdoba našeho OSPOD, a zajímavé bylo i představení projektu práce s „pečujícími dětmi“ nazvaného „Who Cares For Me?“. I když statistika je „přesný součet nepřesných čísel“, pak je dobré ukázat si na statisticky podložených údajích extrémní rozdíly mezi Českou republikou a Spojeným královstvím. Na přelomu let 2010 a 2011 bylo v „Black Country“ pro domácí násilí (nově se začíná používat širší pojem „domácí zneužívání“) postiženo soudně 5 164 osob, z toho v 86 % případech byly oběťmi ženy (jen pro srovnání v rámci hl. m. Prahy, které má více než čtyřnásobek obyvatel bylo 64 policejně vykázáno v posledním roce „pouze“ 155 osob). Průměrný věk obětí se pohybuje mezi 17 až 39 lety, jen v posledních dvou letech byly v téže oblasti zavražděny z důvodu domácího násilí 3 ženy, v celém Spojeném království každé 3 dny zemře jedna žena jako oběť domácího násilí. Zhruba každá 20. žena ve Spojeném království byla znásilněna, každá čtvrtá (!) byla vystavena nějaké formě domácího násilí, denně v celé zemi volá na polici 1.300 osob s problémy spojenými s domácím násilím. Přibližně 750 000 nezletilých dětí bylo svědky domácího násilí ve vlastní rodině, z toho 300 000 nezletilých dětí bylo fyzicky napadeno, když se zastávaly druhého z rodičů (většinou samozřejmě matky). Při statistickém porovnávání vyšlo také najevo, že vlastní rodina, a především rodiče jsou pro děti ve skutečnosti mnohem větším nebezpečím než cizí lidé. Přitom o další zhruba polovině napadených dětí se ani neví, jde o latentní formu domácího násilí, které není nikdy odhaleno. Obětí jsou samozřejmě i muži, byť následky nebývají tak drastické, přesto 22 mužů ročně v UK zemře v důsledku domácího násilí (většinou je napadne bývalá partnerka nebo její nový partner). Ačkoliv tato čísla nesnesou srovnání s Českou republikou, kde v souvislosti s náboženskými a politickými tradicemi jsou ženy daleko emancipovanější, přesto dopady domácího násilí jsou v jednotlivých případech naprosto srovnatelné. Problematika domácího násilí je velmi specifická nejen proto, že k němu dochází tzv. za zavřenými dveřmi, ale zpravidla i proto, že se odehrává mezi partnery, kteří jsou na sobě citově, ekonomicky i jinak závislí, a to bez ohledu na jejich sociální postavení nebo vzdělání. Domácí násilí není u nás výjimečným jevem ani mezi policisty, státními zástupci, ba ani soudci. Činnost Magistrátního soudu ve Wolverhamptonu Všichni účastníci stáže považovali za nejpřínosnější návštěvu Magistrátního soudu ve Wolverhamptonu. Jelikož sám jsem dosud neměl žádné povědomí o britském justičním systému, prosím všechny znalce tamního soudnictví, aby přeskočili následující pasáž nebo ji přečetli s potřebnou mírou tolerance. Věci domácího násilí, stejně jako jiné „trestní věci“ projednávaly tříčlenné senáty, o nichž jsme se dodatečně dozvěděli, že jsou obsazeny výlučně laiky bez právního vzdělání. Magistrátní soud je často označován jako soud nižší nebo smírčí a působí u něj vesměs jen smírčí soudci – laici bez právního vzdělání (justice of the peace, magistrate), kteří historicky, zhruba od 14. století, byli pověřováni „ochranou panovníkova míru“. V Anglii a Walesu dnes na těchto nižších soudech (angl. magistrate courts) působí okolo 30 000 laických smírčích soudců (lay magistrate), jedná se o čestnou a neplacenou funkci. Účastníci mají právo zasáhnout do výběru těchto soudců, neznají však nikdy jejich jména a další údaje. Rozhodují vždy jako trojčlenný senát méně závažné trestné činy a rodinné věci, a to vždy s odbornou podporou přítomného právníka – soudního úředníka (tzv. právního poradce). Mezi trestné činy však patří i málo závažné věci, jež se u nás řeší formou přestupků (byli jsme svědky odsouzení za jízdu motorovým vozidlem bez povinného ručení). Tytéž senáty, které se zabývají „trestními věcmi“, se často zabývají i věcmi opatrovnickými. Soud ve Wolverhamptonu byl (hned po soudu v Leedsu) druhým soudem, u něhož byly zřízeny zvláštní (specializované) senáty právě pro řešení věcí domácího násilí, smírčí soudci se pravidelně (asi 3× do roka) aktivně zúčastňují školení pořádaných státními i dobro- 65 volnickými organizacemi, které je s problematikou domácího násilí seznamují, a při neformálním rozhovoru s účastníky stáže si tato školení sami velmi pochvalovali. Mají-li být vyslýchány násilím dotčené děti, jsou do 16 let jejich výpovědi zprostředkovány videokonferencí, nad 16 let jsou standardně vyslýcháni jako svědci přímo v jednací síni. Jednací síň byla v trestních věcech veřejně přístupná a v průběhu zasedání soudu do ní za naší přítomnosti vcházelo a z ní vycházelo mnoho lidí (většinou rodina či přátelé souzených, advokáti apod.), aniž by byli jakkoliv omezováni; podmínkou bylo, že všichni příchozí (soudní personál nevyjímaje) byli povinni se při vstupu do jednací síně a při odchodu, stejně jako při příchodu a odchodu senátu hluboce soudu poklonit, naproti tomu rozsudky (resp. soudní příkazy) vyslechl vestoje pouze obviněný, všichni ostatní, včetně soudců, v sále seděli. Byli jsme přítomni většinou několika stáním, jež se odbývala vždy jen několik málo minut. Při našem následném rozhovoru se smírčími soudci (jež při jednání působili velmi přesvědčivě a zcela profesionálně) vyšlo najevo, že se s věcí (osobou pachatele, důkazy apod.) dopředu vůbec neseznamují (což sami zdůrazňovali), jimi vydané rozhodnutí je poplatné jen aktivitě státního zástupce a obhájce, kteří toliko sumarizují jimi získané důkazy. Konečné soudní příkazy nejsou podrobněji odůvodňovány, přesto asi 95 % odsouzených (včetně účastníků opatrovnického řízení) se neodvolá. Platí zde neformální pravidlo, že u těchto méně závažných věcí jsou obvinění trestáni vlastně „svými sousedy z okolí“ a nikoliv samotným státem. Byli jsme svědky toho, že všichni pachatelé se spontánně doznávali a omlouvali se za své jednání, jejich vyjádření však nelze hodnotit jako přesvědčivá a upřímná. Přesto i taková „dobrovolná omluva“ má jistě svůj psychologický význam. Všichni souzení stáli před soudem již po několikáté. Byli jsme rovněž svědky přímého přenosu z věznice, kdy pachatel domácího násilí sledoval průběh jednání v síni prostřednictvím videokonference. Oproti ostatním však nebyl povinen vyslechnout rozsudek vestoje a na dotaz, zdali má právo být osobně účasten u soudu, pokud by si to přál, mi bylo lakonicky odpovězeno, že „obviněný je tu přeci (na obrazovce) s námi“. Nedovedu odhadnout, zda vůbec a kdy taková možnost bude realitou v České republice, ačkoliv je mi jasné, že primárně jde o úsporu nákladů spojených s eskortou, přeci jen vyslechnutí rozsudku „na dálku“ nepůsobí na pachatele ani další osoby zdaleka tak přesvědčivě, jako kdyby v jednací síni osobně přítomen byl. Méně formální bylo řízení opatrovnické, které je zásadně neveřejné a jehož jsme se jako pozorovatelé mohli účastnit jen s výslovným souhlasem účastníků. V tomto řízení mají být smírčí soudci dopředu s věcí a nabízenými důkazy obeznámeni, nicméně i zhlédnutá jednání byla na naše poměry krátká a spíše se diskutovalo o tom, které důkazy a v jaké lhůtě mohou účastníci předložit. Zajímavé je, že zprávy CAFCASSU (obdoba našeho OSPOD) jsou vyžadovány jen ve zvláště složitých sporech a lhůta pro jejich předložení činila v konkrétních případech 13 týdnů, důvodem je přetíženost sociálních pracovníků. Znalecké posudky se nezpracovávají a do doby konečného rozhodnutí soudu se zpravidla nevydávají předběžná opatření o styku (leda o zákazu styku s domnělým násilným rodičem), průběh jednání i následně rozebíraná kazuistika v účastnících stáže vyvolala dojem, že rodiče v tamním systému rozhodně nemají tolik práv jako v České republice. Při našich dotazech na slyšení dětí v řízení nám bylo ne- 66 formálně sděleno, že děti ve věku zhruba 7 až 13 let vyslýchá výlučně CAFCASS a děti mezi 13 až 16 lety se „moc nevyslýchají, protože si v tomhle věku stejně dělají, co chtějí“. Závěr stáže přinesl poměrně zajímavé informace o dalším problému v podobě tzv. „pečujících dětí“. Zhruba 700 000 nezletilých dětí se ve Spojeném království musí starat o někoho v rodině. Nejde tu o žádné „pomáhání“, ale děti, na úkor školní docházky a svého volného času, pečují o domácnost (vaření, nákupy, starost o sourozence, o některého z rodičů), přičemž průměrná doba této „pomoci“ činí asi 50 hodin týdně, což je považováno za alarmující zjištění. Přesto těmto dětem není věnována žádná soustavnější péče. Jedinou světlou výjimkou je činnost několika dobrovolnických sdružení v dané oblasti, která se těmto pečujícím dětem snaží poskytovat zázemí a možnost psychického a fyzického odpočinku. I v poměrech Spojeného království jde však o zcela mimořádný přístup, na jiných místech se daný problém nijak neřeší. Všichni naši hostitelé přistupovali ke své práci velmi odpovědně a s plným nasazením, a to přesto, že tamní materiální i technické podmínky nebyly vždy zcela uspokojivé (a v mnohém jim nemáme co závidět), a ačkoliv poukazovali na stále se horšící ekonomickou a sociální situaci, budoucnost vidí právě v těsné spolupráci mezi jednotlivými zainteresovanými složkami. S ohledem na celoevropský trend při boji proti domácímu násilí by bylo žádoucí i v České republice zintenzivnit vzájemnou spolupráci, která se do budoucna neobejde bez nutné specializace a proškolování policistů, soudců, státních zástupců a sociálních pracovníků. 10. Vídeňský program proti násilí Heinrich Kraus, poradna pro muže Vídeň Rosa Logar, Intervenční centrum Vídeň Program pro pachatele domácího násilí zaměřený na oběť 10.1 Úvod V posledních desetiletích minulého století dozrálo přesvědčení, že násilí v mezilidských vztazích představuje závažný společenský problém, přičemž OSN, WHO a EU uznaly, že takovéto násilí je porušením lidských práv. Jednotlivé státy byly vyzvány, aby k odstranění tohoto bezpráví přijaly vhodná opatření. Z podnětu spolkové vlády vstoupil v Rakousku v květnu 1997 v platnost balíček opatření k ochraně před domácím násilím, jehož cílem bylo nabídnout obětem prostřednictvím tří opatření co nejkomplexnější a nejúplnější ochranu před násilím: • V případě, že jsou dány skutečnosti, jež naznačují, že došlo k nebezpečnému útoku ohrožujícímu život, zdraví či svobodu jednotlivce, má policie povinnost zasáhnout a osobu představující ohrožení ze společného bytu vykázat a zakázat jí, aby do tohoto bytu a jeho okolí po dobu deseti dní (po novelizaci po dobu 14 dní) vstupovala (vykázání, zákaz vstupu). 67 • Podporou v podobě poradenství se vytváří situace, v níž mohou dotčené osoby samy rozhodnout, zda si přejí podat návrh na dlouhodobější ochranu prostřednictvím předběžného opatření. V tomto případě se zákaz styku ještě prodlužuje. • Podporu v podobě poradenství poskytovaného oběti a koordinaci opatření zaměřených na prevenci násilí zajišťují zvláště k tomuto účelu zřízené instituce – intervenční centra a (později většina z nich přejmenovaná na centra na ochranu proti násilí). Takto jsou oběti i pachatelé zapojeni do intervenčního systému, jehož součást tvoří policie, intervenční centra, soudy a – dotýká-li se násilí přímo či nepřímo rovněž dětí – i úřady pro mládež a rodinu. Za další prvek tohoto intervenčního systému zaměřeného na prevenci násilí lze považovat také práci s muži-násilníky. 10.2 Základní informace o vídeňském programu proti násilí Ve své současné základní podobě existuje tento program od roku 1999. Institucemi, jež tento program personálně a materiálně zajišťují, jsou vídeňské Intervenční centrum na ochranu před násilím v rodině („Interventionsstelle gegen Gewalt in der Familie“ – IST) a Vídeňská poradna pro muže („Männerberatung Wien“ – MÄB); tyto instituce nabízejí poradenství po vykázání. V obou případech se jedná o obecně prospěšné spolky, jež prostředky na svou práci zaměřenou na prevenci násilí získávají od rakouského spolkového ministerstva vnitra. Financování probíhá na základě projektů, jež se předkládají každoročně a každoročně musí také být znovu schváleny. Program proti násilí si klade tyto cíle: • Změnit chování mužů-násilníků a odstranit z něj veškeré formy tělesného a jiného násilí • Vštípit těmto mužům pro účely styku s blízkými osobami vzorce nenásilného a partnerského chování • Podpořit partnerky a jejich děti, kterých se násilí dotklo, a posílit jejich postavení • Zlepšit kvalitu života všech osob, jež uvízly v systému násilí Cílovou skupinou jsou tedy muži, kteří se v rámci svých partnerských svazků uchylují k násilí, jakož i jejich ženy a děti. Vídeňský program proti násilí se od svého počátku řídil mezinárodními standardy pro práci s pachateli domácího násilí. Pro účely rakouského intervenčního systému byly přizpůsobeny skotský program CHANGE (Wilson & Morran, 1995), americký koncept D. A. I. P. (Pence & Paymar, 1993) a standardy vytvořené v Britské Kolumbii/Kanadě. Pokud jde o strukturu, tvoří tento program tři prvky: • školení pachatelů (zajišťuje MÄB) • podpůrný program pro partnerky (zajišťuje IST) • spolupráce obou institucí a jejich zapojení do intervenčního systému, v jehož rámci mají kontakt s institucemi dalšími 68 Z hlediska způsobu práce se při školení pachatelů upřednostňují otevřené, ale strukturované skupiny pod vedením školitelů ženského a mužského pohlaví. Vzhledem k různorodosti povahy osob představujících ohrožení se v programu uplatňují nejrůznější metody: od kognitivní behaviorální terapie a využívání scének přes psychodynamické zpracovávání nezákonného chování a školení zaměřené na sociální kompetence až po terapeutické techniky pracující s tělem. Veškerá intervenční opatření jsou nastavena tak, aby odpovídala individuálnímu terapeutickému plánu, který vychází z rozsáhlé diagnostiky. V současnosti nabízíme dvě skupinová sezení, která probíhají vždy jednou týdně po dobu dvou hodin, přičemž velikost skupiny je 9 účastníků. Pokud muž ve svém zaměstnání pracuje na směny nebo dostatečně slovem a písmen neovládá německý jazyk, lze uspořádat také sezení individuální. Někteří z mužů využívají možnosti absolvovat v návaznosti na školení také psychoterapii. 10.3 Průběh vídeňského programu proti násilí 10.3.1 navázání kontaktu a úvodní rozhovor Všichni potenciální účastníci musí osobně navázat kontakt s MÄB a domluvit si termín úvodního rozhovoru. První kontakt je obvykle navázán telefonicky. Muži-násilníci se k účasti na programu dostávají různými způsoby: • účast jim může být nařízena • může být dobrovolná Povinnost účastnit se školení může mužům-násilníkům uložit úřad pro ochranu dětí a mládeže a trestní justice. Právě trestní justice může násilnému partnerovi při podmínečném trestu se zkušební dobou a uložením povinnosti, podmínečném propuštění z vazby či mimosoudním řešení trestného činu (tzv. odklon) se zkušební dobou a uložením povinnosti nařídit účast na programu proti násilí. Také orgán pro ochranu dětí a mládeže, který zastupují úřady pro mládež a rodinu, může otci v případě, že se má za to, že násilí ohrožuje blaho dítěte, nařídit účast na tomto programu. Dobrovolně se muži mohou do programu zapojit z různých důvodů. O existenci takovéhoto programu se často dozví jejich partnerka, která účast na něm muži stanoví jako podmínku pokračování vztahu. Mnoho mužů si od účasti na školení ovšem také slibuje, že takto poskytnou své partnerce opravdový důkaz toho, že se snaží změnit své chování; doufají přitom, že se jim takto podaří zajistit pokračování vztahu. Účast na programu mohou doporučit také další instituce, např. Institut Antona Proksche (Anton Proksch Institut) či IST nebo jiné poradny, či se o existenci programu může muž dozvědět z médií (plakáty White Ribbon, domovské internetové stránky programu, spolek Le-Kri atd.). Za dobu své existence vešel Vídeňský program proti násilí do povědomí daleko za hranicemi Vídně samotné. Odrazem toho je i vzrůstající počet doporučení ze spolkových zemí Dolní Rakousy a Burgenland; tato skutečnost zároveň důrazně naznačuje, že je programy školení pro muže, kteří se ve vztazích s partnerkami chovají násilně, zapotřebí zavést plošně. 69 Přibližně 34 % se do programu dostalo prostřednictvím jednotlivých úřadů pro ochranu dětí a mládeže, což je cesta, na niž z hlediska celkového počtu účastníků programu připadá značný podíl. Násilí má vliv i na děti a úřady pro ochranu dětí a mládeže mají možnost uložit osobě představující ohrožení účast na školicím programu jako tzv. „opatření k podpoře výchovy“. Kategorii „dobrovolně příchozích“ tvoří 45 % mužů a je to hlavní způsob navázání kontaktu se školicím programem. Přibližně 21 % se do programu zapojilo prostřednictvím justice. Toto číslo zahrnuje nepřímé doporučení státním zastupitelstvím v rámci mimosoudního vyrovnání, což je institut, jehož smyslem je dotčené osobě pomáhat v rámci probace a jenž hrál roli zejména v počátcích školení. Jak záhy uvidíme, je rozšíření spolupráce mezi IST a MÄB na jedné a justicí na druhé straně velmi žádoucí. V současnosti dobře probíhá spolupráce se skupinou soudkyň a soudců a státních zástupkyň a zástupců. Politikou IST a MÄB je tedy podněcovat soud v případě všech potenciálních účastníků školení, u kterých probíhá trestní řízení k tomu, aby jim účast na školení uložil jako povinnost. V rámci trestního práva existuje řada možností, jak se mohou muži-násilníci do programu dostat: počínaje opatřeními v rámci odklonu a konče uložením povinnosti docházet na školení v rámci podmínečného propuštění či při odloženém výkonu trestu. Úvodní rozhovor se nejprve soustředí na objasnění problematického chování muže: do MÄB (Poradny pro muže) totiž směřuje i vysoký počet mužů-násilníků, kteří se násilí dopustili na dětech či ve veřejném prostoru a kteří spadají do oblasti působnosti jiných projektů. V případě, že součástí dotčeného násilí bylo i násilí vůči partnerce, je potenciálnímu účastníkovi školení k prostudování vydán informační leták, který shrnuje základní údaje o školicím programu. V návaznosti na tento krok se pak řeší případné nezodpovězené otázky. Pokud muž s účastí na školení a s jeho podmínkami souhlasí, přikročí se ke stanovení výše spoluúčasti na sezení, která činí 3 až 10 EUR. Zápisem výše spoluúčasti a jejím podpisem v rámci prohlášení o souhlasu se muž zavazuje dodržovat požadované podmínky a postupuje do tzv. prověřovací fáze. 10.3.2 Prověřovací fáze Tato fáze byla do školení zavedena z toho důvodu, že ne všichni muži, kteří o účast v programu projeví prvotní zájem, pro tuto účast skutečně mají vhodné předpoklady. Státní zastupitelství například účast často nařizuje bez osobního kontaktu s mužem, pouze na základě posouzení spisu. Přesné posouzení toho, zda má muž, jemuž se školení doporučuje, k účasti vhodné předpoklady, nelze očekávat ani od sociálních pracovnic či pracovníků orgánu pro ochranu dětí a mládeže. Cílem prověřovací fáze je proto zjistit, zda je přijetí muže do školení zaměřeného na potlačování násilí namístě, nebo ne. Pokud si muž svůj problém dostatečně neuvědomuje, pokud v páchání násilí i nadále pokračuje či pokud je považován za velmi nebezpečného, nelze jej do školení přijmout. Jakmile muž podepíše prohlášení o souhlasu, vyplní se nejprve formulář účastníka (viz příloha 3), který kromě informací o osobě muže a jeho partnerky obsahuje také vstupní posouzení předchozího násilného chování, nebezpeč- 70 nosti muže a případně problematiky zneužívání návykových látek. Tento spis se neprodleně postupuje IST (Intervenčnímu centru). Počínaje tímto okamžikem spolu obě instituce (MÄB a IST) na případu daného muže spolupracují. Úvodní rozhovor končí domluvou na termínu diagnostického pohovoru v dalším týdnu. 10.3.2.1. Prověřovací fáze u MÄB Prověřovací fáze školení zaměřeného na potlačování násilí spočívá, pokud jde o Poradnu pro muže MÄB, téměř výlučně v diagnostickém šetření, jehož cílem je získat co nejvšestrannější obraz muže-násilníka a situace, v níž se nachází. Za tímto účelem se nejprve asi na jedenapůlhodinovém sezení pracuje s baterií testů a provádí se strukturované interview. Získané údaje umožňují provést prvotní posouzení mužovy osobnosti, četnosti, forem a závažnosti násilí, způsobu, jak reaguje při rozčilení nebo vzteku, stanovit prognózu jeho nebezpečnosti a určit jeho sociální situaci. 10.3.2.2. Prověřovací fáze u Intervenčního centra IST Pracovnice IST na základě postoupeného spisu o daném muži kontaktuje jeho partnerku a domluví si s ní schůzku. Nebyla-li žena klientkou IST už v minulosti (tedy v případě, že už jejího partnera policie někdy dříve vykázala z bytu a zakázala mu vstup do něj), tvoří obsah schůzky nejprve vzájemné poznávání a budování vztahu. Podaří-li se získat její důvěru, zjišťuje se v dalším kroku četnost a rozsah mužova násilí. Pracovnice IST k tomu využívá dotazník, jenž představuje paralelní verzi dotazníku pro násilné muže. Z výsledku se pak vychází při posouzení mužovy nebezpečnosti. Následně se rozhovor zaměřuje na otázky bezpečnostního plánu. Dále se poskytují informace o cílech a náplni školení pro pachatele domácího násilí, přičemž se žena žádá o vyjádření k motivaci svého partnera k účasti na školení. Pravidelně se jí také podávají informace o tom, že účast muže na školení nepředstavuje spolehlivou ochranu před opětovným násilím z jeho strany a že by této skutečnosti měla přizpůsobit své bezpečnostní plánování. Na závěr se pracovnice IST se ženou dohodnou na konkrétní podobě podpory. 10.3.2.3. Spolupráce mezi IST a MÄB v prověřovací fázi Při týmových poradách, které se konají každý měsíc a kterých se účastní zástupkyně a zástupci obou institucí, dochází k výměně všech informací získaných o muži a jeho partnerce. Shodě a výměně získaných informací se přitom přikládá velký význam. Celkový obraz pak doplňují informace institucí, které muži účast na školení doporučily/nařídily, informace z policejních protokolů (pokud došlo k vykázání) a informace z průběhu trestního řízení. Získané informace jsou základem pro vytvoření prognózy nebezpečnosti a posouzení toho, zda má muž k účasti na skupinovém školení vhodné předpoklady. Do školení nejsou přijímáni muži, u kterých násilné chování i nadále pokračuje. Pokud se muži násilí dopustili opakovaně, pak svým chováním dokazují, že nedodržují dohody, čímž porušují nastavené rámcové podmínky programu. Z těchto důvodů není možná ani účast muže, který se i nadále dopouští nebezpečného pronásledování (stalkingu). 71 Někdy lze muže do programu přijmout pouze za předpokladu, že souhlasí s plněním doplňujících povinností. Je tomu tak například v případě, že měl až do doby, kdy se dopustil násilí, problémy s alkoholem jako návykovou látkou, přičemž ovšem ujišťuje, že od té doby už nepije. V tomto případě je zapotřebí, aby mužův alkoholismus kontrolovala jiná instituce, která se na tuto problematiku specializuje. Mezi pachateli domácího násilí, které po prověřovací fázi nelze přijmout do školení, jsou však nejvíce zastoupeni muži, jejichž problémem je nedostatečná motivace. Chybějící motivace vede k tomu, že na sezení nezvládají pravidelně docházet. Muži jsou zpravidla přijímáni do skupinového školení. V některých případech to však vzhledem k nedostatečné jazykové kompetenci není možné, protože školení v mateřštině daného muže k dispozici není. Muže do skupiny nelze přijmout ani v případě, že jeho pracovní doba neumožňuje pravidelnou docházku na sezení s pevně stanoveným termínem. V případě, že jsou všechna další kritéria pro přijetí splněna, lze v tomto případě muže přijmout do školení, kde se pracuje jinak, totiž na základě individuálních sezení. Vzhledem k omezené kapacitě byla stanovena další kritéria, jež vymezují, komu dát při naplňování programu přednost. Přednost mají muži, kterým byla účast nařízena v rámci trestního řízení či úřadem pro mládež a rodinu. V případě, že osoba představující ohrožení žije s partnerkou ve společné domácnosti, je po přijetí dohodnuto konání společného rozhovoru s oběma partnery. Pracovnice a pracovníci IST a MÄB tak mají možnost poznat muže i jeho partnerku při vzájemné interakci, a zároveň s nimi vést rozhovor i odděleně. Oběma partnerům se tak současně ukazuje i úzká spolupráce obou institucí. Instituce, které muži nařídily/doporučily účast, jsou o novém stavu osoby představující ohrožení písemně informovány. Pokud tato osoba není přijata, je poskytnuto odůvodnění. Partnerce přitom v těchto případech i nadále pomáhá IST. 10.4 Fáze školení Tato fáze trvá alespoň 8 měsíců, v důsledku prázdnin, nemoci nebo pracovních povinností však může být i o jeden až dva měsíce delší. V každém případě je povinná účast na 30 skupinových či individuálních sezeních, jež se po obsahové stránce člení na moduly. Školení zaměřené na potlačení násilí se provádí formou otevřené strukturované skupiny, přičemž náplň její práce je uspořádána do modulů. V průběhu školení lze kdykoliv přibrat nového účastníka. Jednotliví členové skupiny se tak nacházejí v různých fázích školení, a mohou si tedy v rámci skupiny, ale také mimo její rámec navzájem pomáhat při obtížných situacích. Bez ohledu na okamžik, kterým účast na skupinových sezeních začíná, projde každý z mužů v rámci uvedených 30 skupinových sezení všemi moduly školení. Nevýhody otevřené skupiny spočívají naopak v tom, že se hůře vytváří duch skupiny jako takové a že při práci v takovéto skupině nelze někdy jít do takové hloubky jako ve skupině uzavřené. Sezení se konají každý týden a trvají dvě hodiny. Instruktory skupin jsou muži i ženy; přítomnost obou pohlaví slouží jako vzor ohleduplného zacházení. 72 Každý nováček je při prvním příchodu do skupiny požádán, aby se nejprve na základě několika otázek představil. Poté následuje úvodní kolo práce. 10.4.1 náplň a průběh školení Prvním úkolem je zpracování jednotné definice násilí. Násilí je následně jako pojem popisující jednání postaveno proti pojmům rozčilení, vztek a hněv a představeno jako záměrné chování, jehož cílem je realizace moci a ovládání. Vedle tělesného násilí jsou předmětem diskusí také veškeré další formy násilí, které jsou uvedeny v „kolu moci a kontroly“ (Pence & Paymar, 1995). Každý člen skupiny musí své chování zhodnotit na základě seznamu relevantních způsobů chování a dopracovat se k vymezení svého vlastního cíle, pokud jde o změnu chování. Ve cvičení zaměřeném na výhody a nevýhody násilí ve vztazích zpravidla vyjde najevo, jak vysokou cenu muži za násilí platí. Tématem dalších sezení jsou pak kořeny násilí. Kriticky se přitom posuzují obrazy mužství a jejich sociokulturní prezentace. Zvláštní pozornost je věnována účinkům mužské socializace na citový život a důsledkům citového života z hlediska vztahu k ženám a ženskosti. Počínaje tímto okamžikem se aktivně pracuje na schopnosti uvědomit si své chování a vyjádřit pocity, na něž je třeba pohlížet jako na nezbytný předpoklad pro práci v dalších modulech a pro jejich úspěšnou realizaci. Obdobně jsou sexistické poznámky a postoje, jež podporují násilí, předmětem reakce a tematizace bezprostředně poté, co se objeví. V rámci problematiky kořenů násilí se probírá také situace v rodině, z níž muž pochází. Nejdůležitější blízké osoby totiž nezprostředkovávají jen hodnotové postoje společnosti, ale také svým konkrétním chováním přispívají k tomu, zda se míra zažívání násilí a života s ním pro děti v jejich dalším životě zvyšuje, či nikoliv. Ačkoliv je jeden z modulů zaměřen speciálně na obranné strategie proti vlastnímu násilnému chování, jsou tyto strategie v průběhu celého školení tematizovány vždy, když je k tomu příležitost. Přebírání odpovědnosti je totiž jedním z nezbytných předpokladů ke změně násilného chování. Základem této změny je kritický pohled na strategie pachatele (popírání, bagatelizace, přičítání viny druhým a ztráta sebeovládání) a na vývoj a prohlubování empatického porozumění následkům násilí pro oběti. Následně se rozsáhlý prostor věnuje zpracování protiprávního jednání. Každý z účastníků hovoří o své nejnásilnější epizodě v rámci vlastního skupinového sezení, přičemž se pak tato epizoda zpracovává pomocí scének. K vytváření schopnosti vcítit se do oběti se používá také film „Cesty ven“ („Auswege“), který vznikl s pomocí a za podpory autonomních rakouských azylových domů pro ženy, IST a MÄB. Použití tohoto filmu zpravidla zcela změní energii v rámci skupiny, a to až k dotčenosti a studu. Tento film představuje vhodnou příležitost obrátit pozornost nejen k tomu, jak situaci prožívají ženy, ale také k tomu, jak ji prožívají děti. Proto se také tematizuje násilí na dětech. I v tomto případě jsou postoje podporující násilí ihned kriticky rozebírány, přičemž se pracuje i na obraně těchto postojů – např. na identifikaci s agresorem („mně výchovná facka taky neuškodila“). Modul „vciťování se do oběti“ doplňují krátké referáty o psychických následcích násilí. 73 Jestliže se členové skupiny doposud z hlediska tématu zabývali takřka výlučně násilím fyzickým, na následujících sezeních se pozornost zaměřuje hlavně na veškeré ostatní formy násilí: důvodem je skutečnost, že některé z těchto forem násilí obecně i v rámci individuálních vzorců chování násilí fyzickému předcházejí a zvyšují pravděpodobnost, že k němu dojde. Z hlediska oběti jsou tyto formy násilí navíc stejně neblahé jako násilí fyzické, vyjma případů, kdy se oběť potýká s častým fyzickým násilím v jeho těžké formě. V rámci každého sezení je jako téma k práci skupiny vždy předložen a podrobněji rozebrán jeden z následujících okruhů: psychické/verbální násilí, zastrašování a vyhrožování, izolace a ovládání, ekonomické násilí, sexuální násilí a realizace mužských privilegií. Každý z mužů si z forem jiného než fyzického násilí nadnesených na začátku sezení vybere jeden způsob chování, na který by se chtěl zvláště zaměřit, a zpracuje jej formou referátu. Výhodou tohoto postupu je také to, že umožňuje hovořit i o otázkách a zkušenostech, kterými už si část skupiny prošla nebo jimi s velkou pravděpodobností projde. Například téma izolace a ovládání nabízí možnost tematizovat žárlivost jako nejistou vazbu či přimět účastníky skupinového sezení k diskusi o různých scénářích rozchodu. V této souvislosti lze tematizovat i stalking. Po tematizaci jiných forem násilí než násilí fyzického sice těžiště práce spočívá i nadále ve zlepšování sociální kompetence účastníků školení, nyní se ovšem navíc představují a nacvičují komunikační dovednosti a zvládání konfliktů. Zprvu se zvláštní váha přikládá bezprostřednímu sdělování vlastních pocitů a potřeb ve smyslu Rosenbergově (1995). Vysvětlí se práce pomocí sdělení v první osobě a parafráze a následně se systematicky nacvičuje. Objasněno a systematicky nacvičováno v rámci scének je i chování v konfliktních situacích, které přispívá ke snižování napětí. Školení uzavírá modul věnovaný prevenci recidivy, v jehož rámci jsou tématem ohrožení a podpora. Vzhledem k tomu, že skupina je otevřená, nedochází prakticky k případům, kdy by školení pro pachatele domácího násilí zároveň dokončovali více než dva muži: v závěru školení se tedy lze věnovat každému jednotlivému účastníkovi. Na předposledním sezení obdrží tito muži úkol napsat své partnerce dopis, jenž by měl začínat: „Milá…, po absolvování školení bych ti nyní rád řekl toto.“ Posledních 15 minut závěrečného sezení je pak vyhrazeno předčítání dopisu a skupinové reflexi o jeho pisateli. Nakonec se s mužem domluvíme na termínu závěrečné diagnostiky. Do této struktury sestávající z modulů jdoucích po sobě lze podle potřeb skupiny začlenit moduly další. Pokud násilné epizody u některých účastníků významně souvisejí s požíváním alkoholu, je třeba se této souvislosti věnovat v průběhu celého školení, a to nejen při osobních intervencích, ale také formou samostatného modulu. Čas od času může být vzhledem k tendenci účastníků přeceňovat sebe sama vhodné provést předběžné hodnocení všech členů skupiny. Každý z účastníků se přitom nejprve na základě určitých kritérií posuzuje sám, načež dostává zpětnou vazbu od ostatních členů skupiny a nakonec i od školitelů. Hrubá struktura pořadí jednotlivých modulů je sice dána, přesto je však nutné minulou látku stále znovu opakovat či dát aktuálně probíranou látku do širších souvislostí. V praxi se proto k předešlým modulům vždy vracíme. 74 Každá z ohrožujících osob je jiná. Z předešlého textu mělo proto mj. vyplynout i to, že jsou vedle modulů určených všem mužům důležité i intervence, jež jsou jednotlivým účastníkům a jejich situaci střiženy na míru. Namístě je rovněž průběžné hodnocení nebezpečnosti mužů vůči partnerce a dětem, ale také vůči sobě samým tak, aby bylo možno v případě potřeby přikročit k vhodným opatřením. 10.4.2 Opatření na podporu partnerky Partnerky mužů samozřejmě nemají povinnost se nabízených podpůrných opatření účastnit, přesto klade IST (Intervenční centrum) velký důraz na to, aby si s nimi vytvořilo vztah a vybudovalo v jeho rámci důvěru. Jen takto lze totiž naplnit nejdůležitější cíl programu, jímž je zajistit oběti ochranu a bezpečí. Zejména v počáteční fázi nebo při přerušení účasti na školení může znovu dojít k násilí. Především v této situaci hraje pak podpora dotčené ženy významnou roli. Dalším důvodem těsné spolupráce s dotčenými ženami je skutečnost, že jsou někteří muži-násilníci s to své partnerky velmi dovedně manipulovat, přičemž k tomu mohou využívat i školicí program. Mohou např. své partnerce tvrdit, že se v jeho rámci dozvěděli, že za násilí může ona či že je za něj alespoň částečně odpovědná, že se musí chovat jinak, častěji muži dopřávat sexu apod. Je proto navýsost důležité, aby partnerka věděla, že tomu tak není. Musí tedy vědět, co se v rámci školení pro pachatele domácího násilí aktuálně probírá a musí školitelům důvěřovat. Pokud je to bezpečné a partnerka souhlasí, proběhne rozhovor „ve čtyřech“. Při tomto rozhovoru má pracovník MÄB (Poradny pro muže) možnost poznat partnerku násilníka a promluvit si s ní a poradkyně IST se zase může seznámit s mužem-násilníkem. Všem ženám je nadto třeba stále poskytovat podporu a povzbuzovat je tak, aby dbaly své osobní bezpečnosti. Skutečnost, že se jejich partner účastní školení, totiž v počáteční fázi, respektive pokud muž přestal na školení docházet, nepředstavuje žádnou záruku toho, že se neuchýlí k násilí. Podpory se partnerce dostává po celou dobu trvání programu, přičemž její poskytování formou dodatečné pomoci pokračuje i v případě, že muž účast na školení ukončil či z něj byl vyloučen. Aktuálně nabízíme: • vyjasnění současné situace a předchozího násilí • posouzení nebezpečnosti situace, vytvoření bezpečnostního plánu • průběžné bezpečnostní plánování • varování ženy v případech, že v rámci školení nastane krize • poradenství a podpora v sociálních a právních otázkách • posílení postavení • rozmluva o účinnosti školení • pomoc, pokud žena chce muže opustit Tato podpora se poskytuje individuálně prostřednictvím telefonních či osobních rozhovorů. Jednou za šest až osm týdnů se také nabízejí skupinové roz- 75 hovory v IST. Zkušenost ovšem ukazuje, že ženy dávají přednost rozhovorům individuálním. 10.4.3 spolupráce mezi IsT a mÄb v průběhu školení Těsná spolupráce obou institucí na společném programu je nezbytným předpokladem pro co nejefektivnější zajištění ochrany a bezpečnosti mužovy partnerky a dětí. Každý týden se proto IST podávají informace o průběhu skupinových i individuálních sezení. Tyto informace se poskytují e-mailem a tematicky se týkají následujících oblastí: • přítomnost, či nepřítomnost muže na školení • ukončení účasti muže na školení • případné násilné incidenty • zásadnější změny v životní situaci muže • hrozby či bezpečnostní rizika pro partnerku a/nebo děti • náplň sezení • upozornění na blížící se konec školení Ukázalo se, že nezbytné je si alespoň jednou týdně zatelefonovat a probrat postup v jednotlivých konkrétních případech. Při týmových poradách mezi IST a MÄB, které se konají každý měsíc, se podrobně diskutuje o případech všech jednotlivých mužů, kteří se nacházejí ve fázi vlastního školení či ve fázi prověřovací. Posouzení mužů se přitom porovnává se zpětnou vazbou od partnerek. V případě akutní krize následují okamžitě krizová sezení a diskuse o vhodných opatřeních, jimiž by se případně měla zajistit ochrana a bezpečnost žen a dětí. Školicí program se vyznačuje mj. i tím, že je napojen na celou řadu institucí. Lze si např. telefonicky vyměňovat informace s úřady pro mládež a rodinu. V případě potřeby se k řešení krizového vývoje pořádají konference ke konkrétnímu případu. 10.5 Závěr školení Po 30 individuálních nebo skupinových sezeních absolvuje muž závěrečné diagnostické šetření. Jakmile je dotazník obou partnerů vyhodnocen, přikročí se v případě, že je to možné, k závěrečnému pohovoru, v němž se výsledky hodnocení představí účastníkům a konfrontují se s osobním dojmem, který účastníci během školení nabyli. Cílem je, aby se zamysleli nad současným stavem a uvědomili si možná budoucí bezpečnostní rizika. Pokud problémy přetrvávají, vypracují se postupy k jejich řešení. V případě osob představujících ohrožení, kterým byla povinnost návštěvy kurzu uložena, je příslušná instituce písemně vyrozuměna o tom, že byla tato povinnost splněna. 76 Stále častěji se stává, že na sobě samotní absolventi školení chtějí po skončení školení dále pracovat. Někteří z nich se posléze vydají cestou psychoterapie, jiní po dobu několika dalších měsíců pokračují ve skupinové práci. Jakmile pravidelný kontakt mužů s MÄB skončí, jsou po uplynutí 3, 6, respektive 12 měsíců po ukončení kontaktováni a v rámci dodatečné pomoci pozváni na individuální pohovor. V průběhu následujícího roku také IST pokračuje v dodatečné podpoře partnerky. Údaje z dotazníků se zanesou do tabulek a statisticky zpracují, obsahová analýza probíhá také u rozhovorů ve čtyřech. Tato interní evaluace poskytuje vodítko pro účely neustálého rozvoje programu, který je třeba pojímat nikoliv staticky, ale dynamicky; právě díky shromažďování zkušeností se program stále vyvíjí dále. Jak již patrně z našeho výkladu vyplynulo, je náš postup z hlediska logistického i časového velmi náročný, což nelze podceňovat. Náročný postup je nicméně nutným předpokladem pro to, aby byl alespoň v hrubém nárysu naplněn hlavní cíl programu, jímž je nejen zajistit, ale také posílit ochranu a bezpečnost obětí. Náročnost školení proti násilí má nicméně smysl pouze tehdy, pokud se dotyčným ženám a dětem následně vede lépe, tj. pokud mohou žít svobodněji a s menším strachem. Na základě našich dosavadních zkušeností lze říci, že se tento cíl podařilo u většiny žen přinejmenším po dobu kontaktu dosáhnout. Některým ženám náš program také pomáhá k bezpečnějšímu rozchodu s násilným mužem. 10.6 Úspěchy a výzvy Vídeňského programu proti násilí se v současné době ve fázi školení účastní 25 a ve fázi prověřování 18 násilných mužů, přičemž počet partnerek v podpůrném programu je ještě větší, a program tak dosáhl své mezní kapacity. Se stávajícím rozpočtem je jeho další rozšíření možné pouze na úkor kvality. Díky četným pozvánkám do rozhlasu i televize měli pracovníci a pracovnice programu možnost představit jej veřejnosti a vyjádřit se k aktuálním otázkám týkajícím se domácího násilí. Vídeňský program proti násilí se také dočkal mezinárodního uznání. Jeho pracovníci a pracovnice byly pozváni na zasedání odborníků do Štrasburku v rámci jednání Rady Evropy; vídeňský model nadto představili i v Berlíně, Brně, Lipsku a Ankaře. IST a MÄB navštívily četné mezinárodní delegace (z Ruska, Chorvatska, Švédska či Řecka), aby získaly informace o zdejším školení. 10.7 Vybraná klíčová statistická data k Vídeňskému programu proti násilí Vzhledem k tomu, že se od sebe muži-násilníci vybraní do mezinárodních vzorků z jednotlivých školicích programů v důležitých ohledech liší, představujeme níže několik významných parametrů našich klientů (n = 250). Průměrný věk mužů, kteří svým podpisem vstoupí do prověřovací fáze, činí 36 let. Věkové spektrum přitom sahá od 19 let věku až po věk důchodový. 77 Podstatná část (42 %) mužů žije s partnerkou a dětmi ve společné domácnosti. Celkem 21 % mužů sice s partnerkou bydlí, avšak děti doposud nemají. Téměř čtvrtina mužů (23 %) ovšem už nežije ve vztahu, ale sama. Podíl kategorie ostatní je 14 %, jedná se přitom o různé způsoby života, počínaje bydlením u rodičů, přes sdílení domácnosti s dalšími osobami a konče bezdomovectvím. V okamžiku sběru dotčených údajů byla polovina mužů (n = 124) výdělečně činná na plný úvazek; podíl mužů ve vzdělávacím procesu, v důchodu a mužů, u kterých se nepodařilo zjistit přesné údaje, dosahoval celkem 6 % (n = 13). Na částečný úvazek bylo zaměstnáno 7 % všech mužů (n = 16), kteří absolvovali prověřovací fázi. Nezaměstnaných mužů-násilníků a mužů-násilníků pobírajících dávky v hmotné nouzi bylo 36 % (n = 86), což ukazuje, že nezaměstnanost je zapotřebí považovat za charakteristický rys naší populace pachatelů domácího násilí vzhledem k průměrné populaci. U nemalého počtu mužů-násilníků se přitom předpokládá nejistá finanční situace. Pouze necelá třetina násilných mužů (n = 74) je bez dluhů. Dluhy ve výši nepřesahující 7 900 EUR má 22 % (n = 56) mužů. Jedná se přitom převážně o spotřebitelské úvěry, které se hradí v pravidelných splátkách. Na druhém konci spektra se nachází 30 násilných mužů (12 %), jejichž dluhy přesahují 29 069 EUR, a 18 násilných mužů (7 %) s dluhy většími než 58 140 EUR. I při zaměstnání na plný úvazek takto vysoké dluhy pro muže i jeho rodinu představují významnou zátěž. Více než polovina mužů (n = 150) udává, že ve svém dětství zažila násilí ze strany blízké osoby: toto násilí přitom sahá od „výchovného pohlavku“ až po otcem patnáctkrát přeražený nos. Údaje, které máme k dispozici, tak rovněž potvrzují, že se násilí předává z generace na generaci, a podtrhují potřebu zabývat se touto tematikou během školení pachatelů. Konflikty při rozchodu – ukazuje četnost odpovědí mužů (n = 252) na dotaz, zda se v jejich vztahu vyskytly v průběhu uplynulého roku konflikty související s rozchodem nebo rozvodem. Více než polovina mužů (n = 163) odpověděla, že ano, což naznačuje vztahovou nejistotu a podtrhuje nutnost neustále provádět posouzení rizika, a to vzhledem k tomu, že při konfliktech v souvislosti s rozchodem riziko opětovného výskytu násilí jak známo narůstá. Četnost stavu opilosti – znázorňuje jednu z proměnných, jež se zjišťovaly v souvislosti s konzumací alkoholu muži-násilníky (n = 207), konkrétně ukazuje rozložení četnosti různých odpovědí na otázku: „Jak často jste opilý?“ Necelá čtvrtina mužů (n = 49) udává, že alkohol nepije nikdy. Často tomu tak je z náboženských důvodů (v případě muslimů). Několik málo násilných mužů nepije alkohol zásadně. Na druhou stranu je však nutné předpokládat, že 21 % mužů (n = 44) má s konzumací alkoholu akutní problém: udávají totiž, že jsou denně, nebo alespoň jednou týdně opilí. Celých 26 % dotazovaných (n = 56) udává, že se opijí přinejmenším jednou měsíčně. Vzhledem k tomu, že se ve studiích podařilo prokázat, že v případě, kdy se muži-násilníci opijí alespoň jednou měsíčně, roste riziko opětovného výskytu násilí na trojnásobek (Gondolf, 2000), je při školení pachatelů domácího násilí zapotřebí zvláště se zabývat vazbou mezi konzumací alkoholu a násilím. V nezveřejněné studii (Kraus, 2004) jsme prokázali, že většina násilných mužů pije ze sociálních důvodů, že se však také požíváním alkoholu vyrovnává s konflikty v partnerském svazku. 78 Projevy násilí na veřejnosti – znázorňuje rozdělení četnosti odpovědí mužů (n = 255) na otázku: „Choval jste se násilně i na veřejnosti?“ Z grafu vyplývá, že více než polovina mužů (n = 145) se násilí dopouští pouze v domácnosti. Navzdory tomu přiznává značně vysoké procento mužů (n = 110), že se násilí dopustili již také na veřejnosti. Mnohým z nich byl již dříve uložen trest za ublížení na zdraví. Antisociální potenciál mnohých účastníků školení je zřejmý z počtu odsouzení za různé delikty. Jeden z mužů byl v minulosti trestán až osmnáctkrát. Vykázání – pak znázorňuje procentuální podíl mužů (n = 222), kteří byli přinejmenším jednou vykázáni z bytu, v němž společně s partnerkou žili. Více než 71 % našich klientů (n = 158) uložila policie přinejmenším jednou zákaz vstupu. V mnoha případech tak IST partnerky mužů již zná. Tento vysoký podíl lze vysvětlit zapojením Programu proti násilí do stávajícího intervenčního systému. Na druhou stranu nelze opomenout, že se více než čtvrtina mužů (n = 64), která se účastnila prověřovací fáze, s vysokou pravděpodobností v souvislosti se svým násilným jednáním doposud do kontaktu s žádnou institucí nedostala. seznam literatury • Dobash, Emerson R./Dobash, Russel, P/Cavanagh, Kate/Lewis, Ruth (2000): Changing Violent Men [Jak změnit násilné muže], London: Sage. • Fröschl, Elfriede/Logar, Rosa (1996): Konzept Wiener Interventionsstelle zur Verhinderung von Gewalt an Frauen und Kindern [Koncept Vídeňského intervenčního centra pro prevenci násilí páchaného na ženách a dětech], vlastní náklad, Wien. • Gondolf, W. Edward (2001): Batterer Intervention Systems. Issues, Outcomes and Recommendations [Intervenční systémy proti násilníkům. Systémy. Témata, výstupy a doporučení], London: Sage. • Kraus, Heinrich (2003): Ausgeübte und in der Kindheit erlebte Gewalt im häuslichen Nahraum von Männern mit einer Borderlinepersönlichkeitsstörung: Zur externen Validierung von MMPI – Cluster 1 Tätern [Muži s hraniční poruchou osobnosti jako násilníci a dětské oběti domácího násilí: k externí validaci stupnic pachatelů z klastru 1 MMPI]: Psychotherapie Forum. • Logar, Rosa/Rösemann, Ute/Zürcher, Urs (eds.) (2002): Gewalttätige Männer verändern (sich). Rahmenbedingungen und Handbuch für ein soziales Trainingsprogramm [Jak docílit toho, aby se muži-násilníci (sami) změnili. Rámcové podmínky a příručka pro sociální školicí program], Bern/Stuttgart/Wien. • Logar, Rosa (2005): Nicht nur wegweisen, sondern auch den Weg weisen – Erfahrungen mit dem Gewaltschutzgesetz in Österreich [Nejen vykázat, nýbrž i ukázat cestu – zkušenosti s ochranou před násilím v Rakousku], in: Kury, Helmut/Obergfell-Fuchs, Joachim (eds.): Gewalt in der Familie. Für und Wider den Platzverweis [Násilí v rodině. Pro a proti vykázání], Lambertus Verlag, Freiburg im Preisgau, s. 89–110. • Marshall, L. L. (1992): The Severity of Violence Against Men Scales [Stupnice závažnosti násilí páchaného na mužích]. Journal of Family Violence, 7, s. 189–203. 79 • Pence, Ellen/Paymar, Michael (1993): Educational Groups for Men who Batter. The Duluth Modell [Vzdělávací modely pro násilné muže. Duluthský model], New York. • Tolman, R. (1989): The development and validation of a non-physical abuse scale [Vývoj a validace stupnice nefyzického násilí]. Violence and Victims, 4, 159–177. • Wilson, Monica. (1996). Working with the CHANGE Men‘s Programme [Práce s programem CHANGE pro muže]. In Cavanagh, Kate and Cree, Viviene E. (eds.). Working With Men: Feminism and Social Work [Práce s muži: feminismus a sociální práce]. London & New York: Routledge. 80
