M. Kudláček-Somatopedie 2

IKS-SOMATOPEDIE 2 (KOMPENZAČNÍ POMŮCKY)
Studenti budou seznámeni s různými druhy kompenzačních a technických pomůcek pro
jedince používající vozík a v poslední kapitole také sportovců s amputacemi. Specifikace
různých druhů a typů postižení v souvislosti s používáním kompenzačních pomůcek. Základy
manipulace, konstrukce a využívání vozíku vzhledem k věku a postižení. Studijní předmět je
rozdělen do devíti kapitol (studijních bloků).
Splnění zadaných krátkých prací (max 10*10 bodů).
Seminární práce na zadané téma (max 20 bodů).
Ústní prezentace s využitím powerpointu na zadané téma (max 20 bodů).
Závěrečný test (max 20 bodů)
Pro úspěšné splnění předmětu je nutné získat minimálně 80% bodů (tj. 120 ze 150)
1. Vozíčkář? Vymezení pojmu (vozíčkář = wheelchair user)
Ikona1
Po prostudování této kapitoly by student měl být schopen vymezit pojem vozíčkář, rozdělit
vozíčkáře podle typu postižení a popsat specifika vyplývající z charakteru jejich postižení.
Vozíčkář
Ochrnutí po poranění míchy
Při těžkých úrazech páteře může dojít i k poškození míchy. V těchto případech vznikají
ochrnutí v rozsahu závislém na výšce poškození míchy. Mezi nejčastější příčiny úrazů patří
automobilové, motocyklové havárie, případně skoky do mělké vody. V závislosti na výšce
léze (poškození míchy) rozeznáváme několik typů ochrnutí. Poúrazová chabá paréza: při
poškození míšních kořenů v oblasti dolní bederní páteře dochází k neúplnému ochrnutí
(paréze) dolních končetin. Osoby s tímto postižením dokáží většinou chodit o francouzských
holích. Vozík používají převážně na delší trasy a také pro sportovní i jiné pohybové aktivity.
Poúrazová paraplegie: Jedná se o úplné ochrnutí dolních končetin, většinou po poranění
míchy v oblasti hrudní a horní bederní páteře. Za jistých podmínek je možné naučit i chůzi v
aparátech.
Obr 1. Funkční potenciál v závislosti na výši léze (Trojan, 2004)
Ta je však většinou velice nejistá, vysilující a slouží jako rehabilitační cvičení. Osoby s
paraplegií tedy používají vozík celodenně (Erben in Program sociální rehabilitace pro těžce
tělesně postižené, 1989). Tyto osoby se mohou zapojit do mnoha pohybových aktivit. Patří
mezi ně atletika, plavání, lukostřelba, basketbal a tenis na vozíku, lyžování na monoski,
sledge hokej saních, windsurfing, jízda na vodních lyžích a mnohé další.
Poúrazová kvadruplegie: Toto postižení vzniká po poškození míchy v krční partii. Ochrnutí
dolních končetin je zde většinou úplné, ochrnutí rukou v různém stupni od paréz až po
praktické plegie. Ochrnutí je vždy horší v nižších partiích rukou (prsty, zápěstí) než v horních
(ramena), postiženo bývá i břišní a zádové svalstvo (Erben in Program sociální rehabilitace
pro těžce tělesně postižené, 1989). Zapojení do sportovních aktivit je ovlivněno stupněm
postižení. Vhodnými pohybovými aktivitami pro osoby s kvadruplegií jsou například plavání,
atletika, stolní tenis, boccia, lukostřelba a jiné. Specifickou sportovní hrou pro tyto osoby je
ragby na vozíku. Boccia je vhodná i pro osoby s úplným ochrnutím horních končetin, protože
mohou použít speciální rampy a asistenta.
Poúrazové kvadruparézy: Toto postižení se vyskytuje poměrně zřídka. Jedná se o neúplné
ochrnutí horních i dolních končetin. Stupeň jejich postižení bývá různý, ale dolní končetiny
vykazují pohyby, které lze někdy využít k postrkování vozíku, případně i k chůzi (Erben in
Program sociální rehabilitace pro těžce tělesně postižené, 1989).
Infekční obrna
Infekční obrna, také dětská obrna nebo poliomyelitis vzniká virem způsobenou nekrosou
gangliových buněk v předních rozích míšních. Dále postižením celého neuromuskulárního
aparátu, tj. svalů a fascií. Postižené svaly jsou nejdříve ve spasmu, jsou na pohmat tuhé a
bolestivé a když spasmus odezní, jsou chabé a rychle atrofují. Nejčastěji dochází k ochrnutí
dolních končetin. Následkem ochrnutých svalů dochází k porušení rovnováhy sil mezi
postiženými a nepostiženými svalovými skupinami, kdy svaly primárně nepostižené přetahují
svaly ochrnuté a tím dochází k poruchám a deformitám na kostech a kloubech. Po nasazení
Salkovy vakcíny proti obrně se přestaly objevovat čerstvé případy poliomyelitidy (Fidlerová
in Program sociální rehabilitace pro těžce tělesně postižené, 1989). Osoby s poliomyelitidou
se mohou zapojovat do pohybových aktivit podle stupně jejich postižení. Osoby na vozíku se
zapojují do sportovních aktivit spolu s osobami s paraplegií (popř. kvadruplegií). Mezi tyto
aktivity tedy patří atletika, basketbal, tenis či rugby na vozíku, plavání, handbiky (speciálně
upravené jízdní kolo), lyžování na monoski, či sledge hokej.
Amputace dolních končetin
Amputace na končetinách je velmi drastickým zásahem do pohybových schopností, zvláště
pak u dítěte. Důvody vedoucí k rozhodnutí o amputaci končetiny jsou: vážné devastující
poranění, hlavně jsou-li zničeny důležité cévy, nezvládnutelné infekce s celkovými
septickými projevy ohrožujícími život, např. plynatá sněť. Amputaci lze provést také při
dlouhotrvajícím nevyléčitelném místním onemocnění. Zánět by například mohl omezovat
osobu v životě víc než vyhovující protéza (Eis, 1986).
Amputační pahýl v definitivním stavu musí být odolný, výkonný a dobře pohyblivý. Odolnost
pahýlu je závislá hlavně na kvalitě a umístění operačních jizev. Eis (1986) uvádí, že ovládání
protézy závisí na délce pahýlu. Čím je pahýl delší, tím lépe se ovládá protéza. Jeho délka však
nesmí bránit, umístnění technického příslušenství protézy. Nesmírně důležitá je také správná
péče o pahýl. „Od samého počátku se provádí bandážování pahýlu, které napomáhá jeho
tvarování a urychluje proces atrofie pahýlu. ....Co nejlepšímu tvarování pahýlu pomáháme
bandážováním, masážemi a otužováním pahýlu“ (Jindrová in Program sociální rehabilitace
pro těžce tělesně postižené, 1989). Pro osoby s amputacemi, které používají dlouhodoběji
vozík (oboustranná amputace, jež neumožňuje užívání protéz), se doporučuje posunutí
zadních os vozíku více dozadu. Často také užívají vozík bez stupaček, což jim umožňuje lepší
manévrování v menším prostoru.
Možnosti pohybových aktivit osob s amputacemi dolních končetin se liší podle druhu
amputace. Většina osob se může díky vhodným sportovním protetickým pomůckám účastnit
běžných aktivit. Osoby s jednostrannou nadkolení (A2) i podkolenní (A4) amputací, či s
amputací oboustrannou podkolenní (A3) se mohou účastnit běžeckých závodů v atletice,
plavání, lyžování se stabilizátory. K těmto aktivitám nepotřebují vozík. Mohou se však zapojit
do sportů na vozíku. Mezi vhodné sporty patří například tenis nebo basketbal na vozíku.
Osoby ze skupiny A1 (oboustranná nadkolení amputace) se věnují také atletickým
disciplínám na vozíku. Pro tyto osoby je také výborné plavání, stolní tenis, lukostřelba a
většina sportů na vozíku, včetně lyžování a hokeje. Odborníci také doporučují častou
návštěvu sauny.
Rozštěpy páteře
Rozštěp páteře (také spina bifida) patří k vrozeným vývojovým vadám. Sherrill (2004) ji
označuje za druhou nejčastější formu tělesného postižení, hned po DMO. Rozštěpy páteře
vznikají nedokonalým uzavřením medulární trubice. Obyčejně se jedná o částečný výhřez
míchy, který se obyčejně vyskytuje v bederní oblasti jako různě velký nádorovitý útvar, krytý
ztenčenou kůží. Tato kůže se snadno zraní a přidruží se infekce, které někdy děti s rozštěpem
podléhají. Proto se brzy provádí neurochirurgický zákrok, při kterém se vak odstraňuje za
úzkostlivého šetření nervové tkáně. Sherrill (2004) cituje Tecklina, který tvrdí, že operace
většinou probíhá do 24 hodin po narození, i když někteří lékaři preferuji operaci až 9. či 10.
den. Důležité je také kosmetické hledisko. Známe tři základní druhy rozštěpů páteře. Jsou to:
a) meningokéle, při které dojde pouze k výhřezu míšních plen; b) meningomyelokéle, při níž
dojde k výhřezu míšních plen a míchy; a c) spina bifida occulta.
Obr 2. Tři typy rozštěpu páteře.
Neurologický nález je dán rozsahem rozštěpu. Může být zcela normální až po úplné ochrnutí
dolních končetin, paraplegii (Rehabilitace tělesně postižených, 1988). Při paraplegii často
dochází k poruše svěračů, která se projevuje neschopností udržet moč a stolici. Tyto problémy
se dají kontrolovat pomocí vhodných kompenzačních pomůcek.
Osoby s rozštěpy páteře jsou vhodnými adepty pro sport na vozíku. Proto bychom se měli
věnovat rozvoji svalstva horních končetin, které zůstávají většinou nepoškozené. Sherrill
(2004) doporučuje plavání, aktivity na skútru (prkýnko na kolečkách) a sporty na vozíku. Je
vhodné snažit se o zapojení těchto osob do sportovních organizací pro vozíčkáře. Tyto
organizace by měly s dětmi rozvíjet pohybové dovednosti na vozíku, které potom mohou
uplatnit při pohybové rekreaci i v TV. Tyto osoby se mohou účastnit převážné části sportů na
vozíku, příp. lyžování či sledge hokeje.
Progresivní svalová dystrofie
Svalové dystrofie patří mezi primární svalová onemocnění. Začíná nejčastěji v dětství, méně
často v pubertě, vzácně v dospělosti. Projevuje se tím, že svaly postupně chudnou, ubývá
svalových vláken, které se rozpadají a zanikají. Místo nich se vytváří funkčně bezcenné
vazivo s nestejně velikou příměsí tuku. Nemoc se zpravidla nápadněji zhorší před nástupem
do školy a hlavně pak v pubertě. Překoná-li osoba se svalovou dystrofií v dobrém stavu
hybnosti období dospívání, horší se zpravidla jen nepatrně a jsou známy případy, kdy se
nemoc dlouhá léta nemění. Příčina nemoci není známa, ale určitě se na jejím vzniku podílejí
poruchy hormonální a metabolické. Byly objeveny též změny v mozku (Kraus in Program
soc. Rehabilitace pro těžce tělesně postižené, 1989).
Proces ubývání svalových vláken probíhá u různých pacientů různě. V zásadě můžeme
pozorovat tzv. sestupný typ a vzestupný typ. Sestupný typ začíná na svalstvu pletence
ramenního. Odtud se šíří na horní končetiny, na svalstvo trupu a zvláště na svalstvo bederní,
na svalstvo pletence pánevního a dále na dolní končetiny. U vzestupného typu se nejprve
proces objeví na svalstvu pánevního pletence a na bederním svalstvu. Dále se potom šíří
většinou vzhůru. Někdy se může objevit také značné zvětšení lýtkového svalstva, které je
způsobeno nahromaděním tuku, tedy funkčně bezcennou tkání. Sherrill (2004) zdůrazňuje,
aby se děti se svalovou dystrofií účastnily běžné tělesné výchovy, dokud jim to jejich
zdravotní stav dovolí. Zapojení do pohybových aktivit v ranných stadiích postižení, pomůže
dětem vytvořit blízká přátelství, které přetrvají i při zhoršování stavu. Děti by se měly
seznámit s aktivitami, kterým se mohou věnovat i v pozdějších stádiích onemocnění (užívají
vozík pro lokomoci). Mezi tyto aktivity patří například lukostřelba, házení šipek, rybaření,
kuželky, boccia a další. Odborníci doporučují také plavání. Zdravotní stav dětí s dystrofií se
většinou horší v období, kdy se jejich vrstevníci věnují týmovým sportům. V těchto aktivitách
se mohou uplatnit jako rozhodčí, popř. osoby zodpovědné za sledování stavu utkání. Měly
bychom je tedy podrobně seznámit s pravidly a připravovat je na tuto zodpovědnou roli dříve
než se jí ujmou. Mimo tyto integrované hodiny tělesné výchovy je však nezbytně nutné
zařadit také hodiny aplikované tělesné výchovy.
Bětská mozková obrna (Infantilní cerebrální paréza – Cerbral Palsy)
Definice a etiologie
Lesný (1972) cituje Mac-Keithe který uvádí, že se jedná o neprogresivní a nestacionární
postižení centrálního nervového systému vedoucí k poruchám volní hybnosti, parézám, nebo
mimovolním pohybům. Tato definice ovšem nepopisuje období vzniku tohoto postižení, které
je velmi důležité. Definice u nás běžná je: „raně vzniklé postižení mozku, projevující se
převážně v poruchách hybnosti“ (Lesný, 1972, 9). Vojta (1993) toto postižení nazývá
infantilní cerebrální parézou nebo pouze cerebrální parézou (CP).
Činitele, kteří se podílejí na vzniku DMO, můžeme rozdělit na prenatální, perinatální a
postnatální. Mezi prenatální (předporodní) činitele patří například vývojové malformace,
infekce, oběhové poruchy a přenošenost. Nejdůležitější skupinou perinatálních (porodních)
činitelů jsou abnormální porody (porod klešťový, překotný nebo protrahovaný). Jejich
hlavními následky mohou být krvácení a apoxie. Postnatální činitelé jsou vymezeny obdobím
prvního roku života, zahrnují hlavně kojenecké infekce a skupiny nedonošených dětí.
Základní rozdělení DMO (CP)
DMO můžeme rozdělovat podle třech základních kritérií: a) nervosvalové (spastické a
nespastické); b) topografické (diparéza, hemiparéza, kvadruparéza); a c) funkčně sportovní
(třídy CP-ISRA resp. Spastik Handicapu od nejtěžších forem CP 1 až po nejlehčí formy CP
8). Podle Tichého et al. (1998) tvoří nejpočetnější skupinu formy spastické (61%), u nichž
převládá forma diparetická. U spastických forem jsou popisovány také forma hemiparetická a
kvadruparetická. Diparetická forma je charakterizována spastickou diparézou dolních
končetin s jejich semiflexí (tzv. nůžkovité držení pro spasmus adduktorů). Hemiparetická
forma je charakterizována zpravidla postižením horní končetiny, která bývá ohnutá v lokti a
dolní končetina je napjata tak, že postižený došlapuje na špičku (Kábele, 1986).
Kvadruparetická forma je charakterizována postižením všech čtyř končetin s převážným
postižením dolních (zdvojení formy diparetické) či horních končetin (zdvojení formy
hemiparetické).
Funkčně sportovní klasifikace
Klasifikační systém CP ISRA uznává, že mozková obrna je stav oslabení v různém stupni,
způsobený poškozením mozku. Účelem klasifikace je poskytnout všem sportovcům
spravedlivý výchozí bod pro soutěžení a předcházet tomu, aby bylo sportovcům zabráněno v
dosažení možného úspěchu pouze kvůli stupni jejich neurologického postižení. Cílem
klasifikace je zajistit, aby rozlišující faktor sportovního výkonu závisel na tréninku, úrovni
dovedností a soutěžních zkušenostech, spíše než na neurologických schopnostech sportovců.
Systém hodnotí přirozené neurologické funkce sportovce ve vztahu k jeho/její sportovní
disciplíně způsobem, který mu umožní soupeřit s jedinci s podobnými stupni neurologického
postižení.
Ikona4
Cílem této kapitoly bylo seznámit studenty s pojmem vozíčkář, rozdělit vozíčkáře podle typu
postižení a popsat specifika vyplývající z charakteru jejich postižení.
2. Teoretické vymezení postižení (WHO 1980, ICF - 2001)
Ikona1
Po prostudování této kapitoly by student měl být schopen vymezit pojem postižení. Měl by
být schopen popsat model ICF – 2001, který bude v další části tohoto kurzu aplikován na
problematiku kompenzačních pomůcek.
WHO 1980
V roce 1980 přestavila WHO model, kde rozlišovala vlastní biologickou podstatu
(impairment – porucha, poškození) a její vliv (disability – postižení, funkční defekt, omezení),
který se může projevit také v sociálním kontextu jako handicap:
IMPAIRMENT (porucha, vada) – je postižení systému pohybového, podpůrného, či jiných
orgánů, vedoucí k podstatným somatickým změnám.
DISABILITY (postižení - omezení, funkční defekt) – jde o kvantitativní změny a snížení
pohybového výkonu vzhledem k výkonnosti normální, běžné v závislosti na věku, konstituci a
vzhledem k životnímu prostředí.
HANDICAP (handicap) – jedná se o trvalé a podstatné působení na kognitivní, emocionální a
sociální výkony, ztíženou sociální interakci, neúplné, nebo chybějící přebírání sociálních rolí
v souladu s pohlavím a věkem.
V roce 2001 WHO vydala průlomový dokument International Classification of Functioning,
Disability and Health (ICF 2001 ) – Mezinárodní klasifikaci funkčnosti, postižení, a zdraví)
v oblasti komplexního přístupu (nového paradigmatu) pro přístup k osobám s postižením.
V čem je ICF tak progresivní?
Ve srovnání se systémem z roku 1980 (viz výše) se ICF zaměřuje na možnost provádět
aktivity a zapojovat se do dění v komunitě. Odděluje tedy přímou souvislost mezi poruchou či
postižením a dopady na společenský život (handicap). Na místo toho vnímá poruchu tělesné
funkce (lokomoce) či struktury (kosterně svalová) jako prvek, který může ovlivňovat aktivitu
a participaci jedince s postižením. Do procesu dynamické interakce však zde vstupují ještě
další dvě důležité složky (kontextuální faktory): a) environmentální faktory a b) osobnostní
faktory. Tyto kontextuální faktory pak ovlivňují míru aktivity a participace.
Kontextuální struktura ICF
Kontextuální environmentální (vnější) faktory
Environmentální faktory mohou podle ICF vytvářet nepřekonatelné bariéry nebo naopak
facilitovat participaci v závislosti na míře následujících podmínek:
 Pomůcky a technologie pro zlepšení přístupnosti.
 Přírodní prostředí a lidské zásahy do tohoto prostředí.
 Podpora a vztahy partnerů a blízkých osob.
 Postoje trenérů, učitelů, vrstevníků, a blízkých osob.
 Služby, systémy a předpisy, včetně dopravy.
Kontextuální osobnostní (vnitřní) faktory
Osobnostní faktory, které nesouvisejí s daným zdravotním postižením, například pohlaví,
somatotyp, osobnostní atributy jako smysl pro zodpovědnost či aspirační úroveň, mohou
ovlivnit míru participace (účasti) a výsledky daných aktivit v určitém specifickém kontextu.
Analýza kontextuálních osobních a environmentálních faktorů a následná vhodná intervence
může redukovat nechtěné následky zdravotních postižení.
Tabulka 1. ICF 2001 - Interakce složek systému ICF
Pozn. ke grafu ICF 2001:
Aktivita - Vykonání úkolu vybraným jedincem
Limitace - Potíže na které můžeme narazit při vykonávání úkolu
Participace - Zapojení se do životních situací
Bariéry v participaci - Potíže na které můžeme narazit při participaci v běžných životních
situacích
Tabulka 2. Přehled modelu ICF (WHO, 2001).
Aktivity a participace
Model ICF upozorňuje na možnosti omezení níže zmíněných aktivit z důvodů zdravotních
oslabení, poškození, či postižení: a) Učení se novým věcem, b) běžné úkoly, c) komunikace,
d) mobilita, e) sebeobsluha, f) život v soukromí, g) interpersonální interakce, h) důležité
životní oblasti, i) společenský život, komunita.
Z těchto kritérií jsou pro oblast aplikovaných pohybových aktivit obzvláště důležité mobilita,
komunikace, učení se a interpersonální vztahy. Výkon a participace v každé z těchto domén
mohou být zlepšeny prostřednictvím programů APA.
Tabulka 3. Přehled oblastí ve kterých se postižením může projevit
pozn. všimněte si, že vlastní hodnocení probíhá ve dvou rovinách: a) kapacita k provedení
určitého úkolu a b) vlastní provedení, které výraznou měrou ovlivňují výše popsané
kontextuální faktory.
Ikona4
Cílem této kapitoly bylo popsat model ICF – 2001, který bude v další části tohoto kurzu
aplikován na problematiku kompenzačních pomůcek.
3. Kompenzační pomůcky
Ikona1
Po prostudování této kapitoly by student měl být schopen vymezit pojem kompenzační
pomůcka a sportovní kompenzační (či také aplikovaná) pomůcka, rozdělit kompenzační
pomůcky pro vozíčkáře a být schopen popsat základní strukturu a jednotlivé části
ortopedického vozíku.
Kompenzace: Kompenzace znamená nahrazení určité funkce. Ve vztahu k aktivitám osob s
TP existují pomůcky které buď úplně, nebo částečně nahrazují funkce končetin při lokomoci,
či manipulaci s objekty.
Kompenzační pomůcky pro vozíčkáře
Při rozdělení kompenzačních pomůcek pro vozíčkáře můžeme vycházet například z domén
modelu ICF (Učení se novým věcem; Běžné úkony; Komunikace; Mobilita; Sebeobsluha;
Život v soukromý; Mezilidská komunikace – interakce; Důležité životní oblasti; Život
v komunitě). Protože se u vozíčkářů mnohé domény doplňují a některé zasahují (či přímo
ovlivňují jiné) pro účely tohoto předmětu budeme dělit kompenzační pomůcky následovně).
1. Mobilita
a) Lokomoce (vozíky)
b) Automobily
c) Hromadná doprava
2. Architektonické bariéry
3. Sebeobsluha + Úkony běžné potřeby + Hygiena
4. Zdravotní
d) Antidekubitní
e) Urologické
f) Farmaka
5. Komunikace
6. Práce
7. Volný čas a sport
Ortopedický vozík
Ortopedický vozík je kompenzační pomůcka, která usnadňuje život osobám s různými druhy
postižení. Vozík umožňuje těmto osobám pohyb v prostředí bez architektonických bariér, ale
nejen to. Vozík může být také dokonalou sportovní pomůckou, která umožní odehrát
basketbalový turnaj, vyhrát maratón a nebo ovládnout taneční parket. Vozík však může také
sloužit k přemístění do odhodového sektoru či na plavecký stadión.
Ortopedické Vozíky můžeme rozdělit na:
(a) elektrické
(b) mechanické.
Uživateli elektrických vozíků jsou především osoby s těžším postižením (kvadruplegie,
progresivní svalové onemocnění ap.)
Mechanické ortopedické vozíky můžeme dále rozdělit na:
(a) pasivní,
(b) aktivní,
(c) speciální,
(d) sportovní.
Ad a) Pasivní modely slouží k přepravě s pomocí jiných osob. Jejich uživatel je de facto
odkázaný na pomoc okolí. Tyto vozíky se používají převážně v nemocnicích či v domovech
důchodců. Jsou charakteristické vysokou zádovou opěrkou s ručkami pro vedení klienta na
vozíku, vysokými bočnicemi s područkami, a někdy také absenci poháněcí obruče.
Ad b) Aktivní modely jsou konstruovány tak, aby jejich majitelům umožnily zapojit se do
společnosti. Jsou charakteristické svou nízkou hmotností (kolem 13-15 kg), lehkou
ovladatelností, atraktivním vzhledem a možností jejich složení (rozložení) pro přepravu
autem. Z českých vozíků jsou to Tango, Adam, či Juki. Mezi špičkové zahraniční vozíky patří
výrobky firem Sunrise Medical, Meyra, Otto Bock, Hall’s Wheels’, Top End a jiné.
Nejviditelnější odlišností těchto zahraničních vozíků je jejich cena. České vozíky se od
zahraničních liší cenou, kvalitou, materiály, ovladatelností i dalšími vlastnostmi.
Ad c) Mezi speciální vozíky řadíme vozíky pro děti, vozíky pro osoby s hemiplegií, vozíky
s přídavným servomotorem, vozíky pro osoby se zvýšenou spasticitou
Ad d) Sportovní vozíky jsou konstruovány tak, aby vyhovovaly jednotlivým sportům.
Většinou se jedná o lehké, dobře ovladatelné (na úkor stability) a velmi drahé vozíky. Na
jejich konstrukci se podílejí samotní sportovci. Jsou vyráběny z ultralehkých materiálů při
využití biomechanických zákonů. Sportovní vozíky jsou většinou krabicového typu. Tento typ
byl poprvé vyroben hráči Rumplem a Jonesem z Indianapolisu. Jejich model měl také typicky
zkosená zadní kola, která posílila stabilitu vozíku.
Anatomie ortopedického vozíku
4. Ostatní kompenzační pomůcky
Ikona1
Po prostudování této kapitoly by student měl mít představu o širší nabídce kompenzačních
pomůcek a zvláště kompenzačních pomůcek pro osoby s poruchami komunikace.
Alternativní a Augmentativní komunikace
Augmentativní a alternativní komunikace (AAK) se pokouší přechodně nebo trvale
kompenzovat projevy poruchy a postižení u osob se závažným postižením řeči, jazyka a
psaní.
Augmentativní (z lat. augmentare - rozšiřovat) systémy komunikace mají podporovat již
existující, ale pro běžné dorozumívání nedostatečné komunikační schopnosti.
Alternativní komunikační systémy se používají jako náhrada mluvené řeči.
Při budování podpůrných nebo náhradních komunikačních systémů je třeba využívat všech
schopností uživatele. Zásadou je vždy to, aby způsob dorozumívání byl co nejpřirozenější, jak
je to jen v dané situaci možné. Alternativní komunikace tedy využívá sytémy bez pomůcek a
systémy pomůckami (http://www.alternativnikomunikace.cz)
Systémy bez pomůcek
g) cílené pohledy očí, mimika
h) gesta, gestikulace, manuální znaky (např.jazykový program Makaton)
Povaha postižení u mnoha typů komunikačních obtíží vede k tomu, že postižený je více
odkázán na zrak a kinestetické vnímání, protože způsob přenosu u mluveného slova je
chvilkový, a tedy obtížně zachytitelný, a tak gesto poskytuje doprovodnou vizuální informaci.
Jde vlastně o spojení řeči s pohybem - zrakové, hmatové a pohybové podněty, které vznikají
při řeči a současném provádění gest či znaků, jsou důležité pro vytváření percepčně
motorických paměťových stop. Gesta se tedy také využívají jako pomoc při vybavování slov
Je to vlastně technika nápovědy při podpoře paměti pro vybavování či spojování slov ve větě.
Gesta či znaky je také možné využít bezprostředně v situacích, které jsou pro dítě aktuálně
zajímavé – to je velmi důležité zvláště u dětí s mentálním postižením a s poruchami
pozornosti. Výhodou je i možnost dorozumívání na větší vzdálenost, jsou kdykoliv k
dispozici bez zdlouhavého hledání či listování. Makaton je jazykový program (znaky
doplněné mluvenou řečí a symboly), v němž se neznakují všechna slova, ale jen slova klíčová.
Slovník Makaton obsahuje asi 350 slov (znaků) uspořádaných do 8. stupnů, přičemž 9.
stupeň je přídatný (Šáchová, 2005).
Systémy s pomůckami
a) Předměty
Trojrozměrné symboly, se kterými je možno manipulovat, mají hmatovou strukturu a jsou
snadno rozpoznatelné. Jsou vhodné u velmi malých dětí (hmatové symboly a významy vnímá
už sedmiměsíční dítě), pro osoby se zrakovým postižením, s kombinací smyslového postižení
či u osob s těžkým kognitivním postižením. Nevýhodou je, že nemohou reprezentovat
abstraktní slova, překrývá se také pojmenování předmětu a související činnost( lžička
symbolizuje lžičku samotnou i pojem jíst).
b) Fotografie
Mohou znázornit předměty, činnosti, osoby, místa, činnosti. Fotografie je tedy nejrealističtější
dvojrozměrné znázornění, je srozumitelnější a ”čitelnější” než obrázek či grafický symbol.
Fotografie jsou často předstupněm pro abstraktnější symbolické systémy. Fotografie je také
velmi motivující – dítě vidí konkrétní, ”své” osoby, jsou zobrazeny jeho vlastní zážitky.
c) Systémy grafických symbolů (např. PCS, Bliss,piktogramy)
Pro potřeby nemluvících byly navrženy různé typy grafických symbolů, černobílých či
barevných. Některé se původně využívaly (a mohou využívat i nyní) pro výuku čtení u dětí s
postižením. Grafické symboly dětem také pomáhají pochopit strukturu prostředí, sled činností
v čase, stavbu věty, jsou výhodné i pro možnost vyjádření abstraktních jazykových pojmů. Je
důležité uvědomit si, že není vždy jednoznačný vztah mezi rozeznáním obrázku/symbolu
podle pojmenování a schopností využít ho pro komunikaci - i osoba, která podle názvu
neidentifikuje pojem na obrázku, může být schopná přiřadit obrázek k předmětu a naučit se
pomocí obrázku o tento předmět požádat.
d) Komunikační tabulky
Symboly se pro potřeby nemluvící osoby sestavují do komunikačních tabulek. Forma
komunikační tabulky vychází z potřeb uživatele: organizace symbolů v ploše, případně v
prostoru je založena na pohybových a zrakových možnostech uživatele (velikost tabulky,
velikost a umístění symbolů, barevný kontrast), a zohledňuje také jazykové potřeby. Vybraný
symbol pak nemluvící osoba indikuje ukázáním prstem, pěstí, pohledem, světelným paprskem
umístěným na hlavě atd., podle svých motorických možností. Uživatel by měl být vtažen do
procesu výběru slovní zásoby a uspořádání tabulky tak, aby byla zajímavá (i pro jeho
vrstevníky), odrážela osobnost, zájmy a věk uživatele. Podstatné je zajistit rozšiřování slovní
zásoby - tvorba tabulky je pokračující proces a nová slovní zásoba musí být dostupná podle
měnící se komunikační situace. Uživatel musí také umět o tabulku ožádat.
e) Písmena a psaná slova
Pro nemluvící osoby je velmi výhodné, pokud se mohou vyjadřovat pomocí písma, protože
možnosti komunikace jsou pak pro ně mnohem širší než při práci s jakkoliv dobře
předpřipravenou sadou symbolů. Pro budování budoucí „nezávislé” komunikace je důležité
začít co nejdříve budovat schopnost rozpoznat písmena a tištěná slova – zpočátku se
kombinují s obrázkovými symboly. Tabulky mohou postupně obsahovat i samostatná
písmena, slova, věty a číslice.
f)Technické pomůcky s hlasovým výstupem
jsou to pomůcky jednoúčelové (dedicated), využívané pouze pro komunikaci. Mohou to být
jednoduché pomůcky s tištěným a/nebo hlasovým výstupem s omezeným počtem vzkazů či
přístroje s klávesnicí a/nebo displejem, kdy sdělení jsou označena obrázky, fotografiemi,
symboly,nápisem. Hlasový výstup může být. formou syntetické řeči nebo digitalizované řeči
(lidská řeč nahraná na pomůcku)
g) Počítače
Počítač musí být vybaven speciálním softwarem. Výhodou je možnost současného využití
počítače např. pro výuku, je také snazší případně změnit systém podle individuálních potřeb
uživatele. Vhodnější je přenosný počítač. Pro jednoúčelová zařízení i počítač je důležitá
fyzická přístupnost pro uživatele. Je třeba si uvědomit, že technické pomůcky samy o sobě
neposkytují jednoduché řešení všech problémů v komunikaci, podstatné je, jak se využívají.
Uživatel by měl mít z praktických důvodů přístup jak k technickým, tak k netechnickým
pomůckám tak, aby mohl reagovat v různých komunikačních situacích.
Kompenzační pomůcky – PC etc.
MyVoice – ovládání počítače bez klávesnice i myši
Program MyVoice liberecké společnosti FUGASOFT umožňuje ovládat počítač a na něm
instalované programy výhradně pomocí hlasových povelů. Těmito povely lze uskutečnit tytéž
akce, k jejichž provedení by byla jinak nutná klávesnice a myš.
Pomocí programu MyVoice je možné mimo jiné:
 Hlasem spouštět libovolné programy, ať jsou umístěny na ploše, v Nabídce Start nebo
kdekoliv na disku počítače.
 Hlasem nadiktovat textový dokument (např. v programu Word nebo Poznámkový
blok), přičemž diktování se provádí po písmenech, případně po celých slovech nebo
frázích (pokud je má uživatel předem připravené).





Hlasem ovládat elektronickou poštu, tj. přijímat i odesílat dopisy.
Hlasem ovládat internetový prohlížeč, tj. navštěvovat webové stránky na celém světě,
pohybovat se po odkazech, vyplňovat formuláře na Webu, listovat v elektronickém
tisku, atd.
Hlasem spouštět a ovládat programy určené pro zábavu i pro vážnou práci, např. hry,
programy pro kreslení, prohlížeče obrázků a videonahrávek, přehrávače hudby, apod.
Hlasem řídit televizi i rádio, pokud je v počítači nainstalována karta pro příjem
televize a rádia.
Hlasem vytočit telefonní číslo a vést telefonní hovor, pokud je k počítači připojen
speciální modem...
Instalace programu probíhá standardním způsobem z disku CD, po instalaci je nutná aktivace
programu v součinnosti se společností FUGASOFT, což celý proces zpomaluje a komplikuje.
Nicméně snaha autorů zabránit neoprávněnému užívání programu je pochopitelná. Program je
třeba aktivovat na každém počítači, na kterém má být používán. Ihned po instalaci jsou
připraveny povely pro ovládání operačního systému Windows, elektronické pošty, prohlížeče
internetu a kancelářských aplikací. Dále jsou k dispozici povely pro ovládání myši nebo
editace textu. Povely jsou organizovány do skupin pro vyšší přehlednost a snadnější orientaci.
Doplnit vlastní sadu povelů je velmi triviální. Povely se nenamlouvají, ale zadávají na
klávesnici, tj. požadované slovo, které má být povelem, se napíše. Je možné využít také
zadání ve formě výslovnosti, tedy zadání povelu foneticky. S každým povelem je možné
svázat libovolné množství akcí, jako jsou klávesové zkratky, kliknutí myší na určité místo na
obrazovce, spuštění libovolného programu, přechod k jiné skupině povelů atd. Každý
program, který lze ovládat klávesnicí a myší, je tedy možné ovládat hlasem pomocí MyVoice.
Mimo běžné povely je možné využít funkce diktování textu, a to jak po hláskách, tak i po
celých slovech. Diktování včetně slovní zásoby je již součástí programu ve standardní
instalaci, slovní zásoba programu čítá cca 10 000 nejčastěji se vyskytujících slov. Rozšířit
možnosti MyVoice o diktování po frázích není problém, v jedné skupině může být cca 1000
frází. Frází rozumíme komplikovanější slovní spojení. Mezi další funkce patří např. ovládání
televize nebo rádia v případě, že je v počítači instalována karta pro příjem televizního signálu
nebo rádiového vysílání. S modemem, který umožňuje hlasovou komunikaci, je možné
vytočit číslo a vést běžný telefonní hovor.
Úspěšnost rozpoznání povelů je velmi dobrá (cca 95 %), je však ovlivněna mnoha faktory, z
nichž nejvýznamnější jsou úroveň okolního hluku a kvalita mikrofonu. Nejvhodnější je
náhlavní typ se sluchátky, krajně nevhodný je tzv. tyčkový mikrofon, protože zvuk výrazně
zkresluje. Rovněž není doporučena zvuková karta integrovaná na základní desce, kvalita
snímání integrovaných zvukových čipů není optimální. Zvukové karty integrované v
noteboocích tímto nešvarem naštěstí netrpí. V případě uživatele se zhoršenou schopností
povely vyslovovat nebo uživatele s atypicky zabarveným hlasem nabízí společnost
FUGASOFT adaptaci programu na výslovnost konkrétní osoby nebo je možné zredukovat
počet rozpoznávaných povelů a jejich skupin a tím úspěšnost rozpoznání zvýšit.
Handicapované osoby mohou dle platné legislativy využít příspěvek na hlasové ovládání
počítače. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může poskytnout příspěvek těžce tělesně
postiženému člověku, který má podstatným způsobem omezen pohyb a funkci horních
končetin, a to do té míry, že není schopen používat a ovládat osobní počítač prostřednictvím
klávesnice a myši. Příspěvek se poskytuje na základě doporučení odborného lékaře. Program,
který umožňuje hlasové ovládání počítače, lze srovnat s pomůckou, která je uvedena v oddíle
I/6 vyhlášky 182/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tou je psací stroj se speciální
klávesnicí. Maximální výše příspěvku je podle zmíněné vyhlášky 50 % z pořizovací ceny
pomůcky. Při stanovení výše příspěvku se přihlíží především k účelu využití pomůcky, v
tomto případě tedy využití programu MyVoice.
Minimální systémové požadavky
Procesor : Intel kompatibilní (o frekvenci > 1 GHz pro ovládání náročnějších aplikací)
Operační paměť : 128 MB a více, pro Windows XP doporučujeme 512 MB
Místo na disku : nejméně 10 MB volného místa
Operační systém : Windows 2000 nebo Windows XP, Vista (viz dotazy)!!!, Windows 7
Zvuková karta : kvalitní 16 a více bitová (neměla by být integrována na základní desce)
doporučujeme i-tec USB Stereo HEADSET HS-741, obsahující zvukovou kartu
Mikrofon : vyšší kvality, doporučujeme náhlavní typ USB se sluchátky a mikrofonem ( i-tec
USB Stereo HEADSET HS-741), krajně nevhodný je naopak tzv. tyčkový typ
www.fugasoft.cz
5. Principy výběru ortopedického vozíku (1)
Ikona1
Po prostudování této kapitoly by student měl být schopen
Úvod
Pokud se u nepostiženého dítěte zjistí vadné držení těla, je sledováno z důvodů prevence
budoucích obtíží, děti docházejí na rehabilitaci a cvičí. Když se člověk ocitne na vozíku (a to
platí jak pro děti, tak dospělé i seniory bez ohledu na diagnózu, která k tomuto stavu vedla), je
mu dříve či později od vzniku této situace vypsán vozík, který více či méně vyhovuje, ale dále
není zvykem tyto klienty sledovat. Jsou tedy sledováni v ambulancích v rámci svých
základních diagnóz, které vedly ke vzniku stavu na vozíku, ale nikoliv s ohledem na způsob,
jakým ve vozíku sedí. Běžná praxe je (ověřeno u vlastních pacientů a dotazy u mnoha dalších
lidí sedících na vozíku), že klient dostane jednou za pět let vozík, ale aby někdo sledoval, jak
se mění jeho potřeby za rok dva sezení ve vozíku, a hledal řešení jeho problémů, to bohužel
nikoliv. A přitom se jeho stav klinicky vyvíjí i z tohoto pohledu a je třeba jej monitorovat a
podle konkrétní situace i pozitivně ovlivňovat (Frantalová, 2005a). Jestliže záda a ramena bolí
chodící klienty, jak mohou nebolet člověka sedícího trvale na vozíku, který přetěžuje pletenec
ramenní už jen tím, že ruce vykonávají mnohem těžší práci (zde je třeba si uvědomit i
všechny přesuny, vychýlení těžiště v situacích, kdy chodící člověk udělá krok a vozíčkář
nemůže popojet atd.), než na jakou je náš anatomický systém nastaven. V této oblasti
výzkumy a klinické studie u nás zcela chybí (Frantalová, 2005a).
Člověku byla dána bipedální lokomoce, tedy vzpřímené postavení s chůzí po dvou
končetinách. Ale všichni někdy a nějak sedíme. Sedíme při odpočinku, při cestování, mnozí
mají pracovní polohu v sedu, děti sedí ve škole, je velké množství činností, při kterých sedíme
v různých polohách na různých židlích. (Dříve jsme seděli a i dnes ještě některé národy sedí
při jídle, práci či rozhovoru na zemi.) Vybíráme si pohodlnou židli pracovní, jinou máme v
kuchyni, jinou u baru, jinou ve škole či u táboráku, jinak tvarované sedadlo máme v osobním
automobilu, jiné ve vlaku. Sezení si vybíráme podle činnosti, na kterou jej potřebujeme, tak,
aby se nám sedělo dobře a současně jsme mohli předpokládanou činnost dobře vykonávat.
Člověk, který sedí stále, ať již jsou důvody jakékoliv, vybírá vozík. Obvykle je prvním
kritériem výběru vozíku jeho vzhled, hmotnost a finanční možnosti klienta, tedy úhrada
zdravotní pojišťovnou a výše doplatku. Ale pokud bychom chtěli být zcela přesní, měli
bychom postupovat z opačného konce (Frantalová, 2005b).
8. První by měla být otázka: k jakým činnostem bude vozík využíván?
i) Jiný typ vozíku potřebuje klient, který jej využívá jen k pohybu po bytě a občas vyjede
před dům nebo na zahrádku,
j) zcela jiný typ potřebuje klient, který je více aktivní – pracuje, jezdí autem, a
k) jiný vozík potřebuje rostoucí dítě.
9. Druhým úhlem pohledu je zhodnocení stavu, kvůli kterému se člověk na vozíku
pohybuje.
l) Jedná se o stabilizovaný stav, kdy je možno rehabilitací ještě něco vylepšit?
m) Je stav stabilizován a lze předpokládat, že zůstane stejný po celou dobu užitnosti vozíku?
n) Dá se očekávat jisté horšení stavu (u vyvíjejících se a postupujících chorob)?
Protože vozík musí aktuálně „vydržet“ pět let, musíme si položit otázku bude-li mít ten
konkrétní vozík možnost přestavení a přizpůsobení se změnám uživatele?
Vozík se musí přizpůsobit potřebám klienta, nikoliv naopak! Sed ve vozíku musí být
pohodlný a musí umožňovat veškeré aktivity, sedící člověk nesmí bojovat s tím, aby ve
vozíku zůstal a nepadal. Proto je velmi žádoucí i z tohoto pohledu udělat nejprve zhodnocení
parametrů a nároků sedu jednotlivého konkrétního člověka a teprve potom specifikovat vozík.
Příčina, která k sedu na vozíku klienta dovedla, určuje nutnost podpory klienta v sedu. Jiný
typ podpory sedu bude potřebovat poúrazový paraplegik s výší poškození míchy při
zlomeném 12. hrudním obratli, jinou tetraplegik při zlomenině 5. krčního obratle s
poškozením míchy, jiný typ opory potřebuje dítě s poruchou neurologickou a s
neovladatelnými pohyby, jinou oporu potřebuje nechodící pacient po mrtvici s ochrnutím
stejnostranných končetin.
Nejprve je třeba pacienta-klienta vyšetřit s ohledem na potřeby sezení = rovnováha, poloha
pánve a udržení stability této polohy včetně posouzení možností úhlů dolních končetin (úhel
kyčlí, kolen, hlezenních kloubů).
 Jinak sedí klient s jednostrannými kontrakturami v oblasti kyčlí či ossifikacemi v
kyčli,
 jinak klient s jednostrannou spasticitou,
 jiný je sed při zkrácení Achillovy šlachy (jednostranné zkrácení Achillovy šlachy
ovlivňuje celou dolní končetinu a tím i polohu pánve, páteře, a tak celého člověka
sedícího ve vozíku),
 jinak sedí klient, kde všechny klouby dolních končetin jsou volné.
Je třeba zvážit hloubku a šířku vozíku, které jsou pro postavení pánve a oporu dolních
končetin zásadní.
 Vozík, který je širší, než klient potřebuje, vytváří prostor pro špatné postavení pánve.
 Vozík s nesprávnou hloubkou sedáku (ať již příliš hlubokou, nebo naopak krátkou,
která nedává dobrou oporu v oblasti stehen) zásadně ovlivňuje postavení pánve, od
které se odvíjí postavení celé páteře.
 Výška zádové opěrky a její úhel ve vztahu k sedáku, možnost různého vypnutí zádové
opěrky pomocí suchých zipů pomáhá nastavit potřebnou oporu klienta.
 V některých případech je třeba zvýšená podpora sedu speciálně tvarovanou zádovou
opěrkou či postranními pelotami.
 Velmi důležitý je výběr opory horních končetin, tedy typu bočnic s područkami,
pokud je klient potřebuje.
Poloha dolních končetin při sezení výrazně ovlivňuje postavení pánve a tím i celý sed, tedy je
nutno zohlednit možnosti klienta s ohledem na úhly kyčelních, kolenních a hlezenních kloubů
a tomu odpovídající nastavení úhlu stupaček a popř. i stupátek (podnožek). Zvažujeme
nutnost opory hlavy a typu hlavové opěrky atd.
Při výběru vozíku bychom měli nejprve zhodnotit všechny tyto uvedené a další parametry,
které se týkají potřeb klienta, stanovit konkrétní požadavky na vozík a teprve potom hledat v
celé šíři vozíků na našem trhu, takové, které námi a klientem stanovená kritéria splňují. A z
nich pak ještě vybírat ten nejvhodnější. V řadě případů se tím nezvyšují finanční náklady,
které by byly, jen je třeba je vynaložit cíleně a nastavit vozík klientovi tak, aby mu zajistil
komfort a pohodlí a umožnil aktivní život dle jeho zájmu a možností. Pokud odhlédneme od
jednoznačných lidských a medicínských kritérií, tak ještě zbývá kritérium ekonomické.
Náklady vynaložené na dobře indikovaný, dobře sestavený a nastavený vozík se
mnohonásobně vrátí ve spokojeném klientovi bez komplikací, bez dekubitů, bez nutnosti
užívat léky proti bolesti atd. Pokud mu vhodným vozíkem umožníme i pracovní zařazení,
ekonomický návrat je ještě evidentnější (Frantalová, 2005b).
Příklady špatného nastavení vozíků
Frantalová (2005c) uvádí několik příkladů špatného nastavení ortopedických vozíků:
Tato slečna má dlouhý sedák vozíku, který ji tísní v oblasti pod koleny. Slečna se tlaku brání
tak, že podjede pánví dopředu a tím výrazně zvětší ohnutí hrudní páteře (tzv. kyfosu).
Současně má nevhodné nastavení bočnice stupačky. Stupátko je posunuto příliš dopředu, a tak
je tahem zadních stehenních svalů opět pánev stahována vpřed a překlápí se dozadu. Tím se
zhoršuje ohnutí hrudní páteře ještě více. Výsledkem je špatný sed se zmenšenou stabilitou a
zhoršeným ovládáním vozíku a zhoršením celkové pohyblivosti slečny při všech aktivitách
(Frantalová, 2005c).
Pán, i když má dobrou stabilitu trupu v sedu, má příliš vysokou zádovou opěrku, která mu
nedovolí volný pohyb lopatek a tlačí jej dopředu. Tím zvětšuje hrudní ohnutí. Aby udržel
horizontální úhel pohledu, předsunuje hlavu a přetěžuje pletenec ramenní a úpony krčních
svalů v týle (obě oblasti jsou již zvýšeně namáhány vlastním pohybem na vozíku).
Není dostatečná opora stehen – krátký sedák a příliš nízko stupátko, což opět pána nutí do
podsunutí pánve vpřed, aby dosáhl nohama na stupátko. Výsledkem je bolestivost ramen,
časté bolesti hlavy a bolest na přechodu hrudní a bederní páteře (Frantalová, 2005c).
Mladý muž s těžkým neurologickým postižením, dobrá podpora sedu jak v oblasti pánve, tak i
zádové opěrky včetně vhodného vypnutí pomocí suchých zipů, správná opora horních
končetin při dobrém nastavení výšky područek. Sed je se zachováním fyziologických
zakřivení páteře a mladík má dostatečnou stabilitu a rovnováhu, aby mohl na vozíku provádět
běžné denní činnosti včetně práce na počítači (Frantalová, 2005c).
Tento klient má jednak nerovnováhu v oblasti pánve a má i nízkou zádovou opěrku.
Nedostatečná opora zad ještě zhoršuje situaci v oblasti pánve, protože ve snaze po dobré
opoře klient jako by přepadá za zádovou opěrku. Je třeba užít sedací polštář, který zlepší
postavení pánve a přiblíží ji neutrální poloze, a současně je třeba upravit zádovou opěrku – o
několik cm zvýšit. To znamená zachovat volný pohyb lopatek a pohyblivost klienta, ale
současně zajistit dostatečnou potřebnou oporu k aktivní korekci sedu, kterou tak klient dobře
zvládne (Frantalová, 2005c).
Sedací polštáře
Sedací polštáře jsou nedílnou součástí ortopedických vozíků, protože slouží pro prevenci
dekubitů a také pro facilitaci správného držení páteře.
Pacient by měl být vždy zhodnocen s ohledem na rizikovost vzniku dekubitů (existuje více
stupnic či škál, které zohledňují různé faktory – např. asi nejznámější stupnice dle Nortonové,
Braden či Waterlow scale a jiné). Je třeba si uvědomit, že kůže, kde byl dekubitus – i když
zhojen převazy či plastikou – není nikdy plnohodnotná, nemůže být nikdy za plnohodnotnou
považována a zůstává trvale riziková. Proto je třeba posoudit pečlivě rizikovost a udělat
maximum možného, abychom dekubitům předešli. Dále je třeba posoudit postavení pánve a z
toho vyplývající poruchy sezení (Frantalová, 2005d).
Pokud není pánev v neutrální poloze (tedy bez náklonu vpřed či vzad, není rotována ani
nachýlena na jednu stranu), páteř vždy reaguje tak, aby pacient neztrácel rovnováhu,
„nevypadával“ z vozíku a současně zachovával horizontální úhel pohledu. Nevhodné
postavení pánve působí v časovém horizontu na postavení páteře, vznikají patologická
zakřivení páteře spolu s asymetrickým svalovým napětím, dochází k přetěžování některých
svalových skupin, zhoršování spasmů, bolestem a zhoršují již tak sezení, které je limitováno
základní diagnózou, jež vedla k sedu ve vozíku. Pomocí vhodně vybraného sedacího polštáře
a nastavení vozíku je možno situaci výrazně vylepšit (Frantalová, 2005d).
Každý sedací polštář hodnotíme podle třech kritérií:
1) jak rozkládá tlak a působí preventivně proti otlakům a riziku dekubitů,
2) jak redukuje střižné síly a tím snižuje i riziko poškození kůže,
3) jak napomáhá správnému postavení pánve a tím ovlivňuje i celou páteř a současně jaké
nabízí možnosti korekce při špatném postavení pánve (ossifikáty, skoliosa, nestejné svalové
napětí atd.).
Sedací polštáře můžeme rozdělit na:
10. tvarované a rovné,
11. na pevné a tekuté.
Pokud je třeba nějakým způsobem podpořit stabilitu a rovnováhu, vždy preferujeme polštář
tvarovaný. Hrboly sedacích kostí jsou u sedícího dospělého člověka o 3,5–4 cm níže než
podélná osa stehenních kostí (u dítěte adekvátně méně dle věku). Proto každý sedící může mít
užitek z tvarovaného polštáře.
Pevné polštáře jsou pěnové a gelové, tekuté polštáře využívají vzduch, vodu nebo
hydrokoloidní látky různého složení. Rozdíl mezi pevným a tekutým je ten, že tekutý dobře
obejme hrboly sedacích kostí a při změně pohybu je sleduje, zatímco pevný tuto funkci nemá.
Pevné sedací polštáře rovné špatně rozkládají tlak a je zde vysoký tlak na kostní prominence,
které jsou do polštáře zanořeny (hrboly sedacích kostí, kostrč, popřípadě i sakrum), pevné
tvarované mohou vhodným anatomickým tvarováním částečně snížit bodový tlak na kostní
prominence. Z pohledu hodnocení střižných sil pevné polštáře nejsou pohyblivé, tedy střižné
síly nejsou redukovány, jsou přítomny a je riziko poškození kůže. Kritérium podpory
správného sedu - stabilita závisí na hustotě - densitě materiálu, čím je nižší, tím méně
podporuje správnou polohu; výhodou je tvarování a taktéž možnost vyhotovení zcela
individuálního polštáře na objednávku (Frantalová, 2005d).
Tekuté sedací polštáře (vzduch, voda, hydrokoloidní tekuté gely) dobře vyrovnávají a
rozkládají tlak po celé ploše, protože dovolí hrbolům sedacích kostí a jiným kostním
prominencím se zanořit do tekutého materiálu a obklopí je. To je způsob, jak minimalizují
bodový tlak a maximalizují povrchovou kontaktní plochu. Při pohybu se pohybují spolu s
klientem, provázejí je a tím významně redukují střižné síly i tření nejen při přesunech, ale při
jakémkoliv pohybu hýždí ve vozíku.
Stabilita pánve a podpora správného držení je u tekutých sedacích polštářů přímo úměrná
jejich viskozitě. Tedy čím nižší viskozita, tím nižší podpora správného postavení. A naopak
čím je viskozita vyšší ( ale musí být samozřejmě stále v tekutém stavu), tím lépe stabilizuje
pánev. Pro názornost je možno si představit, že čím snadněji se obsah polštáře přelévá, tím
méně podpoří stabilitu pánve jak směrem předozadním, tak i pravolevým. Zde je důležité znát
postavení nejen pánve, ale i patologii v napětí jednotlivých svalových skupin, které mohou
pánev ovlivňovat, jejich symetrii či asymetrii, pohyblivost v nosných kloubech - možnost 90°
úhlu v kloubech kyčelních, kolenních a pohyblivost v hlezenních kloubech (Frantalová,
2005d).
Existují kombinované sedací polštáře (např. pěna-vzduch, pěna-hydrokoloidní tekutý gel),
které se snaží kombinací zdokonalit obě složky posuzování - hledisko antidekubitní i
ovlivnění stability pánve. I zde platí, aby sedací polštář plnil opravdu svůj účel, že je třeba
znát konkrétní anatomickou situaci pacienta, aby mu byl navržen vhodný polštář spolu s
odůvodněním, v čem právě jemu tento polštář bude sloužit. Existují i sedací polštáře, které
jsou indikovány pacientům, kteří nemají pánev v neutrální poloze. Cíleným a přesně
definovaným vložením různých klínků, podložením a dalšími doplňky je možno reagovat na
poruchy neutrální polohy pánve a korigovat ji.
Nabídka f. MEDICCO Vašíček
Jay Basic
Jay Basic poskytuje měkkou a odolnou oporu zákazníkům, kteří mají malou potřebu opory
držení těla a malé riziko dekubitů.
Obr. JAY BASIC
 Tvarování je nachystáno na mírné prohnutí sedacího potahu vozíku. Tím nedochází k
neřízené změně vlastností sedačky.
 Trvanlivá tvarovaná pěna s velmi mírnou změnou tvaru pro zvýšené pohodlí při sezení
a stabilitu držení těla.
 Určená zákazníkům s malým rizikem dekubitů.
 Poskytuje stabilitu a pomáhá snížit klouzání a otěr.
Jay Combi
Sedací polštář Jay Combi a bederní opěra nabízí tvarované opěry, zvyšující stabilitu držení
těla pro zákazníky, kteří potřebují lehkou až střední oporu držení těla.
Obr. JAY COMBI
 Tužší vnitřní vrstva tvarované pěny poskytuje stabilní oporu pro zlepšení držení těla.
Měkká vnější vrstva tvarované pěny umožňuje zvýšené pohodlí při sezení.
 Tvarovaná bederní opěra umožňuje přirozené zakřivení beder, snižující únavu zad.
 Mírné tvarování poskytuje zvýšený kontakt s povrchem a zlepšuje rozložení tlaku.
 Ideální pro zákazníky s malým rizikem dekubitů.
Jay Gel
Sedací polštář Jay J – Gel je složen z tvarované pěny v kombinaci s gelovou čtvercovou
poduškou. Tento polštář je ideální pro zákazníky, kteří vyžadují mírnou až střední oporu
držení těla s mírným až středním rizikem dekubitů.
Obr. JAY GEL
 Stabilní tvarovaná pěnová podložka zvyšuje stabilitu držení těla.
 Určena zákazníkům, jejichž pánev vyžaduje mírnou až střední oporu.
 Potah čtvercové gelové podušky se pohybuje zároveň s tělem, takže trvale udržuje
stejnoměrné rozložení váhy po povrchu podušky. Ideální pro osoby s malým až
středním rizikem dekubitů.
 Stabilita, kterou poskytuje tvarovaná pěnová podložka snižuje klouzání a otěr.
 Čtvercový tvar umožňuje větrání a zmírňuje otěr.
Vozík by měl být vyměřen již s konkrétním sedacím polštářem. Výška je u každého polštáře
jiná, a tak je ovlivněna i výška, kam na zádech pacienta dosahuje zádová opěrka při sedu ve
vozíku na jiném polštáři. Dva až tři cm mohou sehrát velkou roli v ovlivnění stability trupu.
Samozřejmě je taktéž nutno zkontrolovat nastavení stupačky (podnožky), protože i její
funkční délka je ovlivněna výškou sedacího polštáře. Rovněž je ovlivněna výška područek.
Jsou-li nastaveny s ohledem na výšku sedu na starém polštáři, je nutno i zde situaci znovu
zhodnotit. Tedy pokud klient mění polštář na stávajícím vozíku (vozík musí vydržet nejméně
5 let, sedací polštář 3 roky), měl by mu dodavatel vozíku po převzetí nového polštáře znovu
překontrolovat výšku zádové opěrky, výšku područek a nastavení stupačky.
Výběr sedacího polštáře není nevýznamnou záležitostí (Frantalová, 2005d).
Léčba dekubitů (ať konzervativní nebo operativní), bolestí vyplývajících z přetížení
svalových skupin při patologickém postavení páteře při nevhodném sezení je ekonomicky
velmi náročná. Proto je třeba finanční náročnost některých sedacích polštářů reviznímu lékaři
řádně vysvětlit a podložit konkrétní situací pacienta dle předchozích vyšetření a rizikovosti s
ohledem na kožní defekty a patologii sedu, aby mohl dobře situaci posoudit a s klidným
svědomím takovýto polštář schválit (Frantalová, 2005d). Takto cíleně vynaložené prostředky
ušetří mnohem větší částky v budoucnu.
6. Principy výběru ortopedického vozíku (2)
Ikona1
Po prostudování této kapitoly by student měl být schopen
Zádová opěrka
Vhodná zádová opěrka je zásadní pro správnou podporu zakřivení páteře a celého sedu.
Lidská páteř má specifická zakřivení. Při pohledu zezadu by měla být páteř rovná a
nevychylovat se do strany: pokud si představíme spojnici od důlku vzadu v týle hlavy (místo,
kde se stýká páteř a hlava) k hornímu pólu intergluteální rýhy = rýha mezi hýžděmi, páteř by
měla ležet pod touto pomyslnou čárou (Frantalová, 2006a).
 Pokud se vychyluje doprava či doleva, mluvíme o skoliose (schéma 1 a obr. 1). Při
pohledu z boku máme na páteři tři fysiologická zakřivení: jemné prohnutí páteře vpřed
(lordosa) v oblasti bederní a krční a prohnutí páteře dozadu (kyfosa) v oblasti hrudní
(schéma 2).
 Tato prohnutí mohou být zvětšena a potom hovoříme o hyperlordose či hyperkyfose
(schéma 3 a obr. 2), nebo naopak oploštěna a potom hovoříme o oploštění, v oblasti
hrudní při vyrovnání kyfosy o plochých zádech (dorsum planum), nebo pokud je
dokonce v některé části hrudní páteře náznak prohnutí vpřed, jedná se o inversi.
Dalším velmi důležitým faktorem je, zda nalezená patologická zakřivení (která nejsou v
normě) jsou volná či fixovaná (Frantalová, 2006a).
 Volná znamená, že páteř je v těchto úsecích pohyblivá a že je možno ji za určité
podpory korigovat, tedy více narovnat.
 Fixovaná jsou taková zakřivení, kde páteř je již v této poloze ztuhlá a nelze ji nijak
jinak korigovat.
Podle toho, co při vyšetření pacienta nalezneme, navrhujeme nejvhodnější způsob opory.
Současně je nutno posoudit ostatní parametry zjištěné při vyšetření pacienta (jen namátkou
zmíním pohyb v kyčlích, postavení pánve, zkrácené svalové skupiny, asymetrie svalového
napětí atd.), protože i ty samozřejmě ovlivňují výběr zádové opěrky. Zádovou opěrku
vybíráme nejen dle tvaru a potahu a možnosti jejího nastavení, ale i dle možnosti nastavení
jejího úhlu mezi sedákem a zádovou opěrkou. Je možno dle potřeby pacienta úhel zmenšit
(menší než 90°) nebo naopak zvětšit do záklonu (větší než 90°). Další možnost je náklon, kdy
úhel sedák-zádová opěrka zůstává 90°, ale celý sed je nakloněn v prostoru dle potřeby
pacienta.
Co se týče vlastního potahu a tvaru, máme:




běžné zádové opěrky, které jsou tvořeny nylonem, bez možnosti nastavení jeho tahu
(obr. 1),
zádové opěrky pevně tvarované s polstrováním (obr. 2), které zajišťují určitý komfort,
ale nelze je použít v případě specifických potřeb pacienta,
zádovou opěrku složenou ze dvou částí – vnitřní část ze suchých zipů (obr. 3) a vnější
měkká vrstva (obr. 4) – lze nastavit dle aktuálních potřeb opory pacienta tak, aby
maximálně podporovala zakřivení jeho páteře ve směru předozadním a současně
poskytla dobrou oporu i pánvi,
zádové opěrky speciální skořepinové, které jsou tvořeny pevnou vnější skořepinou s
vnitřní měkkou vrstvou. Je možno je využít pro podporu hyperkyfosy (výrazné ohnutí
páteře směrem předozadním) hrudní i bederní páteře (obr. 5) nebo jiný typ této opěrky
(obr. 6) je využíván ke korekci či podpoře skoliosy – esovitého zakřivení páteře při
pohledu zezadu.
Laterální (postranní) peloty se v tomto případě nastavují většinou asymetricky do potřebné
výšky přesně a cíleně ke korekci zakřivení páteře v případě, že je křivka korigovatelná. Je-li
křivka již fixovaná, tedy pevná, a není možnost ji ovlivnit, asymetrické umístění zajistí alespoň
oporu páteře tak, aby vlivem gravitace nedocházelo k jejímu dalšímu borcení. Typ opěrky
uvedené na obrázku č. 6 je v různých velikostech, je možné ji použít i v případě, že pacient
potřebuje velkou oporu páteře a nemá dobrou stabilitu. Výhodou je, že při zajištění opory
páteře zůstává díky tvarované horní části opěrky volný pletenec ramenní, a je tak umožněn
volný pohyb paže. Pokud je třeba laterální (stranová) podpora bez skoliosy, nastavujeme
peloty symetricky do místa, kde tuto podporu zajistí (Frantalová, 2006b).
Výšku opěrky měříme vždy již s navrhovaným sedákem, protože i 2 cm v rozdílu výšky
mohou změnit způsob opory páteře.
Pacient, který nemá vhodnou výšku opěrky, hledá rovnováhu a stabilitu k vykonávání
běžných denních činnosti tak, jak mu opěrka dovolí.
 Je-li nízká, část trupu nad opěrkou „přepadá“ dozadu (obr. 2),
 je-li vyšší, než pacient potřebuje, tlačí mu trup do hyperkyfosy (ohnutí vpřed),
omezuje pohyb v ramenních kloubech, které tlačí dopředu, a tím se ještě více celý trup
ohýbá (obr. 3).
Pokud je pacient schopen aktivního pohybu v oblasti pletence ramenního, musí mít volnou
lopatku, aby mu byl umožněn dobrý rozsah pohybu a lopatka nebyla omezena. Velmi častým
nálezem je příliš vysoká zádová opěrka u dětí, kde je snaha dítěti zajistit maximální možnou
oporu včetně hlavy. Ale tak můžeme zhoršit celou situaci již zmíněným tlakem do
hyperkyfosy hrudní. Situace složitá, protože dítě roste – hlavně do délky než do šířky – a
pokud dostává vozík v 6–7 letech a má mu vydržet dalších 5 let, tedy do 12–13 let, je třeba
hledat řešení, jak vozík „zvětšovat“ s dítětem. Velmi častým řešením je vypsání velkého
vozíku a do něj zhotovení ortézy stabilizační pro sed, tzv. kokiny (Frantalová, 2006c). Kokina
jej ve většině situací silně omezuje a limituje. Proto preferuji individuální nastavení vozíku
včetně systému sedáku a zádové opěrky, který „roste“ s pacientem (tyto systémy dnes již
existují, sedák a v případě potřeby i zádovou opěrku je možno upravovat dle potřeb pacienta);
náklonu (viz dále) a možnosti záklonu k polohování páteře spolu s dalším vybavením při
eventuální skoliose, včetně hlavové opěrky. Možná se může zdát, že takovýto vozík je
finančně náročný.
Frantalová (2006a) uvádí následné kalkulace:
Vozík s „kokinou“.
o) nový větší vozík pro kokinu v ceně cca 15 000 Kč a
p) jedna kokina (musí být individuálně zhotovená na míru) stojí do 25 000 Kč (viz seznam
PZT) a pacient potřebuje s ohledem na růst během 5 let kokiny tři, někdy i čtyři,
Dostáváme se za pět let na částku 90 000 Kč až 115 000 Kč (vs.) 4 vozíky = 60 000 Kč.
Dalším velmi důležitým aspektem je úhel zádové opěrky, tedy úhel, který svírá zádová opěrka
se sedákem. Posouzení tohoto úhlu závisí na možnosti úhlu v kyčlích, na stabilitě a rovnováze
pacienta, na opoře, kterou potřebuje, a na schopnosti udržet horní část trupu proti gravitaci. A
ještě je třeba si uvědomit, že nějaký úhel svírají trubky rámu – tedy sedáku a zádové opěrky a
jiný úhel stehenní kosti-pánev s páteří můžeme vytvořit pomocí opory pánve a nastavení tahu
zádové opěrky. Vzájemnou kombinací těchto parametrů nalezneme optimální způsob sedu.
Jsou dnes i vozíky, které mají přenastavitelný úhel zádové opěrky k sedáku – některé mají
poloh několik, jiné jsou plynule přenastavitelné do mnoha variací podle konkrétní potřeby
pacienta tak, aby spolu s vypnutím opěrky maximálně podpořily zakřivení páteře a
minimalizovaly možnost bolestí zad. Jsou pacienti, kteří potřebují záklon – tedy tupý úhel
zádové opěrky, jiní potřebují náklon – náklon 90° sedu v prostoru, někteří kombinaci náklonu
i záklonu. Nesmíme nikdy zapomenout, že pokud je náklon či záklon na delší dobu, musí být
vhodně zajištěna opora hlavy, protože pacient nemůže aktivně dlouhodobě sám držet hlavu v
prostoru!!! Volba úhlu je vždy podložena důkladným vyšetřením pacienta a analýzou
problémů, které řešíme. Obecně můžeme říci, že čím těžší je postižení pacienta, tím složitější
a náročnější je hledání vhodného způsobu sezení. Návrh zádové opěrky bychom měli klinicky
vyzkoušet. Jistěže není možno mít hned vozík na míru dle pacienta, ale vyzkoušení principů
navrhovaného řešení je nutné (Frantalová, 2006c).
Stupačky
Vlastní stupačku můžeme rozdělit na dva základní typy:
q) Dělenou,
r) spojenou,
s) odklopnou či
t) automaticky skládací,
u) s pevným úhlem a
v) úhlově stavitelné.
Dělená stupačka je výhodou u pacientů, kteří se přesunují do a z vozíku přes stoj, u těch, kteří
mají nestejnou délku končetin, popř. je jedna končetina amputována, nebo se odrážejí jednou
nohou (např. pacienti ochrnutí na polovinu těla po cévní příhodě mozkové). Spojená stupačka
dělá vozík kompaktnější, zpevňuje vpředu rám vozíku a tím zlepšuje geometrii a jízdní
vlastnosti. Je vhodná pro pacienty, kteří jsou spastičtí (při spasmu noha nesjede mezi dělená
stupátka), pro pacientky se zcela plegickými dolními končetinami. Pro zpevnění přední části
rámu vozíku ji někdy využívají i pacienti, kteří se přesunují přes stoj a stupačku si odklopí k
jedné straně. Je vhodná i pro pacienty, kde je spasticita na dolních končetinách jednostranná
extenční – tedy jedna končetina se napíná do propnutí – a tak je jedna strana stupačky více
zatěžována (Frantalová, 2006d).
Protože vozík má životnost 5 let, u dělené stupačky velmi obtížně vydrží uchycení více méně
trvalý tlakový nápor na jednu stupačku, zatímco u spojené stupačky je tlak rozložen po celé
stupačce. Spojená stupačka automaticky skládací je velikou výhodou při nakládání vozíku do
auta, kdy se sama složí. Je však nutno vzít v úvahu, že ve správné horizontální poloze je
pouze při plném zatížení. Pokud jsou dolní končetiny spastické a „skáčou“, není zatížení
stupačky plné, může se lehce nadzvedávat, a tak zhoršovat geometrii přední části vozíku.
U vozíků s pevným rámem mohou být i pevné stupačky – jen stupačka z trubek. Určitě je
možno mít i tuto, ale musím před vyšetřením vyloučit všechny další požadavky, protože nelze
nijak upravovat (Frantalová, 2006d).
Dalším velmi důležitým faktorem je úhel stupačky – tedy úhel, který je mezi rovinou
stupačky a její bočnicí (obr. 5). Úhel zásadním způsobem ovlivňuje postavení nohy v
hlezenním kloubu a následně postavení celé nohy, tím i úhel v kyčli, postavení pánve, a tak i
páteře. Je nutné znát možnosti hybnosti v hlezenním kloubu (zjistíme vyšetřením, je-li
zkrácena Achillova šlacha, jsou-li nějaké deformity či jiná patologie) a nález respektovat.
Postavení a úhel stupačky nesmí vyvolávat drážděním plosky spasticitu nohou. Vhodným
umístěním stupačky (na některých vozících je možno v jedné konfiguraci měnit jak nastavení
úhlu, tak i v určitém nastavení vysunovat stupačku více dopředu či naopak dozadu) a jejího
úhlu můžeme nepříjemnou spasticitu výrazně zmírnit (Frantalová, 2006d).
Bočnice stupačky: trubka, na kterou je stupačka uchycena. Co je na ní zajímavého? Nejen její
délka, která určuje výšku stupačky, ale i její úhel. Kde tento úhel hledat? Při pohledu na vozík
z boku to je úhel, který svírá tato trubka s rovinou sedáku (obr. 1). Tento úhel určuje, v jakém
úhlu bude ohnuta noha v koleni. Čím je úhel stupačky otevřenější, tím je otevřenější i úhel v
koleni a naopak. Podle stavu svalů – zda jsou zcela volné či zkrácené (stav nezávisí na tom,
zda jsou zcela plegické=ochrnuté či zda mají aktivní pohyb) – může dojít k tahu pánve do
retroflexe (zaklopení dozadu) a tím i úhel bočnice stupačky může zásadním způsobem
ovlivnit celkový sed. Nehledě na to, že pokud je úhel stupačky otevřenější – tedy stupačka
vysunuta více dopředu, je vozík delší, má větší poloměr otáčení a hůře se vejde do prostoru –
např. může být tato délka limitací do výtahu a podobně (Frantalová, 2006d).
S bočnicí stupačky samozřejmě souvisí i její délka – tedy jak vysoko bude umístěna vlastní
stupačka. I tato míra je velmi důležitá a i zde platí přesnost měření.

Pokud je stupačka příliš vysoko, stehna nejsou rozložena po sedacím polštáři a nemají
dostatečnou oporu. Nedostatečná opora stehen se promítá do postavení pánve a
celkové vnější opory pacienta.

Pokud je bočnice stupačky příliš dlouhá, je velký tlak na stehna ze zadní strany,
výrazně se zpomaluje krevní proud v terénu, kde již díky pohybu na vozíku je většinou
krevní proud zpomalen, a je větší riziko vzniku flebotrombosy = uzávěru žíly. Při
nedostatečné opoře plosek nohou při umístění stupačky příliš nízko je i tendence k
podjíždění pánve a jejímu překlápění dozadu a tím i k poruše celého sedu ve vozíku.
Máme také bočnice stupačky úhlově stavitelné, které můžeme použít v případě nutnosti
nošení ortéz na DK nebo těžkého omezení pohybu v kolenním kloubu. Pokud nejsou nezbytně
nutné, nepoužíváme je, protože výrazně zvyšují hmotnost vozíku.
Délku bočnice stupačky musíme zkontrolovat vždy, když měníme sedací polštář za jiný typ, než
se kterým byla délka měřena. Současně si musíme uvědomit, že je jiná situace, pokud jsme
bosí, jiná u lehkých pantoflí a jiná v botaskách se silnou podrážkou, popř. v zimních
„tlustých“ botách. Proto musíme délku bočnice vyměřovat v obuvi, kterou nejčastěji nosíme.
Dále zvažujeme, zda potřebujeme odnímatelné bočnice stupačky (dnes je možný tento typ
bočnic i ke stupačce spojené odklopné), či mohou být pevné.
Bočnice a područky
Bočnicím a područkám není obvykle věnována velká pozornost. Většinou vozíčkář vybírá
pouze mezi bočnicemi či blatníčky.
Kdo by si raději nevybral elegantní a ne příliš akcentované blatníčky? Je však potřeba
připomenout, že bočnice neplní pouze estetickou funkci. Bočnice i područky jsou velmi
důležitým prvkem rovnováhy a stability. Abychom zajistili stabilitu trupu, která chybí,
musíme dodat oporu vnější a jednou její součástí jsou i bočnice a područky. Při poruše
stability, kdy není pacient schopen dlouhodobě aktivně držet pletenec ramenní proti gravitaci,
potřebuje oporu předloktí, která spolu se zádovou opěrkou nastavenou ve vhodném úhlu
zajistí, aby rozložil pletenec ramenní a neohýbal se dopředu (Frantalová, 2006d).
Oporu předloktí zajistí područka u bočnice, která musí být správně nastavena - nesmí být níže
ani výše, než pacient potřebuje. Pokud je níže, pacient se ve snaze zajistit oporu uklání, tak
zešikmuje pánev ke straně úklonu, více zatěžuje hrbol sedací kosti na straně úklonu a páteř se
vychyluje do oblouku.
Další možnost je ta, že se pacient opře oběma předloktími o nízkou opěrku. Aby na ni dosáhl,
musí se celkově snížit. Toho docílí tím, že podjede pánví dopředu, celá pánev se potom
překlopí dozadu, páteř se v bedrech kyfotizuje = prohne dozadu, ještě výrazněji se dozadu
prohýbá v hrudní páteři a výška sedu se sníží (Frantalová, 2006d).
Naopak jsou-li područky výše, než pacient potřebuje, opřením předloktí o takto nevhodně
nastavenou područku musí zvednout ramena, trup se nachyluje dopředu a celá páteř má tvar
písmene „C“. Zhoršuje se tak situace v oblasti ramenního kloubu i v oblasti krční a hrudní
páteře. Výsledkem mohou být bolesti ramen, bolesti krční páteře či dokonce bolesti hlavy
(Frantalová, 2006d).
Výška bočnice a područky se musí měřit vždy v sedu na tom sedacím polštáři, který bude mít
pacient ve vozíku! Jinak je měření nepřesné a nevhodná výška bude působit pacientovi obtíže.
Pokud nejsou standardní bočnice vysoké, jak pacient potřebuje, raději volíme bočnice s
područkou výškově stavitelnou, kterou můžeme pacientovi uzpůsobit dle potřeby, u
rostoucího dítěte by to mělo být samozřejmostí.
Důležitým faktorem je i délka područky. Musí být tak dlouhá, jak pacient potřebuje k
dostatečné opoře. Krátká tuto oporu neskýtá dostatečně, ale neměla by být stejně dlouhá, jako
je délka sedáku. Pokud jsou tyto dvě délky stejné, pacient nemůže zajet s vozíkem blíže pod
stůl nebo pod pracovní desku.
Problém opory předloktí a tím i špatného držení těla v sedu je také někdy u dětských pacientů,
kteří jsou dlouho na kočárku, i když by již mohli mít vozík (třebaže jej nebudou sami aktivně
používat a budou voženi rodiči). Zde je nutno říci, že ne všichni dětští pacienti mohou
používat vozík. Pokud je jejich postižení opravdu těžké, nelze vozík použít; ale určitě je nutné
nejprve podrobné vyšetření a vyzkoušení různých variant. Variant ve smyslu tvarovaného
sezení i opory zad, orientace v prostoru (nejen záklon, ale i náklon) a teprve potom můžeme
rozhodnout, která z variant je pro dětského pacienta nejvhodnější.
7. Úvod do sportovně-kompenzačních pomůcek vozíčkářů
Ikona1
Po prostudování této kapitoly by student měl být schopen
Sportovní vozíky jsou konstruovány tak, aby vyhovovaly jednotlivým sportům. Většinou se
jedná o lehké, dobře ovladatelné (na úkor stability) a velmi drahé vozíky. Na jejich konstrukci
se podílejí samotní sportovci. Jsou vyráběny z ultralehkých materiálů při využití
biomechanických zákonů. Sportovní vozíky jsou většinou krabicového typu. Tento typ byl
poprvé vyroben hráči Rumplem a Jonesem z Indianapolisu. Jejich model měl typicky zkosená
zadní kola, která posílila stabilitu vozíku. Dalším převratným vynálezem byla
Minnebrakerova deska s několika otvory, která umožnila nastavit vozík do optimální polohy,
jež zaručovala stabilní posez a rovněž ideální ovladatelnost vozíku (Kábele, 1992). Jak tedy
vypadá moderní sportovní vozík? Je velmi lehký (časopis Sports‘N Spokes, roč. 21, č. 2, z r.
1995) uvádí hmotnosti sportovních vozíků mezi 6–17 kg), pevné konstrukce a specializovaný.
Firma Sivak (www.sivak.cz) nabízí vozíky TOP END pro tenis, quad rugby a ostatní sporty.
Mimoto tato firma nabízí speciální tříkolky, adaptéry na vozíky, monolyže a vodní lyže. Další
firmou, která nabízí kompletní řadu sportovně-kompenzačních pomůcek je firma Otto Bock
(www.ottobock.cz/), která v ČR distribuuje sportovní pomůcky WOLTURNS. Zastoupení
firmy Sunrise Medical, která v ČR distribuuje sportovní pomůcky QUICKIE, má firma
Medicco (www.medicco.cz). Každým rokem se nadnárodní firmy snaží přicházet
s inovacemi, které zlepšují funkční vlastnosti sportovně-kompenzačních pomůcek. Snižuje se
jejich váha, zlepšuje ovladatelnost, zvyšuje odolnost a bohužel také cena, která je hlavní
bariérou pro aktivnější zapojení vozíčkářů do sportovních aktivit.
Obr. XX Nabídka sportovních vozíků TOP END a monoski Praschberger (www.sivak.cz)
8. Využití kompenzačních pomůcek ve sportu (atletika, cyklistika)
Vozíky pro jízdy (formule – racing chair, handbike – handcycle)
Vozíky pro jízdy jsou již na první pohled velmi odlišné od ostatních druhů. S jejich vývojem
začal Jeff Minnebraker, když roku 1972 poprvé soutěžil s vozíkem, kterému prodloužil
vzdálenost mezi předními a zadními koly. Dalším zlepšením bylo zmenšení průměru
poháněcích obručí (Kábele, 1992). V současné době se používají k závodění většinou
tříkolky, které jsou speciálně upraveny tak, aby držely směr a byly lehce ovladatelné v
zatáčkách. Tyto formulky váží kolem 5 kg a dosahují rychlosti až 40 km/h. Kábele (1992)
uvádí, že závodníci na těchto vozících dokážou ujet maratón průměrnou rychlostí 30 km/h.
Firmy Meyra, Sopur, Action, Top End, Eagle, Quickie, Spin a Hall’s Wheels patří mezi
špičkové výrobce těchto vozíků. Jejich ceny však u nás brání většímu rozšíření jízd na vozíku.
V současnosti se těší obrovskému rozmachu jízdy na handcyklech (handbike) tj. cyklistika
vozíčkářů. Ve srovnání s formulkami popsanými v předchozím textu jsou více „civilnější“.
Sportovci nemusí používat speciální rukavice a jízda na handbiku umožňuje také širokou
škálu volnočasové pohybové rekreace a integraci do společnosti.
Energie. Rychlost. Akce. Shark - nový Handbike od SOPURu je ryzí adrenalin. Tisíce
zkušebních kilometrů a nesčetné hodiny v konstrukčním oddělení vedly k úplně novému
koncepčnímu řešení.
 Nový profil rámu a tuhé spojení vidlice zajišťuje optimální jízdní vlastnosti nového
 Handbaiku.
 Tří-polohové výškově přestavitelné uložení kliky, mnohonásobně seřiditelné,
ergonomicky formované sedadlo a úplně nově koncipovaná zádová opěrka zaručí
optimální přenos síly.
 7 hrubých poloh a v každé z nich další 3 možnosti jemného nastavení hloubky sedadla,
různé polohy výšky a plynulé úhlové nastavení 30° do 90° umožní individuální
nastavování polohy jezdce.
 Přestavovací osa dovolí použití 20" nebo 26" zadní kola.
 Zvýšená výška sedadla na 22 cm umožní jednoduchý přesun.


X-Link - rám s odnímatelnou vidlicí a odnímatelným -mechanismem nabízí jasně lehčí
transfer: 10 cm zvýšení sedačky a seřizovací zařízení kli.
Odnímatelná (sešroubovaná) vidlice umožňuje nejmenší rozměry při přepravě).
Obr. XX Nabídka závodního vozíku a handbiku WOLTURNS (www.ottobock).
Disciplíny na dráze( angl. Track) – Jízdy
Obr. XX Jízda na vozících (formulích)
Jízdy jsou vozíčkářskou obdobou běhů. Jezdí se na speciálních vozících (formulích), které
musí být vyrobeny na míru. Závodní strategie na delších tratích je obdobná jako při
cyklistických či automobilových závodech. Často vídáme taktické vyčkávání, samostatné
úniky či hromadné závěrečné spurty. Nezřídka dochází ke srážkám či pádům.
Závodní vozík (formule) musí mít alespoň tři kola, dvě velká a jedno malé. Velká kola nesmí
přesáhnout 70cm v průměru, malé 50cm. Maximální výška hlavního rámu je 50cm. Formule
nesmí mít žádné brzdící ani jiné přídatné zařízení. Povinnou výbavou od 400m je přilba.
Závodí se v těchto kategoriích: kvadruplegici - sk. T 51, T52, T53; paraplegici - sk. T54, T55.
Oficiálně uznané disciplíny na dráze: 100 m, 200 m, 400 m, 800 m, 1.500 m, 5.000 m, 10.000
m, 4x100, 4x400, jízdy na silnici 10.000 m, půlmaratón, maratón
Základní pravidla pro rozhodčí:
V této části jsou velmi jednoduše popsána některá základní pravidla, důležitá k uspořádání
závodů.
1. Závodníci musí mít helmu pro závody nad 400m na dráze, při štafetách a všech silničních
závodech.
2. Star t- Na povel připravte se, najedou formulky předním kolem na startovní čáru, které se
nesmí dotýkat. Povel pozor - ruce jsou připraveny na zadní části obručí kol. Následuje
výstřel. U tratí nad 400m může startér zastavit závod během prvních 200m v případě kolize.
3.Čas v cíli se zastavuje , když se osa předního kola dotkne bližšího okraje cílové čáry.
4.Předávka se provádí v předávacím území dotykem předávajícího jakékoliv části těla
přebírajícího.
Disciplíny v poli - Vrh a hody
Soutěží se ze speciálních vrhačských rámů-židlí (tzv. koz) nebo z klasických vozíků. Vrhací
rámy nejsou standardizovány. Každý sportovec si je může přizpůsobit svým potřebám a
postižení. Maximální výška sedačky včetně podložky na sezení je 75 cm od země. Součástí
kozy může být kovová nebo laminátová tyč bez pohyblivého kloubu. Závodí se z jakékoliv
kruhové výseče, do prostoru vymezeného 34°. Hází nebo vrhají se tři pokusy najednou a poté,
tak jako v atletice nepostižených, 8 nejlepších sportovců postupuje do finále, ovšem bez
změny závodního pořadí.
Rozdělení do jednotlivých kategorií:
kvadruplegici - sk. F51, F52, F53
paraplegici - sk. F54, F55, F56, F57, F58
9 Využití kompenzačních pomůcek ve sportu (halové sporty)
Ikona1
Po prostudování této kapitoly by student měl být schopen
Speciální výbava (basketbalové vozíky)
V začátcích basketbalu se používaly vozíky denní potřeby. Později se začaly objevovat
speciální sportovní vozíky. V současnosti se běžně používají specializované vozíky
zahraničních výrobců, jejichž cena se pohybuje kolem 80-100 tisíc Kč. (Výrobci: TOP –
END, Quickie, SOPUR, Meyra, Rgk, Invacare). Jejich rozměry jsou přesně specifikovány
v pravidlech, stejně tak materiálu a všeho, co k vozíkům patří.
Stručný popis „Basketbalový vozík ALL COURT“
Je světově nejúspěšnější sportovní vozík. Jak již název napovídá je určen pro využití pro
sportovní aktivity na všech kurtech. Může být použitý pro všechny sportovní činnosti. Pomocí
patentovaného nosníku a přestavitelného rámu jde v extrémním rozsahu nastavovat polohu
těžiště, výšku a sklon sedu. Je vhodný jak pro rekreační sportování, tak i pro špičkový sport.
Nabídka širokého příslušenství nabízí použití při basketbalu. Příslušenství pro qadruragbi se
již nanabízí.
Vlastnosti
Sklon kol 16 a 20 stupňů umožňuje optimální stabilitu a ovladatelnost. Máte možnost zvolit
mezi navařeným stabilizačním kolečkem jednoduchým nebo dvojitým. Pro snadnější přepravu
můžou být i řídící kolečka opatřena rychloupínací oskou. Robustní rám pro basketbal
zaručuje jistotu a předpisové rozměry. Chránič pro quadragby je možno objednat s dvojitým
rámem a obraným hákem. Tři různé délky rámu umožňují individuální přizpůsobení svého All
Courtu. Přední výška sedáku je nastavitelná v rozsahu 42,5 -52,5cm, zadní poloha je
nastavitelná v rozsahu 32,5 – 52, 5cm. To umožňuje nastavení pro využití s ohledem na
specifické potřeby dle postižení a hráčského postu. Zádová opěrka může být dodána v
sklopném provedení nebo navařená v požadované pozici. V příslušenství najdete kryty kol pro
basketbal
Obr. XX Basketbalový vozík ALL COURT
Stručný popis „Basketbalový vozík TERMINATOR BB“
Jedná se o sportovní vozík, který doporučujeme zkušeným hráčům basketbalu. Je sestaven na
míru přímo dle potřeb uživatele. Terminator má klasickou podnožku, zatímco X - Terminator
má podnožku speciálně konstruovanou tak, aby chránila Vaše nohy. Skvělým doplňkem je
otočné stabilizační kolečko. Pracuje jako klasické stabilizační kolečko, ale umožňuje hráči
větší stabilitu a zrychluje otočení vozíku.
Standardní výbava vozíku:
 chromovaný ocelový rám
 pevná záda výškově stavitelná
 stavitelné napětí polstrování sedáku a zad
 stavitelné těžiště
 vysoce přilnavá kola 24"; 25"; 26" nebo vzor 700C




eloxované obruče
výškově stavitelná podnožka
barva dle nabídky
vysoce odolné pneumatiky
Obr. XX Basketbalový vozík TERMINATOR
Obr. XX Nabídka sportovních vozíků WOLTURNS (www.ottobock.cz)
10 Využití kompenzačních pomůcek ve sportu (zimní sporty)
Ikona1
Po prostudování této kapitoly by student měl být schopen …
Monoski
Monoski lze definovat jako: speciální sedačku připevněnou na běžné vázání jedné lyže
s odpruženým a odtlumeným mechanismem, která je určena pro paraplegiky, tetraplegiky, pro
tělesně postižené po mozkové obrně, svalové dystrofii, pro amputáře (po amputaci jedné DK,
kteří nechtějí nebo nemohou zatěžovat jejich „zdravou“ DK, popřípadě nepoužijí jinou
kompenzační pomůcku, a po oboustranné amputaci). Je složena ze tří základních částí. První
je nosná konstrukce, další jsou sedačka (skořepina, skelet) a lyže. K jízdě se používají
stabilizátory
Základními typy monoski :
12. Nůžkový systém – tato konstrukce se skládá ze dvou nosníků spojených vpředu čepem
a vzadu s tlumící jednotkou. Na horním nosníku je upevněna sedačka, dolní nosník je
spojen s lyží pomocí držáků (příloha č.8, obr. č. 1)
13. Čtyřnosníkovou konstrukci tvoří základní deska, která je upevněna do vázání lyže a je
kloubně spojena s horní konstrukcí a tlumící jednotkou. Na horní konstrukci je
připevněna sedačka a opěrka na nohy (příloha č.8, obr. č. 2)
Jednotlivé části monoski :
Tlumící jednotka:
Tlumící jednotku tvoří tlumič, u kterého můžeme nastavit různé stupně tuhosti pružení.
Sedačka:
Sedačky se zhotovují z laminátu, karbonových a kevlarových vláken. Vnitřní strana je
vylepena tepelnou izolační vrstvou, vylita na míru lyžaře nebo vybavena podtlakovou
vložkou, která přilne k tělu. Sedačka by měla být tvarovaná přímo na tělo lyžaře tak, aby bylo
zaručeno dobré spojení mezi lyžařem a lyží. Vrcholoví i sportovní lyžaři, kteří mají vlastní
monoski, používají vyztužených sedaček na míru.
Výška podložky nohou:
Výšku kolen určuje úhel stehen. Kolena musí být alespoň trochu ohnuta (záleží na typu
monoski). Výška je nastavena tak, aby podkolení a zadní strana stehen byla přilnuta
k sedačce. Tak aby kolena nevyčnívala (může hrozit poranění kolen, způsobené jejich volným
pohybem) ani tak, aby byly přiškrceny cévy zadní strany stehna. Nohy by měli být tak nízko,
jak je to jen možné, aniž by narážely na sníh i při plném naklopení do oblouku a největším
stlačením tlumiče.
Výška opěrné části skořepiny:
Zjednodušeně se dá říci, že výška opěrky je podobná výšce opěrky u vozíku. To znamená, že
se podřizuje výšce léze, funkčnosti a síle svalové, stabilitě a obratnosti. Dále je nutno dodat,
že čím je výška zádové opěrky vyšší, tím se obratnost na monoski snižuje.
Nastavení těžiště:
Nastavení může být uděláno na lyži předozadním posunem vázání nebo náklonem na sedačce.
Také posunem skořepiny do jiných inzertů.
Tažné zařízení pro jízdu na vleku:
Těchto zařízení již existuje celá řada. Nejčastěji se u nás vyskytující je lano nebo pásovina
připojena oboustranně ke speciálnímu zařízení s pojistkou. Pojistka se uvolní zatáhnutím
smyčky vzad. Smyčka buď visí a lyžař ji musí na konci vleku uchopit nebo je zavlečena za
ruku. Uvolněním pojistky se zavlečené lano vyvlékne z talíře pomy nebo z kotvy. Toto
speciální zařízení s pojistkou je uchyceno v oblasti nohou ke skořepině monoski. Vypínání při
jízdě na vleku je většinou 2x –3x jištěno.
Stabilizátory
Stabilizátory jsou krátké francouzské hole s krátkými lyžičkami připojenými na konci.
Pomáhají zajišťovat rovnováhu, mobilitu po rovině, stoupání do kopce, brždění a otáčení
kolem osy. Délka stabilizátorů se určuje podle výšky lyžaře v sedu na monoski. Měli by
dosahovat na sníh při středně pokrčených pažích. Pro začátečníky je lepší, nastavit je o něco
delší. Měli by být tak dlouhé, aby, když jsou položeny vedle kyčelních kloubů, byl
v ramenním a loketním kloubu pravý úhel.
Výstroj pro sledge hokej
Výstroj hráčů sledge hokeje sestává ze standardní výstroje hráčů ledního hokeje s tím, že
hráči mají povinnost používat chránič hrdla a obličejové masky. Výstroj hráčů se nejvíce
odlišuje u bruslí (hráči hrají na speciálních saních „sledge“) a hokejek (slouží k vlastní hře a
také k pohybu na ledové ploše).
Obr. Speciální sáně - SLEDGE (USSHA, 2005)
SLEDGE: Konstrukce speciálních saní procházela v nedávné minulosti bouřlivým vývojem,
protože sledge hokej je relativně novým sportem a snaha o neustálé zlepšování se projevuje
také v konstrukci saní. IPC (2004) v současnosti připravuje nová pravidla, která budou platná
od roku 2006. Tyto pravidla upravují konstrukci sání následovně.
w) Rám: Rám musí být z materiálu schváleného IPC SAEC pro sledge hokej s kulatým
profilem a průměrem mezi 1,5 až 3 cm. Výška rámu od ledu musí být mezi 8,5, až 9,5,cm.
Šířka rámu musí být minimálně 20 cm, ale nesmí přesahovat šířku sedačky.
x) Nože: Nože nesmějí být delší než 1/3 celkové délky saní. Nože nesmějí přesahovat více
než 1 cm od držáku nožů (blade carrier)
y) Sedačka (seat): Musí být z materiálu schváleného IPC SAEC pro sledge hokej. Výška
spodní strany sedačky od ledu nesmí přesahovat 25 cm. Podložka v sedačce nesmí být
širší než 10cm.
z) Přední klouzák (front skid) musí udržovat přední stranu rámu ve výšce 8,5-9,5 cm a musí
být umístěn maximálně 3cm od přední strany rámu.
aa) Držák a ochrana nohou (foot/gard/support): Musí být z materiálu schváleného IPC SAEC
pro sledge hokej. Rám tohoto držáku musí směřovat minimálně 20 º dovnitř.
HOKEJKY:
Hokejky nesmějí přesahovat délku 100 cm. Čepel nesmí přesahovat délku 32 cm a šířku 7,5
cm. Bodce na konci hokejky nesmějí být delší než 4 mm. Každý bodec musí obsahovat
minimálně 6 zubů o stejné délce (3 na každé straně).
Obr. Hokejky dle pravidel IPC
11 Využití kompenzačních pomůcek ve sportu amputářů
Amputace dolních končetin
Amputace na končetinách je velmi drastickým zásahem do pohybových schopností, zvláště
pak u dítěte. Důvody vedoucí k rozhodnutí o amputaci končetiny jsou: Při vážných
devastujících poraněních, hlavně jsou-li zničeny důležité cévy. Amputace je indikována také
tehdy, když nezvládnutelná infekce celkovými septickými projevy ohrožuje život, např.
Plynatá sněť. Amputaci lze provést také při dlouhotrvajícím nevyléčitelném místním
onemocnění. Zánět by například mohl omezovat osobu v životě víc než vyhovující protéza
(Eis, 1986). Amputační pahýl v definitivním stavu musí být odolný, výkonný a dobře
pohyblivý. Odolnost pahýlu je závislá hlavně na kvalitě a umístění operačních jizev. Eis
(1986) uvádí, že ovládání protézy závisí na délce pahýlu. Čím je pahýl delší, tím lépe se
ovládá protéza. Jeho délka však nesmí bránit, umístnění technického příslušenství protézy.
Nesmírně důležitá je také správná péče o pahýl. „ Od samého počátku se provádí bandážování
pahýlu, které napomáhá jeho tvarování a urychluje proces atrofie pahýlu. ....Co nejlepšímu
tvarování pahýlu pomáháme bandážováním, masážemi a otužováním pahýlu“. (Jindrová,
1989) Pro osoby s amputacemi, které používají dlouhodoběji vozík (oboustranná amputace,
jež neumožňuje užívání protéz) se doporučuje posunutí zadních os vozíku více dozadu. Často
také užívají vozík bez stupaček, což jim umožňuje lepší manévrování v menším prostoru.
Existuje široká škála protéz, které se vytvářejí přímo na míru klientům a jsou konstruovány se
snahou umožnit svým uživatelům plnohodnotný život. U dolních končetin můžeme rozlišovat
protézy podkolenní a nadkolenní. Současné protézy pracují na systému aktivních kloubů
(např. FLEXFOOT), které poskytují potřebnou oporu, ale fungují i dynamicky, a mohou tak
nahrazovat práci kotníku či kolena. Takovéto protézy můžeme vidět například u atletů či
cyklistů. Ne všichni sportovci však k soutěžení používají protézy. Například skokani do výšky
či cyklisté s vysokými nadkoleními amputacemi bojují o cenné kovy bez protéz. Někteří
sportovci s amputacemi mohou také soutěžit ve „sportech v sedě“ (volejbal v sedě), s
použitím vozíků (basketbal na vozíku) či speciálních saní (sledge hokej). Sportovci
s protézami dolních končetin se dostali do povědomí světových médií díky příběhu
jihoafrického sprintéra Oscara Pistoria, který se ucházel o kvalifikaci na posledních
Olympijských hrách a snaží se neustále poměřovat své výkony s atlety bez postižení. Na
tomto místě si tedy popíšeme základní složení a funkci protéz dolních končetin a popíšeme
také speciální běžecké protézy „Cheetah“ (Gepard) firmy Össur, se kterými soutěží výše
zmiňovaný sprintér.
Protéza je náhrada končetiny, která se skládá z několika částí. První část tvoří návlek, který si
narolujete na pahýl. Moderní návleky jsou vyrobeny například ze silikonu, který je měkký a
elastický a slouží jako mezivrstva mezi tvrdým nosným lůžkem protézy a kůží na pahýlu.
Návlek chrání amputační pahýl a slouží také k připevnění protézy. Silikonový návlek se
naroluje na pahýl a vsune do nosného lůžka protézy.
Silikonový návlek Iceross Sport f. ‚Össur (www.ossur.cz)
Lůžko protézy je individuálně vytvořeno podle pahýlu. Lůžko a může být vyrobeno z
různých materiálů. U transtibiálních (bércových) protéz je protetické chodidlo připojeno k
lůžku přímo nebo pomocí trubky (na základě délky pahýlu). K nosnému lůžku transfemorální
(stehenní) protézy je připojen kolenní kloub. Pod ním je trubka (duralová nebo kompozitová),
ke které je připojeno protetické chodidlo.
Sportovci využívající protézy f. Össur (www.ossur.cz)
Sarah Reinertsen získala jako první žena s amputací titul „Ironman“ využívá protetické
chodilo Flex-run. Oscar Pistorius závodí s protetických chodidlem Cheetah, které je ve tvaru
písmene „j“ a jeho design byl inspirován zadní nohou geparda (www.ossur.cz).
Dva způsoby připojení protetického chodidla Cheetah (www.ossur.cz)