šéfredaktorem

NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
NAPŘÍČ
Po půl roce šéfredaktorem
Shrnutí půlročního snažení? Co se vyvedlo již od začátku a co jsme
objevili až nyní? Co nám to dalo? Co bude následovat po prázdninách?
První nápad před vánoci. Začátek ledna = první nábor redaktorů.
Na konci ledna již první číslo. Další čísla vycházela vždy 15tého v
měsíci. Šest čísel dohromady. Každé z nich zhruba 200-250 výtisků.
Jedno číslo Napříč má více jak 10 000 znaků.
Všechna čísla ale neřeknou vše. Jednoduše to možné není. Za těch
šest měsíců, co jsem dával školní noviny dohromady, jsem se naučil
strašně moc. Vyzkoušet si vedení určitého okruhu lidí různého věku,
řešení náročnějších situací i nespokojeností čtenářů. Všechno tohle
byla obrovská zkušenost, za kterou jsem velmi rád. Za tohle všechno
musím samozřejmě poděkovat především všem redaktorům, se
kterými jsem za toho půl roku měl možnost spolupracovat, bez nich
by nefungovalo nikdy nic. Uzávěrka za uzávěrkou, číslo za číslem,
za vším stojíme jako tým, nikdo se nevyčleňuje ze skupiny, táhneme
jedno lano, a stejným směrem.
Když jsme vše dali dohromady, nějak samovolně z Napříč vyplynuly
Rize subjektivní noviny, s našimi jasnými názory, názory mladých
lidí, studentů. Subjektivně podat svůj názor, nějakým mírným a
nikoho neurážejícím způsobem, není moc lehké, přeci jen jsme
všichni z týmu s novinami začínali, vše jsme se učili.
Tímto článkem se s vámi loučíme, samozřejmě ne na pořád, jen na
dobu letních – „velkých“ prázdnin. Pořád jsme ještě studenti a ti
prázdniny tráví většinou mimo své domovy, my nejsme výjimkou.
Proto si budete moci naše noviny přečíst až 15. Září, ovšem, bude to
velmi nabité číslo! Já se s vámi loučím, loučí se celý tým Napříč a po
prázdninách o sobě dáme určitě vědět! (Francis)
A pak, že se tu nic neděje [ F E S T I V A L ]
06 • 2 0 1 1
té si závodníci rozblikali veškerá svoje svítítka, blikátka a žárovátka,
aby se vydali vstříc energii. Jako vrchol festivalu zazářila pražská
kapela Dreadrot, která se svým hard-core-rock‘n’Rollem snažila vynahradit počasí, které bohužel k večeru zklamalo a strhl se liják.
Nicméně, Ašlerky byly letos i přes organizační problémy, které
se týkaly místa konání, stejně tak povedené, jak vždy, na prknech
(tělocvičny), která znamenají svět, zazářili v zábavných představeních
jak domácí, tak i hosté a nezbývá, než popřát Karlu Ašlerovi a celé
jeho company hodně zdraví, úspěchů a energie do příštích let. Divadlu třikrát zdar! (satan)
Den dětí 2011 [ A K C E ]
Ve dnech 3.-4.6. (pátek a sobota) probíhaly tradičně dětské dny na
fotbalovém hřišti u Tyršova domu, zvaného „Tyršák“ a v Krásné v
areálu Sokolovny. V pátek zorganizoval Městský dům dětí a mládeže
Sluníčko dětský den v Aši. Tento den byl rozdělen do dvou velkých
oddílů. Prvním bylo dopoledne, kdy přicházely především děti z
mateřských školek a škol, aby si zde zpříjemnily dopoledne. Mohly
si vyzkoušet všechny atrakce kolikrát jen chtěli. Odpoledne od 14té
hodiny nastoupil tým organizátorů znovu a atrakce byly spuštěny
pro širokou veřejnost. Letos byla účast dětí a jejich doprovodů jak
jinak než velká. Děti soutěžili až do samého konce, do posledního
bonbónu, samotné ceny je totiž velmi lákaly. Z nejatraktivnějších
atrakcí mohu jmenovat asi skákací hrad a velkou nafukovací skluzavku. Letošní rok byl též ve znamení dopravní výchovy, na ratolesti
čekala slalomová dráha a poznávání základních dopravních značek.
Celý den byl rozhodně zpříjemněním pro každou věkovou kategorii,
všichni jsme si užili úžasné odpoledne, jak jinak, než hrou.
Karel Ašler, již známá ašská postava, veřejností neocenitelný patron
ašské kultury, si pro nás letos, jako obvykle, přichystal velkou porci
divadla a hudby a nezklamal jedinou dětskou, ani dospělou duši.
Divadelně – hudební festival Ašlerky mohl odstartovat ve středu
15.6., po přeměně tělocvičny na Tyršově domě na divadelní sál
Ašlerovi náměstci se letos shodli, že společnost jim přijde jaksi
vyřízená, unavená, vyčerpaná, takřka úplně vybitá, a že by s tím
měli něco udělat, tedy dobít ji. A dobíjeli svými divadelními kousky
domácí dobíječi jako Škytafky a deMENTOSKY z Gym. Aš, nebo
Píďalky, piŠKVORky a MidiLidi ze ZUŠ Aš, ale také hosté z daleka,
jako třeba Anička a Letadýlko z divadla Husa na Provázku, Brno
nebo Buchty a loutky, Tomáš Běhal a Slam Poetry z Prahy nebo
tanečnice ze sdružení Nota, Plzeň a také přespolní, ale již dávno
celorepublikově proslavení herci z chebského Západočeského divadla. Celý program zakončil již tradičně – netradičný happening závodem v rychlochůzi na dráze kol kolem tyršáckého hřiště. Tento závod
byl ovšem velice netypický, byl odstartován dobíjecím tancem a po
Robin Bělohlávek a Vlasta Cicková, jedni z odganizátorů Dětského dne v
areálu Tyršova Domu.
•1•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
Sobotní den se všechna hravost přesunula do Krásné, do areálu místní Sokolovny. Zahájení započal starosta obce, pan Luboš Pokorný,
uvítal nás a symbolicky bylo otevřeno multifunkční hřiště, které je již
v plném provozu. Jako každým rokem byli nápomocni členové SDH
Krásná, kteří si vzali na starost chod celého odpoledne. Nejdříve
byla pokácena májka a poté začali naplno soutěže všech druhů.
Odměn za soutěžní výkony vašich ratolestí bylo opravdu nepřeberné
množství všelijakých druhů. Největším lákadlem pro nejstatečnější
byl „požární útok“, malí i velcí si mohli vyzkoušet, jaké to asi tak je,
běžet s hadicí a muset něco uhasit.
Oba dny byly slunečné, plné zábavy a her. V Příštím roce se budeme
opět těšit. (Aki)
Ivona Březinová v Aši
[BESEDA]
Beseda měla hojnou účast nejen z řad studentů Gymnázia. Na snímku
vidíme paní Březinovou a vlevo jednu ze studentek konzervatoře, se kerou
spolupracuje.
Městskou knihovnu v Aši, dne 11. Května poctila vzácná návštěva,
to sice spisovatelka Ivona Březinová. Tato žena je spíše známá coby
profesorka na vysoké škole, ale právě se studenty té školy vytváří rok
co rok sbírky a soubory pohádek, povídek, či dokonce hororů.
Vše začalo krátce po 14té hodině. Besedy se zúčastnili studenti
sekundy a tercie, Gym. V Aši. Mohla se též zúčastnit široká veřejnost,
bylo si co vyslechnout. Paní Březinová nepřijela sama, nýbrž s jednou ze studentek, která má též na kontě nemálo úspěchů. Všichni
přítomní se dozvěděli životní příběh paní Březinové, jak se vůbec ke
spisovatelskému peru dostala a co ji k tomu vedlo. Přivezla s sebou
též mnoho svých knih a sbírek, které za ta léta napsali. Její tvorbu
lze rozdělit na dva bloky, v tom prvním je to spisovatelka suverénní,
06 • 2 0 1 1
píše sama za sebe a v tom druhém je to vedoucí skupiny studentů,
kteří společně píší a tvoří povídky či pohádky na jimi zvolená témata.
Setkání s touto osobností bylo, nejen pro mne, velmi přínosné, neboť
jsem čítával právě tyto knihy, ale nikdy bych si nepomyslil, že právě
paní Březinovou potkám zde, v ašské knihovně. Těším se další setkání, možná, že znovu v naší knihovně. (Francis)
Minimalisticky zmaximalizovaný výcuc o jednom
z pedagogů aneb výslech !!! [ R O Z H O V O R ]
Vážení čtenáři,
pro lepší představu života na Gymnáziu v Aši jsem se rozhodl vám
alespoň trochu přibližovat „Bobánky“ s naší školou spojené, mohou
to být pedagogové, metodikové prevence, školník či jiná význačná
osoba se školou spojená. Pro dnešní, již třetí výslech jsme sáhli na
katedru profesorce českého jazyka, hudební výchovy a mé třídní
učitelce Janě Malotínové.
Jak jste se k profesi pedagoga vůbec dostala? Měla jste to v plánu
už dříve?
Jako malá holka jsem chtěla být učitelkou klavíru. Pak se vystřídaly
další tužby – kadeřnice, zahradní architektka nebo alespoň zahradnice… Konečná volba byla důsledkem knihomolství, platonického
obdivu k mému češtináři panu Petřivalskému, trucem mamince,
která ze mě mít učitelku nechtěla (a věděla proč) a nutností konečně
se rozhodnout. Někdy mě moje práce štve, ale v zásadě ji mám moc
ráda. Když se podaří pár ideálů ztratit (ale ne moc, pak vyhoříš) a pár
zachovat (ale ne moc, to se ti vymstí), je to pěkné povolání – hlavně
takhle v půlce června. Rozhodně není nudné a umožňuje růst (škoda,
že ne i platový), což mi vyhovuje.
Klíčové ovšem je, kde a koho učím – v tomto ohledu si nemohu
stěžovat.
Nebylo by lepší dělat topiče?
Mně kamna většinou nechytají anebo kouří. Taky mám ráda velká
okna, takže raději ve třídě než ve sklepě.
Papírové, nebo hadrové kapesníky?
V kabelce papírové, na rýmu hadrové. Mimochodem, nosit kapesníky
jsem se naučila, až když jsem měla malé děti. Obdivuji lidi, kteří
mají vždy u sebe čistý, vyžehlený kapesník.
Jaké hudební nástroje vás zaujaly a okolo kterých jste jen prošla?
Na které z nich hrajete?
No, já bych chtěla hrát skoro na všechno – multiinstrumentalista
mě vždycky dostane… Ne, vážně – ráda bych se takříkajíc fyzicky
Námět & Kresba: dw
* * S P Ó R A #1
12
9
|21|
12|
3
201
2|
6
Pořiďte si chytré hodinky s kalendářem dříve než bude Pozdě . // nosím hodinky, abych měl svůj čask Pod kontrolou... // k do ví jak to všechno doPadne?
•2•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
06 • 2 0 1 1
Maturitám
seznámila s violoncellem, ale už to asi nezvládnu. Kromě klavíru a
kytary jsem ještě hrála dva roky na příčnou flétnu. Bavilo mě to, ale
pak se už nějak nedařilo skloubit ji s dětmi a dalšími povinnostmi. A
tak je to se vším – musíš si vybrat.
Piráti silnic?
Trestat, a to těžce. Nikdo tu nežije sám a jen pro svůj vlastní plezír.
Jak dlouho jste oddaná Gymnáziu v Aši?
Je to neuvěřitelné, ale již 17 let. A vzhledem k tomu, že jsem v této
budově absolvovala i základní školní docházku, dá se říct, že je mou
životní vášní – údělem – prokletím... Doufám, že to tak zůstane.
Smajlíci?
Znám jen dva a občas je ručně napíšu. Ovšem nějak nejasně tuším, že
je to pouhý vrcholek ledovce.
Které z ročních období je vám nejvíce sympatické?
Dříve podzim, teď se snažím mít ráda všechna. Přece se nepřipravím
o spoustu času čekáním na svého favorita. Mít ráda září je ale velká
výzva.
Když jste ve škole v práci. Nepřipadá vám někdy, že jste skutečně
více ve škole, než v práci?
Nerozumím otázce.
Měníte často své názory? Někomu se třeba stává, že každou
­chvíli…
Jak na co – názor změnit dokážu, na některé věci je ale těžké si vůbec
nějaký vytvořit.
Toto číslo je naše poslední pro letošní rok, vy, jakožto hlavní korektorka našeho měsíčníku, shledala jste nějaký posun našich
novin? Ať už jakýmkoliv směrem?
Především je nutné říct, že vám fandím, už jen (ale nejen) proto, že
vím, jak je i pro dospělé těžké dělat věci pravidelně a zodpovědně,
nepodlehnout nezájmu a pohodlnosti. Pokusy s novinami už byly,
a zemřely mlády; v tomto ohledu se vám podařilo mou počáteční
skepsi poměrně rozptýlit. S kvalitou textů jsem spokojená, jsou o
tom, co vás zajímá, co děláte a vidíte kolem sebe – žádné kratičké
štěky nebo povrchní drby typu Blesk. Myslím, že jste to vzali za
dobrý začátek, a těší mě, že rozhodující aktivita vyšla z mojí třídy.
Nicméně Napříč je otevřený a může do něj přispět kdokoli – širší
spektrum přispěvatelů by mu jistě prospělo. A na zářijový speciál se
fakt těším; doufám, že nějaký bude.
Je podle vás správné mít „idol“?
Mít ho – proč ne; nicméně mu příliš nepropadat.
Váš osobní význam slova spokojenost?
To není jednoduchá otázka. Před lety jsem slovem spokojenost
pohrdala: znamenalo nehybnost, smíření, absenci závratného štěstí
nebo drtivého žalu, zkrátka jakési přežívání. Dnes myslím, že určitá
míra spokojenosti je nutná, abys mohl být v klidu a někomu nebo
něčemu se věnovat. Člověk se musí spokojenosti učit, a někdo se to
nenaučí nikdy. Jindy je ale zas nutná velká dávka nespokojenosti,
aby z ní vyrostla síla něco ve svém životě změnit.
Období úspěchu a neúspěchu? Střídají se u vás?
Střídají, a to dost pravidelně – nicméně jsem ještě nepřišla na to,
podle jakého klíče.
Za celý tým vám, jako šéfredaktor, opravdu ze srdce mockrát
děkuji za vše, co jste pro nás udělala. Máme za sebou prvních šest
čísel, vše jsme se učili a vy jste s námi měla trpělivost, děkujeme!
[ŠKOLA]
pro letošní rok odzvonilo
Každým rokem je to stejné, letos však nebylo. Na gymnáziu v
Aši si vůbec poprvé maturanti oktávy a 4. ročníku Managementu
„vyzkoušeli“ maturovat státně.
Vše se začalo odehrávat v pondělí 16. Května již před půl sedmou
ráno. Jelikož jakákoliv zkušenost s novým systémem zde nebyla,
museli se jak kantoři Gym. Aš tak paní předsedkyně všemi admi­
nistrativami prokousávat dle svého „selského rozumu“. Já, jakožto
němý přihlížející musím konstatovat, že přes všechny stresy a obavy
se vše zvládlo a krátce po půl sedmé hodině mohly být maturity
oficiálně odstartovány.
Celá maturita se skládá ze dvou hlavních bloků. Jeden je část státní,
druhý část profilová. Maturanti maturují státně povinně z českého
jazyka a poté si mohou vybrat buď jazyk či matematiku. To jsou dva
předměty, profilovou maturitu z druhých dvou předmětů si každá
škola řídí sama. Státní část maturity byla zavedena nejspíše proto, aby
se dosáhlo 100% objektivnosti, jednoduše řečeno, aby měli všichni
naprosto stejné podmínky. Asi je jasné, že to až tak úplná pravda
není, ono objektivních věcí je dnes velmi málo, leč musím uznat, že
nová státní forma maturit se mě, jakožto budoucímu maturantovi,
celkem zamlouvá. Ovšem když si celou věc rozeberu a uvážím, že se
téměř všichni učitelé z gymnázia zúčastnili různých školení, museli
se prostě naučit zadávat t(r)esty i pro jiné předměty, než jsou ty jejich. Nevím, zda ono učitelstvo shledalo v těchto přípravách až tak
velké plus.
Je nutné zdůraznit, že přes všechny nástrahy si letošní maturanti
poradili se státní zkouškou dospělosti na výbornou. Český jazyk,
vlastně jazyky všeobecně nečinili problémy. Teď přijde ono nešvarné
ale, některé předměty z profilové maturity se staly těžšími oříšky.
Pokud se to budu snažit definovat laicky, jednoduše, někteří zkrátka
podcenili předměty, jež se jim jevily „únikovými“.
Jeden z těchto předmětů byl zeměpis, druhý základy společenských
věd (ZSV). Zkoušející zeměpisu a zástupce ředitele, pan Kozel
mi vylíčil problém v tom, že si studenti nejspíše mysleli, že v atlasu vyčtou všechno. Ale nerad bych, abyste si vy, čtenáři mysleli,
že neodmaturoval nikdo. To opravdu ne. Týkalo se to jen několika
studentů. V září budou opravné termíny, je myslím více než jasné, že
na druhý pokus to vyjde všem.
Nicméně mají za sebou střední školu, na Gymnáziu v Aši strávili buď
4, většina však 8 let. Nyní je čeká další neméně lehká cesta životem.
Text bluesové skladby, kterou nazpívala Zuzana ­Navarová, zní:
„Každej tu černou káru svou si táhne sám…“ Přeji všem absolventům
Gymnázia a SOŠ v Aši za rok 2011, aby právě ta jejich kára, kterou
si potáhnou, nebyla obtěžkána náročnými situacemi, ať jich je minimum a nechť vaše kára, není černá. (Francis)
Sextánčin rok
[ŠKOLA]
Když se tak ohlížím na uběhlý školní rok, udivuje mě, kolik se toho
přihodilo. Sice deset měsíců uteče jako voda z děravého hrnce, ale
když si vzpomenu na jednotlivé události, přijde mi, jako by to byla
věčnost.
Hned na začátku roku jsme měli prezentaci našich prací, na které
jsme sbírali materiál během projektu Naše město, jenž byl na konci kvinty. Vyběhli jsme do města v převleku světlušek a rozdávali odznaky a náramky za příspěvek pro nevidomé. Potom jsme se
správně chovali u slavnostní tabule v Hotelové škole v Mariánských
Lázních. Několik z nás vyrazilo do Prahy na ekologickou konferenci s již zmíněnými prezentacemi. Rozšířili jsme si obzor o českého
•3•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
malíře Antonína Slavíčka skrz výstavu jeho děl v chebské galerii a
také jsme zhlédli práci studentů v Houslařské škole. Neminul nás
Rodinný průvan v podání chebského divadla ani nabídka vyjet do
Prahy za výtvarnem na výstavu Dekadence Now! a do Veletržního
paláce. Představili jsme gymplácké umění v ašském muzeu a hodili
svůj podpis do petice proti zavření naší školy. Padla nám na hrb organizace vánoční besídky, kterou jsme zvládli bravurně, a dozvěděli
se něco málo o slavení Vánoc v zahraničí.
Před Vánoci také přišel náš šéfredaktor s nápadem udělat nové školní
noviny, tudíž se zrodil Napříč a my v něm kojíme naše pisatelské
duše.
Zatančili jsme si a pobavili se na maturitním plese oktávy. Soudní přelíčení bylo ale úplně jiné kafe, takže jsme nehnutě seděli
a sledovali jeho průběh. Doktor Petr Kovář nám řekl, jak předejít
nechtěnému těhotenství a sexuálně přenosným nemocem. Někteří
čapli po možnosti vyzkoušet si, jaké je to řídit stát, a při sledování divadelně zpracovaného Saturnina se každý musel smát. V
mém programu nemohla chybět účast na biologické olympiádě v
­Karlových Varech. Dále pak přišel Výroční ples našeho gymnázia
obalený vůní dvacátých let. Na prapodivné „divadelní“ zpracování
Máje v ­karlovarském divadle Husovka raději nebudu vzpomínat. Na
co však určitě nezapomenu, je školní výlet a téměř dvacetikilometrová cesta do nádherného moderního trapistického kláštera Nový Dvůr.
Absolvovali jsme také cestu po ašském výběžku, z níž jsme si odnesli
hlavně poznatek, že u rybníku Dolejška se pěstovaly první brambory
ve Střední Evropě. A poslední akcí, jež se udála v našem sextánském
životě, byl Majáles, na kterém jsme se po jeho vyčerpávající přípravě
museli řádně dobýt.
Doufám, že si nikdo nemyslel, že gympl spí spánkem tichým.
(tram)
Závěrečné dobytí na prázdniny
v režii sexty [ Š K O L A ]
Duben roku 2011 - v sextě se začíná poprvé mluvit o Majálesu, ale
celé to končí větou: „Mámě ještě dost času.“
Květen roku 2011 - většina třídy se shodla na tématu a nejdůležitějších
věcech, jako jsou soutěže a koncepce scénky.
První polovina červa 2011 - sextu čeká školní výlet, a proto přijde
vhod si říct, že po školáku se do toho všeho určitě pustíme, i když
bychom mohli začít něco řešit právě tam. Následný den ve škole
hned po návratu z výletu - hm, tak to vlastně kromě nápadů a plakátů
nemáme vůbec nic. Jenže naštěstí na to zbýval ještě jeden drahocenný týden plný suplovaných hodin, který jistě při pořádání Majálesu
využije každý z vás stejně, jako jsme ho letos využili my. Čtvrtek
a pátek, náležející letošním Ašlerkám, budou ještě dlouhou dobu
patřit mezi nejvypjatější dny, které jsem kdy zažil. Nakoupit všechny
potřebné věci, dotáhnout z domovů, co se koupit nedá nebo je ke
koupi zbytečné, připravit výzdobu, ozdobit sebe sama, domluvit koncepci celého programu - a věřte tomu, že i přes všechnu snahu vám
vždy něco uteče a to potom lítáte jak hadr na holi, abyste i to stihli
zařídit. Hlasitý oddych - přípravy jsou pomalu u konce, celá třída
burácí, řve a ječí po škole, aby se všichni připravili na slavnostní
průvod, který už téměř definitivně zakončil onu hořkou, nervózní,
snad ne moc nepříjemnou atmosféru mezi lidmi z naší třídy, a my
jen zkrátka doufali, že to, co jsme si připravili, bude stát !SAKRA!
za to. Z mého osobního pohledu se povedlo a znamenalo to pro mě
do­opravdy příjemnou satisfakci za všechny ty nervy, ale teď už k
samotnému programu, který mohl někomu z jakéhokoli důvodu
uniknout. Po průvodu, který byl veden naším osobním motorkářem
a čtyřmi mužnými siláky, kteří nicméně neměli dost síly na to, aby
unesli krále a královnu na nosítkách celou cestu (asi bychom měli
víc posilovat, hoši), kterou jsme museli městem projít, než se všichni
06 • 2 0 1 1
usadili v tělocvičně Tyršova domu, se hned začalo s naší scénkou. Ta
měla představit jednotlivé zástupce našich témat, což byli šamani,
doktoři, rockeři a všudypřítomní zombie. Každé „odvětví“ mělo
svoji vlastní soutěž a to vše bylo prokládáno scénkami ostatních
zúčastněných. Mezi soutěže patřila známá x-box hra Guitar Hero,
ve které musel zástupce z každé třídy odehrát jednu píseň - tímto
bych chtěl všem vybraným poblahopřát, protože my jsme čekali, že
budeme počítat spíš to, jak dlouho vydržíte hrát, než kolik budete mít
bodů. Další soutěže - rychlost v jedení našich milovaných párků v
rohlíku od Alenky a Lindy z bufetu, hra tlachtli pradávných Aztéků
s trochu upravenými pravidly a měření tělesné teploty soutěžících.
V průběhu Majálesu také byla možnost nechat se pohřbít se svým
milovaným, ANO, pohřbít, vždyť svatby jsou k ničemu, stejně se
většina párů dnes už časem rozvede, tak jsme zvolili pohřby, protože
z hrobu jen tak nikdo neuteče. Když už byly všechny části programu
odškrtnuty, stačilo jen sečíst body, vyhlásit letošní tercii vítězem
celé akce a všem popřát hezké letní prázdniny. Já tento Majáles více
hodnotit nechci, protože jsem byl jedním z organizátorů, ale musím
přiznat, že ohlasy se ke mně dostávaly jen dobré - to ovšem není čistě
zásluha naše, nýbrž i vaše za to, že jste byli s to se zúčastnit, soutěžit,
připravit si svoji scénku a tím obohatit náš program.
(druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)
Že je naše škola zbytečná?
[ROZHOVOR]
Myslím, že dále zastávat daný názor už může doopravdy málokdo.
A to nemluvím jen o lidech tady v Aši, ale i o těch, kteří jsou přímo
z kraje a zrušení naší školy jim přišlo jako skvělý nápad. V celém
­Karlovarském kraji se naše škola umístila na 3. místě v úspěšnosti
státních maturit s 168.38 body. V žebříčku úspěšnosti obsadilo 1.
místo gymnázium v Karlových Varech s náskokem pouhých 17ti
bodů.
Nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že se jedná o výsledek vskutku obdivuhodný. O naší škole leccos vypovídá. Abychom vám
trošku přiblížili, jak vše probíhalo, zeptali jsme se na několik otázek
třídní učitelky letošní oktávy paní Mgr. Dany Pěnčíkové, vyučujícího,
který žáky připravoval na státní maturitu z matematiky, pana PhDr.
Ing. Zdeňka Šímy Ph.D a vyučující anglického jazyka paní Mgr.
Jaroslavy Fulínové.
Jak probíhaly přípravy na státní maturitu z matematiky?
Šíma: Bylo to komplikované. Do Vánoc jsme se připravovali na obě
varianty maturity, jak na školní, tak i na státní. Čerpali jsme z internetu, z maturit nanečisto a dělali podobné příklady. Od února, kdy
jsme se dozvěděli, že státní maturity budou, jsme se připravovali už
jen na ně.
Pomohlo vám v tom nějak školství?
Šíma: Byly dány jen okruhy, na co se zaměřit, ale ty jsou hodně
široké. Dělali jsme také zkoušku nanečisto.
Přípravy na maturitu z češtiny byly podobné?
Pěnčíková: Samozřejmě to bylo náročné, do Vánoc jsme se také
připravovali na obě maturity. Přidala se k tomu ještě organizace maturitního plesu, která znamenala další náročnou aktivitu. Na podzim
uspěli v generálce z oktavánů všichni, což byl signál, že by mohly
státní zkoušky dopadnout dobře. Poté jsme vyzkoušeli ještě dvě varianty maturit nanečisto, takže jsme využili všechny možnosti, jak se
na zkoušku dospělosti připravit. Bylo dobré, že jsme absolvovali
všechny části zkoušky. Já je opravila, vysvětlila a případně poradila,
jak postupovat v dané situaci.
•4•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
A co jazyk anglický?
Fulínová: Připravovali jsme se podle ukázkových materiálu ze
seminářů, trénovali jsme celý rok slohové práce, testy, rozhovory,
popisy obrázků a reálie.
Mělo by se pokračovat ve státních maturitách?
Šíma: Měly by zůstat. Nebylo by ale špatné diferencovat mezi SOŠ
a gymnáziem, protože třídy mají jinou dotaci hodin. Ta se potom
projeví na výsledcích.
Pěnčíková: Já bych SOŠ pochválila za jejich výborné výsledky a
práci, jelikož, když je hodin méně, je výuka náročnější a práce musí
být intenzivnější. V maturitě z češtiny byli úspěšní všichni.
Šíma: V matematice také, až na jednoho, všichni uspěli.
Fulínová: Já bych předně změnila systém závěrečných zkoušek na
středních školách, protože maturita na gymnáziu nemůže mít stejnou úroveň jako maturita na střední škole, také by základní úroveň
státní maturity z angličtiny mohla být obtížnější a hodná studentů
gymnázia. Jsem pro státní maturity, ale měla by se zjednodušit administrativa.
Jak vidíte dál působení naší školy? Myslíme tím plány kraje na
zrušení.
Pěnčíková: Není absolutní důvod ji rušit. Kraj by se měl rozmyslet nad tím, jestli je střední škola v Aši zbytečná. Rozhodně je jí
potřeba. Nejsme pračka žáků, máme zájem, aby jejich výsledky byly
co nejlepší a pěstujeme na naší škole osobnější přístup ke každému
z nich. Taky mluví za vše to, že žáci, kteří byli v Chebu na gymnáziu neúspěšní a přestoupili k nám, odmaturovali s vyznamenáním.
A my jim na vysvědčení jedničky nemůžeme napsat jen tak, musí si
je opravdu zasloužit.
Konkrétně z 24 žáků letošní oktávy mělo 13 vyznamenání, deset z
nich pak samé jedničky a 16 jich mělo jedničku z českého jazyka.
Šíma: To prokázalo, že jsme srovnatelní s ostatními gymnázii. Státní
maturity dopadly lépe než školní. Jsme spokojeni a v tomto trendu
bychom měli dále pokračovat.
Fulínová: Výsledky našich studentů by se měly zveřejnit, aby
veřejnost věděla, že jsme kvalitní škola. Pokud budeme mít díky
tomu dost studentů, tak přežijeme. Ale myslím, že naše dobré výsledky kraj v jeho rozhodování neovlivní. Pokud nás bude chtít zrušit, tak
si argumenty najde.
(tram, druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)
Hranice na hraně [ P R O J E K T ]
Čojč. Je až s podivem, jak se z zprvu nekonkrétního, libozvučného
neologismu stal po třech plných a plodných týdnech obsáhlý pojem,
místo vnitřní či vnější, v němž se pocity a vzpomínky kumulují do
dnes už jednoho čerstvě nostalgického pousmátí. Divadelní projekt,
jehož cílem bylo bezesporu překračování a místy i umazávání všech
možných hranic; ať už se jedná o ty na mapách, mezi lidmi i těch
vlastních, se nakonec přenesl i přes ty své, čímž se stal opravdovým
zážitkem.
Stěžejním tématem byl osud zaniklé sudetské obce Újezd, jenž
účastníci projektu přetavili do podoby fiktivního příběhu stojícího
však na pozadí reálných historických událostí i některých osob. Tato
neocenitelná, divadelní epizoda, z níž všichni vyšli jistojistě bohatší,
než do ní vkročili, byla věru dlouhou a intenzivní cestou. Rozpačité
začátky způsobené jak těžko překročitelným prahem studu i jazykovou bariéry se postupem času rozmělnili na prach a díky šťastné
alchymii tak mohl vzniknout skutečně kreativní pracovní kolektiv.
Nutno podotknout, že značně zfeminizovaný, vezmeme-li v úvahu,
že z 18 účastníků jich ve stoje močilo pouze tři. Čímž dávám jemně
najevo, že trochu testosteronu by takovýmto projektům a divadlu
06 • 2 0 1 1
obecně jenom prospělo. A jak vůbec projekt probíhal?
Jako vždycky se během jeho průběhu událo tolik výjimečných
momentů, že jenom samotné vypsání by zabralo celý článek, takže
krátce. Ranní “yoga”, divadelní cvičení, venkovní performance,
tradiční poznávací rituály a samozřejmě studium samotného tématu
byly doménou především první části odehrávající se v přímo magických lokalitách uvnitř a okolo hradu Hohenberg. Zato konstrukce
kvalitního představení obnášející práci na přesvědčivé scénografii,
detailní dramaturgii a celkovém poselství a pointě se prováděla spíše
na druhé části v pravdě dechberoucích prostorách evangelické rezidence ve Schwarzenbachu am Wald.
Třetí čast a konečená část se uskutečnila v dobře známých prostorách
Domu dětí a mládeže Sluníčko, přičemž šlo už pouze o dolaďování,
vyhlazování posledních nerovností a a utužování se v jednotlivých
charakterech. Celý projekt byl nakonec korunován celkem čtyřmi
vystoupeními, z nichž dvě byly odehrány v muzejní zahradě jedna
přímo v bučinách a hájích nedaleko Újezdu a poslední, finální na
dětském hřišti v Hofu.
Těžko uvěřit, že věc, která k sobě pevným poutem připoutala 18 z
velké části neznámých lidí, už nadobro skončila, ale jsem si jist, že
duše tohoto projektu žije v nás, jeho účastnících, kteří, v kterémkoliv
představení budou v budoucnu účinkovat, jistě si na tenhle zážitek
vzpomenou. (chaot)
Špráchkrach na protějším břehu
[DIVADLO]
„Sedí někdo, kdo si myslí: ,Podívejme se! někdo sedí na protějším
břehu‘“, příznačně hlásá prospekt z divadelního představení
Špráchkrach na protějším břehu, nebo chcete-li am underen Ufer,
jenž vzniklo v rámci česko-německého, divadelního čojč1 projektu,
kterého se zúčastnilo osm Čechů (mj. i studenti ašského gymnázia,
septimáni Daniela Uhlíková, Anna Šáchová, Jiří Novák a Martin
Štěpánek), a osm Němců ve věku od 14 do 19 let. Ti se během tří
měsíců třikrát sešli a vždy spolu během jednoho týdne, pod vedením
Eleanory Allerding a Lenky Hubáčkové, na svém divadelním kousku
intenzivně pracovali. Vypilovali ho tak až do podoby, ve které ho
výprava dvaceti Ašáků dne 25. května shlédla na gymnáziu ve
­Wunsiedelu.
Tématem představení pak nebylo nic méně zásadního než komunikace jako taková, její problémy, kdy funguje a kdy zase nefunguje. I
přes takto závažné téma se však nejednalo o žádný nudný patos, ba
naopak, tvůrci se nebáli experimentovat a představení mělo velice
dobrý spád a vtipné, energické zpracování s dadaistickými texty v
čojč a výraznými pohybovými prvky navodilo místy téměř až hypnotickou atmosféru, nutno tedy podotknout, že herci po představení,
jenž trvalo přibližně hodinu sklidili rozhodně zasloužený, burácivý
potlesk.
Ani po úklonách však herci z pódia ihned neodešli a diváci se neodebrali vyměnit interiér za jiný, jak tomu bývá zvykem u klasického
divadla, neboť následoval prostor pro otázky a odpovědi, kdy se kdokoliv mohl zeptat na cokoliv, či jen vyjádřit své bezprostřední dojmy.
Možnost se ptát měli samozřejmě nejen diváci, ale i herci, které např.
zajímalo, jak určitá scéna na díváky zapůsobila, jak ji pochopili,
čemu rozuměli a čemu ne.
Přejme si tedy, aby se takových projektů mladí lidé účastnili co
nejvíce, ať už z lásky k divadlu, či touhy získat nové zkušenosti,
poznat nové lidi, zlepšit se v jazyce, nebo jen zkusit něco nového a
nevšedního. (dw)
____________
1) Jazyk, kterému rozumí jak Češi, tak Němci, tedy jakési českoněmecké esperanto.
Více informací na http://www.a-basta.cz/pages/cojc/cojc.html
•5•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
From my top 10 [ F I L M ]
Milí čtenáři, fanoušci filmu, či jen o nenaplněné hodině ve škole
nudící se človíčci. Jak jistě víte, jedná se o poslední část mé filmové rubriky v tomto školním roce, protože právě toto červnové číslo
Napříč je samozřejmě také to poslední. Proto jsem si řekl, že vám
přiblížím jeden film, režiséra, herce, herečku a seriál právě z mých
nejoblíbenějších za dobu, co film aktivně sleduji a tím vyhovím sobě
a zároveň snad i vám, když moje doporučení bude stát za to.
Donnie Darko
Vím, že asi nemá moc cenu rozepisovat filmy jako Forrest Gump,
The Shawshank Redemption nebo Requiem For a Dream, jelikož
je většina z vás jistě viděla. Proto jsem se rozhodl vám doporučit
snímek s názvem Donnie Darko režírovaný Richardem Kellym,
který je z mojí top 10 určitě nejméně zprofanovaný. Hlavní postava je introvertní, nadměrně inteligentní mladík, který však má
velké problémy zapadnout do společnosti kolem sebe, jeho postavu ztvárnil Jake Gyllenhaal a jeho herecký výkon byl doslova
nadpřirozený. Mysteriózní drama, které se odehrává v hlavě právě
tohoto na pohled obyčejného puberťáka, který bojuje sám se sebou
a tím se snaží oprostit od všech strastí, které na něj v životě ještě
čekají. Těsný únik před bizarní smrtí, pronásledování vizemi o
smyšleném králíkovi, snaha pochopit cestování časem a závěrečné,
nevyhnutelné obětování se pro dobro celého svého okolí, které
zahrnovalo rodinu, přátelé a také životní lásku. To jsou věci, které
­Donniemu život nastražil, a kterým se nemohl nijak vyhnout.
Frank Darabont
Původem režisér z Francie, který dnes žije v USA, narozen 28.1.1959.
Je člověk odpovědný za filmy jako The Shawshank Redemption, což
je mimochodem nejlíp hodnocený film na česko-slovenském nejvíce
uznávaném filmovém serveru www.csfd.cz, The Green Mile, kde
hrál například fenomenální držitel hned několika Oscarů Tom
Hanks, a u kterého si nejeden člověk pobrečel, a nebo také méně
známý film The Mist, který měl ale i přes velmi nízký rozpočet velký
úspěch. Z čeho že tento režisér čerpá? Převážně z literárních děl od
Stephena Kinga, mezi které patří například It, The Shinning, The
Green Mile, The Mist, nebo povídka The Shawshank Redemption.
Režisér je známý hlavně tím, že dokáže i z několikadílného nebo
velmi tlustého románu vytáhnout nejdůležitější informace a spolu s
celým týmem vymyslet dvouhodinový film, který bude dávat perfektní smysl a ani čtenáři v něm nebude nic chybět; ale proslavený
také tím, že měl doopravdy smůlu na roky, kdy jeho nejlepší filmy
vyšly. The Shawshank Redemption pochází z roku 1994, kdy vyšel
filmový fenomén Forrest Gump, který za sebou nechal Shawshank
hned v několika kategoriích jako například film, herec v hlavní roli,
či režie. Druhý nejznámější snímek Darabonta The Green Mile pochází z roku 1999, kdy vyšel i kousek z dílny Sama Mendese s názvem American Beauty, díky kterému dopadl Darabont stejně jako
roku 1994.
Sean Penn
Opět jsem vybral z mé top 10 herců toho dle mého názoru nejméně
známého. Je sice pravdou, že Sean Penn je Oscarový herec a rozhodně
hrál ve více filmech než většina herců z Hollywoodu, ale pořád
bych ho nechtěl srovnávat s Tomem Hanksem, Johnnym Deppem
nebo Morganem Freemanem. Sean Penn, narozen 17.8.1960 v Santa
Monice, je proslulý jako rebel, který rád páchá jeden skandál za
druhým a dokonce i na ceremoniál akademiků je schopen přijít v roztrhaných kalhotách, ale nic to nemění na tom, že má na kontě nominaci na Oscara za roli ve filmu I Am Sam a dokonce si jednou zlatou
sošku odnesl, když neuvěřitelné přesvědčivým způsobem ztvárnil
06 • 2 0 1 1
homosexuálního bojovníka za lidská práva Harveyho Milka, který
byl zastřelen v roce 1978, a tím se vryl do paměti mnoha fanoušků
filmografie. Jenže to od něj není zdaleka všechno. Letošního roku
má přijít do kin film The Tree of Life, kde si zahraje po boku filmové
hvězdy Brada Pitta.
Zooey Deschanel
Dovolím si tvrdit, že většině z vás tohle jméno neřekne téměř nic.
Zooey se narodila 17.1.1980 v Los Angeles. Jelikož to do ­Hollywoodu
nikdy neměla daleko, její filmová kariéra se naplno rozjíždí již v
roce 2000, kdy dokázala zaujmout zejména svým velmi specifickým
vzhledem a extravagantním stylem vystupování. První výrazná role
pro ni byla ve filmu All the Real Girls, za kterou i vyhrála cenu v
Mar Del Plata jako nejlepší herečka a byla nominována na Spirit
Award. Dále už jen herecky rostla a mezi její velké zářezy patří
například geniální komedie, kde si zahrála po boku Jima Carreyho
s názvem Yesman nebo film plný lásky a pochmurného humoru 500
Days of Summer, v němž hrála vedle Josepha Gorgona-Levitta.
Californication
David Duchovny, který zde hraje hlavní roli Hanka Moodyho, sám o
sobě prohlásil, že se pro tuto roli narodil, protože si asi vždycky přál
být Hankovi podobný a občas jím i ve skutečném světě je. A jaký
že to vlastně Hank je? Představte si člověka, kterého všichni muži
až na výjimku jeho nejlepšího kamaráda nesnáší a všechny ženy
milují, ať už jen citově, nebo si vedle sebe, na sobě či pod sebou v
posteli nedokážou představit nikoho jiného. Arogantní, sarkastický,
přímý a svým stylem i dětinský Hank řeší problémy, které asi jen tak
někoho v životě nepotkají. Nejdřív se rozešli se svou životní láskou
jménem Karen, která se k němu ale nejednou vrátila, měl problémy
s psaním, když nebyl schopný ze sebe vyloudit jedinou smysluplnou
větu a tudíž sám sebe uživit, vyspal se s nezletilou dívkou, jejíž otec
ho udal, a když to prasklo, asi si pohřbil všechny šance u Karen a
to nepočítám desítky chlapů, kteří ho chtěli vidět v louži krve za to,
že zneužil jejich manželky či přítelkyně, a nebo všechny ženy, které
by spíše rády stály v první řadě a sledovali jeho kastraci za to, že
je po jednom použití odkopl, protože byl opilý a zrovna potřeboval
dokázat Karen, jak ji hrozně moc nepotřebuje. Takže tomu, kdo si
tento seriál začne stahovat, přeji příjemnou sarkastickou a sexistickou podívanou na ne moc dobrou noc. Snad máte přes prázdniny co
sledovat a s dalším číslem zase v září.
(druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)
Rozhovor s [JRaroslavem
Balíkem
OZHOVOR]
Jaroslav Balík (25), bývalý student Gymnázia Aš, který nyní
­skládá závěrečné zkoušky na bakalářský titul na FAMO v Písku.
Co vzbudilo tvůj zájem o film?
Když jsem byl malý, tak v kině běžely restaurované kopie Hvězdných
válek, které jako film pocházejí asi z roku 1977, ale tyhle měly
nový triky. A to byl první film, u kterého jsem si začal říkat, že by
mě hrozně zajímalo, jak to udělali, protože je to opravdu geniálně
vymyšlený… Takže jsem se o to začal zajímat, hledal různé články,
filmy o filmu a tak. To byl první impuls, mohlo mi být asi 13.
Potom samozřejmě, pan Staněk, měl na gymplu filmový klub – ten
mě hodně začal zajímat a hodně mě ovlivnil, protože tam pouštěl
filmy, které normálně nebyly nikde k vidění.
A byl v té době ten klub hodně navštěvovaný? Protože letos už to
vypadalo tak, že tam chodili dva tři lidi.
Většinou tam chodilo tak kolem deseti lidí, i víc. Mně se na tom
hodně líbilo, že jsme o tom diskutovali. No, diskutovali... p. Staněk
•6•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
se vždycky zeptal: „Co si o tom myslíte?“, pět minut ticha, pak on
začal povídat, lidi se rozpovídali a bylo to zajímavý.
Jak si začínal s vlastní tvorbou, už máš nějaké filmové úspěchy?
Začínal jsem tím způsobem, že tehdejší ředitel ašského gymnázia,
pan Novák, koupil kameru, protože jsem ho dokázal přesvědčit,
že by si ji škola mohla koupit a že by to mohlo být fajn. Tak jsme
přemýšleli s pár kamarády ze třídy, co by bylo nejlepší natočit.
Začali jsme s takovou šílenou komedií 7:30, kterou tady asi všichni
viděli a která nedopadla zase moc nejlíp, ale byla to alespoň sranda.
Pak jsem dělal ještě dva filmy. Ten druhý se jmenoval Kolej do nebe,
to byl strašně pochmurný příběh o znásilnění. Do toho jsem psal ještě
nějaké básničky.
A ten třetí poslední amatérský film se jmenoval Save Bryan, to byla
taková šílená akčňárna, kterou jsme dělali asi 3 roky v kuse, protože
jsme dodělávali spoustu efektů a já nevím co. Byl jsem na to celý
vlastně sám a dost se divím, že se to vůbec dodělalo. Ale to už je
dávno.
Můj největší studentský film na škole byla zatím asi postapokalyptická sci-fi Rok 66.
Jakým způsobem jsi se na něm podílel?
To byl projekt mého spolužáka Davida Krále. Oba jsme si chtěli
vyzkoušet nějakou sci-fi. Hlavně nás inspirovaly fotky našeho
spolužáka, který se byl podívat v Černobylu a v opuštěném městě
Pripjať, a nafotil, jak to tam vypadá. To místo má v sobě neskutečný
náboj a David hledal příběh, který by mohl vyprávět. Začali jsme
psát scénář spolu. Poté jsem se podílel na zvláštních efektech a byl
jsem dva týdny na natáčení v Milovicích.
Sice momentálně bydlíš v Praze, ale máš vizi zasadit nějaký svůj
film do ašského prostředí?
Bylo by to rozhodně zajímavý, protože tady je opravdu zajímavý
kraj, jsou tu zajímaví lidé. A jsme dosti specifický v dějinách českého
státu a i v dějinách Evropy. Rozhodně postavy, které píšu, jsou hodně
inspirovány tím, co jsem tu prožil. Takže, i když nepíšu filmy, který
jsou přímo zasazený do Aše, tak spousta lidí by se tam mohla najít.
Na čem momentálně pracuješ?
Tenhle ten rok jsem pracoval na třech školních filmech.
Zjistil jsem, že když chceš dělat režiséra, je to hodně složitý a hodně
těžký a navíc, když děláš studentský film, tak jako režisér platíš v
podstatě úplně všechno. Z toho důvodu jsem se dal spíš na psaní
scénářů. (smích)
Takže jsem letos napsal dva scénáře. Z toho, jedno je historický dokument pro město Chrudim o tamních barokních sochařích, jmenuje
se to Kamenný příběh, ten už je natočený, ale ještě není „venku“.
Druhý film je z prostředí desetiboje, vrcholné atletiky v Čechách,
jmenuje se Deset okamžiků a natáčet se bude na konci července a
dělá ho také můj spolužák David Král.
A jako svůj absolventský film dělám dokument o třech mistrech
čínských bojových umění v Praze.
Mohl bys nám to přiblížit?
Vždycky mě zajímala bojová umění hlavně z důvodu té filosofie,
která je okolo nich, hlavně těch čínských. Někteří moji kamarádi
chodili v Praze k hodně zajímavým mistrům – všichni jsou Češi, ale
byli třeba v Americe; jeden studoval v Chinatownu v San ­Franciscu,
druhý emigroval po roce 1968, učil se taky v Americe. Jsou to opravdu zajímaví lidé, nejstaršímu je 62 a hlavnímu hrdinovi je kolem 30.
Ten film bude hotový asi někdy v září, hodně se těším, a půjde možná
i do České televize.
06 • 2 0 1 1
Je teda možnost vidět tvoje filmy? Myslím v televizi, na internetu.
Rok 66 by měl běžet na Prima COOL někdy během prázdnin, přesné
datum nevím. Jinak zatím nic moc k vidění není. Většinou je to kvůli
autorským právům, třeba filmy, na nichž jsem dělal, nemůžu dát na
internet, protože na všechno, co natočíme, má výhradní právo škola.
Já to dělám na smlouvu pro školu, to znamená, že oni mají právo
dávat to do televize, posílat na festivaly. Když já chci někam dát svůj
film, musím je žádat o svolení. Dalším důvodem je hudba, která je
tam použitá, na kterou když nemáš práva a dáš to na internet, tak by
tě mohl někdo zažalovat.
Jak budeš pokračovat ve studiu a ve své tvorbě?
Jestli úspěšně složím bakalářskou zkoušku, tak bych chtěl pokračovat
magisterským studiem, chtěl bych napsat další scénáře a taky se začít
filmem trošku živit, kdyby to šlo.
Taky hodně dělám filmové efekty pro spoustu spolužáků a známých.
A budu animátorem na připravovaném večerníčku.
Taky jsme s mojí přítelkyní dostali nápad, že bych si mohl zařídit
kurzy filmu. Moje sestřenka si se svým manželem akademickým
malířem v Praze založila několik ateliérů, kde nabízejí výuku kreslení malování a všech výtvarných technik pro veřejnost, a zvou tam
různé lektory z vysokých škol, takže by to bylo v rámci toho, někdy
během července.
Taky mám tady v Aši kamaráda Rosťu Riegera a společně bychom
si možná jednou chtěli založit malé studio nebo firmu. Hodně nás
zajímají hudební videoklipy a chtěli bychom všem ašským kapelám
touto cestou nabídnout natočení videoklipu. Jsme na to vybavení,
problém je jen v tom, že zatím se žádná kapela k ničemu nemá.
(smích)
Co se ti vybaví, když se řekne Gymnázium Aš?
Osm zajímavých let, vybaví se mi třeba pan učitel Kozel, školní
výlety… Tady to bylo fakt super.
Když jsem byl na gymplu, docela mě to tu někdy i štvalo, ale když
jsem po maturitě musel odejít, hodně mi to chybělo.
Promítáš tedy svoje zážitky z gymplu i do své filmové tvorby?
No, tak určitě, protože když píšeš cokoli - ať je to film, povídka,
báseň - když jsi opravdu autor a chceš být autor - tak bys do toho
měla dát, co nejvíc ze sebe. Já se to snažím vždycky nějak zaobalit,
aby se ty lidi třeba úplně nepoznali. (smích)
Ale všechno, co zažiju, co mi kdo řekne a tak, mi nějak pomáhá v
tvoření.
Ty jsi se vyjádřil, že nesouhlasíš s filmovou kritikou v našich novinách.
Já jsem neříkal, že přímo nesouhlasím, protože si myslím, že to, co
děláte v Napříč je super.
Já oceňuji, že o to máte zájem, ale když už chceš psát kritiku do
novin, tak by sis měla zjistit nebo číst nějaký odborný věci. Je hezký
psát vlastní názory, ale člověk by měl o tom něco vědět.
V Česku jsou různé typy kritik. To, co máš v MF Dnes, jako Spáčilová
a tak, já to nechci shazovat, ale je to taková publicistika pro veřejnost,
a pak jsou odborné časopisy jako CINEPUR, shodou okolností zakladatelkou toho časopisu je moje profesorka, Pavlína Coufalová, a
tam jsou lidi, kteří skutečně filmem žijí a pro film dýchají.
Současná kinematografie dost odkazuje na staré filmy, málokdo třeba
zná americké filmy z 30. až 50. let, protože to tu neběželo. Když se
díváš na staré filmy, tak zjistíš, že jsou opravdu dobré. Třeba takový
Matrix je jeden velký kompilát. Ty samé věci dělal třeba John Woo
a spousta jiných.
A tudíž je dobré, když chceš psát o filmu, nastudovat a zjišťovat
všechno, ne jen od roku 1990 dál. Protože už ve 20. letech vznikly
všechny žánry, které fungují dodnes.
•7•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
Jak se díváš na českou kinematografii?
To, co se teď točí v Česku nejsou filmy, podle toho, jak definujeme
film.
Když se díváš na film a vypneš zvuk, tak by si podle obrázků měla
poznat, co se na plátně děje.
Už od němého filmu to takhle funguje, vše by se mělo vyprávět obrazem, nikoli v dialogu. To potom může být rozhlasová hra a nemusí
se na ní plýtvat filmovou surovinou. Bohužel se ale tímhle způsobem
točí 90% českých filmů.
A v jiných zemích to funguje stejně? Například v USA, jinde v
Evropě, v Asii...
No, v Americe to rozhodně nefunguje stejně, tam současný průměrný
film stojí tuším zhruba od 40 miliónů dolarů výš. To se s ČR nedá
srovnávat, ale neznamená to, že dobrý film se nedá natočit třeba
za milion. Není to jen o penězích, taky o lidské představivosti a
šikovnosti.
Evropské filmy se vesměs snaží udělat za málo peněz hodně muziky.
Některým se to daří, některým ne. Já si myslím, že Češi jsou na tom
teď asi nejhůř, když to třeba srovnáš s Českou novou vlnou v 60.
letech, tak to bylo úplně na jiné úrovni. Já mám rád filmy z téhle doby, třeba Všichni dobří rodáci (rež. Vojtěch Jasný, 1968), ten
považuji snad za nejlepší český film, který kdy vznikl, nebo Spalovač
mrtvol (rež. Juraj Herz, 1968), Ucho (rež. Karel Kachyňa, 1970).
Dnes se točí věci jako Viewegh, je to takový populární. Já neříkám,
že nepíše dobrý knížky, ale když se to zfilmuje, tak z toho vyleze
taková divadelně-televizní komedie o vztazích. Třeba pan Hřebejk
by asi potřeboval změnu tématu, scenáristy nebo delší inspirační
dovolenou.
Myslíš, že to není film z filmového hlediska, nebo film, kvůli
tomu, že to baví?
Já neříkám, že to nemůže bavit. (smích)
Film je zboží a my se u něj chceme bavit, jinak bychom na něj nešli,
ale jestli mám soudit podle toho, co já jsem se na škole naučil, že
je film, tak tohle film opravdu není. Rozhlasová hra, to je špatný
přirovnání, jen abyste si představili, co já pod tím vidím. Opravdu,
když vypneš obraz, tak můžeš vědět, o čem to je. Koukáš se na dvě
mluvící hlavy na jednom místě a ty mluví, mluví a mluví, pak jdou
jinam a zase mluví, mluví, mluví.
Tudíž jak má film vypadat?
Kdyby to bylo jednoduchý říct v jedné větě tak to nemusím tři roky
studovat. (smích)
Na to existují milióny pouček, doporučení a to by bylo na delší dobu,
abych vám to vysvětlil. Základ je to, že film je vyprávění obrazem.
Co tě zajímá z filmu?
No, já jsem tu zmiňoval Hvězdné války, které mě hodně vzaly v
dětství, samozřejmě to není žádná věc, na kterou by filmoví historici
koukali s nadšením. (smích)
Na škole jsem objevil kouzlo starých filmů. Když si otevřeš knížku
filmových dějin, jsou tam jména, která Češi většinou neznají.
Orson Welles, komu to tady něco řekne, kdo viděl Občana Kanea?
Kdo zná vynikající westerny Johna Forda? To je snad nejlepší filmový režisér všech dob. Když Orson Welles točil Občana Kanea tak
říkal, protože taky nebyl filmově vzdělaný, že jediný studijní materiál k tomu bylo dílo tří světových režisérů a to byli John Ford,
John Ford a John Ford. (smích)
Dál mám rád spaghetti westerny Sergio Leoneho s
Clintem ­Eastwoodem, Francise Forda Coppolu, což je režisér třeba
Kmotra, Apokalypsy, Billyho Wildera, Sama Peckinpaha, Vincenta
Minnelliho, Terryho Gilliama, Takeshi Kitana. A takhle bych mohl
pokračovat do večera.
06 • 2 0 1 1
Tudíž tvůj filmový deník je dosti obsáhlý, píšeš si ho vůbec?
Snažím se dělat si seznam toho, co jsem viděl. Například Charlie
Chaplin, John Ford, Orson Welles, Jim Jarmush, toho promítal hodně
pan Staněk, ten mě hodně oslovil. Z moderních režisérů třeba Ridley
Scott, který stojí za Vetřelcem, Gladiátorem, ale třeba i za filmařsky
brilantní oddechovkou Dobrý ročník. Je to slavný anglický režisér,
který dělal snad asi dva tisíce reklam, než začal natáčet filmy. Mám
rád některé opusy Jamese Camerona, i když megalomanský Avatar
mě celkem zklamal. A potom mě zajímají hodně filmy, které se točí
mimo Hollywood, asijská kinematografie například.
Tady mluví za vše přetáčení asijských filmů Američany.
Přesně, když se třeba podíváš na Hvězdné Války, příběh původního
filmu z roku 1977 je doslova obšlehnutý z vynikajícího filmu Akiry
Kurosawy, který se jmenuje Skrytá pevnost. Stejně tak Sedm
statečných, slavný hollywoodský western, je podle Kurosawových
Sedmi samurajů. Ty originály jsou samozřejmě mnohem lepší.
Jaký film si viděl naposledy?
Naposledy jsem koukal zase na starý film od Billyho Willdera, což
je taky jedna z největších klasik, jmenuje se Sunset Boulevard. Je to
film noir, taková temná story z prostředí Hollywoodu.
Já jsem zjistil, že starý filmy jsou fakt skvělý. Kdyby sis pustila
nějaký současný český film s tím, co se točilo dřív, a víš něco o filmu,
tak to se nedá srovnávat.
(tram)
Tyler, The Creator:
[HUDBA]
hlas agrese nihilisty
Youtube, záznam z Late Night Show Jimmyho Fallona 17.února
2011. Moderátor pronese krátké, obligátní uvedení hudebního hosta
překvapivě bez superlativního dovětku. A s klasickou intonací po
vzoru Joolse Hollanda vyřkne několik jmen, které ale nevnímám.
Co už se ovšem v žádném případě nedá nevnímat, je zjev, jemuž je
věru přetěžké nevěnovat pozornost. Dvě figury v kuklách obepřené
rozplývající se kouřovou clonou ve společnosti zahradních trpaslíků,
živé kapely a dívenky v noční košilce, která evidentně ukousla hlavu
vaší čivavě. Jedna z postav má zelenou kuklu a na ní obrácený kříž,
dolní polovinu těla má jak vystřiženou z vintage fotek Tonyho Alvy,
druhá vypadá tak trochu konzervativně, klasicky: černá kukla, triko s
tištěnou fotku kříže. S živou kapelou taky není něco v pořádku, když
téměř primitivní rytmus ťuká do hajtky kolosální, fucked-up negr alá
Forset Whitaker, na keyboard hraje jeho mladší brácha, tubu obsluhuje gospel dealer a monotron obsluhuje typický nerd. Takřka okamžitě
začne ta excentričtější osoba vyluzovat blíže nespecifikované zvuky,
které až po chvíli a s lehkou nejistotou určím jako mluvu.
S trochou nadsázky z minulé věty doplním, že jsem právě zaslechl
asi nejcharizmatičtější hlas za tenhle rok. Gabriela Osvaldová, česká
stálice Ondřeje Soukupa jednou o někom prohlásila, že mu muselo
být Bohem házeno do krku zlato lopatou. V tomhle případě musel
Bůh najmout armádu ukrajinských dělníků, aby onomu neznámému
naházela do krku všechnu zuřivost, hrubost, neurvalost, nenávist a
ještě i ty lopaty. Notnou chvilku chrlí proud nenávistné žluči a já
začínám pociťovat rodící se fascinaci. Najednou se uprostřed pódia
zjeví přízračná Anička a ten zjev chrílí síru přímo na ní, načež mu
ona odpovídá chladným pohledem svých samarovských vlasů. Na
chvilku nevíte, kdo z nich je víc evil, až do té doby, než si neznámý
sundá masku a zařve: “I want that girl know it´s me” a s pokřikem
“Wolf Gang” započne v tanec toho nejextatičtějšího rituálu zla, který
v jednu chvíli vmetá přímo do ksichtu té zlolky, která se záhy odplazí
pryč . Na to okamžitě naváže i druhý, který ale vedle svýho parťáka
působí jenom jako strašidelný woodoo. A pak to zase začne. Oba
•8•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
se chvíly svíjí na zemi, skáčou po pódiu kolem hostů a moderátora
a řvou to magický zaklínadlo, o kterým jsem dnes po shlédnutí asi
všech jejich živáků přesvědčen, že při správným vyřčením vyběhne
z křoví celý hejno vlků a rozsápe všechno na hadry. Masky už jsou
dole a na mě se šklebí dva mile a sympaticky vyhlížející junáci .Celý
sál řve: “Swag!” (google) a video po skoku hororovějšího z obou
aktérů na záda moderátora se skřetím šklebem končí. Takhle se to
opakuje ještě asi storkát, potom shlédnu všechna příbuzná videa, potom příbuzná příbuzných a tak dále a tak dále, až nakonec nalézám
sám sebe v závislosti na tomhle hypem zaneseném projevu čisté, hedonistické anarchie.
Postupně se taky dozvídám jména a všechny možné, dostupné informace o takřka každém z plodných členů OFWKTA (Odd Future
Wolf Gang Kill Them All). Nejvíc mě ale upoutá postava toho vlčího
démona. Tyler, The Creator (otrockým jménem Tyler Okonma),
19ti letá kreatůra a řečený stvořitel celé téhle podivuhodné smečky
z LA se svou až téměř fanatickou zálibou ve svastikách, trojšestí,
maskách, skateboardingu a samozřejmě dissování. V něm obzvlášť
poskočil na další evoluční stupeň. Nádherné umění být artistou mezi
vulgarismy. Domnívat se ale, že o tomhle to celý je, by mohla být
vaše životní chyba. Nečekjte žádnej plesnivej, zaprášenej underground, tohle se v podzemí možná ukrývá, ale exploduje na povrchu.
Jejich živá vystoupení jsou hlučnými synonymy k té nejagresivnější
a nejdemagogičtější anarchii. A je jenom na vás, který fragment si z
nich vyberete. Citová vyhraněnost, strach, násilí, nenávist, filozofie,
popklturní narážky, kult Wolf Gangu nebo Golf Wangu, znásilňování
katolíků, nihilismus, nadsázka, je to tam všechno. (chaot)
DISCO
[FEJETON]
Díky své relativně bouřlivé pubertě (říkaj rodiče, podle mě přeháněj)
jsem se nejspíš v necelých dvaadvaceti docela desocializovala.
Vlastně miluju zábavu, o tom žádná, párty mám ráda (ovšem v čím
menším okruhu osob, tím lepší) (vlastně i sama se sebou se skvěle
pobavím- možná nejlíp), tanec, alkohol, tlachání, všechno beruovšem jen občas a jen s někým. Ale pod slovem zábava si prostě už
spíš představím pěknou výstavu, sledování oceánu, nebo duchovní
literaturu.
A k tomu se ještě přidala fobie z víkendů. Už ve čtvrtek se děsím
toho, že budu muset v pátek vymyslet, kde budu večer a co budu
dělat, osypávám se z představy zvonícího telefonu a dotazů: “kam
jdem chlastat?”, ale upřímně nejvíc mě sere věta: “ty dřepíš v sobotu
večer sama doma?!”
Ovšem co jsem ani za své úplně nejvíc nejdivočejší éry nikdy nechápala, bylo, že někteří lidé jdou dobrovolně na diskotéku (Říká se
tomu vlastně ještě diskotéka? No, víte, o čem je řeč…). Vlastně si
myslím, že když se člověk dostane do pekla, vypadá to tam jako v
SaSaZu v sobotu v noci.
Občas, asi tak jednou za rok, spíš za dva, se nechám strhnout okolnostmi a z nejrůznějších pofiderních a slabomyslných důvodů na diskotéku jdu. Vždycky je to stejnej následující teror:
Vstup – u dveří stojí pár úplně tupejch a hrozně velkejch holejch
hlav, které rozhodují o tom, zda jsem dostatečně cool, abych se týhle
nóbl zábavičky mohla účastnit. Hned za nima postává další stádo
tentokrát pro změnu úplně tupejch a hrozně vykozenejch hostesek,
které mi prvním pohledem dají najevo, že nejsem cool, ale jen kůl.
Potom šatna – “úschova” tašky za dvacku, lístek od šatny není kam
dát, protože taška je v šatně a možná tam i do rána zůstane, pokud si
zfetovaný šatnář nesplete šestku s devítkou a nedá ji někomu jinému.
Toalety – ve dvou ze tří kabinek někdo zvrací, třetí už je pozvracená.
Světlo, sušák na ruce ani větrák nefunguje, papír nedošel, protože ani
nikdy nebyl, podobně jako ručníky a mýdlo.
06 • 2 0 1 1
Bar – cena nápojů se asi přímo úměrně odvíjí od toho, jak dlouho
člověk musí čekat, než si ho barman všimne
Sezení – vždy obsazené, před třetí ráno roztouženejma pártylidma,
po třetí ráno spícíma pártylidma.
Hudba- moje oblíbená kapitola. Pokud ten pán, co pouští hudbu z
laptopu a nechá si říkat DJ, je přiměřeně příčetnej, hraje MTV (s)
hity. Což mě vcelku těší, protože je tu stále naděje, že alespoň jeden z
pěti songů budu znát a na jeden z deseti se mi bude chtít tančit. Pokud
je ten muž za pultem v ráži, začne pouštět něco... jak to popsat? Ok,
během prvních pěti vteřin ti dostatečně bystří stihnou zaregistrovat
o remix jaké písničky se bude jednat, během následujících deseti
minut už je to úplně jedno, protože ty songy jsou všechny pro mě
nerozlišitelné TUCTUC, na které se mi nechce tancovat ani po deseti
drincích (to je blbost, tolik peněz jsem u sebe v životě neměla – viz
bod Bar).
Lidé – slečny, které jednou chtějí být mařenkami, dále mařenky na
jehlových podpatcích tak vysokých, že celou noc pouze stojí jako
na chůdách, pohybují rytmicky bokama a zpoza svých umělých
řas, prodloužených vlasů, gelových nehtů, oranžových make-upů a
tetování pozorují, který sameček sedne na lep.
Samečci se obecně dají rozdělit do tří skupin- namol opilý turista,
pán ve středních letech se středně velkou krizí středního věku, a potenciální mařenčiny objekty touhy.
Dále je tu pár normálních lidí- tato skupina obsahuje mě a ještě asi
dalších pět chudáků v podobné situaci, ve které jsem já.
Smysl – ano a to je přesně to, co mi úplně uniká! Co se na tu diskotéku vlastně chodí dělat? Opít se, svádět, zvracet a souložit- v libovolném pořadí? Protože normálně si popovídat nelze, dát si něco
dobrého k pití nelze, zatančit si nelze, a seznámit se s příjemnými
lidmi taky nelze.
A následující dva dny po návštěvě zařízení podobného typu mě ještě
k tomu neopouští pocit absolutního zmaru a prázdnoty. Pocity znechucení nad sebou, lítost nad penězi, které jsem tam nechala a mohla
jsem si za ně třeba koupit… zaplatit elektřinu. Pohrdání lidstvem.
Nechuť ještě někdy vystrčit nos z bytu. A tak podobně.
Po roce, když už na tenhle zážitek zase zapomenu a začnu mít pocit,
že jsem pochopila, co mě baví a co mě prudí, někomu zvednu telefon
a slyším: “Děláš si srandu, že sedíš v pátek večer sama doma, nebuď
jak stará panna a pojď s náma do SaSaZu, hraje tam skvělej DJ”.
Ale ne... tentokrát jsem si to pěkně sepsala, co že to všechno na diskotékách nenávidím a nenechám se již nikdy více zviklat.
V sobotu večer každému co jeho jest! Dobrou noc!
http://adrianalabella.blogspot.com
Adriana Černá
Za zelenou okenicí [ M Ě S T O ]
Když jsem šla ulicí Na Háji, neviděla jsem pouze vilu zarostlou ve
stromoví. Odváží-li se Vaše nohy vydat dál touto ulicí, zajisté Váš
zrak spočine na zelených okenicích a arkádové terase.
Stejně jako za většinou vil v našem městě stojí za jejím postavením
textilní továrníci, kteří zde chtěli mít rodinné sídlo. Od té doby se její
vzhled příliš nezměnil, takže si snadno můžeme představit, jak se na
rodinné vily díval architekt, Karl Ernstberger, v letech dvacátých.
Kamenné koule u vchodu, sloupové hlavice s přírodním dekorem,
stejně tak kovové zábradlí na již zmíněné terase, ozdobná váza hoví
si na věži jako dortová třešnička a volské oči se mhouří na střeše.
Ale lepší je viděti, protože to je více než tisíc slov.
Tak neseďte na zadku a na Háje pochodem vchod!
(tram)
•9•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
S jako POEZIE
Zase trochu jinak
[BAJKA/APOKRYF]
V dávných dobách, kdy Země byla jen rozžhaveným kamenem
obřích rozměrů, se Bůh, znuděn věčností, rozhodl vytvořit
něco k rozptýklení těla i ducha, jal se tedy pustit do tvoření
světa.
A aby na práci lépe viděl, stvořil si první den světlo a navždy
jej oddělil od tmy.
Následující den poručil vystavět nebeskou klenbu, honosnou,
nedozírných rozměrů, která bude do konce času připomínat
jeho velikost a nedostižnost.
Třetí den Bůh nahromadil veškerou zemskou vodu a vytvořil
tak hluboké oceány a moře, symbolizujicí nedozírné možnosti
jeho existence. V ten samý den rovněž pokryl Zemi zelení rozmanitých tvarů, všemožných barev, vůní a chutí.
O den později pak vyfoukal v žáru supernovy – zvané vesmírná
pec – Slunce a mnoho dalších hvězd a k večeru uhnětl z prachu
měsíc. Vznikl den a vznikla tak i noc.
Když po následujících dvou dnech, kdy vytvářel veškeré
živočichy, od slona a krávy, přes polární lišku, chřestýše až po
Střevlíka měděného a Slunéčko sedmitečné tak, aby zapadali
do bezchybného systému vlastní regulace s možností věčného
vývoje všech druhů, ustanul a jen zíral na to nádherné dílo,
jenž během posledních sedmi uplynulých dnů vykonal. Žasnul
a byl nadmíru spokojen.
Pak si ale všiml zváštního tvora, kterého na zem umístil Ďábel,
vyvíjel se mnohem rychleji než druhy ostatní, ale zároveň s
nimi žil v souladu, a tak si ho Bůh z počátku velmi oblíbil,
netuše kdo stojí za jeho vznikem a co všechno bude v brzké
době následovat.
Později se tento nejmladší druh začal ze složité soustavy vymykat, za dobu svého vývoje přišel o velkou část své srsti,
zato získal mnohem větší mozkovnu a s tím spojené mnohem
protáhlejší čelo. Naučil se, jak rozdělat oheň. Vyvinul nejen
řeč a písmo, ale také umění a lásku, geometrii, matematiku,
logiku, estetiku, morálku a filozofii.
Stal se z něho druh poháněný nikdy neutuchajicí vůlí k moci,
vůlí být stále lepší a dokonalejší než nedosažitelný ideál. Tvor,
který je ochoten zemřít i zabít za ideu, nebo za ni alespoň po
někom hodit kamenem.
Brzy se tak druh Bohu velmi znelíbil. A nejvíc Boha mrzelo,
že pro něho mají různá jména, a výmýšlejí si hloupé pomluvy
o tom, co komu nakázal a komu co vzkazuje, že se nemohou
dohodnout a někteří se nakonec s křikem v jeho jménu vrhají
do náručí smrti, nebo jeden druhého mordují.
Byl však pravým opakem Ďábla, představujícího princip rozkladu a směřování k chaosu, přirozeně již od počátku věčnosti
tento princip vyvažoval principem svým a to se stejnou měrou
božské lásky k rovnováze samotné a s úctou ke všemu řádnému
a pravidelnému.
Nemohl tedy tento nezvladatelný druh zničit, ani kdyby opravdu chtěl, a tak se od něho navždy odvrátil. Přibližně v té době
začali lidé na Zemi říkat: „Bůh je mrtev!“.
Naučení:
Lepší než lidskou krev potit,
s lopatou se lopotit,
je možná býti jelenem
někde v háji zeleném.
(dw)
06 • 2 0 1 1
Déšť
Déšť je nezastavitelný proud světa,
myšlenek krásných, že bych zbledla.
Běhat v dešti je lepší než sprcha,
neboť vše načíná nová věta.
Déšť je reakcí na lidi v marnosti,
ať poznají, jaké je žít v libosti.
Poznají, jaké je to být bohatý,
ne penězi, ale krásnostmi.
Stát tam a jen tak proplouvat...
Vlastní myšlenky se dá sotva ututlat.
Jen nakouknout a hned odejít,
to se nedá,
já už jen pro déšť umím žít.
Zůstat tam navždy by se mi líbilo,
ale potom už sluníčko svítilo.
Na co tam sedět a nechat se spálit,
když můžu odejít a pak za deště se vrátit?
(tram)
Motýl v cukuletu...
Možná bych dostal nějakou vláhu z toho květu,
co se na mě tak šklebí,
přímo hledí
v dál / zpět,
hned teď
ho požírá sněď.
Měď obrůstá mechem
a pod shnilým pachem
se ukrývá motýl.
Barvami hraje na rozladěnou duhu
o larvím dluhu.
Paprsky sovího houkání
šíří se po klekání
do všech směrů,
dolů i nahorů.
Utonul les / dnes hles naposled / třes
med v úlu / větve z kůlu zvrací smůlu
v křečích.
A když usíná kapradí,
nikomu to zřejmě nevadí,
že s měsícem neladí.
Na steči pnutí v zápětí roztančí napětí –
pak ukončí svit / rozklad / klid
a motýl...
(dw)
Za posledním vydáním Napříč
šk .r. 10/11 stojí...
[ŠÉFREDAKTOR]
Michal Trkal
[REDAKTOŘI]
Dominik Čech
Adriana Černá
Sarah Erbanová
Míša Michalová
Marian Pekár
Matěj Tkadlec
Michaela Trávníčková
[GRAFICKÁ ÚPRAVA]
Marian Pekár
Facebook : NAPŘÍČ //
e-mail : [email protected]
• 10 •