Povídky účastníků XI. ročníku soutěže "ŘEKNI MI, CO ČTEŠ

Povídky účastníků XI. ročníku soutěže "ŘEKNI MI, CO ČTEŠ

KNIHA - ZÁBAVA NEBO OTRAVA..?
Co pro mne znamená slovo kniha? Kniha je K jako kouzlo, N jako nápad, I jako inspirace, H jako humor a A jako autor.
Knížka je pro mě branou k mé fantazii. Ničím mě nesvazuje, umožňuje mi vytvořit si jakýkoliv obraz o postavách a
prostředí, mohu se vžít do situace, kterou hrdina knížky právě prožívá.
Ať jde o knížku veselou nebo smutnou, historickou nebo třeba i zeměpisný atlas, každá má své kouzlo. S knížkou si můžu
zalézt pod peřinu a s nedočkavostí se ponořit do čtení a těšit se, co se stane. Podle mě je důležité, aby se malým dětem četlo
už od útlého věku. Já jsem to štěstí měla. Mamka mi pomohla objevit kouzlo a tajemství knih a vytvořit si k nim vztah.
Ukazovala a pojmenovávala mi svět v barevných obrázcích v encyklopediích, četla mi denně pohádky a vymýšlela si pro
mne i vlastní příběhy, což občas děláme dodnes. Ty chvíle mají také své kouzlo, zvlášť když venku hustě sněží nebo na okno
tluče déšť. Zachrání princ princeznu před strašlivým drakem? Zasadí Jack tu správnou fazoli? Vyhraje Harry Potter?
Na knížku si vždycky najdu čas. Sáhnu po ní, když na ni mám „chuť“, když mě něco na ni natěšilo, nebo naopak jsem
unavená z reality a potřebuji přijít na jiné myšlenky, odreagovat se. Když však potřebuji najít nějakou informaci, využívám
k tomu místo klasických knih moderní techniku a internet. Můžu srovnávat i různé odpovědi a jejich získání je velmi rychlé.
Pomáhá mi to i v učení a s přípravou do školy. Dozvídám se ráda nové a zajímavé informace, což mi většinou chybí ve škole.
Byla bych tak ráda, kdyby mě výuka ve škole bavila! Snažím se pro to něco udělat i sama. Nedávno jsem například spojila
příjemné s užitečným: začala jsem číst dvojjazyčnou knížku s příběhy od Agathy Christie. Prožívám napětí, rozvíjím „šedé
buňky mozkové“ a zároveň se učím angličtinu .
Nejraději čtu knížky humorné nebo detektivní. Neodolám zejména vtipným knihám ze života. Kdybych já psala knihu o
svém životě, rozhodně by do této kategorie patřila.  Mými nejoblíbenějšími knihami jsou v tuto chvíli čarodějné knihy
Sarah Mlynowské. Vždy jsem si přála být čarodějkou, a proto s hlavní hrdinkou Rachel ráda prožívám jakékoliv situace,
které se čarodějce můžou stát. Téměř cítím závan větru při létání na koštěti!
Je důležité, aby děti četly i ve škole. Povinná školní četba mi přijde jako dobrý nápad, pokud si můžu sama vybrat z nějakého
seznamu doporučené četby. Nejspíš je vhodné vědět, jak psali nejuznávanější spisovatelé, ale podle pravdy: většinou mě
klasika něčím nezaujme. Některé knížky mi připadají nudné a zastaralé. Nelíbilo se mi například původní znění Starých
pověstí českých, ale přitom mě historie velmi bavila v knížce Růže a krokvice. Přišla mi záživnější. Některé knížky jsem
v určitém věku nepochopila. Měla jsem třeba problém napsat v šesté třídě referát z Malého prince. Některé knížky mě naopak
mile překvapily. Nedávno jsem četla knihu Říkali mi Leni. Ačkoliv jsem se na ni zprvu netěšila, protože je z válečného
období, nakonec se mi líbila a vtáhla mě do děje. Cítila jsem soucit s hlavní hrdinkou. Za vrchol spisovatelství totiž považuji,
když ve mně knížka vyvolá i nějaký pocit. Smích, slzy, napětí.
Z každé knihy si něco odnesu, i kdyby to měla být třeba jen jediná důležitá věta. Ponaučení, vědomost, pocit. Navíc
pozoruji, jak daný spisovatel píše a pomáhá mi to i ve vlastním psaní. Mám totiž radost, když mohu také psát. Cítím, že do
spisovatelského světa nějak patřím. Hřeje mě u srdce, když mé příběhy pobaví ostatní, udělají jim radost, nebo se má povídka
stane právě klíčem k jejich fantazii.
Knížky ráda dostávám, ale celý můj život se dost stěhujeme, takže sbírku knížek mamka věnovala vždy nějaké knihovně.
Chodím tedy do školní nebo místní knihovny, které mají takovou zvláštní atmosféru. Pokaždé se tam těším, jakou knížku
objevím. Mám ráda vůni knih. Při výběru nějaké nové knihy se ráda začtu do úryvku. Kniha je pro mě poklad a proto se o ni
dobře starám.
Těší mě, že mnoho lidí zůstává u čtení knih a že se jich stále tolik vydává. Filmy jsou sice také hezké, ale jsou to vlastně
knihy již zpracované něčí fantazií. Já jsem totiž ráda vlastním režisérem. 
Kateřina
ERIK A TAJUPLNÁ KNIHOVNA
V životě jste možná zažili mnoho dobrodružství, ale takové, co jsem prožil já, určitě nikdy neuvidíte v žádném filmu, ani
sami nezažijete. Jmenuji se Erik a povím vám příběh o tom, jak jsem se stal z malého strašpytlíka odvážným hrdinou. Budete
se smát i bát, možná i něco mezi tím, ale nechme toho štěbetání a pojďme nahlédnout do světa fantazie.
Když mi bylo asi sedm let, žil jsem s maminkou a tatínkem na okraji města. Na každém kroku stály továrny, které vydávaly
ohlušující zvuk. Možná kvůli tomu se ze mne stal strašpytlík, který se bál i vylézt na strom. Jednou v noci, když jsem seděl
na posteli, vytáhl jsem si z pod polštáře můj stopadesátý sedmý balíček poslední záchrany. Měl jsem je rozestavěné v mém
pokojíčku od oken až po dveře, pod postelí, na stole. Byla tím zaplněná i celá moje polička a v knihovně, i když hodně rád
čtu, kupodivu nebyla ani jediná knížka.
Otevřel jsem KPZ a vyndal z ní kladivo, pilku, provaz a různé truhlářské náčiní, celý jsem se jím obestavěl a čekal, až usnu.
Ráno mi táta řekl, ať mu dojedu pro hřebíky do železářství na úplně opačném konci města. Nejprve jsem se z toho chtěl nějak
vykroutit, ale nešlo to, táta trval na tom, abych se konečně přestal bát, a tak jsem stejně musel jet. Byl jsem takový nebojsa
naruby.
Nasedl jsem na své kolo potažené polystyrénem, nasadil helmu a jel. Cestou začalo pršet, ale nevzdal jsem to.
Konečně přede mnou stála velká budova, která se mi zřejmě jevila jako železářství, nebo už jsem toho výletu měl plné zuby a
potřeboval jsem se jenom ohřát a nabrat síly.
Kolo jsem prostě jen odhodil a nechal na pospas dešti a chladu, co panoval venku. Vstoupil jsem dovnitř a z posledních sil
jsem si chtěl sednout na nejbližší lavičku, kdyby mě nevyrušil hlas starého pána:“Vítej mladíku, přišel sis půjčit knížku?
Venku je hrozné počasí viď? Tak se něčím musíš zabavit“. Bleskurychle jsem se otočil a uviděl jsem velmi mile vypadajícího
pána, který stál u pultu s počítačem a poházenými papírky. V tu chvíli mi došlo, že jsem v knihovně.
Nenamáhal jsem se odpovědět ani pozdravit, protože jsem byl tak vyděšený a vyčerpaný, že ze mě vyšlo jenom tiché chrrrr.
Když jsem popadl dech a uklidnil se, podal jsem pánovi ruku a začali jsme si povídat, jak jsem se sem vlastně dostal. Poté
jsem se šel projít po knihovně, kde byla tma a ticho.
Už jsem prošel oddělení s horory, pohádkou a dobrodružstvím. Došel jsem až do středu knihovny kde na stropě byl
namalován krásný nástěnný obraz připomínající čaroděje v hvězdičkovaném plášti. Připadalo mi to tak krásné, že jsem si lehl
na zem a snil o čaroději na obraze.
Zhruba za hodinu jsem se probudil, ale zdálo se mi to v knihovně úplně jiné - všechno mělo takové zářivé barvy, a když jsem
se podíval na sebe, byl jsem celý namalovaný.
Vstal jsem a z ničeho nic mi nad hlavou přeletěl drak, potom okolo mě začali ťapkat malincí skřítci a přede mnou se objevil
čaroděj v hvězdičkovaném plášti, který byl do detailu stejný jako ten na obraze v knihovně, tentokrát už ale nebyl na stropě.
Nadechl se a hlubokým hlasem řekl „Ahoj Eriku zjevil jsem se v tvém snu, abych tě naučil se nebát. Budeš mít jeden úkol a
jeden dobrodružný příběh. Projdeš oddělením s dobrodružnými knihami a najdeš knihu tobě nejmilejší, ale pamatuj si, je to
jen pro tvoje dobro.“
Pak zmizel a já tam zůstal úplně sám. Byl jsem v oddělení dobrodružství, jak říkal čaroděj. Chodil jsem od jedné knížky k
druhé a hledal jsem nějakou hodně tenkou, aby mi nezabrala moc času. Pak se najednou zvedla ze země jedna hodně tlustá
knížka, která měla pásku přes okraj popraskaného vázání. A řekla „Copak to se dělá, házet knížky na zem? No řekni?“
Když jsem se vzpamatoval, vyšlo ze mě jen koktavé ne. Pak mě knížka vzala za ruku a vytáhla mě z knihovny ven na ulici,
jenže to nebyla ulice, ale pláž a rozbouřené moře, o kterém jsem jako ještě hodně malý snil.
Bylo tam nádherně, moře šumělo a vlnky narážely do skal. Opodál na nás čekala chýše ze dřeva a listů, ze kterých byla
poskládána střecha. Už se stmívalo a my jsme museli zalehnout, abychom na zítřejší dobrodružství byli pořádně vyspalí.
Druhý den ráno byla u pláže přistavená loď, kterou jsme vzápětí odjeli na moře. Kniha dobrodružství říkala, že tam se
přestanu bát. Pluli jsme dlouho, asi dva dny. Připadalo mi to jako věčnost, než jsme spolu s Dobrodružstvím spatřili loď. Ale
Dobrodružství dobře vědělo, co to je za loď. Byla to pirátská loď, která odplouvala z města se zlatými šperky a drahým
kamením, které tam ukradli. Jakmile nás spatřili, zahájili útok a z jejich děl se vyřítila první dělová koule, která mířila přímo
na nás.
Knížka dobrodružství mi nakázala, ať skočím do vody, ale já jsem jí začal vykládat, že se 30 % úrazů stává ve vodě. Knížce
nezbývalo nic jiného, než mě strčit, ale já jsem si mezi tím uvědomil, že se vlastně nemám čeho bát, a tak jsem skočil. Knížka
hned za mnou a plavali jsme k nejbližšímu ostrůvku, odkud pirátská loď přijela. Piráti zatím vykradli naši loď a my se jen
dívali, jak mizí pod hladinou moře.
Od té doby vím, že se nemusím ničeho bát, rád vzpomínám na tu chvíli, když jsme se s Dobrodružstvím loučili a já odjel na
svém mokrém kole zase domů. (Všechny KPZ jsem vyhodil).
Klárka
SVĚT KNIH – PROŽITEK - ZPOVĚĎ
Každý své emoce vnímáme jinak. Někdo je dá najevo, jiní si je nechávají pro sebe a neboje nechají vpít do listů dosud
prázdného papíru a tím mu dají duši.
Svět bez knih, je svět bez emocí, spousta prázdného místa bez užitku. Je to jako tělo bez duše. Vždy jsem milovala knihy a
nic mi nezabrání v poznání další duše, prožívající emoce, pocity a myšlenky. V poznání duše na obyčejném
papíře.Obyčejném, to je to kouzlo knih.Je to pouhá věc, pouhý prostředník, který skrývá pod obalem nějaký svět plný
něčeho. Něčeho obyčejného, co nikdo nedokáže pochopit, ale já vím, že to je kouzlo knih. I ta nejstarší, nejtlustší, nejtenčí,
nejmenší, i nová kniha má své osobité kouzlo. A to kouzlo nás k ní připoutá a již nás nikdy nepustí. Postaví vás do prázdné
místnosti, otevře svou duši a začne vyprávět svůj jedinečný příběh. Místnost se začne zaplňovat barvami, věcmi, zvuky a
především pocity nikdy nekončícími. To vše a ještě víc nám dá obyčejný papír, inkoust a tvůrce tohoto spojení.
Já dávám přednost spíše fantasy literatuře. Je v ní něco, co neznám, ale i cosi známého, co je zasazeno do neuvěřitelných
příběhů a neznámé krajiny. Velice zajímavé je, že i když je příběh vsunutý do dávných, ba i prastarých dob, které nám jsou
tajemstvím, naše představivost a pocity, které vnímáme prostřednictvím knih – jako lásku, strach, soucit, bolest, a mnoho
dalších nás vedou. Vyplňují dosud nevyplněná místa, která měla být teprve objevena. Knihy nás posouvají dopředu, dělají
nás zkušenějšími. Když v hloubi duše doufá, že prožije nějaký příběh.Žádná kniha, nebyla dokonalá, ale ve všech jsem našla
další část příběhu.Když píšete příběh, ukládáte do něj své pocity a emoce.A jste to vy, kdo ztvární postavu, dá jí jméno,
vzhled a hlavně vlastnosti. Nikdy nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale jaký je, jakou má duši. A v tom jsou knížky
unikátní. Záleží v nich jen na vlastnostech a ne na tom, jaké má kdo vlasy, postavu. Ano na očích záleží, většinou prozradí
vše o svém pánovi, ale v knize si je musíme domyslet na základě vlastností a když vám vystanou před očima, už se nezbavíte
pocitu, který ve vás zanechaly. Provází vás celou knihou a střídají se v nich záchvěvy strachu, radosti a mnoho dalších. Na
chvíli se ty oči stanou vašimi. Koukáte na svět jinak, ale přesto jste ve vnitru s postavou spoutáni poutem, které nezrušíte.
Tak když jsme každý jiný, jaksi můžeme být zároveň tak podobni?
Každý má svůj příběh, ale i svého prostředníka. A pro mě je tím prostředníkem kniha. Dovolí mi uvolnit vlnu emocí, kterou
toužím uvolnit a vykřičet je do celého světa. Mé pocity jsou někdy nekončící propastí, utvářející mé já. Obdivuji každého,
dokáže svými pocity napustit dříve prázdnou stránku, ale přitom nepsat o sobě. Já sama bych chtěla z hrotu tuky dostat
nepřeberné množství příběhů zpestřenými mými pocity. A jednou to udělám. Vytříbím si myšlenky. Posadím se. Vezmu
právě zakoupené pero. A při prvním doteku vpustím na papír nikdy nekončící dobrodružství, podpořené mojí fantasií,
odehrávající se v jiné zemi s jinými lidmi a v jiné době. Každé slovo, co mě napadne, bude pokrývat dříve pouze prázdný
papír. Napíšu svůj příběh. Vložím tam své zkušenosti. Bude to příběh o objevení sama sebe. Co jsem, co dokážu a co chci,
aby se stalo. Budu řídit svůj osud nepředvídatelným směrem jménem dobrodružství. Nabudu zkušeností, poznám nové pocity
a zasvětím svou duši příběhu o mně samé. Ano, toto můžu nazvat slibem, že napíšu příběh, který má budoucnost.
Adéla
PŘÍBĚH PANÍ KNIHY
Dovolte, abych se vám představila. Jsem tu s vámi, lidmi, už po celá dlouhá staletí... nejdříve mne opisovali a poté se
vynalezl knihtisk.... ano, jsem kniha. V dávných dobách jsem byla velice vzácná a drahá, protože dalo velikou práci mne
celou vytvořit. Ale dnes... dnes už si lidé knih tolik neváží...
Vznikla jsem v jednom nakladatelství a natiskli do mě opravdu napínavý příběh. Jediné, co mi vadí, je můj obal... je tak
šedivý a nudný... Přesto jsem se nakonec dostala jako dárek k jedné holce, Hance.... Bylo mi líto, jak se na mě zklamaně
podívala, řekla jen :,,Děkuji...“ a strčila mě do poličky....
Jo, asi nevypadám jako dnešní knížky, co jsou barevné a lákají víc, než ty staré. Tak jsem ležela na poličce a smutně
přihlížela, jak si Hanka čte jednu knížku za druhou. Celá jsem se klepala nadšením, až si vezme mě...už ke mně natahovala
ruku, zaplesala jsem radostí... ale ona sáhla vedle.,,Přečti si mě!“chtělo se mi křičet. Ale jak asi máte křičet, když jste kniha?
Měla jsem pocit bezmoci, bylo mi smutno. Sice vím, že dnešní děti nejsou jako děti, jaké byly kdysi, ale… Od doby, kdy
vznikla elektronika, počítače a videohry, se už hodně dětí od nás drží dál.
Ale byla ve mně i kapka naděje. Zjistila jsem, že to děvče také rádo vymýšlí příběhy. Jenom prý nemůže najít, o čem by
psala. Je totiž těžké napsat knihu, kterou by četlo tolik lidí a sklízela by chválu. Až přišlo léto. V té době je největší teplo, to
nám knihám nevadí. Ale dětem to vadí hodně. Nemají co dělat, jelikož kamarádi odjíždějí k moři. Hanka měla stejný
problém.Nudila se, protože měla všechny knihy kromě mě přečtené. Z kuchyně se ozval hlas její mamky... ať si tu knížku
přečte. Hanka mě tedy vzala do ruky a nejdříve si nedůvěřivě prohlédla můj obal i mou tloušťku. Poté ale nalistovala první
stránku a konečně začala číst první odstavce.
Občas jí ulítl nechápavý pohled, poté se ale začala smát. Pak mě zavřela a odešla. Opět mě naplnil pocit prázdnoty. Myslela
jsem na ni, chtěla jsem něco udělat, jenže co? Naštěstí jí můj příběh nenechal dlouho váhat. Za chvíli jsem slyšela její kroky.
Vrátila se a tentokrát už četla déle, přečetla mě skoro celou a četla a četla mě neustále dokola. Jaký to byl krásný pocit - mít
nějaký význam!
Najednou jako by se mnou jela na koni skrz prérie, jako by se mnou sledovala nepřátelský tábor...Hanka pochopila, že jí
tento žánr knih velice zajímá, zvlášť můj příběh. Stala jsem se její nejoblíbenější knihou a ostatní knížky mi mohly jen tiše
závidět.
Chápu, že si někteří radši zabojují s kamarádem ve videohře, než aby si pročítali slovníky a naučné bichle. Ale každý, kdo je
ochotný si něco přečíst, by neměl házet flintu do žita hned, jak uvidí knihu, která mu hned není úplně sympatická. Vždyť v
dnešní době už máte z čeho vybírat! Ať knihu dostanete, nebo si ji půjčíte v kterékoli knihovně.
Každý v nás něco najde, když se nebude předem vzdávat se . Můžeme vás překvapit , poučit, pobavit,… ale musíte si jenom
umět vybrat jednu z nás, jednu, která se bude líbit
právě vám...A pamatujte, že my, knihy, tu jsme jen od toho, abychom
vám něco daly, ne naopak... (Příběh nám poskytla kniha Vinnetou vydaná roku 1965... )
Hanka
PLACHTIČKA
Zdravím. Jmenuji se Plachtička a jsem velmi zastaralá knížka. Bydlím ve staré knihovně uprostřed města. Děti si mne
nepůjčují často, a když už si mě půjčí, tak nejméně na měsíc.
V naší knihovně mám hodně kamarádů. Většina jsou básně, ale patří mezi ně i smutné příběhy, dobrodružné knihy a pár
pohádek. Avšak mými nejlepšími kamarády jsou Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky a trilogie Pán prstenů. Mají ty
nejúžasnější zápletky, jsou hodní a je s nimi legrace. Vždy po zavření knihovny si sedneme do kroužku a vyprávíme si naše
příběhy . Jen co se dostaneme za jednu stránku, začnou na nás dívčí knihy pokřikovat: ,,Proč si nevyprávíte něco pořádného,
třeba o lásce a o klucích?“ My jim na to odvětíme: ,,Pro nás to jsou jen hloupé příběhy, které jsou skoro vždy o tom samém.“
Potom se začneme hádat a hádáme se až do rána, dokud se knihovna neotevře.
Pak na nás odpoledne ty otravné knížky vyplazují záložky, protože si je dívky půjčují mnohem častěji než nás. A já si
v duchu řeknu, že jejich příběh si stejně nikdy neposlechnu ani nepřečtu. No, a když je večer, kdy jsou vypůjčeni moji
kamarádi i ty otravné knihy, vyskočím na stůl, vezmu si tužku a utrhnu jeden nalepovací papírek… A začnu psát vlastní
básně. Chvíli před odemčením knihovny papírek složím a schovám ho za obal tak, aby nebyl vidět. Poté rychle seskočím zpět
na své místo a sním o tom, jak vydám vlastní knihu plnou básní. Možná, že by si mě děti více půjčovaly a hledaly zatoulané
papírky. .Držte mi pěsti - ať mám štěstí.
Markétka
NOC V KNIHOVNĚ
Tento příběh je o holčičce Karolínce, které je 10 let. Holčička jde s maminkou do veřejné městské knihovny půjčit si knížky.
Jenomže maminka omylem zapomene Karolínku v knihovně přes noc.
„Cvak!“ Karolínka se zděšeně probudí, když uslyší zvuk. Rozhlédne se kolem sebe a vidí, že je sama v knihovně. Karolínka
rychle běží ke dveřím, sahá na kliku, ale je zamčeno. Chce se jí brečet, když v tom jí někdo zaťuká na záda. „Copak tu
děláš?“ říká pohádkový skřítek. Karolínka na něj nejdříve zírá, pak zavře a otevře oči, a pak se štípne, jestli je to skutečnost
nebo jenom halucinace. „Slyšíš mě holčičko?“ říká skřítek. „Aaano“ Odpoví Karolínka. „A co tu děláš?“ vyptává se skřítek.
„Maminka mě tu asi zapomněla.“ A začala brečet. „Nebreč, ukážu ti tady knihovnu.“ Karolínka se na skřítka usměje a jde za
ním. V tu chvíli se probouzí celá knihovna. Karolínka nakoukne do oddělení Pohádek a vidí, jak se probouzí vodníci,
princové a princezny a různé další pohádkové bytosti. „Tady je oddělení pohádek.“ Vysvětluje skřítek. „A tady je oddělení
pro dospělé!“ Houká na Karolínku skřítek a ukazuje na ni, aby šla za ním. V oddělení pro dospělé se probouzí Sherlock
Holmes, Mumie, Upíři a různá hororová strašidla a různí lidé. „AáÁááÁÁÁÁááá“ vykřikla Karolínka. „To je jenom
vlkodlak.“ Karolínka na skřítka zírá, jako kdyby spadnul z višně. Karolínka se rozhlédla kolem sebe a vidí, jak se velká
knihovna mění ve velký strašidelný, ale i pohádkový zámek. Je ohromena. Jde na zámek, kde na ni už čeká pohádkový král
se svým rádcem bezhlavým rytířem. „Buď zdráva, Karolínko!“ říká pan král. „Dobrý den, jak znáte mé jméno?“ Diví se
Karolínka. „Nu, to víš, děvenko, skřítek mi řekl vše, co jsi řekla jemu.“ říká pan král a prohlíží si Karolínku. „Víš, když mi
slíbíš, že nikomu neřekneš, že tahle krásná knihovna v noci ožívá, ukážu ti celý zámek, chtěla bys?“ Karolínka se rozmýšlí,
co má říc, ale nakonec usoudí, že by ráda viděla celý zámek. Pan král se usmál a řekl bezhlavému rytíři, ať připraví kuchař
hostinu. V tu chvíli Karolínka spadla a usnula. „Karolínko, Karolínko, zbuď se, máme jít na tu exkurzi do té nové městské
knihovny, vstávej.“ Volá maminka na Karolínku. Karolínka otevře oči a vidí, že se jí to jenom zdálo. „Uf“ řekne si sama pro
sebe. Asi za hodinu dorazili do městské knihovny. Na exkurzi jim ukázali oddělení Pohádek, kde byl vytesán pohádkový
skřítek Uskočimpl. A oddělení pro dospělé, kde byl vytesán například vlkodlak. Karolínka od té doby chodila každý den do
knihovny, kde zažívala krásná dobrodružství!
Když jsem byla malá, měla jsem ráda pohádky, asi jako každé malé dítě. Ale teď, když umím číst a psát, tak mě zajímají
dobrodružné knížky, fantazy světy a někdy i detektivky, ovšem jenom pro ty menší. Takovou mojí oblíbenou „detektivkou“
je Čtyři kamarádi v akci, nebo Klub Tygrů. Tyto knihy napsal Thomas Brezina, a myslím si, že píše krásné knížky pro děti.
Ze světa Fantasy patří k mé nejoblíbenější četbě Harry Potter, ale i Hobit. Dál se také těším, až si přečtu ságu knih – Eragon,
Eldest, Brisinger, Inheritance, kterou jsem dostala k Vánocům. Také se těším na Pána prstenů (The Lord of the Rings). Poté,
co jsem přečetla Hobita, mě Pán prstenů hodně láká. Čtení je velmi zábavná a dozvídavá věc. Tím dozvídavá chci říci, že se
člověk z jakékoliv knížky něco buď dozví, nebo se ponaučí, a tím se mu pak otevře brána do dalšího koutku světa.
Štěpánka
SKUTEČNOST NEBO JENOM SEN ?
,,Nenávidím knihy a k žádné mě nedonutíš!!“ ozvalo se z obývacího pokoje.
,,Když jsi byl malý, líbily se ti pohádky.“ chlácholil ho ženský hlas.
,,Už jsem z nich vyrostl. Knihy jsou jen minulost a nuda.“ odpověděl Tom.
Chlapec, který nikdy neměl rád knihy, k nim nechoval žádnou úctu, natož aby si nějakou někdy koupil. Maminka by byla
vděčná, kdyby přečetl aspoň jednu knihu, aspoň jednu. Ať se snažila sebevíc, nepomohlo to.
Pracovala v knihkupectví, každý den mu nosila domů knihy. Ale on nic. Jednoho dne už jí vadilo, jak se spolu hádají. Syn
nechtěl číst, nešlo to po dobrém ani po zlém, a tak musela zakročit.
Když se vracela domů, nenesla s sebou knihu, naopak videohry. Vešla do Tomova pokoje a položila je na poličku. Její syn se
k nim rozběhl a rozbalil je. Čekal, že to budou videohry poučné a nudné. Mýlil se. Byla tam auta, sport i kouzlení. Všechny
měly velmi poutavý obal. A jeho maminka věděla, že Tom soudí právě podle obalů. Podle něho jsou to dobré videohry,
ovšem ani jednu z nich nezná, takže je nemohl hrát bez přečtení návodu. Jedna-nula pro maminku. Ta si určitě jenom
pomyslela: knihy to nejsou, ale aspoň něco, z čeho mám radost.
Za pár dní mu na poličku položila knihu jménem Dobrý chlapec. Nečekala, že by ji syn četl, a tak maminka byla o krok
napřed. Měla vymyšlený dokonalý plán a s trochou víry v magii se to uskuteční brilantně.
Bylo už pozdní odpoledne, když se Tom vracel ze školy. Zanedlouho ho maminka uložila. Hned, jak zhasnula, usnul. Spal
jako dřevo. Bohužel ne moc dlouho, protože se ozvala rána jak z děla. Okamžitě si sednul na postel a prohlížel pokoj, ale zdál
se být v pořádku i přesto, že byla tma. Pro jistotu ale šel rozsvítit, aby se ujistil. Od zářivého světla lampy ho pálily oči. Pokoj
byl jako vždy, až na jednu věc. Před postelí ležela kniha. Zvednul ji ze země a začal listovat a místy si i četl. Skoro všechny
příběhy mu byly povědomé až na to, že v nich něco chybělo. Někdy to byl jenom mladší bratr, jindy tam chyběl jeden hobit.
Všiml si, že tam dokonce někde chybí i hlavní hrdina. Rozhlížel se po pokoji, protože zaslechnul kýchnutí. Když přejížděl
očima po psacím stole, zahlédl malého živého panáčka. Přišel blíže, aby si ho prohlédl. No jistě, uvědomil si, bosé chlupaté
nohy, hezké oblečení a ty rozcuchané vlasy. Zkoprněl. Jaká je to asi představa, když se vám po pokoji prochází miniaturní
hobit. Napadla ho jen jedna myšlenka a to: kde jsou další? Začal prohlížet pokoj. Na lavičce si seděla princezna z pohádky
Princezna na hrášku, v šatní skříni objevil Harryho Pottera a vsadil by se, že jich tu je mnohem víc, akorát je ještě nenašel.
Na židli stála nějaká sklenice se slovy. Nejdříve si myslel, že to je jen nějaká postava z knihy, ale potom mu došlo, že v knize
taky chybí slova. Tady není něco v pořádku. Spěchal najít hobita. Byl pořád na stejném místě. Poprosil ho, aby mu řekl, co se
to tu děje a co tu dělají. Nejdříve dlouho přemýšlel, a potom mu všechno vyklopil. O knize, kterou musí správně doplnit a že
by to měl stihnout do svítání, jinak změní úplně celou Pohádkovou říši. Panebože, pomyslel si, ta kniha je dost tlustá a času je
málo. A tak se do toho hned pustil. Nemá sice knihy zrovna v lásce, ale půlnoční dobrodružství celkem ujde. Byl v jisté
nevýhodě, jelikož žádnou pohádku nečetl, pouze viděl filmy. Také některé příběhy vůbec neznal, nechal si je proto ke konci.
Poprvé v životě lituje toho, že nechtěl číst. Úplně posledního tam dával hobita, přestože by to nikdy nepřiznal, bude se mu po
něm stýskat. Zavřel knihu a přiběhl k oknu. Právě vycházelo slunce. Jen tak tak. Lehl si do postele a rázem usnul.
Je pozdní odpoledne, právě ho maminka vzbudila. Usmála se na něj šibalským úsměvem, ale Tom to moc neřešil. Raději
chtěl najít hobita. Řekl tedy mamince, aby šla dodělat oběd. Celý dům byl provoněný pizzou. Když maminka odešla, začal
pátrat. Zanedlouho ho zavalila vlna smutku, sedl si na postel a zadíval se do země. Bohužel nikdo ani nic nebylo k nalezení.
Po dlouhé době vzlykání mu přeci jenom došlo, že i kdyby to bylo všechno jenom báječný sen, knihy jsou pro něj od této
doby největším dobrodružstvím.
Ama
PŘÍBĚH OKA A RUKY
Malému Henrymu bylo 12 let. Byl to kluk jako každý jiný. Chodil do školy, občas si zasportoval, zřídkakdy si přečetl
nějakou knížku, ale nejčastěji trávil čas, jak jinak, než na počítači. Jednoho dne se mu ale stala zvláštní věc. Seděl u počítače
a najednou jeho pravá ruka přestala psát, nehybně seděla na klávesnici, jakoby byla z kamene. Prsty prostě odmítaly psát.
Henry si nedokázal vysvětlit, co se děje. Napadlo ho zkusit psací stroj. Sedl si k psacímu stroji a ruka začala psát: Henry,
napiš knihu! Podivil se, protože pravačka zase psala a hýbala se. Dostavil se pocit naprostého zděšení! Jsem tady a nejsem.
Seděl a pozoroval, co se děje. Jeho ruka si vlastně začala povídat s jeho očima. Doopravdy, ta ruka psala jeho očím!
Ruka: Oči, co jste viděly?
Oči: Za dvanáct let se toho vidí hodně.
Ruka: Něco, na co se nezapomíná?
Oči: No něco by tu bylo.
Po chvíli ho napadlo, že by se mohl účastnit i on rozhovoru očí a ruky. Otevřel pusu a začal mluvit, ale nikdo ho
neposlouchal. „ Haló“, volal Henry, ale pořád nic. Henryho ruka zatím psala hodně věcí. O západu slunce, o velkém úplňku a
o podobných momentech, na které se nezapomíná. Uvědomil si, že je mu příjemně, jakoby se v něm něco probudilo. Henryho
napadlo, že by levačkou taky mohl něco napsat a napsal: Moje oči a moje pravačko, proč píšete tenhle příběh? Ruka mu
odpověděla: Nelíbí se mi, že sedíš u počítače, zatímco my se nudíme. Psát příběh je zajímavější než být na počítači. Oči
upřímně přitakaly. Pravačka a oči psaly ještě dlouho. Henrymu se rozhovor očí a ruky zalíbil, oba totiž probudily jeho srdce.
Po pár dnech ukázal svoje povídky „oka a ruky“ svým kamarádům, ale ti se mu vysmáli. Henry z toho byl dost smutný.
Ukázal povídky mamince, a ta mu řekla, že je to moc hezké a moudré. Když byl Henry starší, tak ze svých povídek vydal
knihu „Příběh Oka a Ruky“.
Natálie
TAJEMSTVÍ KNIH
Když jsem byla menší a mladší, věřila na prince a princezny, na draky a mluvící zvířátka, na víly a krásné lesní žínky, četla
mi maminka příběh.
Bylo to jednoho tuhého a mrazivého zimního večera. Byla to knížka o krásných hodných vílách se třpytivými křídly. A
najednou jsem v mém pokojíčku zahlédla jednu zrovna tak krásnou vílu, jako na obrázku v té knížce, co mi maminka četla.
Vyletěla otevřeným oknem ven do ulic a já jsem bez váhání běžela za ní. Když jsem skočila z okna, najednou jsem měla také
krásná a třpytivá křídla. Byl to krásný pocit umět létat. Víla letěla stále přede mnou a já za ní, něco mne k ní táhlo. Létaly
jsme libereckými ulicemi a já jsem se kochala krásou, kterou jsem nikdy předtím nevnímala. Víla zastavila před krásnou a
velice starou budovou. S úsměvem mi řekla, že je knižní víla Knižilka a že mi ukáže tajemství knih v této nádherné a staré
muzejní knihovně. Jásala jsem radostí, protože jsem měla a dosud mám knihy moc ráda.
Vešly jsme velkými, dřevěnými dveřmi do knihovny libereckého Severočeského muzea. Na krásných, masivních, dřevěných
policích byly velké, tlusté knihy. Do druhého patra vedly nádherné, dřevěné, točité schody s malým vyřezávaným zábradlím.
Když Knižilka pískla, ze všech stran se vyrojilo snad milion stejně krásných víl, jako byla Knižilka. Všude se to třpytilo.
Bylo to nádherné. Pár víl mi podalo deku, abych nenastydla, když tam jsem jen v noční košilce. Další víly mi přinesly na
ochutnávku vánoční cukroví a ukázaly mi, kam si mohu sednout. Daly přede mne velkou, tlustou knihu a během pár minut
mne v mém předškolním věku naučily číst. Přečetla jsem spoustu knih a pořád mě to bavilo. Byly tam knihy pohádkové či
strašidelné, ale i filosofické a naučné. Popíjela jsem u čtení čaj a jedla výborné cukroví. Poté, co jsem přečetla další knížku,
jsem si omylem na sebe vylila čaj. V tu chvíli jsem se probudila. Nebyl to čaj, byl to náš pes Alík, který mě olizoval. Zjistila
jsem, že to vše byl pouze krásný sen. Sama pro sebe jsem si řekla, že tím tajemstvím myslela Knižilka asi tu fantazii, která
nám proudí hlavou, když čteme. Vylezla jsem z postele a běžela za maminkou, aby mne naučila číst.
Po nějaké době jsem to uměla a zjistila jsem, že v knížkách najdu mnoho zajímavých příběhů, ve kterých mohu vidět sama
sebe a stát se takto vysněnou postavou. S knihami se také podívám do cizích zemí, světa fantazie, moudrých myšlenek a
všeho, co si jen můžete představit. Kniha je můj nejlepší kamarád a každý večer s ní usínám. Už jen proto, že ve čtení knih se
skrývá mnoho tajemství.
Aicha
ČÍST ČI NEČÍST?
To je otázka, kterou by si měl položit každý. Podle mě by si měl každý vychutnat ten nádherný pocit, když dočtete knihu,
v klidu si sednete a přemýšlíte, jaké by to asi bylo zažít na vlastní kůži příběh knihy a zažít to, co hrdina.
Můj názor na čtení je tedy takový, že je to úžasná věc. Je jen škoda, že čtení mizí z našeho každodenního života, ale doufám,
že nezmizí úplně. K tomu, aby na čtení děti úplně nezapomněly, slouží i povinná četba. Je to výborná věc, ale nutit někoho
do čtení také není to pravé. Ze své zkušenosti vím, že pokud mě do čtení nutili ať učitelé, nebo dospělí, vždy mě čtení rychle
omrzelo. Na druhou stranu někteří by bez povinné četby nepřečetli ani řádek. Proto je povinné čtení na školách vlastně
GENIÁLNÍ!!!
Chtěl bych se zastavit u myšlenky s oblíbeným hrdinou. Tomu, kdo alespoň jednou četl knihu s jakýmkoli příběhem, se
musel minimálně jeden hrdina zalíbit. Moje oblíbená postava je Greg Heffley z knihy Deník malého poseroutky. Greg na mě
zapůsobil hned z několika důvodu. Za prvé – má podobný názor jako já. Za druhé – je lehkomyslný a z ničeho nedělá vědu.
A za třetí – vždy vletí do nějakého problému.
Jan Amos Komenský kdysi napsal: „Ten, kdo nemiluje knihu, nemiluje moudrost. Ten, kdo nemiluje moudrost, stává se
hlupákem.“ Pro mne je kniha přítel, ať se děje co se děje. Při čtení zapomenu na všechny problémy a trápení. Kniha je můj
kamarád a doufám, že nejen můj.
Milan
KNIHA – OSUDOVÁ LÁSKA
Kniha. Slovo, které se mi přímo rozplývá na jazyku, chutná jako mé nejoblíbenější jídlo. Pro jiné je to hořkost, která pálí
v hrdle. Jako malá jsem vztah ke knihám vůbec neprožívala. Zajímaly mě pouze obrázky, které v nich byly nakreslené a
jediné, co jsem vnímala, byl mámin hlas, když mi je četla. Ale čas mi dal příležitost, abych se už jako starší nad knihou
zamyslela. Najednou jsem cítila jejich vůni, kterou poznám vždy a všude, dokázala jsem rozpoznat jemnosti papíru nebo mi
začalo záležet na tom, jak je kniha vázaná. Najednou jsem nechtěla žádné obrázky, ale čím dál tím více tlustou knihu se
zajímavým příběhem.
Kniha je zloděj. Ukradne mi čas, který jsem původně chtěla věnovat učení. Je surová, když mě svou poutavou zápletkou
připoutá k posteli a nechce pustit. Přestřihne mi spojení s okolním světem a ještě dlouhou dobu po zavření knihy mi ho
nechce vrátit zpátky.
Kniha je dárce. Dárce pocitu hrdinství, když mě naplní přesvědčením, že já jsem hlavní postavou příběhu. Popouští uzdu mé
fantazii, nechává mě plout na vlnách imaginárních představ. Dovoluje mi být někým jiným, možná lepším. Dává mi pocit
štěstí, když ji držím v ruce a prsty přejíždím po jejích listech.
Kniha je učitel, skvělý učitel. Naučí mě vnímat každičký detail příběhu. Vtluče mi do hlav spoustu cizích slov, aniž bych to
tušila. Učí mě, jak se v určitých situacích vyjadřovat. A navíc, učí mě snít.
Kniha je doktor, který mě vyléčí, přítel, který mě uklidní, láska, která mě pohltí.
Kniha je osud. Mně bylo osudem dáno, abych ji milovala možná až moc.
Dvakrát týdně jezdím do města a vždy se zastavím v knihkupectví. Rozhlížím se po nově vydaných i starších svazcích,
přejíždím po nich prsty a hladím jejich hřbety. Prohlížím si jejich obaly, názvy, autory. Namátkově jednu vytáhnu a začnu jí
listovat, aniž bych si četla souvislý text. Někdy mé oči vyhledají pár úryvků z textu, i když nepotřebuji znát příběh. Chci jen
poznat styl psaní a cit autora k vyprávění. Potom knihu vrátím, popojdu o dva kroky dál a vytahuji další. Nervózní
prodavačky se mě ptají, jestli nepotřebuji pomoc nebo jestli snad nehledám něco konkrétního. Vždy, když odpovím „ne“, jen
souhlasně kývnou hlavou a jsou rády, když za půl hodiny odejdu. O dva dny později ale přijdu zas a prohlížím si někdy i
stejné knihy jako minule. Dívám se na velikost písma, na tloušťku papíru, na výraznost barev obalu. Někdy mi je dokonce
jedno, co je to za knihu. Nechci si ji koupit, chci jen znovu zažít ten zvláštní pocit štěstí, když ji držím v rukou.
Proto si myslím, že osud ke mně byl nemilosrdný, když mi řekl, jak moc mám knihy milovat. Udělal ze mě totiž naprosto
závislého člověka, beznadějně zamilovaného blázna.
Tereza
DŽÍNOVÝ DENÍK
Ahoj, já jsem knížka „Džínový deník“. Nevím, kdo mě napsal, tak vám alespoň budu vyprávět svůj příběh. Když jsem se
probudila, byla jsem na nějakém běžícím pásu. Knihy přede mnou někam padaly. Nakonec jsem spadla i já a všimla jsem si,
že jsem v krabici. Byla tam spousta knih.
Slyšely jsme hlasy a pak i drnčení motoru. Odjížděly jsme. Po nějaké době auto zastavilo. Zase jsme slyšely hlasy. Mluvili
muž a žena. Najednou nás někdo odnesl. Krabice se otevřela a uviděla jsem mladou ženu. Všechny knihy vyrovnala na
poličku. Když skončila, přišla tam babička se svou vnučkou. Holčička poprosila svoji babičku, aby mě koupila. Když babička
zaplatila, holčička si mě odnesla.
U babičky v pokojíčku bylo příjemně teplo. Holčička si mě hned vzala a začala číst. Za pár dní mě dočetla. Moc jsem se jí
líbila, a tak mě půjčila své kamarádce. Když mě její kamarádka druhý den vrátila, říkala, že jsem moc hezká a že mě přečetla
za jedinou noc. Holčička o mně napsala referát. Myslím, že se všem její referát líbil, protože dostala jedničku. A tak teď u ní
bydlím s ostatními knihami.
Kačka
TICHÝ SPOLEČNÍK
Osnova: „Bytost, prozrazení, přítel, řádky...“
Kniha je zvláštní bytost – dýchá, vypráví svůj příběh, má duši a nějaký skrytý cíl. Oproti člověku či zvířeti má jednu
obrovskou výhodu, nikdy neumírá. Vždy bude s námi, můžeme ji kamkoli založit a stejně se neurazí, nikdy nám neskryje
svůj krásný příběh.
Další z mnoha jejích předností je, že ukazuje svět toho, kdo ji psal. Řekne o autorovi vše, co ví, a někdy i víc. Skrze její děj
lze rozpoznat, jaký je život a příběh ruky, co popsala dříve bílé stránky.
Ve chvílích samoty se stává přítelem, který často poradí a pomůže. V naprostém tichu, kde by spadnutí špendlíku nadělalo
rámus, vypráví němý společník o tom, že ze dna se lze zvednout a že nic není tak horké, jak se uvaří. Po bílých stěnách
pobíhají řádky vět, měnící se v postavy, prostředí a napínavé scény. Představivost se uvolnila, rozběhla se po místnosti a
nikdo ji nezastaví. Na dřevěných dveřích visí cedule s nápisem „Nevstupovat, nerušit, kniha vypráví...“
Plameny štěstí šlehají z její duše, na dalším listu srdce pláče a oči krvácejí. Tolik odlišností řádek co řádek, jedna kapitola za
druhou...
A přece jsou svázány v jedinou věc, v jediný příběh.
Terezka