Souhrnné zpracování kulturních památek města Benešov nad

Transkript

Souhrnné zpracování kulturních památek města
Benešov nad Ploučnicí a metodika k přípravě,
zpracování a realizaci městského programu
regenerace historického jádra a památkové zóny.
zpracoval:
PhDr. Zdeněk Henig
2012
Text copyright © PhDr. Zdeněk Henig
Odborná spolupráce: Mgr. Alena Sellnerová, Národní památkový ústav, ú.o.p. v Ústí nad Labem
Copyright © Město Benešov nad Ploučnicí 2012
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována ani šířena v jakékoliv formě
nebo jakýmikoliv prostředky, ať už elektronickými či mechanickými nebo ve formě fotokopií či nahrávek
či prostřednictvím současného nebo budoucího informačního systému apod. bez předchozího písemného
souhlasu vydavatele.
Přepracované vydání z roku 2001
Náklad 5 výtisků.
OBSAH
Úvod
str.
Vyhláška ministerstva kultury České republiky ze dne 10. září 1992 o
prohlášení území historických jader vybraných měst za památkové zóny
str.
č.476/1992 Sb.
Příloha k vyhlášce MK č.476/1992 Sb
str.
1
2
3
Benešov nad Ploučnicí – historický nástin a urbanistický vývoj.
str.
4 - 10
Seznam nemovitých kulturních památek Města Benešov nad Ploučnicí.
Popis evidovaných památkových objektů
str.
11 - 12
str.
13 - 54
str.
55 - 60
str.
61 - 63
str.
64 - 98
str.
99 -100
Seznam objektů v památkovém zájmu Města Benešov nad Ploučnicí a
jejich stručná charakteristika.
Metodika postupu při zpracování dotací z Programu regenerace
městských památkových rezervací a zón.
Příručka vlastníka kulturní památky - Kulturní památky a péče o ně
Dotační programy pro vlastníky kulturních památek v městské
památkové zóně Benešov nad Ploučnicí pro rok 2013
Nejčastější stavební úpravy v městské památkové zóně Benešov nad str.
Ploučnicí
Reklama v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí
Mgr. Alena Sellnerová (NPÚ)
Žádost o závazné stanovisko pro kulturní památky
101 - 102
str.
103
str.
104
str.
Žádost o závazné stanovisko pro stavební činnost v památkové zóně
Usnesení vlády České republiky ze dne 25. března 1992 č.209
k Programu regenerace městských památkových rezervací a městských str.
památkových zón.
Příloha č.1 k usnesení vlády ČR ze dne 25.března 1992 č.209.
str.
105
Příloha č. 2 k usnesení vlády ČR ze dne 25. března 1992 č. 209.
110 - 117
str.
Zákon č.20/1987 Sb., České národní rady ze dne 30. března 1987, o
státní památkové péči (ve znění zákona ČNR č.425/1990) ve znění str.
zákona č.242/1992 Sb.
Použitá literatura
str.
106 - 107
108 - 109
118 - 163
164
1
ÚVOD
Regenerace památkově chráněných území našich měst podle Usnesení vlády ČR ze
dne 25. března 1992 č. 209 má znamenat řešení sociálních a ekonomických aspektů
rozvoje při zachování kvality životního prostředí, zejména zachováním a zhodnocením
kulturních hodnot území a rozvojem kulturních činností a tradic. Jde tedy o komplexní
rehabilitaci života a jeho podmínek v územích historických jader, která jsou ohnisky a
reprezentanty rozvoje celého města, případně regionu. Jde o holistický přístup
plánování a realizace koncepcí na základě potřeb a přání místních občanů, na principu,
že celek je vždy více než pouhý souhrn částí.
V dnešní České republice je prohlášeno celkem 40 městských památkových
rezervací a 253 městských památkových zón jako předpoklad ochrany dochovaného
kulturního dědictví v 215 historických městech. Do tohoto seznamu městských
památkových zón patří právem i město Benešov nad Ploučnicí svým dlouhým
historickým vývojem, jenž začíná okolo poloviny 13. století a pokračuje v současné
době dále do budoucnosti.
V úvahách o tom, kde jsou památkové hodnoty historického města; z čeho vyplývá
jeho sotva zaměnitelný, zejména pro cizí návštěvníky přitažlivý způsob, lze se ubírat
několika směry. Můžeme sledovat například vzájemnou souvislost mezi topografickými
skutečnostmi a tím, jak město vypadá, jak jsou rozmístěny a uspořádány jeho ulice,
náměstí a dominanty a jaká je jeho silueta. Přispět k vytvoření spolehlivého základu
historického poznání ze stavebního vývoje a slohových proměn jednotlivých budov a
k vybavení představy o sídlištních útvarech v minulých dobách je úkolem vědního
oboru dějin architektury a urbanismu, historie, etnologie a archeologie a jejich podíl
k řešení teorie regenerace dochovaných sídel. Filozof může vnímat historické město
jako jedinečný způsob ztvárnění dějin lidského společenství, na jejichž pozadí město
odvíjí své vlastní příběhy.
Svým způsobem shrnující názor na podstatu a důvody ochrany historických měst
přinesl rakouský historik umění Hans Sedlmayer, když pro případ Salcburku v roce
1965 uvedl, že starý Salcburk musí být zachován nejenom z úcty ke všemu, co se na jeho
území historicky událo, ale zejména pro jeho krásu, přičemž tato stará krása je
bezprostředně současná, jako je současný život, jenž se v ní usídlil. Tento názor je
platný pro všechna historická města a Benešov nad Ploučnicí není výjimkou.
Pokud postupně poznáváme naše města s památkovými rezervacemi a zónami, pak
zjišťujeme, někdy na první pohled, ale jindy teprve v závěrečném stupni svého poznání,
že každé z nich má svoji vlastní starobylou a zároveň živou – přítomnou krásu, jež je
jedním z hlavních důvodů ochrany historického města. Péči o tuto krásu nelze přitom
zjednodušeně chápat pouze jako konzervaci hmotných svědků minulosti, ale právě jako
snahu o uchování naší současnosti.
2
Výňatek
Vyhláška
ministerstva kultury České republiky
ze dne 10. září 1992
o prohlášení území historických jader vybraných měst za památkové zóny
č.476/1992 Sb
Ministerstvo kultury České republiky stanoví podle § 6 zákona České národní rady
č.20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona České národní rady č.425/1990
Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních
s tím souvisejících:
§1
Území historických jader měst …………Benešov nad Ploučnicí…., se prohlašují za
památkové zóny (dále jen „zóny“).
§2
Hranice území zón jsou vymezeny v příloze této vyhlášky a jsou vyznačeny
v plánech, které jsou uloženy u ministerstva kultury České republiky, u Státního ústavu
památkové péče v Praze, u Památkového ústavu ….. Ústí nad Labem …, u okresních a
městských úřadů příslušných podle územního vymezení zón.
§3
Pro zabezpečení ochrany a péče o památkovou hodnotu zóny, kterou tvoří zejména
význam daného území pro historickou, kulturní a jinou osobitost místa, historické vazby
nemovitostí a prostorů a vnější i vnitřní obraz sídla, se stanoví tyto podmínky:
a) programy rozvoje měst se zpracovávají na základě stavebně historických průzkumů
území i jednotlivých objektů,
b) při přípravě programů rozvoje měst a při pořizování územně plánovací dokumentace
je třeba respektovat památkovou hodnotu zóny,
c) využití jednotlivých objektů a prostorů musí odpovídat jejich kapacitě a technických
možnostem a musí být v souladu s památkovou hodnotou zóny,
d) obnova a restaurování nemovitostí v zóně se musí provádět na základě stavebně
historického a restaurátorského průzkumu,
e) pro ochranu technického stavu nemovitostí, které jsou na území zóny, je nutné
neodkladně provádět udržovací práce do doby, než bude provedena celková obnova.
§4
Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Ministr:
PhDr.Kabát v.r.
3
Příloha k vyhlášce MK ČR č.476/1992 Sb.
Benešov nad Ploučnicí
Hranice památkové zóny začíná na Táborském vrchu p. č. 1341/1, pokračuje na
vnější hranici p.č.1345/1, 1348/36, 1345/35, pokračuje podél cesty p.č.1358/11 směrem
k jihu, dále pak na vnější hranici p.č.1348/29, 1356, 1184/2, 1180, 1184/8, protíná
komunikaci p.č.1296, pokračuje po ní a dále protíná cestu p.č.1296/2 a dále pokračuje
po vnější hranici p.č.1170, 1158, 1157, 1202, protíná ul. p.č.1289/1, pokračuje na vnější
hranici pozemku hřbitova p.č.1155 a vrací se na komunikaci p.č.1289/1, ze které
pokračuje po ulici p.č.1231/1 až k dráze ČSD, podél níž pokračuje po vnější hranici
pozemku k potoku Bystrá p.č.1309/1, 903/1, 901/2, 900/2, 900/3, 900/4, 900/5, z cesty
p.č.901/7, 870/1, 870/3, 870/4, 870/5, 870/6, 870/7, 870/8, 870/9, 870/10, 871/3, cesta
p.č.1276/1, dále pokračuje po hranici pozemku p.č.279, 835/2, 835/1, 267, 1273/2, 834,
přítok potoka Bystrá p.č.1309/1, pozemek p.č.830/2. Dále hranice pokračuje podél
hranice řeky Ploučnice, kříží komunikaci p.č.1235 a pokračuje po vnější hranici
p.č.72/2, 85/3, cestě p.č.1237, 85/2, 409, 703, 85/5, 85/1, kříží náhon p.č.107/2,
pokračuje po hranici p.č.107/1 a opět kříží náhon p.č.107/2 a pokračuje po vnější hranici
p.č.89/2, dále kříží komunikaci p.č.1239/1 a pokračuje komunikací p.č.103/2 a po vnější
hranici pozemku p.č.95/2, který kříží a napojuje se na cestu p.č.1421, ze které pokračuje
po vnější hranici pozemku p.č.56, kříží cestu p.č.1243, pokračuje po p.č.713 a dále
pokračuje podél komunikace p.č.1373 směrem na sever, kde se hranice uzavírá.
4
Benešov nad Ploučnicí- historický nástin a urbanistický vývoj.i
Ve druhé polovině 13. století vzniká v blízkosti hradu Ostrého (Scharfenstein) ii,
který byl založen kolem poloviny 13. století, městečko Benešov. Vzniklo ve výhodné
poloze při brodu přes řeku Ploučnici, kudy procházela důležitá obchodní stezka
směřující přes Děčín k východu na Českou Lípu, v místě, kde se do Ploučnice vlévá
Habartický potok a kde se také tato cesta dělila a odtud pokračovala podél řeky směrem
k Markvarticím a České Kamenici. Město vzniklo na svahu nad ústím potoka Bystré do
řeky Ploučnice, v komunikačně i strategicky neobyčejně exponovaném místě, kde z
hlubokého údolí Ploučnice nad Děčínem vybíhá první širší boční údolí, směřující
k České Kamenici. Nejvyšší místo města zaujal kostel (doložený od poloviny 14.
století), jehož areál tvoří vlivem utváření terénu nápadný výběžek jinak oválného
obvodu města. Vlastní město bylo vyměřeno na poměrně malé ploše a ve vcelku
atypické půdorysné kompozici, která vychází z ortogonálního principu a bylo
pravděpodobně od svého počátku hrazeno zprvu jen pevnými palisádami.
Celé zdejší území patřilo členům rodu Markvarticů, ze kterého se později vyčlenila
rodová větev pánů z Michalovic. V 70. letech 13. století za panování krále Přemysla
Otakara II. byl Benešov pravděpodobně zabrán králem. O několik let později dne
28.srpna 1283 bylo Benešovsko vráceno Janu I. z Michalovic králem Václavem II. V
tomto roce 1283 je v pramenech zmínka o existenci nejmenovaného města v blízkosti
PhDr. .Zdeněk Henig: „Z historie města Benešova“ - připravovaná knižní publikace k tisku.
První zmínka je k roku 1268.
i
ii
5
hradu Ostrého – „castrum Scharfstein et civitatis“, přičemž není vyloučeno, že tímto
městem je míněn Benešov, neboť i situace hradu existenci města přímo pod hradem
zřejmě vylučuje. Lze předpokládat, že se jedná pravděpodobně o první zmínku o
zdejším městě. To by odpovídalo i sídelnímu vývoji nejbližšího okolí; na město téměř
bezprostředně navazuje dlouhá kolonizační ves Habartice (Nieder-Ebersdorf), táhnoucí
se údolím Bělé k České Kamenici a doložená od roku 1281.
Jan I. z Michalovic byl čilým kolonizátorem a tak v letech 1283 - 1304 vrácené
území zasídloval novými osadníky, kteří přicházeli v menší míře i ze sousedního Saska.
Po Janovi následoval v držení Benešovska v letech 1304 – 1322 jeho syn Beneš
z Michalovic. Po smrti Beneše patřilo zdejší území jeho synu Janovi II. z Michalovic v
letech 1327 – 1354.
Počátkem 14. století Benešov městem již nepochybně byl, neboť v letech 1330 –
1350 byl měšťan Konrád z Benešova (Benesow) kmetem v Ústí nad Labem. To je již
konkrétní zmínka o městě.
V letech 1354 – 1368 držel benešovské panství Petr z Michalovic. Historicky je
existence městečka doložena k roku 1352, kdy odtud jsou odváděny na tehdejší poměry
dosti vysoké papežské desátky a je zde doložen farní kostel. Farnost patřila ve druhé
polovině 14. století k děkanátu Českolipskému a arcijáhenství Litoměřickému.
V letech 1380 – 1406 je vlastníkem zdejšího panství Jan III. z Michalovic. V roce
1392 Jan III. z Michalovic propůjčuje Benešovu mladoboleslavské (saské) právo, což
bývá mylně interpretováno jako datum vzniku či povýšení na město. Je pravděpodobné,
že město od doby svého založení užívalo pečeť se znamením odvozeným z erbu pánů
z Michalovic. Existence opevněného panského sídla, nebo budovy není ve městě ještě
v této době nijak doložena. V této době byli měšťané z převážné části Němci, ale je více
než patrné, že tu ještě koncem 14. století přetrvávala česká menšina, neboť čeští kněží
sem byli dosazováni mnohem častěji než do okolních měst.
Od roku 1406 držel benešovské panství Hynek Berka Honštejnský z Dubé.
V průběhu ledna roku 1422 byla do Benešova, nikoli na hrad Ostrý svolána schůzka
severočeské protihusitské šlechty, což může nasvědčovat tomu, že zde již nějaké panské
sídlo existovalo. Tato schůzka nám také dokazuje, že Benešov byl významným
strategickým městem a zájem husitů o jeho dobytí se projevil v několika následujících
letech, kdy pak v době husitských válek město utrpělo mnoho škod, a to i proto, že
Hynek Berka z Dubé byl odpůrcem husitství, což mělo dopad i na zdejší okolí. Město
bylo několikrát dobyto sirotčími vojsky Jana Roháče z Dubé a to v letech 1422, 1425 a
1426, kdy bylo i z větší části vypáleno a obyvatelstvo vyvražděno. Roku 1424 potvrdil
Hynek Berka z Dubé benešovským měšťanům městské právo.
Pokud ve městě v této době existovalo nějaké opevněné panské sídlo tak s největší
pravděpodobností zaniklo právě při posledním dobytí v roce 1426 a jak již bylo
zmíněno, došlo z větší části ke zničení města. Tomu nasvědčuje i místní tradice, neboť
ještě v 18. století chodilo procesí ke kříži na Táborském vrchu za zavražděné
benešovské obyvatelstvo a zničené město. Také Schlegelova městská kronika
z poloviny 16. století se zmiňuje o této tragické události a líčí ji jako hroznou katastrofu
pro město a jeho obyvatele.
Do roku 1428 držel benešovsko Jindřich Berka z Dubé a od tohoto roku Zikmund
z Vartenberka na Děčíně.
V roce 1445 byl dobyt vojskem Šestiměstí hrad Ostrý. Je zajímavé, jak vyplývá
z pramenů, že bývalo při tomto tažení zvykem, dobýt hrad a zároveň při něm i město.
To se však u města Benešova nestalo, zde byl dobyt jen hrad Ostrý a o městě zde není
žádná zmínka. Vše potvrzuje domněnku, že město bylo ještě tak zničené od roku 1426,
že se nemělo čas ani vzpamatovat z této pohromy a tak vlastně nebylo co dobývat.
6
Teprve po zničení hradu Ostrého, který byl původním správní centrum zdejšího území,
bylo potřeba vybudovat nové správní centrum panství. A to, jak nám ukazují i
následující desetiletí, bylo přeneseno do města Benešova, které začíná opět ožívat a dá
se říci, nově vzniká i jeho zástavba. V této době byly také patrně stavěny hradby.
Opevnění tvořila hradební zeď s mohutnými příkopy a dvěma valy a tři brány s věžemi
– Děčínská, Kamenická a Českolipská. Do tohoto období spadá také další větší příliv
německého obyvatelstva a to nejen do nově budovaného města, ale i do okolních
vylidněných a vypálených vesnic. Tento německý ráz zdejšího okolí se pak udržel po
mnoho následujících staletí.
Ve druhé polovině 15. století od roku 1450 je město a zdejší panství v držení rodu
Vartenberků a patřilo k panství Děčín. Roku 1451 Jan z Vartenberka potvrdil
obyvatelům Benešova městské právo. O opětovném vzrůstajícím významu Benešova
svědčí i to, že se k roku 1479 uvádí v areálu města i „zámek “ Zikmunda z Vartenberka,
který stával na místě pozdějšího Horního zámku, který jej pak zčásti využil např.
válcová věž, branka s mostem přes příkop aj. Ve Schlegelově benešovské kronice
z poloviny 16. století se uvádí, že v roce 1502 dal Zikmund z Vartenberka
benešovskému měšťanu Matěji Tietzovi v dědičné užívání „vedlejší dvořiště nazývané
hrad“.
Od roku 1511 má město nového majitele Mikuláše Trčku z Lípy. V roce 1511
Mikuláš Trčka z Lípy a na Lichtenburku daroval benešovským měšťanům šosovní mlýn
a háj na opravu městských hradeb, ty byly také doplněny dalším příkopem a valem.
Mikuláš Trčka městu potvrdil 4 privilegia a předchozí výsady – právo
Mladoboleslavské, zákaz řemesel a pivního šenku v okruhu jedné míle, svobodu
vystěhování, odúmrť – a přidal právo volného odkazu. Město dostává také všechny
pivní pánve. Mikuláš Trčka z Lípy však po několika letech v roce 1515 prodává celé
zdejší panství včetně děčínského aj. pánům ze Salhausenu, kteří se přistěhovali do Čech
ze sousední Míšně. Za jejich vlády začíná ve městě období největšího rozkvětu.
Salhausenské panství bylo roku 1522 rozděleno, a tak vzniklo samostatné panství
Benešov. Od roku 1522 – 1562 byl jeho držitelem Fridrich ze Salhausenu.
Salhausenové zde chtěli po odchodu ze svých rodových držav v okolí Míšně založit
nové rodové sídlo. Přestavbou starého panského sídla a stavbou nových zámeckých
budov ve slohu saské renesance v letech 1522 – 1578 vznikl unikátní komplex
zámeckých budov, který je do dnešní doby skutečnou reprezentací města. Prostor
Horního zámku v severní linii města, jehož dnešní pozdně gotický areál měl
pravděpodobně, jak již bylo uvedeno, nejpozději od poloviny 15. století určitého
předchůdce, nabyl nového významu po osamostatnění benešovského panství roku 1522.
Nejvýraznější změnou ve struktuře vnitřního města byla v letech 1540-1544 stavba
Dolního zámku na místě čtyř měšťanských domů při západní hradební linii; zámecké
budovy později ovládly celou severozápadní stranu města. Není vyloučeno, že atypický
tvar benešovského náměstí s užší severní částí je důsledkem těchto pozdně gotických
změn; šlo by tedy o dodatečné rozšíření dříve čtvercového náměstí na úkor částí jeho
severní strany, přičemž důvodem by bylo získání jakéhosi čestného předdvoří pro oba
„městské zámky“; mimo jiné i z důvodů bezpečnostních a protipožárních. Vlastní uliční
síť odpovídala vedení cest ve směru na Děčín, Českou Kamenici a Českou Lípu,
přičemž zvolená ortogonální kompozice umožňovala i výhodný přístup ke kostelu.
Terénní situaci podmíněná malou rozloha města vedla k rozvoji předměstí podél
všech tří tranzitních cest.
Po smrti Fridricha ze Salhausenu v roce 1562 dochází ke stavbě Salhausenské
pohřební kaple. Náhrobní epitafy, jež zde nalézáme, lze zařadit mezi nejcennější
památky kraje.
7
Roku 1562 bylo benešovské panství rozděleno na dva díly: Horní zámek s částí
panství a polovicí Beneševa obdržel Fridrichův syn Fridrich mladší a držel je v letech
1562 - 1575. Dolní zámek s druhou částí panství a též polovicí Benešova získal jako
dědictví Fridrichův syn Jan (Hanuš), jenž žil v letech 1562 - 1576. Roku 1569 byla
založena papírna, která v 17. - 18. století nabyla velké proslulosti.
V roce 1571 postihl severní a východní část města požár, který zničil celkem 46
domů, faru, pivovar, panskou správní budovu a radnici.
Fridrich mladší zemřel v roce 1575 a zanechal dvě nezletilé dcery, starší Magdalénu
a mladší Marii. Poručnické vlády nad tímto majetkem se ujal jejich strýc Jáchym ze
Salhausenu. O několik let později spravovaly Magdaléna a Marie svůj dědický podíl
společně. Později došlo k dělení majetku a Magdaléna si ponechala Horní zámek a část
panství a Marie získala druhou část panství patřící k Hornímu zámku, ale bez nároku na
zámecké budovy.
Od roku 1576 drželi společně po smrti svého otce Fridricha mladšího Dolní zámek
s polovicí Benešova a polovicí panství jeho synové Wolf a Antonín ze Salhausenu.
V letech1584 – 1589 držel část patřící k Hornímu zámku Magdalénin manžel Adolf
z Hagenu. V letech 1589 – 1590 byl majetek připsán jeho nezletilému synovi Kryštofu
z Hagenu, který však brzy zemřel.
Mladší dcera Fridricha ze Salhausenu, Marie Starschedelová, roz. ze Salhausenu
držela v letech 1584 – 1594 svůj díl panství příslušející k Hornímu zámku bez podílu na
jeho zámeckých budovách.
V roce 1589 zemřel Wolf a uvolněný díl s novým palácem přistavěným k Dolnímu
zámku převzal jako dědictví jeho bratr Antonín ze Salhausenu a tak do té doby
rozdělené budovy Dolního zámku a též i panství byly opět spojeny.
V roce 1594 zemřela Marie a její majetek získal jako dědictví její manžel Haubolt ze
Starschedelu. Antonín ze Salhausenu podržel svůj majetek příslušející k Dolnímu
zámku až do roku 1612, kdy je začal postupně pro dluhy rozprodávat. V roce 1613
Haubold ze Starschedelu prodal svůj díl příslušející k Hornímu zámku děčínskému
velkoobchodníkovi, bankéři a rejdaři Jonáši Paustovi z Liebstadtu.
V průběhu roku 1614 získal zbývající část panství s Dolním zámkem Jan
z Vartenberka, ale ještě téhož roku je držitelem Dolního zámku a panství k němu
náležejícímu Radslav ze Vchynic a Tetova. V krátké době však Radslav umírá a Dolní
zámek s jeho panstvím odkázal ještě před smrtí svému synovci Vilémovi ze Vchynic.
K roku 1614 se připomíná poprvé dvůr Reifen („dvůr od kamene vystavěný Reyffen
slove“). Již před třicetiletou válkou mělo vnitřní město i předměstí stejný počet domů
69/69, pozdější přírůstky domů se pak přirozeně soustřeďovaly rovněž do předměstské
zóny.
Potomci po Jonášovi Paustovi z Liebštatu v roce 1628 prodali svoji část
benešovského majetku náležejícímu k Hornímu zámku Zikmundovi z Wolkensteinu a
ten ji prodal i s Horním zámkem v roce 1631 Janu Šimonu z Thun-Hohensteinu; tento
díl byl od té doby zván Thunovským.
Vilém Kinský z Vchynic byl v následujících letech po katastrofě na Bílé hoře
důvěrným přítelem vévody Albrechta z Valdštejna a také s ním byl roku 1634
zavražděn na chebském hradě. Následné konfiskace postihly i město Benešov. Polovinu
města s Dolním zámkem - majetek Vchynského - dostává účastník chebské tragédie
polní maršálek Jan z Aldringenu. Ten však brzy umírá na bitevním poli a majetek
získává jeho dcera Anna, provdaná za Jeronýma Claryho. Od té doby byla tato část
majetku příslušejícího k Dolnímu zámku v držení rodu Clary-Aldringen po několik
staletí. Hlavní sídlo tohoto rodu bylo však v Teplicích. V roce 1640 založen ve městě
chudobinec.
8
Město značně utrpělo třicetiletou válkou a časté střídání majitelů rovněž nemohlo
prospět zdárnému vývoji města. Po třicetileté válce, roku 1654 žilo v městě 64
měšťanských rodin, na předměstí pak 14 chalupnických a 48 zahradnických rodin. Bylo
tehdy ve městě celkem 5 opuštěných usedlostí a na předměstí celkem 8. Město také
poškodila značná snaha vrchnosti oklešťovat co nejvíce městská práva a výsady.
Od roku 1684 spadal Horní zámek s příslušným panstvím pod rodový fideikomis
Thunů v Klášterci nad Ohří. Z písemných pramenů víme, že ve městě je farní kostel
Narození Panny Marie, škola, vrchnostenský špitál, měšťanský špitál ve výstavbě a
stará hřbitovní kaple na spadnutí. K roku 1720 se poprvé uvádí nová osada pod jménem
Eyland, později Neuland. Do roku 1765 byl ve městě i hrdelní soud III. třídy. V roce
1777 čítalo město spolu s předměstím celkem 183 domů.
V roce 1791 postihl město další požár. Během několika hodin bylo ohněm zničeno
62 domů, převážně dřevěných, škola, sladovna, sklad, masný krám na náměstí,
drábovna, panská vozovna, domek důchodu, Ballamský dům a radnice. Výstavba města
byla organizována již osm dní po požáru a trvala do pozdního podzimu. Nové domy
však již byly daleko prostší než původní. Ve městě zb ylo p o požáru 4 9 domů a na
předměstí 126 domů. Na konci 18. století byl zrušen dvůr Reifen a jeho pozemky
rozparcelovány. Domy vzniklé na jeho místě vytvořily obdélnou skupinu, vymezující
jeho někdejší rozsah.
Svědectvím rozvoje a tím i finančního zázemí města bylo, že v roce 1817 koupilo
město Benešov od dědiců zemřelého hraběte Josefa z Thunu pozůstalé statky Ostrý a
Freudenberg za 180 000 zlatých. Tak se poddanské město stalo na druhé straně
vrchností pro poddané z Fojtovic, Velké a Malé Veleně, Dolních Habartic, Jedlky,
Soutěsek, Noviny, Františkova, Josefswillu a Freudenbergu s celkem 2 159 obyvateli.
V roce 1830 město mělo 78 domů a 346 obyvatel, předměstí 147 domů a 720 obyvatel.
Ve městě pracoval tehdy měšťanský pivovar, dva mlýny, z nichž jeden měl též pilu a
papírnu. Hlavním zaměstnáním obyvatelstva bylo řemeslo a zemědělství.
9
Mezi Benešovem a Dolními Habarticemi existoval od neznámé doby dvůr
Kronaghof, teprve za Jana Nepomuka Clary-Aldringen (1788 – 1826) vznikla ves
Kronagsdorf, která je doložena roku 1833. Mimoto vznikala další zástavba i na jiných
místech. Na plánu z roku 1843 je Reifen osadou na katastru Benešova.
Uvolněním starých feudálních svazků mezi městem a majiteli panství, osvobozením
poddaných od tíživých robotních povinností v revolučním roce 1848 přeměňuje se
Benešov z poddanského města v centrum soudního a berního okresu s novou státní
správou a prosperujícím textilním průmyslem. Tyto progresivní změny ovšem
nezasáhly do podoby města, a Benešov si se svými hrázděnými domy, polorozpadlým
městským opevněním a úzkými uličkami zachovává středověký ráz. V letech 1849 –
1850 byla také postavena nová městská radnice.
Od 19. století se předměstí neustále rozšiřovalo při řece Ploučnice, kde vznikaly i
tovární objekty. Stísněné podmínky obou údolí kolem města totiž neumožňovaly
některý ze tří možných směrů územního rozvoje města upřednostnit. V letech 1854 –
1900 byla osada Neuland samostatnou obcí (Neuland). V roce 1856 kupuje od ClaryAldrinegů Dolní zámek Dr. Karel Lumbe z Malonic.
Po 72 letech opět postihl Benešov v roce 1863 velký požár, který zničil skoro celé
město, jak uvádí benešovský kronikář Willomitzer: „náměstí a ulice byly plné trámoví,
krovů, popela a sutě“, a dodává „černý otevřený hrob uprostřed zeleně májové přírody,
jest moje rodné město“.
Škody na domech byly vyčísleny sumou 281 433 zlatých. K tomu vybavení, stroje
aj. Celkově dosáhla částka sumy 413 152 zlatých 32 krejcarů. Jedna ze zpráv uvádí 171
zničených staveb, z toho 116 domů. Před požárem bylo ve městě jen málo kamenných
domů. V podstatě jen zámky, kostel, fara, thunský špitál, radnice na náměstí, domy
č.p.10, 15 a 17, dále č.p.71 v Kostelní ulici a č.p.97 v Poštovní ulici. Nepoškozeny
zůstaly jen ulice Děčínská, Mlýnská, Pivovarská, dvůr Reifen a dva špitály.
Díky tomuto největšímu známému požáru v celé historii Benešova získalo město
zcela jiné vzezření. Shořelý pivovar byl za tři roky znovu postaven, ještě větší než byl,
stará drábovna udělala místo lékárně, ulice se rozšířily a 249 domů bylo přečíslováno.
10
I přes řadu plošných požárů si historické jádro podnes udrželo středověký uliční a
zástavní systém.
Roku 1863 byla papírna přestavěna na tkalcovnu. Roku 1869 byl zahájen provoz na
železnici Děčín – Benešov nad Ploučnicí – Česká Kamenice – Varnsdorf. Roku 1872
rozšířena železniční trať na Benešov nad Ploučnicí – Česká Lípa. Díky napojení města
na železnici se stává z Benešova důležitá obchodní křižovatka a ve městě se rozšiřuje
průmysl. Mezi nádražím a řekou byla postavena největší textilka. Rozšíření průmyslu
mělo i dopad na rozšiřování města na předměstí o další domky, které postupem doby
vznikaly v rozšířené části údolí západně od původních hranic města.
Dr. Karel Lumbe z Malonic prodává roku 1877 Dolní zámek hraběnce Aloisii
Černínové, rozené Morzinové. V následujících letech nechala Aloisie Černínová
vystavět vedle Dolního zámku pseudorenesanční budovu, která kopírovala saskou
renesanci zámeckého areálu. Roku 1885 byla postavena přádelna.
V roce 1888 získává Dolní zámek rodina benešovských továrníků Grohmannů. Ještě
roku 1895 byl Reifen osadou s 20 domy, později byl sloučen s městem.
Ve 20. letech ve městě: pivovar, velká přádelna bavlny (továrna Mattausch a syn),
parní pila, výroba punčoch, mechanická přádelna, barvírna, bělidla, chemická továrna,
továrna poživatin, laků, krycí lepenky, minerální pramen, spořitelna, požární
pojišťovna, chudobinec (založen 1640), živnostenská pokračovací škola. V roce 1910
ves Kronagsdorf splynula s Dolními Habarticemi a roku 1925 byla samostatná osada
Neuland (Novina) vyčleněna z katastru Oldřichova a sloučena s městem, čímž
administrativně zanikla. V roce 1927 Thunovský díl Horního zámku koupilo město
Benešov nad Ploučnicí.
Po roce 1945 získává Dolní zámek československý stát. Zanedbaná údržba
v poválečném období vedla ke značnému chátrání starých objektů, zejména v centrální
části památkové zóny. V posledních letech však došlo již k podstatnému zlepšení a
převážná část budov v historickém jádru byla opravena a je pravidelně udržována.
Benešov nad Ploučnicí si přes výrazný průmyslový rozvoj zachoval památkový
charakter zástavby i pozdně gotické dominanty a zůstává jednou z nejhodnotnějších
městských památkových zón (od roku 1992) v severních Čechách.
11
SEZNAM
NEMOVITÝCH KULTURNÍCH PAMÁTEK
MĚSTA
BENEŠOV NAD PLOUČNICÍ
1) Soupis archeologických lokalit na území města Benešov nad Ploučnicí byl pořízen
dle Soupisu archeologických lokalit v Děčínském okrese. Na katastru města
Benešov nad Ploučnicí se nalézají archeologické lokality: lužické kultury,
středověk.
2) Seznam nemovitých kulturních památek v katastru města Benešov nad Ploučnicí byl
sestaven na podkladě Výpisu z Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek
pro oblast spravovanou stavebním úřadem Benešov nad Ploučnicí.
*
Seznam nemovitých památek na katastru města Benešov nad Ploučnicí
vlastník město Benešov nad Ploučnicí
vlastník Památkový ústav Ústí nad Labem
vlastnictví soukromé
vlastnictví církevní
Poř.č
Název
.
1. Areál Horního a Dolního zámku
Umístění
čp.47
Vlastník
Rejstř.č.
Pam.ústav Ústí n/L
3571
3571/1
3571/2
3571/3
2.
Horní zámek
3.
Torzo domku
4.
Hospodářský objekt
5.
Hradební zeď s chodbou do kostela
3571/4
6.
3571/5
7.
Brána Horního zámku
Nádvoří Horního zámku s ohradní zdí
3571/6
8.
Valy
3571/7
9.
Mostek za Horním zámkem
3571/8
10.
Zahrada s ohradními zdmi
3571/9
11.
Dolní zámek-palác Jana ze Salhausenu
čp.45
3571/10
12.
Dolní
zámek-palác
Wolfa
ze čp.45
Salhausenu
Dolní zámek-ohradní zeď se spojovací čp.45
chodbou
Nádvoří Dolního zámku s ohradní zdí
3571/11
3571/12
3571/13
13.
14.
čp.54
12
15.
Zámecký park s ohradní zdí
3571/14
16.
Ohradní zeď s torzem skleníku
3571/15
17.
Altán
3571/16
18.
3571/17
19.
Brána do parku
Dolní zámek- dům Černínů-Morzinů
čp.44
3571/18
20.
Starschedelovský dům
čp.51
3571/19
21.
Brána
3571/20
22.
Vodní nádrž
Město Benešov n/Pl. 3571/21
23.
Kočárovna
u čp.52
3571/22
24.
Konojedský dům
čp.52
3571/23
25.
Pekárna
3571/24
26.
Spojovací lávka
3571/25
27.
Areál kostela Narození P.Marie
Církevní majetek
3581
28.
Kostel Narození P.Marie
Církevní majetek
3581/1
29.
Kaple P.Marie Bolestné
Církevní majetek
3581/2
30.
Mariánský sloup
Město Benešov n/Pl. 3583
31.
Socha sv.Jana Nepomuckého 3
32.
Socha sv.Vojtěcha
33.
Šlechtický dům
čp.71
Soukromý majetek
3586
34.
Lidové stavení
čp.129
Soukromý majetek
3587
35.
Lidové stavení
čp.381
Soukromý majetek
3588
36.
Lidové stavení
Soukromý majetek
3589
37.
Fara
čp.398
čp.70
Církevní majetek
3590
38.
Kaple Nejsvětější Trojice
U Benaru
39.
Rychta
čp.17
3591
Soukromý majetek
40.
Pomník Jana Švermy 4
41.
Hřbitov
Hrobka Mattauschů
Sousoší Kalvárie s dřevěným křížem,
(plošinou a opěrnými zídkami)
42.
3
4
Zápis zrušen rozhodnutím ONV v roce 1987
Zápis zrušen MK ČR v roce 1998
13
1. Areál Horního a Dolního zámku
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Horní zámek, Dolní zámek
Nám. Míru 45, 47, 54
Památkový ústav Ústí nad Labem
3571
Zámecký areál je rozložen na části východní a po celé severní straně náměstí. Skládá
se z několika zámeckých budov, z nichž nejvýznačnější a nejstarší je budova Horního
zámku. Ve stavební posloupnosti pak následují Dolní zámek, který se skládá z Janova
paláce, k němu je o několik let později přistavěn Wolfův palác. O něco později je
vystavěn Starschedelovský a Konojedský palác a při Horním zámku vzniká
Hospodářská budova. Výstavba zámeckého areálu začala příchodem míšeňské rodiny
Salhausenů v roce 1515, která si zde chtěla vystavět své trvalé rodové sídlo a byla
ukončena rokem 1578. V následujících staletích zde již nedochází k podstatným
stavebním úpravám, i když časem vzniká několik přístaveb, které však postupem doby
zanikají. Poslední zámeckou stavbou byla budova na východní straně náměstí pod
Dolním zámkem, která byla vystavěna koncem 19. století Aloisií ČernínovouMorzinovou. Tím byla definitivně ukončena výstavba zámeckého areálu.
Celkově zámecký areál harmonicky navazuje na jádro historické části města a tak
je zároveň městotvorným prvkem. Svým položením v centru je velmi pohledově
exponovaný.
Zámecký areál je na našem území unikátním architektonickým dílem saské
renesance, a je též i prvořadou památkou celostátního i mezinárodního významu, právě
díky své architektuře.
Po ukončení celkové rekonstrukce, která je prováděna velice citlivě a nenásilnou
formou s cílem dokomponování a ucelení zámeckého areálu do autentické podoby 2.
poloviny 16. století, vznikne zde turisticky atraktivní centrum na okrese Děčín.
14
2. Horní zámek
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Horní zámek
nám. Míru 47
3571/1
Historie a charakteristika objektu:
Při severní straně náměstí stojí charakteristická stavba saské pozdní gotiky, postavená
těsně při městských hradbách v letech 1522-24 Bedřichem ze Salhausenu s použitím
zdiva staršího sídla, do kterého byla pojata i starší věž v linii hradeb. V letech 1540 – 44
byla tato budova Bedřichem ze Salhausenu nově přestavěna a rozšířena, a tak nahradila
starší budovu; za Zikmunda z Vartenberka prvně připomínaný panský dům.
Nový palác byl postaven při severozápadní části městské hradby, téměř při jejím
nároží, a to tak, že jeho severní obvodní zeď nahradila v těchto místech staré opevnění.
Nově vybudovaný palác byla dvoupatrová podélná budova s hladkým průčelím, na
severozápadním nároží, směrem do příkopu, chráněná štíhlou původní gotickou
válcovou věží - tato věž byla roku 1838 snesena a v roce 1993 opět dostavěna do
původní podoby. Její protiváhu v siluetě stavby tvořila polygonální schodišťová věž,
umístěná při jihovýchodním nároží paláce. Detaily zachované na stavbě – kromě obou
štítů patří ještě pozdní gotice. Po požáru roku 1571 dostal zámek vysoké renesanční
štíty. Tento letopočet 1571 nese i vstupní portál dvora Horního zámku, na němž jsou
umístěny znaky Bedřicha ze Salhausenu a jeho manželky Magdaleny z Bünau. Zámek
byl spojen s farním kostelem krytou chodbou podél hradeb. Tato chodba ústila na
panskou oratoř.
Severská renesance ovládla především architekturu v severní pohraniční oblasti
Čech. Dá se říci, že jejím nejvýznamnějším střediskem se stalo městečko Benešov nad
Ploučnicí.
15
3. Torzo domku
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř.číslo
:
:
:
:
Torzo domku
Nádvoří Horního zámku
3571/2
Budova vzniklo vlevo od brány kolem druhé třetiny 16. století. Původně měla sloužit
jako obydlí strážného. Jednalo se jednopatrovou budovu, 7 sáhů dlouhou, 5 sáhů
širokou, v přízemí byla zděná z kamene na vápno, nahoře mělo vazbu vyplněnou
cihlami. Přízemí obsahovalo předsíň, obytnou jizbu a komoru s prkenným stropem a
prkennou podlahou. V1. patře byly dvě komory a kuchyň. Krov byl stojatý a krytý
taškami (dle popisu z roku 1810). Budova zanikla ve druhé polovině 19. století.
16
4. Hospodářská budova
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř.číslo
:
:
:
:
Hospodářský objekt
ul. Zámecká 54
3571/3
Na východní straně nádvoří stojí úřednická budova z 1. pol. 16. století. Budova patří
do stavební činnosti Bedřicha ze Salhausenu v letech 1522 až 1562. V nadpraží vstupu
přízemního portálu do budovy je letopočet 1543 a jméno Valter Hirsch v. Sanneberg.
Tento letopočet značí, kdy byla budova stavěna a kdo ji stavěl. Po požárech v letech
1571 a 1791 byla upravována. Jiná úřednická budova, která stála na západní straně
nádvoří, se po požáru roku 1791 změnila ve zříceninu. Poslední větší stavební úpravy
byly po požáru v roce 1863. Současný stav po opravě v letech 200 – 2002.
17
5. Hradební zeď s chodbou do kostela
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř.číslo
:
:
:
:
Hradební zeď s chodbou do kostela
Severní strana nádvoří Horního zámku
3571/4
K paláci Horního zámku patřila původně i krytá chodba, která umožňovala přímé
spojení s kostelem. Tato chodba vedla po hradební zdi s přístupem z prvního patra
zámku na východní straně. Na tuto chodbu byl také napojen Ballamský dům (čp. 51) a
Konojedský palác (čp. 52). Původně tato chodba vycházela s Dolního zámku a vedla po
městské hradbě se vstupem na západní straně v úrovni prvního patra do Horního zámku.
Na této straně je ještě v dnešní době vidět slabě znatelný vstup.
18
6. Brána Horního zámku
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Brána Horního zámku
ul. Zámecká čp. 47
3571/5
Do doby po požáru v roce 1571 spadá závěrečné dokončení výstavby Horního
zámku. V této době byla vystavěna i vstupní brána do jeho nádvoří. Na vstupním
portálu jsou umístěny znaky Bedřicha ze Salhausenu a jeho manželky Magdaleny
z Bünau. Na renesančním štítu vpravo je jedna turnajová přilbice s přikryvadly a
klenotem, na štítu vlevo dvě turnajové přilbice též s přikryvadly. Znaky v nástavci jsou
alianční: pravý kurtoazně přivrácený k levému. V dolních částech cviklů brány po dvou
číslech letopočtu. Vpravo: ve štítu i v klenotu dračí hlava – znak pánů ze Salhausenu
(Bedřich mladší ze Salhausenu 1518). Vlevo: štít čtvrcený s dvojicí klenotů – znak
rytířů z Bünau (Magdalena z Bünau †1574). Letopočet ve cviklech 1571.
19
7. Nádvoří Horního zámku s ohradní zdí
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř.číslo
:
:
:
:
Nádvoří Horního zámku s ohradní zdí
Horní zámek
3571/6
Na vnitřní jižní straně k městu je areál Horního zámku uzavřen ohradní zdí, jejíž
funkce ovšem není původní. Ve své pravé polovině, vlevo od vjezdové brány je tato zeď
bývalou průčelní zdí dnes již zaniklého hospodářského stavení, jehož pozůstatkem jsou
vstupní portál, polokruhově zaklenutý a okna v sousedství. Uzavření zámku na bočních
stranách zprostředkují dvě zdi kolmé k hradbě. Na straně západní tato zeď výšky 3 m
vybíhá od kruhové věže, je prolomena původním portálem do zahrady Dolního zámku.
Toto prostranství – „hlavní dvůr“ – měl původně nesporně monumentální charakter.
20
8. Valy
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř.číslo
:
:
:
:
Valy
Severní strana za Horním zámkem
3571/7
Vysoce pozoruhodné je opevnění jako celek z toho důvodu, že zámek je situován
v strategicky nevýhodné poloze bezprostředně pod patou vysokého svahu. Zámku
přiléhá na severní straně vodorovný, souběžně s hradbou probíhající pás šířky cca 8 m,
patrně bývalý parkán, za kterým se nachází příkop, v současné době klínový zářez šířky
cca 6 m se svahy zhruba ve spádu 45°. Tento příkop začíná v současné době zhruba
proti severnímu rizalitu zámku, kde se vytrácí a prohlubuje se směrem k západu. Na
straně opačné, k východu, neexistuje, terén je zde vodorovný. Můžeme hypoteticky
předpokládat, že parkán měl dnes již zaniklé opevnění neboť kamenný můstek příkop
překlenující umístěný v ose výpadkové branky paláce se opírá do náspu obezděného
lomovým zdivem, jehož čelní strana směrem k příkopu se neomezuje na šířku mostku.
Šířku celého opevnění můžeme odhadovat při nedostatku zaměření zhruba na cca 45 m.
21
9. Mostek za Horním zámkem
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř.číslo
:
:
:
:
Mostek za Horním zámkem
Severní strana Horního zámku
3571/8
Roku 1614 – zasypán příkop na místě, kde byl zadní východ ze zámku, vedoucí
k mostu přes tento příkop. Mostek byl postaven přes zámecký příkop na severní straně
za zámkem u výstupu z průchodu zámku a je zděný z kvádrů. Podle dobových pramenů
byl původně dlážděný kamennými deskami a neměl žádné postranní zábradlí. Za
mostem byly schody na val, které měly 24 kamenných stupňů a dvě odpočívadla
dlážděná kamennými deskami. V dnešní době je ve špatném stavu a zůstala z něho
zachována jen vstupní část.
22
10. Zahrada s ohradními zdmi
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř.číslo
:
:
:
:
Zahrada s ohradními zdmi
Mezi Dolním a Horním zámkem
3571/9
Mezi Dolním a Horním zámkem je malá zahrada, která je nyní uzavřená zdí, která
však není původní (fotografie nám ukazuje vzhled této zahrady před jejím uzavřením
novou zdí). Uzavření bylo v prvopočátku jejího vzniku přizpůsobené ke stávajícím
hradbám. Zahrada sloužila k potřebám zámecké kuchyně. Staré záznamy z přelomu 16.
a 17. století nám dokládají, že na části zahrady byla zelinářská a bylinkářská zahrádka a
ve druhé části byla malá ovocná zahrada.
23
11. Dolní zámek – Janův palác
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Dolní zámek – Janův palác
nám. Míru 45
3571/10
Současně s úpravami Horního zámku budoval Bedřich ze Salhausenu i severní
budovu, tzv. Janův palác, která byla postavena pro jeho syna Jana ze Salhausenu
v letech 1540-1544 na místě čtyř měšťanských domů a městského špitálu. Dolní zámek
tvoří komplex tří budov. Severní budova, tzv. Janův palác, byla postavena Bedřichem
ze Salhausenu pro syna Jana ze Salhausenu v letech 1540-44 na místě 4 městských
domů a městského špitálu. Její interiéry podávají i dnes dobrou představu o uspořádání
tehdejšího feudálního sídla. Jde o jednopatrovou stavbu s hladkými průčelími, které jsou
obráceny do náměstí a k bývalému městskému příkopu, dnes zámecké zahrady. Průčelí
má vysoké štíty, jejichž tvar byl inspirován v pozdní gotice oblíbeným tzv. oslím
obloukem; také okna a vstupní portály užívají ještě pozdně gotické profilace. Hlavní
průčelí je obráceno do dnes uzavřeného dvora a je zdůrazněno štíhlou arkýřovou věží,
jejíž přízemí krylo vstupní portál. Palác byl napojen krytou chodbou podél ohradní zdi
s Horním zámkem. Také Janův palác je vynikajícím příkladem saské renesance.
V letech 1952 až 1961 byl opraven a po požáru v roce 1969 opětovně rekonstruován.
24
12. Dolní zámek – Wolfův palác
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Dolní zámek – Wolfův palác
nám. Míru 45
3571/11
Kolem roku 1578 vzniká i poslední ze salhausenských zámeckých staveb, spodní
část Dolního zámku. Zapadá do stejného slohového okruhu jako štíty Horního zámku a
Konojedského domu, které byly po požáru v roce 1571 nově vybudovány. Nová budova
tzv. Wolfův palác byla postavena v letech 1576-1578 Wolfem a Antonínem ze
Salhausenu. Je to poměrně úzká a vysoká dvoupatrová budova, jejíž vertikalitu ještě
zdůrazňuje do náměstí obrácený arkýř, schodišťová věž i oba štíty, které ve svém tvaru i
detailu navazují na štíty Horního zámku a pocházejí nepochybně z dílny jednoho mistra.
V přízemí Wolfova paláce je umístěna vstupní brána do nádvoří. Nad touto branou je
vezděna obdélníková pískovcová deska s plným rodovým znakem Salhausenů. Na
renesančním rolverkovém štítu turnajová přilbice s přikrývadly a klenotem. Po stranách
štítu, jako strážci, andělské ženské postavy s křídly, sedící na vyvýšených soklech:
vpravo alegorie Spravedlnosti s mečem, vlevo s hlavicí antického sloupu alegorie
Stálosti. Po stranách klenotu dvouřádkový nápis:
WOLF VND ANTONIVS
GEBRVDERE.VON.SALHAVSEN.VFF BENSEN 1578.
Také Wolfův palác je vynikajícím příkladem saské renesance. V letech 1952 až 1961
byl opraven a po požáru v roce 1969 rekonstruován.
25
13. Dolní zámek-ohradní zeď se spojovací chodbou
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
: Dolní zámek-ohradní zeď se spojovací
chodbou
: Mezi Janovým a Wolfovým palácem
: Památkový ústav Ústí nad Labem
: 3571/12
K Wolfovu paláci patřila původně i chodba, která umožňovala přímý přístup do
kostela a napojovala se na šnekové schodiště v mezipatře – mezi přízemím a prvním
patrem, kde se zachoval dveřní výstup. Se starším traktem tzv. Janova palácem byl dům
kromě toho spojen krytou chodbou, přistavěnou k ohradní zdi směrem do náměstí, která
umožňovala přímý přechod do 1. patra tohoto staršího paláce.
26
14. Nádvoří Dolního zámku s ohradní zdí
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Dolní zámek čp. 45
Nádvoří Dolního zámku s ohradní zdí
3571/13
K Wolfovu paláci patřila původně i chodba, která umožňovala přímý přístup do
kostela a napojovala se na šnekové schodiště v mezipatře – mezi přízemím a prvním
patrem, kde se zachoval dveřní výstup. Spojovací chodba se napojovala na městské
hradby, po kterých pak byl umožněn přístup do Horního zámku. V průběhu první
poloviny 17. století, kdy došlo k rozdělení zámků mezi dva šlechtické rody ClaryAldringenů a Thunů ztratila tato chodba svůj účel a postupem času zanikla.
27
15. Zámecký park s ohradní zdí
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Zámecký park s ohradní zdí
Zámecký park
3571/14
V místech, kde je dnešní zámecká zahrada, byla původně mokřina, která
znesnadňovala přístup k městským hradbám. Později v průběhu 17. století zde byla
budována okrasná zahrada s přírodními prvky, tedy nešlo o klasickou renesanční či
barokní tvarovou zahradu. Kolem první poloviny 19. století zde vzniká již zahrada,
která má do dnešní doby uchovanou svou rozlohu a některé původní dřeviny.
28
16. Ohradní zeď s torzem skleníku
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Ohradní zeď s torzem skleníku
Zámecká zahrada
3571/15
Na severní straně zámecké zahrady stála původně kamenná zeď, jež oddělovala
zahradu od hradebních příkopů. V severovýchodním rohu zámecké zahrady byl kolem
poloviny 19. století vybudován skleník pro potřeby majitelů zámku. V první polovině
20. století skleník zanikl.
29
17. Altán
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Altán
Zámecká zahrada
3571/16
Zahradní altán byl umístěn v jihozápadním rohu zámecké zahrady. Měl dřevěnou
konstrukci pobitou dřevěným šindelem a měděnou střechu. K jeho stavbě dochází
pravděpodobně po polovině 19. století. V tomto období dochází i k úpravě zámecké
zahrady. Altán vyhořel v průběhu 80 let 20. století.
30
18. Brána do zámecké zahrady
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Brána do zámecké zahrady
nám. Míru – vstup do zámecké zahrady
3571/17
Mezi domem čp. 44 a Wolfovo palácem čp. 45 ústí do náměstí novorenesanční brána
s volutovým nástavcem z druhé poloviny 19. století. Mezi pilastry je umístěna znaková
aliance: pod perlovou hraběcí korunkou dva k sobě přivrácené štíty. Pravý štít překrývá
horní pravý roh levého štítu. Znaky jsou heraldicky šrafovány. Vpravo štít polcený se
středním korunovým štítkem, v levém poli tři břevna s písmeny – znak hrabat Černínů
z Chudenic. Vlevo ve štítu růže – znak hrabat Orsini-Rosenbergu.
31
19. Dolní zámek – zámeček Černínů-Morzinů
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Dolní zámek - zámeček Černínů-Morzinů
nám. Míru 44
3571/18
V roce 1878 byla hraběnkou Černínovou postavena v sousedství Dolního zámku na
jeho jižní straně novorenesanční budova, která je přizpůsobena vzhledově a stylově
starším zámeckým stavbám. Na této budově pod římsou jsou vezděny dvě shodné
pískovcové desky: jedna s pamětním nápisem, druhá s aliančním znakem. Vpravo: štít
polcený se středním korunovaným štítkem, v levém poli tři břevna s písmeny – znak
hrabat Černínů z Chudenic. Vlevo: ve štítu růže – znak hrabat Orsini-Rosenbergu. Nad
aliancí hraběcí korunka o devíti hrotitých výstupcích ukončených perlami. Znaky jsou
heraldicky šrafovány. Nápis je čtyřřádkový s letopočtem:
Gebaut von
Aloisia. Gräfin von Czernin
Geb. Gräfin Morzin
1878
Celou dolnozámeckou polovinu Benešova i s nově postaveným domem dostal ke své
svatbě v roce 1878 syn hraběnky Černínové hrabě Rudolf Černín z Chudenic. Jeho
manželkou byla hraběnka Emma z Orsini-Rosenberku.
32
20. Starschedelovský dům
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Starschedelovský (Ballamský) dům
3571/19
Tato zámecká budova byla postavena Bedřichem ze Salhausenu kolem poloviny 16.
století. V této době v něm byla umístěna kamenická dílna pro stavbu zámku. V roce
1612 byly v domě zřízeny místnosti na bydlení. V letech 1613-1620 v něm žila zchudlá
šlechtická rodina Starschedelů, příbuzná se Salhauseny. Po roce 1620 zde byly byty
zaměstnanců zámeckého panství. Od roku 1685 v něm pracoval panský umělec Krištof
Bittner. V následujících letech bylo domu použito jako bednárny pivovaru a pak jako
skladu piva. V roce 1782 koupil od thunské vrchnosti tento dům děčínský lesmistr
Ballam, který provedl jeho celkovou rekonstrukci. Od roku 1794 patřil dům opět
k zámku. Z domu vedla také spojovací chodba na hradby a odtud se mohlo přejít až do
kostela. Po velkém požáru roku 1791 a 1863 došlo k jeho opravám a dům pak zůstal bez
podstatných změn až do současné doby.
33
21. Brána k hospodářským dvorům
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Brána
Zámecká ulice mezi čp. 51 a čp. 52
3571/20
Mezi šlechtickým Starschedelovským domem čp. 51 a Konojedským domem čp. 52
stála původně brána, kterou se jezdilo do hospodářských prostor obou domů. Tento
prostor byl v severní části uzavřen městskou hradbou. Před rokem 1781 se zřítila a
v tomto roce byla opětovně postavena. Kolem druhé poloviny 20. století zanikla a po
prolomení hradby v severní části byla zřízena nová, která však již nemá původní
dispoziční řešení.
34
22. Vodní nádrž - kašna
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Vodní nádrž
ul. Zámecká mezi čp. 51 a čp. 52
Město Benešov nad Ploučnicí
3571/21
Při západní zdi, vedle původní kočárovny v Zámecké ulici je umístěna pískovcová
nádrž na vodu. Časově ji můžeme pravděpodobně zařadit do výstavby vedlejších
zámeckých budov, tedy do období kolem poloviny 16. století. Nádrž patřila původně do
soustavy městských vodních nádrží, které zásobovaly město vodou z pramenů na
Táborském vrchu. Podle dobových písemných zpráv takovýchto vodních nádrží bylo
umístěno ve městě celkem sedm.
35
23. Kočárovna
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Kočárovna
ul. Zámecká – součást čp. 52
3571/22
K jihozápadnímu nároží Konojedského domu čp. 52 v Zámecké ulici byla kolem
poloviny 16. století přistavěna tzv. „kolna na vozy“ – kočárovna. Když roku 1791
postihl město Benešov velký požár, došlo k jejímu shoření. Opravy po požáru proběhly
v letech 1791 – 1793. Při dalším velkém požáru v roce 1863 byla opětovně poškozena a
následně znovu opravena. Z této poslední úpravy má do současné doby svůj vzhled.
36
24. Konojedský dům
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Konojedský dům
3571/23
Kolem roku 1552 byl postaven ještě Bedřichem ze Salhausenu Konojedský dům –
dnešní čp. 52 v Zámecké ulici. Na nádvoří domu stál sloup s letopočtem 1552, který
podpíral spojovací chodbu mezi Konojedským domem a hradební kostelní chodbou.
Konojedský dům si zachoval z původní stavby – štíty jsou o něco mladší – kromě oken
a vstupního portálu halu (mazhauz) zaklenutou síťovou žebrovou klenbou, která
připomíná klenby přízemní síně Dolního zámku; patro bylo později přestavěno pro
potřeby špitálu.
Salhausenové jej vlastnili až do roku 1595, kdy byl prodán Marii z Duban, roz. Ze
Salhausenu. V roce 1705, kdy byl tento již v držení rodu Thunů, byl svými majiteli
přeměněn na „špitál“. V této své nové úloze byl využíván až do konce 19. století.
37
25. Pekárna
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Pekárna
ul. Zámecká – dvůr čp. 52
3571/24
Na severní straně nádvoří Konojedského domu čp. 52 v Zámecké ulici při městské
hradbě byla kolem poloviny 16. století, pravděpodobně souběžně se stavbou tohoto
domu postavena budova, tzv. „pekárna“. Její původní určení však neznáme. Tato
poměrně malá půdorysně čtvercová budova byla od svého zbudování až do 60. let 20.
století spojena s Konojedským domem visutou chodbou podepřenou uprostřed nádvoří
pískovcovým sloupem.
38
26. Spojovací lávka
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Spojovací lávka
Dvůr čp. 52
3571/25
Kolem roku 1552 byl Bedřichem ze Salhausenu postaven tzv. Konojedský dům čp.
52 v Zámecké ulici. I tento dům byl spojen s visutou chodbou vedoucí ke kostelu, a to
dřevěným přechodem, který vedl z prvního patra domu. Trámy jeho podlahy nesl
uprostřed nádvoří válcový pískovcový sloup s bohatě vyřezávanou hlavicí, jejíž deska
má nad salhausenským znakem vyrytý letopočet 1552. Tato spojovací chodba sloužila
svému účelu i přes četné opravy po několika požárech od svého zbudování až do 60 let
20. století, kdy byla stržena.
39
27. Areál kostela Narození P. Marie
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Areál kostela Narození P. Marie
Zámecká ulice
Církev římsko-katolická
3581
40
28. Kostel Narození Panny Marie
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Kostel Narození Panny Marie
Zámecká ulice
Církev římskokatolická
3581/1
Kostel narození P. Marie je umístěn na vyvýšeném místě v severovýchodním koutě
města a býval obklopen hradbami se vstupní branou. Starší kostel je doložen k roku
1352 a patřil k děkanátu Česká Lípa, arcijáhenství Litoměřice. Nový, pozdně gotický
kostel byl stavěn v několika etapách: 1483-1511 stavěn presbytář, do roku 1487 byla
provedena oprava věže, která byla začleněna do stavby kostela. Tato věž je však
mnohem starší a pochází z počátku 14. století. Pravděpodobně se jedná o strážní věž (?).
V letech 1517-20 bylo stavěno trojlodí, 1552-54 klenba trojlodí. Stavitelem kostela byl
pravděpodobně snad Valtr Hirsch z Pramenů, který se podíl také zároveň na stavbě
benešovských zámků. Roku 1554 byla ukončena stavba kostela. Roku 1557 byla
provedena oprava věže a její zvýšení.
V letech 1562 byla založena salhausenská pohřební kaple, která se napojuje od
severu na presbytář. Jde o nevelkou podélnou budovu, která je uzavřena polygonálním
chórem. Od kostelního chóru ji dělí jednoduchý portál s bohatě tepanou mříží, nesoucí
znak Volfa ze Salhausenu a jeho manželky Marie z Bocku. Ve svém celkovém pojetí
nevybočuje ani tato stavba z rámce dosavadní, pozdní gotikou ovlivněné salhausenské
architektury. Do této kaple je umístěn bohatý soubor renesančních náhrobníků a epitafů.
Epitafy a náhrobky jsou dílem míšeňské školy Hanse Köhlera staršího a navazují ještě
na italské vzory. Menší úpravy kostela byly prováděny v 17. - 19. století. Roku 1748
přistavěna sakristie.
41
29. Kaple P. Marie Bolestné
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř.číslo
:
:
:
:
Kaple P. Marie Bolestné
Zámecká ulice
3581/2
Proti jihozápadnímu průčelí kostela vznikla roku 1749 barokní kaple Panny Marie
Bolestné. Kapličku dal postavit benešovský měšťan Jan Karel Matsske. Vnější a vnitřní
úpravy kapličky byly provedeny v roce 1886. Od roku 1920 je vzpomínkovou kapličkou
na první světovou válku a je v ní umístěno 6 desek se jmény 80 padlých benešovských
občanů.
42
30. Mariánský sloup
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Mariánský sloup
nám. Míru
3583
Barokní Mariánský sloup byl stavěn v letech 1740 – 1745. Sloup byl postaven na
popud spolku místních ostrostřelců a za přispění benešovských měšťanů. Byl zhotoven
markvartickým sochařem Wenzelem a verneřickým kamenickým mistrem Františkem
Thumem. Základna sloupu je trojúhelníková. Výška je 14,5 m. Na vrcholu sloupu je u
umístěna Panna Marie se synem, na postraních soklech pak sv. Florián, Jan
Nepomucký, sv. Josef a František Xaver. Na třech bočních deskách je znázorněno
Narození, Navštívení a Nanebevzetí Panny Marie.
43
31. Socha sv. Jana Nepomuckého
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Socha sv. Jana Nepomuckého
Původně na cestě z Benešova k Ostrému.
3584
Historie a charakteristika objektu: (Zápis zrušen rozhodnutím ONV v roce 1987)
Informační exkurs: sv. Jan Nepomucký – spolupatron české země a salcburské
diecéze, patron mlynářů, vorařů, lodníků a zpovědníků. Svatý Jan Nepomucký je
zobrazován jako kanovník s biretem, s křížem a palmovou ratolestí v ruce. Kolem hlavy
má pět hvězd.
44
32. Socha sv. Vojtěcha
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Socha sv. Vojtěcha
Sokolský vrch čp. 243
3585
Barokní socha sv. Vojtěcha je umístěna v současné době na soukromém pozemku.
Pravděpodobná doba jejího vzniku se může časově umístit kolem poloviny 18. století
Sochař, který ji vytvořil, je anonymní.
Informační exkurs: sv. Vojtěch je patronem české země. Svatého biskupa Vojtěcha
vídáme s atributy; nástroji na umučení – veslem, kopím (někdy sedmi kopími) nebo
halapartnou. Vzácněji mívá váhy, symbol spravedlnosti, nebo drží staroboleslavské
paladium.
45
33. Schönfeldský dům
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Schönfeldský dům
ul. Kostelní čp. 71
Soukromé vlastnictví
3586
Kolem roku 1550 byl postaven ve svahu pod kostelem měšťanský dům tzv.
Schönfeldský. Plochu jeho štítu člení hustá síť drobných pilastrů a říms, shodnost
pískovcového vstupního portálu s profilací a taktéž profilované ostění oken, nám
ukazují, že stejně jako některé zámecké budovy byl postaven až ve druhé polovině 16.
století.
Jak je vidět z městské renesanční výstavby, vše svědčí o tom, že 16. století bylo
dobou poměrně kulturního rozkvětu města, který podporovala jak přímá iniciativa
majitelů panství, tak i konsolidované hospodářské poměry. Dům byl přestavěn roku
1615. Z doby přestavby města se nám zachoval tak po velkém požáru roku 1863 jen
tento jediný měšťanský dům.
46
34. Lidové stavení
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Lidové stavení
Husova ulice čp. 129
3587
Tato památka lidové architektury byla nevhodným zásahem nenávratně
znehodnocena neodborným přístupem Městského národního výboru v Benešově nad
Ploučnicí v roce 1978.
Původně se jednalo o jednopatrový roubený dům se střechou pokrytou břidlicí a
dřevěným přístavkem, jehož střecha byla kryta eternitem. Vnitřní prostory měly dřevěné
trámové stropy.
Vzhledem k současnému znehodnocenému stavu této lidové architektury je nutné
provést její vyřazení ze Státního seznamu nemovitých kulturních památek pro oblast
spravovanou stavebním úřadem Benešov nad Ploučnicí.
47
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Lidové stavení
Husova ulice čp. 381
3588
Roubené stavení stojí na kamenné podezdívce. V jeho levé části přízemí je chlévní
prostor, po pravé straně obytná světnice. Na jeho jižní boční straně obrácené do dvora je
v prvním patře krátká pavlač, zapuštěná podle místního zvyku do těla stavby. Jde o typ
tzv. chlévního severočeského patrového domu, který je na území ČR
nejreprezentativnějším typem roubeného domu. Jde zde o pravděpodobnost, že přízemí
bylo původně též roubené, ale v pozdější době dostalo vrchní omítku tzv. kožich. Doba
jeho výstavby byla pravděpodobně po polovině 18. století.
48
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř.číslo
:
:
:
:
Lidové stavení
Palackého ulice čp398
3589
Pravděpodobně původně roubené stavení postavené částečně na kamenné přízemní
podezdívce. V pozdější době byly stěny obloženy – pobity prkny s obdélníkovou a
čtvercovou profilací. Na jeho přízemní severní straně byl umístěn chlév a na jižní straně
světnice. V prvním patře je několik menších světnic. Na východní straně obrácené do
dvora je zapuštěná menší pavlač. Dům má původní lomenici členěnou do šesti menších
polí oddělených lištami. Tyto pole jsou pobíjeny úzkými prkny v šikmých směrech tzv.
klasovitě a od sebe jsou odděleny lištami. Prostřední větší sedmé obdélníkové pole
vyznačuje světnici umístěnou pod lomenicí s dvěma okénky a je pobito svislými prkny
oddělenými lištami. Tento dům můžeme zařadit do tzv. chlévního typu severočeského
roubeného patrového domu, který na území ČR patří k nejreprezentativnějším typům
tohoto okruhu.
49
37. Fara
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Fara
Zámecká čp. 70
3590
Roku 1562 ještě za Bedřicha staršího ze Salhausenu byla zahájena stavba fary a byla
ukončena jeho syny roku 1565. Téhož roku do ní Hanuš a Bedřich mladší ze Salhausenu
uvedli pastora Jana Schlegela z Míšně, pozdějšího spisovatele první benešovské
kroniky. Původně byla fara postavena v renesančním slohu, ale později byla několikráte
upravována, a tak je její současný vzhled po poslední stavební úpravě pozdně barokní.
50
38. Kaple Nejsvětější Trojice
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Kaple Nejsvětější Trojice
Českolipská ulice - U Benaru
3591
Barokní kaple Nejsvětější Trojice, tzv. „Papírová kaple“ byla postavena v roce 1710
na rozcestí města Benešov nad Ploučnicí a obce Heřmanov. Kapli nechal postavit Jan
František Ossendorf, majitel papírny na počest své rodiny, která se zachránila na tomto
místě při velké povodni v roce 1709. Věžička se zvonem byla zhotovena až v roce 1880
fabrikantem Františkem Mattauschem.
51
39. Rychta
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Rychta
nám. Míru čp. 17
3592
Budova rychty – radnice, původně renesanční, stojí od svého založení na stejném
místě. V roce 1571 za velkého požáru z větší části vyhořela, ale byla opět v krátké době
obnovena. V průběhu následujících staletí byla několikrát přestavována, až si do dnešní
doby zachovala svůj barokní vzhled. Pro své účely sloužila až do roku 1899, kdy byla
ukončena stavba první části nové radnice, která slouží do dnešní doby. Naposledy byla
stará rychta opravována ve větším rozsahu v roce 1904.
52
40. Pomník Jana Švermy
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Pomník Jana Švermy
Sokolovská ulice
4965
Na jaře v roce 1949 bylo započato s výstavbou základu pro pomníku národnímu
hrdinovi Janu Švermovi. Sochu Jana Švermy v nadživotní velikosti z pískovce zhotovil
profesor Kalfus v Hořicích. Její objednání zajistila místní pobočka Svazu bojovníků za
svobodu. Peníze potřebné na zaplacení byly shromážděny za pomoci sbírky. Celkové
náklady na pomník byly 200.000,- Kč. Odhalení pomníku bylo 31. října 1949.
V pozdějších letech byl pomník zapsán jako kulturní památka. Zápisem MK ČR v roce
1998 byl pomník zrušen jako kulturní památka.
53
41. Rodinná hrobka Mattauschů
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Rodinná hrobka Mattauschů
ul. Wolkerova - Hřbitov
102539
Do seznamu kulturních památek byla zapsána v roce 2007 rozhodnutím Ministerstva
kultury ČR i areál rodinné hrobky textilních podnikatelů Mattauschů na místním
hřbitově vystavěný koncem 19. století. Celkově jde o vysoce kvalitní, velkoryse pojatou
stavbu v typickém neorenesančním slohu, která je ukázkovým příkladem propojení
architektonické složky s plastickou a figurální výzdobou. Jedná se o architektonické
dílo vysokých uměleckých ambicí a svou uměleckou koncepcí i monumentalitou se řadí
mezi nejhodnotnější funerální architektonické areály severních Čech. Ve druhé polovině
roku 2008 se budova nacházela ve značně havarijním stavu, a proto bylo přistoupeno
k provedení celkové rekonstrukce, která byla koncem roku 2008 ukončena. Během její
obnovy byly vnitřní prostory upraveny na rozlučkovou síň pro konání pohřbů.
54
42. Kalvárie
Objekt
Umístění
Vlastník
Rejstř. číslo
:
:
:
:
Kalvárie s dřevěným křížem
nám. Míru před Horním zámkem
5940
Jedna z větších akcí na záchranu městské kulturní památky proběhla v roce 2003,
kdy bylo přemístěno sousoší Kalvárie z uměle vytvořeného pahorku na Českolipské
ulici u železničního nadjezdu před objekt Horního zámku. Jednalo se o soubor tří
pískovcových soch - Panny Marie, sv. Jana Evangelisty a sv. Máří Magdaleny, které
byly vytvořeny v závěru 17. století v duchu raného baroka. Sousoší Kalvárie
představuje umělecky i kulturně vysoce hodnotné sochařské dílo a z těchto důvodů byla
v roce 2002 prohlášena MK ČR za kulturní památku. Důvodem přemístění bylo její
časté poškozování. Ještě před umístěním na nové místo bylo provedeno její
restaurování. V roce 2008 bylo sousoší Kalvárie ještě doplněno dřevěným křížem (tzv.
Kunnertův kříž z roku 1690) s korpusem malovaného Krista.
55
Seznam objektů v památkovém zájmu
Města Benešov nad Ploučnicí a jejich stručná charakteristika.
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Čapkova čp.303
: V soukromém vlastnictví.
: Zděný obytný II.podlažní dům s valbovou střechou, podsklepený.
Architektonicky hodnotný objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Čsl.armády čp.86
: Zděný obytný objekt II.podlažní se sedlovou střechou, podsklepený.
Architektonicky zajímavý objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Rohový zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou,
podsklepený. Architektonicky velmi hodnotný objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Město Benešov nad Ploučnicí.
: Rohový zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou,
podsklepený, stojící v bloku. Architektonicky zajímavý objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený,
stojící v řadě. Architektonicky zajímavý objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Děčínská čp.24
: Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepen.
Umístění
Vlastník
Popis
Umístění
Vlastník
Popis
stojící v řadě. Architektonicky velmi hodnotný objekt.
56
Umístění
Vlastník
Popis
: Severočeské státní lesy Teplice.
: Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený.
Umístění
Vlastník
Popis
: Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený,
Umístění
Vlastník
Popis
: Velmi kvalitní zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou,
podsklepen, stojící v řadě. Architektonicky hodnotný objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
Umístění
Vlastník
Popis
Umístění
Vlastník
Popis
: Zděný obytný II.podlažní dům s valbovou střechou s věžičkou,
Umístění
Vlastník
Popis
: Honosný zděný rohový obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou
s rohovou věží, podsklepený, stojící v řadě. Architektonicky velmi
hodnotný objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Dvořákova čp.100
: Kvalitní zděný rohový obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou,
podsklepený, začleněn do bloku. Objekt vysoké architektonické
hodnoty.
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Komenského čp.472
: Zděný
obytný
II.podlažní
dům
se
podsklepený.Architektonicky zajímavý objekt.
stanovou
střechou,
57
Umístění
Vlastník
Popis
: Zděný obytný II.podlažní dům s mansardovou střechou, podsklepený.
Umístění
Vlastník
Popis
: Zděný obytný III.podlažní dům s mansardovou střechou, podsklepený.
Umístění
Vlastník
Popis
: Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům s valbovou
podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Kostelní čp.270
začleněný v bloku. Architektonicky zajímavý objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Krátká čp.93
: Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený –
renesanční sklep. Architektonicky hodnotný objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Náměstí Míru čp.1
: Radnice – novorenesanční zděný III.podlažní objekt se sedlovou
střechou začleněný do bloku. Po opravě.
Umístění
Vlastník
Popis
: Radnice – novorenesanční zděný IV.podlažní objekt se sedlovou
střechou začleněný do bloku. Dispozičně propojen s čp.1. Po opravě.
Umístění
Vlastník
Popis
Umístění
Vlastník
Popis
: Rohový zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou,
podsklepený. Objekt vysoké architektonické hodnoty.
střechou,
58
Umístění
Vlastník
Popis
: Secesní zděný II.podlažní dům „Na Slovanech“ se sedlovou střechou,
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Nerudova čp.279
: Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, částečně
podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Palackého čp.135
: Zděný obytný II.podlažní dům s mansardovou střechou, podsklepený.
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Palackého čp.366
: Nově zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený.
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Pod táborským vrchem čp.540
: Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Pod táborským vrchem čp.545
: Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům se stanovou střechou,
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Smetanova čp.394
: Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům s valbovou
Umístění
Vlastník
Popis
: Pompézní kvalitní zděný II.podlažní dům s mansardovou střechou,
Umístění
Vlastník
Popis
: Honosný zděný obytný II.podlažní dům s valbovou
Umístění
Vlastník
Popis
: Honosný zděný obytný II.podlažní dům
s valbovou
s valbovou
střechou,
střechou,
střechou,
střechou,
59
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Sokolovská čp.104
: Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepen.
Umístění
Vlastník
Popis
: Honosný zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou a valbovou
střechou, podsklepený. Architektonicky velmi hodnotný objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený.
Umístění
Vlastník
Popis
Umístění
Vlastník
Popis
Objekt nízké architektonické hodnoty.
Umístění
Vlastník
Popis
Umístění
Vlastník
Popis
: Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou,
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Wolkerova čp.402
: Rohový zděný obytný III.podlažní dům s mansardovou střechou,
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Wolkerova čp.2001
: Honosná vstupní budova hřbitova. I.podlažní se sedlovou střechou nad
křídly a klenbou nad vchodem, nepodsklepena. Architektonicky velmi
hodnotný objekt.
60
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Zámecká čp.50
: Rohový zděný obytný dům se sedlovou střechou. Gotické sklepy,
portály, fragmenty sgrafit pod omítkou. Začleněn do bloku.
Architektonicky zajímavý objekt. Každá oprava musí být konzultována
se Státním památkovým ústavem v Ústí nad Labem!!!
Umístění
Vlastník
Popis
: Ul.Žižkova čp.147
: Hrázděný obytný I.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený.
Architektonicky velmi zajímavý objekt.
Umístění
Vlastník
Popis
: Rohový zděný nebytový II.podlažní dům s valbovou střechou,
Umístění
Vlastník
Popis
: Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený.
Objekt nízké architektonické hodnoty.
Umístění
Vlastník
Popis
: Zděný obytný II.podlažní objekt se sedlovou střechou, částečně
Umístění
Vlastník
Popis
: Hrázděný obytný I.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený.
Umístění
Vlastník
Popis
: Majetek církve Českobratrsko-evangelické.
Architektonicky hodnotný dům.
Umístění
Vlastník
Popis
: Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený.
61
METODIKA
postupu při zpracování dotací z Programu regenerace městských památkových
rezervací a zón.
Město Benešov nad Ploučnicí patří do souboru městských památkových rezervací a zón.
Jako takové má možnost, v souladu se zásadami uvedenými v příloze vládního usnesení
č. 209 z 25. března 1992 přihlásit se svým náležitě zpracovaným programem rozvoje
města k Programu regenerace městských památkových rezervací a zón:
1) Prostředky na přímou státní podporu Programu regenerace městských památkových
rezervací a zón jsou však vázány na státní rozpočet, kdy je také stanovena výše
objemu financí. Tato výše je však každý rok závislá na schválení zákona o rozpočtu
republiky. Tím je poněkud omezena žádoucí podpora rozsáhlejších a rozvojových
záměrů v městských programech regenerace, pro jejichž zodpovědnou přípravu a
provedení zatím schází představa o finanční spoluúčasti státu, jež by byla
uvažována a rozložena do několika let.
2) Zodpovědnost za rozmístění přímé podpory v programu regenerace nese na ústřední
úrovni zejména ministerstvo kultury, jež je ze zákona o státní památkové péči
vybaveno zatím tak, že může poskytnout vlastníkovi účelový příspěvek na zvýšené
náklady při obnově nemovitosti, pokud je prohlášeno kulturní památkou.
K regeneraci památkově chráněných městských útvarů však náleží péče nejenom o
jednotlivě prohlášené kulturní památky, ale i o jiné, historicky, urbanisticky nebo
výtvarně hodnotné nemovitosti a jejich prostředí. 5 Přichází tak k úvaze názor o
obecně závazné právní úpravě, jež by dostatečně zakotvila souhrnné chápání
památkových hodnot v městských památkových rezervacích a zónách.
3) Přímá podpora v programu regenerace je určena na záchranu architektonicko
historického dědictví v městských památkových rezervacích a zónách, jejichž
územní rozsah je zpravidla přesně vymezen v závislosti na odborném vyhodnocení
dochovaného sídelního útvaru. Pro obnovu kulturních památek stojících vně těchto
chráněných území, s výjimkou nemovitostí, jež spoluutvářejí vnější historický
obraz památkové rezervace nebo zóny, je tedy nutné hledat nebo založit jiné zdroje
veřejného financování, pokud se dosud skromná podpora programu regenerace
nemá minout svým cílem.
4) Ústřední komise složená ze zástupců ministerstva kultury, ministerstva financí a
hospodářství, Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Státního ústavu
památkové péče a Pracovní skupiny pro regeneraci městských památkových
rezervací a zón vytýčila zásady, jak postupovat v jednotlivých městech při výběru
kulturních památek, na jejichž obnovu je poskytován příspěvek v programu
regenerace. Nepřímo založila a určila úlohu místních komisí, kde mohou
spolupracovat navzájem zástupci města a územně příslušné výkonné a odborné
složky státní památkové péče. Ústřední komise stanovila, že platné jsou pouze
takové žádosti, kde je předepsaným způsobem doložena shoda o poskytnutí
příspěvku mezi městem, okresním úřadem a regionálním památkovým ústavem.
Zvolila způsob poskytnutí příspěvku podle trojstranné smlouvy uzavřené mezi
5
Například při obnově historického náměstí ve Svitavách.
62
ministerstvem kultury, vlastníkem památky a městem jako místním garantem
programu regenerace, přičemž příspěvek lze obdržet buď před započetím a
v průběhu obnovy, anebo teprve po jejím dokončení. Ústřední komise vyloučila
možnost poskytnutí příspěvku na obnovu nemovitých kulturních památek ve
vlastnictví státu. Stanovila závazné podmínky umístění příspěvku nejenom pro
majitele nemovitosti, jenž je povinen hradit z neveřejných zdrojů nejméně 30%,
v případě církví 10% z ceny obnovy památky sjednané s dodavatelem po
předchozím výběrovém řízení 6, ale rovněž pro město, které se ve smlouvě zavazuje
v závislosti na počtu obyvatel a výši státní podpory vložit přiměřenou část svých
finančních prostředků na obnovu kulturních památek ve své památkové rezervaci
nebo zóně.
*
V rámci přípravné dokumentace městských programů regenerace se zpracovávají tyto
dokumenty:
I.
Oznámení záměru zpracovat program.
II.
a) V případě potřeby nové nebo aktualizované územně plánovací podklady, zejména
průzkumy území a problémové mapy.
b) V případě potřeby nová nebo aktualizovaná územně plánovací dokumentace,
zejména plány určující regulační podmínky v území.
III.
Návrh programu:
6
a)
Podrobné cíle regenerace – stanovení cílů vyžaduje mimořádnou pozornost
městského úřadu a městské samosprávy.
b)
Grafická dokumentace – použijí se nesporné části schválené územně plánovací
dokumentace pro časový horizont programu regenerace; v případě, že územně
plánovací dokumentaci není možné z nějakého důvodu použít, zpracuje se nová
grafická dokumentace programu.
c)
Tabulkově uspořádaný přehled akcí programu – výpis jednotlivých
regeneračních akcí ke splnění podrobných cílů regenerace, zejména akcí
vyznačených v grafické dokumentaci, ale dále také dalších akcí bytové a
sociální politiky, ekonomického oživení a řešení ekologických problémů apod.,
které budou vyžadovat finanční prostředky.
d)
Schematická dokumentace akcí regenerace – zpracovává se pouze v případě
mimořádně obtížných, náročných nebo složitých akcí nebo v případě, že nejsou
k dispozici plány určující potřebné regulační podmínky v území.
e)
Scénář postupu regenerace – uvedení časového horizontu, jednotlivých etap a
kritických míst, pokud možno s využitím platné územně plánovací
dokumentace.
Viz Zákon o zadávání veřejných zakázek – ze dne 28.září 1994.
63
f)
Zásady projektového zadání jednotlivých akcí, které mají být realizovány
v první etapě – uvedou se zejména dohodnuté regulační podmínky daného
staveniště, potřeby záchranných prací a oprav infrastruktury.
g)
Aproximativní stanovení nákladů na jednotlivé akce.
h)
Rozvaha o zdrojích a návratnosti finančních prostředků u jednotlivých akcí.
i)
Specifikace finančních prostředků, které zajistí město a které budou
požadovány z jiných zdrojů, zejména od vlastníků, s návrhem zajištění
podpory, vztažené vždy k jednotlivým akcím podle let uvažované realizace.
j)
Další dokumentace podle potřeby nebo požadavků města. Některé části
dokumentace mohou být zpracovány ve variantách.
Dokumentace by měla být co nejstručnější, ale nejvýstižnější, měla by se
zpracovat rychle a její zpracování se může zadat zpracovatelům územně plánovací
dokumentace nebo jiným projektovým organizacím, při zajištění intenzivního
dohledu města a častého kontaktu – diskusí – s občany.
*
Důležitým předpokladem pro regeneraci městské památkové rezervace a zóny je
důkladné zpracování územního plánu. Často není nezbytné zpracovat komplexní
územní plán znovu v celé šíři, ale je vhodné využít forem změn a doplňků, úprav
návrhu, aktualizace návrhu apod. Projevuje se i skutečnost, že územní plány s datem
1990 a částečně i 1991 ještě plně nevyjádřily nové společenské podmínky, nevyhovují
představám a potřebám městských úřadů a nepomáhají jejich činnosti v plném rozsahu.
Některá města jsou v složité situaci, která jim znemožňuje schválení územního plánu a
kterou sama nezavinila. Jsou to například nevyhovující dopravní řešení, která mohou
pocházet ještě z minulého období, neschválené ekologické stability, nevyjasněné
majetkoprávní vztahy.
Dokumentace historických částí měst je velmi různorodá. Ideálním případem je
schválený regulační plán zóny pro území Městské památkové rezervace (dále jen MPR)
a Městské památkové zóny (dále jen MPZ), který obsahuje zásady prostorové i funkční
regulace a slouží jako legislativní podklad v práci stavebního úřadu. Smyslem regulace
je především zabránit nevhodným investičním akcím v MPR a v MPZ, zabránit dalším
demolicím budov, nevhodným přestavbám a modernizacím a zachovat tak urbanistickou
strukturu v jejím celku. I ty budovy, které nejsou zapsány jako památkové objekty, mají
svůj význam a zaslouží si stejnou úctu. Je tedy nesporně nutné zpracovat regulační plán
historické části města a památkové zóny.
Ke shora uvedenému lze využít formu urbanistických, případně architektonickourbanistických studií a dalších dokumentů, nazvaných například programy obnovy,
barevné řešení fasád, studie regenerace, dílčí generely a studie. Mohou sloužit jako
podklad k regulačnímu plánu, ale je nebezpečí neefektivně vynaložených finančních
prostředků při nedostatečně ujasněném obsahu těchto dokumentů. Je proto vhodné vždy
zvážit jejich účelnost a znát přesný cíl jejich zpracování, neboť nemohou nahradit
schválený regulační plán.
Většinou mají města a obce své vlastní představy o programu rozvoje města.
Samozřejmě je zcela v kompetenci místních úřadů, aby rozhodly, jaký dokument
potřebují.
64
Příručka vlastníka kulturní památky
KULTURNÍ PAMÁTKY A PÉČE O NĚ
1. Slovo úvodem
Kultura je mimořádně důležitou součástí lidstva, součástí tak starou, jako je
lidstvo samo. Jde bezesporu o významný prvek života občanské společnosti, který se
základním způsobem podílí na jejím růstu. Přispívá k rozvoji intelektu, morálky i emocí
každého člověka bez výjimky a v tomto smyslu plní nezastupitelnou funkci. Jednu
z nejvýznamnějších částí kulturního bohatství národa tvoří jeho památkový fond, jehož
přínos plyne z jeho hodnot historických, uměleckých, estetických, památkových i
užitkových. Nezanedbatelný je také význam památkového fondu z hlediska
ekonomického, zejména ve spojení s cestovním ruchem. Nejdůležitějším důvodem
zachování a ochrany památkového fondu je však nesporně jeho skryté, avšak
všudypřítomné působení na člověka, na jeho nálady, emoce i intelekt.
Zřejmě se shodneme na tom, že jako lidé žijící v České republice milujeme tuto
zemi a vše, co připomíná její bohatou historii, včetně rozmanitého, po staletí tvořeného
fondu kulturních statků. Vztah obyvatel České republiky ke kulturním památkám je
velmi pozitivní, a péče o kulturní památky je u nás, podobně jako ve většině evropských
států, předmětem skutečně celospolečenského zájmu. S lítostí však na tomto místě
musíme konstatovat, že někdy je tento pozitivní náhled značně oslabován tou
skutečností, že ony hodnotné kulturní statky se nacházejí také na našem pozemku, což
ale není v žádném případě důvod k obavám. Přesto, že statut kulturní památky či jiná
forma památkové ochrany jistým způsobem omezuje vlastnické právo, je zde množství
náhrad, stanovených různými právními předpisy (včetně daňových), které toto omezení
vyvažují, nehledě na to, že dnešní společnost se naučila oceňovat celospolečenské
zásluhy vlastníků, správců nebo uživatelů kulturních památek, ať už se jedná o drobnou
vesnickou architekturu, kostely, hrady a zámky či obrazy a sochy, nebo třeba parní
lokomotivy.
Brožura, která se Vám dostává do rukou, Vám nabízí pomoc při prvních
kontaktech s veřejnou správou na úseku památkové péče. Chce Vás nasměrovat
správným směrem při hledání příslušných právních předpisů, pomůže Vám vyznat se ve
struktuře a pravomocích jednotlivých správních orgánů a odborné organizace státní
památkové péče a v neposlední řadě si klade za cíl pomoci Vám při řešení konkrétních
situací, které mohou nastat při správě Vaší kulturní památky a péči o ni.
2. Právní rámec ochrany kulturních památek
Základním právním předpisem upravujícím v České republice ochranu
kulturních památek je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který nabyl
účinnosti dne 1. ledna 1988 a po mnoha novelizacích platí dodnes. Tento zákon ve svém
§ 1 deklaruje zájem státu na ochraně kulturních památek a zároveň předepisuje státu
úkoly, které má pro účely ochrany kulturních památek plnit. Zákon o státní památkové
péči také upravuje práva a povinnosti vlastníků kulturních památek.
Je na místě předeslat, že kulturní památky požívají ochrany již v rámci ústavního
pořádku České republiky, konkrétně v rámci Listiny základních práv a svobod: čl. 35
odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví (jako obecné omezení výkonu práv), že
při výkonu svých práv nikdo nesmí poškozovat – mimo jiné – kulturní památky nad
míru stanovenou zákonem, tedy nad míru, kterou zvláštní zákony (typicky právě zákon
65
o státní památkové péči) připouštějí. Zájem státní památkové péče na ochraně a
zachování kulturních památek je také jedním z tzv. zákonem chráněných obecných
zájmů, jak je zavádí čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zakotvující jedno ze
zákonných omezení vlastnického práva. Tento článek nejprve konstatuje, že vlastnictví
zavazuje, a dále stanoví, že vlastnictví nesmí být zneužito v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy, mezi které patří i zájmy státní památkové péče. Ochrana
kulturních památek má tedy základnu již v samotné Listině základních práv a svobod
(která byla publikována pod č. 2/1993 Sb.).
Vlastník kulturní památky je podle § 9 zákona o státní památkové péči povinen o
svoji kulturní památku pečovat – udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před
ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Může ji užívat pouze tak,
aby ji užíváním nepoškozoval, tedy pouze způsobem, který odpovídá technickému
stavu, památkové hodnotě a významu kulturní památky. Povinnost pečovat o svou
kulturní památku a chránit ji nese vlastník na své náklady. Zákon o státní památkové
péči však pamatuje na to, že vlastník kulturní památky třeba nemusí mít dostatek
prostředků k tomu, aby tyto své povinnosti plnil, a umožňuje, aby byl vlastníkovi
kulturní památky poskytnut podle § 16 zákona o státní památkové péči příspěvek ze
státního rozpočtu nebo z rozpočtu obce či kraje. O těchto příspěvcích pojednává
samostatná kapitola.
Jestliže vlastník kulturní památky neplní své povinnosti vyjmenované v § 9
zákona o státní památkové péči (například když nepečuje o svou kulturní památku,
neudržuje ji v dobrém stavu nebo ji nechrání před ohrožením, poškozením,
znehodnocením nebo odcizením), může mu být uložena pokuta a může mu být také
uloženo tzv. nápravné opatření podle § 10 zákona o státní památkové péči. Toto
opatření spočívá v tom, že obecní úřad obce s rozšířenou působností (jde-li o národní
kulturní památku, pak krajský úřad) uloží vlastníkovi správním rozhodnutím povinnost
provést určité práce směřující k tomu, aby byl odstraněn závadný stav památky
spočívající například v jejím chátrání, poškozování a podobně. K provedení těchto prací
stanoví správní orgán lhůtu a vlastník kulturní památky je povinen provést uložené
práce na svůj náklad. Jako opatření podle § 10 zákona o státní památkové péči může
správní orgán uložit například nezbytné statické zajištění objektu, jeho zabezpečení
proti vstupu nepovolaných osob, doplnění chybějících částí střešní krytiny a podobně.
Jestliže vlastník kulturní památky neprovede ve stanovené lhůtě práce, které mu
byly opatřením podle § 10 zákona o státní památkové péči uloženy, mohou být práce
nezbytné pro zabezpečení kulturní památky (nikoli tedy všechny uložené práce, ale jen
ty z nich, které jsou nezbytné pro vlastní zabezpečení kulturní památky, například
provizorní zastřešení či statické zajištění) provedeny na náklad vlastníka kulturní
památky odbornou firmou. O tom rozhoduje podle § 15 odst. 1 zákona o státní
památkové péči obecní úřad obce s rozšířenou působností a jde-li o národní kulturní
památku, krajský úřad. Správní orgán, který rozhodl, následně vymáhá náklady
vynaložené na zabezpečovací práce po vlastníkovi kulturní památky.
3. Prohlašování věcí za kulturní památky
Zakládání ochrany věcí jako kulturních památek bylo zákonem č. 20/1987 Sb., o
státní památkové péči, svěřeno Ministerstvu kultury.
Za kulturní památky prohlašuje Ministerstvo kultury svými správními
rozhodnutími věci, které vykazují hodnoty vymezené v § 2 odst. 1 zákona o státní
památkové péči.
66
Ministerstvo kultury může za kulturní památku prohlásit především věci nebo
soubory věcí, které jsou významnými doklady historického vývoje, způsobu života a
životního prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti – jde o projevy
tvůrčích schopností a práce člověka, které vykazují hodnoty historické, umělecké,
vědecké, technické či revoluční. Dále může Ministerstvo kultury prohlásit za kulturní
památky věci nebo jejich soubory, které sice samy o sobě nemají uvedené hodnoty, ale
mají přímý vztah k významným osobnostem nebo historickým událostem.
Řízení o prohlášení věci za kulturní památku zahajuje Ministerstvo kultury
zásadně z vlastního podnětu, výjimkou jsou archeologické nálezy. Podání, kterým se
toto řízení iniciuje, může učinit kdokoliv. I když toto podání - písemnost adresovaná
správnímu orgánu - bývá označeno jako „návrh“, není návrhem na zahájení řízení
(žádostí), nýbrž pouze podnětem, na jehož základě může Ministerstvo kultury – po jeho
vyhodnocení – zahájit řízení o prohlášení. To neplatí u archeologických nálezů, které
jsou prohlašovány na základě návrhu Akademie věd České republiky, a tento návrh je
skutečným návrhem – žádostí o zahájení řízení.
V řízení o prohlášení věci za kulturní památku se procesně postupuje podle
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a dále podle § 3 zákona o státní památkové péči.
V řízen í o p or hlášení si Ministerstvo kultury opatřuje zejména vyjádření
krajského úřadu, obecního úřadu obce s rozšířenou působností a Národního
památkového ústavu, který je odbornou organizací státní památkové péče. Cílem řízení
je zjištění, zda věc vykazuje znaky kulturní památky, které jsou stanoveny v § 2 zákona
o státní památkové péči a jsou uvedeny výše.
Vlastníkovi věci Ministerstvo kultury oznamuje zahájení řízení a dává mu
samozřejmě možnost se v řízení vyjadřovat, navrhovat důkazy a seznamovat se se
shromážděnými podklady.
Vlastník věci, která může být prohlášena za kulturní památku a která je
předmětem řízení o prohlášení, je povinen chránit ji před poškozením, zničením nebo
odcizením. Je také povinen oznámit Ministerstvu kultury každou zamýšlenou i
uskutečněnou změnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání.
V souvislosti se svou povinností chránit věc by vlastník, pokud chce s věcí
nakládat v průběhu řízení, zejména pokud ji chce upravovat nebo rekonstruovat, měl
tento svůj záměr oznámit Ministerstvu kultury. Ministerstvo kultury potom vlastníkovi
sdělí, zda může svůj záměr provést (pokud zamýšlený zásah nenaruší hodnoty věci),
anebo tento zásah omezí či zakáže (jestliže by znamenal porušení povinnosti chránit
věc, jež je předmětem řízení).
Po posouzení všech shromážděných podkladů, včetně vyjádření vlastníka,
rozhodne Ministerstvo kultury o tom, že věc za kulturní památku prohlašuje, anebo že
ji za kulturní památku neprohlašuje.
Kulturní památky mohou být movité i nemovité: nemovitými kulturními
památkami jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem, ostatní kulturní
památky jsou movité. Nemovitými kulturními památkami jsou tedy například hrady a
zámky, kostely, kapličky, měšťanské domy či stavby lidové architektury, ale také třeba
boží muka, pomníky nebo sochy, jsou-li pevně spojeny se zemí. Movitými kulturními
památkami jsou například obrazy, předměty tvořící mobiliáře hradů a zámků, dopravní
prostředky a podobně. Toto dělení kulturních památek na movité a nemovité má
význam například pro přemisťování kulturních památek.
1) Kdo je oprávněn ve věci jednat
Každá fyzická nebo právnická osoba může podat podnět k prohlášení věci za
kulturní památku, který Ministerstvo kultury vyhodnotí a případně zahájí řízení
67
o prohlášení. Návrh na prohlášení archeologického nálezu za kulturní památku
podává výlučně Akademie věd České republiky.
2) Základní podmínky
Odůvodněný předpoklad, že věc má hodnoty uvedené v § 2 odst. 1 zákona o
státní památkové péči.
3) Jakým způsobem zahájit řešení situace
Písemným podáním.
4) ZÁKLADNÍ OBSAH A PŘÍLOHY PODÁNÍ
A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT
a) Název a označení věci. V případě souboru věcí označení každé jednotlivé
věci v tomto souboru.
b) Umístění věci. Jde-li o nemovitost - kraj, obec a katastrální území, čtvrť
nebo část obce, ulice, číslo popisné, popř. číslo evidenční nebo
orientační, parcelní číslo pozemku(ů). Jde-li o věc movitou, přesné
určení místa, kde se věc nachází.
c) Označení vlastníka nebo spoluvlastníků, případně uživatelů věci (včetně
adres).
d) Popis věci (věcí v souboru), její současný stav a využití.
e) Odůvodnění návrhu na prohlášení věci za kulturní památku - uvedení
hodnot věci.
B. PŘÍLOHY PODÁNÍ
a) Aktuální fotodokumentace. Jde-li o nemovitost, pokud možno exteriéru
i interiéru. Jde-li o soubor, fotografie každé jednotlivé věci (movité či
nemovité) v tomto souboru.
b) U nemovitostí lze doporučit výpis z katastru nemovitostí a kopii
katastrální mapy.
5) Na jaký úřad se obrátit
Ministerstvo kultury.
6) Jaké jsou správní a jiné poplatky
Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny.
7) Kdo jsou další účastníci postupu
Vlastník, resp. všichni spoluvlastníci věci jsou účastníky řízení.
8) Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují
Proti rozhodnutí o prohlášení nebo neprohlášení věci za kulturní památku lze
podat písemný rozklad. Rozklad se podává u Ministerstva kultury a rozhoduje o
něm ministr kultury na základě návrhu rozkladové komise.
68
4. Kulturní památky podle předchozí právní úpravy, národní kulturní památky
Za kulturní památky podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, se
považují také ty kulturní památky, které nebyly prohlášeny podle § 3 zákona o státní
památkové péči, ale byly zapsány do státních seznamů kulturních památek podle
předchozího zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách.
Nejvýznamnější kulturní památky prohlašuje vláda svými nařízeními na základě
§ 4 zákona o státní památkové péči za národní kulturní památky.
5. Právo vlastníka kulturní památky na bezplatnou odbornou pomoc
Vlastník kulturní památky má podle § 32 odst. 2 písm. f) zákona o státní
památkové péči právo na to, aby mu při zajišťování péče o jeho kulturní památku
poskytoval Národní památkový ústav jako odborná organizace státní památkové péče
odbornou pomoc, a to bezplatně. Toto právo vlastníka je jednou z forem zákonné
kompenzace jeho povinností vyplývajících ze zákona o státní památkové péči. Zákon tu
reaguje na skutečnost, že péče o kulturní památku může být leckdy odborně náročná a
vlastníkovi, který třeba nemusí mít potřebné odborné znalosti, proto dává možnost
využít odbornou pomoc, a to aniž by za ni musel platit. Tato odborná pomoc může mít
podobu konzultací, zpracování průzkumů kulturní památky nebo záměru jejího
restaurování a podobně.
Národní památkový ústav je územně členěn – má odborná pracoviště s územní
působností pro každý kraj; dále má ústřední pracoviště. Adresy pracovišť Národního
památkového ústavu, na která se lze obracet se žádostmi o odbornou pomoc, jsou
uvedeny ve 14. kapitole této brožury.
Samozřejmě i orgány státní památkové péče (obecní úřady obcí s rozšířenou
působností, krajské úřady i Ministerstvo kultury) mohou vlastníkovi kulturní památky
poskytnout pomoc, konzultaci a podobně. Činí tak rovněž bezplatně.
6. Obnova kulturních památek
S požadavky na zachování kulturních památek a na jejich ochranu úzce souvisí
právní režim, který pro obnovu kulturních památek předepisuje § 14 zákona o státní
památkové péči. Pod pojmem „obnova“ je třeba rozumět práce (zásahy), které jsou
vyjmenovány v § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči, nikoli jakoukoli obnovu
v obecném smyslu slova. Ob novou ve smyslu zák ona o státn í p amátk ové p éči se tedy
rozumí údržba, oprava, rekonstrukce, restaurování nebo jiná úprava kulturní památky.
- Pod pojmem „údržba“ lze obecně rozumět odstranění nežádoucích změn
kulturní památky, které nastaly v důsledku jejího užívání (například výměna
klenby topeniště parní lokomotivy nebo nový nátěr fasády domu).
- Pojem „oprava“ lze definovat jako odstranění následků poškození kulturní
památky nebo účinků jejího opotřebení (například doplnění části střešní krytiny
stržené větrnou smrští).
- Pod pojmem „rekonstrukce“ lze spatřovat takové konstrukční a technologické
zásahy do kulturní památky, které přinášejí změnu jejích technických parametrů
nebo změnu její funkce či jejího účelu (například adaptace tovární budovy na
výstavní prostor nebo na restauraci).
- „Restaurováním“
se
rozumí
souhrn
specifických
výtvarných,
uměleckořemeslných a technických prací respektujících technickou a výtvarnou
69
strukturu originálu – díla výtvarných umění nebo uměleckořemeslné práce
(například obnova obrazu nebo sochy).
- „Jinou úpravou“ není jakákoli úprava kulturní památky, nýbrž pouze
modernizace budovy při nezměněné funkci, dále její nástavba a přístavba (jak
stanoví § 9 odst. 1 vyhlášky č. 66/1988 Sb.). „Modernizace budovy při
nezměněné funkci“ je taková úprava kulturní památky, při které se její části
nahrazují modernějšími částmi, zvyšuje se její vybavenost nebo se rozšiřuje její
využitelnost, a to aniž se mění její funkce (například zavedení ústředního topení
namísto lokálního vytápění kamny, adaptace půdy činžovního domu pro obytné
účely a podobně). „Nástavbou“ je zásah, kterým se stavba - kulturní památka
zvyšuje; „přístavbou“ se stavba – kulturní památka půdorysně rozšiřuje, přičemž
přistavovaná část je provozně propojena se stavbou stávající.
Jestliže vlastník kulturní památky zamýšlí provést její obnovu, je povinen si
předem, tedy před zahájením zamýšlených prací, vyžádat závazné stanovisko, a to od
obecního úřadu obce s rozšířenou působností (jde-li o kulturní památku), resp. od
krajského úřadu (jde-li o národní kulturní památku). Tento správní orgán v závazném
stanovisku vyjádří, zda práce zamýšlené vlastníkem kulturní památky jsou z hlediska
zájmů státní památkové péče na ochraně a zachování kulturní památky a jejích hodnot
přípustné anebo nepřípustné, a pokud jsou přípustné, tedy za jakých podmínek. Tyto
podmínky může správní orgán stanovit, je-li toho třeba pro ochranu a zachování hodnot
kulturní památky.
Podkladem pro závazné stanovisko k obnově kulturní památky je písemné
vyjádření Národního památkového ústavu. Jeho územní odborná pracoviště poskytují
vlastníkovi kulturní památky v procesu její obnovy bezplatnou odbornou pomoc,
například ve formě konzultací při zpracovávání projektové dokumentace. Je třeba
zdůraznit, že Národní památkový ústav není vybaven žádnou rozhodovací pravomocí a
jeho pracovníci tedy nemohou, ba nesmějí, závazně určovat, jakým způsobem budou
práce na obnově kulturní památky provedeny. Rozhodovat o obnově kulturní památky
mohou pouze orgány státní památkové péče, mezi které Národní památkový ústav - ani
jeho pracovníci - nepatří. Nemohou tedy například na staveništi určovat, jakou barvou
bude opatřena fasáda obnovované kulturní památky nebo jakou profilaci budou mít
nově osazovaná okna.
Je-li vlastník kulturní památky nespokojen se závazným stanoviskem, které od
orgánu státní památkové péče obdržel, může se proti němu bránit, o čemž jej orgán
státní památkové péče poučí v závěru závazného stanoviska. Jestliže je závazné
stanovisko vydáno ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad (například
restaurování sochy – movité kulturní památky), má podobu samostatného rozhodnutí a
vlastník kulturní památky se proti němu může odvolat. Pokud je však závazné
stanovisko vydáno ve věci, o níž je stavební úřad příslušný rozhodovat (především jde o
práce na nemovité kulturní památce, které podle stavebního zákona vyžadují stavební
povolení nebo alespoň ohlášení), má závazné stanovisko orgánu státní památkové péče
podobu podle § 149 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) a obrana proti němu je
poněkud složitější – nelze se proti němu samostatně odvolat a jeho věcným závěrům se
lze bránit až v řízení před stavebním úřadem.
Jde-li o rozsáhlejší obnovu kulturní památky (například o komplexní
rekonstrukci stavby), lze vlastníkovi doporučit, aby si nejprve zpracoval nebo nechal
zpracovat záměr obnovy a k němu si vyžádal závazné stanovisko. Až tehdy, shledá-li
orgán státní památkové péče záměr obnovy jako přípustný (s tím, že zamýšlené práce
lze dále připravovat, případně za určitých podmínek), může vlastník kulturní památky
přikročit ke zpracování projektové dokumentace v rozsahu odsouhlaseném správním
70
orgánem. K vlastní realizaci obnovy si vyžádá další závazné stanovisko orgánu státní
památkové péče. Takovým postupem získává vlastník kulturní památky jistotu, že
prostředky vynaložené na zpracování projektové dokumentace obnovy kulturní památky
v rozsahu požadavků stavebněprávních předpisů nebudou vynaloženy marně - což by se
mohlo stát, kdyby vlastník kulturní památky požádal rovnou o závazné stanovisko ke
zpracované projektové dokumentaci a ta by byla posouzena z hlediska zájmů státní
památkové péče příslušným správním orgánem jako nepřijatelná a práce podle ní jako
nepřípustné.
Vlastník i projektant mají podle § 14 odst. 7 zákona o státní památkové péči
právo na projednání dokumentace obnovy kulturní památky v procesu jejího
zpracovávání s Národním památkovým ústavem. Projednáním však vlastník nenabude
žádné subjektivní veřejné právo. Jestliže si to Národní památkový ústav vyžádá, je
vlastník kulturní památky povinen mu odevzdat jedno vyhotovení dokumentace
obnovy.
V souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky je nutno upozornit ještě na §
22 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Jestliže má být prováděna stavební činnost
na území s archeologickými nálezy, je stavebník povinen svůj záměr předem oznámit
Archeologickému ústavu AV ČR (pražskému či brněnskému – adresy jsou uvedeny
v 15. kapitole této brožury) a je také povinen umožnit provedení záchranného
archeologického výzkumu. Záchranný archeologický výzkum je prováděn na základě
smlouvy uzavírané s tou organizací oprávněnou k provádění archeologických výzkumů,
která bude tento výzkum provádět. Pokud se smlouvu nepodaří uzavřít, rozhodne o
podmínkách provedení záchranného archeologického výzkumu krajský úřad. Pokud je
při provádění jakékoliv stavby učiněn archeologický nález, je stavebník povinen jej
oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností a stavebnímu úřadu (§ 176
stavebního zákona), práce v místě nálezu přerušit a provést, pokud je toho třeba, taková
opatření, aby nález nebyl poškozen nebo zničen.
Zvláštním druhem obnovy je restaurování. Jde o obnovu kulturních památek
nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění (například obrazy, sochy, sgrafita)
nebo uměleckořemeslnými pracemi (například tepané mříže, dveřní kování).
Restaurování může provádět pouze restaurátor mající povolení k restaurování; toto
povolení uděluje Ministerstvo kultury. Může jej také provádět osoba, která je oprávněna
provádět restaurování v jiném členském státě EU, a to na základě oznámení
Ministerstvu kultury anebo na základě uznání odborné kvalifikace a bezúhonnosti
(rozhoduje tu rovněž Ministerstvo kultury).
A) Obnova nemovité kulturní památky, která dále bude posuzována v režimu
stavebního zákona
Vlastník kulturní památky.
2) základní podmínky
Vlastníkův úmysl provést obnovu kulturní památky.
U kulturních památek, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby s
úpravou souhlasila a k žádosti se připojila nadpoloviční většina vlastníků
(počítáno podle velikosti spoluvlastnických podílů na společné věci).
Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby s úpravou
souhlasili a žádost podali oba manželé, nejde-li o obvyklou správu majetku (§
145 odst. 2 občanského zákoníku).
71
U úprav společných částí domu, v němž jsou vymezeny bytové a nebytové
jednotky, je třeba, aby s úpravou souhlasila a k žádosti se připojila tříčtvrteční
většina vlastníků jednotek (§ 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví
bytů).
Písemnou žádostí.
4) ZÁKLADNÍ obsah a přílohy podání
a) název a umístění kulturní památky včetně rejstříkového čísla Ústředního
seznamu kulturních památek ČR,
b) popis současného stavu kulturní památky s uvedením závad,
c) předpokládaný rozsah obnovy,
d) investora obnovy,
e) předpokládané celkové náklady a termín provedení obnovy,
f) předpokládaný přínos obnovy pro další využití kulturní památky.
a) doklad o vlastnictví kulturní památky (například výpis z katastru
nemovitostí),
b) (projektová) dokumentace, zpracovaná podle požadavků stavebněprávních
předpisů.
Obecní úřad obce s rozšířenou působností místně příslušný podle místa, kde se
nachází nemovitá kulturní památka.
Pro toto řízení není výslovně vyžadována účast dalších osob.
Proti tomuto závaznému stanovisku se nelze samostatně odvolat.
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, výslovně umožňuje přezkum věcné stránky
závazného stanoviska (tj. odvolací řízení) až proti rozhodnutí správního orgánu
(zde stavebního úřadu), které je podmíněno obsahem závazného stanoviska.
Fakticky je tedy třeba dodržet následující postup:
1. po obdržení závazného stanoviska podat žádost o územní rozhodnutí, o
stavební povolení apod. nebo ohlášení stavebnímu úřadu,
2. stavební úřad je při rozhodování ve věci vázán závazným stanoviskem
dotčeného orgánu (např. v případě ohlášení prací, které by byly v rozporu se
závazným stanoviskem, ohlášené práce rozhodnutím zakáže),
3. proti rozhodnutí stavebního úřadu se lze ve stanovené lhůtě odvolat, kdy
odvolání může směřovat i vůči závěrům nebo podmínkám závazného
stanoviska orgánu státní památkové péče,
4. odvolání se podává u stavebního úřadu, který ve věci vydal rozhodnutí,
72
5. odvolání je postoupeno nadřízenému stavebnímu úřadu (krajskému úřadu),
6. v části odvolání, která se dotýká obsahu závazného stanoviska orgánu státní
památkové péče, se dotáže nadřízený stavební úřad (krajský úřad)
nadřízeného orgánu státní památkové péče (krajského úřadu) na jeho názor,
7. nadřízený orgán státní památkové péče s ohledem na důvody odvolání
závěry závazného stanoviska orgánu státní památkové péče buď potvrdí,
nebo tyto závěry změní,
8. závěr nadřízeného orgánu státní památkové péče je pro odvolací stavební
úřad závazný.
Jinou možnost přezkumu věcné správnosti a podmínek závazného stanoviska
podle § 149 správního řádu platné právní předpisy nepřipouštějí.
B) Obnova movité nebo nemovité kulturní památky, která dále nebude
posuzována v režimu stavebního zákona (týká se i restaurování)
Vlastníkův úmysl provést obnovu kulturní památky.
U věcí, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby s úpravou
souhlasila a k žádosti se připojila nadpoloviční většina vlastníků (počítáno podle
velikosti spoluvlastnických podílů na společné věci).
Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby s úpravou
souhlasili a žádost podali oba manželé, nejde-li o obvyklou správu majetku (§
145 odst. 2 občanského zákoníku).
U úprav společných částí domu, v němž jsou vymezeny bytové a nebytové
jednotky, je třeba, aby s úpravou souhlasila a k žádosti se připojila tříčtvrteční
většina vlastníků jednotek (§ 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví
bytů).
4) Základní obsah a přílohy podání
a) název a umístění kulturní památky včetně rejstříkového čísla Ústředního
seznamu kulturních památek,
b) popis současného stavu kulturní památky s uvedením závad,
c) předpokládaný rozsah obnovy (jde-li o restaurování, způsob restaurátorského
zásahu),
d) investora obnovy,
e) předpokládané celkové náklady a termín provedení obnovy,
f) předpokládaný přínos obnovy pro další využití kulturní památky.
73
Doklad o vlastnictví kulturní památky (například výpis z katastru nemovitostí).
Obecní úřad obce s rozšířenou působností
a) místně příslušný podle místa, kde se nachází nemovitá kulturní památka,
nebo
b) místně příslušný podle sídla či bydliště vlastníka movité kulturní
památky
c) v případě movité kulturní památky, která je příslušenstvím nemovité
kulturní památky, je místní příslušnost orgánu státní památkové péče
určena místem, kde se nachází nemovitá kulturní památka.
d)
Pro toto řízení není výslovně vyžadována účast dalších osob.
Písemné odvolání, které se podává u správního úřadu, který ve věci rozhodl;
o odvolání rozhoduje krajský úřad.
7. Přemisťování kulturních památek
Zákon o státní památkové péči stanoví ve svém § 18 zvláštní režim pro
přemisťování kulturních památek. Nemovitou kulturní památku nebo její součást je
možné přemístit výlučně s předchozím souhlasem krajského úřadu. Je přitom
nepodstatné, kam nebo jak daleko se má nemovitá kulturní památka přemístit –
souhlasu krajského úřadu k jejímu přemístění je třeba vždy.
U movitých kulturních památek je režim přemísťování mírnější: předchozí
souhlas vydává krajský úřad a je ho třeba jen k trvalému přemístění movité kulturní
památky z veřejně přístupného místa (není tedy vyžadován k dočasnému přemístění
památky například do restaurátorské dílny).
A) Přemístění nemovité kulturní památky
a) Vlastník nemovité kulturní památky.
b) Fyzická či právnická osoba, která prokáže na přemístění konkrétní kulturní
památky právní zájem.
a) Souhlas lze udělit pouze předem, tj. před vlastním přemístěním nemovité
kulturní památky (není možné vydat následný souhlas poté, co byla památka
přemístěna).
b) Souhlas lze vydat, pokud není možné ponechat nemovitou kulturní památku
(popř. její část) ve stávajícím umístění, neboť je v tomto stávajícím umístění
ohroženo fyzické zachování památky.
74
c) U věcí, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby s přemístěním
d) Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby
s přemístěním souhlasili a žádost podali oba manželé, nejde-li o obvyklou
správu majetku (§ 145 odst. 2 občanského zákoníku).
3) Jakým způsobem zahájit řešení této situace
a) název nemovité kulturní památky včetně rejstříkového čísla Ústředního
seznamu kulturních památek,
b) přesnou identifikaci současného umístění památky (zejména podle údajů v
katastru nemovitostí),
c) přesnou identifikaci místa, na které má být kulturní památka přemístěna
(zejména podle údajů v katastru nemovitostí),
d) výčet všech známých účastníků řízení (tj. vždy vlastníka kulturní památky,
vlastníka nemovitosti, kde se památka nachází, a vlastníka nemovitosti, na
kterou má být památka přemístěna).
a) doklad o vlastnictví kulturní památky (popř. prohlášení o důvodech, pro
které má být určitá osoba považována za vlastníka kulturní památky),
b) doklad o vlastnictví nemovitosti, kde se kulturní památka nachází,
c) grafické vyznačení stávajícího umístění kulturní památky,
d) doklad o vlastnictví nemovitosti, kam má být kulturní památka přemístěna,
e) grafické vyznačení nového umístění kulturní památky,
f) lze doporučit i připojení fotodokumentace stávajícího umístění,
navrhovaného umístění i samotné kulturní památky,
g) doklad o právním zájmu na přemístění památky (pouze je-li žadatelem jiná
osoba než vlastník památky).
Krajský úřad
a) místně příslušný podle místa, kde se nachází nemovitá kulturní památka,
nebo
b) místně příslušný podle sídla či bydliště vlastníka movité kulturní
památky
c) v případě movité kulturní památky, která je příslušenstvím nemovité
kulturní památky, je místní příslušnost orgánu státní památkové péče
určena místem, kde se nachází nemovitá kulturní památka.
Účastníky řízení jsou vždy:
75
a) vlastník nemovité kulturní památky,
b) vlastník nemovitosti, na které se nemovitá kulturní památka nachází,
c) vlastník nemovitosti, na kterou má být nemovitá kulturní památka
přemístěna.
Písemný rozklad, který se podává u krajského úřadu. Rozhoduje o něm
B) Přemístění movité kulturní památky
a) Vlastník movité kulturní památky.
b) Fyzická či právnická osoba, která prokáže na přemístění konkrétní movité
kulturní památky právní zájem.
a) Souhlas lze udělit pouze předem, tj. před vlastním přemístěním movité
kulturní památky (není možné vydat následný souhlas poté, co byla památka
přemístěna).
b) Souhlas je třeba pouze k trvalému přemístění movité kulturní památky z
veřejně přístupných prostor do prostor, které veřejnosti přístupné nejsou.
c) U věcí, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby s přemístěním
d) Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby
s přemístěním souhlasili a žádost podali oba manželé, nejde-li o obvyklou
správu majetku (§ 145 odst. 2 občanského zákoníku).
3) Jakým způsoben zahájit řešení této situace
a) název movité kulturní památky,
b) přesnou identifikaci současného umístění movité kulturní památky (zejména
podle údajů v katastru nemovitostí),
c) přesnou identifikaci místa, na které má být kulturní památka přemístěna
(zejména podle údajů v katastru nemovitostí),
d) výčet všech známých účastníků řízení (tj. vždy vlastníka kulturní památky,
vlastníka nemovitosti, kde se památka nachází, a vlastníka nemovitosti, na
kterou má být památka přemístěna).
a) doklad o vlastnictví kulturní památky (popř. prohlášení o důvodech, pro
které má být určitá osoba považována za vlastníka kulturní památky),
b) lze doporučit i připojení fotodokumentace stávajícího umístění,
navrhovaného umístění i samotné kulturní památky,
76
c) doklad o právním zájmu na přemístění památky (pouze je-li žadatelem jiná
osoba než vlastník památky).
Krajský úřad místně příslušný podle sídla nebo bydliště žadatele.
Účastníky řízení jsou vždy:
a) vlastník movité kulturní památky,
b) vlastník nemovitosti, na které se movitá kulturní památka nachází,
c) vlastník nemovitosti, na kterou má být movitá kulturní památka přemístěna.
Písemné odvolání, které se podává u krajského úřadu, který ve věci rozhodl.
O odvolání rozhoduje Ministerstvo kultury.
8. Právo státu na přednostní koupi kulturních památek
Jestliže vlastník zamýšlí svoji kulturní památku prodat nebo jinak úplatně zcizit
(například směnit za jinou věc nebo vložit do základního kapitálu obchodní
společnosti), musí ji podle § 13 zákona o státní památkové péči nabídnout ke koupi
Ministerstvu kultury. Tato povinnost se týká národních kulturních památek
(movitých i nemovitých) a movitých kulturních památek. Netýká se tedy nemovitých
kulturních památek. Zároveň se tato povinnost neuplatňuje v případech, kdy jde o
prodej památky mezi osobami blízkými (což jsou příbuzní v řadě přímé, sourozenci,
manželé a partneři; jiné osoby se považují za osoby blízké, jestliže by újmu, kterou
utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní) nebo mezi
spoluvlastníky. Ministerstvo kultury má lhůtu 3 měsíců, jde-li o movitou (národní)
kulturní památku, a 6 měsíců, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, pro přijetí
nabídky; kupuje památku za cenu zpravidla podle znaleckého posudku, který by měl být
přílohou nabídky. V případě nesplnění této povinnosti vlastníka se může Ministerstvo
kultury do tří let od provedení úplatného zcizení dovolat neplatnosti tohoto úkonu.
Jestliže vlastník svoji kulturní památku převádí na jiného nebo ji jinému předává
na dobu dočasnou (například na základě nájemní smlouvy nebo smlouvy o opravě věci),
je povinen uvědomit toho, komu věc předává či přenechává, že jde o kulturní památku.
a) vlastník movité kulturní památky, nebo
b) vlastník národní kulturní památky (movité nebo nemovité).
Vlastníkův úmysl památku prodat nebo jinak úplatně zcizit, nejde-li o převod mezi
osobami blízkými nebo mezi spoluvlastníky.
Písemnou nabídkou.
77
Určení památky – název a popis, rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních
památek ČR.
a) Doklad o vlastnictví. Jde-li o nemovitou národní kulturní památku, pak výpis
z katastru nemovitostí, případně prohlášení o vlastnictví. Jde-li o movitou kulturní
památku nebo o movitou národní kulturní památku, postačuje prohlášení vlastníka
o vlastnictví památky.
b) Fotodokumentace památky.
c) Lze doporučit i znalecký posudek.
Další účastníci postupu nejsou stanoveni.
9. Vývoz kulturních památek a předmětů kulturní hodnoty do zahraničí
§ 20 zákona o státní památkové péči stanoví, že kulturní památku lze vyvézt
do zahraničí - pro účely výstavy, zápůjčky nebo pro jiné účely, například restaurování jen s předchozím souhlasem Ministerstva kultury. Kulturní památku lze vyvézt
pouze na dobu dočasnou, nikoli tedy trvale.
Ve vztahu k zahraničí upravují právní předpisy také nakládání s předměty, které
tvoří kulturní dědictví, ale nejsou kulturními památkami. Přesněji vyjádřeno, právní
předpisy upravují režim vývozu tzv. předmětů kulturní hodnoty (podle zákona č.
71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty) do zahraničí.
Předmět kulturní hodnoty, tj. movitou věc definovanou v příloze 1 uvedeného
zákona č. 71/1994 Sb., lze vyvézt pouze s osvědčením, které vydávají odborné
organizace (muzea, galerie, knihovny, Národní památkový ústav). Tyto odborné
organizace jsou vyjmenovány v příloze 2 zákona č. 71/1994 Sb. včetně vymezení jejich
územní působnosti. Předmět kulturní hodnoty lze vyvézt – na základě osvědčení – jak
na dobu dočasnou, tak i trvale.
Mají-li být kulturní památka nebo předmět kulturní hodnoty vyvezeny z celního
území Evropských společenství, je k tomu třeba podle § 4 zákona č. 214/2002 Sb., o
vývozu některých kulturních statků z celního území Evropských společenství, povolení,
které vydává Ministerstvo kultury.
K vývozu kulturní památky (i národní kulturní památky) mimo celní území
Evropských společenství je tedy třeba dvou aktů: předchozího souhlasu podle § 20
zákona o státní památkové péči a povolení podle § 4 zákona č. 214/2002 Sb. Oba tyto
akty vydává Ministerstvo kultury: souhlas vydává odbor památkové péče Ministerstva
kultury, povolení vydává odbor ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií
Ministerstva kultury.
78
Prodej předmětů kulturní hodnoty není nijak omezen s výjimkou předmětů
z oboru archeologie a předmětů sakrální a kultovní povahy. Jsou-li tyto předměty
nabízeny k prodeji, musí být rovněž opatřeny osvědčením podle zákona č. 71/1994 Sb.
vydávaným odbornou organizací.
Následující situace se týká vývozu kulturní památky a národní kulturní
památky do zahraničí.
Každá fyzická nebo právnická osoba, která prokáže právní zájem na vývozu
kulturní památky.
Úmysl vyvézt kulturní památku.
a) určení kulturní památky – název a popis, rejstříkové číslo Ústředního
seznamu kulturních památek ČR,
b) údaje o žadateli
c) účel vývozu kulturní památky a způsob jejího užití v zahraničí,
d) dobu, na níž má být kulturní památka vyvezena.
a) 4 ks vyplněných formulářů podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 66/1988 Sb.,
kterou se provádí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (k dispozici
na webových stránkách Ministerstva kultury www.mkcr.cz),
b) doklad o vlastnictví kulturní památky,
c) písemný souhlas vlastníka s vývozem kulturní památky, žádá-li o souhlas
někdo jiný než vlastník,
d) fotodokumentace památky.
Žádá-li o vydání souhlasu osoba od vlastníka kulturní památky odlišná, je
účastníkem řízení i vlastník kulturní památky.
Proti rozhodnutí ve věci vývozu kulturní památky do zahraničí lze podat
rozklad. Rozklad se podává u Ministerstva kultury a rozhoduje o něm ministr
kultury na základě návrhu rozkladové komise.
79
10. Příspěvky vlastníkům kulturních památek
Jednou z forem kompenzace povinností vlastníka kulturní památky je jeho právo
požádat o poskytnutí finančního příspěvku podle § 16 zákona o státní památkové péči.
Tyto příspěvky navazují na povinnosti vlastníka pečovat (na jeho náklady) o jeho
kulturní památku a udržovat ji v dobrém stavu – právní úprava tu pamatuje na situaci,
kdy vlastník kulturní památky není objektivně schopen sám na své náklady plně
financovat obnovu či údržbu své kulturní památky, mnohdy odborně, technologicky a
tudíž i finančně náročnou. Stát, kraje i obce proto mohou poskytovat příspěvky
vlastníkům kulturních památek na náklady spojené s obnovou či zachováním kulturních
památek, když tyto náklady není schopen hradit vlastník kulturní památky sám. Je zde
právně vyjádřen zájem na tom, aby se veřejné rozpočty spolupodílely na finančním
zajištění obnovy kulturních památek coby nedílné součásti kulturního dědictví a
životního prostředí.
Je třeba zdůraznit, že příspěvky se poskytují výlučně na základě žádosti
vlastníka kulturní památky. První iniciativa je tedy vždy na vlastníkovi - aby podal
příslušnou žádost s nezbytnými přílohami tomu orgánu, od něhož příspěvek žádá, a to
v řádných termínech.
Podle § 16 odst. 1 zákona o státní památkové péči může obec nebo kraj ze
svých rozpočtových prostředků (tedy v rámci samostatné působnosti) poskytnout ve
zvlášť odůvodněných případech vlastníkovi kulturní památky finanční příspěvek na
zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou jeho kulturní památky, a to za
účelem – slovy zákona – jejího účinnějšího společenského uplatnění. Za zvlášť
odůvodněný případ se považuje například špatný technický stav kulturní památky
nezaviněný jejím vlastníkem nebo pohledově významná poloha kulturní památky (§ 12
vyhlášky č. 66/1988 Sb.). Tento příspěvek může obec či kraj poskytnout i v případě,
kdy vlastník kulturní památky není schopen sám hradit náklady spojené s obnovou nebo
zachováním kulturní památky. Bližší podmínky poskytnutí tohoto příspěvku stanovuje
jednak zmíněný § 12 vyhlášky č. 66/1988 Sb., jednak konkrétní obce či kraje, které
příspěvek ze svého rozpočtu poskytují. Příspěvek může být poskytnut na základě
smlouvy, případně na základě správního rozhodnutí (smlouva je ovšem praktičtější). Je
na každé obci či kraji, aby si vymezily a schválily ve svém rozpočtu, jaký objem
prostředků poskytnou v daném roce vlastníkům kulturních památek v rámci těchto
příspěvků. Bližší informace o žádostech, termínech jejich podávání a o jejich
náležitostech mohou poskytnout jednotlivé krajské úřady a obecní úřady.
Podle § 16 odst. 2 zákona o státní památkové péči může příspěvek na obnovu
kulturní památky poskytnout ze státního rozpočtu Ministerstvo kultury, je-li na
zachování kulturní památky mimořádný společenský zájem (například jde-li o kulturní
památku na území České republiky svého druhu ojedinělou, je-li kulturní památka
v havarijním stavu nezaviněném jejím vlastníkem nebo je-li kulturní památka zařazena
do některého ze specializovaných příspěvkových programů Ministerstva kultury).
Následující situace se týkají pouze příspěvků poskytovaných ze státního
rozpočtu Ministerstvem kultury, které v současnosti má hned několik programů pro
poskytování příspěvků. Kraje a obce poskytují příspěvky v rámci své samostatné
působnosti a proces poskytování příspěvků, náležitosti podání, jeho přílohy apod. se
může u jednotlivých krajů a obcí lišit; není proto možné jej jednoduše popsat a je nutno
obrátit se na konkrétní kraj či obec.
80
Mimořádný společenský zájem na zachování kulturní památky, který je dán zejména
tehdy, pokud kulturní památka:
a) je prohlášena za národní kulturní památku,
b) je zapsána na Seznamu světového dědictví anebo tvoří součást souboru, který je
zapsán na Seznamu světového dědictví,
c) je v havarijním technickém stavu, pokud tento stav nebyl zaviněn vlastníkem
kulturní památky,
d) je zpřístupněna nebo vystavena veřejnosti pro kulturně vzdělávací nebo
náboženské účely,
e) tvoří významnou dominantu obce nebo města, popřípadě části krajinného celku,
f) je ojedinělou kulturní památkou svého druhu na území České republiky, nebo
g) je zařazena do některého z programů Ministerstva kultury na úseku státní
památkové péče.
U kulturních památek, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby
s poskytnutím příspěvku souhlasila a k žádosti o něj se připojila nadpoloviční
většina vlastníků (počítáno podle velikosti spoluvlastnických podílů na společné
věci).
Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby
s poskytnutím příspěvku souhlasili a žádost podali oba manželé (§ 145 odst. 2
občanského zákoníku).
Má-li být příspěvek poskytnut na obnovu domu, v němž jsou vymezeny
bytové a nebytové jednotky, je třeba, aby s poskytnutím příspěvku souhlasila a
k žádosti o něj se připojila tříčtvrteční většina vlastníků jednotek, kteří jsou přítomni
na shromáždění (§ 11 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů).
3) Jakým způsobem zahájit řešení této situace
Vyplněnou žádost vlastníka na příslušném formuláři Ministerstva kultury.
a) Doklad osvědčující vlastnické právo ke kulturní památce. Jde-li o nemovitost,
rovněž výpis z katastru nemovitostí nebo jeho ověřenou kopii, dále kopii snímku
katastrální mapy (popřípadě geometrického plánu), které nejsou starší než šest
měsíců.
b) Závazné stanovisko k obnově kulturní památky vydané podle § 14 odst. l zákona
o státní památkové péči.
c) Specifikace druhu, rozsahu, způsobu, termínu provedení a sjednané nebo
odborně odhadnuté ceny obnovy kulturní památky, včetně specifikace prací,
kterých se žádost o příspěvek týká.
d) Záměr prezentace kulturní památky zpřístupněné veřejnosti pro kulturně
vzdělávací účely, pokud se jedná o kulturní památku využívanou tímto
způsobem, anebo k tomuto účelu uvažovanou.
81
e) Jde-li o movitou kulturní památku, specifikace způsobu její ochrany před
poškozením, zničením nebo odcizením.
f) Fotodokumentace současného technického stavu kulturní památky nebo jejích
částí podle druhu a rozsahu prací, kterých se žádost o příspěvek týká.
5)
Na jaký úřad se obrátit
Ministerstvo kultury, které v současné době naplňuje § 16 odst. 2 zákona o státní
památkové péči celkem následujícími specializovanými programy:
A. Program záchrany architektonického dědictví
Z tohoto programu jsou poskytovány příspěvky na obnovu kulturních památek, které
jsou nejcennější součástí architektonického dědictví (například hrady, zámky,
kláštery, historické zahrady, kostely), konkrétně na práce směřující k záchraně kulturní
památky nebo k záchraně těch jejích částí, které tvoří podstatu kulturní památky.
B. Havarijní program
Z tohoto programu poskytuje Ministerstvo kultury příspěvky na zajištění
nejnaléhavějších oprav nemovitých kulturních památek, zejména na odstranění
havarijního stavu střech a nosných konstrukcí staveb – kulturních památek.
C. Program regenerace městských památkových rezervací a městských
památkových zón
V tomto programu jsou poskytovány příspěvky na obnovu kulturních památek
nacházejících se v nejcennějších částech historických měst prohlášených za památkové
rezervace nebo památkové zóny. Finanční příspěvky mohou být z tohoto programu
poskytovány pouze tehdy, pokud má příslušné město zpracovaný vlastní program
regenerace a pokud se zároveň finančně podílí - společně s vlastníkem - na obnově
kulturní památky.
D. Program péče o vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny a
krajinné památkové zóny
Z tohoto programu se poskytují příspěvky na obnovu kulturních památek nacházejících
se ve vesnických památkových rezervacích a ve vesnických a krajinných
památkových zónách (zejména památek lidové architektury, například zemědělských
usedlostí, chalup, kapliček a božích muk).
E. Program restaurování movitých kulturních památek
Z tohoto programu jsou poskytovány příspěvky na obnovu (restaurování) movitých
kulturních památek, zejména významných děl výtvarných umění nebo
uměleckořemeslných prací umístěných v budovách zpřístupněných veřejnosti pro
kulturní, výchovně vzdělávací nebo náboženské účely (například obrazy a sochy
v kostelech).
F. Program podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s
rozšířenou působností
Podporuje obnovu památkového fondu, kde to efektivně a účelně neumožňují jiné
programy Ministerstva kultury. Finanční prostředky v Programu jsou určeny na
zachování a obnovu nemovitých kulturních památek, které se nalézají mimo památkové
rezervace a zóny, nejsou národními kulturními památkami a které nejsou ve vlastnictví
České republiky.
82
G. Program podpora pro památky UNESCO
Jeho hlavním cílem je dostát závazkům, které České republice vyplývají z přijetí
Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. V rámci zásad pro
čerpání finančních prostředků z tohoto programu byly vytvořeny tři prioritní oblasti:
tvorba management plánů, vědecko-výzkumné aktivity a prezentace, propagace a
edukace statků UNESCO. Účelem programu je podporovat všestranný rozvoj památek
zapsaných na Seznam světového dědictví, které se nacházejí na území ČR.
H. Program podpory občanských sdružení v památkové péči
Umožňuje finančně podporovat veřejně prospěšné projekty předložené občanskými
sdruženími, popř. dalšími subjekty, jejichž činnost napomáhá k ochraně nemovitého
i movitého památkového fondu v ČR a k nejširší popularizaci péče o něj.
I. Program podpora záchranných archeologických výzkumů
Byl založen společným opatřením ministerstev kultury a financí jako jeden z nástrojů
plnění mezinárodních závazků České republiky podle Úmluvy o ochraně
archeologického dědictví Evropy na podporu záchranných archeologických výzkumů
prováděných příspěvkovými organizacemi zřizovanými Ministerstvem kultury, pokud
jsou oprávněny k této činnosti.
6)
Jaké jsou správní a jiné poplatky
7)
Kdo jsou další účastníci postupu
Vlastník, resp. všichni spoluvlastníci kulturní památky jsou účastníky řízení.
8)
Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují
Písemný rozklad, který se podává u Ministerstva kultury. Rozhoduje o něm
ministr kultury na základě návrhu rozkladové komise.
Informace o programech Ministerstva kultury, předepsané formuláře
žádostí, požadavky na přílohy žádostí a termíny pro podání žádosti poskytne
Ministerstvo kultury a jsou k dispozici též na internetových stránkách
Ministerstva kultury – www.mkcr.cz Při zpracovávání žádosti může vlastníkovi
kulturní památky poskytnout bezplatnou odbornou pomoc také Národní památkový
ústav, resp. jeho jednotlivá územní odborná pracoviště.
11. Daňové úlevy vlastníka kulturní památky
Stát poskytuje vlastníkům kulturních památek – vedle přímé finanční pomoci
v podobě příspěvků ze státního rozpočtu, o nichž pojednává předchozí kapitola – také
finanční pomoc nepřímou v podobě různých daňových úlev a zvýhodnění.
A. Osvobození od daně ze staveb
Tyto daňové úlevy mají vazbu na obnovu kulturních památek a také na zájem
státu, vyjádřený již v § 1 zákona o státní památkové péči, na zpřístupňování a prezentaci
kulturních památek.
Podle § 9 odst. 1 písm. p) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, jsou od
daně ze staveb osvobozeny stavby, které jsou kulturními památkami a na kterých jsou
prováděny stavební úpravy. Tyto stavby – kulturní památky jsou od daně ze staveb
osvobozeny na dobu osmi let, přičemž tato lhůta počíná běžet rokem následujícím po
vydání stavebního povolení na stavební úpravy prováděné vlastníkem kulturní památky.
83
Podle § 9 odst. 1 písm. k) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a
navazujícího § 1 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 12/1993 Sb. jsou od daně ze staveb
osvobozeny stavby – kulturní památky (ve vlastnictví právnických a fyzických osob),
které jsou zpřístupněny z výchovně vzdělávacích důvodů. Nejde o jakékoli
zpřístupnění, nýbrž o zpřístupnění na základě písemné smlouvy uzavřené mezi
Ministerstvem kultury a vlastníkem kulturní památky. V této smlouvě musí být uveden
časový a prostorový rozsah zpřístupnění a stanoven jeho režim, a to v souladu s
památkovou hodnotou (jde například o hodnoty architektonické, technické či umělecké)
a dalšími způsoby využití objektu. Rozsah zpřístupnění se může týkat například určení,
které místnosti stavby budou zpřístupněny, v kterých dnech roku bude kulturní památka
zpřístupněna a podobně.
B. Osvobození od daně z pozemků
Tato daňová úleva souvisí se zpřístupněním stavby – kulturní památky na
základě smlouvy uzavřené mezi vlastníkem a Ministerstvem kultury.
Podle § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a
navazujícího § 2 odst. 1 vyhlášky č. 12/1993 Sb. jsou od daně z pozemků osvobozeny
pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbou – kulturní památkou zpřístupněnou, jak
výše uvedeno, na základě smlouvy mezi vlastníkem a Ministerstvem kultury podle § 9
odst. 1 písm. k) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a navazujícího § 1 odst. 1
prováděcí vyhlášky č. 12/1993 Sb.
C. Zvláštní režimy odpisování
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, stanoví některé zvláštnosti odpisování
ve vztahu ke kulturním památkám.
Podle § 27 odst. e) zákona č. 586/1992 Sb. jsou movité kulturní památky a jejich
soubory hmotným majetkem, který je z odpisování vyloučen.
Podle § 30 odst. 6 a § 29 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb. se roční odpis u
technického zhodnocení provedeného na nemovité kulturní památce stanoví ve výši
jedné patnáctiny vstupní ceny.
Bližší informace k vyjmenovaným daňovým zvýhodněním mohou poskytnout finanční
úřady.
12. Zrušení prohlášení věci za kulturní památku
Ministerstvo kultury může také odebrat statut kulturní památky, a to na základě
§ 8 zákona o státní památkové péči v rámci řízení o zrušení prohlášení věci za kulturní
památku.
Řízení o zrušení prohlášení věci za kulturní památku může být zahájeno
především na základě žádosti. Tuto žádost je oprávněn podat vlastník kulturní památky
a také právnická osoba, která sice vlastníkem kulturní památky není, ale na zrušení
jejího prohlášení za kulturní památku prokáže právní zájem. Ministerstvo kultury však
také může zahájit řízení z moci úřední.
V řízení o prohlášení si Ministerstvo kultury opatřuje zejména vyjádření
krajského úřadu, obecního úřadu obce s rozšířenou působností a Národního
památkového ústavu (jde-li o archeologický nález, pak i vyjádření Akademie věd České
republiky). Vlastníkovi věci dává Ministerstvo kultury možnost se v řízení vyjadřovat,
navrhovat důkazy a seznamovat se se shromážděnými podklady. Řízení je plně
podřízeno správnímu řádu.
84
Prohlášení věci za kulturní památku může být zrušeno pouze z mimořádně
závažných důvodů. V řízení Ministerstvo kultury zjišťuje, zda jsou tyto mimořádně
závažné důvody v konkrétním případě splněny.
Mimořádně závažným důvodem, pro který může být zrušení prohlášení určité
věci za kulturní památku zrušeno, je například situace, kdy není možné kulturní
památku zachovat vůbec pro její rozsáhlé poškození přírodními živly (například při
povodni) anebo je sice možné ji zachovat, ale pro její zachování musí být provedeny
takové zásahy, které znamenají ztrátu její památkové hodnoty.
Havarijní stav kulturní památky způsobený tím, že její vlastník zanedbal své
povinnosti o kulturní památku pečovat a udržovat ji v dobrém stavu, nelze považovat
za „mimořádně závažný důvod“ pro zrušení jejího prohlášení.
Ministerstvo kultury může podmínit zrušení prohlášení tím, že budou předem
splněny určité podmínky, například pořízení dokumentace nebo zaměření kulturní
památky.
a) Vlastník kulturní památky.
b) Organizace (tj. právnická osoba), která na zrušení prohlášení věci za kulturní
památku prokáže právní zájem.
c) Ministerstvo kultury z vlastního podnětu
Existence mimořádně závažných důvodů pro zrušení prohlášení věci za kulturní
památku.
4) OBSAH A PŘÍLOHY PODÁNÍ
a) Název kulturní památky, její rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních
památek a její popis.
b) Umístění kulturní památky (u nemovitých věcí podle katastru nemovitostí; u
movitých věcí dostatečně konkrétní popis tak, aby bylo zřejmé, kde se věc
nachází).
c) Označení vlastníka nebo spoluvlastníků, případně uživatelů nemovitosti (včetně
adres).
d) Odůvodnění žádosti o zrušení prohlášení věci za kulturní památku.
a) Fotografie dokládající aktuální stav kulturní památky.
Pokud žádost nepodává vlastník, doklad prokazující právní zájem žádající právnické
osoby na zrušení prohlášení věci za kulturní památku a doklad o právní subjektivitě
žádající právnické osoby (například výpis z obchodního rejstříku).
b) U nemovitostí lze doporučit výpis z katastru nemovitostí a kopii katastrální
mapy.
85
Vlastník, resp. všichni spoluvlastníci kulturní památky jsou účastníky řízení.
Písemný rozklad, který se podává u Ministerstva kultury; o rozkladu rozhoduje
ministr kultury na základě návrhu rozkladové komise.
.
13. Obecné povinnosti těch, kteří nejsou vlastníky kulturních památek
Je vhodné poznamenat, že všechny subjekty práva, tedy všechny fyzické a
právnické osoby, a to i když nejsou vlastníky kulturních památek, mají podle § 9 odst. 3
zákona o státní památkové péči povinnost počínat si vždy tak, aby nezpůsobovaly
nepříznivé změny stavu kulturních památek a neohrožovaly jejich zachování a vhodné
společenské uplatnění. Tato povinnost je obecná - platí pro všechny.
Jestliže kterákoli fyzická nebo právnická osoba (bez ohledu na to, zda je či není
vlastníkem kulturní památky) provádí nějakou činnost, která způsobuje nebo by i jen
mohla způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky anebo která ohrožuje její
zachování nebo vhodné společenské uplatnění (například autodopravce projíždí se svým
nákladním automobilem kolem kapličky, kterou poškozují otřesy), může obecní úřad
obce s rozšířenou působností nebo – jde-li o národní kulturní památku krajský úřad takovou činnost správním rozhodnutím podle § 11 odst. 2 zákona o státní památkové
péči zakázat nebo určit podmínky pro další výkon takové činnosti.
86
14. Přehled pracovišť Národního památkového ústavu
Národní památkový ústav
ústřední pracoviště
Valdštejnské nám. 3
118 01 Praha 1
ústř.: 257 010 111
fax: 257 533 527
e-mail: [email protected]
www: www.npu.cz
Tato adresa je zároveň sídlem Národního památkového ústavu.
Pro hlavní město Prahu:
územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze
Na Perštýně 12
110 00 Praha 1
ústř.: 234 653 111
fax: 234 653 119
Pro kraj Středočeský:
územní odborné pracoviště středních Čech v Praze
Sabinova 5
130 00 Praha 3
ústř.: 274 008 111
GSM: 602 668 781
fax: 274 008 112
Pro kraj Plzeňský:
územní odborné pracoviště v Plzni
Prešovská 7
306 37 Plzeň
ústř.: 377 360 911
fax: 377 360 953
Pro kraj Karlovarský:
územní odborné pracoviště v Lokti
Kostelní 81
357 33 Loket
ústř.: 352 684 796
fax: 352 684 814
87
Pro kraj Ústecký:
územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem
Masarykova 633
400 01 Ústí nad Labem
Doručovací adresa :
P.O.BOX 11, 403 40 Ústí nad Labem 19
ústř.: 472 704 800
fax: 472 704 888
Pro kraj Liberecký:
územní odborné pracoviště v Liberci
Jablonecká 642/23
460 01 Liberec 1
ústř.: 485 222 411
fax: 485 222 420
Pro kraj Jihočeský:
územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích
Přemysla Otakara II. 34
370 21 České Budějovice
ústř.: 386 356 921
GSM: 604 235 040
fax: 386 359 386
Pro kraj Pardubický:
územní odborné pracoviště v Pardubicích
Zámek 4
531 16 Pardubice
ústř.: 466 797 711
fax: 466 501 662
Kraj Královéhradecký
územní odborné pracoviště v Josefově
Josefov Okružní 418
551 02 Jaroměř
ústř.:491 814 357
fax: 491 814 382
88
Pro kraj Jihomoravský
územní odborné pracoviště v Brně
nám. Svobody 8
601 54 Brno
ústř.: 542 536 111
fax: 542 210 536
Pro kraj Vysočina
územní odborné pracoviště v Telči
Slavatovská 98
588 59 Telč
tel./fax: +420 567 213 116, +420 567 243 655
Pro kraj Zlínský:
územní odborné pracoviště v Kroměříži
Sněmovní nám. 11
767 01 Kroměříž
ústř.: 573 301 411
fax: 573 301 419
Pro kraj Olomoucký:
územní odborné pracoviště v Olomouci
Horní nám. 25
771 00 Olomouc
ústř.: 585 204 111
fax: 585 229 189
Pro kraj Moravskoslezský:
územní odborné pracoviště v Ostravě
Korejská 12
702 00 Ostrava
ústř.: 595 133 911
fax: 595 133 900
89
15. Archeologické ústavy AV ČR
Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.
Letenská 4
118 01 Praha 1
tel: 257 014 300
www: www.arup.cas.cz
Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.
Královopolská 147
612 00 Brno
tel: 541 514 101
www: www.arub.cz
16. Ministerstvo kultury
Ministerstvo kultury
Maltézské náměstí 1
118 11 Praha 1 – Malá Strana
tel: 257 085 111
www: www.mkcr.cz
17. Přehled krajských úřadů
Hlavní město Praha
Mariánské náměstí 2
110 01 Praha 1
tel: 236 001 111
fax: 222 326 802
www: www.praha-mesto.cz
Jihočeský kraj
U Zimního stadionu 1952/2
370 76 České Budějovice
tel: 386 720 111
fax: 386 359 004
www: www.kraj-jihocesky.cz
Jihomoravský kraj
Žerotínovo náměstí 3/5
601 82 Brno
tel: 541 647 111
fax: 541 647 624
www: www.kr-jihomoravsky.cz
90
Karlovarský kraj
Závodní 353/88
360 01 Karlovy Vary
tel: 353 502 111
fax: 353 502 123
www: www.kr-karlovarsky.cz
Kraj Vysočina
Žižkova 57
587 33 Jihlava
tel: 564 602 100
Fax: 564 602 153
www: www.kr-vysocina.cz
Královéhradecký kraj
Wonkova 1142
500 02 Hradec Králové
tel: 495 817 111
fax: 495 817 336
www: www.kr-kralovehradecky.cz
Liberecký kraj
U Jezu 642/2a
460 01 Liberec 4
tel: 485 226 111
fax: 485 226 376
www: www.kraj-lbc.cz
Moravskoslezský kraj
28. října 117
702 18 Ostrava
tel: 595 622 222
fax: 595 622 126
www: www.kr-moravskoslezsky.cz
Olomoucký kraj
Jeremenkova 40a
779 11 Olomouc
tel: 585 508 111
fax: 585 508 813
www: www.kr-olomoucky.cz
91
Pardubický kraj
Komenského nám. 125
532 11 Pardubice
tel: 466 026 111
fax: 466 611 220
www: www.pardubickykraj.cz
Plzeňský kraj
Škroupova 18
306 13 Plzeň
tel: 377 195 111
fax: 377 195 078
www: www.kr-plzensky.cz
Středočeský kraj
Zborovská 11
150 21 Praha 5
tel: 257 280 100
fax: 257 280 332
www: www.kr-stredocesky.cz
Ústecký kraj
Velká Hradební 48
400 01 Ústí nad Labem
tel: 475 657 111
fax: 475 200 245
www: www.kr-ustecky.cz
Zlínský kraj
tř. Tomáše Bati 3792
761 90 Zlín
tel: 577 043 111
fax: 577 043 152
www: www.kr-zlinsky.cz
92
18. Obce s rozšířenou působností7
Jihočeský kraj
Blatná, České Budějovice, Český Krumlov, Dačice, Jindřichův Hradec, Kaplice,
Milevsko, Písek, Prachatice, Soběslav, Strakonice, Tábor, Trhové Sviny, Třeboň, Týn
nad Vltavou, Vimperk, Vodňany.
Jihomoravský kraj
Blansko, Boskovice, Brno, Břeclav, Bučovice, Hodonín, Hustopeče, Ivančice, Kuřim,
Kyjov, Mikulov, Moravský Krumlov, Pohořelice, Rosice, Slavkov u Brna, Šlapanice,
Tišnov, Veselí nad Moravou, Vyškov, Znojmo, Židlochovice.
Karlovarský kraj
Aš, Cheb, Karlovy Vary, Kraslice, Mariánské Lázně, Ostrov, Sokolov.
Královéhradecký kraj
Broumov, Dobruška, Dvůr Králové nad Labem, Hořice, Hradec Králové, Jaroměř, Jičín,
Kostelec nad Orlicí, Náchod, Nová Paka, Nové Město nad Metují, Nový Bydžov,
Rychnov nad Kněžnou, Trutnov, Vrchlabí.
Liberecký kraj
Česká Lípa, Frýdlant, Jablonec nad Nisou, Jilemnice, Liberec, Nový Bor, Semily,
Tanvald, Turnov, Železný Brod.
Moravskoslezský kraj
Bílovec, Bohumín, Bruntál, Český Těšín, Frenštát pod Radhoštěm, Frýdek-Místek,
Frýdlant nad Ostravicí, Havířov, Hlučín, Jablunkov, Karviná, Kopřivnice, Kravaře,
Krnov, Nový Jičín, Odry, Opava, Orlová, Ostrava, Rýmařov, Třinec, Vítkov.
Olomoucký kraj
Hranice, Jeseník, Konice, Lipník nad Bečvou, Litovel, Mohelnice, Olomouc, Prostějov,
Přerov, Šternberk, Šumperk, Uničov, Zábřeh 8.
Pardubický kraj
Česká Třebová, Hlinsko, Holice, Chrudim, Králíky, Lanškroun, Litomyšl, Moravská
Třebová, Pardubice, Polička 9, Přelouč 10, Svitavy 11.
Plzeňský kraj
Blovice, Domažlice, Horažďovice, Horšovský Týn, Klatovy, Kralovice, Nepomuk,
Nýřany, Plzeň, Přeštice, Rokycany, Stod, Stříbro, Sušice, Tachov.
7
Stav ke dni 1. ledna 2012.
Pro správní obvod Zábřeh vykonává na základě veřejnoprávní smlouvy státní památkovou péči na dobu
neurčitou obec Šumperk.
9
Pro správní obvod obce Polička vykonává na základě veřejnoprávní smlouvy státní památkovou péči
konce roku 2010 na dobu do 31. prosince 2014 obec Litomyšl.
10
Pro správní obvod obce Přelouč vykonává na základě veřejnoprávní smlouvy státní památkovou
péči na dobu do konce roku 201031. prosince 2012 obec Pardubice.
11
Pro správní obvod obce Svitavy vykonává na základě veřejnoprávní smlouvy státní památkovou
péči na dobu do konce roku 201031. prosince 2014 obec Litomyšl.
8
93
Středočeský kraj
Benešov, Beroun, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Čáslav, Černošice, Český Brod,
Dobříš, Hořovice, Kladno, Kolín, Kralupy nad Vltavou, Kutná Hora, Lysá nad Labem,
Mělník, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Neratovice, Nymburk, Poděbrady,
Příbram, Rakovník, Říčany, Sedlčany, Slaný, Vlašim, Votice.
Ústecký kraj
Bílina, Děčín, Chomutov, Kadaň, Litoměřice, Litvínov, Louny, Lovosice, Most,
Podbořany, Roudnice nad Labem, Rumburk, Teplice, Ústí nad Labem, Varnsdorf,
Žatec.
Vysočina
Bystřice nad Pernštejnem, Havlíčkův Brod, Humpolec, Chotěboř, Jihlava, Moravské
Budějovice, Náměšť nad Oslavou, Nové Město na Moravě, Pacov, Pelhřimov, Světlá
nad Sázavou, Telč, Třebíč, Velké Meziříčí, Žďár nad Sázavou.
Zlínský kraj
Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kroměříž, Luhačovice, Otrokovice, Rožnov pod
Radhoštěm, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí,
Vizovice, Vsetín, Zlín.
19. Základní přehled právních předpisů a jiných normativních aktů na úseku
státní památkové péče 12
Zákony
1. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 242/1992 Sb.,
zákona č. 361/1999 Sb. ve znění zákona č. 61/2001 Sb., zákona č. 122/2000 Sb.,
zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 146/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona
č. 18/2004 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 1/2005 Sb., zákona č. 3/2005
Sb., nálezu Ústavního soudu ČR č. 240/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb.,
zákona č. 203/2006 Sb., zákona č. 158/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona
č. 189/2008 Sb., zákona č. 307/2008 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č.
227/2009 Sb. a zákona č. 124/2011 Sb.
2. Zákon č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků, ve
znění zákona č. 180/2003 Sb. a zákona č. 281/2009 Sb.
3. Zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění
zákona č. 122/2000 Sb. a zákona č. 80/2004 Sb. a zákona č. 281/2009 Sb.
Přímo závazné předpisy komunitárního práva
Nařízení Rady ES č. 3911/92/EHS o vývozu kulturních statků
Přímo závazné předpisy mezinárodního práva
1. Evropská úmluva o krajině (č. 13/2005 Sbírky mezinárodních smluv)
2. Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (č. 99/2000 Sbírky
mezinárodních smluv)
12
Stav ke dni 1. ledna 2012.
94
3. Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy (č. 73/2000 Sbírky
mezinárodních smluv)
Ostatní mezinárodní úmluvy
1. Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 159/1991 Sb., o sjednání
Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví
2. Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 15/1980 Sb., o Úmluvě o opatřeních
k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví
kulturních statků
3. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 94/1958 Sb., o Úmluvě na ochranu
kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní
Nálezy Ústavního soudu ČR
1. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 4. 2005, publikovaný pod č. 240/2005
Sb., ve věci návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení § 44
zákona č. 20/1987 Sb. , o státní památkové péči, v části vyjádřené výrazem "3,"
2. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 6. 1994 Sp. zn. I. ÚS 35/94 ve věci
ústavní stížnosti Ministerstva kultury České republiky proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze Sp. zn. 6 A 175/93 o přezkoumání správního rozhodnutí, jímž
byla nemovitost prohlášena za kulturní památku (č. 1/1994 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu České republiky)
Podzákonné právní předpisy
Vyhláška Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon České
národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění vyhlášky č. 139/1999
Sb. a vyhlášky č. 538/2002 Sb.
Vyhláška Ministerstva kultury č. 187/2007 Sb., kterou se stanoví obsah a náležitosti
plánu území s archeologickými nálezy
Vyhláška Ministerstva kultury č. 420/2008 Sb.,kterou se stanoví náležitosti a obsah
plánu ochrany památkových rezervací a památkových zón
Podzákonné právní předpisy, vymezující národní kulturní památky
1. Nařízení vlády č. 50/2010 Sb., o prohlášení některých kulturních památek za
národní kulturní památky
3. Nařízení vlády č. 422/2005 Sb., o prohlášení Horského hotelu a televizního
vysílače Ještěd u Liberce a některých movitých kulturních památek za národní
kulturní památky a o změně některých dalších předpisů
4. Nařízení vlády č. 337/2002 Sb., o prohlášení a zrušení prohlášení některých
kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění nařízení vlády č.
422/2005 Sb.
51/2010 Sb.
95
7. Nařízení vlády č. 171/1998 Sb., o vymezení některých národních kulturních
památek a o změně a doplnění některých právních předpisů
8. Nařízení vlády č. 182/1996 Sb., o podmínkách ochrany národní kulturní
památky sídla Parlamentu České republiky 13
171/1998 Sb., nařízení vlády č. 336/2002 Sb. a nařízení vlády č. 422/2005 Sb.
10. Nařízení vlády č. 404/1992 Sb., o změně prohlášení některých kulturních
památek za národní kulturní památky, ve znění nařízení vlády č. 171/1998 Sb.
11. Nařízení vlády č. 112/1991 Sb., o zrušení prohlášení některých kulturních
památek za národní kulturní památky
12. Nařízení vlády č. 111/1991 Sb., o prohlášení Břevnovského kláštera za národní
kulturní památku, ve znění nařízení vlády č. 171/1998 Sb.
národní kulturní památky, ve znění nařízení vlády č. 112/1991 Sb., nařízení
vlády č. 262/1995 Sb. a nařízení vlády č. 171/1998 Sb.
14. Usnesení vlády ze dne 24. 2. 1978 č. 70 o prohlášení některých
nejvýznamnějších kulturních památek za národní kulturní památky14
15. Usnesení vlády ze dne 21. 7. 1971 č. 187 o prohlášení českého úseku bývalé
koněspřežní železnice z Českých Budějovic do Lince za národní kulturní
památku 15
16. Usnesení vlády ze dne 9. 10. 1969 č. 207 k prohlášení archeologických nálezů
pozůstatků velkomoravské architektury v okrese Uherské Hradiště za národní
kulturní památku
17. Usnesení vlády ze dne 30. 3. 1962 č. 251 o prohlášení některých kulturních
památek za národní kulturní památky16
18. Vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu
Podzákonné právní předpisy, vymezující památkové rezervace
1. Nařízení vlády č. 127/1995 Sb., o prohlášení území ucelených částí vybraných
měst a obcí s dochovanými soubory lidové architektury za památkové rezervace
2. Nařízení vlády č. 443/1992 Sb., o prohlášení území historického jádra města
Františkovy Lázně a území pevnosti Terezín za památkové rezervace
3. Nařízení vlády č. 54/1989 Sb., o prohlášení území historických jader měst
Kolína, Plzně, Brna, Lipníku nad Bečvou a Příboru za památkové rezervace
4. Nařízení vlády č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze
5. Výnos Ministerstva kultury ze dne 21. 12. 1987 č. j. 16417/87-VI/1 o prohlášení
historických jader měst Kutné Hory, Českého Krumlova, Jindřichova Hradce,
Slavonic, Tábora, Žatce, Hradce Králové, Jičína, Josefova, Litomyšle, Pardubic,
Znojma, Nového Jičína, Olomouce, obce Kuks s přilehlým komplexem
bývalého hospitálu a souborem plastik v Betlémě, souboru technických památek
Stará huť v Josefovském údolí u Olomučan a archeologických lokalit Libodřický
mohylník, Slavníkovská Libice, Třísov, Tašovice, Bílina, České Lhotice, Staré
zámky u Líšně a Břeclav-Pohansko za památkové rezervace 17
Vydáno podle zmocnění v § 4 zákona č. 59/1996 Sb., o sídle Parlamentu České republiky.
Publikováno: Ústřední věstník ČSR, 4/1978.
15
Publikováno: Ústřední věstník ČSR, č. 15, 7/1971.
16
Registrováno v č. 36/1962 Sb.
17
Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 26, ročník 1987., publikováno: Věstník Ministerstva školství a Ministerstva
kultury ČSR, 8-9/1989.
13
14
96
souboru vinných sklepů „Plže“ v obci Petrov za památkovou rezervaci 18
historického jádra města Mikulova za památkovou rezervaci 19
historického jádra města Horšovského Týna za památkovou rezervaci 20
historického jádra města Jihlavy za památkovou rezervaci 21
historického jádra města Chebu za památkovou rezervaci 22
historického jádra města Prachatic za památkovou rezervaci 23
historického jádra města Moravské Třebové za památkovou rezervaci 24
13. Výnos Ministerstva kultury ze dne 28. 7. 1980 č. j. 13602/80-VI/I o prohlášení
města Úštěku za památkovou rezervaci 25
14. Výnos Ministerstva kultury ze dne 19. 3. 1980 č. j. 7096/80 o prohlášení
historického jádra města Českých Budějovic za památkovou rezervaci 26
historického jádra města Lokte za památkovou rezervaci 27
16. Výnos Ministerstva kultury ze dne 27. 10. 1978 č. j. 22260/78 o prohlášení
historického jádra města Litoměřice za památkovou rezervaci 28
17. Výnos Ministerstva kultury ze dne 8. 9. 1978 č. j. 15869/78/VI/1 o prohlášení
historického jádra města Kroměříže za památkovou rezervaci 29
historického jádra města Kadaně za památkovou rezervaci 30
historického jádra města Třeboně za památkovou rezervaci 31
Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 30, ročník 1983., publikováno: Věstník Ministerstva školství a
kultury ČSR, 12/1983.
19
Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 13, ročník 1982, publikováno: Věstník Ministerstva školství a
20
21
22
kultury ČSR, 11/1981
23
24
25
26
27
28
29
30
18
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
Ministerstva
97
historického jádra města Domažlic za památkovou rezervaci 32
21. Výnos ministra kultury ze dne 27. 4. 1970 č. j. 7419/70-II/2 o prohlášení
historického jádra města Telče za památkovou rezervaci 33
historického jádra města Nového Města nad Metují za památkovou rezervaci34
historického jádra města Pelhřimova za památkovou rezervaci 35
historického jádra města Štramberka za památkovou rezervaci 36
25. Úřední sdělení Ministerstva školství a kultury ČSR o zřízení státní
archeologické rezervace Levý Hradec z 10. 4. 1956, částka č. 35/1956
Úředního listu
Podzákonné právní předpisy, vymezující památkové zóny
1. Vyhláška Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb., o prohlášení území
s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové
zóny a určení podmínek jejich ochrany
2. Vyhláška Ministerstva kultury č. 108/2003 Sb., o prohlášení území
s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a
určování podmínek pro jejich ochranu
3. Vyhláška Ministerstva kultury č. 157/2002 Sb., o prohlášení území vybraných
částí krajinných celků za památkové zóny
4. Vyhláška Ministerstva kultury č. 208/1996 Sb., o prohlášení území vybraných
částí krajinných celků za památkové zóny, ve znění vyhlášky Ministerstva
kultury č. 158/2002 Sb.
5. Vyhláška Ministerstva kultury č. 250/1995 Sb., o prohlášení území historických
jader vybraných měst a jejich částí za památkové zóny
jader vybraných obcí a jejich částí za památkové zóny
7. Vyhláška hlavního města Prahy ze dne 28. 9. 1993 č. 10/1993 Sb. HMP o
prohlášení částí území hlavního města Prahy za památkové zóny a o určení
podmínek jejich ochrany
8. Vyhláška hlavního města Prahy ze dne 16. 5. 1991 č. 15/1991 Sb. HMP o
prohlášení částí území hlavního města Prahy za památkové zóny a o určení
podmínek jejich ochrany
9. Vyhláška Ministerstva kultury č. 484/1992 Sb., o prohlášení lednicko-valtického
areálu na jižní Moravě za památkovou zónu
Oznámeno v částce
32
33
34
kultury ČSR 2/1970.
35
36
31
sbírky zákonů č. 33, ročník 1976, publikováno: Věstník Ministerstva školství a Ministerstva
98
jader vybraných měst za památkové zóny, ve znění vyhlášky Ministerstva
kultury č. 251/1995 Sb.
11. Vyhláška Ministerstva kultury č. 475/1992 Sb., o prohlášení území bojiště bitvy
u Slavkova za památkovou zónu
12. Vyhláška Jihomoravského krajského národního výboru v Brně ze dne 20. 11.
1990 o prohlášení území historických jader měst za památkové zóny
13. Vyhláška Jihočeského krajského národního výboru v Českých Budějovicích ze
dne 19. 11. 1990 o prohlášení památkových zón ve městech a obcích
Jihočeského kraje
14. Vyhláška Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové ze
dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích
Východočeského kraje
15. Vyhláška Středočeského krajského národního výboru v Praze ze dne 28. 9. 1990
o prohlášení památkových zón v obcích Středočeského kraje
Usnesení vlády
1. Usnesení vlády ze dne 16. 7. 1997 č. 426 o Programu restaurování movitých
kulturních památek
2. Usnesení vlády ze dne 22. 2. 1995 č. 110 k Programu záchrany
architektonického dědictví
3. Usnesení vlády ze dne 25. 3. 1992 č. 209 k Programu regenerace městských
památkových rezervací a městských památkových zón
99
Dotační programy pro vlastníky kulturních památek v městské památkové zóně
Benešov nad Ploučnicí
pro rok 2013
- dotační programy určené pro vlastníky kulturních památek v městské památkové zóně
Benešov nad Ploučnicí jsou dva: Program regenerace městských památkových
rezervací a městských památkových zón a Program na záchranu a obnovu
kulturních památek Ústeckého kraje
1. Program regenerace městských památkových rezervací a městských
památkových zón
• Program vypisuje Ministerstvo kultury ČR
• http://www.mkcr.cz
• Žádosti se podávají na Městský úřad Benešov nad Ploučnicí
• kontaktní osoba: Bc. Karel Šohaj, Odbor výstavby a životního prostředí, tel.: 412
589 821, e-mail: [email protected]
2.
•
•
•
•
Program na záchranu a obnovu kulturních památek Ústeckého kraje
Program vypisuje Krajský úřad Ústeckého kraje
http://www.kr-ustecky.cz
Žádosti se podávají na Krajský úřad Ústeckého kraje
kontaktní osoby: Vlastimil Hauf, tel: 475 657 369, e-mail: [email protected],
Jiří Souček, tel: 475 657 249, e-mail: [email protected]
Informace o dotačních titulech i o některých firmách specializujících se na práce na
památkách naleznete i na adrese http://www.propamatky.info
Dotace se poskytují na stavební a restaurátorské práce, které zajistí zachování
kulturních a stavebně historických hodnot dotčené kulturní památky.
Před žádostí o dotace musí vlastník kulturní památky v dostatečném časovém předstihu
(aspoň 2 měsíce předem) zažádat o závazné stanovisko na zamýšlené práce. Závazné
stanovisko vyřizuje Magistrát města Děčína, Odbor stavební úřad, Oddělení územního
rozhodování a památkové péče. Kontaktní osoby: Irena Klepalová, tel.: 412 591 317, email: [email protected], Hanna Derda, tel.: 412 591 481, e-mail:
[email protected]. Žádosti o závazné stanovisko musí předcházet konzultace
s pracovnicí Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem Mgr. Alenou
Sellnerovou, tel: 724 018 392, e-mail.: [email protected]
100
Kulturní památky v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí
Číslo rejstříku
Název
okresu
Sídelní útvar
Č.p.
Památka
Ulice,nám./umístění
26125 / 5-3581
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
kostel Narození P.
Marie
25543 / 5-3591
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
kaple Nejsvětější
Trojice
102539
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
hrobka Mattauschů
24973 / 5-3583
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
sloup se sochou P.
Marie
22308 / 5-3592
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
Č.p.17
měšťanský dům
35081 / 5-3571
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
Č.p.47
zámek Horní a Dolní
17293 / 5-3590
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
Č.p.70
fara
36496 / 5-3586
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
Č.p.71
měšťanský dům
42083 / 5-3587
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
Č.p.129 venkovská usedlost
Husova
16633 / 5-3588
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
Husova
45697 / 5-3589
Děčín
Benešov nad
Ploučnicí
Palackého
Zámecká, nám. Míru
101
Nejčastější stavební úpravy v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí
Na jakékoliv stavební úpravy, obnovu či údržbu musí vlastník objektu či pozemku
v městské památkové zóně zažádat o závazné stanovisko. Závazné stanovisko vyřizuje
Magistrát města Děčína, Odbor stavební úřad, Oddělení územního rozhodování a
památkové péče:
Kontaktní osoby: Irena Klepalová, tel.: 412 591 317,
email: [email protected] .
Hanna Derda, tel.: 412 591 481, e-mail: [email protected].
Žádosti o závazné stanovisko musí předcházet konzultace s pracovnicí Národního
památkového ústavu v Ústí nad Labem:
Mgr. Alenou Sellnerovou, tel: 724 018 392, e-mail.: [email protected]
Mezi nejčastější stavební práce v městské památkové zóně patří následující:
- výměna oken a dveří,
- výměna střešní krytiny a oprava fasády.
Výměna oken a dveří. V současné době je vinou průmyslově vyráběných okenních
a dveřních výplní právě tato součást stavební výbavy každého domu bohužel ohrožena
nejvíce. Přitom nahrazení kvalitně řemeslně zpracovaných oken či dveří za nové
neprofilované výplně bez kvalitních detailů poškozuje architektonický výraz nejen
dotčeného domu, ale i celého jeho okolí. Nenávratně se tak mění charakter celého
města. Historicky, řemeslně nebo konstrukčně cenná okna a dveře je přitom pro
uchování vzhledu domu nejlepší opravit. Pokud je taková oprava nemožná, je vhodné
nechat zhotovit přesné materiálové, rozměrové a konstrukční kopie poškozených oken
či dveří. Po výrobě se tedy bude jednat o prvky stejného vzhledu jaký měly prvky
předchozí, nicméně nové prvky již nebudou mít onu nenahraditelnou historickou
hodnotu originálních oken či dveří. Není-li však památková hodnota oken tak vysoká,
lze je nahradit za nové dřevěné prvky zasklené izolačním dvojsklem, přičemž kovový
rámeček mezi skly by měl mít barvu okenního křídla. Tak bude docíleno kompaktního
vzhledu okna. Všechna nová okna by také měla být opatřena krycími (ne lazurními)
nátěry. Nejenže jsou krycí nátěry typické pro většinu historických oken v Benešově nad
Ploučnicí, ale okna jsou díky těmto nátěrům také lépe chráněna proti UV záření.
Plastové výplně jsou z hlediska památkové péče nepřípustné, protože plast není tradiční
historický materiál. A také plastové rámy a křídla nelze vyrobit natolik subtilní, aby se
jednalo alespoň o tvarovou kopii historické výplně.
Výměna střešní krytiny. Ve 2. polovině 20. století byly vinou nedostatku kvalitních
střešních krytin nahrazeny původní krytiny krytinami novými, plochými, zejména
plechovými. Od 90. let 20. století pak nastupuje éra tzv. bonnského šindele. Pro
Benešov nad Ploučnicí jsou však od 60. let 19. století až po rok 1945 typické režné
pálené krytiny – ať už tzv. bobrovky (viz nová krytina na zámku) nebo maloformátové
drážkové tašky. S těmito taškovými krytinami lze plynule vykrýt každé úžlabí střechy,
která pak působí úhledně, tradičně a strukturovaně. Plechové nebo šindelové krytiny
přitom znehodnocují historický vzhled tradiční městské střešní krajiny. Plechové
krytiny mají i další negativa: krovy pod nimi bývají nedostatečně větrané a zde
nashromážděná vlhkost může být i příčinou vzniku a rozšíření dřevokazných škůdců
(plísní, hub či hmyzu). Pro rehabilitaci městského prostředí je tedy nutné ploché krytiny
102
nahrazovat krytinami historicky tradičními, tj. taškovými, které jsou nejen estetické, ale
také kvalitní a trvanlivé.
Oprava fasády. I u fasád je dobré zachovávat věrohodnost a zvolit takovou barvu
fasády, která se v historii na daném objektu nebo v jeho okolí běžně vyskytovala, a
která tak bude uvnitř památkově chráněného města působit přirozeně a tradičně.
Výběrem nevhodného odstínu může totiž dojít k estetickému poškození fasád domu i
širšího prostředí. Mezi nejčastěji se v minulosti vyskytujícími barvami byly různé
odstíny okru, hnědé, bílé, terakotové (cihlové), šedé, šedozelené atd. Většinou se
nepoužívaly barvy jako fialová, meruňková, zářivě zelená apod. Při opravě fasády je
také vhodné narušené části fasády i architektonické prvky (římsy, šambrány) vytáhnout
v omítce a k nátěru zvolit prodyšné (paropropustné) minerální fasádní barvy
s přírodními pigmenty.
Pokud budou vlastníci objektů dodržovat výše uvedená pravidla (která se ovšem
mohou drobně dům od domu měnit, proto je také nutné jednotlivé stavební záměry
konzultovat se zástupci Národního památkového ústavu), může být Benešov nad
Ploučnicí stavebně rehabilitován a opět najde své již pomalu neznatelné genius
loci.
103
Reklama v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí
Mgr. Alena Sellnerová
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem
Soudobým trendem v reklamě je práce s čím dál tím více výraznějšími barvami,
světlem, novodobými materiály a tvarově neobvyklými kreacemi, jen aby na sebe mezi
dalšími podobně utvářenými reklamami ta jedna jediná reklama na danou firmu
upozornila. Uvnitř města tak vzniká nesourodá a agresivní barevná změť, která se snaží
přebít veškeré kvalitní architektonické stránky města. Přivlastňuje si tak město na úkor
života v něm. Na výraznou barevnost, materiálovou a tvarovou rozkolísanost reklam si
navykli její zadavatelé tak, že vlastně již nejsou schopni přemýšlet nad inzerováním své
firmy jinak, jednodušeji a prostěji. Na jimi zadaných reklamních nosičích, často
nekontrolovatelně šířených, je pak zřetelná nedostatečná citlivost pro vnímání
urbanistického celku města. Už jim nevadí, že platí nekvalitně výtvarně či řemeslně
zpracované reklamy, které jsou hlavně nefunkční. I přes co nejvýraznější reklamu totiž
každá taková reklama vlastně zaniká, protože se stává částí jednoho barevného a
nepřehledného celku. Méně je však často více.
Reklamní tabule či výstrče byly na objekty osazovány i v minulosti, byly však
vyráběny z tradičních materiálů (dřevo, kov). Časté byly jednobarevné nápisy na fasádě.
Svým pojetím tedy nerušily, ale dotvářely kompozici celého objektu i dané ulice a
města. Tak i nově osazované reklamní poutače by svým pojetím a počtem neměly
výrazně přehlušovat architektonický výraz fasád, ale měly by být pouze jejich
doplňkem. Reklama, která vychází z historicky tradičních materiálů a má umírněnou
barevnost, působí vždy kultivovaně a je pro městský celek cennější. A pokud všechny
reklamní nosiče budou pojednány stejným pokorným stylem, reklama bude i dál na
zákazníky působit, a zároveň nenadělá škody na tváři města.
Při jakýchkoliv stavebních úpravách, i objektů, které nejsou kulturními památkami,
je nezbytné postupovat v souladu s vyhláškou, jíž byla v Benešově nad Ploučnicí
zřízená městská památková zóna a s jejími podmínkami ochrany. Smyslem vyhlášení
památkové zóny Benešov nad Ploučnicí je ochrana kulturních hodnot předmětného
území, na kterých se podílí exteriér i interiér domu č. p. 42. Ochranu kulturně
historických hodnot zajišťuje i památkový zákon, který právně váže zamýšlené stavební
úpravy. Věcným regulativem je v tomto případě § 14, odst. 3) památkového zákona č.
20/1978 Sb., který stanoví, že závazné stanovisko musí při posouzení přípustnosti a
stanovení podmínek vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických
hodnot. Dalším regulativem je požadavek § 3, písmeně c), vyhlášky č. 476/1992 Sb.,
aby veškeré úpravy směřovaly k zachování památkových hodnot zóny. Principy a cíle
ochrany historických měst dále definuje i Washingtonská charta (tj. Mezinárodní charta
pro záchranu historických měst), která je součástí českého právního řádu. V této chartě
v odst. 2, se mezi hodnotami, které je třeba v historických městech uchovat, uvádí
„forma a vzhled budov (interiér a exteriér), jak jsou definovány svou strukturou,
objemem, stylem, měřítkem, materiály, barvou a výzdobou.
104
Magistrát města Děčín
Odbor stavební úřad
Oddělení územního rozhodování a památkové péče
Mírové nám. 1175/5
Děčín IV-Podmokly
405 02 Děčín 2
Žádost o vydání závazného stanoviska k obnově (opravě) kulturní památky.
Žadatel (jméno, příjmení, datum narození, doručovací adresa):
.............................................................................................................................................
.............................................................................................................................................
tel./ mobil .................................................
Název památky:
.........................................................................................................................
Číslo rejstříku památky: ...................................................
Adresa památky:
........................................................................................................................
číslo parcely: ......................................... katastrální území .............................................
Popis současného stavu památky s uvedením závad:
Specifikace prací (u oprav jednotlivě rozepsat):
Příloha
Doklad o vlastnictví.
V případě nájmu nebo zastupování, zplnomocnění vlastníkem.
Kopie snímku z katastrální mapy s vyznačením stavby.
Projektová dokumentace v případě, že je k navrhovaným pracím vyžadována.
v............................. dne.....................
podpis
105
Magistrát města Děčín
Odbor stavební úřad
Oddělení územního rozhodování a památkové péče
Mírové nám. 1175/5
Děčín IV-Podmokly
405 02 Děčín 2
Žádost o vydání závazného stanoviska ke stavebních činnosti
a jiné činnosti ve vyhlášené památkové zóně
Žadatel (jméno, příjmení, datum narození, doručovací adresa):
.............................................................................................................................................
.............................................................................................................................................
tel./ mobil .........................................
Stavba (číslo popisné, orientační nebo číslo st. parcely), popř. číslo a katastrální
území pozemku, na kterém má být stavební činnost prováděna:
.....................................................
.............................................................................................................................................
Popis stavební činnosti (popis současného stavu a specifikace prací):
Příloha:
Doklad o vlastnictví.
V případě nájmu nebo zastupování, zplnomocnění vlastníkem.
Kopie snímku z katastrální mapy s vyznačením stavby.
Projektová dokumentace v případě činností tuto dokumentaci vyžadujících.
v............................. dne.....................
podpis
106
VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY
USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 25. března 1992 č. 209
k Programu regenerace městských památkových rezervací
a městských památkových zón
Vláda
I. schvaluje Program regenerace městských památkových rezervací a městských
památkových zón České republiky, uvedený v příloze č.1 tohoto usnesení;
II. bere na vědomí zásady přípravy, zpracování a realizace městských programů
regenerace, uvedené v příloze č.2 tohoto usnesení;
III. ukládá
1. ministru financí uvolnit v roce 1992 po dohodě s ministrem kultury část prostředků z
rezervy státního rozpočtu pro Program regenerace městských památkových rezervací na
podporu městských programů regenerace,
2. ministru kultury informovat přednosty okresních úřadů o přijatém usnesení vlády k
Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón
České republiky,
3. ministrům kultury, životního prostředí a pro hospodářskou politiku a rozvoj ve
spolupráci se Svazem měst a obcí a jeho Sdružením historických sídel Čech, Moravy a
Slezska
a) založit do 30. června 1992 pracovní skupinu pro regeneraci městských památkových
rezervací a městských památkových zón České republiky,
b) předložit do 31. srpna 1992 ministru financí návrh na vyčlenění prostředků ze
státního rozpočtu v roce 1993 pro podporu Programu regenerace městských
památkových rezervací a městských památkových zón České republiky,
4. přednostům okresních úřadů požádat městská zastupitelstva ve městech se
schváleným nebo navrženým Programem regenerace městských památkových rezervací
a městských památkových zón, aby připravovala, zpracovávala a postupně realizovala
vlastní městské programy regenerace, zpracované podle zásad uvedených v příloze č. 2
tohoto usnesení;
107
IV. doporučuje Svazu měst a obcí a jeho Sdružení historických sídel Čech, Moravy a
Slezska spolupracovat s městskými zastupitelstvy a orgány státní správy při přípravě,
zpracování a realizaci městských programů regenerace.
Provedou:
ministři financí, kultury, životního prostředí, pro správu národního majetku a jeho
privatizaci, pro hospodářskou politiku a rozvoj a přednostové okresních úřadů
Na vědomí:
předseda Svazu měst a obcí, předseda Sdružení historických, sídel Čech, Moravy a
Slezska
Předseda vlády
JUDr. Petr P i t h a r t v. r.
108
P ř í l o h a č. 1
k usnesení vlády ČR
ze dne 25.března 1992 č.209
Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových
zón České republiky
Program je projevem vůle vlády ČR napomoci záchraně a rozvoji nejcennějších částí
našich historických měst vytvořením organizačních, informačních i ekonomických
podmínek k jejich komplexní regeneraci. Smyslem této regenerace je nejen rehabilitace
kulturních hodnot a ozdravění životního prostředí měst, ale také vytvoření atraktivních
ohnisek rozvoje podnikatelských aktivit.
1. Cíl Programu
Cílem Programu je aktivizovat města s vyhlášenou nebo připravovanou městskou
památkovou rezervací (dále jen „MPR“) nebo městskou památkovou zónou (dále jen
„MPZ“) k jejich regeneraci a všestranně jim napomáhat při přípravě, zpracování a
realizaci městských programů regenerace (dále jen „programy“).
2. Organizační zabezpečení
2.1.K zabezpečení Programu zřizují ministerstva kultury, životního prostředí a pro
hospodářskou politiku a rozvoj spolu se Sdružením historických sídel Čech, Moravy a
Slezska pracovní skupinu pro regeneraci MPR a MPZ České republiky. Předmětem jeho
činnosti je zejména:
a) vykonávat poradenské a informační služby pro orgány historických sídel a
aktivizovat je, aby v rámci samostatné i přenesené působnosti zpracovávaly a
realizovaly vlastní programy,
b) vykonávat expertizní činnost pro orgány státní správy a samosprávy zaměřenou
k ekonomickému, organizačnímu, legislativnímu a informačnímu zajišťování
záchrany a regenerace MPR a MPZ,
c) napomáhat odbornými službami městům a jejich sdružením při utváření
výkonné komunální samosprávy k zajištění záchrany a regenerace MPR a MPZ,
d) shromažďovat a publikovat informace, poznatky a zkušenosti vztahující se
k problematice regenerace historických sídel,
e) spolupracovat se zahraničními institucemi podobného zaměření a vyměňovat
vzájemně informace.
2.2. Městská zastupitelstva ve své působnosti připravují, zpracovávají a realizují
programy na základě vlastního rozhodnutí. Přitom se doporučuje postupovat podle
Zásad projednaných vládou České republiky (viz část č.IV. předloženého materiálu).
109
3. Podpora městských programů
Na podporu přípravy, zpracování a realizace programů se mohou vyčlenit
prostředky:
3.1. Pro zpracování programů, včetně potřebných průzkumů, územně plánovacích
podkladů a dokumentace, ze státního rozpočtu.
3.2. Pro zabezpečování jednotlivých akcí programů v případech, kdy prostředky
z rozpočtu města ani soukromníků nepostačují, zejména:
a) ze státního rozpočtu
- na záchranu církevních a kulturních památek
- na programy podpory vzniku a rozvoje malých a středních podniků realizované
prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., apod.,
b) z výdajů Nadace na záchranu kulturního dědictví,
c) ze Státního fondu pro životní prostředí,
d) z jiných specializovaných našich i zahraničních fondů, nadací, darů právnických a
fyzických osob apod.
3.3. K podpoře programů:
a) může být zaměřena i činnost peněžních ústavů,
b) budou orgány státní správy ve své působnosti napomáhat získávání a využívání
zahraničního kapitálu.
110
P ř í l o h a č. 2
k usnesení vlády ČR
ze dne 25.března 1992 č.209
Zásady
přípravy, zpracování a realizace městských programů regenerace
1. Charakteristika programů
Městské programy regenerace (dále jen „programy“) jsou souborem účelově
zaměřených, veřejně prospěšných opatření, směřujících k záchraně historicky
nejcennějších částí měst, zejména městských památkových rezervací (dále jen „MPR“)
a městských památkových zón (dále jen „MPZ“) v souladu s Programem regenerace
MPR a MPZ České republiky, a k zahájení a rozvinutí jejich cílevědomé komplexní a
kontinuální regenerace.
1.1.
Programy zpracovávají popřípadě pořizují ze svého rozhodnutí města jako
součást šířeji pojatého programu rozvoje územního obvodu města ve smyslu
zákona o obcích nebo v souladu s ním. Programy schvalují městská
zastupitelstva.
1.2.
V programech se spojuje zájem státu na péči o kulturní dědictví, vyjádřený
zejména v zákonu o státní památkové péči, s cílevědomou hospodářskou a
sociální politikou měst.
1.3.
Programy vytvářejí i podmínky pro účelné a hospodárné vynakládání
soukromých i veřejných finančních prostředků na základě propočtu výnosů,
kterých lze regenerací dosáhnout, a nákladů, které je nutno na ni vynakládat.
1.4.
Příprava, zpracování a realizace programů musí probíhat tak, aby při nich byla
zajištěna široká účast obyvatel města, vlastníků a uživatelů jednotlivých
nemovitostí.
1.5.
Navrhovaná opatření nemají přinést vzrůst administrativy a neúčelné pracovní
náplně, nýbrž ekonomickou, informační a organizační pomoc městu a
vlastníkům a uživatelům nemovitostí.
2. Cíle programů
Cíle programů musí být v souladu s ostatními cíli rozvoje města, respektovat zvláštní
a jedinečné podmínky jednotlivých měst. Obecně se vytyčují zejména hlavní cíle, které
však mohou mít v jednotlivých programech rozdílnou váhu a různou časovou a
prostorovou provázanost:
2.1.
Provést neodkladné práce na záchranu těch ohrožených objektů a souborů, které
se podílejí na památkové podstatě MPR a MPZ (jde např. o opravy střech, okapů
111
2.2.
2.3.
2.4.
2.5.
2.6.
2.7.
2.8.
a komínů, odstranění podmáčení a statické zabezpečení), a nezbytné opravy
technické infrastruktury.
Obnovovat systémy technické infrastruktury (vodohospodářské, energetické,
spojové a dopravní).
Systematicky podněcovat a provádět opravy, modernizace, rekonstrukce a
pravidelnou údržbu domovního a bytového fondu jednotlivých objektů i jejich
souborů. Přitom zajistit zachování památkových hodnot a využití objektů a
souborů ke vhodným účelům v souladu se zásadami státní památkové péče.
Pečovat o urbanistickou a architektonickou úroveň prostředí, včetně vzhledu
města a jeho charakteru.
Provádět rekonstrukce a úpravy vnějších prostranství (ulic, náměstí, parků)
včetně jejich vybavení malou architekturou a zelení. V souladu se záměry
rozvoje města řešit úpravu komunikací; zřizovat dopravně zklidněné a pěší zóny.
Zastavit vylidňování MPR a MPZ stanovením a dodržováním nepřekročitelné
hranice plochy bytů v obytných budovách, zachováním části bytů v území pro
sociálně slabé a pro handicapované; ozdravit demografickou a sociální strukturu
obyvatelstva.
Oživovat MPR a MPZ ekologicky nezávadnými podnikatelskými i veřejnými
provozy, které vytvářejí pracovní příležitosti pro obyvatele města a jeho okolí,
uspokojují potřeby obyvatel i návštěvníků a přiměřeně využívají vhodné objekty
obnovovaných památek. V souladu s tím stimulovat žádoucí změny vlastnictví a
působit proti spekulativním postupům.
Pečovat o kvalitu přírodních složek životního prostředí a jeho ekologickou
stabilitu, dodržovat limity pro zdroje škodlivin, provádět opatření k šetření
energií, materiálů a vody, zabezpečovat sběr a zneškodňování odpadu.
Vyvolávat a podporovat kulturní a osvětové činnosti, které podněcují zájem a
ochotu obyvatel města podílet se na regeneraci; budovat informační systém o
území včetně pořízení seznamu ohrožených památek a prohlubovat znalosti o
MPR a MPZ.
3. Příprava, zpracování a realizace programů
K Programu regenerace MPR a MPZ České republiky se může přihlásit a podle
zásad tvorby městských programů regenerace může postupovat každé město, které má
na svém území vyhlášenou MPR nebo MPZ, nebo město, jež se o statut MPR nebo
MPZ hlásí. Podle zásad tvorby městských programů mohou přiměřeně postupovat i
ostatní města, která si chtějí zachovat své historicky a architektonicky cenné části.
3.1.
Podnět ke zpracování programu
Podnět ke zpracování programu může vycházet od orgánů městské samosprávy,
iniciativních skupin občanů i od orgánů státní památkové péče a orgánů územního
plánování. Svůj záměr zpracovat program a přihlásit se k Programu regenerace MPR a
MPZ České republiky oznámí město písemně okresnímu úřadu a odbornému pracovišti
pro regeneraci MPR a MPZ České republiky (dále jen „odborné pracoviště“), do doby
jeho zřízení ministerstvu kultury ČR. V uvedeném oznámení charakterizuje stav MPR
nebo MPZ, včetně popisu památkových hodnot, a hlavní cíle, jichž hodlá regenerací na
základě programu dosáhnout. Zvláště uvede potřeby neodkladných prací na záchranu
těch ohrožených objektů a souborů, které se podílejí na památkové podstatě MPR a
MPZ, a známé potřeby nezbytných oprav technické infrastruktury.
112
3.2.
Ověření záměrů města
Okresní úřad v dohodě s odborným pracovištěm ČR zorganizuje ověření záměrů
uvedených v oznámení. K tomu přizve zástupce města, památkové péče, orgánů
územního plánování a stavebního úřadu, zainteresovaných občanských iniciativ,
organizací, podniků, družstev a příslušné odborníky. Cílem je upřesnění nebo doplnění
cílů programu a námětů pro jeho zpracování, stanovení orientačních nákladů na
zpracování programu, posouzení možností financování a určení podílu jednotlivých
účastníků na zpracování programu a nezbytných podkladů a na neodkladných
záchranných pracích. Předmětem jednání je také organizační a informační pomoc
okresního úřadu a odborného pracoviště ČR městu.
3.3.
Pracovní skupina programu
Město si zřídí pro přípravu, zpracování a realizaci programu stálou pracovní skupinu,
např. jako svoji komisi ve smyslu zákona o obcích. V jejím čele je zpravidla člen
městské rady, jejími členy jsou hlavní koordinátor programu z řad pracovníků
městského úřadu, představitel památkové péče, architekt-urbanista, další členové
městského zastupitelstva, zástupci orgánů státní správy, vlastníků a uživatelů
nemovitostí, organizací, podniků, družstev, místních spolků, občanských iniciativ a
experti (např. sociolog, ekonom, ekolog, právník atp.). Pracovní skupina je sestavena
tak, aby ve své činnosti hájila veřejné zájmy, nikoliv soukromé zájmy skupin
podnikatelů nebo vlastníků nemovitostí, kteří mohou vytvářet vlastní sdružení.
Pracovní skupina předkládá návrhy a žádosti směrem k orgánům samosprávy, státní
správy, projektantům a odbornému pracovišti ČR. Městské zastupitelstvo popřípadě
městská rada může pracovní skupinu, která byla zřízena jako její komise, pověřit
některými pravomocemi, jako např. vypracováním žádostí o podpory, spoluprací
s privatizační komisí, podnikateli, investory, projektanty a dodavateli, zřizováním
vlastních odborných týmů, sdružováním prostředků z různých zdrojů, organizováním
soutěží, konkursů, prováděním nabídkových řízení a řešením konfliktů.
3.4.
Další opatření k zabezpečení programu
Pro ekonomické, informační a institucionální zabezpečování programu si město
může vytvářet v rozsahu odpovídajícím potřebám:
a) informační a poradenské středisko programu zaměřené na širokou veřejnost, na
aktivní ochránce kulturního dědictví a životního prostředí, na vlastníky a uživatele
nemovitostí, na podnikatele, investory atd.,
b) účelový finanční fond pro doplňkový způsob veřejného financování programu mimo
rozpočet města,
c) smíšenou společnost (akciovou společnost nebo společnost s ručením omezením)
s majoritní účastí města a účastí dalších právnických i fyzických osob, jejímž
hlavním předmětem činnosti bude zabezpečování realizace programu,
d) nadaci pro zabezpečování realizace programu.
3.5.
Podklady pro zpracování návrhu programu
Program musí vycházet z aktuální územně plánovací dokumentace a přiměřeně
využít dalších podkladů. Přitom se postupuje v těchto krocích:
113
a) Město (pracovní skupina) zabezpečí vyhodnocení existující územně plánovací
dokumentace, územně plánovacích podkladů a dalších programových a
koncepčních materiálů z hlediska závaznosti a využitelnosti pro tvorbu programu a
s vyhodnocením seznámí příslušný orgán územního plánování.
b) Příslušný orgán územního plánování pořídí nové nebo doplňující územně plánovací
podklady a dokumentaci, zejména nezbytné průzkumy a rozbory a územní plány
určující regulační podmínky.
Pro návrh programu je nezbytné pořídit průzkumy a rozbory zaměřené zejména na
popis a hodnocení území z hledisek:
-
kulturně historických, památkových, urbanisticko-architektonických včetně
kompozice, vzhledu a charakteru města,
provozně funkčních (včetně dopravního režimu, funkčního využití objektů atp.),
ekonomických (včetně rozmístění podniků, pracovních příležitostí, daňových
přínosů, vlastnictví, cen a využití nemovitostí),
demografických, sociologických, etnografických a vývoje bydlení
ekologických (včetně zdrojů a účinku škodlivin v území a enkláv ekologické
stability),
stavu technické infrastruktury,
stavebního stavu objektů.
Tyto průzkumy a rozbory se nezpracovávají, pokud byly již dříve zpracovány a jsou
v potřebné míře aktuální.
Jako vyjádření prostorového překryvu kulturních, provozně funkčních,
ekonomických, sociálních, ekologických a územně technických problémů a hodnot
v území se zpracuje problémová mapa.
3.6. Obsah programu
Návrh programu obsahuje:
a) podrobné cíle regenerace,
b) grafickou dokumentaci s vyznačením veškerých předpokládaných stavebních,
hospodářských a dalších aktivit města, státních, družstevních i soukromých podniků,
jednotlivých vlastníků a uživatelů,
c) tabulkově uspořádaný přehled akcí programu, týkajících se:
- neodkladné záchrany ohrožených objektů a souborů a nezbytných oprav technické
infrastruktury (bod 2.1.),
- obnovy systémů technické infrastruktury (bod2.2.),
- jednotlivých objektů a jejich souborů (bod 2.3.),
- vnějších prostranství (bod 2.4.),
- sociálních problémů (bod 2.5.),
- ekonomické oživení (bod 2.6.),
- ekologických problémů (bod 2.7.),
- informací a osvěty (bod 2.8.),
d) v případě potřeby schematickou dokumentaci akcí regenerace (úprav, modernizací,
rekonstrukcí a dostaveb, event. i nové výstavby objektů a souborů včetně veřejných
prostranství),
114
e) scénář postupu regenerace s uvedením kritických míst a s odhadem doby realizace,
projednaný s vlastníky a uživateli dotčených nemovitostí,
f) zásady projektového zadání jednotlivých akcí, které mají být realizovány v 1.etapě
(prioritní jsou zejména akce na záchranu těch ohrožených objektů a souborů, které
se podílejí na památkové podstatě MPR a MPZ, a nezbytné opravy technické
infrastruktury, dále akce na zajištění tranzitních bytů a sociální výpomoci
v předstihu a na oživení upadajícího území),
g) aproximativní stanovení nákladů na jednotlivé akce, návrh způsobu podnikatelského
a investorského zabezpečení, financování v jednotlivých letech (vč.respektování
možností realizace jednotlivými vlastníky a uživateli po etapách),
h) rozvahu o zdrojích a návratnosti finančních prostředků, v případě potřeby i rámcové
podnikatelské záměry rozhodujících akcí programu,
i) specifikaci finančních prostředků, které zajistí město a které budou požadovány
z jiných zdrojů, s návrhem zajištění potřebné podpory, vztažené vždy k jednotlivým
akcím podle let uvažované realizace,
j) další dokumentaci podle potřeby nebo požadavků města (pracovní skupiny).
Návrh programu může být v některých částech zpracován ve variantách. Bude
dokumentován textově, tabelárně, graficky, případně modelově, s využitím
výpočetní a audiovizuální techniky apod. Ve spolupráci s pracovní skupinou bude
vždy se zpracovatelem dohodnuta jednoduchá a srozumitelná úprava dokumentace,
určená pro seznámení široké veřejnosti s návrhem programu.
3.7. Projednávání a schvalování programu
Návrh programu projedná městský úřad veřejně na shromáždění občanů, jejich
sdružení a spolků a dále s orgány státní památkové péče, s okresním úřadem a
s odborným pracovištěm ČR. Úplná dokumentace programu musí být k dispozici pro
seznámení občanů i orgánů státní správy nejméně po dobu 30 dnů, připomínky mohou
občané podat ve lhůtě 30 dnů, přičemž tato lhůta počíná běžet posledním dnem lhůty
určené pro seznámení.
Program posoudí příslušné orgány státní správy zejména z hlediska souladu
s územně plánovací dokumentací. Pokud jsou k návrhu programu vzneseny podstatné
připomínky ze strany těchto orgánů nebo občanů, rozhodne město o jeho úpravě a
dopracování. Městský úřad seznámí veřejnost s výsledky projednávání připomínek.
Výsledný návrh programu schvaluje městské zastupitelstvo. Závazné zásady programu
mohou být stanoveny městským zastupitelstvem v obecně závazné vyhlášce.
Schválený program město veřejně vyhlásí a zajistí mu širokou propagaci a osvětu.
3.8. Realizace programu
Město realizuje v předstihu jednak akce na záchranu ohrožených objektů nebo
souborů, a jednak obnovu systémů technické infrastruktury a akce řešící ekologické
problémy. Postup stavebních prací volí v souladu se sociálním a ekonomickým
rozvojem města, zájmem vlastníků a uživatelů a v jejich vzájemné součinnosti, a to
zpravidla po malých, rychle a komplexně proveditelných provozně ucelených částech
(např.blocích) tak, aby nedocházelo k nadměrnému narušení životního prostředí
stavební činností.
115
Město (pracovní skupina) zabezpečí (např.formou soutěží) zpracování
urbanistických studií důležitých pro realizaci programu. Urbanistickou studii nebo její
část může městské zastupitelstvo po projednání (obdobně jako v bodě 3.7.) schválit jako
výchozí podklad pro realizaci programu a jako informaci významnou mimo jiné pro
podnikatele a investory v příslušné části území.
Město (pracovní skupina) může určit hlavního architekta MPR nebo MPZ nebo
jejich částí (např. autora územního plánu nebo urbanistické studie) a doporučit
podnikatelům, aby s ním své stavební záměry konzultovali.
Schválený program je základem pro výběrové nebo konkursní řízení podnikatelů a
investorů v MPR nebo MPZ. V případě majetku města (městská infrastruktura,
komunální bytový a domovní fond, veřejná prostranství, některé nemovité kulturní
památky apod.) může město být podnikatelem i investorem.
3.9. Podmínky udělování finanční podpory programu
Okresní úřad a odborné pracoviště ČR průběžně sledují přípravu, zpracování a
realizaci programu a jeho jednotlivých akcí. Město přednostně realizuje maximum akcí
s využitím vlastních zdrojů, prostředků vlastníků a uživatelů a s účastí obyvatel.
Jestliže město samo finančně nestačí na zabezpečení programu, který se týká
vyhlášené nebo navržené MPR nebo MPZ, požádá na jednotlivé akce o podporu
z veřejných prostředků, a to:
a) nadřízený orgán (okresní úřad), zprostředkující čerpání státního rozpočtu,
b) ústřední orgán, který je správcem příslušného státního účelového fondu, nebo
v souladu s resortním předpisem přímo tento fond,
c) odborné pracoviště ČR, zprostředkující čerpání z jiných účelových prostředků
ústředních orgánů České republiky a mezinárodních společenství (zpravidla
s pomocí banky nebo spořitelny).
Žádosti o podporu musí obsahovat odůvodnění, mimo jiné popis cílů a užitků a
přezkušitelné propočty nákladů a výnosů. Podpora se uděluje vždy teprve po
předchozím prověření, že náklady prokazatelně přesahují možnosti města, vlastníků a
uživatelů a že budou vynaloženy efektivně.
4. Zásady a možnosti soukromého a veřejného financování program
4.1. Financování programů se řídí :
a) Akce zahrnuté do programu financují především soukromí nebo veřejní vlastníci
(včetně dlouhodobých nájemců) a uživatelé (včetně nájemníků) objektů, kteří z nich
mají užitek jako podnikatelé nebo jako spotřebitelé.
b) Financuje se zásadně podle objektů; objekty jsou také provozně ucelené části
technické infrastruktury. Výjimku tvoří studie a projekty pro regeneraci celého
území nebo části MPR nebo MPZ.
c) Veřejné finanční příspěvky, zvýhodněné půjčky a úvěry a daňové úlevy (v souladu
s daňovými předpisy připravenými k uplatnění postupně od roku 1993) se poskytují
jen na základě zdůvodněné žádosti, která obsahuje propočet finančních nákladů
(celkový náklad na částečnou obnovu objektu, který se podílí na památkové
116
p od statě MPR nebo MPZ, a z toho vícenáklad oproti nákladu na úplnou obnovu
objektu) a výnosů.
4.2. Měly-li by náklady spojené s programem přesáhnout náklady úplné obnovy
(znovuvýstavby) objektu, a tím zájem vlastníka a uživatelů objektu se na programu
podílet, financuje se regenerace objektu v míře odůvodněné veřejným zájmem a
možnostmi částečně (výjimečně úplně) s využitím prostředků města, popřípadě státního
rozpočtu. To se týká zejména těch objektů a souborů, které se podílejí na památkové
podstatě MPR a MPZ, a objektů či provozních úseků technické infrastruktury.
4.3. Poskytování veřejných finančních prostředků se vždy váže na určité podmínky,
shrnuté do písemné smlouvy.
4.4. Rozlišují se tyto základní způsoby podpory jednotlivých akcí programu:
a) účelový nevratný finanční příspěvek z rozpočtu města nebo ze státního rozpočtu
jako přímá pomoc; na příspěvku není právní nárok,
b) bezúročná nebo zvýhodněná půjčka fyzickým osobám nebo úvěr právnickým
osobám, jako překlenovací finanční výpomoc uhrazovaná z veřejných prostředků,
například stavební úvěr (po kolaudaci přeměňovaný na hypotekární úvěr nebo na
částečný finanční příspěvek odpisem určité částky),
c) nepřímá finanční pomoc ve formě daňových úlev (v souladu s daňovými předpisy
připravovanými k uplatnění postupně od roku 1993).
4.5 Uvedené způsoby doplňkového, podpůrného financování z veřejných prostředků se
uplatňují při uhrazování investičních a provozních nákladů v různé míře. Záleží na tom,
zda jde o subjekty ziskových nebo neziskových činností, popř.objekty soukromého nebo
veřejného zájmu. Hlavní možnosti shrnuje přehledná tabulka:
Přímé a nepřímé pomoci Finanční příspěvky
při úhradě nákladů
Úvěry, půjčky
Předměty
pomoci
Objekty veřejného zájmu Podle konkrétní situace Doplňkové
bez větších zisků
až do 100% nákladů
bezúročné,
s možností
hypotéky
či
příspěvku
Objekty
soukromé Jen na zvýšené náklady Snížené
úroky,
spotřeby a podnikání se na mimořádnou péči záruka města
ziskem, který kryje jen v MPR a MPZ do 50%
náklady běžné stavebně
technické péče
Objekty
soukromé Snížené úroky
spotřeby a podnikání se
ziskem který kryje i
zvýšené
náklady
na
mimořádnou
péči
vyplývající z památkové
podstaty objektu
Daňové
(postupně
r.1993
úlevy
od
Plné osvobození od
daně
z přidané
hodnoty stavebních
dodavatelů
Zrychlené
odpisování
investic, dočasné
prominutí daní
Zrychlené
odpisování investic
117
4.6. Na úrovni měst přicházejí v úvahu následující zdroje veřejných finančních
prostředků pro podporu programů:
a) vyčleněné prostředky z rozpočtu měst (nejvydatnější zdroj), doplňované zpravidla
globálními dotacemi z rozpočtu ČR (prostřednictvím rozpočtů okresních úřadů),
b) doplňkové finanční zdroje soustřeďované v městském účelovém fondu pro podporu
programu: daňové přirážky a poplatky a úplaty (jimiž se odčerpávají kladné a
záporné externality; tím se kompenzují podnikatelské zisky, pramenící z polohové
renty a památkové přitažlivosti MPR nebo MPZ), podíly z výnosů privatizace
obecního majetku (jako konkrétní kompenzace za zhodnocení nebo znehodnocení
památkových v minulých letech, nebo jako odvod z vyšších výnosů, pramenících
z polohové renty a památkové přitažlivosti MPR nebo MPZ),
c) zvláštní zdroje ze zapojení památkových objektů do komerčního podnikání, např.
z jejich provozování v rámci smíšené společnosti nebo nadace podporující program
(zisky této společnosti ze stravování, ubytování, zábavní činnosti apod. pramenící
především z atraktivity místa a objektu se v rámci hospodaření města užijí na
realizaci programu),
d) dary sponzorů a mecenášů a výnosy sbírek, nadace, loterie a jiné zdroje.
4.7. Na úrovni nadřízeného orgánu, zprostředkujícího čerpání státního rozpočtu,
přicházejícího v úvahu tyto zdroje:
a) globální dotace do rozpočtu města,
b) účelový příspěvek na podporu programu nebo jeho jednotlivých částí,
c) jiné zdroje
4.8. Na úrovni republiky přicházejí v úvahu zejména účelově vyčleněné prostředky:
a) ze státního rozpočtu
- na záchranu církevních a kulturních památek (pro body 2.1., 2.3., 2.4. a 2.8.),
- na programy podpory vzniku a rozvoje malých a středních podniků realizované
prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., apod. (pro body
2.2., 2.5. a 2.6.),
b) ve výdajích Nadace na záchranu kulturního dědictví )pro body 2.1., 2.3., 2.4. a 2.8.),
c) ze Státního fondu pro životní prostředí (pro bod 2.7.),
d) z Fondu národního majetku pro posílení zdrojů bank a spořitelen, které budou
určeny k poskytování úvěrů na jednotlivé akce programu,
e) z účelových prostředků zahraničního kapitálu pro rozvoj cestovního ruchu,
f) z jiných specializovaných našich i zahraničních fondů, nadací, darů právnických a
fyzických osob apod.
4.9. K podpoře programů bude zaměřena i činnost účelově zaměřených peněžních
ústavů.
118
ZÁKON
ČESKÉ NÁRODNÍ RADY
ze dne 30. března 1987,
20/1987 Sb.,
o státní památkové péči
(ve znění zákona ČNR č. 425/1990 Sb.)
Znění platné od 4. 5. 2011
Změna: 242/1992 Sb.
Změna: 361/1999 Sb.
Změna: 122/2000 Sb.
Změna: 132/2000 Sb.
Změna: 146/2001 Sb.
Změna: 320/2002 Sb.
Změna: 18/2004 Sb., 186/2004 Sb.
Změna: 1/2005 Sb.
Změna: 3/2005 Sb.
Změna: 240/2005 Sb.
Změna: 203/2006 Sb.
Změna: 186/2006 Sb.
Změna: 158/2007 Sb.
Změna: 124/2008 Sb., 189/2008 Sb.
Změna: 307/2008 Sb.
Změna: 124/2011 Sb.
Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně:
ČÁST PRVNÍ
ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ
§1
Účel zákona
(1) Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu,
svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství
státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování
politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o
jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury,
umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově
pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti.
(2) Péče státu o kulturní památky (dále jen „státní památková péče“) zahrnuje
činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové
péče (§ 25 až 32) v souladu se společenskými potřebami zabezpečují zachování,
ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Ostatní
orgány státní správy a organizace spolupracují v oboru své působnosti s orgány a
odbornou organizací státní památkové péče a pomáhají jim při plnění jejich úkolů.
119
§2
Kulturní památky
(1) Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České
republiky (dále jen „ministerstvo kultury“) nemovité a movité věci, popřípadě jejich
soubory,
a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí
společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a
práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční,
historické, umělecké, vědecké a technické,
b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.
(2) Soubory věcí podle odstavce 1 se prohlašují za kulturní památky, i když některé
věci v nich nejsou kulturními památkami.
Z judikatury: ÚS 35/94
§3
Prohlašování věcí za kulturní památky
(1) Ministerstvo kultury si před prohlášením věci za kulturní památku vyžádá
vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, pokud je již
od těchto orgánů neobdrželo. Archeologický nález (§ 23) prohlašuje ministerstvo
kultury za kulturní památku na návrh Akademie věd České republiky.
(2) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně vlastníka věci o podání návrhu na
prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že hodlá věc prohlásit za kulturní
památku z vlastního podnětu, a umožní mu k návrhu nebo podnětu se vyjádřit.
(3) Vlastník věci je povinen od doručení vyrozumění podle odstavce 2 až do
rozhodnutí ministerstva kultury chránit věc před poškozením, zničením nebo odcizením
a oznámit ministerstvu kultury každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejího
vlastnictví, správy nebo užívání.
(4) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně o prohlášení věci za kulturní památku
jejího vlastníka, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností a odbornou
organizaci státní památkové péče (§ 32) a u archeologických nálezů též Akademii věd
České republiky. Vyrozumí je i v tom případě, že neshledalo důvody pro prohlášení
věci za kulturní památku. Jde-li o věc, která je předmětem evidence v katastru
nemovitostí, ministerstvo kultury vyrozumí o prohlášení této věci za kulturní památku
též příslušný katastrální úřad k provedení záznamu do katastru nemovitostí.
(5) Vlastníci věcí, které pro svou mimořádnou uměleckou nebo historickou hodnotu
by mohly být v souladu se společenským zájmem prohlášeny za kulturní památky, jsou
povinni oznámit ministerstvu kultury, krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s
rozšířenou působností na jejich písemné vyzvání požadované údaje o těchto věcech a
jejich zamýšlené změny, umožnit těmto orgánům nebo jimi pověřené odborné
organizaci státní památkové péče prohlídku věcí, popřípadě pořízení jejich vědecké
dokumentace.
120
(6) Podrobnosti o prohlašování věcí za kulturní památky a způsob oznamovací
povinnosti podle odstavce 5 stanoví obecně závazný právní předpis.
Z judikatury: 7 A 54/97, 6 A 81/2000, 7 A 133/99, 7 A 133/99
§4
Národní kulturní památky
(1) Kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství
národa, prohlašuje vláda České republiky nařízením za národní kulturní památky a
stanoví podmínky jejich ochrany.
(2) Vláda České republiky nařízením stanoví obecné podmínky zabezpečování
státní památkové péče o národní kulturní památky.
§5
Památkové rezervace
(1) Území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních
památek, popřípadě archeologických nálezů, může vláda České republiky nařízením
prohlásit jako celek za památkovou rezervaci a stanovit podmínky pro zabezpečení její
ochrany. Tyto podmínky se mohou v potřebném rozsahu vztahovat i na nemovitosti na
území památkové rezervace, které nejsou kulturními památkami.
(2) Vláda České republiky nařízením stanoví obecné podmínky zabezpečování
státní památkové péče v památkových rezervacích.
§6
Památkové zóny
(1) Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek,
historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní
hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání krajským úřadem prohlásit za
památkovou zónu a určit podmínky její ochrany.
(2) Podrobnosti o prohlašování památkových zón stanoví obecně závazný právní
předpis.
§ 6a
Plány ochrany památkových rezervací a památkových zón
(1) Krajský úřad může po projednání s ministerstvem kultury, orgánem územního
plánování1) a příslušnou obcí jako dotčenými orgány vydat opatření obecné povahy o
ochraně památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich částí (dále jen „plán
ochrany“), ve kterém se stanoví způsob zabezpečení kulturních hodnot památkové
rezervace a památkové zóny z hlediska státní památkové péče, a ve kterém lze určit, u
jakých nemovitostí, nejsou-li kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci nebo
památkové zóně, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně výsadby a kácení dřevin na
121
veřejných prostranstvích (dále jen „úprava dřevin“), je vyloučena povinnost vlastníka
(správce, uživatele) vyžádat si předem závazné stanovisko podle § 14 odst. 2.
(2) Plán ochrany lze vydat na dobu nejdéle 10 let. Pokud po vydání plánu ochrany
nabude účinnosti pro památkovou rezervaci, památkovou zónu nebo jejich část
regulační plán1), pozbývají účinnosti ty podmínky plánu ochrany, které jsou v rozporu s
tímto regulačním plánem.
(3) Plán ochrany lze změnit, pokud se změnily kulturní hodnoty daného území nebo
způsob jejich zabezpečení z hlediska státní památkové péče. Pro vydání změny plánu
ochrany se použije odstavec 1 obdobně.
(4) Odborná organizace státní památkové péče poskytuje krajskému úřadu
bezplatně odborné podklady, údaje a informace, které slouží jako podklad pro vydání
plánu ochrany.
(5) Po nabytí účinnosti plánu ochrany krajský úřad bez zbytečného odkladu
posoudí, zda jsou dány důvody pro podání návrhu podle § 17 odst. 5.
(6) Náležitosti a obsah plánu ochrany stanoví ministerstvo kultury prováděcím
právním předpisem.
§7
Evidence kulturních památek
(1) Kulturní památky se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek České
republiky (dále jen „ústřední seznam“). Ústřední seznam vede odborná organizace státní
památkové péče.
(2 ) Krajsk é ú řady a obecn í ú řady obcí s rozšířenou p ůsobností vedou seznamy
kulturních památek svých územních obvodů. Zápisy do těchto seznamů provádějí podle
výpisů z ústředního seznamu.
(3) Odborná organizace státní památkové péče vyrozumí o zápisu kulturní památky
do ústředního seznamu, jakož i o zrušení prohlášení věci za kulturní památku (§ 8),
vlastníka kulturní památky, krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností.
Jde-li o nemovitou kulturní památku, vyrozumí kromě toho také stavební úřad. 1) U
archeologického nálezu prohlášeného za kulturní památku vyrozumí též Archeologický
ústav Akademie věd České republiky.
(4) Vlastník kulturní památky je povinen oznámit odborné organizaci státní
památkové péče každou změnu vlastnictví (správy, užívání) kulturní památky nebo její
přemístění. Oznámení musí učinit vlastník kulturní památky nejpozději do třiceti dnů
ode dne, kdy k takové změně došlo.
(5) Podrobnosti o evidenci kulturních památek stanoví obecně závazný právní
předpis.
122
§8
Zrušení prohlášení věci za kulturní památku
(1) Pokud nejde o národní kulturní památku, může ministerstvo kultury z
mimořádně závažných důvodů prohlášení věci za kulturní památku zrušit na žádost
vlastníka kulturní památky nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci za kulturní
památku (dále jen „zrušení prohlášení“) prokáže právní zájem, nebo z vlastního
podnětu.
(2) Ministerstvo kultury si před zrušením prohlášení vyžádá vyjádření krajského
úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, popřípadě vyjádření Akademie
věd České republiky, jde-li o archeologický nález prohlášený za kulturní památku,
pokud o zrušení prohlášení Akademie věd České republiky sama nepožádala. V případě,
že vlastník kulturní památky není žadatelem o zrušení prohlášení, musí mu být
umožněno zúčastnit se ohledání věci a ke zrušení prohlášení se vyjádřit.
(3) Ministerstvo kultury může zrušení prohlášení vázat na předchozí splnění jím
určených podmínek. Náklady vynaložené na splnění podmínek nese žadatel a v případě,
kdy řízení o zrušení prohlášení zahajuje z vlastního podnětu ministerstvo kultury, nese
náklady ten, v jehož zájmu ke zrušení prohlášení došlo.
(4) Ustanovení § 3 odst. 4 platí obdobně i pro zrušení prohlášení.
(5) Podrobnosti o zrušení prohlášení věci za kulturní památku stanoví obecně
závazný právní předpis.
ČÁST DRUHÁ
PÉČE O KULTURNÍ PAMÁTKY
Ochrana a užívání kulturních památek
§9
(1) Vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování,
udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením
nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá
jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je-li
kulturní památka ve státním vlastnictví, je povinností organizace, která kulturní
památku spravuje nebo ji užívá nebo ji má ve vlastnictví, a jejího nadřízeného orgánu
vytvářet pro plnění uvedených povinností všechny potřebné předpoklady.
(2) Povinnost pečovat o zachování kulturní památky, udržovat kulturní památku v
dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením
má také ten, kdo kulturní památku užívá nebo ji má u sebe; povinnost nést náklady
spojené s touto péčí o kulturní památku má však jen tehdy, jestliže to vyplývá z
právního vztahu mezi ním a vlastníkem kulturní památky.
123
(3) Organizace a občané, i když nejsou vlastníky kulturních památek, jsou povinni
si počínat tak, aby nezpůsobili nepříznivé změny stavu kulturních památek nebo jejich
prostředí a neohrožovali zachování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek.
(4) Vlastník, který kulturní památku převádí na jiného, někomu přenechá k
dočasnému užívání nebo předá k provedení její obnovy (§ 14), nebo k jinému účelu, je
povinen toho, na koho věc převádí nebo komu ji přenechává nebo předá, uvědomit, že
věc je kulturní památkou.
Z judikatury: 59 Ca 59/2002
§ 10
(1) Neplní-li vlastník kulturní památky povinnosti uvedené v § 9, vydá obecní úřad
obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče
rozhodnutí o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit, a zároveň
určí lhůtu, v níž je vlastník kulturní památky povinen tato opatření vykonat. Jde-li o
národní kulturní památku, vydá toto rozhodnutí po vyjádření odborné organizace státní
památkové péče krajský úřad v souladu s podmínkami, které pro zabezpečení ochrany
národní kulturní památky stanovila vláda České republiky.
(2) Rozhodnutí o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit,
vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku,
krajský úřad, též na žádost jejího vlastníka.
(3) Podrobnosti o povinnostech vlastníků kulturních památek při jejich ochraně a
užívání stanoví obecně závazný právní předpis.
Z judikatury: 7 A 165/94, 7 A 117/93, 7 A 144/94, 38 Ca 599/2002
§ 11
Povinnosti správních úřadů, právnických a fyzických osob
(1) Orgány státní správy příslušné rozhodovat o způsobu využití budov, které jsou
kulturními památkami, nebo o přidělení bytů, jiných obytných místností a místností
nesloužících k bydlení v těchto budovách, vydávají svá rozhodnutí na základě
závazného stanoviska2a) příslušného orgánu státní památkové péče. Při rozhodování o
způsobu a změnách využití kulturních památek jsou povinny zabezpečit jejich vhodné
využití odpovídající jejich hodnotě a technickému stavu.
(2) Jestliže fyzická nebo právnická osoba svou činností působí nebo by mohly 37)
způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky nebo jejího prostředí anebo ohrožují
zachování nebo společenské uplatnění kulturní památky, určí obecní úřad obce s
rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, podmínky pro
další výkon takové činnosti nebo výkon činnosti zakáže.
(3) Správní úřady a orgány krajů a obcí vydávají svá rozhodnutí podle zvláštních
právních předpisů, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně
nebo zachování kulturních památek nebo památkových rezervací a památkových zón a
37
Text publikovaný ve Sbírce zákonů uvádí jazykově nesprávný tvar „mohli“.
124
na jejich vhodném využití, jen na základě závazného stanoviska2a) obecního úřadu obce
s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památky, jen na základě závazného
stanoviska krajského úřadu.
§ 12
Oznamovací povinnost vlastníka kulturní památky
(1) Vlastník kulturní památky je povinen bez zbytečného odkladu každé ohrožení
nebo poškození kulturní památky oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností
, jde-li o národní kulturní památku krajskému úřadu, a vyžádat si jeho rozhodnutí o
způsobu odstranění závady. Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou,
vyrozumí též stavební úřad.
(2) Vlastník kulturní památky je povinen každou zamýšlenou změnu jejího užívání,
a jde-li o nemovitou kulturní památku, i její zamýšlené vyklizení, předem ohlásit
obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o národní kulturní památku
krajskému úřadu.
Z judikatury: 6 A 28/94
§ 13
Právo státu na přednostní koupi kulturních památek
(1) Vlastník kulturní památky je povinen v případě zamýšleného prodeje (úplatného
převodu vlastnictví) kulturní památky, jde-li o movitou kulturní památku nebo jde-li o
národní kulturní památku, ji přednostně nabídnout ministerstvu kultury ke koupi
(úplatnému nabytí do státního vlastnictví), s výjimkou prodeje mezi osobami blízkými
nebo spoluvlastníky.
(2) Ministerstvo kultury může na základě nabídky vlastníka kulturní památky z
mimořádně závažných kulturně společenských důvodů uplatnit právo státu na
přednostní koupi (úplatné nabytí do státního vlastnictví) kulturní památky buď přímo
nebo prostřednictvím organizací zřizovaných ministerstvem kultury, a to za cenu
stanovenou podle zvláštních právních předpisů,4) a nelze-li cenu takto určit, za cenu
obvyklou odpovídající povaze věci. Přitom si ministerstvo kultury vyžádá od vlastníka
kulturní památky doklad, popřípadě prohlášení o vlastnictví movité kulturní památky.
(3) Ministerstvo kultury, jemuž nabídka došla, je povinno, jde-li o movitou kulturní
památku ve lhůtě tří měsíců a jde-li o nemovitou kulturní památku ve lhůtě šesti měsíců
od doručení nabídky oznámit vlastníku kulturní památky, že nabídku koupě (úplatného
nabytí do státního vlastnictví) kulturní památky přijímá, jinak právo státu na přednostní
koupi kulturní památky vůči vlastníku, který nabídku učinil, zaniká.
(4) Nesplní-li vlastník kulturní památky povinnost uvedenou v odstavci 1, je právní
úkon, kterým převedl vlastnictví ke kulturní památce na jinou osobu neplatný, pokud se
této neplatnosti dovolá ministerstvo kultury. Ministerstvo kultury může toto právo
uplatnit do tří let ode dne provedení uvedeného právního úkonu. 2
(5) Ustanovením odstavce 1 nejsou dotčeny předpisy upravující bezplatný převod
věcí do státního vlastnictví.6)
125
§ 14
Obnova kulturních památek
(1) Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci,
restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen
„obnova“), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s
rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko
krajského úřadu.
(2) Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v
památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní
památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové
zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění
nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na
této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s
rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě
tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17).
(3) V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené
jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se základní podmínky,
za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze
současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při
umožnění realizace zamýšleného záměru.
(4) V územním řízení, 3 při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb,
změn staveb, terénních úprav,1) umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a
udržovacích prací, 4 prováděném v souvislosti s úpravou území, na němž uplatňuje svůj
zájem státní památková péče,9) nebo v souvislosti s obnovou nemovité kulturní
památky, popřípadě se stavbou, změnou stavby, terénními úpravami,1) umístěním nebo
odstraněním zařízení, odstraněním stavby nebo udržovacími pracemi na nemovitosti
podle odstavce 2, rozhoduje stavební úřad v souladu se závazným stanoviskem
obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní
památku, se závazným stanoviskem krajského úřadu.
(5) Lze-li zamýšlenou obnovu nemovité kulturní památky podle odstavce 1,
popřípadě stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, 1) umístění nebo odstranění zařízení,
odstranění stavby nebo udržovací práce na nemovitosti podle odstavce 2 provést na
základě ohlášení, může stavební úřad dát souhlas pouze v souladu se závazným
stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo jde-li o nemovitou
národní kulturní památku, krajského úřadu. 5
(6) Orgán státní památkové péče příslušný podle odstavců 1 a 2 vydá závazné
stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové
péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného
stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče
příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení
žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých
případech lhůtu delší, která nesmí být delší než 30 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v
prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží,
vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření.
126
(7) Přípravnou a projektovou dokumentaci obnovy nemovité kulturní památky nebo
stavby, změny stavby, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění
stavby, úpravy dřevin nebo udržovacích prací na nemovitosti podle odstavce 2 vlastník
kulturní památky nebo projektant11) projedná v průběhu zpracování s odbornou
organizací státní památkové péče z hlediska splnění podmínek závazného stanoviska
podle odstavců 1 a 2. Při projednávání poskytuje odborná organizace státní památkové
péče potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Ke každému dokončenému
stupni dokumentace zpracuje odborná organizace státní památkové péče písemné
vyjádření jako podklad pro závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou
působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, jako podklad pro závazné
stanovisko krajského úřadu.
(8) Obnovu kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění
nebo uměleckořemeslnými pracemi (dále jen „restaurování“), mohou provádět fyzické
osoby na základě povolení vydaného podle § 14a, přičemž restaurováním se rozumí
souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací
respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu.
(9) Vlastník kulturní památky je povinen odevzdat odborné organizaci státní
památkové péče na její žádost 1 vyhotovení dokumentace.
(10) Podrobnosti o podmínkách pro dokumentaci obnovy a pro provádění obnovy
kulturních památek stanoví obecně závazný právní předpis.
Z judikatury: 6 A 102/95, 7 A 28/94, 18 Co 666/2000, 7 A 17/99, 6 A 197/94, 7 A 133/99,
10 Ca 24/94, 7 A 121/95, 6 A 139/94, 6 A 139/94
§ 14a
Povolení k restaurování kulturní památky
(1) Restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných
umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, může provádět fyzická osoba, která je plně
způsobilá k právním úkonům a bezúhonná, na základě povolení (dále jen „povolení k
restaurování“).
(2) Za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl
pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný v souvislosti s restaurováním, pokud se
na něho nehledí, jako by nebyl odsouzen. Za účelem doložení bezúhonnosti fyzické
osoby si ministerstvo kultury vyžádá podle zvláštního právního předpisu11j) výpis z
evidence Rejstříku trestů. Žádost o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů a výpis z
evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem
umožňujícím dálkový přístup. V případě, že fyzická osoba není státním občanem České
republiky, doloží svou bezúhonnost výpisem z evidence Rejstříku trestů nebo
obdobným dokladem vydaným příslušným orgánem státu původu této fyzické osoby;
tyto doklady nesmí být starší 3 měsíců.
(3) Povolení k restaurování uděluje ministerstvo kultury fyzické osobě po
předchozím prokázání jejích odborných předpokladů.
(4) Odborné předpoklady se prokazují splněním
127
a) odborné kvalifikace, kterou se rozumí dosažená kvalifikace a odborná praxe pro
restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění,
jimiž je vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném magisterském
studijním programu11a) v oblasti umění se zaměřením na restaurování nebo
vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském programu v příslušném
uměleckém oboru doplněné osvědčením o absolvování restaurátorského studia v
rámci celoživotního vzdělávání,11a) nebo vysokoškolské vzdělání získané studiem v
akreditovaném bakalářském studijním programu11a) v oblasti umění se zaměřením na
restaurování a 2 roky odborné praxe, a pro restaurování kulturních památek nebo
jejich částí, které jsou uměleckořemeslnými pracemi, vyšší odborné nebo úplné
střední odborné vzdělání v oboru restaurování nebo vyšší odborné nebo úplné střední
odborné vzdělání v příslušném oboru a 5 let odborné praxe; pro specializace, pro něž
středoškolské studium nebylo zřízeno, vyučení v příslušném oboru11b) a 8 let praxe
při restaurování věcí, které nejsou kulturními památkami, a
b) odborných schopností, které jsou souhrnem znalostí a dovedností, zaručujících
zachování hmotné podstaty kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly
výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi při respektování jejich
autenticity; prokazují se předložením dokumentace, ze které vyplývá, že fyzická
osoba žádající o udělení povolení k restaurování již úspěšně a samostatně
restaurovala věci, které nejsou kulturními památkami.
(5) Povolení k restaurování je udělováno na základě písemné žádosti, která musí
obsahovat vymezení požadované restaurátorské specializace podle přílohy č. 1 k tomuto
zákonu. K žádosti se přikládají
a) vyplněný evidenční dotazník, jehož vzor je uveden v příloze č. 2 k tomuto zákonu,
b) ověřené kopie dokladů o dosažené kvalifikaci a odborné praxi podle odstavce 4 písm.
a), nejde-li o fyzickou osobu, na kterou se vztahuje postup při uznávání odborné
kvalifikace a jiné způsobilosti podle zákona o uznávání odborné kvalifikace (dále jen
„uchazeč“) 11c),
c) dokumentace nejméně 3 restaurátorských prací na věcech, které nejsou kulturními
památkami, z nichž nejméně 1 nesmí být starší 2 let, provedených v restaurátorské
specializaci, v níž se žádá o udělení povolení k restaurování.
(6) Dokumentace podle odstavce 4 písm. b) musí obsahovat komplexní
vyhodnocení příslušných průzkumů a výzkumů, fotodokumentaci stavu díla před
započetím restaurátorské práce, v průběhu jednotlivých etap, a po ukončení práce, popis
použitých technických a technologických postupů a materiálů, rozbor a vyhodnocení
případných nových zjištění o díle a pokyny pro jeho další ochranný režim.
(7) V rozhodnutí o udělení povolení k restaurování ministerstvo kultury stanoví
specializaci restaurátorské činnosti podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu a další podmínky
pro její výkon, jakož i dobu, na kterou se povolení uděluje.
(8) Ministerstvo kultury vede Seznam osob s povolením k restaurování (dále jen
„seznam osob“), do něhož se zapisuje
a) jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození, rodné číslo, bylo-li přiděleno,
státní občanství, trvalý pobyt, popřípadě přechodný pobyt či bydliště,
128
b) specializace restaurátorské činnosti a doba, na kterou bylo povolení k restaurování
uděleno,
c) změny uvedených údajů,
d) zrušení povolení k restaurování nebo pozastavení výkonu práv spojených s
povolením k restaurování. Do seznamu osob může nahlížet každý, kdo osvědčí
právní zájem. Ochrana osobních údajů, které se zapisují do seznamu osob, se řídí
zvláštním právním předpisem.11d)
(9) Držitel povolení k restaurování je povinen oznámit změnu údajů podle odstavce
8 písm. a) neprodleně ministerstvu kultury a zároveň je tuto skutečnost povinen doložit
do 30 dnů od vzniku těchto změn.
(10) Ministerstvo kultury zruší povolení k restaurování, jestliže držitel povolení k
restaurování
a) byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo mu byla způsobilost k právním
úkonům omezena,
b) přestal splňovat podmínku bezúhonnosti,
c) hrubým způsobem nebo méně závažným způsobem, ale opakovaně prokazatelně
poškodil při restaurování kulturní památku nebo její část, která je dílem výtvarných
umění nebo uměleckořemeslnými pracemi,
d) uvedl v žádosti podle odstavce 5 nepravdivé údaje,
e) požádal o zrušení povolení k restaurování.
(11) Ministerstvo kultury může rozhodnout o pozastavení restaurátorské činnosti
prováděné na základě povolení k restaurování, jestliže proti jeho držiteli
a) bylo zahájeno trestní řízení, v jehož důsledku může přestat splňovat podmínku
bezúhonnosti,
b) bylo zahájeno řízení o zbavení nebo omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, a
to až do nabytí právní moci rozhodnutí, kterým toto řízení končí.
(12) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na fyzické osoby, které vykonávají
restaurátorskou činnost jako součást svého řádného studia v oboru restaurování na
vysoké škole nebo na vyšší odborné škole zařazené v síti škol, předškolních zařízení a
školských zařízení11b pod dohledem pedagoga, který je držitelem povolení k
restaurování.
(13) Uchazeči ministerstvo kultury udělí za podmínek podle odstavců 1 a 3
povolení k restaurování, pokud je mu uznána odborná kvalifikace a bezúhonnost.
(14) V případě řízení o udělení povolení k restaurování uchazeči se vede společné
řízení o udělení povolení k restaurování a o uznání odborné kvalifikace a
bezúhonnosti.11d)
Z judikatury: 19 C 45/2002, 19 Co 387/2003, 5 A 63/2001
129
§ 14b
Uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti uchazeče pro restaurování
kulturních památek
(1) Při uznávání odborné kvalifikace a bezúhonnosti uchazeče postupuje
Ministerstvo kultury podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.11g)
(2) Na osobu, která ministerstvu kultury oznámila svůj záměr provést restaurování
v rámci svobody poskytování služeb a přiložila doklady podle zákona o uznávání
odborné kvalifikace a zároveň doložila náležitosti oznámení podle odstavce 3 (dále jen
„osoba oprávněná k restaurování“),11f) se nevztahuje ustanovení § 14a odst. 1.
(3) Oznámení podle odstavce 2 obsahuje vedle náležitostí podle zákona o uznávání
odborné kvalifikace 11h)
a) adresu pro doručování písemností,
b) předpokládanou dobu restaurování na území České republiky,
c) restaurátorskou specializaci, kterou hodlá osoba oprávněná k restaurování na území
České republiky vykonávat.
(4) Ministerstvo kultury vede evidenci osob oprávněných k restaurování, do níž
se zapisuje
a) jméno a příjmení osoby oprávněné k restaurování,
b) adresa pro doručování písemností,
c) restaurátorská specializace,
d) doba platnosti oprávnění k restaurování na území České republiky,
e) předpokládaná doba restaurování na území České republiky osobou oprávněnou k
restaurování,
f) zákaz restaurování podle § 35 odst. 3 nebo § 39 odst. 3.
Ochrana osobních údajů, které se zapisují do evidence, se řídí zvláštním právním
předpisem.11d)
§ 14c
(1) Pokud je uchazeči uloženo podle zákona o uznávání odborné kvalifikace
kompenzační opatření11h), ministerstvo kultury v rozhodnutí současně stanoví
a) pro případ volby splnění kompenzačního opatření formou rozdílové zkoušky rozsah
rozdílové zkoušky, která může zahrnovat ověření jak teoretických, tak i praktických
dovedností uchazeče, které nejsou podle předloženého dokladu součástí odborné
kvalifikace uchazeče, a školu, na které uchazeč složí rozdílovou zkoušku podle
restaurátorské specializace, ve které hodlá v České republice působit, a
b) pro případ volby splnění kompenzačního opatření formou adaptačního období délku
a odborné zaměření adaptačního období, včetně oblastí, jejichž znalost je nezbytná
pro restaurování v restaurátorské specializaci, ve které uchazeč hodlá působit v
České republice, a které nejsou podle předloženého dokladu součástí odborné
kvalifikace uchazeče, obsahu dokumentace restaurátorských prací v rozsahu nejvýše
130
3 prací provedených během adaptačního období a způsobu jejího vyhodnocení a
způsobu vyhodnocení adaptačního období.
(2) Školu podle odstavce 1 písm. a) určí Ministerstvo školství, mládeže a
tělovýchovy na žádost ministerstva kultury ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení této
žádosti. Ministerstvo kultury v žádosti stanoví rozsah rozdílové zkoušky, která může
zahrnovat ověření jak teoretických, tak i praktických dovedností uchazeče. Podrobnosti
obsahu a formy rozdílové zkoušky stanoví určená škola.
(3) V případě volby splnění kompenzačního opatření formou adaptačního období
uchazeč absolvuje adaptační období odbornou praxí v oboru restaurování vykonanou
a) v muzeu nebo galerii zřizovaných Ministerstvem kultury nebo krajem, v odborné
organizaci státní památkové péče nebo Národní knihovně České republiky, pokud je
v nich vytvořeno restaurátorské pracoviště, ve kterém je nejméně 1 zaměstnanec
držitelem povolení k restaurování pro restaurátorskou specializaci, ve které uchazeč
hodlá působit v České republice, nebo
b) pod dohledem fyzické osoby, která je držitelem povolení k restaurování pro
restaurátorskou specializaci, ve které uchazeč hodlá působit v České republice, a
která je současně pedagogem v oboru restaurování ve stejné specializaci na vysoké
škole nebo vyšší odborné škole zařazené v síti škol a školských zařízení.11b
(4) Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělávání a přípravy
vyžadované v České republice pro výkon činnosti restaurování, jsou stanoveny v příloze
č. 3 k tomuto zákonu.
§ 15
Opatření k zajištění péče o kulturní památky
(1) Jestliže vlastník kulturní památky v určené lhůtě neprovede opatření podle § 10
odst. 1, může obecní úřad obce s rozšířenou působností a jde-li o národní kulturní
památku, krajský úřad rozhodnout, že se nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní
památky provedou na náklad jejího vlastníka.
(2) Vyžaduje-li to důležitý společenský zájem, může krajský úřad z vlastního
podnětu nebo na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo na návrh
ministerstva kultury, jde-li o movitou kulturní památku nebo movitou národní kulturní
památku, uložit jejímu vlastníku povinnost určitým způsobem s ní nakládat, popřípadě
mu uložit, aby ji bezplatně svěřil na nezbytně dlouhou dobu do úschovy odborné
organizaci, kterou zároveň určí.
(3) Zanedbává-li vlastník nemovité kulturní památky, která není státním majetkem,
trvale své povinnosti a ohrožuje tím její zachování nebo užívá-li kulturní památku v
rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo
technickým stavem, může se ve společenském zájmu, nedojde-li k dohodě s vlastníkem
o jejím prodeji státu, výjimečně kulturní památka na návrh obecního úřadu obce s
rozšířenou působností rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu vyvlastnit. V případě
vyvlastnění nemovité národní kulturní památky zahajuje řízení o vyvlastnění
vyvlastňovací úřad na návrh krajského úřadu. Jinak platí pro vyvlastnění obecné
předpisy.12)
131
(4) Je-li kulturní památka bezprostředně ohrožena, provede obec s předchozím
souhlasem obecního úřadu obce s rozšířenou působností nutná opatření k její ochraně.
Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou, dá obec 38) podnět stavebnímu
úřadu k nařízení udržovacích prací nebo nezbytných úprav nebo k nařízení
neodkladných zabezpečovacích prací podle zvláštních předpisů a vyrozumí o tom
obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, i krajský
úřad. Je-li kulturní památka ve státním vlastnictví, vyrozumí o tom též nadřízený orgán
organizace, která kulturní památku spravuje nebo je jejím vlastníkem.
6
Z judikatury: 7 A 144/94
§ 16
Příspěvek na zachování a obnovu kulturní památky
(1) Vlastníku kulturní památky může obec nebo kraj na jeho žádost poskytnout ze
svých rozpočtových prostředků, jde-li o zvlášť odůvodněný případ, příspěvek na
zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky za účelem
jejího účinnějšího společenského uplatnění. Příspěvek může poskytnout i tehdy,
nemůže-li vlastník kulturní památky uhradit z vlastních prostředků náklady spojené se
zachováním nebo obnovou kulturní památky.
(2) V případě mimořádného společenského zájmu na zachování kulturní památky
může na obnovu kulturní památky poskytnout ze státního rozpočtu příspěvek
ministerstvo kultury buď přímo, nebo prostřednictvím krajského úřadu, nebo
prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností.
(3) Podrobnosti o poskytování příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky
stanoví obecně závazný právní předpis.
§ 17
Ochranné pásmo
(1) Vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, vydá
obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní
památkové péče územní rozhodnutí o ochranném pásmu1) a určí, u kterých nemovitostí
v ochranném pásmu, nejsou-li kulturní památkou, nebo u jakých druhů prací na nich,
včetně úpravy dřevin, je vyloučena povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko
podle § 14 odst. 2; tato povinnost je vyloučena vždy, jde-li o stavbu, změnu stavby,
udržovací práce, umístění nebo odstranění zařízení, jejichž provedením se nezasahuje
žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti. Obecní úřad obce s rozšířenou
působností může v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určitou činnost nebo učinit
jiná vhodná opatření na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu.
(2) Je-li nezbytné k vytvoření ochranného pásma získat některé pozemky nebo
stavby, popřípadě provést jejich odstranění a nedojde-li k dohodě s vlastníkem, lze
pozemky a stavby vyvlastnit. Lze také nařídit nezbytné úpravy stavby, jiného zařízení
nebo pozemku.
Text publikovaný ve Sbírce zákonů uvádí za slovem „obec“ čárku, což je pouze jazykový omyl vzniklý
při pozdějších změnách zákona.
38
132
(3) Jde-li o ochranu nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo
památkové zóny nebo jejich prostředí, vymezí obdobně obecní úřad obce s rozšířenou
působností ochranné pásmo na návrh krajského úřadu po vyjádření odborné organizace
státní památkové péče. Povinnost vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 je
vyloučena, jde-li o stavbu, změnu stavby, udržovací práce, umístění nebo odstranění
zařízení, jejichž provedením se nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu
nemovitosti v tomto ochranném pásmu, která není kulturní památkou.
(4) Vznikne-li vlastníku nebo uživateli pozemku, který není ve státním majetku,
majetková újma v důsledku opatření podle odstavců 1, 2 a 3, přísluší mu přiměřená
náhrada, kterou poskytuje obec s rozšířenou působností.
(5) O změně ochranného pásma nemovité národní kulturní památky, památkové
rezervace nebo památkové zóny rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností na
návrh krajského úřadu, který tento návrh předem dohodne s ministerstvem kultury.
(6) Obecní úřad obce s rozšířenou působností může po vyjádření odborné
organizace státní památkové péče pravomocné rozhodnutí vydané podle odstavce 1
nebo 3 změnit, pokud se změnil účel, pro který bylo ochranné pásmo vymezeno, a může
je i zrušit, pokud zanikl předmět ochrany.
(7) Podrobnosti o vymezení ochranného pásma stanoví obecně závazný právní
předpis.
§ 18
Přemístění kulturní památky
(1) Národní kulturní památku a nemovitou kulturní památku, popřípadě jejich
součást (příslušenství) lze přemístit jen s předchozím souhlasem krajského úřadu po
vyjádření odborné organizace státní památkové péče.
(2) Movitou kulturní památku lze z veřejně přístupného místa trvale přemístit jen s
předchozím souhlasem krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní
památkové péče.
(3) Krajský úřad, který dal souhlas k přemístění kulturní památky podle odstavců 1
a 2, uvědomí o tom odbornou organizaci státní památkové péče.
§ 19
Užívání kulturních památek pro vědecký výzkum nebo pro účely výstavní
(1) Vlastník kulturní památky je povinen umožnit osobám pověřeným orgány státní
památkové péče vědecký výzkum kulturní památky, popřípadě pořízení její
dokumentace. Jde-li o důležitý společenský zájem, je vlastník movité kulturní památky
povinen kulturní památku přenechat především odborné organizaci k dočasnému
užívání pro účely vědeckého výzkumu nebo pro účely výstavní na náklad toho, jemuž
se kulturní památka přenechá k užívání.
133
(2) O podmínkách přenechání kulturní památky nebo národní kulturní památky k
dočasnému užívání rozhodne krajský úřad po vyjádření odborné organizace státní
památkové péče.
§ 20
Kulturní památky ve vztahu k zahraničí
(1) Kulturní památku lze v zahraničí vystavovat, do zahraničí zapůjčit nebo do
zahraničí vyvézt pro jiné účely jen s předchozím souhlasem ministerstva kultury.
(2) Věc, která vykazuje znaky kulturní památky podle § 2 odst. 1, lze trvale převézt
ze zahraničí do České republiky jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státu, z
něhož má být dovezena, je-li zaručena vzájemnost.16)
(3) Věc vykazující znaky kulturní památky podle § 2 odst. 1, která byla na území
České republiky zapůjčena cizím státem, jenž prohlásil, že tato věc je v jeho vlastnictví,
nepodléhá provedení jakéhokoliv výkonu rozhodnutí ani exekuci a předběžným
opatřením nelze uložit s takovou věcí nenakládat; nelze ani přijmout jakékoli rozhodnutí
nebo opatření, které by bránilo vrácení takové věci tomuto cizímu státu.
(4) Ustanovením odstavců 1 a 2 nejsou dotčeny předpisy upravující hospodářské
styky se zahraničím.17)
(5) Podrobnosti o udílení souhlasu s vývozem kulturních památek do zahraničí
stanoví obecně závazný právní předpis.
ČÁST TŘETÍ
ARCHEOLOGICKÉ VÝZKUMY A NÁLEZY
§ 21
Oprávnění k archeologickým výzkumům
(1) Archeologické výzkumy je oprávněn provádět Archeologický ústav Akademie
věd České republiky (dále jen „Archeologický ústav“), který se také vyjadřuje k
ochraně archeologického dědictví17a) v řízeních podle zvláštních právních předpisů.17b)
(2) Ministerstvo kultury může na žádost v odůvodněných případech po dohodě s
Akademií věd České republiky povolit provádění archeologických výzkumů vysokým
školám, pokud je provádějí při plnění svých vědeckých nebo pedagogických úkolů,
muzeím nebo jiným organizacím, popřípadě fyzické osobě, které mají pro odborné
provádění archeologických výzkumů potřebné předpoklady (dále jen „oprávněná
organizace“). Oprávněná organizace uzavírá s Akademií věd České republiky dohodu o
rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů.
(3) Potřebnými předpoklady podle odstavce 2 se rozumí odborná kvalifikace
fyzické osoby žádající o udělení povolení, nebo odborná kvalifikace fyzické osoby,
která je v pracovním nebo jiném obdobném poměru k osobě žádající o udělení povolení,
134
jejichž prostřednictvím bude zajištěna odbornost provádění archeologických výzkumů,
a vybavení laboratorním zařízením a prostory nezbytně nutnými pro vědecké poznání a
dokumentaci archeologických nálezů a dočasné uložení movitých archeologických
nálezů. Odborná kvalifikace se prokazuje splněním dosažené kvalifikace, jíž je
vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném magisterském studijním
programu11a v oblasti společenských věd se zaměřením na archeologii, a 2 roky odborné
praxe.
(4) Oprávněná organizace je povinna oznámit Archeologickému ústavu zahájení
archeologických výzkumů a podat mu o jejich výsledcích zprávu. Jde-li o archeologické
výzkumy na území prohlášeném za kulturní památku, národní kulturní památku,
památkovou rezervaci nebo památkovou zónu. Archeologický ústav a oprávněné
organizace oznámí zahájení archeologických výzkumů odborné organizaci státní
památkové péče, které podají též zprávu o jejich výsledcích.
(5) Ministerstvo kultury po dohodě s Akademií věd České republiky může
odejmout povolení k provádění archeologických výzkumů oprávněné organizaci, která
porušila podmínky, za kterých jí bylo povolení uděleno.
(6) Uchazeči Ministerstvo kultury udělí za podmínek podle odstavce 2 povolení k
provádění archeologických výzkumů, pokud mu je uznána odborná kvalifikace.
(7) V případě řízení o udělení povolení k provádění archeologických výzkumů
uchazeči se vede společné řízení o udělení povolení k provádění archeologických
výzkumů a o uznání odborné kvalifikace.11f)
Uznávání odborné kvalifikace uchazeče pro provádění archeologických výzkumů
§ 21a
(1) Při uznávání odborné kvalifikace uchazeče postupuje Ministerstvo kultury podle
zvláštního právního předpisu.11e)
(2) Na osobu, která ministerstvu kultury oznámila svůj záměr provést
archeologický výzkum v rámci svobody poskytování služeb a přiložila doklady podle
zákona o uznávání odborné kvalifikace a zároveň doložila náležitosti oznámení podle
odstavce 3 (dále jen „osoba oprávněná k výzkumům“)11h), se nevztahuje ustanovení §
21 odst. 2.
(3) Oznámení podle odstavce 2 obsahuje vedle náležitostí podle zákona o uznávání
odborné kvalifikace11h)
a) adresu pro doručování písemností,
b) předpokládanou dobu provádění archeologických výzkumů na území České
republiky,
c) místo, kde se mají archeologické výzkumy provést,
c) důvody pro provedení archeologických výzkumů,
e) popis odborných postupů, které mají být při archeologických výzkumech použity,
135
f) smlouvu uzavřenou s muzeem o uložení movitých archeologických nálezů učiněných
při provádění archeologických výzkumů.
(4) Ministerstvo kultury vede evidenci uchazečů, kterým bylo uděleno povolení k
provádění archeologických výzkumů, a osob oprávněných k výzkumům, do níž se
zapisuje
a) jméno a příjmení uchazeče, kterému bylo uděleno povolení k provádění
archeologických výzkumů,
b) jméno a příjmení osoby oprávněné k výzkumům,
c) adresa pro doručování písemností,
d) doba platnosti oprávnění k provádění archeologických výzkumů na území České
republiky,
e) předpokládaná doba provádění archeologických výzkumů na území České republiky
osobou oprávněnou k výzkumům,
f) zákaz provádění archeologických výzkumů podle § 35 odst. 4 nebo § 39 odst. 4.
Ochrana osobních údajů, které se zapisují do evidence, se řídí zvláštním právním
předpisem.11d)
§ 21b
(1) Pokud je uchazeči uloženo podle zákona o uznávání odborné kvalifikace
kompenzační opatření11i), ministerstvo kultury v rozhodnutí současně stanoví
a) pro případ volby splnění kompenzačního opatření formou rozdílové zkoušky rozsah
rozdílové zkoušky, která může zahrnovat ověření jak teoretických, tak i praktických
dovedností uchazeče, které nejsou podle předloženého dokladu součástí odborné
kvalifikace uchazeče, a školu, na které uchazeč složí uloženou rozdílovou zkoušku, a
b) pro případ volby splnění kompenzačního opatření formou adaptačního období délku
adaptačního období, oblasti, jejichž znalost je nezbytná pro provádění
archeologických výzkumů a které nejsou podle předloženého dokladu součástí
odborné kvalifikace uchazeče, povinnost předložit závěrečnou zprávu o průběhu
adaptačního období a způsob vyhodnocení adaptačního období.
(2) Školu podle odstavce 1 písm. a) určí Ministerstvo školství, mládeže a
tělovýchovy na žádost ministerstva kultury ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení této
žádosti. Ministerstvo kultury v žádosti stanoví rozsah rozdílové zkoušky, která může
zahrnovat ověření jak teoretických, tak i praktických dovedností uchazeče. Podrobnosti
obsahu a formy rozdílové zkoušky stanoví určená škola.
(3) V případě volby splnění kompenzačního opatření formou adaptačního období
uchazeč absolvuje adaptační období pod dohledem odborně způsobilé fyzické osoby
odbornou praxí v oboru provádění archeologických výzkumů vykonanou u
Archeologického ústavu nebo oprávněné organizace.
(4) Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělávání a přípravy
vyžadované v České republice pro provádění archeologických výzkumů, jsou stanoveny
v příloze č. 4 k tomuto zákonu.
136
§ 21c
Povinnosti stanovené oprávněným organizacím v § 21 odst. 4, § 22, § 23 odst. 3 a
§ 24 platí pro osobu oprávněnou k výzkumům obdobně.
§ 22
Provádění archeologických výzkumů
(1) Archeologický ústav a oprávněné organizace jsou povinny před zahájením
archeologických výzkumů uzavřít dohodu s vlastníkem (správcem, uživatelem)
nemovitosti, na které se mají archeologické výzkumy provádět, o podmínkách
archeologických výzkumů na nemovitosti. Nedojde-li k dohodě, rozhodne krajský úřad
o povinnostech vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti strpět provedení
archeologických výzkumů a o podmínkách, za nichž archeologické výzkumy mohou být
provedeny.
(2) Má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou
stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému
ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území
záchranný archeologický výzkum. Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická
osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu,
hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí
náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Obdobně se postupuje, má-li se
na takovém území provádět jiná činnost, kterou by mohlo být ohroženo provádění
archeologických výzkumů.
Z judikatury: 5 A 8/2000, 59 Ca 59/2002
§ 23
Archeologické nálezy
(1) Archeologickým nálezem je věc (soubor věcí), která je dokladem nebo
pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a
zachovala se zpravidla pod zemí.
(2) O archeologickém nálezu, který nebyl učiněn při provádění archeologických
výzkumů, musí být učiněno oznámení Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu
muzeu buď přímo, nebo prostřednictvím obce, v jejímž územním obvodu k
archeologickému nálezu došlo. Oznámení o archeologickém nálezu je povinen učinit
nálezce nebo osoba odpovědná za provádění prací, při nichž došlo k archeologickému
nálezu, a to nejpozději druhého dne po archeologickém nálezu nebo potom, kdy se o
archeologickém nálezu dověděl.
(3) Archeologický nález i naleziště musí být ponechány beze změny až do
prohlídky Archeologickým ústavem nebo muzeem, nejméně však po dobu pěti
pracovních dnů po učiněném oznámení. Archeologický ústav nebo oprávněná
organizace učiní na nalezišti všechna opatření nezbytná pro okamžitou záchranu
archeologického nálezu, zejména před jeho poškozením, zničením nebo odcizením.
137
(4) Jde-li o archeologický nález uvedený v odstavci 2, má nálezce právo na
odměnu, kterou mu poskytne krajský úřad, a to do výše ceny materiálu; je-li
archeologický nález zhotoven z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů, v
ostatních případech až do výše deseti procent kultu rně historické hodnoty
archeologického nálezu určené na základě odborného posudku. Nálezce má právo na
náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s archeologickým nálezem. O
náhradě rozhodne a náhradu poskytne krajský úřad. Podrobnosti o podmínkách pro
poskytování odměny a náhrady nálezci stanoví obecně závazný právní předpis.
(5) O archeologických nálezech, k nimž dojde v souvislosti s přípravou nebo
prováděním stavby, platí zvláštní předpisy.1)
Z judikatury: 1 T 66/2002
§ 23a
Vlastnictví movitých archeologických nálezů
(1) Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, nejsou-li vlastnictvím
státu nebo obce podle odstavce 2.
(2) Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, v jehož územním obvodu
byly učiněny, nejde-li o movité archeologické nálezy učiněné při archeologických
výzkumech prováděných příspěvkovou organizací nebo organizační složkou obce, které
jsou vlastnictvím této obce, nebo o movité archeologické nálezy učiněné při
archeologických výzkumech prováděných státní organizací nebo organizační složkou
státu, které jsou vlastnictvím České republiky.
(3) Movité archeologické nálezy, které jsou vlastnictvím kraje, se ukládají v jím
zřízeném muzeu. Movité archeologické nálezy, které jsou vlastnictvím obce, se ukládají
v muzeu zřízeném touto obcí, případně v muzeu zřízeném jinou obcí nebo krajem. S
movitými archeologickými nálezy, které jsou vlastnictvím České republiky, jsou
příslušné hospodařit18a) státní organizace nebo organizační složky státu, které při
provádění archeologických výzkumů podle odstavce 2 nález učinily; tyto movité
archeologické nálezy se ukládají zpravidla v muzeích zřízených ministerstvem kultury
nebo v jiných státních organizacích nebo organizačních složkách státu, pokud jsou v
nich trvale uchovávány sbírky muzejní povahy.
(4) Kraj a obec jsou povinny převést movitý archeologický nález do vlastnictví
České republiky za cenu stanovenou v posudku znalcem, pokud je o to ministerstvo
kultury písemně požádá ve lhůtě 3 let ode dne, kdy byl movitý archeologický nález
učiněn. V tomto případě je ministerstvo kultury současně povinno uhradit kraji nebo
obci nutné náklady, které jim vznikly v souvislosti s movitým archeologickým nálezem,
s výjimkou odměny a náhrady poskytnutých nálezci podle § 23 od st. 4 . Znalce u rčí a
náklady spojené s vyhotovením posudku nese ministerstvo kultury.
Navazující ustanovení: Ze zákona 1/2005 Sb.
138
§ 23b
Plány území s archeologickými nálezy
(1) Kraj může vydat v dohodě s ministerstvem kultury nařízením kraje plán území s
archeologickými nálezy v kraji nebo ve vymezené části kraje, ve kterém se vyznačí
území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické
nálezy, a který slouží pro zabezpečení archeologického dědictví17a) a jako podklad pro
plnění oznamovací povinnosti stavebníka podle § 22 odst. 2.
(2) Plán území s archeologickými nálezy lze vydat na dobu nejdéle 20 let.
(3) Plán území s archeologickými nálezy lze změnit, pokud se významně změnily
vědecké poznatky o archeologických nálezech a jejich výskytu v území. Pro vydání
změny plánu území s archeologickými nálezy se použije odstavec 1 obdobně.
(4) Archeologický ústav a odborná organizace státní památkové péče poskytují
kraji na požádání bezplatně potřebnou odbornou pomoc a odborné podklady, údaje a
informace nezbytné pro vydání plánu území s archeologickými nálezy.
(5) Náležitosti a obsah plánu území s archeologickými nálezy stanoví ministerstvo
kultury prováděcím právním předpisem.
§ 24
Náhrada za majetkovou újmu
(1) Při provádění archeologických výzkumů jsou Archeologický ústav a oprávněné
organizace povinny dbát zájmů chráněných zvláštními předpisy, spolupracovat s orgány
zabezpečujícími ochranu těchto zájmů a co nejvíce chránit práva a oprávněné zájmy
vlastníků (správců, uživatelů) nemovitostí, popřípadě jiného majetku.
(2) Je-li vlastník (správce, uživatel) nemovitosti nebo jiného majetku prováděním
archeologického výzkumu nebo opatřeními na ochranu archeologického nálezu
podstatně omezen v běžném užívání nemovitosti nebo jiného majetku, má právo, aby
mu Archeologický ústav nebo oprávněná organizace poskytly přiměřenou jednorázovou
náhradu. Po ukončení prací jsou Archeologický ústav nebo oprávněná organizace
povinny uvést nemovitost nebo jiný majetek do předešlého stavu. Není-li to možné nebo
hospodářsky účelné, má vlastník (správce, uživatel) nemovitosti nebo jiného majetku
právo na peněžitou náhradu.
(3) Právo na náhradu za majetkovou újmu podle odstavce 2 je třeba uplatnit u
Archeologického ústavu nebo u oprávněné organizace do šesti měsíců od ukončení
archeologického výzkumu nebo od ukončení opatření na ochranu archeologického
nálezu, jinak právo zaniká. Nedojde-li k dohodě, rozhoduje o náhradě a její výši krajský
úřad.
139
ČÁST ČTVRTÁ
ORGÁNY A ORGANIZACE STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE
§ 25
Organizační uspořádání státní památkové péče
(1) Státní památkovou péči vykonávají orgány státní památkové péče, jimiž jsou
Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností.
(2) Ministerstvu kultury je podřízena odborná organizace státní památkové péče.
(3) Orgány státní památkové péče ve spolupráci s ostatními orgány státní správy a
za odborné pomoci organizací státní památkové péče, vědeckých, uměleckých a dalších
odborných odborné organizace a ústavů dbají, aby se státní památková péče
zabezpečovala plánovitě, komplexně a diferencovaně a v souladu s dlouhodobou
koncepcí jejího rozvoje.
§ 26
Ministerstvo kultury
(1) Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v
České republice.
(2) Ministerstvo kultury
a) zpracovává prognózy, koncepce a návrhy dlouhodobých výhledů rozvoje státní
památkové péče,
b) sestavuje, vyhlašuje a provádí programy komplexní péče o kulturní památky a
vytváří pro ni všestranné podmínky, posuzuje návrhy dlouhodobých, střednědobých
a prováděcích plánů obnovy kulturních památek,
c) uplatňuje stanovisko k politice územního rozvoje a k zásadám územního rozvoje, a
dále stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je památková
rezervace, nebo nemovitá věc nebo soubor nemovitých věcí zapsané na Seznamu
světového dědictví18b), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení
zastavěného území,
d) je dotčeným orgánem k projednání návrhu opatření obecné povahy podle § 6a,
e) usměrňuje kulturně výchovné využívání národních kulturních památek a kulturně
výchovné využívání ostatních kulturních památek v souladu se zájmy státní kulturní
politiky,
f) koordinuje vědeckovýzkumnou činnost v oboru státní památkové péče,
g) zřizuje jako svůj odborný poradní orgán vědeckou radu pro státní památkovou péči,
h) spolupracuje s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a vysokými školami
při výchově pracovníků v oboru státní památkové péče, podílí se na jejich dalším
vzdělávání,
i) zabezpečuje mezinárodní spolupráci v oboru státní památkové péče,
140
j) vydává statut odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou
organizací s celostátní působností,
k) plní další úkoly stanovené mu tímto zákonem.
§ 27
Památková inspekce
(1) Ministerstvo kultury zřizuje památkovou inspekci jako svůj specializovaný
kontrolní orgán v oboru státní památkové péče. Hlavním posláním památkové inspekce
je vykonávat ústřední dozor nad dodržováním tohoto zákona a předpisů vydaných k
jeho provedení.
(2) Památková inspekce plní zejména tyto úkoly:
a) dozírá, jak je zabezpečována komplexní péče o kulturní památky,
b) dozírá, jak jsou dodržována rozhodnutí orgánů státní památkové péče k zajištění péče
o kulturní památky a jak vlastníci (správci, uživatelé) kulturních památek plní
stanovené povinnosti,
c) na základě poznatků získaných při výkonu dozoru provádí rozbor stavu státní
památkové péče a navrhuje opatření k jejímu prohloubení.
(3) Památková inspekce při plnění svých úkolů spolupracuje s orgány státní
památkové péče a ostatními správními úřady, kontrolními orgány, kraji, obcemi a
odbornou organizací státní památkové péče a opírá se o jejich pomoc.
(4) Zjistí-li památková inspekce nedostatky v péči o kulturní památky, navrhne
příslušnému orgánu státní památkové péče opatření k odstranění zjištěných nedostatků,
popřípadě uložení pokuty, a dozírá, aby se uložená opatření řádně plnila.
(5) Podrobnosti o úkolech a oprávněních památkové inspekce stanoví obecně
závazný právní předpis.
§ 27a
(1) Celní úřady
a) kontrolují, jak je dodržován předchozí souhlas Ministerstva kultury (§ 20 odst. 1) a
zda kulturní památka vystavovaná, zapůjčená nebo pro jiné účely vyvezená do
zahraničí byla ze zahraničí vrácena zpět a v dobrém stavu,
b) kontrolují u věcí, které vykazují znaky kulturní památky podle § 2 odst. 1 a mají být
trvale převezeny ze zahraničí do České republiky, zda se jejich převoz provádí s
předchozím souhlasem příslušného orgánu státu, z něhož mají být dovezeny, je-li
zaručena vzájemnost,16)
c) se podílejí na dokumentaci, výzkumech a průzkumech zejména movitých kulturních
památek.
(2) Celní úřady při plnění svých úkolů spolupracují s orgány státní památkové péče,
jimž podle jejich příslušnosti podávají v případě zjištění nedostatků podněty pro přijetí
opatření k nápravě nebo návrhy na zahájení řízení podle § 35 a 39. Dále spolupracují s
odbornou organizací státní památkové péče a památkovou inspekcí.
141
§ 28
(1) Krajský úřad metodicky řídí výkon státní památkové péče v kraji.
(2) Krajský úřad
a) plní úkoly orgánu státní památkové péče pro národní kulturní památky, pokud
nepřísluší Ministerstvu kultury nebo vládě České republiky,
b) dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných
pro jeho provedení,
c) uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je
památková zóna nebo nemovitá národní kulturní památka, nejde-li o působnost
ministerstva kultury podle § 26 odst. 2 písm. c) , a ve vztahu k tomuto území
uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území,
d) je dotčeným orgánem k zabezpečení nepředvídaných nálezů kulturně cenných
předmětů, detailů stavby nebo archeologických nálezů, k nimž došlo při řízení nebo
postupu podle zvláštního právního předpisu,1) nejde-li o nálezy učiněné při přípravě
nebo provádění obnovy kulturní památky nebo při přípravě nebo provádění prací v
území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče,9)
e) vydává jako dotčený orgán na návrh nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko 2a)
a poskytuje další podklady do řízení vedených jinými správními úřady než orgány
státní památkové péče podle zvláštních právních předpisů,19) jde-li o zabezpečení
péče o národní kulturní památky,
f) vykonává dozor při obnově národních kulturních památek z hlediska státní
památkové péče,
g) plní další úkoly stanovené tímto zákonem.
§ 28a
Kraj v samostatné působnosti
a) schvaluje koncepci podpory státní památkové péče v kraji v souladu s koncepcí
rozvoje státní památkové péče v České republice a po projednání s Ministerstvem
kultury,
b) schvaluje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů a programů
zachování a obnovy kulturních památek v kraji,
c) usměrňuje kulturně výchovné využití kulturních památek v kraji.
§ 29
Obecní úřad obce s rozšířenou působností
(1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává a organizuje státní
památkovou péči ve stanoveném správním obvodu v souladu s koncepcí rozvoje státní
památkové péče v České republice.
(2) Obecní úřad obce s rozšířenou působností
142
a) podílí se na zpracování krajské koncepce podpory státní památkové péče a na
zpracování střednědobých a prováděcích plánů a programů obnovy kulturních
památek,
b) zabezpečuje předpoklady pro komplexní péči o kulturní památky a nemovitosti, které
nejsou kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v
ochranném pásmu (§ 17), a v souvislosti s tím vydává jako dotčený orgán na návrh
nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko 2a) a poskytuje další podklady do řízení
vedených jinými správními úřady než orgány státní památkové péče podle zvláštních
právních předpisů,19)
c) uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je
nemovitá kulturní památka nebo ochranné pásmo nemovité kulturní památky,
nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny,
nejde-li o působnost ministerstva kultury podle § 26 odst. 2 písm. c) nebo působnost
krajského úřadu podle § 28 odst. 2 písm. c), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje
stanovisko k vymezení zastavěného území,
d) usměrňuje péči o kulturní památky zajišťovanou obcemi,
e) vykonává státní správu na úseku státní památkové péče, pokud podle tohoto zákona
není příslušný jiný orgán státní památkové péče,
f) koordinuje jednotné označování nemovitých kulturních památek tabulkou opatřenou
nápisem "Kulturní památka" a velkým státním znakem, popřípadě i značkami
stanovenými mezinárodními smlouvami,
g) vykonává dozor při obnově kulturních památek a při stavbě, změně stavby, terénních
úpravách, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovacích
pracích na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v
památkové zóně nebo v ochranném pásmu (§ 17) z hlediska státní památkové péče, 1)
h) dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných k
jeho provedení,
i) plní další úkoly stanovené mu tímto zákonem.
(3) Obecní úřad obce s rozšířenou působností se při plnění svých úkolů opírá o
odbornou pomoc odborné organizace státní památkové péče.
(4) Podrobnosti o způsobech zabezpečování předpokladů pro komplexní péči o
kulturní památky obecními úřady obcí s rozšířenou působností stanoví ministerstvo
kultury vyhláškou.
§ 30
Obec
(1) Obec pečuje o kulturní památky v místě a kontroluje, jak vlastníci kulturních
památek plní povinnosti uložené jim tímto zákonem. Obec vychází přitom z odborných
vyjádření odborné organizace státní památkové péče.
(2) Obec může podle místních podmínek po projednání s obecním úřadem obce s
rozšířenou působností zřídit právnickou osobu nebo organizační složku pro obnovu
kulturních památek.
143
§ 31
Komise státní památkové péče, konzervátor státní památkové péče, a
zpravodajové státní památkové péče
(1) Rada kraje a rada obce s rozšířenou působností zřizují podle potřeby pro
všestranné posuzování a koordinaci úkolů státní památkové péče komise státní
památkové péče jako pracovní komise.21)
(2) Obecní úřad obce s rozšířenou působností jmenuje po vyjádření odborné
organizace státní památkové péče konzervátora státní památkové péče (dále jen
„konzervátor“) jako dobrovolného pracovníka. Konzervátor je členem komise státní
památkové péče zřízené radou obce s rozšířenou působností.
(3) Úkolem konzervátora je soustavně sledovat stav kulturních památek, podávat
obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností zprávy o jejich stavu, o péči o ně a jejich
využití, navrhovat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností potřebná opatření a
napomáhat propagaci kulturních památek a státní památkové péče.
(4) Na návrh konzervátora může obecní úřad obce s rozšířenou působností pověřit
pro určitý vymezený územní obvod dobrovolné pracovníky funkcí zpravodaje státní
památkové péče (dále jen „zpravodaj“); kteří spolupracují s konzervátorem při plnění
jeho úkolů.
(5) Činnost konzervátora a zpravodaje řídí obecní úřad obce s rozšířenou
působností. Odbornou pomoc mu přitom poskytuje odborná organizace státní
památkové péče.
(6) Podrobnosti o úkolech konzervátorů a zpravodajů stanoví obecně závazný
právní předpis.
§ 32
Odborná organizace státní památkové péče
(1) Odborná organizace státní památkové péče je organizace pro výkon a
koordinaci veškeré odborné činnosti v oboru státní památkové péče k zabezpečení
jednoty kulturně politických záměrů a ideově metodických, ekonomických a
technických hledisek, jakož i perspektivního rozvoje státní památkové péče.
(2) Odborná organizace státní památkové péče
a) zpracovává rozbory stavu a vývoje státní památkové péče, podklady pro prognózy,
koncepce a dlouhodobé výhledy rozvoje státní památkové péče,
b) organizuje, koordinuje a plní vědeckovýzkumné úkoly státní památkové péče,
rozpracovává teorii a metodologii státní památkové péče a metodiku společenského
uplatnění kulturních památek,
c) plní úkoly odborně metodického, dokumentačního a informačního pracoviště pro
úsek státní památkové péče a zabezpečuje průzkumy, výzkumy a dokumentaci
kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón a je současně
poskytovatelem údajů podle zvláštního právního předpisu, 1)
144
d) vede ústřední seznam kulturních památek,
e) připravuje odborné podklady pro ministerstvo kultury, zejména pro prohlášení věcí
za kulturní památky,
f) zpracovává potřebné odborné podklady pro ostatní orgány státní památkové péče,
metodicky usměrňuje činnost konzervátorů a zpravodajů a poskytuje bezplatnou
odbornou pomoc vlastníkům kulturních památek při zajišťování péče o kulturní
památky,
g) zabezpečuje odborný dohled nad prováděním komplexní péče o kulturní památky a
nad jejich soustavným využíváním,
h) sleduje kulturně výchovné využití kulturních památek a jejich propagaci a
zabezpečuje kulturně výchovné využití a zpřístupnění kulturních památek, s nimiž
hospodaří,
i) zabezpečuje další vzdělávání pracovníků v oboru státní památkové péče,
j) plní další úkoly na úseku státní památkové péče, kterými ji pověří ministerstvo
kultury.
(3) Odborná organizace státní památkové péče si pro zajištění činností pro výkon
státní památkové péče vytváří se souhlasem ministerstva kultury a po projednání s
krajem krajská, popřípadě i další územní odborná pracoviště (střediska).
§ 33
zrušen
§ 34
Oprávnění orgánů a odborné organizace státní památkové péče
(1) Orgán nebo odborná organizace státní památkové péče případně celní úřady
vydají osobám pověřeným plněním úkolů státní památkové péče osvědčení, na základě
kterého jsou oprávněny:
a) vstupovat do podniků, závodů, zařízení, objektů a na ostatní nemovitosti,
b) vykonávat v nich potřebné odborné práce na ochranu kulturních památek nebo pro
vědecké účely, zejména dokumentační a konzervační, jakož i odborný dozor,
c) požadovat za tím účelem potřebné údaje a vysvětlení,
d) nahlížet do příslušných dokladů.
(2) Při činnosti uvedené v odstavci 1 se osoby pověřené plněním úkolů státní
památkové péče mohou seznamovat se státním hospodářským a služebním tajemstvím,
jen jsou-li k tomu určeny podle zvláštních předpisů.22) Jsou přitom povinny dbát zájmů
obrany státu a zachovávat státní, hospodářské a služební tajemství. Své úkoly jsou
povinny plnit tak, aby organizace ve své činnosti nebo občan ve svých právech byli
omezeni jen v nezbytném rozsahu.
(3) Pro vstup do objektů a zařízení ozbrojených sil a ozbrojených sborů platí
zvláštní předpisy.23)
145
ČÁST PÁTÁ
OPATŘENÍ PŘI PORUŠENÍ POVINNOSTÍ
Pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikání
§ 35
(1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností uloží pokutu až do výše 2 000 000 Kč
právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého
podnikání
a) nechrání věc před poškozením, zničením nebo odcizením od doručení vyrozumění o
podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že ministerstvo
kultury hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu, až do
rozhodnutí ministerstva kultury,
b) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 3 odst. 5, § 12 tohoto zákona,
c) nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji
způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové
hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo
znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí,
d) porušuje podmínky určené v rozhodnutí o vymezení ochranného pásma nemovité
kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo
památkové zóny,
e) provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s
rozšířenou působností nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném
stanovisku,
f) přemístí bez předchozího souhlasu krajského úřadu nemovitou kulturní památku,
g) provádí restaurování, jde-li o kulturní památku, prostřednictvím fyzické osoby, která
nemá povolení ministerstva kultury, nejde-li o výkon restaurátorské činnosti podle §
14a odst. 13, prostřednictvím fyzické osoby, které byla restaurátorská činnost
pozastavena podle § 14a odst. 12, anebo prostřednictvím fyzické osoby, která není
osobou oprávněnou k restaurování podle § 14b odst. 2, nebo která postupuje v
rozporu se zákazem podle § 35 odst. 3 nebo § 39 odst. 3,
h) provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení,
odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není
kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném
pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové
rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s
rozšířenou působností podle § 14 odst. 2 nebo nedodržuje podmínky uvedené v
tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka
(správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17).
(2) Krajský úřad uloží pokutu až do výše 4 000 000 Kč právnické osobě, nebo
fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání
a) nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji
způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové
146
hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo
znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí,
b) provádí obnovu národní kulturní památky bez závazného stanoviska krajského úřadu
nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku,
c) provádí restaurování, jde-li o národní kulturní památku, prostřednictvím fyzické
osoby, která nemá povolení ministerstva kultury, nejde-li o výkon restaurátorské
činnosti podle § 14a odst. 13, prostřednictvím fyzické osoby, které byla
restaurátorská činnost pozastavena podle § 14a odst. 12, anebo prostřednictvím
fyzické osoby, která není osobou oprávněnou k restaurování podle § 14b odst. 2,
nebo která postupuje v rozporu se zákazem podle § 35 odst. 3 nebo § 39 odst. 3,
d) přemístí bez předchozího souhlasu krajského úřadu národní kulturní památky nebo
trvale přemístí movitou kulturní památku z veřejně přístupného místa,
e) zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze kulturní
památku bez předchozího souhlasu ministerstva kultury,
f) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 21 odst. 4 , § 22 odst. 2 tohoto zákona
nebo § 23 odst. 2,
g) provádí v rozporu s § 21 odst. 2 archeologický výzkum, nebo provádí archeologický
výzkum, přestože není osobou oprávněnou k výzkumům podle § 21a odst. 2, nebo
postupuje v rozporu se zákazem podle § 35 odst. 4 nebo § 39 odst. 4.
(3) Ministerstvo kultury zakáže restaurování právnické osobě nebo podnikající
fyzické osobě oprávněné k restaurování, pokud hrubým způsobem nebo méně
závažným způsobem, ale opakovaně prokazatelně poškodila při restaurování kulturní
památku nebo její část, která je dílem výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými
pracemi, a to až na dobu 2 let.
(4) Ministerstvo kultury zakáže provádění archeologických výzkumů právnické
osobě nebo podnikající fyzické osobě oprávněné k provádění archeologických
výzkumů, pokud provádí archeologické výzkumy, které archeologické nálezy ohrožují
nebo poškozují, a to až na dobu 2 let.
(5) Podání rozkladu proti rozhodnutí o zákazu restaurování podle odstavce 3 nebo o
zákazu provádění archeologických výzkumů podle odstavce 4, vydanému ministerstvem
kultury, nemá odkladný účinek.
Z judikatury: 7 A 155/94, 5 A 63/97, 7 A 124/97, 7 A 117/93
§ 36
Při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti a k době trvání
protiprávního jednání, ke kulturně politickému významu kulturní památky a k rozsahu
hrozící nebo způsobené škody.
Z judikatury: 59 Ca 59/2002
§ 37
(1) Pokuta je splatná do třiceti dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí,
jímž byla uložena.
147
(2) Pokutu lze uložit jen do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti
dozvěděl orgán státní památkové péče, který je příslušný pokutu uložit, nejdéle však do
tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo.
(3) Pokutu vybírá a vymáhá orgán státní památkové péče, který ji uložil.
(4) Pokuta uložená a vybraná obecním úřadem obce s rozšířenou působností je
příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uložená a vybraná krajským úřadem je
příjmem kraje.
§ 38
Uložením pokuty právnické osobě zůstává nedotčena odpovědnost právnické
osoby, popřípadě jejích pracovníků, podle zvláštních předpisů.
Přestupky
§ 39
(1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností může uložit pokutu až do výše 2 000
000 Kč lze uložit fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že
a) nechrání věc před poškozením, zničením nebo odcizením od doručení vyrozumění o
podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že ministerstvo
kultury hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu až do rozhodnutí
ministerstva kultury,
b) nesplní oznamovací povinnost, stanovenou v § 3 odst. 5, § 12 tohoto zákona,
c) nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji
před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo kulturní
památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu,
památkové hodnotě nebo technickému stavu,
d) poruší podmínky určené v rozhodnutí o vymezení ochranného pásma nemovité
kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo
památkové zóny,
e) provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s
rozšířenou působností nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném
stanovisku,
f) provádí neoprávněné výkopy na území s archeologickými nálezy,
g) provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení,
odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není
kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném
pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové
rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s
rozšířenou působností podle § 14 odst. 2 nebo nedodržuje podmínky uvedené v
tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka
(správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17),
h) provádí restaurování, jde-li o kulturní památku, bez povolení ministerstva kultury,
nejde-li o výkon restaurátorské činnosti podle § 14a odst. 13, nebo přestože jí byla
restaurátorská činnost pozastavena podle § 14a odst. 12, anebo přestože není osobou
148
oprávněnou k restaurování podle § 14b odst. 2, nebo při zákazu uloženém podle § 35
odst. 3 nebo § 39 odst. 3,
i) jako držitel povolení k restaurování neoznámil ministerstvu kultury neprodleně
změnu údajů podle § 14a odst. 9,
j) porušuje jiné povinnosti stanovené tímto zákonem.
(2) Krajský úřad může uložit pokutu až do výše 4 000 000 Kč fyzické osobě, která
se dopustí přestupku tím, že
a) nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a
nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo
národní kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně
politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu,
b) provádí obnovu národní kulturní památky bez závazného stanoviska krajského úřadu
nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku,
c) přemístí nemovitou kulturní památku nebo národní kulturní památku, nebo trvale
přemístí movitou kulturní památku z veřejně přístupného místa bez předchozího
souhlasu krajského úřadu,
d) zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze kulturní
památku bez předchozího souhlasu ministerstva kultury,
e) provádí restaurování, jde-li o národní kulturní památku, bez povolení ministerstva
kultury, nejde-li o výkon restaurátorské činnosti podle § 14a odst. 13, nebo přestože
jí byla restaurátorská činnost pozastavena podle § 14a odst. 12, anebo přestože není
osobou oprávněnou k restaurování podle § 14b odst. 2, nebo při zákazu uloženém
podle § 35 odst. 3 nebo § 39 odst. 3,
f) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 21 odst. 4, § 22 odst. 2 nebo § 23 odst.
2 tohoto zákona,
g) provádí v rozporu s § 21 odst. 2 archeologický výzkum, nebo provádí archeologický
výzkum, přestože není osobou oprávněnou k výzkumům podle § 21a odst. 2, nebo
postupuje v rozporu se zákazem podle § 35 odst. 4 nebo § 39 odst. 4.
(3) Ministerstvo kultury může zakázat restaurování fyzické osobě oprávněné k
restaurování, pokud hrubým způsobem nebo méně závažným způsobem, ale opakovaně
prokazatelně poškodila při restaurování kulturní památku nebo její část, která je dílem
výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, a to až na dobu 2 let.
(4) Ministerstvo kultury může zakázat provádění archeologických výzkumů fyzické
osobě oprávněné k provádění archeologických výzkumů, pokud provádí archeologické
výzkumy, které archeologické nálezy ohrožují nebo poškozují, a to až na dobu 2 let.
(5) Podání rozkladu proti rozhodnutí o zákazu restaurování podle odstavce 3 nebo o
zákazu provádění archeologických výzkumů podle odstavce 4, vydanému ministerstvem
kultury, nemá odkladný účinek.
§ 40
Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, platí o přestupcích a jejich projednávání
obecné předpisy.24)
149
§ 41
(1) Pokutu vybírá a vymáhá orgán státní památkové péče, který ji uložil.
(2) Pokuta uložená a vybraná obecním úřadem obce s rozšířenou působností je
příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uložená a vybraná krajským úřadem je
příjmem kraje.
ČÁST ŠESTÁ
USTANOVENÍ SPOLEČNÁ A ZÁVĚREČNÁ
Ustanovení společná
§ 42
(1) Kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle
dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona.
(2) Národní kulturní památky prohlášené za ně podle dřívějších právních předpisů
se považují za národní kulturní památky podle tohoto zákona. Památkové rezervace
prohlášené za ně podle dřívějších právních předpisů se považují za památkové rezervace
podle tohoto zákona. Ochranná pásma zřízená podle dřívějších právních předpisů se
považují za ochranná pásma podle tohoto zákona.
(3) Povolení k archeologickým výzkumům vydaná podle dřívějších právních
předpisů se považují za povolení podle tohoto zákona.
(4) Movité kulturní památky a národní kulturní památky podle zákona Slovenské
národní rady o státní památkové péči, jsou-li na území České republiky, se považují za
kulturní památky a národní kulturní památky podle tohoto zákona.
(5) Za kulturní památky a za národní kulturní památky podle tohoto zákona se
nepovažují archiválie uznané za kulturní památky nebo prohlášené za národní kulturní
památky podle zvláštních předpisů.25)
§ 42a
Působnosti stanovené krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou
působností podle tohoto zákona jsou výkonem přenesené působnosti.
§ 43
(1) Práva a povinnosti stanovené tímto zákonem vlastníku kulturní památky má,
a) je-li kulturní památka státním majetkem, státní organizace, která má kulturní památku
ve správě26) nebo jiná organizace než státní, které byla kulturní památka odevzdána
do trvalého užívání,27)
b) je-li kulturní památka v družstevním nebo náhradním užívání na základě práva
užívání k zajištění výroby, organizace, které takové užívací právo přísluší podle
zvláštních předpisů,28)
150
c) občan, jemuž bylo zřízeno k pozemku, který je kulturní památkou, právo osobního
užívání pozemku podle zvláštních předpisů,29)
d) ten, kdo s kulturní památkou nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu kulturní památka patří.30)
(2) Práva a povinnosti vlastníka věci, která by mohla být podle § 3 prohlášena za
kulturní památku, má též správce a uživatel takové věci, jakož i ten, kdo s ní nakládá
jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří.30)
§ 44
Pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se
a) uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti uchazečů pro restaurování
kulturních památek a pro provádění archeologických výzkumů a
b) podmínky pro restaurování kulturních památek osobou oprávněnou k restaurování a
pro provádění archeologických výzkumů osobou oprávněnou k výzkumům zákonem
o uznávání odborné kvalifikace11g)
§ 44a
(1) Ve správních řízeních vedených podle tohoto zákona lze listinu prokazující
vlastnictví věci nahradit čestným prohlášením, nejde-li o věc, která je předmětem
evidence v katastru nemovitostí.
(2) Ve správních řízeních vedených podle tohoto zákona týkajících se movité
kulturní památky, která je příslušenstvím nemovité kulturní památky, je místní
příslušnost orgánu státní památkové péče určena místem, kde se nachází nemovitá
kulturní památka.
(3) Závazné stanovisko podle § 14 odst. 1 a 2, je-li vydáno orgánem státní
památkové péče ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad podle
zvláštního právního předpisu,1) je samostatným rozhodnutím ve správním řízení, jinak je
úkonem učiněným dotčeným orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem. Stanoviska
uplatněná k politice územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci nejsou
správním rozhodnutím.
§ 45
(1) Ministerstvo kultury vydá obecně závazné právní předpisy k provedení § 3 odst.
6, § 6a odst. 6, § 7 odst. 5, § 8 odst. 5, § 10 odst. 3, § 20 odst. 5, § 23b odst. 5, § 29 odst.
4 a § 31 odst. 6.
(2) Ministerstvo kultury vydá obecně závazné právní předpisy
a) v dohodě s Ministerstvem pro místní rozvoj k provedení § 6 odst. 2, § 14 odst. 10 a §
17 odst. 7.
b) v dohodě s ministerstvem financí České republiky k provedení § 16 odst. 3 a § 23
odst. 4,
c) v dohodě s Ministerstvem financí k provedení § 27 odst. 5.
151
Ustanovení závěrečná
§ 46
Zrušují se
1. zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, ve znění zákona ČNR č. 146/1971 Sb.,
2. vyhláška č. 98/1959 Ú. l., o okresních konzervátorech a zpravodajích státní
památkové péče,
3. vyhláška č. 99/1959 Ú. l., kterou se blíže určuje činnost a organizace krajských,
okresních a místních komisí státní památkové péče,
4. vyhláška č. 116/1959 Ú. l., o evidenci kulturních památek,
5. vyhláška č. 118/1959 Ú. l., o památkových ochranných pásmech,
6. vyhláška č. 56/1960 Sb., o úhradě nákladů na udržování a obnovu kulturních
památek,
7. § 11 písm. b) zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování
socialistického pořádku, pokud se vztahuje na kulturní památky.
§ 47
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1988.
Kempný v. r.
Adamec v. r.
152
VÝBĚR Z JUDIKATURY
K§2
ÚS 35/94 (Nález Ústavního soudu České republiky)
Omezení vlastníka kulturní památky jsou v zákoně (č. 20/1987 Sb.) kompenzována
řadou ustanovení, která za ně poskytují náhradu. Tato náhrada spočívá především v tom,
že v případě obnovy kulturní památky se poskytuje bezplatná odborná pomoc a
poskytují se podklady a informace podle § 14 odst. 7 citovaného zákona. Dále - na
žádost vlastníka - může příslušný okresní úřad, případně Ministerstvo kultury pro
údržbu či uchování kulturní památky poskytnout příspěvek na zvýšené náklady (§ 16).
Formulace zákona i vyhlášky používají podmíněného vyjadřování „příspěvek lze
poskytnout“, resp. „může být poskytnut“. Přitom je třeba zvážit, že se tento příspěvek
poskytuje na žádost, jež musí být odůvodněna a musí splňovat určité předpoklady. Lze
proto mít za to, že neodůvodněné žádosti nebo neopodstatněným nárokům nemusí být
vyhověno. Proto nelze fakultativní způsob vyjadřování obou norem apriorně chápat jako
popření ochoty státu poskytnout náhradu za nucené omezení vlastnického práva vůbec.
Z uvedených skutečností vyplývá, že prohlášení za kulturní památku není zákonem
pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady.
Vzhledem k povaze kulturní památky je však vlastník současně vázán Čl. 11 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že vlastnictví zavazuje a že ho nesmí
být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými
zájmy. Obecným zájmem je nepochybně i ochrana kulturních památek.
K§3
7 A 54/97 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze)
Prohlášení věci za kulturní památku podle ustanovení § 3 zákona o státní
památkové péči je tedy nepochybně zásahem do výkonu vlastnického práva, v důsledku
čehož (a tím spíše) by měl být vlastník věci prohlašované za kulturní památku v
rozhodnutí, jímž k omezení jeho vlastnického práva dochází, informován o důvodech,
pro které se tak děje.
Z výše citovaného ustanovení § 3 zákona o státní památkové péči vyplývá, že
právní úprava prohlášení věci za kulturní památku, zejména pokud jde o úpravu
procesních vztahů, je velmi kusá a neodpovídá významu takového rozhodnutí. Proto
nezbývá, než se opřít podle analogie o některé instituty a obecné zásady správního
(procesního) práva, zejména když postup správního orgánu při prohlášení věci za
kulturní památku má některé shodné rysy se správním řízením a jeho výsledkem má být
autoritativní rozhodnutí, které zasahuje do vlastnického práva občana. I při minimálních
požadavcích na formální stránku rozhodnutí je proto třeba trvat na tom, že rozhodnutí
má být rozčleněno na výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku, přičemž
výrok má obsahovat rozhodnutí ve věci s uvedením právního předpisu, podle něhož
bylo rozhodnuto. Z výroku má být patrné, co bylo předmětem rozhodování. Jestliže je
předmětem rozhodování soubor věcí, které nelze pojmout do výroku a které jsou
označeny a popsány ve zvláštní příloze, nepostačí pouhý odkaz na tuto přílohu, ale ve
výroku je třeba vyjádřit, že příloha tvoří neoddělitelnou součást rozhodnutí. Řádné
vyložení důvodů rozhodnutí je pak základním předpokladem, aby rozhodnutí mohlo být
podrobeno kontrole jak ze strany vlastníka věci, tak soudem a koneckonců v daném
případě i veřejností. Pokud rozhodnutí postrádá uvedené nezbytné náležitosti, nejedná
153
se o formální pochybení, ale o základní předpoklad toho, aby právo rozhodnutím
dotčené mohlo být účinným způsobem chráněno, aby občan věděl, proč bylo
rozhodnuto, aby popř. mohl ve správní žalobě s důvody rozhodnutí polemizovat,
napadat je a vyvracet. Tím, že v rozhodnutí nejsou důvody náležitě vyloženy, je
občanovi odňata možnost s těmito důvody polemizovat, neboť po něm nelze spravedlivě
požadovat, aby se sám dohadoval, jaké jsou důvody rozhodnutí, jímž byl omezen na
svých právech.
Správní žaloba je procesním institutem určeným k nápravě zcela určitého bezpráví.
Proto nevyřčené, naprosto neurčité tvrzení soud nemůže považovat za dostatečnou
žalobní legitimaci: prakticky každé vrchnostenské rozhodnutí orgánů veřejné správy
zasahuje jeho adresáta v nějakém právu ať tím, že mu je odnímá nebo omezuje,
nepřiznává apod., popřípadě že ukládá nějakou povinnost, které tu předtím nebylo.
Povinností správního orgánu je volné úvahy užít, tedy zabývat se těmi hledisky,
které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné
důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní
zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu
zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování
k rozhodnutí.
Důvodná je i námitka žalobce týkající se specifikace nemovitostí v rozhodnutí. Ta
musí odpovídat stavu v době vydání rozhodnutí a nemovitosti musí být konkretizovány
tak, jak jsou v době rozhodnutí zapsány v katastru nemovitostí. Pokud se toto označení
liší od označení historického, lze to zmínit v důvodech rozhodnutí. Jen tak lze předejít
pochybnostem, na který objekt se rozhodnutí vztahuje.
K§9
59 Ca 59/2002 (Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem)
V řízení tak bylo zjištěno, že kostel sv. Václava jako kulturní památka byl
předmětnou přístavbou k sakristii významně poškozen, žalobkyně jako vlastník kulturní
památky porušila svou zákonnou povinnost chránit kulturní památku před tímto
poškozením, které bylo způsobeno jednáním F. K., jež přístavbu realizoval. Správní
orgány neporušily zákon, pokud pokutu za porušení povinnosti vlastníka kulturní
památky dle § 9 odst. 1 zákona o státní památkové péči uložily žalobkyni, neboť právě
ona je vlastníkem kulturní památky a bylo její povinností tuto památku chránit před
poškozením a znehodnocením. Prohlášení F. K. o tom, že přístavbu realizoval a
financoval jako soukromá fyzická osoba, nemůže žalobkyni jako vlastníka kulturní
památky zbavit odpovědnosti za porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona o státní
památkové péči.
Soud nad rámec právního zdůvodnění k námitkám žalobkyně, týkajících se
přednosti záchrany chátrajícího kostela sv. Václava pro potřeby farníků a dalších
generací a prospěšnosti přístavby k sakristii kostela, uvádí následující. Jak bylo v řízení
prokázáno, vlastníkem kostela sv. Václava v R. jako registrované kulturní památky je
žalobkyně. Ta má jako vlastník nejen práva, ale také povinnosti z vlastnictví plynoucí,
neboť jak vyplývá z Čl. 11 odst. 3 věta prvá Listiny základních práv a svobod,
154
vlastnictví též zavazuje. Povinnosti vlastníka kulturní památky jsou stanoveny mimo
jiné též zákonem o státní památkové péči. Vlastník kulturní památky je povinen na
vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před
ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením (§ 9 odst. 1 zákona o státní
památkové péči), dále je též povinen bez zbytečného odkladu každé ohrožení nebo
poškození oznámit okresnímu úřadu (§ 12 odst. 1 zákona o státní památkové péči). Za
porušení těchto povinností vlastníku kulturní památky hrozí sankce. Pokud tedy
žalobkyně namítala, že kostel sv. Václava chátral, bylo její zákonnou povinností tomuto
stavu předejít, případně tento stav řešit, a to na vlastní náklady, respektive za pomoci
příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky (§ 16 zákona o státní památkové
péči), případně i za pomoci soukromých finančních příspěvků. Při plnění povinností
vlastníka kulturní památky však byla žalobkyně povinna postupovat v souladu s
platnými právními předpisy, nejen zákonem o státní památkové péči.
K § 10
Uložení opatření podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči
závisí na zjištění, zda správní orgán shledá potřebu těchto opatření v zájmu ochrany
kulturní památky. Rozhoduje tak na základě správního uvážení. Toto správní uvážení
však není neomezenou volnou úvahou a neznamená, že není soudem přezkoumatelné a
že si správní úřad může počínat zcela libovolně, to by bylo v rozporu s charakterem
státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené. Správní orgán I. stupně
dospěl k závěru, že současnou krytinu na domě v R. je třeba nahradit eternitovou
krytinou šedou nebo černou a že novou krytinu je třeba položit do řad rovnoběžných s
hřbetem stavby, nikoli „na koso“, jak byla položena krytina současná, aniž by však z
odůvodnění jeho rozhodnutí bylo patrné, o jaké skutečnosti, resp. důkazy opřel svůj
závěr, že právě tento druh krytiny a způsob jejího položení jsou z objektivního hlediska
jedině vhodné a možné. Soudu předložený správní spis neobsahuje žádný doklad, jímž
by bylo podloženo výše uvedené tvrzení správního orgánu o způsobu původního kladení
střešních krytin a jejich barevnosti (např. dochované archivní materiály jako např.
fotografie, zprávy z místních kronik, dobové malby apod.). Za takový doklad nelze
považovat ani fotografii soudobou, zachycující současný, nikoli však dřívější stav.
Tak například žalobci bylo opatřením uloženo, aby zámecký park uvedl do
náležitého stavu odpovídajícího kulturní památce. Toto opatření sice implikuje, že
zámecký park v náležitém stavu nebyl, ale z obsahu spisu není zřejmý žádný důkaz o
tom, v jakém stavu tedy vlastně byl (nepočítaje vyjádření zástupců Okresního úřadu B.,
že park je ve stavu „neutěšeném“, které nadto není důkazem), nemluvě už o tom, že
vůbec není jisté, co se má považovat za stav „náležitý“.
V případě neplnění opatření podle § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči tedy
jde o zvláštní případ správní exekuce (§ 71 a násl. správního řádu), mířící na přímé
vynucení uloženého plnění v nezbytném rozsahu. To vylučuje použití obecné úpravy,
zejména postupné ukládání pokut (§ 79 odst. 3 správního řádu). Tím spíše nelze
uloženou povinnost vynucovat ukládáním pokuty podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. c)
zákona o státní památkové péči, tedy tím způsobem, který postihuje jiné porušení
právních předpisů.
155
Nelze samozřejmě vyloučit, že v konkrétním případě budou splněny podmínky jak
pro uložení opatření podle § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči (a případně jeho
vynucování postupem podle § 15 zákona o státní památkové péči), tak i pro uložení
administrativní sankce podle § 35 a že mohou být splněny současně, i v různé časové
souslednosti. To však nic nemění na tom, že jde o dvě odlišná řízení s potřebou
odlišných skutkových zjištění v důkazním řízení a že zákonné předpoklady pro vydání
obou takových rozhodnutí jsou rovněž odlišné.
38 Ca 599/2002 (Rozsudek Městského soudu v Praze)
Definice zříceniny je uváděna pouze v odborné neprávnické literatuře a vyplývá z
ní, že se jedná o opuštěnou a neužívanou stavbu (hrad, zámek, klášter, kostel), která se
uchovává v neúplném stavu způsobeném záměrným pobořením, postupným chátráním i
přírodními vlivy.
Vlastník nemovitosti je současně i vlastníkem zříceniny hradu a jako vlastník musí
přijmout rozhodnutí o opatřeních podle § 10 zákona o státní památkové péči a vykonat
na nemovité kulturní památce zřícenina hradu J. uložená opatření ve smyslu rozhodnutí
Okresního úřadu K. potvrzená rozhodnutím krajského úřadu.
K § 12
Řízení podle § 12 odst. 1 zákona o státní památkové péči o žádosti na vydání
rozhodnutí o způsobu odstranění závady je správním řízením podle správního řádu (§
44 zákona o státní památkové péči), které je zahajováno výlučně na návrh účastníka
řízení (§ 18 odst. 1 správního řádu), na rozdíl od případů, kdy orgán památkové péče z
moci úřední zahajuje řízení a vydává rozhodnutí, kterým vlastníku kulturní památky,
který neplní své povinnosti, ukládá povinnost provést určitá opatření (tak např.
ustanovení § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči). Ze zákona o státní památkové
péči nelze dovodit, že by samotné splnění oznamovací povinnosti vlastníkem kulturní
památky bylo bez dalšího i návrhem na zahájení uvedeného správního řízení (žádostí o
rozhodnutí o způsobu odstranění závady), a to tím spíše, pokud oznamovatel výslovně
žádá o něco jiného.
Že tu ve skutečnosti šlo o návrh na odstranění stavby, nezastírá ani správní orgán I.
stupně v odůvodnění svého rozhodnutí („Návrh žadatelky provést demolici objektu …
neodpovídá zájmům státní památkové péče“). O takovém návrhu měl ovšem rozhodovat
místně příslušný stavební úřad, jemuž mělo být podání postoupeno. Ten by byl povinen
v řízení respektovat mj. i ustanovení § 92 odst. 1 stavebního zákona. Absolutní
nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu je jednou z nejzávažnějších vad správních
aktů a způsobuje neexistenci (nulitu) aktu postiženého.
K § 14
Podle ustanovení § 19b odst. 1 občanského zákoníku právnické osoby mají svůj
název, který musí být určen při jejich zřízení. U obchodních společností a družstev je
název, pod kterým jsou zapsány v obchodním rejstříku, obchodním jménem (nově
„obchodní firma“ - § 8 až § 12 obchodního zákoníku ve znění novely 370/2000 Sb.).
Součástí obchodního jména právnických osob je i dodatek, označující jejich právní
formu (§ 9 odst. 2 obchodního zákoníku).Tímto rozhodnutím byla tedy uložena
povinnost někomu (něčeho), kdo (co) vůbec zřejmě jako osoba (subjekt) v právním
156
slova smyslu v době vydání tohoto rozhodnutí neexistoval. Takovýto správní akt
považuje soudní praxe za nulitní (nicotný).
Skutečnost, že správní řízení a vydaná rozhodnutí směřují vůči tzv. „non-subjektu“
(firmě, obchodnímu jménu) jako účastníku řízení a nikoliv vůči právnické nebo fyzické
osobě (podnikateli), se kterou jako s účastníkem jednáno být mělo, nelze považovat za
zřejmou nesprávnost (tj. za chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti); tuto
vadu nelze odstranit opravou dle § 47 odst. 6 správního řádu změnou označení
účastníka v záhlaví rozhodnutí. Z výpisu z obchodního rejstříku založeného ve spise
však jednoznačně vyplývá, že do rejstříku byl zapsán podnikatel Vladimír T. a obchodní
jméno bylo zapsáno jako „Vladimír T.-T.“ Firma označená „T. Autoservis“ není, a v
době vydání napadených rozhodnutí nebyla právnickou ani fyzickou osobou; z tohoto
důvodu neměla způsobilost k právům a povinnostem. Žalovaný, ačkoliv tento výpis od
20. 10. 1993 ve spise založen měl (byl předložen právní zástupkyní), se s otázkou
postavení účastníků a jejich řádného označení nevypořádal.
18 Co 666/2000 (Rozsudek Městského soudu v Praze)
Jde tedy o spor mezi podílovými spoluvlastníky, vyplývající z neshody v
hospodaření se společnou věcí ve smyslu zákonného ustanovení § 139 odst. 2
občanského zákoníku. Z dikce ustanovení vyplývá, že při rozhodování o hospodaření se
společnou věcí je určujícím činitelem velikost spoluvlastnických podílů, tzv. majoritní
princip, přičemž nerozhoduje, jde-li mezi spoluvlastníky o běžné či nikoli běžné
záležitosti. V praxi to znamená, že má-li být přijato určité rozhodnutí ohledně společné
věci, musí se pro ně vyslovit nadpoloviční většina určená podle velikosti podílů, tj. větší
než 50 %. Jen tehdy, nastane-li rovnost hlasů nebo nedosáhne-li se většiny nebo
dohody, může kterýkoli ze spoluvlastníků podat návrh soudu, přičemž platí zásada, že
přehlasovaní spoluvlastníci se musí rozhodnutí většiny podrobit. Jediná výjimka v
tomto postupu se týká důležité změny společné věci, o níž ve sporu nejde. V takovém
případě mohou jen přehlasovaní spoluvlastníci žádat soud, aby o takové změně rozhodl,
a tak jim byla zajištěna ochrana. Z uvedeného je tedy zřejmé, že při uplatnění
většinového principu pro řešení vztahů mezi spoluvlastníky žalobci souhlas žalovaného
pro dodatečné povolení stavebních úprav nepotřebují, neboť jeho povinností je, aby se
podrobil rozhodnutí většiny, počítané podle podílů.
Z ustanovení § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči vyplývá, že povinnost (a
tedy i právo) podat žádost o vydání závazného stanoviska má pouze vlastník, správce
nebo uživatel předmětných nemovitostí a tento subjekt je také účastníkem řízení o
podané žádosti (srov. § 14 odst. 2 správního řádu). Ze spisového materiálu
předloženého soudu žalovaným vyplývá, že žádost o stanovisko ze dne 13. 11. 1996 L.
spol. s r.o. podala „ve věci umisťování sloupů městského mobiliáře firmy JC. na území
města P.“. V žádosti není uvedeno, že ji tato společnost podává v zastoupení žalobce či
v zastoupení jiného subjektu. Z žádosti nevyplývá, že se jakkoli týká žalobce; žádost
byla podána ve věci subjektu označeného názvem „firma JC.“ (ze spisu nelze seznat,
zda takto označený subjekt vůbec právně existuje, zda nejde o neexistující subjekt non-subjekt, z obsahu žádosti pak nelze dovodit, že tímto označením byl míněn žalobce
či v žalobě zmiňovaný subjekt JC. I. nebo jiný subjekt - viz obchodní jména společníků
uvedená ve výpisu z obchodního rejstříku). Žádost o stanovisko ze dne 13. 11. 1996
tedy podala L. spol. s r.o. vlastním jménem, nikoli v zastoupení jiného subjektu, tj.
157
vlastníka, správce nebo uživatele nemovitostí podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona o
státní památkové péči.
Propůjčení nemovitostí či zmocnění vlastníkem nemovitostí k podávání žádostí o
vydání rozhodnutí příslušným správním orgánem však nezakládá samo o sobě postavení
žalobce jako vlastníka, uživatele nebo správce těchto nemovitostí ve smyslu ustanovení
§ 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči, a tudíž ani jeho procesní postavení
účastníka řízení, které je vedeno o návrhu jiného subjektu.
Bylo-li rozhodnutí správního orgánu o odvolání doručeno pouze účastníku řízení a
nikoli jeho právnímu zástupci, ač generální plná moc tohoto zástupce byla ve spise
řádně založena, nemohlo nabýt rozhodnutí právní moci pro nedostatek v oznámení (§ 25
odst. 3, § 51 odst. 1 správního řádu).
Důvodná je i námitka žalobce týkající se specifikace nemovitostí v rozhodnutí. Ta
musí odpovídat stavu v době vydání rozhodnutí a nemovitosti musejí být
konkretizovány tak, jak jsou v době rozhodnutí zapsány v katastru nemovitostí. Pokud
se toto označení liší od označení historického, lze to zmínit v důvodech rozhodnutí. Jen
tak lze předejít pochybnostem, na který objekt se rozhodnutí vztahuje.
10 Ca 24/94 (Rozsudek Krajského soudu v Praze)
Přezkoumávané rozhodnutí pozemkového úřadu je v části napadené opravným
prostředkem nesprávné i z toho důvodu, že je nesrozumitelné a nedostatečně
odůvodněné, což má za důsledek jeho nepřezkoumatelnost. Výrok rozhodnutí,
vydaného ve správním řízení, musí být zcela jednoznačný a přesný. To znamená, že
jsou-li předmětem rozhodnutí nemovitosti, musejí být podle ustanovení § 5 odst. 1
zákona č. 344/1992 Sb. (jako ve všech listinách, které jsou podkladem pro zápis do
katastru nemovitostí) v rozhodnutí uvedeny tyto nemovitosti podle katastrálního území,
parcelních čísel a čísel popisných nebo čísel evidenčních vedených v katastru
nemovitostí.
Výše citovaná zákonná úprava (§ 14 odst. 3 zákona o státní památkové péči)
umožňuje správnímu orgánu rozhodnout dvojím způsobem, a to a) pozitivně, tj. vyslovit
přípustnost zamýšlených prací a stanovit základní podmínky, za kterých lze tyto práce
připravovat a provést, nebo b) negativně, tj. vyslovit nepřípustnost, avšak již bez
připojování jakýchkoli podmínek. Tímto zákonným ustanovením se správní orgán I.
stupně neřídil, neboť z jím formulovaného výroku závazného stanoviska není zřejmé, co
mínil tím, když vyslovil nepřípustnost předložené projektové dokumentace, avšak
současně stanovil podmínky. Stanovení podmínek by přicházelo v úvahu pouze v
případě kladného rozhodnutí o podané žádosti. Není tedy zřejmé, zda v daném případě
správní orgán I. stupně ukládal žadateli povinnost nebo zda se ze strany správního
orgánu jednalo pouze o doporučení, jak má žadatel postupovat, aby jeho případná nová
žádost mohla být připuštěna. Jednalo-li se v daném případě o doporučení, pak pro ně
není místa ve výroku rozhodnutí, nýbrž mělo být součástí odůvodnění závazného
stanoviska.
158
Závazné stanovisko především výslovně samo nestanoví prakticky žádné konkrétní
povinnosti, které by žalobce byl povinen dodržovat. Odkazuje totiž pouze na odborné
stanovisko Památkového ústavu z 26. 4. 1993, nadto nepříliš jasně na nutnost
„akceptovat výsledky SHP a restaurátorského průzkumu“ a předpokládá založení
povinností dalšími akty a úkony v budoucnu vzniklými bez účasti správního úřadu.
Povinnosti lze ukládat toliko na základě zákona v jeho mezích (Čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod). Zákon (§ 14 zákona o státní památkové péči) předpokládá,
že taková povinnost bude uložena orgánem státní památkové péče. Ten je oprávněn
rozhodovat ve správním řízení a zakládat práva a povinnosti individuálními správními
akty.
Je zapotřebí přisvědčit tomu, že si žalovaný neopatřil všechny důkazy, jimiž by
skutkový stav byl přesně a úplně zjištěn (§ 32 odst. 1 správního řádu.); shora zmíněný
jednoznačný rozpor v otázce pro rozhodnutí naprosto klíčové není možno pominout. V
podobných případech je povinností správního úřadu, plynoucí z ustanovení § 3 odst. 3 a
4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu opatřit - je-li reálně možný - další důkaz, jímž bude
vzniklý rozpor odstraněn. V posuzované věci se zejména nabízela možnost důkazu
znaleckým posudkem (§ 36 správního řádu), provedeným osobou na věci nijak
nezainteresovanou.
Teprve po vyčerpání možnosti provést dokazování k odstranění existujících rozporů
může správní orgán přistoupit k hodnocení důkazů (§ 34 odst. 5 správního řádu).
Jestliže se však ani úplným dokazováním nepodaří odstranit rozpory mezi důkazy, je
naprosto nezbytné, aby správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, v čem
rozpor spočíval, co bylo učiněno pro jeho odstranění, proč se to nepodařilo a ke kterým
důkazům se nakonec při svém hodnocení správní orgán přichýlil a které důkazy odmítl
(jinak řečeno, proč vyšel z jedněch skutkových zjištění a nikoli ze zjištění
protichůdných).
Pokud tak správní orgán nepostupoval, přiklonil se bez jakéhokoli zdůvodnění ke
skupině důkazů, které podporují verzi o tom, že žalobce spáchal správní delikt [§ 35
odst. 1, písm. c) zákona o státní památkové péči: „poškození“, „znehodnocení“,
„zničení“] a pominul důkazy, z nichž vyvěrá opak, vykročil tím ze zákonných mezí,
které mu zákon vytyčuje pro hodnocení důkazů, a proto je jeho rozhodnutí pro
nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Proto také soud napadené rozhodnutí zrušil.
K § 14a
19 C 45/2002 (Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6)
Podle § 14a odst. 3 a odst. 5 zákona o státní památkové péči povolení k
restaurování uděluje Ministerstvo kultury fyzické osobě po předchozím prokázání její
odborné způsobilosti. Povolení k restaurování je uděleno na základě písemné žádosti,
která musí obsahovat vymezení požadované restaurátorské specializace podle přílohy č.
1 k tomuto zákonu. K žádosti se přikládají vyplněný evidenční dotazník, ověřené kopie
dokladů o dosaženém odborném vzdělání a dokumentace nejméně tří restaurátorských
prací na věcech, které nejsou kulturními památkami, z nichž nejméně jedna nesmí být
starší dvou let.
Z obsahu spisu vyplývá, že Ministerstvo kultury nerozhodovalo ve věci žádosti
žalobce ze dne 9. 4. 2001 o udělení dalšího povolení k uvedené specializaci
159
restaurování, neboť žalobce k této žádosti nedoložil v souladu s ustanovením § 14a odst.
5 zákona o státní památkové péči nezbytné doklady.
19 Co 387/2003 (Usnesení Městského soudu v Praze)
Každý státní orgán je oprávněn řešit jen ty otázky, které jsou do jeho pravomoci
svěřeny. V posuzovaném případě je žalovaná Česká republika, Ministerstvo kultury ČR,
které jako ústřední orgán státní správy má ze zákona o státní památkové péči
rozhodovat o povolení k restaurování; vztah mezi žalobcem a žalovanou týkající se
oprávnění žalobce k restaurování proto není občanskoprávním vztahem a projednávání
žaloby podle občanského soudního řádu brání jedna z podmínek řízení, tj. pravomoc
soudu.
5 A 63/2001 (Rozsudek Nevyššího správního soudu)
Z citovaného ustanovení vyplývá, že ve správním řízení o odnětí povolení k
restaurování podle ustanovení § 14a odst. 10 písm. c) zákona o státní památkové péči je
třeba zaměřit dokazování na prokázání hrubého a prokazatelného poškození kulturní
památky a pokud bude taková skutečnost prokázána (při dodržení procesních předpisů),
dojde k odejmutí povolení k restaurování.
Jak v prvostupňovém rozhodnutí, tak v rozhodnutí o rozkladu absentuje hodnocení
některých důkazů, zejména znaleckých posudků, u nichž je v obou rozhodnutích pouze
konstatováno, co uvádějí, není s nimi však nakládáno jako s důkazy, které je třeba
hodnotit zejména v kontextu s důkazy dalšími. Napadené rozhodnutí je
nepřezkoumatelné, neboť rozhodnutí ministra není odůvodněno tak, aby z něj bylo
zřejmé, co je důvodem odnětí povolení k restaurování v případě žalobce, zda je jím jen
poškození kulturní památky a nikoliv skutečnosti, které jsou uváděny v prvostupňovém
i rozkladovém rozhodnutí, ale nejsou v přezkoumávaném rozhodnutí dány do
souvislosti s poškozením kulturní památky.
Pokud v rozhodnutích žalovaného ani ministra není uvedeno IČO žalobce, nelze
žalovanému vytýkat pochybení, neboť jak správně uvedl žalovaný je třeba se žalobcem
jednat jako s fyzickou osobou, k jejíž identifikaci není třeba speciálního označení pro
obchodní styk.
K § 15
Ustanovení § 15 zákona o státní památkové péči vypočítává, co se má stát, jestliže
vlastník kulturní památky neprovede opatření podle § 10 odst. 1 zákona o státní
památkové péči. V takovém případě především vydá správní orgán rozhodnutí o tom, že
nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní památky (zjevně tedy nikoli opatření
jakákoli, byť i podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči uložená,
ale jen pro zabezpečení nezbytná) se provedou na náklad jejího vlastníka.
K § 22
5 A 8/2000 (Usnesení Vrchního soudu v Praze)
V daném případě rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně se
zřetelem na formulaci výroků obou rozhodnutí ukládá povinnost jen S., a to povinnost
strpět provedení archeologického výzkumu za podmínek ve výroku rozhodnutí
uvedených. Z této povinnosti stavebníka strpět provedení záchranného archeologického
výzkumu, které se nikterak nebránil, vyplynulo pro žalobce jen oprávnění, nikoli
160
povinnost tento archeologický výzkum provést. Toto oprávnění žalobce, které mohl či
nemusel využít, bylo založeno až tímto rozhodnutím, neboť ze žádného ustanovení
zákona o státní památkové péči nelze dovodit monopolní oprávnění žalobce
archeologické výzkumy provádět. Uvedený zákon v § 21 odst. 1 stanoví v obecné
poloze, že archeologické výzkumy je oprávněn provádět Archeologický ústav
Akademie věd České republiky. V odst. 2 tohoto ustanovení je pak uvedeno, že
Ministerstvo kultury může v odůvodněných případech po dohodě s Akademií věd České
republiky povolit provádění archeologických výzkumů i dalším subjektům uvedeným v
tomto ustanovení.
Z uvedeného tedy vyplývá, že archeologické výzkumy jsou oprávněny provádět
kromě žalobce i další oprávněné organizace. Protože ze zákona o státní památkové péči
ani z jiného právního předpisu žádné subjektivní právo žalobce provádět v konkrétním
případě (za určitých podmínek) archeologické výzkumy nevyplývá a oprávnění, nikoli
však povinnost, provést záchranný archeologický výzkum na hradě K., bylo pro žalobce
založeno až napadeným rozhodnutím, dospěl soud k závěru, že žalobce nemohl být
tímto rozhodnutím v právech, které nemá, resp. které před právní mocí rozhodnutí
neměl, zkrácen.
Pokud v této věci žalobce nechtěl využít svého oprávnění záchranný archeologický
výzkum provést z důvodů, že na jeho provedení nemá dostatek finančních prostředků,
nemusel toto své oprávnění realizovat a žádné náklady spojené s jeho provedením by
mu tím pádem nevznikly.
Z vyjádření Okresního muzea Č. ze dne 13. 8. 2001 vyplývá, že přístavba k sakristii
kostela sv. Václava se nachází na území s archeologickými nálezy, kterými jsou
například gotický kostel, slovanské hradiště, hradiště ze starší doby železné. Ve věci
není sporu o tom, že stavební práce nebyly Archeologickému ústavu oznámeny. Jak již
soud uvedl shora, odpovědnost za porušení oznamovací povinnosti dle § 22 odst. 2
zákona o památkové péči je upravena jako objektivní. Splnění povinnosti není zákonem
vázáno ani na znalost skutečnosti, že jde o území s archeologickými nálezy, ani na to,
zda stavebními pracemi nebo jinou činností dojde či nedojde k zásahu do
archeologického naleziště. Důvodem pro zproštění odpovědnosti za porušení této
povinnosti nejsou ani předchozí zásahy do lokality s archeologickými nálezy. Soud
upozorňuje, že žalobkyně není zásadně oprávněna činit závěr o tom, zda na místě je či
není něco archeologicky zajímavého, protože předchozí práce zasáhly do značné
hloubky a vybagrovaný materiál byl vyvezen na skládku. Jak vyplývá z ustanovení § 23
odst. 1 zákona o státní památkové péči, archeologickým nálezem je věc (soubor věcí),
která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku vývoje
do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí. Výraz zpravidla znamená, že
archeologickým nálezem může být věc nebo soubor věcí nikoli pouze pod zemí. Rovněž
skutečnost, že dle tvrzení žalobkyně nedošlo k poškození archeologického naleziště,
nemá vliv na odpovědnost za porušení oznamovací povinnosti Archeologickému
ústavu. Pokud žalobkyně namítala, že není zřejmé, k jaké jiné oprávněné organizaci lze
oznámení učinit, z ustanovení § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči jasně
vyplývá, že oznámení se vždy činí Archeologickému ústavu. Jiná oprávněná organizace
může být případně jen oprávněna ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2 zákona o státní
památkové péči k provádění archeologického výzkumu. Uložení pokuty též za porušení
oznamovací povinnosti dle § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči soud shledal v
souladu se zákonem.
161
K § 23
1 T 66/2002 (Rozsudek Okresního soudu v Příbrami)
Spornou byla otázka výše způsobené škody. Podle závěrů krajského soudu nelze
akceptovat postup používaný Archeologickým ústavem Akademie věd ČR, kdy znalec
odhadl množství artefaktů, stanovil jejich cenu vzhledem k cenám na trhu (kde mohou
být legálně prodávány) a zjištěnou částku pak vynásobil koeficientem vyjadřujícím
vypovídající hodnotu artefaktů v kontextu s jeho uložením v historické vrstvě,
respektive ztrátu této hodnoty.
Podle názoru soudu lze akceptovat jako objektivní výpočet vzniklé škody druhou
metodu stanovující cenu předstihového archeologického výzkumu. Znalec stanovil cenu
archeologických prací na xxx Kč na m3. Je přitom na znalci, aby použil svou odbornost
a své zkušenosti a cenu prací stanovil. Znalec ve své výpovědi před soudem přesvědčivě
vysvětlil, jak k takové výši dospěl, a soud jeho závěry přijal. Jak znalec uvedl, tvoří
cena předstihového výzkumu součást ceny pozemku, jde tedy o vyjádření škody
způsobem odpovídajícím § 89 odst. 12 trestního zákona, neboť pokud by pozemek
vlastník prodával, kupující by v kupní ceně zaplatil i takto určenou částku.
K § 23a
Ze zákona 1/2005 Sb. (zákon kterým se mění zákon č. 243/2000 Sb., o
rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a
některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony)
Čl. XI
Přechodná ustanovení
1. Movité archeologické nálezy, které jsou podle dosavadních právních předpisů
vlastnictvím České republiky a byly učiněny na území kraje, nebo jsou uloženy v
muzeu zřízeném krajem, nebo v jiné příspěvkové organizaci nebo organizační složce
zřízené krajem, přecházejí do vlastnictví tohoto kraje dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona. To se nevztahuje na movité archeologické nálezy učiněné při archeologických
výzkumech prováděných státní organizací nebo organizační složkou státu, které dosud
nebyly uloženy v muzeu zřízeném krajem, nebo v jiné příspěvkové organizaci nebo
organizační složce zřízené krajem; s tímto majetkem České republiky je dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona příslušná hospodařit1) tato státní organizace nebo organizační
složka státu.
2. Movité archeologické nálezy, které jsou podle dosavadních právních předpisů
vlastnictvím České republiky a byly učiněny při archeologických výzkumech
prováděných příspěvkovou organizací nebo organizační složkou obce, nebo jsou
uloženy v muzeu zřízeném obcí, nebo v jiné příspěvkové organizaci nebo organizační
složce zřízené obcí, přecházejí do vlastnictví této obce dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona.
3. Jestliže byl movitý archeologický nález učiněn přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, počíná lhůta 3 let, ve které jsou kraje a obce povinny převést movitý
archeologický nález do vlastnictví České republiky podle § 23a odst. 4 zákona č.
20/1987 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, běžet dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona.
162
K § 35
Bezsubjektní útvary, jako podnik ve vlastnictví fyzické osoby, ani obchodní jméno
jako pouhé označení fyzické osoby podnikatele pro právní úkony při podnikatelské
činnosti však není osobností ve smyslu právním, není subjektem, ale objektem práv a
povinností. Obchodní jméno není totožné ani zástupné s fyzickou nebo právnickou
osobou, není schopno nabývat práva a brát na sebe povinnosti, nelze jej žalovat a
nemůže být žalováno, nelze proti němu vést výkon rozhodnutí atd.: nemá ani znaky,
které zákon spojuje se vznikem právnické osoby.
Způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost k právním úkonům, tedy i
způsobilost vystupovat ve správním řízení a být adresátem rozhodnutí měla v
posuzovaném případě zjevně jen fyzická osoba: František H., a nikoli označení „firma
František H., řezník - uzenář“.
Správní orgány obou stupňů uložily napadeným rozhodnutím povinnosti
bezsubjektivnímu zjevu, non-osobě, něčemu, co podle práva není způsobilé je mít.
Takováto vada má nutně za následek, že rozhodnutí je nevykonatelné, neboť soudní či
správní exekucí lze postihnout jen osobu, tj. toho, kdo je způsobilý mít práva a nést
povinnosti, nikoli něco, co v právním smyslu subjektem práv a povinností vůbec není a
být nemůže.
Tím, kdo „provádí obnovu kulturní památky bez vyžádání závazného stanoviska
okresního národního výboru“, resp. orgánu státní památkové péče, ve smyslu
ustanovení § 35 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči, je tedy nutno rozumět
vlastníka kulturní památky, event. zmíněného uživatele, nikoli právnickou osobu (v
dané věci žalobce), která toliko na základě soukromoprávního smluvního vztahu
provádí pro vlastníka či uživatele kulturní památky vlastní práce v rámci obnovy
(obdobně viz pojem stavebník ve stavebním řízení a jeho sankční odpovědnost na rozdíl
od smluvního dodavatele stavebních prací - zhotovitele). Není tedy možné za uvedené
protiprávní jednání uložit pokutu této právnické osobě („zhotoviteli“).
Jinak by tomu bylo v případě, kdy by vlastník kulturní památky naopak splnil své
zákonné povinnosti, vyžádal by si předchozí závazné stanovisko, dodavatele
(„zhotovitele“) by uvědomil, že věc je kulturní památkou (§ 9 odst. 4 zákona o státní
památkové péči) a seznámil by jej se závazným stanoviskem, přičemž zhotovitel by
postupoval v rozporu s podmínkami určenými v tomto stanovisku. Rovněž i sankci za
znehodnocení či zničení kulturní památky (§ 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní
památkové péči) tu lze uložit přímo zhotoviteli - dodavateli, neboť se jedná o sankci za
porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 9 odst. 3 zákona o státní památkové péči,
tedy povinnosti vztahující se nikoli jen na vlastníky či uživatele kulturní památky
[ostatně to, že by aplikace ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové
péči snad nepřicházela v úvahu, nenamítá ani žalobce)].
Závazné stanovisko podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona o státní památkové péči
vydává orgán státní památkové péče na základě žádosti vlastníka nemovitosti ve
správním řízení (§ 44 zákona o státní památkové péči), a to správním rozhodnutím. Za
takové nelze považovat sdělení stavebního úřadu, jímž reagoval na ohlášení provedení
reklamního nápisu v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 stavebního zákona, a to bez
163
ohledu na to, zda v něm řešil jako předběžnou otázku přípustnost prací z hlediska
památkové péče.
Jestliže si žalobce nevyžádal předem závazné stanovisko a reklamní nápis
realizoval pouze na základě sdělení stavebního úřadu, že tento nemá proti jeho
provedení námitky, porušil tím povinnost uloženou mu v ustanovení § 14 odst. 2 zákona
o státní památkové péči a zároveň naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 35 odst. 1
písm. i), resp. h) tohoto zákona. Námitka, že žalovaný nevzal v úvahu závaznost sdělení
stavebního úřadu, je proto s ohledem na shora uvedené právně irelevantní.
Správní sankce byla žalobci uložena podle § 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní
památkové péči.
Jak je však z obsahu spisu a zejména z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé,
byla sankce uložena za to, že žalobce nesplnil opatření jemu uložené pravomocným
rozhodnutím, vydaným podle § 10 zákona o státní památkové péči. Byla tedy sankce
uložena za něco jiného, než za co zákon její uložení umožňuje. Nejde tu o pochybení
formální. Aby bylo možno uložit sankci, je nutno v řízení prokázat, že delikvent
nepečoval, neudržoval, užíval neodpovídajícím způsobem, nechránil atd. Žádný takový
důkaz relevantním způsobem proveden v řízení nebyl. Tímto důkazem samozřejmě není
konstatování, že žalobce nesplnil (popř. nedostatečně splnil) opatření jemu uložená.
K § 36
Zákon o státní památkové péči stanoví správnímu orgánu příkladem kritéria, ke
kterým je povinen přihlížet při rozhodování o výši pokuty za správní delikt dle § 35
odst. 1 zákona o státní památkové péči.
Z rozhodnutí okresního úřadu, kterým byla pokuta za správní delikt dle § 35 odst. 1
písm. b), c) a e) zákona o státní památkové péči ve výši 45.000,- Kč uložena, vyplývá,
že při určení výše pokuty se okresní úřad zabýval hledisky dle § 36 zákona o státní
památkové péči. Vzal v úvahu, že zákon o státní památkové péči byl porušen ve třech
případech, v období srpna až října 2001, došlo ke znehodnocení kulturní památky,
právnická osoba se vyhýbala úřednímu jednání a lze vyloučit nevědomost o
povinnostech plynoucích ze zákona o státní památkové péči. Z těchto důvodů byla
pokuta stanovena ve spodní polovině možné sazby. Z odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu o výši pokuty jasně vyplývají skutečnosti, které byly hodnoceny při určení výše
pokuty, tyto skutečnosti nevybočují z hledisek určených § 36 zákona o státní památkové
péči pro určení pokuty, závěr o výši pokuty soud neshledal v logickém rozporu s těmito
zjištěnými skutečnostmi a výše pokuty nevybočila ze zákonem vymezeného rozsahu.
1
Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
23
4
5
§
6§
.
32 astavebního
42astavebního
zákona.
54
až87
70
zákona
57
zákona.
§ 86
§ 94 stavebního
zákona.
164
Použitá literatura
Ing. arch. Jan Kaigl
Příspěvek z celostátní konference Ekonomické
otázky regenerace MPR a MPZ, pořádané
Sdružením historických sídel Čech, Moravy a
Slezska v Jablonci nad Nisou 15. až 18.6.1994.
Ing. Blanka Košatková, Csc.
Ing. arch. Kamila Matoušková, Csc.
Zikmund Winter
Zlatá doba českých měst, Praha 1991
PhDr. Eva Šamánková
Benešov nad Ploučnicí – Státní zámek a čínské
sbírky Národní galerie, Praha 1963
Prof. August Sedláček
Hrady, zámky a tvrze království českého, díl
XIV., Praha 1923
Dr. Rudolf Anděl
Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku, díl III., Praha 1984
PhDr. Zdeněk Henig
Z historie města Benešova nad Ploučnicí:
„Benešov nad Ploučnicí – historický nástin a
urbanistický vývoj.“ (příprava k tisku)
-
Seznam nemovitých kulturních památek Města
Benešov nad Ploučnicí.
-
Vyhláška ministerstva kultury České republiky
ze dne 10. září 1992 o prohlášení území
historických jader vybraných měst za památkové
zóny č.476/1992 Sb.
-
Příloha k vyhlášce MK č.476/1992 Sb.
-
Usnesení vlády České republiky ze dne
25.března 1992 č.209 k Programu regenerace
městských památkových rezervací a městských
památkových zón.
165
-
Příloha č.1 k usnesení vlády ČR ze dne
25.března 1992 č.209.
-
Příloha č.2 k usnesení vlády ČR ze dne
25.března 1992 č.209.
-
Zákon č.20/1987 Sb., České národní rady ze dne
30.března 1987, o státní památkové péči (ve
znění zákona ČNR č.425/1990) ve znění zákona
č.242/1992 Sb.
Použité grafiky z Okresního Archivu Děčín a ze sbírek Státního zámku Benešov n/Pl.
Použité fotografie ze soukromé sbírky PhDr. Zdeňka Heniga

Souhrnné zpracování kulturních památek města Benešov nad

Transkript

Podobné dokumenty

zdislava 2013-06 - Biskupství litoměřické

Správa v oblasti památkové péče - Vysoká škola ekonomická v Praze

Příloha střednědobého plánu KPSS

Za památkovým bohatstvím Saska - Publikationen

Strategie komunitně vedeného místního rozvoje Místní akční skupiny