Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XIV. (XXXVI.) • č. 4 • 2010
Pravonín. Kreslil Ed. Herold (k článku na str. 7).
Augustin Satra: Přístav v Dubrovníku. Perokresba z roku 1902 zveřejněná v časopise Zlatá Praha č. 14
z roku 1905; výřez (knihovna Muzea Podblanicka; k článku na str. 8).
OBSAH ČÍSLA
Stará škola v Hulicích se promění na Svět včely (K. Chlumec)
Zanikla poslední část trautmannsdorfského dvora ve Struhařově (J. Nusek)
720 let města Trhového Štěpánova (2) (J. Vlček)
Malíř a literát Jan Eduard Herold na Podblanicku (2) (F. Procházka)
Malíř a krajinář Augustin Satra (1877 – 1909) (2) (J. Štogrová)
Sto let Františka Hrubína (J. Košťák)
Sto let od narození výtvarníka a učitele Richarda Duška (J. Vlček)
Devadesátiny konzervátora státní památkové péče Jana Svobody (J. Moudrý)
Navrhněte blanického rytíře (J. Urban)
Z historie ochotnického divadla v Čechticích (2) (S. Rýdlová)
Příloha
Ze starších čísel
Benešovské banderium (R. Dušek)
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Život ve vlašimském zámku za války a po válce (2) (H. Erbertová)
Vzpomínka na řezbáře Františka Kupsu (S. Příhoda)
Podblanický kraj (J. Jarolímková-Lipinská)
Regionální literatura
Soběhrdy 650 let. Kronika obce (J. Nusek)
Malá procházka Vlašimskem (P. Pešout)
Toulky Vlašimskem (R. Cáder)
Kronika Měchnova a Šternova
Svět české středověké církve (J. Moudrý)
Zprávy a sdělení
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (M. Musilová, Š. Tlustá)
Celostátní setkání ochránců přírody, letos pod Blaníkem (M. Lašťovičková)
Krajské kolo ekologické olympiády ve Vlašimi (L. Suchanová)
Deset let Pedagogické konference „Výchova a vzdělávání pro život“ (K. Červenková)
Nejlepší ekoporadenský počin roku (3) (J. Urban)
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim
2
3
4
7
8
13
16
18
21
22
I
II
V
VI
VII
VII
VIII
VIII
IX
X
XIII
XIV
XVI
XVIII
XVIII
XIX
Vážení čtenáři,
Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 4, 2010
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 20. 10. 2010
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 18 Kč (DPH 10 %),
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Jankov: Smíšené zboží,
Věra Houdková; Kamberk: Smíšené
zboží; Kondrac: Potraviny Macešková;
Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum;
Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Votice: Infocentrum;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
každé číslo našeho časopisu přináší množství dokladů o tom, že
Podblanicko je krajem plným pamětihodností, zajímavostí a nevšedního přírodního bohatství. Také je s ním spjata řada osobností, které svým významem a dílem jsou hodny našeho obdivu
a uznání. Bohužel ne všechna krásná a zajímavá zákoutí našeho
kraje se dochovají i pro budoucí pokolení, jak dokládá kupříkladu
článek Jindřicha Nuska o zániku barokní sýpky ve Struhařově,
a ne všechny osobnosti, které se zasloužily o Podblanicko, zůstávají pevně zakotveny v naší paměti. V posledním čísle XIV.
ročníku časopisu Pod Blaníkem, které právě otvíráte, je proto
věnován velký prostor připomenutí několika osobností, které se
významně přičinily o to, abychom my ostatní mohli poznávat náš
kraj v jeho nepřeberné pestrosti. Z plejády výtvarných umělců,
jež se nechali inspirovat Podblanickem, připomíná článek Františka Procházky Jana Eduarda Herolda, článek Jarmily Štogrové
Augustina Satru a příspěvek Jaromíra Vlčka Richarda Duška.
Mezi nejznámější představitele lidové tvorby v tom nejlepším slova smyslu v našem kraji patří bezesporu řezbář František Kupsa, kterému věnuje krátkou vzpomínku Stanislav Příhoda. Oblast
literatury je pak zastoupena připomenutím stého výročí narození
vynikajícího básníka Františka Hrubína z pera Jaromíra Košťáka.
Mezi osobnostmi, které mají nedocenitelné zásluhy o Podblanicko, také nelze rozhodně přehlédnout pana Jana Svobodu,
který se na počátku roku 2011 dožívá významného životního jubilea. Jeho nevšední, a nutno říci i nelehký život a především
jeho záslužnou práci na poli ochrany a propagace kulturního
dědictví připomíná ve svém článku Josef Moudrý. Celá redakce
našeho časopisu, a jistě i mnoho z Vás čtenářů, se řadíme mezi
početný zástup gratulantů přejících panu Svobodovi do dalších
let především pevné zdraví a vše dobré.
Z dalšího obsahu by jistě nemělo uniknout pozornosti dokončení
článku Jaromíra Vlčka o historii Trhového Štěpánova ani pokračování rozsáhlého seriálu věnovaného ochotnickému divadlu na
Podblanicku, který připravuje Slávka Rýdlová a který je věnován působení ochotníků v Čechticích v minulém století. Nu a v neposlední řadě přinášíme i tentokrát zprávy o aktuálním dění v regionu, z nichž bych upozornil na krátký příspěvek Karla Chlumce
věnovaný nově vznikající včelařské expozici v Hulicích.
I čtvrté letošní číslo časopisu Pod Blaníkem tedy slibuje zajímavé a pestré čtení, které Vám bude, doufejme, příjemným společníkem při vykročení do nového roku. Redakční rada přeje
všem čtenářům do roku 2011 mnoho zdraví, osobní spokojenosti,
profesních úspěchů a také mnoho příjemných chvil strávených
s naším časopisem.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (1. číslo XV.
ročníku) bude 31. 1. 2011. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném
dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv
písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě nebo
e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Radovan Cáder
Stará škola v Hulicích se promění na Svět
včely
S cílem oživit regionální turistický ruch na venkově vznikne unikátní včelařská expozice Svět
včely v budově bývalé školy v Hulicích. Práce
na projektu za téměř jedenadvacet miliónů korun
začaly už letos v červnu a do užívání by měla být
expozice předána o necelý rok později. Obec, které
se podařilo získat dotaci z fondů Evropské unie,
se na projektu bude podílet z jedné pětiny. Expozice je v plánovaném obsahu a rozsahu jediným
obdobným projektem v České republice a významnou bude i ve středoevropském prostoru, kde jsou
jen tři menší obdobné aktivity. Budoucí expozice
spojí dva významné prvky – jednak jde o představení atraktivního života včelstev, který při kvalit-
ní prezentaci a možnosti vlastní práce se včelími
produkty přináší neopakovatelné zážitky, druhým
prvkem je vzdělávací přínos a propagace ochrany
včelstev. Ta jsou nezbytnou součástí života v přírodě a zároveň i jeho velmi ohroženou částí se stále
se snižujícími počty.
Svět včely bude sloužit nejširší veřejnosti, pro
kterou představuje výjimečný zážitkový prostor
v rámci turistických výletů, ale i odborné veřejnosti a školám. Ty zase ocení výjimečnou možnost
výuky spojenou s praktickým výkladem. Interaktivní expozice, umístěná ve dvou podlažích budovy
bývalé školy, představí nesmírně pestrý život včel
a je především určena pro nevčelaře, čemuž od-
Zejména mladá generace a školní výpravy nahlédnou do pozoruhodného světa včel.
2
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
povídá informační hloubka jednotlivých témat. Při
prohlídce expozice se návštěvníci setkají s prvky,
které jsou navrženy tak, že přímo vyžadují jejich
součinnost nebo ji alespoň umožňují. Záměrně je
vynechána typická část současných včelařských
expozic, jako jsou různorodé sbírky artefaktů větší
či menší historické hodnoty.
V zážitkové dílně si pak budou moci návštěvníci zpracovávat včelí produkty, které se budou
sezónně obměňovat. Budou si moci vyzkoušet
stáčení medu z připravených mezistěn do sklenic, výrobu svíček a modelování ze včelího vosku. V zahradě projekt počítá s výsadbou rostlin,
které včely využívají, a také k prezentaci živých
včelstev v několika úlech. Projekt vytvoří jedno
pracovní místo.
Karel Chlumec (foto: autor)
Zanikla poslední část trautmannsdorfského
dvora ve Struhařově
V první polovině roku 2010 zanikla ve Struhařově barokní sýpka – poslední část bývalého komponovaného dvora. Dochovala se v rámci zemědělského areálu poblíž rybníka v jižním cípu obce.
Aniž bychom tušili její blízký konec, podařilo se
nám ji v březnu 2009 částečně zdokumentovat.
Šlo o jednopatrovou stavbu se sedlovou střechou,
na východní straně valbově zakončenou. Štít se
zvedal z korunní římsy přes vpadlý, žlabený pás
a byl členěn pilastry. Vrcholil trojúhelným nástavcem, rámovaným římsovým profilem. Křídla štítu
vybíhala do volut. Úzké okenní otvory vykazovaly
prakticky ve všech případech stopy zazdívky. Zřetelné zvláště v západním štítovém průčelí. U dvojice v patře šlo zřejmě původně o vertikální obdélná
okna. Solitérní otvor v přízemí byl snad zazděným
vstupem. V severní, lépe dochované fasádě byly
rozlišeny nejméně dvě vrstvy omítek. Původní
nátěr byl bílý, poslední dochovaný žlutý. Jižní
fasáda, směrem do středu dvora, dostala vápenný
nátěr patrně ještě v polovině 20. století. Stavba si
zachovávala řadu detailů stylově patřících do první
třetiny 18. století.
Objekt rozlišíme jako součást komponovaného
areálu ještě na I. vojenském mapování z 60. let 18.
století. Čtyři obdélné budovy tu byly téměř osově uspořádány do kříže a na celkovém půdorysu
obdélníku propojeny ohradní zdí. Na jižní straně
je doplňovala další, volně stojící budova. Hlavní
cesta k areálu tehdy směřovala od západu. Struhařovský dvůr (Meierhof) vybudoval ve 20., nejpozději 30. letech 18. století hrabě František Adam
z Trautmannsdorfu, který v únoru 1717 koupil panství od Ferdinanda Františka z Říčan. Zahrnovalo
statky Jemniště, Jezero, Postupice a Struhařov. Sám
Struhařov tehdy obsahoval „sídlo rytířské, dvůr
a ves“. Komponovaný areál tedy Trautmannsdorf
budoval zřejmě v prostoru staršího dvora. A to
v době, kdy stavěl blízké Jemniště či krátce po té.
Za projektem tak mohl stát i František Maxmilián Kaňka. Jeho předpokládaným projektům dvorů na Dobrovicku u Mladé Boleslavi se Struhařov
skutečně blížil. Prameny však zatím Kaňkův podíl
na Struhařově nepotvrdily.
Významné změny prodělal dvůr před polovinou 19. století, jak dokládá mimo jiné II. vojenské
(Františkovo) mapování. Bylo to za knížete Werianda Windischgrätze, který roku 1836 koupil panství Jemniště od hraběte Jiřího Buquoye. Původní
Struhařov, sýpka bývalého trautmannsdorfského
dvora, západní průčelí (březen 2009).
3
částečně dochovány dodnes. Západní budova byla
v nedávné době snížena a opatřena stlačeným trojúhelným štítem. Jižní budova byla na východě zkrácena a doplněna novější přístavbou. Před polovinou
19. století byl také přeorientován hlavní přístup
k východu. Stupňovité trojokno ve štítu jižní budovy
se opakuje i na gotizující fasádě nedalekého, rovněž
vrchnostenského objektu (Wirthshaus). III. vojenské
mapování ukazuje, že ani v letech 1877 – 1880 se
areál dvora již neměnil. Od hraběte Zdenko Šternberka ho měli tehdy propachtován, spolu s Jezerem
a Bořeňovicemi, „bratři Munkové“. Ve 20. století byl
dalšími přístavbami změněn dosud udržený půdorys
původního trautmannsdorfského dvora. Sýpka jako
nejcennější doklad jeho barokní podoby všechny peripetie překonávala. I přes poškození zdiva a krovů
byl stav objektu ještě v dubnu 2009 řešitelný. Nebyl ale památkově chráněn a současný majitel o jeho
osudu rozhodl jinak.
Jindřich Nusek (foto: autor)
Struhařov, sýpka bývalého trautmannsdorfského
dvora, detail štítu (březen 2009).
proporce i vzhled si v areálu zachovala pouze severní budova – sýpka. Východní objekt zcela zanikl a západní byl rozšířen, takže vyplnil celou
stranu dvora. Protažen byl i objekt jižní. Oba jsou
Základní literatura:
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský. Praha 1874.
Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého
XV. Praha 1927.
Žižka, J.: O barokních hospodářských dvorech ve středních Čechách. Památky středních Čech 17, 1/2003,
s. 1-24.
Další tituly a dokumentace viz archiv autora.
720 let města Trhového Štěpánova (2)
Spolehlivě víme, že Trhový Štěpánov se stal sídlem děkanátu, který zahrnoval 64 farností. Původní štěpánovský dvůr byl postupně přebudován
v opevněný hrad, jehož lokalizace je dodnes patrná
na zbytcích pozdějšího zámku, který vyhořel v roce
1741.
Rozkvětu dosáhlo město ve 14. století. Na jeho
území působila celá řada řemeslníků a živnostníků, což je většinou všeobecně známo. Po vyčerpání ložiska zlata nastává pozvolný úpadek,
který vyvrcholil zejména po roce 1620. Nastal
i úbytek obyvatelstva emigrací nekatolíků, ale
i různými přírodními katastrofami a zdravotními
problémy.
Privilegia města potvrzovali i další majitelé města. Arcibiskup pražský Zbyněk Zajíc z Hazmburka
(1403 – 1411), známý ze sporů s králem Václavem
IV., dal Trhovému Štěpánovu privilegia. Originál se
ztratil, avšak celý zápis latinský je opsán v privile4
giu, které vydal král Ferdinand I. městu Štěpánovu
roku 1501.
Dne 13. března 1600 potvrzuje privilegia Petr
Karel Holický ze Šternberka. Dále to byla Lidmila
Maxmiliána Sparrová, rozená z Valdštejna, majitelka Trhového Štěpánova, potvrzující měšťanům
privilegia, která jim udělili předchozí majitelé
(především Petr Karel Holický ze Šternberka) a to
20. ledna 1670. Oživení nastává až na sklonku 19.
století a na začátku 20. století.
Jak vypadal Trhový Štěpánov právě v této době,
zachycují staré pohlednice. Tehdejší město bylo
velmi malé, i když mělo více obyvatel, než je tomu
v současnosti. V roce 1848 zde žilo 1318 obyvatel,
1205 obyvatel v roce 1869, ještě v roce 1930 zde pobývalo 1045 lidí a v roce 1980 jen 870 obyvatel. Léta
po první světové válce se vyznačují různými aktivitami, které utlumila druhá světová válka. Nejinak tomu
bylo v období od února 1948 do listopadu 1989.
Teprve poté dochází k druhému období rozmachu celého města, což je už novodobá historie.
Trhový Štěpánov se od té doby změnil k nepoznání. Jsme očitými svědky všeho, co se zde
vybudovalo. Jen lidé, kteří nemají otevřené oči,
mohou povědět, že se až zas tolik neudělalo. Ale
stačí se podívat do Pamětních knih Města Trhového Štěpánova nebo prolistovat dřívější ročníky
Zpravodaje Štěpánovska, abychom se přesvědčili,
co všechno bylo péčí starostů Josefa Tomaidese II.
a Ing. Václava Nekvasila společně se zastupitelstvy vybudováno.
Trhový Štěpánov má historický erb i historickou pečeť a z novější doby i městský prapor, který
městu předal osobně v roce 2001 tehdejší předseda
Poslanecké sněmovny prof. Václav Klaus, současný prezident ČR. V současné době má obec 896
obyvatel (k 31. 12. 2009).
Plány na znovuzískání historického názvu
„město“ nabývaly jasnější obrysy. Byly to nejprve dílčí kroky, jakými bylo pojmenování ulic,
získání praporu obce (dnes města), ale především
trpělivé shromažďování patřičných dokladů pro
výbor Poslanecké sněmovny. Toto úsilí bylo korunováno znovu udělením titulu města s platností
od 12. dubna 2007. Ale to už je novodobá historie.
Mezi dominanty města patří kostel sv. Bartoloměje, židovský hřbitov z roku 1438, občanský
hřbitov se hřbitovní kaplí Všech svatých, Muzeum
Štěpánovska, Městská knihovna, budova Základní
školy z roku 1951, pošta, nádraží ČD a v nejnovější
době rekonstruovaný hotel Rabbit.
Město žije kulturně, v muzeu se pořádají četné
výstavy, je zde knihovna s informačním střediskem, každý sudý měsíc vychází Zpravodaj Štěpánovska, město má internetové stránky, pořádají se
besídky pro důchodce, školní akce, vánoční koncerty a vánoční jarmark, vítání léta hudbou, stavění
máje, pouť, k dispozici je několik barevných pohlednic, skládačka mikroregionu Český smaragd
a kniha „Trhový Štěpánov – knížka o obci s dlouhou a zajímavou historií, s tvořivou současností
i mnoha zajímavostmi.“ Byla vydána v roce 2005
Dnešní Dubějovická ulice – levá strana od Dubějovic k Hospergerovým č. p. 47. (Pohlednice vyšla
nákladem M. Votruby drogerie, fotograf neznámý, vydáno asi před rokem 1929.)
5
Stará radnice č. p. 51. (Pohlednici vydal František Kameník Vlašim pravděpodobně
kolem roku 1930.)
Pohled do dnešní Spojovací ulice. (Pohlednice vyšla nákladem Karla Hocha, rok neuveden,
odeslána 27. 1. 1943.)
6
a nadlouho zůstane uceleným souhrnem všech reálií o městě.
V Trhovém Štěpánově se stále něco tvoří, buduje
a děje, žijí zde pracovití a tvůrčí lidé. Je toho pochopitelně více, co bychom mohli o našem městě
napsat. Jak vypadá město Trhový Štěpánov? Když
se na něj podíváme od Chlumu či odjinud, je to
krásný pohled. Přejeme si, aby to byl krásný pohled i zblízka, na okolí, ulice, domy, volná prostranství.
Jaromír Vlček
Prameny:
Kolman Karel: Dějiny Trhového Štěpánova do roku 1918
– vyšlo jako příloha Zpravodaje Štěpánovska v roce
2006 – 2007
Vlček Jaromír: Stručné zpracování záznamů událostí z let
1919 – 1994 vypsaných z Pamětní knihy Města Trhového Štěpánova – vyšlo společně s Kolmanovými dějinami
jako příloha Zpravodaje Štěpánovska v roce 2006 – 2007
Vlček Jaromír: Trhový Štěpánov – Nakladatelství MAROLI, Praha 2005
Winter Zikmund: Zlatá doba měst českých – Odeon,
Klub čtenářů, Praha 1991
Malíř a literát Jan Eduard Herold
na Podblanicku (2)
Jak bylo uvedeno v Pod Blaníkem č. 2/2010,
v roce 1870 zavítal na Podblanicko malíř a literát
Jan Eduard Herold a záznamy z těchto cest zveřejnil v časopise Květy. Následující text a obrázky se
týkají jeho cesty do Dolních Kralovic a Pravonína.
Text je jazykově upraven.
velkým oltářem. V 18. a nynějším století pánové
na Pravoníně se rychle měnili, nyní náleží Pravonín
panu Vojtěchu Kulichovi.
František Procházka
Prameny:
Květy, 1870, ročník V, č. 1 a č. 7
Dolní Kralovice
Na levém břehu Želivky leží v romantickém
skalnatém údolí městečko Dolní Kralovice. Na druhém břehu řeky, na úpatí vrchu uprostřed ovocných zahrad vidíme domky Horních Kralovic se
starým zámkem, obyčejně nazývaným Čumenda.
Toto jméno pochází bezpochyby z doby, kdy sem
byla přenesena komenda maltézských rytířů. Před
nedávnem se toto jinak nepatrné městečko značně
zmohlo, vpravo a vlevo jsou seřazeny pěkné domy,
které se táhnou podél silnice, která vede vzhůru.
Vysoko nad městečkem na hřbetě vrchu zvedá se
starý chrám s masivní věží věnovaný sv. Janu Křtiteli; z věže tohoto chrámu je překrásná vyhlídka
do údolí, jímž se vine řeka.
Pravonín
Tato vesnice v okresu Dolno-Kralovickém má
památný starožitný chrám z dvanáctého století v románském slohu. Chrám je zasvěcen Janu Křtiteli,
stojí uprostřed hřbitova a je vystaven od kláštera
v Louňovicích. Tomuto klášteru kdysi náležel celý
Pravonín. Až po ukončení husitských válek, jako
vůbec velká část druhdy kněžského zboží, připadl
Trčkům z Lípy. Náhrobky následujících pánů Kekulův ze Stradonic je možné doposud spatřit před
Dolní Královice. Kreslil Ed. Herold.
7
Malíř a krajinář Augustin Satra
(1877 – 1909) (2)
Malířské dílo Satrovo neznáme v celku, čítá asi
3000 obrazů. Dokážeme si dosud alespoň udělat
představu o jeho dovednosti kreslířské. Zlatá Praha
často reprodukovala jeho kresby z cest – z domova
i z ciziny – a komentovala je. Například ke kresbě Přístav v Dubrovníku se píše:1 „Na posledních
výstavách pražských, loni a předloni, objevilo se
několik obrazů, často i dost rozměrných, v nichž A.
Satra líčil své dalmatské dojmy. Krásné, malebné,
romantické, světlem nasycené pobřeží Dalmácie
získalo si, po obou Čermácích a Zvěřinovi, zase
nově sympatie českých umělců. Co chvíli podávají
toho doklady a k nim patří i tato kresba. Městský
přístav dubrovnický je jako dlaň a jen pro pobřežní
bárky a nákladní plachetníky určený, skrytý takřka ve zdech města. Ale každý kousek moře a každý úryvek pobřeží je malebný a malířsky vděčný
a kdekoli naň oko malířovo pohlédne, nalezne tak
1
Zlatá Praha, 20. 1. 1905, č. 14, s. 167
hotové a oku zajímavé obrázky, jako je kresba Satrova v rychlém a markantním črtu podává.“
„Augustin Satra je z oněch snaživých mladých
umělců, kteří pro zisk své tvorby dávají na krajinářský svůj talent rádi působiti krajinou i ovzduším
hodně vzdáleným a odlišným od onoho, z něhož vyrostli sami a kde nejprve svým výtvarnickým aspiracím hledali půdu a výživu. Ba ani v uměleckém
výrazu nezůstává Satra ve stejné stupnici malířské
fraseologie. Hledá svůj styl, poctivě a úsilně chce
se dopracovati svého vlastního vyslovení se a volí
svoje mistry mezi nejlepšími. Jeho malířský temperament je arci dosud v plném kvasu a umělec sám
teprve na cestě za hledaným svým pevným uměleckým stanoviskem, ale na cestě vzestupné a radostnou budoucnost mladému umělci slibující.“2
V roce 1906 se Satra po pobytu v Hamburku
odstěhoval do amerického Clevelandu, kde měl
2
Zlatá Praha, 21. 7. 1905, č. 40, s. 469
Augustin Satra: Blaník s Louňovicemi. Olej na lepence, sign. vpravo dole, dat. 1903,
rozměry 22,5 x 33,5 cm, repro: Galerie Kodl.
8
Karel Langer, Augustin Satra a Otto Bubeníček v Bubeníčkově ateliéru okolo roku 1903
(repro z publikace Kodl M., Zachař M.: Mařákova škola. REFOT Praha 2007).
příbuzné, především svou matku. Oženil se, usadil
a pokoušel se nepříliš úspěšně živit. Rozšířil škálu
svých témat, motiv vodstva ho však stále provázel. V obrazech a studiích se obracel k Niagarským
vodopádům a vzpomínal na Dalmácii. Setkáváme
se s jeho dílem prostřednictvím krajanského tisku,
ve kterém příležitostně publikoval své vzpomínky
na léta na akademii nebo na studijní cesty. V dvoudílném článku „Na exkursi“3 vzpomíná na malování s kolegy na Litavce nebo na Cavtat, městečko
u Dubrovníku.4
Že byl v častém styku s redakcí Dennice novověku, dokládá i publikovaná poznámka: „Malíř August Satra přinesl nám do redakce ukázati malířský
výtěžek svého výletu k vodopádům Niagary. Jsou to
dva obrázky malých rozměrů, na jednom viděti vodopády s cípem zelené stráně, na druhém víry. Oba
obrázky jsou zdařilé. Vodopády již zakoupil p. Ed.
Krejsa. – Mimo tyto dvě práce přinesl nám také dvě
rozkošné krajinky – z výletního místa Bedford Glens
– lesní zátiší protékané divokým potokem, jenž hrčí
a pění se přes skaliska a balvany. Obrázky jsou plny
hřejivého světla a malebnosti.“5
Dennice novověku (Cleveland), 16. 7.1908, č. 38, s.
6 a 23. 7. 1908, č. 39, s. 14 (dostupné v Náprstkově
muzeu v Praze)
4
Dennice novověku (Cleveland), 13. 8. 1908, č. 42, s. 3
(dostupné v Náprstkově muzeu v Praze)
5
3
V roce 1908 uspořádal v Clevelandu dvě výstavy,
o kterých referovaly tamní krajanské noviny.
„Výstava Satrových obrazů v České Národní Síni6
V úterý večer otevřena zimní výstava malíře, který se již v létě představil obecenstvu americkému
výstavou zdařilých výtvorů umění svého v obrazářském krámě jednom na Prospectu … Je to tuším
první výstava toho druhu v české osadě clevelandské a vůbec první česká malířská výstava ve Spojených státech.“ Vystavil tu asi šedesát obrazů,
6
Dennice novověku (Cleveland), 17. 12.1908, č. 8, s.
16 (dostupné v Náprstkově muzeu v Praze; autorem
článku je zřejmě V. Šnajdr)
9
převažovaly krajinomalby, ale „zkusil s nemalým
štěstím i v jiných oborech malované krajiny, podobizny i studie, zvířata, ovoce, hrad i genre“. „Zdá
se, že za pobytu ve Spojených státech svůj umělecký obzor rozšířil… V létě 1908 pobýval s panem
B. J. Doležalem u Niagarských vodopádů,“ odkud
přivezl asi dvacet obrazů, což svědčí o jeho zálibě malovat vody, „daří se mu jako marináři,“ což
je vidět na obrazech vodopádů, „v nichž zachytil
všechny odstíny barev a všechno proudění, vlnění,
čeření, pěnění a víření a vůbec všechen ten život
vody ku podivu živě a plasticky.“ „Celé výstavě
vévodí obraz Vodopády Niagary 67 x 41 cm – tak
kompletní malbu oněch vodopádů jsme dosud neviděli,“ zobrazuje „vodopád se zeleným pozadím, se
žlutohnědou skalní plochou a bělomodrou rozlitou
řekou… mluví k nám velkolepý div přírody.“ Obsáhlý článek dále popisuje jednotlivé zdařilé obrazy
a stručně je charakterizuje, jako např. „Karlův Týn
s vesnicí Budňany v podhradí, což jest skvostný
kousek umění neb z obrázku nečiší chlad kamení,
nýbrž život plný barev,“ „Partie z Divoké Orlice –
lahodné zelené pozadí, blankytné nebe.“
Satra se pomalu, ale jistě stával známým, o jeho
obrazy se začali zajímat kupci. A právě tehdy, při
práci na plakátu na sokolský slet, náhle zemřel.
Okolnosti smrti se dozvídáme z nekrologu a řeči
na pohřbu, kterou pronesl redaktor Dennice novověku Václav Šnajdr. Vyvrací to pozdější spekulace,
že Satra zemřel sebevraždou zastřelením7 nebo při
pádu zdviže.8 „Když již jako hoch jevil veliké nadání
ku kreslení, ustanovili se rodiče jeho na radu místních vzdělanců poslati jej na pražskou akademii,
kterou navštěvoval plných sem let. Také v Mnichově
strávil delší čas na zdokonalení svém. Illustrované
časopisy jako Zlatá Praha přinášely jeho illustrace.
Byl spřátelen s celou mladší generací českých malířů. Snahy jeho byly čisté, ryze umělecké, kšeftování
Zlatá Praha, 26. 4. 1912, č. 32, s. 388: „Aug. Satra:
Pravonín.
Když před devíti lety navštívil Aug. Satra (jenž skonal raněn byv mrtvicí, jak právě mi dopsala jeho choť, žijící
v Clevelandě – nepravdivé jsou tudíž zprávy o jeho zastřelení) kraj podblanický, by mistrným svým štětcem
zachytil mi krajinné krásy, okolí pověstmi obsypaného
Blaníka, jež pak vystavil v první umělecké výstavce
ve vsi v Kondraci, doporučil jsem mu též, aby vymaloval Pravonín…“
8
7
10
se neoddával, ano choval k němu nepřemožitelný
odpor a to velice vadilo hmotné situaci jeho. Neb
ač vysoce talentovaný a pilný a originální, nebyl
s to štětcem svým zbudovati si existenci, což někdy
mysl jeho někdy zle mučilo, třebas líčenou bodrostí
dával najevo umělecké flegma.
Zůstavil stařičkou matku, milovanou manželku,
dvě sestry (jednu svobodnou a druhou provdanou
za p. Pince) a jednoho ženatého bratra. Paní Satrová, rozená z Jilemnice, on pak se narodil v Kouřímě,
odkud často do Jilemnice chodíval, maluje tamní rázovité chalupy, rozhledy z kopců a půvabná zátiší.“
Pohřeb Augusta Satry.9 Krajanský list cituje řeč
svého redaktora Václava Šnajdra, kterou pronesl
na pohřbu 2. dubna, ve které obsáhle a vzníceně
hodnotil Satrův život a dílo. Mj. řekl: „Před dvěma
lety přijel do Ameriky, kde měl příbuzné, zvláště
matku, a doufal, že si opatří svým uměním bezpečnou existenci… Učil se raději v přírodě než mezi
čtyřmi stěnami, jež jeho těkavému, po nových dojmech stále prahnoucímu duchu byly těsné.“ V závěru nekrologu se konstatuje, že: „Výbor pro slet
Sokolstva v Americe se rozhodl přijmout nákres
plakátu a Satrovo jméno na něm, s jistými změnami
v Chicagu, zůstane uvedeno.“
Satrovo nenadálé úmrtí nezůstalo v Čechách nepovšimnuto. Referovala o něm Zlatá Praha, Národní listy a stručně i Hlasy od Blaníka10.
„Augustin Satra, mladý a nadaný český malíř krajinář, jehož pilné práce umělecké velikou část znají
čtenáři Zlaté Prahy z častých reprodukcí v řadě posledních našich ročníků, zemřel náhle 31. března t. r.
v Clevelandu (ve státě Ohio) v severní Americe, kam
se přestěhoval asi před 3 roky. Satra (rodilý z Kouřimě r. 1877) byl na pražské akademii žákem krajinářské školy zesnulého prof. Mařáka, později ryt.
z Ottenfeldů (od 1897 – 1902), několik let pobyl pak
za svým zdokonalením v Mnichově. Za uměleckou
kořistí mladý český krajinář procestoval valný kus
světa, jak o tom svědčí jeho olejové obrazy i akvarely ze Slovenska (zejména z Dětvy), z pobřeží Adrie,
z Černé Hory, z Alp jihobavorských i ze severního
Německa (z Brém a okolí) atd. Umělecké začátky Satrovy budily svého času velké naděje, bohužel tvrdý
život mnoho z nich ubil. V české kolonii clevelandské ještě loni o Vánocích uspořádal Augustin Satra
10
Hlasy od Blaníka, 30. 4. 1909, č. 18
9
Augustin Satra: Podblanicko. Olej na lepence, sign. vlevo dole, rozměry 35,5 x 24,5 cm,
repro: Galerie Kodl.
11
výstavu svých prací, ještě den před smrtí pracoval
na velkém obrazovém plakátě pro letošní sokolský
slet v Chicagu. Tělesné zůstatky Satrovy spáleny byly
2. dubna v clevelandském krematoriu.“11
„Augustin Satra: V dětské jízdárně v Euklid
Beach.
Nedávné zprávy ohlásily jeho smrt, jistě velmi předčasnou, neboť jej stihla na samém prahu mužného
uzrávání. Zlatá Praha v několika ročnících obsahuje
pěkný a více než dosti hojný výběr prací A. Satry. Obrazy z cest mohly by být nazvány úhrnem. Jsouť mezi
nimi pěkně zaokrouhlené malebné pohledy ze břehů,
přístavů a měst istrijských a dalmatských, motivy
z lagun benátských, z našeho venkova, mnichovských
trhů a na konec malebné zprávy z Ameriky. Pérokresby markantního rysu, lehkou barvou akvarelovou oživené podle vzoru M. Švabinského. Poslední ukázky
Satrových prací, jež přinášíme a přineseme, mají už
jeho ustáleného vzezření. Jsou to pěkná vysvědčení
jeho zdravého, rychlého a silného pozorování okamžikových siluet lidí v obrazovém uspořádání, jež je
znakem Satrova dobrého malebného smyslu. Byl jaksi životopiscem svých objektů, ne jejich analytickým
psychologem. Pro optický dojem jejich zevnějšku měl
vždy otevřené a vnímavé oko.“12
„Augustín Satra
V Clevelandu ve státě Ohio přinesly tamější české listy včera do Prahy došlé překvapující zprávu
o náhlé smrti vysoce nadaného mladého malíře
českého Augusta Satry, jenž od let již znám byl
reprodukcemi svých obrazů, většinou námětů krajinářských, z předních ilustrovaných listů českých
i pražských výročních výstav… Z vánočních výstav
Umělecké Besedy a z několika jarních výstav v Rudolfinu i z reprodukcí hlavně ve Zlaté Praze otiskovaných známy jsou četné Satrovy obrazy olejové
i akvarely malebných partií pražských, z českého
venkova (z okolí Jilemnice) a pobřeží Adrie i z uměleckých toulek po Německu (např. z Brém a přístavu
brémského) aj.
Před časem odstěhoval se A. Satra do Ameriky
a ještě o loňských Vánocích uspořádal v Clevelan-
du v tamější České Národní Síni soubornou výstavu
svých prací, jež došla chvalného uznání v širokých
kruzích veřejnosti i v americké kritice. Zemřel náhle po krátké nevolnosti 31. března, pracovav ještě
den před tím na velikém plakátě pro sokolský slet
v Chicagu.
V poslední době přál si vroucně vrátiti se do vlasti, nenašel za oceánem tolik materiálního blahobytu, v nějž doufal. Pohřeb Satrův konal se 2. dubna z České Národní Síně clevelandské a jeho tělo
bylo spáleno v místním krematoriu. Četní umělečtí
a osobní přátelé Satrovi přijmou zprávu o předčasné smrti slibného talentu s upřímnou účastí.“13
Od smrti tohoto talentovaného malíře uplynulo
loni sto let. Je znám především jako žák Mařákův,
ale jeho osobnímu dílu se nedostalo přílišné pozornosti. Zastoupen byl na několika souborných výstavách malířství 19. století. Uvádějí ho slovníky
výtvarných umělců (Toman), webový AB-archiv,
znám je také jako člen výtvarných spolků Umělecká Beseda a Jednota umělců výtvarných.
Velkou sbírku vlastní Galerie Kodl, Satrovo dílo
je zastoupeno např. v Národní galerii v Praze či
v galerii v Liberci. Muzeum umění v Clevelandu
vlastní obraz Niagarské vodopády, které získalo
darem od Satrovy manželky. S obrazy se setkáváme příležitostně na aukcích výtvarného umění,
stejně jako s dalšími díly Mařákovy školy, která
jsou dodnes vyhledávána znalci krajinomalby. F. V.
Mokrý14 kdysi napsal, co dodnes platí i o Satrovi:
„Zásluhou Mařákovy školy zůstane, že její malíři
vnesli do našich poměrů kus barevné a světelné svěžesti, vnesli do obrazu radost a jas, prolomili tradované úzkoprsé akademické malování a vyšeptalou
barvu a v neposlední řadě, že objevili nové a dosud
neoceňované půvaby české a moravské krajiny…“
Zlatá Praha, 1909, č. 31, str. 371 (zde také Satrova
fotografie)
12
Zlatá Praha, 1909, č. 32, str. 384
13
11
12
Jarmila Štogrová
Národní listy, 14. 4. 1909
F. V. Mokrý: Julius Mařák a jeho škola II, in: Venkov,
28. 4. 1929, str. 7
14
Sto let Františka Hrubína
Malebně rozhozené Lešany a Břežany s jedním
obecním úřadem v Dolním Posázaví jsou poslední
půlstoletí spojovány se jménem básníka Františka
Hrubína. K navštěvovaným místům patří Muzeum
vojenské techniky, vyhlášený restaurační komplex
včetně Picérie, nejen dobrého posezení, bowlingu,
ale také promyšleně restaurovaného zámku majitelem L. Truhlářem. Stavební dominanta s nepřehlédnutelnou věží, jež v minulosti byla využívána
k různým účelům (např. jako vodárna). Z významných osobností tady má „domovské právo“ umělec
Otakar Brousek a ze současných třeba rodina Benešova. On je spojován se jménem J. A. Komenského
ve smyslu více než badatelském (komeniolog), jeho
paní v roli veřejně politické. A právě PhDr. Libuše Benešová sestavila pásmo z nejrůznějších textů
k 100. výročí Františka Hrubína, které zaznělo v zámeckém nádvoří.
Obnovená tradice
Měl modré oči, mluvil příjemným barytonem
a chůzí i vzhledem připomínal osobu snad odjinud,
tak trochu z jiného světa, než z Lešan. Rád chodil
v dlouhém rozevlátém plášti, svou hlavu přizdobil
umělecky tvarovaným kloboukem s širokou krempou. Pokaždé se téměř vznášel a vzbuzoval dojem
jakéhosi zasnění do dálky. Snad by se dalo říci, že se
vznášel démonicky. Maminky s úctou říkávaly svým
dětem: „Vidíš, to je Antí Hrubín, básník.“ Už v těchto
slovech se dalo vycítit něco zvláštního. A právě tuto
skutečnost umělec Otakar Brousek vzpomínkami pronášenými trochu zamženým hlasem plasticky oživil.
V Lešanech, pokud mohl a směl, trávil jaro a léto.
Vydržel krátce do posvícení, protože se těšil na pečenou husu. Pak odjel do Prahy nebo jižních Čech.
Traduje se, že v zimě vytvořil jedině Lešanské jesličky. Dne 10. 12. 1961 vepsal věnování Otakaru
Brouskovi slovy: „Zdravím, Otakare, Tys mne jednou uvedl ve Viole do světa.“ Zřejmě následovaly
vřelé díky a nezapomenutelné přátelství.
Na 17. září 2010 připadlo sté výročí narození
Františka Hrubína, který se zapsal mezi slavné
české básníky a byl bytostně spjat s Dolním Posázavím. V nedávné minulosti se pravidelně konaly
podvečery s názvem Hrubínovy Lešany. Po odchodu ředitele školy Františka Voláka, jenž byl s Hrubínovou rodinou úzce přátelsky spjat, na věčnost se
Podvečery přestaly konat. Až k letošnímu umělcovu výročí opět zazněly podmanivé verše v podání
dětí lešanských škol (základní a mateřské) spolu
se svědectvím o člověku a umělci ve vzpomínkách
nejbližších přátel. Pásmo vzniklo z textů A. Branalda, J. Strnadela, V. Závady, I. Inova, P. Šruta
a J. Seiferta. Účinkovali známí umělci jako Otakar
Brousek a Milan Kloub. A tak vznikl obnovený
Hrubínův Podvečer, který se poprvé konal na nádvoří renovovaného zámku – tedy v novém kulturním centru malých Lešan.
Pár životapopisností
František Hrubín psal dvanáct hodin denně
a na sklonku svého životaběhu se přiznal, že s neustálým pocitem strachu, aby nenastal čas, že během půlroku nestvoří verš. Podle něho by nastala
nenapravitelná tvůrčí krize. Na druhé straně ho
provázela lehkost básnění, ale tu zase považoval
za nebezpečný stav rutiny. Psal rukou, text neustále
zdokonaloval spoustou vpisků do drobného písma.
František Hrubín (repro: Strnadel J.:
Portréty spisovatelů. Československý spisovatel,
Praha 1980).
13
Vchod do Hrubínovy chaloupky (foto: I. Krejčí).
Dva rodáci
Traduje se, že Hrubínův František měl v dětství
problémy s výslovností některých hlásek, jako bylo
třeba „r“. Na tuhle skutečnost jsem před lety vzpomínal s paní Hrubínovou u starodávného bytelného stolu v jejich vesnickém stavení s čp. 26, tedy
v jeho chaloupce u památného stolu.
Citujme z básníkovy tvorby:
„Ten stůl má paměť dalekou a věrnou,
jako mají jen rody cvrčků,
černé krby a borovice v háji
….
Cítím hladké suky v prstech.
Tak, zrovna tak jsem je cítil v prstíkách,
když jsem je sliníval a maloval na nich
kolečka a čárky.
Rychle schly a já jsem často ani nestačil
dotáhnout obrázek měsíčku.
Napily se ty suky o masopustních zabíjačkách!“
14
Stalo se tak nad krabicí pečlivě složených dopisů
z první světové války. Rodiče Novotní si je vyměňovali, aby si ve smutných a vzdálených dobách
vzájemně vzpomínkami oživovali přítomnost a naději k návratu. Přání bylo vyslyšeno, ale naštěstí
dopisy nebyly ještě tenkrát zakopány pod vybraný
strom na zahradě k věčnému spánku.
Lešanští současníci a také pamětníci mi vysvětlili, kde stával Brouskův koloniál, v němž s rozdílem
několika desítek let přišel na svět Otakar, pozdější
druhý lešanský velikán, který se letos na svátek
Václava dožil v plné svěžesti šestaosmdesáti let.
Nekonané oslavy
Od září (přesněji v čase po posvícení) pobýval
František Hrubín v Praze. Tvrdí se, že to nebyl
tvůrčí čas. Snad ho schvacovala krize z nedostatku
slunečního světla, tepla lešanských kopců a romantických údolí řeky Sázavy. Té se, ač je poněkud
vzdálena od chaloupky, zahrady a milované vesničky, jež se k němu v padesátých letech vlivem osuPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
dových událostí nepěkně zachovala, nemohl dočkat.
Čtyřicet let se přátelil s básníkem a nositelem Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavem Seifertem. Ten
na něj vzpomínal ve Všech krásách světa. Každý
z nich prožil svým způsobem okamžiky státní úcty,
ale i zavržení. Oba se i s těmito okamžiky dokázali
vyrovnat. František Hrubín třeba slovy: „ … jsem
pyšný na to, že mou báseň bylo možno zfilmovat…“
„Nakladatelství Albatros,“ připomněl Otakar
Brousek, „se připravovalo na oslavy šedesátých
narozenin Františka Hrubína. Kdekdo mu chtěl
stisknout ruku. Kdyby za nic jiného, pak třeba
za verše: „… pod modrou oblohou bez jediného
mráčku… Připil jsem mu naposledy.“ A při slovech
„jeho tvář už nebyla živá“ asi mnohým přítomným
na nádvoří lešanského zámku přeběhl mráz po zádech. V březnu 1971 se konal státní pohřeb Františka Hrubína bez souhlasu rodiny.
„Na svátek zemřelých byl jeho hrob plný svíček
a uprostřed stála rovně chryzantéma, jako ještě nedávno chodil František Hrubín,“ připomínal Otakar Brousek a dodal: „Když jsem ji spatřil, bylo mi
do pláče.“
První Hrubínův Podvečer se konal 23. září 1972.
Tenkrát byl zorganizován Osvětovou besedou v divadelním sále s malým jevišťátkem jaksi narychlo.
Bez pozvánek, plakáty byly psány ručně a samotný
program byl sestaven až dopoledne před vystoupením. Účinkovali mladí recitátoři, kteří se scházeli
v rámci Šrámkovy Sobotky. Síň byla zaplněna asi
šedesáti posluchači, kteří se netajili uznáním. Pak
se s dvouletým odstupem konaly Hrubínovy Podvečery za účastí známých umělců, jako byl spisovatel
Karel Nový, Jiřina Šejbalová, Vlasta Fabiánová, recitoval Luděk Munzar. Šestý Podvečer se konal 21.
září 1985. Na jednom z nich zazněly i tyto verše:
„Nic na světě, nic v životě není obyčejné,
všechno stojí za to, aby ses nad tím zamyslel.
Všechno na světě je zázračně krásné …
Všichni se z něčeho radujeme,
všechny nás občas něco zarmoutí,
ale radost i smutek mají tisíce podob,
jako má louka tisíce barev a vůní.
To je život.“
Jarmila Hrubínová přijímá kytici v rámci Podvečera (1980, foto: Jana Nováková).
15
Hrubínova chalupa v Lešanech (kresba z obecní kroniky).
Závěr
Už se nad zámeckým nádvořím smrákalo, když
Otakar Brousek přednášel osm veršů úvodní básně k Hrubínově sbírce Můj svět. Pak vyjádřil přesvědčení, že můžeme Františku Hrubínovi do určité
míry závidět, že odešel uprostřed tvůrčích sil.
Co dodat? Hrubínova síň v Lešanech (byla otevřena v den Třetího Podvečera paní Jarmilou Hrubínovou) neodnesl čas, i když mnohé se změnilo.
Třeba Brouskův Koloniál, který stával na návsi
blízko školy a hasičské zbrojnice, jak mi říkali domácí. Možná se jim Hrubínův Podvečer také líbil.
Jinak by asi neříkali, že vzpomínku na svého básníka nevrátí tam, kam časově s odstupem dvou let
v minulosti patřila. A letošní začátek je toho důkazem.
Jaromír Košťák
Sto let od narození výtvarníka a učitele
Richarda Duška
Během našeho života se setkáváme s mnoha lidmi. Mnozí docházejí ocenění až po odchodu z tohoto
světa. V době, kdy žijí mezi námi, se příliš nezajímáme o to, co by mohlo zajímat i příští generace. Zdá
se, že jedním z nich je Richard Dušek. Na internetu, který bývá považován za dobrý zdroj informací,
se toho mnoho nedovíme. Před několika lety vyšel
ve Zpravodaji Města Vlašimi článek Jana Svobody. Oba zdroje jsou stručné – a je to velká škoda.
Autor těchto řádků předpokládá, že přispěje alespoň
částečně k poznání této významné výtvarné i pedagogické osobnosti Trhového Štěpánova i Vlašimi.
16
Richard Dušek se narodil 1. listopadu 1910 v Ústí
nad Orlicí jako syn keramika, který byl absolventem keramické školy. Maminka byla majitelkou
knihkupectví. Ve svém rodném městě vychodil
obecnou a měšťanskou školu. V letech 1924 - 1930
studoval v nedalekém, překrásném městě Litomyšli
na známém Učitelském ústavu a stal se odborným
učitelem matematiky, rýsování a výtvarné výchovy.
Působil jako učitel na několika školách v tehdejším
lanškrounském okrese. V roce 1934 byl na vlastní
žádost přeložen do okresu Benešov u Prahy a učil
na obecné škole ve Václavicích.
Navštěvoval rovněž přednášky výtvarné výchovy
na pražské technice, které vedl jeden z nejvýznamnějších krajinářů Vysočiny Oldřich Blažíček. Právě
proto, aby měl do Prahy blíže, se nechal přeložit
na benešovský okres. Postupně učil na školách
v Divišově, Trhovém Štěpánově a ve Vlašimi, kde
bydlel většinu svého života.
Na Základní školu v Trhovém Štěpánově přišel
ve školním roce 1955/1956. Během dalšího školního roku odešel 1. března 1957 nakrátko do stavebnictví, ale vrátil se zpět 1. září 1957 a působil zde
i v dalších školních rocích. Jeho jméno naposledy
objevuje ve výkazech ve školním roce 1971/1972.
Se vší pravděpodobností potom učil na bývalé Jedenáctileté střední škole ve Vlašimi. Ve štěpánovské školní kronice je ještě údaj, že žáci navštívili
na podzim roku 1960 výstavu prací tohoto učitele
ve Vlašimi.
Jeho výtvarná tvorba je mnohostranná. Je uměleckou dokumentací, která zachytila nenávratně
mizející lidovou architekturu na Podblanicku. Jeho
pozornosti neunikly statky, chalupy, špýchary, ale
ani nejrůznější detaily staveb. Byly to i štíty domů,
vjezdy do dvorů, zvoničky nebo kostely.
V jeho tvorbě najdeme i plakáty, ex libris, pohlednice nebo diplomy. Věnoval se i krajinomalbě,
ale zřídkakdy používal olejomalbu. Spíše si oblíbil
perokresbu, řadu perokreseb koloroval, věnoval se
linorytu i dřevorytu. Jsou to techniky, které vyžadují dobrý zrak i pečlivost. Mnoha svým žákům
věnoval do jejich památníků právě obtisknuté motivy z Podblanicka, které vyryl těmito technikami.
Své práce vystavoval již v roce 1924 na školské
výstavě v Londýně, kde získal 2. cenu. To mu bylo
pouhých 14 let! V roce 1936 uspořádal výstavu
v Benešově. Roku 1946 vydal Český svaz malířů
formou pohlednic jeho 25 kreseb různých objektů
Podblanicka. Jako první samostatná výstava bývá
však zmiňována až vlašimská v roce 1949. Další
proběhla rovněž ve Vlašimi v roce 1960. Obě si
uspořádal autor sám. Byla instalována pravděpodobně v bývalé požární zbrojnici nedaleko zámku.
Tam se konala i jeho posmrtná výstava. Uspořádal
ji vlašimský požární sbor v listopadu 1977. Muzeum Podblanicka ve Vlašimi pořádalo Duškovu
výstavu v dubnu a květnu 1990 a druhou v září
a říjnu 2005.
Svému rodnému městu zanechal několik dřevorytů a perokreseb s názvem „Z rodného kraje.“ Čtenáři orlickoústeckého zpravodaje si jistě pamatují
na seriál „A léta běží, přátelé …“, ve kterém byly
na pokračování otiskovány jeho dřevoryty a peroPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Richard Dušek (1910 – 1977).
kresby. Ve sbírkách tamního městského muzea je
uložena např. série deseti kusů pohlednic s jeho
perokresbami, které vyšly nákladem jeho otce, keramika Antonína Duška.
Otiskoval své dřevoryty a linoryty rovněž v regionálním tisku. Jaroslav Pouzar, neméně známý
učitel a regionální historik, uvedl ve své knize
„Podblanickou minulostí“ řadu kreseb, které vynikajícím způsobem doplňují text knihy. Mnoho jeho
děl je v soukromém vlastnictví občanů Vlašimska
i Štěpánovska. Český svaz ochránců přírody ve Vlašimi a Muzeum Podblanicka vydaly v roce 2008 obrazovou
publikaci „Ze staré Vlašimě“. Jsou to linoryty, které původně tiskl vlašimský tiskař Miroslav Drtina
na ručním lisu ve velmi malém nákladu a Richard
Dušek je poté ručně koloroval. Vznikla tak půvabná
publikace, která alespoň z části přibližuje Duškovo
výtvarné dílo.
Škoda, že nebyla dosud vydána reedice Duškových pohlednic Vlašimi a okolí. Pamětníci, sběratelé i milovníci historie by tento soubor vřele uvítali.
Najde se nakladatel?
V písemnostech Města Trhový Štěpánov se zachovalo smuteční oznámení, ve kterém se píše, že
„dne 13. ledna 1977 náhle zemřel ve věku 66 let
17
Punčochářské chalupy v Ratajské ulici (repro z publikace Richard Dušek: Ze staré Vlašimě).
Richard Dušek, učitel v.v.“ Dále je v něm uvedeno:
„Jako výborný malíř zanechal po sobě bohatství
zobrazující lidovou architekturu Podblanicka. Maloval sobě i druhým pro krásu a pro radost. Jeho
celoživotní dílo bude žít v srdcích a myslích všech,
kteří s ním jako učitelé spolupracovali, i těch, které
vedl rozvážnou rukou zkušeného pedagoga.“ Smuteční shromáždění se konalo 18. ledna 1977 v obřadní síni hřbitova ve Vlašimi.
Jaromír Vlček
Prameny:
Internet: Richard Dušek – virtuální galerie z děl výtvarníka Richarda Duška, malíře Podblanicka
Záznamy ve školních kronikách Základní školy v Trhovém Štěpánově (vypsal Mgr. Martin Vrbický)
Zpravodaj Města Vlašimi, číslo 6/2003, strana 20
Informace PhDr. Jindřicha Nuska, pracovníka Muzea
Podblanicka ve Vlašimi o Duškových výstavách
Smuteční oznámení, které vydalo ředitelství ZDŠ v Trhovém Štěpánově
Devadesátiny konzervátora státní
památkové péče Jana Svobody
Většinou každý člověk zanechá na cestě životem
nějakou stopu. Bývá často různě velká. Ty malé
stopy časem zmizí, většinou jen otisky vyvolených
jsou čitelné i v dobách příští generace. Do této kategorie patří Jan Svoboda. Je velmi skromný člověk
s velkým srdcem.
18
Narodil se v Brně dne 25. ledna 1921. Po novém
roce se tedy dožívá svých požehnaných 90 let.
Jeho otec byl státním úředníkem a právníkem,
v roce 1930 byl přeložen do Prahy, a tak se s celou rodinou ocitl v Čechách. V Praze Jan Svoboda
absolvoval klasické gymnázium, studium na vysoPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
ké škole přerušilo zavření vysokých škol nacisty.
Za komunistického režimu byl Jan Svoboda pro
svůj odlišný politický postoj patnáct let vězněn
(1948 až 1963).
Lásku a vztah k české historii získal Jan Svoboda
již v rodině. O historii Velké Moravy se intenzivně
zajímal jeho otec i strýc. Ten byl profesorem církevních dějin na univerzitě v Olomouci. Práce obou
mužů Jana Svobodu vždy zajímala.
V průběhu let pak vystřídal různá zaměstnání. V roce 1981, tedy již v důchodovém věku, se
přestěhoval s manželkou do Vlašimi, neboť Anna
Svobodová ve Vlašimi před lety žila a do roku
1950 zde měla kadeřnictví, a tedy i mnoho známých. Přestože Jan Svoboda nebyl vlašimským rodákem, zapsal se do historie města Vlašimi. Velká
většina obyvatel jej znala osobně z jeho přednášek, jiní z jeho velmi obšírné publikační činnosti
s převážně historickou tématikou. V roce 1984 se
zapojil do činnosti vlastivědného kroužku, později klubu P. Antonína Norberta Vlasáka, vedeného
MVDr. Jiřím Hostkem. V klubu zastával funkci
jednatele.
Po revoluci, v roce 1991, s významným podílem
Jana Svobody vzniká v Praze „Nezávislá památková unie“ (NPU) jako sdružení rovnoprávných
spolků a klubů s vlastní právní subjektivitou. Jan
Svoboda se stává jejím prvním jednatelem. O rok
později byla NPU přijata jako řádný člen Evropy
Nostry. V roce 1992 zakládá Jan Svoboda spolu
s Ing. Jiřím Novákem celostátní časopis ochránců
a přátel památek „Dědictví koruny české“, vydávaný NPU, tehdy ještě ve spolupráci s Vlastivědným
klubem P. A. N. Vlasáka ve Vlašimi, později také
s MěÚ ve Vlašimi. Jan Svoboda se stává vedoucím
redaktorem tohoto časopisu. Hlavní úkoly nově založeného časopisu byly vyjádřeny v jeho úvodníku:
„Našim cílem bylo založit časopis, ve kterém byste
se něco dozvěděli o naší činnosti, ale i o dalších
aktivitách a zajímavostech. V neposlední řadě budeme mít snahu Vás trochu pobavit krátkými fejetony ze světa památkové péče o kulturní dědictví.
Nejde nám ani o odborné články, ale chceme Vás
upozornit na všechny těžkosti, související s tíživým
dědictvím totality, které se tolik na stavu našich
památek podepsalo, obrátit pozornost ke snaze
o jejich záchranu.“
Roku 1992 se Jan Svoboda stává členem redakční rady časopisu Zpravodaj města Vlašim, v roce
1997 spoluzakladatelem obnoveného vlastivědného
čtvrtletníku Pod Blaníkem. Jeho publikační činnost
byla velmi rozsáhlá, vždy věcná a historicky zajíPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
mavá, soustředěná na region Podblanicka. Publikoval především v následujících periodikách: Muzejní listy Podblanicka, Zpravodaj města Vlašimi,
Pod Blaníkem, Dědictví koruny české, Jiskra, Listy Benešovska, Benešovský deník. Přispíval také
do Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka,
kde byly zveřejněny jeho články „První vlastivědná výstava na Podblanicku“ (č. 31/1991) a „Sto let
od založení Muzejního sboru pro okres Vlašimský“
(č. 33/1993).
Jan Svoboda jako čerstvý držitel ocenění
Blanický rytíř za rok 1999 (foto: Petr Pazour).
19
Blanický rytíř Jan Svoboda přijímá gratulaci předsedkyně Senátu Parlamentu ČR
PhDr. Libuše Benešové (foto: Petr Pazour).
V roce 1993 obdržel Jan Svoboda Čestné uznání za záslužnou a mnoholetou práci dopisovatele
Národopisné společnosti při Akademii věd v oboru národopisu. V témže roce se stal okresním konzervátorem státní památkové péče a uskutečnil
2. vydání Historických památek okresu Benešov.
Později, v roce 2003, po změně územního členění, se stává konzervátorem státní památkové péče
pro Vlašim a okolí. Jan Svoboda také v roce 1994
inicioval vydání významného reprintu Dějin města
Vlašimě a jeho statku od Františka Augustina Slavíka (1889), kde čtenáře seznámil se zajímavým nejstarším vyobrazením Vlašimě a okolí z roku 1722.
Jeho největší aktivitou na konci 20. století bylo
sestavení přehledu drobných sakrálních objektů regionu. V období čtyř let za pomoci patnácti
spolupracovníků, které se mu podařilo shromáždit,
bylo podchyceno přes 1500 kapliček, křížků, zvoniček a božích muk. Tento soupis vyšel péčí Českého
svazu ochránců přírody Vlašim a tehdejšího Muzea okresu Benešov pod názvem Příběh kapliček.
Drobné sakrální objekty na Podblanicku, Jindřich
20
Nusek, Jan Svoboda a kolektiv, a to jako samostatná příloha č. 6 časopisu Pod Blaníkem v roce
2001. Tato publikace byla přijata veřejností s velkým ohlasem. Odborný renomovaný časopis Dějiny a současnost v březnu 2005 tuto práci zhodnotil
jako nejlepší z dosud vydaných prací týkajících se
tohoto tématu. Ocenil jeho průkopnický obsah zejména po stránce environmentální a názvoslovné.
Obsah našel i mezinárodní odezvu.
V roce 2000 obdržel Jan Svoboda ocenění Blanický rytíř za celoživotní dílo, zejména za dlouholetou práci v ochraně památek Podblanicka,
za badatelskou, výchovnou, osvětovou a za velmi
bohatou publikační aktivitu.
Jana Svobodu známe jako nanejvýš svědomitého, pracovitého a schopného člověka. I proto
v roce 2002 obdržel Čestné uznání od tehdejšího
Okresního úřadu Benešov a Muzea okresu Benešov
za dlouholetou práci na poli regionální historie.
Spolu s Josefem Moudrým je autorem regionálních knih „Vlašim nejen na starých pohlednicích“
(2003), a „Vlašim po stopách předků“ (2006). Tyto
publikace měly velmi příznivý ohlas u vlašimské
veřejnosti.
Jan Svoboda se ztotožňuje s úslovími „Historie
je učitelka života“ a biblickým „Stejně jako strom,
člověk může dosáhnout směrem k nebesům pouze
ze silných pozemských kořenů.“
Jak se náhle v roce 1981 objevil ve Vlašimi, tak
se po 27 letech v tichosti z Vlašimi v roce 2008 odstěhoval. Následoval svoji manželku, která si přála
odejít k synovi, osud jí to dopřál jen na malou chvíli
– ona zemřela a Jan Svoboda se ocitl v nemocnici.
Nyní žije ve Velvarech v blízkosti své rodiny.
Před odchodem z Vlašimi dostal od vlašimské
městské rady kazetu s děkovným dopisem, a symbolickým klíčem od města. V dopise starosta města
mimo jiné píše: „Jsem potěšen, že mohu jménem
Rady města Vlašimi za Vaši činnost poděkovat.
Jako výraz úcty a uznání přijměte prosím symbolický dárek, od kterého si slibujeme, že u Vás bude
v Sazené u Velvar vyvolávat příjemné myšlenky
a vzpomínky na Vaši Vlašim.“ Podepsán Mgr. Luděk Jeništa, starosta města.
Přejeme Janu Svobodovi do příštích let i nadále
tělesnou a duševní svěžest, tedy pevné zdraví.
Josef Moudrý
NAVRHNĚTE BLANICKÉHO RYTÍŘE
V roce 2011 bude již potřinácté udělováno ocenění Blanický rytíř fyzické osobě, která se významně
zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka.
Ocenění udělují třem navrženým kandidátům
neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor
ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P.A.N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný
klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s.
Český Merán, Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody
Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby,
Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz
ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický
vědeckotechnický klub železniční, Podblanické
infocentrum, občanské sdružení Podblanickem,
Posázaví o.p.s., Posázavský pacifik, Vlašimské
hudební mládí a Vlašimská astronomická společnost. Od počátku vyhlašování v roce 1999 obdrželo ocenění neziskových organizací již třicetšest
osobností.
Návrhy na ocenění lze podávat do 31. března
2011. Nominována může být fyzická (nikoli tedy
právnická) osoba, která se významně zasloužila
o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví
Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém
roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo
za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může
být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci
může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec
či zájmový spolek písemně na adresu: Podblanické
ekocentrum ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01
Vlašim. Nominace musí obsahovat titul, jméno
a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu, popř. telefon. Nominaci je třeba podat písemně s podpisem
a kontaktem na navrhující osobu nebo organizaci.
I tentokrát bude ocenění udělováno na Velký pátek, letos tedy 22. dubna 2011 od 13 hodin v obřadním sále vlašimského zámku.
Jan Urban
21
Ochotnické divadlo na Podblanicku XXVI.
Z historie ochotnického divadla v Čechticích (2)
Archivní materiály o ochotnické divadelní činnosti z konce 19. a začátku 20. století chybí. První
zmínka nalezená v zachované školní kronice uvádí,
že v roce 1923 sehráli žáci obou zdejších škol pod
vedením učitele Václava Nováka pohádkový příběh
Pokoj lidem dobré vůle s čistým výtěžkem 139 Kč
věnovaným ve prospěch vánoční nadílky. V dubnu následujícího roku pak byla uvedena pohádka
Honza v zakletém zámku. Není náhodou, že 300 Kč
jako výtěžek z představení je tentokrát věnován
TJ Sokol. V pasáži školní kroniky o mimoškolní
činnosti učitelů nacházíme totiž kromě Václava
Nováka i další jména pedagogů spolupracujících
s divadelním odborem Sokola. Jsou to Bohuslav
Kučera, Anna Tvrdíková, Josef Lapáček, Jan Houska, František Černý, Blažena Průšová a Jan Dě-
Z představení hry Ladislava Stroupežnického
Naši furianti (1963).
22
dič. Až do roku 1933, téměř každým rokem, uvádí
žákovský soubor alespoň jednu premiéru převážně u příležitosti významných výročí a vánočních
svátků. Například pohádky Zlatá husa, Jiříkovy
housle, Medvěd se zvonečkem, ale i dramatická
pásma a hry jako Blaničtí rytíři, České vánoce, Pro
tatíčka Masaryka.
Ale nepředbíhejme a vraťme se do roku 1913,
kdy byla v Čechticích založena starostou Křivsoudovské jednoty bratrem Sedlákem Tělocvičná
jednota Sokol a posléze, mimo jiné, jeho divadelní
odbor. Sokolu se brzy podařilo koupí získat hostinec v domě čp. 12 (U Zlaté Prahy), jako stálou
základnu pro rozvoj své rozsáhlé činnosti. O práci
divadelního odboru z počátečních let jeho existence
nemáme žádné písemné zprávy, ale z ústního podání pamětníků a školní kroniky vyplývá, že záhy
navázal na bohatou divadelní tradici v obci. První
podložené informace o činnosti pocházejí z roku
1930, kdy byla uvedena 9. března Jiráskova Lucerna. O tři roky později k dvacátému výročí založení
Sokola sehrál spolek hru Terezínští katani. Z dalších činoherních titulů je třeba zmínit hru čechtického autora Karla Forsta Tetička, uvedenou v roce
1941. Mezi lety 1930 až 1945 však ovládli zdejší
jeviště převážně tehdy oblíbené operety – Na svatém Kopečku, Na tý louce zelený, Madlenka z kovárny, Petříček a Pavlíček, Ti čechtičtí střelci, to
jsou nimrodi.
Z režisérů a herců je vzpomínáno kromě zmíněných učitelů např. na Boženu Hájkovou, Františka
Štaince, Leokádii Kurzovou, Oldřicha Jahodáře,
Čeňka Kalvodu, Mílu Lapáčkovou, Libuši Jahodářovou, Jiřinu Jankovskou a Františka Jančeho. Je
nutné také připomenout, že v letech 1934 – 1939
působil v Čechticích i loutkařský odbor Sokola pod
vedením Jana Housky a manželů Tvrdíkových. Ten
uváděl i několik premiér ročně.
V roce 1945 byla slavnostně uvedena Čapkova
Matka v režii Růženy Chládkové a o rok později
nacvičil žákovský soubor pohádku o Popelce. Poválečná léta se ukázala co do domácí jevištní tvorby
jako nepříliš bohatá. Za zmínku stojí v roce 1952
úspěšné provedení operety Rudolfa Piskáčka Perly panny Serafínky, která se dočkala devíti repríz,
kromě Čechtic také v Dolních Kralovicích, Lukavci
a Louňovicích. Po pěti letech byla uvedena Jiráskova Vojnarka a roku 1958 Maryša bratří Mrštíků. Vystoupení sehraná místními ochotníky byla do konce
Záběry z představení hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti (1963).
23
šedesátých let často nahrazována hostováním Oblastního divadla z Benešova.
Divadelní spolek po založení Osvětové besedy
přechází pod její zastřešení a podílí se na programech při silvestrovských zábavách, spoluorganizuje maškarní průvody a zábavy. V letech 1958
až 1960 uvedli žáci zdejší školy pohádku Sůl nad
zlato, místní skupina ČSM nastudovala hru Emy
Řezáčové Jana a na závěr roku 1960 místní ochotníci sehráli hru V. Martínka Kamenný řád v režii
Marie Nebřenské. Za uvedení tohoto titulu obdrželi
členové spolku odměnu od MNV ve formě zájezdu
do Prahy spojeného s návštěvou historických památek a večerního divadelního představení. Kamenný
řád byl znovu reprízován v Čechticích a pohostinsky uveden v Domašíně a Šlapánově.
Roku 1963, k padesátému výročí založení TJ
Sokol, místní ochotníci uvedli s velkým ohlasem
Stroupežnického hru Naši furianti. Představení
bylo třikrát reprízováno. Po dvou letech následovala další úspěšné hra Arthura Watkyna Anna přechází na červenou.
Paní Marjánka, matka pluku bylo poslední vzpomenuté představení, které v roce 1970 sehráli místní ochotníci. Osvětová beseda, později Klubové zařízení MNV nahradilo absenci místních představení
častými zájezdy do pražských divadel a hostováním jiných ochotnických souborů.
Významným pro ochotnické divadlo v Čechticích se stal rok 1975. Na scénu přichází paní Vlasta
Kubalová, učitelka místní základní školy se svými
žáky a uvádí v předvánočním období pohádku Elišky Krásnohorské Medvěd a víla. A tímto krokem
mají čechtické děti i dospělí až do roku 1998 postaráno nejméně o jednu premiéru ročně. Dětský
divadelní soubor reprezentuje nejen Čechtice, ale
i celý benešovský okres na mnoha krajských a celostátních přehlídkách.
Škoda, že se získané zkušenosti ze školního divadla nestaly podhoubím pro oživení spolkové divadelní činnosti s tradicí sahající až do druhé poloviny
devatenáctého století.
Slávka Rýdlová
(foto: archiv Vlasty Kubalové)
Prameny:
Kronika Obecné a měšťanské školy Čechtice 1923 –
1964
Obecní kronika 1945 – 1985
Rozhovory s pamětníky provedené v roce 1998 učitelkou
základní školy paní Vlastou Kubalovou
Ekoporadna a Ekoobchůdek
Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264,
Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí.
Osobně pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.
nebo písemně, telefonicky či emailem).
Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.,
v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech
(10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.).
Nabízíme
– vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty
– biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladké sušenky, slané krekry, sladkosti,
koření, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, těstoviny a další)
– potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena), konopnou
kosmetiku Cannaderm a další výrobky z konopí,
– řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, krmivo pro ptáky
– ekologické čistící prostředky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky.
24
Ze starších čísel
Benešovské banderium
Přemnoho drobných obrázků namalovaly pilné ruce dobrosrdečného mistra Alše. Obrázky
veselé, smutné – jako ty pouťové písničky a řikadla, složená a sešitá v tlustém špalíčku Alšovy
drahé maminky. Tak najdeš v Alšově Špalíčku
obrázky k popěvkům, písním, řikadlům a hádankám ze všech koutů Čech, Moravy, Slezska
i ze Slovenska. Najdeš statné chlapce i švarná
děvčata z rodného Alšova kraje, z Prácheňska,
najdeš dudáky ze Strakonicka a Domažlicka,
uvidíš panské dráby z rovin okolo Kolína, podi-
víš se statným chasníkům z Berounska, spatříš jako jedle urostlého klatovského dragouna
na bujném vraníku, zahlédneš tlustého hostinského od Budějovic. Roztrhanému žebrákovi
z Bydžovska bys dal hned krejcar. Zastavíš se
nad bohatou barevností krojů z Moravského
Slovácka i kdesi z „uherské strany“. Ba, v duchu se ti vynoří i pohádkové bytosti a dech se
ti zatají nad hrozným drakem nebo ošklivým
vodníkem a polednicí a zas srdce zaplesá nad
milou tváří betlémského jezulátka.
Mikoláš Aleš: Benešovské banderium.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
I
Najdeš ve Špalíčku postavy husitských hejtmanů a bojovníků i statného Janošíkova „horního chlapce“ s okovanou valaškou po boku.
Také benešovské chlapce Aleš jednou vykreslil. Dal obrázku název „Benešovské banderium“. Banderium – to je selská slavnostní
jízda v lidových krojích.
Tož zahleďte se na tyto tři statné sedláky, jak
na svých čistých konících jsou připraveni vyjeti
na venkovskou slavnost. Snad o velikonocích,
aby vyprovodili ze vsi ošklivou zimu a utopili ji
v potoce, snad na stavění májů nebo na dožínky.
Sklidili s polí bohaté zrno. Stodoly jsou naplněné, až se patra prohýbají. Spokojenost jim
září z očí. A tam nad rybníčkem stojí kostelíček, v něm sluha Páně požehná, aby úrodu
užili ve zdraví. A pak ta náves! Vždyť děvčata
už se hrnou, už v hloučcích čekají, až zazní
z krčmy první zvuky venkovské muziky.
Grošák, hnědka i bělouš se jen svítí a hedvábné pentle vlají s bujné hřívy, spletené
v copánky. Chlapci v benešovském kroji – ten
ještě vaši dědové pamatují! Světlé kalhoty
s pentlemi ve vyleštěných holinkách. Kabátec
pěkně v pase probraný, s dvěma řadami lesklých knoflíků. U krku pestrý venkovský šátek.
A na hlavě čapka z nejhustší beránčiny, pěkně
do čela. Aj – jací to statní vojáci veliké selské
armády! „Vás jistě dlouho nebudou prohlížet
císařští verbíři při odvodech v Benešově“, zasteskla si kdysi leckterá dívčina ze vsi.
Už grošák hrabe nepokojně, už už chlapci
pobodnou koně a vyrazí. A v hospodě bude
pod velikým dožínkovým věncem ze zlatých
klasů letošního obilí a z prostého polního kvítí
veselo, hlučno až do kuropění.
Podařilo se nám získati zajímavou perokresbu
Mikuláše Alše „Benešovské banderium“, kterou
přinášíme v tomto čísle. Je to – pokud známo
– jediný obrázek z velikého díla nesmrtelného
mistra, který má přímý vztah k Benešovsku.
Originál, z kterého jsme dali udělati štoček, je
veliký 14 cm krát 13 cm a je kreslen černou tuší
na rastru, t. j. na jemně čtverečkovaném papíře. Bílé skvrnky na hlavách a bocích koní (malíři
říkají světélka) jsou vyškrabávány ostrým nožíkem, tím se dosáhne větší modelace. Obrázek
je podepsán písmenem A bez letopočtu. Originál
(kresba vlastní rukou) měl asi původně sloužit
jako ilustrace do některého soudobého obrázkového časopisu (Paleček, Květy, Zlatá Praha),
ale nebyl, pokud se dalo zjistiti, dosud nikde reprodukován (otištěn).
Richard Dušek
Pod Blaníkem, ročník XIX., 1939 – 40, č. 3
regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Život ve vlašimském zámku za války
a po válce (2)
Vlašim mívala tehdy asi 3000 obyvatel, dvůr
velkostatku a i jiný knížecí majetek dával lidem
ve Vlašimi práci, zdarma vodu a téměř zdarma elektřinu, mnohým i ubytování, ostatní lidé
měli práci v „kapslovně“. Většina lidí z Vlašimi
měla také ze dvora velkostatku obživu, nikdo
ve Vlašimi za války nemusel trpět hlad. Navečer se ve dvorské mlékárně prodávalo mléko
a máslo a mohli si ho koupit i ti, co neměli
lístky. Pan Linke jako ředitel to věděl a lidem
přál, také můj otec jako adjunkt živočišné výroby (dnes by se řeklo zootechnik) a vedoucí té malé mlékárny lidem přál, ale oba tak
byli jednou nohou v koncentračním táboře,
stačilo něčí udání, že se kupuje i bez lístků.
II
Vlašim však byla před gestapem dost chráněna právě manželi Linkovými, tím že uměli
německy, členům gestapa občas něco dali,
nějakou pálenku, a byl pokoj od kontrol. Také
ředitel „kapslovny“ ing. Hocke, ač byl Němec,
byl na lidi hodný, mnoha zajatcům pomohl
k útěku domů a sabotážníky chránil. Škoda,
že moudří lidé, pokud ve Vlašimi byli, nevystoupili na obranu těchto hodných a nevinných
lidí proti několika samozvancům, členům KSČ,
kteří se prohlásili národním výborem.
Po návratu zaměstnanců bydlících v zámku, po návratu do svých bytů, začal hospodařit
v zámku národní výbor. Denně odjížděly vozy
vrchovatě naložené parožím, bylo tehdy řečePod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Kníže princ Karel Auersperg–Breunner s manželkou a dětmi a Jeho Excelence Karel kardinál
Kašpar před válkou na zámeckém nádvoří.
no, že se to veze do knoflíkáren. Odvážely se
i jiné věci, nábytek. Co zbylo, konaly se veřejné
dražby, prodávaly se zbylé obrazy a zbylé umělecké věci. Moje rodiče i jiní sousedé v zámku
byli z toho zděšeni. Byl zrušen a rozdělen velkostatek, ač živého inventáře mnoho nezbylo.
Když tam byla ještě Rudá armáda, někdo přišel říci důstojníkovi, že voják postřílel všechny krávy ve chlévě. Důstojník se šel do dvora
podívat, a když to viděl, vzal pistoli a opilého
vojáka bez soudu zastřelil. Rusové tehdy také
vystříleli u čínského pavilonu všechny zlaté bažanty. Také se zjistilo, že ve sklepích zámku,
kde byly police s lahvemi vzácných vín, jsou
jen lahve naplněné vodou. To však neudělala
Rudá armáda, ta by se nezabývala plněním
lahví vodou, to musel někdo ze zaměstnanců,
kdo do sklepů měl přístup. Zaměstnanci přišli
zrušením velkostatku a jeho pracovních míst
o práci, kterou měli na pile, v lesním hospodářství i na jiných farmách a proto hledali práci
jinde. Ing. Horáček s rodinou odešel do Plané
u Mariánských Lázní, Skoupilovi byli odvezeni do Rakouska, Linkovi byli zničeni, paní pak
žila ve městě Santa Barbara. Můj otec odešel
a odstěhovali jsme se do východních Čech,
odkud otec pocházel. Místo mu sehnal a doporučil kamarád z Vlašimi ing. Jindra Neubauer.
Otci nabízel místo vedoucího statku v Lánech
kancléř Jaromír Smutný, ale otec o to nestál
a dobře udělal, za dva roky by byl otec v komunistickém vězení. V zámku zůstali jen staří
lidé, kastelán s paní a slečna Verunka. Rodina, která bydlela v rohové budově za zadním
dvorkem, odstěhovala se ve Vlašimi do svého
domku v Pavlovské ulici, o který později při výstavbě města přišla. V bytech zámku po válce
bydlely krátce jiné rodiny, postupně se však
zámek začal měnit, jeho bytová část se změnila na učňovskou školu. Dnes je hezky zrestaurován. V pivovaru pod zámkem bydlel sládek pan Ladislav Bittner s manželkou, velice
hodní lidé. Těm nebyl vykraden byt, nemuseli
se vystěhovat, protože vchod do pivovaru byl
samostatný mimo zámek. Pamatuji, že v pokoji ve věži měli modrý strop se zlatými hvězdičkami. Když přišel o práci sládka, odstěhovali
se do Smiřic, kde byl ještě dlouho v tamním
pivovaru sládkem. Děti neměli, po smrti své
paní se odstěhoval k příbuzným do Dvora Králové nad Labem. Poslední etapa likvidace bytů
Linkových a Skoupilových byla ta, že kastelán
dal na dvůr velký kotel a v něm pálil všechny
zbylé drobnosti z bytů, jako písemnosti, fotografie, to, co na podlahách zůstalo.
Park byl otevřen veřejnosti, brzy byl rozbit
kovový jelen, byly ukradeny kamenné sedačky
ve tvaru hřibů, začal se devastovat čínský pavilon. Za zámkem do bývalé růžové zahrady (dnes
letní kino) chodily děti v zimě sáňkovat. V roští
III
Uprostřed paní Lyde Linková, po její pravici
manželka fořta p. Skoupilová a po levici
matka fořta, která ještě ve Vlašimi zemřela
těsně před válkou.
jsme hledali bakelitové bedýnky od německých
vojenských telefonů, zabudovali jsme je pod sníh
v jezdící dráze a tak se sáňkovalo přes „skoky“.
Velkostatek ještě za války pracoval tak, že
vedoucím byl šafář, který s rodinou bydlel
ve dvoře, měl byt v jižní části východního
traktu budov ve dvoře. Od jeho bytu k severu byly stodoly a chlévy. Jižní trakt budov
byly asi z poloviny kanceláře a z poloviny
byty. Pro rozšíření kanceláří byl zrušen byt
mých rodičů a tím dostali k mému narození
byt v zámku. Západní trakt budov dvora byly
byty zaměstnanců dvora, i ratejny tam někteří měli, byla tam docela moderní kovárna
a na severním rohu tohoto traktu byl dům
nazvaný „kasino“, to byly také byty, většinou
svobodárny pro mladé techniky a inženýry.
Severní trakt budov byly dílny, mlékárna,
která pasterizovala mléko a vyráběla máslo, a dál stodola a chlév. Dvůr byl ve tvaru
IV
obdélníku, uprostřed byla silážní věž a hnojiště. Šafář měl pomocníky-adjunkty, dnes
by se řeklo zootechnika, agronoma, také pro
lesy měl lesní rada adjunkty. Ti, co se v kanceláři starali o účetnictví, byli důchodní.
Takže z bývalého dvora se zachovaly severní budovy, bývalá mlékárna a vedle chlév
a stodola (hasičská zbrojnice – dnes MěÚ).
Do dvora byl vjezd tam, kde je dnes budova MěÚ
a na jižní straně se projelo druhými vraty na křižovatku (dnes pod poštou). V místech dnešní pošty
a ještě trochu západně bývaly prasečníky.
K velkostatku patřil také chudobinec, kde
mohli dožít bývalí pracovníci dvora, měli
po jedné místnosti. Dvůr-zemědělská činnost,
nebyla výdělečná, stačily se sotva pokrýt náklady, ale výdělečné byly lesy a pila. Z příjmů
se pak ve Vlašimi postavilo dost domů, i ten,
kde je dnes hlavní budova MěÚ. V 60. letech
nám sdělila slečna Verunka, že pan kníže podle mezinárodního jednání dostal jakousi almužnu za majetek ve Vlašimi, byla to částka
symbolická, ale bylo někde uznáno, že nebyl
Němec a kolaborant, že byl řádný občan Rakouska a celá jeho rodina.
Pan ing. Hocke, ředitel „kapslovny“, dožil v chudobě v Ostrově. Děti neměl, zůstal svobodný.
Bývalý majitel by jistě dnes měl radost, že je
zámek opravený, ovšem z toho, jak se s ním
jednalo a jaké ohromné pomluvy se vylepovaly
na plakátech, jaký nevděk za vlídnost k lidem
ve Vlašimi, za to, jak jeho dvůr dával celou
dobu války lidem živobytí a ochranu, jeho elektrárna elektřinu a vodárna vodu, jak se zacházelo s jeho majetkem a dobrými zaměstnanci
to byla jistě veliká nevděčnost a veliká rána.
Po válce navštívil Vlašim pan kardinál Josef
Beran, v Besídce u kostela mluvil k dětem. Potom ještě zavítal do Vlašimi prezident dr. Beneš s paní Hanou, dolní náměstí bylo plné lidí,
uprostřed horní strany byla dřevěná tribuna.
O zámku a velkostatku ve Vlašimi vyprávím podle svých pamětí i z vyprávění rodičů,
jsem poslední a nejmladší, kdo tam žil, kdo se
v zámku narodil.
Helena Erbrtová (foto: archiv autorky)
(Pozn. red.: Při zpracování první části článku
došlo k drobným chybám, za které se čtenářům omlouváme.)
Vzpomínka na řezbáře Františka Kupsu
Letos uplynulo 35 let od úmrtí lidového řezbáře
Františka Kupsy. Narodil se roku 1896 v Ratajích
– tato obec je právem hrdá na tohoto jedinečného člověka a umělce. Již od dětství měl zálibu
v řezbářství a projevil se u něho výrazný výtvarný talent. Jeho touhou bylo ztvárnit bájný Blaník
i tajemné rytíře. Pro první realizaci si zajistil pro
kostru vrchu kámen přímo na Blaníku, následovalo vytváření zalesněné hory i s rozhlednou
a jeskyní, figurkami rytířů, dalšími postavičkami
– včetně jeho oblíbených koní.
Později kamennou konstrukci hory nahradil
proutěnou, tu obalil sádrou a doplnil dalšími
figurkami. Pan Bohuslav Hejný (rodák z Ra-
František Kupsa (foto: archiv ČSOP Vlašim).
František Kupsa: Modlitba (foto: autor).
taj a současný vlašimský občan) rád vzpomíná na budování tohoto díla, které jako dítě
sledoval v ratajské kovárně a záviděl starším
chlapcům, kterým byl svěřen úkol vyřezávat
z překližky siluety stromů. Bohuslav Hejný
dále vzpomíná: „V roce 1968, po sto letech
od slavnostního dovezení základního kamene z Blaníku na stavbu Národního divadla,
se stejně jako z jiných památných míst naší
vlasti vezla symbolicky schrána s prstí z Blaníku do Prahy. Byla umístěna na Kupsově
Blaníku, který dominoval alegorickému vozu
– ten navrhl Richard Dušek. V Praze byla
schrána s prstí předána zástupcům Národního divadla. Celá výprava a vyzdobený vůz
s Blaníkem se těšily velké pozornosti Pražanů.“ Nyní je pozoruhodné Kupsovo dílo
vystaveno v Muzeu Podblanicka ve Vlašimi.
V padesátých letech minulého století byla vybudována v Ratajích nová kaple a pan Kupsa
se opět pustil do práce! Vytvořil lidový betlém
V
s padesáti figurkami lidí i zvířat. Je to nádherná
řezbářská práce do lipového dřeva, vše prosté
– ale kouzelné. Betlém v Ratajích není jediným
jeho dílem. Další jsou ve Zdislavicích, Vracovicích, Domašíně, Bernarticích i jinde. Ve Zdislavicích je další významná památka na Františka Kupsu. Na severní straně kostela sv. Petra
a Pavla je jeho socha ukřižovaného Krista v životní velikosti. Ta byla také využita ve filmu režiséra Evalda Schorma „Den sedmý, osmá noc“.
Dovolte osobní vzpomínku na tohoto lidového umělce. Když jsem jako začínající učitel nastupoval na jednotřídku v Pravěticích
(1955), došlo k náhodnému setkání v autobuse do Načeradce, kam František Kupsa
zajížděl za pracovními povinnostmi. Mezi
vstřícnou debatou jsme přišli i na společný
zájem ve výtvarné oblasti – a po létech pak
vzpomínali na toto setkání. To už bylo ve Zdislavicích a do Rataj to nebylo daleko! Vždy
říkával: „Až tu nebudu, všechna moje fidlátka
si vezmete a budete pokračovat.“ Pak jsme
v roce 1970 přesídlili do Vlašimi a pan Kupsa
roku 1975 zemřel. Smutná událost, ale stejně
i citlivá vzpomínka na jeho slova. Do Rataj
jsem se podíval až za půl roku, zdálo se mi
neetické brzy po pohřbu se ptát po jeho nářadí. Paní Kupsová s lítostí sdělila, že hned
týden po události dostala návštěvu z jistého
dřevozávodu – a tam putovaly všechny nástroje. Když viděla moje zklamání, vzala mne
do dílny, a tam našla ještě pár nádherných
starých nástrojů (kladívko, dláto) a na památku předala. Jako unikát jsou dnes vystaveny
v Podblanické galerii ČSOP ve Vlašimské
bráně, kde vedle fotografie připomínají osobnost tohoto svérázného lidového umělce.
Ve sbírkách galerie však dosud stále chyběla
Kupsova řezbářská práce.
Když jsem letos v únoru přijal od obce Rataje
pozvání na besedu „Příhoda vzpomíná a hraje“, zařadil jsem do programu i téma místního
rodáka. Požádal jsem přítomné, zda by nebylo
možné do Podblanické galerie získat nějakou
jeho sošku. Oboustranně vstřícná nálada zapůsobila a hned po skončení akce za mnou
přišel Bohuslav Hejný (také výtvarník a mj.
autor návrhu na znak a prapor Rataj) a nezištně nabídl sošku „Modlitba“. Citlivé dílko je už
tedy v galerijní sbírce a připomíná návštěvníkům osobnost Františka Kupsy. Lidsky čistého
a pracovitého člověka s uměleckými sklony.
Lidový řezbář František Kupsa si toto místo
pro svoji „Modlitbu“ určitě zaslouží.
Stanislav Příhoda
Podblanický kraj
Zdravím tě z dálky rodný můj kraji,
v němž se zdá být jak na kraji v ráji.
V dálku mi kyne každý strom, víska
a mě se po něm někdy tak stýská.
Kdybych kraj světa daleký zašla,
nevím, zda jinde hezčí bych našla.
A uprostřed tam Blaník náš stojí,
přemnohá pověst k němu se pojí.
Ať svítí slunce, či nad ním hřímá,
v něm svatý Václav s vojskem svým dřímá.
Kol něj se sličná Blanice vine,
za vlnkou vlnka tichounce plyne,
lučinou, lesy, pospíchá v dáli,
v ní zrcadlí se stromy a skály.
V prostřed těchto kopců, polí a strání,
lid dobrých srdcí, mozolných dlaní.
VI
Při cestách v poli zřím boží muka,
jak je tam zdobí nábožná ruka.
Když v žáru slunce kraj létem plane
líbezný vánek tichounce,
v záplavě květů za ranní rosy,
lučinou, polem zazvoní kosi.
V zimě zřím v duchu svou vesničku milou,
jak ji sníh proměnil v pohádku bílou.
Do bílých závějí sluníčko svítí,
tisíce démantů vše kol se třpytí.
Když šťastná náhoda někdy chce tomu,
že se zas po čase navracím domů,
v pozdrav se klekání zvon rozezvučí
a již mne přijme ten kraj do náručí.
Jaroslava Jarolímková-Lipinská
regionální literatura
Soběhrdy 650 let. Kronika obce
V roce 2010 vydala Obec Soběhrdy publikaci „Soběhrdy 650 let. Kronika obce“. Vznikala od konce roku 2006 a autorsky za ní stojí
Mgr. Maciej Kucharski, CSc. s šestičlenným
kolektivem. Nejstarší historii přibližuje kapitola „Dějiny krajiny našeho domova“. Vývoj
od roku 1850 do 90. let 20. století pak kronikářsky shrnuje kapitola „Jak šla doba kolem
nás“. Zvláštní pozornost si zasloužil evangelický sbor a samozřejmě i bohatý spolkový
život, včetně „Sborů dobrovolných hasičů“
v Soběhrdech, Mezihoří a Žíňanech. Své místo má také nejnovější vývoj obce po roce 2000.
Dějiny popisných čísel jsou sledovány v rámci bývalých rycht – soběhrdské, mezihořské,
phovské, žíňanské a žíňánkovské. Publikaci
doprovází barevná obrazová příloha, nechybí
přehled použité literatury.
Jindřich Nusek
Malá procházka Vlašimskem
V roce 2010 vydal Luděk Horký publikaci pod
názvem „Malá procházka Vlašimskem“. Vlastně
jde o publikace dvě, protože vyšla ve formátu A5
v tvrdých deskách a dále zmenšená brožovaná
ve formátu A6. Protože má kniha sloužit také
jako průvodce, je vydání zmenšené verze dobrým nápadem. Kniha je volným pokračováním
publikace „Mé vzpomínky na Kladruby a okolí“
vydané v roce 2006 stejným autorem.
Publikace obsahuje popis celkem čtrnáct
výletů Vlašimskem s důrazem na výlety podnikané z Rehabilitačního ústavu Kladruby
(z Kladrub jsou popsány čtyři výletní okruhy).
Autor všechny trasy prošel, popsal a fotograficky zdokumentoval, a to nejen objekty a zajímavosti, které můžeme na výletech potkat,
ale i dění a události, kterých byl při svém
putování svědkem. Část výletů je doplněna
i mapkou s vyznačením vedení trasy.
I když popisu tras by se dalo ledacos vytknout
a také kvalita fotografií není vždy nejlepší, je z celé
knížky patrné velké zaujetí autora regionem a silnou vazbu, kterou v průběhu svého léčení v KladPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
rubech ke kraji pod Blaníkem získal. Knihu lze získat v Rehabilitačním ústavu Kladruby.
Pavel Pešout
VII
Toulky Vlašimskem
Vyznavačům krás Podblanicka se v letošním
roce dostala do rukou fotografická publikace,
která je jistě potěšila. Jde o knihu Václava
Vilimovského Toulky Vlašimskem. Pokud bychom použili filmařskou terminologii, lze o ní
bez jakékoli nadsázky říci, že se jedná o knihu
autorskou. Václav Vilimovský v ní totiž jednak
jako autor fotografií zúročil svou vynikající znalost našeho kraje, výjimečný cit pro vnímání
krajiny a dlouholeté fotografické a filmařské
zkušenosti, také ji však sám graficky upravil
a v neposlední řadě ji vydal vlastním nákladem, což dnes věru není obvyklé.
Pokud se čtenář ponoří do prohlídky více
než 150 barevných fotografií, bude moci zhlédnout záběry z 68 lokalit z Vlašimska, které jsou
abecedně řazeny. Každá fotografie je navíc
autorem pečlivě opatřena souřadnicemi GPS,
takže jakýkoli případný zájemce bude moci
lehce najít místo, odkud byl ten který snímek
pořízen. Knihu Toulky Vlašimskem lze tedy
vnímat jako autorovo milé pozvání k objevování zajímavých míst pod Blaníkem.
Radovan Cáder
Kronika Měchnova a Šternova
Na podzim tohoto roku vydal Městys Divišov
podivuhodnou publikaci Karla Kočího „Kronika
Měchnova a Šternova“. Autor se dlouhodobě
VIII
a podrobně zabývá místopisem Podblanicka se zaměřením na Divišovsko. Shromáždil
a utřídil nepřeberné množství informací, svědectví, dokumentů, map, fotografií a publikací
vztahujících se k místu, kde žije, a tento svůj
zájem přetavil v publikaci, jejíž přípravě se věnoval uplynulých deset let.
Kronika sleduje vývoj Měchnova a Šternova od prvních pramenů popisujících Posázaví až po dnešní dobu, to vše v kontextu českých dějin. Dále popisuje dějiny
měchnovského hasičského sboru, knihovny a osvětové besedy, zachycuje pomístní
jména a popis katastru Měchnova a Šternova, věnuje se filiálnímu kostelu sv. Martina
v Měchnově, přilehlému hřbitovu i nedalekému židovskému hřbitovu. Autor jednotlivě
sepsal existující i zaniklé chalupy a usedlosti
Měchnova a Šternova podle čísel popisných,
zmiňuje i působení rodu Sternbergů v našem
kraji po roce 1841.
Samostatnou částí publikace je lidopis, ve kterém je zachycen popis života lidí na Divišovsku
s důrazem na zemědělské práce, církevní a civilní
rok na vesnici. Stostránková obrazová příloha knihy podchycuje nejstarší mapy, dobové dokumenty,
fotografie rodin a života v obou obcích i jednotlivých
stavení a pamětihodností. V publikaci autor výrazně projevuje svůj pozitivní vztah k místu, kde celý
život žije, a k lidem, se kterými se za svůj bohatý
život setkal. Pochopitelně odráží také přirozenost
zdravého selského uvažování autora. Obálku knihy navrhnul a barevnou přílohu pěknými ilustracemi Měchnova a Šternova doplnil malíř a někdejší
divišovský učitel Mgr. Jan Dvořák.
Kronika Šternova a Měchnova má celkem
392 stran. Svým textem i obrazovou částí zaujme nejen obyvatele zmíněných obcí, ale také
zmiňuje okolní místa – např. Divišov, Český
Šternberk, Všechlapy, Slověnice, Drahňovice, Dalovy, Třemošnici, Lbosín. Publikace je
k zakoupení ve střediskové knihovně v Divišově, v knihkupectví paní Bendové v Benešově
a v knihkupectví paní Žížalové ve Vlašimi.
Jan Urban
SVĚT ČESKÉ STŘEDOVĚKÉ CÍRKVE
Novou práci historičky prof. PhDr. Zdeňky
Hledíkové CSc., v roce 2010 vydalo nakladatelství Argo v edici Historické myšlení. Autorka
je známá z mnoha historických publikací, naposledy s titulem „Arnošt z Pardubic. Arcibiskup, zakladatel, rádce.,“ který vyšel v edici Velké postavy českých dějin (viz Pod Blaníkem č.
1/2009, příloha, str. II). Jak známo, pokračovatelem Arnošta z Pardubic, jako rádce a diplomata císaře Karla IV., byl Jan Očko z Vlašimi.
Autorka, profesorka pomocných věd historických na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy,
v tomto titulu předkládá barvité sondy do života církve v Českém království od raného
do pozdního středověku. Z vatikánských pramenů, v dřívějších letech takřka nedostupných,
čerpala jako ředitelka Českého historického
ústavu v Římě mnoho cenných údajů o českých klericích, kteří udělali kariéru u papežského dvora, o neznámých levobočcích českých králů či cestách duchovních do Avignonu
a Říma, jež obyčejným vesnickým a městským
synkům otevíraly netušené horizonty.
Svět české starověké církve je v podání
Zdeňky Hledíkové pestrý, rozporuplný, avšak
ve všech ohledech postavený na pevných
základech její badatelské důkladnosti a úcty
k středověkým pramenům. Autorka připomíná
na patnácti místech této knihy nástupce prvního arcibiskupa Arnošta z Pardubic, Jana Očka
z Vlašimi z doby duchovní a světské moci v Čechách ve druhé polovině 14. století. Zmiňuje se
také o Vlašimi, původním rodu Janoviců, patřící
pak rodu pánům z Jenštejna na Vlašimi, původně pražskému patricijskému rodu.
Zajímavá je i samostatná a rozsáhlá kapitola, pojednávající o počátcích Blanické pověsti, s cennými poznámkami, resp. odvolávkami
na obsáhlou literaturu. Publikace obsahuje
více než 500 stran.
Věřme v příslib autorky k zevrubnému knižnímu zpracování osobnosti prvního českého
kardinála Jana Očka z Vlašimi.
Josef Moudrý
IX
zprávy a sdělení
Zprávy ze Záchranné stanice
pro živočichy ČSOP Vlašim
Přírodu zahalila sněhová peřina, odpočívá.
Ve Vlašimské záchranné stanici pro živočichy
máme však stále napilno. S příchodem podzimních a zimních dní se jen změnila skladba
pacientů, kterých jsme v tomto období přijali
na dvě stě.
Více než polovinu pacientů tvořili ježci. Někteří byli pokousáni psem, jiní sraženi autem,
většinou však šlo o osiřelá či pozdní mláďata
s příliš nízkou hmotností pro přečkání zimy.
Většinu z nich se podařilo dokrmit a ještě před
nástupem zimy vypustit zpět do přírody, takže
jich nadále zůstává v naší péči pouze čtyřicet.
Další velkou skupinou našich pacientů byli
ptáci. Nejčastěji šlo o poštolky a dravce popá-
lené po střetu s dráty elektrického vedení, které se pro ně během mlhavého počasí stávají
velmi nebezpečnou pastí. Dále pak o ptáky pohmožděné po nárazu do velkých skleněných
ploch či napadené kočkami a psy. Ze savčích
pacientů jsme kromě ježků přijímali nejčastěji
srny, zajíce či kuny sražené autem a dále netopýry, kteří včas nenalezli vhodná zimoviště. Ze
zajímavějších pacientů se k nám dostali např.
dudek chocholatý napadený kočkou, ledňáček
říční zraněný pravděpodobně nárazem do překážky či slepýš křehký pokousaný psem.
Naší snahou je vždy pokusit se přijatého pacienta vyléčit a umožnit mu návrat zpět do přírody.
Bohužel ne vždy je to možné. Někdy jsou zraně-
Dudek chocholatý, jeden ze vzácnějších pacientů.
X
Také netopýři patří v podzimních a zimních měsících mezi naše časté pacienty.
ní natolik závažná, že pacient uhyne či musí být
rozhodnuto o jeho bezbolestném uspání. O to
větší radost máme z každého vypouštění vyléčeného pacienta, jako např. z labutě pohmožděné
následkem pádu po zachycení křídly o vzrostlé
stromy nebo z puštíka obecného, který se u nás
zotavoval po střetu s autem. Oba se rozlétli zpět
do přírody na začátku prosince.
Výrazně také postoupila výstavba nové léčebné části záchranné stanice pro zraněné
volně žijící živočichy za Vlašimí, která začala v květnu tohoto roku (viz pod Blaníkem
č. 2/2010). Tato část je určená výhradně pro
léčbu zvířat a jejich přípravu pro návrat do přírody, jde o moderní komplex nemocnice pro
zvířecí pacienty s léčebnými komorami, rozletovými voliérami, výběhy, provozním zázemím
a budovou karantény. V současné době jsou
hotovy veškeré hrubé stavby, dokončují se
střechy a probíhá zateplování budov, přičemž
je jako izolační materiál použita sláma. Také
voliéry jsou již částečně hotové. Stavba by
měla být dokončena v polovině příštího roku.
Avšak nejen léčení zvířat je naším cílem. Další, neméně důležitou činností, je osvěta. Kromě
prohlídek naší Záchranné stanice s odborným
výkladem pořádáme přednášky, vydáváme
vzdělávací materiály, tiskové zprávy a účastníme se nejrůznějších akcí. V říjnu jsme se zúčastnili např. závěrečného kola vědomostní soutěže pro žáky základních škol s názvem „Vím,
co smím?“. Tuto soutěž uspořádala Policie ČR
v Benešově ve spolupráci s Probační a mediační
službou ČR, s Okresním státním zastupitelstvím
a s námi. Děti mimo jiné řešily trestné činy související s ekologií a ochranou přírody.
Energie věnovaná osvětě se určitě vyplácí.
Můžeme to pozorovat mimo jiné na zmenšujícím se počtu zbytečně odchycených zvířat
a také stále rostoucím počtu konzultací prostřednictvím pohotovostního telefonu, kdy lidé
raději před samotným odchytem a snahou pomoci zavolají, popíší situaci a poté postupují
dle odborných rad. Díky tomuto postupu se
daří předcházet řadě zbytečných výjezdů a neopodstatněným odchytům zvířat, která jsou tak
ušetřena bezdůvodnému stresu.
Za všechny volně žijící živočichy děkujeme
a přejeme poklidné Vánoce a vše dobré v novém roce!
XI
Vypouštění vyléčeného puštíka.
Děti odpovídají na otázky zaměřené na ochranu živočichů v soutěži Vím, co smím.
XII
Pokud chcete podpořit činnost Záchranné stanice pro živočichy ve Vlašimi, můžete
tak učinit odesláním finančního daru na účet
č.: 322147339/0800 nebo dárcovské SMS
ve tvaru DMS ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo 87777 (účtování DMS: 30 Kč, Záchranná
stanice obdrží nejméně 27 Kč). Můžete přispívat také pravidelně každý měsíc po dobu
jednoho roku – odesláním dárcovské SMS
ve tvaru DMS ROK ZVIREVNOUZI VLASIM
na číslo 87777 (každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč, Záchranná
stanice obdrží nejméně 27 Kč).
Pokud naleznete zraněného nebo jinak postiženého volně žijícího živočicha, volejte, prosím, na pohotovostní telefon naší Záchranné
stanice pro živočichy 777 800 460.
Michala Musilová, Šárka Tlustá
(foto: archiv ČSOP Vlašim)
Celostátní setkání ochránců přírody,
letos pod Blaníkem
Ve dnech 3. až 5. září 2010 pořádala základní organizace Českého svazu ochránců přírody
Vlašim v rekreačním středisku Blaník ve Smršťově nedaleko Louňovic pod Blaníkem celostátní setkání členů a přátel ČSOP. Z celé republiky
přijelo kolem 180 účastníků. Popis celé akce
nám poslala účastnice setkání, členka ČSOP
Vlašim, paní Milena Lašťovičková z Netvořic:
„A bylo babí léto, jak má být.“ Vydařil se každý den. Vládla výborná nálada, počasí a pestrý
a zajímavý program pro děti a dospělé. V pátek odpoledne a večer přijížděli hosté. Po ubytování se účastnili probíhajících seminářů.
Večer byli všichni oficiálně uvítáni předsedou
ČSOP Liborem Ambrozkem, předsedou ZO
ČSOP Vlašim Pavlem Pešoutem a vedoucím
Správy CHKO Blaník Lubomírem Hanelem.
Pak byla volná zábava u ohně za doprovodu
country kapely.
V sobotu dopoledne probíhaly podle programu další semináře. Mnozí účastníci navštívili
kozí farmu Líza v Hrajovicích v doprovodu Martina Klaudyse, se kterým odpoledne zájemci
došli i na bájnou horu Blaník. S Václavem
Zemkem další skupina putovala do bývalého
zlatodolu v Roudném. Třetí skupina s Radovanem Cáderem jela na exkurzi za historickými
památkami Podblanicka autobusem. Prohlédli
jsme si Jankov, Ratměřice, Odlochovice, Libouň, Načeradec, Pravonín a Kondrac. Obdivovali jsme, co všechno je obnoveno a co povzneslo krajinu i obyvatele. Večer zářila vatra,
kapela hrála country a tancovalo se.
V neděli jsme s Karlem Křížem navštívili
Záchrannou stanici pro živočichy ve Vlašimi,
Podblanickou galerii a část zámeckého parku
se Starým hradem. Ti, co zůstali v rekreačním
středisku, se seznámili s prací stromolezců Jakuba Hostka a Josefa Vosátky a některé stromolezecké techniky si mohli sami vyzkoušet.
Velkou část účastníků tvořily děti, které jsme
obdivovali pro zájem o program a ukázněnost.
Účastníci se rozjížděli spokojení do svých
domovů. Do Prahy, Milevska, severní Moravy,
Prostějova, Kroměříže, severních Čech ...
Redakce
Návštěva kozí farmy (foto: Martin Klaudys).
XIII
Na dendrologické exkurzi (foto: Pavel Jakubův).
Krajské kolo ekologické olympiády
ve Vlašimi
Na sklonku září tohoto roku se ve Vlašimi
opět konalo středočeské kolo Ekologické olympiády. Do Podblanického ekocentra se sjeli
studenti z dvanácti středních škol celého Stře-
dočeského kraje, aby se zúčastnili 16. ročníku
této soutěže. Letošními pořadateli soutěže bylo
Okresní sdružení ČSOP Benešov ve spolupráci se ZO ČSOP Vlašim, Správou CHKO Blaník
Výsadba dubů u Znosimi v rámci praktické úlohy.
XIV
Vítězné družstvo z Brandýsa nad Labem.
a Městem Vlašim. Ústředním tématem všech
úkolů byla druhová rozmanitost (biodiverzita).
Tříčlenná soutěžní družstva soutěžila ve dvou
praktických a dvou teoretických disciplínách.
V rámci praktických disciplín se soutěžící snažili mapovat druhovou rozmanitost ve dvou lokalitách Vorlinského údolí a navrhovali opatření
pro její zvýšení. V druhé praktické úloze pomáhali výsadbou dubů letních obnovit poškozenou alej na cestě od vlašimského zámeckého
parku do Znosimi. V teoretické části poznávali 140 botanických, geologických a zoologických exponátů a prokazovali znalosti v testu.
Titul vítězů putuje do Gymnázia J. S. Machara v Brandýse nad Labem, které vyslalo
na olympiádu svůj tým letos poprvé. Studentům Marku Mejstříkovi, Karlu Novákovi a Tomáši Zágoršekovi se podařilo získat 279,5
bodu ze 430 možných. Na druhém a třetím
místě se umístila družstva studentů Střední
zemědělské školy Benešov a Gymnázia Kladno. Vítězné družstvo se zúčastní národního
kola soutěže, které proběhne na jaře 2011.
Pro studenty i učitele byl připraven také doprovodný tematický program. Předseda komise
RNDr. Tomáš Matějček PhD. z Přírodovědecké fakulty UK si pro kantory připravil odbornou
přednášku na téma biodiverzita, se studenty
strávil dvě hodiny večer při ekologické simulační hře Opuštěné pole a kulturním programu.
Pořádání středočeského kola ekologické olympiády finančně podpořily: Středočeský kraj, Lesy
ČR a.s., MŠMT a knihkupectví Daniela Benešov.
Lenka Suchanová
(foto: Jana Havelková)
XV
Deset let Pedagogické konference
„Výchova a vzdělávání pro život“
Ve dnech 2. a 3. listopadu 2010 se do Vlašimi sjeli pedagogové z celého Středočeského
kraje na X. pedagogickou konferenci „Výchova a vzdělávání pro život“. Letošní konference
byla jubilejní, slavnostní. Nechyběl dort s deseti svíčkami, které sfoukla Mgr. Lenka Daňková ze Sítě středisek ekologické výchovy
Pavučina v Praze, která stála u zrodu pedagogické konference a organizovala její dřívější
ročníky. Konference probíhala v Podblanickém
ekocentru ČSOP Vlašim a zúčastnilo se jí 73
pedagogů, kteří měli na výběr pestrou škálu
praktických volitelných dílen. Načerpali zde
novou inspiraci, náměty i informace, jak začleňovat ekologickou (environmentální) výchovu
do školní výuky.
Konference vznikla před deseti lety z podnětu Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina v rámci celostátního projektu M.R.K.E.V.
(Metodika a realizace komplexní ekologické
výchovy). Od roku 2000 tak každý rok proběhne ve všech krajích ČR obdobná „mrkvová“
konference. Smyslem akce vždy bylo před-
stavit učitelům nové trendy v environmentální
výchově, osvědčené metody, konkrétní návody a příklady dobré praxe. Každý z učitelů si
na konferenci může vybrat z volitelných dílen
podle svého zaměření a zájmu.
Od svého vzniku konference vystřídala několik míst (Střední zemědělská škola Benešov,
Toulcův dvůr Praha, Kulturní dům Blaník Vlašim), aby nakonec zakotvila v sídle pořadatele v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim.
Obvykle byla dvoudenní, zvlášť pro mateřské
a první stupeň základních škol a pro učitele
starších dětí.
Desátou pedagogickou konferenci spolufinancoval Evropský sociální fond a státní
rozpočet ČR v rámci Operačního programu
Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Také
předchozí ročníky se uskutečnily díky podpoře Evropské unie, státního rozpočtu (MŠMT,
MŽP) a Středočeského kraje.
Kateřina Červenková
(foto: archiv ČSOP Vlašim)
Konference 2003 v SZeŠ a VOŠ Benešov.
XVI
Konference 2005 na Toulcově dvoře v Praze.
Zahájení konference 2010 v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim.
XVII
Nejlepší ekoporadenský počin roku (3)
Síť ekologických poraden STEP, jejímž zakládajícím členem je také Český svaz ochránců přírody Vlašim, vyhlásila první ročník soutěže „O nejlepší ekoporadenský počin“. Představujeme Vám
poslední z vlašimských soutěžních projektů.
S ohledem na případy ohrožování zájmů ochrany přírody a krajiny a na základě množících se dotazů poškozených či angažovaných občanů se
Okresní sdružení ČSOP Benešov (dále jen OS
ČSOP) zaměřilo na účast ve správních řízeních.
Sdružení má regionální působnost a využívá
mimo jiné experty naší poradny při ČSOP Vlašim.
Šlo zejména o účast ve správních řízeních o kácení stromů, liniových stavbách apod. Účastníci
správních řízení z řad veřejné správy a podnikatelské sféry pohlíželi na účast OS ČSOP
jako na aktivistickou a úzce zájmovou a podezřívali sdružení z nekoncepčního přístupu. Přibývalo střetů s žadateli o povolení ke kácení.
OS ČSOP svá stanoviska uplatňovaná v rámci správních řízení staví na místní znalosti více
než 150 členů z celého okresu a na bohatých
odborných zkušenostech v ČSOP sdružených
profesionálních a amatérských přírodovědců.
Jen v letech 1992 – 1998 se OS ČSOP zúčastnilo několika tisíc správních řízení. V roce 1999
dospělo k myšlence vydat publikaci „Účast
ČSOP ve správních řízeních na okrese Benešov“, od které si slibovalo především:
1. Otevřeně deklarovat cíle a obhajované zásady ČSOP.
2. Předcházet eventuálním střetům s žadateli jejich včasným seznámením s postoji OS ČSOP.
3. Upevnit u orgánů státní správy, místní samosprávy i dalších institucí a organizací pozici
ČSOP jako dlouhodobě názorově stabilního
partnera, který má jasně stanovené cíle.
4. Zprůhlednit a ještě více otevřít ČSOP neorganizovaným spoluobčanům.
Účast OS ČSOP ve správních řízeních pokračovala i následujících deset let a po celou
dobu zastřešovala jednotlivé organizace ČSOP
v regionu. V roce 2008 vyšly další dvě příručky,
a sice „Účast Českého svazu ochránců přírody
ve správních řízeních na okrese Benešov v letech 1996 – 2007; analytická a případová studie“, která je unikátní studií praktické aplikace
účasti veřejnosti ve správních řízeních, a dále
„Účast veřejnosti na rozhodování ve věcech
ochrany přírody a krajiny; metodická příručka“, která slouží těm, kdo se aktivně účastní
nebo mají zájem účastnit se řízení vedených
v rámci zákona o ochraně přírody a krajiny.
Její zpracování vycházelo zejména z výsledků
analýzy praktické činnosti OS ČSOP v letech
1996 až 2007 v této oblasti. Vznikla jako reakce na množící se dotazy ostatních občanských
sdružení, která se chtěla aktivně a úspěšně
zapojit do správních řízení.
Všechny tři publikace jsou volně ke stažení
na webových stránkách http://www.csopvlasim.cz/publikace/.
Jan Urban
do tohoto čísla přispěli
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Kateřina Červenková, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Helena Erbrtová, Praha, tel.: 732 587 148
Karel Chlumec, Prokopova 1577, 258 01 Vlašim ([email protected])
Jaroslava Jarolímková-Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8
Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected])
XVIII
Milena Lašťovičková, Pod Strání 215, 257 44 Netvořice
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
Bc. Michala Musilová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. František Procházka, Mánesova 41, 120 00 Praha 2 ([email protected])
Mgr. Stanislav Příhoda, Dolnokralovická 1298, 258 01 Vlašim ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
Mgr. Lenka Suchanová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Jarmila Štogrová, Národní obrany 31, 160 00 Praha 6 ([email protected])
Mgr. Šárka Tlustá, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Jaromír Vlček, Dalkovická 244, 257 63 Trhový Štěpánov ([email protected])
přehled akcí
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim
http://www.muzeumpodblanicka.cz
Běžné expozice jsou v lednu a únoru 2011 uzavřeny.
Od ledna bude vybírán příspěvek za členství ve Vlastivědném klubu P. A. N. Vlasáka Vlašim
na rok 2011, senioři 50 Kč, pracující 100 Kč.
Výstavy
Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
25. 1. – 25. 2. 2011: Lidové zvyky. Výstava výtvarných prací ze soutěže Malujeme s muzeem.
Akce probíhá v rámci Historického roku ve spolupráci se Středočeským krajem městy Benešov, Vlašim a Votice. Vstupné: dospělí 15 Kč, děti 10 Kč, školní výpravy á 5 Kč.
PŘEDNÁŠKY
Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h.
Úterý 11. 1. 2011: Radko Bílek – Poutní místa Kladrubská hůra a Hrádek u Vlašimi
Úterý 8. 2. 2011: Jiří Bernat – O archeologických výzkumech na Podblanicku
KONCERTY
Zámek Vlašim, začátek v 19.00 h.
Čtvrtek 20. 1. 2011: Pocta české hudbě. Koncert ke 120. výročí narození velikána české
hudby Bohuslava Martinů. Skladby L. Janáčka, B. Martinů a V. Kalabise hrají Štěpán Graffe,
Magdalena Graffová (housle), Jiřina Kolmanová (klavír). Koncert se koná za podpory Nadace
Leoše Janáčka a Nadace Bohuslava Martinů. Vstupné: dospělí 100 Kč, děti a studenti 50 Kč.
Čtvrtek 17. 2. 2011: Pražský žesťový soubor. Jan Votava (tenorový trombon), Jiří Lisý (lesní
roh), František Bílek, Arnold Kinkal (trubka) a Karel Kučera (basový trombon). Koncert se koná
za podpory Nadace Bohuslava Martinů.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301
Služby pro veřejnost: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
Změna programu vyhrazena.
XIX
Český svaz ochránců přírody Vlašim
http://www.csopvlasim.cz
Výstavy
Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim.
Otevřeno ve všední dny, 9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h., vstupné dobrovolné.
Do 31. 1. 2010: Augustin Satra (1877 – 1909). Malíř a krajinář inspirován Podblanickem.
Výstava ve spolupráci s Galerií KODL Praha představuje díla studenta Akademie výtvarných umění v Praze, žáka profesora Julia Mařáka a rytíře Rudolfa Ottenfelda. Kromě Čech A. Satra tvořil
v Dalmácii, Hercegovině, Německu (Mnichov, Brémy, Warnemünde a Hamburg). Navštívil Paříž,
Bosnu, Černou Horu a Itálii (Benátky a Terst). V roce 1906 se odstěhoval natrvalo do amerického
Clevelandu v naději, že tu najde lepší obživu. Tam však nečekaně raněn mrtvicí zemřel. Satrovo
malířské dílo údajně čítá kolem 3000 obrazů. Naposledy své obrazy vystavil roku 1908 v Clevelandu. Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné.
7. 2. – 4. 3. 2011: Dvakrát do Kamerunu. Výstava velkoplošných fotografií unikátní přírody
současné západní rovníkové Afriky i řady přírodnin a artefaktů, které domorodcům zpestřují
život (sloní zub, náčelnickou hůl, dřevěné sochy a masky, kůži luskouna a zmije gabunské atd.).
Uvidíte netradiční obrázky z cestování několika zapálených kamarádů přírodovědců, na jehož
začátku zaznělo zvídavé: Neměli bychom zjistit, jak se změnil Bafut Geralda Durrella po padesáti
letech? Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné.
Doprovodná přednáška dne 22. 2. 2011.
14. 3. – 1. 4. 2011: 40. výročí založení literárně dramatického oboru ZUŠ Vlašim.
Vernisáž výstavy se uskuteční 14. 3. 2011, začátek v 17.00 h.
PŘEDNÁŠKY, TÉMATICKÉ dny, dílny
Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné.
Pondělí 31. 1. 2011: Venezuela očima přírodovědce. Přednáška Ing. Jana Andresky, Ph.D.,
vysokoškolského učitele, zoologa a hlavně znamenitého vypravěče, jehož příspěvky mnozí
znají z Českého rozhlasu a odborných i populárních periodik. Přednáška do jisté míry navazuje
na jeho loňské povídání o pacifickém souostroví Galapágy. Fotografiemi doprovázené vyprávění zavede návštěvníky do delty Orinoka k indiánům kmene Varao, do Cayenské vysočiny
na stolové hory, známé také jako Ztracený svět A.C. Doyla, a do venezuelských plání Llanos
mezi řekami Apure a Orinoco. Začátek v 17.30 h.
Úterý 22. 2. 2011: Dvakrát do Kamerunu. Cestopisná přednáška. Unikátní přírodou současné
západní rovníkové Afriky, ale také za domorodými obyvateli aneb po stopách Geralda Durrella
Dvakrát do Kamerunu se můžete vypravit s doc. PaedDr. Janem Farkačem, CSc. z Fakulty
lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. Uvidíte netradiční obrázky z cestování několika zapálených kamarádů přírodovědců, na jehož začátku zaznělo zvídavé: Neměli
bychom zjistit, jak se změnil Bafut Geralda Durrella po padesáti letech? Začátek v 18.00 h.
Akce doplňuje stejnojmennou výstavu.
Změna programu vyhrazena.
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
XX
Podblanická galerie ČSOP
Stálá výstava
podblanických umělců
ve Vlašimské bráně
V květnu a září otevřeno v sobotu a neděli
v období od 1. června do 31. srpna
denně od pondělí do neděle,
po předchozí dohodě i mimo sezónu.
Provozní doba:
10.00 – 12.00 h. a 13.00 – 16.00 h.
www.csopvlasim.cz
Aukční, prodejní a výstavní síň
založená na více než stoleté rodinné sběratelské tradici
Zaměřuje se na nákup a prodej obrazů, kreseb, grafik
a plastik českého výtvarného umění 19. a 20. století.
[email protected] | www.galeriekodl.cz
Galerie Kodl s.r.o.,
Vítězná 11,
Praha 5 – Malá Strana

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Podobné dokumenty