docŠkoda vlády, která padne vedle
download 
Stížnost Transkript
Škoda vlády, která padne vedle
A N A R C H I S T I C K É N O V I N Y Svobodná Práce 3/2004 - č. 33 - ročník X Federace anarchistických skupin, členská sekce Mezinárodní asociace pracujících Válka na prodej Protesty proti olympiádě Žoldnéřské armády si privatizují irácký konflikt str. 4-6 dobrovolný příspěvek 10,- Kč Z historie amerického hnutí práce str. 3 str. 2 Škoda vlády, která padne vedle Tak padla vláda a sestavuje se nová. Delší dobu skomírala a marně se snažila lavírovat mezi neodvratitetelným a osudovým, až se propracovala k vlastnímu zániku. Oficiální komentáře připomnají nekrology než aby na Špidlův tým směřovala zásadnější kritika, připomínají jeho smutný osud: sociálně demokratická vláda, dělající pravicovou politiku, se vlastním voličům asi těžko zavděčí. Aby nedošlo k omylu Špidlovu ani jinou vládu bych nepodpořil, i kdyby nakrásně dělala takzvaně levicovou politiku. Dvouleté martyrium Špidlova kabinetu přehledně ilustrovalo roli a osud vlád v dnešním světě. Údržbáři systému, provozní technici kapitalismu a servisní mechanici třídní společnosti. Do uprázdněných socanských křesel možná za nějakou dobu kvůli předčasným nebo pravidelným volbám usedne pravicový kabinet v čele s ODS - a bude dělat v podstatě to samé - snad jen s větší bezohledností a důsledností - právě to od liberálně pravicové vlády očekává vládnoucí třída. Změnilo se snad něco podstatnějšího za dva roky Špidlova působení? Po celé zemi se staví (a ve vhodnou dobu zase bourají a odvážejí) montované haly „flexibilních“ zaměstnavatelů, masová média se snaží vědeckým způsobem oblbovat společnost a v tržní džungli je stále co ztratit během případných protestů nebo stávek, kterých je jak šafránu. Přibylo elektronických píchaček, další desítky základních odborových organizací se rozpadly, protože lidé mají strach a jsou lhostejní; počet policejních odposlechů se ztrojnásobil. Více občanů poslalo své hlasy do soutěže „Česko hledá Superstar“, než se zúčastnilo voleb do Evropského parlamentu. Hlasité „Nasrat!“, které vyslaly milony lidí politikům, však neplyne z touhy něco změnit. Češi si vzpomněli na 70. léta a nepsanou smlouvu s Husákovým režimem. Pracující většinou kálí na všechno, nejen načesané a nalíčené kandidáty. Prorokuji, že za 4-6 let projde Topolánkův kabinet stejnou dráhu jako ten Špidlův a ze sedla ho vyhodí nespokojenost levicových voličů. Přesně jako po „sarajevském atentátu“ a rozštěpení ODS skončila éra Václava Klause, za několik let skončí i Topolánek a nastoupí pravděpodobně Stanislav Gross. A tak dále. K čemu ale to celé divadlo? Klaus, Zeman, Špidla, Gross i Topolánek jsou jen epizodní postavy ve zdánlivě nekonečném kuse zvaném „kapitalismus“. Možná se dočkáme překvapení, a za několik let do vlády vstoupí i „zreformovaná“ KSČM - aby se ocitla v roli sociální demokracie a předvedla vlastní nemohoucnost zpochybnit parlamentní cestou kapitalismus. Podobně jako komunisté ve Francii nebo Itálii se pokusí přilepit k rozsáhlejšímu volebnímu bloku - aby její voliči zjistili: rudá barva růžoví a „revolucionáři“ nakonec budou prosazovat kulatý čtverec kapitalismu s lidskou tváří. Pak zjistí, že to nejde a nastoupí znovu pravice... jak prosté. Tolik by mohl obsahovat deníček anarchisty za posledních několik týdnů. Nemám z toho obvzláštní radost, i když se znovu prokázala správnost anarchistického pohledu. Nehledám uspokojení v poznání, že všechno je dosud při starém. Právě proto, že jsem anarchista, mě to spíše deprimuje. Navzdory všemu ale v této chvíli mám lepší náladu než jindy, protože je pátek 2. července a čekají mě čtyři dny volna - prodloužený víkend - reálný a vysoce atraktivní sen milionů českých proletářů. Levicoví ideologové by si mohli odfrknout, jak přízemní jsou moje krátkodobé touhy, ale nesouhlasím s nimi. Zdánlivě banální věc, jako jsou čtyři dny volna, mi poskytne jednu z nejdůležitějších věcí, kterou můžeme v našem boji krátkodobě získat: další prostor pro vlastní život, Anarchistická ekonomika Jak může vypadat anarchistická ekonomika? Co se stane s řadou věcí, na které jsme zvyklí? Začněme tržními vztahy. Francouzský filosof a ekolog A. Gorz v díle Kniha ekonomického rozumu poukázal, že vůle člověka je v tržním systému spoutána. Jeho činnost a celý společenský život se vymyká jeho kontrole. Když se lidé podřizují odcizeným a na nich nezávislým zákonům trhu, které nelze kontrolovat, výsledky činnosti jedinců nejsou v souladu s jejich vůlí a tužbami. Tyto výsledky jsou nahodilé. Přístup k práci nezávisí toliko a pouze na samotném jedinci, nýbrž na chaotickém kolísání poptávky a nabídky na trhu práce. To samé se vztahuje na jakýkoli předmět, který chce člověk nabýt. Svoboda je možnost uvědoměle řídit svůj vlastní život. Sociopsycholog Erich Fromm (v knize Mít nebo být) podal brilantní analýzu takzvané tržní povahy tím, že ukázal jak tržní vztahy rozkládají a deformují lidskou osobnost. Mění se v prodejně-nákupní objekt, zboží které snaží samo sebe výhodněji prodat a rozvíjí v sobě jen ty kvality, které mohou být koupeny. Veškeré vztahy mezi lidmi se podřizují egoistickým, utilitářským zásadám užitečnosti, jakákoli činnost se stává prostitucí. Mezi nevraživými a závistivými jedinci vzájemná pomoc a solidarita naopak mizí a je vystřídána válkou všech proti všem. Tržní vztahy M. N. Magid nemohou ve skutečně svobodné a solidární společnosti existovat. Nevyhnutelně a nezvratně ji ničí. Mnohé ekonomické a ekologické problémy současné společnosti jsou způsobeny právě tím, že se nevyrábí právě to, co je skutečně žádoucí pro konkrétní spotřebitele, ale to, co by z pohledu nekoordinovaných výrobců, pro ně potřebné být mohlo. Tj. nikdo předem neví, potřebují-li lidé to či ono zboží, protože to určuje trh nebo byrokrat. Současný průmysl vrhá do prodeje ohromné množství nepotřebných, neužitečných a drahých Dokončení na str. 8 Olympijské protesty Olympijské hry nejsou ničím jiným, než výkladní skříní nejen řeckého kapitalismu a systému nadvlády. Ničím jiným, než reklamním blokem na svět plný třídního otroctví. Globálním galavečerem, dále upevňujícím spolupráci lokálních vládců s nadnárodními společnostmi a institucemi, mezinárodními politickými elitami a represivními složkami... uvádějí ve svém prohlášení řečtí anarchisté, kteří po celé zemi pořádají protesty proti vojenské operaci zvané olympiáda. Rozpočet letních olympijských her přesáhl 6 miliard eur, stovky bezdomovců a uprchlíků jsou odstraňovány z Athén a internovány na vojenských základnách... více na str. 2 vymanění se z rutiny pracovních dnů, čas na přemýšlení, čas na vlastní tvořivé aktivity - a koneckonců i čas na to, abych mohl napsat tento úvodník. Nejrůznější profesionální levičáci nechápou to, že prvotní snahou pracující třídy je dostat se zpod kontroly systému, vyhýbat se pracovní rutině, jak jen to jde. Hledat čas na život. Hledat čas na to být zase člověkem. Když zatím nejde více, najít si alespoň prostor a čas na zamyšlení, na oddech. I taková pro ideology prostá věc ale může přinést něco neobyčejného. Když tak ležím v posteli a přestože je jedenáct hodin, nehodlám vstávat, mám klid na uvažování a doufám, že nejen mě, ale i milonům dalších lidí se právě honí hlavou, jak nesmyslné a nic neřešící je divadlo, odehrávající se před našima očima. Divadlo pádu jedné vlády a nástupu další. Kabaretu předvolebních slibů a systémových ideologií. Každý politik si nakonec navleče montérky a začne seřizovat skřípající kolečka systému. Jestli se v hlavách lidí, probouzejících se pomalu v sobotu dopoledne z pracovního týdne, zrodí myšlenka, která napadla mne - že koneckonců škoda vlády, která padne vedle - pak budu pro tuto chvíli naprosto spokojen, i když mnoho myslitelů by mě možná obvinilo z přízemnosti. Nevymysleli jsme sice žádnou neprůstřelnou definici - ale řekli jsme pravdu: ony čtyři dny červencového volna jsou výzvou k tomu, abychom provedli něco podvratného. Já už jsem na něco přišel. Omlouvám se všem lidem, pracujícím ve směnných provozech. Jejich čas ale přijde také. Jindřich Lacina 2 SVOBODNÁ PRÁCE 3/2004 Řečtí anarchisté protestují proti olympiádě v Athénách Olympijské hry nejsou ničím jiným, než výkladní skříní řeckého kapitalismu a systému nadvlády. Ničím jiným, než reklamním blokem na svět plný třídního otroctví. Globálním galavečerem, dále upevňujícím spolupráci lokálních vládců s nadnárodními společnostmi a institucemi, mezinárodními politickými elitami a represivními složkami. Pro řecký stát, podílníka na zločinecké globální válce „proti teroru“, olympijské hry nejsou ničím, než způsobem, jak povýšit svoje postavení ve světové elitě a posílit svoji dominantní roli na Balkáně. Olympijské hry budou znamenat značnou militarizaci společenského života a stanou se symbolem nové éry represe a společenské kontroly. Západní společnosti jsou čím dál více vnitřně militarizovány a „vnitřním nepřítelem“ je každý, kdo zpochybňuje kapitalismus jako systém. Olympijské ideály ustoupily do pozadí ve prospěch „Velké národní ideje“, prestižní záležitosti pro řecký stát, která ale sama o sobě není ničím jiným, než starým známým „ideálem“ zisku a moci. Všichni šéfové, dodavatelé a státní představitelé, kteří mají pod palcem obrovský rozpočet na letošní olympijské hry, se zajímají pouze o zisk. Výše rozpočtu byla oficiálně stanovena na 6 miliard eur a ze všech řeckých pracujících se tak nedobrovolně stali „olympijští dobrovolníci“, kteří budou legálně okradeni, když ze svých daní zaplatí účet za olympijský spektákl. Pracovní tempo se v Řecku „flexibilizuje“, všude nastupují úsporná opatření a pracující platí za obrovské plýtvání svými životy: za poslední čtyři roky zemřelo více než 620 pracujících na různé úrazy, související s tím, jak byla bezpečnostní opatření odhozena do koše kvůli novému „globálnímu“ rytmu práce. Ano, výstavba obřích olympijských areálů si vyžádala stovky mrtvých a těžce zraněných dělníků. Olympijské hry tak znamenaly nástup nového modelu absolutního vykořisťování. Olympijské hry také poskytují unikátní příležitost kapitalistickému drancování: přírodní prostředí je plundrováno a ničeno a velké oblasti městské zástavby - našeho prostoru k životu jsou přestavovány a „upravovány“ v souladu s novými formami reprezentace, komercializace a represivního dohledu nad veřejným prostorem. Kolosální bezpečnostní opatření řecké vlády se stala místní inkarnací globální války „proti terorismu“. Vláda úzce spolupracuje s tajnými službami USA, Británie, Izraele, Španělska a dalších zemí. Řecká armáda cvičí kombinované operace ve spolupráci se zahraničními jednotkami, založené na scénářích „preventivní akce a managementu vnitřních hrozeb“. Na základě oficiální žádosti se do zajištění her zapojilo NATO svými špionážními letadly, speciálními jednotkami, připravenými k zásahu a námořnictvem, hlídkujících v Egejském a Středozemním moři. Řecká armáda masově nakoupila moderní zbraňové systémy. Byly instalovány technologicky pokročilé systémy monitorování veřejného prostoru a osob, například systém C4I, vyvinutý nadnárodní společností SAIC, poskytující infrastrukturu a technologii pro operace americké armády v Iráku v Afghánistánu. Do ulic bylo umístěno mnoho set nových sledovacích kamer, které nezmizí poté, až skončí olympijské hry a byly vyznačeny červené zóny, kde se lidé nesmí pohybovat po ulicích bez speciálního povolení. Všechny oblasti okolo atletických sportovišť, hotelů, přístavů a letišť v zemi jsou neprodyšně uzavřeny a sterilizovány za použití moderních senzorů, které zaznamenávají cokoli a kohokoli podezřelého. V ulicích podnikají policejní eskadry „vyčišťovací operace“ proti bezdomovcům, drogově závislým a přistěhovalcům, kteří jsou odváženi na bývalou americkou vojenskou základnu v Asropyrgos u Athén, která se tak proměňuje na velký olympijský koncentrační tábor. V Heraklio na Krétě byla vystěhována řada romských rodin z červené zóny a internována na vojenské základně. V Athénách a červených zónách bude rozmístěno na 50.000 po zuby ozbrojených vojáků. Jaká slavnost se tedy v Řecku odehrává? Jaké hodnoty leží na oltáři moderní olympijské myšlenky? Prostřednictvím orgastických příprav se mohutně modernizuje bezpečnostní aparát řeckého státu a je prosazována nová role armády v konfrontaci s „vnitřním nepřítelem“. Doktrína „nulové tolerance“ proti jakémukoli výrazu sociálního a třídního nesouhlasu se zakořeňuje na hranicích, kde každý rok stovky uprchlíků přicházejí o život při pokusech dostat se do Řecka. Olympijské hry jsou prohlášeny za „předmět národního zájmu“ a jejich bezpečnost se stává ideologickým prostředkem jak implementovat metody, pokládané za klíčové pro státní represi a státní terorismus, pokoušející se vystavět globální Guantanámo. Za této situace jsou vytvářeny stanné soudy, jako například ten, který splnil svůj úkol v věznici Koridallos a vůči všem obviněným v souvislosti s teroristickou skupinou Hnutí 17. listopadu vynesl likvidační rozsudky. Další se odehrává proti dalším lidem, obviněným z účasti na skupině ELA , kde soudce veřejně cynicky prohlásil, že „proces musí být ukončen před zahájením olympijských her“. Tyto soudy posílají všechny obviněné z politických zločinů do nového izolačního křídla ve věznici v Larise, které je postaveno na mučení a fyzické a mentální deprivaci. Účast na sociálních třídních bojích a výrazy solidarity jsou rovnocenně kriminalizovány a každá snaha prosazovat svá práva bez odvolávání se na demokratickou státní legalitu a odmítající zprostředkující roli státních institucí, je pokřtěna jako „terorismus“. Řecké tajné služby použily olympijské hry jako svoje alibi a oficiálně nyní zostřily dohled nad politickými uprchlíky. Arabští a muslimští uprchlíci, anarchisté a další antiautoritáři houfně oznamují, že zaznamenali policejní sledování, odposlechy telefonů a další projevy státního zájmu. Skutečností je, že nedávno byl vytvořen společný policejní evropský tým, který má mimo jiné bojovat proti projevům „anarchistického terorismu“ prostředky preventivní represe. Tento tým se mj. zabývá bezpečnostní situací olympiády a v tiskovém prohlášení řecké policie se objevila věta „s anarchisty budeme hotovi před začátkem olympijských her“. Olympijské hry slouží jako výmluva pro preventivní útoky na anarchisty a jiné sociální aktivisty, tak, aby společnost byla zastrašena a idea odporu potlačena. Olympiáda se stala "Velkou Ideou" systému, propagovaná celým jeho spektrem - politickými stranami, Racionalizace průmyslu a pracující třída (fragmenty) Rudolf Rocker Pracující v České republice se v dnešní době potýkají s dosud největší nezaměstnaností. Vláda v čele s ministrem práce a sociálních věcí přišla s naprosto na hlavu postaveným řešením. Prohlásila, že ten, kdo nepracuje, pracovat nechce a rozhodla se jej za to trestat. Velké odborové centrály jen přizvukují a sklánějí hlavu. Minul další První Máj, den, kdy před mnoha lety pracující třída řekla dost vysilující otrocké práci a rozhodla se dále pracovat jen osm hodin denně. Anarchisté a anarchistky jsou již mnohá desetiletí přesvědčeni, že současná délka pracovní doby je zbytečně dlouhá (kromě řady jiných důvodů, vytvářejících z práce otrockou dřinu, ale věnujme se pro tento okamžik jen pracovní době). Svá krátkodobá i dlouhodobá řešení anarchistické hnutí nabízí neustále. Od dlouhodobých a konečných - zrušení třídního rozdělení společnosti na vládnoucí a ovládané, přes krátkodobé, bezprostřední a emancipační snahy, jakým je například boj za zkráceníé pracovní doby. Následující výtah z myšlenek anarchosyndikalisty Rudolfa Rockera se věnuje, mimo jiné, právě zkrácení pracovní doby. Přestože Rudolf Rocker svá slova napsal před bezmála devadesáti lety, sami jistě uznáte, že mají co říci i dnes. Neděláme si iluze, že by měl být 30hodinový pracovní týden za současného stavu třídně rozdělené společnosti jediný, všeřešící cíl. To si vůbec nemyslíme. Mohl by to však být dobrý začátek, který by nám poskytl více volného času pro vlastní vzdělání a pochopení jiných, širších a závažnějších problémů a hlavně - poskytl by nám čas a sílu snažit se všechny tyto problémy vyřešit. 30hodinový pracovní týden tak vidíme jako první, nikoli však zásadní a poslední krok směrem k beztřídní společnosti. MK (...) Měl by být socialismus opravdu pouze záležitost žaludku, jak je často nazýván? Jde v samotné věci pouze o to, aby se společnosti, či státu dodal předepsaný počet hodin práce a aby se člověk po splnění uložené povinnosti za účelem zajištění relativního blahobytu pro celek, mohl podle své vůle věnovat osobnímu životu? Neobsahuje snad socialismus také důležitou duševní úlohu, jejíž vyřešení má mnohem větší a rozhodnější význam, než všechny technické formy hospodářství? Nejde o to, aby se neustálým technickým pokrokem, který člověka degraduje na obyčejný stroj, stále více zkracovala pracovní doba. Jak pomůže zkrácená, dokonce i na málo hodin denně, doba společensky nezbytné práce, pokud ji člověk vnímá jako těžkou povinnost, od níž se naneštěstí nemůže uvolnit? Dokonce i několikahodinový pracovní den se může stát nesnesitelnou porobou, pokud se nepodaří učinit práci lákavou, pokud se nedokáže povzbu- dit pocit tvůrčí radosti. Jeden z největších úkolů socialismu měl přece záviset na tom, aby člověk znovu nalezl radost ve své práci; aby pro něj práce nebyla pouze sociálně nezbytnou dřinou, ale v první řadě vyústěním profcesu tvůrčí činnosti. Nejde však nezbytně o to, kolik hodin se člověk zabývá produktivní prací, ale o to, kolik štěstí a vnitřního uspokojení mu jeho práce poskytuje. Když Charles Fourier před sto lety rozvinul svou skvělou teorii o „přitažlivé“ práci, uvědomoval si, že rozhýbal zásadní úkol socialismu, úzce spjatý s jeho praktickým uskutečněním. Ale kdo by se dnes zabýval těmito fantaziemi beznadějného „utopisty“, který ještě nechápal „vědecké základy socialismu“? Nynější pokolení je tak silně ovlivněno marxistickým způsobem myšlení, že všude vidí samou ekonomickou nutnost a historické poslání, a v důsledku toho ztrácí pochopení pro hlubší psychologické Dokončení na str. 7 finančními institucemi, sdělovacími prostředky, ideologickým nástrojem jak produkovat sociální přizpůsobivost a nacionalismus. Nezapomínáme ovšem, že zde stejně jako v globálním měřítku je nadbytek všude inzerovaných prostředků, mechanismů a metod represe, kterými se ozbrojují stát a kapitál, projevem strachu z existujících a hrozících sociálních výbuchů. Stát zakouší vlastní trpkou chuť neúspěchu v představování své dominance jako neodvratné a naprosto nezranitelné. Po celém světě ovšem probíhají boje a vzpoury proti globalizaci vykořisťování a útlaku, proti válce a kapitalistickému míru. Olympijské hry slouží v Řecku jako záminka pro koncentraci úsilí státu prohloubit svoji autoritu ve společnosti a represivní zásahy proti všem, kteří se staví na odpor jeho plánům. Tato kampaň ale v nás v žádném případě nezaseje strach, zbabělost a neodradí nás od mnohostranných projevů sociálního a třídního boje. Právě naopak, represivní kampaň vytváří prostředí, zdůrazňující nezbytnost rozšířit náš boj na všech frontách, které vytvářejí šéfové svoji agresivitou a nenasytností. Naše hnutí je antagonismem projektů narůstající komercializace a dohledu nad veřejným prostorem, který dobýváme zpět a transformujeme ho do prostoru, kde probíhá odpor. Sabotujeme sociální smír. Stavíme se na odpor „protiteroristické“ válce zevnitř. Projevujeme solidaritu s politickými vězni a perzekvovanými sociálními aktivisty. Bojujeme ruku v ruce se všemi, kteří revoltují proti diktatuře státu a kapitálu. Podle prohlášení „Otevřeného shromáždění anarchistů-antiautoritářů“. www.geocities.com/anarchist_assembly - (p) 190 let narození M. A. Bakunina 30. 5. uplynulo 190 let od narození ruského revolucionáře Michaila A. Bakunina, jednoho ze zakladatelů moderního a narchismu, organizátora anarchistické sekce I. Internacionály a autora početných prací zásadního významu. Bakunin zemřel 1. 6. 1876 ve švýcarském Bernu. SVOBODNÁ PRÁCE Z historie 3 Vítězství v Minneapolis: (1) 70. výročí velké stávky řidičů z roku 1934 V těchto dnech si odboráři a anarchisté v USA připomínají 70. výročí jednoho z největších sociálních konfliktů - velké stávky řidičů kamionů v Minneapolis, stát Minnesota - který znamenal obnovení sociálního boje po několika letech útlumu za Velké krize. V Minneapolis se 24. 7. odehrál vzpomínkový „Pouliční festival pracujících“ na místě, kde policie zahájila střelbu do stávkujících. V letech 1929 - 1933 se během Velké hospodářské krize průmyslová výroba v USA zhroutila o 50%. Šéfové používali strach z nezaměstnanosti jako zbraň na snižování mezd a zhoršování pracovních podmínek. V Minneapolis na začátku roku 1934 nezaměstnanost přesahovala 30%. V okolních farmářských oblastech byla sociální situace ještě horší. Celkový příjem farmářů ve státě Minnesota za rok 1932 představoval 6% průměrného příjmu z let 1924-1929. Odborářská a sociální aktivita pracujících byla výrazně paralyzována. Strach z nezaměstnanosti fungoval. Úspěchy z počátku 20. let, kdy byly odbory militantní a na vzestupu, rychle přicházely vniveč. Od roku 1916 do roku 1934 bylo Minneapolis jedním z mnoha měst, kterému vládla aliance kapitalistů a finančníků, zde fungující pod názvem „Citizen´s Alliance (CA)“ (Občanská aliance). Jakékoli stávky byly odsouzeny k nezdaru kvůli vysoké nezaměstnanosti a černým listinám rebelujících odborářů. Ve městě nepůsobila jediná funkční základní odborová organizace. Začátky odborářských aktivit Předzvěstí obratu byla hornická stávka ze 7. února 1934, kdy během tří hodin přerušilo práci 65 z celkem 67 šachet v oblasti Minneapolis. Poprvé byla použita taktika „létajících“ stávkových hlídek - oddílů odborářů, přesouvajících se na nákladních automobilech. V tuhé zimě bylo uhlí velice žádané, takže po dvou dnech vyjednávání přistoupili zaměstnavatelé na většinu požadavků. Na začátku května 1934, v nejhorším období Velké krize, ale do hry vstoupil odborový svaz řidičů (International Brotherhood of Teamsters IBT), konkrétně jeho Lokální organizace 574. Brzy do 574ky vstoupilo na 3.000 řidičů. Došlo totiž ke změně tak- (7) (6) tiky v opozici vůči vedení. Local 574 začal jako první sdružovat v jedné organizace kvalifikované řidiče, závozníky, pomocné dělníky i další profese. IBT se na začátku 30. let odtrhla od dominantní reformistické American Federation of Labour (AFL), která prosazovala taktiku malých místních odborů. IBT ale začala sdružovat i dálkové řidiče bez ohledu na místo registrace z celkem jedenácti států - a slavila ohromný úspěch. Vstoupil do ní celý milion řidičů. Když Citizen´s Alliance odmítla uznat existenci pobočky IBT včetně práva vyjednávat za všechny své členy, řidiči se rozhodli zahájit stávku. 15. května 1934 se 574ka, nyní čítající asi 6.000 řidičů, rozhodla ve hlasování pro stávku. Dopravní obsluha po celém městě se zastavila. Odboráři požadovali uznání odborové organizace, právo na kolektivní vyjednávání a zvýšení mezd. Již předtím ale bylo navázáno strategické spojenectví o vzájemné podpoře s Minneapoliskou organizací nezaměstnaných a Farm Holiday Association. Řidiči se rozhodli nedovolit provoz stávkokazeckých náklaďáků a rozhořely se pouliční konflikty. Centrem se stalo stávkové ústředí, upravené z velké garáže, kde také byla zorganizována solidární jídelna a ošetřovna. Stávkový výbor čítal 100 lidí a zahrnoval také autonomní ženskou sekci. Poté, co byla nasazena policie a jednotky Národní gardy, řidiči zorganizovali mobilní jednotky na automobilech, které včas zasahovaly. Stávkující začali vydávat deník, který informoval obyvatelstvo a snažili se tak především navázat kontakt s farmáři z okolí. Konflikt vyeskaloval poté, co se stávkující střetli s policií, která se snažila prosadit otevření městské tržnice, zásobované stávkokazeckými přepravními firmami. V pondělí 21. května došlo v tržnici k prvnímu masovému pouličnímu střetu. Policie si pozvala na pomoc soukromou ochranku Citizen´s Alliance, která byla legalizována prohlášením za sbor zástupců šerifa. V klíčový okamžik ovšem dorazilo 600 členů AFL, kteří se skrývali v nedalekém odborářském centru. Ti policii a ochranku zahnali. Více než 30 policistů skončilo v nemocnici a nikdo ze stávkujících nebyl zatčen. Ve středu 22. května se bitva rozhořela znovu a v tovární čtvrti se shromáždilo na 20.000 protestujících. Místní radiostanice dokonce uspořádala přímý přenos z demonstrace. Došlo ke krvavému střetu, během něhož byly nákladní vozy stávkokazů opět zablokovány a byli zabiti dva členové zaměstnanecké ochranky, včetně šerifa C. Arthura Lymana, který stál za jejich legalizací jako „zástupců šerifa“. Vítězství! Poté solidárně vstoupilo do stávky na 35.000 pracujících ze stavebního sektoru. Ve dnech 23. a 24. května 1934 se odehrávaly nejprudší pouliční boje a následně, 25. května 1934, byla historicky první stávka ve městě Minneapolis vítězně zakončena: zaměstnavatelé přistoupili na všechny zásadní požadavky stávkujících. Během stávky byli zabiti 2 dělníci a 2 policisté/šerifové a 200 lidí zraněno. Postupně se ukázalo, že zaměstnavatelé nehodlají na dohodu přistoupit. K 16. červenci bylo hlášeno na 700 případů diskriminace odborářů. Na stejný den bylo odhlasováno pokračování ve stávce a „Organizer“, zpravodaj stávkujících, začal vycházet jako denní noviny velkého formátu. Provoz nákladních vozů byl efektivně zablokován až do pátku 20. července, když policie zahájila palbu do zástupu neozbrojených stávkujících. 67 lidí bylo zraněno a dva z nich, John Belor a Henry Ness, zemřeli. 24. července na Nessův pohřeb přišlo více než 100.000 lidí. Vyšetřovací komise později prohlásila, že policie střílela s úmyslem zabít za situace, kdy nebyla ohrožena. 26. července vyhlásil guvernér Floyd Olson, člen Farmářské strany práce, výjimečný stav a povolal do zbraně 4.000 členů Národní gardy, kteří se pokusili zajistit provoz nákladní dopravy silou. 1. srpna se garda zmocnila stávkového ústředí a zatkla členy stávkového výboru. Postupně začaly jezdit tisíce nákladních vozů, ale stávka dále pokračovala. 21. srpna nakonec, mj. na nátlak federálních úředníků, A. W. Strong, vůdce Citizen´s Alliance, přistoupil na všechny hlavní požadavky stávkujících. Problémy ale nakonec přišly z nečekané strany. V březnu 1935 vyloučil prezident IBT Daniel Tobin celou Lokální organizaci 574, která mu byla trnem v oku pro svůj radikalismus. V srpnu 1936 byl nicméně nucen přijmout ji zpátky jako Local 544, ale vztahy v IBP zůstaly napjaté. Local 544 musel ovšem bojovat dál. V roce 1937 byl najatými gangstery zavražděn jeden z jeho předáků. V roce 1938 Citizen´s Alliance najala fašistickou organizaci „Stříbrné košile“ (Silver Shirts), aby terorizovala odboráře. Odboráři následně zorganizovali vlastní ozbrojené obranné skupiny. Výsledkem bylo, že Silver Shirts ustoupily a opustily město. Existence Obranných skupin také zabránila dalším vraždám odborářských předáků. Local 544 zůstal aktivní až do roku 1941, kdy bylo 18 předáků zatčeno na základě tzv. Smithova zákona a uvězněno ve federální věznici za „podvratnou činnost“. www.ainfos.ca - Minnesota Historical Society - www.mnhs.org (JL) (2) (3) (4) (5) Popisky k fotografiím: (1) Zástup stávkujících řidičů v průmyslové čtvrti (Warehouse District). (2) Boj s policií o zamezení výjezdu stávkokazeckého kamiónu. (3) Stávková veřejná kuchyně, jejíž provoz většinou zajišťovaly manželky odborářů a zaměstnankyně dopravních firem. Kuchyně, financovaná z odborových fodnů a solidárních příspěvků, představovala jeden z významných faktorů úspěchu stávky - stávkující se prostě nepodařilo vyhladovět. (4) Nákladní vůz Morris Fruit and Produce Company, převrácený během snahy překazit působení stávkokazů. (5) Záběr z jednoho z mnoha pouličních střetů stávkujících s „Citizen´s Army“ soukromou armádou sdružení zaměstnavatelů. (6) Proti stávkujícím byl běžně nasazován i slzotvorný plyn. (7) Stávkující zastavují řidiče, aby se přesvědčili, že není stávkokaz. 4 SVOBODNÁ PRÁCE Téma Válka na prodej Ve středu 31. března se USA probudily do ranních zpráv, přinášejících hrůznou verzi událostí z roku 1993 v Somálsku. V Iráku davy vláčely ulicemi těla čtyř zabitých Američanů, ale Falludža není Mogadišu a nejednalo se o reprízu filmu Černý jestřáb sestřelen. Veřejnost se dozvěděla jednu překvapivou skutečnost: čtyři zabití nebyli „obchodníci“, jak otrocky opakovala česká media a ten, kdo prozkoumal pozadí jejich působení, mohl zjistit, jak fungují vojenské operace: jsou privatizovány. V Iráku žoldnéřské firmy sehrávají stále důležitější roli. Čtyři muži, zabití ve Falludži, nebyli vojáci a už vůbec ne „obchodníci“, ale zaměstnanci společnosti Blackwater USA, která operuje v průmyslovém odvětví, o jehož existenci dosud nevěděl téměř nikdo. Korporace jako Blackwater překračuje tradiční koncepci „pušek na prodej“ a doplňuje ji o komplexní spektrum služeb, které normálně zastává armáda. Známé jako „soukromé vojenské firmy“ (PMF - Private military firms), existují v podobě malých společností, pronajímajících týmy elitních zabijáků, až k velkým firmám, provozujících systémy vojenského zásobování a logistiky. Toto průmyslové odvětví zahrnuje stovky společností, desetitisíce zaměstnanců a obraty v řádu mnoha miliard dolarů. Nevídáno, neslýcháno Peter Singer, bezpečnostní analytik Brookings Institute z Washingtonu poznamenává: „Irácký trend představuje prudkou změnu ve způsobu, jakým válčíme. Existují určité paralely, ale podobnou situaci historie zažila naposledy zhruba před 250 lety“. Otázka žoldnéřů je ironicky známým tématem americké historie. Deset měsíců po prvních bitvách americké války za nezávislost, u Lexingtonu a Concordu, se britské impérium Toto průmyslové odvětví, působící ve více než 50 lokálních konfliktech, je jedním z emblémů globalizace kapitalismu. PMF a jejich klienti se nacházejí po celém světě, ale jejich největším klientem je americká vláda, která během poslední dekády podepsala více než 3.000 smluv se soukromými armádami. Zavedení tohoto průmyslu bylo podpořeno tržními změnami po ukončení Studené války. PMF se rozmohly zejména v éře zmenšování konvenčních armád (americká armáda je třetinová v porovnání s první Válkou v Zálivu z roku 1991) a narůstajících požadavků na nestandardní operace, zvyšující se technizaci moderní války a privatizaci jako nové vládní módě. V situaci, kdy ani Kongres nebo vyšší velitelé v Pentagonu nemají k dispozici přesné údaje, se v Iráku nachází na 15.-20.000 žoldáků. Vykonávají úkoly, které v minulosti měli na starosti řadoví vojáci: starají se o logistiku a údržbu, cvičí místní armádu - a vybojovávají tvrdé střety, v nichž utrpěli těžší ztráty, než kdokoli ze spojenců USA. Nicméně i když plní klíčové úkoly, formálně nejsou součástí okupačních sil. Za jejich „disciplínu“ (= zločiny) nese odpovědnost pouze jejich zaměstnavatel. Síla a rozměr soukromé armády v Iráku ukazuje prstem na nejožehavější problémy Bushovy administrativy. Signalizují mlčení ohledně nákladů a lidských obětí války a její zarputilé popírání skutečného stavu na bojišti. Najmutí početné soukromé armády posloužilo jako jeden z prostředků, jak se vyhnout politickému dopadu války. O žoldácích se nepodávají informace v rozkazech nebo tiskových zprávách. Až do krvavého incidentu ve Falúdži se soukromé armády většinou nedostaly na titulní stránky. Vědělo se o nich, ale nebyly tématem dne. Stíny studené války V Iráku tvoří žoldnéři stále větší procento okupačních sil - a také obětí. V zemi operuje podle střízlivých odhadů 15 - 20.000 žoldnéřů, provádějících z vojenského hlediska riskantní a klíčové operace. Přinejmenším 30-50 již padlo v boji, včetně čtyř zlynčovaných mužů ve Fallúdži. octlo v těžké situaci. Král Jiří III. tehdy posílil armádu 30.000 německými žoldnéři, zvanými „Hessenci“, kteří představovali nejnenáviděnější součást britské armády. V Iráku tvoří žoldnéři stále větší procento okupačních sil - a také obětí. V zemi operuje podle odhadů médií 15-20.000 žoldnéřů, provádějících z vojenského hlediska riskantní a klíčové operace. Přinejmenším 30-50 již padlo v boji, včetně čtyř zlynčovaných mužů ve Fallúdži. Oficiální údaje udávají, že druhou největší koaliční silou je britský kontingent s celkem 9.900 muži. Žoldáků je zřejmě dvakrát tolik. Během první Války v Zálivu se jejich poměr odhadoval asi 1:100 vojáků. Dnes je to 1:10 vojáků. Bushova administrativa nebyla schopna ani příliš ochotna zapojit do hry kontingenty OSN nebo členských zemí NATO. Díky PMF ale již najala soukromé vojáky (eufemismus pro „žoldnéř“) více než 30 národností právě z těchto lidí se skládá skutečná „mezinárodní koalice“ v Iráku. Jedná se spíše o koalici „dobrých výplatních šeků“ než „dobré vůle“. Jedna jediná společnost, Global Risks, nasadila v Iráku minimálně 1.100 žoldnéřů, včetně 500 nepálských Gurkhů a 500 vojáků z Fidži, čímž se dostala na šesté místo. V roce 2003 Donald Rumsfeld prohlásil, že Pentagon bude „hledat další možnosti jak outsourcovat a privatizovat“. Vojenští analytici očekávají, že v ozbrojených silách v příštích letech zruší 200.000 míst. Takové zeštíhlování armády je ale kompenzováno drastickým nárůstem používání žoldnéřů. Od konce Studené války bylo propuštěno a na pracovní trh vrženo více než 5 milionů vojáků ze Západních zemí. V USA je armáda na 30% stavu v roce 1990. Konec apartheidu znamenal také konec bílé důstojnické třídy v Jižní Africe a jak poznamenává Singer, britské ozbrojené síly jsou nejmenší od napoleonských válek. Najdou uplatnění Kvetoucí žoldnéřský sektor absorboval mnoho z propuštěných. Umožnil také vládě USA, aby vedla války v zastoupení bez jakékoli kontroly Kongresu nebo veřejnosti, které je alespoň částečně podrobeno každé nasazení konvenčních armád. Podle Iana Traynora z britského listu The Guardian je veteránům britské Special Air Service (SAS - jednotka rychlého nasazení) nabízena extrémně vysoká mzda 1.000 liber denně. Kontraadmirál Hugh Edelston, důstojník britského námořnictva dodává, že „Doslova explodoval počet soukromých bezpečnostních služeb, které nám finančně přetahují vojáky.“ Polský sociolog Bauman uvádí, že „stát v kabaretu privatizace předvádí striptýz“ a Singer ho doplňuje: „v Iráku moderní národní stát poprvé masově delegoval své výlučné právo na legitimní používání síly“. Žoldnéři ve zprávách Když vloni na jaře sebevražední útočníci napadli americkou diplomatickou čtvrť v saúdskoarabském Rijálu, málo lidí se dozvědělo, že jejich cílem byla Vinnel Corp., žoldnéřská firma, která cvičí saúdskoarabskou a iráckou armádu. Když vloni na podzim palestinští teroristé zabili v pásmu Gazy tři Američany, nedozvěděli jsme se, že to byli žoldnéři DynCorp, korporace, mající sídlo hned vedle Dullesova letiště ve Washingtonu. Když bylo v květnu v Zimbabwe pozatýkáno letadlo plné žoldáků, o nichž vláda tvrdila, že si právě vyzvedávali zbraně pro státní převrat v Rovníkové Guinei, málo lidí vědělo, že to byli zaměstnanci Logo Logistics, PMF, zaregistrované na Britských Panenských ostrovech. Když americké ministerstvo zahraničí poznamenalo, že haitský president Aristide uprchl ze státu pouze v doprovodu své ochranky, nedodal, že byla složena ze zabijáků Steele Foundation, sanfranciské žoldnéřské firmy. Přestože průmyslový sektor soukromých armád v tomto rozsahu existuje něco málo přes patnáct let, zaznamenává více než 100 miliard dolarů oficiálního obratu. Když před nedávnem investiční společnost L3 zakoupila firmu MPRI, mnoho Američanů zjistilo, že vlastní žoldácké akcie. Nárůst soukromých armád se odráží ve způsobu, jakým začaly lobbovat ve Washingtonu. Zaměstnávají většinou bývalé armádní a vládní důstojníky a představitele a jsou s vládními strukturami doslova jedna ruka a mají množství neformálních přátelských kontaktů se současnou administrativou. V roce 2001 deset největších žoldnéřských firem oficiálně utratilo za lobování 32 milionů dolarů a věnovaly na politické kampaně dalších 12 milionů dolarů. Mezi největšími sponzory byl Halliburton, který věnoval více než 700.000 dolarů, dále DynCorp (více než 500.000 dolarů), z čehož šlo 72% republikánům. Je zajímavé, že investice Halliburtonu do lobbyingu a volebních kampaní přestaly poté, co se jeho bývalý generální ředitel Dick Cheney stal viceprezidentem. Za poslední 2 roky Clintonovy administrativy firma utratila oficiálně více než 2.1 milionů dolarů za lobbying v Senátu. Soukromé armády hrají důležitou roli od počátku války v Afghánistánu. Jejich zaměstnanci byli první (společně s komandy CIA), kdo seskočil na horkou půdu, udržoval bojové vybavení, zajišťoval logistiku a rutinně pilotoval průzkumná letadla a stroje leteckých návodčích. Dokonce i světozná- „Na stěně sice visí americká vlajka, ale příslušníky nové irácké armády školí žoldnéři z nechvalně proslulé korporace DynCorp, která získala kontrakt na jejich výcvik. Zaměstnanci DynCorp například během mise bv Bosně a Hercegovině organizovali obchod se ženami, viz dále. mé bezpilotní letadlo Global Hawk, bylo provozováno soukromými operátory. Žoldnéři se dnes snaží po celé délce pakistánsko-afghánské hranice dostihnout Usámu bin-Ládina. PMF hrají podobnou roli v mnoha dalších operacích. Filipínská armáda, bojující proti islamistům, je vycvičena specialisty z DynCorp. Její zaměstnanci rovněž působí jako instruktoři v kolumbijské armádě. Poté, co USA posktyly vojenskou pomoc Gruzii v boji proti islamistům, tým instruktorů byl tvořen zaměstnanci PMF. Koncentrační tabor na Guantanámu, kde jsou drženi členové Al Kajdy, nebyl postaven armádou, ale stavební divizí Halliburtonu a vězni jsou vyslýcháni žoldáky - specialisty z firmy Titan. PMF představují jediný průmyslový sektor, jehož ekonomické ukazatele se po 11. září prudce zlepšily. Americká i světová ekonomika se octla v krátkodobém šoku, ale akcie PMF vyskočily o 50% a akcie L3 dokonce zdvojnásobily svoji hodnotu. Po útocích byla založena řada dalších firem. Irácká válka je ale první, o které se bude v historii psát, že soukromé armády byly skutečně masově nasazeny. Irák není jen největší současnou americkou vojenskou operací v rámci celé generace, ale rovněž největším trhem pro soukromé armády. V Iráku se žoldnéři dostali na historickou úroveň, jaká nebyla k vidění od napoleonských válek, které již byly vedeny státními masovými armádami. Gigantická americká vojenská základna v kuvajtském Camp Doha, byla postavena, je provozována a střežena v rámci soukromého kontraktu, který vede konsorcium, nazvané Combat Support Associates. Na základně již zahynulo několik zaměstnanců, částečně při ostrých střelbách a také při jednom teroristickém útoku. Před invazí do Iráku již tvořili žoldnéři 10% amerických sil. Stejný případ jsou armády dalších koaličních států. Během okupace se poptávka po žoldnéřích prudce zvýšila, zvláště následkem optimistických scénářů ministerstva obrany, které nepočítalo s partyzánskou válkou. Šéf bývalé Koaliční správy Paul Bremer prohlásil, že po „předání moci“ irácké vládě se potřeba žoldáků přehoupne přes 30.000 mužů. Privatizace války poskytuje novátorský prostředek jak zredukovat politický dopad války. Povolávání rezervistů se zmenší a veřejné mínění bude stěží pobouřené ztrátami žoldnéřů, o nichž stejně nic neví. Stejně jako nevíme, kolik je v Iráku žoldnéřů, tak nevíme, kolik jich padlo. Pokud uvážíme, že na každých 6 zraněných Američanů připadá 1 padlý, můžeme dojít k závěru, že veřejnost se nedozvěděla asi o 200-300 padlých žoldácích. To je více, než ztráty americké 82. výsadkové divize za celý předchozí rok. Halliburton a LOGCAP Žoldáci v Iráku hrají čtyři důležité role - vojenská podpora, výcvik, kon- Trocha žoldnéřské teorie a čísel Žoldnéři byli historicky tradičně popisováni jako vojáci, jejichž motivem je pouze osobní prospěch. Prvním mezinárodním pokusem zlikvidovat žoldnéře byla Konvence o likvidaci žoldnéřství, přijatá Organizací africké jednoty v roce 1972. V roce 1977 byla konvence přijatá rovněž Organizací afrických států (OAS). Dalším pokusem byl Dodatkový protokol z roku 1977 k Ženevské konvenci o vedení války z 12. srpna 1949. Ten přejímá většinu znění konvence OAS. Článek 47 Ženevské konvence uvádí, že „žoldnéř“ je „ten, kdo je motivován dosažením osobního pro- spěchu a zisku a je mu přislíbena materiální kompenzace, nedostupná vojákům pravidelných sil“. Tato globální demokratická legislativa je však bezzubá a prakticky všechny mocnosti skupiny G7 a řada dalších zemí ji okázale ignoruje. První historické kontingenty žoldáků byly najaty v roce 329 př. n. l. Alexandrem Velikým. Poslední velký výskyt žoldáků se týkal pruské armády v 90. letech 18. století, kde představovali asi 50% mužstva. Poté průmyslová revoluce a napoleonské války zahájily éru masových armád, složených z povolanců. Konec studené války a nástup globalizace kapitalismu znamenal podstatné snížení konvenčních armád. V letech 1987 čítaly hlavní světové armády 28.320.000 mužů, v roce 1994 jich bylo o 5 milionů méně. Do pádu apartheidu byla vedoucím světovým producentem žoldáků Jižní Afrika, jejíž firmy jako Combat Froce, Honey Badger Arms nebo Saracen International působily zejména na černém kontinentě. Dnes je hlavním klientem žoldnéřů vláda USA a Velké Británie, zejména co se týče války v Iráku. Z celkových 80 miliard dolarů, které prezident Bush shromáždil na „obnovu země“, bude více než třetina vyplacena jako honoráře desítkám žoldnéřských firem. 5 SVOBODNÁ PRÁCE Téma zultace a speciální taktické úkoly. Dříve bylo zvykem, že americká armáda nepřipouštěla nasazení zaměstnanců outsourcingových firem se zbraní v ruce. Po roce 1990 bylo toto pravidlo opuštěno a dnes je situace opačná. Logistika a zásobování však stále představují slušný byznys. Například bývalá firma viceprezidenta Dicka Cheneyho Halliburton získala tzv. LOGCAP kontrakt (Program civilní logistické podpory) v hodnotě 6 miliard dolarů. Pro vítězství moderních armád je logistika klíčová. Jak kdysi poznamenal generál Omar Bradley: „Amatéři se přou o strategii, profesionálové o logistice“. Bradleyho pohled byl potvrzen pouhý den po incidentu ve Falúdži. Novinářům z Knight Ridder News se podařilo získat e-mail vysokého amerického důstojníka svým představeným v Pentagonu, v němž se hovoří o tom, že Halliburton uvažuje kvůli bezpečností situace o odchodu ze země. Důstojník varoval, že by to znamenalo „naprostý kolaps naší podpůrné infrastruktury, pokud by došlo k přerušení služeb programu LOGCAP“. Když se následující týden v Iráku roztočila spirála násilí, Halliburton a ostatní logistické firmy „uzemnily“ své zaměsnance a v několika klíčových oblastech došlo k pozastavení zásobování. Poté, co byl napaden další konvoj a 7 žoldnéřů bylo nezvěstných (jeden z nich, Thomas Cahill, je stále držen jako rukojmí), zásobovací operace se zastavily ve většině země, včetně dálnice Kuvajt-Bagdád. Jednou z nevýhod PMF je, že jejich zaměstnanci nepodléhají vojenskému soudnictví. Po uklidnění situace se ale firmy vrátily do práce. Halliburton si však přišel na své. Několik měsíců před válkou dosáhl toho, že k programu LOGCAP byly bez výběrového řízení přiděleny úkoly hašení požárů na ropných polích a jejich opravy a znovuzprovoznění. Pomocí LOGCAP tak Halliburton v tomto roce dosáhl zvýšení zisku o 62%. I když se Halliburtonu dostalo pochybné pocty ze strany ministerstva obrany ve smyslu, že se jedná o jedinou existující firmu, která je schopna zvládnout úkol, sám Halliburton navzdor svým televizním reklamám, v nichž šťastní zaměstnanci obsluhují šťastné americké vojáky - používá outsourcing a najímá za velice nízké mzdy zaměstnance ze zemí III. světa, zvláště Bangladéše nebo Filipín. Halliburton rovněž vydělává miliardy díky úmyslnému chaosu a podcenění výběrových řízení. Na počátku iráckých operací například armádní kontraktační úřad v Bagdádu disponoval pouhými 5 zaměstnanci, majícími na starosti smlouvy v hodnotě 18 miliard dolarů. Výsledkem byla série podvodů, které se provalily až v Kongresu. Halliburton si jako řada jiných firem v podobných situacích účtoval desítky tisíc porcí jídel, které nikdy nebyly vydány. Vyšetřování ukázalo, že 22 z 24 smlouv, které armádní kontraktační velitelství v Iráku uzavřelo, nebylo řádně plněno. Jeden z nejklasičtějších příkladů, tolik připomínajících české tunelování, byl nákup luxusního terénního vozu Hummer H2 pro manažera jednoho z podprogramů, přičemž automobil byl do Iráku dopraven leteckým nákladním speciálem. Irácké policejní síly v dobrých rukou Za výcvik nových iráckých policejních sil je například plně odpovědná nikoli americká armáda, ale DynCorp, multimiliardová zbrojařská a žoldnéřská korporace se sídlem v americkém Reston. Společnost DynCorp má na své internetové stránce náborovou reklamu, kde slibuje zkušeným policistům nástupní plat 153.600 dolarů ročně za nasazení v Iráku. Musí mít pětiletou zkušenost policisty nebo vězeňského dozorce. DynCorp se chlubí tím, že téměř všechna americká ministerstva jsou jejími klienty. Původní výše kontraktu 50 milionů dolarů byla navýšena na 800 milionů dolarů. 96% kontraktů firmy je uzavře- no s americkou armádou a bez rozsáhlého lobbování a milionových příspěvků Republikánskému národnímu výboru v roce 2003 by DynCorp nemohla fungovat. Dyncorp ale má již vlastní historii. V nedávné době se stala aktérem děsivého skandálu v Bosně, kdy její zaměstnanci kupovali od srbské mafie ruské a rumunské dívky za účelem prostituce, a to včetně 12letých děvčat. Celý skandál se dostal na světlo, když jedna ze zaměstnankyň DynCorp, Kathryn Bolkovac a mechanik Ben Johnston, informovali novináře a vládu. Během jejího soudního sporu proti Dyncorpu, Bolkovac uvedla, že „zaměstnanci společnosti si pořizovali soukromé sexuální otrokyně... a nikdy neměli dostat kontrakt na výcvik irácké policie“. Šéf bosenské pobočky DynCorp J. Hirtz byl zatčen a vyšetřován vojenskou policií, ale nebyl nikdy souzen, ačkoli se přiznal. Vojenská policie měla k dispozici také jím pořízený videozáznam, na kterém znásilňuje dvě mladistvé dívky. Konečně bylo několik desítek zaměstnanců DynCorp obviněno v Bosně a Kosovu ze sexuálních zločinů a pašování zbraní, včetně regionálního ředitele DynCorp v Bosně. Nakonec ale nebyl nikdo odsouzen kvůli tomu, že zaměstnanci DynCorp nespadají pod vojenskou jurisdikci. Skandál pošramotil image firmy, ale její obchody s Pentagonem pokračují. Pokud americký voják v opilosti někoho zastřelí, zřejmě se dostane před vojenský soud. Pokud totéž udělá žoldnéř firmy ITT v Bosně, poruší pouze bosenské zákony, které nad ním nemají žádnou moc. Nestane se mu nic. Právě toto vyjmutí žoldnéřů z mezinárodního práva je jedno z lákadel pro vládu George Bushe. Outsourcovat vše, co jde V Severní Bosně, v městě Tuzla, na velitelství amerických mírových sil, bylo soukromým armádám pronajato všechno, co bylo možné. Celkové výdaje za jejich služby za několik let dosáhly pěti miliard dolarů. Většinu kontaktů dostala společnost ITT, která dodává kontingenty žoldnéřů, hlavně bývalých amerických vojáků, snad na všechny americké základny po celém světě. Specialisté ITT mezi jiným provozují počítačové taktické výcvikové středisko pro bosenskou, chorvatskou a makedonskou armádu. Spolupracují s další společností, Military Professional Resources, Inc. „V balkánských válkách sehrála MPRI neuvěřitelně klíčovou roli. Rovnováhu sil v regionu změnila jedna soukromá společnost“, řekl Singer. Fašističtí žoldnéři přicházejí do Iráku Britsko-jihoafrická společnost Erinys (viz. níže) od ledna najímá desítky bývalých důstojníků bílé jihoafrické armády. V lednu zabitý Jihoafričan Francois Strydom bojoval předtím v řadách paramilitaristického komanda Kovevoet v Namibii, jak potvrdily Johannesburg Mail a The Guardian. Další žoldnéř najatý Erinys, Deon Gouws, je bývalým příslušníkem jihoafrické tajné policie Vlakplaas a Jihoafrickou komisí pravdy byl obviněn z vraždy protiapartheidského aktivisty, spáchané v roce 1986. Bývalý jihoafrický soudce Richard Goldstein řekl Guardianu, že podle něj v Iráku pracuje minimálně 150 bývalých vysokých důstojníků režimu apartheidu. Pinochetův stín V únoru dále korporace Blackwater najala více než 60 bývalých příslušníků chilských speciálních jednotek a nasadila je na strážení iráckých ropných polí. Jejich plat činí 4.000 dolarů měsíčně. Většina z chilských vojáků je přitom spojována se zločiny bývalého Pinochetova režimu a někteří odešli rovnou ze služby. Chilská ministryně obrany MPRI vycvičila prakticky novou chorvatskou armádu, která potom v Operaci Bouře obsadila většinu z území tzv. Srbské Krajiny a obnovila tak chorvatský stát v současných hranicích. Hlídači válečné kořisti Další nadnárodní žoldnéřská firma ERINYS dostala smlouvu na program vytvoření paramilitárních jednotek, střežících irácká ropná pole, a to navzdory tomu, že byla založena až po začátku války. Cena kontraktu je minimálně 40 milionů dolarů. Firma již vycvičila a nasadila více než 9.000 soukromých vojáků po celé zemi a plánuje zvýšit počet svých žoldáků až na 15.000. Nová irácká armáda Nová irácká armáda také není trénována americkou armádou, ale společnostmi Vinell, MPRI a Nour USA. Kontrakt má celkovou výši 2 miliardy dolarů. Vinell, dceřinná společnost Northop Grumman je pozoruhodná tím, že to je jediná firma, na kterou již Al Kajda spáchala dva atentáty, když odpálila pumy u jejích úřadoven v Saúdské Arábii v letech 1996 a 2003. MPRI je firma, založená výlučně býva- Michelle Bachelet dokonce kvůli tomu nařídila oficiální vyšetřování. Šéf Blackwateru Jackson odpověděl „Prohledáváme všechny zapadlé kouty na světě, abychom našli profesionály. To jediné nás zajímá. Chilští komandos jsou skuteční profesionálové“. V rozhovoru pro chilský deník La Tercera prohlásil jeden z naverbovaných, bývalý důstojník pozemního vojska Carlos Wamgnet: „Jsme klidní. Takové úkoly pro nás nejsou nic nového“. V květnu 2004 již zachytil lými armádními důstojníky, v jejíchž řadách jsou i bývalí armádní generálové. Hlavním klientem je samozřejmě americká armáda, ale MPRI rovněž vycvičila novou chorvatskou armádu, armádou bosensko-muslimského státu a vládní síly v Afghánistánu. Stínoví bojovníci Nejrozsáhlejší nasazení, dalece předstihující logistiku, se ale odehrává v oblasti tajných bojových operací. Nejznámějším zapojením žoldnéřských firem před iráckou válkou, byla účast britské firmy Executive Outcomes v občanské válce v Sierra Leone a Angole. Tehdy se však jednlo víceméně o soukromý byznys. V Iráku ale žoldáci bojují s pravidelnou armádou jako rovnocenní partneři. Žoldáci plní tři hlavní role. Stráží klíčové budovy a ropná pole a zařízení, chrání představitele koaliční správy, včetně bývalého šéfa Paula Bremera a eskortují zásobovací konvoje. Jsou to jedny z nejdůležitějších úkolů, během nichž dochází k ozbrojeným střetům. Na internetové stránce amerického ministerstva zahraničí je uvedeno 20 takových firem. Osmnácti z nich byly kontrakty přiděleny bez výběrové- Bojový vrtulník patřící společnosti Blackwater, hlídkující nad Bagdádem s posádkou, složenou ze žoldáků. Fotografie agentury AFP ze 17. dubna 2004. Posádku vrtulníku mohou brzy začít tvořit nájemní žoldáci z Chile. reportér listu Guardian na výcvikové základně Blackwateru v USA skupinu žoldáků s jednotným označením „Grupo Tactico Chile“, jak procházela závěrečnou přípravou. ho řízení. Není divu. Nejsou to žádné bezpečnostní firmy, jejichž zaměstnanci by v oblecích procházeli supermarkety. Například firma Custer Battles kompletně zajišťuje ostrahu bagdádského mezinárodního letiště. Neznamená to, že kontroluje cestující pomocí bezpečnostních rámů, ale nasazuje své bývalé Zelené barety a nepálské Ghurky do strážních stanovišť, vybavených minomety a raketomety a rozmisťuje své odstřelovače na střechy. Jedná se de facto o paralelní armádu, podstupující stejná rizika a podnikající stejné opeace jako státní ozbrojené síly. Během proslulého incidentu ve Falúdži, kdy byli 4 žoldáci brutálně zlynčováni davem, se jak již bylo řečeno, nejednalo o „obchodníky“, ale zaměstnace žoldácké firmy Blackwater, která den předtím svými jednotkami zachránila spojenecké velitelství v Nadžáfu, na které útočily šiítské milice. Boj o budovu velitelství trval několik hodin a Blackwater dokonce vyslal několikrát své helikoptéry, aby doplnily žoldákům munici a odsunuly několik zraněných vojáků námořní pěchoty. Stejného dne v Nadžáfu až do noci bojovala komanda dalších firem jako Hart Group, Control Staňte se okupantem! Zmíněná žoldnéřská firma Erinys International na svých internetových stránkách stále provádí nábor nových zaměstnanců do Iráku. Veřejně dostupné informace nám dávají poměrně zřetelný obrázek o tom, že PMF plní funkci regulérních armádních nebo policejních sil, aniž by podléhaly jakýmkoli mezinárodním dohodám nebo konvencím. Erinys neuvádí nic o logistických operacích nebo eskortování konvojů. Prezentuje se jako policejní síla, trénující bezpeč- nostní složky, střežící klíčovou kořist irácké války: ropná pole. Velitelství korporace sídlí přímo v Bagdádu a je dostupné satelitním telefonem nebo iráckým GSM systémem. Disponuje vlastním operačním střediskem, pracujícím v nepřetržitém provozu. Panující situaci v Iráku ilustruje to, že korporace má vlastní po celé zemi uznávané uniformy a distinkce. Její byznys evidentně prosperuje, protože se jí nedostává zaměstnanců. Nechtěli byste se také stát okupantem? Je to finančně neobyčejně výhodné. 6 SVOBODNÁ PRÁCE Téma Globalizace volá: „psi války“ jsou zpátky Je téměř vyloučené, aby armády respektovaly lidská práva. Armády států G7 a dalších, jako USA, Velké Británie, Francie nebo Ruska a Izraele se nerozpakují páchat zvěrstva kvůli ochraně vlastních zájmů. Žoldnéři ale vždy dostávali příležitost od států a korporací tehdy, když vyvstala potřeba politicky zakrýt operace. Žoldnéři ve službách kapitalistických mocností jsou mnohem efektivnější. Poslouchají zákony kapitalismu, nikoli Ženevskou konvenci a jsou schopni všeho. Když se vojáci začlení do pravidelných armád, zůstanou v nich rok nebo dva, nebo natolik dlouho v boji na frontě, mají pak tendenci ignorovat vše ostatní, kromě válečných zkušeností („veteránský syndrom“). Stanou se z nich lobotomizovaní jedinci s nulovou etikou, připraveni spáchat ty nejhorší věci. Tak se věci dějí od nepaměti. Žoldnéři jsou ale mnohem horší případ. K žoldákům se nedáváte kvůli tomu, abyste pomohli rozvojovým zemím zbavit se diktátorských režimů. Nikdo, komu záleží na míru, se nepřihlásí do jejich řad. Byznysem žoldnéřských společností je válka a nic jiného a trvalý mír je tím, čeho se nejvíce obávají. Lidé se rozhodují ke vstupu do těchto soukromých armád protože milují takový styl života a rádi se nechají platit za to jediné, co dovedou. Zajímá je pouze to, aby v pořádku obdrželi plat. Nehrozí jim žádný postih, protože žoldnéřské firmy byly vytvořeny západními zeměmi a korporacemi. Žoldnéři jsou často společně se svými oběťmi jedinými svědky svých zločinů. Nejdůležitější soukromé armády pocházejí z USA a Británie, ale podobný byznys se rozvinul i v dalších zemích. Aktuálně nejaktivnější jsou DynCorp a MPRI z USA a britská Sandline s izraelským Levdan. Francouzské společnosti zastupuje zejména Africa Security. Jak to chodí v Bolívii „Přišla noc. Náhle jsme uslyšeli vrtulníky a do vesnice vtrhli ozbrojenci. Seřadili Indiány před jejich dům. Dva vesničané byli odvedeni. Už jsme je nikdy nespatřili. Vojáci neměli uniformy bolivijské armády. Byli to Američané“. V Jižní Americe se odehrává čím dál tím více incidentů jako byl tento, popsaným jedním švýcarským knězem, pracujícím pro humanitární organizaci. Kdo by se ale odvážil chovat tímto způsobem kromě pravidelné armády nebo policie? Rambové z americké armády? Místní guerilla? Od obojího trochu. Bolivijská kongresmanka Evo Romales uvádí, že „V Bolívii se expediční zásahové jednotky skládají z paramilitaristických skupin, placených vládou USA“. Stejně jako mnoho jiných latinskoamerických zemí je Bolívie těžce zadlužená u Mezinárodního měnového fondu a její vláda nebrání USA v protipartyzánských a „protidrogových“ operacích. Onu noc ve vesnici Amazon byli útočníci skutečně žoldnéři, placení USA. Dnešním královstvím žoldnéřů je Kolumbie. Vládní armáda je většinou cvičena soukromými skupinami a zvýšila svůj počet asi na 100.000 mužů, bojujících proti narkoguerillám FARC (Revolučním ozbrojeným silám Kolumbie). Kapitalisté a průmyslníci si financují vlastní „Sjednocenou sebeobranu Irák: válka na prodej dokončení ze str. 4-5 Risks a Triple Canopy. Pozice Hartu ale nevydržely poté, co ustoupila sousedící jednotka námořní pěchoty. Anatomie zrodu PMF Po lynči ve Falúdži Blackwater jako jediná žoldnéřská korporace otevřela základny novinářům ve snaze získat pozitivní body a prezentovat se jako oběť. Firmu v roce 1996 založil bývalý příslušník jednotek SEAL Gary Jackson. V Moyocku, Severní Karolína, firma vlastní 5200 akrů tréninkové základny v bažinaté oblasti, pouze 40 kilometrů od základny námořnictva v Norfolku. Tato soukromá výcviková základna je největším zařízením v zemi a mnoho vojáků její výcvikový program považuje za nejlepší. Za osm let vycvičila 50.000 žoldáků, policistů a vojáků. Na základně se koná celosvětová soutěž SWAT Challenge. Jackson se snažil představovat firmu jako výsledek tvrdé a rizikové podnikatelské práce, ale realita je poněkud jiná. Firma velmi brzy získala kontrakt 35 milionů dolarů na bezpečnostní školení příslušníků námořnictva a za poslední tři roky zvyšovala každoročně obrat o 300%. Přesto- že firma najímá bývalé americké vojáky, zvláště ze Speciálních sil, dnes již 30% zaměstnanců tvoří bývalí policisté. Expanze V době incidentu ve Falúdži měl Blackwater nasazeno asi 500 žoldáků. Firma plánuje vytvořit výcvikové středisko pro iráckou armádu jako v Moyocku. Blackwater získal 21 milionů dolarů kontrakt na ochranku šéfa Koaliční správy Paula Bremera a dvě helikoptéry zdarma od armády. Oddíl, napadený ve Falúdži, čítal 20 mužů a jeho úkolem bylo chránit konvoje s potravinami, kuchyňským náčiním a zaměstnanci Regency Hotel and Hospitality. Ta je subdodavatelem známé korporace Eurest Support Services, která je sama dceřinnou společností Compass Group, největší světové korporace, zajišťující stravování. V Iráku Eurest zajišťuje stravování na více než 12 amerických armádních základnách. Jak se stát žoldákem Nemůžeme říci, že pro podepsání smlouvy jsou nutné speciální předpoklady. Většina to prostě a jednoduše Paul Bremer, bývalý šéf spojenecké koaliční správy v Iráku (muž vlevo v obleku), doprovázený skupinou svých tělesných strážců, najatých od firmy Blackwater. Bremer prakticky nevyužíval armádní ochranku a spoléhal se pouze na komando najatých žoldnéřů. Kolumbie“ - 10.000 mužů paramilitaristických komand, vycvičených izraelskými žoldnéři pod velením Yair Kleina. V Kolumbii si korporace najímají vlastní žoldáky. Oficiální zpráva OSN z roku 1999 se zmiňuje o britské společnosti British Petroleum, která si pro střežení svých vrtů najala korporaci DSC, kolumbijskou pobočku žoldnéřské korporace DSL - Defence Systems Ltd. Podle zprávy OSN byli vojáci DSL vinni společně s dalšími žoldáky úmyslným mučením místních obyvatel v okolí stavby ropovodu, ze kterých chtěli dostat informace o partyzánech. Kolmbie je peklem: počet uprchlíků za léta občanské války dosáhl počtu 2 milionů, 4 miliony lidí odešly do exilu a posledních 37 let každý rok zemřelo násilnou smrtí ve spojení s občanskou válkou nejméně 3.000 lidí. 26. května 2004 byl prezidentem zvolen Alvaro Uribe, který prosazuje program zostření protipartyzánských operací a uplatňování „Plánu Kolumbie“, přijatého Washingtonem. Strategie bolševické guerilly FARC je být rozptýlená mezi místním obyvatelstvem, být „rybou ve vodě“. Uribova strategie je brutálně přímočará: „vypustit rybám rybník“. Kdo ale udělá špinavou práci? Kdo bude vypalovat pralesy, ničit úrodu a deportovat vesničany? Washington samozřejmě poskytuje kolumbijské vládě značnou finanční pomoc (Kolumbie je po Izraeli a Egyptu třetím největším příjemcem americké vojenské pomoci) a Bogota již obdržela 60 vrtulníků Black Hawk a Huey2 v hodnotě 1.3 miliardy dolarů. Nasazení amerických vojáků v džungli by ale udelá pro peníze. Zaměstnanci soukromých bezpečnostních firem jsou nicméně téměř výlučně bývalými vojáky nebo policisty. Duncan Bullivant, ředitel britské firmy Henderson Risk řekl: „Když budete jeden rok takto intenzivně nasazen, mnoho lidí si vydělá dost peněz, aby už do smrti nemuseli pracovat. Irák je něco jako zlatý důl. Procento zisku je neuvěřitelně vysoké, daleko vyšší, než činí možné riziko“. Žoldáci dostávají 2-10x více, než činí služné v armádě. Ve světě PMF nejsou absoloventi Harvardu nebo Yale, ale bývalí Zelení bareti, SEAL nebo SAS. V průmyslu ovšem existují obvyklé rasové a kulturní bariéry. Zatímco Zelený baret si dnes v Iráku vydělá asi 30.000 dolarů měsíčně, nepálskému Gurkhovi se obyčejně platí asi 1.000 dolarů. Situace je taková, že dnes v Iráku působí jako žoldnéři více bývalých členů elitních britských SAS (Special Air Service), než činí jejich počet v aktivní službě. PMF najímají ve velkém bývalé členy americké Národní gardy (armádní zálohy), kteří se právě vrátili z mise v Iráku. Dostanou nabídku náborového příspěvku 120.000 dolarů, pokud půjdou znovu do boje, tentokrát jako žoldáci. Čtyři muži, zlynčovaní ve Falúdži, byli profesionálové. Tři sloužili v americké armádě a čtvrtý v námořnictvu. LA Times popsaly jednoho ze zabitých, 38letého bývalého člena SEALS Stephena Helvenstona, jako „Hollywoodský obrázek amerického vojáka, blond, dobronzova opáleného se širokými rameny“. Helvenston pomáhal upevňovat tuto image, když pracoval jako kaskadér například ve filmu G.I. Jane s Demi Mooreovou v hlavní roli. Bývalý SEAL Keith Woulard, který s Helvenstonem pracoval jako instruktor, řekl: „Myslíte, že tam šel pro peníze? Samozřejmě že ano“. (JL) www.salon.com - The Guardian - Houston Chronicle CERG - www.cdi.org Vzorem pro nasazení ohromného žoldáckého kontingentu v Iráku se stala strategie ruského prezidenta Putina „outsourcovat“ čečenskou válku profesionálním a nájemním jednotkám a postupně vyloučit ze hry vojáky základní služby, jejichž ztráty mu působily ztrátu politických bodů. Použití žoldáků je jednou z reakcí systému na globalizaci médií. jistě vyústilo ve ztráty, které by americké veřejné mínění nemuselo tolerovat, zvláště nyní, v období před prezidentskými volbami. USA tak do Kolmbie vyslala 300-400 žoldnéřů-instruktorů. Výhody? Oficiálně žádné oběti a co je nejdůležitější, armáda nikomu nemusí vysvětlovat, kdo jsou tito lidé a co vlastně dělají, protože nespadají pod její jurisdikci. Staří známí Je ironií, že dnešní nájemní bojovníci proti drogám jsou občas stejní lidé, kteří kvůli obchodu s drogami přišli o vojenskou kariéru. Příkladem je bývalý plukovník Oliver North, klíčová postava aféry Irán-Kontra, během níž byly v 80. letech dodávány zbraně nikaragujským Kontras (paramilitárním teroristickým skupinám, bojujícím proti marxistické vládě), zakoupené za kolumbijský kokain. Pododbně je letecká společnost EAST (Eagle Aviation Services and Technologie), rozstřikující defolianty na koková políčka, stejná firma, která byla v aféře používána pro transport drog. V Kolumbii působí také dvě další americké žoldnéřské korporace: DynCorp a MPRI, kteří dodávají piloty a instruktory stejně jako „specialisty na nekonvenční způsoby válčení“. MPRI má blízko k Bushově administrativě a je považována za druhou americkou armádu, tu neoficiální. V Evropě žoldnéřské aktivity přímo kvetou. Know-how srbských a chorvatských žoldnéřů se dnes recykluje ve službách afrických diktátorů. Notoricky známou zákaznickou zemí je Kongo. Po porážce nyní již zemřelého bývalého prezidenta Mobuta si oba protikandidáti, Lissouba a Sassou, najali soukromé armády: Lissouba najal izraelskou skupinu Levdan, vedenou důstojníkem, přímo odpovědným za masakr v libanonských uprchlických táborech Sabra a Šatíla (viz materiál v SP25, přístupné na webu), jak uvádí ve své knize Francois Missser. Velení Levdanu si dále outsourcovalo bojovníky z Jižní Afriky, Ukrajiny, Ruska, Chorvatska a Francie, kteří během bojů o prezidentské křeslo pobili na 6.000 civilistů. Ruský precedens Jedním z nejdůležitějších zdrojů současných žoldnéřských kontingentů, zejména v Iráku, je ruská armáda. Pouze mezi lety 1988 a 1995 propustila 500.000 mužů. Prezident Putin s jejich pomocí zredukoval ztráty pravidelné armády v Čečensku. Přesně jako to nyní dělá Bush v Iráku, Putin většinou odstranil vojáky základní služby a nasadil místo nich „kontrakt- niky“, námezdní vojáky, bojující za 20 dolarů denně. Nejhorší zvěrstva byla spáchána právě těmito žoldáky. Nespadali pod vojenskou jurisdikci, neměli hodnosti ani jména. Zásadním rozdílem mezi soukromými armádami dneška a žoldnéři 60. let je image byznysu. Moderní žoldnéři, jako britská společnost Executive Outcomes, jsou organizovanější a představují skutečné korporace, většinou disponující 100-1000 muži. Jejich společnosti, „perfektně v souladu s dnešní ultra-liberální ideologií“, jak poznamenal Francois Misser, jsou prezentovány jako normální firmy, spoléhající se na vyspělé know-how a údajnou transparentnost operací. Když se pohybujeme na internetu po stránkách velkých žoldnéřských společností jako Vinelle, MPRI nebo DynCorp, mohli bychom nabýt dojem, že válka se stala dalším pestře zabaleným komerčním zbožím. Jejich domovské stránky vypadají jako weby normálních obchodních společností, nabízejí rozličné služby, jako plánování, „prosazování míru“, výcvik, ostrahu, logistiku a technologickou pomoc. Popisují samy sebe s hrdostí a profesionalitou a informují poměrně rozsáhle o prováděných operacích - samozřejmě že pouze v obecných termínech. Najaly si zručné imagemakery a na svoji image velice dbají. Na svých stránkách veřejně nabízí pracovní pozice a zdálo by se, že spíše hledají inženýry než vojáky. Vše, co je potřeba, je vyplnit formulář. Zákaz v nedohlednu Západní vlády již od roku 2001 řeší otázku, co dělat s kvetoucím žoldnéřským byznysem. Rozhovory se vlečou nekonečně, ale trh přímo expanduje. Nevíme, kolik dnes přesně ve světě bojuje žoldáků, ale víme, jaké jsou oficiálně přiznávané rozpočty. MPRI například dostala kontrakt na výcvik bosenské armády ve výši 50 milionů dolarů ročně. DSL v roce 1997 vykázala zisk 33 milionů dolarů a další britská společnost Sandline si nechala zaplatit od Papuy - Nové Guineje 30 milionů dolarů za rozsáhlou protipartyzánskou operaci, mající za cíl likvidovat povstalce z Bougainville. Největší kontrakty ale přicházejí ze Středního Východu. DynCorp nedávno podepsala další smlouvy v Kataru a Kuvajtu za 96 milionů dolarů. Jedna věc je jistá: v éře globálního kapitalismu se za válku platí vysoká politická cena. Proto je lépe válku privatizovat a stáhnout ze zorného pole médií a veřejností. Přesně to dělají vlády nejmocnějších zemí světa bez ohledu na následky. (podle UK indymedia JL) 7 SVOBODNÁ PRÁCE 3/2004 Racionalizace průmyslu a pracující třída Rudolf Rocker úkoly socialismu. Pouze tak je možné pochopit, že nejstrašnější projevy kapitalistického systému jsou považovány za nezbytnou podmínku příchodu socialismu. Je ale přeci jasné, že nadměrná a jednostranná industralizace ekonomického života, ve spojení s dělbou práce dovedená do krajních mezí, což získalo nejvěrnější výraz v nynější racionalizaci - nemá duchovně se socialismem nic společného. Je to pouze vysoce rozvinutá metoda vykořisťování, stejně bezduchá jako nelidská. Nejvýrazněji lze v metodách novodobého kapitalismu spatřit zárodek státního kapitalismu, té nejhorší formy lidského vykořisťování, je ale nemožné dopátrat se viditelné známky nadcházejícího socialismu. (...) (…) Ne, základy skutečně tvůrčího socialismu nepředstavuje stále dál a dál posouvaná dělba práce a racionalizace na úkor fyzické a duševní degradace člověka, ale integrální práce, decentralizace průmyslu, kombinace průmyslové práce s prací na poli, všestranná výchova člověka, připravujícího jej zároveň na práci fyzickou i duševní. Krátce řečeno všechno to, co Petr A. Kropotkin představil ve svém geniálním díle Pole, továrny a dílny. Už tímto jsme detailně vyjádřili svůj postoj k racionalizaci průmyslu. Nijak v tomto systému nemůžeme nalézt dějinnou nutnost hospodářského pokroku. Vidíme v něm naopak vytyčenou ohromnou škálu snah kapitalistů o dovedení jak výrobců, tak i spotřebitelů do stavu ekonomického nevolnictví, aby se bez překážek mohli šíleným tempem obohacovat na jejich úkor.(…) (…) Racionalizace je systematicky promyšleným závodem stroje z masa a krve se strojem z ocele a železa, jehož ovoce jde k užitku pouze vrstvě podnikatelů. Nepřetržitá práce (Fliessarbeit) a rafinované využívání každého pohybu svalů přivádí člověka do role obyčejného automatu, pro nějž práce ztrácí všechen smysl. Zdravím a dokončení ze str. 2 lidé z Východu svému věčnému osudu. Když se v něčem odhalilo zlo, bylo třeba mít především vůli proti němu působit. Fatalistickým přístupem k dějinným nutnostem a nevyhnutelnému hospodářskému procesu se nezmění běh historie a podmínek, v nichž žijeme. Pracující musí především pochopit, že cesta k socialismu nevede skrze neustálý růst individuální produktivity práce a výroby celkově. Člověk koneckonců nežije pro ekonomickou aktivitu, avšak tato činnost musí být prostředkem k tomu, aby se jeho život formoval svobodněji a příjemněji. Právě to představuje důležité poslání socialistické myšlenky. (…) (…) Kamkoliv se podíváme, jsou výsledky racionalizace pro pracující škodlivé. Přitom je zcela vyloučeno, aby při současných mechanismech, kterými podnikatelé v tomto ohledu disponují, nastala jakákoliv změna, kromě marného úsilí reformistického tábora, jehož vůdci vyvíjejí největší snahu k přesvědčení podnikatelů, že změna hospodářských metod je v jejich vlastním zájmu. (…) (…) Pokud se rozvoj moderního průmyslu týkal pouze několika zemí, a převážně Anglie, zdálo se jako pravdivé, že světový trh je neomezený, neboť vedoucí země nacházely široká odbytiště v ekonomicky zaostalých zemích. Stará anglická ekonomická škola se touto zajímavou pohádkou dlouho ukolébávala. Věřilo se, že Anglie byla jakoby osudem předurčena k tomu být dílnou pro celý svět. Tato víra dodnes nezemřela, i když přijala jiné formy a týká se už nejen Anglie. V oněch dobách byl světový trh těžištěm všech snah kapitalistů. Podstatnou míru národního bohatství se dařilo získávat z exportu zboží. Anglický obchod i anglický průmysl se adaptovali hlavně na export a zahlcovali světové trhy svým zbožím. Časem se však museli přesvědčit, Ekonomický fatalismus lidi oddaluje tím samým způsobem, jako fatalismus náboženský. Pokud je možné se v každém projevu sociálního života dopátrat nezbytného, zatím nevyhnutelného, hospodářského práva - tak je pochopitelné, že člověk nakonec ztrácí víru, že tyto věci mohou být zásadně proměněny jeho přičiněním. Poddává se tedy neměnitelným hospodářským zákonům s tou samou rezignací, jako lidé z Východu svému věčnému osudu. životem platí za hanebné ponížení svého lidství. Současné metody práce, mající ohlupující vliv na rozum a zhoubný vliv na fyzické zdraví, se stávají příčinou degenerace pracující třídy. Účinky se projevují v příznacích neméně výrazných než jak svého času - v epoše raného kapitalismu - činilo neomezené vykořisťování dělníka. Pokud se dnes pracující bez odporu poddávají následkům nového systému, děje se tak ne proto, že to je podmíněno během hospodářského rozvoje, ale následkem toho, že již mnoho desetiletí byli učeni podřizovat se událostem s fatalistickou rezignací, namísto toho, aby se jim stavěli na rozhodný odpor. Omámením pracujících údajnými výhodami, které jim měly přinést plánované reformy, byl ihned zlomen všechen odpor a pracující tak zůstali vydáni na pospas osudu. Ekonomický fatalismus lidi odcizuje stejně jako fatalismus náboženský. Pokud je možné v každém projevu sociálního života vypátrat nezbytnou a zatím nevyhnutelnou ekonomickou zákonitost - tak je pochopitelné, že člověk nakonec ztrácí víru, že tyto věci mohou být zásadně proměněny jeho přičiněním. Poddává se tedy neměnným ekonomickým zákonům s tou samou rezignací, jako že rozvoj průmyslu není spjat s jednou jedinou zemí, ale postupně stále více do svého pole vtahuje také ostatní země. Nakonec došlo k tomu, že všechny země byly ve větší či menší míře tímto rozvojem zaplaveny. Ne pouze Evropa, ale také Amerika, Austrálie a značná část Asie a Afriky jsou stále silněji vtahovány do pomyslné oběžné dráhy průmyslu. Nejzřetelnější skutečností je dnes to, že většina civilizovaných národů míří k možné hospodářské soběstačnosti a vysvobození se zpod průmyslové a obchodní nadvlády rozvinutých zemí. Do dnešní doby ovšem ještě zabloudilo myšlení, že je možné zadržet běh evoluce, přinejmenším ve vztahu k některým zemím. Zkušenost však opětovně dokázala, že vůči tomu není žádný prostředek účinný natrvalo. Není možné udržet v tajnosti a pod zámkem výdobytky duševní práce člověka. Tato celková rozvojová tendence se navíc opírá o egoismus jednotlivých kapitalistů, kteří nechtějí svůj kapitál umisťovat do čistě zahraničních průmyslových podniků. (…) (…) Názor, že hospodářství nějaké země je možné natrvalo povznést pomocí celní ochrany - je zcela nesmyslný. Dá se sice touto cestou jednotlivým lidem zaopatřit jistý zisk, ale ekonomika jako celek na tom vždy tratí. Cla na zahraniční zboží, dobytek atd., sice velkostatkářům zajišťují značné zisky, chránící je před zahraniční konkurencí a umožňující na vnitřním trhu diktovat ceny převyšující ceny světové, ale vysoké ceny základních potravin snižují kupní sílu obyvatel a omezují možnosti odbytu na vnitřním trhu. Není správné tvrzení, že snahy pracujících o dosažení vyšších mezd pomocí svých organizací vedou také k zajištění prospěchu jisté vrstvě lidu na úkor všech ostatních vrstev. Ponechme stranou ideově-teoretické tajemství, v jehož smyslu výrobce, jako tvůrce všech hodnot, má nezpochybnitelné právo na produkty své práce, zatímco všichni ostatní kořistí pouze z plodů jeho práce a za svou příživnickou existenci vděčí pouze zaostalosti širokých lidových vrstev, a také brutální síle dnešních zákonů. Clo je v každém případě útokem na peněženku spotřebitele. Cla sice za jistých okolností mohou vytvořit nové průmyslové oblasti, to se však neděje bez zpomalení rozvoje jiných průmyslových oblastí dané země. Např. clo na kůže přináší neklesající bezpečné zisky výrobcům kůží, současně však omezuje průmysl zpracovávající tuto surovinu. Ve všech ostatních odvětvích panuje podobná situace. Stejně nebezpečným experimentem je metoda tzv. „dumpingu“, tedy umělého udržování cen na vnitřním trhu nad světovou úrovní. Cílem je ulehčit odbyt výroby dané země na zahraničních trzích, protože nižší ceny poskytnou výhodu vůči konkurenci. Dumpingový systém, obzvláště nebezpečný pro malé země, však nevede k cíli, třeba jen i proto, že je nyní používán všemi průmyslovými zeměmi. Vede ke stále většímu zruinování vnitřních trhů a představuje nyní jeden z hlavních impulsů vyrovnání místních cen s cenami světovými prostřednictvím mezinárodní kartelizace a plánovaného omezení výroby. Za pomoci trustů a kartelů se snaží všemocně omezit a dokonce odstranit nespoutané soupeření na světovém trhu. Neústupné zaměření kapitalismu, obzvláště evropského, na export výroby, doprovázené snahami o získání trhů má stále zhoubnější následky pro evropský hospodářský život výrobců a spotřebitelů. (…) (…) Při rozsahu nezaměstnanosti, v Evropě a zvláště v Německu, kde nabývá chronickou podobu - se pro pracující stává otázka pracovní doby nejdůležitější a nejbezprostřednější záležitostí. Racionalizace uvolňuje miliony sil z výrobního procesu, které kapitalistické hospodářství, nenacházející již pro ně uplatnění, bez skrupulí ponechává v bídě. Existence této kolosální rezervní armády je pro podnikatele dokonalým prostředkem pro udržování svých pracujících v plné poslušnosti. V každé chvíli totiž mají možnost nahradit nespokojený element lidmi chtivými pracovat, kteří jsou vlastní bídou přivedeni k pokoře. Tato taktika, stejně chytrá jako krutá, má ještě výhodu pro vlastníky výrobních prostředků: ten užitek, kterým nelze pohrdnout, že rozvíjí v samotné pracující třídě stále ostřejší protiklady, které se dají postupem času velice těžko odstranit. Staré tvrzení o jednotě proletariátu - jehož jednotliví členové jsou spolu jakoby solidárně spjati svými materiálními zájmy - je tvrzením v příkrém rozporu se skutečností. Pracující třída je v každé zemi roztříštěna na řadu vrstev, stratifikovaných neméně než v jiných sociálních třídách. Nekvalifikovaný dělník je v očích kvalifikovaného dělníka stále ještě považován za polovičního člověka. Tyto rozdíly se při tom neobjevují pouze na pracovišti, ale často i mimo něj. O vztahu úředníků k manuálně pracujícím nemá smysl snah už vůbec hovořit, poněvadž je to věc zcela známá. Nejočividněji se tyto protiklady rozvíjejí mezi pracujícími zaměstnanými a nezaměstnanými. Všechny řeči o jednotě třídy nepomáhají; fakta jsou silnější než nejkrásnější teorie. Zaměstnaný pracující má zájem na tom, aby na své místo nevpustil svého nezaměstnaného kolegu, zatímco ten se snaží dostat do jakékoliv továrny a je mu naprosto lhostejné, zda v důsledku toho bude vyhozen někdo jiný. Zde, v té samé třídě, tkví protiklady zájmů, které mohou být poraženy pouze etickými momenty. Každý, kdo delší dobu pracuje v odborovém hnutí ví, jak je to nejednou mimořádně těžké. Pokud se nezaměstnanost dotýkala jednotlivce pouze krátkou dobu, bylo možné vzbuzovat mezi zaměstnanými a nezaměstnanými jistou soli- nictvím modernizace techniky atd. vyrovnat tento pokles výroby a dojít k původním normám za předchozího stavu dělníků. Z výše zmíněných důvodů je nutné záležitost zkrácení pracovního dne chápat nyní úplně jinak, než kdysi. V každém případě, když podnikatel za pomoci další automatizace práce a zvětšení námahy jednotlivých dělníků pozvedne produktivitu, je potřeba mu připomínat, že přisvojený zisk nemůže připadnout pouze jemu. Pracující musí také získat podíl na svém zvětšeném úsilí. Musí se to projevit především ve zkrácení dnešní pracovní doby. Každý nárůst výnosů produkce tak musí nutně automaticky doprovázet redukce pracovních hodin. Tímto způsobem by zkrácení pracovního dne mělo rozhodující vliv na nezaměstnanost. K tomu je však potřeba naprosto Racionalizace je systematicky promyšleným závodem stroje z masa a krve se strojem z ocele a železa, jehož ovoce jde k užitku pouze vrstvě podnikatelů. Nepřetržitost práce (Fliessarbeit) a rafinované využívání každého pohybu svalů, přivádí člověka do role obyčejného automatu, pro nějž práce ztrácí všechen smysl. ... Současné metody práce, mající ohlupující vliv na rozum a zhoubný vliv na fyzické zdraví, se stávají příčinou degenerace pracující třídy. daritu. Dnes se to však mění od základů, když nezaměstnanost přechází do chronického stavu, kdy se lidé ne týdny, ale měsíce a celé roky nachází na ulici v největší bídě, nebo když je podnikatel rozhodnut zaměstnat pouze lidi v jistém věku, a všechny ostatní bez pardonu odmítá. V těchto podmínkách se rozpory mezi pracujícími zostřují, neboť v této době právo na práci znamená právo na existenci. Právě z tohoto pohledu má otázka pracovní doby pro dělnické hnutí důležitější význam, než kdykoliv předtím. Proti strašnému zlu, jakým je nezaměstnanost, může v současných podmínkách pracujícímu pomoci pouze zkrácení pracovní doby. Odborové svazy spokojeně přihlížely, jak se prostřednictvím kapitalistické organizace miliony dělníků octly na dlažbě namísto toho, aby energicky zareagovaly. Důsledkem toho celkový užitek z nové metody připadl podnikateli, tak, že dokonce i při omezené výrobě realizuje velké zisky. Tento jev je možné vysvětlit pouze racionalizací. Produktivita pracujících pomocí nových metod racionalizace značně vzrostla, převážně na úkor jejich zdraví, za což nezískávají žádnou kompenzaci. Právě naopak, v době racionalizace se pracovní doba prodloužila. Rovněž i jiné dělnické výdobytky byly zrušeny bez boje. Nakonec došlo k tomu, že byl tento stav legitimizován zákonem. Každý, kdo není zcela slepý k sociálním jevům, musí uznat, že v těchto podmínkách pracujícím nastala strašná poroba a krutá bída. Také dnes je jednou z nejdůležitějších otázek praktického každodenního boje pracujících záležitost zkrácení pracovní doby za účelem poskytnutí práce nezaměstnaným. Nepochybně bude proti tomu vznesen argument, že zkrácení pracovního dne dodnes nikdy nemělo vliv na snížení výroby, a nebude to mít vážnější vliv na nezaměstnanost. Toto tvrzení je správné pouze relativně. Ve skutečnosti po každém zkrácení pracovní doby podnikatel usiluje získat vyrovnání poklesu výroby větším zmechanizováním výroby a také zvětšením individuálního úsilí. Ve většině případech je tohoto výsledku dosaženo. Avšak nikdy ne ihned, ale postupně. Pokud by dnes v Německu byla pracovní doba zkrácena na sedm nebo šest hodin - vyvolalo by to, při předchozím množství pracovníků, značné snížení celkové produktivní práce. To by mohlo být vyrovnáno pouze zaměstnáním většího počtu pracovních sil. Teprve postupem času by podnikatelé byli schopni prostřed- jiný postoj odborových organizací. Odbory se dosud nikdy netrápily tím, když podnikatel při slabé konjunktuře prostě vyhodil určitý počet dělníků, zatímco se zbytek těšil z privilegia další práce. Každý den dokonce vidíme, že se ve všech průmyslových odvětvích praktikují přesčasové hodiny a zároveň tisíce nezaměstnaných trpí strašlivou bídou. Odborové svazy musí především uznat právo každého pracujícího na existenci, a jelikož je toto právo garantováno pouze pod podmínkou, že jeho pracovní síla najde nějaké uplatnění, tak každý musí mít, s pomocí své odborové organizace, zajištěnu účast v procesu výroby. Pokud dojde k průmyslové stagnaci v nějakém odvětví, tak namísto toho, aby byly tisíce dělníků vyhozeny na dlažbu, všichni dosud zaměstnaní musí pracovat méně. Tehdy by odbory pro pracující získaly naprosto jiný význam a pocity solidarity skrze tuto zjevnou soudržnost zájmů a tužeb by bylo nepochybně dosud nevídaně posíleny. Dnes, kdy se proces racionalizace stále rozšiřuje do všech koutů světa - se problém prostě sám vnucuje ekonomickým organizacím pracujících. Podobné dospění pracujících by mělo zcela jiný význam než sny sociáldemokratů a předáků odborových svazů o nadcházející hospodářské demokracii, která konec konců vede k proslulé spojitosti zájmů mezi kapitálem a prací. Již jsme měli dostatečnou možnost vidět , jaké to přináší výsledky. Očekávat, že kapitalistický stát omezí vliv monopolů a bude je kontrolovat v zájmu celku je podle zkušeností posledních let naděje tak dětinská, že dnes je už jen k údivu. Všechny zákony, z nichž měli pracující dodnes užitek, jim nebyly darovány, ale byly vydobyty ve tvrdém boji. Je hloupé si myslet, že by tomu v budoucnu mohlo být jinak. Naopak, poslední etapa rozvoje kapitalismu ukazuje, že jeho představitelé nejsou ochotni sami od sebe pracujícím cokoli poskytnout. Proto, aby se pracující ubránili před novým průmyslovým feudalismem, který všude pozvedává svůj hlas a hrozí odejmutím zbytku vybojovaných pozic, musí být použity všechny prostředky sociálního boje. A tento boj za zlepšení životních podmínek, značně ohrožených systémem racionalizace, se musí stále více proměňovat v boj za celkové sociální osvobození. (…) Z polského vydání Rudolf Rocker: Racjonalizacja przemysłu a klasa pracujaca (Iniciatiwa Pracownicza FA) vybral a přeložil Martin Koudelka. 8 SVOBODNÁ PRÁCE 3/2004 Anarchistická ekonomika dokončení ze str. 1 věcí. Vojenská letadla a tanky, z nichž každý má hodnotu miliónů dolarů, 500 druhů zubní pasty nebo krémů na obuv, hollywoodské filmy nebo třeba produkty indické továrny na sny drogy. Všechny tyto věci nepřinášejí většině žádný užitek, jsou pro pracující bezcenné. Jejich výroba vede k ničení přírody, pošetilému a zbytečnému mrhání přírodními zdroji. Zároveň s tím, potřebné věci jako oděvy, chladničky a pračky nebo dopravní prostředky bývají chatrné a mají nízkou životnost. Dělá se to proto, aby byl spotřebitel donucen kupovat jednou za několik let novou techniku do domácností nebo nové oděvní doplňky. Přitom současné technologie dovolují vyrábět nesrovnatelně kvalitněji. Například mnohé chladničky a rozhlasové přijímače vyrobené v 60. letech 20. století fungují dodnes. Vypovídá to o úskocích trhu a možnostech výroby. A tak, ve svobodné společnosti nemůže existovat trh, protože trh svobodu znemožňuje, ničí mezilidskou solidaritu, porušuje práva spotřebitelů a znečišťuje životní prostředí. V anarchistické společnosti by se vyrábělo z odolných materiálů, které by přežily roky. Velkého rozvoje by se dosáhlo ve veřejných službách, které lidi oprostí od získávání drahých, chatrných a energeticky náročných strojů. Díky vymoženostem techniky a vědy je toto vše možné již dnes. Bez mzdy za práci si nedokážeme představit život ve společnosti. Je ale třeba nezapomínat, že společnost vždy nebyla taková. V předkapitalistickém období drtivá většina lidí (včetně Evropanů) žila ve vesnických nebo městských komunitách, které byly zaměstnány především výrobou toho, co potřebovaly. Výroba zboží (nikoli pro vlastní potřebu, ale na prodej) také existovala. Byla však kontrolována cechy (samosprávnými sdruženími řemeslníků) a občinami, a dosti často i státem. Ceny za zboží, a to s kým navazovat tržní vztahy, se určovalo nikoli z libovůle, ale po dohodě mezi kolektivními ekonomickými subjekty. Ve starověkých Aténách se tak v případě zvýšení cen chleba nad přijatelnou úroveň obchodníci tvrdě trestali. Ve středověkých městech byly ceny řady důležitějších výrobků regulovány orgány místní samosprávy. Situace se změnila s rozvojem kapitalistických vztahů. „Odtržení pracovníka od výrobního prostředku, které se jako takové stalo všeobecným, bylo výsledkem dlouhé evoluce a bylo ho možné dosáhnout pouze silou“ - píše francouzský filozof Gilles Dauvé. Počínaje 16. stoletím, ekonomické a politické násilí v Anglii, Holandsku a ve Francii vyvlastňovalo řemeslníky a rolníky, utlačovalo žebráky, tuláky a naložilo na chudé břímě námezdní práce. Tyto jakoby normální skutečnosti - že člověk nemá nic kromě své pracovní síly, a proto, aby přežil musí ji prodávat firmě, že vše je zbožím a sociální vztahy se točí kolem směny - jsou důsledkem dlouhého a násilného procesu. Těžké je i souhlasit s myšlenkou, že mzda za práci je údajně to nejdůležitější, chceme-li se vyvarovat nezájmu a pasivitě ze strany pracujících. Nezájem lidí o jejich práci vzniká tehdy, když sami nemohou kontrolovat její průběh a výsledky, nepociťují její společenský význam, nepředstavují si smysl a cíle pracovního procesu jako celku. V podmínkách odcizení a detailní dělby práce v současné industrializované výrobě je to samozřejmé, a není v silách žádné materiální stimulace na tom cokoli změnit. Zato v komunách revolučního Španělska let 1936-38 lidé pracovali hlavně pro sebe, sami si organizovali pracovní proces a nepracovali přitom o nic hůře a s menšími výsledky než v kapitalistických podnicích. Tento způsob svobody a samosprávy nelze považovat za důvod ke snížení efektivity výroby. Celkem vzato, vést vážně řeči o mzdě podle množství a kvality práce mohou jen ti, kdo se společně s marxisty domnívají, že je vůbec možné tyto investice měřit. Ve skutečnosti je to samozřejmě nemožné. Kterákoli společensky nezbytná práce je rovnocenná. Není možné určit jaké množství práce např. inženýra je srovnatelné s množstvím práce zemědělce nebo řidičky autobusu. Produktivita může být nahodilá a závisí na velkém množství faktorů, které ani nelze zaznamenat. Z toho důvodu v anarchistické společnosti není za práci mzda. Základem současné ekonomiky je soukromé vlastnictví. Má vůbec v anarchistické společnosti místo? Při současné výrobě je v jakémkoli výrobku obsažena práce tisíců a tisíců lidí, dokonce i několika pokolení. P.A.Kropotkin psal: „Během celých tisíciletí pracovaly milióny lidí. Mýtili lesy, vysoušeli močály, stavěli cesty, zřizovali na řekách přehrady. Každá píď země, kterou v Evropě obděláváme, je zkropená potem mnoha generací. Každá cesta má svou dlouhou historii… vysilující práce a strádání lidu. V této chvíli je hodnota každého domu, každého podniku, každé továrny, každého obchodu, podmíněna prací, kterou na tento bod zeměkoule vynaložily milióny pracujících dávno pohřbených v zemi a je udržována na určité úrovni jen díky práci zástupu lidí, kteří v tomto bodě sídlí. Každá část toho, co nazýváme bohatstvím národů, je hodnotná jen natolik, nakolik tvoří část tohoto ohromného celku. Milióny lidských bytostí se namáhaly při budování civilizace, kterou se tak pyšníme. Další milióny, roztroušené ve všech koutech světa i nyní pracují na jejím udržení. Dokonce i myšlenka, ba i vynálezcova genialita, jsou kolektivní jevy, plody minulosti a přítomnosti. Tisíce spisovatelů, básníků a učenců pracovaly celé věky proto, aby byla vytvořena atmosféra vědeckého myšlení, bez něhož by se neobjevil jediný zázrak našeho století. Cožpak je během celého jejich života nesytily jak po stránce fyzické, tak i duševní celé zástupy nejrůznějších dělníků a řemeslníků? Cožpak je neposilovaly tak, že jim dávaly podněty z prostředí, které je obklopovalo? Každý stroj nese ve své minulosti podobnou historii. Dlouhou historii bezesných nocí a nouze, zklamání a radostí, vedlejších zdokonalování, vynalezených několika generacemi anonymních pracujících, kteří po trochách přidávali k původnímu vynálezu ty drobné detaily, bez nichž zůstává užitečná myšlenka neplodnou. A nejen to. Každý nový vynález je sám o sobě syntézou, tj. souhrnem vynálezů, které mu předcházely v rozsáhlé oblasti mechaniky a průmyslu. Vše spolu souvisí: věda a průmysl, výzkum a jeho aplikace, objevy a jejich praktická realizace vedoucí k novým objevům, práce duševní a práce manuální, idea a produkt fyzické práce. Každý objev, každý krok vpřed, každé rozšíření lidského bohatství má počátek ve svém souhrnu fyzické a duševní práce, jak minulé, tak i přítomné. Jakým právem si tedy v takovém případě může někdo přivlastňovat byť jen nepatrnou částečku tohoto ohromného celku a říci: «To je moje, a ne vaše»“? V anarchokomunistické společnosti tak princip soukromého vlastnictví nemá místo. Anarchismus vychází z toho, že člověk je svobodný tehdy, když jedná tak, jak to považuje za nutné v situaci, ve které se osobně nalézá, utváří si svůj samostatný život a zároveň koordinuje a harmonizuje své jednání s ostatními. Navíc přitom dochází k vzájemnému působení. Uplatnění tohoto principu v ekonomice znamená: každý podle svých individuálních schopností, každému podle jeho individuálních potřeb, v míře omezené výrobními možnostmi společnosti a při udržení rovnováhy ekosystémů. Je v anarchistické společnosti možné hospodářské plánování? V Federace anarchistických skupin SPOLUPRÁCE A SOLIDARITA Federace anarchistických skupin (FAS) vznikla z potřeb anarchistického hnutí prosazovat koordinovaně své zájmy, posílit solidaritu a vzájemnou pomoc a posunout naše snahy na vyšší úroveň. Naším konečným cílem, který spojuje naše skupiny je odstranění společenské hierarchie, zejména státu a kapitalismu a její nahrazení beztřídní, federativní anarchokomunistickou společností. Podporujeme všechny rovnostářské snahy lidí vzít si zpět svá práva, bojovat proti sociálnímu útlaku, propouštění a flexibilizaci, útlaku žen, ničení životního prostředí apod. Stavíme se proti kapitalismu a státu, protože jsou založeny na třídním rozdělení společnosti. Vystupujeme i proti dalším nerovnostem ve společnosti, genderovým, kulturním apod. PŘÍMÁ AKCE Naše aktivity jsou založeny na přímé akci, tj. samosprávné aktivitě zdola, organizované přímo lidmi, kteří ji podnikají, bez jakýchkoli politiků a byrokratů. Nejsme politickou, ale sociální organizací. Neusilujeme o moc na jakékoli úrovni státní správy, v odborech nebo kdekoli jinde. Usilujeme o to, aby lidé sami začali žádat zpět svá práva, důstojnost a možnost rozhodovat o svých životech a nenechali se oklamat autoritářskými politickými proudy a přísliby reformistů. Naše skupiny spojuje společný pohled na definitivní nutnost odstranění společenské hierarchie a nutnost důrazné obrany našich práv a zájmů tady a teď, v neustále probíhajícím procesu třídního boje. Pro sociální sebeobranu a prosazování našeho ekonomického programu jsme vytvořili ODBOROVÝ SVAZ ROVNOST, naší sebeobraně a zvláště boji proti ultrapravici se věnuje ANTIFAŠISTICKÁ AKCE, pro sebevzdělávání a osvětu pracuje ANARCHISTICKÁ KNIHOVNA, pro výměnu informací fungují anarchistické noviny SVOBODNÁ PRÁCE a naše INTERNETOVÉ STRÁNKY a další projekty. Místní skupiny angažovaností ve svém okolí (kulturní a sociální činnost, boj proti šíření toxikománie, apod.), propagují anarchistickou samosprávu a alternativní společenskou organizaci. Naše organizovanost je výrazem potřeby bojovat společně proti systému kapitalismu a státu, který s námi zachází pouze jako s „lidskými zdroji“. Úspěchu není možné dosáhnout izolovaně, spojit své síly je poznanou nutností. INTERNACIONALISMUS Proto se organizujeme i celosvětově, v rámci tradiční Mezinárodní asociace pracujících, která již od roku 1922 sdružuje anarchistické a anarchosyndikalistické skupiny a federace z celého světa. SSSR a dalších zemích tzv. socialistického tábora se plánování uskutečňovalo nikoli zdola, od spotřebitele, ale shora, z ústředí. Takové plánování předpokládalo, že mocní byrokraté sami vědí, co a v jakém množství ostatní - obyčejní smrtelníci - potřebují a sami se o lidi postarají. Ovšem ve skutečnosti se bolševičtí představitelé obklopili spekulantskými korýtky, speciálními příděly a mnozí z nich požívali ohromné množství bezplatných výsad v době, kdy stál lid ve frontách. Byrokraté tímto způsobem ve svých rukou koncentrovali nesmírnou politickou moc. Vždyť vše, od maličkostí až po významné záležitosti, záviselo na jejich usneseních. Ekonomická moc samozřejmě splývala s mocí politickou a vojenskou. Proto je zřejmé, že v anarchistické společnosti nemůže být centrální plánování. Vycházíme z toho, že všichni lidé by měli být svobodní, že jsou samostatnými osobnostmi. A jednou provž- vání anarchistické společnosti není centralizované. Je to plánování zdola. Není vše třeba koordinovat na úrovni regionů, kontinentu nebo celého světa. Zapotřebí je zde jiný princip. Region nemusí přebírat to, co může jedna komuna řešit sama a bez ovlivňování zájmů ostatních. Region si rovněž může sám poradit s většinou vlastních problémů a vyřešit je samostatně. Proto je anarchistická ekonomika zaměřena na maximálně možnou (i když ne úplnou) soběstačnost zásobování. To dovolí kromě jiného zmírnit ekologické, surovinové a dopravní problémy, a přiblížit výrobu spotřebiteli. Anarchistická společnost je federací (svazem) samostatně řízených místních komun (obcí), propojených mezi sebou rozsáhlými společnými projekty výrobních podniků, dopravních systémů, atd. Anarchistická ekonomika se skládá ze dvou úrovní. Na jedné straně je to velkovýroba, Těžké je souhlasit... že mzda je prý nejdůslednější, chceme-li se vyvarovat nezájmu a pasivitě... Nezájem lidí o práci vzniká, když nemohou kontrolovat její průběh a výsledky, nepociťují její společenský význam, nepředstavují si smysl a cíle pracovního procesu jako celku. Za odcizení a detailní dělby práce v současné výrobě je to samozřejmé, a není v silách materiální stimulace na tom cokoli změnit... dy jsou to oni sami, kdo mají právo rozhodovat, co má být vyrobeno a jak. V anarchistické společnosti - pracovních kolektivů výrobců sdružených v odborové svazy a územní komuny budou spotřebitelé moci společně určovat co, kde a jak se bude vyrábět a spotřebovávat. Cesty takového plánování zdola jsou načrtnuty praktickou zkušeností již existujících komun a spotřebitelských družstev. Spotřebitelé budou svá přání shrnovat na shromážděních, a poté koordinovat rozhodnutí s výrobními možnostmi v ekonomických radách územních komun nebo na společných shromážděních s delegáty místních odborových svazů. Komuny sdružené do regionálních a meziregionálních federací a samostatně řízených oborových svazů společnými propočty a koordinací spotřeby, za pomoci statistiky vedené zástupci na kongresech komun a v hospodářských radách různých úrovní, budou rozvíjet stále větší hospodářské projekty, které budou sloužit několika komunám najednou, nebo případně všem. Hospodářské pláno- která produkuje jen to nejnutnější: energii, dopravní prostředky, několik modelů pevné obuvi, oděvů, atd. U velkovýrobních komplexů lze společenskou kontrolu provádět obtížně. Tyto komplexy a především jejich oborová sdružení jsou těžkopádná a jednotlivec je může pojmout jen s obtížemi. Bez náhrady však nelze průmyslovou velkovýrobu mávnutím kouzelného proutku zlikvidovat. Vedlo by to k hospodářské katastrofě. Vzhledem k tomu, že se produkce prudce omezí, průmyslová výroba bude lépe zvladatelná a snáze společensky kontrolovatelná. Průmysl v této podobě by mohly řídit svazy pracovních kolektivů. Plánování činnosti bude probíhat na základě potřeb komun spojených do federací. Na straně druhé by každá čtvrť, každá místní komuna mohla mít k dispozici dílny, vybavené vším, co je třeba, včetně strojů. Obyvatelé čtvrtí by mohli individuálně nebo kolektivně vyrábět rozličné produkty pro sebe, nikoli pro trh a to podle svého vkusu a představ. Překlad Karel Rosák Čtenářské konto / předplatné Na adresu pro listovní zásilky můžete složenkou zaslat částku od 100,- Kč výše. Postupně vám budeme zasílat nová čísla SP (cena + poštovné) až do vyčerpání částky, o čemž budeme včas informovat. Naše kontakty: internetové stránky: http://fsa.anarchismus.org - http://www.antifa.cz pošta: BOX 5, 15006 Praha 56, telefon: 604 773 440 (slouží pro objednání veškerých materiálů a tiskovin) Antifašistická Akce: [email protected] [email protected] - [email protected] [email protected] Časopis Akce: [email protected] OS Rovnost: [email protected] Anarchistická knihovna: [email protected] Černý kříž: [email protected] Svobodná Práce: [email protected] Mezinárodní sekretariát: [email protected] Místní skupiny: [email protected] - [email protected] [email protected] [email protected]
