Věcný záměr občanského zákoníku

Věcný záměr občanského zákoníku
(s úpravami po projednání v odborných komisích LRV a v Legislativní radě vlády)
I. Obecná část
§ 1 Přehled a stav platné právní úpravy
1. Soukromé právo upravuje privátní poměry osob, zvláště povahy rodinné a majetkové, jako
záležitosti ležící převážně v jejich zájmu. Tento úsek právního řádu je neobyčejně rozsáhlý
a soustře ůuje množství různorodých institutů. Z toho důvodu soukromé právo zahrnuje také
různé dílčí discipliny (např. právo obchodní, právo cenných papírů, právo autorské atp.),
regulované tradičně zvláštními zákony, jeho základem je však všeobecné právo soukromé.
Toto všeobecné soukromé právo přesahuje hranice úzké specializace, má generální povahu, a
neomezuje se tudíž jen na určité osoby nebo jen na určité předměty. V kontinentálním
právním systému je jeho úprava ustáleně svěřována rozsáhlejším kodifikačním
celkům, nazývaným občanské zákoníky. Toto řešení je účelné, protože do celého soukromého
práva vnáší ucelený myšlenkový základ, systém a jednotné pojmosloví, usnadňuje jeho
pochopení i praktické užívání, a v důsledku toho jde i o řešení sociálně užitečné.
2. Dosud aktuální úpravu obecného občanského práva poznamenává v jejím koncepčním
základu stále politickoprávní doktrína někdejšího komunistického státu promítnutá do ní v
prvé polovině 60. let.
Tehdy byl občanský zákoník koncipován, jak se uvádí v jeho preambuli, za účelem nové
úpravy "vztahů v oblasti osobní spotřeby občanů" a s cílem poskytnout ochranu právům z
nich vzniklým "pokud jsou uplatňována v souladu se zájmy společnosti", směřovat "k
upevnění socialistických ekonomických a jiných společenských vztahů a k překonávání
přežitků ve vědomí lidí", a pomoci tak "vytvořit předpoklady pro přeměnu socialistických
vztahů ve vztahy komunistické." Konkrétní projevy tohoto myšlenkového přístupu byly
četnými novelami z 90. let sice potlačeny, v jednotlivostech došlo i k změnám, ale celkový
(obecný) myšlenkový základ původního pojetí v zákoníku zůstává a nadále působí.
To se projevuje ve třech významných momentech.
2.1. Při rekodifikaci občanského zákoníku v 60. letech šlo kon cepčně o záměr spočívající
především v rozbití uceleného systému soukromoprávního zákonodárství, o zavržení
myšlenky ústředního civilního kodexu a jeho nahrazení sérií specializova ných
zákonů a zákoníků.
Z předpisů té doby dosud platí kromě vlastního občanského zákoníku (zák. č. 40/1964
Sb.), zejména zákoník práce (zák. č. 65/1965 Sb.), a dále zákon o rodině (zák. č. 93/1963 Sb.)
a zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (zák. č. 97/1963 Sb.), byť všechny
uvedené zákony byly významně noveli zovány, a to zpravidla vícekrát. Tuto soustavu
doplňuje již v nových společenských podmínkách vzniklý obchodní zákoník (zák. č.
513/1991 Sb.), ale i některé zákony další, např. zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé vlastnické vztahy k
bytům a nebytovým prostorům, zák. č. 227/1997 Sb., o nadacích a na dačních fondech nebo
zák. č. 59/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku aj.
2.2. Druhý významný pozůstatek totalizujících trendů právního myšlení je v tendenci
manipulovat účastníky privátních vztahů přemírou kogentních ustanovení, významnou měrou
vylučovat úpravu vzájemných práv a povinností v soukromých poměrech osob z jejich
vlastní dispozice a otvírat přílišný prostor veřejnoprávním zása hům do těchto vztahů.
S tím je spojena přemíra přehnaně kazuistické úpravy, která se snaží, vedena mentalitou
sociálního inženýrství, regulovat soukromoprávní jednání lidí co nejpodrobněji
a nejdetailněji. Následkem toho jsou např. i s nevýznamnými odchylkami obsahu různých
jednání od zákonné úpravy spojovány následky jejich neplatnosti, byť to často není věcně
odůvodněno.
2.3. Za třetí, původní terminologie občanského zákoníku a dalších soukromoprávních
předpisů pracovala s pojmy, které se označením i obsahem rozešly jak s tuzemskou právní
tradicí, tak s evropský mi usancemi. Jako typický může sloužit příklad, že namísto termínu
"nájemné" byl v r. 1964 do občanského práva zaveden nový pojem "úhrada za užívání".1
Tuto i mnohé další deformace z tohoto okruhu odstranily četné novely občanského
zákoníku v 90. letech, ale nikoli bezvýjimečně.
Mimo to ve stávajícím občanském zákoníku přetrvávají - ať již pod původním či pod
nově zvoleným označením - právní zařízení koncepčně poznamenaná myšlenkami, které
stály u původní podoby občanského zákoníku (např. úprava prodeje zboží v obchodě v § 612
a násl. obč. z. sleduje původní koncepci služeb, z níž zákoník v r. 1964 při úpravě obligací
vycházel), a mnohé normativní konstrukce svým obsahem zjevně nevyhovují přítomné době
(např. současné pojetí věci v právním smyslu, velmi zjednodušené insti tuty dědického práva
apod.).
Aktuální úprava soukromého práva je výrazně partikularizo vána.
3.
První příčinou tohoto jevu jsou ideologické důvody, z nichž u nás došlo k rekodifikačním
pracem v letech 1963 - 1965. Základ ní schéma, které z nich vzešlo, zůstalo zachováno do
současnosti. Stojí koncepčně na myšlence slabého, štíhlého občanského zákoní ku, který není
určen k tomu, aby sehrál roli kodifikace integru jící celé soukromé právo, a proto jej doplňují
obsáhlé, na občan ském kodexu více méně nezávislé zvláštní zákony či zákoníky,
odděleně upravující i tradiční občanskoprávní témata (typicky jde o právo rodinné a o úpravu
pracovních smluv, do jisté míry i o kolizní normy občanského práva hmotného).
Tyto partikularizační tendence po roce 1989 paradoxně ještě zesílily. Občanský zákoník z
r. 1964 byl sice zejména zákonem č. 509/1991 Sb. výrazně novelizován, a přizpůsoben tak do
jisté míry novým společenským potřebám, jednalo se však o řešení chápané od počátku jako
provizorní. Na tomto výsledku nic nezměnila ani víc jak desítka dalších dílčích novel
občanského zákoníku.
Z toho důvodu se v průběhu 90. let uskutečnily velké i menší legislativní projekty nadále
zeslabující roli občanského zákoníku při regulaci soukromoprávních vztahů (viz sub 2.1.).
Nejvýrazněj ším dokladem toho je fakt přijetí obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991
Sb.), který se sice formálně k občanskému zákoníku přihlásil jako k obecnému předpisu, ve
skutečnosti však předsta vuje paralelní a vůči občanskému zákoníku konkurenční (a v
mnohém duplicitní) soukromoprávní kodex.
§ 2 Principy platné právní úpravy a její účel
1
Resp. "úhrada za užívání bytu" a, což je zvlášť kuriózní, "úhrada za užívání místnosti nesloužící k bydlení".
1. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. byl v průběhu své platnosti dosud víc jak dvacetkrát
novelizován (zák. č. 58/1969 Sb., zák. č. 131/1982 Sb., zák. č. 94/1988 Sb., zák. č. 188/1988
Sb., zák. č. 87/1990 Sb., zák. č. 105/1990 Sb., zák. č. 116/1990 Sb., zák. č. 87/1991 Sb., zák.
č. 509/1991 Sb., zák. č. 264/1992 Sb., zák. č. 267/1994 Sb., zák. č. 104/1995 Sb., zák. č.
118/1995 Sb., zák. č. 89/1996 Sb., zák. č. 94/1996 Sb., zák. č. 227/1997 Sb., zák. č. 91/1998
Sb., zák. č. 165/1998 Sb., zák. č. 159/1999 Sb., zák. č. 363/1999 Sb., zák. č. 27/2000 Sb.,
zák. č. 103/2000 Sb., zák. č. 227/2000 Sb. a zák. č. 367/2000 Sb.).
Při této četnosti novel bylo obsahové zaměření novelizací provedených po r. 1989 vedeno
s jasným záměrem měnit jeho koncepci (což nemohlo vést k úspěchu), resp. měnit - a to
s různým zdarem - její konkrétní dílčí projevy a důsledky.
2. Za tohoto stavu tudíž nelze mluvit o jednotných či jednotí cích principech, z nichž by
platná právní úprava vycházela a které by důsledně respektovala. V našem stávajícím
občanském zákoníku se prolínají různá pojetí poznamenaná dobou vzniku těch kterých
normativních konstrukcí.
2.1. Občanský zákoník i přes poslední změny časově (dobou svého vzniku) a v mnohém
ohledu i věcně navazuje na dřívější právní řád totalitního státu. Ten právě v této oblasti
prosazoval sobě vlastní koncepce, typické zejména sklony k detailní úpravě všech právních
vztahů. Zaměření na co nejpodrobnější stanovování práv a povinností pro jednání člověka
v jeho privátní sféře nejenže v zákoníku zůstalo z dřívější doby, ale respektovalo se nejednou
i při následných novelách provedených za demokratických poměrů. Tak např. tendence
klasifikovat právní instituty se zřetelem na subjekty, které je využívají, sleduje totalitní
právní koncepce, a její vlivy jsou dobře patrné např. na přetrvávajících i nově
vytvářených normativních konstrukcích jednotlivých smluvních typů v různých variantách a
mutacích (příkladem mohou být kupní smlouva, smlouva o dílo, příkazní smlouvy apod.)
podle toho, mezi kým jsou uzavírány a popř. k jakému účelu mají sloužit.
Ruku v ruce s těmito tendencemi jdou i snahy zákon zpolopati zovat
a) a podrobně jím upravit věci zcela samozřejmé, při nichž u rozumného člověka nemohou
vzniknout žádné pochybnosti,
b) dále upravovat zákonem i případy raritní povahy - které, pokud se vůbec vyskytnou, lze
adekvátněji a lépe vyřešit interpretací,
c) a konečně nahrazovat zákonem učebnici práva často i zbytečným vymezováním pojmů.
2.2. Po r. 1989 bylo evidentní, že původní podoba občanského zákoníku z r. 1964 nemůže v
nových podmínkách tržního hospodář ství a demokratického státu obstát a že nastávají
podmínky pro odstranění deformací a nedostatků v úpravě soukromoprávních vztahů.
Zároveň bylo zřejmé, že při momentální naléhavé potřebě vypracovat množství nových
zákonů a mnohé zákony novelovat, při tehdejší úrovni personálního obsazení příslušných
legislativních pracovišť a i se zřetelem na kapacitní možnosti příslušných odborníků, není
schůdné vydat se cestou rekodifikace. Proto se pod tlakem okamžitých požadavků praxe
(anebo pod vlivem subjek tivních představ o těchto potřebách) přistupovalo k větším
i menším novelám občanského zákoníku, zpravidla bez scelujícího myšlenkového základu a
dostatečné koordinace, zákonodárné iniciativy vznikaly v různých ohniscích a často byly i co
do svých konkrétních projevů protichůdné.
Hlediska, z nichž změny občanského práva v období let 1989 až 1999 vycházely, je
možné souhrnně charakterizovat jako tenden ci rychle reagovat na nastalé změny ve
společnosti a "dohánět" její potřeby dílčími úpravami, častokrát bez hlubšího poznání těchto
potřeb nebo bez soustředěného úsilí vytvořit na tomto úseku právní úpravu poučenou a
skutečně efektivní, vždy však bez ambice přetvořit v soukromém právu samotný
základ právního systému.
2.3. Od r. 1999 doplňuje tyto tendence stále výrazněji snaha za jistit kompatibilitu našeho
občanského práva s komunitárním prá vem evropským.
Zpočátku bylo dosaženo jen dílčích výsledků (např. úpravou cestovní smlouvy v § 852a a
násl. obč. z., provedenou zák. č. 159/1999 Sb.), naposledy však byla schválena novela
občanského zákoníku č. 367/2000 Sb., která zejména sleduje implementovat do tuzemského
práva směrnici č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele vzhledem ke smlouvám sjednávaným
mimo obchodní místnosti, směrnici č. 97/7/ES o smlouvách při dálkovém prodeji a směrnici
č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách; dále pak návrh
na zrušení vkladních knížek na doruči tele, zapracovaný do této novely, odpovídá požadavku
směrnice č. 91/308/EHS na ochranu před zneužitím finančního systému k praní špinavých
peněz.
3. Celkově tedy nelze mluvit o jednotné koncepci platné úpravy občanského práva nebo
o principech důsledně v této úpravě dodržo vaných. Úprava soukromého práva je nejednotná
a i v rámci samot ného občanského zákoníku postrádá celkovou soudržnost.
Platný občanský zákoník se zajisté v obecné rovině přihlašuje k tradičně uznávaným
principům, na nichž staví legislativa při projektech civilního zákonodárství ve
stabilizovaných demokra ciích s tržním hospodářstvím (privátní autonomie, smluvní volnost,
ochrana dobré víry atd.), pro svou vnitřní nekonzistenci však tyto zásady důsledně nepromítá
do všech svých ustanovení a v některých případech je ve skutečnosti ani nectí.
4. Co platí o civilním právu obecně, platí i o zákonné úpravě práva rodinného, provedené
zejména zákonem o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění zák. č. 132/1982 Sb. a č. 234/1992 Sb.,
nálezu Ústavního soudu č. 72/1995 Sb., zák. č. 91/1998 Sb., zák. č. 360/1999 Sb. a zák. č.
301/2000 Sb.
4.1. Z hlediska formálního (konstrukčního) je stav právní úpravy neuspokojivý, rodinné
právo je roztříštěné a upraveno i mimo zákon o rodině v některých dalších zákonech (např. v
§ 76a občan ského soudního řádu, v § 143 až 151 a § 703 až 705 občanského zákoníku aj.),
což odporuje pojetí, které vždy v kontinentálním právu existovalo.
4.2. Přestože po r. 1989 došlo k významným změnám právní úpravy rodinného práva, z
obsahového hlediska není její stav zcela vyhovující.
4.2.1. Předně tu máme co činit s důsledky některých nepřípadných, resp. nekoncepčních
zásahů, uskutečněných zejména v posledních fázích přijímání rozsáhlé novely zákona o
rodině v r. 1998, jimiž se náš právní řád dostal do rozporu s některými mezinárodněpráv ními
instrumenty, resp. se závazky, které z nich pro náš stát vyplývají.
4.2.2. Dále zde stále existují jistá rezidua předcházejícího pa desátiletého období, negativa
plynoucí převážně ze snahy kopírovat, ba třeba i předčit, východní vzory.
4.2.3. Zejména však stávající rodinné právo postrádá adekvátní reflexe jak těch sociálních
jevů, na které demokratické právní řády států s tržní ekonomikou reagují už desetiletí
zcela samo zřejmě, tak i potřeb daných novými společenskými situacemi a ten dencemi.
V té souvislosti jde zejména o to, že dnešní rodina se proměnila - jak v sociálně-etickém,
tak i v ekonomickém ohledu. Zúžila se na minimum - prakticky ji tvoří jen rodiče a děti, už
ne ani rodiče rodičů. Často jsou rodinou jen rodiče a dítě (jedno), nebo jen (jeden) rodič a
(jedno) dítě nebo jen dva lidé, kteří nejsou rodiči, a třeba ani ne manžely. A lidé už zdaleka
nežijí jen v rodinách, ale v mnoha dalších formách životních společenství. Jde o celkovou
proměnu společnosti a jejích mravů. Mnohé lze přičíst technickému pokroku, především v
oblasti medicíny (kupř. už neplatí absolutně, že matka je vždy jistá, je tu náhradní mateřství,
asistovaná reprodukce, atd., je možné změnit pohlaví osob), mnohé zase obecnému
sociálnímu vývoji (žena hledá jinou než jen rodinnou kariéru, rodina přestává být pouhým
spotřebním společenstvím apod.).
4.3. Úkolem rodinněprávních předpisů nejspíš není změny iniciovat. Na druhé straně není
dost dobře možné, aby za probíhajícími společenskými změnami pokulhávaly někde v dálce,
jak se u nás v oblasti rodinného práva stalo.
§ 3 Zhodnocení stávající právní úpravy
1. Po vydání občanského zákoníku v r. 1964 probíhá trvale nad jeho úpravou a koncepcí s
různou intenzitou rozsáhlá diskuse. Ta vyvrcholila postupně v letech 1968 - 1970, pak v
polovině 80. let a nakonec v letech 1992 až 1997.
Diskuse před r. 1989 se kriticky zaměřila jen na některé jednotlivé aspekty právní úpravy
(např. na fakt, že konstrukce odpovědnosti za škodu neodůvodněně zvýhodňuje škůdce proti
poškozenému, což ostatně trvá dosud), v 90. letech byly již vyslovovány i zásadní názory
komplexního zaměření, m.j. též v návaznosti na připravený návrh koncepce
nového občanského zákoníku.
V diskusi se k různým obecným i dílčím problémům nové kon cepce a rekodifikace
občanského práva postupně vyjádřily všechny relevantní vědecké autority ze
soukromoprávních oborů a řada odborníků z praxe.
2.
Uvedená diskuse vyústila v tyto obecně sdílené závěry:
2.1. Základ úpravy soukromého práva (totiž občanský zákoník, zákon o rodině a zákoník
práce) představují zákony přijaté v totalitním období a přes četné novelace jsou tím zřetelně
poznamenány. Jejich původní koncepce ovlivňuje, např. způsobem a metodou zvolené
úpravy (a v některých případech i obsahově), také tyto pozdější novely, nehledě k tomu, že
některé novelační úpravy občanského zákoníku hledaly inspiraci např. v t.zv. střed ním
občanském zákoníku z r. 1950 (v zákoně č. 141/1950 Sb.).
2.2. Občanský zákoník neplní funkci, jakou podobné kodifikace v právních řádech obvykle
mají, zejména není integrujícím zákonem pro celou soukromoprávní oblast.
To je vyvoláno jednak jeho původním určením jako kodifikace zaměřené převážně jen na
úpravu spotřebitelských vztahů a z toho plynoucí systematikou zákoníku, tak i souborem
novel z 90. let, které sice původní systematické uspořádání občanského zákoníku zcela
rozrušily, ale nebyly s to vytvořit jeho nový sjednocující myšlenkový základ.
Aktuální struktura a systematika občanského zákoníku není jen neobvyklá (lze spíše
tvrdit, že zákoník dnes žádnou systema tiku nemá), ale zejména je nekonzistentní a
nepřehledná. Občanský zákoník je tak dnes charakterizován hybridním a ne zcela logickým
obsahem, iracionálním a nepřehledným uspořádáním a malou koordinací s dalšími
soukromoprávními předpisy (zákon o rodině, zákoník práce, obchodní zákoník atd.); ty
naopak, vzhledem k absenci integrující role občanského zákoníku, mají tendence vytvářet
dílčí zákonné úpravy od občanského zákoníku se oddělují cí a "soběstačné".
2.3. To vše vede k efektu, že normativní úprava soukromého práva je dezintegrovaná a
postrádá celkový systém. Praxe také stále naléhavěji pociťuje potřebu vymezení základních
znaků některých obecných právních pojmů významných pro soukromé právo vůbec nebo i
pro celý právní řád (např. pojem "veřejný statek"). Pokusy de finovat všeobecné pojmy
tohoto druhu pro účely jednotlivých spe ciálních zákonů v těchto zákonech autonomně a
zpravidla bez hlubšího poznání jejich podstaty, přispívají k dalšímu rozpadu právního
systému.
§ 4 Návrh věcného řešení
1. Obecně
1.1. Kodifikací normativní úpravy privátních vztahů mezi lidmi nelze sledovat jen technický
přístup k problému, t.j. po formální stránce co možná bezvadně vypracovat legislativně
technická řeše ní vztahující se k úpravě soukromoprávních oprávnění a povinností osob.
Základní účel občanského zákoníku se nevyčerpává úspěšným naplněním těchto formálních
(vnějškových) prvků zákonné úpravy, ale nastavením a fixací sociálně užitečného
hodnotového systému jako soustavy pro společnost akceptabilní a napomáhající její celkové
rovnováze (homeostázi).
Toto přístupové hledisko je pro rekodifikaci českého soukro mého práva zvlášť významné,
protože stávající úroveň úpravy ob čanského zákoníku (která z tohoto hlediska ovlivňuje
soukromé právo vůbec) je v důsledku svého dosavadního vývoje po stránce preference
sociálně užitečných hodnot nejednoznačná, resp. indi ferentní.
Bude účelné vyjít z konstrukce, že i pro privátní sféru je nejcennější hodnotou svobodný
člověk a jeho přirozené právo dbát o vlastní rozvoj a štěstí, jakož i o rozvoj a štěstí své
rodiny, způsobem, který nepoškozuje jiné, a že toto umožnit a chránit je základní účel úpravy
občanského práva. Úprava majetkových práv (t.j. vlastnictví a dalších věcných práv, dědění a
práva obligač ního) nemůže být účelem sama sobě, ale jen prostředkem k prosazo vání
základního cíle zákoníku. Oproti současnému stavu právní úpravy bude kladen vyšší důraz na
práva osobní, resp. na proble matiku statusovou. Zároveň bude dbáno i na jiná podstatná krité
ria, která, ač obecné občanské právo provázejí od počátku, přece jen se v soukromém právu
stále výrazněji prosazují právě v moder ní době, jako je např. ochrana slabší strany (což je
princip typický nejen pro právo pracovní, ale také pro právo rodinné nebo pro t.zv. právo
spotřebitelské).2
Toto přístupové hledisko ostatně odpovídá ustáleným tradicím kontinentální Evropy a jeho
základní principy formulovala již Justiniánova kodifikace v VI. stol. slovy: Iuris praecepta
sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere (Přikázání práva jsou
tato: žít čestně, neškodit druhým a každému dát, co mu patří).
Tento pohled rovněž odpovídá našemu ústavnímu pořádku. Ústava České republiky se už v
preambuli hlásí k nedotknutelné hodnotě lidské důstojnosti a svobody a Listina základních
práv a svobod zjevně přijímá při kodifikaci lidských práv stejnou hodnotovou souslednost, z
jaké bude vycházet i nový občanský zákoník.
1.2. Pokud jde o specifický okruh rodinného práva, půjde především o to, aby nová úprava
vyšla vstříc rodině a jejím členům. Stěží by bylo možné popřít, že je to stále to nejlepší, co
máme, a že zdravá (ve smyslu správná) rodina je stále tím rozhodujícím momentem pro
zdraví společnosti.
2
Přitom bude pamatováno na fakt, že v určitých okruzích soukromého práva intenzita zásady ochrany slabší strany
ustupuje výrazně do pozadí, byť ani zde úplně nemizí (např. v mezipodnika telských vztazích). To bude nutné v
paragrafovaném znění zákoníku vyjádřit.
V nemenší míře však bude i zde brán ohled na potřeby slabších i na očekávání společnosti.
S tím je v souladu další posílení ochrany nezletilého dítěte, ba spíš jeho postavení do role
plnoprávného subjektu, dále pak zdůraznění prvku "rovnosti šancí" obou manželů zvýšením
ochrany potenciálně potřebnějšího manžela v aspektu majetkovém (včetně bydlení) a
konečně i realizace adekvátního statusového řešení otázky dvojic stejného pohlaví.
V té souvislosti má klíčový význam zakotvení veškerého statusového právo v kodexu.
Základy právního statusu osob byly totiž vždy upraveny v základním soukromoprávním
předpisu, totiž v občanském zákoníku. (Statusové právo má zajisté dopady i do práva
veřejného, ale tyto důsledky mají zpravidla organizač ní charakter a vždy jsou pouze
druhotné.)
1.3. Změna dosavadního právního stavu je možná několika způsoby.
1.3.1. Především je možné pokračovat v dalších novelizacích stá vajícího občanského
zákoníku, případně též přijímat další speciální zákony, a myšlenku nového kodexu odložit na
pozdější dobu.
Toto řešení by však neodstranilo negativa uvedená výše (partikularismus soukromého
práva, dezintegraci právního systému, výkladové a aplikační potíže praxe atd.), ale naopak by
je dále akcelerovalo: tím spíš, pokračovalo-li by se v dosavadní praxi, kdy jsou novely
zejména občanského zákoníku a zákona o rodině připravovány a navrhovány z různých míst.
1.3.2. Dále je možné vypracovat zcela nový občanský zákoník, a to buů jako civilní kodex
komercializovaný, anebo tradičním způsobem:
a) kodex typu komercializovaného občanského zákoníku je pojat jako zákoník jednotný,
oslabující výrazně roli speciálních zákonů.
Vzorem pro toto zpracování může být zejména kodifikace nizozemská, ale i některé jiné
(občanské zákoníky Švýcarsk a, Itálie, Québeku, do jisté míry i Ruska aj.).
Takové pojetí předpokládá odstranění duality soukromého práva (vyjádřené dvěma
základními kodifikacemi, t.j. ob čanského a obchodního zákoníku), integraci podstatné části
soukromého práva do občanského zákoníku jako jediného soukromoprávního kodexu a
redukci doprovodných úprav ve speciálních zákonech na co nejkratší řadu.
Z tohoto pojetí vycházela i původní úvaha o novém občanském zákoníku zpracovaná v
letech 1994 až 1996 Ministerstvem spra vedlnosti ČR do úrovně Návrhu koncepce
občanského zákoníku (dále jen "Návrh").
Záměrem bylo utvořit zákoník v široké míře encyklopedicky shrnující nejrůznější
soukromoprávní témata, včetně práv k nehmotným statkům (právo autorské, vynálezecké,
úprava práv k průmyslovým a užitným vzorům, k ochranným známkám aj.), práva
soutěžního, úpravy cenných papírů atd.
Rozdílně od kodifikace švýcarské, italské, nizozemské se však předpokládalo, že obchodní
společnosti budou upraveny mimo občanský zákoník ve speciálních zákonech o obchodních
společ nostech a o družstvech.
Tento Návrh byl publikován,3 byl předmětem diskusí na dvou konferencích s mezinárodní
účastí a také podroben rozboru a kritice i v odborných časopisech. Výsledky této diskuse byly
z iniciativy Ministerstva spravedlnosti vyhodnoceny v r. 1998.
Podle převažujícího mínění není z řady příčin účelné volit formu "všeobjímajícího"
občanského zákoníku. Důvody pro toto stanovisko jsou hlavně praktické a systematické.
3
Právní praxe, 1996, č. 5-6.
Poukazuje se především na to, že vztahy spojené s nehmotnými statky i se soutěžním
právem a s cennými papíry se v řadě aspektů dynamicky vyvíjejí (např. v oblasti práva
cenných papírů vznikají stále nové a nové produkty), což vyvolává potřebu průběžných
modernizací příslušných právních úprav.
To není příznivé pro začlenění úpravy této materie do širší kodifikace, neboť ta by nutně
byla otřásána stále novými novelizacemi.
Občanský zákoník je kodex, jehož úprava má naopak tíhnout k zakořenění a stálosti,
spoluvytvářet základy rodiny a spo lečnosti, umožnit sociálním činitelům klidně a s rozvahou
pokračovat ve vývoji s perspektivou změn, k nimž se přistoupí jen zvolna, s rozmyslem a
v návaznosti na skutečné posuny v etických a sociálních názorech trvalého významu.
Poukazuje se dále, že právo autorské, vynálezecké, úprava ochranných známek a dalších
nehmotných statků, stejně jako obecná úprava efektů (na úrovni zákona o cenných papírech)
i navazující zvláštní úpravy ohledně určitých cenných papírů (zákon směnečný a šekový,
zákon o dluhopisech aj.) u nás tradičně, a to např. ohledně směnečného práva již od XVIII.
stol., řeší zvláštní zákony, a že není teoretický ani praktický důvod tuto tradici měnit.
Také lze vytknout nároky (personální, časové i jiné) na přípravu takto široce pojatého
občanského
zákoníku,
neboť
např.
přijetí
kodifikačních
projektů
komercializovaných občanských zákoníků z poslední doby (v Nizozemí a v
Québeku) předcházely práce trvající takřka 50 let.
Konečně je možné upozornit, že i podle zkušeností zemí, kde tyto komercializované
zákoníky platí již delší dobu (např. Švýcarsko nebo Itálie), dochází k jevu označovanému
jako dekodifikace, t.j. rozrušování jednotné stavby zákoníku dodatečně vydávanými
speciálními zákony.
b) Tradiční způsob odpovídá zachování dualismu úpravy soukromého práva a oddělení
kodifikace obecného občanského práva od kodifikace práva obchodního.
Z tohoto pojetí vychází např. právo německé, rakouské nebo polské, ale také francouzské,
belgické, španělské, lucemburské apod.
Tento model hlavní kodifikace obecného práva občanského (občanského zákoníku)
doplněné speciální zákonnou úpravou obchodního práva (obchodním zákoníkem) byl
uplatněn také v našich zemích od 19. stol. do r. 1950. Ze stejného pojetí rovněž vycházela
reforma československého soukromého práva připravovaná před 2. světovou válkou, která
však nebyla dokončena. Její realizace dospěla pouze do vypracov ání vládního návrhu
nového občanského zákoníku (v r. 1937). Týž způsob uspořádání soukromého práva se u nás
přijal v 90. letech, třebaže z důvodů uvedených výše jako značně deformovaný co do
uznání role civilního kodexu při úpravě soukromého práva.
Uvedené pojetí bývá kritizováno jako nemoderní. Ukazuje se však, že má v porovnání s
komercializovanými občanskými záko níky své nepřehlédnutelné výhody.
Předně se jím umožňuje vyčlenit z kodifikace občanského práva instituty, které s vlastním
účelem civilního práva úzce nesouvisí, protože se týkají jen určitých osob (podnikatelů, resp.
obchodníků). To je zejména problém firemního práva, obchodního rejstříku, úpravy
právních a smluvních dispozic s podnikem aj. Tyto otázky mohou být upraveny zvláštními
zákony, anebo je lze vyřešit - spolu s obchodními společnostmi - v rámci
obchodního zákoníku. Při tomto přístupu však musí dojít k podstatné redukci úpravy
obchodního závazkového práva oproti současnému stavu.
Při rozhodnutí připravit nový občanský zákoník co možná urychleně, v horizontu několika
málo let, a při současném vědomí, že nový občanský zákoník poznamená svou úpravou
životy několika generací, má význam rovněž fakt, že v relativně krátce vymezeném čase
nelze vytvářet zákoník zcela odtrženě od dosavadního vývoje, t.j. koncepcí a tématickým
záběrem jako zcela nový.
Navrhuje se zaměřit se především na tvorbu zákoníku s dobrou
konzistentním obsahem a nadaného přesnými formulacemi.
systematikou, s
Podmínky, za nichž má zákoník vzniknout, spíše podněcují k tvorbě kodexu co do
celkového právnického pojetí racionálně konzervativního, varujícího se experimentů praxí
dostatečně neprověřených ani u nás, ani ve státech s nám blízkými právními řády, z nichž
mnohé by znamenaly víc než předvídavě formulovaná a společensky účelná nová
řešení sociálně riskantní "skoky do tmy". Není totiž jisté, zda by energické zavedení
některých novot zasahujících do hloubky zažitých právních struktur jen s odkazem
na argument modernosti či nejnovějších trendů bylo v pravém slova smyslu pokrokem.
Jako vhodnější se tedy jeví převzít stávající duální schéma úpravy soukromého práva. To
ovšem s tím rozdílem, že role ob čanského zákoníku musí být zjevně posílena tak, aby
nový ci vilní kodex byl vůbec s to plnit funkci integrujícího prvku pro soukromé právo jako
takové.
1.3.3. Poslední možností je řešit společenskou objednávku (praktickou potřebu) po celkové
modernizaci našeho soukromého práva vydáváním samostatných speciálních zákonů. Tyto
tendence a iniciativy se ostatně počínají projevovat, a to jak ze strany některých resortů, tak
také s využitím různých iniciativ jednotlivých poslanců a poslaneckých skupin.
Ponechat volný průběh tomuto vývoji by znamenalo rezignovat na myšlenku systematicky
jednotné, ucelené a integrované úpravy soukromého práva na úrovni kodexu, a tudíž časem
dospět k podob nému výsledku, k jakému by se dospělo postupem popsaným výše, sub 1.3.1.
2. Koncepce
2.1. Občanský zákoník bude reformován cestou úplné rekodifikace, která vytvoří obsahově
(preferencí jednotného hodnotového systému), systematickým uspořádáním, volbou
terminologie a uspořádáním i podobou jednotlivých normativních konstrukcí cel kový rámec
a normativní bázi pro celé soukromého práva.
Při tomto postupu musí být brán zřetel na konkrétní poměry, v nichž se česká společnost
ocitla. Jde zejména o fakt, že se naše zákonodárství v letech 1948 - 1950 odvrátilo od tradice
úpravy soukromých občanských vztahů, vyhovující demokratickým poměrům, a nastolilo
čtyři desítky let trvající praxi zaměřenou zcela jiným směrem. Tyto praktické legislativní
přístupy - a úroveň aplikace práva i právní kultury vůbec - měly po desetiletí právě na
soukromoprávní vztahy destruující vliv. Je tedy nutné navázat na tradiční pojetí soukromého
práva, jaké zde před touto cézurou bylo, avšak za důsledného a soustavného přihlížení k
novějšímu vývoji moderního civilního zákonodárství, zejména v kontinentální Evropě.
2.2. Navrhuje se zachovat i nadále dualismus soukromého práva, t.j. ponechat pojetí ve
střední Evropě i u nás tradiční, nerušit úplně obchodní zákoník, jeho rozsah však radikálně
zredukovat zejména v úpravě jeho třetí části o obchodních závazcích (§ 261 až 755), z níž
podstatný díl, vyjma několika málo zcela specific kých úprav dotýkajících se výhradně
vzájemného podnikatelského styku, bude nově zohledněn v integrujícím zákoníku
občanském.
2.3. Konkrétně budou řešeny vztahy úpravy nového občanského zákoníku a dalších
soukromoprávních předpisů takto:
2.3.1. Stávající občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bude celý
zrušen a nahrazen zákoníkem novým.
2.3.2. Ve stávajícím obchodním zákoníku č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
bude až na minimální a věcně odůvodněné výjimky zrušena většina ustanovení v části třetí,
upravující obchodní závazkové vztahy.4
2.3.2.1. Úprava soutěžních deliktů a jejich důsledku v § 41 až § 55 obchodního zákoníku
bude zrušena a nově upravena v zákoníku občanském. Obsahově zůstane tato úprava
nezměněna. Důvodem pro toto opatření je především skutečnost, že způsobilost k deliktu
nekalé soutěže nemají pouze podnikatelé, ale soutěžitelé vůbec, a mimo to vedle nich též t.zv.
pomocné osoby, a dále pak i fakt, že práva z nekalé soutěže mohou uplatnit i jednotliví
spotřebite lé. Nejde tedy o úpravu vztahující se jen k podnikatelskému styku, její adresáty
tvoří širší okruh subjektů, a je tudíž systematicky i prakticky odůvodněno svěřit ji zákoníku
občanské mu.
2.3.2.2. Paralelní obecné části obligačního práva, jak jsou dnes obsaženy v občanském (§ 488
až 587) a v obchodním zákoníku (§ 261 až § 408), budou unifikovány v rámci
rekodifikovaného občanského zákoníku. Odstraní se tak věcně nezdůvodnitelná dualita
kodifika ce závazkového práva obchodního a neobchodního, která je dnes v mnohém směru
duplicitní a vcelku zbytečná (příkladem může být zdvojená úprava prodlení, odpovědnosti,
promlčení atd.).
Nečetné výjimky lze ponechat nebo i nově upravit tam, kde je to podmíněno zejména
zvláštnostmi vzájemného vztahu podnikate lů jako profesionálů (např. pro obchodní vztahy
bývá zákonem vylučována možnost soudního snížení náhrady škody i dohodnuté smluvní
pokuty, vyloučí se i nadále možnost odstoupit od smlouvy uzavřené za nevýhodných
podmínek v tísni, zavede se možnost předem limitovat rozsah náhrady škody aj.), s tím, že
fakt a konkrétní rozsah těchto zvláštností závisí na zjištěních, jichž bude dosaženo při
postupu prací na paragrafovém znění zákona.
2.3.2.3. Rovněž zvláštní ustanovení obchodního závazkového práva, t.j. úprava smluvních
typů jednotlivých obchodních kontraktů (§ 409 až 728) budou při rekodifikaci občanského
práva silně redukována.
Pokud jde o jednotlivé pojmenované smluvní typy, zachovají se v obch. z. - anebo se v
něm nově upraví - jenom ty, které mají význam pouze pro podnikatelský styk. Toto kritérium
bude důsledně respektováno a výběr smluvních typů redukovaného obchodního zákoníku
podroben pečlivé selekci. (Nabízí se tak zejména smlouva o prodeji podniku, smlouva o
nájmu podniku, smlouva o obchodním zastoupení, tiché společenství, apod.). Zbývající typy
smluv budou přeřazeny do zákoníku občanského. Při té příležitosti budou odstraněny
duplicitní úpravy (duplicitní dnes je např. úprava příkazní smlouvy v občanském zákoníku
a mandátní smlouvy v zákoníku obchodním, duplicitně jsou upraveny neobchodní a ob
chodní kupní smlouva, smlouva o dílo aj.).
2.3.3. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bude celý zrušen
a úprava rodinného práva bude vrácena do občanského zákoníku. Přitom rodinné právo zde
bude tvořit jediný celek, aniž bude rozděleno a úprava kodexová doplňována zvláštním
zákonem, popř. zákoníkem. Důvodem je obecně platný a všude na světě uznávaný princip, že
statusové právo a s ním úzce související práva osobní, resp. osobně majetkové, mají tvořit
jeden celek (případné existující výjimky - např. v Německu nebo Rakousku - byly vyvolány
4
Předpokládá se ovšem, že stanovení odchylek pro obchodní právo ve zvláštním zákoně bude rozsahem vyhovovat
praktickým potřebám obchodních vztahů, a že tudíž tento rozsah bude podmíněn mírou komercializace
obligačních vztahů v občanském kodexu.
toliko specifickou historickou situací).
2.3.4. V zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů, bude
zrušeno ustanovení § 76a a jeho obsah ve své hmotněprávní části převzat do rodiněprávní
části občanské ho zákoníku.
2.3.5. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění poz dějších předpisů, bude z
valné části zrušen a úpravu občanských sdružení (spolků) převezme občanský zákoník.
Úprava spolků v občanském zákoníku zároveň poslouží jako generální (subsidiárně
použitelná) úprava platná pro právnické osoby typu korporace.5
2.3.6. Bude zrušen zák. č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a úprava nadací
bude spolu s regulací nadačních fondů svěřena občanskému zákoníku. Úprava nadací zároveň
poslouží jako generální (subsidiárně použitelná) úprava pro právnické osoby typu nadace
(včetně fondů).
2.3.7. Předmětem úpravy v zákoníku práce, zák č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
jsou m.j. a především práva a povin nosti z pracovní smlouvy. O argument, že pracovní
smlouva je typický institut soukromého práva, se opíraly pokusy přesunout úpravu pracovní
smlouvy do občanského zákoníku.
K tomu lze uvést, že smyslem občanského zákoníku jako základního kodexu soukromého
práva není soustředit v něm úpravu všech soukromoprávních institutů. Účelem občanského
zákoníku je obsáhnout úplnou úpravu obecného práva občanského a stanovit všeobecné
zásady platné pro soukromé právo vůbec.
Z důvodů politických, praktických i odborných se jeví jako chybná tendence snažící se
integrovat do občanského zákoníku pracovní smlouvu a chybná je i argumentace
poukazující na zápa doevropské občanské zákoníky, které pracovní smlouvu upravují.
(Nizozemská zkušenost, projevující se rezignací na moderní úpravu pracovní smlouvy a
mechanickým přenesením příslušného zákona z počátku 20. století do občanského zákoníku,
je příklad spíš odstrašující.) Zákoník práce upravuje v kompaktním prolnutí soukromo- i
veřejnoprávní prvky pracovního poměru,6 a z tradič ních i praktických důvodů se tudíž jeví
jako vhodné a sociálně užitečné toto řešení zachovat, a to i s přihlédnutím k zásadním
změnám v jeho úpravě dvanácti novelami v 90. letech a zejména pak zákonem č. 155/2000
Sb. Závažnost, složitost a sociální význam pracovního práva, a stejně tak potřeba dalšího
slaůování našeho pracovního práva s významnými mezinárodními úpravami a s přísluš nými
právními dokumenty Evropské unie odůvodňují zachovat zákoník práce jako zvláštní právní
předpis upravující pracovněprávní vztahy.
Naproti tomu se ale jeví jako nebezpečné, jako soukromé právo dezintegrující a sociálně
škodlivé ty tendence, které sledují pod záminkou t.zv. komplexní úpravy pracovního poměru
snahu upravit v zákoníku práce a vůči občanskému zákoníku paralelně obecné otázky
soukromoprávní povahy (dnes zejména ustanovení o právních úkonech, o vzniku, zániku,
změně a zajištění závazků, o promlčení atd.).
Se zřetelem k těmto důvodům je vhodné zachovat zákoník práce i do budoucna, nemůže se
však jednat o zákon konkurující vlastní úpravou obecných soukromoprávních institutů
občanskoprávní kodifikaci, který by již tím vyvolal efekt fragmentace občanského práva.
2.3.8. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním nebude rekodifikačními
pracemi dotčen a problematika kolizních norem bude i nadále ponechána specifické úpravě
5
Pokud jde o politické strany a o politická hnutí, jež jsou svým charakterem rovněž korporacemi, předpokládá se i
nadále jejich úprava ve speciálním zákoně.
6 To přirozeně není výhradní zvláštností pracovního práva.
ve zvláštním zákoně. Zachová se dosavadní model jednoty hmotněprávních i procesních
kolizních norem v jediném zákoně.
2.3.8.1. Teoreticky není otázka zařazení úpravy kolizních norem hmotného civilního práva do
soukromoprávní kodifikace, anebo (spolu s normami procesními) do zvláštního zákona
jednoznačně vyřešena.
Také stav legislativní praxe je různý. Některé státy začle ňují kolizní normy privátního
práva do širších kodifikačních celků (např. Egypt, Německo, Nizozemsko, Québek), jiné
tuto úpra vu naproti tomu svěřují zvláštnímu zákonu (tak např. Rakousko, Itálie, Švýcarsko
nebo Venezuela).
U nás vládní návrh občanského kodexu z r. 1937 počítal s kolizními normami v rámci jeho
úpravy. Po válce byla tato část původního vládního návrhu obč. z. vydána jako zvláštní zákon
(č. 41/1948 Sb.) a na této úrovni setrval též další - a dosud platný - zák. č. 97/1963 Sb.
Také návrh zásad koncepce občanského zákoníku, vypracovaný Ministerstvem
spravedlnosti v r. 1996, sledoval myšlenku začlenění kolizních norem do kodifikace. Ve
prospěch tohoto pojetí mluví zejména kodifikační hledisko spojené s požadavkem na
komplexní úpravu základní materie soukromého práva v občanském zákoníku. To se zvlášť
vztahuje k naplnění principu, že občanský zákoník má jako takový význam, je-li v něm
soustředěna úprava statusových otázek (z nichž některých dosti významných se kolizněprávní
úprava týká). Proti ní hovoří hlavně fakt, že jde o úpravu, která se dynamicky vyvíjí, a tudíž
by zařazení kolizních norem mohlo být k újmě požadavku na stabilitu zákoníku. Ve prospěch
řešení sledujícího i nadále oddělenou úpravu mluví hlavně vzájemné spojení kolizních norem
hmotného a procesního práva v jediném speciálním zákoně, což bývá zdůrazňováno jako
hlavní praktická přednost takového řešení. Při projednávání tohoto návrhu se pro ně vyjádřila
většina připomínkových míst.
2.3.9. V zákoně o cenných papírech č. 591/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, budou
zrušena ustanovení o smlouvách o cenných papírech; právní úprava těchto smluv jako
autonomních smluvních typů nebude pro jejich nadbytečnosti zachována, ale tam, kde je toho
třeba, budou pro smlouvy o cenných papírech stanoveny příslušené odchylky u smlouvy
kupní, darovací, příkazní, komisionářské atd. Zároveň dojde k integraci obecné úpravy
cenných papírů (co do jejich soukromoprávní stránky) do občanského zákoníku, takže dojde
k celkové změně zákona o cenných papírech na předpis veřejného práva.
2.3.10. Obdobně dojde rovněž v zákoně o právu autorském (v autor ském zákoně) č.
121/2000 Sb. ke zrušení ustanovení o licenční a sublicenční smlouvě (§ 46 až § 57), včetně
odkazů na tuto smlouvu v § 74, 78, 82, 86 a 94. Licenční smlouva bude komplexně upravena
v občanském zákoníku.
3. Systematika
3.1. V případě kodexu má jeho systematika zvláštní význam.
Cílem přípravy a vydání zákoníku je m.j. přispět k systema tickému uspořádání určitého
právního odvětví. Ze známých občanských zákoníků je jedinou výjimkou, potvrzující toto
pravidlo, francouzský Code civil.
Proto musí být celý rozsah úpravy podán v určitém logické souslednosti, zásadně
respektující ideový základ a celkový myšlenkový ráz kodifikace (§ 4 1.1.). Dále platí, že
jednotlivé části systému mají být proporcionální, že nemá docházet k dupli citám atp.
Celý systém zákoníku bude založen na úpravě tří hlavních okruhů jako právních institucí,
které mají pro obecné právo občanské základní význam: rodina, vlastnictví a smlouva. Jim
bude předcházet úprava toho, co je jim všem společné, shrnutá do první obecné části
zákoníku. Následovat bude část věnovaná ustanovením společným, intertemporálním a
závěrečným.
3.2. Navrhuje se tedy zvolit pro nový občanský zákoník následu jící systematiku:
ČÁST PRVNÍ: Obecná část
Hlava I: Předmět úpravy a její základní principy
Hlava II: Osoby
Díl 1: Fyzické osoby
Díl 2: Právnické osoby
Díl 3: Ustanovení o podnikatelích
Hlava III: Zastoupení
Hlava IV: Předmět právních vztahů (věci v právním smyslu)
Hlava V: Právní skutečnosti
Díl 1: Právní jednání
Díl 2: Neúčinnost
Díl 2: Právní události
Hlava VI: Promlčení
ČÁST DRUHÁ: Rodinné právo
Hlava I: Manželství
Díl 1: Vznik manželství
Díl 2: Práva a povinnosti manželů
Díl 3: Zánik manželství
Hlava II: Příbuzenství
Díl 1: Obecně o příbuzenství
Díl 2: Rodiče a dítě
Díl 3: Vztahy mezi jinými příbuznými
Hlava III: Poručenství (poručnictví) a jiné formy péče o dítě
Díl 1: Poručenství
Díl 2: Opatrovnictví (nad dítětem)
Díl 3: Pěstounství
Díl 4: Svěření dítěte do péče jiné osoby
Hlava IV: Registrované partnerství7
7
Níže se uvádí již jen "partnerství"; v dalších pasážích se pak mluví o "registrovaném partnerství" a o "partnerství"
promiscue. Vychází se z předpokladu, že při vypracování osnovy bude pro registrované partnerství zavedena
Díl 1: Vznik partnerství
Díl 2: Práva a povinnosti partnerů
Díl 3: Zánik partnerství
ČÁST TŘETÍ: Absolutní majetková práva
Hlava I: Věcná práva
Díl 1: Držba
Díl 2: Vlastnictví
Díl 3: Věcná práva k cizím věcem
Hlava II: Dědické právo
Díl 1: Právo na pozůstalost
Díl 2: Pořízení pro případ smrti
Díl 3: Dědění ze zákona
Díl 4: Odkazy
Díl 5: Projednání a potvrzení dědictví
ČÁST ČTVRTÁ: Relativní majetková práva
Hlava I: Obecná ustanovení o závazcích
Díl 1: Vznik závazků
Díl 2: Změny závazků
Díl 3: Zánik závazků
Díl 4: Zajištění a utvrzení závazků
Hlava II: Závazky z právních jednání
Díl 1: Smlouvy o převedení věci do vlastnictví jiného
Díl 2: Smlouvy o přenechání věci k užití jinému
Díl 3: Schovací smlouvy
Díl 4: Smlouvy příkazního typu
Díl 5: Smlouvy související s dopravou
Díl 6: Smlouva o dílo
Díl 7: Bankovní smlouvy
Díl 8: Pojistné smlouvy
Díl 9: Zaopatřovací smlouvy
Díl 10: Smlouva společenská
Díl 11: Smlouvy odvážné
Díl 12: Závazky z jednostranných právních jednání
Hlava III: Závazky z deliktů
legislativní zkratka "partnerství".
Díl 1: Úvodní ustanovení
Díl 2: Obecná úprava odpovědnosti za škodu
Díl 3: Rozsah a způsob náhrady škody
Díl 4: Odpovědnost za škodu v některých zvláštních případech
Díl 5: Zvláštní ustanovení o odpovědnosti za nemajetkové újmy
Hlava IV: Závazky z jiných právních důvodů
Díl 1: Závazky vzniklé z kvazikontraktů
Díl 2: Závazky vzniklé z kvazideliktů
ČÁST PÁTÁ: Ustanovení společná, přechodná a závěrečná
Hlava I: Ustanovení společná
Hlava II: Ustanovení přechodná a závěrečná
3.3. Je nutné respektovat, že i při takto rozvrženém uspořádání látky nelze celou úpravu
obecného občanského práva tomuto systému puristicky obětovat bez zřetele na praktické
ohledy.
Např. úpravy majetkového práva manželů a dědických smluv budou zařazeny do širších
celků práva rodinného a práva dědické ho, nikoli do práva obligačního. Obecná úprava
následků prodlení a vadného plnění bude zařazena do obecné části závazkového práva a
pojednáno o nich bude v návaznosti na úpravu splnění, jak odpo vídá tradici i pojetí ve
většině evropských občanských zákoníků, nikoli v rámci úpravy obligací vzniklých z
právních deliktů, kam by jinak mohly být zařazeny, apod.
V některých případech ohled na takto navržený systém dodržet ani není dobře možné,
protože např. zástavní právo lze zařadit stejně dobře do okruhu práv věcných i do okruhu
práv obligačních. V těchto a podobných situacích se osnova zákoníku přidrží vžitých řešení, a
tak bude např. zástavní právo zařazeno mezi práva věc ná.
4. Metoda úpravy
4.1. Z metodologického hlediska bude vzat za základní vzor pro tvorbu nové kodifikace
soukromého práva vládní návrh občanského zákoníka ČSR z r. 1937 za současného
zohlednění vývoje občanské ho zákonodárství v novější době.
Vládní návrh z r. 1937 může být vhodným příkladem co do své celkové koncepce i co do
některých konkrétních úprav jednotli vých institutů (např. držba, směnná smlouva, vedlejší
doložky u smlouvy kupní apod.) a systematického uspořádání větších téma tických celků.
Zejména však poslouží jako dobrý vzor ostrým a srozumitelným vyjádřením normativních
konstrukcí, důsledným užíváním českého právnického pojmosloví a vůbec respektem k dobré
češtině.
Tím není řečeno, že terminologie a stylistika této zákonné osnovy má být přejímána
včetně neživotných archaismů. Respektová no bude, že řeč zákona má být prostá, nehledaná a
jasná, že se má vyhýbat strojenosti a vytváření umělé patiny a že zákon, a v prvé řadě
zákoník občanský, není určen pro právníky a filolo gy, ale pro občanstvo. Stejně tak je a bude
k tomuto vzoru při stupováno uvážlivě a kriticky, zvlášť se zřetelem k tomu, že se některé
pokusy z 90. let obnovit v právním řádu určité starší právní instituty nesetkaly v praxi vždy s
úspěchem (byť se tak nejednou stalo v důsledku ledabylosti legislativní práce: příkla dem
může být např. obnovení družstevních záložen).
4.2. Metodologicky lze zdůraznit důraz na následující přístupy:
4.2.1. Odedávna platí, že zákon nelze směšovat s učebnicí.
To má význam zejména pro užívání legálních definic a explika cí (vysvětlivek) v zákonné
úpravě. Tendence k hojnému používání legálních definic se projevily např. v původním textu
francouz ského Code civil z r. 1804, ale již rakouský občanský zákoník z r. 1811 se jim dost
důsledně vyhýbal. Od přelomu 19. a 20. stol. se praxe legálních definic začala spíše opouštět
a své místo si udržela především v právních řádech států byrokraticky řízených.
U nás se snaha definovat pojmy "pro účely tohoto zákona" rozmohla zejména 70. a 80.
letech jako přímý výraz politického cíle svázat život společnosti i možnosti (zejména
soudního) nalézání práva. Tyto tendence se paradoxně rozmnožily po r. 1989 a stejně
paradoxně ztěžují interpretaci zákona.
Nový zákoník bude respektovat starou pravdu, že mnohá věc vypadá dobře v učené knize,
ale bídně v zákoně. Zákoník se proto bude co možná vyhýbat přijímání definic do svého textu
a vydá se cestou jejich redukce na minimální míru, třebaže nebude puristic ky dbát o to, aby
se zcela rezignovalo na poučení o pojmech, které nová právní úprava použije.
Tak v obligačním právu bude při úpravě jednotlivých smluvních typů naprosto nutné
seznámit adresáty normy s hlavními znaky upravených typů smluv, byť se k tomu formální
úpravy definice nepoužije.
Bude-li nezbytné volit v textu zákona definici, půjde vždy o definici normativní a generální
(s obecným dosahem). Preferován však bude úmysl normovat především podmínky vzniku
a zániku práv a povinností, anebo upravit podmínky a následky uplatnění jednotlivých práv, u
pojmů zásadního významu pak zejména akcentem na jejich typické znaky.
4.2.2. Bude favorizována snaha o stručné vyjadřování. Tak budou při formulaci zákonného
textu vyloučeny jednak zvláštní podrobné úpravy vzácně se vyskytujících případů, jednak
těch případů, ohledně jejichž řešení u rozumně uvažujícího člověka žádná po chybnost
vzniknout nemůže. Tak např. stanoví-li se, že manželství zaniká smrtí některého z manželů,
netřeba již - s ohledem na oba právě uvedené principy - zvlášť stanovovat, že manželství
zaniká také smrtí obou manželů.
S naplňováním požadavku na stručné vyjadřování bude spojena snaha vyhnout se úpravám
nadmíru kazuistickým, jdoucím do zbyteč ných detailů. Jako vhodnější se jeví normativní
konstrukce obec nější, které přílišným způsobem nesvazují možnosti společenského vývoje a
rigiditou nebrání sociálnímu pokroku.
4.2.3. Stejně tak bude důležitá snaha o jasné vyjadřování. Bude se dbát, aby byla pro stejné
pojmy používána stejná slova a pro různé pojmy slova různá.
Zároveň se bude dbát o vyjadřování jednoznačné. Položí se důraz, aby se nový kodex
vyvaroval nejasností a dvojsmyslů.
4.2.4. Jednota, abstrakce a stručnost budou hlavní ideály, ke kterým budou práce na novém
občanském zákoníku z metodologického hlediska směřovat.
4.2.5. Významným cílem rekodifikace soukromého práva je integrace jeho úpravy.
Za tím účelem bude při tvorbě občanského zákoníku postupováno tak, aby se - oproti
dosavadnímu stavu - odstranily zbytečné institucionální a normativní multiplicity a
nadbytečnosti vyvola né zejména tím, že
a) obecné právní instituty (např. v občanském a obchodním zákoníku a v zákoníku práce)
jsou upraveny duplicitně nebo triplicitně;
b) v některých případech jde o tendence prosakující i do dalších právních předpisů
(příkladem může být variabilita podmínek pro přiznání práva na satisfakci při zásazích do
nehmotných statků),
c) a dále pak snahou některých speciálních předpisů konstruovat vlastní specifické smluvní
právo (např. úprava smluvních typů v zákoně o cenných papírech nebo v zákoně o právu
autorském apod.).
Reforma soukromého práva se k těmto tendencím postaví odmítavě a tyto
partikularizované úpravy v nejvyšší možné míře zkoncentruje do kodexu.
5. Mezinárodní smlouvy
5.1. K navrhované úpravě se vztahují některé mezinárodní smlouvy. Jejich přehled se, spolu s
některými dalšími mezinárodněprávními dokumenty, uvádí dále. Neuvádějí se tu však ty
mezinárodní smlou vy a další dokumenty obdobné povahy, které se týkají otázek výko nu
závislé práce, protože se počítá i nadále s autonomní existencí zákoníku práce a s tím, že
úprava těchto otázek bude náležet do jeho působnosti.
5.2. Pokud jde o mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána a jež se obecně
dotýkají celkové problematiky občanského práva, je nutné uvést tyto:
- Úmluva o otroctví (1930), publikovaná pod č. 165/1930 Sb.;
- Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách (1950), publikovaná pod č.
209/1992 Sb.;
- Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965), publikovaná
pod č. 95/1974 Sb.;
- Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966), publikovaná pod č. 120/1976
Sb.;
- Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966), publikovaná
pod č. 120/1976 Sb.;
- Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (1979), publikovaná pod č.
62/1987 Sb.;
- Úmluva o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (1948),
publikovaná pod č. 489/1990 Sb.;
- Úmluva OSN o právech dítěte (1989), publikovaná pod č. 104/1991 Sb.;
- Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na straně jedné a
Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (1993), publikovaná pod
č. 7/1995 Sb.;
5.2.1. Pokud jde o práva věcná, právo dědické a práva závazková, vztahují se k této oblasti,
kromě smluv uvedených pod bodem 5.2., tyto mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika
vázána:
- Úmluva o promlčení při mezinárodní koupi zboží (1974), publikovaná pod č. 123/1988 Sb.;
- Dodatkový protokol k úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží (1980),
publikovaný pod č. 161/1991 Sb.;
- Úmluva OSN o smlouvách při mezinárodní koupi zboží (1980), publikovaná pod č.
160/1991 Sb.;
- Úmluva OSN o námořní přepravě zboží (1978), publikovaná pod č. 193/1996 Sb.;
- Úmluva o mezinárodní železniční přepravě, publikovaná pod č. 8/1985 Sb.
5.2.2. Pokud jde o právo rodinné, vztahují se k této problemati ce, kromě smluv uvedených
pod bodem 5.2., dále tyto mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána:
- Úmluva OSN o státním občanství vdaných žen (1957), publikovaná pod č. 72/1962 Sb.;
- Úmluva OSN o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavírání manželství a registraci
manželství (1962), publikovaná pod č. 124/1968 Sb.;
- Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (1993); publikovaná pod č.
43/2000 Sb. m. s.;
- Evropská úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a o obnovení výchovy
dětí (1980), publikovaná pod č. 66/2000 Sb. m.s.;
- Evropská úmluva o osvojení dětí (1967), publikovaná pod č. 132/2000 Sb. m. s.
5.2.3. Pokud jde o mezinárodní právo soukromé, vztahují se k této problematice, kromě
smluv uvedených pod bodem 5.2., Konvence Haagské konference o soukromém právu
mezinárodním, a to, pokud jde o konvence, jimiž jsme vázáni:
- Úmluva o civilním řízení soudním (1954); č. 72/1966 Sb.;
- Úmluva o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem (1958); č.
14/1974 Sb.;
- Úmluva o uznávání rozvodů a zrušení manželského soužití (1970), č. 132/1976 Sb.;
- Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (1980); č. 34/1998 Sb.8
5.3. Navrhovaná úprava je s těmito mezinárodními smlouvami v souladu.
5.4. Je dbáno, aby navrhovaná úprava byla v souladu i s očekáva nými závazky České
republiky mezinárodní povahy, jakož i s jinými mezinárodněprávními dokumenty, z nichž se
v následujícím přehledu zejména uvádějí:
- Úmluva o mezinárodní soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech
občanských a obchodních (1988);
- Evropská úmluva o pravomoci a výkonu rozsudků v občanských věcech (1968);
- Rezoluce Rady Evropy č. 29/1972, o snížení věku plné právní způsobilosti;
- Evropská úmluva o právním postavení dětí narozených mimo manželství (1975);
- Rezoluce Rady Evropy č. 37/1977, o přemísťování dětí;
- Rezoluce Rady Evropy č. 37/1978, o rovnosti manželů v občanském právu;
Z Haagských konvencí Česká republika dosud neratifikovala tyto:
- o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti k dětem (1956);
- o pravomoci, rozhodném právu a uznání rozsudků týkajících se adopcí (1965);
- o uznání a výkonu cizích rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (1971);
- o uznání a výkonu cizích rozhodnutí (1971);
- o právu rozhodném pro závazky výživného (1973);
- o celebrování a uznávání platnosti manželství (1978)
- o právu rozhodném pro zastoupení (1978)
- o ochraně dětí a o spolupráci k mezinárodní adopci (1993);
- o jurisdikci, rozhodném právu, uznání, výkonu a spolupráci v oblasti rodičovské odpovědnosti a prostředků
ochrany dítěte (1996 ).
Také k nim bude ve zvýšené míře přihlíženo.
8
- Doporučení Rady Evropy č. 15/1981, o právech manželů týkajících se využívání rodinného
bytu a užívání zařízení domácnosti;
- Doporučení Rady Evropy č. 2/1982, o poskytování záloh na výživné ze strany státu;
- Doporučení Rady Evropy č. 4/1984, k rodičovské odpovědnosti;
- Evropská úmluva o prevenci mučení a nelidského či degradujícího zacházení či trestání
(1987);
- Doporučení Rady Evropy č. 6/1987, o pěstounských rodinách;
- Rezoluce Rady Evropy č. 2/1988, o svrchovanosti zájmu dítěte v oblasti soukromého práva;
- Doporučení Rady Evropy č. 3/1988, o platnosti smluv mezi osobami žijícími spolu jako
nesezdané dvojice a jejich závětních dispozic;
- Doporučení Rady Evropy č. 1/1989, o přispívání po rozvodu;
- Doporučení Rady Evropy č. 1121/1990, o právech dítěte;
- Evropská úmluva o lidských právech a biomedicíně (1997);
- Občanskoprávní úmluva o korupci (1999).
6. Komunitární právo
6.1. Navrhovaná úprava se částečně kryje s předmětem úpravy některých směrnic ES/EU a
dalších právních dokumentů Evropské unie. Některé z níže uváděných právních dokumentů
totiž zčásti vyžadují také vnitrostátní normativní opatření v oboru práva veřejného, která
občanský zákoník zásadně provádět nemůže. Míra implementace evropských směrnic také
závisí na rozhodnutí, která z alternativ navržených ve zvláštní části tohoto záměru bude
přijata.
Těmito dokumenty ES/EU jsou:
6.1.1. Smlouva o založení Evropského společenství (1957), v platném znění
6.1.2. a níže uvedené směrnice:
- směrnice 84/450/EHS, o zavádějící reklamě, a č. 97/555/ES, jíž se doplňuje směrnice č.
84/450/EHS o zavádějící reklamě tak, aby zahrnovala také srovnávací reklamu;
- směrnice č. 85/374/ES, o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku;
- směrnice č. 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele vzhledem ke smlouvám sjednávaným mimo
obchodní místnosti;
- směrnice č. 87/102/EHS (ve znění směrnice č. 90/88/EHS), o spotřebitelském úvěru;
- směrnice č. 90/314/EHS, o hotových programech na cesty, prázdniny a zájezdy;
- směrnice č. 91/308/EHS o předcházení zneužití finančního systému k praní špinavých
peněz;
- směrnice č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách;
- směrnice č. 94/47/ES, o ochraně nabyvatelů vzhledem k některým aspektům smluv o
prodeji práva používat nemovitost na základě časového rozvrhu;
- směrnice č. 97/5/ES, o přeshraničních převodech;
- směrnice č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku;
- směrnice č. 99/44/ES, o některých aspektech prodeje zboží spotřebiteli a souvisejících
zárukách;
- směrnice č. 1999/44/ES o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na spotřební
zboží;
- směrnice č. 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti,
zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu;
- směrnice č. 2000/35/ES o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích;
- směrnice č. 2000/43/ES kterou se provádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu
na rasový nebo etnický původ ;
6.1.3. a nařízení:
- nařízení Rady č. 1347/2000/ES o soudní příslušnosti, uznávání a výkonu rozsudků ve
věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem;
- nařízení Rady č. 1346/2000 o řízeních o platební neschopnosti.
6.2. Navrhovaná úprava je s těmito dokumenty v souladu.
6.3. Pokud jde o oblast pracovního práva, platí obdobně to, co je uvedeno výše ohledně
mezinárodních smluv (5.1.), t.j. že tu nejsou uvedeny právní dokumenty ES/EU vztahující se
k výkonu závislé práce, jelikož se předpokládá, že tyto otázky bude upra vovat zákoník práce.
II. Zvláštní část
§ 1 Obecně
1. Název "občanský zákoník" bude zachován i pro rekodifikaci.
Nelze přehlédnout jistou obtíž s názvem zákoníku.
Pro kodifikace tohoto druhu se u nás vžilo označení "občanský zákoník", podobně jako i v
řadě jiných zemí (Code civil, Codice civile, Bürgerliches Gesetzbuch, Burgerlijk Wetboek
atd.).
Takový název však vůbec neodpovídá obsahu, protože postavení občanů a jejich práva
a povinnosti nejsou předmětem úpravy občan ského zákoníku. I dnes platný občanský
zákoník používá pojmu "občan" jen minimálně (v § 429, 447a, 855, 865 a v § 872; krom toho
se ještě v § 11 mluví o občanské cti člověka) a z jeho § 1 plyne, že předmětem úpravy
zákoníku jsou právní ochrana osobnosti a majetkových poměrů osob.
Nejde tedy při této zákonné úpravě o práva a povinnosti občanů, ale o práva a povinnosti
fyzických a právnických osob. Zohlednění tohoto pojetí v názvu zákoníku, např. označením
"zákon o soukromých právech a povinnostech osob", by však působilo těžkopádně a život by
si jej nepřisvojil. Podobně by zcela jistě možné a přesnější označení "zákon o všeobecném
právu soukromé m (občanský zákoník)" čekal týž osud a zákon by praxe i nadále označovala
jako občanský zákoník.9 Případná změna názvu na "civilní zákoník", "civilní kodex" nebo
"zákon o právu civilním" by pro širší veřejnost působila nezvykle a obsahově by v sobě měla
touž nesprávnost jako stávající označení občanského zákoníku.
Z uvedených důvodů bude pro novou kodifikaci soukromého práva název "občanský
zákoník" i nadále zachován.
Lze poukázat, že ani právní věda nemá s podobným označením potíže a tradiční název pro
příslušnou disciplinu (občanské právo hmotné) nikdo jako nesprávný nezpochybňuje.
2. Zákoník bude systematicky uspořádán do pěti částí; každá část se bude dále dělit na hlavy
a podle potřeby i na díly a oddíly.
Jak již uvedeno občanský zákoník bude strukturován na:
a) část obecnou,
b) část věnovanou právu rodinnému,
c) část věnovanou úpravě absolutních majetkových práv,
d) část věnovanou úpravě relativních majetkových práv,
e) a část zahrnující ustanovení společná, přechodná a závěrečná.
§ 2 K obecné (první) části zákoníku
1. Celkové pojetí
9
V analogické souvislosti lze poukázat na zkušenost se zák. č. 455/1991 Sb., v platném znění, o němž nikdo
nemluví jako o "zákoně o živnostenském podnikání", ale jako o "živnostenském zákoně".
1.1. První (obecná) část občanského zákoníku pojme ustanovení o předmětu úpravy
zákoníku, jejích základních principech, dále o osobách (subjektech občanského práva), o
právních skuteč nostech a předmětech a o promlčení.
1.2. Klade se otázka, zda má občanský zákoník obsahovat vůbec nějakou (a na jistém místě
kodifikace soustředěnou a uspořádanou) úpravu obecných věcí a otázek, t.j. institutů
společných všem dalším částem zákoníku.
Jsou civilní kodexy, které jsou bez obecné části (např. italský nebo nizozemský), jsou však
také zákoníky vybavené obecnou částí jako např. německý a většina zákoníků ovlivněná
německým právním myšlením. Systematické třídění občanského práva hmotného na obecnou
část, práva věcná, právo závazkové, rodinné a dědické vychází z německého pandektního
učení10 a došlo poměrně širokého uznání.
Toto pojetí se odrazilo i v projektu některých kodifikací. Už rakouský zákoník z r. 1811
mluví v § 14 o tom, že občanské právo kromě práv osobních a věcných zahrnuje i předpisy
jim společné, třebaže tento kodex vlastní svého druhu obecnou část zařadil až na konec
zákoníku (§ 1342 a násl.).
1.3. Také u nás se stalo zařazení obecné části do občanského zákoníku za půlstoletí tradicí
(poprvé ji použil občanský zákoník z r. 1950) a praxe je na tuto úpravu zvyklá, počítajíc s ní
jako s účelnou.
1.4. Zařazení obecné části do občanského zákoníku věcně odůvod ňuje fakt, že různorodé
vztahy, které zákoník upravuje, vyžadují i úpravu všeobecných a jim společných pravidel.
Nebýt takové obecné úpravy, bylo by nutné
a) buů některé úpravy v jednotlivých částech opakovat, což by kromě nežádoucích duplicit
vyvolalo i riziko významových posunů,
b) anebo volit cestu vzájemných odkazů, což by fakticky vyvolalo stejný efekt jako
samostatně vyčleněná úprava institutů gene rálního významu ve zvláštní obecné části, ale s
chaotickou systematikou, a tudíž i nepřehledně.
1.5. Do obecné části zákoníku bude možné převzít řadu myšlenek z dosavadní úpravy,
třebaže bude nutné vzít v úvahu, že některé otázky jsou dosud upraveny jen povrchně, anebo
nejsou upraveny vůbec. Nejrůznější mezery tohoto druhu bude nutné vyplnit a nedostatky
napravit nebo odstranit.
Rovněž bude nutné vyjít důsledněji z úpravy práv a svobod zakotvených v Listině
základních práv a svobod a v příslušných mezinárodních úmluvách.
2. Předmět úpravy
2.1. Oproti dosavadnímu stavu bude občanský zákoník důsledně pojat jako všeobecný
předpis soukromého práva. To bude vyjádřeno i při normativní konstrukci osobní a věcné
působnosti zákoníku.
2.2. Občanský zákoník upraví statusové, osobní, rodinné a majet kové poměry fyzických
osob, se zvláštním důrazem na soustředění úpravy všech statusových otázek těchto osob do
občanského zákoníku, a statusové i majetkové poměry osob právnických, jakožto
subjektů navzájem si v privátních vztazích rovných, bez zřetele k jejich občanství
nebo domicilu.
10
Heise, G. A., Grundriß eines Systems des gemeindes Civilrechts zum Behufe von Pandektenvorlesungen (1807).
Stejnou měrou bude úprava občanského zákoníku dopadat i na soukromoprávní vztahy
státu k jiným subjektům soukromého práva; pro tyto účely bude stanoveno, že v
soukromoprávních vztazích má stát postavení právnické osoby.
2.3. Co do věcného dosahu bude působnost kodifikace soukromého práva rozšířena zejména
do oblasti práva rodinného a obchodního a do oblasti práva pracovního v rozsahu stanoveném
zákoníkem práce.
2.3.1. Pokud jde o rodinné právo, byla jeho úprava tradičně součástí úpravy v občanských
zákonících, protože jde přirozenou část obecného soukromého práva. K tomuto pojetí se
občanský zákoník vrátí a rodinněprávním otázkám bude věnovat druhou část zákoníku.
Vyčlenění rodinného práva z občanských zákoníků odpoví dá totalitním právním koncepcím.
2.3.2. Oblast práva obchodního zasáhne nová úprava v občanském zákoníku dvojím
způsobem.
Za prvé, oproti dosavadnímu stavu dojde k zásadní změně v tom směru, že téměř celé
dnešní obchodní obligační právo (t.j. obecná úprava závazků a ustanovení o jednotlivých
smluvních typech) bude - až na několik málo výjimek - po nezbytných úpravách přesunuto
do
občanského
zákoníku,
a
tím
se
nedůvodně
přebujelý
dualismus
obchodních a neobchodních vztahů zásadně odstraní.
Za druhé, v důsledku této operace dojde k tomu, že občanský zákoník bude vystupovat
vůči obchodnímu zákoníku jako všeobecný kodex soukromého práva skutečně, nikoli jen
proklamativně, jak je tomu dosud. Dnes sice oba kodexy slovně vyjadřují princip subsidiární
aplikace občanského práva i na právo obchodní, ale značný rozsah speciálních (mnohdy však
jen duplicitních) ustano vení obchodního zákoníku roli občanského zákoníku jako obecného
kodexu soukromého práva fakticky devalvuje.
2.3.3. Efekt reálně působícího všeobecného předpisu soukromého práva bude vyvolán i vůči
ostatním soukromoprávním úpravám, byť budou provedeny speciálními zákony.
Nejzřetelnější změna bude provedena ve vztahu občanského zákoníku vůči zákoníku
práce. Úprava pracovněprávních vztahů bude nadále vyhrazena zákoníku práce jako
speciálnímu zákonu. Zároveň však bude úprava obecných soukromoprávních institutů
zavedena pro celé soukromé právo jako normativní úprava sjednocená a jednotná.
Předpokládá se, že zákoník práce vlastní úpravou vymezí rozsah možné aplikace ustanovení
občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy.
Tak se jeví účelné upravit na obecné úrovni jednotně takové právní instituty jaké se např.
vztahují k zajištění nebo k zániku závazků. Zároveň je zřejmé, že se v pracovněprávních
vztazích musí určité aspekty i těchto obecných institutů řešit odlišně. To se týká např.
omezení nebo i vyloučení použití smluvní pokuty nebo možnosti využít započtení v
těchto vztazích. Podobně bude účelné upravit odchylně od občanského zákoníku
neplatnost pracov něprávních úkonů pro nedostatek formy či pro absenci přivolení
příslušného orgánu. Stejně tak je zřejmé, že určité instituty budou vyžadovat komplexnější
úpravu. Příkladem může být nutná komplexní úprava skončení pracovního poměru, typická
svými zvláštními instituty. Někdy půjde zvolit různá řešení, a bude na úpravě zákoníku práce,
zda zvolí cestu uzákonění odchylek, anebo obecnější úpravu. Příkladem je odpovědnost za
škodu. Zákoník práce může stanovit příslušné odchylky od obecné úpravy (např. u
odpovědnosti zaměstnance za škodu pro určité případy zejména vyloučit presumpci zavinění,
stanovit rozsah náhrady škody jako omezený a vyloučit solidaritu škůdců), anebo v zájmu
praktičnosti a přehlednosti zvolit pro tento případ úpravu komplexní. Respektuje se, že
plánovaný posun v úpravě soukromého práva a ve vztahu občanského zákoníku a zákoníku
práce, nesmí vést k újmě zaměstnanců. Zároveň, a to - celkovým zpřehledněním celé
soukromoprávní úpravy - i v jejich zájmu, dojde k odstranění zbytečných duplicit v právním
řádu tam, kde stačí úprava společná (příkladem může být úprava promlčení, bezdůvodného
obohacení, zbavení způsobilosti k právním úkonům apod.). V tomto smyslu se tedy uplatní
princip, že se na pracovněprávní vztahy občanský zákoník uplatní v rozsahu stanoveném
zákoníkem práce.
3. Zásady
3.1. V některém z úvodních ustanovení zákoníku budou vyjádřeny zásady, z nichž jeho
úprava vychází, s příkazem vykládat a apli kovat jednotlivá ustanovení zákoníku ústavně
konformním způsobem s důsledným šetřením těchto zásad.
3.2. Již přes sto let se v novodobém právním vývoji utváří to přístupové hledisko k zákonu,
že při jeho výkladu nepadají na váhu ani tak jeho mrtvá slova, ale legislativní důvod a účel.
Tak se právní doktríny demokratických států kontinentální Evropy rozešly ve 20. a 30. letech
XX. stol. a ještě zřetelněji v pová lečném období s exegetickým formalismem používaným
jak při výkladu zákona, tak při jeho praktické aplikace. To také odpovídá dávné Celsově
parole, podle níž platí, že "znát zákony neznamená znát jejich slova, ale jejich smysl".
V právním prostředí komunistického státu byly u nás naopak generace vychovávány,
zejména v 70. a 80. letech, v tendenci vidět při výkladu právních předpisů pouze jejich slova,
a tyto sociálně zřejmě škodlivé tendence, jak lze odpozorovat z reálného života a ze stavu
právní praxe, a dokonce i z judikatury Nejvyš šího soudu ČR, zjevně přetrvávají. Bude proto
účelné dát soudu jasnou instrukci, co je pro výklad zákona prioritou.
Ve stabilizovaném právním státě se zavedenou demokracií by takové normativní řešení
nebylo potřeba, protože je tamní praxe obecně uznává jako samozřejmý princip, dávno
formulovaný právní vědou (resp. jde o princip, braný v tradičních demokratických
společnostech právní vědou a praxí za samozřejmý). V našem právním prostředí, myšlenkově
zatíženém totalitní minulostí, je však jiná situace.
3.3. Stávající občanský zákoník přímo nebo nepřímo některé právní principy a příkazy pro
výklad zákonných ustanovení na různých místech formuluje (např. ohled na občanská práva a
svobody, nedotknutelnost vlastnictví, zákaz zneužití práva, respekt k dobrým mravům,
nutnost volit pro výklad zákona v případě nouze analogii aj.).
Tato úprava však není ucelená, obsahově konzistentní, nebere výhradní zřetel na soukromé
právo, postrádá systematické uspořá dání. Bude proto účelné vyjádřit myšlenkový a
hodnotový základ občanského zákoníku zřetelněji, s důrazem na (1.) ochranu člověka a jeho
práva brát se o vlastní rozvoj a štěstí své i své rodiny, (2.) zvláštní ochranu rodiny, (3.)
ochranu slabší strany, (4.) zákaz zneužití práva a (5.) na ochranu vlastnictví.
3.4. Právní principy, vyjadřující respekt k výše uvedeným hodnotám, nejsou jediné, a navíc
je lze vyjádřit různými slovy, vždy s důrazem na jiný aspekt. Výčet obecných zásad právních
v zákoníku proto nemůže být nikdy úplný.
S tím se pojí riziko, že by na právní zásady, které v zákoně výslovně vzpomenuty
nebudou, mohlo být nahlíženo jako na zásady neexistující, anebo alespoň zákonem neuznané.
Takový přístup by byl principielně nesprávný, protože obecně uznané a osvědčené principy
práva kodifikuje právní věda (teorie), nikoli legisla tivní praxe. Čelit mu lze jen tak, že výčet
právních principů, k nimž se zákoník hlásí, bude zřetelně pojat jako demonstrativní a že bude
uveden pružnou klauzulí, generálně se odvolávající na všeobecné zásady právní, obecně
uznávané právní vědou (teorií).
3.5. Zdůrazněn bude rovněž zásadně dispozitivní charakter úpravy zákoníku. I tu bude
převzata dosavadní konstrukce (§ 2 odst. 3 obč. zák.), protože pokus řešit odlišení kogentních
ustanovení od dispozitivních taxativním výčtem kogentních ustanovení, jak se stalo v § 263
obch. z., se v praxi neosvědčil. V té souvislos ti nejde jen o to, že se sebepečlivější výčet
ustanovení prohlá šených za kogentní projeví při praktické aplikaci nutně jako neúplný.
Především je třeba zdůraznit, že u zákoníku tohoto typu (a s předpokládanou dlouhodobou
platností) je nezbytné ponechat dostatečný prostor nauce a judikatuře k "dolaůování" zákona
v zájmu praktické potřeby (není výjimkou, že zákonné ustanovení, považované léta za
kogentní bude po čase prohlášeno judikaturou za dispozitivní a naopak).
Toto základní a klíčové hledisko doplní přístupy doplňkové povahy. Především se nic
nezmění na praxi, že v závažných přípa dech bude již při stylizaci jednotlivých ustanovení v
nich pro hlášeno, že se strany od nich odchýlit nemohou. Výslovný zákaz smluvení odchylky
bude uváděn v případech, kdy je na zákaz kladen důraz (s ambicí uvést všechny nepochybné
případy), a také tam, kde je zřejmé, že ustanovení kogentní být musí a že by bez jasné ho
vyjádření zákonodárce mohly o jeho charakteru vzniknout pochybnosti.
Mimo to se zváží obecné vyjádření zásady, že v pochybnostech nutno vždy uznat za
kogentní úpravu práv statusových a věcných, jakož i vhodnost zřetelného zákazu vyhýbat se
omezením kogentních ustanovení sjednáváním innominátních smluv.
3.6. Zásadní dispozitivita se ovšem neuplatní pro věci statusové, resp. ani pro úpravu dalších
otázek týkajících se právního posta vení osob, zejména co se týká rodinných poměrů
fyzických osob. Pro tuto matérii bude naopak vyjádřena zásadní kogentnost její úpravy.
3.7. Pojetí obecného kodexu civilního práva jako zákoníku zásad ně dispozitivního také
přirozeně nevylučuje omezení smluvní vol nosti v dalších oblastech úpravy (může jít např. o
případnou úpravu smluvního přímusu). Podobně zásadní dispozitivita obecné úpravy
soukromého práva nevylučuje zvýšení míry donucujících ustanovení ve speciálních
zákonných úpravách (např. v úpravě obchodních společností, anebo v úpravě pracovních
vztahů). Věcný záměr kodifikace soukromého práva se však těmto speciálním otáz kám blíže
nevěnuje, protože ty nebudou přímým předmětem jeho úpravy.
4. Ochrana soukromoprávních vztahů
4.1. Svépomoc, ochrana pokojného stavu obecním (obvodním) úřadem, obecné právo na
soudní ochranu a zákaz zneužití práva budou, třebaže s nezbytnými upřesněními, v zásadě
převzaty z dosavadní úpravy.
4.2. Jedná se o problematiku upravenou standardním způsobem, kte rá nečiní v praxi
interpretační ani aplikační obtíže, a může být tedy bez významnějších korektur a po
zohlednění praktických poznatků s aplikací příslušných zákonných ustanovení převzata i do
nového občanského zákoníku.
5. Osoby
5.1. Za základ příští úpravy se vezme zákonná úprava dosavadní. I nový občanský zákoník
přijme fakt, že právní způsobilost mají osoby fyzické a právnické.
5.2. V rámci právní způsobilosti osob bude nadále rozlišována jejich právní subjektivita
(způsobilost mít práva a povinnosti) od jejich schopnosti práva a povinnosti vlastním
jednáním nabývat a jich se zbavovat (svéprávnosti) a schopnosti osob k deliktnímu jednání.
Způsobilost osob k právním jednáním bude nadále označována jako svéprávnost.
5.2.1. Základ úpravy právní způsobilosti a subjektivity v dosa vadním občanském zákoníku
není v konfliktu se závěry právní vědy, vyhovuje praktické potřebě. Bude proto převzat s
nepatrnými upřesněními i do nového občanského zákoníku.
6. Fyzické osoby
6.1. Zákoník vymezí pojem fyzické osoby a její právní postavení. Přitom se podstatně
neodchýlí od právní úpravy stávající.
6.1.1. Označení "fyzická osoba" působí těžkopádně. Variantní označení "přirozená osoba"
odpovídá dřívější tuzemské tradici, ale působí těžkopádně rovněž. Stejnou terminologii
používají i jiné zákoníky (např. německý, švýcarský, holandský používají pojem natürliche
Person, popř. natuurlijk Persoon, naproti tomu italský mluví o persone fisiche). Rakouský
zákoník používá pojmů "člověk" a "osoba". Termín "občan" je v dané souvislosti naprosto
nevyhovující.
Český zákoník se přidrží i nadále pojmu "fyzická osoba". Bude jej však používat střídmě,
zejména s využitím toho, že v základ ním ustanovení o fyzických osobách bude fyzická
osoba definována jako člověk. V ustanoveních dopadajících na osoby fyzické i práv nické
bude použito slov "každý", "osoba" apod., nikoli obratu "každá fyzická nebo právnická
osoba", jak je v současné legisla tivní praxi zvykem.
6.1.2. Pojetí fyzické osoby ve stávajícím občanském právu nevyža duje zásadní změny.
Stejně tak nevyžaduje změnu, a bude tudíž v novém občanském zákoníku zachována, právní
subjektivita nasci tura, narodí-li se živý.
6.1.3. Blíže bude vymezen okamžik vzniku i zániku právní osobnosti člověka. Pro případ, že
při téže události zemře více osob, bude konstruována vyvratitelná právní domněnka, že tyto
osoby zemřely v týž okamžik.
Vymezeny budou hmotněprávní podmínky pro prohlášení člověka za mrtvého v případě
jeho nezvěstnosti, zejména stanovením lhůty počítané od okamžiku nezvěstnosti, po kterou
bude platit vyvrati telná domněnka, že nezvěstný je dosud naživu.
Protože je třeba vést výraznější hraniční čáru mezi důkazem smrti a prohlášením člověka
za mrtvého, zákoník obojí jasně rozliší. Při prohlášení (nezvěstného) člověka za mrtvého
nastanou jeho právní účinky dnem právní moci soudního rozhodnutí, a to ke dni, jenž bude
uveden ve výroku soudního rozhodnutí. V druhém případě bude zánik právní způsobilosti
člověka spojen s dnem (resp. s konkrétním časovým okamžikem), ke kterému bude smrt člo
věka prokázána. I zde bude den, k němuž se člověk prohlašuje za mrtvého, uveden ve výroku
rozhodnutí. Zachováno bude pravidlo, že se při nejistotě, kdo z několika lidí zemřel dříve,
bude mít za to, že zemřeli současně.
6.1.4. Úprava zbavení nebo omezení způsobilosti k právním jednáním vyjde ze zákonné
úpravy současné. Zároveň se též vezme v úvahu úprava v § 12 stávajícího zákoníku práce,
kde je ze systematického hlediska naprosto nesprávně upraveno také pozbytí a omezení
způsobilosti k právním úkonům; m.j. též zbavení a ome zení způsobilosti k právním úkonům
pro duševní poruchu.
Při zbavení nebo omezení způsobilosti k právním jednáním pro uměle vypěstovanou
závislost (alkoholici, toxikomani, gambleři) bude založena pravomoc soudu, který rozhodl o
úplné nebo částečné nesvéprávnosti člověka, rozhodnout též o jeho ochranném léčení.
Při této úpravě však bude respektováno, že není možné uložit ochranné léčení bez
předchozího zjištění patologického stavu objektivní lékařskou analýzou. Zároveň bude zvlášť
dbáno na to, aby tato právní úprava jasně a apriorně vylučovalo představu, že řízení o zbavení
svéprávnosti je řízením s předem daným výsled kem. Stejně tak budou voleny takové
normativní konstrukce, které vyloučí případné zneužití navržené úpravy a budou v plném
souladu nejen s Evropskou úmluvou o lidských právech a základních svobodách, ale též s
ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
6.1.5. Shodně s dosavadní úpravou bude způsobilost člověka k právním jednáním
(svéprávnost) konstruována u nezletilých závisle na jejich rozumové a volní vyspělosti; důraz
však bude položen na fakt, jak se jednání nezletilého jevilo navenek. Vyjde se z principu, že
tam, kde v důsledku jednání nezletilce došlo k reálnému plnění, bude se v pochybnostech mít
za to, že nezleti lý byl k takovému jednání způsobilý.
Dosavadní pojetí zletilosti bude zachováno.
6.1.6. V souvislosti s úpravou právních poměrů fyzických osob bude definováno též jejich
obydlí a domácnost s důrazem na realitu stavu (nikoli na administrativně-formální znaky).
6.2. Zákoník upraví komplexněji osobnostní práva člověka a jejich ochranu. Vyjde přitom z
pojetí, že důstojnost a svoboda člověka jsou primární hodnoty, požívající kromě ústavní
rovněž zvláštní zákonné ochrany.
6.2.1. Osobnostní práva
6.2.1.1. Vymezena bude soukromoprávní ochrana života, zdraví a tělesné integrity člověka a
podmínky zásahů do nich, zásadně vázané na jejich provedení de lege artis a na souhlas
osoby, jíž se zásah týká, poskytnutý po obdržení úplné informace o povaze zásahu a jeho
možných následcích. (Bude stanoveno, že informace musí být podána se zřetelem k osobě, jíž
se podává, a to tak, aby jí tato osoba porozuměla.)
6.2.1.2. Občanský zákoník nebude obsahovat zvláštní ustanovení o lidském plodu.
6.2.1.2.1. Druhá věta čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že "lidský život
je hoden ochrany již před narozením." Je tedy zapotřebí na úrovni zákona stanovit jaká
ochrana lidskému plodu náleží. To tím spíš, že druhá věta čl. 6 odst. 1 Listiny nemá
normativní obsah (neobsahuje příkaz, zákaz, ani dovolení, ale vyjadřuje přání), takže se klade
otázka, neníli účelné stanovit míru zákonné ochrany lidského plodu zde.
Lidský plod není ani osobou (přes úpravu navrženou sub 6.1.2. a již dnes shodně
vyjádřenou v § 7 odst. 1 obč. z.), a není ani věcí. Je tudíž třeba vyjasnit, čím z hlediska práva
je. Trestní zákonodárství považuje usmrcení plodu za těžkou újmu na zdraví (matky), a tudíž
i lidský plod považuje za součást těla matky [§ 89 odst. 7 písm. g) tr. z.). Podobně pracovní
zákonodárství považuje těhotenství za svého druhu "tělesný" stav matky (zejména § 153 až §
157 zák. práce). Na úrovni zákona (o umělém přerušení těhotenství, zák. č. 66/1986 Sb.) se
dále stanoví, kdy ještě před narozením není lidský život hoden ochrany.
Je tudíž účelné zvážit, zda a jak úpravu druhé věty čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod konkrétně promítnout do úpravy občanského zákoníku. Přihlédnout třeba i k tomu, že
otázka je velmi komplikovaná filosoficky i z hlediska jednotlivých kon krétně zaměřených
vědních disciplin. Nezaujme-li zákoník k této otázce výslovné stanovisko, jak je zde také
navrhováno, bude se i nadále vycházet z pojetí, že lidský plod tvoří až do narození část
matčina těla.
6.2.1.3. Zvláštní režim bude platit pro léčebné zákroky, zejména bude stanoveno, že lze
provést neodkladné zákroky zachraňující život bez nutnosti vyžádat si souhlas pacienta nebo
(u nezleti lých a nesvéprávných osob) jeho zákonných zástupců.
Zároveň bude stanoveno, kdy lze vyjímečně takové zákroky provést i proti vůli pacienta
nebo jeho zákonného zástupce.
6.2.1.4. Obecně bude stanoveno, že člověk je oprávněn nesouhlasit se zásahy do své tělesné
integrity, byť půjde o zákroky lékařské.
Obecně bude též stanoveno, že člověk je oprávněn dozvědět se, jak bylo naloženo s
částmi jeho těla, jichž byl in eventum za svého života zbaven, a vyjádřit se k tomu, zejména
však, že si příslušné zařízení nebo jiná osoba musí vyžádat souhlas tohoto člověka k použití
těchto částí jeho těla nebo k použití lidského plodu po potratu pro transplantační či
jiné medicínské anebo pro vědeckovýzkumné účely. Toto pravidlo však nebude vztaženo na
nevýznamné části lidského těla (nehty, vlasy, moč atp.), ledaže by s nimi mělo být naloženo
ve vazbě na osobu určitého člověka dehonestujícím způsobem.
Výjimky budou povoleny ve veřejném zájmu za podmínek stanovených zvláštními
zákony.
6.2.1.5. Jen se souhlasem člověka mu lze odebrat krev k transfúzi nebo k výrobě krevních
přípravků. Jeho písemný souhlas bude po třebný k odebrání orgánu z jeho těla jako živého
dárce.
6.2.1.6. Souhlas dotčené osoby bude nezbytný též k ověřování nových medicínských
poznatků na člověku.
6.2.1.7. Ochrana důstojnosti člověka bude vztažena i na jeho tělo po jeho smrti.
Tělo mrtvého člověka bude chráněno proti neoprávněným zásahům, zejména bude
obecně stanoveno, že člověk je oprávněn nesouhlasit s tím, aby byl pitván a že toto jeho
právo musí být respektováno, ledaže jde o pitvu ve veřejném zájmu podle zvlášt ních
předpisů. Nesouhlas bude registrován obdobně podle bodu 6.2.1.8.
6.2.1.8. Souhlas zemřelého člověka k odběru orgánů z jeho těla pro transplantační nebo
vědeckovýzkumné účely
a) nebude presumován u osob nezletilých a nezpůsobilých k právním jednáním; v těchto
případech bude nezbytné opatřit si k takovému odběru orgánů od těchto osob souhlas jejich
zákonné ho zástupce nebo opatrovníka;
b) u ostatních osob bude souhlas presumován, pokud dotčená osoba bude mít zájem
takovému odběru zabránit, musila by s ním předem projevit nesouhlas.
Za tím účelem bude zřízen registr nesouhlasů s odběrem orgánů z těla zemřelého pro tyto
potřeby jako registr přístupný omezenému počtu osob a státních orgánů (zejména:
ministerstvu zdravotnictví, soudům, státním zastupitelstvím, dále pak státním i nestátním
zdravotnickým zařízením, ale také - v částech, které se jich týkají - osobám, jejichž nesouhlas
je registrován a je jich zmocněncům nebo jiným zástupcům. Uváží se, zda zmocněncem
nebude v těchto případech moci být jen advokát nebo notář.
Stejně bude upraven registr nesouhlasů s provedením pitvy.
6.2.1.9. Kdo bude mít v úmyslu odebrat z těla zemřelého člověka orgán pro účely
transplantační nebo vědeckovýzkumné, bude povinen, nepůjde-li o nezletilce či
nesvéprávného [viz 6.2.1.8. písm. a)] zjistit v registru, zda tu je či není nesouhlas k odbě ru
orgánů a podle toho se zachovat. Zároveň budou stanoveny speciální relutární sankce za
porušení této povinnosti.
Analogicky bude upraven i postup pro provedení pitvy.
Protože prověřování případné existence nesouhlasu musí být pružně proveditelné, bez
zvýšených časových nároků, bude nutné zavést registr nesouhlasů v digitalizované podobě.
Vzhledem k významu a povaze tohoto rejstříku bude nezbytné pověřit jeho vedením některý
z ústředních orgánů státu, z nichž patrně nejvhodnějším bude Ministerstvo zdravotnictví ČR.
6.3. Z osobních práv poskytne zákoník ochranu právu člověka na jeho jméno, čest a
důstojnost, dobrou pověst, soukromí.
V rámci ochrany soukromí bude poskytnuta i ochrana
a) dokumentům osobní povahy jako jsou písemnosti nebo obrazové a zvukové záznamy apod.
b) a stejně tak i informacím o soukromí a působení člověka před jejich shromažůováním a
podáváním.
6.4. Způsoby ochrany osobních a osobnostních práv budou převzaty z dosavadní zákonné
úpravy (§ 13 obč. z.). Právo na přiměřené zadostiučinění bude jako důsledek odpovědnosti
za nemajetkové újmy jednotně (v části čtvrté, hlavě III, dílu 5 zákoníku).
Bude však rozšířen bude katalog osob oprávněných domáhat se ochrany cti člověka po
jeho smrti. Též bude, rozdílně od dosavadního stavu, umožněn (za podmínek uvedených zde
v § 4 sub 10.2.1.2.) přechod nároku na imateriální satisfakci i na dědice.
Zvážena bude vhodnost obnovení dřívější úpravy, podle níž bylo možné, aby právo na
ochranu osobnosti člověka uplatnila též právnická osoba v případě, že se zásah směřující
proti jeho osob nosti týká činnosti tohoto člověka právě v ní.
Tato právnická osoba však bude moci na jeho obranu vystoupit jen tehdy, bude-li člověk,
o jehož ochranu půjde, mrtev nebo nemohoucí; jinak se bude vyžadovat jeho souhlas s tímto
zásahem.
6.4.1. Upraveno bude, že člověk, který dal třetí osobě souhlas k použití písemností,
obrazových a zvukových záznamů a jiných projevů osobní povahy, může tento souhlas
závazně odvolat, ovšem s vazbou na jeho odpovědnost za případnou škodu z toho vzniklou.
7. Právnické osoby
7.1. V zákoníku bude obsažena obecná úprava právnických osob, subsidiárně použitelná pro
všechny právnické osoby.
Zákoník bude vycházet z tradiční bipartice právnických osob, t.j. z jejich rozdělení na
korporace a nadace.
7.2. Pojem "právnické osoby" je tak vžitý, že si neuvědomujeme jeho obsahovou nepřesnost
("právnická" osoba nemá s právníky nic společného). Proto bude označení "právnické osoby"
zachováno i v budoucím občanském zákoníku.
7.3. Ve stávajícím občanském zákoníku zřetelně chybí náležitá obecná úprava právnických
osob. V důsledku toho jsou právní poměry jednotlivých skupin právnických osob (spolky,
obchodní společnosti, družstva, nadace, nadační fondy atd.), ale i individuálně určených
právnických osob (různé státní fondy, ale i České dráhy nebo Česká televize apod.) upraveny
speciálními zákony, přičemž často jsou tytéž věci normativně řešeny duplicit ně, neboť
společná úprava určité otázky nebo institutu chybí. Podobně určité speciální úpravy tendují k
nezdravé komplexnosti právě proto, že obecná komplexní úprava chybí (např. příkaz § 56a
obch. z. o zákazu zneužití společnického postavení neplatí jen pro obchodní společnosti, ale
pro všechny korporace). Tyto nedostatky společná úprava v kodexu odstraní. Tato úprava
bude pojata jako integrující s tím, že speciální úpravy právních forem právnických osob mají
obsahovat úpravu doplňků či odchylek, včetně možnosti zvláštních úprav pro jednotlivé typy.
7.4. Obecná úprava právnických osob vyjde z jejich tradičního rozdělení na právnické osoby
utvářené na bázi členské základny (korporace) a na právnické osoby utvářené ke správě
účelově vyčleněného a určeného jmění (nadace, fondy).
7.4.1. Občanský zákoník zakotví společný a obecný právní režim pro právnické osoby
strukturované podle korporativního i podle nadačního principu, použitelný subsidiárně pro
všechny právnické osoby toho či onoho typu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.
7.4.2. Zároveň se stanoví jednoznačné podmínky vzniku a zániku právnických osob.
Při úpravě vzniku právnických osob bude vzat za základ norma tivní (registrační) princip s
možnými odchylkami
a) ve prospěch volného zakládání právnických osob (vznik odborových organizací a
organizací zaměstnavatelů nesmí bý t vázán na okamžik registrace)
b) i ve prospěch koncesního systému, který mohou nařídit zvláštní právní předpisy (jak se
stalo např. v zák. č. 229/1992 Sb., v platném znění, ohledně zakládání komoditních burz).
7.4.3. Současně budou i konkrétně upraveny zásady činnosti (ze jména podnikatelské
činnosti) právnických osob.
Upravena bude také odpovědnost osob zastávajících funkce v orgánech nadací
a korporací. Změní se stávající pojetí statutárních orgánů: dosavadní koncepce jednání těchto
orgánů jménem právnické osoby jako jejího přímého (osobního) jednání bude nahrazena
pojetím těchto jednání jako zastoupení právnické osoby orgánem, jak je obvyklé v některých
dalších zemích středo evropského regionu (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Polsko).
7.4.4. Zákoník naproti tomu:
a) Nebude rozlišovat mezi právnickými osobami soukromého a veřejného práva; to nejen z té
příčiny, že toto rozlišov ání je teoreticky nejasné (o pojmu veřejnoprávní korporace se vedou
diskuse přes sto let), ale především pro jeho prakt ickou bezvýznamnost.
b) Zvláštní zákonná úprava obecně prospěšných společnosti (zák. č. 248/1995 Sb.) bude
zrušena. Pojetí těchto právnických osob je celkově chybné (fakticky nejde o společnost, ale o
entitu typu ústavu (Anstalt), t.j. v podstatě o nadace). Patrně by nebylo správné nebo
společensky účelné ani přenášet tuto pojetím nesprávnou úpravu do občanského zákoníku, ale
stejně tak by nebylo správné tyto "společnosti" zrušovat, nutit je k přeměně nebo jinak jim
odnímat zákonnou oporu. Se zřetelem k tomu nový civilní kodex ponechá dosud založené
společnosti tohoto typu nedotčeny s tím, že se budou až do svého případ ného zániku řídit
dosavadní úpravou (tedy zák. č. 248/1995 Sb.). Toto řešení umožní odstranit z právního řádu
nevhod nou a matoucí anomálii s tím, že dosud existující obecně prospěšné společnosti
budou ponechány v klidu a že pro další případy obecně prospěšných aktivit bude možné
zakládat nadace a nadační fondy.
7.5. Pro obecnou úpravu právnických osob typu korporace bude zvo len spolek.
7.5.1. Vzhledem k tomu, že spolky jsou dnes upraveny zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, bude obecná úprava občan ských sdružení upřesněna a přenesena do občanského
zákoníku. Při té příležitosti bude m.j. upravena také přípustnost členství právnických osob ve
spolku.
7.6. Pro obecnou úpravu právnických osob nadačního typu bude zvo lena nadace.
7.6.1. Nadace jsou dnes upraveny společně s nadačními fondy v zák. č. 227/1997 Sb. Tato
úprava bude rovněž přenesena do občanského zákoníku.
7.6.2. Rovněž úprava nadačních fondů bude převzata do občanského zákoníku, protože by
nebylo efektivní ponechat - po převzetí úpravy nadací do občanského zákoníku - v platnosti
torzo zák. č. 227/1997 Sb.
7.7. Upravena bude rovněž ochrana názvu a dobré pověsti právnic kých osob, a to
obdobně, jak taková právní ochrana náleží osobám fyzickým.
7.7.1. Při té příležitosti bude uvážena vhodnost rozšíření ochrany osobnostních práv
právnických osob v těch aspektech, kdy se ochrana právnické osoby její jako žádoucí a při
nichž se ochrana pouze dobré pověsti právnické osoby nejeví jako zcela vyhovující (jde např.
o takové likvidační útoky, jako je shánění věřitelů určité právnické osoby inzeráty v tisku,
třebaže k tomu objektivně není důvod).
7.8. Stanoveno bude, že pokud zákon stanoví zvláštní pravidla, a zejména sankční
důsledky pro dispozice s majetkem provedené mezi osobami navzájem si blízkými,
uplatní se tato pravidla i co se týká majetkových dispozic uskutečněných:
a) mezi fyzickou osobou a právnickou osobou, pokud má fyzická osoba na právnické osobě
významnější majetkovou účast nebo působí-li ona nebo osoba jí blízká v orgánech právnické
osoby nebo půjde-li mezi nimi o jiný obdobný zvláštní vztah,
b) anebo mezi právnickými osobami vzájemně majetkově nebo personálně významněji
propojenými.
8. Státu bude pro oblast privátních právních vztahů přiznáno postavení právnické osoby.
V důsledku toho bude stát v soukromoprávních vztazích považován za jediný a jednotný
subjekt, a to nejen v souladu s koncepcí zavedenou zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku
České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ale též se zřetelem k tradičnímu
řešení téže otázky, jak bylo přijato již v předválečné době.
9. Podnikatel
9.1. Zákoník se nevrátí k pojmu obchodníka, ale dosud užívané označení »podnikatel« bude
zachováno i nadále.
9.1.1. Pojem podnikatele namísto někdejšího (tradičního) pojmu obchodníka (kupce) byl u
nás jako právní pojem zaveden v r. 1990 a utvrzen přijetím obchodního zákoníku v r. 1991.
Od počátku byl z teoretických pozic kritizován jako nestan dardní, vymykající se
tuzemské tradici i západoevropským zvyklostem. Přesto nemá smysl měnit v zájmu právního
purismu po deseti letech termín v tuzemské legislativě již zavedený, s nímž nejsou
spojeny praktické komplikace a který je obsahově širší, než tradiční pojem obchodníka.
(Pojem obchodníka nekryje t.zv. svobodná povolání).
9.2. Podnikatel bude definován jako osoba, která provozuje svou činnost
podnikatelským způsobem, nikoli jako osoba, která disponuje příslušným
podnikatelským oprávněním. Nebude přitom rozlišováno, zda jde o osobu fyzickou či
právnickou, protože pro obě bude v tomto ohledu zvolen stejný režim.
9.2.1. Fakt, zda osoba, která provozuje podnikatelsky určitou činnost, má či nemá pro tuto
činnost potřebné oprávnění, je relevantní z hlediska veřejného práva (správního a trestního),
ale nemůže mít podstatný obecný význam pro právo soukromé.
Soukromé právo bere zřetel na podnikatele jako profesionály ve svém oboru a z toho
důvodu vyvažuje tuto jejich výhodu v právním styku s nepodnikateli, zejména spotřebiteli,
poskytnutím zvýšené právní ochrany slabší ze smluvních stran. Pokud by činilo rozdíl mezi
osobami podnikajícími oprávněně a neoprávněně, a za podnikatele uznalo jen ty prvé, pak by
paradoxně zavedlo přísněj ší právní - zejména odpovědnostní - režim pro řádné podnikatele a
měkčí pro podvodníky.
9.3. Z toho důvodu bude zákoník vycházet z principu, že ten, kdo se veřejně, především vůči
klientele, přihlašuje k podnikatel skému výkonu určité činnosti, dává tím veřejně najevo, že
má k tomu potřebné odborné znalosti a stejně tak i to, že je s to při své činnosti vystupovat s
potřebnou pečlivostí (pro ten účel bude zachován termín "odborná péče"), a že tudíž po něm
lze obojí důvodně vyžadovat.
9.4. Zachováno a přesněji vyjádřeno bude i to hledisko, že za podnikatele platí každá osoba,
která je v obchodním rejstříku (tedy jako podnikatel) zapsána, aniž má význam, zda fakticky
podniká.
10. Zastoupení
10.1. Právní úprava zastoupení bude v zásadě převzata z dosavadní úpravy.
10.1.1. Pokud jde o zastoupení právnických osob, vyjde i nová právní úprava z důrazu na
kritérium obvyklosti. Vnitřní předpisy však nebudou moci s účinky vůči třetím osobám
stanovit rozsah zástupčího oprávnění orgánů právnické osoby (nebo členů těchto orgánů),
anebo jejích zaměstnanců, členů apod. jako menší než obvyklý.
10.1.2. Stejné pravidlo chování bude zavedeno pro případ, kdy fyzická osoba vlastní podnik,
pokud jde o jednání ve věcech týkajících se tohoto podniku.
10.2. Při úpravě smluvního zastoupení bude upřesněn právní význam smlouvy o zastupování
a právní význam plné moci.
10.3. Při úpravě opatrovnictví bude upraven
a) soudní dozor nad činností opatrovníka,
b) zánik tohoto zastoupení a právní důsledky z toho plynoucí.
10.3.1. Fyzickým osobám bude umožněno, aby pro případ své budoucí
nesvéprávnosti stanovily, kdo má být ustaven jejich opatrovníkem.
Pro toto prohlášení bude vyžadována forma notářského zápisu.
Zároveň bude upraveno, za jakých podmínek bude soud povinen toto přání respektovat a
kdy naopak nebude možné opatrovníka ustanovit (např. to nebude možné zejména poté, co
bylo zahájeno řízení o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním jednáním toho, kdo
hodlá svého budoucího opatrovníka ustanovit, za předpo kladu, že řízení skončí zbavením či
relevantním omezením svépráv nosti této osoby). Přitom se zásadně vyjde z
obdoby s poručníkem nezletilého.
10.3.2. V průběhu dalších prací se uváží, zda bude vhodné stejné právo přiznat i právnickým
osobám.
11. Předměty
11.1. Dosavadní tripartice předmětů právních vztahů (věci, práva, jiné majetkové hodnoty)
bude opuštěna. Toto dělení se nahradí jednotným pojmem věci v právním smyslu.
11.1.1. V důsledku toho se obnoví tradiční uznávání věcí hmotných a nehmotných (takže i
cenné papíry nebo práva, např. nájemní, bude v právním smyslu věcí), které bylo v naší
právní nauce opuštěno v r. 1950.
11.1.2. I nehmotné věci budou uznaným předmětem vlastnictví. Tím odpadne scholastické
rozlišování mezi "majiteli" nehmotných stat ků a "vlastníky" statků hmotných, ačkoli
obsahového rozdílu mezi obojím není.
11.1.3. O bytech a nebytových prostorech bude stanoveno, že jsou samostatným předmětem
vlastnictví, a tudíž věcmi v právním smyslu. Vlastnictví bytů a nebytových prostor bude tedy
odděleno (resp. oddělitelné) od vlastnictví budovy, v níž se nacházejí, za podmínek
stanovených zvláštním zákonem. Tento zvláštní zákon také upravuje podmínky vzniku tohoto
vlastnictví. (Tímto zákonem je dnes zák. č. 72/1994 Sb., v platném znění, kterým se upravují
některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům.)
11.1.4. O (živých) zvířatech bude prohlášeno, že věcmi v právním smyslu nejsou a že na
jejich poměry lze aplikovat předpisy o věcech pouze analogicky a jen za předpokladu, že to
nebude v rozporu se zákony stanovenými na jejich ochranu.
Zároveň se rozliší právní režim zvířat volně žijících a zvířat chovaných člověkem (zvířat
domestikovaných a zvířat chovaných v zajetí).
11.2. Nemovitosti
11.2.1. Opuštěn bude princip, že stavba, není-li stavbou dočas nou, není součástí pozemku.
Současně budou vymezena základní kritéria, podle nichž bude rámcově vymezena dočasná
stavba.
11.2.2. Stávající opačné pojetí, kdy podle § 120 obč. z. stavba není součástí pozemku,
odpovídá ideologii socialistického státu, který si nepřál rozšíření soukromých vlastníků, a
proto se preferovalo řešení oddělující vlastnictví stavby od vlastnictví pozemku. Toto řešení
má za následek řadu neuspořádaných vlast nických vztahů (např. k pozemkům, na nichž jsou
postaveny družstevní domy), které se řeší dílčími změnami v právním řádu, bez jednotného
koncepčního přístupu.
Výjimkou z nové úpravy bude případ založený právem stavby, které bude jako nový
institut zařazeno mezi práva věcná.
11.2.3. Oproti dosavadnímu stavu se změní způsob odlišení movitých a nemovitých věcí tak,
že definovány budou i nadále věci nemovité, ale podle vzoru vládní osnovy čsl. občanského
zákoníku z r. 1937 (§ 232) tak, že nemovitými věcmi jsou pozemky a práva spojená s
vlastnictvím nemovitosti a věci (v právním smyslu) prohlášené zákonem za nemovité.
11.2.4. Obnovení platnosti zásady superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) přirozeně
nezmění vlastnické vztahy založené za trvání totalitního státu jednorázově (s uvedenou
zásadou se roze šel již občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který v § 25 prohlásil, že stavba
součástí pozemku není). To by vedlo jen k nahrazení určité nespravedlnosti nespravedlností
ještě větší. Nová právní úprava však může založit řešení, které v budoucnu povede k jedno tě
vlastnického práva k pozemku a stálé stavby na něm umístěné v souladu s principem
superficies solo cedit, který respektují všechny západní úpravy.
Toto řešení vyvolá značné nároky na řešení současné situace, kdy se padesát let vycházelo
z opačného principu. Tomu bude nutné věnovat pozornost v přechodných ustanoveních, pro
něž bude vzat vzor v čl. 230 § 5 uvozovacího zákona k německému občanskému zákoníku,
kde se řešil a funkčně vyřešil týž problém.
Podstata je v konstrukci, že se stavby a zařízení ve vlast nictví odlišné osoby, než je
vlastník pozemku, součástí pozemku dnem účinnosti zákona nestanou a k stavbě (zařízení)
bude náležet ode dne účinnosti zákoníku i zvláštní užívací právo k pozemku (samostatně
nepřevoditelné). To však za předpokladu, že půjde o stavbu oprávněnou. Toto užívací právo
bude vymezeno rozsahem a účelem (v řadě případů např. postačí zákonem garantovat vlast
níku stavby přístupovou cestu). Právo k užití cizího pozemku bude zřízeno za úplatu
obvyklou v daném místě a čase, o níž se strany dohodnou; nestane-li se tak, stanoví ji soud.
Vlastníku pozemku bude náležet předkupní právo k stavbě a vlastníku stavby předkup ní
právo k pozemku. Soustředí-li se však vlastnictví pozemku i stavby v rukou jedné osoby,
právní samostatnost obou předmětů uplatněním zásady "superficies solo cedit" zanikne
a stavba se stane součástí pozemku. Zároveň musí být kalkulováno s poměrně dlouhým
přechodným obdobím, v němž se plně zavede vlastnický režim principielně odlišný od
dosavadní úpravy.
11.2.5. Při téže příležitosti budou dořešeny a zvlášť řešeny:
a) otázky vlastnictví staveb v podzemí (staveb pod svrchní skrývkou nadloží, důlních staveb
v podzemí, vrtů z povrchu do nitra země apod.; nejedná se jen o stavby tohoto druhu, ale
např. i o metro, podzemní garáže, skladové prostory aj .).
b) V té souvislosti bude pamatováno i na to, že současné právo neřeší vlastnictví starých
důlních děl po ukončení hornické činnosti, ani situaci po ukončení báňského dozoru nad
nimi.
c) Uváží se též potřebnost upravit zvláštní právní režim pro stavby na stavbách.
11.3. Definovány budou součást věci a její příslušenství. Stroje, byť pevně spojené s
budovou, nebudou uznány za součást nemovitos ti za předpokladu, že do katastru bude
vložena výhrada, že stroje vlastníkovi nemovitosti vlastnicky nenáležejí.
11.4. Definován bude veřejný statek se zřetelem k jeho hlavní funkci, t.j. jako věc určená k
obecnému užívání.
12. Právní jednání
12.1. Zákoník bude pracovat s pojmem právního jednání, ale nebude je definovat.
(Vymezí ale, kdy je neplatné. Srov. k tomu sub 12. 2.) Pojem právního úkonu bude
opuštěn.
Zákoník pouze stanoví, že právní jednání nevyvolává jen právní následky v něm výslovně
vyjádřené, ale též právní následky stanovené zákonem a plynoucí z obyčejů a zvyklostí.
12.1.1. Označení "právní jednání" odpovídá tuzemské tradici. Definice právního úkonu v
našem stávajícím zákoníku (§ 34) je více méně kuriozitou (většina známých civilních kodexů
se bez podobné definice obejde) a pro praxi nemá žádný význam.
12.2. Zákoník dále stanoví jaké právní následky plynou z vadných právních jednání, přičemž
dojde k redukci hypertrofovaných přípa dů absolutní neplatnosti právních jednání ve
prospěch neplatnosti relativní. Při celkové reformě této dílčí otázky bude též zváženo použití
institutu neplatnosti a institutu neexistence právního jednání, stanovení lhůt, v nichž se lze
neplatnosti dovolat, jakož i vymezení okruhu subjektů, kterým přísluší právo dovolat se
neplatnosti.
Bude stanoveno, že předpisy o neplatnosti právních jednání nelze aplikovat (ani
subsidiárně) na případy vad zakladatelských dokumentů právnických osob a rozhodnutí jejich
orgánů. Přitom se zváží, zda toto pravidlo bude zavedeno jako bezvýjimečné, anebo s
určitými výjimkami.
Pro ten případ bude rozšířena ochrana osob, které neplatnost jednání nevyvolaly nebo
nezpůsobily.
Zároveň bude stanoveno - jako určující zásada, že neplatnosti právního jednání se nemůže
dovolat ten účastník, který ji vyvolal, ani jeho právní nástupce.
12.3. Zdokonalena bude úprava právních jednání činěných s využi tím elektronických médií,
včetně elektronického podpisu. Přitom bude zohledněna úprava Směrnice EP a Rady č.
2000/31/ES o někte rých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména
elektronického obchodu.
12.3.1. Rozdílně od současné úpravy nebude obecná část zákoníku obsahovat ustanovení o
smlouvě a úpravu uzavírání smlouvy, které budou zařazeny do části čtvrté o obligačním
právu, kam také sys tematicky právem náleží.
13. Neúčinnost
13.1. Zdokonalena bude úprava neúčinnosti právních jednání, přičemž za základ bude vzat
odpůrčí řád (zák. č. 64/1931, čl. III.), konkrétně hmotněprávní ustanovení tohoto řádu. Dosud
užívané označení »odporovatelnost«, je označením práva procesního a do hmotného práva
nepatří. Proto bude nahrazeno pojmem »neúčin nost«, ovšem s tím, že jde o neúčinnost
relativní (působící jen vůči některým osobám).
13.2. Dosavadní úprava odporovatelnosti (§ 42a obč. z.) je zcela nedostatečná a neposkytuje
věřiteli řádnou ochranu. Dokonce i úprava v zákoníku z r. 1950 byla mnohem
propracovanější. Bude stanoveno, že věřitel má časově omezené právo domáhat se i mimo
konkurs neúčinnosti určitých jednání, týkajících se dlužníkova jmění.
Zejména půjde o jednání
a) učiněná dlužníkem s třetí osobou v oboustranném úmyslu zkrátit věřitele
b) a o jednání učiněná s třetí osobou, jež je dlužníkovi blízká, při nichž rovněž půjde o
dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, ale vědomost o tomto úmyslu u osob blízkých nebude
vyžadová na.
Pro námitku neúčinnosti bude pro obě situace rozlišeno časovými lhůtami; při
druhé skutkové podstatě bude zvolena lhůta výrazně kratší.
Zároveň bude respektováno, že relativní neúčinnost právních jednání není všelék.
Proto nová právní úprava nepůjde cestou rozšiřování počtu skutkových podstat
jednotlivých případů neúčinnosti, ale cestou prohloubení a propracování skutkových podstat
stávajících. Nový zákoník bude v daném ohledu spíše favorizovat institut neplatnos ti před
neúčinností.
14. Čas
14.1. Pravidla o počítání času budou v zásadě převzata z dosavad ní právní úpravy.
14.2. Bude však také stanoveno, že nabývá-li se právo určitým dnem, nabývá se již počátkem
toho dne. Pojí-li se s určitým dnem zánik práva, pak právo zanikne až koncem toho dne.
Pokud ale zánik určitého práva podmiňuje vznik jiného práva ve vzájemné návaznosti
(např. ztráta vlastnictví původního vlastníka vydržením vlastnického práva novým
vlastníkem, zánik právní osobnosti právnické osoby rušené bez likvidace a vznik nové právní
osobnosti jejího právního nástupce) bude obojí spoje no v týž okamžik.
Obecně zavedený princip »nulté hodiny« ovšem nebude vylučo vat možnost odchylky od
něho pro některé zvláštní případy ve spe ciálních ustanoveních zákoníku nebo ve zvláštních
právních před pisech.
14.3. Výslovně bude pamatováno na lhůty počítané na hodiny nebo minuty.
14.4. Stanoveno bude, že pokud má být právo uplatněno nebo vykonáno v určitý den nebo do
určitého dne, má se tak stát v době pro to obvyklé (půjde podle konkrétních okolností případu
o pravidelnou pracovní dobu, úřední hodiny pro veřejnost, obvyklý obchodní čas apod., ale
zákoník setrvá na rámcové a obecné formulaci). Přitom se vezme v úvahu, že jsou situace,
kdy lze právo vykonat i bez zřetele na tato omezení, např. s využitím telefaxu, e-mailu a
podobných komunikačních prostředků. Totéž se uplatní pro splnění povinnosti.
14.5. Pro případ, že uplynutím času má povinnost nebo právo zaniknout (není-li právo ve
stanovené době vykonáno), bude stanoveno, že se takový následek stane jen v případech v
zákoně uvedených.
15. Promlčení
15.1. Základ nové úpravy promlčení bude převzat z dosavadní úpravy v občanském
zákoníku. Tato úprava bude doplněna o některé technické konstrukce zavedené obchodním
zákoníkem, které v občan ském zákoníku chybí.
Z obchodního práva bude s ohledem na mezinárodní závazky státu převzata též
konstrukce obecné promlčecí lhůty v trvání čtyř let. Ustanovení o promlčení budou i
nadále považována za kogentní a jasně bude vyjádřeno, že začátek, plynutí a délku promlčení
doby nelze zkrátit ani jednostranným právním jednáním, ani úmluvou stran.
Umožněno však bude prodloužení promlčecí doby jednostranným jednáním i dohodou
stran, a to obdobnou konstrukcí, jaká se dnes uplatňuje při úpravě uznání dluhu (písemná
forma a maximální časový limit).
Zároveň bude zváženo, zda zavést absolutní promlčení podle § 408 obch. z.
15.1.1. V současné době platí v soukromém právu tři různé právní režimy promlčení: v
obecném občanském právu, v obchodním právu a v pracovním právu. Tento stav byl do
našeho práva poprvé zave den "socialistickými" právními reformami v letech 1963-1965 a od
té doby je ustavičně kritizován. Přesto se při přijetí obchodního zákoníku v této tendenci
pokračovalo a pro obchodní právo byla zvolena zvláštní právní úprava promlčení rovněž.
Není věcný podklad a nejsou vážné důvody proč pokračovat v této tendenci a zachovat
takovouto rozdílnost právní úpravy promlčení. Jde o jev sociálně škodlivý, který ztěžuje
orientaci v právním řádu. Proto bude v novém občanském zákoníku zaveden jednotný režim
promlčení, platný i pro vztahy obchodní a pracov něprávní.
15.1.2. Bude stanoveno, že promlčí-li se věcné právo zapsané do katastru, vymaže je
katastrální úřad z katastru nemovitostí na návrh toho, jehož věc je promlčeným právem
zatížena.
15.2. Bude opuštěna konstrukce subjektivní a objektivní promlčecí lhůty při náhradě škody
a při vydávání bezdůvodného obohacení. Zavedena bude jedna promlčecí lhůta.
15.2.1. Současná úprava vychází z pojetí, že nárok poškozeného na náhradu škody (vydání
bezdůvodného obohacení) se promlčí v subjektivní dvouleté lhůtě, počítané od okamžiku,
kdy se poško zený dozvěděl o škodě (popř. o bezdůvodném obohacení) a o osobě zavázané k
náhradě škody (popř. k vydání bezdůvodného obohacení). Nejpozději však se tyto nároky
promlčují v objektivní lhůtě, vy mezené obecně čtyřmi léty (při úmyslu deseti léty).
Toto pojetí je jednak pro praxi obtížně pochopitelné, jednak může vést i k nedůvodným
nespravedlnostem, zvláště u náhrady škody, kdy se počátek této objektivní lhůty spojuje s
dnem, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (nikoli s dnem vzniku škody). V praxi mohou
nastat situace, kdy se škoda projeví až po více než třech letech následujících po škodné
události (např. ve stavebnictví, škoda na živých organismech aj.).
Z toho důvodu bude pro tyto případy stanovena jedna promlčecí lhůta objektivní povahy,
a to čtyřletá, počítaná ode dne vzniku škody, popř. ode dne, kdy došlo k
bezdůvodnému oboha cení. Pouze tehdy, jestliže dojde k zjištění vzniku škody a teprve
následně bude identifikována osoba škůdce se promlčecí doba prodlouží o čas nezbytný k
uplatnění nároku vůči škůdci. Obdobné řešení se zvolí i pro případ bezdůvodného obohacení,
bude-li ten, kdo bezdůvodného obohacení dosáhl, zjištěn až poté, co k bezdůvodnému
obohacení došlo.
15.2.2. U škody na zdraví bude zachován princip, že promlčecí lhůta běží v trvání čtyř let ode
dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
§ 3 K druhé části zákoníku o právu rodinném
1. Obecně
1.1. Druhá část občanského zákoníku bude rozdělena na čtyři hlavy. První hlava bude
nazvána "Manželství", druhá "Příbuzen ství", třetí "Poručnictví a jiné formy péče o
dítě" a poslední, čtvrtá hlava bude pojmenována "Registrované partnerství".
2. Manželství
2.1. První hlava druhé části občanského zákoníku, pojednávající o manželství, bude
rozdělena do tří dílů, pojednávajících o vzni ku manželství, dále o právech a
povinnostech manželů a konečně o zániku manželství.
2.2. Předmětem úpravy dílu o vzniku manželství nebude jen sňatek, ale budou sem zařazena i
ustanovení o nicotnosti a neplatnosti manželství.
2.3. Sňatek
2.3.1. Manželství je nadále pojímáno jako právní stav, právem upravený svazek muže a ženy,
vznikající sňatkem, který je svou podstatou právním jednáním, spočívajícím ve svobodných a
úplných souhlasných prohlášeních (vzájemném slibu) snoubenců o vstupu do manželství před
orgánem určeným k tomu státem a také vůči tomuto orgánu, jenž prohlášení snoubenců
přijímá.
Dosud zavedené věkové hranice pro uzavření sňatku (t.j. 18 a pro výjimečné situace - a za
přivolení soudu - 16 let) budou zachovány i nadále.
2.3.2. Dosavadní úprava dvou forem sňatku bude nahrazena obligatorním sňatkem
civilním.
2.3.2.2. Úprava ostatních jednotlivostí sňatku (prohlášení, pří jmení, sňatek v nebezpečí smrti
atd.) bude zásadně shodná s dosa vadní.
2.3.3. Neexistence a neplatnost manželství
Pojetí těchto institutů zůstane zásadně zachováno s tím, že formulace bude přesněji
vyjadřovat, co je jejich podstatou. Další překážkou manželství bude vázanost snoubence
registrovaným partnerstvím.
Budou rovněž konkrétně upraveny cesty dosažení nápravy závad (včetně lhůt) a vymezeny
subjekty, které budou mít možnost závadu reflektovat (včetně státního zástupce).
Výslovně bude vyjádřeno, že pro sňatek a manželství, jakož i pro překážky manželství
nelze použít obecná ustanovení zákoníku o právních jednáních, jejich vadách a následcích.
2.4. Práva a povinnosti manželů
2.4.1. Obecně
Cílem nové právní úpravy je provést mnohem konkrétněji prin cip rovnosti manželů. Proto
bude položen důraz na ochranu toho z nich, který by mohl být dotčen chováním druhého,
jakož i na prevenci takového dotčení (potřeba souhlasu, resp. možnost dovolat se
neplatnosti).
Význam povinnosti manželů pečovat o to, co je jim společné, kvůli čemu vlastně rodina
existuje, zejména taková rodina, v níž je nezletilé dítě, bude nadále zvýrazněn. Zvláštní režim
bude mít obstarávání každodenních potřeb rodiny.
Zohledněny budou situace, kdy manželé nevedou společnou domácnost, i situace, kdy tak
činí v úmyslu ukončit manželství rozvodem (separace života).
Vedle povinností (nesankcionovaných), které dnes manžele navzájem zavazují, bude jim
nově uložena povinnost informovat se navzájem o příjmech a stavu jmění. Rovněž bude
zakotvena povin nost každého z manželů (obdobně přímo nevynutitelná) informovat druhého
manžela o uvažovaných vlastních pracovních, studijních a podobných aktivitách a brát při
jejich volbě zřetel na zájem rodiny.
2.4.2. Vyživovací povinnost
Úprava vzájemné vyživovací povinnosti manželů zůstane nezměněna, přičemž se uplatní
obecná ustanovení o výživném (srov. vyživovací povinnost rodičů k dítěti).
2.4.3. Manželské majetkové právo
Právní úprava společného jmění manželů se především bude vyznačovat dispozitivitou, a
to zásadně ve všech směrech. Takto bude platit, že se zákonný manželský majetkový režim
uplatní pouze v případě, že se snoubenci nebo manželé nedohodnou jinak.
2.4.3.1. Zákonný režim
Stávající rozsah společného jmění zůstane zachován.
Jednotlivé součásti jmění (aktiva i pasiva) však budou přesněji vymezeny, stejně jako
okamžiky, kdy se jimi stávají.
2.4.3.2. Dohodnutý režim
2.4.3.2.1. Předmět dohody snoubenců či manželů nebude nijak omezen, t.j. budou si moci
zvolit jakýkoli zákonem aprobovaný režim, včetně zrušení společného jmění.
2.4.3.2.2. Obvyklé vybavení společné domácnosti bude pojato jako zvláštní majetkový
soubor hmotných předmětů sloužících účelu vyplývajícímu ze samotného pojmu. Vlastnictví
jednotlivých předmětů nebude rozhodné: mohou být součástí společného jmění, pokud bude
existovat, anebo ve vlastnictví manžela či obou manželů, pokud společné jmění existovat
nebude nebo pokud jsou tyto předměty z něj z toho či onoho důvodu vyloučeny.
Vzhledem ke svému účelovému určení bude obvyklé vybavení podrobeno zvláštnímu
ochrannému režimu (omezení dispozic).
2.4.3.2.3. Uzavření dohody o režimu vyhrazujícím vznik společné ho jmění ke dni zániku
manželství nebo o zrušení společného jmění, a to v době trvání společného jmění, bude
vyžadovat úpravu práv a povinností týkajících se již existujícího společného jmění.
2.4.3.2.4. Pro dohody (a obdobně pro jejich opakované změny) bude platit obecné pravidlo
zakazující jednat v rozporu s dobrými mravy a dotýkat se práv třetích osob, nebude možné
jimi vyloučit povinnost manželů pečovat o rodinu (rodinné společenství), a svými důsledky
nebudou smět založit neschopnost manžela o rodinu takto pečovat.
Rovněž budou přesně formulovány náležitosti těchto dohod a podmínky, kdy nabudou
účinnosti. Způsobilost ke kontrahování dohod bude výslovně vztažena ke sňatečné
způsobilosti.
2.4.3.3. Režim založený rozhodnutím soudu
Úprava možnosti zásahu soudu do trvajícího společného jmění bude zásadně shodná se
stávající. Jak bylo již výše uvedeno, bude také soud společné jmění "rušit" (vedle ovšem i
možného zúžení).
Důvody pro tuto ingerenci soudu budou přesněji formulovány, stejně jako důvody
opačného rozhodnutí soudu (mezi závažné důvody zrušení společného jmění bude také kupř.
náležet okolnost, že věřitel manžela požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu
přesahujícím hodnotu výhradního jmění tohoto manžela - a naopak, mezi takové důvody
nebude patřit existence vynutitelného dluhu, který svým rozsahem přesahuje hodnotu
výhradního jmění manžela). Jinými slovy řečeno, právní úprava by měla adekvátně vyvážit
zájem na ochraně manželského společenství a zájem na ochraně věřitele (kupř. zrušení
společného jmění přichází v úvahu až poté, kdy bude věřitel uspokojen).
2.4.3.4. Obdobně jako dosud by mělo být rozlišováno mezi zrušením a zánikem společného
jmění manželů, a rovněž úprava zániku společného jmění by se od stávající úpravy zásadně
neměly lišit.
2.4.3.5. Třetí osoby (zejména věřitelé) budou mít právo dovolat se svých práv dotčených ať
už soukromoprávním úkonem manželů (např. dohodou o zrušení SJM, nebo k návrhu
manžela rozhodnutím soudu (uplatnění projednací zásady ve sporném řízení neumožňuje
soudu zjistit beze zbytku majetkové poměry stran), avšak až u příležitosti vypořádání masy
společného jmění, resp. masy toho, co ze společného jmění vystoupilo.
2.4.3.6. Hospodaření se společným jměním
Tato problematika bude upravena mnohem podrobněji, než tomu je dosud.
I zde se odrazí potřeba zvýšené ochrany
a) potenciálně slabšího člena manželského páru
[kupř. možnost dovolat se neplatnosti nebo neúčinnosti zakládacího aktu (zakladatelského
dokumentu), vloží-li man žel podstatnou část společného jmění do právnické osoby, dis
ponuje-li manžel veškerým vlastním jměním při neexistenci sp olečného jmění, zavazuje-li se
k dlouhodobému trvajícímu či opakujícímu se plnění apod.; výslovně bude uvedeno, že pro
závazek jen jednoho manžela, který vznikl z jeho trestného činu nebo protiprávního jednání,
anebo pro dluh na výživn ém, které je tento manžel povinen poskytovat vně rodiny, lze
majetek ve společném jmění postihnout jen do výše, kte rou by představoval podíl povinného
manžela, kdyby došlo ke zrušení a vypořádání společného jmění],
b) nezletilých dětí
(omezení dispozic manžela s věcmi v jeho vlastnictví, které ale představují vybavení
společné domácnosti, popř. slouží potřebám nezletilých dětí),
c) a třetích osob, zejména věřitelů
(budou výslovně upraveny podmínky, za nichž a v nichž bude možný exekuční zásah do
společného jmění, a do občanského zákoníku bude převzata současná úprava procesní,
týkající se účinků zrušení společného jmění - ovšem bez ohledu na to, jak je zrušení došlo na možnost exekučního zásahu).
2.4.3.7. Vypořádání
Pojetí tohoto institutu se zásadně nezmění: každé zrušené i zaniklé společné jmění, stejně
jako masu toho, co ze společného jmění vystoupilo, je třeba vypořádat.
Platnosti vypořádání nebude bránit, bude-li se týkat jen části společných majetkových práv
a závazků.
Stejně tak nezpůsobí neplatnost dohody, dojde-li k jejímu uzavření před zrušením nebo
zánikem společného jmění; pokud se tak stane, bude se tím rozumět, že k uzavření dohody o
vypořádání došlo s výhradou (s odkládací podmínkou), že společné jmění bude zrušeno nebo
že zanikne. Pro tyto a podobné případy bude stanoveno, že se účinky vypořádání vztahují
vždy k tomu dni, kdy došlo ke zrušení společného jmění nebo k jeho zániku.
Dohoda o vypořádání, jíž bude podle nové úpravy vždy dána přednost, nebude muset ctít
zákonná pravidla o vypořádání (je jichž úprava bude vždy podrobnější), bude však muset
splňovat všeobecné podmínky platnosti právních jednání (svobodné rozhodnu tí, určitost
projevu atd.), dále nebude smět odporovat dobrým mravům, ani poškozovat práva dětí. O
třetích osobách (zejména věřitelích) bude platit to, co je uvedeno výše sub 2.4.3.5.
2.4.4. Bydlení manželů
Na tento institut bude položen zvláštní důraz jako na to, co zpravidla představuje základní
hmotnou podmínku existence řádného životního společenství.
Proto budou na tomto místě koncentrovaně upraveny všechny situace, které mohou v
souvislosti s bydlením manželů nastat (domy, anebo byty ve vlastnictví, či v nájmu, ať již
jednoho z manželů, anebo jich obou, nebo ve vlastnictví, popř. v nájmu třetích osob, atd.) s
tím, že manželu, který bude - ať již od počátku, anebo posléze - ve slabším postavení, bude
poskytnuta náležitá ochrana (zejména právo bydlení, zákaz těch dispozic s domem nebo
bytem, které by mohly omezit nebo znemožnit bydlení rodiny, právo na vznik práva
odpovídajícího věcnému břemeni apod.), nikoli však ochrana neomezená, která by na druhé
straně mohla znamenat nepřiměřený zásad do práv třetích osob.
2.5. Zánik manželství
Pojetí i úprava zániku manželství budou zásadně shodné se současnými.
2.5.1. Rozvod manželství
2.5.1.1. Jediný rozvodový důvod (t.zv. kvalifikovaný rozvrat manželských vztahů) zůstane
zachován.
Rovněž zůstane zásadně zachováno pojetí, při němž hraje významnou roli uplatnění t.zv.
protitvrdostní klauzule - obranu manžela, který rozvrat nezapříčinil, bude ale možné
považovat za relevantní po dobu okolnostem přiměřenou (t.j. bez rigidního časového
omezení).
2.5.1.2. Obdobně se zásadně nezmění řešení otázky ochrany nezle tilého dítěte, jehož vnějším
výrazem je zvláštní řízení, v němž se posuzuje možnost rozvodu z hlediska zvláštního zájmu
dítěte. V případě kladné odpovědi se upraví poměry dítěte po dobu po rozvodu jeho rodičů.
Existence zvláštního řízení ovšem nevyloučí, aby se soud, rozhodující o rozvodu, znovu
otázkou zájmu dítěte zabýval.
2.5.1.3. Ani na rozlišování rozvodu (bez domněnky rozvratu a s domněnkou rozvratu) a jeho
úpravě není v zásadě zapotřebí ničeho měnit, snad s výjimkou výslovného ustanovení
o vztažení konce lhůt ke dni podání návrhu.
Poznamenat třeba, že varianta rozvodového řízení s domněnkou rozvratu vyžaduje
adekvátní změnu procesních předpisů.
2.5.2. Následky zániku manželství
2.5.2.1. V souvislosti se zánikem manželství smrtí manžela budou upraveny následky smrti
manžela pro bydlení, opět pro všechny tituly a situace z nich popř. vznikající, a opět se
zřetelem na ochranu nositeli slabšího práva.
2.5.2.2. Půjde zejména o úpravu otázek souvisejících s výživným a s bydlením.
Vzájemná vyživovací povinnost rozvedených manželů, předcháze jící vyživovací
povinnost dítěte (a rodičů) bude pojata jako právní institut, jehož použití v donucovací
podobě by zásadně mělo být toliko výjimečné. Důraz bude položen na dohodu manželů (s
odkládací podmínkou), resp. bývalých manželů, včetně úpravy rozsahu a formy či způsobu
poskytování výživného (placení důcho du, jednorázová úhrada).
Teprv nedojde-li k dohodě, bude mít místo rozhodnutí soudu. Zachová se dnešní
konstrukce t.zv. klauzule proti tvrdosti pro výživné v rozsahu zajišťujícím v zásadě stejnou
životní úroveň po dobu nejdéle tří let, resp. při trvající krajně neuspokojivé sociální situaci i
déle (v rozsahu přiměřeném okolnostem).
Také zde se uplatní obecná ustanovení o výživném (srov. vyživovací povinnost rodičů k
dítěti).
Pokud jde o bydlení, právní úprava bude, stejně jako v pře dešlých případech, postihovat
všechny tituly a situace z nich popř. vznikající, a bude brán zřetel na ochranu nositele
slabšího práva.
3. Příbuzenství
Hlava upravující příbuzenství pojedná nejprve o příbuzenství obecně, poté o rodičích a
dětech (předmětem úpravy bude problema tika určování rodičovství, dále osvojení a úprava
vztahů mezi rodiči a dítětem).
3.1. Obecně k příbuzenství
Institut příbuzenství bude jako (právní) vztah fyzických osob pocházejících od společného
předka výslovně vymezen s tím, že rovněž výslovně bude rozlišeno mezi příbuzenstvím
pokrevním a právním, totiž takovým, které vzniká na základě rozhodnutí o osvojení.
Od tohoto pojetí příbuzenství se odvíjí celá formální stavba této části zákoníku, upravující
především dvě podoby základu vztahu mezi nejbližšími příbuznými v linii přímé, rodiči
a dítětem, a teprve poté obsah tohoto vztahu - bez ohledu na to, na čem je založen.
Pokud jde o pojem "osoba blízká", jehož definice nemá být určující jen pro soukromé
právo, bude kromě manželů, příbuzných v řadě přímé a sourozenců, zahrnovat - na rozdíl od
současného stavu - dále partnery, osoby, které spolu žijí jako manželé, ač jimi nejsou (druh a
družka) a konečně - obdobou s dneškem - i další osoby (ať už spolu příbuzné či nikoli, ale
zpravidla spolu žijící), jejichž vzájemný vztah je takový, že by újmu, kterou utrpí jedna z
nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
3.2. Rodiče a dítě
3.2.1. Určování rodičovství
3.2.1.1. Mateřství
Platnou úpravu stanovující, kdo je matkou, není třeba měnit. Je však zapotřebí doplnit ji o
právo domáhat se určení, že dítě je (popř. že dítě není) dítětem určité ženy, přičemž bude
výslovně uvedeno, že žaloba genetické matky proti ženě, která dítě porodila, nemůže být
úspěšná.
3.2.1.2. Otcovství
3.2.1.2.1. Úprava domněnek otcovství bude v zásadě shodná s dosavadní, přičemž formulace
třetí domněnky bude upravena tak, aby odpovídala evropským standardům. U druhé a třetí
domněnky bude doplněna o řešení pro případ realizace umělého oplodňování ženy žijící
dlouhodobě s mužem bez uzavření manželství, jakož i ženy bez partnera. Právní situace, která
váže umělé oplodňování na manželství (přičemž na druhé straně dovoluje osvojení i osamělé
osobě), představuje flagrantní porušení principu rovnosti (bez ohledu na nikoli neznámý
faktický stav).
Bude výslovně vyjádřeno, že prohlášení otcovství je považová no za projev vůle sui
generis (a je tudíž třeba, aby bylo - jako právní jednání - posuzováno obdobně jako
prohlášení o vstupu do manželství).
3.2.1.2.2. Rovněž úprava popírání otcovství bude zásadně shodná s dosavadní.
Bude však doplněna jednak o právo zletilého dítěte popírat otcovství (vyplývající z práva
člověka znát svůj biologický pů vod), jednak výjimečná situace narození dítěte v době po
rozvodu, resp. v době po zahájení řízení o rozvod manželství, bude řešena domněnkou
popření otcovství manžela matky na základě
a) souhlasného prohlášení (biologického) otce dítěte a matky dítěte o jeho otcovství
b) a prohlášení manžela matky dítěte o tom, že otcem není,
s tím, že tato prohlášení musejí být učiněna do jednoho roku od narození dítěte a před
soudem. (Je třeba proponovat adekvátní odrazy v rovině procesních ustanovení.)
3.2.2. Osvojení
3.2.2.1. Institut osvojení (přijetí cizí osoby, zejména cizího dítěte za vlastní) nebude
napříště považován výlučně za formu náhradní výchovy či péče. Nadále se ovšem
zachovají dva typy osvojení, zrušitelné a nezrušitelné.
3.2.2.2. Vzhledem k závazkům, které na sebe Česká republika vzala (a je připravena vzít) na
mezinárodním poli, jeví se vhodným vrátit do právní úpravy osvojení prvky, o něž byla
poslední novelou ochuzena, a navíc ji obohatit o prvky, které - ač u nás dříve známy nebyly představují ve světě (zhruba v posledním dvacetiletí) zcela nezbytnou součást jak právní
úpravy, tak i sociálně-psychologické podstaty osvojení.
Naše stávající právní úprava je ze známých úprav snad nejjednodušší a k ochraně zájmů
zúčastněných přistupuje nejméně pečlivě. Jedinou výjimku představuje případ osvojitele, k
němuž je platný zákon naopak neobyčejně vstřícný.
Za tohoto stavu je především nutné vyjít z primárního zájmu dítěte být s vlastními
biologickými rodiči, a umožnit tudíž osvojení jen v případech, kdy je zřejmé, že dítě od
svých biolo gických rodičů skutečně již nemůže nic dobrého očekávat. Je samo zřejmé, že
návrhu na osvojení lze vyhovět jen tehdy, jestliže osvojení - jak s ohledem na biologické
rodiče, tak s ohledem na osobu osvojujícího - je ve zřejmém zájmu (tedy ku prospěchu)
dítěte. Vzetí řádného zřetele k přání a názoru dítěte, je-li schopno takto uvažovat, je
samozřejmostí.
3.2.2.3. Takto bude především obnovena kvalita zásadní ochrany vztahu mezi vlastním
rodičem a dítětem.
3.2.2.3.1. K právu rodiče dát souhlas k osvojení je třeba přistu povat jako k zvláštnímu právu
jedince biologicky spojeného s dítětem.
Proto nemůže jednat za nezletilého rodiče jeho zákonný zástupce. Nezletilý rodič musí
dovršit alespoň 16 let, aby souhlas mohl dát.
3.2.2.3.2. Souhlas rodiče k osvojení se vždy považuje za podmíněný: rodič může svůj souhlas
odvolat až do rozhodnutí o osvojení. (To odpovídá i úpravě, kdy muž, který o sobě tvrdí, že
je otcem dítěte, podá návrh na určení otcovství, čímž dojde k přerušení řízení o osvojení.)
3.2.2.3.3. Souhlas rodiče (zpravidla matky) k osvojení konkrétním osvojitelem daný v
písemné formě by pro soud neměl být napříště dostačujícím průkazem o tomto souhlasu (t.j.
tento rodič by měl být soudem vyslechnut).
3.2.2.4. O svěření dítěte do péče osoby, která má zájem na jeho osvojení, bude rozhodovat
pouze soud, a to se zřetelem nejen na skutečnost očekávaného zrušení okresních úřadů (takže
na úrovni dítěti nejbližší nebude jiný státní orgán), ale především na ust. čl. 9 bod prvý
Úmluvy o právech dítěte a ust. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle nichž je
k odloučení dětí od jejich rodičů zapotřebí rozhodnutí soudu.
Osoba, do jejíž péče bude dítě svěřeno, bude mít postavení pěstouna, ovšem bez
státního příspěvku. Zároveň bude, především se zřetelem k zájmu dítěte, pro tento účel
speciálně upraveno zvláštní soudní řízení. Zejména bude vymezena legitimace k podání
návrhu (zahrnující mezi aktivně legitimovanými též orgán péče o děti) a bude
stanoveno, čím má být návrh doložen. Zvláštní povaha tohoto řízení si vyžádá i
stanovení lhůt pro vydání rozhodnutí, a to lhůt v řádu dnů.
Toto rozhodnutí nebude mít právní následky vůči nikomu jinému než vůči dotyčné osobě
a vůči dítěti a nebude znamenat nic jiného, než že dítě bude napříště v péči individuální.
V této péči bude dítě po dobu přiměřenou okolnostem, tedy po tak dlouhou dobu, kdy
bude bezpečně zjištěno, že pro dítě bude právě tato osoba tím nejlepším rodičem.
3.2.2.5. Je zapotřebí nejen zjišťovat, zda osoba, která má zájem o osvojení, je plně svéprávná,
ale je třeba především pečlivěji, podrobněji a všestranněji zkoumat, zda její osobnostní rysy
a vlastnosti (morální, psychické atd.) a dispozice (a to zdaleka nejen hospodářské), pohnutky
a záměry (atd.) zaručují, že bude řádným rodičem. Z toho důvodu nemůže být trvání její péče
předem nijak časově omezeno, a to ani dolní hranicí.
3.2.2.6. Nová úprava vytvoří takové právní prostředí, které dá osobě, jíž bylo dítě svěřeno,
dostatek prostoru jak k řádné péči o dítě, tak i ke sžívání se s ním a k odpovědné úvaze, zda je
a bude vše v pořádku.
Na druhé straně odstraní trvající nerovnováhu, jež zatím umožňuje takto pečující osobě
dítě kdykoli vrátit, ale rodiči brání jeho souhlas s osvojením odvolat, tedy projevit svůj zájem
o dítě s adekvátními důsledky takového projevu.
Zákoník nebude odpovědnost osoby, které bylo dítě svěřeno, budovat na její jistotě, že
se stane osvojitelem, ale na kvalitě její péče o dítě a na jistotě o její lásce k němu.
3.2.2.7. Obdobně anonymitu osvojení je namístě spíš potlačovat. To s ohledem na Úmluvu o
právech dítěte, která zakotvuje právo dítěte znát svůj pravý původ. T.zv. anonymitou osvojení
se totiž klade apriorní překážka uplatnění práva člověka znát svůj původ. Výhrada, kterou
právě v tomto bodě Úmluvy o právech dítěte Česká republika vyslovila, dosud existuje, a je
také pravidelně předmě tem kritiky České republiky ve výročních hodnotících zprávách.
(Kromě toho je třeba brát ohled na recentní doporučení psychologů k co nejranější
informaci dítěte o pravém stavu věcí. Nelze pominout ani skutečnost, že se prakticky
celosvěto vě rozvíjí činnost agentur zprostředkovávajících osvojení, jejichž činnost je
založena právě na vzájemném poznání všech zúčastněných - rodiče "vlastní" a "nevlastní" se
spolu zcela samozřejmě stýkají.)
3.2.2.8. Bude rovněž výslovně uvedeno, že se v případě osvojení dítěte, které je rodičem,
vztahují právní následky osvojení i na jeho dítě.
3.2.2.9. Výjimečně bude možné osvojit i osobu zletilou.
3.2.2.9.1. Tato právní úprava napomůže řešit zejména
A) situace, kdy
a) bylo nezletilé dítě přijato do rodiny, ale nebylo osvojeno, a tento stav přetrval do
dosažení zletilosti dítěte, nebo
b) z několika sourozenců by jinak mohli být osvojeni jen někteří (t.j. jen nezletilí), anebo
c) osvojitel přijímá dítě svého manžela, popř. i dítě, jehož jehož je rodičem biologickým,
nikoli však právním, ale i
B) takové situace, kdy se osvojení jeví jako vhodné k poskytnutí náležité ochrany právům
staré osamělé osoby.
3.2.2.9.2. Institutu osvojení zletilých budou přizpůsobeny procesní předpisy tak, aby soud
těchto případech rozhodoval na základě společného návrhu osvojovaného a osvojujícího.
3.2.3. Vztahy mezi rodiči a dětmi
3.2.3.1. Obecně
3.2.3.1.1. Shodně s doporučením Rady Evropy o rodičovské odpovědnosti se bude
rodičovskou zodpovědností rozumět i nadále soubor povinností a oprávnění, která směřují k
zajištění morální ho a materiálního prospěchu dítěte, zejména péčí o osobu dítěte (t.zv.
výchova), zachováním (ochraňováním) osobního vztahu (osob ního styku) s ním a zajištěním
jeho vzdělání, jeho právního za stoupení, správy jeho jmění a jeho výživy.
3.2.3.1.2. Bude zdůrazněno, že dítě není pouhým objektem, ale vlastním subjektem vztahu
rodičů a dítěte, a že rodiče mají povinnost a právo pečovat o své dítě; povinnost je primární,
proto případné vzdání se práva postrádá právní důsledky.
3.2.3.1.3. Ve vztazích k svému dítěti, při plnění všech povinnos tí a výkonu všech práv vůči
dítěti nebo ve prospěch dítěte jsou si rodiče rovni. Vždy a za všech okolností jsou především
povinni chránit práva a zájmy dítěte.
3.2.3.1.4. Bude výslovně zakotvena povinnost rodičů poskytnout dítěti co možná úplnou
informaci o všem, co se jej týká, a tak mu umožnit, aby si samo vytvořilo (informovaný)
názor.
Rodiče pak budou rovněž vždy povinni vyslechnout názor dítěte v jeho vlastních
záležitostech a podle možnosti vzít tento názor v úvahu při svém rozhodování. To ovšem za
předpokladu, že dítě je schopno vlastní názor mít, což se o dítěti starším dva nácti let
předpokládá vždy.
(Obdobné bude uvedeno pro případy, kdy o záležitostech dítěte rozhoduje soud nebo jiný
orgán státu. V řízení, v němž se rozho duje o péči nebo o výchově dítěte, bude soud povinen
dítě vy slechnout, pokud je to možné, osobně; dítě mladší dvanácti let bude moci být
vyslechnuto prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí nebo jiným vhodným
způsobem. Od slyšení dítěte bude možné upustit jen tehdy, bude-li zřejmé, že dítě není s
ohledem na svůj věk, popř. na stupeň svého vývoje, schopno vytvořit si vlastní názor nebo jej
formulovat.)
3.2.3.1.5. Dále bude upravena povinnost rodičů postupovat vždy v dohodě (nebo se o dohodu
alespoň pokusit), a teprve v případě, že nedojde k jejich dohodě ohledně závažné záležitosti
dítěte, budou se moci obrátit na soud.
To bude platit i o léčení dítěte a o medicínských zákrocích vůči dítěti a volbě zaměření
jeho vzdělání.
Pouze v případě nebezpečí v prodlení bude moci každý z rodičů rozhodnout nebo dát
potřebný souhlas sám. Bude však zavázán ne prodleně informovat o stavu věcí druhého
rodiče.
3.2.3.1.6. Těmto výchozím postulátům bude odpovídat i právní úprava veškeré této
problematiky.
Podrobněji a souladněji budou upraveny otázky týkající se pomoci dítěte ve společné
domácnosti, a to jak pokud půjde o pomoc fyzickou, tak i finanční. Tato úprava bude
provázána s úpravou péče rodičů o jmění dítěte.
Výslovně bude upraven vztah povinností a práv rodičů k povin nostem a právům osoby, v
jejíž péči se dítě nalézá, a obdobně i vztah rodičů k poručníkovi.
3.2.3.1.7. Obdobně jako nyní bude stanoveno, že povinnosti a práva k dítěti nemá rodič, který
není plně svéprávný, a dále ten rodič, který byl soudem povinností a práv k dítěti zbaven
(srov. též dále, sub 3.2.3.5.).
3.2.3.1.8. Jde-li o nezletilého rodiče (tedy i o rodiče ve věku 16 až 18 let, který nenabyl
zletilosti uzavřením manželství), má se za to, že až do doby, kdy dosáhne zletilosti, je výkon
jeho povinností a práv k dítěti v klidu - vyjma výkonu povinnosti a práva osobní péče o dítě ledaže soud vzhledem k osobě rodiče rozhodne, že i tento výkon bude ponechán v klidu.
Bude obecně dbáno odlišení povinností a práv od jejich výkonu.
3.2.3.2. Povinnost a právo rodičů dítě zastupovat
Pojetí zástupčího oprávnění žádné změny nedozná, bude však podrobněji upraveno, a to
jak pokud jde o jednání rodičů navenek, tak i v jejich vzájemném poměru. Případný střet
zájmů bude řešen stejně jako dosud (t.zv. kolizním opatrovníkem).
Bude výslovně upravena i otázka sjednání právního zastoupení pro vyřízení určité věci
dítěte a otázka posouzení dobré víry a vědomosti dítěte.
3.2.3.3. Povinnosti a práva rodičů ve vztahu k osobě dítěte
Podrobně bude upraveno, jaké povinnosti a jaká práva tu rodiče mají (pečovat o osobu
dítěte, dítě vychovávat, řídit jeho jednání, dohlížet na ně v míře odpovídající stupni jeho
vývoje a určit, kde a u koho se dítě bude zdržovat a s kým se bude stýkat a pod.) a jaké
důsledky vůči třetím osobám toto jejich postavení má. Úprava použití výchovných prostředků
bude zásadně shodná s dosavadní.
Rovněž budou, podrobněji než dosud, řešena práva a povinnosti rodiče, který nemá dítě ve
své osobní péči, na styk s dítětem, jakož i vzájemný vztah rodičů v takovém případě.
Rodičům bude uložena vzájemná informační povinnost o věcech dítěte, zejména o jeho
osobě.
3.2.3.4. Povinnosti a práva rodičů ve vztahu k jmění dítěte
Dosavadní úprava bude zásadně zachována s tím, že bude položen důraz na její další
prohloubení. Dnes platná obecná úprava přivo lování soudu k dispozicím zásadní povahy
bude konkretizována příkladmým výčtem.
Prohlášení konkursu na majetek rodičů nalezne konsekventně svůj odraz v zániku
povinnosti a práva rodiče pečovat o jmění dítěte.
3.2.3.5. Výchovná a sankční opatření
3.2.3.5.1. Úprava problematiky vlastních výchovných opatření se zásadně nezmění.
3.2.3.5.2. Rovněž tak se ve své koncepci zásadně nezmění řešení problematiky odnětí
povinností a práv rodičů vůči dítěti (resp. zbavení rodičů povinností a práv), omezení výkonu
povinností a práv rodičů vůči dítěti a ponechání povinností a práv rodičů vůči dítěti v klidu.
Budou však mnohem jasněji formulovány důvody pro každý takový zásah s tím, že všechny
tyto instituty bude možné použít rovněž pouze v dílčím směru (a tudíž i pro dílčí oblast bude
ustanoven opatrovník, resp. poručník).
3.2.3.5.3. Do rodinného práva se opět vrátí právní úprava, dnes bez valně vážného důvodu
obsažená v občanském soudním řádu, stručně označovaná jako "předběžné opatření" (t.j.
řešení situace, kdy se dítě ocitne bez jakékoli péče anebo jsou-li jeho život, příznivý vývoj
anebo jiný důležitý zájem vážně ohroženy, popř. i narušeny, a kdy je úkolem soudu upravit
poměry dítěte předběžně a na nezbytně nutnou dobu).
Stejně jako dnes bude soud povinen přikročit k této úpravě, a to v době co nejkratší.
3.2.3.6. Výkon povinností a práv
a) rodičů, kteří žijí odděleně
b) a rodičů po rozvodu jejich manželství
bude zásadně upraven tak, jak je tomu dosud, s tím, že bude dále podtržen zájem dítěte.
Výslovně pak budou upraveny otázky dodnes - po novele zákona o rodině - nepříliš jasné.
Zejména půjde o to, že soud může svěřit osobní péči o dítě trvale oběma rodičům společně,
nebo oběma rodičům střídavě, anebo jednomu z nich. Předpokladem svěření péče oběma
rodičům společně je jak jejich dohoda, tak i to, že společně bydlí nebo že bydlí alespoň v
jednom domě. Předpokladem svěření péče oběma rodičům střídavě je jak jejich dohoda, tak i
takové uspořádání bydlení, které nebude mít zásadní vliv na konstantní životní prostředí
dítěte (škola, zájmová činnost, kamarádi apod.).
3.2.3.7. Výživné dítěte
Úprava vyživovací povinnosti rodičů k dítěti bude zásadně shodná s dosavadní s tím, že na
ni navážou obecná ustanovení o výživném, vyživovací povinnosti, o právu na výživné a
jejich předmětu.
3.2.3.8. Výživné pro rodiče a majetková práva neprovdané matky
Úprava vyživovací povinnosti dítěte k rodičům bude zásadně shodná s dosavadní. Stejně
tak bude zásadně shodná s dosavadní i úprava majetkových práv neprovdané matky.
3.3. Vztahy mezi jinými příbuznými
Úprava osobních poměrů mezi jinými příbuznými (např. co se týká styku dítěte s nimi)
bude zásadně shodná s dosavadní. Kromě osob příbuzných budou ovšem - pokud jde o
umožnění styku s nimi - zohledněny i další osoby, k nimž má dítě dlouholetý citový vztah a
nedostatek styku s nimi by pro dítě mohl znamenat značnou újmu.
Rovněž bude zdůrazněno, že blízcí příbuzní dítěte, zejména rodiče jeho rodičů, by měli
být prvními, na koho soud obrací, potřebuje-li dítě ochranu (což např. vyloučí možnost
rozhodnout o osvojení dítěte, které má prarodiče, pokud ti mají zájem pečovat o dítě a jsou
této péče schopni).
Úprava vyživovací povinnosti mezi jinými příbuznými bude zásadně shodná s dosavadní.
4. Poručenství (poručnictví) a jiné formy péče o dítě
Třetí hlava druhé části o formách péče o dítě upraví v samo statných dílech poručenství,
opatrovnictví (nad dítětem), pěstounství a otázky spojené se svěřením dítěte do péče jiné
osoby.
4.1. Poručenství
4.1.1. Poručenství bude pojato jako institut zásadní náhradní, a to především právní, ochrany
dítěte, jehož rodiče zemřeli, jsou nezvěstní, anebo kteří pro svou nesvéprávnost (ať částečnou
či úplnou, ať obecnou či ve vztahu k dítěti, ať trvalou či přechod nou) postrádají právní
schopnost poskytnout dítěti náležitou a úplnou ochranu jeho práv a zájmů.
V souladu s tím budou také vymezeny povinnosti a práva poručníka vůči dítěti, i úkoly
soudu poté, co zjistí, že dítěti je třeba poručníka ustanovit.
4.1.2. Důraz bude položen na to, aby byl poručník vybírán z osob příbuzných nebo blízkých
dítěti nebo jeho rodině, pokud tato osoba z vážných důvodů poručenství neodmítne.
Teprv nenalezne-li soud žádnou fyzickou osobu, která by byla schopna a ochotna se
poručenství ujmout, bude možné výkon poru čenství trvale svěřit orgánu sociálně právní
ochrany dětí jako veřejnému poručníkovi.
4.1.3. Jinak bude úprava poručenství zásadně shodná s dosavadní, s tím, že pokud poručník je
fyzická osoba, která o dítě osobně pečuje, a péče o jmění poručence je značně obtížná,
zejména pro jeho rozsáhlost či rozmanitost, ustanoví soud k žádosti poručníka pro tuto péči
opatrovníka pro správu jmění poručence (a zároveň vymezí povinnosti a práva poručníka a
opatrovníka pro správu jmění).
4.2. Opatrovnictví (nad dítětem)
Úprava opatrovnictví bude v zásadě shodná s dosavadní, s vý jimkou
a) ve prospěch poručnictví v případě omezení zástupčího oprávnění rodičů,
b) dále s tím, že rovněž při ustanovení opatrovníka by soud měl pokud možno vyhovět
návrhu rodičů (jsou-li tu ovšem)
c) a konečně s tím, že i povinnosti a práva opatrovníka budou podrobněji vymezeny.
4.3. Pěstounství
4.3.1. Pěstounství bude pojato jako právní institut, jehož prvořadou funkcí je zajištění péče o
osobu dítěte a jeho ochrana, všude tam, kde o dítě není náležitě postaráno a je v zájmu dítěte,
aby nebylo ponecháno v ústavní péči.
Kromě toho je pěstounství na místě také tam, kde vzhledem k příbuzenství zúčastněných
není možné osvojení (prarodiče), jakož i tam, kde sice je osvojení možné, ale není
pravděpodobné, že k němu dojde neprodleně (jako je tomu u tzv. nepravých osvojení).
4.3.2. Bude výslovně vyjádřeno, kdo a jak pěstounství vykonává [tedy fyzické osoby, a to
buů individuálně nebo ve zvláštních zařízeních provozovaných pověřenou osobou (vesničky
SOS)].
4.3.3. Rozhodnutí o svěření dítěte do péče pěstouna (i rozhodnutí o svěření do
předpěstounské péče) bude svěřeno zásadně soudu, a to s ohledem na fakt, že i v těchto
případech začasté jde o od loučení dětí od rodičů proti vůli rodičů (srov. bod 3.2.2.4.).
4.3.4. Povinnosti a práva pěstouna jak ve vztahu k rodičům, tak i k případnému poručníkovi
budou vymezena přesněji.
4.4. Svěření dítěte do péče jiné osoby
Tento institut by měl - jak z hlediska trvání péče, ta se zřetele toho, kdo o jeho existenci
rozhoduje - tvořit pendant pěstounské péče.
5. Registrované partnerství
5.1. Obecně
Registrované partnerství bude pojato jako právní stav (právem upravený svazek
dvou osob stejného pohlaví).
Prosadí-li se ještě před přijetím zákoníku úprava registro vaného partnerství ve zvláštním
zákoně, jak se předpokládá, bude při rekodifikačních pracech tato úprava do občanského
zákoníku převzata. Úprava registrovaného partnerství je úpravou statuso vých otázek, které
nemají být řešeny vně kodexu civilního práva.
5.2. Vznik partnerství
5.2.1. Koncepce vzniku (a obdobně i zániku) registrovaného part nerství odpovídá
skutečnosti, že jde o statusový institut. Je tudíž třeba použít obdobnou právní konstrukci jako
v případě vzniku (a obdobně i zániku) manželství.
Bude proto stanoveno, že registrované partnerství vzniká souhlasnými prohlášeními
partnerů o vstupu do partnerství, a to veřejně před orgánem státu k tomu určeným. Tímto
orgánem bude obecní úřad pověřený vedením matrik; prohlášení se registruje v matrice. Den
zápisu do matriky je rozhodný z hlediska účinků prohlášení.
5.2.2. Překážky partnerství budou stanoveny rovněž obdobou s manželstvím. Avšak překážky
věku a právní způsobilosti (resp. duševního zdraví) nebudou dispenzabilní. Překážkou bude
i trvají cí manželství nebo partnerství.
Podmínkou platnosti prohlášení o partnerství bude rovněž, že alespoň jedna z osob, které
mají v úmyslu učinit prohlášení o partnerství, je občanem České republiky.
5.2.3. Obdobou s manželstvím, avšak výslovně (nikoli odkazem), budou upraveny rovněž
otázky neplatnosti a neexistence partner ství.
5.3. Povinnosti a práva partnerů
5.3.1. Úprava povinností a práv partnerů bude obdobná úpravě téže problematiky v případě
manželů, a to i pokud jde o t.zv. majetkové právo, úpravu bydlení, vyživovací povinnosti a
dědění. Bude však vysloveno očekávání, že ti, kdo mají v úmyslu učinit prohlášení o
partnerství, spolu uzavřou dohodu, v níž upraví své budoucí poměry, a to i pro případ zániku
partnerství.
5.3.2. Jednotlivé právní důsledky prohlášení o partnerství (důsledky pro jednotlivé právní
sféry, t.j. daňovou, dávkovou, zdravotní atd.) budou upraveny konkrétně: zpravidla
doplněním příslušných právních předpisů.
5.4. Zánik partnerství
Zánik partnerství bude upraven obdobně jako zánik manžel ství. Rozhodnou-li se partneři
své partnerství zrušit, mohou tak učinit na základě dohody, kterou schválí soud. Pokud se
partneři o zrušení partnerství nedohodnou, bude moci kterýkoli z nich navrhnout, aby o
zrušení partnerství rozhodl soud. Soud žalobě vyhoví, podaří-li žalobci prokázat, že soužití
partnerů je rozvráceno a že nelze očekávat nápravu.
Následky zániku partnerství budou upraveny obdobně jako následky zániku manželství.
6. Vztah dvou osob různého pohlaví nebude v současné době institucionalizován, neboť je
zřejmé, že po něm není u nás žádná společenská objednávka; ostatně i v zahraničí je jeho
úprava zcela výjimečná. Nelze pominout, že partnerství osob různého pohlaví, t.j. t.zv.
družectví, by bylo statusovým institutem, zakládalo by nový právní status. Ten by vyžadoval
alespoň takovou právní úpravu jako registrované partnerství. Přitom by šlo v podstatě o
manželství druhého řádu. Vzhledem k tomu, že u nás má manželství stále velmi vysoký
kredit, nemůže ani společenská objednávka po druhořadém manželství vzniknout. Proto bude
situace soužití druha a družky řešena i nadále tak, jak je tomu dnes, to tiž jednotlivými
právními předpisy pro jednotlivé situace - např. v občanském zákoníku institutem t.zv.
spolužijících osob, uvažo vaných jak v dědickém právu, tak i v nájemním právu bytovém.
V zájmu ochrany slabší strany bude favorizován vznik spoluvlast nictví spolužijících osob k
věcem nabytým během jejich soužití.
§ 4 K třetí části zákoníku o absolutních právech majetkových
1. Celkové pojetí
1.1. Ustanovení třetí části občanského zákoníku o absolutních právech majetkových
budou rozdělena na hlavu o právech věcných a na hlavu o právu dědickém.
1.1.1. Dělení majetkových práv na věcná (absolutní) a obligační (relativní) je v civilním
právu tradiční. Proto z něho vychází i systematika tohoto věcného záměru.
Navrhuje se v samostatné části zákoníku upravit jednak práva tradičně označovaná jako
věcná (t.j. zejména vlastnictví, držbu, zástavní právo, věcná břemena a služebnosti), jednak
právo dědic ké.
Také právo dědické se někdy počítá mezi práva věcná (tak např. výslovně v ust. § 308
rakouského občanského zákoníku), na základě Hahnovy argumentace v jeho doktorské
disertaci z r. 1639, ale v teorii toto řešení jednoznačně přijímáno není. Proto bude dědické
právo zařazeno mezi práva absolutní, což efektivně zpochybnit nelze.
V katalogu a úpravě věcných práv odpadne po rekodifikaci nelogičnost stávajícího
občanského zákoníku, označujícího za věcná práva i práva vážící se nikoli k hmotným
předmětům (např. zástavní právo k pohledávce, § 153 a násl. obč. z., aj.), protože i tyto
hodnoty budou nově považovány za věci v právním smyslu.
2. Strukturace hlavy o věcných právech
2.1. První hlava o právech věcných bude rozdělena na díly věnované úpravě držby,
vlastnictví (včetně spoluvlastnictví) a na díl o věcných právech k cizí věci.
2.2. Jako věcná práva k cizí věci budou upravena: právo stavby, zástavní právo,
zadržovací právo a věcná břemena (služebnosti a reálná břemena). Dále bude
ponechána možnost, upravená občan ským zákoníkem již od r. 1991, zřídit jako věcné
právo též předkupní právo k nemovitosti.
2.2.1. Navržená systematika sleduje logickou posloupnost v úpravě jednotlivých institutů.
Předmětem sporu může být předřazení úpravy držby ustanovením o vlastnictví. Ze
stejného pojetí vycházejí občanské zákoníky rakouský nebo německý a sledoval je i vládní
návrh čsl. zákoníku z r. 1937.
Toto pojetí není jedině možné (např. italský zákoník zvolil jinou systematiku), ale se opírá
o logické stanovisko, že držba je institut obecnějšího dosahu než vlastnictví (držba náleží
i vlastníkovi, ale nejen vlastníkovi). Rozhodně nelze převzít pojetí stávajícího občanského
zákoníku, který ustanovení o držbě zařadil zcela nelogicky mezi úpravu pojmu vlastnictví a
úpravu nabývání vlastnictví.
3. Držba
3.1. Základ úpravy držby bude převzat z dosavadní úpravy.
3.1.1. Pojem držby bude vybudován jednotný. Nebude rozlišováno mezi držbou hmotné věci
a držbou práva. I při držbě věci jde totiž o držení práva, a to práva vlastnického, jak plyne již
ze současné úpravy v § 129 odst. 1 ("držitelem je ten, kdo nakládá s věcí jako s vlastní").
3.1.2. Institut držby v našem občanském zákoníku z r. 1964 dlouho chyběl a upraven byl
velmi kuse až zák. č. 131/1982 Sb. Tato úprava byla převzata a zdokonalena při novele č.
509/1991 Sb., vykazuje dobrou systematiku, ale je stále hodně všeobecná a nadmíru stručná.
3.1.3. Zachována tedy bude dosavadní systematika, t.j.
a) kdo je držitelem,
b) co je způsobilým předmětem držby,
c) ustanovení o držbě oprávněné a neoprávněné.
K tomu budou připojena normativní řešení dalších otázek, o nichž stávající zákon mlčí.
3.2. Doplněna, zpřesněna a rozšířena bude úprava nabytí držby, pojmy držitele a oprávněné
držby, ustanovení o ochraně držby a vymezena budou práva a povinnosti oprávněného a
neoprávněného držitele. Vzat bude též zřetel na praktickou potřebu úpravy faktické držby a
držby knihovní.
3.2.1. Vzhledem k hmotněprávním následkům oprávněné i neoprávněné držby (možnost
vydržení, vypořádání nákladů na držený předmět aj.), musí být upraven okamžik nabytí
držby. Tento okamžik nemůže být konstruován jinak než faktickým (přímým nebo
prostředečným) ovládnutím drženého předmětu.
3.2.2. Držbu lze nabýt také tím, že ji na nového držitele převede držitel dosavadní. Tehdy
však bude novému držiteli svědčit jen to, co dosavadní držitel na nabyvatele převedl.
3.2.3. Důsledněji bude rozlišeno mezi držbou oprávněnou (pocti vou) a neoprávněnou
(nepoctivou) a tradiční pojmy držby poctivé a nepoctivé budou obnoveny. Základ bude
položen tak, že
a) poctivý držitel má z přesvědčivých důvodů za to, že vykonává právo, které mu náleží;
b) nepoctivý držitel ví, že drží právo, které mu nepřísluší, anebo mu musí být z okolností
zřejmé, že drží právo jemu nepříslušející; nepoctivá je též držba nabytá nepoctivým
zástupcem pro držitele, byť bezelstného;
c) v pochybnostech nastoupí vyvratitelná právní domněnka, že držba je poctivá.
3.2.4. Protože poctivá i nepoctivá držba s sebou nesou podstatně rozdílné právní následky,
jeví se jako účelné právní postavení poctivého a nepoctivého držitele upravit podrobněji než
dosud. Za vzor se vezme návrh úpravy ve vládním návrhu občanského záko níku z r. 1937 s
přihlédnutím k vývoji moderního zákonodárství.
3.2.5. Stávající občanský zákoník nemá speciální ustanovení o ochraně držby. Tato ochrana
je přitom velmi důležitá. Stává se např., že převodce po určité době důvodně či nedůvodně
prohlásí smlouvu o převodu nemovitosti za neplatnou a nabyvatele poté za pomoci
bezpečnostní agentury z nemovitosti vyklidí. Úprava obrany před zásahem do pokojného
stavu (dnes v § 5 obč. z.) se jeví jako nedostatečná. Stejně tak se jeví jako nedostatečně
efektivní následná možnost dožadovat se náhrady škody před soudem.
Z toho důvodu bude zejména stanoveno, že držiteli svědčí subjektivní třicetidenní lhůta, v
níž se při rušení držby může obrátit na místně příslušný orgán obecní samosprávy
s požadavkem, aby rušení držby bylo zakázáno a rušitel vše uvedl do původního stavu. Toto
opatření nebude nijak bránit předložení věci k defi nitivnímu rozhodnutí soudu.
3.3. Důsledněji bude vyjádřen rozdíl mezi držitelem a detentorem.
3.3.1. Rozdíl mezi držitelem a detentorem je především v tom, že při detenci chybí vlastnický
úmysl toho, kdo věc ovládá, a tudíž při detenci nemůže dojít ani k vydržení.
V praxi někdy vznikají problémy při rozlišování obou těchto stavů: při rekodifikaci bude
tato otázka upravena zřetelněji. Pro označení detentora se zvolí opis s případným poukazem
na označení "detentor" jako termín odborný [např. slovy "ten, jenž drží věc, nikoli však
vlastnické právo k ní (detentor)"]. Zváží se, zda detence nemá být upravena širším způsobem,
než dosud.
4. Vlastnictví
4.1. Za základ úpravy vlastnictví bude vzata stávající úprava občanského zákoníku.
Tam, kde bude potřeba dílčích upřesnění, vezme se za základ vládní návrh občanského
zákoníku z r. 1937 s přihlédnutím k vývo ji novějšího zákonodárství.
4.1.1. Původní úprava v občanském zákoníku z r. 1964 rozlišovala mezi různými formami a
druhy vlastnictví a konstruovala různá oprávnění jednotlivých skupin vlastníků. To bylo
odstraněno v r. 1991 (přijetím Listiny základních práv a svobod a novely občan ského
zákoníku č. 509/1991 Sb.). Stávající úprava vlastnictví se jeví zásadně jako vyhovující, a
proto do ní nebude, vyjma dílčích upřesnění, výrazněji zasahováno.
4.1.2. Jednotnost úpravy vlastnictví si vyžádá přesun úpravy § 25 obchodního zákoníku o
ochraně majetkových zájmů zahraničních osob při podnikání v ČR do zákoníku občanského.
Není racionální důvod pro dvojkolejnou úpravu následků vyvlastnění. Pokud jde o právo
zahraničních osob získat za vyvlastněný majetek náhradu volně převoditelnou do zahraničí v
cizí měně, bude i do budoucna zacho váno.
4.2. Úprava vlastnictví bude pojata jako jednotná (společná) pro vlastnictví věcí
movitých i nemovitých s tím, že v rámci této jednotné úpravy budou speciální
ustanovení upravovat dílčí odchylky týkající se jen vlastnictví k věcem movitým, popř.
jen vlastnictví k věcem nemovitým.
4.2.1. V našem soukromém právu je toto řešení tradiční. Z téhož pojetí vychází rakouský
zákoník, vycházel z něho i čsl. kodifi kační návrh z r. 1937, a stejně tak jej bere za svůj
projekt rekodifikace občanského práva na Slovensku, vypracovaný v polovi ně 90. let
profesorem Karolem Plankem.
Z moderních kodexů postupuje podobně např. Code civil Québecu, který ve své čtvrté
knize o majetku obsahuje ustanovení o vlastnictví (čl. 947 až 975), týkající se společně
movitostí i nemovitostí, za něž zařazuje speciální úpravu některých otázek, týkajících se
vlastnictví nemovitostí (čl. 976 až 1007), která se však týká jen dílčí problematiky (určování
hranic pozemků, ustanovení o užívání vody, o stromech na pozemcích, o přístupu na
pozemky o právu průchodu atp.).
4.2.2. Některé moderní kodifikace soukromého práva úpravu vlastnictví nemovitostí a
movitostí oddělují. Např. švýcarský zákoník upravuje v jedenácti článcích (čl. 655 - 666)
předmět, nabytí a ztrátu vlastnictví, pak v čl. 667 až 712t vlastnictví pozemkové a v čl. 713 až
729 vlastnictví k movitostem. Z podobné ho pojetí vychází nizozemský občanský zákoník,
který však upravu je nejprve vlastnictví k movitostem, poté k nemovitostem.
Nový občanský zákoník však nepůjde cestou oddělených auto nomních úprav vlastnictví k
movitým a k nemovitým věcem, ale zvolí cestu u nás tradiční. Při opačném přístupu a při
oddělení obou vlastnických úprav by se muselo vyjít ze stejného hlediska také při úpravě
všech dalších věcných práv, a tudíž důsledně rozdělit věcné právo na dvě skupiny (právní řád
o věcech movitých a právní řád o věcech nemovitých).
4.3. Podrobněji budou upraveny způsoby nabytí vlastnictví.
4.3.1. Současná úprava způsobů nabývání vlastnictví je kusá, pro tože § 132 obč. z. určuje, že
vlastnictví lze nabýt smlouvou, děděním, rozhodnutím orgánu státu nebo na základě jiné
skutečnos ti uvedené v zákoně.
Speciální ustanovení upravují vcelku nedostatečně vydržení (§ 134), přírůstek (§ 135a) a
zpracování cizí věci.
Tato úprava bude systematicky upravena (oddělením originár ních a derivativních způsobů
nabývání vlastnictví) a celkově upřesněna.
4.3.2. Při vydržení se rozliší
a) vydržení na základě držby oprávněné (poctivé), pro něž se podrží dosavadní zákonné lhůty
(tři roky pro věci movité a deset let pro věci nemovité); na újmu poctivé držby nebude
případný omluvitelný skutkový omyl držitele;
b) a vydržení na základě faktické držby, při níž otázka oprávněnosti držby nebude hrát
žádnou roli (vyjma případů držby nabyté úmyslným nezákonným jednáním jako lstí, pod bez
právnou výhrůžkou, násilím apod.), pro něž se uplatní deseti letá lhůta u věcí movitých a
třicetiletá u věcí nemovitých . Toto opatření vyřeší zejména vydržení vlastnictví k nemovi
tostem contra tabulas, protože držba nemovitosti v rozporu s katastrálním stavem vylučuje
podle převažujících názorů do brou víru držitele, že mu nemovitost náleží vlastnicky, po př.
že tu je v držitelův prospěch zřízena služebnost aj.
4.3.3. Dosavadní úprava možnosti nabytí vlastnictví k věci od nevlastníka se rozšíří.
Dnes se v našem soukromém právu více méně důsledně respek tuje zásada, že nikdo
nemůže na jiného převést více práva, než sám má. Tato zásada je prolomena jednak
předpisem § 486 obč. z. o nabytí nějaké hodnoty z pozůstalosti od nepravého dědice, jed nak
§ 446 obch. z. o nabytí vlastnictví ke zboží od nevlastníka.
4.3.3.1. Toto pojetí, které chrání dobrou víru nabyvatele, bude ve shodě s novodobými
trendy v zákonodárství vyspělých států, rozšířeno k ochraně nabyvatele získavšího předmět
vlastnictví v dobré víře. Nepůjde se přitom cestou omezení jen na nabytí vlastnictví od
nevlastníka na případy převodů od podnikatele (za současného splnění podmínky dobré víry
nabyvatele), protože tím se mezi různými skupinami účastníků privátních vztahů kodifikuje
nerovnost.
Bude tedy stanoveno, že pokud je ten, na něhož se vlastnictví k věci převádí, se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, že převodce je vlastník (nebo je z jiného důvodu oprávněn
vlastnic tví převést), pak získává vlastnictví k věci.
Odliší se skupiny situací, ve kterých je na místě dobrou víru obecně předpokládat (koupě
zboží v provozovně) - a pak bude důkaz o její absenci na tom, kdo ji popírá, a naopak těch,
kdy generální presumpce dobré víry není namístě a kdy bude vhodné přenést důkazní
břemeno na toho, kdo dobrou víru pro konkrétní případ tvrdí.
Zároveň se zváží vhodnost prolomení ochrany vlastnictví nabyvatele ve prospěch ochrany
původního vlastníka, jde-li o nabytí věci ukradené či ztracené. Pro tyto zvláštní případy se
jeví jako vhodné povolit, aby se vlastník věci, kterou ztratil či která mu byla ukradena, mohl
v určité krátké lhůtě (např. roční) domoci její vindikace i proti dobromyslnému nabyvateli.
4.3.3.2. V každém případě se zavede zvláštní ochrana pro případy nabytí vlastnictví k věcem
evidovaným v seznamech nadaných veřej nou vírou, zejména v katastru nemovitostí.
Základ je v pojetí, že skutečnému vlastníkovi náleží relativ ně krátká lhůta v řádech
týdnů, dozvěděl-li se, že ke změně v seznamu došlo, a lhůta relativně delší (v řádech let),
nedozvě děl-li se to, k popření zapsaného stavu. Přitom bude též hrát roli, zda k nabytí věci
došlo v dobré či zlé víře nabyvatele.
(Obdobná úprava bude zvolena i pro nabytí dalších věcných, resp. absolutních
majetkových práv, pokud je k jejich nabytí uplatněn režim registrace s konstitutivními
účinky.)
4.3.3.3. Současná úprava nad únosnou míru chrání nedbalého vlastníka i nepoctivého
převodce na úkor dobromyslného nabyvatele a odporuje obecnému požadavku na ochranu
dobré víry.
Novou úpravou nebudou dotčeny případné nároky na náhradu škody.
4.3.4. Pro případ neoprávněné stavby na cizím pozemku bude stanoveno, že
a) vlastníkem stavby se stává vlastník pozemku, je však povinen zřizovateli stavby k náhradě
stanovené podle předpisů o bez důvodném obohacení;
b) vlastník pozemku však může také navrhnout soudu, aby rozhodl o odstranění stavby na
náklady toho, kdo ji zřídil;
c) pokud však vlastník pozemku o stavbě věděl a nezakázal ji poctivému stavebníku hned,
stane se stavebník vlastníkem pozemku zatíženým povinností zaplatit jeho předchozímu
vlastníkovi obecnou cenu pozemku.
4.3.5. Okamžik nabytí vlastnictví bude upraven obdobně, jak dosud (§ 133 obč. z.).
4.3.5.1. Výslovně bude upraveno nabytí vlastnictví v dražbě (resp. v dražbě podle úpravy
soukromého práva, v aukci).
Základem této úpravy bude, že při dražbě dochází k uzavření smlouvy (přičemž platí - což
zákoník již podrobněji upravovat nemusí - že výzva licitátora k podáním je výzva k ofertám,
podání dražitele je návrh smlouvy vázaný na podmínku, že nebude včas platně podáno vyšší
podání a příklep licitátora akceptací návrhu). V důsledku toho je nabytí vlastnictví v dražbě
(příkle pem) nabytím derivativním se všemi z toho plynoucími právními důsledky. Bude
uvážena vhodnost úpravy některých odchylek od této obecné zásady.
Tato úprava se však nebude charakterizovat dražbu jako institut práva veřejného (např.
exekuční), kdy se dražená věc nabývá do vlastnictví rozhodnutím státního orgánu
(rozhodnutím o příklepu), t.j. originárně.
4.3.5.2. Základ právního režimu věci opuštěných a skrytých bude převzat z dosavadní
úpravy. Vzhledem k tomu, že ta se však jeví jako nedostatečná, bude mnohem podrobněji
rozpracována, m.j. též speciálně za účelem oddělení úpravy režimu věcí opuštěných
a ustanovení o věcech skrytých.
Stanoví se též zvláštní právní režim pro věci ničí.
5. Spoluvlastnictví
5.1. Úpravě spoluvlastnictví (dosud § 137 až § 142 obč. z.) bude navrácena standardní
podoba.
5.1.1. Právní úprava podílového spoluvlastnictví provedená občan ským zákoníkem z r. 1950
tento klasický právní institut veskrze proměnil s cílem vyhovět potřebám totalitní moci (nešlo
přitom jen o přednost t.zv. socialistického spoluvlastníka, ale i o předkupní právo a roli
obecného zájmu). Další nevhodné zásahy provedla zákonná úprava z r. 1964 (zavedla zřetel
účelnosti využití společné věci a připustila znemožnění zrušit vlastnické společenství, což
m.j. odporuje mezinárodním úmluvám o lidských právech).
Novela obč. z. č. 509/1991 Sb. negativa obou předchozích úprav - za nové situace
naprosto paradoxně - propojila. Proto nelze vzít stávající ustanovení občanského zákoníku o
podílovém spoluvlastnictví za základ nové normativní úpravy.
5.1.2. Oproti dosavadnímu stavu bude institut podílového spoluvlastnictví pojat obdobou s
tradičními právními úpravami.
5.1.2.1. Zásadní změna se ovšem nedotkne pojmu podílu (jehož vymezení bude takové, aby
bylo souladné s vymezením obchodního podílu, popř. aby bylo i pro obchodní podíl
použitelné) a princi pu úpravy hospodaření s předmětem spoluvlastnictví.
5.1.2.2. Sama úprava spoluvlastnictví však bude upřesněna a výrazně prohloubena, zejména s
ohledem na to, že vzhledem k vývoji sociální situace lze předpokládat, že kvantita spolu
vlastnických poměrů bude stále vzrůstat.
Hlavním předmětem zákonné úpravy nebude proto nadále zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, nýbrž právě jeho existence (trvá ní).
5.1.3. Zákoník nebude nadále upravovat předkupní právo spolu vlastníků, neboť jde o
prvek, jenž je spoluvlastnictví zásadně cizí. (Tradiční právní řády kontinentální Evropy tento
institut neznají.)
Přitom se uváží, zda nebude namístě zařídit ochranu spolu vlastníků jiným způsobem.
5.1.4. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bude v zásadě shodné s právní úpravou stávající.
Bude však minimalizován význam principu účelného využití věci a současná "absolutní"
nemožnost zrušení spoluvlastnictví z důvodů zvláštního zřetele hodných bude nahrazena
"relativní", t.j. časově (s ohledem na přirozený běh věcí) omezenou nemožností (obdobou
např. s rakouskou právní úpravou).
5.2. Úpravu podílového spoluvlastnictví doplní nová ustanovení o hraničních
předmětech (hraničních zdech, plotech, mezích apod.).
5.2.1. O hraničních zdech a plotech bude stanoveno, že se v pochybnostech má za to, že jsou
ve spoluvlastnictví vlastníků sousedních pozemků, přičemž jejich podíly budou stejné.
Zároveň bude stanoveno, jaké povinnosti stíhají vlastníky hraničních předmětů při jejich
udržování a do jaké míry jsou oprávněni je, při jejich spoluvlastnictví, užívat.
5.2.2. Stejně tak, při absenci dohody stran učiněné v jiném směru, bude stanoveno, že
povinnost k udržování mezí a mezníků mezi pozemky stíhá vlastníky sousedících pozemků.
Pro případ sporu o správnost hranice mezi pozemky bude stanoveno, že rozhodují hranice
v platném katastrálním operátu, ledaže soud rozhodne (anebo účastníci sporu v následně
uzavřené dohodě uznají), že došlo ke změně tohoto stavu ze zákonného důvo du,
zejména vydržením.
5.3. V návaznosti na obecnou úpravu spoluvlastnictví bude uvážena vhodnost zvláštní a
autonomní úpravy typu tak řečeného trustu (svěřenské správy, svěřenství), vybudovaného na
těch zásadách, že svěřenský správce pečuje se zvláštní odpovědností o společný majetek osob
oprávněných z trustu (spoluvlastníků, beneficiářů) k jejich ekonomickému prospěchu.
Svěřenství je v našem právním řádu upraveno v zák. č. 248/1992 Sb., o investičních
společnos tech a investičních fondech, v platném znění, jenom jako dílčí a specifický institut
šířeji neaplikovatelný.
5.4. Upraveno bude dále přídatné spoluvlastnictví.
5.4.1. Vlastníkům bytů nebo nebytových prostorů v témže domě, ale i vlastníkům
samostatných nemovitostí tvořících jeden společným účelem nadaný celek (např. sportovní
areál, chatařskou osadu apod.), náleží přídatné (akcesorické) spoluvlastnictví k tomu, co
slouží společnému účelu. Toto pravidlo musí být v zákoníku výslovně vyjádřeno na obecné
úrovni.
Při té příležitosti budou upraveny nejen podmínky vzniku a zániku přídatného
spoluvlastnictví, ale i jak bude určována velikost podílu vlastníků jednotlivých nemovitostí
(např. chat v chatové osadě) na přídatném spoluvlastnictví, přičemž, nebudeli jiné dohody, se
bude vycházet ze zásady stejnosti podílů. Dále bude vyřešeno, kdo bude oprávněn činit
právní úkony týkající se přídatného spoluvlastnictví. Nedojde-li k jiné dohodě všech spo
luvlastníků, bude oprávněna určit společného zástupce prostá vět šina spoluvlastníků,
počítaná podle velikosti podílů. Přitom bude pamatováno na ochranu přehlasovaných
spoluvlastníků a na možnost ustavení zástupce soudem, a to i v případech, že z vůle spolu
vlastníků tento zástupce určen nebude.
Existující speciální ustanovení (§ 8 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), řeší jen část
obecné problematiky ve vztahu k specifickému předmětu a samo o sobě není postačující.
Tato speciální úprava však bude zachována ve své přísnosti (obecná úprava přídatného
spoluvlastnictví pro ostatní případy nemusí být tak rigorózní).
5.5. Majetkové právo manželské bude upravena v druhé části zákoníku, v rámci úpravy
rodinných vztahů.11
6. Právo stavby
11
Viz II. § 3 2.4.3. tohoto záměru.
6.1. Nově bude upraveno právo stavby jako zvláštní věcné právo k cizí věci.
6.1.1. Institut práva stavby je našemu současnému právu neznámý a při zákonné zásadě, že
stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 2 obč. z.), nebylo nutné jej upravovat. Jedná se o
právní institut plně funkční v zemích, jejichž právní řády vycházejí z opačného principu.
Vzhledem k obnově principu pozemkového vlastnictví12 je nutné vyřešit otázku zřízení
stavby na cizím pozemku a upravit vlastnické vztahy.
6.2. Právo stavby bude upraveno jako právo věcné a dočasné, zřizované smlouvou za
úplatu nebo bezplatně a vznikající vkladem do katastru nemovitostí, kam bude zapsána
i doba jeho trvání.
6.2.1. Právo stavby bude možné zřídit k stavbě již existující, anebo ke stavbě, která má být
teprve zřízena. V tomto případě
6.2.2. Právo stavby bude mít vlastnost nemovitosti.
Na stavbu samotnou se bude nahlížet jako na příslušenství tohoto práva (nikoli tedy jako
na samostatnou věc), přičemž i stavba bude z tohoto důvodu podléhat zákonným
ustanovením o nemovitostech.
6.2.3. Právo stavby může být jako zvláštní právo zřízeno jen jako dočasné. Bude však moci
být dohodou stran prodlouženo; bude-li však pozemek zatížen věcnými právy ve prospěch
třetích osob, pak jen s jejich souhlasem. Den předpokládaného zániku práva musí být patrný
z katastru nemovitostí.
Zvážena bude vhodnost stanovení minimální doby pro zřízení práva stavby, neboť
zřízení tohoto práva na neúměrně krátkou dobu (např. na sedm let) může vést k produkci
nejakostní architektury. Proto bude vhodné omezit trvání práva stavby nejméně na čtyřicet
let. Také maximální doba trvání práva stavby bude stanovena, nikoli však jako jednotná (t.j.
jako jediná pro všechny stavby), nýbrž odlišně pro stavby různého charakteru.
Pokud by podobné právo mělo být zřízeno jako trvalé, nešlo by o pojmově o právo
stavby, ale o služebnost.
6.2.4. V zájmu celkové právní jistoty bude ve shodě s analogický mi úpravami v zahraničí
stanoveno, že při právu stavby nelze sjednat rozvazovací podmínku.
6.3. Obsah práva stavby bude stanoven takto:
a) právo stavby je zcizitelné a děditelné, stejně tak je schopné zatížení;
b) vlastník práva stavby bude mít po dobu trvání práva stavby ke stavbě táž práva, jaká náleží
vlastníkovi, k pozemku zatíže nému právem stavby pak táž práva, jaká náleží poživateli;
c) vlastníkovi práva stavby bude příslušet předkupní právo k stavebnímu pozemku, vlastníku
tohoto pozemku předkupní právo k právu stavby,
d) při zániku práva stavby přechází stavba do vlastnictví vlastníka pozemku, a to, není-li
jinak ujednáno, za dohodnu tou náhradu; nedojde-li k dohodě o její výši, pak za polov inu
hodnoty, kterou stavba při zániku práva stavby bude mí t.
7. Zástavní a podzástavní právo
7.1. Při úpravě zástavního práva bude za základ vzata stávající právní úprava s přihlédnutím k
unifikační osnově čsl. občanského zákoníku z r. 1937 a se zohledněním novějších
12
Viz II. § 2 11.2.
vývojových trendů v zákonodárství a úpravy navržené ve vzorovém zákoně o zajišťova cích
transakcích, připravenému Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj.
7.2. Zástavní právo bude pojato jako věřitelovo věcné právo k zástavě zajišťující jeho
pohledávku vyjádřenou v penězích. Pohledávek může být i několik.
7.2.1. Zajištěná pohledávka bude moci být určena konkrétně nebo obecně, zajištěna může být
i pohledávka podmíněná nebo budoucí.
7.2.2. Zástavou může být vše, co je věcí v právním smyslu (srov. § 2 11.1.). K zajištění téže
pohledávky lze poskytnout i více zástav (a naopak).
7.2.3. Zástavní právo vznikne ze zákona, soudním nebo správním rozhodnutím anebo na
základě smlouvy.
7.2.4. Smluvní zástavní právo vzniká:
7.2.4.1. je-li zřízeno k nemovitostem, vkladem do katastru, a pokud je zřízeno k
nemovitostem a stavbám (stavby budou způsobilým předmětem zástavního práva jen pokud
budou mít podle přechodných ustanovení vlastnost samostatné nemovitosti, anebo budou-li
na cizím pozemku zřízeny jako dočasné, nikoli však jako příslušenství práva stavby)
nezapisovaným do katastru nemovitos tí, účinností smlouvy;
7.2.4.2. je-li zřízeno k movitým věcem, pak:
a) předáním zástavy nebo dokladu nezbytného k nakládání s ní zástavnímu věřiteli,
nebo
b) předáním do úschovy osobě, na níž se zástavce a zástavní věřitel dohodli,
c) viditelným označením zástavy,
d) anebo též registrací.
7.2.4.2.1. Vzorový zákon o zajištěných transakcích připravený kanceláří hlavního právního
zástupce Evropské banky pro obnovu a rozvoj a financovaný Fondem pro japonskoevropskou spolupráci předpokládá, že bude zřízen rejstřík zástav.
Při zřízení takového rejstříku zástavní právo vznikne též registrací. Zřízením rejstříku
zástav odpadne řada obtíží spojená se zřizováním zástavního práva k movitým věcem, kdy
přichází v úvahu většinou jen dosti nepraktická ruční zástava.
7.2.4.2.2. Přijetí této úpravy si vyžádá určení úřadu, který rejstřík zástav povede, popř. zřízení
soukromého registračního střediska, a přípravu návrhu příslušného zákona. Nabízí se svěřit
tuto agendu Notářské komoře ČR (po vzoru Maůarska), případně jiné komoře, anebo
státnímu úřadu.
Občanský zákoník však nebude řešit otázku, kdo povede registr zástav, jenom zapracuje
jeho existenci a stanoví soukromoprávní účinky registrace.
Vedení rejstříku bude vyřešeno zvláštním předpisem.
7.2.4.2.3. Registrace zástav zástavnímu věřiteli umožní dosáhnout uspokojení ze zástavy
jednodušším způsobem, než domáháním se soudního přivolení, popř. exekuce. Zástavní
věřitel by ve shodě s vzorovým zákonem o zajištěných transakcích jen oznámil zástavci
vymáhání zástavního práva a zaregistroval je do rejstříku zástav, a poté by se mohl ujmout
detence zástavy a zařídit její prodej. Bylo by naopak na zástavci, aby se případně
nezákonnému oznámení výkonu zástavního práva bránil soudním návrhem.
7.3. Zakázána bude zástava propadná i antichretická.
7.3.1. Pokud jde o zastavárny, bude zvolena speciální úprava. Zastavárnám musí být přiznáno
právo k prodeji zástavy po uplynutí určité (a relativně krátké) doby po tom, co se
zajištěná pohle dávka stala dospělou.
7.4. Upraveno bude rovněž právo podzástavní. Za tím účelem se převezme dosavadní úprava
tohoto institutu v občanském zákoníku.
8. Zadržovací právo
8.1. Úprava zadržovacího práva bude v zásadě převzata z dosavad ního občanského
zákoníku (§ 175 až § 180).
9. Věcná břemena
9.1. Úprava věcných břemen vyjde z klasického pojetí služebností a reálných břemen. Za
základ nové úpravy bude vzat vládní návrh čsl. občanského zákoníku z r. 1937.
Věcná břemena, zatěžující nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí, vznikající na
základě smlouvy vkladem do katastru, v ostatních případech účinností smlouvy.
9.2. Služebnosti
9.2.1. Služebnost bude pojata jako přímé užívací věcné právo za těžující vlastníka věci, resp.
jeho věc, ve prospěch jiných osob. Zároveň bude povoleno, aby vlastník zatížil svůj vlastní
pozemek služebností ve prospěch užívání jiného svého pozemku.
9.2.2. Služebnost lze zřídit k jakékoli věci; praktický význam má však zřízení služebnosti k
nemovitostem, a proto právě tomuto aspektu věci bude nová úprava věnovat zvláštní
pozornost.
9.2.3. Budoucí úprava vyjde z rozdělení služebností na pozemkové a osobní.
9.2.3.1. Pozemkové služebnosti budou upraveny jako
a) domovní, t.j. služebnosti
1. týkající se zabezpečení vzduchu a světla,
2. týkající se odvrácení nebo využití dešťové vody a
3. stavební,
b) polní, t.j. služebnosti
1. cestní,
2. vodní,
3. pastvy a
4. ostatní.
9.2.3.2. Osobní služebnosti spočívají zejména v právu požívacím a užívacím.
9.2.3.3. Výčet služebností pozemkových i osobních bude příklad mý, protože jejich uzavřený
počet pro různorodost hospodářského života a jeho rozmanité potřeby nelze taxativním
výčtem katalogi zovat.
9.2.4. Vznik, obsah, ochrana a zánik práva služebnosti budou upraveny ve shodě s vládním
návrhem čsl. občanského zákoníku z r. 1937 s přihlédnutím k novějšímu vývoji
zákonodárství.
9.3. Reálná břemena
9.3.1. Reálná břemena budou upravena jako vlastníkova dočasná povinnost k
nepeněžitému plnění s tím, že nebude-li plněno, konstruuje se právo z reálného břemene
v substituční nárok na peněžitou náhradu, pro niž je možné vést exekuci na nemovitost
jako při zástavním právu.
9.3.2. Typická pro reálné břemeno je jeho vlastnost věcného práva zatěžujícího určitou
nemovitost. Proto bude stanoveno, že reálné břemeno vzniká vkladem do katastru.
9.3.3. Od služebností se reálná břemena liší svým dočasným trvá ním. Bude stanoveno, že
reálná břemena lze zřídit i na dobu neur čitou, to však jen tehdy, bude-li povinnost z věcného
břemene zřízena jako vykupitelná. Podmínky zrušení reálného břemene oproti proplacení
náhrady bude nutné stanovit již při jeho zřízení.
10. Dědické právo
10.1. Koncepčně bude úprava dědického práva sledovat principy dosavadní úpravy
dědictví.
Posílena však bude pořizovací svoboda zůstavitele, pokud jde o úpravu dědění ze závěti a
vydědění, zároveň však bude brán zře tel na zájmy zůstavitelovy rodiny, rozšířen bude
okruh zákonných dědiců, obnoveny budou instituty dědické smlouvy, odkazu, dědic kého
nástupnictví a vykonavatele závěti.
10.1.1. Nová právní úprava dědického práva bude respektovat základní principy právní
úpravy dosavadní tak, jak byly založeny občanským zákoníkem z r. 1950, a v nichž bylo
pokračováno i po rekodifikaci občanského práva v r. 1964.
10.1.2. Zejména se opouštějí pokusy obnovit při příležitosti re kodifikace soukromého práva
původní institut ležící pozůstalos ti (hereditatis iacens), příznačný pro dědické právo platné
v českých zemích před r. 1950 na základně úpravy v obecném zákoníku občanském z r. 1811.
Právní konstrukce ležící pozůstalosti odpovídá institutu v právu kontinentální Evropy zcela
ojedinělému (kromě Rakouska a - do jisté míry i Itálie - není využíván). Z toho důvodu
nebude restaurován dřívější delační princip, ale zachová se dosavadní způsob, při němž dědic
nabývá dědictví smrtí zůstavitele a pozůs talostní soud tedy dědicům nabytí dědictví pouze
potvrzuje. Tato úprava se v praxi osvědčila a v zásadě vyhovuje.
Nezdá se však být rozumný ten praktický efekt dosavadního řešení, které preferuje dohodu
dědiců jako faktický (reálný) titul nabytí dědictví, takže v době od smrti zůstavitele až do
uzavření této dohody a jejího potvrzení soudem panuje nejistota jak pro dědice samotné, tak
hlavně pro zůstavitelovy věřitele.
10.1.3. Hlava o právu dědickém bude rozdělena na díly upravující za prvé právo na
pozůstalost (včetně dědické nezpůsobilosti), za druhé pořízení pro případ smrti, totiž jednak
závěť a dědění ze závěti, jednak dědickou smlouvu, za třetí dědění ze zákona, za čtvrté
odkazy a za páté problematiku projednání a potvrzení dědictví.
10.1.3.1. V takto navržené systematice předchází úprava dědění ze závěti úpravě dědění ze
zákona (rozdílně od dosavadní zákonné systematiky). Důvodem pro tuto změnu je fakt, že
dědění ze závěti má přednost před děděním ze zákona.
10.1.3.2. Zachován bude pojem závěti tak, jak jej zná současná právní úprava. Nový zákoník
se nebude vracet k termínu "poslední pořízení", který znala právní úprava před r. 1950, kdy
se v rámci obecnějšího pojmu "poslední pořízení" rozlišovala závěť (testa ment) a dovětek
(testamentární nebo intestátní kodicil).
10.2. Právo na pozůstalost
10.2.1. Pojmově se rozliší pozůstalost a dědictví.
10.2.1.1. Pozůstalost bude definována jako zůstavitelův majetek, který je s to přejít na dalšího
vlastníka (ať již cestou dědění, anebo odúmrti), dědictví jako majetek přejímaný po
zůstaviteli jeho dědici.
10.2.1.2. Pozůstalost bude rozdílně od stávající úpravy zahrnovat i některé nároky
považované dosud za nároky povahy ryze osobní (nárok na relutární satisfakci, nárok na
náhradu za poškození zdraví), za předpokladu, že byly zůstavitelem uplatněny u soudu, anebo
že byly škůdcem uznány. Nelze totiž uznat za správné, aby osoba chovající se protiprávně
těžila ze smrti zůstavitele.
10.2.2. Zachován bude princip, že dědicové nabývají pozůstalost smrtí zůstavitele.
10.2.3. Zavedena bude nevyvratitelná právní domněnka pro případ, že více dědiců (ať
testamentárních, ať zákonných), nabyvších dědictví podle podílů, počne po smrti zůstavitele
nakládat s dědictvím společně (t.j. též prostřednictvím společného zástup ce, nebude-li to
ovšem vykonavatel závěti nebo správce dědictví), že dědictví také společně do
spoluvlastnictví převzali. Následné uzavření smlouvy dědiců o vypořádání dědictví bude sice
pod vý hradou soudního schválení připuštěno, avšak jen s účinky ex tunc.
10.2.4. Umožní se provést po smrti v zastoupení všech dědiců ve vztahu k pozůstalosti
neodkladné úkony, jichž je třeba (zejména k nakládání s účty, placení postupně dospívajících
dluhů, které zůstavitel případně zanechal, hrazení příslušných veřejnoprávních dávek apod.)
a vůbec bude vyřešen právní stav od smrti zůstavi tele do okamžiku, kdy se někdo ujme
dědictví.
10.2.5. Jestliže nepůjde o případ odúmrti nebo o případ dědění s jediným dědicem, bude mít
přednost vůle zůstavitele (prohloube no bude pravidlo zakotvené již dnes v § 33b odst. 6 obč.
z.); pokud tu taková vůle nebude a nebude-li možná ani dohoda spoludědiců, nastoupí jejich
zákonné zastoupení, které bude pro tuto situaci zvlášť upraveno.
10.2.6.
Pro případ, že bude předmětem pozůstalosti podnik, bude k správě podniku
obligatorně jmenován správce, vzhledem k potřebě zachování jeho plynulého provozu a
nutnosti zachovat stav jasnos ti o tom, kdo má za vedení podniku odpovědnost a kdo je
oprávněn jednat ve věcech podniku.
10.2.7. Stanoví se, co je dědickým titulem. Kromě závěti a zákona bude dědickým titulem
také dědická smlouva.
10.2.8. Zachován bude princip, že pozůstalost bez dědiců připadne cestou odúmrti státu.
10.2.9. Upraven bude rozdíl mezi dědictvím a odkazem.
10.2.9.1. Děděním nabývá dědic pozůstalost, popř. podíl na pozůstalosti.
10.2.9.2. Odkazem nabývá odkazovník z pozůstalosti pouze určitou věc (nebo několik
určitých věcí), peníze nebo určité právo. Nehraje roli, jakou část tvoří odkaz z celé
pozůstalosti.
10.2.10. Za dědice nebo odkazovníka bude možné povolat i právnic kou osobu, která má být
teprv zřízena.
Člověka, který nebyl ještě ani počat, by bylo možné povolat za dědice nebo odkazovníka
jen cestou svěřenského nástupnictví, které však z důvodů uvedených dále (sub 10.3.1.8.3.)
upraveno nebude.
10.2.11. Rozšíří se úprava vyloučení z dědictví.
10.2.11.1. Oproti dosavadnímu § 469 obč. z. bude upřesněna úprava dědické nezpůsobilosti.
Zejména bude stanoveno, že z dědictví je vyloučen, kdo se vůči zůstaviteli jeho manželu,
dětem nebo rodičům dopustí jednání se znaky úmyslného trestného činu (podmínkou vzniku
dědické ne způsobilosti tedy nebude odsouzení pro tento čin). Dále bude stanoveno, že nejen
ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání vůči zůstavitelově poslední vůli, bude vyloučen
z dědictví, jak je tomu dosud, ale z dědictví bude vyloučen také ten, kdo zůstavitele k
projevu poslední vůle donutí nebo lstivě svede, a rovněž ten, kdo projevení zůstavitelovy
poslední vůle překazí.
Zůstaviteli se ponechá možnost odpuštění (prominutí); srov. dnešní ustanovení § 469 obč.
z. in fine.
Zvážena bude též možnost a vhodnost zakotvení zákonné ochrany potomků toho z dědiců,
který se sám stane v důsledku vlastního jednání dědicky nezpůsobilým.
10.2.11.2. Obnoví se úprava možnosti zřeknutí se dědictví, kterou naše dědické právo znalo
do r. 1964. Bude stanoveno, že se pre sumptivní dědic může zřeknout nároku na dědictví
smlouvou uzavře nou se zůstavitelem ve formě notářského zápisu, a to i s účinky pro své
potomky nebo jiné právní nástupce.
10.2.11.3. V zásadě bude též zachována bude konstrukce odmítnutí dědictví, jak je dnes
upravena v § 463 a násl. obč. z. Ten, kdo by byl jinak dědicem, bude moci dědictví
odmítnout i s účinky pro své potomky nebo jiné právní nástupce.
10.2.11.4. Zachována bude též úprava vydědění, a to v zásadě tak, jak je dnes upravena v §
469a obč. z.
10.2.11.5. Pro případ, že zůstavitel bude mít zákonné dědice, avšak nikoli nepominutelné, se
umožní zůstaviteli, aby v listině, pro niž se vyžádají stejné formální náležitosti jako pro
závěť, prohlásil, že pozůstalost nenabudou (t.zv. "negativní závěť").
10.3. Pořízení pro případ smrti
10.3.1. Za pořízení pro případ smrti budou uznány závěť a dědická smlouva.
10.3.1.1. Bude stanoveno, že pořízení pro případ smrti nesmí zkrátit zákonné nároky
nepominutelných dědiců. Zůstavitel tak
nebude moci vůbec zkrátit zákonné dědické nároky nezletilých potomků, nároky
zletilých potomků bude moci zkrátit nanejvýš o jednu polovinu
Omezení ve prospěch nepominutelných dědiců nemůže fatálně suspendovat svobodu
zůstavitele nakládat s vlastním majetkem, protože pro vyloučení neopominutelných dědiců
lze využít institut vydědění.
10.3.1.2. Závěť, kterou zůstavitel odkáže určitý majetek závět ním dědicům na úkor
nepomitelných dědiců nebude prohlášena za neplatnou. Závětní dědic (pokud ovšem dědictví
neodmítne) však bude povinen vypořádat se s nepominutelnými dědici v penězích,
nedohodne-li se s nimi jinak. Pro tyto případy se upraví také zvláštní ochrana
nepominutelných dědiců před nevratnými majetko vými dispozicemi závětního dědice s
dědictvím dříve, než se s nimi vypořádá, anebo o vypořádání dohodne.
10.3.1.3. Úprava dědění ze závěti v zásadě zachová dosavadní normativní řešení.
Dojde však k tomu průlomu, že se upraví absolutní přednost závětních dědiců před
zákonnými, a tudíž, odpadne-li některý ze závětních dědiců, přiroste jeho podíl ostatním
závětním dědicům.
10.3.1.3.1. Dosavadní úprava dědění ze závěti se co do základních obrysů v praxi osvědčila.
Na jejím vzhledu je však dobře vidět její poplatnost době vzniku, kdy měla sloužit
společnosti majet kově znivelizované, v níž nebylo nezbytné věnovat úpravě dědění majetku
výraznější pozornost.
Následné doplňky dědického práva přinesly zejména při novele v r. 1991 v úpravě dědění
ze závěti některá užitečná zpřesnění.
10.3.1.3.2. Současný stav právní úpravy se tedy jeví jako vyho vující, a jeví se jako vhodné
tuto úpravu jen doplnit o některá upřesňující ustanovení a o některé tradiční instituty,
zejména náhradnictví a svěřenské nástupnictví. Bude také upravena možnost pořízení závěti
ústně v případě bezprostředního ohrožení života zůstavitele (srov. 10.3.3.4.).
10.3.1.3.3. Výslovně bude stanoveno, že závěť musí být interpre tována tak, aby se vůli
zůstavitele co nejvíce vyhovělo. Při výkladu závěti nelze vyjít z obecných interpretačních
pravidel platných pro právní jednání, neboť výrazy užité v testamentu nelze vykládat jinak,
než jaký význam jim přikládal právě zůstavitel.
10.3.1.3.5. Posílení testovací svobody zůstavitele se promítne i do normativního opatření,
podle něhož bude rozdělení majetku z pozůstalosti mezi dědice pro dědice závazné, a tudíž
dohodou dědiců nezměnitelné.
10.3.1.3.6. Protože bude posílena testovací svoboda zůstavitele, bude pro jeho ochranu
stanoveno, že nestačí, aby zůstavitel pouze přisvědčil návrhu, který mu byl předložen,
protože musí v závěti sám projevit s rozvahou svou poslední vůli. Pro odstra nění možných
pochybností se stanoví, že dědice musí zůstavitel určit sám, a že tedy nemůže ustanovení
dědice svěřit jinému.
10.3.1.4. Uznávána bude i nadále závěť ve formě veřejné i soukro mé listiny.
10.3.1.4.1. Bude stanoveno, že závěť veřejnou listinou bude zři zována ve formě notářského
zápisu.
10.3.1.4.2. Závěť ve formě listiny soukromé bude možné zřídit jako vlastnoručně i jako nikoli
vlastnoručně napsanou. Pouze holografní závětí lze pořídit beze svědků.
10.3.1.4.3. Speciální zpřísněná úprava bude jako dosud platit pro závěť osob mladších
osmnácti let a osob nezpůsobilých čtení nebo psaní.
10.3.1.4.4. Zákoník vyjde z pojetí, že je pravidlem činit o svém majetku poslední pořízení
včas, v klidu a s rozmyslem. Přesto nelze přehlížet nezbytnost zohlednění některých
mimořádných situací, které se v lidském životě mohou stát a jejichž normativ ní neřešení by
mohlo vést k nespravedlnosti. Proto se pro případ, že zůstavitel nebude moci pro nenadálou
událost a v bezprostřed ním ohrožení života pořídit závěť písemně, se připustí možnost
a) ústní závěti prohlášené před alespoň dvěma současně přítomnými svědky,
b) nebo zjednodušené písemné formy závěti (alografní, pouze zůstavitelem podepsané a
potvrzené dvěma svědky).
Přežije-li zůstavitel ono nebezpečí, pak platnost takto pořízené závěti pomine uplynutím
dvou měsíců ode dne, kdy byla učiněna, přičemž tato lhůta nepoběží po dobu trvání překážky
znemožňující zůstaviteli vyhotovení řádné závěti. (Bude stanove no, že tímto mimořádným
postupem bude možné pořídit pouze závěť, nikoli tedy např. listinu o vydědění.)
Pro případ pořízení závěti tímto způsobem se upraví (jestliže ovšem nebude z variant
uvedených sub 10.3.1.1. přijata varianta II.) zvláštní ochrana manžela a rodičů zůstavitele,
mají-li být závětí jejich zákonné podíly zkráceny.
10.3.1.5. Pro případ pořizování závěti před svědky bude stanove no, jaké vlastnosti musí
tito svědkové mít, zejména musí být vyloučen jejich osobní zájem na určitém obsahu
závěti.
V té souvislosti se také stanoví, jak musí být svědci v zá věti identifikováni, tak, aby je
bylo možné popř. v budoucnu vyslechnout a aby bylo možné též ověřit existenci případného
střetu zájmů. Stejné požadavky budou vzneseny na údaje o pisateli závěti.
10.3.1.6. Upraví se možnost ustavení vykonavatele závěti. Vykonavatel, přijme-li funkci,
bude dbát, aby zůstavitelova poslední vůle byla naplněna.
10.3.1.6.1. Vzhledem k tomu, že se tento záměr nepřihlašuje k ležící pozůstalosti, nemůže
mít vykonavatel závěti totéž postavení, jaké má v dědických systémech vystavěných na
delačním principu. Vykonavatel však může mít významnou funkci mediační, bude moci též
namítat dědickou nezpůsobilost dědiců i rozpor případné smlouvy dědiců o vypořádání
dědictví se závětí, důležité bude působení vykonavatele závěti ve vztahu k odkazovníkům,
vykonavatele bude moci zůstavitel též pověřit dohlédnutím, jak bylo naloženo s jeho tělem,
dále vypravením pohřbu nebo zařízením náhrobku apod.
10.3.1.7. Nově bude upraven institut náhradnictví.
10.3.1.7.1. Náhradnictví se zřizuje tak, že zůstavitel pro případ, že ten, koho určil v závěti za
dědice, dědictví nenabude, povolá na jeho místo jiného dědice (náhradníka).
10.3.1.7.2. Při obnově úpravy obou těchto institutů se vezme za vzor vládní návrh čsl.
občanského zákoníku z r. 1937 s přihlédnu tím k vývoji novějšího zákonodárství.
10.3.1.8.3. Naproti tomu nebude obnoveno svěřenské nástupnictví, které omezuje vlastníka,
komplikuje vlastnické vztahy a přineslo by i jiné komplikace.
10.3.2. Nově bude upravena dědická smlouva.
10.3.2.1. Dědickou smlouvu spolu uzavírají manželé a jejím obsahem je
a) že jeden z nich ustanoví svým dědicem druhého manžela a ten dědictví přijme,
b) anebo že se oba manželé ustanoví svými dědici navzájem.
10.3.2.2. Bude stanoveno, že dědickou smlouvu mohou uzavřít také snoubenci, v takovém
případě se však dědická smlouva stane účinnou jen tehdy, pokud manželství skutečně
vznikne.
10.3.2.3. Stanoveno bude, že dědickou smlouvu mohou dále uzavřít též registrovaní partneři.
10.3.2.4. Rozdílně od závěti bude možné sjednat v dědické smlouvě podmínky.
10.3.2.5. Pro dědickou smlouvu bude vyžádána forma notářského zápisu.
10.3.2.6. Dědickou smlouvu bude možné zrušit jako kterouko li smlouvu jinou. Závazek z
dědické smlouvy zanikne také rozvodem manželství.
10.4. Dědění ze zákona
10.4.1. Nemůže být pochybnost o nezbytnosti úpravy zákonné po sloupnosti dědiců pokud
zůstavitel pro případ své smrti o svém majetku ničeho nepořídí.
Totalitní stát uskutečňoval i zde svou ideologii tak, aby okruh dědiců ze zákona byl co
možná redukován. To se projevilo i v právní úpravě současného občanského zákoníku z r.
1964. Jeví se proto účelným katalog zákonných dědiců oproti současné úpravě rozšířit.
Naproti tomu není namístě rozšiřovat okruh zákonných dědiců nad únosnou mez a
povolávat ze zákona k dědění i další a další řady vzdálenějších příbuzných zůstavitele.
10.4.2. Zachován bude dosavadní systém čtyř dědických skupin.
10.4.2.1. V prvé skupině budou povoláni k dědictví potomci zůstavitele, a to na prvém místě
jeho děti. Pokud některému ze zůstavitelových dětí nevznikne právo na dědictví, přechází
jeho podíl na jeho potomky, mezi něž se rozdělí rovným dílem. Stejný díl z dědictví jako
každému z dětí náleží i manželovi, popř. registrovanému partnerovi zůstavitele.
10.4.2.2. V druhé skupině dědí zůstavitelovi rodiče, manžel nebo registrovaný partner
zůstavitele a osoby trvale (nejméně rok) žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti.
Manželu nebo partnerovi zůstavitele připadne vždy alespoň polovina pozůstalosti. Není-li
naživu některý z rodičů, rozdělí se jeho podíl na pozůstalosti rovným dílem mezi druhého
rodiče, manžela (partnera) zůstavitele a trvale spolužijící osoby.
Nejsou-li naživu zůstavitelovi rodiče, dědí ve druhé skupině manžel (partner) zůstavitele a
trvale spolužijící osoby, a neníli těchto, pak dědí manžel (partner sám).
Není-li tu manžel (partner) zůstavitele a zemřeli-li zůsta vitelovi rodiče, přecházejí jejich
dědické podíly na jejich po tomky. Ti pak dědí v této skupině spolu s trvale spolužijícími
osobami.
10.4.2.3. Ve třetí skupině dědí trvale spolužijící osoby spolu se sourozenci a prarodiči
zůstavitele z otcovy i matčiny strany rovným dílem; není-li jich, pak jejich potomci. Trvale
spolužijí cí osoby mohou dědit ve třetí skupině samy.
10.4.2.4. Ve čtvrté skupině dědí jen prarodiče rodičů zůstavite le.
10.4.3. Stanoveno bude, že manžel ani registrovaný partner nemůže dědit v první skupině
sám.
10.5. Odkazy
10.5.1. Umožní se, aby zůstavitel v závěti odkázal odkazovníku určitou věc, právo nebo
peníze, k tíži dědiců, popř. stanoví-li tak v závěti, k tíži některého z nich. Umožní se též
zatížit odkazem i odkazovníka.
Odkaz nekonstituuje odkazovníka jako univerzálního nebo singulárního nástupce
zůstavitele; odkazem se založí pouze odka zovníkův obligační nárok vůči dědicům na vydání
určité hodnoty z dědictví.
10.5.2. Odkazovníkem bude moci být pouze osoba způsobilá být též dědicem. (Kdo není
způsobilý být dědicem, nemůže být ani odkazov níkem.)
10.5.2. Právo odkazovníka na odkaz bude zcizitelné ode dne zůstavitelovy smrti.
10.5.3. Bude upraveno, komu připadne uvolněný odkaz. Odkaz se uvolní smrtí odkazovníka
nastalou dříve než zemře zůstavitel, nástupem nezpůsobilosti obmyšlené osoby k přijetí
odkazu a rovněž tak, jestliže odkazovník odkaz odmítne.
Ustaví-li závěť pro ten případ náhradníka, připadne odkaz náhradníkovi. Bude-li táž
hodnota odkázána několika osobám do společného majetku, pak se uvolněný podíl některého
odkazovní ka rozdělí mezi ostatní poměrně. Jinak uvolněný odkaz připadne zpět do
pozůstalosti.
(Smrt odkazovníka následující po smrti zůstavitele odkaz nezruší: hodnota odkázaná
takovému odkazovníku odkazem připadne do jeho pozůstalosti.)
10.5.4. Neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, bude platit zásada splatnosti odkazů rok po smrti
zůstavitele. Výjimka se uplatní pro odkazy jednotlivých věcí nebo práv z pozůstalosti, pro
menší odměny pro zaměstnance, pro dobročinné účely a pro odkazy opaku jících se dávek,
zejména příspěvku na výživu.
10.5.5. Upravena bude též ochrana dědiců v případě pozůstalosti přetížené odkazy.
10.5.6. Dále bude upravena ochrana věřitelů proti případné snaze zůstavitele poškodit je
rozmělněním zadlužené pozůstalosti v odkazy.
10.6. Projednání a potvrzení dědictví
10.6.1. Principy dosavadní úpravy budou zachovány.
10.6.2. Upravena bude t.zv. dědická přihláška. V ní uvede každý (z předpokládaných)
závětních či zákonných dědiců, jakož i odka zovníků uvede všechny údaje o pozůstalosti,
které jsou mu známy. Zejména se zde uvedou přihlašovatelům známá aktiva a pasiva po
zůstalosti, případně též o dalších dědicích nebo odkazovnících, zároveň s prohlášením o
neodmítnutí či odmítnutí dědictví.
10.6.3. Zachována bude možnost více dědiců uzavřít smlouvu o vy pořádání dědictví,
podléhající soudnímu schválení, s účinky plynoucími z návrhů pod bodem 10.2.2. Možnosti
svobody dědiců dohodnout se budou limitovány jednak respektem k vůli zůstavite le, byla-li
vyjádřena v pořízení pro případ smrti, jednak nutnos ti chránit zájmy případných věřitelů.
10.6.4. Nastoupí-li domněnka poměrného převzetí celého dědictví všemi dědici, anebo
pokud se o tom dědici dohodnou výslovně, založí to jejich solidární povinnost k úhradě dluhů
zůstavitele.
10.6.5. Bude stanoveno, že dědic je povinen k úhradě dluhů zůstavitele do výše ceny
nabytého dědictví.
10.6.6. Bude stanoveno, že povinnost dědiců k úhradě dluhů zůstavitele bude solidární.
10.6.7. Ochrana oprávněného dědice bude zachována v intencích stávající zákonné úpravy.
Uvážena však bude vhodnost prolomení dosavadní zákonné lhůty k ochraně oprávněného
dědice (stanovené v délce trvání obecné promlčecí doby) ve prospěch případů hodných
zvláštního zřetele.
§ 5 K čtvrté části zákoníku o relativních majetkových právech
1. Obecně
1.1. Úprava obligačního práva v části čtvrté zahrne hlavy upravu jící za prvé obecná
ustanovení, za druhé závazky vzniklé z práv ních jednání, za třetí závazky vzniklé z deliktů a
za čtvrté zá vazky vzniklé z jiných právních důvodů.
1.1.1. Oproti původním předpokladům návrhu koncepce občanského zákoníku z r. 1996, ale i
rozdílně od rakouského zákoníku nebo od předválečné osnovy čsl. občanského zákoníku
nebudou společná ustanovení o obligacích zařazena až na závěr příslušné části, ale jako
obecná ustanovení do první hlavy této části zákoníku.
1.2. Obecná úprava závazků (první hlava čtvrté části) obsáhne ustanovení o vzniku, změně
a o zániku závazků, dále ustanovení o podmínkách a ustanovení o zajištění.
1.2.1. Vznik závazků.
Úprava vzniku závazků uvede právní důvody, z nichž závazky vznikají. Dále
obsáhne ustanovení o závazcích dílčích, nedílných a solidárních na straně dlužnické i
věřitelské. Pro podnikatele bude platit presumovaná solidarita.
1.2.2. Obecná ustanovení o závazcích upraví také institut smlouvy a proces jejího uzavírání.
V té souvislosti budou rovněž - cestou zásadní recepce § 276 až 278 obch. z. - upraveny
kontraktační proces s využitím veřejného návrhu na uzavření smlouvy a obchodní veřejná
soutěž.
Dále bude stanoveno, že se ustanovení o smluvních závazcích použijí i pro závazky
vzniklé z jiných právních důvodů.
1.2.2.1. Jistá obtíž technického zvládnutí úpravy kodifikace, vyvolaná oddělením obecných
ustanovení o smlouvách, zařazených do úvodu čtvrté části zákoníku, od generální úpravy
právních jednání v jeho prvé části, bude překlenuta tak, že se obecná úprava smluv omezí
pouze na úpravu vlastní kontraktace, kdežto ustanovení o vadách právních jednání, o omylu
apod. budou součástí obecné úpravy.
1.2.2.2. Pojem smlouvy nebude v zákoníku definován.
Zákoník však nadále zachová institut nepojmenovaných smluv a zdůrazní jejich
význam v právním styku. Bude upřesněno již dnes platící pravidlo, že smlouva, v níž strany
nedohodly náležitosti charakterizující podle příslušného základního ustanovení ten který typ
pojmenované smlouvy, není takovým smluvním typem, ale že současně nemůže být jen z
tohoto důvodu neplatná.
Dále bude stanoveno, že práva a povinnosti založené nepojme novanými smlouvami
budou v pochybnostech posouzeny podle úpravy pojmenovaných smluv jim povahou a
účelem nejbližších.
Upraví se také náležitost a význam kauzy a konsenzu.
1.2.2.3. Bude upraven dvojí možný účinek smlouvy - jednak účinek obligační (kdy smlouva
je titulem a k převodu věci je zapotřebí modu), jednak účinek translační. Při této úpravě se
přihlédne zejména k italskému občanskému zákoníku (čl. 1372 až 1381).
1.2.2.4. Budou upravena předsmluvní jednání.
Po vzoru § 271 našeho obchodního zákoníku se upraví předsmluvní odpovědnost,
zejména při zneužití získaných informa cí. Dále bude v rámci toho zavedena i úprava
odpovědnosti za jednání při uzavření smlouvy (culpa in contrahendo). Upraveny budou dále
jednak následky jednání, kdy jedna ze stran uzavírají cích smlouvu od uzavření smlouvy bez
vážného důvodu a v rozporu s principem dobré víry ustoupí, jednak toho jednání, kdy jedna
ze stran vyvolala kontraktační jednání s druhou stranou jen za tím účelem, aby zmařila
uzavření smlouvy této strany s třetí osobou. Při těchto deliktech nebude fingován vznik
zmařené smlouvy, ale založí se poškozenému nárok na náhradu škody. Při té příležitosti se
uváží, zda poškozenému nepřiznat též právo na přiměřené zadostiučinění.
Obnoven bude též institut punktací.
1.2.2.5. V zákoníku bude též vyjádřeno, že na základě smluv vznikají též práva věcná s tím,
že ustanovení o smlouvách se vztahují i na smlouvy o věcných právech.
1.2.2.6. Uzavírání smluv bude upraveno se zřetelem na současnou úpravu v našem
občanském a obchodním zákoníku. Zachován bude me chanismus oferty a včasné akceptace,
včetně zániku oferty pro nevčasnost akceptace.
1.2.2.7. Uzavření smlouvy bude spjato s okamžikem dosažení smluv ního konsenzu.
Zachová se možnost uzavřít smlouvu i s tím, že dořešení některé z dílčích otázek si
strany vyhradí na pozdější dobu, případně rozhodnutí třetí osoby nebo soudu.
Nově, popř. důkladněji oproti současnému stavu bude upravena problematika
distančních smluv.
Nově se upraví fikce konsenzu i pro případ, že se návrh na uzavření smlouvy a
prohlášení o jeho přijetí obsahově rozejdou v nepodstatných detailech a oferent bez
zbytečného odkladu nenamítne, že ke konsenzu nedošlo.
Pamatováno bude též na rozdíly mezi konsenzuálními a re álnými smlouvami.
1.2.2.8. V intencích dosavadní úpravy budou v zákoníku upraveny i zvláštní způsoby
uzavírání smluv, totiž veřejný návrh smlouvy a veřejná soutěž.
Pamatováno bude též na zvláštní pravidla pro uzavírání smluv vzájemně závislých.
Bude upraven režim vztahů založených několika závislými smlouvami. Vzájemná závislost
smluv nemusí vyplývat jen z jejich současného projednání a uzavření či z toho, jsou-li
vyjádřeny na jedné či více listinách; relevantní bude zejména vůle stran nebo povaha věci.
1.2.2.9. Zachován bude institut smlouvy o budoucí smlouvě.
Pro platné uzavření této smlouvy se vyžádá určení obsahu budoucí smlouvy, zejména co
do předmětu plnění, alespoň obecným způsobem. Z obchodního práva bude převzato a na
občanskoprávní vztahy se rozšíří pravidlo § 290 obch. z., podle něhož při neochotě zavázané
strany přistoupit na uzavření budoucí smlouvy rozhodne o jejím obsahu na návrh
oprávněného soud.
Zákoník zvláště zdůrazní, že takto lze uzavřít rovněž smlouvu o budoucí smlouvě kupní
zřízením předkupního práva, přičemž se odkáže na analogické použití zákonných ustanovení
upravujících doložku o předkupním právu v souvislosti s kupní smlouvou (1.3.4.).
1.2.2.10. Zachována bude možnost uzavřít smlouvu ve prospěch třetí osoby.
Párově k této smlouvě bude podle vzoru úpravy rakouské (§ 880a ABGB) obnovena též
ta právní konstrukce, že smlouvou, v níž účastník slíbí druhému, že v jeho prospěch
bude plnit třetí osoba, se slibující zavazuje jen k přímluvě u této třetí osoby. Pokud však ve
smlouvě prohlásí, že odpovídá za výsledek, pak bude druhému účastníku povinen k plné
náhradě, když třetí osoba nebude plnit.
1.2.2.11. Pokud jde o obsah smluv, pak bude stanoveno obecné a subsidiární pravidlo, že
nebude-li u úplatných smluv dohodnuta výše ceny, zaplatí dlužník tržní cenu obvyklou v
době (a popř. i v místě) uzavření smlouvy; nebude-li ji možné takto určit a nedojde-li
k dohodě stran, určí ji soud s přihlédnutím k povaze plnění, obsahu smlouvy a obchodním
zvyklostem. Totéž bude stanoveno i ohledně určení kvality plnění.
1.2.2.11.1. V rámci obecného smluvního práva se upraví též laesio enormis při úplatných
smlouvách, a to tak, že do systému našeho soukromého práva bude převzat čl. 21
švýcarského zákona o obligačním právu.
Stanoví se tedy, že pokud jedna ze stran při oboustranně zavazujícím jednání obdrží
protiplnění ve zřejmém (podstatném) nepoměru k tomu, co sama poskytla, může závazek
zrušit odstoupe ním od smlouvy, avšak s tím, že druhá strana může tento následe k odvrátit,
pokud rozsah svého plnění dorovná tak, aby odpovídal obecné hodnotě. Vzájemný poměr
plnění stran se posoudí podle stavu v okamžiku, kdy závazek vznikl.
Stanoví se též, že zkrácená strana k odstoupení nemůže přistoupit, jestliže se jej výslovně
vzdá nebo prohlásí-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu ze zvláštní záliby, nebo že
důvod nepoměru vzájemných plnění vyplývá z poměru mezi osobami reprezentujícími
smluvní strany, anebo jestliže obecnou cenu plnění nelze zjistit.
Stanoví se také, že tato pravidla nebudou uplatňována, získá-li se věc v dražbě, při poctivě
učiněném narovnání nebo odvážnou smlouvou.
1.2.2.11.2. Dále bude stanoveno, že je neplatná smlouva o vzájem ném plnění, kterou si
někdo s využitím lehkomyslnosti, slabého rozumu, nezkušenosti, tísně nebo vzrušení mysli
(psychického rozrušení) druhé strany dá od ní slíbit pro sebe nebo pro osobu třetí takové
plnění, vůči němuž představuje poskytnuté protiplně ní hodnotu jen nepatrnou. Dále bude
stanoveno, že se neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu nemohou dovolat podnikatelé
(obchodníci).
1.2.3. V oddílu o ochraně slabší strany se upraví adhézní smlouvy a zdůrazní při nich
zejména ochrana slabší strany i její meze.
1.2.3.1. T.zv. spotřebitelské právo, včetně převzetí úpravy evropského práva směrnic ES
85/577/EHS, 97/7/ES a 93/13/EHS, nebude začleněno do občanského zákoníku, ale bude
upraveno zvláštním zákonem (zákonem o ochraně spotřebitelů).
Poukázat lze, že se stejnou cestou vydaly i některé další země, např. Rakousko, kde byl již
v r. 1979 vydán Bundesgesetz mit dem Bestimmungen zum Schutz der Verbraucher getroffen
werden (novelizovaný naposledy v r. 1999).
Problematika spotřebitelského práva není v jeho normativních úpravách stabilizována jako
klasické civilistické instituty, a stane-li se součástí úpravy občanského zákoníku, půjde o
oblast podléhající opakovaným novelám. Podstatné rovněž je i to, že jde o právní oblast
dotýkající se také správního práva, jehož normy občanský zákoník zásadně obsahovat
nemůže.
1.2.3.2. Z oblasti t.zv. spotřebitelského práva občanský zákoník upraví jen zcela obecné a
základní soukromoprávní otázky právě v pasážích sledujících ochranu slabší strany.
1.2.4. Změny závazků
Obecná ustanovení o obligačním právu upraví též případy změn závazků, a to změny
závazku v obsahu a změny závazku v sub jektech.
1.2.4.1. Upraveno bude postoupení pohledávky (cesse) podle zásad vyplývajících ze současné
právní úpravy s některými upřesněními.
1.2.4.1.1. Při úpravě cesse bude omezen rozsah zákonných zákazů postupování pohledávek.
Zachová se však zákaz postupu těch pohledávek, při nichž by se změnou osoby věřitele
zhoršilo postavení dlužníka.
Zachována zůstane též právo původních stran závazku dohodou vyloučit možnost věřitele
pohledávku následně postoupit.
1.2.4.1.2. Zachová se notifikační povinnost vůči postoupenému dlužníkovi s tím, že vůči
tomuto dlužníkovi bude postoupení po hledávky účinné až notifikací. Týž princip se uplatní i
co se týká osob zajišťujících postoupenou pohledávku.
1.2.4.1.3. I nadále bude rozlišena odpovědnost postupitele za postup uskutečněný úplatně a
bezúplatně.
1.2.4.1.4. Do zákoníku bude zapracována úprava stanovující podmínky pro dovolenost
globálních cesí.
1.2.4.1.5. Zváží se vhodnost úpravy postoupení smlouvy podle vzoru čl. 1406 až 1410
italského občanského zákoníku.
1.2.4.2. Dále budou upraveny poukázka a poukázka na cenné papíry, opět převzetím
principů dosavadní právní úpravy v § 535 a násl. současného občanského zákoníku.
1.2.4.3. Zákoník též upraví změnu závazku na straně dlužnické, t.j. převzetí dluhu
(intercessi).
1.2.4.3.1. Ačkoli lze kumulativní intercessi pokládat za svého druhu zajištění závazku,
budou privativní intercese (převzetí dluhu) i kumulativní intercesse (přistoupení k dluhu)
upraveny na jednom místě, obdobně jako dnes v § 531 až 534 obč. z.
1.2.4.4. Upraveny budou též změny závazků v obsahu, a to s využi tím institutů
narovnání a jiných dohod.
1.2.4.4.1. Rozdílně od stávající úpravy a od některých diskusních návrhů nebudou do partie o
změně závazků začleněna ustanovení o prodlení dlužníka a věřitele. Prodlení bude upraveno
v souvis losti s úpravou splnění; tam bude stanoveno, jaké následky má, nebylo-li plněno
včas.
1.2.5. Zánik závazků.
1.2.5.1. Upraveny budou právní instrumenty vyvolávající zánik závazků, zejména splnění,
započtení, odstupné, privativní novace, prominutí dluhu, nemožnost plnění, odstoupení od
smlouvy, výpověů, neuplatnění práva, splynutí, uplynutí času a smrt dlužníka nebo věřitele.
Uvedené instituty budou rozděleny a systematicky uspořádány podle klasického kritéria
zrušení závazků s uspokojením věřitele a bez uspokojení věřitele.
1.2.5.2. Úprava splnění vyjde z dosavadních zkušeností s občan ským a obchodním právem.
Bude m.j. stanoveno, že při existenci více dluhů témuž věřiteli připadá plnění na ten dluh, o
němž to dlužník prohlásí, jinak na dluh nejdříve splatný.
Zákoník také stanoví, kdy se plnění započítává na krytí příslušenství pohledávky a kdy na
jistinu s tím, že plnění půjde nejprve ve prospěch jistiny.
Po vzoru nynějšího obchodního zákoníku (§ 331) bude upravena odpovědnost za použití
třetí osoby k splnění. Stanoví se obecně, že dlužník, který plní pomocí takové osoby,
odpovídá jako by pl nil sám.
1.2.5.3. V rámci úpravy splnění je třeba upravit také placení s využitím akreditivu a placení
šekem, směnkou, převodem z účtu a platební kartou, popř. i elektronickými médii. Tyto
způsoby placení odpovídají současné praxi a jejich právní dopady nebývají jasné.
1.2.5.4. Při placení prostřednictvím poštovního poukazu nebo převodem z účtu u banky
(nebo jiné osoby poskytující peněžní služby) se okamžik splnění závazku spojí s okamžikem,
kdy je placená částka věřiteli skutečně vyplacena nebo připsána na jeho účet.
1.2.5.5. V rámci institutu splnění budou rovněž upraveny následky
a) vad plnění
b) prodlení s plněním.
1.2.5.6. Důsledněji se na obecné úrovni odliší instituty výpovědi a odstoupení od smlouvy.
1.2.5.6.1. Výpověů bude upravena jako jednostranné právní jednání, jímž lze ukončit každý
vztah založený smlouvou na neurčitou dobu. Výjimky stanoví pro jednotlivé případy zákon
nebo smlouva. Smluvně bude tedy moci být sjednána i možnost vypovězení závazku
sjednaného na dobu určitou.
Je třeba preferovat princip, že závazky nemohou být nezru šitelné. Proto nelze uznat za
platnou dohodu stran o vyloučení výpovědi při současném sjednání závazku na
neurčitou dobu.
1.2.5.6.2. Základní rozdíl mezi výpovědí a odstoupením od smlouvy bude pojat tak, že
výpověů předpokládá výpovědní lhůtu, ale odstoupení má vůči obligaci okamžité zrušovací
účinky.
Mimo to zrušovací účinky výpovědi nastoupí ex nunc, zatímco účinky odstoupení od
smlouvy nastupují zásadně ex tunc. Případy, kdy je z praktických důvodů vhodnější, aby
zrušovací účinky odstoupení nastaly ex nunc, budou upraveny jako výjimky z pravi dla.
Odstoupit od smlouvy smluvník zásadně může jen pro neplnění povinnosti druhé smluvní
strany, výpověů naproti tomu zásadně nebude chápána jako sankce za porušení smlouvy,
třebaže speciální skupina výpovědí sankční povahy (např. u nájemních smluv) zůstane
zachována.
1.2.5.6.3. Připustí se i smluvené odstoupení od smlouvy, které sankční charakter mít nemusí.
1.2.5.7. Nemožnost plnění bude upravena tradičním způsobem.
Za plnění nemožné nebude nadále pokládán případ t.zv. právní nemožnosti plnění
(upravený dnes v § 352 odst. 2 obch. z.), kdy nejde o plnění nemožné, ale o plnění právním
předpisem zakázané. Případy z tohoto okruhu budou co do právních následků sice rovněž
upraveny, a to v zásadě shodně s dosavadní úpravou v obchodním zákoníku, nikoli však v
rámci nemožnosti plnění.
Řešen bude též nástup sankčních právních následků při nemožnosti plnění, k níž zavdá
svým jednáním příčinu některá ze smluvních stran.
1.2.5.8. Následky, kdy se plnění stane nedovoleným, budou uprave ny mimo úpravu
nemožnosti plnění. Právní styk vyžaduje speciální ustanovení, která vyřeší situace, kdy se
plnění původně dovolené stane následně nedovoleným, zejména také v případě, že k určitému
plnění je třeba udělit povolení, které však uděleno nebude.
T.zv. právní nemožnost, speciálně upravená pro zahraniční obchod (§ 731 obch. z.),
zůstane v obchodním zákoníku.
1.2.5.9. V souvislosti se zánikem závazku uplynutím času bude upraven též případ závazků
fixních (závazků z fixních smluv).
1.2.6. Zajištění závazků a utvrzení závazků
Mezi zajišťovací instituty se u nás zařazují vedle ručení a zástavy také uznání závazku a
smluvní pokuta, ačkoli ani pro hlášení o uznání závazku, ani ujednání smluvní pokuty hlavní
závazek nezajišťuje, ale pouze prohlubuje, a to tím, že rozmnožu je povinnosti zavázané
strany o další povinnost k plnění (při smluvní pokutě), anebo že při pochybnostech o
existenci závazku přesouvají na zavázanou stranu důkazní břemeno a upravují v její
neprospěch délku promlčecí doby (při uznání dluhu).
Naproti tomu např. ručení závazek zajišťuje, ale také jej utvrzuje.
Přesnější by tedy bylo mluvit o utvrzení závazků (popř. o utvrzení a zajištění závazků).
Stejnou terminologii (Befesti gung der Rechte und Verbindlichkeiten) volí rakouský občanský
zákoník.
Z hlediska logického uspořádání příslušných ustanovení se nabízí buů úpravu zajištění
závazků zařadit hned za úpravu jejich vzniku (t.j. stanovit, jak závazky vznikají, jak se
zajišťují, jak se mění a jak zanikají), anebo nejprve uceleně upravit celkovou problematiku
vývoje závazků od jejich vzniku až po zánik, a pak se zvlášť věnovat jejich zajištění. Zákoník
v zájmu přehlednosti vyjde z této druhé alternativy.
1.2.6.1. Část obecného obligačního práva o zajištění závazků bude uvedena generálními
ustanoveními o jistotě (kauci), o závazku dát jistotu a dále též klauzulí, že nikdo nemůže
být nucen přijmout jako jistotu věc nebo právo do hodnoty vyšší, než jsou dvě třeti ny
jejich ceny.
Dále se stanoví, že jistotu lze dát k zajištění pohledávek již existujících, ale také těch,
které mají vzniknout v budoucnu, pokud je lze dostatečně určitým způsobem vymezit a
stanoví-li se, do jakého rozsahu se jistota poskytuje.
1.2.6.2. Zákonná úprava a výčet jednotlivých zajišťovacích pro středků se nepojme jako
taxativní. Naopak se stanoví se, že si smluvní strany mohou sjednat na zřízení jiného druhu
jistoty, než jaké upravil zákon.
1.2.6.3. Jako zajišťovací prostředky (druhy jistot) budou zákoní kem upraveny: ručení,
bankovní záruka, zajišťovací převod práva (zajišťovací převlastnění, zajišťovací cesse),
dohoda o srážkách ze mzdy, smluvní pokuta a uznání dluhu.
1.2.6.3.1. Mezi možnými kaucemi bude výslovně zmíněno i zástavní právo, jinak se ovšem
odkáže na úpravu zástavního práva v části zákoníku o absolutních právech majetkových (o
věcných právech k cizí věci).
1.2.6.3.2. Mezi zajišťovacími prostředky se upraví také dohoda o srážkách ze mzdy a jiných
příjmů (upravená dnes v § 551 občanského zákoníku). Jde o právní zařízení, které se v praxi
vžilo a slouží zejména k zajištění dluhů osob zaměstnaných v pracovním poměru. Vzhledem
dosaženému k praktickému efektu (zvlášť při zajištění pohledávek na výživné) bude jeho
úprava zachována i nadále. Lze sice argumentovat, že se jedná o neklasický zajišťovací
institut, zavedený do našeho práva při socialistické rekodifikaci občanského zákonodárství v
r. 1964, ale tato argumentace má charakter ideologický, nikoli věcný.
1.2.6.4. Ručení bude upraveno obdobně, jak je dnes upravují ob čanský a obchodní
zákoník, bude však zdůrazněna smluvní povaha vzniku ručení.
1.2.6.5. Úprava bankovní záruky bude převzata ze stávajícího obchodního zákoníku (§ 313 až
§ 332).
1.2.6.5.1. Zváží se, zda bankovní záruka vybudovaná na principu abstraktního ručení, tj.
obligace neakcesorické povahy, nemá být přeměněna v obecněji šířeji využitelný institut. (V
praxi se zdů razňuje potřeba umožnit abstraktní ručení též pojišťovnám.)
1.2.6.5.2. Při téže příležitosti by bylo vhodné upravit rovněž soukromoprávní aspekty státních
záruk (zatím se k tomu účelu využívá § 762 odst. 1 obch. z., což se nejeví jako dostatečné).
1.2.6.6. Zajišťovací převod vlastnictví nebo jiného práva a za jišťovací postoupení
pohledávky jsou dnes upraveny v § 553 a v § 554 občanského zákoníku. Tyto zajišťovací
instrumenty musí být v nové úpravě upřesněny.
Především bude vhodné pro odstranění pochybností zdůraznit, že i při zajišťovacím
převlastnění se vlastnictví nabývá podle obecné zákonné úpravy pro nabývání vlastnictví
smlouvou.
Dále se stanoví, že ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnictví musí být m.j.
dohodnuto, jaká práva a povinnosti bude věřitel po dobu svého vlastnictví předmětu jistoty
mít, zejména, zda a za jakých podmínek bude oprávněn věc užívat.
Dále bude stanoveno, že ve smlouvě budou obsaženy i klauzu le o podmínkách, za nichž
si věřitel může převedenou věc ponechat pro sebe, nebo zpeněžit ji v dražbě či jiným
dohodnutým způsobem s tím, že při absenci takových ujednání se přiměřeně použijí zákonná
ustanovení o zpeněžení zástavy.
1.2.6.7. Z dosavadní právní úpravy budou rovněž převzaty smluvní pokuta a uznání dluhu.
Pokud jde o smluvní pokutu, upraví se moderační právo soudu jako obecný občanskoprávní
institut, nikoli jako specifikum obchodních vztahů (v nichž by naopak možnost uplatnění
moderačního práva měla být vyloučena). Pokud jde o uznání dluhu, převezme se tradiční
konstrukce prvé věty § 558 obč. z., podle níž musí být závazek uznán co do důvodu i výše.
Naopak nebude akceptován požadavek druhé věty § 558 obč. z., dle které mohou právní
účinky uznání promlčeného dluhu nastat jen pokud uznávající o promlčení dluhu věděl.
1.3. Druhá hlava čtvrté části zákoníku pojedná o obligacích vzniklých z právního jednání
stran.
Půjde tedy především o závazky vzniklé ze smluv, na závěr této hlavy však budou
zařazeny i případy, kdy závazkový právní vztah vzniká již z jednostranného jednání
některého z účastníků, tedy případy veřejného příslibu a slibu odškodnění.
Tam, kde bude upraven určitý smluvní typ jako obecný (např. nájemní smlouva) a k němu
pro určité zvláštní skupiny případů též jistý "subtyp" (např. nájem bytu), se již nebudou
opakovat obecná ustanovení, ale úprava příslušného "subtypu" bude obsahovat jen
zvláštnosti.
Nová systematika smluvních vztahů odbourá, a to m.j. i se zřetelem k novému pojetí věci v
právním smyslu, potřebu upravit zvláštní smluvní typy pro dispozice s cennými papíry
v zákoně o cenných papírech. Tyto speciální úpravy budou zrušeny a pro dispozice s cennými
papíry se uplatní smluvní typy obecné (tedy smlouva kupní, darovací, zprostředkovatelská,
příkazní, ko misionářská atd.), přičemž tam, kde to bude potřebné, budou u těchto obecných
smluvních typů doplněna speciální ustanovení aplikovatelná na smlouvy o cenných papírech.
Podobně bude postupováno též při úpravě licenční smlouvy ve vztahu k smlouvám
uzavíraným mezi subjekty autorského práva.
1.3.1. Jednotlivé smluvní typy. Systematické uspořádání obligací vzniklých z právních
jednání.
Ustanovení o jednotlivých smluvních typech musí být uspo řádána do určitých širších
celků řazených tak, aby vyjadřovaly logickou posloupnost.
Zákoník upraví nejprve smlouvy týkající se věcí, a to v prvé řadě smlouvy o převedení
věci do vlastnictví jiného, dále pak smlouvy o přenechání věci (jako species a jako genus) k
užití jinému. Dál budou upraveny smlouvy týkající se konání některé ze smluvních stran,
totiž smlouvy schovací, smlouvy o zařizování zá ležitostí jiných osob, dále pak smlouva o
dílo. Konečně budou následovat smlouvy bankovní a případně i pojistné, zaopatřovací
smlouvy, smlouvy společenské a smlouvy odvážné. Hlavu uzavře úprava závazků vzniklých
z jednostranných právních jednání.
Tam, kde více smluvních typů bude vytvářet skupinu (např. smlouvy o převedení věci do
vlastnictví jiného) budou jednotlivé smluvní typy v rámci skupiny uspořádány od
nejjednoduššího k nejsložitějšímu s tím, že - je-li takový - bude na prvním místě v každé
skupině upraven typ smlouvy bezúplatné. Tak podle tohoto klíče budou smlouvy o převedení
věci do vlastnictví jiného upraveny tak, že nejprve bude upravena smlouva darovací, poté
kupní a dále smlouva směnná.
Shora uvedené skupiny smluvních typů naznačují jen logiku v souslednosti jejich řazení,
jednotlivé skupiny tedy nebudou v konečném uspořádání zákoníku nutně uspořádány do téže
hlavy. Tak by např. bylo velmi nelogické upravit schovací a zprostředko vatelskou smlouvu
ve společném širším celku, byť se jak schova tel, tak i zprostředkovatel zavazují k plnění
typu facere a svým způsobem zařizují záležitost druhého.
1.3.2. Darovací smlouva
Právní úprava darování bude převzata z návrhu vládní osnovy čsl. občanského zákoníku
z r. 1937 (§ 855 až 871) s přihlédnutím k vývoji novějšího zákonodárství. Zejména bude
vyjasněn pojem daru i pokud jde o některé pochybné případy (darování na odměnu, vzájemné
darování), upraví se dar podpory, umožní se darování pro případ smrti, upřesní se
odpovědnost dárce při vědomém darování vadné věci a dosavadní případy odvolání daru
budou rozšířeny i na případ dárcovy nouze.
1.3.2.1. Darovací smlouva bude prohlášena za subsidiárně použi telnou pro bezúplatné
převody všech předmětů právního obchodu, pokud nebude pro speciální případy upraven
zvláštní smluvní typ.
1.3.3. Při darovací smlouvě bude upravena též sponzorská smlouva, kdy dárce poskytuje
obdarovanému účelově vázaný dar k použití na obecně prospěšný nebo obdobný užitečný
účel.
1.3.4. Kupní smlouva
Občanský zákoník z r. 1964 původně neobsahoval obecnou úpravu kupní smlouvy, ale
ustanovení o prodeji v obchodě a zvláštní ustanovení o koupi. Novela občanského zákoníku
z r. 1991 tento nedostatek odstranila, když v kodexu obecnou úpravu kupní smlouvy obnovila
převzetím ust. § 368 a násl. občanského zákoníku z r. 1950, současně došlo k duplicitní
úpravě obchodní koupě v § 409 a násl. obchodního zákoníku.
Nový občanský zákoník dvojkolejnou úpravu kupní smlouvy odstraní a zavede pro ni
jednotný právní režim. Při této nové úpravě bude brán pečlivý zřetel na úpravu v Úmluvě o
smlouvách o mezinárodní koupi zboží (vyhl. č. 160/1991 Sb.). S ohledem na tuto úpravu se
odliší koupě movitých a nemovitých věcí.
Podstatný rys kupní smlouvy bude spatřován v závazku prodá vajícího převést na
kupujícího vlastnictví k prodávané věci oproti zaplacení kupní ceny (nikoli tedy v pouhém
předání předmětu koupě za úplatu).
Práva a povinnosti stran z kupní smlouvy stejně jako nabytí vlastnictví k předmětu koupě
budou upraveny shodně se stávající úpravou v občanském a obchodním zákoníku. Možnosti
stran pro smluvení výhrad přechodu vlastnictví budou upraveny co nejlibe rálněji, po vzoru
současné úpravy v obchodním zákoníku.
Vzhledem k tomu, že obecná úprava odpovědnosti za vady bude obsažena v hlavě o
deliktních závazcích, omezí se úprava kupní smlouvy o následcích vadného plnění jen na
konkretizační ustano vení. Rozlišena bude odpovědnost zákonná a záruční (resp. záruka
zákonná a smluvní), přičemž z úpravy jasně vyplyne, že záruční odpovědnost nemůže být
nikdy užší než zákonná (a to ani z hledis ka časového, ani z hlediska věcného).
Pozornost bude věnována i vedlejším doložkám v kupní smlouvě jako jsou prodej s
výhradou zpětné koupě a koupě s výhradou zpětného prodeje, výhrada předkupního práva,
koupě na zkoušku, prodej s výhradou lepšího kupce a cenová doložka. I nadále se ponechá
možnost sjednat předkupní právo jako právo věcné.
K úpravě kupní smlouvy budou připojena zvláštní a upřesňu jící ustanovení týkající se
koupě v obchodě, podomního a zásilko vého prodeje a prodeje pomocí automatů, v té míře, v
jaké nebudou obsažena v obecné úpravě ochrany slabší strany (spotřebitele).
Úprava kupní smlouvy bude prohlášena za subsidiárně použi telnou na všechny úplatné
převody předmětů právního obchodu, a to i nehmotných (např. obchodních podílů), pokud
tyto převody neu pravují zvláštní typy smluv. Prodej podniku bude upraven jako smluvní typ
v obchodním zákoníku.
1.3.5. Směnná smlouva
Při úpravě směnné smlouvy bude za východisko vzata stávající úprava v § 661 obč. z. s
některými upřesněními, např. bude účelné
a) stanovit, že se při dohodě o směně věci za věc nepřihlíží k nepatrnému znehodnocení jedné
ze směňovaných věcí, dojde-li k němu ještě před odevzdáním,
b) anebo určit, do kdy náleží té které ze smluvních stran užitky ze směňovaných věcí.
1.3.6. Smlouvy o užívání věci
Sem zařazené smluvní typy budou uspořádány tak, že se nejpr ve upraví smlouvy, kdy
poskytovatel přenechává příjemci k dočas nému užití věc individuálně určenou (výprosa,
výpůjčka, nájem a smlouvy s nájmem příbuzné), a poté případy, kdy poskytovatel přenechává
dočasně příjemci věc nebo věci určené genericky (půjčka a úvěr). V obou okruzích bude opět
postupováno od jedno dušších smluvních typů ke komplikovanějším a od bezúplatných
smluv ke smlouvám úplatným.
1.3.7. Výprosa
Při výprose přenechává poskytovatel příjemci užití určitého statku z pouhé ochoty,
zpravidla bez určení doby a účelu užívání. Poskytovatel může výprosu kdykoli zrušit a
příjemci nesvědčí při tomto zrušení žádná práva nebo náhrady. V ostatním se odkáže na
analogické použití smlouvy o výpůjčce.
1.3.8. Výpůjčka
Smlouva o výpůjčce bude upravena v návaznosti na právní úpravu dosavadní (§ 659 až §
662 občanského zákoníku) s některými upřesněními.
Tak pro případ, že půjčitel poskytne věc vypůjčiteli k určitému účelu, nelze se spokojit s
úpravou, že závazek zanikne dosažením tohoto účelu, ale nutno též stanovit, že vypůjčitel má
povinnost s užíváním vypůjčené věci neprodlévat a věc vrátit co možná nejdříve. Je nutné
vypůjčiteli přiznat, při výpůjčce sjed nané na určitou dobu, oprávnění vrátit věc ještě
před uplynutím smluvené doby, zároveň bude půjčiteli přiznáno právo nesouhlasit s
předčasným vrácením.
Nová úprava rovněž stanoví, kdo ponese náklady na věc po dobu, co výpůjčka trvá, a
rozliší mezi náklady běžnými a mimořád nými.
1.3.9. Nájemní smlouva
1.3.9.1. Podobně jako u kupní smlouvy i obecná úprava nájemní smlouvy v původní verzi
občanského zákoníku z r. 1964 v našem právu chyběla (tuto úpravu suplovaly svérázné typy
smluv o osob ním užívání bytů, místností nesloužících k bydlení a pozemků). Tento
nedostatek byl odstraněn novelou z r. 1991, která nájemní smlouvu v občanském zákoníku
upravila v § 663 až 723.
Nová úprava vyjde z řešení přijatého stávajícím občanským zákoníkem zejména v tom, že
zachová model obecné úpravy nájmu doplněné speciální úpravou nájemních vztahů pro
některé zvláštní předměty (např. pro byty). Vezme se přitom na vědomí, že nájem (bytů)
nevzniká jen písemnou smlouvou, ale též z jiných důvodů, např. přechodem nájmu apod.
Vezme se rovněž v úvahu potřeba ochrany těch nájemců, které pronajímatel nechá bydlet, ale
písemnou smlouvu s nimi neuzavře.
Zákoník dále převezme většinu konkrétních normativních konstrukcí stávající právní
úpravy.
1.3.9.2. Pokud jde o obecnou úpravu, bude oproti stávající zákonné úpravě rozdíl v tom, že
nový zákoník rozliší nájem a pacht. Tím se vrátí k tradičnímu řešení.
Nájem bude upraven jako právní prostředek, jímž nájemce získává k věci za úplatu
a dočasně užívací právo, kdežto při pachtu získává pachtýř za úplatu k věci právo požívací.
Dojde-li k uzavření smlouvy, která příjemci plnění umožní zčásti užívací a zčásti požívací
právo (např. užívací právo k domu a braní požitků ze zahrady u domu) posoudí se
přináležitost smlouvy ke konkrétnímu smluvnímu typu podle toho, co je pro daný případ
hlavní.
Obecná úprava bude sledovat konstrukci nájemní smlouvy a pro pacht stanoví v rámci této
obecné úpravy jednotlivá speciální ustanovení odchylky (odlišná úprava musí být u nájmu a u
pachtu pokud jde o nesení nákladů na věc, o placení úhrady, o nárok na slevu z úhrad, o zánik
závazku a povinnosti stran z toho plynou cích apod.).
1.3.9.3. Druhý podstatný rozdíl oproti stávající úpravě bude v tom, že se úpravy různých
forem nájmů soustředí do občanského zákoníku a odstraní se stav, kdy kromě občanského
zákoníku upra voval některé nájmy zvláštní zákon (zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor) a některé obchodní zákoník (nájem dopravního prostředku).
1.3.9.4. Obecná úprava nájemní smlouvy bude značně obsáhlá. Budou-li předmětem nájmu
nemovitost, byt či nebytový prostor, vyžádá se povinně písemná forma nájemní smlouvy.
Zákon stanoví podstatné náležitosti smlouvy, vymezí práva a povinnosti stran, stanoví
povinnost udržovat předmět nájmu v řádném stavu a povinnost odstraňovat závady
vyskytnuvší se na předmětu nájmu, upraví odpovědnost za poškození nebo za nadměrné
opotřebení pronajaté věci a také podmínky pro zřízení podnájmu nebo podpachtu. Dále se
upraví podmínky pro postoupení nájmu třetí osobě; ty se však zásadně omezí na případy
právního nástupnictví. V souvislosti s nájmem nemovitostí bude upraveno též zástavní a
zadržovací právo pronajímatele. Upraví se institut obnovy nájmu při nájmech sjednaných na
určitou dobu.
1.3.9.5. Jako zvláštní případy nájemních vztahů budou upraveny nájem bytu (včetně nájmu
části bytu a podnájmu), nájem obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení,
nájem nebytových prostor, nájem dopravního prostředku a podnikatelský nájem movitých
věcí.
Uvedené případy budou řešeny konstrukcí zvláštních ustanove ní o těchto nájmech.
Přitom bude v zásadě převzata stávající úprava s tím, že vzájemné poměry manželů budou
stejně jako jejich ostatní bydlení upraveny zásadně v rámci manželského majetkového práva.
1.3.9.6. Tato zásada se uplatní i při úpravě nájmu bytů. Budou však odstraněny některé
anomálie (nový zákoník např. nepřevezme myšlenku, že společný nájem družstevního bytu
může vzniknout pouze mezi manžely, jak dnes stanoví § 700 odst. 3 obč. z.).
Odstraněny budou také některé nespravedlnosti, spočívající např. v nadměrné zákonné
ochraně i těch nájemníků, kteří byt využívají k jiným než bytovým účelům (nebude však
zcela vyloučeno právo nájemce využívat byt vedle bydlení též k výdělečným účelům, což se
typicky děje např. u svobodných povolání), anebo kteří soustavně narušují klidné bydlení
ostatních nájemníků či ohrožují jejich bezpečnost. V návaznosti na to bude upřesněn systém
bytových náhrad. Budou zvoleny též speciální konstrukce na ochranu nájemníků. Zásadně
bude chráněn ten nájemce, který své povinnosti z nájemní smlouvy řádně plní. Bude-li
pronajímatel požadovat při uzavření nájemní smlouvy složení kauce (peněz k zajištění
nájemného a úhrady za služby), omezí se výše této kauce (tak, aby zhruba odpovídala
průměrné délce trvání soudních sporů o ukončení nájmu bytu) a omezí se rovněž dispoziční
možnosti pronajímatele s ní. Pronajímatel nebude oprávněn činit proti nájemcově vůli
stavební úpravy v bytě (anebo jinak podstatně měnit předmět nájmu) jinak, než na základě
soudního přivolení, které bude moci být uděleno jen ze spravedlivého důvodu.
Veřejnoprávní prvky nájmu bytů nebude občanský zákoník akcentovat. Této úpravě musí
být vyhrazen samostatný zákon.
1.3.9.7. Při úpravě podnájmu bude stanoveno, že - byť byl sjednán na dobu neurčitou - zaniká
nejpozději se zánikem nájmu.
Podnájemníkovi nebude zákonem přiznáno právo na náhradní podnájem (nebude však
bráněno opačné úmluvě stran).
1.3.10. Přechodný nájem. Smlouva o ubytování.
1.3.10.1. Za úpravu tradičních nájemních smluv nebudou zařazena ustanovení o smlouvě o
přechodném nájmu (resp. o koupi práva k užívání nemovitosti na základě časového rozvrhu;
timesharing); právní úprava těchto otázek, kterou vyžaduje potřeba transpozice evropské
směrnice 94/47/ES o ochraně nabyvatelů práva přechodného nájmu, bude vyhrazena
zvláštnímu zákonu.
1.3.10.2. Z toho důvodu na zákonná ustanovení o nájemní smlouvě naváže jen rámcová
úprava smlouvy o ubytování. Při ní se vyjde z úpravy současné.
1.3.11. Licenční smlouva
Licenční smlouva plní vůči nehmotným statkům obdobnou funkci jakou má nájemní
smlouva ohledně hmotných předmětů.
Úprava licenční smlouvy bude převzata ze stávající úpravy v obchodním zákoníku, ale
pojme se šířeji, než nyní, tak aby se dotýkala širšího okruhu t.zv. nehmotných statků. Sjednotí
se tedy dosavadní oddělená úprava licenční smlouvy v režimu obchodního zákoníku a
autorského zákona s tím, že odchylky obsahující speci fika ohledně licenčních smluv
uzavíraných s původci autorských děl, výkonými umělci, výrobci zvukových a zvukově
obrazových zá znamů, vysílateli a pořizovateli databáze a ohledně licenčních smluv
nakladatelských budou zachována tak, jak je dnes upravuje zákon o právu autorském.
1.3.12. Půjčka a úvěr
Půjčka i úvěr slouží k dočasnému přenechání druhově určených věcí (t.j. umožňuje se
jejich užívání) jednou smluvní stranou straně druhé.
Nová právní úprava bude respektovat rozdíl mezi oběma typy smluv. Smlouva o
půjčce je reálná, naproti tomu smlouva o úvěru je konsenzuální a týká se výhradně
peněz, pojmovým znakem úvěru je úplatnost.
Zákoník tedy vezme důsledněji zřetel na fakt, že úvěr je půjčka peněz na úrok a že
smlouva o otevření úvěru je ve své podstatě smlouvou o smlouvě budoucí. Při úpravě úvěru
se rozliší úvěr obecný od úvěru poskytovaného bankami. Transponována bude též směrnice o
spotřebitelském úvěru (směrnice 87/102/EHS ve znění směrnice 90/88/EHS), pokud její
implementaci nevyřeší speciální zákonná úprava.
1.3.13. Schovací smlouvy
1.3.13.1. Jako schovací smlouvy budou upraveny smlouva o úschově a smlouva o skladování.
Smlouva o úschově bude upravena podobně, jak je upravena dnes v občanském zákoníku
(§ 747 až 743), smlouva o skladování podobně, jak ji dnes upravuje zákoník obchodní (§ 527
až 535).
1.3.13.2. Smlouva o uložení věci, upravená dnes v § 516 a násl. obchodního zákoníku, nadále
zvlášť upravena nebude.
Jde o právní úpravu nadbytečnou. V daném směru postačí zachování smlouvy o úschově.
1.3.14. Smlouvy příkazního typu
Smlouvy o zařizování či obstarání cizích záležitostí (resp. smlouvy příkazního typu)
budou v systematice zákoníku rozděleny na skupinu smluvních typů vybudovaných na
principu přímého zastoupení a reprezentovaných příkazní smlouvou a na skupinu smluvních
typů vybudovaných na principu zastoupení nepřímého a reprezentovaných smlouvou
komisionářskou. Dále budou upraveny i smíšené typy obstaravatelských smluv (zejména
smlouva zpro středkovatelská).
V této partii budou příslušné smluvní typy tedy upraveny jako (1) příkaz, (2)
zprostředkování, (3) komise a (4) spedice, resp. smlouva zasílatelská, u níž jde ovšem jen o
species komisní smlouvy. Tato úprava vyjde z jejího stávajícího zákonného zpracování, ale
bude pojata jako jednotná a obecná, a vyloučí tudíž dosavadní autonomní smluvní typy
nadbytečně upravené v obchodním zákoníku.
To platí zejména o umělých a zcela nepraktických duplicitách neobchodní smlouvy
příkazní a obchodní smlouvy mandátní nebo neobchodní smlouvy zprostředkovatelské a
obchodní smlouvy o zpro středkování atd.
1.3.15. Na úpravu smlouvy zasílatelské naváže úprava dalších smluvních typů souvisejících s
dopravou. Tyto smlouvy souvisejí jak se smlouvami obstaravatelské povahy (jejichž úprava
jim bude v zákoníku předcházet), tak se smlouvami o dílo (jejichž úprava bude následovat po
nich).
Zde bude upravena smlouva o provozu dopravního prostředku a smlouva přepravní
(smlouva o přepravě osob a o přepravě nákla du). Při jejich úpravě bude zásadně využito
zejména současného obchodního zákoníku. Úprava cestovní smlouvy bude zásadně převzata
z dnešního občanského zákoníku (§ 852a a násl. obč. z.).
Oproti dosavadnímu stavu však bude podstatně změněno pojetí zmocnění k vydání
přepravních řádů pro veřejnou dopravu, kdy se v přesně vymezených případech a s odkazem
na zásady úpravy těchže otázek v mezinárodních smlouvách zejména umožní těmito
přepravní mi řády omezit rozsah odpovědnosti za škodu, vyjma případů jejího způsobení
úmyslně nebo z hrubé nedbalosti. Půjde zejména o veřej nou dopravu železniční, ale i o
některé další veřejné dopravce.
1.3.16. Smlouva o dílo
1.3.16.1. Nový zákoník odstraní v evropských právních řádech kuriózní duplicitu úpravy
smlouvy o dílo obchodní a neobchodní. Za základ nové úpravy se vezme úprava v § 536 a
násl. současného obchodního zákoníku, avšak s tím rozdílem, že předmět díla bude moci
být i nehmotný, a nebude se tudíž nadále vyžadovat, aby dílem byl hmotně zachycený
výsledek určité činnosti.
Rozdíl od současné úpravy bude dále v tom, že zákoník vezme důsledněji v úvahu fakt, že
se v rámci jednotného smluvního typu v praxi vyskytují u smlouvy o dílo případy velmi
různorodé (počí naje opravou jízdního kola nebo ostříhání vlasů a konče výstavbou továrny
včetně jejího vybavení technologií) a že pro některé z nich může být minuciézní normativní
úprava zbytečně komplikova ná, zatímco pro jiné se i nadprůměrně detailní konstrukce budou
jevit jako nadmíru zjednodušující.
Zákoník proto nejprve stanoví generální režim, platný obec ně a subsidiárně pro všechny
smlouvy o dílo.
Vymezí práva a povinnosti stran, zejména zhotovitelovu samostatnost při provádění díla,
případnou součinnost objednate le. Dílo bude provedeno v době stranami dohodnuté, nebudeli taková dohoda, pak v době přiměřené povaze věci. Pokud jde o stanovení ceny, převezme
se dosavadní konstrukce ceny pevně sjednané (určitou částkou nebo vymezením způsobu, jak
bude vypočtena) a alternativně k ní i ceny určené podle rozpočtu.
Splatnost ceny bude zásadně vázána na předání předmětu díla. Zároveň bude vyřešena
otázka vlivu případné existence drobných vad u děl rozsáhlých nebo technologicky či
konstrukčně anebo stavebně náročných na splatnost ceny tak, aby objednatel poukazem
(někdy i účelovým) vytýkáním těchto vad svévolně neodkládal dospělost svého platebního
závazku.
Dále budou stanoveny právní následky nemožnosti zhotovitele dílo provést pro jednání
objednatele, upraví se zvláštní podmínky pro odstoupení od smlouvy a odpovědnost za vady
bude s ohledem na zvláštnosti smlouvy o dílo upravena odchylně pro smlouvy spotřebitelské
a obchodní. Pojetím jednoduché obecné úpravy smlouvy o dílo se překoná stav, kdy se
úprava této smlouvy v obchodním zákoníku snažila brát ohled spíše na ty nejsložitější
situace.
1.3.16.2. Po obecné úpravě smlouvy o dílo budou následovat speciální ustanovení, zaměřená
na úpravu zvláštních případů, vyžadujících soustředěnější právní regulaci.
V prvé řadě půjde o případy děl zhotovovaných na zakázku, kde je třeba objednatele
chránit jako spotřebitele.
Za druhé musí být autonomně upraveny stavební smlouvy. Při nich je třeba vyřešit
vlastnictví k vznikající stavbě, případně též přechod vlastnictví k stavbě ze zhotovitele na
objednatele. Dále musí být vyřešeny otázky, kterou ze stran stíhá povinnost poskytnout
stavební a montážní materiál, stanoveny podmínky pro přerušení stavebních prací, musí být
stanoven postup pro případ výskytu nepředvídaných překážek při provádění díla, určeny
právní důsledky dohody stran, že v průběhu provádění stavebních prací bude rozsah díla
změněn apod.
Za třetí je nezbytné vymezit speciální právní podmínky pro případy, kdy je dílem
výstavba průmyslového celku. Tehdy je třeba normativně vyřešit, zda projekt dodá zhotovitel
či opatří-li jej objednatel, zda je potřebná součinnost mezi zpracovatelem projek tu a
zhotovitelem a jak se zajistí. Bude nutné stanovit, koho stíhají vady díla vyvolané projektem.
Při stavebních akcích toho to typu není možné ponechat osud a kvalitu díla jen na kontrak
tačních dovednostech stran, ale i ve veřejném zájmu bude nezbytné stanovit minimální
požadavky na zkoušky, jimiž se funkčnost díla prověří. Ač fakt výstavby průmyslového celku
evokuje podnikatel ské aktivity, není možné svěřit tuto úpravu obchodnímu zákoníku,
protože tu nepůjde o samostatný (zvláštní) smluvní typ, ale jen o stanovení odchylek od
obecné úpravy smlouvy o dílo. Odtrhnout ustanovení o některých specifických úpravách od
obecné úpravy smlouvy o dílo by znamenalo pokračovat v bipartici neobchodní a obchodní
smlouvy o dílo, zavedené u nás k 1. 1. 1992 v rámci světových kuriozit v českém soukromém
právu.
Konečně bude nutné upravit i speciální pravidla platná pro nehmotná díla. V souvislosti s
činnostmi tohoto druhu se vezme zřetel na skutečnost, že případné vady takových děl se
mohou pro jevit až po velmi dlouhé době, a tomu musí být uzpůsobena úprava odpovědnosti
za vady.
1.3.17. Smlouva o kontrolní činnosti
Smlouva o kontrolní činnosti je species vůči obecné úpravě smlouvy o dílo a jako
samostatný typ smlouvy obvykle upravena není. Nejedná se o tradiční smluvní typ. V našem
právním prostředí byla smlouva o kontrolní činnosti původně upravena v zák. č. 101/1963
Sb. (v zákoníku mezinárodního obchodu), odkud byla v r. 1991 recipována do
obchodního zákoníku (§ 591 až § 600). Jako zvláštní smluvní typ bude smlouva o kontrolní
činnosti s ohledem na praktické zkušenosti zachována i nadále v novém občanském
zákoníku.
1.3.18. Pracovní smlouva
1.3.18.1. Protože věcný záměr předpokládá zachování zákoníku práce, nezamýšlí integrovat
do občanského zákoníku úpravu pracov ní smlouvy. Název této pasáže tedy nepředjímá
označení přísluš ného oddílu budoucího občanského zákoníku, který na úpravu pracovní
smlouvy neaspiruje.
1.3.18.2. Zároveň nelze pominout, že obchodní zákoník dnes v ust. § 66 a v některých dalších
ustanoveních (§ 135, 194) vymezil práva a povinnosti členů orgánů obchodních společností
při výkonu funkce a - spíše zmiňuje, než upravuje - smlouvu o výkonu funkce. Tento smluvní
typ bude upraven v občanském zákoníku jako obecný, se zřetelem k jeho využitelnosti pro
další právnické osoby sou kromého práva. Uváží se přitom, zda nebude vhodné upravit práva
a povinnosti členů orgánů právnických osob při výkonu funkce pří mo v souvislosti s
úpravou právnických osob v obecné části občanského zákoníku.
1.3.19. Bankovní smlouvy
1.3.19.1. Jako bankovní smlouvy budou upraveny smlouvy o běžném účtu, o vkladu na
vkladní knížku nebo na vkladní list, o vklado vém účtu (t.zv. termínovaný vklad), o otevření
akreditivu, o inkasu a o bankovní úschově. Pro jejich právní úpravu budou využita zákonná
ustanovení o těchto smlouvách v obchodním, popř. občanském zákoníku.
Zvážena bude též úprava vinkulace a jejích právních následků.
1.3.19.2. Při úpravě vkladních knížek bude respektován požadavek evropské směrnice č.
91/308/EHS, o předcházení zneužití finančního systému k praní špinavých peněz,
neumožňovat existenci vkladních knížek na doručitele (majitele). Zároveň se, ve shodě s touž
směrnicí, stanoví povinnost finančních a úvěrových institucí vyžadovat identifikaci klientů
při transakcích nebo při vstupu do obchodního vztahu, přesahujících určitou hranici.
1.3.19.3. V souvislosti s vkladními knížkami bude upraveno též umořovací řízení.
1.3.20. Pojistné smlouvy
Povaha pojistných smluv a problematika pojištění vyžaduje daleko detailnější úpravu na
úrovni zákona. Takovou úpravu, rozsahem oproti dosavadní mnohem výraznější, není vhodné
uskutečňovat v rámci občanského zákoníku, protože ta by právě svým objemem narušila
celkovou symetrii zákoníku. Z toho důvodu nebude občanský zákoník smluvní pojištění
nadále upravovat a úprava pojistné smlouvy bude svěřena samostatnému zákonu (zákonu o
pojistné smlouvě), jak také odpovídá praxi některých států (např. Rakouska), ostatně i
tuzemské tradici.
1.3.21. Zaopatřovací smlouvy
Jako zaopatřovací smlouvy budou upraveny smlouva o důchodu a smlouva o výměnku.
1.3.22. Společenská smlouva
Nový zákoník převezme konstrukci společenské smlouvy, kterou se zakládá sdružení typu
societas (sdružení bez právní subjekti vity) ze stávající právní úpravy v § 829 a násl. obč. z.
Při vypracování paragrafového znění se terminologicky odliší označení smluv, z nichž vzniká
společnost jako societas a z nichž vzniká (obchodní) společnost jako právnická osoba.
Zároveň není úmysl obě tyto smlouvy od sebe zcela oddělit, protože ustanovení
o společenské smlouvě upravené v občanském zákoníku mají být a budou subsidiárně
aplikovatelná i na společenské smlouvy ostatní.
Při úpravě některých detailů se přihlédne též k vládnímu návrhu čsl. občanského zákoníku
z r. 1937. Bude stanoveno, že úprava těch společenských smluv, jimiž se zakládají právnické
osoby (typu korporace), náleží speciálním ustanovením, že však i pro tyto smlouvy je obecná
úprava společenské smlouvy (smlouvy o sdružení) použitelná subsidiárně.
1.3.23. Smlouvy odvážné
Do této skupiny se řadí sázka a hra, které budou upraveny stejně, jako v právní úpravě
současné. Pamatováno bude v této souvislosti též na úpravu diferenčních obchodů na burze,
na něž předpisy o sázce a hře vztahovat nelze.
1.3.24. Závazky z jednostranných jednání
Veřejný příslib a slib odškodnění budou upraveny shodně jak je veřejný příslib upraven
dnes v § 850 až 852 občanského zákoníku a slib odškodnění v § 725 až 728 obchodního
zákoníku.
1.4. Závazky z deliktů
Z právních deliktů vzniká odpovědnost za vady, za prodlení, za (majetkovou) škodu a
popř. též za jinou újmu. Vzhledem k tomu, že právní následky prodlení i vadného plnění
budou upraveny v rámci úpravy splnění závazků, bude v této hlavě upravena jen odpovědnost
za škodu včetně odpovědnosti za nemajetkovou újmu. Proto v této partii zákoníku úvodní
ustanovení jen odkáže na úpravu odpovědnosti za prodlení a za vady na jiných místech
kodifikace.
Případy t.zv. absolutní odpovědnosti za škodu (povinnosti k náhradě škody, které se nelze
zprostit), sice nejsou obligacemi vzniklými z právního deliktu, ale budou v zájmu jednotnosti
přístupu k normativnímu řešení celého institutu upraveny společně se skutečnou
odpovědností za škodu.
1.4.1. Úpravu odpovědnosti za škodu uvedou ustanovení věnovaná generální prevenci.
Vyjádřena zde bude zásada neminem laedere. V rámci této úpravy zákoník vyřeší
odpovědnost za škodu způsobe nou zvířetem, stavbou, pádem věci nebezpečně postavené,
položené nebo pověšené, jejím vyhozením, vylitím apod.
Dále bude upraveno právo každého odvrátit škodu jemu hrozící opatřeními přiměřenými
okolnostem. Souběžně bude stanovena povin nost každého pečovat o vlastní věc (přistoupit k
včasným preven tivním opatřením k odvrácení škody), lze-li hrozící škodu pozoro vat.
Stejně tak bude zakotveno oprávnění každého přispět osobě ohrožené vznikem škody na
pomoc. Takové osobě bude přiznán nárok na náhradu vynaložených nákladů a případně i
utrpěné škody vůči osobě v jejíž prospěch bylo jednáno.
1.4.2. Celková konstrukce odpovědnosti za škodu bude založena na kombinaci obecné
úpravy a zvláštních úprav.
1.4.2.1. Nová úprava vyjde z koncepce, že dosavadní rozdíl mezi obecnou úpravou
subjektivní odpovědnosti v občanském zákoníku a obecnou úpravou objektivní odpovědnosti
v obchodním zákoníku je umělý a že je matoucí zachovat ho i pro účely nové právní úpravy.
Pokud dnes § 374 obch. z. spojuje při konstrukci objek tivní odpovědnosti liberační důvody s
existencí předvídatelné a odvratitelné překážky, konstruuje jinými slovy týž odpovědnost ní
znak, jaký subjektivní odpovědnost zná pod označením nevědomá nedbalost.
Nový zákoník proto při konstrukci obecné odpovědnosti za škodu vyjde z koncepce, že
tato odpovědnost bude pojata jako subjektivní, s presumovaným zaviněním z nedbalosti.
Rozdíl mezi podnikateli a nepodnikateli však bude v kon strukci jejich presumované
nedbalosti.
Při jednání osoby, která není podnikatelem, bude její nedbalost spatřována v takovém
porušení pečlivosti a opatrnosti, jakých lze požadovat po každém průměrném člověku
(člověku průměrných vlastností).
Naproti tomu při jednání podnikatelů (a dalších osob, které v právním styku mají nebo
předstírají vlastnost profesionála) bude za nedbalostní jednání považováno to, které nebude
vyhovovat požadavkům kladeným na zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečli vost té které
profese (určitého oboru činnosti). Stejná kvalita činnosti bude požadována i na osobě, která,
aniž je k tomu nuce na, podnikne jednání, k nimž jsou potřebné zvláštní znalosti nebo
dovednosti nebo mimořádná pečlivost.
Bude stanoveno, že ten, kdo použije třetí osobu k jednání, k němuž je zavázán sám,
odpovídá za škodu případně způsobenou touto osobou.
1.4.2.2. V rámci společných ustanovení o odpovědnosti za škodu bude též řešena otázka
odpovědnosti za škodu vzniklou náhodou, a otázka spoluodpovědnosti poškozeného.
Upravena bude též upravena nevyvratitelná domněnka solidarity škůdců, kteří jsou
podnikateli. Pro škůdce, kteří podnikateli nejsou, se solidarita uplatní rovněž, soud však bude
v odůvodně ných a zvláštního zřetele hodných případech moci rozhodnout, že se solidarita
neuplatní.
Konečně bude upravena odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kdo nemohou posoudit
následky svého jednání anebo své jednání ovládnout. Tato úprava bude v zásadě respektovat
současnou úpravu v § 422 a 433 obč. z.
1.4.3. Úprava rozsahu a způsobu náhrady bude předcházet zvláštním úpravám odpovědnosti
za škodu. Vyjde se z pojetí, že se zásadně hradí škoda skutečná i ušlý zisk. Toto pojetí a
priori nepopírá možnost vyloučení povinnosti hradit ušlý zisk ve speciálních a jasně
vytčených speciálních případech hodných zvláštního zřetele (např. půjde o přepravu věcí při
veřejné přepravě, ledaže dojde k protiprávnosti z hrubé nedbalosti či z úmyslu).
Pojetí škody se rozšíří. Zákoník umožní poškozenému domáhat se cestou satisfakce obecně
i náhrady nemajetkové újmy. Úprava nároku na přiměřené zadostiučinění bude pojata jako
jednotná, t.j. na úrovni obecného právního institutu.
Vedle toho bude při poškození zdraví poškozenému přiznán rovněž nárok na odškodnění
i za následné diagnostikování a za to, že s poškozeným bylo terapeuticky pracováno.
Moderační právo soudu ve vztahu k náhradě škody způsobené z nedbalosti (dnes upravené
v § 450 obč. z.) zůstane zachováno, nebude však možné je vztáhnout na podnikatele.
Výjimka se upraví v souvislosti s nekalou soutěží (sub 1.4.6.).
I pokud jde o způsob náhrady škody, vezme se důraznější zře tel na zájmy a potřeby
poškozeného. Poškozenému bude vždy umožně no domáhat se naturální restituce, bude-li
taková restituce mož ná. Obecně lze vyloučit oprávnění poškozeného domoci se této
restituce, jen šlo-li by o případ přestoupení zákazu zneužití práva.
1.4.4. Dále budou upraveny zvláštní případy odpovědnosti za ško du, jak je stanoví nynější
občanský zákoník spolu s některými upřesněními. Přitom se zohlední nutnost speciálně řešit
zvláštní případy, odůvodňující omezení odpovědnosti, zejména při vnitro zemské plavbě
nebo při škodách způsobených během přepravy nebez pečného zboží po silnici, železnici a
při vnitrozemské plavbě.
1.4.4.1. Bude upravena odpovědnost za porušení smlouvy, zejména s tím, že škůdce se
nebude moci dovolat dobrodiní exkulpace, na stanou-li vyviňovací důvody až v době, kdy
byla strana smlouvě nevěrná v prodlení se svým plněním. Při předvídatelném neplnění
smluvních závazků bude účastníkovi, na jehož straně takový stav hrozí, uložena povinnost
notifikovat očekávané porušení smlouvy.
Bude též stanoveno, že, použije-li kdo k splnění svých povinností ze smlouvy přístroj
nebo jinou podobnou věc, bude povinen nahradit škodu vyvolanou jejich povahou.
Totéž pravidlo se uplatní i při použití přístrojů a podob ných věcí při poskytování služeb
zdravotních, sociálních, hygie nických apod., a to bez zřetele k tomu, zda důvodem k
poskytnutí těchto služeb byla smlouva čili nic.
1.4.4.2. Jako zvláštní bude upravena odpovědnost za škodu na svě řených hodnotách,
vybudovaná na přísně objektivním principu. Stejným způsobem bude upravena také
odpovědnost na vnesených a odložených věcech, přičemž se za základ vezme stávající úprava
v § 433 a násl. obč. z.
1.4.4.3. Z dosavadní právní úpravy v občanském zákoníku bude pře vzata úprava
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 427 až 431) a
provozní činností (§ 420a), sjednotí se však a odstraní se její vnitřní rozpory. Odpovědnost za
škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným již speciálně upravována nebude.
1.4.4.4. Do nového občanského zákoníku bude zahrnuta odpovědnost za škodu způsobenou
vadným výrobkem. Tato odpovědnost je nyní upravena v zák. č. 59/1998 Sb., schváleném za
účelem implementace evropské směrnice 85/374/EHS. Zvláštní zákonná úprava této odpo
vědnosti však nemá racionální odůvodnění, a bude v plném rozsahu převzata do občanského
zákoníku.
1.4.4.5. Do zákoníku bude začleněn zvláštní oddíl upravující delikty nekalé soutěže a jejich
odpovědnostní důsledky. Tato úprava bude do občanského zákoníku přenesena ze
zákoníku obchod ního bez zásadních obsahových změn. Budou ale odstraněny disonance,
které do zákonného textu zanesla poslední novela obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb. ne
zcela domyšlenou textací § 50a obch. z.
1.4.5.1. Nově bude upraveno právo soudu neuznat nebo snížit povinnost k náhradě škody
tomu soutěžiteli, který se dopustil nekalé soutěže nevědomky, jsou-li pro to důvody hodné
zvláštního zřetele.
1.4.6. V úpravě dílu 5 této hlavy o odpovědnosti za nemajetkové újmy bude zejména vzato v
úvahu, že odpovědnost za nemajetkovou újmu je pravidelně budována na objektivním
principu. Z toho důvodu bude při úpravě odpovědnosti za nemajetkovou újmu, zejména při
případech přiznání nároku na zadostiučinění v penězích dán soudu poměrně široký prostor k
rozhodovací úvaze tak, aby ten mohl s využitím obecných zásad právních najít pro
konkrétní pří pad řešení dostatečně přiměřené konkrétním okolnostem, a tudíž i řešení
spravedlivé.
Přiměřenost relutární satisfakce bude vázána zejména na okolnosti škůdcova jednání a na
to, do jaké míry mohl vzhledem ke svému postavení a k okolnostem případu předvídat
následky svého jednání (přičemž bude stanoveno, že v pochybnostech třeba okolnosti případu
vykládat k tíži škůdce), dále pak také k tomu, jak se choval sám poškozený.
1.5. Závazky vzniklé z jiných právních skutečností
Poslední hlava čtvrté části pojedná o obligacích označova ných jako kvazikontrakty a
kvazidelikty.
1.5.1. Z kvazikontraktů dojde zejména k úpravě jednatelství bez příkazu a upotřebení věci k
prospěchu druhé osoby (versio in rem). Obojí spolu souvisí.
1.5.1.1. Pokud jde o jednatelství bez příkazu, stanoví se pravidlo, že nikomu nenáleží vmísit
se bez zvláštního oprávnění do záležitostí jiné osoby. Činí-li tak přesto, jedná, aniž by k tomu
měl mandát (příkaz).
Z této zásady se připustí výjimka, jde-li o obstarání cizí záležitosti k odvrácení škody,
který této osobě hrozí. Pak bude ten, jehož záležitost byla obstarána, povinen k náhradě nutně
a užitečně vynaložených nákladů, třebaže hrozící škoda nastala i přes jeho zásah.
Další výjimka se připustí pro případ, že nezmocněný jednatel zasáhne do záležitostí jiné
osoby, aby docílil jejího prospěchu. V tom případě se mu přizná právo na náhradu nákladu.
Nebylo-li tohoto prospěchu dosaženo, či jsou-li pochybnosti, zda jej bylo dosaženo, jednateli
náhrada nákladů nenáleží a naopak po něm lze žádat uvedení věci v předešlý stav nebo
náhradu škody.
1.5.1.2. Dále bude stanoveno, že pokud někdo beze smlouvy použije vlastní věc k prospěchu
jiného, může požadovat její vydání, a není-li to možné, její náhradu, přičemž rozhoduje cena
věci v době použití.
Eventuální úprava dalších případů z tohoto okruhu (jako je typicky např. vynaložení
nákladu za osobu, která jej měla sama učinit, obětování věci a vynaložení nákladu ve
společné nouzi) bude v průběhu dalších prací ještě uvážena s tím, že pokud výslovně
upraveny nebudou, budou řešeny podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení.
1.5.2. Z kvazideliktů bude na tomto místě zákoníku upraveno pouze bezdůvodné obohacení.
Některé jiné kvazidelikty se upraví na jiných místech zákoníku (např. škoda způsobená
pádem věci apod.).
Právní úprava bezdůvodného obohacení vyjde z úpravy dosavadní, provedené v § 451 až
459 občanského zákoníku.