Kapitola 10

Úvod do nestacionární teorie Cytoprostoru
Zrekapitulujme si nyní krátce základní poznatky o cytoprostoru, na
kterých budeme dále stav t.
Blandrium, je ob í dutý kulovitý útvar obklopující místní kupu
vesmír .
Vnit ní povrch Blandria má tvar krychle (zvané kubický subchronor)
o hran cca. 3 ⋅ 1027 m.
Vn jší povrch (tzv. sférický chronor) je tvaru koule, jejíž polom r
zhruba odpovídá hran kubického subchronoru.
Vnit ní struktura Blandria je velmi složitou sítí tzv. cytorezonan ních
chreod – tenounkých vlnovod o pr m ru Planckovy délky (1,6 1035
m) a délce miliard parsek , jimiž se nep edstavitelnými rychlostmi
cca. 6 10132 m ⋅ s-1 pohybují cytorezonan ní kvazikvanta – cytony.
Cytoprostorová sí p ipomíná gigantický po íta ový procesor, i ob í
vesmírný mozek b žící na závratné frekvenci 2 10105 Hz, s opera ní
rychlostí neuv itelných 6 10146 bit s-1.
V teorii cytoprostoru je primární entitou ástice zvaná kvantion. Z
kvantion se skládají preony, jež tvo í spole nou vnit ní strukturu
kvark m a lepton m. Protože jsou kvantiony zárove i kupovesmíry –
1, je tím dána fraktální struktura celého jsoucna. Jsoucno tak vlastn
ani zde nemá žádný za átek ani konec, a koliv je omezené
r znorodostí svých forem. Když za neme popisovat cytoprostor,
nemáme kde za ít, nebo cytoprostor prost žádný za átek nemá.
Cytoprostory jsou vno eny (coby kupovesmíry) do extracytoprostor a
do on ch cytoprostor jsou identicky vno eny (coby kvantiony)
intracytoprostory. Není žádného po átku ani konce, a to ani v
prostoru, ani v ase. Otázka po p í in vzniku této fraktální struktury
tak pozbývá smyslu. Vždy se dá s výkladem za ít pouze od již
hotového cytoprostoru, a popisovat, kterak se jeho inností vytvá ejí
intracytoprostory.
Když (z d vod , jež budou podrobn popsány v mé následující knize
v nované fyzice karmatu) se na konci svého bytí Blandrium trhá pod
tlakem vln sekundární cytorezonance uvnit cytoprostoru, uvolní se
tyto do extracytoprostoru. Až donedávna se fyzikové domnívali, že se
sekundární cytorezonance m že ší it pouze rychlostí sv tla, na rozdíl
od primární a reliktové cytorezonance postupující výhradn jen po
chreodách vskutku závratnou rychlostí 6⋅10132 m ⋅ s-1. Ukázalo se ale,
že i vlny sekundární cytorezonance se musí ší it stejnou závratnou
rychlostí. Po roztržení Blandria tedy dojde k tomu, že veškerá energie,
jež se v cytoprostoru kumulovala po desítky miliard let, spolu s
energií samotné cytoprostorové m íže, v rekordn krátkém okamžiku
všechna vytryskne do extracytoprostoru. To vyvolá v
extracytoprostoru mohutné vln ní ší ící se rychlostí cytonu do okolí
prasklé (lépe e eno deaktivované) bu ky. To znamená, že v
okamžení toto vln ní zaplní celý extracytoprostor.
Pokud bychom se mohli podívat na sv t brýlemi, které umož ují vid t
sekundární cytorezonanci (amorfní chv ní cytoprostoru zp sobené
praskajícími bu kami), spat ili bychom p esn to, emu se v
hydrodynamické verzi kvantové mechaniky íká kvantový potenciál.
Každá ástice ve vesmíru ho vybuzuje, a zárove je na n j citlivá.
Vysv tlení d vodu, pro je na n j citlivá, bude vyžadovat trochu té
fyziky Blandria. Tak se do toho pustme:
V prvním p iblížení si m žeme Blandrium p edstavit jako ob í duté
krychlové zrcadlo. Z n ho v prvním vstupu vylétly s malým fázovým
zpožd ním 2 cytony na p esn opa ných stranách cytoprostoru a mí í
proti sob po téže chreod . Je jasné, že se v ur ité bu ce cytoprostoru
srazí a jejich energie dá vznik kvantionu. Jistá zbytková energie z této
srážky se ale odrazí zp t k Blandriu – to je známá reliktová
cytorezonance. Protože nedošlo ke srážce p esn ve st edu
cytoprostoru, tyto 2 cytony dorazí zp t k Blandriu s toutéž vzájemnou
retardací, jen v opa né fázi. Cyton, který byl vyslán jako první,
dolétne nyní jako poslední.
A nyní to podstatné: Blandrium vlastn ned lá nic jiného, než že se
snaží vytvá et statický vesmír. Chová se tedy jako dokonalý
pozorovatel, který svým pozorováním kapky vody na rozpálené plotn
zp sobí, že se tato nikdy nevypa í (bylo experimentáln dokázáno),
neb v d sledku neustálého pozorování nemohou jednotlivé ástice v ní
m nit sv j kvantový stav (jejich vlnová funkce je obrazn e eno
neustále zkolabovaná a nem že tudíž m nit kvantový stav ástice).
Blandrium tak vlastn jen zesiluje p íchozí cytony z reliktních na
primární a p evrací asový sled jejich p íchodu a odchodu. Chreoda
p íchodu p i tom vždy odpovídá chreod následného vyslání.
To by samo o sob vedlo k absolutn statickému vesmíru se všemi
ásticemi zamrzlými v nem nné poloze na v ky ve svých bu kách.
Jenže, jak jist tušíte, je zde ješt ta nezbedná sekundární
cytorezonance, alias kvantový potenciál, ší ící se izotropn celým
cytoprostorem a vytvá ející v n m systém vrcholk a prohlubní (z
hlediska potenciálu pochopiteln ), které mohou ovliv ovat fázi
postupu spo ádaných cyton , postupujících po chreodách. Cyton, je na
své chreod st ídav (nepatrn ) zpomalován i urychlován v závislosti
na tom, zda postupuje v poli sekundárních cytorezonancí (kvantovém
potenciálu) ve sm ru kladného i záporného gradientu. To vede k
tomu, že se d íve vyzá ené cytony vracejí do Blandria s obecn jinou
fází (co do absolutní hodnoty), než byla ta, s níž byly vyzá eny.
Protože Blandrium reaguje na základ p ijatých reliktových cyton ,
vede toto zkreslení p íchozí informace k poruchám „vid ní“ Blandria,
které tak m že vyst elit cytony do úpln jiné bu ky, než do které
st ílelo o „okénko“ d íve. Dá se to op t p irovnat k mrkajícímu
pozorovateli, který pozoruje kapku vody na rozpálené plotn . P i
každém mrknutí se mu molekuly rozpohybují (zkolabovaná vlnová
funkce se obnoví), ímž nakonec nedokáže zabránit varu a vypa ení
kapky.
Jak již tedy správn tušíte, sekundární cytorezonance má na sv domí
pohyb ástic ve vesmíru. Má toho ale ve skute nosti na sv domí
daleko více. M jmež shluk hmotných ástic a v jeho blízkosti další
hmotnou ástici. Protože každý kvantion této ástice je postupn
exponován ve všech 3 osách (chreodách) vedoucích k jeho bu ce,
bude muset ást cyton procházet p es pole masívní sekundární
cytorezonance, kterou budí onen shluk ástic opodál. To povede k
fázové zm n , která zp sobí, že každý další obraz naší ástice bude
naexponován o n jakou tu bu ku blíže našemu shluku. To povede ke
vzniku efektivní síly, která, jako by testovací ástici p itahovala k
onomu shluku ástic (hmotnému t lesu). Dostáváme tak gravitaci
(vlastn bez gravitace). Podobn lze modelovat i další druhy polí,
pokud ty zdrojové ástice navíc t ebas ješt rozto íme (p i adíme jim
spiny). Tím získáme siln jší a navíc sm rov závislé sekundární
cytorezonance odpovídající nap . elektrickým a magnetickým polím
mezi ásticemi.
Struny v cytoprostoru vznikají následkem jakéhosi "zhmot ování
au", což je jinak p esn definovaný relativistický jev k n muž
dochází na úrovni Planckovy délky následkem aktivace
cytoprostorové bu ky zásahem dvojice cyton postupujících vzájemn
proti sob po jedné a téže chreod (viz konstrukce lineárního,
orbitálního a sférického chronoru). Jak již jsme popsali výše, cytony
p i své pouti cytoprostorem procházejí oblastmi sekundární
cytorezonance, která se ší í coby ur ité zbytkové chv ní cytoprostoru
z místa srážek dalších cyton . Fyzikální vlivy sekundární
cytorezonance na rychlost primární cytorezonance (ší ení cyton ),
vede v okolí velkých hmot (zdroj masívní sekundární cytorezonance)
k efekt m urychlování a zpomalování rychlosti cyton . Proti sm ru
ší ení sekundární cytorezonance se cytony zpomalují, po sm ru
naopak urychlují. Výsledkem je skute nost, že když umístíme
hmotnou ástici do blízkosti hmoty, bude docházet k posunu fáze
vektoru cytonové parity cyton letících sm rem od hmoty sm rem
dop edu a zárove zpomalování (posunu fáze vektoru cytonové parity
sm rem dozadu) cyton letících ve sm ru opa ném. Ke srážkám
cyton generujícím tuto ástici, tedy dochází ve stále menší
vzdálenosti od oné hmoty - ástice za ne na hmotu voln padat.
Protože cytoprostorové chreody tvo í ve skute nosti prostorovou
m ížku, je každá cytoprostorová bu ka aktivována postupn ze všech
t í sm r a proto to m že fungovat. Pro úplnost je t eba ješt dodat, že
charakter sekundární cytorezonance je velmi složitý a závisí nejen na
vibra ních módech strun, jako je tomu u gravitace, ale rovn ž na
rota ních módech. Jak již bylo e eno výše, krom p itažlivých sil tak
m žeme v cytoprostoru pom rn snadno modelovat i síly odpudivé.
Dá se ale i ukázat, že sama pohybující se ástice ve svém okolí budí
nehomogenní pole sekundární cytorezonance (kvantovou vlnu), která
sama zp sobuje fázový posun primárních a reliktových cyton , takže
dokonale zmatené Blandrium, a se vehementn „snaží“ udržet ástici
v klidu, pokaždé ji zase nast elí o n jakou tu bu ku dál dop edu. To
efektivn vede k setrva nému pohybu a p ípadné odporové síle v i
jeho zm n (setrva né síle). Dostáváme tak jedním rázem též Mach v
princip.
A kone n se dostáváme ke kvantové mechanice a vlnové funkci.
Tomuto tématu budeme v novat p íští samostatnou publikaci, nebo
to zasahuje až do oblastí natolik exotických, jako je nap . kvantová
teorie v domí. Nyní tedy jen ve stru nosti. Pole sekundárních
cytorezonancí, jak jsem již vysv tlil, tvo í dynamický kvantový
potenciál v celém cytoprostoru, na který jsou citlivá kvanta primární a
reliktové cytorezonance (cytony), která dávají vznik hmotným
ásticím uvnit bun k. Kvantový potenciál v okolí stínítka (filtru) se
dv mi št rbinami se bude dosti radikáln lišit od kvantového
potenciálu v okolí stínítka (filtru) s otev enou pouze jednou št rbinou.
Kvantum, které do takovéhoto prost edí vyšleme (upozor uji, že to
prost edí je ur ováno i kvantovým potenciálem buzeným ve svém
okolí samotnou tou testovací ásticí a interferujícím s kvantovými
potenciály všech ástic filtru) se octne v jakémsi „morfogenetickém“
poli, které bude okamžit reagovat na aktuální stav filtru. ástice tak
bude set ásána do minim kvantového potenciálu a ta se budou u
r zných filtr (s r zným po tem št rbin) pochopiteln lišit.
To je pravý d vod, pro p ítomnost druhé št rbiny ovliv uje stav
ástice, která se p i tom rozhodla projít pouze tou první.
Vznik síly v Cytoprostoru
a) elektromagnetická interakce
Každá ástice složená z kvantion , obsahuje za každý kvantion jeden
vektor majoritní orientace sekundární cytorezonance.
V nenabitých ásticích jsou všechny vektory majoritní orientace
sekundární cytorezonance rozmíst ny chaoticky, což znamená, že se
navzájem významn ruší.
Jinak tomu ovšem je u ástic nabitých.
Nejmenší takovouto ásticí je nejleh í z rodiny lepton – elektron.
U n ho poprvé narážíme na pojem pole, jehož úplný model a popis,
pat í k nejv tším triumf m nestacionární teorie cytoprostoru.
Elektromagnetická interakce je d sledkem jisté p evahy stejných
vektor majoritní orientace sekundární cytorezonance, tj. vektor
ortogonálních na srážkové brakety ve vyšet ované domén , která se
tak stává zdrojem pole.
Jestliže k sob dostate n p iblížíme dv takovéto domény, a to
nesouhlasnými póly, (viz obr. ), vytvo íme dva vzájemn opa né
vektory sekundární cytorezonance, které dají vznik braketu sekundární
cytorezonance.
Obr.
Oblast p sobení tohoto braketu rezonuje nejbou liv ji práv
v blízkosti naší hypergeupy.
Cytorezonance je zde natolik prudká, že se její výrazný útlum dostaví
až ve vzdálenosti od y y , která p evyšuje pr m r zdrojových
domén.
Z obrázku ( ) je patrno, že dráha cytonu procházejícího touto oblastí
sekundární cytorezonance, bude výrazn pozm n na, zatímco
anticyton p icházející z opa né strany, se ze své chreody vychyluje jen
minimáln .
To má za následek zpomalení cytonu, jehož srážka s anticytonem se
tak uskute ní pon kud blíže braketu y y , než kdyby sekundární
cytorezonance nebylo.
Výsledkem tohoto procesu je plynulá translace domén sm rem k sob .
ástice se tedy p itahují resp. odpuzují v d sledku rozdílné hustoty
antionu na jejich pólech.
Obr. ( )
Potenciální dilatace asu s tím spojená je zdrojem již zmín né
translace domén ve sm ru x , která však m že být kompenzována
spolu s sekundární cytorezonancí braketu y y , je-li p ítomna síla F,
vytvá ející ket x interagující s bra x translahované domény p i
znovuobnovení x x a následné anihilaci y y sekundární
cytorezonance.
Tento proces je pochopiteln pouze do asný.
Po obnovení braketu x x tento velmi záhy op t anihiluje za
op tovného vzniku vektoru x a y y .
V záp tí však op t za íná p sobit ket x a celý výše popsaný proces,
který má za následek, že ástice ve vesmíru dokážou navzájem držet
pohromad aniž by od sebe samovoln odpadly nebo se zhroutily
jedna do druhé, za íná od znovu, probíhajíc mnohamiliardkrát za
sekundu.
Zdrojem síly a s ní spojeného pohybu, jsou tedy ve skute nosti rozdíly
v hustot toku asu na r zných místech prostoru.
Podobné mechanisky p sobí rovn ž p i odpuzování ástic. Podívejme
se nejprve na obrázek ( ), znázor ující silo áry pole sekundární
cytorezonance dvou souhlasných náboj .
Obr. ( )
Nejprve je t eba zavést vhodný Hilbert v postor sytonové parity.
Tento prostor je popsán bilineární formou x x která automaticky
definuje polaritu.
Cyton x m žeme rozlišit od anticytonu x práv a pouze dle hodnoty
interhypergrupární bariéry jejich tunelového efektu.
Jak je z ejmé z obrázku ( ), vytvá í okolo sebe souhlasné náboje
slabou sekundární sytorezonanci, která je nutí expandovat.
Suma braket
n
i, j
(xx
i
+ x x
j
)
vytvá í mezi náboji tzv. mrtvou zónu sekundární sytorezonance, což
má za d sledek orientované odpuzování t chto náboj
x x → x ,
x x → x .
Kmitáním elektrických náboj v cytoprostoru se vytvá ejí vlny
sekundární cytorezonance (elektromagnetické vlny) v souladu
s Maxwellovo elektrodynamikou. Tyto vlny postupují prostorem
formou postupujících oscilací interhypergrupární bariéry.
D sledkem je silné potla ení cytorezonan ního útlumu pro tyto vlny
(podobn , jako se vlny primární a sekundární cytorezonance ší í po
chreod jako solitony) a možnost interakce energocluster
sytorezonan ních vln (foton ) s látkou.
Energoclustery nazýváme ty oblasti vln sekundární sytorezonance, u
nichž je interhypergrupární bariéra s naší hypergrupou blízká nule.
Energoclustery (obvykle zaujímají n kolik kvintiliard
cytoprostorových bun k) v interakci s hmotnými ásticemi vykazují
korpuskulární povahu – viz fotoefekt.
Elmag. vlny mohou také zp tn p sobit na své zdroje.
Nap . elektrický náboj elektronu se v elmag. poli rozto í (spin)
zatímco impulsmoment elektronu z stává nulový.
Braket sytonové parity elektronu tedy v elmag. poli rotuje.
b) silná jaderná interakce
U kvark je v n parametrem spojeným s jeho hmotností, kdežto
barva je op t ur ena polarizací braketu cytonové parity, která m že
nabývat celkem t í vektorových stav .
Obr. ( )
Orientace kvarkového braketu je ovlivn na orientací
cytorezonan ního vektoru gluonu, který s daným kvarkem interaguje.
Z podrobné analýzy vyplynulo, že síla, kterou se t i r znobarevné
kvarky vzájemn p itahují, roste úm rn s jejich vzájemnou
vzdáleností. Vektorová analýza provedená na základ nestacionární
teorie sytoprostoru však ukázala také to, že tato vzdálenost nesmí
výrazn p ekro it rozm r 10-15 m.
P i p ekonání této interkvarkové vzdálenosti již interakce mezi kvarky
za íná se vzr stající vzdáleností prudce klesat.
Obrázek ( ) znázor uje (velmi zjednodušen ) kvarkový model
baryonu a hlavní vektory p sobení sekundární cytorezonance pro 3
r znobarevné kvarky.
Obr. ( )
Leptony a kvarky jsou, jak víme ze stacionární teorie sytoprostoru,
tvo eny shlukem preon , jež spolu interagují granunifika n , tzn.
prost ednictvím leptokvark a Higgsova pole.
Obr. ( )
B = A2 + ( 2 A ) = 5 A2
2
C = 2A = D
c) gravita ní interakce
Sm r braketu cytonové parity pro konkrétní kvantion se po každé
interakci s + s → k m ní o úhel 90°, p i emž p vodního sm ru
nabyde každý takovýto braket p i každé tvrté srážce.
Kvantionový spin se pak dle pravidel o skládání spin p enáší na
preon a posléze na leptony, kvarky a další ástice.
Koncentrace v tšího množství kvantion v relativn malém prostoru
má na sv domí vznik m itelné tzv. polarizované cytorezonance (viz
obr. ( )).
Obr. ( )
Kladná cytorezonance, p sobí na cytony postupující ve sm ru vektoru
intenzity gravita ního pole, a vyvolává jejich zpomalení úm rné
velikosti intenzity tohoto pole.
Naopak záporná cytorezonance, p sobící na cytony postupující proti
sm ru vektoru intenzity gravita ního pole, je urychluje.
To má za následek efektivní vznik pole gravita ních sil s jeho
univerzálními ú inky, jak je známe z OTR.
Z modelu rovn ž dob e vychází dilatace asu v gravita ním poli,
nebo kvantiony vygenerované v oblasti siln jšího gravita ního pole,
mají vyšší energii a jejich doba života (antion) se prodlužuje. Op t tak
dospíváme k výsledku, že silové pole souvisí s m nící se hustotou
toku asu v r zných místech prostoru.
Z hmoty M < 108 kg erná díra nikdy vzniknout nem že, nebo pro
její gravita ní polom r
G ⋅ 2 ⋅ 108
rg =
≈ 1,3 ⋅ 10−19 [ m ] ≅ 1,5 ⋅ 1059 [ k ] .
2
c
Je-li kvantion mén , vypl ují již v tší prostor, než je jejich gravita ní
objem.
Dosáhne-li tedy hmotnost kolapsaru cca 108 kg, dojde k mohutné
explozi, p i níž se uvolní energie
E = 108 c 2 ≈ 9 ⋅ 1024 [ J ] ,
emuž odpovídá plošný zá ivý výkon
W=
E
≈ 4, 2 ⋅ 1061 J ⋅ m −2 .
2
4π rg
V reálném prostoro ase se tak nemohou vyskytovat fyzikální
singularity, tzn. neplatí zde princip ignorace, podle kterého by fyzika
každého dce iného vesmíru závisela na v podstat náhodné volb
po áte ních podmínek p i velkém t esku.
Kdyby princip ignorace platil, lišil by se s pravd podobností blízkou
jedné, dosti podstatn dce iný vesmír od toho stávajícího.
Protože však ve skute nosti existují pouze pseudosingularity, v nichž
lze ješt stále ešit pohybové rovnice kvantion , je zárove spln na
podmínka pro zachování všech formací otcovského vesmíru pro
vesmír dce inný.
Všechny následující vesmíry lze pak považovat za totožné s naším
vesmírem, což fyzikáln znamená, že je principieln možno uskute nit
cesty asem, bez možnosti porušení principu kauzality.
Unitarizace
Podstatu unitarizace pole lze tedy shrnout do následujících bod (viz
obr. ( )):
1) Gravitace: kladná a záporná nepodmín ná polarizace cytoprostoru.
2) Elektromagnetismus: kladná nebo záporná podmín ná polarizace
cytoprostoru
3) Silná interakce: záporná podmín ná polarizace cytoprostoru.
Obr. ( )
Kosmologie
Kvantion rotuje kolem svých os obvodovou rychlostí 2c3 v naší
soustav , která v jeho soustav odpovídá rychlosti sv tla c.
Touto rychlostí obletí signál obletí signál kvantion za dobu jeho života
(10-60 s) tj. antion.
B hem jedné otá ky ub hne v kvantionu as, který odpovídá v naší
soustav asu, jenž pot ebuje sv telný signál k jednomu ob hu
kupovesmíru (3,2 ⋅ 1018 s), což je životnost kupovesmíru.
Uvnit kvantionu odpovídá tato doba jednomu antionu. Po jejím
uplynutí se kvantion v etn Blandria rozpadá a jeho vnit ní energie se
m m uje na sekundární sytorezonanci, která se ší í cytoprostorem od
místa rozpadu kvantionu.
Cytoprostorová bu ka obývaná kvantionem se vyprázdní a je
p ipravena p ijmout další cytonový pár.
Po srážce dvou cyton v této prázdné bu ce se vytvo í v jejím st edu
warpovou bublinu, která se bude prudce rozpínat a v jejím nitru se
utvo í regulerní prostoro as, zatímco na jejím okraji vznikne nové
Blandrium chránící nitro p ed vn jšími poli sekundární cytorezonance.
Kvantová mechanika
Podle Thomovy teorie katastrof je více než p tirozm rný prostoro as
vysoce nestabilní, nebo obsahuje nekone né množství singularit.
P ebyte né kompaktifikované dimenze jedenáctidimenzionálního
prostoro asu teorie strun proto bou liv fluktuují.
Tyto fluktuace jsou zdrojem energie pro tvorbu virtuálních pár a tedy
fyzikálního vakua.
Jak ukazuje Obr. ( ), projevují se fluktuace prostoro asu jak na úrovni
mikroskopické (subplanckovské), tak i na úrovni megakosmické.
Kvantové fluktuace prostoro asu v subplanckovských m ítkách
samoz ejm nemají charakter fyzikálních singularit jejichž existenci
jsme již vyvrátili, vn jší projevy kvantových fluktuací však mohou
p ipomínat vznikání kvantových erných d r, které b hem zlomku
sekundy op tovn zanikají Hawkingovým procesem, zatímco z jimi
vyzá ené energie se op tovn rodí nové.
Obr. ( )
Je t eba si uv domit, že sekundární cytorezonance m že být zdrojem
jak k ivosti prostoro asu, který se m že v extrémním p ípad úpln
uzav ít a vytvo it ernou díru, tak i kvantových fluktuací prostoro asu.
Rotace kvantionu p irozen vede k polarizaci sekundární
cytorezonance, která je p í inou polarizace virtuálních pár v jeho
okolí.
Náboj vícekvantionové ástice je kvantovým sou tem moment
jednotlivých kvantion a polarizace vakua v okolí takovéto ástice
pak m že indukovat pole zna né intenzity.
Naopak falešné vakuum je úpln depolarizované.
Obr. ( )
Uvnit preon se kvantiony pohybují po komplikovaných uzav ených
drahách rychlostí sv tla.
Rychlost sv tla je p irozenou nejnižší možnou rychlostí kvantionu,
díky níž získává kvantion hmotnost (viz Zoevistianova pohybová
tabulka).
P i urychlování preonu (které, jak již víme, souvisí se zm nami
rychlosti a energie generujících cyton ) se zpomaluje etnost srážek
generujících cyton pro daný kvantion, což efektivn vede ke
zpomalení jeho rotace, v d sledku ehož se prodlužuje jeho doba
života (antion).
P em na fermionu na boson se realizuje explikací (rozvinutím)
uzav ených drah kvantion uvnit preon . Kvantiony se za ínají
pohybovat p ímo a e – fermion se p em uje v boson.
P em na bosonu ve Fermion probíhá p esn opa ným zp sobem, tzn.
kompaktifikací trajektorie kvantion .
Jak víme z p edchozího, je as v cytoprostoru kvantován, p i emž
kvantem asového toku je antion (∼10-60 s).
Nejmenším kvantem asu rozpoznatelným v prostoro ase je Planck v
as (∼10-43 s).
ástici asu nazýváme Blandrion
D sledkem kvantování asu a prostoru je Heisenberg v princip
neur itosti, v d sledku kterého se mohou kvanta energie
v prostoro ase spontánn tvo it a op t zanikat.
Na úrovni polí se pak tento proces jeví jako generování kvant energie
v d sledku lokálních rotací kvant prostoru a asu.
Ve snaze ur it energii kvantového systému s maximální p esností, tak
získáme pouze údaj o rota ním momentu kvant prostoro asu a naopak
maximáln nep esný údaj o veli in ∆t.
P i ∆E → však dochází k náhlé skokové zm n Heisenbergova
vztahu, nebo zde jakékoliv fluktuace a sekundární cytorezonance, jež
zp sobují kvantovou neur itost, velmi rychle konvergují k nule a
ztrácejí tedy vliv na další pr b h stále se zp es ujících m ení,
probíhajících již na úrovni jednotlivých kvantion i subplanckovské
úrovni.
Vzhledem k tomu, že kvantový princip neur itosti je d sledkem
zejména sekundární cytorezonance, dovoluje tento model popsat
ástici v termínech b žného ty rozm rného prostoro asu coby vlnku
v oceánu kvantového potenciálu tvo eného interferencí všech vln
sekundární cytorezonance z celého vesmíru.
S tím souvisí pojem tzv. sekundárních i indukovaných chreod,
reproduktorového efektu a kvantové gravitace.
asov prom nné kvantové fluktuace prostoro asu v n mž se
pohybuje kvantový systém spolu se sekundárními cytorezonancemi
vyvolanými rozpadem kvantion uvnit tohoto systému i v jeho okolí,
se navenek projevují jako vlnové vlastnosti ástice, v dobré shod
s p edpov dí Schrödingerovy rovnice o asoprostorové distribuci
amplitudy pravd podobnosti.
Amplitudu pravd podobnosti Schrödingerovy vlny lze v tomto smyslu
interpretovat jako jistou formu silového pole tla ícího kvantiony do
zcela ur itých oblastí cytoprostoru.
ástice, která existuje po dobu kratší než je její comptonovský as a
poté zaniká na dobu delší než je Planck v as, nebo se materializuje
posunuta o více než jednu cytoprostorovou bu ku, se nazývá virtuální
ásticí.
Kvantiony, které nejsou od sebe na jedné a téže chreod vzdáleny o
celo íselný násobek Plankovy délky se k sob principieln nikdy
nemohou p iblížit tak, aby mohly vzájemn p ímo interagovat a proto
íkáme, že se nalézají na r zných hypergrupách.
Vzhledem na kvantování asu z ejm dochází ke vzniku energie
kvantion jen na základ Heisenbergovy relace neur itosti ∆t ⋅ ∆E ≥ .
Vzhledem k tomu, že Schrödingerova rovnice v d sledku principu
neur itosti popisuje pravd podobnostní povahu kvantového sv ta,
nabízí se otázka, jak vlastn souvisí pravd podobnostní povaha
kvantové teorie daná Bornovou interpretací vlnové funkce s na první
pohled mechanistickým modelem sytoprostoru, podle kterého by
p esná znalost okamžité polohy, hybnosti a stá í všech kvantion na
naší a n kolika nejbližších hypergrupách m la sta it k oživení
Laplaceova démona, tzn. možnosti p edvídání veškerých událostí
minulých i budoucích se zna nou p esností (míra toho, do jak
vzdálené budoucnosti resp. minulosti bychom mohli nahlížet
p irozen závisí na množství analyzovaných hypergrup, pop . na
našich možnostech erpat informace p ímo z Blandria).
V praxi je pochopiteln úloha prekognice zna n komplikována
predestina ním paradoxem, což ale nikterak nesouvisí s kvantovou
nahodilostí.
Skute nosti, že teorie cytoprostoru nep ipouští žádné vznikání energie
z „ni eho“, jakož i skute nosti, že experimentáln dob e potvrzená
Bornova interpretace vlnové funkce a s ní související
pravd podobnostní povaha kvantové mechaniky jsou založeny na
Heisenbergov principu neur itosti, ukazují na nutnost zásadní
syntézy obou dvou p ístup tak, aby byly vzájemn slu itelné.
Tato syntéza p itom není samoú elná, jak ihned uvidíme.
Použitá literatura
Josef Kvasnica: Mechanika
Josef Kvasnica: Matematický aparát fyziky
John Gribbin: Schrödingerova ko ata
M. Šolc, J. Švestka, V. Vanýsek: Fyzika hv zd a Vesmíru
Karel Bartuška: Kapitoly ze speciální teorie relativity
Vojt ch Ullmann: Gravitace, erné díry a fyzika prostoro asu
Luboš Motl, Miloš Zahradník: P stujeme lineární algebru
Stephen Hawking, Roger Penrose: Povaha prostoru a asu
Bed ich Sedlák, Ivan Štol: Elekt ina a magnetismus
Baser: Základy moderní fyziky
Bohumil Kvasil: Teoretické základy kvantové elektroniky
Ji í Formánek: Úvod do kvantové teorie
Ji í Formánek: Úvod do relativistické kvantové mechaniky
a kvantové teorie pole
Milan Odehnal: Supravodivost a jiné kvantové jevy
Petr Kulhánek: Astrofyzika
Jan Horský, Jan Novotný, Milan Štefaník: Úvod do fyzikální
Kosmologie
Kniha ÚVOD DO TEORIE POLE, která navazuje
na dv p edchozí významná autorova díla
s názvy INVERZE LINEÁRNÍHO ASU
a ÚVOD DO UNITÁRNÍ TEORIE UNIVERSA,
seznamuje tená e s fyzikální podstatou
p írodních sil nahlížených z r zných úhl
pohledu, v etn teorie cytoprostoru - teorie, jež
je považována za dosud nejslibn jší alternativu
k moderní jedenáctirozm rné teorii membrán - M-teorii - sou asného horkého kandidáta na
úplnou teorii všeho.