Úvod 1. Katana

Úvod
Na úvod bych chtěl říct že téma samurajských mečů je velice zajímavé protože se už od dob
středověku vyrábějí pořad stejně.
Mají velice pozoruhodnou kulturu i filozofii.
Například slovo samuraj je odvozeno ze slova sloužit.
1. Katana
je druh japonského meče používaného od 15. století. Katana má zakřivenou čepel, obdobně jako
šavle, s jedním ostřím (ha), záštitou (cuba) a rukojetí (cuka) s oválným průřezem. Délka bývala od
dvou do tří šaku (šaku = 30,3 cm). Byla nošena samuraji vetknuta za pásem obi ostřím nahoru,
tradičně společně s krátkým mečem wakizaši nebo s osobní samurajskou dýkou nazývanou tantó.
Dvojice mečů katana a wakizaši se nazývala daišó a byla symbolem třídy samurajů. Souprava dvou
mečů daišó se stala pro samuraje standardní výzbrojí v období Muromači. Dlouhá katana byla
používána pro boj v otevřených prostorách, zatímco krátké wakizaši nebo tantó bylo používáno pro
boj ve stísněných prostorách nebo k rituální sebevraždě tzv. seppuku. Tyto meče mohli v určité době
nosit i řemeslníci a obchodníci.
Čepel je tvořena tvrdou (s vyšším obsahem uhlíku) a měkkou ocelí (s nižším obsahem uhlíku).
Existují různé kombinace tvrdého a měkkého materiálu. Nejčastěji se vyskytující skladba je kobusegitae (tvrdý plášť, měkké jádro). Ostří katany je kaleno na (hamon), tím je zvětšena tvrdost ostří při
zachování pevnosti čepele. Zbytek čepele je nekalený a měkčí pro snížení možnosti zlomení čepele.
V dnešní době se kvalitní katany i wakizaši vyrábějí tradiční technologií buď z tamahagne, nebo z
orošigane. Cena takového meče začíná přibližně na 400 000-500 000 jenů (80 000-100 000 korun).
Meče vyrobené z vysoceuhlíkaté oceli bez použití tradičních technologií lze považovat za
napodobeniny bez umělecké hodnoty.
1.1
2.Historie japonských mečů
Z hlediska historického původu lze japonské meče dělit do následujících základních skupin:
• Džokotó - starověké meče (před rokem 700)
• Kotó - staré meče (964 - 1596)
• Šintó - nové meče (1596 - 1780)
• Šin-šintó - nové-nové meče (1781 - 1876)
• Gendaitó - moderní meče (1877 - 1945)
• Šin-gendaitó/šinsakutó - nově vyráběné meče (1953 - dosud)
Období mezi roky 700 a 964 je považováno za přechod od přejatých čínských technik k vlastní
japonské technologii výroby mečů a hledání ideálního tvaru čepele s dokonalými vlastnostmi.
Odborníci nejsou jednotní v přesném rozdělení skupin a v různých pramenech se lze setkat také s
odlišným vročením.
V roce 1815 vytvořil Jamada Asaemon Jošimicu stupnici pro posuzování kvality ostří:
• waza mono (užitkový meč)
• joi waza mono (dobrý užitkový meč)
• ó waza mono (velmi dobrý užitkový meč)
• saidžó ó waza mono (nejlepší užitkový meč)
Origami, certifikát historické kvality meče, vydávaný NBTHK při šinsa, má od roku 1980 tyto
stupně:
• Hozon (předmět hodný ochrany)
• Tokubecu hozon (velmi vhodný k ochraně)
• Džujó tóken (významná práce)
• Tokubecu džujó (velmi významná práce)
• Džujó bunkazai (významná kulturní hodnota)
• Kokuhó (Národní poklad)
Pro nejširší veřejnost je nejznámějším typem japonského meče KATANA - daitó, v soupravě bukezukuri:
2.1 Dávná historie
Před rokem 987 byly japonské meče rovné čokutó nebo jiné meče různých tvarů. V Heianském
období (8. až 11. století) se vyrábění mečů vyvinulo za pomocí metod přinesených z Číny po
obchodních cestách na začátku 10. století za dynastie Tangů a také přes Sibiř a Hokkaidó teritorium Ainů. Ainové používali meče warabite-tó, které ovlivnily vývoj katany, jež se držela
oběma rukama a byla používána k sekání. Podle legendy byl japonský meč vynalezen kovářem
Amakunim (700 n.l.) a s ním také jedinečný způsob zpracování oceli. Ve skutečnosti se ale způsoby
zpracování oceli a meče s jedním ostřím dostaly do Japonska z Číny na začátku 10. století.
Meče vyrobené mezi 987 a 1597 jsou nazývány kotó (dosl. Staré meče) a jsou považovány za
počátky japonského umění zbraňového kovářství. Rané modely měly nepravidelné zakřivení. Toto
zakřivení bylo největší u rukojeti. Postupem času se centrum křivosti přesunulo více ke špičce
čepele. Katana, jak ji známe dnes, se svým silným zakřivením má svůj počátek v meči
označovaném jako tači, který byl vyvinut ve středním Heianském období, aby sloužil potřebám
sílící vojenské vrstvy. Zakřivení meče reflektuje změnu bojového stylu v Japonsku. Do popředí se
dostala jízda a starší rovné meče byly nevhodné pro boj ze hřbetu koně. Zakřiveným mečem se totiž
výrazně snadněji seká.
Tači, meč rozměrově větší než katana, byl nošen zavěšený ostřím dolů. Když byl válečník oděn v
plné zbroji, měl s sebou vždy ještě krátký meč 'košigatana', což byl krátký, jednoruční meč, často
bez záštity. Mohl také jako druhý meč použít osobní dýku, tzv. Tantó.
Mongolská invaze do Japonska odstartovala další fázi vývoje japonského meče. Samurajové byli
přinuceni opustit tradiční lukostřelce na koních a nahradit je jízdou vybavenou pro boj z blízka.
Přitom však přišli na to, že tači je příliš subtilní a náchylné na poškození při střetu s těžkou koženou
zbrojí, jakou používali Mongolové. Japonští kováři tedy začali vyrábět meče pádnější.
V šestnáctém století (období Sengoku) propukla občanská válka, která vyvolala potřebu velké
produkce mečů. Samurajové stále více potřebovali meč pro boj z blízka. Stále větší množství vojáků
vyzbrojených dlouhým kopím (jari) vedlo k vývoji tzv. učigatany v jednoruční i obouruční verzi.
Jak občanské války pokračovaly, učigatana nahradila tači jako nová primární zbraň samurajů.
2.2 Novější meče
V dobách míru se kováři vrátili k výrobě kvalitních uměleckých mečů a na počátku období Azuči Momojama došlo k návratu vysoce kvalitních kusů. Techniky starých kovářů byly zapomenuty a
nové meče byly nazývány šintó. Do módy také vešlo rytí ornamentů, které měly většinou
náboženský charakter.
V období Mejdži, při modernizaci Japonska a masivním rozšiřování palných zbraní, bylo zakázalo
nošení zbraní na veřejnosti. Téměř ze dne na den trh s meči upadl a kováři přišli o práci. Cenné
znalosti tak upadly v zapomnění. Katany používaly pouze některé ozbrojené bezpečnostní složky,
např. policie.
Umění šermu se vyučovalo v minimálním množství tak, aby policisté byli schopní alespoň
jednoduchého používání meče.
Důstojnický meč 'Typ 94' vyrobený podle armádní specifikace z roku 1934 .
Kovářské umění prožilo oživení na počátku 20. století, když se meči začala vybavovat moderní
armáda. Tyto meče se nazývaly kaiguntó a napodobovaly západní šavle. Meče vyráběné tradičním
způsobem se nazývaly gendaitó a umění jejich výroby přežilo jen díky několika málo jedincům.
Takové meče používali jen vysocí důstojníci. Studenti kovářů ovládajících tradiční výrobu meče
byli velice vážení a byli považováni za nositele umění, které symbolizovalo japonskou kulturu. V
roce 1934 vydala japonská vláda vojenskou specifikaci pro nový vojenský meč šinguntó, který se
podobá starým mečům tači. Podle této a pozdějších novějších specifikací byla vyrobena drtivá
většina mečů používaných v 2. světové válce.
2.3 Moderní doba
Po porážce Japonska za 2. světové války byly všechny japonské ozbrojené síly rozpuštěny a výroba
ostrých mečů byla povolena pouze na speciální policejní nebo vládní povolení. Veškeré meče měly
být obyvatelstvem odevzdány americké okupační správě a zničeny. O zrušení tohoto rozkazu se
zasadil Dr. Honma Džundži. Při setkání s generálem Douglasem McArthurem mu Dr. Honma
demonstroval meče z různých období japonské historie. McArthur tak viděl výrazný rozdíl mezi
uměleckými a bojovými meči. Díky tomuto setkání byl rozkaz upraven tak, že meče umělecké byly
podrobeny evidenci a meče bojové byly zlikvidovány. I přes to se však americkým vojákům rozdala
jako válečná kořist velká spousta katan a guntó. V roce 1958 bylo v Americe více japonských mečů
než v Japonsku. Velká většina těchto mečů (více než milion kusů) byla vojenských typů guntó, ale
stále tu byla početná část starších mečů.
Kováři se zaměřovali na výrobu nebojových předmětů už po období Edo ale regulace po 2. světové
válce téměř zlikvidovala tradiční mečířské řemeslo. Několik málo kovářů v jejich výrobě
pokračovalo a Dr. Honma se stal zakladatelem Společnosti na ochranu japonského meče
( Nippon Bidžucu Tóken Hozon Kjókai). Jejich úkolem se stalo uchování starých technik výroby
klasických japonských zbraní. Za pomoci všech podobně smýšlejících lidí se katanu podařilo
zachránit od vymizení a podařilo se také znovuobjevit některé prastaré způsoby její výroby.
3. Součásti japonského meče
Hotový meč se skládá ze dvou částí, samotné čepele a soupravy (koširae). Pro znalce a sběratele je
důležitá především samotná čepel, která nese odkaz doby či mečíře, přičemž u starších kusů se
souprava mohla i několikrát změnit (z důvodu poškození originálu apod.), nicméně kvalitně
zpracovaná souprava je taktéž cenným sběratelským artiklem a ceny historických souprav se
mnohdy vyrovnávají cenám čepelí.
3.1 Čepel
Souhrnný popis částí meče je vidět přímo na přiloženém obrázku. Z hlediska funkčnosti meče jsou
nejdůležitější části především hamon, sori a kissaki. Přítomnost hamonu, neboli zakalené části ostří,
propůjčuje meči unikátní vlastnosti. Spojením hřbetu čepele z měkké oceli a zakaleného ostří je
dosaženo velké pevnosti čepele s odolným a dobře brousitelným ostřím. U původních (a v
současnosti dražších a kvalitně vyrobených) mečů je navíc do čepele z tvrdší oceli vloženo měkké
jádro, což jen tyto vlastnosti posiluje. Samotná ocel, použitá na výrobu japonského meče
(tamahagane, orošigane) je již pak zvláštní kapitola.
Zakřivení čepele, sori, ovlivňuje především použití meče, přičemž ideální hodnota je odlišná dle
názorů šermířů. Nicméně platí, že příliš malé sori (prakticky rovný meč) ztěžuje tradiční použití
meče při seku (kdy je nutné vést zároveň sek i řez), zatímco příliš velké sori činí meč prakticky
nepoužitelný. Kissaki, neboli hrot meče je taktéž volbou šermíře, neboť různé druhy a délky hrotů
mívají různá využití. Například pro bojové umění iai je doporučován meč s menším hrotem, aby
nečinilo problémy rychlé vytasení meče.
3.2 Souprava
Základem soupravy je samozřejmě cuka (rukojeť) a saja (pochva), bez nichž by meč nebyl
použitelný. Obojí je vyrobeno z měkkého dřeva, v Japonsku bývala často používaná magnólie,
přičemž správně vytvořená cuka a saja musí přesně doléhat na čepel a nakago (řap), není přípustná
žádná vůle, především u cuky. Řap čepele je v rukojeti pojištěn pomocí jednoho (přípustné jsou i
dva) bambusového kolíčku mekugi. Na druhé straně drží meč v pochvě prstenec habaki. Samotná
povrchová úprava se různí, saja se většinou lakuje, u dražších souprav bývá i potažena rejnočí kůží.
Cuka je taktéž potažena rejnočí či žraločí kůží a je opletena stuhou nebo koženým řemínkem
cukaito (přičemž existuje spousta metod a vzorů opletu cukamaki). Pod cukaito bývají ještě vloženy
dva kusy ozdobných menuki, které plní především dekorační funkci (ale také zlepšují držení).
Dalším funkčně důležitým prvkem je cuba (záštita), nejen že chrání ruku šermíře, ale také často
doplňuje estetickou hodnotu meče, zvlášť pokud je umně zpracována. V současnosti se najdou
sběratelé, které se soustředí pouze na cuby a kvalitní kusy mohou dosáhnout i milionových cen.
Poslední z důležitých částí je pak sageo, bavlněná tkanice protažená kurigatou a sloužící především
k upevnění meče k oděvu.
Jelikož soupravy meče sloužily hlavně k dekoračním účelům (k jedné čepeli mohlo být více
souprav, jedna k boji, další pro slavnostní příležitosti atd.) a samotný pobyt meče dlouho v saja
nesvědčil, vyráběla se také souprava šira-saja, což je pouze dřevěná schránka na meč skládající se
ze saja a nijak nezdobené čistě dřevěné cuky (bez cukamaki i rejnočí kůže), kde meč „odpočíval“,
pečlivě naolejován.
3.3 Podobné meče
• Tači/Nodači/Odači, obecně dlouhý nebo též polní japonský meč.
• kodači, obecně krátký japonský meč.
• Wakizaši, krátká čepel obvykle nošená spolu s katanou.
• Nindžató, meč kratší než katana s rukojetí jako katana, rovný nebo mírně zakřivený.
4. Meč v japonské společnosti
Mnoho v japonské kultuře souvisí s meči. Metody nošení, čištění, ukládání a ovládání meče se v
průběhu času vyvíjely . Například, samuraj vešel do nějakého domu a uvažuje, kam dá svůj meč,
když si klekne. Pozice meče může snadno naznačovat nedůvěru či agresi. To, jestli položil meč
nalevo či napravo, zakřivením vně, či dovnitř bylo důležitou součástí společenského vystupování.
Doma samuraj uložil svůj meč nad wakizashi, na stojan zvaný katana-kake, zakřivením nahoru.
Když se oblékl, nosil katanu stranou s omote ven.
Před obdobím Edo mnoho samurajů nepoužívalo svůj meč jako primární zbraň, použili nejdřív luk,
potom kopí a až potom meč, jako poslední možnost. Přísloví ken ore, ya mo tsuki (s meči
zlomenými a bez šípů) dokládá boj se všemi typy zbraní.
Meč představoval duši samuraje. Pro velkou část japonské historie platí, že pouze samuraj měl
povoleno nosit meč a když vesničan nesl meč, tak to byl jen důvod ho zabít a vzít mu ho. Tento
zákaz byl vydaný na začátku období Edo. Zchudlí roninové byly někdy donuceni prodat svůj meč.
Potom byli v očích samurajů „bez duše“. „Meč - duše samuraje“ má kořeny v ranné části Šógunátu
Tokugawa. Všichni měli velkou úctu k meči, ale oficiální verze, že meč je duše pocházela z potřeby
Šógunátu obstarat cenné dary pro vyšší vrstvy a šlechtu. Stalo se tradicí, že daimyo a šogun a
členové jejich rodin si vyměňovali meče jako dárky k významným událostem jako svatby či
narozeniny. Vlastnosti jako období výroby, výrobce či kvalita se staly důležitými až v době, kdy
bylo nutné meč ocenit. Staré meče od slavných výrobců proto byly vhodné jen pro speciální dárky
pro rodinu šóguna nebo od šóguna jako ukázka veliké obliby a zásluh.
5. Obsah:
1.katana
-1.1 obrázek popisu katany
2.historie
-2.1dávná historie
-2.2novější meče
-2.3moderní doba
3.součásti meče
-3.1čepel
-3.2souprava
-3.3podobné meče
4.meč v japonské kultuře
5.obsah
6.obrazová příloha
7.použitá literatura
-7.1Zbraně a zbroj samurajů
-7.2wikipedie
6.Obrazová příloha
katana
Průřez čepelí meče
samuraj ve zbroji
grafiky zobrazující práci v kovárně z období eda
7. Použitá literatura
7.1 Zbraně a zbroj samurajů
- I. Bottomley
- ISBN: 80-7237-028-6
7.2 http://cs.wikipedia.org/wiki/Katana