PŘÍBĚH NÁČELNÍKA JOSEFA

PŘÍBĚH NÁČELNÍKA JOSEFA
Podle jeho vlastního vyprávění
při výpravě do Washingtonu D. C. v roce 1879
Vydáno u příležitosti
14. ročníku Stopy Černého vlka
„V šlépějích náčelníka Josefa“
kmen Jezerní lidé – Iwétempu, 2006
Překlad: Kamila Lunerová
PŘÍBĚH NÁČELNÍKA JOSEFA
Podle jeho vlastního vyprávění
při výpravě do Washingtonu D. C. v roce 1879
2
PŘÍBĚH NÁČELNÍKA JOSEFA
Podle jeho vlastního vyprávění při výpravě do Washingtonu D. C. v roce 1879
Mí přátelé, požádali mne, abych vám sdělil, co mi leží na srdci. Jsem rád, že jsem dostal takovou příležitost.
Chci, aby bílí lidé pochopili mé lidi. Někteří z vás si myslí, že Indiáni jsou jako divoká zvířata. Ale to je velký omyl.
Povím vám vše o svém lidu a pak můžete soudit, jestli jsou Indiáni lidé či nikoliv. Věřím, že spousty hádek a krve jsme
mohli ušetřit, kdybychom byli otevřeli svoje srdce. Povím vám, jak se na věci dívá Indián. Bílý muž říká mnoho slov,
která se mu hodí, ale to neznamená, že musí zaznít mnoho slov, aby byla řečena pravda. Vše, co je nutné říci, vychází
z mého srdce a budu hovořit přímým jazykem. Ah-cum-kin-i-ma-me-hut (Velký Duch) se na mne dívá a slyší moje
slova.
Mé jméno je Hin-mut-too-yah-lat-lat (Hrom přicházející z hor). Jsem náčelníkem skupiny Wal-lam-wat-kin
z kmene Chute-pa-lu neboli Nez Perce (Propíchnuté nosy). Narodil jsem se ve východním Oregonu před třicetiosmi
léty. Můj otec byl náčelníkem přede mnou. Když byl mladý muž, misionář pan Spalding ho pojmenoval Josef. Zemřel
před několika lety. Na rukou mu nikdy neulpěla ani stopa krve bílého muže. Zanechal po sobě na zemi dobré jméno.
Dobře mi radil ohledně mého lidu.
Naši otcové nám zanechali mnoho zákonů, které se naučili od svých otců. Tyto zákony byly dobré. Učili nás
chovat se k jiným lidem tak, jak se chovají oni k nám; abychom nikdy nebyli ti, kdo první poruší smlouvu; že je hanba
lhát; abychom říkali jen pravdu; že je potupné svést muži jeho ženu nebo mu vzít jeho majetek bez zaplacení. Učili nás,
že Velký Duch všechno vidí a slyší a nezapomene nic a každou duši odmění takovým domov, jaký si zaslouží; duše
dobrého člověka dostane dobrý domov, duše zlého člověka dostane špatný. To je to, čemu věřím a čemu věří i moji
lidé.
Nevěděli jsme, že mimo Indiánů existují i jiní lidé až do doby, kdy asi před sto léty přišli do naši země bílí
muži. Přinesli mnoho věcí, které jsme s nimi vyměnili za kůže a kožešiny. Přinesli tabák, který byl pro nás nový.
Přinesli pušky s křesadly, které děsily naše ženy a děti. Naši lidé neuměli s těmito bílými muži hovořit, ale domluvili se
posunky, které pochopil každý. Tito muži byli Francouzi a nazvali naše lidi Nez Perce, protože někteří nosili v nosech
na ozdobu kroužek. Přestože dnes už takovou ozdobu má málokdo, moji lidé jsou nazýváni stále tímto jménem.
Francouzští trapeři pověděli našim otcům spoustu zajímavých věcí, které se usadily v našich srdcích. Někteří na nás byli
hodní, jiní zlí. V názorech na tyto muže se naši lidé rozcházeli. Někteří si mysleli, že od nich získáme víc špatného než
dobrého. Indián si považuje odvážného muže ale pohrdá zbabělcem. Mluví přímo, nesnáší rozeklaný jazyk. A Francouzi
nám říkali něco po pravdě a o něčem lhali.
První bílí mužové, kteří přišli do naší země, se jmenovali Lewis a Clark. Také přinesli mnoho věcí, které naši
lidé nikdy neviděli. Hovořili přímo a naši lidé pro ně vystrojili velikou hostinu jako projev svého přátelského srdce.
Tito muži byli velmi hodní. Darovali našim náčelníkům dary a naši lidé obdarovali zase je. Měli jsme tehdy spousty
dobrých koní a dali jsme jim, co potřebovali, a oni nám na oplátku dali tabák a pušky. Všichni Nez Perce se stali přáteli
Lewise a Clarka a dovolili jim projít v míru přes jejich zemi a slíbili, že nikdy nepovedou válku proti bílým mužům.
Ten slib Nez Perce nikdy neporušili. Žádný bílý muž je nemůže obvinit z konání ve zlé víře a mluvit přitom přímo.
Vždy bylo ctí Nez Perce, že byli přáteli bílých mužů.
Když byl můj otec mladý, přijel do naší země bílý muž (ctihodný otec Spalding), který hlásal slovo Boží.
Získal si náklonnost našich lidí, protože jim říkal mnoho dobrých věcí. Zpočátku neříkal nic o tom, že by přijedou další
bílí lidé, kteří by se chtěli usadit v naší zemi. Nikdo nic takového neříkal až do doby před asi dvaceti lety, kdy do naší
země přišla řada bílých lidí a postavila si domy a vybudovali farmy. Nejprve si naši lidé nestěžovali. Myslili si, že je
zde dost místa pro všechny, aby zde mohli žít v míru, a také se od bílých lidí naučili spoustu věcí, které se zdály být
dobré. Ale brzy jsme zjistili, že bílí lidé velmi rychle bohatnou a nenasytně prahnou po tom, aby vlastnili úplně
všechno, co Indiáni mají. Můj otec byl první, kdo prohlédl úklady bílých mužů, a varoval své lidi, aby s bílými
neobchodovali. Lidé, kteří tak dychtivě hromadí majetek, mu byli podezřelí. Byl jsem tehdy ještě chlapec, ale dobře si
pamatuji otcovy obavy. Měl ostřejší zrak než zbytek našich lidí.
Později přišel bílý důstojník (guvernér Stevens), který pozval všechny Nez Perce na velký sněm. Když byl
sněm zahájen, otevřel nám svoje srdce. Řekl, že v této zemi je mnoho bílých lidí a ještě mnohem víc jich přijde; a že
chce vymezit část země pro Indiány a část pro bílé lidi, aby od sebe žili odděleně. Pokud spolu mají žít v míru, je nutné,
jak řekl, aby Indiáni měli svoji část země, kde budou žít a v tuto část nesmí opouštět. Můj otec, který zastupoval svoji
část kmene, odmítl mít s tímto sněmem cokoliv společného, protože chtěl být svobodným mužem. Prohlásil, že nikdo
nemůže vlastnit žádný kousek země a tedy nemůže prodat, co mu nepatří.
Pan Spalding položil mému otci ruku na rameno a řekl: „Běž a podepiš tu smlouvu.“ Ale můj otec jej odstrčil a
odpověděl: „Proč po mně chceš, abych prodal svoji zem? Tvým úkolem je učit nás věci duchovní a ne přesvědčovat nás
o opuštění naší země.“ Guvernér Stevens naléhal na mého otce, aby smlouvu podepsal, ale ten odmítl. „Ten papír
nepodepíšu,“ řekl. „Ty si běž, kam chceš, a to stejné udělám já; ty nejsi dítě, já nejsem dítě; umím myslet sám za sebe.
Nikdo nemusí myslet za mě. Svoji zemi nedám nikomu. Moji lidé by neměli domov. Vezmi si svůj papír. Moje ruka se
jej nikdy nedotkne.“
3
Pak můj otec sněm opustil. Někteří náčelníci jiných skupin Nez Perce smlouvu podepsali a guvernér Stevens je
za to obdaroval dekami. Můj otec varoval svoje lidi, aby nepřijímali žádné dary, protože „za čas“, říkal, „budou tvrdit,
že jste dostali zaplaceno za svoji zemi.“ Od té doby dostávaly čtyři skupiny Nez Perce od Spojených států rentu. Mého
otce zvali na několik dalších sněmů, velice se ho snažili přesvědčit, aby smlouvu podepsal, ale zůstal tvrdý jako kámen
a prodej svého domova nikdy nepodepsal. Jeho zamítavý postoj rozdělil Nez Perce.
O osm let později (1863) se konal další velký sněm. Náčelník jménem Lawyer se ujal vedení tohoto sněmu,
neboť byl velký řečník, a prodal téměř celou zemi kmene Nez Perce. Můj otec tam nebyl. Řekl mi: „ Když pojedeš na
sněm s bílým mužem, vždy měj na paměti svoji zemi. Neopouštěj ji. Bílý muž tě vystrnadí z tvého domova. Nikdy jsem
nevzal žádnou platbu od Spojených států. Nikdy jsem svoji zemi neprodal.“ V této smlouvě jednal Lawyer za naši část
kmene aniž by k tomu měl pravomoc. Neměl žádné právo prodávat oblast Wallowa (kraj rozvířených vod). Tato země
vždy patřila lidu mého otce a mezi ostatními skupinami kmene Nez Perce o tom nebylo sporu. Žádní jiní Indiáni si na
Wallowu nikdy nečinili nároky.
Aby bylo jasné, kde je naše země, umístil můj otec podél hranice kůly a řekl:
„Uvnitř je domov mého lidu – bílý muž si může vzít zemi venku. Uvnitř této hranice se narodili moji lidé,
ohraničuje hroby našich otců a tyto hroby nikdy nikomu nedáme.“
Spojené státy prohlásily, že odkoupily od
náčelníka Lawyera a dalších celou zemi
kmene Nez Perce mimo rezervace
Lapwai. My jsme dál žili ve své zemi
míru až do doby před osmi lety, kdy bílí
muži začali pronikat za hranice, které
vytyčil můj otec. Varovali jsme je, že
dělají velkou chybu, ale oni naši zemi
neopustili a byla prolita první krev. Bílí
lidé tvrdili, že jsme se vydali na válečnou
stezku. Říkali mnoho věcí, které nebyly
pravda.
Náčelník Lawyer, Nez Perce
Vláda Spojených států znova svolala velký sněm. Můj otec byl už slepý a vetchý muž. Už nemohl hovořit za
svůj lid. Tehdy jsem převzal po otci jeho místo náčelníka. Na tomto sněmu jsem poprvé hovořil k bílému muži. Řekl
jsem zástupci, který vedl sněm:
„Nechtěl jsem se tohoto sněmu zúčastnit, ale přijel jsem, neboť doufám, že můžeme ušetřit mnoho krve. Bílý
muž nemá právo sem přijet a sebrat nám naši zem. Nikdy jsme nepřijali žádné dary od vlády. Ani Lawyer ani žádný
jiný náčelník nemá oprávnění k prodeji této země. Ta vždy patřila mému lidu. Dostali ji neposkvrněnou od svých otců a
my tuto zem budeme bránit tak dlouho, dokud jediná kapka krve bude zahřívat srdce našich mužů.“
Zástupce řekl, že má svoje příkazy od velkého bílého náčelníka ve Washingtonu a že se musíme přesunout do
rezervace Lapwai. A pokud se nebudeme chtít podřídit, mohou nám k tomu pomoci několika různými způsoby. „Musíte
se odebrat do rezervace“, řekl. Odpověděl jsem: „Nepůjdeme. Vaši pomoc nepotřebujeme; máme dost všeho, co
potřebujeme, a jsme spokojení. A budeme šťastní, když nás bílý muž nechá na pokoji. Rezervace je příliš malá na to,
aby uživila tolik lidí s takovým množstvím dobytka. Nechte si svoje dary; můžeme jet do vašich měst a zaplatit vše, co
bychom chtěli koupit; můžeme jít, kam se nám zlíbí. Naši otcové se zde narodili. Zde žili, zde zemřeli, zde jsou jejich
hroby. Nikdy je neopustíme.“ Zástupce odjel a my jsme měli nějakou dobu klid.
Brzy nato si mě otec zavolal. Viděl jsem, že umírá. Vzal jsem jeho ruku do své. Řekl mi: „Můj synu, mé tělo se
vrací k matce zemi a můj duch se vydává na cestu k Velkému Duchu. Až tady nebudu, mysli na svoji zem. Jsi
náčelníkem tohoto lidu. Spoléhají na tebe, že je povedeš. Vždy měj na paměti, že tvůj otec svoji zemi nikdy neprodal.
Zakryj si uši kdykoliv na tebe budou naléhat, abys podepsal smlouvu o prodeji své země. Za pár let budou bílí lidé
všude okolo tebe. Nespustí tuto zem z očí. Můj synu, nikdy nezapomeň slova svého umírajícího otce. Nikdy neprodej
kosti svého otce a svojí matky.“ Stisknul jsem otci ruku a slíbil jsem mu, že budu chránit jeho hrob celým svým
životem. Otec se usmál a odešel do země duchů.
Pochoval jsem jej v nádherném údolí zvířených vod. Miluji tu zem nad celý zbytek světa. Člověk, který
nemiluje hrob svého otce, je horší než divoké zvíře.
Krátkou dobu jsme žili v klidu. Ale netrvalo to dlouho. Bílí muži našli v horách nedaleko naší země zvířených
vod zlato. Ukradli nám mnoho výborných koní a my jsme je nijak nemohli získat zpět, protože jsme Indiáni. Bílí muži o
nás říkali samé lži. Odehnali nám spoustu našeho dobytka. Někteří bílí muži označkovali ukradený dobytek, aby mohli
tvrdit, že patří jim. Neměli jsme žádné přátele, kteří by obhajovali naše případy před soudem. Mám pocit, že někteří bílí
muži konali tyto věci ve Wallowě záměrně, aby vyvolali válku. Věděli, že nejsme tak silní, abychom s nimi mohli
bojovat.
Nesmírně jsem se snažili vyhýbat se třenicím a krveprolití. Odstoupili jsme část země bílým s nadějí, že si tím
zajistíme mír. Ale mýlili jsme se. Bílý muž nás nenechal na pokoji. Mnohokrát jsme mohli odplatit křivdy, ale nikdy
jsme to neudělali. Kdykoliv nás vláda požádala o pomoc proti jiným Indiánům, nikdy jsme neodmítli. Když bílých
mužů bylo pár a my jsme byli silní, mohli jsme je všechny pozabíjet, ale Nez Perce chtěli žít v míru.
4
Věřím, že stará smlouva nikdy nebyla uvedena na pravou míru. Jestliže jsme tu zemi někdy vlastnili, vlastníme
ji stále, protože jsme ji nikdy neprodali. Na velkých sněmech tvrdili komisaři, že naše země byla prodána vládě. Ale
představte si, že by za mnou přišel bílý muž a řekl: „Josefe, líbí se mi tvoje koně, chtěl bych je koupit.“ A já bych mu
řekl: „Ne, mně se moje koně taky líbí, nechci je prodávat.“ Tak on by šel za mým sousedem a řekl mu: „Josef má pěkné
koně. Chci je koupit, ale on nechce.“ Soused by odpověděl: „Tak mi dej peníze a já ti Josefovy koně prodám.“ Pak by
se vrátil za mnou a řekl: „Josefe, koupil jsem tvoje koně, tak mi je vydej.“ Jestli jsme někdy prodali svoji zem vládě,
koupila ji přesně tímto způsobem.
Na základě smlouvy s jinými skupinami Nez Perce si bílý muž nárokoval moji zem. Měli jsme velké problémy
s bílými lidmi, kteří stále překračovali naše hranice. Někteří z nich byli hodní lidé a my jsme s nimi žili v míru, ale ne
všichni byli dobří.
Téměř každý rok přijel nějaký zmocněnec z Lapwai a přikazoval nám, abychom se přesunuli do rezervace.
Vždy jsme mu odpověděli, že jsme spokojení s životem ve Wallowě. Dávali jsme si dobrý pozor, abychom nepřijímali
žádné dary nebo rentu, kterou nám nabízel.
Celé ty roky od doby, kdy do Wallowy přišli bílí muži, nám neustále vyhrožovali a provokovali nás – bílí muži
i smluvní Nez Perce. Nenechali nás chvíli v klidu. Měli jsme mezi bílými pár přátel a ti nám vždy radili, abychom
přecházeli tyto hádky bez boje. Naši mladí mužové měli velmi horkou krev a dalo mi velkou práci zabránit jim ve
vykonání unáhlených činů. Nesl jsem na bedrech těžké břemeno v porovnání s lety, kdy jsem byl chlapcem. Pochopil
jsem, že nás je hrstka a bílých mužů je spousta a nikdy se s nimi nebudeme schopni vyrovnat. Byli jsme jako jelen, oni
jak medvěd grizzly. My jsme měli svoji malou zem, jejich země byla obrovská. My jsme byli spokojení s věcmi tak,
jak je stvořil Velký Duch. Oni ne; změnili by řeky i hory tak, aby jak by se jim to hodilo.
Rok co rok nám vyhrožovali, ale k válce nedošlo až do doby, kdy před dvěma lety přišel do naší země generál
Howard a řekl, že je bílý válečný náčelník celé země. Řekl: „Stojí za mnou spousta vojáků. Přivedu je sem a pak si
spolu znova promluvíme. Až přijdu příště, nedovolím, aby se mi někdo posmíval. Ta země je majetkem vlády a já vás
přesvědčím, abyste se přesunuli do rezervace.“
Protestoval jsem proti příchodu
dalších vojáků do země Nez Perce. Celou
tu dobu byl ve Fort Lapwai dům plný
vojáků.
Následující jaro poslal zmocněnec
z rezervace Umatilla indiánského posla,
který mi vzkázal, že se mám setkat
s generálem Howardem ve Walla Walla.
Nemohl jsem tam jít osobně, ale poslal
jsem svého bratra Ollokota a pět dalších
vůdců, aby se s ním setkali. Měli dlouhý
rozhovor.
Generál Howard řekl: „Hovořili jste
přímo a tak to má být. Můžete ve Wallowě
zůstat.“ Naléhal, aby s ním můj bratr a jeho
společníci odjeli do Fort Lapwai. Když tam
skupina dorazila, rozeslal generál Howard
posly a svolal všechny Indiány na velký
Generál Oliver Otis Howard
sněm.
Na tomto sněmu jsem byl. Řekl jsem generálu Howardovi: „Jsem připraven poslouchat.“ Odpověděl, že nyní
hovořit nebude, ale odsuneme sněm na další den, kdy nám vše jasně vyloží.
Řekl jsem generálu Howardovi: „Jsem připraven hovořit dnes. Byl jsem na mnoha velkých sněmech, ale
nejsem o nic rozumnější. Všichni jsem vyskočili z ženy, ale lišíme se od sebe v mnoha věcech. Nemůžeme se najednou
změnit. Ty jsi takový, jaký jsi byl stvořen a takový zůstaneš. My jsme takoví, jaké nás stvořil Velký Duch a ty nás
změnit nemůžeš; tak proč by se měli děti jedné matky a jednoho otce spolu hádat? – proč by se mělo jedno snažit
přechytračit druhé? Nevěřím, že by Velký Duchy dal jednomu člověku právo, aby říkal jinému člověku, co má dělat.“
Generál Howard odpověděl: „Ty popíráš moji autoritu? Ty mi chceš diktovat podmínky?“
Pak jeden z našich náčelníku – Too-hul-hul-sote - povstal na sněmu a řekl generálu Howardovi: „Velký Duch
stvořil svět takový jaký je, a takový jaký jej chce mít. Nevím, kde se v tobě bere právo říkat nám, že máme žít na jiném
místě, než nám daroval Velký Duch.“
Generál Howard ztratil trpělivost a řekl: „Drž zobák! Takové řeči poslouchat nebudu. Zákon jasně říká, že
máte jít do rezervace, a já chci, abyste se tomu podřídili. Ale vy neustále trváte na neuposlechnutí zákona (myšlena
smlouva). Pokud se nepřesunete, vezmu události do svých rukou a budete za svoji neposlušnost trpět.“
Too-hul-hul-sote odpověděl: „Kdo jsi, že nás vyzýváš, abychom hovořili a pak hned, abychom nic neříkali? Jsi
snad Velký Duch? Jsi stvořitel tohoto světa? Stvořil jsi slunce? Stvořil jsi řeky, aby tekly a daly nám vodu k pití?
Stvořil jsi trávu, aby rostla? Stvořil jsi všechny tyto věci, že k nám hovoříš jako bychom byli děti? Pokud ano, pak máš
právo přikazovat nám, co máme dělat.“
Generál Howard odpověděl: „Jsi drzý chlap, nechám tě zavřít.“ A přikázal vojákům, aby ho odvedli do vězení.
5
Too-hul-hul-sote nekladl odpor, jen se zeptal generála Howarda: „Je to tvůj příkaz? Nevadí mi. Vyložil jsem ti,
co mám na srdci. Není nic, co bych vzal zpět. Mluvil jsem za svoji zemi. Můžeš mě zavřít, ale nemůžeš mě změnit nebo
mě přimět, abych vzal zpět, co jsem řekl.“
Přišli vojáci a odvedli mého přítele do vězení. Moji muži si začali mezi sebou šeptat, zdali to mají nechat bez
odezvy. Ale já jsem jim radil, aby se podřídili. Věděl jsem, že pokud bychom se zvedli k odporu, všichni přítomní bílí
muži včetně generála Howarda by v jednom okamžiku byli syni smrti a my bychom byli obviněni. Když jsem na jeho
čin neřekl nic, generál Howard nemohl vydat žádný nespravedlivý příkaz proti mým mužům. To nebezpečí mi bylo
jasné a zatímco odváděli Too-hul-hul-sota do vězení, povstal jsem a řekl: „Nyní budu hovořit já. Je mi jedno, zdali mě
za to uvězníš nebo ne.“ Obrátil jsem se ke svým lidem a řekl jsem: „Uvěznění Too-hul-hul-sota do vězení bylo špatné,
tuto urážku však nebudeme brát ve zlém. Pozvali nás na tento sněm, abychom otevřeli svoje srdce, a my jsme tak
učinili.“ Too-hul-hul-sote byl ve vězení ještě pět dní.
Další den sněm začal. Následujícího rána přišel generál Howard do mého týpí a nabídnul mi, abych jel
společně s ním a s náčelníkem Bílým ptákem a Zrcadlem hledat vhodnou zemi pro náš lid. Přijeli jsme do pěkného
kraje, kde už žili nějací Indiáni a bílí lidé. Generál Howard ukázal na tuto zem a řekl: „Pokud odejdete do rezervace,
tuto zem vám dám a tyto lidi dám vystěhovat.“
Odpověděl jsem: „Ne, nebylo by správné obtěžovat tyto lidi. Nemám žádné právo vyhnat je z jejich domova.
Nikdy jsem nevzal nic, co by mi nepatřilo. Neudělám to ani teď.“
Jezdili jsme po rezervaci celý den a nenašli jsme jediný přijatelný kus země, který by byl volný. Dozvěděl jsem
se od lidí, kteří nelžou, že generál Howard poslal té noc dopis vojákům ve Walla Walla, aby se přesunuli do údolí
Wallowa a vytlačili nás pryč při pokusu o návrat domů.
Další den nám na sněmu generál Howard povýšeně oznámil, že dává mým lidem třicet dní na to, aby se vrátili
domů, sehnali svůj dobytek a přesunuli se do rezervace. Řekl: „Pokud tam do té doby nebudete, považuji to jako výzvu,
že chcete bojovat, a já pošlu vojáky, aby vás přivedli.“
Řekl jsem: „Válce je možné se vyhnout a mělo by se jí vyhnout. Nechceme válku. Moji lidé byli vždy přátelé
bílého muže. Nač ten spěch? Nejsme schopni se připravit k odchodu během třiceti dnů. Náš dobytek je roztroušený
v horách, řeka Snake má teď mnoho vody. Nechte nás do podzimu, kdy řeky budou mít málo vody. Dejte nám čas,
abychom sehnali dobytek a nadělali si zásoby na zimu.“
Generál Howard odpověděl: „Pokud překročíte vymezený čas o jediný den, přijedou vojáci a odvedou vás do
rezervace a veškerý váš dobytek a koně, kteří budou v té době mimo rezervaci propadnou ve prospěch bílých mužů.“
Věděl jsem, že jsem svou zemi nikdy neprodal a že v Lapwai nemám žádnou půdu; ale chtěl jsem zabránit
krveprolití. Nechtěl jsem, aby moji lidé byli pozabíjeni. Nechtěl jsem, aby byl kdokoliv zabit. Bílí muži zabili několik
mých lidí a bílí vrazi za to nikdy nebyli potrestáni. Pověděl jsem o tom generálu Howardovi a opět jsem řekl, že válku
nechceme. Chtěl jsem, aby lidé, kteří žili v oblasti Lapwai, kam jsme se měli přesunout, měli čas na sklizení své úrody.
Mé srdce mi říkalo, abych se raději vzdal své země než vedl válku. Raději opustil hrob svého otce. Raději se
vzdal se všeho, než aby ulpěla krev bílého muže na rukou mých lidí.
Generál Howard mi odmítl dát delší dobu než třicet dní na přesun lidí a jejich majetku. Jsem si jistý že od
tohoto okamžiku se začal připravovat na válku.
Když jsem se vrátil do Wallowy, viděl jsem, že moji lidé jdou velmi rozrušeni přítomností vojáků, kteří již
přišli do údolí Wallowa. Měli jsme sněm a rozhodli jsme se odejít co nejdříve, abychom zabránili krveprolití.
Too-hul-hul-sote, kterého velmi urazilo, že ho dal generál zavřít, hovořil pro válku a rozdmýchal u mnoho
mladých mužů touhu raději bojovat než být vyhnán jak pes ze země, kde se narodil. Prohlašoval, že jedině krev smyje
hanbu, v kterou jej generál Howard uvalil. Vyžadovalo velmi silného ducha postavit se proti takovým slovům, ale já
jsem naléhal na svoje lidi, aby se utišili a nezačínali válku.
Shromáždili jsme všechen dobytek, co se nám podařilo najít a vydali jsme se na cestu. Mnoho koní a dobytka
jsme museli zanechat ve Wallowě a o několik set kusů jsme přišli, když jsme zdolávali rozvodněnou řeku. Ale všem
mým lidem se podařilo bezpečně přejít na druhou stranu. Mnoho Nez Perce se shromáždilo v Rocky Canyon na velikém
sněmu. Šel jsem tam se všemi svými lidmi. Sněm trval deset dní. Padlo zde mnoho slov hovořících pro válku a mnoho
rozhořčených slov. Vystoupil zde jeden mladý bojovník, jehož otce zabili před pěti lety bílí muži. Krev tohoto muže
zasela velké zlo proti bílým mužům a bojovník odešel od sněmu s výzvou ke spravedlivé odplatě.
Znova jsem nabádal k míru a myslel jsem, že nebezpečí bylo zažehnáno. Nesplnili jsme přesně příkazy
generála Howarda, protože to bylo nemožné, ale snažili jsme se splnit je co nejrychleji to šlo. Odjel jsem ze sněmu,
abych zabil nějaký dobytek pro svoji rodinu, když vtom se donesla zpráva, že onen mladý bojovník, jehož otec byl
zabit, odjel s několika horkokrevnými mladíky a zabili čtyři bílé muže. Přijel na sněm a křičel: „Proč zde sedíte jako
ženy? Válka již začala!“ Hluboce mě to zarmoutilo. Všechny týpí mimo mého a bratrova byla sbalena. Jasně jsem viděl,
že válka se blíží, když jsem se dozvěděl, že moji mladí mužové tajně nakupují zásoby munice. Slyšel jsem, že Too-hulhul-sote, kterého dal generál Howard uvěznit, úspěšně sestavil válečnou skupinu. Věděl jsem, že jejich skutky zasáhnou
všechny moje lidi. Viděl jsem, že válce se již nemůžeme vyhnout. Čas vypršel. Nabádal jsem k míru od samého
začátku. Věděl jsem, že jsme příliš slabí na to, abychom bojovali proti Spojeným státům. Měli jsme za sebou mnoho
křivd a hoře, ale věděl jsem, že válka by jich přinesla ještě více. Měli jsme řadu dobrých bílých přátel, kteří nás
zrazovali od válečné stezky. Můj přítel a bratr, pan Chapman, který je s námi od chvíle, kdy jsme se vzdali, nám říkal,
jak by taková válka skončila. Pan Chapman stál proti nám a pomáhal generálu Howardovi. Nezlobím se proto na něj.
Velmi se snažil zabránit krveprolití. Doufali jsme, že bílí osadníci se k vojákům nepřipojí. Než válka vypukla, probírali
6
jsme tyto události ze všech stran a mnoho mých lidí je upozorňovalo, že pokud nepůjdou proti nám, kdyby generál
Howard zahájil válku, tak se jim nic nestane. Ale tento úmysl byl na válečném sněmu zamítnut.
Mezi mými lidmi bylo dost špatných mužů, kteří měli spory s bílými muži, a nyní na sněmu vyprávěli o
spoustě jejich špatných skutků a burcovali všechna zlá srdce. Ale já jsem stále nemohl uvěřit tomu, že by chtěli začít
válku. Věděl jsem, že mí mladí mužové udělali něco moc špatného, ale ptal jsem se: Kdo byl první vinen? Uráželi je
snad tisíckrát; jejich otcové a bratři byli zabiti; jejich matky a ženy zneuctěny; byli opíjeni do němoty whisky, kterou
jim běloši prodali; generál Howard jim řekl, že všechny jejich koně a dobytek, který nestihli odvést z Wallowy padne
do rukou bílým mužům; a navíc, byli bez domova a zoufalí.
Dal bych celý svůj život, kdybych mohl odčinit smrt bílých mužů rukama mých lidí. Viním své mladé muže a
viním bílé muže. Viním generála Howarda za to, že nám nedal dostatek času na odvedení všech našich zvířat
z Wallowy. Nevím, jestli měl někdy právo nařídit nám, abychom opustili Wallowu. Odmítám, že bych já nebo můj otec
někdy tuto zemi prodali. Je to stále naše země. Možná už nikdy nebude naším domovem, ale zde odpočívá můj otec a já
ji miluji tak, jak miluji svoji matku. Opustil jsem ji jen proto, abych zabránil krveprolití.
Kdyby mi dal generál Howard dostatek času na shromáždění našeho dobytka a choval se ke Too-hul-hul-sotovi
tak, jak se má chovat člověk k člověku, žádná válka by nebyla. Mí přátelé, které mám mezi bílými lidmi, mě obviňují
z vyvolání války. Ale nejsem to já, kdo je vinen. Když mí mladí mužové začali se zabíjením, mé srdce se naplnilo
bolestí. Ale ačkoliv jsem je nechtěl soudit, pamatoval jsem si všechny křivdy, které proti nim byly napáchány, a moje
krev byla v jednom ohni. Ale přesto bych býval odvedl svoje lidi do bizoní země (Kanada) bez boje, pokud by to bylo
možné.
Neviděl jsem žádnou možnost, jak se vyhnout válce. Přesunuli jsme se k potoku White Bird o šestnáct mil dále
a tam jsme se utábořili a chtěli jsme před odchodem shromáždit ještě nějaký náš dobytek; ale vojáci na nás zaútočili a
začala první bitva. Měli jsme v této bitvě šedesát mužů a vojáků bylo sto. Boj trval jen několik minut a vojáci pak před
námi ustupovali asi dvanáct mil. Přišli o 33 mužů a sedm jich bylo zraněno. Když bojuje Indián, střílí jenom tak, aby
zabil; ale vojáci střílí naslepo kolem sebe. Žádný voják nebyl skalpován. Nevyznáváme skalpování. Vojáci nezabijí
mnoho Indiánů; jen pokud zůstane Indián ležet zraněný na bojišti, pak ho bílý voják umí zabít.
Sedm dní po první bitvě přijel generál Howard do země Nez Perce a přivezl dalších sedm set vojáků. Přešli
jsme řeku Salmon a doufali jsme, že generál půjde za námi. Nezklamal nás. Následoval nás a my jsme se dostali mezi
něj a jeho zásoby a na tři dny jsme jej odřízli. Poslal dvě roty, aby uvolnily cestu. Zaútočili jsme na ně, zabili jsme
jednoho důstojníka, dva průvodce a deset mužů.
Ustoupili jsme a doufali, že vojáci půjdou za námi, ale ti už měli ten den bojování dost. Opevnili se a další den
jsme na ně zaútočili znova. Bitva trvala celý den a pokračovala ještě další ráno. Čtyři jsme zabili a sedm nebo osm
zranili.
Přibližně ve stejnou dobu zjistil generál Howard, že nejsme daleko. O pět dní později na nás zaútočil se 750
vojáky a osadníky (bitva u Clearwater). My jsme měli 250 bojovníků. Boj trval 27 hodin. Čtyři naši byli zabiti a
několik zraněno. Ztráty generála Howarda čítaly 29 mužů mrtvých a 60 zraněných.
Druhý den na nás vojáci stříleli, ale podařilo se nám stáhnout se několik mil i s rodinami a dobytkem. Ale 80
týpí padlo do rukou generála Howarda.
Když jsme zjistili, že jsou vojáci ve velké početní převaze, ustoupili jsme do údolí Bitter Root. Tady se
objevila další jednotka vojáků a požadovala, abychom se vzdali. Ale odmítli jsme. Tvrdili: „Kolem nás nemůžete
projít“. Odpověděli jsme: „Projdeme kolem vás bez boje, pokud nás necháte, ale projdeme určitě.“ Nakonec jsme se
s těmito vojáky domluvili. Souhlasili jsme, že se nikomu nic nestane a oni souhlasili, že můžeme projít do oblasti Bitter
Root v míru (průchod průsmykem Lolo). Nakoupili jsme zde od bílých mužů nějaké zásoby výměnou za dobytek.
Zdálo se nám, že žádná válka nemusí být. Chtěli jsme mírumilovně odejít do bizoní země a otázku návratu do
naší země nechat na později.
S tímto vědomím jsme pokračovali dál čtyři dny a mysleli jsme si že potíže jsou za námi. Zastavili jsme a
začali jsme vyrábět tyče na týpí, které jsme si chtěli vzít s sebou. Znova jsme vyšli a na konci druhého dne jsme viděli
tři bílé muže, jak projíždí kolem našeho tábora. Mysleli jsme, že už je mír a nic jsme jim neudělali. Mohli jsme je zabít
nebo zajmout, ale nepovažovali jsme je za zvědy, což byli.
Tu noc obklíčili vojáci náš tábor (Big Hole). Za rozednění jeden z mých mužů vyšel ven z týpí zkontrolovat
koně. Vojáci ho uviděli a zastřelili jako kojota. Později jsem se dozvěděl, že to byli jiní vojáci než jsme měli daleko za
sebou. Přišli na nás z jiného směru. Tento nový válečný náčelník se jmenoval Gibbon. Začal na nás pálit zatímco řada
našich lidí ještě spala. Byl to tvrdý boj. Některým mým mužům se podařilo odplížit pryč a zaútočit na vojáky zblízka.
V této bitvě jsme přišli o téměř všechna naše týpí, ale generála Gibbona se podařilo odrazit.
Když viděl, že nás není schopen zajmout, poslal do několik mil vzdáleného tábora pro velké pušky (děla), ale
moji muži je ukořistili a zároveň i veškerou munici. Velké pušky jsme zničili jak jen to šlo a odvezli si všechen prach a
olovo. V tomto boji s generálem Gibbonem jsme ztratili 50 žen a dětí a 30 bojovníků. Zdrželi jsme se dlouho jen tak,
abychom mohli pohřbít své mrtvé. Nez Perce nikdy nevedou válku proti ženám a dětem; mohli jsme během války zabít
velkou spoustu žen a dětí, ale udělat něco tak zbabělého bychom se styděli.
Nikdy jsme neskalpovali svoje nepřátele, ale když přijel generál Howard a spojil se s generálem Gibbonem,
jejich indiánští zvědové vyhrabávali naše mrtvé a skalpovali je. Bylo mi řečeno, že generál Howard nijak nezakročil
proti tomu, aby se taková potupa stala.
7
Postupovali jsme jak nejrychleji to šlo směrem do bizoní země. Po šesti dnech se k nám generál Howard
přiblížil a my jsme na něj zaútočili a ukořistili jsme téměř všechny jeho koně a nákladní muly (asi 250 kusů). Pak jsme
pokračovali do kotliny Yellowstone.
Po cestě jsme zajali jednoho bílého muže a dvě ženy. Pustili jsme je po třech dnech. Chovali jsme se k nim
slušně. Ženy nikdo neobtěžoval. Mohli by mi bílí vojáci říci o jediném případu, kdy byla zajata indiánská žena aniž by
byla zneuctěna? Bylo s ženami Nez Perce, které padly do rukou vojáků generála Howarda, zacházeno s takovou úctou?
Zásadně odmítám, že by se byl nějaký Nez Perce někdy provinil takovým způsobem.
O několik dní později jsme zajali další dva bílé muže. Jeden z nich ukradl koně a uprchl. Tomu druhému jsme
věnovali mizerného koně a řekli jsme mu, že je volný.
Devátý den pochodu nás přivedl do ústí řeky Clark´s Fork do řeky Yellowstone. Nevěděli jsme, co se stalo
s generálem Howardem, ale předpokládali jsme, že poslal pro další koně a nákladní muly. Neobjevil se, ale zaútočil na
nás další válečný náčelník (generál Sturgis). Drželi jsme ho v šachu, zatímco ženy, děti a dobytek prchali do bezpečí.
Pár bojovníků zůstalo na místě, aby kryli náš ústup.
Minulo několik dní a po generálech Howardovi, Gibbonovi nebo Sturgisovi nebylo ani slechu. Odrazili jsme
každý útok a začínali jsme si připadat v bezpečí. Vtom ale zaútočila další armáda, pod generálem Milesem. Toto byla
již čtvrtá armáda, na kterou jsme během šedesáti dní narazili, přičemž každá z nich nás výrazně početně převyšovala.
Neměli jsme o armádě generála Milese ani potuchy až do chvíle než na nás zaútočil (Bear Paw Mtns.).
Rozdělil tábor na dvě části a ukořistil téměř všechny naše koně. Asi 70 mužů, já mezi nimi, jsme byli odříznuti. Moje
malá dcerka, tehdy dvanáctiletá, byla se mnou. Dal jsem jí provaz a řekl jsem jí, ať si chytí koně a dostane se k lidem,
kteří nebyli odříznuti uvnitř tábora. Od té doby jsem ji neviděl, ale doneslo se mi, že je naživu a daří se jí dobře.
Myslel jsem na svoji ženu a děti, kteří nyní byli obklíčeni vojáky a byl jsem rozhodnutý jít pro ně nebo zemřít.
S motlitbou k Velkému Duchu na rtech jsem se neozbrojený prořítil řadou vojáků. Zdálo se mi, že pušky jsou všude
okolo mě, přede mnou i za mnou. Oblečení jsem měl roztrhané na cáry a můj kůň byl zraněn, ale mě netrefili. Jakmile
jsem vrazil do dveří mého týpí, žena mi podala pušku a řekla: „Tady máš pušku. Bojuj!“
Vojáci do nás neustále pálili. Šest mých mužů padlo hned vedle mě. Deset nebo dvanáct vojáků střílelo do
našeho tábora a získali dvě týpí, zabili tři Nez Perce a ztratili tři svoje muže, kteří se dostali až za naši linii. Volal jsem
na svoje muže, aby ustoupili zpět. Bojovali jsme v sevřeném kruhu, ne víc než dvacet kroků od sebe a vytlačovali jsme
vojáky zpět k jejich hlavní frontě, mrtvé nechávali v našich rukách. Získali jsme jejich zbraně a munici. První den a noc
jsme ztratili osmnáct mužů a tři ženy. Generál Miles měl ztráty 26 mužů mrtvých a 40 zraněných. Následující den
poslal generál Miles do našeho tábora posla pod záštitou bílé vlajky. Poslal jsem svého přítele Žlutého býka, aby se s
ním setkal.
Žlutý býk poslovi porozuměl, že generál Miles chce se mnou probrat situaci; že nechce zbytečně zabíjet naše
lidi. Žlutý býk porozuměl, že to je žádost, abych se vzdal a ušetřil krev. Když mi vzkaz vyřídil, Žlutý býk řekl, že by rád
věděl, jestli to generál Miles myslí vážně. Poslal jsem jej zpět s odpovědí, že jsem se ještě nerozhodnul, ale že o tom
budu přemýšlet a dám mu brzy vědět. O něco později poslal nějaké šajenské zvědy s dalším vzkazem. Vyšel jsem ven,
abych se s nimi setkal. Řekli, že věří, že je generál Miles upřímný a opravdu chce mír. Šel jsem s nimi do generálova
stanu. Přivítal mě a potřásli jsme si rukou. Řekl: “Pojď, posaďme se k ohni a celé to probereme.“ Zůstal jsem s ním
celou noc; druhý den ráno přišel Žlutý býk, aby se podíval, jestli jsem ještě naživu a proč jsem se nevrátil.
Generál Miles mi nedovolil, abych se viděl s přítelem o samotě.
Žlutý býk mi řekl: „Mají tě ve své moci a já mám obavy, že už tě nikdy nepustí. Máme v našem táboře
zajatého důstojníka a nepustíme ho, dokud nebudeš volný.“
Řekl jsem: „Nevím, co se mnou zamýšlí udělat, ale pokud mne zabijí, nesmíte toho důstojníka zabít.
Nepřineslo by to nic dobrého, kdybyste moji smrt oplatili jeho smrtí.“
Žlutý býk se vrátil do našeho tábora. Toho dne jsme se s generálem Milesem na ničem nedohodli. Když jsem
byl u něj, bitva se znova rozpoutala. Velmi jsem se bál o svoje lidi. Věděl jsem, že nejsme daleko od tábora Sedícího
býka v zemi Krále Jiřího a napadlo mě, že třeba některý Nez Perce uprchnul a vrátí se s jejich pomocí. Té noci žádná
strana neutrpěla žádné velké ztráty.
Dalšího rána jsem se mohl podle dohody
vrátit do našeho tábora a vyměnit se za bílého
důstojníka pod vlajkou příměří. Mí lidé byli
rozděleni ohledně otázky kapitulace. Mohli jsme
uprchnout z Bear Paw Mtns., pokud bychom zde
zanechali naše zraněné, staré ženy a děti. Ale to
jsme udělat nechtěli. Nikdy nikdo neslyšel, že by
se v rukách bílých mužů zraněný Indián kdy
zotavil.
Večer čtvrtého dne přijel do našeho tábora
generál Howard s malým doprovodem a s mým
přítelem Chapmanem. Nyní jsme spolu mohli
srozumitelně hovořit. Generál Miles mi řekl
jasně: „Pokud vyjdete ven a odevzdáte zbraně,
ušetřím vaše životy a pošlu zpět do rezervace.“
Nevím, k čemu došlo mezi generálem Howardem
a generálem Milesem.
8
Plukovník Nelson Miles
Nemohl jsem už více snést pohled na moje zraněné muže a ženy, jak trpí; už jsme ztratili dost. Generál Miles
mi slíbil, že se můžeme vrátit do naší země s tím, co nám zbylo. Myslel jsem, že můžeme začít zase znova. Věřil jsem
generálu Milesovi, jinak bych se byl nikdy nevzdal. Dozvěděl jsem se, že jej zavrhli za to, že nám slíbil návrat do
Lapwai. Nemohl se mnou dojednat v té chvíli jiné podmínky. Drželi bychom je v šachu, dokud by nám naši přátelé
nepřišli na pomoc, a pak ani jeden z generálů ani jejich vojáci by neopustili Bear Paw živí.
Pátého dne jsem přišel ke generálu Milesovi, odevzdal jsem mu svoji pušku a řekl jsem: „Od chvíle, kde nyní
slunce stojí, již nebudu bojovat.“ Mí lidé potřebovali odpočinek – chtěli jsme mír.
Bylo mi řečeno, že můžeme jít s generálem Milesem k řece Tongue a zůstat zde do jara, kdy nás pošlou zpátky
do naší země. Nakonec se rozhodlo, že nás k řece Tongue odvezou. Neměli jsme k tomu co říct. Po našem příjezdu
k řece Tongue, dostal generál Miles příkazy, aby nás odvezl do Bismarcku (Severní Dakota). Důvodem bylo, že
živobytí zde bude levnější.
Generál Miles se proti tomuto příkazu postavil. Řekl: „Není to moje vina, velice jsem se snažil dodržet svoje
slovo, ale náčelník, který stojí nade mnou mi dal příkaz a ten já musím vyplnit nebo odstoupit. To by vám nepřineslo
nic dobrého. Přišel by jiný důstojník a příkaz by stejně vyplnil.“
Zajatci z kmene Nez Perce, 1877
Věřím, že generál Miles by dostál svému slovu, kdyby mohl. Neviním jej z toho, co jsme museli vytrpět poté,
co jsme se vzdali. Odevzdali jsme všechny naše koně – přes 1100 – a všechny naše sedla – přes sto – a od té doby jsme
o nich neslyšeli. Někdo cizí jezdí na našich koních.
Generál Miles předal moje lidi jinému vojákovi a nás odvezli do Bismarcku. Kapitán Johnson, který nás měl
nyní na povel, obdržel příkaz, že nás má odvézt do pevnosti Fort Leavenworth. V Leavenworth nám vymezili místo na
dně mělké řeky, kde nebyla na pití a na vaření jiná voda než říční. Vždy jsme žili ve zdravém kraji, kde jsou vysoké
hory a voda je průzračná a ledová. Mnoho mých lidí onemocnělo a zemřelo, pohřbili jsme je v této divné zemi. Ani
nemohu říci, jak moc mé srdce trpělo kvůli mému lidu během pobytu v Leavenworth. Velký Duch, který vše řídí, se
zřejmě díval někam jinam a neviděl, co se děje s mými lidmi.
Během horkých dní (červenec 1878) jsme dostali zprávu, že máme být odsunuti ještě dál od naší země. Nikdo
se nás neptal, jestli chceme nebo ne. Přikázali nám nastoupit do železničních vagonů. Tři moji lidé zemřeli během cesty
do Baxter Springs (Kansas). Bylo mnohem horší umírat zde než zemřít v boji v horách.
Přesunuli nás z Baxter Springs do Indiánského teritoria a nechali nás úplně bez našich týpí. Neměli jsme žádné
léky a téměř všichni jsme byli nemocní. Sedmdesát našich lidí zemřelo od doby, kdy jsme přijeli sem.
Navštívilo nás spousta významných lidí. Přijeli nějací náčelníci (generál Fish a plukovník Stickney)
z Washingtonu a vybrali nám zemi, kde budeme žít. Ale neodjeli jsme tam, protože to nebylo dobré místo k životu.
Přijel se na nás podívat i Hlavní komisař (E. A. Hayt). Řekl jsem mu, stejně jako všem ostatním, že jsem čekal,
že slovo generála Milese bude dodrženo. Řekl: „To není možné; že v mojí zemi už žijí bílí lidé a všechna půda je
zabrána; že kdybychom se vrátili do Wallowy, nemohli bychom žít v míru; že sepsaná obvinění hovoří proti mým
mladíkům, že to byli oni, kdo začali válku; a že vláda nemůže chránit moje lidi.“ Tato slova působila na moje srdce
jako těžký kámen. Viděl jsem, že rozhovorem s ním nic nezískám. Jiní zákonní náčelníci (z Kongresu) také přijeli a
slíbili, že mi pomůžou dostat se do zdravější země. Nevěděl jsem, komu věřit. Bílí lidé mají příliš mnoho náčelníků.
Nerozumí jeden druhému. Každý říká něco jiného.
Hlavní komisař (pan Hayt) mě pozval, abychom jeli společně hledat lepší domov než máme teď. Našli jsme
jednu oblast (na západ od rezervace Osage), která se mi líbila víc než jiná místa v této zemi; ale není to zdravá země.
Nejsou zde hory ani řeky. Voda je teplá. Není to země dobrá pro pěstování dobytka. Nevěřím, že by zde mohli moji lidé
žít. Obávám se, že všichni zahynou. Indiáni, kteří dříve obývali tuto zemi, vymřeli. Slíbil jsem náčelníku Haytovi, že se
sem přesuneme a splníme všechny požadavky, než se vláda rozhodne vyplnit slib, který nám dal generál Miles. Nebyl
jsem spokojen, ale nic víc jsem udělat nemohl.
9
Potom přijel náčelník inspektor (generál McNeil) a měli jsme spolu dlouhý rozhovor. Řekl, že by nám mohl
zabezpečit domov v horách na severu a že napíše dopis velkému náčelníku ve Washingtonu. Opět v mém srdci vzrostla
naděje, že uvidíme hory v Idaho a Oregonu.
Nakonec mi byla dána možnost jet do
Washingtonu a vzít s sebou přítele Žlutého býka a
tlumočníka. Jsem rád, že jsme jeli. Potřásl jsem si
rukou s mnoha významnými přáteli, ale stále je
řada věcí, které bych rád věděl, ale nikdo mi je
zatím neuměl vysvětlit. Nemohu pochopit, jak
může Vláda vyslat muže do boje proti nám, jako
vyslali generála Milese, a pak porušit jeho slovo.
Taková vláda má v sobě něco špatného. Nemohu
pochopit, proč tolik náčelníků může říkat tak
rozdílné věci a slibovat tak různé sliby.
Žlutý býk
Viděl jsem Velkého otce náčelníka (prezident); dalšího Velkého náčelníka (ministr vnitra); hlavního komisaře
(Hayt); a ještě jednoho hlavního náčelníka (generál Butler) a mnoho dalších náčelníků (kongresmani) a všichni mi
tvrdili, že jsou moji přátelé a že bychom měli mít spravedlnost. Ale přestože jejich ústa krásně hovořila, nerozumím,
proč se nic neděje ve prospěch mých lidí. Slyšel jsem řeči a řeči, ale neděje se nic. Pěkná slova neznamenají nic, pokud
se nic neučiní. Slova nemohou zaplatit moje mrtvé lidi. Nezaplatí za moji zemi nyní zabranou bílými lidmi. Neuchrání
hrob mého otce. Nesplatí mé koně a dobytek. Pěkná slova mi nevrátí moje děti. Pěkná slova nesplní slib vašeho
válečného náčelníka, generála Milese. Pěkná slova nevrátí mým lidem zdraví a nezastaví jejich umírání. Pěkná slova
nevrátí mým lidem domov, kde by mohli žít v míru a starat se sami o sebe. Jsem unavený z řečí, které nevedou nikam.
Moje srdce je smutné, když si vzpomene na všechna ta pěkná slova a porušené sliby. Už hovořilo příliš mnoho mužů,
kteří neměli právo mluvit. Příliš mnoho zkreslených zpráv, příliš mnoho nedorozumění se objevilo mezi bílými muži a
Indiány. Kdyby chtěl bílý muž žít s Indiány v míru, mohl by žít v míru. Nemusí být žádné rozepře. Jednejte se všemi
lidmi stejně. Dejte jim stejné zákony. Dejte jim stejné šance, aby mohli žít a rozvíjet se. Všichni lidé byli stvořeni
Velkým duchem. Všichni jsou bratři. Země je matka všech lidí a všichni lidé by na ní měli mít stejná práva. Spíše se dá
očekávat, že řeka poteče do kopce než že člověk, který se narodil jako svobodný, bude spokojený, když jej zavřete a
odepřete mu svobodné rozhodnutí jít kam se mu zlíbí. Když uvážete koně ke kůlu, myslíte, že ztloustne? Když umístíte
Indiána na malý kousek půdy a přikážete mu, aby tam zůstal, nebude spokojený ani se nebude rozvíjet ani se nebude
mít dobře. Ptal jsem se některých velkých náčelníků, kde se v nich bere pravomoc říkat Indiánům, že musí zůstat na
jednom místě, zatímco vidí, že bílí muži si mohou chodit, kde se jim zlíbí. Neuměli mi na to odpovědět.
Já pouze žádám vládu, aby s námi jednali jako s jinými lidmi. Když nemohu jít k sobě domů, nechte mě
vybudovat si domov tam, kde mí lidé nebudou tak rychle umírat. Chtěl bych jít do údolí Bitter Root. Tam budou moji
lidé zdraví; tam, kde jsou nyní, umírají. Už tři zemřeli od doby, kdy jsem odjel z tábora do Washingtonu.
Když pomyslím na naše podmínky, mé srdce je těžké. Vidím, jak se s lidmi mé rasy zachází jak s psanci a
převáží je z jedné země do druhé nebo je střílí jak zvířata.
Vím, že se naše rasa musí změnit. Nemůžeme držet krok s bílým mužem tak, jak jsme nyní. Pouze žádám o
stejné šance, abychom mohli žít jako jiní lidé.
Aby se s námi jednalo jako s lidmi. Chceme, aby stejné zákony platili pro všechny lidi. Když Indián poruší
zákon, potrestejte jej podle zákona. Pokud bílý muž poruší zákon, potrestejte jej též.
Nechte mě, ať mohu být svobodný muž – ať mohu svobodně cestovat, svobodně pracovat, svobodně
obchodovat, kde chci, svobodně si vybrat své učitele, svobodně vyznávat náboženství svých otců, svobodně myslet a
říkat a jednat za sebe – a já budu dodržovat všechny zákony nebo postoupím odpovídající trest.
Až začnou bílí lidé jednat s Indiány tak, jak jednají spolu, nebudeme mít žádné války. Všichni jsme stejní –
bratři jednoho otce a jedné matky, s jedinou oblohou nad sebou a s jedinou zemí okolo sebe a s jednou vládou nade
vším. Pak se Velký Duch, který vše řídí, usměje na tuto zemi a sešle déšť, aby smyl všechny krvavé šrámy zanechané
bratrskou rukou na tváři země. Na tuto chvíli indiánská rasa čeká a modlí se za ni. Doufám, že už žádný nářek
zraněných mužů a žen nedolehne do uší Velkého Ducha a že všechen lid bude jeden lid.
Hin-mut-too-yah-lat-lat promluvil za své lidi.
Josef
10
PŘÍLOHA
Chronologický přehled událostí
1805
Lewis a Clark se setkávají jako první běloši s Nez Perces
1807
Nez Perces zahajují obchodní styky s kožešnickými společnostmi
1831
Nez Perces vysílají delegaci do St. Louis s prosbou o učitele
náboženství
1836
Henry Spalding zakládá v Lapwai misii
1840
Narodil se malý Josef, budoucí náčelník
1847
Nez Perces podepisují smlouvu ve Walla Walla
1860
U řeky Clearwater je objeveno zlato
1863
Náčelník Lawyer podepisuje „zlodějskou“ smlouvu
1868
V údolí Wallowa se usazují první osadníci
1871
Umírá Old Joseph – otec náčelníka Josefa
1873
Ustavení rezervace Wallowa (1875 zrušena)
1876
Sněm v Lapwai – setkání náčelníka Josefa a generála Howarda
1877
6. ledna
Nez Perce dostávají příkaz k přesunu do rezervace
Lapwai
20. dubna
Ollokot (Josefův bratr) a generál Howard mají
sněm ve Walla Walla
7. května
Na konečném sněmu v Lapwai nechává generál
Howard uvěznit náčelníka Too-hul-hul-sote
14. června
Bojovník Wahlitis zabíjí čtyři bílé osadníky –
začátek války
15. června
Generál Howard vysílá proti Nez Perces četu
kapitána Perryho
17. června
Bitva v kaňonu White Bird
1.-8. července
Nez Perce obcházejí bílé vojáky po západním břehu
řeky Salmon
1. července
Útok na vesnici náčelníka Zrcadlo (Looking Glass),
ten se pak připojuje k Josefovi
4. července
Nez Perce bojují s dobrovolníky z osady
Cottonwood
11.-12. července
Bitva u řeky Clearwater
16.-27. července
Nez Perce přechází hory Bitterroot přes průsmyk
Lolo
28. července
„Bitva“ u Fort Fizzle
11
9. srpna
Bitva u Big Hole
20. srpna
Nez Perce útočí na tábor generála Howarda na
Camas Meadows
23. srpna – 6. září Nez Perce přechází přes národní park Yellowstone
8. září
Nez Perce unikají plukovníku Sturgisovi v kaňonu
Clark´s Fork
13. září
Střet u Canyon Creek
23. září
Nez Perce přechází řeku Missouri a útočí na stanici
na Cow Island
30. září – 5. října
Bitva u Bear Paws
5. října
Náčelník Josef se vzdává – konec války
27. listopadu
Nez Perce jsou umístěni do Fort Leavenworth v
Kansasu
1878
Nez Perce jsou převezeni do Eeikish Pah
1879
Josef navštěvuje Washington
1879
Josefovi lidé jsou převezeni do Oaklandu
1885
118 exilových Nez Perce má povolený návrat do Lapwai; Josefovi lidé
se usazují v rezervaci Colville
1899
Josef navštěvuje po letech údolí Wallowa
1904
Náčelník Josef umírá
Trasa epochálního 2000 km dlouhého pochodu Indiánů Nez Perce z údolí Wallowa k pohoří Bear Paws v roce 1877
s vyznačením nejdůležitějších událostí
Kapitulační řeč náčelníka Josefa 5. října 1877 u Bear Paws
„Řekněte generálu Howardovi, že vím, co má na srdci. To, co mi dříve řekl, stále nosím ve svém srdci. Jsem unavený
z tohoto boje. Naši náčelníci jsou mrtví, Zrcadlo, Tuhulhulsut. Všichni staří mužové jsou mrtví. Zůstali jen mladí, kteří
nyní rozhodují ano a ne. Ten, kdo vedl mladé muže, je také mrtev. Je zima a my nemáme žádné deky. Malé děti jsou
promrzlé k smrti. Chci čas na to, abych hledal své děti a zjistil, kolik z nich ještě najdu. Možná je najdu mezi mrtvými.
Slyšte mě, mí náčelníci. Jsem unavený. Mé srdce je plné smutku a bolesti. Od chvíle, kde nyní slunce stojí na obloze, již
nikdy nebudu bojovat“
12
13