AS 2-2005 - Novinky

Transkript

AS 2-2005 - Novinky

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005
POPAD 2005 / Milan Strotzer ............................................... 3
Karlínská tříska 2005 ve znamení výrazného
autorství / Milan Schejbal ...................................................... 7
Wintrův Rakovník ve dvou liniích
Milan Schejbal ...................................................................... 10
Dačické kejklování popáté / Vladimír Zajíc ...................... 12
Plzenští a ti ostatní / Lenka Lázňovská ............................... 14
Děčínská brána s číslem třináct
Lenka Lázňovská .................................................................. 15
Divadlení v Lounech ponulté
Kateřina Baranowská ............................................................ 16
Lomnice nad Popelkou 2005
Rudolf Felzmann .................................................................. 17
Komediální Červený Kostelec / Jan Císař .......................... 18
Pátý Zlom vaz v Ústí nad Orlicí
Lenka Lázňovská .................................................................. 22
Třešťské divadelní jaro 2005 / Vladimír Zajíc .................. 23
Kojetínská třináctka / Vít Závodský .................................. 28
Hodonínský Hobblík a Mumraj 2005
Jaroslava Chalupová ............................................................. 29
Valašské křoví Slavičín 2005 / Jan Šotkovský ................... 32
Studénecký Harlekýn 2005 / Stanislav Macek ................... 35
Dvě horské prémie, několik stoupání,
jinak nížina – Stodůlecký Píseček 2005
Dora Štérová a Vladimír Hulec ............................................ 36
Prima setkání ve Strašecí 2005
Hana Franková ...................................................................... 39
S muži, nebo bez mužů?
Krumlovská prima sezóna / Věra Regulová ...................... 40
Dobré to bylo... v Ostrově / Akram Staněk ........................ 41
Kocour rodiny Hakenů / Jan Císař ..................................... 43
Východočeské alternativní sny, vize a poezie
Audimafor Kostelec n. O. / Vladimír Hulec ....................... 45
Tyjátr na trati 2005 / Zdeněk Aleš Tichý .......................... 50
AMATÉRSKÁ SCÉNA
Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu.
Ročník 42. (Ochotnické divadlo 51.), číslo 2 / 2005.
Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu,
Blanická 4, 120 21 Praha 2.
Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer.
Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Pavlína Morávková, Mgr. Marie Poesová.
Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), Josef Brůček,
Mgr. Alexandr Gregar, Mgr. Jiří Hraše, Mgr. Jaroslav Kodeš, Mgr. Jiřina Lhotská,
Vlastimil Ondráček, PhDr. Vítězslava Šrámková.
Grafická úprava: Jitka Tláskalová (obálka a loga),
Simona Bezoušková a Milan Strotzer.
Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P.O.BOX 12, (Blanická 4), 120 2l Praha 2.
Tel.: 221 507 956-7, fax: 221 507 955, e-mail: [email protected].
Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník.
Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r.o., P.O.BOX 732, 111 21 Praha 1,
e-mail: [email protected],
tel.: Callcentrum 234 092 851, Fax: 234 092 813.
Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz).
Cena 1 výtisku 48,- Kč, roční předplatné 240,- Kč.
Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací.
Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 13.4.2005.
Příští číslo vyjde 1.7.2005.
© NIPOS PRAHA 2005
ISSN 0002 – 6786. Registrační číslo: MK CR E 4608.
Divadelní festival JID 20-05
Jaroslav Stuchlík ................................................................... 50
Jarní festival v Brně / Pavel Michele,
Veronika Valentová a Radim Toman ................................... 52
Prima sezóna aneb Mládí vpřed!
Jarka Rozsypalová ................................................................ 53
Žebřiňák aneb Oblastní přehlídka mladých
divadel v Uherském Hradišti / Jiří Pelán ........................... 54
Co se děje ve Valašské divadelní kotlině
Saša Pernica .......................................................................... 55
Zahlcená novojičínská Opona
Hana Galetková, Alena Palarčíková
a Aleš Procházka ................................................................... 56
Dospělí dětem v Českém Krumlově
Jaromír Hruška ...................................................................... 58
Pohádkový mlejnek ve Žďáru nad Sázavou
Rudolf Felzmann .................................................................. 58
Dobrou zprávu já přináším vám...
Jana Štefánková .................................................................... 59
Zjevení v Odrách podvanácté
Saša Rychecký ...................................................................... 60
Festival Popelec 2005 / Veronika Rodriguezová ................ 61
Schod – divadlo, které lidi baví
Milan Orálek ......................................................................... 62
Kdybych věděla, co mě čeká,
asi bych do toho nešla / Rozhovor
Simony Bezouškové s Marií Chovanečkovou ....................... 62
Divadlo s osobním ručením aneb Jak si žije
bard českého divadla poezie / Rozhovor
Vítězslavy Šrámkové s Radimem Vašinkou ......................... 64
Nadě s láskou / Mirka Císařová ........................................... 66
Jarda Hložek, celá cibulka a divadelní
kuchyně / Standa Berkovec .................................................. 67
Petr Lébl, absolutní divadelník a principál
Vlasta Smoláková ................................................................. 68
Až naposledy / Pavel Němec ............................................... 69
SERVIS / Dramaturgický pozorník
Kdysi slavné... / Jaroslav Hilbert: Vina
Jan Císař ................................................................................ 70
Novinky světové dramatiky
Paloma Pedrero: Noci letmé lásky
Pavlína Morávková ............................................................... 71
SERVIS / Technika
Jevištní, scénické a kostýmové vybavení
v praxi / Kristina Herzinová ................................................. 72
Co si počít se svícením, když máme málo
peněz / Pavel Hurych ............................................................ 73
Zprávičky ............................................................................. 77
Kalendář akcí / květen – červen 2005 ............................... 79
Repertoárová příloha Amatérské scény
Divadelní hry pro děti z autorské soutěže
Oříšky pro Popelku / Milan Strotzer ..................................... I
Dramaturgický pendant
ke hře Matěj a čarodějnice
Pavlína Morávková .................................................................. I
MATĚJ A ČARODĚJNICE
Helena Němcová a Václav Vedral ......................................... II
SERVIS / Dramaturgický pozorník
Hry významných dramatiků ............................................ XV
August Strindberg: Otec ................................................. XVI
August Strindberg: Slečna Julie .................................. XVIII
Milan Strotzer
3 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005
KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO
POPAD 2005
POPAD je zkratka pražské
otevřené přehlídky. Již potřetí se konala
v divadelním sále v budově ZŠ v Újezdě
nad Lesy a letos navíc v Divadle Pohoda
v Horních Počernicích, kde odehrál místní
soubor zahajovací představení. Na dny 10.
– 13.3.2005 byl organizátory přehlídky
(ADA ve spolupráci s D-clubem v Praze–Újezdě nad Lesy a Městskou besedou
v Praze - Horních Počernicích) připraven
program o 17 divadelních představeních.
V den zahájení se zúžil vlivem chřipkových a jiných onemocnění na 14 a nakonec
se ve skutečnosti uskutečnilo 13 představení, neboť během konání přehlídky odvolal
účast pražský soubor Arthure s inscenací
hry Náhlé neštěstí od Daniely Fischerové.
Před ním se možnosti zúčastnit vzdaly soubory Neomluvené divadlo Praha (Marcel
Lehečka, Marcel Bystroň: Kačer), Mrsťa
a Prsťa z Kouřimi (Martin Drahovzal a
kolektiv souboru: Maškaráda) a Divadlo Na
zkoušku z Prahy (Felix Mitterer, Edward
Albee: Buráky a písek). Chřipka postihla
i Miroslava Pokorného, jednoho z členů
poroty, a tak zůstala reflexe představení
na trojici PhDr. Otto Smrček, CSc., PhDr.
Milan Strotzer a Mgr. Milan Špale.
I přes programové zúžení patřil
POPAD i tentokrát k nejrozsáhlejším postupovým přehlídkám pro celostátní přehlídku
činoherního a hudebního divadla FEMAD
Poděbrady / Divadelní Třebíč. Je třeba připojit, že POPAD má v Praze soukmenovce,
a sice Karlínskou Třísku s dalšími osmi
soutěžními inscenacemi. V Praze se tudíž
o výběr na celostátní přehlídku zajímalo 25
divadelních souborů. Bylo to o pětinu více
než v roce minulém i předminulém.
Věnujme se ale konkrétně tomu, co
přinesl POPAD 2005. Dramaturgie přehlídky
se ubírala třemi cestami. V takřka vyváženém
poměru byly v programu zastoupeny hry českých autorů, zahraniční dramatika a autorské
počiny členů zúčastněných souborů. Česká a
světová klasika přitom zůstaly upozaděny,
hrál se jeden Klicpera a jednou A.P. Čechov.
Z hlediska kvality dosažených inscenačních výsledků nebyl poměr jiný. Třetinu tvořila představení vykazující začátečnické
prohřešky a velice malé či nedostatečné povědomí o divadelním „řemesle“. Týkalo se to
zejména mluvní a pohybové vybavenosti, častého užití civilismu na divadelní scéně, které
však postrádalo potřebnou jevištní dimenzi.
V oblasti režijní pak chybějící povědomí o
tom, co je dramatická situace a jak ji budovat,
a s tím spojená absence akcentů na to, co je
důležité, nahodilá práce s rytmem a tempem,
nepromyšlené prostorové řešení inscenace
včetně realizace základního významotvorného aranžmá, o mizanscénách nemluvě. Žánr a
prostředky jeho uplatnění byly už vůbec velkou neznámou. Není proto náhodou, že jsme
při povídání o inscenacích několikrát použili
termín „stolová režie“, označující způsob práce spočívající v tom, že režie posadí herce ke
stolu a dbá na to, aby se od něj nevzdalovali.
Tato charakterizace se v různé míře dotýká
především těchto pražských souborů a jejich
inscenací: Divadla amatérů a jeho inscenace
původní aktovky z pera člena souboru Daniela Tůmy (čestné uznání za autorskou tvorbu)
Gondoliér a Setkání v Římě uvedených pod
společným názvem Variace na italské téma
v režii Michala Moskaljuka, dále též Divadla
bez obav, které rovněž uvedlo původní hru
režisérky souboru Kateřiny Lysíkové (čestné
Foto na titulní straně: Mezi úspěšné soubory na krajských postupových
přehlídkách v roce 2005 patřilo Malé divadlo Kolín, které uvedlo na Wintrově Rakovníku inscenací hry Soudné sestry podle Terryho Pratchetta . Na
snímku jsou Jiří Chlum jako Královský šašek a režisér Martin Drahovzal
v roli Leonala Felmeta, vévody Lancreského. Foto: Jan Švácha.
uznání za autorskou tvorbu) Už žádné potíže,
zřetelně pak Divadla Na cestě a jeho inscenace Klicperova Ženského boje v režii Viktora
Oktábce a členů souboru a Divadla Promiňte, které v režii Martina Štočka nastudovalo
dramaturgicky zajímavý titul současného
amerického autora Christophera Duranga
Nevyléčitelní, zabývající se problematikou
společenských minorit, v tomto případě homosexuálů a bisexuálů.
Druhou třetinu POPADu tvořily inscenace svědčící o určité divadelní poučenosti
a vybavenosti, zejména herecké. K dosažení
zdařilejších, nadprůměrných inscenačních
výsledků by mohla v těchto případech v budoucnosti přispět důslednější režijní práce,
vědomě budující strukturu inscenace a její
jednotlivé dramatické situace v náležitém žánrovém ukotvení. Do této skupiny mi spadaly
tyto pražské soubory a jejich inscenace: 1.
Divadelní soubor Rachtámiblatník s nastudováním pásma skečů Zdeňka Podskalského
Žena v trysku století v režii Antonise Arabadzise, který si navíc sám zahrál sedm rolí
a byl za ně spolu s Jindřiškou Netrestovou
oceněn čestným uznáním. 2. Divadlo Vojtěcha Jarníka, zkráceně Divoj a jeho uvedení
aktovky M. Breringa Král a žena, známé
z televizního zpracování s Janou Brejchovou
a Janem Werichem, který také text přeložil,
a neméně známé aktovky A.P. Čechova
Slzy, které svět nevidí. Obě aktovky režijně
připravil Ivo Kristián Kubák. 3. hledačské
U.S. Marvin, které si tentokrát nalezlo text
rozhlasové hry Milana Uhdeho Zubařovo
pokušení a v režii Bohdany Kláskové realizovalo jeho adaptaci pro divadelní jeviště.
4. Divadlo Bez zábran s inscenací hry Pavla
Dostála Případ Grendwal, jejíž režie se ujal
Foto na zadní straně obálky: Ojedinělý autorský počin nesporných kvalit a
průbojnosti na půdě hudebního divadla předvedli na přehlídce Modrý kocour
v Turnově Nejhodnější medvídci z Hradce Králové. Režisér a autor scénáře
je skryt za pseudonymem Ruby Hoo, autory hudby jsou David Doubek a The
Can. Hra se jmenuje Ultimatum. Foto z inscenace: Pavel Charousek.
BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK
Rachtámiblatník Praha
Zdeněk Podskalský:
Žena v trysku století
Foto: Milan Strotzer
Petr Žaloudek. V přehlídkovém představení
zaujaly herecké výkony Antonína Pospíšila
v roli Hrobníka a Miloše Nejedlého v roli
Novináře (čestná uznání).
Zbývající třetinu přehlídky tvořily
inscenace, prokazující svým výsledným
tvarem, že jsou dílem poučených zkušených
divadelníků. Mé dělení do skupin je přitom
třeba nazírat jako ryze subjektivní pracovní
pomůcku pro to, abych neunavoval čtenáře
popisem každé jedné inscenace a mohl pojmenovat to, co je jim společné a na co by
bylo užitečné v další divadelní práci zaměřit
pozornost. Ostatně, poslední zmíněná a následující inscenace by si, nahlíženy z jiného úhlu
pohledu, mohly vyměnit pozice. Nicméně,
ona třetí skupina inscenací představuje to
nejzajímavější, co letošní POPAD přinesl,
a proto se jejím inscenacím budu věnovat
obšírněji.
Amatérský divadelní spolek Monde
z Prahy uvedl v režii Pepy Šedivého výběr
devíti Camiho minikomedií pod názvem 9 x
Pierre-Henri Cami. Režie spolu se souborem zvolila výraznou hereckou stylizaci a jí
adekvátní scénografické řešení. Představení
provázel sám režisér v roli jakéhosi uvaděče,
komentátora a hlasatele jakoby nepatřičných zpráv, které byly však v rámci zvolené
koncepce nanejvýš patřičné, stejně jako
jeho zcizující komentáře. Kvalita provedení
samotných minikomedií byla kolísavá, a to
ne proto, že by herci nezvládali své úkoly či
chyběla stavba toho kterého příběhu. Ona kolísavost v provedení tkvěla především v tom,
zda se podařilo či nepodařilo nalézt prostředky a způsob jak povýšit mluvené slovo nad
jeho základní význam, pracovat s metaforou,
divadelní zkratkou, zjednodušeně řečeno
v nápaditosti, která by minikomedie vymanila
z osidel popisu. Nejlépe se souboru v tomto
AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 4
smyslu dařilo v minikomediích Křižácká
výprava a Uhranutí. Nicméně, soubor na Camiho nakročil velice dobře a jeho představení
obohatilo dramaturgické spektrum přehlídky
a patřilo k nejzajímavějším. Byl proto také
doporučen k výběru do programu Šrámkova
Písku. Porota mu udělila čestné uznání za
zvolený inscenační a výtvarný princip.
Divadelní soubor Právě začínáme
z Horních Počernic se zmocnil saské legendy ze 13. století o městě Hammeln a krysaři
povolaném k tomu, aby město uchránil před
zkázou. Soubor a jeho vůdčí osobnost Dáda
Stoklasa (čestné uznání za dramaturgii) nestavěl na Apolinairově, Dykově, Fischerové
či jiné textové předloze pro divadlo. Úkolu
převyprávět legendu po svém se ujal za Stoklasova vedení devatenáctiletý člen souboru
Petr Urban (čestné uznání za autorskou tvorbu). Jeho Krysař je veršovaným dramatem,
v němž zaznívá mnohé z dosavadních zpracování legendy (hamižnost obyvatel města,
odmítnutá odměna za vykonanou práci, Krysařova láska k Agnes a touha zakotvit v místě,
které by mu mohlo být domovem). Petr Urban
ve své hře domýšlí peripetie vztahu s dalšími
obyvateli města. Důležitou roli v jeho textu
hraje řeka Vizara jako přírodní síla, nad níž
má moc pouze kouzlo vložené do krysařovy
píšťaly. Té se v průběhu děje zmocní hamižní
radní, v jejichž rukách se stane prostředkem
zkázy. Tragédii města se pokusí odvrátit Agnes a zaplatí za to životem. Postava Krysaře je
zdvojena postavou Démona, krysařova alter
ega, představujícího stinné stránky hrdinovy
osobnosti. V závěru hry se Krysař zbavuje
píšťaly, neboť moc do ní vložená je nad jeho
síly. Vzápětí se jí chápe jako štafety Siegfried,
jeden z občanů města.
Jevištní uvedení Urbanova Krysaře
bylo v režii Dády Stoklasy, i přes spletitost
Rachtámiblatník Praha
Zdeněk Podskalský: Žena v trysku století
příběhu a rozdvojení postavy Krysaře, přehledné po příběhu a čitelné z hlediska myšlenkového. Herci byli, zejména v hlavních
partech, vedeni k traktování veršovaného
textu (někdy poněkud pokulhávajícího) po
významu obsahového sdělení. Nebáli se při
svém projevu patosu, který byl v inscenaci
prostředkem pravdivosti a působivé naléhavosti. Nejlépe se v tomto ohledu dařilo
představiteli Krysaře Michalu Pivarčimu
a Báře Jelínkové v roli Agnes (ceny), ale i
hercům dalším – Petru Urbanovi, který si
zahrál Démona, Saše Ptáčkové v roli Rózy,
sestry Agnes a Janě Keilové, která ztvárnila
postavu řeky Vizary (čestná uznání). Hra
byla nejpůsobivější v sekvencích, v nichž
text připravil půdu pro dramatické situace,
méně pak ve scénách vedených jako vnitřní
dialogy (zvláště u Krysaře a Démona). Problém inscenace byl v uchopení dalších rolí,
ať již šlo o představitele radních města či
jeho obyvatele, tvořící jakýsi chór. Ty nebyly
neseny hereckými prostředky užitými u hlavních postav, leč ani ve významové kontrapozici k nim. Inscenátoři pracovali s bohatým
zvukovým a světelným plánem podporujícím
potřebnou atmosféru a napětí. Působivost
inscenace podporovalo nemalou měrou její
scénografické řešení. Soubor byl na přehlídce
oceněn za svého Krysaře 3. místem.
K vrcholům pražské přehlídky
POPAD 2005 patřila inscenace souboru
Tyrš při TJ Sokol Lány Babinec / Entrtejneři, vzniklá na základě původního
textu člena souboru Karla Pleinera v režii
Romana Havelky a autora hry. Textovou
předlohou byly dvě samostatné aktovky,
které však spojením do jednoho představení nesly společné myšlenkové poselství či
lépe řečeno apel. První z aktovek, nazvaná
Babinec, by se dala označit jako divadelní
KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO
sitcom. Autor v ní líčí setkání pěti přítelkyň
na mejdanu – dámské jízdě v bytě jedné
z nich. Až na jednu výjimku je všem ženám
společné to, že měly či mají shodný mužský
objekt zájmu. Tím je Roman, manžel jedné
z nich. Během mejdanu se postupně odhalí
vazby žen k Romanovi, zejména však jejich
neuspokojivá životní situace v partnerských
vztazích. Aktovka vrcholí konfliktem, který
způsobí současná Romanova manželka tím,
že v rámci společenské hry zadá vědomě úkol
Romanově bývalé ženě, který spočívá v navození kontaktu prostřednictvím telefonátu
na nahodilé telefonní číslo. Tím nahodilým
číslem není žádné jiné, než právě Romanovo.
Nastalé dusno zruší paradoxně společný zájem rivalek o nové metody zhubnutí. Dámská
jízda může jet dál.
Druhou aktovku Entrtejneři lze
označit jako moralitu. Na jevišti
kulturního domu ve venkovském
městečku se sejdou zkušený a otrlý bavič Krásnohorský a začínající
mladý umělec plný ideálů Petr
Rovný při přípravě na vystoupení.
Ačkoliv mají naprosto rozdílné
přístupy k umění a také k publiku,
není to překážkou ke spoluúčinkování. Krásnohorskému jde o peníze a Rovnému o to, aby se uvedl.
Při zkoušce pohybově náročnějšího čísla postihne Krásnohorského
srdeční nevolnost. Rovný se
domnívá, že zemřel. V rozporu
se svými ideály neposkytne „kolegovi“ pomoc, ba dokonce se snaží
zakrýt před dívkou, na kterou si
myslí, co se přihodilo. Nevolnost
Krásnohorského pomine a show
může jet dál, stejně jako dámská
jízda v první aktovce.
Inscenace je postavena na přesném
budování situací a gagů. Zejména první aktovka
je dámskou částí souboru vedena ve zřídka kdy
viděném nasazení a tempu. Obdivuhodnou je
souhra celého hereckého kolektivu (cena). Jen
závěr aktovky, jakoby autor nenalezl adekvátně
razantní vyústění, působí krotce oproti všemu,
co se dělo před ním. V druhé aktovce zaujal
v roli Petra Rovného Ondřej Škorpil (čestné
uznání). Větší působivosti a dopadu postavy
Krásnohorského by patrně prospělo přidat cosi
hrané bodrosti či nalézt jiný valér, který by
napomohl barvitějšímu ztvárnění role. Lánský
soubor získal za Babinec / Entrtejnery 2. místo
přehlídky a spolu s ním cenu za inscenaci a
doporučení k výběru na FEMAD Poděbrady /
Divadelní Třebíč. Karlu Pleinerovi byla udělena cena za autorskou tvorbu.
Divadlo Bez zábran Praha
P. Dostál: Případ Grendwal
Foto: M. Strotzer
Divadlo Promiňte Praha
Christopher Durang: Nevyléčitelní
Amatérský divadelní spolek Riyo
z Prahy se se ctí zhostil velice obtížného úkolu uvést na půdě amatérského divadla herecky
a inscenačně náročnou hru britského dramatika Petera Shaffera Equus. Autor je z rodu
dramatických básníků a jeho hra je nepřímočarou a svou strukturou vrstevnatou sondou
do naší civilizace a lidské existence v ní.
Jejím východiskem je případ sedmnáctiletého
Alana Stranga, který pracoval jako pomocník
ve stájích, v nichž oslepil železným bodcem
šest koní a za svůj čin se ocitl před soudem
a poté byl svěřen do péče psychiatra Martina
Dysarta. Dysartovým úkolem je odhalit příčinu Alanova jednání a ujmout se léčby jeho
psychické poruchy. Prostřednictvím scén,
v nichž psychiatr hovoří se svým pacientem a
vložených hraných retrospektivních sekvencí
z Alanova rodinného a pracovního prostředí
DS Monde Praha / 9 x Pierre
Henri Cami
autor ve hře postupně odhaluje příčiny, které
vedly k Alanovu hrůznému činu, aby naposledy mohl položit otázku zásadní. Tou je
pochybnost nad principy, které jsou našemu
světu vědeckých a technických vymožeností,
stále se více odcizujícímu přírodě, vlastní ve
sféře rodinné výchovy, náboženství, sexuality
etc.
Soubor Riyo, respektive jeho režisér
Bohumír Klečka krátil Shafferův text jednak
drobnými škrty, ale také vypuštěním obsáhlejších pasáží, konkrétně sekvence z Alanova
dětství, kdy se poprvé setkal s koněm a líčení
majitele stájí o tom, co se v noci ve stájích
událo. Dále jsou ve škrtu rozsahem sice kratší,
leč pro pochopení smyslu hry napomáhající
pasáže doktora Dysarta, připomínající kořeny
evropské civilizace v antických mýtech a úvahu o tom, že se narodíme do světa jevů, které
nás ovlivňují, a o potřebě a obtížnosti vysvětlit si sebe sama. Zejména první uvedený škrt
se zdá být nevýhodný. Je ochuzením nejen
DS Tyrš TJ Sokol Lány / Karel Pleiner:
Babinec
pro expozici Alanova prvního
dotyku s koněm, ale zejména pro
expozici Alanových rodičů. Inscenátoři k němu, stejně jako k druhému zmíněnému škrtu, přistoupili
nejen z potřeby krátit rozsáhlou
textovou předlohu, ale také proto,
že ve svém nastudování opustili
autorem předepsaných šest herců
představujících koně a mladého
jezdce. Navzdory těmto škrtům
se podařilo úspornými, především
hereckými prostředky poutavým a
přehledným způsobem sdělit smysl
Shafferova díla. Inscenace záměrně
akcentovala klíčová místa, umožňující jeho pochopení. Vypuštěním
postav představujících koně a mladého jezdce, se téměř zřekla výrazových prostředků, které zmnožují
slovní sdělování obrazovým. Ty
se objevují pouze v závěru, kdy
chybějící herce zastupují epizodní
postavy hry. Zde ale zůstala inscenace dlužna obrazu, kterým hra
vrcholí, zejména z hlediska užitých
scénických mimoverbálních prostředků. Použití plošných koňských hlav je přinejmenším
zbytečným popisem neadekvátním vypjaté
situaci. V této souvislosti nelze nezmínit, že
soubor téměř vytěsnil zvukovou a hudební
složku, jejíž využití by dodalo inscenaci
další dimenzi, nejméně napomohlo budování
atmosféry a napětí. Vše zůstávalo především
na projevu vyrovnaného hereckého kolektivu,
v němž zaujal zejména Aleš Prstek v roli Alana (cena), Petr Mlch v roli Dysarta a Michaela
Rýcová v postavě Alanovy matky. Při vší
chvále herců se nabízely úvahy nad postavou
Alana, který se ve stávajícím pojetí stává
příliš záhy vstřícným a ochuzuje se tak o možnost využití bohatějšího hereckého rejstříku
při budování své role. Obdobné možnosti, jen
v jiném gardu, by pro barvitější herecký projev mohl využít představitel Dysarta. Zamyšlení se nad uchopením role Daltona, byť jde
o epizodní postavu majitele stájí, by rovněž
bylo ku prospěchu inscenace.
Soubor hraje inscenaci v simultánním hracím prostoru, který je oproti předloze
více konkretizován (byt Alanových rodičů,
ordinace psychiatra, universální prostor stáje
a Alanova pokoje v léčebně). Ona konkretizace na jedné straně skýtá hercům oporu, na
straně druhé vede k ochuzení možností k metaforickému sdělování obrazem. Přes všechny
připomínky, myšlené jako impulsy k tomu,
aby inscenace došla ve svém výsledku k ještě zdařilejšímu jevištnímu tvaru, byl Equus
souboru Riyo nejpůsobivější a myšlenkově
nejzávažnější inscenací pražského POPADu.
Soubor získal cenu za inscenaci, 1. místo přehlídky a byl nominován na celostátní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč.
POPAD v roce 2005 nezaznamenal
jen kvantitativní nárust počtu přihlášených
souborů, ale i stoupající kvalitu uvedených
DS Tyrš TJ Sokol Lány / Karel
Pleiner: Entrtejneři
inscenací. Přesto je s narůstajícím počtem
souborů nasnadě otázka, zda by pořadatelé
přehlídky neměli přistoupit pro příští ročník
k předvýběru a eliminovat z programu inscenace, u kterých lze jen s obtížemi uplatňovat
hodnotící divadelní kritéria. Byl jsem v porotě
přehlídky potřetí za sebou, a díky tomu jsem
se s některými soubory setkal opakovaně.
První setkání byla namnoze taková, že nezbylo než při reflexi představení hovořit o základní divadelní abecedě. Při těch následných bylo
již možné nastolit hodnotící estetická kritéria.
Navíc jsem zaznamenal soubory (např. Rachtámibaltník), které usilují o to, aby viděly co
nejvíce přehlídkových představení a slyšely,
co se o nich povídá. Využívají přehlídku k získání poznatků o divadle a na výsledcích jejich
práce je to vidět. U vědomí toho, že se jim
podobných příležitostí dostane jen sotva kde,
by asi bylo v současné situaci chybou omezoDS Riyo Praha / Peter Shaffer: Equus
Foto: archiv souboru
vat jejich přístup na přehlídku, která plní i
funkci vzdělávací instituce. Bude-li počet
souborů dál narůstat, nalehne na pořadatele
toto dilema selekce a otevřenosti nenechavě
a budou je muset řešit. Optimálním řešením
by bylo zřízení, byť malé, kulturní instituce
po vzoru královéhradeckého Impulsu, které
by mělo v rukou další prostředky k podchycení iniciativy a vzdělávání začínajících divadelních, ale i jiných kolektivů, respektive
jednotlivců v oblasti uměleckých aktivit
realizovaných na amatérském základě. Domoci se takového řešení mohou především
sami amatérští divadelníci a další aktivisté
pracující v neprofesionální sféře umění. Občanská společnost to umožňuje. Z hůry nic
samo nespadne.
Milan Strotzer
KARLÍNSKÁ
TŘISKA 2005
VE ZNAMENÍ
VÝRAZNÉHO
AUTORSTVÍ
Je všeobecně známo, že pražské
amatérské divadlo nemá na růžích ustláno.
Prosadit se v poměrně velké a široké nabídce divadelní produkce profesionálních
a poloprofesionálních divadel a skupin
není opravdu snadné. Chce-li amatérský
soubor oslovit větší okruh diváků než jen
své přátele a známé, musí hledat neotřelá
témata a ty pak svébytným a osobitým
způsobem převádět do jevištní řeči. A to
už je jen krůček k autorství. Autorstvím
nemyslím jen napsání původní předlohy,
to samo o sobě ještě nic neznamená, ale
myslím tím především tvůrčí vklad inscenátorů, který se promítá do všech inscenačních složek. A takto míněné autorství
bylo evidentně nejprůkaznějším rysem
přehlídky pražských amatérských divadel
Karlínská tříska 2005, která se konala již
popáté tradičně v karlínském Spektru ve
dnech 18. až 20. března. Na přehlídce bylo
k vidění celkem osm soutěžních představení a v každém z nich - tu méně, tu více
– se ono zmíněné autorství projevilo.
Přehlídku zahájilo Občanské
sdružení přátel divadla Post scriptum
inscenací … to jsi teda přehnal, pod
kterou je podepsán „domácí“ autor Josef
Nitra. V podstatě se jedná o Gogolovu
Ženitbu, která je rámována výstupy postavy Ceremoniáře, a jednotlivé výstupy
nápadníků evokují kabaretiérská čísla,
včetně použití loutek a filmové projekce. Největším problémem inscenace je
absence inscenačního zdůvodnění obou
základních rovin ve smysluplný celek,
takže vedle klasického psychologického
herectví Ženitby vidíme čísla asociující
kabaretní skeče. Za zmínku rozhodně stojí
herecký výkon Heleny Zajícové v roli dohazovačky Tekly, jeden z nejkvalitnějších
z celé přehlídky.
Mladý kolektiv sdružený v souboru Drmol si nezvolil cestu zrovna nej-
jednodušší. Pokusil se převést na jeviště
známou knihu Tracyho tygr Williama Saroyana pod názvem Tracy a jeho Tygr,
tedy látku, na které si vylámali zuby i divadelníci daleko zkušenější. Tato adaptace,
bohužel, dopadla podobně. Už samotné
zúžení známého tématu „tygra“ na pouhou
lásku (i když ani s ním nebylo pracováno
důsledně), spolu s ne vždy plně zvládnutým herectvím, vyvolalo jisté rozpaky.
Amatérské divadlo Esence
zalovilo tentokrát ve vodách detektivního
žánru a uvedlo Zločin ve vile Roung italského autora Achilla Campanila. Nebyla
by to ani Esence, kdyby nevyužila i motivů z jiných her téhož autora. V podstatě
se jedná o „hru na detektivku“, využívající
postupů travestie, až parodie. Nechybí ani
inteligentní slovní humor, který nikdy
nepřekročí danou míru, a spolu s výrazným a funkčním scénografickým řešením,
hudebním plánem a nezaměnitelným a
nenapodobitelným herectvím vytváří
největší devízu celé inscenace (režie Marie Kubrová). Je jen škoda, že v druhé
polovině přehlídkového představení vázl
temporytmus, neboť některé situace byly
Divadlo Esence Praha / Achille Campanile: Zločin
ve vile Roung. Foto: David Slížek.
až neúměrně dlouhé, přičemž by pomohla
účinně zvolená divadelní zkratka.
Ono zmiňované autorství se v jiné podobě objevilo i u inscenace Mnoho
povyku pro nic Williama Shakespeara
v podání Dětského dramatického souboru TY-JÁ-TR HROBESO (soubor
vysokoškoláků). Kromě velkého dramaturgického zásahu, který spočíval ve zkrácení
celé hry, se autorství promítlo především
do složky herecké. Mladí představitelé nevytvářejí dramatické postavy v doslovném
slova smyslu, ale důležitější je jejich vlastní
vklad osobnostní a na postavy si spíše hrají.
A tato hravost se stává ústředním tématem
celé inscenace (režie Luděk Horký, režijní
spolupráce Jana Kobesová). Značně ji
podporuje hudební složka, nebo spíše rytmizace jednotlivých výstupů, stejně jako
originální scénografické řešení, vynalézavě využívající k určení prostředí „oživlé
sochy“, která je přítomna po celou dobu
představení. Z vyrovnaného hereckého
kolektivu svou autentičností na sebe nejvíc
upoutala pozornost ústřední dvojice Beatrice Petry Kosmanové a Benedick Jakuba
Tvrdíka. Problémem je však pojetí Stráží,
protože ty jsou již uniformou městské policie až příliš určeny. Jejich představitelé jsou
pak nuceni hrát dramatické postavy, aniž by
se s nimi ztotožnili, a mizí tak hlavní motor
inscenace – hravost. Ač vnějškově humor-
né, vyznívají tyto scény spíše rozpačitě. Je
zajímavé, že u herců ztvárňujících postavy
dvora věkem mnohem starší jsme tyto problémy neměli.
Paradoxně nejméně autorského
podílu jsme zaznamenali u Laurychova
studia, které si vybralo známý text-appeal
Ivana Vyskočila Haprdáns o tom, co
v Hamletovi nebylo. Tři mladí sympatičtí
účinkující nám převyprávěli Vyskočilovu
předlohu, která je však, přes některé nadčasové hodnoty, přece jen úzce spjata s dobou
svého vzniku. Bez současného generačního pohledu na scénář působila inscenace
chladně a archaicky.
Zásadní dramaturgickou úpravou,
hraničící s autorstvím, neboť autor úpravy
a zároveň režisér Marek Frič přizpůsobil
téma hry svému vidění, se prezentovalo Divadlo bez zábran. Jejich inscenace Jako
jedna rodina Murraye Schisgala měla výtečnou první část, kde představitelé Sama a
Billyho herecky bez problémů zvládli
umění konverzace, včetně jemné nadsázky, point a překvapivých spojení. V druhé
polovině hry však herci příliš „přitlačili na
pilu“ a soutěžní představení nabylo na fraškovitosti, místy až ke zbytečné karikatuře.
Závěr nezachránila ani přesná Miroslava
Časarová jako Laura.
Představení seniorského Divadelního spolku Proměna s humorně ladě-
Divadlo Bez zábran Praha / Murray Schisgal:
Jako jedna rodina. Foto: David Slížek.
DDS TY-JÁ-TR Hrobeso Praha
William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic
Foto: David Slížek
Divadlo Kámen Praha / Petr Macháček: Mlejnek
Foto: David Slížek
ným vystoupením Proměna
dalo důkaz o tom, že divadlo
může pronikat i do jiných
sfér lidské činnosti, přestává
být cílem a stává se smysluplným prostředkem. Šlo totiž
o setkání v tom pravém slova
smyslu, kdy s obrovskou
chutí a entuziasmem se senioři
pustili do inscenování příběhu
vypovídajícím o jejich radostech a starostech, se kterými se
s námi chtěli podělit.
Očekávání budilo představení
souboru Divadla Kámen, o kterém lze
dnes říci, že má už poměrně jasnou vyhraněnou poetiku. Vůdčí osobnost souboru,
Petr Macháček, autor scénáře a režisér,
nám tentokrát předložil drsný příběh o kožené bundě a červené helmě pod názvem
Mlejnek, který nese prvky detektivky, až
thrilleru, samozřejmě ovšem nepostrádá
prvky banality dovedené ad absurdum. Je
zajímavé a svým způsobem neočekávané,
že diváka upoutá v první polovině inscenace i samotný příběh, což u tohoto divadelního souboru nebývá obvyklé. Způsobuje
to volné zacházení s časovými rovinami.
Problémy nastávají, když už „vše víme“ a
konec příběhu je až neúnosně rozmělňován
ve scénách soudního procesu. I zde by,
podle mého názoru, neuškodila divadelní
zkratka.
Z výčtu přehlídkových
inscenací je patrné, že každý ze souborů a
každý svým způsobem chápe, že v Praze je
amatérské divadlo pracující na principech
tzv. klasického tradičního interpretačního
divadla odkázáno na úzký okruh svých
příznivců, což je v tomto regionu zcela
logické. Je potěšitelné, že přední amatérské
soubory, nebo alespoň ty, které vystupovaly na letošní Karlínské třísce, jsou si
toho plně vědomy a snaží se hledat cesty
neprošlapané a neověřené, což mnohdy
může vést i k omylům. Jsou-li však hledači
těchto cest otevřeni podnětům, jistě si tyto
omyly zpracují, a není vůbec vyloučeno, že
se jich příště prostě nedopustí. Rozhodující
však zůstává, že se těmito cestami vydali.
Jsem rád, že mohu
konstatovat, že Karlínská tříska 2005 jako
celek rozhodně nezaostala za ročníky minulými a že si drží standardní úroveň. Mé
poděkování patří beze sporu členům DIVADLA (bez záruky) PRAHA, bez jejichž
úsilí a ochoty by se v karlínském Spektru
takováto přehlídka vůbec konat nemohla.
Odborná porota, která pracovala
ve složení Kateřina Baranowská, Kateřina
Fixová, Pavlína Morávková a Milan Schejbal nominovala na celostátní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč 2005
inscenaci Mnoho povyku pro nic TY-JÁ-TRu HROBESO, na prvním místě pak
doporučila Amatérské divadlo Esence se
Zločinem ve vile Roung, na druhém místě
Divadlo Kámen s Mlejnkem a na třetím
místě Divadlo bez zábran s inscenací
Jako jedna rodina.
Milan Schejbal
WINTRŮV RAKOVNÍK
VE DVOU LINIÍCH
Jestliže jsem v posledních letech - i
na stránkách AS - konstatoval, že Wintrův
Rakovník se svou celkovou úrovní posouvá
směrem ke kvalitě, mohu s radostí říci, že
tento trend byl patrný i letos. Neznamená
to samozřejmě, že tomu tak bylo u všech
devíti soutěžních představení nebo ve všech
inscenačních prostředcích, ale jako celek
XXIX. Wintrův Rakovník, krajská přehlídka
amatérských divadelních souborů s výběrem
na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč,
potvrdil velmi solidní úroveň posledních několika ročníků tohoto festivalu. Pro letošní
přehlídku je více než kdy předtím typický
rys dvou na sobě zcela nezávislých způsobů používání divadelního jazyka. Na straně
jedné je to způsob tzv. tradiční, založený na
interpretaci dané divadelní předlohy, v Čechách v oblasti amatérského divadla s velkou tradicí a tudíž logicky i dnes častější, a
na straně druhé způsob využívající principů
tzv. autorského divadla, promítající se do
všech inscenačních složek.
Tyto dva trendy se prokazatelně projevily již v samotné dramaturgické
skladbě letošního Wintrova Rakovníku. Ona
první, „tradiční“ oblast byla reprezentována
dvěma velmi kvalitními tituly z odkazu
klasické světové dramatiky, které jsou prověřeny bohatou inscenační tradicí. Ťululum Georgese Feydeaua a Podivná paní
Savageová Johna Patricka patří skutečně
k tomu nejlepšímu, co bylo na poli tohoto
žánru napsáno. Situační komedie Prachy?
Prachy! Raye Cooneyho, často uváděná na
českých jevištích (již to samo o sobě hovoří
o její hodnotě), a Kouzelná noc Sławomira
Mrożka reprezentují de facto tvorbu současnou. Je pravda, že Mrożkova hra vznikla
v jistých společensko-politických souvislostech a využívala na svou dobu neobvyklou
formu vyjádření. Oba tyto faktory mají ve
struktuře hry zásadní význam a proto dnes
působí Kouzelná noc archaičtěji a méně
apelativně. Jediným značně problematickým titulem tzv. interpretačního divadla
byla inscenace složená ze čtyř menších
divadelních útvarů – Miguel de Cervantes:
Žárlivý stařec, Arkadij Averčenko: Klíč,
dramatizace Telegramu Karla Čapka a Já
DS Jiří Poděbrady / John Patrick: Podivná paní Savageová. Foto: Jan Švácha.
jsem Herbert Roberta Andersona – pod
společným názvem Ach, ta láska…??!!
v podání neratovického souboru.
Druhou, tzv. autorskou, skupinu
titulů reprezentují původní hra Adama
Doležala …Bukowski, Soudné sestry
Terryho Pratchetta, dramatizace prózy Vladislava Vančury Rozmarné léto a Hrůza
v hájovně čili Horor v horárni Ľubomíra
Feldeka.
I samotné výrazové prostředky,
charakteristické pro tu či onu výše zmiňovanou oblast způsobu divadelního vyjádření,
se promítly pochopitelně také do jevištní
realizace.
Letošní rakovnické klání odstartovala inscenace hry G. Feydeaua Ťululum,
kterou přivezl sympatický mladý kolektiv
DS Scéna z Kralup nad Vltavou. Jedná
se o brilantní situační komedii, ve které se
postavy dostávají do zcela nečekaných okolností a musejí je řešit. Úspěch takto napsané
předlohy spočívá pak nikoliv v převyprávění příběhu (CO se děje), ale ve svébytném
a překvapivém zveřejnění reakcí postav na
situace, do kterých se dostávají (JAK se to
děje). Kralupskému souboru se právě toto ne
zcela podařilo. Přesto diskuze se souborem
ukázala vstřícnost a snahu všech členů poučit se pro další práci, což dává jistou naději,
že jsme se s kralupskými nesetkali v Rakovníku naposledy.
Podobnými problémy trpěla i
inscenace Cooneyho situační, postupně až
crazy komedie Prachy? Prachy! v podání
Nového divadla Mělník. Úkolem režie
v takovémto typu inscenace je mimo jiné
důsledně rozkrýt a následně vybudovat přehledné situace přímo na jevišti. V mělnické
inscenaci není vždy patrné, kde má jednotlivá situace vrchol a kde začíná situace nová,
naopak dochází k jejich splývání, a tím má
vše na jevišti stejnou důležitost, temporytmus se stává monotónním a divák ztrácí
pozornost. Nelze však pominout zdařilou
dramaturgickou volbu textu.
DS Tyl Rakovník / Sławomir Mrożek: Kouzelná noc. Foto: Jan Švácha.
Rovněž komedie s hořkými podtóny Podivná paní Savageová J. Patricka
zdomácněla na českých scénách. Obsahuje
nadčasové téma, pociťované i v současnosti – co všechno je člověk ochoten udělat
v honbě za penězi. Autor zde proti sobě
staví svět pacientů soukromého sanatoria
duševně nemocných a svět tzv. normálních
lidí. Pojítkem mezi těmito dvěma světy je
postava paní Savageové, kterou chce její
rodina zbavit svéprávnosti, aby získala
kontrolu nad jejím veškerým majetkem.
Režisérovi DS Jiří Poděbrady Ivanu Kličkovi se podařilo přehledně zobrazit oba
protichůdné světy, ale otazníky vyvolává
režijně-herecké pojetí ústřední postavy,
jejíž suverénní nástup do sanatoria spolu s
okamžitou vstřícností značně omezuje její
vývoj. Je to škoda, protože jsme byli jinak
svědky vyrovnané herecké práce na velmi
vysoké úrovni (uděleny ceny Haně Svobodové za roli Fairy-May a Zdeňku Havlasovi
za roli Hannibala).
Inscenace Divadelního souboru
Havlíček Neratovice Ach, ta láska..??!!
vyvolala na letošním Wintrově Rakovníku
veliké rozpaky. Už dramaturgický výběr
každodenní rutinou a všedností. Oživlý
obraz ženy v hotelovém pokoji se stane
katalyzátorem jejich uvažování o smyslu
života. Přes velmi zdařilé herecké výkony
všech tří představitelů se nepodařilo odstranit zásadní problémy předlohy, která dnes
již obsahem ani formou zdaleka tak nešokuje jako před lety, což je zapříčiněno jejím
úzkým sepjetím společenským i politickým
s dobou vzniku.
Ostatní soutěžní inscenace nesly
prvky již zmiňovaného „autorského“ divadla. Vlastní scénář pro inscenaci …Bukowski DS Tyl Rakovník napsal člen
souboru Adam Doležal (cena za scénář),
který byl inspirován básněmi, ale především povídkami Charlese Bukowského.
Nesporná kvalita předlohy tkví především
v tom, že nepreferuje ani jeden ze zobrazovaných světů (svět „beatniků“ proti světu
tzv. normálních lidí), naopak, staví je proti
sobě, někdy až konfliktně. Je veliká škoda,
že slibná a neotřelá témata, která scénář
nabízel, nebyla využita v samotné jevištní
realizaci. Základním problémem je absence
výrazného úhlu pohledu (z divadelního hlediska) na zobrazovaná témata.
DS Tyl Rakovník / Adam Doležal: …Bukowski. Foto: Jan Švácha.
výše zmiňovaných předloh do jednoho
celku je nahodilý a tematicky absolutně nezdůvodněný. Ve všech případech není totiž
láska hlavním tématem, ale pouze motivem,
takže ve výběru by se mohl objevit prakticky jakýkoliv divadelní titul. Jevištní realizace se spokojila s pouhým převyprávěním
příběhů, v drtivé většině pouze popisem a
ilustrací jednotlivých divadelních faktů bez
snahy o interpretaci. Po herecké stránce
byla zvolena tzv. výrazná charakterizace
postav, takže nebyla žádná šance, aby se
postavy vyvíjely či obměňovaly. Bylo to
největší zklamání celé přehlídky.
Kouzelná noc S. Mrożka, kterou
se prezentoval domácí DS Tyl Rakovník,
představuje tzv. modelovou hru. Život
ústředních postav dvou mužů je svázán
Vrcholem letošní přehlídky byla
bezesporu inscenace Vančurova Rozmarného léta ve svébytném pojetí V.A.D.
Kladno. Pro mnohé až překvapivě se zde
v účinný a působivý jevištní obraz spojily
dvě zdánlivě zcela odlišné poetiky (Vančurova a souboru V.A.D.). Inscenace hýří
nápady, překvapivými gagy a přitom nám
jasně a přehledně sděluje hlavní příběh i
témata s ním spojená (cena za inscenaci).
Výrazným kladem je pak funkční a vynalézavá scéna (cena za scénu Kazimíru
Lupincovi) a tvůrčí herecký přínos všech
představitelů. Jedinou vadou na kráse se
nám jevilo až příliš jednostrunné herecké
pojetí postavy Anny.
Autorské prostředky, především
herecké, se objevily rovněž v inscenaci
Hrůza v hájovně čili Horor v horárni autora Ľubomíra Feldeka Divadýlka na dlani Mladá Boleslav v zásadní dramaturgické
úpravě režiséra inscenace Radka Kotlaby.
Přináší na jeviště typ tzv. dokumentárního
divadla, kde se pomocí soudního procesu
rekonstruuje jeden z hlavních motivů klasické slovenské poemy Hájnikova žena.
Rozhodně zdařilá inscenace (čestné uznání
Malé divadlo Kolín / Terry Pratchett: Soudné sestry. Foto: Jan Švácha.
Mladý soubor Malého divadla
při DDM Kolín se představil asi jako
první amatérský soubor v ČR inscenací
scénáře Soudné sestry podle Terryho
Pratchetta. Soudné sestry jsou sledem vynalézavých travestií, slovních i situačních
(na autorem zvoleném půdorysu Shakespearovy tragédie Macbeth), a hlavním
principem i tématem je hravost. Tu režisér
spolu s herci důsledně sleduje. Vznikla tak
velmi kvalitní inscenace, která ve všech
svých složkách jiskří nápady a vtipem
(cena za inscenaci). Problematickými jsou
pak především rozvolněný temporytmus a
přesné pointování jednotlivých sekvencí
v první polovině hry a nevyužití možností všech hereckých poloh, které scénář
nabízí.
za inscenaci) doplatila v Rakovníku na nevýhodně zvolený hrací prostor klasického
jeviště, neboť tím byla silně oslabena autentičnost celého soudního procesu a divák
nebyl žádoucím způsobem vtažen do děje.
Z tohoto důvodu vyzněly herecky daleko
lépe postavy výrazněji stylizované (ceny
Simoně Hájkové za roli Hany Čejkové a
Petru Matouškovi za roli Obhájce Országha), než ty, které jsou postaveny právě na
autentičnosti projevu.
Z výše uvedeného je patrné, že
každá z obou zmiňovaných oblastí divadelního vyjadřování – interpretační a autorská
– má své jisté zákonitosti a přednosti, ale i
úskalí. V žádném případě nelze tvrdit, že ta
či ona je lepší či horší. Již pěknou řádku let
působí vedle sebe, zvláště na půdě amatér-
V.A.D. Kladno
Rozmarné léto
Foto: Jan Švácha
ského divadla; při otevřenosti a schopnosti
se inspirovat může jedna obohatit druhou a
naopak. Pošetilé je pak preferování či zavrhování jedné druhou. Interpretační divadlo
nutně potřebuje režiséra schopného dramatickou předlohu „přečíst“, vyložit a poté
i svébytným způsobem přenést na jeviště.
Je jasné, že se neobejde ani bez výrazných
hereckých osobností. Divadlo „autorské“
vyžaduje spíše kolektivní přístup a nezřídka i tvůrce schopného napsat si původní
předlohu. Autorství se pak promítá ve všech
složkách a velmi důležitá je herecká souhra
všech zúčastněných, včetně schopnosti jít na
jeviště „za sebe“ a tvořivým způsobem rozvíjet svou hereckou výpověď. Přeji oběma
těmto divadelním tendencím hodně úspěchů,
i když sám vím, že se dobré inscenace nerodí
samy od sebe a že často i samotný proces
zkoušení „bolí“.
Divadýlko na dlani Mladá Boleslav
Ľubomír Feldek: Horor v horárni
Foto: Jan Švácha
Odborná porota Wintrova Rakovníka, který letos proběhl ve dnech 23. až 26.
března a ve které pracovali Kateřina Baranowská, Kateřina Fixová, Pavlína Morávková
a Milan Schejbal pak nominovala na Národní
přehlídku činoherního divadla FEMAD
Poděbrady/Divadelní Třebíč 2005 inscenaci
Rozmarné léto souboru V.A.D. Kladno, na
1. místě doporučila inscenaci Soudné sestry
Malého divadla při DDM Kolín a na 2. místě
inscenaci Hrůza v hájovně čili Horor v horárni Divadýlka na dlani Mladá Boleslav.
Velké poděkování patří členům
domácího souboru Tyl Rakovník, bez jejichž
úsilí a vstřícnosti by se Wintrův Rakovník
vůbec nemohl uskutečnit.
Milan Schejbal
DAČICKÉ
KEJKLOVÁNÍ
POPÁTÉ
Přes razantní změny ve vedení Městského kulturního střediska Dačice,
proběhla v roce 2005 krajská přehlídka bez
problémů či zádrhelů. Díky všem zainteresovaným, radnicí počínaje a členy místního
souboru konče, včetně nového šéfa střediska
Oldřicha Svobody, který byl neustále v pohy-
V.A.D. Kladno
Vladislav Vančura: Rozmarné léto
Foto: Jan Švácha
bu, mělo setkání divadel skvělý servis a péči.
Lektorský sbor pracoval ve složení Majka
Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc,
kterým ku pomoci stál tajemník Jiří Anderle.
Než popíši, jaké inscenace jsme během tří
mrazivých dnů viděli, nemohu si odpustit
podotknutí směrem k některým souborům.
Doba, kdy je kulturní střediska přebalovala,
koupala, pudrovala, zmizela před více než
deseti lety, a jeden každý soubor je zcela svéprávným a samostatným subjektem bez pemprsek a kšír, tak jak jsme si vždy přáli. Nelze
přece očekávat, že když se kdekoli v Čechách
vyhlásí krajská přehlídka, budou pořadatelé
soubory nahánět a prosit. Přehlídky jsou dnes
otevřené i mimo region a divadla, která mají
zájem se prezentovat, musí o svoji účast usilovat! V současné nabídce a poptávce naopak
pouze pořadatelé mají právo se rozhodnout
- na základě svých kritérií výběru - jaká
divadla budou u nich hrát. Takže různá pofňukávání, že ten či onen soubor nebyl osloven a na přehlídku pozván, jsou nepatřičná.
V případě budějovického souboru, který si
stěžoval i v novinách, je to dokonce směšné
jak samo o sobě, tak směrem k novému vedení MěKS, neboť budějovičtí na přehlídce
hráli několikrát, systém znají, takže raději ani
nepřemýšlet, proč se takto projevili. A nyní
šest postřehů k šesti inscenacím.
DS Vltavan Týn nad Vltavou
- Ephraim Kishon: Byl to skřivan … Jak
to bylo s Julii a Romeem po dvaceti letech
a co na to mistr Shakespeare je hra, kterou
české amatérské divadlo už přijalo za své.
Snad proto, že se jeví jako celkem snadná komedie s malým obsazením. Navíc v příběhu
se mnohé manželské páry v hledišti poznají,
takže se snadno dostaví katarze a relaxace
v různé podobě. Ovšem ono to ve skutečnosti
až tak snadné není, neboť text nenabízí jen
jeden výklad plus odnože. Buď respektujete
dvojrole a trojrole bývalých mladých milenců
pro revitalizaci zevšednělého vztahu v rovině
groteskní nadsázky, k čemuž se s radostí připojí i autor WS. Nebo jde o zkoumání množin
(samozřejmě zkoumání komediální) jak to
tenkrát bylo, kdo zač nese odpovědnost, a jak
dopadli ostatní slavné dvojice WS. Romeo a
otec Vavřinec jsou jednolitou postavou – rukou nedílnou totiž připravili lest a trpký osud
milenců. Julie a chůva jsou stejně jednolitě
namočeny a odpovědny za běh věcí, zde navíc ještě s přívažkem, plodem spiknutí, dcerou Lukrécií. A do toho všeho vstupuje starý
Willi hledající nejspíše optimum, jak naplnit
vztah. Jenže jeho role je v každém výkladu
jiná, stejně jako jsou jiné postoje hlavních
hrdinů k situaci, v níž se nachází. Musel jsem
toto podotknout, neboť týnští v rovině interpretační nebyli důslední a křižovali sem tam
včetně toho, že především pánové své postavy obtahovali velmi tlustými čarami. Dále si
poněkud podtrhli nohy tím, že staré milence
usadili v jakémsi holobytě. Ne houmlesovskou bídou, ale tím, že ji nerespektovali a
ŠOS Prachatice
J.B.P. Molière: Don Juan
Foto: archiv přehlídky
nehráli spolu s ní, ať už v souhlase přijmutí
osudu, nebo vzpírání se mu. Vztahy kromě
slovního pojmenování se stávaly nečitelné,
a oč která postava usiluje, natož jak usiluje,
povýtce absentovalo. A tak jsme se osudem
veronských milenců nemohli dojímat zas a
znova, ani ve smíchu chápat všednosti života,
kdy kořením mohla být hra partnerů mezi sebou a s námi, plus imaginace Williho.
DS Tyl Dačice – Bengt Ahlforst:
Popel a pálenka. Velmi dobře zorganizovaná a nastartovaná konverzační komedie
švédského autora byla na festivalu dávána v
premiéře. Jistě, první uvedení před publikem
bralo svůj podíl na jiskřivé exaltovanosti
a podílelo se i na živosti hereckého provedení, čímž je míněna schopnost naslouchat
partnerům a reagovat na sebe verbálně i
nonverbálně, jako by poprvé. Je ale nesporné,
že dačický soubor inscenačním principem
vykročil divadelně správným směrem, a je
v tuto chvíli na režii, aby celku dala jasný
tvar. To se týká jak některých prvků scénografických, tak rozmazaných aktšlusů:
dopití akvavitu, scéna s telefonem atd. Dále
pak je nutné doladění hereckého projevu ve
smyslu vnitřního akceptování situace, v níž
se ta která postava nachází, tedy akcentů na
to, oč komu jde. Hlavní představitelka Věry,
Zdena Hledíková, která z jeviště po devadesát minut nesleze, je výtečná, ale potřebuje
od režie drobnou, avšak zásadní pomoc.
Potřebuje jasně stanovit hierarchii motivů a
k nim příslušných výrazových prostředků,
DS Tyl Dačice
Bengt Ahlforst: Popel a pálenka
ze kterých vyplyne, v jaké životní situaci se
nachází a jak odstraňováním překážek dospívá k poznání a nádhernému osvobození se.
Veškeré „výtky“ je ale nutno chápat v tom
slova smyslu, že správná podoba představení
je již upečena, ale je nutno ji vyloupnout ze
skořápky.
ŠOS Prachatice – J.B.P. Molière:
Don Juan. Co se tohoto titulu týče, odkazuji
na článek o bechyňském PERLENÍ 05 v minulém čísle AS, který se inscenací zabývá
rozsáhleji. Stále platí, že by bylo vhodné
čas představení zkrátit nejméně o třetinu,
i když k jistým úpravám již došlo a další
jsou na obzoru. Toto zde píši s vědomím,
že režisér Jaromír Hruška zajisté ví, proč na
jistých proporcích celku, i na rozsahu situací
trvá. Je to jeho nezadatelné právo, ale já – a
určitě nejen já – bych se jako divák chtěl nechat unášet a strhávat stále napjatým lanem
dychtivosti jak a co a proč se stane, k čemu
to směřuje, co nám tento Juan o právě žité
realitě sděluje. Jistě, když zapnete mozek,
tak to víte, ale bylo by lepší k poznání dospět
prožitkem a zážitkem, než přes šedé buňky,
jako jistý Belgičan. Taktéž některé gagy, a
hned podotýkám, že velmi povedené, jako by
nevycházely ze situace. Neobsahují interpretační význam a smysl situace, ale využívají
ji k pouhému sebeprezentování. Není jich
mnoho, ale vzhledem k ostatním, obsahově
naplněným, to najednou jaksi vadí, a jelikož
ŠOS stále strměji stoupá nebesy jihočeského
amatérského divadla, lze na něho oprávněně
klást větší a zásadnější požadavky. Hned ale
dodám, že ani náhodou nelze přehlédnout,
jak během měsíce vyrostly herecké party
dam. Sganarel/a Jany Levé je skutečně lidsky impozantní. S její láskou i bolestí, ironii
i laskavostí se v hledišti snadno identifikují
muži i ženy, a jen s drobnou nadsázkou lze
říci, že představení v Dačicích bylo více
o světě a potřebách žen, než o světě Dona
Juana. Přetvářka, faleš, lži a prázdnota světa
Juanova, a přes něho zároveň i světa současného, který právě prožíváme, byly náhle
proti ženám bezzubé.
DS Tábor – ani Němcové Babička ani Čapkova Matka ale J.K. Tyla
Paličova dcera. Opět odkazuji na článek
PERLENÍ 05 o svérázném a svébytném
režijním záměru Josefa Konráda a Táborských. Jestliže během měsíce došlo k posunu
na tvaru inscenace, pak v tom, že několik
postav získalo díky herecké práci jasnější
kontury. Co se však výkladu, dobře provokujícího, ale často nečitelného týče, pak jeviště
i hlediště stále přešlapuje na volnoběhu a
udržuje nejistou rovnováhu. Jak při rozborovém semináři vyplynulo, jistý a dokonce
možná zásadní podíl na tom má tvarově velmi zajímavý scénografický objekt. Není totiž
využíván jako prostorové gesto tématu, jako
možnost pro obsažné mizanscény, ale spíše
jako pomoc pro herce a jejich rozvrstvení
na jevišti. Tím je i dáno, že při zaujímání
vztahu k scénografickému artefaktu dochází
k informačnímu šumu, kde to právě jsme, a
především, co to znamená.
DS Prácheňská scéna Písek
– Olga Scheinpflugová: Okénko. Jedná se o
text, na který celkem oprávněně padá prach
zapomnění. Ona totiž snaha napsat frašku, a
přitom ji vycpat, řečeno s Hamletem, cupaninou slov, není tomuto žánru ku prospěchu.
Když je zde navíc ještě autorská touha vyfutrovat řídký anekdotický příběh člověčinou
onoho typu, který Karel Čapek tak brilantně
předvedl v Povídkách z obou kapes a v Továrně na absolutno, pak je cosi v nepořádku.
Navíc autorka nepracuje s typem humoru
aplikovatelného na jakýkoli časoprostor od
antiky po zítřek, ale používá pouhé hlášky
sociálně i literárně ukotvené v prvorepublikové době. Výsledek je zřejmý, neboť se vše
sráží a mele a slova kanou do prázdna. Nuže,
nyní je ta pravá chvíle na podotknutí, že se
ale písecký soubor v této problematické hře
našel. Prorubal kašovitě nastavovaný text, i
když by bylo dobré se do něho ještě jednou
vypravit, tentokrát s texasskou motorovou
pilou. Písečtí intuitivně vsadili na lidovou
zábavu v tom pravém slova smyslu – což
je míněno kladně – a nad tenkým předivem
zápletek pramenících z nedorozumění rozpoutali gejzír vtipů slovních i situačních.
Pravda, někdy je to tuhé vyrábění humoru,
občas neudrží balanc na hraně, ale… Ale
kdyby si písečtí znova prošli text, kdyby se
ujednotili na výrazových prostředcích, pak
by nejspíše jejich jevištní realizace textu, i
vše, co by z žánru frašky vytěžili mimo text
(tímtéž textem inspirováni), došla asi desetinásobné odezvy. Mohli by se, s prominutím,
od poněkud pivního žertování posunout do
sféry vtipného buketu jemného likéru. Především by se měli/museli podívat na druhou
polovinu, ve které bunzírují plačtivé sociální
motivy a vytéká nezdůvodněný sentiment.
Takže, na jednu stranu jevištní podoba
Okénka překvapila v dobrém, vzhledem
k rozpoutání smíchu, na druhou stranu, a to je
zásadnější, nebyl v tom všem řád. Důkazem
budiž i to, že někdy hlediště dunělo smíchem
vstřícným, někdy zase poněkud uštěpačným.
A to mi přijde zbytečné a nevhodné.
DS Gymnázium Ch. Dopplera
Praha – Pavel Kohout: Válka ve třetím
poschodí. O této inscenaci, která byla před
rokem z Třešťského divadelního jara doporučena na Náchodskou národní přehlídku,
bylo již referováno. Co se její podoby po
roce týče, herecky došlo k jistému zmechanizování jednání, a tím i ke zploštění vztahů.
Je to škoda, neboť se ztratilo napětí a jistý
děs z toho, co se nám může – klidně i dnes
– přihodit. Je to škoda dvojnásobná, neboť
mladým hercům se od počátku dařilo obalit
Kohoutovo schéma o státním teroru masem,
krví a morkem černé grotesky.
Dačické kejklování skončilo a hned
nato začal hustě padat sníh. Naštěstí padal
na střechy, chodníky, ulice, a ne do centra
kultury. Neboť, a to je po více než půl roce
nejistoty dobrá zpráva. Jihočeská krajská
přehlídka amatérského divadla zůstává v Dačicích. Zásluhu na tom má radnice, středisko
i občané. A že je zde pro setkání jihočeských
divadelníků zajištěné zázemí více než dostatečné, prokázal průběh všech pěti ročníků.
Vladimír Zajíc
PLZEŇŠTÍ
A TI OSTATNÍ
V pořadí dvaadvacátá západočeská
přehlídka činoherního a hudebního divadla (Horažďovice, 11. – 13.3.) nabídla sedm inscenací,
z toho pět bylo plzeňské provenience. Doplnily
je domácí divadelní soubor a Divadlo bez zákulisí Sokolov. Poprvé v historii přehlídky chyběla
inscenace karlovarského D3. Divadelníci určitě
vědí, že Déčko doplatilo na zrušení souboru
karlovarského profesionálního divadla. Přeji mu,
aby se dočasný azyl stal smluvním prostorem.
Když k počtu plzeňských inscenací připočítám
fakt, že Plzeňská neprofesionální scéna byla také
spolupořadatelem přehlídky (vedle KS a SČDO),
a dále to, že ve třech plzeňských inscenacích hráli
členové souboru Spodina a Žumbera (např. Ondřej Dočkal hrál ve všech třech, Veronika Vašků,
Ladislav Synek, Ivo Hýbl a Vratislav Mikan ve
dvou), zcela určitě bylo plzeňské seskupení klíčovým faktorem celé přehlídky. Druhým z nich
bylo Kulturní středisko v čele s paní Libuškou
Mužíkovou, která stačila se svými lidmi nejen
připravit „lidské“ prostředí. S úspěchem se
představila v roli staré panny Rachel v inscenaci
Pan Pickwick horažďovického souboru. Paní
Libuška tradičně využila celé rodiny včetně své
maminky. Na její nedělní řízky se všichni těší.
K dobré atmosféře patří invenční maličkosti jako
např. velké vánočkové srdce, z něhož si každý
na závěr mohl kousek ulomit a odvézt domů.
Myslím si, že nejen divadlu se v Horažďovicích
daří. Kromě početného divadelního souboru,
který v listopadu letošního roku oslaví 160.
výročí trvání, zde působí po r. 1990 obnovený
pěvecký sbor Prácheň (pomohl při realizaci
sborových scén v Panu Pickwickovi), 3 dětské
pěvecké sbory, l kantorská hudební skupina (tři
učitelky a jeden učitel Jiří Horák, který si rovněž
s úspěchem zahrál roli pana Jingla). Když jsem
se starosty městy pana Václava Trčky zeptala, co
považuje pro rozvoj kultury v městě za rozhodující, bez přemýšlení mi odpověděl, že invenční
a zapálené lidi jako tvůrce i organizátory, dobré
podmínky (kulturní dům je otevřen všem iniciativám) a jistě i tradici. Mimochodem pan starosta
s masarykovskou bradkou připustil, že se možná
k amatérskému divadlu vrátí. Zatím pilně chodil
na všechna představení a našel si i čas na rozborový seminář. Nemyslím, že je něco takového
zcela samozřejmé.
Přehlídku charakterizuje rozmanitost
dramaturgie i inscenačních stylů. Viděli jsme
již zmiňovanou hudební komedii (Ch. Dickens,
I. Fischer, Z. Petr : Pan Pickwick v úpravě a
režii Karla Štastného), v níž v davových scénách
vystupovalo 32 herců a zpěváků. Spíše bych
měla říci, že se tísnilo vedle dvou scénických
objektů, jež od poroty dostaly pracovní název
„Šťastného chaloupky“. Jinak to bylo typově
dobře obsazené, s chutí a z vnitřku slušně zahrané představení, které si určitě diváka najde.
I závěr přehlídky přinesl představení z oblasti
nečinoherního divadla. Revuí Motolotovův
koktejl se vrátilo do Horažďovic seskupení
velké scéně jde navíc o jednoznačně retardační
Ludvíci v čele s Davidem Hatákem. Parodická
záležitost, která svým mechanickým principem
mystifikační komedie na téma jak vznikla velká
jde proti inscenačnímu stylu. Loupežníci na
říjnová revoluce (jako muzikál pro Brodway
Chlumu si odnesli dvě ceny a získali doporučení
s využitím štamgastů gayklubu a agentů CIA
na národní přehlídku.
Stalina a Trockého) je trochu slepencem skvěVrcholem přehlídky byla druhá nelých i slabších rozehraných vtipů, slovního i
plzeňská inscenace. Martin Vokoun s Magdou
situačního humoru, dobře udělaných i slabších
Frydrychovou jako dramaturgyní připravili
písniček včetně např. Internacionály. Pro mě je
se souborem Divadlo bez zákulisí Sokolov
trochu naddimenzovaná závěrečná pointa, z niž
Lorcovu Krvavou svatbu. Po mnoho měsíců
vyplývá, že revoluce a revolucionáři jsou stejní a
trvajícím boji vykrystalizovala sevřená, strohá
vždycky zjistíte, že jste za „blbce“. Z úplně jinéinscenace. Razantní škrty nebyly mechanické,
ho kadlubu je inscenace plzeňského souboru My
odstranilo se vše, co nebylo v hlavním tahu, aniž
hry Ivy Volánkové Stísněná 22. Hra nemá syžet,
by se oslabila výpověď. Jde o redukci postav i
má však dramatické postavy a zobrazuje obrovmonologů a dialogů. Deset lidí, až na nevěstu
skou škálu citů kladných i záporných, jež se však
všichni v černém, a deset židlí. Představují chór
postavám rozpadají pod rukama do obrovského
i komunitu zároveň jako veřejné mínění. Protapocitu stísněné deziluze. Slovo Renata Vordová
gonisté z něj vystupují a vracejí se. Podle mého
ozvláštnila rekvizitou jako znakem, pohybem,
názoru jde o povýšení jednotlivých lidských
zvuky (vytí psa jako nevyslyšená a nenaplněná touha). Civilní projev a sázka na ústřední postavu starší ženy, k níž
se sbíhají nitky citů, nebyly
dostatečně emotivně přesvědčivé a tím ani působivé. Pouze
ona starší žena v podání Petry
Kosové působí autenticky.
Molièrova Lakomce přivezlo
divadlo Žumbera. Výrazná
úprava znamenala ochuzení
některých dějových faktů,
přispívajících však k charakterizaci figur jako základu
této komedie. Jazykové aktualizace i mimoslovní jednání
(pohybové gagy) byly trochu
mimo téma. Neprospěla ani
Divadlo bez zákulisí Sokolov / F.G. Lorca: Krvavá svatba. Foto: Hana
Šiková.
roztříštěnost stylizace postav a
renesanční výtvarně scénická
koncepce včetně hudebního doprovodu živé kaosudů na téma, které se může týkat každého.
pely interpretující skladby také z tohoto období.
Byl připsán prolog a epilog. Prolog předznamePlzeňská Spodina představila dvě kompozice.
nává závěr (na prázdné scéně se kolébá prázdná
Obě patřily mezi zdařilé. O poznání slabší byla
překocená židle a na zemi vedle sebe klečí u
dramatizace osmi povídek A.P. Čechova pod
planoucích svíček tři ženy – matka, Leonardova
názvem Humoresky (Záhadná povaha, Chivdova a nevěsta). Stejná scéna se opakuje jako
rurguie, Vychovatel, Sboristka, Na hřbitově, Diepilog. Nebyli zabiti jenom muži, zůstávají sice
plomat, Drama a Host). Spojujícím prvkem bylo
ještě živé, avšak vnitřně prázdné ženy, pro něž
nakládání s tématem (paradox) a překvapivá
život skončil. Dopsaná postava Tulačky – smrti
pointa. Nejvíc fungují první a poslední. Závěrečje aranžována jako stále přítomné zlo, kterému
ná použila velmi šťastně principu kontrastu při
nelze uniknout. Důsledně se pracuje se znakem
prolnutí dvou příběhů. Další příběhy potřebují
a divadelním obrazem. Velmi výrazná je např.
drobné či větší zásahy dramaturgické či režijní.
v tomto směru scéna souboje, kdy smrt odhazuVilém Dubnička si právem odnesl cenu za draje černý hábit, ukazuje červené šaty, zavazuje
maturgicko-režijní koncepci.
oči oběma mužům (slepá vášeň) a zabodává
Dostali jsme se až ke dvěma nejzajínože do podlahy (krev teče do půdy, které si
mavějším opusům. Už jsem naznačila, že jeden
vesničané tak cení). Jako herecký styl převažuje
z nich patří také Spodině. Jakub Zindulka vynepatetické vnitřně sevřené herectví plné napětí
myslel klíč na převedení loutkářské rakvičkárny
zejména u matky schopné vyjádřit rozpětí jejích
od Ivy Peřinové Loupežnící na Chlumu) do
citů. Vyhýbají se realistické pravděpodobnosti.
činoherní inscenace. Použil jednoduché charakPodobně lze hovořit o postavě nevěsty. Patrně
teristiky postav jako základu jejich stylizace a
víc vášně by potřebovala postava Leonarda jako
také motivace jednání, využil slovního humoru
kontrast k postavě ženicha. Rovněž je třeba preI. Peřinové („ožrav se jako dobytče“) a vymyslel
cizněji akcentovat některé klíčové scény, např.
a režijně připravil dalších řadu zdrojů komiky
když matka posílá syna za Leonardem, byť ví, že
(pohybovou stylizaci, doslovnost jednání, konjej posílá na smrt. Takový je zákon vesnické kotrast činoherního a patetického hudebního plánu,
munity. Inscenace byla nominována na národní
mimiku a gestiku, zcizování, situační humor).
přehlídku a odnesla si i nejvíce cen včetně nové
Podařilo se drobné situace vystavět do pointy.
hlavní ceny přehlídky, Horažďovické perly.
Jediným problémem byla oponová obsese. Na
Lenka Lázňovská
DĚČÍNSKÁ
BRÁNA
S ČÍSLEM TŘINÁCT
Jedna ze dvou letošních postupových
přehlídek Ústeckého kraje byla v mnohém
zvláštní. Zúčastnilo se jí sedm inscenací, to je
o tři více než v loňském roce. Z toho bylo šest
komedií a čtyři autorské texty. Dva – Pavla
Panenky Zkouška vězeňské kapely a Kateřiny
Doulíkové Zvyk je zvyk jsou původní texty,
Pes baskervillský Václava Klapky a Jiráskova
divadla Česká Lípa je dramatizací stejnojmenného románu A.C. Doyla a konečně Petarda
Josefa Pšeničky vychází sice z divadelní hry
P. Schaffera Angelika a laskavec, avšak výrazná úprava je spíše svébytným textem, který
s původní předlohou souvisí jen velmi volně.
Byla to přehlídka plná paradoxů. Jedné inscenaci
jedno jednání evidentně přebývalo, jiné naopak
nejméně jedno scházelo. Jeden soubor se dožadoval hodnocení ihned, neboť jsou velikonoce.
V tu chvíli jsem si za porotu připadala jako bezdomovec a úplný sirotek, který velikonoce na
přehlídce tráví vlastně rád, neboť stejně nemá
kam jít. Jeden mladý soubor, možná nejmladší
ze všech, se cítil tak ukřivděn, že se veřejně
zeptal, co mu porota doporučuje, aby hrál aby
byl úspěšný. Doufám, že nejsem sama, která si
myslí, že amatérské divadlo hrajeme především
pro své potěšení, pro setkání s přáteli a jistě také
proto, abychom něco vypovídali o světě, v němž žijeme. Asi je nejlepší cestou jet se podívat
na některou z národních přehlídek a udělat si
obrázek, jak amatérské divadlo střední a lepší
úrovně vypadá. Úmyslně se vyhýbám označení
špičkové či výborné. Udržet kvalitu inscenace je
vždy v amatérském divadle problém. I inscenace, které uspějí např. na FEMADU či Divadelní
Třebíči, často nevydrží ani do Hronova. Ostatně
s Hronovem bych spojila ještě možnost dílen a
seminářů. Mnozí měli velké rezervy v jevištní
řeči, a až na Václava Klapku z České Lípy všichni ostatní režiséři, autoři a upravovatelé potřebují
radu dramaturga. Mají problémy s dramatickými
postavami, jejich motivací a vztahy, a tím i dramatickými situacemi.
To plně platí o inscenaci Pavla Panenky Zkouška vězeňské kapely děčínského
DS Karel Čapek. Modelová aktovka přináší
sice závažné téma, avšak drobná dramatická
plocha nestačí na jasné motivované a logické
jednání postav. Pavel Panenka ji napsal, režíroval a ještě v ní hrál. Soubor The Spis – Hovězí
králíci z Teplic a jejich Zvyk je zvyk autorky
a režisérky Kateřiny Doulíkové přivezl něco, co
se jim maličko vymklo z ruky. Parodie na život
s televizí, s předstíranými vztahy, prázdnými
reklamami, v němž k ničemu, ani k dětem ve
skutečnosti nic necítíme, takže si posléze nevšimneme, že zlaté prasátko, co nám sežralo
štědrovečerní večeři, už odešlo, takže není na
co dál čekat, vznikla jako scénky k pobavení
na vánočním večírku. Tady umístěné na jevišti
a zarámované manželským párem vypadaly,
že chtějí být až současnou groteskou, kdy ona
parodie slouží jako kontext prázdného vztahu
mezi nimi. Trochu marně soubor vysvětloval,
že to tak nezamýšlel. Je mi líto, ale divák může
komunikovat jen s tím, co vidí, nikoliv se záměry inscenátorů. Klicperova Veselohra na mostě
v podání souboru Li-DI a ZUŠ Litoměřice
trpěla stylovou roztříštěností od inzitnosti (také
pohádková scéna), přes komickou nadsázku až
k realismu. Mostem bylo celé jeviště, takže kdo
by se bál o život. Petarda Josefa Pšeničky a DS
J.K. Tyl Josefův Důl přinesla zajímavou komedii o vztahu dvou velmi rozdílných žen, které
přes odlišnou životní filozofii k sobě najdou cestu, neboť život by mohl být průsečíkem fantazie
a reality. Potěšily herecké výkony obou představitelek Jany Řeřichové a Hany Dohnalové. Josef
Pšenička by patrně potěšil víc, kdyby hru ukončil
třetím dějstvím a nenastavoval ji dalším, v němž
se nakonec obě ženy stávají teroristkami, které
budou „popravovat ošklivé budovy“. Trvám na
tom, že čtvrté dějství má jiné téma, a ono základní, o naději pro člověka, zbytečně rozmazává.
DS Hraničář Rumburk sehrál Molièrova Dona
Juana. Výrazná úprava, která seškrtala text na
polovinu, byla omylem. Vytratila se až na dvě
situace zcela Doňa Elvíra, také sluha Sganarel
notně vypelichal. Don Juan ve hřmotném podání
Josefa Zacha trochu lže otci, rouhá se a maličko
pohoní dvě děvčata. Za co je vlastně trestán? Navíc stylově možná nechtěně má inscenace blízko
spíše ke commedii dell´ arte. Posledním představením přehlídky byla inscenace souboru Bílinské divadelní minimum hry M. Frayna Za
scénou … a Bez roucha. Lidsky těžce zkoušený
soubor měl sice nastudováno i druhé dějství (o
třetím prý vůbec neuvažovali), avšak těsně před
představením se rozhodl, že bude hrát jen první
dějství. To je však do značné míry pouze expozicí k dalším dvěma, takže hrát to jako aktovku je
problém. Muselo by se to takto vybudovat. Jinak
je to ještě neopeřené kuře.
Jedinou inscenací, která snese z hlediska divadelní kvality přísné měřítko, byla dramatizace románu A.C. Doyla Pes baskervillský
Jiráskova divadla v České Lípě. Václav Klapka
jako dramatizátor, režisér a představitel Sherlocka Holmese v jedné osobě, koncipoval inscenaci
ve stylu filmových grotesek (její podstatnou součástí je zadní filmová projekce, která má funkci
rytmizace, je dále prostředkem komického zcizení hlavního děje a také je prvkem nematerizované
scénografie – dokresluje prostředí). Jde o koktejl
slovní komiky (např. podobně, jako ve filmové
parodii Adéla ještě nevečeřela, slouží kombinace
tří dialektů k charakterizaci odlišnosti Američana Henryho Baskervilla a je tudíž znakem),
pohybové komiky (např. mnoho vrstevnatých
gagů), situační komiky apod. Řemen trochu padá
tam, kde je třeba sdělit fakta a kde se tudíž mluví
(např. některé dialogy Holmese a dr.Watsona ve
skvělém podání Karla Bělohubého). Paradox,
kontrast, doslovnost jednání jsou náboji v této
pušce, která střílí dobře. Nevadí míchání stylů,
neboť to vnímám jako princip. Českolipští stále
baví sami sebe a dokážou se i odbourat. Právem
si inscenace odnesla nominaci a řadu cen.
Lenka Lázňovská
DIVADLENÍ
V LOUNECH PONULTÉ
Vrchlického divadlo v Lounech
11.-13. března 2005 uvítalo ve svých zdech
svým nultým ročníkem poprvé soutěžní a
postupovou přehlídku divadelních amatérských souborů LOUNSKÉ DIVADLENÍ, pořádanou ve spolupráci s Rádobydivadlem Klapý. Příležitost presentovat se
zde využilo pět souborů, které posuzovala
odborná porota ve složení: Petr Michálek,
Ladislav Valeš, Kateřina Baranowská,
Veronika Týcová a Milena Zikmundová.
Protože je už asi symptomem doby, že
mnoho souborů chce diváka především pobavit, zřejmě proto na Lounském divadlení
drtivě převažovaly komedie.
S tou první do Loun přijel soubor
Zelenky. Souboru se podařilo sáhnout po
jednom z nesporně nejpozoruhodnějších
divadelních textů současné české dramatiky, který kromě humoru nabízí také
výpověď o současném světě. Právě tato
výpověď, respektive žádná výpověď inscenátorů však bohužel nebyla předána a
inscenace se omezila na pouhou reprodukci textu, vtipnou i sdělnou právě jen tam,
kde je takovým text sám o sobě. Nicméně
už výběr textu svědčí o určitém směřování.
Doufejme, že se mu je podaří příště více
naplnit.
Divadelní studio při SKZ
Chomutov přivezlo ambiciózní zpracování hry Carla Goldoniho Mirandolina.
DS Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří / Romain Rolland: Petr a Lucie. Foto: Miroslav Blažek.
DS Zmatkaři Dobronín / Maurice Hennequin: Prolhaná Ketty. Foto: Miroslav Blažek.
Tma divadlo Terezín. Jedná se o soubor
nově vzniklý, jehož většina členů doposud
s divadlem neměla žádné zkušenosti. Vybrali si divadelní hru Antonína Procházky
S tvojí dcerou ne a jejich inscenaci lze
považovat hlavně za jakýsi pomyslný
první krůček na dlouhé cestě k svébytnému divadelnímu tvaru. Při interpretaci ne
zrovna invenčního textu se soubor ke své
škodě nechal inspirovat hlavně jeho profesionálními zpracováními. Režii i herectví
chyběla poučenost o žánru a lze je označit
spíše za intuitivní.
Záměrem pobavit diváka se netajil ani divadelní soubor Pikart Úštěk
v inscenaci Příběhy obyčejného šílenství,
zpracování dnes již kultovního textu Petra
Režisér Michal Nocoň (Actors´ Studio
Pulheim) si pro tuto inscenaci vybral herce
z chomutovské veřejnosti pomocí workshopů a pokusil se o výrazně režijní současné
podání commedie dellárte. Bohužel se tak
stalo spíše s použitím herců než jejich prostřednictvím. Sympatický a evidentně dobře
vybavený a připravený soubor mladých lidí
tak presentoval na jevišti režijní záměr, který
zůstal bohužel skryt. Jednotliví protagonisté
balancovali mezi typy a charaktery, což se
nejproblematičtěji jevilo u představitelky
hlavní role Mirandoliny Terezy Zemanové.
Nepomohla ani sama o sobě vynikající scénografie a kostýmní výprava Aleše Valáška.
Jediným nekomediálním titulem
přehlídky bylo pozoruhodné zpracování
DS Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří / Romain Rolland: Petr a Lucie. Foto: Miroslav Blažek.
novely Romaina Rollanda Petr a Lucie
v úpravě a režii Václava Poldy. Divadelní soubor Zdrhovadlo Klášterec nad
Ohří vyprávěl strhující příběh tragické
lásky citlivě a kultivovaně s nebývalou
autenticitou, kterou zaujala především
představitelka hlavní role Dita Jandová. Zdatně jí sekundoval i její herecký
partner Roman Štětina, který však na
rozdíl od ní místy sklouzával k přílišné
Divadelní studio při SKZ Chomutov
Carlo Goldoni: Mirandolina
Foto: Miroslav Blažek
sentimentalitě. Tou byla bohužel poznamenána celá inscenace, obě hlavní postavy se jevily místy poněkud neživotně
– „bez masa a kostí“. Díky atmosféře a
stylizovaným prostředkům, kterými se
režisér pokusil zachytit válku, představení velice zasáhlo hlavně tu část publika,
která jej vnímala jako lyrickou scénickou
báseň, nikoli jako epický dramatický příběh.
Přehlídku uzavírala opět komedie, a to Prolhaná Ketty Maurice
Hennequina, se kterou přijel divadelní
soubor Zmatkaři Dobronín. Bláznivá
situační komedie v poučené režii Miloše
Stránského j.h. se z jeviště valila ve svižném temporytmu. Velmi vyrovnaným
hereckým výkonům kraloval Vladimír
Mátl v roli Jimmyho. Inscenace se vyznačovala především výborným řemeslným zvládnutím žánru ve všech složkách
a to i ve scénografii S. Gerstnera j.h. a
v kostýmech.
Lounská přehlídka nabídla jak
dobrou zábavu lounskému publiku, příležitost pro začínající divadelníky, ukázala
hledání nových cest a postupů, předvedla
dobré divadelní řemeslo a dokázala i
dojmout. A to není napoprvé rozhodně
málo. Doufejme, že tomu tak nebylo naposled a popřejme této přehlídce dlouhý
a úspěšný život.
Kateřina Baranowská
LOMNICE
NAD POPELKOU
2005
Ve dnech 4. až 6. března 2005 se
konala 8. krajská přehlídka ochotnického
divadla Jizerské oblasti, jejímž pořadatelem
z pověření SČDO byl Divadelní spolek J. K.
Tyl v Lomnici nad Popelkou.
Na jevišti lomnického Tylova divadla bylo uvedeno šest soutěžních inscenací,
z nichž ale jedna – Mráz a kopřiva, „absurdní komedie s nádechem humoru“, v podání
DS Pódio Semily - byla obtížně zařaditelná
jako činoherní divadlo. Předloha Martina
Osifa, autora blízkého souboru, nenabízela
dramatické situace a skladba náhodných
útržků dialogů nebyla inscenátory využita
ani k osobité poetice, jež by snad mohla být
zdůvodněním předváděného díla.
Na zcela opačném pólu pak stála
inscenace Výtečníků, „legendárního muzikálu ze studentského prostředí“, v podání
party studentů, jimž prostor i pomoc poskytl
lomnický DS Tyl. K tomuto dílu Pavla Dostála a Richarda Pogody můžeme mít různé
výhrady, ale pravdou je, že už dlouhá léta nepříliš úspěšně hledáme předlohu s humornou
DS Krakonoš Vysoké n. Jiz.
Robert Thomas: Dvojí hra
Foto: Ivo Mičkal
generační výpovědí současných teenagerů.
Ocenění se dostalo především pedagogicko-režijní práci, přičemž právě díky dobrému
pedagogickému vedení šestnáctičlenné studentské party jsme byli svědky sympatického kolektivního výkonu, kde šlo především o
spontaneitu a přirozenost projevu. Zestručněný text s nenásilně motivovanou retrospektivou let předrevolučních překrývalo kvalitní
hudební nastudování i decentní choreografie.
Za zmínku stojí i uměřené herectví dospělých
představitelů v rolích učitelského sboru, a to
včetně postavy školníka, která svádí k laciné
komice. Jestliže režisérka Renata Tomešová
vycházela z typologie a nenutila (k dobru
věci) studenty k individuálním hereckým
kreacím, pak si je ale vědoma dluhu v kultivaci mluvního projevu. Výtečníci složili
svou divadelní maturitu, jestli však někteří
z nich třeba rozšíří řady domácího souboru,
to ukáže až budoucnost. Inscenace vycházející ze souznění vrstevníků na jevišti a v
hledišti se vymyká výběru pro vyšší soutěžní
kola činoherního divadla, proto porota doporučila postup souboru do krajského kola
soutěže divadla pro děti a mládež v Havlíčkově Brodu.
Další čtyři inscenace byly víceméně odrazem stavu těch amatérských souborů,
kde dramaturgie upřednostňuje zábavný
repertoár. Obtížné je hledat titul, který by na
jeviště přivedl současnost. O to se pokusilo
Divadlo v Roztocké z Jilemnice, avšak nastudování hry Portugálie maďarského autora
Zoltána Egressyho zůstalo v půli cesty. Inscenační záměr, charakterizující v podtitulu
inscenaci jako „místy hořkou komedii o
velkých snech, mnoha slovech a málo činech“, ztroskotal na značné tezovitosti textu,
v němž představitelé pro své postavy nenacházejí mnoho impulzů k vývoji charakteru a
proměně vztahů. Místo dramatického dění se
spíše naplňovaly schematické situace.
Vyloženě komediální uvolnění
nabídl publiku DS J. K. Tyl Lomnice n. P.
volbou komedie Rodina je základ státu, již
napsal úspěšný anglický dramatik Ray Cooney. Kladem inscenace je vkus a svižnost,
s jakou je podána ztřeštěná zápletka kolem
syna, kterého po osmnácti letech chce představit otci jeho dávná milenka. Divácký dojem však oslabovalo nedůsledné naplňování
situační komiky. Chybělo i přesné vymezení
prostoru, z něhož lze uniknout jen jedněmi
dveřmi.
Dva soubory se rozhodly pro
detektivní žánr. Pardubický DS (a)maťák
vsadil na nesmrtelnou Agathu Christie,
avšak její Neočekávaný host je zatížen
literární mnohomluvností a dvojí dlouhou
expozicí i nekonečným epilogem. To se
inscenátorům nepodařilo překonat, takže
ani zajímavá typologie herců a jejich
dobré výkony v prostřední části, kdy se
lze opřít o dramatičnost situací při odhalování motivu vraždy, už nenapravily
dojem vyčerpání z téměř tříhodinového
představení.
DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou
nastudoval Dvojí hru, kterou autor Robert
Thomas naplnil nejen mnoha peripetiemi při
zločinném vydírání a ničení mladé ženy jejím
lstivým manželem a dalšími proradnými pomocníky, ale také francouzskou elegancí při
splétání záhad a humorem pramenícím z převlekových proměn. Udržet však rovnováhu
v těchto složkách je obtížné, což se ani přes
značnou hereckou zkušenost některých představitelů nepodařilo. Rozdílnost charakterů
nebezpečného manžela a jeho naivního bratra je úkolem pro jednoho herce v dvojroli. To
bylo zpočátku naznačeno. Dokonce lze mluvit o gejzíru komediálnosti při charakteristice
ustrašeného bratra. Ale v druhé půli hry, kdy
by měl stupňovat nátlak na nebohou manželku, zůstává vše u úvodní charakteristiky a
více jsou rozvíjeny jen komediální nápady.
Výrazný herecký vklad představitelky služky
Marie pak tuto roli vyzdvihuje do postavení
hlavní intrikánky, což oslabuje sílu závěrečné pointy. Ztráta temporytmu a nedostatečně
připravený překvapivý obrat na konci pak
zbytečně zatěžují jinak zkušeně vystavěnou
inscenaci.
Přehlídka v Lomnici nad Popelkou
- s výjimkou dvou inscenací zmíněných
v úvodu - nabídla představení, jejichž předností byly spíše jednotlivé herecké výkony,
účelně řešená scénografie, vnitřní ukázněnost
a souhra všech členů souboru. V dramaturgii
jsme se nedočkali žádného objevu a v práci
režisérů se dala vyčíst snaha o uměřenost i
logickou motivaci. Zmíněnou čtveřici inscenací můžeme zařadit k solidním výsledkům
amatérské produkce, které víceméně odpovídaly krajským měřítkům, avšak žádné
představení svými uměleckými ambicemi
tuto hranici nepřekročilo.
Rudolf Felzmann
DS Tyl Lomnice nad Popelkou
Pavel Dostál, Richard Pogoda: Výtečníci
KOMEDIÁLNÍ
ČERVENÝ
KOSTELEC
Celkem jedenáct představení jsme
viděli mezi 17. a 20. březnem 2005 na Východočeské přehlídce činoherního a hudebního
divadla, která se tradičně konala v Červeném
Kostelci. Deset z nich bylo v komediální poloze. Pro přesnost je třeba říci, že jedno z těch
komediálních představení nahradilo inscenaci
Albeeho textu Kdo se bojí Virginie Woolfové.
Ale i kdyby tato inscenace do Červeného Kostelce přijela, svědčil by stejně repertoár této
přehlídky o tom, kudy se ubírá hlavní proud
toho východočeského divadla, jež se uchází o
nominaci, respektive doporučení na FEMAD
Poděbrady/Divadelní Třebíč. (Poznámka na
okraj: Už loňský Krakonošův podzim tuto
tendenci silně prozrazoval; psal jsem o tom do
AS. Jsem skutečně zvědav, zda potvrdí svou
převahu rovněž v Poděbradech a Třebíči nebo
zda se jen náhodou potkávám s přehlídkami,
na nichž suverénně dominuje.) Proto se mně
zdá pro potřeby tohoto článku nejprospěšnější
rozčlenit tuto tendenci ke komediálnosti do
dvou rovin: elitní a konvenční.
Rovina konvenční se opírá o vyzkoušené, mnohokrát ověřené komediální
texty a záleží na tom, jak se je povede provést na jevišti. Wildeova komedie Jak je
důležité míti Filipa, s níž přijel náhradou
za své představení Albeeho DS (a)Maťák
Pardubice se např. nepovedla, neboť soubor
se v ničem netrefil do žánru. Zkušeny domácí
soubor při MKS v Červeném Kostelci si
zvolil hudební komedii Jedenáctý v řadě
v úpravě Oldřicha Nového. A jako by nevěřil
tomu, že by měl hrát komedii, jíž by se snad
lidé mohli smát, držel se opatrně v matných
polohách a nevyužil nikde naplno šancí, které
by se daly komediálně rozvinout. Vlastenecký divadelní spolek Vlastík z Vrchlabí se
maximálně zhlédl v napoleonském válečném
námětu Hrychovy Bedny u Slavkova, hrál
s patřičnou „zupáckou“ hlučností a řízností i
snahou o reálnost prostředí a postav vojáctví,
a tak nejenom převálcoval všechna komediální místa textu, ale především se vzdal svého
přístupu k historii, kterou vždy viděl ironicky,
s humorným nadhledem a jež pro něj byl hlavním zdrojem divadelního projevu. DS Jana
Štěpánka si dal pro svou inscenaci poměrně
náročný úkol. Pořídil si úpravu z komedie M.
Frayna Za scénou a pod názvem ...není nad
talíř sardinek se pokusil shrnout její základní
téma o bizarním světě divadla. Nepodařilo se
však jasně, plasticky a tím i sdělně strukturovat různé roviny tohoto textu, nevznikla proto
konfrontace těchto rovin, z níž vyrůstá komediálnost.
Inscenace Divadla A. Jiráska
- Jednota divadelních ochotníků Úpice a
DS Symposion z Třebechovic pod Orebem
porozuměly dobře v čem je síla předloh, které
si zvolily a hledaly adekvátní scénickou možnost, jak na ni dosáhnout. Úpičtí v Procházkově komedii S tvojí dcerou ne vytvořili to,
co lze označit jako standardní inscenaci, která
se vyznačuje ustáleností ustavující normální
míru scéničnosti odpovídající textu. Text je
proveden na patřičné úrovni, již si žánr situační komedie vyžaduje, a zároveň tak určuje
i kritérium, jímž má být hodnocena úspěšnost
jeho jevištního provedení. Režie Ladislava
Tomma dala každé situaci i jejich celkovému zřetězení do děje plynulost a provedení,
které směřují trvale ke komediálnosti tohoto
typu. Herci k tomuto standardu přispívají
DS Jana Nepomuka Štěpánka Chrudim
Podle Michaela Frayna: …není nad talíř sardinek
Foto: Michal Drtina
tím, že hrají vyváženě reálnost postav i jistou
komediální nadsázku, jsou přirozeně věcní i
divadelně plastičtí. Představení nemá herecké
slabiny, je tak i v tomto směru standardní; výkony Petry Nývltové jako Sandry, Alice Jany
Kulhánkové a především samotného režiséra
jako Luboše tuto standardnost posouvají nad
její běžnou polohu. (Doporučení na FEMAD
Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn. redakce.)
V třebechovické inscenaci frašky
J.N. Nestroye ...si pořádně zařádit režie
Rudolfa Faltejska vytvořila přehledný, jednoduchý, až jaksi průzračný půdorys pro příběh,
jež se odehrává od trapnosti k trapnosti, aby
posléze dopadl pro všechny šťastně. Hlavní
přednost a síla této inscenace je v ansámblovém herectví, které se na tomto základě rozvíjí
nejenom s chutí do hry, ale především s vědomím, že cílem je skrze tuto průhlednost nabízet tuto trapnost jako hlavní příčinu komediálnosti. Odtud pak rostou některé komediálně
syté postavy jako Aleš Hlava Miroslava Vika,
Maxmilián Lampa Martina Černého či Irena
Jahodová Karly Drašnarové. I když ne všechny herecké výkony se pohybují na této úrovni,
ona ansámblovost doplněná písničkami je
schopná stvořit příjemně lehkonohou pohodu,
již nechybí divadelní kvalita. (Doporučení na
FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn.
redakce.)
DS Jiráskova divadla z Hronova
zvolil literární předlohu, jež snad už nemůže
být více konvenční: nezničitelnou Charleyovu tetu Jevana Brandona-Thomase. (Doporučení na FEMAD Poděbrady/Divadelní
Třebíč – pozn. redakce.) Leč, scénováním
se této konvenčnosti, až trivialitě, jíž se text
nevyhýbá, úspěšně vzepřel. Především promyšleně, jevištně chytře využívá písniček.
Zejména zpívající profesorský sbor svými
vstupy porušuje tok děje, jeho fraškovitost,
připomíná, že jde o divadlo, a dokonce jako by
Geisslers Hofkomedianten Kuks
Henrico Rademin: Atalanta
Foto: Michal Drtina
Foto: Michal Drtina
Foto: Michal Drtina
aby realizoval mohutnou fresku celé té doby,
občas nahlédl události textu s jistou úsměvně
v níž malá Helenka prožívala své dětství. Je
shovívavou ironií. Je to „nekonvenční“ posun
třeba přiznat, že energie, kázeň, soustředěnost
žánru ze „salónní“ frašky do hudební kometěch několika herců a hereček, kteří hrají
die. Za druhé se režiséru Miroslavu Lelkovi
v bleskových převlecích mnoho a mnoho růzpodařilo s vydatným přispěním herců něco,
ných postav a často vystupují jako jednolitý
co nebývá v inscenacích této komedie běžné.
kolektiv znázorňující třeba spartakiádní cviVytvořil z postav Jacka Chesneyho, Charlese
čence či lidové milicionáře, je obdivuhodná.
Wykehama a lorda Francise Babberleyho žiMnoho z těch situací, jež takto předvádějí –
vou, temperamentní studentskou trojici, která
především těch jež jsou znázorněny pohybově
vymyslí a provede ten mlýn, jenž je potom
– jsou i divadelně sdělné a účinné. Na druhé
nemilosrdně mele všechny. Richard Kašpar
straně jsou ovšem mnohé ilustrativní, jen roza Daniel Zobal jako Jack a Charles prostě
šiřují a opakují to, co už bylo řečeno malou
jsou na tom stejně jako jejich kamarád, kteHelenkou. Hlavní problém je však v tom, zda
rého přinutili se převléknout, a musí se snažit
ten ústřední princip dětského pohledu, velmi
stejně jako on překonat šlamastyku, v níž se
intimní a subjektivní, unese široký společenocitli. Ivo Hanbálek v tomto kontextu může
ský záběr, jenž se snaží být objektivním – byť
svou převlekovou roli hrát od počátku do
v zásadě parodickým – vyobrazením minulé
konce s patřičným rozhořčením nad osudem
doby. Kolísavá kvalita jednotlivých obrazů i
jejž mu připravili a tímto postojem k celému
to, že místy tyto dobové záběry příliš zatěžují
dění i k sobě jako by „zvenčí“ dávat najevo
celek představení a Helenčino vyprávění, donechuť a kritický vztah. Nekonvenční scénosvědčují, že ona rozlehlost – i svou časovou
vání překonalo konvenčnost textu a objevilo
délkou – nemá účinnost, o níž inscenace
tak známou komedii v nečekané rovině, která
usilovala. Ale i tak je třeba přiznat, že tento
připomíná brechtovské „zcizování“.
scénický princip odvážně a tvořivě usiloval o
A tím se dostáváme k inscenacím,
které od konvenčnosti mířily do
polohy elitní napájející ze zdrojů,
jež si nárokují dominantní roli při
formování dnešní divadelnosti. DS
Vicena z Ústí nad Orlicí sáhl po
textu-monologu Ireny Douskové
Hrdý Budžes. Pro žákyni Helenu
Součkovou nalezl znamenitou představitelku v Heleně Lochmanové.
Neobyčejně komunikativní, zcela
přirozeně a věrohodně hovoří s diváky o svých problémech a příhodách
dítěte. Dovede být naivní i směšná,
vtipná i vážná a na několika místech,
kdy se zbavuje svých iluzí (není ani
Mikuláš, ani Ježíšek, ani Budžes)
bez sentimentu dojímavá. Režisér
Jan Štěpánský chtěl však více. Vyu- DS (a)MAŤÁK Pardubice / Oscar Wilde: Jak je důležité míti
žil tento monolog-vyprávění k tomu, Filipa. Foto: Michal Drtina.
Jednota divadelních ochotníků Úpice / Antonín Procházka: S tvojí dcerou ne. Foto: Michal Drtina.
nezvyklý tvar politického komediálního divadla.
Dvě inscenace vyrostly z autorského
divadla. DS Jirásek-Temno z Týniště nad
Orlicí vytvořil „na motivy pánů Z. Plachého
a J. Šimáčka“ vlastní úpravu, již hraje pod
názvem Tančící Indián. (Jde o citaci z programu, v němž režisérka inscenace ještě říká,
že viděla v Hradci Králové hru Nepohodlný
Indián, kterou vzala a přepracovala.) Vznikl
tak westernový příběh o loupeži peněz se
spoustou vražd, jejž vypráví choreograf Bris,
který za tyto peníze chce uskutečnit svůj sen
– inscenovat Čajkovského balet Labutí jezero.
Tím vznikla příležitost provádět vedle tohoto
příběhu ještě baletní scény, které ukazují kudy
a jak se měl asi rozvíjet tvar této inscenace:
jako parodie. Má pro to v jednotlivých situacích i replikách předpoklady. Jenže v Červeném Kostelci zůstalo jen u nich, přes rampu
k divákům se nedostaly. Jako režisérka nedokázala Eva Drábková vlastní úpravu dovést
k divadelnímu tvaru. Čilimník je text z pera
Josefa Tejkla a inscenace z dílny jím režírovaných Černých šviháků z Kostelce nad
Orlicí. Začíná se výbornou scénou, v níž dva
právníci pojídají s gurmánskou rozkoší husu
servírovanou za rituálního tance restauratérem.
Potom zjistí že se ztratil její biskup a obviní
restauratéra z krádeže, donutí jej odjet do lázní
a k tomu bianco podepsat papír, jímž svěří svůj
podnik do jejich neomezené správy pod dobu
svého lázeňského pobytu. Vypadá to, jako by
si oba advokáti připravili půdu k tomu, aby se
zmocnili jeho majetku. Další scéna se zdá tuto
fabuli rozvádět: majitel restaurace se vrací tajně domů, schová se do velké bedny a prohlašuje, že ho páni advokáti nedoběhnou. Jenže pak
se dějí události jiné. Přicházejí další právníci,
vedou „pábitelské“ řeči, střílí do terče s vlasteneckými výjevy, zatímco restauratér z bedny,
v níž jej uvěznili, jim střídavě spílá, střídavě
prosí, aby jej pustili a střídavě vykřikuje různá
slova začínající na čili-. Nakonec se ukáže, že
nejde o žádné právníky a žádného restauratéra,
ale o partu zedníků opravujících Městský úřad,
která využila nepřítomnosti starosty a hraje
jakousi hru – zřejmě opakovanou - v níž jeden
je ponižovaná a pronásledovaná oběť a teprve
když vykřikne čilimník, je zbaven toho postavení. Nebudu zkoumat všechny nejasnosti,
jež tato fabule nabízí. Nejpodstatnější je to, že
autor Tejkl se dopustil hrubého prohřešku proti
jednomu z fundamentálních principů divadla,
o němž píše Otakar Zich: postavy o smyslu a
průběhu událostí nemusí vědět nic, ale divák
musí vědět všechno. V tom je hlavní problém
textu, jenž navíc nedává v celých dvou třetinách šanci k akci, k jednání, ale pouze k mluvení. Škoda, neboť scéna s husou a biskupem
slibovala mnohé.
rární předlohou. Jde o „klasickou“ hauptakci
vrcholného německého divadelního baroka, již
napsal v Kuksu roku 1724, kde byl text také
provozován, Henrico Rademin, člen italské
operní společnosti, která přijela do Čech
z Benátek. Text se vyznačuje manýristickým
stylem, v němž se už hlásí některé prvky rokoka: afektovaností, patetičností, rétoričností. A
také postavou Hanswursta, oblíbené komické
postavy, jež vtiskla ráz celému německému
divadlu tohoto údobí. Bohužel, tato postava
založená na improvizaci, jež tvořila ordinérně
drastický, až výsměšně parodický kontrast
vznešenosti dění u dvora, se v inscenaci jen
mihne. Příběh hauptakce je však hrán s porozuměním pro manýristický barokní styl.
Kostýmy jsou umělou univerzální nadčasovou
uniformou slavnostního rázu, pohyb je vysoce
stylizovaný, jde od strnulosti až zase k výrazné
tanečnosti a expresivitě, jež je inspirována
vydatně i složkou hudební, která jde od Straussových valčíků až po rock. A neuvěřitelně
souzní s barokně manýristickým základem
textu i jeho scénováním, kterou se inscenace
vyznačuje. Režiséru Petru Haškovi se povedla
postmodernistická inscenace, jejíž nezvyklost
podivuhodně (to je rovněž význam slova kuriózní) koresponduje s jistým typem soudobého
cítění divadla, které nepochybně představuje
elitní rovinu, byť ne v poloze komediální. Prostě: vskutku kuriózní představení.
Jan Císař
Od komediálního ladění červenokostelecké přehlídky se naprosto odlišila inscenace souboru Geisslers Hofkomedianten
z Kuksu – ATALANTA aneb Pronásledování z lásky aneb Krutá královna Tegeantů.
(Nominace na FEMAD Poděbrady/Divadelní
Třebíč – pozn. redakce.) Je to záležitost dokonale kuriózní. Její nezvyklost je dána už lite-
Černí šviháci Kostelec nad Orlicí / Josef Tejkl: Čilimník. Foto: Michal Drtina.
DS Jirásek – Temno Týniště nad Orlicí / Na motivy Z. Plachého a J. Šimáčka:
Tančící Indián. Foto: Michal Drtina.
PÁTÝ
ZLOM VAZ
V ÚSTÍ
NAD ORLICÍ
Zdá se, že sudičky předpověděly
otevřené krajské přehlídce činoherního a hudebního divadla Pardubického kraje (letos Ústí
nad Orlicí, 17. - 20. března 2005) střídání časů
dobrých a horších. Sudé jsou slabší, liché naopak. Při pohledu na letošní číslovku v názvu je
jasné, v jakém tónu zpráva bude. Občanskému
sdružení divadelních ochotníků Ústí nad Orlicí
se přihlásilo deset souborů. Nakonec bylo uvedeno pouze devět inscenací. I to znamená o dvě
více než v předcházejícím ročníku. Byli mezi
nimi štamgasti jako je (a)maťák Pardubice,
Spolek divadelních ochotníků Žamberk, DS
Tyl Králíky i nováčci. Za všechny jmenuji
DS Labyrint Brandýs nad Orlicí a DS J.K.
Tyl Meziměstí. Z devíti souborů bylo pět
venkovských, což je více než polovina. Opět
se představil místní soubor. DS Vicena, který
dal tentokrát přednost jiné krajské přehlídce,
vystřídal soubor pořadatelský. Přehlídka se
uskutečnila za finanční podpory Ministerstva
kultury, Pardubického kraje a pořadatelského
města.
Nešlo však jen o posun kvantitativní. Lze hovořit o náročné dramaturgii – jedna
česká premiéra hry (Paul Claudel Rukojmí),
Spolek divadelních ochotníků Žamberk / Giovanni
Boccaccio, Lenka Semrádová: Příběhy z Dekameronu. Foto: Archiv přehlídky.
Jaroslav Vostrý Tři v tom, klasická fraška (G.
Feydeau Brouk v hlavě), současná komedie
(Ray Cooney Rodina je základ státu), nekonvenční Vagina monology Eve Enslerové,
což je rovněž žhavá současnost, Vyhoďme
ho z hnízda Kena Keseyho a Dalea Wassermana. K tomu mohu přidat Jana Wericha
(Fimfárum a Tři sestry a jeden prsten),
Gogolovu Ženitbu a Bocacciovy Příběhy
z Dekameronu. Podobně jako u jiných letošních krajských přehlídek lze jako základní rys
označit rozmanitost žánrovou i inscenačních
přístupů. Všechny soubory svedly poctivý a
čestný zápas, byť jejich síly někdy nestačily
na divadelně zajímavou a emotivně přesvědčivou výpověď. Musím poznamenat, že zdaleka
nepřevažovaly komedie. Hry Vyhoďme ho
DS SNOOP Opatovice uvedl dramatizaci románu Kena Keseyho Vyhoďme ho
z hnízda (autor dramatizace Dale Wasserman).
Režisérka Věra Pečenková se na poslední chvíli
musela vypořádat s nelehkým úkolem. Na dvě
zkoušky se obsadila do role Velké sestry a
navíc ochraptěla. Hra však stojí a padá s Velkou sestrou a jejím protihráčem McMurphym.
Pokud není v první polovině vybudovaná, pak
nemá naléhavost a emotivní přesvědčivost ani
příběh Náčelníka Bromdena. Nemyslím si, že
je problém v nesprávném přečtení. Spíše soubor zradily herecké prostředky a důslednost
v budování jednotlivých situací. DS Tyl Králíky uvedl po loňských Gogolových Hráčích
Brouka v hlavě Georgese Feydeaua. Slušně
herecky disponovaný soubor hrál frašku jako
Občanské sdružení divadelních ochotníků Ústí nad Orlicí /Paul Claudel: Rukojmí. Foto: Archiv přehlídky.
z hnízda nebo Rukojmí přinášejí závažné
etické téma a upozorňují na duchovní rozměr
našeho života. Považuji to za jedno z poslání
divadla, čímž samozřejmě nechci říci, že komediální žánr podceňuji. Vedle režisérských
matadorů jako jsou např. českotřebovský Lubomír Hýbl a o několik generací mladší Petr
Kouba z Pardubic se objevily i dvě křehké
dívky s prvním opusem. Na tom lepším z obou
byla patrná poučenost režisérky Bronislavy
Machové, která absolvovala konzervatoř pořádanou královéhradeckým Impulsem. Zajímavostí této přehlídky je skóre v počtu hereckých
cen výrazně ve prospěch mužů.
Přehlídku zahájilo OSDO Ústí n.
Orlicí. Claudelův Rukojmí je jejich třetím
setkáním s tímto francouzským básníkem a
dramatikem (Polední úděl a Zvěstování Panně
Marii) a také zatím nejúspěšnějším. Základním
problémem inscenace je neujasněná dramaticko-režijní koncepce včetně výtvarné složky.
Výsostně symbolický autor nesnese popisnost
ani černobílé figury. Herecké schopnosti dvou
ze tří hlavních postav ve své první roli v životě
zatím nestačily na vyjádření duchovního rozměru dramatu. Obstál Petr Žitný v roli barona
Toussainta.
spíše společenskou komedii. Žánru odpovídající temporytmus režisér zkomplikoval nefunkční
scénou bez obvyklých dveří. Vaginu Monology (autorka Eve Ensler) přivezl (a)maťák
Pardubice. Dramatizované vyprávění (v 17
výstupech ženy různého věku vypovídají prostřednictvím svého setkání s láskou o vlastním
životě) je na pomezí činoherního divadla. Malá
dramatická plocha jednotlivých monologů musí
být vyplněna jemnými a přesnými hereckými
prostředky tak, aby vynikla naléhavost sdělení a
zároveň jeho niternost. To se někdy daří (skvělá
byla zejména zkušená Olga Vetešníková), jindy
nikoliv. Soubor inscenaci s úspěchem uvádí pro
školy. Spolek divadelních ochotníků Žamberk nastudoval v dramatizaci a režii Lenky
Semrádové Příběhy z Dekameronu podle
Giovanni Bocaccia určené pro exteriérové
vystoupení. S pochodněmi a šermíři to funguje
určitě lépe než na scéně. Patrně zde méně vadí
neurčitost času a místa konání, vztahů mezi
postavami a nemotivovanost jednání. Nováček
DS Labyrint Brandýs nad Orlicí se pokusil o dramatizaci dvou textů Jana Wericha.
Fimfárum udělala dramatizátorka a režisérka
Michaela Jandeková jako epické divadlo, Tři
sestry a jeden prsten jako činohru. Obě části
mají řadu problémů dramaturgických i režijních.
Roztomilý byl Luboš Zemek v roli dementního
knížete. Dobře nakročeno má jistě DS J.K.
Tyl Meziměstí. Razantní úprava hry Jaroslava
Vostrého Tři v tom spočívala v převedení do
současnosti ve všech složkách včetně textu při
respektování žánru commedie dell´ arte. Výrazně mladé představitele tří mileneckých párů
i Capitana a jeho sluhy doplnili typově skvělý
Ubaldo Antonína Václava Kohla, který jakoby
z oka vypadl Sašovi Rašilovovi a Pandolfo
Zdeňka Šimka. Uplácaný, afektovaná, laxní, zamilovaný, horlivý to jsou některé z charakteristik
postav, z nichž vyplývá i motivace jejich jednání. Honičky, převleky, dobové vtipy, nadsázka,
to vše k žánru patří. Režisérka Broňa Machová
umí postavit i situace. Musí se však naučit lépe
hospodařit s energií, temporytmem i programové
selekci nápadů. Dobové slogany (pravda a láska
apod.) i hudební složku lze označit za banální.
Patrně největším překvapením přehlídky byla Jednota divadelních ochotníků
Jaroslav z Luže a jejich Gogolova Ženitba.
Velmi frekventovanou hru soubor dobře přečetl, viz např. přesné charaktery postav, úpravu
konce, v němž v souladu s tématem škrtli obraz
s Agátou, takže se střetávají v ostrém sporu
Tekla a Kočkarev atd. Režisér a představitel
Kočkareva Jiří Roubínek hledal typové obsazení
nejen ve svém souboru a našel. Gagy, slovní i
situační komika, komická nadsázka postavená
na přesném detailu, drobné mimice a gestice ústí
do grotesky. Jednotlivé situace mají dramatický
tah. Občas (režisér přiznal, že to ví) se inscenace
rozpadá do komických čísel ve smyslu výstupů
(např. jinak velmi dobře aranžovaný a s chutí
zazpívaný kuplet pánské části). To samozřejmě
poznamenává temporytmus a jde proti žánru.
Inscenace získala cenu za režii, představitelka
Agáty Jana Roubínková ml. obdržela cenu za
nejlepší ženský herecký výkon. JDO Jaroslav
byl doporučen na národní přehlídku FEMAD
Poděbrady / Divadelní Třebíč. Pokud mě paměť
nemýlí, dosavadní metou souboru byla účast na
Krakonošově divadelním podzimu. Snad to Aleš
Němeček někde nahoře vidí.
Nejlepší inscenací právem nominovanou (odnesla si rovněž cenu za režii a nej-
lepší mužský herecký výkon – Jiří Jireš jako
dr. Mortimore) byla inscenace komedie Raye
Cooneyho Rodina je základ státu v podání
souboru Hýbl Česká Třebová. Ve všech složkách fungující situační komedie staví na přesném herectví a dobrých situacích využívajících
jako zdrojů komiky především nonverbální
jednání, souběžnost dějů, kontrast typu postavy a jednání a také slovní komiku. Zkušený
režisér Lubomír Hýbl skloubil právě zkušenost
s mladistvým elánem. Snad jedinou skvrnkou
je malá odvaha ke škrtům. To ale neznamená,
že neškrtli nic. Loňská inscenace téže hry přerovského Dostavníku však šla v tomto směru
dál. Třebová má výrazně lepšího Mortimora,
který ani na vteřinu neztrácí koncentraci, je
přesný ve výrazu a v akcentech. Právě on
nejvíc těží z onoho už zmiňovaného kontrastu
mezi uhlazeným gentlemanem připravujícím
se na nadační přednášku a vlastně docela
toužícím po šlechtickém titulu a jednáním,
které jej více a více zaplétá do neuvěřitelných
situací. Je dobře, že soubor definitivně vyšel
z ulity, do níž se především v první polovině
devadesátých let uzavřel. Inscenace Rodina je
základ státu bude už jejich druhou účastí na
národní přehlídce.
Lenka Lázňovská
TŘEŠŤSKÉ DIVADELNÍ
JARO
2005
Čekalo se jaro, ale přišel sněhový
blizard. Místo na svěží křupavou trávu, hleděla právě narozená kuřátka a kůzlátka zděšeně na bílé neřádstvo, které záblo. Neméně
zděšeně hleděli i divadelníci, klouzající se
skrze Vysočinu po sněhových námrazcích
skvěle neuklizených dopravních tepen. Přesto, jak už je v Třešti zvykem, byla všechna
představení hojně navštěvována občany
města. Každý rok se nad tím pozastavuji, ale
je to tak. Genius loci Kulturního střediska
a města, k čemuž je nutno zvláště započítat
místní soubor Karla Čapka i postoj radnice,
se opět projevil v té nejlepší záři reflektorů
zájmu o divadlo, a to bez ohledu na počasí.
Sedadla prodaná na celou kalendářní sezónu, kde již šestý rok sedávají stejní, dnes už
DS SNOOP Opatovice / Ken Kesey, Dale Wasserman: Vyhoďme ho z hnízda.
Foto: Archiv přehlídky.
lektorům známí diváci, byla vždy zaplněna,
a podobně tomu bylo i s lístky na volnou
kasu. Prostě, třešťský zázrak. Než se dostanu
k tomu, jaké inscenace vstupovaly den za
dnem do mlýna dnes jedné z největších mezidruhových přehlídek v Čechách (většinou se
hrály dvě denně), ještě zprávu o lektorském
sboru. Zasedal v sestavě Marie Kotisová,
Josef Brůček, Vladimír Zajíc: sídlil v iglú
a k přesunům měl spřežení sedmi špiců. Na
chodu přehlídky se podílelo též 25 Poskoků,
členů třešťského souboru.
DS Karla Čapka Třešť - Vladimír Čort: Pohádka o líných strašidlech. O
jakou mutantní pohádku-nepohádku kráčí,
netřeba rozebírat; na všelijakých přehlídkách
vystrašila už celou kumpanii porotců a ještě
DS Hýbl Česká Třebová / Ray Cooney: Rodina je základ státu. Foto: Archiv
přehlídky.
vystraší, neboť stále převažují
ního výkladu, který by myšlenku
trendy prohrabávat zaprášené
scénicky podtrhl. Jiný režisér by
souborové knihovny, a ne hletak laskavý nebyl, a ani by být
dat a číst nové texty. Třeba i
neměl. Závěrem ale musím dodat
ty, které jsou vydávány v AS.
dvě poznámky: Doba kamenná
Ale už stručně k viděnému.
patřila k divadelnímu zážitku a
Režie zorganizovala pohyb
tvar inscenace benešovských je
interpretů v prostoru, který
stabilní a propracován. To parazaplnila realisticko báchodoxně potvrdil i fakt, že vysoká
rečnou výpravou. Samotné
horečka Lovcové i rychlý záskok
výrazové prostředky sahaly
za Mladou, jej ani v nejmenším
spíše do šuplíku popisné
nenarušily. Naopak, kdo nevěděl,
exprese, i když bylo zřejmé,
nemohl změny odečíst.
že se tak děje z bezradnosti
DS Divná Bára Praha
a neurčitosti zacílení postav.
- Otto Liška: Čert a Káča. DivTo se prokázalo v několika
nou Báru má každý rád. Opravdu.
málo okamžicích, kdy mlaSoubor je uskupení velmi příjemdé herečky věděly oč jde, a
ných lidí, a když jsou na jevišti,
náhle se zjevily v přirozeně
tak i osobností, což jeden každý
realistické stylizaci, se kterou,
dokazuje tím, jak dramatickou
a v níž, naplňovaly jednáním
osobu ztvárňuje, jak ji modeluje
záměry svých postav.
tělem a obdařuje záměry a jak
DS Domino z DDM
jedná vespolně s druhými. JenPelhřimov - Alex Koenigsže na Divnou Báru přišly divné
DS Domu kultury Kroměříž / Matěj Pulkrábek: Ženy v éteru. Foto: Archiv
mark: Tajemný doktor Ox.
časy. Jejich herecké dispozice se
přehlídky.
Inscenace neměla zřetelné resice nezměnily, avšak stojí samy
žijní zacílení, ale povýtce zvenku naplňova- ale také je záměrně a cíleně používal k vý- o sobě, a jen v malých okamžicích, když text
la scénické poznámky předepsané autorem. kladu, oč jde a proč o to jde. Tím je řečeno, a režie zaspí, mohou se naplno zablesknout
Princip vyprávění, realizovaný jako natáčení že dokáže sdělovat skutečnou podstatu téma- na jevišti: existují, ale nelze je vztáhnout
filmu přes jednotlivé sekvence, se vyčer- tu, která je pod vyjevovaným dějem ukryta. k tomu, o čem hrají, v tomto případě k „popával ve snaze zachytit, opsat jednotlivé Umí to slovním i fyzickým jednáním, hádce“ Čert a Káča. Tím míním ani k textu,
pidisituace zvenku. Dělo se tak dodáváním mizanscénou i prostředky scénografickými. ani k výkladu, ani k žánru, ba ani k triviální
popisných reálných prvků, které měly dění Přesto příběh několika dnů v osadě na břehu organizaci dění na scéně. Snad to mělo být
zvěrohodnit. Tím se hnací motor příběhu - řeky postrádal napětí, a to nejen pro poněkud pohádkové vyprávění s důrazem na převahu
motivace jednotlivých postav proč to či ono rozostřené pointy. V hledišti sice každý bez písniček. Říkám snad, protože text v interkonají, nebo naopak proč setrvávají v nevě- pochyb věděl oč jde, zajímalo ho, jak co akci s jevištním děním neumožňuje nalézt
domosti či nečinnosti - oslabil. K vnitřnímu dopadne, ale identifikace s hrdiny a prožití jednotící úhel pohledu, ba ani možnost, že
světu poukazovala obraznost některých vizu- příběhu se povýtce odehrávalo v rovině jde o princip ber kde ber. Jediné obstojné
álních metafor, ale zdá se, že nejspíše nebyly intelektu, a skoro vůbec ne v rovině emo- přirovnání pasující k této inscenaci naleznebudovány záměrně, neboť stály osamoceně. cí. Emoční a fyzická identifikace se konala te v písničce Cadillack páně Vyčítala. Divná
Škoda, neboť co se souboru Domino týče, pouze v situacích kolem námluv milenců, Bára je fajn, a tak nemá smyslu dál pitvat
jako celek dával velmi zřetelnými herecký- které naopak šly, samozřejmě v nadhledu, krok stranou.
BDS Lužnice Bechyně - Antonín
mi schopnosti a dovednostmi najevo, že by na samu dřeň znakového pojmenování vztasamotný příběh i pohrávání si s příběhem hů v paleolitu. Podstatné je, že tyto projevy Přidal: Pěnkava s loutnou. Odvolávám se
lásky nebyly samoúčelné, ale podílely se na článek PERLENÍ 05 v AS 1/2005, kde je
mohl snadno a úspěšně zvládnout.
DS Svatopluk Benešov - Pavel na dramatickém řešení zápletky. Všechny představení šířeji popsáno, a zde se pouze
Němec: Doba kamenná. Lehkonohý a zmíněné klady i zápory je nutno připsat na podíváme na to, co se po uplynutí několika
úsměvný text herce, režiséra a především vrub režii, která je příliš laskavá a má tvůrčí týdnů s inscenací stalo. Zásadně k lepšímu
autora Pavla Němce, se přes výraznou nad- spár zatažen do měkkého lůžka. Přitom před se proměnil výklad a jevištní zpracovaní
sázku a žánr komedie zabývá politickými sebou nemá žádné drastické zásahy do stáva- Osudu-Smrti, neboť její představitelka zcela
aspekty bytí: těmi zjevnými, i těmi skrytými jícího tvaru, ale pouze nutnost jasně vyostřit eliminovala agresi a pozvolna ulamuje hroty
pod hladinou informačního šumu. Hodno- vztahy a zacílit jednání v rovině nonverbál- i verbální expresi. A pokud zůstane tajemná
ty scénáře jsou nesporné, takže si zajisté ní, přičemž platí, že v rovině verbální ona a neodhalí tvář, tak neznámo obav, ukryté
zaslouží, aby byl zařazen do knihovničky ostrost a jasnost záměrů obsažena je. Možná v jednom každém z nás, se má čím zabývat.
AS. Určitě po něm sáhne nejedno amatérské je tomu tak, že autor textu je i jeho režisé- I obě poutnice na sebe nyní niterněji reagují,
divadlo. Jak pro samotný příběh několika ro- rem, a protože ví, co napsal, nejspíše podlehl a když se jim zadaří významově vytvarovat
din pravěkých lovců, náčelníka vynálezce a dojmu, že vše je jasné a není třeba vizuál- - tj. sdělit - repliky, sál ani nedýchá. Přesto i nadále platí, že text pana
dvou prohnaných podvodníků
Přidala je poezií v próze, tudíž
šamanů, tak i pro atraktivní
jsou v něm zakódovány jiné inprostředí - časoprostor lovců
terpretační zákonitosti než pro
mamutů -, ve kterém se odedialog prozaický. Je totiž z gruntu
hrává. Benešovský soubor je
výrazně obrazný, neboť metazkušený. Pro postavy a žánr
forická hodnota jednoho pojmu
nejen dokázal najít odpovízprostředkuje dlouhý popis. Zjeddající vyjadřovací prostředky,
nodušeně řečeno, jedna krátká sloka poezie
v sobě obsáhne dvacet dlouhých vět prózy.
A právě zde je pro obě dámy ještě korec pole
neobdělaného, ale vzhledem k vývoji inscenace lze předpokládat úrodu.
DS Bezchibi Brtnice – Ludwig
Holberg: Jeppe z vršku. Brtničtí zvolili text
z onoho druhu smíchové kultury proudící od
antiky až po naše časy a vyznačující se tím,
čemu dnes říkáme černý humor. Pro životaběh Jeppeho, plný divokých a pro něho
nepochopitelných zvratů, končící falešným
oběšením, našli odpovídající výpravu a kostýmy. Základním rysem scénografie je střídmost, která přesně určuje prostředí a základní znaky společenského zařazení osob, a tudíž poskytuje dostatek volného prostoru pro
hereckou akci. To jest: pro jednání směřující
nejen ke sdělení příběhu, ale přes vztahy a
cíle ke ztvárnění výkladu tvůrců inscenace.
Dále je nutné předeslat, že režisér Michal
Lurie urazil s brtnickými hodný kus cesty,
neboť každý člen má v současnosti osvojenu schopnost jednat slovem. A schopnost
jak příkladně prokázal v závěrečné scéně se
šlechtickými trapiči. Takto vyložená a ztvárněná dramatická osoba Jeppeho má potom
tendenci zavést do zdánlivě snadné taškařice
překážky, neboť ti, kdož ji trápí, mohou znejistět, zda se jim záměry daří. Spíše by bylo
vhodné napsat má a měla by zavést překážky,
neboť ke škodě věci se tak nedělo. Stejně tak
trojice urozených studentů, strůjců drsných
žertů, baron, Frederik a Kristýna se kanadskými vtipy příliš nebaví, pouze je realizuje
s minimem námahy. Tyto výtky, k nimž
patří i monotónní poklidné tempo řeči a nevzrušivý tělesný rytmus činů, padají na vrub
režie. Též výtečný nápad místo Kristiána
oživit trojlístek ženou, zůstal jen v prvním
plánu. Že by si pánové před ní protahovali
tetřeví letky a kroužili kolem, pokaždé jinak
a jiným způsobem, podle toho, jaký žert
s Jeppem právě realizují, zůstalo jen zbožným přáním. Přes jisté nedotaženosti však
lze konstatovat, že myšlenka, jak by bylo
možné Jeppeho protáhnout do současna, je
v inscenaci znatelně vetkána.
DS Domu kultury Kroměříž
Matěj Pulkrábek: Ženy v éteru
Foto: Archiv přehlídky
sdělit skutečný obsah dialogu, sdělit podtext
replik, umět slovy ovlivnit jiné postavy není
na jevišti zas tak častým jevem, i když v běžném životě to skoro každý umí. Tím se zvedla úroveň souboru o několik čísel. A nyní
k Jeppemu jako takovému. Radek Jiříček
nalezl pro verbální tvarování postavy nečekaný rozměr sahající od jisté flegmatičnosti
až po poker face a pro zkoumání toho, co se
to s ním děje, dětsky upřímný údiv. Verbální projev doplňuje podobně provedeným
projevem tělesným, který by možná, v jistých emotivně vyhrocených situacích, bylo
vhodné uvolnit, a hned nato uvolnění krotit,
DS NaKopTyátr Jihlava - AntonínProcházka: Fatální bratři. Ať už jste
či nejste příznivci humoru páně Procházky
nutno říci, že režisér Petr Žák vedl jihlavské
důsledně v žánru frašky: neubíral plyn, ale
ani nepřidával ornamenty. Jelikož na role
bratrů vybral dva skvělé hráče J. Pípu a M.
Řezníčka, herce zvedající realitu existence
postav a logiku příběhu o tu správnou stopu
nadsázky nad prkna jeviště, bylo výsledkem
oprávněně aplaudující hlediště. Tímto konstatováním by bylo možné skončit, ale přece
jen bude vhodné poukázat na pár drobností,
které v uceleném tvaru působí neústrojně.
Uváděny jsou v sestupné hierarchii. Prvním
je přeexponovaná postava Ivety jako anarchistky. Její razance je až neestetická, takže
diváci se zachraňují uvolňujícím uchechtnutím, ale především neplní řídící úkol postavy, a to ukázat, co je jeden z bratrů zač:
smolař, který má pech. Další se týká druhé
poloviny inscenace, a to dialogů hrdiny s dámami. Příběh už začíná finišovat, karty jsou
rozdané, víme oč jde, ale místo doťukávání
hřebíčků, jako potvrzení jistých faktů pro
hrdinu i pro diváky, jsou zde natahované,
rádobyvtipné rozpravy, nijak herecky nepovýšené - ono to určitě ani povýšit nelze, leda
proškrtat. Dramatická osoba Denisy byla
herecky zpracovaná, ale otázkou zůstává
výklad postavy jako takový. Posledním je
úplná drobnost, a to, erotická scéna otevírající hru. Ta by chtěla jemně ustálit, abychom
se z ní, a následně ze slepé uličky, kam nás
zavádí, mohli těšit, a nebát se, zda účastníci
nespadnou z pohovky.
Nezávislá scéna DK Kroměříž
- Václav Henzl, Jiří Kozák: Z pohádky
do pohádky. Zapomeňte na dramatickou
hru, zapomeňte na divadlo. Skoro vše, nač
by bylo možné v této inscenaci poukázat,
v sobě nese omyl. Výběrem textu počínaje,
jeho výkladem a realizací konče: od neujasněných postav a jejich funkce v dění, přes
píseň Holky z naší školky, až po zvláštního
draka prasokohouta. Prostě se to stalo a
nemá žádný smysl vypočítávat negativa.
DS Rotunda Znojmo - Didier
Kaminka: Jen žádnou paniku. Příběh
o tom jak vyloupit banku, aniž by někdo
přišel k úhoně, a jak získanými penězi
potěšit nejen sebe, ale i ty, kdož jsou nám
sympatičtí, rozjíždějí znojemští v dobře
zvoleném duchu nadsázky. Dokonce lze říci,
že jejich inscenace má atmosféru (nejspíše
přes hereckou stylizaci) lehkých francouzských filmových komedií. Roland Walter
a Marek Machal přesvědčivě a především
velmi uvěřitelně, traktují své lupiče smolaře
s pomalejším uvažováním, ale s dobrým srdcem, a tak jejich způsob řešení problémů ve
vypjatých situacích sklízí potlesk. O ostatních postavách nelze říci, že by nedostačovaly ústřední dvojici, ale... Ale se vztahuje
k režii, která, zdá se, po přestávce povolila
a příliš uvěřila autorovi, přesněji jeho textu.
Tím je dáno, že se bavíme příběhem lupičů
a rukojmími v bankovní hale, ale už ne tolik
postavami jako takovými, natož jejich záměry a vztahy. Ty by v nastalé vypjaté situaci
měly nejen vznikat, ale mít i svůj logický
oblouk od ohrožení přes udiv až po radostný
jásot, neboť - bingo - vyhráli všichni. Jako
diváci jsme tedy ochuzeni o prožitek, neboť
se nemáme s kým a proč identifikovat. Místo
vřícího kotle emocí, samozřejmě v komediálním žánru, sledujeme pouze jednotlivce
reagující povýtce fragmentárně. A z těchto
střípků se, samozřejmě, už celkový význam
a smysl příběhu loupeže nesloží. V první
polovině představení víme, zažíváme a rozumíme, v druhé už jenom sledujeme, jak to
skončí. Problémem je taktéž mučení diváků
francouzskou harmonikou nad střechami
Paříže, a to jak před začátkem představení,
tak po přestávce.
drobné, ale později jako lavina padající
lovestory, díky které je, jak se na správný
muzikál sluší, nakonec vše vyřešeno. Scéna
je účelná, jednoduchá, poskytující dostatek
prostoru pro výstupy jednotlivců i velká
čísla. Je doplněná obrazovkou v podobě verandového okna, která úžasně funguje, když
propojuje vnější svět s provozem stanice:
příjezd byrokrata z rozhlasové správy na
harleyi, který skrze oba prostory prostoupí
pomocí filmu a živé akce, patří k nejlepším
momentům. Není marné, když se díky ní
dozvídáme, zda je den či noc (se správnou
dávkou žánrového cukrkandlu), včetně textu
písně pro publikum a závěrečných titulků
typu amerického velkofilmu. Jenže, jak dál
s obrazovkou zacházet? Zatímní promítání
klipů k jednotlivým písním je kontraproduktivní, neboť ty v sobě nenesou vnitřní
souvislost a sounáležitost s žánrem. Především ale - a to je gruntovní - vypadá to, jako
když se klipy snaží nahradit choreografii
nakonec princezna zamiluje, zůstávají pouze
ve verbální rovině, a to ještě povýtce dosti
zamžené. Též připsaná postava migrujícího
pohádkáře, který se snaží zachránit kouzelný
svět mizející v mihotání tývý obrazovek, je
nedotažena. Původně prý měla větší rozsah,
ale zůstaly jen fragmenty.
DS Zmatkaři Dobronín - Alois
Jirásek: Ze starých pověstí... Na motivy
známé knihy pro dobronínské napsal a
zrežíroval Petr Žák. Představení se ubírá
vpodstatě stejným inscenačním principem
jako předchozí jevištní adaptace Němcové
Babičky. Oproti ní však má oslabený nadhled a scénickou poezii a také neujasněný,
nevyřešený patos, který se několikrát traktuje ve zcela ultravážné, až neunesitelné
rovině. Takovéto okamžiky napodobení a
zdůraznění reality dědictví předků, mají
navíc tendenci sklouzávat do vizí národopisných spolků 19. století či Nejedlého
linkování historie. Přesto, že se na nás čas-
DK Český Krumlov
A.P. Čechov: Racek
DK Český Krumlov
A.P. Čechov: Racek
DS DK Kroměříž - Matěj Pulkrábek: Ženy v éteru. Autorský muzikál
se vším všudy. Nejen tedy scénář, patřící do
středního zábavního proudu tohoto žánru,
ale i autorské texty písní a hudba. Takže na
jevišti samozřejmě živá kapela nadupaná
až po hambalky moravskou múzičností a
šlapající lépe než švýcarský chronometr. Její
drive a zpěvní projev interpretů naplno rezonuje s mužským i ženským publikem. Kdo
od téhož souboru viděl Jeptišky ví, o čem je
řeč. A teď, do jakého světa nás kroměřížští
pozvali: jednoduchý příběh, jak vystřižený z Broadwaye, vypráví osudy šesti žen,
z nichž dvě jsou úspěšně odoperovaná siamská dvojčata, kdesi na farmě v amerických
širých pláních. Jenže nejde o ledasjakou
farmu, ale farmu s tradicí květinové éry, jejíž součástí je rozhlasová stanice. Vzhledem
k tomu, že číst technické návody či snad dodržovat pravidla radiového provozu nepatří
k důležitým aspektům ženského světa, je na
tutovou zápletku zaděláno. K této základní
materii je přisypána ingredience nejprve
jako takovou, její význam a smysl a především hodnotu sdělovací. Neboť tato složka
muzikálu je, až na tři výjimky, značně cudná
a upozaděná (sic!). A to je také jediná, i
když důležitá výtka směrem k jinak strhující
inscenaci, silně nakažlivé životní energií.
Vzhledem ke kroměřížským je však nasnadě, že si s choreografii, obrazovkou i dopilováním vztahů uvnitř ženského souručenství
zajisté vbrzku poradí.
DS Vojan Libice nad Cidlinou
- Pasáček Vepřů. Z textu Andersena,
Žilinské, Foglové a Štibicha sestavil Jiří
Hlávka, který pohádku též režíroval.
Vzniklý scénář je sice spíše příběhem Pyšné princezny, než Pasáčka vepřů, ale to by
snad ani nebylo na škodu, i když se v mnoha
pasážích (nelze říci v situacích) jen mluví a
mluví, a o možnosti zažít to, o čem je řeč,
není ani vidu. Pár rozmachů oboustranné
dramaturgické sekery a režijního skalpelu,
by to však dokázalo napravit. Jiná je, že
situace nejsou vyloženy, a tak důvody, proč
se kníže mění v pasáčka a proč se do něho
těji valí slova, slova a slova než divadelnost
jako taková, má inscenace řadu zajímavě
obrazných okamžiků (např. Bivoj, Šárka), a
tudíž velkou šanci překonat naučné ozvěny,
které by nejspíše zafungovaly co vzdělávací
program pro školy. Pověstem by prospělo
ještě si přesněji pohrát s výstupy vypravěčů
Šťáhlava a Chrudoše a ujasnění smyslu některých vážných situací. Dále je nutné vzít v
úvahu i řadu zatím neukotvených, zdánlivě
samostatných vtipů, které však lze snadno
propojit ze situacemi, z nichž jsou vytrženy.
Tím se pokouším říci, že se v budoucnu
snadno můžeme nadít příjemného zážitku
nad vážným i nevážným pohledem na české
dějiny a povahou Čechů.
DS Ampulka Třebíč – Daniil
Charms: ...a málem bych zapomněl. Uskupení mladých lidí si vybralo amatérskými
divadelníky oblíbeného ruského autora.
Deset povídek provázalo, přesněji řečeno,
pokusilo se provázat posledními hodinami
Charmse na svobodě, než ho zatkla tajná
policie. Problémy inscenace jsou dvě. Za
prvé, o osudu autora, o staDK Český Krumlov
vu jeho duše a myšlení, se
A.P. Čechov: Racek
nic nedozvíme. Za druhé,
realizace povídek se valnou
měrou v komunikaci s divákem více přiklání k ilustraci
a popisu, než k obraznému
dialogu. Postoj interpretů
k tématu, důvod proč si
Charmse zvolili a co přes
něho chtěli sdělit o sobě a
světě kolem, lze pouze občas
odhadnout, když na jevišti
osamoceně zazáří metafora.
Soubor svoji potenci prokazuje v inscenaci schopnostmi ve verbální sféře, takže
nejspíše to, co třebíčské na
povídkách vzrušovalo a čím
při zkoušení prošli, nedokázali na jevišti zprostředkovat
jako proces, do něhož by nás
vtáhli. V názvu mají Amatérsko přechodně umělecký
kabaret, což silně připomíná
Haškovu Stranu mírného
pokroku v mezích zákona,
takže je nasnadě otázka, proč
se nevydali cestou kabaretu,
který by konvenoval autorovi a jim nejspíše uvolnil ruce
k rozpoutání nadhledu.
Divadelní klub Českokrumlov- postel. Silně obrazný je i závěr završený
ská scéna - A.P. Čechov: Racek. V úpravě rozhovorem s Ninou, při kterém se postel
a režii René Vápeníka se krumlovským mění v barikádu, a dialog dvou lidí ztraceRacek mimořádně povedl. U této inscenace ných v prostoru samoty vnější i vnitřní je
jsem však nucen být přes všechnu objektivi- uchvacující. Stejnou sílu má i člověčí patos
tu osobní, neboť jinak mi nelze. Musím vy- a současně smích nad sebou samým, když si
znat, že jsem poprvé na jevišti zažil Medvě- hrdina uspořádá pomník, zažehne ze svého
děnka, který nebyl ufňukaný učitelský trotl, díla oběť zápalnou a pak teprve natáhne
ale chlap, který ví co chce, a když to nevy- kohoutek coltu pod pruhovanou duchnou
jde, tak to jako chlap dokáže unést - paráda! - to prostě mrazí. Možná přeháním, ale
Zažil jsem Trepleva, který nebyl ani fracek, někde tady, jako by se inscenace dotýkala
ani slaboch, ani zneuznaný avantgardista, mýtu, k čemuž náleží i radostný step dokkterého svět nechápe, a on se kvůli tomu, a tora Dorna, taneček nad tím, že žije a že ho
též úspěšné mamince, zastřelí. Ach ne, ten- (nejspíše) smrt Trepleva vyvázala z nedefihle Treplev je jiný. Pomalu roste, pomalu novaných, avšak zřejmých závazků. Takhle
se dostává k sobě, k poznání svého vztahu bych mohl pokračovat i o dalších situacích
k Nině, k zjištění svých představ o sobě a a postavách, ať pro způsob hereckého ztvárskutečné realitě bytí, které dosáhl, a sotvaže nění, nebo pro skoro uskutečněnou režijní
se tak stane, sotvaže se osvobodí, zjistí, že koncepci vaudevillu, jak si doktor A.P.Č.
takový rozpor, mezi představou o sobě ve vždycky přál. Á propos vaudeville! Písní se
světě a skutečností světa, neunese. Bytostně zde sice nedočkáme, což nevadí, ale něktenesouhlasím s jeho činem, ale díky Romanu ré, ne zcela dotažené momenty ano. VzhleMaříkovi racionálně i emotivně jeho činu dem k tomu, že v Třešti byla premiéra, že
rozumím a chápu ho. Poprvé v životě (jak se zde krumlovští poprvé potkali s divápři četbě textu, tak při mnoha zhlédnutých kem (sic!), jsou to poznámky sice nutné,
inscenací) Treplevovi odpouštím a nepohrdám jím za
to, že zmáčkl spoušť. Jeho
vymaňovaní se z osudu ne
nepodobného jaký má strýček Sorin, vymaňování se
z lůna matky Iriny, je skvěle
metaforicky realizované přes
ale nejspíše časově limitované,
neboť zajisté dojde k vyčištění.
Kromě toho platí, že temporytmus
některých situací se díky reakcím
diváků nutně změní. Neboť bylo
zřejmé, že pan publikum reaguje
i tam, kde to nebylo očekáváno.
Nuže, první scéna, od stavění jeviště až po krach nových forem,
jiskří a opalizuje a baví a tryská
konotacemi zážitků a jasným
sdělením. Další situace už tak
jiskřivé nejsou, neboť s výrazovými prostředky žánru (režijními
i hereckými) se poněkud škudlilo.
Pravda, někde jsou zřejmé, ale
ještě se naplno neproklubaly ze
skořápky. Někde schází, a jinde
zase tryskají, ale není seřízen tlak
významu a smyslu jednání. Nutně
se ale musí vyřešit zvukový plán
simultánní situace, ve které Irina
hraje s ostatními loto a Treplev
vede dialog s Ninou. Jinak nevyjde konečné řešení, nad kterým,
co završení, pak saxofonem duje
Máša svůj nenaplněný vztah.
Pokud toto režie nevyřeší, bude
situace a vyznění Racka sice formálně přesné, ale emocionálně
nezasáhne. Poslední zastavení
je nad tím, o čem, kromě osudu
Trepleva, také Racek je. Zdá se, že o síle
žen a slabosti mužů. Možná, že se tento, už
delší dobu projevující sociologický jev, pozvolna začíná promítat, třeba ne zcela ještě
vědomě, do obrazné komunikace. Možná je
to náhoda, ale podobné téma se objevilo v
Donu Juanovi prachatických.
Co dodat závěrem. Za prvé patří
poděkování všem pořadatelům za laskavý a
osobní přístup k dvoutýdennímu maratónu.
Za druhé, že když se v konci festivalu přihnal teplý vítr z hor, závěje zmizely, a trať
do Jihlavy byla pod vodou. Nejdůležitější
však je, jak si na krajské přehlídce Vysočiny, čtyřiačtyřicátém Třešťském divadelním
jaru 2005, amatérská divadla vedla. O postup do národních přehlídek soutěžilo celkem čtrnáct divadelních souborů z regionu,
ale i z dalších krajů. Na Náchodskou prima
sezónu byly doporučeny dvě inscenace, na
Krakonošův divadelní podzim taktéž dvě a
na Poděbrady-Třebíč doporučeny tři a jedna nominována. Letošní ročník byl zajímavý i tím, že se objevilo několik dramatizací
a zásadních úprav, a především dva ryze
autorské texty. Jejich hodnota dovnitř souborů, pro které vznikla, je
nesporná, stejně jako jejich možné
využití i dalšími amatérskými
divadly. Proto Doba kamenná a
Ženy v éteru přinesly svým autorům zasloužené ocenění.
Vladimír Zajíc
KOJETÍNSKÁ
TŘINÁCTKA
Na prahu jara, 15.-20. března 2005,
stal se hanácký Kojetín již po třinácté ochotnickým magnetem. Zdejší Městské kulturní
středisko ve spolupráci s hostitelskou obcí,
jejíž představitelé v čele se starostou ing. Mojmírem Hauptem věnovali celé akci průběžnou
i aktivní pozornost, uspořádalo Přehlídku
amatérských divadelních souborů. Podobně
jako v minulých letech byl o ni mezi okolními
i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem,
který se při šestidenním trvání s hracími termíny dopoledne, odpoledne i večer víceméně
podařilo uspokojit.
V Kojetíně jsme letos viděli celkem 15 představení od 14 souborů, čímž se
přehlídka znovu vhodně neomezila jen na
region centrální Moravy. Její první polovina
a poté závěr se sedmi vystoupeními patřily
hostům (DS DK Kroměříž, Duha Polná, Divadlo nahodilých ochotníků Vizovice, Genus
Brno, přerovský Dostavník, Moje divadlo
Prostějov, Prádelna Rosice). Asi polovina
souborů přivezla čerstvé premiéry, ostatní
přijeli s inscenacemi již reprízováním usazenějšími. Opět jsme zaznamenali dostatečnou
tematickou i žánrovou pestrost: obecenstvem
vyhledávaný rekreativní repertoár vyvážily
předlohy myšlenkově závažné, takže si osobní
vkus každého diváka mohl přijít na své. Zásluhou dobré organizace a propagace se dařilo
udržet solidní návštěvnost a rozlehlý sál právě
zrenovované sokolovny byl několikrát zcela
zaplněn. Čtyřčlenná porota každé ze soutěžních vystoupení v přátelsky vstřícné, ale vždy
kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila osm individuálních,
především hereckých, ale také dramaturgic-
kých, režijních a choreografických ocenění.
V porovnání s dřívějšími ročníky však jejich
počet zřetelně poklesl. Odrazila se tak letošní
kvalitativní rozkolísanost kojetínské přehlídky, která vedle dvou až tří výraznějších scénických počinů dosáhla spíše průměrné, ba tu
a tam i slabší úrovně.
Po několikaleté pauze se představila hostitelská Hanácká scéna MěKS Kojetín,
soustřeďující se hlavně na veseloherní tituly.
Zahájila festival kdysi velmi oblíbenou, leč za
šest desetiletí přece jen poněkud vyšumělou
konverzačkou Angličana Noela Cowarda
Rozmarný duch. Režie Karla Nováčka se
po dílčích škrtech spokojila s dosti statickou
reprodukcí trojúhelníkového spiritistického
příběhu, kam větší vzruch vnesly až espritová
kreace Marie Němečkové jako média Madame Arcati a závěrečná destrukce interiéru.
Flok Samotišky, loňský nositel ceny publika
za muzikálové retro Výtečníci, volil z obdobné žánrové oblasti hru Závěť mladého autora
Václava Romana, i po radikálnější úpravě
(včetně připsání tří postav) režisérky a scénografky Lucie Žahourové bohužel textově daleko méně kvalitní. Motivicky za vlasy přitažené intriky v sitcomové rodině Valmontů (!)
nenabízely více nežli podivný slepenec se samomluvami a dokonce neumělými verši, který se neubránil diváckému pocitu zmatenosti
až trapnosti. Na nedotaženost předlohy, nadto
umocněnou naprostou absencí dramaturgického korektivu i skutečností, že autor Luděk
Talián si svůj opus sám režíroval a také v
něm hrál, doplatilo rovněž Divadlo Skřítek
Havířov s nonstop vleklou „mystifikační
komedií se zpěvy“ 3,4,5 mušketýři. Dobře
míněné úsilí o jakýsi dehonestující apokryf,
„opravující“ populární dumasovskou látku s
využitím časové smyčky pohledem našeho
současníka, torpedovala rovněž kombinace
herecké bezradnosti a podbízivého pitvoření.
Za vynalézavou dramaturgii z okruhu science
fiction byl naopak právem odměněn režisér
Tomáš Hradil, který pro soubor Kulturního
střediska Velká Bystřice ambiciózně připravil povídku přítomného spisovatele Ivana
Kmínka Buďmež zemi lehcí, spíše v rozhlasovém nežli jevištně vděčném tvaru nadhazující filozofické a etické otázky individuální
OS Malá scéna Zlín / Valentin Krasnogorov: Pelikáni v pustině. Foto z inscenace na této straně:
Archiv přehlídky.
svobody, bezohledné manipulace a svědomí.
Ještě náročnější úkol si pak vytkl Divadelní
spolek (a)Maťák Pardubice, když v nejdelším soutěžním vystoupení v režii Ivany Novákové s bezesporu zkušenými, ale postupně
paměť i síly ztrácejícími interprety podstoupil poctivý, leč nerovný zápas s drastickou
vivisekcí partnerských vztahů na dramatu
Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové (diplom Karolině Martišlerové v roli
Bohunky). Jako jediné sáhlo po světové klasice Divadlo Nad kinem Horní Moštěnice. V
kontrastní dilogii aktovek Antona Pavloviče
Čechova Výročí a Medvěd poučená rusistka
Jarmila Švrdlíková respektovala zejména v
kostýmní složce dobové reálie. Bez necitlivých aktualizací dala prostor mnohotvárným
interpretačním dispozicím ostřílených kolegů,
což se plně zúročilo v psychologicky plastic-
kých realistických kreacích oceněné statkářské dvojice Slavomíra Odložila (Smirnov) a
Aleny Hošťálkové (Popovová).
K ruským titulům se obrátila rovněž Malá scéna Zlín – renomovaný kolektiv
s programovou orientací na závažný repertoár
existenciálního ladění, ztvárňovaný v osobité
stylizaci, který byl již opakovaně doporučen do
národního soutěžního kola. Režijně debutující
odměněný člen tamního Městského divadla Jan
Leflík vybral Scherhauferův „provázkovský“
překlad trojice aktovek v Izraeli žijícího Valentina Krasnogorova s názvem Pelikáni v
pustině. Na jeho krátkých sekvencích s lakonickým eliptickým dialogem a častou jevištní
simultaneitou demonstroval mimoběžné osudy
nešťastných obyčejných lidí, marně hledajících
naplnění životních snů nebo alespoň chvilkové
pochopení okolí. Aktuální téma ne-komunikace a vzájemné odcizenosti nebylo vyjádřeno
jen naturalistickým popisem nebo vyhrocenou
expresí, nýbrž i metaforickým ozvláštněním. Z
„kubistické“ mozaiky dílčích situací skládal se
pak až v divákově vědomí obraz celku, který s
jistým moralistickým akcentem ukázal dnešní i
nadčasové problémy disharmonického soužití.
Pověsti očekávaného favorita nezůstalo nic dlužno ani právě pětatřicetileté
Divadlo Dostavník Přerov. Proslulý muzikál
Ernsta Brylla a Katarzyny Gärtnerové Malované na skle podrobila hostující olomoucká
režisérka a oceněná choreografka Vlasta Hartlová nápadné, ale zdůvodněně akceptovatelné
úpravě, nazvané O zrození, milování a umírání. Po nekopírovaném příkladu provázkovské
Balady pro banditu příběh lidového hrdiny
Janíčka (diplomem odměněný Zdeněk Hilbert)
zcela odfolklorizovala originální transpozicí do
víkendového trampského potlachu, kde se po
zapálení ohně paralelně s běžnými tábornickými aktivitami z vícegenerační osadní komunity
vydělují představitelé zbojníků a jejich milých,
žandárů, Anděla (Božena Weiglová), Ďábla
(Michal Takáč) aj., vybaveni jednoduchými,
též znakově fungujícími rekvizitami. Při
redukované textové vrstvě dominuje spolu s
choreografií živě vytvářená složka pěvecká
a instrumentální (kytary, housle, rytmika).
Relativně skromnými prostředky tak v duchu
osvědčené souborové poetiky vzniká emočně
působivá, dynamicky kontaktní a hledištěm
vstřícně přijímaná podívaná.
Vítězem 13. ročníku kojetínské
regionální soutěže s nominací na letošní
přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní
Třebíč se stala inscenace aktovek Valentina
Krasnogorova Pelikáni v pustině v provedení
Malé scény Zlín. Druhé místo s doporučením
tamtéž si vybojovalo Divadlo Dostavník Přerov nastudováním scénáře Vlasty Hartlové O
zrození, milování a umírání. Třetí příčku bez
podobného doporučení pak obsadilo Divadlo
Nad kinem Horní Moštěnice za provedení
Čechovových her Výročí a Medvěd, které si
rovněž odváželo anketní Cenu studentského
diváka.
Vít Závodský
HODONÍNSKÝ
MUMRAJ
A HOBBLÍK 2005
Před třemi roky se krajská jihomoravská soutěžní přehlídka s výběrem
na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč
přesunula z Blanska do Hodonína. Zprvu se
záměrem podělit se s Blanskem o organizaci
i představení a částečně proto, aby se spádově
ušetřily finanční prostředky. Hodonín měl o
přehlídku nejen zájem, ale i divadelní zázemí.
Blansko však na bipolární přehlídce vzdalo
účast. Hodonín šel do toho, přijal HOBBLÍK
a navíc přibral další přehlídku – MUMRAJ!
tvar inscenace pohádky H. CH. Andersena
přinesl závan silných citů, podtržených snovými kostýmy mořského království, i útočné
skupiny silově vyhraněné čarodějnice (Diana
Tomanová s přirozeně krásným plastickým
hlasem), představující tu nebezpečnou stranu mince, avšak ani ne tak zlo, spíše agresi.
Čitelné sdělení hodnot lásky a ochrany rodiny
podporuje zajímavý chór, komentující jednotlivé sekvence příběhu, které jej vytyčují
a stávají se křižovatkami pro rozhodnutí mezi
Holky z Blanska / Haló tělo, tady duše! Foto: Bohuna Mikulicová.
(výběr na Náchodskou Prima sezónu a Šrámkův Písek), přijal ideu propojení žánrů a generací. Ukázalo se, že je to tah nejen statečný,
ale také výhodný.
Po loňské pauze zahájil letošní přehlídku za příznivého ohlasu obecenstva opět
domácí soubor Svatopluk komorním představením pro dva herce (alternace Josef Jaroš a
Viťka Mojžíšová) Casanova na Duchcovském zámku Karla Cassauera. Jak vtipně
uvádí titulek recenze ve Zpravodaji, jedná se
o ten úsek života světoznámého svůdce žen,
který je možno nazvat „…stará Casanovova
kolena…“ Výkony obou herců byly dobré, ale
hře rozhlasového typu sluší spíše komornější
scéna, kde mají oba protagonisté těsnější kontakt s divákem.
Druhý den a malou hodonínskou
přehlídku Andersenových pohádek zahájil
soubor CéeMDiv z Brna. Pod vedením režisérky, autorky úpravy předlohy, scény i kostýmů a v neposlední řadě i choreografky Lenky
Navrátilové přivezli do Hodonína Malou
mořskou vílu. Křehký a graciézně půvabný
nejistou lidskou láskou a jistotou rodiny s danými pravidly, za jejichž porušení následuje
trest. Výrazným znakem inscenace je velice
dobře zvládnuté taneční gesto, v hereckém
jsou rezervy. Učitelka angličtiny a vedoucí
souboru vytvořila kolektiv děvčat a chlapců,
ze kterého vyzařuje pohoda a tvůrčí atmosféra
nejen na jevišti, ale i v zákulisí, kde se potom
tance mořských vil a ekypy čarodějnice ve
chvílích volna mění v jihoamerické rytmy budoucí inscenace. Lence Navrátilové, vedoucí
souboru s vysokou přirozenou autoritou, se
podařilo vybrat pro děti srozumitelný tvar,
zvládnutelný jak psychicky, tak i výrazově,
přiměřeně jejich zkušenostem i věku, včetně
generačně upraveného textu.
Již při druhém představení MUMRAJE se objevuje další výrazná osobnost
v čele souboru Holky z Blanska – vedoucí a
režisérka Eva Petrželová. Pro svou inscenaci
si „holky“ vypůjčily středověký název – Haló
tělo, tady duše! (Nominováno na Náchodskou
Prima sezónu.) Eva Petrželová pracuje s mládeží mnoho let. Pochopení mnohdy zdánlivě
nepochopitelného chování dospívající mládeže je hlavním motorem režijní práce.
Hlavním cílem společné tvorby je
pojmenování názorů, východisek a postojů
a jejich sdělení mladě uvažujícím, poučeným
divákům bez předsudků. Důležitá je rovina
pobaveného nadhledu. Bavit se mají nejen
diváci, ale i herci. Děvčata se vydala na nelehkou cestu divadla – kabaretu, ve kterém je
zábava prostředkem. Tvořivá a inteligentní
děvčata se však nespokojují s prvoplánovou
zábavou a podílejí se na tvaru inscenace nejen
herecky, ale i autorsky a zasahují i do režie a
tím do celého tvaru inscenace. Šest studentek
nahlíží za oponu šesti slavných životních příběhů, dramatických nejen způsobem života
protagonistů, ale i předčasnou smrtí – neukončené příběhy…
Jednoduchá invenční náznaková
scéna je vytvořena pouze několika předměty
– paraván, věšák, části kostýmů, polštáře na
zemi a vodní dýmka pro objasnění expozice
– dívčí mejdánek. Přesto je pestrá a budí
dojem zaplněnosti tak velkého jeviště jako
je hodonínský sál, zvláště pak, jakmile se
ze změti oděvů na věšáku začnou vyloupáNetrdlo, Divadélko Zdeňka Řehky
Kamil Bednář, Alexandr Novák:
Johanes doktor Faust
Foto: B. Mikulicová
vat charakterizační kostýmy pro jednotlivé
výstupy.
Večery byly v Hodoníně vždy
věnovány Hobblíku. Boleradický Spolek
bratří Mrštíků přihlásil na přehlídku svého
Strakonického dudáka, nastudovaného
k příležitosti slavnostního otevření nové scény. A… boleradičtí si obuli na tuto inscenaci
„tylovské střevíce“, které pro dnešní dobu až
tak úplně nepadly. Důraz byl položen spíše na
dědičné poslání této národní báchorky a její
nezaměnitelné úlohy při různých slavnostních příležitostech než na současný interpetační vklad a herecké výkony.
Brněnské Divadelní studio Dialog II, stálý účastník Mumraje, přivezlo
autorskou inscenaci režisérky Michaely
Radvancové Špilberk v pověstech aneb Jak
jej zaručeně neznáte. Mladá autorka shromáždila různé brněnské pověsti a uvedla je
na veřejnost nejprve v knižní podobě. Jejich
dramatizace je koncipována jako pásmo deseti pověstí, spojovaných výstupy vypravěček,
které diváka seznamují s dějem jednotlivých
legend. Toto režijní pojetí nás diváky ochudilo o tajemnost a dramatičnost příběhů pověstí
a jejich point. Zarámování inscenace do formy morytátu by možná pomohlo k větší dramatičnosti. Důležitou složkou představení,
vedle jednoduché a na mnoha místech vtipně
funkčně použité scény, je hudební složka
v interpretaci kytary a flétny. Za zmínku stojí
i bílé líčení všech aktérů, vyjadřující dávnou
historii. Porota ocenila počin Michaely Marvanové cenou za pokus o autorské divadlo.
Výroční Andersen se podruhé
objevil na přehlídce v podání Studia Racek
z Brna. Tento soubor si vybral pohádku Císařovy nové šaty, které razantně „prostřihli“
Pavel Procházka a Pavla Racková. Soubor
tuto látku pojal velmi osobitě a od začátku se
mu podařilo navázat kontakt s obecenstvem a
na jevišti panovala hravost a radost z tvorby.
Režisérka dala dostatečnou volnost hercům a
měla smysl pro jevištní metaforu. Nejvýrazněji působila postava s největším prostorem
v příběhu – císař v podání Pavla H. Tomáše.
vede na konci, jak jinak, ke svatbě, a to dvojité. Herecké výkony byly rozmanité, potěšila
starší ženská část souboru, mladí jistě postupem získají zkušenost a jistotu. Na funkční
realistické scéně předvedli podivínští dobré
sousedské divadlo.
Další den hned zrána na hodonínské
jeviště vtrhli Slimáčkovi. Divadelní soubor
Štěk z Opavy dovezl jeden díl ze své série o
podivuhodné rodince Slimáčků – Šílený Sylwestr u Slimáčků. (Doporučeno k postupu
na Náchodskou Prima sezónu.) Ani letošní
ročník nebyl bez sitkomu. Bleskově navazující skeče zkarikovaných vlastností a situací
početně zbytnělé rodiny Slimáčků umožňují
divákovi s radostným zaujetím objevovat repliky groteskních situací i postav ve vlastních
rodinách. Příběh ve skutečnosti není ani důležitý. Pointa je založena na omylu v kalendáři.
Rodinka se připravuje na oslavu 31. prosince
– Silvestra, ale ono je vlastně 31. března. To
ale nakonec nevadí, v porodnici se nenápadně
mezitím rodinka rozroste o dalšího člena, komické situace v trysku letí a vrší se jedna na
druhou k potěše diváka i souboru.
Sylwestr u Slimáčků je autorským
DS MSKS Velké Opatovice
Joan Shirley: Vražda sexem
Foto: Bohuna Mikulicová
Jeho postava na jevišti skutečně fungovala, a
to nejen ve vztahu ke dvěma dvorním dámám
(Lucie Coufalová a Sandra Matoušková),
které roztomile mátly diváka svými posty
první a druhé dámy. (Jak vratká je moc!).
Ostatní postavy, šašek, kat, Kuba a hostinská,
rozvíjejí příběh a tvoří dramatický protějšek
rozmařilému dvoru, dokazují Císařovu pýchu
a pokrytectví. Mohli jsme vidět další skupinu
mladých lidí, inteligentně vedených vedoucí
s přirozenou autoritou.
Třetí den večer obsadil se svou
konverzační komedií Zdeňka Hovorky Pamfilo a spol. věkově rozmanitý DOS Podiva
z Podivína. Přestože český text zasazený
do italského prostředí byl největším úskalím inscenace, podařilo se souboru pobavit
diváka a dovést jej až ke smíchu. Téma pečlivě ochraňované staromládenecké svobody
a dychtivost po vdavkách, vytváří úrodné
prostředí pro milostné i situační zápletky a
představením Daniela Kolmana (další výrazná osobnost ve vedení divadelních souborů)
a kolektivu celého Štěku, všeobecně talentovanými mladými lidmi, schopnými tančit,
zpívat, vzájemně se respektovat na jevišti a
nahrávat si. Děti projevily velké komediální
nadání, aniž by působily stylizovaně či nepřirozeně.
Recenzi na další představení ve
Zpravodaji nazvala její autorka Julie Válková Červené střevíčky měly špatného ševce a
nemyslela tím autora textu H. Ch. Andersena.
Hrál Divadelní kolektiv Gymnázia Jana
Blahoslava z Ivančic. Složitá pohádka Červené střevíčky nastražila souboru i divákovi
řadu pastí, mezi něž je možno připočítat i délku představení a dvě klasické přestávky. Na
místě by byly škrty v textu, zpřehlednění příběhu (pro dětského diváka jistě velmi žádoucí
zásah), obětování postranních linií příběhu.
Pozice realizátorů představení je ztížena i tím,
že dívky hrají i mužské party a výrazově využívají formy civilního herectví, které pak diváka plete a postavy divákovi splývají a divák
nedokonale rozlišuje, která postava je kladná
a která záporná. Na „čajových řečičkách“ bylo
při rozboru a v následné diskuzi (souborem,
opravdu ojediněle, vyžádané jako uzavřené
setkání) akcentováno téma podílu hereckých
aktérek na celkovém vyznění inscenace a
aktivního vlivu pedagogů na formu inscenace.
Ne vždy došlo k porozumění a naslouchání.
Rychlé divadelní tempo se stalo
charakteristickým znakem čtvrtého přehlídkového dne. Neopustilo nás ani večer při
komedii Vražda sexem Joana Schirleyho Divadelního souboru MSKS Velké
Opatovice. (Nominováno na FEMAD/DT.)
Soubor ji nastudoval a suverénně předvedl
bez trémy a nejistoty v režii Pavla Petrželky
jako crazzy komedii – byla to dobrá volba.
Na účelově vyřešené scéně, která pomáhala
divákovi předstírat, že vlastně „něco“ nevidí a
splynout tak s nejistotou postav při některých
zvláště komplikovaných situacích. Komičnost a napětí situací vychází z jednoduché
premisy – nedoslýchavosti tetičky Dot v poDS Prkno Veverská Bítýška
Miloš Macourek: Hra na Zuzanku II
taforu a syntetizující styl se podařilo hlavně
dvěma protagonistům – Přemyslu Ševčíkovi
v trojroli Ďábel, Wagner, Mefisto a Petrovi
Muzikářovi v roli Kašpárka. Režie se ujal
Alexandr Novák. Při následné diskuzi se podařilo objevit i další filosofické polohy, které
tento text nabízí.
Celou přehlídku zakončilo Prkno z Veverské Bítýšky. Tentokrát se
ve své dramaturgii obrátilo zpět do historie
souboru a v „reedici“ uvedlo tragikomedii
Miloše Macourka Hra na Zuzanku II. Režie
Pavel Vašíček. (Doporučení k postupu na
FEMAD/DT.)
Absurdní hra, která pojednává o
narození, životě a smrti člověka s neotickým a
nonsensovým pohledem na svět, je rozdělena
na šest částí. I když byla napsána v roce 1968,
její pohled na život zůstává i dnes aktuální.
Části představení: dětství, škola, praktický
život, manželství, děti, stáří. Vnitřně stmelená generační parta na životním oblouku
titulní hrdinky (Jaroslava Rozsypalová) opět
projevila poučené pochopení pro autorovu
poetiku demonstrování banalit změšťáčtělé
socialistické společnosti, verbálně i jevištně
výrazně ozvláštňovanou
nezvyklými
dadaistickými asociacemi, absurditami
a nonsensy. Soubor
využil možnosti vytvořit hrací prostor na
rozlehlém jevišti DK
Hodonín. (Ostatně je
to zde v Hodoníně
jejich oblíbený.)
Co bylo charakteristické pro Hodonín
2005
Ve d o u c í
souborů – vynikající
osobnosti. Nadšení
mladých pro divadlo
– ať již divadelních
dání Jiřiny Rédové (cena za ženský herecký
výkon), kterou rodina pomalu zpracovává
k umístění v domově důchodců. Samozřejmě
se to nezdaří, naopak její upřímné komentáře
v jednotlivých zamotaných situacích obnažují
sobecké, necitlivé a nemorální motivy jednání
jejích příbuzných. Herecké výkony byly vyrovnané, úskalí situační komedie jako žánru
pomáhala překonat živá hudba. Na místě by
možná byly i škrty v textu.
Do arény mezi diváka sestoupilo Netrdlo – Divadélko Zdeňka Řehky
z Vyškova a položilo mezi diváky známé
faustovské téma o smyslu života Johanes
doktor Faust . (Doporučení k postupu na
FEMAD/DT.) Předlohou pro představení, bohatě vybavené výrazovými prostředky (zpěv,
tanec, stínohra, loutky, zvuky), byl veršovaný
text Kamila Bednáře, využívající zejména
faustovských textů českých obrozeneckých
loutkářů. Vytvořit a nabídnout divákovi me-
kolektivů, tak i skupiny vysokoškoláků, kteří
zajišťovali tvorbu velice kvalitního Zpravodaje, program a realizaci filmového klubu, provoz čajovny, která dotvořila tvůrčí prostředí
přehlídky s nádechem domácí atmosféry, kam
se každý rád vrací. Přehlídku doprovázela výstava magických fotografií Vladimíra Goldy
z prostředí amatérského divadla a výstava
divadelního designu brněnského divadla Čára
z produkce Martina Maryšky .
Na to vše mohli účastníci i diváci
pohlédnout přes šestimetrové performens
brýle, které byly součástí výzdoby čajovny,
kde se vedly „čajové řečičky“ (rozborové
semináře) s porotou (Vít Závodský, Zdeněk
Čecháček, Pavel Ryjáček, AlfaBeta J. Šindlerová a František Klaška). Děkujeme pořadatelům z DK Hodonín, městu Hodonín a mladým
lidem, kteří skrze divadlo vstupují do světa
fantazie a imaginace.
Jaroslava Chalupová
DS MSKS Velké Opatovice
Joan Shirley: Vražda sexem
VALAŠSKÉ KŘOVÍ
SLAVIČÍN 2005
ÚVOD VE STYLU
SPOLEČENSKÝCH RUBRIK
Bez jakéhokoli vlichocování se
pořadatelům konstatuji, že letošní Valašské
křoví se skutečně vydařilo, a to po všech
stránkách. Jednak precizní organizace,
jejíž zásluhou šlo vše jak na drátkách,
vše bylo tam, kde má být, atmosféra velmi příjemná a péče o porotu byla více
než stoprocentní. Také divácká účast byla
velmi slušná (některá představení byla až
přeprodána) a na atmosféru v sále si ani
jeden ze souborů rozhodně stěžovat nemohl. A konečně a především – porota ve
složení Mgr. Milan Schejbal (předseda poroty), PhDr. Milan Strotzer, MgA. Vladimír
Fekar, MgA. Jan Štěpánek a má maličkost
mohla uznale konstatovat, že se letos na
improvizačnímu rozvíjení špílci na témata
politická, sexuální, problémů důchodového věku atd. Kabaretní tvar však působil notně unaveným dojmem, poetika
nezávazného forbínového „pokecu“ spíše
ubíjela v textu naznačené vtipy jejich
ledabylým podáním a kýženého „spolubytí“ publika a herců, které neaspiruje na
zřetelnější tvar, jsme se tak svědky nestali.
V inscenaci souboru Opona Zlín Pohádky
paní Hromdosmetákové aneb Vlk a kůzlátka (Jiří Javorek) jsme pak byli svědky
tolika jevištních náhodností, libovolností a
alogičností (zejména ve „školním“ rámci,
kdy školáci hrají pohádku, kterým byl příběh o vlkovi a kůzlátkách oblepen) a tak
okázalé ignorace zásad budování divadelní
pohádky, že se dalo hovořit o tvaru téměř
až paskvilním.
Divadlo Schod Valašské Meziříčí / Josef Fabián, Stanislav Fojtů, Zdeněk Jandík,
Martin Pavelka a Lubomír Vrátník: Smrt Caesarova. Ivana Bublíková v roli Služebné a Olga Tomečková jako Cleopatra. Foto: Milan Strotzer.
Valašsku skutečně urodilo, a těžení z matérie viděného se tak pro ni stávalo potěšující
aktivitou, o čemž svědčí i poměrně vysoký
počet nominací a doporučení na národní
přehlídky. Ale pěkně popořádku a začněme
u toho problematičtějšího ze „startovního
pole“ jedenácti soutěžních inscenací.
KDE TO VÁZLO
O poměrně vysoké úrovni přehlídky svědčí i fakt, že se na ní objevily
pouze dvě inscenace, které bychom mohli
označit za značně problematické. Divadlo
SCHOD z Valašského Meziříčí nabídlo
text svého dvorního autora Josefa Fabiána Smrt Caesarova, kabaretní text
předvádějící osvědčenou polohu „zobrazení velikánů v nedbalkách“, nabízející
souboru příležitost k vcelku nezávaznému
své obtížné cestě mnoho šrámů, u obou se dá
hovořit o pouze relativních výsledných úspěších, obě inscenace však alespoň v některých
svých složkách dokázaly, že zde existovalo
zřetelné povědomí o tom, kudy a kam práci
směřovat, a příště by už... (Před oponou, za
oponou – cena Janu Nejedlému za scénografii a čestné uznání Josefu Svitákovi za roli
Selsdona, Markéta Lazarová – cena Bohuslavu Křivdovi za roli Lazara, cena za zvukovou složku inscenace a čestné uznání Marii
Nešporové za roli Kateřiny). Do kategorie
slibných náběhů lze zařadit i představení
druhého slavičínského souboru Pařez s hrou
jejich uměleckého vedoucího Járy Pinďáka
Sláva a Múza. Kabaretní pásmo několika
epizod „ze života těchto nadčasových bytostí“ disponovalo sice nepochybným jevištním
půvabem téměř všech účinkujících a řadou
Divadlo Brod z Uherského Brodu / Vladislav Vančura, Marek Horoščák, Jan
Antonín Pitínský a Josef Kovalčuk: Markéta Lazarová. Marie Nešporová jako
Kateřin a Libor Talaš v roli Kozlíka. Foto: Milan Strotzer.
SLIBNÉ NÁBĚHY
Inscenace pořádajícího souboru
SemTamFór Slavičín – Před oponou, za
oponou (Michael Frayn) a inscenace Divadla BROD z Uherského Brodu – Markéta
Lazarová (Vladislav Vančura) měly přes
všechny žánrové odlišnosti mnoho společného – oba soubory si zvolily texty mimořádně
náročné. Fraynova hra klade mimořádný
důraz na suverénní zvládnutí technologie
frašky, Vančurova próza je pak jednou z nejobtížněji dramatizovatelných próz vůbec
– soubor si zde navíc zkomplikoval cestu
volbou dramatizace Marka Horoščáka, která
výrazným posílením lyrických a zcizujících
prvků znatelně oslabila dramatický spád
textu a sváděla tím často herce k monotónně
křečovitému projevu, oba soubory utrpěly na
příjemných gagů, postrádalo však v textové
i režijní složce zřetelnější „vůli k tvaru“ a
vyústilo do až příliš prvoplánově moralistního poselství. Přesto však byla schůzka se
Slávou a Múzou zážitkem vcelku příjemným
– zejména pro svou přiznanou, laskavou insitnost (cena Járovi Pinďákovi za směřování
souboru k autorskému divadlu).
KOPIE JAKO CESTA?
Pozoruhodným
fenoménem
letošního Valašského křoví se staly dvě
inscenace, které byly v podstatě kopiemi
inscenací už existujících. Relativně méně
problematickým byl tento fakt ještě u Divadla nahodilých ochotníků Vizovice, které
uvedlo na přehlídce hru Ladislava Smoljaka
a Zdeňka Svěráka Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Smoljakovy a Svěrákovy hry jsou
se svou inscenační podobou v Divadle Járy
Cimrmana svázány natolik, že snad každá
jejich další inscenace je odsouzena k větší či
menší míře napodobování původního tvaru.
Těžko si představit inscenaci nakládající
s těmito texty výrazně odlišným způsobem.
divadla Uherské Hradiště – prakticky totožná
scénografie, výběr hudby, mizanscénický
rozvrh, stylizace postav atd. Byť soubor
argumentoval použitím osvědčeného inscenačního modelu v zájmu rychlého zapojení
nových herců i souhlasem původních tvůrců,
porota se shodla, že jde o cestu pro amatérské
divadlo v zásadě zcela nepřijatelnou, kterou
srovnávat s ostatními soutěžními inscenacemi by bylo hluboce nespravedlivé. Přes
prokazatelnou hereckou souhru souboru,
který se zejména v postavách ústřední pětice
prakticky dorovnal originálu, mu neudělila
ani žádné ocenění. Je zjevné, že jde o případ
mezní, protože tak úspěšných a relativně
snadno přenosných inscenačních modelů,
jakým je ten hradišťský, mnoho neexistuje.
Tím spíše ovšem poukazuje na hlubší problém, s nímž se amatérské divadlo jako celek
bude muset vyrovnat. Je totiž vůbec etické
se s takovouto inscenací účastnit soutěžních
přehlídek a uvádět v kolonce „režie“ jméno
níž jednoduché Plachtovo vyprávění přece
jen nezískalo zcela potřebný gradující tah)
a rezervy v rozehrání jednotlivých mikrosituací (které občas nemají větší ambici než
posunout děj o další epizodku kupředu) má
inscenace svá výrazná pozitiva. (Nápadité
scénografické řešení, kreativní začlenění
hudební složky, citlivou práci s Plachtovým
laskavým humorem, výkon Marka Mikláše
v roli otce Pučálky.) Pro ně byla porotou doporučena k dalšímu jednání programové rady
ohledně postupu do Rakovníku. Nominaci na
Popelku si pak odnesla Kouzelná lampa
Aladinova Saši Lichého, kterou nastudovala
Eva Procházková s DS J. K. Tyl z Brodku u
Přerova. Lichého adaptace sice nese pečeť
doby svého vzniku v mnohomluvnosti a „televizní“ popisnosti textu, je však předlohou
vcelku zdařilou a dramaticky zkušeně vystavěnou. Režisérce se sice nepovedlo problémy
textu eliminovat, jistou porci škrtů by ještě
zcela jistě snesl. Vytvořila však inscenaci
Divadlo Nahodilých ochotníků Vizovice / Jára
Cimrman, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák: Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Foto. Milan Strotzer.
U vizovických se pak jedná o napodobování
přiznané a u amatérských souborů poměrně běžné, představující asi jistou „osvětu“
v oblasti, kde možnost zhlédnout originál
není příliš vysoká. Oproti Švestce týchž autorů, kterou vizovičtí představili na přehlídce
vloni, byla ovšem letošní inscenace znatelně
rozvolněnější a s menší mírou osobitého
vkladu (čestné uznání Zdeňku Pluhařovi za
roli Děda Vševěda).
Složitější případ představuje inscenace Foglarových Rychlých šípů v dramatizaci Roberta Bellana, uvedená Centrem
volného času Hustopeče. Inscenace sklidila
u publika velký ohlas a nepochybně by se
ocitla minimálně mezi tituly doporučenými
na národní přehlídku, kdyby se ovšem nejednalo o kopii úspěšné inscenace Slováckého
DS Centra volného času Hustopeče / Robert Bellan podle Jaroslava Foglara: Rychlé šípy. Foto: Milan
Strotzer.
Divadlo Pařez Slavičín / Jára Pinďák: Sláva a
Múza. Foto: Milan Strotzer.
člena souboru, když skutečným režisérem
byl v podstatě hradišťský Robert Bellan?
KDE TO ŠLO
Letos byla slavičínská přehlídka
poprvé postupovou i ve směru na přehlídku
divadla pro děti a mládež POPELKA Rakovník. Ze čtyř inscenací zaměřených tímto
směrem upoutaly porotu zejména dvě. Dětskou knížku Jindřicha Plachty Pučálkovic
Amina zdramatizoval a se souborem Malé
scény Zlín zrežíroval Jakub Michálek. Inscenace se stala už dramaturgickou volbou
příjemným osvěžením prostoru zaplňovaného takřka výhradně jen pohádkovou produkcí. Přes jistou nevyrovnanost hereckého
obsazení, některé problémy dramatizace (v
jdoucí po příběhu, dobře vykládající situace,
herecky přesvědčivou (cena Martinu Šmídovi za roli Aladina a Vlastimilu Krejčiříkovi
za roli fakíra Háršahina) a úspěšně využívající i humoru předlohy. Její hlavní problém
lze spatřovat v jakési „bytelnosti“, kdy má
srozumitelnost inscenace svůj rub ve zbytečné jevištní doslovnosti a ve váznoucím temporytmu, kdy by pouhá eliminace divadelně
„mrtvého“ času inscenaci viditelně zkrátila
a zdynamizovala. To jsou však nedostatky,
věřme, odstranitelné.
Vrcholem přehlídky se pak stala
dvojice inscenací zcela odlišných – Gazdina roba Gabriely Preissové Kroužku
divadelních ochotníků Hvozdná (režie
DS J.K. Tyl Brodek u Přerova
S. Lichý: Kouzelná lampa Aladinova
Foto: M. Strotzer
Dušan Sitek) a Za kapku Mandragory
Niccoly Machiavelliho Malé scény Zlín
(režie Magda Tomečková). Dušan Sitek si
Preissové hru promyšleně upravil způsobem „šitým na míru“ hereckým možnostem
hvozdenského souboru, způsobem, který
sice zredukoval psychologii postav, dal však
inscenaci výraznější apelativnost a nenásilně
zesoučasnil jádro jejich konfliktu. Také prostá
scéna (Josef Juřík, Jiří Křivánek – cena), jíž
dominují prostor uzavírající bílé stěny, vyjádřila zřetelně režisérův výklad, v němž se
tragický konflikt rozvíjí (řečeno zjednodušeně) z pýchy a egoismu hlavních postav, které
si za svůj osud mohou samy, bez akcentu na
společenský systém, v němž žijí. Vznikla tak
inscenace jednoduché, leč působivé metaforiky (procházející děvčátko, jež stále upomíná
na neúprosnou tragiku osudu Evy krajčířky)
a suverénního rozehrání prostoru, vynalézavě
pracující i s hudebním plánem. Výhrady lze
mít k zřetelnějšímu poklesu napětí v třetím
dějství, kde absentuje výraznější mizanscéKroužek divadelních ochotníků Hvozdná
Gabriela Preissová: Gazdina roba
Malá scéna Zlín
N. Machiavelli:
Za kapku Mandragory
Foto: M. Strotzer
nické rozehrání situace právě v klíčovém
výstupu s Baronem a Baronkou. Inscenaci
dominují herecké výkony Aleny Balajkové
(Eva krajčířka – cena), Pavla Gabrhelíka
(Samko Jagoš – cena) a Terezie Hlaváčové,
která zdánlivě epizodní postavu Eviny tetky
povýšila na nenápadný symbol „přirozeného“ řádu, proti němuž se Eva bouří (čestné
uznání).
Druhý vrchol přehlídky se pak odehrál v žánru zcela jiném. Machiavelliho „učenou komedii“ režisérka Magda Tomečková
(cena za režii) vydatně proškrtala a zlínský
soubor ji sehrál v až zničujícím tempu commedie dell´ arte, prošpikované množstvím
lazzi (byť soubor občas míru inscenačního
„drivu“ přelil, právě tato dynamičnost na
úspěchu inscenace participovala zásadním
způsobem). Rituální vítězství lásky a sexu
chtivého mládí nad umrtvujícím stářím, pro
komedii tak typické, realizovali Zlíňané na
mimořádné herecké úrovni a představili se
tak jako vyrovnaný a sehraný soubor, z něhož
Malá scéna Zlín / Jakub Michálek a Simona Chalupová podle Jindřicha Plachty: Pučálkovic Amina.
Foto: Milan Strotzer.
vynikli zejména Marek Mikláš v roli Kallimacha (cena) a Petr Hubík jako páter Timotej
(cena), dále pak Jana Pluhařová vervním podáním v podstatě vedlejší role Sostraty (čestné uznání). Zlínská inscenace má „šmrnc“,
lehkost a vtip, i v „lechtivějších“ pasážích
či aktualizačních vtipech netlačí na pilu a
uchovává si noblesu (náznak homosexuality
u postavy Syra je podán velmi noblesně a
uměřeně). Nebýt podivně historizující scény,
která (na rozdíl od stylově přesných kostýmů)
s předváděným dějem vůbec nekoresponduje,
mohla by být spokojenost téměř maximální.
Tato dvě představení se stala jednoznačným vrcholem přehlídky (obě získala
cenu za inscenaci). Vzhledem k faktu, že byla
dle poroty na kvalitativně téměř stejné úrovni
a obě by se měla v kontextu národní přehlídky
objevit, bylo závěrečné rozhodování poměrně
složité. Jeho výsledek byl tento – nominaci
na FEMAD Poděbrady/ Divadelní Třebíč si
odnesla inscenace Za kapku mandragory,
doporučena byla Gazdina roba. Čímž svůj
raport o slavičínské přehlídce slavnostně
končím.
Jan Šotkovský
STUDÉNECKÝ HARLEKÝN 2005
PŘEHLÍDKA
MLADÉHO
A STUDENTSKÉHO
TRADIČNÍHO
DIVADLA
Letošní ročník uskutečněný ve dnech 14. – 18. března 2005
v Dělnickém domě ve Studénce byl
co do účasti vystupujících souborů
částečně ovlivněn skutečností, že
téměř v současné době probíhala
v Novém Jičíně divadelní setkání „Opona“ pořádaná tamějším
Domem dětí a mládeže. Vystupovaly zde jak dětské soubory, tak
tentokráte i studentské soubory
zabývající se jak experimentálním,
tak i tradičním divadlem. Z tohoto
setkání pak jsou vybírány nejlepší
soubory pro Šrámkův Písek, nebo
pro přehlídku studentského divadla
v Náchodě.
V této souvislosti je na
místě určitá zkušenost z dosavadních předchozích ročníků mladého
a studentského divadla v Moravskoslezském kraji. Náročnější
příprava klasické formy tradičního
divadla orientuje studentské soubory spíše k vlastní méně náročnější
autorské tvorbě divadelních představení s maximální délkou do 30
minut, což se nejmarkantněji projevilo v počtu přihlášených souborů
na těchto dvou přehlídkách krajské
úrovně. Tradiční divadlo běžných
dramatických předloh s běžnou
délkou celovečerních představení
připravovaných mladými nebo
studentskými soubory se tak oproti
dřívějšku stává spíše výjimkou
než pravidlem, jak to právě bylo
potvrzeno rozdílným počtem přihlášených souborů. Existence dvou
krajských přehlídek stejného typu,
navíc probíhajících ve stejném
časovém období, pak výrazným
způsobem narušuje dosavadní systém nominací a doporučení na přehlídky vyššího stupně a souborům
přináší i řadu nejasností. Pro příští
rok bude proto nutno pro tento typ
divadelní soutěže přesněji definovat
proces přihlašování, koordinaci pořadatelských organizací a včasnou
termínovou koordinaci průběhu
přehlídek na krajské úrovni.
Ale zpátky k přehlídce
Studénecký Harlekýn. Letošní V.
ročník hodnotila porota ve složení
Miroslav Dědic, Šartlota Karková,
Ivetta Vavarošová. Účast školní
mládeže, které je hlavně tato přehlídka určena, byla v letošním roce
oproti minulým ročníkům vlivem
vysoké nemocnosti poněkud slabší.
Díky prohloubené spolupráci pořadatele přehlídky MěKS Studénka
s vedením jednotlivých škol se podařilo dobrou koordinací mezi jednotlivými školami zajistit dostatečný počet diváků příslušné věkové
skupiny, pro které byly jednotlivé
inscenace dle jejich tvůrců určeny.
Proto lze konstatovat, že všechny
inscenace uvedené na letošní přehlídce byly diváky přijaty s plným
pochopením, i při různorodých
inscenačních přístupech.
Tak zejména hned v první inscenaci Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka předvedené souborem K.V.A.S. Městského domu
kultury v Karviné byl aktivně
nejen pochopen a divácky využit
hlasovací princip diváků známý z
„Kinoautomatu“, ale navíc i dobře
zvoleným inscenačním přístupem
došlo k přímému zapojení diváků
jednotlivců jako klientů zubní
ambulance přímo do jevištního
dění. Inscenace tak svou realistickou scénografií dostala naprosto
věrohodné prostředí pro rozvíjení
komediálního příběhu, v kterém
při jednotlivých situacích mohli
jednotliví aktéři uplatnit v optimální míře své herecké zkušenosti
zejména v oblasti situační komiky.
V plné míře to využil představitel
„záporné“ postavy Radim Kaczmarský, který v maximální míře
využil všech výrazových hereckých prostředků při charakterizaci
své postavy i při minimu danému
textovou předlohou. Proto také byl
porotou oceněn cenou za herecký
výkon. K úspěšnosti inscenace
přispěla i nápaditá režie, která vytvořila jednotlivým představitelům
možnost jednoznačné charakterizace jejich postav a možnost jednoznačného vyjádření vzájemných
vztahů v duchu zvoleného komediálního žánru.
Naprosto odlišný inscenační přístup zvolil soubor ÚDIVADLA z Domu dětí a mládeže
z Kopřivnice ve své autorské inscenaci Nemůže muže. Prázdný jevištní prostor s pouhým třírozměrným
hranolem, představujícím symbol
jevištního partnera, byl příležitostí
pro vytvoření divadelní inscenace,
ve které se předvádí určitý dějový
příběh o vývoji vztahu mezi mladým mužem a mladou ženou, ale
je dávána i příležitost k emotivně
půobícím hereckým kreacím. Kombinací herecké pohybové složky,
mající v mnohých situacích charakter určité improvizace, ve spojení
s působivým hudebním doprovodem se souboru podařilo vytvořit
„pohybové, pocitové divadlo“, kde
vše mělo svou váhu. A jako takové
bylo i mladým divákem přijato a
pochopeno. A to i tím, že jednotlivé vyjádřené prostředí (diskotéka,
rozhlas, vojenské cvičiště) bylo jevištními akcemi přesně definováno.
Nespornou zásluhu na tom měly
hlavně jednotlivé představitelky
a tvůrce hudební složky. Ocenění
zasluhovala nápaditost pohybových
kreací v řešení některých situací,
zejména vztahových, k „neživému-živému“ jevištnímu partneru.
Stejně tak uznání zasluhuje vysoká
míra rafinovaných improvizačních
schopností jednotlivých představitelek. Ke škodě představení byla
skutečnost, že chyběl výraznější
režijní přínos, zejména při vypracování point jednotlivých dějových
situací a výrazná tečka představení.
Což vše by ještě více zvýraznilo
působivost této inscenace.
Dramatické
studio
Městského kulturního střediska
Studénka se představilo jednoaktovkou T. Williamse Dům na
zbourání. V příběhu náhodného
setkání tragicky opuštěné školačky
Willie se záškolákem Tomem je
dána příležitost k nahlédnutí do jejího života, ve kterém i přes současnou beznaděj neztrácí svůj životní
optimismus. Mladá představitelka
Tereza Novosadová svým kultivovaným projevem a optimálním
využíváním hereckých výrazových
prostředků v míře přiměřené věku
vytvořila přesvědčivou jevištní dramatickou postavu. Její výkon byl
oceněn zvláštní cenou poroty.
Divadlo bez střech
z Ostravy, věrno svému žánrovému zaměření a využívající principy
commedie dellárte, uvedlo komediální šermířskou frašku Hospodské humoresky aneb Příběhy
starých krčem a taveren.
V situační komedii
z vlastní autorské dílny odehrávající
se ve středověké krčmě byly ve vyvážené míře využity jak specifické
prvky akčních šermířských potyček
zapojených jako nedílná součást
dějového příběhu, tak i všechny
prvky dramatické inscenační tvorby, počínaje autorskou předlohou,
přes výrazovou režijní a hereckou
práci s plně funkční a esteticky
působivou složkou scénografickou.
Živelné představení plné komických
gagů slovních, pohybových i situačních mělo u diváků velký ohlas svou
nápaditostí situačních a pohybových
řešení jednotlivých dramatických
situací. Hlavní zásluhu na úspěchu
inscenace měla důmyslná a nápaditá
režie využívající technické a herecké
zkušenosti jednotlivých představitelů. Zvlášť výrazná byla postava Harlekýna vytvořená Petrem Spurným
s vysokou hereckou erudicí. Za svůj
výkon byl oceněn cenou za herecký
výkon. Režisér této inscenace František Janeček obdržel cenu za režii.
Pro svou vysokou inscenační úroveň
získalo toto představení hlavní cenu
„Studéneckého Harlekýna 2005“.
Závěrečným
představením přehlídky bylo komorní
monodrama Teď už jsi šťastný,
Agamemnone v podání Katky
Diamantové ze souboru DIVIDLO
Domu dětí a mládeže Ostrava.
Myšlenkově velmi náročná dramatická předloha osobního monologu
antické ženy byla zvládnuta představitelkou naprosto přesvědčivých
způsobem s využitím široké škály
herecké tvorby při bezchybném
využívání celého prostoru komorní
scény. Celé vystoupení zanechalo u
diváků hluboký dojem zejména pro
svou vysokou hereckou interpretační úroveň, za kterou proto také byla
udělena cena za nejlepší ženskou
roli přehlídky, a samo představení
bylo porotou doporučeno na Náchodskou přehlídku studentského
divadla.
Vědomě v letošním ročníku „Studéneckého Harlekýna“
nebyla udělena cena za scénografii,
a to z důvodu, že ve všech případech byla scénografická řešení
jednotlivých inscenací stejně plně
funkční s plnou estetickou působivostí v souladu s jednotlivými, byť
rozdílnými, inscenačními formami.
Žádné řešení z tohoto průměru nevynikalo.
Jako každý rok, tak i
ten letošní ročník byl zakončen
samostatným slavnostním večerem
s vyhodnocením přehlídky za účasti
čelných představitelů města Studénky, zástupců jednotlivých souborů,
vedení škol, které zabezpečovaly
návštěvnost a zástupce odboru kultury Krajského úřadu v Ostravě a
zastupitelstva Moravskoslezského
kraje.
A tak lze konstatovat, že i
přes zdánlivě malý počet vystupujících divadelních souborů přehlídka
studentského divadla Studénecký
Harlekýn se již v místě plně zakotvila.
Stanislav Macek,
ředitel přehlídky
STODŮLECKÝ
PÍSEČEK
2005
DVĚ HORSKÉ PRÉMIE,
NĚKOLIK STOUPÁNÍ,
JINAK NÍŽINA
Ve dnech 11. - 13. 3. 2005 proběhl v pražském Klubu
Mlejn 9. ročník přehlídky studentského a netradičního divadla
s výběrem na Šrámkův Písek – Stodůlecký Píseček. Účastnilo se
ho šestnáct souborů, čtyři z nich se ucházely též o doporučení na
Náchodskou prima sezónu.
Směr Náchod
Obvyklý stodůlecký maratón zahájilo Divadelní studio
Botička Gymnázia Botičská. Divadlem ještě téměř nepoznamenaný soubor studentů uvedl na velkém jevišti autorskou hru se zpěvy
nazvanou Voodoo. Nemá cenu pátrat po autorce D. Novákové,
možná jde o profesorku, možná se jedná o kolektivní pseudonym,
v každém případě je dramatický text, v podstatě historizující
moralita, jen záminkou k tomu, vyzkoušet si přejít scénu a sem
tam něco říct. Příběh party vysokoškolských studentů o tom,
jak na cestě do jeskyně objevili loutku svého profesora historie
Koniáše a následné broučkovské prolomení se jedné ze studentek
do koniášovské historie, byl silně poznamenán právě divadelní
nezkušeností – scenáristickou, režijní a hlavně hereckou. Pokud
soubor vydrží, čeká ho ještě dlouhá cesta za vlastním divadelním
výrazem a názorem. Doporučme mu více režijně-dramaturgického
uvažování a nějakou tu hereckou divadelní dílnu.
To Praští křupani (nejde o překlep – pozn. aut.) už
jsou o hodný kus dál. Jejich komorní inscenace vlastní dramatizace, jednoho z humorných příběhů Ivana Olbrachta O uhranuté
koze, byla stylově čistá, a dokonce jakoby pracovala (možná ne
zcela vědomě) s jednoduchými principy asijského divadla (vzdáleně připomínala kjógeny, jak je kdysi s amatéry i profesionály –
Husa na provázku - inscenoval režisér Hubert Krejčí). Až rituálně
pojatý „prázdný prostor“, stylizované herectví, práce se znakem,
důraz na slovo, to byly devízy, jež inscenaci nakonec vyneslo doporučení na Prima sezónu. Víc toho do Náchoda porota ve složení
Vladimír Jopek (mladý herec Malého vinohradského divadla),
Dora Štérová (studentka teatrologie, herečka) a Vladimír Hulec
(redaktor Divadelních novin) nenominovala ani nedoporučila.
Trochu to možná mrzelo ambiciózní ZUŠ Křtinská, jež
uvedla dramatizaci povídky Ivana Vyskočila Masák. Vedoucí
souboru, herečka Divadla ABC Hana Doulová, vštěpuje svým
svěřencům základy herectví a jistě se na tomto víceméně hereckém
cvičení mnohému naučili. O víc než o školní práci však nešlo.
Ještě větší ambice měl možná soubor Dramatické společnosti DrMol s vlastní dramatizací Turgeněvovy povídky Jarní
vody. Své možnosti však zatím přecenil a režisérka ani herci
zdaleka nezvládli nástrahy složité psychologie postav uvnitř zvoleného poetického textu. Několik zdařilých scén a nadějných hereckých výkonů (Lucie Vokrouhlíková v roli Marji Polozovové)
zdaleka nevyvážilo rozpaky z převládajícího herectví přibližnosti,
z ostychu více se s textem autorsky, režijně i herecky „poprat“.
Vedoucí souboru, jež je též autorkou dramatizace a režisérkou,
Darina Martinovská však v průběhu festivalu prokázala, že je
zapálenou a přemýšlivou divadelnicí. Účastnila se všech diskuzí
a její snahy dobrat se podstaty problému dávaly naději, že DrMol
ještě neřekl poslední slovo.
Na Písek!
Konkurence uchazečů o nominaci na Šrámkův Písek
byla silnější, bojovalo o ni dalších dvanáct inscenací. Žánrové
pole bylo pestré, od improvizace, přes kabaret, hudební divadlo,
inscenace autorských textů, po historickou „klasiku“ i současnou
frašku.
S postupy improvizace a autorského divadla pracuje
Homotronní neškvor ze Zruče nad Sázavou. Ve svém pokusu o
morbidní grotesku (autor Pavel Jecelín) Nežerte Clinta Eastwooda se dva herci, v současnosti zřejmě hlavní či jediní členové souboru, snažili o jakýsi situační a slovní kabaret inspirovaný výstupy
V+W, H+W, L+S apod. Nešlo ani tak o příběh, jako o to, jak jej
oba zpracují, jak dokážou nakládat se slovním i situačním humorem, jak dokážou rozvíjet nápady své i svého kolegy, jak se navzájem „slyší“. Některé situace se jim vyvedly náramně (kanibalská
scéna), jiné byly nedotažené, příliš křečovité a pouze slovně popisné. Je třeba nalézt svůj vlastní, divadelně originální typ, naučit
se i v nečekaných situacích držet „glanc“, vzájemně se doplňovat a
výsledek se dostaví. Originalitu však oba herci nepostrádají.
Ovšem karambolu se tentokrát nevyhnula ryze improvizátorská dvojice Javornický – Niklíček aneb ČSHPČR Divadlo
v okovech Praha, jež předvedla „obskurní detektivní frašku“
Vražda tapírem. Duškovská improvizace „bez přípravy“ jim vůbec nevyšla. Oba herci se na sebe nedokázali naladit, unikala jim
témata, nezvládali vypointovat gagy a tak rozumně záhy vyklidili
pole, tedy jeviště komorního sálu.
Třetí improvizující, či spíše s improvizací jako stylotvorným prvkem pracující, dvojice, divadlo O holi předvedlo „akční
maňáskový thriller o čisté lásce v éře vyspělého tržního hospodářství“ Muž s holí Michala Kotrouše. Jednalo se v podstatě o
undergroundově pojatou klasickou rakvičkárnu o prodavači ran
holí zahranou tak amatérsky, že vidět to „klasický“ loutkář, srdce
by mu asi puklo. Panoptikum obskurních maňásků a hraček, se kterými dva herci divadla O holi vystupovali, i jejich způsob syrového
podání na hraně srozumitelnosti včetně zákulisního dohadování se
vyvolalo nadšení i rozpaky. Jde o styl, který ne každému vyhovuje,
do divadla však přináší suverenitu bohémství, pach hospody, estetiku undergroundu, velkou míru nezávislosti a v neposlední řadě
originalitu a provokaci. A to jsou devízy, jež v umění vždycky
mají své přívržence, byť jsou jejich tvůrci vytlačováni na okraj
oficiálního „umění“. Pozornosti ani té tradicionalistické divadelní
větve by však rozhodně neměl ujít řádně drsný, rýmovaný, a chvílemi dokonce rapovaný původní text. Možná právě tak znělo kdysi
jarmareční divadlo. Porota na tento soubor upozornila Loutkářskou
Chrudim. Pokud jej pořadatelé pozvou, jistě nebude o kontroverzní
diskuze a možná i skandál v Chrudimi nouze.
Drama Pierra Corneille Cid v úpravě T. Kalinčíka pro
dva herce a klavíristu, uvedla Bradatá divadelná dvojica z Piešťan, jediný zahraniční účastník přehlídky. Inscenace využívá principu divadla na divadle. Dva herci sehrají celý příběh Corneillova
Cida. Komentují jej, z postavy do postavy přecházejí přebíráním
částí kostýmů. Herecká vybavenost obou představitelů je velmi
vysoká, dokážou komunikovat s publikem, zobrazit rozličné charaktery postav, přesně držet rytmus a tempo inscenace. Bohužel
ale, údajně nevědomky, často oba přebírají profesionální herecké
manýry, namísto sofistikovaného, originálního, autorského herectví přichází klišé a šarže. Diváci i tak kvitovali vtipné převedení
klasické látky na alternativní jeviště.
Prvním vrcholem přehlídky byla již páteční inscenace
Hamlet: Přání zabít s podtitulem „Zabít, či nebýt – to je, oč tu
běží“, kterou předvedl pražský Kabaret Caligula. Nakonec získala nominaci na Šrámkův Písek, navíc Tereza Rumlenová cenu
poroty za kostýmy, pánové Štěpán Benyovszký, Ondřej Gabriel,
Tadeáš Petr a Lukáš Rumlena cenu poroty za původní (!) text
a Ondřej Gabriel, představitel Polonia a Laerta, cenu poroty za
herecký výkon. Zcela původní (vyjma asi dvou či tří citací) veršovaný text na motivy Shakespearovy hry je nádhernou ukázkou
persifláže, radostí z hry a objevování nečekaných jevů, výjevů a
souvislostí v příběhu známém, avšak, jak se ukazuje, ještě zdaleka divadelně „nevytěženém“. Inscenace nejvíc inklinuje k jízlivé
postmoderní parodii, opájí se brakem a kýčem, nemaže ale nikterak
vznešenost a hloubku příběhu. Ba možná naopak, nachází v něm zcela aktuální a možná i vážně míněné kritické a přesně cílené pohledy
na dnešní dobu, dnešní politiku(y). Styl herectví, rytmus inscenace
a využití hudby jsou velmi expresivní, prozrazují inspiraci ve světě
filmu a komiksu.
Zaslouženou pozornost vzbudila „feministická“ úprava
známé jednoaktovky Arnošta Dvořáka nazvaná Mrtvá/ý, kterou
přivezly Drátěné siroty. V původním textu dva „ovínění“ muži
hovoří se svou mrtvou ženou – milenkou a manželkou. Drátěné siroty hru otočily. Dvě ženy se setkají se svým milencem a manželem,
kterého ale hraje převlečená herečka. Navíc dopsaly postavu spisovatele, který hru zčásti komentuje, zčásti do ní vstupuje jako vnější
postava, pokoušející se napsat budovatelský román o Robinsonovi.
I když byly tyto připsané vstupy sporné, celkový přístup Drátěných
sirot byl chytrý, vtipný, osobitý, svérázný a divadelně osvěžující.
Právě takový je vždy důležitým kořením těchto přehlídek.
Již dlouho existující pražské Divadlo Na cestě P.M. letos
neuvedlo autorský text, ale sáhlo po komedii „plzeňského Molièra“,
úspěšného současného dramatika Antonína Procházky S tvojí dcerou ne! Soubor se rozhodl inscenovat hru bez úprav (pomineme-li posun z Čech do NDR, se kterým se ovšem příliš nepracuje, poznáme jej
vlastně jen v hudebním podkresu inscenace) a zcela respektovat žánr
situační a konverzační komedie. Na ten ale kvality souboru nestačí, a
tak jsme byli svědky spíše humoru nechtěného. Například, když se herec opřel o kulisu, a ta mu ujela o půl metru, nebo když odcházející herečka nečekaně odcházela nezakrytou částí scény apod. Zkrátka jakýsi
divadelní Ed Wood… Jen kdyby si to divadelníci přiznali a inscenaci
připravili tímto způsobem záměrně. Možná by dosáhli všeho, čeho
chtěli – divácky vděčné komedie, a přitom skutečné divadelní srandy.
Divadlo Na jevišti nabídlo pod názvem Na kratším konci
ulice jevištní ztvárnění filmového scénáře (a později novely) Thomase Brussiga Sluneční ulice. Film běžel i u nás v kinech a ČT, a tak
jej převážná část diváků znala. Slastný retropříběh mladých Němců
žijících v těsném sousedství berlínské zdi však vyzněl v podání devíti
Útvar totálního divadla VYDRŽ Praha
Zákaz vycházení. Foto: Vlasta Poláčková
herců (z nichž každý hrál několik postav) divadelně banálně a až příliš prvoplánově. Tak jako v případě některých předchozích souborů
to bylo dáno nezkušeností všech zúčastněných.
Útvar totálního divadla VYDRŽ! představil velmi zajímavý kus z vlastní dílny Zákaz vycházení. Až filosofická úvaha „o
malém chlapci ve velkém domě a velkém domě v malém chlapci“,
o obrazech, které se v okamžiku smrti promítnou před očima, o duši,
která je až do skutečné smrti nedobytnou pevností, dokázala v divácích vyvolat řadu podstatných existenciálních otázek. Ač v textu
i příběhu zůstala řada otazníků, zaujal soubor závažným tématem
zpracovaným originální formou porotu natolik, že získal 2. doporučení na Šrámkův Písek.
Choceradská Kocábka, již tradiční účastník přehlídky,
nabídla lidový kabaret svého kmenového autora Jiřího Cinkeise:
Přešlápnem aneb Co se do novin nevešlo. Úhledná, vkusná, bizarní mozaika minipříběhů, situací a postav z typické dnešní vesnice je
svého druhu originál. Půvabný svou prostotou, přímostí, nefalšovaností.
„Neprůhledný drsný příběh o kožené bundě a červené helmě“ předvedlo Divadlo Kámen. Především jevištní podoba textu Petra Macháčka Mlejnek byla bezesporu nejčistším, formálně do doKabaret Caligula Praha
Lukáš Rumlena:
Hamlet: Přání zabít
konalosti dovedeným jevištním tvarem, který bylo možné na Písečku
zhlédnout. Promyšlená, do detailů dotažená kompozice světel, barev
a kostýmů i jejich částí, hudebních předělů, rytmika textu a jeho důsledná, až hudební forma vynesla souboru 1. doporučení na Šrámkův
Písek. Otázkou je, zda tak exkluzivní forma unese přece jen až příliš
banální a ke konci již předvídatelnou zápletku. Porota ani diváci se
v tom nedokázali sjednotit. Doufejme, že se ještě s touto inscenací setkáme, rozhodně totiž stojí za to se nad ní (a možná i v profesionálním
divadle) zamýšlet. Jak ovlivňuje či může ovlivnit forma vyznění samotného díla, může forma být tím hlavním v inscenaci, dokáže sama
o sobě diváka strhnout a být dostatečnou (či hlavní) zárukou divadelní
kvality? Petr Macháček klade aktuální divadelní otázky.
Poslední autorský text Monopoly, které uvedla Divadílna Krvik Totr, je ztřeštěnou hříčkou o rodince továrníkově a jeho
dvojníkovi. Autoři textu obratně pracují s jemnostmi českého jazyka
(v tomto kuse jsou okouzleni zejména přechodníky), inscenace je
velmi stylizovaná, což herci, z velké části absolventi VOŠH Praha,
suverénně zvládají, pracuje s prvky studentského humoru, ztřeštěné
komedie, klasické konverzačky a její parodie, někdy úspěšně, někdy
méně. Problematický byl hlavně rámec příběhu, společenská hra
„monopoly“, tvůrci v podstatě neopodstatněná a nadbytečná.
A tak je další Píseček za námi. Byl to maratón. Dva vrcholy
(Hamlet: Přání zabít a Mlejnek), několik mírných stoupání (Zákaz
vycházení, O uhranuté koze, Přešlápnem, Nežerte Clinta Eastwooda,
Mrtvá/ý, Muž s holí, Monopoly), zbytek nížina. A příští rok zas…
Dora Štérová, Vladimír Hulec
PRIMA SETKÁNÍ
VE STRAŠECÍ 2005
Třídenní maraton středočeské krajské přehlídky studentského a mladého divadla s postupem na Prima sezónu
Náchod a Šrámkův Písek zahájilo v pátek 18. března večer
kouřimské divadlo Mrsťa Prsťa s inscenací Maskaráda, kterou ve svém programu uvádí jako pásmo maskovaných etud.
Inscenace je rámována obrazem Ples masek, včetně známé
písně Marka Ebena. A tak tedy hned na začátku slibuje něco
víc než sled krátkých výstupů s tichými maskami výrazovými,
s larvamaskami a maskami commedie dellárte. Možná by se tu
nabízelo cílenější míření k prokomponovanosti celku s hlubší a
snad apelativnější výpovědí, možná by bylo zajímavé sledovat
příběh „upovídanosti“ a „tichosti“ našeho světa. Ale o nic takového soubor neusiloval. Podle slov v programu i podle slov
režiséra Martina Drahovzala při společné debatě po představení byla inscenace vytvořena jen jako ukázka toho, co se soubor
naučil na letním soustředění. A tak sledujeme výtvarně velice
působivé obří masky, dellártovské půlmasky a obdivujeme
pohybovou složku hereckých výkonů.
Páteční večer patřil domácímu souboru. Dramatický
klub při Gymnáziu v Novém Strašecí se pokusil inscenovat
text autorek E. Ničové, K. Pelcové a K. Fričové s poetickým
názvem Moře, modravé horizonty pobřeží, vyhřátý písek…
jako varianty pohledů na jednu a tutéž situaci. Manželský pár
v rozvodovém řízení, dialog na společné dovolené z pohledu
manželky, manžela, přítelkyně. Pokaždé jinak. Zajímavý
pokus zůstal jakoby v půli cesty. Pro malé jeviště velice nevýhodné a nic nenabízející scénografické řešení se tu zdá být
DS Časumálo DDM Praha / Terry Pratchett: Sekáč
kamenem úrazu. Odtud je možná cesta dál. Scénografický nápad, který by pomohl žít jak situacím u soudu, tak situacím na
„vyhřátém písku“.
Soubor Vrtule Slaný rozjel sobotní vlak šesti divadelních produkcí dramatizací Vianových povídek pod názvem
Blues pro černého pasažéra. Pro někoho chaotické, nesrozumitelné, pro jiného chaotické, ale přesto srozumitelné svým
názorem na svět. Jak umět vystoupit z vlaku, kterým jedeme a
nechceme. Přes nedokonalosti v hereckých projevech, zvláště
v hlasové technice, přes spornost účelnosti scénografických
prvků, jsme mohli sledovat soubor vedený Jiřím Rezkem valící na nás ve střemhlavém tempu nemalou dávku informací a
obrazů. Výborný hudební doprovod harmonikářky Ivety Schagererové, groteskní podání Vianových textů. (Doporučení na
Šrámkův Písek – poz. redakce.)
Dorota Tichá, Magdaléna Tichá a Tereza Sléhová,
jinak soubor Bez slovníku Roztoky u Prahy, přivezly na
středočeskou přehlídku dvě inscenace – Yourneys (nominace
na Prima sezónu Náchod – pozn. redakce) a Apples. Dvě divadelní potěšení pro oko i ucho. Jednoduché, čisté, hravé, plné
obrazů a fantazie. Práce s tělem, hlasem, s rekvizitou, se sebou
navzájem, s hudbou. Dobrá jablka na dobrých cestách.
Vedle těchto dvou divadelních tvarů se objevila na
přehlídce i velice rozpačitá produkce souboru Studio přestupní stanice Mělník. Pod názvem Neochotné strašení jsme měli
být svědky improvizace. Výsledně jsme pozorovali podivné
psychologické ilustrování písňových skladeb v nepříliš kvalitním zvukovém záznamu. Zůstalo nám utajeno, co vlastně bylo
obsahem konání dvojice mladých herců. Improvizace není o
tom, že může kdekoli, kdykoli, cokoli.
Soubor ZUŠ Rakovník pod vedením Jiřiny Krtičkové
nám převyprávěl Povídku studentovu z Canterburských povídek G. Chaucera pod názvem O lásce a oddanosti. Mladinký
soubor se pokusil o divadelní tvarování ne příliš jednoduchého
textu. Od prostoru hospody, kde se vše hrálo nás dělila vysoká
rampa typického kulturního domu a vzdalovala nás od účinkujících ještě víc. Nejcennější na tomto představení byla hudební
složka, která vytvářela atmosféru hospody i samotného příběhu
o oddané Griseldě.
O existenci pudinku se přesvědčíme tím, že ho sníme. To je titul hry Filipa Nerada, který je zároveň představitelem Bedřicha Engelse a režisérem inscenace souboru Decentně obscénního divadla Nula morčat Čerčany. Historická
momentka ze života Karla Marxe a Bedřicha Engelse v jejich
londýnském exilu je pokusem o politickou satiru. Divadelnímu
představení chyběl temporytmus, pointování situací a v některých hereckých výkonech mluvní srozumitelnost. Potvrdilo se
tu riziko absence režijního vedení, když je režisér autorem a
hercem zároveň.
Posledním představením přehlídky byla v neděli dopoledne dramatizace Sekáče Terryho Pratchetta pod názvem
Sekáč aneb Co se stane, když Smrť přijde o práci souboru
Časumálo DDM Praha. (Doporučení na Prima sezonu Náchod – pozn. redakce.) K orientování se v jednotlivých linkách
příběhu by snad posloužilo ještě další škrtání v rozsáhlém
textu tak, aby příběhová mozaika do sebe zapadala i pro neznalce Pratchettovy předlohy. A jistě by inscenaci pozvedlo
sjednocení výtvarných prostředků a zjednodušení přestaveb
mezi obrazy. Výrazným dojmem zapůsobila řada hereckých
výkonů. Zejména dialogy
slečny Zahořelé a Viléma
naprosto přirozeně vycházely z okolností dramatických
situací a opíraly se o vnímání
partnera.
Celá přehlídka byla
provázena rozborovými semináři a hereckými dílnami:
herec a dialog lektora Romana Štabrňáka - studenta
činoherního herectví DAMU Praha, herec a řeč těla lektorky
Lenky Vávrové – studentky psychologie na univerzitě v Brně,
herec a situace lektorky Martiny Tothové – studentky KVD
DAMU Praha.
V neděli pak jako host vystoupilo Divadlo Dagmar
Karlovy Vary s inscenací Král William, drama synů a dcer.
Za lektorský sbor – Luďka Richtera, Ivetu Dřízhalovou a Hanu Frankovou se pokusila všechno shrnout Hana
Franková.
S MUŽI, NEBO BEZ MUŽŮ?
KRUMLOVSKÁ PRIMA SEZÓNA
Poslední víkend měsíce
února byl mrazivý, ale slunečný,
možná i proto se těsně před sobotním polednem v krumlovském
divadelním sále kromě poroty
shromáždilo jen pár dalších přihlížejících, vesměs aktivních účastníků divadelní, literární, fotografické
a hudební části krajské postupové
přehlídky. Škoda pro ty, kteří nepřišli tu hodinku posedět na jediné
divadelní představení, které se
odehrávalo „jednoho odpoledne
v jednom domě“ .
O amatérském divadelním spolku Růžek se sídlem
v Českých Budějovicích by se
dalo říci, spíš divadélko nebo
dívčí sdružení než divadlo nebo
divadelní soubor. Pro účast na
krajském kole celorepublikového festivalu Náchodská prima
sezóna se dívky s nenáročnou, ale
početnou výbavou pro předvedení své původní hry přemístily do
Českého Krumlova.
Pět mladých dívek může
obývák velikosti jeviště klidně zaplnit. Domýšlíme si, že se prostě
sešly tak, jak se občas kamarádky
či spolužačky scházívají - aby nějak zabily čas, se kterým si jinak
neví rady, činností, kterou by dělat
nemusely, ale proč ne, když stejně
není co dělat... Až na jednu. Shakespeare a Romeo ji natolik pohltili,
že ani neví, co se děje kolem ní, že
se zrovna střílí jako v Kill Bill, že se
provokuje, protože jak jinak z dívčí
nudy ven? Samo, že se nestřílí doopravdy, ale jenom jako, protože ani
doopravdy nejsme hrdiny žádného
filmu, natož Kill Bill.
Jako ve filmu se však
ocitáme. Podobnými prostředky
pracuje totiž režisérka a autorka
Alena Vitáčková se svým souborem: jakoby filmové prostřihy,
scéna zmrazená uprostřed pohybu,
strnutí herců, záblesk uvědomění
si, že se něco děje - a kdybychom si
my, diváci, neuvědomili, napoví se
vteřinovým zatměním scény. Kdyby se tyto živé obrazy v průběhu
představení nerozplynuly ve významové nezřetelnosti, v nedůslednosti, kdyby rozvíjely svůj rytmus
vstříc ke sdělení, k podtržení jeho
naléhavosti, kdyby provokovaly
diváka a třeba i rozhořčovaly, mohly by být nazvány smysluplnými.
Škoda.
Je však možné, že tato
realizovaná neujasněnost souvisela
i s tempem hereckého prožitku,
akčních scén i jednotlivých mluvních sekvencí. Právě proto, že vše
bylo velmi pečlivě připraveno,
každá role pečlivě promyšlena a
každá replika pečlivě artikulována,
očekávali bychom stejnou pečlivost
i v předání poselství tohoto příběhu,
který se vlastně týká i nás. Otázka
byla vyslovena, mysl byla rozjitřena, čekáme na odpověď...
Leč zpátky k oběma
hrdinům - totiž k Shakespearovi a
Romeovi. Dívka je natolik ponoře-
na do četby, že nevnímá svět kolem
sebe, a když je nakonec přece jenom
ze snů vytržena do skutečnosti, má
dobrý důvod dát svým kamarádkám
lekci o tom, proč je dobré číst knížky. Skrze jejich příběhy můžeme
prožít v představách to, co ve skutečném životě prožít nelze - setkat
se zamilovaným Romeem, trochu se
obdivovat ztřeštěnostem Dona Quijota, vždyť on to vše podniká kvůli
své milované Dulcinei, a dokonce
trochu podlehnout svádění Dona
Juana. Ach, kdyby tak všichni tři
se mohli vtělit do jednoho jediného
muže, toho, kterého by mi všechny
kamarádky záviděly, ale který by
přece jen patřil pouze mně!
Až potud je ta stará
historka čitelná, neošidná a srozumitelná. Ale má to háček! Tento
ideální muž, ON, by zároveň měl
být stejný jako ten jediný muž,
který zatím v životě každé z těchto
- náctiletých dívek sehrál nezastupitelnou roli. Do kterého každá z nich
vložila své touhy po lásce, porozumění, troše bláznivosti i rozmarnosti, pocitu bezpečí, jistotě: táty.
Jaký to paradox, když
se postupně vyjevuje, že z těch
pěti otců jen někteří jsou reální, to
jest živí a přítomní, a že mezi nimi
těžko hledat toho, který by obstál
alespoň z hlediska běžné morálky...
V tu chvíli nám zatrne. Náhle si
uvědomíme, jak zranitelné jsou tyto
tak sebevědomě se tvářící bytůstky,
jak moc se jim nedostává toho, na
co mají jako děti od svých rodičů
plný nárok a jak těžce a na celý
život je postihuje tento předobraz
mužského ideálu v podobě jejich
nepovedených otců - které přesto
milují a potřebují.
Příběh nepřináší řešení
a nevynáší soudy, ale navozuje
otázky, naznačuje možnosti. Nechť
divák sám si příběh domyslí při
cestě z divadla domů, nechť divák
sám přemýšlí o svých vlastních
postojích a ideálech a rekapituluje
své vlastní vztahy. Tak to asi má
být. Proč však závěrečná třetina inscenace shodí veškeré úsilí doposud
vynaložené na to, aby divákova sebejistota, že všechno je, jak má být,
byla rozvrácena? Dívky surovým,
byť běžným způsobem, navzájem
obnažují jedna druhé, i třetí, čtvrté
a páté tajné a úzkostlivě skrývané
bolesti a zjišťují, že ošizeny jsou
všechny. V představení pateticky
zapalují svíčky. Vykřičí a vybijí
svůj žal, pateticky sfoukávají svíčky a neodcházejí. Zády k divákům
a zřejmě i zády k nesnadno řešitelným problémům vztahů, jichž se
dotkly ve svých snech i v realitě, se
loučí. Představení končí a my jsme
v rozpacích. Máme pocit, že teatrální gesta a planá symbolika, líbivá a
nepřesně sdělující neujasněné odpovědi mají prostě jen odmávnout
zvichřené city a odhalená tajemství
jako něco, co je lepší zapomenout,
není-li možné to vyřešit hned teď
a tady.
Pikantní na provedení
tohoto příběhu je, že po celou
dobu těmto rozverným, toužícím,
zahořklým, zlým i chápajícím
mladým ženám ve všech mužských rolích sekunduje pouhý
hadrový panák. V životní velikosti. Jelikož je hadrový, nemůže sám
jednat, ale musí ve všem spoléhat
na přítomné dívenky. Ony mohou
o všem rozhodovat a jím hýbat a
manipulovat. Na něm se mohou
pomstít za všechny křivdy na nich
již spáchaných jinými muži, otci,
i za ty, kterých se v budoucnu
patrně teprve dopustí jejich muži,
milí, manželé. Mohou udělat vše,
co nemohou udělat v opravdovém
vztahu a co jim nikdy nebude
dopřáno, ani dovoleno: v opravdovém vztahu je totiž muži budou
opouštět, bít je, nahrazovat svou
přítomnost dárky, zapomínat na
ně pro jiné - tak, jak to dělají
jejich otcové.
Zajímavé by asi bylo
vyzkoušet i jiné varianty. Jak by
se asi již napsaný příběh vyvíjel,
kdyby do jeho realizace vstoupil
třeba jen jediný muž-herec? Jak
by se proměnily jejich vzájemné
vztahy? Jak by se odvíjelo klubko
jejich spřádaných snů? Jak by se
vyrovnávaly síly na obou stranách
tohoto životního zápoliště? Jaké
ústupky by byly učiněny?
Teď mě napadá: s mužem by to bylo asi těžší, protože
by nikdy nebyl zcela podle našich
představ, nikdy by nejednal tak, jak
si zrovna my přejeme, aby jednal,
asi by to bylo zábavnější, víc vzrušující, napínavé a nepochybně také
mnohem těžší. Bez mužů však to je
takové, jako příběh tohoto představení - nejdříve napínavé a vzrušující, jsme v očekávání dalších nápadů
a výbojů, posléze však zjišťujeme,
že jsme byli přizváni k nedovařené
polévce... a přitom by stačilo trochu
přichutit.
P. S.
Přesto to bylo docela prima.
Děvčatům bylo dobře rozumět a
nikdy nevypadly z role.
Pracovaly se zástupnými předměty,
se světlem, hudbou.
Připomněly, že dobré knihy nikdy
nejsou mrtvé.
Příště třeba nebudou míchat styly ve
snaze po větší divadelnosti, nechají
přirozený příběh přirozeně se odvíjet a nenechají svíčky zhasnout!
Jděte se podívat.
Je to o nás.
Věra Regulová
DOBRÉ
TO BYLO...
V OSTROVĚ
Město Ostrov, zajímavá kulturní oáza nedaleko
Karlových Varů, hostila Západočeskou oblastní přehlídku netradičního a amatérského divadla. Přehlídka územně reprezentovala oblast dvou krajů (Plzeň, Karlovy
Vary) a tvořila předkolo ke dvěma celostátním přehlídkám. Porota měla za úkol vybrat soubory k postupu na
Šrámkův Písek a na Náchodskou prima sezónu. Tříčlenná porota ve složení: Alena Zemančíková, Petra Kohutová a Akram Staněk musela konstatovat, že program
se stal zcela neobyčejným kulturním zážitkem. Deset
představení, která měli všichni možnost vidět, vytvořilo
dohromady beze všech pochyb jednu z nejlepších západočeských oblastních přehlídek vůbec a přenesení celé
přehlídky na celostátní úroveň by, až na malé výjimky,
nevyvolalo v neznalých divácích žádné pochybnosti. O
to těžší bylo rozhodování o postupových příčkách.
Než se dostanu k oceněným souborům, zmíním
se o několika obecných jevech provázejících celý festival. Jedním z jeho kladů byla opravdu neobvykle vysoká žánrová a stylová pestrost: viděli jsme němý film i
divadlo, které by se dalo nazvat divadlem poezie, viděli
jsme kolektivní improvizace i přísně režírované tvary,
viděli jsme inscenaci vpravdě minimalistickou i současné živé lidové divadlo atd. Pokud jde o témata, tam naopak bylo možné pozorovat značnou míru shody. Většina
souborů jako by nalezla v letošním roce sílu pokládat si
závažné existenciální otázky. Většina představení (bez
ohledu na to, zda šlo o komedie či kusy vážné) pátrala
po vlastní identitě tvůrců, kladla si otázky po smyslu života či přinejmenším mapovala vztah tvůrců k divadlu.
Další neobvyklou charakteristikou letošního
Ostrova byla téměř dokonalá absence oné nezdravé soutěživosti projevující se řevnivostí, „skupinkařením“, ohnivými hádkami s porotou a ostatními diváky, namísto
diskuze atd. Ne že by diskuze byly krotké! Jistě, i ostré
byly! Ale nikdy neopouštěly rámec snahy o postižení
podstaty inscenací a nepouštěly se na křehkou půdu hádek mezi podrážděnými tvůrci. A byly to diskuze (!)
Všichni jsme si pak za přítomnosti mladého starosty města Ostrova, který sice patrně neviděl ani jedno
představení, ale velmi sympaticky se dostavil v tak neformálním oblečení, že zcela splynul s účastníky festivalu, pomysleli: dobré to bylo. Kdyby to tak chtělo být
výsledkem nějaké tendence či trendu a ne jen shodou
šťastných náhod! Koho tedy nakonec porota doporučila,
nominovala, a kam?
Divadelní soubor Hyjta Domažlice / Zdeněk
Šmíd: Dudáci a vlčí hlavy aneb Něco o Chodech
Divadelní představení na motivy z knížky Zdeňka Šmída se mladému souboru stalo prostředkem k vyjádření vztahu k rodnému kraji a v širším slova smyslu
i k hledání, nacházení a pojmenovávání vlastní identity.
Příběhy vycházející z chodského folklóru jsou uchopeny bez předsudků s autentickým zaujetím herecky
vzácně vyrovnaného souboru. Představení je v pravém
smyslu slova kolektivní, soubor se hrou baví a jeho hra
se lehce přenáší na publikum. Jednoduchá a účelná výprava je po výtvarné stránce čistá, folklórní motivy se
nesentimentálně, avšak přirozeně a nenásilně mísí se
současnými, a ve stejném duchu se nese i vlastní hra.
Porota ocenila především zaujaté, přirozené a bezprostřední herecké výkony, autentickou osobní výpověď
aktérů, dobrou úpravu textu, výše zmiňovanou čistotu
výpravy a v neposlední řadě také s lehkostí zvládnutý
kontakt s publikem. Zajímavou složkou představení je
také hudba (Chodská vlna aneb Chodský bigbít), jejíž
použití vyvolalo po představení zajímavou diskuzi
v plénu. Předmětem výtek pak byla jistá míra ilustrativnosti celého představení, které po stránce inscenační
nenabídlo ostřeji formulovaný názor.
Představení bylo doporučeno k přijetí na celostátní přehlídku studentského divadla Náchodská prima
sezóna především pro čistotu použitých prostředků,
bezprostřednost, hereckou pravdivost a celkový kolektivní výraz.
Divadelní soubor Studio divadla Dagmar
Karlovy Vary / Jacques Prévert: Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina
Představení souboru z Karlových Varů je bezvýhradně postavené na hereckých výkonech. Doprovázeni
živým hudebním doprovodem zúročují členové souboru své divadelní zkušenosti přesnou parodickou hrou.
Absurdní hříčka, postavená na zesměšnění literárních
a dramatických konvencí pokleslých „srdcerváčů“, je
v jejich provedení brilantní komedií vytvořenou téměř
DS Hyjta Domažlice / Zd. Šmíd: Dudáci a vlčí hlavy
Foto: Jan Švácha
DS Rámus Plzeň
Z. Vašíčková
podle Sofokla:
Hra (Oidipus)
Foto: I. Mičkal
minimalistickými prostředky v prostoru oproštěném
(až na tři k sobě sražené židle) od scénografie. Přesto
nerezignuje na vizuální složku reprezentovanou přesnými kostýmy. Největší pozornost poroty vzbudily
herecké výkony (z nichž dva byly na přehlídce po
právu oceněny dílčími hereckými cenami), kolektivní
charakter inscenace, která dává najevo, že je vystavěna na velké divadelnické zkušenosti, v neposlední řadě
hudební doprovod. Inscenaci porota doporučila k postupu na přehlídku studentského divadla Náchodská
prima sezóna.
Divadelní soubor Pachýř Pačejov Plzeň / Veselé příhody Pachýře a Chroše
V nejlepším smyslu slova minimalistická inscenace (o délce slabých 25 minut) na základě autorského
scénáře (jako autor je uváděn Sam Zivott) je brilantně
vystavěnou dadaistickou hříčkou. Soubor, jehož geografické umístění do Pačejova je rovněž mystifikací,
tvořený dvěma herci a vypravěčem hraje s velkou vážností nicotný příběh dvou smyšlených přátel, v jejichž
soužití se de facto neodehraje nic pozoruhodného. Důkladnost, s jakou se oné nicotnosti věnují, důsledně minimalistické prostředky (absolutně nepohyblivé loutky,
téměř nehybní aktéři, záměrné podehrávání…) i znatelný existenciální přesah byly předmětem ocenění poroty,
stejně tak jako zábavnost celé hříčky. Pro tyto kvality
představení porota doporučila na Šrámkův Písek.
Divadelní soubor Rámus Plzeň / Sofokles, Zdena Vašíčková: Hra
Ve všech svých složkách dotažené představení
vypráví příběh Sofoklova Oidipa s použitím prostředků loutkového divadla. Tématem představení však
není Oidipus jako takový, ale spíše manipulace slabým
jedincem kolektivu do situace, ve které se jeho osud
jeví nevyhnutelně tragickým. Prostřednictvím příběhu
Oidipa se manipuluje s jeho hlavním představitelem
a tragický závěr předlohy je teprve předznamenáním
tvrdého a bezohledného konce inscenace. Použité
prostředky jsou pestré. Plyšové a plastové hračky
v loutkových rolích aktérů Sofoklovy tragédie, výprava připomínající spíše výbavu mateřské školky,
oblečení souboru jako by šlo o nějaké tradiční dětské
kolektivní představení vzniklé v hodinách dramatické
výchovy atd. jsou paradoxním prvkem, který přes svou
prvotní naivitu až směšnost naopak velmi přesně posiluje tragické prvky inscenace. Nezapomenutelným
okamžikem představení je například mrazivé vyznění
Iocastininy sebevraždy. Dětská panenka představující
Oidipovu matku je rituálně ozdobena sponou do vlasů
a poté téměř nevzrušeně oběšena na řetězech používaných ke zdobení vánočního stromku. Inscenaci porota
přímo nominovala k postupu na Šrámkův Písek. Za
hlavní argument svého rozhodnutí považuje vyváženost inscenace ve všech jejích složkách a vynikající
DS Pachýř Pačejov Plzeň
Veselé příhody Pachýře a Chroše
Foto: Ivo Mičkal
práci s typicky postmoderním mísením žánrů, stylů i
motivů.
Mezi představeními, která se „nevešla“ do úzkého postupového klíče skončila v převážné většině
představení také vysoce hodnotná. Dvěma z nich (představení souboru MY z Plzně, inscenace hry Stísněná 22
Ivy Volánkové a souboru Every-báby s autorským kolektivním dílem nazvaném Útržky z rodinného alba)
může být útěchou nominace resp. doporučení k postupu na Wolkrův Prostějov, kterých dosáhly o týden dříve
na přehlídce v Klatovech, ostatním pak nelíčeně kladné
přijetí publikem složeným z vlastních „konkurentů“.
Jo, Ostrov byl fajn.
Akram Staněk
KOCOUR RODINY
HAKENŮ
Modrý Kocour, dnes už se dá možná říci „proslavená“ turnovská přehlídka amatérského divadla, jenž
se letos konala 4. - 6. března, jest festival veskrze jedinečný. Svého času jsem jej nazval festivalem jižního
typu pro jeho organizační ležérnost působící nejrůznější
nejasnosti a zmatky, které se ovšem vždycky nějak překlenou. V roce jeho 10. výročí k tomu přidávám, že je
to také přehlídka rodiny Hakenů. Nikoliv, že by se na
něm tato rodina producírovala na jevišti – až na otce
Hakena, ale jeho posedlost divadlem mu jinak nedovolí. Je to prostě proto, že se celá podílí svou aktivitou
na jeho vzniku a průběhu, a to počínaje velice malými
dětmi. V čele tohoto usilování ovšem stojí Petr Haken,
jenž si tuto přehlídku především výběrem souborů a
titulů hněte po svém a vtiskává ji naprosto specifický
ráz; něco mezi soutěžní přehlídkou a přehlídkou lahůdek
amatérské produkce i produkce přátel. Je to přehlídka
s postupem na Šrámkův Písek a Náchodskou Prima
sezónu, ale stejně tak na ni jde o ty druhé dvě roviny,
dost často se mně zdá, že hlavně. Nic proti tomu. Tahle
přehlídková barva – včetně té ležérnosti – je sympatická
a kdo nezažil Modrého Kocoura včetně té aktivity rodiny Hakenovy, má poměrně citelnou mezeru ve znalosti
českého amatérského divadla 21. století. Musíte ovšem
počítat s překvapeními různého druhu. Pro příklad: letos
jsem se potkal s inscenací Witkacyho Šílené lokomotivy mladoboleslavského Divadýlka na dlani, která
se už vloni účastnila poděbradského FEMADu. Petr to
zdůvodnil naprosto bravurně: Turnov a Mladá Boleslav
Divadýlko na dlani Mladá Boleslav
S.I. Witkiewicz: Šílená lokomotiva
Foto: Jan Švácha
mají stejný senátorský volební obvod, takže důvody
k hlubokým přátelským stykům jsou nasnadě. Proto hup
s mladoboleslavskými na Kocoura. Ani nevím, jestli se
ta inscenace ucházela o Písek, ale v každém případě ji
v zimním zasněženém Turnově svědčilo. Zbavila se už
jakékoliv závislosti na Witkacyho myšlenkovém i formálním světě a přehoupla se zcela a s jistou suverenitou
do svižného kabaretního žánru, v němž se mladoboleslavští pohybují s půvabem, jistotou a šarmem. Možná
bych je na základě tohoto kritéria letos, kdyby to šlo,
znovu na FEMAD doporučil. Jako zdařilý příklad „restrukturalizace“ literárního žánru jevištními prostředky.
Abych se vyhnul kolizím a nežádoucím souběhům, tak budu psát především o představeních vskutku
soutěžních. Nuže:
Na Šrámkův Písek jsme jako porota (Vl. Hulec,
S. Gregar a J. Císař) nominovali bez jakýchkoliv problémů Vosto5 Praha s jejich Košičanem 3. Pánové Cihlář
a Prokop mají své místo na vrcholu tohoto typu divadla
pevné. Ačkoliv turnovské představení až tak suverénní
nebylo. Oba herečtí autoři – nebo autorští herci? – si totiž vytýčili hranice svého vystoupení tak určitě a pevně,
že je, jak to v Turnově vypadalo, do jisté míry svazují.
Základní situace je noční vysílání jakési radiové stanice,
v níž dva polodiletanti, polointeligenti a hlavně totální
neumětelové, kteří si hrají na ostřílené borce, předstírají
duchaplné rozhovory mezi sebou i s těmi posluchači,
kteří jim případně zatelefonují. Jsou tím dány jisté limity
časové i nutnost realizovat i technické předpoklady, které musí být přesně dodrženy, jinak se zhroutí řada situací a jejich vtip. Ale především: je třeba naznačit určité
typy obou „moderátorů“, tedy sklenout obrysy postav a
dodržet je. Protože v tom je jádro: ti dva jsou takoví, jací
jsou a z toho plyne i smysl a podoba představení. Existuje však ještě postava třetí, jediný posluchač, jenž těm
dvěma neumětelům volá z různých nádraží, neboť se řítí
jako štvanec po celé republice stíhán kolosálními „vlakovými nonsensy“. Takže tu oba pánové hrají ještě třetí
postavu. V Turnově jako by pozbyli do jisté míry svou
komunikační samozřejmost a lehkost a improvizační
uvolněnost, když toho musejí stihnout tolik na tomto
fixovaném půdorysu.
Doporučili jsme (zmíněná už porota) na ŠP
Krátké a úderné divadlo z Liberce s představením
Kde že loňské něhy jsou. Je to soubor autorský, už
dostatečně na tomto poli zkušený, který se tentokrát
pustil na prajednoduché scéně do vztahů mezi ženami
a muži. Na počátku se představí kontrastní manželské
páry, v jednom z nich vládne žena, ve druhém muž a
sledujeme vývoj jejich soužití. Je to námět mnohokrát
zpracovaný a obehraný, ale jsou v těch situacích neotřelé komediální nuance i překvapivé momenty ve vedení
zápletky. Připočteme-li k tomu obratnost a nápaditost
hereckou, je to předpoklad pro
docela vtipnou i inteligentní zábavu, jež se nemusí ani podbízet
ani pitvořit. V druhé polovině se
ovšem vynoří zcela překvapivé a
slibné nové téma. Vyroste z rozhovoru tří pubertálních dívek o jejich
dívčích idolech. Jedna z nich se
zamiluje do nesmělého mladíka,
jenž hraje na kytaru, skládá písně,
mluví slovy Nedvědových písní a
touží koncertovat na stadionu ve
Wembley. Což se mu splní, jak
předvede závěr představení. A najednou je tu téma životních vzorů
i životního stylu, téma působení
masové subkultury, jež není uděláno ani se satirickou či parodickou
nadsázkou, ale s určitým pochopením pro tuto polohu,
která díky komediálností vyjevuje i svůj rub. Kdyby se
toto téma dodělalo ve fabulační a situační lince, jež je tu
ve srovnání s první polovinou poněkud slabší, byla by to
možná originální samostatná hra.
Na Náchodskou prima sezónu porota nominovala soubor Podještědského gymnázia Stopu Liberec
s Ptákovinami Jiřího Žáčka podle Aristofana. Upravila
a režíruje je Milena Šajdková, která svým libereckým
rozumí. Mladí herci mluví zřetelně a k tomu ve verších,
pohybují se přirozeně a se smyslem pro rytmus, dovedou
načrtnout jednoduchý obrys postavy, cítí se na jevišti
dobře jako kolektiv, aby zároveň dali i prostor sólovým
výstupům, v jednom z nich znamenitě kdákající slepice
sklidila zasloužený potlesk na jevišti. Je to inscenace
jednoduchá, nechce po hercích nic, co je nad jejich síly,
ale to, co chce, vyžaduje důsledně a směřuje k pečlivosti
málokdy už dnes na jevišti vídané a slýchané. Což se
často nahrazuje smělostí a originálností koncepcí. Jako v
inscenaci Hamleta Turnovského divadelního studia,
kde oživne královský šašek Yorick, aby byl průvodcem
představení, a Hamlet neumírá, protože je vinen svou
pomstou. To všechno jsou však záměry, které kromě
jistého zajímavého scénografického řešení v ničem nedojdou ani nejmenšího naplnění. Odvaha i snaha Petra
Hakena, jenž si Shakespearův text upravil a také zrežíroval, byly nezměrné, ale výsledek prakticky nulový,
protože se zatím nedostává sil na úplně obyčejné divadlo, tím méně na to „přemustrovat“ Shakespeara.
Autora textu inscenace VOŠ herecké z Prahy
Rajská komedie program utajil. Prý je to posluchač
DAMU, jenž byl pověřen, aby něco pro tento ročník
sepsal, režii měl Jiří Trnka, pedagogický dohled Ivetka
Dušková. Jde o takovou mírnou, opatrnou českou cool
hru (drsná slova, jedno souložení na scéně a znásilnění
Nejhodnější medvídci Hradec Králové
Ruby Hoo a David Doubek a The Can:
Ultimatum. Foto: Pavel Charousek
za scénou) o mladé partě a jednom rodičovském páru,
jenž se trápí navzájem, a s dcerou, která odejde z domova. Námět a témata jakož i způsob zpracování jsou dnes
přes veškerou snahu o nekonvenčnost už konvenční.
Ale pan režisér dodal jistou organizaci a pořádek, herci
hrají s nepochybnou spontaneitou, bezprostředností a
temperamentem, občas probleskne výrazněji i úsilí o
cílevědomou tvorbu postavy. Je to zajímavé studentské
divadlo sui generis a doporučení na Náchodskou divadelní sezónu mu patří.
Mnoho dalšího se v soutěžní části Modrého
Kocoura neurodilo. Náhlé neštěstí Studia Arthure
z Prahy a Morgiana souboru Dora z Turnova sdílely
svým způsobem stejný osud: bojovaly úporný zápas o
to, převést na jeviště velmi nesnadnou a obtížnou literární předlohu. Lépe se vedlo Studiu Arthure s textem
Daniely Fischerové Náhlé neštěstí, ale i tak jen neúplně
a fragmentárně zdolávali oba herci jeho nástrahy. Z nesoutěžních představení stálý polský host Surya Jawor
si vůbec neporadil s některými texty Henriho Pierra
Camiho a druhý polský host, jakési loutkářské „one man
show“ Adama Walnyho Inspiracje Biblijne, zaujal sice
řadou důmyslně vymyšlených a zkonstruovaných „loutkostrojů“ a jejich výtvarnou surrealisticko-expresionistickou podobou, ale pak už se to všechno jaksi okoukalo
a představení trvalo déle než bylo únosné. A konečně
se v Turnově představili v této nesoutěžní části s novou
hrou Josefa Tejkla Čilimník i Černí šviháci z Kostelce
nad Orlicí. Oficiálně vstoupí do soutěže na přehlídce v
Červeném Kostelci, takže informaci o tomto jejich díle
podám v AS až v jejím kontextu. Dalším nesoutěžním
představením bylo ještě vystoupení souboru Postav si
své letadýlko, „one woman show“ jedné mladé herečky,
která zpěvem, slovem, ale především předměty vypráví
a předvádí příběh o růžovém snu. Má vtip, půvab, jemnost, komunikativnost a především imaginaci. Protože
však autorka tohoto příjemného pohlazení je absolventka KALD DAMU, nevěděli jsme si jako porota rady jak
s ní zacházet v soutěži a jenom jsme ji doporučili pozornosti jako možný doplněk programu Šrámkova Písku.
Ale podle mne by to mohl být doplněk mnoha dalších
amatérských přehlídek.
A ještě jedno upozornění jsme jako porota
vydali; tentokrát organizátorům přehlídky FEMAD
Poděbrady/Divadelní Třebíč. Na Modrém Kocouru totiž
odehráli představení nazvané Ultimatum Nejhodnější
medvídci z Hradce Králového. Režisér a autor scénáře
se skrývá pod pseudonymem Ruby Hoo, hudbu složil
David Doubek, the Can. Jde o hudebně-dramatickou
produkci; žánrově jistě nejbližší muzikálu, ale například
přímočaré vedení fabule a propojení revuální části jednotlivých hudebně-pěveckých čísel i části dramatické
(řetězení situaci do děje) připomínají zase operetu. Z tohoto hlediska se pak tato rovina jako příběh o ženském
teroristickém komandu, odehrávající se v německém
přístavu – snad Hamburku – nabízí jakoby ironicky, občas až parodicky. Jenže: Nejhodnější medvídci, vždycky
předváděli model, v němž realita prakticky nerozeznatelně přecházela ve fikci, která tuto realitu nebrala až tak
vážně, dokonce až mystifikovala. Obráceně to platí také:
ironie a mystifikace se proměňuje v drsnou až krutou
realitu. Inscenace má zajisté své problémy, ale na půdě
amatérského hudebního divadla je to ojedinělý autorský
pokus, jemuž není možné upřít jeho kvality a průbojnost. Na Šrámkův Písek se asi nehodí, není to rozhodně
experimentální divadlo. Naopak využívá záměrně četné
konvence různých žánrů nejen divadelních, kromě jiného i proto, aby vznikl na jevišti pevný systém a řád. A
studentský soubor to už vůbec není. Takže jsme zvolili
cestu toho upozornění. Byl bych rád, kdyby to vyšlo,
protože upřímně řečeno: pro mne bylo toto představení
nejpodnětnější záležitostí Modrého Kocoura 2005.
Jan Císař
VÝCHODOČESKÉ
ALTERNATIVNÍ
SNY, VIZE
A POEZIE
Již podeváté konala se regionální východočeská
přehlídka mladého a experimentujícího divadla a divadla poezie s postupem na Šrámkův Písek, Prima sezónu
Náchod a Wolkrův Prostějov Audimafor aneb Kostelecký Kostlivec, tentokrát opět v Kostelci nad Orlicí 31. 3.
– 3. 4. 2005. Je to příjemné a pro divadelníky čím dál
příjemnější místo, byť s jediným prostorem a jedinou
osvěžovnou. Přehlídka se tam ale již docela dobře zahnízdila a – jelikož jsem byl v porotě tohoto festivalu pokaždé
– mohu říct, že atmosféra je rok od roku dělnější. Jezdí
sem mladí divadelníci z širého okolí, chodí i místní (což
je zřejmě hlavně zásluhou zdejších superstars – Černých
šviháků, ale přicházejí i školy), je prostor pro diskuze i
následná setkání. Mám ten festival možná nejraději ze
všech českých, kde jsem měl tu čest být v porotě, i když
je v jistém smyslu nejnáročnější. Nejenže jsou zde mraky
inscenací, ty jsou i jinde, nejenže je přehlídka vyrovnaná
a je někdy těžké mezi některými postup volit, to je i jinde, ale diskuze jsou tu nejotevřenější, nejzasvěcenější a
atmosféra je nejsoutěžnější ze všeho, co na amatérských
kolbištích zažívám. Pravda, nebyl jsem všude…
ČTVRTEK
Přehlídka se letos natáhla do čtyř dnů, nebylo
v silách mých přijet už první den, a tak následující odstavec o představení Kostlivec v bufetu napsal jiný
člen poroty, Saša Gregar:
Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Markéta Bláhová: Pastička.
Režie Ema Zámečníková. Foto: Michal Drtina.
Skupina Temno týnišťského Divadelního souboru Jirásek se dlouhodobě zabývá mj. dramatickými
předlohami Davida Drábka, texty z období jeho olomouckých Hořících žiraf. V Kostelci nad Orlicí uvedla
Kostlivce v bufetu (původně Kostlivec v silonkách
– Vzkříšení). První díl jsme od Temna viděli před časem. Poetika studentské recese, přenesená do souboru
s jiným stylovým vybavením, je zřejmě důvodem, proč
inscenace nemá náboj nonsensové grotesky a působí
spíše fraškovitým dojmem. Je sledem jednotlivých humorných scén, které samozřejmě nepostrádají půvab a
zábavnost, zvláště díky některým hereckým výkonům.
Dospělá embrya Divadla Jesličky Hradec Králové
Monika Janáková: Poslední večeře v domě Usherů
Foto: Michal Drtina
PÁTEK
Ač se začínalo v 8:45, přijeli jsme se Z.A. Tichým ranním rychlíkem vypraveným v 6:09 z Prahy.
Co by člověk pro krásné amatérky neudělal… A začalo
se zostra, právě mládím: ZUŠ Ústí nad Orlicí – Strach
má velké oči aneb Kdo se bojí, nesmí sušit mozky.
„Drama o čtyřech dveřích“ napsal prý jakýsi Lumír
Zrcátlo, ale ani ústeckoorličtí nevěděli, o koho jde.
Text vyhrabali z nějaké soutěže, autora však nevypátrali (pokud o něm víte, nechť se jim ozve). V podstatě
jde ale o z improvizací vzniklé situace spojené v jakési
divadelní sci-fi o nebezpečí zneužití vědy. Vystupují
reálné i imaginární postavy (Strach, MyšLenka, X a Y
chromozomy aj.), o děj však zatím příliš nejde. Nejdůležitější je dokázat využít hereckou fantazii. Celek moc
nedrží, některé symboly jsou trochu vágní či nepřesné,
ale každý z účinkujících má prostor pro sebevyjádření,
pro první samostatné jevištní krůčky. Někdo si poradil
líp, jiný hůř.
Obdobně tomu bylo i u další inscenace. S jediným rozdílem. Hercům a herečkám byl text daleko
bližší. Bláhové Pastička je hra o inciaci (zasvěcení do
DS U tří pávů ZUŠ Na Střezině Hradec Králové /
Podle W. Shakespeara: Jak se nám líbí. Režie Jolana Brannyová. Foto: Michal Drtina.
nové životní etapy) dívky v ženu,
o prvním sexu, o doteku smrti, o
vztahu k rodině, ke světu. Je možné ji hrát a vykládat všelijak, vždy
však jde o autentickou zpověď –
náctiletých (možná jen -náctileté).
Studenti ze skupiny Emy Zámečníkové hradeckých Jesliček tento
předpoklad beze zbytku splňovali.
Nesnažili se o složité freudovské
výklady. Vzali text jak leží a běží
a co nejspontánněji jej „prožili“.
Vznikla inscenace z těch, které
jsou cenné, a současně neuchopitelné. Dalo by se jim mnohé z
„profesionálních“ pohledů vytknout, situace jsou téměř
nevyložené, herci spíše autentičtí než aby se svými postavami nějak víc pracovali, ale ono to i tak funguje,
a možná líp, než kdyby přijeli profíci. Taky se diváci
(ze základní školy!) docela „chytli“ a představení až se
slzami prožili. „To jsem byla já, to bylo o mně“ jako by
říkala nedaleko mne sedící dívka.
Další herecké cvičení nabídli studenti II.
cyklu LDO ZUŠ Na Střezině Jolany Brannyové,
kteří překvapivě nepatří k Jesličkám, ale říkají si U tří
pávů. Inscenace Jak se nám líbí je výsledkem loňské
ročníkové práce a je jakousi nostalgickou podívanou
– textovou koláží inspirovanou milostnými dialogy a
monology ze Shakespeara. Pěkná práce s voicebandy,
pěkné renesancí inspirované tancování a hudba, nádherné kostýmy a celé výtvarné ladění do modra činilo
z tohoto dílka příjemnou podívanou a pro fajnšmekry i
test, z jakého Shakespearova díla je ten který výstup.
První vysoce ambiciózní inscenace festivalu
přišla na řadu odpoledne. Ani zrnko pepře pro Czermaka duchovního otce tzv. Vídeňské skupiny (vznik
r. 1949 - Gerhard Rühm, Oswald Wiener, Konrad
Bayer, Friedrich Achleitner) Hanse Carla Artmanna
(1921-2000). Náročný text plný odkazů a bizarností,
plný grotesknosti a jízlivosti, plný intelektualismu a
současně trochu frašky se pokusili Ema Zámečníková
a další její jesličkovská skupina zpracovat v různých
stylových rovinách. Převládal expresionismus, ale
objevoval se i symbolismus a dekadence začátku 20.
století, velký důraz byl kladen na výtvarné působení a
atmosféru, bylo patrné, že se účinkující, a zvláště představitel hlavní role autokrativního Hokynáře Tomáš
Jarkovský, s textem co nejhlouběji zaobírali a snažili
DS J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod / Ondřej Pumr: Ano Ani. Foto: Michal Drtina.
se ho adekvátně interpretovat. I když mnohdy to bylo
nad jejich síly, tak nejen odvaha herců a režisérky utkat
se s textem, ale hlavně jeho dramaturgická objevnost
a komplexní pohled na téma i autora byly ozdobou
přehlídky a doufám, že se s touto inscenací ještě někde
setkáte. Zvláště ti, kteří jsou intelektuálněji založení.
O krátkém intermezzu Cesta do Afriky, což byl
zdivadelněný klip na stejnojmennou písničku skupiny
Yo Yo Band, se zde jen zmíním, že bylo sympatické
aktivní účastí jindy velmi „nedivadelních“ odborných
učilišť, v tomto případě SOU Lázně Bělohrad.
Ani Lavička Divadelního klubu Vrchlabí nebyla příliš divadelně poučená. Vedoucí souboru Václav Vondruška dal prostor šesti dívkám, aby si v osmi
skečích vyzkoušely, co je divadlo. A to od autorského
textu přes jeho výklad a hraní. Nebýt nešťastného propojení všech příběhů nesnesitelně mentorským výkladem samotného vedoucího, šlo by o docela milé skeče.
Zvláště šestý v pořadí, Mobil, jako by vypadl z hnízda
komiksu Hana a Hana. Kdo má pro tyto otisky reality
smysl, docela (by) se bavil. Ony spojováky však
vykládaly o jiných ambicích – Lavička jako zrcadlo
doby. Takto ovšem vnímat tento „reality opus“ nešlo
ani náhodou. Reálný život zde byl totiž otištěn jen
v tezích a falešných slovech právě jako ve zmíněných Hanách. A (téměř) bez divadelní invence.
Poslední večeře v domě Usherů v podání
Dospělých embryí Divadla Jesličky, tedy souboru Jana Dvořáka, měly také pedagogické ambice
– seznámit diváka s neznámými (či méně známými)
informacemi o životě a díle Edgara Allana Poea.
Typicky „dvořákovská dospěloembryonální“ práce,
tentokrát podepsaná jím a Monikou Janákovou,
nesla všechny znaky nalezeného stylu. Do hloubky nahlížené
téma s přesně choreografovanými
výstupy velkého souboru, důraz
na hudebnost a atmosféru, ironie,
nadhled, neotřelost. A také objevnost. Že byl Poem silně ovlivněn
i Ray Bradbury, a napsal dokonce
poeovský text, asi málokdo ví.
Páteční maratón zakončil
loutkářský western Druháku Divadla Jesličky pod vedením Jiřího
Polehni Vítr z Apalačských hor.
Přesná parodie, nádherné pravé
loutkové divadlo z „pravého“ Západu, zkrátka maximální radost
divadelnická i divácká. Takové
divadlo se může z Polabí vyvážet
třeba až do Apalačských hor.
SOBOTA
Mrożkovu hru Na širém moři si pro Dramatickou školičku Svitavy a její soubor Bedřich upravila režisérka Monika Formanová pro tři dívky a jednoho
chlapce a nazvala ji Na moři. Absurdní situace tak získávaly na ještě větší absurditě, z politického podoben-
Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Hans Carl Altmann: Ani
zrnko pepře pro Czermaka. Režie Ema Zámečníková. Foto: Michal Drtina.
jedné z protagonistek Barbory Urbanové. Vlastně šlo
o jakousi mrożkovskou variaci šmrncnutou Bláhové
Pastičkou. Tři dívky a jejich hra s osudem: sladké pokušení, spalující vášeň, vražedná touha. To jsou tři dortíky, které si objednají v kavárně, kde pak rozvíjejí své
fantazie, jež se jim posléze vymknou z rukou. Spíše než
o vážně míněné vstupy do podvědomí se však jednalo
o dobře zvládnutou hereckou nápaditost a hravost rozvíjenou na podkladě absurdních situací. I když trochu
klopotně poslepovaných.
A jsem u cenami nejověnčenější inscenace přehlídky – autorské adaptace tří povídek Karla Houby
nazvané Vězni v podání opět jedné
z tříd Jesliček. Stylově i herecky
precizní představení o věčně se
opakujícím schématu moci a násilí
je divadelně působivým podobenstvím o moderní době. Autorské
předobrazy má Karel Houba v Orwellovi a Kafkovi, svou přímočarostí je však daleko snáz divadelně
uchopitelný, což autor dramatizace,
mladý Tomáš Jarkovský a dramaturg a představitel hlavní role Pavel Pešek dobře věděli a dokázali
využít. Váhu inscenace položili na
jednoduchost, na minimum omezili
dialog, akcentovali každé slovo,
jako by šlo o poezii. A možná to i
trochu poezie je. Dalším důležitým
prvkem je svícení. Jde v podstatě
o temné obrazy s konturami všudypřítomné smrti a poprav. A zaDivadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové /
pomenout nelze ani na vynikající
Tomáš Jarkovský podle Karla Houby: Vězni. Foto:
herecké podání vyšetřovatele resp.
Michal Drtina.
Johanka Švarcová (DNO) a Petr Marek (D.D. Beruška)
Rádia Ivo Život nedoceníš. Foto: Michal Drtina.
ství se stávala spíše vyskočilovská
hra na bláznivost a pitoresknost,
převážila mladická hravost a také
nápaditost. Příjemné probuzení do
sobotního dne.
Psát o následující inscenaci
Anno Ani souboru J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod je obtížnější
než sníst kilo hřebíků. Ambiciózní režisér Ondřej Pumr připravil
náročný text a vytvořil náročnou
inscenaci plnou výtvarných obrazů a intelektuálních dialogů. Jde o
jakýsi český ohlas na texty Elfriede
Jelinekové, Wernera Schwaba a
především Thomase Bernharda,
který v inscenaci dokonce jako
důležitá postava vystupuje. Zatímní
režijní a herecká nedotaženost mi
však bránila hlouběji pochopit, o co
autorovi jde. Výtvarně velice působivý jevištní obraz po celý čas plný
různých skupenství vody, nebyl
naplňován významy. Herci téměř
bez pochopení odříkávali složitý
text, Bernhard (Michal Kudrnáč) se
mátožně motal po divadle a jevišti,
závěrečná sexuální orgie byla násilná a spíš útrpná, než opravdovým
gestem, vyjadřujícím postoj či pocit
prázdnoty a hnusu, jímž zřejmě nejen závěr, ale celá inscenace měly
být. Chybí-li však gestu přesnost a
razance, stává se jen máchnutím, a
to se přihodilo. Možná příště…
Idy a Otík, druhý na festivalu zúčastněný soubor z Dramatické školičky Svitavy nabídly
poté Hru o sudu, autorský text
Triarius Česká Třebová
Franz Kafka:
Popis jednoho zápasu
Foto: Michal Drtina
prokurátora, zmíněného Pavla Peška. Svou prokomponovaností a dotažeností ve všech složkách šlo o jasně
nejkvalitnější inscenaci přehlídky.
Na Hronově loni nenávidění Triarius z České
Třebové přivezli opět vlastní zpracování literárního
díla, tentokrát Proměny Franze Kafky, kterou hráli
pod trochu zavádějícím názvem Popis jednoho zápasu (jde soubor krátkých Kafkových próz, které ale
Proměnu pokud vím v žádném vydání neobsahují).
Na rozdíl od minulých inscenací, kdy kladli Triarius
důraz na výtvarný expresionismus, zvolili tentokrát
téměř superrealismus. Řehoře S. nejdřív představí
v jakési introvertní poloze, poté se ale hra přenese
do dělňácké kuchyně s primitivním otcem, bázlivou
matkou a naivní sestrou a
odtud se již nehne. Řehoř
je po celý čas za dveřmi,
jen sem tam se s výčitkou očích němě v nich
objeví. S Kafkou to má
máloco společného. Je
to příliš hřmotné, než
aby to dýchlo nějakým
silnějším, rafinovanějším
divadlem. A aby to bylo
„řádně drsné“, na to zase
nemají Lenka a Laco
Špaisovi, autoři dramatizace a režiséři, dostatek
zkušenosti a herce. Ti se
sice do inscenace vrhli
hlava nehlava, ale občas
by ta hlava byla dobrá.
A taky nápaditější scénografie.
Noční vysílání Rádia Ivo Život nedoceníš,
což je nový projekt Johanky Švarcové (DNO, Děvčátka) a Petra Marka (D.D. Beruška), příliš nefungovalo. Jde ale o čistou improvizaci, takže mohlo
jít jen o nahodilý výpadek. Výjimečný celý projekt
je zvolenou technikou improvizace – oba vytvářejí
konkrétní příběh, rozhlasovou hru, a doprovázejí se
přitom konkrétními ruchy, jež si krátce předtím někde
nahráli. Zvolenou experimentálností a divadelní aktuálností (improvizace je dnes u nás fenomén) doporučuji všem přehlídkám otevřeného divadla. Rádio Ivo
jistě ještě neřeklo poslední slovo.
NEDĚLE
Dva nejambicióznější a nejznámější soubory
vystoupily až na úplný závěr. Společnost Dr. Krásy z Prahy (ale původně z Úpice) přivezla premiéru
adaptace románu Ladislava Klímy Utrpení knížete
Sternenhocha. Autorem adaptace je Jindřich Veselý,
celé je to však inscenované typickým rukopisem šéfa
souboru, režiséra a herce Petra Lanty. Klíma je v této
inscenaci nahlížen z mnoha stran a úhlů, od infantilních dětinskostí přes obrazy a symboly Nebes i Smrti.
Je to opět velmi postmoderní koláž starého a nového,
banálního a filozofického, vysokého a nízkého, kýče a
vkusu. Jen to ještě nebylo hotové. Tak se zatím zdržme
soudů a těšme na hotové tvary.
Na závěr přehlídky vystoupili domácí Černí
šviháci s novou prací Josefa Tejkla Čilimník. Nesla
všechny znaky předchozích dvou úspěšných prací,
Amatérů a Solných sloupů, tentokrát jí však cosi chybělo. Ač herecky možná nejzvládnutější, je vlastně
Společnost Dr. Krásy Praha
Jindřich Veselý podle Ladislava Klímy:
Utrpení knížete Sternenhocha
Foto: Michal Drtina
s divákem nejméně komunikativní. Přetížená slovy,
chybí jí víc jevištních akcí a možná i jasnější cíl, kam
vlastně směřuje. Je to parodie, satira, nostalgická hříčka? Proč ji Pepa Tejkl napsal, co jí chtěl sdělit? Těžko
říct. Právě to jí zabraňuje v postupech jinam a dál. Ale
i tato inscenace má možná před sebou změny a další
život.
A tak to ve světě amatérského divadla chodí. O
inscenaci se napíše, ale ona se za chvíli tak změní, že
publikované soudy, slova a rozbory dávno neplatí. Je
to ošidné, ale vlastně krásné. Vždyť vy čtete o něčem,
co už není. Takže i můj text se stává snem, vizí a poezií. Tedy tím, o co usilují audimaforští divadelníci, ať
už jsou z Hradce Králové, Kostelce, Náchoda, Prahy,
České Třebové, Svitav, Týniště, Vrchlabí či Bělohradu.
Vladimír Hulec
TYJÁTR
NA TRATI
2005
Čtyřdenní program nabídl letošní
ročník českotřebovské přehlídky Tyjátr na trati.
Samotnou soutěžní část pořadatelé vystavili
bezprostřední konfrontaci s inspirativními tituly, které v České Třebové uvedly špičkové
amatérské soubory a divadla profesionální.
Nejlépe z tohoto srovnání vyšel v očích poroty
náchodský Dred, jenž se představil s inscenací
Rudý pavilon aneb Teorie (ne)spolehlivosti.
Režisér Ondřej Pumr v ní spojil dohromady raně
expresionistickou aktovku Jiřího Wolkera a část
básně Prométheova játra Jiřího Koláře. Před rokem sehrál Dred svůj Rudý pavilon na přehlídce
v Kostelci nad Orlicí a tehdy jsem Pumrův styl
pojmenoval „undergroundovým naivismem“.
Kostelecké představení mě vedlo k úvahám o
tom, že Pumr skládá obrazy, hlasy, zvuky, verše
a melodie dohromady bez jakýchkoliv divadelních zábran: „Ve výsledném tvaru se vzdaluje od
divadla k opulentní performanci, kašle na logiku,
řád či perspektivu, nehledá komunikaci - prostě
nechá vyhřeznout v krutém a trýznivém gestu
střeva svých běsů…“ Po zhlédnutí nové nebo-li dopracované čili pročištěné verze Rudého
pavilonu jsem však nabyl přesvědčení, že mnou
vzpomínaná divadelní neučesanost mohla být
způsobena výkladem nedozkoušené inscenace.
Rudý pavilon je totiž nyní mnohem
sevřenější i čitelnější, aniž by ale ztratil něco
z provokativnosti Pumrových drsných a zároveň poetických divadelních vizí. Po jevišti
se kutálejí jablka a některá jsou nemilosrdně
přitlučena do podlahy obrovskými hřeby, ozývá
se nejen bušení těžkých kladiv, ale i rytmus
vyťukávaný ping-pongovými míčky. Na scéně
září rudá pěticípá hvězda, závěr představení je
ozdoben (k zešílení místních hasičů) hořícím
stromem, herci chodí bosi v hromadách hřebíků
a zpívají Tichou noc, Modlitbu pro Martu a ve
finále vyřvou spolu s Gellnerovou básní „Má
milá rozmilá neplakej“ i své plíce a duši. A
z toho všeho se vyloupne v syrové opravdovosti základní linka příběhu tuberáka a syfilitika,
pro které je pobyt v sanatoriu poslední štací.
Probírají se svými podivnými vzpomínkami,
v nichž se mísí realita se surreálně snovými
vizemi. Nenávidí tohle prokleté místo i svá nemocná, rozpadající se těla, a přece lpí na svých
životech. Namísto dárků dostanou o vánočních
svátcích podivnou společnost – vražedkyni,
která je zabalena jako mumie v obvazech mokvajících krvavými ranami. A s ní si přijde povídat dítě, které sem zabloudí na útěku před svou
osamělostí ve světě nevšímavých dospělých.
A do toho všeho ještě Ondřej Pumr objevil ve
zvukařské kabině gong a s pubertální hravostí
prokládal představení jeho údery.
Divadlo Dred se svým Rudým pavilonem dotýká s brutální naléhavostí bolestné
a komplikované podstaty lidské existence, ale
zároveň svou inscenaci zdobí groteskními odbočkami. Ve srovnání s náchodskou alternativou
působí Divadlo BAF z Hostinného až usedlým
a konzervativním dojmem klasické činohry.
Kvalitativně se však z tohoto proudu vyděluje
především díky autorsko-režijnímu potenciálu
Luďka Haška, který je podepsán pod hořkou
komedií ze současnosti Na útěku. Její kouzlo
spočívá především v autentické kombinaci grotesknosti a trapnosti, kterou připomíná mj. filmy
Lásky jedné plavovlásky nebo Nuda v Brně.
Děj své hry umístil Hašek na dvůr jedné maloměstské hospody, v jejímž sále jednoho večera
vystupují slavní herci z Prahy (!) s jakousi stupidní zájezdovou rejžovačkou. Na hospodském
dvoře, kam vycházejí močit místní štamgasti,
se rozvíjejí opilecké dialogy o osudu vesmíru a
Divadlo Facka-Au Ústí nad Orlicí: Středt. Foto z
jednoho z dalších představení Tyjátru na trati 2005:
Archiv přehlídky.
v těsném sousedství se rodí i erotické kontakty
místních outsiderů s hereckými hvězdami. Civilní a přitom vtipné dialogy jsou přesně napsané
a neméně přesně zahrané. V textu i hereckých
výkonech je přitom patrný jemný ironický odstup, který inscenaci zaručuje, že neupadne do
realistické popisnosti.
Někde mezi Ondřejem Pumrem a
Luďkem Haškem se nalézají divadelní vize režiséra Petra Lanty a jeho pražské Společnosti Dr.
Krásy, která do České Třebové přivezla Kaabared Dr. Krásy. Lanta potvrdil svoji pověst
jevištního básníka, který je díky své imaginaci
schopen vytvářet působivá divadelní plátna ze
starých textů v nových souvislostech. Tentokrát
se mu však „plátno“ jeho inscenace, jakkoliv jde
o práci skutečně pozoruhodnou, bohužel rozpadá
na několik kusů. Úvodní kabaretně laděné číslo
jako by potvrzovalo asociace, které probouzí zaumné slůvko v názvu inscenace kaabared; včetně
odkazů na „rudou“ čili revoluční tématiku. Pak
ale jde humor stranou a Lanta inscenuje v první
půli s obrovskou existenciální naléhavostí text
o revolucionářích, kteří připravují vraždu nenáviděného komisaře a zároveň řeší problémy
svého milostného trojúhelníku. A pak přicházejí
další dramaturgické přemety a přes kouzelnické
číslo a přestávkový koncert kapely ve foyeru se
Lanta dopracuje k Arbuzovově propagandistické
slátanině o sovětských traktoristech bojujících
svými pracovními výkony o prapor určený těm
nejlepším. Tragické gesto nahradil škleb parodie,
která však záhy ztrácí na dráždivosti. V Lantově
Kaabaredu lze sice domýšlet rafinované souvislosti a spojitosti (například prostěradlo nasáklé
krví mrtvého revolucionáře se stává v druhé části
inscenace praporem pro nejlepší traktoristy)
– pohříchu však je z velké části třeba dovysvětlit
si inscenaci dodatečně, aby bylo možné dát její
postmoderní rozevlátosti jasnější výklad.
Ve své snaze vyrovnat se s přízraky
revoluce však nebyl Petr Lanta osamocený.
Ukazuje se, že „revoluční téma“ nehýbe pouze
naší politikou, ale také divadlem. Jasně čitelné
je i v Rudém pavilonu a věnuje se mu, tentokrát
ovšem v jasně pojmenovaném komediálním žánru, rovněž Broukovcovo Kamdivadlo z České
Kamenice. Hra Pavla Časara a Aleše Vlčka
Nalejto soudruhu! je jakýmsi broučkovským
putováním do jiných epoch obráceným naruby.
Hrdinové této komedie zůstávají ve sklepení
hospody, kam za nimi shora pronikají ozvuky
dějinných převratů. Autorské parodické ostří je
tentokrát nabroušeno proti komunistům naprosto
adresně. V úvodu nasazené tempo však režisér
Aleš Vlček neudržel, inscenace směřuje ke
konci bez větších překvapení a vybočení a tudíž i
k značné rozvleklosti.
Nominace na Šrámkův Písek 2005:
Dred Náchod, Jiří Wolker, Jiří Kolář: Rudý
pavilon aneb Teorie (ne)spolehlivosti
Doporučení na Šrámkův Písek
2005: 1) Divadlo BAF Hostinné, Luděk Hašek: Na útěku, 2) Společnost Dr. Krásy Praha:
Kaabared Dr. Krásy.
Zdeněk Aleš Tichý
DIVADELNÍ
FESTIVAL
JID 20–05
Vysočinu jsme na mapě českého
amatérského divadla několik let postrádali.
V posledních pěti letech buduje v Jihlavě Iva
Fexová festival, který se pomalu dostává do
povědomí divadelní veřejnosti. Co charakterizovalo letošní ročník? Především nás potěšila
velice slušná návštěvnost představení a milá
atmosféra festivalu s důkladnou a bezchybnou,
ale nevnucující se organizací. Skutečně krásné
a příjemné „Divadlo Na kopečku“ umístěné
v malebném prostředí místní psychiatrické
léčebny, poskytuje této divadelní přehlídce
skvělé zázemí. Naprostým překvapením pro
nás porotce byla nevídaná účast na hodnoceních jednotlivých představení. Jezdím už po
festivalech mnoho let, ale takhle masovou a
aktivní účast především mladých lidí na diskuzi nepamatuji.
Také úroveň festivalu potěšila. Vyložené divadelní prohry jsme jako porotci (Michael Junášek, Taťána Schöttnerová a Jaroslav
Stuchlík) téměř nezaregistrovali. Nominovaná
a doporučená představení jsou špičkovou ukázkou moderního amatérského divadla. Některé
soubory vykazují pozoruhodnou divadelní vyzrálost. Líbila se nám vysoká úroveň jevištního
zpracování, která je společná všem nominovaným a doporučeným představením. A nyní
k jednotlivým inscenacím a souborům:
Zahájení připadlo místnímu DS
Hobit s představením Medvídek Pú. Mladí
herci (nižší ročníky místního gymnázia) nabídli v dobrém slova smyslu studentské divadlo s živou, autorskou muzikou, a především
kolektivním výkonem. Snažili se pracovat
s jevištní zkratkou a s divadelním znakem. Odvedli dobrou práci při hereckém budování charakterů jednotlivých postav zvířátek. Všichni
herci disponovali skutečně velice dobrým
hlasovým projevem. Soubor však selhal při
práci s textem. Inscenátoři se pokusili převést
celou knížku do jevištního tvaru. Představení
se tak natáhlo na neúnosnou délku. I tak museli
herci na jevišti spěchat, a to bylo patrně zásadní příčinou nedostatků. Divák těžko rozlišovat
expozice a konce jednotlivých příběhů, scházel
temporytmus, situace byly nedotažené, postrádali jsme důslednost a přesnost. Pro diváka tak
bylo představení nepřehledné a zejména za
druhou polovinou také odtažité.
DS Obludárium z Nového Města
na Moravě přivezlo hru Kam nechodí vrána,
tam… a neb Hra na Aničku. Skupina děvčat
se pokusila přenést na jeviště píseň Vlasty
Rédla Bol raz jeden král uhorský. Jejich snaha
však zůstala u pouhé ilustrace. Nezdařilo se jim
uchopit atmosféru písničky. Příběh se ztrácel a
nebyl pro diváka příliš srozumitelný. Scházela
zřetelnější dramatická stavba a také výraznější
užití divadelních prostředků. Postrádali jsme
zřetelný inscenační záměr.
Monodrama Hotovo. Konec! předvedl Lukáš Kobrle ze souboru DS Amprosia
z Hradce Králové. Jako velice sporná se
jevila volba textové předlohy. Životní krize
čtyřicátníka není příliš adekvátní téma pro dvacetiletého herce. Výsledkem byla herecká křeč
a naprosto nevěrohodně vybudovaný charakter
postavy. Ani režie zhlédnutému tvaru příliš
nepomáhala. Nenápadité aranže, opakující se
schémata jednání a situací, to vše navozovalo
atmosféru stereotypu. Špatná práce s rekvizitou
a absence scénografie jen podtrhla bezradný
dojem celého představení.
Snad pouhým zpestřením mělo být
představení Jihlavského DS Momentálně
odvážní. Text Williama Saroyana Jak se
dělají peníze označili jako „velmi krátkou
hru“. Jejich pětiminutová hříčka však vykazovala parametry dobrého a „dospělého“ divadla.
Satirickou předlohu realizovali pomocí stu-
dentské recese, chytrého humoru, s ironickým
odstupem a naprosto neideologicky. Stínohru
užili účelně a zdůvodněně především jako
prostředek divadelní zkratky. Postupy videoklipu přetavili do zajímavého jevištního jednání.
Neokoukaně a velice originálně se vyslovují
k tématům konzumního chování, globálních
ikon a přehnané amerikanizace. Tato divadelní
pětiminutová miniatura bude ozdobou každé
divadelní přehlídky.
První z vrcholů přehlídky představoval DS Chandra ZUŠ Nové Město na
Moravě. Dívčí soubor přichystal představení
Nikdo není daleko na motivy poetické prózy
Richarda Bacha. Inscenace pracovala s prvky
pohybového a loutkového divadla (totemová
loutka). Choreografie představení se vymyká
běžným amatérským klišé pohybového divadla. Dívky dokonale zacházely s prázdným
jevištním prostorem. Soubor je důsledný,
ukázněný a navzájem dokonale sladěný tým.
Herecká práce klade důraz na detail a pečlivost. Vytvářejí osobitý jevištní tvar, jednají
moderní divadelní řečí a udržují intenzivní a
esteticky velice působivou poetiku. Přestože
jde o kolektivní práci, vnímáme přesnou režijní
koncepci a záměr.
Spřízněný, pro změnu pánský soubor, DS
Chandraradar pokračoval v mimořádně
kvalitních výkonech divadelníků z Nového
Města na Moravě. Text své inscenace Koně
poskládali z rozličných zdrojů s postmoderní
nevázaností. Předvedli dokonalou práci s rekvizitou (židle). Skvěle nakládali s prázdným
jevištním prostorem. Divadelně a herecky
diváka uchvacovala zejména práce s gagem.
Představení charakterizovaly přesně vybudované a bezchybnou expozicí a pointou vybavené
situace. Představení ani na okamžik neztratilo
spád a rytmus. Obě novoměstská představení
souborů DS
Chandra a Chandraradar jsou špičkovou ukázkou moderního amatérského divadla.
DS Spoušť z Jihlavského gymnázia přichystal autorskou hru Paragraf 230. Poněkud nedivadelní, spíše filmovou poetikou se vyjadřující
inscenace se snažila reflektovat aktuální téma
sebevražd mladistvích. Nesporně velice záslužný záměr však narážel na jevištně rozpačité
řešení. Zejména scházel jasně a srozumitelně
definovaný konflikt v jednání postav. Vnitřní
„zranění“ jednotlivých postav jsme spíše jenom tušili. Pozadí událostí unikalo a divák se
mohl pouze domýšlet, co je motivem jednání.
Samotný akt sebevraždy v závěru pak divadelní bezradností jen potvrdil rozpačitý dojem.
Přesto inscenace nabízela silnou atmosféru a
tvůrčí tým zaslouží pochvalu za snahu poctivě zvládnout téma, které se bytostně dotýká
mladých lidí.
Další představení DS Ambrosia
z Hradce Králové otvíralo třetí den přehlídky. Autoři přišli s variací na téma Romeo
a Julie. Zvolený přístup byl ke škodě věci
více filozofující a moralistní než divadelní.
Charaktery postav herecky budovali pomocí
značně vnějškovitých a v tomto kontextu také
přehnaně teatrálních gest a rozbujelé mimiky.
Režie připustila bezradné postávání a nehledala
divadelní akci. Na jevišti často a rádi podléhali
sentimentu. Tvar neměl rytmus a často ztrácel
spád.
Poněkud rozporuplný dojem přineslo
představení DS Domino DDM Pelhřimov.
Jejich Říše snů podle knihy E.M. Remarqua
předložila intenzivní formou a se zřetelným osobním nasazením zpracované téma
postavení romantiky v dnešním světě. Soubor
dokázal ustát příběh na hranici červené knihovny a přesvědčivě se pokusil obhájit potřebu
romantické poetiky ve světě dnešních mladých
lidí. Tomu pomohla především výrazná, i když
poněkud direktivní režie. Díky ní soubor udržel
diváckou pozornost i přes poněkud kostrbaté a
nepřirozené herecké výkony a nepříliš šťastně
vystavěné charaktery postav. Velice svébytný
divadelní pokus, který ukazuje, že i poněkud
expresivní romantika může být divadelně zajímavá. Tomu dosvědčovala také vstřícná reakce
převážně mladého publika na tuto inscenaci.
Rozruch v Andénách Borise Viana
v podání DS Volná asociace z Přibyslavi způsobil skutečný rozruch a zařadil se k vrcholům
Jihlavské divadelní přehlídky. Živá bigbeatová
muzika na jevišti, energie a nadšení rozsáhlého
souboru, bizardní a absurdní poetika B. Viana
charakterizovaly toto představení. Inscenátoři
přišli se spoustou skvělých jevištních nápadů.
Pracovali s gagem, překvapivými, až šokujícími řešeními, nešetřili fantazii a používali
moderní divadelní jazyk. Souboru se zdařilo
v celistvosti přenést do inscenace zvláštní atmosféru Vianovy knihy a také autorovu bizardní estetiku, a to zejména prostřednictvím velmi
zdařilého kostýmního řešení. Užívají drsného
humoru, ale zároveň nepotřebují být nevhodně
a zbytečně vulgární. Zejména v druhé polovině
představení poněkud ztrácelo na tempu a projevila se určitá divadelní nezkušenost souboru.
Jsou však strhující, nadaní, bezprostřední a zcela určitě mohou mít velkou budoucnost.
Tolik k příjemnému a velice kvalitnímu festivalu JID 20–05. Porota se rozhodla
doporučit inscenaci Jak se dělají peníze DS
Momentálně odvážní a nominovat představení
Nikdo není daleko na Náchodskou Prima sezónu. Dále porota doporučila DS Volná asociace
s představením Rozruch v Andénach a nominovala DS Chandraradar s inscenací Koně na
Šrámkův Písek 2005.
Jaroslav Stuchlík
zájemcům o praktické divadlo. Festivalovému publiku se letos představilo autorským
rytmickým projektem Noemova archa. Ačkoliv soubor oslabila silná chřipková epidemie a přijel v téměř poloviční sestavě, jejich
představení zapůsobilo na divácké duše jako
balzám. Jednoduše zpracovaný příběh potopy
světa je vyprávěn beze slov, pouze rytmy různých nástrojů (především afrických djembe) a
pohybem. Experimentální a naivně poetické
zpracování starozákonního tématu režisérky
a autorky scénáře Věry Belháčové a kolektivu
herců doporučila čtyřčlenná odborná porota
na festival Šrámkův Písek. Divadlo Prkno
z Veverské Bítýšky obnovilo pro letošní přeVe dnech 4. až 6. března 2005 prohlídku inscenaci, již uvedlo poprvé roku 1998.
běhl v Brně 7. ročník Jarního divadelního fesAbsurdní tragikomedii Hra na Zuzanku (s
tivalu, který je soutěžní přehlídkou alternativpořadovým číslem II) autora Miloše Macourního a experimentálního amatérského divadla
ka a v režii Pavla Vašíčka tentokrát sehraný
pro Jihomoravský kraj. Pořadatelem přehlídsoubor obohatil živým hudebním doprovodem
ky je Klub přátel umění v ČR ve spolupráci
skupiny Pavla Helana, jejíž vystoupení tvoří
s centrem volného času Ulita a brněnskými
velmi šťastně a výstižně rámec celé inscenaci.
občanskými sdruženími Kulička a Inspirace.
Vysoká herecká úroveň členů Prkna zůstává
Během těchto tří dnů se představila řada (přeuž po léta téměř neměnná a ani sobotní vyvážně brněnských) souborů, z jejichž okruhu
stoupení nebylo výjimkou. Pro dramaturgický
vzešla nominace na přehlídku Šrámkův Pívýběr a zpracování Macourkova textu bylo
sek. Letošní festival přinesl řadu kvalitních
Prkno porotou doporučeno na přehlídku
představení a ukázal, že amatérské divadlo je
amatérského činoherního a hudebního divadla
schopno uspokojit i náročnější diváky.
FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč.
Program odstartovalo Studio Dům
Členy improvizační autorské skupise svým rituálním zpracováním Starých
ny Útulek postihly předjarní viry snad nejvíce
pověstí českých. Členové studia představili
ze všech soutěžících, nicméně právě v případě
pouze Pohanskou část. Po příchodu Prajejich produkcí, vznikajících zcela aktuálně a
otce Čecha, pojatém jako střízlivá opera,
nahodile přímo před zraky diváků a často také
se odvíjejí scény českému člověku známé.
s jejich participací, počet účinkujících neVše je důvěrně pohádkové, herci si vystačí
hraje roli. Vedoucí skupiny, která působí při
se střízlivým kostýmem, třeba jen kabátem
Domově mládeže na Gorkého ulici v Brně,
přehozeným přes oděv jinak civilní. Popedagog Josef Zajíček, měl pro jarní festival
hádka a snovost ožívají teprve v hereckých
spoluhráče tři (včetně kytaristy). Terapeutické
prostředcích; zejména v pomalé pečlivé gespředstavení Útulek č. 53 „Nebudu ti to říkat
tice, připomínající bohoslužebné úkony, dále
dvakrát“ se tentokrát zaměřilo na složité netřeba v použití kadidlového dýmu. Z pověstí,
naplněné partnerské vztahy.
jejichž sled se drží velmi věrně Jiráskovy
Nominaci na Šrámkův Písek získalo
všeobecně známé předlohy, vyčnívá svou
Divadelní
studio Dialog II, které se předstaaktualizací Dívčí válka. Hlavní hrdinky se
vilo s původním textem Velký bál. Autorem a
prezentují na předváděcím molu jako smyslné
režisérem v jedné osobě je student Činoherní
až oplzle vyzývavé idoly světa módy, součástí
režie na VŠMU v Bratislavě Martin Mišík.
jejich velmi lehkých šatů je přepásání lepicí
Velký bál je představením brechtovského
páskou, předznamenávající Šárčitypu. Staví se kriticky ke stanu lest. Organickým zakončením
vu naší společnosti. Současný
je feministicky laděný monolog
svět je zde prezentován jako
režisérky této části, silou a brysknekončící maškarní bál, jehož
ností výrazu připomínající Elfrieúčastníci mezi sebou bojují o
de Jelinek. Přestože je Dívčí válka
moc, slávu a bohatství. Své touze
zcela jiná, z celku nijak „netrčí“,
po úspěchu jsou ochotni podřídit
jednotlivé party režírovaly drobné
cokoliv. Pravda neexistuje, vše je
pracovní skupiny. Eva Tálská jako
jen přetvářka a faleš, promyšlená
vedoucí projektu pomáhala radou
propaganda. Postavy nejsou psya usměrňovala pohledem zvenčí.
chologicky prokreslené. Jedná
Druhá část, téměř bez jediného
se o typy (přecházející někdy
slova, je rekapitulací předešlého,
až v karikaturu) symbolicky vyrytmickou a rituální. I když vše
jadřující hlavní charakteristické
vidíme v symbolické rovině ještě
rysy postav (Lev = politik, Liška
jednou, není to zbytečný pohled
= vědkyně, Had = obchodník).
a poslech, neustálé opakování je
Hra popisuje fungování dnešního
přece zcela přirozenou vlastností
světa, kde je vše pouhým zbožím
vyprávění i prostředkem uchování
určeným k prodeji. Zákony trhu
ústní tradice.
Divadelní studio Dialog II / Martin Mišík: Velký bál. Foto: Archiv přehlídky.
jsou stále tytéž, bez ohledu na
JARNÍ
DIVADELNÍ
FESTIVAL
V BRNĚ
Trio Motýlci a kozičky po úspěšné
Malé rošádě opět vsadilo na specifický absurdní (a jemný) humor autorky a režisérky
Kláry Mazlové. Její metoda vtipného dialogu,
který způli hbitě ubíhá a způli trapně vázne,
než přijde senzační odhalení a pointa, se
osvědčila i tentokrát. Dva herci, blonďák a
černovlásek, prožívají spolu s diváky, kteří sedí ve stolovém uspořádání, nevinný a
příjemný výlet parníčkem, na kterém však
řeší zcela zásadní otázky svého bytí. Volnou
předlohou byla méně známá tádžická bajka o
oklamaném dlaskovi. Kdo je tajemný dlask a
kdo koho klame se ovšem divák dozví až na
samém konci.
Studio Stará hasička, vzniklé ve
znovu vzkříšeném objektu zbrojnice v městské části Brno–Komín, si jako text vybralo
novinku dramatika Pavla Trtílka, Poslední
večeři, která se jako druhá umístila v Ceně
Alfréda Radoka 2003. Vojenová, stará a poněkud zapšklá dáma, pořádá vzpomínkovou večeři pro šest žen u neveselé příležitosti společného úmrtí jejich manželů, jež zavinil manžel
Vojenové. Dámy, prazvláštní osoby, produkty
konzumu a svých malých světů, se prezentují
během dialogu a v následné vzájemné zpovědi odhalují své stíny, poté co zjistily, že byly
otráveny. Režisér Zdeněk Šturma připravil
pestrou a zábavnou podívanou: dámy oděl do
hábitů a vizáže připomínající ženské postavy
Adolfa Borna (paní Kadrnošková atd.), Vojenová v jejich středu celá v černém a bledá už
nepatří do tohoto světa. Dámy i ona sama hrají
velmi expresivně, zahušťují svůj charakter do
určitého typu. Vše na jednoduché scéně půlkruhového stolu; nešťastné a zmatené pobíhání otrávených dam po domě vyřešil režisér
jednoduchou a účinnou scénickou zkratkou.
S překotností dam a žlučovitostí Vojenové
ostře kontrastuje postava služky Beáty, která
ač klidná, stojí v pozadí a nad věcí, svou paní
na samém konci opouští.
Pohybové studio Cyranovy boty
působící při Centru volného času Lužánky
v Brně vzniklo už před pěti lety a dnes sdružuje skupinu 15 mladých herců od šestnácti
let, přičemž dává prostor i handicapovaným
druh prodávaného zboží. Tím může být stejně
dobře nejnovější módní doplněk, jako neschopný politik, kterému ke zvolení stačí dostatečně široký a sympatický úsměv. Potvrzuje se tak známé pravidlo reklamy, které praví,
že „tím, co prodává, je obal, nikoli obsah“. Je
to tak jednoduché! Stačí jen vytvořit mediální
obraz, který je dostatečně „sexy“, a úspěch je
zaručen. Pak už je možné všechno. Prodávat
lidem cedníky místo čepic nebo rozpoutat
válku ve jménu míru. Přestože představení
nechybí vtip a smysl pro nadsázku, z reality,
kterou prezentuje, přece jen mrazí.
Silný emocionální dojem zanechalo
v divácích představení Vojcka, režírované
studentem 1. ročníku Činoherní režie na brněnské JAMU Lukášem Večerkou. Přestože
zachoval Büchnerův text (přeložený Ludvíkem Kunderou) v téměř nezměněné (možná
až zbytečně pietní) podobě, přeměnil jej svým
výkladem a režijním rukopisem v zcela nový,
svébytný tvar. Tím, že převedl celý děj do prostředí cirkusové arény, vytváří jakési divadlo
na divadle. Zde má být zvědavému a senzacechtivému obecenstvu předvedena velkolepá
atrakce – příběh holiče Vojcka, který zavraždí
svou ženu a sám je pak popraven. Celý Vojckův příběh je navíc zasazený do současnosti,
do prostředí dnešních supermarketů. Zajímavé
na této inscenaci je, že text běží z velké části
ze záznamu a propojuje se s hereckou akcí.
Nejde přitom o způsob, jak si „usnadnit práci“. Herci jsou neustále v pohybu, rozehrávají
celý prostor scény. Představení je od začátku
do konce nabité energií. Výrazná je i práce se
světly a zejména hudební složka. Odborná porota doporučila Vojcka na Šrámkův Písek.
Posledním vystupujícím souborem
byl ÚSTAF, který nazkoušel pod režijním
vedením Zdeňka Šturmy voicebandové představení s názvem Brna. Představení vychází
z textové předlohy mladého básníka Jakuba
Kostelníka, který nás ve svých výrazně rytmizovaných básních plných jazykových her
zavádí do brněnských čtvrtí a ulic. Sborová
recitace je tentokrát doplněna hudebním doprovodem (mezi poněkud netradiční „hudební
nástroje“ patří např. plechový barel a ocelová
tyč), jenž dodává ten správný industriálně
syrový a chladný sound. ÚSTAF byl porotou
doporučen na přehlídku uměleckého přednesu
a divadelní poezie Wolkerův Prostějov.
Letošní Jarní divadelní festival
ukázal, že jsou současné amatérské soubory
schopny vytvářet divadlo, které může nejenom
bavit, ale i přinášet výpověď ke stavu dnešní
společnosti. Souborům nechybí chuť a odvaha
k experimentování. Nebojí se hledat nové cesty. Tvůrci sáhli jak po původních současných
textech, tak po „klasice“, v níž se snažili nalézt
spojení se současností. Ke cti zúčastněných
souborů slouží i fakt, že přes chřipkovou epidemii, díky níž jejich řady výrazně prořídly,
byli schopni improvizovat na poslední chvíli a
nastalou situaci zvládly s přehledem.
Pavel Michele, Veronika Valentová
a Radim Toman
PRIMA SEZÓNA
ANEB
MLÁDÍ VPŘED!
Útulné centrum volného času ULITA
i letos na sklonku zimy hostilo 7. a 8. března
nadšené studentské soubory, které se utkaly na
soutěžní „prima přehlídce“. Program zhuštěný
do dvou dnů představil celkem 7 soutěžních
divadelních kolektivů a jednoho hosta. První
představení přehlídky bylo určeno nejmenším
divákům. Divadelní soubor Třeba i Základní
školy Vladimíra Ambrose v Prostějově si
jako předlohu vybral knihu Pavla Šruta
Pavouček Pája. Stejnojmenné představení
nabídlo poměrně dlouhou, barevnou podívanou, kterou zkušený kolektiv, pracuje spolu
už 6 let, podal hravým způsobem. Na scéně
se tak vystřídala všemožná zvířátka, pavoučky
počínaje, přes slimáka, komára, berušky, žabku, žížalu nebo popleteného hanáckého krtka.
Inscenace by zasloužila větší škrty v textu a
lepší vedení hlavní linky příběhu pavoučka
Páji, který se přes všemožné zkoušky nakonec
stane opravdovým hrdinou a odnese si sladkou
odměnu.
Druhým představením v pondělním
odpoledni byl pokus o divadelní podobu příběhu slavného Jacka-rozparovače. Pod názvem
Tajemný přízrak Londýna ji zahráli studenti
Střední školy pro knihkupce a nakladatelské
pracovníky z Brna. Divadelní soubor Glasis
je poměrně nezkušeným kolektivem, kterého
k divadlu přivedlo úspěšné účinkování na
školních besídkách. Inspirací k detektivnímu
příběhu byla filmová předloha i knižní příběh.
Režisér Jan Chytil, který si zahrál také hlavní
roli zákeřného lékaře-vraha, se snažil v necelé
hodině vyprávět slavný příběh o záhadných
vraždách mladých žen. Nutno říct, že se mu to
ale příliš nedařilo. Celé představení působilo
rozpačitým dojmem, herecké výkony i režijní
nápady vzbuzovaly místo napětí smích, detektivní, až hororový žánr tak nechtěně vystřídala
komedie. Scéna, která se skládala z pěti dalších miniscén, nepomáhala, a naopak zbytečně
zaplňovala jeviště. Nepřesný a komplikovaný
scénář pracoval s historickými motivy zednářů, dotkl se i židovské komunity tehdejšího
Londýna, v autorských textech pak přecházel
do současného slangu. Problémem bylo tempo inscenace, které diváky doslova uspávalo.
Mladý kolektiv je však teprve na začátku svého divadelní tvoření a až čas se zkušenostmi
ukážou, jestli je paní Thálie okouzlí natrvalo.
Tři drobné osobní příběhy nabídlo představení studentů Cyrilometodějské
střední pedagogické školy a gymnázia
z Brna. Pod vedením Lenky Remsové vznikla
dvacetiminutová „intimní“ podívaná s názvem
Osobní výpovědi. Studenti druhého ročníku
školy si vůbec poprvé zahráli před jiným publikem, než jsou jejich spolužáci. Celý projekt
vznikl jako pokus o napsání vlastního skutečně prožitého příběhu a poté jeho „rozehrání“
do divadelního tvaru. Diváci si tak vyslechli
povídání o šikaně ve škole, popis skautských
zkoušek mlčení, hladu a samoty nebo popis
tajemného setkání s mimozemšťanem lačným
DNA vzorků. Celé představení vyznělo jako
skládanka z drobných etud, kterou poznamenala tréma hlavních protagonistů. Ale i v tomto případě platí, že mladí herci stojí teprve na
své startovní čáře a jen na nich záleží, kterým
směrem poběží dál.
Tečku za prvním divadelním dnem
Prima sezóny udělal divadelní soubor Trilek
Chameleon, který působí na gymnáziu Matyáše Lercha v Brně. Představení s názvem
Jana Anny Hynka den nabídlo v režii učitele
českého jazyka Stanislava Zajíčka originální
scénické zpracování poezie Jana Antonína
DS Třeba i ZŠ Prostějov / Pavel Šrut: Pavouček
Pája. Foto: Veronika Rodriquezová.
Pitínského. Všem čtyřem hlavním protagonistkám, které spolu s hráčkou na saxofon
zcela zaplnily prázdnou scénu, se podařilo
hravým způsobem „oživit“ velmi osobní básně
jednoho z našich současných nejuznávanějších režisérů. Za pomoci svých těl a hlasů
tak vytvořily téměř půlhodinovou kompaktní
podívanou plnou nápadů. Dokázaly ze svých
těl rozpohybovat hodinový stroj, postavit dům
nebo se proměnit ve svalnaté hokejisty. To vše
s jistotou a velkou dávkou hereckého talentu.
Místy nonsensovou poezii svým uchopením
přiblížily i těm, kteří neusínají s knížkou poezie pod polštářem.
Druhý den festivalu začal stylizovaným zpracováním známého historického,
navíc veršovaného textu Salička. Jednoduchý
moralizující příběh manželské nevěry si vybral divadelní spolek Za humny z brněnského gymnázia P. Křížkovského s uměleckou
profilací. Režie se ujala Eva Brhelová, které se
podařilo díky pantomimickým scénám a přesné míře stylizace herců i výběru scény a hudebního doprovodu (basa, klarinet) nabídnout
divákům kvalitní podívanou. Drobné nápady
– kostým hospodyně, používání citoslovcí
nebo závěrečná scéna s připsaným koncem a
novou pointou - přesně sloužily účelu kvalitně
pobavit diváka.
Nesoutěžním hostem přehlídky se
stal divadelní soubor Přechod ze Základní
umělecké školy v Mikulově. Jejich inspirativní představení Než jsem se utopil nabídlo
dravou divadelně-taneční podívanou o příběhu
psí smečky, chuti žít a přežít. Zajímavou choreografii a herecké výkony bohužel nedoplnil
silný příběh, který se v množství textu a v délce představení spíše ztrácel.
Předposledním soutěžním kolektivem byli členové divadla Pan Chicitos, které
pracuje při Základní umělecké škole Žerotín v Oloumouci. Zkušená parta mladých
zajímavých tváří přivezla do Brna autorské
představení Omnis lucem suam habet. Zajímavá scéna ze které se papírovými kulisami
„protrhávaly“ jednotlivé postavy krátkých
příběhů, byla plná rekvizit odkazujících
k hlavnímu tématu světla (svíčka, baterka,
žárovka, zrcátka, prskavky apod.). Jednotlivé
příběhy, které vznikly improvizací herců spojoval motiv vztahů a neustálého vzájemného
míjení. K vidění byl pokus o grotesku i taneční výstupy. Beze slov se tak před divákem
pomocí symbolů odehrávaly scény, které
většinou měly zajímavý průběh, ale jako by
„nekončily“. Přemíra symbolů z inscenace
udělala nečitelnou podívanou plnou „krátkých“ krásných obrazů, u které je třeba ocenit
především snahu o vlastní vyjádření pocitů
dospívajících protagonistů.
Prima sezónu uzavřelo představení
divadelního souboru Kšandy I., který pracuje
v brněnském centru volného času Lužánky.
Jejich autorské zpracování předlohy Oscara
Wildea s názvem Strašidlo bylo spíš veřejnou zkouškou představení, a ne fungujícím
celkem. Za pomoci stínohry a světel se mladý
dívčí začínající kolektiv pokusil ztvárnit příběh
strašidla odsouzeného děsit všechny kolem a
na konci najít svůj věčný klid. Krátké, rychle
se střídající obrazy byly spíš chaosem než
možným klíčem k strašidelnému vyprávění.
Nezbývá, než doufat, že soubor hru dozkouší
a získá na herecké i režijní jistotě.
Zbytek úterního večera patřil vyhlášení výsledků festivalu. Porota se jednohlasně
shodla, že za herectví ocení všechny čtyři
herečky z divadla Trilek Chameleon, ocenění
Prima muzika si odnesl hudební doprovod
inscenace Salička, cenu za režii si odnesla
Eva Brhelová ze souboru Za humny a za hravý
přístup k dětem byl oceněn kolektiv Základní
umělecké školy Vladimíra Ambrose. Nominaci na Náchodskou prima sezónu zaslouženě
získal divadelní soubor Trilek Chameleon,
doporučení na tutéž přehlídku pak divadlo Za
humny.
Na další ročník Prima sezóny v Brně
si musíme počkat celý rok. Nezbývá než popřát všem mladým divadelním nadšencům, ať
se všech 365 dní mají prima!
Jarka Rozsypalová
DIVADELNÍ FESTIVAL
ŽEBŘIŇÁK
ANEB
OBLASTNÍ PŘEHLÍDKA
MLADÝCH DIVADEL
V UHERSKÉM HRADIŠTI
proti naivní víře o skutečném štěstí. Kainarovo vidění lidské existence se však dostalo do
nečekaného nesouladu s použitými prostředky (pohyb s použitými židlemi vyzněl místy
proti logice obsahu). Předmětem rozhovoru s
porotou se stalo použití hudby i forsírování
hlasu, a to ve vztahu k poetice textu a jejího
uchopení.
Zvláštní pozornost a očekávání
vzbudil v soutěžní části přehlídky mladých
divadel Slovanský Tyátr - svobodné umělecké sdružení z Olomouce s představením
Dívčí válka. Tato hra je v podtitulu charakterizována jako „třeskutá taškařice“. Soubor
ji představil s velkým nasazením a mladistvým elánem a musíme přiznat i s dobrým
ohlasem v obecenstvu velkého divadelního
sálu. Jinak ale proběhla reflexe představení.
Lektorský sbor neměl pochopení pro volbu
textu Františka Ringo Čecha. Upozornil
na to, že divácký úspěch souboru pramenil
z častého použití sexuálních narážek hraničících s lascivností. Dobří herci z Olomouce
nepocítili větší potřebu hledat vlastní přístup
k látce, potřebu projevit vlastní pohled na
svět. I když se humor chlubí tím, že je nedefinovatelný, vždycky je spjat s rozličnými
událostmi, ve kterých každá věc má mnoho
podob a může být nazírána z různých, i
protichůdných hledisek. Hlavní účinek humoru je ten, že posiluje a uklidňuje situaci,
umožňuje vidět a promýšlet svět jinak. To
se samozřejmě netýká jen předložené práce
Olomouckých, ale i jiných představení, která
jsme na této přehlídce zhlédli.
K širšímu výběru na celostátní přehlídku experimentálního divadla Šrámkův
Písek doporučil lektorský sbor inscenaci
ZUŠ Uherské Hradiště: Modrovous - naděje žen. Zaujala svým přístupem k procesu
inscenační tvorby a svou dramaturgií. Jde o
úspěšný pokus o psychodrama s hledáním
vztahu sedmi žen k mužskému pólu. Věrnost
textu divadelní hry Dey Loherové na straně
jedné a touha uplatnit vlastní přístup se
Přehlídka se konala ve dnech 30.
března – 2. dubna 2005 v prostorách Reduty
a Klubu kultury Uherské Hradiště. Celou
akci pod záštitou starosty města pořádaly
Občanské sdružení Několikaspřeží, Základní
umělecká škola a Klub kultury Uherské Hradiště. Pro úplnost dodáváme, že se přehlídky
s možným postupem zúčastnily čtyři soubory, a to Slovanský Tyátr Olomouc - svobodné umělecké sdružení, soubor ZUŠ Uherské
Hradiště Dohráli jsme, Divadlo malých reforem ZUŠ Hodonín a soubor ZUŠ Uherské
Hradiště - pobočka Kunovice. Dva z nich
jsou divadly poezie. Oba spojuje hledání
osobité poetiky takových osobností jako byl
Václav Hrabě (Hodonínský soubor) a Josef
Kainar (Kunovický soubor). Základní otázkou, kterou oba soubory žijí, je ta po smyslu
divadla poezie. Proč vlastně pracuje kruh
studentů na básnickém textu? Tvrdí-li, že se
nechali inspirovat obsahem, tedy osobitou
výpovědí o vztahu básníka ke světu a k sobě
především, pak nepochybně počítali s tím,
že budou tvořit dále, totiž hledat svůj vztah
k básníkovi, jeho výpovědi, a že budou hledat
v oblasti nové jevištní metafory. Hodonínský
soubor vybral verše z knihy Blues pro
bláznivou holku a pokusil se o interpretaci,
kterou řídil instinktem „téma se nám líbilo“.
Méně úspěšně však přemýšlel o vyslovení
vlastního názoru na
svět. To se však nejen nabízelo, ale bylo
nutné, uvědomíme-li si, že má soubor
co dělat s mužskou
poezií Václava Hraběte. Uvedení pásma
uspokojilo soubor,
očekávání posluchačů méně.
Soubor
ZUŠ Uherské Hradiště, pobočka Kunovice uvedl svého
oblíbeného básníka
Josefa Kainara pod
názvem
Střípky
z Kainara. Interpreti
hledali své vidění DS Dohráli jsme ZUŠ Uherské Hradiště / Dea Loherová: Modrovous – naděje
světa, a to v protestu žen. Foto: Pavel Knot.
promítly do některých problémů inscenace i
hodnoceného představení. První problém se
týká procesu inscenační tvorby. Předmětem
zájmu souboru je psychika postav v situacích
inscenace. To se týká především hlavní postavy Jindřicha a jeho obětí. Čím více jsou
diváci jimi a jejich osudy zaujati, tím častěji
si kladou otázky po příčinách, důvodech a
motivech jednání: Co žene Jindřicha proti
ženám? Proč každou vraždí? Co představuje
metafora havranů? Jaký vliv mají opakující
se vraždy na zkušenost hlavní postavy, na
její jednání a proměnu? Otázky mnohdy zůstávají bez odpovědi. Dalším problémem je
scénografie, zejména použití jevištního znaku. Jestliže nás takto znepokojuje působivé
představení s dobrým hereckým vybavením
představitelů nelehkých rolí, pak je jistě lektoři právem doporučují do širšího výběru na
Šrámkův Písek.
Nečekaným obohacením přehlídky
byla dvě představení hostů. Byl to soubor
Mlatba ZUŠ Bánovce nad Bebravou a
soubor Ampulka Třebíč. Slovenský host
uvedl hru z prostředí psychiatrické léčebny.
Divadlo malých re-forem ZUŠ Hodonín / Václav
Hrabě: Blues pro bláznivou holku. Foto: Pavel
Knot.
Studenti se představili jako přemýšlivý a
ukázněný kolektiv, který ví, co chce sdělit
(téma lidé a drogy), a nečiní mu problémy
zvolit adekvátní divadelní prostředky.
Druhým hostem byl soubor Ampulka s představením o životě a díle Daniila
Charmse. Inscenace zavádí diváka do roku
1941 do Němci obklíčeného Leningradu
(za pár minut přijdou Daniila Charmse zatknout). Uvedení představení do vícebarevné
přehlídky bylo přínosem zejména myšlenkou, že málo stačí, aby člověk za jistých
nepřátelských okolností zmizel ze světa, aniž
by se někdo o tom dověděl.
Přehlídku sledoval a rozhovory se
soubory vedl lektorský sbor ve složení Kristýna Vyhlídová (Uherské Hradiště), Zuzana
Varhaníková (Bánovce nad Bebravou), Jaroslav Dejl (Třebíč), Luděk Richter (Praha) a
Jiří Pelán (Brno).
Jiří Pelán
CO SE DĚJE
VE VALAŠSKÉ
DIVADELNÍ
KOTLINĚ
aneb
Jak vypadalo pokračování
loňského valašského
improvizačního „džem sejšnu“
v letošním roce.
Nutná vstupní informace: Jde o další ročník regionální přehlídky - Setkání malých jevištních forem - Setkání netradičních
divadel ve Valašském Meziříčí, kterým se
pořadatelé pořád ještě hlásí k historické kontinuitě výběrů na Šrámkův Písek. (Případné
pamětníky a badatele odkazuji na J. Fabiána,
který v archivech dohrabal, že se zde již v
roce 1978 přehlídka konala, ale přehlídkové
třicátiny se tímto letos ještě nekonají.) Letošní ročník se loňskému podobal již tradičním
přehlídkovým maratónem, ve kterém se od
pátku 11. března do soboty 12. března 2005
odehrálo 12 soutěžních představení. Program
byl dále v pátek doplněn diskotékou a v sobotu představením R. Marka, P. Süskind: Kontrabas, rozborovým seminářem a premiérou
autorského filmu P. Marka D.D. Beruška s
herci amatérského divadla XXXHX XOXX
OXX. Tolik stručná úvodní data.
Když jsem přijížděl do Valmezu,
byl jsem doopravdy zvědav, zda, či v jaké
podobě, bude pokračovat loňská invaze
improvizací. Jestliže jsem v předchozích
ročnících konstatoval, že autorské divadlo
zde na této přehlídce nabízí celý trs různých
poetik a žánrových podob, ve kterých sice
improvizované divadlo mělo vždy velmi silné
postavení, ale nestalo se dominantním způsobem divadelní práce, potom v letošním ročníku vypadala situace již trochu jinak. Celou
přehlídku totiž, až na několik výjimek, prostoupila divadelní improvizace v daleko větší
míře, než tomu bylo v minulém ročníku. Nikoliv však v podobě vzájemně navazujících a
vnitřně propojených vystoupení jednotlivých
souborů. Loňský ojedinělý divadelní projekt
se letos neopakoval. Na druhé straně však
pouze čtyři soubory na letošní přehlídce nebyly vlnou improvizace zasaženy: Divadlo F
Valašské Meziříčí s inscenací hry V. Havla:
Rodinný večer, Pan Chicitos ZUŠ Žerotín, Olomouc s autorskou inscenací Omnis
lucem suam habet, která však skrze herní
improvizace určitě vznikala, ŠOK Zubří
s autorskou inscenací Apačonky, Nejlepší
divadlo Ze Šumbarku Tom a Jeff, Havířov
- Šumbark s autorskou inscenací O tom jak
Jeff a SKŘÍTEK + SPUTNIK Havířov s
autorskou inscenací Čekatelé.
Zbývající soubory pak nabídly
bohatě vnitřně rozvrstvenou škálu improvizovaného divadla. Od prvního divadelního
vystoupení ve svém životě, jak tomu bylo
u souboru CICIOCI Valašská Bystřice s
improvizací Aktualizace, přes soubory již
delší dobu improvizací zasažené, u kterých
podíl improvizace přímo na představení se
případ od případu lišil, jako tomu bylo u
Údivadla P.S. Bílá ponožka z Kopřivnice:
Jed jsem sněd sen. Projekt Lanney & Ludwvig, Krásný Gerhard Ostrava: Krásný
Gerhard! Akce! aneb Sám a sám. Až po
vzájemné propojení několika souborů vystupujících pod názvem LÁHOR/soundsystém
Hranice s improvizací: Vyhledat a zneškodnit, ve kterém měly neopominutelný podíl
členové D.D. Beruška.
Seskupení LÁHOR nabídlo vnitřně
nejvrstevnatější divadelní strukturu ze všech
předchozích souborů. Jejich představení spoluvytvářely dvě strukturující oblasti. Jednu
tvořilo vzájemné propojení dvou inscenačních prostředků - živé improvizující a zpívající kapely, tvořené členy souborů a hereckou
improvizací všech členů tohoto seskupení.
Druhou oblast pak vytváří trs různých příběhů rozdílných žánrových poetik. Vzájemně se
zde prostupuje magický realismus, tvrdý realismus vedený až na samu hranici naturalismu
(snowboarďáci) s prvky psychologického realismu a herního poetismu. Tento trs poetik,
který by možná M. Kundera označil jako fúzi
snu a skutečnosti a J. Kroutvor by pro něj použil pojmenování poetická věcnost, je mnohdy schopen zachycovat realitu přesněji, než
realistický (nebo až naturalistický) přístup k
ní. Celá tato vrstevnatá struktura je zasazena
do rámcové situace firemního večírku, jehož
hlavní atrakcí je připravený hon pro všechny
jeho účastníky. Jedním z vnitřních témat jsou
chystané proměny na vrcholových pozicích
firmy. Dalo by se říci, že vznikla jakási obdoba loňského vzájemně navazujícího improvizačního džem sejšnu s tím rozdílem, že jeho
jednotlivé části jsou nyní sevřeny do jednoho
jediného představení. Představení, ve kterém
se rodí, rozvíjí a vzájemně proplétají různé
příběhy. Tím se na divadelní improvizaci kladou nesmírné nároky a vnitřní komunikace
této skupiny je prověřována doopravdy až na
samu mez únosnosti. Je proto pochopitelné, že
ne vždy se plně podaří vznikající příběhy předávat plně divákovi. Neboť s jejich zrodem se
musí rodit i vědomí vzájemných vazeb a také
vědomí jejich priorit, a proto je nutno v takto
vrstvené struktuře najednou provádět daleko
více věcí současně, než je při běžné improvizaci obvyklé. Rozvíjet vlastní příběh, zároveň
vnímat i vznik dalších příběhů, vzájemně jim
umožňovat další společnou existenci a vše
toto zároveň nabízet v čitelné podobě divákovi. Je proto pochopitelné, že ne vždy byla
celková struktura plně divadelně naplňovaná
a pro diváky zcela přehledná. Nesporné strukturační a fabulační kvality tohoto představení,
propojené s vrstevnatou poetikou, které jsou
realizovány divadelně nadmíru zajímavým
pokusem o propojení improvizace a poetik
několika souborů, vytvořily divadelně nejzajímavější experiment této přehlídky. Bylo
proto právem navrženo na přímý postup na
národní přehlídku experimentálního divadla
Šrámkův Písek 2005 a doufám, že se tato nominace v programu přehlídky objeví. Neboť
již potřikráte se nominované soubory z této
přehlídky do programu ŠP nedostaly.
Zvláštní místo v celé velké skupině
improvizujících divadel pro mne patří úvodnímu představení Realistického divadla
Hranice s Černým světlem. Jde o „... totální
reinscenaci okamžiku starého čtrnáct let. Na
jaře roku 1991 si čtyři mladíci povídali o
zásadních věcech. Bylo jim 17. Díky zázraku technologie magnetofonu se dochovalo
libreto. Na jaře roku 2005 Vám čtyři dospělí
muži sehrají rozhlasový comeback vlastní puberty“, jak svou rozhlasově improvizovanou
interpretaci pradávného záznamu jednoho
večírku charakterizují členové souboru D.D.
Beruška. Improvizované přehrávání sama
sebe před lety bylo pro mne novou a dráždivou divadelní zkušeností. Inscenace však
nevystačí jenom s pouhým, byť mírně proškrtaným, původním záznamem. Neboť já jsem
přítomen zde a dnes a nemám zažité stejné
zázemí jako interpreti, a tak očekávám, kam
to všechno dojde a pouhý záznam se tak stává
pro mne čím dál tím méně zajímavý.
Protože improvizované divadlo se
již stalo stálicí Valašské divadelní kotliny a
prostupuje větší část zde nabízené divadelní podívané, vystrkuje růžky otázka: Proč
tomu právě zde tak je? Neopominutelný
podíl přísluší hlavně členům D.D. Beruška,
kteří zde vykonali a pořád ještě vykonávají
obdivuhodnou iniciační práci ve prospěch
divadelní improvizace. Svými inscenacemi
ukázali nejenom divadelní účinnost a vnitřní bohatost tohoto divadelního přístupu, ale
dobou, po kterou prostupují touto regionální
oblastí, vytvořili dostatečně dlouhé časové
období pro postupné vstřebávání a osvojování této inscenační metody dalšími soubory.
V okamžiku, kdy si členové divadelního
seskupení osahají základní dovednosti improvizovaného divadla a přijmou je jako svůj
prostředek divadelního sdělení, jsou jeho
přednosti pro netradiční divadlo, ale i pro
soubory samé, nesporné. Soubory mohou v
plné intenzitě využívat autenticitu divadelní
provokace vznikající teď a tady. Tím se přirozeně včleňuje jejich schopnost exhibice, v
míře pro divadlo nezbytné a potřebné, do přímé tvorby před zraky diváků. Snadněji se tak
může dosahovat nezbytné míry zdivadelnění
probíhající komunikace s diváky. Není zde
žádný prostor pro zdlouhavou práci na hledání a zpřesňování jak celé struktury inscenace,
tak i jednotlivých prostředků vlastního divadelního jazyka, a proto má případná neznalost
divadelních postupů daleko menší možnost
ovlivňovat podobu vznikající inscenace. Tím,
že jednání v dramatické situaci vzniká přímo
na místě a již nikdy nebude opakováno, omezují se požadavky pouze na nejzákladnější
dovednostní (řemeslnou) vybavenost tvůrců.
Všechny ostatní se minimalizují, a to včetně
požadavku dokonalé znalosti textu. Zázemí
dovedností se tak zužuje pouze na schopnost improvizace, kterou je naopak nutno
rozvíjet. Tím, že proces fabulace není dále
strukturován, jsou v maximální míře využívány a sdělovány okamžiky vzniku jednání
v dramatické, ale také v herní situaci. Tím se
sdělovaná improvizace okamžitě přibližuje
na dotyk s projevy osobnostního, inspirovaného herectví.
Improvizované divadlo přináší
větší míru tolerance diváků k zhlédnutému.
V případě rozpačitých a nejednoznačných výsledků jsou neagitní divácké postoje mírněny
vyšší mírou uznání tohoto způsobu divadelní
práce. Tuto vyšší míru divácké tolerance spoluvytváří vědomí většího rizika (větší pravděpodobnosti neúspěchu), které inscenátoři
vědomě podstupují.
Pokud bych hledal ještě nějaké
další charakteristické rysy platné pro celou
letošní přehlídku, tak jako první by mne
napadlo prostupování divadelního jazyka
klipovou kulturou. Divadelní jazyk zde
uváděných představení je daleko více, než
si možná sami tvůrci uvědomují, ovlivněn
dynamikou rychlé gradace situací, žánrovou
proměnlivostí situací spolu s jasným pointováním, a to i v podobě žánrového šoku.
Situacemi, které se snaží poutavě a s vtipem
vyprávět jednoduchou myšlenku a které jsou
charakteristické pro klipovou kulturu. Druhý
společný rys přehlídky pak logicky vyplývá
z prvého. Bylo zde soustředěno hlavně klubové divadlo vznikající v neprofesionálních
podmínkách, které chce pobavit. Nikoliv
však jednoduchými, mnohdy až na samé
hranici lacinosti volenými postupy, jež se na
několika předchozích ročnících také čas od
času objevovaly. Letos šlo hlavně o pokusy,
skrze závažná témata, viděná ironickým, až
travestujícím odstupem, vytvořit zábavný
divadelní nadhled a takto reflektovat svět
kolem nás i v nás.
Saša Pernica
Poznámka redakce: Je sice pravda, že se
přehlídka v letech 2002 – 2004 snažila nominovat, nicméně se nesnažila získat právo
nominovat. Její nominace byly tedy brány
jako první návrh. O návrzích demokraticky
rozhodovala programová rada, ne vždy však
byly materiály kompletní a hodnocení takové,
aby se o ně mohla dostatečně opřít. V letech
2003 – 2004 se kvalita dodávaných materiálů
zlepšila, přesto soubor skončil vždy těsně za
náhradníky.
Doporučení: číst propozice (každý rok se trochu proměňují, a to nejen datum!) a když něco
nevím, volat, psát atd. Ale předem. (KT)
ZAHLCENÁ
NOVOJIČÍNSKÁ
OPONA
Pod střechou Domu dětí a mládeže
FOKUS v Novém Jičíně se od 17. do 19. března 2005 uskutečnila krajská přehlídka experimentálního divadla, krajská přehlídka studentského divadla a oblastní přehlídka dětského divadla pod společným názvem OPONA 2005.
V průběhu tří dnů se tříčlenné odborné porotě
a studentské laické porotě představilo celkem
22 souborů s 31 inscenacemi, pásmy a divadelními skeči. Z 11 inscenací devíti souborů,
které usilovaly o postup na Šrámkův Písek, 44.
ročník celostátní přehlídky experimentujícího
divadla, porota nominovala Divadlo Na kraji
z Nového Jičína s inscenací Židé a doporučila
na prvním místě soubor Iluze z Kopřivnice s
taneční inscenací Vztahy, vztahy, vztahy. Na
Náchodskou Prima sezónu 2005, Celostátní
přehlídku studentského divadla, byla z 11
inscenací porotou nominována velmi výrazná,
zajímavá a také bouřlivě diskutovaná inscenace Kosa souboru Bílá ponožka z Kopřivnice.
Z oblastní přehlídky dětského divadla do
krajského kola v Ostravě bez stanovení pořadí postupují soubory: Temperka z Třince
s Pohádkou o hadích nožkách, Přípravka
z Nového Jičína s Jazykovým kabaretem
a DDS Kamarát z Martina s Krajčírom
rozprávok.
Ze zahlcené přehlídky OPONA
2005, zahlcené jak množstvím představení,
tak příjemnou a tvůrčí mladistvou energií,
výrazně vystupovalo několik nepřehlédnutelných linií a divadelních snah. Především se
projevila silná touha mladých lidí hrát divadlo, vymýšlet a realizovat se prostřednictvím
divadelního umění a vůbec radostí ze hry.
Touha vyjadřovat své vlastní názory, postoje
a osobní výpovědi se projevila především
velkým množstvím původní tvorby. Sympatická snaha psát vlastní dramatické texty a
následně je transformovat do jevištního tvaru
(např. u souborů Černý den, Drsná osma,
Větrák, Stonožka a dalších) však mnohdy
troskotala na malé zkušenosti začínajících
tvůrců, neznalosti základů tohoto byť múzického přece jen řemesla a dostatečný odstup
od tvořeného díla. Snaha experimentovat a
zkoušet nové postupy (Divadlo Na pokraji,
Divadlo Na kraji, Temperka), ohmatávat si
divadlo (dětský soubor Hádanice), zkoumat,
prověřovat a jít proti divadelním principům
(např. u diskuzního performingu Tělesa XY)
se odrážela v mnoha představeních a ve velmi
silně zastoupené kategorii experimentálního
divadla. Další zračící se linii bylo možno
vnímat v nadsázce, humoru a ironii, kdy mladí
tvůrci projevili zálibu v mystifikacích reálných
historických událostí (B.B.O.S.P. v inscenaci
Já nevím II. aneb Gagarin) a v parodiích na
konzumní americké snímky (Divadlo na Pokraji Matrix Pingpong). Všeobecně na škodu
zůstávala polovičatost řady těchto divadelních
pokusů. Jedním z častých nedostatků inscenací
byla nedotaženost a zároveň „stavění“ na tzv.
prvních nápadech. Skvělý první nápad jakoby
tvůrce na počátku jejich tvorby okouzlil natolik, že si již nevytvářeli prostor pro následující
nápady, domýšlení situací, tvorbu, zkoušení,
prověřování a navazování na tento nápad, ve
snaze co nejvíce z něj pro inscenaci vytěžit. V
rámci krajské přehlídky pak viděl divák mnoho
velmi dobrých „prvních“ nápadů, ale divadelních děl hodných celostátních přehlídek bylo
málo. Pokud se objevil ambiciózní projekt,
často sklouznul po slupce nechtěného patosu.
Tím nejcennějším, čím přehlídka OPONA
2005 oplývala, byla bezesporu energie a radost
mladých lidí z tvorby.
Členové souboru Divadlo na kraji
z Nového Jičína se rozhodli inscenovat židovské anekdoty pod názvem Židé. Jistě lákavá
výzva, ovšem vytvořit divácky i inscenačně
zajímavý a vrstevnatý divadelní tvar, který
udrží divákovu pozornost, a jehož základem
jsou pouze jednotlivé za sebe řazené židovské
anekdoty, není úkol snadný. Režisérka Věra
Matýsková vyprávění anekdot velmi invenčně zasadila do prostředí veřejných lázní, do
kterých přicházejí postupně tři muži: pan
Votický, pan Popper a pan Kosiner. Ve třech
vanách, za stálého ošetřování ženským personálem, tito tři muži spolu rozmlouvají a zároveň se koupou. Umné řazení anekdot, hladké
plynutí a logická návaznost v rámci dialogů
mužů v lázni, což jejich dialogický charakter
umožňuje, jsou dobře zvládnuty. Divadelní
prvek stínohry (v druhém plánu umístěné prosvícené bílé paravány, které oddělují prostředí
lázeňské převlékárny a ústřední dějiště samotných lázní), výborně využitý na začátku a na
konci inscenace, je opodstatněný a pomáhá
vytvářet atmosféru lázní. Pouze není mnohdy zcela přesně udržena intenzita vedlejších
stínových akcí ve chvílích, kdy přebíjí svou
výrazností slovní projev postav na jevišti a
odvádí pozornost od vyslovovaných point jednotlivých anekdot. Snad by bylo možné použít
stínohru v inscenaci i častěji, pokud by měla
šanci komentovat, dotvářet nebo kontrastovat
s děním na forbíně. Bohužel mírně pokulhává vykreslení charakterů tří hlavních postav.
Jsou sice textem lehce nastíněny a u herců je
cítit snaha o tuto charakterizaci, ale chybí ona
výraznost, uvěřitelnost. Divák je vnímá spíše
v obecné rovině tří židovských mužů. Přesnou
charakterizaci je možné dotáhnout také u ženských postav. Bohužel pointy některých anekdot při představení na přehlídce Opona 2005
unikaly. K těmto „pointovým únikům“ přispívá také rychlý sled anekdot. Na diváka se chrlí
jedna anekdota za druhou a není prostor pro
vychutnání, důležitý nádech, výdech a další
smeč. Škoda jen, že inscenátorům unikla také
důležitost a vážnost scény, kdy pan Popper v
lázni umírá. Tato klíčová situace je nevýrazná. Postavám na jevišti jde spíše o technický
přesun vany za paraván, kvůli stínohře, než
o vytvoření situace. Hořce by pak mohla se
vzniklou situací kontrastovat závěrečná věta
pana Votického, který na otázku zda půjde
panu Popperovi na pohřeb odpovídá: „To tak,
pane Kosiner, a on mi snad půjde?“ Soubor je
invenční a kreativní a co se týká divadelního
umění schopný, že tuto trhlinu jistě zacelí.
Zajímavou, invenční a také účastníky přehlídky velmi diskutovanou inscenací
v kategorii studentského divadla byla inscenace Kosa divadelního souboru Bílá ponožka z Kopřivnice, který vede Dan Brchel.
Představení vzniklo na motivy stejnojmenné
povídky Raye Bradburyho. Do děje je divák
uveden metaforickou pohybovou etudou a
čtením zvláštní závěti, v níž někdo neznámý
odkazuje velký dům s veškerým vybavením
a přilehlé pole tomu, kdo do něj jako první
vstoupí. Jedinou podmínkou je povinnost
každodenně kosit ono neustále rostoucí pole.
Z úvodní pohybové etudy „kosící Smrti“ divák čte, že dědictví je spojeno s prokletím.
Posléze vstupují na scénu čtyři hlavní aktéři,
dvě dívky a dva chlapci, kteří jsou nečekanou
možností získat azyl v tajemném domě zpočátku nadšeni. Divák vybaven zlým tušením
sleduje jejich seznamování, milostná vzplanutí, nastupující obavy i zkázu. Inscenátorům se
za pomoci jednoduché výpravy (bílý horizont,
dva pruhy barevných látek symbolizujících
pole a jednoduché zdánlivě civilní kostýmy
v černé barvě a černý kostým pláště s kapucí tajemné postavy patřící k domu), jejího
rozpohybování a svícení, podařilo vytvořit
atmosféru tajemna, napětí, které graduje, a
působivé divadelní obrazy. Na pozadí bílého
horizontu jednoduché černé kostýmy aktérů
kontrastují a symbolizují tak součást v soukolí
nekonečného koloběhu získávání a „kosení“
dalších obětí v řadě. Právě metaforické jevištní
obrazy kosení Smrti a závěrečné kosení přátel
i mas obilí-lidí za zvuku válečných letounů a
nekontrolovatelného šílenství, obraz hořícího
domu na diváka emocionálně působí. Vyznění
inscenace napomáhá i herecký výkon hlavní
představitelky. Na škodu jsou naopak některé zcizovací teenagerovské prvky v herectví
představitelů mladíků. Bohužel se divák v některých jevištních situacích ztrácí a trhá se mu
nit plynulého příběhu. Proto je potřeba zpřesnit motivace jednání postav, jejich vzájemné
vztahy (lišící se od předlohy), posílit a zvýraznit motiv narůstajícího ovládání hlavní aktérky
prokletým kosením, stejně jako divadelně
dořešit čitelnost závěrečné scény. Inscenace i
přes uvedené nedostatky dokázala držet publikum v napětí, zainteresovat ho osudy čtveřice
mladých lidí a místy i citově zasáhnout svou
obrazivostí.
Taneční soubor Iluze z Kopřivnice
se představil jevištním pásmem tvořeným
pěti choreografiemi propojenými autorskými
texty a manipulací s loutkou v životní velikosti Vztahy, vztahy, vztahy. Choreografie,
jejichž spojovacím tématem byly vztahy
(muž a dvě tváře ženy, člověk a příroda,
člověk a prodejná láska…), vznikly původně
jako samostatná taneční čísla. Tanečníci souboru Iluze jsou velmi dobře pohybově vybaveni, nad průměr vyčnívá několik výrazných
osobností, a jejich mladistvá energie, radost z
tance a taneční píle je v představení cítit. Bohužel kvalita jednotlivých choreografií není
vyvážená. Vedle zajímavých a invenčních
tanců, mezi které patří například závěrečný
tanec s barevnými silonkami symbolizujícími
sítě, stojí méně invenční úvodní choreografie.
Na škodu ambiciózní taneční inscenaci jsou
nedotažené scény s loutkou podmalované
reprodukovanou recitací poetických textů.
Nedotažené ve smyslu nepřesné a nedůsledné
neiluzivně voděné loutky člověka s nedostatečným opodstatněním jejího užití. Divák
tyto mezitaneční vstupy vnímá spíše jako
vyplňování času při převlecích tanečníků než
jako součást celku. Stejně tak reprodukované
poetické texty navozující atmosféru následujících choreografií nemohou svůj úkol v
rámci celku inscenace plnit, pokud nebudou
srozumitelné. Ve snaze ozvláštnit přednášené
texty je užito nadbytečného rytmizování, zahlušujícího echa aj. na úkor srozumitelnosti.
I přes uvedené nedostatky bylo vykročení
tanečního souboru k vrstevnatějšímu jevištnímu sdělení zajímavým divadelním pokusem.
A to především proto, že se mladým tanečníkům podařilo přenést na diváka svou energii,
upoutat jeho pozornost zajímavými pohybovými kreacemi.
Hana Galetková, Alena Palarčíková
a Aleš Procházka
DOSPĚLÍ DĚTEM
V ČESKÉM KRUMLOVĚ
Městské divadlo v Českém Krumlově, které pořádá tuto
krajskou postupovou přehlídku, nabízelo ze svých oken onen úchvatný
pohled na panorama tohoto historického skvostu. Genius loci, kterým je
toto město doslova protkáno v oblasti architektury, urbanismu, výtvarného umění, anebo už jen tím, do jakého přírodního terénu (údolí řeky
Vltavy ve skalním masivu) bylo našimi předky vsazeno, je už samo o
sobě neopakovatelným.
Ve městě byla cítit mírná nervozita, neboť jarní tání začalo
vytlačovat řeku ze svého koryta. Vždyť 30 km vzdušnou čarou leželo na
Šumavě několik plných lipenských přehrad. Na druhou stranu jsou lidé
rozechvělí, protože po dlouhé zimě si mohou užít prvních jarních slunečních dní. Emoce, emocionalita – radost, strach, napětí, úleva, stesk,
soucit, úžas, smích i pláč. Tak nějak funguje člověk, divák, a dětský divák
obzvlášť. Je dobré si to občas připomenout.
Ale pojďme nyní k divadlu přece jen konkrétněji a připomeňme si, která divadelní představení jsme v Českém Krumlově viděli.
Soutěžně jsme mohli zhlédnout tři inscenace. Oficiální soutěžní část
zahájila 19.3.2005 inscenace Olgy Scheinpflugové Okénko divadelního
spolku Prácheňská scéna Písek. Tato prvorepubliková konverzační
komedie, kterou jistě znáte z filmového přepisu s H. Haasem v titulní
roli nebo z pozdějšího remaku s Janem Pivcem, splňovala sice kritéria přehlídky, divácky určené kategorie pro děti a mládež, ale kritéria
divadelní a umělecká ne zcela. Soubor, který svou povahou tíhne
k hudebně-dramatickým žánrům naboural strukturu textu a jeho smysl
hudebními výstupy hlavních představitelů tak, že to nebylo žánrově a
stylově únosné. Jednoduché melodie s primitivními texty, doprovázené
popisnou choreografií a ilustračními gesty vytrhávaly diváka z příběhu a
dobového kontextu vůbec. Solidně vyhlížející retrokomedie se slušnými
hereckými výkony tak dostávala formou písní nelítostné políčky a energie do inscenace vložená vycházela naprázdno.
Dalším představením, o kterém bych se rád zmínil pouze
okrajově, byla inscenace hry Jiřího Žáčka Jak se čerti ženili DS Strakonice. Nutno říci, že tato hra je určená autorem pro loutky, a kdyby to,
co dělali na jevišti živí herci, vykonávaly loutky, byla by inscenace zřejmě o něco snesitelnější. Neustálé padání, poskakování, zakopávání, nakopávání a jiný pohybový smog, šišlání, křičení a brečení
působilo nesnesitelně, agresivně, depresivně a hlavně neopodstatněně. Situace se hrály proti textu, a hlavně proti
onomu jemnému, laskavému a inteligentnímu
humoru Jiřího Žáčka.
Posledním soutěžním představením
byla 26. března inscenace na motivy pohádek
Pavla Šruta Čertova dcera Divadla na Vyhlídce z Tábora. Jednalo se o inscenaci na základě
dramatizace dvou pohádek z knihy Pavla Šruta
Dlouhán Tom a prcek Tom a jiné velice americké
pohádky. Inscenátoři nám připravili dva příběhy.
První Jakub a čertova dcera a druhý Jak se
Pedro dostal do nebe a z nebe. Oba příběhy
provází dvojice roztomilých andílků. Inscenace
je, jak tomu u Táborských již uvykáme, provázena kvalitní živou hudbou folkového žánru,
která prostupuje spolu s akustickými zvuky, které
doprovázejí některé fyzické akce dramatických
postav příběhu, celou inscenací.
Prvním problémem, který jsme řešili,
bylo, zda ve světle oné vysoké kvality složky
hudební, nepůsobí herecké výrazové prostředky
příliš střídmě a nekonkrétně. Situace i humor
použitý a používaný Divadlem Na vyhlídce je
zcela v řádu Šrutovy matrice, a přesto v porovnání se složkou hudební
poněkud zaostává. Je to ovšem zcela výhradně otázkou míry a jistého
ostychu, neboť půjdou-li herci tzv. „do plných“, stejně jako v muzice,
tento rozdíl zcela jistě zmizí. Druhý problém, který jsme na inscenaci
vypozorovali, souvisí se strukturou inscenace, protože se nám, co by
divákům, smazává tematický i formální rozdíl mezi oběma příběhy.
Dokonce pořádně ani nevíme, kde jeden končí a začíná druhý. Tím, že
oba příběhy propojují postavy andílků, hledá se onen konec a začátek
opravdu těžko. Přitom princip je zcela v pořádku a v řádu věci, ale je
pouze neobratně použit.
Jinak nás ovšem Tábor potěšil a hlavně ukázal, že inteligentní
a laskavý přístup k dětskému divákovi působí a zabírá i na nás dospělé.
Odborná porota (Jiří Anderle, režisér a herec, Jaromír Hruška,
divadelní režisér, Vítězslav Kučera, režisér a herec) doporučila na 1.
místě na celostátní přehlídku Popelka Rakovník inscenaci hry Pavla
Šruta Čertova dcera Divadla na Vyhlídce z Tábora.
Jaromír Hruška
POHÁDKOVÝ MLEJNEK
VE ŽĎÁRU NAD SÁZAVOU
Na osmý ročník krajské soutěžní přehlídky amatérských
souborů hrajících pro děti a mládež Pohádkový mlejnek přijelo do
Žďáru nad Sázavou šest souborů a mimo soutěž vystoupil dětský
soubor místní ZUŠ.
Pod názvem O kocourovi, který nadával uvedl Divadelní spolek (a)maťák z Pardubic vlastní jevištní adaptaci Trnkovy
knížky Zahrada. Sympatický soubor sváděl s textem poctivý boj,
ale původní předloha vycházející z fantazijních představ tří kluků,
o tom co může být skryto v tajemné zahradě, byla inscenována nadbytečně popisnými prostředky, jimž chyběla uvolněná imaginace, a
především hravost. Drobné dějové epizody nenabízely dobrodružství, ale zůstávaly v rovině verbálního sdělení.
S podobnými problémy zápasila i Nezávislá scéna při
Domě kultury Kroměříž. Dvě hříčky V. Henzla a J. Kozáka kdysi
vydané Dilií a spojené titulem Z pohádky do pohádky. Prostřednictvím dvou vypravěček nejprve připomenou všechny
dějové peripetie Perníkové chaloupky, aby pak v málo
dramatických scénkách nechaly zlou čarodějnici putovat
vlakem a lesem až k řece, do které je za trest hozena.
Dru- há pohádka nabízí o něco bohatší jevištní dění.
Vypravěčky spíše vyměňují náznakovou scénu,
v níž se odehraje stručná parafráze klasické
pohádky O hloupém Honzovi. Jen snaživé úsilí
některých herců naznačí dějový vzruch, který
má ještě daleko k dramatické situaci.
Autorským pokusem Jany Glozarové
a hudebníka Lubora Schmidta je pohádkový
muzikál Princezna a loupežníci, uvedený
Divadelním studiem „V“ z Brna. Vzdálenou
inspiraci z klasických i moderních pohádek
připomene příběh o princezně Fňukajdě, kterou
královský otec pošle k tetě na venkovské sídlo,
aby se napravila z nepříliš jasně formulované
neposlušnosti. Celý úvod má podobu zdlouhavého prologu, v němž nedotažený text i použité
herecké prostředky (ufňukanost princezny,
králova slabost a dominantnost chůvy) nejasně
motivují nejen vypovězení na venkov, ale poté
i setkání princezny s loupežníky v lese. Naštěstí
loupežníci vlastně nejsou zlí, vždyť se ještě
ani nedostali k pořádnému přepadení a Fňukajda se náhle stane
pracovitou a sympatickou dívkou. Setkání s královským otcem
a představení šikovných mládenců, kteří se od loupežnictví vrátí
k poctivým řemeslům, vyzní jako šťastný konec pohádky. Zmatenost motivů je do jisté míry vyrovnávána hereckým nasazením
i smyslem pro vtip a dramatickou zkratku především u pětice
loupežníků. Navíc se zde uplatňuje solidní hudební složka, takže
zpěváci a zároveň fyzicky zdatní tanečníci rozehrají své muzikálové výstupy ve strhujícím tempu i s několika pěknými nápady
(např. lyrická vzpomínka na bezstarostné dětství v pantomimické
nadsázce). Je asi na divákovi, nakolik mu vyhovuje muzikálová
forma, stejně tak lze přijmout ve scénografii malované prospekty
podobné propagačním tabulím. Části souboru nelze upřít poučenost v oblasti zvoleného žánru, vkus a chvílemi i schopnost nadhledu a sebeironie. Dotáhnout některé motivy a nebát se dalšího
odlehčení – to by mohla být cesta k ještě lepšímu přijetí loupežnického muzikálu.
Brněnské Divadelní studio Dialog uvedlo Tylova Strakonického dudáka, a to ve Frejkově úpravě, kterou dále dramaturgicky zpracovala I. Vadlejchová. Základním režijním klíčem
měla být oslava krásy českého jazyka a zřejmě i s ohledem na nízký věk herců nebyl hledán jiný a bohatší myšlenkový výklad. Jenže málokteré postavy mohly vytvořit mezi sebou jakýkoli vztah a
inscenace se rozložila do volně řazených scén. Bez dramatického
spádu tak Strakonický dudák více vypovídal o didaktickém záměru než o tématu. A ještě drobný dodatek: v inscenaci hrál živě
na dudy mladý muzikant. Jeho verva, s níž prožíval čarovný zvuk
dud, by mohla být příkladem strhujícího herectví nejen pro představitele Švandy, ale i další herce.
O čarovném kameni je autorský opus Václava Berana,
šéfa Divadelního spolku Rotunda Znojmo. Pohádka vypráví o
velké moci lásky, neboť Kristýnka vysvobozuje svého milovaného Matěje z osidel čarodějnic. Textová nedůslednost v motivech
nenutí herce k nápaditější charakteristice postav. Zjednodušenost
a pouze částečné zdůvodnění peripetií v příběhu i vztazích oslabuje napětí a milou dvojici protagonistů nenutí k nápaditosti při
charakteristice postavy či v aranžmá.
Přehlídku uzavřel další muzikál – Elfí princezna,
autorské dílo osmnáctiletého A. Kohouta, který jej
nastudoval se souborem Uměleckého centra dětí
a mládeže v Havlíčkově Brodě. Problémem
se stal velký věkový rozptyl, neboť polovina
souboru byly děti, jejichž jevištní existence
nepřekračovala rámec roztomilé školní besídky.
Druhou část ansámblu tvořili mladíci a dívky
teenagerského věku, kteří zřejmě pod vlivem
českých muzikálových produkcí napodobovali exaltované herectví a forzírovaný zpěv,
přičemž aranžmá, choreografie i scénografie
usilovaly o bombastičnost. Příběh o vítězství
dobra nad zlem v říši elfů byl natolik retardující, že dětský divák vnímal jen vnější balast.
Snad by pomohlo citlivé pedagogické vedení,
které by bezesporu talentovaným inscenátorům
naznačilo cestu k originálnímu a zároveň vnitřně pravdivému sebevyjádření.
Pohádkový mlejnek byl více obrazem
hledačství než ukázkou nalezené cesty v divadle pro malé i mladé diváky. Porota vedle
jedenácti individuálních cen, vyzdvihujících
perspektivní výkony v jinak problematických
inscenacích, pouze doporučila k postupu na národní přehlídku inscenaci muzikálové pohádky
Princezna a loupežníci v provedení Divadelní-
DOBROU ZPRÁVU
JÁ PŘINÁŠÍM VÁM…
Březen je již mnoho let předurčen pro interpretaci uměleckého
textu a představením divadla poezie. Zájemci o obor uměleckého přednesu
se sjíždí ve 13 místech republiky, aby představili odborným lektorům své
celoroční úsilí na vybraných textech a tím se ucházeli o účast na 48. celostátním festivalu poezie Wolkrův Prostějov, který se bude konat ve dnech 21.
– 25. června v příjemném městě Prostějově.
Recitátory a divadla poezie hostila města: Praha (Dům dětí a mládeže
v Praze 8), Kolín (Dům dětí a mládeže Kolín), Sezimovo Ústí (Centrum
odborné přípravy), Galerie Klenová u Klatov – kraj Plzeňský a Karlovarský
(Občanské sdružení Johan), Ústí nad Labem (Kulturní středisko Albis),
Hradec Králové (Středisko amatérské kultury IMPULS), Pardubice (Krajská
knihovna), Jihlava (Občanské sdružení De Facto Mimo), Brno (Brněnské
kulturní centrum), Prostějov (Kulturní klub Duha), Havířov (Hotelová škola
a Obchodní a podnikatelská akademie Havířov, s.r.o.), a Uherské Hradiště
(Základní umělecká škola). K výčtu přidávám i celkový počet sólových recitátorů (330) a souborů (24). Z nich bylo nominováno na Wolkrův Prostějov
68 sólových recitátorů a 7 souborů. Z výše uvedeného vyplývá, že zájem
o umělecký přednes je stále značný, když přihlédneme k tomu, že v šesti
krajích proběhla výběrová kola. Ve čtyřech krajích pořadatelé nabídli recitátorům seminář a na něm setkání s odbornými lektory, kteří s nimi pracovali
na textech.
Tato příjemná skutečnost zvýšila úroveň přehlídek. Většina
z nich se konala ve velmi příjemném a tvůrčím prostředí. Mohu poděkovat vzájemné spolupráci DDM Kolín se ZUŠ. Ta pro přehlídku poskytla
příjemné prostředí malého sálu s mnoha výtvarnými artefakty, ve kterém
se recitátorům velice dařilo. Kromě toho zde vyučují renomované pedagožky, takže lektorský sbor posuzující výkony měl mnoho práce, aby dodržel
v propozicích stanovený postup dvou recitátorů z každé kategorie. Podobné
prostředí poskytuje sám pořadatel v Praze. V obou krajích byla i velmi příjemná diskuze lektorů s vystupujícími po přehlídce. Podobné prostředí najdeme i v Prostějově, Brně, Uherském Hradišti a Klenové, co vím. Bude jich
jistě víc. Jak vyplývá se zpráv pořadatelů, dařilo se v letošním roce zejména
recitátorům II. a III. kategorie. To ukazuje na fakt, že do nich přešli loňští
nejmladší recitátoři a u zájmu o umělecký přednes dále setrvávají.
Menší zájem je o souborovou práci. Tam
vidím problém v nedostatku vedoucích osobností,
které mají zkušenost a dostatek invence pro divadlo
poezie. Jak si lze vyhrát s jedinou básní, předvedla
skupina ze Základní umělecké školy Biskupská
v Praze. Jako předloha jim posloužila slovně hravá
báseň Gerharda Rühma Úterý v překladu Josefa
Hiršala a v nastudování Hany Trázníkové. Gejzíry
nápadů bavili protagonisty, ale hlavně jejich diváky. Návrat ke klasickým hodnotám by se dal nazvat
další program pražské přehlídky, tři soubory totiž
přihlásily scénáře z Máchova Máje. Viděli jsme
pěkné dva. Třetí se nedostavil pro nemoc.
Ani sóloví recitátoři nezaháleli při výběru textů. Z české literatury byli vybíráni klasicky
Ivan Wernisch, Jiří Suchý, Josef Kainar, ale i Jan
Neruda, Fantišek Gellner, Jiří Wolker, Jiří Kolář
apod. Bohaté spektrum recitátoři nabídli i v překladové literatuře (Dojko Stojčič, James Thurber,
Hans Arp, Villiers de lÍsle, Hans Carl Artman
a další. Těší nás zájem o překladovou literaturu
i z toho důvodu, že recitátorům přijde vhod připravovaná publikace pro 48 Wolkrův Prostějov
o překladové literatuře, na kterém se podílejí naši
přední překladatelé z angličtiny, ruštiny, němčiny
a francouzštiny.
Jak se zdá, letošní krajská kola měla
opět vyšší úroveň, což přispěje k prestiži celostátního festivalu v Prostějově.
Jana Štefánková
ZJEVENÍ
V ODRÁCH
PODVANÁCTÉ
„Viděl jsem v dálce v horách zvíře, když jsem se přiblížil, viděl jsem, že je
to člověk. Když jsem mu stál tváří v tvář,
poznal jsem, že je to bratr…“
Tímto tibetským příslovím zahájila
ředitelka Církevní střední školy a Střední
zdravotnické školy sv. Anežky v Odrách
Ing. Pavla Hostašová v úterý 1.3.2005 již 12.
ročník celostátní přehlídky církevních škol
v zájmové umělecké činnosti. Mohl jsem
se zúčastnit druhým rokem, vloni to bylo
vskutku ZJEVENÍ, a tak jsem po příjezdu
netrpělivě listoval v programu, co nás letos
čeká. Snad je na místě trochu statistiky: letos
vystupovalo 16 škol z celé republiky, okolo
500 účinkujících v žánrech divadlo, monolog,
umělecký přednes, hra na nástroj, zpěv, muzikál, pantomima, tanec. Celkem 48 vystoupení, ale i 3 rozborové semináře, velmi otevřené
a vstřícné, a také doprovodné programy – vystoupení folkové skupiny, vernisáž výstavy
fotografií Jindřicha Štreita a tři samostatné
bloky galaprogramů na závěr přehlídky.
Hodnotit všechna vystoupení by
nebylo v silách jednoho člověka. Pokusím
se jen stručně reflektovat ta, která se dotýkala
divadla v jeho různosti, od recitace a monologů přes pokusy o dětské divadlo, studentskou
recesi, muzikál, až po pokus o vážné sdělení
na velké ploše činohry. Hlavním problémem
většiny představení byla především dramaturgie. Proč právě tento text, komu je určeno
sdělení (bylo-li jaké), nakolik si kdo uvědomoval, že divadlo je ZPŮSOB VZÁJEMNÉ
KOMUNIKACE. Protože kromě velmi zajímavých tvarů, někdy se silným emocionálním
účinkem, jsme mohli vidět (někdy až trapné)
předvádění se, secvičená vystoupení, či naprosté nepochopení elementárních jevištních
a divadelních zákonitostí. V této souvislosti
mě napadá stejná otázka jako po loňském
ročníku. Zda by nestálo za úvahu realizovat
jakási předkola, předvýběr nebo alespoň zajistit odbornou pomoc na místě samém. Ale to
je otázka především pro pořadatele přehlídky
a pro předsedu poroty Mgr. Ladislava Marečka, který se v této nelehké roli zúčastnil všech
dvanácti ročníků.
Napřed k sólovým vystoupením.
Kristýna Porubová z Ostravy přednesla
známý song Jiřího Suchého Stará lavice.
Proč ne. Přednášející měla slušnou techniku, ale ta se příliš nesešla s obsahem a
obsah básně s jejím věkem a její životní
zkušeností. Další byla Popelka nazaretská
Václava Renče v podání Ondřeje Buchty
z BIGY Ostrava–Zábřeh. Zbytečná gesta,
nepochopitelná agresivita projevu, splynutí
řeči do toku hlasu bez obsahu. Škoda toho
krásného textu. Stáňa Salvová z Oder se
snažila se svým Goethem Král duchů poprat ze všech sil, ale na tak složitou strukturu
textu a sdělení se jí sil opravdu nedostávalo.
Vendula Krůlová z Hradce Králové přečetla Procházku v dešti a Strach. Slušná
výstavba, ale diváky naprosto nepotřebovala. V ostrém protikladu pak byla Klára
Boudalová z Českých Budějovic s Hrdým
Budžesem od Ireny Douskové. Byla výborná
ve všech složkách svého projevu, od kostýmu, přes rekvizitu, jímž bylo velké lízátko (a
uměla s ním pracovat velmi organicky), až po
techniku řeči a výstavbu celého textu. Právě
tak oslnila (z téhož gymnázia pocházející)
Adéla Lounková. Její přednes Uspávanky
s Hokusajem Jana Skácela by byl i na WP
jedním z vrcholů! Skutečně vynikající! Filip
Chlud z CMSPGŠaG Brno si vybral text
Jordana Radičkova Mela a suverénně vládl
nejen svému hlasu, jevišti, ale i divákům. I on
zaslouží obdiv.
Divadelní tvary ještě víc otevíraly
otázku (ne)pochopení a (ne)sdělnosti. Byly
omyly, sympatické snad jen zarputilou snahou dohrát do konce, ale naštěstí byly i vynikající výkony. Pokusím se je srovnat. Dramatický kroužek II z Oder předvedl pokus
o adaptaci textu Boženy Němcové Naša divá
Bára. Jejich výhodou bylo domácí publikum,
ale i tak jsem si kladl otázky po dramatičnosti
textu, neorganickém zapojení moravského
DS Biskupského gymnázia Brno-Barvičova
Franz Szerepetki: Bohužel. Foto: Karol
Ozorovský.
dialektu a lidových písní a především absenci
divadelní zkušenosti ať herecké, či režijní.
Life story CSZŠ v Brně měl snad být pokus
o velké téma. Nejvíce si ovšem pamatuji neustálé přesunování opony, které rozdělovalo
jednotlivé „výstupy“. Přestalo mě bavit dedukovat jakýkoliv smysl tohoto povedeného
kusu, který nadto měl v podtitulu napsáno
Výrazový tanec. Jak lze nepochopit poetiku
Cimrmanů, to dokázali studenti z Brna–Lerchova ve hře Záskok. A někam sem ještě
patří i Perníková chaloupka v podání žáků
ZCŠ z Prahy. Když malé holčičky, za doprovodu rozladěné kytary pana učitele Budského, zpívají pásmo známých písní Karla Gotta
a jiných postarších hvězd, to vše v kulisách
lesa z maskáčů (se šiškami na suchý zip),
pak je hlavně škoda kreativity oněch dětí.
Příkladem naprosté nedivadelnosti byla Dívčí
válka v provedení Jazykového gymnázia
Skuteč. To nebyla ani studentská recese,
ani podivný „humor“ F.R. Čecha. Co ovšem
říci na Sněhurku v předvedení studentů
Křesťanského gymnázia Praha? Opět jen
to nejpodstatnější – základ je v dramaturgii,
ve výkladu, ve vědomí toho co, komu a proč
chci sdělit. K tomu je potřeba i umět. Umění
je od slova uměti. To vše scházelo, byla to
jen nepovedená parodie na parodii, v žádném
případě studentská recese, kterou se herci obhajovali na rozborovém semináři.
Příkladem studentské recese, ale
velmi kultivované, která nadto respektuje
divadlo, umí si dokonce pohrát s výsostným
divadelním znakem, metaforou, zkratkou, a
nadto ještě nastavuje zrcadlo, bylo představení Jak soudruh Krakonoš kapitalistovi
Trautenberkovi rybník vypálil. A opět
to byli studenti BIGY České Budějovice.
Šel jsem do sálu s obavami, titul odrazoval,
zvláště po předešlých kouscích. Ale od začátku do konce mě nenechali vydechnout,
diváky přenesli do osmdesátých let 20. stoboru se nezměnila. Hlavní část prvního večera
patřil divadelnímu souboru Brnkadla, Mladíci
letí Večerníčkem, soudružkou hlasatelkou,
a SPOL. z Brna který nastudoval hru Raye Coohereckým projevem, vše drželi v nádherné
neyho: 1+1=3. Nejstarší skupina tohoto významnadsázce a ve zkratce. Herecké výkony svědného souboru, který pracuje s různými věkovými
čí o poctivé a systematické práci na tomto
kategoriemi dětí a mládeže, složená z dospělých
gymnáziu. A když postupně gradovali konec
členů souboru a jejich přátel, se tentokrát pustila
další a další peckou, aniž by „natahovali“, nedo tradiční činoherní inscenace. Přes zřetelnou a
zbylo,než hluboce smeknout. Studenti BIGY
promyšlenou práci režisérky (Petra Rychecká),
Ostrava–Zábřeh seznámili diváky s principy
opírající se o dobře napsaný text, se projevila
Divadelní improvizace. Pro mnohé to bylo
slabina, kterou je zdlouhavost představení. Přesdalší ze ZJEVENÍ přehlídky. Poctivost práce
to soubor dokázal zaujmout a pobavit diváky.
na drobných úkolech, získávání divadelních
V pátek se program zaměřil zejména
Když jsme před čtyřmi lety připravovali
zkušeností s hereckými partnery a v neposled- první ročník tehdy ještě bezejmenného festivalu, na studentské divadlo. Odpolední blok zahájil
ní řadě s publikem se časem bohatě vrátí při tak mi Stanislav Zajíček, vedoucí jednoho z přihlá- soubor Brepty ze Sněžné, tradiční host festivalu,
realizaci větších úkolů. Nebyl to ucelený di- šených souborů, položil otázku: „A jak se to bude inscenací Jamie a upíři, podle předlohy Briana
vadelní tvar, byla to ovšem rozkoš sledovat je- jmenovat?“ Byl únor, a tak se nabízel Popelec. Jacquese. Jednalo se o předpremiéru. Zajímavé
jich hravost a schopnost navzájem se vnímat. Letos se tedy konal již čtvrtý posyp - ročník tohoto představení Salička připravil soubor Za humny
S opětovným pokusem o velké téma přišel festivalu, koncipovaného jako nesoutěžní přátel- z gymnázia Pavla Křížkovského v Brně-Komíně, pod vedením Evy Brhelové. Představení
soubor BIGY Brno–Barvičova hrou Fran- ské setkání amatérských divadelních souborů.
lidové hry vychází dobře zejména
ze Szerepetzkiho Bohužel. A
díky jednoduše stylizovaným kosbohužel letos si ukousli větší
týmům, úsporné scénografii a pohykrajíc, než jaký stačili sníst. Jsou
bové stylizaci. Podtržené archaismy
výborně vybaveni, mají povědotextu z 2. pol. 18. století doprovámí o divadle, naléhavě sdělují,
zeli živí hudebníci (basa a klarinet)
ale hodně jim chybí někdo, kdo
a tak umocnili pitoresknost příběhu.
by se na celé představení uměl
Soubor Trilek Chameleon při
podívat zvenčí. Kdo by, alespoň
gymnáziu Matyáše Lercha v
technicky, dodělal režii. Ale i tak
Brně, pracující pod vedením již
to byl pokus poctivý a cenný! A
zmiňovaného Stanislava Zajíčka,
naposled kousek skutečně čiré
si vybral básně Jana Antonína Piradosti z hraní, zpěvu, recese,
tínského. V jevištní koláži nazvané
Jana Anny Hynka Den se čtyřem
ovšem recese vtipné. Studenti
dívkám dobře dařilo vystihnout
BIGY Brno–Lerchova Muzihumor, vtip a gradaci textů díky
kálové písně se sice neprezenpřesné pohybové stylizaci, často
tovali v programu jako divadlo,
vytvářející neobvyklé a překvapivé
ale snad právě proto k divadlu
metaforické obrazy, prohlubující
skutečně došlo. Když k tomu
sdělení textu. Divadelní program
ještě umí zpívat, hrát lehce s nadozvláštnilo vystoupení Atelieru
hledem, pak se mi chce vidět je
textilní a prostorové tvorby z
znovu a zase z nich mít potěšení!
CVČ Oblá, nazvané Mrtvých je
Program byl od rána do
víc než živých.
pozdního večera nabit vystoupeV sobotu dopoledne byla
ními, právě tak, jako sál byl nabit
pro členy souborů připravena divadiváky. Ti si navzájem fandili,
delní dílna, zaměřená na klauniádu
měli radost z toho, že se mohou
a žonglérské dovednosti, vedená
slečnou Mildou Jovanovskou.
navzájem nejen předvést, ale i
Chřipka se začala šířit, a tak ze
vidět, potkat. Lektorský sbor ve
sobotního bloku vypadla dvě předsložení Mgr. Ladislav Mareček,
stavení. Nejmladší skupina souboru
Brno, Mgr. Věra Nouzová,
Dramatický kroužek II Odry / Božena Němcová: Naša divá Bára. Foto: Karol Kšandy z CVČ Lužánky Brno
České Budějovice, MgA. Karol
nabídla ukázku vznikající insceOzorovský.
Ozorovský, Zábřeh na Moravě,
nace, inspirované novelou Oscara
Radana Wendlichová, Mgr. HeWildea Strašidlo canterwillské, praPořadatelem
je
CVČ
Ulita,
Brno-Kolena Skálová a Saša Rychecký, Ostrava měl
covně nazvané Strašná ...ost. Skupina se poprvé
houtovice,
ve
spolupráci
s
občanským
sdružením
tu čest mluvit otevřeně se vstřícnými lidmi.
sešla na podzim minulého roku, přesto diváci
Kulička, za finanční podpory Statutárního města
Pořadatelé udělali veliký kus krásné a záslužchválili partnerskou vyladěnost mladého, ryze
Brna a MŠMT. Letos „hořela divadelní ohniště“
né práce, že již po dvanácté, v podmínkách
dívčího souboru. Ukázka cesty k divadelnímu
od 10. - 12. února 2005.
jistě obtížných, přehlídku realizovali, a je jen
tvaru, vycházející z pohybových improvizací, se
Ve čtvrtek 10. února odpoledne festiobdivuhodné, jak to vše dokázali zorganizovat val zahájil Útulek č. 52, působící pod vedením zatím ještě potýká s jasností sdělení.
s přehledem, v klidu a ve velice příjemné, ote- Josefa Zajíčka při Domově mládeže na ulici
K festivalovému programu patřily
vřené, tvůrčí atmosféře. To bylo další ze ZJE- Gorkého v Brně, s improvizačním pásmem i večerní jazzrockový koncert a výstava
VENÍ v Odrách. I proto je na místě ocitovat nazvaným Uzená zebra, duše a šunka. Kdo amatérských fotografů. Venku padal déšť
ještě jednou z úvodního projevu ředitelky Ing. někdy viděl toto seskupení improvizátorů, do- se sněhem, na každém rohu stály pomačkané
Pavly Hostašové parafrázi na ono tibetské pří- vede si dobře představit výsledek: víceméně kapoty aut, ale účastníci festivalu Popelec
sloví: „Viděl jsem v dálce město, když jsem individuální improvizační pokusy jednotlivých měli z divadelního ohniště dost popela na
se přiblížil, viděl jsem v něm lidi. A když protagonistů, s těžištěm v monologických výstu- posypání cesty, a tak třídenní festivalová
jsem jim stál tváří v tvář, poznal jsem, že to pech, doprovázené vstupy reprodukované hudby. pouť uběhla hladce a v příjemné atmosféře
společně prožitého času.
Nutno podotknout, že od minulého roku se úplně
mohou být kamarádi…“
Veronika Rodriguezová
Saša Rychecký proměnilo složení souboru, ale práce uvnitř sou-
FESTIVAL
POPELEC
2005
VČERA, DNES A ZÍTRA
SCHOD
DIVADLO, KTERÉ LIDI BAVÍ
Přestože divadlo Schod ze třiceti let své existence víc než
deset let nehrálo, nedá se o něm říci, že je to líné divadlo, vždyť mu už
jen několik představení schází do odehrané pětistovky. Jedním z dalších kroků k jubileu byla i premiéra hry Josefa Fabiána Takový malý
Gaskoněc, k níž hudbu (k písním) složili Stanislav Fojtů, František
Horký, Zdeněk Jandík, Martin Pavelka, Zdeněk Skýpala a Lubomír
Vrátník. Premiéra se konala na domovské scéně divadla v M-klubu
Kulturního zařízení města Valašské Meziříčí, v jehož sklepních prostorách divadlo před více než třiceti lety vzniklo a kde se odehrálo
téměř vše podstatné v historii divadla.
I divadlo Schod zasahují proměny času a divadlo se mění.
Byť jenom pozvolna a sotva viditelně se mění jeho hry, jejich inscenování a vlastně všechno kolem v rámci tiché a nikde nepsané
dohody s publikem. Divadelní programy Schodu sice stále obsahují
pábitelské texty, ale ty jsou dnes doplněny fotografiemi z představení, divadlo si své hry natáčí na videokazety a nabízí je zájemcům,
podobně jako již druhé CD svých divadelních písniček. A navíc
se divadlo Schod sice postupně, ale téměř úplně proměnilo personálně. V jeho kapele je dnes už jen jediný muzikant a na scéně tři
herci, kteří na vlastní kůži zažili anabázi Schodu před sametem.
Kdo chtěl ve středu 26. ledna 2005 vidět premiéru, musel
se do valašskomeziříčského M-klubu dostat přes hromady čerstvého sněhu, který od rána nachumelil. Ale v klubu bylo teplo a
dobře, začalo se hrát a na tradičně minimalistickou scénu, kterou
tentokrát tvoří jenom stůl, několik židlí a královský emblém na
zdi, vstoupili herci, aby přítomným divákům zahráli svou parafrázi
Dumasových Tří mušketýrů, která není dalším pokusem svézt se
na módní mušketýrské vlně, ale obnovenou premiérou hry Schodu
z roku 1982. Herci tentokrát vstoupili na jeviště v nezvykle vypracovaných kostýmech Táni Fabiánové, které se sice nepokoušejí o
historickou věrnost, ale dodaly představení větší barevnost a půvab. Text hry samé se od jejího prvního uvedení v roce 1982 příliš
nezměnil, pouze postava Constance dostala v nové verzi mnohem
víc prostoru, což je dobré, protože ji hrála Iva Bublíková a hrála ji
skvěle. Její důstojnou protihráčkou byla Mylady Olgy Tomečkové
a nezklamali ani představitelé mužských rolí. Ať již jde o ostřílené
„otce zakladatele“ Luboše Grubera a Jirku Vymětala nebo zástupce
střední herecké generace Milana Knápka i o nejmladšího z nich,
Ríšu Šimčíka, který dostal ve Schodu svou první hlavní roli a svého
D’Artagnana nejen dobře zahrál, ale i odzpíval, což není nepod-
Divadlo Schod Valašské Meziříčí / Josef Fabián: Takový malý Gaskoněc. Iva
Bublíková a Luboš Gruber jako Constance a kardinál de Richelieu. Foto: Vlastislav Navrátil.
statné, neboť písničky jsou ve hrách Schodu stejně důležité, jako
divadelní text.
A písničky ve hře Takový malý Gaskoněc, ať již ty z jejího
prvního uvedení, tak i ty nově dopsané, patří k těm nejlepším, jaké kdy
muzikanti divadla Schod napsali. A protože byly čtyřčlennou kapelou
ve složení Luboš Vrátník, Martin Pavelka, Standa Fojtů a Petr Střílka
i dobře zahrané a herci na jevišti dobře zazpívané, posouvaly představení nenápadně dopředu až k valašskému „lidovkovému“ finále,
k písničce Intrikáni, to jsou páni.
I když je o Schodu známo, že mu vyhovuje trochu si své improvizační pasáže hry doladit až ve spolupráci s publikem, takže by se
ve středeční premiéře ještě našla nějaká hluchá místa a souhra a improvizace místy trochu vázly, již dnes je víc než jisté, že si i Takový malý
Gaskoněc najde své věrné diváky, stejně jako si je našly předchozí hry
Schodu, a zaplněné hlediště v M-klubu, ale nejen v něm, se bude zase
na představení tohoto divadla dobře bavit.
A to je přesně to, oč „schoďákům“ jde.
Milan Orálek
„KDYBYCH VĚDĚLA,
CO MĚ ČEKÁ,
ASI BYCH DO TOHO NEŠLA“,
říká Marie Chovanečková, spolumajitelka budovy divadla v Karolince, malé obce na Valašsku. A ještě že to nevěděla! Z chátrající
budovy během několika let vybudovala krásné, útulné a technicky
výborně vybavené divadlo s veškerým zázemím. 13. března ho
jako Valašské národní divadlo slavnostně otevřela. Místní diváci
si na možnost kulturního vyžití rychle zvykli a divadlo pravidelně
a hojně navštěvují. Díky Marušce Chovanečkové a jejímu nadšení
se do Karolinky vrátila i krajská postupová přehlídka, kterou jsem
navštívila, a byl to pro mě opravdu velký zážitek. Nejen divadelní,
ale především lidský. Dodatečně před Maruškou, jejím manželem
a celým souborem DS Jana Honsy v Karolince, který se na organizaci přehlídky podílel, smekám pomyslný klobouk.
Jaká je historie budovy divadla v Karolince?
Historie sahá až do roku 1936, kdy začala stavba. Ještě
před válkou zde probíhaly nějaké opravy, na kterých pracoval i
můj dědeček. Ten potom odkoupil pohledávky vztahující se k budově a stal se jejím majitelem. Později bylo divadlo znárodněno.
Po revoluci tatínek v rámci restituce požádal o navrácení a od
roku 1991 se stal majitelem on. A protože se nedohodl na otevření
divadla ve spolupráci s obecním úřadem, bylo dlouho zavřené. Já
jsem v té době byla na mateřské dovolené, takže jsem se divadlu
věnovat nemohla. Mezitím tatínek bohužel zemřel. Ale v době,
kdy mě z důvodu nadbytečnosti propustili z práce a byla jsem vedena v evidenci Úřadu práce, jsem dostala nabídku dělat rekvalifikační kurz, v rámci kterého jsem zpracovala projekt se záměrem
otevření divadla. Takže tím prvotním impulzem byl vlastně Úřad
práce, který mi poskytl i finanční podporu, a ta se po dvou letech
změnila na dotaci.
Divadlo si na sebe asi nevydělá. Jak jeho provoz financuješ?
Od Úřadu práce jsem dostala 60.000 Kč a naivně si myslela, že ho za tu částku celé opravím. Místo toho jsem koupila
čtyři světla. Divadlo jsem totiž dostala v podobě holých zdí, nebylo tam vůbec nic, zásuvky, zrcadla, výkryty, světla, ani lavice.
Zkrátka nic. Takže jsem to celé začala vybavovat a budovat od
začátku.
Celý minulý rok probíhala rekonstrukce divadla…
Ano, vlastníkem budovy jsem já společně s mým bratrem. Bratr na divadlo nemá čas, protože má jiné aktivity, takže
jsme se dohodli, že se o něj budu starat sama. Hned poté, co
jsem založila občanské sdružení Valašské národní divadlo, mi
obecní úřad v Karolince pomohl získat grant z Evropské unie na
opravu budovy.
Kolik celá rekonstrukce stála?
Celá rekonstrukce stála 1.400.000 Kč, sama jsem do
rekonstrukce vložila 390.00 Kč. Protože podmínkou bylo, že do
projektu musím vložit 30%, abych mohla získat zbylých 70%.
Samozřejmě jsem zvažovala, jestli se mám zadlužit, ale nic jiného nezbývalo. A když už jsem do toho šla, tak se s tím teď
musím poprat.
Jak divadlo funguje? Co všechno se tu děje?
Divadlo provozuji už pět let jako živnostník. Když jsem
prodělala, tak jsem prodělala, když jsem vyšla, byla jsem ráda,
a když jsem vydělala, byla jsem šťastná. A tak je to dodneška.
Situace se trochu změnila, když jsem založila již zmiňované
občanské sdružení, protože mám možnost pořádat v Karolince
krajskou přehlídku s postupem na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč a Popelku Rakovník, na kterou tak mohu dostat dotaci. Peníze jsem dostala z krajského úřadu i obce. A jsem moc
ráda, že se tím otevřely dveře k tomu, abych něco podobného
Marie Chovanečková (vpravo) v inscenaci souboru Jana Honsy v Karolince ve
hře Martina Františáka Doma. Foto: Simona Bezoušková.
mohla pořádat. Jako živnostník bych to neutáhla.
Jak často mohou místní diváci divadlo navštěvovat?
Pro místní diváky připravuji půlroční předplatné od
září do prosince a od února do května, kdy mohou zhlédnout pět představení. Mimo to ještě pořádám představení
pro děti, a navíc se tu hrají představení našeho amatérského
divadla DS Jana Honsy.
Kolik času v divadle strávíš?
No, tak času tu strávím spoustu. Nikdy jsem to nepočítala.
Ale vzhledem k tomu, že s manželem děláme všechno sami
včetně úklidu a topení, tak asi hodně. Třeba teď o přehlídce jsme nastoupili v pátek a budeme tu až do neděle do
večera. Ale je to náročné i při normálních představeních.
Původně jsem měla představu, že se provozováním divadla
budu živit, ale opravy a provoz jsou tak nákladné, že mě to
zatím uživit nemůže. Takže kromě toho musím ještě chodit
do práce. Divadlo tedy provozuji ve svém volném čase, za
velké podpory a pochopení především manžela a celé rodiny. Jinak než s láskou a nadšením to asi ani dělat nejde.
Také mám štěstí na spoustu báječných lidí, kteří mi nezištně
pomáhají, protože mají stejný cíl jako já. Podařilo se nám
obnovit DS Jana Honsy, těšíme se jeden na druhé, jsme rádi,
když se můžeme sejít. Jsem ráda, že tady zázemí pro soubor
funguje.
A co tomu všemu říká tvoje rodina?
Protože jsem v té době měla malé děti a bylo mi jasné, že to bude na úkor volného času a rodiny, radila jsem se
s manželem, který je mi velkou oporou. Byla a jsem velice
mile překvapena, že mě manžel i děti podporují a hodně mi
pomáhají. Musím říct, že manžel je pilířem divadla. Nebýt
jeho, tak to rozhodně dělat nemůžu.
Také vím, že celé divadlo i přehlídku organizuješ bez
počítače a internetu. Jak se to dá zvládat? Pomáhá ti někdo?
Zvládám to díky spolupráci s Mirkem Urubkem,
profesorem vsetínského gymnázia a hercem našeho souboru,
Martinem Metelkou. Oba jsou velmi šikovní. Martin připravil
plakát, zajistil propagaci na Vsetíně a Mirek se postaral o mailovou poštu a kontakt s medii. Ale žádost o grant jsem si vyřídila sama. Zavolala jsem si na kraj, zjistila podmínky, sestavila
rozpočet, vyplnila formulář. A podařilo se.
Jaké máš s divadlem plány do budoucna?
Určitě bych chtěla opravit venkovní část budovy,
ale to už se letos asi nepodaří. Zatím na to nejsou finanční
prostředky. Taky bych chtěla vytvořit ideální podmínky pro
místní soubor. Cítíme, že jsme ten konec, pohraničí, a je mi
líto, že zde lidé nemají možnost kulturního vyžití. Vím, že se
nemůžu rovnat městu, ale ráda bych připravovala takové akce,
na které by lidi rádi chodili, mohli si oddychnout a příjemně
se pobavit. Vždycky říkám, že v dnešním přetechnizovaném
světě je vzácné, když se člověk oblékne do divadla, pozdraví
se s někým, podá mu ruku, usměje se. To člověku dá mnohem
víc, než když si něco pustí v televizi. Byla bych moc ráda, kdyby se tu lidé sdružovali, měli k sobě blízko a měli pocit, že tu
je to divadlo pro ně.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor připravila Simona Bezoušková
DIVADLO S OSOBNÍM RUČENÍM
aneb
JAK SI ŽIJE BARD
ČESKÉHO DIVADLA POEZIE
Plzeňská ulice na pražském Smíchově už sice není
přecpanou výpadovkou, ale ani dnes nepostrádá ohyzdnost
předměstských tahů, na nichž rachotí tramvaje a člověk se
místo vzduchu nadechuje výfukových plynů. Přesto tu poezie a múzy mají svou adresu: číslo 76. Zazvoníte na zvonek
s nápisem Krytové divadlo a po chvíli sestoupíte do suterénu protiatomového krytu z let padesátých, kde vás obřadně
představí hostům, kteří přišli před vámi. Jste v Divadle
Orfeus a jste-li tu ve středu, čeká vás za chvíli v salónu
osobitý literární pořad, pokud je pátek, dočkáte se slastí
divadelních.
Než po třetí zazvoní zvonek, mohou zemitější povahy
vychutnávat zvláštní atmosféru tohoto půvabně ošuntělého,
divadelně hospůdkového sklepního prostoru nad porcí vynikající zelňačky paní principálové Ireny, útlocitnější nad
sklenkou dobrého moravského vína a nastydlí nad mátovým
čajem. Pamětníci, kteří dosud nevymřeli, při tom mohou zavzpomínat na dávné, téměř bájné doby Orfea, který se zrodil
v druhé polovině 60. let a z plesnivého sklepního archivu
PZO Motokov na Malostranském náměstí vytvořil divadlo-klub, kde se scházeli v té době ještě téměř neznámí básníci,
překladatelé, výtvarníci, muzikanti a mladí, dychtiví nových
objevů poezie i „plebejského“ divadla talentovaných naturščiků. Pravda, principál Radim Vašinka tehdy svými vousy
připomínal spíš strašného lesů pána než svatého Mikuláše.
Ostatně přiznejme, že přes běh let i dnes má víc společného s tehdejším sršatcem než s dobrotivým svatým. Přečtěte si třeba programovou nabídku Divadla Orfeus a hned
vám to bude zřejmé. Já jsem jen vzala do ruky jedno z volně
přístupných fotografických alb, dokumentujících poslední
inscenace, a bylo mi jasné, že šedý vous a blížící se kulaté
jubileum na podstatě Radima Vašinky nic nezměnily. Bylo
z poslední Vašinkovy inscenace poezie jeho erbovního básníka Oldřicha Wenzla. Poprvé ho recitoval a uváděl v polovině
60. let, dřív, než vyšla první sbírka tohoto ironického básníka, kterého roztroušená skleróza na léta připoutala k nemocničnímu lůžku. Vašinkův pořad měl tehdy ohromný úspěch,
mj. u stovek diváků na Wolkrově Prostějově, kde získal řadu
cen, stejně jako další dvě nová uvedení v 70. a 80. letech.
V každé z těch inscenací jsi měl lepé děvy, které leckdy spoře oděny - byly symbolem tu Múzy, tu Čistoty, tu
Poezie. V časech cenzurního dohledu jsi s tím měl dokonce
Principál Radim Vašinka (nahoře) se svou Putující královskou šekspírovskou
společností. Foto: Archiv Radima Vašinky.
patálie. Fotky napovídají, že jsi od své základní metafory dlo poezie, na Wenzla reagují dnešní mladí?
Radim: Na poezii na Plzeňskou moc lidí nechodí,
neustoupil ani při svém čtvrtém pokusu o Wenzla.
Jaképak symboly, byly to prvky reality, z nichž se- v průměru tak patnáct lidí. To je na divadlo poezie málo,
stával jeho život: vždycky byl hrozně rád obskakovaný ses- nevytvořila by se atmosféra. Tenhle počet chce komornější
třičkami a z každé dámské návštěvy míval úžasnou radost. literární pořad. Na komedii, jako je třeba Vrať mi moje játra,
Byl to básník z podstaty – někdo mu přinesl třeba krabičku je pořád vyprodáno, ale poezie je, bohužel, zcela nerentabilna mýdlo nebo láhev vína a on o tom hned napsal báseň. Tím ní. Kdysi jsem si na základě předchozích zkušeností říkal, že
ale nechci říci, že to byly inscenace neznající metaforu! Jsem diváci, co k nám přišli na činohru a líbila se jim, přijdou i na
rád, že mi Ludvík Kundera, který byl Wenzlovým přítelem poezii, ale ne. A to k nám málokdy přijde někdo, kdo k nám
– a byl to vztah velmi vzácný -, umožnil tehdy poznat jeho „nepatří“, i když většina z našich návštěvníků asi do divadla
moc nechodí.
tvorbu a párkrát mě vzal i za ním do nePořád začínáš s mladšími
mocnice. Když jsme si kdysi víc psávali
amatérskými herci. Jaké to je?
- dnes už ne, stáří šetří časem - , tak mi
Radim: To víš, že bych měl
nejméně jednou za rok kladl na srdce,
radši stabilní soubor. Tohle je dost
abych nezapomněl na Wenzla.
dřina. Normální divadlo s normálČím tě jeho poezie stále tak
ně připravenými herci, i když mají
přitahuje?
řemeslo, ale dělat nemůžu. Pro mě
Je v ní ze života všechno:
je důležitý živý, nevycpaný člověk,
zvládání dramat a tíhy života, touha
recitátor a herec, který ví, co říká a
po ženských - i to, že vzal svou nemoc
proč. Jenže výstředníků, kteří pona vědomí, nezhroutil se a byl schopen
třebují dělat tenhle typ divadla, je
ještě něco napsat. Do značné míry si
málo, vždycky dorostou do věku,
v básničkách dělá z nemoci i ze sebe
kdy to vnitřní nutkání už není tak
srandu, která je sice bolestná, ale ne
silné, aby přehlušilo to, že se musí
bolestínská. Má vnitřní sílu. Zajímavé
starat o rodinu a o zaměstnání. Těch
bylo i Wenzlovo surrealistické spojení,
překvapilo mě, když jsem se v průběhu Divadlo Orfeus Praha / Oldřich Wenzl: Rozhá- mladých, kteří to chtějí zkusit, je čím
zené kopretiny. Foto z roku 1975: Archiv Radima
dál tím míň, protože mají spoustu jilet dozvěděl, jak se znal s Vodseďál- Vašinky.
kem a Bondym, autory kolem samizdatové edice Půlnoc z počátku 50. let, s nimiž jsem se
v 60. letech taky trochu kamarádil, recitoval je a dodnes je
recituji. Přesněji: skoro dodnes.
Myslím, že jsi svými pořady a vystoupeními velmi
přispěl k tomu, že tyhle básníky „okraje literatury“ znali
mladí 60., ale i 70. a 80. let…
Reaguje Radimova žena, herečka Irena Hýsková:
Nedávno přišel do divadla pan Petr Kučera, emigrant, co dřív pracoval v Divadelním ústavu, a říkal, že
když mu bylo patnáct, viděl na „Wolkráku“ Radimovo
představení, v němž byla na hrazdě holka, která se houpala v kuželu červeného světla a recitovala. Dodnes se mu
prý vrací ten obraz a jeho emoce – zvuk hlasu, pohyb i to
světlo.
To byla Radimova metafora milostné, něžnější
polohy Wenzlovy poezie. Pro mě třeba velkou vnitřní sílu
mělo, když Radim jako Oldřich Wenzl vjížděl na jeviště v
dřevěném vozíku, příliš malém a omezujícím – podobně
jako básníkova nemoc – pro to mohutné tělo dospělého
mužského – a vykřikoval nějaké jeho krédo, něco, co aspoň ve slovech a odhodlání bylo zpupné, když už v životě
to nešlo. To byl obraz!
Irena: Když jsme dělali toho posledního Wenzla
v Krytovém divadle, tak Radim na svém vozíčku taky trval. Na poněkud vyšší jeviště jsme tedy položili dvě fošny
a kolega ho měl nahoru vystrkat. Pochopitelně spadli, Radim si pak stěžoval na záda a ukázalo se, že si pochroumal Radim Vašinka v roce 1961 v inscenaci Divadla X Inzerát na skřivánka podle
páteř. I k tomu by se dalo říct: „Raněn Wenzlem“.
Ludvíka Kundery a jeho Odolenovy ódy o idolu odříkání . Foto: Vratislav VaTo tedy byla tvrdá služba básníkovi! Jak na diva- šinka.
ných nenamáhavých možností zábavy – třeba taneční kluby,
kde jim vymejvá mozek jak hudba a poskakování, tak třeba
marjánka.
Irena: Ti by se k nám stejně nehlásili. Mě spíš zaráží, že ti, co přijdou a chtějí hrát, se vždycky diví, že by měli
zkoušet. Je to jistě náročné: 2x týdně zkouška a 2x hrají nebo
tady mají službu. A přitom se také bojí o zaměstnání, kde
musí víc nasadit, aby o ně nepřišli.
Jsi na volné noze, máš sice už druhým rokem na
Českém rozhlase 6 každou sobotu vlastní pořad Nežádoucí
texty, věnovaný autorům, kteří do roku 1989 nemohli svobodně publikovat, ale jistě to není snadný život. Nelitoval jsi
někdy, že jsi jako vystudovaný geolog opustil profesi, vydal
se nejistou cestou divadla a poezie, a dokonce ses touto
kombinací rozhodl živit? Na rozdíl od Zdeňka Čecháčka,
s nímž jsi zakládal Iksku a který od divadla a poezie neupustil, ale zůstal u profese, v níž je dnes i podnikatelsky
velmi úspěšný.
Radim: Když se dnes na to dívám, tak to jistě nepovažuji za ideální, ale co můžu dělat. Se svým pojetím divadla
se jistě od běžné činohry odlišuji, nehodím se tam. Pravda,
vždycky jsme si mysleli, že kdyby se bolševický systém
zhroutil, bylo by líp. Ale to jsme netušili, že diktaturu proletariátu nahradí diktatura peněz. A zatímco bolševika člověk
kolikrát mohl ukecat nebo obejít, peníze jsou netečné, nemají
oči, nemají srdce. Dostáváme sice něco málo od města, bez
toho bychom byli v háji, ale většinou je to tak na jednu inscenaci. Úřad MČ Prahy 5 nám přidává na provoz. Živit se
tím ovšem nedá, ani dělat rafinovanější, technicky náročnější
inscenace.
Irena: My jsme spolu o tom mluvili mockrát. Někdy
před osmi či deseti lety jsme si to i definovali. Zjistili jsme,
že oba v divadle potřebujeme cítit osobní ručení. Takový je
prostě náš způsob života. Se všemi riziky. A tak to i musíme
brát.
Radim Vašinka *26.5.1935
Tatínek stolař. Po maturitě na královopolském gymnáziu v Brně, kde paní profesorka Šmejkalová probudila jeho
zájem o poezii a recitaci, studium geologie na přírodovědecké fakultě v Brně.
Při studiu na fakultě zjistil, že mu chybí poezie a divadlo a po nějakém čase společně se studentem stejné fakulty
Zdeňkem Čecháčkem založili Iksku, tedy divadlo poezie X.
V roce 1961 uvedli Inzerát na skřivánka ve Vašinkově režii
dle scénáře Milana Uhdeho, inscenaci, která je považována
za základ moderního českého divadla poezie. Do jeho vývoje pak vstoupil ještě vícekrát, nejvýznamněji inscenacemi
poezie Oldřicha Wenzla, s nimiž, jakož i s dalšími pořady
získávalo jeho Takzvané divadlo poezie VUS Praha (19641966) a později i roku 1967 založený Orfeus ceny a ohlas na
Wolkrově Prostějově. Z divadélka Orfeus na Malostranském
náměstí 9, které spolu se souborem vybudoval, vytvořil pro
konec šedesátých let i krátký čas po srpnové okupaci centrum
nezávislé kultury. Nebylo to zadarmo. V roce 1971 dostal
z klubu výpověď (živil se tam jako vedoucí, režisér, ale i
pingl v jedné osobě), po níž nastalo shánění nového zřizovatele (nezbytná podmínka existence v té době) a harcování
se souborem po různých prostorách v Praze – od agitačního
střediska na Hřebenkách po branickou Dobešku. V druhé
polovině 80. let začal se souborem jako Putující královská
šekspírovská společnost hrát v létě pro děti a dospělé na
zámcích i vesnických návsích. Počátkem 90. let, když to
jinde nešlo, působili jako Bytové divadlo skutečně ve vlastním bytě ve Zborovské. A když ani to nešlo – vybudovali již
zmíněné Krytové divadlo.
Vítězslava Šrámková
NADĚ S LÁSKOU
Naďa Gregarová, nar. 29.4.1955, pracovnice pro divadelní
obory Střediska pro amatérskou kulturu IMPULS Hradec Králové.
Tak Naďa nám vstoupila mezi jubilanty. Udělala to s nohou
lehkou a úsměvem. Protože Naďa má pochopení pro všechny podoby
života a nějaké datum na kalendáři na tom nemůže nic změnit. Život totiž
prožívá hned teď, s rozkoší a naplno. A pokud jí v tom něco neovlivnitelného nezabrání, bude to tak dělat po věky věkoucí a do skončení běhu
života.
Teprve když jsem si
ověřovala některé skutečnosti,
abych mohla napsat tuto gratulaci,
zjistila jsem s překvapením, že
Naďa se věnuje kultuře vlastně
celý svůj dosavadní profesní život.
V roce 1974 absolvovala Střední
knihovnickou školu v Brně. Pak
nastoupila do tehdejšího Okresního kulturního střediska v Ústí nad
Orlicí a celých sedm let tam budovala knihovnu, která patří svým
rozsahem a zpracováním k tomu
nejucelenějšímu, co na této půdě
v tomto časovém rozpětí vzniklo. I dnes je proto tato knihovna
možnou zásobárnou pro amatéry,
kteří hledají divadelní texty pro
Naďa Gregarová.
své inscenace. Pak ale někoho
Foto: Michal Drtina.
napadlo, že pilné včeličky Nadi je
na tomto postu, vzhledem k jejímu
širšímu záběru, škoda. Z knihovny ji vytáhnul a svěřil ji na Ústecko-orlicku celou oblast slovesných oborů. V té době jsem Naďu poznala
a musím se přiznat, že jsem velmi brzo pochopila, že spolupráce s ní
v tomto oboru může být i v rámci krajského teritoria amatérským divadelníkům ku prospěchu. Naďa má totiž mimo jiné i velký organizační talent.
Takový, že to občas vypadá, že vlastně vůbec nepracuje, ale při tom jí
všechno perfektně funguje. Je to něco, co Nadě trochu závidím, protože
já při těchto příležitostech vždycky trochu funím. Ona se usmívá. A tak
jsem přenesla postupně do Ústí nad Orlicí, tehdy zcela ojedinělou a svou
koncepcí v mnohém předstihující dobu, přehlídku nazvanou Inspirace.
Bylo to soustředění posluchačů Lidové konzervatoře, kteří vedli dětské
divadelní kolektivy, ale i některé další prestižní semináře. Lektorský tým
Lidové konzervatoře, který vedla Eva Machková, si tak ověřil, kdy tato
třída v Ústí nad Orlicí pracovala, rovněž Nadiny organizační schopnosti,
a tak bylo naprosto přirozené a logické, že tu zakotvila na řadu let i národní přehlídka dětského divadla. Pak se mnou osud nějak divně zatočil a
bylo třeba hledat do královéhradeckého Impulsu, jenž vznikl po listopadu
1989, za mne nástupce. Jely jsme tehdy s ředitelkou Impulsu Jarmilou
Šlaisovou k Nadě na „námluvy“. Při její dobré krmi (mimo jiné je i
výborná kuchařka) v její vlídné kuchyňce jsme ji nakonec přemluvily.
Ale i tak se bránila přejmout celé břímě amatérského dění, protože
tzv. „velké divadlo“ ji děsilo. Přesto však do Impulsu nastoupila a její
postupné pronikání do této oblasti způsobilo, že při vší své plachosti,
krok za krokem, při sílícím sebevědomí vstupovala do jeho kontextů,
získávala znalosti, přehled i nové známosti a přátele. Její schopnost
komunikovat s lidmi, citlivě vnímat jejich potřeby a reagovat na ně i
právě to, že přejala do své péče celou oblast amatérského divadla, jež
se stala pozitivní součástí jejího žití, ji zajistily její výrazné současné
postavení ve východočeském amatérském divadle, které ji těžko někdo
upře nebo dokonce vezme.
Naďa je ale také Gregarová. Přesto, že se ji snažím jistým
způsobem od této skutečnosti odpreparovat, abych neznevážila její
vlastní zásluhy, tak to tak docela nejde. Jisté je, že se svým životním partnerem Sašou Gregarem tvoří neodlučitelnou dvojici. A na
bázi jejich osobního vztahu vzniklo i příkladné spojení občanského
sdružení (Volné sdružení východočeských divadelníků) a veřejného
kulturního profesionálního zařízení IMPULS, které Východočechům
leckteří leckde závidí. Neříkám, že tento model je nutně závislý na
manželském základu, jako v případě Nadi a jejího manžela. Ukazuje
se ale, že takové propojení občanského sdružení a veřejné profesionální instituce je životaschopné a amatérskému divadlu prospěšné. Má
jistě jako každé „manželství“ svá úskalí, ale jsou-li obě strany schopné
hluboké znalosti oboru, patřičné tolerance i jisté rasance, je možné tato
úskalí překonat.
A to je to poslední co chci o Nadě při této příležitosti napsat.
Naďa není jen bytost proplouvající životem s potěšením z jeho radostí
a rozkoší. Je i organizačně velmi schopná profesionální pracovnice
s velkým přehledem o oblasti, jež je jí svěřena, a pečovatelka o své
přátele, které samozřejmě přijímá kdykoliv pod svá křídla. Je to i
žena zrozená ve znamení Býka. A má i všechny vlastnosti, jež přísluší
tomuto znamení. Takže: když Naďa tzv. „našpulí pusu“, je to vážné.
Proto pozor; podrobte se, nebo prchejte. Ale i to je vlastnost pro profesionální pracovnici v amatérském divadle potřebná. Protože za mnohé
je třeba bojovat, mnohé je třeba obhajovat, mnohému je třeba zajistit
místo na slunci. Takže jsme rádi, že máme ve Východočeském regionu
v Impulsu svou „profesionální ženu“. Ó my se máme!
Naďo, všechno nejlepší jménem svým i jménem svého muže
Císaře, ale nepochybně i všech těch, kterým se dáváš do služeb!
Mirka Císařová
JARDA HLOŽEK,
CELÁ CIBULKA
A DIVADELNÍ KUCHYNĚ
Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Jak to tak teď počítám, tak – čistě
statisticky vzato – je Jarda Hložek kamarád, se kterým se znám a vídám
nejdéle ze všech, co spolu kamarádíme. Nějakých, bratru, třicet osm let.
Bratru opravdu. Oslovení „bratře“ jsme používali ve skautském oddíle. A
od té doby to Jarda vydržel a pořád se ke mně hlásí. Za to si zaslouží medaili
za trpělivost a odvahu!
Když jsme se poznali, převyšoval nás, ostatní skautíky, výškou
postavy, rozhledem ve světě kultury, délkou chodidel a kultivovanou výřečností. Když k tomu připočtu výtvarný a herecký talent, smysl pro humor a
zvláštní dar zapalovat lidi, není divu, že v 1. chlapeckém junáckém oddíle
Slaný patřil k vůdčím osobnostem. Díky jemu jsem proto ve dvanácti hrál
první divadlo – bylo to řecké drama o Thysbé, které zrežíroval po cestě
na návštěvu dívčího skautského tábora. A díky jemu jsem poprvé v životě
zažil ten krásný pocit exhibicionismu. Vůbec, vždycky když něco podnikal,
tak se mu tak zaleskly oči a začal pábit, vymýšlet. Na realizaci se vždycky
někdo našel. Ale to nadšení, tu pochodeň, tu třímal Jarda neochvějně a
vždycky. Hýřil nápady, experimenty a inovacemi. To platilo i v táborové
skautské kuchyni. Dodnes s láskou vzpomínáme na legendární samolepící
Jardovy škubánky nebo rozvařenou rýži! Z té doby pochází i jeho skautská
přezdívka – rychle vyslovená CELÁ CIBULKA, Cácibulka. (Dnes je z něj
vynikající kuchař!)
Jak jsme rostli, kupodivu i Jarda ještě rostl, i jeho chodidla rostla,
rostly i jeho znalosti a kulturní přehled. Vyučil se knihkupcem a v Knize
na slánském náměstí se díky němu čtvrtky s knižními novinkami staly naší
malou undergroundovou platformou. Stejně jako HloDoStaSáHoVo divadlo poezie, které si Jarda založil. (To je to Hlo - žek na začátku). A pořád
jsme se kamarádili a rádi viděli, já coby divák a Jarda coby režisér a bohém,
brázdící Slaný s vlající bílou šálou kolem krku. Pak se toto seskupení přejmenovalo na Dividýlko a já se díky fúzi s partou Jirky Šímy (a díky jemu)
najednou ocitl na palubě. A pak tady byl rok 89 a Jarda se mnou jako jeden
z mála v našem městečku rebeloval v našem vysílání Mikrofóra. Pak jsme
založili ve Slaném hnutí nezávislých a ocitli se spolu v městském zastupitelstvu. A pořád to byl stejný vizionář, který
dokázal nadchnout překvapivými a hravými
nápady, za kterým lidi šli. Když jsme po
čase usedli s Jardou do lavic prvního kursu
observerů – tedy rozhodčích balónového létání – nijak mě to nepřekvapilo. Potřebujeme
mít oba hlavu v oblacích.
A tak považuji za zcela samozřejmé i to, že dnes Jarda úřaduje jako místostarosta ve stejném domě, ve kterém jsme
se před mnoha lety u něj scházeli u kávy
a knižních novinek. Že pořád stojíme na
jevišti stejného sálu, noblesně opraveného
díky městu i novým majitelům Hejtmanského dvora. Obojí je vedle sebe na slánském
náměstí. A tak s Jardou opisuji stejný kruh,
plný nádherných představení, výstav, balónových letů, happeningů a setkání. Občas se
na té kružnici trochu vzdálím do Himálaje
nebo na Špicberky. Vím, že kruh se pomalu
uzavírá. A tak jsem rád, že na té kružnici
stále potkávám toho kluka, co trčí při nástupu z řady. Že trčí dál. Že pořád nasírá
pohodlné maloměšťáky a zapaluje ty, co se
dívají stejným směrem. V tom jeho pohledu jsou pořád ďábelské ohýnky, od kterých
Jaroslav Hložek (vlevo) v roli Dobčinského v inscenaci Dividýlka Slaný Vyšetřování případu podvodného
je radost chytit.
revizora (Jiří Šíma podle N.V. Gogola), kterou současně režíroval. Soubor s ní slavil úspěch na Jiráskově Hronově
1990, ale i na mezinárodním festivalu amatérského divadla v norském Haldenu i jinde. Foto: Karel Vidimský.
Standa Berkovec
Petr Lébl
Foto: Karel Wheeler
PETR LÉBL (16. 5 1965 - 12. 12. 1999),
ABSOLUTNÍ DIVADELNÍK A PRINCIPÁL
12. prosince loňského roku
tomu bylo už pět let, co se Petru Léblovi
„ulevilo“ – abych parafrázovala poslední repliku z jeho poslední inscenace
v Divadle Na zábradlí, z Čechovova
Strýčka Váni… Trýzněn stupňující se
psychickou nemocí, zvolil definitivní řešení – pro sebe, a také pro divadlo, jemuž
od té doby citelně schází.
16. května tohoto roku by se
Petr Lébl dožil čtyřicítky. Hodně dobrý
důvod evokovat si z paměti a dát do souvislostí některé zážitky i fakta, které ve
„své (normalizačně šedé) době“ nás, co
jsme byli u toho, vzrušovaly, dráždily a
těšily svojí nevídanou originalitou, „barevností“ a živostí. To ostatně neztratilo platnost ani po listopadu ´89, akorát že
z řad „profesionálních sucharů“ přibyli
tací, kteří se víc čílili než těšili... Léblovy amatérské i profesionální inscenace
(chtělo by se říci kreace) čeřily trvale
hladinu českého divadelního rybníka a
jejich kruhy se pozvolna, leč neodvratně
začínaly šířit i do cizích vod.
Jakožto zprvu Léblova sice profesionálně poučená a kritická, leč přesto
„fanynka“ (od počátku jeho amatérského
působení v souboru Doprapo, resp. Jak
se vám jelo, resp. JELO, tedy od roku
1985), poté dramaturgyně jeho prvních
profesionálních inscenací (zejména
skandálního Vojceva, 1992) a spolupracovnice v Divadle Na zábradlí (1994
– 1996), a rovněž coby spoluautorka
knih Woyzef (1995) a Fenomén Lébl
aneb Nikdy nevíš, kdy zas budeš amatér
(1996), k níž v současné době přibývá
druhý, žel poslední díl, mám (jak by řekl
Petr) „na háku“, a také v živé paměti celou famózní řadu setkání s jeho unikátní
fantazií, optikou a posedlostí. (Zodpovědně z nich vybrat a zredigovat je by
chtělo jiné než toto zadání.) Projevovaly
se na každém kroku a dávaly lidem v
jeho okolí často pěkně zabrat.
Teď právě se mi dostaly do
rukou „provozní sešity“, které se zachovaly z doby práce amatérského souboru
JELO v Kulturním domě Dopravních
podniků: Petr Lébl, podporován dalšími
zapálenými cvoky, si v nich dopisoval
se svými nadřízenými a s obdivuhodnou
urputností zajišťoval chod (přesněji běh)
„svého“ divadla. Už z nich je evidentní,
že jeho „nasazení“ u divadla bylo vskutku výjimečné. Že byl člověkem vpravdě
vyvoleným, a také připraveným, když byl
v roce 1993 jmenován do funkce uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.
Sám sebe tam hned v první
sezóně pasoval na „principála“ – trefné,
duchaplné, avšak poněkud romantické
vymezení vlastní role v porovnání s všednodenní provozní praxí, která se zpupně,
hloupě, nicméně pragmaticky vzpírala
jeho vzletu a maximalismu… Navzdory
tomu tam vytvořil sérii jedinečných inscenací a přetvořil „své“ divadlo v divadelní centrum Prahy.
Mezi jeho inscenacemi Na
zábradlí výrazně dominuje trilogie Čechovových her - Racek, Ivanov a Strýček
Váňa. Za dvě první byl korunován cenou
Alfréda Radoka, neboť byly zvoleny nejlepšími inscenacemi roku, dvě druhé jsou
dosud na repertoáru divadla a jsou, přes
řadu přeobsazení, stále nadobyčej živé;
důkaz toho, jak Petr Lébl uměl zaklínit
„opěrné pilíře“ inscenace, které drží i
bez jeho dozoru a po letech, neboť herce
(a pak i diváky) baví. Jejich tajemství
nespočívá ani tolik v samozřejmé nezbytnosti hrát jako hrát si.
Setkání Lébla s Čechovem a
s jeho kongeniálním překladatelem Leošem Suchařípou, ve kterém měl zásadní a
přiznávanou oporu, lze pokládat za svého
druhu osudové. (Petr dokázal rozeznat a
přijmout ty, s nimiž se potkal zásadně:
kromě již zmíněných to byli spisovatelé
Mircea Eliade a Franz Kafka a divadelníci Ivan Vyskočil a J. A. Pitínský). Právě
po představení Ivanova, jehož titulní
hrdina, krizový pětatřicátník, končí, jak
známo, sebevraždou, ukončil také Petr
Lébl své bytí na téhle zemi; nad jevištěm,
které pro něj znamenalo život …
Na místě, odkud se odrazil k letu do nebytí, zanechal prý portrét Kurta
Vonneguta - dalšího, a vlastně prvního a
hlavního „anděla svého (jeho) času“, jak
sám parafrázoval Vonnegutovu dedikaci
Grotesky, když mu věnoval svoji první
profesionální inscenaci Tobiášova
Vojceva.
20. března tohoto roku uplynulo
už 20 let od světové premiéry Léblovy
vůbec první (jistěže amatérské) inscenace – od jeho uvedení Vonnegutovy
Grotesky!
Bylo to tenkrát absolutní zjevení,
které na jedné z prvních repríz zažil i sám
Vonnegut - a stal se Petrovým přítelem
nadosmrti. Z představení Grotesky zbyla
kromě zážitku hromádka fotek, hrstka
marginálních žurnalistických poznámek a
Petrův perfektně vyvedený scénář. Při vší
jeho preciznosti je „rekonstrukce inscenace“ nemožná… Video bylo tou dobou u
nás známé pouze z doslechu…
Vlastně až donedávna bylo údělem divadla v okamžiku derniéry zanikat
v čase. Pro někoho spásné (mýtotvorné)
řešení, pro Petra Lébla, jsem si jista, naopak. Doba a divadlo ho teprve doběhnou.
Video a TV přec jen vstoupily do hry
relativně včas, a tak bude jasné (pravda,
jak komu), jak on „před/doběh“ je.
Při svém prázdninovém „odpočinku“ na Jiráskově Hronově se Petr
Lébl coby publicista jedinečně, s neodolatelnou vlídností a humorem zasluhoval
o zvěčnění amatérských divadel, kterým
teď mohou ta profesionální divadla (a
jejich kritici) pouze závidět. Na důkaz
svého tvrzení si zde dovolím připojit
(chcete-li jako „bonus“) jeden z Petrových brilantních kousků. (Podepisoval
se jako Slávek.)
A přizvat vás k pročítáních dalších
v chystané publikaci.
Vlasta Smoláková
CO VŠECHNO POTKALO
PEERA GYNTA
Mladého selského norského synka (Jiří Blail) potkala nejprve
maminka (Eva Andělová) a vynadala
mu. Peer Gynt měl lyže a stál na úpatí
pyramidovité dekorace – objektu, který
byl obložený napěchovanými polštáři a
věštil další variabilní použití. Pak chodili
další lidé, svým způsobem burani, pořád
po Gyntovi něco chtěli a provokovali jej.
Najednou svatební veselí a prásk – dívka
Solveig (Veronika Týcová), budoucí životní láska. Pak to šlo ráz na ráz, velká
scénografická změna, stěhování bílých
polštářů a vydatný rej trollů s hlavním
trollem na trůně. Toho měl hrát Jaromír
Holfeuer, ale patrně nehrál. Nežli to
všechno stačil prožít (sic!), potkal Peera
Gynta režisér Valeš, který má divadlo
očividně rád a stejně rád s ním svádí
boje. Tentokrát v úloze „otce Geppetta
a ředitele cirkusu Barabase“ dohromady.
Kdo by nechápal, oč v předcházející
větě běží, nechť si představí typického
domácího kutila, an se pokouší přibít
poličku hřebíkem do železné stěny.
V roli Gyntovy matky vystoupila Eva
Andělová, Valešova „dvorní“ herečka.
Podala docela kultivovaný výkon, uvěřitelný a milý, až na ten zápas s veršem,
který ostatně paralyzoval zejména další
účastníky děje, protagonistou počínaje.
Pan Blail jako Gynt byl velice sympatický, ale verše se mu v puse ne a ne
ohřát. Často mu bohužel nebylo vůbec
rozumět. Zelené princezně jakbysmet.
Zapamatujme si scénu, ve které Gynt
vkládá dívce Solveig do knížky kytičku. Kytička byla umělá a na první
pohled robustnější nežli knížka. Přesto
ji tam hoch umístil a navrch knížku
sklapnul, čímž způsobil, že knížka zůstala napěchovaná jako bageta. V jednu
chvíli zůstal Peer Gynt na scéně sám,
to byl monolog, který se nepodařilo inscenátorům škrtnout. Herec tam chodil,
od čerta k ďáblu, sem a tam, a režisér
mu nezařídil jedinou okolnost, které by
se mohl podržet nebo se jí inspirovat.
Samota při monologu je zlá, tuze zlá a
režisér daleko.
V druhé půlce představení se objevil
Gynt číslo dvě – pan Antonín Havlín.
Nastoupil do lodi, která vznikla důmyslnou přestavbou víceúčelového praktikáblu, a bavil se s nějakým pirátem.
Reprodukovaný zvuk moře a křik racků
malounko přehlušoval rozhovor, takže
mu opět nebylo rozumět. Přistání lodi
a vylodění pasažérů mělo impozantní
řešení (loď se s hlukem rozpadla a herci
se vykutáleli ven), bohužel za cenu strachu o herce, jestli to přežijí bez úrazu.
Scéna zestárlého Gynta v rozhovoru
s umírající maminkou měla poměrnou
výhodu: pan Havlín a paní Holfeuerová
dokázali propůjčit svým úlohám docela
lidský rozměr, i když opět bez zásadnější režijní pomoci. Smrt Gyntovy matky
doprovázela patetická hudba a patrně
nejzvláštnější režijní nápad celého večera: věnce ke hrobu měli připevněny
na hlavách dva statisté v černém trikotu, kteří s koncem hudby vojenským
způsobem zalehli k náhrobku a už se
nepohnuli.
Peer Gynt v jedné scéně řekl: „Pohorší-li tě oko tvé, buď vyraženo.“ Ano,
to se skutečně stalo.
Slávek.
(Zpravodaj 67. Jiráskova Hronova,
1997, č. 8)
AŽ NAPOSLEDY
Až naposledy housle naladím
a dohraju svou nekonečnou píseň,
až naposledy smyčcem pohladím
radostnost strun a také jejich tíseň,
až naposledy do rukou svých dětí
ty housle položím a řeknu zkuste hrát,
až naposledy vzdychnu jak čas letí
a přestanu už navždycky se smát,
až naposledy posadím se ke stolu
a lžíce o talíř jak vždycky zazvoní,
až naposledy pohladím kmen topolu
a květy okolo tak krásně zavoní,
až naposledy půjdu za řekou
a budu si s ní tiše vyprávět,
až naposledy s hvězdou dalekou
se zadíváme časem trochu zpět,
až vůbec všechno bude naposledy,
políbím ženu, klidně půjdu spát.
Až vůbec všechno bude naposledy,
tiše jen řeknu - měl jsem život rád.
Pavel Němec
Letošního léta tomu bude pět let, co nás opustil
vzácný člověk a divadelník Ludvík Němec z Bystřice
u Benešova. L. Němec na snímku Güntera Bartoše.
SERVIS / DRAMATURGIE
KDYSI SLAVNÉ...
JAROSLAV HILBERT: VINA
Dlouho, velice dlouho jsem váhal, zda mám Hilbertovu
Vinu zařadit do tohoto „dramaturgického“ seriálu. Byla to kdysi
hra velice slavná, ne-li dokonce nejslavnější z těch, jež zrodil
přelom 19. a 20. století. K.H. Hilar prohlásil, že „lze právem říci,
že Hilbertova Vina jest mezník v české dramatické tvorbě“. Jako
by stvořila svého autora, jeho slávu, pověst. Proto na ni zanevřel.
V předmluvě ke třetímu vydání v roce 1906 vyznal, že dlouho neměl tento text rád, protože ačkoliv byl svou tvorbou už někde zcela
jinde, posuzován byl stále prizmatem Viny. To ovšem nic nemění
na tom, že to byl text stále žádaný i hraný. V roce 1943 vyšlo jeho
desáté knižní vydání, v roce 1939 se Vina hrála v činohře Národního divadla, kde měla svou premiéru, po šesté. České realistické
drama se Vinou oprostilo od dominantní funkce sociálně-historické roviny dramatické situace vedoucí k upřílišněné závislosti
na sociologických faktorech. Pod vlivem Ibsena, ale možná i
Gerharda Hauptmanna napsal Hilbert sevřenou fabuli maximálně
koncentrovanou na události, jež jsou nosnou oporou pro psychologickou sondu nitra postav. Naprosto přirozeně, logicky tím tento
text poskytl příležitost k tomu, aby se na něm zaskvěla nastupující
generace herců psychologického realismu v čele s Vojanem a Kubešovou, později Kvapilovou, kteří v přesné ansámblové souhře
provedli scénický celek a otevřeli tak dveře pro vstup moderní
inscenace do českého divadla. 14 repríz po premiéře v květnu 1896
byl úspěch nevídaný.
Ale především: Jaroslav Hilbert vytvořil drama v nejvlastnějším a nejpřísnějším smyslu toho slova díky vynikající
základní dramatické situaci. Je to jedno z mála skutečných dramat,
která v naší divadelní literatuře existují. Je tu však jedna velká,
skoro nepřekonatelná potíž v jejím založení: její pragmatická (či
praktická) rovina, z níž vyplývá konkrétnost jednání. To, co se někdy také nazývá zápletkou (intrikou), která vytváří spleť překážek,
kolizí a konfliktů i prostředků, jimiž se je postavy snaží odstranit,
je přespříliš vázaná na dobu vzniku textu. V programu ND k inscenaci Hilbertova dramatu Falkenštejn z roku 1992 se říká, že „společenský základ tématu byl antikvovaný“. Ten základ pragmatické
roviny dramatu a z ní vyrůstající zápletky je vskutku zastaralý,
přežitý. Z hlediska současnosti je nejen překonaný, ale také nepochopitelný, a možná až v čemsi směšný: Mína Mařáková podlehla
v 16 letech svému svůdci Uhlířovi, jenž ji opustil a zmizel. Po léta
se s tímto problémem snaží vyrovnat, najít mravní rovnováhu.
Když se Uhlíř znovu objeví, aby se o ni ucházel, protože zjistil, že
bez ní nemůže žít, znovu se tato bolestná vina z minulosi otevře a
Mína řeší svůj problém sebevraždou.
Po dlouhá léta jsem byl přesvědčen, že přes všechnu
dokonalost dramatičnosti základní situace Viny se kvůli této „antikvovanosti“ hrát nedá. Že je příliš spojena s vyobrazením měšťanské společnosti určitého času, s jejím životním stylem, konvencemi, vzory chování, ideály. A jakmile toto civilizační a kulturní
zázemí pominulo, ztratila se i přitažlivost pro diváka. Myslel jsem
si, že pragmatická
rovina dramatické
situace je tak nekompromisně a nezměnitelně určena
sociálním prostředím jisté středostavovské měšťanské vrstvy konce 19. století, že
je prostě vyloučena jakákoliv aktualizace. Koneckonců dodnes si
myslím, že sociálně-historická rovina dramatické situace Viny se
v této poloze výrazně prosazuje a bude prosazovat. Jsem hluboce
přesvědčen, že každý pokus o „revitalizaci“ Viny na ni tvrdě narazí a vytvoří ohromné riziko, že se to „znovuoživení“ nepovede.
Přesto však se domnívám, že tu jistá šance v tomto směru přec jen
je a že právě dnes stojí zato se o ni pokusit.
Začal-li jsem už s těmi rovinami dramatické situace,
tak v tom budu pokračovat. Existuje ještě rovina třetí – existenciální. V ní se dramatické postavy ze své nezávislé vůle a na základě své svobodné volby snaží jednat tak, aby vyřešením svého
pragmatického, praktického problému stvrdily v časoprostoru, do
něhož je dramatik umístil, svým jednáním i smysl své existence.
U Míny se tato rovina objevuje jako otázka etická, jako problém
morálního vědomí a z něho vyplývajícího jednání. Jistě, vznikla
pro ni na základě onoho – řekněme – mladistvého prohřešku,
jenž obsahuje tu antikvovanost. Tomu se žádná inscenace nevyhne. Ale naštěstí zase se tolik o tom nemluví, vlastně stačí jediná
zmínka, abychom znali východisko zápletky. Ale hlavně: děj
zřetězením situací, jednáním postav jako systémem akcí a reakcí
předvádí důrazně a jednoznačně jen a jen problém etický. Na tom
spočívá scénický princip Viny, to co se má předvést divákům. Jde
samozřejmě především o jednání Míny, která chce žít v souladu
se svým svědomím. Hledá východisko ze situace komplikované
jejím vztahem k novému snoubenci Hoškovi a zostřené navíc
vztahem k rodině, především k matce. Přiznávám otevřeně, že
jsem tuto dějovou linii jako fundament scénování nedoceňoval.
Jde-li o vinu, může také jít o její odpuštění. Tohle téma se vynořuje v jednání tří dalších postav (matka a bratr Míny, Hošek).
Uchopíme-li Mínu jako postavu, která se vzpíná k téměř metafyzické dimenzi étosu, svědomí, viny a trestu překračující meze
pragmatičnosti a konkrétní sociální praxe, pak se i to téma objeví
jako dramaticky nosné. Neboť nepochopení pro tuto dimenzi jednání Miny činí, ze snahy odpustit jí svou shovívavostí, ponižující
záležitost, a v jistém okamžiku se mění až v jakousi štvanici. Snaha tímto způsobem pomoci, konfrontována s neúprosně přísným
postojem Míny k sobě i s jejím soudem nad sebou, se jeví jako
přízemnost. O výčitkách, jež se Míně dostanou, ani nemluvě. Jsou
výrazem zaslepeného egoismu. Je to jednání, jež reprezentuje postoj naprosto odlišný od postoje Mínina. Napsal-li Otokar Fischer,
že Vina má „pražský, sytě vystižený rámec“ hry, pak to rozhodně
neoznačuje popisnou drobnokresbu prostředí. Měl pravdu Hilar,
když konstatoval že „realistické prostředí“ zde „nevystupuje více,
než jest potřebí ke kresbě dramatických postav“. Prostředí v tomto
znamená jisté myšlenkové a citové klima, určitý životní styl, jež
formují motivace jednání jednotlivých postav, určují smysl jejich
činů. Z toho se rodí konflikt, v němž prvotní dávná událost, která
je strůjcem zápletky, ustupuje do pozadí. Bylo kdysi řečeno, že
v prvé etapě Hilbertovy tvorby jde o jakousi analogii Hebbelovy
Marie Magdaleny (nejen ve Vině), tedy o měšťanské drama, které
v životě této vrstvy hledá dramatický patos až monumentální. Do
těchto poloh Vina směřuje.
Celou svou stavbou, bez odboček a epizod, maximálním soustředěním na základní smysl je dějový oblouk pramenící
z konfliktu oproštěn od jakékoliv zdobnosti. A také jeho jazyk se
podrobuje tomuto záměru. Nelze nevidět jeho četné schválnosti,
podivnosti, nezvyklosti, umělosti. Ale je to také jazyk, jenž má
svůj rytmus, snažící se býti rytmem jevištním, a především svou
expresivnost, která repliky činí naléhavým projevem zveřejněného
silného vnitřního zážitku. V místech, kde se tento jazyk příliš vzdaluje dnešním hovorovým zvyklostem, by se asi musely učinit nějaké úpravy. Ale v podstatě nabízí jisté stylizované herectví, které
by mohlo divadelně naléhavě vyjádřit neodbytnost a závažnost Mínina etického problému jako otázku života a smrti. Neboť jedině to
může být jádrem pokusu překlenout antikvitu pragmatické roviny
dramatické situace textu a zápletky. A tím i šancí stvořit v měšťanské všední každodennosti monumentalitu v hebbelovském stylu.
Dramatičnost se může vždycky zrodit jen tam, kde dramatická
postava svým jednáním ze svobodné volby plně nese odpovědnost
za problém, jenž jí připravuje osudové nesnesitelné podmínky
bytí. V případě postavy Míny to platí. Neboť celou svou aktivitou,
celou svou bytostí, každým skutkem znovu a znovu chce dobýt tu
metafyzickou etickou kvalitu, již pokládá za jedině možnou pro
své opravdové vyrovnání se životem. Tím se své pospolitosti stává
nepohodlnou, dospívá k onomu konfliktu s ní a nemá už možnost
svůj problém odstranit jinak než skokem z okna.
Na této bázi a v této rozloze je podle mne jedině možné
svést případný zápas o tuto kdysi slavnou Hilbertovu hru. A tím
být i práv jeho přesvědčení o podstatě dramatu: „ Řád, jejž drama
vyzývá, mění se podle doby a lidí... Přes to... všechno naše poznání
vyúsťuje vposled do záhady dobra a zla, v dramatice objevuje se
proto přečasto ethos jako nejhlubší řád života.“ V době tak chaotické jako je naše, v níž globální spotřebitelství den za dnem sílí
a stává se hlavním příkazem pro jednání, stojí zato tuto hodnotu
připomínat.
Jan Císař
NOVINKY
SVĚTOVÉ
DRAMATIKY
PALOMA PEDRERO
NOCI LETMÉ LÁSKY
Paloma Pedrero, španělská herečka, režisérka a autorka divadelních her se narodila roku 1957 v Madridu. Vystudovala sociální
antropologii. Získala řadu ocenění, mezi jinými cenu Tirso de Molina,
cenu za nejlepší autorskou hru na IV. alternativním divadelním festivalu
Madridský podzim. Spolupracuje s časopisy a periodiky, pravidelně
pořádá přednášky na témata týkající se současného španělského divadla, publikovala řadu odborných statí. Vyučuje dramaturgii a herectví
DRAMATURGIE / SERVIS
v Madridu a v Murcii. Vedla dílny rovněž na Kubě, v Kostarice a v Mexiku. Dosud napsala více než patnáct dramatických textů, které byly
přeloženy do řady jazyků včetně češtiny a slovenštiny.
O svých aktovkách Noci letmé lásky autorka říká: „Prožít
chviličku lásky v tomhle nepřátelském světě, plném násilí a hrůz, i když
je to chvilka neuchopitelná a nezadržitelná, je jako když se nadýchneš
čistého vzduchu, abys mohl žít dál. Vytváříme společnosti, kde nikdo
nikomu nenaslouchá, nikdo se na nikoho nedívá, nikdo nemá čas se vžít
do kůže toho druhého. Postavy v mých aktovkách hledají takové okamžiky, i když nevědomky a vlastně nechtíc. A tak, ačkoli je ten zázrak
potká jen na pár chvil, jejich příběhy mají přinášet naději.“
Noci letmé lásky jsou souborem čtyř krátkých aktovek pro
dvě až čtyři postavy. V každé z aktovek rychle vstupujeme přímo do
situace, která spěje k více či méně překvapivému závěru.
Překlad: Šárka Valverde ze španělského originálu Noches
de amor efímero, vydaného nakladatelstvím Sociedad General de Autores de Espaň v roce 1994.
DNES V NOCI V PARKU
Osoby: 1 muž (Fernando, asi 30 let) a 1 žena (Yolanda, 25-28 let).
Místo děje: Park s dětským hřištěm, kde je několik zrezivělých houpaček, prolézaček atd.
Yolanda v parku na někoho čeká, zatím si hraje na prolézačkách. Když konečně přichází Fernando, Yolanda ho z legrace přepadne
– přitiskne mu na záda nůž. Překvapenému muži vysvětluje, že nůž nosí
pro případnou sebeobranu. Z dialogu se dozvídáme, že ti dva spolu na
stejném místě – v parku – strávili noc plnou žhavého sexu. Od té doby
se Fernando Yolandě neozval, ona ho sháněla. Tvrdí, že jí Fernando
něco dluží, on stále nechápe, o co jí jde. Zjevně šlo o náhodnou známost
ženatého muže se svobodnou dívkou, od které si každý z nich sliboval
něco jiného. Yoladna stále připomíná onu noc, kterou spolu prožili, je
až agresivní, Fernandovi je to nepříjemné, raději by byl pryč. Myslí si,
že Yolanda chce peníze, ale ona chce „svůj orgasmus“. Neznamená
to ale, že se s ním chce milovat. Chce ho přemoci, dostat ho, ohrožuje
ho nožem. Donutí ho sednout na houpačku a přiznat, že ho už Yolanda
nezajímá, žádný vztah od té noci nečekal. Nakonec souhlasí, že se s ní
ještě jednou pomiluje. Ale Yolanda ho přiváže na houpačku. Je vlastně
zoufalá, vztekle brečí sama nad sebou, nemá štěstí na muže, Fernando
je zřejmě její další zklamání. On se ji snaží uklidnit, i když je svázaný,
líbá ji. Ona má stále v ruce nůž. On ji kousne. Ona útočí, perou se. On
sebere nůž a zabodne jí ho do břicha. Nakonec absurdně posadí mrtvou
Yolandu na houpačku a s nožem utíká.
V NOCI ODLOUČENÍ
Osoby: 2 muži (Adolfo, asi 25 let; Jean Luc, asi 25-30 let – objeví se s
jednou větou v závěru hry) a 1 žena (Sabina, asi 25 let).
Místo děje: Terasa Sabinina podkrovního bytu, židle, zrcadlo. Výhled
na podvečerní město.
Je úterý. Sabina je herečka a na terase si zkouší roli – výstup
umírání. Čeká na telefon, který ale vůbec nezvoní. Ze zkoušení ji vyruší
domovní zvonek. Přichází neznámý mladík Adolfo. Sabině se hodí, že
přišel. Začne s ním diskutovat o hereckém výstupu, který právě zkouší,
on se taky snaží prosadit – je podomním prodavačem biblí a snaží se
Sabině nějakou vnutit. Sabina je dost nervózní, protože její přítel Jean
Luc, který jí volá každé úterý a slibuje, že už za ní přijede a zůstane s ní,
dnes vůbec nevolá. A ona je právě rozhodnuta vztah ukončit. Aby to dokázala, dodává si kuráž alkoholem a rozhovorem s Adolfem. Mluví ale
každý o svém, čímž vzniká docela tragikomický dialog. Adolfo nechce
ztrácet čas, potřebuje vydělávat peníze, aby uživil sebe i své sourozence.
Sabina je naopak ráda, že se může vypovídat ze svého smutku. Přizná
Adolfovi, že dříve se také živila podomním prodejem biblí, ale nešlo jí
to, tak jí propustili a ona se pomstila tím, že si všechny výtisky nechala.
Má jich aspoň patnáct. Ale teď je v takovém rozpoložení, že potřebuje,
aby Adolfo zůstal, na oplátku si jednu bibli koupí. Sabina je stále opilej-
SERVIS / DRAMATURGIE
ší a opilý začíná být už i Adolfo. Hovoří spolu o vztazích mezi lidmi, oč
jsou komplikovanější než vztahy mezi kočkami, které nemají partnery…
Hrají si na kočky, Adolfo po Sabině začíná toužit, chce se s ní milovat.
Ona se na to cítí ještě málo opilá, ale taky ho chce. Svého přítele Jeana
Luca miluje, ale snaží se od něj všemožně odpoutat, protože si myslí, že
on na ni kašle. Sabina si stále dodává kuráž, až skončí v objetí s Adolfem v houpací síti. Mazlí se, až usnou. Pak se ozve venkovní zvonek a
po chvilce si někdo odmyká. Jean Luc se objeví na prahu terasy. Přijel
za Sabinou. Úsměv mu ztuhne na rtech, když uvidí ty dva. Položí klíče
na stůl a odejde.
SAMI DNEŠNÍ NOCI
Osoby: 1 muž (José, 25-30 let) a 1 žena (Carmen, přes 30 let).
Místo děje: Stanice metra.
Dialog dvou lidí, kteří se pozdě v noci setkali na stanici metra.
Čekají na poslední vlak. Carmen se Josého strašně bojí, myslí si, že ji
chce okrást. On ale přišel až po ní, proto se chce zeptat, jak dlouho už
tam čeká. Metro stále nejede. Carmen je nervózní, podrážděná. José s ní
chce mluvit, ptá se jí na kde co – kde byla a s kým, jestli musí ráno brzo
vstávat atd. Chce s ní prostě jen docela přátelsky mluvit, když už tu
oba musejí čekat. Carmen odchází shánět taxíka, ale vyděšeně se vrátí,
východ z metra do ulice je zavřený a nikde nikdo. José ji uklidňuje, ale
zbytečně. Carmen je zjevně v podobné situaci úplně poprvé, je to žena
z vyšších kruhů, kultivovaná, která by se s mužem jako je José nikdy
nedala do řeči, nebýt tohoto setkání. José se jde podívat po někom, kdo
by jim mohl pomoci, ale nikoho nenajde. Konstruktivně přemýšlí, co
dělat, případně jak přežít noc v metru. Navrhuje jít tunelem do další
stanice. Carmen na každém jeho návrhu vidí spoustu nedostatků a hledá
samá proti. Má strach. José navrhuje, že půjde sám a přivede jí pomoc.
Carmen má počkat za pomoci jeho cigaret a alkoholu. Když už José
málem vyrazí, zhasnou všechna světla a Carmen Josého prosí, aby tam
s ní raději zůstal. José má naštěstí baterku. Carmen už mu začala důvěřovat. Teď tam spolu sedí, kouří a vykládají každý o svém životě. José
je sám, nezaměstnaný, ale v penězích nevidí to hlavní. Nejdůležitější je
podle něj láska, v té vidí budoucnost. Carmen mu věří stále víc a víc,
dokonce chce vidět jeho tetování. Imponuje jí jeho síla, svaly, odvaha,
jeho upřímnost. Už se s ním nebojí a ne metro už nečeká. Hra končí tím,
že baterka zhasne a ve tmě jsou slyšet polibky a šepot…
NA PŘELOMU NOCI S RÁNEM
Osoby: 3 muži (Mauro – 26 let, Narkoman, Ramón) a 1 žena (Vanesa
– 32 let).
Místo děje: Ulice v Madridu před nočním klubem.
Vanesa je prostitutka z nočního klubu. Nad ránem marně
shání taxík na cestu domů. Mladík Mauro, pracovník bankovní ochranky, na ni čeká, chce s ní jen deset minut mluvit. Vanesa nejdřív nevěří,
ale nakonec souhlasí. Mauro začne vyprávět o své rodině, chce ale taky
vědět, jak se Vanesa jmenuje ve skutečnosti. Ona ho pořád dost odbývá, až se Mauro definitivně naštve a chce odejít. To se teprve Vanesa
trochu zastydí, přizná, že žije s tvrdým chlápkem Ramónem, i proto
je asi taková, jaká je, a jmenuje se Maria Lópezová. To Maura dojme,
protože se stejně jmenovala i jeho matka. Ukáže se, že on se chodí před
klub na Vanesu (Marii) dívat často, má ji rád a strašně moc by se k ní
chtěl přiblížit. Mluví spolu, ale je to těžké pro takovou dvojici povídat
si bez toho, aby se střídavě jeden nebo druhý necítil dotčeně. Vanesa
nesnáší zbraně a násilí, vykořisťování. Proto se jí nelíbí Maurova pistole, odsuzuje takzvaně vyspělou společnost bankéřů atp. Mauro zase
nechce slyšet, jaké peníze si ona vydělává za mnohem kratší dobu než
on atp. Vanesa pak vypráví o svém původu dítěte svobodné matky, která
se dcery vzdala. Ale tvrdí, že je ráda, když nemá rodiče, je svobodná.
Přesto má schovanou matčinu fotku. Mauro oponuje, pro něj byla a bude
jeho matka vždy nejčistší bytostí. Bohužel už zemřela, ale Vanesa mu ji
připomíná. To Vanesu rozčiluje – myslí, že s ní chce Mauro spát, protože má oidipovský komplex. Dá mu přednášku o svých zkušenostech se
zákazníky – každému dělá diagnózu, mnozí s ní ani nechtějí spát, jen se
vypovídat. Ona už díky tomu zná spoustu osudů. Mauro nabízí Vanese
sňatek a spokojený rodinný život, ale to ona nechce ani poslouchat. On
jí ujišťuje, že by chtěl, aby poznala opravdovou lásku, protože asi nemá
ani ponětí, co to je, nikdy se s nikým nelíbá na ústa. Vanesa zůstane tvrdá a Maura odhání. Pak ji začne ohrožovat Narkoman a když jí přiběhne
na pomoc Mauro, ohrožuje nožem i jeho. Maurovi se podaří vzít mu nůž
a chlapík uteče. Ale stihl Maura říznout do krve. Vanesa ho ošetří a ptá
se, proč nevytáhl pistoli, byla by to sebeobrana. Ale Mauro ji nechápe,
není z těch, co omračují pistolí na potkání, má zkušenosti. Vanesa je
překvapená a dívá se na Maura najednou s obdivem. Na to on přizná,
že nevytáhl pistoli jen kvůli ní, když nemá ráda zbraně. Ale jeho vstřícnost k ní je ta tam. Poznal, že Vanesa je vulgární a stejná jako ostatní
prostitutky. S jeho matkou nemá nic společného. Tím zase raní Vanesu.
Navzájem si ublížili a chtějí se už rozejít, když se na scéně objeví Vanesin přítel Ramón. Mauro hned pozná, že Ramón Vanesu nemiluje, jen
ji využívá, s ním nemůže být šťastná. Vanesa Ramónovi namluví, že
Mauro je zákazník, který jí zaplatil za rozhovor. Vanesa zkouší Ramóna
políbit na ústa, on to odmítá, odcházejí spolu. Okamžik, ve kterém mohla být Vanesa na chvíli sama sebou, je ten tam.
Text uvedené hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav
Praha v roce 2001. Lze jej objednat na adrese: Divadelní ústav, knihkupectví Prospero, Celetná 17, 110 00 Praha 1, tel./fax: 224 809 156,
e-mail: [email protected], http://www.divadlo.cz/prospero. Cena
70,- Kč.
Dramaturgický pozorník připravila a napsala
Pavlína Morávková
Autobiografické údaje byly čerpány z vydání hry v edici
Současná hra Divadelního ústavu v Praze
JEVIŠTNÍ, SCÉNICKÉ
A KOSTÝMOVÉ VYBAVENÍ
V PRAXI
SVÉ ZKUŠENOSTI NABÍZÍ
MLADÁ SCÉNA Z ÚSTÍ n. L.
V minulém čísle AS jsme se s vámi podělili o zkušenosti z oblasti líčení. Náš dnešní příspěvek se týká jevištního, scénického vybavení
a divadelních kostýmů.
Jeviště je hrací prostor, který není vždy nutné vybavit drahou
světelnou technikou, ale nesmí se šetřit na textilním materiálu, který tvoří
divadlo divadlem.
Základem je horizont (pozadí jeviště), boční šály, které umožňují nástupy z portálů a v případě, že jsou na scéně jevištní tahy, jsou důležité i sufity (zajišťující zakrytí světelné rampy, tahů a různých dekorací
používaných ve vašich inscenacích). Bohužel, dnes je často na jevištích
opomíjena opona, která napomáhá kouzlu překvapení, zejména u dětského
diváka.
Nejpoužívanějším materiálem pro výrobu tohoto zařízení je samet, který se dá zakoupit v obchodní síti prodejen textilu. Ale z naší zkušenosti vám radíme, obraťte se přímo na výrobce (výrobní závod Velveta
Varnsdorf), kde se dá sehnat druhá i třetí jakost a v případě odběru většího
množství zbytkového materiálu (různá metráž), jsou výrazné slevy.
Dalším oblíbeným materiálem je dyftýn, který je cenově dostupnější a vyrábí se v mnoha odstínech. Nabízí je nejen obchodní sítě textilu,
ale i některé prodejny ŘEMPO a prodejny řemeslnických potřeb. Některá
divadla používají praporovinu či dokonce tzv. dederon, ale je to opravdu
jen „ z nouze ctnost“.
Tento materiál není
určen pro vybavení divadelní scény. Je slabý
a náchylný k potrhání,
hlavní nevýhodou je
jeho průsvitnost.
Profesionální divadla nebo
dotovaná amatérská
divadla se stálou scénou se pro zajištění
vybavení jeviště obrací na Divadelní službu
Chrást u Chrudimi, na
Morava film Brno, na
Gradior Brno či na
Technoart Újezd u Brna, které jsou schopny zajistit nejen materiál, ale také
ušití přímo na míru.
Každé kulturní zařízení, mající k dispozici jeviště vybavené
oponou, horizonty, šálami, sufitami atp., by mělo mít látkové prvky jevištního zařízení opatřené ochranným protipožárním postřikem. Mnoho
divadel to obchází, ale tento požadavek vychází ze zákona a je stíhán
vysokými pokutami.
Pro výrobu scénických dekorací z textilu se dá použít mnoho
materiálů. Nejoblíbenější a taky nejlacinější jsou různé druhy pláten,
praporovin a pytlovin, které se v dnešní době vyrábí v mnoha odstínech
a dají se barvit, natírat, polepovat atd. Nevýhodou je, že se většina těchto
materiálů se vyrábí v malých šířkách a v případě potřeby dosažení větších
rozměrů dekorace se jednotlivé látky musí sešívat či slepovat. Dalším
kamenem úrazu je jejich mačkavost. Rada pro ukládání či převoz je jednoduchá: skládat látky v pruzích, nebo stáčet na papírové cívky – trubky
(např. od koberců).
Firem, které se zabývají distribucí těchto materiálů, je celkem
dost. Dříve se dal tento sortiment obstarat v prodejně Divadelní služby
v Praze (Masná ul.), později přejmenované na Jeroným, kde se dalo podle
bohatě vybaveného vzorníku vybrat nejen materiál, ale i barvu látky, šíři,
jakost a v neposlední řadě i cenu. Tato prodejna byla před několika lety
přemístěna na Vinohrady do ul. Koruní 28, pod názvem Látky - Fiala.
Ceny látek jsou různé (podle kvality materiálu), ale oproti prodejnám
textilu zde máte větší možnost výběru ze širokého sortimentu, které vám
prodejna nabízí.
Další z možností nákupu technických látek na výrobu dekorací
(jutovina, plátna, plstě, kůže apod.) je již ve výše zmíněných prodejnách
ŘEMPO či řemeslnických potřebách. Dobrou zkušenost jsme za poslední
léta získali v prodejně řemeslnických potřeb v Praze v Dlouhé ul. Mimo
sortimentu různých technických látek se zde dají výhodně koupit různé
popruhy, lana, tkalouny atd.
Dalším materiálem je molitan a molitanová drť (používá se
k různým vycpávkám), který se dá lehce sehnat v prodejnách bytového
textilu, koberců a také v prodejnách Baumaxu či Bauhausu.
V posledních letech jsme navázali dobrou spolupráci s česko-rakouskou firmou Agentura Fundus, s.r.o., sídlící v Újezdu u Brna, Komenského 427. Jejich široký sortiment nás přímo oslnil, ale ceny látek jsou
adekvátní kvalitě materiálů, a hlavně jsou ovlivněny dovozem z rakouské
firmy Tüchler. Náš soubor využil jejich nabídky k nákupu textilní protiskluzové látky, která se nám osvědčila na divadelních scénách s dřevěnou či lakovanou podlahou jeviště. Podobný sortiment, ale ne tak rozsáhlý,
jaký zajišťuje Agentura Fundus, nabízí i firma Technoart z Újezdu u Brna
(molino, segel, samet, tyl, plátno, plsť, apod.).
Další zajímavý prostředek pro scénografické využití nám poskytla firma Rotter, s.r.o., Vír na Moravě, sídlící u Bystřice nad Pernštejnem, kde jsme zakoupili v minulých letech síťoviny v různých barvách a
velikostí ok.
Amatérské divadelní soubory se často ptají, kde a jak sehnat
divadelní kostýmy. Někdy se obracejí na půjčovny, je to sice jedna z možností, ale vyplácí se to jen na jednorázové akce. Pro častější reprízovanost
inscenace se cenově vyplatí ušití vlastních kostýmů. Odborně vypracované kostýmy se mohou vyrobit u různých firem, které nabízí internet, ale
v amatérských podmínkách stačí zručnost, fantazie a nápaditost švadlenek
TECHNIKA / SERVIS
z vašich řad. Někdy je dobré i spojení dvou či více hlav, které to vymyslí,
další to nakreslí a návrh kostýmu je hotový. Pak stačí šikovné ruce švadleny, která dosud šila jen klasické oblečení, a divadelní kostým je na světě.
Látky, které jsou vhodné pro tyto účely jsou dyftýny, plátýnka,
satény, monofily atd.. Všechny tyto materiály se dají snadno koupit ve
výše uvedených prodejnách. Doporučujeme hlavně prodejnu Látky-Fiala,
kde si určitě dobře vyberete a kde se dají sehnat další doplňky, jako jsou
různé stužky, prýmky, knoflíky, korálky, labutěnky, rukavice, atd.
Náš soubor, specializovaný na tvorbu pro děti, má výhodu, že
kostýmy nejsou svazovány přesným určením doby a času, a proto může
popustit uzdu fantazii. Divadelní soubory, které hrají výhradně hry pro
dospělého diváka, se mohou dostat do situace, která vyžaduje speciální
kostýmování, popřípadě dobové kostýmy z časů ne až tak vzdálených. Pak
je důležité zjistit si prostředí a dobu, v které se vaše hra odehrává. Někdy
stačí projít takzvané „second handy“ neboli levné oděvy z druhé ruky a
objevíte zde nemalé množství oblečení, které už dávno vyšlo z módy, ale
pro vaše účely bude přímo jako stvořené.
Složitější situace nastane pro soubor, který si vybere historickou
hru z určité doby (gotika, renesance, baroko, secese apod.). Pak by měl
dodržovat v kostýmování určitý řád a styl. Zvláštní kategorii tvoří lidové
kroje. Vážným zájemcům o proniknutí do výše uvedené problematiky
doporučujeme vzít do rukou odbornou literaturu, např. Dějiny odívání
z pražského nakladatelství Lidových novin, ulice Jana Masaryka, které
tyto publikace zasílá i na dobírku.
Závěrem si řekněme, že není jen důležité jen to, aby kostým
určoval určitou dobu, styl a postavu, ale že se herec, ztvárňující určitou
roli, musí v kostýmu cítit jak ve vlastní kůži, nesmí mu překážet, nesmí ho
svazovat a brzdit v jeho tvůrčí herecké invenci.
Kristina Herzinová
CO SI POČÍT SE SVÍCENÍM,
KDYŽ MÁME MÁLO PENĚZ?
Celý dotaz obvykle zní: Na naší domácí scéně máme
špatný (resp. nemáme žádný) světelný park. Chybí nám zařízení na regulaci světel. Jezdíme také hrát do jiných obcí
(měst), kde jsou na tom podobně. Co dělat, když máme málo
peněz?
Pokusím se o odpověď na základě svých zkušeností.
Nemůže být jednovětá. Bude do ní vloženo cosi faktografie,
která může být k užitku z hlediska zmapování toho, co je k výbavě světelného parku zapotřebí. Podělím se se svými poznatky o tom, co a jak je z této výbavy dostupné a co lze pořídit
za rozumnou cenu, aniž bychom přitom slevovali z nároků na
funkčnost zařízení a dosažitelnost potřebných efektů.
Aby toho nebylo najednou moc, rozložíme odpověď
do třech po sobě jdoucích čísel Amatérské scény. Začneme
s tím, co vše pro funkční světelný park potřebujeme, kdo to
vyrábí, o jakých světlometech a svítidlech lze uvažovat, kam
a jak je uchytit. V dalším čísle AS se budeme věnovat zařízení
na regulaci světel a nakonec se pokusím na modelu
středně velkého divadelního
prostoru ukázat, co by mohlo být z hlediska světelného
parku dostatečné a funkční
pro běžnou praxi amatérského
divadelního souboru.
Než se pustíme do
ryze technických záležitostí,
SERVIS / TECHNIKA
menší obec, tím se lépe shání sponzoři. V neposlední řadě je
také potřeba do toho vrazit něco ze svého. Vždyť je to naše
zábava a jak praví klasik, každá legrace něco stojí. A ne vždy
je to o velkých penězích. Tolik na úvod.
ROZDĚLENÍ SVĚTELNÉHO PARKU
Otázka samotná (respektive problematika světelného
parku) je však dosti zapeklitá. Světelné zařízení si můžeme
rozdělit do dvou základních skupin podle účelu použití:
• světelné zařízení stálé – stacionární,
• světelné zařízení zájezdové – mobilní.
U obou těchto skupin si musíme ujasnit, jak velký
hrací prostor používáme, jaký má tvar a jestli nám stačí základní vysvícení, nebo budeme používat mnoho světelných
nálad a efektů. Každá skupina obsahuje několik podskupin:
• světlomety a svítidla,
• stojany a zařízení pro uchycení světlometů,
• zařízení na regulaci světel,
• kabely a ostatní pomocný materiál.
Plošná svítidla – asymetrické (AHR) a symetrické (CHR) halogenové vany
s příkonem 500 a 1000 W.
ještě poznámka k položené otázce, dotýkající se peněz. Peněz
je všeobecně málo, a přesto se jimi mnohde plýtvá. Zkuste
přesvědčit zastupitele obce, že to co děláte, není jenom vaše
zábava – ve finále je to zábava pro spoluobčany. A když vám
přispějí, třeba jen několika tisícovkami, a vy to při svých
představeních vhodně připomenete, bude to mít kladný ohlas
ve volbách. Také sledujte, jestli nějaká instituce nebo nadace
nevypsala grant, ze kterého by se dalo něco „utrhnout“. Sponzorství se u nás moc nenosí – mám však zkušenost, že čím
Svítidla pro tváření světla – u nás vyráběné světlomety FHR s plankonvexní
čočkou (v levém sloupci) a GHR s Fresnelovou čočkou (v pravém sloupci) o
příkonech 500 až 2000 W.
VÝROBCI SVĚTELNÝCH ZAŘÍZENÍ
Výrobců světelného zařízení je mnoho, převážně
zahraničních. Jejich sortiment se pohybuje od kompletního
(od pultů po světlomety a stojany) po sortiment úzce specializovaný (např. multiplexery, demultiplexery, splitery a
síťové nody). Já se zaměřím na dva domácí výrobce, o jejichž
produktech jsem přesvědčen, že jsou velmi kvalitní a přitom
cenově dostupné.
A.L.I. – Art Lighting International, dříve Technoart Újezd u Brna, před tím Divadelní technika a původně
Divadelní služba je firma zabývající se výrobou celé škály
nejužívanějších divadelních světlometů typu A i B (viz dále).
Lze zde nakoupit i doplňky ke světlometům (rámečky na filtry,
fóliové i skleněné filtry, klapky apod.) a také náhradní díly,
což nebývá u většiny zahraničních firem zcela běžné. Výrobky
jsou dostatečně robustní konstrukce a při rozumném zacházení
vydrží i častou přepravu.
NOVA Lighting. Tato firma vznikla v roce 1992 a
její zakladatelé do té doby pracovali ve stejném oboru v Československé televizi. Její sortiment se skládá ze zařízení pro
regulaci světel od mobilních po stacionární, od pultů po výkonové jednotky. Troufám si tvrdit, že přes neustálý vývoj a modernizaci jsou její výrobky z dřívějších let s malými úpravami
nebo doplňky kompatibilní se současnými. Také je schopna a
ochotna opravit svá zařízení i více než deset let stará. Její zařízení, v přepočtu na ovládaný výkon a okruh, vychází cenově
velice příznivě, a to i vzhledem ke kvalitě. Předešlé věty nepovažujte za reklamu, ale za konstatování faktů a zkušeností. Ty
mě vedou k tomu, že vám její zařízení mohu doporučit.
SVĚTELNÉ ZAŘÍZENÍ STÁLÉ
Tuto skupinu nemá smysl příliš rozvádět, protože
zařídit kulturní stánek v obci by měl jeho majitel nebo provozovatel. K tomu několik poznámek. Velice často se stává, ba je
to téměř pravidlem, že o technickém vybavení rozhodují lidé,
kteří nemají v tomto oboru žádné zkušenosti. Například obecní rada zadala zpracování projektu i realizaci firmě, pro níž
bylo doporučením to, že zajišťovala techniku pro známý muzikál. Projekt nenechali posoudit odborníkovi z oboru, ba ani
se nezeptali místního technika, zda nemá nějaké připomínky a
zda to bude vyhovovat místním potřebám. Při provozu se potom
zjistilo, že mnoho věcí nevyhovuje, některá zařízení jsou zbytečná a některá naopak chybí. Muzikál má úplně jiné požadavky
než malá regionální víceúčelová scéna, o penězích nemluvě. Při
námitkách a požadavcích ze strany uživatele zastupitelé odpověděli: „Co byste ještě chtěli, vždyť to stálo takové peníze, a vy
nejste spokojeni. Další prostředky teď do techniky investovat
nelze. Nejméně patnáct let nečekejte ani korunu.“ Pokud mohu
srovnat kvalitu a ceny jednotlivých zařízení na trhu, troufám si
tvrdit, že seriózní firma by dodala za stejné peníze kvalitnější a
provozně lépe vyhovující zařízení, anebo by byla minimálně o
30% levnější. Tento odstavec berte jako varování a pobídku k
aktivitě v případě, že se dozvíte o podobné akci u vás doma.
TECHNIKA / SERVIS
kde jsou stojany součástí scény a pohyb světel dotváří atmosféru inscenace (např. v inscenaci souboru „C“ Svitavy Slon).
Z toho plyne, že stojany které budeme používat v hledišti,
musí být stabilní a s dobrou základnou, protože je většinou
nelze ukotvit do podlahy. Pomocné stojany na jevišti většinou
nejsou tak vysoké, je možné je přišroubovat do podlahy, a
většina herců pochopí, že se do nich nekope a že neslouží jako
věšáky. Stojany, které budeme používat, můžeme nakoupit
nebo vyrobit.
Stojany kupované
Jsou vyrobené převážně z hliníku a jeho slitin, takže
jsou lehké. Jsou však dost drahé. Několik příkladů od firem
Eurolite a Manfrotto je v následující tabulce.
Typ
SVĚTELNÉ ZAŘÍZENÍ ZÁJEZDOVÉ
Jak již název napovídá, budeme toto zařízení využívat
především při cestách do míst, kde není technické vybavení.
Samozřejmě ho můžeme používat i na domovské scéně, bude-li
potřeba. Dále se budeme věnovat jednotlivým podskupinám.
SVĚTLOMETY A SVÍTIDLA
Lze je rozdělit do tří základních skupin podle účelu jejich použití:
• plošné,
• pro tváření světelného kužele,
• zvláštní – speciální světelná zařízení.
Svítidla plošná – skupina A
Do této skupiny můžeme zařadit vany, různá světelná
koryta a širokozářiče. Dnes se nejvíce setkáváme s tzv. halogenovými vanami, od těch nejmenších, prodávaných v hypermarketech a prodejnách elektrospotřebičů, s příkonem 150÷500 W,
až po ty divadelní AHR (asymetrické) nebo CHR (symetrické)
s příkonem 250÷1000 W.
Svítidla pro tváření světla – skupina B
Těmito svítidly můžeme měnit velikost nebo tvar
světelného kužele pomocí různých mechanismů. Sem patří u
nás vyráběné světlomety FHR (s plankonvexní čočkou) nebo
GHR (s Fresnelovou čočkou) o příkonech 500÷2000 W. Dále
různé tvarovací a sledovací světlomety např. HHR650, resp.
HHR2000 apod.
Zvláštní (speciální) světelná zařízení – skupina C
Sem patří stroboskopy, UV svítidla pro černé divadlo,
různá efektová svítidla, majáčky apod. Také dia, video i jiné
projektory. Do této skupiny patří také nejrůznější projektory,
včetně diaprojektorů a videoprojektorů.
Nás budou zajímat nejvíce skupiny A a B.
Výška
min
– max
[ cm ]
Zátěž Váha Cena
max [ kg ] [ Kč ]
[ kg ]
výrobce EUROLITE
ALU 1
110 – 250
20
5
1.380
LS - 24
140 – 240
60
10,4
3.100
LS - 40
210 – 400
60
14
4.650
MA007 U ALU SENIOR 122 – 315
12
3
2.975
MA269U SUPER ALU
144 – 455
35
8
5.300
MA269HDU HIGH S. A. 173 – 730
10
10
6.080
výrobce MANFROTTO
STOJANY A ZAŘÍZENÍ PRO UCHYCENÍ SVĚTLOMETŮ
Stojan pro světlomety (divadelní hantýrkou – štendr) je většinou třínohé zařízení, ze kterého lze vysouvat teleskopické tyče. Někdy jsou nohy opatřeny kolečky pro lepší
manipulaci. Stojany s kolečky jsou vhodné především pro
film a televizi. Ve studiu se neustále rozmístění světel mění a
navíc zde nehrozí jako v divadle, že o ně nějaký divák nebo
herec zakopne, a tím změní nastavení světel. Přestože nové
stojany mají na kolečkách brzdy, nejsou tak stabilní. V divadle je možné použít kolečkový štendr např. v představeních,
Stojany pro světlomety od firmy Manfrotto. Vlevo typ MA087NW WIND-UP, vpravo MA269HDU HIGH S.A.
SERVIS / TECHNIKA
Stojany vyráběné svépomocně
Vyrábějí
se také stojany vysouvané klikovým
mechanismem, například MA087NW
WIND-UP. Ceny
jsou orientační a
bez 19% DPH.
Stojany je možné
nakoupit v těchto
cenových relacích
u firmy Art Lighting International.
Při trpělivém hledání po internetu je
lze sehnat i levněji.
Zavěšení světlometu
do spodního
pouzdra ráhna.
Zručný divadelník (mající kamarády, kteří umí svařovat železo) si jednoduché pomocné stojany s pevnými nohami
vyrobí sám. Materiál nakoupíte včetně DPH do 200,- Kč. Výroba je jednoduchá. Na stojan 150 – 250 cm budete potřebovat:
• 1 ks Jäckel (čtyřhranná trubka) 25×25 mm, o síle stěny 1,5
mm, v délce 1,4 m;
• 3 ks Jäckel 25×25 mm, o síle stěny 1,5 mm, v délce 0,5 m;
• 1 ks Jäckel 20×20 mm, o síle stěny 2 mm, v délce 1,5 m;
• 1 ks trubka nebo kulatina o průměru 20 mm, v délce 0,2 m;
• 3 ks matice a šrouby M8;
• 3 ks větší podložky nebo kousky silnějšího plechu na zhotovení patic nohou.
Uchycení světlometu
pomocí čepu.
Velké stojany s rozevíracími nohami lze také vyrobit. Nejlepší je vypůjčit si stojan a okopírovat jeho míry a
mechanizmus, případně upravit rozměry podle našich potřeb.
Důležité je zachovat poměr základna/výška/zatížení. Mám
stojany 170 – 450 cm, na které, při dnešních cenách železa,
stál materiál kolem 600 Kč.
DALŠÍ ZAŘÍZENÍ PRO UCHYCENÍ SVĚTEL
Ráhno k uchycení
pěti světlometů.
Nejvíce používaným prvkem bude příčná tyč na stojanu, tzv. ráhno, které nám umožní namontovat na stojan více
světel. Je to většinou kus čtyřhranné trubky, která je přišroubovaná na horní konec stojanu a ve které jsou vyvrtané otvory
nebo přivařené úchyty k přichycení světlometů. Způsoby
upevnění světel jsou v zásadě dva:
1. Pomocí šroubu, většinou M10, prostrčeným v otvoru držáku světlometu (lyry) a stojanu nebo ráhna a dotažením matice. Je to sice jednoduché řešení, ale při montáži více
světel na ráhno pracné a zdlouhavé. Většinou na to mají i dva
lidé málo rukou a stále chybí matice nebo šrouby, případně
obojí.
2. Pomocí čepu, kdy na každé lyře světlometu je stabilně namontován čep o průměru 15 mm se závitem M10. V
čepu je drážka, do které při montáži zapadne zajišťovací šroub
pouzdra. Pouzdro je přivařeno k ráhnu. Ráhno se montuje stejným způsobem na stojan.
ZPRÁVIČKY
Pojistná lanka
s očnicemi a karabinami.
Při nasazování svítidel s čepy na ráhno mám stačí
teoreticky 1,5 ruky, protože do horních pouzder zasuneme
jednou rukou světlomet a tou samou rukou utáhneme zajišťovací šroub. U dolních pouzder bohužel potřebujeme kompletní
sadu rukou. Tento způsob nám umožní dostat na ráhno dlouhé
60 cm tři světlomety FHR500 nahoru a dva FHR500 nebo
FHR1000 dolů. Nesmíme zapomenout, že světlomety (zvláště
ty, které jsou zavěšeny zespodu) musí být ještě zajištěny pojistným lankem nebo řetízkem proti pádu.
Současné bezpečnostní předpisy EU nám neukládají
povinnost, ale uvalily na nás zodpovědnost. Tedy přeloženo do
češtiny – dělej si to jak chceš, ale když se někomu něco stane,
tak to odneseš. Dřívější ČSN nebo oborové normy jsou pouze
doporučené, takže i když splníte všechny předpisy a normy a
někomu se něco stane, tak bude stejně brán k odpovědnosti
ten, kdo zařízení namontoval.
Pojistný řetízek je velice jednoduchý. Stačí kousek
řetízku, který unese cca trojnásobek váhy zajišťovaného
břemene, a odpovídající karabina. Pojistná lanka prodává
A.L.I. Půl metru s
očnicemi a karabinou stojí okolo
150,-Kč s DPH.
Dalším
užitečným
držákem je točna pod
„stíhačku“. Je to
vlastně otočný čep
pod světlomet, kterým sledujeme pohybujícího se herce
po jevišti. Nemusí
Průmyslově vyráběná točna pod sledovací světloto být profesionální
met – „stíhačku“.
sledovací světlomet
s drahou optikou, stačí normální světlomet, na který připevníme
zužující se plechovou trubku, abychom omezili světelný kužel na
potřebnou velikost. Točna je velice důležitá pro plynulost pohybu světla. Nemusí obsahovat žádná axiální ani radiální ložiska,
protože nebudeme určitě používat vysoko výkonné sledovací reflektory, které se složitou optikou váží i více než 50 kg. Stačí čep
o průměru 20÷25 mm a délce přibližně 200 mm, který je uchycen
do stojanu. Čep je v horní části zaoblen do polokoule. Na tento
čep je nasazena zaslepená trubka o nepatrně větším průměru než
je čep. Trubka se musí volně otáčet, nesmí se však viklat. V horní
části trubky je zavařen šroub na přimontování k lyře světlometu.
Do boku trubky je vyvrtán otvor s přivařenou maticí. Šroub slouží
jako brzda točny.
Pokračování příště.
Text: Pavel Hurych
Foto: Jaroslav Vondruška ml.
VYBRÁNO
Z DATABÁZE NIPOS
BOLERADICE (840 obyv., okres
Břeclav): Divadelní spolek bratří
Mrštíků v Boleradicích pořádal 18.2.
regionální kolo soutěže Divadelní kandrdásek 2005 a Pohárek Svazu českých
divadelních ochotníků. Pořadatelskou
výpomocí přispělo Oblastní předsednictvo svazu Českých divadelních
ochotníků a místní jednota Orla. V kategorii kandrdáska soutěžilo 23 studentů
se scénkou, 6 dialogy a 7 monology.
Nejlepší postupují do národního kola.
Soutěže O pohárek SČDO se účastnilo
9 studentů SŠ od 18 let. (Rovnost-Deník
Břeclavska, 21.2.2005)
BOSKOVICE (11500 obyv., okres
Blansko) a LÁZNĚ TOUŠEŇ (1000
obyv., okres Praha-východ): Česká
obec sokolská za finanční podpory
ministerstva kultury připravila IV.
ročník Národní přehlídky ochotnických
sokolských divadel. Tentokrát měla přehlídka dvě části, českou a moravskou.
Česká část se uskutečnila v tradičním
místě přehlídky, v sokolovně v Lázních
Toušeni od 22. do 24. dubna. Do jejího
programu bylo zařazeno 7 divadelních
souborů a jejich inscenací: DS Chlumec
nad Cidlinou s Drdovými Dalskabáty,
hříšnou vsí, DS z obce Pyšely s muzikálem Malované na skle, soubor z Boskova s hrou V tom našem kostelíčku,
místní ochotníci z Toušeně se Stieberovou Svatební nocí a s Etudami, Lánský
soubor Tyrš s vlastními autorskými
aktovkami Babinec / Entrtejneři, DS
z Nového Knína se Šamberkovým Jedenáctým přikázáním a soubor z Kunvaldu s Nestroyovým Zlým duchem
Lumpacivagabundem.
Moravská část národní přehlídky sokolských ochotnických divadel se konala
od 1. do 3. dubna v sokolovně v Boskovicích a obnášela stejný počet inscenací
jako česká. Byly na ni přizvány, kromě
domácích s hrou Slavík na večeři, tyto
soubory: DS ze Štěpánova s komedií
F.R. Čecha Dívčí válka, litovelský
soubor s jevištní adaptací Foglarových
Rychlých šípů, soubor z Kyjovic s detektivkou Agathy Christie Past na myši,
DS z Podivína s hrou Zdeňka Hovorky
Pamfilo a spol., DS ze Starého Města
u Uherského Hradiště s hrou Katerinka
– Kača a konečně Hošťálkové představení s názvem Jak se zbavit Sněhurky.
(MS)
BRNO (386 tis. obyv.): Již 32. ročník
oblíbené soutěže monologů a dialogů
O pohárek SČDO (po tragicky zesnu-
lém předním moravském ochotníkovi
nazvané Memoriál Tomáše Dosedly)
pořádal v závěru letošního února v jedné ze zkušeben vstřícného Městského
divadla Brno své regionální kolo. Před
tříčlennou porotu předstoupilo tentokrát
soutěžících zřetelně méně nežli v předchozích letech – jednak vinou chřipkové
epidemie, a zřejmě i proto, že někteří z
původně přihlášených již nedlouho
předtím vystoupili na obdobné orelské
akci v nedalekých Boleradicích. S ohledem na tuto skutečnost byli do dubnového národního kola ve Velké Bystřici u
Olomouce vysláni reprezentanti pouze
v kategorii ženských monologů. Nominovaná vítězka, brněnská „pohárková
stálice“ Renata Štefaňáková, vybrala
si tentokrát postavu Maryši bratří Mrštíků. Další dvě dívky získaly finálová
doporučení. Zuzana Popová z Blučiny
za pasáž z Molièrovy komedie Měšťák
šlechticem a Tereza Odložilíková ze
Slavkova za podání Skácelovy Malé
recenze na modrý pupek. Výkony
soutěžících porota zevrubně veřejně
rozebrala, postupující si vedle diplomů
odvezli drobné, ale vkusné drátěné
artefakty. (vz)
BRNO (386 tis. obyv.): V Brně se od 5.
do 9.4. konal jubilejní 15. ročník Mezinárodníhoho festivalu divadelních škol
Setkání/Encounter 2005. Akci pořádala
Divadelní fakulta JAMU ve spolupráci
s Centrem experimentálního divadla,
Divadlem Bolka Polívky a Divadlem
Polárka. V programu se kromě domácích představili studenti divadelních
škol např. z Nizozemska, Rakouska,
Polska, Turecka, Finska, Izraele, Ruska
aj. (Divadelní noviny, č.6, 2005)
BYSTŘICE POD HOSTÝNEM (9000
obyv., okres Kroměříž): V Bystřici pod
Hostýnem byl obnoven loutkářský
soubor, který své první představení
uvedl 19.12. 2004. Hraje v sále místní
sokolovny, který má kapacitu zhruba 60
míst. (Zpravodaj Bystřice pod Hostýnem, č.1, 2005)
CHVALETICE (3300 obyv., okres
Pardubice): V kulisárně chvaletického
Domu kultury se ve dnech 18. a 19.2.
konal 1. ročník nesoutěžní přehlídky
Chvaletická scéna, na které se představil DS Svatopluk z Benešova a místní
ochotníci. Součástí programu byl seminář Kurzu praktické režie, rozbory
představení a ukázky tvorby absurdního
divadla. (Hradecké noviny, 17.2.2005)
CVIKOV (4400 obyv., okres Česká
Lípa): Koncem listopadu 2004 se konal
13. ročník Cvikovských dnů loutek,
kterého se účastnily loutkářské soubory
hrající pro děti (např. místní Klubíčko,
z Liberce profesionální divadlo Piškot
a amatérský soubor Spojáček a další).
(Zpravodaj města Cvikova, č.2, 2005)
ČERVENÝ KOSTELEC (8000 obyv.,
okres Náchod): Divadelníci v Červeném
Kostelci si v letošním roce připomínají
2 významná jubilea. Tamní spolek divadelních ochotníků byl úředně uznán v r.
1865, takže oslavuje 140. výročí svého
oficielního založení. Místní divadlo
vzpomíná 80. výročí svého otevření provoz slavnostně zahájilo již v r. 1925.
(Noviny Náchodska, 13.1.2005)
ČESKÝ KRUMLOV (15 tis. obyv.):
Nadace barokního divadla Český
Krumlov rozdělí výnosy ve 2 oblastech:
ZPRÁVIČKY
1/ Podpora kulturních a komunitních
projektů (aktivity spojené s divadelní
a hudební kulturou, zejména barokní,
dále výtvarná tvorba, projevy environmentálního charakteru, akce přispívající
k rozvoji místní komunity), 2/ Ochrana
kulturních památek (evidence, dokumentace, klasifikace a třídění památek,
jejich oprava, údržba, restaurování a
rekonstrukce; odborné studie, popularizace památkového kulturního dědictví).
Nadace podporuje představení, výstavy,
besedy, přednášky, vydavatelskou,
badatelskou a studijní činnost, vzdělávací projekty, workshopy, dílny, kurzy,
benefiční akce, výzkum. Uzávěrka pro
přihlášení projektů byla 30.4. (Grantis,
č.2, 2005)
ČR: Nadace Život umělce vyhlásila
granty pro r. 2005. Poskytnutí grantů
z prostředků Nadačního investičního
fondu v r. 2005 je zaměřeno na divadelní a literární projekty. Své žádosti
mohou předkládat občanská sdružení,
obecně prospěšné společnosti a účelová zařízení církví, nadace, které
nejsou správci prostředků z Nadačního
investičního fondu a nadační fondy,
veřejnoprávní instituce, příspěvkové
organizace, avšak pouze za podmínky,
že samy vloží do předmětného projektu
nejméně 50% z potřebných finančních
prostředků. Uzávěrka odevzdání žádostí
o granty byla 28.2. (Grantis, č.2, 2005)
FRYŠTÁK (3800 obyv., okres Zlín):
Za finanční podpory města se ve Fryštáku ve dnech 28.-29.1. uskutečnil 1. ročník divadelního projektu s názvem Malý
svět divadel. V sále tamního kina se
vystřídaly např. soubory Tvůrčí skupina
Medomet Zlín, Hranice z Hradce Králové, Loutkové divadlo Hvizh z Holešova
či Divadlo Prkno z Veverské Bitýšky,
představily se i 2 zpěvačky, Městské
divadlo Zlín s inscenací Kontrabas atd.
(MF Dnes, 28.1.2005)
HRADEC KRÁLOVÉ (100 tis.
obyv.): Divadlo DNO Hradec Králové
vzniklo v r. 2000, když se kolem několika odchovanců hradeckého divadla
Jesličky (ZUŠ Na Střezíně) soustředilo
společenství lidí spjatých generačním
cítěním divadla, hudby, výtvarna a
kultury vůbec. Za dobu své existence
(včetně prehistorie v období Jesliček)
tento soubor vytvořil přes 20 inscenací.
Jde vesměs o drobničky v délce 5-20
minut, které při svých vystoupeních
herci spojují do proměnlivých pásem,
prokládaných hudbou, písněmi, básněmi, povídkami a komentáři. Divadlo
ale také nastudovalo hodinovou Revui
a půlhodinové Variace na slavné téma
Cyrano aj. V inscenacích i v proplétání
„drobniček“ je patrné prolínání divadelních, literárních, hudebních a výtvarných aktivit. Netradiční použití předmětů, loutek, hudby a zpěvu umožňuje
souboru dosahovat výrazné groteskní
nadsázky. (Loutkář, č.1, 2005)
JAROMĚŘ (13 tis. obyv., okres Náchod): V prosinci 2004 byla vydána
nákladem Zdeňka Hovorky (pod identifikačním číslem Městské knihovny v
Jaroměři) jeho kniha Kde jsme doma
aneb Jak se v Jaroměři dělalo divadlo.
Tento přední jaroměřský amatérský
herec, režisér, dramatik a prozaik na
280 stranách popisuje činnost místních
divadelníků v letech 1951 až 1993.
Text doplňují reprodukce fotografií.
(Jaroměřský a josefovský zpravodaj,
č.1, 2005)
JILEMNICE (6000 obyv., okres Semily): Od začátku února se v Jilemnici
konal 11. ročník divadelní přehlídky
Březen - měsíc divadla, jejíž program
nabídnul vystoupení 6 ochotnických a
3 profesionálních souborů i představení
jednotlivců. Akci pořádalo místní Informační a kulturní středisko. (Krkonošské
noviny, 17.2.2005)
KARVINÁ (66 tis. obyv.): Divadelní
centrum Podbeskydí, jako každoročně
zorganizovalo oblastní soutěž monologů a dialogů, Kandrdásek pro děti a
Pohárek SČDO pro dospělé. Tentokrát
se klání soutěžících přestěhovalo 12.2.
do Karviné do Městského domu kultury. Soutěž Kandrdásku se konala jako
oblastní kolo s postupem na krajské
kolo do Ostravy. Účastnilo se celkem
11 soutěžících ve věku 11 – 17 let.
Soutěž Pohárku SČDO se v kraji
uskutečnila již podvanácté. Letos však
nebyla silně obsazena, takže porota ve
složení Šarlota Karková, René Šmotek a
Dušan Zakopal nebyla moc zaměstnaná.
(DZ/MS)
LITOMĚŘICE (26 tis. obyv.): V Litoměřicích se od 8. do 10.4. uskutečnil
3. festival loutkářů. Akce se konala za
spolupráce tamního Městského úřadu,
kulturního domu a Svazu amatérských
loutkářů. V programu vystoupily domácí Sváťovo divadlo, Martínkovo divadlo
z Libáně, LS Louny, Maňásková scéna
Teplice, Kacafírek Chrudim a rakovnický soubor Před branou. (Loutkář,
č.1, 2005)
LITOMYŠL (10 tis. obyv., okres Svitavy): V září 2004 vznikla na 3. základní škole v Litomyšli nová divadelní skupina, která se jmenuje Radovánek. Malí
ochotníci jsou podle věku rozděleni do
2 skupin. Menší děti se již několikrát
představily pohádkou, kterou hrály jak
spolužákům, tak i dětem z mateřských
škol a rodičům. Starší část souboru tvoří
děti ze 4. a 5. tříd, které se na své úvodní
vystoupení teprve připravují. Nacvičují
delší a složitější pohádku než jejich
mladší spolužáci a také si malují kulisy
a vyrábějí rekvizity. (Lilie, č.1, 2005)
LOMNICE NAD POPELKOU (6000
obyv., okres Semily): V letošním roce
uvolní ministerstvo kultury na opravu
Tylova divadla v Lomnici nad Popelkou
částku 400 tis. Kč a město přidá stejně
vysokou sumu. Díky dotaci bude letos
možné opravit fasádu divadla. (Deník
Pojizeří, 16.02.2005)
NÁCHOD (21 tis. obyv.): Loutková
scéna Dětem pro radost v Náchodě
byla založena v r. 1953, takže nedávno soubor oslavil 50 let své existence.
V současné době má 20-25 aktivních
členů. Sezónu zahajuje na přelomu září
a října a končívá na rozhraní března a
dubna. Každým rokem uvádí zhruba 10
premiér pohádek se 2 reprízami. (Noviny Náchodska, 5.1.2005)
NĚMČICE NAD HANOU (2100
obyv., okres Prostějov): V rámci oslav
35 let místní ZUŠ se v Němčicích nad
Hanou konala 1.3. soutěž v herecké improvizaci nazvaná Improliga. V tříminutovém prostoru měla být předvedena
scénka na vylosované téma. Představily
se soubory Plujem v červené botě,
Potěr, divadlo Na Štaci z Němčic, prostějovský soubor Point, skupina kluků
z vřesovického učiliště Dona Bosca.
Soutěž se uskutečnila na jevišti kina
Oko. (Prostějovský týden-Olomoucký
den, 18.2.2005)
NOVÝ BOR (12 tis. obyv., okres Česká
Lípa): V r. 2006 uplyne 80 let od vzniku Městského divadla v Novém Boru.
Koncem r. 2004 byla provedena rekonstrukce technického zázemí budovy,
divadelních šaten a sociálního zařízení
pro účinkující, na což město získalo
účelovou dotaci z rozpočtu Libereckého kraje. Zároveň byl vybudován
bezbariérový přístup a sociální zařízení
pro vozíčkáře. Stálá divadelní scéna
je příspěvkovou městskou organizací.
(Českolipský deník, 14.1.2005)
OLOMOUC (104 tis. obyv.): V Olomouci se rozpadl soubor Divadla Tramtarie, bývalého Hořícího domu. Většina
herců odešla do angažmá v Brně, protože divadlo nedostalo od magistrátu
požadovaný příspěvek ve výši 500 tis.
Kč na provoz. Nově získaný soubor
chce obnovit provoz v divadle 16.2.
Tento stálý soubor mají tvořit členové
amatérského divadla Na cucky a studenti JAMU, DAMU a Vyšších odborných
škol hereckých v Praze a ve Zlíně. Nový
soubor však také žádá o peníze, a to jak
ministerstvo kultury (400 tis. Kč), tak
Olomoucký kraj. (Divadelní noviny,
č.3, 2005)
OSTRAVA (323 tis. obyv.): Krajská
přehlídka divadelních monologů a
dialogů pod názvem Kandrdásek se
poprvé přesunula z Frýdku-Místku do
Ostravy–Mariánských Hor, do prostor
Dividla v DDM. Ostravští jej uskutečnili ve spolupráci s Divadelním centrem
Podbeskydí. V soutěži se objevilo 6
dialogů. Postupem do národního kola
a vítězstvím ve své kategorii byli oceněni Filip Šebesta a Lukáš Hadamčík ze
ZUŠ Opava. Ve II. kategorii si vítězství
odnesli Klára Siekierová a Martina
Polcerová z Dětmarovic. Ze 6 soutěžních monologů jednoznačně postoupila
na národní přehlídku a vyhrála celou
soutěž bez ohledu na kategorie Kateřina
Čechová z Bruntálu. Ocenění získali i
Barbora Švabíková ze ZUŠ Opava a Jan
Malchar z Dětmarovic. (AR/MS)
PRAHA 1: Divadlo v Řeznické, které
je jedinou kulturní organizací zřízenou
Městskou částí Praha 1, dostalo od radnice vloni přes 4 mil. Kč. Podle starosty
V. Vihana je prostor pro alternativní a
nekomerční divadlo v Praze omezený,
proto se radnice snaží tuto formu divadla zachovat svými dotacemi. (MF
Dnes, 25.3.2005)
PRAHA 16: V patře budovy knihovny
na Zbraslavi v Městské části Praha 16
byly v prosinci 2004 slavnostně otevřeny nové výstavní prostory, a to 2 výstavami. První z nich „Historie divadla na
Zbraslavi“ představila vývoj tamního
amatérského divadla od r. 1844 až po
současnost. Výstava „Dva roky po povodni“ se vracela do r. 2002. Fotografie
z ničivé povodně byly doplněny záběry
určitých míst v okamžicích, kdy voda
opadla a současnými snímky stejných
lokalit. (Noviny Prahy 16, č.1, 2005)
PRAHA 5: Domov pro zrakově postižené Palata uvedl 15.2. ve svých
prostorách v Praze 5 premiéru hry Ob-
razy života. Členy divadelního souboru
Kopretina, jehož patronkou je herečka
G. Vránová, jsou dospělí mentálně a
zrakově postižení klienti Domova Palata. Nastudovali již třetí představení,
jehož podstatou je terapeutický rozměr.
(Grantis, č.2, 2005)
PŘEROV (50 tis. obyv.): Ministr kultury Pavel Dostál získal Cenu města
Přerova za rozvoj amatérského divadelnictví. Na toto ocenění jej nominovalo
místní amatérské divadlo Dostavník, s
nímž několik let spolupracoval. (Divadelní noviny, č.6, 2005)
PŘIBYSLAV (4000 obyv., okres
Havlíčkův Brod): V Přibyslavi má
ochotnické divadlo dlouholetou tradici.
První písemné doklady, o snaze založit
ochotnický divadelní spolek, pocházejí
z roku 1857. Od tohoto okamžiku až
do dnešních dnů bylo sehráno několik
set her. V současné době v Přibyslavi
pravidelně vystupuje 7 divadelních
souborů: Furiant s 30 až 40 činnými
členy, Hadrián s cca 20 členy, mládežnický divadelní soubor filmového
klubu Volná asociace má asi 15 členů,
dětský divadelní soubor Sluníčko, který
pracuje při Školní družině a školním
klubu ZŠ Přibyslav, má soubory dva,
jeden přípravný a druhý pro pokročilé.
Oba soubory navštěvuje asi 50 dětí.
Dále divadelní soubor Farní mládeže
Psaníčko sdružuje asi 25 mladých lidí
ve věku od 10 do 30 let a konečně amatérský loutkový soubor má 15 stálých
členů. Tento soubor uvádí každý měsíc
jednu premiéru. Zdá se, že by se město
Přibyslav mohlo s úspěchem ucházet o
zápis do knihy rekordů pokud jde o počet amatérských divadelních souborů a
jejich členů v poměru k počtu obyvatel
města. (MS)
PŘIBYSLAV (4000 obyv., okres
Havlíčkův Brod): V roce 1971 vznikl
nápad pořádat v Přibyslavi přehlídky
divadelních souborů. V péči Kulturního
domu města Přibyslav bylo do května
roku 2004 uskutečněno 21 ročníků
setkání amatérských divadelních souborů Vysočiny z okolí Přibyslavi. V
roce 2005 byl připraven již 22. ročník,
který byl slavnostně zahájen 9. dubna
v Kulturním domě v Přibyslavi. V prvních letech byla přehlídka přehlídkou
soutěžní. Později se však od tohoto
záměru ustoupilo, protože negativní
hodnocení, byť bylo míněno i dobře,
mělo za následek odchod herců ze
souborů anebo dokonce i zastavení
činnosti některých divadelních souborů.
Každoročně se přehlídky zúčastňuje 5
až 8 souborů. Náklady na přehlídku,
které se pohybují okolo 50 - 60 tisíc Kč
nese největší měrou kulturní dům. Snahou je získávat sponzorské příspěvky od
místních podnikatelů a závodů. Vloni i
letos přehlídku podpořil i grantový příspěvek Kraje Vysočina. V letošním roce
bylo do programu přehlídky pozváno 7
divadelních souborů a jejich inscenací.
Divadelní Přibyslav proběhla od 9. do
29. dubna 2005. (MS)
SEMILY (9 tis. obyv.): Semilští si 22.
ledna připomínali založení divadelního
spolku ve městě premiérou hry Mráz
a kopřiva, kterou divákům představil
divadelní spolek Podio. Divadelníci
pozvali ke společné oslavě i své předchůdce, bývalé ochotníky, kteří vystu-
povali ve spolku DIO – Divadlo Ivana
Olbrachta. (Deník Pojizeří, 24.1.2005)
ŠTRAMBERK (3400 obyv., okres
Nový Jičín): Ve štramberském kulturním domě se od 4.3. konal 8. ročník divadení přehlídky. V průběhu 6 týdnů se
každý pátek představilo jedno amatérské divadlo, např. DS Chaos Valašská
Bystřice, DS Šamu Štítina, DS Vicena
Ústí nad Orlicí a další. Festival skončil
10.4. (Karvinský deník, 4.3.2005)
TŘEBÍČ (40 tis. obyv.): Letos bude
po 15 letech dokončena stavba divadla
v Třebíči. Do objektu bude přesunuta
většina kulturních akcí z nevyhovujícího Národního domu. Budova by měla
v budoucnu sloužit i jako kongresové
centrum. Stavba byla povolena 9.1.
1990 a pokračovala celé 3 roky. Protože
na její dokončení město nemělo peníze,
stavební práce byly zastaveny. V květnu
2000 zastupitelé rozhodli ve stavbě pokračovat. Díky státním dotacím a 1 mil.
Kč z městského rozpočtu bude objekt
nyní kompletně dokončen. (Vysočina-Noviny Havlíčkobrodska, 12.1.2005)
TŘEBÍČ (40 tis. obyv.): Ve dnech 14.
až 15.2. se v Národním domě v Třebíči
konal 2. ročník přehlídky amatérských
studentských a mládežnických souborů.
Na 1. ročníku přehlídky MOLO, která se
uskustečnila vloni, se představilo 9 souborů. Nejlepší z letošního ročníku měly
možnost postoupit do regionální přehlídky. (Třebíčský zpravodaj, č.1, 2005)
TÝN NAD VLTAVOU (8300 obyv.,
okres České Budějovice): V Městském muzeu v Týně n. Vlt. byla 18.
března otevřena výstava k 150. výročí
trvání ochotnického divadla ve městě.
(MS)
TÝN NAD VLTAVOU (8300 obyv.,
okres České Budějovice): Divadelní
společnost Vltavan uspořádala ve
dnech 2. – 30. dubna v Zámeckém
divadle v Týně nad Vltavou přehlídku
divadel hrajících pro děti s názvem O
tejnského dráčka. Bylo na ni pozváno
pět divadelních souborů: ŠOS Prachatice s hrou Ženich pro princeznu, J.K.
Tyl z Českých Budějovic s inscenací
Neználkova dobrodružství, Lannovka
České Budějovice s představením
Hlupáci z Chelmu a jejich dějiny, Prácheňské scéna z Písku s Hrátky s čerty
a na závěr byl pozván DS Čelakovský
ze Strakonic, aby zahrál hru Jak se
čerti ženili. (MS)
ÚSTÍ NAD LABEM (97 tis. obyv.):
Od 19.1. se v Ústí nad Labem konal
čtyřdenní 7. ročník Artfestivalu Kult,
v jehož programu diváci zhlédli 9
divadelních inscenací (např. Lachtaní
divadlo Jana Kovaříka, Divadlo Vizita, DNO). Festivalová představení
byla sehrána v Národním domě, některé části programu se uskutečnily i
v klubu Circus - např. humorně laděné
performance, hudba s DJ atd. (Ústecký deník, 19.1.2005)
KVĚTEN – ČERVEN 2005
30.4. – 7.5.
Němčice nad Hanou – Hanácký divadelní
máj, krajská postupová přehlídka venkovských
divadelních souborů a amatérského činoherního
divadla pro děti
2. – 6.5.
NÁCHOD – NÁCHODSKÁ PRIMA
SEZÓNA, 3. celostátní přehlídka studentského
divadla
6. – 7.5.
Nymburk – Mateřinka, celostátní nesoutěžní
přehlídka pódiových vystoupení předškolních
zařízení
Havlíčkův Brod – Dospělí dětem, krajská
postupová přehlídka amatérského divadla pro děti
pro kraj Vysočina
6. – 8.5.
6. – 15.5.
Hvozdná – Hvozdenský měšec plný pohádek,
nesoutěžní přehlídka divadla pro děti
6. – 28.5.
(pátky
a soboty)
Dobrovice – Pojizerské divadelní hry,
nesoutěžní přehlídka amatérských divadelních
souborů
7. – 8.5.
Radnice – Radnický dráček, západočeská
postupová přehlídka amatérského divadla pro děti
7. – 9.5.
Josefův Důl – Josefodolské divadelní jaro,
postupová přehlídka venkovských divadelních
souborů pro Liberecký kraj
ZPRÁVIČKY
12. – 13.5.
Ostrava–Mariánské Hory, DDM Korunka
– Přehlídka divadelních pokusů mateřských škol
Ostravy a okolí
12. – 15.5.
18. – 22.5.
PODĚBRADY A TŘEBÍČ – XXXII. FEMAD
PODĚBRADY / XIII. DIVADELNÍ TŘEBÍČ,
celostátní přehlídka činoherního a hudebního
divadla
Brno, CVČ Lužánky – Základy dramatické
výchovy – Divadelní dílna
12. –15.5.
20.5.
21. – 22.5.
27. – 29.5.
27. – 29.5.
27. – 29.5.
27.5. - 24.6.
(pá. a so.
krom 18.6.)
30.5.
červen
- červenec
Praha, Ruské středisko vědy a kultury – Ars
poetica – Puškinův památník, ústřední kolo
soutěže v uměleckém přednesu děl ruských
autorů
Praha (ARTAMA) – Seminář uměleckého
přednesu před Wolkrovým Prostějovem
PÍSEK – 44. ŠRÁMKŮV PÍSEK, celostátní
přehlídka experimentujícího divadla
Žlutice – Žlutické divadelní jaro, západočeská
postupová přehlídka venkovských divadelních
souborů
Nový Bor – Dospělí dětem, krajská postupová
přehlídka amatérského divadla pro děti
Libochovice – Libochovické divadelní léto,
přehlídka komediálního divadla (2 úterky
představení pro děti)
Uzávěrka přihlášek na Krakonošův divadelní
podzim Vysoké nad Jizerou, národní přehlídku
venkovského divadla a Popelku Rakovník,
celostátní přehlídku amatérského činoherního
divadla pro děti
Těškovice - Těškovické jaro, 50. ročník
přehlídky ochotnických divadelních souborů
1.6.
Uzávěrka přihlášek na Jiráskův Hronov,
celostátní mezidruhovou přehlídku českého
amatérského divadla se zahraniční účastí (s
výjimkou Dětské scény, WP a LCH)
2. – 5.6.
Brno, CVČ Lužánky – XII. Brnkání,
nesoutěžní přehlídka a dílna dětského divadla
10. – 13.6.
Varnsdorf – Tanambourè aneb Hudba hraje
i když nezní, VII. otevřený festival scénického
tance
TRUTNOV – DĚTSKÁ SCÉNA, 34. celostátní
přehlídka dětského divadla a celostátní
přehlídka dětských recitátorů spojená se
semináři a dílnami
Veverská Bitýška (KD) a hrad Veveří
VIII. Setkání amatérských divadel Na prknech
10. – 16.6.
17. – 19.6.
21. – 30.6.
21. – 25.6.
25.6.
Hradec Králové – Open Air Program
při XI. mezinárodním festivalu
Divadlo evropských regionů
PROSTĚJOV – WOLKRŮV PROSTĚJOV,
48. celostátní festival poezie
Programová rada 75. Jiráskova Hronova
28.6. – 2.7.
Praha – VII. APOSTROF, mezinárodní
festival nezávislých a amatérských divadel
30.6. – 6.7.
CHRUDIM – LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM,
celostátní přehlídka amatérského loutkářství
spojená se semináři a dílnami

AS 2-2005 - Novinky

Transkript

Podobné dokumenty

AS 6-2006 - Novinky

AS 2-2008 - Novinky

AS 2-2006 - Novinky

zpravodaj historického klubu - Sdružení historiků České republiky

ŠKOLNÍ VZDĚLÁVACÍ PROGRAM pro základní vzdělávání

Divadelní hromada (podzim 2015)

AS 5-2007 - Novinky

Kupec benátský - Blue Sky Film Distribution

Country tance - Macháčková

Memy a věda

AS 4-2005 - Novinky

soubor ke stažení (PDF

Začátek knihy - Pistorius a Olšanská