tato kapitola v PDF

Komentáře

Transkript

tato kapitola v PDF
KAPITOLA
12
Krajinou básníkovou
Jsem prostoupen domovem.
(Antonín Sova)
Už dávno jsem tě měl rád, Pacove, a dávno jsem zapomněl i strohé
odmítnutí, jímž jsi mne poprvé přivítal.
Jen kostelní schody, útočiště žebráků a zavržených, přijaly tehdy únavu
poutníkovu a jen letní zářivé nebe nabídlo mu svou pohostinnou střechu.
Položil jsem kytici k popelu milovaného básníka1 a rozteskněn odjel do
opuštěné noci. Až v Budějovicích mi přátelská vlídnost nabídla lože a stůl.
Dumná tichost obrataňských lesů byla předznamenáním jiného putování
nezapomenutelně krásného. Dvě věže se už ztrácely v šeru (ani topoly nevidět), čistý chlad rosy zaváněl z luk, u prvních domků na kopci výskla písnička vojákova, a než jsem došel na svažité náměstí, byla tmoucí tma.
Neznám duši vroucnější nad pacovského muzejního kustoda Jana Zoubka,
přáteli důvěrně nazývaného “Jendys”. Chtějte modré z nebe v nejdeštivější
1 Antonín Sova: Český básník a prozaik (1864 Pacov – 1928 tamtéž), lyrik, symbolista, impresionista. (viz obrázek na str. 12)
1
12. Krajinou básníkovou
den, on poběží třeba na Svidník a vrátí se k smrti nešt’asten, že vám nemohl
přinést víc než promáčený šat a nohy klesající únavou. V jeho vlídné domácnosti jsem se tentokráte usídlil jako ve vlastní rodině.
Muzeum města Pacova a zvláště Sovova1 síň měly v tomto neúnavném
pracovníku bdělého strážce kulturních hodnot. – Krásně mi bylo v přítelově
domě na náměstí, kde kult Antonína Sovy1 je spojen téměř s bohoslužbou.
Do usínání mi zpívala kašna, k níž rozespalá děvčata ráno přibíhala
s konvemi pro vodu. Svatováclavský pomníček není jistě vynikajícím dílem
výtvarným, ale má po stranách tytéž postavy českých světců a světic jako
Myslbekův4 pražský. Na operách gotického chrámu svatého Michala upoutají pozornější zrak žulové reliéfy donátorů a různá erboví, pod nimiž se
můžeme z kamenných epitafů seznámit s jmény všech držitelů pacovského
zboží. Torzo celé této kostelní stavby mě znepokojovalo mnohou nápovědí;
zakladatelé měli jistě na mysli náročnější záměr budovatelský i pro celé
toto městečko, jež nepříznivá konstelace poměrů skromně zredukovala na
“krásu zapadlou a tichou”. Vidíme dnes z celého obrazu náměstí vlastně
jen ochuzenou trosku tohoto vysokého zakladatelského snu.
Kostelní interiér chová vzácnou památku, náhrobník Hrona z Pacova
ze sklonku třináctého věku. Jistě ruka ještě málo poslušná zmáhala v žule
podobu vladyčí postavy, jejíž erbovní znamení byla krokev – ale všichni
znatelé českého kroje, Zikmundem Wintrem počínaje, vědí dobře o tomto
jedinečném dokumentu. At’ odpočívají poutní korouhve ve věžním sklípku
s románským portálem, at’ prach usedá na gotickou skříň, už se rovněž
nedozvíme jména pacovských “literáků”, zobrazených na staré fresce, ale
určitou zlomyslnost Pacovských dokumentuje křížová cesta, na níž malíř
Vojna zpodobil místního Izraelitu jako žoldnéře. Budova děkanství je vlastně
starý malovecký palác. Chtěl bych mít dost času, abych si prolistoval zdejší
matriky vedené až od roku 1636.
Ne zcela neprávem nazvali kdysi prostranství před zámkem pacovskou Akropolí, černé plody moruší, tak samozřejmě nabídnuté skloněnými
větvemi, přivolaly jako vzdálené echo sladké modro jižní, ale řekněte mi,
od které doby u nás sázejí kaštan jírovec? Všude se s ním setkávám před
barokními kostely a tento strom už jaksi nedovedu odloučit od představy
4 Josef Václav Myslbek: Nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel
monumentálního realismu a zakladatel novodobého českého sochařství (1848 Praha – 1922
Praha). (viz obrázek na str. 12)
2
12. Krajinou básníkovou
jezuitů. Vždycky mně na jaře připomene bílými svícemi květů honosnost
barokního oltáře – kdy zbožnost byla měřena jenom mnohostí modliteb.
Gotická vertikála mě soustředuje, ale roztancovaný barok naopak tříští
a roztěkává. Katolický pán Myslík z Hyršova odkázal v závěti celé své
pacovské zboží řádu bosých karmelitánů. “Milostivá duchovní vrchnost”
musela celá čtyřicet dvě léta čekat na smrt jeho manželky Eusebie ze Ždáru,
než se mohla stát oprávněnou dědičkou. Zůstal po ní barokní kostel svatého
Václava, vystavěný vlašským stavitelem, pomník protireformace pacovské. Na štít si dali postavit sochu Madony a svaté Terezie – a ve znaku pána
z Hyršova pozornější oko zahlédne i přimodelovanou sochu stavitele, který
se při stavbě zabil. Éru nových majitelů dostatečně charakterizuje stručný
zápis v cechovní knize soukenické: “– a mnoho zlého městu našemu způsobili”.
Vešli jsme do zámeckého divadla. Vzpomněl jsem nejen Bernarda Bolzana, ale i slavných schůzí strany realistické. V kartuších jsou podobizny
Tylova5 a Klicperova i dekorativní vlys, galerii s okřídleným Pegasem a
nástropní alegorickou malbu zhotovil ve stylu doby Jan Vojna, malíř ještě
neobjevený.
Už vám nikdo neukáže rodné místo největšího z pacovských rodáků
básníka Antonína Sovy1 . Zámecké křídlo, kde byla jeho rodná světnička,
zůstalo už po požáru neobnoveno a bývalý majitel nedovolil umístit ani na
sousední budově pamětní desku. Jen do staré přízemní školy, kde učiteloval Jan Sova, otec básníkův, můžeme nahlédnout.
Chladivý stín topolů za Karmelitskou bránou vystřídá stará jabloňová
alej, která nás dovede k městským sadům. V žulovém balvanu je uložena
urna s básníkovým popelem. Teskný průvod bříz7 tvoří lyrickou kavalkádu
posledního lyrikova návratu a vánek míchá vůně karafiátů s vůněmi nahé
omice a metajících trav. Vánek, bratr sovovských melodií, vánek samotářských strun, tolikrát umocněný ve vítr a vichřici I Zena ve smutku položila
tiše kytici rudých růží k patě tohoto monolitu. – Znáte přece svou snachu
Marii, básníku? Kreslete, modráskové, své vzdušné básně do chvějivého
listí, svit’, vodo Magátu, do ozvěn paprsků, a ty, větře, rozehřej rytmickou
5 Josef Kajetán Tyl: Český dramatik a spisovatel (1808 Kutná Hora – 1856 Plzeň), průkopník
českého dramatu v době národního obrození, autor české národní hymny. (viz obrázek na str.
15)
7 bříza bělokorá: Betula pendula.
3
12. Krajinou básníkovou
řeč nad básníkovým stínem.
My citlivě vezmeme do očí bílou dominantu starého špejcharu, magnetku studentských návratů lyrikových, a zahledíme se i na pelhřimovskou
stranu, kudy jezdívala se studenty stará pošta.
Zastavíme se na Trucbábě, odkud byl vylomen kámen pro schránku
básníkovy zpopelněné tělesnosti; ale Trucbába je i místo hojně navštěvované, vrstevníky Sovova1 otce. Pacovští by vám řekli zajímavou historii
léto osamělé stejnojmenné hospody, při jejímž požáru přišel před lety o
život malíř Jan Vojna. Tento pacovský rodák maloval právě kapličku u
Karmelitské brány, když hasičský signál svolával k plamenům sousedskou
pomoc, Nechal rozmalované plátno na stojanu a rozběhl se k místu neštěstí.
Majitel, snad ten, jehož kdysi před lety zlehčil na kostelním obraze, stál
sklesle nad vynášejícími. Požádal malíře, aby pomohl vynést jakýsi pytel
máku. Ochotnému kumštýři se však na rameni vzňal náhle střelný prach
a brzy nato zemřel následkem strašných popálenin. Nebudeme rozjímat o
omylu ani o zlém úmyslu.
Do starého patricijského domu se vrátila básníkova umčlecká pozůstalost
i obrazy zdejšího rodáka, malíře Jana Autengrubera9 . Dojatě se skláním
nad rukopisy Zpěvů domova i Drsné lásky – každý lísteček citlivého básníkova rukopisu vyvolává jeho živou přítomnost. Tenounký snubní prsten
matčin je lehce zamlžen dechem záhrobí. Nevím, co mi už zabránilo podívat se sklem básníkova cvikru, jen rozpačitě beru do rukou zlaté hodinky,
a hle, náhle se mi jasně roztikaly – roztikaly a jdou! Celé hodiny bych mohl
prodlít mezi těmito “ožívajícími věcmi”, jež svěřují toužící duši tolikerá
tajemství nitra básníkova.
Ve vitrínách jsou uloženy památky i na jeho syna Jana. čtu dětský dopis:
Drahý tatíčku! Posilám ti hubičku. Jenáček. Tvůj miláček.
A vlak a parolod’ byly na jiné kresbičce z dětských let, jako by určovaly
jeho příští inženýrské povolání...
Loučím se nerad s těmito památkami na velikého lyrika, abych druhého
dne mohl číst z jeho krajiny odkaz i poselství.
Pod lipami Velké Chyšky nahořkle voněl heřmánek a stín padal na
sklípky vyhloubené kol dokola v kopcovitém terénu, že jsem měl dojem
9 Jan
4
Autengruber: Český malíř (1887 Pacov – 1920 Praha).
12. Krajinou básníkovou
Pacov
České Budějovice
heřmánek pravý
Velká Chyška
Růžkovy Lhotice
Písek
5
12. Krajinou básníkovou
některé vesnice z Moravského Slovácka. Tyto sklípky jsou jedinečnou zvláštností v celých jižních Čechách, ale víno v nich nehledejte. Sbohem, kaštany u štíhlé věže, která stojíš na místě románského kostelíka, nedávno
zbořeného! Musíme jít dál po stopách básníkových.
U vaší outěchovické myslivny, Jiří Frejko, jsem vzpomněl všech mysliveckých historií, které tak láskyplně vyprávíte ve své knížce, vydané v letech
válečných, kdy všichni jsme se nějak hlouběji obírali jistotami domova.
Myslil jsem i na jinou postavu ze světa divadelního, stejně tragicky
skon-čivší: na zhořského rodáka Sašu Machova, baletního mistra pražského
Národního divadla, který arů po smrti se už nevrátil domů...
Nedaleko jsou úsměvné Vyklantice. Tento zámeček má bohatou kulturní tradici. Velká knihovna nabádavě připomněla svého zakladatele Vavřince
Hammerníka, který hostíval České kvarteto10 , a nejvíce snad jeho violistu
Oskara Nedbala, rodáka táborského, už tehdy milujícího krásu života šumného a rozverného. Růžena Jesenská soustředila do Vyklantic děj svého
románu Hrdinství a prodlela tady mnohé letní měsíce.
Z tichého nádvoříčka prohlížím tuto půvabnou barokní stavbu, jejíž půdorys má podobu velkého písmene H, snad po panu Janu Jáchymu Harrachovi, který pověřil zhotovením plánu stavitele velmi citlivého k subtilitám doby a slohu. Po kmeni vzrostlého modřínu se pne brečtan, zámecká
věžička má korouhvičku namířenu k outěchovické straně. Díky! – jen si,
holoubci, bublejte z vikýře šindelové střechy, i my jsme spokojeni, poněvadž pěkné počasí máme připraveno na tuto pout’. At’ někdo vymyslí
krásněji vzrostlý buk schwaigrovské pohádkovosti, který právě tady vévodí
celému parku! Na lavičce pod ním sedával nejen Ignát Herrmann, ale i
Jaroslav Vrchlický11 , na nějž upomíná malá besídka. Snad táž, do níž Jiří
Frejka umist’uje baronesu z napoleonské doby, “kterou si představoval bledou a s Černými kadeřemi VC stylu directoire”. Já jsem si na jejím průčelí
přečetl dvojverší a marně dumal, do které básníkovy knížky je zařadit.
Ta báj života – kdo ji vyslech celou bez žalných slz – a s čelem bez vrásky?
Kníže soudobého Parnasu jezdíval do Vyklantic k své sestře Janě, tehdejší paní správcové Neckářové, a tady se snad poprvé setkali s mladým stu10 České kvarteto: České smyčcové kvarteto (1892-1934): K. Hoffmann, H. Wihan, O. Nedbal
a J. Suk. (viz obrázek na str. 15)
11 Jaroslav Vrchlický: Český spisovatel (1853–1912). (viz obrázek na str. 15)
6
12. Krajinou básníkovou
dentem, rovnajícím knihy ve velkém zámeckém pokoji. Bylo to o prázdninách, kdy náš básnický adept, tehdy už snad Ilja Georgov ( Antonín
Sova1 ) docházel sem za svou bývalou učitelkou z lukavecké školy. Ted už
jsem ve vašem citovém hájemství, drahý básníku, a neopustím je, dokud
se v něm nevyznám do nejskrytějších tajů.
Lákala mne i Růžkova Lhotice, která patřívala Smetanovu otci a odkud
před druhou světovou válkou přihlížel našim manévrům generál Gamelin,
z téhož návrší, jehož vyhlídka vyvolává v paměti několik muzikantských
jmen. Viděli bychom všebořickou myslivnu, rodiště Zdeňka Fibicha, i Kaliště,
odkud pocházel Gustav Mahler, a když už jmenujeme slavné muzikanty,
tož v pravonínském zámku meškal jedné zimy v třicátých letech minulého
století Richard Wagner jako učitel hudby u hraběte Pachty.
At’si byl ve Vyklanticích internován maršál Mack, zradivší Francouzům
rakouskou armádu v bitvě u Ulmu, mne víc zajímá jedna ze Sovových1
povídek, nazvaná Quido, jejíž prostředí básník tak citlivě zabydlil postavami
svého mládí.
Na východní straně je Želiv. – Harazův Simon kouzelník mne kdysi
tolik vzrušoval v jinošských letech a znovu jsem si přečetl tento želivský
román.
Tolik mne láká pelhřimovská krajina, ale já jsem přece přijel pro nová
poznání sovovská. Magnetka tohoto jména neúplatně míří k Lukavci. Přejdeme za Vyklanticemi les, kde jsou dodnes zbytky zákopů ze švédské vojny, mineme lučinaté údolíčko a tichou uličkou vcházíme na malé náměstí.
Hrot jehlanu kostelní věže sahá do šedavých nebes, “palcátky” kaštanů
hnědnou první rzí a škola je tichá jako úl po rojení v ten prázdninový čas.
Poezie venkovské školy, už na prahu mne oválas svou zvláštní tichostí,
z lavic zavoněly hrušky a suchý domácí chléb, třebaže děti běhaly na pastvinách a na polích kladly povřísla14 před maminčiny hrstě. Věru, přívětivá,
čist’ounká škola, pan řídící by jistě zasloužil pochvalný dekret od nejpřísnějšího inspektora. Ochotně přináší starou pamětní knihu a ukazuje zápisy
svého dávného předchůdce Jana Sovy i zápis básníkův.
Zde ke mně promluvilo jeho mládí zcela bezprostředně – jako by drátem
hnul na starém počitadle, brk tiše zaskřípal, zazpíval houslí hlas a dětské
krůčky se ozvaly z šera na dřevěných schodech. Nejsem v cizí končině, už
dávno jsem ji prochodil křížem krážem ve Výpravách chudých.
14 povříslo:
druh provazu, sloužící původně především ke svazování snopů
7
12. Krajinou básníkovou
vřes obecný
Blaník
Kámen
Salačova Lhota
Bratřice
8
12. Krajinou básníkovou
Bylo tehdy v Lukavci po velikém požáru, když od pacovské strany se
přikolébal selský žebřiňák a přivezl chudoučké svršky a paní s průsvitnou, bledou tváří, která chovala na klíně malého hošíka. Nový pan řídící se
nemohl ihned nastěhovat do školy, která byla ten Čas útočištěm vyhořelců,
pro první dva roky nalezl se svou rodinou přístřeší v zámeckém altánku –
Hříbku.
Nebudeme na pochybách, kdo je vlastně učitel Martan ze Sovova1 románu.
Synovo umění podobiznářské zachytilo otcovu tvář jistě citlivě a přesně:
Bylo to tak srčela zvláštní a pravdivé, fy nikdy a nikde nemel sympatii; všichni
Ováli se jaksi qarafyni do jeho mdlých napohled, ale přece jen v záblescích bystrých
oH a ošívali se pod jediným jeho slovem. Miloval samotu, hudbu a knihy.
Tvář matčina? Ó ano.
Žena ulehla přemožena jaksi tíhou života, znavena pokoutními pracemi učitelky
ruinlch práci i domácí tvrdou prací služky, mající od rána do večera na mysli
nepydflti nadarmo fyryUcního haléře, potřebného pro syna, pro muže i pro dceru.
Služka v ní zastala skorem všechen úklid a každodenní běh života az na nejnižší
práce – ale Martan toho ani nepozoroval, jako by to bylo odjakživa přirazeno. S obětavou přesnosti stroje bylo tak každý a následující den.
Zemřela po šestnáctiletém manželství na souchotiny, zanechavši manželu
syna a dcerku. Marně bychom hledali dnes na lukaveckém hřbitůvku její
hrob, už dávno byl zrušen. Její místo v osiřelé domácnosti nastoupila macecha
Sabina, pětadvacetiletá. Toto jméno známe dobře z Výprav chudých a Zlomené
duše, nejrozryvnější báseň lyrikova nám poví o citových zradách mládí víc,
než bychom se dověděli zde i od nejstarších pamětníků.
I hoch podědil velikou vlohu muzikantskou a vidíme ho, dvanáctiletého,
s housličkami pod bradou, útlá jemná ruka spočívá na smyčci a zrak je
zadíván do rozložených partesů. Lukavečtí přátelé se sešli k odpolednímu
kvartetu. Otcova vousatá tvář se přísně dívá pod zaskleným pohledem
v brýlích, prsty jsou připraveny na hmatníku houslí, za ním jeho švagr
Karel Dvořák píská flétnu, nadlesní Bárta je violista a k base se postavil
učitel Tomášek ze Slavětína. Nehráli jste také Smetanovo kvarteto Z mého
života?
9
12. Krajinou básníkovou
Antonín Sova1 byl už studentem píseckého gymnasia, když na lukaveckou
školu přišla učit Jana Frídová, sestra Jaroslava Vrchlického11 – a nastěhovala se k panu řídícímu do jednoho pokojíčku. Za ní přijížděla její churavá
sestra Ema. Známe ji z První lásky ve Zlomené duši básníkově.
A nebyla ani starší tak mnoho. Nebyla, ta blondýnka ůtloučká v pasu
a trochu unylá...
Zda Itete veríe? Chci pňjčit vám ty, jez jsem opsala,
já v dívčím ústave ráda je tehdy čítala...
Kde ona, tam já, kde svitlo tich zorniček přivřených, a rukou delikátních, kde prsty,
stisk prstů mých...
Tak listy luštily... Št’astna v tom koutu obraceném, se na tebe vzepřela ijehka, suchoulkým ramenem...
A bylo to koupelné líto, to koupelné, rozpjatí, vonní a plným souzvukem znM...
A vSude nás plnila Jtlstím ta blízkost vzájemná,
ty po kradmé plaché styky, mha bolesti tajemná...
Pak zbývaJjen den! A tehdy k nám přišla naposled... Tak smutni se rozloučila,
Zavlhlý slzami hled...
Tu uradit nechci lásku
a přebírat svitli ty sny,
tu dňvimost, která jak pohádka vytíla
v svit pozdní morosný...
Už vím, básníku... vyzpovídal jste se sám – měl jste později mnohé
důvody k zpovědi.
Tehdy jste psal do sešitů jiné verše mezi matematické vzorce a chemické
značky, to už jste se vracíval s prvním chmýřím pod nosem a předlouhé
vlasy nad obrýlenýma očima dávaly neklamné znamení o lásce k té nejlíbeznější z Múz. Už jste si jen vzpomínal na své učitelování v Lukavci,
když otec musil odskočit zahrát při pohřbu na varhany a svoje školáčky
svěřil vašemu dozoru. Jistě jste je učil jenom čtení nebo opakoval s nimi
násobilku – nevěda si jinak rady s neposednou havětí.
Ve vašem lukaveckém bytě Jaroslav Vrchlický11 byl – ale vás zatím v Písku19
19 Písek: Historické jihočeské město, asi 30 000 obyvatel, první zmínka z r. 1243. (viz mapa
na str. 28, obrázek na str. 5)
10
12. Krajinou básníkovou
mořili nějakou latinskou deklinací. Něco z těchto prvních lásek vás už poznamenalo navždycky... vzplanutím i rozchodem.
Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce
květ voněl, že svedl nás z cesty, kdyz šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyčeli z oken, jez hleděla k zahradám zmlklým.*
Zámku lukavecký, několikerou obměnu tváře básníkovy jsem u tebe
zřel. Nejdříve se tu batolilo dítě a poté kradl a plaše přicházíval z městečka
k tvému parku nesmělý učitelský synek, poznamenaný tesknotou chudoby skrývané i zakrývané, a jeho zakřiknutá, rozcitlivělá duše spřádala
si z tvého ticha první své sny. Bojácně postával u plotu, čekaje zjevení.
Jen dáma ze zámku v svěm lehkém šatě
jak vzdušný zjev tu mizí v domku z kory,
a knihu v ruce, v západním zří zlatě,
tesknivě v dálce hasnout modré hory...*
Ó princezno Lyolejo, už poznávám tvůj nyvý předobraz! Odešel chlapec
do dalekých měst, aby se vrátil básník. Na pěšinkách, posypaných pískem,
šelestil mi pod nohama zvadlý lipový květ, horce dokvétaly růže, v korunách ptáci pěli, ale vánek náhle mne ovál hořkým výdechem listí ořechového, a já zřel u zdi stříbrně šedý pelyněk20 . Ach, to u altánu podoby
hříbku se mi zjevila nová tvář. Zdánlivě táž – a přece jen jiná... Bože, který
vítr obrací korouhvičku lidských osudů? Je i tato na šindelové střeše zaměřena ted ke straně slunečné, nebo do stínů, jimž se už slunce vyhýbá
navždy?
Pod tuto střechu svého dětství přivedl si o prvním svatebním létě zamilovaný lyrik svou chot’, která vlastně byla ještě děvčetem. Vidím je na
dřevěné pavličce s vyřezávaným sloupovím. Ona má v ruce šeřík, tvář dětsky zvědavou, ale zrak horce rozdychtěný. On se dívá na Černé jezírko,
kde právě rozkvetly nejčistší bělí kalichy leknínů. Secesní scenérie. Vidíte
jejich zlatý střed, básníku? Je úžasný, sluncový, jako svítivá nádhera těchto
chvil a tohoto prchavého žití. – V opojném zraku mladé ženy promítla
20 pelyněk pravý: Artemisia absinthium, aromatická léčivá bylina, surovina pro výrobu absinthu.
11
12. Krajinou básníkovou
12
Antonín Sova
topol
Josef Václav Myslbek
Zikmund Winter
12. Krajinou básníkovou
však koruna cizokrajného kaštanu marnivou vidinu širokého světa, vidinu, která naléhá a vábí. Pojd, pojd za šumem dálek, neslyšíš ta křídla?
Jaké předvídavé verše jste to tenkrát napsal?
Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy? Nuž rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila, tím tichem uděšená.*
Stáhněte žaluzie, básníku, a svěřte se tomuto jedinému okamžiku, který
nabízí vše, nebot’ lidské štěstí je příliš podobno lampičkám pampelišek.
Jen vánek, docela tichounký, nečekaný vánek stačí – a hoňte pápeří v mlze
sychravých strništ’. Růže dovonějí a dny se promění v smuteční vrby stín.
Zříte ji tady? A proč mne oslovila náhle takovým zahořekováním?
Ó jak mne zklamala princezna lyoleja, ó jak mne zklamala...
Naposled se sem vrací sám už jen chorý, nemohoucí stařec, aby sečetl
všechny ztráty svého života, št’astný básník? Ano – ale člověk zlomený.
Už nechodí, dávno nechodí, mladá ošetřovatelka ho veze na křesle s podvozkem a on se dívá a dívá očima zamženýma, na vlasech jinovatku.
A nikdy podivně tak
les rodný se nerozšuměl.
Já plakal bych rád,
jen kdybych uměl.
Ten ironický přisvit
pod těžkými větvemi.
Ten vítr jak vleže rozbitá křidla
dnes po zemi.
A co se to listi sméje
a co se chechtá tak suše?
Stomílovými kroky
kam chtělas, o duše?
13
12. Krajinou básníkovou
Podvedly vás hlasy světa, a proto jste se přimkl celým žitím k hlasům
domova. Všechny lásky vás nakonec opustily a jen jediná vám zůstala – ale
proč jste ji nazval “drsnou”? Ne, vy jste nikdy nedovedl milovati drsně...
Do úřednického domku při lukaveckém zámku přijížděl za vámi krásný
jinoch – váš syn. Pod vyklenutým čelem bylo sídlo vůle inženýrsky konstruktivní, zrak zřel rovně před sebe a tvář byla zformována do pevných
rysů jako celý jeho charakter. A starý básník si vzpomněl po jeho odjezdu
na jednu svou báseň – Bože, jaká hořká moudrost – jaký pohled zraku až
příliš vidoucího a vědoucího!
Já nikdy víc milován nebyl nez pouze ditftem svým. A je tojiz za pozdních dob,
kdy iedivi starostmi hlava. Já stále jak za mládl neznámý poeta dobře vím, fy
opatrné, víak uctivé vyhnula se mi sláva. Ted večery záhy kdyz klepou, já v kout
svůj se uklidím a v náruči synka si drzím,jen prosi o vrahovu,’ zas divoké radosti
mládl svého vyprávím, dech lesů syts slyiim íumét a za i(ády hukot bravu, a z xzplých dobrodružství chalup rozpadlých své spřádám báchorky dávné losů dobrých
i zĎcHz jdu po hřebenech kopců a po zluté cihelen Mini, jdu údolí úbočím parným
a v olší chladivém stíne, kdes u samot odpočívám, tam se synkem jíme svůj chléb a
v studánce křiíiálové svůj namáčíme střep.
Bolesti přetěžké a hoře nejzoufalejšího vás včas zbavila smrt – vykupitelka.
V tomto zámku bylo sídlo partyzánské. Váš statečný syn nemohl přece
zapřít otce básníka. Vždyt’ i vy jste se kdysi důrazně opřel cizácké zvůli
vášnivou odpovědí Theodoru Momsenovi – a nositel vašeho jména, věřte,
nemohl jinak. Surově ho umučili v terezínských kasematech a nic než pohrdání
si mohli přečísti kati z jeho pohledu. Odcházel nerad ze života – vždyt’
teprve nedávno si založil své štěstí rodinné – ale byl to vždycky a ve všem
muž povinnosti. Hlavu básníkovu ověnčíme laurem – ale na popel synův
položíme palmu, která patří jen hrdinům a mučedníkům. “Kruh se uzavírá”.
Táhlý hřbet zalesněného Stražiště je dominantou kraje – ale zároveň i
směrnicí a mýtem pacovské cesty básníkovy. Z jeho vrcholu je vidět Blaník,
Talmberk, Křemešník, vrchy nad Vožicí, šumavský hřeben i pacovské věže
s pozadím hradu Kamene. Metlici21 a vřes22 vystřídala podivná houba
21 metlice
trsnatá: Deschampsia cespitosa (viz obrázek na str. 19)
obecný: Nízko rostoucí keř, vyskytující se na vřesovištích a rašeliništích, kvete
růžově nebo fialově. (viz obrázek na str. 8)
22 vřes
14
12. Krajinou básníkovou
Josef Kajetán Tyl
České kvarteto
Jaroslav Vrchlický
Bedřich Smetana
15
12. Krajinou básníkovou
hadovka23 a balvany zase napadané suché dubové listí s borůvkovými
keříčky. Na úpatí stojí mezi duby kaplička svatého Jana Křtitele se zázračnou studánkou, kde na světcův den se konají pouti, v celém kraji vyhlášené. Poutníci si v lahvičkách odnášejí hojivou vodu a bukové větvičky se
zvláštními skvrnami na listech kladou doma za obrazy svatých jako poutní
památku. Také jsem podlehl víře v jejich zázračnou moc a přinesl si je do
Prahy pro vzpomínání na básníkovu krajinu.
Salačova Lhota pod Stražištěm není jen tak lecjaká ves. Před 200 lety
zde sídlil Ignác Kletečka, vrchní starší svobodníků, kteří podléhali přímo
královské komoře. Odtud se zakoupil do Obrátic, kde byl nalezen zbytek
tohoto svobodnického archívu se zajímavými doklady o zakoupení statku
v Růžkově Lhotici otcem Bedřicha Smetany. Z dochovaných listin je možno
sledovat po dvě staletí v kraji rod Frídů, usedlý v Bradáčově. Věděl Jaroslav
Vrchlický11 při svých návštěvách v zdejší končině, že vlastně prochází domovem svých předků? Kdo nám dnes už zodpoví tuto otázku, která zneklidňuje naše vzpomínání a chce být přece jen něčím víc než vyplněním
určité mezery v literární historii...
Zapadající slunce zlatilo strniště, ovesná stébla, koňský hřbet i vlasy
oráčovy a téměř za šera jsme přišli do Bratřic. Té nevídané úrody hrušek,
modrem ojíněné plody slív a slunečnice, proč svůj zlatý kotouč skláníte
k zemi? Nenadálého pohoštění se nám dostalo v chalupě Humešově – ne,
ta není nejpodstatnější, něco docela jiného mne tam proniklo až do hloubi
duše. Matka droboučká, že bys ji do uzlíčku svázal, se pojednou celá prox i
v třeslici pláče. V pláč beze slov – nebot’ nejhlubší bolest slov nena-Vesaícké
děvče, upřímnost sama, nehledanými slovy vypráví jeden yý děj, tiše, bez
patosu, aby maminčinu trápení zbytečně nepřitížila. Syny jí válka vzala,
dva dorostlé syny, z nichž jeden se tak dobře učil v hospodářské škole.
Když mu gestapáci popravili nejmilovanější – utekl k partyzánům. Říkal,
že musí, že nelze jinak, že je to povinnost. Co úzkostí prožilo srdce mateří
v těch probděných i, kdy se spánek vyhýbal její starostlivé mysli! – Stále
čekala, kdy zaklepou na okno a kdy (bože nedej!) jí přinesou mrtvého syna
na nosítkách.
Jeho hněv, tvrdý, stálý, sveřepý ho štval na úseky boje nejnebezpečnějšího.
(Jako bych slyšel, básníku, vašich několik veršů. – “A my vždy cítili, že
vytrvat je krásné – že ráno rozsvítí se nad vším, co je naše, že jenom do
23 hadovka
16
smrdutá: Phallus impudicus (viz obrázek na str. 19)
12. Krajinou básníkovou
času se budem krčit plaše.”)
Celé měsíce se takto strachem soužila. Konečně, konečně nastal den,
kdy už si odpočinou vybičované nervy! Kdy zas pokojně začne žít, po lidsku, ale tehdy přišla ta strašná zpráva... Za Pacovem podnikli partyzáni
přepadový útok na německý tank a partyzán Humeš se už z bojiště nevrátil...
(Brzy nato přišla o syna druhého.)
Díváš se, z hloubi otřesen, do matčiny tváře. – Hle, česká Matka Bolestná
– Mater Dolorosa!
Celou českou zemi z doby okupace vidíš v ní ztělesněnu. V jedné z tolika matek, jejichž synové byli partyzány.
Tesknotou a vzpomínáním je poznamenán v mé paměti jeden den, kdy
jsem pod stmívavou klenbou staré dubové aleje kráčel mírně zvlněnou krajinou z Pacova k Těchobuzi. Ne matná otavní zeleň pod šedivými nebesy,
kterou tolik milovával Chittussi, jehož jméno a obrazy mne tady napadaly
při každém kroku, ani modř lesů ztišená, při níž jsem myslel na Antonína
Sovu1 , nebyly příčinou melancholie těchto míst, ale cosi hlubšího, duchovnějšího,
co do mne zavanulo z několika lidských osudů a dějů.
Na jetřichovecké návsi stálo nezvykle mnoho máji, před kapličkou docela tři najednou. Musí tu být jistě pohledná a žádoucí děvčata, když je
jim projevováno mládenci tolik přesvědčující přízně. Minul jsem i dva rybníčky, na nichž kejhaly husy, a u plaňkových plotů pobíhaly krůty s krůt’aty.
– Překrásným údolím pospíchá řeka Trnávka mezi palouky a lesy až k Podlipí,
kam za měsíčných nocí přicházejí k jejím břehům pít plachá zjevení srn.
Ani už nevím, jak jsem se dostal k prvním těchobuzským chalupám.
Jda kolem místa, kde stávaly sklárny a dnes je tenisové hřiště, myslil
jsem na pana “klásmistra” Hoffmanna a předobrou českou ženu, babičku
Kavalírovou, jejíž Paměti okouzlily před lety naše čtenáře. Proč bych vám
nevěřil, babičko Kavalírová, že milostpán Hoffmann byl “tuze dobrej muž”.
Vaše upřímná slova vyvolala mi tvář docela přesně a bezpečně.
Mněl pán dost svých lesů a lidem přál a mněl jeho lide rád. Kdo byl bedlivej a on
viděl, že hospodaří, toho mněl túze rád. Zkrátka byl to túze moudrej a rozšafnej
pán. A kdo hospodařil, toho túze miloval. Taky každou neděli předčítával tem Těchobuzkejm Sedlákům, ale co, to nevím; že to bylo něco dobrého pro ně.
Mnoho hořkého a zlého jste prožila v Těchobuzi, ale na své “pány”
opravdu jen v dobrém vzpomínáte.
17
12. Krajinou básníkovou
Přijel s nima pan Profesor Bolzáno z Prahy na venek, aby Milost pani nikoho okolo
sebe mněla, kdo by ji vyrážel. Každý den sloužil mši svatou v kostele a všichni
z celého Zámku museli bejt dycky přítomný.
Nemohla jste tenkrát vědět, že pan profesor byl pro své svobodomyslné
názory zbaven universitního úřadu, že se s “Milost pani” sešel u úmrtního
lože její dcery Karolíny a že jen pro ni napsal svou slavnou “Athanasii”,
knihu náboženské útěchy. Za věno nebožčino byla zde postavena škola,
což si můžeme dodnes přečíst ve staré škole z pamětní desky. Pan profesor také přiměl svého hostitele, aby založil v Těchobuzi pro venkovské
dělnictvo první spořitelnu, kterou lidová tradice umist’uje do starého špejcharu, jehož konstrukce se nápadně podobá lodnímu trupu.
Loubím staletých dubů a klenů chodívával ve své kněžské sutaně zdejším zámeckým parkem i po travnatých pěšinkách kolem běhutých vod a
tichost tohoto sídla soustřed’ovala jeho mysl k pilné práci vědecké. Vzdělaná
zámecká paní se starala s péčí téměř sesterskou o jeho tělesnou křehkost a
její niterná spřízněnost, přijímající i rozdávající, umožňovala tomuto útlému
churavci pocit nového krásného domova. Nemysleme na manželský trojúhelník, ani na milostnou pikantérii – ublížili bychom nesmírně i jen kradmou domněnkou dvěma krásným duším.
“Št’astným být a jiné št’astným činiti” bylo jeho duchovní distinkcí,
zvlášt’ tady viditelnou.
Alej košatých lip dovedla mne k malé lesní studánce pokřtěné jeho
jménem. Tiše přeprchalo v setmělé smrčině, jejíž temně zelené dno tlumilo
naše kroky hebkou poduškou št’avelů, a u malé hradbičky nad vodou pod
vysokém smrkem mi vyprávěl jeden z průvodců dojemný příběh, který se
tu udal před stoletím.
Ze zámku vyběhlo děvčátko a ztratilo se v lese. Marně je sháněli v celém
okolí, až št’astná náhoda pomohla. Vyslali po stopách psy. Jeden se utrhl a
druhý, jdoucí s Bolzanem, dovedl svého pána ke studánce, předtím neznámé,
kde plačící dítě vítalo svého zachranitele. Pes brzy nato zahynul 9 v parku
pod mohutným bukem můžeme ještě dnes spatřit malý pomníček, na památku
této příhody zde postavený.
Z tvých rybníků, Těchobuzi, spatřil jsem jen Loudal, na jehož hrázi
dozrávaly lískové oříšky a ze zavlhlých trav voněla čičorečka, řebříček
a hřiby – zpěv splavu pod hrází Daniele se mísil s chvěním osikového
18
12. Krajinou básníkovou
Zdeněk Fibich
metlice trsnatá
hadovka smrdutá
Křemešník
19
12. Krajinou básníkovou
listí i hukotem Trpákova mlýna, a jen vytrvalý déšt’ mi zabránil, abych se
nerozběhl k dalším rybníkům, jistě krásným, Smíchovu a Staré paní. Nemusíte si vymýšlet romantickou krajinu, tady se vám i kmen staré vrby
položí k nohám přes potok, abyste mohli po něm přejít, a než se vrátíme
k zámku, vyslechněme si i pověst o propadlém mlýně. Tam prý služebné
děvče proklelo mlynáře, při jeho kletbě se mlýn s rachotem propadl se vším
živým a propadliště se proměnilo v malé jezírko, z něhož se ozývá o půlnoci dívčí pláč a klepání mlýnského kola.
Zámeček s mansardovou střechou, věžičkou a popínavými trsy rudnoucího psího vína připomene znovu Bolzana. Studenti pacovští se tolik
těšili, že zahrají v zámku svým rodákům české divadlo. Kde však vzít jeviště, kde kulisy a ostatní rekvizity? – I požádali o přímluvu slovutného
učence, a ten požádal zámeckého pána, aby nadšeným hercům vyhověl.
Tak se dostalo zámecké divadélko těchobuzské do Pacova a Bolzano i osobními návštěvami podpořil české představení.
Aspoň ještě na okamžik zaběhneme do kostela, kde na hlavním oltáři
je krásný pozlacený reliéf a vedle vlevo veliká Pieta – a než se rozloučíme
s Těchobuzí, vzpomeňme i Jaroslava Vrchlického11 , který si několikrát zajel
k své sestře Janě, provdané za správce Neckáře. Učívala v Lukavci s otcem
Antonína Sovy1 a půjčovala mladému studentu, jenž byl i jejím žákem,
knížky poezie svého bratra, přispívajíc tak prvním poučením k růstu pozdějšího
básníka.
Jaké překvapení v zámku, kdy nám byl milým společníkem její vnuk
inž. Trnka, profesor Vysokého technického učení pražského.
Směrem k Mladé Vožici bychom přišli do Malého Ježova28 . Pamětní kámen na návsi nám připomíná, že se zde narodil Vojtěch Raňkův z Ježova,
nazvaný Tómou ze Štítného “mužem hrozného rozumu” a obdivuhodné
paměti. Byl jedním z nejproslulejších Čechů čtrnáctého století a dosáhl rektorské hodnosti na pařížské universitě; pro české studenty zřídil zvláštní
nadaci, aby jim umožnil studium na cizích universitách. Proslul také svým
uměním řečnickým; zachovala se jeho pohřební řeč nad Karlem IV., kde
poprvé byl tento panovník nazván epitetem “Otec vlasti”. Jeho odpůrce,
arcibiskup Jan z Jenštejna, napsal o něm celou stat’, která zrovna nectí
svého autora. K předchůdcům Husovým29 počítáme jiného rodáka z kraje,
28 Malý
29 Jan
20
Ježov: Vesnice východně od Mladé Vožice, asi 80 obyvatel. (viz mapa na str. 28)
Hus: Český kazatel a reformátor (1370-1415). (viz obrázek na str. 26)
12. Krajinou básníkovou
mistra Matěje z Janova, náboženského myslitele, jenž byl přesvědčeným
stoupencem reformní myšlenky, přál si mít církev vroucnou a prostou jako
za prvních dob apoštolských. Jeho učení mělo nepopiratelný vliv na českou
revoluci husitskou.
Již klasy žloutnou všude,
dozrávají s tajemnou hudbou po bludišti pěšin,
to předtuchou je žní v tom nalem kraji,
kdy slétají se ptáci do ořešin,
žhnou kameny a jsou tak mělké vody,
že písek na dní vidíš s lasturami,
vzduch rozžhavený je a jako body
vsi vidíš v obzoru, hřbet vrchů známý.
A pole jsou jak plné, zlaté stoly...
Takový zlatavě modrý den tehdy byl, když jsem z pacovského kopce
scházel kolem rybníku Louže k nádraží, přeskočil potok a pak voňavým
lesním stínem se ubíral do nového vrchu, k jižní dominantě kraje, hradu
Kameni.
Už z dálky se zvedl nad chalupami stejnojmenné vsi těžký kubus starého
rytířského sídla, jehož gotická část pamatuje XIII. století a novější, přestavěná v renesanci, pochází od Malovce z Malovic, z věku sedmnáctého.
Veliká lípa u kostelního štítu zvučela včelím chórem jako mohutné varhany.
“Jen k hradu, jen k hradu”, tak mne pobízel nějaký vnitřní neklid.
Před zubatou hradební zdí padal stín kaštanů na svěží zelený drn, z něhož
voněly pečárky, stranou zaskřípal okov rumpálu, husy u chalup podřimovaly pasačkou a ani suchý věnec s pentlemi na vrcholu vysoké máje
se nezax FIX tom tichém rozžhaveném dni. Na nádvoří svítí na záhonech
jiřiny a mečíky a na azbestové skále je taková přemíra vzácností, že by tu
botanikovi radostí zaplesalo srdce. Na celém svahu bzučí včely na květech
netřesku a v diviznách to vře jejich neustálou dělností, I nemůže vzlétnout
jedna z včeliček pro tíží pelu, co si ho nabrala do košíčku na nožkách. Co
je tu na malém kousku země kytiček! Temně modrý šalvěj a veliký zvon
enciánu, rozchodníky a třezalky, snítka sleziníku a osladiče jako namalovaná do památníku nějakou studentkou – a zase vosí čeládka se hrne z díry
pod kamenem, jako by tu byla nablízku celá cihla tureckého medu. U zdi
na jižní straně vábí tvou dlaň tak krásně zlatavě ojíněné meruňky, Že jen
21
12. Krajinou básníkovou
22
Mladá Vožice
řebříček obecný
Tomáš Štítný ze Štítného
Karel IV.
12. Krajinou básníkovou
přítomnost majitelova tě ochránila před hříchem. Chmutný břečt’an popínající zdivo “před palácem” a zbytek padacího můstku probudí v tobě
historickou zvídavost. Pozor na kostlivce, který byl zazděn v mohutném
zdivu blíže brány, aby svou obětí učinil tento hrad nedobytným! Něco na
tom pravdy je, vždyt’ prý odolal samému Žižkovi.
Dejte pozor v rytířském sále, abyste nevstoupili na propadliště a neoctli
se rovnou v hladomorně. Úžasně důmyslná kamufláž panské zchytralosti.
Přišel takový sedláček, a než se čeho nadál, ležel někde ve tmě mezi krysami
a lejny vedle nějakého nebožtíka, kterého už dávno v sousedství oplakali.
Lovecký sál má inventář vzbuzující kajícnost a podivínství. – Aby bylo
vyhověno jménu, přinesli sem zvěř pernatou, volavku a tetřeva, ale vycpavači se tu přihodila zmýlená vskutku nečekaná. Umístil vycpanou lišku
na smrkovou větev jako nějakou veverku. Možná, že byl krátkozraký – a
zmýlila ho její barva – možná také, že ze své dílny po celý život do lesa ani
nevešel.
K posledním věcem člověka nabádavě ukazují starožitné kyvadlové
hodiny, jejichž nápis si dobře pamatuj! – Nad ciferníkem si pozorně přečti
ničím nezviklatelnou moudrost: “Pomni, že jedna z nich je tvoje poslední.”
Mohutný meč vedle zavěšený přesvědčivě potvrzuje, že rebelantským poddaným viselo nad hlavou skutečně jenom na vlásku toto symbolické znamení Damoklovo, sotva překročili tento chmurný práh. Olověná destička,
kterou před časem nalezli pod kostelem v hrobce, je jistě jedinečným epitafem.
Nebožtík ještě zaživa si jej sám složil:
O čtenáři, co jsem já? Prach a popel; a co jsem byl? Urobený a statečný rytíř Jan
Kryítof Malovec z Malovic, pán na Kameni, Zvístoví a Libouni, a kle, nyní dídictvi
mé jsou lervi. Byl jsem J. M. cis. rada, nez proti smrti jsem rady nenašel, byl
jsem soudce zemský, sám pak soudu božímu jsem neušel, byl jsem malostranský
hejtman, 6 jak malou stránku jsem si zejskal, byl jsem nejvyšší zemé bernik, nyní
v berni smrti se nacházím. Co mní dnes, zítra tobí, vydechni aspoň a řekni: Odpočinutí lehké dej mu, d Pane. 1677.
Krásný výhled se nám rozevřel na celý Sovův1 kraj. Na severní straně
matně svítil rybník Skalák svou hladinou, zarostlou cele pryskyřníkem
vodním, ale tam dál za modravou vlnou lesů bělají se obě pacovské věže a
ještě dál za nimi uzavírá obzor temné mytické Stražiště.
23
12. Krajinou básníkovou
Statečný rytíř Jan Kryštof Malovec z Malova postavil i kostelík Panny
Marie Sedmibolestné na západním konci městečka Kamene. I tam se podíváme.
Z průčelí hledí Rousova Madona, stín kostelní lípy zasahuje sousední školní
zahrádku a my se odtud díváme k jiné lípě u Kejtova mlýna, blízko níž je
zapadlá stará chodba, vedoucí až někam do Pacova.
Chrámový interiér nemá znamenitostí, kromě lidové sošky svaté Anny
ft-malovecké hrobky. A přece – ve výklenku oratoře se udala příhoda přímo
strašidelná. Náhlý pronikavý pískot vyděsil naši průvodkyni až k mdlobám. Prudce vylétl rorýs, div se jí nezachytil ve vlasech, a pištěl úzkostí
svým íirokým zobáčkem. Celý rorýsí hřbitov skrývala tajná skrýš, celá kupa
ptačích mrtvolek nám spadla k nohám. Tma skuliny přivábila tyto večerní
ptáky – ale uvěznila je už navždycky...
Ani včelí symfonie, rozehraná u panského dvora na poli plném lopuchů, nemohla zahladit úlek z tohoto setkání a teprve v lesích před Pacovem jsme byli schopni vyvolat si děje hradu Kamene v barvách lyričtějších.
A ty, mé mfsto, pozdraveno bud a v stáfyn rozkvetu rosi ze svých sil; ty
povsýncyg se, samo sebe sud, wttkmto nedodrženými sliby chvil, bolestní
přebíráno, zklamáno, tvořme sebe... XffeM ulomit v Pocovi do pamitniho
kamene, a otřelý snubní prsten otcovy matkv xxxkdysi zasvítil tence... 1
syn ux dozápasil – a kruh se uzavřel docela. šikstí lupení Zažloutlou promenádou, na xx, umbii st xáhy stíny kladou, Strom nevzpomíná dnes, o xem
pták zpíval vtera... Odcházím mlčky z básníkovy krajiny, kde i kdyX xx
radost, zlatý smíck, tu za tebou rzdj nico pláče... FIX fix
Tyto verše ti odkázal básník, Pacove, tvůj básník – Antonín Sova1 . Jeho
syn přinesl k tobě nejen schránu s otcovým popelem, nejen celou literární
pozůstalost velikého lyrika, ale i jeho lásku. Sovovskými památkami se
řadíš mezi nejvýznamnější poutnická místa kulturní. – Važ si jich...
Ještě jednou se vracím od starých božích muk nad městem Čeřenovou
brankou k místům poznamenaným básníkovými kroky...
Tady na dvorku staré fary sedával v křesle, zadíván k Pošné32 a ke Kameni. Básník Smetanova kvarteta Z mého života jistě věděl aspoň z doslechu,
že v Pošné32 byla provdána starší Smetanova sestra za učitele Dorazila a
že její domácnost častěji hostila bratra Bedřicha. Jen o krásných gotických
freskách v místním chrámu nemohl mít ani ponětí, ty byly objeveny teprve
zcela nedávno. Tady v Pacově, v domě starosty Karla Kopala, pobýval
32 Pošná:
24
Vesnice východně od Pacova, asi 240 obyvatel. (viz mapa na str. 28)
12. Krajinou básníkovou
básník naposledy, navštěvován nejbližšími přáteli Janem Zoubkem a Vojtěchem Matiáškem, zde jej v oné bouřlivé srpnové noci milosrdně vysvobodila smrt. Slyším hlas synův: Co zbylo ze Zápasů a Osudů, které dohřměly, z Nadějí a bolestí, které dozpívaly? Hrstka popelu, kterou jsme
minulé slunečné neděle uložili v Pacově do pamětního kamene, a otřelý
snubní prsten otcovy matky, který kdysi zasvítil tence...
Šelestí lupení
zažloutlou promenádou
na život, umění
se záhy stíny kladou,
strom nevzpomíná dnes,
o čem pták zpíval včera...
Odcházím mlčky z básníkovy krajiny, kde
i když máš radost, zlatý smích,
tu za tebou vždy něco pláče...
25
12. Krajinou básníkovou
Jan Hus
26
12. Krajinou básníkovou
Krajinou básníkovou – mapa rybníků a vrcholů: 1 – Stražiště (u Pelhřimova), 2 – Blaník, 3 – Křemešník, 4 – Loudal, 5 – Daniel, 6 – Smíchov, 7 –
Stará paní
27
12. Krajinou básníkovou
Krajinou básníkovou – mapa měst a vesnic: 1 – Pacov, 2 – České
Budějovice, 3 – Obrataň, 4 – Trucbába, 5 – Velká Chyška, 6 – Vyklantice, 7 –
Růžkovy Lhotice, 8 – Pravonín, 9 – Lukavec, A – Písek, B – Mladá Vožice,
C – Salačova Lhota, D – Obrátice, E – Bradáčov, F – Bratřice, G – Těchobuz,
H – Jetřichovec, I – Malý Ježov, J – Pošná
28
Rejstřík
29
Rejstřík
České Budějovice, 1
České kvarteto, 6
Želiv, 7
řebříček obecný, 18
Frídové, 16
hadovka smrdutá, 16
Harrach, Jan Jáchym, 6
heřmánek pravý, 4
Hoffman, Josef, 17
Hus, Jan, 20
Výpravy chudých, 9
Autengruber, Jan, 4
bříza bělokorá, 3
Blaník, 14
Bolzanova studánka u Těchobuzi, 18
bosí karmelitáni, 3
Bradáčov, 16
Bratřice, 16
Chittussi, Antonín, 17
cvikr, 4
Damoklův meč, 23
Daniel, 18
donátor, 2
Dvořák, Karel, 9
Jan Kryštof Malovec z Malova, 21,
24
Jetřichovec, 17
Kámen, 14, 21, 24
Křemešník, 14
Karel IV., 20
Kavalírová, Antonie, 17
Kletečka, Ignác, 16
kostel Panny Marie Bolestné v Kameni, 24
kostel sv. Marka v Těchobuzi, 20
Loudal, 18
Lukavec, 7, 9, 10, 14, 20
Fibich, Zdeněk, 7
Mahler, Gustav, 7
30
REJSTŘÍK
Malý Ježov, 20
mansarda, 20
metlice trsnatá, 14
Mladá Vožice, 14, 20
Myslbek, Josef Václav, 2
Nedbal, Oskar, 6
Obrátice, 16
Obrataň, 1
Písek, 10
Pacov, 1–4, 9, 14, 17, 20, 21, 23, 24
Paměti babičky Kavalírové, 17
pelyněk pravý, 11
Pošná, 24
povříslo, 7
Pravonín, 7
pryskyřník vodní, 23
REJSTŘÍK
Tyl, Josef Kajetán, 3
vřes obecný, 14
Velká Chyška, 4
Vojna, Jan, 3, 4
Vojtěch Raňkův z Ježova, 20
Vrchlický, Jaroslav, 6, 10, 16, 20
Vyklantice, 6, 7
Wagner, Richard, 7
Winter, Zikmund, 2
Růžkovy Lhotice, 7, 16
Salačova Lhota, 16
Smíchov, 20
Smetana, Bedřich, 7, 16
Sova, Antonín, 1–4, 7, 9, 10, 17, 20,
23, 24
Stará paní, 20
Stražiště (u Pelhřimova), 14, 16, 23
svatý Jan Křtitel, 16
svatý Václav, 3
Svidník, 2
Těchobuz, 17, 18, 20
Talmberk, 14
Tomáš Štítný ze Štítného, 20
topol, 1, 3
Trucbába, 4
31

Podobné dokumenty