Kafka - Rozjímání

ROZJÍMÁNÍ (pro M.B.)
Franz Kafka
Dìti na silnici
Slyšel jsem, jak kolem zahradní møíže pøejíždìjí vozy, nìkdy jsem
je i zahlédl lehce se pohybujícími štìrbinami v listí. Jak za horkého léta
praštìlo døevo ojí a loukotí! Dìlníci se vraceli z polí a smáli se až
hanba.
Sedìl jsem na naší malé houpaèce, právì jsem odpoèíval mezi
stromy v zahradì svých rodièù.
Za møížemi se stále nìco dìlo. Kolem se poklusem mihly dìti;
vozy naložené obilím s muži a ženami na snopech a kolem dokola
zastínily kvìtinové záhony; k veèeru jsem uvidìl pána s holí, jak si
pomalu vykraèuje, a nìkolik dívek, které šly proti nìmu držíce se pod
paží, s pozdravem ustoupilo stranou do trávy.
Potom vzlétli ptáci jak jiskry, sledoval jsem je oèima, jak jedním
dechem stoupají vzhùru, až mi pøipadlo, že už nestoupají, ale že já
padám, a drže se pevnì provazù, zaèal jsem se samou slabostí houpat.
Za chvíli, když už zavanul chladnìjší vzduch a místo poletujících ptákù
se objevily chvìjící se hvìzdy, jsem se houpal prudèeji.
Pøi svìtle svíèky jsem veèeøel. Èasto jsem se obìma pažemi opíral
o døevìnou desku stolu a již unaven jsem ukusoval chléb s máslem.
Bohatì prolamované záclony se nadouvaly teplým vìtrem a tu a tam
je nìkterý kolemjdoucí zvenèí pøidržel rukou, chtìl-li na mne lépe
vidìt a promluvit se mnou. Svíèka vìtšinou brzy zhasla a v jejím tmavém
kouøi se ještì nìjakou dobu prohánìlo hejno komárù. Zeptal-li se
mne nìkdo na nìco od okna, pohlédl jsem na nìj, jako bych se díval
do hor nebo do èirého vzduchu, a ani jemu nijak zvl᚝ nezáleželo na
odpovìdi.
(2)
Pøeskoèil-li pak nìkdo okenní parapet a ohlásil, že ostatní jsou již
pøed domem, pak jsem ovšem s povzdechem vstal.
„Ale proè tak vzdycháš? Copak se stalo? Snad ne nìjaké zvláštní,
nenapravitelné neštìstí? Copak se z nìho nikdy nevzpamatujeme? Je
doopravdy všechno ztraceno?“
Nic nebylo ztraceno. Vybìhli jsme pøed dùm. „Zapla pánbùh,
koneènì jste tady!“ - „Ty zkrátka pøijdeš vždycky pozdì!“ - „Jak to
já?“ - „Právì ty, zùstaò si doma, když nechceš jít s námi.“ - „Jen
žádné milosti!“ - „Co? Žádné milosti? Co to povídáš?“
Hlavami jsme rozráželi veèer. Nebyl den a nebyla noc. Chvílemi o
sebe knoflíky našich vest drhly jako zuby, chvílemi jsme pádili v
pravidelné vzdálenosti, ústa plná ohnì jako zvíøata v tropech. Jako
kyrysníci za starých válek, s dusotem a vysoko ve vzduchu, hnali jsme
se krátkou ulicí dolù a s tímto rozbìhem v nohou vzhùru dál po silnici.
Nìkteøí seskoèili do pøíkopu, a sotva zmizeli proti temnému náspu, už
stáli jako cizí lidé na polní cestì a shlíželi dolù.
„Tak slezte!“ - „Nejdøív pojïte vy nahoru!“ - „Abyste nás shodili
dolù, ani nás nenapadne, tak chytøí jsme taky.“ –“Chcete øíct, tak
zbabìlí. Jen pojïte, pojïte!“ - „Doopravdy? Vy? Zrovna vy že nás
shodíte? Kde byste na to vzali?“
Zaútoèili jsme, vrazili nám do prsou a my, ochotnì padajíce, jsme
se složili do trávy v pøíkopu. Vše bylo rovnomìrnì vyhøáté, necítili
jsme v trávì ani teplo, ani chlad, jen únava nás zmáhala.
Když ses otoèil na pravý bok, dal ruku pod ucho, chtìlo se ti
spát. Sice by ses jednou rád zvedl s bradou zdviženou, ale jen proto,
abys padl do ještì hlubšího pøíkopu. Pak by ses rád, s napøaženou
paží, s nohama šikmo vlajícíma, vrhl do vzduchu a znovu padl do jistì
(3)
ještì hlubšího pøíkopu. A vùbec se ti s tím nechtìlo pøestat.
Sotva jsi ještì pomyslel na to, jak se v posledním pøíkopì náležitì
zvl᚝ v kolenou natáhneš k spánku jak široký tak dlouhý, a s pláèem
na krajíèku jsi ležel na zádech jako nemocný. Zamžikal jsi, když
najednou nìkterý z chlapcù s lokty pøi bocích, s tmavými podrážkami
skoèil pøes nás z náspu na silnici.
Mìsíc byl už dost vysoko, v jeho svìtle projel okolo poštovní
vùz. Kolem se zdvihl lehký vítr, i v pøíkopu ho bylo cítit, a nablízku se
rozšumìl les. A tu už èlovìku tolik nezáleželo na tom, jestli je sám.
„Kde jste?“ - „Pojïte!“ - „Všichni sem!“ - „Co se schováváš,
nedìlej hlouposti!“ - „Copak nevíte, že pošta už je pryè?“ - „Ale ne!
Už je pryè?“ - „Ovšem, pøejela, zatímco jsi spal.“ - „Já že spal? Ale
jdi!“ - „Jen mlè, ještì je to na tobì vidìt.“ - „Ale prosím tì.“ „Pojïte!“
Bìželi jsme tìsnìji u sebe, nìkteøí se chytili za ruce, hlavu jsme
zvedali co nejvýš, nebo cesta šla z kopce. Jeden vyrazil indiánský
váleèný pokøik, nohy se rozletìly tryskem jako nikdy pøedtím, jak
jsme skákali, vítr nás zvedal v bocích. Nic by nás nedokázalo zastavit;
tak jsme se rozbìhli, že i pøi pøedbíhání jsme si mohli založit paže a
klidnì jsme se mohli ohlížet za sebe.
Na mostì pøes bystøinu jsme zùstali stát; kdo pøebìhl, vrátil se
zpìt. Voda dole se tøíštila o kamení a koøeny, jako by ani nebylo
pozdì veèer. Nebyl jediný dùvod, proè by si èlovìk nevyskoèil na
zábradlí mostu.
Z houštin v dálce vyjel vlak, všechna kupé svítila, okna byla jistì
spuštìna. Jeden z nás zaèal nìjakou odrhovaèku, ale do zpìvu nám
bylo všem. Zpívali jsme mnohem rychleji, než jak jel vlak, kývali jsme
pažemi, protože hlas už nestaèil, naše hlasy se dostaly do chumlu a
(4)
nám v nìm bylo dobøe. Smísíš-li svùj hlas s ostatními, jako by ses
chytil na udici.
Tak jsme zpívali, s lesem za zády, vzdáleným cestujícím do ucha.
Dospìlí ve vsi byli ještì vzhùru, matky stlaly na noc postele.
Byl již èas. Políbil jsem toho, co stál u mne, tøem nejbližším jsem
jen tak podal ruce a rozbìhl jsem se cestou zpìt, nikdo mì nevolal.
Na první køižovatce, kde už mì nemohli vidìt, jsem uhnul a polními
cestami jsem znovu vbìhl do lesa. Míøil jsem k mìstu na jihu, o nìmž
se u nás ve vsi øíkalo:
„Tam jsou lidi! Považte, oni nespí!“ „A proè nespí?“
„Protože nejsou unavení.“ „A proè nejsou unavení?“ „Protože jsou
to blázni.“
„Copak blázni nebývají unavení?“ „Jak by blázni mohli být
unavení?“
Odhalení šejdíøe
Kolem desáté veèer jsem s mužem, kterého jsem znal jen letmo z
døívìjška a který se ke mnì tentokrát zase zèistajasna pøidružil a dvì
hodiny mì vláèel po ulicích, koneènì dorazil k panskému domu, kam
jsem byl pozván do spoleènosti.
„Tak!“ øekl jsem a tleskl na znamení, že je bezpodmíneènì nutné
se rozlouèit. Ménì urèité pokusy jsem pøedtím uèinil již nìkolikrát.
Byl jsem už unaven.
„Jdete hned nahoru?“ zeptal se. Z jeho úst jsem slyšel zvuk, jako
když o sebe cvaknou zuby.
(5)
„Ano.“
Byl jsem pøece pozván, hned jsem mu to øíkal. Ale byl jsem pozván
nahoru, kde bych už tak rád byl, a ne abych tu postával dole u vrat a
díval se svému protìjšku pøes uši. A teï abych s ním ještì mlèel, jako
bychom se byli rozhodli stát na tomto místì hodnì dlouho. Pøitom se
na tom mlèení podílely i domy okolo a tma nad nimi až k hvìzdám. A
kroky neviditelných chodcù, jejichž cesty se èlovìku nechtìlo
uhadovat, vítr, který se ustaviènì tlaèil na protìjší stranu ulice,
gramofon, zpívající do zavøených oken kteréhosi pokoje - bylo je
možno zaslechnout v tomto mlèení, jako by odjakživa a navždy bylo
jejich majetkem.
A mùj prùvodce se pøipojil svým a - s pousmáním - též mým
jménem, natáhl pravou paži vzhùru podle zdi, zavøel oèi a opøel si o ni
tváø.
Já však jsem se na ten úsmìv nedíval až do konce, nebo jsem se
náhle odvrátil studem. Teprve podle tohoto úsmìvu jsem tedy poznal,
že je to šejdíø, nic víc. A byl jsem pøitom ve mìstì už nìkolik mìsícù,
domníval jsem se, že znám skrz naskrz tyhle šejdíøe, co proti nám za
noci vystupují z postranních ulic s rukama napøaženýma jako hospodští,
co se potloukají kolem návìstního sloupu, u nìhož stojíme, jako by si
hráli na schovávanou, a aspoò jedním okem èíhají zpoza oblého sloupu,
co se pøed námi najednou vznášejí po hranì našeho chodníku na
køižovatkách ulic, když se nás zmocní úzkost! Tak dobøe jsem jim
pøece rozumìl, vždy to byli moji první mìstští známí z hospùdek, a
díky nim jsem poprvé uzøel onu nepoddajnost, kterou si teï tak málo
dovedu odmyslet od svìta, že ji už zaèínám cítit sám v sobì. Jak
zùstávali stát proti èlovìku, i když jim už dávno unikl, když už tedy
dávno nebylo koho nachytat! Jak nikdy neusedli, nikdy neupadli, nýbrž
se na èlovìka dívali pohledem, který stále ještì, i když jen zdálky,
pøesvìdèoval! A jejich prostøedky byly vždy stejné: Postavili se pøed
(6)
nás tak zeširoka, jak jen mohli; snažili se nás odvrátit od místa, kam
jsme mìli namíøeno; náhradou nám zchystali pøíbytek na svých vlastních
prsou, a vzepjal-li se v nás nakonec nahromadìný cit, považovali to
za objetí a vrhali se do nìho po hlavì.
A tyhle staré žerty jsem tentokrát rozpoznal, až když jsme spolu
byli tak dlouho. Špièky prstù jsem si o sebe rozdíral, abych tu ostudu
odèinil.
Mùj muž tu však stále ještì stál, opøený jako døív, poøád ještì se
považoval za šejdíøe a samou spokojeností s vlastním osudem se mu
zardìla holá tváø.
„Poznal jsem tì!“ øekl jsem a ještì jsem mu lehce poklepal na
rameno. Pak jsem rychle vybìhl do schodù a tváøe služebnictva nahoøe
v pøedsíni, tak bezdùvodnì vìrné, mì potìšily jako krásné pøekvapení.
Po øadì jsem se na všechny podíval, zatímco ode mne brali pl᚝ a
oprašovali mi boty. S úlevou a vzpøímen jsem vstoupil do sálu.
Nenadálá procházka
Když se vám veèer zdá, že jste se neodvolatelnì rozhodli zùstat
doma, když jste si oblékli župan, sedíte po veèeøi u osvìtleného stolu
a chystáte se k oné práci nebo høe, po jejímž skonèení chodíváte
spát, když je venku nevlídné poèasí a zùstat doma je samozøejmé,
když jste už i teï setrvali u stolu tak dlouho, že odchodem byste nutnì
vzbudili všeobecný podiv, když i na schodišti je už tma a domovní
vrata jsou zamèená, a když se pak pøes to všechno v náhlé tísni
zvednete, pøevléknete si kabát, ve chvilce jste obleèen na vycházku,
prohlásíte, že musíte odejít, po krátkém rozlouèení to i uèiníte a podle
toho, jak prudce jste pøibouchli dveøe od bytu, usoudíte, jak velké
rozmrzení jste za sebou zanechali, když se na ulici opìt vzpamatujete,
s údy, které na tuto již neèekanou svobodu, jíž se jim dostalo,
(7)
odpovídají obzvlášfní èilostí, když pocítíte, že tímto jediným
rozhodnutím jste v sobì soustøedili veškerou rozhodnost, když s vìtší
závažností než obvykle poznáváte, že v sobì máte spíš sílu než potøebu
snadno uskuteènii a snést seberychlejší zmìnu, a když se pak ženete
dlouhými ulicemi - potom jste pro tento veèer docela vykroèili ze své
rodiny, která se propadne do prázdnoty, kdežto vy sami se plácáte
vzadu do stehen a pozvedáte se k své pravé podobì ve zcela pevném,
èerném obrysu.
Vše ještì zesílí, navštívíte-li v tuto pozdní veèerní hodinu pøítele,
abyste se podívali, jak se mu daøí.
Rozhodnutí
Povznést se z bìdného stavu musí být snadné i pøi energii jen
chtìné. Odtrhnu se od židle, obìhnu stùl, rozhýbám hlavu i krk, zažehnu
oheò v oèích, napnu svaly kolem nich. Vzepøu se jakémukoli citu,
pøijde-li teï A., bouølivì ho pozdravím, vlídnì strpím B. u sebe v
pokoji, vzdor bolesti a námaze vdechnu do sebe dlouhými doušky
vše, co øekne C.
Leè i tak s každou chybou, jíž se nelze vyvarovat, bude všechno
- to snadné i to obtížné - váznout a já se budu nucenì otáèet v kruhu
nazpátek.
Je proto nejspíš radno vše snášet, chovat se jako neteèná hmota,
a i kdyby ses cítil odstrèen, nedat se zlákat k žádnému zbyteènému
kroku, hledìt na druhého zvíøecím pohledem, nepocítit lítost, zkrátka,
vlastní rukou potlaèit to, co ještì zbývá z pøízraku života, to jest,
rozmnožit ještì poslední, hrobový klid a mimo nìj neponechat již nic.
Charakteristickým pohybem pro takový stav je pøejíždìní
malíèkem po oboèí.
(8)
Výlet do hor
„Nevím,“ zvolal jsem nezvuènì, „já nevím. Jestli nikdo nepøijde,
tak prostì nikdo nepøijde. Nikomu jsem nic zlého neudìlal, nikdo
neudìlal nic zlého mnì, ale nikdo mi nechce pomoci. Vùbec nikdo.
Ale tak to pøece není. Až na to, že mi nikdo nepomùže - jinak by to
vùbec nikdo bylo pìkné. Docela rád - proè ne - bych si vyšel na výlet
ve spoleènosti samých Nikdù. Ovšemže do hor, kam jinam? Jak se ti
Nikdové na sebe tlaèí, ta spousta paží, natahujících se jedna pøes
druhou a zavìšených do sebe, ta spousta nohou vzdálených od sebe
jen krùèek! Rozumí se, že všichni jsou ve fraku. Jdeme si jenom tak,
vítr profukuje štìrbinami mezi našimi údy. Hrdla se na horách uvolní!
Je to div, že nezpíváme.“
Bída starého mládence
Zdá se to tak kruté zùstat starým mládencem, jako starý muž se
pøi pøísném zachovávání dùstojnosti doprošovat pøijetí, chcete-li strávit
jeden veèer s lidmi, stonat a z kouta postele celé týdny hledìt do
prázdného pokoje, louèit se vždy pøed domovními dveømi, nikdy se
po boku manželky nehrnout do schodù, v pokoji mít jen postranní
dveøe, které vedou do cizích bytù, veèeøi si nosit domù v ruce, muset
se podivovat cizím dìtem a nesmìt si ustaviènì opakovat: „Já nemám
žádné,“ pìstovat si zevnìjšek i chování podle jednoho èi dvou starých
mládencù z dìtských vzpomínek.
Tak nìjak to bude, jen tu èlovìk bude dnes a pozdìji stát sám i ve
skuteènosti, s tìlem a skuteènou hlavou, tedy i s èelem, aby si do nìj
mohl tlouci rukou.
(9)
Obchodník
Možná že nìkteøí lidé se mnou mají soucit, ale já o tom nic nevím.
Mùj malý obchod mi dìlá starosti, z nichž mì uvnitø bolí èelo a spánky,
neskýtá mi však vyhlídky na spokojenost, nebo mùj obchod je malý.
Na hodiny dopøedu musím èinit opatøení, udržovat v bdìlosti
sluhovu pamì, varovat pøed obávanými chybami a v jednom roèním
období odhadovat, jaká zavládne móda v období následujícím, nikoli
mezi lidmi mé vrstvy, nýbrž mezi nepøístupným obyvatelstvem na
venkovì.
Mé peníze mají cizí lidé; v jejich pomìrech se nemohu vyznat;
nerozpoznám pohromu, která by je mohla postihnout; jak bych ji mohl
odvrátit! Tøeba zaèali rozhazovat a poøádají nìkde v zahradní restauraci
slavnost a jiní se na té slavnosti na útìku do Ameriky na chvilku zastaví.
Když se pak veèer po pracovním dni obchod zavøe a já náhle
pøed sebou vidím hodiny, kdy nebudu moci pracovat pro neutuchající
potøeby svého obchodu, tu mé vzrušení, jež jsem ráno vyslal daleko
kupøedu, do mne vtrhne jako vracející se pøíliv, avšak nezdrží se ve
mnì a bez cíle mì strhne s sebou.
A pøece nemohu tohoto rozmaru vùbec využít a nezbývá mi než jít
domù, ponìvadž mám oblièej a ruce špinavé a zpocené, šaty umazané
a zaprášené, na hlavì èepici z krámu a støevíce poškrábané od høebíkù
z beden. Jdu pak jako po vlnách, luskám prsty obou rukou a dìtem,
které jdou proti mnì, pøejedu dlaní po vlasech.
Ale cesta je krátká. Hned jsem u sebe v domì, otevøu dveøe od
výtahu a nastoupím.
Vidím, že jsem teï náhle sám. Druzí, kteøí musí stoupat po
schodech, se pøi tom trochu unaví, s chvatnì dýchajícími plícemi musí
(10)
poèkat, než jim nìkdo pøijde otevøít dveøe od bytu, pøitom mají pro
svou mrzutost a netrpìlivost dùvod, vejdou do pøedsínì, kde povìsí
klobouk, a teprve když projdou chodbou kolem nìkolika sklenìných
dveøí do svého pokoje, jsou sami.
Já jsem však sám hned ve výtahu, a opøen o kolena, dívám se do
úzkého zrcadla. Když se dá výtah do pohybu, øeknu:
„Zmlknìte, ustupte, chcete do stínu stromù, za okenní záclony, do
klenuté besídky?“
Mluvím zuby a za tabulkami z mléèného skla se dolù øítí zábradlí
jako vodopád.
„Odlete pryè; vaše køídla, jež jsem nikdy nevidìl, nech vás
zanesou do venkovského údolí anebo do Paøíže, pokud vás to tam
žene.
Avšak pokochejte se vyhlídkou z okna, když ze všech tøí ulic
vycházejí procesí, nevyhýbají se jedno druhému, prostupují se
navzájem, až mezi jejich posledními øadami opìt vyvstane volné
prostranství. Mávejte šátky, tròte hrùzou, buïte dojati, chvalte krásnou
dámu projíždìjící kolem.
Pøejdìte potok po døevìné lávce, kývnìte na koupající se dìti a
obdivujte hurá tisíce námoøníkù na vzdálené obrnìné lodi.
Jen klidnì pronásledujte toho nepatrného muže, a až jej strèíte do
prùjezdu, oberte ho a pak se za ním dívejte, všichni s rukama v kapsách,
jak smutnì zachází do ulice vlevo.
Policie rozptýlenì cválající na koních krotí zvíøata a zatlaèuje vás
zpátky. Nechte je být, budou nešastni z tìch prázdných ulic, vím to.
Prosím, už po dvou ujíždìjí pryè, pomalu kolem nároží, v letu pøes
(11)
námìstí.“
Pak musím vystoupit, poslat výtah dolù, zazvonit u dveøí, a služebná
otvírá, zatímco já zdravím.
Roztržité vyhlížení
Co budeme dìlat v tìchto jarních dnech, které se teï rychle blíží?
Dnes ráno bylo nebe šedivé, ale pøistoupíte-li k oknu teï, jste
pøekvapeni a tváøí se opøete o okenní klièku.
Dole na dìtské tváøi dìvèátka, které si tu vykraèuje a rozhlíží se,
vidíte svìtlo slunce, ovšem již zapadajícího, a zároveò na ní vidíte stín
muže, který se k nìmu rychle blíží. Potom muž pøejde a tváø dítìte je
úplnì jasná.
Cesta domù
Hle pøesvìdèivost vzduchu po bouøce! Zjevují se mi mé zásluhy a
zmáhají mì, tøebaže se nevzpírám.
Pochoduji a mé tempo je tempem tohoto chodníku, této ulice,
této ètvrti. Právem jsem odpovìdný za všechny rány na dveøe, na
desky stolù, za všechny pøípitky, za milence v postelích, mezi lešením
novostaveb, v tmavých ulicích pøitisknuté ke zdem domù, na otomanech
bordelù.
Odhaduji hodnotu své minulosti ve srovnání se svou budoucností,
avšak shledávám, že obì jsou znamenité, ani jedné, ani druhé nemohu
dát pøednost a nespravedlivou prozøetelnost musím leda pokárat, že
mi tak pøeje.
(12)
Jenom když vcházím do svého pokoje, jsem trochu zamyšlený,
aniž bych však byl cestou do schodù pøipadl na nìco, co by bylo
hodno zamyšlení. Nijak zvl᚝ mi nepomáhá, že dokoøán otevøu okno
a že kdesi v zahradì ještì vyhrává hudba.
Ti, kdo bìží kolem
Jdeme-li se v noci projít na ulici a proti nám bìží nìjaký muž
viditelný již zdaleka - nebo ulice pøed námi stoupá a je úplnìk nebudeme ho chytat, ani když bude slabý a otrhaný, ani když za ním
nìkdo pobìží a bude køièet, ale necháme ho bìžet dál.
Nebo je noc a my nemùžeme za to, že ulice v úplòku pøed námi
stoupá, a kromì toho, možná že se ti dva honí pro zábavu, možná že
oba pronásledují nìkoho tøetího, možná že ten první je pronásledován
nevinnì, možná že ten druhý chce vraždit a my bychom byli spoluviníky
vraždy, možná že ti dva o sobì nevìdí a jeden i druhý pouze na vlastní
pìst bìží do postele, možná že jsou to námìsíèníci, možná že ten
první má zbranì.
A koneènì, cožpak nemùžeme být unaveni, cožpak jsme nevypili
dost vína? Jsme rádi, že už neuvidíme ani toho druhého.
Pasažér
Stojím na plošinì tramvaje a nemám vùbec žádnou jistotu o svém
postavení v tomto svìtì, v tomto mìstì, ve své rodinì. Ani pøibližnì
bych nedovedl øíci, jaké nároky bych si mohl v kterémkoli ohledu
právem èinit. Vùbec nemohu obhájit to, že stojím na této plošinì,
pøidržuji se tohoto držadla a nechávám se vézt tímto vozem, ani že se
lidé tomuto vozu vyhýbají nebo si klidnì jdou èi odpoèívají u výkladù.
- Nikdo to ovšem po mnì nežádá, ale o to nejde.
(13)
Vùz se blíží k zastávce, jakási dívka pøistupuje ke schùdkùm,
chystajíc se vystoupit. Jeví se mi tak urèitá, jako bych se jí dotýkal. Je
obleèena v èerném, záhyby suknì se témìø nepohybují, blùza pøiléhá
a má límec z bílé krajky s drobnými dírkami, levá ruka je naplocho
opøena o stìnu, deštník v pravé ruce stojí na druhém schùdku shora.
Oblièej je snìdý, nos, po stranách lehce promáèklý, je na špièce široký
a zaoblený. Má spoustu hnìdých vlasù a na pravém spánku jí poletují
chloupky. Malé ucho jí tìsnì pøiléhá, ale protože stojím blízko, vidím
celou zadní stranu pravého boltce a stín na jeho koøeni.
Tázal jsem se tehdy sám sebe: Jak to, že sama nad sebou nežasne,
že má zavøená ústa a neøíká nic takového?
Šaty
Èasto když vidím šaty s bohatými záhyby, nabíráním a tøásnìmi,
jak pìknì pøiléhají na pìkná tìla, pomyslím si, že takhle dlouho
nevydrží, že se pomaèkají, nikdy už se neuhladí, sedne na nì prach,
zažere se do zdobení a nepùjde již odstranit, a že nikdo už ze sebe
nebude chtít dìlat takového smìšného ubožáka, aby si den co den
ráno oblékal a veèer svlékal tytéž drahocenné šaty.
Pøece však vídám dívky, které jsou opravdu hezké a stavìjí na
odiv všelijaké pùvabné svaly a kotníèky a napjatou kùži a záplavu
jemných vlasù, a pøece se den co den zjevují v tom jediném pøirozeném
kostýmu a kladou touž tváø do týchž dlaní, aby se vždy znovu vynoøila
v jejich zrcadle.
Jen nìkdy veèer, když pøijdou pozdì z nìjaké slavnosti, pøipadá
jim v zrcadle obnošená, napuchlá, uprášená, všemi okoukaná, že už ji
lze sotva dál nosit.
(14)
Odmítnutí
Potkám-li krásnou dívku a poprosím ji: „Buï tak hodná, pojï se
mnou,“ a ona kolem mne pøejde beze slova, myslí tím:
„Nejsi vévoda vzletného jména, nejsi rozložitý Amerièan indiánské
postavy s vodorovnì spoèívajícíma oèima, s kùží hnìtenou vzduchem
travnatých plání a øek, jež jimi protékají, nepodnikl jsi cesty ani k
velkým, nevím kde ležícím jezerùm, ani po nich. Tak proè bych s
tebou já, krásná dívka, mìla prosím jít?“
„Zapomínáš, že se nepohupuješ v automobilu popojíždìjícím po
ulici; nevidím, že by za tebou v pøesném pùlkruhu kráèel doprovod
pánù naditých v oblecích a mumlavì ti žehnajících; tvá òadra jsou
pìknì srovnána šnìrovaèkou, ale stehna a boky se odškodòují za to
odøíkání; mᚠna sobì taftové plizované šaty, jež nás všechny loòského
podzimu docela potìšily, a pøece se - s tímhle nebezpeèím života na
tìle - chvílemi usmíváš.“
„Ano, oba máme pravdu, a abychom si to neuvìdomili se vší
nezvratností, pùjdeme radìji domù každý svou cestou, že ano.“
K úvaze pánùm jezdcùm
Uvážíme-li to, nic nás nemùže lákat, abychom chtìli být v závodì
první.
Sláva, že nás v nìjaké zemi uznají za nejlepšího jezdce, zpùsobí
ve chvíli, kdy spustí orchestr, pøíliš velkou radost, než aby se druhý
den ráno nedostavila lítost.
Závist soupeøù, lstivých, znaènì vlivných lidí, nás musí bolet v tom
tìsném špalíru, jímž teï projíždíme k oné rovince, která se pøed námi
(15)
brzy vyprázdnila až na pár jezdcù, pøedstižených o celé kolo, kteøí
ujíždìjí, docela malí, k okraji obzoru.
Mnozí z našich pøátel si spìchají vyzvednout výhru a jen pøes
rameno na nás pokøikují od vzdálených pøepážek své hurá; nejlepší
pøátelé však na našeho konì vùbec nevsadili, nebo se obávali, že v
pøípadì prohry by se na nás museli hnìvat, když teï však nᚠkùò byl
první a oni nic nevyhráli, odvracejí se, když kolem nich projíždíme, a
radìji se dívají po tribunách.
Soupeøi vzadu, pevnì usazeni v sedle, snaží se pøehlédnout nezdar,
který je postihl, a køivdu, která se jim jaksi dìje; nasazují svìží tváø,
jako by po této dìtské høíèce musel zaèít nový a teï již opravdový
závod.
Mnoha dámám pøipadá vítìz smìšný, protože se naparuje a pøitom
neví, jak se tváøit na to vìèné potøásání rukama, salutování, uklánìní a
zdravení na dálku, zatímco poražení mají ústa sevøená a zlehka po
krku poplácávají své konì, kteøí vesmìs øehtají.
Koneènì se ze zataženého nebe spustí i d隝.
Okno do ulice
Kdo žije opuštìnì a pøitom by se tu a tam rád nìkam pøipojil,
komu se vzhledem k promìnám denní doby, poèasí, pomìrù v
zamìstnání a podobnì zachce uvidìt nìjakou, jedno jakou paži, jíž
by se mohl zachytit - ten se na dlouho neobejde bez okna do ulice. A
je-li to s ním takové, že vùbec nic nehledá a pøistupuje k oknu pouze
jako unavený muž s oèima pøejfždìjícíma sem tam mezi obecenstvem
a oblohou, a nic nechce a jen trochu zaklání hlavu, pak ho dole strhnou
konì do kolony vozù a rámusu, a tfm koneènì do lidské pospolitosti.
(16)
Touha stát se Indiánem
Kdyby tak èlovìk byl Indiánem, vždy pohotový, a pøedklonìn ve
vzduchu na pádícím koni, stále znovu by se zachvíval krátkými otøesy
zemì, až by nechal ostruhy ostruhami, nebo ostruh nebylo, až by
odhodil uzdu, nebo uzdy nebylo, a sotva pøed sebou spatøil zemi jak
hladce vyseèenou step, už i bez koòské šíje a hlavy.
Stromy
Nebo jsme jako kmeny stromù ve snìhu. Napohled tu hladce
spoèívají a øekl bys, že staèí malý náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde
to, jsou totiž pevnì spojeny s pùdou. Ale pohleï, dokonce i to je jen
zdánlivé.
Trápení
Když už to bylo nesnesitelné - jednou k veèeru v listopadu - a já
pobíhal po úzkém koberci ve svém pokoji jako po závodní dráze,
znovu jsem se obrátil, zdìšen pohledem na osvìtlenou ulici, a hluboko
v pokoji vzadu v zrcadle jsem pøece jen opìt nalezl nový cíl a vykøikl,
jen abych slyšel køik, na nìjž nic neodpovídá a jemuž také nic neubírá
sílu, který tedy stoupá vzhùru bez protiváhy a nemùže pøestat, ani
když zmlkne, tu se pøímo ve zdi otevøely dveøe, velmi spìšnì, protože
bylo pøece tøeba spìchat, a dokonce i konì u vozu dole na dláždìní
se vzepjali jako zdivoèelí konì nìkde v bitvì s hrdly vydanými
napospas.
Jako malé strašidlo vyrazilo z docela temné chodby, v níž dosud
nesvítila lampa, nìjaké dítì a zùstalo na špièkách stát na trámu podlahy,
který se neznatelnì houpal. Ihned oslepeno šerem v pokoji, chtìlo
rychle skrýt tváø do dlaní, upokojilo se však znenadání pohledem k
(17)
oknu, za jehož køížem se vzkypìlý opar poulièního osvìtlení koneènì
usadil pod temnotou. Pravým loktem se dítì opíralo o stìnu u
otevøených dveøí a prùvanem zvenèí si nechalo ovívat kotníky nohou,
i krk, i spánky.
Krátce jsem na nì pohlédl, pak jsem øekl „Dobrý den“ a ze zástìny
u kamen jsem sundal kabát, nebo jsem tu nechtìl stát tak
polosvleèený. Chvilku jsem nechal ústa pootevøená, aby ze mne ústy
vyšlo rozèilení. Mìl jsem hoøko na jazyku, øasy se mi v oblièeji chvìly,
zkrátka nechybìlo nic než tahle návštìva, již jsem ovšem èekal.
Dítì poøád stálo u stìny na stejném místì, pravou ruku mìlo
pøitisknutou na zeï, tváøe mu planuly a nemohlo se nabažit toho, jak
drsná je ta obílená stìna a jak rozdírá koneèky prstù. Øekl jsem:
„Doopravdy jste chtìlo ke mnì? Není to omyl? Nic není snazší než
zmýlit se v tomhle velikém domì. Jmenuji se Takatak, bydlím ve tøetím
patøe. Jsem to tedy já, koho chcete navštívit?“
„Klid, klid!“ øeklo dítì pøes rameno, „všechno je v poøádku.“
„Tak pojïte dál do pokoje, rád bych zavøel dveøe.“ „Zrovna jsem
zavøelo. Nenamáhejte se. Buïte úplnì klidný.“
„Nemluvte o námaze. Avšak na této chodbì bydlí spousta lidí,
jsou to ovšem všechno mí známí; vìtšina se jich teï vrací ze
zamìstnání; jak uslyší nìkde v pokoji hlasy, mysli si jednoduše, že
mají právo otevøít a podívat se, co se dìje. Tak už to chodí. Ti lidé
mají za sebou celodenní práci; komupak by se podøizovali ve chvíli
doèasné veèerní volnosti! Však to ostatnì víte samo. Tak dovolte,
abych ty dveøe zavøel.“
„Ale co se dìje? Co dìláte? Pro mì za mì si mùže pøijít celý dùm.
A potom, øíkám vám znovu: Už jsem zavøelo, copak si myslíte, že jen
vy dovedete zavøít dveøe? Dokonce jsem zamklo.“
(18)
„Tak je to v poøádku. Nic víc nechci. Zamykat jste ani nemuselo.
A teï si udìlejte pohodlí, když už jste tu. Jste mým hostem. Ve všem
mi dùvìøujte. Jen se nebojte a uvelebte se tu. Nebudu vás nutit, ani
abyste zùstalo, ani abyste odešlo. Copak to vùbec musím øíkat? To
mì tak špatnì znáte?“
„Ne. Opravdu jste to nemusel øíkat. Ba ani jste to nemìl øíkat.
Jsem dítì; naè se mnou dìlat takové cavyky?“
„Tak zlé to není. Ovšem, dítì. Ale tak malé zas nejste. Jste už
úplnì dospìlé. Být dívka, nesmìlo byste se se mnou jen tak zamknout
v pokoji.“
„S tím si starosti dìlat nemusíme. Chtìlo jsem vám jen øíct: To, že
vás tak dobøe znám, mì pramálo chrání, jen vám to šetøí námahu,
abyste mi nìco nalhával. Ale vy mi pøesto dìláte poklony. Nechte
toho, žádám vás, nechte toho. Mimoto vás neznám všude a stále,
natož v téhle tmì. Bylo by mnohem lepší, kdybyste nechal rozsvítit.
Ne, radìj ne. V každém pøípadì si budu pamatovat, že jste mi už
vyhrožoval.“
„Cože? Já že vám vyhrožoval? Ale prosím vás. Vždy jsem tak
rád, že tu koneènì jste. Øíkám ,koneènì‘, ponìvadž je už tak pozdì.
Nechápu, proè jste pøišlo tak pozdì. Proto je možné, že jsem radostí
mluvil páté pøes deváté a vy že jste to právì tak pochopilo. Stokrát
pøiznávám, že jsem tak mluvil, ba vyhrožoval vám vším, èím jen chcete.
- Jen žádné hádky, proboha! - Ale jak vás to mohlo napadnout? Jak
jste mì mohlo tak urazit? Proè mi chcete vší mocí pokazit tuhle malou
chvilièku své pøítomnosti? Cizí èlovìk by mi spíše vyšel vstøíc než vy.“
„To si myslím; to nebylo nic moudrého. Tak blízko, jak vám mùže
vyjít vstøíc cizí èlovìk, jsem vám já už od pøirozenosti. Vy to taky víte,
tak naè ty stesky? Øeknete-li, že chcete hrát komedii, já okamžitì
(19)
odejdu.“
Tak? I tohle se mi opovažujete øíct? Trochu moc si troufáte. Konec
koncù jste pøece jen v mém pokoji. Jako blázen si rozdíráte prsty o
moji stìnu. Mùj pokoj, moje stìna! A kromì toho je to, co øíkáte,
smìšné, ne jenom drzé. Øíkáte, že vás vaše pøirozenost nutí mluvit se
mnou tímto zpùsobem. Opravdu? Vaše pøirozenost vás nutí? To je od
vaší pøirozenosti hezké. Vaše pøirozenost je moje pøirozenost, a jestliže
já se k vám od pøirozenosti chovám pøívìtivì, nesmíte se ani vy chovat
jinak.“
„Je tohle pøívìtivé?“
„Mluvím o døívìjšku.“
„Víte, jaké já budu pozdìji?“
„Nic nevím.“
A pøistoupil jsem k noènímu stolku a zapálil na nìm svíèku. Nemìl
jsem tehdy v pokoji ani plyn, ani elektrické svìtlo. Sedìl jsem pak
ještì chvíli u stolu, až i to mì unavilo, oblékl jsem si svrchník, vzal z
pohovky klobouk a sfoukl svíèku. Vycházeje ven, zakopl jsem o nohu
židle.
Na schodech jsem potkal nájemníka z téhož poschodí. „Zase už
jdete pryè, vy lumpe?“ zeptal se odpoèívaje, nohy rozkroèené pøes
dva schody.
Co mám dìlat?“ øekl jsem, „teï jsem mìl v pokoji strašidlo.“
Øíkáte to stejnì mrzutì, jako kdybyste byl našel v polévce vlas.“
„Žertujete. Ale pamatujte si, strašidlo je strašidlo.“ „Velmi správnì.
Ale co když èlovìk na strašidla vùbec nevìøí?“
(20)
„Copak si myslíte, že já na strašidla vìøím? Co mi to však pomùže,
že nevìøím?“
„To je velice prosté. Nemusíte se už zkrátka bát, když k vám
strašidlo doopravdy pøijde.“
„Ano, jenže tento strach je pøece vedlejší. Ten pravý strach je
strach z pøíèiny zjevení. A tento strach zùstává. Toho mám v sobì víc
než dost.“ Samou nervozitou jsem si zaèal prohledávat všechny kapsy.
„Když jste ale nemìl strach pøímo z toho zjevení, mohl jste se ho
pøece klidnì zeptat na jeho pøíèinu!“
„Zøejmì jste ještì nikdy nemluvil se strašidly. Z nich nikdy
nedostanete kloudné vysvìtlení. Není s nimi øeè. Tahle strašidla jako
by mìla o své existenci vìtší pochybnosti než my, což ostatnì pøi
jejich vetchosti není žádný div.“
„Já jsem však slyšel, že se dají vykrmit.“
„To jste slyšel dobøe. Dají. Ale kdo to bude dìlat?“
„A proè by ne? Když je to kupøíkladu ženské strašidlo“ , øekl a
vyšvihl se na hoøejší schod.
„Ach tak,“ øekl jsem, „ale ani pak to nestojí za to.“ Vzpamatoval
jsem se. Mùj známý byl už tak vysoko, že se musel sklonit pod klenbou
schodištì, aby na mne vidìl. „Ale pøesto,“ zvolal jsem, „jestli mi tam
nahoøe vezmete moje strašidlo, je mezi námi konec, navždy.“
„Ale to byl pøece jen žert,“ øekl a stáhl hlavu zpátky. „Tak dobøe,“
øekl jsem a mohl jsem se teï jít vlastnì v klidu projít. Ale že jsem se
cítil tak opuštìný, šel jsem radìji nahoru a uložil se ke spánku.
(21)
Atheneum - literatura na webu
http://atheneum.zde.cz